Časopis: Cyrill a Method, rok 1854, číslo 48

Obsah:

Úvod a záver



Katolický tento týdenník vydáva se v sobotu v biskupské residencí na náměstí horném č. 28. Obydlí redakce v stříbrné ulici č.333
Předplatná cena s poštou na cely rok 4 zl. 40 k., na půlr. 2 zl. 20 kr. na čtr. 1 zl. 10 kr. stř. Listy s předplatky posílají se franco pod adresou: „Na redakcí Cyr. a Meth. v B. B.“


CYRILL a METHOD.
Katolický Časopis
pro Cirkev a Školu.
Vydávaný pod ochranou V. úřadu bisk. V B. Bystřici.
ROČNÍK III.
ČÍSLO 48.
D. 2. DEC. 1854.

Odpovedný redaktor Jiří Slota. Tiskem Filipa Macholda.

City radosti.

vysocedůstojnému rajhradskému panu prelatovi
Guntheru Kalivodovi
na den jeho benedikce totiž 26—ho Novembra
od jeho vrúcných přátel projevené.

Rajhrade! nermuť se více,
Závoj smutku s tebe slož,
Vyjasni už k plesúm líce,
K zpěvňm zbožným dnes se vzmož:

Slavný zvonův hlahol věsti,
Zvolen žeť už Otec jesti,
Pod jehož ti ochranou
Slasti dnové nastanou.

Sbor. Sem synové církve, vlasti;
Spojení jsme řídkou slastí;
Pán poskytnul Rajhradu
Rídkého dnes pokladu.

Zemdlen strastmi. věkem sklesnul
Viktor otec v těsný rov:
Tu po vlasti nářek hlesnul:
„Bože! ztrátě té vyhov."

Tu vyhlídli bratři perlu:
Tomu, řkúce, dejme berlu
Ten syn církve, Moravy
Dobyde nám oslavy!

Sbor. Sem synové církve, vlasti;
Kynú nám dnes řídké slasti;
Dostalo se Rajhradu
Vzácného dnes pokladu.
Tys ta perla, otný Gunthére
Zdoben berlou, infulí:
K tobě se řád bratřův bére,
Srdce tvé se k nim tulí.

Nebes dcera, svatá láska
Zůstaniz vždy vaše páska,
Daleci pak zemských vad
Budete mit rájský hrad.

Shor. Sem synové církve, vlasti;
Spojení jsme řídkou slastí;
Pán pepřál dnes Rajhradu
Milého nám pokladu.

Mus milence jsi napájal
Hymeltskou kdys strdí věd:
Mlékem víry's též přikájel
Útlinkých robátka let:

Nyní volno duchy pásti,
Chutné krmě před ně klásti
Umem vedou zostřelým,
Srdcem láskou prohřelým

Sbor. Sem synové církve, vlasti ;
Kynú nám dnes řidké slasti;
Přejmež všíckni Rajhradu
Štěstí k jeho pokladu!

Snahy svaté budiž vzorem
Půvabná Vivarium
Snúhit svatých s věd obzorem
Světských chtivý veleum!

Vlasti počav slúžiť pérem
Ač za to jen hloží berem!
Dále se v tom zasvěcuj
Příkladem svým podněcuj.

Shor. Sem synové církve, vlasti,
Požívejmež řidké slasti;
Přejmež všickni Rajhradu
Štěstí k jeho pokladu!

Ctný opate! vlídně shlédni
Na kruh věrných přátel tvých
Ve slávy tvé ve poledni
Vyslyš vrúcí přání jich.

Retěz, jenž hrud mužmi zdobí
Hlas ti mocně do útroby:
Žeť ti proto jest byl dán,
Bys nám zůstal upútán.

Sbor. Sem synové církve, vlasti,
Rídké kynú nám dnes slasti,
Dostalo sa Rajhradu
Rídkého dnes pokladu.
Jdiž a děkuj při oltáři,
Žes nám za opata dán.
Vypros, ať se vše ti daří,
Čo od tebe žádá Pán.

Obětuj mu srdce celé!
Dokud žije duše v těle,
Obětuj svůj všecken um
Cirkvi, bratřím, přátelům!

Sbor. Sem synové církve, vlasti,
Rídké kynú nám dnes slasti
Dostalo se Rajhradu
Rídkébo dnes pokladu.

Svatý Benedikt a jeho řád.

