Časopis: Cyrill a Method, rok 1854, číslo 20

Obsah:

Úvod a záver


Katolícky tento týdenník vydáva se v sobotu v biskupské residencí na náměstí horněm č. 28. Obydlí redakce v stříbrné ulici č. 333.

Předplatné cena s poštou na celý rok 4 zl. 40 k., na půl r. 2 zl. 20 kr., 11a čtrk i zl. 10 kr. stř. Listy s předplatky posílají se franco pod adressou: „Na redakcí Cyr. a Meth. v B. B.“ Vydávaný pod ochranou v. úřadu bísk. v B. Bystřici.

CYRILL a METHOD. Katolický Časopis pro Církev a Školu. Vydávaný pod ochranou v. úřadu bisk. V B. Bystřici.ROČNÍK III. ČÍSLO 20. D. 20. MÁJE. 1854.

Odpovědný redaktor Jiři Slota. Tiskem Filipa Macholda.

Májová píseň k Panně Marii.

Daniel Heřmánek.

Máj milostně na nás shlíží,
Vesna pestrá k nám se blíží;
Vše radostné písně pěje,
Z prsú zbožné city leje,
Tobě k uctě, Maria!
Chválozpěv se rozléhá.

Tobě k uctě prorokové
Pěli světu písně nové,
Túžně na Tvé zasvitání
Pozírali k nebes báni,
Kdež andělé chválu Tvú
Slunce, měsíc, hvězdy zvú,

Tobě lilje sněhobílá
Korunku vděkův rozvila,
Rozplanutá v tváři růže
Vychváliť Tě dost nemůže,
Lesy, sady, role, luh
Přinášejí chvály dluh.

Svaté kvítko ! zář nebeská
Na růměnci Tvém se leská,
Věnec čistoty Tě krášlí.
Rci, takovú družku znášli?
Tu si svatý volí Duch,
Otci, Synu rovný Bůh.

Ty jsi chudých útočiště,
A zblúdilcům světlo jistě;
Se mnú útrpnosť měj sdílnou,
Podporuj mne rukou silnou!
Tak úpím v prach pokořen;
„Nedej bych byl zavržen.“

Slunko na obloze svítí,
Srdce bolný trud necítí,
Radosť se v něm rozhostila,
Matka milosť vyprosila;
Pěj, přírodo, pěj se mnú,
Píseň Matce velebnú !

P. Daniel Heřmánek.

Michal Rešetka.

Michal Chrástek.

(Naroz. 1794; † 9. Máje 1854.) Našeho pracovitého, účinlivého, vysocezaslúžilého, vůbec ctěného a milovaného Michala Rešetky tedy už není více!
Čím chudobnější jest některý národ na muže za jeho blaho zaujaté, tím více cítí ztrátu jejich.
Národ náš i tak na věrné a pravé syny své ne velmi bohatý, ztratil v posledných několika letech, bohužel, více mužův, kteří bývali jeho podporou a chlúbou; a ještě se rány ty ani jen povrchně nezacelily, a už mu dne 9. Máje t. r. opět, jak jsme to v před. čísle s duší zarmúcenou s vel. obecenstvem sdělili, smrť vytrhla muže, jenž do řádu oněch právem přislúchal, a jenž beze všech nárokův na vyšší hodnosti s apoštolskou horlivostí za , 37 rokův na vinici Páně pracovav, ohledem jeho živobytí a činnosti vzorem byl jednak pravého katol. kněze, jednak ale i dobrého slov. národovce.

