Bibliografia niektorých kňazov
Výpis článku
| Názov časopisu : | Cyrill a Method |
| Autor : | Štěfan Rúčka |
| Rok : | 1856 |
| Číslo : | 34 |
| Názov článku : | Papež a Církev, náboženství a knězství. |
| Text článku : | Od Štěf. Rúčky, kapl. neslušského. I. Rozdíl mezi knězem a laikem. Náboženství jest základem veškerého spojení rodinného, a společenského, svazkem a základem života lidského, bez něhož, jak praví Plato, spíše v povětří nežli na zemi stát lze vystavěti; města mohú bez hradeb, králův a zákonův býti, ne však bez oltářův, oběti a nábožného vzývání Boha. Tak jako magnet z přirozeného jakéhosi přátelství (súcitu) dle světla polárné hvězdy se upevňuje a pohybuje, tak také život lidský trvání v náboženské myšlénce, jejímu působení, vyvinutí a dějepisu náleží. Odtud vidíme dle dějin světa veškerý život starých národův (Židův, Syrův, Feničanův, Egyptčanův, Medův, Peršanův, Hindův, Řekův, Římanův), a jiných od těchto pocházejících národných ratolestí a kmenův (Keltův, Slovanův, Germanův atd.) jako okolo jisté podané, zděděné historicko-náboženské myšlěnky se točiti, ze které mnohonásobný poměr jejich života, ano celý život politicko-náboženský vychází a vždy tak spořádaný jest, jak sama myšlénka náboženství silná, bujná neb sesláblá – čistá neb všelijakými přídavky zakrytá, spotvořená jest. Vidíme s náboženskou touto myšlénkou veškeré umělecké práce ducha, stavitelství, básnictví, řezbářství, sochářství, maliřství se zaobírati a starověkú poesii okolo ní se točiti v zpěvích svých truchlivo-tesklivých. Dvojí cesta vede nás k náboženství, přirozenosť čili rozum a zjevení boží. Lidé jedenkráte v nevinnosti a všemožné blaženosti zlatý blažený věk žili – i příroda byla jinačí, a vše dobré sama od sebe vydávála. Hřích však vše nakazil – ano i samu přírodu zachvátil, a v tomto stavě nakazené přirozenosti rozum nepostačil sám a sám, až potud, pokým Bohem dobrotivým a jednorozeným Synem jeho nepovstalo, a se nepozdvihlo upadlé člověčenstvo. Před věkem Christovým plachý rationalismus starých národův splachl, spotvořil prvotnú, čistú, nepokalenú, Bohem do jich srdcí vštípená myšlénku náboženství, a byl příčinou hynutí i celkovité jich mravného i politického života zkázy a záhuby: patrný to důkaz, přísné napomenutí, čo mohl a může toliko púhý rozum v nynějším stavě nakazení přirozenosti bez zjevení božího vykonati ? – A zajisté rozumem samým nejsme a to všecky pravdy věčné ku spasení našemu potřebné docela poznati; nejsme v stavě v mravech pokročiti a s těmito k životu věčnému se povznesti; neznáme příčinu zlého, původ hříchu odekrýti, udati, bár i badáme, že „tělo žádá proti duchu, a duch proti tělu; tyto zajisté věci protivjá se sobě, aby jsme ne hned, čo chceme, činili." Galat. 5, 17. – Rozum sám není dostatečný vyléčití hřích a podati hříšníkům nejjistější a nejsúcejší prostředek k smíření se s Bohem rozhněvaným. – Aniž naposledy spolky náboženské rationalismem prosáknuté, a na něm utvořené, založené neobstojá dlúho; nebo kdož jest z lidí, kterýby náležitě poznal všecky pravdy náboženské, a zralý, neomylný nad nimi úsudek vynesti vládl ? a jestli kteří ve spolku náboženském uposlechli hlasu autority lidské a ji uvěřili, tato poslušnosť jen do času trvá; časem údové oné společnosti zbadají se býti na omylu a v bludech, pomálu odstúpjá od ní a odpadnú, nebo se ona o ramena lidské jediné autority opírá – a autorita božská větší, silnější jest, nežli autorita lidská. – Ale právě když v starém světě všude jest na sklonku; když podaná náboženství myšlénka plachým rationalismem spláchnutá, zhubená a ode všech skoro stran ztracena jest; když nevěra a nestúdnosť vše zachvacuje, a jen malý počet, buď v nejtužsím modloslužebnictví aneb v přepiatém faryzejství před pádem, k jakému podrytá a zkazená společnosť lidská se chýlí uchovati se vynasnažuje: právě v tom čase přichází a vystupuje Spasitel, vykupitel