Bibliografia niektorých kňazov
Výpis článku
| Názov časopisu : | Poklady kazateľského rečníctva |
| Autor : | Od velebn. p. Štěpana Raučky, kaplána zljechovského. |
| Rok : | 1848-1851 |
| Číslo : | 3 |
| Názov článku : | Kázen. O lhostejnosti čili chladnosti ve věcech víry. |
| Text článku : | Na 6 neděli po sv. Duchu. „Lítost mám nad zástupem; nebo hle tři dni setrvávají se mnou a nemají čo jísti.“ Mark. 8, 2. V řelá tužba po spasení, láska k Ježiši, když se hluboko do srdce lidského vštěpily, silně učinkují. Žádná krutá bolest, žádné í ty největší terchy, žádný příval lidské vztěklosti, ani žádné jině překážky nezvítězily nad láskou k Ježiši tam, kde ona duši člověka zaujala. Člověk, kterého učení, zázraky Kristovy pohly radostně opauští všecku svau majetnost a následuje Spasitele, zapomíná na tělesné potřeby,na tělesný pokrm,a jen pokrm.ducha dychtivě hledá; nebo jen ducha obživit chce, jenom slovem chce býti nasýcen, slovem, které z úst Boha pochází, i život spasení dává. Horaucí to byla láska k Ježiši, z které lid podlé duešního sv.evanjelium tři dni setrvával s Kristem, radostně hlad i smad tělesný snásejíc, aby jen svého ducha chlebem života nakrmit i s obživující vodou, s vodou spasení napojit mohl, aniž by se tenže lid byl rozpomenul na pokrm tělesný, kdyby ho Spasitel nebyl s několika chleby zázračně nasýtil jenom proto, aby umořený na cestě nesklesnul. - Bohu slaužit, po spasení tužit m. Kř!tak, jako tamten lid, chvalitebná jest to ovšem a následování hodná věc, vznešený to pro nás příklad, který nás budí z lenivosti duchovní i zahanbuje křesťanů ve věcech božských, ve víře studěných , kterých počet, bohužel! za našich časů každodenné se zmáhá a tak řečeno všeobecná chladnost ve věcech svatých panuje u křesťanů, chladnost, která zastavuje naši usilovnost, pracovitost, a dychtivost po tom, čo jest božského a věčného.Kolko jest těch,kteří by vřele žádali poznat i plnit své povinnosti?-kolko je těch, kteří se usilují láskou a dobrými skutky získat zalíbení boží? zdaliž množí křesťané nozapovrhují svatý půst,modlitbu, třiznění těla, kčemuž nás sv. evanjelium tak často vyzývá?- Mnozí se domnívají, ze tím oni dost učinili, když se jen nejohavnějšího hříchu vystříhají; zatracují oni jenom takové neprávosti, s nimiž ztrata cti, dobrého jmena jest spojená; mnozí, nestarajíce se o věci svaté, ospanliví v náboženské studenosti odpočivají. Aby se tito a těmto podobní z tohoto` smrtedlného spánku přebrali, - představím jim: že studěnost ve víře velkým nebezpečenstvím nám hrozí; nebo ona je: l) smrtedlná; a proto 2) nezahojitelná nemoc duchovná, najmě když Bůh Svau pomoc Odepře.První stranka ukáže: jako nás studěnost ve vĺře k smrtedlnému hříchu vede; druhá stranka nás přesvědčí: že jest těžko ano nemožno nemoc tuto duchovnau vylečit bez božské pomoci,když ona již hluboko své kořeně v srdci křesťana vpustila. Obojí stranky zámer jest: zachránili vás od tak nebezpečné nemoci;protož pilně pozorujle. l. Slabé, a křehké jest srdce lidské, aniž může člověk sobě samému zanechany bez božské pomoci, milosti něčo pro své spasení vykonati. Slabé, hliněné nádoby jsme my, kteréž když se udrau o kámen, rospadnau na kusy; nejmenší vetřík Odfukne nás jako lehký,těnunký lístek na stromě. „Maličcí jsme,klátíce se a točíce od každého vetra učení skrze nešlechetnost lidskau,skrze