Michal Rešetka narodil se roku 1794 na Bobotě v stolici trenčanské, jsa od samého dětinstva až do skonání svého čo do těla sice útlý a slabý, tím mohútnější ale silou ducha. Hned jako chlapec, započav v městečku Bánovcech do školy chodiť, vyznamenával se zvláštnou pilností a něžnou nábožností i vyvolil sobě už tehdy stav duchovný. A v skutku, po dokončených s dobrým prospěchem z částky v Trenčíně, z částky v Nitře gymnasialných studiích přijat byl za chovance bisk. semeniště nitranského, a tu chvalně odbyv svá filosofická a teologická studia roku 1817, byl na kněžství posvěcen a hned do Rajce, odtud ale v druhém roku do Dubnice za kaplana poslán, kde až do roku 1834 s patrným nebes požehnáním k oslavení církve boží a ku prospěchu člověčenstva blahodárně účinkoval; až konečně spomenutého roku úřad faráře v Horné Súči, lidnaté to osadě v stol. trenčanské, přijal, o jejíž blaho a spasení až do posledné hodiny živobytí svého, čo pravý a dobrý pastýř s neunavenou horlivostí se staral a pracoval, dávaje ji dle možnosti v každé potřebě útěchu, radu a pomoc.
Kdo měl příležitosť nebožtíka, nedíme blížeji poznati, než jen několikráte vidětí a s ním jen kolik tolik obcovati, milerád přisvědčí tomu, čo jsme o něm výše podotkli, že totiž Rešetka byl vzor pravého katol. kněze, že byl drahá perla národa slovenského. Slova naše odůvodňuje jeho celý život, jeho každý skutek, ano téměř každý krok, v nichž ba v jednomkaždém jeho slově ustavičně se jevila a zářila jeho veliká ku Bohu pobožnosť, jeho nevyslovná nadšenosť pro věci svatého náboženství a cti boží se týkající, jeho opravdivá horlivost za rozšíření království božího a spasení svěřených sobě duší, jeho pravá ku zákonitému mocnáři svému věrnosť, a slušná oproti každé vrchnosti poslušnosť; jeho nesmírná k národu svému láska a oddanost, jako i kevšem či cizím či svojim přívětivost a pohostinnosť.
On radosť maje ve svém sv. povolání, srdečnú radosť v svědomitém povinností svých plnění, v modlitbě a v prácech, s málem byl spokojen; pročež také nehledal žádných hodností, žádných pochval, žádných bohatství; než raději, jako se na dobrého kněze svědčí, s bohabojným životem svým spojil vědu; oddal se hned za mládi literatuře, a všecky od těžkých úřadných prác svých slobodné hodiny této obětoval. Jeho už vtedy, když ještě Slovensko v hlubokém sně spočívalo, na poli národné literatury naší se zápalem a odhodlaností pracujícího spatřujeme. On jako básník, kazatel a dějepisec více děl slovenských napísal aneb přeložil. – Některé práce své, jako i od jiných spísané, od něho ale opravené, také na světlo vydal, kteréžto všecky jak v zrcadle ukazují jeho duši , a němá jich písmena hovorjá čítatelům, po čem túžilo šlechetné srdce jeho. Tak mezi jiným kromě více jednotlivých básní, kázní a menších spiskův tiskem vyšla od něho v Trnavě r. 1830–1831 : ,, Valašskí škola“, znamenitá o poučná a zábavná kniha ve 2 velikých svazcích: tamtéž r. 1831 vydal velikú sbírku rozličných slov. kázaní a 1851–1852 v Budíně: „Výklad nedělních Evangelií v krátkých kázněch pro obecný lid“ ve 2 svazcích. Zanechal také po sobě více překladův k tisku připravených, mezi jinými: „Podobenství o ztraceném synovi“ dle Schlöra. Čo ale zvláštného spomenutí zasluhuje, on jako upřimný nauk a věd zanechal po sobě kromě jedné, asi ze 600 at., něm., mad., franc. a jinoslovanských děl záležející knihovny ještě i jinú velikú téměř z 1000 od výše než 300 známých i neznámých slovenských spísovatelův pošlých a z částky ještě jen v rukopisech se nacházejících děl pozůstávající čisto slovenskú knihovnu, kterú len těžkou prácí, mnohými penězy a neustávající horlivostí mohl nadobudnut. K přání by zajisté bylo, aby se tato vážná a jediná v svém způsobu na celém Slovensku sbírka nějakému veřejnému slov. ústavu dostala, aby tolký národný poklad slovenský, tolkými prácemi a nákladky hubícímu času a nevážným pohrdačům z rukú vytrhnutý, dobře byl zachován a použit, a z času na čas novými plody obohacován nesl žádané úroky, a dosáhnut byl šlechetný zámer prvého nejzaslúžilejšího, nejochotnějšího a nejstarostlivějšího sbíratele, majitele a ochrance jeho.
Nebožtík znaje dobře, že škola jest dcera církve, že i o ní má se, a to sice zvláště starat duchovný pastýř; neb dobrobyt života jak duchovného tak hmotného nejvíce od dobře uspořádané školy závisí: proto obracel na školu přes celý čas úřadování svého zvláštný zřetel svůj. – Jeho působením vystavena jest v Horné Súči r. 1845 nová veliká škola, ve které on každodenně 3–4 hodiny s nevídanou horlivostí a vytrvanlivostí pracoval. Ano nejen svým blahodárným učením vzdělávání milovaných svých věřících napomáhal, než i štědrou rukou. Z jeho velkodušnosti, jako škola tak i žáci súčanští z roka na rok téměř vším potřebným bývali zaopatřování; on je častěji všelikými dary k učení povzbuzoval, ano mnohé také za delší čas sám chovou občerstvoval. Pročež také škola hornosúčanská pod ním vždy bývala plná a taková, že v celém okolí neměla sobě páru. On založil též podotčeného roku ve farnosti své nedělnú školu, ve které spolu i se svým p. kaplanem a učitelem nedělného a svátečného času do 70 – 85 dospělejších vynaučoval. Tohože roku založil náš Rešetka konečně i spolek mírnosti v H. Súči a sice s takovým prospěchem, že téměř celú obec měl v spolku tomto zapísanú, a věc tu svou účinlivostí tak dalece přivedl, že z mnohých zastaralých opilcův stali se příkladní mírní lidé a kteří i předtím celé dny zvláště svátečné v krčmách a při pálence trávili, ti potom nejen v hodinách Bohu zasvěcených, než i v jiných od prac svobodných čítavali knihy, sobě od něho z jeho knihovny podané. Takhle znal vynahradiť, čo jim odňal, prospěšnou rozkoší duchovnou záhubnú rozkoš tělesnú.
Nad to byl Rešetka náš ještě jako pravý učedlník nebeského učitele svého, i velikým zástupcem, dobrodincem ano otcem chudobných, a lékařem chorých. On nejen že zvláštný ústav pro chudobné fary své uspořádal, než je také ustavičně nasycoval, občerstvoval a do příbytku svého přijímal. On nemocným a bídným napospol rozdával jídla, peníze a léky, jimiž zvláště v čas zuřící tam r. 1836 cholery a roku 1847 zimnice mnohých šťastlivě vyléčil. Má on také nemalé zásluhy o vynalezení a uspořádání uzdravující železné vody h. súčanské: „slatinské jarky“ zvané, kterú s nemalou obětí v tom nejlepším stavě zachovával, její čtyry studánky dal sám na své útraty vyčistit, vymurovať, pokryť, lipami obsadiť a nad nimi na vršku sochu sv. Michala postaviť.
Už z těchto několika kresův vidno, čo byl Rešetka, kolik působil v malém okresu a třebas i při dosti chatrných důchodcích svých pro církev, národ a člověčenstvo, a proto čo jsme v něm utratili. Avšak jméno jeho zůstane ve vděčné, věčné památce ještě i u dalekého potomstva; sláva jeho vždy se skvěť bude na Slovensku, a požehnaná bude mezi námi památka jeho! Michal Chrástek.

Zjevení boží?!