Benedikt se narodil roku 480 v Nursií nedaleko nynějšího Spoleta. Rodíčové jeho poslali ho do Ríma, aby tam dosáhnul vědeckého zvedení. Avšak zbožnému jínochu zdalo se obcování duchovenstva řím. příliš světským a neslušným, a proto znechutiv si světa, sotvy spatřeného, ustranil se byl na púštku u Sublakum (Subiako 5 hodin za Tivoli), kdež po 3 leta v nedostupné jeskyní ztrávil. Jen Román, mních kláštera súsedného, znalť bydlo jeho, a denně mu do něho po šňůrce kus chleba spúštěl. Nato naň maní uhodili pastýři, pasúce tam kozy a brav, i drželi ho z počátku za živočícha jim posud neznámeho, jelikož koží zvířecí pokrýval se, brzo však z dobrých naučení, jež jím podával, poznali v něm Svatého. Pověst o něm rozšiřovala se brzo po celé zemi. Avšak zlý duch neustále ho budil brzo v podobě ptákův a zvířat, brzo oplzlými obrazy děv, kteréž mu bezbožník předstíral. Jedenkráte už byl Benedikt na tom, že púštku opustiti a oženiť se jal, než uzřev húšt kopřiv a trní, vrhnul se do ní nah, a kúpeli tou utuchl zážeh v údech jeho.
Mnoho spřízněncův na duchu sborovalo se kolem něho, pod řízením jeho učíce se zhrdnútí světem a vnadami jeho. Ano i mnichové blízkeho kláštora doléhali naň, aby opatem jich se stal. Benedikt jich z toho zrazoval, ničméně v nabídnutý úřad se uvázal. Avšak ve krátce zanevřevšo naň, chtěli ho mniši otráviti. Když mu však podali nádobu otrávená rozpukla se, jakmile ji Benedikt dle zvyku zažehnal znamením kříže. Učiniv mnichům pernú důtku vrátil se do milé samoty Když pak opět se k němu nahrnulo zevšad žákův, založil 12 klášterův (3320—27), každý 512 mnichy a jedním opatem. Urození Rímané přiváděliť mu své syny k vychovaní, ve kterýž úkol Benedikt milerád se uvazoval. Avšak roku 528 pro závist kněze Florencia území subiacké jeho píli zalidněné opustiti musel. Kněz ten záviděl Benediktovi, že celý svět jen„o něm mluvit, i poslal mu darem chléb jedem napustěný, kteréhož však vnuknutím vyšším se střehnul. Uhnuv zlobě ničemníka octnul se byl B. na rozbořeném hradě Cassino strmícím na vysoké hoře v Kampánii. Tam vybudoval s věrnýmí stúpenci proslulý klášter mateřinský řádu benediktinského, kterýž církvi a člověčenstvu více prospěl, nežli jiná kterákoli společnosť. Lid venkovský zde ještě byl pohanský, nebo B. tu zastal ještě chrám Apollův a háje bohům zasvěcené. Avšak s mnichy svými chrámy zbořil, lesiny srubal a venkovany obrátil. Avšak nyní se naň satan znova pustil.
Jednoho dne naň dotíral volaje místo Benedikte „Maledikte!" ježto B. se mu neozýval; jindykráte nemohli mniši při stavení kláštera jeden kámen zdvihnúti, nebo už vystavená zed jim zbořil, a při tom mnícha zabil. Avšak svatý Benedikt modlitbou ho zase vzkřísil a konečně dábla donutil, aby pokoj dal Král Gothúv Totila prý Svatého na hoře Cassino navštívil; tehdáž prý svatý muž předpověděl mu, čo ho očekává, a čo se i doslovné vyplnilo. Benedikt zemřel okolo roku 542.
Nejlépe lze jest posúditi tohoto velikána z řehole, kterúž byl mnichúm svým sepsal. Tu se nám objavuje čo křesťan pln ducha evangelického, a muž súdu zralého. Za času svatého Benedikta rozmnožila se byla sila pravidel kláštorných až k nevypovedění, tak že jak dí Kassian, bylo toli řehol, kolik celí a klášterův. Chtěje do tohoto zmatku uvésti ladu a skladu, a počínajicí už zkáze mnišstva chteje zabrániti, sestavil Benedikt řeholi novú v 73. oddílech či článcích.
Na začátku rozeznává 4. třidu mníchův: klášterníky, bytující pospolu pod řizením jednoho opata (coenobitae), samovniky (anachoretae), jiné, kteří ještě na světu lpíce po 2, po 3 při sobě o své zvůli živí jsú (sarabaitae), konečně tuláky, kteří jsú nejhorší (gyrovagi). Pravi, žeť píše jedině třídu prvú. Vůbec mysl mníchová má směřovati k tomu, aby konal lásku k Bohu a k blížnemu, každého člověka ctil, a pravidlo zachovával: Čo ty nechceš, aby se tobě činilo, nečiň toho ani jinému; mát sám sebe zapírati, aby následoval Christa, krotiti tělo, stříci se radovánek, postiti se často, nahé odívati, mrtvé pochovávati, nad lásku ke Chr. ničeho neklásti, zlosti a hněvu nepovolovati, nepřisahati, křivdy nikdy nečiniti ovšem ale trpelivě snášeti; máť se varovati pýchy, opilství, ožrálství, ospalosti, nevrlosti, vše dobré, čo na sobě pozoruje, Bohu, všecko zlé pak sobě přivlastňovati, před posledným súdom se třástí, všudy na Boha mysliti, že ho Búh pozoruje, nejmenovati se dříve svatým, nežli jím skutečně byl; s každým, s kým se svářil, před slunce západom se smířiti a nad božím milosrdim nikdy nepozúfati. Zvláště se ukládá mníchům za povinnosť poslušnosť, mlčení a pokrm. Mních jest zavázán, bezvýminečně vše to činiti, čo mu opat ukládá. I kdyby tento něčo nemožného po něm žádál, smíť sice představeněmu skromné k uvážení dáti a představovati, pakli ale opat na svém setrvá, musí mních poslechnúti, spoléhaje na pomoc boží. Mlčení jest ozdobou mnícha, ano i o svatých a dobrých věcech hovořiti, dokonalým jen zřídka se dopúští.
Pokora v tom se ztvrzuje, když nejtužšich věcí se podujímá, že všecky zlé pomysly, v nitru jeho znikající, a každý tajný poklesek opatovi vyzná, že se za nehodného pracovníka má,že jedině tázán byv mluví, ne tak snadno se zasměje, a i zevnitř stav srdce projevuje t. jedině skloněnou šiji, sklopeným zrakem popochází. Zevrub předpisuje Benedikt obřady bohoslužobné. V zímě (od I. Novembra do Velikénoci) mají mníchové vstávatí o 8. hodině nočné (o 2. hod. ráno), jístý počet žalmův i jiných písní odzpítati a na to jisté části písma s výklady sv. otcův čistí. Rovně tak zevrub vymeřuje, čo by se v bděnich letných, jakož i v hodinkách cirkevných (horae canonicae) za dne modliti, zpívati a čisti mělo. 3.i 4 žalmy vyměřuje pravidelně na jednu hóru dovoluje však toto ustanovení změniti, kdeby se nehodilo, trvaje však na tom, aby se za týden celý žaltář prošel. Nesrovnáváť se s timto předpisem, ježto zároveň žádá, aby modlitby mnichův krátky byly.
Jakkoli Benedikt dotirá na poslušnosť naprostú řeholníkův, ničměně jím, naprotiv opátovi, pojisťuje některých práv ohledem na volbu představených. Opata volí bratři všíckni vespolek, při volbě má jedině ctnosť a pobožnosť rozhodnuti. Jeli volba sporná, tak že většina zvolila nehodného, menšina hodného, tato v právě obstáti má. Benedikt doplňuje tento těžce upotřebitelný předpis dokládaje hned k tomu: „pakli klášter zvolil přednostu, kterýž maje neřesti bratří vymýťovati jim nadržuje, a když se pak o tom dozví biskup, do jehož okresu klášter náleží, či súsední opátové, ano i laici, majíť o to vésti péči, aby ten nehodný nahraděn byl mužem, kterýž by s to byl svědomitě říditi a zpravovati dům boží." Bratři se nejmenujtež vlastným jménem (příjmím), nébrž starší jmenujtež mladších „bratřími“, tito pak oněch „otci“ (nonnos). Přednostovi pak náleží čestné jméno „Abbas či Domus." Při všech důležitějších přihodách svolej opat bratry a vezmi na radu každého z nich. Vyslyšev jich, učiň, jak se mu za nejlepší uzdá. Při méně důležitých věcech budiž mu volno, so staršími se doraditi.
Pravidla, ježto opatovi dává, slúžjá srdci svat. Bened. ke cti: „Opat budiž (dí on) v písmě svat. čítaný, cudný, střidmý, milosrdný a veždy hotový, milosť prokazovati na místo súdu, aby i on někdy milosrdenství u súdce věčněho došel. Nepravosti mějž v nenávisti a bratry v lásce. Máli trestati, počinej sobě s obezřelosti nikdy nepúšteje z mysle pravidlo: Vše jen s mirou, mírně, aby se nerozbila nádoba při snažení, rezu příliš hluboce z ní vytírati a vyhlodati; budiž i sám pamětliv vlastné křehkosti své, a střeziž se, dolomiti třtiny nalomeně! Budiž jeho směřovati k tomu, více milovánu býti, nežli strach zo sebe púštěti."
Výživu mnichův B. s velikou múdrosti pořádá, nesmyslnú přísnosť východnú, mající za účel nejvyšší vysílení těl odstraniv a v náležitú míru uvodiv. „Dvě teplých krmí budiž denně předkládáno mnichům, aby, kdo jednoho nechce, druhým se zotaviti mohl. Přinášili počasí sebou ovoce a zeleniny, budtež přikládány čo třetí jídlo. Krom toho mních obdržiž denně libru chleba. Jeli práce na poli tužší, at jim opat v jídle dle uznání přilepší. Ač se to ve starších řeholich zapovidá, netrúfá sobě Ben, mníchúm svým vína odepříti. Komu možno, zdržuj se ho, ostatním denně mirka (hemina vini) budiž přána. Pakli poloha místná, práce či vedro letné více vymáhá, at jim převor dá, jak se mu uzdá. Jedině nedopíjej se mních do sytosti: „Přeju, pokračuje dále, aby opat veždy na zřeteli měl při takových věcech obojí: spasení duše bratrův, avšak i tělesné jejich zaopatření dobré, aby nekonali práci s reptáním.“ Masa čtvernohých zvířat požívati zapovídá B. zdravým, nemocným ale toho dovoluje. Obzvláště o nemocné B. útlú vede péči. Kúpelí ať berú dle libosti, kdežto mladším mnichům této otavy jen zřídka se přává.
V tomtéž duchu, jako ztravn, pořádá Benedikt i oděv mníchův svých. Dvé kapucí (cucullae, hav s přišitou kápí na hlavu), pro zimu drsnatá, pro leto hladká, a dva kabáty (tunicae) stačtež mníchovi. Krom toho obdrží každý pro práci v poli kytli, jež bedra zakrýva (scapulare). Pošleli se kam mních, obdrží z odevníka kláštorného lepší kalhoty, boty a lepší kabát, nežli na každý den mívá. Dvě oděvův prý zapotřebí, Vysvětluje B , aby, čo mních jeden nosí, druhý mohl se mu vyprávati. Jak tlustá má látka a jaké barvy býti, o tom B. ničeho nestanoví, to prý závisí od pásma (ponebí) a od okolností. Předce však kupuj opat nejlacinější a ty, jež v té krajine nejsnáz k dostání jsú.

