Bibliografia niektorých kňazov
Výpis článku
| Názov časopisu : | Cyrill a Method |
| Autor : | Stěfan Rúčka, |
| Rok : | 1856 |
| Číslo : | 31 |
| Názov článku : | Papež a Církev, náboženství a kněžství, |
| Text článku : | Papež a Církev, náboženství a kněžství, čili přídavek k času přiměřené reformě Církve. (Dokončení.) „Jen v narodě židovském na vzdor jeho k pohanství náklonnosti, jakož i tolikerým proměnám politickým udržalo a zachovalo se čisté nezkalené náboženství Mojžíšem hlásané. Základ to světovládné křesť. víry. Výborné učení Christa spočíva na tom dvojím: „Miluj Boha nade všecko, a blížného svého jako sebe samého." – Ono nekáže vojnu, neslibuje království tohoto světa, rovnoprávnosť, svobodu všem ubezpečuje, vyslovuje. – A toto učení, Christem zjevené, mělo se do celého světa rozšířiti a po všecky časy udržeti a trvati. K dosažení cíle tohoto Christus vlastně neustanovil Církev a její řízení, ale toliko oznámil, zaznamenal, a učenníkům svým toliko pokračování v díle spasení totižto, v rozplozování, ohlašování svého učení odevzdal. – Ústava teda Církve za časuv apoštolských na duchu křesť. svobodu, uznání práv lidských narazujícím, spočívala. Zprvu totižto apoštolové řídili Církev, a když tito nestačili, vyvolili si úředníkův, pomocníkův, jáhnův. Přednášení učení Christova určitě nebylo odevzdané, svěřené zvláštnemu úřadu duchovnému; každý věřící křesťan měl právo city své v obci vyjádřiti, a jíným svaté svátosti přisluhovati. Bez oltářův, a oběti bez obrazův a pompy vykonávaly se služby boží v súkromí. S apoštoly vymrela všeobecnú důstojnosť apoštolská. A po smrti jich učenníkův biskupové se postavili v čelo obcí, a nejstarší místo předsedníka zaujímal, avšak bez rázu důstojníka. Dále za takého oni sami vyvolili nejsúcejšího a nejbohabojnějšího, a tak povstala aristokracie duchovná. Na synodech biskupové převahu sobě nad ostatným duchovenstvem vydobili a se vypínali nad jiné. S obrácením Konstantína Velkého na víru Christovu zmáhalo se křesťanství a s ním zároveň i moc biskupův, najme když Julianus víru křesťanskú za státnú vyhlásil. – Pri slabých císařech římských poštěstilo se papeži nad biskupy, a těmto nad ostatným duchovenstvem nižším převahu dostati a sa povýšiti, panovati i ve věcech světa tohoto. Nebylo též těžko knězům pohanské základy a jích modly učením novým poknísatí, vyvrátiti, a s křížem v jedné, s mečom v druhé ruce stroskotali. Národy pohanské, Germánové přivykli na neobmezenú a slepú poslušnosť knězův katol., podrobili se ihned jejich novému učení – a když tito už neměli se čeho od modlařských pohanův obávati, všecko, čo jim k osobnému zisku slúžilo, k pohanství do křesťanství přenesli a přetvořili v nové učení odporné staré víře. – V dějinách pozorujeme i staré knězské kasty po hodnostech i bohatství túžiti, po panovaní dychtiti a silně se namáhati, avšak na s tak nenasyceným lakomstvím, jako kat. knězstvo, kteréž onu výpověd Christovu: „Moje království není z tohoto světa“ z paměti vyhostilo a lid jen s druhým světem potěšuje, na život věčný odkazuje. – K přílišnému obohacení kat. knězstva podalo učení pohanské nejsúcejší prostředky a způsoby. Na místo prvotné, prostodušné služby boží nastúpilo divadelné, stkvělé, pohanské obřadství i putování k obrazům svatým nastalo; a čisto jednoduchá nábožnosť ustúpila šemrání, vyslovování darebných formul – a ujarmění přirozenosti bylo cvičení v ctnosti. Chrámy posvěcovaly se svatým a ne Bohu, a knězstvo kat. obrazům divy připisovalo, jen lid zmámený na púť přilákalo, a tím samým bohatlo. Čisté učení Christa duchovenstvu kat. nebylo dostatečně; vymudrovalo ono studenú, vycibrenú, umělú theologii scholastická. Gregor II. v VIII. století uvedl zákonodárství církevné; přestúpení