Zjevení boží?! Věci zbytečné, já se držím přírody.
(Dokončení.)
„Račtež pak dále povážiti, vzácný pane, že příroda, podrobená zákonům nutným, s námi nemyslí, necítí, nemluví aniž těch momentův čili stránek naskýtá, kteréž by s to byly duchovné otázky objasnili, nás upokojiti a oblažiti.“
„Dovolte, abych se konkretněji vyjádřil. Přírodozpytcové, o nichž se praví, že čím hlúb vnikají v tajemství živlův, tím věrnější deistové jsú, rozprávějí nám o třetičných útvarech. V těchto jest kamenné uhlí největším pokladem pro rozličné potřeby našeho života. Oni ukazují běh utvořování těchto zkamenělin; oni rozkládají surovú massu v její prvky. Česť a díky těmto přičinlivým mužům! Ale pro člověčenstvo, pro jeho duchovné a mravné povznešení, pro právo a svobodu, pro základné jádro civilisace, pro božskú, srdce i společnosť povznášející a udržující zásady, pro obětovnost lásky, kteráž i ono i tuto zvelebuje, pro všecko toto i s jeho nekonečnými následky všeliký rozbor hmot přírodných, všeliká podmínka jejich útvarův ničehož nepřispěje, třebars i nejedno krásné, nábožné a mravoučné čítá ze skladu kamenného uhlí básník přirozený; čož však sám byl anticipan do ze základu čili zásoby svého poznání, svých citův do něho vmyslil.“
„Též dobře; tak mi jest příroda kotvou, na kteréž moje křesťanské zásady víry k očerstvení mého vědění, k obnovení mých citův spočívati mohú.“
„Rád bych slyšel, kterak to ku příkladu platiti může z ohledu na povinnost mravného znovuzrození, jež skrze milosť boží, skrze mé odhodlání a mú svobodnú samočinnosť, jež poznáním a želením viny, a polepšením života docíleno býti může. Kdeže, prosím, výhradné křesťanské učení o skutku lásky, ve vykúpení pozůstávajícím, kdeže výhradné katolické učení o ustavičném duchovném spojení v modlitbě a lásce mezi těmi, kteříž ještě bojují, a oněmi, kteříž dobrý boj už dobojovali: zakládati se má? Nešalme se, panáčku, prázdnými slovy.“
„Jsúť však i jiná ještě povážení, pro kteráž úvaha přírody za zdroj náboženství a sice křesťanského náboženství bráti se nesmí.“
„Pominúti chcu bližšího objasnění, že vaše přírodoslužebnosť. budsi jakkolivěk básnická, krásná, pohodlná a čo úkaz nemoce duchovné jakkolivěk přepáčitelná, že takovéto, dím, chudé vyznání, žádným náboženstvím, t. Boha, svět a člověčenstvo spojujícím prostředkem býti nemůže; dovolte mi jen, abych se vás ještě o následující tázati směl.“ „Zdali každý na tom stupni vzdělanosti stojí, aby to vznešené, jakžkoliv ho málo. z tohoto pořádku a z této krásy přírody pocítiti mohl? –
Zdali má k tomu dostatečnú stihu? Zdali mu přízlivý denný a ročný čas? Zdaliž jestiť způsobný a v té míře nesobecký, aby z toho netoliko čo lahodné a sladké jest, ale i těžkú povinnost svú vymyslil? Zdali každý dle svých poměrův v takovém postavení se nachází, aby přírodu tak pohodlně považovati mohl, jako vy. dle libosti dozírající, bohatý statkáři? dovolíte vy to svému placenému nádenníkovi? a stáloli by to za práci, šílenú, osamotnělú, teda neobčanskú bohoslužbu tvářiti, při kteréž předce veždy ta jediná základná myšlénka: túžení po hojné žatvě, se vyslovuje.“
„Dovolte, já nezanedbávám žádnú občanskú povinnosť, když v mém chrámě přírody oddávám se nejvznešenějšímu rozjímání o Bohu a světu. Proč by měla bohoslužba tato neobčanská býti? "
„Neobčanská zajisté. Čo občan zavázán jste z nutnosti státné křesťanství veřejně vyznávati a sice unitis viribus s ostatnými v jedné bohoslužbě, kdežto se vám božské pravdy, ta jediná a nanejvýš zdůvěřená filosofie, nejušlechtilejším a nejpodivuhodnějším prostředkem, lidskou totiž řečí a smysluplnými oznaky čili symboly podlé vší hlubokosti, všestrannosti a potřebnosti v duchu obnovuje a na um přivodí.“
„Vy jste, pane statkáři, spoluúdem křesťanské obce, hlava křesťanské rodiny. Čož vám jevení náboženství nábožnosť obtižná jesti? Inu placení daně též jestiť obtížné, a předc díti se musí z příčiny státných účelův; žáden nesmí a neměl by se nějaké v ohledu tom výsady doluzovati, anebo takové sám sobě dávati. Dosti hanba, když někdo jen s nevolí svú občanskú povinnost, k státným potřebám přispívati, plní. Ale výjemné výsady míti nesmí.“
„Hanba takovému křesťanskému občanu, pakli sobě na místo společenského vyznání víry křesťanské, podlé velmi nemúdrých a nepraktických pojmův o svobodě svědomí. osobí privilegium lenosti, nevěry anebo přírodoslužebnosti, kteráž i u samých Irokesův prúdem křesťanského světového vzdělání uchvácena bude. Já v tom shledávám bezmyslné sobectví, kteréž rádo jest, když druzí těrchy nesú, z nichž i jemu dobré vyplývá, ježto z mravného a hmotného ovoce křesťanské nábožnosti a křesťanské zvedenosti čili civilisace podíl bere.“
„Mají to býti předhůzky, mne se týkající? Dovolte – –“
„Jsteli z těch, panáčku! jižto se tak schúliti umjá pod pokryvku onoho známého: „o to já málo dbám“, že každá opravdová myšlénka beze stopy a bez dotknutí se jich pomíjí je: tu vás ani mé rozumování, žádné dokonce určité individualnosti se nedotýkající, nikterak uraziti nemůže. – Pakliže ale slova má sama v sobě pravdivá jsú, kojím se nadějí, že síla vaše dosáhne sílu přesvědčení.“
„Ved mluvím čo přítel váš, čo občan našeho společného bydliště, čo věrnomyslný poddaný státu, kterýžto žádnú přírodoslužebnost dle vlastných chůtek, nébrž křesťanskú bohoslužebnost ve zvláště k tomu zasvěcených dnech svými zákony potvrzuje.“
„No, zas jest dobře; já vím, že dobře myslíte, Příliš důležitý jest mi ten předmět, než aby mi nebylo milé dorozumění. V tom mi snad předce přisvědčíte, že příroda rovněž božím jestiť zjevením.“
„Právě tak jako vlastné srdce. Jen že jsú obé nedostatečné, a my rozumíme tomuto zjevení tolikove světle křesťanství.Čo nám příroda a svědomí praví bez začátku jesti a konce, nebývali osvěcováno a noseno slovem božské pravdy.“
„Božskú prozřetelnosť, kteráž zachovává a stvoření obnovuje, předc připúštíte, pane ekonome; prozřetelnosť, ježto o mech a brúky pečuje, nechcete upírati: a Bůh jediný, jenž opatřil duchovné i mravné potřeby člověka a zjevil mu cesty poznání a spasení, kteréž mu ani příroda, ani rozum dokonale a k úplnému upokojení objasniti nemohly, Bůh tento měl by vám, drahý pane S... zdáti se nepochopitelným? – Jak? člověk, miláček zemské stvořenosti, měl by od Boha lásky s bezcitným súdným rozsudkem: viz ty – v temnu záhadné noci, v bídné bezpomocnosti ukořen býti? proti tomu zpúzeli by se i sami chudí článkové náboženství přirozeného.“
„Pevně držte se, milý příteli, té důvěry v Boha, že jako nekonečná láska otce nebeského o chléb tělosného a pomíjitelného života starala i stará se, že tak, dím, ta též dobrota péči měla i o vyšší potřeby a věčnú túžebnost člověka zvláštným a zázračně zdověřeným zjevením ducha svého.“
„Blahoslavenství, jakéž bytosti duchovné možné jesti, toť bylo účelem mluvícího Boha. K skúmající mu rozumu pravil: to můžeš, to musíš věděti; k vůli nezkrotné: má š; ke mdlobě obú: dosti tobě na spolupůsobnosti mé; k spravedlivé samolásce: toť m zda tvoje.“
„Jako nás, můj drahý, hry našich mladých let a čtení z dob žáckých nezajímají více: tak neuspokojují duši, po dokonalejším poznání a po jistotě své ho blahoslavenství túžící duši, tónové přírody, jimž teprv text křesťanského ducha podložen býti musí, aby rozuměny býti mohly.“
„Ach, kam to, kam to, příteli M ...“
„Do kamenného lomu; tu hle to vidíte; kladivo a dláto dopoví vám ostatné.“
„Já budu držeti s vámi; snad mi dovolíte býti vašim společníkem?“
„Toť bude má radost. Čtyři oči vidjá i nalezají více. –“
„Do vidění, pane Š. Neberte mých disertací za zlé. –“
„Dokonce ne; mnohá z vašich pozorování dobrú ve mně naleznú půdu. Děkuju za přátelské unování při sejbě předsevzaté.“
„Přeju vám dobrú výtěži, moji páni mineralogové! – – – –“ *

