Časopis: Cyrill a Method, rok 1854, číslo 36

Obsah:

Úvod a záver

CYRILL a METHOD.

Katolícky Časopis pre Cirkev a Škola.

ROČNÍK III. ČÍSLO 36. D. 9. SEPT. 1854.

Katolícky tento týdenník vydáva se v sobotu v biskupské residencí na náměstí horněm č. 28. Obydlí redakce
v stříbrné ulici č. 333.

Předplatné cena s poštou na celý rok 4 zl. 40 k., na půl r. 2 zl. 20 kr., 11a čtrk i zl. 10 kr. stř.
Listy s předplatky posílají se franco pod adressou: „Na redakcí Cyr. a Meth. v B. B.“ Vydávaný pod ochranou v. úřadu bísk. v B. Bystřici.


Odpovědný redaktor Jiři Slota. Tiskem Filipa Macholda.

Věda a církev.

Fr. Dědek.

O poměru vědy k církvi už mnoho psáno a mluveno, ač posud s malým vysledkem. To vysvitá z toho, že posud mnoho jest učencův, kteří vědu a církev držejí za mocnosti nepřátelské, anžto jiní zase je stotožňují a za jedno maji. Kde tedy krajností takové se vyskytují, tam se posud jisty střed minění a přesvědčcnosti neustálil. Poněvadž ale nadzmíněné pojmy pro každého křesřana jsú veledůležitě, chceme i my tímto ělánkem k objasnění jich dle možností příspčti; a abychom už napřed směr badánt našeho jednym slovem vyřknuli, pravíme, že nedržime vědu a církev za mocnosti ncpřátelské. ani totožné. nébrž příbuzné. Příbuznost tuto odvozujem od Boha, ktery jest zakládatelem obou; zakládatelem vědy, neb obdařil člověka rozumom, zaktádatelcm církve skrze syna svého. Můžeme též říci: Bůh, jejžto církev vzívá, jest pravda, věda ale túži po praně a i tu přibuznosi církve s vědou se nám objeví. Uvědoměním příbuznosti této odpadne arci míněni nepřátelství mezi obúma těmito potencí duchovnymi.
Tím ale zmizí i pojem jich totožnosti; nebot nejen že jich cesty, jich vývin v životě člověčcnstva jsú docela od sebe rozdílné, ale i jich obsah jest sobě velmi nepodobny, ne sice dle své jakosti, nébrž dle kolikosti. Dle jakosti jest obsah jich stejny, božský; dle kolikosti ale rozličný podle jich dosmadného pokroku, který pokrok zase sám v sobě se liší. Pokrok církve jest jen subjektivny, neb objektivně zanechal ji už Christus veškerá majetnost řiše pravdy; pokrok vědy ale subjektivny i objektívny, poněvadž tato i objektivně se vždy vice a více vyvinuje t. j. v obsahu svém se bohatí. Věda a církev nejsú tedy vespolek ani nepřátelské ani totožné, nébrž spřízněné, a příbuznost tuto chceme dáleji obádati.

Největší nepiátelé církve, aneb vlastně viry, jenž jest duše církve, jsú nevěra a pověra: tyto nepřátelé pomahat církvi ničili í věda. Snad to mnohy, jenž slyšel, že víra stojí proti vědě a naopak, bude míti za protimluvu; my ale zase opakujeme tuto, čo už zvrchu jsme pravili o církvi, že víra; věda nejsú pojmy nepřátelské. něbrž příbuzné. Víra jest neuvědomělá věda, věda rozvinutá Víra; nevěra a pověra jsú oboum nebezpečné, a preto bojuje proti ním i věda. Poohledněme se, jakym se to stává způsobem. Napřed promluvíme o pověráeh, a tu nepotřehnjeme se daleko ohližeti: ještě za našich časův nalezneme mnoho pověr mezi lidem, ktoré už dávno věda vyvrátila. Tak máme ku př. pověru o planety, aneb to důmění u lidu, že hvězdy mnohý vplyv mají na osudy lidské. Pověra tato dle našeho mínění základ svůj má v politheismu, kde hvězdy za vyšší bytnosti se považovaly, a jakási vyšší moc se jim pripisovala. Pověra tato ještět tak hluboko u lidu zakotvená, že před nějakym časom vyšly ostatné dobry kalendář proto nenašei žádného odbytu, poněvadž u měsícův vynechány byly znamení planet: raka, ryby, váh, střelce atd. To samé platí i o zatměni slunce, kde se myslelo, že jakysi hrozný drak na slunce se vrhá, aby je zakryl; a kdyz za našich časův nějaká kometa se ukáže, drží to lid za zlé znamení bud vojny, neb moru, hladu atd. —
A předce tak dlúho už všecky tyto pověry vědou jsú zničené, která učí, že hvězdy jsú tělesa, jako naše země, a žádné vyšší bytnosti, že zatmění slunce není nič jiného, jako vstúpení měsíce mezi slunce a zem, ktoré na minutu dá se vypočítati, že komety jsú mladší druhové v světu hvězdovém, a jen svou blízkostí vypadají větší a zdají se strašnější. - Někteří arci nemohúce pověru od víry rozeznati, drželi klesaní starodávných pověr za hynutí víry; ano i dobromyslní sprostáčkově ptají se úzkostlivě, kam se v nesmirném prostranství hvězdověho světa poděje nebe se svým Bohem a svými svatými toho ale, který v říší duchovné abstrahovati umí nejen od času, ale i od prostory a místnosti, otazky takové nepomatú, a nezazlí proto na vědu, že ukázata mu svět, který púze vztahovat na svú zem, ve mnoho větší rozsáhlosti a majestatnosti. Tím arcí o mnoho musel zvýšiti pojem o Tvůrci všehomíra, a ačkoliv není kam nyní jej umístiti, předce zůstane přesvědčeným, že jest, a že všechny otázky, vztahující se na místo a čas, v říší duchovné nejsú na svém místě.