chytrost k oklamáni bludu - (Efes.4,14.).Celá naše sila jest jen slabost,mdloba pauhá, nebezpečenství ale jest tak velké,a tak hrozné, že i nejpobožnější křesťan, který všecky své povinnosti ochotně plní, nemůže sobě mnoho na své pobožnosti zakládati, ale musí pilně pozorovat, aby ho ten pekelník, který mu svět tento a jeho rozkoše i všecky hodnosti ponauká, zlé tovaryšstva za dobré vyhlašuje, nepřemohl, a on, jsa slabý, aby v čas pokušení neklesnul, - musí silně bojovali, i duch jeho potřebuje nové sily, aby mohl nad tělem, světem a peklem zvítězili. _ Sv. Benedik, který svůj celý život v pokání ztrávil, obával se předce, aby nepádl, a prolož třiznil své tělo; sv. František, mučil své tělo, a předce nemohl docela udusit nepořádné tělesné žádosti v sobě; ano i sám učitel národů, sv. Pavel obaival se, aby v čas pokušení neupádl, a to ten, který byl nádoba vyvolená od Boha, aby nosil jméno jeho i učení jeho ohlášoval pohanům, na kterého nohau i rukau od počátku jeho povolání až do konce života často břinkali řetěze,který hladem,smadem,zimou,nahotou byl mořen v žalárech a snášel mnohá protivenstva za pravdu, za učení Kristovo, a předce se obával mocného pokušení, a proto, aby nepodlehl, křižoval své tělo „karhám, hovoří on, tělo mé, do služebnosti dávám, abych snad, když jiným káži,` sám nebyl zavržen.“ (I. Řim. 9, 27.) Když tedy člověk jest tak slabý, mdlý a nebezpečenství velké se na něho ze všech stran hrne; když spravedliví lidé po každém vítěžstvě nad dˇáblem pokaušejícím obávají se ještě, aby neupadli: ovšem tím více se obávati má, ba musí křesťan chladný ve věcech.svatých; nebo jakože se zachrání křesťan studěný před mocným pokušením? jako zvítězí jeho Duch nad tělem, když on ani vraucnou modlitbou ani čítaním pobožných kněh ani zapřením sebe není posilněn proti hříchu; když on svého slabého ducha celé měsíce, ano celé roky moří, ani mu nedá nebeského pekrmu,než rádněji své tělo krmí, aby cnost o něho jako o nebezpečnau skálu se udřela a porauchala. M. K. jestli silná ruka božská neudrží od padu slabého člověka a jemu již padajícímu v čas pokušení nepomůže, slovem: jestli vtedy neučiukuje moc a láska Pána, slabý člověk musí padnaut v kořišt své náruživosti, musí uvázgnaut do báhna hříchú, z uěhož se ne tak lehko vytáhne. Ale přijde-li studěnému křesťanovi pomoc z hůra? zdaliž Bůh milostí svou obohatí chladného ve víře, vkterý udělenau sobě milost zapovrhoval a jí neužíval?-Na ztoto zřetelně odpovídá sv. evanjelium: každému majícímu bude dáno a bude hojně Vmíti; od toho pak, ktorý nemá, i to čo má bude Odňato. _ `Smutný je to stav vlažného ve víře křesťana: Bůh se mu neukáže jako laskavý Otec; nebo On jest ten nevěrný sluha, který hřivnu, když ji byl dostal, zakopal do země a protož není hoden pomoci, milosti božské, kteráž mu jest zvláště v čas pokušení potřebná. - On bez milosti .této i tomu nejmenšímu pokušení Snadno podlehne, a tak přivede ho do hříchu jeho studěnost ve vĺřo.