*) Článek tento vyňat jest ze zdařilého díla učeného důstojného pana faráře židlochovského na Moravě J. Früh-a pod názvem: „Die Religion und die Modernen.“ Pakli se jím váž. čtenářstvu Cyrilla a Methoda zavděčíme, ještě i více podobných z též knihy a s tím větší ochotou podati hotovi jsme, jelikož vrúcné jest přání naše, aby kniha tato u větší známost přišla, a pro její věcnatost a nemalú v nynějších nábožensko socialných poměrech důležitost v obecenstvu československém hojného nalezla rozšíření. Redakce.

Život a cesty.

Method Gazdík, OFM

o. M e t h o d a G a z d í k-a řádu sv. Františka, provincie uherské Svaté Marie nazvané, věrověsta (missionáře) apoštolského.

Vniterný stav města Cařihradu.
Všeobecná jest cestovatelův stížnost na vniterný stav Cařihradu, kterýž nejen že není přiměřený zevnější kráse, alebrž této nezpůsobně zrovna na odpor stojí. Tot jistá pravda. – Čím blíže se oko zíratele, prvým oním v pravdě kúzelným podíváním opojené, na město připatřuje, dychtě vyskúmati vniterné částky jeho, tím více ubývá onoho prvotného utěšeného obdivu nejinak, jako mizí divadelný omam u toho, jenž se na výjev z blízka všetečně dívá Cesty zajisté jsú příkré, křivolaké, tmavé, velmi zle a nepravidelně vykládané čili dlážděné; domy jsú dřevěné, vetché, na sboření a na spůsob hromad k sobě připojené; ryňkův čili náměstí má málo a ta jsú nepravidelná, i mohly by se spíše lúkami, travou porostlými, směsící a zmatkem věcí škaredých a utěšených jmenovati.
Příčina toho hledati se musí dílem v poloze země, dílem v netečnosti orientalské. Na vrchu i boku mnohých kopcův položené město, nemůže se nikterak honositi velikými náměstími, rovnými a výbornými cestami; k tomu to věc těžká, aby město jednú vzdělané, potom zpuštěné, zkazené a znovu po vícekráte stavěné od lidu neumělého, poskytovalo nějaký rys súměrný a dobře zřízený. Veliké a strašné stopy, kteréž po sobě zůstavují časté požáře, ještě více přispívají k smutnému jeho pohledu.
Okna domův, žarlivými a to dřevěnými mřížemi hermeticky zapravená, činjá vnitrek města stramotným, němým a přetichým. K tomu ještě přistupuje množství hrobův a nesčíslný počet cinterův čili hřbitovův, kteréž oddělují a přetrhují i sama obydlí. Zelení a hustí černí cypřišové, jimiž, jako lesové, hřbitovy oplývají, činící děsný, neproniknutel ný krov, marně se usilují zakrýti truchlý obraz smrti Avšak pravému cestovateli, anebo raději filosofovi, jenž vzdálené proto navštěvuje krajiny, aby poznal lidí jakož i příčiny jejich blaha i bídy, i tyto nedokonalosti jsú vzácné.
Neb kolik naučení nalezá se v tomto obecné okrasy a obecného dobrého nepravém opovrhování v této mrzuté a nepravidelné stavbě obydlí? Kde které stoličné čili sídelné město poskytuje takové výtržné podívání, na obyvatelstvo, jakoby k nějakému sjezdu ze všech světa částí nepřestajně se sbíhající, na takovú panenskú novotu krojův, jazykův, zvykův a obyčejův ? Mezi samými však husto nastavenými a sprostými domy hrdě vypínají se nákladné spústy palácův a mešit. Na úzkých a blativých cestách viděti tisíce stkvělých, dobře zřízených sklepův (krámův) a dílen drahocennými plody umění a přírody naplněných; ano častokráte pod neúhledným zevnějškem ukrývá se obydlí netoliko sličné ale i daleko převyšující díla cinterův, posledný konec na mysl nám uvodící, stává se poznenáhla lhostejným a milého přemýšlení předmětem. Jasné a usmívající se nebe bezděky obveseluje ony prostranné, požáry a rukou lidskou v temnotu uvržené púště. Vzduch lehký a čistý, líbezných výparův Bosporu plný, přispívá ku zdraví a zrůstu. –
Přidajíli se k těmto přednostem, kteréž věčné jsú, jiné případné, jakožto z mravných okolností vyplývající: které jiné sídelné město tomuto rovnati se může? V tomto nekonečném a opravdu obzvláštném městě každú chvíli následují výjevy naozaj klassické, a to v takové rozmanitosti a hojnosti, že těžko jest vypsati je. Už viděti karavanu, t nesčíslné hejno kupeckých neb nábožných pútníkův, dvěma díly světa k pozdravení hrobu svatého se ubírajících; už hrozné moře plamenův, náramnou rychlostí na vše strany šlechajících; už vniternú záhubnú revoluci a téměř každodenné krvavé výstupy; už nádhernú diplomacii, jejíž tajná rozhodnutí celého světa pelitikové s velikou sbírají dychtivostí. Novosť, prvý to a hlavný zdroj vyražení, nikde více nekvitne jako tu. Tu vše nové jest, jakožto naprosto od našich ideí rozdílné; nové rúcha, nové zvyky, nové obyčeje a mravy, nové též tvářnosti a pohledy. Tu vážně vykračují v hluboké mysli pohrúžení Turci; tam lehko běhají Řekové veselí a lsti plní; na levo uráží uši pronikavý přízvuk armenský, na pravo zase lahodí jim povolný a sladký jako med přízvuk arabský. Takovéto věcí rozmanitosť ku podivu zajímá tu smysly člověka, a hojné poskytuje látky k zapodívání se malířům, básníkům, filosofům, dějepiscům, slovem všem hlavám.

