Časopis: Cyrill a Method, rok 1854, číslo 43

Obsah:

Úvod a záver

CYRILL a METHOD.

Katolícky Časopis pre Cirkev a Školu.

ROČNÍK III. ČÍSLO 43. D. 28. OKT. 1854.

Katolícky tento týdenník vydáva se v sobotu v biskupské residencí na náměstí horněm č. 28. Obydlí redakce v stříbrné ulici č. 333.

Předplatné cena s poštou na celý rok 4 zl. 40 k., na půl r. 2 zl. 20 kr., na čtr. 1 zl. 10 kr. stř. Listy s předplatky posílají se franco pod adressou: „Na redakcí Cyr. a Meth. v B. B.“ Vydávaný pod ochranou v. úřadu bisk. v B. Bystřici.

Odpovědný redaktor Jiří Slota. Tiskem Filipa Macholda.

Příroda a člověk.

Fr. Dědek.

Příroda, pod kterýmžto slovem vyrozumíváme celý stvořený svět, vyšla z rukú božích dle svědectví písma svatého v šesti dnech. Slovo „den" znamená nám vždy jistú dobu tvoření a nesmí bráti se v smyslu doslovném, ježto mnohé věky dle svědectvi zeměznalcův uplynulý, nežli země tak dalece se vyvinula, aby člověk obydleti ji mohl; též musíme při slovu „tvoření“ abstrahovati od všeliké hmotné a namáhavé práce, jakožto představy, Boha na čas a prostoru vznešeného, nehodné. K odstranění takového představení mnoho příspívá rozdíl, činěný od některých teologův mezi tvořením prvým a druhým, pod kterýmžto prvým vyrozumívaji tu prvotnú a bezprostřednú činnost božskú, která nesčíslné zárodky vložila v tvořící se hmotu, pod druhým pak ten věčný zákon, dle kterého prvky tyto dle neskončené vůle boží dále vyvinují se od prvopočátku. Rozdíl tento, neobmezujíc níkterak svaté „staň se“, má v sobě i tu výhodu, že veškery postup v přírodě, o kterém dále promluvíme, přirozeným způsobem čo vývin prvým tvořením v přírodu vložených pukův se vysvětluje, kdežto ti, jenž bez takového prvotného zárodku postup v přírodě zastávají, přijímají účinek bez příčiny, čož jest chyba v myšlení.
Nedůslednost tato vede pak je k tomu, příčinu a účinek považovati za jedno, z čehož následuje buď hrubý materialismus, aneb duchovný pantheismus. Přivrženci těchto dvú filosofických extremův nepřipúštějí pak ani toho prvotného působení božího při stvoření, držíce přírodu a život za výsledek přírodných, vzájemně na sebe působících sil. Tážeme se jích ale, ať nám vysvětlejí, proč posud nestáva se v přírodě to samé, čo dle jich myšlení stávalo se na prvopečátku, t. Proč posud nestává prvotného rodění aneb tak zvané „generatio aequivoca“ v tom smyslu, aby bez všeho zárodku povstal zrůst nějaký, čož pak arci by bylo tvořeni něčeho z ničeho; a proč posud žádná chemická kombinace přírodných prvkův nezradila nějaký životný organismus, jenž by základ života měl sám v sobě? Myslíme, že evangelická pravda, dle které z trní nesbírají se hrozny a z bodlačí fiky, jako platí až posud, tak i platila na prvopočátku, a že jen všemohúcnost Páně v púhú nicotu vštípiti může zárodek života ve vzniku.

Nyní poohlédneme se po tomto vzniku a životě přírody. Vidíme tu znamení postupu od nejnižšího k nejvyššímu, od mrtvé hmoty k bujnému životu, a to ne najednú, nebrž poznenáhla. Na najnižším stnpni stojí tak zvané nerasty, kameny, kovy, které nejeví žádného života, kam je hodí kdo, tam padnú, jak je kdo roztluče, tak zůstanú — ačkoliv samy v sobě předc rostú a se zmáhají. Výše postavené jest bylinstvo, které už má viditelný zrůst a jakúsi životnú útvarnosť, ještě výše stojí zvířectvo, které kromě patrného útvarného života má i volnost svého vlastného pohybování. Postup tento ale nebereme ve smyslu některých přírodozpylcův, jenž mají za to, že z nerostu stane se časem bylina, z byliny zvíře atd., ačkoliv připúštíme, že bylina traví z nerostu a zvířectvo z bylinstva, a že kolikráte těžko rozeznati hranice mezi bylinstvem a zvířectvcm, jako ku př. u polipův: postup tento ale vo smyslu našem netýka se jednotlivých přírodných útvarův, které by přejíti mohly ve vyšší, nébrž jest už vůbec v přírodě od prvopočátku stávající tím způsobem, že napřed povstalo neroststvo, pak bylinstvo, pak zviřectvo, a to ne vyvinem jednoho z druhého, - ačkoliv jedno druhému jest podkladkem, —— nébrž prvotným tvořením t. prvotným vložením potřebných k tomu zárodkův v tvořící se svět. K přijmutí vývínu jednoho z druhého, vyššího z nižšího — čož po vědecku nazývá se emanace, v duchovném pak smyslu evoluce — mnozí dali svésti se tím, že pozorovali na vyšším stupni vývinu vždy obsažené mohútnosti stupně nižšiho, čehož v skutku stává; čehož ale příčinu není jiná nežli múdrost boží, která v zárodky života vyššiho položila všechny v životu nižším obsažené vlohy a možnosti, aby tak, čo má býti vyššího všechny známky mělo na sobě toho, čo jest pod ním, a aby stvořený svět nebyl nesúvislými silami a schopnostmi jako rozkúskován, nébrž vzájemnou súvislosti působit jistý organický celek — vesmír. Pozorujeme tedy jistý postup v přírodě, který, ačkoliv povstal poznenáhla, předc nevyvinul se sám ze sebe, a ačkoliv nevyvinul se sám ze sebe, předc činí jeden organický celek; pozorujeme jistý život v přírodě, který, ačkoliv vázán na prvotné zárodky, ježto nič více nevydají, kromě čo v nich možného leží, předc působí postupnú a jako srostlú jednotu od mrtvých nerostův vždy výše a výše vznikající až k svévolnému zvířeti.