Věda zničila i mnohé pověry, jevící zlý vplyv na život pospolitý. Tak před časom věřilo se, a sem tam ještě so věří na bádaní a čary; v nemocech častěji bralo se útočiště k starym mužům a ženám, o kterých se myslelo, že mají obcování s tajnými mocnostmi; vzniklali v domě nějaká nemoc u lidu neb u dobytka, tak se to připisovalo vplyvu zlých lidí neb bytnosti, které vtádnú silami kúzelnými; oni mohli člověku udělati, mohli nevinné ditko v kolěbce vyměnití. Lesy a báje byly plné strašidel, pidímužíkův, trpaslíkův, ve vodách strašily rusalky, víly, vodní muži; ano i čert provádět svoje rejdy po světě, člověk se mu mohl zapsáti, a měl se po celý čas života svého dobře, mohl navštívili černokněžníka neb čarodějnici, které byly s nim známé, a obdržet tu všelikú radu a pomoc. - Jak mnohý křestan vyznával jediného Boha, a šel bledati pomoc-ďabla! Kromě církve bojovala proti těmto záhubným a Boha urážejícím pověrám i věda. Ona spitováním přírodných síl přispěla mnoho k objasnční té pravdy, že čo napřed připisovalo se mocnostem tajným, kúzelným, zlým, nebylo nič jiného, nežli výsledek sil neb mocí přirodných, tenkráte ale jen některým známých. Mnobú pověru obecného života porazila věda sama. Tak ku př. znat starý čas v sklepech, které dlúlio se neotvíraly, bazilíšky, jenžto púhým pohledem člověka úsmrcovaty; od tě doby ale, čo se ví, že kysaní vyvinnje vzdueh dusivý, který vždy na nejnižší místa se tlačí — nebojí se žádný více vražedlníka bazitiška. Mezi horníkami byla pověra, že zlé duchy je v dolech jejich sužuji, dusí, praskavý oheň způsobují; čo ale lučebnú rozličnost vzduchu a jich účinek jest známý, žádný horník se více přívěr těchto nebojí. — I tu pověra o blúdících dušičkúch, světílkúcli, hoříčíeli penězích atd. poznávaním zemných výparův a jích světlostí v jístýcli krajinách a pod jistými výinínttami vždy více a více so trati. — Tak bojuje věda po boku církve proti zpozdilým a Škodlivým pověram, a tím slúži cirkvi a ukazuje se s ní příbuznou. Ona ale bojuje i proti nevěře.

Sada tato posud málo tvrdila se; ano spíše jsú mnozí toho mínění, že věda, osvěta, vzdělanost nevěru podporují. I tato důměnka má svú pravdivost přijde vždy totiž na to, čo pod vědou, osvětou atd. se vyrozumívá. Paklí kdo každý výrůstek rozumov, každý výsledek badání lidského má za vědu, tu arci — by věda měla mnoho na svědomí. Něčo jiného jest ale věda tomu, kdo ji považuje za organický vývin a postup ducha lidského ve všemožné poznalosti. Tu jednotlivé výrůstky a vytřelky se třú a spojuji ve vyšší jednotu. Kdo lpí na zvláštnostech, ten nezná vědu, jen ten, kdo prenikne k vniternému všeho jadru a k duchovně všeho jednotě, tent jest vědec. A taková věda, pravíme poznovu, nepodporuje nevěru, nébrž bojuje proti ní. Čo nazývame vůbec nevěru? Myslíme, že nedání víry něčemu stálemu, něčemu určitému ve světě, něčemu svatčmu a věčnému nad světem; neb kdo nevěří v nějakú určitost, v nějaký věčný zákon — o církev zde na světě, tent vše považuje za pomíjející náhodu, aniž uznáva jakú bytnost svatú a věčnú, vším vládnúcí a vše řídící. Takový ztratil ten pravý střed, to alfa a omega, z něhož vše vychází a k němuž vše se navracuje. Pravá věda ale střed tento nikdy neopustí z oka, ona po něm túži, a k němu dostati se velikou usilovností pracuje. I pravý vědec nemá pokoje, dukud neodpočíne srdce jeho v Bohu, jenž jest pravda a láska.

Věda u mnohých přišla proto v podezření, že vrhla se více na věcí zkušebně a viditelné na přírodu, a v ní veškerá možnost zjevení božího spatřovala, ano posledně i na důstojnost božskú ji povznesla. Tento ve světě učeném smutný úkaz nezdá se nám ale býti nič jiného, nežli jakési spojení duševné nad stkvčlým výsledkem badání přírodovědeckého. Tak jako osvobozenec radosti nad dosáhlou svobodou v prvé době tuto svobodu samu svévolnosti svou urúží: tak i mnohý vědec radostí nad objevenými se v přírodě zákony při vší zevnější změně stálými a nezrutnými, zákonům těmto vyšší cenu piiřknul, nežli v skutku mají. Opojení toto časem pomine, a rozum lidský, dúfame je brzo, zase vystřízliví. K tomu dopomůže i věda sama, i církev. — Věda konečně musí uznati, že příroda a její nutně zakony nepovstaly samy ze sebe, že jednota tato při vší rozmanitosti za základ míti musí jednotu vyšší, že múdrost a rozumnost, jevící se všudy ve světě, předpokládá vyšší múdrost a vznešenější rozum, čo původ všeho toho. Věda musí přijíti na to, že ten v přírodě se jevící, notný, vždy sobě státý princip múdrosti a rozumnosti nepřínáleží přírodě čo tukové, něbrž že pochází z říše duchovné, nad vší prostoru a čas vznešené: na přírodu jest jen pútán vyšší vůli a tu jen jako hostem. Věda musí konečně na tom přesvědčení ustálili se, že zákon duchovný, v přírodě se jevíeí, nikoliv není Bohem samým, něbrž myšlěnkou boží, kterúž Tvůrce vtělil v přírodu a svět, pravív: „staň se." Poněvadž Bůh jede n základom jest říše přírodné a duchovné, tedy i zákon jeden prochvívá říše oboje, a příroda přestavuje, zrcadlí ducha, není ním ale v skutku. Kterak ale přispívá církev k tomu, aby věda dospěla na stupeň tento? Tim, že kde posud není církve, ona sama vědu klade na místo sebe, a kde je, tam vědě podává ruku. — Z ohledu prvého podotkneme jen, že církev sama přírodu považuje čo zjevaú knihu všemohúcností, múdrosti a dobroty boží, majíc zakon přirozený za dostučitolny' k spasení tam, kde vyššiho zjavení není.

Z ohledu druhého poukazujeme na to, že církev pravú vědu vždy podporovala a pěstovala, považujíc veškerú říší duchovnú za svú, a majíe tedy i vědu za dílko své, ačkoliv někdy nezvedené. — Církev obzvláštně na vědu působiti musí tím přesvědčením a tou umou, že pravého zjevení božího nemůže stávali v přírodě, čo říší ducha nehodné, nébrž že statí se muselo duchem v říší duchův t.j. že Bůh nemohl k lidu mluvití přírodou, nébrž vtěleným synem svým. Duch ducbům jen duchovně může se jeviti, mali zjevení takové býti úplné a nad vší pochybnost vznešené: a zjeveuí toto stalo sa církvi, a stává se skrze ní veškerému světu — a tedy i vědě. Ten zákon duchovný, jejžto věda obdivuje v přírodě, jasněji a čístěji jaří v říší duchiiv; toho Boha, kterého ona hledá v přírodě, zná a hlásá církev čo Tvůrce všehomíra a Pána všech od prvopočathu. Po čem tedy věda duchovně se shání, to už dávno čo nejdražší klenot svůj chová církev v lůnu svém. Tím ale nikolí prospěšnost vědy neupíráme; toto naše pojednaní jest nám toho důkazem. Věda v říší duchovné vede k přesvědčenosti, ona podobá se kostěm v sústavě tělesné, jenžto o statné tělo udržují přímé, aby neshrklo samo v sobě.
Věda obzvláštuě pro vezdejší život mnoho zásluh vydobíla sobě, anžto církev zase pěstitelkyně jest života jiného. Pro tento svůj vezdejší užitek také věda mnoho má příznivcův a bude mítí tak dlúho, dokud lidé na tento svět budú pútáni. Poněvadž ale dle dobré rady máme jedno činiti a druhé nezanedbávati, t. j. v tomto světě živí býti a na druhý svět nezapomenúti, tedy musíme pěstovati i vědu í církev. Neb jako život vezdejší a budúci nejsú od sebe rezdčieny, ale závisí jeden od druhého, tak i věda a církev sebe vespolek podporují a doplňují. Kterak se to v ohapolném boji proti nevěřc a pověře stává, snažili jsme se tuto ukázati. Tim spolu uznali jsme, že obě mocnosti jsú vespolek Spřízněné. O by příbuznost tato vždy více a více uznávala se na oboji straně, pakby muozí věstci nehleděli z domnělé výšky své na církev čo na nějaká přítulku zastaralých forem, a i někteří církevnici upustili by od své samodostačitelnosti, ohlížejíce se pilněji po vědě kroměcírkevué. Pak by pominulo všechno uedorozumění, všechní věstcí považovali by se za súdruhy v službě jediného Boha. Dúfajme, že čas tento není daleky! - Fr. Dědek.