Zprávy literárne.

( Dokončení)
Tím jsme tuším dosti pověděli ku chvále ,Moravana.' Ježto však mnozí lidí černú blanu čiliž oblak černý na očích majíce všecko černo vidí, a tudíž i tomuto našemu posudku a porúčení Moravana černý smysl by podvržen býti mohl, udáme, předeslavše vyznání víry Moravana po částkách na každý měsíc rozdělené i obsah jeho s jménem spisovatela každého článku jednotlivého. I vyznáva Moravan víru svú následovně:
Věřím v Otce, všemohúcího Boha,
Jenž mne stvořil, bez mne býti moha.

Věřím v Jesu Christa, Boha Syna;
Svolala Jej na svět hříchův vina.

Počal Ducha svatého se mocí,
Narodil se z Panny o vánocí.

Trpěl za mne biče, trní, mdloba,
Umřev na kříži dal tělo hrobu.

Duše Jeho vstúpila do předpeklí,
Že vstal z mrtvých, Židům strážni řekli.

S tělem lidským vstúpil na nebesa
Svaté tvorstva v Jeho moci plesá.

V súdný den se opět slavné zjeví,
Aby súdil pravý sbor i levý.
Věřím, že Duch svatý v Bohu třetí
Osoba jest, a nás lidi sveti.

Církev, která Christus nazval svojí,
Ve třech sborech údy láskou pojí.

S kříže milosť hojnú každý těží,
Komu odpúštejí hríchy kněží

Opeť z hrobu vstane moje tělo,
Aby s duší trest neb zplátu mělo.