Zprávy církevné a školské.

X. Ze Sv. Kříže, dne 8. Máje Dnes jsme byli svědky zajímavého a vzdělávacího divadla; viděliť jsme našeho arcipastýře v jeho živle – ve škole otce mezi dětmi, muže národu u prostřed národu. Bylať zkúška školská. Ku chvále jak místného p. faráře tak učitele a k následování od ostatných učitelův pověděno budiž, že se v zdejší národné škole, podlé přání veleslavn. úřadu školského, školáci kromě náboženství, biblické dějepravy a počtářství i počátkům přírodopisu, silozpytu, hvězdářství, zeměpisu, štěpařství a nauky zdravotné vyučují. Při zkúšení rozprávěl mnoho Jeho Osvícenosť nejdůst. p. biskup svým zvláštným genialně prostonárodným způsobem v oboru těchto věd, s velikou lehkostí, a upozorňoval školáky na múdrosť, všemohúcnosť a dobrotu Stvořitele; z čehož patrné bylo jeho všestranné vědecké vzdělání. Přítomní poslúchali jej dychtivě a s patrnou radostí. I udělovali chlapcům praktické ho naučení v šlechtění ovocných stromův ... způsobem humoristickým káral neslušnost mnohých sedlákův v jejich oděvu. –
Pokroky, které netoliko chlapci ale i děvčata v umění počtářském učinily, podivením naplnily nás. Konečně vyznačena byla i zběhlost učitele v organování a tento na některá pochybení v kostelném zpěvu upozorněn. Potom se líbezně zpívala jedna píseň školná a hymna národná. Nakonec odevzdán byl od Jeho Osvícenosti nejdůst. p. biskupa zdejšímu učiteli značný peníz k rozdělení mezi pilné školské dítky. Blahoslavená obec, která takovéhoto arcipaschlubného stavitelství našeho. Ano i žalostivý pohled cin stýře zřítí i slyšeti může!

Z Jagru, dne 10-ho Máje. František Ziasskovszký (vlastně Žaškovský) stoličného chrámu jagerského ředitel chóru a učitel hudby v preparandii atd , jak známo, vydal dílo své pod názvem „Manuale Musico Liturgicum“ ve dvojím, latinsko slovenském a latinsko madarském vydání, kteréžto dílo netoliko schválení a ochrany všech osvícených pp. biskupův Uherska došlo, ale i nejvyšší milosti Jeho c. kr. Veličenstva hodným uznáno jest, jelikož skladatel dotčený dílo toto na nejvyšším místě předestřev zlatým penízem nejmilostivěji obdařen jest. –
Nejnověji však od více osvícených, vysoce vážených a důstojných mužův vybídnut strojí se též, dílo i v latinsko-německém vydání vydati. Nové toto vydání obú předešlých rozmnoženější bude. Uspořádati pak chce skladatel své latinsko-německé manuale v hojnější míře proto, aby se netoliko ve farnostech jazyka německého v Uhersku, nébrž všude v rakúském mocnářství vůbec užívati mohlo *). Jdeť zajisté snaha jeho tam, aby každá krajina dle vlastné obřadné knihy, svůj krajinský obřad pokud se od našeho dělí v osobitném pořádku v něm nalezala. I toto vydání, ač rozmnožené, k dostání bude za tu jistú cenu jako předešlé u p. Gustava Emicha, knihtiskaře v Pešti (v panské ulici), kdež také i obě předešlá vydání k dostání jsú.
Činíme tímto na dotčené nové vydání pozorných obzvláště ředitelův choru, organistův a rechtorův německých v Uhrách, jakož i knězův, jelikož i oni díla toho používati mohú.

*) Škoda, že výtečný pan skladatel, jako rozený Slovák, k podobnému cíli neprohlédal i při vydání latinsko slovenském, aby se bylo manuale jeho i druhým dvúm československým kmenům, totiž Čechům a Moravanům, rodným bratřím našim, stalo přístupným. Tím by sobě byl získal neocenitelné, nesmrtelné zásluhy o zvelebení a jednotu bohoslužebnosti a pobožnosti trojjediné ho česko-moravsko-slovenského národa našeho. Kniha jestiť pro Čechy a Moravany, jakoby nebyla, netoliko proto, že na jejich rituale p. skladatel žádného nebral ohledu při uspořádání jí, alebrž i pro formu jazyka, v jakéž jejich vlastné, překrásné starodávné československé písně se jim tu objevují. Už kdyby aspoň p. skladatel, nechav se zvésti k novotě této, byl se v přejinačování dotčených písní nějakého zkušeného a jazykaznalého poradil člověka, jenž by byl v stavě býval, dáti výlevům těm svatým nábožného srdce československého čistú, ryzú, dokonalú formu slovenskú, která by aspoň novému písemníctví slovenskému byla dělala čest. Musí se zajisté oko a srdce i samého Slováka uraziti, když se podívá na tuto jazykovú slátaninu. Všecky, písně, v Manualu obsažené, jsú původně československé v též formě od pradávných časův i od Slovákův uhers. užívané, a tak i nejpospolitějšímu Slovákovi ze zkušenosti to pravíme tak srozumitelné, že se nám přejinačení jich, neřeknuli, směšným, zajisté na nejvýš zbytečným býti zdá. Že tomu tak jest, že písně tyto původně československé jsú: viděti i ze samé jich formy zjinačené; neboť tam, kde přejinačitel bud nemohl, bud nevěděl aneb se mu těžilo, utvořiti formu novú slovenskú, ponechal starú formu nič na důslednosť nedbaje. Chtíce bez toho o tomto časem svým obšírněji promluviti, zde jen několik příkladův na doklad výpovědi naší. Na stránce 4. v písni marianské ku procesí čítáme v 1, v.: „Panenka si bez poškwrny jak ruža biela bez trní“, tak téz v 2. v. „hodná si zvelebení, zrkadlo bez poškwrny“; kdežto předc p. přejinačitel měl věděti, že v slovenčině mělo státi v Gen. bez třnia, zvelebenia; kde toho neučinil, tam se dopustil hříchu proti rýmu; ja ko na stránce 7. v písni při rozdávání popele, kdež stojí: „Luluj a plač, čiň pokánie, pokud čas máš k k smilovániu, na místě“: čiň pokání k smilování, (str. 4.) To též přesvědčují přemnohé Vokativy, jako: Panno, Panenko, Matko, hríšníku (str. 7.), Tomášu, Ondřeju, Rafaelu, Michalu a p. v. (str. 125), dále starý Gen. „Páně“ místo Pána (str. 12.), vyjádření „vinen hriechy tvými“, kdežto Slováci neurčitého vinen jen s Gen, užívají, „pre Tebe“ na místě teba (str. 7.), nechtě o vymítce „na kříži ukrutne pre teb'“ místo teba, čož v slovenském jazyku nesmysl jestiť, ani slov mařiti, konečně slova jako jsú : poliček, nyní, nynejší, neprospeje, chytrost ve smyslu latinského astutia atd. atd. Lépe zejisté bylo následovati příklad blahé paměti pana arcibiskupa ostřihomského Jiřího Lippaiho, jenž roku 1655 netoliko do své arcidiécese kancional čistě česko slovenský pod názvem: „Cantus Catolici. Pýsně katholické. Latinské y Slovenské: Nové y starodávné. Z kterými Krestiané w Pannoňygi Na Wýročné Swátky, Slawnosti, pry Službe Boži, a v ginem obwzlaštnem času, z pobožnosti swé Krestianské užíwagi. Následugý po tem, Pýsne na Katechismus : 0 Swátostech Nového Zákona Letaňye rozlične na Wýchodi Cýrkewne, z – nowu zebrané, a wůbec widané“ uwedl, ale i k rozšíření jeho po celém Slovensku velvážností svou zajisté přispěl. – I o tomto kancionalu blíže porozprávěti hodlaje jen tolik ještě dokládám, žeby v knize této, pakli je snad nepoužil, byl p. skladatel nalezl i velikú zásobu krásných nápěvův, ježto každá píseň v kancionalu dotčeném svůj vlastný notami vyložený nápěv má. Redakce.