-Když Bůh spravedlivých nechává padnaut proto , že láska v jich srdci Ochladla: tím méně křesťan chladný ve víře může se kojiti tou nadéjí: že mu pomůže Bůh v čas pokušení. A když jest tonm tak, čože jiného může on očekávati jako svůj úpadok do hříchu, do neprávosti, pro kterauž se on stane oběti věčného zatracení. Pravdu tuto potvrzuje každodenní .zkaušenost Pravda my se čudujeme a desíme„ když počujeme, že tam mládenec, který byl dobře vychován, tu zase panna , která bývala cnostlivá,:tam manželové, kteří předtím příkladný život vedli, hluboce padli,pohoršení druhým zavdali. I pýtáme se: jak možné jest tak rýchle se proměniti v mravech? Odkud tento rýchlý přechod z cnosti do neprávosti? Ale nač se čudnjeme? studěnost ve víře tímto proklesnila cestu do hříchu , v kteréml vždy dál a dál postupovali, až pokud se těžce, smrtedlně neprohřešil, zamilovali oni tento mámy svět i jeho rozkoše, v nichžto vždy víc a víc zalíbení měli, nežli v modlitbě, v`čítání pobožných kněh; rádněji oni navštivovali divadla, nežli chrám boží; slovem: márnostem a rozkošem oddaní do spolku střízlivosti vstaupiti nebylo jim po vůli,spůsobných prostředků ku přemožení dˇábla upotřebovat, sv. svátosti a zvláště svátost pokáni přijímati, pokladali sobě za věc velmi obtížnau, a proto rozhněvaný Búh odepřel jim své milosti, vyplnila se na nich slova maudrého Šalamauna. ,Tři nedostatku dřeva oheň vyhasne.“ - Chráňmež se tedy, m. Kř! aby aj nás do podobného nebezpečenství neuvrhla studěnost ve víře; nebo studěnost ve věcech svatých jest smrtedlná nemoc: ona jest počátkem každého hříchu a základem věčného zatracení; ona jest bez božské pomoci nezahojitelná nemoc naší duše. II. Nejnebezpečnější a protož nezahojitelná nemoc jest ta, kterau ani chorý nebadá ani lékař nepozná. Člověk nemocný, cíti-li své bolesti, své rany a zná-li lékař vyskaumat, vyšetřovat velkost i pramen jeho nemoce, může býti lehce uzdraven. Když ale nemocný myslí: že je zdravý, a protož ani necíti bolesti, která trápí jeho údy aniž badá vřelost krvi, která vře v jeho žilách;tedy stav jeho se stává nebezpečnejším a on jest v smrtedlné nemoci postaven. On nežádá lékařské pomoci; nebo se domnívá: že mu ona není potřebná , a tak mu ani lékař nemůže polnoci ; nebo on jeho nemoc nepozna, ani se o ní nemůže od něho přezvěděti.Toť jest živý obraz křesťana ve víře studeného, následovně v nemoci duchovní postaveného. Tak m. Kř! bývá nemoena naše duše jsauce studěná ve věcech svatých: Ona své nemoci necítí,a protož ani žádných léků nenpotřebuje aniž má lékaře,ktery by ji vyléčilt-Kdožby tedy pochyboval a mohl pochybovati o tom:že studěnost ve víře bývá pramenem věčného zatracení?a předce mnozí, křesťanské povinnosti zanedbávajíce, nekráčejí po té cestě, která tam hoře na vrch olivetský ukazuje, než oni kráčejí po té, která vede k rozkošným údolům chlipnosti, smyslnosti; mnozí dni Páné nesvětí, než rádněji kořalku po křčmách pijí ; mnozí zřídka i to ku pohoršení druhým mši svatau,slovo boží slyšejí a již nyslejí,že oni tím dost učinili svým povinnostem; Oni myslejí, že jsau docela zdraví a protož oni ani necítí červíka, který jich svědomí hřize. - Oni sice k stolu Páně přistupují, ukáží se duchovnímu lékaři, odekryjí mu sice i ty nejošklivější hříehy, avšak zamlčejí oni svau studěnost ve víře; nebo jí neznají ani necítí, tedy jich ani kněz nebude moci uzdraviti; poněvadž on neví ničeho o jich nemoci ani se o ní nemůže od nich dozvěděti.Politování hoden jest stav tak mnohých křesťanů. Jak nešťastní jsau ti, kteří se nacházejí v nenloci této, aniž oni znají, že jest smrtedlná a protož nezahojitedlná. Největší hříšnik se může napravit, může Odpuštění svých hříchíl občekávat; nebo cítí svau nemoc a protož snadno upotřebí užitečných prostředků k vskříšení duše nemoené, - Dávid sotva že počul slova z úst proroka. „Ty's“ten muž“ a již vzdýehá těžce a prosí: „Pane prohřešil jsem ;“ Magdalena vidí zazraky, čuje učení Kristovo a již slzami Opravdivého pokání polívá jeho noze; Saul, ukrutný přenásledovník kříže, nebeským bleskem porazený padá na zem a vyvolen jest, aby hlásal jméno Kristovo pohanům, a zločinec na kříži na jeden milostivý pohled volá: „Pane spomni na mne, když vejdeš do království svého.