A čož člověk, nepatří i on k přírodě, není i on synem jejím? Na tuto otázku „dáme i přisvědčující i zápornú odpověd. Dle tělesné stránky své patří člověk k přírodě, ano on jest její nejdokonalejší tvor, on je, jak jej učenci nazývají mxpoxošuo; aneb malý svět, poněvadž v něm, čo v tvoru nejvyšším všechny mohutnosti a vlohy přírody jsú sestředěny. Filosofie taková váhu klade na tuto přírodnú stránku člověka, na tuto koncentrací všech přírodných divův v něm, že na stránku jeho druhú a o mnoho vznešenější, na duševnost docela zapomíná. My, mohúce o chvále člověka čo „pána přírody" lec kde jinde dočísti se, pozornost svú tuto obracíme na jeho stránku duševnú, dle ktoré přestává býti údem přírody, nebrž bystře od ní se líší a nedostihle nad ní jest povznešen. Už sv. písmo svědčí, že Bůh při stvoření člověka obzvláštný s ním měl úmysl; on netvoří člověka jako přírodu vůbec jedným slovem, nebrž dělá při něm zvláštně výmínky, on praví: „Učiňme člověka k obrazu a podobenství našemu ... í stvořil Bůh člověka k podobenství svému, k obratu božímu stvořil ho, muže a ženu učinil je. . . . Učinil tedy Hospodin Bůh člověka z hliny země, a vdechl v tvář jeho dechnutí života, a učiněn jest člověk v duši živú.“
Abychom ale neobmezovali se jen na písmo, nebrž dle prvotné myšlenky naši i tu dále pokračovali, pravíme, že jako v přírodě každý výjev má svůj zárodok, kteryžto zárodok činí tu zvláštnú typickú známku každého přírodného života: tak i u člověka musí stávati takové typické známky jeho člověctví, bez ktere by byl jen púhým zvířetem, třeba i nejdokonalejším — a známka tato jest jeho duševnosť, která ale není žádný výkvět na nejvyšším stupni sústředěných přírodnýeh sil životných, jak někteří se domýšlejí, nébrž potence nadpřírozená, nikde v přírodě nestávající a preto také z ní vyvínúti se nemohúci, a už v prvotném stvoření od Boha čo zárodek duševný k dálšímu vývinu v člověka prvotného vložená. Jestli zárodok tento duševný při porodu každého člověka znovu od Boha se tvoří — „creatianismus“, — aneb, jako přírodě se to děje, z vloženého do prvého člověka zárodku dáleji se vyvinuje — „traducianismus“ —— cirkev posud nerozhodla; však ani prvý ani druhý náhled není na ujmu duši člověčí, nebrž jest jen výsledek smýšlení činiciho rozdíl mezi prvým a druhým stvořením, o kterém zvrchu jsme se zmínili. V člověku tedy spojila se příroda s duchem, a jako napřed byla sama sobě účelem, tak nyní duchu jest prostředkem, určená k službě jeho, kdekoliv se s ním setká, a jako napřed sama v sobě nebyla ani dobrá ani zlá, tak nyní slúžíc duchu zrcadlí dobré, k pútajíc ducha svádí k zlému — vše ale to neleží v ní, nebrž v duchu. Proto dobrému jest ona prostředek k pokračování v dobrem, zlému pak k pokračování ve zlém, jak nás o tom přesvědčuje dobrověda, proto s radujícím též se raduje, s truchlícím truchlí, jak nás to učí básnictví; před narozením Spasitele i ona túžila a lkala s člověčenstvem, po narezaní jeho veškeré tvorstva prozpěvuje a zvěstuje slávu a vznešenosť a milosť boží!

Člověk tedy jediný mezi všemi ostatnými tvory obdařen jest duchem nesmrtelným, čímž nad púhú přírodu vyniká a údem říší duchovné se stává — ačkoliv duch i tento zase na tělesnú schránku pútán jest, a jen skrze ní činnost svú jeviti může. A tato přednost člověka nad ostatným tvorstvem, skrze ktorú jen on jediný o přírodě ví a ji duchem svým opanuje, a na druhé straně ale zase touto přírodou jest obmezen — přírodou, která sama v sobě proti vší kráse a dobrotě a pravdě lhostejná předc duchu obrazy dobra, krásy a pravdy podává, tak jakož jej i od dobra, krásy a pravdy odvracuje: tato směs sobě na oko odporujících a v bytnosti člověka obsažených úkonův představuje nám jej jako hádanka, která žádným jiným způsobem rozluštiti se nedá, kromě křesťanstvím, ježto představuje člověka čo dítko boží k dálšímu pěstování na tento svět vložené. Tělesnosť jeho podobá se nám tuto věnu, jímžto by nastúpiti měl zpátečnú cestu svú k prvotnému domovu.
Předce ale cítí upútanost tuto k přírodě čo něčo bytnosti své nepříslušného. Vskutku opanuje jej stud při každém silnějšim tělesném popudu, čo následok vníterného přesvědčení, že přirozenost svú má opanovati, ježto na zvířatech nič takového nepozorujeme, proto, že jsú vtělená příroda. — Touto z přírody vzatou pútnickou holí opatřen ubírá se duch člověčí — kojen uvědoměním církve —— od kolébky až do hrobu skrze tuto vezdejší zkúšku k životu vyššímu nacházeje na své cestě všudy důkazy a stopy tajné prozřetelností a vníterné předurčeností k jednomu cíli — k Bohu. Tu příroda a člověk zase v směru svém sjednocují se, ježto ona nevedomky a skrze člověka, tento ale vědomky a bezprostředně Bohu slúží. Tu bere na sebe veškerý život ráz svátosti, a veškerý vesmír opútán jest svatou harmonii, která na věky věkův neskončené chválozpěvy vysílati bude k nebesům. Fr. Dědek.

Profesor Tomek

o stavovských nepokojíeh v zemích mocnářstvi rakúskeho za Rudolfa II. a Matiáše.

Pan profesor Tomek podal v 2. svazku Musejníka r. 1854, článek: „O slavovských nepokojích v zemích mocnářství rakúskeho za panovaní Rudolfa II. a Matiáše,“ ve kterém ponejprv vyslovil súd historický, který v přímém stojí odporu s posavádnými náhledy o těch věcech.

„V dějepise naší vlasti české — praví p. profesor Tomek — zvykli jsme si totiž až příliš, považovati dvě století od vystúpení Husa až do bitvy Bělohorské ve všelikém, ohledu za dobu největšího kvetu našeho národu, nazývajíce jmenovitě 16.- století zlatým věkem literatury české, a to tak, jakoby právě směr proticirkevný (protestantský), na nějž Husem nastúpení, byl původem byval nového vyššího jakéhos pakroku duchovného...... Čo ale nyní víme o časích předhusitskych a o prvé době husitismu, vede už k súdu jinačímu. Nepředcházelať Husa: v Čechách, tak jeho Luthera v Němcích, žádná doba duchovné temnosti, nébrž doba plná stkvělých důkazův pokročilého života duchovného. Hus (buďsi že třeba v nejkrásněším bludu, domnívaje se otevřítí novú dráhu ke zvelebení svého národu) opustil cestu, po níž se posavaď kráčelo ku předu, k nenabyté škodě naší. Hlúbání o náboženství ve směru protícírkevnem nevedlo, jak on se domníval, k opravě společnosti cirkevné, ani k lepšímu vzdělání mravnému, nébrž jen k rozpuštění svazkův cirkevných a k zlehčení náboženství; nebož následek byla značná zástava v utěšeném pokroku duchovném, jejž spatřujeme předtím. Rozšíření luteránstiví, jemaž husitismus přípravil půdu, přivedlo pak zmatky nanejvyšší stupeň; V druhé polovici 16. století spatřujeme, čo výsledek toho, Čechy, jak dalece nebyly katolícke, zbavený skoro všeho cirkevného pořádku; kněžstvo luteranské, sproštěno vší kázně, spustlejší ve mravích a také méně vzdělané než bylo kněžstvo to, proti kterému před časy Hus pozdvíhoval svého hlasu: lid zanedbaný, ovšem ale naplnený pověrčivým záštím proti staré církvi; šlechtu zhýralú jak nikdy předtím oddanú obžerství a jiným neprovostem, právě tak jak byla i šlechta nemecká toho času.