Věčně budu v nebi s Bohem žíti,
Aneb věčně v pekle s dáblem mříti.
Obsahujeť pak kromě obyčejných v kalendářich věci ještě následující čtení: Čtení úvodné. Osudy Moravana lonského od Václava Novotného, učitele ve Ždáru. Čtení dějepisné. Ordalie či súdy boží, od prof. Front. Sušila. Klášter Tišnovský, od Dr. Jana Bílého. Návštěva v Telči, od Jana Dundálka, kaplana dačického. Příchod Františka Josefa, císaře rakúskeho do Zábřehu (s obrázkom). Prohlášení císařství ve Francúzích (s třemi obrázky). Pomník Henciho v Budíne (s obrázkom) od Tom. Šimbery, duchovneho správce v Komíně. Pomník Kopalův ve Znojmě (s obrázkom), od Karla Smidka, gymnasialného profesora. Carihrad, perla Europy (s obrázkom) Černohorci a jejich boje (s obrázkem), od J. Šímbery. Salve Regina, od Tomáše Bečáka, superiora v arcibisk. semináři olomúcké. Cechové v Ivančicich od Tomáše Procházky, kaplana v Ivančicích. Životopis Karla Krausa, děkana a faráre v Ustroni. Geronimo, mučennik algirský, od B. M. K. Moravan v cizině od G. K. Dominikan Buratevič. Duch zavraždeného. Pohreb v Benátkách od B. M. K. Čtení z prírody. Slon (s dvěma obrázky) Opice (se čtyrma obrázky). Vul jízdecký. Kozel od B. M. K. Lovení velryb (s dvěma obrázky) od Matěje Prochúzky, gymnasialného profesora. Čtení zábavné. Lidský zivot veliký trh od Fvantiška „ Poimona, redaktora Hlasu jednoty katolícke. Strýček Pravdomil od Frant. Dědica, kaplána v Dol. Kúnicích. Boženka od Frant. Webra, kaplana v Milonicích. Strašne následky lehkomyslnosli od Karla Orla, kaplana v Kamenici. Hoch dobrosrdečný. Čtení rozmanité. Novoročné rozjímáni od Frant. Maršovského, administratora fary ořechovské. Láska bratrská, Výstraha od Ign. Wurma. Franklinúv prostředek dospeti ku mravné dokonalosti od K. Orla. Turecko. Začátek jest zlý. Ďábel největší lichvár a rybář od T. Šimbery. Oč se máme starati? Prsten na prstě božím. Křesťanská odplata. Svatokrádež. Reč národná. Habáni. Súd boží od Tomáše Hájka, duchovného. Něčo o spolcích proti trýzněni živočichův od J. Menšíka. Kterak sluší katolíkovi chovati se v hádkach náboženských? od Dr. Frant. Škarpika, duch. Správe v Bohdalicích. Stolohyb. Důležitosť otrub. Původ masopůstu od Ig. Wurma. Kytajicí. Předkřesťanské doby na Moravě. Výrok súdu tureckého. Ovocné stromy. Z okolí rožnovského od Jos. L. Kramoliše. Neuznaná sestra. Príklad císařský. Jistý prostředek proti pomluvě. Jdi a čiň podobně. Překvapení. Prostředek, děti učinili poslušnými Neodkládej ničeho na zejtřek Smrť nevěrce. Drobnůstky. Básně. Drvař od Jano. Soukopa, kaplana v Slúpě Methodka od Pereg. Obdržálka, kněze v Dražovicích. Ďáblův ples od J. Soukopa. Libeček od J. Menšíka, městana v Jemnici. Bájky: 1. Husa. 2. Liška a čáp. 3. Dub a prase. 4. Pštros. 5. Vlha. 6. Vlk na loži smrtelném. 7. Planá jabloň. 8. Trní. 9. Mezci. 10. Charpa a zemák od B. M. K. Kdo to obskákal? od P. Obdršálka. Jahodářka v Rožnově od B. M. K Zpráva o Dědictví sv. Cyrill a Methodia. A. Knihy, obrazy a zemevidy Dědictvím již vydané a v tisku se nacházející. B. Počty až do konce roku 1853. C. Nově opravené a vysokým cís. kr. místodržitelstvím potvrzené stanovy Dědictví sv. Cyrilla a Methodia. Výbor tehož Dědictví. D. Seznam všech spoluúdův Dědictví až do konce Augusta 1854. Trhové na Moravě, v Čechách a ve Slezska. Měsíce pojmenovány jsú československý, polský, ilírsky a latinský. Všeho obsahu jest 9 archův mnohými sličnými dřevotisky ozdobených. Format jest veliký osmerec. Odporučujeme vážen. obecenstvo knihu tuto tím více, ježto na Slovensku tak důkladného kalendáře není k dostání, jakož i pro velikú lacnost jeho: stojíť totiž jen 26. krejc. stříb. K dostání jest u redakce ,Cyrilta a Methoda´ jakož i u knihaře J. Schwarze v dolné ulici č. 36.

Dopisy.