Z Brna. Jeho Exc. Nejdůst. pan biskup zvláštným oběžným listem schválil a duchovenstvu své diécesí odporučil nábožné družstvo pod jménem zlaté koruny (aurea corona), jehož všemožné rozšíření i nejvyšší hlava svaté církve sobě přeje. Jesti to družstvo ke cti nepoškvrněného početí přeblahoslavené Panny Marie, pozůstávající z menších spolkův po 31 kněžích, kteříž se zavazují každý v určitý den každého měsíce mši sv. slúžiti na poděkování Bohu trojjedinému za milosti Panně Marii udělené, pak též i k vyprosení přímluvy její v rozličných potřebách církve, a za obrácení hříšníkův.
Braterstvo přesvatého a nepoškvrněného srdce Panny Marie k obrácení zatvrzelých hříšníkův vždy víc a více spoluúdův získává; aby pak tím snadněji taková braterstva po diécesi brněnské zřízovati se mohla, a nebylo zapotřebí teprv do Paříže psáti a k tamnějšímu arcibraterstvu se připojovati, byl Jeho Exc. nejdůst. p. biskup brněnský od sv. otce na nová 3 leta splnomocněn, aby mohl zřizování týchž braterstev církevně potvrzovati, moc k jich zřízení a vedení jakož i ke svěcení medalií nepoškvrněného početí kněžím, kteří o to žádají, udělovati i s platností odpustkův připojených.

Z Freiburku. Jeho Excelencí p. arcibiskup dostal z počátku minulého měsíce od sv. otce následující breve: „Pius P. P. IX. – Ctihodný bratře! Pozdravení a apoštolské požehnání! S velikou radostí přijali jsme oba Tvé listy, prvý od měsíce Januara a druhý od 5. tohoto měsíce, a znovu obdivovali jsme v nich víc a více Tvú výtečnú, Nám už od dávna známú, biskupskú stálost, s kterou Ty záležitosť katolické církve obraňuješ a její práva hájíš, jakož i obzvláštnú Tvú ctnost, s kterouž toliká súžení, toliké práce a strasti snášíš ; pročež také u mnohem vyšším stupni získals sobě Naši náklonnost a obdiv celého světa katolického. Z listu, který jsme Tobě dne 9 Januara tohoto roku odeslali, vyrozuměl jsi dostatečně, ctihod. bratře, že bezpráví v těch stranách katolické církvi učiněná i Nás naplnila bolestí a starostí velikou, a že jsme se horlivě vynasnažili jak Tvú tak i ostatných biskupův též církevné provincie, našich cti hodných bratrův znamenitú stálost u bránění práv této církve příslušnú chválu vzdáti, a že Nám nič tak na srdci neleží, než abychom se vší pilností možné učiniti mohli odstranění těch velikých nebezpečí, kterými navštívena jest církev, jak to povinnosť Našeho apoštolského úřadu vymáhá.
Poněvadž jsme však od svědkův hodnověrných slyšeli, že Náš přemilý syn, knez Jan Křest. Hirscher, kanovník a děkan Tvého stoličného chrámu zcela v katolickém duchu písaný spis vydal, ve kterémž práva církve protiv nepřátelskému počínání a nátiskům světské moci obraňuje a v ochranu bere : teda jestii naše žádost, abys stoličnému kapitulní kovi Hirscherovi ve jménu Našem štěstí přál a povinné uznání vyřídil, ačkoliv neznáme dílo to, ježto jsme je ještě nedostali Konečně nič Nám není příjemnějšího, nič žádanějšího, než že můžeme příležitosti této použiti a Tobě ještě jednú to největší blahovolenství, kterýmž Tě objímáme, osvědčiti a potvrditi. Na důkaz toho udělujeme Tobě, ctihodný bratře, všem duchovným a věřícím této církevné provincie z celého srdce a u vší laskavosti apoštolského požehnání. Dáno v Římě u sv. Petra, dne 27-ho Januara 1854, v 8. roce Našeho papežství, Pius P. P. IX.