to, osvěcovatel a uskutečnitel náboženské myšlénky, podlé její původně čistoty a pravdy ! – S věkem teda Christovým zase vše v prvý pořádek se uvedlo a štěstí lidské prokvetlo ! Ježíš Christus, který ne jen veškeré očekávání vyplniti, ale i náboženskú službu očistiti přišel, čo učitel nebeský praví: Ani na tom, aniž na jiném místě nebude se už Bohu výhradně slúžiti (jak se dálo od starých národův), ale po celém světě, a na všech místech, a to v duchu a v pravdě; neboť „duch jest, který obživuje; tělo ničemuž se nehodí" u Jana 4, 21. – – Saduceum vytýká jich neznámosť a plachosť, do které náboženskú myšlénku uvedli; u svat. Matúše totiž 12, 29. praví: „Blúdíte velmi, neznajíce ani písma, ani mocnosť boží" – a vyvracuje jích povrchnosť, nevěru a nedůslednosť při každé podané příležitosti. Na proti zase Faryzeům předstírá jejich nepravé tradicie, převrácené vykládání písma sv., soběctví, pýchu, pokrytství a jiné neřesti, u sv. Matúša kap. 15, u sv. Lukáše kap. 11. – Tak horlil Spasitel oproti rationalistickým zásadám pro prvotnú náboženství myšlénku, pre nový zákon zapečetěný přehorkou smrtí svou. – Všeci, kteří jeho učení přijali stali se věřícími křesťany a v jedno společenství, v jednu Církev se spojili, jakú Syn boží svým domem, stádem a ovčincem jmenoval. Leč jako žádná společnosť bez strážcův, Opatrovníkův, zastupitelův a představených svých neobstojí: podobně tak i Církev Christova bez správcův a ředitelův obstáti nemohla – na jakých Církev Christova tím více měla potřeby, že dle vůle boží měla býti po celém světě rozšířená u sv. Mat. k. 26. – a až do skonání světa trvati. Luk. kap. 1. – Aby teda toto viditelné shromáždění v Christu věřících viditelnú mělo vrchnosť, aby v této, po celém světě rozšířené Církvi vniterná i zevniterná zachovala se jednota vyvolil Pan Ježíš 12 apoštolův, jíchž za správcův Církve ustanovil a úřad duchovný na své učenníky složiti ráčil. K apoštolům těmto řekl Ježiš: „Jdúce učte všecky národy křestíce jich ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svat. učice jich zachovávati všecko, čokolvěk jsem Vám příkázal" a sv. Mat. kap. 28. v. 19. – Těchto obdařil poselstvím a tou samou mocí, jakú sám od Otce svého obdržel, když k nim prohovořil: „Jako mne poslal otec, i já posílám vás“ u sv. Jana k. 20, v. 21. – Apoštolům jen udělil moc hříchy odpúštěti, aneb zadržovati, jim jen dal moc chléb a víno v pravé tělo a krev jeho proměniti a nebeskému Otci obětovati. – Kromě apoštolův těchto Ježíš Christus vyslal ještě 72 učenníkův s plnomocenstvím učiti, krstiti, vázatí neb rozvazovati t. j. hříchy odpúštěti anebo zadržovati. A jako 12 apoštolův řádní nástupci jsú biskupové, kteří v nepřetrženém pořádku a poslúpnosti až po dnešný den sobě nastupují, a na kterých táže moc a vláda apoštolská přechází, tak též i 72 učennící svých nástupcův měli a mají, totižto knězův. Nevymřel teda s apoštoly úřad duchovných správcův, ani s nimi nevymřela všeobecná důstojnosť apoštolská; ale až podnes v Církvi na jich bezprostředečných nástupcův biskupův přešla a se zachovala, a biskupové tito ne násilnosti na synodech převahu sobě vydobili nad ostatnými knězi, aniž moc a vládu svú neusurpirovali sami od sebe a ze sebe, ale správu Církve od samého Ježíše obdrželi; nebo Ježíš Christus apoštolům dal plnomocenstvo, by jiných zas na svoje místo povolávali, usazovali, a jim tu jislú moc, jakú od něho obsáhli, udělovali. Apoštolové byli světlo světa, jako ale jedno hořící světlo bezpočetné svíce rozžati, a jim tu jistú moc, svítili, hříti a jiná světla rozněcovati – dáti může, podobně tak i apoštolové postavení na svícni udělovali obdržané světlo svého posvěcení jiným skládáním rukú a modlitbami svými. A protož hned po vystúpení Jidáše zrádce, na jeho místo vyvolili Matěje, – a Pavel ustanovil na místo sebe Timotea v Efesu a Tita v Kretě. Tím samým způsobem Kliment, Polykarp, Ignac a jini od samých apoštolův za správcův Církve ustanovení jsú, a tak až posud se ten úřad zachoval, kterýž p. Ježíš na své učenníky složil; kterúžto pravdu i augsburgská konfessie uznáva, když o moci klíčův církevných pojednávajíc v díle II. připúšti, „že úřad duchovných osob od Boha zřízen jest." Kromě biskupův a knězův ustanovili apoštolové jako náměstníci Christovi jahnův (Skutk. apošt. 