DR. J. K. VYSKOČIL

BLAHOSLAVENÁ ANEŽKA ČESKÁ

KULTURNÍ OBRAZ SVĚTICE XIII. STOLETÍ

V PRAZE L. P. 1933

N. E. 1664.

IMPRIMIPOTEST

Pragae, die 21. Novembris 1932

P. Joseph Hopfinger,

Minister Provincialis O. F. M.

NIHIL OBSTÁT

Dr. J. Beran,

censor

IMPRIMATUR

Pragae, die 31. Martii 1933

Dr. Zheophilus Opatrný,

vicarius generalis

Nr.: 3476

SLAVNÉ PAMÁTCE

BLAHOSLAVENÉ ANEŽKY

A ZVLÁŠTĚ 650. VÝROČÍ JEJÍ

BLAŽENÉ SMRTI POSVĚCUJE

SPISOVATEL

KULTURNÍ A NÁBOŽENSKÝ STAV EVROPY KONCEM 12. A ZAČÁTKEM 13. STOLETÍ

Jako na začátku středověku byla církev národům učitelkou evangelia, tak byla i dále vychovatelkou barbarských ještě národů v kultuře a v začátcích vzdělanosti křesťanské.

Centrální císařská moc Karlovců byla již dávno povalena. Mohutní panovníci z rodu saského a franckého v Německu snažili se sice o obnovení centrální moci v Evropě ve smyslu říšských imperátorů, ale podařilo se jim obnoviti panství bývalé říše francké jen od Rýna na východ a s říší svou ještě spojiti Itálii. Tak obnovili sice svatou říši římskou, ale již jen národa německého. Východ, tehdy ještě namnoze barbarský, byl sevřen pevným obloukem románské mohutné moci císařské z doby otonské a pozdějších Jindřichů.

Západ však, a zvláště to platí o nynější Francii, v té době postrádal oné pevné centrální moci. Kapetovci sice pevnou rukou ponenáhlu ujímali se panovnické moci, ale v dohledné době nemohli dosáhnouti rozhodující moci než v tak zvaném isle de France, v okolí nynější Paříže.

Tak vládla na začátku X. století v nynější Francii po rozpadnutí centrální moci Karlovců hotová anarchie. Celé kraje byly ovládány hrubým násilím, jímž trpěl nejen sedlák, nýbrž i církev: biskupství a kláštery. Ale právě tento neutěšený stav měl býti nepřímo popudem k zrození nové, ideální instituce církevní, jež později ovládla a zušlechtila všecky národy evropské, ale jež v jižní Francii dospěla nejkrásnějišího květu a stala se vzorem pro celou Evropu. Bylo to rytířství. Církev se musela ujmouti tohoto s počátku hrubého vojenského zřízení, namnoze násilnického, potulného i loupežného způsobu válečnického, v době obecné anarchie z důvodů sebeobrany.

Církev obrací divoké rytířstvo s jeho touhami po násilných a loupežných bojích k bojům proti nevěřícím Maurům ve Španělích, v jižní Itálii a na Sicilii.

Reformní duch kláštera Čluny pronikal i laické vrstvy šlechtické a proměňoval divoké rytíře v rytíře křesťanských ideálů. Nejdříve postaveno na pranýř násilí páchané na bezbranných duchovních, mniších, jeptiškách a sedlácích. Vyhlašován mír boží, jenž byl od té doby zvláště ozdobou rytířstva v jižní Francii a v království Burgundském. Tato mírová organisace se rozšířila a upevnila na četných církevních synodách, tak zvláště na synodě v Bourges 1038.

Mír boží zachovávali brzy i Normani v jižní Itálii a v Anglii jej zavedl sám král Vilém Dobyvatel. Míru božího měli používati všichni bezbranní. Synody lateránské z roku 1123, 1139 a 1179 předpisují mír boží pro celé křesťanstvo, a předpis ten kodifikován i v církevním právu.[1]

Ale předpisy samy by byly málo pomohly, kdyby církev se nebyla ujala samé výchovy nového křesťanského rytířstva. Celý rytířský řád byl ozdoben náboženskými obřady. Přijímání dělo se podle vzoru klášterního přijímání do řádu. Již hoch sotva sedmiletý byl dán do školy rytířské, kde se učil mravům rytířským, šermu i zbožnosti. K přijetí do stavu rytířského připravoval se od dětství až do dvacátého roku svého věku, kdy teprve po předepsaných duchovních cvičeních, záležejících v postu, v modlitbě, ve zpovědi a v svatém přijímání, byl slavnostně přijímán a pasován na rytíře. Rytíř byl více osobou sloužící Bohu a církvi v boji proti nevěřícím, v ochraně víry, vdov a sirot, nežli světským válečníkem. Jeho ideálem bylo více sloužiti Bohu a svaté víře než světskému válčení. Jeho hlavní úlohou jest především ochraňovati bezbranné, zvláště ženy a bojovati proti nepříteli víry a zejména vésti boj za osvobození Svaté země.

Tak církev zušlechtila a uvedla rytířstvo jako svatou armádu na dráhu, kde vykonalo tak důležité kulturní poslání. Středověký rytíř nebyl jenom bojovníkem za osvobození Svaté země, nýbrž též provázel kupce na východ, aby odtud přinesli nové věci, jež znala vyšší vzdělanost východní, byzantská a arabská, jež staly se brzy nutnými životními potřebami Západu. Kupci z východu pod ochranou rytířů přinášejí jemná, barevná roucha, nádherné pásy, umělou zbroj, klenoty, jemné závoje, cizí kožišiny, nosaté střevíce, vysoké klobouky, řásnatá roucha a vlečky pro dámy, rozmanitá tkaniva, jako hedvábí, damašek, samety, zlatohlav. Rovněž i rytíři naučili se novým hrám a zábavám, jako lovu se sokolem, hře v šachy, většímu pohodlí, nákladnějšímu, bohatšímu způsobu života: užívati horkých lázní, piti cizí vína, lépe připravovaná a jemně kořeněná jídla. Na místě lůžka na dřevěné, postěnné lavici přichází do módy široká postel s nádhernými nebesy. Stává se od té doby potřebou nositi prádlo pod svrchním šatem, dbá se více čistoty těla a užívá se voňavek.[2]

To vše přinesl s sebou styk s orientem za křížových válek, kde rytíři otvírali zbraní, svatými ideály křesťanského nadšení, cestu k bohatému orientu.

Měli přinésti podle původních úmyslů trvalé osvobození svatých míst z rukou nevěřících, měli založiti království Jerusalemské, království pravých rytířů křesťanských, měli se státi pravými rytíři sv. Grálu, ale skutečnost učinila z nich nositele orientální kultury a všech jejích vymožeností, jež se dosud příčily zbožnému, svatými ideály nadšenému západu s jeho prostotou života a jednoduchostí křesťanskou.

Byly tím spíše povážlivé, že církev při těchto politických, duchovních i hospodářských proměnách domohla se moci, bohatství, při čemž se často zapomínalo na duchovní poslání, že pro moc a království světská, jež stávala se ponenáhlu i s císařstvím jejími vasaly, zapomínalo se na království, jež není z tohoto světa.

Třinácté století jest dobou největších triumfů církve, ale také dobou, kdy se ukazovala i nicotnost vnější moci církve. Jest to doba nejnapínavějších protikladů, vzestupu i pádu, nadšení i odporu, výsledků i ztroskotání. Starodávný sen spojení západního křesťanstva s východním zdál se již trvale býti uskutečněn, když na místě řeckého císařství jest zřízeno císařství latinské v Cařihradě. Ale sen se brzy rozplynul a Paleologové vtáhli zase do Cařihradu. Ještě rychleji rozpadlo se království Jerusalemské a rytíři, kteří vítězně tehdy postupují proti pohanům na Litvě a v Průších a ve Španělích trvale se zmocňují Valencie a Sevilly, jsou zklamáni ve svých nejsvětějších nadějích. Svatá místa zůstávají v moci nevěřících. Král Ludvík Svatý, ideál nejušlechtilejšího rytíře středověku, jenž čekal požehnání k svému tažení, jest potupně zajat a druhou výpravu zakončuje smrtí morem.[3]

Vroucí křesťanská víra, obklopující nejslavnějším liturgickým triumfem nejdražší poklad křesťanství, Svátost Ol-tářní, vznešené katedrály, perly gotického umění, summy scholastiků, kladoucí veškero vědění lidské k službám theologie, vše to vznešené a nadšené ve slově, v kameni, v liturgii má přece protějšek na druhé straně ve vnitřním odvratu od církve, a to právě v krajinách, kde dříve vzniklo nadšení a zápal svatého života: v jižní Francii a v severní Itálii. V krajích klášterů Čluny, sv. Bernarda, prvních rytířů svatého Grálu zuří jed Albigenských, potulují se nebezpeční pro církev chudí Valdenští. Totéž jest i v severní Itálii, v kraji druhdy spolku Patarie,[4] horlícího pro svobodu církve a papeže. Podobné nebezpečné hnutí objevuje se i v jižní Itálii, dokonce v klášteře, ve spisech a učení opata Joachima de Fiore v Kalabrii (zemřel 1202) o věčném evangeliu a době Ducha Svatého. Nic nepomáhaly tresty církevní, nic nepomáhala sebe spasitelnější napomenutí.

Nová doba revoluce náboženské, kulturní a společenské hrozila ze všech koutů křesťanského světa. Než vedle revoluce, stavící se proti církvi, vzniká i svatá revoluce v lůně církve samé a staví se po bok církvi jako její nová vnitřní síla, která má jen víru ještě více prohloubili. Jest to hnutí, známé jménem Poverella (Chudáčka) z Assisi, hnutí františkánské.

Hnutí toto vyrůstá z týchž vnitřních popudů reakce křesťanské, reakce prostoty a přísnosti mravní proti pokroku moderní tehdejší doby rytířské, proti bohatství, hýřivosti, přepychu a jak jinak ještě byl nazýván tehdejší pokrok, valící se nezadržitelně z orientu, z křížových výprav s rytíři, již zesvětštělými, zbohatlými, v jehož čele přece stála církev s nejvyšší hlavou křesťanstva, papežstvím, podobně asi jako hnutí Valdenských a chudé patarie. Vždyť papež Alexandr III., k němuž se zakladatel Valdenských, Petr Valdes, utíká před svým biskupem 1179, chválí jeho hrdinskou, dobrovolnou chudobu. Dokonce dovoluje, aby on i jeho společníci, laici, kázali, ovšem pod dozorem kněží a omezili se na mravní exhorty lidové. A Innocenc dovoluje totéž i jinému bratrstvu chudých mužů i žen, zvanému Humiliati.[5]

Ale brzy se ukázaly proticírkevní směry těchto bratrstev, jež krátko upadají do stejných bludů jako Albigenští a Kataři.[6]

Tím celé hnutí chudých upadá v stálé podezření herese a revoluce proti církvi a tehdejším řádům společenským. Proto se František u Innocence setkává s nedůvěrou. V pozdějších legendách světcových se tato nedůvěra všelijak přikrašluje, jako snem papeže o lateránské basilice, již podpíral muž podobný Františkovi.

Než prozíravý Innocenc měl brzy příležitost poznati rozdíl mezi Františkem a Valdem. A v tom právě tkví velikost hnutí františkánského.

Začali oba zdánlivě stejně, Valdes i František. Valdes opouští ženu, jíž zanechává část majetku, ostatní rozdává chudým, František opouští otcovský dům a peníze, stržené za sukna, dává na opravu kostelíčka sv. Damiána. Oba pokládá svět zprvu za pomatence, ale pak nacházejí obdiv a někteří je i následují. Oba berou slova evangelia: Nemějte ani zlata, ani peněz v opascích, ani mošny na cestu, ani dvou sukní, ani hole, ani obuvi, doslovně a s energií je provádějí. Oba hlásají slova pokání, povzbuzení, napomenutí způsobem prostým, lidovým, oba jsou laici.[7] Ideálem obou byla chudoba.

Ale těžiště Valdova působení jest jiné než u Františka. Valdes ještě tehdy, kdy chce zůstati na půdě církevní, používá chudoby již jako zbraně proti majetným. Jeho útočná, výbojná povaha překročuje již meze. Mnozí z majetných cítili se kázáním Valdovým napadeni, zvláště kněží. Z toho vznikají první spory mezi napadenými a přívrženci Valdovými. Kněží přirozeně upírali právo laikům, aby pronášeli rozhodné soudy o křesťanské mravnosti, a duchovní vrchnosti nemohly otáleti, aby odvážné smělce nevolaly k odpovědnosti.

Tak se dostal Valdes pro svá kázání do sporu i se svým biskupem a proto jej nacházíme u papeže Alexandra III., u něhož hledá r. 1172 ochrany proti biskupovi a vyprošuje si dovolení pro sebe a své společníky kázati. Papež sice chválí dobrovolnou chudobu Valda i jeho společníků, ale dovolení ke kázání dává jen za dozoru kněžského, při čemž se měli zdržeti kázání věroučných.

To bylo veliké privilegium pro laika, ale Valdes ho užil jen k dalším a smělejším útokům proti majetným a zvláště kněžím.

Tak musel Valdes se octnouti dříve nebo později otevřeně na půdě proticírkevní, poněvadž na ní byl již svým celým stanoviskem výbojným. Jeho vystoupení nebylo tak příkladem chudého života, jako spíše zbraní proti majetným, a tím i proti církvi. Další kroky byly již důsledně nejen protikněžské, nýbrž i proticírkevní, heretické. Tak mohl již arcibiskup laonský vytýkati Valdovi a jeho přívržencům, že hlásají věroučné bludy, a papež Lucius III. roku 1184 stihl Valdenské již církevní klatbou. A tehdy počíná jejich proticírkevní působení již otevřeně nejen v okolí Lyonu a v jižní Francii, nýbrž jako potulní kazatelé dostávají se do severní Itálie a do Německa.[8]

Docela jiné myšlenky a založení bylo u Poverella z Assisi. František sdružuje ideály chudoby s hlubokou pokorou, pohrdáním sebou a s nelíčenou prostotou dítěte opravdu božího. Proniknut těmito city, utíká se pod ochranu biskupa rodného města. Pak se oddává pokání za předešlé zpozdilosti; u vědomí své nehodnosti volá po celou noc: Kdo jsem já, ó Bože, a kdo jsi tyl Pokorou a kajícností veden dává se vésti knězem. Ke knězi se utíká, knězi opravuje dům boží. Setkávaje se s jakýmsi způsobem lakotnosti právě u kněze, neodporuje, nekárá, ale v pokoře zjednává náhradu za odebraný stavební materiál u svého bohatého přítele a pak prvního společníka Bernarda z Quintavalle. Činí to s takovou prostotou a upřímností, že kněz onen, dojat chudobou Františkovou, lituje svého jednání a stává se pod jménem bratra Silvestra jeho následovníkem. Jeho kázání jsou prosta každého stínu bojovných nájezdů nebo urážek na majetné. Jsou naopak pronášena s takovou prostotou a opravdovostí a přesvědčivostí, že pohnou chudé k radosti z chudoby, bohaté k pohrdání vším majetkem. Též František přichází při svém kázání do konfliktu s biskupem v Imole u Bologně. František, jehož všude pro jeho svatost provázela přízeň lidu, chtěl kázati i v tom městě. Ale tamější biskup nechtěl mu dáti dovolení. „Stačíme my na kázání a nepotřebujeme tebe." František se uklonil a odešel. Ale za chvíli přišel zase a předstoupil znova před biskupa a s prostotou nevinného dítěte praví biskupu, podrážděnému jeho zdánlivou dotěrností: „Otče, když vyžene tělesný otec svého syna dveřmi, vrátí se oknem." Tím byl biskup přemožen a dojat, dal ochotně svolení.

To byla zbraň chudáčka assiského, jíž odzbrojoval i sebe zaujatějšího nepřítele: hluboká pokora a nevinná prostota dítěte božího.

Jest proniknut hlubokou vírou v církev, hlubokou úctou v její kněze, třebas i zesvětštělé. Jeho chudoba jej nepovyšuje jako Valda nad kněze, nýbrž je mu prostředkem, aby viděl i v nejposlednějším knězi zástupce božího a svého pána, jak se o tom vyjadřuje ve své závěti dojemnými slovy takto: „Kdybych měl takovou moudrost, jakou měl Šalomoun, a nalezl bych chudičké kněze ve farách, v nichž se zdržují, nechtěl bych kázati proti jejich vůli. A těch i všech jiných jsem ochoten se báti, je milovati a je ctíti jako své pány. A nehodlám na nich pozorovati jejich hříchy, poněvadž v nich poznávám samého Syna Božího a poněvadž jsou mými pány. Činím to proto, poněvadž z nejsvětějšího Syna Božího tělesným zrakem na tomto světě nic neznamenám, leč nejsvětější jeho Tělo a nejsvětější jeho Krev, kterou oni proměňují a toliko oni jiným podávají."

Hluboká víra ve svatá tajemství vštěpovala mu hlubokou úctu k těm, kteří byli jejich nositeli a rozdavateli. Valdes ve svém hloubání a rozumování ztrácí víru v tajemství. František nehloubá, jeho italská plastičnost, jíž vytvořuje z ideálů skutečný svět, z chudoby Spasitelovy a apoštolů vytváří ihned chudobu svou, františkánskou, nedává duchu jeho hloubati, nýbrž tvořiti a tvořiti za každou cenu se vší energií pevné a při tom ideály zanícené duše. Proto František je odhodlán bojovafi proti nutné skutečnosti, jen aby zachoval ideály.

Valdes nemá plastičnosti italského tvůrčího, uměleckého ducha, jeho duch přemýšlí o týchž ideálech, ale nenachází v duchu tvůrčí síly. Duch jeho se pohybuje ve fantomech nemožnosti, bojuje s okolím, bojuje s knězi, chce zrušiti jejich majetek, bojuje i s církví, ale nemá představy positivní práce, nýbrž jeho celá činnost jest negativní, rušivá, revoluční, bez tvorby toho, zač bojuje. Tak zapadá jeho dílo v chaosu světového děje jako kámen vržený do hluboké vody, nezanechává po sobě stopy. Naproti tomu František organisuje chudé bratrstvo a zakládá církevní řád. Valdes umírá beze stopy, kdežto František žije ve svých ideálech jako umělec ve svých nesmrtelných dílech.

Ale ač se Valdenští s jinými sektami liší od Františkových ideálů jako kacířství od zbožného, pokorného a zúplna katolického založení a ač František staví celý svůj idealismus na nejkatoličtějším základě, totiž hluboké úctě ke kněžstvu, k církvi, representované knězi, přece prozíravý Innocenc nedává jeho bratrstvu schválení písemného, slavnostního, nýbrž jen ústní.

Innocenci III. bylo jasno, že František jest muž hluboké víry, pokory, ale bylo předpokládali, že nebudou všickni ducha Františkova, že dříve nebo později mohou se objeviti podobné zjevy, jako bylo hnutí Valdenských.

Proto řehole, jejíž schválení bylo dáno bratrstvu Františkovu, není již dílem samého Františka, nýbrž dílem kompromisu Františkova idealismu s církevními předpisy kanonickými. Do organisace celého bratrstva zasahuje mocně již ne tak František, jako spíše jeho příznivec a ctitel kardinál Hugolín, jenž bude zasahovati tím mocněji do druhé organisace Františkovy, větve ženské, Klarisek.

Františkovi dokonce bylo navrženo kardinálem Hugolínem přijetí jiné řehole, již schválené; navržena i oblíbená idea Hugolínova: spojiti založení Dominikovo s Františkovým, ale František houževnatě brání nezávislost svého založení a zvláště integritu ideálů chudoby. Než ideály ty budou vždy v bedlivé patrnosti církve, aby vždy mohlo od nich býti dispensováno, kdykoliv toho žádati bude potřeba i pohodlí bratří. A zvláště se naskýtala potřeba zmírnění chudoby, když obavy církve se uskutečňovaly v bojích spiritualistic-kých a později v bojích o chudobu Kristovu.

Tak původní idealismus, vzniknuvší na půdě italské pod smavým nebem umělců výtvarných i duchovních, jakým byl beze sporu sv. František, postupem do jiných krajů, zvláště na pochmurný a hloubavý sever, již pod ochranou četných listin papežských ztrácí mnoho na své originalitě, prostotě, původnosti, jak jinak ani býti nemohlo. Skutečnost vyžadovala své nutnosti, jež rušivě zasahovaly již do oné prostoty, v níž František nechtěl míti ničeho, ani na př. žádných listin ochranných, ale prostě poroučel bratřím, aby, kde nebudou přijati, utekli se do jiné země a tam konali pokánt s požehnáním božím. Skutečnost si však vyžádala ještě za života Františkova změny, že výprava na sever, do Němec, Uher, Čech, Polska a jiných krajů, byla opatřena všemi potřebnými privilejemi exempce papežské, a že Františkovo bratrstvo před očima svého zakladatele stává se řádem, jemuž je také nejvýš potřebí takových privilejí exempčních proti nevraživým klerikům.

Než nejen privileje papežské přijímá řád — a brzy má jich více než kterýkoliv řád jiný — nýbrž založení Františkovo stává se záhy nositelem těch věcí, proti nimž bylo jako reakce vzniklo. Františkánské řády, mužský i ženský, přicházejí k nám se západním rytířstvím, s kolonisací, s novými zvyky a mravy, s novými životními potřebami.

V Itálii, rodišti to tak zvaného hnutí františkánského, v prvých formách, nehlásá tohoto hnutí teprve František, neboť František dal svou zbožností, pokorou, živou vírou, zvláště v Nejsvětější Svátost, již hotovému hnutí jen čistě církfevní formu, anebo spíše dal církvi záruku, že toto hnutí bude ve službách církve samé jako obroda a prohloubení zbožnosti a víry.

František má v Itálii předchůdce. Již legenda tří druhů nám podává zprávu o jakémsi neznámém člověku v samém Assisi před Františkem, který volal po ulicích „Pokoj a dobro". Samo Assisi se stalo ozvěnou nových hlasů, volajících po reformě. A nebyly to již jen hlasy volající po reformě církve, nýbrž přímo hlasy revoluční, proticírkevní. Řádění chudých patarenů ze severní Itálie zasáhlo až sem do tichého městečka umbrijského, takže zavdávalo i kurii papežské důvody k častým stížnostem. Ba dokonce v roce 1203 dosáhlo té míry, že podestou města stal se člověk zřejmě smýšlení katarského. Nastávají domácí boje mezi stranami a František se ocitá v boji a pak v zajetí za zájmy těch, kteří usilují o převrat v jeho rodišti. A ačkoliv myšlenky takových revolučních převratů byly daleky Františka s jeho pokorou a hlubokou vírou ve vznešenost kněžství, přece právě myšlenky, těmto revolučním svodům velmi příbuzné, totiž myšlenky joachimistického věčného evangelia,[9] poměrně dosti dlouho byly vůdčími právě nejvěrnějším stoupencům ideálů františkánských a horlivcům naprosté chudoby, tak zvaným bratřím spirituálům.[10]

Tak založení Františkovo právě vlivem myšlenek Joachimova věčného evangelia přestálo nejednu těžkou krisi. Myšlenky z obojí strany byly přece tak blízké, jenže Františka chránila před nebezpečnými svody proticírkevními hluboká pokora a vroucí víra v církev Kristovu. Toho obojího se nedostávalo hlasatelům revoluce proticírkevní. František proto stává se světcem katolické církve, hlasatelé revoluce propadají kacířství. A právě pro tuto příbuznost myšlenek, jež ovládaly Františka a jeho založení, s myšlenkami revoluce proticírkevní lze stopovati proud obou směrů hodně nazpět. Jsou to vlastně dvě složky jedné revoluce duchovní, jež u Františka zůstala v duši, vytvořila tam proměnu celého člověka („conversio") a stala se ušlechtilým základem svatosti, u druhých však vyřítila se ven, obořila se na jiné, stala se proticírkevní, ale vnitrný člověk jí zůstává nedotčen.

Proud této duchovní revoluce, jíž František dovedl dáti tak ušlechtilou formu řádu církvi nejvěrnějšího, lze stopovati časově hodně daleko napřed, ale ovšem zpravidla ve směru proticírkevním, počínajíc od Valda a spolků tak zvaných bons hommes v jižní Francii až k revolučním rejdům Arnolda z Brescie v Itálii. Neboť hnutí tak zvané františkánské, jehož ušlechtilým představitelem jest assiský Chudáček Boží František, jest celý proud nových myšlenek, nových snah, vůbec nového života ve všech složkách kultury a vzdělanosti v Evropě koncem XII. a začátkem XIII. století. Objevuje se dříve nebo později nejen v Itálii, nýbrž ve všech zemích západní a střední Evropy a objevuje se v přeměně hmotné a hospodářské, sociální, kulturní, politické, myšlenkové, náboženské a umělecké.

Ve hmotných a hospodářských poměrech znamená XII. a XIII. století veliký převrat. Staré tvrze, namnoze dřevěné, mění se v pevné hrady na těžko přístupných místech, postavené z kamene a vápna. Ale tím se také mění naturální hospodářství starého, dřevěného hradu uprostřed polí a vod v hospodářství peněžních rent. Toto ovšem předpokládá rozšíření daleko většího oběhu peněžního, než měla doba předchozí. Peníz doby předchozí byl málo cenný. Obchod dál se většinou, zvláště ve vnitrozemí, výměnou. Doba XIII. století razí podstatnější groše (grossus — tlustý). Vlivem mincéřů vlašských razí se peníze podobné ve Francii, Německu a zvláště rozvojem hornictví v Čechách. Zlaté peníze byly raženy po prvé ve Florencii — floreni — zlaté a pak v Benátkách t. zv. dukáty; odvozeno od dože, dux. Peníz stal se nyní základem jmění proti dřívějšímu jmění hospodářství polního. Peníz hledal a v penězích žádal šlechtic i výplatu dávek dříve přírodních. A bylo též potřeba peněz k novému životu. Dřívější prostý život na dřevěných tvrzích a hradech stává se nyní daleko bohatším. Především roste přepych v šatstvu. Byla vyhledávána nádherná, barevná sukna místo dřívějšího hrubého domácí výroby, nádherné opasky, vzácná zbroj, klenoty, pro ženy jemné závoje, cizí kožišiny, moderní střevíce, vlečky. Také jídla prostá a jednoduchá byla zaměněna za bohaté tabule rytířské; nastalo větší požívání masa, cizím kořením upraveného, požívání cizích nápojů, zvláště vína; přišel do módy drahocenný nábytek, lůžka s nebesy, vycpávaná křesla místo prostých, dřevěných stolic. K tomu všemu bylo potřebí peněz. Peníze jsou to, jež tvoří hlavní složku hospodářství hradního. Proto odpor Františkovy chudoby, zvláště proti penězům, byl jen reakcí proti tomu, co si již jako novota razilo neodolatelně cestu do všech vrstev tehdejší společnosti. Ale právě toto hnutí peněžní i Františkovo idealistické opovržení penězi byly dvě souběžné složky téhož hnutí ve století rytířstva a křížových výprav. S Františkovými řády, založenými na zákazu peněz a úplné chudobě, půjde i peníz a větší bohatství i nádhernější, bohatší život. A budou to jednou právě Františkovi synové, kteří v pozdějším středověku naučí lid šetrnosti a spořivosti a na základě nábožensko-mravním postaví jemu první kreditní ústavy peněžní pro malého člověka, zvané „montes pietatis".

Peníz osvobozoval v té době selské živnosti od povinné práce na půdě panské, naturální dávky reluovány v peněžní poplatky, jež vybíral rychtář nebo purkrabí pánův, zpravidla o sv. Jiří a sv. Havlu.

Peníz sice na jedné straně rozdmychoval žádost a vášeň lidskou po bohatství, vyvolával odpor nadšených rytířů Kristovy chudoby, ale tentýž peníz též osvobozoval prostého sedláka od dřívějšího nevolnictví, jež se ještě mnoho nelišilo od otroctví. Pán přestal míti zájem na své půdě a rád ji za určitý poplatek propůjčoval. Vlastní hospodářství panská klesala, dávky povinné se měnily neboli reluovaly v dávky peněžní dvakrát ročně.

Než tato změna postupovala ruku v ruce se změnou poměrů sociálních. Vzrůst a rozšíření peněz, pokles panského hospodářství způsobil kolonisaci a tím i v našich a východních krajích Německa, v Polsku a v Uhrách germanisaci širokých lánů. Hledáni pilní obdělavatelé půdy. Poněvadž jich nebyle dosti doma, hledáni cizinci, němečtí kolonisté. Tím se i germanisace posunula hodně na východ. Rozsáhlá půda byla svěřena t. zv. lokátorovi s úkolem, aby přivedl osadníky, rozdělil mezi ně půdu a opatřil vše, čeho bylo třeba k založení nové osady, města. Za to dostával dědičně rychtu nebo dávky prostý kus pozemku. Také noví osadníci byli na nějaký čas-lhůtu zproštěni platů. Až když byli náležitě usazeni a půda vzdělána, platili smluvený roční plat. Většinou si zakupovali noví osadníci dědičně jednotlivé lány. Tím způsobem nevznikaly jen venkovské osady, nýbrž i města, zvláště vzrůstem řemesel, potřebou řemeslných výrobků, rozmachem obchodu a dolováním na drahé kovy. Panovníci, biskupové, velmoži se ohlíželi po zdroji příjmů a tím bylo právě zakládání osad, zvláště však měst. Města byla střediskem řemesel, obchodu. Ve vesnicích a panských dvorech se pracovalo většinou jen pro vlastní potřebu, ale rostoucí potřeba jemnějšího zboží, soukenných látek místo dosavadního oděvu plátěného vedla k tomu, že vznikala ve větších osadách a městech odborná výroba. Řemeslníci nebyli již nevolníky, byli již svobodni, pracovali nejen na zakázku pro domácí spotřebu, nýbrž pro spotřebu cizí, pro obchod, na trh. Práce sbližovala nový druh společnosti, jež si čím dál tím více zjednávala samostatnosti i práv. Byly to již samosprávné komunity, jež si vymohly, že nepodléhaly hradnímu soudnictví, ani neměly poddanských závazků. Spravoval je rychtář, ustanovený králem nebo biskupem nebo jinou vrchností, jež město založila. Ten vybíral též cla, pokuty, dávky z tržních převodů a městských gruntů. Později si sama obec odkoupila toto právo vybírali cla, obsazovali rychtu a jiné. Byli úplně samostatní, ani zákony ani soudy obecné pro ně neplatily. Vymohli si dokonce právo říditi se svými zákony a předpisy podle jiných větších měst. Na znamení své samostatnosti ohrazují se silnými hradbami, mají své stráže i vojsko, vystupují jako třetí důležitý stav a domáhají se práv i na sněmích země.

Tento nový stav měl děkovati vzniku jen témuž proudu hnutí, jenž v křížových výpravách a rytířství šel za ideály, v hospodářství oddělil šlechtice od půdy, učinil z něho rytíře, osvobodil sedláka od otroctví, zavedl peníze, uvedl v oběh zlato, ale též vyvolal hlasatele nejvyšších ideálů křesťanských.

Tento nový stav jest to právě, jenž má ve svém středu Františka jako svého bojovníka za práva v Itálii; v jeho středu najde František pochopení, v němž založí své řády a ve zdech Františkových klášterů bude shromažŘovati řemeslnické cechy, v kostelích jeho stavěti votivní oltáře, spojovati se k společným bohoslužbám — Innung.[11] Jako asketičtí předchůdcové Františkovi měli v rozvrstvení společenském své doby podstatný základ své askese, tak měl i František. Jako Benedikt usazuje se na osamělých návrších, kde jeho kláštery se vypínají jako osamělé hrady a zároveň jako útočiště prvopočátků kultury a vzdělanosti křesťanské, jako Bernard v hlubokých hvozdech lesních má klášter, první to školu přísné a tvrdé práce polní, pěstění plodin, hospodářství velkých vymýcených lánů, racionálně již na tu dobu obdělávaných a osívaných, tak František patří již novému stavu, vzniklému v dobách křížových výprav a rytířského nadšení, patří městům. Jeho askese není uzavřená zdmi benediktinského monasteria, ani hlubokým mlčením bratří Bernardových v těžké práci a samotě stinného údolí, nýbrž jeho askese jest askesí prostého lidu, prostých, neučených laiků, jeho kazatelnou jsou zpravidla veřejná místa, náměstí v městech; jeho kláštery jsou uvnitř hradeb města nebo na jeho hradbách jako strážné věže. S životem města žije i život kláštera Františkova, potřeby a zájmy i těžkosti měšťanů, zvláště chudších tříd, jsou potřebami i zájmy jeho kláštera.[12]

S hnutím nových společenských vrstev nastala změna i v politickém složení štátů. Mezi dosavadní dva stavy, jež představovaly plnoprávné členy národa a státu a přicházely v úvahu, sune se do popředí stav třetí, městský. Tím nastávají podstatné proměny v státních útvarech. Moc velkých a mocných vasalů královských ustupuje do pozadí, moc královská nabývá stavem městským silné opory. Král také ochotně používá té příležitosti, aby se zbavil spoluvlády mocných vasalů a podporuje všemožně sílu i práva měst. Tak se nyní ve Francii celá země centralisuje v rukou mocného krále. Král opírá se o nižší úřednickou šlechtu, závislou na jeho milosti, z ní si béře své bailli a senešaly[13] zástupce a správce důchodů. Mocní vasalové se musí pokořiti. Král jest podporován proti nim rostoucími a bohatými městy, i proti druhdy mocným biskupům. Přesuny politické se zvláště zde často dály za krveprolití.

Podobně se snaží i v Německu Štaufové zesíliti centrální moc na podkladě měst a jejich moci. Jenže zde císařská moc, obrácená k zahraničnímu zápasu s papežstvím a s městy lombardskými, neposkytuje králi příležitost chrániti města. Proto města se chápou sebeobrany, seskupují se v obranné spolky, tím dosahují bez císařské ochrany cíle a domohou se i práv na říšských sněmech.

V našich krajích moc posledních Přemyslovců proti nepoddajným šlechticům a jejich choutkám tkví jediné v síle a bohatství četných královských měst. Města tím dosahují i politické moci, takže před nastoupením Lucemburků i potom uzavírají spolky proti šlechticům a dovedou je i vojensky donutiti k povolnosti.

S novými přeměnami hospodářskými, společenskými i politickými souvisí pronikavé přeměny v kultuře a vzdělanosti. Se vznikem rytířství a jeho ideály vystupuje do popředí intensivní vliv církve a jejího blahodárného vlivu na celou společnost. Čeho nemohla dosíci církev hlásáním evangelia, vírou křesťanskou a jeho vznešenými zásadami, dosahuje rytířstvím. Surové hordy barbarských národů, sotva na víru obrácených, bylo těžko udržeti bez bojů a krveprolití. Nevedl-li násilných válek jeden kmen nebo národ s druhým jako za stěhování, vedly války drobné, uvnitř státu. Středověký feudální stát se rozpadal na množství států a státečků kmenových a rodových: každý šlechtic se svými statky byl státečkem pro sebe. Nepokoje, boje i loupeže byly neustálé. Surová bojechtivost nedala se spoutati jménem křesťanským, neboť v nitru bylo ještě pohanství a nejhrubší vášně. Byla stanovena treuga Dei — Boží mír aspoň od čtvrtka do pondělka, ale to nepomáhalo. Hrozilo opravdové zesurovění feudální společnosti.

A tu právě církev používá bojechtivosti k účelům daleko důstojnějším a vyzývá drsné a surové válečníky k výpravám křížovým, a tím ze surových násilníků činí bojovníky za věc svatou a bohumilou a vlivem duchovních ideálů přeměňuje bývalé násilníky v jemné, ušlechtilé rytíře. Rytířskými ideály: bojem proti nevěřícím za osvobození Svaté země, ochranou vdov a sirotků proti násilí, úctou k ženě a zvýšeným kultem nejšlechetnější z žen, kultem Panny Marie proniká srdce a celou bytost dosavadních barbarů.

S rytířstvím jdou spolu rytířské básně potulných pěvců, vznikají lidové básně, nejdříve ve vlasti rytířství na francouzském jihu a odtud postupují do Vlach, kdež nadchnou prvního italského pěvce, nadšeného rytíře chudoby, Františka a jeho společníky a odtud na sever do Německa na Wartburk, na dvůr rakouských Babenberků a českých Přemyslovců. Vedle nich vznikají rytířské romány a rytířské epické básně. To byla první osvěta v rukou laiků. Dřívější uzavřená učenost klášterů benediktinských otevírá se širokým vrstvám, bývalé školy, jen klášterní, stávají se přístupny všem vědychtivým ze všech vrstev, nejen kněžských, nýbrž i laických: šlechtických i měšťanských.

A uzavřené tyto školy klášterů starých řádů otevírají právě nové dva řády žebravé, jež na kazatelně již změnily učené latinské homilie v prostá, lidová kázání, nyní i na učitelské katedře vytvořují nový způsob vědy, podivuhodnou a spolu vznešenou synthesi theologie a filosofie. Dřívější theologie, omezená na výklad Písma svatého, odmítala jak posluchače stavů laických, tak i laickou, profánní vědu, ba tím více v ošklivosti měla veškeru „bezbožnou" filosofii pohanskou, zvláště když nejslavnější představitel její Aristoteles byl výklady arabských vykladačů kompromitován jako neznaboh a materialista nebo pantheista.

Ale řády dvou nadšených kazatelů a miláčků, zvláště třetího stavu, otvírají zavřené dotud filosofické spisy Aristotelovy, očišťují bezbožného pohana a činí jeho filosofii vedle Písma svatého nepřebratelnou studnicí moudrosti nové vědy theologicko-scholastické. Aristoteles, dříve neznaboh a materialista, je povznesen slavnými školami těchto dvou řádů přímo na „předchůdce Kristova ve věcech přirozených".[14] Z obou řádů vyrůstají církvi nejslavnější učenci filosofie a theologie, ale též nejslavnější světci, asketé a mystikové.

Proudy myšlenkové uvedly i prostinkého Františka a jeho assiské chudáčky do víru všech filosofických a theologických problémů a vytvořily slavné školy františkánské. Ale zde neměl míti jeho řád primát; a ač jeho duchovní synové zápasili houževnatě se šťastnější školou dominikánskou a se školou slavného jejich učitele Tomáše Aquinského, přece těžiště Františkovo a jeho celého řádu jest v duši lidu.

Lid nezná učenosti, nezná distinkcí theologických, ale má víru a zbožnost. A zde přináší František jako křesťanský Prometeus oheň přímo ze srdce Božího; jest to oheň, kterým osvěcuje, ale více ještě zahřívá a zapaluje duše láskou a nadšením přímo serafínským. Jest to jakýsi nový směr zbožnosti. Dříve lid přihlížel s úctou k vznešeným obřadům církve katolické, ale mohl projevovati na nich účast jen prostými slovy, podobnými našim starodávným: Krleš; jinak kromě Otčenáše a Zdrávasu a vyznání apoštolského zůstávala mu zbožnost neznámou. Askese se omezovala na ojedinělé případy mimořádné, tuhá pokání byla obyčejnému člověku nedostupná, odpustky a jiné větší skutky kající byly spojeny s obtížnými a nákladnými cestami, jako: poutí do Palestiny, do Říma ke hrobu apoštolských knížat, nebo až do vzdálené Kompostely ke hrobu svatého Jakuba. Zvláštní pokání bylo omezeno na osoby uzavřené, zvláště ženské, meškající na způsob řeholnic, jeptišek při kostelích, tak zvané „inclusae", jak se o nich zmiňuje i legenda bl. Anežky, dokládajíc, že je Anežka ráda při pochůzkách do kostela navštěvovala.

Kdo se odvažovali konati jiné, větší pokání, posty, bičováním, chudobou dobrovolnou a poustevnictvím, byli vystaveni nebezpečí bludů. Před Františkem a Dominikem právě ve vlasti nadšení nábožensko-rytířského, na jihu Francie, tvořily se nebezpečné zástupy hrozných revolucionářů a kacířů, již ohrožovali pod názvem chudých lugdunských a valdenských již sever a střed Itálie a samý Řím. Marně se namáhal Dominik proti nim bojovati podle starého receptu učených důkazů dosavadních kazatelů. Zbožné podání praví, že teprve tehdy sv. Dominik proti nim účinně působil, když přinesl dogmatiku v prosté formě lidového rozjímání i modlitby sv. růžence.

Ale největší triumf měl zde míti Chudáček Boží z Assisi. Jeho zjev, jeho prostinká slova, jeho nadšení, láska k chudému a trpícímu Spasiteli měla z kořene vyvrátiti valdenství, katarství, patarenské revoluční rejdy, bogomilství a jiné sekty, jež měly největší zbraň proti zbohatlé a zesvětštělé církvi v hodně okázalé chudobě a pohrdání světem. František svým zjevem úplně podvrátil jejich slávu tím, že jeho chudoba byla hluboká pokorou, vroucí a něžná láskou k Bohu, bližnímu a zvláště dětinnou oddaností k církvi a jejímu kněžstvu.

Ale František jde dále až k duši lidu. Otvírá poklady hojných napomenutí, povzbuzení, povzbuzuje a rozplameňuje k lásce a následování chudého a pokorného Spasitele. Jeho kajícnost není skryta, uzavřena, jeho pokání a pokoru vidí lid a snaží se je napodobiti. Jde za Františkem a František ukazuje mu lehkou a snadnou cestu, jak získá odpuštění pokáním, nikoliv těžkým a nákladným, nýbrž prostým vyznáním a modlitbou a návštěvou prostičkého svého kostelíčka Panny Marie Andělské. Jest to známý, Františkem zavedený a tak populární odpustek porciunkulový; jest to pokání a kajícnost pro každého, i nejchudšího a nejslabšího.

Tento proud kajícnosti a askese lidové, jenž před Františkem byl na scestí proticírkevního kacířství, František uvádí do církve a vytvořuje z askese a kajícnosti františkánské celý sad nejkrásnějších květů svatosti a dokonalosti křesťanské u prostého lidu, jest v té příčině předchůdcem pozdějších a nyní tak populárních exercicií sv. Ignáce.

Než ještě jedna složka proudového hnutí tehdejšího lidstva se spojuje s hnutím františkánským co nejúžeji, ba jest s ním takřka totožná: jest to umění. František sám jest tvůrčím duchem, umělcem v každém směru svého života. Jest umělcem duchovně-plasticky-tvůrčím, když káže lidu o Bohu, o jeho všemohoucnosti a prozřetelnosti, jeho dobrotě a lásce; neboť lid nechápe učených teoretických výkladů, sebe dojemnějších, lid chce vidět, chce slyšet, zvláště lid v zemi umělců a básníků, v Itálii. František jim káže, ale zároveň i předvádí Spasitele názorně; svleče a odhodí vše, co nevidí u Spasitele a jeho apoštolů. Vidí bolesti Spasitelovy, předvádí je lidu nejen slovy, nýbrž i pláčem. Káže o lásce Boží a hned ji zobrazuje lidu v bratru slunci, větru, v bratrech a sestrách zvířatech. Poučuje před lidem ptáčky, jak mnoho lásky jim nebeský Otec dává, rozkazuje vlku, aby neškodil a nepáchal hřích proti Bohu a lidem. Chce-li lidu kázati o lásce narozeného Spasitele, předvádí jim v jesličkách v Grecciu po prvé dojímavou scénu vánoční při půlnoční mši svaté. Jest to první jesličková slavnost, jíž rozumí každé dítě.

Za každými jesličkami stojí vlastní jejich tvůrce a umělec: František. Ba ani sluch nemá býti připraven o požitek. K první jesličkové slavnosti zve chudé umbrijské pastýře, aby napodobovali zpěvy a hudbu andělskou dojemnými, prostinkými písněmi a zvuky pastýřských hudebních píšťal, sám zpívaje evangelium, napodobuje protahováním posledních slabik bečení ovcí a beránků.

Své vroucí city odívá rouchem první italské básně: ve chvalozpěvu bratra slunce a celé přírody, jenž jest labutí písní jeho vpravdě uměleckého života. Mezi jeho bratry jsou i potulní pěvci a skladatelé rytířských básní, mezi nimiž i král pěvců pod jménem fra Pacifico. Zpěvem byl jeho vpravdě umělecký život zakončen, jak o tom významně praví slova Tomáše z Celana, prvého životopisce: „Mortem cantando suscepit."[15] Ale jako smrt jeho byla zpěvem umělce života i celé askese a zbožnosti, tak i jeho posmrtná památka byla oslavena nejkrásnějšími květy tehdejšího umění: stavitelského, sochařského a malířského. Monumentální basilika nad jeho hrobem, fresky Giottovy a bl. Fra Angelika jsou toho prvními nejlepšími doklady.

A jeho synové a dcery duchovní rozcházejí se po Evropě ve znamení nového, velebného slohu, jenž nejlépe vyjadřoval, co František a jeho bratři smýšleli a cítili. Byla to pravá apotheosa a ztělesnění Františkovo: Bůh můj a mé všecko. Jest to sloh, na němž není nic, nebo co nejméně z hmoty, ze země, vše směřuje k nebi a takřka přebývá v nebesích; jest to názorné vyjádření Františkova: Bůh můj a mé všecko! Co nejméně hmoty, těla; všecko oduševněno vznáší se k Bohu. Proto také vedle velebných katedrál gotických povznášejí se nádherné oblouky gotického umění nad každým stánkem františkánského života ve středověku.

Tak spojoval onen prostinký muž, Chudáček boží, jenž se v pokoře nazýval jen homuncio — človíčkem, svým velikým duchem a ještě větší láskou k Bohu a v něm k celému lidstvu i nerozumným tvorům, takřka ve svém srdci všecky proudy veliké, nové doby, doby osvobození, doby rytířstva a křížových výprav, doby vzniku měst a jejich rozkvětu, doby rozmachu nové kultury a vzdělanosti scholastické, doby nadšení a zbožnosti v duši i navenek v umění. Věk nadšení a vroucnosti náboženské, vrchol středověku jest opravdu věkem, jejž nejlépe v dějinách bude charakterisovati postava i dílo Františkovo.

A toto dílo přišlo k nám i se všemi složkami lidské kultury a vzdělanosti, jež je podložily, vytvořily a ozdobily ve znamení života a působení, nadšení, zbožnosti i svatosti blah. Anežky Přemyslovny, jejíž životopis má ukázati ve skrovných mezích, jak se františkánské hnutí objevilo u nás, jak působilo a jaké ovoce zanechalo.

RODINA PŘEMYSLOVA

Přemysla Otakara I. jmenuje německá legenda „mocným, bohatým, statečným a světoznámým u současníků i potomků všude" a s touto chválou souhlasí i chvála, již mu vzdává po smrti jeho syn, když jej nazývá „mužem veliké ctnosti a slávy, jenž pro svou udatnost byl slavný za svého života po celém světě". A dějepisec Palacký motivuje plně tuto chválu slovy: Když Přemysl Otakar I. byl dosedl po druhé na trůn své vlasti, nalezl Cechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nemoci a nevážnosti, podrývané od nepřátel domácích i zahraničních, trhané na různo fakciemi rozličnými, blízké oupadku konečného a sotva sebou vládnoucí, — a když umřel, pozůstavil je synovi svému co mocnářství, nikomu nepodlehlé, v sobě upokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrachu. A takového zdaru dosáhl, pokud nám povědomo, bez ukrut-ností a násilí, — jen jedna paní měla právo žalovati naň, — pouze opatrným užitím okolností příznivých, důrazností své povahy i vůle, i pomocí bratra ušlechtilého. Totě chvála, které dějepis nemnohým panovníkům přičítati může a kteráž ani dalšího líčení nepotřebuje." Jak divně se odráží tato všeobecná chvála dějin od toho stavu, v němž kdysi byl za svého mládí! Skoro neznámý ve svém mládí, po prvé vystupuje asi roku 1185 na smutné kolbiště tehdejších zápasů Přemyslovských. Jest vypraven toho roku svým starším bratrem Bedřichem na Moravu, aby ji uvedl v závislost na knížeti českém. Setkává se s markrabětem Konrádem Otou v bratrovražedné bitvě u Loděnic. Zvítězil nad Konrádem, snad již tehdy se ukazoval jeho talent, ale u Čechů oblíben nebyl. Po smrti Bedřichově stal se Konrád knížetem českým, ovšem na krátko. Proti nástupci jeho Václavovi povstává Přemysl, podplácí císaře, aby mu český trůn prodal za 6000 hřiven, ale když je nemohl sehnati, a nad to vyjednával se stranou císaři protivnou, ztratil trůn proti šťastnějšímu Břetislavu Jindřichovi a když vytáhl s vojskem proti němu u Zdic, byl od svých opuštěn; a tak jako psanec musel prchati ze země. Nenadál se, že vlastně svým útěkem zachraňuje svou vlastní politiku budoucí: jednotu a celistvost země české.

Ale ani potom, když roku 1197 zemřel kníže-biskup, nemá naději na trůn, ač nyní má lepší právo. Mladší bratr jeho Vladislav byl povolán a Přemysl měl dále býti vyhnancem. Ale energie Přemyslova nesnesla tohoto příkoří a proto míní mocí vojenskou se měřiti s bratrem.

Než tu smířlivost a dobrosrdečnost bratrova otvírá Přemyslovi novou cestu pokoje a míru, na níž měl býti šťastnější než kterýkoliv Přemyslovec a na níž měl důmyslem povznésti Čechy na království na věčné časy a k evropské slávě. Šťastný osud mu odstranil všecky překážky, jichž sám byl dříve nástrojem, aby se toho štěstí nedostalo jiným, a k tomu odstranila mu smrt největšího protivníka: mladého a bezohledného císaře Jindřicha VI.

Místo císaře, dřívějšího pána situace a rozhodčího v rozbitém na tři kusy již dědictví Přemyslovském, stává se pánem situace politické v rozbitém Německu král český Přemysl, již z Boží a apoštolského stolce milosti, nikoliv z milosti císaře, kdysi ubohý uprchlík, nyní mocný, bohatý a světoznámý u současníků i potomků všude, jak praví o něm německý překlad legendy.

Byl tedy slavným a šťastným panovníkem, vtom souhlasí s legendou i dějepis, ale dějepis vytýká přece jednu stížnost násilí, spáchaného na ubohé Adéle. Ale legenda vidí v Otakarovi otce světice a proto jej oslavuje i v manželství. Jak by mohla býti úhonou stižena matka světice, druhá manželka Přemyslova, Konstancie Uherská? Proto legenda významně praví o Konstancii, že byla sestrou krále Ondřeje, otce svaté Alžběty a že celá posloupnost u obou rodičů byla krve čistě královské.

Legenda oslavuje, zastírá, než historik hledá pravdu a nesmí se při soukromých poměrech rodiny Přemyslovy vyhnouti tomuto smutnému a poměrně dlouho se vlekoucímu sporu zapuzené Adély Míšeňské s Přemyslem.

Kdo byla Adéla? Adéla nebo Adléta byla dcerou markraběte míšeňského Oty Bohatého, sestrou Albrechta a Dětřicha Míšeňského. Přemysl vypravuje o své mladičké známosti a lásce s Adélou v listě svém k papeži způsobem romantickým. Prý v chlapeckém věku a ona též v útlém dětském věku přilnuli k sobě bez vědomí rodičů a příbuzných Adéliných. Důvod, že stalo se tak bez vědomí rodičů i příbuzných, nezdá se vymyšlený. Skutečně se tak mohlo státi při tehdejších osudech Přemyslových i při tehdejším zvyku, ještě v našich krajích se udržujícím.

Na dvoře příbuzných Wettinů Míšeňských se zdržoval Přemysl tehdy, kdy v Čechách zuřily boje o knížecí stolec, do nichž měl sám pomocí svých příbuzných z Míšně zasahovati. Rodiče jeho tehdy již nežili. Zemřelí: otec jeho král Vladislav II. již okolo 1174 a brzy i matka jeho Jitka Duryňská. A že příbuzní Adély nevěděli o sňatku, nebylo tehdy nic zvláštního. Vždyť sňatek Přemyslův byl jistě jedním z četných tehdy sňatků tajně uzavíraných bez zřetele na církevní překážky i na její pravomoc. Církev mohla účinně brániti takovým sňatkům jen v zemích s jemnější kulturou západní, kde uplatňovala již zákony křesťanského manželství. V našich zemích byly ještě staré řády a zvyky a zvláště v manželství namnoze zcela pohanské. Manželství, uzavírané docela potají, často únosem, jistě nebylo tehdy ničím ještě zastaralým. Vždyť za více než jedno století se ještě taková manželství napravují působením již Minoritů, jak toho doklad máme v konvalidaci manželství, uzavřeného též tajně, mezi manžely Habardem ze Žerotína a Školastikou Šternberkovou, rodinou to bl. Anežce, jejímu klášteru a minoritům jednou z nejmilejších. Tak dlouho se táhnou zlořády, jež jinde církev již dávno potlačila. Tak možno i mysliti u Přemysla na jakýsi způsob snad únosu, jak tomu bývalo jistě v té době v Čechách častěji a před sto lety často i na dvoře knížecím. Přemysl jistě z těchto věcí si nedělal svědomí tak, jak líčí ve svém listě papeži, ani ne z toho, že nedošly potřebné dispense; ale nyní šťastnou hrou osudu bylo mu to velmi vítáno, mohl-li papeži, otci křesťanstva a horliteli o reformu in capite et membris, také on vyznávati své obtížené svědomí dřívějšími nedbalostmi zákonů církevních. A zvláště mu bylo vítáno, že dispense, později dožadované, nedošly vinou biskupa pražského Břetislava Jindřicha. Jak milá byla nyní Přemyslovi nedbalost biskupa Břetislava Jindřicha, jenž s počátku z nedbalosti, snad úmyslné, pro necírkevní sňatek svého příbuzného, později ze zjevného nepřátelství dispens žádati opominuli Přemysl nyní jej přímo pro tuto okolnost nazývá biskupem blahoslavené paměti. Co bylo asi příčinou, že se Přemysl rozhodl po klidném a jistě též šťastném manželství, déle než dvacetiletém, s Adélou se dáti rozvésti? Vždyť byl Přemysl již tak pokročilého věku, že ztrativ prvorozeného syna z Konstancie, pozbýval vůbec naděje na budoucího syna a chtěl se „kajícně" vrátiti k Adlétě. S Adélou měl syna, dědice království, Vratislava a tři dcery, Marketu, Božislavu a Hedviku. Mimo to Wettinové byli rozhodnými politickými straníky Filipa Švábského, jako jím byl tehdy i Přemysly

Přemysl praví ve své relaci papeži, že prý sám chtěl pokojně žiti s Adélou, když s ní měl již dítky, ale když často mu bylo vytýkáno, jak od přátel, tak i od příbuzných obojí strany, tak i od zbožných mužů, že to není věcí bezpečnou, aby byl v takovém manželství, tu teprve prý pokládal za nutné, snésti raději rozvod, než proti předpisům církevním setrvati v manželství.

Důvody, uváděné Přemyslem, třebas zveličované a přepracované, přece nebyly zhola vymyšlené. Nastávala nová doba v Čechách. Církevní zákony nabývaly více platnosti a jimi se musela měniti nebo rušiti leckterá starodávná zvyklost. V téže době papež Daniele, biskupa Přemyslovi oddaného, sesazuje a poroučí, aby bylo přikročeno k volbě biskupa dle kanonických předpisů. Přemysl jistě neměl tak citlivé svědomí z úcty k církevním předpisům. Ale bylo nebezpečí, že ztratí oblíbeného a oddaného biskupa a bylo nebezpečí, že vypuknou spory, jež později vypukly neodolatelně za nástupce Danielova. A Přemyslovou snahou bylo zachovati co nejvíce starého tam, kde byly nové předpisy ohrožením jeho dosud neomezené moci v zemi, ale též bylo jeho snahou, aby využil nových směrů plnou měrou tam, kde toho nové předpisy dávaly možnost.

Tak tomu bylo i v manželství jeho s Adélou. Adéla již stárla. A Přemysl, povahou vášnivý a zvyklý také vášni své zjednávati platnost způsobem bezohledným, hledal mladší choť. Dříve by bylo stačilo pouhé jednoduché zapuzení bez soudů, jak i manželství bylo uzavřeno bez zřetele k předpisům církevním. Mělť po té stránce dostatek vzorů na trůně císařském i královských po Evropě.

Lothar II. zapudil svou manželku Theutbergu a vrátil se k souložnici, Jindřich IV. teprve 191etý snaží se zapuditi manželku, ale je již církví donucen vrátiti se k zapuzené. Podobné pokusy učinili francouzští králové Filip I. a II. První s Bertradou z Anjou, druhý zapudil Ingeborgu, sestru krále dánského, a pojal Anežku z Andechsu, z rodu hrabat Meránských. U žádného ze jmenovaných nebylo zapuzení z důvodů politických, spíše to uvádělo rušitele samy do těžkostí politických.

U všech učinila církev rozhodný zákrok proti nekřesťanskému způsobu. Ale u Lothara ještě vidíme značné obtíže předchozí. Dvě synody, obeslané četnými biskupy r. 860 a 862 na rozkaz císařův vynucují na ubohé královně vyznání viny a ukládají jí „pokání" a zavírají ji do kláštera. I legáti tak energického papeže, jako byl Mikuláš I., kteří mají zjednati právo jménem papeže, dávají se podplatiti a soudí nejinak než synody dřívější. Teprve na synodě lateránské sám papež prohlašuje právo zapuzené, ale provedení rozsudku se uplatňuje až teprve po delší době.

Pozdější případy jsou již lehčí. U Jindřicha odklizuje definitivně tuto věc na synodě v Sutri přísný biskup ostijský a kardinál sv. Petr Damiani roku 1069, proti Filipovi I. opřel se nebojácně, s výsledkem trvalým biskup ze Chartres Ivo; proti Filipovi II. se vší důrazností zakročuje papež interdiktem v jeho druhém sňatku s Anežkou Meránskou. Ale Filip i potom se namáhá po dvacet let, aby se zbavil nenáviděné královny Ingeborgy. Než neoblomný papež Innocenc zavrhuje jeho nezákonný druhý sňatek, a když se král zpěčuje provésti rozkazy papežovy, trestá celou zemi interdiktem. Zrovna tolik asi let se namáhá v Cechách ubohá, zapuzená paní, aby se jí dostalo práva, ale nedochází slechu.

Ve Francii dostačí té doby již jen hrozba papežova trestem, anebo odpor jednoho biskupa, aby zlomil smyslné chtíče daleko mocnějšího krále, než byl nově stvořený král český.

Ve Francii král i v Německu císař byli proti vůli církve a jejím zákonům již příliš slabí. Církev mohutným rozpětím dovedla v zemích rozkvetlého již rytířstva i pozadí panovníkovo pojistiti si tím, že ovládla nejen svou hierarchií moc politickou ve státě, nýbrž co více, dovedla proniknouti reformními zákony celé mravní smýšlení a cítění všech poddaných. V Německu a na západě rytířském nesnesli poddaní krále cizoložníka anebo rušitele křesťanského manželství, nesnesli pohanění ženy. Čechy byly v té době ještě ve stínu starých dob, domácích, ještě namnoze i pohanských zvyků a mravů. Na západě církev svým smýšlením ovládla církev i laiky, kdežto naopak v Čechách pod stínem starých zvyků úpí ještě sama církev. Biskup Daniel, příjmím Milík, jest takovým typem církevního hodnostáře, jak jej shledáváme v Německu snad ještě za dob před Řehořem Vil. Dostal se na stolec po biskupovi, docela jiného rázu a smýšlení, Břetislavu Jindřichovi. Tento již proto, že to byl Přemyslovec a že politicky vyzdvihoval svou moc na roveň knížecí, ba dokonce i nad moc knížete zemského, byl by zavedl při delší vládě moc a důstojnost biskupského úřadu a tím i církve na tu výši, o jaké se později nezdálo snad ani biskupu Ondřejovi. Ale na neštěstí církve a opět na štěstí politické moci knížete zemského, sjednotiv sám, co bylo jeho přičiněním rozděleno, zanechal Čechy politicky sjednocené, ale biskupský úřad zrovna tak podrobený moci knížecí jako dříve Přemyslovi. Tak se stal Přemysl neomezeným pánem věcí politických i církevních v Čechách po biskupu-knížeti.

Daniel Milík byl sice dosazen ještě Vladislavem, ale Přemyslem velmi ochotně přejat jako dědictví. Gerlachova kronika praví s trpkým posměchem: „Vladislav povýšen na vévodu, jenž jakéhosi z kaplanů svých jménem Milíka, příjmím Daniele, nám téměř neznámého, ustanovil biskupem, nedbaje jakékoliv volby kléru."[16]

Daniele líčí žaloba jeho protivníka Arnolda, probošta v Sadské a kanovníka pražského, barvami křiklavými, jako kněze, který bez dispense byl svěcen; praví o něm, že byl církvi pražské vnucen, že prý jest ženat a má děti, že jest opilec, smilník, kejklíř a konečně, že jest marnotratník.

Ač pokládáme tyto žaloby za přehnané, přece za zcela vymyšlené je míti nelze. Možno je vysvětliti docela dobře z tehdejší doby. Daniel měl za sebou v zemi nejen mocného knížete, nýbrž i zvyky a mravy celé tehdejší společnosti české. Proto si mohl též dvakráte dovoliti pod různými vytáčkami, aby neobjevil se před papežským soudem.

Proto již dříve Arnold, osamocen ve svých žalobách, byl donucen, nikoliv usvědčen, před stranickým soudem, stejného smýšlení ghibelínského, jako Daniel, magdeburským arcibiskupem Landulfem, kleče a bos, aby prosil za odpuštění, a aby se zavázal zvláštní přísahou, na níž obviněnému i soudci nejvíce záleželo, že nikdy již s ničím podobným proti biskupovi nevystoupí.

Než Arnold znova vystupuje v naději, že bude slyšen před forem nestrannějším, a celou žalobu podává znova papežské kurii. Nato se Daniel dvakráte omlouvá, že mu nelze přivři, až mu mocný jeho ochránce Přemysl vymohl u papeže, jenž tehdy Přemysla politicky tak nutně potřeboval, že byl u-stanoven delegovaný soud, k němuž se opět Daniel nedostavil sám osobně, nýbrž svými plnomocníky. A tu rozhodla bohužel zase proti Arnoldovi dřívější jeho přísaha, složená před stranickým soudem dřívějším. Neboť když mezi líčením plnomocníci Danielovi vzpomněli někdejšího odsouzení magdeburského a jeho přísežného závazku, papež rozhodl proti Arnoldovi a nařídil mu věčné mlčení. Ale ovšem tím ještě věc Danielova nebyla skončena. Daniel se měl ještě očistiti a dokud by to neučinil, byl zbaven úřadu. Nato měl se ještě sám osobně dostaviti ke kurii a kdyby neuposlechl, měl býti nadobro zbaven úřadu a kapitula měla zvoliti nového biskupa.

Ale Daniel se k očistnému soudu zase nedostavil, takže byl exkomunikován. Teprve potom se dostavil a když přisahal, že obsílky nedostal, byl klatby zproštěn. Teprve na příznivé svědectví biskupa Konráda Řezenského a Bertholda Naum-burského a českých opatů Břevnovského, Sázavského a Kladrubského byl odporučen kurii, aby mu bylo uděleno odpuštění.

Papež listinou 1202 jej rehabilitoval, ale Daniel pokládal i tehdy za dobré, aby se s Arnoldem, svým žalobcem, smířil a proto se vyrovnal s ním tak, že mu vrátil zadržené prebendy, ač proces sám Daniele stál mnoho, velmi mnoho nákladu.

Celá pře Danielova byla snad důležitější otázkou pro Přemysla, než pro něho samého. Přemysl prostě potřeboval zvláště ke svému rozvodu takového biskupa, jako byl Daniel, tak jako biskup druhu Danielova potřeboval Přemysla. Vidíme to v celém projednávání zmíněného sporu. Mistrně jest to po každé tak nastrojeno, aby soudci Danielovými byli církevní hodnostáři, političtí přátelé Přemyslovi. V Čechách mezi opaty se Přemysl při své moci nemusel nikoho báti, kromě pozdějšího biskupa druhu Ondřejova.

To dovedla dobře odhadnouti kurie, chtíc dosfati spor před fórum do Říma, ale politické události byly silnější než vůle papežova. Papež potřeboval dobré shody s Přemyslem a Přemysl dobře dovedl svou pomoc papeži prodati, totiž za cenu ponechání biskupa Daniele.

Proto se všemožně namáhal, aby Daniel nemusel do Říma k soudu. Daniel také za hlavní překážku nedostavení se k soudu roku 1200 klade pokřtění syna králova. Sám Novotný, ač snaží se všemožně Daniele omluvit po stránce mravní na úkor Arnoldův, praví, že v tom jistě bylo viděti ústupek Přemyslovi.

Tak věc rozvodu měla pro Přemysla bezpečné pozadí, jež se nepodařilo Římu proraziti při vší energii Innocence III. Řím dobře dovedl odhadnouti, že zde nemůže tak rozhodně postupovati jako proti daleko mocnějšímu králi francouzskému. Celé líčení sporu nám ukáže, že Řím zde bojoval se spletí nepřekonatelných překážek. Relace Přemyslova byla tak dobře sestavena, že se stavěla, ač založena byla na choutkách a libovůli panovníkově, otevřeně na pole kanonického práva. Pře Filipa Francouzského byla zřejmým cizoložstvím, kdežto Přemysl měl pro sebe záštitu nepokojné svědomí, že žije v manželství církví zakázaném, tajném, uzavřeném bez vědomí obou rodičů a příbuzných a s překážkou IV. stupně příbuzenství, která šťastně nebyla odstraněna. A mimo to Přemysl má za sebou muže, kteří mohli Římu býti zárukou poctivého smýšlení Přemyslova, jež nazývá „viri religiosi", nejen nábožní, nýbrž skutečně řeholníci, zastánci nových směrů církevních zákonů, jak později jimi byli sami miláčkové dvora královského minorité. V tomto sporu sice nejsou, ale později jejich spisovatel legendy bude chváliti Přemyslovo zasnoubení s dcerou rodu královského.

Celý proces s ubohou Adélou se tedy pro větší povznesení jeho v duchu církevním konal v kterémsi klášteře pražském. Byl konán docela po způsobu procesu řádně kanonického. Aby se Adéla nemohla dostaviti a tak byla prohlášena neposlušnou řádného soudu a odsouzena in contumaciam, bylo postaráno předně o to již tím, že zvolen k tomu soudu klášter, kde ženám vstup papežskými dekrety byl zakázán; dále, kdyby se snad přece, jak se též skutečně stalo, Adéla pokusila se svými příbuznými osobně se objeviti před soudem, bylo dáno žoldnéřům nařízení, aby jí v tom zabránili. Tázána byla soudem na to, nač rozhodně musela odpověděti ve smyslu Přemyslově, totiž na pokrevní příbuznost. Také nebylo nesnadno sehnati sedm šlechtických osob, které dosvědčily, že skutečně jest příbuzná s Přemyslem.

Co tedy mohlo býti na oko řádněji a zákonům kanonickým přiměřeněji učiněno, než vynesen rozsudek rušící dosavadní manželství s Adélou? Tak mohli rozsudek podepsali nejen takový biskup, jako byl Daniel, nýbrž i oni „viri religiosi" řeholníci, ježto proces měl úplně zdání spravedlivého provádění nově zaváděných církevních zákonů a Přemysla stavěl spíše do světla co nejskvělejšího, jenž obětuje i blaho své dosavadní rodiny i své osobní zákonům církevním. Nač si mohla stěžovali také ubohá Adéla nežli na to, že nebyla připuštěna k soudu osobně, aby hájila práv svých a práv svých dětí? Na nic jiného než na to, že žila již s Přemyslem přes dvacet let, ale ovšem v manželství tajném se svým příbuzným, bez předchozí dispense, již obstarali opominul blahé paměti biskup pražský Břetislav Jindřich. To vše nečinilo manželství nikterak legitimním, ani to, že s Přemyslem měla již několik dítek.

Nemohla popříti, ba sama to doznává, že Přemysl to učinil na rozhodnutí biskupa a rady jeho v klášteře, tedy na místě posvěceném a vhodném pro věc posvátnou. Jediné mohla na-mítnouti, že nebyla připuštěna k soudu osobně, aby se hájila, ale toho opět nedopouštělo místo, kde se soud konal. Tak mohl právem namítnouti soud ji odsuzující. Nic jí tedy nezbývalo, než aby celou žalobu předložila papeži a žádala ho o nový proces. To také ona i její příbuzní učinili. Ale věc celá dosud zůstávala v moci Přemyslově, neboť měl za sebou vše, co mohlo papeže směrodatně informovati: biskup, preláti jak světští, tak řeholní, konečně celá česká veřejnost Každý ovšem se svého stanoviska byl proti Adéle a pro Přemysla. Biskup pro svůj život a žaloby, které jej tížily a v nichž jedině jej ochrániti mohl Přemysl. Laická veřejnost česká pro starý zvyk, jenž panoval ještě déle v manželství. A preláti, zvláště řeholní i světští, kteří nebyli smýšlení biskupova, měli za důvod kanonické zákony, jež se před očima jejich tak přísně prováděly i v samé rodině knížecí. Tak se ubohé Adély neujal nikdo, ani prelát směru žalobce kanovníka Arnolda a byla tudíž celá její záležitost složena na papeže a eventuální vliv jejích příbuzných, ale ten byl pro ghibelfnské smýšlení celé rodiny Wettinské již napřed velmi pochybný. Mimoto záleželo papeži nemálo na tom, aby pro svou politiku získal Přemysla, jehož osobnost pro záležitosti vyvíjející se v Německu stala se nyní důležitější než kteréhokoliv jiného panovníka v Evropě.

Proto za takových okolností jest to znakem jistě papežovy vzácné nestrannosti, že věc Přemyslovu a Adélinu dává hned vyšetřovati bez zření k tomu, že Přemysl jemu byl tak potřebný. Neboť dává věc Adélinu ještě v říjnu 1199, tedy hned, když došla stížnost Adélina do Říma, přísně vyšetřovati Ludolfovi, arcibiskupu Magdeburskému a opatům Albertovi z Biirgelu a Matoušovi z Altzell, ale nesvěřuje jim rozsudek, jak by se dalo čekati při blahovůli k Přemyslovi, nýbrž žádá, aby výsledek přísného šetření poslali do Říma. A že Přemysla nemínil nijak ušetřiti ani nejpřísnějších opatření církevních, tomu nasvědčuje ta okolnost, že i Konstancii, královskou dceru uherskou, jmenuje v listě svém, zaslaném kléru francouzskému téhož roku a měsíce, přímo cizoložnicí.

Mimo to ještě jasněji ukazuje se nestrannost papežova v tom, že jmenuje nové soudce ve věci Adélině, poněvadž se snad dosavadní soudcové neukázali dosti horlivými, jak poukazuje Novotný, anebo spíše, že tu byla stížnost na možnou stranickost, zvláště jednoho ze soudců dosavadních. Ludolf Magdeburský byl totiž spřátelen s Přemyslem. Proto papež nařizuje novým soudcům Gardulfovi, biskupu halberstadtskému, Bertoldu, biskupu naumburskému a Winnemarovi, opatu ve Pfortě, nové vyšetřování a zase měli zdržeti se rozhodnutí a zaslati celé jednání s výpověŘmi do Říma.

Novotný vytýká, že prý papeži Innocenci III. patří neprávem titul ochránce manželství a při tom má na mysli benevolenci papežovu k Přemyslovi z ohledů politických.

Ale právě jsme viděli, jak Innocenc přísně poroučí vyšetřování, nehledě k tomu, že Přemysla potřebuje, ustanovuje za sebou dvě komise a žádá veškerá akta do Říma před svůj tribunál. Přemysl byl sice papežovým spojencem, ale vidíme, že z toho titulu nebylo lze Přemyslovi těžiti. Přemysl těžil z jiné strany, jak to sám Novotný napovídá, řka, že to vzbuzuje přímo obdiv, s jakou obratností dovedl se Přemysl vyhýbati úskalím situace a jak i v těchto nebezpečných vlnách uměl loviti pro sebe. Praví sice hned, že zde byl rozdíl mezi poměrem krále francouzského Filipa Augusta ke kurii a poměrem Přemyslovým, rozdíl pro Přemysla výhodný. Proti králi francouzskému papež prý vystupoval se vší ráznou přísností, poněvadž to byl nepřítel, proti Přemyslovi nesměl si tak počínati, aby se jím nestal.

Divná to věc, že Novotný myslí, že papež měl takové ohledy na Přemysla, že musel zapříti své jednání právně církevní, jehož se nelekal použiti ani proti nejmocnějšímu panovníku po císaři; a co se týká Přemysla, vidíme zrovna v zápětí, že právě sám Přemysl se zřetelem na papežskou politiku byl nucen zapříti své pradávné přesvědčení politické; odpadá, ač nerad, od strany Štaufské a dává se papežem vésti proti svému přesvědčení a částečně i na svou škodu do tábora tehdy k tomu ještě všeobecně neoblíbeného Oty Brunšvického. A k tomu papež Přemysla, ač tento musel i na svou škodu změniti svou politiku, nazývá stále ještě jen „vévodou". Nařizuje přímo Přemyslovi, aby přilnul k Otovi a od něho si vyžádal koruny a pak teprve slibuje, že ji z moci apoštolské jemu i dědicům potvrdí.

Kdo se zde musel podrobiti, kdo musel koho přízeň hledati, papež Přemyslovu, či tomu bylo spíše naopak? Sám Novotný musí přiznati, že Přemysl byl sice spojencem, ale přece jen prosebníkem papežovým. On tedy musel ustoupiti papeži, chtěl-li dosíci dalších výhod, nikoliv papež. A papež, ač věděl, že potřebuje Přemysla, přece si byl dosti vědom své moci, aby mohl zkrotiti choutky prostého proň ještě vévody proti zákonu křesťanskému, když dovedl tak rázně zkrotiti a v poslušnost uvésti daleko mocnější Francii a současně i Anglii.

Byly to tedy jen ony okolnosti, o nichž jsme se zmínili dříve, jež papeži otázku sňatku Přemyslova postavily do světla docela jiného, než ve Francii otázku sňatku Filipa Augusta. A Přemyslova vychytralost záležela právě v tom, že dovedl tak výborně použiti přísnosti v Čechách nového zákona církevního pro svůj rozvod, takže Přemyslova záležitost manželská měla pro sebe presumpci práva církevního, proti čemuž krok krále francouzského byl zjevným cizoložstvím.

Proto věc francouzská byla řešena se vší „bezohlednou přísností", ale ne proto, poněvadž byl nepřítelem, nýbrž pro zjevné cizoložství, kdežto Přemyslova věc, kde i sama žalobnice Adéla musela přiznati, že žila v pochybném, tajném manželství, vyžadovala dlouhého procesu, neboli papež „nesměl si tak počínati", ale nikoliv proto, že Přemysl byl spojencem papežovým a z obav, aby se nestal nepřítelem. Takových důvodů zde papeži potřebí nebylo, poněvadž dosud ještě papež poroučel a poroučel vůči Přemyslovi dosti libovolně a Přemysl musel ještě několikráte i proti svému přesvědčení poslechnouti, aby nepozbyl přízně papežovy, jíž mu bylo nanejvýš potřebí. Ale obratnost a vychytralost Přemyslova dovedla se pohybovati v takových „úskalích situace", ba i v těchto „nebezpečných vlnách" uměla loviti pro sebe, jak praví správně Novotný. Dovedla uhájiti pro sebe potřebného biskupa a dovedla dáti novému sňatku s Konstancií ráz církevně zákonného. Tak dovedl Přemysl velikého a důmyslného papeže ještě důmyslněji oklamati.

Ba oklamání to bylo tak důkladné, že papež v listině ze 7. ledna 1204[17] potvrdil na přání vévody Leopolda výrok arcibiskupa salzburského Eberharda ve smlouvě o jeho sňatku s jednou z dcer Přemyslových z prvního jeho manželství s Adélou. Výrokem tím byla rozvázána smlouva Leopoldova, spojená s přísahou, že si vezme jednu z dcer, jen když Přemysl matku její (Adélu) nezapudí. To byla ve skutečnosti koncese i pro Přemysla, jak dobře praví Novotný, neboť papež tím nepřímo přiznává, že dětem Přemyslovým z tohoto manželství nenáleží legitimita, a tedy i manželství samo vlastně nebylo legitimní. Neboť Leopold zapuzením Adély pokládal smlouvu za neplatnou, jsa též toho patrně přesvědčení, že se nikdy Adéle nepodaří to, co se podařilo jiným zákonitým manželkám pomocí papežovou. Vždyť mu jistě šlo o věno nevěsty, na něž dcera ze zákonného manželství měla právo. V tomto případě však manželství bylo pochybné, proto se dává rozvazovati od přísahy a papež to schvaluje. Tím již vyhrává Přemysl na celé čáře spor s Adélou.

A že to bylo vlastně již vítězství, bylo přesvědčení jak jeho okolí, tak i jeho samého. Tak se biskup pasovský Wolf-ger, chtěje Přemysla získati pro tábor Štaufský, utíká ke Konstancii a posílá jí vzácné sukno k potažení sedla, dar to, jak poznamenává ve svých účtech, pro českou královnu.[18] Ale i Přemysl sám nyní jest již daleko odvážnější ve své věci. Papežem delegovaní soudcové pokusili se ve smyslu svého úkolu obeslati ještě jednou Přemysla k výslechu. Ale Přemysl odpověděl tím, že se vůči poslům zachoval velmi tvrdě, načež soudcové ustali od dalšího naléhání.[19] Papež pak nejenže si věci ani mnoho nepovšiml, nýbrž právě tehdy, totiž dne 15. dubna 1204, potvrzuje z moci apoštolské Přemyslu, jehož nyní po prvé nazývá králem, všecka privilegia, jichž se mu dostalo od římských císařů a výslovně praví, že jej dosud nenazýval králem, protože mu tuto důstojnost dal Filip, jenž sám nejsa králem, jí nemohl uděliti, a vybízí Přemysla, aby se nyní dal korunovati.[20]

Tak mohl býti Přemysl zcela utvrzen, že věc Adélina jest již odklizena, kdyžtě místo klatby, jíž stíhala apoštolská stolice cizoložné panovníky, dokud se nenavrátili ke svým zákonným manželkám, jemu byla nyní poslána koruna královská samým papežem. Byla to ovšem šťastná hra osudu, když právě jemu při takovém poměru rodinném dostává se té důstojnosti, kterou i Boleslav Chrabrý po velikých činech pro církev v Polsku marně na papeži vymáhal. Byla to spíše odměna, již předem udělená, jež měla Přemysla trvale odpoutati od politiky císařské, ghibelínské a připoutali jej k politice papežské.

Ale ještě jednou měla přijíti doba, kdy věc Adélina měla se bolestně dotknouti samého Přemysla, takže Přemysl, stižen jsa ranami, viděl v nich trest Boží za Adélu. Papež Innocenc o tom píše ve svém listě ze 26. dubna 1206,[21] že prý český král pokárán od Pána, když veliké protivenství proti němu vzniklo, kajícně na sebe obrátil slova Písma, že právem to trpí, že zákonitou manželku odpudil i dítky její. A když prý takto vinu svoji vyznal, přisahal před shromážděnými stavy své země, dětem i dvořenínům jejího bratra sám i svými dal přisahati, že neprávem uvedenou zapudí a zapuzenou zpět povolá. Bylo to tehdy, kdy Přemysl přemožen, musel se zase podati Filipovi Štaufskému. Filip byl ochráncem svých věrných přívrženců Wettinů, příbuzných Adéliných. A těm se nyní musel „kajícně" zavázati přísahou, že uzná opět Adélu za svoji řádnou choť.[22] To byla ovšem jen kajícnost politická. Papež sám dobře věděl, že oné kajícnosti pomáhala strana jemu nepřátelská, ghibelínská. Proto to neměl Přemyslovi ani tak za zlé, že v ní nesetrval, jak jednoduše dále podotýká v témž listě.

Ale byly zde shodou událostí ještě jiné věci, které se Přemysla daleko citelněji a hlouběji dotkly, než listinná přísaha věrnosti a sliby v ní obsažené. Ty se Přemysla jistě nikterak zvláště nedotkly. Než shody okolností učinily Přemyslovi zapuzenou Adélu opět cennou. Adéla byla matkou tří dcer a nadějného, ponenáhlu dospívajícího syna Vratislava. Konstancie porodila též syna Vratislava. Přemysl jistě ve volbě jména pro tohoto prvorozeného Konstanciina zase volil jméno Vratislav, aby se na ubohé siroty a Adélu úplně i ve jménech zapomnělo. Ale nadějné dítě záhy zemřelo, a Konstancie dala potom život již jen třem dcerám. A Přemysl již stárnul. Byla obava, že syna již vůbec nedostane. Tu jistě nastupovaly v duši Přemyslově myšlenky, jež správně interpretuje list papežský citátem Písma, jež se nedostavily sice při přísaze politické, ale zato tím citelněji v nitru Přemyslově. Přemysl byl sice hrubě smyslný, neústupný, vy-počítavec, jako mnozí jiní, ale přece též zbožný křesťan, jako celá doba jeho. A proto stižen ranami jak politickými, tak zvláště rodinnými, jistě pomýšlel na kající návrat k Adéle.

Mimo to jako Adéla a návrat k ní byl pojat do nynějšího Přemyslova programu politického, k němuž byl sice přinucen, ale k němuž se vždy raději klonil dříve i potom, tak i Konstancie a spojení s ní pozbývalo pro něho ceny. Spřátelený s Přemyslem bratr její Emmerich, král uherský, zemřel právě roku 1204. Byl to on, jenž se tolik exponoval pro svého švagra v Římě, aby biskupství pražské bylo povýšeno na arcibiskupství,[23] a jemuž i jinak záleželo nejvíce na trvání nového svazku příbuzenského s Čechami. Na místo jeho nastoupil bratr jeho Ondřej, s nímž Emmerich žil v nepřátelství téměř po celý život — ještě před nedávnem ho dal uvězniti, — takže naděje na přátelství česko-uherské jistě nebyla veliká.[24]

Tak nastaly pro Adélu po dnech tolika útrap a pláče dni nové naděje a útěchy. Adéla byla povolána ke dvoru i její dítky uznány Přemyslem za legitimní. Do této doby padá též jednání skvělého poselství dánského, jež si mělo odvésti dceru Otakarovu a Adélinu, ušlechtilou Marketu, nebo jak ji nazývali Dánové Dagmar, jako nevěstu dánského krále Valdemara II. roku 1205. Snad žádná z českých princezen provdaných za hranicemi netěšila se takové oblibě a lásce svého lidu, jemuž se stala Dagmar vzorem krásy a ušlechtilosti. Dagmar v staré lidové poesii dánské jest velebena jako pravá dobroditelka všech vrstev lidu dánského, vpravdě jako zářná hvězda zlatých věků. Slyšme jen některé úryvky z ní v překlade Vocelově:

„Rozblažila veškeren lid, bohaté i nuzáky, ona srdce rozblažila měšťana i rolníka. V blahém klidu přichází k nám, nesouc lidu úlevu, jaká sláva, kdyby v Dánsku vezdy skvěl se taký květ."[25]

Dagmaře dále vkládá v ústa píseň prosbu k Valdemarovi: „Platy na pluh neukládej, zajatým dej svobodu."[26] A jiný verš blahoslaví dobu její jako pravý zlatý věk slovy: „Bylať radost v celém Dánsku, neboť Dagmar přišla k nám. Bez daní, poplužných platů měšťan žil a rolník též."[27]

A kroniky, zvláště dánské, jednohlasně velebí také její tělesnou krásu, pro niž ji Dánové též nazvali Dagmar, t. j. paní denní.[28]

Jest však zvláště zajímavo, jak poznamenává Novotný, že radu k těmto šlechetným skutkům dala jí její matka, jak dánský lid věřil. Dokonce i v tom byla prý matka její rád-kyní, že prosbami přes výstrahy svého manžela přispěla k osvobození strýce králova, biskupa Valdemara, jenž třináctiletou vazbou odpykával svůj pokus o korunu, a za niž se osvobozený pak špatně odměnil, totiž novou vzpourou.[29]

Můžeme-li věřiti tomuto podání, jež jest více než pravdě-podobno, pak máme ve šlechetnosti dceřině ušlechtilé a dobrotivé srdce nešťastné, tak těžce zkoušené matky jako otevřenou knihu. Taková byla ona, tak krutě odstrčená Adéla! Jak asi právem se mohlo těšiti tak šlechetné srdce ze satisfakce, jíž se jí tímto dostalo, když se zdálo, že samo spravedlivé nebe promluvilo, stíhajíc Přemysla vedle nehody politické, zvláště neštěstím na sokyni, pro niž byla potupena a vypuzena násilím. Ona byla šťastnou matkou syna a tří dcer, kdežto sokyně její ztrácí syna, sotva jej porodí a pak se zdá, že jest již zbavena naděje na mužské potomstvo. Nebyl to zasloužený trest, jak si jej usoužená mohla představovat, aby se k ní kajícně vrátilo celé srdce Přemyslovo? Tak byla přesvědčena, tak pevně věřila v opravdovou kajícnost, když ji i s dítkami povolával Přemysl.

Než vše to mělo zakrátko zase prchnouti jako sen, jako nepravá iluse, po níž mělo nastati děsné probuzení, ještě ve větší bolesti!

Ještě téhož roku, co pan Strange Ebbeson v čele skvělého komonstva odváděl do Dánska Marketu, 1205 narodil se Konstancii syn, jemuž dáno jméno Václav, — je to pozdější král Václav I. — Přemysl, jenž kajícně již vyznával vinu a vracel se k Adéle, rázem, jako by vyléčen z nepravé představy o trestající ruce Boží, ještě téhož roku ubohou stárnoucí Adélu bezcitně odkopl. Pokání, jež Innocenc připomíná v listě pozdějším, patrně dle zprávy se strany Adély hned při návratu k Přemyslovi podané, nebylo jistě nikdy opravdové, nýbrž vynucené okolnostmi a jistě nejvíce strachem Přemysla věřícího dle tehdejšího přesvědčení v náhlé soudy Boží. Nyní, když samo nebe dává mu syna a dědice z Konstancie, náhle v něm uzrává úmysl, již dříve prováděný, ale lichým strachem přerušený, aby zapudil Adélu definitivně. Také poměr k novému králi uherskému Ondřejovi, bratru Konstancie, se vytvářel příznivě. Konstancie vlastně, jak poznamenává dobře Novotný, Přemysl nezapudil, ale nechal ji v hrozné nejistotě a obavě, že bude jí snad vystřídati smutný osud Adély. Než i její život, třebas po boku jí snad vášnivě milujícího Přemysla, byl trapný, plný pochybností a nejistoty, snad i výčitek svědomí. Byla obklopena slávou a nádherou slavného krále, jejího milého manžela. Než v sousedství Čech, na severu i dále, nyní v celé skoro říši, již ovládal Filip, bylo přesvědčení, že ona jest vetřelkyní, cizoložnicí, ba dokonce i hlava křesťanstva ji tak nazvala v listě jednou a nyní ještě stále jsou obavy, že ona bude nucena opustiti dvůr Přemyslův po rozkaze církve, jako jiné ženy ve Francii, Anglii a Německu. Nic nepomůže moc a sláva Přemyslova, jež beztoho musela se otáčeti brzy kolem císaře jednoho nebo druhého, brzy kolem vůle všemocného papeže. Tato nejistota trvala po celá léta, až do smrti zapuzené Adély roku 1211. To bylo tedy až do narození Anežčina.

Adéla byla roku 1205 definitivně zapuzena, aspoň pro Přemysla to bylo definitivní. Papežskou kurii dovedl oklamati svou vychytralostí. Král Filip, jenž roku 1204 jej pokořiv, vymohl na něm, mimo slib věrnosti a mimo pokutu 7000 hřiven stříbra a postavení rukojmí, také slib jako poslední podmínku míru, jejž musel Přemysl i přísahou a písemně stvrditi, že uzná Adélu za svou zákonitou choť, nenaléhal tolik na splnění poslední podmínky smíru.

Přemysl dobře věděl, že Filip spíše ho potřebuje než Wet-tiny. Wettinové, příbuzní a zastánci Adély, byli sice odedávna věrnými spojenci Filipovými, jejichž přátelství si musel král vážiti. Ale přece u porovnání s Přemyslem byli Wettinové méně cenní, proto jejich přízeň mohl spíše obětovati Přemyslovi a to se mohlo tím spíše státi, kdyžtě právě tehdy nastalo mezi Filipem a Wettiny jakési ochladnutí a když k tomuto ochladnutí největší měrou přispěl sám Filip. Ba dokonce, když se ochladnutí proměnilo v odpad Wettinů od něho, přikročil král Filip k dalšímu rozhodnému kroku, aby si navždy připoutal Přemysla příbuzenským svazkem, zasnoubil sotva dvouletému synu Přemyslovu a Konstanciinu svou o něco starší dceru Kunhutu.[30] Tím byla Konstancie uznána i králem Filipem za jedině zákonitou manželku a Václav, syn její, za jedině zákonitého dědice koruny a zemí Přemyslových. Adéla tedy byla již před očima křesťanského světa odsouzena a její děti neměly již práva legitimity.

Co se později dálo s ubohou, byla již jen hra, jíž se jen zvětšoval její bol, když se jí stále ještě dávala naděje na to, co se jí stále oddalovalo a když jí stále přiváděn byl na obzor fen, pro nějž neměla již ceny ani ona ani její dítky.

Adély se nyní ujal její bratr, markrabě míšeňský Dětřich, jenž odstoupiv od strany Filipovy, přešel ke straně Ottově. Tím se vystřídali vlastně s Přemyslem v příslušenství stran. Přemysl byl nyní na straně ghibelínské, kdežto přátelé a zastánci Adély na straně guelfské — papežské. Avšak právě nyní mohli býti Přemyslovi tím nebezpečnější. Skutečně také hned obnovili u papeže žalobu na Přemysla, snad ještě téhož roku v listopadu nebo v prosinci, kdy museli se i s Adélou vzdáti veškery naděje na nápravu, kdy Přemyslův a Kon-stanciin syn byl zasnouben s dcerkou Filipovou. Již 26. dubna papež Innocenc píše Eberhardovi, arcibiskupu Salzburskému, opatu Admontskému a děkanu Gurkskému, aby spor Přemyslův s Adélou náležitě vyšetřil a celé šetření poslali apoštolské Stolici. Zde ještě nazývá papež Adélu legitimní manželkou, ale Konstancii již nejmenuje cizoložnicí. Papež vykládá docela lhostejně o nepěkném jednání Přemyslově vůči soudcům z roku 1204, o jeho pokání a písemné přísaze i o tom, že přísahy nesplnil. Po všech těchto proviněních Přemyslových papež místo ostré důtky praví, že z moci apoštolského úřadu jest povinen všem spravedlností a proto že choe tak spravedlivým prosbám markraběte (Dětřicha) a jeho sestry (Adély) poskytnouti sluchu, aby ani krále česského a sestry krále uherského (t. j. Konstancie) spravedlnost neporušil. A proto že opatrné obezřelosti soudců nařizuje, aby povolajíoe obě strany věc náležitě vyšetřili a k němu zaslali.

Ale jmenovaní soudcové, jak poznamenává Novotný, nikterak nepokročili ve vyšetřování, ba ani se neví, zda je vůbec začali. Podle všeho Přemysl, opřen nyní tak pevně o krále ovládajícího skoro celé Německo, dobře se postaral, aby se ani toho neodvážili učiniti, neboť tím činem již nyní by uráželi nejen jeho, nýbrž i samého krále římského. Po příchodu papežských legátů, obou kardinálů, byli sice jmenováni noví soudcové: Sigebod, biskup Havelberský, a opat kláštera Sittichenbachu a tito také zahájili šetření, ale dostavila se jen Adéla a její obhájcové, kdežto Přemysl si obsílky ani nevšiml a soudcové záhy zvěděli, že jako předtím, tak i nyní dal kněze, jenž mu obsílku měl doručiti, prostě zatknouti a krutě uvězniti. Tak o tom praví list papežův z 11. prosince 1208, jímž byli arcibiskup mohučský Sigfrid a magdeburský Albert pověřeni novým vyšetřováním celé pře Přemyslovy.[31] V listě tom jmenuje Otakara slavným králem, kdežto Adélu již ne zákonitou manželkou, nýbrž jen sestrou markraběte Míšeňského, záležitost manželství jest mu již sporná. Prostě vypravuje, že po tvrdém zajetí posla, po ustanoveném dni čekali ještě dva dny, zda aspoň někdo od krále bude poslán. A teprve potom vynesli soudoové exkomunikaci na Přemysla. Papež ještě k tomu uznává námitku, že soudcové byli snad straničtí, jak se omlouval Přemysl, a poručil kardinálům legátům, aby po složení přísahy, že chce státi právu, Přemysla z klatby rozhřešili a ukládá jim jen, aby, budou-li moci k tomu přihlíželi, buŘ sami nebo prostřednictvím jiných vyšetřili, zda skutečně byli soudcové straničtí. A shledají-li důvod — a ten se snadno našel — aby znova vyšetřovali.

Ale mezitím byl král Filip zavražděn 21. června téhož roku. Legáti papežští, kteří měli jménem papeže s vítězným králem již vyjednávati a tak se starati na neštěstí Adély i Wettinů, že guelfská strana, k níž se utekli, měla se státi i protipapežskou, v nastalém zmatku odjeli z Německa a vyšetřování zanechali dalším osudům.

Přemysl tím byl zbaven na čas vyšetřování, ač si z něho ostatně podle jeho neústupného a přímo vyzývavého jednání pramálo dělal. Ale nebezpečím nyní byl mu jediný nyní pre-tendent koruny císařské Ota a celá guelfská strana a tím i Wettinové. Papež po smrti Filipově, zbaven obtíže jednání se stranou ghibelínskou, nejen uznával Otu, nýbrž přímo se staral, aby mu sehnal straníky a mezi jinými napomínal za rok 1208 dvakráte Přemysla, aby se přidal k Otovi. Ale Přemysl váhal, měl k tomu své důvody politické a posledně i rodinné. Měl u strany štaufské, dědiců Filipových, nejen věno mladinké snoubenky svého syna, nýbrž měl v ní celou veřejnou legitimitu svého manželství s Konstancií. Ota byl chráněncem, nelze říci, pokud opravdovým, i práv Adéli-ných proti Přemyslovi. Aspoň v průvodu Otově v Mohuči 20. listopadu se objevuje Vratislav, syn Adélin a spolu též „syn slavného krále českého".

Papež se snaží Přemysla všemožně pohnouti a když legáti jeho pro náhlý odchod z Německa po vraždě Filipově nemohli prohlásiti formálně absoluci Přemyslovu z klatby, činí tak papež ihned již zmíněným listem arcibiskupům mohučskému a magdeburskému, aby Přemysla hned rozhřešili, ukládaje jim, aby pak teprve vyšetřovali, zda dotyční soudcové byli důvodně odmítnuti.

Ale Přemysl více než listů papežových všímal si dobře okolí Otova. Věci se tak zauzlovaly podezřele, že se zdály jedné chvíle Přemyslovi až osudnými. Předně byli v doprovodu a blízkém okolí Otově Wettinové, ochránci Adély. Dále byl v průvodu Otově i Adélin syn Vratislav, jenž již dospíval v nadějného jinocha a jistě nebyl Otou nepovšimnut. O to již se starali Wettinové a pak sama nepřítomnost a neúčast nejmocnějšího vasala, krále českého, na něj sama upozorňovala. A to tím spíše, že zdráhání Přemyslovo bylo tím nápadnější, že bylo bezmála již osamoceno. Neboť největší odpůrci Otovi, Ludvík Bavorský, příbuzný Přemyslův a Leopold Rakouský, přidali se k Otovi již v lednu 1209.

Jak snadno mohl nyní papež Přemyslovo zdráhání a přímo neposlušnost ztrestati na Přemyslu a přiřknouti všecky právní nároky dospívajícímu Vratislavovi, neboť všickni zastánci jeho zákonných práv byli v straně papežově, a jediný Přemysl proti! A tomuto výroku jistě Ota, nyní jediný legitimní král německý a budoucí císař, nebyl by odepřel zjednati platnosti. Jak bylo možno nyní Přemyslu dostaviti se ke dvoru Otovu, k němuž dostaviti se co nejdříve hrozilo Přemyslovi jako nevyhnutelná nutnost, a při tom nezadati své cti a důstojnosti před odkopnutým synem a jeho chráněnci Wettiny!

Než ani tentokrát neopustilo Přemysla štěstí. Již dříve, hned vlastně po smrti Filipově, mluvilo se o možném sňatku starší dcery Filipovy Beatrice s nynějším jediným pretendentem císařství Otou a tak zažehnati spory mezi oběma stranami. Synů Filip neměl.

A to, co se pokládalo za možné, stalo se hned následujícího roku skutkem dne 24. května na slavném sjezdu knížat ve Wurcburce. Byl to nejslavnější sjezd Otův a na něm se slavilo též zasnoubení krále Oty se Štaufovnou Beatricí. A tu ovšem při tak slavnostním jednání nesměl scházeti ani budoucí tchán sestry nevěstiny — král český Přemysl. Tak bylo mu čestně umožněno, aby se dostavil nejen jako opožděný vasal, nýbrž i jako blízký příbuzný samého císaře.

Přemysl nyní jistě přijat Otou nikoliv jako provinilec, nýbrž čestně a se strany Otovy i snad srdečně jako příbuzný, složil povinnou přísahu věrnosti. Jiného na něm nebylo žádáno; věc syna Vratislava i Adély a Wettinů byla jistě z úcty k slavnostnímu výkonu odsunuta do pozadí. Přemysl byl již dávno znám po celém křesťanském světě, tedy zvláště v říši jako nejmocnější kníže říše, k vůli němuž museli Wettinové i s Adélou již po druhé ustoupiti do pozadí.

Přemysl nepotřeboval nyní ani ke korunovaci císaře pro-vázeti, stačilo, že se vyplatil jen určitou částkou peněz.

Wettinové i Adéla již po druhé zklamáni ve svých nadějích, obraceli se znova k papeži, kde přece se jim naděje podávala, nyní již jen ve způsobu sporné věci. Proto obnovili žádost a snad v této žádosti si Adéla trpce stěžovala, že v tak hrozném bezpráví na ní páchaném bylo spravedlnosti tak málo zadost učiněno. Papež jí totiž obšírným listem odpovídá, obesílaje ji, Přemysla a tentokráte i Konstancii před svůj soud k svátku svatého Martina 11. listopadu 1210. V listině ze 13. dubna 1210, jejíž podobné znění posílá i Otakarovi a Konstancii, vykládá obšírně celý průběh procesu od začátku až do té doby, aby tím dal najevo, jak mnoho již bylo vykonáno se strany apoštolské Stolice pro vykonání spravedlnosti v té věci a zároveň prohlašuje stanovisko apoštolské Stolice.

Strana Adélina totiž žádala, aby výpovědi svědků před prvními a druhými soudci byly publikovány a Adéle byla přiřčena presumpce práva. Proti tomu však právem namítala strana Přemyslova, že nebyla slyšena také třetí účastnice procesu Konstancie. Neboť ona přivolila sňatku s Přemyslem teprve, když biskupským soudem, tedy tehdy povolaným v té věci, bylo prohlášeno manželství Adélino za neplatné. Tím nastala pro Konstancii presumpce právní, že ona a ne Adéla jest pravou manželkou. Prohlášení biskupské pak se stalo před mnoha preláty nejen Cech, nýbrž i Uher. Proto nesmělo býti postupováno v procesu bez přivolání též strany Konstanciiny. Mimo to Adéla byla odsouzena zákonnou mocí církevní, takže měla dokázati teprve nesprávnost jednání soudu biskupského. Dále překážka manželská, příbuzenství mezi ní a Přemyslem, skutečně existuje, takže, i když se pře rozhodne proti králi, přece její výkon nyní jest třeba od-ložiti, aby se tím nestala křivda Konstancii. Poněvadž papež o těchto věcech s obou stran nemá náležité bezpečnosti o procesu pražského biskupa, proto klade nový rok této při ku jmenovanému datu, jestliže se do té doby pokojně sami neurovnají.

Tyto vývody papežovy ukazují, že přes všecka bezpráví, bolesti a utrpení Adélina, mělo nové manželství Přemyslovo s Konstancií presumpci pravého manželství. K získání této presumpce si vychytralý politik dovedl sestavili církevní soud manželský tak, že si jednak dovedl udržeti ochotného biskupa, milovníka starých řádů církevních, jaké byly v Německu ještě kdysi za Jindřicha IV., a jednak dovedl nových řádů církevních obratně použiti ke své obraně.

Adéla byla tímto odkladem na nový soudní rok vlastně odmítnuta i tam, kde ještě skládala poslední naději. Podle nových církevních zákonů o manželství a jeho překážkách musela pře Adélina býti prohrána i před papežem, obhájcem manželství, ba právě tím spíše před ním, než před kýmkoliv jiným. Ale tohoto zklamání se ubohá Adéla již nedočkala, zemřelať již 2. února 1211 před skončením procesu.

Co bylo tedy její tragickou vinou, že nemohla obstáti jako pravá manželka Přemyslova?

Adéla, pokud ji možno znáti z projevů jejího života, jak se jeví v celém tragickém procesu, jak ji poznáváme z jejího vlivu na své dítky, jest bytost něžná, milující se vší vroucností a upřímností ženského srdce, spíše trpná než aktivní. Zahoří láskou k mladistvému Přemyslu, tenkráte ubohému, politování hodnému psanci, bez domova, bez přátel. Působí to její šlechetný soucit k ubohému uprchlíku, že zrovna k němu se obrací její srdce a že vzniká brzy tajné manželství mezi oběma bez zřetele na překážky a zákony církevní. Snad její země byla v té věci na rovni s Čechami, kde vládly staré řády, nedbající předpisů církve. Přemysl snad Adéle oplácel vášnivě její oddanost, jejich manželství bylo jistě šťastné, neboť bylo brzy upevněno čtyřmi nadějnými dítkami. Po předpisech a překážkách církevních se nikdo neptal, ani rodiče mladých manželů. Manželství ostatně bylo uzavřeno, jak to nesl starý řád, ještě namnoze pohanský. Byla snad již tehdy u Přemysla spojena jakási politika s jeho mladistvou láskou. Neboť vychytralý politik, jak jej známe později, jistě již v mladém vyhnanci měl své zárodky. Vztahovala se ovšem celá politika Přemyslova při Adéle jen k tomu prozatím, aby měl bezpečný útulek, což ovšem bylo Adéle samozřejmé. Než nepomyslila, že vychytralá vypočítavost jejího manžela bude se pojiti se smyslnou vášní a že vytvoří pro ni životní pohromu. Snad by se nebyla ani vytvořila, kdyby se Přemysl hrou událostí nebyl stal z uprchlíka prvním slavným králem českým.

Než Přemyslem měla v Čechách končiti doba stará a na-stati doba nová. Přemysl nejen se stal z poníženého knížete dědičným králem z milosti Boží a apoštolské Stolice a téměř osou, kolem níž se otáčely zpravidla i osudy císařství římského v Německu, nýbrž Přemysl přechází z doby barbarské do křesťanského rytířstva, a to hned do doby jeho nejskvělejších ideálů, z doby, starých řádů církve, opravdu ještě české více než římské, kde byly ještě staré nešvary, již dávno kárané, zavržené a namnoze již dávno poražené v celé západní Evropě, ještě v plném proudu a měly i v osobě biskupově svého ochránce, do doby, nejen ozářené světlem zákonů církve římské, nýbrž již prodchnuté nejvyšším idealismem křesťanstva.

Nadšený idealista a pravý rytíř byl by v duchu pozdějšího biskupa Ondřeje Čechy zreformoval. Ale Přemysl dovedl býti na jedné straně rytířem a idealistou, a to jen tam, kde mu to přinášelo prospěch, a kde mohl nových ideálů použiti k zrušení toho, co jej již omrzelo, ale na druhé straně dovedl též dobře využiti toho, co mu poskytovala doba stará. A tak zamýšlel učiniti po svém povýšení i ve věci svého manželství, kde chtěl změtniti a reformovati jen to, co jej již omrzelo. Toho ovšem prostá, upřímná a důvěřivá Adéla nechápala. Zůstala v celém svém pojetí manželských otázek v době staré, kdy ještě ve vášnivé lásce s Přemyslem tajně uzavřela manželství, nestarajíc se zavčas o potřebnou dispens, jíž se mělo manželství tajné a vášnivé lásky proměniti v manželství křesťanské, svátostné. Přemysl na počátku doby svého vzestupu politického sám o tuto dispens stál, ale biskup, milovník starých řádů, ji zanedbal, nebo ji nepokládal za potřebnou. A tak byla Adéla nucena do nové doby vkročiti s žalem a bolestí a konečným usvědčením, že ona, dříve manželka vášnivé lásky, není manželkou křesťanskou, podle církevních zákonů, že ne-li jistotu, aspoň presumpci práva na manželku dle zákona křesťanského má její soupeřkyně Konstancie.

Smrt vysvobodila ubohou z dalších útrap a tím byla manželská pře i pro Přemysla skončena bez soudu papežského a nastala ona „čestná svornost" mezitím, jak se o tom ke konci zmiňuje poslední list papežův.

Než otázka legitimity pozůstalých dítek, zvláště syna Vratislava, hrozila stále nad hlavou Přemyslovou a vstupovala často do stadia až nebezpečně kritického nejen pro Přemysla, nýbrž i pro nástupnictví mladičkého Václava.