Literatura česká byla v 16. století ovšem plodnější nežli jíndy, ale výrobky její nerovnaly se vniterní cenou plodům 15. tím méně 14. století; jen jaksi mnohomluvnosť byla větší, jakž to jednak přinášel s sebou duch času rozpáleného polemikou náboženskou, jednak přispělo k tomu zánovné vynalezení tisku, které rozmnožilo počet čtenářův a udělalo z literatury v jisté míře živnosť, prvé méně výnosnú. Nejslavnější spisovatel český 17. století, Jan Amos Komenský, byl genius, vychovaný více už v pozdějších neštěstích nežli obyčejnou školou svého času. . . . Vítězství katolícke církve navrátilo národu našemu pravú zbošnosť, pevnější základy mravnosti, tudíž způsobilost ku pokračování ve vzdělání svém duchovném na cestách, po kterých za starodávna kráčel zdaříle. Dobrodiní tato, s tak velikymí obětmi dosažená, po dluhé strastné době přechodu teprv za novějších dob činné se objevujicí, neměla by býti zakalována ustavičným ohlížením se po hrncích egyptských, po časích ve vzdali zevnitř se třpytících, které předce zárodek zlého potomného chovaly v sobě; nébrž měla by býti uznávána, aby tím samým působila ještě blahodárněji. —— Národná literatura měla by hleděti, spůsobítí smíření s časom oním ve vědomí národu, aby národnosť naše, znovu probuzená k životu, bez všelikého rozpakování opírajíc se o katolíckú církev a o pravé základy moci a jednoty našeho mocnářství, jakožto jedinou pravou cestou, vždy zdárněji prospivala.

Dopisy.

Z jižných Čech.. Dne 16. Oktobra 1854. Dnes tedy bude zahájen čtvrtý všeobecný sjezd; důvěrnikův jednot katolických na Moravě! Zdař Bůh! voláme tu s úprimným súcitem, zdař Bůh všem upřímným snahám, všem-dobrými předsevzetím; všem blahoplodným zámyslům, s kterými šlechetní, vážení důvěrníci budú spěchati k společné schůzce, aby tam podávali důkazy pravé a živé víry, která vládne v srdcích drahých rodákův, a která se jeví v tak mnohých obětech, od nich ke cti a chvále boží a k prospěchu blížného přinešených. Spolu ale a především bud také Bůh dobrotivý za to veleben, že nám popřál i letos dočkali se té radosti, a že ona nám nebyla zkalená nižádnou překážkou, jako se to stalo jednotám nemeckým s letošným sjezdem. Vystupování jejich je arciť mohútnějši a hlučnější, ale preto také vzbuzují z jístých stran proti sobě obávání a závisí, a ta vlastně a bezpochyby a ne cholera to byla, která sjezd jejich zamezila. Ostatně je i účinkovaní našich jednot na Moravě tiché sice, avšak proto nemeně požehnané, čehoz, důkazy, dúfame, že budeme v brzku, miti před sebou, až dostaneme do ruky zprávy o tomto 4. sjezdu vydané. -- Ještě by pak naše radost, ze sjezdu byla zvýšená, kdyby také od nás z Čech a ze sbratřeného Slovenska větší počet jednat tam byl zastúpen. Ale tak — jak to nyní stojí, jsme oboji daleko za horlivými Moravany v tomto oboru: aniž je naděje, žebychom je dostihli, na čas nynější není i už více příznivý zřizování jednat a spíše je třeba zřizena už, udržeti a oživovati. Dúfáme ale ničméně, že sa i více hostův z Čech i zo Slovenska ku sjezdu dostaví, aby tam na své oči spatřili bujný život národný a katolický, aby se jím potěšili a roznítili k zdarným prácem. Ještě jednú tedy: Zdař- Bůh!

Těší mne, že Vám mohu tentokráte i milý a zajímavý důkaz podati, jak i v našem okolí živěji sa javí duch náboženský; podáť Vám jej následující vyňatek z přátelského dopisu: „V Horaždovicích měl jsem přiležitosť důkladně prohlednúti bývalý františkánsky klášter, kdež se nyní o závod pracuje a obnovuje, nebo lépe řečeno, do bývalého stavu uvádí. Bezpochyby je Vám už známo, že klášter ten bude nyní obýván od školných sester. Od roku 1814 byla tato posvätná budova proměněna v sýpky, koželužskú dílnu, privátne obydlí, ano i v chlévy. „ „Ze stroskotaných slúpův teď psota chlěvy dělá.“ “ — Nyní však byl, zvláště prý přičiněním kněze p. Schneidera klášter přispěním některých vysokých a vznešených paní od súkromných majetníkův zakúpen, a bude čo mateřsky dům školných sester zřízen. Už jsú v pěkném stavu byty, ložnice, refektář, kuchyně, komory, pak světnice, kde budú děvčata pracovati. Nebudúť totiž ty sestry v Horaždovicích školným cvičením ženské mládeže se zanášeť (později možná), nébrž budú bráti děvčata už na delší čas do kláštera, kdež je budú za jistý plat vyučovať rozmanitým ženským prácam a spolu i celé vychovaní jejich řídiť. — Už jest také hotova domácí kaple, kteráž jest hořejši čásť bývalého presbyteria klášterného kostola. Neboť bezpečnosť a netečnosť lidská nejenom kláštora užila k účelům nedovoleným, nébrž i kostela. Aby byl i kostel obnoven a bývalému svatému ustanovení svému navrácen, nedostává se peněz, a proto se to muselo odložiti. Až posud je skoro celý kostel v polovici výšky překlenut; bývalyť totiž až do letošného roku nad tím klenutím sýpky a dole, kde jindy nábožny lid Bohu se koříl, dílna a snad i chlévy. Nad klenutím tedy (totiž od r. 1814) v presbyterii je nyní světlá a velmi přívětivá domácí kaple. Také mi bylo praveno, že se už přihlásilo tolik dívek, aby byly do vychovaní přijaty, že prý nebudú moci ani všecky býti přijaté. Dne 28. Novembra přijde do Horaždovic nejdůstojnější p. biskup budějovický a bude dne 29-ho obnovený klášter světiti a spolu tamtéž i svaté biřmování udělovati. Několik mnišek bude skládať profess, a několik pannen bude oblečeno, některé čo sestry služobné, jiné snad čo novicky. Budeť to dojista velmi krásná a vznešená slavnosť, a už nyní, když tam člověk přijde, cítí radosť nad tím, že se posvátný jeden dům, opět vykúpil z rukú nepovolaných a navrátil krásnemu účelu.

