Časopis: Cyrill a Method, rok 1854, číslo 22

Obsah:

Úvod a záver


Katolický tento týdenník vydává se v sobotu v biskupské residenci na náměstí hor- ném č. 28. Obydlí redakce v stříbrné ulici č. 333.
Předplatná cena s poštou na celý rok 4 zl. 40k., na půlr. 2 zl. 20 kr., na čtr. 1 zl. 10 kr. stř. Listy s předplatky posílají se franco pod adressou: „Na redakci Cyr. a Meth. v B. B.“

CYRILL a METHOD.Katolický Časopis pro Církev a Školu,
Vydávaný pod ochranou v. úřadu bisk. v B. Bystřici.

ROČNÍK III.
ČÍSLO 22.
D. 3. JUNIA. 1854.

Odpovědný redaktor: Jiří Slota.
Tiskem Filipa Macholda

K nebi!

Poděbradský.

Blahem když se duch můj plní,
I když búří hrud se vlní:
Vzhůru zraky klidně pnu.
V rozkoši dík nesu k výsi,
K hvězdám hled mne ve tmě ztiší:
K nebi vrúcím srdcem lnu.

Samoten když v opuštění
S túžbou hledám potěšení,
Trním když mi stele svět;
Směle vazbu zemskú střesu.
S důvěrou se k nebi vznesu,
Kde lze nalézt blaha květ.

Když se oko bratra kalí,
A nehoda na něj valí:
„Bratře!“ volám „k nebi hled!
„Na zemi vše časem zmírá,
„Nadějná tě v Boha víra
„Do nadhvězdné říše ved.“

Národ drahý dobré síly
K stejnému když nese cíli,
Odporům všem zlobným vzdor:
Modlitbou se k nebi vznáším,
Bohu prosbu tam přednáším,
By nás nestih' duch a mor.

Nebesa hlásají Věčného slávu,
A jméno Jeho velebí.
Jej vzývá zem, moře čo svoji hlavu
Bůh hledí v jejich útroby.
Kdož nebes hvězdy nesčíslné řídí?

Bůh – kážeť v slunci lidstvu den!
Bůh – znát vše, proniká, vše v světě vidí!
Bůh Pán, Vesmír mu podroben !
Poděbradský*).

*) Pán skladatel složil během času některé básně jmeno vitě k zpěvu příhodné ducha a obsahu náboženského Mnohé z nich jsú též hudbou opatřeny a užívalo se jící v československém chrámě Páně Matky Boží na nábřeží Oni byl tak laskav poslati nám některé k uveřejnění v „Cyrillu a Methodu“ zároveň i s nápěvy čtverhlasovými za kteréž jemu velice povděčni jsme. V brzce zpívati je bude žákovstvo gymnasialné při mši svaté, jehož majet ností darováním páně skladatelova i staly se. Posledné zde uveřejněné verše: „Nebesa“ atd. složeny jsú na ve lebný jeden nápěv od hudebného mistra Beethovena. Redakce.

Církev a věda

Jan Moravec.