Z Horaždovic. Z dopisu z jižných Čech v čís. 43. běžícího ročníku jest velectěnému čtenářstvu ,Cyrilla a Methoda už známo , že na jižné straně města našeho veliká budova stojí, bývalý to klášter vv oo. Minoritův, že byl od vyzdvižení roku 1814 dílem v koželužskú dílnu, sypky a chlévy proměněn, dílem chudinou obýván a letošného roku zase v bývalý stav uveden. Účel tedy dopisu tohoto jest, ne známé už věci opakovati, ale něčo jen ještě o výkopu a opravení kláštora velectěnému čtenářstvu sděliti a konečně slavné uvedení školných sester dne 29. Okt popsati Školné sestry, nemajíce v Hiršově na bavorských hranicích dosti místa, poptávaly sa po místě pro ně přihodném a prostranném. Tu jim ponavrhl pan Tomáš Sandtner, měštan klatovský, muž to zkušený a pro takovú věc horlivý, klášter horaždovický a kúpil jej také na začátku jara letošného. Tu hned počalo mnoho lidí pracovati a ciditi, tak že klášter pod vedením vel. pana Gabriela Schneidera a četnými příspěvky mnoha vznešených paní, zvlášť ale Její Osvícenosti Wilhelminy, knežny Kinské, ktorá nejen peníze na tento ústav darovala, ale i látkami ku zřízení takového sestry školné podporovala, do bývalého stavu přiveden byl a Jeho Milosť, pan biskup česko-budějovský Jan Valerian Jírsík rádné uvedení pannen klášterských před se vzíti mohl dne 29. Okt. běž. roku.
K takovemu tedy účelu přijel tento vznešený hosť den před tím, okolo hodiny 5. odpoledne. Na kraji města od městské rady uvítán, kráčel Jeho Milosť pan biskup pešky, sprovázen jedním kanovníkem, mnoha kneží a velikým davem lidu, novou bránou do města, která dvojím nápisom vně: „Vitáme Vás, pastýři velký“ a do města: „Vítame Vás, otče apoštolský" okrášlena a pýručím smrkovým ovinuta byla. Odtud pohyboval se průvod na náměstí, kde arcipastýře p. súdce okresný v čele c. kr. úředníctva uvítal a do kostola doprovázel, kde u dveří chrámových dívka ve jménu veškerého obyvatelstva přání srdečne pronesla. Po takovém vstúpil Jeho M. pan biskup do kostola, udělit lidu požehnání a oznámil v krátké ale jadrné řeči účel příchodu svého, totiž že přišel čo otec apoštolský, aby posvätné obřady konal, čo posel boží, aby lidu slaromážděnému slovo Páně hlásal, a konečně čo věrný pastýř ovčiček svých, aby je u víře, která nyní často zanedbána bývá a příkořenství se jí dějí, posilnil a svátosti svat. birmováni ozbrojil. Po vykonané pobožnosti odebral se p. biskup do děkanství, kamž jej cís. kr. úředníctvo, mestská rada doprovázely. Na ten den nič vice viděti nebylo, než množství vozův přijíždeti a mnoho lidu už na noc do města přicházeti, tak že hned ráno 29-ho Oktobra náměstí a ulice, zkrátka celé město lidem přeplněno bylo. Tím dnem počala se vlastně slavnosť, jakovéž snad nikdy vice v Horaždovicích nebude.
V 9-ti hodinách totiž vedi důstojný pan kanovnik u hlučněm zvonení prúvod z kláštora do kostela. Průvod ten pozůstával z učennic,školských sester, které teprv oblečený býti měly, neb professí skládaly i ktoré už řádně do kláštora přijaty a vysvěceny byly. Učennice, v bílé šaty a modré mantily oblečený, kriičely napřed, rozžaté svíce nesúce; za nimi šly novicky a pak sestry, které teprv potom professí skládaly, v šatu černém a konečně před kneži sestry pravé v řádný už šat kláštorný oblečený. Na to přišel pan biskup a započal slavnosť kostelnú. Pozdraviv totiž lid s „Pochválen bud Ježíš Christus“ vstúpil na kazatelnu, aby hlásal slovo boží. Sladce a libezně zněla řeč tohoto tak zbožného a o blaho svých svěřených pečlivého pastýře! Kázalť o křesťanském vychovaní a o jeho nevyhnutelné potrebě, a dokázal, že křesťanské vychovaní vyvádí ctné a počestné panny, věrné a upřímně manželky a zbožné a o blaho svých dítek pečlivě matky, základ to blaha lidské společnosti.Po kázání vstúpil J.Milosť biskupská k oltáři, aby mši pontifikalnú započal a mezi takovou posvätný obrad na pannách klášterných vykonal.
Tak přiklekly panny na třetí zvolaní: „venite" před evangelium na stupně oltářne před Jeho Milosť p. biskupa, ktorý jim v dluhé řeči německé neb sestry jsú z většího dílu Němkyně předložil, čo jsú a pak čo budú; připomenul jaký krásný ale i také obtížný stav na se berú a ukončil příslibem pomoci zhúry, jestli tak setrvaji, jak přislibují. Na to padly obličejem na stupně a setrvaly tak, jsúce černým súknom přikryty na znamení, že více pre tento svět žíti nebudú ano nechtejí, až se knežstvo litanie ke všem Svatým pomodlilo. Po litaniích vstaly a klekly ku professí a obdržely po takové z rukú biskupových požehnaný oděv kláštorný. Na to panny odstúply a celebrant slúžil svatú mši až do prefací, před kterou panny listky professné podepsaly, svěcené věnce a růžence a jména kláštorné obdržely. Konečně podal celebrant také po prijímání svém těla Páne sestrám. Obrad tento ale končil se slavným „Te Deum“, ktoré z kovu pod vedením pana Josefa Ševčíka učitele IIhe divčí trídy, při výborné hudbě mistrně vyzpíváno bylo. Po „Te Deum“ uvedl Jeho Milosť pan biskup školné sestry do kláštora o 2. hodinách z poledne. Ve čtyry hodiny však bylo už zas požehnání; arcipastýř se totiž modlil litanie ku jmenu Pána Ježíše a udelil požehnání lidu shromážděnému. Po požehnáni ale vedl průvod na hrbitov, kde se za naše předky modlil a tím slavnosť toho dne ukončil. Večer bylo ještě osvetlení.
Dne 30. Oktobra udeloval otec apoštolský svátosť svatého birmování po tiché mši svale, ktorú V 7hodin sám četl. Po mši sv. vsltípll náš domácí pastýř a děkan p. Václav Prošek na kazatelnu a slovo boží hlásal, po kterém p. biskup ještě v krátkosti obřady při sv. biřmováni vysvětlil. Na to nechal dítky a biřmovance ze svatého náboženství zkúšeti, ano zkúšel sám, až se přesvědčil, že se v náboženství svědomitě a pilně pracuje,ježto mu nejen jedno dítko, ale vesměs vše odpovídati chtíc, ruce vystrkovalo. Napomenuv rodiče, aby jen tak pilně dítek svých do dobře, jak viděl, zřízených škol posílali, udělil asi 300 duším svátosti svat. biřmování a odebral se pak do školy, aby také zvěděl, jak se v ostatných zástojech pracuje. Zde jej uvítal jeden zo žákúv III. třídy. Zkušelo se z počtův, dobropisu , mluvnice české i německé, zvlášť ale ze zpěvu. Ale i zde došel pochvaly niiš velezaslúžilý, skrze 50 let na zdejší škole se namahající pan Jan Hajtmanok, učitel třetí třídy a výšejmenovaný pan Josef Ševčík. Hojnosť knížek a obrázkův bylo rozdáno, jakož i šátkův, pro chudé dítky od sester shotovených, i požehnání jim od Jeho Milosti biskupské uděleno. Po zkúšce bylo v půl druhé hodině popoledni. K večeru byl se ještě pan biskup v klášteře podívat.
Dne 31. Oktobra ale odobral se z města našeho, jsa doprovázen za vrúcimi modlitbami, za blaho a dluhé panování takového horlivého pastýře. Čo sa týče kláštora, jest tam z okolí na 20 až 30 mil tolik děvčat, že pomalu pro vice ani místa nebude. V. J. Trnka, žák VII. třídy gymnasialné.