Tak daleko můj přítel. Já pak musím podotknúti ještě, žeť jest to jeden z radostnýeh úkazův našeho času, že poznenáhla to, čo minulá nedávno leta šmahem a vo velkém zboříla, poznenáhla z rumův povznáší a obnovuje, a to nejenom ve hmotném, nébrž i v duchovném smyslu. Jak hluboko pod rumom lži a náboženské nenávisti byly pohrobené mnohé historické pravdy, které nyní v celé své kráse a vznešenosti na jevo přicházejí. Abych o jiném a více známém pomlčel, dokazuje nyní ano dokázal ve svém spisu protestant Heister, že vše to, čo o ukrutenství Tillyho a katolíkův a Magdeburku posud papúškováno, je holý nesmysl; Francúz Capefigne opět tvrdí a důkazy osvědčuje, že i zločiny, které se Alexandrovi VI. namnoze připísují, jsú takřka veskrz vymyšlené od závistivých nepřátel, které on pokořil, z nenávisti roztrúsené. — Pravda, a byť by byla sebe více zpotvořená, prenasledovaná a potlačená, předce konečně zvítězí: a protož služme i my rádi a ochotně pravdě, a chtějme dle Bakova hesla vítam impendere vero, zvláště pak se oddejme službě toho, jenž sám jest pravda a o sobě pravil: Ego sum Veritas! J. L. D.

Od Květnice. (Dr. J. B.) S pravým potěšením vzaliť jsme do rukú vnově vyšlé dílo: „Desatoro knih historie cirkevné — od Eusebia, jež nyní vydal kněz o naší literaturu česko—slovenskú velmi zaslúžilý Jan Ev. Krbec. Úvod Jana Kocína z Kocinétu, kterýž toto dílo prvý z řeči latinské v českú přeložil, liči ctnosti a výhody historie vůbec, zvláště pak historie cirkevné. „Ale náš národ (dí mezí jiným) český, nevím proč až dosavad tak nešťastný byl, že v obojí té věci nedostatek trpěl, až těchto let Pán Bůh z milosti své některé věrné Čechy zbuditi ráčil, aby podlé darův, sobě od něho propůjčených, nedostatek takový poněkud vynahražovati se snažili. — A poněvadž i o mně ta vůle boží byla ......, aby se v tom chvalitebném předsevzetí jiným dobrým mužům, a zvláště M. Danielovi, Adamovi z Valeslavina, kmotru svému milému, kterýž v té věci, nelituje nákladu, nejvíce pracuje, za tovaryše a pomocníka propůjčil atd." (str. XV.). Tak se zmíňuje tento předný písař v menším městě pražském r. 1594 o pohnútce k překladu této historie cirkevné. - V předmluvě pak samého M. Daniele Adama a Veleslavína (od str. XVII. do XXI.) kolik slov, tolik pravd o naší národnosti slovanské.

Zbuzuje v ní k tomu, aby súvěcí jeho národnosti své si všímali a ji zvelebovali: „Nemělibychom (pišeť překrásně) se zaň (za náš jazyk) proč styděti, a jiným národům k zlechčováni jeho příčiny zavdávati. Zvláště když příklad máme k následování hodný svých milých předkův, kteřiž pohledajíce k budúcim věcem a prozřetelně vidúce, načby potomkům jejich sa ani před súdy nemluvilo, ani do desek zemských a kněh městských nič nekládlo, jediné jazykom českým. O čemž dávno už někdo dotekl připominaje, že císař Karel přikázal Pražanům, aby děti své česky učili, a na rádném domu česky mluvili a žalovali. Čo se domniváme, proč jsú to tak múdře nařidili? — Zdali ne proto, aby jazyk národa svého zachovali a zvelebili? — Obávajice se, nebudeli právy stále obmezen, že velmi brzo k zlehčení a snad i v zapomenuti přijde. Ještěliž nyní toho nevidíme, že pravý Čech, by pak dobrý muž byl, neumíli cizych jazykův, za nič vážen není? — Cizozemec sedě mezi námi 20, 30 i vice let a neuměje třeba slova česky nič se za to nestydi! Odkud to jde, že cizí národové jazyk náš sobě tak zlehčili? —— Vidí Čechy, an ho sami sobě málo váži atd.“ (str. XVIII.). — K nemalým dikům zavázáni jsme v. p. vydavateli, že nám toto čtení v oděvu modernějším podává, zcela s ním sa v tom snášejice, že není zajisté pro vzdělaného křesťana zajímavějšího a užitečnějšího člení po bibli nad historii cirkevnú (st. V ), a jeho Matice česká za to velice zasluhuje chvály, že vydává díla staročeské literatury (Komenského Didaktiku, Vikt. Kornelia ze Všehrd, Václ. Březana Ch. Haranta z Polžic). abychom se pilným jich čtením naučili ryzé řeči staročeské: rovněž za týmže účelem i vydávání starých hlassikův českých na poli literatury bohoslovecké zasluhuje všelikého uznání a podpory všemožné. — S radostí pozoruje vlastimil toto řevněni na národu roli dědičné; v Čechách, na Moravě a na Slovensku (?) literatura slovanská kvete a zdárně se zmáhá. A jako se tím úcta vymáha naší národnosti, tak přicházcjí zase v obyčej staré, dávno zapomenuté knihy, a mnohý nepřítel vezme knihu takovú do rukú pozná, že tak mnohá slova, jež on za „neu-bomisch“ měl, proto mu byla neznámá, že jen sám málo česky uměl. Tak mnohý nařikával, že mu to vysoko, proto že stál tuze nízko! — Jen kdyby se hodně zábavného čtení psalo. Překladův se stroji dosti, a denně sa nám dostává do rukú překludův ze všech literatur europ. do naší řeči: dle my sobě přejeme původně romány, ku kterýmž naše romantická historie česko-moravská má hojných předmětův. Takové posud zdařile spisovali Týl, Chocholoušek, Jan z Hvězdy (Marek). Kéž najdú mnohých stúpencův!

Pastiersky list.

Štěfan Moyses m. p. biskup.

Z Baňské Bystřice, dne 24. Oktobra. Dnes doručen nám byl pastýřský list Jeho Osvícenosti nejdůstojnějšiho p. biskupa našeho Štěfana Moysesa straniva milostivěho leta, kteréž od Jeho Svatosti ktomu cili opětně ustanoveno, aby spoločnými modlitbami vyprosena byla od Boha předně ochrana a pomoc pre cirkev a lid v této strastiplná době, pak ale též osvicení pro náměstka jeho papeže, jenž učení cirkevné o nepoškvrněném početi blaboslavené Rodičky boží slavným způsobem prohlásiti chce. Zniť pak následovné:

Štěfan Moyses z boží a apoštolská stolice milosti biskup b. bystřický ctihodnému světskému i zákonněmu duchovenstvu diécese Naši pozdravem a požehnání otcovské.