Mimo již provdanou dceru Marketu-Dagmaru, byly zde ještě dvě dcery, jak je uvádí prameny.[32] Jedna starší Božislava[33] se provdala za Jindřicha z Ottenburka, druhá se připomíná jako řeholnice kláštera v Gernrode, jménem Hedvika.[34] Více o nich nevíme, mizejí tak s jeviště dějin smrtí své matky. Více se však dovídáme o synu Vratislavovi, a to vždy jako „synu krále českého". Víme již z předchozích událostí na dvoře císaře Oty, že Vratislav byl těžkým problémem Přemyslovi, když osamocen měl hledati cestu ke dvoru Otovu. Tenkrát mu pomohla šťastná příležitost zásnubu Beatrice s císařem. Než Přemysl, i když po dobu jeho pobytu u dvora Otova se nemluvilo o věci Vratislavově, necítil se na dvoře Otově v blízkosti svého syna doma. Proto ještě před jízdou do Itálie první opouští dvůr Otův, používaje privilegia výplaty, aby jej co nevidět nadobro opustil při první zvěsti neshody jeho s papežem. Ota byl sice již od 30. října 1210 v papežské klatbě, ale přikročiti k nové volbě v Německu bylo věcí ještě dosti nebezpečnou. Papež sice již povzbuzoval k nové volbě 1. února 1211, a k nové volbě byli pozváni četní knížata, mezi nimiž i markrabě míšeňský Dětřich, ochránce Vratislavův.[35] Ale k volbě nedošlo, jen Přemysl se odvážil sám již tehdy se prohlásiti pro mladého Fridricha Štaufského. A ačkoliv Sigfrid mohučský se staral o vyhlášení klatby nad Otou v Německu, přece se počet odpůrců do příchodu Otova do Německa zmenšil až na tři, z nichž jeden, Heřman Durynský, byl ještě nespolehlivý.[36] Mračna nad hlavou Přemyslovou se opravdu stáhla do ponuré temnoty. Roku následujícího slaví Ota 12. března sněm knížat ve Frankfurtě. Tehdy se dostalo Dětřichovi, jenž si přispíšil, aby z pozvání k volbě vzdorokrále učinil udání na spiklence, zvláště krále českého, plného zadostiučinění. Ota z vděčnosti slibuje si s Dětřichem věrnost setrvání při sobě proti všem protivníkům, zvláště proti králi českému.[37] Mimo to Ota slibuje chráněnci a synovci Dětřichovu Vratislavovi, že mu dopomůže k českému království.

A skutečně v květnu provádí se ten slib ve skutek aspoň formálně. O letnicích 13. května sjíždí se do Norimberka nejslavnější všech sjezdů, jež Ota slavil. Norimberského sjezdu zúčastnil se i moravský bratr Přemyslův Vladislav a to docela otevřeně.[38]

Šel o své újmě na sjezd, odtrhnuv se od politiky bratrovy, či byl poslán bratrem, aby pokusil se o „obratný šachový tah", jak myslí Novotný, aby maskoval příchylnost Přemyslovu? Ať bylo to jakkoliv, jisto jest, že se Přemysl nemohl ve svém osamění cítiti bezpečným.

A to tím spíše, že nejslavnější akt sněmu byl právě soud nad Přemyslem, jímž prohlášen Přemysl za zbavena království i zemí a Vratislav vyhlášen králem českým. Na znamení věrnosti vasalské pokleká Vratislav před císaře, jenž mu odevzdává šest korouhví jako znak uděleného léna království českého.

Na skutečné provedení toho, co zde bylo uděleno, nebylo prozatím sice pomyšlení. Otu zaměstnávaly jiné starosti. Ale Přemysl nemohl se klidně dívati na věc. Mezi přítomnými diváky, nemyslíme-li na Vladislava, jenž byl snad vyslán Přemyslem, bylo zde mnoho českých županů a šlechticů, přívrženců Vratislavových, mezi nimi zvláště Černín, jenž kdysi prokázal Přemyslovi při jeho posledním pokuse o trůn nejcennější služby.[39] To se nedalo podceňovali. Přemysl mohl při možném útoku Otově míti revoluci doma!

Než jak již vždycky sběh událostí Přemyslovi byl přízniv, tak se stalo i zde. Ač Ota měl vlastně proti sobě jen tři protivníky, a jednoho ještě nepevného, přece na ostatní nynější straníky nemohl spoléhati. A brzy se to ukázalo. Ota, chtěje upevniti své místo i ve straně Štaufské, uskutečnil nyní sňatek již ujednaný s mladou Beatricí ještě v červenci 1212. Ale mladá nevěsta po několika dnech na neštěstí Otovo umírá. Tím přestal příbuzenský svazek se Štaufy a pohotovost švábská, vlastní země Štaufská opouští Otu. Brzy nato mladý Štaufovec Fridrich přichází do Německa, jehož Přemysl může nyní vítati jako první a nejstarší přívrženec, ale zároveň i jako jeho chráněnec před mocí Otovou.

Při hojných odměnách, jež Fridrich uděluje svým věrným a obzvláště králi českému, nezapomíná Přemysl ani již minulého nebezpečí se strany Vratislavovy. Proto mimo veliká privilegia, jež mu Fridrich slavnostně mimo nejslavnější privilegium zlaté buly sicilské, dané v Basileji 26. září 1212, ještě s jinými listinami stvrzuje, stará se Přemysl o nejdůležitější akt, jímž měl býti dotud nebezpečný Vratislav na vždy pochován.

Sám se snad pro svoji osobu již nepotřeboval obávati útoků, podobných poslednímu v Norimberce 1212 o letnicích, ale obavy jeho se vztahovaly na prvorozeného syna Konstanciina Václava. Znal vratkost i Štaufské přízně, smutně proslavené právě na vlastním otci svém Vladislavu a bratru Fridrichovi. A proto se snažil všemožně zabezpečiti nástupnictví svému „prvorozenému" synu Václavovi. Nebyl to tedy Přemyslem zavedený nějaký nový řád prvorozenství v nástupnictví českém, jak dobře praví Novotný, nýbrž to byla obava před možným nástupnictvím Vratislavovým.

Proto dává na slavném shromáždění všech Čechů 8. Června 1216 „in communi colloquio Boemorum", voliti Václava příštím českým králem. Tím skutek zabezpečení nástupnictví mohl býti skončen. Potvrzení císařova nebylo potřebí. O tom mluvilo privilegium Fridrichem vydané, že král římský udílí jen regalie tomu, jenž je v Čechách pravoplatně zvolen králem.

Přemysl se obával strany, jež se ještě skrývala a mohla povstati po jeho smrti pro novou volbu, totiž Vratislavovu. A proto činí v tomto případě i ústupek ze svého, nedávno slavně stvrzeného práva o svobodné volbě krále v Čechách, a dává potvrdili volbu císaři. A Fridrich ovšem rád vyhovuje přání a stvrzuje volbu listinou, danou v Ulmu již 26. července 1216. Ale za ústupek Přemysl tím vlastně dosáhl více, než se mělo dosíci listinou. Neboť jedenáctiletému synku Přemyslovu byla tím vlastně udělena investitura na království. Přemysl měl ve svém synu „prvorozeném" již hotového budoucího krále. Celá volba i udělení investitury na království byl jen protest proti možnému pokusu se strany syna Adélina. Ještě Václav, nastupuje po smrti otcově, s důrazem připomíná o sobě, že jest „primogenitus" — „prvorozený", ač jím vskutku nebyl. Tím byl jen Vratislav prohlášený navždy za nelegitimního před celým křesťanským světem.

Ale ještě jednou povstává navždy v zapomenutí pochovaný Vratislav, „syn krále českého". Jest to zvláštní hrou událostí, že jest to právě tehdy, kdy se jedná o neméně milovanou dceru Přemyslovu a Konstanciinu: Anežku.

Tehdy pohřbeny byly veliké plány Přemyslovy, jež měl s Anežkou jako budoucí snachou císařovou a budoucí snad císařovnou. Bylo to v době, kdy s velikou slávou, ale na větší ještě zármutek Přemyslův, opět v Norimberce byly slaveny dva sňatky: prvorozeného syna císařova Jindřicha s Markétou Rakouskou a Jindřicha Babenberského s Anežkou Durynskou dne 29. listopadu 1225. Při té příležitosti asi bratr nevěsty Durynské lantkrabě Ludvík uděluje svobody německým špitálním bratřím. Listina je datována rokem 1225 ve Weissensee a na ní se objevuje též jméno pana Vratislava, „syna krále českého". Byl to opět jakýsi protest proti Přemyslovi a jeho dětem z Konstancie, ale také již poslední. Dále se jméno i tohoto dítka Adélina v dějinách ztrácí a rodinou Přemyslovou jest již jen Konstancie a její dítky, mezi nimiž nás poutati bude postava toho dítka, jež se zrodilo právě tehdy, kdy nešťastná Adéla začátkem roku 1211 umírá, totiž Anežka, jejíž slavné jméno a svatost měly smazati tuto těžkou mravní skvrnu rodiny Přemyslovy.

ANEŽKA. RODIČE ANEŽČINY. NAROZENÍ ANEŽČINO. MLÁDÍ A VÝCHOVA JEJÍ

Zbožný spisovatel legendy se zvláštním důrazem připomíná, že Anežka pocházela ze slavného rodu, zrozena jsouc totiž z královského rodu, majíc otcem Přemysla, zvaného Otakara, slavného krále českého, a matku Konstancii, sestru Ondřeje, krále uherského, a celý rod obou rodičů královský.

Konstancie stala se manželkou Přemyslovou již v polovici roku 1199, brzy po tom, co soudem biskupa Daniele bylo manželství s Adélou prohlášeno neplatným. Co vedlo Přemysla právě ke Konstancii, mladistvé dceři krále uherského Bely III.? Tehdy, kdy se o ni ucházel Přemysl, nežil již Béla III., nýbrž kraloval její starší bratr Emmerich, který neustále byl ve sporu se svým mladším bratrem Ondřejem. Tak byly tehdy Uhry ve stavu ne zrovna lákavém pro spojence. A zdá se též, že Přemysl při ucházení se o nevěstu uherskou ne-ucházel se o nějakou uherskou pomoc. Ani jí nepotřeboval. Vždyť hvězda slávy jeho stále stoupala a té doby byl sám vyhledáván jako spojenec mezi dvěma nápadníky trůnu německého a zvláště samým papežem. A také odevšad mu nabízeny koruny královské.

Samo chování Emmerichovo svědčí, že nehledal Přemysl spojenectví Uher, nýbrž spíše Emmerich hledal spojení s Přemyslem. Nebyl by ani Emmerich tak snadno svolil k sňatku, při němž sestra jeho byla v nebezpečí, že bude pokládána za cizoložnici a že může v krátkosti sdíleti osud Adélin, jak se to roku 1205 bezmála již stalo. Jen narození Václava, — pozdějšího krále, — obrátilo štěstí ke Konstancii.

Mimo to Emmerich se zvlášť až nápadně horlivě staral jak o Přemyslův spor s Adélou, tak i o to, aby biskupství pražské bylo povýšeno na arcibiskupství.[40] Zajisté mu mnoho záleželo na Přemyslovi. Manželství tedy s Konstancií u Přemysla nebylo politickým tahem, spíše uvádělo jej do rozpaků v politice při neustálých sporech v Uhrách s jedné a při nepřátelství příbuzných Adéliných se strany druhé.

Příčinou tedy nového sňatku s Konstancií byla spíše Přemyslova nezkrocená vášeň smyslná, kterou omrzela již stárnoucí matka čtyř dítek a jež byla k tomu podle všeho o několik let starší Přemysla. Mimo to byla to se smyslností spojená ctižádost právě korunovaného, dědičného krále českého, jenž se ohlíží po vznešenější, královské dceři jako sobě a své důstojnosti rovné. Cítí se nyní zakladatelem královského rodu a, možno-li říci, že pisatel legendy v lecčems dovedl vystihnouti snahu své nebo nedávno uplynulé doby, pak jistě vystihuje dobře touhu tehdejších Přemyslovců, tedy i Přemysla, když výslovně prohlašuje rodiče Anežčiny a rod obou rodičů za plnokrevně královský. Pro nevěstu samozřejmě nesměl jiti již jednou oženěný muž, obdařený čtyřmi dítkami, na západ. Tam jej pokládali za cizoložníka, tam platily již rytířské mravy, jež přikazovaly úctu k ženě a sirotkům, jež on oboje chtěl odkopnouti. Tam platil již křesťanský mrav v plné síle a manželství svátostné.

Proto se obracel na východ k nejbližšímu sousedství. Na východě doposud i v Uhrách i v Polsku byla církev katolická zavedena od panovníka více násilím, byla také více ještě dosud institucí politickou a králům ve všem podrobenou, nežli institucí nábožensko-mravní. Proto se snáze uvěřilo v Uhrách rozvodu a neplatnosti manželství s Adélou, jak je prohlásil králi a jeho dvoru oddaný biskup, než na pokročilém a křesťanským mravem proniklém západě. Vždyť i v Rakousích bylo slyšeti různé posměšné poznámky, dokonce již v polovici vlády Václavovy, na pochybný manželský původ krále českého.[41]

A královský dvůr uherský byl tehdy podle všeho v živém spojení s dvorem Přemyslovým. Při nastalém a neustále trvajícím sporu dvou bratří jest přirozeno, že bylo vlastně království rozděleno na dvě strany, z nichž jedna, Emmerichova, žádala si spojenectví Přemyslovo. V té době poznává Přemysl mladistvou, sličnou Konstancii, jež se mu nejen zalíbí, nýbrž jest mu snad i nabízena, ovšem za cenu zapuzení Adély. A církevní zákony, jež tehdy pomocí častých papežských poselstev, v Čechách i v Uhrách se střídajících, víc a více nabývají půdy, jsou tomu v případě Přemyslově samy nápomocny. Otázka překážek příbuzenstva ve čtvrtém stupni nadhazuje chytrému a smyslnému králi možnost zbaviti se zestárlé, důstojností i rodem „nerovné" a vzíti si mladistvou dceru královskou. Nastávající královský švagr, slyše o možnosti, ba dokonce pak i o tom, že již biskupským soudem, a to v domě řeholním, tedy s jakousi zárukou, že všecky předpisy církevního soudu byly zachovány, jest Adéla prohlášena za nepravou manželku, s níž se rozejiti ukládá za povinnost křesťanský mrav a zákon, velmi ochotně svoluje, získávaje tím mocného spojence za hranicemi. Proto byl i tak veliký jeho zájem o Přemyslovy žádosti.

Ovšem že brzkou smrtí Emmerichovou, s nímž ujednán byl sňatek i spolek, roku 1204 se politické věci s Uhrami obracely skoro v nepřátelství. Mimo to Konstancie ztratila na ceně, že jí po brzké smrti prvorozeného syna narodily se již jen tři dcery. Přemysl v téže době i stižen porážkou, musel dokonce přisahati, že zapudí Konstancii a přijme nazpět Adélu. Ztrátou syna z Konstancie a nebezpečím, že již z ní syna míti nebude, odhodlává se Přemysl kajícně povolati Adélu. Ale Konstancii zachovává aspoň tolik přízně, že jí nezapuzuje. Mladistvý zjev sličné královny působil přece aspoň toto. Ale bol a zármutek svírá srdce královské dcery, když se vidí zaprodanou klesati v přízni, oč stoupá kající nálada u Přemysla. Pevně věřila, jak o tom píše pozdější papežská listina, že jest věc s Adélou dávno pohřbena a zatím musí dokonce býti svědkyní přízně, jíž zkroušený Přemysl snaží se zahrnouti Adélu. Co činila, když přivedli Adélu a její dítky, když dítkám Adéliným byly strojeny svatby, když Vratislava viděla již v duchu jako budoucího krále? Co se stane s ní, co učiní s ní Přemysl, jenž ji před krátkém tak vroucně miloval? Doposud ji šetří, nevyhání jí, prokazuje jí milost, ale dobře cítí, že není již královnou, nýbrž jen jeho souložnicí!

Takové bolesti tísnily duši mladé královny právě v té době, když cítila se obtížena dítkem, jež měla poroditi ještě téhož roku, když slavila šťastná dcera Adélina Markéta sňatek s Valdemarem Dánským.

Než právě toto dítě mělo přinésti jí vysvobození z útrap, ponížení a nejistoty do budoucna, jako druhé bezcitné zapuzení a zármutek navždy! Neboť oním dítkem nebyl nikdo jiný než budoucí slavný král Václav!

Přemysl se ani na okamžik nerozpakoval a ubohou Adélu i s dítkami navždy vykázal od svého dvora, a nejen to, nýbrž i navždy odmítá míti jiné dítky, než ty, které mu zrodí Konstancie. Jejího syna, sotva dvouletého, zasnubuje s dcerou krále německého Filipa.

Ještě jednou jest vyburcována z klidného štěstí, prožívaného s Přemyslem, ač-li to bylo pro ni štěstí, dokud stále docházely nové žáloby a stížnosti od Adély. Přemysl byl několikrát obeslán, ale nechtěje kaliti štěstí Konstanciino, nedovoluje ani přístupu poslům přinášejícím mu obsílky.

Jednou dokonce posla, snad neodbytněji se domáhajícího přístupu, dává do tvrdého vězení.

Ale Konstancie se o všem tom dovídá, a zvláště tehdy, když byla papežským listem vyzvána, aby se osobně dostavila k soudu s Přemyslem i se svou protivnicí. Sice byl tento soudní rok vlastně již odsouzením Adély, ale obavy v duši její vznikají přece. Neboť tušila dobře bezpráví, jakého se dopouštěl Přemysl na Adéle. Vždyť poznávala víc a více z událostí se seběhnuvších, kterak Přemyslovi nezáleželo tolik na zákoně církve ani na posvátnosti manželství; vždyť poznala již z vlastní trpké zkušenosti, že, potřeboval-li, zapudil Adélu a opět, viděl-li její přednost, byl hotov se odříci a zapudili i ji samu. Bylať svědkyní srdcervoucích výjevů, když po krátké přízni zase Adélu i dítky její bezcitně zapuzuje. Jako žena cítila ještě více, než kdokoliv jiný, že zde není vše v pořádku, i když se vynášela navenek spravedlnost církevního zákona.

Její svědomí jistě nebylo uklidněno úplně nikdy, ani po smrti ubohé soupeřky. Vina hlavní sice lpěla na Přemyslovi, ale i ona cítí jakousi spoluvinu na neštěstí zapuzené matky i dítek. Smýti tuto vinu: toť byl, tuším, hlavní motiv jejích pozdějších dobročinných, kajících skutků ve prospěch četných klášterů, zvláště kláštera tišnovského, kam se uchyluje, aby tam pod stínem stálých modliteb a pokání sester skončila život a byla uložena k posmrtnému odpočinku.

Konstancie byla jistě zjev půvabný, jenž dovedl Přemysla upoutati a dovedl vykonávati naň i značný vliv politický. Aspoň to bylo o ní známo až v Římě u kurie papežské, která jistě několikrát se obrátila na Konstancii, aby v její prospěch zakročila u krále. Jeden patrný toho důkaz máme v listině, začátkem června roku 1228 vydané, kde se papež obrací na Přemysla nejdříve, ale pak také zvláště na Konstancii. Papež píše významně oběma asi toto: „...toho podvodů a úkladů se varuj, jenž církev bez příčiny neustále pronásleduje, ani svého studu, ani tvé cti nedbá, aby snad to, co jsi myslela, že je ti k prospěchu, nebylo tobě a tvým k pláči. My zajisté tobě i tvému potomstvu milost již udělenou chceme rozšířiti, půjdeš-li správnou cestou, abys toho zasloužila "[42]

Také i příbuzní její v Uhrách dovedli si patrně získati prostřednictvím jejím dosti vlivu na Přemysla, neboť se v téže věci obrací i k Ondřeji, bratru jejímu a králi uherskému.

Tento vliv po smrti manželově přenesla Konstancie i na děti a zvláště na panujícího Václava, jenž matce byl vroucně oddán. Zvláště v prvních letech jeho vlády jest viděti její vliv na královského syna, jako by celá jeho vláda závisela na bytosti matčině. Václav dobře cítí, zvláště dokud žije jeho nevlastní bratr, ovšem neuznávaný za bratra, Vratislav, že jej s matkou pojí jedno pouto legitimity proti potulnému „synu krále českého". Toho vlivu se strany jeho manželky Kunhuty nepozorujeme.[43]

A když konečně po bohabojném životě v zátiší svého kláštera v Tišnově umírá, jest to opět její „prvorozený" syn, král Václav, jenž pospíchá k jejímu smrtelnému loži, aby milovanou bytost, jež jemu dala život a jíž on svým zrozením dal novou naději k životu, viděl naposled a doprovodil ji „ne bez bolestí a vzdechů uvažuje v srdci o její smrti".[44] Množství prelátů světských i řeholních, četní kněží i mnichové z Velehradu a Opatovic doprovázejí v zesnulé královně štědrou dárkyni svých kostelů a klášterů.

Než tím neměla býti Konstancie budoucím věkům tak známa. Kostely i kláštery byly darem i jiných královen a šlechtičen. Čím však Konstancie měla nejvíce oslaviti Čechy i církev křesťanskou, bylo její dítě, dcera Anežka.

Anežka byla z devíti dítek Konstanciiných poslední. Její bratři a sestry byli asi tito, jak nám je zaznamenává nejspolehlivější genealogie:[45]

Nejstarší a prvorozený vlastně byl Vratislav, narozen okolo r. 1200, jenž měl jménem zahladiti i vzpomínku na stejnojmenného syna Adélina. Ale krátce po narození zemřel. Po něm se narodily Konstancii tři dcery: Judita, zasnoubená později s vévodou Korutanským Bernardem. Jejím dítkem byl Filip, pozdější patriarcha aquilejský. Dále to byla Anna, jež byla nějaký čas vychovávána s Anežkou na dvoře sv. Hedviky ve Slezsku a provdána posléze za Jindřicha Pobožného, vévodu Vratislavského a Lehnického. Třetí byla Anežka, jež však zemřela ještě jako dítě. O narození těchto dcer není známo ani datum, ani rok. Teprve roku 1205 narodil se Václav, pozdější král. Po něm narodili se ještě dva synové: Vladislav, jenž se narodil r. 1207 a byl pozdějším markrabím moravským r. 1224, ale již r. 1227 zemřel. Druhý byl Přemysl, jenž se narodil r. 1209, stal se markrabím moravským r. 1225, ale zemřel již r. 1239. S tímto býval Václav často ve sporech, jež obyčejně urovnávati pomáhala matka Konstancie. Zasnouben byl s Markétou, dcerou Oty Meránského. Dvě poslední dítky Konstanciiny byly dcery, jež byly ozdobeny pověstí svatosti. Jsou to: starší Blažena, pod tímto jménem neznámá, nýbrž pod jménem Vilemína či Guillelma Boema, jak ji v dálné cizině znali, a nejmladší Anežka.

Blažena neboli Viléma se narodila r. 1210, jak uvádí Novotný v rodokmeni. Šimák dokonce má pochybnost, byla-li z prvého či druhého manželství. Jisto je o ní, že žila zbožný, svatý život až v lombardském městě Miláně a tam zemřela roku 1281[46] v pověsti světice, uctívána hloučkem ctitelů, zanícených pro její úctu tolik, že ji až pokládali za vtěleného Ducha svatého. Z těchto ctitelů vznikla sekta blouznivců náboženských, zvaných podle jejího jména Vilemitů.

Zakladatelem jejich byl jakýsi měšťan Ondřej Saramita a jeho dcera jeptiška Mayfreda. Po smrti Vilemíny vydal se Saramita na cestu do Čech, aby, jak sám naivně dosvědčuje v procesu inkvisičním, prý zvěstoval králi českému, že ona Vilemína zemřela a aby též sám něco od krále dostal za úctu jí prokazovanou. Čechy tehdy byly zubožené pod vládou braniborskou.

Palacký jej pokládal za velmi učeného měšťana milánského, který však na jméně uctívané zakládal smělé plány nejnižší ziskuchtivosti. Proto se pečlivě staral o její tělo. Umýval je vodou a vínem, aby získána byla „zázračná voda". Její tělo uložil v drahocenný šat z purpuru, zlata a stříbra.[47]

Tak shromáždil kolem sebe počet asi 43 osob různého stavu. Inkvisiční soud v roce 1300 v měsíci červenci, v srpnu a v září učinil přísné vyšetřování všech členů sekty Vilemitů. Mnozí z nich zaplatili své blouznění jako kacíři na hranici. Při té příležitosti, aby se předešlo dalšímu pohoršení, vykopány byly i kosti Vilemíniny a spáleny.[48]

Je to ostatně zvláštním zjevem, že cizí, ve vlasti své skoro neznámá dcera krále českého, svou zbožností a ctností dovedla nadchnouti mnoho lidí různého stavu k takovým projevům náboženského zanícení, že ji pokládají za vtěleného Ducha Svatého a že obětují proto i své životy na kacířské hranici. A zvláštní to shoda s budoucími osudy hlasatele svatosti Anežčiny, — totiž legendou, že nejstarší rukopis její nacházíme též v Miláně. Milán tedy uchovával v sobě úctu dvou Přemysloven, obou to dcer Přemysla Otakara I.

Nejmladší dcerou Přemysla a Konstancie byla Anežka. Jako u většiny dítek Přemyslových neznáme ani roku narození, tak není s určitostí znám ani rok narození Anežčina, Jsme odkázáni jen k více méně pravděpodobným dohadům. Kdy se narodila Anežka? V jediném přímém prameni jejího života, v legendě, není ani data ani roku narození, ale jsou tam jiná data, podle nichž možno aspoň se značnou pravděpodobností usouditi, kdy se narodila. Bollandisté uvádějí rok 1205 a datum 20. ledna, t. j. ve svatvečer svaté Anežky Římské. Pokřtěna prý byla biskupem Danielem nazejtří, totiž na svátek své patronky. To ovšem jest jen přídavek Krugerův, aby snad vysvětlil původ jejího jména. Podle legendy bylo Anežce, když se vrátila z Rakous, čtrnáct let. Návrat z Rakous však se stal nepochybně roku 1225, kdy svazek zásnubní se synem císařovým byl rozvázán novým zasnoubením a pak sňatkem mladého krále s Markétou Rakouskou. Podle toho se tedy Anežka nepochybně narodila roku 1211, jak též správně usuzuje Novotný. Není příčiny, proč bychom nevěřili legendě, dobře informované o datech jejího života.

Pulkava k roku 1207 uvádí narození syna Vladislava, po něm pak narození Anežky.[49] Z toho soudil Dudík,[50] že se Anežka narodila roku 1208 a tentýž rok podržel v genealogii Přemyslovců i Palacký.[51] Walter Seton udává rok 1205[52] a bez udání důvodů má tento rok za nepochybný, patrně spoléhaje na Bollandisty, kteří tento rok uvádějí. Než nejpravděpodobnějším zůstává rok 1211.

Narození její vyzdobuje legenda zázrakem, jímž zbožný řeholník řádu svatého Františka chtěl ukázati, jak bděla prozřetelnost Boží nad Anežkou ještě před narozením a vedla ji do řádu sv. Františka. Taková vidění jsou velmi častá v životopisech, zvláště středověkých světců. Tak vidí matka sv. Dominika psíka s pochodní, jenž naznačoval budoucí povolání synovo. K matce Františkově přichází neznámý cizinec, jenž jí radí v těžkých bolestech porodních, aby se odebrala do stáje, kde porodí dítko bez bolesti. Zjevení před porodem má též matka sv. Kláry, jež označuje budoucí svatost dcery.

A tak podobně se shledáváme se zázrakem zvláštního zjevení před narozením skoro každého světce i světice.

Konstancie vidí ve snách, jak legenda vypravuje, v komnatě své mezi nádhernými šaty královskými hrubou františkánskou tuniku a plášť barvy popelavé i provaz, jímž se sestry svaté Kláry opasují. Když se prý velice divila, kdo tento hrubý a prostý šat uložil mezi její královská roucha, slyšela hlas, jenž jí pravil: „Nediv se, neboť dítko, jež v útrobách nosíš, bude světlem celých Čech." A jako líčí nám legenda, kterak již před narozením matka byla obšťastněna viděním budoucí dcery, klarisky, tak zobrazuje nám již dítě v kolébce, ozdobené ctnostmi františkánskými jako přirozenými vlastnostmi.

Anežka podivuhodným prý pudem, jistě nebeským, znameními tělesnými dávala znaky budoucí obraz svatosti. Neboť odpočívajíc ještě v kolébce, kladla ruce i nohy křížem, na znamení prý, že ten, jenž pro nás trpěl na kříži, bude v duši její odpočívati stále jako svazek vonné myrhy. Kdo by zde neviděl nadšeného františkánského spisovatele, který chtěl stigmatisovaného zakladatele aspoň takto v životě Anežčině zobrazit, aby ukázal její velikost. Proto věci i docela samovolné u dítěte připisoval zasažení božímu.

Tak se Anežka podle zbožné legendy již měla naroditi jako budoucí klariska. Zdá se nám to příliš naivní, když nám spisovatel líčí již před narozením a zvláště po narození, její celou výchovu, takže vidíme před sebou skoro již kandidátku noviciátu řehole klariské. Ale ve své naivnosti nám přece mluví autor hodně pravdy.

Anežka se sice nenarodila ani světicí, ani klariskou, jako se světcem nerodí hned ani žádný jiný světec, ale výchova tehdejší královské princezny měla se díti novým způsobem, tehdy v nejmodernějším. Proto Anežka, sotva tříletá, tedy sotva schopná výchovy a vedení, není ponechána doma, nevychovává ji domov, jak bychom čekali, nýbrž ji má vychovávali cizina.

Čechy jsou sice již dotčeny moderními proudy nové vzdělanosti, nových mravů a nového života společenského, ale vychovávali ještě nemohou. Naopak, tehdejší Čechy vychovává královský dvůr novými směry mravů a společenského života, jež k němu proudí překotně ze západní, rytířské Evropy.

Týž dvůr, nyní královský, dříve ještě knížecí, jenž kdysi přímo násilím obrátil národ ke křesťanství a celé jeho kultuře, nyní opět takřka násilím a překotně zavádí do Čech evropské mravy a evropskou společnost, jako kdysi ode dvora knížecího vycházelo světlo víry, zvěstováno dvorskými knězi, a odtud dále podle vzoru knížete šířeno kněžími jiných hradních velmožů v celé zemi, tak se dělo dále postupem času s dalším stupněm kultury křesťanské, zvyky a mravy rytířskými, v dobách, kdy dosedají na trůně českém již dědiční králové. Tehdy také přímo násilím má se národ státi kulturním, evropsky kulturním, rytířsky vzdělaným, zušlechtěným a zjemnělým podle západních vzorů.

Král přijímá proto, jako druhdy kněze i prvního biskupa z ciziny, zvláště ze severu, ze Saska, tak i nyní příchozí k nám novou vzdělanost zase ze severu.

Anežka jest poslána na sever od Čech do sousedního a po té stránce pokročilejšího Slezska. Ve Slezsku totiž tou dobou duševně vládla kněžna Hedvika, mající již tehdy pověst svatosti a všech křesťanských ctností, jež mravy zušlechťují. Hedvika provdala se za muže drsného, jak již přídomek jeho naznačuje, jejž mu kronikáři pozdější přidali, snad vzhledem k jeho jemné, vzdělané a ušlechtilé manželce. Byl to Jindřich I., příjmím Bradatý nebo Vousatý.

Hedvika pocházela z ušlechtilého rodu hrabat a markrabí meránských. Její otec byl Berthold IV. z Andechsu a matka její Anežka, hraběnka z Rochlic. Ale také její výchova a vzdělání nemělo býti domácí, nýbrž bylo svěřeno jednomu z nejmodernějších výchovných ústavů ženských: klášteru benediktinek v Kitzingách.

Sotva dvanáctiletá jest provdána rodiči vévodovi vratislavskému a lehnickému Jindřichu Bradatému. Jemu porodila šest dítek: tři dcery a tři syny, jak je uvádí genealogie u Bollandistů. Ze synů dva, Boleslav a Konrád, zemřeli jako děti a třetí, Jindřich, nastoupil po otci jako Jindřich II., příjmím Pobožný. Z dcer Anežka a Žofie zemřely před ní, takže Hedviku přežila, když i Jindřich padl ve známé bitvě u Lehnice proti Tatarům roku 1241, jediná dcera nejmladší Gertruda, jako abatyše kláštera Třebenického.

Hedvika přivedla do své nové vlasti Slezska nové kolonisty německé a s nimi novou vzdělanost západní. Jejím vlivem zaváděl Jindřich, její manžel, a později také syn nové řehole a zakládal pro ně kláštery.

První dílo, k němuž pohnula svého muže, bylo založení ženského kláštera cisterciáckého v Třebenici. Odtud se výchova, zvláště ženského pohlaví, šířila po celé zemi. Hedvika zušlechťuje křesťanskou askesí smyslnou hrubost svého manžela. Neboť s velikou pochvalou legenda o ní zvláště zaznamenává, že naučila i manžela svého manželské zdrženlivosti. Hedvika si první všímá, křesťanskou láskou vedena, účinné pomoci ubohých nemocných. Zakládá špitály, kde sama obsluhuje a vlastně též učí jiné, jak tyto ubohé jest ošetřovati.

Společnosti a rozmluv s mužem užívá jen k tomu, aby jej pokaždé pohnula k nějakému dobrému skutku. Také k nemocným chodí, provázena některými družkami, zvláště svou svěřenkou a potom snachou, paní Annou. Legenda to připisuje její veliké opatrnosti v čistotě duše, ale myslím, že zde byla důležitější stránka výchovná: dávati příklad a učiti dobrým skutkům, jak to pozdější legenda s pochvalou vykládá právě o paní Anně.

Legenda, psaná brzy po její kanonisaci, tedy brzy po roce 1267, vypisuje s živou účastí na životě světice celé takřka její nitro, její ctnosti. Autor legendy, skoro současník, nám právě v legendě ukazuje, co nejvíce zajímalo slezský lid čisti a slyšeti o sv. Hedvice.

Jeho legenda nám neuvádí historie životopisné nebo velmi málo a o nových věcech skoro ani nemluví, ale zato kreslí živě ctnosti „matky" a vychovatelky lidu slezského, jak žila, jak jednala, aby poučil, jak mají čtenáři a posluchači jejího životopisu žiti, jak jednati. Proto zobrazuje v Hedvice tak dokonale zvyky a mravy slezského lidu, že se nám zdá, jako bychom se stýkali s životem hrdinky, viděli její úbor, chodili po domě, do špitálů, prohlíželi i tajné způsoby jejího žití, vcházeli dokonce i do duše a četli její myšlenky. V tomto směru se legendě nemůže rovnati skoro žádná jiná legenda. Tato důkladnost, s jakou i nejpodrobnější události jejího života jsou nakresleny, povzbuzovala již v nejstarších časech malíře slezské i jiné, aby představovali činy sv. Hedviky v obrazích a vnesli do lidu příklady její pobožnosti, pokory, lítosti, krásné čistoty a nadchli nejednoho básníka.[53]

Tento způsob lícně jejího života, jak jej zachycuje vydavatel legendy, není bez důležitosti pro Hedvičino působení a její význam pro slezský lid. Neboť tí nám mluví pisatel jménem země slezské, čím Hedvika nejvíce utkvěla v lidu slezském, co přinesla do Slezska nového. V Hedvice vidíme onu nositelku „němectví" v nejušlechtilejším slova smyslu, totiž přináší z Němec, zvláště odtud, kde byla sama vychována, nový, ušlechtilý, ctnostný způsob života.

V klášteře Kitzingském byla vychovávána patrně spolu se svou sestrou Gertrudou, pozdější královnou uherskou.

Ale blahodárná působnost, jež se přenesla Hedvikou do celého Slezska, nenašla v Gertrudě pendentu. Gertruda byla u lidu uherského nenáviděnou pro své němectví. To však bylo spíše vinou jejího manžela, známého marnotratností a libovůlí. Zato činnost její svaté dcery měla býti tím blahodárnější v její nové vlasti Durynsku, a odtud měla též mocně působiti i na naši Anežku. Alžběta sama dala jednu ze svých dcer tomuto klášteru jako pozdější abatyši.

Ale působení, jež vycházelo z Kitzingského kláštera, šlo k nám přímější cestou, totiž působením samé sv. Hedviky do srdcí dvou její svěřenek z českého dvora královského: Anežky a její sestry Anny.

Když byla Anežce tři léta, poslána byla se starší sestrou Annou do klášterní školy cisterciaček v Třebenicích. Snad byl tehdy plán dvojího sňatku dcer Přemyslových se syny vévody vratislavského a lehnického. Starší sestře Anně bylo tehdy asi deset let.

Než po brzké smrti dvou starších synů vévodových: Boleslava a Konráda s nejmladším Jindřichem zasnoubena byla skutečně starší Anna, a to asi ve 12. roce svého věku, tedy okolo roku 1216. K vlastnímu zasnoubení Anežky však nedošlo.

Ale ve škole třebenické se jí dostalo i se sestrou Annou výchovy a prvního vzdělání, jež zanechalo v duších obou sester a zvláště Anežčině hluboký dojem pro celý život. Možno říci, že tam, ač byly snad obě vychovávány na budoucí nevěsty, vnikla semena budoucích ideálů do duše povahou živé a pro duchovní věci zvlášt vnímavé Anežky.

Směr a ducha celého vzdělání i výchovy mladých svěřenek nedávaly tak sestry řeholní kláštera třebenického jako spíše sama zbožná a svatá kněžna Hedvika.

Děti si nejdříve hrály loutkami, klínkovitými hračkami, loutkami, jež zápasily jako rytíři. Oblíbenými hračkami v té době byli zpěvní ptáčkové, veverky, malí psíci.

Brzy však zvláště u vznešených začalo vyučování, jež bylo oživeno ideály tehdejší doby. Nejdříve se učily dívky u Hedviky některým modlitbám nazpaměť: Otčenáši, Věřím, Desateru a jiným obvyklým modlitbám. Pak se začalo u vznešených dívek se čtením, aby mohly sledovati nebo se i modliti žaltář v choru s řeholními sestrami. Psaní bylo až později. Často se ani později nespojovalo se čtením, zvláště u šlechtických hochů. Neboť tehdy to bylo pokládáno za méně čestné u rytíře, aby sám psal. Vznešený rytíř diktoval, maje na psaní písaře, notáře. Proto se obyčejně psáti ani neučil. Psaní přenecháno klerikům a mnichům. Clerc, t. j. klerik značilo na západě evropském tolik jako znalý písma. Jindřich I. anglický měl přídomek „beauclerc", že uměl sám dobře psáti. Podobně i o císaři Fridrichu II. se mluvilo, že je vzdělaný jako kněz.[54] Školy byly v klášteřích. V třebenic-kém klášteře se vyučovalo též písmu, opisovaly se knihy, zvláště posvátné, ozdobným, krásným písmem, tehdy již novým lomeným, zvaným gotickým.

Těmto pracím přihlížely obě sestry a učily se psáti kursivou, obyčejným písmem. Jistě obě sestry, zvláště Anežka, znaly dobře psáti. Neboť o jejich učitelce Hedvice výslovně praví legenda, že byla dobře znalá písma i čtení.

Proto se při stole též často četlo. Patřilo to k lepšímu tónu společenskému, aby se při stole četlo duchovní čtení, zvláště Písmo nebo životy svatých na poušti, homilie Řehoře Velkého, listy sv. Bernarda.

Mimo to se dívky učily přísně ukázněným mravům a přesně odměřeným způsobům společenským. Žádný pohyb ani ruky ani nohy ani těla nesměl býti volný, neukázněný. To patřilo k dobrému mravu zvláště vznešených dívek.

Obvyklá kniha zdvořilostí a pravidel slušnosti a dobré výchovy jmenuje nejprve šest základních pravidel kázně:

Chování celého těla má býti takové, aby každý úd dělal jen to, k čemu je, aby se negestikulovalo, aby se ústa neotvírala při poslouchání, aby se zdržoval chovanec od nevázaného smíchu.

Šat nemají vyhledávati příliš nádherný, pestrý, spíše budiž dbáno duchovního šatu duše. Zvláště přísná pravidla byla stanovena řeči a orgánu řeči, ústům.

Řeč měla býti ukázněná, aby se mluvilo jen potřebné. Při mluvě nemá se křičet, mluva má býti čistá, sladká, užitečná. Ústa mají se čistiti, aby nezapáchala. Při stole má býti zachovávána disciplina v jídle a pití. Nejez příliš, nejez jindy, než v ustanovený čas.

V pití buŘ střídmý: bylo přísným tehdy pravidlem, jež se nesmělo přestupovali.

Zvláštní ukázněnost se ukládala v ohledu mravní čistoty. Dospívajícím synům a dcerám mělo býti dáno na srozuměnou, aby brzy vstoupili do stavu manželského, nemohou-li se zdržovali. Též k uzavírání manželství dána pravidla, aby na př. byli oba snoubenci z dobrého rodu, totiž šlechtic měl si bráti šlechtičnu, nízký měl si také vzíti jen sobě rovnou. Zvláštní pravidla dávána ženichu, aby rozeznal budoucí ženu dobrou od zlé. Varováno před zlými společnostmi.

Zvláštní pravidla byla, jak užitečno jest dívky vznešené, dokud jsou v opatrování, přiučovati vědomostem čtení a písma.

Jiná četná pravidla se týkala výchovy a vzdělání vznešených dívek. Dívkám z těchto rodin odporoučela se vědomost knižní: čisti, psáti, zvláště však stálé zaměstnání. Vznešené dívky měly býti vedeny ke zbožnosti, čistotě, pokoře, mírnosti, mlčenlivosti. To vše prý sluší zejména vznešeným dívkám.

Vůbec dívkám vznešeným slušelo větší pěstění askese, než dívkám rodů nízkých; barviti vlasy, tvář, nositi příliš řasnatý šat bylo zvykem lehkých žen. Vznešené dívky měly se varo-vati přílišného pěstění těla i přílišného koupání. Krása tělesná jest na škodu krásy duševní, jest marná, jest škodlivá a zlořečená. Proto duchovní krása měla býti pěstěna, tělesné nemělo býti dbáno jako svůdné, škodlivé a hříšné.

Z pyšného, nádherného šatu pochází dle tehdejšího pravidla mravů a výchovy osmero zel: umenšuje duchovní ozdobu, kazí pověst, jest člověku trojí nezdobou, Boha tupí, Řáblu podmaňuje, zabíjí syny Boží, kazí špatným příkladem, odnímá ohnisko modlitby.

Vznešené dívky, jež tak opovrhují lehkými ženštinami, mají též opovrhovati i podobou s nimi.

Vznešené dívky má zdobiti pokora, zvláště mírnost, jíž později mají krotiti divokost mužů. Dále odporučuje vznešeným dívkám mlčenlivost a stydlivost.[55]

V této všeobecné škole mravů a vznešené tehdejší jemnosti byla vychovávána i Anežka se svou sestrou Annou.

Kromě těchto školských pravidel působil nejmocněji na vnímavé duše sester živý příklad moderní tehdy světice, jejž měly před očima. Hedvika vyniká vzděláním, a to nejen obecným, nýbrž i znalostí Písma svatého. Vstupuje v manželství, jen aby naplnila spíše vůli svých rodičů.

Z toho, co zvláště vytýká její legenda o celém způsobu jejího života, poznáváme obraz celé tehdejší společnosti ženské a též to, co si z ní dle jejího vzoru odnesly obě sestry. Oblek Hedvičin nebyl prý ze šarlatu ani nádherné látky; na hlavě nenosila nádherných červeně barvených závojů, prsa její neozdobovaly drahé perly, vsazené do zlatých pouzder, ruce její neozdobovaly drahocenné prsteny.

Světské šaty, pestře barvené vůbec odložila a odívala se prostým šatem z velbloudí srsti. Odložila prý drahocenné kožíšky a kožišiny, spokojivši se v zimě v létě jedinou tunikou a pláštěm. Také nohy, blátem umazané, jen zřídka kdy dovolila umývati. Nespala na posteli, dle důstojnosti knížecí upravené, nýbrž na rohožce nebo slamníku na zemi.

O muži jejím se praví, že po boku jejím stal se jako mnichem, nosil tonsuru a bradu ne dlouhou, nýbrž mírně přistřiženou. K chudému a nízkému člověku byl tak blahosklonný, že přijímal od něho misku vajec tak, jako když mu bohatý přinášel větší dary. Vliv Hedvičin byl tak pronikavý, že se nejen její muž stal přímo mnichem, nýbrž i jiných šlechticů divoké mravy a zvyky se zušlechťovaly; legenda dokonce praví, že se Kujavský vévoda Konrád pouhým pohledem na světici stal z divokého a nepoddajného mírným. Zvláštním však půvabem prý působila světice na svou snachu Annu, takže pilnou a neustálou výchovou Hedvičinou vzdělána, jednala podobně.

O Anežce se legenda sv. Hedviky sice nezmiňuje, ale zato legenda Anežčina také nás hned na začátku poučuje, těmito slovy: „... z úst dcery svaté Hedviky přijala základy víry i mravů do srdce učelivého. Zůstávajíc v klášteře, ač byla ještě dítětem, neměla na sobě nic dětského v jednání; ba spíše, když řeholní sestry chodily do choru k hodinkám, sama před obrazy Krista a Panny Marie modlitbu Otčenáš a Zdrávas klečíc se modlívala, často je opakujíc (byl to asi jakýsi způsob růžence), Kristu i Panenské Matce jeho je obětovala a družky své k podobným modlitbám povzbuzovala."

Z těchto prostých slov legendy poznáváme, že Anežka byla vychována v těch pravidlech discipliny, jež se slušely na vznešenou dívku. Anežka mimo to byla asi ještě pod dozorem dcery Hedvičiny Gertrudy, abatyše kláštera, kdežto Anna jako budoucí a pak skutečná snacha pod přímým výchovným dozorem samé Hedviky.

Leč Hedvika měla i vliv na výchovný a osvětný vývoj celého třebenického kláštera. Zde tedy pod duchovním vlivem Hedvičiným vyrůstala i Anežka v nejútlejších letech svého věku. Naučila se prvním modlitbám a snad i prvním začátkům písma. Zvláště zůstalo nesmazatelně v duši vnímavého dítka to, co viděla na své vychovatelce z přísné askese křesťanské. Anežka jsouc dítětem ještě nemohla napodobovati Hedviku hned, ale oblíbila si již tehdy askesi, jako nejmodernější novotu, jež z její duše již nevymizela, nýbrž byla tím více posílena a utvrzena pozdějším zjevem prvních Františkánů.

Po zasnoubení své sestry, po němž brzy asi následoval skutečný sňatek, Anežka byla vrácena svým rodičům. Bylo jí tehdy asi šest let, jak zaznamenává legenda. Výchova její starší sestry, tehdy již 121eté, byla v klášteře skončena. Nastávající její manžel Jindřich Pobožný byl daleko starší; narodil-li se již 1191, byl tehdy již 25 nebo 261etý.

Anežka byla nyní odevzdána na další vzdělání a výchovu v disciplině, slušící vznešené dívce, do kláštera Doksanských premonstrátek v Čechách.

Doksanský klášter byl založen podle vzoru kláštera Steinfeldského roku 1144. Byla to již od začátku vzniku kláštera jakási výchovna dcer nejvznešenějších rodů českých, zvláště rodu panujícího. Před naší Anežkou byla v Doksanech na vychování jiná Anežka, dcera Vladislava II., tedy vlastní teta Anežčina, a setrvala tam patrně až do té doby, kdy se stala řeholnicí a abatyší kláštera u sv. Jiří na Hradčanech.[56]

Doksanský klášter, jako jiné kláštery premonstrátské ženské větve nebyly spravovány abatyšemi, nýbrž představenými, jimž dáváno jméno magistra, mistryně neboli prelátka. Duchovní správu klášterů premonstrátek a spolu i administrativu vedl probošt, jímž býval kněz řádu premonstrátského, takže opat kláštera, z něhož byl probošt, byl vrchním představeným i visitátorem ženského kláštera. Pro Doksany jím byl opat strahovský.[57]

Probošt sám měl k ruce ještě jiné řeholníky-kněze, zvláště když se klášter vzmohl.

Mimo to zachovávaly i ženské kláštery premonstrátské, jako je tomu i v jiných řádech, a zvláště u premonstrátů, jakousi závislost na mateřském klášteře. Tak byl i steinfeldský klášter „mateřským" k Doksanům.

V Doksanech za doby Anežčiny výchovy byla již čtvrtá a snad i pátá prelátka. Čtvrtou byla jakási Gilla, již vystřídala v úřadě poměrně brzy Markéta, dcera Oldřicha ze Zinková. Poslední byla zvláštní dobroditelkou kláštera a rozmnožila jeho majetek. Zemřela 19. ledna někdy před rokem 1226.

Anežka byla tam poslána „na další výchovu v mravech a zvycích", — jistě podle vzoru západního kláštera steinfeldského, — a aby se naučila znáti písmo, svěřena byla tamějším řeholnicím. Z toho vidíme, jak důležitým ohniskem vzdělání a výchovy pro vznešené dívky byly Doksany. Zbožný legendář naráží lehce na tento význam tím, že praví dále o Anežce, že když po celý jeden rok ve škole té zůstávala, tu prý božský Učitel vnitřní, sám Duch Svatý, jenž nepotřebuje času na vyučování, takovou hojností milosrdenství srdce její naplnil a vyučil, že to, čemu jiné se učily každodenní četbou, Duch Svatý sám jí vnukl. Patrně Anežka nejen zde, ale již u Hedviky mnohým začátkům se naučila, což spisovatel retrospektivně vše připisuje zázračnému zásahu Božímu.

Pobyt v Doksanech nebyl poměrně tak dlouhý. Výchova a vyučování klášterní bylo zúmyslně zkráceno, ježto se již s Anežkou připravovaly veliké plány do budoucna. Anežka se měla státi chotí budoucího císaře. Legenda to jen předběžně napovídá tím, že praví, že sám Duch Svatý, jenž nepotřebuje času, dostatečně všemu vyučil. Dostačilo to však skutečně, aby se naučila čisti, psáti a také některým domácím ručním pracím, zvláště šití a vyšívání.

Po dvou letech byla Anežka, tehdy již osmiletá, povolána domů. Předběžné již jakési jednání o příštím zásnubu a sňatku s budoucím císařem bylo zahájeno mezi Přemyslem a císařem snad již dříve, a tehdy právě asi bylo s výsledkem skončeno.

Přemyslovy snahy vypínaly se hodně vysoko. Nestačilo mu, aby měl manželku královské krve, nestačilo mu, aby prodával dcery jen za obyčejná knížata okolních zemí. Jeho snahou bylo spřízniti se s císařem. To bylo tím vábnější, když již zasnoubil syna a dědice svého s dcerou Filipa Štaufského. Nyní se jednalo o to, aby připoutal i rodinu mladého císaře svazky příbuzenství. K tomu cíli se mu zdála nejvhodnější jeho nejmladší dcera Anežka, nyní osmiletá a prvorozený syn císařův z Konstancie, vdovy po Emmerichovi, králi uherském, jenž byl asi téhož věku jako Anežka.

Zasnoubení samo však nastalo bezpochyby tehdy, kdy o něm definitivně skončeno jednání a kdy jej klade také legenda, když totiž bylo Anežce osm let. Přemysl povolal podle všeho Anežku z Doksan tehdy, když již měl konečné ujištění od císaře o budoucnosti obou dítek. Legenda nám praví, že zakrátko po jejím příchodu z Doksan, přišli poslové od syna císařova, aby jemu byla zasnoubena. Byli to spíše jednatelé samých rodičů obou snoubenců, nebo sami otcové dítek. Tehdy totiž roku 1219 byl skutečně Přemysl přítomen na sněmě v Norimberce a opět jednal s císařem o důležité pro císaře Fridricha otázce, totiž o volbě jeho syna králem německým.

Oba jednatelé jistě tehdy potřebovali jeden druhého. Oba měli zájmy a snahy hodně vysoké: císař chtěl míti svého syna již pojištěným nástupcem, budoucím císařem, nyní prozatím jen mladším králem německým. Snaha tato spojovala se dosud s jinou, daleko odvážnější, kterou nemohl ještě otevřeně pronésti, ale ke které cílevědomě kráčel, totiž pojistiti trůn královský a císařský svému rodu. Přemysl pak chtěl svůj rod opříti o úzké příbuzenstvo s císařem. Tam tedy ujednána úmluva o dětech. K dalšímu jednání se snad vystřídalo několik poselstev s obou stran, načež byla Anežka mladému králi, již zvolenému, zasnoubena jako budoucí nevěsta.

Mnozí historikové udávají různá data zasnoubení. Palacký myslí, že se tak stalo roku 1213 při prvním setkání Přemysla s císařem v Řezně, Dudík[58] i Šimák dokonce myslí,[59] že se tak stalo již roku 1212 při prvním vstupu Fridrichově na půdu německou a když vystavoval Přemyslovi a jeho království památnou listinu, zlatou bullu sicilskou. Hoefler[60] myslí na sněm v Metách roku 1214, kde chtěl Fridrich u-tvrditi spolek s Přemyslem v zápase s Otou. A také se skutečně tenkráte uvádí jméno Přemyslovo v okolí Fridrichově. Ale jak dovozuje, myslím, správně Novotný[61] a před ním již Friedrich,[62] není to znakem ještě skutečné přítomnosti Přemyslovy na sněmu, nýbrž to znamená jen tolik, že jeho jméno opakováno v závěreční listině dle listiny dřívější. Jiní uvádějí rok zásnubu 1220 na sněmě v Augsburce, kde byl Jindřich, syn Fridrichův, teprve asi osmiletý, zvolen králem německým. Tak myslí Kreiner[63] a Čejna;[64] poslední praví, že to sice není jisté, ale možné. Bretholz[65] vyslovuje možnost roku 1216. Novotný se rozhoduje, že nejspíše to byl rok 1219 dle chronologie legendy,[66] jež udává, že Anežce bylo tenkráte osm let. A to myslím také, že jest asi pravdě nejpodobnější.

Legenda totiž dotvrzuje toto datum nejen slovy, že Anežce bylo již osm let, nýbrž také tím, že hned potom uvádí její cestu do Rakous na vychování. Jistě by se bylo s výchovou v Rakousích začalo daleko dříve, než teprve po osmi letech, kdyby Anežka byla již dříve určena za budoucí nevěstu císařova syna. Alžběta, dcera krále Ondřeje II., byla na příklad sotva čtyřletá hned po úmluvě zásnub odvezena na Wartburk. Tak by se to bylo stalo i s Anežkou, kdyby se její zasnoubení bylo stalo dříve.

Ale právě, že Anežka byla v osmi letech svého věku odvolána z Doksan a pak brzy potom dána na dvůr rakouský, možno bezpečně souditi, že obojí událost byla důsledkem současného, skutečného zasnoubení.

Skutečnost zasnoubení Anežčina nelze popříti, poněvadž o něm mluví výslovně několik pramenů.[67] Proti skutečnosti zasnoubení jakéhokoliv se vyslovují Winkelmann, jenž pokládá to za omyl pramenů, po něm se vyslovuje i Wagner.[68] Po zasnoubení poslána byla Anežka na dvůr Leopolda VI. Babenberského, příjmím Slavného. Tento dvůr byl vedle Wartburku jako první škola rytířských mravů a výchovy. Zbožná legenda připisuje Anežce přísný způsob života již z domova, ba jak jsme slyšeli, již od narození. Anežka na dvoře rakouském nepoddává se žádné rozkoši těla, po celý advent, když všickni z rodiny vévodovy jedí maso podle tamějšího zvyku, sama se postí o chlebě a víně.

Tuto přísnost nemyslíme, že by byla Anežka přinesla s sebou od sv. Hedviky, ježto z výchovy její vyšla teprve jako šestileté dítě. Také Hedvika svou přísnost cvičila jen na sobě samé, nikoliv na útlém dítku, ač její svěřenky si jistě dobře všímaly přísného života světice.

Rovněž nelze mysliti, že Anežka jako dítě mezi osmi a čtrnácti roky věku jedla jen chléb a dokonce pila víno. Toť by jistě nebylo přiměřené pro mladistvé dítě.

Ale legenda béře obraz přísného způsobu života Anežčina spíše z obvyklé životní správy svého kláštera „na Františku" a proto připisuje již malému děvčátku jednoduchý, přísný život řeholní askese. Než něco správného přece legenda ve své prostotě zachycuje. Jest to velký rozdíl života prostého, jednoduchého, dle starých zásad domácích proti životu novému, bohatšímu, jak jej nacházíme tehdy již na knížecích hradech a u bohatých rytířů západní Evropy.

V tehdejších Čechách na začátku 13. století byl život šlechticů i konečně knížecí a pak královský docela ještě prostý a jednoduchý. Teprve čilý styk s cizinou a s celou západní Evropou, jako se začíná rozvíjeti ke konci Přemyslovy vlády a pak zvláště za vlády Václavovy, razí si k nám cestu i bohatší, nádhernější a přepychový život.

Netušil prostý a zbožný spisovatel legendy, že právě nové řády žebravé, najmě řády sv. Františka, ač vznikly v Itálii z reakce proti „nýřivosti, bohatství a nádheře", nepřímo k nám přinášely to, co v principu zavrhovaly. Neboť Františkovy ideály na dvoře královském, získavše srdce Anežčino, přišly k nám již jen jako jedna ze složek onoho zjemnělého, bohatého života společenského. Byla to i s ideály Františkovými jedna kultura, spíše jeden proud její, jímž si k nám razila cestu západní Evropa. Čechy přestávají býti zemí uzavřenou nepřehlednými lesy a hvozdy, jako ochranou proti Němcům a cizincům. Králové čeští a jejich dvůr takřka násilím, jako dříve kulturu křesťanskou, tak nyní kulturu a vzdělanost rytířskou uvádějí do našich zemí.

Anežce ovšem se připisuje jen to ideální a svaté. Jí se dokonce již do kolébky klade láska k Františkovým ideálům a sotva šestiletému dítěti již se připisuje zvláštní zbožnost, láska k rozjímání a modlitbě a v osmi letech již přísné posty o chlebě a vodě nebo víně.

Ale s ideálem šla i skutečnost, se svatostí františkánskou rytířská rozpustilost, s posty a umrtvováním rytířská poživačnost a hýřivost, s františkánskou chudobou rytířská nádhera a pohodlnost.

A právě s oběma těmito složkami nových proudů se setkává Anežka v Rakousích na dvoře vévod Babenberských. Vedle idealismu Chudáčka z Assisi, byla již dobře známa na dvoře vévod rakouských všecka nádhera pohodlí a bohatost života rytířského západu. Byly tam již postele, vystlané jemnými peřinami a potažené drahými povlaky, jejichž tkalci na evropském západě zakládali zvláštní bratrstva již ve 12. století.

Užívalo se již většinou jemnějších oděvů z Francie, odkudž i pocházelo rytířstvo, místo dosavadních hrubých rouch německých. Tu a tam se již vyskytl i šat arabské módy, dlouhý, z jemnějších ještě látek orientálních. Užívalo se již obecně pro větší pohodlí spodního šatu, lněných košil a spodků. Obecně bylo dbáno již úzkostlivěji čistoty těla i šatů. Špinavé a laciné šaty byly již proti dobrým mravům rytířským.

Ženské oděvy byly barev hodně pestrých, bývaly zhotovovány většinou již z látek francouzských nebo i orientálních, arabských a dle západní módy byly hodně upjaté se širokými, visutými rukávy. Nezřídka bylo již viděti i nádherné pláště bez rukávů, s bohatými ozdobami, lemované vzácnými hermelíny a s kapucemi. Hlava i krk byly zahaleny jemným plátnem podle vzoru francouzského, při čemž půvabně splýval jeden cíp na levé rámě. Na čele byla korunka nebo aspoň zlatý oblouček.

Vlasy spletené do vrkočů, často hodně barvené. Dle jemné módy měli i rytíři dlouhé vlasy, jak proti nim již Berthold Řezenský minorita chrlí plamenné řeči výčitek, pravě, že všickni ti, kdož dlouhé vlasy nosí jako ženy, mají též ženská srdce a nemohou nikde obstáti před mužem.

Vousy rytířů byly jemně přistřiženy podle módy, jak ji křižáci přinesli z východu od Saracénů, anebo docela oholeny, což se pokládalo za něco vznešenějšího, jak to bylo zvláště u řádových rytířů.[69]

Vznešená společnost rytířská na dvoře vévodském se již neobešla ani bez drahých voňavek, nedávno z východu přinesených.

Obzvláštního lesku a bohatosti dosáhla rytířská tabule, rytířské hostiny. Hlavní hostiny bývaly pořádány večer až pozdě do noci. Požíváno hojněji masa, jemně připraveného, hojně kořeněného, aby se mohlo dlouho piti; Kuchařské umění bylo již tak pokročilo, že již sv. asketa Bernard se přímo zděsil dvanáctera způsobu přípravy jednoduchého jídla vaječného.

K jídlu již nebyly dávány jen ryby, jež se staly pokrmem chudých a obyvatel zemí málo pokročilých. Jestliže legenda později praví o Anežce, že ráda jídávala obyčejné mřenky, jistě to nebylo ještě znakem zvláštního pokroku rytířského v domě jejího otce. V Rakousích však byla tehdy již daleko větší poživačnost. Byla připravována zvláště tučná masa. Při hostinách bylo podáváno: vepřové, králíci, kuřata, kapouni, ryby. Mezi tím ovoce, zelenina, pastety, koláče a jemný chléb. Někdy se až třináct chodů vystřídalo na takové bohaté hostině rytířské.

Při hostinách nescházela ani hudba, tanec a jiné kratochvíle, zvláště zpěvy potulných pěvců. Po hostinách zasedalo se k hrám v šachy a kostky, k nim se pojila i hra koulemi nebo deskou.

Hudební nástroje většinou pocházely z Itálie a Francouz, jako: pozoun, trompeta, buben, flétna, šalmaj, „pohanská píšťala" (patrně z Orientu od Arabů), psalterion, kanón, rotta, monochord, citera, harfa, organistum, loutna, kitara, varhany a zvonková hra, jejímž vynálezcem byl Gerbert, pozdější papež Silvestr II.[70]

Zvláštní zábavu vedle her rytířských, šermů, klání, turnajů poskytovala honba. Král Václav I., rytíř, milovník turnajů a klání, byl náruživým lovcem. Tak tomu bylo skoro u každého rytíře.

Honeb zúčastnily se i ženy. Lovy byly pořádány na divokou zvěř: vlky, medvědy, lišky, zubry, divoké kance. Nástroje honební byly: oštěpy, luky, meče. Zvlášť oblíbenou stala se nová honba se sokoly. Honba se dála obyčejně ve dvou: rytíř a dáma. Hlavní úkol záležel v krocení sokola. Galantní průvodce dámy měl úkol sníti pokrývku s hlavy sokola a posaditi jej na rukavici dámy.[71]

Rytířem se nikdo nerodil, ani nejvznešenější šlechtic, ba ani král. Rytířem se teprve stával, a to výchovou. Již v sedmi letech začala rytířská výchova. Hoch byl do 14 let páže-tem, potom panošem, konečně rytířem. Jako páže se učil zdvořilosti a dvornosti zvláště k dámám, jako panoš učil se šermu, rytířským zápasům zvláště s dřevcem na kůl, doprovázel rytíře na lov a do boje. Vzdělání nebylo veliké, nebo skoro žádné, rytíř obyčejně neuměl psáti.[72]

Zato větší vzdělání bylo u dám. Žaltář býval stálým průvodcem vznešených dám. Mnoho vznešených žen znalo i cizí jazyky. Zvláště znalost francouzské řeči jako rytířské, byla vážena, u nás to nahrazovala znalost němčiny a hojné užívání jazyka německého, ježto bon ion se řídil dle směru, odkud přicházelo rytířstvo.

Pravidla rytířských mravů byla přísná, jako samo rytířstvo bylo výplodem náboženského idealismu a nadšení. Vzorem rytířů byla vždy pravidla, jež nesepsal nikdo jiný, než největší asketa a mystik ve XII. století sv. Bernard pro rytíře řádu Templářského. Rytířstvo ve svých základech bylo mnišským zřízením.

Sama výchova na to ukazovala; nebyla ničím jiným, než obdobou klášterní výchovy. Zvláštní posvátný ráz měl okamžik, k němuž byl jinoch veden jako k vytouženému cíli: pasování na rytíře.

Předcházely delší přípravy s poučováním, zkouškami a církevním skrutiniem. Kandidát se připravoval na posvátný úkon postem, modlitbou, zpovědí, mší svatou a sv. přijímáním. Po duchovním teprve následovala hostina, po ní teprve pasování na rytíře. Při tom nastávající rytíř kleče přijímal odznaky rytířské, jež mu byly odevzdávány slovy: „Ve jménu Boha všemohoucího, sv. Michala a sv. Jiří prohlašuji tě rytířem. Odevzdávám ti zbroj, abys byl bojovníkem Božími"

Při jednom, zvláště slavnostním pasování jest pasovaným sám mladý král německý Vilém Holandský a pasujícím rytířem není nikdo jiný, než král český, bratr Anežčin Václav I., jemuž kronika vkládá do úst asi tato slova: „Ke cti všemohoucího Boha povyšuji tě na rytíře a přijímám tě s radostným přáním mezi naši společnost. Než pamatuj, jak pro tebe Spasitel světa před veleradou byl poličkován, před Pilátem potupen, bičován, posmíván a před veškerým lidem obnažen a ranami poset, ukřižován. Jeho potupy abys byl pamětliv, ti odporučuji, jeho kříž, abys na sebe vzal, ti radím, a jeho smrt, abys pomstil, tě napomínám."

Významné to pro naše země, že právě toto pasování nám zachovala minulost. Král český, rytíř, bratr budoucí světice, nadšené ideály svatých rytířů Ukřižovaného, mluví právě o tom, co jest nejvyšším stupněm ideálů rytířských. Třebas jistě nemluvil tak doslovně, jak zachováno v kronice, přece kronika zachovává smysl tehdejšího rytířství. Na dotvrzení toho hned dále nám předvádí kronika i řeč přítomného církevního hodnostáře, kardinála-legáta, asi v tomto znění:

„Toto jest tedy pravidlo řádu rytířského: Nejprve denně se zbožnou vzpomínkou na utrpení Páně slyšeti mši svatou, za víru katolickou život odvážně nasazovati, církev svatou s jejími služebníky od kterýchkoliv nepřátel osvobozo-vati, vdovy a sirotky v jejich potřebách chrániti, nespravedlivého boje se vystříhati, nespravedlivý žold odmítati, za osvobození kohokoliv nevinného souboj podstupovati, turnaje rytířské jen pro cvičení rytířská navštěvovati, císaři římskému nebo jeho patriciovi uctivě v časných věcech poslušnost prokazovati, stát neporušený v síle zachovávati, léna království nebo císařství nezcizovati a bezúhonně u Boha i u lidí na tomto světě žiti."[73]

Jiná pravidla ukládala rytíři, aby byl velkomyslný, šlechetný, štědrý, výborný ve dvornosti, statečný v mužné počestnosti.[74]

To byly ovšem duchovní ideály rytířstva, v nichž se rytířstvo zrodilo v jižní Francii, na úpatí hor Pyrenejských, za stálých hrdinných bojů proti Maurům a jiným nevěřícím.

Ale brzy byly právě nedaleko v těchto končinách zatlačovány docela světským duchem. Již Petr de Blois naříká na světácké rytíře, že se dnes opásali rytířským pásem a zvali se věrnými syny církve, a zítra se již pozdvihují proti pomazanému Páně a zuří proti dědictví Ukřižovaného.[75]

Právě ve své vlasti se rytířství stává zesvětštělým, zatlačuje duchovní světskou výchovou různých ministeriálů, trubadurů, již obstarávají na dvorech důležitou roli karatelů a rádců. Ba dokonce obléká na sebe i ducha proticírkevního.

Právě v jižní Francii povstává v rytířstvu nebezpečný jed Albigenských, Valdenských a Katharů. A ačkoliv se tento jed nešířil v negramotném rytířstvu ve své hrůze, přece nacházíme u rytířstva, jaké již přichází k nám, málo zbožného ducha. Duchovní pravidla byla mnohým proti mysli, neboť prý pěstují více mnišského ducha, než statečnost, odvahu, pohrdání životem v boji.

Nezamítali-li theologové každého užívání zbraní a prolévání krve, přece hlásali pravdy, jež se hodily jen pro království Boží svatých Otců. Ježto přísní duchovní vychovatelé nedopřávali svým chovancům často ani nejmenší radosti, ani hlasitého smíchu, vznikl tím jakýsi živelní odpor v rytířstvu, vychovaném již hodně světsky, proti duchovním. Ba vznešeným dámám se často prý i u rytíře zamlouvalo, že měl necírkevního ducha.[76] Zato se spíše snesla rytířská statečnost s hrubostí a násilím, pýchou a smyslností, než se ctnostmi, hlásanými kněžími a mnichy: pokorou a mírností. Tak se shledáváme právě na dvoře rakouských vévod se školou rytířských mravů, ale uprostřed nich vyrůstá vedle něžné, asketicky ušlechtilé duše české princezny, hrubý dobrodruh, svárlivý rváč Fridrich II., poslední Babenberk.

V této škole rytířských mravů byla vychovávána naše Anežka na budoucí císařovnu. Legenda staví Anežku do protivy se světáctvím rytířstva. Nejenže se přísněji postí, než jest zvykem v Rakousích, — a činí tak tajně, aby nebyla viděna, že se postí, — nýbrž cvičí se v umrtvování, dává hojné almužny, cvičí se v modlitbě a sebe i svou čistotu odporoučí ochraně Panny Marie, jejíž následovnicí chce býti v zachovávání panenské čistoty. Proto ji ctí andělským pozdravem, proto zbožně rozjímá, přemýšlejíc, jak přečistá Panna, stavši se Matkou Boží, zůstala nejčistší Pannou.

Anežka byla sice již jako dítě na výchově u světice Hedviky; tato výchova i vše, co dítě u Hedviky slyšelo a vidělo, jistě působilo nesmazatelným dojmem. Pozorovali jsme to na Anežce i v Doksanech, kde Anežka již snad i z jakési dětské hrdosti se lišila od ostatních chovanek vším tím, co přinášela si nového, moderního z ciziny. Odpudlivě působily prý na Anežku volnosti jiných chovanek, domácích šlechtičen, jak poznamenává legenda.

Ale rakouský dvůr byl dvorem cizím, vyhlášenou školou vybraných rytířských mravů, kde se i Anežka jevila při rytířské dvornosti hodně zaostalou, prostou seveřankou, pocházející z „nevzdělaných, barbarských Čech".

Čechové tehdy měli ještě málo rytířských mravů a domácí prosté zvyky a mravy byly jistě na posměch pyšným babenberským dvořanům. Mluvilo se ještě o nich jako o sprosťácích, surovcích a barbarech, již neměli povinné, dvorné úcty k ženám. Nebylo to jistě na dvoře rakouském neznámo, co se povídalo všude a co i budoucnosti zachoval kronikář německého kláštera o divokosti Čechů a jejich násilném vystupování proti ženám za bojů mezi Otou a Filipem Švábským na řece Mosele.[77] Kronikář sice zaznamenává surovost a ukrutnost i jiných vojsk, ale jméno Čechů jest již od dřívějška špatně v Rakousích známo ze zhoubných vpádů za Barbarosy.

Tyto posměšné poznámky slýchala i Anežka. Snad byl s úsměšky pozorován její prostý a zbožně asketický způsob života, jak si jej Anežka přinesla z klášterní školy svaté Hedviky.

Ale to vše mělo dítko odložiti. Jako královské princezně a budoucí predestinované císařovně musela se prokazovati všecka rytířská pocta, jak toho žádal mrav. Anežka nebyla bez citu. Úcta a „láska" rytířská jí byla se všech stran nabízena. Její obraz nositi si žádali tak mnozí z rytířů, hrdinští zápasníci při turnajích přáli si vzbuditi pozornost její na sebe, mnozí toužili sloužiti jí, jak zvykem bylo rytířů, slou-žiti jí až do smrti.

To všecko by bylo opravdu vychovalo v Anežce hrdou, nade všecky povýšenou snoubenku budoucího císaře. Tak si přál jistě i Přemysl a paní Konstancie, tak si přál jistě i její nastávající tchán císař, i její snoubenec, jenž jistě již tehdy zahořel k Anežce láskou mladistvého srdce, o níž nám zanechal ještě ze svého smutného zajetí v Itálii neklamnou stopu v nadšené básni na svou prvotní snoubenku Anežku.

Jistě by nebylo pravda, co zbožnájegenda vypravuje o celém chování Anežčině na rakouském dvoře. A přece legenda má vzhledem ke všem událostem tehdejší doby v podstatě pravdu, ač nám ve své prostotě nepodává jasných vysvětlenu Jen na jednom místě naráží na to, co se asi s Anežkou dělo a co bylo příčinou, že jedna z nejslavnějších škol dvornosti a mravů rytířských nevychovala budoucí císařovnu, nýbrž budoucí klarisku. Legenda to ozařuje zázrakem. Vypravuje, že prý při zasnoubení na jméno Anežčino, jež bylo slavné a všem známé, nikdo z přítomných si nemohl vzpomněti, aby se tím naznačilo, že Anežka není zasnoubena smrtelnému člověku, nýbrž Beránku bez poskvrny, v jehož knize jest její jméno zato zpaměti napsáno, že Anežka věčnou smlouvou jest mu zasnoubena. Tak prý potom bylo řečené zasnoubení zatajeno a zrušeno.

Ale dále se zmiňuje legenda jen mimochodem, že Anežka byla poučena od Bratří Menších o věcech, jež se týkaly řehole svaté Kláry.

Autor ovšem chce Anežku líčiti již od kolébky jako Bohem předurčenou milovnici řádu sv. Františka. Tím vynikl jak řádový světec-zakladatel, tak řád, tak i Anežka jako zvláštní miláčkové boží. Kdežto kdyby byl vykládal, že se Anežka již na dvoře rakouském setkala s minority jako nejmodernější novotou rytířskou, bylo by to pro nadšeného legendáře příliš jednoduché, příliš přirozené, nebylo by v tom viděti tak jasně nebeského světla, jímž Anežka byla ozářena již od útrob své matky.

Než historie musí se spokojiti přirozenějším výkladem. Anežka byla předně plna zbožných dojmů z třebenického kláštera, z ovzduší svaté Hedviky. Hedvika jí byla vzorem svatého života. Ale svatost Hedvičina s jejími hrdinskými skutky lásky k bližnímu byla přece pro dítě ještě něčím nedostupným, krásným sice, co se jí líbilo, ale pro ni neskutečným. Zvláště nyní, když přišla do ovzduší docela nového, zapadaly vzpomínky na Hedviku a její svatost jako jakýsi krásný, dětský sen.

Než rytířstvo i na dvoře rakouském nezapřelo svého původu. Bylo sice hodně zesvětštělé, ale to jen ve svých výstřelcích, v jádru zůstávalo v průvodu svatých ideálů rytířstva jiného, duchovního. Bylo to v Rakousích asi podobně jako o něco později u nás; vše přicházelo najednou, neděl se ponenáhlý postup, vývoj od jednoho k druhému, jako to bylo na př. v jižní Francii, kde ze svatého rytířstva povstává rytířstvo světácké a dokonce kacířské v zástupech Albigenských.

U nás i v Rakousích bylo přijato spolu s rytířstvem světským, jež pořádá hostiny, honí se za turnaji, koří se krásným dámám, i rytířstvo, jež nese na štítě znak „chudých bojovníků Kristových", jak je naznačila podle sv. Bernarda synoda v Troyes skoro před stoletím a jak je označoval starý erb Templářů, totiž dva rytíře na jednom koni.

To byly ovšem ideály, jež jakmile se začaly prováděti a růsti i mohutněti, musely přirozeně již mizeti. Chudoba, základ bohatství idealismu duchovního, nedala se v praxi prováděti u rytířů meče. Důkladná výzbroj, dobré zaopatření tělesné, dobrá zbraň, pěkný, zdravý kůň i více bylo potřebou i nejideálnějšího bojovníka.

Ale při tom ovšem nezůstalo. Potřebná výzbroj se změnila v nádhernou, s jakou se setkali rytíři u svých nepřátel, dobré zaopatření se muselo časem změniti v rytířské, vydatné, bohaté hostiny, potřeba koně a jiných potřeb musela se změniti v celý skvělý průvod rytíře, zvláště hodně urozeného.

S úctou k ideálům se spojila touha zobraziti si ideály v krásném zjevu milované dámy, místo ochrany ubohého venkovana nebo chudé vdovy neb sirotka, se přidružila myšlenka raději ochraňovati sličnou, buŘ skutečně nebo jen domněle utlačovanou dámu.

Tak rytířství duchovní, jak je zobrazil v řeholi sv. Bernard a mnohé církevní synody, čekalo na ideálnějšího nositele, jenž však měl nositi zbroj duchovní, aby podobnost duchovního bojovníka Kristova dokonale zachoval.

Ale to byly ideály, jež zaznívaly v dálné Itálii pod srna-vým sluncem krásné, hornaté Umbrie již s matčinými zpěvy v duši „chudého rytíře" z Assisi. Otec byl sice vypočítavý, praktický kupec, ale od něho neměl syn nic, leč energii a pevnou vůli provésti, co si umínil. Idealismus mu vložila do vínku jeho matka, rodem z rytířské Provence.

Rytířství to bylo, jež upoutalo po prvé jeho celou duši hned po tak zvaném „obrácení". Z vězení z Perugie přichází domů odhodlán státi se rytířem.

Poněvadž však sám nebyl dosud rytířem, aspoň obdaroval chudého rytíře, aby se pod jeho jménem vydal do světa prováděti ideály rytířské. Ve snách vidí palác a v něm plno zbroje a na každé zbrani bylo znamení kříže. A tu slyší ze sna hlas: „Františku, všecko, co zde vidíš, náleží tobě a tvým rytířům." Bylo to znamení Boží? František tomu tak rozuměl. Ihned si dává hotoviti nádherný šat po způsobu rytířů a vydává se v průvodu rytíře assiského na cestu do Apulie.

Než nedojel daleko. Těžká nemoc jej přepadá již ve Spoletě. Tam opět, jak legendy vykládají, připadá naň podivný boží sen, jenž zvrácí celé jeho plány se skutečným rytířstvem.

Františkův idealismus vrací se k vzoru všech křesťanských rytířů k dokonalému následování Krista. Legenda vystihuje celý obrat Františkovy duše, když dává ve snách nebeskému zjevení tázati se Františka: „Proč hledáš sluhu a ne pána?"

Sluhy byli rytíři světští, rytíři meče, pánem byl sám Ukřižovaný. Toho tedy se rozhodl následovati jako rytíř duchovní. Ještě častěji vidíme jej rozněcovati se rytířským idealismem. Jda cestou lesem prozpěvuje si provencalské písně rytířské. Lupičům, kteří jej přepadli, představuje se jako herold velikého krále. Před papežem Innocencem rozplamení se nadšenou chválou svaté paní chudoby, jež prý opuštěná od dob apoštolských zůstala na poušti a čeká na něho a jeho rytíře.

U Damietty má příležitost setkati se s křižáckými rytíři, ale jejich život jej naplňuje odporem a hnusem. Rytíře a potulné pěvce volá ke své družině. Sám celým životem básnil, shromažŘuje kolem sebe družinu „rytířských troubadourů", jejichž život jest písní na paní chudobu a ideálem Ukřižovaný. Sám král veršů se přidává k jeho družině pod jménem fra Pacifico.

Jako pravý rytíř chce poslouchali jen svého Krále. „Nikdo mi neukazoval," praví nadšeně ve své závěti, „co bych měl činiti, nýbrž sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žiti podle vzoru sv. Evangelia." Živou fantasií představuje Boho-člověka tak, jak se na zemi narodil v jesličkách, jak trpěl na kříži a jak se ve svátostném tajemství na oltáři skrývá.

Jako rytíř se raduje, když může pro Něho trpěti, a zvláště rány svého Pána žádá si trpěti a nésti na svém vlastním těle. Největší ctí jest mu býti služebníčkem i dítětem božím.

A jak byl František ideálním rytířem ducha, lásky a všech ostatních ctností křesťanských, tak byli i jeho společníci nadšenými pěvci chudoby a lásky boží.

Tak o nich i o jejich svatém vůdci Františku zaslechla již leccos Anežka na slezském dvoře u Hedviky. Hedvika jistě vyjadřovala často již tehdy před Anežkou i Annou touhu spatřiti jednou tyto nadšené rytíře chudoby Kristovy a evangelického života.

Také později, ale až po odchodu Anežčině, podařilo se Hedvice ziskati brzy na svůj dvůr jednoho minoritu jménem Herborda. Tento se stal jejím rádcem a zpovědníkem, jeho jméno připomíná se často v slezských listinách a posléze stal se biskupem Levantským.[78]

Anežka se s nimi setkala teprve na dvoře rakouském, kde se učila dvorským mravům. Divně se odrážela zlatem a stříbrem i perlami posázená nádherná zbroj rytířů od chatrných hadrů a provazu bosých „rytířů" Františkových. A přece si té doby ani nelze jedno bez druhého mysliti.

Nejen že vznik rytířství a františkánství pochází z téhož nadšení pro Ukřižovaného a svatá místa jeho krví zkropená, pro víru a církev Kristovu, pro Evangelium proti nevěřícím, nýbrž i další vývoj vedl obě složky nové kultury středověké stejnými cestami.

Jedna složka vyvolávala ideově druhou. Přineslo-li rytířství vzpomínky na Svatou zemi, na místa zkropená krví Spasitelovou, vzpomínky tedy na Ukřižovaného, na apoštoly, pak vyvolalo to ihned ozvěnu s druhé strany, že království Ukřižovaného, církev, světskou mocí a bohatstvím opatřená, není jistě ve smyslu Boží prozřetelnosti. Proto již vznikem myšlenky na Svatou zemi, na osvobození její z rukou nevěřících, vznikaly v církvi samé hlasy, že církevní knížata, stojící v čele vojsk, jak je znala doba stará za Ottonů a Jindřichů, nejsou pravými následovníky Kristovými.

Příchod rytířstva musel učiniti konec kuriálním biskupům a ženatým kněžím, kteří byli nuceni starostí o své rodiny sháněti se jen po majetku. Příchod rytířstva volal v myšlenkách po rytířích chudoby, evangelia, pohrdání světem, ať již to byli Valdenští, ať jiné sekty, hlásající s rytířstvím návrat k chudému Kristu a jeho apoštolům, ať už to byl chudý, pokorný a na půdě církevní stojící František. Proto František i jeho synové jdou současně jako rytíři ducha s rytíři těla a meče, kteří sice od bohatých, světsky žijících prelátů si oblíbili samo bohatství, nádheru, hostiny, zábavy, ale rádi viděli své původní ideály ztělesněny v rytířích Františkových.

Tak všude, kde se shledáváme s výkvětem rytířstva, se školou rytířskou, všude tam najdeme i jiné rytíře, totiž Františkovy. Najdeme-li na Wartburce zápas neslavnějších rytířů a proslavenou školu turnajů, najdeme tam i výkvět františkánských ideálů, zosobněných ve svaté Alžbětě. A na dvoře rakouském, kam jest poslána na výchovu vyvolená budoucí císařovna římská, najdeme i první klarisku na severu a touto klariskou se právě zde nestává nikdo jiný, než ona předurčená již císařovna římská, naše Anežka. A jdeme-li dále, na dvoře francouzském vykvétá na samém trůně královském rytíř i světec ideálů čistě františkánských ve svatém králi Ludvíkovi.

Legenda sice o takových zajímavostech ze života Anežčina nám nemluví, ježto jejím úkolem bylo vyzdobiti v životě Anežčině všecko přímou září s nebes, ale vypravujíc nám o tom, jak Anežka měla odpor proti tělesným rozkošem, jež se jí nabízely na dvoře vévodově, jak se tajně přísně postila v adventě i o čtyřicetidenním postu, napovídá tím, že Anežka se tam setkala vedle rytířství světského i s rytířstvím duchovním, dosud snad ještě dosti čistým, nezkaleným, jak vyšlo ze zahrad umbrijského františkánského jara.

Anežka přirozeně, nucena zúčastňovati se zábav a radostí rytířství světského a vychovávána z vůle otce pro vznešený úkol císařovny, chtivě a toužebně vztáhla celým srdcem, celou duší svou po tom, s čím duše její byla tak spřízněna od prvního setkání se světicí slezskou, ne sice ještě řádu, ale již ducha františkánského, Hedvikou, a tak místo císařovny proti vůli otcově stala se klariskou. V tomto smyslu mohla při pohledu na rytíře Františkovy užiti slov, jež vkládají spisovatelé do úst Františkových, „Hoc est, quod cupio, hoc est, quod totis praecordiis concupisco" — „To jest to, čeho si žádám, to jest, po čem celým srdcem prahnu!"

STŘEDOVĚKÝ SŇATEK. POLITICKÉ PLETICHY. HRA O NEVĚSTU. NEPŘÁTELSTVÍ S RAKOUSY

Sňatek v dřívějších dobách byl věcí čistě soukromou také v rodinách panovnických. Sňatky uzavírány s různými obyčeji z dob ještě pohanských. Pravomoc měli odpradávna rodičové zvláště u nevěsty, někdy také i u ženicha, takže se budoucí manželé často ani neznali. Svatbu předcházelo zasnoubení, výměna darů, zvláště prstenu nevěstě; ženich nasadil nevěstě prsten, při tom jí mírně stoupl na nohu, na znamení, že mu patří.

Po nějakém čase si odváděl ženich nevěstu v slavnostním průvodu nejdříve do kostela, pak domů. Církev ostatně poměrně dlouho musela bojovati s pohanskými zvyky a mravy, aby manželství přivedla před své fórum, aby zabránila manželstvím tajným, bez jejího souhlasu a asistence.

V celku však již, ať čteme o sňatcích uzavřených dle domácích starých formulí, namnoze pohanských, anebo již řádně křesťanských, jsou vždy tyto sňatky věcí soukromou jednotlivce nebo rodiny. Sňatek jest věcí rodinnou, o níž ve veřejných listinách není zmínek. Souviselo to také ještě se starým názorem na ženu. Žena jen při svatebních slavnostech vystupovala jako střed slavnosti, jíž se týkaly různé domácí obřady a obyčeje. Pak takřka se zavřela opona za jejím životem, více nevystupuje na veřejnost, jako se ostatně veřejnost nestarala o ni ani před svatbou. Byla pokládána více za majetek nejprve rodičů, potom muže.

Něžnosti nějaké v době obecné hrubosti a surovosti nemohla žena čekati. „Co jest mně do toho, jak se snáší vespolek", praví básník té doby. Spíše vládla všude chladnost a tvrdost mezi manžely. V básni z téže doby zacházejí tři šlechtici se svými ženami docela lhostejně, dokonce bez rozmýšlení je zabíjejí, když jim jakýsi sedlák objeví tajemství, že prý má kouzelný roh, jímž se probudí zase k životu krásnější.[79]

Nezřídka nacházela žena v manželství opravdového tyrana místo společníka. Žena trpěla též mnoho zastaralým pohanským zvykem konkubinátu, proti němuž církev, zvláště v odlehlých krajích, dlouho marně bojovala.

Staré anglické právo dokonce mluví o zákonitých konku-binách a ještě Valdemar II., manžel to naší něžné Markety-Dagmary, uznal 1240 konkubinát za manželství, když trval tři léta.

Ba dokonce dle zprávy Hinkmarovy jakýsi šlechtic Štěpán docela otevřeně vyznal před církevním sněmem, že žil dle obecného obyčeje., když prováděl dlouhou dobu mnohoženství.

Církev jen ponenáhlu uplatňovala své zásady svátostného nerozlučitelného manželství u laiků a bezženství u kleriků a kněží. V XI. století veden těžký boj zásadní o investituru a též o vyšší mravní úroveň kněžstva. Tím byl učiněn krok také k vyšší mravní úrovni i laiků.

Církev ve XII. století na západě evropském již se vší přísností může zakročiti ve prospěch zapuzovaných manželek. Církev se ujímá ženy nejen v manželství, nýbrž chrání její svobodu při uzavírání sňatku, ruší také výluku ženy z dědictví proti „bezbožnému zvyku", že sestry na podílu otcovského dědictví neměly žádného údělu.[80]

Působením církve a jejím morálním vlivem přestává býti žena majetkem rodičů a pak muže a stává se v rodině i v manželství rovnoprávnou s mužem. Náboženské nadšení rytířské povznáší ženu jako ideál muže, rytíře. Hrubost k ženě se stává zastaralým zbytkem barbarství, všeobecně potupy hodným.

Století rytířská povznášejí sňatek a předchozí zasnoubení, zvláště u panovnických rodin, na akt veřejnoprávní, na němž mají účast všickni poddaní. Již to není lhostejno, koho si kníže, král, císař bere za příští manželku. Již to není jeho soukromá záležitost, tím méně předmět jeho libovůle a vášně, nýbrž jest to již významný akt státní moudrosti a rozvahy. Za soukromý sňatek svůj v mládí bez těchto státních a mocenských ohledů, poněvadž tehdy ještě neznámých, stydí se také náš Přemysl, otec Anežčin, a snaží se všemožně novým sňatkem uzavříti jakousi mocenskou smlouvu, třebas tehdy nepříliš ještě výhodnou. Ale to s sebou nesl nový k nám přicházející rytířský mrav. Tak se třeba dívati na jeho sňatek a jiných panovníků evropských ve stoletích XII. a zvláště XIII.

Sňatkové nebo snubní smlouvy jsou důležitými akty nejen uvnitř státu, nýbrž jsou i kusem zahraniční politiky. Na sňatcích se budují přátelské smlouvy mezi jednotlivými panovníky a státy. Provdaná dcera na cizím dvoře stává se velmi důležitým činitelem zahraniční politiky svého otce, později svého bratra.

Smlouvy takto ujednané považovány také za smlouvy mírové a kdo je porušil, vstupoval do stavu válečného s tím státem, jenž byl tím uražen a také poškozen. Proto Přemysl jest v neustálém nepřátelství s Wettiny, z jejichž rodu pocházela zapuzená Adéla. Proto však také Přemysl vypovídá později sám nesmiřitelný boj vévodům Rakouským, jenž se jako dědictví přenáší i na Václava, když vinou a pletichami Leopoldovými jest zmařen sňatek Anežky se synem císařovým.

A což teprve vnuk jeho Přemysl II. byl donucen uzavříti dvojsvatbu svých dětí s dětmi Rudolfa Habsburského. A Přemysl, aby se aspoň v něčem pomstil protivníku, uzavírá svou dceru do kláštera Anežčina jako jeptišku, což prý, jak praví kronikář, bylo začátkem všeho zla a neštěstí králova a celé země.

Obyčejně bývaly takové zásnuby nebo smlouvy svatební uzavírány způsobem slavnostním, obřadným, slavnými poselstvími, při čemž mnoha svědky potvrzeno celé ujednání. Takové smlouvy snubní a svatební byly zvláště o věnu anebo o dědictví nevěsty velmi přesné.

Jmenujeme pro zajímavost jen některé případy takových manželských smluv mezi panovnickými rodinami.

Tak jsou zachována celá „pacta matrimonii" nebo obšírná smlouva svatební, když se císař Fridrich II. ucházel o Isabelu Anglickou, sestru Jindřicha III., proti jejímuž zásnubu se svým synem se císař druhdy tak houževnatě stavěl.

Vysláno poselství, jež ujednalo smlouvu, podle níž císař si vezme Isabelu za manželku. Ve smlouvě císař výslovně slibuje, že se zavazuje pojmouti Isabelu za manželku, legitimně před církví a král anglický opět připovídá, že položí záruky, že vyplatí věno své sestry, jež nebude menší než 30.000 hřiven stříbra, císaři nebo jeho poslům. K tomu se zavazují vzájemnou obě strany přísahou. Mimo to isou dány též záruky pro případ bezdětnosti budoucí manželky a pro případ ovdovění.[81]

Svatá Alžběta dostala do výbavy stříbrnou kolébku, stříbrnou koupací vanu a listiny o manželské smlouvě praví o sumě 1000 marek ročních příjmů a 10.000 marek v nemovitém jmění.[82] Jen ovšem častokráte tito velcí páni nemohli dostáti ujednaným závazkům a často ještě po mnoha letech vymáháno bylo věno manželčino, anebo všelijak znovu smlouváno. Tak Václav I ještě po mnoha letech (1237) vymáhá věno své manželky a přece byl s ní oddán již jako dítě.

O císařského syna, mladého krále německého se přímo rozpoutává závodění v nabídkách nevěst s různých stran a jeden chce předstihnouti ve výši věna nevěstina druhého, jak o tom bude řeč.

A anglický posel Walther, biskup z Carlisle, vystihuje správně charakter své doby, když líčí svému králi celý shon nabídek s několika stran a když zvláště připojuje o císaři poznámku, že prý žízní jen po penězích, aby je shromažŘoval a proto, že on též radí, aby si jeho král v tom ohledu také přispíšil a nabídl více věna ve svém zájmu i v zájmu své sestry.[83]

To přinášela s sebou již doba rytířská, jež odhalila závoj manželství soukromých, postavila ženu do důležité posice veřejných zájmů. Uzavírání zásnubů a úmluv budoucích manželstev se dálo mnohdy dosti obchodně a neústupně, málo bylo dbáno při tom vůle těch, o jejichž osud životní se jednalo. Bylyť to velmi často a skoro zpravidla ještě děti, jež se sotva narodily. Prozrazovalo to jistě málo ohledu na křesťanské zásady manželství, jak je žádala církev. O svobodě volby, nejdůležitější to otázky v křesťanském manželství, nebylo zde řeči.

Jen společná výchova obou dítek na jednom dvoře rytířském obyčejně měla dodatečně doplniti souhlas tím, že si na sebe budoucí manželé již jako děti zvykli a tak dodatečně dali souhlas.

Ale forma byla již docela moderní, rytířská proti staré formě manželství pohanského. Tam si namnoze muž svou nevěstu vykupoval, dával sám dary rodičům a sourozencům.[84] V rytířské době žena, majitelka dědictví nebo bohatého věna, stávala se též vytouženým ideálem rytířského manžela.

Manželská láska se zde sice zmaterialisovala, měřila se velikostí věna anebo též nadějí na budoucí bohaté dědictví, jako to bylo u zestárlých posledních Babenberkoven Markety a Gertrudy.

Ale právě doba, jež začala vše oceňovali podle zlata a peněz, znamená po každé stránce veliký pokrok i v prohloubení křesťanské, rytířské kultury v postavení ženy. Byl to krok k dalšímu postupu v jejím společenském postavení, jenž znamenal rytířskou emancipaci ženy ve vyšších ideálech, nežli bylo politické manželství, k nimž dospívala nejedna královská nebo knížecí dcera v XIII. století.

K takovému politickému sňatku byla určena i Anežka. Již její pobyt na dvoře slezském byl snad k tomu přípravou; než o zásnubu se slezským knížetem nemáme zprávy, jen legenda neurčitě praví, že byla zasnoubena jakémusi polskému knížeti.

Důležitější však bylo zasnoubení a chystaný již sňatek s mladistvým králem Jindřichem. Proto byla poslána na vychování do Rakous. Jindřich byl již zvolen proti všem dosavadním zvykům i právům za krále nikoliv bez značného přispění Přemyslova. Ale zato Přemyslovi mělo býti odměnou jistá vyhlídka, že manželkou tohoto předčasného krále nebude nikdo jiný, než nejmladší jeho dcera Anežka. Tak byly učiněny zásnuby před zvolením Jindřichovým za krále.

Ale císaře volaly starosti italské, zvláště na Sicilii. Vládu místo nezletilého krále, sotva tehdy devítiletého, vedl mladý a energický arcibiskup kolínský Engelbert, z rodu hrabat z Bergu.

Životopisec jeho Caesarius z Heisterbachu líčí jej jako světce, zvláště snad vzhledem k jeho tragickému konci. Líčí jej jako knížete nejvýš moudrého, mocného, mocnějšího nad jiné v říši. To také ukazuje jeho úřad, že vládl v nepřítomnosti císařově jménem mladého krále. Líčí dále, že byl státu věrným a velmi prospěšným správcem, že nic neopominul z událostí použiti pro blaho říše; osobně procházeje celou říši, tak uspořádal poměry německé, že prý to bylo jako v Římě za dob Augustových.[85]

Ale Novotný právem podotýká, že při vší chvále nemělo by se zapomínati, třebas o jeho zásluhách není sporu, že byl často ovládán i na újmu celku zájmy vlastními a že moderní doba to přikrývá pláštíkem „národní politiky"[86] A to se jevilo zvláště v jeho zjevné politice anglické.

Z odporu jistě jen svého vlastního území proti sousední Francii veden byl Engelbert od Francie k dávné riválce její Anglii, ač tehdejší zájmy říše se kryly spíše se zájmy Francie. Také Fridrich dával zřejmě najevo, že si přeje říše jen dobré shody s Francií.

Engelbert však byl zde ovládán zájmem svého města i území, aby i za zády a skoro jménem císařovým hledal spojení s Anglií, což mohlo tehdy zájmy říše značně poškoditi.

Příležitostí k navázání přátelských styků s Anglií byla mu svatba mladého krále anglického Jindřicha III. Jindřich hledal nevěstu. Engelbert se mu zavděčil, když mu ji vyhledal v Markétě, dceři Leopolda Rakouského.

Než Jindřich hledal též dobře provdati svou sestru Isabelu, a na tom mu snad ještě více záleželo, aspoň to naznačuje relace posla anglického, biskupa Walíhera z Carlisle, kde praví, že vyložil Engelberíovi, že král jeho bude se říditi radou jeho jak ve sňatku svém, tak i ve sňatku své sestry.[87] A Engelberíovi šlo také o to, aby zájmy říše se obrátily k Anglii, třebas to byl jeho vlastní prospěch. On sám sice praví, jak nám o tom podává zprávu týž anglický biskup ve své zprávě, že si znepřátelil pro zájmy anglického krále nejen krále francouzského, nýbrž i českého a mnoho jiných knížat. Tomu ovšem anglický král jistě nevěřil, ale politika En-gelbertova se kryla i s jeho zájmy.

Proto smluvili spolu plán druhého sňatku, ještě důležitějšího jak pro Engelberta, tak i pro Jindřicha III. Mladý král německý si měl vzíti za manželku sestru Jindřichovu, Isabelu.

Ale tu Engelbertově politice stála v cestě Anežka Česká, již jako snoubenka mladého krále německého. Zasnoubení to muselo býti nějak rozvázáno. Nebylo naděje, že by pro to získali císaře. Příbuzenské překážky sice zde byly, ale daly se snadno překonati církevní dispensí. Proto Engelbert chtěl použiti zde z nouze církevního předpisu o sňatku křesťanském, že má býti uzavírán svobodnou volbou obou manželů. Věděl dobře o zasnoubení, jež se stalo mezi oběma snoubenci, ještě dětmi, kde nemohlo býti o svobodném rozhodnutí ani řeči. Ale to nesla s sebou již tehdejší doba, že se uzavíraly sňatky, při nichž se vychovávaly děti tak, že souhlas později daly. Na štěstí Jindřich se s Anežkou zřídka viděli, kdy oba byli vychováváni odděleně. Jindřich byl nyní úplně pod vlivem Engelberíovým. Ale tento nemohl přímo sám zpracovati svého svěřence, k tomu potřeboval nejlépe Leopolda, na jehož dvoře Anežka byla chována.

Ten mohl nejlépe a nejvhodněji zpracovati mladého krále, tehdy sotva čtrnáctiletého chlapce, aby pojal odpor k Anežce, své dosavadní snoubence. Té doby také asi za týmž účelem stýká se hojně s mladým králem syn Leopoldův Fridrich, s nímž krále Jindřicha pojilo brzy důvěrné přátelství. Jistě to byl vhodný prostředek k naznačenému cíli.[88] Anežka mohla velmi dobře zavdati příležitost synu Leopoldovu Fridrichovi, jehož jinak známe později jako neurvalého a hrubého rytíře, mravů i směrů docela opačných, než k jakým se klonila ušlechtilá Anežka, aby ji před jejím budoucím ženichem zesměšnil a vůbec učinil odpornou.

Mezitím však s několika stran byly nabízeny nadějné a bohaté nevěsty pro budoucího císaře. Mimo již zasnoubenou Anežku Českou a Isabelu Anglickou, o niž usiloval hlavně

Engelbert, nabízel prý s ohromným věnem[89] i uherský král Ondřej II. svou dceru, jak o tom vypravují angličtí poslové.

Slyše s několika stran o těchto nabídkách, tak horlivě podávaných, uznal Přemysl za dobré, připomenouti závazek zásnubu; ale vida, že hlavním momentem jsou zde peníze, nedůvěřoval samé smlouvě, nýbrž prostřednictvím svého švagra, Ludvíka Bavorského na říšském sněmu v Ulmu asi v polovici ledna 1225 nabídl hned k výplatě věno pro Anežku 30.000 hřiven a k tomu Ludvík sám, aby ještě zdůraznil nároky své příbuzné, nabídl přidati 15.000 hřiven a ke zvýšení efektu přijel na shromáždění s nádherným komonstvem. To vše podává ve zprávě své posel anglický svému králi a vyřizuje snažné povzbuzení Engelbertovo pro krále, aby i on nabídl tolik, aby císař nemohl odmítnouti a aby to učinil co nejdříve.

U císaře mohl rozhodnouti jen návrh český, podepřený smlouvou snubní z dřívější doby. Engelbert cítil toto nebezpečenství. Proto muselo zmizeti zasáhnutím samého mladého Jindřicha. K tomu účelu se již postaral Engelbert o zpracování patnáctiletého hocha, aby sám zasáhl do jednání sněmu „svým prohlášením", že si Anežky nikdy nevezme. O vlivu na prohlášení Jindřichovo se strany Engelbertovy a jeho spojence vévody Rakouského nemůže býti pochybnosti, kdyžtě prameny, zaznamenávajíce tuto událost, praví výslovně, že tak mladý král učinil „saniori principům potitus consilio — na radu rozumnější strany knížat."[90]

Tím ovšem nebylo ještě dosaženo spojení anglického, jak si přál pro svou politiku Engelbert, ale největší překážka jeho byla zažehnána. V dalším mu měl pomoci vydatný spojenec Leopold Babenberský. Tento byl sice na oko ještě jako ochránce Anežčina zasnoubení, neboť u něho, na jeho dvoře, byla budoucí císařovna vychovávána. Ve skutečnosti byl však i spojencem Engelbertovým, jenž chtěl za Anežku dosaditi nevěstu anglickou. Ovšem ani v tomto spojenectví nechtěl býti zúplna důsledným. Dobře věděl, že císař při svém odporu k anglické politice nikdy nesvolí k anglickému sňatku. Právě tehdy se císař zavázal francouzskému králi zvláštní smlouvou, jež jest datována v květnu roku 1224 na Sicilii v Nové Kataně, že bez vůle francouzského krále nikdy neuzavře s anglickým králem ani s jeho dědici žádné smlouvy přátelské, ani že nedovolí, aby někdo tak učinil z jeho lidí.[91] To bylo tedy přímo proti Engelbertovým plánům sňatkovým s Anglií.

Mimo to výhody, jež mu slibovala Engelbertova politika anglická, byly nejen bezcenné, nýbrž mohly se státi jemu povážlivě nebezpečnými vzhledem na právě vzpomenutou smlouvu císařovu s Francií. Také král anglický, jak zjevno z jeho instrukcí, poslům jeho zasílaných a odpovědí těchto poslů, zase králi podávaných, nestál tolik o svůj sňatek s Markétou Rakouskou, jako spíše o sňatek sestry s budoucím císařem. V lednu 1225 píše král vévodovi Rakouskému, posílaje mu posly jmenovaného již biskupa z Carslile, magistra Templářů a převora Johanitů v Anglii, kde se zmiňuje o průtahu určité odpovědi a svém zasnoubení s jeho dcerou. A příčinu tu se dovídáme z listu Bernarda Hurtsmare v březnu 1225, kde se omlouvá králi, že proto mu nedal odpovědi, že prý císař nechtěl dáti žádnému poslu konečnou odpověŘ, dokud se nedomluvil s papežem.[92]

A v instrukčním listě svém ze 7. července téhož roku biskupu Walterovi píše, aby očekával odpověŘ císařovu a vévody rakouského, udržuje při tom věci ve státu quo. A kdyby z jejich odpovědi zvěděl, že nesouhlasí se záměry královskými, aby prohlásil, že těžce ponese, že výsledek se nepodařil, ale aby neodcházel, dokud nedostane odpovědi od krále. A tentokráte byl právě vévoda Leopold v Itálii, aby donesl rozhodnutí císaře o sňatku jeho syna. Na toto rozhodnutí jen se mohla vztahovati instrukce anglického krále jeho biskupovi.[93]

Co jej zdržovalo v určité odpovědi vévodovi Rakouskému, byla tedy otázka sňatku jeho sestry s císařem. Na ní záviselo i jeho rozhodnutí pro Marketu. Markéta má pro něho význam jen ve spojení se sňatkem jeho sestry s králem německým.

S tímto vědomím šel Leopold jako zplnomocněný posel do Itálie, aby vyhledal císaře a přednesl mu věc sňatku k rozhodnutí. Byl zplnomocněn říšským sněmem, poněvadž to byla věc důležitá pro celou říši, byl důvěrníkem Engel-bertovým a tím i anglického krále, aby jednal ve prospěch anglické nevěsty. Byl však také pověřen důvěrou Přemysla a Ludvíka Bavorského, aby jednal ve prospěch Anežky. Byl tedy důvěrníkem stran sobě protivných. Proto klamal obě a místo jejich prospěchu hledal prospěch svůj. Místo anglické i české nevěsty nastoupila jako nevěsta jeho vlastní dcera Markéta.