Dopisy.

Z Oslán, dne 4. Sept. Dv. pane redaktore! Tak se domnívám, že hodné a spravodlivé jest, aby radostné city, které jsme z vysoké přítomnosti v našom oslanském okresu Jeho Osvíc. nejdňst. p. biskupa našeho v těchto dnech pocítili a zažili, i v časopisu našem sděleny byly. Když ještě jen předběžným chýrem oznámené nám bylo, že Jeho Osvíc. biskupská do V. Uherec k udělování svátosti biřmování přijde, už se zaradovaly srdce naše, a radosť tato ani nebyla odňala od nás, ano světšena, když jsme vskutku předvčerem k večerému přišlého k nám nejdůst. p. biskupa spatřili, jemuž jsme, bližícimu se k nám so synovskou radostí, duchovenstvo na kočech, mnozí ale: věřícíeh oslanskych a v, uherčanských na koněch vyšly v ústřety. Ku zvětšení naší radosti přispělo také, když jsme při boku milovaného arcipastýře našeho Jeho Exo. p. hraběte Jana Kegteuičc z M. Topolčaínek, jakoby služby viditedlného anděla strážcc Jeho biskupské Osviccnosti konajicího spozorovali.
A když jsme se k přicházejicimu sblížili, po hrmotném na „Slávu“ vyvolaní výbornou latinskou řeči pozdravil Jeho Osvicenost piředůst. p. archidiakon naš Fr. Titlesch; a po dané na tuto skrze Jeho Osv. laskavě odpovědi vyvolavše opět na Stavu dali se konící naši do běhu a čosi kamsi měli jsme už žádaného arcípastýře svého u prostřed nás ve V. Uhercech v grófském nádherném kaštílu ubytovaného. To se rozumí, že příchod velikého skrze oznamující střelby, zvonění jakož ihudhy a radostného vyvolávání konce kraje nebylo. My mezitím učinívše arcipastýři svému synovshú poklonu, odebrali jsme se na tak ku odpočinku, jako ku přemyšiování, kterak hy jsme nejlépe nastávající nedělny den oslaviii.

Sotvaže zasvitl den 3. Sept. už ze všech okolí našeho chrámových věži ozivajíci se zvony svolávaly věřicich ku službám božím do V. Uherec; kam jsme se aj skutečně všeci v slavuýeh processiích okolo 9. hodině, a síce před grófsky kaštíl, prozatimný to byt nejdůst. p. biskupa ustanovili; odkud po učiněné Jeho Osvíceností pokloně a po předncsené mu od důst. pana okresu, vícearchidiakona Jana Stangy ponížene proshě o vykonáni velikých služeb božích, šli jsme průvodaě s mnohými velikymi i menšími zástavami vedúci nejdůst. pana biskupa pod baldachincm, při nepřestajně rachotné střelbě a hudbě na posvätný chrámový, nepočetným množstvím věřicich obkleknutý vrštěk až ku bráně chrámově; kde nejprv skrz jednoho školáka s pěknou slov. řečňovankou, potom ale skrze místného farářc dv. p. Štěfana Puzanyho s dojimavou řeči latinskou pozdraven byt nejvyšší pastýř náš. Jakojsme potom do čhrámu vcházelí zavznělo na chóře „Ejhle kněz veliký" a nejdůst. pan biskup po učiněné před sv. svátosti oltárnou své modlitbě pokloně, v rúcho mešné oblečen přistúpil k obětování nekrvavé oběti mší svale; pod ktorou místný výšjmenovaný pan farář slavnosti přiměřemú kázeň o 7 darech Ducha sv. pověděl. Po dokonané svatě mši uděloval nejdřist. p. biskup 1200—1300 věřicím svátosť bířmování; a po zkončené závěřečné modlitbě opět jsme se v slavné processí navrátili zpátkem do grófskeho kaštíle, a tam jsme byli po učiněné Jeho Exc. p. grófovi, jakžto domovému pánovi pokloně, kromě více hodnostářův světských všeci kněží při jeho skvostném stolu uhostěni. Že na krásných prípitcích nechyhelo, netřeba myslím ani podotknúti.

Odpoledne navštívil Jeho Osvícenost pan biskup zdejší, na blízkém vršku v posledných letech skrze Jeho Exo. p. grófa s velkými nákladky vyslavenú kalvarií, jako téži příbytek farský. O 7. hod. večer ustanovili se před kaštilem měštaní oslanští s pochodněmi a so svou hudbou, a průvodem této spívali následující, ke ctí Jeho Osviceoosti p. biskupa skrze svého faráře složenú píseň:

Nejvyšší pastýři náš!
Ty laskavě objímáš
Všech Tvého bískupství věrných
Ty na všecky ubled máš.

Tu skúsila Krupina,
Bystřice i Tužina,
Turec, Hámry i Kremnice,
Před nedávnom Bojnice.

I my se též kojíme,
Kteří dnes tu stojíme,
S Tvou milostnou přítomnosti,
Za čo Boha chválimel

Rozdal si nám v hojnosti
Božskýeh darův milostí.
Ach čo Ti my za to dáma
O velíký náš Hosti?!

Ty nežádáš odmenu,
V zlatě od nás zloženú,
Jen věrnosti stálé hojnosť
K Bohu, k církvi i k trůnu.

V čemž aj chceme být stáli,
By jsme bytí spasení,
A Tvojeho otcovskeho
Požehnání vždy hodní.

Nyní se ubíráme,
Tvoje ruky líbáme;
Převelíké Tvé milosti
Všeci se oddáváuie.

Na památku veliká
Tělo slavnosti dnešné
Vystavíme v srdcech pomník
Lásky k Tobě nezlomné.