zákonův círk. bylo pokutováno vyobcováním z Církve, aneb veřejným pokáním. Během času pokuta tato se umenšovala aneb docela se zrušila, odtud povstaly odpustky. V IX. století pokuty kříšníkův byly ostré, než poznenáhla tyto ustúpily pokutám peněžitým a tím samým odpustky staly se nevyčerpatelnou studnicí samozisku a kupectví papežův, biskupův a knězův, kteréžto kupectví s odpustky nejvyššího dosáhlo vrcholu pod Lvem X. – Z círk. pokání povstala zpověď. Do III. století hříšníci museli vyznávať hříchy své před obcí veřejně, neskoreji potom přišla do obyčeje zpověď súkromá knězům, zpověď doušná teprv r. 1215. Innocenciem III. zákonitě na sněmě lateranském jest ustanovena, uvedena a vyhlášena. Nadužíváni zpovědí doušné jest příliš známo než aby se dalo o ní něčo přízlivého pověděti. Ano musíme uznati, že katol. kněžstvo nebyloby v záležitostech světských takého vplyvu, jakovéhož požívá, obdržalo, kdyby nebylo bývalo zpovědí od něhož vymyslené. Podobně i učení o očistci silným bylo prostředkem od knězův ku zdírání a vyčerpaní lidu potřebovaním, jakož i sv. mše k obohacení kat. duchovenstva slúžila. Těmito prostředky v předešlých zatmělych časech kat. knězstvo namnožilo sobě poklady světa tohoto, na kteréž nemali se kněžstvo toto nad celé ríše povznésti, nesmí lehostejným okem patřeno býti, ale tomuto jeho úsilnému namáhání musí se oproti postaviti světská vláda, jakož se to stalo v Německu." „Mezitím ne jen bohatstvo., nadřečenými způsoby od knězův nadobudnuté, bylo podporou stolici sv. Petra a udržovalo Řím, do něhož poklady všech krajin pod rozličným pláštem se stěkaly; ale i řeholníci – mniši – jakož i uvedené bezženství (coelibat), kteréž knězstvo vytrhuje ze svazku a spojení státného – byli valy moci a vlády papežské. Avšak když tato moc papežův pod Innocenciem III. roku 1198-1216. nejvíce se zmáhala, naraz seslábla násilnou rukou Ludvíka pěkného, který pokořil Bonifacia VIII., jehož nástupce Klemens V. přesídliti se musel do Avignona. Napotom pohoršlivý boj s Ludvíkem bavorským, výstup Viklefa a Husa, rozdvojení Církve skrz papežův oproti sobě postavených a v jednom čase vyvolených, jakož i správa Alexandra VI., jehožto život jestit řetězí nevěrnosti, zisku, smyslnosti, naposledy kupectví Lva X. s odpustky – tyto všecky věci velmi připomohly k seslabení moci papežské. – I přišel čas, ve kterémž cítili všeci potřebu znivočení moci papežské, a volali o reformu církve in capite et membris. Opravu tuto započal Luther, a ona byla užitečná, neho hluboké rány zavdala papežstvu – od té doby, od polovici XVI. stol. není žáden z císařův německých korunovaný od papeže; – katolícké státy naučili se rozdíl činiti mezi církevnou a světskou moci, a knížata, kteříž pochopili politiku papežův, zapovrhují jejich primat čili důstojnosť a přednosť pápežskú. – Všemohúcnosť papeže se potratila, zmizela, a obecný lid nevidí už v něm více Boha, ale jen púhého a slabého člověka." Naposledy původce nadřečeného sbodku opisuje Rongeovo učení, a hovoří, že s vystúpením Ronge, který zapuzuje moc papeže, řeholníctvo, coelibat, zpověď, učení o pekle a neomylnosť papeže, který uznává krst, svatosť oltářnú a stav manželský za civilný úkon, národnú mateřskú řeč za řeč církve drží, nové rozdvojení v Církvi se strojí – a z toho všeho zavírá na potřebu reformy, která jediné jestit a to revoluci překaziti, zaplašiti. „Máli se ale stati jaká reform“, praví dále, „k tomu nepotřebuje kněz slepé, bohoslovecké poslušnosti – by takovou držel lid ve víře a mravech, ale pilného studium smýšlení národného, vlastnictví i poměrův lidských musí sobě přivlastniti kněz, a řeči lidu musí on oduševňovati tenže lid, aby obecný věříci věděl, čo se modlí – atd. – Způsob reformy budiž tento: Nejhlavnější provinční církve jestit papežství, zbytečné statky knězův, řeholníctvo a bezženství. Moc papeže jen nesvornosť, rozepře mezi národy a jejich mocnářův natropila. – Každý list v dějinách jestit pro papežův krví zmáčený, a proto nech padne dolu hlava církve. Lid může býti bez papeže, a diplomatika najde prostředek súci k tomu – a dobrý pořádek nad Římem vynese. A když raz se rozpadne štřediště duchovné a zruší se coelibat, aby se knězstvo do spojení státného, z jakéhož násilné vytrhnuto bylo, zase nazpět uvedlo, přinavrátilo a přestalo býti státem v státě, slovem když se zrušjá kláštery a statky duchovenstvu se odeberů: vtedy se vyplašjá všecky nečisté pověry z Církve, a lid uvidí výbornosť církve v její životě; vtedy pochopí čo to jest „milovať Boha nade všecko, a blížneho jako sebe samého"; – vtedy přijde den pokoje a smíření rozdvojených bratrův našich, a tak v obnovené církvi jedným všeobecným učením a Duchem svat. spojeni čo bratři se obejmeme." – Potud p. původce nadzmíněného sbodku o návrzích svých strany reformy Církve. My však dokládáme, že podobnú reformu, máli se unie docíliti, ani za svět přijetí nemůžeme, nechceme, poněvadž podobná reforma se k unii, ale k většímu ještě rozcapartěni by nás přivedla a my by jsme se ji přiblížili tam, kde bratři naši rozdvojeni se nacházejí, k pohanství, k nevěře. A zajísté kdybychom neměli hlavy, otce a biskupa nejvyššího; kdybychom neměli moc a správu círk., kteráž celý sklad zjevení božího v úplné celosti a čistotě věrně opatruje, v jednotě udržuje, a všech katolíkův v celém světě rozšířených v jednu rodinu, v jedno tělo ve víře a lásce sjednocených spojuje: teda by se rozpadla Církev Christova, a byloby tolik věr, kolik hlav. Zkusili a pořád ještě zkusují pravdu tuto bratři naši protestantští lépe smýšlející, kteří vypověděvše poslušnosť hlavě Církve, v duchu svém ustavičně zmítáni bývají pochybnostmi, a v takovú vrtkavosť mysle upadli, že už ani nevědjá, čemu by věřiti a učiti se měli. Stěžoval si jednú Antonín Musla, pastor v Roslicích, „že nemůže, věřiti, čož jiným káže." – Načež mu sám Luther odpověděl: „Buď Bohu chvála, že se tak vede i jiným, nebo domníval jsem se, že se to jen mne a se mnou tak děje (Tom. lI. pag. 16. viz „Bohumila“). – I ostatní reformátorové vyznávali, že není mezi nimi svornosti, jednoty, jednomyslnosti; tak Kalvin píše (Epist. ad Melanchton folk. 145.): „Mnoho na tom záleží, aby se potomstvo o našich rozepřích nedozvědělo; neho směšno jest, že už na počátku nejsme sjednocení, my, kteří celému světu na odpor stojíme." – Jednota, celosť jestit hlavnou známkou Církve boží, a tato jednota Církvi protest. chybuje. – Protestanti zvláště v našem věku daleko odchýlili se od učení Mistra svého. Víra jejich v každé skoro zemi jinú má tvářnosť; jakož šata pořád se mění a nemůže času a světu odolati. A této rozmanitosti kteráže jest příčina ? Jen ta, že nemají nejvyšší viditelné hlavy, kteráby jich v jednotě udržala. Kdožhy si žádal tedy, aby padl Řím a jeho hlava ? V protestantismu hrubá nevěra se zmáhá, a pokým Straussové a Feuerbachové směleji pozdvihovati budú pišně hlavy své, potud jestit k obávání, že tim více protestantismus v pohanství obracovati se bude; neho onen už rozum svůj na místo Ducha svatého klade. A tito rozumověrstvu oddaní súvěrcové protestantští, na žádné jiné cestě tak daleko poblúditi nemohli, než že neměli a nechtěli miti autority církevné, Christem ustanovené. O článcích výšezmíněných a od utajeného pisatele sbodku nadřečeného a výmysly a dodatky knězské prohlášených svým časem, jestli velect. redakce dovolí *) v „Cyrillo-Methodě" pojednávati zamýšlí Stěfan Rúčka, kaplan neslušský (v bisk. nitr.). _________________ *) S radostí přivoluje k tomu |