Přemnohé a největěí zlě, kteréž o těchto dnech pokoleni lidské a zvláště choť Christovu súži, jakož i obáváni se ne bezdůvodně ještě něčeho horšího v budúcnosti, jestli Bůh a Otec milosrdenství nezahanbí rady zlostných, kteřižto bezbožnými naukami svými netoliko víru hatolickú, nébrž i lidské společenství s pekelnou jakousi vzteklosti podvrátiti se usiluji, pohnulo svatého otce, veškeré církve hlavu viditelnú, aby z pečlivě své lásky, s jakovouž na celý katolický svět patří, svěřené sobě stádo Christovo vyzval ke skutkům pokání a ke vrúcním k Bohu modlitbám, aby bludné z cesty zahynutí na stezky pravdy a spravedlnosti se navrátili a s upřimným srdcem k Bohu se obrátili.

Chce však také býti podporován svatý otec modlitbami veškeré církve k tomu cíli a konci, aby o nepoškvrněném početi nejsvětějši Rodičky boží Marie Panny čo nejspíše to ustanoviti mohl, čožby k větší slávě boží a k větší chvále blahoslavené Panny, všech nás matky přemile, slúžilo.

Ke skutkům pobožností, kteréž z dvojího účelu s větší horlivostí konány býti mají, připojuje náměstek Christa Ježíše na zemi plnomocné odpustky v způsobě milostivého léta, jak zřejmě jest z připojeného a pro každú faru v jednom výtisku určeného vrchnopastýřského listu.

My teda tohoto jeho hlasu, jemuž pasení ovec Christových zvláštným svěřeno jest způsobem, s ochotnou poslušností následujíce obracime se k veškerému diécese této duchovenstvu i lidu věřicímu, ve smyslu uvedeného apoštolského vrehnopastýřského listu moci Naší řádnou v Pánu nařizujíce:

1) aby pobožnosť tato počátek svůj vzala dne 1. Novembra tohoto roku a trvala až do konce Januára roku nejprv příštího;

2) aby v prodlení této třiměsíčné pobožností podle rozumného usúzeni farářův v každé faře tři nedělní aneb sváteční dnové vyvolení byli, ve kterýchž — s pominutim obyčejných v takovýchto případnostech nábožných průvodův za příčinou nastávajicího jesenného počasí, anebo s obmezením jich na púhý vůkol chrámu obchoz, neb na nějaký jiný pobožnasti způsob podlé příhodnosti času a mista — věříci lid o celém pobožností této významu poučen, jakož i k skutkům nábožným přiměřeno a horlivě z kazatelnic povzbuzen buď s připojením modliteb, kteréž s lidem dle úmyslu svatého otce a súhlasné s vrchnopastýřským listem jeho konány býtí mají;

3) aby den k vykonáni svaté zpovědy — při čemž se všem jinak potvrzeným zpovědnikům dovolení dává, i od pádův nám ano i stolici apoštolské zadržených, s obmezením, kteréž v listu apoštolském ode dne 21. Novembra r. 1851, z ohledu tehdejšího milostivého léta vydaném, vyjadřeno jest, pre tento pád rozhřešovati — a k přijetí velebné svátosti, jakož i způsob udělováni almužny, každý dle příhodnosti a z nábožnosti své určiti mohl. Ničehož však nezanedbejtež pastýřové duši, čimžby obzvláště v oněch třech zvolebných dnech věříci své k činěni hodného ovoce pokámí úspěšně povzbuditi mohl;

4) aby půst, kterýž podle znění listu apoštolského v tento posvätný třiměsičný čas zachovávati se má, v svatvečer svat. Ondřeje apoštola, jehož na den 29. November připádá po celé diécesi držán byl.

Nuže teda, ctihodní bratři, a synové nejmilejší, hledmež, abychom jiným kážíce nebyli sami završeni; a protož rychle následujíce hlasu nástupce knížete apoštolův budmež příkladem stáda ze srdce se vší péči a horlivostí povzbuzujice věřicich, naší péči svěřenych, aby skrze pravé pokáni břemeno hříchův složivše modlitbami, posty, almužnami i jinými skutky nábožnými hněv Páně, nepravostmi lidskými vzbuzený, ukojiti hleděti, a vykládejme jim, jak mnohého milosrdenstvi jest Bůh všechněm, kteřiž jej vzývaji, a jakavá jesti moc modlitby, když zabránivše nepřiteli spasení našeho všelikeho přístupu, k Pánu se utíkáme; toto pravím s povolání našeho, kterýmž povolaní jsme snažně vykonajice, sami též čiňme hodné ovoce pokání.

Dáno v hradě Našom biskupskěm ve Sratěm Kříži, dne patnáctého měsice Oktobra, leta Páně tisícího, osmistého padesátého čtvrtého. Štěfan Moyses m. p. biskup.

Zprávy cirkevné a školské.

Z Trenčína, dne 2. Oklobra. Počátek předešlého století mnohá mračna záhubné vojny na chotář trenčanský přitáhnul, a sedmiročnú mnohonásobnú bidu na naše nešťastné město uvalil. V strašné době této nepřátelstva se množily, meče bliskaly a gulky rachotaly v ukrutnych bojech tak, že mnozi Trenčani byli pobiti, domy a statky zpustošeny, a opravdivého smyslu žebráctvo rozmnoženo. Napokon mimo ukrutnosti těchto zúřil v krajine hrozný mor, který míru všeckého zleho na neštastném městě dovršit a doplnit měl. Blížící se záhubou touto přestrašená obec trenčanská, odevzdaje se r. 1716) pod ochranu svat. Františka Xav., ktorý divotvorným způsobem mnohé národy indické a jejich mocnářův Christovi ziskal, jako i mnohá města z podobně zuřícího moru vytrhnul, v nejhlubší pokoře a kajícnosti milosrdenství boží vzývala, svatě slibujic; že každoročné v prvú nedeli oktobrovú výročitú pobožnosť na památku strašné doby této v chrámě sv. Františka Xav. vybavovať bude. A poněvadž obávaná morová rana neskorším časom nešťastnú město předce zachvátila, kteréž r. 1715 právě na den sv. Františka Xav. rázem přetrhnutím všeobecný pokoj způsoben byl: na důkaz věčné vděčnosti uradovamé měšťanstvo slavný slib urobilo, že nejen prvú neděli oktobrovú, než i třetí den Decembra ke cti. sv. Františka Xav. zasvětí, a předběžným dnem všeobecným postem k tomuto svátku se přípraví.