6, 5.), kterých povinnosť byla bedlili nad chudobnými i vdovami, nad majetkom, a pokladem církevným, při tom krstili, slovo boží hlásali, velebnú svatosť oltářnú přisluhovati, při oltáři evangelium zpívati. Neskůr v druhém to století ustanovila Církev jiné, tamtěch menší stupně hodnosti ve správě své, tak řečené řády, jakož řád podjahnův, řád vratných, řád čtenářův, řád zaklinačův, řád akolitův. Arcibiskupové a patriarchové zaujímají ve správě církevné středný stupeň hodnosti mezi biskupem a papežem, avšak oni nepřislúchají podstatně do správy čili ředitelstva Církve katol., ani nebývají zvláštnym způsobem posvěceni na hodnosť tuto, než jsú toliko prostředkem k užšímu spojení biskupův s papežem. Tak též hodnosť 72 kardinálův, hodnosť kanonikův a jiných prelatův k ředitelství Církve podstatně nepřináleži; než oni jsú jen rádcové papeže, rádcové biskupa a na ozdobu Církve. Správa tedy Církve původně záležela z Petra jakožto z nejvyšší hlavy, z ostatných apoštolův a 72 učenníkův, od Ježíše Christa vyvolených, po smrti pak těchto záležela ona a záleží až po dnes z jich řádných nástupcův: římského papěže, biskupův a knězův. Z přednesených slov vysvítá, že jestit v Církvi kat. svatovláda (hierarchie) t. j. že jsú v Církvi učitelové, ředitelové, služebníci dle stupnův v povinnostech, v důstojenství nad jiných povýšení, k rízení Církve a ke spasení člověčenstva od Christa ustanovení, odchodnými právy a moci od ostatných křesťanův práv a moci v Církve zaopatřeni a ozdobeni; vysvitá, že jestit v Církvi Christově podstatný rozdíl mezi knězem a laikem, mezi vyučující a učicí Církvi t. j. mezi těmi, kterým hlásání slova božího, přisluhování sv. svátosti, vykonávaní obřadův, posvátných úkonův, jakož i správa Církve z ustanovení božího přislúchá a mezi těmi, kteří Církev poslúchati povinní jsú. Rozdíl tento mezi knězem a laikem nič opovržitelného a hnusného v sebe nezatvárá; jakového mínění jestit Hainning Böhmer, který totižto společné všem křesťanům povinnosti, jakož: modlitbu, rozjímání o věcech nebeských dohromady v jedno míchá s povinnosťmi knězskými v rozdílu tom, hovořím, není nič opovrhnutí hodného; nebo stav knězský neni dědičnou výsadou jistých osob toliko; do něho jedenkaždý v Církvi opravdivé povolaný volný má přístup. A potom rozdíl tento a) už sami apoštolové ustanovili, když se oni za odchodnú od ostatných věřících třídu lidstva považují; nebo Petr, když přistupoval k volbě nového apoštola o Jidáši zrádci praví: „Který byl přičítán k nám, a dostala sa mu čásť posluhování tohoto." (Sk. ap. 1, 17.) – A ačkolvěk nemůže se udati čas, ve kterém onen rozdíl mezi knězem a lajkem povstal, a jméno clerus i laicua se užívati počalo, předce však jisto jest, že už v prvom století, kedy usurpacie nemohla míti místa, jména tato se užívala a v obyčejí bylo hned na začátku Církve, stav knězský jménem „Clerus, sors Domini", a stav světský jménom „laicus, papulus" nazývali. Tak sv. Kliment (+ 101.) píše: „Summo quippe sacerdoti sua munia tributa sunt, Sacerdotibus locus proprius assignatus est, et Levitis sua ministeria incumbunt, Laicus praeceptis laicis constringitur.