Před několika stoletími už stúpil Syn Boží na zem, aby lidstvo z věčné záhuby vykúpil, jak to neskončené milosrdenství boží už od počátku světa připravovalo; ničméně však jako toto spasení po kolení lidského nemohlo hned po pádu člověka ve skutek uvedeno býti, tak i účinek jeho, když už na svět přišlo ve své úplnosti a vše pronikající síle nebyl najednú do člověčenstva takořka vlit, nébrž i zde zase máme poznenáhlé přirozenosti lidské při měřené postupování k dokonalosti a uskutečnění ú plnému království božího. Nemůžet duch lidský ve své obmezenosti najednú zuřivý blesk pravdy po jmútí, a pojav jej celú svú povahu proměniti, nébrž pomálu jen padají šupiny předsudku a klamu z očí jeho. Pro tuto příčinu i podnes ještě navzdor tisí ciletému ujmutí se nauky křesťanské předce pohled še kolem sebe spatříme mnohé pozůstatky pohanské ho náhledu. Nalezajít se zajisté v národě našem ne jen jména pohanských slavností, avšak na křesťanskú půdu přenešená, jako ku př. koleda, turice; ale i obyčeje pohanské na mnoze se zachovaly, jako vy nášení Morany a jiné.
Jsúť však ještě hlubší a ji stější úkazové pohanského názoru. Kdo k. p. nepozná v hýkalých, rodnicích a jiných strašidlech ještě dokonale zachované bytosti pohan ské, které napříkoř křesťanské pravdě: jedinýi jest Bůh a pán celého světa, celé přírody, posud svú u strašující moc nad myslemi sprostého lidu provozují? Odkudže medle, takovéto náhledy povstaly, které du chu křesťanskému už samy sebou. a ještě více svý mi účinky, v hnusných často čárách a konáních se objevujícími, naprosto odporují? Odpověd na to zní: z nedokonalé známosti přírody. Tak lid vida blu dičky po močálech poskakovati, a nevěda toho pří činu ve své bázlivosti, jakú každý nepochopený vý jev v mysli každého člověka vzbudí, myslil nejináč než že jsú to škádliví duchové, mající v tom svú radosť, pocestné z pravé cesty sváděti, a kdyby ně kdo na ně zapísknúti se osmělil, zdupáním jeho ná ležitě se vymstiti. Uvedeme ještě jeden příklad.
Člověku způsobí v noci nějaká nepravidelnosť v o běhu krve tihotu, daleko toho vzdálen, aby tak jednoduchú příčinu a v něm samém se nalezající hledal, přikládá : ten účinek škodné čarodějnici, a nazývá ji můrou. Tak můžeme všechny pověry a vůbec celé bájesloví pohanské z takovéto nevědú cnosti odvozovati. Člověk neznaje přirozené síly a nepokročiv tak daleko, aby rozumem k vyšetře ní výjevův přirozených přistúpil, bludnou obraz ností čili fantasií si duchové osoby tvořil a jim do tčené účinky a výjevy přičítal. Stejnou dětinskostí si prostředky vymyslil, jak by se škodlivému pů sobení takých mocí vyhnúti mohl, a tím způsobem nejen náramnému množství směšných pověr počátek dal, nébrž i ukrutné a nekřesťanské nakládání se svým blížným, tímto bludem omámen, docela za do vojené pokládal, jako pálení a topení domnělých ča rodějníkův a čarodějnic. Ze takovému blúznění už konec učiněn jest, za to jsme díky povinni vědě dále pokročilé, z čehož zároveň vysvitá, jak důležitý prostředek jest věda církvi k dosažení účelu jejího; kterýž jest křesťanské zdokonalování mravův a nej přednější prostředek k tomu jest vyučování, vzdě jávání rozumu, podlé slov písma: ..Jděte a učte vše chny národy...“
Vzděláváním rozumu rozšiřuje se náhled člověka jak v prostoře hmotném, tak i v postupu časovém, v dějinách; jím člověk přestává býti připútán k hrudě a všedným zaměstknáním; né brž pozdvihne se na vyšší stanoviště; on poznává jako přirozenosť věcí, tak i povahy rozdílné svých blížných, a zbabiv se tak obrácenosti a upnutosti v sebe samého, své soběcké zarytosti, stává se sho vívavějším a spravedlivějším k jiným; nejdet on mečem získati přivržencův náhledům svým, nébrž vědom jsa nedostatečnosti jednotlivého rozumu lid ského, bez posměchu trpělivě vyslýchá náhledy druhých, a vidíli je býti pravější. bez meškání svých chybnějších se odříká. On jsa vzdálen hluku a ti těrností světských, ve vysších zájmech člověčenstva se kochá, a s vytrvalou pilností hledá čo pravého jest. Ejhle, neníliž to docela křesťanskonáboženské působení, jež věda tímto způsobem vyvádí? Ona pod poruje tím náboženství, že vlastným a vniterným přesvědčením přivádí ducha k náboženským zása dám, a tyto v něm s nepodvratitedlnou silou zako tvuje. Tu máme ovšem jen pravé a upřímné vzdě lání na mysli, a ne jen lecjaké povrchné, kteréžto posledné jest spíše jen jakési hejskovství. Parádni ctví. světáctví a jména „vzdělání“ ani nezasluhuje.
O takovémto může se pravda říci to, čo Baco o fi losofii pověděl, že ona obiter delibata abducit a Deo, penitus hausta reducit ad cum. Povrchné zaslechnutí anebo přihlédnutí k vědám může snad u plaché my sli nějaký převrácený náhled i čo se týče nábo ženství způsobiti; pročež žádúcno jest, aby se sa močinné, upřímné vzdělání vždy více a více šířilo: neb věda ve svém základě a v celém svém směru jest náboženská; ona hledá pravdu. a pravdu svatá hlásá i náboženství, a pravda jest to, která člověka krášlí a základ mravnosti jeho jest. A naskytneli se skutečně v hledání pravdy u jednotlivce křivý vý sledek, poněvadž errare humanum est, předce není škoda tímto způsobem učiněná tak veliká a záhubná. jako když lid v stoleté tuposti a duševné nehyb nosti pohrúžený hnusnými pověrami a nelidskými ukrutnými skutky se zprzňuje.
Neboť jakmile činnost rozumu probuzena jest, tuť nepřijímá každý tak lehce náhledy jiného; nébrž zkúmá je napřed, vydržíli zkúšku pravdy; a byt i zachvátil blud několik hlav. tedy se to předce děje jen na čas. brzo povstane mocný hlas pravdy, a za žene mraky klamu. Na konci 18. století povznesly hlasy a mínění, které tomuto století výčitku atheismu přinesly; ale netrvalo to diúho a ejhle po celé Europě vidíme život církevný se obnovovali a mocně ku předu kráčeti. Pravda předce musí zví těziti; brány pekelné ji nepřemohú. Kdyby nebyla za našich časův větší súdnost. už by snad nemálo reformátorův bylo si získalo hejna přívržencův, které by se byli mečem jali svým náhledům cestu kleslili ; avšak prohlédla se nepatrnost takových odchylných mínění a ony neškodné klesly v hrob zapomenutí. Pro vytknutú tedy svú vlastnost dosahuje věda vždy většího rozšíření, a právě v rakúském mocnářství při vedeno jest vědecké vyučování a vzdělávání v nejužší spojení s církví. čímž zaručeno jest zajedno, že se věda ani na krátký čas a ani v nejmenší věci od idey křesťanstva neuchýlí. a za druhé že v horli vém podporování vědúcnosti církev účinlivějšího pro středku nalezne k reformování a přetvořování mysli lidských v duchu lidskosti a vzdělanosti křesťanské. Za vhodný a takořka od přirozenosti zvolený pro středek k nejrychlejšímu čo možná a nejrozsáhlejšímu provedení této svaté věci musí se i vlastenectví po važovati, které se v posledných časech s velikým zápalem v srdci téměř všech národův europejských ujalo, a které se zakládá na horlivé snaze, povznésti národ svůj za příkladem jiných pokročilejších k vyšší dokonalosti a mravnosti, a to sice jazykem národ ným jakožto nejrychlejším a z větší části samoje diným prostředkem súkmenovcům učiniti se srozu mitelným. Tato snaha zaujala, Bohu díky, i národ slovanský, a zajisté, jeli kde třeba většího probuzení a povznešení ducha, je to u jednotlivých kmenův slovanských věc na nejvýše žádúcná, aby lépe o svú česť a důstojnosť dbali.