A toto je přičina, že v předešlú neděli, krom započaté, na způsob milostivého léta z podobných příčin nejvyšší hlavou církve Piem XI. vyhlásené, a nejdůst. našim p. biskupom Imříchem Palugyaym na ostatnú čtvrť tohoročnú ustanovené pobožností, s dvojnásobnou horlivostí nadřečenú památku jsme vykonávaly. Před obětovánim totižto chleba a vína všehodárcovi, obrátil se, v rukú znamení vykúpení našeho drže, dust. pan. Ludovít Štarek, kanovník, děkant a farář trenčanský s celou: přísluhou kněžstva k lidu, z ktorého prostředku vystúpili jménem velk. pan F. Giršik, měšťanosta. bl. p. E. Gálik, zápisník a bl. p. K. Aleithner, vyvolenec městský, kteří přistúpivše k oltáři, starodávny slib jménem celého lidu, obnovili, že výročitú pobožnosť tuto, přes všecky časy svatě zachovávať chtějí. Následkem čeho hudba kostolná, zavzněla a oběta mše svaté dále se odbývala a — dokonala. Konečně vystúpil na řečnoveň vel. p. Adolf Szabó, kazatel, který s známým zápalom spolkovitosti a přátelstva sv. svazky předložil, po čemž zas do farsk. kostola průvod se navrátil, kde udělenú svátosti oltárnou sebe požehnání přijal a výročité slavnosti, k zvelebení ktoré vel. sbor piaristský všemožnú ochotnosť dokázal, bn s kurátnym duchovenstvem i představenstvo městské obědem učastoval, konec učinili. (K. N.)!

Z. Pešti, dne 15—ho Oktobra. Jeho Eminenci p. kardinál primas odobral se do Vidně, odkud spolu s- kardinálem arcibiskupem pražským pojede do Ríma.

Dne 13. Oktobra. Ve výboru, „Svatoštěfanské Jednoty“, dne 12. tehož měsíce pod předsedníctvím vysocedůstojneho p. kanovnika Jana Danielika, mistopředsedy shromážděnem, mezi jiným přišla řeč i na maďarsky cirkevný list. „Religio“ a jeho budúcnosť.. Vysocedůst. p. místopředseda totiž, jak „Religio“ sděluje, přednost, že v úmyslu má se vzdáním se redaktorství i od vydávání listu svého „Religio" upustiti; a protož žeby zapotřebí bylo do života uvesti nějaký menšiho druhu cirkevný list, aby požádavkům váženého obecenstva aspoň z ohledu zpráv u literárných pohybův vyhověl. Za tou příčinou navrhuje, aby Spolek vydával cirkevný a literárný orgán, kterýby jednou za týden vycházel a půlročně jen 2 zl. stř. stál, a touž měrou obecenstvo i tak z mnohých stran rozličným na něm vyhledávánim obtižené, méně útraty této pociťovalo. Za redaktora žeby důst. a učený Zalka Jan, profesor vyzván býti mohl; delší učená pojednáni a posudky pokračováním v časových otázkách, mohly by býti nahrazeny. Výbor před očima maje, že lidé cenu užívané a držané věcí, jen tenkráte dokonale poznávaji, když ji už více není; a tudíž žeby i přestáni „Religio“ a — jemuž stále podporujicí jej část obecenstva jako vezdejšimu chleba navyknula —— jen staré túhy zase vzbudilo; návrh tento, v té náději, že se panu místopředsedovi podaří i podruhe způsobilým spoluredaktorem opatřiti se, nerozhodnutý nechať.

Z Vídně, dne 21. Oktobra. Jeho Excel. pan arcibiskup vídenský vydal se dnes k vyzvaní Jeho Svatosti papeže doprovázen konsistorným rádcem Eduardem Angerem na cestu do Říma. Tak též se vydali na, cestu ostatni zde shromáždění arcibiskupové a biskupové; JJ. Em. kardinálové pražský a ostrihomský, arcibiskup pozňanský, kniže biskup vratislavský a ja.

Z Prahy, dne 16. Oktobra. Přeďvčerem opustil, jak jsme už oznámili, Jeho Emin. arcibiskup Prahu a odjel odpoledným vlakem do Vidně. Před odjezdem, svým konal v týnském kostole své modlitby. Přijalil jej tu velebný pan kanovnik Pešina v čele četného duchovenstva a alumnův. Pomodliv se, udělit Jeho- Eminenci přítomnym požehnání, a duchovenstvo jakož i výbor městský doprovodili jej k vozu. Při odjezdu Jeho Em. zněly všecky zvony, vyzývajíce věřící... aby modlitbami svými doprovázeli Jeho Eminenci na cestě do Říma. (Dr. Nov )

Z Brna. Čtvrtý valný: sjezd důvěrnikův nadůvěrnic fil. jednot katol. moravských.

Dne 16. Oktobra odpoledne počal zkúšejicí odbor přijímati listy důvěrnické; čož do večera trvalo. Zastúpeno bylo 45 jednot. Dne 17—ho Oktobra, na den sv. Hedvíky, rodiné z Meranie a patronky slezské o 8. hod. bylo :. Veni Sancte a slavná mše svaté v kostole minoritském, při níž také u prostranných oltářův mše sv. se slúžily na zdar Jednoty katolické na Moravě. Napotom odobrali se důvěrníci, důvěrnice a hosté do prostranné redutné dvorany na zelnem trhu, kdežto po přezpívané písní před schůzkou v průvodu varhánek zahájil vysokorodý pan hrabě Bedřich Sylva-Tarouca, kněz cirkevný a starosta ústředné jednoty katolícke, IV. valný sjezd promluvou srdečnou, načež na jeho vyzvaní zpívala se národná hymna dle překladu páně, Sušilova, která zvlášť otištěná se rozdávala. Po tom přečtla se důvěrnická listina od slovné jednoty pražské, jejížto důvěrníka, důst. p. Václava Štulce, profesora na gymnasiu v Praze pl. tit. p. starosta požádal, aby jako vloni sjezd čo čestný starosta řidil, čož on přijav řeči dojímavou úřadováni započal. Po přečteném ještě dopisu velevitaném od veledůstojn. p. Dra Václava M. Pešíny, kanovníka na hradě pražském, podal zprávu 1. V. p. Josef Fetter, farář v Tišnově o činnosti jednoty tamější. 2. V. p. Ant. Šubert, farář v Lulči jednal o víře, nevěře a pověře, též i směšnosť pověr z rozličných událostí ze života ukázal. 3. P. Jan Sedláček, důvěrník ivančicky, dal zprávu o působení jednoty kotol. v Ivančicích, kteráž se obzvláště ve stavění kaply svatojakubské sústředuje. 4. V. pan Jan Pleskáč, farář a důvěrník jednoty olešnické, vyložil poměry náboženské v jeho okolí, kde mnoho obyvatelův vyznání helvetského žije a vybídl lásku křesťanskú k modlitbě za tyto odpadlé od církve bratry, aby se navrátili do lůna jejího. Řeč jeho byla plná citu, a dýchala láskou k Bohu, k vlasti, k blížnemu. 5. V. pan Eduard Stuchlý, duchovný v Mašůvkách blíž Znojmoa, vytkl činnosť jednoty tamějši. 6. V. p. Frant. Poimon jednal o uměních a zvláště o malířstvi, jak ono od církve odlúčené se od křesťanství a mravnosti odcizuje a do nahého pohanství upadá, vytkl jak zapotřebí jest křestanské umění vzkřísíti, poukazoval na výstavu obrazův představujicích předměty náboženské, ktorú ústř. jed. katolická k tomuto sjezdu ve vedlejší světnicí obstarala, a ktorá pre důvěrníky i hosty po tyto dny přistupnou se stala. Obrazův malby olejové bylo 12, v ceně od 40 zl, až do 500 zl. stř., od proslulých malířův: Jos. Hellicha, Gustava Kratzmanna, Jos. Fuhricha, Zeleného, Jos. Hayera, Ant. Lhotyi — Dva vzorky oltářův překrásné řezbářské i malířské práce. Kresby, kamenotisky a rytiny v počtu 15. — Litiny v sádře (vystavené lítcem Raf. Guntoni—m v Brně) v počtu 11. Jednání se ukončilo o 1 hodině modlitbou Anděl Páně.