Napokon ještě s upřímnou vděčností veřejně se zeznať musí, že ho povýšení slavnosti i zo strany v. p. okresného komissáře Štěfana Brogyúnyho mnoho učíněné bylo, a že přítomnost předůst. pana opata a faráře rybanského Jona Černoborského, jako í předůst. pana prepošta a faráře bojnickébo Josefa Majtányho a důst. pana vicearchidiakona a faráře handlovského Antona Hussára nám velmi vítána byla. Jas. Takáč, oslanský farář.

Zjižných Čech, dne 4. Septemb. „Čím srdce plné, tím i usta přetékají", praví pravdivě národné naše přísloví. Že pak mé srdce bere vřelý podíl na utěšeném vzrůstu a nádějeplném vzkvětání obou našich „Dědictví" sv. Jana Nep. totiž ísv. Cyr. a Met., proto si i usta má ráda o nich zahovoří; že pak někdy hovoření to nebývá jen do větru, tohot důkazem jest, že za krátký čas, na jedné osadě zde získáno pro Dědictví svatojanské 28, a pro Dědíctví svatého Cyrilla a Methode 7 spoluúdův. — S potěšením čítávámo zde zprávy o Dědictví svatého Cyrilla a Methode všemi ctěnými dopisovatelí z Moravy podávané, a těší nás to velmi, že naše náhledy a úsudky tak řečeno naskrze s náhledy jejich se srovnávají. Než proč bychom se tomu divili? Kde srdce pre jednu a tu samu věc zahoří, tu z něho vychází — a byt by jinak osoby byly sebe vzdálenější — stejná přání, želání a túžby. Že pak vaši pp. dopisovatelové z Moravy jsú věrní milovníci církve svaté a upřímní synové vlasti," tudy najde i slovo jejích láskou k oboum nadchnuté i radostného ohlasu u všech, kteří si těchto dvou krásek zamilovali, a kteří by všichni mohli za své heslo vyvolil krásná slova Sušilova:

Dvě krásek spanilých duše mé ovládnulo stánek,
Zemská jedna, druhá z výšiny pošla nebes.
Cirkev a vlast — ty v mojich milují sesterský se ňádrech,
Každá půl, každá má moje srdce celé.

Divná věc ale, že nám Slovanům, zvláště kněžím — jak jsme už tak častokráte okusilí— to čo se u jiných národův za zcela přirozené pokládá, totiž milovali církev, spolu ale také vlast a jazyk národný, na zlú stránku se vykládá a za zlé se bere, ano že místamí kněz už tím samým, že svůj přírozený, moteřský jazyk miluje a jej pěsluje, do jakéhosi podezření padá a persona minus grata se stává. Než vždyť jsme tomu už zvykli a máme v té věci tvrdú nejenom hlavu, néhrž jak lid říká i náteru. Přitom však nemohu zamlčeti věc, ktorú jsem mnohonásobně pozoroval, a které by si mohli ijiní povšimnúti, totiž: že na větším díle u duchovných, kteří s větší láskou a péči pěstují národný jazyk a literaturu vlasteneckú, bývá i větší a úsílnější snaha o vzdělání náboženské i národné lidu, péči jejích svěřeného. —
Než zašplechtal jsem se; chtěl jsem mluvit o našich Dědíctvích, tedy se k ním vracím. Jsme s tím srozuměni, že Dědíctví moravské nevydá „Dobrovědu" od Dr. Bilého. Máme všccku úctu k učeností a bohoslovecké vzdělanosti pana doktora a jsme mu mnohými díkami zavázaní za mnohá ta díla a rozsáhlé práce, kterými v krátkém čase obohatil a okrášlil národnú literaturu naší: ale pre Dědietví se dle našeho skromného náhledu a dle ukážky v „Hlasu jed. kat." z díla toho podané, Dobrověda jeho nehodí, chmcme jen ohled na třídu lidí, kteří tvoří největší část spoluúdův Dědictví; vezmime ohled na vzdělání, jakého so jí vo školách bývalých dostalo, a pak musíme vyznali, že musíme, mámelí té třídě vhod přijítí a žádostí a přání jejímu vyhověti, vše přísnějí vědecké, až na pozdější čas zanechali.
Vždyť to víme ze zkušenosti. Spisy, jaké v posledném čase vydalo Dědíctví svatojanské, na př. Životy Svatých, Liturgika a zvláště :Pestilla, došly veliké obliby, kdežto jinak též výtečný spis: „Cesta do Ríma" pre větší čási údův bez prospěchu zůstat. Tak sa i „Putování Pána Krista" moravským dědictvim vydané velmi líbí, kdežto zase výborný spis: „Tiehomořské missie" jen u vzdělanějších toho ocenění, jakého zasluhuje, dosáhne. Ptámeli se tedy lidí z třídy vědecky nevzdělané, venkovanův sprostých, do ktorého dědictví chce vstúpili, řikávají: V tom moravském dědictví je také pěkné říkání, ale my tomu tak nerozumíme jako v Postille; a tak bývá výsledek, že se dají k tomu dědictví, kde dostanú Postillu. Dovolenoli nám tedy, projeviti náš náhled, myslíme, žeby nyní z moravského dědictví zvláště vhod přišli obšírné životopisy jednotlivých svatých, jak dědictví bez toho v úmyslu má je vydávali, třeba i poučné v nábožném duchu sepsanó povídky, asi jako „Věrmi Rosa" od Jonalílm; vše psáno slohom a způsobem všemožně srozumitedlným. My sa musíme nejprv k lidu snížiť a poznenáhlu jej k sobě výše táhnúť.

„Dobrověda“ dokt. Bílého sa hodí více čo pokračování „Katolícke bibliotéky“ budeli u vydávání jejím p. Štulc pokračovali, čož by bylo velmi k přání; a najde ijinak dost valného rozšíření a odbytu. J. L. D.


(+) Od Květnice, na den sv. Bartoloměje. Náš milý přítel v. pan Jan Nep. Soukup vydal svú slíbenú „Kytečku se Sloupíiv" a ona už koluje v rukou vlasteneův moravských, a každý s patrnou libosti její vůni do sebe vnímá. — Úvod činí 4 znělek „Údolí Sloupské." Ačkoli každá z nich obsahem i formou slúti může dokonalou, ničméně klassickou je třetí, kteráž takto zní:

Avšak Mateř Boží slzy roní
U Synáčka svého mrtvoly
Člověk že Jej hříchův plzipoly
Mučí, vraždí, letos jako vlani.

"Jako umíráčkcm trudně zvoní,
Naříkává celé údolí,
Srdce puka těmi hlaholy,
Hříšnik lká a pyšnú šiji klonĺ.

Milosi vraha vypros Matko Páně;
Slyš, jak navždy zla se odřiká,
Kalvarská čo hlásá k nebi straně

Hle, jak bolest srdce hříšné trhá,
Taká litosĺ ráje odmyká,
Která Tobě v náručí se vrhá.