Z Freiburku. Že vláda jéště na stanovišti trůnné řeči setrvává, dokazuje to generalná instrukce na všecky úřady od 27. Marce číslo 4576, kteráž nastúpila na místo nařízení od 7. Nov. Znít pak doslovně:
Na ten pád, kdyby toto očekávání (přijatí návrhu vlády po zrušení nařízení od 7. Nov. a porovnání ze strany arcibiskupa) nezplnilo se, držíme za potřebné, s arcivojvodskými úřady následnú instrukci, k náležitému dle ní spravování se, sděliti.
1) Vůbec nesmí se od žádného státného úřadu ani uznání ani účinnosti propůjčovati oněm zřízením a nařízením mejd. p. arcibiskupa anebo úřadův jemu podrobených, kteréž se s zákony a nařízeními státu, na ten čas platnosť majícími, nesrovnávají.
2) Kněži, kteří by snad od p. arcibiskupa jednostranně faráři učiněni byli, nemají v této vlastnosti od státu uznáni býti. Ku potřebným v ohledu tomto opatřením budú se v každém jednotlivém případu zvláštné, okolnostem přiměřené naučení udělovati; za kteroužto příčinou musí dotyčný okresný úřad každé takovéto zadání fary, v okresu svém ležící, neprodleně sem oznámiti. Onyno tresty disciplinárné od p. arcibiskupa kněžím uložené, k jejichžto vykonání dle stavajících zákonův předběžného státného povolení potřeba, t. všecky vyšší tresty, jako jsú: důtky, peněžité pokuty až do 30 zl., suspensí od úřadu až do 4 týdnův, pakli dříve státného k ním povolení nevyžádáno, bez všeliké jak z občanského tak státného ohledu účinnosti zůstanú. Obzvláště pak nemohú míti právného vlivu tresty ohledem na osobní svobodu anebo na poměry majetku potrestaných knězův, aniž na jejich jakékoli státné úřadné úkoly, k. př. čo školných dozorcův, nadacích přednostův, státných úředníkův atd Anobrž nařizuje se tímto arcivojvodským úřadům, aby každému knězi, na žádosť jeho, proti nahodilým se podobným rušivým pokusům církevného úřadu, ochrany poskytli. Kdyby snad církevný úřad státné pomoci žádal k vykonání takových trestův, jichž ukládání jemu dle zákonův nynějších bez předcházejícího státného povolení přísluší, musí k udělení jí odtud zmocnění přijíti
4) Rovněž tak odepřen musí byti každý vliv všem všeobecným nařízením a jiným vynešením páně arcibiskupovým, kteráž do zvláštné činnosti církve nepřináleží, pokud potřebné k tomu povolení státné nebylo uděleno.
5) Při ustanovení mimořádných církevných slavností, kteréžto bezprostředný vliv na občanský život míti mohú, k. p. ustanovení národných missií, processí, pútí, nechť uvážjá úřadové okresní, jakožto policejné úřady, zdali a jak veliké škody veřejnému dobrému anebo veřejné bezpečnosti by z nich vyplývati mohly, a po učiněném uvážení nechť podle všeobecných státných zákonův a nařízení přiměřená okolnostem opatření a ustanovení učinjá. 6) Nařízení a vynešení ohledem na správu a vynaložení jmění církevných a nadacích základův, od p. arcibiskupa mimo svú náležitosť učiněných, nesmí od žádného úřadu světského šetřeno býti. Konečně nařizuje se arcivojvodským úřadům, aby každá, církevného sporu týkající se událosť v jejich okresu „sem oznámena byla.“
II. Zpráva k vědomosti 4. velkovojvodským krajským vládám a s tím nařízením, aby účtovníkům všech pod jejich dozorem stojících katolických nadacích základův oznámeno bylo, by jakákoli jednostranná ustanovení církevného úřadu pod svou vlastnou odpovědností neplnili. Wechmar. Eschborn.

Z Nassova, dne 3. Máje. V této zemi, zdá se, pořád všecko směřuje k znekřesťanění lidu katolického. Sotvá jsme věřili očím našim, čtúce tyto dny ve Všeobecných Nassavských Novinách v jedné zprávě z Montabauru tato slova: „Bolestněji, nežli pohled na rohrušený veliký kříž (staloť se to rukou zločinnou) na výši naší dojal nás, hlasitě to vyznati musíme, nedávné vysoké nařízení, které ve školách někdy kurtrirského katolického úřadu Montabaur řečeného obraz Vykupitele, společný tento svazek a spojující most rozdělených vyznání za povídá a pozůstávající posud zápovědznamení kříže a pozdravení andělského (Zdrávas Maria) při modlitbě ve školách našich na um přivodí.“V pravdě, když úřadové, když se křesťanskými nazývající úřadové obraz ukřižovaného Vykupitele jakožto kamen urážky z křesťanských škol odstranili dávají, kterak může, kterak se smí očekávati, že v takovýchto školách vychovaná mládež tento ze školy vypovězený obraz Vykupitele ještě déle na veřejných cestách trpěla?
Z Říma, dne 25. Apr. Obávání, které „D. V. H.“ v čísle 93. své přílohy z ohledu poselství hraběte Leiningen Billigheima k svaté stolice vyslovila, odvolávajíc se na instrukce, kteréž s sebou přinesl a na řeči jeho, které sem tam vypustil, uskutečnilo se. Poselství hraběte Leiningena přišlo na zmar dříve než by se bylo k nějakému vyjednávání přikročilo. Vláda badenská, zdá se, poslala sem šlechetného hraběte jen s tím úmyslem, aby zaslepila oči lidem. Teraz předc bude moci řeknúti: Všecko jsme zkusili; s Římem není k vyjednávání. Hrabě Leiningen, povídá se, nebyl ani sem poslán proto, aby vyjednával, nébrž aby vyskúmal smýšlení kruhův, v té věci moc majících. Svatá stolice zatím už dávno objevila své náhledy, dříve ještě nežli se toto piemontskému podobné poselství stalo. Jak to z rozličných svatého otce vyjádření vysvitá, podáni jsúť základové, na kterýchž se spor vyrovnati může, v postavených od nejdůst. p. arcibiskupa, s dorozuměním se s ostatnými biskupy hornorýnské církevné provincie, a v církevných právech zcela ztvrzených zásadách. Ovšemť očekává se, že z jiné strany skutkové světské vlády dotčené církevné provincie přízlivěji posuzovati se budú. – Můžeme zatím ujištěni býti, že sv. stolice nikdy nesvolí ve zvláštné vyjednává ni.
Z Řima, dne 3. Máje. Ačkoliv Jeho Svatost papež posud úplně pozdraven není, předce nechtěl dát vyslance badenského, hraběte Leiningena na vyžádanú audienci déle čekati, a přijal jej včera v poledne. Hr. Leiningen odebral se z toho ohledu do Vatikanu. Jeho rozmluva s papežem trvala velmi dlúho, Papež přijal vyslance velmi přívětivě, slyšel pozorlivě jeho návrhy o vyrovnání sporu a propustil jej s přáním, aby spor ten nemilý v Badensku mezi vládou a církví brzy vyrovnán byl.