Proto se vydal hned po uzavření pokoje s Ludvíkem Bavorským a Ondřejem II. králem Uherským 6. června 1225 do Itálie. Císaře zastihl v San Germano v jednání s kurií. Byl svědkem slavnostního usnesení dne 25. července 1225 mezi oběma, ale byl též svědkem, kterak císař rozhodně zamítl návrhy Engelbertovy, s nimiž již předtím přišel posel arcibiskupův.[94] A podobně jako císař, tak zamítli spolek s Anglií a tím i sňatek anglický knížata, shromážděná na sněmu Frankfurtském v srpnu, ač o rozhodnutí císařově dosud nemohli věděti. Anglickým poslům nezbývalo než vrátiti se s nepořízenou.[95] Zde se právě nejjasněji, myslím, jeví sobeckost Engelbertova.

Že císař činí s Francií smlouvu dosti tuhou, namířenou proti Anglii, že s rozhodností odmítá jakékoliv spojení s Anglií a že zároveň shromáždění knížat projevuje velkou většinou spontánně odpor proti nabídce anglické, pocházelo jistě jen z toho, že tehdejší situace říše nemohla si žádati politického svazku s Anglií a že zájmy její se kryly spíše s jejím odpůrcem.

Byl-li tedy Engelbert tak horlivým zastáncem anglické politiky a přál-li stvrzení toho sňatkem, pak to bylo jistě jen pro jeho sídlo a území výhodné a to nepřátelství, jež prý si u krále francouzského, u krále českého a u mnohých knížat jiných utržil, bylo jistě jen v zájmu jeho vlastní politiky.

Nyní po zamítnutí plánů Engelbertových měla nastoupiti Anežka a Leopold, její chráněnec, mohl a měl také jen připomenouti právo Anežčino. Než Leopold již dávno v nitru uzavřel, že místo Anežky chytře dosadí svou vlastní dceru. Snad na to dříve ani nemyslel, ale vstoupiv do služeb plánů Engelbertových, zvykl si, jak uvidí dceru v příbuzenstvu císařovu, aspoň jako manželku švagra budoucího císaře. Nyní však, když z plánů Engelbertových nic nebylo a když Engelbert a jeho strana byli proti Anežce — snad zde také něco vážilo i prohlášení mladistvého krále — neodolal svůdné myšlence, že jeho dcera Markéta by mohla nastoupiti místo Anežky. Čestné to sice nebylo zvláště pro něho, jako rytířského ochránce královské dcery, ale bylo to prospěšné pro zvelebení jeho rodu.

Pro uklidnění svého rytířského svědomí měl důvod, že sám ženich prohlásil, že si Anežky nikdy nevezme. Tento důvod mohl uplatňovati i před císařem. Ovšem cítil, že sám před císařem s tímto důvodem nevystačí. Nemohl mu nabízeti mnoho výhod, jež by převážily věno Anežčino, naopak jeho sobeckost zde byla císaři ještě příliš zjevná. Aby snad uplatňoval ten důvod, že by v nepříznivém případě mohla se jeho dcera provdati za krále anglického a tím způsobiti císaři aspoň nepříjemnost s králem francouzským, bylo dosti nebezpečné, skoro při obecném odporu ostatních knížat k anglické politice. Mimo to asi dobře věděl, že anglický král by nestál o jeho dceru bez spojenectví s císařem.

Proto bylo mu hledati spojence pro své plány. První, jenž mu přispěl na pomoc, byl lantkrabě durynský Ludvík, divná to věc, manžel svaté Alžběty, jenž jistě při tak něžné lásce k choti své nečinil tohoto kroku bez vědomí své manželky, vlastní sestřenice Anežčiny. O vysvětlení této záhady se pokusíme později.

Prozatím i Ludvík mohl čekati z plánu Leopoldova výtěžek i pro svůj rod, najmě pro svou sestru Anežku, jež byla slíbena staršímu synu Leopoldovu Jindřichovi. Ludvíkovi, poslové: Rudolf číšník a Heřman jídlonoš nejdříve vymohli u papežské kurie potřebné dispense od překážek příbuzenstva pro oba chystané sňatky.[96]

Takto opatřen Leopold odebral se bez meškání v průvodu poslů Ludvíkových do Apulie k císaři do San Germano. Tam potřeboval opět pomoci, a to hlavně u císaře. Zde mu zase přispěl přítomný řezenský biskup Konrád z Frontenhausenu, již dávno s ním spřátelený, jenž se vřele přimlouval, aby se Jindřichovou nevěstou stala 251etá Markéta, ač byla asi již o 10 let starší Jindřicha, místo Anežky.[97]

Kronikář připisuje císařovo rozhodnutí pro Marketu jen vlivu Konrádovu. Jak daleko skutečně šel tento vliv, jest těžko říci. Jistě zde nebylo jen osobní zakročení řezenského biskupa rozhodující, zvláště u politika tak vychytralého, jakým byl císař.

Ani Jindřichův odpor proti Anežce, o němž mu zvěstovati jistě neopominul sám Leopold, neměl valné ceny u císaře. Kdopak se ptal po vůli dítek tehdy, když sňatek býval politickou věcí velkých? Vždyť ostatně pranic nevadilo, že se zasnubuje sotva patnáctiletý hoch s pětadvacetiletou nevěstou. Politika si jindy vyžádala rozdílů v letech daleko křiklavějších.

Byly zde asi důvody, které zatlačily ony politické motivy, pod jejichž tlakem byla kdysi (1219) uzavřena zásnubní smlouva, týkající se Jindřicha a Anežky. Tehdy císař potřeboval pro své plány nejvíce Přemysla a tudíž i Anežku. Nyní, když syn jeho byl již obecně uznávaným králem a budoucím císařem, nepotřeboval již tolik Přemysla. Ba naopak nyní se politicky ukazovalo spojení s rodem Babenberským daleko významnějším a dokonce potřebnějším, než spojení s rodem Přemyslovským.

Jednak to bylo nebezpečí anglického sňatku, jež hrozilo, nestane-li se Markéta nevěstou Jindřichovou, ač toto nebezpečensíví bylo více v očích samého císaře, než ve skutečnosti. Neboť ostrovnímu panovníku, jenž bránil poslední zbytky svého panství na pevnině proti nebezpečnému riválu francouzskému, bylo výhodné a žádoucí spojení s blízkou pevninou německou a zvláště s mocným císařem a nikoliv se vzdálenými a tudíž bezvýznamnými Rakousy.

Ale císař, zaujat zcela francouzskou politikou, viděl nebezpečí v pouhém již jméně anglického spojení. Proto to byl také důvod pro císaře, že tak snadno svolil k sňatku s Markétou. Kromě toho císař, neustále bojující s papežskou kurií a jejími spojenci, musel hledati oddané spojence v samé říši, a to spojence takové, již byli s ním spojeni svazkem úzkého příbuzenství. Proto nabízené příbuzenství mocných Babenberků jistě nebylo věcí lhostejnou. Byl-li však naopak, jak sám věc viděl, tentýž rod spojen svazkem příbuzenským s Anglií, byl zároveň spojen i politicky s úhlavními nepřáteli jeho rodu Guelfy, kteří již beztoho měli spojence v Anglii; a tak by byl v týle ohrožen, když ne nepřítelem otevřeným nebo tajným, jistě aspoň neupřímným a nespolehlivým vasalem, jehož moc nebylo radno podceňovati.

Český král, jenž byl velkými privilejemi takřka osamostatněn, nebyl povinen ani jízdou do Itálie, byl tím méně povinen zakročovati proti jeho nepřátelům anebo mu vojensky pomáhati. Ovšem, že mohla býti obava, že se český král stane nepřítelem, ale tuto obavu zmenšovala ta okolnost, že vlastním viníkem nedodržené smlouvy snubní nebude nikdy považován císař, nýbrž vévoda rakouský, jak se také skutečně stalo.

Eventuální nepřátelství Čech považoval císař za dostatečně vyrovnáno úzkým příbuzenským spojením s državou vévody rakouského.

Ostatně v jednání císařově nespatřoval ani Přemysl ani celá tehdejší doba nějakou urážku. Byla to smlouva, při níž se nabízelo a mohlo se nabízeti více nebo méně, jak to skutečně též sám Přemysl a jeho příbuzný Ludvík Bavorský činili. Nebyla tedy ničím pevným, ježto zásnuby se dělaly podle politické situace. Vždyť sám Přemysl byl v tom mistrem.

Něco jiného bylo jednání Leopoldovo, kde byl Leopold pověřen ochranou práv Anežčiných a byl tím jejím rytířským ochráncem. Také se v tu stranu hněv pomsty Přemyslovy obrátil s celou mocí uražené cti rytířské i královské.

Mimo to snad císař počítal na všecky případy možného dědictví. Byliť sice té doby ještě tři mužští Babenberkové na živu: otec s dvěma syny, takže starost o dědictví nebyla akutní; ale chytrý politik rázu Fridricha II. již napřed uvažuje o všech možnostech. V Rakousích bylo se nadíti možného rodinného dědictví rodu Štaufskému, kdežto v Čechách, skoro samostatném království, tolika privilejemi obrněném, nebylo se nadíti zhola ničeho, jediné oněch 30.000 hřiven, rozmnožených o 15 tisíc hřiven bavorských.

Tyto důvody snad přednesl i přímluvce Leopoldův biskup Konrád a císař snad o nich již dříve sám uvažoval. Proto probíhají také zprávy soudobými kronikami, jednak že biskup sám svou intervencí osobní způsobil obrat ve prospěch rodu Leopoldova, jednak že císař sám se vyslovil proti sňatku jak anglickému, tak i českému, ba že i vévodův návrh rád uvítal, ano mluví se dokonce, že sám Konrád věc vyjednal a pak císař sám Leopoldovi sňatek onen nabídl.[98]

A že skutečně takové pohnutky působily na rozhodnutí císařovo, tomu již nasvědčuje ta okolnost, že se později císař tak rozhodně postavil proti zamýšlené rozluce synově s Markétou a pak zvláště, že tak snažně si přál smíru se svárlivým vévodou Fridrichem. Tenkráte totiž ony vzdálené možnosti, na něž opatrný politik již v začátcích pomýšlel, stávaly se skutečností. Fridrich tehdy byl již obecně pokládán pro svůj nespořádaný život rodinný za posledního Babenberkovce.

Ale bohužel vychytralý a prozíravý politik, jenž myslil na všechny možnosti, zklamal se ve všem. Nepřirozený, až příliš politicky uzavřený svazek manželský syna jeho byl nešťastný a, neskončil-li jen zakročením císařovým rozlukou, skončil později žalářem a Jindřichovou smrtí a bohaté dědičky i s dědictvím se dostalo konečně tomu, jehož nejméně císař bral v úvahu — králi českému, ovšem vnuku toho, jehož politickou hrou s Babenberky tak oklamal!

Dosavadní tedy zasnoubení Jindřichovo s Anežkou bylo rozloučeno, aby mohla nastoupiti nadějnější a politicky důležitější nevěsta Rakouská Markéta. Současně potvrzen i připravovaný sňatek Jindřicha Babenberského s Anežkou Durynskou. Leopold, jsa nyní na vrcholu splněných tužeb a přání, musel z vděčnosti odměniti také své pomocníky, zvláště lantkraběte Ludvíka a proto jménem synovým se odřekl věna. Učinil prý tak rád, praví kronikář.[99]

Ale události v rodině Leopoldově ukazují, že tomu asi tak nebylo, poněvadž asi za rok po svatbě začal vášnivý konflikt mladého Jindřicha Babenberka s rodiči, jenž se změnil v po-horšlivé, otevřené nepřátelství a Jindřichovo povstání proti vlastnímu otci, protože musel přijmouti svou manželku bez věna.[100]

Prozatím však byly oba sňatky slaveny najednou dne 29. listopadu 1225 v Norimberce prý s velikou slávou u přítomnosti všech knížat, shromážděných na říšském sněmu.

Jako zlé znamení zasáhlo již do svatebních slavností neštěstí, jež zaznamenává kronika, že totiž při slavnosti vznikl hluk a zmatek pro spor o potrestání vrahů nedávno, t. j. 7. listopadu, zákeřně zavražděného arcibiskupa kolínského Engelberta. Zmatek se změnil v hotový boj. Při nastalé tlačenici zřítilo se schodiště a mnoho lidí různého stavu našlo při svatební slavnosti smrt nebo těžké poranění.[101]

Zatím v Čechách Přemysl, pln hněvu nad ošemetností vévody rakouského, pomýšlel jen na brzkou pomstu. O zmaru svých plánů se patrně hned s počátku nedověděl, teprve když mu byla Anežka z Rakous poslána nazpět; asi koncem srpna přineseny zprávy z Itálie o rozhodnutí císařově.[102] Engelbert přijal s klidem zprávy o zmaru také svých plánů jako věc, na níž se prozatím nedalo nic měniti, ale jistě se nevzdával naděje na další akci s Anglií. Neboť smlouvy s francouzským králem nedal jménem německého krále ještě zhotoviti. Mimo to zpráva Jindřicha z Zudendorfu, měšťana kolínského a agenta anglického krále, podává o zavražděném Engelbertovi králi tento úsudek: „Protož vás uvědomuji, že kdyby se to neštěstí, t. j. zavraždění nebylo stalo, on vaší věci s milostí Boží by byl učinil šťastný konec." Jest to sice soukromý úsudek, jemuž věřiti možno potud, pokud dává zprávu o tom, že Engelbert neodložil své dosavadní politiky, ani spojení s Anglií, ale účinné provádění odkládal na příhodnější dobu.[103] Proto není správné, co praví Winkel-mann, že mínění kolínského agenta zakládá se jen na neznalosti skutečného stavu věcí a úplném popření charakteru Engelbertova.[104]

Ale náhlá smrt učinila konec jeho plánům. Avšak právě smrt Engelbertova usnadnila pomstychtivé záměry Přemyslovy. Přemysl mohl se mstíti dvojím způsobem: jednak na-vázati na styky, od nichž císař svolením k sňatku s Markétou chtěl odvésti Leopolda a Babenberky, totiž s Anglií, a jednak napadnouti země nepřítomného Leopolda.

A vidíme hned, že chytrý politik co nejdříve použil obojí zbraně. S Anglií jej vidíme v čilém jednání hned roku 1226, k němuž sice nevyšel popud od něho, nýbrž od anglického krále. Od něho vychází poselství do Čech vyjednávati o nic jiného asi, než o sňatek, a to s Anežkou. Z listu totiž, jenž jest datován 3. červencem 1226, víme jen tolik, že Jindřich, král anglický, oznamuje českému králi, že jeho poselstvo, jež poslal do Čech, vrátilo se k němu s poslem krále českého,[105] jehož mu s odpovědí odesílá zpět.

O odpovědi ani o tom, co bylo předmětem jednání, není nám nic blíže známo. Jediné se praví doslovně asi toto: „Na ty věci, které nám vyložil, odpověŘ, jak se slušelo, obdržel, o čemž i on sám Vaši Jasnost šířeji zpraviti může ústně."

Ale již druhým listem z následujícího dne jsme zpraveni, že tím poslem byl jakýsi Lambert, jemuž anglický král dává ze své královské pokladny vyplatiti sto zlatých ke krytí cestovních výloh z Čech do Anglie.[106] Byl to patrně čestný dar krále českému poslu v jednání, jež dle daru a způsobu jeho se týkalo asi zasnoubení samého krále s nevěstou českou — Anežkou. Jednání totiž krále anglického, když bylo přetrženo a odmítnuto i s nabízeným svazkem politickým v Německu na sněmu Frankfurtském (1225), přirozeně hledalo spojení v Čechách, kde se mu zdála půda proto nejlépe připravena.

Král Jindřich III. v odporu knížat k anglickému přátelství cítil se jistě roztrpčen a po úkladné vraždě skoro jediného spojence svého v Německu nemohl hledati nápravy ztracené věci jinak, než že se snažil sblížiti se s uraženým a rozhněvaným Přemyslem. Proto mu nabízí jako nápravu urážky, způsobené ošemetností vévody rakouského i nevěrností císařovou, vlastní zasnoubení s pohaněnou Anežkou.

A Přemysl, ač v prvých okamžicích hněvu nemyslil na nové zasnoubení a spojení s Anglií, přece se velmi rád ihned uchopil nabízené příležitosti.

Ale prozatím jej nyní zaměstnávaly myšlenky pomsty na původci urážky, vévodu Leopoldovi.

Použil hned první příležitosti k tomu, když na jaře roku 1226 byl vévoda odvolán císařem do Itálie. Přemysl v touze po pomstě nepomyslil, že Leopold, jsa si vědom své viny, postaral se pečlivě před odchodem do Itálie o obranu své země. Proto přesvědčen, že zemi najde docela nepřipravenou, pustil se, přeceňuje při tom své síly, do Rakous a hrozně zemi pustošil podle tehdejšího zvyku.

Ale vojenský správce zemí Leopoldových Jindřich z Kuenringu byl dobře připraven, takže mohl nepromyšlený a spíše višní po pomstě vedený vpád ihned odraziti a to tak rozhodně, že stíhal české vojsko až za hranice a splácel pustošení země způsobem týmž. Positivního úspěchu však se nedodělal žádný z protivníků.

Přemysl však aspoň dal označiti místodržícího Leopoldova u papežské kurie jako exkomunikovaného kazitele a žháře. Neboť Řehoř IX. posílá arcibiskupu Salzburskému teprve 5. dubna příštího roku pravomoc, aby místodržícího vévody rakouského, jenž Českou zemi zpustošil, rozhřešil, upadl-li proto v exkomunikaci, a uložil mu příslušné pokání. Zajisté tuto pravomoc vymohl pro svého poddaného Leopold a neopominul jistě říci, že nejprve Přemysl vpadl do Rakous, jak to též listina připomíná, ale potřeba rozhřešení a pokání byla jen na straně poddaného Leopoldova. Aspoň v tom se Přemysl morálně pomstil.[107]

Ale nepřátelství tím nebylo skončeno, naopak spíše začalo. A nepřátelství by bylo jistě skončilo osudně pro země Leopoldovy, neboť se s českým nepřátelstvím rozpoutal i domácí rozbroj v rodině vévodově. Jindřich totiž, starší syn Leopoldův, začal, jak již byla zmínka, začátkem roku 1226 konflikt a později právě za nepřítomnosti Leopoldovy otevřenou vzpouru.[108] Nebezpečí bylo pro Leopoldovy země veliké a šlo o to, zažehnati aspoň na čas jednu pohromu. Na tom záleželo mimo nepřítomného Leopolda, zvláště lantkraběti durynskému Ludvíkovi, poněvadž s Rakousy jej spojovalo příbuzenství a snaha, aby zachoval výhody, nabyté sňatkem s Babenberky. Neboť právě proti těm výhodám povstal mladý Babenberk.

Proč se právě Ludvík obrací k Přemyslovi? Jistě se musel cítiti spoluvinným křivdou, jež byla spáchána na Anežce, i urážkou osoby Přemyslovy. Vždyť on zjednával dispens u kurie pro Marketu a Jindřicha, jeho poslové doprovázeli Leopolda k císaři a císaři s jinými radili, aby odmítl Anežku ve prospěch Markety. Kromě biskupa řezenského Konráda radili k sňatku s Markétou sami přátelé a příbuzní lantkrabětě, Bernard Korutanský, markrabí Jindřich z Andechsu a jeho bratr Ekbert, biskup bamberský.[109] Poslední byl zvláště ochráncem po smrti Ludvíkově jeho ovdovělé manželce sv. Alžbětě v jejích vdovských právech proti hrabivým a bezohledným choutkám Jindřicha Raspe, bratra Ludvíkova.

Jaké to asi byly důvody, jimiž se odvážil právě lantkrabě Ludvík usmiřovati rozhněvaného Přemysla, a jimiž se mu vskutku také podařilo pohnouti krále, když ne k míru, aspoň k příměří, třebas i krátkému?

Jistě to nebyly důvody politické, poněvadž ty radily dalšímu úsilovnějšímu vedení války, nikoliv příměří.

A Ludvík se právě mohl cítiíi po Leopoldovi snad nejvíce vinným na urážce Přemyslově. Že si toho také byl dobře vědom, jde jasně najevo z toho, že hned asi po oné urážce přibírá si za svědka při jedné listině, vydané ve prospěch špitálu Německých rytířů ve Weissensee, „pana Vratislava, syna krále českého"!

Dal-li lantkrabě hned příležitost tomuto neblahému stínu Přemyslovy minulosti objeviti se na obzoru, jistě neměl úmyslu sám vydati se do Prahy a dělati zprostředkovatele míru!

O Vratislavovi jest to zmínka již poslední,[110] ale stačí nám právě nyní objasnili, že mezi dobou, kdy se stala tato zmínka ještě na větší podráždění Přemysla, a dobou, kdy se Ludvík vydává do Prahy za Přemyslem, musel v jednání vkročili někdo jiný se šlechetnějším a čistším srdcem, než vypočítaví političtí hráči v San Germano a v Norimberce.

Ludvík byl jedním z nich a, jak je viděti, ne méně vypočítavý, ale v té době jest právě on pod ušlechtilým vlivem své manželky, budoucí světice, Alžběty, vlastní to sestřenice Anežčiny. Kronika jej líčí jako světce pod vlivem světice, když o něm praví, že miloval tajemnou inspirací boží svatou Alžbětu láskou velikou, a vkládá do úst Ludvíkovi tato slova, jež prý řekl jistému rytíři, jenž se jemu snažil snížiti Alžbětu: „V pravdě, kdyby tato hora, kterou vidíš, od paty až k temeni byla ze zlata, nechtěl bych zaměnili za ni manželství s Alžbětou." A na jiném místě dává zvolati Ludvíkovi s něžnou vroucností: „Ať si jiní myslí a mluví, co chtějí, já Alžbětu miluji a nade všecko si vážím jejího manželství!"[111] Ostatně Ludvík jest oslavován celou střední částí kroniky Reinhardsbrunnského kláštera jako ideál rytíře, jako pravý světec po boku světice. Dokonce píše o něm klášterní kronikář, že on sám povzbuzoval svoji zbožnou choť a ke všem skutkům milosrdenství, jež se týkají cti a díla Božího, ponechal jí svobodnou vůli a plnou moc.[112]

Třebas nebylo vše tak ideální a nezištné, jak líčí legenda, přece v Ludvíkovi se ozývalo jistě něco daleko šlechetnějšího, než pouhá zištnost vévody rakouského. Byla to snad i domluva jeho svaté paní Alžběty, jež vedle něžnosti a rodinné lásky k Anežce cítila bolestněji křivdu, spáchanou tvrdostí a neústupností rytířů rázu Leopoldova. Její manžel se dal strhnouti ziskem a nyní domluva Alžbětiny vedla jej udobřiti právem pohněvaného a uraženého otce Anež-čina, Přemysla.

Ale snad zde bylo ještě něco více. Alžběta byla od nějakého času, ač již dříve zbožná a skutků lásky milosrdné pilná, nadšenou ctitelkou ideálů assiského rytíře Chudoby. První rytíři tohoto podivuhodného vůdce stolové družiny našli útulek na durynském dvoře u šlechetných, šťastných manželů Ludvíka a Alžběty. Mezi nimi připomíná řádový kronikář jakéhosi fr. Rodegera, jenž potom byl kvardiánem v Halberštatě, že se on stal duchovním vůdcem a učitelem svaté Alžběty, vyučuje ji zachovávati čistotu, pokoru a trpělivost, bdělost na modlitbách a obětovati se skutkům milosrdenství.[113]

Kronikář to uvádí k roku 1221. Od té doby byli asi stále na dvoře lantkraběte minorité, nejen jako moderní novota rytířské doby, nýbrž zvláště jako důležití duchovní rádcové.

Chápeme, že Ludvík, chtěje napraviti své jednání u Přemysla a dokonce zjednati aspoň příměří, jistě se nevydal sám, nýbrž v jeho průvodu byli duchovní přímluvcové míru a pokoje — minorité. Tehdy právě oni stávali se důležitými činiteli při každém mírovém jednání, a zvláště zde, kde chtěli pohnouti Přemysla důvody čistě mravně-náboženskými.

Snad právě tito chudí apoštolově Františkovi měli již připraveno místo na samém dvoře českého krále. Snad právě oni dali vedle Alžběty radu Ludvíkovi, aby se pokusil o to, oč se pokusiti bránila politická situace a také rytířská hrdost. Přemysl byl sice uražen, ale citům tak ideálním a moderně vznešeným nebyl nepřístupný. Pracovali zde jistě Ludvík i Přemysl nejdříve posly, již měli je sblížili tak aspoň, aby Přemysl se ctí a laskavostí přijal jednoho z původců svého pokoření. A těmito posly v té době nemohli býti jiní, než podivuhodní apoštolově nových proudů idealismu křesťanského.

Ale událost nedaleké budoucnosti, totiž začátkem roku 1227, dává nám nahlédnouti ještě dále. Tehdy totiž k velkému rozčilení popudila Přemysla nevčasná horlivost hlasatele křížové výpravy v Lokti, jež tím bránila Přemyslovi v pomstě na Rakousích. Hněv a rozčilení Přemyslovo šlo tak daleko, že kazatel měl býti na rozkaz Přemyslův již popraven. Ale tu šlechetná dcera Přemyslova Anežka, nejen zabraňuje popravě a smiřuje kazatele s otcem, nýbrž dokonce mu vyprošuje, že mu v dalším hlásání nebylo bráněno.[114] Anežka jest zde již dobře poučena, co jest to hlásání kříže v nadšení tehdejší doby, i když se to příčí a přímo překáží potřebám a politickým záměrům otcovým.

Jest již tak daleko získána a přímo nadšena myšlenkami z ciziny přicházejícími, že dovede i otce usmířiti a dokonce i nepřímo pro ně získati na škodu jeho dosavadní pomstychtivé politiky.

Nebyla to snad táž Anežka, jež dovedla upraviti i cestu lantkraběti Ludvíkovi do Prahy? Idealismus, jímž nadšena byla začátkem příštího roku, by tomu plně nasvědčoval. Mimo něžnou ruku Alžbětinu jest zde ještě snad jasněji viděti na Přemyslově dvoře stejně něžná ruka Anežky, sestřenice Alžbětiny, jež od nynějška častěji bude v podobných věcech zasahovati a měniti tvářnost drsných Čech v ušlechtilou podobu vzdělanosti a idealismu západní a jižní Evropy.

Anežka opravdu přichází z Rakous již 1225 nikoliv jako „uražená" nevěsta císařova, nýbrž již jako nevěsta Kristova, nadšená ideály svatého rytířství.[115]

Tak měl Ludvík připravenu cestu k Přemyslovi Anežkou a jejími již duchovními rádci — minority. Ludvík zase bezpochyby v průvodu těchto všude vítaných nových dvořanů přichází k Přemyslovi, jenž jej laskavě přijímá.

Ovšem zmínka o nečestném a ošemetném jednání Leopoldově přivádí Přemysla v nový nával hněvu, takže nechce ani slyšeti o nějakém usmíření nebo odpuštění toho, co se i zištnému rytíři protivilo, co bylo tak potupné pro slavného a všude již v Evropě váženého krále.

Marné byly domluvy Ludvíkovy, jež byly jistě provázeny spasitelnými slovy průvodců i rádců s obou stran minoritů a zvláště nyní i Anežky.

Dovedly tyto šlechetné duše zabrániti sotva tomu nejhoršímu. Přemysl se chystá na Moravu, aby patrně tam dokončil poslední přípravy k okamžitému vpádu do Rakous. Až do Znojma provází jej Ludvík. A také tam plné čtyři neděle se namáhá pohnouti Přemysla k míru.

Ale přece dovedl aspoň něco, a to jistě pomocí minoritů i Anežčiny, totiž příměří, poměrně krátké od té doby, jistě již na podzim, jen do svatého Martina 11. listopadu.

Po tomto krátkém termínu chtěl Přemysl zahájiti nepřátelství a také k němu konal pilné přípravy. Než v té době přišla do cesty Přemyslovi překážka, jež zhatila jeho plán, aby vpadl do Rakous.

Křížové tažení do Svaté země bylo věcí každého papeže. Papežští legáti častěji v té věci navštěvovali jednotlivé kraje. Také Čechy se staly od nějaké doby cílem častějších návštěv poslů papežských. Právě v krátké době předtím zavítal do Čech dokonce kardinál-legát Konrád z Urachu jen za tím účelem, aby sbíral bojovníky pro svaté tažení. Ale ač si počínal s velikou pílí a horlivostí, přece účinek byl nevalný.[116]

Ale v době právě tak pracně zjednaného krátkého příměří se pokusil se zdarem, až podivuhodně velikým, o totéž dílo jen zcela nepatrný mnich Konrád z Hallu ve Švábích za svého pobytu v cisterciáckém klášteře ve Walderbachu.

Na kázáních v Lokti se prý setkal s tak ohromným úspěchem, jenž Přemysla tak pohněval, že jej mínil i popraviti, poněvadž mu ohrozil, až znemožnil výpravu do Rakous, jež po tak krátkém příměří měla neodvratně se započíti.

Jsou zde jen dvě podezřelé věci: Předně, že nepatrný mnich ani ne za rok dodělává se v díle pro kříž tak velikých úspěchů, právě tam, kde sám kardinál, legát papežský měl účinky tak nevalné, že opustil Čechy. Druhá, že se Anežka tak horlivě a energicky ujímá ubohého kazatele a že mu vymáhá i další kázání.

Nedává to oprávnění k dosti silnému podezření, že to, čeho se s tak malým zdarem ujal předtím sám legát papežský, nyní se ujala sama Anežka a onen nepatrný mnich snad byl jen jejím nástrojem?

Proto byl tak horlivý, proto tak smělý a odvážný, až stal se králově výpravě nebezpečným. Byl to snad důmyslný, chytrý nápad šlechetné duše, jež daleko necítila se uraženou, když přišla z rakouského dvora, nýbrž si přinesla odtud první nadšení, jemuž již dříve byla oddána její svatá sestřenice na Wartburce.

Anežka, nemohouc přímo zakročiti ve prospěch míru s Rakousy, zabránila pomstě aspoň na čas tím, že ji znemožnila křížovou výpravou.

NÁMLUVY ANGLICKÉ. NOVÝ PLÁN SŇATKU KRÁLE JINDŘICHA S ANEŽKOU

S výpravy, jež měla býti pomstou za Anežku, prozatím sešlo. Přemysl se jí vzdal tím, že dovolil na přímluvu Anežčinu mnichu Konrádovi úplnou volnost v horlivém hlásání a získávání bojovníků. Přemysl se ostatně již neměl dožiti dalšího obnovení nepřátelství. Snad se ho ve svém pokročilém věku definitivně vzdal, a to jistě především k radě své milé dcery Anežky, k vůli níž dal úplnou volnost hnutí křižáckému ve svých zemích.

Křižácké nadšení kázáním Konrádovým a zvláště přičiněním Anežčiným rostlo, takže, když císař svolával bojovníky do Apulie, odkud se měli plaviti po moři do Svaté země, bylo účastenství velmi značné.[117] Čechové byli již dříve účastni na křížových výpravách, ale tehdy spíše vycházel popud k nim od samého knížete, a to v táboře císaře německého. Nyní však vychází nadšení spíše zdola proti vůli králově hlásáním posla samého papeže. Hlasatelem jest prostý a patrně chudý, jakýsi mnich, o němž neznámo sice, jakého byl řádu, ale hlásání jeho budilo nadšení. Zjev tohoto mnicha, pohrdajícího světem, mocně působilo na mysli českých rytířů, kteří jistě již slyšeli o chudých hlasatelích assiských. Plamená řeč o Svaté zemi, jako místě, posvěceném krví Spasitelovou, doprovázená živou vzpomínkou na chudého Krista, i zevnějšek samého kazatele jistě působily tím mocněji a přitažlivěji, když za kazatele se postavila sama královská dcera.

Vzdálené italské anály té doby registrují veliké množství, dokonce nesčetné (innumerabilis multitudo) křižáckých bojovníků a tentokrát jmenují zvláště Čechy (Biemorum) vedle Němců, Sasů, Španělů a Francouzů.[118] Nadšení pro křížové tažení vyrovnávalo i starší protivy. Tak když vévoda Leopold žádal pro svého ministeriala Jindřicha z Kuenringu u apoštolské stolice zbavení klatby, již si přivodil při nedávném vpádu do českých zemí, papež uložil vinníku za pokání, jak také sám vinník nabízel, vypravení několika křižáckých bojovníků do Svaté země.[119]

Křížové tažení a nadšení pro svatou věc Kristovu, jak byli tehdejší lidé přesvědčeni, spojovalo brzy nedávné protivníky. Církev také velmi ráda používala bojovnosti a loupe-živosti tehdejších rytířů, že je spojovala kajícím pokáním pro společnou věc Boží a tím snadno dosahovala dvojího cíle: bojovníků pro Svatou zemi a božího míru mezi křesťanskými zeměmi. V Čechách proto byla připravována půda zvláště příchodem chudých kazatelů z Assisi pod ochranou Anežčinou.

Anežka byla již duchem zcela nevěstou Kristovou. Ale svět měl s ní ještě jiné plány. Její otec nebyl spokojen idealismem Anežčiným, ač se jím dal uchlácholiti a zřekl se na čas pomsty, vlastně pro sebe již navždy, neboť se již nedostal k dalšímu kroku. Ale místo krvavé pomsty měla býti provedena pomsta morální. Snad také vyhlídky na vydatnější pomstu tohoto způsobu spolupůsobily na Přemysla, aby kazateli nejen prominul horlivost, nýbrž mu i dovolil ještě více, aby rozvinul horlivost ve prospěch křížové výpravy.

Předně to bylo samo zavraždění Engelberta Kolínského, jež rázem takřka proměnilo celou situaci říše, takže tam, odkud dříve vanul prudký vítr protičeské politiky, najednou obrátil se v přízeň Přemyslovi. Smrt dosavadního správce říše německé, jenž vládl ve jménu nezletilého krále, vynutila si jmenování nového správce a poručníka mladého panovníka. Kdo jím byl, ten byl jako kdysi Engelbert rozhodujícím v Německu i u mladého Jindřicha.

A tu právě v čelo poručnické vlády postaven byl, anebo aspoň rozhodujícího vlivu nabyl blízký příbuzný a dosud stále věrný spojenec Přemyslův Ludvík Bavorský.[120]

Byla to jistě již zvláštní hra osudu, že ve vládě mladého krále nebyl zastoupen ten, jenž dle svazků příbuzenských měl na to největší právo, totiž Leopold Rakouský, tchán Jindřichův. Proč asi jeho osoba mizí z okolí Jindřichova tak náhle? Leopold byl sice šťastným otcem, jenž dovedl tak rychle sehnati dceři prvního ženicha, budoucího císaře a zároveň staršímu synu na první pohled též nevěstu z prvních a nejbohatších knížat německých.

Ale byl nešťastným tchánem. První neštěstí měl se sňatkem svého syna Jindřicha s Anežkou Durynskou, při němž se odřekl ve jménu synově věna nevěsty durynské. Z toho však vznikl mu zakrátko nemilý spor s jeho vlastním synem. Tento spor se změnil až v pohoršlivé povstání syna proti otci a zřejmé nepřátelství.

Druhý sňatek dcery s králem německým trpěl podobným nedostatkem věna nevěstina, jež bylo sice smluveno, ale nevyplaceno a k povinné výplatě se již Leopold nedostal až do své smrti. Mimo to byly zde i jiné věci, o nichž se zmíníme níže. Prozatím však můžeme stanovití asi příčinu, proč Leopoldovi nebylo možno setrvali v blízkosti mladého krále.

Pohoršení, vzpoury staršího syna pro věno, a zvláště neochota nebo spíše jakási i nemožnost Leopoldova, aby dostál závazku k neustálému naléhání mladého Jindřicha, jenž nedostávaje a nemaje dlouho ani naděje dostati věno Marketino, brzy se nabažil štěstí v manželství s ženou o deset let starší, bránily Leopoldovi zdržovati se v blízkosti mladého krále německého, nebo dokonce býti jemu poručníkem a správcem říše.

Proto se původní tendence, býti blízko budoucího císaře, svého milého zetě, brzy u Leopolda změnily ve snahu zůstávati co nejdále od stále upomínajícího a zjevně nespokojeného manžela své dcery.

Záminku k vzdálenosti co největší si snadno mohl najiti, když na jaře, anebo začátkem již léta 1226 byl skutečně volán pozváním císařovým do Itálie. Pobyt v Itálii se pak prodlužoval jednak chystanou výpravou křížovou v Apulii, jednak záležitostmi vyjednávání císaře s papežskou kurií, na nichž Leopold bral vždy živou účast. Doma se nemusel obávati již vpádu Přemyslova tak nebezpečného. Byl dobře asi zpraven, že se již Přemysl vzdal na delší čas aspoň všech pomsty chtivých vpádů a vlivem své dcery Anežky dovolil, aby bojovníci vstoupili do řad křižáckých stejně s jeho bojovníky.

Proto nepospíchal do Německa, kam jej nic netáhlo, ani do rozháraného domova s jeho dvěma syny, až posléze zemřel tam, kde se tak dlouho zdržoval, v San Germano 28. července 1230.

Tak se do poručnické vlády dostala strana Přemyslovi příznivá. Ludvík Bavorský zůstal neochvějný ve své věrnosti k svému příbuznému. A pak zvláštní hrou událostí stává se zase nyní Kolín střediskem událostí a politiky zahraniční. Po smrti, totiž Engelbertově, stal se nástupcem na stolci arcibiskupském Jindřich z Molenarku. Tento duchovní kníže úplně vstoupil ve šlépěje svého předchůdce, jež také nejlépe odpovídaly politice, prospěchu jeho území, a dále sledoval s živým zájmem možnost spojení s Anglií. Než Kolín, který byl dříve středem protičeských pletich, stal se nyní střediskem politiky, sice opět anglické, ale jejím nástrojem a čestným středem se měla státi dcera Přemyslova, Anežka, jako vyhlédnutá nevěsta krále anglického, dosud svobodného, Jindřicha III.

Již hned po svatbě norimberské a zvláště po smrti Engelbertově obracely se zraky krále anglického jako obapolné odškodnění za obapolné zklamání k Přemyslovi a jeho dceři. Bylo již tehdy vystřídáno několik poselství a dán českému poslu čestný dar, ale jednání uvázlo, nemajíc pevné base politické a jsouc jen narychlo s obou stran sehnáno jako pomsta za odmítnutí a potupu.

Nyní se však stal nástupcem Engelbertovým muž s politickou orientací vůči Čechám docela opačnou a vyhraněním jeho politických cílů stává se otázka sňatku s princeznou českou nebo kteroukoliv německou kněžnou reálnější, nabývajíc pevného politického zakotvení tam, kde se předtím protičeskou politikou a zvláště smrtí jejího vůdce zdála, že jest pochována.

Arcibiskup Jindřich se mohl uchopiti tohoto politického směru tím spíše, poněvadž se cítil povzbuzena přáním samé Anglie. Tak mohl dáti i on podnět k obnovení jednání, jehož cílem mělo býti: přátelství Německé říše s Anglií a potvrzením toho přátelství měl se státi anglický sňatek s Přemyslovou dcerou Anežkou.[121]

Arcibiskup Jindřich sice nebyl, jako dříve Engelbert, v čele vlády poručnické, tím byl nyní Ludvík Bavorský, ale přece právě jeho území, blízké Anglii a sousedící ze zeměmi dědictví Welfského, dávaly anglické politice větší reálnosti.

Pro Přemysla byl to značný zisk, když vůdcem celého plánu byl nyní jemu oddaný příbuzný a přítel. Přítel tento sice nebyl zcela tak nezištný, neboť i vévoda bavorský měl své vlastní zájmy o anglické přátelství.

Dne 13. dubna 1227 píše král anglický vévodovi bavorskému, v němž oznamuje, že k němu přišel posel jeho i mladého krále německého, probošt Špýrský magister Konrád. Praví, že vidí již spojení s říší, králem německým a s ním, vévodou v tom, že jeho příbuzná Anežka, dcera Jindřicha Brunšvického, provdala se za syna vévodova.[122]

Vévoda patrně čekal na bohaté dědictví, proto mu též tolik záleželo na spojení s Anglií, jak o tom zřejmě mluví druhý list téhož data králi Jindřichovi, kde anglický král oznamuje, že týž posel k němu byl poslán a že přinesl zprávu, že si vévoda bavorský přeje spojiti se s ním. Potom odesílá i anglický král zvláštní poselstvo k německému králi Jindřichovi.[123]

Téhož dne také píše arcibiskupu kolínskému Jindřichovi 100 list, v němž mu za nabídku přátelské smlouvy děkuje a slibuje, že se zachová podle jeho rady a milerád se zasnoubí s dcerou krále českého, jíž nemohla býti jiná, než Anežka,[124] anebo i s jinou princeznou říšskou.

Králi anglickému záleželo zase jako za Engelberta hlavně na přátelství blízkého území arcibiskupa kolínského. Proto již napřed vyjadřuje v témž listě, že se milerád zachová ve výběru nevěsty podle rady arcibiskupovy (... quod super filia illustris regis Boemiae... vel alia nobis idonea co-pula matrimoniali coniungenda parati sumus vestro parere consilio...).

Sňatek mu byl čistě jen nástrojem politiky, jak se sám o tom vyjadřuje ve jmenovacím listě, že prý jest ochoten ten sňatek uzavříti podle rady arcibiskupovy, který jemu i jeho království bude prospěšný. V politice nejvíce cenil mimo mladého krále německého, o němž ostatně věděl, že nemůže jednati samostatně, arcibiskupa kolínského. Proto také v témž listě prosí ho po svém poslu o rychlou odpověŘ.

V jednání skutečně se došlo tak daleko, že, jak píše v listině dne 4. září 1227, vysílá anglický král slavnostní poselstvo, jemuž vstříc vycházejí zástupcové říše až do Antverp. Co bylo ujednáno a jak daleko se ještě postoupilo, není nám známo. Ale patrně, když brzy nato se setkáváme s přímým jednáním anglických poselství o českou nevěstu, měly asi i politické věci příznivý průběh pro Anglii. Na průběhu totiž těchto věcí závisel i sňatek. Ale na politických i hmotných výtěžcích záleželo jak králi anglickému, tak arcibiskupu kolínskému, tak i vévodovi bavorskému.

Přemysl však nebyl přímo účasten politicky ani hmotně na tomto celém podniku. Sňatek jeho dcery Anežky, o nějž se jednalo, byl mu sice velmi vítán, jak to uvidíme v činnosti i s jeho strany, ale tím stoupla jen prestiž jeho královské cti a evropské pověsti. Prospěchu hmotného ani politického ze sňatku proň nebylo, jako to mělo kdysi býti při sňatku s králem německým. Proto i jeho chování v té věci bylo méně agilní i pozdější nezdar více jemu lhostejný.

Ale zato byli tím horlivější ti, jimž plynul prospěch ze sňatku česko-anglického. Předně to byl sám anglický král Jindřich, jenž usilovně se snažil navázati styky s říší proti Francii. Věděl, že se samým císařem nelze vyjednávati pro jeho již dříve známý odpor a také smlouvu, ujednanou nedávno s Francií a již definitivně uzavřenou s Ludvíkem VIII. a obnovenou s nástupcem Ludvíkem IX. Svatým.

Ale chtěl jednati s mladým králem Jindřichem a proto mu záleželo na získání jeho poručnické vlády, totiž na Ludvíku Bavorském a tím i na získání krále českého, již jako příbuzného Ludvíkova a zvláště jako nejmocnějšího knížete říše. Věděl sice, že český král jest ve velmi volném svazku s říší, ale události předchozích dvaceti až třiceti let jej dobře poučovaly, že český král vlastně rozhoduje v politice říše. Proto mu též tolik záleželo na českém sňatku, ač v listech ke kolínskému arcibiskupovi jeví v té věci jakousi lhostejnost. Byly to spíše výrazy zevnější zdvořilosti k získání arcibiskupovy přízně.

Jeho hmotně potřeboval nejvíce, poněvadž rozptýlení území kolínského arcibiskupství, nejrozsáhlejší to ze všech duchovních území říšských, sahalo až k moři a mohlo tedy v čas potřeby poskytnouti vydatnou pomoc vojenskou proti stále se vzmáhající a jednotící se Francii.

Anglický král mohl s pravděpodobností doufati, že se politika území tohoto duchovního knížectví nezmění ani za nástupce Engelbertova; ale měl obavu, že by francouzské pletichy mohly odvésti arcibiskupa ve své zájmy. Proto v svém listě projevuje tolik radosti, když poznal v Jindřichovi z Molenarku dědice politiky Engelbertovy. Proto také tak ochotně chce se zaříditi v posvátném stavu manželském podle jeho otcovské rady, ač právě toto manželství bylo Jindřichovi, jako mnohým té doby, prostředkem nejvíce politickým, jak se Jindřich sám upřímně k tomu přiznává, ovšem devotně dokládaje, že tak učiní, bude-li v tom arcibiskup kolínský spatřovati prospěch a čest jeho, ale hned chytře připojuje, že tak učiní, bude-li se zdáti, že to prospívá jemu i království.[125]

Zbožný spisovatel legendy jistě netušil, že prostými slovy, jimiž líčí anglické námluvy a jež se zdají tak naivní a nepravdivá, uhodil na pravou strunu tehdejší politické hry, jež se dála zase v týchž místech, jako před dvěma roky, jenže hráči byli přáteli Čech a Anežky.

Legenda praví sice o anglických námluvách ve spojení s námluvami císařskými, i že se poslové císařští i angličtí o závod ucházeli, aby se jejich pánu dostalo ruky Anežčiny. Ve skutečnosti však nebylo to ani téhož času, ani poslové nezávodili o ruku české nevěsty. Ale politická situace činila právě nyní Anglii sňatek český s Anežkou nutným. Záruky přátelství obou říšských knížat záležely právě ve sňatku Anežčině. Oba si jej přáli a oběma jej král anglický sliboval. Že Anglii záleželo na spojení s říší, a to brzkém, jest zřejmé z listů anglického krále. Anglický král Jindřich přece dobře věděl, že nynější situace není trvalá a že poruč-nická vláda poměrně brzy může vzíti za své a osoby, jež dnes jsou v čele vlády říše, a jež se projevovaly tak ochotnými k spolku anglickému již z vlastních zájmů, mohou býti vyloučeny z vůdčího místa, zvláště bavorský vévoda. To se také pohříchu brzy stalo.

Z tohoto důvodu muselo králi anglickému záležeti i na brzkém spojení sňatkovém, jako záruce politického spojení. Proto se vystřídalo brzy několik listů i poselství a jistě se zájmem jak se strany anglické, tak i české. Svědčí nám o tom dobře ještě list ze dne 24. června 1228.

V listě tom píše král anglický, že obdržel list od Přemysla, jenž obsahoval Přemyslovu zprávu, že anglický posel hrabě Arnold z Huckeswagen, jenž byl patrně již v té věci několikráte v Čechách, vrátil se do Čech. Měl též důležité vzkazy pro Přemysla od anglického krále, týkající se budoucího, zamýšleného sňatku. Nyní poslal Přemysl do Anglie svého klerika J., jenž přinášel králi anglickému obšírný výklad úmyslu Přemyslova v té věci a též jakési zplnomocnění Přemyslovo. Proto anglický král velmi rád jej přijal ve slyšení, ale dověděl se od něho, že přišel jen proto, aby vyčkal den, jejž určil řečený hrabě Huckeswagen, totiž nejbližší svátek sv. Jana Křtitele (24. června), kdy on sám z Cech přijde.

K hlavnímu dojednání celé věci, k níž onen klerik nebyl zplnomocněn, měl Přemysl podle králova přání odeslati do Anglie hraběte Arnolda H., prve než pošle jiné poselstvo do Anglie. Hrabě ten měl ještě jednou a obšírněji, než to učinil Přemyslův klerik J., svému králi vyložiti, jaké stanovisko zaujímá Přemysl k celé té otázce.

Král anglický jistě jevil živý zájem o českou nevěstu, když k vůli ní poslal několikráte slavnostního posla na dvůr Přemyslův. Ale nebyl spokojen s výpovědmi českého klerika J., jehož s radostí přijal, ale dověděl se od něho, že vlastně nemá jiného, než vyčkati příchodu anglického posla z Čech.

Proto žádá Přemysla, aby posečkal s poselstvem do Anglie, až se podrobně poučí o celé věci z úst jeho posla, hraběte Arnolda H. Běželo patrně hlavně o věno nevěstino, nebo něco podobného, když nejdříve chtěl býti poučen hrabětem Arnoldem o vůli Přemyslově, dříve než vyšle Přemysl poselství. O jinou věc se asi nemohlo jednati, neboť politicky byl tento zamýšlený sňatek spojen se smlouvami s kolínským arcibiskupem, bavorským vévodou a ostatními knížaty říše. O tyto věci zde asi již nešlo. To vše již bylo dříve dojednáno. Hrabě Huckeswagen jej nemohl o tom poučiti.

Se strany české vidíme v celém jednání již menší zájem. Přemysl, ač král k němu poslal vynikající osobu a snad již několikráte, vyslal jen klerika, blíže neznámého, tedy ne zvláště vynikajícího. A ačkoliv Přemysl žádá proň důvěru, přece jej ničím zvlášť důvěrným nepověřuje. Jest to jen posel, jenž má donésti list a sečkati na dvoře anglického krále, až se vrátí hrabě Arnold z Huckeswagen z Čech a snad přinésti jen zprávu z Anglie, jak se věci mají na dvoře anglickém co se týče sňatku.

Tak se opravdu zdá, že Přemysl neměl tak velikého zájmu na anglickém sňatku, jak již poznamenal Novotný.[126] Neboť, kde se jednalo o určité jeho plány, dovedl jednati rychleji a energičtěji.

Než přece samo jednání, jež bylo usilovně vedeno z Anglie i z Kolína a z Bavorska, nebylo přerušeno nechutí Přemyslovou. Politická situace se nezměnila až do vánoc roku 1228, kdy mladý král německý příkrým a přímo urážlivým způsobem zapudil od svého dvora dosavadního poručníka Ludvíka Bavorského a prohlásil se sám za dospělého.

Tím byl Ludvík zbaven veškeré účasti na vládě říšské a další jednání o spolek anglicko-německý bylo přetrženo. Poněvadž politický spolek mezi říší a Anglií byl tím ztížen a snad i na tu dobu znemožněn, stal se i sňatek, s ním se pojící, již málo žádoucí i na straně anglické. Od té doby již není také zpráv, že by se vyjednávalo o sňatek mezi Anglií a Přemyslem.

Vzhledem k této celkem tak neočekávané změně v zahraniční politice zasažením mladého Jindřicha mohl jistě míti anglický král, toužící tolik po spolku s říší, na kvap jak se spolkem politickým, tak i se sňatkem českým, jak to též poznáváme z jeho listu v obojím ohledu. Tak mohla legenda vy-jádřiti později, že to, co bylo tak neočekávaně přerušeno skoro před ukončením, byl jakoby závod krále anglického s německým císařem, ovšem nikoliv, jak skutečně tomu bylo, o politiku, nýbrž jen o ruku Anežčinu.

Legenda ovšem činí Anežku ve všem střediskem naivně bez ohledu na politické události. Ve skutečnosti však byla i Anežka zase vpletena do politických událostí tak, že její sňatek i nyní měl býti představitelem politiky říšské.

Bylo to vlastně již po druhé, co Anežka je exponentem politiky. Po prvé její sňatek představoval politiku říše, spojenou se zájmy českými proti politice anglické, po druhé, nyní byl její sňatek představitelem politiky německo-anglické. Zájem Čech byl zde jen spíše zastoupen jako demonstrace proti dřívější urážce a bezpráví, spáchaném spíše na království Českém, než na samé Anežce. Vlastního zájmu Přemyslova, jenž vše odměřoval prospěchem politickým, zde nebylo.

Anglická politika zapuzením Ludvíka Bavorského mladým králem německým zdála se navždy přetržena. Než nebylo tomu tak. Anglie se nechtěla tak snadno zbaviti příležitosti, aby získala v říši spojence. Co se nepodařilo vyjednáváním s Ludvíkem Bavorským a arcibiskupem kolínským, pomocí sňatku českého, to se mohlo podařiti, když do německých poměrů zasáhl papež. Fridrich stálým odkládáním slíbené křížové výpravy upadl do papežské klatby. Látky bylo již tolik nahromaděno, že propukl otevřený boj mezi papežskou kurií a císařem.

Papež použil příležitosti, když Fridrich, ač v klatbě, vydal se přece na křížovou výpravu na východ. Papež snažil se vzbuditi si spojence v Německu. Píše tehdy Přemyslovi i manželce jeho královně Konstancii, kde je oba důtklivě vyzývá k pomoci proti protivníku církve svaté.[127] Podobně píše i králi uherskému.

Zároveň vysílá na sever svého legáta kardinála Otu. Mělo se jednati i o volbu nového krále německého proti rodu Štaufskému. Kandidátem nebyl nikdo jiný, než mladý Ota Brunšvický, synovec bývalého Oty IV., císaře z rodu Guelfů. Byl to dědičný spojenec Anglie proti Francii. K tomu měl býti získán i Přemysl. Návrh jistě vyšel z Anglie, jak dobře podotýká Novotný.[128]

Anglie tedy houževnatě lpěla na plánu spojení, a měl-li býti při tom Přemysl spojencem, pak jistě tu znova byla na obzoru, anebo spíše dále trvala Anežka jako nevěsta. Mimo jiné byl jistě tehdy spojencem Anglie i uražený a odmítnutý Ludvík Bavorský, dále trval jistě přirozeným spojencem i Jindřich z Molenarku, arcibiskup kolínský.

Ale ani tato akce proti císaři a jeho synu neměla u Přemysla takového účinku, aby se rozhodl proti císaři a spojoval i své zájmy se zájmy anglickými a s novým, celkem bezvýznamným kandidátem Welfským. Cítil, že jsou příliš mlhavé a vzdálené.

O Anežce neslyšíme již nic ani se strany anglické, ani se strany české. O jejím sňatku se již nemluví. Zdálo by se však, že právě k ní jako nevěstě by se měly sbíhati naděje budoucího spojení politického. Papež píše tak důtklivě nejen Přemyslovi, nýbrž i manželce jeho Konstancii, kde jí připomíná varovně toho, jenž napadaje marně církev, nešetřil ani svého studu ani její cti. A dále slibuje, že rozmnoží dosavadní přízeň jí i jejímu rodu.

Papež, když psal tyto listiny, jistě sám dobře věděl, anebo byl s anglické strany zpraven, že nevěstou krále anglického jest Anežka, k vůli níž se vystřídalo tolik s obou stran poselství a se zřejmou touhou krále a též i zájem Přemyslovým, i když zde nebylo přímého výtěžku politického pro Čechy.

Bylo by jistě v zájmu tak důležité věci pro kurii papežskou, kdyby došlo co nejdříve k sňatku anglicko-českému. Proč jej papež, když psal i Konstancii, nepřipomenul a též aspoň poněkud nezdůraznil?

Přemyslovi jistě nejen neškodil, naopak Přemysl, nesoucí přece tak těžce urážku, způsobenou v San Germanu a pak v Norimberce svatbou rakouskou, mohl ho beze škody použiti jako protestu proti bezpráví, způsobenému i jeho osobě samým císařem, ač na radu Leopolda Rakouského.

Také král anglický jistě stál o český sňatek, ježto, ač na chvíli se zdál bezvýznamný pro jeho politiku, přece zase nyní stal se tím důležitějším exponentem politiky proti-císařské.

Všude se nám zdá, že nám schází odpověŘ na otázku, proč chystaný Anežčin sňatek anglický se tak záhadně zastavil, a to v době, kdy nebyl na české straně sice politicky tak užitečný, jako měl býti dříve, ale přece ještě politicky neškodný a k tomu demonstrativně okázalý; na straně pak anglické politicky nejvýše žádoucí, a to i přes změnu politiky vnitroříšské. Na to se nám nedostává odpovědi v diplomatice, ale zato v legendě a v kronikářských zprávách o postupu františkánského idealismu v severních končinách Evropy, jmenovitě v Německu a u nás.

Legenda vypravuje o nadpřirozeném zásahu v anglických námluvách, že prý jakýsi vznešený rytíř ve snách viděl, kterak Anežka korunu královskou odkládála a druhou, daleko krásnější se ozdobovala. To prý onen rytíř vykládal si po světsku, že Anežka pohrdla korunou krále anglického a přijala korunu císařskou. Onen rytíř prý byl z poselstva císařova, jak legenda, spojujíc věci od sebe časově vzdálené, poselství císařovo spojuje s poselstvím krále anglického, aby tím jasněji ukázala, že Anežka byla od narození již neustále pod zvláštní ochranou Boží, že i nejspletenější pouta politiky otcovy i jiných, do nichž ji zaplétali, Bohem samým omilostněnou Anežku nezbavila privilegia koruny nebeského snoubence.

Tak nám vykládá události legenda, ale záznamy kronikářské již nám vypravují působení prvních minoritů na dvoře vartburském, kde Alžběta jest již té doby úplně pohroužena do františkánského idealismu. Od dvora vartburského nás vedou první zprávy o minoritech do našich krajů, dokonce až na Moravu, a to již roku 1230, kdy jsou minoritě již usazeni v pevném klášteře v Olomouci, jak nám o tom podává zprávu listina z téhož roku, ověřená mimo jiné též dvěma minority, totiž quardiánem Valentinem a fr. Rudolfem.[129]

Ale ještě daleko poměrně dříve nutno hledati minority v okolí dvora královského, kde je Anežka, vlastní sestřenice první terciářky německé Alžběty. Jejich přítomnost i mocný vliv z Wartburku až do Prahy jsme poznali při mírovém vyjednávání mezi Ludvíkem Durynským a Přemyslem. Jejich vliv jsme viděli při nadšení Anežčině pro svaté tažení křížové a pro dokonalé smíření otce s Rakousy.

Tu nelze již nemysliti při novém jednání sňatkovém na rozhodující vliv téže Anežky. Anežka nebyla již dítě, ale dospívající, 17 až 181etou pannou. Přemysl, jenž se již v tak důležitých věcech tak podrobil něžnému vlivu své dcery, jako byly rakouské věci, jistě rád dopřával sluchu jejímu přání i nyní, kdy se právě jednalo o věc Anežčinu. Již nechtěl svou drahou, milovanou Anežku tak lehce dáti v sázku odvážné politiky.

A politika anglická, ač v lecčems lichotila jeho staré, vášnivé touze po pomstě, aspoň jako demonstrace proti císaři a jeho rádcům, přece byla příliš dobrodružná, nedávajíc skoro žádného positivního užitku.

Proto Přemysl sice uvítal ji rád jako zadostiučinění za dřívější potupu, ale projevoval váhavost, poznávaje odpor a nechuť k sňatku u své dcery Anežky. A že u Anežky byl k jakémukoliv sňatku odpor, toho nezvratným důkazem jest již známost a mocný vliv tehdejších ideálů františkánských u královského dvora, zvláště u Anežky. Ostatně Anežka neměla při sňatku anglickém mnoho práce, ježto sám Přemysl nejevil pro něj mnoho zájmu.

A když Ludvík Bavorský byl vypuzen mladým králem a když papežská kurie jala se pracovati plánem anglickým proti prokletému císaři volbou nového krále rodu Welfské-ho, přítele a spojence Anglie, jest samozřejmé, že byl Přemysl tím méně nadšen možnými nabídkami anglickými. Neboť plán, spojený s eventuálním sňatkem anglickým, byl jistě dobrodružnější než dřívější ve spojení s císařem, vlastně králem Jindřichem.

A že kurie papežská, jež se chápala všech prostředků, aby Přemysla získala pro svůj plán, ba i přímluvy a vlivu Konstanciina se dovolávala, nechopila se připravovaného anglického sňatku Anežčina jako nejlepší pomůcky, o to se již postarali sami minorité u dvora královského v Čechách i jinde již po Čechách prozatímně se zdržující.

Pro ně byla již Anežka nejslavnější budoucí ozdobou řádu jako vroucí ctitelka a obdivovatelka Františka, již za svatého právě v tom roce prohlášeného. Všecky kroniky, všecky tehdejší anály, všecky básně nadšených pěvců oslavovaly Františka a jeho svaté založení. Anežka byla tedy již budoucí nevěstou Kristovou, budoucí dcerou dosud žijící Kláry a její příklad hýbal celou Evropou.

Jest to jistě pro českého krále zvláštním vyznamenáním, ale též i svědectvím o jeho evropském mocenském postavení, že se právě o jeho milé Anežce již v celém, tehdy tak významném řádě mluví jako o nejskvělejší budoucí okrase. Bylo to jistě proň tehdy více než anglický sňatek.

Než kromě anglické koruny Anežka, jak praví zbožná legenda, odmítla i císařskou korunu, aby byla korunována místo koruny pomíjející korunou nesmrtelné slávy.

Císařská koruna Anežce dosud nebyla nabízena. Naopak byla Anežka, již předurčená snoubenka Jindřichova, svého času odmítnuta. Ale za toto pohanění, jak jej nejvíce cítil Přemysl, nikoliv Anežka, mělo se dostati zvláště Anežce dvojnásobného dostiučinění od obou nositelů korun německých: krále Jindřicha i samého císaře Fridricha.

Manželství Jindřichovo nebylo šťastné, jak ostatně bylo možno předvídati při vášnivé a výstředně smyslné povaze Jindřichově. Dal-li se Jindřich před šesti roky snadno získati jak hýřivým Fridrichem Rakouským, tak i vychytralým En-gelbertem pro nevěstu o deset let starší, takže k radosti obou ve shromáždění prohlásil jako 141etý hoch, že si Anežky České nikdy nevezme, pak měl po ne celých šesti letech, když již se nabažil o tolik starší manželky a když již s ní i dvěma dítkami byl obdařen, znova prohlásiti pravý opak.

Smyslná a hodně i k převrácenosti náchylná povaha nesla s sebou, že tehdy jako hoch pojal odpor k Anežce stejného věku s ním a přiklonil se k 251eté již Markete. Ovšem že prohlášení jeho samo tehdy daleko nerozhodovalo, jako nerozhodlo ani nyní; ale nyní nastaly komplikace novým, ještě nerozvážnějším prohlášením, než bylo prvé, tím osudnější.

Neboť prohlášení nerozvážného Jindřicha kazilo příbuzenské svazky s rodem, s nímž nyní císař chtěl všemožně udržeti dobrý poměr, a tím více si nyní vážil příbuzenství s ním. Fridrich II., vévoda rakouský, bratr Marketin, byl již zřejmě posledním Babenberkovcem. Jeho výstřední život a nespořádaná domácnost tomu již zřejmě nasvědčovaly. První manželku svou Žofii, dceru císaře Theodora Laskarisa a sestru Marie, choti krále uherského Bély, zapudil a vstoupil v nové manželství s Anežkou, dcerou Oty I., vévody Meránského. Potomstva dosud neměl ani z prvého ani z druhého manželství, a bylo čekati při jeho zhýralém životě, že zemře též bez potomstva.

Naděje tedy na budoucí dědictví babenberské otvírala se jistě nejvíce Jindřichovi a tím celému rodu Štaufskému. Také z těchto důvodů rozhodl se císař pro sňatek syna svého s Markétou již tehdy, kdy místo naděje byla jen mlhavá možnost. Ale nyní byla naděje na bohaté dědictví tak jasná.

Proto lze vysvětliti tím spíše rozhořčení císařovo nad po-třeštěným prohlášením Jindřichovým, když jej uvádělo do takového nebezpečí, že tak bohatá kořist, pro niž byly již dříve učiněny oběti bez ohledu na rytířskou čest, unikne mu přímo z rukou I

Neklidný duch Jindřichův se ovšem neztotožňoval s plány svého otce. Působila na něho nezkrocená vášeň, neukojená v náručí o tolik let starší choti, a pak také ta okolnost, že mu dosud nebylo vyplaceno Marketino věno. Leopold, jenž se od delší doby tak nápadně stranil svého zetě, aby nemusel vypláceti věna, kdyžtě sám se musel ve jménu svého syna Jindřicha vzdáti věna nevěsty durynské, již zemřel 28. července 1230 v San Germanu. Od Fridricha pak nebylo se nadíti v té věci ničeho. Otec mu sice zanechal značný poklad, ale ten byl hned vyčerpán českým vpádem po smrti Leopoldově, spojeným s domácím povstáním poddaných Fridrichových v čele s Kuenringy Hadmarem a Jindřichem. Ostatně, byl-li otec málo ochoten, aby zaplatil věno Marketino, byl tím méně ochoten Fridrich, jenž potřeboval peněz na neustálé boje. Proto nebylo naděje na zaplacení věna se strany vévodovy.

Jindřich ovšem mohl tím větším právem čekati na věno nejen Marketino, nýbrž na celé dědictví babenberské, jak to také zamýšlel jeho moudrý a prozíravý otec. Ale Jindřich toho pochopení neměl. Znepřáteloval si, ač chtěl tak samostatně vládnouti, že se to i plánům i moci otcově muselo protiviti, svým nerozumem i ty, jichž nejvíce potřeboval pro svoji moc.

Tak zvláště jeho snahy, aby omezil moc knížat, uváděly jej v takové spory, že v nich dosahoval pravého opaku svého usilování.[130] A samozřejmě knížata ztrácela důvěru i k němu, takže nemohl v nich najiti oporu. Nyní si znepřátelil svého, kdysi nejdůvěrnějšího přítele Fridricha Babenberského. A právě nyní, kdy mohl se těšiti na jeho podporu a měl naději na bohaté dědictví, nadobro si jej znepřátelil nerozumným prohlášením rozvodu s Markétou.

Jedinou oporou mu snad mohl býti ještě král český a jeho příbuzný spojenec vévoda bavorský Ludvík. Ale i ty si oba pohněval. Ostatně král český byl již uražen jeho prohlášením roku 1225 a vévodu urazil, že jej příkrým, ba hrubým způsobem zapudil a vypověděl od svého dvora.

Nyní chtěl oboje napraviti. Nejdříve se snažil smířiti se s Ludvíkem, jenž mu měl připravovati cestu i ke králi českému. A také se mu to skutečně podařilo tím, že se vévoda zkompromitoval před císařem agitací pro vzdorokrále a s císařem se dosud nesmířil.

Asi na radu Ludvíkovu odhodlal se Jindřich získati ztracenou přízeň krále českého. Ovšem způsob v obou případech byl nanejvýš zpozdilý.

Při prvním, totiž vévodovi bavorském, musel se dostati do choulostivé situace se svým vlastním otcem. V druhém pak český dvůr nemohl vážně bráti Jindřichovo prohlášení již z ohledu na veřejnou mravnost křesťanského sňatku, obdarovaného již dvěma dítkami, a pak z ohledu na samého císaře, jemuž přece rozluka pošetilého syna musela býti nanejvýš nepříjemná.

Praví-li se v análech svatohavelských, že prohlášení o rozvodu učinil Jindřich na radu některých knížat,[131] pak to mohl učiniti jen na radu Ludvíka Bavorského, jenž však tím snad chtěl uvésti Jindřichovi na paměť bývalou křivdu spáchanou na cti českého krále. Nelze se domnívati, že mu snad sám Ludvík radil k rozluce, jež byla přece již podle tehdejšího obecného mravu považována za něco nečestného a mimo to církví stíhaného klatbou. Ludvík byl k tomu ještě straníkem kurie.

Ale Jindřichovi byla asi trpká výčitka, již mu učinil vévoda o křivdě spáchané na Anežce. Tyto výčitky asi a spolu i vášeň, jež dříve obracela se od Anežky snad k Markétě, nyní tím mocněji vzplanula k té, o níž tak mnoho snad již slyšel od Fridricha, bývalého svého přítele, ovšem tehdy posměšně, zbožného a svatého. Anežka nyní zářila ve vášnivé duši Jindřichově jako nejvznešenější ideál křesťanské panny, jejíž přízně a lásky si chtěl dobyti a tak se učiniti šťastným.

Také vskutku tyto myšlenky jsou složeny ve dvou pěkných písních, označených také v rukopise tzv. Manasseovském jménem Jindřichovým. Tam totiž pěvec touží po lásce nedosažitelné milenky. Touží jen po ní a chce proto i korunu ztratiti. Jeho jedinou útěchou i v zajetí a žaláři bude láska k ní.[132] Uvádíme zde jen některé verše na ukázku:

,,E' ich mich ir verzige, ich verzige mich e der krone

Verlure ich si, waz hete ich danne?

Da tohte ich ze vrouden noch wibe noch manne

Und waere min bester trošt: beidin ze ahte und ze banne."[133]

Těmito vzněty vášně k bývalé snoubence české, jež se pojily spolu s odporem k manželce, dal se unésti k prohlášení roku 1231, někdy brzy po smrti Leopolda Rakouského 28. července a před zavražděním Ludvíka Bavorského 15. září,[134] že se dá rozvésti s Markétou, uváděje za důvod dřívější zasnoubení s Anežkou Českou, k níž se chtěl vrátiti.

Řekli jsme již, jak daleko mohl býti vinen na tomto prohlášení Ludvík Bavorský, ale o účasti snad dvora českého anebo dokonce samé Anežky nelze ani mluviti. Winkelmann jest zcela na omylu, když myslí, že se prý český vliv dá stěží popříti, mysle při tom ovšem jen na vliv Václavův.[135]

České politice nyní nejméně na tom záleželo z řečených již důvodů, aby se spřátelovala s Jindřichem a jeho ztřeštěnými plány. A tím méně záležeti mohlo na tom Anežce. Nanejvýš, že byla od krále českého přijata s uspokojením zpráva, kterak se nyní uchází s pohoršením veřejným o přízeň Anežky ten, jenž jí kdysi tak tvrdě pohrdl.

Anežka, jsouc již tehdy zúplna zaujata františkánskými ideály, dávno již nestála o jakýkoliv jiný sňatek, a jistě čestnější, než by byl nyní se smyslným Jindřichem, zákonitým manželem a otcem dvou dítek. Nepřála-li si již býti nevěstou anglického krále, pak si jistě nemohla přáti jako zbožná křesťanka a počestná panna a dcera královská, aby byla souložnicí smyslného cizoložníka. To, co praví Novotný[136] o zprávě legendy, legenda nemyslí na Jindřicha, nýbrž na císaře, jak se také skutečně stalo. Nehledíc k tomu, že nabídka k sňatku skutečně vyšla od samého císaře, jak povíme níže, nelze přece ani mysliti, že by zbožný autor legendy chtěl dodati Anežčině slávě lesku tím, že by uváděl, že polil hrdla zřejmým souložnictvím, ani nelze míti zato, že by autor chtěl říci o českém králi, k němuž měl takovou úctu, že s tím dokonce souhlasil. A dále jsou i jiné nemožnosti, jež uvádíme níže.

Ostatně Jindřichovo prohlášení bylo takovým pošetilým, nerozvážným skutkem, že vyvolalo všude pravé pohoršení a přímo zděšení. Opat svatohavelský Konrád z Bussnangu ve svých análech si ovšem připisuje za zvláštní zásluhu, že se mu s velikou obtíží podařilo odvrátili krále od jeho úmyslu a že tím sklidil vděk jak samé královny, tak i všech dobře smýšlejících v říši.[137] Ale chvála ta jest zřejmě nadsázkou, ježto, komu nejvíce záleželo na překažení rozluky, byl jistě sám císař a ten také zakročil co nejenergičtěji. Neboť i když mu nešlo tolik o posvátnost samého manželství, pak jistě pomýšlel na budoucí dědictví Babenberků.

Proto císař na sněmě, svolaném do Ravenny, obeslal oba rozvaděné švagry: syna i Fridricha. Nedostavil se ovšem žádný. Ale císaři záleželo na urovnání roztržky, která prohlášením vznikala mezi jeho rodem a Babenberky. Svolal tedy nový sněm do Aquileje r. 1232 a obeslal co nejdůrazněji syna i Fridricha.

Ale vévoda Fridrich hrál si dále na uraženého, věděl, že jest u císaře velmi cenný. A skutečně byl. Císař nedbaje hrubosti svého vasala, sám jej vyhledal k osobní schůzce v Pordenone a sám nabídl, že vyplatí svému synu věno Marketino ve výši 8000 hřiven, aby tím též odňal Jindřichovi jeden důvod k rozvodu.[138] Pramenem o jednání císařově s Jindřichem jest zvláště pozdější císařova žaloba v jeho manifestu proti vévodovi Fridrichovi.[139]

Tím se vlastně definitivně skončily neslavné námluvy Jindřichovy s Anežkou. Jeho další neslavné panování v Německu skončilo smutně roku 1235, kdy byl otcem zajat pro stálé pikle a zvláště pro spolek se severoitalskými městy, jenž byl namířen proti otci.

Tentokráte i Markéta sdílela s ním aspoň na čas smutný osud, když spolu byla zajata a oba dopraveni do Apulie. Nebyla to známka snad zvláštní oddanosti a shody obou manželů, nýbrž spíše k zajetí Marketinu přispívalo podezření císařovo, jež se zesilovalo též pletichami bratra Marketina Fridricha.

Mezitím Markéta byla propuštěna na svobodu, oddělena od manžela, k němuž ji nic již nepoutalo, jen dvě dítky, jež však obě zemřely již r. 1251. Jindřich však zemřel v zajetí v Apulii ještě roku 1242, maje v opuštěnosti jedinou blahou vzpomínku na bývalou snoubenku Anežku, tehdy již ozářenou leskem budoucí světice.

Dostiučinění, jehož se Anežce dostalo za potupu politických pletich, bylo tím dokonáno se strany nešťastného jejího bývalého snoubence. Markétě, bývalé šťastnější soupeřce Anežčině, však bylo přisouzeno, aby ještě okázaleji zadostučinila, neboť byla-li zklamána ve svém nadějném císařském ženichu, takže jí nezbývalo nyní než bolestná vzpomínka, měla býti zklamána ještě více po druhé, když celé věno své obětovala druhému, šťastnějšímu muži, synovci Anežčinu Přemyslu Otakarovi II.

Než tím nebyla dovršena oslava, jíž svět Anežku provázel k oltáři jako chudou nevěstu Kristovu. Koruna samého císaře měla dovršiti Anežčin triumf, aby byla oslavena celým světem i jako snoubenka císařova.

Celý svět měl užasnouti nad hrdinstvím Anežčiným, když Anežka jsouc žádána o ruku samým císařem, odmítla i tuto korunu nejskvělejší, aby došla koruny nebeské a věčné, jak praví zbožná legenda.

Než tento triumf byl Anežce mnohými historiky odpírán. Pokusíme se v následujícím dokázati, že nejen zbožná legenda, nýbrž i dějiny ve svých nejspolehlivějších pramenech přisuzují Anežce tento triumf a jest jen naší povinností, abychom spravedlivě přiznali pravdu minulosti i katolické světici.

NEVĚSTA CÍSAŘOVA

Nová epocha dějin českých nastává nastolením Přemysla Otakara I. Románská stavba svaté říše římské národa německého, zbudovaná mohutnými Ottony, se ponenáhlu uvolňuje, ještě v posledních chvílích se namáhá pyšný Štaufovec Fridrich pokořiti a rozdrobiti ubohé, nesvorné knížetství české, jež druhdy povýšil ze své moci na království, ale království docela nízké, na jeho milosti závislé, jež se obratem milostivé ruky císařovy mění v několik maličkých území německé říše. Zdálo se, že jest veta po české říši. Zdálo se, že již nadobro zmizí dílo, jež zachránil sv. Václav pokojem, Boleslav bojem, ve spárech císařského orla, jenž jej trhal na několik dílů. Než všemocný císař již ztratil svou moc v Itálii, kde po bitvě u Legnana jeho světové panství, o němž snil podle vzoru Karla Velikého, dostalo povážlivou trhlinu. Nová doba se svým rytířstvem, se svým novým slohem, jenž zlomil pevný, dusivý oblouk románský a uvolnil celé stavbě, jemu připomenula důrazně, že dni říše Karlovy a mohutné světovlády jsou již sečteny. Nový sloh uvolnil románské, vázané stavby, spojené obloukem, v samostatné celky stavební s nesčetnými věžemi, fiálami, oblouky a růžicemi. I stavba společnosti evropské byla zasažena novým slohem gotiky. Pevně vázaný oblouk císařské moci se zlomil o moc italské patarie, spojené s mocí papežskou. Oblouk stavby společenské byl vyvýšen nadpozemskou mocí náměstka Kristova, moc císařskou nad panovníky a knížaty evropskými vystřídal nový pán, vybavený mocí samého nebe. Tak se sklenula nad evropskou společností klenba nejvyšší moci a pod ní bylo nyní dosti místa pro nové říše, nová království, již ne z milosti císařské, nýbrž z milosti Boží.

A této milosti Boží dostalo se našim krajům za Přemysla Otakara I., jenž dobře chápaje novou dobu, dovedl skvěle využiti daných příležitostí a povznesl své nové království, nyní na věčné časy potvrzené samým náměstkem Kristovým, na vrchol slávy, že o přízeň jeho a spojenectví závodili pre-tendenti trůnu císařského a hojné milosti za služby slibovala i sama nejvyšší hlava křesťanstva. Ale gotika se nezastavila, pokračovala dále ve své „revoluční" činnosti. Pronikla celou společnost. S papežstvím, osvobozeným z moci císařské, osvobozovala se i církev v každé zemi. Někde tekla proto i mučednická krev, kde zasáhla vlna poněkud dříve, jako v Anglii nebo v Polsku. U nás stal se vyznavačem, častokráte pronásledovaným a vypuzeným, biskup pražský Ondřej. Církvi přicházely na pomoc nové řády a spolu s biskupy tvořily feudální státy již jen pod ochranou, nikoliv ve službách panovníka, jenž opět se stával čím dál tím více závislý na radě svých velmožů. Proti nim ovšem se panovník stavěl na nové základy nového stavu, totiž městského, jenž záhy jal se zápoliti o moc v zemi se šlechtou. Gotika však proniká revolučně i novými směry náboženského zanícení.

Osvobozená církev pořádá svaté výpravy, zvané křížovým tažením, na osvobození Svaté země z rukou nevěřících. S tímto nadšením vzniká nový stav křesťanských bojovníků, stav rytířský a s ním četné rytířské řády. S rytířstvem nastává nová doba zvyků a mravů. Proti dřívější době hrubého násilí, neústupnosti, přijímá nový stav za svůj životní ideál vedle boje proti nevěřícím ve službách Božích, ochranu vdov a sirot, zvláště úctu k ženě. Žena se tím stává z pouhého nástroje vilnosti a tvrdých, zpravidla bez její vůle uzavíraných sňatků, namnoze to ještě zbytků staré pohanské její poroby, ideálem muže, rytíře. Týrání ženy považováno za nečestné a nedůstojné rytířských mravů. Žena se však nestává jen ideálem jednotlivce, jenž za její čest bojuje a o její přízeň žebrá, nýbrž ženě se v té době dostává vynikajícího postavení i v diplomacii evropské. Středověké sňatky panujících rodů stávají se tím, čím jsou dnes četné smlouvy mezi státy a žena zastupuje dobré styky své vlasti se zemí, kam byla provdána. Dcera královská jest své rodné zemi nejlepší zárukou míru a přátelských styků se zemí, kam byla provdána. Proto zásnubní smlouvy a budoucí svatby bývaly umlou-vány mezi rodiči, i když snoubenci byli ještě dětmi v kolébce. Proto se snažil i nový král český, Přemysl Otakar I., chtěje si dobýti mocenského postavení v říši i v Evropě, uplat-niti svůj vliv a postavení zvláště sňatkem své dcery Anežky s budoucím císařem.

Ale i zde proniká gotika, možno říci emancipačně, nikoliv v moderním smyslu, nýbrž čistě podle náboženských ideálů středověkých. Církev sice nepokládala to za svou věc: šířiti rytířskou úctu k ženě, ale byla vždy ochránkyní ženy proti hrubému bezpráví, na ní páchaném, ať bylo pácháno násil-nickým mužem, jenž chtěl ženu zapuditi z legitimního manželství, ať i neústupnými rodiči, kteří již děti v kolébkách zasnubovali a vdávali. Poslední bylo v rytířské době běžným prostředkem diplomatickým. Ale i proti tomu ozvala se revoluce. A byly to právě nadšené ideály svaté „revoluce" františkánské, které vznikly v Itálii, pravé své vlasti, zdola, z nižších, nešlechtických tříd, z měšťanské strany rodiště Františkova. Františkánské hnutí a s ním jdoucí zanícení pro evangelický život způsobilo první revoluci ve šlechtické rodině hrabat Scifi, kde oběma dcerám byli připravováni ženichové. Ale nadšení františkánské, jímž se roznítily obě dcery, Klára i Anežka, zvrátilo úmysly rodičů i naděj epl-ných ženichů a ostatních příbuzných. A to bylo teprve na začátku hnutí, kdy mělo na sobě ještě znak čehosi přemrštěného, pokoutního. Ale na sever do našich a sousedních krajin přišlo již s gloriolou svatosti a chvály celé církve jako revoluce shora, proti němuž nebylo již možno se postaviti bez nebezpečí i klatby církevní. Církev si byla ostatně dobře vědoma obrodného významu a síly tohoto hnutí, zvláště ve věcech, kde dříve marně vydávala přísné kánony proti zvykům ještě pohanským. Tím hnutím nadšena odpovídá kdysi tak pasivně ve všem oddaná sv. Alžběta[140] svému příbuznému, biskupu bamberskému Egbertovi, jenž ji chtěl při-měti k novému sňatku, že si raději nos uřeže, než by svolila k novému sňatku. Týmž nadšením oduševněna staví se na odpor vůli svého otce, krále Bély IV., Markéta, jeho dcera. Nadarmo se namáhal její snoubenec Přemysl Otakar II., nadarmo přemlouvali ji rodiče a ukazovali, jaký prospěch bude míti sňatek její s Přemyslem pro jejich zemi, nadarmo jí nabízeli, že jí vymohou dispens od papeže, aby českému králi obětovala panenství, které už v nejútlejším mládí zaslíbila Kristu. Markéta chtěla prý raději zohaviti svou líc, než aby od svého zbožného úmyslu upustila.[141] A týmž nadšením náboženské emancipace z dosavadního područí všemocné vůle otcovy, a tím spíše vůle svého bratra krále odmítá i Anežka sňatek s nejvyšším pánem, císařem. Zbožná legenda dává v životopise Anežčině této posvátné emancipaci, tuším, výraz slovy, jež vkládá v ústa císaře Fridricha, když Anežka jeho ruku odmítla: „Kdyby od kteréhokoliv člověka nám byla taková pohana způsobena, tu bychom nemeškali tuto pohanu pomstíti. Ale že dala před námi přednost většímu pánu, to nepokládáme nikterak za svou pohanu, ježto jsme přesvědčeni, že se to stalo vnuknutím Božím."[142] A tak prý její svatý úmysl chválami vynášeje, poslal jí dary a mnohé ostatky, jak dodává legenda tamtéž.

Předeslavše tuto úvahu, můžeme se pokusiti o odpověŘ na tak často opakovanou otázku o sňatku naší Anežky s císařem.

Otázka o nabídce sňatku samého císaře Fridricha k sňatku s Anežkou vystoupila znovu do popředí při vydání legend bL Anežky W. Setonem roku 1915. V recensi tohoto díla[143] poznamenal P. Livarius Oliger O. F. M., že se mu zdá velmi nesnadno odmítati svědectví čtyř životopisů (při čemž myslí na dva životopisy, vydané Setonem: latinský a německý, a dva u Bollandistů), které zřejmě mluví, že se sám císař Fridrich ucházel o Anežku. Reaguje při tom zvláště na poznámku Karla Wencka v Theologische Literaturzeitung,[144] jenž praví, že celá věc s nabídkou samého císaře vznikla omylem, podporovaným snahou legendy vyzdobiti a oslaviti životopis Anežčin.

Na to Wenck odpověděl zvláštním článkem[145] s nadpisem: „Hat sich Friedrich II. um die Hand der seligen Agnes von Boehmen bevorben?" Smysl celého článku toho jest asi tento. Autor praví, že na základě dosud známého materiálu celá věc spočívá na úmyslném nebo nevědomém omylu legend, jež se snažily bl. Anežce dodati lesku a oslavy světice, jež pohrdla i korunou císařskou a zvolila chudobu sv. Františka. Císař nikdy se neucházel o ruku Anežčinu. K tomuto závěru podává tyto důvody: 1. Prameny mlčí o tomto ucházení o ruku Anežčinu se strany císařovy. Jediný pramen, který to připomíná, jest spisovatel análů Stadinských Albert, o němž praví, že byl napřed benediktinem, později však vstoupil do řádu sv. Františka. Jako františkán po několika letech složil své anály, jež píše prý s jakousi vychloubavostí a o odmítnutí sňatku s císařem i o vstupu Anežčině do kláštera mluví proto, aby císaře ponížil.

2. Dále praví Wenck, že snahy mladého Jindřicha, syna císařova, tehdy krále německého, rozejiti se se svou zákonitou manželkou Markétou Rakouskou a vrátiti se k bývalé .snoubence své Anežce České, což ovšem bylo nemožno, byly podkladem celé historie o domnělých námluvách samého císaře. Snaha mimo to oslaviti Anežku za to, že odmítla takový pokus syna císařova, způsobil záměnu samého císaře za jeho syna.

3. Vytýká dále, že text legendy, jenž vypravuje o dvojí nabídce císařově a předtím synově, odporuje sám sobě i listinným zprávám. Františkánský pisatel byl špatně zpraven o politických událostech toho času. Za důvod návratu Anežčina udává asketický způsob jejího života. Anglické poselstvo uvádí zároveň s poselstvem císařovým; a přece anglické poselství přišlo již roku 1227, kdežto císař byl teprve 6. nebo 7. května r. 1228 po druhé vdovcem.

4. Poukazuje dále na podobu tohoto místa s podobným vypravováním v životopise sv. Alžběty, kde císař podobně žádá o ruku ovdovělé Alžběty.

5. Wenck, vycházeje z předpokladu, že Anežka se narodila podle Bollandistů roku 1205, poukazuje na nesrovnalosti chronologické.

Než Wenckovy důvody, o něž se opírá, dají se snadno vyvrátiti.

1. Wenck se odvolává na to, že prameny o té věci mlčí, ale hned sám uvádí, že jeden pramen mluví o odmítnutí, a to Annales Stadenses. Jest to vážný pramen, jenž mívá dobré zprávy, jak Novotný uvádí k témuž místu. Proč právě zde by měl tento pramen vymyšlenou věc? Autor análů Albert Stad. mohl třebas docela dobře míti úmysl snížiti tímto císaře, ale tento úmysl sám ještě nedokazuje, že si celou věc vymyslil, a to zvláště věc, jež se opírá i o papežskou listinu, jež jest jen svědkem, že ta věc byla známa, tedy jistě ne vymyšlena fantasií jednotlivce. Odvolávati se na mlčení jiných autorů nemá ceny. Neboť prameny zpravidla vypravují prostě to, co se stalo, nemají-li bližších známostí anebo zájmů o těch věcech, jež pouze byly zamýšleny, avšak pro jistou příčinu nebyly uvedeny ve skutek, jako jest tomu tak právě zde se zamýšleným, ale ve skutek neuvedeným sňatkem císařovým. Avšak autor, jsa františkánem a maje snahu oslaviti Anežku jako klarisku a snad chtěje i pokořiti císaře, zprávu přinesl proto, že o ní věděl a měl o ni též zájem. Autor mohl o ní dobře věděti zrovna tak jak o ní dobře mohli býti zpraveni i jiní kronikáři a analisté, ale pro tyto neměla významu zpráva o zamýšleném toliko, ale neuskutečněném sňatku, kdežto pro františkána, zaujatého proti Fridrichovi a hledajícího oslaviti hrdiny řádové, měla i zpráva o zamýšleném toliko a odmítnutém sňatku význam. A že se skutečně na dvoře císařově mluvilo o sňatku s Anežkou, toho nejlepším dokladem mohou nám býti formuláře listin z té doby; a takové skutečně máme ve sbírce formulářů Rudolfa Tourského, jež uveřejnil svého času Simonsfeld.[146] Jest to sbírka listinných formulářů z doby Fridricha II., v níž jest také mezi jinými i list císařův králi českému anebo vévodovi saskému, jež (Simonsfeld má rok vzniku asi 1242), vznikla v době druhého ovdovění císařova, anebo o něco později. Fridrich v něm píše ve věci nového sňatku s dcerou krále českého nebo vévody saského po smrti své manželky Iolanty, dcery krále Jeruzalémského Jana z Brienne. Král český byl v těch dobách císaři jistě nejcennějším spojencem. Proto císaři muselo záležeti na uchování dobrého poměru. Nelze tedy za to míti, že se tehdy, když byl vdovcem, ucházel též o sňatek český s Anežkou? S jedné strany není nic proti, naopak spíše vše mluví pro to, s druhé pak strany máme i doklad, jejž nelze přece odkázati do říše výmyslů. Neboť mimo zprávy v Stadinských análech máme i listinu papežskou, kde se zřejmě Anežka velebí, že odmítla korunu císařskou. Naplňovalo-li to samého papeže údivem a zbožnou úctou k naší Anežce, že o tom dokonce psal až Beatrici, královně kastilské, pak k tomu třeba příliš fantasie, aby vše to bylo pokládáno za smyšlenku. Vstup do kláštera zvláště v těch dobách a zvláště u nejvznešenějších rodin královských a knížecích nebyl žádnou zvláštností. Vždyť vstoupila ke klariskám zrovna v té době i Isabella, sestra Ludvíka IX. Svatého, krále francouzského, papeži zvlášť milého, vstoupila do řádu sv. Františka bl. Salomea, z královského rodu polského, bl. Kunhuta, z královského rodu uherského. A nad žádnou neprojevoval papež tolik uctivého obdivu, jejž oznamoval tak daleko, jako u Anežky. Proto je vyloučeno, že by snad pouhé vstoupení do řádu způsobilo tak veliký rozruch v Evropě, že by dokonce dalo původ „pověsti" o odmítnutém sňatku s císařem, jak tomu chce Novotný.[147]

2. Než ještě méně možno mysliti na to, že by ke vzniku oné „pověsti" dala příčinu nabídka mladého krále Jindřicha, syna císařova, když se chtěl rozejiti se svou zákonitou manželkou Markétou Rakouskou a vrátiti se k bývalé snoubence své Anežce. Sám Wenck podotýká, že to bylo Jindřichovi nemožno a přece myslí, že celá oslava Anežčina, že zamítla císařský sňatek, spočívá na odmítnutí tohoto nemožného sňatku s císařským synem. Odmítnouti nabídku nerozvážného mladíka, již církevním manželstvím vázaného, jež bylo k tomu, jak píší všecky kroniky, slaveno r. 1225 v Norimberce s takovou okázalostí a slávou, nebylo zásluhou, za niž by byla zasluhovala Anežka chválu, nýbrž samozřejmou povinností křesťanskou. Proto nemohla tato samozřejmá povinnost dáti tedy vzniku „pověsti" o odmítnutí sňatku s císařem.

3. Vytýkati legendě, že vypravováním o dvojí nabídce císařově a předtím synově, odporuje listinám, jest nesprávné. Sám autor legendy prohlašuje v úvodu, že nebude dbáti chronologického pořádku, nýbrž že spojuje události podobné, aby tím vynikla více ctnost jeho hrdinky. Tak spojuje i nabídku synovu, která se skutečně stala, s nabídkou samého císaře, jež podle toho, co bylo řečeno, též se stala, a k tomu přidává hned i nabídku krále anglického, jež též dokonce i listinami jest zjištěna. Legenda má události, jež se udály v různých dobách, spojeny v jeden celek pod jedním hlediskem. Legenda chce ukázati, že Anežka byla vyvolenou nevěstou Ježíše Krista již od svého narození, proto vypravuje o vidění královny matky před narozením Anežčiným. Pak vypravuje za sebou četné překážky v podobě různých nabídek k sňatku, aby tím více vynikla ochrana nebeského Ženicha nad Anežkou. Nejdříve vypravuje o úmyslu rodičů, když chtějí Anežku dáti za jakéhosi vévodu polského. Legenda mluví o něm neurčitě (cuidam duci Poloniae). Prozřetelnost boží však odstraňuje tohoto snoubence smrtí. Pak přichází poselstvo z Němec od syna císařova, ale Prozřetelnost zase zasahuje, že si na známé jméno Anežčino při psaní smlouvy nikdo z přítomných nemůže vzpomenouti. A hned nato legenda praví, že zásahem Prozřetelnosti boží, jež zavrhuje úmysly knížat, bylo zasnoubení v dané chvíli zatajeno, čímž opisuje eufemisticky pohanění, jež se stalo celému královskému rodu českému, a tak že byla Anežka ve čtrnácti letech věku svého poslána domů. Z téhož důvodu mluví pak legenda zároveň o nabídce císařově a nabídce krále anglického Jindřicha. Není ostatně divu, když autoru, po více než třech čtvrtích století píšícímu, nabídky ty s obou dvorů sice v různých dobách učiněné, ale přece asi jen dva nebo tři roky od sebe vzdálené, zdály se jako události současné a že o nich dramaticky se rozepisuje jako o nabídkách o závod podávaných o ruku Anežčinu. Legenda zde sice okrašluje a dramaticky rozvádí, i zázrak o vidění anglického posla přibírá, ale přece nevymýšlí událostí samých, nýbrž je jen okrašluje. Tudíž františkánský spisovatel mohl snad býti špatně politicky orientován, ale o nabídkách i o těch, jež ve skutečnosti vlastně nikdy do politiky nepřišly, mohl býti velmi dobře zpraven těmi, kteří Anežčino nitro i celý běh jejího života dobře znali. Vždyť to autor sám slavnostně prohlašuje, že píše jen to, co mohl od takových lidí zvěděti. Za důvod návratu Anežčina prohlašuje nikoliv asketický způsob jejího života, nýbrž výslovně a jaksi s nadšením zázračné zasažení Boží, které zavrhuje úmysly knížat, opisuje takto zázrakem Božím nečestné a urážlivé chování dvora rakouského.

4. Wenck se odvolává na podobné místo v legendě sv. Alžběty ze 14. století, již složila jakási klariska, o nabídce císaře Fridricha k sňatku se sv. Alžbětou, a také v některých kronikách, které mají tutéž zprávu. Ale tím neoslabuje se věrohodnost zprávy o nabídce císařově k sňatku s Anežkou. Císař mohl se ucházeti, stav se asi 6. nebo 7. května 1228 vdovcem, o ruku Alžběty, jež byla již od r. 1227 vdovou a uzavřela se světu, nechtíc slyšeti o druhém sňatku. Ale odmítnutí Alžbětino, jež byla již vdovou a spolu matkou několika dítek, přece nemělo tolik zajímavosti, ani se nejevilo takovým hrdinstvím, jako to bylo u Anežky. U Alžběty se to rozumělo samo sebou, u Anežky, jež byla sotva 181etou dívkou, způsobilo to rozruch po celé Evropě. Také papež v téže listině ke královně kastilské, kde zejména velebí svatou Alžbětu Durynskou, povzbuzuje kastilskou královnu, aby následovala sv. Alžbětu, jen u Anežky velebí to hrdinství, že povrhla nabízenou korunou císařskou.[148] Není tedy paralely ani v legendách a nelze ani mluviti o paralele, kde listina papežská mluvíc s pochvalou o sv. Alžbětě i o Anežce, jen tuto chválí proto, že pohrdla korunou císařskou. A přece Anežka byla ještě na živu, kdežto Alžběta byla již obecně slavenou světicí.

5. Wenck shledává sice nesrovnalosti chronologické v životopise Anežčině, ale tím jest sám vinen, že béře za bernou minci datum Setonovo, jenž prostě, neudávaje ani důvodů ani pramene, tvrdí, že rokem narození Anežčina, obecně uznávaným, jest rok 1205, maje patrně na mysli jen Bol-landisty, kteří však praví opatrně k roku 1205 „traditur", tedy podle podání. Ve skutečnosti můžeme dooela dobře spolehnouti na legendu, která v udávání věku Anežčina jest přesnější a proto spolehlivější a vzíti za rok narození Anežčina rok 1211, jak i Novotný jej přijímá.

Ještě jednu věc Wenck připomíná, chtěje prohlásiti nabídku císařovu za smyšlenku legendární, zdůrazňuje totiž souhlas papežské listiny při chvále Anežky s 1. a 2. listem sv. Kláry. Než právě tento souhlas ukazuje, že se Klára dověděla o slávě Anežčině teprve z papežova listu a tím povzbuzena odvažuje se navázati styky s královskou dcerou v daleké zemi za Alpami. Bylo by přece příliš pošetilé mysliti, že snad papežská listina čerpala své zprávy ze soukromých listů sv. Kláry k Anežce. Důvody Wenckovy tím pozbývají průkaznosti.

Otázkou o zamýšlených sňatcích Anežčiných se zabýval v poslední době Novotný ve svých Dějinách českých (I, 3, sír. 465 a násl.). Postup jeho myšlenek v té věci jest asi tento:

1. Novotný předně má za nepochybné, že projekt mladého krále Jindřicha, když se nabažil své manželky Markety Rakouské, o hodně starší než byl sám, roku 1231 nebyl u dvora českého ani od Anežky přijat odmítavě (str. 646) a v poznánve 4. tamtéž prohlašuje, že to, co praví legenda149 o odmítnutí Anežčině, je „jistě legendární".

K tomu dlužno předně podotknouti, že sice ode dvora českého nabídka nerozvážného krále Jindřicha se mohla setkávat! s jakýmsi uspokojením, jako satisfakce za dřívější pohanu, kterou sám Jindřich byl kdysi svou nerozvážností také vinen, ač ne tolik, jako jeho rádcové, ale jistě i dvůr krále Václava věděl, že se taková nabídka nemůže bráti vážně, a to vzhledem jak již na politickou situaci, tak zvláště na zákon katolické církve, který porušiti se již nyní nemohlo tak snadno podařiti jako kdysi Přemyslovi I. a potom za změněné situace i Přemyslu Otakarovi II. právě u téže Markety. To tedy platí o dvoru krále Václava. Ale o Anežce rozhodně platiti nemůže výrok Novotného, že ani od ní nebyl projekt Jindřichův přijat odmítavě. Anežka předně jistě nechovala žádných záměrů pomstychtivých a škodolibých. Její šlechetné smýšlení dovozuje sám Novotný, když se jednalo o hlasatele křížové výpravy Konráda z Hallu ve Švábích, když se tento setkával v Cechách při hlásání kříže s takovým úspěchem, že král Přemysl se cítil ohrožen v přípravách k nové výpravě rakouské, jako pomstě za Anežčino pohanění, a když se Přemysl kazatele chtěl zbaviti dokonce popravou.

Jaký by tedy měla Anežka prospěch a jaký zájem na nabídce Jindřichově, i když odmyslíme si její touhu po františkánských ideálech? Pomsty nechtěla, vždyť jí bránila, aspoň odklad vymohla ve prospěch křížové výpravy; a při jejím zájmu o křížovou výpravu a při její i jinde prokázané ušlechtilosti a úctě pro všechno církevní, přece na tolik jistě byla zbožná, aby neměla zájmu na cizoložném a církví klatbou stíhaném sňatku s lehkomyslným Jindřichem. Vždyť i dvůr jejího bratra, krále českého, tuto nabídku nebral vážně, jak ostatně sám Novotný správně dovozuje, že neměla nabídka Jindřichova pro Václava ceny, znamenajíc toliko znepřátelení s císařem bez možnosti nějakého prospěchu, spíše škody (str. 649). Když tedy nebyla na straně Václavově ani možnost nějakého prospěchu a na straně Anežčině ani možnost počestného sňatku, pak nemůže býti pochybno, že projekt sňatku, když se vyskytl, u dvora českého krále a zvláště u Anežky byl přijat odmítavě, tedy pravý opak toho, co tvrditi se odvažuje Novotný. Ostatně Novotný bez důvodů a proti znění listin, zpráv análů i životopisu pokládá odmítnutí císaře se strany Anežčiny za „legendární".[149]

Podle toho pak Novotný má obtíže i s tím, co následovalo hned po nezdařeném pokuse Jindřichově o sňatek s Anežkou. Jindřich totiž v téže době nebo hned potom žádal o pomoc českou. V červnu r. 1232 totiž došlo k jakémusi jednání. Král Václav tou dobou byl v klášteře tepelském, kdež jednáno s posly římskými a knížaty německými. Novotný totiž vycházeje ze svého stanoviska, že se strany české i Anežčiny nebyla nabídka Jindřichova odmítavě přijata a sňatku novému zabránil jen císař, že zaplatil místo rakouského vévody věno Marketino 8000 hřiven, a tím že zanikl pro Jindřicha hlavní důvod k rozvodu, přichází do obtíže, jak mohl ještě nyní, po novém zrušení nabízeného a Anežkou neodmítaného, nýbrž spíše žádoucího sňatku, po-mýšleti na českou pomoc a dokonce poslati o ní poselstvu Novotný si pomáhá tím, že prohlašuje, že tato podivná věc svědčí o nevelkém rozhledu Jindřichově. Ale i přes to jest Novotnému odmítnutí se strany Anežčiny, které se i tímto politickým postupem Jindřichovým vnucuje, přece jen „legendárním."

Ale hned nato připojuje beze vší obtíže, že se při onom jednání sotva již mluvilo o sňatku s Anežkou. Anežka prý sama hned po tomto novém zklamání, pohrdnuvši světským ženichem a zatouživši po nebeském ženichu, — jak se prý později přikrašlovalo v pramenech — roku 1233 přijala nejmodernější v tu chvíli řeholi sv. Kláry, nejmladší větev řádu Františkova a vstoupila do kláštera, který sama založila v Praze, roztrpčena na svět, ale úplně se ho nezříkajíc. (Str. 648.)

Novotný tedy pochybuje, mluvilo-li se ještě vůbec o sňatku s Anežkou při tom jednání a přece i sám hned zatím připojuje, že se nelze diviti, že se jednání nezdařilo. Nebyla-li prý provázena nadějí na sňatek Anežčin, neměla nabídka Jindřichova pro Václava ceny, znamenajíc toliko znepřátelení s císařem, bez možnosti nějakého prospěchu, spíše škody. Hlavní moment jednání podle Novotného aspoň se strany Václavovy a jeho jím tak vroucně milované Anežky, sňatek, bez něhož Václavovi nabídka byla bezcenná, ba spíše škodlivá, byl podle Novotného zároveň tak nepatrný, že se o něm sotva mluvilo. Toť přece zřejmá skoro kontra-dikce: v témž jednání a u týchž osob jednalo se hlavně o podmínku, bez níž celá nabídka Jindřichova neměla ceny, a přece o té podmínce se sotva již hovořilo. Zde musí Novotný dělati přímo logice násilí, poněvadž opravdu fakta historická ukazují, že se zde sotva jednalo a snad vůbec nejednalo o nějakém sňatku, poněvadž byl skutečně nemožný a že byl nemožný, to věděl jak Václav, tak zvláště Anežka ještě dříve, než nerozvážný císařův syn znova žádal o ruku Anežčinu, poněvadž byl už manželem Marketiným, a to věděl dobře jak s ohledem na samého císaře, zvláště Václav, tak s ohledem na křesťanský zákon, zvláště zbožná a ušlechtilá Anežka. Byl-li to tedy pro Václava hlavní a vlastně jediný důvod, proč odmítl pomoc Jindřichovu a proč Jindřich neměl pro Václava ceny, ba spíše mu byl na škodu, pak si nelze vysvětliti, proč vůbec nastalo nějaké vyjednávání a proč to vyjednávání trvalo k tomu ještě tak dlouho, až ovšem skončilo bez výsledku? Vždyť věc byla pro Václava již napřed ztracena, protože byla nemožná. Nemohl přece klásti podmínku, kterou sám uznával za nemožnou. Avšak skutečnost dlouhého a obtížného jednání jest samým Novotným prokázána a nedopadlo-li jednání ve prospěch Jindřichův, pak to mělo jistě jiný důvod, než jaký udává Novotný, zklamání v naději na nějaký sňatek Anežčin, nýbrž spíše politické záměry, kdežto sňatek, jak Novotný nedůsledně sice pro své výklady, ale správně historicky napovídá, byl již věcí dávno ztracenou, protože byl nemožný a tedy ani Václavem ani Anežkou nečekaný a nežádaný.

Ale Novotný pokračuje ve své fixní ideji o druhém, novém zklamání Anežčině dále. Jak mohla Anežka, nemyslíc při tom ani na politickou situaci, tedy čistě světskou věc, která nový sňatek znemožňovala, jak mohla ta, jež se tak vroucně ujala církevní věci, jakou bylo hlásání kříže, býti tak povolná ve věci, jež přece byla stíhána církevní klatbou; mysleme jen na přísné zákroky církve právě v ohledu zapuzených manželek proti Lotarovi II., německému králi, nebo proti francouzským králům Filipovi I. a II., nebo proti náladovému vášnivci císaři Jindřichu IV.? Mysleme při tom již ne na dobu rozvodu Přemysla I. s Adélou, tedy dobu časově sice dosti krátkou, ale dějově tak bohatou a tudíž od doby Anežčiny nesmírně vzdálenou. Od posledních marných vzdechů Adéliných do doby této, kdy Anežka jest roznícena idealismem františkánským, proniklo překotně, přímo revolučně, do Cech tolik událostí a dějů nových, jež znamenaly veliký převrat a jež potřebovaly k svému vývoji na evropském západě více než celé století. U nás se proměnily Čechy mohutným chvatem europeisace za několik let vlády Přemyslovy. To, co pokládati se mohlo na začátku vlády Přemyslovy ještě za samozřejmé, zděděné, toho se již musela hroziti jako neslýchaného generace bezprostředně následující a obzvláště duše proniknuté takovým duchem, jako byla Anežka. Anežka se tedy jistě hrozila, aby povolila, a tím méně snad ještě sama si přála něco takového, co bylo ještě možné, ba skoro samozřejmé na počátku vlády jejího otce. Ale Novotnému to nic nevadí, že Anežka podle něho není plna smyslné touhy po ženichu, nýbrž po cizím muži, a hned však v tu chvíli „po tomto novém zklamání" pohrdne (?) ženichem pozemským a zatouží po ženichu nebeském. Novotný sice praví, že se to tak přikrašlovalo v pramenech.