Odpolední jednání započalo o 3/4 na 4. Důst. p. Dr. Fr. Škorpík jednal důkladně a ostrovtipně o svědomí, čo osvojeném vědomí osoby, rodiny, obce, národu, církve. Spolu též provedl, jak potřebno, aby si každy osvojil svědomí katolícke. —— 1. Důst. pan Dr. Jan Bilý řečnil o missionářství zahraničném a o zásluhách missionářův katolíckych, jakož vůbec církve o vzdělanosí národův. Oniť působí slovem a obětivostí do smrti, protož i požehnání beží na jejich prácech spočívá. — 3. Důst p. Lud. Tidl, konsist. rada, děkan a farář v Újezdě, o účelu katol. jednot, jenž jest zvelebení a utvrzení 1 víry kat. v srdcích, 2. svoboda církve svaté ku posvěcení a spasení duší lidských, 3. mravná ušlechtilosť, čož obzvláště dosíci lze prostředkem tim, aby se horlivě podporoval seminář pacholecký. — 4. Důst. p. Mat. Procházka, profesor na gymn. v Brně, odůvodnil veliká a neocenitelná dobrodiní, kterých nám poskytuje papež, kteryž čo otec křesťanstva největší dobrodinec jest lidstva jak vzhledem blaha věčného tak i blaha časného; a síce pečovánim 1. o ryzosť a rozšíření víry Christovy, 2. o zakládáni škol, 3. o vědu, umu a čistotu mravův. — 5. V. pan Michal Lacina, kaplan tišnovský: Jaké zásluhy mají ženy o víru Christovu, o blaho Občanské společnosti, též i jak užitečné i důležité jsú panenské spolky. - 6. Vel. pan Ignác Vurm, kapl. v Dědicích, o důležitosti Říma, čo hlavného města církve, a jak jeho trvání pod ochranou boží stojí. — 7. V. pan Karel Orel, kapl. v Kamenici u Jihlavy, o příslovích, písních a pověstech i pohádkách národných. — 8. V. p. Peregrín Obdržálek o křesťanských zábavách v rodinách, jak jsú potřebné i též jaké byti mají. — Na to zpívala se ve čtverozpěvu píseň o sv. Cyrilla a Meth. „Hvězdy dvě se z východu, berú v svetém průvodu" — 9. V. p. Tom. Procházka, jak rodičové mají působití na dítky, aby hodně připravené způsobem důstojnym po prvé k svat. přijímání přístupovali. — Pak následoval opět ve čtverozpěvu žalm od Jablonského. - 10. V. pan Tomáš Šimbera v závěrečné řeči sehral jako v jednu kytku přednášené řeči a podal přehled věci, o nichž bylo přednášeno, vybízenim spolu k horlivé uctě panenské lodičky boží. Po 8 1/2 hodině rozpustil shromáždění čestny starosta, důst. pan V. Štulc řečí velmi dojímavou, a provoláním Slávy: Jeho Svatosti pápežovi, Jeho Veličen. císaři a Jeho Excel. nejdůst. panu biskupovi. Po písal po schůzce přezpívané rozešlo se shromáždění.

Dne 18—ho Oktobra o 8. hodině konaly se mše svaté v kostole minoritském za zemřelé spoluúdy jednoty katolické braterstva sv. Cyrilla a Methoda; o 9. hodině bylo opět v redutném sálu pokračováno v podávání zpráv o jednotách a v činění návrhův. Mezi jiným jednali: v. p. Jas. Sancot o svatých patronech řemesel, v p. Ed. Stuchlý o škodlivosti pití kořalky a o potřebnosti zavádění Spolkův mírnosti. Důst. p. Václav Štulc o slavnosti zasvěcení základného kamene ku kostolu sv. Cyrilla a Methoda v Karlíně v Praze dne 10—ho Junia. Po řeči páně Štelcová bylo slavné jednotě pražské hlučné Sláva provoláno ze zprávy podané panem farářem Luleckým patrno, že také v této farnosti kostel ke cti svatého Cyrilla a Methode už snad příští jaro započne se stavěti. Čětl se též právě přišlý připis, kterýmž nejdůstajnější pan Štěfan Moyses, biskup baňsko-byatřícký v Uhřích shromáždění oblažíl. Podána napotom byla zpráva o stoleté památce kostela pútného ve Slúpě, která právě tento týden se slaví každodennými slavnymi před i odpolednymi službami božími a kázaním; k tomu cíli také v sobotu dne 21. Okt. odpoledne o 2. hod. průvod z chrámu Páně minoritského jednota katolická do Slúpu zařídi. Obrázky od veled. p. kanovníka pražského Dra Vůel. M. Pešiny darem zaslané, rozdávaly se čo milá památka sjezdu a o 12. hodině spoledne bylo jednání pozdravením: „Pochválen bud Pán Ježíš" skončeno. — Řeči držené vyjdú jako předešlá léta tiskem. (Hlas j. k.)

Ze Znojma přinášejí ode dne 14. Oktobra, Slovenské Noviny, o vyučování česko—slovenskému spisovnému jazyků na gymnasiích moravsko—slézských následující zprávu:

Na gymnasii jihlavském, pro Moravu velmi důležitém, vyučuje se jazyku českému čo předmětu relativně povinnému, a síce pány profesory: J. Klumparem a Josef. Sytkem. Žákův bylo vloni na celém osmítřídném gymnasii vesměs 236, mezi nimiž 117 Němcův, 119 Slovanův. V češtině mělo z nich účastenství 180, kteří dle svych schopností a známostí rozdeleni byli ve čtvero třid.

Neméně důležité jest i gymnasium kroměřížské čo ve středu naší bohaté Hany a ryzých Moravanův; avšak nemohli jsme dosud dočkati jakého programu, Gymnásium totojest pod správou vel. pp. Piaristův. Súdíce však dle loňského programu domníváme se, že snad i letos, jako i vloni, na kroměřížském gymnasii byla čeština předmětem povinným. Vloni učilo se ji v nižším gymnasíi o 3, ve vyšším o 2 hodinách ve všech třídách obzvláště, a síce dle Čelakovského čitacích kněh, Tomičkovy mluvnice, Jungmannovy historie literatury a Slovesnosti. — Učiteli tohotéž předmětu jmenují se pp. Aichard Lukše, Lamb. Schwarz a Vít Frenštacký.