Z Moravy, na den posvěcení chrámu Páně. V Musejném Časopisu od roku 1853 sv. I. str. 23. nalézáme zajímavé pojednaní: „Povaha názornosti v pohanských náboženských sústavách, s nástinem srovnávajícího bájepisu“, jež sepsal p. Dr. V. Svoboda. To se týká nás božínův a nemálo se těšíme z toho, žel i laikové s předměty teologie se zanáší, čím nejlépe se zničí předsudek, že víra a náboženství je řemeslem řádu kněžského, nébrž že jest záležitostí nejsvětější každého ducha šlechetného. Zajímavá se tu pojednává otázka, kteráž na mnoze zajímá výtečné myslitele věku našeho: V jakém poměru stojí pohanství ke křesťanstvu, ač thésis stati té, jakož jsme uvedli, zcela zní jináče. Poslední slova toho pojedmini zní takto: „Všebožství ustúpilo křesťanskému jednobožství, jímž pojem naprostého ducha (purer Geist) na poli víry vzniknul, kterýž vzdělanosť doby nynější umožnil." P. spisovatel přivlastňuje tedy, jak patrne, křesťanstvu pokrok; onť nehledá v tom cti, náležeti do cechu oněch vzdělancův, (jakových, bohužel! i mezi našinci t. řečenými nalezáme) v jejichž slovníku „pokřesťaniti" má vedle sebe za synonymum (horribile dictu !) demoralizovati lid! Nepsali bychom toho, kdybychom to na své vlastné uši nebyli slyšeti museli. Jinak náš pan Spisovatel. Oni ve křesťanstvu vidi pokrok, avšak, bohužel! pokrok jen časový, prozatímný, kterýž vzdělanosť doby nynejší umožnil.
A tu právě v genesi náboženství rozeznává se náhled katolický od protestantského a rationalistického. Rationalista to bere, jako náš pan spisovatel, jak se to rozumu zdánlivě naskytuje. Že původem náboženství není bázeň (prímos in orbe fecit Deos timor), jak prý se stereotypným výkladem stalo, to sám uznáva; zavrhuje dále, že púze cit je pramenem náboženství, dobře tuše, že v něm jest i poznání, pravdy, zákony atd., nébrž: čo pozorováno v přírodě, přímělo lidi, za to míti, že příroda, vesmír a zákony v nich se jevící příčinu nějaké maji. Dle něho tedy člověk Boha z přírody uzavřel, čili z přírody se ho domyslil (erschlossen). Syllogismus teda je kolebkou náboženství v člověkově duchu. To se zdá na pohled pravdě podobné, neníť však pravdivé. Protestant i katolík (kresťan) věří, že náboženství v původu svém je zcela positivné t. člověk, jak z přírody ptihé nemohl se domysliti, žeí jest osobou, aniž z přírody púhé nenaučil se mysliti a mluviti, tim méně z přírody samé domyslil se Boha.
Čeho sama neměla, nemohla příroda sděliti člověkovi. Tu právě vysvitá potřeba zjevení, čo doplněk stvoření. Kdyby člověk sám z přírody nábožným stati se mohl, tu by se děj tento i podnes obnovovati musel, a neměli bychom přikladův a la Hauser, kterýž na lůně matky přirody odchován byv od němé tváře, ani od stromův se nedomyslil, že jest Bůh, ba jen štěkati sa naučil. A tak tomu učí zjevení křesťanské, o kterémž, že je pokrokem nad pohanstvo, sám p. spisovatel neupírá. Po pádu rájském jak se duch vyvíjel, o tom panuje rozdíl mezí učením protestantským a katolíckym. Protestant myslí, že hříchem člověk vytratil oči a uši duchové pro víru a ctnosť, proto čo pohané dělají a myslí, vše je od dábla: teprv křesťanstvím (lidé) ozdravme duch a ospravedlněn bývá, ač bez svého přičinění, a jako ve spánku do neho přichází. Katolík věří, že hříchem duch člověka jen zchoroběl, a síce rozum, vůle i cit; spásou pak jeho či lékařem že se stal Christus Pán. Spása však šla dvojí cestou: zjevením a cestou blúdíciho rozumu, kterýž čím viac hřešil, tím více prvky zjevení tratil, až se obě ty polovice posvätného kruhu hříchem rozlomeného, nalezli v Christu, a tu se stalo ono sepasení *), jak to jmenuje duchaplný dopisovalel váš z Bohdalic, latinsky religio.
To, čo v pohanstvu porušeno bylo z prazjevcní, napraveno, a čo v židovstvu nedopověděno či napověděno, tu doloženo. Christom nám přineseno zjevení úplné, a to so nyní přechovává v cirkvi. Že u jistých národův k. p. v Číně, Indii t. náhled pohanský nepohnut stojí, pochodí od zkoprnělosti despotismu a systému kastového. Svoboda pravá zavitá jedině křesťanstvím; kde sa ho odčitají, zase padaji k pohanským náhledům, a to je zase zpátečnictvi (reactio), kteréhož se právě tak úzkostlivě naši moderníci štítějí a proti němu ohrazují. D. J. B.

*) Ovšem považujame to jen čo vtip slovný, nikoli čo odvod etymologický, nebo spasení, spasitel pochodí od kořene: spas, spása, čož znamená toli, čo v naší sprosté mluvě uzdravitel, osvoboditel od nějakého zla.

Zprávy cirkevné a školské.

Ze Solnohradu, dne 9. Novembra. K přednostem, arcibiskupům solnohradským od papežské stolice uděleným, náleží také právo nosili nachové rúcho, jež však arcibiskupové jen mimo Rím nositi směli. Toto obmozeni bylo nyní od svatého otce dekretem od 1. Oktobra tohoto roku pro všechny budúci časy zrušena a arcibiskupům uděleno právo, „in urbe et in Romana Curia" nachové rúcho nositi.

Z Brna. (Sl N.) Obecná rada hlavného města Brna ustanovila, že od 1. Okt. běž. roku všem učitelům obecných škol stálý plat po 600 a 500 zl. stříbra, podučitelům ale po 200 zl. stř. bude dávali. Pretož byly, mimo svatojakubské farné školy, ještě jiné dvě, totiž na Starém Brně a na nové ulici za hlavné školy vyhlášeny, jejichž učitelě po 600, a na jiných školách po 500 zl. ve lhiitiich měsíčných vždy předkem požívati budú. Vcledíistojná konsistoř brněnská o to so postarala, aby všechny kurrendy, záležitostí školských se týkající, učítelům venkovských škol tištěné za velmi levný peníz (14 kr. ročně) dodávány byly a že se jim skutečně dodávají, o tom svědčí poslednú kurrenda od 28. Septemb., kterou se nejen oznamuje „Čítanka pro třetí třídu městských škol v císařstvi rakúském", pak dále „Cvičební kniha k vyučování v počtoch atd. i s cenou", jak i „Pravidlo pravopisu", nébrž se ihned nařizuje, že tyto knihy počátkem školského roku 1854—55 do škol zavedený býti mají.