Málo který národ byl v ta kovém opovržení a posměchu jako jednotliví kme nové slovanští a Slované vůbec; ne proto jakoby snad byli barbarští ukrutníci a surovcí, nébrž na opak pro svú velikú ustupnost a povolnost, kteráž jest příčinou, že málo na sebe držjá, a přijdúli s ci zými zvyky a jazyky dohromady, valem k cizému se hrnú a za svú řeč a obyčej se stydjá. Tím se stalo, že se vyšší třídy společnosti do cela od pospolitého lidu odlúčily, kterýžto beze vší péče, bez pastýře zanechán, sám toliko za Slovany platě nemohl pravda jménu slovanskému takové cti dobýti, jaké jiné národy požívají, u kterých se ten nejvyšší a nejnižší za údy jednoho celku považují a do jedné pokladnice duchovné poklady sbírají, z kte réžto pak česť a mohútnost na celý národ plynú. Majíli tedy i slovanští kmenové počestného jména nabýti, jest nevyhnutelně zapotřebí, aby i mužové z vyšších tříd a vůbec všichni, kteří nežijí pro chléb toliko, nébrž smysl mají pro život, myšlénky a idey, horlivě se ujali národného jazyka; zvláště ducho vným přisluší se zde vyznačiti, neboť oni jsú nej bližší strážcové vzdělanosti a cti národné. Jejich po vinnosť jest dbáti o to, aby semeno křesťanské nau ky vždy hlúb a hlúb v srdcích svěřencův jejich se zakořenilo a kúkol a jedovaté rostliny vyplelo. Ve škole má pastýř duchovný nejkrásnější příležitosť takovémuto vzdělání prvý a pevný základ položiti, hledíli, aby se nauka náboženství nejen četla a z paměti odříkávala, ale i čo možná, rozumem pocho pila, a tím jistěji na povahu působila. Též nemalú zásluhu si získá, hledíli, kde se to z jiné strany ne děje, aby dítky kromě nejpotřebnějších předmětův i jiným vzdělávajícím se přiučily, čož zajisté každý horlivý kněz s radostí učiní.
Takovýmto způsobem napomáhati bude národu slovanskému ke cti, kterýžto právě pro svú tichosť a povolnosť velmi schopný se býti zdá pro jemné skutky křesťanské, jakož i za pohanských už časův lidumilností nad jiné se vyzna čoval. Jaká krásná vysvědčení dávají i cizozemci ku př. o pohostinnosti pohanských předkův našich! Tak píše císař řecký Mauricius okolo roku 582–602 takto o Slávech a Antech (též slov. kmen): . . . . sunt quoque adversus peregrinos benigni magnoque studio servant incolumes, salvosque de uno loco in alium deducunt, quo necesse habent, ut et qui per incuriam ejus, qui servare talem debet, accidat uť dammo peregrinus afľiciatur bellum ipsi inferat vi cinus ejus, pietatem arbitratus, sic ulcisci peregri num. V stejný smysl píše císař řecký Leo VI. Mú drý okolo r. 886–911 . . . . erant autem Slavorum populi hospitalitatis nescio quo modo dieam supra modum studiosi, quam negligere neque nunc aequunr ducunt, et pari ut ante studio observant. – Adans Bremský ve své církevné historii takto píše o slo vanských obyvatelích velikého a slavného města Vo lína (na Polabí) kap. 12. . . . . . ceterum moribus et hospitalitate nulla gens honestior aut benigníor po terit inveniri. Ejhle takto svědčí křesťan. přesvěd čený o přednosti křesťanství před pohanstvím o slo vanských pohanech. Nám pozdným jich potomkům divně jest okolo srdce čtúcím to, když Slovanům od jiných národův do podlých se spílá. – Předce však nemusíme se za sebe styděti; neboť právě to, že ne byli Slované podmanivý a lúpeživý národ. nébrž spokojeni se svou majetností role své vzdělávali, musí jim ze stanoviště křesťanského jen uctu zje dnali; a i čo se týče hrdinskosti a statečnosti. mohú se Slované s jinými měřiti: statečně bojovali Srbo vé proti Turkům, Rusové proti Tatarům. zvláštné rytířstvo v Záporoží k tomu utvořivše t. kozáctvo. A slovanské písně, jichž nesčíslný počet od Šuma vy až k Uralu, od Baltu až k Balkánu se ozývá, zřejmé vydávají svědectví o hlubokém citu a du chovném životě Slovanův; v nieh se z větší části mravný cit, který člověka na domov a rodinu váže. opěvá, a krása přírody, velekrásného tohoto díla ru kú božích, i ve zpěvích krále starozákonného a v hlasech prorokův tak dojímavě velebeného jest ustavičnú průvodkyně citu slovanského. Srbsko jest vlasť epického zpěvu, jehož obsahem jest svatá myšlénka obrany křesťanstva proti krutému musulman stvu. Vychvalují se od učených iliacké zpěvy Ře kův; bližší našemu citu a proto zajímavější jsú pro nás ovšem epické zpěvy Srbův s tou samou plasti čností a jemností skutky hrdin opěvající pro krásnú myšlénku bojujících, kdežto onyno předce jen púhé vybojování, vraždění a lúpení za předmět mají.
A skutečně právě v nynéjším čase v Němcích ne malá pozornosť věnuje se srbským zpěvům, tak že Kapprovo zpracování těchto pod názvem: ..Lazar. der Serbencár“ už třetího vydání se dočkalo. Slu šelo by se, abychom i my, příbuzní Srbův, též měli překlad písní jejich, a v nevědomosti o Slo vanstvě jiné národy nepřevyšovali. V Malorusích jest hojnost dumek, rozjímajících o slavných činech zaporožských jonákůy, víru a vlasť hájících proti svěřepým Tatarům, jichž činnosť jediné v tom zá ležela bořiti a ničili, čo ruka lidská zrobila a jichž jediné umění bylo, zdi z uražených hlav lidských stavěti. V jiných krajinách slovanských panují sice jen erotické písně, avšak i tyto svědčjá o hlubokém citu Slovanův pro přátelství oddanosť k rodině ja kož i pro krásu přírody. – Pročež duchaplný ně mecký spisovatel Mar. Waldau, mluvě ve svém spise „Nach der Natur“ o tak zvaných Wasserpolácích všude opovrhovaných, uvádí národné jich písně na důkaz, že jsú schopni duševného života, a že jen třeba v přirozeném jazyku je vdělávati.
O takových Slovanstva vlastnostech a osudech přemýšlejíce při padly šlechetné duše na myšlénku a takořka proro ckým hlasem ji vyslovili, že přijde doba, kde tiché skůtky více budú váženy než hřmotné kroky násil níctva, a tehdy že se i Slovanům spravedlnosti do stane. Toto ale aby se stalo, musí od Slovanův sa mých přistúpiti horlivosť v duchovné práci a lepší dbalosť o svú česť; místo slepé povolnosti musí na stúpiti rozumné hájení své cti a důstojnosti, jak to i křesťanská nauka přikazuje slovy sv. Pavla, jenž dí: „Raději bych volil umříti, nežli svú česť ztrati ti.“ Pročež má každý dle sil svých pro obecné dobré pracovati, jmenovitě ale na literatuře vřelé účasten ství bráti; neboť to jest ta role, z které se du chovná úroda pro veškeren národ rodí; zde třeba jesť všeho si všímati, a všechno pěstovati bud vlasť nými prácemi. nebo peněžitými podporami. Přede vším na vědeckú část literatury dlužno zřetel a pil nosť obrátiti, protože tato větev dává nejvydatnější posilu a podporu celému stromu literatury a národu čest nejjistěji zaručuje, a to vším právem; neboť jen horlivým usilováním možno jest nějaký pokrok ve vědě učiniti; vážímeli si tedy člověka ve všedních věcech pilného, tím více ucty zasluhuje muž, který na bádání pravdy svú silu vynakládá.
Poněvadž ale právě toto pole vědecké není ještě u nás tak roz sáhlé, jako třeba jest, a nemá ještě dosti hojných dělníkův a vůbec vědcův předce jen menšina v ná rodě bývá, proto žádúcí jest, míti čo možná veliké obecenstvo pro literaturu, aby i vědecká díla hoj nějšího nacházela odbytu, a tím povzbuzení k no vým dáváno bylo. A toť jest ta příčina, pro kterú povážliví mužové mezi Slovany staré literarné svaz ky udržeti se snažjá; jinak obmezíli se literatura na menší okres, může snad v zábavných věcech do statečného míti odbytu: v hlavné ale části, ve vě deckých dílech nebude se moci náležitě povznesti. Nuže tedy, bratři, pěstujme národný jazyk a li teraturu, aby lid slovanský na onen stnpeň křesťan ské důstojnosti byl povýšen. kterého mu podlé jeho vlastností dosáhnúti možná, anebo jak to veliký ge nius slovenský vyslovil: „Aby národ Slávy půlsvětový ke cti lidstva začal život nový.“ – Neopo vrhujeme proto jiné řeči a literatury; nébrž jsme jen přesvědčeni, že když jednotlivé národy budú každý ve svém domě vzděláni, tím snadnější a ry chlejší bude pak usrozumění mezi všemi. a že tím spíše přijde doba, kde bude jeden ovčinec a je den pastýř. – Jan Moravec.