O ostatnych gymnasiich nemáme žádné programy před rukama; tolik jen víme z jistých zpráv, že na mikulovském osmitřídném gymnasií a na moravsko—třebovskěm nižším češtině se nevyučuje, ovšem ale na gymnasii nižším strážnickém.

Poněvadž nový plán gymnasialný Jeho Velič. předložen jest, jak noviny zvěstovaly kojíme se blahou nadějí, že v něm určitá ustanovení vzhledem češtiny obsažena budu.

Z Jerusalema. Dne 7. Septembra navrátil se do Jerusalema patriarcha latinský, odkud se musel vzdáliti za příčinou pronásledování jinověrcův. Sprovod jeho do města byl veleslavny, jemuž tovařišilí konsulové francúzsky, rakúsky i anglický; průvodný zástup pozůstával z obyvatelstva katolického i moslemínského. Vlády rakúská a francúzská už učinily opatření, aby náboženství římskokatolíckému v zemi svaté žádúcí vážnosti pojistili a upevnili.

* * * V mocnářství rakúském nalezá se přítomné 730 klášterův mužských a 130 ženských.

* * * Dne 18. tohoto měsíce bylo přenešeno tělo zvěčnělého českého spisovatele Šebastiana Hněvkovského z druhého hřbitova na svatém poli u Volšan, kde poehováno bylo, na čtvrtý hřbitov do velkolepého k tomu cíli vystaveného brehu. Na hrob postaven pomník z tvrdého pískovce 17“ vysoký a u paty v 36“ v objemu mající.

Zprávy literárné.

Pútník z Prahy. Kalendář katolický na obyčejný rok po Christovu narození 1855. Podle návrhu jednoty katolické v Praze sestavený a se chválením nejdůstojnější duchovné vrchnosti vydaný od V. Štulce, kněze cirkevného: učitele náboženství na vyšším gymnasii v Praze atd. Hvězdářské zprávy podal Dr. Voj. Kuňeš, kněz řádu premonstratského v Teplé, adjunkt při c. kr. hvězdárně v Praze. Ročník čtvrtý. S novými měsíčnými obrazy a s několika dřevořezy. Opatřen abecedným seznamem trhů a uspořádáním jejich podle dnů. V Praze. Sklad a náklad Bedřicha Stybla, mistra hnibařského a měšťana pražského.

My s tou největší ochotností oznamujíce vážen. obecenstvu našemu nový tento ročník „Pútníka z Prahy", k odporučení jeho nepotřebovali by jsme nič jiného doložití, leč že jestil sestaven a vydán od Václava Štulce. Než dostavše jej nedávno do ruků, byli jsme jak obsahem tak podobou jeho v té míře překvapení, že se neostychame jej čo ozdobu veškerého kalendářství rakúského aspoň česko-slovenského v časopisu našem vystavovati. Jak důležitého mista zaujimá kalendář v rodinách obzvláště pospolitých len nejlépe ví, kdož v národu a pro národ žije a s potřebami jeho duchovnými seznámen jest. Směle tvrdití se může, že kalendář po evangelii nejvzácnější jestiť knihou pospolitého národovec. Pročež i obsahové spořádání národové „všeknihy" této takové býti musí, aby ráz ducha národového na sobě nesúc rozmanitým potřebám jeho vyhověla a stala se mu rádcem, učitelem a vůdcem v nábožensko-národno-občanském životě jeho. Důst. pan vydavatel „Pútníka" znaje skrz naskrz česko—slovenský národ svůj a duchovné potřeby jeho usiluje se už ode čtyr let s takovou důmyslností a obratnosti, s takovým duchom a směrem kalendář tento pořádalí a vydávati, že zcela odpovídá účelu svému, čest činí p. pořadateli i jednotě katolícke pražské, podle jejíhožto návrhu „Pútnik z Prahy" vychází a užítek přináší stonásobný v národu.

Čo tuto povědíno dosvědčíž sám obsah vníterný „Pútníka“, jejž u výtahu s našim váž. čtenářstvem sdělíti za dobré jsme uznali.

„Pútnik z Prahy" rozdělen jest velmi přiměřeně ve tří částky.

Prvá jedná o předměteeh týkajících sa Boha a církve.

„Hledejte nejprvé království božího a spravedlnosti jeho: druhé bude vám přidáno." Část tato obsahuje články následující: Pútnik z Prahy k čtenářům. — Pomni, aby den sváteční světil! —— Nocleh před Marienburgem. — Perle ze svatých otců. — Zrcadlo manželské lásky a věrnosti. — Hrob sv. Jana Nepomuckého v Praze. — Dědíc palácu. — Dobřeli se daří katolíckym bratrstvům mezí Slovany v říší rakúské? — Dobrá otcovskú naučení Karla IV. — Duchovné lahůdky na hody boží. — Svatý Cyrill na smrtelném loži. — Čnosť i nad tyrany vítězi. — O svicích a o kadídle při službách božích. (Ohrada proti rúhačům) — Sv. Ivan. Obrázek z dávnověkosti české od Václava Klícpery. — Starobylé kázeň v cirkvi. — Příprava k sňatku. —— Šlechetný kovář Milánsky. — Zrcadlo synovské lásky. —— Národná hymna (překlad Šrůtkův). — Obrácení sv. Augustina. — Chrám sv. Petra v Římě.

Částka tato, která nejen rozmanitostí, nébrž i důkladnosti práci zvláště vyniká, podává nejlepší důkaz, že významný nápis: „Kalendář katolický“ v čele „Pútníka“ nestojí nadarmo.

Cast druhá věnována jest vzdělání a zábavě. — Zde popsán nejprvé příjezd a pobyt JJ. VV. císaře a cisařovny v Praze. — Dále tam stojí: Fabrika v Postupově. Obraz zo života od Fr. Pravdy. — Chrám Páně v Karlíně. — Zkušené prostředky proti chudobě. — Poměnka šlechetné duše. —— Paběrky a směné příhody.

Ve třetí části své obrací „Pútník“ pozornosť svú k životu praktickému. Jednáť tu o včelařství, zahradnictví, o veřejných cestách, stráních atd. Spolu tu podává hospodářské drobnůstky, v nichž venkované naší mnoho užitečného najdd. Závěrek části té tvoří seznam výročných trhův v Čechách a na Moravě. Typografická úprava je velmi pěkná.

Přáli bychom, aby „Pútnik z Prahy" hojně putoval toho roku i po drahém našem Slovensku, radil, poučoval a zabavoval rodiny naše katolícke, podobných plodův literárnych, až na nepatrné a nedostatočné výmínky, dočista zbavené. K většímu kalendáře tohoto znamenítého i to ještě doložiti musíme, že kromě českých a moravských výročných trhův (jarmekův) i slovenské náležitě udány jsů.