Radíme panu spisovateli, kterýž nám uvil „Kytečku", aby neustále takových kytcček ze sonettův uvíjel; třeba mnohému nejdú pod nos, nám vždy budú „in odarem svaoitatis." Nadání k tomu má veliké, jako nějaký Petrarka moravský, jen že má vzor vznešcnější — nežli Lauru, totiž matku pannenskú. - Na to je dogmatiekn-populárná úvaha: „Čo věří katolík o zázračných obrazech, divotvorných sochách: púlných místech?" to so rozumí, že výborná, pro učeného i sprostaka. Výborné vyvrací námitku, kterúž posměváček učinil proti obrazům milostným. — Není však to jenom pút, kteráž se posměváčkíim nelibi. Jiný pravil: „Rád bych šel na kázání, ale kněži pořád jen kzirají, pořád mají čo vytýkal“ — načež vtipný kněz jeden odvětil posměváčkovi, jenž byl okresným súdcem: „Čož kázal a vytýkal, ale já slyším, kdykoli na okres přijde: hned s tím chlapom do chládku! — pokutu na penězích atd.“ — Jiný pravil: „Nevím, jak mohli učiniti z manželstva svátosi? Vždyt to je zákonnité smilnění?“ -— Načež duchaplný kněz odvětil: „Inu, to je podle toho, jak kdo smýšli; někdo si přeje, býti a slúti křeslanským manželem, jiný v tom chlúby vyhledává, slúti sprostým smilníkem!"

Není nič tak svatého, čehož by se drzý rozum těch rozumnřův a vtipkařův ncdotknul, na to —pútí. A sami rádi do lázní putují, a táto radosti lidu nepřejí. — 0 Sloupu vůbec a poloze svatyně jeho je na straně 16—18. popsání zdařilé, jakož i str. 18. popis posvätné sochy. Dále se vypravuje: „Kterak se posvätná socha dostala do Sloupa, a počátek jejího uetění v údolí zdejším“ (18—20) — prvú veřejná kaplička v Sloupě (str. 20). Staveni nynějšího chrámu Páně (r. 1751—54). Popis toho chrámu (str. 20—23). Pútnická návštěva a výročné slavnosti sedmibolestné Panny Marie ve Sloupě (23—22). Slovo o nábožnych braterstvích Mariánských (25—27). Byvalě braterstvo sedmibolestné P. Marie ve Sloupě (27—). Stanovy jeho (28). Maria že je Matkou boží, a Matkou naší (—32). Na to následuje „Křížová cesta Mariánska" (33-42 potom Litanie (dle Huenna) (—48). Na to připojil p. spisovatel „Okolí Sloupské." Národná pověst o Maeoše zavírá tuto vohnú „Kytečku ze Sloupu."
Pan spisovatel nám ji poslal, ač jsme právě zpúti se navráceli, my však s patrnou radostí chopili jsme se jí, více na úmysel a význam, nežli na objem její hledíce. Takovéto spisky hluběji sahaji do života, nežli učené traktáty a abstraktné rozbíráni o lilosolii a náboženství a la o Tomáši Štítném atd. Tak se zavděčíme lidu našemu, tak projevime, že ho milujeme vrúcně, a zahanbíme nepřátely naše, kteříž jen zlá úmysly nám podvrhují a podstrkují, proti takovým spiskům nesmí utrhačný jazyk ničeho namitati. Náš národ slovanský, kterýž rád zpívá, putuje a sa modlí, jenom tou cestou přimněn býti může k temu, aby i jiné užitečné knihy čítal, pakli nejdříve takovou lahůdkou ke ctěni vůbec navnazován byl. Protož štěstí přejeme p. spisovateli a příteli našemu, že tak geniálný nápad měl, a k 1OO leté pamútce vystavení chrámu Páně, při kterémž slúži, takovú kytečku vonnú po vlastcch rozoslal.
Už vidím tam putovali mnohem četnějších davíiv pútnikův, kteřiž p. spisovateli diky vydávati budú za dárek tento spanilý. Jen at za naší radou púšti častěji žilou básnickou, přebohatou, několik znělek k zotavení luhův moravsko-česko-slovenských; — Morava naše zajisté s potěšením a hrdosti může pohližeti na syny tak zdárné, a církev svatá želá jim všecko dobré na Bohu přímluvou svatého Cyrilla a Methoda, apoštolův moravských, v jejichž duchu onino pokračují.

Zprávy cirkevné.

Z Ljublany přináší „Zgodnja Danica“ zprávu, že velcb. pan Jeran, kterýž novú výpravu missionářských kněží a dělnikův do Kaira sprovúzel, dne 26. Augusta domův se navrátil. Ostatni se z Keira 8. Augusta na Asuan do Chartum odebrali, kamž by také on byl šel, kdyby mu zdraví bylo slúžilo. Přivedl ale s sebou mladého múřenínka, kterého chce vychovati a vyučili, aby napotom bud jako kněz nebo nekněz do Chartumu se navrátil, a v missii nápomocen jsa rodákům svym k pravé víře dopomohl.

Z Dražoĺan, dne 27. Aug. Jeho Veličenstva král saský Jan, nástupca trůnu nébožtika krále, dal s přivolením Jejího Velič. královny Marie vdovy nařízení, aby se uveřejnil začátek v pozůstalosti zvěčnělého krále Bedricha Augusta nalezené, od něho vlastnoručně sepsané posledné ville od 4. Apr. tohoto roku: „Ve jménu nejsvětější Trojice. Přede vším děkuji své milované paní za její věrnú lásku, kterouž můj život okrášlila, mně kalné dni vyjasnila a mně ty nejblaženější chvile připravila, kterých jsem v životě tomto byl užil. Taktéz děkuji mym milym súrozencům, švakrovym, švakrům, bratrovcíim a sestřenicím i ostatním přibuznym za preukázaná stálu jejich lásku ke mně. Také všem mým věrným služebníkům, zvláště mým ministrům, kteří mně tak věrně byli nápomocni, i těm, kteří za živobytí mého mně na blízku stáli, za náklonnosť mnohokráte mně preukázaná.
Lúčim se s nimi se všemi čo nejsrdečnějí; kéž jim to Bůh odplatí, čo mně oni učinili a kéžby mně všechno odpustili, pakli jsem je byl kdy něčím trápil. Všemmým poddaným, mým Sasům, tiež jsem věrně miloval, posilám posledné pozdravení; necht se na mne v lásce upamatují. Poničím je, mé zůstavená dítky, péči mého nástupca. Všem těm, kdož mne byli zarmútili a trápili, odpúštím z celého srdce. Necht Bůh odpustí těm, kteří to zámyslně učinili, a nechl obráti srdce jejich, by vinu svú poznali." atd.