“ (Epist. Ad Corinth. c. 40.) „Nejvyššímu knězi vlastné povinnosti jsú dane; knězi mají vykázané svoje, Leviti svoje, a laik svojimi zavázán jest zákony světskými." – Kliment Alexandrinský (+ 220.) v knize „Quis dives salvetur" dí: (Joannes apostolus) „vicínas Gentes invisit, ut unamquemque eorum, quos Spiritus designaret, in Clerum cooptaret" – t. j. „súsedské národy navštívil, by jednoho každého, kteréhožby Duch sv. vyznačil, za kněze přijal a uvedl." – b) Tento rozdíl nepocházel z ujímání z usurpacii představených Církve, ale zakladá se v tom způsobě, s jakým se osoby knězské obětovaly a zasvěcovaly službám božím, povinnostem církevným – a v té připovědi, jakovú Christus učinil vzhledem vyšší moci sluhům Církve; nebo c) povolání, posvěcování na knězský stav od počátku křesťanství nepovažovalo se toliko za púhý obecný účinek, za púhú jediné ceremonii, dle které vysvěcenec zvláštnú toliko určitosť obdržel k vykonávaní některých povinností, kteréž komukolvěk svěřené mohly býti; leč v Církvi odjakživa věřilo a ustanovilo se, že s účinkem zevniterným, s posvěcováním na úřad duchovný na knězstvo uděluje se zvláštna způsobnosť, pomazaní, ano milosť boží. V skutkach apoštolských v kapit. 6. čítame: „že z množstva učenníkův vybráno a vyvoleno bylo sedm jahnův dobré pověsti, plných Ducha sv. a múdrosti, a že představení byli před apoštolův, kteří modlíce se skladali ruky na nich. A Štěfan prvýz jahnův plné milosti a moci činil divy a znaky velké mezi lidmi." – Tamže v kap. 13.: „A když apoštolové slúžili Pánu a postili se, řekl jim Duch svatý: Oddělte mi Saula a Barnabáše k práci, ku které jsem jich povolal. Tedy postíce se a modlíce se, a vskládajíce na nich ruce propustili jích. A oni poslaní jsú od Ducha svat., a naplnění Duchem sv. odešli do Seleucie do Cypru ohlasovať slovo boží." – A sv. Pavel Timotea v kap. 4. v listě prvém k němu písaném takto napomíná: „Nezapovrhuj, nezanedbávej milosti, ktera jest v tobě, udělenú tobě skrze proroctví a skládání rukú knězských." – Odkud patrne jest, že modlitba, půst, skládání ruku tyto obřady veždy se užívaly při posvícce a s účinkem tímto zevniterným milosť boží vysvěcencům se udělovala. Apoštolové samých sebe považovali za takých, kterých Duch sv. poslal řídiť Církev, v čem Christa nasledovali. Mohl teda svatý Pavel o celé Církvi pověděti: „A vy jste tělo Christovo, údy z údův. A některých sice postavil Bůh v Církvi nejprv apoštolův, potom prorokův, po třetí učitelův, potom moci, dary, uzdravování, pomáhání, spravování, rozmanitosť jazykův, vykládání řeči. Zdaliž jsú všeci apoštoli ? Zdaliž všeci proroci ? Zdaliž všeci učitele ? atd." (List I. ku Kor. kap. 12.) – Slevy těmito zřetelně se vyslovuje rozdíl mezi knězem a laikem; oba jednako jsú údové jednoho těla Christova, ne však jednací v právech, v moci. I ústné podání v tomto ohledu súhlasí s námi. Zhora už podotknuto jestíť, že onen rozdíl mezí knězem a lajkem už za časův Klimenta Alexandrinského, Klimenta Římana a Ignáce se robíval. K těmto dokládame ještě svědectví Tertulianovo, kteréhož protivníci naši na svú stránku v této věci přednášejí: „výčitkuje on nepřátelům Církve kat., že nič se oni neohlídají na rozdíl, jakýž patrný jestit mezi stavem knězským a světským, nadhazuje jim, že u nich, kdo dnes jestit biskupem, zejtra světským bývá, a že dovolují lajkům povinnosti knězské a dávají jim práva a moc takú, jaková jen pomazaným přináleží." (Lib. de praescriptione capit. l4.). – Rozdíl teda mezi knězem a lajkem původ svůj bere hned od prvého století křesťanství a tak starověký jest, jakož sama Církev katolická starobylá. – Podobné měnky s námi jest i z protestantův jeden slovútný dějepisec Mosheim; praví on: „Já síce s těmi súhlasím, kteří názvizka tato (clerus et laicus) kněz a laik za starověké držjá, ano samým počátkům křesťanství súvěké je býti vyhlasují, a že takovými jsú, se domnívají.“ (Commentar. de reb. Christianor. Ante Constant. M. Helmst. 1753. ed.) – Jestli ale jestit rozdíl mezi knězem a lajkem podstatný pro svatosť posvěcení knězstva, čo už dokázano, vtedy lid, lajk v Církvi nemá moc a právo slovo boží ohlasovati, sv. svátosti přisluhovati, jiné povinnosti knězské vykonávati aneb v záležitostech církevných city své, v obci, v Církvi to vyjádřiti a vysloviti. O čem budúcně. |