D o p i s y.

( + ) Z Moravy. Tuty dny jsme obdrželi překrásnú kurrendu Nr. 170/4 Geistl. Z. 22. Jahrgang. 1854, kde se du chovenstvu moravskému odporúčí nový spolek: „Aurea coro na“ k uctění Blahoslavené Panny Marie, a sice jejího nepo škvrněného početí. Připojené jest překrásné a učené pojednání dogmatické, jak hluboce sahá ten spolek do potřeb věku našeho; klassické jest to pojednání. Škoda, že to nečtú i laikové; to by mělo přijíti i do novin světských, aby světáci zvěděli, že věda katolická, kteráž tuto mluví (bez pochyby ji skládal vysoce a hluboce učený kanovník, dříve profesor do gmatiky, Ferd. Panschab) hlúběji rozumí potřebám našeho věku, nežli mělcí zastavatelové a tvůrcové moderných theorií sociálných. Tahle kurrenda ale, jakož i všecky, kteréž z toho péra pochodí, jesti i pro kleru s neocenitelné důležitosti; neboť i kdo nevím jak za studií svých ve vědách, obzvláště v dogmatice se zanedbal, pozorlivým čtením zase vše nahraditi může; neboť pojednání se nám skýtají o nejrozmanitějších vě cech, a to nejenom tak ledabylo, ale velmi důkladně a obšírně.
Tak k. p. totohle pojednání obsahuje 2 velmi ve liké archy tištěné, a ježto se tato znamenitá pojednání dogm. a liturg. potom musejí do zvláštných kněh dat svázati : tudíž patrno, že to i pro potomky bude velezajímavé. Odtud i oni budú moci poznali, jak osvícení to mužové tehdáž vědou vlá dli, jak hluboká to byla i věda i zbožnost těch mužův, jimž právě tehdáž bylo to břemeno uloženo, věru! za našich dob andělským ramenům nesnesitelné, říditi církev Páně, a bráníti ji nejen ohněm modlitby, ale i kalenými střelami vědy proti vlkům našeho věku. Kdyby to dovolila prostora toho archu, zajisté nemohl bych vzdorovati té chútce, an přeložiti celé to výtečné pojednání, aby jste u vás v Uhersku poznali v jednom příkladu za tisíc pravdivost toho, čo píšu vám. Pro tuto klas sickú cenu už každý, kdo tomu poněkud rozumí, už s túžeb ností očekává, až zase nějaké pojednání vyjde, a nevšímá si těch výloh, kteréž, ač bídné jsú časy, a velká drahota, každý rád položí, aby se jen s těmi myšlénkami mohl obeznámili, jak by čo pastýř duchovný hluboce zkažené plémě naše Christem Ježíšem a svat. církví jeho skýtaným lékem uzdravovati mohl. –
Nebo tyto myšlénky a cesty, kteréž se tuto vypisují, v té krásné německé a stručné řeči, jako se tuto podávají, v jiných časopisech církevných, ač je jich, čo húb v lese, nepotkáváme v knihách theologických, jichž je velké množ ství, kterýchž ale nemá každý při ruce, ani nemá té bytnosti, a obratnosti duchové, aby sobě to, čo k věci dopadá, odtud vybrati mohl. Odtud vysvitá, jak velice blahoslaviti můžeme sebe, že tak rovně i o vědecké zvedení péče pastýřská u nás se vede, jako o náboženské ušlechtění srdce.
Mámeť tedy laskavou pečlivostí pastýře nejvyššího po Moravě už více braterstev, z nichž jedno nad druhé jest krá snějším a důležitějším.
Nejlehčí je mezi nimi Družstvo sv. Cy rilla a Methoda za obrácení schismatikův, ale to nejméně se daří, ač ho vysoce jest zapotřebí. – Snad list p. biskupa Ant. Slomšeka povzbudí k nové horlivosti. To se modlí úd každý „otče náš a zdrávas“ na ten úmysel dotčený. Jiných závazkův není, alespoň kde ten spolek zniknul, jak to na obrázku stojí.
2. Dále máme Spolek kněžský, aby se každý modlil a slúžil mši sv. za spolu bratr a kněze, jakmile se dozví o smrti jeho. Jindy ten spolek slove: Družstvo sv. Josefa.
3. Po tom máme nejčelnější Braterstvo: Srdce Panny Marie.
4. Potom máme Braterstvo svat. Růžence, k uctění blahoslavené Panny Marie, kteréžto jest velmi oblíbené i po naší vlasti moravské. Také způsob růžence jest velmi krasný, aby to jen nezblúdilo v úplně mechanické odříkávání.
5. Potom máme nyní nejno vější Corona aurea t. j. zlatý věnec kněží, obětujících ke cti neporušeného početí P. M. Přičtemeli k tomu Jednotu katoli ckú, kterúž náš neunavený p. biskup schválil, a potom Dědi ctví sv. Cyrilla a Methoda ovšem jenom tak mimochodem máme to sedm pramenův, kterýmiž milosť boží z nebe na nás a naše zkašené plémě se vztahuje. Nebo zkaženost je ne smírná. –
Na jedné straně se nevěří ani v Boha, tím méně ve Christa, a nejméně v církev; na druhé se zmáhá plémě odda né církvi nejen ve věcech povinných, nébrž i schválených. Tento odpor, jako nebe a peklo zející, musí předc lidé k po znání probuditi; a čo nejdříve všecko zase omladne, a pří mluvou P. M. všecka kacířstva budú potřcna, drahota a núze promění se v blahobyt a štěstí. Zdař a dejž to Pán Bůh!

Zprávy církevné a školské.