Než přiznáme-li s Novotným, že Anežka šla z rozmrzelosti a roztrpčenosti na svět do kláštera, kterak vysvětlíme to, co Novotný hned tak otevřeně přiznává, že totiž sama událost vzbudila pozornost i v daleké cizině. Novotný dodává sice, že prý celá událost vzbudila pozornost obecnou, „patrně také pro své pozadí". Ale tím se věc nevysvětluje, nýbrž spíše se stává ještě záhadnější. Jest sice pravda, že okolnost tato nám dokazuje, že královský dvůr český požíval tehdy zvučného jména po celé Evropě a že Čechy zaujímaly již důležité mocenské postavení v křesťanském světě, ale jest také pravda, že pouhé dvojnásobné odmítnutí, které se mělo Anežce podle Novotného státi, by jí nebylo přineslo takovou slávu, a to dokonce i u dvora papežského. Vždyť odmítnutí, jehož se Anežce dostalo při sňatku Jindřichově s Markétou a jež Přemysl tak těžce nesl, že pro ně vypověděl i válku Rakousům, bylo příliš známo po celé Evropě, takže se dostalo do tak četných i vzdálených kronik, jak sám Novotný uvádí, než aby se z toho mohla i do listin papežských dostati „legendární" zpráva, že Anežka pohrdla císařskou korunou. To musí, myslím, přiznati i sám Novotný. A druhý plán tak zvaného „sňatku" nabízeného králem Jindřichem Anežce byl tím známější celé Evropě, že nejenže se zpráva o tom pokuse Jindřichově dostala do kronik, jak je zase uvádí Novotný (na str. 646, pózn. 1), kde se též zřejmě praví nejen o tom, že se Jindřich ucházel asi roku 1231 o dceru krále českého, ale zvláště, že se tam zdůrazňuje, že to byl nešťastný pokus Jindřichův spáchati na manželce své „divorcium", tedy hřích cizoložství, a aby hanebnost a převrácenost tohoto činu ještě více naznačily prameny, připomínají, že se to stalo tehdy, když měl s Markétou již potomstvo (postquam sobolem de ea perceperat).[150] Že se tedy Jindřich chtěl dopustiti něčeho nepěkného, přímo nekřesťanské hanebnosti, toho si byla dobře vědoma celá tehdejší veřejnost evropská a autor kroniky k tomu výslovně praví o opatu Svatohavelském s velikou pochvalou, ať si už právem nebo neprávem, že Jindřicha s velkou obtíží odvrátil od takového nešťastného cizoložství a zasloužil si tak vděk i královny i jiných milovníků spravedlnosti a dobrého stavu království. Takto zaznamenává veřejné mínění, jež obecně odsuzovalo jednání Jindřichovo. A nyní podle Novotného by tatáž veřejnost najednou oslavovala naši Anežku jen proto, že, ač si přála cizoložného sňatku s Jindřichem, aspoň jej nepřijímala odmítavě, přece toho cizím zakročením, totiž samého císaře, nedosáhla a že k tomu ještě nad tím, že toho nedosáhla, jsouc roztrpčena, odešla do kláštera. A ten skutek by byl podle argumentace Novotného tak hrdinský a neslýchaný, že by to bylo vzbudilo pozornost i v daleké cizině. To, doufám, jest tak nemyslitelné, ba protimyslné, že tomu ani sám Novotný nemůže věřiti.

Dodává-li Novotný jako na vysvětlenou, že zpráva o vstupu Anežčině do řádu sv. Kláry vzbudila v cizině rozruch „patrně také pro své pozadí", pak tím zhola nic jiného není vysvětleno, než že se hodně mluvilo po Evropě o sňatku Jindřichově s Markétou místo Anežky a o pokuse jeho, ježto to byl sňatek císařského syna a budoucího císaře, ale také, jak svědčí kronikářské zprávy, byly všecky okolnosti sňatku velmi dobře známy a až příliš podrobně známy, než aby o nich mohly vzniknouti „legendy" tak brzy, že by se jimi řídila i sama papežská kancelář při vydávání listin, a to ještě ani ne celé tři roky po tom, kdy vše bylo v jasné a dobré paměti a kdy tyto zprávy o sňatku i zamýšleném rozvodu i odsouzení posledního byly psány, ne-li o několik let později, jistě ne dříve, než byla vydána listina papeže Řehoře IX. v červnu r. 1235, kde jest již obsažena ona „legendární" okrasa vstupu Anežčina do kláštera.

Ostatně Novotný, jak se zdá, není si sám jist svými výklady, když v poznámce 2. na str. 648 sice praví, že vzdálené anály Stadinské dodávají, že Anežka odmítla císaře, a že legenda má dodatek, že se sám císař o Anežku po druhé ucházel, ale hned také připojuje toto: „Císař byl tenkráte vdovcem, takže by jednání (o sňatek s Anežkou totiž) nebylo vyloučeno, ale jistě by bylo zůstavilo zřetelnější stopy, a je tedy zpráva asi mylná, ač Ann. Stad. mívají zprávy dobré. Snad jejím vlivem vznikl i omyl, v němž ve formulářové sbírce Rudolfa z Toursu jeden list císařův (vévodě Fridrichovi), jednající o sňatku, je adresován králi českému nebo vévodovi saskému." Novotný by tedy byl podle všeho ochoten připustiti, že jednání bylo zahájeno o sňatek s Anežkou samým císařem, jenž byl tehdy vdovcem, jak o tom praví i legenda, že se tak stalo již po druhé, a jak o tom praví i anály, jen že pro to hledá zřetelnější stopu. Ale i tu, když jí nenachází, praví s nejistotou, že zpráva je asi mylná. Hledá-li zřetelnější stopu toho, že se sám císař o ruku Anežčinu ucházel, pak nemůže zřetelněji nalézti stopy, nežli ji máme v listině samého papeže z téže doby, kdy papež Řehoř IX. zřejmě praví, že se Anežka tehdy v útlém věku za těžkých okolností dovídá o divech nebeského života, takže prchajíc před nabízenou korunou císařské důstojnosti jako před jedovatými hady, a zproštěna všeho, s dychtivostí se uchopila vítězného znamení kříže.[151] Jakou stopu ještě možno hledati, jež by byla zřetelnější této v listině papežské, a to skoro současné, kde je tak jasně a zřetelně řečeno, že jí důstojnost císařské koruny byla nabízena a že ji odmítla? A na tom ještě není dosti. I ve formulářích listin císařských byla již připravena listina, jež byla sice jakýmsi druhem školského cvičení v kanceláři císařské, ale která přece vyjadřovala jistě aspoň to, ne-li více, o čem se mluvilo při císařském dvoře. A sama sbírka pochází, jak vydavatel její dovozuje, asi z r. 1242. Když tedy sňatek ve skutečnosti se nestal, nýbrž jen se o něm jednalo, jaképak jiné ještě zřetelnější stopy hledá Novotný, když ještě kromě toho má tuto událost zaznamenánu v prameni, o němž sám vyjadřuje, že mívá dobré zprávy? Věc jest docela zřejmá: Anežka byla jistě žádána o ruku samým císařem. Legenda vypravuje pravdivé události, jen je svým způsobem přikrašluje, jak již bylo shora řečeno. Jen třeba ještě připomenouti, že Novotný správně nevykládá znění legendy. Na str. 648, pozn. 2 praví docela správně, že legenda má zmínku o nabídce císařově s výslovným dodatkem, že se císař o Anežku ucházel po druhé. Ale na str. 646, kde mluví o tom, že o Anežku se ucházel po druhé Jindřich a že Anežka onu nabídku nepřijala odmítavě, praví k tomu v poznámce 4, uváděje totéž místo legendy (Seton. vyd., 74), že to, co legenda dí o odmítnutí Anežčině, je jistě legendární. A dále praví, že na tyto události naráží asi Řehoř IX. v listě Beatrici Kastilské ze dne 7. června 1235. Zde nesprávně vykládá legendu a též nesprávnjě ji komentuje listinou papežskou, která jistě nepatří k události jím uvedené. Legenda na onom místě výslovně mluví o nabídce samého císaře, a to již po druhé, jak sám Novotný na str. 648 dosvědčuje; nemůže tedy býti zpráva její „jistě legendární" již z toho důvodu, že nepatří k události Novotným uvedené. O ostatních důvodech „legendárnosti" zprávy té bylo již řečeno jinde.

Shrneme-li všecky řečené důvody proti názorům Wenckovým i Novotného, máme před sebou, myslím, jasný a také všemi historickými doklady dosti bezpečně podložený obraz o sňatkových plánech s Anežkou:

Anežka již v útlém mládí, asi osmiletá, byla rodiči zasnoubena budoucímu císaři Jindřichovi, synu Fridricha II. Pak byla poslána do Rakous; tento zásnub byl však zrušen a místo Anežky nastoupila Markéta Rakouská. Jak na uzavření, tak na zrušení neměla Anežka žádné účasti ani zájmu. Anežčinu duši brzy potom zaujaly ideály františkánského hnutí, jež poznala snad již na dvoře rakouském a jež brzy nalezly přívětivého přijetí jako nejmodernější novota i s rytířstvím i na dvoře krále českého. Celé řady vznešených dívek i žen byly zaujaty ideály, jež měly s rytířstvím mnoho společného. Anežka oddala se jim s celou duší, jako dvůr králů českých byl vůbec přístupný všem evropským novotám. Bylo tedy nasnadě, že se Anežce znechutily dosavadní politické pletichy a „hry" o nevěsty, kde ta, o niž se jednalo, byla pouhou figurou. Nebyla to ostatně ona sama, byly to též četné dívky z královských rodů v době současné.

Anežka byla zatím vyhledávána za nevěstu pro krále anglického, brzy potom přišlo také poselství od Jindřicha, krále německého. Anglická nabídka však vyšla naprázdno mimo jiné zvláště Anežčiným odporem; nabídka pak krále německého Jindřicha nemohla býti brána vážně ani králem Václavem, ani Anežkou. Zato však nabídka samého císaře, tehdy právě vdovce, při níž odpor Anežky, zaujaté již zcela ideály tehdejší doby, byl jistě zvlášť houževnatý, byla vážná a též dvoru českému vítaná. Když však byla tato nabídka samou Anežkou odmítnuta, zjednala jí pověst a pozornost i v daleké cizině a přímo pověst světice.

Tak se jeví Anežka nejen z legendy, nýbrž i z historických pramenů, i listinně doložených, jako jedna z tak mnohých jejího věku, zaujatá novými proudy tehdejšího života rytířského, plného dobrodružného hrdinství na straně jedné a asketického, svatého na straně druhé. Anežka tím se nám ukazuje právě v tomto světle jako dítko své doby. Tak jednala ostatně nejen Anežka, tak jednaly mnohé před ní, s ní a po ní. Kdežto tak, jak si ji představuje Novotný a jak nám ji líčí ve svých dějinách, jednala by snad vdavek chtivá dívka doby hodně pozdější a zvláště moderní.

ANEŽKA A MINORITÉ. ZAČÁTKY ORGANISACE ŘÁDOVÉ V NAŠICH KRAJÍCH

Kdy se Anežka po prvé seznámila s františkánskými ideály a s Minority, nelze přesně stanovití. Rukopisné zprávy řádové domácí nám z té doby nejsou dochovány, kromě skromných a málo cenných zmínek v legendě, a tištěných jest (míníme tím jíž citované legendy domácí) tak po skrovnu, že si nelze z nich učiniti představu o počátcích řádu Františkova u nás, leč ze všeobecných dějin, jak řádových, tak domácích. Ale jistě tomu bylo brzy po příchodu prvních minoritů do zaalpských končin. Vždyť právě Anežčino založení ženské větve řádu sv. Františka bylo první za Alpami.[152]

Minorité podnikli výpravu do těchto končin již r. 1219 podle zprávy Jordánovy kroniky,[153] kde se praví, že František při kapitule poslal bratry do Francie, Německa, Uher, Španělska a do jiných končin italských, kam bratří dosud nepřišli. Ta výprava se nezdařila, prý pro neznalost řeči. Druhá, šťastnější výprava podniknuta již za vůdcovství Němce Fr. Caesaria ze Špýru po řádové kapitule roku 1221.[154]

Na této výpravě zaznamenává očitý svědek fr. Jordán a lano, že byl získán jakýsi učený laik, ještě asi mladého věku, jménem Roderigus, jehož Komrowo, pozdější kronikář, jmenuje Habundius a jenž se stal později kvardiánem kláštera v Halberštatě a duchovním vůdcem svaté Alžběty. Od něho prý se naučila tato kněžna, jež tak vroucně přilnula k františkánským ideálům, zachovávati čistotu, pokoru a trpělivost, neustálou modlitbu a věnovati se skutkům milosrdenství.[155]

Prvním provinciálem bratří v Německu byl zmíněný již vůdce výpravy fr. Cesarius ze Špýru, který se však již roku 1223 vzdal provincialátu a vrátil se do Itálie. Na jeho místo nastoupil fr. Albert z Pisy, jenž se jmenuje v kronice Jordánově „druhým ministrem provinciálem Německa". K témuž roku připojil kronikář, že fr. Albert svolal ke kapitule bratry 8. září do Špýru, z nichž vytýká zvláště dva, totiž Jana de Piano Carpinis a fr. Tomáše, vikáře a jediného kustoda. Komorowo dodává, že to byl Tomáš z Celana, neboli, jak on jej nazývá, „Tomas de Ceperano nebo Želáno" jenž sepsal první a druhou legendu o sv. Františkovi.[156] Fr. Albert se zúčastnil generální kapituly v Assisi 29. května 1227, kde byl zvolen generálem Jan Parenti a provinciálem Německa fr. Šimon, zvaný Angličan, první lektor, jenž byl předtím kustodem v Normandii a o němž prý píše kronikář, že byl velkým theologem a scholastikem, t j. filosofem.[157] Roku 1226 na kapitule provinciální v Kolíně fr. Šimon zproštěn úřadu a ustanoven provinciálem Jan de Piano nebo Piano Carpinis.[158]

Vzrůst bratří byl velmi rychlý, neboť se téhož roku mluví o řádovém studiu v Magdeburce, kamž poslán jako osvědčený učitel fr. Šimon a ještě jiní s ním. Mezi nimi jmenuje kronikář zvláště Markvarda, příjmím Dlouhého z Aschenburka, Markvarda, příjmím Malého z Mohuče, a fr. Konráda z Wormsu. Dalším dokladem opravdu velmi rychlého vzrůstu bratří jest jednak poznámka kronikářova o Janu de Piano, že byl převelikým šiřitelem řádu a jednak, a to důležitější, že již k roku 1230 bylo v Německu tolik řádových domů, že musely býti na kapitule v Assisi r. 1230 zřízeny dvě provincie: Rheni — Rýnská a Saxoniae — Saská.[159] Již v polovici XIII. století bylo málo měst v Německu, jež by neměla uvnitř svých hradeb kláštera františkánského nebo dominikánského. Do té doby spadá též zmínka v kronikách řádových i o našich zemích.

Fr. Jordán praví k roku 1228 o fr. Janovi, že stav se ministrem, poslal bratry do Čech, do Uher, do Polska, Dánska a Norvéžska. Po něm opakují to Glassberger a Komorowo.[160] Dokonce při vypravování o prvních pokusech misií bratří za Alpami, jež kladou nejstarší kronikáři do roku 1219, mladší do 1216 nebo 1217, praví se, že František poslal bratry do Francie, Uher, Španěl a Německa.[161]

Byly-li při tom též zasaženy naše krajiny, nedá se s určitostí říci. Řádové tradice však, jak je podává Wadding, vlastně jeho doplňovatel Melissanus a Macro, vypravují aspoň o stycích samého světce se zeměmi našimi, wadding odvolává se při tom na zprávy, jež mu byly zaslány z Čech a klade rok příchodu prvních minoritů na rok 1224.

Kronikáři české provincie řádové jako Vrbčanský,[162] jenž vlastně opsal rukopisnou kroniku Sannigovu a je též závislý na Sannigově díle: Der Chronicken der drei Ordend. h. Franzisci,[163] dále Kollnberger,[164] jenž rovněž jest závislý na svých předchůdcích Kalcksteinovi a jiných,[165] souhlasně udávají přibližně dobu mezi roky 1224 a 1225, ba dokonce tvrdí kronika Kollnbergrova, že již dříve byli minorité v Čechách známi a že Přemysl Otakar I. jim založil konvent již roku 1225 u sv. Jakuba, kde přesně bylo čisti tato slova: „Anno a partu Virginis atd." — „Roku od porodu Panny 1225 Přemysl Otakar, král český III., tento klášter ke cti Boží a sv. Jakuba Většího stavěti počal a do něho roku 1233 bratry konventuály[166] sv. Františka uvedl, kteroužto budovu potom Václav, syn Otakarův, IV. král český, dokončil."

Zprávy tyto sice jsou, jak poznamenal už Novotný,[167] původu pozdního, ale přece nejsou tak bezcenné, jak myslí Novotný. Je pravděpodobno, že opakují starší, nezachované zprávy. Tomu můžeme věřiti tím spíše, máme-li na zřeteli, že byl čilý styk Čech s ostatními zeměmi v německé říši, takže možno mysliti, že neustálé spojení těchto končin s Čechami přivedlo minority brzy po příchodu do Německa též na misie do Čech, kam lákal přece kromě rozmachu a významu země též proslulý dvůr královský.

Není snad v té věci bez zajímavosti poznámka Jordánova,[168] že jeden z prvních, jež přijal do řádu fr. Cesarius na půdě Německa, byl fr. Rodegerus, pozdější kvardián v Halberštatě, učitel a duchovní rádce sv. Alžběty, jenž ji naučil zachovávati čistotu, pokoru a trpělivost, bdění na modlitbách a pilnosti v skutcích milosrdenství.

S velikou pravděpodobností možno souditi i o vlastní ses-fxenici Alžbětině, naší Anežce, že i ona se naučila týmž ctnostem teprve přímým stykem s františkánským řádem. Bylo by se to mohlo státi brzy po příchodu bratří do Němec.

Anežka měla, jak se lze domnívati, příležitost, aby se osobně seznámila s bratry Františkovými i poznala z vypravování jejich nadšenou duchovní jeho dceru Kláru. Těm dohadům nasvědčují slova legendy bl. Anežky: „Povolala bratří bosáků, ježto pro Bůh nad jiné zákony větší žádostí milovala, prosíce od nich naučená býti a obyčeji i činu řeholy zákona svaté Kláry.. A když pak by naučená od bratří..",[169] a ještě určitěji pozdní sice, ale o okolnostech situace ku podivu dobře zpravený kronikář Glassberger, že Anežka poslala pro bratry menší do Mohuče, vyprávěje dále, že toho času Mohuč byla metropolí kostela pražského, a když se strany krále posláni byli poslové k arcibiskupu mohučskému za příčinou interdiktu, uloženého pražským biskupem Ondřejem, který trval po sedm let, a proto prý často z Prahy šlechtici přicházeli do Mohuče a tam viděli bratry menší, posléze o nich vyprávěli královské paní Anežce a ta poslala pro ně.[170]

Glassberger čerpal své vědomosti ze starší zprávy, z Bartoloměje Pisanského z jeho Conformitates.[171] Tutéž zprávu má i Krugerův životopis,[172] kde praví, že se Anežka seznámila s ideály sv. Františka jednak vypravováním šlechticů, kteří byli v Itálii a Františka i Kláru viděli, jednak též, a to intensivněji od samých františkánů, kterým Anežka zřídila klášter a kteří, praví se tam výslovně, přišli z Mohuče. Kruger si tuto zprávu jistě nevymyslil, nýbrž ji čerpal ze zprávy nějakých rukopisných, domácích kronik a zápisů, nám dnes již nezachovaných.

Tyto zprávy opravňují, tuším, k závěru, že první známosti o Františkových bratřích přišly k nám z Německa, a to snad dosti brzy po jejich příchodu do Němec a možno říci jistě dříve, než se udává k roku 1232 nebo 1233, takže data příchodu do Čech nebudou daleko, nejsou-li úplně shodná s daty staré tradice řádové, pohybující se okolo roku 1224 —1225. Neboť kronikáři, mluvíce všeobecně o roku 1232, míní, že se tu tehdy minoritě již trvale usadili[173] a ve větším počtu nežli dříve, kdy se snad jen u dvora královského v okolí bl. Anežky objevovali první minoritě jako duchovní rytíři, tak jako za téhož krále přicházelo tehdy ze západu ke dvoru s rytířstvem všecko nové, lze říci moderní.

V Itálii se objevilo františkánské nadšení z patarie italské, z revolučního hnutí zdola. František se ujímá před svou konversí chudé třídy v Assisi, lépe řečeno, měšťanské proti šlechtě, která se dovolává pomoci v mocném rivalu Pe-rugi (čti Perudži). František se tak dostává do zajetí. Ještě několikráte vzplanul boj v Assisi mezi měšťany s jedné strany a biskupem assiským se strany druhé, ale tehdy se František již nezúčastnil jako bojovník, nýbrž jako anděl pokoje a míru.

Svou ušlechtilou, zanícenou láskou k chudobě Kristově, jež vedla jej k vrstvám nižším, utlačeným, dovedl již mír-niti úctou a něžnou láskou k církvi Kristově, již viděl v hierarchii i zesvětštělé a zámožné, takže jeho revoluce zaníceného evangelického pauperismu přinesla oběma požehnané ovoce: chudým útěchu i radosti z evangelia, hierarchii církevní mohutnou posilu v novém řádě proti chudým kacířům.

Na sever se však dostává toto revoluční hnutí Františkovo na dvory knížecí i královské, lid jím zprvu zdá se nedotčen, chová se lhostejně, ba někdy i nepřátelsky jako k nové cizotě. Prvá výprava končí se pro Františkovy duchovní revolucionáře u lidu nešťastně. V Německu jsou zbiti, v Uhrách i oloupeni o své chudé cáry. Lid sice jich neznal. Než v Itálii je též neznali a přece jih po několika málo pokořeních, pozoruje příklad bratří a jejich svaté nadšení pro chudobu a utrpení Kristovo, odkládá bláto a kamení potupy a uctívá nové apoštoly a církevně dosud neschváleným vymáhá církevní aprobaci.

Sever přivítal chudé z Assisi již jako schválený řád a vším odporučením vybavený samou apoštolskou Stolicí v palácích knížat, vévod a králů. Revoluce zde nešla z lidu, jak v Itálii zdola nahoru, nýbrž naopak, z paláců. Prvním útočištěm nebyly italské venkovské chatrče v samotách, zvané jen luoghi, nýbrž paláce královské a knížecí. V Německu se ujímá řádu lantkraběnka Alžběta a její zbožný manžel Ludvík.

Královská dcera uherská a lantkraběnka stává se první nadšenou následovnicí Františkovou, když ne jako klariska, aspoň jako terciářka. V Čechách je první františkánkou královská dcera Anežka a starší její sestra Anna, nemůže-li již následovati své mladší sestry, závodí s ní aspoň v přízni k chudým Kristovým. V Polsku je to také královská dcera Salomea, jež jest tím, čím u nás byla Anežka, první klariskou. V Uhrách, odkud pocházela již dcera Ondřejova, světice Alžběta, jež v Durinsku zahořela pro ideály Františkovy, byla to ještě jedna dcera královská, nejmladší dítě Bely IV. Markéta, původně vroucně žádaná snoubenka Přemysla Otakara II., jež jsouc od mládí živa v klariském klášteře, volila si místo rytířského, železného krále, přes všecky námahy snoubencovy i rodičů, chudobu Kristovu na Zaječím ostrově u Pešti, aby se tam stala uherskou světicí, jako u nás Anežka.[174]

I tak zvaný Třetí řád Františkův, v Itálii vzniklý v třetí třídě společenské, kde se vyvinul v mohutná bratrstva kající, zasahující hluboko do společnosti nejnižších vrstev, na sever přichází na dvory královské. Prvními jeho členy, terciáři, stávají se rytířský král francouzský Ludvík a lantkraběnka durinská Alžběta. Od nich přechází k velmožům, kteří podle vzoru královského závodí v projevech přízně k chudým řeholníkům; dcery jejich podle vzoru dcer královských jsou vychovávány v klášteřích kladských, nezřídka přijímají chudé roucho panen sv. Kláry. Teprve potom dostává se františkánské hnutí zvláště do královských měst, která závodí se šlechtou ve všem moderním. Tak se k nám nové hnutí, čistě demokratické, dostává jako pravý opak čistě aristokratické. Lid jím zůstává nedotčen. Až lid se ho zmocní, stává se již bouřlivým, kacířským, a vyvrcholuje v blouznivých sektách, ve hnutí zvaném husitském. Itálie měla Františka, kazatele lásky, pokoje a pokory, měla církevního světce, měla hnutí františkánské, sever měl ve vlastech našich, právě na rozhraní evropského západu a východu, Husa, hlasatele revoluce, boje a odporu proti církvi, měl zatvrzelého kacíře, měl hnutí husitské, tak jako o sto let později měl opět italský jih nového hlasatele, rodem sice Španěla, ale v Itálii působícího a se rozvinuvšího, Ignáce z Loyoly, sever proti tomu Martina Luthera. Jih plasticky tvůrčí má v těch dobách vůdci nových ideí a mohutných hnutí reformních světce katolické církve, rozumářský, pochybovačný a hloubavý sever má kacíře.

Tyto myšlenky nás poučují, že příchod minoritů, znamenaný k roku 1232 a 1233 kronikáři, byl ten, jímž minorité přijali již pevná sídla a založili již organisovanou komunitu; byl to jaksi oficielní příchod, známý již celé tehdejší společnosti.

Proto mínění Dudíkovo[175] o příchodu řádů sv. Františka ještě za života světcova do našich krajin má aspoň potud, myslím, své oprávnění, že první minorité přišli k nám poměrně brzy po příchodu bratří do Německa, snad se tak mohlo státi ještě za živobytí zakladatelova, tedy ještě před rokem 1226, jak o tom mluví staré řádové zprávy domácí. Ale nelze říci nic určitého. Jen listinná zpráva z roku 1230 nám zjišťuje již toho roku pevné sídlo, dokonce větší klášter v Olomouci. Jest to zpráva z listiny,[176] datované 4. únorem r. 1230, v níž vystupují jako svědkové kvardián kláštera olomouckého fr. Valentin a vedle něho fr. Rudolf. Listinná tato zpráva by tedy nasvědčovala, že první minorité stanuli na půdě našich krajin skutečně ještě za života světcova, když již na Moravě roku 1230 měli větší dům, konvent s kvardiánem v čele. Ostatní zprávy, jako o klášteře klariskám v Doubravníce k roku 1231, jenž byl pak přeměněn na ženský klášter s řeholí sv. Augustina, jsou nezaručené i zmatené, jak o tom učinil poznámku již Hýbl.[177]

Minorité příchozí byli ovšem s počátku většinou cizinci, Němci i někteří Vlaši, ale brzy vstupovali do řádu i domácí. O jméně rodilého Čecha františkána se dovídáme z cestopisu již jmenovaného provinciála Jana de Piano Carpinis v historii Mongolů.[178] Jest jím jakýsi bratr Štěpán Čech, jenž již jej doprovázel na cestě z Lyonu. Spolu přišli z Lyonu do Čech, kae král Václav, odedávna přítel Janův, dal dopo-ručovací listiny, aby mohl jiti Polskem a Ruskem k chánovi mongolskému. Ve Vratislavi se k nim připojil jakýsi bratr Benedikt Polák, jenž napsal svou zprávu o cestě.[179] Společně vydali se na cestu přes Volyň a Kijev. V Chanievě se roznemohl bratr Štěpán, takže nemohl pokračovati v cestě.[180]

Dějiny počátků řádu františkánského u nás i v Polsku jsou spojeny s dějinami řádové provincie saské, jejíž částí byly kláštery u nás i v Polsku. Po rozdělení původní provincie německé (Teutoniae) na dvě jiné, saskou a rýnskou, ministrem rýnské se stal fr. Otto, právnicky vzdělaný Ital z Lombardie, a vlastně prvním provinciálem saské provincie stal se Angličan fr. Šimon. Ale zemřel ještě dříve, nežli jej o tom došla zpráva z Magdeburku, kdež byl pochován, takže novým provinciálem saským stal se bývalý visitátor německé provincie Jan de Redingis z Anglie. Na kapitule, svolané do Wormsu novým provinciálem, byli již zvoleni dva kustodové provincie saské. Jedním byl fr. Leonardus, kustos saský, nad kláštery ve vlastním Sasku, druhým fr. Jordán, kustos v Durinsku. Tento stav potrval jen dva roky. Roku 1232 na generální kapitule v Římě vzdal se fr. Jan de Redingis provincialátu a místo něho ustanoven opět provinciálem, tentokrát již saské provincie Jan de Piano Carpinis, jenž se vrátil ze Španěl a jenž jest od kronikářů uváděn pod různými zkomolenými jmény též jako první provinciál české provincie. (Správně jej jmenuje Jordán a Komorowo. Domácí kronikáři jej jmenují: Joannes Lampertus cognomento Planta, Plantarp, Joannes Lombardus cogn. Planchart, Joannes cogn. Planchardt, Plancharoth.)

Tak vidíme během dvaceti let neobyčejně rychlý vzrůst klášterů řehole františkánské v Němcích, v Čechách, v Polsku i také v Uhrách. Hlavní zásluhu přičítá kronikář právě provinciálu Janovi. Přílišný vzrůst nebyl po chuti kněžstvu, zvláště světskému, ježto lid od nich odcházel k minoritům. Kněží si stěžovali u svých biskupů, kteří se snažili patrně všemožně zameziti nebo aspoň omeziti působnost minoritů, o čemž svědčí slova současného kronikáře, jimiž Jana chválí jako obhájce řádu před biskupy a knížaty. On prý bratry tak miloval jako matka syny a jako slepice svá kuřátka tak zahříval láskou bratry a vedl je s pokojem, láskou a vší útěchou.

O životě jeho víme poměrně daleko více nežli o ostatních jeho nástupcích, o kterých kromě jmen a k tomu někdy ještě zkomolených nevíme nic nebo skoro nic. Podle kronikářských záznamů měl Jan vynikající úlohu v řádě; zvláště se zasloužil o rozšíření řádu na severu a pak zastával důležitou úlohu v papežském poselství k mongolskému chánu.

Narodil se koncem stol. XII. v okolí Perugie.[181] Místo, kde Jan spatřil světlo světa, obecně se jmenovalo Piano di Carpi, nebo latinsky Pianům Carpinis, ale v rukopisech se přepisovalo Pianům Carpini.[182] O mládí nic nevíme, ač někteří tvrdí, že před vstupem do řádu byl vojínem.[183]

Na generální kapitule r. 1221 v Assisi, kdy zakladatel poslal znova výpravu do Němec, po prvé se nám objevuje jeho jméno. Byl od Caesaria předeslán spolu s fr. Barnabášem a připravoval příchod bratřím ve Vircburku, Mohuči, Vormsu, Špýru, Strassburku a Kolíně. Na první kapitule provinciální ve Špýru 8. září 1222 byl zvolen Jan kustodem saským a v Hildesheimu na žádost biskupovu kázal ve shromáždění kněží. Učinil tak s dobrým výsledkem, načež jemu i bratřím dovoleno kázati a zpovídati. Již následujícího roku založil v několika městech konventy. Roku 1224 na kapitule ve Vircburku byl zproštěn úřadu kustoda a odebral se do Kolína. Po čtyřech letech r. 1228 jmenován provinciálem Německa a r. 1230 zúčastnil se generální kapituly v Assisi, kdež zproštěn úřadu provinciála a poslán do Španěl.

Po třech letech vrátil se opět do Němec, kdež jest po druhé zvolen ministrem provinciálem, ale již saské provincie, jímž zůstal až do r. 1239. V těch letech zřízeny konventy i kustodie v Čechách, Polsku a Uhrách. Roku 1239 ustanoven papežem Innocencem IV. jako legát k tatarskému chánovi. Po šestnácti měsících vrací se k papeži, od něhož laskavě přijat, po tři měsíce zůstává na dvoře papežském. Pak s papežovým poselstvím šel ke králi Ludvíkovi IX. Posléze byl jmenován arcibiskupem v Antivari, kdež měl veliké potíže a spory s biskupem dubrovnickým, jichž se zúčastnilo kněžstvo a dokonce i lid, takže Jan byl i ztýrán. O té věci jednáno u papežské kurie, kdež však Jan již 1. srpna r. 1252 zemřel. Toť krátký životopis muže tak vynikajícího, jehož jmenují naše domácí záznamy kronikářské prvním provinciálem českým.

Za provincialátu Janova se připomínají dva kustodové: Jordán pro Durinsko a Leonard pro Sasko r. 1230 a kronikář[184] praví výslovně, že tito dva samojediní byli kustody provincie saské. To znamená sice u kronikáře současného, že jich více nebylo, ale též tím dává najevo, že již toho roku bylo tolik klášterů provincie saské, že dva kustodové nestačili ke správě tak rozsáhlé provincie. Provincie se tehdy již značně rozšiřovala na východ, do Čech, Polska i Uher. První kláštery, ovšem malé a provisorní, v těchto končinách již se zařizovaly. Právě roku 1230 jsme se zmínili o klášteře v Olomouci, doloženém již v listiny[185] a jen o čtyři léta později jest již zvláštní kustos v Čechách, neboť 31. srpna r. 1234 píše papež Řehoř IX. bratru Janovi, ministru saskému a Tomáši, kustodovi v Čechách řádu bratří menších, aby Anežku, sestru krále českého, ustanovili abatyší kláštera sv. Františka v Praze.[186] I při nejrychlejším postupu věcí a rozšíření bratří po Čechách a Moravě nemohlo by se během necelých dvou let založiti tolik klášterů, aby byl již od roku 1232 počítajíc v srpnu r. 1234 zvláštní kustos pro Čechy a dokonce ještě mnohem dříve než v srpnu, neboť tehdy o tom jest již známost u papežské kurie. Ke zřízení zvláštní kusto-die v Čechách se předpokládá jistě více klášterů nežli jen jeden nebo dva, zvláště když ve století XIII. byly provincie řádové velmi rozsáhlé okrsky, a to zejména za Alpami více než v Itálii, takže kustodové bývali často nazýváni ministry („ministři").[187] Zříditi řádovou kustodii jevila se potřeba již, jak je viděti z kronikářových slov, jež znějí spíše jako stížnost, roku 1230. K tomu přistupuje zajištěná již k roku 1230 existence trvalého konventu v Olomouci. A že konvent tento až na Moravě nebyl prvním klášterem františkánským v našich zemích, možno skoro najisto souditi již z toho, že i proud františkánských řádů šel k nám ze Saska a vůbec z Německa přes Čechy a zvláště přes Prahu a královský dvůr, zvláště působením Anežčiným. Myslím tedy, že po všem tom, co jsme seznali o příchodu prvních minoritů do našich vlastí, bude nám možno položití příchod prvních minoritů k nám ještě před rok 1230, a to ještě několik let, snad dva nebo tři i čtyři jiti před tento rok, chceme-li přibližně stanovití dobu, kdy po prvé na naší půdě stanul první minorita. Ze všeho tedy jde najevo, že stará tradice provinční, zaznamenaná Melissanem, Biernackim i psanou kronikou Kollnbergrovou, dále Sannigem a Wrbczanskym, má přece aspoň v tom pravdu, že klade první příchod u vědomém odporu s jinými kronikáři před rok 1230.

A jak nyní vysvětliti v kronikách obecně se vyskytující záznam o příchodu právě k roku 1232? Někteří dokonce zaznamenávají pozdější data, obyčejně podle toho, se kterou událostí spojují příchod minoritů. Tak české prameny: Letopisy, Nepíach, Pulkava, Marignola spojují příchod vesměs s glorifikací sv. Alžběty, jež toho času zemřela a skvěla se četnými zázraky. Zaznamenávají napřed její kanonisaci a připojují skoro týmiž slovy, že menší bratří téhož roku přijali dům v Praze.

Jest to příznačné, že s kanonisací právě této německé lantkraběnky jest spojován příchod minoritů do našich zemí a zvláště do Prahy, ač se kanonisace stala o několik let později: 25. května 1235 a záznam kronikářský jest k r. 1232. V polských pramenech se zaznamenává příchod minoritů r. 1234 a spojuje se se vstupem Anežčiným do kláštera. Jiné anály polské a zvláště krakovské spojují příchod minoritů do Čech s narozením bl. Kunhuty neboli Kingy roku 1234[188] a Dlugosz k témuž roku připomíná, že řád bratří menších byl povolán z Prahy.[189] Kunhuta byla vedle b. Salomey druhá dcera královská, která podobně jako Salomea i v manželství zachovávala panenství a po smrti manželově trávila jako klariska svatý život v Sandeci. Obě tyto královské dcery zasloužily se o uvedení a rozšíření řádu sv. Františka do Polska. Proto narození Kunhutino jest uváděno ve spojení s jejich příchodem do Čech. Mělo by býti spíše spojeno se vstoupením Anežčiným do kláštera, jak to mají dvoje předchozí anály, anebo měl by místo vstupu minoritů do Čech býti vstup jejich do Polska. Tak bychom čekali. Ale ona spletenina kronikářských zpráv nám ve své prostotě ukazuje něco jiného, než co nám skutečně vypravuje. Předně nám polský kronikář nepřímo ukazuje směr, kudy se bral proud františkánský do Polska. Minorité nepřišli do Polska přímo z Německa, nýbrž z Čech. Čechy byly napřed osazeny a odtud se šířil rychle řád při přízni nebo spíše prostřednictvím knížecích dvorů a královského dvora, zvláště dcer královských a knížecích, pozdějších to klarisek. Zrovna tak i souhlasné spojování příchodu minoritů s kanonisací sv. Alžběty u kronikářů českých ukazuje, odkud vyšla a kudy se brala kolonisace františkánská do Čech, že to nebylo tak, jak se snad domnívá Novotný, že bratří přicházeli zpívajíce a kážíce a jejich vystoupení nebudilo zprvu přílišné pozornosti.

Tak tomu bylo ve vlasti úsměvů a zpěvů, kde pásmo modravých hor Sabinských ve spojení se vzdálenými tmícími se divokými Abruzzami lemují rozkošné údolí Spoletánské, porostlé na stráních stříbrnými olivami, kde mohlo vzniknou-ti ideální nadšení božích pěvců, hlasatelů pokoje a dobra, kde stála kolébka prvního italského pěvce a zakladatele chudáčků božích z Assisi. Ale čím dále od tohoto údolí ven z Umbrie a zvláště z Itálie se šířil ten zpěv assiských skřivánků lásky Boží a čisté, svaté, nevinné přírody, tím více zanikal v hluku a víru skutečnosti. Do Čech nepřišli již pěvci, a přišli-li přes chlad a zasmušilost severu, ozval se jejich zpěv jen nakrátko v paláci českého krále a okouzlil a zápalem assiským naplnil dceru královskou, jak to už dříve učinil na dvoře hradu Wartburgu. Z Wartburgu, od sídla veškerým lidem již glorifikované kněžny, nebo spíše, jak kronikáři chtějí říci, z Marburgu, od hrobu již mnoha zázraky a modlitbami věřících oslavované světice, přišlo nadšení františkánské do Prahy a roznítilo srdce Anežčino tak, že odřeknuvši se světa, umírá dobrovolně pro tento svět a vstupuje k sv. Františku. Proto hned za zmínkou o kanonisaci sv. Alžběty a příchodu bratří do Prahy se pojí zpráva o vstupu Anežčině do kláštera u dvou kronikářů polských o narození bl. Kunhuty. Tyto tři věci patřily kronikáři dohromady, zdály se mu býti ve spojení příčinném, proto je spojuje a uvádí za sebou, buŘ pod jedním datem, jak jest tomu u Marignoly, anebo pod datem nejblíže následujícím, jak to udávají Letopisy, Neplach, Pulkava. Než proč si právě volí rok 1232? Sv. Alžběta byla kanonisována až r. 1235 a zemřela r. 1231 a Anežka podle všeho vstoupila do kláštera teprve r. 1234. Není snad toto datum oprávněno nějakou řádovou událostí, jež byla rozhodující shodně všem českým kronikářům, že si zvolili právě tento rok? Příchod prvních františkánů to nebyl, ani vznik prvního kláštera v Čechách, a tím méně v Praze, když v Olomouci jest klášter již r. 1230. A Beneš Minorita nám vypravuje r. 1233, že toho roku bratří menší přijali klášter sv. Jakuba v Praze a v Litoměřicích; a teprve k roku následujícímu dodává, že řád ten byl po prvé viděn společně v království českém.

Tato kompilace jest v letopočtech velmi nespolehlivá; ostatně na jeho letopočtu nám tak nezáleží, jako spíše na tom, jak si představujeme asi první vstup minoritů do království českého; výslovně totiž dodává, že ten vstup byl společný. Tak třeba rozuměti prvnímu příchodu minoritů i u těch kronikářů, kteří sice udávají správnější rok příchodu minoritů do Čech r. 1232, ale nepraví „společně", a to právě třeba vždy domysliti. Po prvé začínají „společně" minórité v Čechách existovati, až tvoří legitimní komunitu, legitimně zřízenou se svým představeným v čele, jímž není nikdo jiný nežli první kustos v Čechách, v Praze; tehdy teprve pro kronikáře stávají se minoritě událostí, jíž teprve se zaznamenává jejich příchod do Čech. A to pravděpodobně se stalo okolo r. 1232 nebo 1233. Že tomu tak, dlužno rozuměti a že tento rok nám přibližně nejsprávněji vystihuje dobu, kdy zřízena byla pro kláštery v Čechách a v Polsku zvláštní řádová kustodie, tomu nasvědčují již ty věci, jež jsme pověděli o prvních františkánech, o jejich prvních klášteřích i o kustodovi českém. K tomu však přistupuje ještě jako nový doklad starodávná „Series ministrorum provincialium" české nebo vlastně českopolské provincie, jak nám ji podává Biernacki a na něm závislý Kollnberger a jak ji též částečně nacházíme již u Beneše Minority, jež začíná rokem 1232, začínajíc prvním ministrem Janem de Piano Carpinis, ač tento, jak dobře víme, nebyl ani prvním provinciálem provincie saské, ani prvním provinciálem provincie české. Doklady k této Series máme ještě v jiné Series, která však asi pochází z téhož pramene, jako je u Biernackého, zachovaná v rukopise státního archivu v Poznani pod značkou Kloster Paradies C 46, 2. Blatt, již uveřejnil Wilhelm Dersch[190] a jež jde nepřetržitě po jménech provinciálů českopolské provincie s udáním doby jejich úřadu od založení provincie české až do začátku XIX. stoL Zajímavý jest záznam o prvním provinciálovi: Minister provincialis ARPM Joannes Lombar-dus Planchart, zvolený v Praze u sv. Jakuba L. P. 1233. Tento záznam dokonce praví, že byl zvolen první provinciál českopolské provincie v Praze u sv. Jakuba. Naivní a k tomu pozdní tato zpráva přece kryje v sobě tradiční jádro zprávy staré, totéž asi, co praví obě serie tím, že začínají právě tímto provinciálem. Fr. Jan byl okolo roku toho ustanoven provinciálem na generální kapitule, slavené r. 1232 patrně v Rieti, nikoliv jak má kronikář omylem v Římě, pro kláštery v rozsáhlé již provincii saské. Autor anonymní kroniky udává místo té kapituly Řím a má týž rok jako polská Series,[191] jejíž autor, maje okruh svých zájmů v Praze, položil celou kapitulu s volbou Janovou do Prahy, ovšem jako provinciální. Nyní bylo Janovou starostí, po příchodu do Němec, aby uspořádal poměry rozsáhlé své provincie tak, jak toho žádala nutná potřeba, totiž aby ustanovil více kustodů. O tom nám zprávu, sice zmatenou, ale přece v jádru pravdivou, podává Anonymus,[192] že totiž toho roku ustanoven byl kustos fr. Berthold a že fr. Jan, přišed do Saska, poslal bratry do Čech, Dánska a Polska a že potom r. 1238, jsa provinciálem Saska i Polska, slavil kapitulu v Praze. Glassberger[193] pak k r. 1232 praví, že téhož roku bratří přijali sídlo v Praze a k r. 1234 praví, že bratři menší veřejně, ve větším počtu než dříve přišli do Prahy a do Čech.

Ty všecky zmatené zprávy ukazují, že provinciál Jan po svém návratu do provincie ustanovil v Čechách kustoda a tím se stal vlastně zakladatelem onoho většího počtu bratří, jejich legitimní komunity, neboli kustodie, nebo tak zvané provinice české. Kustodové zvláště okrsků větších bývali často nazýváni titulem ministři ve stol. XIII.,[194] jako vůbec v prvních dobách řádu jméno kustos byl název i pro generála i provinciála. V řeholi Františkově jsou tituly ty zaměňovány. Tak tomu bylo i v Čechách. První kustos, jmenovaný provinciálem Janem, byl nazýván též jen kustodem, jímž byl podle všeho fr. Tomáš, blíže neznámý, o jehož jméně však se dovídáme z papežova listu r. 1234. Jmenování se stalo buŘ ještě r. 1232 nebo 1233, při čemž Jan snad navštívil Prahu a uvedl svého zástupce do úřadu kustoda, a to se dálo asi již u sv. Jakuba. Proto příchod bratří byl udáván okolo toho roku, proto též zpráva kronikářů o uvedení k sv. Jakubu a proto též fr. Jan označován obyčejně jako první minister provincialis v r. 1232 nebo 1233. Od té doby země naše, majíce kustoda s mocí provinciála, zalidňují se četnými kláštery minoritskými po městech, z Čech se kvapem šíří osídlení františkánské do Polska, takže již ve starém řádovém seznamu provincií uvádí se k r. 1272 pro českou provincii sedm kustodií a v seznamu z r. 1284 má provincie česká 31 konventů, saská v témž seznamu má 75 konventů, a v seznamu r. 1316 má provincie česká 7 kustodií a 40 konventů; přibylo tedy během 32 let provincii devět konventů. V saské provincii přibylo za tutéž dobu dvanáct konventů. Máme-li za to, že v Čechách se tempo vzrůstu v počtu klášterů nezměnilo, aspoň v celku od r. 1232 až do r. 1316, dostáváme přibližný počet klášterů k r. 1232 v nově zřízené české kustodii asi 17 konventů. To ovšem jen přibližně. Ale aspoň vidíme z těchto záznamů, z nichž první zachovává sice Wadding k r. 1260, ale ze starých rukopisů řádových kapitul, druhý a třetí jest v rukopisu vídeňského dvorního musea, jak to udává podrobněji P. Golubovich, jenž je všecky uveřejnil,[195] že zřízení zvláštní kustodie české a snad i jiných se jevilo v tak rozsáhlé provincii nejvýš nutné a že se tak jistě stalo okolo roku 1232, a to tím spíše, že bylo zhola nemožnou věcí, aby druhý provinciál visitoval konventy v tak odlehlých krajinách, jako byly naše s polskými, když jich měl v Německu, počítáme-li se stejným tempem postupu, již r. 1232 asi 55.

Proto také český kustos řídil od počátku vše jako provinciál a brzy se mu dostalo i čestného titulu jako mnohým jiným kustodům, ministra provinciála, který byl jemu dáván ovšem jen doma mezi bratřím!, navenek však jak před generální kapitulou, tak před kurií papežskou byl jen kustodem, jenž podléhal provinciálu saskému. Tohoto čestného titulu se mu dostalo zvláště, když provinciál Jan, maje před sebou důležité poselství papežovo, svolal kapitulu do Prahy ke sv. Jakubu r. 1238,[196] jíž se zúčastnil fr. Peregrin Vlach, visitátor tehdejšího generála Fr. Eliáše, a tam byl pro Čechy a Polsko vyznamenán český kustos titulem minister, neboť již r. 1231 zaznamenává domácí kronikář Beneš Minorita k r. 1239 novou kapitulu ve Vratislavi, kterou řídí Jarra-mirus, „minister Russiae", 14. října. Tento Jarramirus není nikdo jiný než titulem ministra poctěný kustos český pro kláštery v zemích českých a polských, jehož jmenuje Biernacki Tuorimirus a totéž má i Series poznaňská; v obou se připojuje přídomek Bohemus.[197] Melissanus má Taurimirus.[198] Od tohoto kustoda s titulem čestného ministra počínají vlastně dvě řady provinciálů v našich zemích, jedna totiž provinciálů saských, kteří od té doby jsou jen podle jména provinciály českými, druhá řada kustodů českých, nemajících sice důstojnost ministrů a proto ještě pod pravomocí provinciálů saských, ale ve skutečnosti vykonávajících úřad provinciálů a proto též čestně nazývaných provinciály. První řadu mají řádové kroniky obecné, druhou záznamy a kroniky domácí.

Nástupcem Janovým v úřadě provinciála saského měl se státi frater Konrád z Wormsu r. 1239, jenž byl ustanoven na generální kapitule v Římě. Ale do věci zasáhla královská princezna česká, tehdy již klariska, Anežka, která nemohouc jinak zvrátiti volbu Konrádovu, obrátila se k papeži, jenž na její žádost zrušil jmenování Konrádovo ministrem.[199] Co bylo příčinou tohoto kroku Anežčina, není známo více, než co psáno u Jordána a po něm skoro týmiž slovy i u Glass-bergera. Anežka jsouc již v klášteře klariskou, měla veškeren zájem o svaté ideály františkánské chudoby, o nichž byla nejvíce poučena sestrami klariskami, jež přišly z Itálie, a pak listy sv. Kláry. Anežka dostala do té doby již tři listy od Kláry. V druhém listě ještě obě svaté duše, Klára i Anežka, vzhlížely s úctou a plnou nadějí k tehdejšímu ministru-generálu, bratru Eliášovi, jsouce přesvědčeny, že bratr Eliáš, stav se generálem řádu, zachová tutéž pietu k Františkovu odkazu chudoby a původních ideálů františkánských, jako se zachoval pietně k tělesným ostatkům světcovým.

V této důvěře byly obě zklamány. Eliáš, stav se generálem, měl usilovnou péči o rozšíření řádu, o rozvinutí řádové činnosti ve studiích a na misiích a zvláště mu šlo o monumentální oslavu milovaného Otce velkolepou basilikou. K tomu všemu nemohl potřebovati ideální chudobu, chudičkých chatrčí, spletených z bláta a proutí, ani nadšeného horlení společníků Františkových s bratrem Lvem v čele, kteří se odvážili ve svatém zápalu dokonce strhnouti a zničiti pokladny na sbírání peněz. Tím byl Eliáš popuzen na horlivce a zakročil proti nim se vší přísností až krutostí. Dal je zmrskat a uvěznit. Ale soukromý život Eliášův byl v křiklavém odporu nejen se zásadami horlivců, nýbrž i umírněných. Měl několik koní pro cesty, zvláštní jídla i kuchaře, sbíral peníze nejen pro stavbu basiliky, nýbrž i pro sebe. Byl stranický, až úplatný. Zavedl v řádě absolutní vládu a sám jsa laikem, měl v nich oddané kreatury. Z nich posílal visitátory s plnou mocí, kteří nedbali pravomoci provinciálů, jejich nařízení zvraceli a nebylo žádného odvolání z jejich nařízení. Ve Francii, zvláště v Paříži, myslelo se na obranu, ale bez výsledku. S větší energií ujali se odporu proti Eliášovi v Anglii a v Německu. Konečně byl pomocí papežovou v Římě na generální kapitule sesazen r. 1239.

Takový byl stav věcí, když Anežka i Klára osnovaly plány o původní řeholi a ideálech chudoby a když si navzájem své tužby a city vyměňovaly listy. Mezi hlavními odpůrci Eliášovými byli minorité německých provincií. Řádový kronikář mluví zvláště o odporu bratří provincie saské. Na generální kapitule r. 1239, na níž byl sesazen Eliáš, dostala i saská provincie svého ministra v osobě fratera Konráda z Wormsu. O něm jen víme, že Anežka zaň žádala pro své záležitosti, ale víme, že místo něho byl zvolen veliký horlivec ministrem na kapitule v Magdeburce. Bylo to jistě za odměnu jeho horlivosti a přísnou observanci. Byl-li však již náhradou za Konráda, pak jistě tento aspoň se mu vyrovnal v horlivosti, takže chvála skutečného pak provinciála patřila jistě též osobě Konrádově, který se cele věnoval duši Anežčině a jejím svatým ideálům. O nástupci Konrádově, jehož jméno bylo Markvard, zvaný Parvus — Malý, podává kronikář tuto charakteristiku: „Tento minister byl velikým horlivcem řádu a přísného života. K dobrým byl laskavý a ke zlým tvrdý a k nepolepšitelným strohý. V záležitosti řádu svého proti Eliášovi bojuje, přivodil si z toho trvalou nemoc, v níž byl také zvolen provinciálem; poněvadž však pro nemoc příklady přísného života, jež sám jiným ukládal, nemohl dávati, bylo třeba jej zprostiti úřadu."[200] Tato charakteristika jest význačná jak pro osobu samého provinciála Markvarda, tak i pro ty bratry, kteří jej zvolili představeným místo Konráda. Byli jistě ve většině, bylo-li již tehdy v Německu několik různých směrů řádové observance. A slova kronikářova o různém druhu bratří zdají se tomu nasvědčovati. Jsou však příliš všeobecná, než aby z nich se dalo souditi na různé směry observance s určitostí. Jest to ostatně charakteristické pro celkový směr života řeholního u minoritů v Německu i v našich krajích. Anežka si oblíbila vůdce své duše z lidí směru, jejž zastupoval tehdy Markvard. Byla v té věci zajisté dobrou následovnicí své vlastní ses-třenice Alžběty. Alžbětiným rádcem byl též minorita, od něhož prý se teprve, jak kronikář tvrdí, naučila asketické přísnosti.

Anežka si zvolila zpovědníkem a duchovním rádcem fr. Konráda z Wormsu, o němž už byla řeč. Byl-li Konrád prvním minoritou, s nímž se královská dcera česká setkala, nelze říci. Také nelze věděti, byl-li prvním zpovědníkem Anežčiným z řádu sv. Františka. Jistě však byl jejím zpovědníkem a rádcem již více let před rokem 1239, kdy již Anežce se stal tak nepostradatelným, že o něj žádala nejdříve bratry a když to nepomohlo a Konrád byl zvolen provinciálem, takže jí byl úřadem odňat, žádala o něj samého papeže. Řádu ovšem nebylo po chuti toto zakročení Anežčino. O tom dává nám doklad pozdější rozhodnutí řádové kapituly v Assisi r. 1269, kde se stanoví, aby žádný z bratří nebyl zadržován v úřadě řádovém nebo z něho odvoláván na žádost knížat nebo jiných osob, leč snad pro jiné příčiny bylo jej třeba z úřadu odvolati, nebo jej jinde ustanoviti. Také ostatně úsečná poznámka kronikářova o Konrádovi, že poněvadž nepřijal svěřeného úřadu, neobdržel důstojnosti, zní proti Konrádovi jako tichá výtka. A Konrád, podle znění zprávy aspoň tak možno soudit, sám se zdráhal přijmouti úřad provinciála, jsa patrně již zvyklý pohybovati se neodvisle jako Anežčin zpovědník u dvora královského. Neboť teprve za uvedenými slovy jako pokračování následují: „Což když Anežka uslyšela, poslala k papeži a tak jmenování Konrádovo odvolala." Bylo-li toto poslední skutečně pravda nebo jen snad insinuace Jordánova, nelze říci. Ale Konrád Anežce byl tehdy nepostradatelný i jinak. Neboť Anežka a patrně i Klára zklamány nadobro Eliášem, jehož pokládaly za nositele Františkových tradic, doufaly nyní pomocí energických horlivců saských, aspoň tak doufati mohla Anežka, do-sáhnouti splnění svých ideálů u samého papeže. Doufaly to tím spíše, poněvadž ve jménu svaté chudoby a přísné observance, aspoň tak se mluvilo obecně, pomocí papežovou byl svržen druhdy tak oblíbený generál.

Dříve skládaly v něj naděje, ale snad právě on tajně mařil jejich naděje u papeže a proto nyní bylo potřebí užiti hor-livců a odpůrců Eliášových i nálady u dvora papežského pro chudobu a observanci. K tomu si Anežka jistě vyvolila osvědčeného zastánce i přímluvce i rádce ve fr. Konrádovi. Ale na tom Anežka neměla dosti. Její snahou bylo a muselo býti, aby její žádost k papeži byla opřena o legitimní autoritu. Proto se obrátila jako klariska na kustoda a provinciála. Doklad toho máme pravděpodobně ve věci, o níž se radili společně tři provinciálové: z Uher, Rakous a Saska. O sv. Valentinu 14. února r. 1241 „V záležitosti sestry Anežky", jak o tom praví Beneš minorita k témuž roku a po něm Biernacki a Kollnberger; jenže tito dva mají zprávu tu z r. 1239, a praví, že se tak stalo v Praze. Biernacki podle kontextu jeho vypravování má za to, že se tu jednalo o rozdělení provincií, patrně o sporné konventy, jak nám ostatně pozdější historie provincií saské a české s dostatek ukazuje, neboť vypravování o rozdělení provincií odůvodňuje z manuskriptu Fuerstenheimova právě zmínkou o oné schůzce v Praze k r. 1239. Téhož mínění jest i Novotný, aspoň praví, že zpráva o poradách tří provinciálů souvisí snad s oddělením provincie českopolské od provincie saské. Myslím však, že držíme-li se jistě staršího a tudíž i původního znění u Beneše Minority, že tito provinciálové se radili o věci Anežčině, dlužno nám spíše pomýšleti na nějakou věc, která se týkala především jí samé a nikoliv dělení provincií a tím méně mysliti na osamostatnění české provincie. Jednání a skutečné utvoření jakési samostatnosti se hodí daleko lépe z důvodů již vyložených, do začátku provincialátu Janova r. 1232 nežli r. 1241. Mínění Hýblovo,[201] jež klade vznik provincie českopolské do let 1234 —1239, není též správné, neboť k r. 1234 máme již připomenutou listinu papežskou, jež svědčí o zřízení kustodie, a to již dříve.

O zřízení samostatné provincie však nemůže býti řeči. Co praví Hýbl předtím, že provincie, obsahující Čechy a Polsko, zjištěna jest r. 1241 listinně, není správné, neboť v listinách z toho roku se praví takto: „Jordanus ordinis Fratrum Minorum, Vicarius Provinciae Poloniae Pringensis Conventus", v druhé listině: „Jordanus viceminister Fratrum Minorum Regni Bohemiae et Poloniae et Frater A. custos Pringensis et gardianus eiusdem loci".[202] K prvnímu nutno připomenouti, že v úředních seznamech, t. j. v seznamech vzatých ze záznamů generálních kapitul, jak jsme je již uvedli, nikde není ve XIII. a XIV. stol. jmenována provincia Poloniae. Zde však v této listině jest to vysvětlitelno z jejího obsahu, neboť fr. Jordán dává vědomí o hrozném vpádu Tatarů do Polska a on se zde představuje v okružním listě tomto jako představený klášterů v Polsku. K druhému listu, kde se již představuje jako viceminister Fratrum Minorum Regni Bohemiae et Poloniae, dlužno zdůrazniti, že se zde Jordán představuje jen jako viceminister, tedy zástupce ministra a nikoliv jako samostatný minister. Že je jmenována v prvém případě též provincie, nic nedokazuje, poněvadž se jmenuje provincie polská, jež ani později nebyla zřízena, nýbrž česká. Ale mimoto je v druhé listině vynechán onen titul a praví se místo toho „viceminister Fratrum Minorum regni Bohemiae et Poloniae", a to by bylo spíše důvodem proti tomu, co tvrdí Hýbl. V dalším, tuším, dostačí výklad ten, jejž jsme podali o čestném titulu, jehož se dostalo představenému klášterů některých kustodií; a zde máme právě nejmenší důvod, abychom myslili na samostatného provinciála, kdyžtě se sám na rozdíl jmenuje jen viceminister, tedy ani oním celým čestným názvem minister provincialis, nýbrž docela podle svého skutečného úřadu, jejž zastával jako viceminister nebo vicarius, t. j. zástupcem, který sice doma má důstojnost provinciála, ale přece jest podřízen a odpověden aspoň podle jména skutečnému ministru provinciálovi, jímž jest dosud saský provinciál Poznámka Hýblova k druhé listině, že se jmenuje též kustos pražský, tedy ne již kustos český, jako r. 1234, nic nedokazuje pro samostatnost české provincie. V té době provinciálové užívali velmi často tak zv. vikářů nebo zástupců, jednak, byli-li na kapitule, jednak by-li-li již zestárlí nebo churaví. Takový vikář byl bezpochyby ustanoven v Čechách, a to tím spíše, že konventy v Čechách a v Polsku se množily a bylo tudíž třeba zříditi i více kustodií. Kromě toho praví kronikář o Janovi, že pro churavost musel užívati na cestě soumarů.[203] O samostatné tedy provincii v Čechách a v Polsku nelze mluviti mezi roky 1234 až 1239. Nejen Glassberger, který čerpal zprávy ze starých záznamů a kronik, píše výslovně k r. 1239, že česká provincie tehdy ještě byla pod správou ministra saského, nýbrž nepřímo mluví o tom také ona kapitula, již zaznamenává Beneš Minorita, který nám uchoval snad nejstarší záznamy české provincie, třebas spletené a nepatrné, přece pro tu dobu aspoň velmi důležité, k r. 1241 a jíž se zúčastnili tři ministři, rakouský, uherský a saský ve věci Anežčině. Neboť by bylo nemožno mysliti, aby se jí nebyl zúčastnil provinciál té provincie, v níž byla Anežka a dokonce v jehož sídelním konventě se konala kapitula nebo spíše ta porada, jak zaznamenávají pozdější kronikáři Biernacki a Kollnberger r. 1239, když jim šlo oběma zřejmě o to, aby provinciálů své vlasti připsali co nejdelší starobylost. Kollnberger sice doplňuje, že se tak dělo bez pochyby „collatis consiliis cum provinciali Bohemiae" a Biernacki praví, že se jednalo o samostatnost české provincie. Ale to jsou již podle znění celého kontextu čistě osobní dodatky Kollnbergera a Biernackého, aby vysvětlili starší zprávu, jež udává zřejmě jen ony tři ministry. Mimo to ač se častěji v listinách královských vyskytují jména minoritů, zejména ovšem řečeného již Konráda, ale též představeného konventu pražského, přece nikde se nevyskytuje jméno provinciálovo. A zvláště nápadné je to v listině Přemysla Otakara II. z 8. listopadu r. 1253, kde se Přemysl slavnostně zavazuje před papežským penitenciářem a nunciem Velaskem, členem to řádu minoritů, že bude státi při církvi a králi Vilémovi, jest podepsán mezi svědky fr. Florentius „Fratrum Minorum Pragen. custos". Zde by byl jistě podepsán provinciál, neboť jména kustoda Florentia jako representanta řádu minoritského, tehdy u dvora zvlášť oblíbeného, se stkví hned za nejvyššími preláty království a před jmény pánů království a markrabství.[204] Tak nezbývá nic jiného, nežli vzdáti se samostatnosti provincie české, a to jak ve smyslu Hýblově, tak Novotného, že se osamostatnění provincie stalo před rokem 1241. Dodati třeba ještě to, že společnou chybou mínění Hýblova i Novotného jest, že zaměňují tehdejší výrazy provincia a minister za juristické výrazy, které se později teprve vyvinuly a v právní pojem pevně ustálily. Holzapfel píše v té věci zajímavé výsledky svých studií, jež dlužno míti na zřeteli také u nás: Kronikáři a také i bratři sami ve svých listech kladli malou váhu na výrazy provincie a ministrů, poněvadž provincie tehdy netvořily ještě pevných správních celků jako dnes. Nelze také beze všeho označené adresáty četných listů jmény ministry po-važovati za skutečné ministry provinciály, poněvadž i kustodové a často i kvardiáni byli tak nazýváni. Bratří mohli v některé krajině po léta pracovati pod správou ministra a přece teprve po mnoha letech slyšíme, že tam zřízena byla provincie ... Bylo-li třeba zříditi nový nějaký útvar správní, vypomáhalo se nezřídka zřizováním tak zvaných vikarií, které byly spravovány z nařízení generálova vikářem.[205]

S takovou vikarií se setkáváme na severu v Series provinciarum, ovšem již později roku 1385: vicaria Rusiae a jméno to zabloudilo patrně do kompilace Beneše Minority k roku 1239. Vikář i vikaria mohla býti ostatně i se strany provinciála zřízena a pak schválena generálem, ale vždy byla to jen nesamostatná oblast řádová, jež podléhala více méně dozoru provinciála. Takovou vikarií byla i tak zvaná provincia Bohemiae nebo Poloniae až do té doby, kdy se o provincii a o provinciálu dovídáme z papežské listiny, a to jest až roku 1256 listinou z 31. prosince, kdy papež Alexandr IV. adresuje list: ministru, kustodům a bratřím menším Čech, Moravy, Polska a Pruska pozdrav a apoštolské požehnání.[206]

Přímé zprávy, kdy byla povýšena vikarie česká na provincii, nemáme. Ale přibližně můžeme stanovití dobu, kdy se tak stalo. Hranicemi doby, ve které se provincie česká úplně osamostatnila, jsou jmenované již dvě listiny; první jest listina krále Přemysla Otakara II. z 8. listopadu 1253 a druhá papežská z 31. prosince 1256, a to z důvodů, jež jsme již řekli. Osamostatnění provincie podle všeho stalo se nejspíše skutkem při osobní návštěvě generála Jana z Parmy v Praze. Jan z Parmy byl generálem od r. 1247 do 1257 a byl miláčkem strany horlivých bratří, zvaných spirituálů. Historia tribulaíionum spirituala Angela Clarena nenachází dosti slov chvály na tohoto generála a pozdravuje jej slovy: „Je dobře a nejvyšší čas, že jsi přišel, ale pozdě jsi přišel"[207] Aby navrátil řád původní přísné chudobě, jal se visitovati celý řád osobně, bos, nepoužívaje žádného soumara a vzbuzuje takto všude příklad přísného a svatého života. Zestárlí vrstevníci a druhové sv. Františka byli mínění, že sám sv. František po mnoha bouřích vstal z mrtvých. Všude na kapitulách žádal přísné zachovávání řehole bez dispensí. Sám osobně byl vysoce vzdělán, neboť byl povolán k úřadu ze studia pařížského. Bohužel po dvou letech byl pověřen papežovým poselstvím k východnímu císaři Janu Vatacesovi, čímž byla jeho činnost přerušena r. 1249.

Před odchodem visitoval Anglii, Francii s Burgundskem a na cestě visitační do Španěl byl povolán k službě papežově. V září r. 1254 shledáváme se s ním již ve Feraře, odkud je datován jeho list.[208] Tento generál tedy podle zpráv domácích pramenů[209] navštívil i Čechy a předsedal kapitule o svátku sv. Jana Křtitele 24. VI. v Praze. V tomto datu jsou všichni shodni, jen v roku kolísají mezi 1253 —1255. Při tom jistě neopominul zbožný, asketický generál, navštíviti blah. Anežku a posíliti ji v ideálech sv. Františka. Nemáme sice jiných zpráv, co generál u nás zařídil, ale patrně činil stejně jako jinde; zaváděl přísnou observanci, nebo utvrzoval a posiloval horlivce, dopomáhal jim k vedení provincie. Jeho ideály byly v té věci daleko vyšší než jeho předchůdců i jeho nástupce sv. Bonaventury. Nejraději by byl úplně zrušil papežská ulehčení, daná ve formě výkladu Řehořem IX. 28. IX. 1230 „Quo elongati" tak zvanými „nuntii", kterých bratří směli používati pro almužny peněžité v čas nouze, a vrátil se k čisté řeholi a testamentu i všem tradicím Františkovým. Umírnění Innocence IV., které přesahovalo ulehčení Řehořovo, podařilo se mu zrušiti na generální kapitule v Metách.[210]

Ale vývoj věcí se nedal zastaviti. K tomu ještě měl mnoho odpůrců, kteří proti němu nabývali čím dál tím více půdy pro jeho intimní přátelství s některými zřejmými joachi-misty, jako s Hugonem de Digne a bratrem Gerardem de Borgo San Donnino, zvláště když tento uveřejnil r. 1254 spis „Introductorius in evangelium aeternum", při čemž rozuměl věčným evangeliem tři hlavní spisy Joachima de Floris. Evangelistou je mu Joachim a apoštoly synové sv. Františka, ovšem jen tak zvaní „fratres spirituales", horlivci. V Praze zajisté našel v Anežce největší ctitelku, jež jistě také s radostí vítala generála, zvaného druhým nebo z mrtvých povstalým Františkem.

Duch Anežčin na tu dobu ovládal i řízení provincie. U vesla byli horliví bratři. Svědectvím toho jest, smíme-li dále věřiti domácím pramenům, a není ostatně příčiny, proč bychom jim nevěřili, že Jan z Parmy svolav kapitulu do Prahy, potvrdil prý v úřadě dosavadního „provinciála" Aegida. Zpráva tato nám však chce říci více, než její holá slova. Jest to podle všeho doba, kdy našim krajům dostalo se skutečného samostatného provinciála a fr. Aegid, dosavadní kustos nebo vikář nebo viceminister, stejného jsa smýšlení s generálem, stal se prvním skutečným provinciálem a nová provincie rozdělena na sedm kustodií, s jejichž seznamem se setkáváme u Waddinga k roku 1260.

Byla to odměna za horlivost a důvěra, kterou generál věnoval svým bratřím horlivcům v Čechách a zvláště Anežce to bylo aspoň částečným zadostučiněním za její zklamání ve snahách o původní řeholi a chudobu františkánskou.

Chceme-li aspoň přibližně stanovití rok, kdy se tak stalo, máme na vybranou dvě data: 1253 a 1255. Rok 1253 jest méně pravděpodobný. Neboť generál, jsa poslán 1249 do orientu, mohl sice na zpáteční cestě, jak práví Melissanus, r. 1253 v Praze již předsedati kapitule. Ale věci kurie papežské v orientě byly složité a nedaly se jistě vyříditi jednou cestou a jednání, patrně obtížná, vyřizovala se poselstvími, kterým se bylo bráti nejkratší cestou po moři, takže není možné si mysliti, že Jan z Parmy měl čas jiti oklikou přes řádové provincie Uher a našich zemí a při tom je též visitovati. Do řádových povinností mohl se vrátiti teprve až po skončeném úkolu.

Roku 1254 jest již ve Feraře, v září a příštím rokem vydal se na další cestu visitační na sever, při níž navštívil i naše kraje a 24. června 1255 mohl předsedati kapitule v Praze a definitivně uspořádati poměry nové provincie české, jež napříště obsahovala tyto kustodie: pražskou, litoměřickou, hradeckou, jež byly v Čechách. Moravě a Polsku patřily kustodie: opolská, hnězdenská a krakovská.

Řádová provincie našich krajů byla tehdy založena pravými horlivci a poslední kámen k budově její položil generál-horlivec, jenž měl asi největší přívržence na severu. V Anglii a v Irsku našel na visitační cestě první oporu pro své ideály: zrušiti užívání privilegia papežského o přijímání peněz prostřednictvím prokurátorů.[211] Pomocí jejich a jiných horlivců vymohl na kapitule v Metách, že privilegium prokurátorů bylo kapitulou suspendováno a ulehčení Innocencovo odvoláno mimo případy nejnutnější potřeby, jež stanovila deklarace Řehoře IX.

Než ač v Janu z Parmy poznáváme pravého horlivce o původní ideály františkánské, ač jeho visitace skoro celého řádu na boso pěšky bylo opravdovým pokáním, důstojným jen heroa Františkovy nejvyšší chudoby, přece vidíme, že i on již musel za svého generalátu připustiti některá ulehčení, ač sám nerad.

V chudičkých eremitoriích italských chránil spirituály, zahrnoval je chvalami, ale i on cítil, že všude nelze přísného původního směru provésti. Proto řádové legendy již jej chválí také pro jeho mírnost a trpělivost, jistě i ve věcech, jež nemohly vyhovovati jeho přísným požadavkům. Osobně byl pravým hrdinou podle vzoru starých askétů, spojujícím osobní tvrdost života s námahou tělesnou. V tom způsobu jej nikdo nepředčil kromě zakladatele, ani před ním, ani po něm. Svatost Bonaventurova byla již měkčí, vyhovující i slabostem těla, založená více na vnitřním záporu: kázni a poslušnosti, byla to pravá askese komunity a, chceme-li, byla předchůdcem askese sv. Ignáce z Loyoly a jeho exercicií. Askese Jana z Parmy byla čistě středověká, rytířsky hrdinská, čistě františkánská.

Anežka v té době vítala jej s potěšením a nová provincie dostala od něho potvrzení prvního provinciála v muži, s ním aspoň podobného smýšlení, jehož jméno zachovávají nám staré seznamy, ve fr. Aegidovi. Ale přece ani zde nelze mysliti na stejné smýšlení všech.

Vždyť již zde v Praze byly dva kláštery minoritské, ale různého založení a jistě i různé observance: založení Anežčino, chudší, které se stalo ještě chudším pozdějším Anežčiným privilegiem chudoby, a založení veliké, nádherné, s nádherou, opravdu hodnou zakladatele samého krále českého, jak se o tom ostatně již zmiňuje Tomek.[212] Ovšem třeba hned k Tomkovi podotknouti, že se nejednalo hned od začátku o dvojí observanci řádovou, z nichž by mírní byli uvedeni k sv. Jakubu a přísnější k sv. Františku, nýbrž ta observance se vyvinula teprve v klášteřích během dob a událostí pozdějších.

Nežli se však vyvinulo františkánství české k úplně vyspělému, samostatnému útvaru provincie řádové, zažilo nejdříve v jeho duchovní matce a zakladatelce v Čechách tytéž vývojové stupně jako v daleké Itálii. Jako zde bylo jeho duší rytířství Kristovo a jeho pole tam, kde Kristus měl své miláčky, totiž v chudých a nemocných, tak tomu bylo i v Čechách jen s tím rozdílem, že Čechy měly jen Kláru, snoubenku chudého Krista. Klára vykonává dílo nejen italské Kláry, nýbrž i Františka. S Františkem ošetřuje nemocné a zakládá pro ně špitál, s Františkem zakládá tři kostely, jak o tom nadšeně píše i její legenda, a teprve potom s Klárou pohrdá světským ženichem a vstupuje jako snoubenka Kristova do kláštera. Nejdříve se však oddala skutkům milosrdenství a postarala se podle vzoru sv. Alžběty o zaopatření chudých a nemocných.

Starost o nemocné se pojí úzce s rytířskými ideály. Toto křesťanské nadšení, jež pohnulo nesčíslnými zástupy bojovníků, aby opustily rodný krb a vydaly se v nebezpečí života, aby vysvobodily Svatou zemi z rukou nevěřících, pohnulo také jiné, aby se věnovali službě nemocných, jež Spasitel tak láskyplně těšil a uzdravoval. Živá představa země, kde Spasitel trpěl, vyvolala představu samého trpícího Spasitele v nemocných a ubohých. Tak vznikají řády a bratrstva, jež se oddávají službě trpícího Spasitele, v trpícím lidstvu vidí božského Trpitele a proto ujímají se v zaníceném nadšení nemocných, opuštěných, zajatých, pocestných, chudýčh a jinak trpících a pomoci potřebných.

Služba, zvláště nemocných se týkající, měla přímo heroický charakter, neboť měla tehdy na starosti ošetřování malomocných. Arabské malomocenství bylo zavlečeno do Evropy již před křížovými válkami a stalo se zakrátko děsnou metlou skoro všech zemí, i u nás. Bylo by dokonce zničilo větší část obyvatelstva, kdyby tito ubožáci nebyli odděleni od veškeré společnosti lidské. Museli bydleti mimo města a vesnice. Jen o vánocích a velikonocích směli jiti do blízkosti obydlí jiných lidí, ale za přísných předpisů, jež museli zachovávati: klepáním byli povinni dávati znamení, že jsou nablízku, a to, co chtěli koupiti, mohli jen z daleka ukazovati dlouhou tyčí. Žádný krčmář je nesměl přijmouti, nesměli jiti do kostelů. Almužna mohla jim býti dána na misce na cestě. Tak byli tito ubožáci odsouzeni k ponenáhlé smrti a jako mrtví vlastně vyvrženi a za takové považováni.

Církev ctila je jako Bohu zasvěcené, doprovázela je po-hnutlivými ceremoniemi do jejich samoty a starala se o ně s něžnou láskou a obětavostí. Viděla v nich samého Spasitele, jenž naše neduhy a bolesti na sobě nosil a jenž byl považován za malomocného a od Boha zbitého a pokořeného.

Toto hluboké náboženské nazírání na tyto ubožáky dalo všude vznik útulkům pro malomocné. Skoro každé město mělo špitály malomocných. Za času Františkova bylo na př. ve Francii již na dva tisíce domů pro malomocné. Krátce potom jest zpráva o více než devatenácti tisících domech a špitálech pro malomocné na západě. Rytířské řády vznikají zvláště k obsluze těchto nemocných obojího pohlaví a obětují se těmto ubohým z lásky ke Kristu.

K nám a vlastně na sever se dostává s rytířstvím péče o u-bohé nemocné a zvláště o malomocné, ale s rytířstvím nej-ideálnějším, totiž Františkovým a s Františkovými řády. Dokladem toho jsou dvě svaté duše, příbuzné, vlastní sestře-nice: Alžběta a Anežka.

ANEŽKA ZAKLÁDÁ KLÁŠTERY

Nepraví nadarmo kronikář o svaté Alžbětě, že se naučila skutkům milosrdenství od minority fr. Rodegera[213] a nepraví nadarmo legenda o Anežce, že podle vzoru svaté Alžběty, své sestřenice, zřídila špitál pro nemocné u mostu pražského. Františkánské nadšení, navazujíc na myšlenky křižáckého nadšení pro osvobození Svaté země, nezůstává v pouhých ideálech neuskutečněných, nýbrž živě a přímo plasticky zobrazuje postavu samého Spasitele, chudého, ukřižovaného a trpícího v chudých žebrácích a ubožácích, kteří jsou stiženi ranami a vředy malomocenství.

František, začínaje své „obrácení", sklání se k malomocnému žebráku, aby ho obdaroval, ale malomocný byl tak ošklivý, že se František s hrůzou od něho odvrací. Ale to byl jen okamžik. Vtom si vzpomene na trpícího Spasitele a sklání se po druhé energicky a s celou duší objímá malomocného a líbá.

Špitál malomocných blíže Assisi byl jeho noviciátem, smí-li se nazvati jeho kroky nového života tímto církevním zřízením řeholním. Do špitálu malomocných vede každého ze svých nových druhů, aby tam osvědčili svou pevnost a vytrvalost. Tím samozřejmě vzniká z prvního bratrstva Františkova jakýsi druh špitálních ošetřovatelů. František si béře sám na starost nejhorší a nejohyzdnější nemocné.

Ve své závěti, jež jest jaksi neoficielní řeholí, odkaz to jeho vlastního srdce všem bratřím, vypravuje o tom takto: „Pán dal mně, bratru Františkovi, že jsem začal takto konati pokání: Pokud jsem byl ve hříších (totiž ještě ve světě), zdálo se mi příliš hořkým viděti malomocné; proto mne Pán sám mezi ně uvedl a milosrdně jsem se jich ujal. A když jsem od nich odcházel, proměnilo se to, co se mi hořkým zdálo, ve sladkost duše i těla."

Nebyla obsluha malomocných snad cílem Františkových ideálů, neboť pak od nich odchází, ale malomocní a vůbec nemocní a ubožáci, jakkoliv trpící, byli mu obrazem samého Ukřižovaného. V jejich ranách a ošklivých vředech vidí plasticky tvůrčí duše Františkova Spasitele.

S počátku se sice zdálo, že jeho bratrstvo zůstane bratrstvem ošetřujícím malomocné. Také jeden ze společníků sv. Františka se pokoušel dokonce založiti zvláštní bratrstvo malomocných, jsa sám patrně malomocenstvím stižen. Byl to Jan de Conpello neboli de Capella, o němž řádový analista zaznamenává, že byl za trest od Boha stižen malomocenstvím pro neposlušnost a provinění proti chudobě.[214]

Avšak brzy ustupovala čím dále tím více služba nemocných apoštolskému životu a působení nového bratrstva Františkova. Než i přesto cítili se bratři ještě i tehdy povinni slou-žiti nemocným. Mnozí velmožové, povzbuzeni kázáním a obětavou láskou bratří, stavěli špitály. Tak to učinil Razzardo di Rocca Pazza, darovav roku 1218 veliké pole k vystavění špitálu. Řízení toho mělo býti svěřeno bratřím.[215]

Podobné špitály zřizovány všude, kam přišli první minoritě, Na severu Alp dovídáme se od Jordána a lano, že byl r. 1223 ve Špýru kvardiánem ve špitále malomocných a že tamtéž provinciál Albert z Pisy, pozdější provinciál Anglie a generál řádu, slavil řádovou provinční kapitulu.[216] Za rok byl poslán fr. Jordán s několika soudruhy k založení nového sídla v Erfurtě v Durinsku. První jejich obydlí byl opět dům duchovního při špitálu malomocných. V Anglii byla též první sídla bratří ve špitálech malomocných v Canterbury a Northampton.[217]

František dokonce ještě na konci svého života, již sám nemocen a snad i roztrpčen, že založení jeho jest takřka vzato z rukou jeho, jak si často posteskl, přál si vrátiti se znova k milým svým malomocným, aby jim prokazoval nejnižší služby.[218]

V této lásce zakladatele k nemocným a ubohým zůstalo i nadále věrno jeho bratrstvo, takže všude, kam přicházejí první minoritě, zakládá se též vedle minoritského kláštera nebo i spolu s klášterem špitál nemocných, neduživých a zvláště tehdy často se vyskytujících malomocných. Ostatně tisíce synů Františkových obětovaly se službě nemocných, zvláště morovou ranou stižených. Toho čestným svědectvím pro jeho syny i ve vlastech našich jsou skoro denně čtená jména v nekrologiích „obiit in obsequio pestiferorum", zemřel ve službě morem nakažených.

Zvláště to bylo bratrstvo Františkovo ve světě žijících terciářů. Již nejstarší řehole třetího řádu, jež aspoň, když ne zněním, tedy duchem sahá až k samému Františkovi, obsahuje pravidlo pro obsluhu nemocných, jak jde najevo na příklad z těchto slov staré řehole terciářské: „Když některý bratr nebo sestra onemocní, ministři sami nebo prostřednictvím jiných, když se o tom dovědí, ať jednou v týdnu navštěvují nemocného a napomínají jej k pokání a ať potřebné věci jemu zaopatří ze společného jmění, jak za dobré uznají."[219]

Svatý Ludvík, král francouzský a terciář františkánský, vystavěl četné špitály a dokonce prý i sám nemocné i malomocné obsluhoval, umýval jim nohy, utíral a líbal je, ba prý sbíral i drobty, které padaly z rukou malomocných a je požíval.[220]

A v této hrdinské službě se zvláště setkáváme se svatou Alžbětou, jež byla vzorem již naší Anežce. Alžběta „na radu minoritů" založila špitál sv. Františka v Marburku, jenž byl již 14. října 1232 pod ochranou papežskou a dva dny předtím dává papež odpustky těm, kdož špitál zbožně navštíví.[221] Alžběta, poznavši minority, poznává i tuto sociální instituci, na níž ideály Fratiškovy byly v Itálii zbudovány. Sama roznícena prvními minority slovem a zvláště jejich obětavou službou, oddává se i ona hrdinsky skutkům, budícím přímo hrůzu přirozenosti lidské. Dnem i nocí čistí a obvazuje rány malomocných, připravuje léky, těší je, nehrozí se ani nejnižších služeb. Zvláště se ujímá jakési malomocenstvím zohavené dívky, k níž pro strašný zápach a zohavení celého těla a zvláště obličeje nikdo nechtěl se ani při-blížiti. Alžběta ji dopravila do svého pokoje, položila do své postele, umývala rány, klekla k ní, umývala jí nohy, ořezávala nehty, prodlela u ní několik hodin a snažila se ji potěšiti a volala v nadšení k svým družkám: „Ó, jak jsme šťastny, že v malomocných můžeme omývati o oblékati svého Pána a Spasitele."

Pro malomocné měla tak velikou lásku, že minoritskému provinciálů prohlásila v nadšení, když ji jednou navštívil: „Ach, otče, nejvroucnějším přáním mého srdce by bylo, kdyby se se mnou jednalo jako s obyčejnou malomocnou. Přála bych si, kdybych byla uzavřena do malé budky ze slámy a sena a na dveře chatrče aby byla vyvěšena tabulka na výstrahu všem okolojdoucím a s ní aby přivěšena byla pokladnička pro almužny."[222]

To byla ovšem hrdinství, jichž nelze každému následovati, ale Anežka, roznícená vzorem své sestřenice, začíná prováděti františkánské ideály týmž způsobem, jak je prováděl František, jak první františkáni s nimi přicházeli i do Německa a jak se jimi nadchla i svatá Alžběta.

Nyní rozumíme, že Anežka zakládá se vší horlivou snahou špitál pro nemocné a neduživé. Snad se tu a tam i u nás objevilo malomocenství, snad i jiné nakažlivé nemoci, a tu bylo Anežčinou první snahou začíti skutky lásky a milosrdenství u těchto ubožáků. Nyní také rozumíme slovům legendy, že tak činí Anežka jednak podle vzoru Alžbětina, jednak že tak činí návodem minoritů, tak jako i Alžběta se naučila teprve od minoritů skutkům milosrdenství a lásky.

Prvním tedy dílem Anežčiným, když zaujata byla nadšením františkánským, byl špitál pro nemocné. Proto také i bratrstvo špitálu Anežčina, jež se ponenáhlu organisuje v samostatný řád, jest podobné, jako byla jiná bratrstva při špitálech, jež vznikla popudem františkánských ideí, jest jedním slovem původu Františkova. U nás vyšlo bratrstvo to z prvního františkánského nadšení Anežčina. Anežka přímo a František v prvotní lásce k nemocným a ubohým nepřímo jsou pravými zakladateli pražského špitálu i bratrstva jeho, později křížovnického řádu s červenou hvězdou.

Jako však František začal nemocnými a malomocnými, ale nezůstal ve službě jejich trvale, nýbrž špitál malomocných mu byl jen prvním krokem a stupněm k apoštolskému životu, tak i Anežce jest špitál prvním krokem a stupněm k dalšímu následování sv. Františka a sv. Kláry. Proto nové bratrstvo špitální nedostává charakter františkánský, ač povstává z ducha Františkova a Anežčina, nýbrž přijímá řeholi sv. Augustina, jíž se sbližuje spíše s řádem dominikánským, ale nepřijímá způsobem svého života ani charakter tohoto řádu, nýbrž jest to řád spíše podobný chudým rytířům, jejichž starostí bylo nikoliv bojovati proti nevěřícím, nýbrž péče o nemocné a neduživé. Později ovšem charakter i privilegia řádu křížovnického vedla k omylu, že pošel z východu za bojů proti nevěřícím, někde ve Svaté zemi.

Řád křížovníků s červenou hvězdou jest však domácího původu, ježto se teprve organisoval v řád kanonicky zřízený pomocí Ánežčinou při jejím špitále. A špitál Anežčin začal z menších počátků při kostele sv. Haštala někdy před rokem 1233. Snad již tehdy se jmenoval po svém původním duchovním vůdci v duši Anežčině špitálem sv. Františka, jak tomu bylo obdobně se špitálem, založeným sv. Alžbětou v Marburku. Ještě roku 1233 dostalo se založení Anežčinu daru královny Konstancie, určeného původně pro založení kláštera jeptišek cisterciaček, totiž kostela sv. Petra na Poříčí se dvorem a vším hospodářstvím, k němu náležejícím, též se vsí Rybníkem, Hloupětínem, Boroticemi a s menšími vesničkami.

Spolu s tímto darem Anežka obstarává potřebné listiny potvrzovací a ochranné od krále Václava, bratra svého, r. 1234 a téhož roku i od papeže Řehoře IX. A ještě téhož roku Anežka zjednává špitálu nového dobrodiní, totiž od druhého bratra svého, markrabí moravského Přemysla, vesnice Rakšic.

Papež pak novými dvěma listinami z roku 1235 potvrzuje darování, z nichž jednu posílá Anežce, druhou mistru a bratřím špitálu svatého Františka v Praze. Téhož roku se také sídlo špitálu stěhuje od sv. Haštala k sv. Petru na Poříč do ulice zvané Německá (vicus Teutonicus).

Roku 1237 se dostává špitálnímu bratrstvu kanonického zřízení jako církevního řádu. Dostává se jemu též řehole, a to sv. Augustina. Papež v bule připomíná zvláště blahodárnou činnost Anežčinu.

Tím se stal špitál i s bratrstvem zvláštním zřízením církevním. Majetkově však byl závislý na klášteře, jejž Anežka zřídila pro řád svatého Františka. Bylo to zprvu v Praze podobně, jako tomu bylo vlastně na tak mnohých místech v Německu s prvními sídly františkánskými. Bratři Františkovi se usazují nejprve buŘ v samých špitálech nebo blízko špitálů, nebo se zařizuje špitál spolu s příchodem bratří, jako v Marburku. Anežka své založení původně podobně zařídila. Také v tom smyslu jí byl špitál potvrzen.

Později však, jednak poučena sestrami sv. Kláry, jež přišly z Itálie, jednak z listů samé Kláry, že ideály svaté chudoby Františkovy a jeho apoštolského života se nesnášejí s majetkem nějakého špitálu, Anežka se nadobro odlučuje podle vzoru svatého Zakladatele od založení špitálního a vzdává se papeži Řehořovi IX. prostřednictvím mistra hospitalu křížovnického jménem svým i svého kláštera všeho majetku špitálu i statků jeho. Špitální bratrstvo křížovnické tímto činem Anežčiným se stalo i majetkově samostatné. Papež listinou z 15. dubna r. 1238 přijímá špitál pod svou ochranu jako úplně samostatný a nezávislý na původním rodišti svém františkánském.

Zápisy řádu křížovnického namnoze považovaly tento rok za dobu založení řádu.[223] Legenda Anežčina, přirovnávajíc svou hrdinku k svatému Františku, jenž opravil tři kostely a založil tři řády, mluví též o třech kostelích, jež Anežka zbudovala. O dvou z nich praví, že náležejí přímo založení františkánskému: větvi mužské i ženské. Jsouť to kostely, jež Anežka vystavěla na místě později a až doposud zvaném „Na Františku".[224]

Třetí založení Anežčino byl špitál křížovnického řádu pro neduživé, nemocné a chudé. Anežka, ač již klariskou, dokonává dílo první lásky a nadšení františkánského pro slabé, nemocné a všeho druhu ubohé, jak praví legenda, pro křížovníky s červenou hvězdou, aby sloužili těmto ubožákům jak v časných, tak v duchovních potřebách.

Již dne 21. května jest položen základní kámen k novému, velkému špitálu s kostelem, jenž byl zasvěcen původně božskému původci veškerého díla lásky křesťanské, Duchu Svatému, v nádherné poloze, naproti Hradčanům na břehu vltavském, u paty Juditina mostu, kde se spojila obětavá péče Anežčina s královskou přízní. Král Václav již dnem 6. dubna r. 1253 velikým privilegiem, k němuž připojil souhlas i Přemysl, jeho syn, potvrdil a rozmnožil statky, z darů rodiny královské i soukromě získané, připojiv rozsáhlé svobody podle vzoru privilejí Vyšehradských. Bylo to značné jmění.

Vedle majetku někdy Německých rytířů, královnou Konstancií získaného, a darovaného špitálu se vším majetkem k němu náležejícím, byl to majetek králem a jinými členy rodu jeho darovaný, dále to byly vesnice Davlice (Řáblice), Dobřichovice, kostel ve Vrbně s desátky a na hradě Lokti, Kralupy a Humpolec.

Mimo to Anežka darovala rozsáhlé statky na Žatecku, jež jí král Václav daroval. Špitál získával též přízní četných šlechticů mnoho statků v Čechách i na Moravě. Vše to však se dělo jen proto, že to bylo dílo Anežčino. Anežka jest také právem pokládána za pravou dárkyni všech statků, z nichž veliký špitál byl zbudován i vydržován. Právem mohlo býti darování špitálu řádu křížovnickému zvěčněno i plasticky jako dílo Anežčino, jak je nacházíme z roku 1356 na spanilém vyobrazení v breviáři mistra řádu křížovnického Lva a později na obraze neznámého mistra z Puchnerova oltáře z roku 1484. Na obou obrazech vidíme Anežku Přemyslovnu, jak odevzdává kostel i špitál svatého Františka, jak se později obecně říkalo podle populárního světce, velmistru řádu křížovnického.[225]

Anežka se stará kromě toho i o zvláštní odznak řádu, jenž patrně již dříve nosil jako odznak své činnosti červený kříž, jenž mu byl společným s jinými bratrstvy. Roku 1250 papež Innocenc na žádost Anežčinu dává rozkaz biskupu pražskému Mikuláši, aby se postaral o vhodný odznak špitálních bratří. Nato biskup vyhovuje nařízení papežovu tím, že mistru i bratřím odevzdává jako odznak 17. června roku 1252 slavnostně červenou šesticípou hvězdu k dosavadnímu kříži. Papežské potvrzení toho odznaku došlo až 20. června r. 1256 od Alexandra IV.

Tím bylo odevzdáno dílo Anežčino již zcela hotové pod ochranu stolice papežské budoucím věkům, aby na druhé straně dílo Františkovo a Klářino uskutečnila Anežka sama v klášteře sv. Františka.

Klášter svatého Františka bylo založení, kde vzklíčil a rozkvetl první františkánský život, a to ve dvou klášteřích pro obě větve: Františkovu i Klářinu. Byla to první františkánská Porciunkule, kde meškali první bratři, a první svatý Damián Chudých paní svaté Kláry, bylo to pravé františkánské české jaro, františkánské české Assisi.

Založení bratří v Cechách možno si obdobně představiti jako v sousedním Německu, zvláště v Sasku, odkud se k nám dostaly assiské ideály ještě se svěží zelení jara, snad dosti nezkaleného. Možno si je také představiti, asi tak podobně, jak vypravuje Jordánova kronika o prvních příbytcích františkánských ve Špýru roku 1223, rok nato v Erfurtě, pak v Hildesheimu a Marburku, že to byly totiž chudé chatrče, zbudované blízko špitálů nemocných. Někteří bratři však prodlévali na královském dvoře a zvláště v blízkosti královské dcery Anežky.

Kdyby se byla Anežka dověděla hned o všech ideálech chudoby Františkovy a Klářiny, byla by asi zřídila chatrče, podobné proutěným chatrčím okolo Porciunkule, anebo okolo svatého Damiána. Horlitelka tak nadšená, jak ji potom poznáváme z listů Klářiných i papežských, byla by jistě žádala celé Františkánské Assisi, jak o něm zvěděla od italských sester a z listů Klářiných.

Ale Anežka dostala první zprávy o františkánství spíše na dvoře rytířském v Rakousích a pak od své příbuzné Alžběty. Alžběta začala stavbou špitálu, Anežka též. Alžběta vystavěla minoritům klášter v Eisenachu a Anežka v Praze. Její první starost byla o špitál a teprve jím se dostává ke zřízení kláštera a života klášterního poblíž špitálu. Tak byla stavba již prvního kláštera františkánských větví řádových nádhernější než snad tomu bylo jinde.

Synové i dcery Františkovi přišli již jako řád, nebudující si podle ideálů Františkovy chudoby nuzné chatrče, jak to činili ještě v Německu Cesarius, Jordán a jiní, nýbrž již jako řád pod královskou ochranou, jemuž se buduje klášter, požívající ochrany a královských privilegií.

Založení Anežčino, třebas skromnější než pozdější založení samého krále u sv. Jakuba, přece to již není nuzné „luogo" italských nadšenců Františkových, nýbrž jest to velmi cenná a ušlechtilá památka gotiky, jež k nám přichází spolu s františkánstvím a rytířstvím.

Anežčino založení jest stavěno jako ušlechtilá dvoj stavba kláštera ženského i mužského. Roku 1234 se mluví o klášteře již jako o postaveném, kamž se sama Anežka téhož roku uchyluje. A rok již předtím vstupuje v Praze okolo svatého Martina sedm šlechtičen do nového řádu svaté Kláry, jenž jest téhož roku do Prahy uveden již jako větší komunita.[226]

Téhož roku 1234 jest kostel již svěcen. Ovšem, že svěcení neznamená úplné dokončení kostela, naopak bylo na klášteře i kostele dále stavěno, takže zprávu z roku 1234 lze pojímati tak, že v tom roce stála pouze část kláštera, zbudovaná před ustanovením konventu, aby měl kde bydliti a konati své pobožnosti.

První komunita sester, jež přišly z Tridentu, původu italského a snad také i německého a k nimž se přidružily i domácí, snad ještě téhož roku, jak legenda mluví, bydlela v nějakém prozatímním obydlí privátního domu, až teprve rok nato komunita zaujala v čele s Anežkou nové, připravené a nově vysvěcené dílo U sv. Františka.

Klášter, jak se dnes jeví z části obnovený a z části ještě zpustlý, tvořil zajímavou skupinu stavební, jež ukazuje svou nesourodostí, že nebyla provedena podle jednotného plánu.

Nejstarší částí jest loŘ bývalého kostela sv. Františka, ze které dnes zbývá jen severní a východní zeŘ; byla to původně jen pravoúhlá místnost bez presbyteria, křížovými klenbami pokrytá, a smíme v ní spatřovati kostel, vysvěcený r. 1234. Je to připojeno dodatečně, jak zřejmo z jeho vyšinutí z osy a z povahy triumfálního oblouku, dodatečně vpraveného do východní zdi lodi, a s ním jest asi souběžná vedlejší obdélníková prostora, zvaná kapitulní síní. Jsou to nejspíše části, stavěné před rokem 1245.

Ještě pozdější jest kaple sv. Barbory, jejíž poměr ke kapitulní síni jest týž, jako poměr presbyteria kostela svatého Františka k jeho starší lodi. Jest to umělecky nejdokonalejší část kláštera.[227]

V jakém postupu stavěny budovy vlastního kláštera, nelze říci, poněvadž ještě nejsou zbaveny pozdějších omítek a přístaveb.

Jisto však jest, že zde byly od počátku františkánského osídlení kláštery dva: mužský i ženský. O poloze obou máme přímou zprávu teprve z doby krátce před rokem 1348 z jedné knihy formulářů, kde se výslovně praví, že klášter panen sv. Kláry a klášter bratří menších u sv. Františka byly vedle sebe.[228] Z toho ovšem nelze souditi, že by klášter mužský byl přistavěn až později, neboť naopak listiny nám svědčí již roku 1241, že u sv. Františka byl pravidelný konvent minoritský, uvádějíce k tomu roku kvardiána Jindřicha. Také fr. Konrád z Wormsu se jistě v tomto klášteře zdržoval, jsa zpovědníkem Anežčiným mezi roky 1240 —1257, dále se uvádějí mezi roky 1247 —1254 řeholní bratři u svatého Františka: Dětřich, Farchasius.[229] Všichni jsou z domu nebo z konventu sv. Františka.[230]

V Praze byl dvojí klášter od začátku založení, jak tomu bylo i jinde, na př. na mnohých místech italských klášterů. Byla to založení dosti časná, ježto předpokládají ještě péči minoritů o klarisky, jíž se později, zvláště po řeholi Urbana IV. roku 1263 minoritě na mnoha místech zřekli. Tak tomu bylo i v Arcelli, jak nám o tom již praví legenda sv. Antonína z doby okolo roku 1231.[231]

Legenda dává klášteru a kostelu klarisek titul Svatého Salvatora, minoritskému klášteru pak a kostelu titul Panny Marie a sv. Františka. Zde máme něco podobného, jako to bývá jinde a jak to bylo i se špitálem sv. Františka. Kostel byl u paty mostu Juditina postaven ke cti Ducha Svatého, kdežto lidový název u sv. Františka převládl.

Spisovatel legendy jistě dobře znal správný liturgický titul obou kostelů i klášterů, poněvadž se podle titulu kostela řídilo též chorové officium na dny patrocinia, jak ostatně každý kněz znal dobře liturgický titul kostela.

Klášter i kostel byl však jmenován lidově podle svatého Františka a zde k tomu tím spíše byla příčina, poněvadž se sem uvedly po prvé oba řády svatého Františka. Také listiny v té věci jmenují kostely i kláštery lidovým názvem, jako sám řád bývá jmenován v listinách často řád sv. Františka místo bratří menších. Mimo to tím spíše převládl titul sv. Františka, poněvadž legenda zaznamenává u mužského kostela a kláštera tituly dva, Panny Marie a sv. Františka. Titul P. Marie i sv. Salvatora byl titul, jenž byl i v jiných kostelích, a pak nevyjadřoval plně a jasně charakter celé stavby kostela i klášterů, jako titul sv. Františka. Tím titul sv. Františka přešel v lidový název celého komplexu budov obou kostelů i klášterů, totiž „Na Františku" nebo „U sv. Františka".

Mínění Tomkovo, že teprve dominikáni při novém osídlení v letech 1555 — 1556 do té doby opuštěného kláštera mužského zavedli titul sv. Salvatora, jest naprosto nesprávné.

Dominikáni jen obnovili a vlastně liturgicky museli obnoviti původní pravý titul liturgický. Kdyby si byli zavedli nový titul, pak by si byli jistě zavedli místo tohoto františkánského titulu titul čistě dominikánský.[232]

Ostatně Tomek, odvolávaje se na Beckovského a Pěšinu, že teprve u nich se vyskytuje ten titul, se již napřed mýlí, poněvadž jej má právě legenda, a to v původním textu i v opisech a všech překladech, jíž si patrně nevšiml.

Titul kostela svaté Barbory se vyskytuje podle udání Tomkova ponejprv teprve roku 1416, ačkoliv budova sama jest daleko starší, než pojmenování, ba dokonce podle stavebního slohu byl beze vší pochyby kostel ten vystavěn v polovici 13. století.[233]

Sám titul svaté Barbory stal se názvem kostela a kláštera mužského bezpochyby v dobách, kdy se u nás úcta této světice rozšířila vzmáhajícím se hornictvím. Jestiť sv. Barbora patronkou horníků a hornictví. Každé město, kde se kutalo, chtělo míti buŘto chrám, nebo aspoň kapli této světice. Bohatí horníci zakládali při klášterních kostelích zvláštní oltáře sv. Barbory, votivní. Tím se stávalo, že často strhl na sebe takový bohatý a bohatě nadaný oltář i titul celého kostela, zvláště myslíme-li si, že založení bohatých horníků daleko zastínilo nádherou a bohatstvím menší oltáříčky z dřívějších dob.

A právě v minoritských stavbách, jako i u svatého Františka, vidíme nejednotný plán, jest to spíše celá skupina menších a větších kaplí, spojených v jeden kostel, jak ostatně i sama legenda napovídá, mluvíc již tehdy při minoritském kostele o dvojím titulu.

Ještě jiný kostel a klášter minoritský byl aspoň na podnět Anežčin zřízen: sv. Jakuba v Praze. O vzniku tohoto kostela i kláštera praví minoritská kronika, že se začal stavěti již roku 1225, tedy za života sv. Františka a že již roku 1233 byl uveden do konventu již velký počet bratří (mluví dokonce až o 126 kněžích-bratřích).[234] Podobnou zprávu, ne-li z téhož pramene čerpanou, má Wadding, vlastně Melissanus a Macro, o kostele a klášteře sv. Jakuba v Praze z akt, zaslaných z Čech, že prý již roku 1224 z rozkazu Františkova bratři přišli do Čech, kdež byli vlídně přijati králem Přemyslem. Přemysl jim dal zbudovati veliký kostel i klášter sv. Jakuba. Biernacki, jehož Melissanus cituje, uvádí rok založení 1225.[235]

Zprávy tyto jsou sice pozdní, ale ku podivu dosti dobře informované, poněvadž společný příchod minoritů k svatému Jakubu do Prahy, jak nám jej udávají prameny dějin českých i řádových, padá do roku 1232 a 1233, tak, jak jej podávají i tyto pozdní zprávy. Byl-li příchod společný, čímž se rozumí celý konvent u sv. Jakuba, již v letech 1232 a 1233, pak se muselo začíti se stavbou asi v těch letech, kdy nám udávají ony domácí pozdní zprávy.[236]

Dostavení a vysvěcení kostela se udává až k roku 1244.[237] Za členy toho kláštera lze považovati bratra Petra Macera a Geroda, jejichž jména se uvádějí v závěti Zbraslavově.[238] Kvardiány téhož konventu se připomínají v 13. stol. v listinách fr. Dětřich z Hradce roku 1267 a Petr Odranec, předtím kustos, roku 1280. Poslední jest zvláště zajímavý tím, že v letech 1261 —1262 provázel po Čechách jako tlumočník slavného kazatele fr. Bertholda Řezenského; později stal se zpovědníkem polské kněžny blah. Kunhuty, manželky Boleslava Stydlivého. Proslul bezúhonným životem a po smrti i zázraky a byl ctěn v Polsku jako světec.[239]

VSTUP ANEŽČIN DO KLÁŠTERA

Dne 15. července r. 1235 slavil císař Fridrich, již po druhé vdovec, ve Wormsu třetí sňatek. Nevěstou byla tentokráte, divná to hra osudu, Isabella, sestra anglického krále Jindřicha, o jehož spojenectví a sňatku sestry jeho Isabelly se svým synem císař nechtěl kdysi ani slyšeti. Ba ani syn Leopolda Babenberského nesměl se oženiti s anglickou princeznou, a aby se to nestalo, raději ochotně svolil k tomu, aby bylo rozvázáno zasnoubení jeho syna s Anežkou ve prospěch Markety, jen aby babenberský princ byl přinucen vzíti si nevěstu durinskou bez věna. A aby hra událostí byla ještě podivnější, Jindřich anglický, který neustále hledal nevěstu v Německu, nejdříve na dvoře císařově, a když tam nebylo naděje, aspoň u některého knížete říšského, zvláště u krále českého, aby tím nabyl spojence proti Francii, uchází se konečně o ruku nevěsty francouzské. Pojímá za manželku Eleonoru, sestru královny francouzské Markety, manželky úhlavního protivníka svého Ludvíka Svatého, dceru to hraběte provencalského Ramona Berengara.