Z Ríma, dne 2. Augusta. Za příčinou hrozícího nebezpečenstvi války, panujících roztržek. nemocí, zemětřesení a jinych nehod, dále za přičinou netečnosti náboženské, nevěry, jakož i vyprošení osvícení Ducha svet. při dogmatickém rozhodnutí otázky nepoškvrněného početí P. Marie vypísal Jeho Svatosĺ papež rozposlanym včera ke všem patriarchům, primatiim, arcibiskupům, biskupům a jinych měst ordinariatům, v milosti a sjednocení s apošt. stolici stojicím, oběžným listem odpustky ve formě jubilea. Důležity list tento zní v své původnosti jak následuje:

PIUS PP. IX.

Venerabiles Fratres, Salutem, et Apostolicam Benedictioaem. Apostolieae Nostrae caritatis sollicitudine et alre— ctu universum catholicum contemplantes orbem verbis ea:- primere via: possumus, Venerabiles Fratres, quo intimo cou-ficiamur moerore, cum Christianam et ciailem rempublieam luctuosissimis cuiusque generis calamitatibus miserandum in madam undique turbatam, pressam ac divexatam conspicimus. Etenim optime uascitis quamada christiani papuli vel saevissimis bellis, vel intestínis dissidiis, vel pestiferis marbis, vel ingentibus terrae matibus, vel aliis gravissimis malis aľligantur et emagitentur. Atque illud vel maxime doleudum, quod inter tot numquam satis lugenda damna et mala jilii teuebrarum, qui sunt prudentiores filiis lueis in generationc sua, magis in dies diabolicis quibusque D'audibus, artibus ae molitiouibus eonnitantur acerrimum centra cathoIicam Ecclesiam, cjusque salutarem doctrinam bellum gerere, legitimae cujusque potestatis auctoritatem convellere et labefaetare, omnium animos mentesque depraaare corrumpere, mortiferum indi ferentismi atque incredulita et s virus usquequaque propagare, jura omnia divina et humana pcrmiscere, dissensiones, discordias, atque impiarum rebellionum matus exeitare, fovere, prava quaeque lagitia et crudelissima facinara admittere, nihilque intentatum relinquere, ut, si leri umquam passat, sanctissima nostra religio de media tollatur, et ipsa humana societas funditu: evertatur. In tanto igitur rerum discrimine probe noscentes, nobis singulari miserantis Dei beneicio in oratione datum esse facultatem et omnia obtinendi bana, quibus indigemus, et aoertendi mala, quae reformidamus, Izaud omisimus levare aculos Nostros in moatem excelsum et sanctum, unde omne Nabis auxilium a/I'uturum ean/idimus. Atque in humilitatecordis Nostri em'xis freoidisque preeibus dioitem in misericordia Deum orare et obsecrare non desiatimus, ut auferens bella usque ad finem terrae, et omnia amavens dissidia christianis Principibus, eorumque papulzs pacem, concordiam, ac lraaquillitatem tribuat, ut ipsis praesertim Principibtu pientissimum cancedal studium quotidie magis tuendi et propagandi catholieam idem et doctrinam, qua populorum felicitas vel marcime continetur, ut eosdem Principes et populos a cuuctis, quibus a fliguntur, malis eripiat, et omni vera prosperitate laetificet, ut coelestis suae gratiae dona era-autibus largiatur, quo de perditionis oia ad veritatis et justitiae semitas redeant, ac sincero corde ad ipsum Deum convertantur. Etsi vero in hac alma urbe Nostra preces iam fieri jussimus'ad divinam misericordiam implarandam, tamen il—Iustria Decessorum Nastrorum oestigia seetantes ad aestras quaque, ac totius Ecclesiae preces canugere eonstiluimus.

Itaque, Venerabiles Fratres, has Vabis scribimus Litteras, quibus ab eximia et perspecta Vestra pietate etiam atque etiam ewposeimus, ut commemoratis de causis fideles oestrae curae eommissas omni eura et studio excitetis, quo per oeram poenitentiam peecatorum pandus deponentes, obsecrationibus, jejuniis, eleemosynis, aliisque pietatis operibus iram Domini ]lagitíis hominum prooocatam placare contendaut. Ac pro egregia vestra religione, et sapientia ipsis idetibus exponite quam multae misericordiae sit Deus omnibus inoocantibus se, et quanta sit precum vis, si inimico nostrae salutis nullo aditu admisso Dominum adeamus. Oratio enim, ut Chrysostomi oerbis utamur, „est fans et radim, et mater iunumerabilium bonorum; et orationis vis aim ignis extinxit, furorem leonum refrenavit, bella composuit, pugnas sadaoil, tempestates sustulit, daemones fugaoit, coeli portas aperuit, vinoula moitis abrupit, marbos ejecit, damna repuIit, urbes concussas flrmavit, in lictas coelitus plagas, hominum iasidias, omnia denique mala sustulit aratio." 1) Vehementer autem optamus, Venerabiles Fratresf, ut dum feroidae clemeutissimo misericrdiarum Patri adlnbentur proces ob enunciatas causes, haud intermittatis juxta Encyclicas Nostras Litteras die 2. Februarii Anno 1849. ad Vas Cajetae datas una cum oestris fidelibus Ipsum ardeutiori usque studia suppliciter exorare, ut Sancti Sui Spiritu: lamina Nostram mentem propítius colluslrare velit, quo de Sanctissimae Dei Genitricis Immaculatae Virginis Marine Coneeptíone quamprímum id slatuere possimus, quod ad majorom ipsius Dei gloriam, et ejusdem Virginis omnium nostrum amantisaímae Matrix laudem possit perlínere. (Dokončení hudúcně.)

* * * Jeho 0. kr. Vys. arcikníže guvernér Albrecht onemocněl dne 28. minulého měsíce v obci Jakobeny v Bukovině tak velmi na zimnicl, že se dne 2. tohoto měsíce svátostmi umlrajících zaopatřiti dal. 0d této doby však zlepšil se, bud Bohu chvála! stav nemoci Jeho 0. kr. Vys tak dalece, že není více jakéhos nebezpečenství k obávání.

* * * Redaktora „Wiener Kirchenzaitung" u Dra Seb. Brunnera vyvolávají súdy badenská, aby se k pokutě, jemu za některé ve svém listu o sporu badenském sdělené články uložené do Badenska dostavil.

* * * Zlatou medailli udatnosti ozdobený kapitán 0. kr. střeleckého tyrolského pluku gr. Mohr, odřeknův se pensie a přílohy medallle hodlá vstúpitl do řádu vv. oo. Kapucinův.

* * * Vys. mínisterium duchovných záležitosti povýšila exposituru u Nejsv. Trojice v Podskalí v Čechách, která 5000 dušičitá, na faru, a zvýšílo tamnému faráři kongruu na 8OO zl. stř.

* * * Na cestě, kde zvěčnělého J. Velíč. krále saského nehoda potkalo, postavila už nábežná mysl na památku stromy a na ono místo, kde na trávniku byl položen, postavil jistý Roch Maier kříž.

* * * Spomenuli zasluhuje, že nový saský král Jan mezi největší znatele staro—řeckého jazyka patří, tak že častokráto i výtečnější vysvětlovatelé klassikův starořeckych u něho filologické porady hledali a nalezli.