Z B. Bystřice, dne 25ho Máje. U nás jest zvyk každého roku na Vstúpení Páně držeti processí na kalvarii. Děje se to prý na památku vypuzení Turkův z Nových Zám kův po bitvě a porážce jich u Muháče (1687) Pobožnosť tato zřizuje se od města samého; pročež účastenství na ní lírává kromě nesčíslného rozmanitého zástupu Bystřičanův i slavné přednostenstvo a zastupitelstvo města jakož i škol ská mládež škol národných a zákovstvo gymnasialné: Lon ského roku nemohla tato pobožnosť konána býti pro pře kážky, kteréž dlúhá, strašlivá povodeň rozličným způsobem nejvíce pak stržením mostův byla způsobila. Za to nám více přála nebesa tento rok počasím, z počátku hrozivým, pak ale přízlivým a utěšeným. Nikdy nezapomeneme na včerejší den. Procesí vedl vysocedůstojný p. kanovník a farář městský s přísluhou svých horlivých pp. kaplanův při modlení, zpěvu žákovstva i ostatného lidu a při střídavém zvuku trúb a kotlův (kostelných bubnův). Velkolepá a překrásná pobožnosť tato zasvěcena byla dvojím kázaním a mší svatou na hoře utěšené kalvarie naší ve skrovném kostelíčku s oltářem Matky Boží konanou, zpěvem a hudbou oslavenou. Kázeň německú držel v. p. Alois Thomalik, kaplan v ohradě chrámečku „o blahoslavenstvích z víry vyplývajících“; slovenskú pak u 7. zastavení v. p. Jiří Slota.
Obsahem kázně slovenské bylo: „Vyhledávání pravého nebe: a) kde není, b) kde jestiť k nalezení.“ Kazatel mluvil s neobyčejným nadšením. Ne bylo však divu. Před očima jeho rozprostírala se v nejčer stvější zelenosti čarovná dolina ověnčená množstvím roz manitých vrškův, velebných a na dřevo i rudu bohatých hor, nedávno teprv z nevinného andělského sna procitnuvší, po kropená chladivou rosičkou raní. Před ním vinul se s ja kousi zvláštnou úročitostí starý náš slovenský Hron, raduje se nad vítězstvím a oslavením pravdy – Christa, a zapo mínaje na okamžení na své i svých dítek strasti nemiznúcí, nehynúcí. Pod nohama jeho u májovem slastiplném vzduchu tonulo nádherné a hrde, jak mu celý svět říká, město naše, utěšená Baňská Bystřice, perla a – náděje Slovenska, se svými nesčíslnými, krásnými a požehnanými zahradami a lá zněmi, se zvými rozmanitými pestromalebně krytými budo vami. Nad hlavou jeho povznášela se u veliké slávě a ve lebnosti jasná věčná nebesa, konající slavnost v nekonečných prostorách svých největší, totiž návrat svého věčného pá na a krále ze světa pozemského, súžení a bojův plného.
Jen nad horami vznášely se mrákavy počernalé a zpoza vzdá leného velikánského Šturce podudlávalo hřmění jakoby k většímu oslavení okamžení a komu toho svatého, jakoby na potvrzení výroku kazatelova, „že kdo chce s Christem na nebe vstúpiti, musí jej po celý život v mysli a srdci no siti.“ Konečně to veliké množství něžného, nábožného mi lého lidu slovenského, jenž pln neukojitelné túhy po slově božím kazatele své všade následuje a s dychtivostí poslú chá, zapomínaje na potřeby a bolesti své, na núzi a bídu svú. Toto vznešené panorama, tento tajemství, krásy a ve leby plný obraz odrážel se v duši kazatele; odtud jeho nadšení, odtud mohútný výlet ducha jeho unášející jeji po sluchačstvo v ony svaté, věčné kraje v onen věčný ráj, kde není stromu poznání ale vidění; kdež není smrti ani bolesti ani nedostatku žádného. Po mši svaté tím samým pořádkem šlo se zpět do far ného německého chrámu Páně, kdež slavné této a památné pobožnosti, odzpívaním s průvodem hudby slavného „Te De um“ konec učiněn. Ze Štýrského Hradce, dne 29. Máje. Nemohu vysloviti Vašnosti jakú pocítil jsem bolesť, když navrátiv se z generálného našeho kapitula v Prešporku dne 14. Máje a v následujících dnech držaného z dopisu přátelského ve ležalostného dozvěděl jsem se, že můj p. ujček M. Rešetka v Pánu zesnul. Nezhojitelnú utrpěli jsme ránu celá rodina a v zármutek upadli neutěšitelný smrtí tak učeného muže, horlivého pastýře duchovného, pravého otce chudobných, velikého literatury slovanské pěstovatele a podporovatele, výborného kazatele atd. atd. Bůh nejdobrotivější račiž věn cem nikdy nevadnúcím ověnčiti práce jeho neunavené, kte réž pro čest boží a spasení duší konal.
Příčinou refor mování řádu bratrův milosrdných přítomno bylo v gene ralném kapitule všech 29 převorův konventských a 15 zvancův čili poslancův (vocales); já jako zvanec z kon ventu hradeckého přítomen jsem byl. Dne 12. Máje museli jsme se všickni do kostela ustanoviti a při lytaniích býti, po kterýchž v domě okřivancův prešporských prvé rozjí mání držel velebný otec Chrysologus Frank, vicarius pro vincialis řádu menších kapucinův. Po rozjímání bylo mlčení, o půl osmé večeře, potom jsme šli do kostela, kdež od bavovány byly modlitby večerné, zpilování svědomí a roz jímání vedením ředitele duchovného. Dne 13. Máje pokra čovalo se v rozjímáních, pak byla zpověď svátostná (K slyšení ji ustanoveni byli zpovědníci od Jeho Emin. kard. Jana Křestitele Scitorského) 06. hod. večer doveden byl p. kardinal v průvodu po boku mu jdúcího vysocedůst. p. Františka Dittrichu, spoluvisilatora a jiných pp. kanovní kův hlavného chrámu od kapitularův se slavným obřadem z residence jeho do konventu, při čemž jeden z kanovní křv nesl před kardinálem kříž apoštolský a zvony po celém městě hlučně se ozývaly. U dveří chrámových kněz z řádu v pluvialu oblečený a štolou ozdobený v společnosti jahna a podjahna podal kardinálovi pacifikal a kropáč. Odtud šlo se k oltáři velikému, čo zatím na chóre s organem a hu dbou zpívalo se: „Ecce Sacerdos magnus“; u oltáře veli kého tak dlúho klečel kardinál pokudž nebylo odzpíváno dotčené responsorium.
Pak připojil jaheň s podjahnem spo lečně veršíky: „Protector noster“ atd. s příslušnou modlit bou: „Omnipolens sempiterne Deus“ ( v římském pontifikalu v řádku k přijímání vyslance). Po Amen, vzal na sebe vi silator štolu a pluvial; mezi tím zpívána antifona na chóře o patronce církve (z Navštívení Bl. P. Marie), ku kteréž vi silator na rohu epištolném připojil modlitbu a udělil, vzav do levice kříž apoštolský, slavné požehnání. Složiv pluvial posadil se na faldisolium (druh stolice) kdežto jej provincial řečí latinskou pozdravil, pak následovala pocta kapitularův, a když byl Jeho Emin. na pozdravení provinciala krátce od pověděl, doveden jest kardinál s procesí do svého konkla ve, kdežto všickni kapituláii představeni mu byli. Dne 14–ho Mláje předeslav písem: „Veni Creator Spiritus“ slavnou mší sv. odzpíval, při kteréž všickni kapitulaři přijímali. Po mši svaté bylo prvé sezení; každého dne dvakrát bylo zasedáno.
Po čas tento byli Jeho Eminencí bytem v klášteři, s námi chodil do kostela k vykonání modliteb, i s námi veždy obědoval. Ve všech sezeních přítomni byli: 0sv. p. Viber, vyvolený biskup Frant. Xav. Dittrich, vysocedůst. p. Ondřej Schirgl, a ještě jeden z kanovníkův kollegialného chrámu prešporského. Dne 18ho bylo volení provinciala, i vyvolen jest 0dilo Rayth z Baumgartenu. Definitory učiněni jsú : o. Konrad Gyöngyösi kněz, Auremund Jahn, Kajetan Kopecký a Hermes Hřebíček. Vyslúžilým definitorem stal se Blažej Grossinger. Konsultory jsú: o. Borgias Burzak kněz, (a tento i sekretářem provin eie), Sanctus Marteus, Nicomedes Grünert a Imřich Ürge. Vyslúžilými konsultory jsú : svobodný pan Paschal z Hoch berku a Lazar Haulik. Za mistry novákův dostali hlasy od kapitularův : Dismas Remenárík, Renatus Mikeš, Frant. Po tůček; nejsme však definitivně vyvoleni; teprv po visitací mí stné všech konventův, Jeho Eminencí vyjmenuje mistry no vákův. Převorové ještě nejsú vyvoleni; každý z kapitularův navrhl jich 29; Jeho Eminencí vyjmenuje je teprv po své apo štolské visitací. Rád reformaci přijal, a kapitulum zkončilo se dne 18. máje okolo půldruhé hodiny popoledni s „Te Deum laudamus.“ Jeho Emin. dne 19. Máje prozérala konvent pre šporský, okolo sv. Trojíce prozérati bude konvent vídenský a lincský; ostatné konventy v Uhrách prozérati budú biskupové těch diécesí kde se konventy nacházejí. Vysocedůst. p. kano vník Dittrich započal visitací apoštolskú v Gorici, a okolo Sv. Ducha přijde do Hradce, odtud pak odejde do ostatných ně meckých konventův. Od 1 0kt. nový řád čiliž nová ustanovení, která do toho času potvrzení z Říma dostanú, musí se zacho vávati. Od této doby i kněži v řádu tomto za provincialův a převorův zvoleni býti mnsjá; čož velmi spravedlivé. V Trautmannsdorfě (v dolném Štýrsku) držány byly od 2. Máje až do 10. missie skrze 4 redemtoristy; i zúčastnilo se při nich do 6–7000 lidí.
Májová pobožnosť v Hradci každého dne koná se v kostele oo. Františkánův. Kaplnky lauretanské řídké jsú v Uhrách a protož také i dějepis těchto kaplnek, čili raději jejich původ nevelmi znám jest mezi lidem. My v Hradci máme takovúto kaplnku a já k žádosti mnohých sestavil jsem krátičký dějepis kaplnek lau retanských vůbec a naší zvlášť v německém jazyku, jejž kon vent vytisknúti dal. – Pročež posílám ji Vaší Velebnosti, aby jste ji, pakli čas a místo dopustí, do českoslovenčiny přeložiť, a ve vašem ctném týdenníku církevno–literárném Cyr. a Me thodu uveřejniti ráčil. – U příloze posílám 20 kr. stř. na vy chovací ústav děvčinský v Baňské Bystřici: Qnantum potest tantum aude. Frant. Potůček.