Z Rajhradu na Moravě. Dnes 22. tohoto měsíce byla volba nového prelata. U přítomnosti komisářúv: p. t. p. rady Hochsmanna , Hammermúlera a p. rytíře prelata Zeliuky, kanovníkúv brněnských jednohlasně zvolen byl proslulý po vlasti naši česko-moravsko-slovenské p. P. Gunlhér Kalivoda, řádu sval. Benedikta řeholník a bývalý vysoce zaslúžilý profesor v náboženství a pedagogice na filosofii, a potom na Gymnasii v Brně. Před volbou so u přítomnosti velikého zástupu lidu ze všech okolných dědin a mnoho kněžstva okolného zpívalo: Veni Sancte! a pan Dr. Volný, subprior téhož kláštera slúžil slavnú mši svatú. Po volbě, když se vyřklo: Gunthérus est abbas! držel p. rada Hächsmann známou svou výmluvnosli úplnú hodinu krásnú řeč, načež vedli pp. komisářové u prostred sebe nového vvyvolence do svatyně, kde se mu oděv příslušný podal od p. prelata Zelinky s řetězem a červeným biretem, načež odřikávaje vyznání víry dle sněmu tridentského přisahu skladal, Při obědě byly pronešeny toasty: p. kanovník Hächsmann, čo politický commissarius pronesl přípitek na zdar císaře pána a zeměsprávce; p. rytiř—prelat Zelinka zvolal „zdrav bud na Jeho Excel. pl. t. p. biskupa, na nového prelata a celú brál (convent); nový p. prelet Gunthérus pak pozvédna pohár zdraví připíjel pp. komisářúm, mileným svým bratrům řeholným a všem hostům. Bratří, ač měli právě po pohřebě svého milovaného převora, stírali slzu ještě v očích se třpítící při pohledu na toho, v němžto se sústředovala od dávna srdce jejich; též lid bera vřelého podílu jásal nad tak jak se domýšlí šťastnú volbu. Bůh dej požehnání, aby se žáden v novém, vůbec milovaném prebila nezmýlil, aby byl všem všecko stoje nade všemi.
Jistě Pán nebeský ozdobil jej všemi okrasami, kteréž se maji stkvíti na správci ústavu tak důležitého: v hrudi jeho bije srdce zbožné, rozum jeho slyne múdrosti vychovatelskou, vědou pak všestranné sám rozdálil si obzor a přehled; Slovan je celým srdcem, cirkev a vlasť, každá má půl, každá srdce jeho celé. On též ujišťoval přátely své, jichž má neprehlednú řadu, když se mu představovali želajíce zdraví a pomoc s hůry, že zůstane ten, ktorýmž vždy býval, čož od něho, ve škole utrpení vycvičeného, všeci očekávají. Jako profesor byl tento muž vzorem pilnosti a obětivosti, úcta a láska šludujicích k němu nelíčená a hluboká, i židé jeho posluchačí, se vkrádali do svatyně, kde on hlásal slovo boží žákům svým. Brňané zajisté se upamatují, jak prof. Guntér chodíval u bohatších měšťanúv žebrať na chudobné študenty peníze, svíčky, ztravu. šaty atd., ano jedenkráte za jistého nemocného študenta, kterýž se výnosnou hodinou živil, aby nemocí o ni nepřišel, zasednul si u dítek a supliroval žáka svého Do takové ruky tedy ovšem patří berla,a prsten se září záslušně z té ruky, která sbírala žebrotou tehdáž, když p. Guntér neměl ničeho, jen lidské srdce, ani se nadíti jest, že nyní tím štědřeji vše, čo krásné a bohumilé podporovati bude. Zajísté Bůh sám srdce bratřúv ctihodných tak vodil, že infulí ozdobili hlavu, kteráž se obírá jedině tím, čo slúži ke cti boží, čím sláva vlasti se zmáhá a život lidský opravdu se ozdobuje.
Jen zdraví tělesného aby mu Pán přimnožil; avšak nepochybujeme, že pocit vznešeného stanoviště naladí i dužné síly tělesné. Dřive, kde mnoho uvnitř strádala jemná duše jeho, musela někdy choroběti i její lepenka;a takové mučenníctvi citův nejvrúcnějších, kteréž déle trvá nežli mučení tělesné, musi za našich dob přestáti každý upřímný, kterýž se nedá odstrašiti od toho, čo Bůh k vývoji člověckého blaha za potřebné vykázal, čo Bůh a šlechelné srdce velí Někdy osoby klesnú, ale věc vítězí; někdy i osoba té radosti se dočeká, že vrúcí snahy může uskutočňovati dle líbosti. Nepřátelé, zamýšlejíce druhdy zničili snahu jim odpornú, slepě jí musejí podnoží býti, cestu klestiti a schody klásti, aby dospěla méty své. Přátelé pak nového p. prelata osvědlili své city, nikdy nevadnúcí, v básni, kterúž na prvé straně listu našeho podáváme. Dne 26. Novembra přijel pan biskup brněnský do Rajhradu a tam nov. preláta posvětil.