Nevěsta císařova získána zvláštní smlouvou svatební, v níž se dostalo císaři věna 30 tisíc hřiven stříbra. Svatební smlouvu ujednával jménem císařovým týž arcibiskup Jindřich, jenž před sedmi roky ji ujednával ve prospěch Anežky České.

Ke spojenectví anglickému, dříve provozovanému za zády císaře i proti němu, vrací se sám císař. Ale spojenectví s Francií, ujednané pod podmínkami se strany císaře s Ludvíkem VIII. i synem jeho Ludvíkem IX., že bez vůle francouzského krále neuzavře s anglickým králem ani přátelství ani spolku, a to ani sám, ani nikdo z jeho lidí, trvalo dosud! Patrně nebylo to ani s jedné ani s druhé strany již míněno tak vážně, jak ujednáno.

Nyní obě protivné strany, císař i anglický král, našly nevěsty, kde nechtěli ani slyšeti o sblížení: císař v Anglii a král anglický ve Francii. Ale je to zvláště příznačné na straně císařově. Jindřich anglický byl domácími nepokoji veden k vyrovnání s vnějším nepřítelem.

Císař však tehdy stál na vrcholu své moci. Bitva u Cortenuovy v severní Itálii r. 1237 měla ještě dovršiti císařovu moc nad papežstvím i lombardskými městy. Ale byly zde dynastické ohledy. Po zajetí a ztrestání Jindřichově byl zde jediný manželský syn Konrád. Císař byl tehdy asi čtyřicetiletý, proto mohl míti naději na zákonité potomstvo. Sňatek mu byl potřebný k zajištění nástupnictví v rodě Štaufském. Ale anglický sňatek mu nebyl obzvláště žádoucí, sáhl k němu teprve jaksi z nouze. Politicky nemohl doufati v nějaká větší sblížení s rodem Guelfským anglickou pomocí. Byl by toho jistě použil již dříve, když se jednalo o sňatek syna s princeznou anglickou.

Formulář Rudolfa Tourského, pocházející z té doby, vyjadřující snahu císařovu, aby se sňatkem spojil s rodem vévody saského nebo krále českého, tedy s rodem císaři politicky bližším, než byl anglický král. Teprve po zmařených nadějích, zvláště na sňatek český, podává císař ruku sestře krále anglického.

Všecky formality smlouvy a zamýšleného sňatku ukazují, že sňatek anglický byl hledán až naposled. Neboť anglický sňatek málo přispíval k smíru stran, odpradávna znepřátelených, jak ukazovala nedávná minulost i brzká budoucnost. V té době nastává jakési smíření, ježto nebylo tu krále Jindřicha, jenž neprozřetelně a zbytečně vyhledával sváry s knížaty.

Sňatek byl slaven s okázalostí, jíž dodali lesku knížata, zúčastnivší se sňatku ve Wormsu. Proto tím nápadnější byla nepřítomnost nejslavnějšího z knížat říše, krále českého. A přece český král to byl, jehož služeb použil císař, aby došlo k smíru s Otou Luneburským, posledním to z vnuků někdy Jindřicha Lva. Co tedy bylo asi příčinou, že se Václav nezúčastnil ani svatby, ani nato následujícího sněmu v Mohuči?

Václav byl též sice tehdy zaměstnán válkou s Rakousy, ale to nedostačuje odůvodniti nepřítomnost Václavovu. Novotný myslí, že jakési rozladění mezi Václavem a císařem pro nevyřízené dosud věno Kunhutino, ale, myslím, ani to neodůvodňuje nepřítomnost Václavovu, poněvadž téhož roku ještě jest Václav přítomen na sněmu v Augsburce, kde bylo věno Kunhutino vyplaceno v ceně 10.000 hřiven.

Byl-li tedy král český v tak krátké době přítomen na říšském sněmu v Augsburce, kde mu bylo věno vyplaceno, jistě to nesvědčí o nějakém rozladění, zvláště když byl na sněmu tak radostně vítán.

Spíše příčinou nepřítomnosti Václavovy při svatbě císařově mohla býti bolestná vzpomínka na sestru Anežku, jež měla býti sama nevěstou císařovou. Anežka odmítla nabídku císařovu a přece bratr její by byl jistě ji tak rád viděl povznesenu a tím i království své na trůn císařský.

Anežka, jsouc již dávno zaujata ideály Františkovými, vstoupila do kláštera, jí založeného. Do toho kláštera bylo již asi roku 1233 povoláno několik sester klarisek, podle legendy jich bylo pět, tehdy ovšem ještě nazývaných „Chudé paní od svatého Damiána v Assisi", z Tridentu, jak praví legenda. Podle anonymní kroniky,[240] již cituje Wauer,[241] poslal klarisky sám papež Řehoř IX., a to přímo z Assisi. Také legenda mluví o tom, že bylo pět klarisek posláno apoštolskou Stolicí na žádost Anežčinu. Obě zprávy dají se dobře srovnati, co se týká místa, odkud první klarisky do Čech byly vyslány. Možno mysliti, že byly-li poslány, jak oba prameny souhlasí, na rozkaz papežův, byly to jistě Italky, poslané z některého italského kláštera, snad ze samého Assisi, ale cesta je vedla přes Trident, odkudž po nějakém čase odpočinku putovaly dále na sever do německého Ulmu, kdež několik sester zůstalo a založily tam klášter. Jest také možné, že výprava klarisek do Čech jest zahrnuta do větší výpravy sester do končin severních, jak tomu bylo kdysi v roce 1221 s bratřími. Snad první klášter, založený sestrami, byl tridentský, odkud postupovala výprava dále na sever do Němec, kde zakládají kláštery v Ulmu a pět jich přichází do Čech, jistě již v průvodu německých klarisek. Zde bylo pro ně zřízeno prozatímní sídlo, než klášter s nejnutnějšími částmi kostela jim byl odevzdán při vstupu samé Anežky.

Příchod prvních klarisek, o jejichž způsobu života byla poučena Anežka, jak legenda praví, německými minority, zvláště zpovědníkem a důvěrným rádcem svým Konrádem ž Wormsu, vzbudil rozruch v celém království. Neboť zakrátko následovalo přišedší klarisky sedm panen z nejvznešenějších rodů království českého, jak legenda praví okolo svátku svatého Martina (11. listopadu) roku 1233. Byla to nejmodernější novota, evropského již jména, o níž se mluvilo a psalo v kronikách. Není tedy divu, že to byla již veliká atrakce pro nejlepší české šlechtičny. Mimo to se již s velikou okázalostí stavěly kostely i kláštery v Praze, dokonce dva pro novou řeholi mužskou a pro řeholi ženskou klášter u sv. Františka. Sama královská dcera, jejíž smýšlení bylo již dávno známo a jejíž nedávné odmítnutí samého císaře zvěstovalo, že v nejbližší době vstoupí za účasti celého království, ba celého křesťanského světa do kláštera jí samou založeného, starala se horlivě o veškero zaopatření bratří i sester nového řádu assiského světce.

Že vstup Anežčin do kláštera znamenal velkou událost nejen pro Čechy, nýbrž i vzdálenou cizinu, toho dokladem jsou četné záznamy kronik jak domácích, tak i cizích. Ovšem tyto zprávy se neshodují v datu vstupu do kláštera.

Podle legendy Anežka vstoupila do kláštera teprve roku 1236, poněvadž praví o ní, že žila v klášteře po 46 let. To však odporuje listinám, které určitě předpokládají, že Anežka byla již v klášteře před tímto rokem. Jest to především listina papeže Řehoře IX. královně kastilské ze 7. června 1235, jež již oslavuje Anežku, že pohrdnuvši císařskou korunou kráčí v čele vyvolených panen Kristových.[242]

Dále jest to listina ze dne 31. srpna r. 1234, kde papež nařizuje provinciálu saskému Janovi a kustodu českému Tomášovi, aby Anežku, sestru českého krále, ustanovili abatyší kláštera sv. Františka v Praze. Téhož data jest listina papežská, jíž se udělují návštěvníkům kostela a kláštera sv. Františka odpustky jednoho roku v den konsekrace a ve výročí konsekrace a na svátek svatého Františka odpustky 40 dní.

Z téhož roku s datem 4. září jest papežská listina, jíž se nařizuje pražskému biskupu, aby nedopustil obtěžovati jakýmkoliv způsobem klášter sv. Františka. Konečně v listině markrabí moravského Přemysla daruje se špitálu svatého Františka ves Rakšice, jež byla dána Anežce; praví se o ní, že se již rozhodla zasvětiti se Bohu.[243]

Kronikářské zprávy kladou různě vstup Anežčin do kláštera, v celku však jest to doba mezi roky 1233 —1236. K roku 1233 kladou vstup: Letopisy, Neplach, Marignola, Balbín, jenž se odvolává na starý rukopis.[244] Tento rok přijímá též Novotný.[245]

Rok 1234 mají AnnaL Polon.,[246] kronikář řádový pozdní doby Biernacki,[247] po něm Wadding,[248] jenž uvádí listiny papežské, již citované i listinu krále Václava na ochranu kláštera a potvrzení svobod podle kostela vyšehradského. Tentýž rok mají jiné anály polské.[249] Rok 1235 uvádějí krakovské anály.[250] Konečně rok 1236 mají: Pulkava, anály Stadinské, Beneš Minorita, Glassberger.[251]

Tyto variace se snažil vyložiti Seton ve svém vydání legendy, ale marně. Nejlepším rozuzlením otázky budou přece jen listiny papežské a třebas i královská listina.

Podle papežské listiny s datem 30. srpna 1234 jest Anežka již v klášteře, poněvadž papež jí dává nařízení recitovati officium podle žaltáře gallikánského a přijímá klášter v o-chranu. Listinou z následujícího dne nařizuje týž papež provinciálu saskému Janovi a kustodu českému Tomášovi, aby jménem apoštolské Stolice ustanovili Anežku abatyší kláštera u svatého Františka. O několik jen dní později, totiž 4. září, nařizuje papež biskupovi pražskému, aby jménem apoštolské Stolice chránil klášter sv. Františka před všemi nátisky. A k tomu ještě přistupuje královská listina, jíž Václav I. nařizuje téhož roku, ovšem dříve bere klášter svatého Františka i špitál, dosud k němu patřící, pod královskou ochranu, uděluje mu privileje kostela vyšehradského a dává privilegium asylu. To si jistě s bratrem Anežka vyjednala dříve, než vstoupila do kláštera a také v zájmu jejím a tudíž i Václava, ji tak vroucně milujícího, jak je viděti z pozdějších listin, aby dříve, než milovaná Anežka vstoupí do kláštera, byl ozdoben všemi královskými privilejemi. Listina vydána dne 21. března 1234.[252]

Zvláště však nápadná jest ta okolnost, že dříve není ani zmínky o Anežce v listinách papežských, kdežto počínajíc koncem srpna 1234 vydány jsou jako na spěch čtyři listiny skoro s týmž datem, nebo jen o některý den později, a to všecky pro Anežku.

První abatyší kláštera u svatého Františka byla jistě hned Anežka a nelze mysliti, že by nebyla ustanovena hned toho roku, kdy vstoupila do kláštera. Předpisy o noviciátě a profesi nebyly ještě tak ustáleny v řádě františkánském a kla-riském. Teprve Innocenc IV. v řeholi roku 1247 stanoví předpisy jednoročního noviciátu proti dřívější volnosti.[253]

Ostatně i kdyby tomu bylo jinak pro Anežku jako královskou dceru a zakladatelku, jistě by bylo dáno privilegium, aby byla hned po vstupu nikoliv poddanou, nýbrž představenou svého založení.

Také privilegia o ochraně papežské a předpisy o chorové modlitbě byly jistě téhož roku potřebný a též dány, kdy Anežka vstoupila do kláštera. Neboť Anežka je žádala a obdržela, a to hned tolik najednou!

Z toho lze skoro s jistotou souditi předně, že klášter sv. Františka v Praze byl po prvé osazen řeholnicemi svaté Kláry, když vstupovala Anežka do kláštera, nebo že Anežka jako zakladatelka otevírala kanonicky zřízený veliký konvent klarisek u sv. Františka a po druhé, že se tak stalo 11. června v roce 1234, kdy Anežka vstoupila do kláštera o svátcích svatodušních, jak o tom praví legenda. Klášter nově zřízený jistě nebyl ani rok bez abatyše a bez jiných předpisů, jež v novém konventě byly potřebný, jako byl způsob recitace hodinek, a také jistě nebyl bez ochrany královské ani papežské. A všecko to bylo dáno a zařízeno roku 1234, kdy Anežka vstoupila do kláštera nebo klášter otevřela. Řeholnice předtím i ty, jež přibyly do Prahy, i ty, jež k nim z domácích přistoupily, bydlely v nějakém provisorním útulku, někde nablízku pozdějšího kláštera na Františku. Doklad, že tomu tak bylo, jest tuším jistě ne nezávažný v tom, že právě v roce též 1234 byl vysvěcen kostel, ač ještě nedokončený, a jistě při tom svěcen byl též i klášter, jak tomu bylo i jinde.

Také datum o svátcích svatodušních, jež udává legenda, jest bezpochyby nejsprávnější; totéž datum mají i anály Stadinské. Pozdější zprávy, jež přišly i do životopisu Bollandistů, mají, že prý vstoupila do kláštera 25. března.[254] Toto datum má i rukopisně zachovaný popis a stručné dějiny kláštera sv. Anežky od Hammerschmidta: Monasterium S. Agnetis, rukopis v minoritském archivu u sv. Jakuba v Praze.[255] Pozdější datum motivují řečené zprávy významem svátku Zvěstování P. Marie na 25. března.

Není příčiny, proč bychom v té věci nevěřili legendě, jež nám jistě zanechala datum ze soudobých zpráv, a tudíž bezpochyby správné, ač rok vstupu podle legendy není správný. Než datum dne podle významného svátku spíše utkvělo vrstevníkům v paměti než rok, zvláště když udává ještě jiné znamenitosti, jež viděla Praha toho dne.

S Anežkou totiž vstupovalo do kláštera sv. Františka sedm jiných panen ze vznešených rodů šlechtických, není-li to snad opakování onoho počtu šlechtičen z roku předchozího o svatém Martině (11. listopadu). Legenda vypravuje vstup Anež-čin přímo dramatickým způsobem, jenž vzhledem k zprávám, jež čerpal spisovatel od očitých svědků, jest dosti spolehlivý.

Tenkráte bylo přítomno při té slavnosti dokonce sedm biskupů a celý královský dvůr: král i královna i matka Anežčina Konstancie, též mnoho knížat z okolních zemí, spřízněných a spřátelených s rodem královským, a mnoho pánů českých, z jejichž rodin nejedna dcerka následovala, nebo již předešla Anežku. Mimo to tenkráte přivábila Praha nesmírné množství lidu, různých stavů i národů, jak legenda podotýká.

Anežka, oděna v královský háv nevěsty, přikleká k oltáři v klášterním kostele sv. Františka a dává si ustřihnouti bohatý vlas, odkládá královské roucho za všeobecného pohnutí, jež se jeví i hlasitým pláčem, ozývajícím se před oltářem i prostorami chrámovými, přijímá hrubé, šedivé roucho, jaké tehdy obecně nosili minorité a klarisky, pohrdnuvši předtím nejvyšší důstojností a slávou světskou, se sedmi rodem nejvznešenějšími pannami království, jako nevinná holubice z potopy ničemného světa vzlétla k arše posvátného kláštera.

Tak a podobně líčí legenda posvátné chvíle, jež tehdy prožívala s Anežkou celá Praha a s ní celé království.

Ale vstup Anežčin do kláštera sv. Františka nebyl jen významnou událostí království českého, o níž všechny kroniky české píší, nýbrž byl událostí celého tehdejšího křesťanského světa. Neboť i vzdálené anály a cizozemské kroniky o ní podávají zprávu. Co tehdejší křesťanský svět smýšlel a cítil, co si asi povídal o kroku Anežčině, může nám pověděti nejlépe orakulum celého křesťanského světa, papež.

Na zprávu o tom píše papež Řehoř IX. Anežce zvláštním listem z 30. srpna 1234 asi takto: „Řehoř nejdražší v Kristu dceři Anežce, sestře nejdražšího v Kristu syna našeho, jasného krále českého atd. Slyšíce nedávno s radostí o tvé upřímné horlivosti a zápalu zbožnosti, jsme radostí naplněni jako vůní hojného pole, jemuž požehnal Pán. Pozorujíce v druhé Anežce lásku, již mnohé vody nemohly uhasiti, děkujeme a chválíme dárce všeho dobra, jenž ti milosrdně tu myšlenku vštípil, že spojivši se s moudrými dívkami, očekáváš bezpečně se světlem hořícím jeho nenadálý příchod. Anežka Anežku následujíc, ač sličná a mladistvá, nedala ses omámiti vnadidly, ani mocí, ani slávou časnou svésti, nýbrž za nic jsi měla přízeň světa a nadbytek věcí pozemských, tělo jsi donutila sloužiti duchu, že odřeknuvši se všeho pomíjejícího, zvolila jsi sobě sloužiti nebeskému ženichu v řádě uzavřených řeholnic v čistotě srdce i těla, jemu jedinému slavným slibem se zasvěcujíc a žádajíc státi se z královny služebnou toho, jenž poníživ vznešenost božskou a podobu služebníka přijav, povyšuje ponížené ke spáse!

Proto nejdražší náš syn v Kristu jasný král český, tvůj rodný bratr, pozoruje, že jsi s nebe posílena silou Ducha a žárem lásky ke Kristu a že tvůj úmysl jest od Boha dán, zdržuje city lásky bratrské a dobrotivě přispívaje, daroval církvi římské pole u Prahy ke zřízení kláštera se špitálem ke cti svatého Františka, v němž jsi sobě ustanovila se uzavříti s jinými sestrami." Přijímá pak oboje ve vlastnictví a ochranu apoštolské Stolice a uděluje na výsady a svobody královské papežské potvrzení. Mimo to vyjímá klášter z pravomoci jak biskupovy tak i metropolitovy a kteréhokoliv preláta církevního, aby nemohl jej stíhati žádným trestem církevním. Ustanovuje mimo to, aby hodinkovou modlitbu vykonávaly podle způsobu, stanoveného Františkovou řeholí, totiž hodinky podle způsobu římského, kromě žaltáře, jenž má býti upraven podle překladu sv. Jeronýma, latinského, t. zv. gallikánského a jejž se mohou modliti zkrácený, jak jest to stanoveno i v řeholi Františkově pro menší bratry v kapitole III.[256]

Kromě tohoto listu vydává papež ještě jiné tři listy. S týmž datem píše list saskému provinciálovi, jehož pravomoci tehdy české kláštery patřily, a kustodovi českému, aby Anežku ustanovili abatyší, druhý list s datem dne následujícího vydává papež všem věřícím v Čechách a v Polsku, jímž uděluje odpustky na slavnost posvěcení chrámu a výročí její a na svátek sv. Františka zbožným návštěvníkům kostela i kláštera sv. Františka. Konečně třetí s datem 4. září posílá biskupovi pražskému, aby jménem apoštolské Stolice chránil klášter všech bezpráví.

Celá plejada papežských listů, skoro v témž dni daných, doprovází vstup Anežčin do kláštera. Ale papež nemá na tom dosti. Ještě následujícího roku píše o Anežce a jejím hrdinském kroku, stavě Anežku takřka na roveň světici Alžbětě, list, datovaný dnem 7. června, brzy po kanonisaci sv. Alžběty.

Tentokrát píše papež o hrdinství Anežčině až do vzdálené Kastilie, královně Beatrici. Po chvále, vzdávané ctnostem Alžbětiným, připojuje papež slova o naší Anežce, apostrofuje Alžbětu těmito slovy: „Opojila jsi také nápojem nádoby této, t. j. milosrdenství, Anežku, služebnici Kristovu, pannu, dceru krále českého, sestru svou, v jejímž útlém věku za těžkých okolností se dovídáme o znamenitých věcech nebeského obcování, takže prchajíc před korunou císařské důstojnosti jako před jedovatými hady, všeho zproštěna, uchvacujíc vítězný prapor kříže, již kráčí vstříc svému ženichu s rozžatou svítilnou, provázena jsouc zástupem zasvěcených panen."

Těmito zasvěcenými pannami nebyly jen ty, jež Anežku následovaly do kláštera na Františku v Praze, nýbrž jejím vzorem, jak píše legenda, povzbuzeny panny nejvznešenějších rodů, dcery knížecí a královské, vstupují do klášterů klariských. Byl-li klášter v Praze u sv. Františka první v severních končinách, pak se stal záhy úrodným semeništěm pro jiné kláštery.

V Čechách se připomíná první klášter po Praze v Panenském Týnci. Podle pověsti založen byl již od pana Plichty ze Žerotína, jenž prý padl na Moravském poli (r. 1278). Ale ve skutečnosti klášter byl založen asi až na začátku 14. století od bratří Plichty, Jarka a Habarta ze Žerotína.[257] Nejstarší klášter po pražském, založený Vlastně pražským, byl klášter klarisek ve Vratislavi. Tam jej založila, snad na popud samé Anežky, sestra její vévodkyně Anna, jež založila klášter klarisek podle vzoru Anežčina, takže s ním založila i špitál svaté Alžběty asi již roku 1241. Doklady sice pro klášter klariský k tomu roku nemáme, ale máme doklady pro založení špitálu.[258] A více než pravděpodobno byl založen tehdy již také klášter klariský. Klášter mužské větve františkánské založil již Jindřich Pobožný asi roku již 1235, jak uvádí Wadding, odvolávaje se na starší zprávy.[259] Klášter klariský ve Vratislavi má již listiny z roku 1259, a to stejných privilegií se týkající jako klášter Anežčin v Praze. Tak roku 1259 ze dne 27. dubna uděluje papež Alexandr IV. privilegium pražskému i vratislavskému klášteru kladskému. Privilegium se týká hovoru bratří se sestrami v hovorně klarisek, kdykoliv tyto toho budou žádati. Toto privilegium si vyžádaly společně Anežka i abatyše kláštera ve Vratislavi.

To svědčí o vzájemném styku obou klášterů klariských a také o skoro stejném nebo málo rozdílném stáří kláštera. Klášter pak mohl býti nejvhodněji založen buŘ brzy anebo zároveň s mužským, anebo aspoň zároveň se špitálem sv. Alžběty. Mimoto v listině téhož data papež na žádost Anežčinu povzbuzuje abatyši a konvent vratislavský, aby kostelní skvosty, jež byly darovány vévodkyní Annou klášteru vratislavskému, zachovala na památku dárkyně. Tak se Anežka starala o klášter vratislavský jako o svoje založenu A klášter vratislavský se domáhá vždy téhož privilegia, které Anežka dostane pro svůj klášter.

Ještě jinde lze jasně viděti, že vratislavské klarisky měly tytéž snahy jako v Praze Anežka a že i ony byly takořka duchovně ovládány Anežkou z Prahy. Jsou to snahy o původní řeholi, o nichž bude později řeč.

Ještě jiný klášter byl založen též snad vlivem Anežčiným, totiž ve Znojmě. O znojemském klášteře máme sice listinu první teprve z roku 1287, jíž Jindřich, arcibiskup mohučský, uděluje všem pomáhajícím stavbě kláštera odpustky[260] a druhou z roku 1295, jíž abatyše znojemského kláštera, sestra Benigna z velké chudoby prodává Alžbětě z Wartenberka ves Černín,[261] ale založení kláštera se připisuje již Přemyslu Otakarovi II. v roce 1271 — 1274, jak o tom má řádovou zprávu Wadding, vlastně Melissanus, jenž ji opět má ze zpráv, jemu zaslaných z Čech roku 1695.[262]

O založení kláštera nám vypravuje na jiném místě Wadding takto: Klášter byl založen Přemyslem Otakarem II. roku 1271 a dokončen roku 1274. Poslední není pravdou, poněvadž se na stavbě ještě pracovalo zmíněného již roku 1287. Ale založení jistě bylo před smutnými dobami po pádu Přemysla Otakara a pak nastalými válkami s Rudolfem Habsburským dílo zůstalo nedokončeno a snad i válkami utrpělo.

Klášter byl zasvěcen Panně Marii a prvními klariskami byly prý dokonce čtyři klarisky assiské, které si Přemysl vyžádal na papeži Řehoři X. z konventu sv. Damiána. Mezi nimi jmenuje řádový analista ctihodnou služebnici Boží Alžbětu Orfiani z Assisi, jež prý byla poslední družkou svaté Kláry. Těmito bohumilými pannami byl klášter královský řízen v duchu svaté Kláry pod duchovním vedením bratří menších, takže slynul svatostí řeholního života a přivábil pod svou střechu i dcery knížecích rodů, jež prý v něm jako v dobrovolném žaláři čistým a pokorným srdcem sloužily a svatě zemřely. Mezi nimi jmenuje zvláště Žofii, dceru vévody rakouského, Marketu, dceru vévody saského. A tyto, praví dále, se svými učitelkami v přísné chudobě podle původního zařízení svaté Kláry žily, ač byly tak vznešeného původu, jistě ne z jiných důvodů, než že milujíce nade vše Boha, opovrhovaly světem a nechtěly míti z pozemských věcí nic, než co nutně potřebovaly k pomíjejícímu životu. Proto majíce před očima vzor svých učitelek, puzeny horlivostí po dokonalosti, spěly k témuž vrcholu svatosti. Později byly od krále Václava II. obdařeny statky a obohaceny»jak na svém místě řekneme. Potud analista.[263]

Zprávy analistovy o chudobě a pozdějším teprve zbohatnutí kláštera se podivuhodně kryjí se skrovnými zprávami listinnými.

Neboť mohučský arcibiskup musí ve prospěch dostavení kláštera otevříti pokladnu duchovních milostí církve a udíleti odpustky, aby klášter byl jakž takž po smutných a hrozných dobách války a hladu dokončen. Druhá listina, již jmenovaná, svědčí o veliké chudobě, jež se měnila v nedostatek již i nejpotřebnějších věcí, kdy abatyše sestra Benigna a celý konvent klarisek prodává vesnici Černín na uhrazení nejnutnějšíčh potřeb, neboť listina výslovně praví, že sestry byly stísněny velikým nedostatkem. Až teprve Václav II. listinou ze 14. května r. 1299, v Brně datovanou, klášteru klariskému ve Znojmě uděluje dvě vsi Tasovice a Hedenice.[264] To jest to „bohatství", o němž mluví analista řádový retrospektivně jako přísný, reformovaný observant 17. století.

Že to bohatství nebylo tak veliké a sotva stačilo na chudou výživu klášterních panen, možno souditi z toho, že olomoucký biskup Dětřich ještě r. 1302 listinou, datovanou v Olomouci z 22. května, potvrzuje klášteru klariskému ve Znojmě i v Olomouci odpustky, jež jim byly uděleny na podporu od jiných biskupů.[265]

Chudoba znojemského kláštera po celou dobu aspoň XIII. století těmito listinami prokázaná, potvrzuje, že i život ve znojemském klášteře byl asi takový, jak nám jej analista líčil, ze starých zpráv, nám bohužel již nezachovaných. Oněmi klariskami, až z Assisi poslanými na žádost Přemyslovu, byly podle všeho klarisky, poslané samou Anežkou z Prahy. Byly snad mezi nimi i takové, jež přišly druhdy do Prahy z Assisi na přání Anežčino přes Trident a Ulm. Anežka dovedla již vybrati ty nejhorlivější, jež byly nositelkami ideálů svaté chudoby. Aspoň sestra Benigna, o níž máme domnění, že snad jest totožná se sestrou Benignou v legendě, zachovávala jistě chudobu podle vzoru kláštera pražského. Tak byl klášter i tento pod duchovním vlivem Anežčiným, aspoň dokud žila Anežka a dokud žily její družky.

Také klášter klarisek v Olomouci byl založen podle všeho ještě za života Anežčina. Zprávy listinné nejstarší jsou sice z roku až 1298 a 1299.[266] Ale tyto již dosvědčují podle toho, o čem jednají, že klášter byl již mnoho let předtím. První listinou se daruje klášteru jakýsi majetek, druhou král Václav II. abatyši, celý klášter i chudé, kteří bydleli na majetku klášterním, bere pod ochranu a vyjímá klášter i příslušníky jeho z pravomoci soudců a jiných úředníků. Předpokládá to již delší trvání kláštera, aby měl příčinu si stěžovati králi a prošiti ho o ochranu před útisky soudců a jiných ministeriálů krajských. Mimo to jest ještě skoro z téže doby, totiž z 22. května 1302, biskupská listina, již jmenovaná, jíž biskup klariským klášterům v Olomouci a Znojmě potvrzuje odpustky, udělené již několika biskupy. Podle listiny se vystřídalo již před Dětřichem několik biskupů, aspoň tedy dva.

Kromě toho jest jisto, a to jest zjištěno listinně, že minoritský klášter byl v Olomouci již roku 1230, jak o tom byla jinde řeč. A té doby první kolonisace františkánské u nás, jež se dálo vlastně královskou dcerou Anežkou a na její popud královským dvorem, kláštery klariské v důležitějších městech byly stavěny zároveň s mužskými, zpravidla vedle sebe, nebo dokonce spojené jako dvojklášter podle vzoru Anežčina založení v Praze. Nelze tedy mysliti, že by klariský konvent v Olomouci vznikl o hodně později než klášter minoritský. Vznikl-li však již dokonce před rokem 1230, pak klariský nedal dlouho na sebe čekati. Příklad Anežčin, tak mohutný, působící nadšené pohnutí v celém křesťanském světě, byl jistě tak mocný, zvláště v našich zemích, že příliv nových žadatelů v prvé řadě z kruhů vznešených vynucoval i brzké zřízení klariského kláštera v Olomouci.

Než ještě snad mohutnějším dojmem než ve vlastní ze-mi působil zářný příklad Anežčin, ozdobený dvěma skvělými pochvalami samé hlavy církve, v zemích sousedních: v Uhrách a zvláště v Polsku. V Uhrách se již zrodila pro františkánské ideály sv. Alžběta, po celém křesťanském světě již oslavovaná, ale pro ideály františkánské ji vychovala její nová vlast, Durinsko se svými prvními františkánskými pěvci, přicházejícími přímo z Assisi. Královská rodina Arpádovská dala té doby několik nadšených žen pro tehdejší idealismus, zvláště františkánský: rodina krále Bely IV. dala františkánské rodině dvě rodné sestry, provdané později za polské vévody: Kingu neboli Kunhutu a Jolentu neboli Helenu, obě uctívané v řádě a v církvi jako blahoslavené. Mimo to jsme již slyšeli na jiném místě o Markétě, nejmladší to dceři Bélově. Její otec měl s ní podobné politické plány jako kdysi Přemysl I. s Anežkou. Ale marné byly snahy jak otcovy tak ženicha, jímž byl Přemysl II. Vychována v klariském klášteře, zůstala věrna klášterním ideálům podle vzoru svých svatých sester, vstoupivši do kláštera dominikánského.

Zvláštním nadšením rozechvěna byla ta země, kamž z našich zemí františkánské ideály zalétaly a tak bohaté plody přinesly; bylo to Polsko. Vliv Anežčin a jejího prvního kláštera byl tím větší, že kláštery obou zemí, české i polské, tvořily po celý středověk jednu řádovou provincii, spravovanou nikoliv z Polska, nýbrž odkud františkánství přišlo, z Prahy. V Praze, i když provinciál později byl častěji národnosti polské, bylo sídlo provinciála česko-polské, vlastně české provincie.

Provinciál česko-polské provincie fr. Raymund jest sekretářem blahosl. Salomey, sestry Boleslava Stydlivého, manželky Kolomana, krále haličského, jest prokurátorem jejího domu po smrti jejího manžela a obléká ji v Sandoměři do roucha svaté Kláry asi roku 1244.[267]

V Polsku tehdy vzniká v stejné skoro době několik kla-riských klášterů, jejichž zakladatelkami jsou královské a knížecí dcery, jež samy podle vzoru, jim daného z Prahy Anežkou, vstupují do klášterů.

První klášter vzniká v blízkém Zavichostu již roku 1258 na podnět blah. Salomey, již tehdy klarisky, založený bratrem jejím Boleslavem Stydlivým. Později přenesen klášter do Krakova.[268]

V Novém Sandci vzniká klášter klariský, jež založila vdova po Boleslavu Stydlivém, dcera uherského krále Bely, Kunhuta (Kinga) a do něhož sama vstoupila a do smrti roku 1292 svatě žila.[269]

Třetí klášter, založený Boleslavem Pobožným a manželkou jeho Jolentou, sestrou Kunhutinou, vzniká ve Hnězdně okolo roku 1259. Jolenta jest v životopise zvláště oslavována jako šiřitelka řádu sv. Františka po celém Polsku. Po smrti svého manžela podle vzoru svých příbuzných, své svaté tety Alžběty, svých dvou již blahoslavených sester Konstancie a Markety, vstupuje i ona do kláštera v Novém Sandci spolu se svou třetí dcerou Annou. Odtud však pro nájezdy Tatarů odchází se svou sestrou Kunhutou do Krakova. Po smrti Kunhutině uchyluje se s dcerou do založeného jí kláštera v Hnězdně, kde jest ustanovena abatyší. Tam se oddává podobným skutkům tělesného milosrdenství jako kdysi sv. Alžběta a tehdy i Anežka v Praze. Umírá jako světice roku 1298.[270]

Málokterá provincie řádová v té době mohla se pochlubiti tolika klariskami z rodů královských, vévodských a knížecích, jako byla řádová provincie našich končin. Když papež Urban ve svém listě roku 1263 z 15. května vyslovuje důvody, jež jej pohnuly k vydání nové řehole, praví mezi jinými asi tato slova: „Mezi jinými obtížemi, jest též velmi škodlivé pohoršení, jež by mohlo vzniknouti, kdyby královské dcery a jiných vznešených rodin dívky, jež v kázni této řehole Bohu slouží, byly zanechány bez dostatečného opatření a ochrany." Tehdy hlava křesťanstva měla na mysli zejména naše kraje, kde tolik královských a knížecích dcer zvolilo Františkovu chudobu. Mezi nimi ovšem nejznámější po světě křesťanském byla Anežka; způsobily to dva papežské listy, jež slávu její rozhlásily.

Její příklad táhl, a to tím více, ježto její vliv a působení na vnější události byl značný. Tento vliv umožňoval se zvláště v prvních dobách Anežčina řeholního života tím, že Anežka v řádě zastala ještě idealistickou dobu svaté Kláry a sv. Františka. Příkazy klausurní chudých paní od svatého Damiána nebyly ještě základem řeholního života, jak nastalo obecně po papežských dekretech, zvláště po smrti svaté Kláry. Klára a František se často stýkali nerušeně jako svaté duše v duchovních rozmluvách. Jednou František s Klárou zasedají k chudičkému stolu, aby jej obohatil bohatstvím duchovních rozmluv, po druhé dává se donášeti k chudým paním, aby v jejich chudičkém příbytku při pohledu na krásnou, smavou Umbrii zazpíval Stvořiteli chvalozpěv bratra slunce. Teprve roku 1247 v své řeholi vydává papež Innocenc rozkaz jednoročního noviciátu a po něm teprve profese. Klára a její družky požívají až do smrti Klářiny nerušeného duchovního spojení se společníky Františkovými. Již Řehoř IX. chtěl styk bratří se svatým Damiánem omeziti podle kanonických předpisů jen na ty bratry, kterým dána k tomu zvláštní pravomoc. Když se však o tom dověděla Klára, odeslala i bratry almužníky, kteří se měli starati o sestry u sv. Damiána, nazpět jejich ministrům s trpkou poznámkou: „Vezměte si i tyto bratry, když nám berete dárce chleba duchovního." Když se to dověděl papež, ihned odvolal provádění toho dekretu.

Kláře a jejím družkám i věrným následovnicím Klářiným, jako byla Anežka a její nadšené následovnice v našich zemích Salomea a abatyše vratislavská, jak o nich jsme již slyšeli, nebyl ještě ideálem řeholního života naprosto uzavřený klášter proti všemu styku s bratřími a zvláště se světem, jak to později vidíme v pozdější řeholi po smrti Klářině, a to zvláště vystupuje na př. v řeholi sestry sv. Ludvíka francouzského krále bl. Isabelly pro Sestry menší uzavřené — Sorores minores inclusae.

Ideálem Klářiným i Anežčiným byla naprostá chudoba Františkova a jeho prvních společníků. Jejich odloučenost a uzavřenost před světem není naporučena pravidly, nýbrž samovolná, vyvolaná vnitřním nadšením, modlitbou, přecházející v patření a stavy extatické. Jest spíše podněcována láskou k Bohu a modlitbě, touhou po spojení s Bohem. Jest to více modlitba nadšeného apoštola lásky, již provází spíše kázání a jiná apoštolská díla bratří-apoštolů, nežli předepsané chorové modlitby řeholnic uzavřených klausurou, jejichž ustálený církevní název jest: sanctimoniales — mnišky. Tím se staly a musely státi podle nutného vývoje věcí ve skutečnosti. Kde ustupují mimořádné milosti — charismata, jak je vidíme v tak hojné míře za františkánského jara v Assisi, Umbrii a jinde i u nás, zvláště u Anežky a jejích horlitelek, tam musí nastoupiti řád, pravidla, přísná kázeň řeholní, jejímž základem, zvláště u ženských klášterů, jest přísná klausura.

Dokud byl idealismus sv. Kláry, dokud byl u nás idealismus bL Anežky, bl. Salomey, též apoštolská Stolice ochotně udělovala takovým duším „privilegia", aby jejich idealismus, živený assiským sluncem, přímými pravidly spíše neutrpěl než prospěl. Tak Anežčin idealismus, ač už dávno umřela světu, otvírá tak často bránu klášteru sv. Františka, aby z Anežčiny duše, naplněné bohatstvím assiského Chudáčka, naplňoval i svět, jenž tehdy zvláště ve Václavovi I. tak ochotně naslouchal radám sestry Anežky — abatyše, klarisky.

Jest to úplným nepochopením tehdejšího celého směru doby, když myslí Novotný, že Anežka útulek klášterní vyhledávala roztrpčena, že jí svět nepopřál ukojení její ctižádosti, že nesplnil její touhy, aby se stala královnou a snad i císařovnou římskou, ač tomu po dvakrát (!) byla dosti blízko a ač v té naději byla téměř vychovávána 1 Proto prý také i ve zdech klášterních nezapomněla světa úplně!

Jak vypadala ta její „touha", aby se stala za každou cenu maiželkou vášnivého a vrtkavého Jindřicha, syna císařova, a jak v této naději byla téměř „vychovávána", řekli jsme dosti již na jiném místě.

Zde bychom jen poznamenali něco o její „ctižádosti", jež byla prý ve světě neukojena, že prý hledala útulek klášterní roztrpčena na svět a že ani ve zdech klášterních „nezapomněla" světa úplně.

Nejdříve tedy o její ctižádosti. Abych na to odpověděl dostatečně, nebudu líčiti Anežčinu velikou pokoru, její lásku a ideální nadšení pro chudobu svatého Františka, její umrtvenost, její lásku k Ukřižovanému a tak dále, jak ty ctnosti všecky líčí zbožná sice, ale v tomto ohledu jistě i pravdivá legenda její. Pro tyto ctnosti ostatně nemá smyslu moderní svět, jemuž jsou nyní bezvýznamným starým haraburdím, jež se do života nehodí, ač historie, zkoumajíc minulost, aby poznala všecky hybné složky minulého života, musí je znáti a bráti je v úvahu jako důležité činitele minulého života zvláště ve středověku a právě v dobách Anežčiných.

Než mysleme si Anežku jako hrdou, ctižádostivou dceru královskou, v jejíchž žilách proudí krev Přemyslovská, jako byla na příklad její praneteř poslední Přemyslovna Eliška. Ale právě tato „ctižádost" by nemohla býti lépe živena a nasycena, než když Anežka za úžasu a chvály celého světa vstupuje do kláštera.

Musíme přece mysliti, že Anežka znala dobře běh tehdejšího světa, aspoň tolik, jak jej retrospektivně známe my dnes. Co obsahovaly tehdejší denní zprávy, abychom se tak moderně vyjádřili, jimiž byly tehdejší kroniky a anály, o čem se nejvíce mluvilo, co nejvíce lidi zajímalo a co naplňovalo tehdejší svět podivem i obecnou úctou? Byly to události divů a zázraků sv. Františka, jeho působení, zprávy o jeho podivuhodných bratřích, o jeho svatosti, divy a zázraky svatého Antonína Paduánského, veliké divy a hrdinné skutky sv. Alžběty. To byly věci, jež zajímaly celý křesťanský svět. Každý věk má své zájmy a podle toho své hrdiny. Starověk měl vítěze olympijské, středověk má své světce, svého Františka, Dominika, Antonína, Alžbětu. To byly ideály, to byly vzory, jež napodobiti bylo slávou tehdejšího světa.

O manželkách královských i císařských se tehdy ani nemluvilo, mnohdy se ani o nich nevědělo. O manželkách samého císaře Fridricha II., ač byl několikráte vdovcem a zase ženat, nevíme snad nic kromě jmen, aspoň „denní zprávy" středověké nic o nich nevědí. Ale pečlivě zaznamenávají, kterak týž císař, aby aspoň něco měl ze slávy, jíž celý křesťanský svět oslavoval sv. Alžbětu, světici, aspoň po smrti vsadil císařskou korunu na hlavu sv. Alžběty, provázeje tento obřad těmito slovy: „Poněvadž jsem ji nemohl korunovati za živa, chci ji aspoň dnes korunovati jako nesmrtelnou královnu v království božím.[271]

A jistě ne nadarmo týž císař píše okolo roku 1236 tehdejšímu generálu řádu minoritského fr. Eliášovi, odporučuje se přímluvám a modlitbám celého řádu.[272] Jistě věděl tento chytrý politik a ve věcech náboženských úplně lhostejný, jakou důležitost v té době i význam má přízeň těchto žebra-vých mnichů. Činil-li tak ze zbožnosti, pak jistě proto, že zbožnost v tehdejší době dodávala jen většího lesku „slávy světské".

A Novotný sám praví, že doba, jež viděla žiti a umírati Františka, která poznala, jak ho Bůh oslavil, musela podně-covati podobné ideály, jako také zrodila mnoho jiných světců a světic, týmž ideálem odchovaných.

Mysleme si nyní, že Anežku ovládala největší ctižádost, pak jistě by musela i taková Anežka sáhnouti po tom, co skutečně činilo tehdejšího člověka slavným. A tím nebyl jistě sňatek s králem, ani s císařem. To věděla dobře i nejctižádostivěiší dcera královská nebo knížecí. Snažení doby nebylo ve výnosném sňatku, nýbrž v panenství a v duchovním sňatku s Kristem. Tu Anežka není sama, jest doprovázena množstvím panen z nejvznešenějších rodů.

Pozorujeme to jen na jiném královském rodě, jenž si jistě ve své ctižádosti nikterak nezadal před rodem Přemyslovským, míním tím královský rod uherský, Arpádův.

Vrstevnice a sestřenice Anežčina Alžběta, třebas provdána jako dítě, zažila v manželství nejšťastnější chvíle svého pozemského života, jak to sama doznala v bolestném nářku nad mrtvolou svého drahého chotě Ludvíka. A přece, když jí nabízel její příbuzný biskup Ekbert nové manželství skoro prý s hrozbami, ba i když sám císař se o ni ucházel, tu prohlásila rozhodně, že si raději nos uřeže, než by svolila k novému sňatku.[273]

Podobné prohlášení činí dcera Bely IV. Markéta, když ji rodiče i její ženich král český Přemysl Otakar prosí a zapřísahají, aby svolila k sňatku tak výnosnému a pro Uhry tehdy tak potřebnému. A obě její sestry, Kinga i Jolenta, provdány proti své vůli, hned po smrti svých manželů se uchylují do klášterů klariských. Kinga dokonce pohnula i manžela Boleslava Stydlivého, aby s ní žil jako bratr se sestrou a zachovává neporušené panenství podle vzoru své švekruše bl. Salomey, jež k témuž životu pohnula uherského prince Kolomana, svého manžela, po jehož smrti též se uchyluje do kláštera klariského v Novém Sandci a pak v Krakově.

To byly sice světice, ale světicí byla i Anežka, a přisu-zuje-li se Přemyslovské krvi Anežčině ctižádost v jejím klášterním životě, pak jistě nevymřela stejná všem ctižádost ani v krvi těchto rodů, uherského a polského.

Neboť křesťanská svatost záleží v ctnostech hrdinských, jež musí býti vybudovány neustálým bojem proti žádostem světským. A Anežčinou touhou byla tato svatost, jíž se stal svatým František, jíž svatou se stala celá řada následovníků Františkových, jíž svatou se stala Alžběta a jíž se svatou stala i Anežka.

Kariérou tedy k svatosti ani Františkovi nebylo, jak myslí Novotný, založení nového řádu, ani Alžbětě založení nového špitálu, a tudíž ani Anežce nebylo ideálem státi se svatou tím, že založí špitál anebo že založí novou řeholi.

Anežka chce býti svatou, foť ctižádost každého světce, ale není to ctižádost světská, touha po slávě, po chvále lidí, nýbrž jest to láska k chudobě, panenské čistotě, pokoře a ke všem ctnostem, jimiž se stává člověk opravdu svatým.

To byly ideály tak mnohých jiných šlechetných duší, jež se skutečně staly svatými, jako se jí stala Alžběta i Anežka, jež však nezaložily ani nového řádu, ani špitálu, ani kláštera.

Ale ovšem byly mnohé zakladatelky špitálů i klášterů, jež spojeny byly s daleko většími obětmi, jež se však přece svatými nestaly. A byly mnohé vznešené panny té i pozdější doby, jež vstupovaly do klášterů a řeholí, jako nejmoderněj-ších novot se ctižádostmi světskými, poněvadž to nesla tehdejší doba, a ty se též nestaly svatými, jako se svatou stala Anežka.

Ale i kdyby se nebyla stala světicí, kdyby byla naplněna ctižádostí rodu Přemyslova, pak by jistě netoužila po sňatku s císařem ani králem, nýbrž byla by hledala i světskou slávu — v klášteře, jak ji hledaly též jiné.

Tehdejší doba viděla slabé ženy, řeholnice, jako svatá Kateřina Sienská a sv. Birgitta Švédská, jež pohnuly i papeže prosbami i hrozbami, aby se vrátil do Říma, třebas jen na krátký čas, ze zajetí „babylonského" z Avignonu, čeho nedovedl ani císař se vší mocí, „ochránce církve". Byla to doba sice o sto let pozdější, ale téhož směru a nadšení, zanícená pro divy a zázraky a askesi světců, snad vzhledem k tehdejším poměrům ještě více.

Býti řeholnicí, býti v klášteře, býti oddanou Bohu, znamenalo nejvyšší úctu, jakou provázeti mohl koho svět. A tu přicházíme k druhé věci, o níž mluví Novotný u Anežky, že ani ve zdech klášterních nezapomněla světa úplně.

Nezapomněla světa úplně proto, že svět ji právě v klášteře vyhledával a ji v klášteře ctil jako svou světici, jako svou přímluvkyni, ať u krále, bratra jejího, ať u církve, zvláště nejvyšší hlavy, ať, a to zvláště, u Boha.

Anežku provdanou nebyl by hledal nikdo, proto by ani Anežka, provdaná třebas za císaře, nebyla mohla hledati světa. Svět by o ni krátce nestál. Císařovna nebyla zasvěcována do tak důležitých politických záležitostí, jež tehdy hýbaly celým křesťanským světem, do sporů papeže s císařem, jako to bylo u pokorné a světu odumřelé Anežky, a tehdy z pokory již jen „starší sestry" u svatého Františka.

A kdo nejvíce ji vyhledával vedle bratra jejího, toť byla sama nejvyšší hlava křesťanstva, papež, jak o tom dále bude řeč. Anežka, klariska byla nejmocnější a nejvlivnější rádkyní královou a proto tolik vyhledávána papežskou diplomacií, jak o tom uvedeme další doklady.

Připisovati tedy Anežce „roztrpčenost" pro nepodařený dvojí sňatek, připisovati jí touhu po světě, znamená nejen neznati světici českou, nýbrž to znamená neznati ani Anežku Přemyslovnu.

PAPEŽSKÝ DVŮR A ANEŽKA

Anežka vstoupila do kláštera, ale před klášterem se svět nezastavil, nýbrž často klepal na klášterní bránu, kde se Anežka zcela oddávala nebeskému ženichu. Dělo se tak tím spíše, protože tehdejší svět ve svých starostech vůbec rád vyhledával světce a jejich zbožnost. A světci od rozjímání nebeských věcí, od úplné odloučenosti od světa, od kontemplací a visí tak hluboko často zasahují do světských věcí, že spíše oni řídí středověký svět, než králové a císaři.

Mysleme jen na sv. Bernarda, jednoho z největších asketů a mystiků středověku, jenž ze své klášterní cely řídí nejen reformu církve, nýbrž zdá se, že řídí události celé tehdejší křesťanské společnosti, takže se doba, v níž žije, právem jmenuje jeho věkem. Na trůně papežském jest jeho žák a odchovanec papež Celestin III., jenž poslouchá jeho rady, císař i král francouzský na jeho slova vypravují se na křížovou výpravu, on vlastně zakládá ideál křesťanského rytířstva ve své řeholi rytířů templářských. Nebylo důležitější záležitosti evropské, ať církevní, ať politické, v níž by Bernard nebyl rozhodoval.

A mysleme nejen na muže svatostí zanícené, jako Bernard, František, Dominik, Antonín, jichž používá tak rád rozervaný svět, aby uspořádali jeho záležitosti, nýbrž i na Bohem zaníoené ženy, jako sv. Kateřina Sienská a sv. Birgitta Švédská.

První při svém spojení s Kristem Ukřižovaným až ke stigmatům píše více než na 60 listů osobám nejrůznějších stavů a povolání: od řeholních novicek a sester, řeholníků, kněží, až ke vznešeným prelátům, biskupům, kardinálům i samému papeži a od nejprostšího ubožáka, vězně až k bohatému kupci, advokátu, šlechtici, milánským vikontům. Všichni se na ni obracejí o radu, prosí o pomoc, modlitbu; vše se řídí a spravuje radou pokorné klášternice.

Ba její starost sahá až k papežskému stolci. Ona volá se svatou seveřankou Birgittou papeže Řehoře XI. nazpět do Říma, ona jest to, jež ohnivými slovy podrobuje mu města Lukku i Pisu a ve Florencii prostředkuje mír. Tak mnoho potřeboval svět této ubohé klášternice. A Birgitta neváhá prohlásiti dokonce, že slyšela ve svých zjeveních, kterak sám Spasitel pronesl o papežích v Avignoně nejtrpčí slova: „Nástupce Petrův jest nyní vrahem duší, horší než lucifer, nespravedlivější než Pilát, ukrutnější než Jidáš."[274] A papež pokorně poslouchá její výčitky, poslouchá i její rady.

Anežka nebyla duší evropského rozhledu veliké dominikánky italské, nekonala daleké cesty sv. Birgitty, nebyla v době tak pohnuté, jež dávala těmto svatým ženám tak ohnivá slova a obrovskou sílu ducha, ale byla v době, kdy Stolice apoštolská v boji proti kacířstvu i bezbožnému císaři potřebovala Dominika, Františka a jejich nadšené syny a duchovní dcery.

Věhlasný stařec na trůně papežském dobře oceňuje význam těchto svatých a Bohu zcela oddaných duší a zanáší se dokonce i myšlenkou, aby k ozdravení a dokonalé reformě církve spojil řády těchto dvou světců v jeden a z něho jmenoval biskupy a kardinály církve.

Nebylo-li možno provésti tuto myšlenku, pak byly právě tyto dva řády papežské Stolici nejsilnější oporou ve všech věcech církevních i politických. Jejich příchodem proniká všude kanonické právo kurie římské, ustupují stará a dosud značná práva metropolitů, ustupují staré provinciální zvyky, jež církev podrobovaly pod vládu knížete nebo krále. Jejich zásluhou nastává čilejší přímý styk s kurií římskou, tím také širší jak církevní, tak i společenský rozhled po celém světě křesťanském, nastává europeisace zemí, dříve docela uzavřených. To byla v mnohém zásluha těchto žebravých mnichů, jejichž jediným bohatstvím byla chudičká klášterní kutna, ale vlastí celý široký svět. Jejich zásluhou se i ten svět rozšiřuje do dalekých neznámých končin: misionáři minoritští a dominikánští pronikají do dalekých končin Tatarska, Mongolská, Číny, Japonska a Indie.

Není tedy divu, že tyto dva řády také u nás otevřely široký horizont papežské politiky do českých věcí a že exponenty jejími se právě stávají zejména minoritě, majíce ve svém středu nejmilejší sestru královu Anežku. Anežka, zcela zaujata a nadšena ideály minoritskými, stává se nositelkou snah jejich řádu, ale též nositelkou toho, co s sebou přinesli: politiky papežského dvora a všech jeho snah. Papežská Stolice dovedla velmi dobře odhadnouti, jaký význam má pro její plány Anežka-klariska.

A Anežka stala se opravdu zcela smýšlením své zbožné a svaté duše, i v těch věcech zcela církevní, římskou; její zájmy jsou obráceny od té doby jen pro to, co prospívá svatému Otci křesťanstva, ať jest to cokoliv, ať jest to proti Komukoliv, i když jest to někdy na politický neprospěch jejího milého bratra. Tak ji poznáváme již z prvních záblesků její, františkánskému duchu oddané duše, když již svého otce pohnula k tomu, aby na škodu svých úmyslů nejen propustil nepohodlného hlasatele křížové výpravy, nýbrž aby k úplnému zrušení všech plánů svých dovolil sám hlasateli kázati a sbírati křižáky pro výpravu křížovou jen proto, že to bylo přáním apoštolské Stolice.

Jak docela jinak se vyjímá smýšlení jiných následovnic františkánských ideálů v sousedních Uhrách. Myslíme tím právě dcery Bely IV., z nichž dvě následovaly Anežku do kladských klášterů. Kinga nebo Kunhuta ani v Polsku, provdána za Boleslava Stydlivého, nezapomíná, že její vlastí jsou Uhry a napomáhá i výbojným plánům svého otce Bely IV. Snažnými prosbami zapřísahá svého dlouho váhajícího manžela, aby přistoupil na pomoc otci jejímu ke koalici protičeské, jež chystala s Čechy válku. A právě tuto válku jménem papežovým zažehnával smírem nikdo jiný než minorité!

A tento mír zprostředkují právě minorité, přicházející z Čech. Nunciem papežským, jenž měl mír zprostředkovali, byl sice Ital Velascus (Valascus), papežský penitenciář a člen řádu minoritského, ale jeho hlavním posláním byly více Čechy.[275]

Papež v té době zápasu s císařem musí nejvíce pomýšleti na českého krále, jako prvního a nejmocnějšího knížete říše, bez jehož pomoci nemůže v Německu nic proti Fridrichovi podniknouti. Proto také tak veliký zájem o naše země, kde se najednou střídá jedno poselství papežovo za druhým, aby českého krále udržel v okruhu zájmů své politiky a svých budoucích plánů.

Jistě to byly velmi důležité motivy, proč se papežská Stolice ukazovala již Přemyslovi I. tak blahovolnou, proč si pospíšila konečně dříve, než to učiní císař, propůjčiti mu královský diadém. Český král, nyní již nikoliv z milosti císařovy, nýbrž z milosti Boží a apoštolské Stolice, byl vždy pohrůžkou císaři, že v říši své již není pánem, že v týle jeho jest kníže, sice ještě podle jména vasal, ale mocný již král, jenž na pokyn apoštolské Stolice může ho donutiti s jinými spojenci apoštolskými k poslušnosti apoštolského Stolce, nebo i zapuditi i odstraniti exkomunikovaného císaře.

Proto v tomto pojetí chápeme počínání papeže, když neustále připomíná králi českému svá dobrodiní, když roku 1228 píše i královně Konstancii, aby působila na manžela svého v tom směru a také jí připomíná dobrodiní apoštolské Stolice, již prokázaná a slibuje ještě větší, setrváli v neochvějné oddanosti k církvi.[276]

Majíce toto před očima, takřka cítíme nyní velmi dobře, jakou asi radostí se rozplesalo srdce stařičkého papeže Řehoře IX., když slyšel o rozhodnutí Anežčině, že vstoupí do řádu, papeži tak milého a jemu tak věrně oddaného. Byla-li Anežka nadšena františkánskými ideály, patřila úplně celým smýšlením zájmům apoštolské Stolice v tehdejším zápase, ale ještě více, a v tom prozíravý politik na papežském trůně dovedl Anežku dobře oceniti, její vstup do kláštera, její františkánství zaručovalo papeži, že má nyní zajištěnu též oddanost a povolnost krále českého Václava.

Proto jí s potěšením posílá na zprávu o jejím založení na Františku hned sám několik klarisek přímo z Assisi, proto její vstup korunuje několika listy skoro téhož data, proto jeho listy oplývají chvalami, vzdávanými Anežce.

Byla to sice zásluha i Anežčina františkánského nadšení, jež bylo zde oslavováno hlavou církve, ale ještě více nepřímo mezi řádky jest vynášen vlastně význam, mocenské postavení českého krále v tehdejší Evropě. A křesťanská Evropa, zvláště vzdálená Itálie, hlavní to bojiště světového zápasu té doby, vycítila dobře, jakou důležitost má Anežčino rozhodnutí pro papežskou řeholi, neboli jakou důležitost má bezpečná nyní záruka u českého krále, jíž jest totiž Anežka-klariska, hlavní a nejmilejší rádce, milá sestra králova, jež jest nyní v „arše Noemově" jako čistá holubice, uniknuvší z „potopy ničemného světa tohoto", jak to dobře praví legenda.

Velmi dobrým tlumočníkem tamějšího smýšlení a pověsti o Anežce jsou, tuším, i listy svaté Kláry Anežce, v nichž Klára vzdává úctu celého řádu Anežce, královské dceři české.

Zde nejen mezi řádky, nýbrž přímo vidíme, jakou radostí naplněna jest nejen Klára, nýbrž její vlast Itálie, aspoň její okolí, když dcera krále českého vstupuje do řádu, papeži tak oddaného. Již ta okolnost jest podivuhodná, že drahocenných listů svaté Kláry, tak obecně uctívané světice již pro důvěrný styk se sv. Františkem, nedostalo se žádné duchovní dceři ani rodině královské.

A přece máme na příklad apoštolského krále uherského dvě dcery v klášteře klariském, jež obě jsou blahoslaveny jako Anežka, založily kláštery klariské i minoritské jako Anežka; máme té doby bl. Salomeu z královského rodu Pia-stova v Polsku, jež rovněž založila kláštery klariský i minoritský, máme konečně sestru nejmilejšího a nejkřesťanštěj-šího krále francouzského Ludvíka IX., bl. Isabellu.

A přece nikdo se nemůže pochlubiti dokonce čtyřmi listy sv. Kláry tak úctyplnými, tak vroucími, jako česká klariska Anežka.

Tu jistě působilo veřejné mínění po celé Itálii o mocném králi českém, jenž rozhoduje o osudech obávaného a tak hrozného nepřítele církve, císaře Fridricha, že na něm to závisí, bude-li onen nepřítel, nástroj satana, a jak všecky ty apokalyptické názvy, dávané Fridrichovi, zní, zničen čili nic.

Proto radost z Anežky-klarisky, o níž jde jedna řeč, že král nikoho tak nemiluje, nikomu tak nevěří, nikoho rady tak nedbá jako Anežky. Proto tak snažná prosba k Anežce v jednom listě, aby vytrvala, v jiném narážky na úklady hrozného nepřítele, jenž slávou okamžitých a klamných poct a oslav snaží se zničiti, proto v posledním listě dokonce jsou uvedena slova papežova listu z roku 1235, v němž kastilské královně velebí papež mimo Alžbětu též Anežku, proto i řeč o zrcadle bez poskvrny, v němž se často Anežka má shlížeti.

Nyní chápeme, proč papež právě vzdálené končině křesťanské Evropy Kastilii zvěstuje s radostí, že se číší Alžbětinou, vlastně láskou a oddaností ke Kristu a jeho církvi, opojila Anežka, že odpudivši od sebe důstojnost císařskou, jako jedovaté hady, všeho zbavena, objímá vítězný prapor kříže, jenž jest praporem církve proti nejhoršímu nepříteli.

Jako Řehoř dovedl svým geniem dobře odhadnouti cenu a význam františkánských ideálů a proto k nim přilnul s tak neobmezenou důvěrou a láskou, tak dovedl oceniti totéž františkánství v našich krajích, proň tehdy nejdůležitějších, tak dovedl zvláště oceniti i naši Anežku.

Během ne celých sedmi prvních let posílá bezmála dvacet listů do Čech, jež se týkají Anežky, jejích klášterů a jejích františkánských ideálů.

Tím ovšem není ještě řečeno, že výpočty papežské kurie, jež zahrnovala Anežku zvláštní pozorností a přízní, splnily se také v politice. Václav sice nebyl té pevnosti a energie, jíž vynikal jeho otec a později též jeho syn Přemysl, podléhal svému okolí. V prvých letech se uplatňoval také vliv jeho matky, královny-vdovy, pak to byli někteří šlechtici, mezi nimiž cizinec, pořadatel rytířských turnajů, Ojíř z Friedberka, z domácích Bohuslav, syn Síavkův z rodu Hrabišičů, pak Budislav, syn Jaroslavův z rodu patrně Buziců. Ale zvláštní oblibě a lásce, a tudíž i značnému vlivu se těšila Anežka, jak to uslyšíme ze slov samého Václava.

Než v politice přece byl i tento vliv Anežčin omezen a že se, jak dobře podotýká Novotný,[277] tento vliv po této stránce přeceňuje.

Václav si byl dobře vědom tradiční politiky české a ji sledoval často i bez ohledu na kurii papežskou. Že se přidával tajně a někdy i otevřeně do tábora proticísařova, nebylo vždy zásluhou Anežčina vlivu, nýbrž uplatňovaly se tu také zejména jisté politické úmysly, jež ho však jindy bez ohledu na přímluvy snad Anežčiny přiváděly zpět do tábora císařského. V celku však přece možno říci, že Václav, a to jistě vlivem Anežčiným, klonil se zpravidla, kde toho politické cíle dovolovaly, více k papežské straně, jistě více a rozhodněji než jeho otec. Vyžadoval toho ostatně i vývoj samých událostí.

Václavova politika má té doby jediný pevný cíl před sebou: territoriální zisk v Rakousích, jehož, nebylo-li možno dosíci pomocí císařovou, pokouší se nabýti podporou papežovou. Přemysl, jeho otec, zahajuje na konci života k Rakousům politiku obrany a pomsty, nemaje ještě naděje na nějaký zisk, Václav však poznává, že se brzy bude jednati o Rakousy jako o dědictví Babenberské, zahajuje tudíž k Rakousům politiku výbojnou.

Nejdříve doufá kořisti ti z nepřátelství vévody s císařem, jsa na straně císařově horlivým ve vykonávání vyhlášeného achtu nad vévodou roku 1236, doufaje, že se mu podaří aspoň něco ukořistiti ze zemí rakouských. Ale po dovršeném pokoření vévodově císař neprojevuje nikterak ochoty splniti jeho naděje, nýbrž naopak ukazuje zřejmě, že je všecky míní získati svému rodu.

Tak byl Václav ve svých nadějích na straně císařově zklamán, proto byl nyní tím ochotnější přestoupiti třebas i zjevně na stranu protivnou. Tehda právě jednatel papežský Albert Behaim prováděl propagandu po Německu proti císaři a hledal spojence. Prvního ovšem našel Fridricha rakouského, tehdy bezmocného. Kurie papežská proto snaží se smí-řiti Fridricha Rakouského s tím, jenž mu byl sice nejvíce již od dřívějších dob nepřátelský, ale jenž byl u císaře nyní nejvíce zklamán, totiž s Václavem, králem českým.

Proto již začátkem roku 1238 zvláštním listem požádal papež Václava, aby smíře se s Fridrichem, byl mu nápomocen k dosažení dědictví,[278] jehož byl zbaven. Mohl to učinitistím větší důvěrou ve výsledek, ježto právě té doby mu zaslal král Václav list někdy začátkem roku 1237, v němž se horlivě přimlouvá za splnění žádosti Anežčiny, co se týče původní řehole sv. Kláry. Václav se tam dokonce zavazuje slibem, že papeži ve všech věcech jeho a svaté církve přispěje, každé potřebě a přání papežovu ochotně vyhoví; jen když papež vyhoví žádosti jeho milované sestry, již miluje nade všecky lidi a cení ji jako vše ostatní dohromady: manželku, dítky a všechen majetek.

Byla to veliká přípověŘ, veliká koncese Václavova pro Anežku; papež již dříve dobře věděl o vlivu Anežčině, nyní však to slyšel z úst samého Václava. Ale právě to mu také dávalo výstrahu, aby nejdříve žádal Václava o splnění aspoň jednoho ze svých přání, totiž smíření s Fridrichem Rakouským před odpovědí, již musel Anežce poslati ve smyslu odmítavém.

Proto také odpověŘ Anežce nedával dotud, dokud neměl vyřízenu politickou věc, k níž tak nutně potřeboval Václava.[279] Účinek žádosti papežovy byl ten, že se Václav dal nakloniti k tomu, aby se smířil s Fridrichem prostřednictvím vévody Oty Bavorského.

Přijal pozvání ke schůzce do Pašova, potom k definitivní úmluvě do benediktinského kláštera v Luhu nebo Komárově u Brna. Tam však tvrdě využil nouze Fridrichovy a přímo žádal předně, aby vévoda, až bude uveden v země, postoupil mu celou část Rakous vlevo Dunaje a současně smluveno nejdůležitější: politický sňatek syna Václavova Vladislava s neteří Fridrichovou Gertrudou. Nejdůležitější bylo to proto, že Fridrich dosud neměl legitimních potomků, a při jeho zhýralém životě a rozháraných manželských poměrech nebylo mnoho naděje, že je obdrží. Tak Gertruda mohla býti pokládána za dědičku.[280]

Tak byl Václav otevřeně v táboře, císaři nepřátelském, když pomáhal, ač zištně, klatbou stiženému Fridrichovi do jeho území. Fridrich také českou pomocí v brzku též zemi opanoval. Ale otevřený přestup nutně Václava strhoval dále i tam, kam aspoň prozatím nechtěl, totiž k volbě vzdorokrále podle návodu kurie, jak celou věc dovedl zagitovati obratný vyslanec papežský Albert Behaim. Císař byl již od nějakého času v klatbě papežské a volba vzdorokrále byla nařízena papežem.

Ale moc císařova v Německu ještě byla příliš pevná a koalice knížat, sehnaná narychlo Behaimem, příliš různorodá a nejednotná, než aby se mohlo něco takového vážně za-číti. Mezitím následuje vzájemná letáková akce, jíž obviňuje papež císaře a císař zase papeže ze všeho zlého.

Význačno jest pro mocenské postavení Čech ve straně papežské, že právě Čechy stávají se té doby východiskem agitace papeži příznivé.[281]

Ale poměry v říši radily přece Václavovi, aby v horlivosti pro papežskou stranu byl zdrženlivějším. Vévoda Fridrich, ač měl za vše nyní co děkovati Václavovi a ač byl zavázán slavnostním slibem, chtěl se nyní slibů zbaviti.

Byl nouzí donucen k závazkům, jež ho nyní tísnily. Východisko z nich viděl nyní v tom, když se mu podaří smířiti se s císařem.

A nacházel i ochotné pomocníky ve věrných přívržencích strany císařovy. Biskupové frisinský a pasovský, s Fridrichem dříve již spřátelení, a zvláště arcibiskup solnohradský Eberhard zahájili již před 23. listopadem 1239 vyjednávání v tom směru s císařem.

Papež nyní cítil, že je ohrožen ve svých plánech; proto 23. listopadu nařizuje svým plnomocníkům v Německu, aby důrazně napomenuli arcibiskupa, jenž proti své přísaze, že bude dbáti cti církve římské, snaží se vévodu smířiti s exkomunikovaným císařem. V případě neuposlechnutí hrozí jak jemu, tak oběma biskupům klatbou.

Téhož dne však také poroučí Behaimovi, aby zakročil u Fridricha, aby splnil svůj slib vůči Václavovi, jinak jemu hrozí též klatbou, zemi pak jeho interdiktem. Zároveň nařízeno přísně, aby proti Čechám nic nepřátelského nepodnikal.[282]

Z tohoto kroku papežova jest viděti, jak důležitý byl král český pro papežskou stranu a jak tedy papeži záleželo na všem, čím mohl býti král český udržen v zájmech jeho plánů.

Ale toto zakročení nepomohlo, k dohodě Fridricha s císařem došlo přece, nyní jedinou nadějí papežské strany byl v říši Václav. Do jeho zemí též přenesl svou působnost i Albert Behaim. Odtud řídí celý boj proti neposlušným biskupům, arcibiskupům a zvláště proti Fridrichovi Rakouskému, jenž při své neoblíbenosti mohl snadno interdikt, vyhlášený nad jeho zemí a exkomunikaci svou zaplatiti novou ztrátou zemí. Ale to nepomohlo. Neposlušní biskupové v čele s arcibiskupem salzburským přispěli možné nouzi Fridrichově.

Věc papežská i na straně české začala se kolísati. Václav poznal, že splnění svých plánů nedojde ani pomocí papežovou.

Mimo to pracovala i strana císařská, aby získala Václava; i ona dobře znala jeho význam a proto říšská vláda nedospělého krále Konráda, syna císařova, sama vyhledávala styky s Václavem. Ale i nebezpečí hrozilo Václavovi nyní, když se vévoda smířil s císařem. S Fridrichem mohl se nadíti jen války, zvláště chtěl-li dosíci svého plánu, ale pak byl napaden se všech stran přáteli císařovými.

Proto místo příprav na budoucí volbu vzdorokrále, jak doufal vyslanec papežův, nastalo vyjednávání se stranou císařskou. Snad k tomu také přispěla i rozmrzelost Václavova, že nebyla splněna žádost Anežčina. Ale rozhodující zde byly jistě politické otázky.

Tím nastalo na straně papežské pravé zděšení; nepomohly prosby ani hrozby Alberta Behaima; vévoda bavorský Ota, nyní osamocený, vymohl na Václavovi jen slib, že s dalším vyjednáváním posečká a bude jednati s jinými knížaty, až by o tom byl zpraven papež.

Byla-li tím strana papežská zbavena pomoci Václavovy, musela se vzdáti všeho dalšího jednání, zvláště volby vzdorokrále. Proto si vysvětlujeme dobře, že zplnomocněnec papežský Albert ve své zprávě, již podává papeži počátkem srpna 1240, nenachází dosti hanlivých slov na odsouzení jednání Václavova. Proto se utíká přímo k nadávkám na Václava, nazývaje Václava „rex Bohemiae vel potius rex blasphemiae"![283]

Ale i když v rozčilenosti králi „zlořečenému" vše zlé přisoudil, vrací se bezmocně zase jen k němu a radí papeži důtklivě, aby se v zájmu věcí církve obrátil ještě jednou vlídným listem na krále Václava a zabránil tomu, co chystá Václav na schůzi knížat. Tak opravdu Václava nepokládá již za pyšného, jenž si myslí, že knížata, kteří se k němu přidali z lásky k církvi a z nenávisti k císaři, nemohou obstáti bez něho, ba ani ne žiti, jen pokud on dovolí, jak mu to v téže zprávě podávané papeži, vytýká, nýbrž opravdu Václav jest mu tak nepostradatelný, že bez něho knížata skutečně nic nemohou podniknouti, jen pokud on dovolí!

Mimo to důtklivě radí papeži, komu má ještě psáti, jen aby Václava získal. Papež měl psáti Bohuslavovi, synu Slavkovu, dále Budislavovi, synu Jaroslavovu, ale zvláště a především ať píše králově sestře, jeptišce, jejíž radou se král prý nejvíce řídí, aby bratra svého odvrátila od toho úmyslu a obrátila k oddanosti k papeži. A ke konci vraceje se ještě jednou k svým návrhům, prosí papeže, aby ve všem vyslyšel sestru krále českého Anežku.

Byla to jistě ozvěna hlasu, jejž zaslechl Albert Behaim z okolí Václavova. Příčinou rozhodnutí Václavova nebyla sice ona odmítavá odpověŘ papežova na Anežčinu žádost, ale právě i ona pomáhala zatemňovati poměr mezi králem a papežem v té kritické době a byla, ne-li příčinou, aspoň dobrou výmluvou Václavovi, že se nechtěl dle úmyslu Behaimova stavětí v nebezpečí pro věci papežské strany a vyhledával raději smíru s císařem.[284])

Nebyl to vlastně odpad Václavův, „lapsus", jak Albert Behaim v prvém rozčilení prohlásil, nýbrž byla to jen politická opatrnost, jež tehdy radila nevystavovati se proti tak mocnému protivníku do nejostřejší oposice, jak si to zplnomocněnec papežský v přílišné horlivosti z té duše přál. Byl to jen opatrný ústup a pozatímní vyrovnání, a k tomu radil Václav i příbuznému svému Otovi Bavorskému. Boj ovšem v Itálii mezi kurií a císařem pokročil ve vývoji přímo ve vášnivý zápas na život a na smrt. Václav se jen nedal vyprovokovali k neprozřetelnému kroku, kterým by byl upadl sám v nebezpečí. Ostatně volba vzdorokrále i samému Behaimovi se zdála věcí, s níž se musí posečkati po „odpadu" krále českého a po odmítnutí kandidatury se strany dánského prince.

Od úmyslu však Albert Behaim neupouští, nýbrž nabízí královskou korunu dokonce Fridrichovi Rakouskému nebo synu sv. Alžběty Heřmanu Durinskému. Ale co však pokládá pro papeže za jedině důležito, jest, že v listě hned 5. září 1240 znova navrhuje papeži, aby psal králi českému a vyzval jej k větší a lepší horlivosti. Z toho je viděti, že s tím „lapsus" nebo odpadem krále českého nebylo to tak zlé, když jej papež má znova napomenouti jen k větší horlivosti.

A zase má papež psáti již jmenovaným rádcům a zvláště Anežce, aby krále ve službách církve podporovali a přivedli jej k poslušnosti církve. Ovšemže všecky tyto snahy a rady byly marný, když boj proti císaři nebyl na severu věcí tak populární jako v Itálii mezi lombardskými městy.

Václav i Ota Bavorský musili přistoupiti dodatečně aspoň k písemnému usnesení knížat, nabízejících prostřednictví mezi císařem a papežem. V omluvném však listě papeži píše v únoru 1241 Ota Bavorský, aby papež nedbal podpisů jeho a krále Václava, jež oba prý se musili na list smírný připojiti, ač jim na vyslyšení nezáleží.[285]

A Albert sám ještě o měsíc později píše papeži, dožaduje se zvláštního vyslání kardinála-legáta na sever, praví, že le-gátovi přijde vstříc do Uher a odtud doufá, že jej dále dovede Václav a jeho švagr Jindřich Pobožný. Tak tedy na straně papežské byl Václav neustále brán v úvahu.

Ale na Václava pomýšlela i císařská strana; císaři mnoho tehdy záleželo na Václavovi. Na podzim roku 1241 píše mu císař list, v němž si stěžuje na odpad arcibiskupa kolínského

a na „štvavá kázání" tamních minoritu; žádá Václava o zachování věrnosti a slibuje, že až zvítězí, nechce jeho království umenšiti, nýbrž mnohonásobně rozšířiti.[286]

Ale Václav držel se v reservě i zde, maje na mysli jen jeden cíl: Rakousy. Podle této otázky bylo možno Václava získati nebo odpuditi. Kurie papežská s novým papežem In-nocencem IV., rodilým Janovanem, bystrým právníkem, brzy to pochopila a proto také ve znamení této otázky snaží se Václava úplně odvésti od strany císařské.

Václav byl sice zahrnován císařovou přízní, po odpadu i arcibiskupa mohučského Sigfrieda byl jmenován 1242 s Jindřichem Raspe prokurátorem svaté říše římské v Německu, ale bylo to jen vnadidlo, jež Václavovi nedostačovalo.[287] To dobře věděla kurie a proto Innocenc mínil Václava získati také tímto způsobem.

Nejdříve v listě ze dne 24. listopadu 1244 píše lichotivě Václavovi a uděluje mu velikou výsadu, tehdy v rozeštvaných dobách velmi důležitou, že žádný legát nebo jeho zplnomocněnec nemohl stihnouti Václava klatbou a jeho země interdiktem a brzy nato uděluje jeho synu Vladislavovi dispens od kanonických překážek k sňatku jeho s neteří a dědičkou Babenberskou Gertrudou.

Tento sňatek pro Václava tak důležitý byl nyní i zájmem kurie papežské a nelze se proto diviti, že kurie, když vrtkavostí vévody Fridricha se měl zmařiti a změniti dokonce ve sňatek Gertrudy se znova (již po třetí) ovdovělým císařem, hned zasáhla a přičiňovala se o zmar tohoto plánu. Zejména působila na mladou Gertrudu zdůrazňováním klatby císařovy, takže sama Gertruda brzy prohlásila, že si exkomunikovaného císaře nevezme.

Odporem Gertrudiným byla prozatím naděje císařova zmařena, ale Václav byl důtklivě upozorněn, že se plány jeho kříží s císařovými plány. Zmarem sňatku císařova byl však Václav dosud udržen ve spojení se stranou císařskou. Císař jej také počítá mezi své straníky, když mu posílá manifest, jímž se ohrazuje proti svému odsouzení a exkomunikaci na sněmu Lyonském dne 5. srpna 1245.

Proč nepřešel Václav raději hned do tábora papežského, když se jeho naděje u císaře nemohly splniti?

Zde byl zadržen nepříjemnou otázkou obsazení biskupství olomouckého. V Olomouci byl zvolen kapitulou po smrti biskupa Roberta ze středu kapituly biskupem Vilém. Ale kapitula byla metropolitou mohučským při visitaci, při níž nalezeny zlořády v samé kapitule, stižena klatbou, když se soudu metropolitově nepodrobila. Volba byla metropolitou prohlášena za neplatnou a metropolita Sigfried používaje svého práva, jmenoval biskupem kanovníka Hildesheimského Konráda z Friedberka, příbuzného známého milce Václavova Ojíře z Friedberka. Ale kapitula podala stížnost k papeži a neopominula nového biskupa označiti jako straníka proklatého Fridricha, jenž se zove císařem. Tak přišla ta otázka před papeže. Papež však tehdy maje urputný boj s císařem, snažil se nyní při každé příležitosti všude potírati všecky straníky a pomocníky císařovy, zvláště z duchovního stavu.

Proto suspendoval na ten čas i pravomoc volby mnohých kapitul, aby zvláště stolce biskupské byly obsazeny spolehlivými kandidáty papežské strany. Tak i obsazení biskupství olomouckého bylo částí jeho programového boje proti císaři. Konrád z Friedberka byl dosazen metropolitou mohučským, jistě ne-li na popud Václavův, pak aspoň v dorozumění s ním. A Václav nepatřil ještě zcela, ač papež vyhledával jej a vyznamenával privilejemi, ke straně papežské. Proto nařknutí sesazených členů kapituly olomoucké se jevilo papeži tím pravdivějším.

Proto papež v otázce olomoucké postupoval programově, nemoha se nyní ohlížeti na Václava, a jmenoval dne 20. září 1245 novým biskupem dosavadního probošta v Lubeku a Magdeburce, a papežského kaplana Brunona ze Schauen-burka, cizince to ze starého saského rodu.

Ale tento přímý zásah kurie papežské byl Václavovi velmi proti mysli; zde bylo potřeb, nějak smířiti Václava s tímto programovým zásahem papežovým. Nikdo necítil tak dobře potřebu toho, jako zase sám papež. Proto se obrací ještě den před jmenováním nového biskupa na krále Václava zvláštním listem, v němž mu odporučuje nového biskupa, svého chráněnce. Ale to nestačilo, papež to dobře věděl. Dokladem toho jsou tak četné listy, jež posílá papež ještě téhož dne, kdy jmenoval Bruna biskupem, na všecky strany, ke všem osobám duchovním i světským, jež měly nebo mohly míti vliv na Václava.

Byla to ovšem zase především sestra Václavova Anežka, jíž zvlášť důtklivě píše, poněvadž od ní čeká nejvíce vlivu v té věci na smýšlení bratrovo. Píše jí mezi jiným takto: „Proto jsme považovali za potřebné zbožnost tvou pozorněji napomenouti a spolu i povzbuditi, ukládajíce to tobě na odpuštění všech tvých hříchů, abys téhož krále k tomu ú-činně napomenula a tak navedla, aby se snaha tvé bedlivosti ukázala také skutkem a my právem odporučovali tvou horlivost."

Píše i synům Václavovým Vladislavovi a Přemyslovi, píše sestřenci Václavovu Filipovi Korutanskému a té doby jeho kancléři, legátu Filipovi, biskupu Ferrarskému. Poslednímu dává návod, aby působil na Václava jak sám, tak i prostřednictvím Jindřicha, lantkraběte durinského, dále Oty, vévody bavorského, Jindřicha míšeňského a Jana a Oty, markrabat braniborských.

Vše to ukazuje, jak velice papeži záleželo nejen na provedení tak nutného opatření v tehdejším boji, nýbrž jak mu záleželo na českém králi a jeho blahovůli.[288]

Ale právě také jest viděti, jakou důležitost přikládá v těchto věcech Anežce, když zvláště ji nejvíce napomíná a vlastně od ní přímo žádá skutečné splnění své žádosti, připomínaje výslovně, že podle toho se ukáže snaha a její duchovní horlivost skutkem. Jistě dobře věděl, že to s jistotou může očekávati.

A Anežka, vždy pokorná a oddaná dcera církve, cítí i nyní s Otcem křesťanstva více než s politickými zájmy svého bratra, působí podle návodu papežova tak, že se Václav konečně smiřuje s papežským opatřením. Působí sice ještě jako setrvačností nějaký čas hněv a odpor Václavův, nežli se rozloučí s oblíbeným kandidátem, bratrem to nejmilejšího svého rytíře. Ale již počátkem roku 1247 sám Václav se rozhoduje, povoluje novému biskupu vstup do diecése a pohne svého chráněnce k odstupu, zjednávaje mu náhradu i satisfakci.

Oficielně sice se tak nedělo bez přičinění nového legáta papežského, kardinála Petra, ale ve skrytu změnu smýšlení Václavova způsobila jistě něžná a láskyplná domluva milované sestry Anežky. A to se dálo právě tehdy, když Anežka měla v ruce již definitivní odmítavou odpověŘ' papežovu na svou žádost o původní františkánskou řeholi, do níž tak vroucně vkládala žádané ideály sv. Františka.

A Anežka jistě radou a přímluvou ještě dále pracovala pro hlavu církve, až úplně získala bratra pro papežskou stranu. Anežka již při své zbožnosti a oddanosti k církvi se o to snažila, aby v tehdejším boji podporovala papeže proti bezbožnému nepříteli církve Fridrichovi, jenž se císařem nazýval. Nemáme-li proto přímých dokladů, pak to aspoň můžeme tušiti ze všeobecné nálady, jíž byl tehdy proniknut celý minoritský řád. Minoritě tenkráte spolu s dominikány byli zvláště od 1247 nejhorlivějšími hlasateli kříže proti exkomunikovanému císaři. Není sice přímých dokladů, že také u nás hlásání kříže proti Fridrichovi bylo zahájeno, ale všeobecná nálada tehdejšího křesťanstva, rozdvojeného na dva tábory, měla ozvěnu i u nás. Příznačno jest také, že se právě tehdy Václav odhodlal prohlásiti se otevřeně pro papeže.

Byl tu sice Albert Behaim od podzimu roku 1247, jenž také mohl působiti na Václava, ale protivný papežský jednatel jinak celým svým chováním a povahou, jak jej známe z jeho zpráv, jenž Václavovi se kdysi (bylo to roku 1243) stal dotěrností tak protivným, že jej chtěl dáti zabiti, byl by stěží sám proměnil tak najednou smýšlení Václavovo. Byly to spíše domluvy mocněji působící na svědomí, než vášnivé a často nerozvážné řeči Albertovy; byly to jistě domluvy Anežčiny a domluvy i jejích i Václavových důvěrných rádců, jimiž od delší doby byli minorité.

Kromě na Václava působily domluvy podobné i na přední šlechtice české, takže veliká část šlechty české béře na sebe kříž.[289]

Že na Václava působila zvláště Anežka, možno vycítiti snad i z té okolnosti, že právě toho roku 1247 vydává Václav, tehdy již zkrušený a zmalátnělý odbojem syna svého Přemysla, listinu na Kamýce s datem 22. září, kterou splňuje prosby míšeňského biskupa Konráda o darování statků na přímluvu „milované sestry" své Anežky za duši milého syna svého Vladislava.[290]

Nelze upříti, že Václavovi nyní radily samy poměry, jež byly zavládly v Čechách odbojem jeho syna, aby otevřeně byl papežovým straníkem. Neboť jen papež, jak pevně též sám doufal, mohl mu pomoci z nynější situace, k níž byl přinucen odbojným synem a jeho spojenci. Také u papeže co nejdříve zakročil žalobou. Papež také dne 22. dubna 1249 nařídil biskupu míšeňskému, aby Přemyslovi a všem stoupencům jeho uložil návrat k poslušenství Václavovu pod tresty klatby a interdiktu. Biskup a ostatní preláti, ježto přidáním k odboji stali se nehodni beneficií, měli býti suspendováni a nahrazeni jinými. Biskup míšeňský měl také rozvá-zati Václava ze všech slibů a přísah, k nimž byl přinucen, zvláště, že postoupil trůn svému synu a mimo to měl zbaviti všecky přívržence Václavovy klatby, do níž upadli pro žhářství, pomáhajíce starému králi k návratu. Podobnými hrozbami a tresty zakročil snad i nový král německý, chráněnec papežův, Vilém Hollandský.[291]

Hrozby a tresty papežovy opravdu více pomohly než branná moc Václavova, již si přivedl z Míšně na pomoc. Václav téměř bez boje zjednal si přístup až ku Praze a když znenadání zrána dne 5. srpna objevil se před Prahou, poddala se mu skoro bez boje, prý zradou některých měšťanů. Odpoledne téhož dne vjel Václav se svým průvodem do Prahy. Vyšlo mu vstříc slavné procesí v čele s duchovenstvem a hlavně minority. Za hlaholu zvonů a jásotu lidu uvítal jej i biskup Mikuláš a uvedl jej tam, kam Václava nejdříve srdce táhlo, k jeho milé sestře Anežce do kostela a kláštera sv. Františka, kdež mu Anežka také připravila pohostinství. Anežka také to byla, jež zprostředkovala mezi otcem a synem Přemyslem první smír, jímž byl Přemysl i se svými věrnými přívrženci přijat na milost; nato oba, otec i syn, se smířili, davše si políbení pokoje za obecného pohnutí až k slzám.

Václavovo vítězství bylo také vítězstvím strany papežské v Čechách, a o toto vítězství vedle událostí politických měla zásluhu i Anežka. A Stolice apoštolská, jíž byla tak oddána a pro niž tolik učinila, chtěla ji aspoň poněkud odměniti. Povolením žádosti o původní řeholi to nešlo a jiných žádostí kromě ideálů františkánských Anežka neměla, jen zbožnost a oddanost Bohu a církvi byla jí zároveň útěchou a radostí. Jen jednu ještě vroucí žádost měla Anežka, a ta se týkala jejího milého založení pro slabé a nemocné, jež svěřila onomu bratrstvu, kterému se dostalo její přímluvou již dříve kanonického potvrzení, jako samostatného řádu. A nyní Anežka ještě žádala o zvláštní odznak pro tento řád. A tu papež jí milerád vyhověl. Dnem 10. října 1250 zmocňuje biskupa Mikuláše, aby vyhledal řádu špitálnímu zvláštní odznak. Biskup tomuto rozkazu papežovu učinil zadost tím, že 17. června 1252 v slavnostním shromáždění v kostele u sv. Petra odevzdává řádu zvláštní znak, totiž k červenému kříži ještě červenou šestihrannou hvězdu.[292] Ale papež chtěl ještě jinak odměniti zbožnost a oddanost Anežčinu. Ostatně potřeboval zase jejího laskavého slova a přímluvy u bratra Václava. Jednalo se o značnější peněžitou pomoc papežské Stolici v boji proti Fridrichovi a Štaufům vůbec.

Proto hned začátkem roku, 15. ledna 1251, posílá jí po minoritech vzácné ostatky svatých z Říma. Celá Praha byla v slavnostní náladě a vyšla ve stkvělém průvodu s duchovenstvem v čele vstříc minoritům, kteří přinášeli ostatky. Jako vzácný dar vděčnosti a uznání samé hlavy křesťanstva zbožné Anežce byly uloženy se vší slávou v kostele sv. Františka.

BRATR A SESTRA

Název této kapitoly „bratr a sestra" dal by se bezmála nadepsali nad celý průběh vlády i celého života Václavova. Třebas politické záležitosti tak často šly i za Václava jiným směrem, než ukazovaly rady Anežčiny anebo si jich ani nevšímaly, přece celá řada jiných věcí, jež se tak mocně uplatňovaly ve výsledním směru života i vlády Václavovy, řídila se pravidlem něžné a vroucí oddanosti a lásky k jeho milé sestře-klarisce u sv. Františka.

Celý Václavův život jako by se podobal řece, tekoucí klidně, pozvolna rovinou vykázaným řečištěm. Jen občas vystupuje z mezí svých břehů a rozlévá se nad břehy po širé rovině a zabírá zdánlivě jiný směr, přece po opadnutí vod proudí opět klidně svým řečištěm. Celý běh jeho vlády omezovaly břehy jeho důvěrných rádců a zvláště nejdůvěrnější a nejmilejší rádkyně, sestry Anežky. Jen někdy rozlévaly se proudy jeho snah šířeji, než byly jejich rady, dávajíce si nový směr, ale to bylo přece vždy jen na čas anebo jen zdánlivé.

To dobře vycítili a také dobře dovedli odhadnouti jak papežská kurie, tak i její jednatelé v Čechách a v Německu, zvláště již často jmenovaný Albert Behaim, v jehož charakteristických listech papeži o té věci jsme se mohli náležitě pře-svědčiti. Nebylo tedy divu, že kurie papežská, jak jsme v předešlé kapitole slyšeli, vydatně používala oddaných služeb vždy pokorné Anežky-klarisky. Byloť to obecně známo i v cizině, že kdo chtěl něčeho dosíci od krále českého, obracel se především po každé na jeho nejmilejší rádkyni. Budeme však míti příležitost nahlédnouti i na rub této dobré pověsti o Václavovi, kde jest to králi s trpkou ironií a výčitkou vytýkáno a to od domácích lidí. Sledujeme v následujícím úkol, abychom poznali obě stránky vzájemných vztahů těchto tak něžně k sobě lnoucích duší rodu Přemyslovského: bratra a sestry.

Palacký, podávaje obecnou charakteristiku vlády Přemyslovy a Václavovy a vytýkaje zvláště změny, jež se udály za tohoto i onoho panovníka, dodává o Václavovi velmi případně: „Král Václav však v tom ohledu sotva více činil, nežli že se postavil tak říkaje v čelo pohybu, do kteréhož duch národu českého v dobách oněch přirozenou nutností se dával"

Jako byl Přemysl duch silný, tvůrčí, tak byl Václav nesen proudy tehdejší doby, jež nezadržitelně vnikaly do našich zemí. Přemyslova vláda byla též znamením nové doby, právě jím se začíná nová epocha dějin českých, vlastně bychom mohli říci dějin evropských v Čechách; ale Přemysl sám ji začíná, otvírá, jeho silná energie dává době té zvláštní zabarvení osobité, vtiskuje jí zvláštní ráz český. Václavova vláda však nic nezačíná, nýbrž ponechává proud sám vnikati do Čech a dává se úplně strhovati jím, nedává osobitého zabarvení, nevtiskuje samostatného rázu, nýbrž sama připodobňuje se jemu a stává se z české přímo kosmopolitickou.

Obecně se mluví o Václavovi jako o panovníku, jenž miluje cizí mrav a zvyky, cizí řeč zvláště německou, za něho proniká více cizina do Čech, než za jeho předchůdce.

To vše především souvisí s pokročilejší dobou v tom směru než byla doba předchůdcova; Václav nebyl sám, jenž byl nesen novými proudy, jenž zaváděl v zemi své cizí zvyky a mravy, často na odpor domácí reakce. Byli i jiní panovníci okolo Čech strženi týmiž nebo podobnými proudy novot a cizáctví. Toho svědectvím jest nám častý odboj tak zvaného „mladšího krále" proti králi starému, jenž v Čechách začal teprve až ke konci vlády Václavovy, asi roku 1247 a skončil po dvou letech.

Ale v sousedství, v Uhrách potrval bezmála celé třinácté století a podobné zjevy nacházíme v těch dobách i v državách sousedních Wettinů a Wittelsbachů.[293] Kolem mladšího krále se seskupuje nespokojená družina šlechty i duchovenstva, již jsou „zastánci" mravů i zvyků starých, domácích.

Proudy novot byly všude obecným zjevem, vzpoury proti nim takřka na denním pořádku. Tím by tedy nebyl charakterisován Václav. Bylť konečně i jeho syn, exponent nespokojených živlů „vlasteneckých" proti novotám a cizáctví proti otci, Přemysl, povaha tak silná a svérázná, později předmětem ještě větší nespokojenosti pánů; že nedošlo k volbě krále „mladšího" i za něho, bylo děkovati snad jen té okolnosti, že dědic byl ještě dítě. Zato bylo to tím osudnější pro Přemysla, že nespokojenci hledali spojení za hranicemi.

Ale co bylo u Václava charakteristickou známkou, byla jeho nesamostatná, kolísavá povaha, podléhající vlivu svého okolí. Avšak tím není řečeno, že by byl Václav beze všeho nadání a beze vší energie; tím by se byl stal hříčkou svého okolí a každého, kdo si jednou u něho získal trochu přízně. To však u něho nepozorujeme. Naopak vidíme jej pokračovati v celku v myšlenkách jeho otce, ač právě proto se mu v provádění plánů daleko nemohl vyrovnati. Mimo to u Václava jest zvláštní výběr osob, jež mívaly naň zpravidla rozhodný vliv.

V prvních letech se uplatňoval hodně vliv jeho matky Konstancie, královny-vdovy. Konstancie také pomáhala zprvu neopouštějíc dvora, udržovati tradice politiky Přemyslovy. Ale i potom, když podle vzoru své dcery Anežky se oddávala skutkům bohumilým, zbožnosti ve svém založení, klášteře Tišňovském na Moravě, nebyla bez vlivu na svého syna.

Toho svědectvím jsou četné listiny, jež byly vydávány jejím jménem nebo na její přímluvu. Proti tomu jest až nápadně mizivý počet listin, vydaných manželkou Václavovou, Kunhutou. Listin jí vydaných jest celkem jen sedm; v listinách Václavových se děje o ní výslovná zmínka až do její smrti jen šestkrát.[294]

O významu Konstancie ve vládě Václavově svědčí také to, že dokud byla Konstancie na živu, byla politika Václavova též ve jménu království uherského. Aby pomstil uraženou čest uherského královského rodu, počal Václav i první svou válku proti Rakousům. Fridrich Rakouský totiž zapudil manželku svou Sofii, sestru mladé královny uherské, a dal tím příčinu k válce s Uhry, jejichž uražené cti se ujal na přímluvu jistě Konstanciinu i Václav.[295]

Máme zde něco obdobného, co potom druhá princezna královského rodu uherského Kunhuta-Kinga způsobila na pomoc svému otci Bélovi IV., jak jsme se o tom již zmínili.

Smrt Konstanciina způsobila také veliký zármutek Václavovi, jak se o tom sám rozepisuje v listině, že „ne bez bolesti a vzdechů uvažoval v srdci o její smrti". Sám vypravil se k jejímu smrtelnému loži, aby byl přítomen její smrti 6. prosince 1240 a zúčastnil se jejího pohřbu v Tišnově, s nímž doprovázeli zesnulou svou dobroditelku četní zástupcové kapitul, opatství, far a klášterů.[296]

Mimo to měli značný vliv na Václava někteří šlechtici. Papežský zpravodaj Albert Behaim jmenuje zvláště dva: Bohuslava, syna Slavkova a Budislava, syna Jaroslavova.

A papežský zpravodaj byl jistě dobře informován o tomto způsobu jakési kamarilly dvora králova. Patřily do ní také ještě jiní šlechtici. Tak zvláště původce a hlavní pořadatel rytířských turnajů v Čechách Ojíř z Friedberka, s jehož bratrem Konrádem, jmenovaným biskupem olomouckým se později tak těžce Václav loučil. Patřili k ní jistě též jeho věrní při nastalém odboji Přemyslově, jako byli Boreš z Riesenburka, syn onoho Bohuslava, jehož jmenuje též papežský zpravodaj, Havel z Lemberka, Jaroslav, bratr onoho Budislava, syna Jaroslavova, jehož též jmenuje Behaim, Jaroš ze Slivna, Hrz mistr královské kuchyně, mocní páni na Žitavě Častolov se synem Jindřichem a Smil z potomního rodu Hronoviců a mimo tyto šlechtice i později biskup olomucký Bruno, hlavní to Václavova opora na Moravě.[297]

Ještě jeden člen této dvorské kamarilly schází, jenž byl Václavovi podle slov splnomocněnce papežova a zvláště podle slov samého Václava jemu nejmilejší a, jistě též nejvlivnější: toť byla sestra Anežka-klariska.

O zvláštním vlivu jejím bychom snad byli měli ještě jiné doklady, kdyby se nám byly zachovaly tak zvané „Příběhy krále Václava" v původní formě skladatele, současníka. Tento místní vlastně projev velikého publicistického boje, jak se o tom Šusta vyjadřuje, který v celé říši římské v posledních letech Fridricha II. provázel zápas mezi imperiem a papežstvím, byl zkomolen kompilátorem 14. století na nynější asi formu. Ale i tato zkomolenina něco napovídá, co bylo vlastně vynecháno.

V začátku totiž vypravuje spisovatel, co Václav v prvním roce a po více let činil dobrého a chvályhodného, ale později počalo se to kvapem horšiti. A nyní jmenuje ty kroky Václavovy k horšímu. R. 15. svého panování se oddal „libosti těla svého, počal milovati život v samotě a na hradech nebo domech k tomu vystavených s malým průvodem přebývati". To byl rytířský život, turnaje, honby se sokolem a jiné, to byla ona kamarilla dvorská, jež Václava obklopovala. Další krok jest zkomolen na pouhý výčet nových řeholí žebravých: dominikánů a minoritů, chudých panen u svatého Františka, templářů, křížovníků a četných klášterů jejich. Šusta praví, že v původním textu byla asi výtka králi, že na újmu domácího kléru zaváděl do země pouze cizí a nezvyklé řehole a řády, totiž bratří kazatelů, menších bratří, chudých panen a jiných, kteréžto všecky byly trnem v oku starším skupinám duchovenstva světského i řeholního a zvláště těm, kdož v nich viděli nejbezpečnější oporu nemilého vzrůstu papežské moci. Není vyloučeno, že tu spisovatel Příběhů vypočítával tuto jednostrannou přízeň královu způsobem káravým a že teprve kompilátor dal zkrácenému výtahu svému nezávadnou, objektivní formu výpočtu fundací končícím slovy: „A více domů týchž řeholí jest založeno v království českém se svolením téhož krále."[298]

K těmto výkladům Šustovým můžeme přidati ještě toto: Povolání řeholí nestalo se až 15. roku panování Václavova, naopak mnohé řehole přišly již za Přemysla, ale v počtu hojném a kléru domácímu odporném až za Václava a to již na začátku jeho vlády, dokud ještě podle skladatele dobře vládl. Ale od 15. roku korunovace Václavovy se začala vláda jeho horšiti tak, že bylo podle mínění skladatelova proti ní povstati. A tu se mu teprve přikládají za vinu všecky ty nemilé věci: turnaje, cizí zvyky a mravy, honby se sokoly, cizí rytíři, cizí řády a četné jejich kláštery. A ten rok 15. od korunovace, jež se stala 6. února 1228, byl rok 1243.

Toho roku nastoupil papež Innocenc IV. a boj císařství s papežstvím vstoupil také okolo toho roku do nejprudšího stadia, až se prudšími nárazy ozval také u nás.

Toho roku byl ghibelínský biskup olomoucký Konrád z Friedberka pohnán v září do Říma a místo něho stal se potom biskupem Bruno, jeden z nejvěrnějších stoupenců Václavových; nic nevadí, že to bylo vlastně proti vůli Václavově.

Další události, jimiž Václav byl lákán, pak vyzýván a konečně vtažen do strany papežské, ať to bylo vyzývání papežského zplnomocněnce Behaima, ať to byl papežský list, jenž jej získával zvláštní privilejí pro osobu královu a jeho království, ať to byla snažná přímluva Anežčina a domluvy i kázání zvláště minoritů na něž si císař stěžuje již na podzim roku 1241 pro jejich kázání v Kolíně nad Rýnem, to vše začalo spisovateli, ghibellínskému knězi, jenž patrně sám byl zbaven beneficia, roku 1243 nastoupením nenáviděného papeže, jenž tento boj tak rozhodně začal a tvrdě vedl. Roztrpčenému ghibellinu, obracejícímu se proti Václavovi, jímž podle jeho vlastního doznání církev římská zvítězila, utkvěl ten rok v paměti, kdy nastoupil onen papež a kdy začal se sesazeným biskupem Konrádem boj proti ghibellinům v Čechách. Kdybychom měli celý onen kus publicistického boje, dočetli bychom se tam podle všeho i podrobnějších zajímavostí, zvláště o Anežce-klarisce a o jejích minoritech, jichž obou a zvláště Anežčiny rady Václav tak rád užíval. Četli bychom tam asi též jakousi reakci na ty oslavy, jimiž zahrnovali potulní pěvci Václava v cizině. Byla by to asi děsná odpověŘ domácího ghibellínského staromilce na ono upřímné přiznání Václavovo papeži, jak milá a drahá jest mu Anežka. To byl ten rub listu, na němž za hranicemi byla napsána sláva a dobrá pověst krále Václava, rub to, jenž byl tím nervosněji tlumočen domácím spisovatelem trpkou ironií a bolestnými výčitkami, čím méně bylo naděje na návrat k bývalým řádům a tím na ztracená beneficia sesazeným ghibellinům. Neboť hlavními protivníky a žalobci sesazených nyní ghibellinů byly v Čechách právě žebravé řehole, jejichž vlivu Anežka tak ochotně upravovala cestu ke dvoru královskému jako nejoddanější a nejposlušnější dcera církve svaté a svatého Otce.

Spisovateli Příběhů nebyly tak proti mysli nové řády, jejich kláštery ani jejich rozšíření, třebas již za Václava dosti značné. Rivalita, jež nastala zvláště mezi klerem světským a mendikanty, myslím, že za Václava nebyla aspoň u nás tak akutní, aby vyvolávala již tak mocný ohlas v bojovném a zároveň obhajobném spise té doby. Ale proti mysli byla spisovateli zvláště jejich činnost v boji proti císaři a ghibellinům. A proto tím více proti mysli musela býti i činnost Anežčina, jež je do Čech vlastně povolala, jež jim zjednala přízeň královskou a jež s nimi prováděla nyní takový boj proti skupině duchovních, k nimž náležel spisovatel.

Minoritům spolu s dominikány byl zvláště svěřen duchovní boj proti Fridrichovi a jeho příznivcům. Papež píše v letech 1248—1249 několik listů provinciálů dominikánskému v Německu, provinciálů minoritů kolínských, provinciálů minoritů saské provincie, a k ní náleželi tenkráte i minorité našich i polských zemí, a ještě jiným provinciálům minoritů i dominikánů, v nichž znova a znova nařizuje a povzbuzuje, aby proti Fridrichovi a jeho přívržencům po celé říši německé hlásali kříž. Tak jest nade vší pochybnost jisto, že i naši minorité měli rozkaz kázati a jistě také, kde jim to bylo možno, skutečně kázali a povzbuzovali. Proto můžeme z toho souditi, že tehdejší činnost těchto řeholníků byla jistě v největší nenávisti u kněží i laiků druhu a smýšlení spisovatelova a také můžeme z toho s jistotou souditi, že také minorité použili všeho vlivu duchovního na krále a zvláště na Anežku, aby král český se ztotožnil s jejich horlivostí proti císaři a jeho přívržencům.