“ - Ale křesťana ve,víře studeného nič nepohne, aniž zbudí ze spánku tichého, bár by aj tisickráte počul: „Království nebeské násilnost trpí, a jen násilní uchvacují ho;“ studěnost ve víře vede ho k neprávosti, tato do pekla; nikdy on nesvolá. „Pane smiluj se nade mnou.“ Takýmto slovúm se on jen vysměje, a všecky výhrůžky zapovrhne aniž kdy osvolá. „Pane čo nám robit ?“ nebo neví: či je duchovné nezdravý,a protož on ani léků duchovních neupotřebuje. Velicí hříšnici naleznau často ve své duchovní nemoci silné prostředky, s nimiž oni zahojí svau duši hříchami poraněnau. _Bláznivosti, kterých se oni byli dopustili, - vyučují jich maudrosti. Mračno hříehů, kteréžto jich duši` bylo zastřelo, rospláší se často, i dovede jich k světlu pokání, milosti, a již nemají více zalíbení v neprávostech aniž sežírá červ jich svědomí; nebo ono se zhudilo; každý hřích jest jim ošklivý, oči se jim otvírají. _Jich potěcha a nadčje jest Bůh, kterého jako nejlaskavějšího Otce milovati nade všecko počínají. Lakomý, který si velké bohactví nashromaždil, konečně uzná: že všecky zemské poklady pominau a protož svolá: „Čo osoží člověkovi, kdyby i celý svět získal, duši ale svau by zatratil.“ Marnotratný syn konečně navracujev se pln litostí do domu Otce svého. Opilec, který všecko gazdovslvo přepíl, své zdraví i rozum utratil, do bídy, nauze upádl,uzná napokon svau neprávost, polepšuje se, nepokoj svědomík pravému pokání ho pohybuje a Bůh ho přijímá na milost; nebo chybu svau uznal.--Ach ale čože pohne křesťana ve víře studěného,aby se polepšil, aby se Odřeknul hříchu smrtedlného? Zhola ,nič ho k tomu nepohne; nebo on necítí nepokoje ani žádné bolesti: on žije v rozkošech, a jako žije tak aj zemře v nevědomosti své duchovní nemoci, neví, že jest hříšnikem, nemůže tedy hoře vstat z hříchů, a protož ho Bůh jako ani teplého ani studěného vypluje z ústau svých; nebo kdyby On byl neprávostem oddán snad by _ho nepokoj svědomí přivedl ku polepšení; ale poněvadž On není ani dobrý ani zlý, ani otrok satanáše ani syn Boha, protož jeho nemoc je nezahojitelná, kteréžto následkem jest věčné zahynutí.-Bože, lásko a dobroto nekonečná! chráň nás milostivě, prosíme tebe, od této smrtedlné nemoci; trestej nás bídou, nauzí,ranami, kdyby jsme měli do téže nemoce upadnaut, aby jsme milostí tvou posilnění horlivější život vésti započalí,-než aj my varujmež se podlé možnosti studěnosti této; cvičmež se ve víre a cnostech; zpytujmež naše svědomí, když ne každý den, aspoň každý týden,` měsíc jedenkráte: či jsme zpět neodkročili jako rak, v cnostech pro naši sluděnost ve víře a když svědomí žaluje na nás, následujmež radu sv. Pavla;obnovmež ducha,oblečmež so v nového člověka; vyčisťmež starý kvas, kvas totižto hříchů, aby jslne byli nové lěsto; hodujmež ne ve kvasu zlosti, nešleohetnosti, ale v těstě úpřimnosti a pravdy. Amen. |