Z Fr e i b u r k u, dne 21. Máje. (A. Z.) V pátek měl krajský ředitel se svými ouředníky jakož i p. arcibiskup s kapitolou sedění. Nedlouho po zahájení tohoto sedění byl krajský ředitel taj. rada Schaaff ze síně vyvolán kde se mu oznamilo, že sem došla telegraficka depeše. Hned odebral se tento do domu městského ředitelství, kdež dlouhou po radu s městským ředitelem měl. Nato asi o 12 hodině v poledne šli představený městského ouřadu Senger, ak tuar Widmann a policejní strážmistr Mechler do arcibiskup ského domu i žádali, aby byli před p. arcibiskupa předpuš těni. Tu dostali odpověd, že p. arcibiskup není doma, ný brž v sedění (jež se v zadní části konviktu odbývá) a že se obyčejně teprv mezi 2. a 3. hodinou vrací. Na tuto zprá vu odstranili se ti tři úředníci, brzy však se zase vrátili bosomenský, generalný vikář trnavský; vysocedůstojný pan a usadili se v jídelně, pravíce, že dům tento více neopustí, až se arcibiskup navrátí. Kdy se tento o 3. hodině vrátil, následovali jej do jeho pokoje a oznámili mu 1) že J. k. Vysost princ panovník nejvyšším vynešením od 18. Máje tres tné zřízení proti p. arcibiskupovi nařídil; 2) že jest příčina domnívati se, že nejnovější list pastýřský (který se minu lou neděli dne 14. t. m. zde ve Freiburce a v Karlsruhe s kazatelem četl, a zítra v ostatných kostelích země uveřej něn býti měl) nepochází od něho, nébrž návodem zlých rádcův. Přednosta městského úřadu počal ihned jednali tak, jak se proti obžalovaným zakročuje. Nejprvé dal p. arcibi skupovi známé tři otázky, totiž předně jak se jmenuje a ja ký jest jeho stav, za druhé jak je stár, a za třetí jakého jest náboženství. –
Arcibiskup se vyjádřil, že on sám jest spisovatelem dotčeného listu pastýřského, na němž také jeho jméno jest podepsáno. Nikdo nemůže za list ten zodpoví dati, leč on sám. – Nyní žádal úředník, aby mu vydán byl originál. Arcibiskup to odepřel. Nato odvětil přednosta, že dostal rozkaz, aby papíry p. arcibiskupovy prohlédal. Čož také učinil. Psací stolek a skříně byly otevřeny, ale pod pis pastýřského listu p. Senger nikde nenalezl. Nastala pře stávka. Ti tři úředníci odebrali se do arcibiskupské kance láře tohotéž stavení, kde se sedění kapitoly odbývají, ale ani tam prý pravú věc nenašli. Nyní se vrátili do bytu ar cibiskupova a počali znova vyšetřovati. Tentokrát rozbírali jednotlivé sady pastýřského listu, chtíce nepřímými otáz kami se dopátrali, zdali snad p. arcibiskup k obsahu jejich se přizná. Tomu ale předešel pan arcibiskup následujícím vyjádřením : Já jsem arcibiskupem obvodu freiburského, a stojím, tuším, tak vysoko, že nejsem povinnen badenskému úředníkovi městskému na takové otázky odpovídati. Mezi tím bylo už skoro 5 hodin, a arcibiskup nevzal od snídaně, kterú mezi 7–8 hodinou požívá, ani sústa do úst. Dvorský kaplan vešel a oznámil městskému úředníkovi, že jest snad už čas, aby pánu arcibiskupovi, starci 81 letému, pokoje popřáli.
Policejný strážmistr Mechler ale připomenul kapla na, aby se mírněji choval. Mezi tím dala se ohlásiti kapi tola a vstúpila, kdy tí tři úředníci v jednání svém pokra čovali. Ve jmenu koleje projevil děkan kapitoly Hirscher svú hlubokú bolesť nad tím, čo se událo i protestoval proti tomu. Konečně žádali úředníci p. arcibiskupa, aby od nich zavedený protokol podepsal, čož kdy se stalo, opustili o 5. hodině arcibiskupský dům. Dne 23ho Máje. Arcibiskup freiburský byl včera večer od vyšetřovacího súdu zatčen. Dle doslechu stal prý se tento krok za tou příčinou, poněvadž jsa ve vyše třování stále vydával další rozkazy a nařízení. Húf mladých lidí obojího pohlaví sběhl se na náměstí, byl však od po licie rozehnán. Duchovenstvo zastavilo včera večer zvonění v obú městských farách a dnes ráno byly jenom tiché mše sv. čteny. Obecné přednostenstvo ale proti tomu zakročilo a žádalo, aby se opět ráno, v poledne i večer zvonilo, po něvadž hlavný chrám jakož i zvony majetností jsú zdejší obce církevné. Dnes v poledne zazněly opět zvony. V mnoha místech Odenwaldu a Taubergrundu bylo za příčinou zatýkání farářův pobúřcní, tak že se z Manheimu vojsko povolati muselo.