Že také spisovatel Příběhů jen v myšlenkách tohoto boje psal svůj spis, jde najevo z toho, že kompilátor 14. století nemaje již pochopení pro dávno minulé boje mezi císařem a papežstvím, vynechal původní skládání o mendikantech. Kdežto, kdyby byl našel v Příbězích ozvěnu boje mezi mendikanty a světským klerem, nebyl by ji jistě vynechal, poněvadž v nás tyto boje teprve ve XIV. století dostoupily svého vrcholu, jak jest odjinud dobře známo.[299]

Anežka sama jako duše Bohu a svatým ideálům oddaná, jak jsme slyšeli, neměla zájmu na těchto bojích ani na potírání té nebo oné strany tehdejší politiky světové, ale Anežka byla vyhledávána, Anežku církev tehdy potřebovala. O tom jsme již jednali. Ale potřeboval ji též bratr její Václav; a Václav ji vyhledával tím horlivěji, čím více naň doléhaly tíživé chvíle ke konci jeho vlády. Anežka mu byla opravdu tím, co o ní prohlašuje již v listě papeži Řehořovi IX. roku 1237, pravě tam otevřeně: „Svatý Otče, slibuji vám a připovídám, že od nynějška chci býti vám i svaté římské církvi ochotnější a rychlejší z té duše v každé potřebě nebo příhodnosti, veřejné i soukromé zvláště, když vyslyšíte prosby své zvláště milované dcery a nejmilejší mé sestry, jež sama vám právě podati ustanovila, jak obyčejem jest vaší laskavosti. Mějte, svatý Otče, to za jisté nade vší pochybnost, že tím, když zadost učiníte jejímu přání, mne se vší mou mocí podrobíte své moci v každém ohledu; a není divu, neboť ji miluji, abych pravdu řekl, jako manželku a dítky i všecken majetek a jí v srdci svém dávám přednost přede všemi lidmi."[300]

Ve světle tohoto přiznání Václavova posuzujme, čím mu byla v životě Anežka. Václav, povaha, jak ji můžeme z nepatrných drobtů zpráv, a to ještě stranických, zachytiti, více pasivní než činná, jež se ráda přikloňuje k duševní síle a energii povahy pevné a vyrovnané, vyhledává takové duše, u nichž nachází to, čeho se jemu nedostává. Nakloněn po otci k smyslnosti a jakémusi druhu lehkomyslného života, jak nám to chtějí říci Příběhy krátkým rčením, že se oddával rád „libosti těla svého", cítí i v tom svoji slabost a má obdiv, úctu a zvláštní příchylnost k duši, již najde v tom ohledu tak pevnou a silnou, jakou se ukazovala již v útlém věku Anežka.

Rytířské ideály nesly s sebou zvláště úctu k ženám, a to k ženám, jako ideálu vší krásy, ušlechtilosti, čistoty, zbožnosti a svatosti. Václav byl nadšený rytíř, za něho se hrne přímo překotně rytířství do našich krajů, jest milovníkem písní rytířských a příznivcem potulných pěvců, již opěvují krásu, ušlechtilost a ctnost panenskou. A takovou duši má Václav ve své něžné, čisté a pro nejsvětější ideály nadšené Anežce. Anežka jest tou opěvanou krásnou, čistou, ušlechtilou duší. A nyní představme si Anežku, jak se nám jeví jako pravá dcera Přemyslova: nadšená sice, ale též energicky rozhodná stůj co stůj prováděti ideály do důsledků, jak ji poznáváme z celého jejího jednání, zvláště v provádění ideálů svatého Františka s Kláry. Tyto dvě povahy musely přirozeně přilnouti k sobě nejněžnější láskou bratra a sestry, jež vpravdě převyšovala u Václava veškeru lásku a příchylnost k manželce a dítkám, jak to sám pěkně vyznává.

Kunhuta byla Václavovi jen ženou, Anežka svou duševní silou, energií a vznešeným idealismem „paní jeho rytířského srdce".

Tak se rozvinula ušlechtile mezi dvěma dušemi, sobě sice nerovnými, ale sebe povahově tak krásně doplňujícími, láska v tom nejkrásnějším smyslu a zahřívala teplem tak často chladné a snad samými boji a intrikami naplněné okolí Václavovo.

Dokud byla na živu matka Konstancie, byla u syna jako strážný duch, milující jej vroucí láskou mateřskou. Snad vzpomínky na bolestné kdysi poměry na dvoře nebožtíka krále, manžela právě před narozením Václavovým, kdy jí hrozil osud Adélin, dávaly Konstancii zvláštní něžnou a vroucí lásku právě k tomu dítku, jež ji narozením vysvobodilo z pohany a jehož viděla nyní na trůně. Proto syn jí také na královském trůně splácel tuto lásku a mateřskou péči něžností opravdu synovskou.

Ale po smrti milované matky neměl Václav nikde duše tak nezištně jej milující, leč v jediné Anežce, své milované sestře a „paní srdce jeho". Rádcové důvěrní ze stavu domácích šlechticů i z příchozích rytířů čekali rádi na odměny a Václav byl nucen rozdávati a dobře platiti věrnost a dobré rady. Snad jen dva z domácích šlechticů zvláště se mu zdáli nezištně oddáni a těm věnoval největší důvěru. Papežský plnomocník Behaim je asi dobře uhodl, když o nich psal samému papeži: Bohuslava, syna Slavkova, a Budislava, syna Jaroslavova.

Ale nejnezištnější byla nejmilejší sestra-klariska u svatého Františka. Proto po smrti drahé mateře byla ona jeho ochranou duchovní a útočištěm i se svými chudými pannami u sv. Františka, se svými milými menšími bratry, zvláště u svatého Františka a se svými milými křížovníky u pražského mostu.

Proto bývalo jeho časté obydlí, po drahný čas „v samotě a na hradech neb domech k tomu vystavěných", jak píší Příběhy. Rozdělují trojí druh příbytků, Václavovi od té doby milých; totiž samoty, hrady a domy k tomu vystavěné, kde mohl podle dalšího rčení jen „s malým průvodem samoten přebývati". Jistě do tohoto trojího druhu oblíbeného přebývání králova patřily některé kláštery, nedávno nebo právě vystavěné pro nové řády a obzvláště byl to klášter, kam si chodíval po únavě tělesné i duševní odpočinouti a duchovně se posíliti, klášter jeho milé sestry u sv. Františka. Příběhy také hned dále začínají zkomoleným výpočtem domů řeholních ve městě Pražském, totiž bratří kazatelů u sv. Klimenta, menších u sv. Jakuba, chudých panen u svatého Františka, templářů u sv. Vavřince, špitálníků neboli ohvězděných u sv. Petra v ulici Německé. A více domů týchž řeholí je založeno v království českém se svolením téhož krále."

Výčet těchto domů řeholních zdá se, jako by nebyl náhodný, nýbrž jako by to byl zároveň zbytek z původního vypravování a původního popisu, kde se Václav zdržoval v samotě a v „domech k tomu vystavěných". Snad to jest zbytek jakéhosi sarkasmu spisovatelova, že Václav si je vystavěl pro pohodlí své a svých oblíbenců: cizích řeholí.

V těchto aspoň samotách a domech jej shledáváme velmi často i při vydávání listin darovacích i jiných. Nehledíc k tomu, že jsou to zpravidla nebo velmi často dary pro nové řehole, bývají na nich často svědky jednotliví řeholníci, zvláště minoritě a mezi nimi zvláště oblíbený zpovědník a rádce Anežčin: Konrád z Wormsu, jehož si Anežka i na papeži vymohla proti řádové kapitule, jež ho volila provinciálem.

Nejvíce však zmínek v listinách jest o „milované sestře Anežce". 29. března roku 1234 osvobozuje mistra Reynarda, měšťana pražského, ode všeho vymáhání platů na prosby matky Konstancie a „nejmilejší sestry naší Anežky, panny přeslavné, jíž onen obdarovaný zásluhy věrnosti a služby oddanosti svého času ochotně prokázal". Milost tuto prokazuje „mimo veškeren řád jeho spoluměšťanů, a to navždy".

Téhož roku 2. října daruje druhý bratr Anežčin, Přemysl, moravský markrabě, špitálu sv. Františka ves Rakšice, kterou byl daroval svého času Anežce, „jež se Bohu zasvětiti ustanovila, na její žádost k užitku chudých, ve špitále žijících". Příštího roku 12. února opět na přímluvu Anežky, milované dcery své, uděluje Konstancie majetek, koupený od německých rytířů, špitálu kláštera svatého Františka. Asi o dva roky později přijímá Václav Anežčin špitál sv. Františka pod svou královskou ochranu a uděluje mu veškery svobody a privilegia vyšehradského kostela. Mimo to uděluje mu právo asylu tak, jako předtím roku 1234 21. března udělil klášteru klariskému u sv. Františka, což jistě učinil zase na žádost Anežčinu, nebo sám z ohledu na milovanou sestru.

Roku 1240 daruje král špitálu sv. Františka, jejž zřídila milovaná sestra Anežka, kostel na hoře svatého Hipolyta u Znojma, při čemž svědkem jest i fr. Konrád z Wormsu, rádce Anežčin.

Věda, že jedinou radostí Anežčinou, již jí může způsobiti, jsou dary na oslavu domu Božího, dává Václav jeptiškám řádu cisterciáckého v Oslavanech ves Poteč se vším příslušenstvím a všemi příslušnými právy za jakési posvátné skvosty: totiž: obraz, zlatý kalich, ozdobený drahokamy, dvě křišťálové konvičky, jež v červenci r. 1245 posílá darem k užívání klášteru nej dražší sestry své Anežky, služebnice Kristovy.

Téhož roku na přímluvu Anežčinu královna Kunhuta prodává ves Přeštice kladrubskému klášteru za 1300 hřiven stříbra, jichž bylo užito na zaplacení stavby a zařízení kláštera u sv. Františka. Majetek ten kdysi byl také k tomu účelu darován Václavem klášteru Anežčinu. Svědky tohoto výkonu byli bratři Mladota a bratr jeho Mrakota, první z řádu německých rytířů, a druhý bratr menší, jehož Anežka vyslala.

Smrtí svého nadějného syna Vladislava dne 3. ledna r. 1247 ztratil Václav všecky naděje, jež ho poutaly k smělým krokům, aby nabyl dědictví Babenberského. Vladislav byl manželem dědičky Rakous Gertrudy. Jeho bolest byla tak veliká, že se v první chvíli nedovedl vzpamatovati z obvyklé malátnosti, ba nová rána snad ji ještě stupňovala.[301]

Zde byla to opět milovaná Anežka, jež mu mohla poskytnouti svou zbožností útěchy. Vyjadřuje to zřejmě listina z té doby, vydaná na osamělém hradě Kamýce z 22. září r. 1247. V listině té Václav za spásu duše milovaného syna Václava daruje některé statky na prosby míšeňského biskupa Konráda a na žádost milované své sestry Anežky sv. Janu Evangelistovi a sv. Donátu, mučedníku, patronům míšeňským. K zející ráně po ztrátě nejstaršího syna připojila se totiž ještě druhá, větší bolest pro Václava, totiž vzpoura mladšího syna Přemysla Otakara, jež počala v červenci toho roku tím, že nespokojení velmožové čeští použili ústraní, jehož král tím více nyní vyhledával, a provolali v Praze mladším králem Přemysla, s nímž se otec, „starší král", musel o vládu rozděliti. Královna Kunhuta dlouho nepřežila těch ran a zemřela uprostřed zmatků a bojů mezi otcem a synem 13. září 1248.

Smutné boje se rozpoutaly po celých Čechách a na Moravě mezi otcem a synem, v nichž Václav byl dvakráte donucen k narovnání se synem o rozdělení vlády, aby byl jen starším králem vedle syna svého, krále mladšího.

Tehdy jistě, když hořem zemřela manželka a matka, přirozená prostřednice mezi synem a manželem, pukalo také žalem něžné srdce Anežčino. Milovala z té duše bratra, cítila jeho bolest a ránu z úmrtí synova, ale přece nezatvrzovala se nad jeho mladším synem Přemyslem, za nějž se měla státi co nejdříve přímluvkyní u otce.

Dne 22. dubna roku 1249 došly konečně papežské dekrety, jimiž se rušila všecka ustanovení smluv dosavadních mezi otcem a synem. Papež nařizoval věrnému spojenci Václavovu, biskupu míšeňskému Konrádovi, aby Přemyslovi i všem jeho stoupencům uložil pod trestem klatby a interdiktu návrat k úplné poslušnosti otcově. Biskup Mikuláš a všichni preláti a kněží, kteří se přidali k odboji, byli zbaveni beneficií a nahrazeni jinými. O dva dny později dekret papežský rozvazuje Václava od všech přísah a smluv, k nimž byl v odboji přinucen. Mimo to byli zbaveni trestů církevních všichni, kdož pomáhajíce staršímu králi, dopustili se žhářství nebo jiných zločinů.

A podobné listy s rozkazy a hrozbami přišly i od nového římského krále Viléma Hollandského. Tyto listiny účinkovaly vůčihledě a přívrženců Václavových přibývalo, jako jich na straně mladšího krále ubývalo.

Pomocí papežskou i krále Viléma Holandského zjednává si Václav v následující době pod rouškou mírumilovných úmyslů půdu i nové přívržence v Čechách, zbrojí pod zástěrou chystaného tažení do Uher, aby potom v srpnu utvořiv si tajně, hlavně asi pomocí horlivých bosáků (minoritů) a získáním biskupa Mikuláše dostatečnou přízeň v Praze, udeřil náhle na hlavní město synovo a zvítězil v několika dnech úplně.[302]

Odpoledne dne 5. srpna vjíždí Václav se svým průvodem do Prahy. Vítěznému králi vychází vstříc biskup Mikuláš s duchovenstvem a zvláště menšími bratry, s procesím a u velkém množství lidu obojího pohlaví a uctivě jej uvítav, vede krále v průvodu do kostela svatého Františka s velkou radostí lidu. Druhého dne po svátku Nanebevzetí Panny Marie Václav (16. srpna) oslavil své vítězství děkovnou slavností v kostele a po ní dal uspořádati skvostné hody v klášteře sv. Františka svým nejpřednějším věrným, jak duchovním, tak i světským. Neboť toho dne, oděv se ve všecky o-zdoby královské, přišel do kostela svatého Františka a vzal korunu královskou, kterou mu posadili na hlavu biskupové pražský a olomucký a tak oblečen v plášť královský a drže v rukou jablko a žezlo slyšel slavnou mši svatou, kterou sloužil biskup olomucký, k jejímuž slavení opatřil mnoho voskových svíc pro libost i milost královskou. Po ukončení mše svaté přistoupilo se k hodům, které připraveny byly s nádherou královskou. Při nich byli řečení biskupové a jiných kostelů preláti. Páni pak čeští podle povinností úřadů svých, ozdobeni rozličnou slavnou úpravou, slušně a důstojně k tomu přisluhovali. Mezi hostinou poslal král také pro syna svého a pro pány, kteří se jeho přidrželi, aby co nejdříve přišli k jeho přítomnosti i aby jednali s ním o napravení pokoje a pořádku lepšího v zemi. Konečně přišed syn k otci, ve všem se poddal otci a za všecky pány, kteří ho urazili, se přimlouval. K jeho poníženým prosbám přijal král syna i pány k plné milosti své a téhož dne všechněm se slzami podal políbení míru. Tak líčí dohru odboje Přemyslova spisovatel Příběhů.[303]

Než hlavním činitelem, jenž při této slavnosti a při tom pokojné a až k slzám dojemné dohře účinkoval a vlastně ji složil, nebyl jistě nikdo jiný než Anežka. K ní a k milým jejím sestrám i menším bratřím pospíchá po tolika strastech a bojích Václav. Minorité se již o to přičinili, aby svou populárností zjednali králi přístup do města co nejdříve a pokud možno i bez boje. Bylo prý dobyto města více zradou, než zbraněmi. Bylo-li tomu vskutku tak, pak se o tu „zradu" jistě postarali nejvíce minorité, jako se postarali o veřejné hlásání a prohlášení dekretů papežských, jimiž se všecky svazky Václavovy s Přemyslem zavrhovaly a prohlašovaly za neplatné a poručeno bez výjimky se podrobiti staršímu králi.

Proto bylo také to slavnostní uvítání přičiněním ne tak biskupa, jenž jen ze strachu před osudem kdysi Konrádovým v Olomouci pospíchal zjednati si přízně královy, jako spíše pomocí a přičiněním Anežky a hlavně minoritů; proto je^ také vedle biskupa zvláště skladatel jmenuje. Lid jejich přičiněním byl shromážděn k svatému Františku; a sami nyní bez bázně pod ochranou papežských listin a ostatních věrných vítají krále Václava a doprovázejí jej s radostí tamtéž.

Bylo to i nejvroucnějším přáním příchozího krále, aby si oddechl u své drahé sestry a připravil se na další věci. Zde mu Anežka také připravila milé pohostinství. Zde zůstal patrně až do úplného pokoření Prahy a svého syna a jeho přívrženců. Ještě zuřil boj, ale Anežka již osnovala plány smíření a spojení syna s otcem. Posílá prozatím potají pro Přemysla a domlouvá jemu jako dobrá, láskyplná matka, aby otci se úplně podrobil, připomínajíc mu jistě úctu a lásku, jíž jest povinen svému otci. Nelze si ani mysliti jinak, že by mohl tak snadno poslati král pro syna, kdyby nebyl připraven a rovněž nelze si mysliti, aby král byl tak ochoten po tolikerém utrpení a příkoří od syna a jeho přívrženců jemu odpustiti a s ním se smířiti, kdyby také u otce nebyla pracovala něžnost lásky sesterské a zároveň mateřské.

Tak jen možno si vysvětliti ve vřavě ještě válečné za obecného zmatku a rozčilení ten náhlý smírný obrat, jenž toho dne končil pohnutím s obou stran: slzami a políbením míru. Hřejivé teplo Anežčiny láskyplné a při tom tak pevně vyrovnané duše to bylo, jež utišilo bouři.

Ale jakmile otec i syn odešli z láskyplného ovzduší milé Anežky, hned počaly se nanovo stahovati mraky bouře. Přemysl, jak praví dobře Příběhy, učinil tak na domluvu svých, že vydal hrad pražský a všecky ostatní a podrobil se otci ve všem na milost, prohlašuje, že se chce spokojiti tím, čeho mu královská milost uštědří. Ale spisovatel se opravuje, řka, že tak učinil z nutnosti. Bylo mu spokojiti se opět jen s titulem markrabí moravského a k tomu ještě zmenšeného o bohatou urburu Jihlavskou. Přemysl ovšem spokojen nebyl, ale nebyl spokojen ani jeho otec.

Po svém pokoření Přemysl hned opustil Prahu. Také Václav po dnech slavností pražských se odebral na venek na hrad Týřov. Hnětla ho nepochybně úplná amnestie, již nemohl u Anežky odříci. Na pozvání otcovo přišel tam i Přemysl se svými přívrženci, pod záminkou, že se ujednají větší ústupky a milosti. Byli laskavě přijati, ale pak znenadání zatčeni a uvrženi v pouta a vězení. Pak v poutech po dvou dopraveni do vězení pražského hradu.

Přemysl byl brzy propuštěn na svobodu a ustanoven markrabím moravským, avšak pod dohledem dobrých a oddaných přátel Václavových, kdežto vazba šlechticů potrvala dosti dlouho, u některých až tři léta, a dva z nich, kteří nebyli přítomni amnestii u svatého Františka, zakusili nejvíce hněvu Václavova. Byli to Ctibor, příjmím „moudrá hlava", jenž byl na Petříně sťat a jeho syn Jaroš před hradbami městskými byl vpleten na kolo.[304]

Václav chtěl tímto opatřením patrně vyprostili syna z vlivu těch, kteří jej proti němu štvali, ale byla zde též nepokrytě utajená touha po pomstě za příkoří, jež propukla v plné míře daleko za ovzduším kláštera Anežčina. Anežka měla jen o utrpení více, že se její mírumilovný plán nezdařil docela.

Ale ještě několikrát vyhledal Václav svou milou sestru před koncem svého žití. Dne 12. dubna r. 1252 potvrzuje kapitule Vyšehradské kapli sv. Vavřince na Petříně, při čemž jsou svědky oba zpovědníci Anežčini: Konrád z Wormsu dosavadní a fr. Theodorik, pozdější zpovědník a pozdější asi provinciál. Jistě ani tato listina nebyla bez předchozí účasti Anežčiny.

Ještě dvě radostné události měly potěšiti Anežku za života Václavova. Jistě .je zase Václav zprostředkoval milé své sestře. Byly to vzácné ostatky, jež papež poslal po minoritech do Čech Anežce, mezi nimiž byl prý i prst svatého Mikuláše, jak se o tom kroniky české zmiňují. Ostatky ty byly u veliké slávě, ve skvělém průvodě duchovenstva i věřícího lidu, které vyšlo v ústrety minoritům je nesoucím až za hradby městské k Vyšehradu, přeneseny k svatému Františku a tam v drahocenných relikviářích uloženy 15. ledna 1251.[305]

Poslední radost, kterou jí způsobil Václav za svého živobytí, byla ta, že 1. dubna téhož roku posvětil biskup Mikuláš nikoliv ve své katedrále, nýbrž u sv. Františka zvoleného arcibiskupa Salcburského Filipa na jáhna, zvoleného biskupa pasovského Bertolda na kněžství. Další svěcení dne 9. dubna udíleno u sv. Víta, při čemž byly od přítomných pěti biskupů vedle Filipa, arcibiskupa Salcburského, uděleny odpustky. Každý z přítomných prelátů církevních použil pravomoci uděliti odpustky na jeden rok a 40 dní, takže jich bylo uděleno, jak kronikář s pochvalou sděluje, celkem na 7 let a 280 dní.[306]

Přítomnost tolika cizích biskupů při posledním svěcení a s nimi i mnoho německých byla vlastně politická schůze, jež jednala s Václavem o Rakousy a celé dědictví po Baben-bercích. Čeho nemohl dosíci Václav sňatkem staršího syna svého Vladislava s Gertrudou, to blížilo se nyní synu jeho Přemyslovi manželstvím s Markétou, kdysi soupeřkou Anež-činou ve sňatku s princem císařským. Přemysl byl sotva 201etý a Markéta již překročila padesátý rok. Bylo potřebí dvojí dispense: od slibu čistoty, jímž se Markéta zavázala, a blízkého příbuzenství. Ale sňatek byl uzavřen prozatím bez nich 11. února r. 1252 v Heimburce. Obojí dispens přinesl minorita italský Velascus teprve dodatečně listinami z 5. a 6. července r. 1253, jenž ji však měl uděliti, až oba jak otec, tak syn se zaváží písemnými smlouvami k věrnosti církvi a králi Vilémovi, chráněnci papežovu proti Konrádovi Štaufskému.[307]

Velascus měl však také úkol zprostředkovati mír mezi Čechy a Uhrami v dědictví Babenberském, o něž již nastala válka mezi oběma soupeři, jenž však byl smluven až 3. dubna r. 1254, kdy již Václava nebylo mezi živými. Smrt přišla nenadále 22. září r. 1253, kdy Václav dlel na svém dvoře v Počáplích (nyní Králův Dvůr) u Berouna, u věku teprve 48 let.

Poslední chvíle Václav věnoval patrně ještě Anežce. Chu-ravěl již delší dobu a proto asi věnoval se posledního roku jen zbožným darům, uděluje nové a potvrzuje starší a vzpomínaje v nich ještě drahého jména své milé sestry Anežky.

Dne 6. dubna 1253 potvrzuje znova řádu křížovnickému, nyní již u pražského mostu v městě Pražském, držení všech statků, darovaných kdysi Konstancií, svou matkou, Anežkou, rodnou sestrou a bratrem Přemyslem, markrabím kdysi moravským. Svědky jsou mimo jiné zvláště menší bratři z domu sv. Františka: fr. Konrád z Wormsu a fr. Farkasius. Listina jest datovaná v Praze a jest více než pravděpodobno, že se to dálo při poslední návštěvě Václavově u jeho milé a drahé sestry Anežky. Neboť jde o věc jejího, jí tak drahého založení, o křížovníky a nový špitál u pražského mostu (nyní u sv. Františka) a na listině jsou dva minorité „z domu sv. Františka".

Václav nepomyslil snad, že jest to naposled za živa, co vidí nejdražší bytost na tomto světě. Ještě si asi chtěl zalovit na některém hradě venkovském. Ale odjel a jen do svého dvora v Počáplích, kde jej zastihla náhle smrt.

Mrtvé tělo královo bylo přineseno do Prahy a tam po slavných smutečních obřadech pochováno, jak si za živa přál, v kostele svatého Františka. Jakými city bolesti a zbožnosti i svaté naděje pohlížela zarmoucená Anežka na bezduché tělo nejdražšího bratra, jenž ji tak miloval a jemuž i ona něžností a láskou sestry rodné a zbožností sestry řeholní ku posile a potěšení jeho tak konejšivě oplácela. Byla jistě hluboce zarmoucena. Neboť v krátké době necelých dvou měsíců ztratila na světě dvě nejdražší duše, jež ji tak milovaly a nad něž na světě nic neměla. Dne 11. srpna zemřela Klára, její duchovní matka a nyní 22. září umírá milovaný bratr. Nyní již duše její jako by nežila světu a uzavřela-li se světu již vstupem do kláštera, uzavřela se nyní docela, aby nyní žila jedinému Bohu. Byla vyhledávána milým bratrem a pro bratra tak často i dvorem papežským, ani nepočítajíc tak mnohé jiné přímluvy a prosby, jež jí podávány jako „nejmilejší sestře" králově, aby prosila, aby se přimluvila.

Nyní přestal i svět útočiti na tichou bránu kláštera svatého Františka. Sebevědomý a rázný Přemysl šel svými cestami. Ctil sice svoji drahou tetu prý jako matku, i on se staral o chudé panny u sv. Františka, jako byl i on štědrým dobrodincem ústavů Anežčiných i jiných domů zbožnosti řeholní, ale směr jeho vlády se bral velkými kroky ke zbudování slavného království po cestách nebezpečných, kde jej čekala konečná záhuba. Ztroskotav ve svých velikých plánech, zdroen a zkrušen trpkým trním nečekaných událostí, uchyluje se i on, jako druhdy jeho otec, před svou smrtí k milé stařence na Františku, aby tam uschoval svoji dceru před nenáviděným ženichem Habsburským a aby si vyprosil požehnání a vroucí modlitbu na cestu k Moravskému poli.

BOJ O IDEÁLY FRANTIŠKOVY. ČESKÉ ASSISI. ŘEHOLE ČESKÝCH KLARISEK

Kdo jde po stopách života Anežčina v klášteře sv. Františka, pozná, že životní idealismus františkánský u Anežky se vyvíjel poněkud jinak, než u Kláry a Františka v Itálii. Abychom naznačili hned v hlavních rysech rozdíly mezi životem Anežčiným na jedné straně a Františkovým a Klářiným na druhé straně, řekneme hned, že postup františkánského idealismu v Itálii byl opačný postupu v Čechách u Anežky.

V Itálii začíná František nadšenou láskou k chudobě, již si volí jako rytíř za svou vyvolenou „paní", zpívá o ní nadšené písně, takže ještě nikdy pěvec rytířské doby nezpíval odvážnější a nadšenější písně paní srdce svého, jako František ve své ideální, rytířské lásce své královně a paní Chudobě.[308]

Často ji pozdravuje v zanícení svého srdce: „Ó paní má, svatá chudobo, Bůh tebe zachovej!" Všude chválí a velebí její krásu, její rozkošné vnady, ba i ve snu vidí její úctyhodnou postavu. Vždy jej zarmucovalo, viděl-li něco u svých bratří, co se zdálo, že se protiví svaté chudobě. A jemu samému bylo jediným majetkem až do smrti hrubá kutna a okolo beder provaz! Jeho chudý zevnějšek ukazoval, kde jest jeho bohatství; proto byl bez starosti, volný, radoval se, že zaměnil pomíjející statky za stonásobné statky chudoby.

Tento nadšený idealismus shromažŘoval kolem něho společníky, jako nové nadšené rytíře paní chudoby a nové apoštoly evangelia. Na založení pravidelného řeholního života František ve svém nadšení tehdy ani nepomýšlel. Také odpíral přijmouti kteroukoliv dosavadní řeholi jako normu života. Normou života bylo jemu i společníkům jeho svaté evangelium, jehož několik textů jsou první řeholí františkánskou. Jsou to slova u sv. Matouše 19, 21: „Chceš-li dokonalý býti, jdi, prodej, co máš, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi: a pojŘ a následuj mne." A na jiném místě u sv. Mat. 16, 24: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne." A opět u svatého Lukáše 14, 26: „Jde-li kdo ke mně a nemá v nenávisti otce svého a matky své i manželky a dítek a bratrův i sester svých, ano i života svého, nemůže býti mým učedníkem." A opět jinde u Mat, 19, 29: „A každý, kdo opustí dům nebo bratry neb sestry neb otce neb matku neb manželku neb dítky neb pole pro jméno mé, stokrát více vezme a život věčný v dědictví dostane."

Ale zvláště oblíbenými byla Františkovi pravidla, která dal Spasitel svým učedníkům, když je rozesílal před sebou kázat. Jsou to slova u sv. Matouše 10, 9 —10: „Neopatřujte si zlata ani stříbra ani mědi do opasků svých, ani mošny na cestu ani dvou sukní, ani obuvi ani holi, neboť hoden jest dělník pokrmu svého." A u sv. Lukáše 9, 3: „Nic neberte na cestu, ani holi, ani mošny, ani chleba, ani peněz, ani po dvou sukních nemějte." A na jiném místě Luk. 10, 4: „Nenoste s sebou měšce, ani mošny, ani obuvi..."

Tyto texty tvořily vlastně Františkovu první řeholi, kterou dal svým prvním společníkům. Učinil to ostatně dojemným způsobem dítěte božího, když po vroucí modlitbě otevřel třikráte knihu svatých evangelií ke cti nejsvětější Trojice a při každém otevření našel jeden nebo druhý text jmenovaných míst.

To dostačilo Františkovi a jeho následovníkům, poněvadž v tom spatřují vůli Boží a tuto vůli Nejvyššího zdůrazňuje i před náměstkem Kristovým papežem Innocencem III. A v závěti své zdůrazňuje to opět, i když již potvrzena byla slavně bulou papežskou řehole z roku 1223, že úkolem jeho a jeho bratří jest žiti podle slov svatého evangelia, prohlašuje slavnostně: „A když mi potom Pán svěřil péči o bratry, nikdo mi neukazoval, co bych měl činiti, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žiti podle vzoru svatého Evangelia.'

A podobně i svatá Klára se odvolávala na život podle „dokonalosti svatého evangelia", jenž jim svatým Zakladatelem byl předepsán a jejž si též ochotně zvolily.

O jiné řeholi nechce František slyšeti. Ale pozdější příliv bratří žádá nutnost nějaké řehole, nějakých pravidel, jimiž se mělo říditi vzrůstající bratrstvo a spojovati se v jakýsi řád podle pravidel církve. Původní idealismus a nadšení Františkovo a prvních společníků nemohlo býti pravidlem, mohlo býti základem, ale nikoliv řeholí a řádem 1 František začíná idealismem a musí ve skutečnosti skončiti církevním řádem, nové sice formy, založený na úplné nemajetnosti, chudobě, ale přece i ta nemajetnost potřebuje nějakého majetku: potřebuje domů, potřebuje místa, potřebuje mnoha věcí, jež církev, zvláště hlava církve papež, béře juridicky ve svůj majetek, aby se aspoň takto umožnila nemajetnost řádová. Ale i řád potřebuje přes protesty Františkovy v závěti, aby totiž bratři nežádali od svaté Stolice listiny na ochranu svou nebo místa, kde bydlí, hned při svém začátku několik listin na ochranu bratří. Skutečnost Františkův řád ponechala sice v chudobě, nemajetnosti, ale nikoliv doslovné, jak ji měl František s prvními následovníky, nýbrž nemajetnosti řádové, právní. To byl také později omyl synů Františkových, že zaměňovali tuto chudobu svoji juridickou, řádovou za chudobu Kristovu proti papeži Janu XXII. Františkánský idealismus u Františka a Kláry a všech prvních následovníků vedl od nejvyššího idealismu chudoby k chudobě řádové, privilegované, ozdobené již jen krásnými vzpomínkami a chválami na Františka a Kláru i první jejich rajskou, ideální bezstarostnost.

Takto vyzdobený a oslavený a různými privilejemi papežskými opatřený přichází františkánský pauperismus do našich krajin na královský dvůr k Anežce. Anežka není již nadšena vlastně idealismem Františkovým, nýbrž idealismem prvních minoritů, s nimiž se po prvé stýká. František jest jí znám také z příkladu a nadšení sv. Alžběty. Avšak u této kněžny se jeví jakýmsi způsobem královským a knížecím, totiž zakládáním chudobinců a nemocnic neboli špitálů sv. Františka, jak o tom i legenda praví. První minoritě, přicházející do krajin Alžbětiných i našich, nesou tradice Františkovy, začínají a povzbuzují týmž způsobem, kterým začal i sv. František: špitálem malomocných, nemocných a chudých. Ale není to již chudoba prvního idealismu františkánského v chatrčích z hlíny a proutí, jež se opouštějí tak snadno v Ri-votorto, aby se zase snadno slepily okolo kostelíčka P. Marie Andělské neboli Františkovy „porciunkule" (dílečku) a v divokých, sotva přístupných skalnatých jeskyních v Carceri, kde není ani těchto chatrčí, dostačí jeskyně na strmých stráních. Není zde již františkánství prvních ideálů, nýbrž konečné skutečnosti Františkovy, jest to františkánství řádu že-bravého, privilegovaného, ozářeného slávou největšího tehdy světce Františka a brzy i Antonína, řád šířící se s rytířstvem, přinášející církvi mocnou oporu, zvláště moci papežské spolu již s jiným řádem, brzy i jeho riválem, totiž kazatelským řádem sv. Dominika. Nezakládá se v chudých proutěných chatrčích a osamělých jeskyních, nýbrž přináší stavitelský nový sloh, k nebi vzpjaté gotiky, malířství freskové malby školy Giottovy a jiných slavných malířů, inspirovaných sv. Františkem, vědám theologickým a filosofickým nejslavnější dobu scholastickou, společnosti lidské nové sociální rozvrstvení: vedle stavu šlechticů a kněží nový stav měst a slavných cechovních sdružení, jež mají své základy a sídla u nových řádů, najmě u minoritů. Refektáře minoritské jsou prvními shromaždišti cechů, v kostelích minoritských mají své svaté patrony, votivní oltáře. Minorité zkrátka nepřicházejí do našich krajů se zpěvem bezstarostných skřivánků, rajského idealismu, jenž okouzlen zpěvem, láká něžností a prostotou, nýbrž jako mocná vlna v celém vývoji lidského života, jež všecko zachvacuje a proniká mocí a silou.

Tak jest Anežka i celý dvůr královský v Čechách jako i jinde zachvácen mocnou vlnou františkánského nadšení, jež působí na různé duše ovšem různým způsobem. Anežku přeměňuje z nevěsty v nadšenou následovnici sv. Kláry v prvním klášteře ženském za Alpami na severu. Ale právě že v Anežce zasáhlo františkánství tak hluboko, nezůstává na stanovisku zprvu přijatém, nýbrž klíčí a roste v daleko ušlechtilejší květ, jenž si žádá paprsků prvního františkánského jara, přímo z Assisi. Anežka touží založiti i v Čechách podobné Assisi, jaké založil František a Klára v údolí spoletánském smavé Úmbrie. Anežka začíná tam, kde František skončil a začali minorité jako řád, ale nemíní se spokojiti řádem a minority, nýbrž vrací se k samému Františkovi. Než svět křesťanský i řád již neměl Františka na zemi jako vůdce assis-kých chudáčků, nýbrž měl světce stigmatisovaného samým Spasitelem, kanonisovaného a oslaveného mezi všemi světci tehdy nejvíce, a po něm měl již jeho založení, jeho řád; doba pokročila, svět neměl již ideálů jara františkánského života, nýbrž jeho ovoce a skutečnost žebravého řádu a jeho působení.

Anežka podstoupila boj za ideály i se skutečností již přeměněnou. Zárukou vítězství jí byla ještě žijící Klára, s níž se seznamuje a jež ji uvádí do ideálů Františkových. Jak daleko se jí to podařilo a jak daleko se podobalo Anežčino české Assisi onomu dosud žijícímu u svatého Damiána v Kláře a jejích družkách, pokusíme se pověděti v následujícím.

Anežka seznámivši se s minority a jejich řeholním životem, zatoužila po řeholním životě jako mnoho jiných nadšených dívek toho věku. Avšak první, co činí na radu minoritů i podle vzoru svaté Alžběty, své sestřenice, jest, že zakládá špitál. Zároveň však zakládá na radu svých důvěrných minoritských rádců, mezi nimiž jsme již poznali nedůvěrnějšího a nejmilejšího minoritu Anežčina zpovědníka Konráda z Vormsu, první klášter panen a spolu i bratří v Praze ke cti svatého Spasitele, Panny Marie a sv. Františka. Zároveň se obrací již za vřelého odporučení minoritů k samému papeži, aby poslal do Prahy několik sester, chudých paní od sv. Damiána v Assisi.

A papež, jak již řečeno, chápe se velmi rád příležitosti, aby navázal styky, proň i jinak tak důležité, s dcerou královského dvora českého, ochotně vyhovuje a vysílá oněch pět sester, o kterých se zmiňuje legenda, z Assisi od svatého Damiána. Cesta jejich nevedla jen do Čech a nebylo jich jen pět. Byla to celá výprava ženského františkánství, podobná výpravě bratří před několika lety pod vedením Němce bratra Cesaria.[309]

Některé sestry se usadily hned v Tridentě, kdež již pro ně tehdy byl zřízen klášter; ostatní však pod vedením sester, bezpochyby německých nebo německého jazyka znalých, jdou na sever a usazují se v Ulmu. Odtud pak některé se odebírají do Čech do Prahy. Tam Anežka je uvádí do prozatímního obydlí blízko pozdějšího kláštera. Mezitím dokončují se potřebné místnosti kláštera, do něhož vstupuje Anežka ještě s jinými sedmi nejvznešenějších rodů pannami i přibylými sestrami z Itálie.

Zařízení konventu klariského bylo v celku shodné s papežskými dispensemi zmírňujícími, jež do té doby mnohým a možno říci většině již klarisek byly dány. Předně již řehole klariská, jež za života Františkova celkem odpovídala jeho původnímu idealismu chudoby, byla změněna. Původně klarisky neměly v pravém slova smyslu řehole jako jiné řády ženské, nýbrž jako řehole menších bratří se původně skládala z několika textů evangelia, kde Kristus odporučuje nemíti nic na tomto světě, tak i původní řehole chudých paní neobsahovala nic jiného. Jasně to jde najevo ze slov samé Kláry v její řeholi, kterou jí papež schválil roku 1253, pokud ovšem řehole tato její slova vyjadřuje: „Maje zření blahoslavený Otec, že se nestrachujeme před chudobou, prací, strasti, zlehčením a potupou světa, napsal nám pravidlo života tímto způsobem: Poněvadž z božího vnuknutí jste se staly dcerami a služkami nejvyššího Krále, Otce nebeského a Duchu Svatému jste se zasnoubily, volíce si žiti podle dokonalosti svatého evangelia, chci a slibuji za sebe a za své bratry, že vždy budu míti zvláštní péči o vás jako o ně. A abychom se nikde neodchýlily od nejsvětější chudoby, kterou jsme zvolily, ani ty, které po nás přijdou, krátce před svou smrtí opět nám napsal svoji poslední vůli: Já bratr František nejmenší chci následovati život a chudobu nejvyššího Pána našeho Ježíše Krista a jeho nejsvětější Matky a setrvati v ní až do konce. A proto prosím vás, paní mé, a radím vám, abyste v této nejsvětější chudobě života vždy žily. A střežte se velmi, abyste se učeností a radou někoho na věky nedaly svésti od ní."[310]

Jak jest viděti z těchto slov, nebylo to nic jiného než napsané časté srdečné a prosté napomenutí serafínského Zakladatele, aby zachovaly nejdražší poklad svaté chudoby. Tak tomu asi bylo až do r. 1218, kdy kardinál protektor, používaje nepřítomnosti Františkovy, dal chudým paním první řeholi benediktinskou, kterou jim poručil zachovávati, aby chudé paní se ustavily v jakousi formu klášterního života s přísnou klausurou, s ročním noviciátem, profesí a jinými potřebnými formami řeholního života ženského. Při tom ovšem neopominul prozíravý hodnostář církevní přimlouvati chudým paním, aby přijaly nějaký společný majetek pro své konventy.

Hugolín ihned také dal tuto řeholi co nejdříve schváliti papežem Honoriem, aby Františka postavil před hotovou věc, na níž se nedá nic měniti. Řehole Hugolínova byla také skutečně schválena pro klarisky ještě následujícího roku dne 9. prosince 1219 bullou „Sacrosancta Romana ecclesia".[311] Ale Klára a její družky u sv. Damiána si pospíšily, aby aspoň zachránily drahocenný poklad Františkovy chudoby. A proto kardinála jistě snažně prosily, aby ponechal jim prostinké rady zakladatelovy jako řeholi a zvláště aby jim ponechal „privilegium" úplné nemajetnosti.

O totéž prosila i Anežka, rodná sestra sv. Kláry, tehdy již abatyše kláštera chudých panen ve Florencii, zvaného Monticelli. Řehole kardinála Hugolína byla vydána jako závazná norma řeholního života pro všecky klarisky té doby. Hugolín jako papežský legát byl zplnomocněn listem papežovým ze dne 7. srpna 1218, aby přijímal pozemky a statky pro stavění nových klášterů chudých panen a aby uspořádal způsob života klarisek podle předpisů svaté církve. Důsledkem toho bylo, že Hugolín sestavil řeholní pravidla pro chudé paní podle benediktinské řehole a vydal je jako řeholi závaznou pro všecky klarisky. Hugolín byl však pln ohledů a úcty k Františkovi a Kláře a nerušil tím aspoň u sv. Damiána „privilegia" naprosté nemajetnosti, jako vůbec u svatého Damiána byla v platnosti řehole Hugolínova jen formálně, ve skutečnosti zůstala tam v platnosti ustanovení Františkova. Později již jako papež Řehoř IX. roku 1238 píše sice naší Anežce, že řehole, jím složená, byla přijata svatým Františkem pro chudé paní a Klára a její sestry na ni složily sliby a totéž potvrzuje i papež Innocenc IV. roku 1243.

Avšak jest jisto, že v klášteře u sv. Damiána byla i dále v platnosti jakási pravidla, jež řeholí Hugolínovou nebyla dotčena. Když totiž Hugolín odevzdával řeholi tehdejším klášterům, psal výslovně sestrám v Monticelli, kde byla sestra Klářina Anežka, že jim dovoluje a schvaluje řádová pravidla, jež podle řádu paní u Panny Marie od sv. Damiána v Assisi kromě řehole sv. Benedikta dobrovolně na sebe vzaly, a že navždy ustanovuje, aby zůstala nedotčena.[312]

Mimo to víme, že Klára později psala naší Anežce o některých pravidlech postních, jež se lišila od řehole Hugolínovy.

Ostatně Hugolín i jinak tolik přihlížel k ideálům chudoby Františkovy,- že, ač byl ochoten z otcovské starostlivosti o nejmilejší jemu syny a dcery Františkovy poskytnouti dispensemi všeho, čeho potřebovali, přece v řeholi této ani se nezmiňuje o majetku. K uklidnění svědomí sester prohlašoval každý majetek, darovaný konventům klariským, majetkem apoštolské Stolice.

Ale Klára nebyla spokojena tímto ujištěním Hugolíno-vým. Bála se o pozdější sestry a výstrahou jí zde bylo již to, co se přihodilo za nepřítomnosti Františkovy klášteru v Monticelli, že jim byl dán majetek, který ovšem Hugolín prohlásil ihned za majetek apoštolské Stolice. Klára v tom viděla nebezpečí; majetek, i právně prohlašovaný za majetek papežský, zůstával přece jen v plném užívání kláštera a z toho bylo nebezpečí pro chudobu. Anežka se v Monticelli musela již tím stavem spokojí ti, ač tak nerada; stesk její na tuto událost ještě se tajně ozývá v listě psaném Kláře krátce před návratem jejím k sv. Damiánu a před smrtí sestřinou.[313] Proto Klára chtíc podle možnosti zajistiti i na budoucno privilegium naprosté chudoby, žádá proti listině, totiž řeholi^ Hugolínově, jinou listinu, totiž privilegium chudoby, zvláště když nebylo již na živu hlavního obhájce svaté chudoby, Františka.[314]

O tomto boji Kláry a jejích sester se Anežka s počátku nedověděla nic, tak jako ani nevěděla o ideálech světcových a Klářiných. Klarisky, které k ní poslány byly, nebyly snad tak již nadšeny pro idealismus františkánský jako svaté sestry Klára u sv. Damiána a Anežka v Monticelli. Teprve pozdější vypravování snad sester, přišlých přímo z Itálie, vlastně z Assisi, otevřelo Anežce oči, jak její založení, třebas tak obětavé, s takovou láskou a horlivostí i jakousi elegancí slohu gotického ozdobené, jak jest viděti na zbytcích bývalé středověké stavby, se liší od onoho chudičkého klášteříčka u sv. Damiána a jak život sester u sv. Františka v Praze se značně liší od života sester u sv. Damiána v Assisi, jenž jest založen na nejvyšším ideálu svaté chudoby. Její založení bylo zajištěno příjmy ze špitálu, špitál byl sice majetkem církevním, ale majetkem v užívání sester Bohu zasvěcených u sv. Františka. Také jiné bohaté dary krále i královny a jiných členů královské rodiny staraly se o podporu kláštera. Minoritě byli již zařízeni na autentickém výkladě řehole, vydaném od papeže Řehoře bullou „Quo elongati" z 28. září 1230, jímž byli bratři zproštěni závaznosti Závěti sv. Františka. Potřeby bratří obstarávali t. zv. nuntii, neboli poslové apoštolské Stolice, ale bratři si je mohli zvoliti podle libosti. Tito nuntii obstarávali i peněžní almužny.

Ve prospěch dalšího vývoje řádu stanoveno, že věci, jichž bratři potřebují, jsou majetkem buŘto dárců, a kde se jich dárce zřekne, přecházejí v majetek kardinála protektora a tím apoštolské Stolice. Bratři tedy mohou jich jen užívati, avšak disponovati jimi nesmějí. Tím bylo učiněno pro bratry menší asi to, co bylo dáno dříve již klariskám v Monticelli.

Pražští minoritě i klarisky byli již založeni na tomto výkladu řehole. Zde dokonce byl vlastně klášter klarisek i majitelem špitálu. Křížovníci majetkově byli závislí na panenském klášteře u sv. Františka.

Řehole samozřejmě zde zavedena Hugolínova, jako již v jiných klášteřích klariských. Klausura byla přísná, neboť již Anežka roku 1237 dostává privilegium od papeže, aby mohla pětkrát do roka slyšeti mši svatou v choru a pohlížeti na sloužícího kněze.

Roku 1235 listinou, datovanou ze dne 25. července, přijímá papež sice klášter sv. Františka do vlastnictví církve římské, ale praví, že spolu se špitálem, tedy špitál jest jako část majetková kláštera sv. Františka. Oboje daruje král Václav tak, že se i klášter i špitál stávají jako jiné zbožné dary majetkem církve.[315]

V této době Anežka byla poučena o ideálech sv. Františka a Kláry. V roce 1235 dochází jí první list samé Kláry. Brzy nato obrací se písemně také Anežka ke Kláře o radu; v listě Kláře zaslaném se jí táže asi na to, nač Klára přímo odpovídá anebo aspoň naráží v druhém listě, totiž kam se má Anežka obrátiti, aby zvěděla takřka autenticky o ideálech Františkových, především o původním zařízení bratří za Františka a zvláště o zařízení sester od svatého Damiána. Anežka jí nepochybně vzkázala, co slyšela od družek, které jí Klára poslala od svatého Damiána a patrně jí řekla své pochybnosti o těch věcech, jež zvěděla dříve od německých bratří a sester a pražských minoritů. Z vypravování sester assiských zvěděla však, že jest veliký rozdíl mezi tím, co ona má v Praze a tím, co jest v Assisi u svatého Damiána. Anežka nyní dostává pochybnost o instrukcích minoritů německých a nyní pražských, poněvadž vidí, že jí neřekli nic o ideálech františkánského života v Assisi. Snad ani sami jich již neznali. Neboť čím více se rozmáhal řád, tím více ustupoval assiský idealismus neideální nutné skutečnosti a dalšímu vývoji věcí. Kromě toho Eliáš snad již tehdy nebyl mnoho oblíben v provinciích německých, neboť odjinud víme, že jedním z největších protivníků Eliášových v roce 1239 byl právě provinciál saské řádové provincie, jíž tehdy také české kraje náležely.

Tak skutečně Anežka nevěděla, kam se má obrátiti v těch věcech, jež jí vypravovaly italské sestry. Obrátila se k papeži a ten jí poslal sestry, jež asi nebyly tak horlivými následovnicemi Klářinými v naprosté chudobě. Byly to většinou již německé sestry, které snad osobně Kláru ani neznaly. Italské sestry nebyly v tom ohledu rozhodujícími, až nyní měly příležitost Anežku soukromě poučiti. Minoritě podobně bul neznali Kláry a jejího chudého zařízení, nebo jako seveřané, ne tak ideály jako praktickým rozumem vedeni, již napřed schvalovali mnohá umírnění papežova jak pro bratry, tak zvláště pro sestry. Proto se obrací Anežka k samé duchovní matce Kláře, aby v té věci jí poradila, kam se má obrátiti, aby idealismus františkánský také v Praze provedla v původních úmyslech Františkových a Klářiných.

V té věci odporučila jí Klára v druhém listě bratra Eliáše, tehdy generála řádu. Klára povzbuzuje Anežku, aby výše cenila rady bratra Eliáše než kohokoliv jiného, poněvadž tyto „rady" byly patrně onou původní řeholí sv. Františka a jejím strážcem byl bratr Eliáš aspoň potud, pokud proti němu nenastal všeobecný odpor v řádě.

Bratr Eliáš byl při své velké úctě k osobě Františkově a ke všemu, co s ní souviselo, svaté Kláře a jejím družkám osobou vší úcty hodnou a také věrným strážcem oněch prostinkých slov a napomenutí, která František jako řeholi pro své duchovní dcery u sv. Damiána odevzdal svému zástupci, bratru Eliášovi.

Eliáš již měl dříve hodně protivníků v řádě, takže se stalo, že ač byl Františkovým zástupcem a důvěrníkem, přece po smrti jeho nebyl zvolen nástupcem Františkovým, nýbrž byl zvolen až teprve roku 1232. Ale přece Eliáš požíval důvěry samého svatého Zakladatele; jím byl ustanoven vikářem jeho a jemu František jistě svěřil i své nejdražší odkazy pro bratry i sestry sv. Kláry a tudíž i řeholi pro Kláru a její sestry u sv. Damiána. Byla to tedy řehole ve smyslu, jak jí rozuměl František i Klára, ale nikoliv ve smyslu kanonických předpisů. Bylo to několik vroucích napomenutí k zachovávání naprosté evangelické chudoby, asi v tom smyslu, jak o tom mluví Klára ve své pozdější řeholi, schválené Innocencem IV. roku 1253.

Anežka se patrně hned obrátila na generála řádu Eliáše a od něho se jí dostalo podrobného výkladu o původních ideálech a životě sv. Františka a jeho prvních společníků, k nimž patřil i on sám. Jistě mu záleželo, aby tak vynikající patrně, dceři tak slavného krále, o jehož moci, bohatství, důležitosti tak často slyšel mluviti u kurie papežské i v okolí jejím a po celé Itálii, podal zevrubný výklad svatého života tak vroucně milovaného patriarchy.

Anežka mezitím dostala již několik listů z kurie papežské. Jeden se týkal zmírnění postu a dovolení nositi v zimě obuv a teplejší šat. Byl datován z Viterba 9. dubna 1237. Byl vyžádán Anežkou ve prospěch asi slabších sester, které nemohly snésti zimy a drsnosti počasí našich krajin a žádaly Anežku, aby vyžádala toto dovolení. A smíme-li něco z listu papežského usuzovati na stylisaci žádosti Anežčiny o toto dovolení, pak to byly asi cizí sestry, jejichž jménem Anežka žádala.

Z listu papežského jest totiž viděti mezi řádky, že Anežka nežádala o to dovolení tak pro sebe ani pro své krajanky sestry, jako spíše žádala tak na prosby a nářky italských sester, jež byly naší zimě nezvyklé. Řehoř totiž v listě svém užívá výrazů o našem počasí spíše s hlediska sester italských, když praví, že pro přílišnou zimu a drsné podnebí nemohou sestry ve všem zachovávati přísnosti řádové.

Mezitím se dověděla jak od sester, tak i od bratra Eliáše, že František v těchto věcech byl shovívavý a dovoloval ochotně úlevy bratřím zvláště v postech, ač sám na sebe byl přísný. Také i ona řehole Františkova, z níž později Klára podává Anežce poučení v III. listě, byla daleko mírnější v postech než řehole Hugolínova, jež psána právníkem, neměla těch teplých něžností Františkových, nýbrž byla spíše psána na italské poměry právnickým suchým tónem, jenž předpisoval a nedával úlevy podle časů a studených krajů jako Františkovo „napomínání", jež právnického slohu neznalo. Proto Anežce bylo i vítanou věcí vyžádati si dovolení v tom směru, ježto měla nyní ujištění, že se tím spíše shoduje s Františkem, jenž v jiných klášterních observacích rád udílel dovolení, jen aby zachoval ideál naprosté chudoby. Anežka sama tohoto dovolení zvláště v postech neužívala, neboť ji v třetím listě musela láskyplně varovati před přílišnou přísností sama svatá Klára.[316]

Další listiny došly Anežku z téhož roku o potvrzení papežově ochrany a privilegií, udělených králem a pražským biskupem jak klášteru sv. Františka, tak i špitálu křížovnickému.[317]

Brzy nato anebo snad zároveň s žádostí o zmírnění v postech a o užívání teplejších šatů a obuvi podala Anežka žádost o to nejsvětější a nejdražší. Anežka měla v rukou onu řeholi Františkovu, o níž slyšela od sester Italek, o níž jí psala Klára a již dostala patrně od samého ochránce tradic Františkových bratra Eliáše. O obsahu žádosti víme nejlépe z odpovědi papežovy. Byla to žádost o potvrzení řehole, kterou sv. František Kláře a sestrám jejím odevzdal jako způsob života a jejíž opis dostala Anežka na jakémsi malém lístku (in quadam schedula), jejž Anežka buďto dala opsati, anebo týž lístek poslala do Říma po spolehlivém poslu (providum et discretum), totiž převoru křížovnického špitálu sv. Františka v Praze. Byla to tedy původní řehole Františkova, skládající se, jak jsme slyšeli, asi z několika jen citátů Písma svatého, kde Kristus radí k úplné chudobě a vyzývá k následování sebe, tedy kratičká, proto jen lístek — schedula.

Divím se, jak mohl mysliti Novotný na nějakou řeholi, kterou podle něho „sama sestavila", když výslovně jest v odpovědi papežově toto rčení: „kterou (totiž tu, o níž mluví, že ji František dal Kláře a jejím družkám) jsi nám na jakémsi lístku po milém synu našem převoru špitálu... poslala."

Jisto jest tedy z odpovědi papežovy, že to byla ne řehole Anežčina, nýbrž Františkova a že byla tak kratičká, že ji nazývá „lístkem".

Anežka ji podala ke schválení asi začátkem roku 1237, a to po převoru křížovnickém. Anežka zvolila cestu mimořádnou. Nepodává žádosti po provinciálu a po generálu řádu. Anežka se mu jistě proti možné výtce hned v dopise omluvila, poněvadž papež na to reaguje v odpovědi, že poslala „muže důvěrného a opatrného a to s listem zapečetěným její vlastní pečetí."

Měla tedy důvody, že zvolila tuto mimořádnou cestu a k tomu ještě, aby nikdo nemohl nic připsati nebo nějak změniti, pod vlastní svou pečetí. Bylo toho třeba proto, poněvadž Anežce šlo o schválení něčeho, co jí bylo zatajeno mi-noritskými představenými. Minorité Anežce zatajili bul vědomě nebo i nevědomě, prostě že toho neznali nebo již nechtěli znáti, původní způsob života, jaký byl u sv. Damiána. Vyprávěli Anežce o takovém způsobu života, jaký byl předepsán klariskám od roku 1219 kardinálem Hugolínem.

Minorité také jako představení klarisek nemohli ani jinak jednati a nemohli ani podporovati žádosti Anežčiny, poněvadž to bylo proti zřejmé vůli papežské Stolice, od níž byla Hugolínova řehole schválena jako závazná pro všecky klarisky. To, co bylo zvláštního u sv. Damiána a co bylo dovoleno jako dobrovolný přídavek v Monticelli, to bylo jen privilegium se zřetelem na Kláru a její sestru Anežku. Jinak formálně platila řehole Řehořova i tam. Proto si také vysvětlíme, proč papež při všem ohledu na Anežku, jenž byl u papeže té doby ještě větší než u Kláry, odmítl schváliti několik těchto textů a s tím i napomenutí Františkových jako formální řeholi. To se prostě protivilo celému způsobu a zřízení církevních řeholí. Vždyť i Klára i její rodná sestra Anežka v Monticelli neobdržely pravidla Františkova jako formální řeholi, nýbrž jen jako dobrovolný dodatek k řeholi Hugolínem složené.

Žádost Anežčinu doprovázelo vřelé odporučení krále Václava. Nemohlo býti ani vroucněji a vřeleji vyjádřeno, než jak je vskutku Václav poslal. Nikdy se snad nikdo tak nezavazoval bez výhrady a tak daleko k vděčnosti jako tehdy Václav, když pravil, že splní-li papež žádost Anežčinu, že chce sloužiti papeži v každé potřebě i příležitosti veřejné i soukromé.[318]

S křížovnickým poslem, aby tím horlivěji a obětavěji vyplnil úkol, jejž mu Anežka uložila, poslala i žádost, jež na jedné straně měla křížovnický řád majetkově osamostatniti a na druhé straně měla zbaviti Anežku toho břemena, jež ji nyní tížilo jako hrozné břemeno, odporující svaté chudobě, již nyní poznala přímo z Assisi v celé její vznešenosti a kráse františkánských ideálů.

Tak jí byl z obou příčin převor špitálu sv. Františka osobou opravdu nejvhodnější a nejoddanější. Minorité při své péči o řád klariský by jistě dělali obtíže a byli by měli důvody činiti obtíže již proto, že jim působila čím dál tím větší nesnáze starost o naprosto chudé klarisky. Zanedlouho celý řád žádal osvobození od břemena, aby se staral o klarisky, jež na sebe František kdysi v nadšení pro sv. chudobu za sebe i za své bratry vzal, aby zachoval úplnou chudobu chudých paní od sv. Damiána.

To dobře věděla již tehdy Anežka v Praze. Když Anežka, dověděvši se o velikém rozdílu mezi životem chudých paní u sv. Damiána v Assisi a životem sester u sv. Františka, říkala minoritům v Praze o svých pochybnostech a pak o svém rozhodnutí, že si chce vyžádati od apoštolské Stolice schválení řehole sv. Damiána pro Prahu, jistě Anežku upozornili, že to jest nemožný způsob života a že tím by uvalila břemeno těžké i na ně samy. Proto Anežka věděla, že nemůže v hledání idealismu Františkova spolehnouti na minority, proto se odhodlává obrátiti se na své milé křížovníky, jimž za to svitla naděje, že budou i majetkově úplně samostatnými.

Byla však tu vedle obtíže spojené s potvrzením řehole svatého Damiána ještě jiná těžkost. Anežka přece byla dcerou královskou z rodu v Evropě tak vynikajícího a obecně váženého. A zde se ocitala celá existence samé královské dcery i jiných dcer z nejvznešenějších rodin království českého v postavení povážlivě nejistém. Papež se jen s těžkým srdcem, a to jen na snažnou prosbu Anežčinu, odhodlal k tomu kroku, aby klášter chudých panen v Praze učinil naprosto nemajetným, jak o to prosila Anežka. Anežka asi uváděla, jak z listu papežova jde najevo, všecky důvody sv. Kláry a sv. Františka: o chudičkém králi nebes, jenž se stal chudým a že by to bylo potupou krále nebes, aby služebnice jeho si hověly v pohodlí, zatím co on v chudičkých plénkách se zrodil.

Papež plně chápaje vroucí nadšení a obětavost Anežčinu a maje vroucí úctu k milovanému příteli světci Františkovi i jeho nové horlitelce Anežce, praví v listě, že přemožen prosbami a zdolán slzami jejími dovoluje to privilegium, aby napříště nemohly býti nuceny proti své vůli přijmouti jakýkoliv majetek. Listinu o tom vydává 15. dubna roku 1238. A o několik dní později dne 27. dubna uděluje mistru a celému konventu bratří špitálu sv. Františka, jehož majetnictví se Anežka vzdala, samostatnost majetkovou a uděluje jim privilegium, aby napříště nikomu nepodléhali než římskému papeži. Za to měli odváděti apoštolské Stolici roční plat jednoho byzantského zlatého.[319]

Ale nyní, když tak veliký krok byl učiněn za zády a jistě též proti vůli představených minoritských v Praze, že Anežka i její konvent zřekly se majetnosti špitálu, právem vznikla obava u křížovníků, že budou pokládáni za zprostředkovatele a hlavní vinníky, že majetek špitálu byl odtržen od kláštera klariského, k jehož vydržování byl pokládán obecně za nevyhnutelně potřebný. Byla obava, že snad to dá provinciální představený minoritský, jenž byl vrchním představeným a visitátorem též špitálu sv. Františka, cítiti při visitaci, a proto patrně jen z obavy před nepřízní minoritů učiněn ještě další krok a to listinou již 22. dubna téhož roku.

Papež jí totiž svěřuje na žádost mistra a bratří špitálu svatého Františka právo visitace a reformace provinciálu a pře-vorům řádu dominikánského a to jen na pět let Také ustanovení provinciála minoritského Jana de Piano Carpinis, tehdy ještě saského provinciála, kde toho potřeba vyžadovala, mohou pravomocí svěřenou změniti.

Jest viděti z těchto slov papežových, že ustanovení Janova byla proti mysli špitálním bratřím a proto si zároveň vymohli dovolení, že mohou i tato ustanovení změniti. Jaká to byla ustanovení, jež provinciál Jan mocí apoštolské Stolice zařídil, není blíže známo.[320]

Anežka žádala znova asi zároveň s žádostí o Františkovu řeholi též o zmírnění přísných postů řehole Hugolínovy. Nežádala toho pro sebe, neboť sama Klára ji bude později napomínati k mírnosti v postu v třetím dopise, jejž ještě téhož roku Anežce poslala, ale žádala zmírnění to pro své milé slabé a churavé sestry. Odpověď papežova došla 5. května 1238. Papež uděluje předně zmírnění v postních jídlech, že mohly sestry v neděli a ve čtvrtek požívati též mléčné stravy, jež podle tehdejší praxe postní byla v postě zakázána. Ve velikonoční svátky, o slavnostech Panny Marie, o svátcích apoštolů, na Narození Páně a v čase zřejmé potřeby, jako např. v nemoci, nejsou sestry povinny se postiti. Mimoto dává dovolení, aby abatyše nebo starší sestra mohla včas potřeby též od postu dispensovati. Kromě toho v postě, kdy podle řehole měly se postiti o chlebě a vodě, mohou se postiti při jídlech, jinak postních. Dále dovoluje papež, že mohou užívati dvojí tuniky, škapulíře a pláště s našitými podšívkami i kožíšky, že mohou užívati slaměných nebo senných podušek a obalů na krk.

To vše opět bylo potřebí zejména pro sestry, pocházející z teplé Itálie. Anežka však těchto věcí buď neužívala nebo velmi málo, jak třetí list Klářin i legenda dobře naznačují.[321]

Ještě jeden list předcházel papežské rozhodnutí o řeholi. Byl to list ze dne 9. května téhož roku, jímž papež Anežku zahrnuje nejvyšší chválou a povzbuzuje k nejvznešenějším ctnostem.[322]

Obyčejně se tento list cituje také jako odpověď papežova, jíž papež přijímá resignaci Anežčinu na úřad abatyše.[323]

Ale o resignaci Anežčině není v listě ani slovem zmínky, jen to jest nápadné, že počínaje tímto listem nedává již papež Anežce titul abatyše, nýbrž jen: služebnice Kristova a přeslavná panna. Z toho lze souditi, že papež tím mlčky přijal resignaci Anežčinu. Proč se Anežka právě tehdy vzdala úřadu abatyše, nelze s jistotou říci, protože zprávy o jejím životě jsou tak nepatrné, jen co možno si domysliti z běhu událostí a listů papežských.

Anežka byla jistě pokornou služebnicí Kristovou, jak ji právem nazývá listina papežova, tedy učinila to z pokory; ale přece, že právě tak učinila v době, kdy bychom čekali, že setrvá v úřadě dotud, dokud nebude vybojována řehole sv. Františka a Kláry pro české Assisi, jest dosti nápadné. A z běhu událostí, jež nám ukazuje několik listin papežských toho roku, možno souditi, že zde Anežka učinila tak tehdy, když se vzdala jménem svým i svých sester všeho majetnictví špitálu sv. Františka i všech příjmů z něho plynoucích a když jej odevzdala prostřednictvím papežovým v majetek křížovníkům.

Jako minoritě, zvláště představení minoritského řádu u sv. Jakuba i provinční, tehdy společní se Saskem, nesouhlasili v tom s Anežkou, že se zbavila naprosto všech příjmů, a po lidsku řečeno, zbavila takto klášter potřebných životních prostředků, tak snad nesouhlasily s ní ani všecky sestry, zvláště německé. Možno to souditi již z toho, že část oněch sester německých, jež přes Ulm šly do Prahy, zůstala v Ulmu, a tam založivše klášter, v krátkém poměrně čase si pořídily též značný majetek.[324]

Sestry podobného smýšlení jistě měly to za zlé Anežce i patrně křížovníkům, že byli tak ochotni v přijímání darů. Jistě se jim dostalo podpory, ne-li jinde, pak bezpochyby u samého provinciálního představeného saských, českých a polských klášterů. Možno to opět vycítiti z nálady, kterou vnesla žádost velmistra řádu křížovnického u papežské kurie, že si nejen vyžádal, aby napříště na pět let byl korektorem a visitátorem jejich řádu dominikánský provinciál, nebo i převor pražský (Novotný praví tak chybně o minorit-ském provinciálul). nýbrž dokonce si vymínil, aby příští vi-sitátor dominikánský mohl zrušiti ustanovení provinciála Jana.

Tato ustanovení, křížovníkům tak nesympatická, nejsou nám sice, jak shora již řečeno, známa blíže, ale možno s pravděpodobností aspoň usuzovati, že to byla pravidla podle vzoru kajících bratrstev tak zvaného třetího řádu, zvláště v jejich pravidlech o skutcích milosrdných a obsluze nemocných, jak jsou obsažena v tak zvaném Memoriále z roku 1228.[325] Je dosti možné, že Jan chtěl bratrstvo špitální organisovati jako bratrstvo III. řádu kajících a přidati jim i některé předpisy z řehole minoritské, a tím špitální bratrstvo navždy snad podříditi vedení a správě řádu minorit-ského. Tu ovšem narazil na odpor bratrstva nově utvořeného, jež se snažilo ustanoviti se jako řád samostatný, nezávislý a to jak duchovně, tak i materiálně. Ve slovech papežského listu dominikánskému provinciálů a převorům zdá se aspoň tato domněnka býti dosti odůvodněna.

Tím jistě u minoritů, kteří nechápali vznešených ideálů svého zakladatele tak věrně do slova a dokonale jako Anežka, nastalo jakési roztrpčení, jež se vneslo i do kláštera sester.[326] Tak cítila Anežka z pokory potřebu se „potrestati" tím, že se do rukou papežových vzdala úřadu abatyše, aby sice ustoupila jako pokorná starší sestra, ale provádění ideálů Františkových i Klářiných nepustila z rukou nikdy. Měla i později rozhodný vliv na celou observanci řeholní a řízení kláštera až do své smrti.

Podle toho, jak píší listiny papežské od té doby, možno soudit, že byla zvolena jiná sestra abatyší, nikoliv, jak myslí Novotný, že Anežka zůstala abatyší až do smrti, odvolávaje se na legendu, že prý se tam praví o Konstancii, že po smrti Anežčině byla zvolena abatyší. Než důvod tento nemůže platiti, poněvadž totéž se praví i o sestře Anežce z Beřkovic. Papežské listiny od té doby, co se Anežka vzdala úřadu, jmenují vedle abatyše též starší sestru (soror maior), jíž dává papež vždy tytéž pravomoci jako abatyši. Touto sestrou nemůže býti jiná, než Anežka a mimo ni jest jiná: abatyše. Anežce pak jest adresován list vždy jen: soror nebo ancilla Christi, t. j. sestra nebo služebnice Kristova. Z toho jest jasno, že byla zvolena po resignaci nová abatyše, ale Anežka zůstala vždy jako zakladatelka duchovní vůdkyní celého kláštera, jak uvidíme i dále.

Dne 11. května přišel dlouho očekávaný list, jímž papež odmítá schválení řehole kláštera sv. Damiána. Papež dlouho váhal s odpovědí a úmyslně posílal Anežce před ní listy, jimiž schvaloval s největší blahovůlí všecka ostatní přání Anežčina. Posledním, nejblíže předcházejícím listem z 9. května vynáší Anežku přímo do nebe jako světici. Jest to důležito, že nejvyšší hlava církve velebí naši Anežku přímo jako světici. Praví mezi jiným: „Kdo z věřících by neměl za to, že ty pozorujíc šat chudoby, v němž ráčil Stvořitel všech věcí se objeviti pro spásu všeho lidstva, přenesla jsi jej na chudou služku a pokornou královnu, jež kdysi oplývala rozkošemi a poctami a že za to dosáhneš pokladu nehynoucí slávy, jako jej dosáhla, oddávajíc se objetí ctností, přeblažená panna a mučednice Anežka? Kdo z bohabojných by plnými ústy nevyznal, že tebe, oddanou čistotě panenské, si vyvolila důstojnost Vykupitelova? Prosíme tedy zbožnost tvou a povzbuzujeme v Pánu Ježíši Kristu... abys k tomu veškeru snahu měla, když jsi postavena za vzor tolika duším ke spáse, doprovázena sborem panen posvěcených, zaslouži-las jednou postavena býti ve věčné vlasti; my pak z toho budeme míti takovou nesmírnou radost, jakou má otec z ctnostného dítka..."

Papež adresuje list: Anežce, služce Kristově a přeslavné panně a mezi ženami požehnané. Radost andělům a obráceným k Pánu duším rozmnožení zbožností, jak pevně věříme, vzešlo z toho, že ty opovrhnuvši královským šatem, přijala jsi šat chudoby, abys dosáhla toho, co věčný král svým následovníkům přislíbil... (Angelis gaudium et conversis.)

Aby Anežku jemně připravil na odmítavou odpověď, připomíná Anežce hned v úvodních slovech záslužnost poslušnosti k rozkazům nejvyšší hlavy církve. Nyní vypravuje, že když byl ještě kardinálem, že přemilá v Kristu dcera Klára když se rozhodla, pohrdnuvši marností světa, následovati Františka, že tento jí a jejím družkám „jakožto znova narozeným dítkám odevzdal nikoliv pevný pokrm, nýbrž takový, jaký se mu zdál příslušný, totiž pravidlo života jako mléčný nápoj. A toto pravidlo jsi nám před nedávnem poslala na jakémsi lístku po milovaném synu, převoru špitálu svatého Františka v Praze, muži to všestranně důvěryhodném a prozíravém, pokornou prosbou žádajíc, abychom apoštolskou mocí potvrdili způsob, jejž nám týž muž pod pečetí tvou zhotovený z řečeného již pravidla a jakýchsi kapitol, které v řeholi řádu svatého Damiána jsou obsaženy..."[327]

Byla to tedy skutečně řehole, jak vidíme z vlastních slov papežových, jež neobsahovala nic jiného než prostinká pravidla Františkova, tradicí zachovaná a Eliášem, ministrem generálem, Anežce zaslaná, k nimž byly ještě připojeny jakési kapitoly řehole řádu svatého Damiána. Byly to některé obvyklé observance, jež zachovávaly chudé paní u svatého Damiána a které nebyly zase ničím jiným, nežli jakýmsi rozšířeným prostinkým výkladem napomenutí a pravidel Františkových. Byly to, abychom se moderněji vyjádřili, jakési konstituce řádové, kdežto pravidlo Františkovo bylo řeholi. To tedy chtěla míti v Praze Anežka. Ale nedosáhla toho. Papež jí hned nato uvádí důvody, proč nemohl schválili této řehole a konstitucí pro pražské Assisi. Papež uvádí hlavně tyto důvody: 1. Předně řeholi, kterou Anežce poslal již dříve, dokud nevěděla o těchto observancích u sv. Damiána v Assisi, sám pečlivě sestavil a sv. František ji přijal, předchůdce jeho ji potvrdil a Klára sama i se svými družkami ji slavnostně slíbila. 2. Tytéž sestry s Klárou tuto řeholi od onoho času chvalně zachovávaly, davše jí přednost před onou jmenovanou (Františkovou). 3. Poněvadž bylo ustanoveno, aby byla zachovávána řehole Hugulínova všude ode všech sester, mohl by ze schválení nové řehole vzniknouti neblahý zmatek v řádě. Proto prosí Anežku při její pobožnosti, aby zachovávala sama i jiné sestry zachovávati přiměla řeholi dosavadní, kterou on dříve byl poslal a uděluje při tom plnomocné odpustky.

Ke konci však přece Anežce povoluje v celku asi totéž, co uděleno bylo i Kláře a jejím sestrám v Monticelli, že totiž řehole Hugolínova zůstává sice oficielně v platnosti, ale nebrání zachovávati pravidla, přijatá od svaté Kláry, avšak výslovně jí připomíná, že k nim není vázána, poněvadž nejsou schválena a ani od Kláry a jejích družek nejsou zachovávána. Poslední ovšem myslí papež tak, že nejsou závazně zachovávána. Neboť ve skutečnosti Klára i sestry v Monticelli je zachovávaly. Tak je zachovávati mohla i Anežka a její sestry v Praze. Avšak Anežka na rozdíl od oněch dvou klášterů ona prvotní pravidla Františkova chtěla míti schválena jako jediné závaznou řeholi. Možno se snad domnívati, že na ono schválení, jež Anežka svým vlivem chtěla provésti, čekaly i ony dvě zbožné duše, s nimiž Anežka byla v tak úzkém duchovním spojení, totiž Klára a její rodná sestra Anežka Assiská. Než nestalo se tak k zármutku Anežčině a papež, aby ji potěšil, nazval snad k většímu ještě zármutku jejímu ideály sv. Františka, v řeholi její obsažené, „mléčnou stravou pro novězrozené dítky". Zde se křižovala střízlivá skutečnost, vlitá v pevnou formu zákona Hugolínovy řehole s idealismem Františkovým, jenž mohl býti oblečen jen do prostinkých a nadšených slov Františkových. Řehoř měl sice největší úctu k ideálům assiského Serafa, ale jeho prozíravý duch věděl, že idealismus a nadšení pro chudobu nemůže býti zákonem, nemůže býti řeholí. Proto, ač neschvaloval idealismu Františkova jako řehole, nemohl ode-příti jemu úcty a ochotně jej dovolil vedle řehole benediktinské Hugolínovy Kláře u sv. Damiána a v Monticelli Anežce, rodné sestře Klářině a naší Anežce jej nezakázal, nýbrž k u-pokojení jejímu jen prohlásil jej nezávazným.

Anežka, vycítivši dobře obsah dovolení papežova, obrací se brzy potom k milé své matce duchovní Kláře a prosí ji, aby jí sdělila přesně, jaké posty svatý patriarcha František ustanovil. Slyšela sice od italských sester, že František byl v postech daleko mírnější než benediktinská řehole Hugolínova. Italské sestry se na to odvolávaly a patrně žádaly, aby si Anežka vymohla aspoň v tom celé privilegium řehole Františkovy. O působení v tomto směru italskými sestrami poznamenává řádový annalista Wadding. Praví totiž, že Anežka i jiné sestry byly navedeny příkladem a radou učednic Klářiných, které do Prahy přišly.[328] Učinila-li tuto věc vzorem i návodem italských sester, obrátila se i v jiných věcech na radu italských sester k papeži, aby dosáhla z Františkových svatých tradic, co dosíci mohla. A ostatně italské sestry i nezvyklostí podnebí trpíce více než domácí, jistě přimlouvaly Anežce, aby aspoň vymohla úlevy, posvěcené Františkovou tradicí, v postech.

Nato obrací se Anežka k samé Kláře o poučení, snad si stěžovala při tom na přílišnou choulostivost některých sester v zachovávání postu, jak se to zdá naznačovati odpověď Klářina. Anežka byla horlivá, často až přespříliš, takže ji Klára v té věci v odpovědi na její dotazy a snad i stížnosti láskyplně kárala.

List Klářin došel v čase mezi 5. květnem a před 18. prosincem roku 1238. Mezi těmito daty jistě proto došel, poněvadž 5. května obdržela již úlevy v postech od papeže, jež si vyžádala. Kdyby byla dříve věděla o úlevách Františkových, byla by si je již k odpovědi papežově 5. května vyžádala. Ale list Klářin jistě došel před 18. prosincem téhož roku, protože Anežka po papežském rozhodnutí by se nebyla teprve obracela s dotazem ke Kláře.

A mimo to v listě papežově z 18. prosince jsou již uvedena slova z žádosti Anežčiny, jež skoro do slova souhlasí se slovy Klářiny odpovědi Anežce. Postní předpisy, posvěcené památkou Františkovou, posílá papeži Řehořovi k schválení. Odpověď Anežce přišla poměrně dosti brzy. Dne 18. prosince 1238 posílá papež list abatyši kláštera v Praze. Píše jí, že sestra Anežka, přemilá sestra jejich kláštera (tedy zde nemůže býti již pochybnosti o jiné abatyši od Anežky rozdílné), předložila jemu jakési pravidlo o zachovávání postů, jež prý sv. František jim uložil. A nyní skoro doslovně cituje slova z třetího listu Klářina o postech. Papež výslovně ke konci praví, že schvaluje toto pravidlo postní za tím účelem, aby „majíce pokojné svědomí mohli z dobrého prospívati v lepší, všem sestrám přítomnou pravomocí potvrzujeme, aby toto pravidlo postní bez ohledu na předpisy v řeholi (totiž Hugolínově) obsažené zachovávaly". Tak měla Anežka splněnu aspoň část své prosby tím, že papež schválil Františkovu řeholi aspoň v postních předpisech.

Příští rok 1239 přinesl nové události v řádě Františkově. Libovůle a laxismus osobního života svrhly samého generála Eliáše, dosud papeži tak milého. Eliáš byl sice vroucím ctitelem památky Zakladatelovy, ale právě velkolepým podnikem chrámu, vystavěného nad hrobem světcovým, osobní laxností, absolutním ovládáním řádu a přirozeně pak ještě drážděn jednáním horlivců stal se pravým opakem Františkovým. Rozsáhlá pravomoc, kterou měl Eliáš přímo od papeže ke sbírkám na vybudování nádherného pomníku velikému světci nejen řádovému, nýbrž celé katolické církve, časté styky a jednání ve věcech administrativních o rozšíření řádu, o misie a studia, jimž věnoval Eliáš chvályhodnou péči, docela jej odváděly od ideálů Františkových v soukromém životě. Jako generál byl na jiné přísný, k sobě ovšem shovívavý, takže potom u všech, kteří mu nebyli osobně oddáni budil odpor a nelibost. Ale největší odpor budil způsob jeho vlády. Té doby byl generál ve své moci ještě neomezený, ale způsob, jak jej prováděl Eliáš, pohoršoval.

Dával přednost laikům, jakožto sobě oddanějším nástrojům své moci, jsa ostatně sám laikem, zvyšoval počet provincií, aby zmenšil vážnost provinciálů. Kapituly nesvolával a do provincií posílal své visitátory, kteří majíce ochranu v Eliášovi, počínali si tvrdě, až krutě i zištně a podkopávali autoritu provinciálů. Také v Čechách se připomíná za provincialátu Jana de Piano Carpinis takový visitátor k roku 1238 při kapitule v Praze, jménem fr. Peregrin Vlach.

Ke konečnému vývoji v životě Eliášově přispěla nemálo jakási roztrpčenost pro zklamání po smrti Zakladatelově. Když oznamoval smrt milovaného Otce a zakladatele a svolával bratry ke kapitule, byl přesvědčen, že volba nástupce Františkova nemůže pacínouti na nikoho jiného než na něho. Ale bratři zvolili proti jeho očekávání Jana Parentiho, přísného asketu, bývalého právníka.

To popudilo jej i jeho přívržence laického směru, jichž byla tehdy většina v řádě, ale zakázána jim účast na kapitule. Demonstrativně se objevili oddaní Eliášovi na kapitule v Assisi r. 1230 a chtěli násilím ustanovili Eliáše generálem. To se jim však nepodařilo a Eliáš tím kompromitován, uznal za dobré, aby odešel do samoty jako kajícník. Tam vedl život přísný a tak přesvědčil bratry o věrné observanci a horlivosti, takže bratři všeobecně uznávali, že mu bylo ublíženo, když toho, jehož sám František pověřil důvěrou, nezvolili jeho nástupcem. Cítil to i sám generál Parenti a proto se na kapitule v Rieti r. 1232 vzdal úřadu a zvolen jednohlasně nyní generálem Eliáš.

Eliášem byl zvolen generálem poslední laik a strana jeho přívrženců se skládala většinou z laiků. Tím vlastně Eliáš zvláštním rozmarem událostí byl posledním zastáncem právě toho, co za Františka mělo převahu, totiž směr prostých bratří, nestudovaných. Pozdější odpor proti Eliášovi také nepovstal u prostých bratří zelantů, nýbrž u bratří učených v Paříži, vedením slavného učitele university Alexandra de Hales a Jana de la Rochelle. Odtud postupoval odpor do Anglie a Německa a tím i do našich krajin.

Tomáš Eccleston praví o tehdejší náladě řádové proti Eliášovi výstižně toto: Po svržení Eliášově promluvil nový generál k bratřím tato slova: „Již jste slyšeli první mši, která byla sloužena od ministra generála v tomto řádě. Jděte nyní s požehnáním Ježíše Krista na svá místa."[329] Byla to tedy strana bratří učených, kněží, která připravila mimo jiné Eliášův pád a definitivní vyloučení laického směru v řádě. Od té doby nabývá převahy strana kněží v řádě Františkově.

Touto změnou v řádě nastala i pro Anežku a její snahy jiná orientace. Anežka byla odkázána v druhém listě Klářině na osobu bratra Eliáše, a to nejen jako na generála, nýbrž spíše jako na důvěrníka světcova a ochránce jeho tradic. A Eliáš, jak jsme viděli, byl v jistém směru opravdu ochráncem světcova idealismu. Jen pozdější řádová tradice, jež nerada myslila na původní doby absolutistického režimu generála laika, zvláště pozdější observantská tradice Waddingova, učinila z Eliáše pravou příšeru řádu a původce všeho, co bylo proti chudobě, duchu a řeholi sv. Františka provedeno. Po svržení jeho se přičiňovali již jeho odpůrci pařížští, angličtí a němečtí a tím i naši o špatnou pověst „nehodného generála".

Návodem Klářiným Anežka složila důvěru v Eliáše. A Eliáš jí též poslal, jak jsme viděli, věrně opis tradic Františkových pro chudé paní. Již snad oposice minoritů německých a českých, kterou dobře Eliáš již tehdy cítil a jež snad jej pohnula poslati do Čech onoho fr. Peregrina Vlacha jako vizitátora k roku 1238, Eliáše pudila k tomu, aby Anežce vyhověl. Ale jinak bylo, když Anežčina žádost o původní řeholi přišla ke kurii. Řehoř IX., jehož Eliáš byl tehdy miláčkem, jistě neopominul dáti věc k vyjádření napřed Eliášovi jako generálu řádu. Nemáme sice o tom přímého dokladu, ale praxe kurie papežské ve věcech řádových to dosvědčuje, že na odpovědi papežově definitivní měl účast i generál, zvláště šla-li žádost přímo po Anežčině poslu a bez vědomí provinciálova. Způsob žádosti generál jistě schvaloval, poněvadž mu to spíše lichotilo, že si Anežka nepřímo stěžovala na provinciála jemu nepřátelského. Ale schválení řehole Eliáš jistě nedoporučoval, jsa mužem více praxe kuriální, nežli františkánským idealistou. Idealismus Františkův měl jen jako drahou relikvii, ale ne jako normu života.

Nyní, když byl Eliáš svržen, což bylo více nasnadě, než všecko zlé přičítati jeho působení nebo jeho vlivu. O to se tím více přičiňovali naši minorité a připisovali nezdar Anežčiny věci jen tomu, že neblaze zasáhl do té věci nenáviděný generál. Snad bylo slyšeti Anežce i pichlavé narážky, že se obracela přímo na kurii zvláštním poslem bez dotazu provinciála a zvláště že hned přímo vyjednávala s Eliášem, ten že jí zhatil všecky plány.

Měla-li Anežka vlivem pražských bratří nějaké pochybnosti o Eliášově idealismu, pak by měla slova Klářina v druhém listu o Eliášovi význam pregnantní; uzavírala by totiž v sobě již tehdejší nedůvěru Anežčinu k Eliášovi, kterou však rozplašovala Klára, jež ve své prosté zbožnosti a oddanosti Eliášovi ještě plně důvěřovala.

Nyní po svržení Eliášově byly obě zbožné duše přesvědčeny, zvláště Anežka, že původcem nezdaru nebyl nikdo jiný než zaslouženě svržený Eliáš. Proto nyní obrací se s důvěrou k odpůrcům Eliášovým, kteří měli otěže řádu v rukou, že pomocí jejich dosáhne toho, čeho nemohla dosíci cestou první.

Vznikly nové naděje, neboť sám papež nyní se úplně odvrátil od Eliáše a přiklonil se na protivnou stranu. Ve straně té byly ovšem různé živly řádového směru. Byli tam osobní odpůrci Eliášovi: strana kněžská, učených profesorů, byli tam i horliví zelanti, jež Eliáš druhdy pronásledoval, a byli tam i umírnění, zvláště severní observanti, jak je známe z jejich příchodu k nám, jimž se Eliáš neprotivil tak přílišným laxismem, jehož neviděli, nýbrž spíše svým tvrdým absolutismem a nenáviděnými visitátory. Ale ty všecky nyní spojoval odpor proti Eliášovu laicismu, laxismu a absolutismu.

Proto v Anežce nová naděje podnítila snahu dosáhnoutí pomocí provinciálních představených, vesměs odpůrců Eliášových a horlivých observantů, schválení řehole původní. To jest také ono „negotium sororis Agnetis", t. j. věc Anežčina, o níž má domácí řádový kronikář zprávu k roku 1241 (Ben. Minorita) a k níž se sešli o sv. Valentinu 14. února roku 1239 —1241 tři provinciálové: saský, rakouský a uherský, pokud ovšem zmatené zprávy ty podávají správná jména.

Jistě k tomuto rozhodnutí jí radil její zpovědník a důvěrný rádce, fr. Konrád z Wormsu, jenž jí byl již od počátku a zvláště nyní tak nepostradatelný, že si roku 1239 vymohla na papeži zrušení jeho volby na provinciála. Žádost i řehole Anežčina byly znova upraveny nyní snad oním Konrádem, aby i formou více odpovídaly stylu kuriálnímu. Pak byla Anežčina nová žádost o řeholi předložena třem provinciálům ke schválení a snažné přímluvě, aby zaslána byla generálu a posléze papeži.

Vše se zdálo příznivé žádosti Anežčině. V celém řádě trvala silná a živá reakce proti Eliášovi, jemuž dokonce nezbývalo nic jiného, než aby na čas opustil i řád, do něhož se kajícně zase vrátil krátce před smrtí. Také u kurie papežské byla nálada spíše na zpřísnění než uvolnění kázně. Odpor proti dalším uvolněním prozatím byl silný a snaha k návratu k ideálům Františkovým povznesla na důstojnost generála horlivce Angličana Haymona Favershama sotva po půlročním generalátu Alberta Pisánského. Také v provincii byl provinciálem horlivý zastánce chudoby fr. Mark-vard, příjmím Parvus, jak. nám jej líčí kronikář Jordán.[330] O ostatních dvou provinciálech nevíme sice nic, ale energická Anežka si dovedla pro své plány vybrati opravdu nejlepší lidi, jak to vidíme z příhody s Konrádem.

Není tedy divu, že za těchto okolností se Anežka pokusila ještě jednou o štěstí dosíci potvrzení „své řehole". To bylo pravděpodobně asi roku 1241 v březnu nebo v dubnu, byla-li schůze provinciálů 14. února.

Anežka tentokrát nepokouší se o dosažení ideálů sama jako dříve, nýbrž pomocí řádové reakce „horlivců" proti Eliášovi.

Zdálo by se, že snad Anežka se pokusila o schválení řehole až po smrti Řehoře IX. Ale přihlédneme-li blíže událostem, vidíme, že to skutečně byla reakce řádová, jež Anežku povzbudila, aby nepodala žádost až nástupci, nýbrž právě spíše ještě za života Řehořova. Smrt Řehořova byla spíše na značný neprospěch žádosti.

Neboť v Řehořovi byla na trůně papežském osobnost nejvíce zasvěcená do idealismu františkánského a také jemu, pokud se snášelo to s úřadem nejvyššího pána křesťanského světa, co nejvroucněji oddaná. Osobní známost se samým zakladatelem řádu a úcta, jež vzhlížela ke všemu františkánskému s největší pietou a jež kanonisovala proti všemu obyčeji římské církve v kratičké době Františka, Antonína a Alžbětu skoro hned po jejich smrti; to vše opravňovalo k nadějím, že on, osobní přítel nesmrtelného Zakladatele, přece schválí konečně a ochrání vše, co s památkou světcovou souviselo, zvláště nyní, když za Eliáše byly tradice jeho v takovém nebezpečí. Vlastním pak původcem prvního odmítnutí nebyl nyní v mysli Anežčině nikdo jiný než Eliáš.

Osobnost tedy Řehořova zdála se Anežce nejpovolanější, ovšem jinak informovaná než za Eliáše, zvláště nyní pod vlivem posledních událostí v řádě, špatnou to zkušeností se stálým uvolňováním chudoby probudila se i u papeže horlivost pro všecky svaté odkazy Františkovy, zvláště jeho chudoby. Avšak tu potkalo záměry Anežčiny nové neštěstí, a to byla Řehořova smrt dne 22. srpna r. 1241, jež ponechala vyřízení celé otázky až příštímu nástupci.

Neštěstím to bylo nejen proto, že Řehořem vymřely osobní tradice na trůně papežském, nýbrž tím více, že po kratičkém pontifikátu Celestina IV. a po dlouhé, více než půl druhého roku trvající sedisvakanci byl nastolen papež docela jiného smýšlení než Řehoř. Nástupcem se stal Innocenc IV., mladý poměrně dosud kardinál, rodilý Janovan. Okolí jeho vlasti i celé vzdělání dalo jemu charakter školeného právníka a politika, smýšlejícího liberálně, spíše ghibelínsky.

Byl-li tehdejší křesťanský svět zaujat i s papežem Řehořem pro františkánský idealismus, nastala na trůně papežském Innocencem rozhodná reakce, spíše světsky smýšlející strany, protivící se přílišné úctě k assiským ideálům a zvláště přílišné duchovní moci, tehdy víc a víc se v církvi uplatňujících žebravých řádů.

O tom máme zajímavý doklad v listě olomouckého biskupa Brunona, jenž aspoň později nebyl jistě nějak přátelsky naladěn minoritům a jiným žebravým řádům. V tom listě dává biskup rady Řehořovi roku 1273 k budoucímu sněmu lyonskému, jak omeziti moc mendikantů. Biskup radí papeži mezi jinými tak v celku omeziti moc mendikantů, aby v té věci se držel střední cesty mezi Innocencem IV. a Alexandrem IV., z nichž první byl přízniv světskému kněžstvu proti mendikantům, totiž biskupům, kněžím a klerikům, druhý však stranil řeholníkům, zvláště mendikantům proti světskému kléru.[331]

Zdálo-li se již Brunonovi toto smýšlení Innocencovo tak nepříznivým pro minority, že papeži neradí, aby si je osvojil, pak jistě to bylo po Řehořovi IX. pro řády sv. Františka jistě změnou velmi citelnou.

Řádový kronikář Eccleston neváhá to dotvrzovati o Inno-cencovi, vypravuje, že prý, když vynesl osm ustanovení proti řádu kazatelskému a minoritskému, téhož dne pozbyl řeč na tak dlouho, až uznal chybu a velmi často vzýval sv. Františka a že jeho nástupce Alexander IV. ještě v den své volby odvolal dekrety nepřátelské oběma řádům.

Ze všeho toho není ovšem třeba souditi na nějaké nepřátelské smýšlení zásadní Innocence IV. proti mendikantům, nýbrž spíše onu velikou protivu, v níž stáli Řehoř a Innocenc k idealismu, zvláště františkánskému, prvý jako vroucí ctitel a ustavičný otcovský příznivce, druhý jako muž střízlivý, stojící stranou, františkánské tradice neznající nebo spíše jim nedůvěřující, zvláště když neustále se množily stesky kleriků a biskupů na přílišnou moc a zasahování mendikantů do práv farních i biskupských.

Toto smýšlení u dvora papežského nebylo by jistě zůstalo tajno Anežce, kdyby snad se byla obracela k novému papeži s tou nadějí, že najde slyšení u něho to, co u předchůdce jeho nedošlo vyslyšení. Ale jak lze viděti z celého způsobu jednání, Anežčina žádost nebyla poslána Innocencovi v této naději, nýbrž žádost Anežčina mu byla prostě podána jako odkaz předchůdce. A to tím spíše možno věřiti, poněvadž odpověď papežova dochází poměrně brzy po nastolení. Datována jest dnem 13. listopadu r. 1243, začínajíc slovy: „In divini timore." Papež odpovídá, vykládaje právnicky, jak rozuměti slovům z řehole Hugolínovy o řeholi sv. Benedikta, umírňuje ještě více závaznost benediktinské řehole na tři sliby, ale zamítá rozhodně z týchž důvodů jako předchůdce (cituje ony důvody z listu Řehořova) vkládati a schvalovati jiná pravidla, než jsou v řeholi Hugolínově. Těší Anežku jen tím, že nic bohatšího nemůže býti obětováno, než dobrá vůle poslušnosti. Zde naráží asi na požadavek úplné chudoby Anežčiny řehole, chtěje říci, že chce-li Anežka býti úplně chudá, má příležitost zříci se největšího „bohatství" lidského, totiž svobodné vůle dokonalou poslušností. Naráží při tom jistě na slova v askesi řeholní často užívaná, z homilie sv. Řehoře Velikého: „Není zajisté těžkým člověku opustiti majetek svůj, ale velmi těžkým jest mu opustiti sebe. Menší věcí zajisté jest zapříti člověku to, co má, velmi však velikou věcí jest zapříti, co sám jest (t. j. vůli)." (Hom. 32 in Ev. n. 1 v brevíři při III. nokturnu, lekce v Com. un. Mart II. loco.)

Dále konejší Anežku a její sestry, že v řeholi, jí Řehořem zaslané, jest proto řeč o zachovávání řehole benediktinské, že se jí sestry lépe udržují v kázni, pevněji se utvrzují v řeholním životě a řeholní život se tím stává autentickým (pravým).

Podle papežovy odpovědi byla tato žádost Anežčina jinak stylisována než první. První žádostí Anežka prostě žádala přímo potvrzení prostičkých pravidel a napomenutí Františkových, jež byly kratičké, spolu s některými kapitolami observance u sv. Damiána. Tato žádost byla skládána více ve stylu kuriálním a žádala ve formě regule Hugolínovy, možno říci spíše v rámci jejím schválení pravidel Františkových. Proto chtěla Anežka, jak papež odpisuje, něco vy-pustiti z řehole Hugolínovy, co připomínalo benediktinskou formu a něco přidati, co bylo františkánské. Odpověď papežova adresována byla: Nejdůstojnější dceři Anežce, sestře kláštera sv. Františka v Praze řádu sv. Damiána. Odpověď papežova se liší právnickou odměřeností od vřelého tónu listů Řehořových. Ke konci praví Anežce, aby jako pokojná holubice a ctnostiplná dcera odpočinula a uložila konec vlnám své mysli a aby neměla touhu podobné věci příště žádati. Byla to slova dosti ostrá, jež asi nebyla ani tak ostře míněna, jak byla napsána.

Aby papež po tomto zklamání Anežce prokázal laskavost, když její pomoci tak často potřeboval, jako by sám hned chtěl napraviti onen suchý, až ostrý tón listu prvého, ještě téhož dne posílá bez žádosti Anežčiny, snad na žádost pražských minoritů, list „Piis votis omnium", v němž uděluje další větší uvolnění v postech než Řehoř, rozmnožuje počet dní, kdy nejsou povinny se postiti. Mezi těmi dny jsou pozoruhodný: slavnosti kláštera a řádu a království. Dovoluje užívání teplejších obleků: škapulířů, plášťů s kožíšky, sandálů s punčochami, podušek slaměných nebo senných a slamníků. Pravomoc dispensovati v čas potřeby dává abatyši a starší sestře. Také zpovědníku uděluje se v té věci zvláštní pravomoc.[332]

Mimo to ještě jinou milost uděluje, o niž též nežádala Anežka, a to listem téhož roku z 25. listopadu, aby totiž nikdo její klášter nemohl stihnouti nějakým trestem církevním, leč

jen řádový představený.[333] Tato milost byla dána jistě na podnět minoritů a byla v té nejisté době velmi důležitá.

Innocenc, chtěje ostatně i na dále učiniti konec všem podobným pokusům i s jiných stran, o dvě léta později potvrzuje ještě jednou řeholi Hugolínovu pro všecky klarisky bulou ze dne 13. listopadu r. 1245.[334] O dvě léta později vydává novou bulu ze dne 6. srpna r. 1247 „Cum omnis vera", jíž ukládá klariskám novou řeholi, jež měla býti závazná pro všecky klarisky.

Tato řehole jest v podstatě stejná s řeholí Hugolínovou. Rozdíly jsou jen tyto: Duchovní vedení klarisek jest těsněji spojeno s minority, také hodinky jsou podle hodinek mino-ritských, též starost o sestry je svěřena mužskému řádu. Právo visitace, ustanovování kaplanů má generál a provinciál. Dovoleny jsou dary a fundace i společný majetek, k jehož správě jest ustanoven prokurátor. Předpisuje se jednoroční noviciát, po němž teprve následuje profes proti dřívější volnosti, jež dovolovala skládati sliby třebas hned po obláčce. Postní praxe se uvolňuje pro všecky kláštery. Nová řehole přinesla značnou poměrně relaxaci, jak o tom též vypravuje kronika řádová,[335] poznamenávajíc výslovně s nevolí, že papež změnil první řeholi a dal sestrám řeholi uvolněnou.

Podle papežova úmyslu měla býti všude zachována. Ale to se nestalo, neboť vznikly na mnoha místech nové řehole klariské a též Hugolínova v mnohých klášteřích zůstala v platnosti dále a byla též i od Innocence pro mnohé kláštery výslovně potvrzena. Oliger uvádí dvanáct příkladů takových klášterů mezi roky 1252 —1260.[336]

Klášterů, jež přijaly řeholi Innocence IV. bez výhrady, jest poměrně málo. Ze starých se jmenují jen dva v Německu ve Pfullingách a ve Štrasburce. V nových založeních zavedena byla ovšem řehole Innocencova.[337]

Z toho bylo viděti, že snaha o ideály chudoby byla celkem všeobecná a že si tehdy ještě sestry nepřály uvolnění, zvláště v chudobě. V Praze se nezměnilo nic, ale zůstala v platnosti řehole Hugolínova. Než tím neutuchla snaha houževnaté Anežky a jejích družek. Podobnou snahu vidíme u klarisek zvláště ve Vratislavi, jak o tom uslyšíme později; máme pro to výslovný doklad, jenž nás o tom přesvědčuje.

Anežka nemohouc jinak dosíci schválení ideálů Františkových podle původní řehole, snažila se toho dosíci aspoň hojnými „dispensemi" od předpisů řehole Hugolínovy, jež se nejvíce příčily Františkovým předpisům. Tak to činila i její duchovní matka Klára.

Ale obě pracovaly a dále bojovaly za Františkovy ideály. Obě jako by si byly boj rozdělily. Anežka jej otvírá a Klára boj končí jen několik dní před smrtí a končí je vítězně. Klára neodložila zbraní po dvou nezdařených pokusech Anežčiných, nevzdala se dalšího boje za ideály Františkovy, nýbrž vypracovala takovou řeholi pro klarisky, aby byla shodná s řeholí bratří menších, jež byla již schválena roku 1223 a jež byla zvána řeholí bulovanou, „regula bullata". Kronikáři řádoví pokládali právě tuto řeholi za původní, sepsanou sv. Františkem pro chudé paní u sv. Damiána. Tak ji uvádí Wadding již k roku 1224, připisuje ji Františkovi, avšak analogicky s řeholí bulovanou za pomoci kardinála Hugolína.[338]

Řehole byla ve skutečnosti sepsána patrně pomocí důvěrných Klářiných rádců, společníků Františkových, jako byli bratři Rufino, Leo, Angelo, Aegidio a jiní, v duchu ovšem svatého Františka. Jest sepsána namnoze, kde to dovoluje stejný způsob života bratří i sester, týmiž slovy, jako minoritská řehole Františkova. Má týž počet kapitol, totiž 12. Tímto číslem takřka posvětil František v řádě způsob apoštolského života podle počtu 12 apoštolů. Tak to chtěla míti i Klára v své řeholi, aby následovat! mohla apoštola, Františka. Již v nadpisech kapitol vidíme snahu Kláry a jejích družek následovati apoštoly Františkovy: Ve jménu Páně počíná se řehole a život bratří menších. Ve jménu Páně počíná se řehole a život chudých sester atd.

Nebylo to sice úplné vítězství Františkových ideálů; nebyla to prostinká řehole Františkova, složená jen z několika citátů Písma sv. a prostých napomenutí, tak jak ji předkládala papeži Anežka, tak jako ani František sám nedosáhl úplně toho, čeho si žádal. Řehole nyní známá pod jménem řehole Františkovy jest přece dílem kompromisu Františkova idealismu a kardinálem Hugolínem a ministry. Jest to vlastně třetí řehole Františkova.

Proto Klára poučena z bojů samého zakladatele o ideály chudoby, evangelia a řeholi a poučena dvojnásobným nezdarem Anežčiným, utíká se aspoň k tomuto dílu kompromisu Frantšikova s Hugolínem, aby zachránila z ideálů Františkových pro svůj řád, kolik zachránil František.

Řídíc se sama i sestry její více způsobem života i napomenutími sv. Františka, jehož „květinkou" (plantula) se tak ráda nazývala, po vydání Innocencovy řehole byla tím větší touhou naplněna, že zanechá i budoucím sestrám řeholi s ideály Františkovými. Viděla s bolestí, kterak se mezitím u bratří množí dispense a kterak i mnohé kláštery chudých paní, jež začaly nejvyšší chudobou, brzy přijaly majetek. Bohužel to viděla i v klášteře Monticelli, kde byla její rodná sestra Anežka, jež sice s bolestí to snášela, ale neměla energie Anežky České. Jen v Praze u sv. Františka byla duše Kláře zúplna podobná, týmiž ideály roznícená, touž energií a silou naplněná, ba v mnohém ohledu ještě energičtější a rozhodnější než sama Klára, jak to vidíme z listu Klářina.

Proto při visitaci protektora řádu, kardinála Raynalda de Segni, předložila pokorně, ale s pevnou odhodlaností řeholi, jí složenou, protektoru řádu, jenž řeholi skutečně schválil datem 16. září r. 1252 a také slíbil se postarati o papežské schválení. Papežské schválení došlo až k smrtelné posteli Klářině. Innocenc meškaje tehdy v Perugii, osobně navštívil již na smrt nemocnou Kláru.[339] Při této návštěvě podařilo se umírajíeí bojovnici idealismu Františkova dosíci schválení řehole s datem v Assisi 9. srpna r. 1253. Obdrževši tuto trofej vítězství, umírá dva dny po schválení 11. srpna r. 1253. Originál buly byl nalezen roku 1893 v šatě Klářině ukrytý v klášteře, kde chovají se její drahé ostatky, její památce zasvěceném, totiž Sta. Chiara v Assisi. Bylo nad vši pochybnost zjištěno, že to jest originál papežské buly. Nese také zajímavé stopy tehdejších okolností, za jakých byla bula vydána. Na horním okraji vlevo se čtou slova: „Ad instar fiat S.", tj. „Budiž pořízen opis". Pod tím: „Ex causis ma-nifestis michi et protectori mon. — fiat ad instar" — „Z příčin zřejmých mně i ochránci kláštera", t. j. kardinálu protektoru. Tato slova jsou jistě psána papežem. Na vnější straně závinu buly čtou se tato slova: „Této (buly totiž) bl. Klára se dotekla a ji políbila vroucně vícekráte a na několika místech." To mluví za celé knihy! Vroucích citů svaté duše nelze vylíčiti, jen v citech posledního listu Klářina milé a drahé Anežce jsou jen první záblesky radostné naděje v konečné vítězství.