Ze Sibína, dne 26. Novembra. Jak smutný to na katolíka činí dojem, jenž ve své vlasti zvyklý byv nábožnému svěcení dnův svátečných, když do jiných krajin přišed, v nichž i při dosti četném obyvatelstvu katolickém mnohých svatých obyčejův pohřešuje! Aspoň pisatel řádkův těchto s mnohým prichozím do zdejšího města a stejně smýšlejícím nemálo překvapena se viděl, když ve svátek blahoslavené Panny Marie, jakož i v den všech Svatých nejen v nitru domúv hrubé práce konali, nébrž veřejně na ulicích celý den bez přestáni dláždili a stavěti uzřel. Čehož se však ještě horšího od svědkův hodnověrných dozvídá, jest, že se v adventném i postném čase veřejné plesy slavívají, čož k nemalému pro věrného katolíka slúží pohoršení. Tak hrubé rušení a nešetření svátkův našich by se v městě, v němž 6000 katolikův, mezí nimiž i větší čásť úřadníctva, tím méně trpěti mělo, ježto se to v státu stává, jehož znak hlavně katolícky jest, a kdež i z této príčiny v jiných zemích říše rakúske i při volném počtu nekatolikův na svatky naše slušný ohled so bere. Že z tukovéto bezohlednosti nebezpečné a škodné věci pro náboženství a mravy katolíkův povstávají, netřeba připominati; nebo lhostejnosť a netečnosť z té strany, kde by nejvíce horlivosti a svědomitosti v plnění zákona býti mělo, škodlivejší jestiť časteji než krutá odpornosť; puk se zpúsobuje tím i z druhé strany hrdosť a nadutosť, již se katolíkum menšího počtu o něčo jsúcím odvislosi cítiti dává a již se takměř ukazovati chce, jakoby katolík v zemi té jen trpen byl. Vůbec jest zde katolík více protivenstvím podroben, nežli v mnohé říší nekatolické a jen trpělivostí a pravou pokorou, mocnou to krotitelkyní způrných myslí, vítězí nad nimi.
Z ohledu služeb božích vo zdejším chrámě farném leckteré přání ku většímu jich zvelebení tu i tam se ozýva, zvláště ale, aby o hudbu kostolnú větší péče vedena byla, jelikož provozování její žádným nepodléhá obtížím. Provozuje se síce na veliké svátky a při větších slavnostech dosti hlučná hudba, v neděli se však obyčejně jen píseň zpívá, na kterémž zpěvě ale málo kdo z věrících účastenství bere a více modlením pobožnosť svú vykonávají. Jak by prospěšné bylo, každú zpívamí mši svatú v neděli hudbou oslaviti, netřeba připomínati. Mocnouť jestiť hudba vládkyní srdcí lidských. Jsú to hudobníci, kteří, jak doslýchati, v spolok vstúpili a so samoděk ku zvelebení služeb božích milerádi nabídlí a k uskutočnení chvalitebného úmyslu svého už prý i povolení od p. biskupa a místodržítelství obdržeti; z jisté však strany, od níž tuším povolení nejvíce závisí, obdržeti je nemohli. Pan regenschori, horlivý hudby pěstovatel pečuje při slovných příležitostech o valný orkester; chybuje ale nemálo tím, že veliká čásť pěvkyň nekatolických ke sboru připúští, kteréž nemajíce dostatočný pojem o pravé nábožností křesťanské, hudbu kostelnú jako za divadelnú poklddaji a nevhodným trylováním a jinými nezpůsobaostmi všechna cenu ji odjímají. Kolikerá a od katolíckeho rozdílná zde mezi obyvately jsú vyznání, poznali lze z chrámův jejich. Tak mají nesjednocení liekové zde dva chrámy a jednu kapli, sjednocení jeden chrám, Kalvíni jeden, evangelíci dvě kaple : jeden chrám, i unitarové měli zde svůj chrám, který však nyní rozbořený jest. Katolíci zde mají čtyry kostely, a síce farný jeden, při klášteře mníšek Uršulínek jeden, při kláštere oo. Františkánův jeden a při sirotčím domě jeden. Největší ale z chrámúv zdejších jest chrám evangelický, v gotickém slohu stavaný, jenž druhdy katolíkům náležel.
Jakým způsobem těmto odňat byl, toho jsem se nikde nedočetl. Dosti jest ale na tom, že zabolí srdce horlivého katolíka, vidúcího, jak malby a oltáre, jichž 24 bylo a z nichž mnohé pozůstalými znaky chrámu katolického až na nejnovější dobu byly, při nynějším opravováni šroubem se ruší. Hodnoť ještě podotknúti, že se ve svátky vánočné, velkonočné a svatodušné dle od starodávna už učinených nadaní slavné mše sv. v chrámě tom čistí mají. Poněvadž byale opominutím toho nadání zašla, odbývají evangeličtí pastorové tyto mše sami a síce v rúchu starodávnom, od kněží katolíckych v chrámu tom dříve užívaném; vynechávají ale, jak se samo sebou rozumí, kanon, duši to oběti svaté. Nebude snad nepriměřené posléze i o zdejším katol. státném gymn. něčo poznamenati. Tento ústav byl dříve diécesalný a stal se teprv během roku tohoto státnym. K tomu účelu vyjmenovalo vys. ministerstvo vesměs nových učitelův, mezi nimiž mimo katechcty i tři kněží se nacházejí. Na celém ústave jest asi 320 žákův, mezi nimiž veliká čásť nesjednocených Rekův, kteří vo svém kroji národném do škol přicházívají a vychodivše několik tříd do semináře vstupují, kde po krátkom čase, naučivše se obřadům cirkevným, za popy v; svěceni bývají. Z té příčiny se nezřídka stává, že mnozí teprv v 18. noh 20 roce k stavu kněžskému náklonnosť dostávají a do škol latinských vstupují; pročež nič nápadného není, v prvých trídách mezi žáky desítí letými i mnohého fusatého viděti. X. Y. Z.

Z Ríma. ,Univers' so dovídá, že Jeho Svatosť papež všechny biskupy, již sem přicházejí, stejným způsobem vítá, a že docela žádného rozdílu nedělá. Pius IX. chce representanty veškerého biskupství katolíckeho okolo sebe shromážditi, a proto dal nunciúm svým rozkaz, aby pečovali o to, aby každý národ dva biskupy do Ríma poslal. Všeobecné pozvání nebylo v přičině panující nemoci v Rímě, pak v následku všeobecné núze a kritického stavu věcí nemožné. Přihlíženo ale k tomu, aby každý národ byl zastúpen. Dále oznamuje ,Univers', že všickni biskupové bez rozdílu v posezeních podílu bráti budú, pakli se vůbec nějaké sezení odbývati bude, neboť až posud zdá se, žo nebylo nič určitého uzavřeno, alespoň obecenstvo o tom nič neví. Tak též není známo, zdali dogma nepoškvrneného početí se prohlásí. Svatý otec nařídíl púze modlení, aby mu bylo popřáno stávající otázku náležité rozřešiti, i jest se nadíti, že dogma nepoškvrneného početí Marie Panny nikoliv synodou, nébrž nejvyšším rozhodnutím papeže ustanoveno bude. Čím více se den blíži k prohlášení nového dogma, tím více se sem ze všech stran hrnú biskupové a síce jako v době středověké u větším počtu Vlachové. Ze Španěl. Vláda dala Jesuitům v Loyole rozkaz, aby se bez prodlení odebrali na ostrov Majorku. Jesuité rozkazu tohoto neuposlechli. Budeli odpor tento dále trvali, budú prý snad Jesuité ze Španěl vypovézeni. Vláda jim vytýká, žo stojí s karlisty ve spojení.

* * * „Gaz. di Venez."oznamnje z Ríma od 14-ho Novembra. Dne 8. příštího měsíce bude se slaviti uzavření, pro které tolik biskupúv do Ríma povoláno bylo. Na to bude následovati zasvěcení basiliky (chrámu) „S. Paolo Fuorr di Mura," Tato basilika je jedna z nejstarších a nejkrásnějších v Rímě a utrpěla za panovaní papeže Pia VII. velikú zkázu. Leo XII. nařídil, aby znova vystavěna byla, k čemuž vláda ročně 40—60,000 skudův obetovala. Jeho Velič. císař František I. věnoval k této basilica žulové slúpy a Mehemed—Ali, místokrál egyptský, veiiké kusy alabastru; mezi věřícími činily se sbírky k tomutéž účelu. Rehoř XVI. zasvětil jednu čásť chrámu a Pius IX. uzavřel, že celý chrám, jenž až na dlažbu dohotoven jest, zasvětí.
* * * V Německu povstala „Jednota ke shromáždění lidu božího v Jerusalémě", jejižto cíl jest, v zemi sv. křesťanské osady kteréhokoli vyznání zakladati.