Z Münsteru. (S. B. z M.) Zpráva, že proti ctiho dnému zastavateli církevných práv nejdůstojnějšímu p. ar cibiskupovi z Freiburku ted už ze strany státu i kri minalné vyšetřování zavedeno jest, učinilo tu velmi smutný dojem. Snadno se státi může, že bude na nejdůst, p. arcibiskupa vina svalena, jakoby on byl dal příčinu vlá dě k těmto krokům. Pročež sdělujeme, jak následuje, vy nešení nejdůst p arcibiskupa, kteréž poslednou bylo pří činou nového zamotání v badenském sporu církevném. Čte nářové naši ať potom sami súdjá, na které straně právo se nachází. Nejdůstojnější arcibiskup dí teda : „Katolické místné církevné jmění bylo doteraz od na dacího přednostenstva, při kterém se místný duchovný a purkmistr čili starosta obce nacházel, pokudž to od nich záviselo, čo víme, svědomitě s věrností a láskou ano i s nejedními obětmi spravováno. Všecka po společné radě na– dacího přednostenstva učiněná zavření podpisovala se od duchovných i světských předsedících. Vynešení velkovoj vodského ministeria vnitra ode dne 18. Apr. t. r. čís. 5762 chce však celé katolické církevné a nadací jmění u výhra dnú moc světské mocnosti přivésti. Jak to z přiloženého vládného vynešení vysvilá, má to obejitím farářův, jakožto katolických nadacích představcných při vším vynaložení cír kevné majetnosti, spůsobeno býti. Skrze toto opatření má teda katolického církevného jmění v jednotlivých místech zcela podlé vůle vlády užito býti, jak se to už, pohříchu, se všeobecnými církevnými základy stalo, kteréž státná vlá da, netoliko pod svú vrchnú opatrnosť alebrž i pod svú bez prostřednú správu vzala. Zatím mělat svatá katolická církev už na počátku svém to právo, jmění své samostatně spravovati, a spravovalať je také bez míšení se světské vlády (Jan 12,6 Skut. apoš. 4, 34–37 51, 1. 2. 6.). Katolické cír kevné jmění povstalo z příspěvkův n e státu, nébrž ná božných věřících, naší svaté církvi učiněných : k účelům zachování katolického náboženství, požehnaného působení jeho služebníkův, ke cti boží, jako i ku blahu spasení vě řících. Náš božský Pán a Spasitel vyplnění čili dosažení účelův těchto nesvěřil světské moci, nébrž apošto lům a jejich nástupcům: vrchným církevným.
Nám, a ne světské moci rozkázal Pán spravovati v tomto díle ka tolického světa jeho svatú církev, a tak jeho dílo vykúpení na zemi dále konati. Následovně církvi toliko a nikoliv státu nepřislúchá vynakládání prostředků v k tomu cíli na daných Ležíť to v nejvniternější bytosti zřízení naší svaté církve, aby svobodná ode všeho světského měšání se, od církev n ý ch vrch n ý ch spravována byla. Každý, kdož nějakú společnost řídí, pod sebou má i jmění její. – Nemůže tedy podlé zřízení naší svaté církve správa a vynakládání církevného jmění státu, nébrž toli ko vrchnému pastýři přislúchati. Katolická církev byla, jako a právném držení své majetnosti a práva, majetnost tuto po dlé zásad církevného práva spravovati a vynakládati. Práva tohoto byloť ji westfalským mírem a § 63tým hlavného rozsudku říšské deputace slavně pojištěno, ježto poslednější církvi pokojné držení a užívání jejího jmění ubezpečuje. S se tohoto národoprávného závazku sprostiti.
ve všech zemích, tak obzvláště v Německu v nedotknutém tímto právem přijal badenský stát katolíkův, a protož nesmí Právo domácí katolické církve totiž právo církevné trvá od prastarého času u nás; nikdy nebylo ve věcech církevných za zrušené prohlášeno, má tudíž moc práva. Mimo to výslovně uznáno jest jakožto právopodstatnosť ma jící v arcidiécesi naší papežskou bullou: ad dominici gre gis custodiam, Art. VI. A tato bulla přijata byla od ba denského státu a potvrzena.“ (Věst. vlád. 1827. Čís. XXIII. str. 211. 237.) Tímty teda od badenské vlády výslovně po jištěna jest právopodstatnosť církevného práva. Ale círke vné právo katolické nařizuje : aby jmění katolické církve bez poručnictví světské moci toliko od církevných vr chných spravováno a vynakládáno bylo (c. S X. de excess. prael, Conc. Trid. sess. XXII. c. 8. 8. XXV. c 8. S. de ref., c. 3. 4 F. de relig. dom.). Toto teda právo pojistil badenský stát i s uznáním dotčené bully. Ale i bez ohledu na tuto bullu zaručil stát badenský církvi katolické výslovně svo bodu její majetnosti. Pročež rovněž tak nesmí světská noc zasahovali do majetnosti této církevné, jako to učinili ne může s právem z ohledu vynakládání majetnosti kterékoliv súkromné osoby, anebo jakékoliv jiné společnosti. §§. 13. a 20 badenské ústavy pojišťují svobodu majetnosti, a ob zvláště práva církevného Není příčiny, proč by katolická církev pod poručenství dána býti měla. Nemůžet se jí ani zabrániti, majetnost svú bez míchání se státu, jako každý jiný majetník držeti, spravovati a vynakládati, Nad to zakladatelé statek svůj ne státu, nébrž církvi k vynakládání na církev né účely pod správou církevnou da rovali. Nesmějíť teda také světské úřady sahati do správy a vynakládání církevného jmění, sice by „církevná nadání odvrátili od jejich účelu", a dopustili se porušení ústavy. Bez toho majít jiná vyznání země též podlé svého zřízení právo, držeti statek církevný. Kdyby se katolické církví zabrániti chtělo jmění její dle její cír kevného ustanovení (bez světského vmíšení se) spravovati a vynakládati, byloi by to porušení §. 18. badenské ústavy, kterýžto rovnoprávnost vyznání pojišťuje. (Dokončení bud.) Z Ameriky. Vláda rebubliky mexické poslala ta mějšímu arcibiskupovi následující dopis:
„Vaše excellencí známo jest, že v našem městě spo lečnosť se nachází pode jménem „amerikanské biblické společnosti“, kteráž z většího dílu z methodistických protestantův pozůstává a značnými prostředky vládne. Spo lečnosť tato už od mnoha rokův s největším úsilím praco vala o to, aby své náboženské myšlénky v španělské Ame rice rozšířila, a nezanedbala nižádného prostředku k do sažení účelu tohoto. Zbraní její bylyť a jsú ještě španělské bible a missionáři. Posavad se podařilo protestantům usku tečniti plány své toliko v republice Kolumbii a jmenovitě v Nové Granadě. Nová ústava státu tohoto, dílo to de magogického kongresu, v Americe se shromáždivšího, ne zná žádného od státu ochraňovaného náboženství, a pro hlašujíc svobodu bohoslužebnosti nedovoluje svobodného zakládání katolických kongregací a zabraňuje Jesuitům vkro čiti do republiky. – Účel dopisu mého jest, ve známost u vésti Vaší Excellencí, že množství těchto protestantských biblí do Mexika posláno, a z Texasu do okresu Tamaulipas doveženo jest. Několiko protestantských missionářův vluzují se do malých obcí jakožto lékařové anebo olejkáři anebo podomští obchodníci a hledají tím činem přístupu do domův. Kromě biblí rozdávají se i jiná díla protestantské propa gandy, jejichžto účinek rozmnožen bývá vzrůstajícím počtem francúzských románů v, které bár nemají zrovna za účel kázati protestantství; předce stávají se zbraní naprotiv ka tolicismu, poněvadž kazjá srdce mládeže. Přísné prošetření všech dovezených knih na celném úřadě a přísnější zkuška knih, na vozích cestovatelův se nacházejících, bude moci po někud řádění toto obmeziti, anebo škodlivého vlivu zbaviti.“ * ** Úřadům politickým vlasti naší jest znovu nalo ženo, aby předpisy strany svěcení neděle a svátku, pro U hersko vydané, opakovaně ve známosť uvedli a zvláště k tomu pilně dohlídali, aby sklepy (krámy) nebyly v neděli a svátek otevřeny.