Avšak vítězství to nebylo jen vítězstvím umírající Kláry, to bylo vítězstvím všech nadšených duší, jež bojovaly s Klárou a především naší Anežky. Innocenc sice schválil ji jen pro klášter sv. Damiána v Assisi. Ale dalo se čekati jen na příhodný okamžik, aby schválení bylo rozšířeno též na jiné kláštery klariské. Anežka byla dosti trpce poučena poslední odpovědí Innocencovou na její řeholi, v níž jí bylo přímo zakázáno ucházeti se v té věci znova o nějakou změnu. Innocenc sice povolil Kláře, ale učinil tak spíše na nátlak okolností: na přímluvu kardinála, jenž řeholi před rokem schválil a pak zvláště aby potěšil již umírající Kláru, učinil tak před Klárou, již takřka ozářenou slávou nebeskou.

Jeho nástupcem však se stal právě onen kardinál protektor Raynald de Segni, příbuzný krví i duchem Řehoři IX., jenž přijal jméno Alexandra IV. Byl velikým příznivcem minoritů a ostatních řádů, zvláště mendikantů a obdivovatelem ideálů františkánských.

Po pěti letech dostává se privilegia této řehole též klášteru chudých paní v Panso datem 23. října r. 1259.[340] Toto první rozšíření privilegia Klářina, jež bylo výhradně dáno jen jako útěcha Kláře pro sv. Damiána v Assisi, zanítilo jako jiskra ohnivá doutnající naděje Anežčiny v Praze. Anežka sice věděla o privilegiu Klářině, jež bylo umírající již duchovní její matce uděleno, ale vzhledem k listu Innocencovu neodvažovala se žádati, aby nezničila horlivou neopatrností malé jiskřičky naděje. Až klášter v Panso jí dodal odvahy. Hned se obrací k papeži o totéž privilegium řehole assiské a Alexander vychází vstříc žádosti Anežčině a potvrzuje privilegium, vlastně posílá opis buly Innocencovy též pražskému klášteru. Listina tato jest mi známa jen z rukopisu spisu Floriána Hammerschmida „Monasterium S. Agnetis sacrarum virginum clarissarum ord. s. Francisci Vetero-Pragae ms. z r. 1845. Ale byla jistě Anežce, resp. klášteru u sv. Františka dodána v tom znění, jak ji uvádí rukopis. Neboť nelze mysliti, že by Anežka se nebyla ucházela a nebyla obdržela to, co tak mnohé kláštery jiné a najmě klášter vratislavských klarisek obdržel roku 1262. Anežka podle listiny obdržela privilegium assiských klarisek o dvě léta dříve (r. 1260) než klášter vratislavský.

Listina začíná: Alexander atd. Milým v Kristu dcerám, abatyši a sestrám, uzavřeným v klášteře sv. Františka Pražského, řádu sv. Kláry, pozdrav a apoštolské požehnání. Pak začíná text buly, jejíž arenga jest změněna jen potud, pokud toho vyžaduje jméno nového vydavatele a příjemce listiny, začíná týmiž známými slovy, jako bula schvalující řeholi minoritskou r. 1223 a řeholi sv. Kláry r. 1253, „Solet annuere Sedes" a jest datována z Anagni dne 4. května roku 1260.

Podobného privilegia se tedy dostalo i klariskám ve Vratislavi. Horlivé následovnice Anežčiny ve Vratislavi nemeškaly zjednati si totéž, co se podařilo Kláře a nyní i Anežce. O jiných klášteřích klariských v našich krajinách nemáme bohužel zprávy, jaká řehole té doby v nich byla zachovávána. Jen vratislavský klášter jest znám jako věrný následovník ideálů českého Assisi v Praze. Listinu, datovanou ze dne 30. června r. 1262, uvádí Wauer ve svém díle.[341]

Smrtí své nejdražší duchovní matky zpečetěnou řeholí dosáhla Anežka konečného cíle, vítězství chudoby a ideálů Františkových i pro svůj klášter. Jistě tytéž city vděčnosti a vroucího nadšení roznítily Anežku, když po bolestném rozloučení s bratrem a zvláště s drahou matkou Klárou držela v ruce drahý list pergamenový, jenž obsahoval splnění dlouho želaného přání. Jistě zlíbala i ona mnohokrát a na několika místech jako její umírající matka jistou záruku, že ideály v Praze budou žiti týmž životem, touž svěžestí kvésti a přinášeti ovoce svatosti jako v dalekém Assisi. Nikoliv, Assisi již nebylo daleko, přibližovalo se poznenáhlu ku Praze k Anežce, až se usadilo v klášteře sv. Františka. Bylo to nyní pravé české Assisi!

Ještě jen něco málo scházelo Anežce, aby měla totéž, co měla její, nyní již slávou nebeskou ozářená duchovní matka. Klára si přála vždy tak vroucně duchovního pokrmu od bratří-druhů Františkových. Papež Řehoř kdysi chtěl jí v tom brániti. Ale Klára, rozhorlena nad tímto zákazem, poslala i bratry almužníky zpět do kláštera Porciunkule s trpkou poznámkou, aby nechali si jen i tyto bratry almužníky, když jí berou almužníky chleba duchovního. Nato papež ihned odvolal ten zákaz pro Kláru a její družky.

Ale nadšená, tolika boji a utrpeními sklíčená Anežka v Praze že by nepotřebovala těchto duchovních almužníků? A jiné svaté duše severu, Kláře tak oddané, chudobu a jiné ideály Františkovy tak milující, by toho opatření své duchovní matky nepotřebovaly? Což nebyli blízko českého Assisi vedle bratří volnějších též bratři horlivci? Bylo jich sice málo, již úplně chápali Anežku a její velikou duši františkánskou. Ale přece byli a Anežka si je dovedla svésti k sv. Františku, aby byli almužníky nejen tělesných pokrmů, nýbrž i duchovních, pro duše. Byl to především její drahý rádce a těšitel i hojitel duševních ran ve zpovědi, Konrád z Wormsu, a mimo něho jiní: fr. Mra kota, fr. Farchasius, fr. Theodoricus nebo Dětřich, její potomní důvěrník a zpovědník a snad i více jiných.

Bývalá haličská královna a nyní klariska v Zavichosti bL Salomea obdržela sice již 12. dubna r. 1258 dovolení pro sebe i své sestry rozmlouvati s bratry menšími, ale jen s těmi, jimž provinciál dal dovolení. Toto dovolení bylo dáno vlastně na žádost provinciála, jenž mohl podle potřeby dáti a také i ode-příti dovolení.[342]

To bylo povzbuzením pro Anežku a s ní asi ve stálém duchovním styku jsoucí abatyši kláštera klariského ve Vratislavi. Oběma papež odepisuje jedním listem, datovaným v Anagni dne 27. dubna roku 1259. Papež uděluje jím na žádost sestry Anežky z kláštera sv. Františka v Praze a abatyše sv. Kláry ve Vratislavi, aby si sestry mohly zavolati kteréhokoliv bratra menšího k okénku hovorny klášterní a aby tam mohla jen abatyše, anebo starší sestra, t. j. Anežka, roz-mlouvati o těch věcech, jež pro sestry byly potřebné.[343]

Ještě jednu laskavost prokázal Anežce listem, datovaným z téhož dne. Papež povzbuzuje abatyši vratislavského kláštera vratislavského, aby vzácné ozdoby kostelní, jež vévodkyně Anna, sestra Anežčina, tam darovala, na památku téže dárkyně se vší bedlivostí opatrovala. List byl zaslán na žádost Anežčinu. Patrně se jich chtěla horlivá ctitelka svaté chudoby evangelické, tehdejší abatyše vratislavská, nějak zbaviti jakožto věcí příliš nádherných a chudobě se příčících. Bylo to zase jakési láskyplné pokárání od Anežky, jímž sice s radostí uznávala horlivost své žačky ve svaté chudobě, ale přece jí zase poukázala na ozdobu domu Božího a na památku své drahé rodné sestry Anny.[344]

Tak měla Anežka vybojovány assiské ideály, měla české Assisi u sv. Františka v Praze. Ale ještě jí nastal po smrti Klářině jiný boj o chudobu a assiské ideály. První boj vybojovala pomocí Kláry u Stolice papežské. Nyní jí nastal boj po smrti duchovní matky a prvorozené duchovní dcery Františkovy, a to boj — s pražskými minority. V našich vlastech máme o něm jen nepatrné zmínky a narážky, jež i nejbystřejší oko přejde. A přece i u nás měl své bojiště, a dokonce hlavní hrdinky na straně klarisek.

Již dříve jsme podotkli, že to bylo velmi proti mysli bratří menších a zvláště představených provincie, tehdy ještě saské, když se Anežka zřekla jménem svým i svého kláštera majetnictví špitálu sv. Františka a odevzdala jej křížovníkům v úplné vlastnictví a sama si vyžádala privilegium úplné chudoby. Později za reakce proti Eliášovi dostaly se k vedení řádu horlivější živly a Anežka s nimi znova žádala papeže o potvrzení řehole. Byla odmítnuta; měli-li v tomto odmítnutí jaký podíl provinční představení, na něž Anežka se obrátila, jako kdysi Eliáš, nelze říci.

Ale energická Anežka dovedla v idealismu Františkově postupovati mocí přímo královskou. Nedala se zmásti ani druhým nezdarem a vyžádala si jistě k roku 1260 řeholi sv. Kláry. Nyní měla celé ideály Františkovy, jak je možno bylo jen dosíci. Nyní potřebovala k provádění také obětavých a chudobou Františkovou nadšených bratří.

Toho potřebovaly i jiné kláštery klariské, jež nechtěly přijati řehole Innocencovy a s ní stálých nějakých příjmů a zvláště to byly ty kláštery, jež si dokonce vyžádaly i řehole sv. Kláry z roku 1253.

Minoritům připadalo velmi těžkým, aby se starali o chudé panny od sv. Damiána. Proto zvláště těm bratřím, kteří nebyli tak ideálního smýšlení o chudobě a původním životě sv. Františka a bratří jeho, byly velmi vítány relaxace řehole Innocencovy a již dříve dispense Hugolínovy. Později se sami dožadovali hlasitě, aby se sestry od sv. Damiána staraly o sebe a přijímaly za tím účelem stálejší příjmy, ba i společný klášterní majetek, jak se to stalo nejprve v Monticelli a zprvu i v Praze. Poukazovali, že se tím nikterak neztrácí františkánská chudoba, když apoštolská Stolice přijímala vlastnictví nabízených statků a poskytovala sestrám jen potřebné užitky ve způsobě almužny. Horlivci ovšem stáli pevně zajedno v přesvědčení s Klárou a jejími družkami, že jest to porušení chudoby Františkovy a zkáza jeho ideálů.

Dokud žila Klára, byly tyto hlasy s ohledu na prvorozenou duchovní dceru Františkovu více jen ztlumené. Ale po její smrti propukly v hotovou bouři sporu, jenž se rozpoutal mezi bratry a klariskami.[345]

Boj se rozpoutal prudce teprve po smrti Alexandra IV. nastoupením papeže Urbana IV. Na generální kapitule v Pise za generalátu sv. Bonaventury bratři pro jisté prý „lehkomyslnosti" (kdo by zde nepomyslil právě na Anežku a její privilegium chudoby i řehole sv. Damiána; důvod toho u-slyšíme hned) sester řádu sv. Damiána žádali kardinála protektora Jana Gayetana tit. sv. Mikuláše in carcere Tulliano, aby byli zproštěni starostí o sestry, prohlašujíce, že prý bratři nikdy nebyli povinni k těmto službám. Klarisek se zastal jiný kardinál jejich protektor Štěpán, biskup z Praeneste.

Papež rozhodl nejdříve tím, že oběma větvím františkánským dal jednoho protektora v osobě kardinála Jana Gayetana a sám poslal kapitule list 15. května roku 1263, kde chválí jak bratry, tak i klarisky a napomíná kapituláry, aby se nezříkali zvyku, daného samým zakladatelem řádu a dosud zachovávaného, totiž starostí o sestry sv. Damiána. K tomuto napomenutí vedla papeže obava, že sestry budou zbaveny duchovního vedení, čímž kázeň klesne. Zvláště pak velké obavy mu působila ta okolnost, že právě tehdy byly mezi klariskami některé královské dcery a jiných velmožů a výslovně praví, že by z toho mohlo vzniknouti veliké pohoršení, kdyby právě dcery tak vznešených rodů byly zanechány bez ochrany. Jest jisté, že tím především myslil na naši Anežku, pak Salomeu, Jolentu, Kiňgu, nejvznešenější klarisky té doby v našich krajích. Ale také i ony „lehkomyslnosti-temeritates", jak si minorité stěžovali, nebyly jistě nic jiného, než podobná „privilegia chudoby", jako byla Anežčina resignace na veškeren majetek. Tak papež rozhodl sice ve prospěch klarisek, ale přece musel povoliti i žádosti bratřím tím, že nařídil prostřednictvím kardinála, aby sestry vydaly písemná prohlášení, že menší bratři nejsou povinni starati se o sestry a že z toho, co na přání papežovo činí dále sestrám, nevznikne v budoucnu žádná povinnost.[346]

Papež i protektor řádu, jenž byl vlastním tvůrcem této dohody, viděli nyní nutnost, když na jedné straně mizela povinnost bratří, aby se starali o sestry, zrušiti i na druhé straně definitivně naprostou chudobu „privilegium pauper-tatis" a vydávají tudíž novou řeholi, kterou se měl říditi celý řád klarisek. Největší část její jest vzata z řehole z roku 1247, vydané Innocencem IV. Úřední titul řádu sester od nynějška jest „Ordo Sanctae Clarae" — řád svaté Kláry nebo klarisky; v dalším obnovuje se přísná klausura a dovolují se statky in communi — společné, anebo stálé příjmy. Tím měly býti pohřbeny ideály Františkovy chudoby. Péče o sestry byla nyní složena na bedra kardinála protektora.

Přijetí takové řehole se mnohé sestry houževnatě bránily a také mezi horlivými bratry nastalo rozhořčení. Podrážděně o tom píše fr. libertin de Casali[347] a jiní horlivci jak na straně bratří, tak i sester kladou houževnatý odpor, z čehož vidíme na obou stranách bolest proto, že se musí navždy rozloučiti s původními ideály sv. Františka a jeho duchovní dcery sv. Kláry. Kardinál protektor cítil tento odpor a proto píše v svém listě, kterak se namáhal, aby mezi bratry a sestrami roztržku odklidil. Vykládá celou historii řehole, od něho složené, napomíná sestry, aby ji uctivě přijaly. Připomíná, že se postaral o řeholi, jež jest ovšem tam, kde to blaho duše i slabost žádaly, v přísnostech a strohostech zmírněná a to rozumnou opatrností a pečlivostí ohleduplnou a po zralých poradách. Jistě kardinálovi mnoho záleželo na tom, aby sestrám dovolil, že ta řehole souhlasí s ideály sv. Františka.

A bylo zajisté potřebí k uklidnění myslí tohoto prohlášení s místa nejvyššího, aby se zvláště duše tak nadšené jako Anežka uklidnily. Neboť listem z 13. prosince r. 1263 píše kardinál protektor visitátoiu jeptišek instrukci, jak si má počínati, když některé by nechtěly přijmouti řehole, aby totiž řekl jména odpírajících přijetí, příčiny toho a jak si má počínati, když se některé jeptišky dokonce odloučily a založily si své kongregace proti obedienci kardinálově. Byla to tehdy hotová bouře, ne nepodobná bouřím o observanci řehole ve větvi mužské. Ba někde došlo k hotovým rvačkám, takže kardinál musel, když ochladly rozčilené mysli řehol-nic, udíleti pravomoc visitátoru téhož roku dne 20. prosince pro rozhřešení „pro violenta injectione raanuum" — pro násilné vložení rukou, a to nejen pro sestry, nýbrž i jejich duchovní rádce a vůdce, neboť pravomoc zní: „abys rozhřešiti mohl jak sestry, tak jejich kaplany i sestry laičky a jiné osoby z rodiny řeholní.. ,"[348]

Takový odpor a rozčilení vzbudilo definitivní zrušení tradiční řehole Františkovy a Klářiny. A toto rozčilení potrvalo poměrně dosti dlouho. Máme list téhož kardinála ještě z 18. dubna roku 1271, jímž ukládá protektor visitátoru, aby uvedl nazpět do kláštera jeptišky, jež z něho vystoupily. Visitátoru se dává pravomoc, aby mohl poslati takové i do jiných klášterů i řádů, uzná-li to za vhodné. Ať napíše ten list jednotlivým klášterům.

A jaký ohlas způsobila ta bouře řádová u nás, zvláště v Praze? Nemáme bližších zpráv o tom, jen tu a tam něco je napověděno. Přímý jakýsi poukaz k událostem té doby jest v legendě; v kapitole o pravé chudobě Anežčině jest věta, že když ctihodný pán Jan Gayetanus, Stolice apoštolské kardinál, za času koncilu lyonského (roku 1274), za Řehoře X. slaveného, listem Anežce radil, aby pro zlé dny a nastávající nebezpečné časy nějaký majetek pro sebe a své sestry si zjednala, tu Anežka prý statečnou myslí odporovala, pravíc, že chce raději hynouti vší bídou a nedostatkem, než se nějak uchýliti od chudoby Krista, jenž se pro nás stal chudým.

Mimo to máme ještě asi té doby (1271?) formulář listu tehdejší královny české a manželky Přemysla Otakara II. Kunhuty ministru provinciálovi české provincie. V tomto listě projevuje královna zvláštní příchylnost a lásku k minoritské-mu řádu před všemi ostatními řády, podobnou přízeň a lásku chová i její manžel a pán, jenž jest „horlitel vašeho řádu milostivý", praví mezi jiným.

Prosí provinciála o modlitbu celého řádu za oba královské manžely a zvláště za obdržení mužského potomka (Václava Ku konci pak odporučuje provinciálovi „milou sestru Anežku, klarisku."[349]

Důležitým jest toto odporučeni. Proč bylo třeba odporučení Anežky provinciálovi minoritskému až od královny Kunhuty? Skladatel toho listu dobře znal ze zkušenosti napjatý poměr mezi Anežkou klariskou a minoritskými představenými té doby. Nežila tedy Anežka ve zvláště dobrém poměru s minority u sv. Jakuba, kdež sídlil provinciál ve velikém klášteře. A poněvadž mužský klášter Anežčin měl důvěrné její rádce, jichž Anežka tak často potřebovala, že si právě v té době nebo krátce předtím (1259) vyprosila sama i s abatyší vratislavskou dovolení, aby směla ona i abatyše mluviti s kterýmkoliv bratrem menším, čeho pro jednotlivé sestry v klášteře bylo potřebí, možno přímo najisto souditi, že již tehdy nebyly oba kláštery obsazeny bratry stejného smýšlení o chudobě a observanci řehole Františkovy a Klářiny. U sv. Jakuba byli bratři, kteří nepřáli již z tradice provinciála ještě saského úplné chudobě Anežčina kláštera, žehrali na Anežku, že majetek tak „lehkomyslně" darovala křížovnickým špitálníkům a sama i její klášter měl býti nyní vydržován almužnami bratří. Proto také byli-li v konventě u sv. Františka někteří dosud jiného smýšlení než Anežka, po té události klášter opustili a přestěhovali se k svatému Jakubu, takže s Anežkou zůstali v mužském klášteře u sv. Františka jen bratři stejného smýšlení s Anežkou, jež si konečně roku 1260 vymohla i privilegium řehole sv. Kláry, aby u sv. Františka bylo pravé chudičké Assisi jak bratří, tak sester.

Provinciál i jeho bratři u sv. Jakuba se tím více stranili Anežky a neopominuli asi ani při kapitule generální v Pise roku 1263 zdůrazňovati „temeritates — lehkomyslnosti" některých klarisek a prohlašovati s většinou, tehdy vedenou samým sv. Bonaventurou, potřebu, aby setřeseno bylo břemeno povinnosti starati se o sestry klarisky. Byly zde smutné zkušenosti právě s klariskami královských a knížecích rodů a při tom měl jistě provinciál na mysli zejména Anežku. Anežka přece zasáhla podle jeho přesvědčení rušivě do řízení řádu již roku 1239, když si na papeži vymohla již zvoleného provinciála Konráda, jenž se musel poděkovati. Mínění řádu v tom dávalo za pravdu provinciálovi a dokonce zakázalo na kapitule roku 1269 v Assisi, aby některý bratr byl zdržován od úřadu na žádosti knížat nebo jiných osob.

Anežka odevzdala proti vůli provinciálově špitál křížovníkům a vzdala se všeho majetku i příjmů. Anežka si vymohla mimo to bez provinciála u papeže dovolení mluviti s kterýmkoliv z bratří a s ní i abatyše vratislavská, Anežka vyžádala si řeholi, již nebylo lze v praxi podle přesvědčení provinciálova zachovávati. Proto odcizení bylo dosti značné. Ale snad ještě větší teprve nastalo, když se jeviti počalo povážlivě i na bratrech, když se bratři u sv. Františka víc a více odcizovali přísnou kázní a zvláště „nemožnou" chudobou, hrubostí obleku a jinými zvláštnostmi od komunity u sv. Jakuba. Ponenáhlu nastávalo oddělení, jež se jevilo také na venek, že to pozorovali i lidé mimo řád stojící a až u dvora královského. Zvláště tomu dodaly poslední události od té doby, co prohlášena byla řehole Urbana IV., vlastně kardinála Jana Gayetana, pozdějšího papeže Mikuláše III.

Kardinál i pozdější papež byl zvláštním příznivcem řádu a chtěl sjednotiti strany mírných jak v řádě klarisek, tak i později jako papež v řádě bratří. — On právě později vydal onu proslulou deklaraci neboli výklad řehole bulou „Éxiit qui seminat", první to zákonné zmírnění praxe v řádové ob-servanci i chudoby. — Horlivcům, bratřím spirituálům, zvláště výstředním, bylo to velikým porušením zákazu Františkova a jeho řehole.

Kardinál se tedy snažil, aby jeho řeholi, schválenou Urbanem IV., přijaly všecky kláštery klariské. Psal všem okružní listy a některým, kde chtěl býti zvláště šetrný, jako Anežce, psal listy zvláště. Chválil řeholi, že jest duchem totožná s úmysly Františkovými. Ale Anežka i její sestry se nedaly oklamati a odporovaly „statečnou myslí" kardinálovi. A podle zprávy auktora legendy prohlásila Anežka na námitky láskyplného kardinála, jenž zdůrazňoval nechuť řádu i provinciála a jiných bratří starati se o ni a její sestry, že chce raději strádati všechnu bídu, nouzi a nedostatek se svými milými sestrami, než v něčem se uchýliti od chudoby Kristovy. Kardinál, jenž měl, jak lze souditi dle slov papežského listu z 15. května 1263, zvláště v té věci přihlížeti k sestrám ze vznešených rodů, jistě ponechal i Anežce i její milé spo-luhorlitelce vratislavské abatyši a jiným horlitelkám chudoby Františkovy i nadále jejich ideály s řeholí sv. Kláry v platnosti.

Nepřímým důkazem toho jest jistě ona nepřízeň provinciála a jeho okolí u sv. Jakuba i jiných minoritů, snad většiny řádových bratří v Čechách a zvláště v Praze, jež se stupňovala již tak daleko, že i královský dvůr uznával za hodno při příležitosti asi učiniti to, co čteme v onom formuláři listu Kunhutina. Anežku ta nepřízeň vrchních představených i nedůvěra jejich pro ideály Františkova a Klářiny jistě velice bolela.

Měla boje, jež Klára již dobojovala a dobyla vítězství před tváři smrti; Anežce zůstávaly boje i s milými jí a tak drahými bratry i snad některými sestrami, ale vybojovala vítězství františkánských ideálů aspoň na čas svého žití a jistě na dlouhý čas ještě po její smrti.

Teprve snad hodně později než jiné kláštery klariské i u nás přijaly klariské kláštery zmírněnou řeholi Urbana IV. Zvláště to bylo tehdy, kdy kláštery právě této řehole nestávaly se již pravidelným útočištěm ideálů chudoby, nýbrž bez rozdílu svobodných nebo ovdovělých šlechtičen, jež měly často odkazy a příjmy i pro svou osobu a to mnohdy nikoliv jedna, nýbrž celé příbuzenstvo sester, žijících v jednom klariském klášteře. Než to již nepatří k životopisu Anežčinu, jsouc daleko vzdáleno jak od ideálů, jež rozplameňovaly Anežku za živa, tak i od jejího života. Neboť jistě ještě dlouho po její blažené smrti trvaly ideály, za něž ona bojovala až do smrti, u sv. Františka v Praze a též v jiných klášteřích klariských, jež se řídily vzorem vznešené zakladatelky českého františkánství.

ANEŽKA A KLÁRA. ODKAZY NEHYNOUCÍ LÁSKY

Anežka uprostřed zápasů o ideály Františkovy ztratila nejdražší bytost, již milovala jako dcera matku, jíž oddána byla z té duše, jíž po Bohu snad nejvíce důvěřovala. Ale to ztratila jen její bytost pozemskou, ale neztratila její duše. Klářina duše jako by se vtělila v nehynoucí odkazy lásky, jež navždy zůstaly páskami, spojujícími tyto dvě duše pro všecky časy a věky, takže vysloví-li někdo jméno sv. Kláry, nutni. vzpomene Františka a nutně vzpomene Anežky České.

František, milovaný její duchovní otec a Anežka, nejvíce milovaná její duchovní dcera. Těmito odkazy nehynoucí lásky a spojení jsou listy sv. Kláry, poslané Anežce.

Veliký význam listů Klářiných pro oslavu Anežčinu dobře poznal i zbožný skladatel legendy naší Anežky a položil za legendou listy. Ale aby ukázal, jak veliké důležitosti jsou, zašel pro důkaz jejich velikosti až do počátků křesťanství. Nic nenašel tak vzácného a tak podobného jako apokryfní listy svatého Ignáce přesvaté Matce Spasitelově, Panně Marii a Panny Marie sv. Ignáci, nejsvětější korespondenci, jakou měl zbožný středověk.

V prvním listě prosí učedník miláčka Páně apoštola Jana, svatý Ignác nejsvětější Pannu, aby mu něco oznámila z nejsvětějších tajemství, jichž ona byla nejvíce účastna. „Od tebe.. jež jsi byla účastna a znáš tajemství, si žádám ze srdce býti poučen", praví učedník doslovně. Jest to pro spisovatele jakoby touha též blahoslavené Anežky, aby svatá matka Klára, nejdůvěrnější a nejmilejší duchovní dcera Františkova, aspoň jí něco oznámila z těch velikých a svatých tajů, kterých se ona stala nejvíce účastnou, když se Serafem assiským byla v tak blaženém a svatém styku, jak vůbec mohou býti svaté duše a v Boha pohroužené. Sv. František byl tou dobou právě tak rád přirovnáván k samému Kristu a jeho život, události ze života Františkova i skutky jeho srovnávány se životem, událostmi a skutky Kristovými.[350]

List svatého Ignáce Panně Marii jako prosba o duchovní poučení tvoří psychologické spojení životopisu bl. Anežky s listy sv. Kláry. Panna Maria odpovídá sv. Ignáci, aby pevně držel, co slyšel od apoštola Jana a zvláště jej napomíná těmito slovy: „... slib křesťanský pevně zachovávej a mravy i život srovnej se slibem." Jest to křestní slib, jejž pevně má zachovávali sv. Ignác. Tak i Anežka jest v listech svaté Kláry napomínána a povzbuzována novými a novými podněty, aby řeholní slib pevně zachovala. Byla to ostatně typicky se vracející napomenutí snad v každém takovém duchovním listě řeholnice řeholnici a příklad nejsvětější Panny měl jen po-tvrditi a takřka posvětiti slova sv. Kláry, psaná Anežce, a ukázati zároveň, jak dobře a svatě Anežka jednala, když, odřekši se světa, oddala se zcela životu, právě v legendě tak velebenému.

Nejsvětějšími listy spisovatel počíná, aby tím lépe dokázal, jak svaté byly listy, vyměněné mezi Klárou a Anežkou. Na prvním místě praví: „Počíná list Ignáce k přeslavné Panně" a „List přeslavné Panny k Ignáci', aby mohl před každým listem sv. Kláry říci jen slova: Item epištola, to značilo asi tolik, že podobný list poslala Klára Anežce, jenž ji podobně napomínal a v němž se jeví podobně, jako v listech, posvěcených památkou Nejsvětější Panny, ona věrnost, k níž napomínala svatá Panna mučedníka Ignáce, v každé složce řeholního života. Tím měla býti svatost Anežčina takřka dokumentována, změřena a osvětlena pak blíže listy svaté Kláry jako zvláštními doklady. Proto listy svaté Kláry jsou vlastně podle pojetí skladatele legendy jen pokračováním svatých listů Panny Marie a sv. Ignáce, jsou jako podoba, jako napodobenina k originálu. A vskutku, byl-li zbožný spisovatel až tak daleko pro vzor tohoto duševního svatého spojení, pak snad ani netušil, jak důležité to zkazky nejen svatosti Anežčiny, nýbrž i kulturního významu Anežky a jejího českého jména ve středověkém světě nám zanechal. Jsouť právě tyto něžné, srdečné projevy zakladatelky klarisek, tak středověkým světem oslavované, právě nejlepším dokladem, Jakého významu bylo české jméno ve vzdálené Itálii a v celé Evropě. Jest to něžný ohlas, jímž odpověděla křesťanská tehdejší Evropa v nejlíbeznějších akordech hudby křesťanského idealismu na pozdrav vroucího zanícení Anežčina z Čech.

Nemáme jinde idealismus Klářin tak rázovitě, tak čistě a osobitě složen jako právě v jejích listech k Anežce. V doplňku řádových análů, jež pořídil pokračovatel Waddingův Ielissanus a Macro, jest sice jeden list, který prý poslala sv. Klára Ermentrudě, abatyši klarisek v Brugách. Ale tento list daleko nedostihuje osobní rázovitosti a srdečného tónu listů psaných Anežce. Obsahuje sice stručný výtah duchovních rad k dokonalému životu, praví P. Paschal Robinson, ale stěží vyjadřuje osobitost světice, jak to zřejmě činí listy poslané Anežce.[351]

Proto také asi zůstal nepovšimnut a dostal se jen později do doplňku řádových análů z jakéhosi rukopisu v Brugácn. Ale věrohodnost jeho podle téhož P. Robinsona není přece menší než oněch čtyř Anežčiných.

Na neštěstí však máme jen listy sv. Kláry, jež zaslala Anežce a můžeme dnes skoro s jistotou říci, že v oněch známých čtyřech listech jsou také všecky listy, jež poslala Klára Anežce, ale nemáme listů, jež Anežka posílala Kláře, nemáme těch zajímavých dotazů Anežčiných a zpráv o událostech života pražského kláštera. Byly to jistě listy plné zajímavostí o řádových událostech a snad i jiných v tehdejších Čechách. Ztrátu jejich lze si vysvětliti. Anežka nebyla již tou všeobecně ctěnou, velikou světicí, jako byla Klára, prvorozená duchovní dcera velikého světce Františka a spolu zakladatelka chudých paní-klarisek. Její listy nebyly tak pečlivě uschovávány a opisovány, jako se to dálo s listy sv. Kláry. Ale zato listy Klářiny k Anežce byly tak drahocenné, že byly horlivě opisovány a překládány. Německé klariské kláštery nemohly se dosti nasytiti duchovní útěchou a sladkostí listů milé zakladatelky a proto se nám v německé řeči zachovalo až pět různých překladů a dosud známých opisů. Snad někde vynoří se během času opět nějaký opis překladu listů i s legendou. V našem jazyku se zachoval bohužel, pokud nám známo, pouze jediný překlad, a to jen ve vydání poněkud změněném, vytištěném v roce 1666. Rukopis českého překladu nezachoval se, pokud známo, ani jedeni O cenném a zajisté zajímavém obsahu listů Anežčiných víme jen z listů Klářiných, pokud na ně odpovídá. Ale právě tyto časté překlady listů Klářiných k Anežce zvláště v Německu jsou nám též nepřímým dokladem, že asi Klára nepoctila nikoho jiného svými listy než naši Anežku, a to dokonce čtyřmi. Odtud si též vysvětlíme, že vedle těchto listů byl i životopis Anežčin překládán a opisován a tak její svatost a sláva i úcta byla tolik rozšířena, a to snad daleko více v cizině než u nás.

Proč však právě tyto dvě duše, jinak si tak vzdálené, vlastí i rodem, jež se nikdy v životě osobně nespatřily, nikdy osobně se nepoznaly, proč právě k sobě tak přilnuly a vyměnily si tak vroucí city nejněžnější lásky a oddanosti v nehynoucích listech? Proč ta veliká světice Klára pocítila potřebu právě neznámé seveřance otevříti několikráte důvěrně svou svatou duši a proč poctila právě naši Anežku tolika listy, když jiné, stejně vznešené klarisky, též na severu Alp v našem sousedství, jako byly dvě právě té doby slynoucí pověstí svatosti královské princezny uherské, dále královna haličská Salomea a na západě evropském sestra krále francouzského Ludvíka Svatého Isabella a dokonce obecně oslavovaná durinská lantkraběnka sv. Alžběta, nic neobdržely? Proč právě naše Anežka byla onou vyvolenou duší, nejmilejší dcerou, k níž něžnou lásku chtěla Klára zvěčniti čtyřmi dokumenty nehynoucí lásky sesterské, kdyžto sama rodná sestra její byla poctěna jen jediným listem?

Na tyto otázky, myslím, nejlépe si odpovíme, když se seznámíme s obsahem listů. Nejlépe bychom ovšem poznali vzájemné toto spojení obou duší, kdybychom měli listy s obou stran; ztracené listy Anežčiny působí velikou mezeru v té věci a nedají se ničím nahraditi. Ale pokusíme se listy Klářinými aspoň poněkud si ztrátu nahraditi a ze stručných odpovědí Klářiných vyrozuměti, co jí asi psala naše Anežka. Listy Klářiny na některých místech jsou hodně individuální a prozrazují, i když ne všecko, aspoň něco, a snad můžeme říci, že nám povědí aspoň nejdůležitější.

Hned první list Klářin nám praví, že dopisování začala sama Klára, že jí Anežka nepsala. Poznáme to z těchto věcí: První list má totiž již tu zvláštnost, které si již dobře povšiml P. Robinson ve svém již jmenovaném článku a dokonce z toho usuzoval, že první list byl tehdy psán Klárou Anežce, kdy Anežka ještě nebyla v klášteře, což však se ukazuje ne-li nesprávným, pak aspoň málo pravděpodobným. Anežka se obrátila, poučena minority, s nimiž se záhy seznámila, snad bezpochyby na dvoře rakouském, nikoliv na Kláru, nýbrž na samého papeže. Papež jí jako dceři královského rodu, jenž byl již od delší doby s otcem jejím v živém styku diplomatickém, byl tehdy daleko bližší než neznámá jeptiška italská. To také výslovně praví legenda, že se Anežka obrátila na papeže.

A jest to ostatně viděti z celého tónu Klářina listu. Co tedy pohnulo Kláru, aby psala právě Anežce? Nebyla to jistě tak její královská důstojnost, neboť královská důstojnost byla již tehdy na několika dvorech královských a knížecích spojena s františkánským idealismem. Ale spíše byla to ta okolnost, že to byla dcera krále českého, jehož mocenské postavení bylo v Evropě právě tehdy tak důležité, vynikající. Jakou hrůzou naplňoval tehdejší papežskou Itálii císař Fridrich, jakou hrůzou chvěla se města i kláštery, kdyby tento hrozný nepřítel církve a všeho dobrého, vtělený přímo antikrist, a jak jej zakrátko právě v té době budou všemi apokalyptickými názvy vyličování papežské listy nejen Itálii, ale celému křesťanskému světu, přece jen zvítězil. Itálii papežské byl již dávno hrůzou a postrachem, zvláště po vítězství později u Cortenuovy. Třebas tehdy, kdy psala Klára první list, nebyl papežem proklet definitivně, přece byl již nenáviděn a proklet a ještě více obáván v celé Itálii, cítící s papežem. A jediný král český mohl odpadem od císaře podlomit! jeho moc, mohl kolem sebe seskupiti knížata a dáti jiného císaře, papeže a církve poslušného, mohl zničiti nepřítele a nahraditi jej pravým ochráncem církve. Třebas to ve skutečnosti vždy nebylo pravda, přece papežská politika brala v úvahu po každé českého krále a po každé jej prvního a nejvíce k činu povzbuzovala. Tím vznikla pověst v Itálii, v celém křesťanském světě, o mocném českém králi, jenž jedinečným svým postavením v říši i jako nejmocnější kníže říše i jako samostatný král může zahubiti hrozného draka, jenž chce zničiti církev. O rozšíření a zvětšení té pověsti starali se ostatně velmi dobře potulní pěvci, jejichž milým domovem byl tehdejší dvůr Václava, krále českého.

A tohoto krále českého nejmilejší sestra, milovaná nad manželku i dítky, nade vše na světě, Anežka vstoupila do kláštera a stala se duchovní dcerou Klářinou. Této dceři psáti co nejuctivěji a největší chválou ji vynášeti nerozpakoval se ani otec křesťanstva, papež, a to několikrát za sebou téhož roku. Této duchovní dceři psáti pokládala Klára přímo za svatou povinnost k církvi. To cítíme, o slyšíme z celého prvního listu Klářina. Na tomto listu si dala i formálně Klára nejvíce záležeti a proto ta uctivá forma listu i oslovení.

Hned na začátku jest Anežka Kláře nejen ctihodná, nýbrž i přesvatá panna, dcera nejvznešenějšího a nejjasnějšího krále českého. Samu sebe pokládá za nehodnou služku Ježíše Krista a neužitečnou služebnici paní uzavřených u sv. Damiána.

O Anežčině svatém životě jde pověst celým světem, proto se raduje převelice a jásá v Pánu. Anežka jest oslavena papežským listem, zaslaným královně kastilské Beatrici. Jméno Anežčino šlo světem jako jméno budoucí světice vedle oslavované již celým světem světice Alžběty Durinské. Neraduje se jen Klára, nýbrž všichni, kdož chtějí sloužiti a slouží Ježíši Kristu, nejen tedy řeholnice, nýbrž všichni zbožní křesťané se radují, že dcera a nyní sestra mocného krále českého je nejen zbožnou křesťankou, nýbrž dokonce klariskou. To jest právě nejradostnější, že milá a vlivná sestra krále českého jest nejlepší zárukou, že i král, její milý bratr, bude oddaným pomocníkem papežovým proti onomu nepříteli. Proto se radují a jásají s Klárou všichni oddaní služebníci Kristovi.

A Anežka dokonce byla žádanou nevěstou onoho nepřítele císaře, ale ona pohrdla jeho nabídkou a zvolila si raději přesvatou chudobu v řádě Františkově a již stala se nevěstou Ježíše Krista. Proto nyní jest třeba tuto drahocennou duši Bohu i církvi nejlepšími slovy povznésti a povzbuditi, aby vytrvala. Proto následují překrásné chvály snoubenky Kristovy, svaté Anežky, panny a mučednice, jako by již platily Anežce České.

Ale není na tom dosti. Anežka, nejdražší sestra a paní nadmíru vznešená, jest sestrou a také matkou jiných duchovních dcer, jež jejím příkladem vedeny, následovaly ji do kláštera, ona jest nositelkou praporu přesvaté chudoby. Tolik tedy svatých důvodů k vytrvalosti, aby se posilnila v započaté touze po službě Kristově. Nepřipomíná jí nadarmo Klára knížete temností, jehož nástrojem jest i ten, jehož opustila. Ale Klára podává ještě silnější: františkánské pohnutky, jež Anežku mají utvrditi a posilniti. Jest to ona blahoslavená, svatá, přesladká chudoba, již velebí Anežce do nebe, jež poskytuje největší bohatství, za niž Bůh dá zvláštní odměnu a již si Ježíš Kristus především vyvolil za snoubenku svou.

Když tedy, praví dále, takový a tak veliký Pán si zvolil chudobu, že neměl, kde by hlavu složil, pak ať se Anežka raduje a plesá, že si zvolila chudobu v klášteře sv. Františka, neboť odplata její jest hojná v nebesích. Ale ještě více Klára chce Anežce zdůrazniti vytrvalost ve svaté chudobě Františkova řádu tím, že jí připomíná Kristovu pohrůžku bohatým, že spíše velbloud projde uchem jehelným, než bohatec vejde do království Božího. A dále ještě praví Klára, že jest to velikým ziskem opustiti pozemské a zvoliti nebeské, o-pustiti pomíjející a zvoliti věčné.

Když takto uvedla všecky tyto kladné i negativní pohnutky, ještě jednou zapřísahá Anežku při útrobách Težíše Krista, aby jen vytrvala v svatém předsevzetí. Následuje ponížený a uctivý pozdrav jí a všem sestrám v pražském klášteře.

Byl-li tento list jakousi Klářinou pomocí papežské Stolici, aby Anežku utvrdil všemi svatými důvody v předsevzetí, jež bylo pro církev a papeže tak důležité, pak následující list jest již odpovědí na list Anežčin, a to list takový, že Kláru radostně překvapit Anežka nejen vytrvala, nejen jest klariskou a tím oddanou a vždy věrnou dcerou církve svaté, nýbrž Anežka postoupila dále, než Klára se mohla nadáti. Anežka se mezitím dověděla od sester assiských, jak to také na svém místě k roku 1235 poznamenává řádový analista, jak velice se liší způsob a zařízení pražských chudých paní od ideálů chudoby svaté Kláry. Proto Anežka píše své duchovní matce Kláře. Má radost z jejího listu a prosí ji nejdříve, aby jí nepsala jako cizí, jako princezně královské uctivým tónem, nýbrž aby jí psala důvěrným tónem, Jako matka své dceři, aby ji poučila, aby jí ukázala cestu k Františkovým ideálům. Proto hned druhý list i další listy jsou psány důvěrným způsobem, Klára již ji neoslovuje nejuctivějšími superlativy, již v druhém hned listě vynechává vůbec titul krále českého, píše sice stále uctivě, ale uctivý tón jest již zahříván teplem důvěrného přátelství. V prvém listě poznala vznešenou a v celém křesťanském světě oslavovanou královskou princeznu, jež hrdinně se odřekla císaře, světské slávy a vstoupila do kláštera, v druhém zná již Anežku jako nadšenou následovnici nejen obyčejných ctností, nýbrž horlitelku hrdinských ctností a nejvyšších ideálů Františkových, jež byly ideály a touhou i její vlastní duše. Proto začíná po srdečnějším pozdravu díkučiněním dobrodinci všeho dobra Bohu, že Anežku ozdobil takými ctnostmi a nejen ctnostmi obyčejnými, nýbrž znaky nejvyšší dokonalosti, jako pravou a dokonalou následovnici dokonalého Otce. Toť bylo ono nadšení pro nejvyšší chudobu a dokonalost františkánskou, jímž Anežka tak radostně překvapila svou duchovní matku, že Klára v dalším obsahu vykládá v nadšení o dokonalosti: „Toť jest ona dokonalost, pro niž si tě Král sám v nebeském, loži sobě připojí, že jsi pohrdnuvši pozemskými poctami královskými a císařským sňatkem a vším ostatním jako málo cennými věcmi, stala se horlitelkou nejsvětější chudoby, veliké pokory a nejvroucnější lásky a že jsi nastoupila šlépěje toho, jehož snoubenkou jsi býti zasloužila."

A nyní se obrací jako horlitelka Františkova k horlitelce sobě podobné a prosí i zapřísahá svou nejmilejší dceru duchovní, napomínajíc ji pro lásku toho, jemuž se obětovala jako svatá a líbezná oběť, aby v tom svatém nadšení setrvala, aby, co drží, držela pevně, co činiti chce, činila odhodlaně a neupustila v ničem. Poznala zajisté již v Anežce nadšenou, ale i energickou duši, duši úplně sobě podobnou. Jen v Anežce, ale nikoliv své rodné sestře, trpné, pokorné, ale málo odvážné, nýbrž v Anežce České, Přemyslovně, pevné, nepoddajné, energické, hrdé v nejšlechetnějším smyslu, nachází Klára duši sobě rovnou, sobě docela rozumějící, duši, jež je odhodlána na největší boje, k největším obětem pro svaté ideály Chudáčkovy.

Ale když jest nyní Anežka již takovou hrdinkou, pak nemá připouštěti ani takových nepatrností světa, jež jsou jako prach na nohou; i ten prach ať setřese, aby rychlým a pevným krokem postupovala s radostí. Při tom ji však hned napomíná, ať nikomu nevěří, nikomu nepřisvědčuje a zvlášť ne tomu, jenž by ji chtěl od těch svatých ideálů odvrátiti a kladl jí v cestu překážky, aby v té dokonalosti, k níž ji jedině duch Boží povolal, nesplnila sliby Nejvyššímu.

A nyní přichází k tomu, nač se jí Anežka tázala, kde má hledati řeholi Chudáčka Božího. A tu Klára jí odpovídá, že v tom, aby bezpečněji šla po cestě Boží vůle, aby se úplně přidržovala rady bratra Eliáše, ministra generála. Bylo to asi v době okolo roku 1235—1236, ale jistě před 11. květnem 1238, kdy byla již Anežce zaslána pevná norma řehole benediktinské Řehořem IX. Klára povzbuzuje Anežku, aby výše cenila v tom ohledu rady Eliášovy, než kohokoliv jiného, poněvadž tyto rady obsahovaly onu původní řeholi Františkovu. Víme, jak veliké nebezpečí hrozilo ideálům a řeholi Františkově, že se tehdy jednalo o to: dáti chudým paním od sv. Damiána jednotnou řeholi, již církevně schválenou, neboť tak zvaná řehole Františkova záležela jen v několika citátech Písma svatého, kde Kristus odporučuje apoštolům a učedníkům úplnou chudobu a kde volá k následování sebe a v prostých napomenutích Chudáčkových. To nebyla řehole v církevním smyslu. A opět smutné zkušenosti z roku 1218 a 1219 s klášterem Monticelli jí vystoupily na mysl! To byla výstraha sice pro budoucnost v Itálii, ale Klára měla tím větší obavy s Anežkou, ježto u ní mohlo se najiti mnoho o-hledů na její královský rod.

Proto tak snažně prosí, snažně zapřísahá; Anežka se jí snad svěřila s tím, co jí pověděli minoritě v Praze, jak málo chápali chudobu v ideálech Klářiných. Proto ji prosí Klára, aby na rady nikoho nedbala, leč na ty, jež jí řekne Eliáš. Kdyby někdo jí radil a přimlouval a přesvědčoval o tom, co její dokonalosti překáží, co božímu povolání jest protivné, — myslí při tom na nadšení pro ideály Františkovy, — pak, i kdyby měla míti v uctivosti takové rady, ať jich nenásleduje, nýbrž ať následuje úplně chudá chudého Krista. Jest z toho viděti, koho asi myslila Klára, jehož rady musí Anežka sice míti v úctě, ale jehož laskavé nabídce má odpírati. Byl to sám papež Řehoř IX.

Tehdy ovšem nebylo ještě známo Kláře ani Anežoe, že papež je rozhodnut zavěsti všude řeholi, sestavenou jím samým jako ještě kardinálem podle benediktinské řehole.

Týž papež tehdy ještě nabízel jen k uklidnění svědomí všecky dispense stran chudoby, jež však Klára vždy pokorně, ale rozhodně odmítala, a z úcty, k níž ani potom, když všude jinde řehole benediktinská byla zavedena, neodvážil se papež Řehoř zrušiti zvláštní řehole u sv. Damiána, ba ani Anežce naší jí nezapověděl, nýbrž jí vedle řehole sv. Damiána nařídil zachovávati řeholi benediktinskou, jakožto základní normu řeholního života.

K takové neoblomnosti a stálosti povzbuzuje Klára Anežku, a to proto jen Anežku, že v ní viděla hrdinskou, bojovnou, pevnou duši, jakou byla sama. Hrdinka v idealismu může jen povzbuzovati sobě rovnou hrdinku. Proto ono nadšené líčení trpícího Krista, jenž čeká na Anežku, že s ním bude trpěti, aby s ním spolu kralovala. Ke konci připojuje ještě pozdrav a radost svou i sester, že Bůh v ní již působí svou milostí, — uznávajíc zase její horlivost pro svaté ideály Františkovy. Na začátku tohoto listu jest v starém překladě českém přídavek s tímto nadpisem: „Druhá epištola o zachování dobrého zámysla" (v poznámce vydavatele z r. 1666 připojeno na vysvětlenou: „aumysla") pro nezhynující dobré". Nadpis tento jistě nepřidal vydavatel, nýbrž jej převzal ze starého překladu, poněvadž jej sám opatřil výkladem. Byl tedy jistě přidán překladatelkou-sestrou v klášteře sv. Františka. Proč právě jen tento list má nadpis v češtině? Druhý list byl pro české ideály františkánské u sv. Františka svým obsahem nej důležitější, proto nadpis, jenž upozorňuje na obsah listu. Jeho vznik padá do tuhých bojů, které sváděly dvě svaté ženy, místem sice od sebe tak daleko, ale duchem tak blízko! Střediskem listu celého jest právě místo o radách bratra Eliáše. A k těm se vztahuje i poznámka českého překladu.

Třetí list hned na počátku projevuje radost ze šťastných výsledků, jimiž vidí Klára Anežku v započatém díle prospí-vati; Klára jest tím větší radostí naplněna, čím více vidí Anežku doplňovati nedostatek jiných sester v následování chudého a pokorného Ježíše Krista. Klára se dověděla z listu Anežčina, že se Anežka rozhodla pro úplnou evangelickou chudobu a že se vzdala všeho, co jí bylo nabízeno, a také i toho, co jí bylo již dříve dáno jejím královským bratrem a jinými dárci kláštera a že se zvláště zbavila majet-nictví špitálu a že klášteříček, v němž bydlí, není majetkem sester, nýbrž odevzdán apoštolské Stolici. Bezpochyby psala Kláře Anežka i o listu papežově z 5. dubna 1238, jímž si vymohla privilegium úplné chudoby, že napříště ji a její sestry nikdo nesmí nutiti k přijetí nějakého majetku. To bylo velikou radostí pro Kláru a její družky.

To všecko učinila Anežka svou houževnatou energií, aby dostihla úplně svou milovanou učitelku a matku Kláru. Proto Klára má tolik radosti, že ji podle jejího doznání již nic této radosti nezbaví; neboť vidí, že Anežka zničila chytrost nepřítele lidského pokolení, že zvláštní, Bohem samým danou moudrostí objímá již onen poklad, jenž se získává pokorou, vírou a chudobou a že se tím stala takřka pomocnicí a podporovatelkou chabých údů těla Kristova — myslí tím snad sestry méně ideální.

Ale Anežka jí též oznámila smutnou zprávu, totiž obsah listu papežova ze dne 11. května 1238, jímž jí papež po láskyplných výkladech odmítl její žádost o schválení původní řehole Františkovy. Ale Klára jako dobrá matka-těšitelka povzbuzuje Anežku, aby se i ona radovala, ježto jest radostí andělů a korunou sester, aby patřila i na to nepříjemné odmítnutí spíše v zrcadle věčnosti, při čemž Klára rozvíjí dále krásně a nadšeně obraz o zrcadle. V něm se má Anežka celá proměniti v dokonalý obraz samého Otce nebeského, Ježíše Krista.

V listě již není stopy po obavě, Anežka se osvědčila o-pravdu hrdinkou, velikou dcerou, hodnou veliké duchovní matky Kláry. Uprostřed listu přechází v asketické úvahy, které připomínají sv. Bernarda,[352] jenže v listě Klářině u-stupuje láska kontemplativní lásce činné ve skutcích následování chudého Krista.

Anežka, majíc instrukce od italských sester, tázala se v listě na ona ustanovení Františkova, jež byla mírnější, ježto se shodovala s ideálem apoštolské chudoby. Proto jí Klára vypisuje, odvolávajíc se na jakýsi spis sv. Františka. Poněvadž Klára připojuje tuto poznámku „jak spis svatého Františka praví", zdá se, že předpokládá, že Anežka o něm dobře ví. Nebylo to nic jiného, nežli snad přídavek k stručné oné řeholi Františkově.

V postech se tento list poněkud shoduje i doslovně s listinou papeže Řehoře IX. z 18. prosince r. 1238, jejž si Anežka vyžádala na potvrzení toho, co jí bylo posláno jako odkaz sv. Františka. Anežka chtěla aspoň toto míti, aby byla blíže o tento krok apoštolským a evangelickým ideálům Františkovým. Jistě jí Klára napsala, kterak se kdysi František horšil na ty bratry, kteří chtěli zaváděti přísnější posty na úkor svaté chudoby a kterak František zdůrazňoval svobodu apoštolskou i pro své chudáčky a jak ji též vymohl i do své řehole pro bratry, že bylo jeho bratřím jako chudým dovoleno ze všech pokrmů požívati, jež se jim předkládají. List Anežku došel jistě předtím, než žádala a obdržela z Říma potvrzení tohoto dovolení Františkova, mezi 5. květnem a 18. prosincem r. 1238.

Ke konci tohoto listu připojuje Klára Anežce láskyplné napomenutí a přímo pokárání pro přílišnou přísnost v jejích postech i v jiném mrtvení těla. Anežka v listě si patrně stěžovala, že mnohé sestry jsou příliš změkčilé, že pro ně žádá věděti, jaké dovolení v tom ohledu dal František. Je též možno, že snad některé sestry nebo i bratři z Prahy upozornili Kláru, aby Anežku odvrátila od přílišné přísnosti v postech a sebezáporu, jímž hubila síly svého těla. Než ať bylo jakkoliv, Klára se zkrátka dověděla, že Anežka jest příliš přísná na sebe a že si tak škodí i na zdraví. Proto ji Klára, jež ostatně sama v tom směru nebyla jiná, jsouc jistě potěšena z duchovního pokroku své milé sestry Anežky České, napomíná a kárá ji láskyplně, aby se mírnila a zdržovala neprozřetelné a nemožné přísnosti v postech. Klára zde jedná tak, jako kdysi jednal sám František; mírnil přílišnou přísnost svých prvních společníků, kieří nemírnými posty a umrtvo-váním se uváděli v nebezpečí života.

Nepatrným jen světélkem nám ozařuje tento list zahalené celkem nitro povah obou světic: assiské i pražské. Jako nepatrnou skulinkou nahlížíme několika poznámkami tohoto listu do obou duší, nadšených sice stejnými ideály, ale přece každá jest nadšena svým způsobem a svým způsobem přistupuje k jejich provádění. Klára houževnatá, více však umírněná, vyčkává příhodné doby, až provede dílo do konce a vybojuje třebas až ke konci života. Anežka též houževnatá, ale vznětlivější, rychlá v provádění ideálů, energická v boji, ale někdy v nadšení má sklon až k nemírnosti. Z toho má utrpení, bolesti nad zklamáním, jak se to jeví v jejím odřeknutí úřadu abatyše a v zármutku nad tím, že nedosáhla potvrzení ideálů Františkovy řehole, v němž ji potěšovala Klára třetím listem.

Čtvrtý list jest psán zvláště srdečným, až vroucím tónem: „Anežce, polovici duše mé a srdečného milování obzvláštní schránce..." List tento byl psán naposled. V šibenickém rukopise je připsán nadpis, že jest to čtvrtý a poslední list svaté Kláry. Klára jej psala anebo již jen diktovala nemocná na smrtelné posteli své milované Anežce jako poslední pozdrav, a to v přítomnosti své rodné sestry Anežky assiské. Anežka tato byla po třicet let abatyší kláštera v Monticelli, odkudž byla povolána krátce před smrtí své sestry k sv. Damiánu do Assisi.

V českém překlade se mluví o Anežce české, poněvadž latinská slova „virgo prudentissima Agnes" vztahuje jako zvolání na Anežku českou a ostatní mluví v osobě druhé místo třetí. Latinský překlad u Bollandistů jest podle starého českého. Ale latinský originál mluví v třetí osobě o Anežce a praví: „Samy dcery mé, ale zvláště nejmoudřejší panna Anežka, naše sestra se tobě a dcerám tvým, pokud mohou, v Pánu odporoučejí."

To ukazuje, že byl list bezpochyby psán v přítomnosti její sestry Anežky, a to bylo ke konci života Kláry, jež zemřela 11. srpna r. 1253.

Anežka zatím psala několik listů své milé matce. Psala jistě o novém zklamání, jehož se jí dostalo roku 1243 dne 13. listopadu, kdy jí papež Innocenc IV. poslal definitivní odpověŘ odmítavou na novou žádost Anežčinu o Františkovu řeholi. Klára sama, plna bolesti a starostí o budoucnost ideálů františkánských, jež byly podobny utrpením Františkovým, nemohla hned Anežku, svou nejdražší dceru českou, potěšiti.

Ale ani to nemohla říci, nýbrž uvádí, ze již tak dlouho nepsala, nedostatek poslů a nebezpečí cest. Bylť tenkráte až do smrti Fridricha II. roku 1250 urputný boj mezi papežskými přívrženci a Fridrichem přímo na život a na smrt. Fridrich zvláště nenáviděl minority, kteří byli nejhorlivějšími přívrženci papežovými a všude hlásali křížovou výpravu proti Fridrichovi. Tak nebylo divu, že skutečně tento důvod byl hlavní.

Klára v listě shrnuje v krátkosti ještě jednou nadšeně ideály františkánské, velebíc Anežku jako snoubenku Kristovu, jako druhou svatou pannu Anežku. Klára jistě byla dobře zpravena také od jiných sester, zvláště italských z Prahy, jež psaly asi Kláře o Anežčině přísném a svatém životě. Po úvodních pozdravech a nadšených chválách na Anežku vhodným citátem Písma sv. v dalším obsahu listu přechází pisatelka v líceň zrcadla ctností, ovšem především františkánských. V nadšené povzdechy ji uvádí vzpomínka na dvě přední ctnosti františkánských ideálů: pokoru a chudobu. V dalším textu, protkaném bohatě texty Písma svatého, líčí duchovní radost nevěsty Kristovy, jež brzy očekává úplné spojení s Kristem: před smrtí. Jest to jakoby hymnus Františkovy prvorozené dcery na slast spojení s Kristem, již jí přináší blízká smrt a kterou přenáší také na Anežku. Ke konci vyjadřuje velikou svou lásku k Anežce, již nemůže ani jazyk tělesný vysloviti, proto ať umlkne a dá místo jazyku ducha. I to vše, co psala, vyslovuje jen z polovice, co cítí k ní její duše. Miluje ji jako matka, a to tak, že každodenně k ní i k jejím sestrám v Praze plane žárem lásky. Ke konci se ještě jí i všem jejím sestrám odporoučí, připojuje odporučení své rodné sestry Anežky. Konečně se loučí dojemnými slovy umírající matky: „Buď s Bohem, nejdražší dcero, s dcerami svými, až u trůnu slávy velikého Boha a proste za nás!" Odporučuje ještě dva bratry, Amáta a Bonaguru, své posly, kteří přinesli poslední tento pozdrav již umírající matky klarisek. Byli to jistě věrní a horliví zastáncové františkánských ideálů, že si je Klára vyvolila a že je tak odporučuje a nazývá přemilými bratry svými, milými Bohu i lidem.

To byl poslední pozdrav, jejž jmenovaní bratři přinesli od Kláry, jež krátce nato zemřela. To nejradostnější však, co Kláru potkalo dva dny před její smrtí, totiž potvrzení ideálů její řehole samým papežem, co by byla jistě umírající Klára Anežce tak ráda ještě oznámila, došlo Anežku až po smrti Klářině. Snad ještě bratři oni přinesli radostnou zprávu Anežce, sečkali-li ještě nějaký čas v Assisi.

Anežka uchovávala listy Klářiny jako drahocenný poklad, neboť v nich žila s ní dále nejdražší jí bytost na světě, odloučená sice již od ní věčností, ale dýchající neustále z listů jako nevadnoucích květů mateřskou láskou. V nich byly a zůstaly navždy nerozlučně spojeny dvě nejkrásnější duše, jež kdy zrodila zahrada ideálů Františkových: Klára a Anežka!

Zbývá ještě něco říci o tak zv. Požehnání sv. Kláry, jež prý Klára poslala Anežce a jejím sestrám. Jak Seton sděluje ve své publikaci, následuje ve všech překladech německých na čtvrtém listě požehnání sv. Kláry. Seton je uveřejnil podle nejstaršího textu německého překladu ve svém vydání legendy. Tiskem byl vydán již předtím překlad italský a pod čarou francouzský i s jinými texty prvotního zákonodárství františkánského, totiž s texty řeholí minoritských i klariských a nejstarších jejich výkladů papežských.[353] Italský text otištěn byl z nejstaršího známého pramene tištěného, a to z řádové kroniky Marka Lisabonského, jež vyšla v Benátkách roku 1582.[354] Podle něho pořízen byl i francouzský text, který se však trochu od italského liší. Také německý text podává variace francouzského, toliko mimo tato rčení: vnd nach meinem tode... — a dále: vnd mit den ain gaistleich vater vnd muter ir gaistleich sun vnd tochter gesegent hat... Byla vyslovena domněnka, že francouzské přídavky připojila sv. Koleta, reformátorka klarisek v duchu sv. Kláry, jež se však narodila roku 1381 a do řádu vstoupila teprve r. 1406. Rukopis německý však byl, jak Seton dovozuje, nejpozději psán roku 1393. Proto nemůže ta domněnka obstáti, nýbrž třeba se Setonem míti za to, že tento text jest nej starší nám dosud známý a Marek z Lisabonu vykazuje text již mladší a méně přesný. David Kok[355] podává jinou, latinskou versi požehnání, která převzata z rukopisu Šebestiána Bouviera, ale jest pochybno, jak správně praví Seton, zda Bouvier měl starší pramen před sebou než je německý rukopis z roku 1393. Poznamenává dále, že slova rk. Bouvierova souhlasí s rukopisem německým „vnd nach meinem tode", ale nesouhlasí s druhým místem. Z řečeného rukopisu jde najevo, že sv. Klára poslala požehnání krátce před smrtí svou Ermentrudě, zakladatelce klarisek ve Fland-řích. Seton je názoru, že otázka, zda požehnání, jak je nacházíme v německých rukopisech, bylo původně přívěskem čtvrtého listu k bl. Anežce, či zda bylo posláno později, jest velice temná. Vyslovuje domněnku, že požehnání to bylo snad jakýmsi cirkulářem, zaslaným sv. Klárou některým klášterům, zvláště těm, které založila bl. Anežka a Ermentruda. To by též souhlasilo s narážkami Tomáše Celana v životopise sv. Kláry: „omnibus dominabus monasteriorum pauperum, tam praesentibus quam futuris, largam benedic-tionis gratiam imprecatur[356] — všem paním chudých klášterů jak přítomným tak budoucím hojnou milost požehnání vyprošuje..." Mimo to D. Kok na u. m. praví, že kdyby sv. Klára skutečně poslala Ermentrudě požehnání, byla by tím vysvětlena obtíž, se kterou se potkáváme u Melissana a Macro,[357] který praví, že Klára poslala dva listy Ermentrudě, kdežto my známe jen jeden. Druhým listem pak by bylo ono požehnání. To ovšem by bylo jen tehdy, kdyby bylo také skutečně jisto, že požehnání jak pro Anežku, tak pro Ermentru-du bylo sv. Klárou skutečně posláno. Ale již Seton kloní se k tomu, že požehnání bylo zasláno jen jako jakýsi okružní list pro klarisky některých klášterů. Ale ani to se nedá dobře zastávati. Proč by to byl cirkulář jen pro některé kláštery a proč právě jen pro cizí, když to byl skutečný cirkulář?

Snad se tím má odpomoci obtíži, že kromě německých rukopisů se v jiných textech nevyskytuje? Tím se arci otázka o vzniku požehnání nemůže řešiti uspokojivě.

Slova Celanova „benedictionis gratiam imprecatur" vztahují se na milost požehnání Božího, o něž Boha prosila, ale nikoliv na nějakou formuli požehnání nebo snad na nějaký druh okružního listu. Obtíž u Melissana nutno tedy řešiti jiným způsobem. Vznik benedikce, jak ji podávají německé texty, dá se odvoditi snadno jednak ze slov napomenutí sv. Františka bratru Lvovi, neboť počáteční slova se úplně s ním shodují, jen místo „Lev" se vsune jméno Anežky nebo Ermentrudy, jednak ze slov napomenutí sv. Františka ministrům a generální kapitule a pak ze slov modlitby Františkovy, z požehnání všem bratřím a br. Bernardovi z Quintavalle.

Při tom nedotýkám se otázky, zda snad tyto všecky projevy, připisované Františkovi, jsou autentické. Skladba požehnání učiněna rukou pozdější v řadách klarisek, horlitelek podle vzoru „fratres spirituales", kteří si složili také více zvláštních požehnání pro bratry horlitele, jak je zaznamenává staré vydání děl Františkových.[358] Vznik „požehnání" jest, jak ukazuje nejstarší text, hledati nikoliv v Itálii, nýbrž spíše na severu Alp, v Německu. Jak doba vzniku nejstaršího rukopisu německého z r. 1393 svědčí, byla to doba, kdy horliví zastánci ideálů chudoby františkánské, aspoň theoretické, jako věrného odlesku chudoby Kristovy, dleli více v Německu, již jako odštěpenci vyobcovaní z církve, od dob Ludvíka Bavora, jenž jich rád používal v boji s papežskou kurií, najmě s Janem XXII.

STARŠÍ SESTRA. DRUŽKY ANEŽČINY. NÁVŠTĚVY U SV. FRANTIŠKA

Anežka od 5. května r. 1238 již se nenazývá abatyší, nýbrž jen „starší sestrou". Listiny papežské, jež ji předtím nazývaly abatyší, tímto listem počínajíc jmenují ji jen sestrou Anežkou a dávají jí titul „starší sestry", neboť při každé nové pravomoci, kde udělují abatyši právo dispensovati neboli poskytovati úlevy, jmenují vedle abatyše též „starší sestru" (soror major).

Víme již, co vedlo Anežku k tomu, že se zřekla důstojnosti, jež jí vším právem náležela jako zakladatelce kláštera u sv. Františka a spoluzakladatelce, aspoň duchovní, i mnoha jiných klášterů řehole františkánské a zvláště jako vlastní původkyni ideálů františkánských u nás.

A právě tyto ideály ji přivádějí ke kroku obětavé pokory. Jest to jakási analogie s Františkem, zakladatelem a otcem ideálů. A nechybíme, když řekneme přímo, že Anežku vedl k tomu příklad Františkův. Její nadšená, energická povaha, spojená se vznětlivostí, ji vede učiniti v týchž okolnostech, které prožíval František, tentýž krok.

U Františka to bylo zklamání, jež mu přinesl odpor ministrů provinciálů v řeholi Ministři, vidouce neoblomnost Františkovu a obávajíce se, že jim František složí řeholi přesně podle ideálů chudoby a bez zřetele ke skutečnosti, obracejí se na kardinála-protektora Hugolína, přítele Františkova a řádu, k němuž František choval neomezenou důvěru a oddanost. A Hugolín prostředkoval. Řehole, později bulou opatřená, definitivní nebyla řeholí již úplně čistých ideálů Františkových. Hlavní věci ovšem František vymohl přece.

Ale František, vida zklamání v tak mnohých bratřích a nemoha jinak proti nutné skutečnosti, pokorně skládá do rukou bratra Eliáše úřad ministra generála a sám spokojuje se od té doby pokorným názvem „bratra Františka". Ovšem i při tom nezříká se rozhodného vlivu zakladatele na svůj řád.

Anežka byla takřka zakladatelem františkánství v našich krajích. Z jejího nadšení vznikají první útulky pro podivuhodné kazatele chudoby Františkovy. Její láskou a horlivostí vznikají první kláštery františkánské, první vlastně na dvoře královském. Ale Anežka slyšíc o ideálech assiských od sester italských, chce je celé, nezkomolené dispensemi a výklady, chce Assisi čisté, aspoň u sv. Františka, když nemůže vymoci více. Ale i zde naráží na obtíže a zklamání se strany těch, jimž nejvíce důvěřovala. Rozhodný krok re-signace všeho majetku, písemné ujištění papežovo, aby ji a její klášter nikdo nemohl nutiti přijati nějaký majetek nebo jakékoliv jiné příjmy mimo chudé almužny, způsobuje na čas jakési odcizení mezi Anežkou a minority u sv. Jakuba. A to jest také příčinou, že se vzdává úřadu abatyše, že jej skládá do rukou jiné sestry, sama spokojujíc se titulem pokorné starší sestry, ale přece sestry nejmilejší, jež není-li nyní abatyší, zůstává přece všem matkou, všecky milující. Vliv na běh událostí i observanci v klášteře zůstává jí podobný jako Františkovi na celý řád.

A jako celý řád ještě dlouho v četných horlivcích žije z lásky a oddanosti zakladatele i po smrti „bratra Františka", tak i klášter na Františku v Praze ještě dlouho žiti bude i po smrti Anežčině z lásky a nadšení „starší sestry".

Kdo byl zde oním „bratrem Eliášem", kdo byla ona sestra, do jejíž rukou Anežka složila úřad a svou důstojnost, není známo. Legenda praví o dvou sestrách jako nástupnicích Anežčiných až po její smrti. Jsou to sestra Anežka ze Sberzkowycz a sestra Konstancie.

O Konstancii napřed praví, že byla po smrti Anežčině, ale po uplynutí několika let (pluribus annis excursis), abatyší. O Anežce hned za ní praví, že také po smrti ctihodné panny byla abatyší několik let, ale pak dodává, že dříve než zastávala ten úřad, trpěla jakousi bolestí na ruce, z níž byla uzdravena u rakve Anežčiny, asi před pohřbem ještě, neboť rakev objímá za pomoci jiné sestry nemocnou rukou a tím jest uzdravena. Tak nelze podle toho o žádné z obou říci, že byla abatyší ještě za života Anežčina.

Tomek uvádí po smrti Anežčině první nástupkyní v úřadě abatyše sestru Konstancii a druhou teprve Anežku, již však jmenuje podle českého překladu z Říškovic neboli z Hříškova a praví o ní, že byla abatyší po mnohá léta v první polovici 14. století.[359] To bylo ovšem až po smrti Anežčině, ale jisto jest z listin papežských, že byla vedle „starší sestry", jíž jest nepochybně Anežka, skutečná abatyše.

Z jiných sester, družek Anežčiných, jsou první sestry, jež přišly z Itálie, počtem pět, od nichž byla Anežka poučena o ideálech assiských a jež na uvedeném již místě jmenuje analista řádový učednicemi svaté Kláry. Kromě nich přišly do Čech i německé klarisky z Tridentu a z Ulmu, jimž se snad nelíbily ideály, jež Anežka tak energicky prováděla. Z domácích rodů šlechtických vstoupilo sedm panen do kláštera hned po příchodu sester z Itálie a Německa o sv. Martině roku 1233 a jiných sedm ještě s Anežkou o svatodušních svátcích r. 1234, nejsou-li to tytéž, o nichž legenda pravila, že byly oblečeny v roucho řeholní o sv. Martině roku 1233.

V dalším vypravování uvádí legenda, na niž jediné jsme zde odkázáni, některé sestry jako družky Anežčiny. Jsou to kromě dvou již jmenovaných tyto sestry:

Benigna a Petruška, s nimiž se na svátek Nanebevstoupení Páně prochází Anežka v zahradě za klášterním chorem, modlíc se s nimi hodinky a najednou zázračně ze středu jejich zmizí. Benigna jí byla zvláště milá a měla ji za jakousi sekretářku. Legenda o ní praví, že Anežce posluhovala a že jednou, když ji chtěla vyvolati z choru k jakési vznešené návštěvě, zastihla ji ozářenou nebeským světlem jako oblakem. O jakési sestře Benigně, abatyši kláštera znojemského, mluví listina z 21. ledna r. 1295, poměrně tedy brzy po smrti Anežčině. Tato Benigna se sestrami prodává jakési dědictví na vsi (Zcyrnins) Cerníně v ceně 40 hřiven stříbra čisté váhy moravské, a to z veliké chudoby kláštera manželce Beneše z Vartenberka. Po smrti jmenované paní mělo býti zase přikázáno dědictví sestrám. Jest dosti pravděpodobno, že snad to byla táž Benigna, důvěrnice a sekretářka Anežčina, jež byla poslána z prvního mateřského kláštera v Praze do Znojma. Znojemský klášter byl dostavěn teprve asi okolo roku 1287, neboť toho roku uděluje mohučský metropolita odpustky všem, kdož pomáhají stavětí.[360] Chudoba kláštera znojemského, o níž mluví obě listiny, též by ukazovala na věrnou následovnici bl. Anežky.

Jiná sestra, družka Anežčina, je Alžběta Řehníková, jež trpěla velikými bolestmi hlavy a nemohla ani hlavou pohnou-ti ani jisti ani piti. Na konec dovedena k nemocné Anežce, jež ji uzdravila tím, že sňala s hlavy svůj závoj a zahalila hlavu nemocné, znamenajíc ji křížkem na čele. Tím byla nemocná ihned uzdravena.

Jméno Řehník se vyskytuje v listině krále Přemysla Otakara II. ze dne 7. srpna r. 1267, vydané v Budíně, jako jméno podkomořího královny české a svědka.[361] Jiný nositel tohoto jména se nevyskytuje, až v listině z roku 1300. Pravděpodobně patřila tato sestra do rodu těchto Řehníků, neboť legenda při zázracích připomíná ráda jména dobře známých současníků, tedy jistě znamenitějších osob té doby.[362]

Družkou Anežčinou byla jistě Domka neboli Dominika ze Škvorce, rodu to, jehož jméno se v listinách toho času velmi zhusta vyskytuje. V listinách krále Přemysla Otakara II. i v jiných se v letech 1262 —1269 jako svědek vyskytuje Domaslav ze Škvorce. Poněvadž se sestra Domka jmenuje dcerou Domaslava ze Škvorce, jest pravděpodobno, že to byl tento Domaslav, jenž byl číšníkem i jídlonošem české královny, jak se v listinách jmenuje. Již to jej odporučuje jako otce sestry Domky, že se vyskytuje v listinách, kde se jedná o nějaké dary klášterům nebo klášterním kostelům. Mimo tuto dceru měl ještě jinou příbuznou v klášteře u svatého Františka, již legenda jmenuje sestrou Juttou z Lyznika (český překlad má Kytka z Gyssníka) a sestřenicí Domky ze Škvorce.

Sestra Domka byla též jednou ze zvláště milých sester Anežčiných. V nemoci Anežku často navštěvovala a když po nemoci nemohla ještě sama choditi, podporovala ji při chůzi. Při jedné takové procházce, když přišly ke dveřím Anežčiny oratoře, viděly prý obě, jak legenda vypravuje, oknem oratoře v zahradě anděla temnosti v lidské podobě, kterak se opírá o nějaký strom. Domka se prý polekala, ale Anežka jej znamením svatého kříže zahnala. Sestra Domka se těšila též po Anežčině smrti zvláštní přízni své duchovní matky, tehdy již zázraky oslavované. Ona k ní chovala též neomezenou důvěru. Anežka jí zachránila dvěma zázraky život. Jednou měla čtyři nemoci těžké za sebou. Když již se zdálo, že zemře, byla zaopatřena svatými svátostmi, tu jiná sestra, její sestřenice Jutta z Lyznika, ji přikryla pláštěm blahoslavené Anežky, jako by měla již zemříti. Ale nemocná pod pláštěm tímto prý spatřila veliké světlo a počala se smáti, takže sestry myslily, že se pominula s rozumem. Ale nemocná prý pod pláštěm též cítila takovou nebeskou vůni, že byvši jí občerstvena úplně ozdravěla.

Ale ještě jednou se jí mělo dostati dobrodiní zvláštní ochrany Anežčiny. Byla zaměstnána v kuchyni, aby pomáhala sestře kuchařce. Ale mnoho jí asi nepomohla, ale zato svou neobratností se uvedla v hrozné neštěstí. Když totiž chtěla vyliti vodu do kotle, visícího nad ohněm, spadla prý, jak legenda názorně vypravuje, „jak byla dlouhá a široká ' do ohně. Ale hned volajíc důvěrně, „Svatá Anežko, pomoz mně!", neutrpěla ani nejmenší spáleniny ani na těle ani na šatech.

Další družkou Anežčinou byla sestra Ermgarda, jež as pro malou postavu byla známa jako „malá sestra", jak německé překlady zaznamenávají. Tato sestra byla tajnůstkářskou a něměla důvěry k Anežce. Legenda o ní vypravuje, že prý za něco velmi tajně k Bohu vysílala mnoho modliteb. Byl to podle všeho již její zvyk, že vyhledávala zvláštnosti a tajnosti, nechtíc patrně zvláště matce všech sester, Anežce, nic říci. Snad to byly tajnosti i namířené proti Anežce. Neboť legenda zaznamenává zázrak při ní, jenž ji vlastně před Anežkou zahanbil. Anežka totiž zjevením Božím poznala jednoho dne, zač se sestra tak skrytě modlí. Pohlédla prý na ni s jakousi přísností a řekla krátce a odměřeně jako rozsudek Boží: „Modlitby, jež úzkostlivě za takovou věc k Pánu vysíláš, rozmnožovati přestaň, poněvadž to, zač prosíš, není Bohu milé." O původu jejím nelze nic říci, ježto legenda jmenuje jen její klášterní jméno a obvyklý přídomek, jímž byla známa.

Zato však velmi milá a drahá byla Anežce sestra Brigida. O této praví legenda zvlášť, že s Anežkou vstoupila do kláštera, že vynikala počestností mravů a byla jí velmi milá. V klášteře po mnoho let žila svatě a těžce se rozstonavši, posléze zemřela. Anežka velmi litovala ztráty tak svaté sestry za její těžké nemoci. Ale po smrti nejevila Anežka již nejmenšího zármutku. A když byla tázána na příčinu toho jednání, oznámila sestrám, že viděla, kterak sami andělé její tělo obklopují, je okuřují a všecku uctivost jemu prokazují. Byla to jistě jedna z největších horlitelek pro ideály Anežčiny a duše jí obzvláště oddaná, když o ní takovou chválu sestrám vyslovila.

Vydavatelé bollandističtí o ní vědí, že prý pocházela z Itálie, že tedy byla jednou z těch sester, jež Anežce byly poslány z Itálie a projevují podiv nad tím, že její jméno nebylo zaznamenáno v martyrologium františkánské, ani Artur z Munsteru (a Monasterio) ji nezaznamenal ve svém seznamu svatě zesnulých panen (Gynaeceum sacrum). Zpráva Bollandistů o italském původu však nezdá se správná, poněvadž legenda výslovně o ní praví, že vstoupila s Anežkou do kláštera a s Anežkou vstupovalo sedm panen nejvznešenějších rodů domácích. A jiných pramenů Bollandisté neudávají.

Zvláštní důvěrou a láskou oddána byla Anežce sestra Kateřina Ekardova, jež byla již více než deset let před smrtí Anežčinou stižena velikými bolestmi v nohou, takže musela býti přenášena s místa na místo k veliké obtíži ostatních sester. Zvláštní však láskou a něžností byla obsluhována samou Anežkou. Nikdo ji nedovedl tak potěšiti a láskyplně ošetřiti jako Anežka. Sama to s pláčem vyznává před smrtí Anežčinou. Když totiž uslyšela, jak legenda vypravuje, o blížící se smrti Anežčině, že již přijala poslední posilu ve svatém přijímání a že dostala již poslední pomazání, dala se do hlasitého pláče, jenž přešel do hlasitého křiku po nepřítomných sestrách, aby ji donesly k nemocné Anežce.

A když byla tam přivedena, dala se znova do hlasitého pláče a nářku, volajíc na nemocnou Anežku: „Ach, běda mně, matko nejdražší, proč nás, své dcery a zvláště mne chceš opustiti? Kdo mne ubohou potěší, když ty, nejsladší panno, zemřeš?" Ale tu prý Anežka pohnuta milosrdenstvím nad ubohou řekla: „Neplač, Kateřino, neboť zakrátko se ti dostane útěchy od Pána i" A když nemocná i s ostatními sestrami co nejsnažněji prosila, aby ji poznamenala znamením kříže, ale Anežka se z pokory zdráhala, tu prý nemocná ruku Anežčinu sama přiložila na bolavé místo. V tom okamžiku nemocnou popadla taková bolest, že se jí zdálo, že .všecky nervy její jsou strženy. Ale potom na těle jejím vyrazil malý pot a nemocná byla tak dokonale uzdravena, že hned přede všemi začala choditi a pak až do smrti velmi dobře chodila. Tolik o ní vypravuje legenda.

Český překlad má jméno této sestry poněkud změněno na Kačenku Chardovu a podle toho má jméno její i Beckovský. Jméno toto se však nikde nevyskytuje, ale zato jméno Ekard nebo Ekhard de Mirslaus nebo de M. se vyskytuje v listinách od let 1259—1275 častěji. Jest obyčejně svědkem při listině, týkající se nějakého kláštera, tak na př. jednou se týká listina i samého špitálu sv. Františka, v jiných případech kláštera Oslavanského. Jednou je podepsán na listině W. kvar-dián minoritského kláštera v Lae v Rakousích.[363]

Jest to tedy jméno dobře známého šlechtice s řádem františkánským a též s dílem Anežčiným, špitálem sv. Františka. Bylo by tedy docela dobře možno, že sestra Kateřina byla jeho dcerou nebo blízkou příbuznou.

Podle všeho byla také družkou Anežčinou ona sestřenice sestry Domky ze Škvorce: Jutta z Lyznika, snad z Lišnice. Z Lišnice neboli z Lyznika se jmenuje Menhart, první manžel Anežky z Hradce, jenž se vyskytuje mezi roky 1267— 1300. Za duši téhož Menharía nebo Meinhera de Lisnik a Wernharda de Schawenberg činí odkaz Jindřich z Hradce klášteru Wilheringskému 3. listopadu 1319.[364] Jiný toho jména je Albert, purkrabí z Lišnice (burgravius de Lyznyk), strýc Alberta, řečeného ze Žeberka, odevzdal jakési ostatky kostelu v Buchu dne 12. března 1309. Jeden nebo druhý mohl býti otcem řečené Jutty.[365]

Ještě jednu sestru možno označiti jako družku Anežčinu, o níž legenda mluví při jednom zázraku. Jest to Jutka z Lesszan, nebo jak ji český překlad jmenuje, Jitka z Lešan. Bollandisté ji jmenují parmou Juditou. Když ještě tělo Anežčino nebylo pohřbeno, chtěla si tato zbožná ctitelka Anežčina aspoň něco z ní vzíti na památku. Přišla na podivný nápad. Když byla sama u mrtvoly Anežčiny, pokoušela se uřezati si na památku nehet s nohy Anežčiny. Ale jakmile začala dílo prováděti, počala prý krev plným proudem se řinouti. Tímto zjevem poděšena, utírala napřed palec plátnem, až celý kus byl prosáklý krví, jenž prý měl později zázračnou moc v ne-mocech. Ale krev se nezastavovala, až kajícně ještě s jinou sestrou, jež mezitím přišla, padla na kolena před mrtvolou a odprošovala Boha a Anežku, aby se krev zastavila. Načež se prý krev ihned zastavila.

Legenda udává též její rod z Lešan. V letech 1252—1258 vyskytuje se v listinách velmi často Albert z Lešan (de Leszan, Lessan). V nich bývá někdy svědkem při urovnání sporů,[366] obyčejně však se jedná o vrácení nebo náhradu za škody, způsobené jím nebo jeho přáteli na statcích církevních zvláště na Moravě.[367] V odboji proti Závišovi a jeho straně na Moravě dopouštěl se loupeží, až donucen s jinými se podrobiti, jak je patrno z listin 1285.[368] Jiní členové snad téhož rodu byli Bohuslav Veliš a Přibek v téže době. V listině z 29. června 1285, jíž se urovnává spor mezi Fridrichem ze Šumburku a Dětřichem biskupem olomouckým, jest svědkem též Stiborius z řádu sv. Františka.[369] Ještě jiní členové se připomínají: Bušek a Mikuláš. Tento rod náležel bezpochyby k rozvětvenému kmeni Buziců, jejichž společným znakem byla ve štítě sviní hlava. Ve staré totiž matrice, jak poznamenává Sedláček,[370] se připomíná r. 1375 Oldřich z Lestin (z Lešan), jinak ze Šellenberka, již k rodu Buziců náleželi. Patrně i tato sestra náležela do příbuzenstva tohoto rodu.

O jiných sestrách, o nichž se děje v legendě zmínka, nelze říci, byly-li v klášteře za života Anežčina. Byly to zvláště tyto sestry: Wracka z Újezda, jež na přímluvu Anežčinu byla uzdravena, ač již umírala, když slíbila tři mše svaté, spíše ke cti než za duši Anežčinu. Nato byla hned uzdravena. Ale když kněz zapomněl mše sloužiti, tu ve výročí smrti Anežčiny náhle onemocněla u hrobu Anežčina, ale byla zase uzdravena, když byl slib splněn. Nelze ani přibližně určiti, kterému rodu náležela, ježto z Újezda se psalo více šlechtických rodin. V listinách z 13. a 14. století vyskytuje se několik jmen většinou nižších šlechticů s tímto přídomkem jednak ve službách krále Přemysla II., jednak ve službách Rožmberských, jednak ve službách biskupa olomouckého Dětřicha, jednak i některých klášterů.

Jiná sestra je Ludka nebo Ludmila z Turnova při zázraku s vínem, v němž kosti Anežčiny byly umyty a jež také ji zázračně uzdravilo od jakési srdeční nemoci. Tato sestra pocházela bezpochyby z panského rodu Markvarticů, jenž byl rozvětven hlavně v severních Cechách, k němu patřily panské rody z Lemberka, ze Zvířetic, Michalovic, Vartenberka, Valdštejna a jiné. Společným znakem všech byl lev. Sestra Ludka z Turnova pocházela z rodu pánů z Lemberka, z nichž se někteří psali z Turnova. Jeden totiž ze synů Havla z Lemberka, známého věrného přívržence Václava I. za povstání Přemysla II., byl Jaroslav, jenž se psal z Turnova 1271— 1289. Tento Jaroslav se vyskytuje několikrát v listinách Přemysla Otakara II., i Václava II. i v listinách soukromých od roku 1271—1289. Mohla tedy Ludka býti dcerou tohoto Jaroslava. Zajímavo jest ještě jen to, že matka tohoto Jaroslava a manželka Havlova byla bl. Zdislava, jež zemřela 1252.[371]

Při záplavě kláštera sv. Františka vnikla voda z Vltavy až do hrobky Anežčiny. Něco této vody uchovala si jako zázračnou vodu sestra Markéta, jež sluje dcerou Jakuba, měšťana pražského. O jejím rodu nelze nic určitého říci. V letech 13.—14. století se vyskytují tři měšťané pražští toho jména v listinách. Sestra Markéta mohla by býti snad totožnou s abatyší kláštera znojemského v letech 1330. Neboť klášter Anežčin v Praze byl jakýmsi vzorem i semeništěm jiných klášterů klariských u nás a sestry, jež zvláště pamatovaly Anežku, stávaly se abatyšemi, tak jak tomu bylo analogicky i v jiných zemích, zvláště v Itálii s družkami svaté Kláry.

Při jiné povodni, jež zase zatopila klášter u svatého Františka i kapli, v níž pohřbeno bylo tělo Anežčino, připomínají se ještě jiné dvě sestry: Alžběta, dcera pana Alberta z Li-běšic (Lubsycz) a Zdeňka Pavlíkova (Sdynka). První při zátopě kaple chtěla vytáhnouti z hrobky dřevěnou truhlici, v níž byly kosti Anežčiny, ale byla přikryta vodou. Nato jí druhá sestra podala provaz, aby ji vytáhla z vody. Ale když vystoupila sestra Alžběta z vody, byla prý úplně suchá, bez nejmenší stopy vlhkosti.

Alžběta pocházela patrně z rodu panského z Líběšic, jenž příslušel k mocné větvi pánů Hronoviců, majících v erbu ostrev, k nimž patřili páni z Lichtenburka, z Dubé, z Housky, z Líběšic, z Přibyslavě, ze Zlebů, Klinštejna a jiní. Albert z Líběšic připomíná se dne 15. června 1319, kdy přijímá za poskytovanou ochranu od kláštera cisterciaček v Chotěšově ves Litěchovice.[372] Týž Albert jest to asi, jenž zastává v letech 1318—1320 komorníka při soudu[373] zemském. Manželkou jeho je Markéta, též děti se jmenují, ale mezi nimi není Alžběta, sestra klariska. Vysvětlení je tu snadné, že zde totiž šlo o děti, které zůstaly v rodině a které mohly děditi.[374]

Zdeňka byla dcerou jakéhosi Pavlíka, patrně tehdy dobře známého. V letech 1252—1258 vystupuje jako svědek v listinách Přemysla II. Paulik nebo Pavlich, též Paulus de Hozton, též Hostim s bratrem Sdeslavem ze Šternberka. Všecky jsou věnovány klášterům a jedna jest z nich též pro křížovnický u sv. Františka v Praze.[375] Snad byl právě tento Pavel otcem sestry Zdeňky klarisky.

Kromě sester, které s Anežkou byly v klášteře, připomíná legenda též některé světské osoby, zvláště ženy, jež s Anežkou i s minority u sv. Františka spojovalo přátelství. Především jsou to tři ženy z panského rodu Šternberků: paní Školastika ze Šternberka, její stejnojmenná neteř, provdaná za pana Habarta ze Žerotína a paní Ostyrhildis ze vznešeného rodu, manželka Jaroslava ze Šternberka, jinak ze Zábřeha.

Školastika byla patrně manželkou Jaroslava, jednoho ze synů Zdislava, zakladatele hradu Šternberka na Divišovsku. Od nepamětných dob býval v držení rodu toho Chlumec a nežli stál Šternberk, připomíná se v letech 1235 —1241 Zdislav z Chlumce. Po založení hradu teprve se píše ze Šternberka.[376] Jeho synové byli Albrecht, Jaroslav, Zdislav, Beneš, Diviš a Jan. Z těchto dále se připomínají často v listinách od roku 1269: Albrecht a Jaroslav. Albrecht zdědil statky moravské, jehož synem asi byl onen Jaroslav, zvaný ze Šternberka, jinak ze Zábřeha, jehož manželkou byla Ostyrhildis. Jaroslav zdědil české statky a jeho manželkou byla Školastika.[377]

Paní Školastika, manželka Habarta ze Žerotína, byla dcerou Zdeslava ze Šternberka, jednoho z šesti synů Zdeslava staršího, zakladatele Šternberka, tudíž neteř paní Školastiky ze Šternberka, jak také praví legenda. Tento Zdeslav byl známý straník pana Záviše z Falkenštejna a úhlavní nepřítel strany habsburské, jejímž vůdcem byl biskup Tobiáš z Bechyně. Papež Mikuláš IV. (z řádu františkánského) uděluje jistě nikoliv bez intervence františkánů českých pravomoc biskupu pražskému, aby dispensoval od překážky 4. stupně pokrevenství mezi manžely Habartem ze Žerotína a Školastikou, dcerou Zdeslava ze Šternberka, a legitimoval i děti jejich již zrozené i budoucí.[378] Listina jest datována z 21. srpna r. 1290. Ale zvláštní hrou osudu téže doby, kdy Tobiáš stíhá klatbou rodinu Šternberskou a zakazuje i mino-ritům církevně pochovati zemřelého Zdeslava, otce, na rozkaz papeže musí udělovati velikou milost jeho vlastní dceři, o níž praví legenda, dobře informovaná v té věci, že měla ještě jiná privilegia, co se týče klausury kláštera u sv. Františka v Praze. Habart ze Žerotína vystupuje v dějinách mezi roky 1287 —1300. Jeho synové jsou Plichta, Jarka a Habart ze Žerotína. Žerotínové patřili do panského rodu Janoviců, jejichž společným znakem byla orlice.[379]

O Jaroslavovi ze Šternberka, manželu paní Ostyrhildis, o níž praví legenda, že byla z rodu vznešeného, panského, jak to obyčejně legenda naznačuje, nic nevíme. Byl dědicem statků moravských po otci Albrechtovi ze Šternberka a psal se asi první ze Zábřeha. Neboť listinný zápis první jest až z roku 1360[380] o Zdeňkovi ze Zábřeha a v listinách moravských vystupuje v letech 1365 a 1368.[381]

Anežka byla zvlášť důvěrně známa se Školastikou, manželkou Jaroslava, pána na hradě Šternberku. Paní Školastika byla prý šlechetná rodem i mravy, jež Anežku něžně milovala a uctivě jí sloužila, bezpochyby zvláště tím, že životními potřebami zásobovala zvláště v čas nouze chudičké „české Assisi". Byla snad největší a nejoddanější dobroditelkou obou klášterů u sv. Františka a jako dobroditelka měla prostřednictvím minoritů z Říma zvláštní privilegium, že směla vstoupiti i do nitra kláštera, jak legenda o ní výslovně poznamenává. Ale klarisky zachovávaly zvláštní přísný zvyk, že v době čtyřicetidenního postu nebylo nikomu ze světských osob dovoleno vejiti do vnitřních místností klášterních. Byl to zvyk, zavedený asi Anežkou, podle vzoru samého sv. Františka, jenž se rád v době té uchyloval do samoty. Ale horlivá přítelkyně a ctitelka Anežčina se nedala odbýti, nýbrž snažnými prosbami obtěžovala sestry tak dlouho, až jí dovolily jiti k tělu Anežčinu, aby aspoň ještě jednou mohla pohlédnouti na tvář milované světice a přítelkyně své. A tu prý, když již bylo víko rakve zavřeno a přibito a sestra s reptáním pokoušela se je otevříti, ale nemohla, hřeb, jímž víko bylo silně připevněno, sám od sebe k úžasu přítomných vyskočil a víko se otevřelo, takže Školastika mohla spatřiti tělo Anežčino, jak si přála.

Mladší Školastika, manželka Habartova, byla těžce nemocná, když ještě Anežka žila. Když všecky léky nepomáhaly, odebrala se se svou tetou do kláštera k nemocné již Anežce. A když bolavé místo v boku přiblížila k tělu Anežčinu, ihned prý byla uzdravena. Z vděčnosti prohlašovala tento zázrak před mnoha věrohodnými lidmi.

Též paní Ostyrhildis, těžce nemocná fistulí, vzala útočiště k přímluvě Anežčině a učinila slib učiniti některé kající skutky ke cti Anežčině. Nato byla též ihned uzdravena.

Kromě těchto, zvláště jmenovaných ctitelek Anežčiných z rodu Šternberského, přicházeli k Anežce a vyhledávali pomoci její předně členové rodiny královské. Nebyl to sice již Anežku nade všecky lidi i statky milující bratr, král Václav I., Anežka nebyla již vyhledávána jako rádkyně, ale jako pomocnice, nebem samým daná, ku pomoci v těžkých dobách. Legenda praví i o králi Přemyslu Otakarovi II., že Anežku miloval a ctil nikoliv jako svou tetu, nýbrž jako matku a vše potřebné klášteru jejímu štědře uděloval. Statky i příjmy Anežka odmítla a dřívějších se již dávno odřekla, ale byly to občasné dary, jako almužny, sestrám i bratřím u sv. Františka. Spisovatel legendy byl jistě dobře o těch věcech zpraven, jak od bratří, tak i od sester u sv. Františka. Poznamenává, že po smrti tohoto krále ve smutných dobách hladu byla veliká nouze i v klášteře u sv. Františka.

Také královna Kunhuta se obracela často k sv. Františku o pomoc, zvláště když se nemohla dočkati mužského potomka a dedice království, obrací se k minoritům o modlitbu, ale v prvé řadě k Anežce. A stárnoucí již a churavá Anežka ji asi žádá, aby ji odporučila minoritskému provinciálovi a všem milým bratřím u sv. Jakuba, již se jí zdáli odcizeni od té doby, co bojovala za úplnou chudobu a vymohla si řeholi od sv. Damiána. Chtěla býti spojena se všemi v lásce i pokoře Františkově něžnějšími svazky. A Kunhuta asi v tom směru zakročila u provinciála a minoritů u sv. Jakuba, při čemž je žádala též o modlitby na řečený úmysl, ujišťujíc je zvláštní přízní královskou před ostatními řády, jak o tom nás zpravuje formulář listů z té doby.[382]

Ještě jednou obrací se pohromou ztrát tolika zemí, ponížením, zradou svých poddaných zdrcený král Přemysl Otakar k své milé, drahé „matce" u sv. Františka.

Roku 1277 dal Přemysl svou prvorozenou dceru, 131etou Kunhutu, jež se měla podle úmluv dostati synu Rudolfa Habsburského Heřmanovi, do kláštera na starost Anežce. Spisovatel legendy o tom vypravuje v chronologických poznámkách a praví, že se tak stalo s velikou slávou v přítomnosti pěti biskupů. Dne 8. září jí byly přistřiženy vlasy a oblečena v šedivé roucho sv. Kláry. Dvanáct jiných panen prý ji doprovázelo do kláštera. Skutek ten však pokládán, jak píše kronikář, od moudrých i prostých za začátek všeho zla a za zkázu království. A nikoliv bez trpké narážky na určité osoby dodává slova: „Kdo navedl nebo poradil králi, že to učinil, anebo kdo jemu to činícímu, schválil, poněvadž mezi vznešenými bylo to provedeno, těžko jest vypravovati "[383] Kronikář současný zde naráží na osoby blízké králi a nejdůvěrnější rádce. I ostatní kroniky s ním souhlasí, odsuzujíce vesměs čin ten jako neblahý pro budoucnost. Ale minoritský spisovatel legendy i autor záznamů Beneše Minority z té doby prohlašují to za skutek bohumilý, svatý, jenž se koná, jak se sluší, s velikou slávou za přítomnosti nejmoudřejších osob, t. j. pěti biskupů.

Vždyť měli zářný příklad v Anežce, jež vyvýšena byla v celém křesťanském světě a již oslavovali již jako budoucí světici. Nemohlo se tohoto oslavení dostati též rodině slavného Přemysla, jenž minority tolik miloval a jemuž oni odpláceli jeho přízeň vděčností a oddaností?

A což Anežka? Jistě ve svém nadšení po pohrdání světem jen vítala i s minority, zvláště u sv. Františka dlícími, tento krok. Vždyť to byl podle přesvědčení jejího i minoritů nejkrásnější a nejslavnější skutek, hodný dcery královské.

Zajisté jim oběma byl Přemysl a zvláště hrdá a vzdorná královna Kunhuta povděčni, když dceru jejich připravili k tomuto tak bohumilému kroku, jenž byl na Anežce tolik oslavován a zvláště když je tak bohumilým a svatým skutkem vysvobodili z ponižující a vnucené nabídky krále Rudolfa.

Při tom se Anežce odporučovali Přemysl i Kunhuta do modliteb v tehdejší těžké době ponížení a utrpení. Anežka ovšem, jako to bylo kdysi za odboje proti otci, napomínala i nyní Přemysla k opatrnosti před nepřítelem tak nebezpečným a slíbila jistě pomoc hojné modlitby, jak to též učinila i se svými družkami v den nešťastné bitvy.

Podobně odporučovali oba sebe i svou rodinu královskou do modliteb minoritů. Minoritě byli královské rodině a zvláště Kunhutě velmi milí. O tom nás zpravuje již formulář, v němž Kunhuta jim odporučuje do modliteb obavu o mužské potomstvo a ujišťuje je svou i svého manžela přízní a láskou. Ale snad ještě více o velmi důvěrných stycích mezi rodinou Přemyslovou a minority nás poučují formuláře, v nichž král se vkládá do věcí řádových a zasazuje se o práva minoritů českých i polských, aby si mohli voliti svého provinciála, jehož byli tehdy okolo let 1267 —1287 zbaveni pro velké národnostní spory. Provinciálové té doby byli jmenováni řádové provincii české buď na generální kapitule nebo samým generálem.

Tyto formuláře jistě vznikly na základě pravdivého, důvěrného styku minoritů s rodinou královskou a také velikého vlivu, jemuž se minoritě opravdu těšili u dvora. O tom nás ostatně neklamně poučují i diplomatické styky českého krále s kurií i listiny královské, kde tak často vystupují minoritě jako svědkové a jako důležití, ne-li první činitelé.[384]

Z toho můžeme již uhodnouti ony rádce královy, kteří mu radili a jejichž rady též poslouchal, když dával dceru svou místo synu Rudolfa Anežce do kláštera; nebyl to nikdo jiný než sama královna Kunhuta, minoritě i sama Anežka, ovšemže každý z rádců těchto radil s jiného stanoviska. Proto ona slova, vyjadřující ztlumený stesk kronikářův, že je těžko o nich vypravovati, poněvadž věc je mezi vznešenými.

Zdá se, že nově oblečená královská klariska pochopila, že to vyžaduje tehdy čest královského rodu, aby na čas byla zbožnou klariskou pod ochranou Anežčinou. Neboť brzy po smrti Anežčině, již 3. srpna r. 1283, používá svého vlivu a stará se o sestry u sv. Františka a také o dílo Anežčino: špitál u sv. Františka, pro nějž vymáhá privilegium, tehdy veliké, aby nebyl obtěžován sběrači pro Svatou zemi.[385] Později ovšem, ale až roku 1290, vystupuje z kláštera, aby se provdala za vévodu Mazovského, ale jen na krátkou dobu, takže již r. 1302 se vrací do kláštera, ale tentokráte již ne k sv. Františku, nýbrž do bohatšího: k svatému Jiří, kde jako abatyše umírá roku 1321:[386]

Ještě jednu Kunhutu láskyplná Anežka přijala pod chudou střechu sv. Františka po nešťastné smrti svého synovce, krále Přemysla. Byla to sama královna vdova, jež zlomena a ještě zklamána v dobách krutovlády braniborské v roce 1279 utekla všecka skleslá a malomyslná ze zajetí svého na Bezdězi a přijela do Prahy, aby navštívila Anežku a svou dceru Kunhutu. Nejvíce jí však bylo potřeba potěchy Anežčiny. Odtud se odebrala na Moravu do Opavy, kam již moc braniborská nesahala.

Ještě o jedné návštěvě se zmiňuje legenda, jež však svou stručností nás nechává v nejistotě, o čí návštěvu vlastně jde. Legenda totiž vykládá mezi zázraky, jež Anežka svou modlitbou proti zlému duchu vykonala, toto:

Jednou nemocná Anežka se prý opírala o rámě příbuzné své paní sestry Alžběty, císařovny, jdouc k oratoři. A když již byla za prahem oratoře, tu zlý nepřítel v podobě výra se ukázal a zastavoval jim cestu. Tu Anežka, učinivši proti němu znamení kříže, zahnala jej. O císařovně, nebo, jak některé překlady mají, královně, jménem Alžbětě, mluví legenda výslovně. Císařovnou v době, již autor legendy má na mysli, byla jen císařovna nebo královna římská, manželka krále Rudolfa, jež skutečně byla také v příbuzenských vztazích k Anežce. Možno jest tedy, že po nešťastné smrti Přemysla Otakara II. navštívila Prahu, aby zde vyhledala bolem sklíčenou Anežku. Jistě pověst Anežčiny svatosti, divů a zázraků, jež naplňovala tehdy celý křesťanský svět, došla též k ní. A snad také i pověst o proroctví a vidění Anežčině o nešťastném králi Přemyslu Otakarovi II., jejím synovci, došla k jejímu sluchu. Jistě ji, královnu římskou, zajímalo viděti stařičkou, ještě živou světici, vlastní tetu toho, jehož krvácející mrtvolu dala sama očistiti a obléci do brunátného roucha.[387]

Autor ji blíže zúmyslně ani nejmenuje, snad pro svůj odpor k rodu Habsburskému, známý již odjinud.[388] Také ve jménech se zmýlil. Neboť první manželkou Rudolfa Habsburského, o niž vlastně tuto jde, byla Gertruda (Anna) z Ho-henberka, jež však zemřela roku 1281, načež se Rudolf oženil po druhé s Alžbětou Burgundskou r. 1284. Zaměnil tedy autor jméno první za jméno druhé manželky, jež žila snad ještě za doby vzniku legendy a omylem, poněvadž mluví předtím o dvou řeholních sestrách, přidal i této titul „sestry". Omyly takové máme i jinde. Snad nám legenda zachovává v tomto kusém a dosti nejasném místě jeden z nepatrných kaménků mosaiky událostí tehdejší smutné doby v Čechách, již nelze vystihnouti listinnými dokumenty.

SVATOST ANEŽČINA. POSLEDNÍ DNI. JEJÍ SMRT A POHŘEB

Anežčiným ideálem byla askese a mystika františkánská. František začíná něžným, přirozeným citem ke všem trpícím-: z toho vzniká láska, opřená o živou víru a stálou představu trpícího Spasitele. Odtud postupuje k následování Krista tak věrně a bez výhrady jako nikdo předtím, v úplné chudobě jako rytíř, jenž se ujímá opuštěné snoubenky nebeského Krále. Z toho vzniká horoucí láska ke Kristu a touha míti vše, co vidí na trpícím Kristu. Jeho nitro, oplývající již od přirozenosti city něžnosti ke všemu trpícímu, povznáší se city vroucí modlitby a spojení s Láskou ukřižovanou až k Alverně, ke spojení s Kristem posvátnými stigmaty.