* * * Od vypuknutí cholery v Neapoli až do 22. minulého měsíce rozstonalo se tam 10,966 osob a 5116 zemí-clo. Nyní se tam už, jako i v Janově cholera sice menší, za to se však zmáhá v ňimě a Palermě. Jeho Svatost papež navštevuje častěji nemocnice.

* * * „Pr. Carr." píše, že carská vláda na zřízení akademické budovy pre římsko - katolických knězův ve Varšavě 3,949 rubliiv věnovala. Stavby konali sa budú pod dohlidkou výboru, jehož předsedou jest prelát Bialobreský.

* * * Noviny „Kurír" vyvracujl zprávu, žeby drahocenné kostolné nádobí z Častochova jako půjčka od generala Rúdigera bylo byvala vzálo. Pútnici prý se na vlastné oči přesvědčili, že častochovsky poklad v tomtéž stavu jest, jako před tím.

* * * V Damašku vypuklo minulého měsíce krvavé povstání Turkův proti křestanům, tak že guvernér města k odražení povstalcův hrubé střelby užil musel. Fanatismus muhamedánský v Asii vůbec povážlivě zrůstá i jest sa čo obával, aby streštěnosti turecké tisíce životův křest. v oběl napadlo.

1) S. Joan. Chrysost. Hamil. 15. de incomprehensibili Dei natura centra Anomacos.

Přehledy statisticke.

(Xg.) Jako minulého tak i tohoto roku zaumínili jsme si ctěnému čtenářstru podávali některá cirk. i školská data statístická z veškerého oboru tohoto světa. I činíme počátek podáním krátuňkého sice, avšak velmi zajimavého, celú církev kat. se týkajícího výtahu z tohoročiho limanského, pod názvem: „Notíaie per ľ anno MDCCCLIV. dedicate al Eminentissímo e Rme Principe, il Signor Cardinale Nicola Wiaeman, Arcivescovo di Westminster", vydaného schematísmu; dle kterého, nyní slavné panující papež Pius IX. jest už 258. v počtu obsaženych tam a v skutku církev katolickú spravovavšich náměstnikův Christovych. Svatý Otec sa narodil roku 1792 dne 13. Mája v Sinigaglii; jest teda už od dotčeného dne 62 roky stár a panuje od 16. Junia na 9—tý rok. Kollej kardinálův řádně ze 70 údův pozůstávající čítá ted 68 údav; 2 místa kardinálská jsú teda uprázdněna.
Z počtu kardinálův jest 6 kard. biskupův, 49 kard. kněží a 13 kard. jáhňův. Z nich jesd 2 ještě od Pia VII., 3 od Lva XII., 34 od Gregora XVI. a ostatní 29 od Pia IX. jmenování. Z udaného počtu 68 kardinálův 30 nesídlí v Éímě ale v rozličných částěch světa, kteří skrze své výtečné zásluhy byli na hodnosl kardinálův povýšení; a tito jsú dle pořádku svého povýšení z arcibiskupův následující: bolognanský, ravennanský, fermoský, mechlinský, ferrarský, lionský, pražský, messinský, beneventský, lissabonský patriarcha, neapolský, imolsky, bourgeský, toledsky, bessanconsky, sivigtíský, remský, kolínsky, bragský, westminsterský, capuský, sinigaliský, burdeauský, ostřihomshýa tourský: z biskupiiv ale: osimský, viterhorský, jesský, monteliasconský a gubbiský. Z kardinálův jsú dvaja řeholníci, jeden kamaldulenský, a druhý kapucin.

(Pokračování následuje )

Zprávy literárne.

U vel. p. Michala Chrasteka, studiorum prefekta a professora na bisk. semeništi b. bystř. k dostání jsú
za doloženú cenu v stříbře nasled. spisy:

Děje svaté katolichě církve. Sestavil Jan Evang. Bílý, hnčr. cirkevný na Moravě. Díl I. V Praze 18—17. Tižkem kníh. arcibiskupské knihtiskárny. V 8. str. XII a 282. Cena 40 kr.

Spisy svatých otcův apoštolských. Přelošil, vysvetlil a úvody opatŕil Front. Sušil, professor teologíe. Vydání druhé, opravené a rozhojněné. V Brně. Tisk vdovy Rudolfa Rohrera 1849. V 8. str. IV. a 400. Cena 1 zl. 30 kr.

Krátká a sprostné odpovědi na námílhy proti náboženství nejvíce rozšířené. 0d Abbé de Ségura, kaplana ve vojenském vězení v Paříži. Přeložil Front. P Poimon, kaplan u svet. Tomáše v Brně. V Brně 1852. Nákladem Nilsche a Grosse, kněhkupcův. V 8. str. 138. Cena 18 kr.

Věda, národnosĺ, církev. Sepsal K Š. V Praze 1847. Tiskem kn. arcib. knihtiskárny. V 8 str. 40. Cena 8 kr.

Pořádek života kněžského. Pamálka po Jeho Eve. nejdust p. p. Front de Paula Pištkoví, lvovském v Haliča arcibiskupa, rozeném Čecha. Z latinského. V Praze 18-16. Tiskem kníž. arcib. knihtiskárny. V 8 str. 30. Cena 8 kr.

0 bezženství kněžshém v katolíchě církvi vůbec a zvláště v Čechách a na Moravě. Pojeduání dějepravné od Jana Krbce, kniž. arcib notáře a redaktora u sv Jiřího na hrade pražském. V Praze. Tiskem knížecí arcibiskupské hnihtiskárny. 1845. V 8. str. 288. Cena 40 kr.

Manuale Parochorum e probatis auctoribus, librisqne ritnalibus practice elucubratum. Per Paulina Kovách, Dioec. Vac. Presbyterum, J. U. D., in R. 50- Unio. Pest. J Fac. Jur. Membr. Gel., et Parochnm Dorosmensem. Pestini, 1854. Typis Emilii Muller. V 8. str. XV. a 421. Cena 2 zl. 40 kr.

Poklady kazateľského řečnictva usporaduje a vydáva Dr. Ondrej Radlinský. Prvý ročník. Sväzok 1. v B. Štiavnici, tlačom Frant. Lorbera 1848. V 8 str. 261. Sv. II. tamže 1849. str. 261. Sv. III. v Budíně, tiskem Martina Bagó 1851. str. IX a 276. Sv. IV. tamže 1851. str. XVI a 192. Druhý ročník. Sv. I. podobně v Budíně u Mart. Bagó 1852. str. 206. Sv. II. tamže 1853. str. 216. Sv. III. tamže 1853. str. 237. So IV. lamže 1853. str. 201. Cena jednoho každého ročníka 5 zl., každého jednotlivého svazku ale kteréhokoliv ročníka 1 zl. 15 kr.

Dr. Ondř. Radlinského Sobranie russkich propoviedej. Sv. I. spolu i s přislůchajícím Slovářem russko-německo-latinským i s azbukou čili abecedou všeslavianskou. Cena obojího 1 zlatý.