Čtrnáctý seznam příspěvkův.

na kat. vychovávací ústav děvčenský, v B. Bystřici založit se mající, výboru, pro tuto záležitost ustanovenému, doručených.

V. p. Jan Schlott, hospodářský dozorce města B. By strice dal 10 zl. stř.; v. p, Lud. Palkovič, kupec v. B. Bystřici 3 zl. stř.; p. N. N. 20 kr. stř; p. Anton Petrovský 18 kr. stř.; p. N. N. 20 kr. str.; p. Eduard Alitisz 20. kr. stř.; p. Karoli na Bello 1 zl. stř.; p. Stěfan Hanty 20 kr. stř.; p. Lud. Per tinger 30 kr. str; p. Ondřej Stiék 6 kr. stř; p. Jan Reimann 6 kr. stř.; p. N. N. 6 kr. stř.; p. N. N. 6 kr. stř.; p. Michal Schweng 1 zl stř; p. Eduard Schweng 1 zl. stř; p. N N. 6 kr. str. p Ferd. Novák 5 zl. str; p. Dekrett 20 kr. stř; p Marie Paták 6 kr. stř; p. Jeniška 4 kr. stř; p. Feldmajer 10 kr stř; p. N. N. 6 kr. stř.; p. Anton Sautter 6 kr. stř.; p. Bürmann 20 kr. stř p. N. N. 10 kr. stř; p. Rnyi 1 zl. stř. p. Markovič 10 kr. stř; p. A. G. 10 kr. stř; p. Anna Ivanovič 20 kr. stř; p. Leo pold Hadviger 10 kr. stř.; p. Michal Mikuš 6 kr. stř.; p. N. N. 10 kr. stř; p. N. S. 10 kr. stř; p. M. R. 6 kr. stř; p. J. S. 6 kr. stř; p. Stefan Horářik 6 kr. stř; p. Jan Werner 6 kr. stř; p. Jan Ráký 6 kr. stř.; p. N. N. 6 kr. stř; p. Sch. 12 kr. stř; p. N. N. 3 kr. stř; p, Dischcanting 6 kr; stř. p. Josef Pajunk 10 kr. stř; p. Pavel Čižmářik 6 kr. stř.; p. Sam. Bezeneker 20 kr. stř; p. N. N. 10 kr. stř; p. Lud. Schretter 6 kr. stř; p. Alois Walchi 6 kr. stř.; p. Peter Wünsch 12 kr. stř; p. Jan Hinko 6 kr stř; p. A. M, 20 kr. stř; p. Lenhart 20 kr. stř; p. Jos Won kerkov 12 kr. stř; p. Trummel 2 zl. stř.; p. Szutetz 6 kr. stř.; p. K. Obermayer 10 kr. stříbra; p. N. N. 6 kr. stř. Čo spolu s přenešenými z před. čísla 2259 zlatých 16 krejc, stříbra sú čtem činí 2290 zlatých 59 krejc, stříbra a jeden würtember ský dukát in natura.

Ve jméně výboru:
Kaz, Wachtler, v. r. baň. bystřický měšťanosta. Dr. Mik. Costan, v. r. učitel theologie, spoluúd ze strany J. Osv. p. biskupa b. bystř. Ign. Puschmann, v. r. rada obce baňskobystřické. Předplacení na druhé pololetí „Cyrilla a Methoda." Prvé pololetí časopisu našeho ku konci se blíží. Majíce před očima všecky těžkosti, s kterými při vydávání listu našeho zápasiti musíme, už zavčasu obracíme se k českomoravskoslovenskému obecenstvu s tou snažnou prosbou, aby Cyrilla a Methoda jak hojnými předplatky na nového půl roku tak i častými písemnými příspěvky bratrsky podporovati ráčilo. Obsah i cena časopisu zůstane jako v prvém pololetí. Články a dopisy přijímati budeme jako posud ve všech krajinských jazycích, ochotni jsúce k jejich překladu. Předplatné peníze prosíme, račtež všickni pp.předplatitelé zrovna na redakcí odesílati. Uctivě též žadáme o zbytky z prvých dvú čtvrtí roku. Redakce.

Odpovědný redaktor: Jiří Slota. Tiskem Filipa Macholda.