Z Anglicka. Kardinal Wiseman na vrátil se po víceměsíčné nepřítomnosti zpět do Londýna. Na konci Apr. bylo u něho každoročné shromáždění anglických biskupův. Brzo potom má se diecesanská synoda arcidiecese wesminsterské držeti. – President missionářského semeniště Allhalows řečeného u Dublína, dr. Moriarty posvěcen jest od arcibiskupa dublinského za biskupa antigonského i. p. a za koadjutora biskupa kerry-ského ustanoven. V Dublíně zaměstknávají se s přípravami ke katolickému tak nazvanému aggregat-meetingu (shromáždění deputirovaných atd. ze všech částí Irska) v záležitostech vyšetřování klášterův; máť se dne 15. Máje držeti. Místné meetingy už se na více místech držely. Už také obíhá vztahující se k té věci „vyjádření se katolíkův irských.“ Podpísáno jestiť posavad od 3 arcibiskupův, 22 biskupův a mnoho kněží, od irských lordův Fingala Gormanstowna, Bellowa a Southwalla a množství jiných katolíkův.

* * * V Trnavě dne 23. m. m. zložil tamější měšťan Karel Kuppe do rukú osvíc. p. biskupa a hl. vikáře Jos. Vibera veřejné vyznání víry katolické.
* * * Dne 11. t. m., v pohřebný to den tedy našeho pracovitého, zaslúžilého a vůbec milovaného p. M. Rešeiky, odhalen byl na Dobré Vodě pomník J. Hollého.
* * * V Pešti ted mešká rodilý spolukrajan náš, nyní věrověst amerikánský veleb. pan Alois Somogyi, kterýž se po krátké návštěvě domoviny opět na místo působení svého odebeře.
* * * Jeho Exc. nejdůst. pan biskup sathmárský Jan Häm slavil v tohoročnú neděli velikonočnú slavné druhotiny kněžství svého.
* * * Gwiazda Cieszyńska“ píše: V roku 1863 bude právě 100 rokův, čo slovanští apoštolové Cyrill a Method víru křesťanskú mezi Slovany uvedli Česko-slovenské bratrstvo sv. Cyrilla a Methoda úmysl má teda v témž roku slaviti tisíciletú památku uvedení křesťanství mezi Slovany i vyzývá k činění návrhův, jak by se ona slavnosť konati měla. (Doložiti ze strany naší sluší, že ne stovaryšení česko-slovenské, jelikož žádného nestává, nébrž časopis církevno–literárný „Cyrill a Method“ toto vyzvání učinil, nabídnuv se zároveň k ochotnému návrhův slavnostných uveřejňování. Redakce.)
* * * Z velmi jistého pramene, dí „W. K. Z.“ zpraviti vás mohu, že proslulý svými díly a svými bádaními dějepisnými benediktin z Rajhradu na Moravě, profesor dr. Beda Dudik povolán jest za profesora dějepisu do kollegium sv. Anselma v Římě a to pod stkvělými výmínkami – že vsak povolání to posavád nepřijal. – Čítáme tamtéž, že do benediktinského kláštera v Římě vstúpil čo novic jistý v Německu pro svá biblická a orientalská studia na slovo vzatý profesor z Bonnu. * * * Z Říma se píše, že v kongregaci obřadův nedávno naposledy přišlo k jednání prohlášení za blahoslavených 50 mučenníkův z tovaryšstva Ježíšova. Otec Azevedo a jeho 39 spolubratří byli na cestě do Brasilie dne 15-ho Julia 1570 pro víru svú od Hugenotův umučeni a do moře uvrženi.
* * * V prvý svátek velikonočný, když Jeho Svatosť papež při chladném ostrém větru požehnání dával z balkonu vatikánského přestydnul tak, že se na plícnú chorobu roznemohl.
* * * Podle „Záhřebského katol. listu“ byl Jeho Svatost papež od zultana Abdul-Medžida po zvláštném vyslanci uvědoměn, že křesťané, poddaní císařství tureckého, čo do práv i svobod rovnými se stali s vyznavači mohamedanskými.
* * * Podlé nejnovějších statistických výkazův nacházíse v Moldavii 54,184 katolíkův, o které pečují missionáři vlaští, polští a uherští řádu sv. Františka i Passionistův. Kostelův nachází se v tom knížectví úhrnkem 86.

Třináctý seznam příspěvkův.

na kat. vychovávací ústav děvčenský, v B. Bystřici založit se mající, výboru, pro tuto záležitost ustanovenému, doručených.

V. p. Alois Herricz, měšťan v Baň. Bystřici dal 106 zl. stř.; v. p. Jan Mallý, kupec v B. Bystřici 2 zl. stř.; v. p. Lud. Ronge, kupec v B. Bystřici 3 zl. stř.; pp. Johanna Reiscke a Teresia Markus 4 zl. stř.; pan Karel Sztrakoniczky 4 zl. stř.; p. František Loh 2 zl. stř.; v. p. Jan Schön, výběrčí v B. Bystřici 1 zl. stř.; pan Jan Liškovič, měšťan v B. Bystřici 1 zl. stř.; paní Karolina Damay 1 zl. stř.; pan Alea. Leutter 1 zl. stř.; p. Vilhelmina Schvilek 1 zl. stř.; p. Jan Hričovský 6 kr. stř.; p. Magdalena Schebian 30 kr. stř.; pan Jan Sokol 2 zl. stř.; p. Anna Pasko 40 kr. stř.; p. Ondřej Bajnok 2 zl. stř.; p. Johanna Markovič 20 kr stř.; p. Marek Paluga 30 krejc. stř.; pernikárský cech v B. Bystřici 10 zl. stř.; v. p. Szablak 1 zl. stř.! p. Ferdinand Krappe 2 zl. stř.; p. Frant. Lechnický 2 zl. stř.; p. Anna Severiny 1 zl. stř.; pan Jiří Horárik 12 kr. stř.; p. Lechnicky 50 kr. stř.; p. Gabriel Demjan 20 kr. stř.; p. Martin Luttinger 1 zl. stř.; p. Kňazovicky 1 zl. stř.; p. Sláva 6 kr. stř.; p. Aloisia Makovinsky 2 zl. stř.; p. Alois Knězovič 1 zl. stř.; p. Teresia Psotka 1 zl. stř. Čo spolu s přenešenými z před. čísla 2103 zlatých 42 krejc stříbra súčtem činí 2259 zlatých 16 krejc, stříbra a jeden würtemberský dukát in natura.

Ve jméně výboru:
Kaz. Wachtler, v. r. baň. bystřický měšťanosta.
Dr. Mik. Costan, v. r. učitel theologie, spoluúd ze strany J. Osv. p. biskupa b. bystř.
Ign. Puschmann, v. r. rada obce baňsko-bystřické.