Prostonárodnia Biblioteka. Vydává sa pod správou Dr. 0nd. Radlinského. Sv. II. a III. V Budíně tiskom Mart. Bagó. 1854. V 16. str. 238. Cena obd svazkův 24 kr.

Výklad nedělních Evangelii v krátkých kázněch pro lid obecný. Z německého jazyka na slovenský přeložil Mich. Rešetka, horno-súčanský farář. Ivý svazek. Znova a svobodně přepracoval a na světlo vydal Dr. Ondřej Radlinsky. V Budíně tiskem Martina Bago 1851. V. 8. str. 146. II-hý svazek, tamže 1852. V 8. str. 113. Cena obu svazkův 1 zl. 30 kr.

Vítězíci nad světem Církev Christová. Reč duchovní při skladaní viry řimsko - katolické skrze * * * roku 1853 v neděli XXVII. a poslední po sv. Ducha, ve farném chrámě sv. Jánském držaná od Ondř. Ďurčeka, kněze arcib. ostřihomského a obrácených Anabaptistĺžv sv. janských administratora, předtím ev. S. B. kazatele v Duna-Szerdahelyi V Prešporku 1854. tiskem Al. Schreibera. V 8. str. 16. Cena 6 kr.

C. 0. Gloffine, z r. praem. kreslansko-katolická poučujúca a vsdeldvajúca kniha, seslovenčená od sloven. Odseku cirk. lit. Spolku na ústr. semeništi pešĺanskom. V Pešti 1853. Tiskom Lad. Lukáč. V 8. str. IV. a 720. Cena 2 zl 20 kr.

Svätý Deviatnik o nepoškvrnenom Srdci Bl. P. Marie, pôvodne sestavil Jan Nogáll, duchovnik na ústred. semeništi pešťanskom, zoslavenčil Odsek slov. cirk. lit. spolku na tomže semeništi. V Budíně, tiskom Martina Bagó. 1854. V 16. str. 35 Cena 3 krejcaře.

Ježíš moja žiadosť. Katol. modlit. knižka s poučením a návedenim k pobožnému živobytia. Spisal Dr. Aloys Schlär, vydal Odsek slov. cirk. lit. spolku na úst. semenišli peštanskem s odobraním Jeho Vyvýšenosti kard. primasa uhorského. V Budíně 1854. Tiskom Martina Bagó. V 16. str. 316. Cena dle rozličných vazeb rozličná, a sice v plátně 42, v koži 48, v pěkném plátně s pozlácenými kraji 1 zl. 16 kr., v koži s pozlácenými kraji 1 zl 26—48 kr. atd.

Května Slovenska čili opis všech jevnosnubných na Slovensku dioorostaucich a mnohých zahradních zrostlin
podlé sústavy De Camlolleovy. S připojeným zrostlinářským názvoslovim, slovmkem a návodem k určitbě zrastlin podlé soustavy Linnéovy vypracoval a vydal Dr. Gustav Reuss. V B. Šíávnici. Tiskem Františka Lorbera 1853. V 8. str. LXXV a 496. Cena 3 zlaté.

Pálenka alebo rozličné nejvíc smutné obrazi pospolitého života, vstred stoleta XIX-ko v štiroch dejách. Slovenskému národu, obzvlášte ale všeckim ctihodnim práťelom mirnosli poručené skrze jednoho farára. V Pešti, tiskom A. Můllera 1850. V 8. str. IV a 181. Cena 24 kr.

23. seznam příspěvkův

na kat. vychovávací ústav děvčenský, v B. Bystřici založil se mající, výboru., pre tuto záležitosť ustanovenému, doručených.

Přediist. p. Jiří Mikulka, opat a farář v Krupině dal 15 zl. stř-., s poznamenáním, že chce i na budúce tento šlechetný účel dle možnosti podporoval; v. ústav oo. Piaristův v Krupině 2 zl. stř-.; dv. p. Josef Liegerho/fer, kaplan krupinský 2 zl. stř-.; v p. Josef Bruneth, kapitán města Krupiny 1 zl. stř-.; v. p. Karolina Ludvigh 1 zl. 20 kr. stř-.; v. pan Titus Haan 1 zl. stř-.; v. p. Michal Krečmáry 1 zl. stř-.; v. p. Anna Salamin 1 zl. stř-.; v p. Teresia Bory 1 zl. 20 kr. stř.; vel. pan Anton Bundsmann, pens. podplukovník 3 zl. stř-.; Jiří Chrbet 26 kr. stř-.; pan Jan Prezensky, učitel v Krupině 40 kr. stř-.; p. Josef Haber, kupec 50 kr. stř-.; pan Michal Albert, kupec 22 kroje. stin; p. Josef Slapák, měšťan krupinský 40 kr. stř-.; paní Veronika Palkovič 20 kr. stř-.; pan Pavel Petrovič, měšťan krupinsky 30 kr. střih; pan Pavel Liskovy, měšťan krupinský 22 kr. stř-.; pan Valentin Richter, měštan krupinský 20 kr. stř-.; pan Vincent Gursky, regens Chori v Krupině 20 kr. stř-.; pan Isidor Hensl, měšťan krupinsky 18 kr. stř-.; p. Samuel Krajčík, měšťan krupinsky 12 kr. stř.; pan Štčfan Krajčík, 10 kr. stř.; p. Jan Vistják, měšťan krupinský 6 kroje. stř-.; pan Jiří Ráža, měšlan krupinský 44 kr. stin; pan Josef Šúfár, měšťan krupinsky 36 kr. stř-.; p Jan Gernisz, pokladník města Krupiny 20 kr. stříb.; pan Bernhard Wafgler, hodinářský mistr v Krupině 30 kr. stř-.; pan Štěľan Maindt 10 kr. stř.; pan Jan Polony 6 kr. stin; pan F. Krinner 10 kr. stř-lb.; pan Č. 10 kr. stř-.; pan O 10 kr. stř-.; pan J. Trybula, cís. kr. finančník 10 kr. stř.; K. Jánosy 10 kr. stř-.; p. Bentčdt 10 kr. stř ; pan František Ertl 10 kr. stř-.; pan Anton Grnáč 6 kr. strih.; pan Pavel Grnávč 10 krejc. stř-.; pan Josef Krnáč 10 kroje. Stř-lb.; pan Pavel Stěflik 10 krcjcarův stříbra.

Čo spolu s přenešenými z 34. čís. 3351 zl. 4 kroje stř. a 1 wiirtemh. dukátem súčtem činí 3389 zlatých 32 krejc. stř. a jeden wíirtemberský dukát in natura.

Ve jméně výboru:

Kas. Wachtler, v. r. direktor škol národných.
Dr. Mik. Costan, v. r. učitel theologie, spoluúd zo strany J. Osv. p. biskupa b. bystř.
Ign. Puschmann, v. r. rada obce baňsko-bystrické.