Při tom ovšem jeho askese jest tak prostá, tak jasná, tak přístupná každému srdci lidskému, že vniká do srdce lidu. Lid slyší ve Františkovi takřka tep svého vlastního srdce. František také nečiní s ní tajemství. O citech své lásky ke Kristu vypravuje lidu, pláče láskou k Bohu a lid dojímán pláče s ním.

Františkánská mystika je lidová v protikladu k aristokratické mystice školy viktorinské, proniká i do nejnižších vrstev lidu i do duší hříšníků. I lupiči obracejí se a stávají se účastnými lásky Františkovy. V tom smyslu byla františkánská zbožnost něčím novým. Dřívější, zbožnost byla uzavřena v celách klášterů a starých poustevníků, nyní se askese a mystika stávají majetkem prosté duše, žijící i ve světě. Není to Františkův vynález, jest to jen nový proud doby Františkovy a František a jeho řády jsou jeho hlavními nositeli.

Tímto proudem zbožnosti žije a jest svatou i naše Anežka. Začíná jako František soucitem k nemocným, zvláště malomocným nebo stiženým jinými nakažlivými nemocmi. Buduje pro ně špitály a nezapomíná na trpící ani ve zdech kladského kláštera Na Františku. Příležitostí zbavuje se toho, co by jí snad mohlo v nejnižších službách lásky brániti, totiž důstojnosti abatyše; jest od té doby starší a nejpokornější sestrou. Františkánská askese klášterní, jež bez rozdílu volala i k nejnižším pracím v kuchyni a jinde po klášteře, jest jí v tom vodítkem. Vypravuje-li se o sv. Bonaventurovi již jako generálovi, že poslové papežští, kteří jemu přinášeli kardinálskou důstojnost, zastali jej v kuchyni při umývání nádobí, pak jistě legenda nepřehání, když vypravuje, kterak Anežka zatápí v kamnech, připravuje a čistí nádobí v kuchyni, nosí jídla nemocným a chudým, již čekají před klášterní branou.

Pokorná Anežka koná i nejnižší práce. Umývá i cely jiných sester, očišťuje chodby kláštera a odklízí tajně nečistotu. I malomocných a jinými nakažlivými nemocemi stižených se láskyplně ujímá a jim slouží, pere jim prádlo a jejich nečisté hadry a cáry dává si přinášeti a čistí je a sešívá. Legenda vypravuje, že jí vznikly od přílišného praní louhem i rány na rukou. Prádla i správek bylo tolik, že k tomu nastavovala i noc.

V chudobě řeholní jest horlitelkou Františkových ideálů, takže je přímo žádostivá podle vzoru Františkova trpěti nouzi. Co obdržela na darech od svých královských příbuzných i jiných ctitelů, rozdělovala na tři části: první dávala na ozdobu kostela. Víme již, jak milé jí bylo poříditi něco pro okrasu domu Božího. Sám král Václav, chtěje jí učiniti radost, objednává prodejem od kláštera Oslavanského jakýsi obraz, zlatý kalich s perlami a dvě křišťálové konvičky. A což když jí byly přineseny vzácné ostatky z Říma, jak pečovala o důstojné relikviáře! Druhá část byla věnována výživě sester a třetí byla rozdána chudým, neduživým a nemocným. To bývalo pravidlem Anežce, kdykoliv přišel nějaký bohatší dar neb almužna od královského dvora.

Její klášter byl opravdu tak chudičký, že jeho obyvatelé byli živi jen almužnami den ze dne. Zásob nebylo žádných nebo nepatrné. Anežka jich netrpěla. Ve veliké nouzi obecné neúrody a hladu, za dob braniborských neměly často sestry ani co jisti a měly sotva jen chatrný oděv. Tu občas jen láskyplné ruce vroucích ctitelů Anežčiných, jako byla paní Školastika ze Šternberka, přinášely potraviny. Legenda zaznamenává zázrak s rybami (mřenkami), jež neviditelná ruka upravila a donesla do kola sestrám, zvláště již stařičké a všeobecně chřadnoucí Anežce, jež prý je tak ráda pojídala.

Ba ani chleba nebylo jednou. A tu prý opět neviditelná, zázračná ruka, jež chrání své chudáčky, donesla plný koš bílých, čerstvě napečených chlebů. Při tom se dovídáme něco z františkánské ekonomie u sv. Františka v Praze. V nouzi té, jak praví legenda, běžela sestra vrátná ke kolu, jímž se potřebné věci pro sestry podávají, aby požádala některého bratra, aby pro sestry aspoň trochu chleba nasbíral.

Měli tedy ještě až do dob autorových bratři u sv. Františka duchovní i časnou péči o sestry klarisky. Tak tomu původně bylo všude a proto se bratři snažili zbaviti se vší péče o sestry. Ale jak vidíme, v Praze u svatého Františka se zachovaly aspoň až do dob spisovatelových a snad ještě hodně dlouho Anežčiny tradice prvofrantiškánské; bylo to opravdové české Assisi.

Ve způsobu života byla Anežka na sebe často až příliš přísná. Spisovatel byl jistě v té věci dobře zpraven a také nepřeháněl, když víme, že i Kláře byla přísnost Anežčina přílišná. Po mnoho let prý Anežka nepožívala ani vařené zeleniny, jen syrovou cibuli a ovoce. Ve čtyřicetidenním postu a v postě od Všech svatých, legenda praví okolo sv. Martina, až do vánoc, dále po celý rok každou středu a pátek a o čtyřech vigiliích před čtyřmi svátky Panny Marie postila se jen o chlebě a vodě. Přísnost tedy byla přímo neuvěřitelná! Proto ji jistě právem napomínala i sv. Klára k mírnosti.

Také jiná umrtvování byla krutá: neustále nosila kající pás, spletený uzlovitě z koňských žíní, a ještě jej utahovala provazem, z téže látky pleteným, takže se kající pás zařezával až do masa. Mimo to se krutě bičovala bičíky, spletenými z uzlovitých řemenů. K tomu často polévaly tváře její hojné slzy za hříchy jiných, zvláště jejích příbuzných a známých. Těmito přísnostmi tělo velmi zesláblo, podobajíc se spíše kostře potažené kůží. Jak jest to podivné, když při tom všem, co nám vypravuje legenda a naznačuje list samé Kláry, praví Novotný o Anežce, že prý se sice opojila z číše sv. Alžběty, chtěla následovati ji v lidumilnosti, ale prý v askesi nemínila ji následovati, aspoň ne hned.[389]

Se sebezáporem a mrtvením těla spojena byla u Anežky nejen obyčejná modlitba, nýbrž nejvyšší stupeň modlitby, jenž se jevil v častých ekstasích a viděních. V choru jest u vytržení, když přichází její milá sestra Benigna odvolati ji do hovorny, v zahradě v průvodu Benigny a Petrušky za modlitby zmizí ze středu obou průvodkyň na delší dobu. V postě podle vzoru Františkova a Klářina uzavírá se celému světu i společnosti sester, aby žila jen z přehořkého utrpení Ježíše Krista v stálém takřka vytržení. Mezi sestry přichází zřídka a přijde-li, má pro ně jen slova duchovní sladkosti, sladší než med a ohnivá nebeským žárem lásky. Mluví-li o Bohu, nemůže to nikdy činiti bez pohnutí až k slzám. Její duch byl pln nadšení a nebeské síly, ale tělo zesláblo tak, že jednou, patrně slabostí, spadla se schodů, když sestupovala od modlitby s místa při okně, kde se modlívala a četla. Při tom se tak bolestně zranila na lokti a na kloubu ruky, že po delší dobu trpěla veliké bolesti. Tento pád a poranění spisovatel připisoval působení zlého ducha, jenž nemoha snášeti její vroucí modlitby, shodil ji se schodů.

Podle Františkova vzoru, jejž následovala tak věrně i Klára, také Anežka vyhledává Boha, zvláště tam, kde se láska Boží lidem viditelně ukázala. Jest to nejsvětější Svátost Oltářní a Kříž. K nejsvětější Svátosti měla tak velkou úctu, že kdykoliv chtěla přijímati, připravovala se dlouho rozjímáním, odloučena ode všeho styku s lidmi. Podle tehdejší praxe církevní přijímaly sestry sedmkrát za rok a nejméně dvanáctkrát za rok se zpovídaly s dovolením, jak o tom praví řehole sv. Kláry z roku 1253. Řehole Hugolínova dovolovala zpověď s dovolením abatyše dvanáctkrát za rok a jen šestkrát sv. přijímání.

Podle vzoru sv. Kláry měla i Anežka zřízeno zvláštní okénko svého pokoje, z něhož zvláště v churavosti přijímala vícekráte za rok, nechtíc, aby jiné sestry byly svědkyněmi velikých milostí a darů, jimiž ji Bůh tak hojně navštěvoval. Za těchto božských návštěv se jí dostalo jednou v těžké nemoci ujištění, že nezemře dříve, dokud dříve všichni její drazí milí příbuzní nezemrou. Bollandisté udávají, že prý se Anežce toho ujištění dostalo roku 1269.[390]

Druhým předmětem lásky Anežčiny byl kříž a utrpení Spasitelovo. Každého pátku byla pohroužena s bolestnou Matkou Páně v utrpení Kristově až do deváté hodiny. Legenda vypravuje pak o četných zázracích, jež Anežka učinila znamením spásonosného kříže. Znamením kříže vzrostly náhle na holé již jabloni tři zázračná jablka, jimiž nemocná jakási jménem Žofie, manželka rytíře Konráda, též blíže neznámého, byla náhle uzdravena. Znamením kříže uzdravuje dvě sestry klášterní Alžbětu Řehníkovu a Domku ze Škvorce a zahání zlého ducha v podobě výra ode dveří oratoře.

Na celém těle byla Anežka již tak zesláblá, že řádoví představení se postarali, aby sám papež ji donutil rozkazem trochu zlepšiti svou stravu. Ale i tu posílá z lepšího pokrmu podíl nemocným a churavým sestrám i jiným nemocným a neduživým, zvláště asi bratřím v klášteře a strávníkům ve špitále sv. Františka. Na všecky jest vždycky mírná a laskavá, bolesti a nemoci všech k ní doléhají, takže je, ač sama nemocná a churavá, láskyplně navštěvuje. K ní se utíkají všichni, jakkoliv stísněni a zarmouceni nebo nehodami stiženi. U ní nacházejí útočiště uprchlíci, ji prosí o vysvobození vězni, o přímluvu ti, kteří jsou odsouzeni k smrti nebo k rozličným mukám.

Rozvadění nacházejí v ní anděla míru a pokoje, jako tomu bylo v neblahé době povstání Přemysla proti vlastnímu otci. Všem jest pomocnicí, anebo aspoň láskyplnou těšitelkou.

Také sestry v klášteře hledají u dobré starší sestry a společné matky všech povzbuzení, útěchu a pomoc. Avšak i pokárání Anežka uděluje tam, kde toho třeba, ale pokárání to je provázeno týmiž dojemnými výjevy, jak je máme v životě Františkově. Po zaslouženém napomenutí, pokárání vrhá se na zem před postiženou sestrou, aby odpustila, byla-li něčím zarmoucena neprávem.

Modlí se za potřeby všech, odprošuje a dělá tvrdé pokání za hříchy všech. Více lituje pádu kleslých než smrti svých drahých příbuzných.

Ke konci uvádí legenda zvláštní božské dary, jež byly jí uděleny, aby ji připravily konečně na spojení s Kristem na Kalvarii vlastního utrpení. Byla to zjevení Anežčina, z nichž nejznámější bylo též začátkem jejích největších, ale též posledních bolestí. Z mnoha jiných vypravuje nám legenda jen o těchto:

Anežka vidí v duchu zápasiti sestru s žádostí očí po krásných jablkách, jež byla poslána po ní Anežce od jakési světské osoby. Již ukryla jablko, ale výčitkami svědomí je zase vrátila a Anežce přinesla tak, jak je dostala. Anežka prý pohlednuvši na sestru, vzala ono jablko, jež si sestra schovávala a s druhým je podávala užaslé sestře se slovy: „Dobře jsi učinila, dcero, že jsi odložila jablko. Lépe jest ti nyní míti dvě bez výčitek než jedno š hříchem."

Jindy vidí onu tajnůstkářskou sestru Ermgardu, jež ráda ukrývala před Anežkou své úmysly, snad i nepřátelské Anežce. Prosí za ně neustále Boha, až Anežka ji zastaví a praví přísně udivené, neupřímné sestře: „Přestaň se svými modlitbami, jež se Pánu Bohu nelíbí, protože prosíš za věc Bohu nemilou."

Jindy slyší duši zemřelé sestry, jež ji v nepřítomnosti potupila a bez odprošení a dostiučinění zemřela, jak pláče a naříká za prominutí viny, aby byla zbavena trestů na věčnosti. Zato jinou sestru, jež s Anežkou vstoupila do kláštera a vedla po mnoho let svatý život a pak svatě zemřela, vidí ve slávě nebes, vidí svaté anděly, kterak obklopují její mrtvé tělo, uctivě jemu se uklánějí a je okuřují.

Mnoho prý budoucích věcí předpověděla, jež se potom až po dlouhé době splnily týmž způsobem a pořadem, jak je služebnice Boží předpověděla. Její duše, praví legenda, byla naplněna duchem věčnosti, jemuž nic není budoucí, nic minulé, nýbrž vše přítomné. Avšak nikoliv věčností, ale ještě pozemským bolem a těžkým křížem měla býti naplněna duše toužící již po nebeské vlasti. Její svatost měla býti dokonána s pozemským životem, ale na místech i v dobách největšího utrpení jejího i celého království.

Patří-li k svatosti zde na zemi trnová koruna bolestí a utrpení, pak byla jí Anežka poslední dny svého života korunována, aby s trnovou korunou umírala. Největším bolem jejím byl tragický konec jejího milého synovce. Praví-li legenda, že ji Přemysl Otakar II. miloval jako svou matku, pak jistě Anežka mu to splácela láskou vroucně milující matky. V tiché modlitbě provází jej láskou, již po smrti milého bratra přenesla na syna, na všech jeho slavných výpravách. Tiše se raduje z jeho slávy a vítězství nad Uhry a Kumány, i ona jej pozdravuje jako krále, bohatýra, opěvovaného pěvci po celé Evropě. Srdce její jásá radostí, když se vrací z vítězné výpravy proti pohanským Prusům. To byly její rytířské ideály, pro něž kdysi horlila za blahé paměti svého otce. Celý nový národ zrozen je v Kristu, a to je zásluhou jejího slavného synovce. Ale mračna se stahují nad zářící postavou krále bohatýra na západě, když roku 1273 zvolen byl bez účasti Přemyslovy hrabě habsburský Rudolf. Závistná knížata německá nepozvala zúmyslně Přemysla, aby budoucí král jménem jejich a celé svaté říše římské pokořil mocného krále českého. Proti Přemyslovi vzniká znenáhla celá středoevropská koalice. Nyní se chtějí pomstíti i jeho nepřátelé domácí a chtějí viděti pokoření svého přísného pána a neústupného krotitele jejich choutek.

První černý mrak se přihnal a strašný hrom zaburácel nad hlavou Přemyslovou. Poznává, že je opuštěn i od těch, již věrnost mu přisahali ve vlastní zemi. Klesá bezmocný bohatýr jako omráčen a zbaven nejlepších sil, svých slavných výbojů u Kressenbrunu. Musí se pokořiti jako ponížený vasal před Rudolfem, vydati všecky země a své vlastní dědičné přijmouti v léno od Rudolfa. Ale ještě jiné pokoření bylo mu připraveno: své vlastní děti musí zaslíbiti v manželství dětem Rudolfovým. Nejstarší Kunhuta se má dostati Hartmannovi, synu Rudolfovu, mladší Anežka, stejnojmenná s pratetou, jeptiškou-klariskou, Rudolfovi, synu Rudolfa krále, a Václavu, jedinému synu a dědici Guta, dcera Rudolfova. Tak měl býti ponížený král připoután jako na pojištění nuceným přátelstvím s vítězným Rudolfem. Rudolf pomýšlel již do budoucna na osobní a rodinný zisk. Čeho se nedostalo Anežce přes námahu otcovu: spojení s císařem a pánem světa, toho se nucené dostává dětem jejího synovce, ale již nikoliv s císařem a pánem křesťanského světa, nýbrž s králem římským podle jména a skutečným jen králem německým. Rudolf se vzdal výbojů italských, ale zato chtěl rod svůj zajistiti na severu.

Přemysl snesl s hrdinným klidem pohanění a zjevnou radost nepřátel, ale srdce jeho krvácelo, zraněné bolem a zármutkem. Pyšná Kunhuta jemu nebyla útěchou, spíše bolesti zvětšovala posměchem a uštěpačností, že se pokořil její královský manžel, zlatý a železný král, hraběti nepatrného původu.

Proto spěchá pln zármutku a bolesti, aby se potěšil a občerstvil i ránu zacelil na mateřském srdci Ánežčině.

Po první útěše a posile předkládá Anežce plán, aby aspoň jedno pouto strhal, jež poutalo jej k nenáviděnému Rudolfovi. Aspoň 121etá Kunhuta, nejstarší dítě, mohlo se rozhodnouti pro nebeského ženicha a pohrdnouti ženichem z rodu Habsburského. Ostatní snoubenci byli ještě maličkými dětmi. Ty se mohly rozhodnouti později. Tak jest dána mladičká nevěsta Kunhuta k největší radosti vášnivé své matky, že se nedostala do nenáviděné rodiny Rudolfovy, pod ochranu něžné své pratety Anežky. Anežka a již před ní minoritě se přičinili, aby to byla dokonalá oběť nevěsty Kristovy, podobná kdysi Anežce. Tak ujednáno, tak provedeno slavné oblečení a zahalení mladé princezny, jež podle vzoru Anežčina „pohrdla" svým královským ženichem a zvolila si chudobu Františkovu, aby se posvětila samému ženichu nebeskému Kristu Ježíši. Rudolf se mohl zlostně dívati, kterou cestou mu unikají kořisti a naděje jeho rodiny. Tam nesahala jeho moc, v ten směr musel sám sklonití koleno a kořiti se novému Ženichu té, jež měla býti nadějnou jeho snachou.

Ale bouřlivé mraky, jež se jen nakrátko přetrhly, aby se ukázalo nakrátko, ještě naposled slunce naděje nad hlavou Přemyslovou v klášteře na Františku, stáhly se ještě hustěji a strašlivěji v děsnou bouři, jež měla tentokrát bleskem úplné záhuby zasáhnouti ubohého krále a uvésti osiřelé království do nevýslovných běd a zmatků.

Nadešel nešťastný den 26. srpna, svátek svatého Rufa roku 1278. Odcházející Přemysl prosí drahou Anežku za vroucí modlitbu. Cítí předtuchu hrozného neštěstí on i Anežka. V den nešťastné bitvy na Moravském poli modlí se a prosí všecky sestry v čele se stařičkou a posty zesláblou Anežkou za blaho drahého krále.

S křížem, v jehož znamení Anežka tolikrát uzdravila a jiné zázraky učinila, doufají pokorné služebnice, že na prosby Anežčiny Bůh odvrátí všecko zlé od krále a království. Jdou v prosebném průvodu po kostele a v křížových chodbách kláštera v čele s křížem; v průvodu neseny jsou i drahocenné ostatky, jež Anežka dostala od samého papeže, modlí se co nejvroucněji kající žalmy za blaho krále. Než tu se pojednou Anežka zastaví, jako by nemohla dále. Tvář její, ozářená světlem nadpřirozeného zjevení, je bledá, až zsinalá. V tom okamžiku vidí jakoby v dálce, ale též jakoby nedaleko, blízko sebe, svého ubohého synovce, krále, četnými ranami posetého mezi dvěma postavami neznámých, vysokých rytířů, kteří jej vlekou, vlastně nesou. Bolestí sevře se jí srdce, nechce ani věřiti, že by to byl nadpřirozený zjev, myslí, že je to přelud, jímž ji zlý duch chce odvrátiti od modlitby. V pokoře necítí se ani hodnou nebeského zjevení. Tak vypravuje poděšeným sestrám a spolu je těší, že asi to není pravda, že Bůh jistě jejich vroucí prosby vyslyšel a dal králi vítězství, nebo aspoň záchranu života. Ale nikoliv 1 Bůh nevyslyšel svých věrných, nevyslyšel ani Anežky, své milé snoubenky. Anežčina modlitba měla býti tentokráte podobnou modlitbě Kristově v zahradě Getsemanské, aby vypila kalich utrpení a bolestí ještě dále, až do dna, až na Kalvarii utrpení a běd, snesených nejen nad synovcem, nýbrž nad celým královstvím. Téže doby, kdy Anežka vidí onen obraz bolesti v zázračném světle, klesá hrdinský král pod sedmnácti ranami, zasazenými rukama pomstychtivých nešlechetníků. Legenda užívá při tom slov sv. Bonaventury, jimiž líčí světec tento umučení samého Krista: jest zraněn, tahán a zabit. A v chronologických poznámkách spisovatel přidává ještě něco o smrti krále Přemysla. Přemysl totiž v boji prý se střetl s protivníkem Rudolfem osobně a těžce jej ranil mečem na hlavě, jak prý sám Rudolf ránu ukazoval minoritům v Jihlavě. Ale tu pod Přemyslem klesl kůň, zabit jedním z nepřátel, a král se octl v zajetí jednoho šlechtice. A tento prý jej pojal, jako by ho chtěl ušetřiti, ale po malé chvilce odpočinku jej zabil.

A Palacký nám udává jméno onoho šlechtice. Byl to Berthold Schenk z Emerberka, jemuž se skutečně bezbranný Přemysl dával do zajetí. Ale nešlechetný onen šlechtic, aby prý pomstil smrt svého bratra, jehož dal Přemysl kdysi popravili, a jiní druhové rakouští probodli ubohého krále oštěpem a dorazili konečně sedmnácti ranami.[391]

Po smrti krále Přemysla nastaly i u sv. Františka smutné a trapné chvíle. Předně zármutek nad smrtí milovaného krále, jenž k tomu ještě nepohřben ležel ve Vídni u Skotských benediktinů, potom u minoritů. Mrtvola balzamována a oblečena v brunátné roucho, jež darovala královna římská. Ale nesměly se za něho ani mše sloužiti, ba ani zvony zvoniti, protože zemřel v papežské klatbě. Jakou mukou to bylo pro duši tak svatou a zbožně církvi i svému drahému synovci oddanou, jako byla Anežka Jinak bylo ovšem v Čechách, kde se o klatbě mnoho nevědělo, anebo aspoň v zármutku nad milovaným králem se jí nedbalo. Děsná zpráva o králově porážce a hrozné smrti přinesla všude nářek a pláč, zvláště do královské rodiny a k sv. Františku Anežce a všem sestrám i bratřím. Po celé dny zvoněno se všech věží všemi zvony a lid se nepřestával hrnouti k oltářům chrámovým, aby se aspoň pomodlil za věčnou spásu milovaného krále.[392]

Ale ještě smutnější nastaly časy, když zakrátko přihnaly se ozbrojené tlupy braniborské, jež bohopustě loupily všude poklady, zvláště v kostelích i v klášteřích. Královna i sirotek její násilím odvedeni a přímo uvězněni na Bezdězi. Královna Kunhuta, nemohouc snésti útrapy, utíká z vězení k Anežce a odtud na Moravu a do Opavy. A ubohý sirotek odveden do Branibor. Mezitím v zemi následkem vzniku politických různých stran: braniborské, panské, habsburské a snad i jiných rozpoutal se takový vražedný boj a loupežení, že se ve všeobecném zmatku nevědělo, kdo je přítelem a kdo nepřítelem.

Nejvíce tenkráte trpěly kláštery a kostely, protože v nich hledaly všecky strany bohatou kořist. To byla doba, kdy Anežčinu klášteru bylo trpěti i hroznou nouzi a hlad. Lid zubožený a ožebračený hrnul se k té, jež sama trpěla nejvíce, tělesně i duševně, ale těšila a sílila každého láskou mateřskou.

Konečně nadešla doba nejnešťastnější v dějinách českých, rok 1281 a 1282. Hrozné nepořádky a rozbroje způsobily v celé zemi, kdy nemohlo býti ani sklizeno, ani zaseto, hrozný hlad a z hladu ještě hroznější mor. Legenda v poznámkách chronologických i se zápisy tak zvaného Beneše Minority kladou hrozný hlad a mor v celém království hned po smrti krále Přemysla Otakara asi jako trest za zkázu milovaného krále. Legenda v zápiscích udává na tři sta tisíc mrtvých a zápisky Benešovy mluví o nesčíslných tisících. Uprostřed všech těchto hrůz obecného hladu, jak je hrozně líčí souvěké zprávy, uprostřed obecného umírání, za obecného nářku a pláče hladovějících zástupů umírá na vrcholu Kalvárie holesti i Anežka.

Anežka duševními bolestmi i tělesnou nouzí a útrapami zlomená uléhá začátkem čtyřicetidenního postu. Byla zvyklá postní dobu prožiti v úplné samotě, ponořena s trpícím Kristem v rozjímání, straníc se všeho styku s kýmkoliv. Tentokrát přemožena churavostí shromažďuje kolem sebe drahé sestry, aby je požádala o poslední služby. Dne 1. března, tehdy připadající na třetí neděli postní, cítíc blízký konec, dává si volati mimo ji obsluhující sestry též milé své důvěrníky, bratry menší. Je to především její zpovědník u sv. Františka fr. Theodorik, jenž již po smrti fr. Konráda, od doby mezi 1257 a 1267 jest neustále jejím zpovědníkem. Pak to jest tehdejší provinciál fr. Mikuláš, rodem Moravan, u-stanovený generální kapitulou v Pise již od roku 1272. Také kvardián kláštera u sv. Františka byl podle všeho volán k smrtelnému loži Anežky. Známe z té doby jen jednoho okolo roku 1280, a to jen začátečním písmenem: M. Též jest pravděpodobnou, že i kustos pražské kustodie a zároveň kvardián u sv. Jakuba Petr Odranec byl přítomen. Tento Petr Odranec jako kustos a kvardián jest velmi často připomínán v listinám s provinciálem Mikulášem, někdy k nim se připojuje i kvardián od sv. Františka M., a to zvláště v letech 1279 a 1280.[393]

Podle privilegia, uděleného již 1259 papežem Alexandrem IV., mohla si Anežka zavolati kteréhokoliv bratra. Učinila to jistě před smrtí, aby od milých bratří přijala poslední slova posily a duchovního občerstvení. Vždyť oni byli po smrti milého jejího bratra i synovce jejími nejdůvěrnějšími přáteli, jimž, jak praví legenda, oznámila jako dříve před lety, že zemře až po smrti všech svých příbuzných, tak nyní oznamuje určitě dobu své blažené smrti. Posílena nejsvětějším tělem Kristovým a svátostí posledního pomazání, u přítomnosti sester i bratří, zvláště od svatého Františka, sama nemocná, uzdravuje ještě zázračně nemocnou sestru Kateřinu Ekkardovou, sbírá poslední síly, aby se modlila a posílila ještě jednou sladkými slovy napomenutí všecky své milé sestry. Spisovatel dává mluviti umírající Anežce tato slova: „Dcery mé nejdražší, zachovávejte lásku k Bohu a bližnímu vší snahou; pokoru a chudobu, kterou Kristus zachovával a učil, snažte se zachovávati. BuŘte vždy poslušný římské církve podle vzoru přesvatého Otce našeho Františka a vznešené panny Kláry, kteří nám tuto řeholi života odevzdali, najisto vědouce, že jako je milosrdný Bůh nikdy neopustil, tak ani nás jeho sladká milostivost nikdy neopustí, budete-li zachovávali jejich ustanovení a následovali jejich příkladu."

Toto napomenutí stylisuje již spisovatel podle těch poměrů, jež byly za jeho doby. Píše v době papeže Jana XXII. a jeho dekretů proti minoritům a jejich prohlášení na kapitule v Peruggi 1322 o chudobě Kristově. Zobrazuje Anežku, jak napomíná sestry k poslušnosti k svaté římské církvi a k náměstku Kristovu v době všeobecného rozčilení v řádě, kdy i sám generál řádu Michael Cesena a prokurátor Bona-gracia podávají neprozřetelnou apelaci proti dekretu samého papeže a uvádějí řád v osudnou krisi; ale při tom je viděti, jak se hned vrací k ideálům chudoby františkánské, jež dekrety papežskými byly uváděny v nebezpečí.

Proto podle něho Anežka sama napomíná své sestry, aby zachovaly pokoru a chudobu, kterou Kristus zachovával a slovem učil. Jest to smýšlení autorovo a všech minoritů bez rozdílu v té době. Napomenutí k poslušnosti ostatně opakuje skoro doslova z Františkovy řehole, opatřené bullou „Solet annuere Sedes",[394] kde napomenutí mělo za dob Františkových preventivní význam Anežčino napomenutí jistě se neslo podobným směrem jako celý její život v klášteře, totiž snahou zachovati ideály Františkovy a Klářiny neporušené. Proto Anežka umírá v myšlenkách, jimž žila a jimž posvětila takřka každý dech života. Celý večer a po celou noc z 1. na 2. března byly sestry většinou kolem své svaté, umírající matky shromážděny, jež jim dávala poslední odkazy před smrtí, každou zvláště napomínala i těšila a povzbuzovala k svatým ctnostem podle františkánského ducha. Příštího dne 2. března zdálo se, jako by se Anežce ulehčilo; na celém těle a zvláště na duchu přestaly bolesti, takže se dostavila jakási radost, obličej přijímal na sebe podobu radostného úsměvu. Tvář její, ruce i celé tělo, neustálými posty a pokáním i posledními útrapami bolestí, nouze i hladu zcela vyhublé, bylo jen jako kostra potažená bílou kůží, takže se zdálo takřka průhledným. Její tichá, s Bohem spojená čistá duše zářila přímo nebeským světlem průhlednou, slabou a již se rozpadávající schránkou tělesnou. „Okolo hodiny deváté dopolední, když bratři po modlitbě nony začali konventní mši svatou v klášterním kostele, v tu hodinu, praví legenda, ozdobujíc i hodinu smrti své hrdinky svatozáří utrpení a smrti samého Krista, „kdy sám Spasitel pokolení lidského, vise na kříži za vykoupení naše, vypustil duši, tato přemilá Bohu služebnice do rukou Otce nebeského duši odporoučela a v Pánu šťastně zesnula a doprovázena andělskou ochranou do věčných radostí vešla 2. března roku 1282." Podle počítání autorova se to stalo druhého března, jenž tehdy připadl na pondělí, roku 1281. Ve velké části zemí ve století XIII. počínal se totiž nový rok církevní až 25. březnem, kdežto civilní rok počínal vánocemi dne 25. prosince anebo 1. lednem.[395] Proto byl to rok podle počítání autorova, církevního, rok ještě 1281, kdežto podle našeho počítání již rok 1282.

Dojemnými slovy podle antifony o blažené smrti Františkově na 4. října doprovází zbožná legenda duši Anežčinu do nebe: „Ó šťastná panna, jež po 46 let" — ve skutečnosti bylo to skoro 48 let — „v řádě byla účastna utrpení Kristova i hodinu jeho utrpení zachovala a odvrhnuvši temnotu smrtelnosti patří na nejvyššího Boha na svatém Sioně v září nebes. Ó přemilá Bohu duše, jež vysvobozena z žaláře pozemského, volně k nebi vzlétla a přidružila se andělským zpěvným sborům, napojena pramenem božské rozkoše věčné slavnosti a díků, prozpěvuje nyní blaženým souzvukem, že vyvázla z žádostí tohoto světa, k oslavě krále slávy věčnou slastí přetékající nebeské písně." Tak bylo v nebesích, ale na zemi po smrti světice rozlehl se bolestný pláč osiřelých sester a duchovních dcer Anežčiných, opuštěných svou matkou v čase největší bídy a nouze, kdy zástupy hladových a téměř umírajících hladem tlačily se ke každým dveřím, kde milosrdná ruka se ukázala a zvláště k fortnám klášterním. Nejvíce oblehán byl klášter matky všech chudých a opuštěných u sv. Františka, zvláště když jako bleskem se roznesla zpráva, že matka všech trpících sama dotrpěla a je všecky navždy opustila!

Ač mrtvolami hemžila se tenkráte náměstí i ulice, jednak morem, jednak hladem zemřelých, byla přece jedna mrtvola vyhledávána celou Prahou, mrtvola na pohled nepatrná, téměř již suchá kostra, mrtvola to právě zesnulé Anežky.

Sestry mrtvolu Anežčinu donesly do kostelního choru před oltářem, kde zůstala vystavena na odiv všem ohromným zástupům, neustále se hrnoucím do poměrně maličkého kostelíčka klášterního, po celých čtrnáct dní. Spisovatel ji nazývá již tehdy svatou a tělo její svaté; jistě tlumočí jen mluvu své doby o Anežce, kdy ji lid hned po smrti prohlašoval světicí a její přímluvy se dovolával. Tělo její nepohřbené, vydávalo prý takovou nebeskou vůni, že všickni příchozí byli naplněni neobyčejnou slastí a útěchou. Anežka mrtvá nyní více a účinněji těšila ve společném zármutku a nouzi než jí dopřáno toho bylo za živa. Také ruce její nevinné nebyly prý nic tuhé jako mrtvoly, nýbrž hebké a měkké jako živé.

Po celých čtrnácte dní konali menší bratři každodenně hodinky, sloužili zádušní mše, při čemž dovoleno všem bratřím vstoupiti do klausury panenského kláštera.

Po celých čtrnáct dní každodenně menší bratři od sv. Františka vcházeli do klausury sester, aby sloužili mše svaté a zpívali hodinky, vzdávajíce tím více úctu zemřelé a jejímu tělu, nežli se modlíce za její čistou duši. Také lid se všech stran, zvláště z celé Prahy přicházel, nedbaje mrtvol morem nakažených, ani hladu obecného, v četných zástupech a žádal si viděti drahocenný poklad, dobrotou samého Boha zemi darovaný, aspoň mřížkami, jež oddělovaly chor sester od lodi ostatního kostela.

Donášeny byly ve velikém množství různé předměty zbožné: opasky, kroužky, aby se jimi lidé dotekli těla Anežčina, jež si pak jako drahocenné relikvie odnášeli domů, aby je kladli na nemocné a vyprošovali si jimi boží dobrodiní na přímluvu Anežčinu.

Posléze sestry, jsouce již unaveny těmito návštěvami, uzavřely tělo Anežčino do nové dřevěné schránky (rakve) s největší uctivostí a víko schránky přibily velkým hřebem, opatřivše ji ještě železnými, pevnými závorami. S těmito závorami a velikým hřebem, zavírajícím drahocenné tělo, stal prý se zázrak, jak legenda vypravuje, když šlechetná ctitelka Anežčina, starší paní Skolastika ze Šternberka, si vroucně přála, aby aspoň ještě jednou spatřila drahou tvář světice. A dále vypravuje legenda;

Mezitím poslové od bratří i sester klarisek vysláni k biskupu tehdejšímu Tobiášovi z Bechyně a k jiným vyšším prelátům řeholním s žádostí, aby tělo s náležitou důstojností pochovali. Ale ti prý se jeden po druhém pro různá zaneprázdnění vymlouvali a nepřišli, což prý se stalo tajným úradkem Božím. Anežka před smrtí totiž předpověděla, že ji nebude pochovávati ani biskup, ani jiný řeholní prelát, nýbrž bratr menší, a to takový bratr, jenž ještě v Čechách nikdy nebyl viděn.

Byla to doba nejhoršího hladu a moru, zuřícího v celých Čechách, zvláště v Praze. Bylo tedy dosti možno, že na pohřeb se vypraviti biskupu i kterémukoliv opatu se zdálo životu nebezpečno, zvláště v tak hrozné spoustě lidu, umírajícího na cestách hladem i morem. Ale, myslím, že to by nebylo tak rozhodovalo, neboť pro královskou dceru Anežltu, tak slavnou nejen v celém království, nýbrž i v celém světě křesťanském, bylo by se našlo tolik obětavosti, aby byla důstojně pohřbena.

Ale autor zde, trvám, okrašluje zázrakem tehdejší poměry mezi řádem a zvláště světským kněžstvem. Právě listinou z 9. února r. 1282, jež došla do Čech asi těsně před smrtí a pohřbem Anežčiným, rovná papež Martin IV. veliké spory, vzniklé mezi klerem světským a mendikanty. Listina byla poslána biskupu olomouckému.[396] Minorité si jistě při té příležitosti osobovali právo pochovati tak vynikající členku klarisek a přispíšil si k tomu cíli sám generál řádu, aby tím zastínil domácí preláty, jako to ostatně legenda napovídá v předpovědi Anežčině, že to nebyl obyčejný bratr menší, nýbrž takový, jenž ještě nikdy v Čechách nebyl viděn.

Mimo to biskup Tobiáš jako politický hlavní straník habsburské strany nemohl býti mnoho po chuti českým minoritům, kteří přímo Habsburky tehdy nenáviděli, jak to vidíme z poznámek na konci legendy a zvláště ze záznamů Beneše minority. Kromě toho vidíme minority právě těch let spřáteleny důvěrně s největšími odpůrci strany habsburské a Tobiášovy. Zato biskup jim zakazuje roku 1289 církevně pohřbíti Zdislava ze Šternberka, biskupem klatbou stiženého, člena to rodiny, s níž minorité a zvláště klášter Anežčin žili v takovém přátelství.[397] Byliť Šternberkové s Vítkovici úhlavními nepřáteli strany habsburské, jejímž vůdcem byl Tobiáš, ale zato velikými příznivci a dobrodinci minoritů a klarisek.

Generál řádu, jenž pochovával Anežku, byl fr. Bonagracia Tielci že sv. Jana v Persicheto. Byl generálem od r. 1279 do r. 1283. Tenkráte byl na cestě ke kapitule generální, slavené toho roku ve Štrasburku. Již před ním byl generál Jan z Parmy v Čechách, jak to udává k roku 1253 Beneš Minorita i Kollnberger na kapitule o sv. Janu Křtiteli 24. června r. 1253 a není příčiny, proč by se těmto zprávám nevěřilo, když jiné věci tomu nasvědčují. Ale autor legendy ve své horlivosti zdůrazňuje přece, že to byla nevídaná novota, když přišel sám generál. Ostatně se rčení, že nikdy nebyl v Čechách, týkalo osoby tohoto generála. Ještě dlužno připomenouti, že nositel posledního listu fr. Bonagura nebo, jak správně jest, Bonagracia, jest osoba od generála tohoto docela rozdílná.[398]

Pohřeb Anežčin byl důstojnou poctou celého řádu Anežce, jež řád tolik milovala. Pohřeb se konal na smrtnou neděli dne 15. března roku 1282. Český překladatel si popletl latinský název „dominica de passione", což jest neděle smrtná s českým názvem pašijí a u vědomí, že to je neděle pašijová, kdy se zpívají pašije, přeložil na neděli „květnúcí".

Zajímavo jest, s jakým rozhořčením mluví oba životopisy u Bollandistů o tom, že nebyla Anežka pochovávána žádným biskupem ani prelátem, nýbrž mnichem, jakýmsi bosákem, řečeným Bonagracia".[399] A na jiném místě druhý životopis praví: „...od jakéhosi prostého mnicha, třebas mezi františkány svými ne prostého... byla pochována..."[400] Doba vydavatelů v století 17. již neznala toho společenského významu minoritů a zvláště jejich generála v době spisovatelově. Poznámka vydavatelů XVII. století, vlastenecky nadšená pro hvězdy svatosti na českém nebi, byla rozhořčena nad netečností biskupa a jiných hodnostářů, s jakou se chovali při smrti tak veliké hvězdy svatosti, jakou byla Anežka, dcera královská, že nechali obstarávati pohřeb jen „bosákům". Nerozuměli již době, kdy tito „bosáci" byli významnějšími činiteli v církvi se světovou orientací, než kterýkoliv domácí prelát, majíce ze středu svého několik kardinálů i některé papeže, jako byl brzy potom Mikuláš IV.

Anežka byla pochována do kaple Panny Marie, jež byla přistavěna na způsob nízké postranní lodi při prodlouženém dřívějším kostele sv. Vavřince o nový kostel, zvaný potom obecně sv. Františka.[401] Kaple té podle všeho, co se o ní dovídáme z legendy, bylo používáno jako oratoře sester, zvláště nemocných. Pohřbením těla Anežčina stala se kaple ta již v dobách spisovatelových jakousi první svatyní úcty bl. Anežky. Byla posvěcena nejen posvátným jejím tělem, ale zvláště utrpením, rozjímáním a modlitbami ještě nemocné Anežky. V kapli té prý po několik dní cítily sestry, tam se modlící, líbeznou vůni. Ba dokonce prý jedné sestře se Anežka zjevila a poučila ji, že příčinou té vůně jest přítomnost svatých andělů, kteří její tělo často navštěvují.

Spisovatel zakončuje vypravování o životě Anežčině dodatkem (epilogem) podle vzoru sv. Bonaventury v životopise sv. Františka, jímž doprovází Anežku do věčné slávy, k němuž připojuje prosbu k Bohu, aby na přímluvu a zásluhy této slavné panny nejmilostivější Spasitel Ježíš Kristus nás učinil účastnými téže slávy.

Vylíčiv způsobem tehdejších legend život, ctnosti a zázraky za života Anežčina, podává v dalším důležité pro budoucí kanonisaci Anežčinu, pro niž vlastně psal, divy a zázraky, jež se staly po její blažené smrti. To byla Anežčina oslava.

OSLAVA ANEŽČINA PO SMRTI. SNAHY O KANONISACI

Zemřela matka všech sester, všech nuzných a opuštěných, ale jako by nezemřela, její památka je požehnána a její zavřený hrob ozdobuje sláva četných divů a zázraků. Divy a zázraky byly spisovateli věcí nejdůležitější, poněvadž v nich viděl slávu Anežčinu a důkazy pro kanonisaci. Jeho úvodní slova nám to zvláště jasně ukazují, oč mu běželo. Praví totiž v úvodě, že chce psáti o té převzácné panně jen to, co měl od osob, jež velké skutky jejích ctností, s ní obcujíce, vlastníma očima spatřily., a zázraky, jež pro její zásluhy jak v životě tak po blažené smrti Pán vykonal, některé viděl sám a jiné od těch, jimž se přihodily, byly mu vypravovány a pod věrným a pravdivým svědectvím k jeho známosti došly.

Zázraky tvoří také největší část celé legendy, takřka celou třetinu. To však jsou jen zázraky, jež se staly na Anežčinu přímluvu po smrti. Mimo to jsou četné zázraky vpleteny do ostatního vypravování legendy, takže i s těmito, v textu ostatním vloženými, tvoří vypravování o zázracích skoro celou polovici obsahu legendy.

Vypravování o zázracích uvádí spisovatel krátkým připomenutím, v němž praví, že všemohoucí Bůh, jenž své svaté oslavuje, podivuhodně oslavil i blaženou Anežku, ušlechtilou to květinku svaté Kláry, v království českém, nejen zásluhami přeslavného života, nýbrž i mnohými zázraky, jež na vzývání jejího jména v potřebách a nebezpečích Bůh způsobil. Aby tedy Bůh byl ve svých svatých hojněji hlásán a veleben a věřících zbožnost k této přeslavné panně se rozmnožila, pokládá za nutno, aby některé ze zázraků, ale jen málo, a to v krátkosti, vypravoval.

Spisovatel praví, že vykládá jen některé, a to málo z četných zázraků, jež se skutečně sběhly. Byla to jistě veliká úcta, jíž Anežka byla provázena jako nejmodernější světice a pomocnice ve všech nejrůznějších potřebách. I když se díváme na zázraky jen skeptickým okem, jež nám zbožný spisovatel vypravuje, jistě často, jak praví sám, hodně stručně, až úsečně, že neznáme ani jmen osob, o něž běží, ani nic bližšího o jejich původu, přece jedno nemůžeme upří-ti Anežce, že byla tolik ctěna, tolik vzývána, a to ve všech nejrůznějších potřebách a neštěstích. Více než 24 zázraků uvádí spisovatel ve vypravování o zázracích po její smrti, a to praví, že jest to jen nepatrný počet z toho, co se stalo na její přímluvu a co skutečně sám viděl, nebo jemu vypravovaly osoby pod věrohodným svědectvím. Mnoho z nich, snad značnou většinu jich neuvedl; neboť sám dodává po vypravování o zázracích, že jest ještě mnoho jiných divů, jež se staly na přímluvu a pro zásluhy přeslavné té panny, nejen na nemocných, nýbrž i ve věcech ztracených, jež byly její přímluvou nalezeny nebo navráceny. Všichni, kdož k ní se obraceli, byli vyslyšeni a bylo jim pomoženo. A o této spoustě zázraků a divů věděl autor v době poměrně krátké od její smrti r. 1282 do doby asi 1319, kdy měl jíž legendu napsánu a též vypravování o zázracích až do čtvrtého zázraku.

To jest dokladem, jak velice byla Anežka po celém království ctěna, jak vroucně byla vzývána její přímluva, jak rostlo její jméno jako světice ode všech a ve všech potřebách vzývané! A nezapomeňme, že to byla doba zbožného středověku, jenž měl zvláště v Čechách velké množství různých svatých pomocníků, jejichž úcta byla rozšířena, zakořeněna, jejichž pomoc byla osvědčena.

Anežka zemřela nedávno a její svatost i pomoc mohla býti pokládána za dosud neznámou a neosvědčenou! Ale vidíme-li zde v kratičké době spousty zázraků, již za jejího života vypravovaných a rozšiřovaných, pak máme před sebou opravdu světici, jež si přímo bleskurychle získává popularitu, úctu všech, jež jest vzývána ode všech a ve všech potřebách i tam, kde byla a jest doposud jiných světců pomoc osvědčena, na př. při ztracených věcech úcta sv. Antonína!

Srovnejme, chceme-li si udělati jen trochu představu o veliké úctě, jíž se nová světice těšila v tehdejší době, v naší době úctu sv. Terezie Ježíškovy, kterak byla vzývána ještě dlouho před svatořečením, hned po smrti. A to jest, pamatujme, doba naše, jež nemá tolik světců na vybranou a jež k zázračné moci dřívějších světců Se staví skepticky a čeká na nové pomocníky, moderní světce. Tehdejší doba jich měla v každé zemi snad tolik, kolik bylo klášterů a jiných zbožných domů, kolik bylo různých zbožných poustevníků a ka-jícníků! Anežka opravdu vyniká přímo v záplavě světců a pomocníků, k nimž se lid utíkal. Nepatrná legenda svým prostým vypravováním jest nám toho dokladem!

Ale nejen vypravování legendy o zázracích, nýbrž zvláště rozšíření legendy, a to poměrně rozšíření tak rychlé. Hned po jejím latinském sepsání vzniká český překlad, brzy nato vznikají opisy latinského originálu, z nichž po spoustách, zničených za dob husitských, přece nám zbyly dosud známé tři, a to v zemích hodně od Cech vzdálených: v Itálii, v Jugoslávii a v Německu ve Wolfenbuftelu. Mimo to vzniká celá možno říci spousta překladů, zvláště německých v době též poměrně nedaleké. Z této spousty se nám přece přes pohromy válek, jež ničily kláštery a města a tím i rukopisy, zachovalo asi 18 různých rukopisů, z nichž některé obsahují celou legendu o bl. Anežce, některé jen listy, jež obdržela od sv. Kláry, jiné jen tak zvané požehnání, jež prý obdržela od sv. Kláry. Vesměs všecky jsou ze XIV. a XV. století!

Vidíme z toho, že úcta Anežčina v celé střední Evropě byla přímo obrovských rozměrů. A to bylo ve stoletích, kdy české jméno bylo pro husitismus a jeho řádění přímo proskribováno! A právě v té době vzniká záplava rukopisů, jež oslavují české jméno Anežky, světice.

Ale i v Čechách nezůstalo jistě jen při jednom opise, jenž bohužel se dostal až do Jugoslávie, a to ještě neúplný, je to rukopis Šibenický, nýbrž vznikla jistě řada různých krátkých životopisů, výtahů z původní legendy a kompendií. Z těchto zastala ještě doba Bollandistů několik: dva české, z nichž pořídil Kruger, jusuita, jeden delší latinský a třetí latinský, prý starodávný, chovaný při kostele svatovítském. S oběma se shledáváme ve sbírce životopisů u Bollandistů v Acta Sanctorum Mart. I. Z takových zbytků pořídil i jakýsi neznámý křížovník v 17. století rukopis latinský o životě bl. Anežky, jako zakladatelky křížovníků.

Z nich si pořídil stručné kompendium Bartoloměj z Pisy ve 14. století, jež nové nadšení pro Anežku zčeštilo ve zvláštním rukopise universitní knihovny v Praze roku 1524, a Mikuláš Glassberger ve své kronice jak řádové, tak české. Jméno Anežky České, světice, ale nejen v Čechách, nýbrž v celé Evropě a zvláště v Německu vzývané, a to vzývané právě tehdy, kdy její založení, klášter, kde odpočívalo její svaté tělo a celé dílo, byl bezbožnýma rukama znesvěcen a vyloupen!

Nebylo tudíž divu při tak veliké úctě Anežčině, že se brzy pomýšlelo, aby se jí dostalo pocty oltáře, aby ji nejvyšší hlava křesťanstva kanonisovala. První zájem o to ovšem projevily sestry kláštera sv. Františka v Praze. Když se stal jejich duchovním vůdcem a zpovědníkem spisovatel legendy a tak často přicházel do styku se sestrami, druhdy Anežčiný-mi, tehdy již stárnoucími, snažně ho prosily jako již osvědčeného spisovatele nebo kronikáře, aby sepsal životopis již tak obecně uctívané světice. Ale když cítil se k tomu méně schopným a od začatého již díla odložil péro, obrátily se sestry na samého provinciála. A štěstí jim přálo, poněvadž se brzy po smrti Anežčině v roce 1287 stal provinciálem sám bývalý zpovědník zemřelé Anežky fr. Theodorik (Dětřich); a tento muž měl sám veliký zájem, aby byl životopis co nejdříve sepsán. K tomu přistoupilo brzy též přání královského dvora. Proto spisovatel byl nyní, jak sám praví, donuoen poslušností ujmouti se díla, jež dříve vykonati na prosby sester nechtěl.

Že se právě tomuto provinciálů i vedle sester Anežčiných u sv. Františka jednalo nejvíce o sepsání životopisu, můžeme souditi z toho, že on jako zpovědník znal oelé zajímavé dějiny duše Anežčiny a že mimo něj zde byly na živu ještě některé sestry, jež s ní buď vstoupily do kláštera, anebo s ní dlouho v klášteře žily a ji znaly. Byl to ostatně zájem celé františkánské rodiny v Čechách, jejíž Anežka, královský květ rodu po celé Evropě tak slavného, byla zakladatelkou i nej větší chloubou. Byl zde tedy jak osobní zájem tohoto ministra provinciála, bývalého zpovědníka světice, tak i zesílený útok sester klarisek na bývalého zpovědníka Anež-čina, aby nyní použil svého úřadu k tak bohumilému a neodkladnému dílu. Připomínaly mu zbožné vrstevnice Anežčiny, dosud žijící, že je to právě jeho povinností dáti rozkaz pod poslušností, aby životopis byl napsán, dokud ještě on i ony dosud žijí.

Ale ještě více než poslední důvody vážilo zde přání samého dvora královského, jež se posléze soustřeŘovalo kolem poslední ratolesti rodu Přemyslova, královny Elišky. Legenda při vypravování zázraků jeví patrné stopy, že u dvora královského vznikla opravdová snaha zasaditi se u papeže o kanonisací Anežčinu.

Při vypravování o uzdravení prvorozeného syna krále Jana a Elišky Václava (pozdějšího císaře Karla IV.) vkládá do úst Anežčiných výtku královně Elišce, že ctí jiné světce a světice a nedbá o úctu světice domácí, u Boha tak mocné, jíž jest její vlastní prateta. A jistě tato výtka byla v souhlasu s přáním Eliščiným, aby touha po kanonisací Anežčině stala se předmětem všeobecného přání, ba i samého nebe, odkud se právě dostává Elišce výtky, že neprosí ve jménu Anežčině. Co mohlo také býti vítanějšího této hrdé Přemyslovně, nežli učiniti oslavu její pratety a tím i jejího slavného rodu předmětem žádosti samého nebe?

Při třetím zázraku o uzdravení samé Elišky ze smrtelné nemoci po porodu druhorozeného syna nebo vlastně čtvrtého dítěte Eliščina, jež bylo nazváno Přemyslem Otakarem asi počátkem roku 1219,[402] poznamenává legenda, že Eliška učinila slib, že se bude o kanonisaci Anežčinu všemi silami přičiňovati. Ale nedodává již, ač to takřka žádá další vypravování, zda skutečně po svém zázračném uzdravení slibu opravdu dostála.

Z toho jest viděti, že legenda byla dokončena dříve, než skutečně Eliška začala slib prováděti, proto nemohl autor toho již dodati. Ale slib královny zaručoval, že jistě dojde k nějaké větší a veřejné akci pro kanonisaci. Proto také hned při následujícím zázraku již vynechává před jménem Anežčiným prázdné místo pro budoucí titul „svaté" nebo „blahoslavené" jichž předtím častěji sám užíval.

Splnění slibu nastalo poměrně hodně pozdě, ba příliš pozdě, až asi roku 1328, když už Eliška cítila, že života jejího již není na dlouho, neboť zemřela již 28. září 1330 teprve ve věku 39 let[403] A k tomu, jak se zdá, byla ještě jiná příčina. Neboť roku 1328 v dubnu vznikl v Cechách mor, jako i v jiných okolních zemích. A tu nařídila královna Eliška všemu duchovenstvu v Praze konati slavné procesí a modlitby za odvrácení hněvu božího. I pozorovalo prý se jakési ulevení záhubné nemoci. A téhož roku okolo svátku sv. Martina 11. listopadu způsobila královna Eliška, jak praví kronika, duchem zbožnosti naplněna pro přemnohé zázraky, jež Bůh působil na hrobě ctihodné panny Anežky u sv. Františka, shromáždění veškerého duchovenstva i předních osob světských, jak se zdá hlavně mocného tehdy a bohatého stavu městského v Praze. Tomuto shromáždění předložila královna žádost svou, aby se jednalo u stolice papežské o kanonisaci její pratety klarisky Anežky. Duchovenstvo i měšťané podle její žádosti složili prosebný list k papeži. Ze stavu městského jmenovitě to byli rychtáři, konšelé a obce měst Prahy, Kutné Hory, Čáslavě a Kolína; Mikuláš syn Wolflínův z Chebu, rychtář pražský, Heřmann kutnohorský, Henzlín čáslavský a Gotzlín kolínský se zvláště v listině jmenují.[404] V listě již uvádějí se některá místa z legendy, jako místo o rodičích Anežčiných z obojí strany krve královské.

O dalších osudech tohoto prosebného listu a celé intervence Eliščiny pro kanonisaci jsme nevěděli. Ale starý rukopis Šibenický, opis to legendy a listů sv. Kláry, nám podává před legendou a listy sv. Kláry též opis tří prosebných listin k papeži Janu XXII. o kanonisaci Anežčinu.

První prosba provinciála františkánské provincie české fr. Mikuláše, jenž byl provinciálem mezi roky: 1332—1339. Z něho se dovídáme, že úcta Anežčina se značně rozšířila i za hranice českého království: „...vonějíc jako skořice a balšán a nejen ve zmíněném království českém, nýbrž i v zemích vůkol ležících sladkou vůni svatosti rozlévá." Také i tento list byl skládán s předlohou legendy, mnohé fráze jeho jsou vzaty, ba přímo opsány z legendy.

Druhý list posílá papeži abatyše u sv. Františka, patrně to byla sestra Anežka z Beřkovic, jak ji má legenda, anebo jak ji má nesprávně podle českého překladu Tomek „z Říš-kovic nebo z Hříškova", jež byla po mnohá léta v 1. polovici 14. století abatyší a jež děkovala Anežce, již mrtvé, za uzdravení ruky. V tomto listě nacházíme nejen stopy z naší legendy, nýbrž pisatelka odvolává se na přiložený životopis Anežčin, pravíc mezi jiným, že svatost Anežčina: „...z vypsání jejího života pasně vysvítá, jež jsme Vaší Svatosti poslali s tímto listemA dále dotvrzuje ještě zřejměji to, co spisovatel legendy naznačil, že totiž vypsání toho věrohodnou pravdivost jsou ochotny nejen sestry kláštera dosvěd-čiti, jež s Anežkou žily a její velké skutky vlastníma očima viděly, nýbrž i jiné osoby řeholní i světské, bezvadné, čisté pověsti jsou ochotny dosvědčiti, bude-li toho třeba, i přísahou na svatosvatá evangelia.

Třetí list, nejkratší, zaslaný papeži jako prosba o kanoni-saci, jest prosbou neznámého žadatele. Ke konci jest přidáno: „Datum etc." Tento list stylem jasně ukazuje, že nevznikl v klášteře ani minoritů, ani klarisek, nýbrž u nějaké osoby, vně řádu stojící, ale mající zájem o svatořečení Anežčino. Také legendu nijak nepřipomíná.

Tytt) listy i s legendou byly jistě zaslány zároveň s prosebným listem měst, složeným již v roce 1328 11. listopadu. K zaslání celé kanonisační akce z Čech došlo tedy bohužel jistě až po smrti hlavního činitele: Elišky, poslední Přemyslovny, a to až mezi roky 1332 a 1339. Ve zprávě zbraslavské kroniky se výslovně praví, že s oním prosebným listem měšťanů zaslala i Eliška vlastní list papeži. Poněvadž však zaslání se již nedožila, byl snad připojen jakýsi jen koncept listu již zemřelé královny a tímto konceptem listu jest asi třetí krátký list, přiložený k ostatním dvěma listům, zaslaným z kláštera minoritů a klarisek.

Bohužel tím akce, tak neblaze oddálená, neměla čekaného účinku, ježto nebylo zde hlavní opory: královny Elišky.

Mimo to však byly zde ještě jiné překážky, jež mařily dobrý výsledek věci započaté.

Neboť se dovídáme právě té doby z listiny papeže Jana XXII., datované v lednu 1332, že měl papež potíže s jakýmisi minority v Čechách, takže poroučí jmenovaným listem proboštu vyšehradskému, patrně Jindřichu ze Šumburka, známému žalobci biskupa Jana IV. z Dražic, aby zajal odpadlé minority, kteří brojili proti papežským deklaracím o chudobě Kristově a stávali se papeži až v Čechách velmi obtížnými, a tak zajaté poslal je ke kurii papežské do Avignonu. Tato zpráva nám ukazuje, že i v Čechách byli revoltující minorité. Byli-li to přívrženci přísného směru, t. zv. spiritualis-tického, anebo přívrženci býv. generála Michala Ceseny, nedá žjistiti. Ostatně osudy obou stran i boje jejich za chudobu Kristovu byly tehdy oběma společné. Byli to minorité, z řádu již vyloučení pro odpor proti papežským deklaracím, ale bez sympatií jistě nebyli ani u spolubratři, papeži věrných. Neboť papež dává rozkaz, aby je zajali a odvedli do Avignonu, nikoliv provinciálovi, jak by se dalo čekati, nýbrž proboštu vyšehradskému. Možná že provinciál byl proti nim příliš sláb pro přízeň, které snad se těšili, jak tomu bylo také jinde, i u dvora královského a u kurie tehdejšího biskupa. Vždyť biskup pražský Jan IV. z Dražic byl již od 1318 až do 1329 ve vyšetřování, že prý je příznivcem heretiků. Nebyli snad mezi heretiky těmi i minorité směru přísně spi-ritualistického, jejichž hlavní vůdcové skončili právě roku 1318 na hranici v Marseilli? O všem tom zpráv jiných nemáme. Ale jistotně byli papeži velmi nepohodlní, ne-li nebezpečni, když se povídá o nich až v Avignoně a poroučí je zajmouti a dopraviti do Avignonu.

Vůbec celý řád minoritský prožíval tehdy zlou krisi; vždyť právě v roce, kdy se jednalo o podnik kanonisace 1328 v Praze, Cesena a řada minoritů s Ludvíkem Bavorem volí si v Římě ze svého středu vzdoropapeže 1 Byl-li ještě snad dvůr královský nějak přízniv odpůrcům Jana XXII. a Ludvíku Bavorovi, pak bylo těžko doufati ve zdar kanonisace Anežčiny u tehdejšího papeže.

Předčasná ostatně smrt královny Elišky, dlouhé vyšetřování samého biskupa pražského pro podezření z kacířstva a pak ještě dlouho trvající nedůvěra, i když byl očištěn, osudná krise řádu minoritského ve sporu s Janem XXII. byly asi příčinami, proč tehdejší snaha o kanonizací nevedla k výsledku.

Pozdější doba pokojná vlády Karlovy, zlatý věk mohl býti pokládán snad za nejpříznivější pro kanonisaci Anežčinu. Sám Karel osobně byl vlastně díkem zavázán přímluvě a zázračné pomoci Anežčině, že byl jako dvouleté dítě z hrdla smrti vysvobozen. Pozdější vypravovatelé, jako Bartoloměj z Pisy a jeho český překlad z 1524, Wadding a Bollandisté, mají omylem s druhorozeným v legendě dokonce poznámku, že byl Karel dvakráte ze chřtánu smrti vysvobozen Anežčinou přímluvou. Ale bohužel Karel již jako sedmiletý hošík byl navždy roku 1323 odloučen od své matky, jež tudíž již neměla příležitosti ke konci svého života, když horlivě jednala o kanonisaci 1328, aby vštípila tuto svatou věc rodu Přemyslova do jeho dětské duše, ani aby odkázala mu to jako poslední své přání, když předčasně umírala.

Karel byl jako útlé dítě odveden do Francie a také dokud byl doma, byl málo s matkou, byv jednou dokonce násilím odloučen od matky na rozkaz svého otce. Ve Francii na světové universitě pod dohledem samého budoucího papeže Klementa VI. naučil se jak učenosti, tak zbožnosti, tak i jiným věcem podle evropské orientace. Jeho úmyslem bylo vše nejlepší z Evropy zavěsti do svého milého dědictví českého království. Proto i ze zbožnosti sháněl ostatky i úctu světců z ciziny, aby jim vzdělal oltáře i kostely v Čechách. Úcta Anežčina v době, kdy Čechy se jeho snahou staly středem svaté říše římské a tím i celé Evropy, upadala v Čechách v jakési zapomenutí, kdy zatím v cizině vznikaly překlady a opisy jejího životopisu.

Mimo to i u minoritů a klarisek v době Karlově nastávala po přestálé krisi v boji o chudobu Kristovu a předtím v boji horlivců o úplnou chudobu Františkovu, o původní ideály františkánské jakási ochablost ve snaze o kanonisaci té, jejíž památka připomínala tak živě ideály nejvyšší chudoby a ideálů františkánských. Minoritě i klarisky se v dobách pozdějších uspokojili deklaracemi a četnými dispensemi, jež chudobě Františkově braly jeden ideál za druhým. V době Karlově, za vzniku universitního studia jsou mezi prvními profesory voláni učení minoritě na stolice universitní; jejich dům u sv. Jakuba, již dříve prostorný a nádherný a též u sv. Františka stávají se domy věd a učenosti, ale zato ustupují ideály chudoby; české Assisi se mění více v pařížskou Sorbonu učení františkánské školy. Ideály Anežčiny blednou a bledne i nadšení a horlivost starati se o její kanonisaci v záplavě starostí a zájmů jiných, světových, jak tomu bylo ve větších rozměrech i na dvoře Karlově. Proto nemáme ani nejmenších zpráv, že by se za Karla nebo později Václava IV. jednalo o nějakou kanonisaci. Doba byla sice příhodná, a to v té míře jako nikdy jindy předtím ani potom, ale zájmu zde nebylo.

Pozdější doba, jež přinesla s sebou do řádů Františkových nové nadšení po původní observanci řehole a chudoby proti dosavadnímu uvolnění, doba nových chudých klášteříčků ob-servantů proti dosavadním nádherným konventům a celému směru dosavadních konventuálů, přinesla v Čechách i v okolní cizině, zvláště v Německu, novou snahu o svatořečení Anežky; a v Německu, odkud zase jako původní nadšení v století XIII. tak i nyní ve století XV. obnovené nadšení ob-servantské přišlo do Cech, nastala snaha o svatořečení Anežčino dříve než u nás. Dokladem toho jsou právě koncem XIV., ale zvláště začátkem a v polovici století XV. vzniklé četné překlady a opisy životopisů Anežčiných, Klářiných listů a také vznik tak zv. „požehnání", jež prý Anežce Klára před svou smrtí poslala.

U nás té doby po hrozných dobách válek husitských, kdy bylo na mnoha místech viděti jen spousty rozbořených a vypálených klášterů jak minoritských, tak i jiných řádů, kdy mnohé řády a mezi nimi i františkáni-observanti nebyli ještě v Praze ani trvale usazeni, byla i stará legenda zapomenuta. Panenský i minoritský klášter Na Františku, dílo to Anež-čino, bylo jen velmi chudě obnoveno a skoro opuštěno. V té době vzniká roku 1542 český stručný životopis Anežčin, přeložený vlastně z knihy Bartol. Pisánského. Pohnutkou spisovateli bylo oživiti za příchodu nové generace františkánské znova nadšení pro ideály, jež Anežka do Čech uvedla. A při tom nebo spíše právě proto bylo snahou překladatelovou oživiti i její úctu. Neboť oslavou Anežky měla dojiti sympatií i nová generace observantů. Proto s jinými pomůckami pro oživení observance, jako s životopisem sv. Františka od sv. Bonaventury a vypravováním o generální kapitule roku 1221, dal se i do překladu krátkého životopisu Anežčina. A právě životopis Pisanův vyhovoval účelům, pro něž autor psal. Byl stručný a obsahoval to, co autor chtěl a co tam nenašel, přidal sám. Bohužel však zůstalo jen při pokuse oslaviti Anežku tak, aby se jí dostalo cti oltáře. Autor sám cítil svou bezmocnost v tehdejších dobách náboženských rozbrojů, kdy i protestantství se již k nám tlačilo. Ale aspoň si ulevil zakončením, kde stihl neoblíbeného Václava IV. rozhořčenou výtkou za všecky, kteří se nepřičinili v době předešlé o oslavení Anežčino. Karla blahé paměti, jenž mohl nejsnáze kanonisace dosíci, maje na papežském trůně učitele a přítele svého, neodvážil se napadnouti, neboť byl vzorem křesťanského císaře, proto jej omlouvá, že dílo poručil jako závěť synovi, aby se vší pilností „o vyzdvižení svaté Anežky pracoval, ale on daleko otci nerovný, rozkoší žádostivý, o víno více nežli o to, co mu slavné paměti otec poručil, péči maje, a na jiné nectné věci se dávaje., nenaplnil otcova rozkázání".

Nadšená touha kanonisovati Anežku, která byla tak živou ve středověku začátkem 14. století, oživla ve snahách o hlubší rekatolisaci Čech ve století XVII. Nyní byla spojena a zesílena i myšlenkou rázu vlasteneckého družiny Balbínovy: ozdobiti totiž české nebe novými světly zářných světců a světic ze slavné doby katolické církve před Karlem a za Karla IV. Tak vzniklo i nyní mnoho Anežčiných životopisů, majících v základě buď přímo nebo odvozeně legendu a její středověké předpoklady.

Té doby vydává jesuita Jiří Plachý starý český překlad tiskem roku 1666 a v latinské sbírce Bollandistů v Acta Sanctorum se uveřejňují dva latinské životopisy: Krugerův, složený ze dvou starých českých, a druhý Tannerův podle staré latinské předlohy kostela svatovítského, a kromě těchto ještě dvě krátká kompendia Pisana a Pontana. Legendy latinské ze středověku ani jejích opisů neznali, poněvadž by jí byli jistě použili jak k životopisu, tak i k vydání listů sv„ Kláry. Teprve po vydání životopisů u Bollandistů byl nalezen milánský rukopis a pořízen v téže době věrný jeho opis i se zvláštnostmi originálu. Tak vznikl opis, jenž se chová i s originálem v ambroziánské bibliotéce v Miláně. V téže době píše i Balbín stručný životopis Anežčin ve svém díle „Bohemia sancta".[405] V téže době vzniká rukopisný životopis v klášteře křížovnickém v Praze a o něco později, ale v téže snaze, vydává Beckovský, křížovník v Praze, životopis Anežčin s názvem: „Milá choť nebeského Miláčka, blahoslavená Anežka panna atd., k pobožnému uctění i obzvláštnímu všem jejím vlastencům potěšení, jakožto drahý a před nimi dosavád klenot skrytý, vyjevená, jejížto památka..." atd. Vydáno v Praze r. 1701 spolu i latinsky; týž český životopis byl vydán po druhé r. 1758 a po třetí r. 1761. Také překlad do němčiny pořízen: Die Geliebte Gespons atd., v Praze r. 1758. Jest viděti, že se těšil hojné oblibě a též úcta Anežčina.

K účelům kanonisačním byla vydána a uveřejněna v téže sbírce Bollandistů t. zv. Acta ad impetrandam canonisatio-nem — Akty k dosažení svatořečení, dále výpisy z kroniky zbraslavské a prosebného listu měšťanů k papeži Janu XXII. o kanonisací Anežčinu, konečně výpisy ze starého martyrologia františkánského. To bylo vše, co mohl pilný sběratel nalézti a sebrati ve starých rukopisech pro konečné dosažení oslavy Anežčiny na oltáři. Též listy svaté Kláry za tím účelem uveřejnil s životopisy Anežčinými, a nikoliv, jak by se dalo spíše čekati, s životopisem sv. Kláry, jako autorky jejich. Bylyť to dokumenty Anežčiny svatosti.

Také se strany řádů, jež měly Anežce vděčiti za vznik svůj v Čechách, byly učiněny kroky pro oslavu jejich zakladatelky. Jsou to akta, jejichž opisy chová františkánský provinční archiv v Praze.[406] Jest to svazeček sedmi listin, z nichž šest jsou kopie listů a jedna na čtvrt archu jest ověření pro ostatní, že jsou to věrné kopie. Tyto listiny byly spojeny v jeden svazeček pod názvem: „Opisy listin v příčině žádosti o zvláštní hodinkové officium, o bl. Anežce České, pražské klarisce, zhotovené a obstarané od provincie České roku 1679."

Kanonisační proces, jenž patrně nařizoval nejdříve exhu-maci těla bl. Anežky, když tělesné ostatky Anežčiny nemohly býti zjištěny, začal váznouti. Proto za císaře Leopolda I. byl učiněn pokus, aby kult bl. Anežky byl aspoň v menším měřítku, totiž beatifikací schválen, neboli aby byl dovolen jen v řádě františkánském v zemích koruny české a jiných zemích císařských.

Tohoto kroku se podjali společnými silami provinciál řádu minoritského (konventuálů) u sv. Jakuba, řád františkánský u P. Marie Sněžné a klarisky u sv. Františka v Praze. Vyjednávání bylo začato jménem a k rozkazu generála františkánského. Neobyčejně duchaplný a diplomaticky obratný bývalý provinciál české provincie, P. Bernard Sannig, jenž byl osobou velmi oblíbenou a známou u dvora císařského, vzal na sebe nejtěžší úkol, totiž získati a nadchnouti pro tu věc samého císaře, jako dědičného krále českého a jako dědice též snah, které počal, ale nedokončil Karel IV. a Václav IV. Zbožná fikce o úsilí obou panovníků zde dobře posloužila. Žádosti jak k císaři, tak i císaře k papeži Innocenci XI. byly koncipovány tímto františkánem, jenž ač národnosti německé ze Slezska, dovedl pro tuto věc vlastenecky náboženskou nadchnouti císaře, apeluje při tom přímo na jeho povinnost dědickou jako českého krále. Doba katolického „temna" dovedla i u Němců probuditi nadšení pro slavné věci české. A snad právě tato akce souvisí nerozlučně se vznikem opisu legendy v bibliotéce ambroziánské v Miláně, jenž byl pořízen v 17. století, ovšem již po vydání životopisů Anežčiných u Bollandistů.

Obsah kopií jest asi tento:

1. Předně české prohlášení abatyše klarisek u sv. Františka Voršily Železné, jež s vikarií Anežkou Chlumeckou prohlašuje jménem celého konventu, že bl. Anežka Přemyslovna byla ve zmíněném klášteře i v celé Praze od nepamět-ných dob ctěna a vzývána jako blahoslavená. Dále prohlašuje, že při hledání kostí bl. Anežky, jež se stalo z rozkazu Ferdinanda III. a povolením kardinála Harracha, nejen vycházela po několik dní z hrobu jejího nejlíbeznější vůně, nýbrž že mnozí věřící dosáhli dobrodiní a od různých neduhů byli uzdraveni.

2. Na druhé straně téhož listu je prohlášení fr. Modesta Hanckeho, provinciála a minoritského komisaře, jenž stvrzuje prohlášení abatyše a jejích sester u sv. Františka po přísném prozkoumání věcí o bl. Anežce, v Pánu odpočívající ve jmenovaném konvente.

3. Druhý list je kopie prosebné listiny k císaři. V této listině řádový archivář P. Michael A. Brelio jménem generála a celého řádu po výkladu o Anežce prosí císaře, aby se ujal záležitosti kultu Anežčina a zaslal královskou žádost k papeži, aby usnadněna byla věc oslavy Anežčiny.

4. Hned další listina vykazuje žádost císaře Leopolda k papeži o kanonisaci Anežčinu. Opakuje výklady jemu předložené o Anežce, o velikých zázracích, o neustálé úctě její od nepamětných dob po celém Německu, o tom, že byla Karlem IV., jenž její přímluvou byl dvakráte zachráněn od smrti, zaslána prosebná listina a tato opětována Václavem IV. V posledním bylo skladateli listu přání otcem myšlenky. Proto on, žádosti řádu vyhovuje, prosí Jeho Svatost, aby povolila kult bl. Anežky v celém řádě, anebo aspoň v království Českém a v jiných zemích dědičných.

5. Další kopie obsahuje list císaře Leopolda kardinálu Pio, aby svým vlivem v té věci působil, ježto mu tím prokáže milou věc, již on neopomine svou milostí císařskou a královskou odplatiti.

6. Konečně je zde ještě svědectví a prohlášení křížovnického převora Jiřího Ignáce Pospíchala a podpřevora Jana Meckela, kteří jménem celého konventu křížovnického v Praze slavnostně prohlašují, že v jejich kostele od nepamětných dob každoročně <5. března podle příkladu předků řádových, a to neustále bez přerušení a bez překážky, ba za přítomnosti biskupů a arcibiskupů pražských se konají hodinky i slavná mše sv. o blah. Anežce, zakladatelce a patronce jejich řádu, jako o pravé blahoslavené, a že za takovou byla vždy ode všech obyvatel pražských považována a ctěna po všecka století.

Toto prohlášení stvrzuje jménem arcibiskupa pražského Jana Fridricha (z Valdštejna) generální vikář Václav Bílek z Bilenberka, přikládaje pečeť, a vedle něho Jan František Liepure, kancléř konsistoře.

Ke kopiím je přidán lístek, kde je zpráva, že roku 1679 v říjnu přišli do Prahy dva italští františkáni, zvaní podle odvětví řádového „reformati", totiž: Michael Angelus Brelio a Antonín z Nizzy, vyslaní k tomu účelu samým generálem řádu Josefem Ximenesem Samanego, aby žádali o t. zv. literas promotoriales — listiny přímluvné císaře Leopolda k papeži ve věci kanonisace Anežky. P. Bernard Sannig dosáhl žádaných listin, jsa sám jejich skladatelem, a poslal tyto i ostatní v originále po oněch dvou bratrech do Říma téhož roku 5. prosince.

Až potud sahají zprávy této akce, o níž nevíme dále, s jakým výsledkem se potkala. Ale jisto jest, že beatifikaoe Anežčina byla dílem teprve doby nejnovější. Teprve působením arcibiskupa a kardinála pražského Schwarzenberga po delším vyšetřování, k němuž byly vyžádány informace zvláště od generála řádu františkánského již roku 1868, dosaženo aspoň toho, oč se ucházela akce již v roce 1679, že totiž papež Pius IX. dekretem ze dne 3. prosince r. 1874 potvrdil úctu blahoslavené Anežky a dovolil, aby památka její se konala 2. března. O toto blahořečení zejména se zasloužil v pověsti muže svatého zemřelý děkan ve Sloupnici u Litomyšle, Jan Dreml, jenž sice rodem Němec, byl tolik nadšen láskou a úctou k Anežce České, že se všemožně přičiňoval získati pro úctu bl. Anežky ctitele i v cizině, píše na všecky strany ordinariátům, aby se ujaly svaté věci Anežčiny a že sám sepsal k tomu účelu i obšírný její životopis v Blahověsti roku 1863.[407] Druhý životopis s vypsáním dějin kláštera klarisek na Františku v Praze k témuž účelu podal V. Bezděka tamtéž v roce 1867.

Anežka zařazena mezi sv. patrony české a s nimi je společně vzývána. Slavné prohlášení Anežky za světici, neboli kanonizace Anežčina se toužebně dosud čeká. Kéž se tak stane brzy...

OBSAH.:

KULTURNÍ A NÁBOŽENSKÝ STAV EVROPY KONCEM 12. A ZAČÁTKEM 13. STOLETÍ 1

RODINA PŘEMYSLOVA. 12

ANEŽKA. RODIČE ANEŽČINY. NAROZENÍ ANEŽČINO. MLÁDÍ A VÝCHOVA JEJÍ 28

STŘEDOVĚKÝ SŇATEK. POLITICKÉ PLETICHY. HRA O NEVĚSTU. NEPŘÁTELSTVÍ S RAKOUSY. 46

NÁMLUVY ANGLICKÉ. NOVÝ PLÁN SŇATKU KRÁLE JINDŘICHA S ANEŽKOU.. 59

NEVĚSTA CÍSAŘOVA. 70

ANEŽKA A MINORITÉ. ZAČÁTKY ORGANISACE ŘÁDOVÉ V NAŠICH KRAJÍCH. 79

ANEŽKA ZAKLÁDÁ KLÁŠTERY. 96

VSTUP ANEŽČIN DO KLÁŠTERA. 103

PAPEŽSKÝ DVŮR A ANEŽKA. 115

BRATR A SESTRA. 125

BOJ O IDEÁLY FRANTIŠKOVY. ČESKÉ ASSISI. ŘEHOLE ČESKÝCH KLARISEK. 135

ANEŽKA A KLÁRA. ODKAZY NEHYNOUCÍ LÁSKY. 160

STARŠÍ SESTRA. DRUŽKY ANEŽČINY. NÁVŠTĚVY U SV. FRANTIŠKA. 169

SVATOST ANEŽČINA. POSLEDNÍ DNI. JEJÍ SMRT A POHŘEB. 178

OSLAVA ANEŽČINA PO SMRTI. SNAHY O KANONISACI 188

---

[1] Schnurer, Kirche und Kultur im Mittelalter, 1926—1929, Druck und Verlaé von Ferd. Schoningh, Pader-born, I-III Band, II 271.

[2] Bidlo-Hýbl-Šusfa. Všeobecný dějepis pro vyšší třídy škol středních, díl II vyd. pro gymnasia, str. 112.

[3] Schnurer, II str. 285 a násl.

[4] Pataria (žebráci) byl potupný název, jímž v 11. století v Miláně byla nazývána strana, jež horlila pro církevní reformy. Později si však tento název osvojila strana jako čestné jméno od te doby, co se stal jejím vůdcem kněz Anselm z Lukky, diákon Avialo a Landulf Cotta a rytíř Heerlembald. Byla podporována papeži, kteří jí používali k důraznějšímu provádění reforem v celém církevním životě. V roce 1057 donutila pataria neposlušné kněze k zachovávání celibátu a způsobila též, že věřící nepřijímali svátostí od nehodných a církve neposlušných kněží. Avšak na stranu nehodných kněží stavěli se císařové a světské vrchností císařské braly je v ochranu; vůdcové patarie byli pronásledováni i úkladnými vraždami odstraňováni, takže na začátku 12. století patarie podlehla. Ale idea, jíž byla patarie naplněna, žila dále a našla pokračovatele. Ale později patarie ve 13. století se smísila s bludaři původu manichejského, takže patareni (pa-tarini), název to, jenž původně značil příslušníky patarie, omezil se na o-značení lidí heretíckých směrů, přicházejících z jižní Francie do severní Itálie. Byly to vlastně obnovené směry starých Manichejců, bludařů to z dob sv. Augustina, kteří věřili ve dva principy dobra a zla a zavrhovali církev a všechnu vnější její bohoslužbu.

[5] Humiliati bylo bratrstvo kající, jež vzniklo původně ze zajatců, jež císař Jindřich II. nebo Konrád II. odvedl z Lombardie do Německa. Jméno své měli prý podle toho, že je císař, když si je dal předvésti, oslovil jako pokořené „humiliati". Neměli slibů řeholních a tvořili skupiny mužů i žen již v době sv. Bernarda. Později přijali řeholi benediktinskou a rozšířili se zvláště v severní Itálii, kde působili požehnaně protí tamějším katharům. Vlastním zakladatelem humiliatů byl sv. Jan Oldrado z Medy v Lombardii, jenž zemřel v Miláně r. 1159. Innocenc III. jim udělil církevní schválení. Dlouho se udržela v řádě přísná disciplina řeholní, až teprve vzrůstajícím bohatstvím vnikl do řádu světský duch a zlořády; ty se staly tak povážlivými, že řád byl papežem Piem V.r. 1571 navždy zrušen a statky jeho připadly zbožným účelům. Klášter jejich zdědil nový řád řeholních kleriků: barnabitů.

[6] Albigenští byli kacíři v jižní Francii, v názorech totožní s katary, italskými patareny, východními pau-likiány a bogomily. Jméno své měli asi od Albi, území to v Provenci. Učili dualismu neboli dvěma principům dobra a zla, zavrhovali vykoupení, svátosti, církev a všecku vnější bohoslužbu. Popírali vzkříšení těla. Duše pokládali za padlé duchy a věřili, že duše se stěhují. Tyto sekty byly zvláště nebezpečné v XIII. století, zejména když se postavil v jejich čelo toulouský hrabě Raymund VI.

Církev bojovala protí nim zvláště horlivostí sv. Dominika a jeho řádu. Moc albigenských byla zlomena, když Ludvík IX. svatý pokořil jejich oporu, hraběte foulouského. Ale zbytky herese trvaly až do 15. století. Kafaři z řeckého slova katharoi, t. j. čistí, nazývali se sami na rozdíl od ostatních křesťanů „nečistých". Odtud vznikl název pro všecky, kteří se od společností církevní oddělovali odchylným učením, „kacíři".

[7] František později stal se klerikem a posvěcen byl aspoň na jáhna.

[8] SchnBrer, II str. 557 a násl.

[9] Joachim de Fiore (de Floris) byl opat benediktinského kláštera sv. Jana ve Fiore v jižní Itálii ve 12. století. Byl mužem přísného, aske-tického života a od mnohých pokládán za světce a proroka, Bohem osvíceného. V jeho spisech však by. ly shledány četné bludy. Nejnebez-pečnější, ale zároveň nejoblíbenější bludy byly vloženy v jeho výkladu na Zjevení sv. Jana, v němž líčí od stvoření až do skonání světa tři doby: dobu Boha Otce ve Starém zákoně, dobu Boha Syna v zákoně novém a příští dobu, jež měla přijití, Ducha svatého. Obě doby pominou a nastane doba třetí Ducha Svatého, doba ducha a svobody a plnost světla. Tato doba bude uvedena hlásáním nového Evangelia Ducha Svatého, jež bude „věčným evangeliem". Zemřel roku 1202.

Ale nejhorlivější stoupenoe našel Joachim až po smrti v řádě sv. Františka mezi tak zvanými „fratres spi-rituales", již se též nazývali joachi-misty. Jeden z nich Gerard de Bor-go San Donnino uveřejnil spis zvaný Introductorius in Evangelium aeternum, v němž nazval Evangeliem věčným tři hlavní spisy Joachimovy a prvním hlasatelem Evangelia jest mu sám opat Joachim.

Hlásáním evangelia a doby Ducha svatého prý byl pověřen sv. František a jeho řád.

Podobné názory zastávali více méně mnozí bratří přísného směru fratres spirituales, čímž dávali jen příležitost nepřátelům žebravých řá. dů k četným projevům nepřátelským.

[10] Název .čpiritualové" se odvozuje v řádě sv. Františka z 10. kapitoly řehole, kde se mluví o bratřích, kteří se měli dožadovati na představených svých zákroku, když by shledali, že řehole na některých místech nemohou „spiritualiter" zachováva-ti, t. j. zachovávati ducha řehole.

Ale pravděpodobnější jest výklad názvu z tehdejšího obecného způsobu mluvy, kde názvem homo spiri-tualis byl označen člověk vnitrný, hluboce nábožný. Tento výklad zdá

se správnější, poněvadž se ten název vyskytuje i u jiných řádů, na př. u Dominikánů, kteří onoho příkazu v řeholi neměli, kde též přísnější strana se nazývala spirituály, až jí název ten byl zakázán. Tak tedy zvláště v řádě sv. Františka značil tento název lidi s počátku duchovně hluboce rozjímavé, kteří k tomu cíli bydleli v chudičkých chatrčích nebo i v jeskyních nebo chudičkých společných obydlích zvaných jen luoghi — místa, naproti větším a prostrannějším domům, jež sluly později konventy.

Hlavním základem askese a duchovního života spirituálů františkánských byla naprostá chudoba, bez jakýchkoliv úlev, jež byly mezitím uděleny papežskou stolicí společnosti nebo komunitě ostatních bratří.

[11] Právě města budou první žádati kanonisací Františkovu, Antonínovu a u nás Anežčinu. Viz o posledním list prosebný měst za kano-nisaci Anežčinu r. 1528, o čemž níže.

[12] „Benedictus oolles, Bernardus valles, Franciscus oppida, Ignatíus urbes", je známé úsloví, jež charakterisuje proměny dobové, v nichž žili zakladatelé řádoví.

[13] Balili (z latin, ballius, bagalus, bajulus), značil nadřízeného vyššího úředníka. Ve Francii to značilo královského náměstka v provincii s vojenskou, soudní i správní mocí. V Anglii (bailiff) byl to vrchní královský úředník v hrabstvi.

Senešal (senechal lat. seaiescalcus z gotického sins — starý a něm. sca-le — Schalk = sluha) dvorský správce hofmistr.

[14] „precursor Christi in naturalibus".

[15] Zpěvem vítal smrt

[16] Fontes rerum bohemicarum — FRB, II, 513.

[17] Friedrich, Codex diplomaticus Bohemiae — CDB, II, č. 58.

[18] Jeho cestovní účty vydal Zingerle: Reiserechnungen Wolfgers v. Ellenbrechtskirchen, Heilbron 1877 na str. 2—5, 7, 9—19, 21—25. Viz o tom Novotný, České dějiny I, 3, str. 259 s pozn. tam. 1.

[19] Dovídáme se o tom z pozdějšího listu papežova, viz Friedrich CDB, II, č. 55.

[20] CDB, II, č. 41.

[21] CDB, II, č. 55.

[22] CDB, II, č. 55. Srovn. o tom Novotný CD, I, 3 str. 267 a násl.

[23] Praví tak výslovně papež v CDB, II, č. 43, viz Novotný str. 260.

[24] Novotný, str. 269.

[25] V CCM, roč. 1846, str. 492.

[26] Tamtéž str. 493.

[27] Tamtéž str. 494.

[28] Srovn. Vooel v CCM, r. 1846, str. 490, Winkelmann, Philipp v. Schwaben und Otto IV v. Braunschweig II sv. ve sbírce Jahrbucher der deutschen Geschichte, Leipzig, 1873-1878, I. díl 401, 567. Holštýnská rým. kronika v MG, Deutsch. Chr. IV, 618, praví: „Margarethe de ume erer schonheit willen wart ge-heten Dagmar darna." Myslelo se, že je to zkomolené jméno původní Drahomiř, ale to, jak se zdé, jest pouhá, ničím nedoložená domněnka. Viz o tom Novotný, str. 271, pozn. 1.

[29] Annal. Ryen. v MG SS XVI, 405 a srovn. Winkelmann, Philipp I, 445 a n. a Novotný 272.

[30] Novotný 275, Let. české ve FRB, 11,283, Jindř. Heimb. k r. 1203 FRB, III 311. Kaiserchronik Anh. I v. 323—333, Burch. Chrom. Urspr. v MG SS XXIII, 369, Herm. Altah. v MG SS XVII, 386, srovn. Regest Bohem. (RB) I, č. 772, Winkelmann, Philipp, I, 435, a násL, Bretholz, GBM (Gesch. Boehm. u. Maehr.) 297.

[31] Friedrich, CDB, II, č. 81.

[32] Gen. Wettin. v MG SS XIII, 229 a Geneal. oom et march. tamt XXIV, 78.

[33] Tamt. a srovn. Palacký v tab. geneal. str. 193, vyd. r. 1928.

[34] Gen. Wettin. na uv. m. a srovn. Friedrich v CDB, II, č. 15, kde se jmenuje Adhewic. Srovn. Novotný 238, pozn. 5.

[35] Novotný 294, který v pozn. 3. uvádí jiné.

[36] Srovn. Novotný 296.

[37] Novotný 298, Friedrich CDB, II, č. 94; o povaze úmluv Winkelmann, Philipp, II, 300, zvláště pozn. 4.

[38] Dne 10. května jest svědkem na jeho listině, viz Friedrich CDB, II, č. 95 a Novotný str. 301, pozn. 2.

[39] Viz Novotný CD, I, 2, str. 1153 a 1, 3, str. 299—300. Pokr. Kosm. FRB, II. str. 283.

[40] Viz pozn. 23.

[41] Novotný str. 757—758 a pozn. 1 a 3.

[42] CDB, II, č. 317.

[43] Novotný str. 642 a 676 a před ním Palacký, I, 2, 149.

[44] RB, I, č. 1012.

[45] Novotný: Rodokmen Přemyslovců, příloha CD, I, 3.

[46] Novotný, Rodokmen, Šimák, Kronika, I, str. 277, Palacký má týž rok v Ital. Reise (Ambros. Biblioth.) r. 1848, str. 74.

[47] Palacký, Ital. Reise, tamt

[48] Palacký tamt., Šimák na u. m.

[49] FRB, V, 120—121 a 290.

[50] Dudík, Dějiny Moravy, V, 167.

[51] Palacký DNC, I, 2, 346 a vyd. roku 1928, str. 193.

[52] Sefon, Some new sources for the liře of bless. Agnes of Bohemia, Longmans, Gteen and Co. London 1915, str. 2, 45.

[53] Semkowicz ve vydáni Vita s. Hedwigis v Monum. Poloniae Histo-rica (MPH) IV, 501.

[54] Georg Grupp, Kulturgeschichte des Mittelalters, Paderborn, 6 sv., 1907—1925. Sv. IV, str. 2. a násl.

[55] Peraldus, De eruditione principům v dílech sv. Tomáše Aqu. Op. omnia XX, Paříž 1660. lib. V. passim.

[56] Novotný, str. 484—486 a passim.

[57] Novotný, str. 78 a pozn. tam. 2., kde o ní uvádí prameny.

[58] Dudík, V, 167.

[59] Simák, Kronika československá I, 271.

[60] Hoefler, Guelfismus und Ghibellinismus in Boehmen v Mit. des Verein. f. Gesch. d. Deutschen i. Boehm. (MVGDB) VII, str. 141.

[61] Novotný, str. 314 a srovn. str. 551.

[62] Friedrich CDB, II, č. 117.

[63] Kreiner, Die Teilnahme des er. sten Boehmenkoenigs an den deut. schen Hof und Reichstagen, II v Jahresber. Gymn. Prag II, Graben 1908—1909 str. 15.

[64] Čejna, Král Přemysl I. a jeho poměr k říši německé, progr. gymn. v Zábřeze 1902—1903, str. 15.

[65] Bretholz, GBM, str. 396.

[66] Novotný, str. 551, pozn. 2.

[67] Continuat. Garst. v MG SS IX, 596, Cont. Claustron. tam. III, 636, Chron. Reinhardsbrun. tamt. XXX, 606—607, Conr. de Fabar. Casus s. Galii tamt. II, 180.

[68] Winkelmann, Kaiser Friedrich II, sv. I. v Jahrbucher d. Gesch, Leipzig 1889, str. 454, pozn. 4. Wagner v Zeitschr. Thuring. Gesch. XXVII, str. 57, pozn. 9.

[69] Grupp, III, str. 446.

[70] Grupp, III, str. 446—468.

[71] Tamt. IV, str. 7—17.

[72] Tamt. IV, str. 2 a násl.

[73] Z kroniky Jana de Beka Holi. v MG LL, II, 363—4.

[74] Peraldus, De erud. princ. VI, na u. m.

[75] Grupp, IV, str. 8.

[76] Grupp, tamt.

[77] Annal. Reinhardsbrun v MG SS XXX, 559—561. Tyto zmiňují se o násilnostech i jiných vojsk, ale zvláště vytýkají násilnosti a ukrut-nosti k ženám Cechům. Srovn. Novotný str. 228.

[78] Viz v MPH, IV, str. 531 a pozn. 6. a Grunhagen: Regesten zur schle-sischen Geschichte bis 1290, 2. Aufl. 1876—1884, II str. 10 a 162.

[79] Grupp, II, str. 482 a násl.

[80] Schnurer, Kirche u. Kultur Bd. II, str. 417—418, kde v pozn. 1. uvádí prameny.

[81] MG LL, II, 307—308.

[82] Grupp, IV, 40.

[83] CDB, II, č. 266.

[84] V tom směru provinciální koncil v Trevíru ještě roku 1227 musel zakázati, aby příbuzní nevěstini ne-vymáhali peněz při uzavírání sňatků pod jakýmikoliv záminkami. (Grup, IV, 39, pozn. 3.)

[85] Caesarius Heisterbaoensis: Vita S. Engelberti archiep. Colon. Ve Font. rer. Germ., vyd. Boelmer, sv. IL, 299.

[86] Novotný, str. 559.

[87] CDB, II, č. 266.

[88] Novotný, 561.

[89] CDB, II, č. 256,

[90] Cont. Garst. v MG SS, IX, 596.

[91] MG LL, II, 255 a 293.

[92] Rymer, Th.: Foedera, I, str. 275, Londini 1704, Shirley: Royal and other historical letters illustrative of the reign of Henry III, vol. IIL str. 258.

[93] Rymer, I, 280.

[94] Novotný, 565.

[95] Tamt. 566.

[96] Ann. Reinhardsbr. MG SS, XXX, 607, 611.

[97] Winkelmann, Friedrich I, 461^ p. 2.

[98] Ann. Reinh. MG SS, XXX, 607, Not S. Emmeran, tamt. XVII, 574 a Winkelmann, Friedrich, 1,462, Ju-ritsch: Gesch. der Babenberger u. ihrer Laender, Innsbr. 1894, str. 488.

[99] MG SS, XXX, 607.

[100] Juritsch, str. 490—491.

[101] Not. S. Emmer. v MG SS, XVII, 575, Juritsch 490.

[102] Winkelmann, Friedrich, I, 463, pozn. 2.

[103] Rymer, Foedera, I, 96, Shirley, I, 274.

[104] Winkelmann, Friedrich, 1,463.

[105] CDB, II, č. 282 a srovn. Novotný 571.

[106] CDB, II, č. 283.

[107] Ann. Reinhard. v MG SS XXX, 606, Ann. Gotwic. tamt. IX, 603 a CDB, II, č. 295 a Novotný 572.

[108] Novotný tamt. a Juritsch, 490 až 491.

[109] Winkelmann, Friedrich, I, 462.

[110] CDB II, č. 280.

[111] Chron. Reinhardsbrun. ze života sv. Alžběty Theoderici de A-polda v MG SS XXX, 595—596.

[112] Chron. Reinhardsbr. tamt. 596.

[113] Chron. Jordán a lano v Ana-lecta Franciscana (AF) Quaracchi, 1885, sv. I, str. 10. Fr. Jordanus a lano neboli a Giano, kronikář řádový z 13. století, napsal, vlastně diktoval okolo roku 1262 již ve vysokém stáří kroniku, v níž podává prostou upřímnosti důležité záznamy z prvních dob řádu. Byl jedním ze společníků samého zakladatele. V řádě byl již 1217/18. Účastnil se též výpravy bratří do Němec a našich krajů a podává o tom zajímavé zprávy ve své kronice. Vydána byla jeho kronika nejprve G. Voigtem v Abhandlungen der koenigl. saechs. Gesellsch. der Wissensch. zu Leipzig tom. VI., 1870, po druhé františkány kolegia sv. Bonaventury v pramenech histor. Analecta Francisca-na (AF) I, sv. Ale oboje vydání jest nedokonalé. Neboť se později našlo ještě pokračování: Continuatio et finis, jež vydal P. Lemmens v Arch. Franc. Hist. (AFH) r. 1910, Quarachi, I, str. 50—54. Nejnověji vydal kroniku fr. Jordana H. Boeh-mer: Chronica fr. Iordani de Jano, Paris, Fischbacher, 1908.

[114] Vypravuje o tom zápis až z kláštera sv. Matěje v Trevíru v Miracula S. Mathiae v MG SS, VIII, str. 232—233.

[115] Jak daleko od pravdy jest mínění Novotného, jenž myslí na jakousi rozmrzelost!

[116] Novotný, str. 572—373.

[117] Novotný, str. 575.

[118] Annal. Placent. Guelfi v MG SS, XVIII, 443, Ann. Plac. GhibeL tamt. 469. Poslední píší: ... innumerabilis (maxima) multitudo.....Theutonioorum, Biemorum, Saxonum (Hispaniorum, Francorum). Viz Novotný, str. 575.

[119] CDB, II, č. 295.

[120] Novotný 573, a jím uváděný Winkelmann, Friedrich, I, 486 a jiní.

[121] Srovn. Novotný, 576 a Winkelmann, Friedrich, I, 502 a násl.

[122] Rymer, Foedera, I, 292, Winkelmann u. m. 502, Novotný, 576.

[123] Rymer, Foedera, I 292.

[124] Rymer, Foedera, I, 293, a CDB, II, č. 296.

[125] CDB, II, č. 296.

[126] Novotný, 583.

[127] CDB, II, č. 317.

[128] Novotný, 586.

[129] RB, I, 356 a Codex dipL Moraviae (CDM), II, 219.

[130] Novotný, 644.

[131] Gonr. de Fabaria, Casus S. Galii v MG SS, II, 180, též v Ann. Wormat. tamt. XVII, 43.

[132] Viz o tom Novotný, str. 646, pozn. 2, kde uvádí ostatní literaturu o těchto středověkých básních, jež právem kritika nyní obecně připisuje králi Jindřichu VII., synu Fridricha II., v níž opěvá svou ztracenou proň Anežku Českou.

[133] Bretholz, GBM, 402.

[134] Winkelmann, Friedrich, II, 259, pozn. 3.

[135] Tamt.

[136] Novotný, str. 646, pozn. 4.

[137] Conr. de Fabaria v MG SS, II, 180.

[138] Winkelmann, Friedrich, II, str. 310, 319, 327, 334, 350 a násl.

[139] RB, I, č. 765, kde má vydavatel mylný rok 1230, Weiland, MG Const. II, str. 262—272, č. 201; dále Winkelmann, Gesch. K. Friedrichs, I, str. 413, Friedrich, II, 365, Hu-ber, Gesch. Oester. I, str. 407, Ju-ritsch 531, Novotný, 647.

[140] Montalembert, Sainte Élisa-beth, Tours, ed. Mane 1926, str. 179.

[141] Chaloupecký, Uherská politika Přemysla Otakara II. ve Sborníku Pekařově I, str. 130—131.

[142] Leg. b. Agnetis, vyd. Seton str. 76.

[143] AFH, XIII, str. 245.

[144] Karel Wenck v Theologische Literaturzeitung, roč. 44, r. 1919, č. 1—2.

[145] AFH, XV, 203—207.

[146] Simonsfeld v Sitzungsber. d. k. Akademie, Munchen, 1898, I, 440, II, 544 a násl.

[147] Novotný, 648—649.

[148] MG EE saec. XIII. sv. I, str. 538, RB, I, č. 880.

[149] Vita vyd. Seton, str. 74.

[150] Conr. de Fabaria, Casus s. Galii v MG SS, II, 180 praví: „postquam sobolem de ea perceperat" a podobně i Ann. Wormat. k r. 1233 tamt. XVII, 43.

[151] MG EE, saec. XIII, sv I, 538.

[152] Novotný, 929 a v pozn. Cituje Zoeckler v Realencykl. prot. Theol. u. K. v VI. 5 str. 216

[153] Chron. fr. Jord. v AF, I, 2.

[154] Chron. Jord. u. m. 10.

[155] Chron. Jord. u. m. a v Memori. ale ordinis fratrum minorum a fr. Joanne de Komorowo compilatum, vyd. Xav. Liske a Ant. Lorkiewicz v MPH, V, 82. Jan Komorowo nebo vlastně Komorowski, františkán pro. vincie řádové v Polsku, žil okolo let 1498—-1521, rok narození i smrti není znám. Sepsal dvě kronikářská dí. la: 1. Joannis de Komorowo, Trac-tatus cronioe fratrum minorum ob-servancie a tempore Constanciensis concilii et specialiter de provincia Polonie, jež vydal Heinr. Zeissberg s úvodem kritickým v Arch. f. oe-ster. Geschichte, Wien 1872, Bd. 49. str. 299—425. Začíná stručně o začátcích řádu, jež vypisuje z kroniky Jordánovy, a končí rokem asi 1497.

2.Memoriále ordinis, jak uvedeno již shora. Poněvadž v nich cituje prameny dnes již nepřístupné, ztracené, jsou jeho záznamy velmi oen-né pro tu dobu. Také Wadding a Gonzaga, analisté řádoví, čerpali z něho anebo aspoň z týchž pramenů. Zvláštní jest to, že jej Wadding ve svém díle: Scriptores ordinis minorum mezi spisovateli řádovými neuvádí. Viz o tom Zeissberg na u. m. str. 310.

[156] Memoriále v MPH, V, 74-75.

[157] Jordán, Chron. u. m. 15—16.

[158] Jordán, u. m. 16, Memoriále 94.

[159] A F, I, 17.

[160] Komorowo, Memoriále v MPH, V, str. 94 a Glassberger ve své kronice řádové, uvěř. v Anal. Franc. II, Quaracchi 1887. Glassberger narozen v Cechách a vychován na Moravě, kde roku 1479 navštívil své rodiče. Vstoupil do řádu františkánského jako observant v Bamberce. Napsal kroniku řádovou okolo roku 1508; pořídil si též opis kroniky jiné, zvané: XXIV generalium a životopis tři společníků sv. Františka. Rukopis ten se chová v klášteře františkánském v Hallu v Tyrolích, v němž je též opis 1. listu sv. Kláry Anežce. Jiné dílo složil: Trilogium anlmae non solum religiosis, verum etiam saecularibus atd. roku 1498. Mimo to složil jinou kroniku pod názvem: Maior Chronica Bohemo-rum moderna, od r. 1200 do 1510 jdoucí, již uveřejnil s úvodem a rozborem kritickým Walter Seton v knize: Nicholas Glassberger and his works s textem této kroniky, vyd. Manchester, the university press, 1923.

[161] Jordán u. m. str. 2. Dále t. zv. Chronioon provinciae Argentin ae v AFH, IV, 675. Kronika tato řádové provincie v Německu: Provinciae Argentinae neboli Štrasburské jest anonymní. ,K provincii Štrasburské náležely kláštery v Bavorsku, Falci, Švábsku, Alsasku, Bá-densku, Švýcarsku a Tyrolích. Také náš klášter v Chebu k ní náležel. Slula též: provincia Alemaniae su-perioris, provincie hornoněmecká, na rozdíl od provincie dolnoněmec-ké neboli kolínské. Byly to dvě provincie, jež vznikly z původní provincie Rýnské r. 1259. Nejstarší její záznamy byly uveřejněny pod názvem: Chronicon provinciae Argen-tinensis circa an. 1510—1527 a quo-dam fratre minore Basileae con-scriptum" P. Lemmensem v Arch. Franc. Hist. IV, str. 671—687. Data její jdou od roku 1206 do 1525. Jsou v ní též důležité záznamy pro počátky františkánství i v našich krajích. Dále mají zprávy o těchto událostech: Komorowo v Memoriále, 74 a v Tractatus v u. m. 516. Obšírněji o tom pojednal Ehrle v ZKTh, XI, 725 a násl., kde uvádí místa jednotlivých kronik řádových a o době první výpravy do Němec, přidržuje se mínění pro rok 1217. Totéž mínění zastává i vyd. kroniky Glass-bergerovy v Anal. Fr. II, v úv., Holz-apfel v Handbuch der Gesch. des Franziskanerord. Frbg. i. Br. 1909, str. 7, Golubovich v Biblioteca bi-obibliograf. della Terra S., Quaracchi, 1906—1907, II, str. 217—219, Callebaut v Les provinciaux de la Provincie v AFH, X, str. 290. Pro rok 1219 se vyslovuji: K. Mueller v Anf. d. Minorit, atd. Freib. i- Br, 1885, str. 57—62, Boehmer ve vyd-Cron. fr. Jord. v Collection atd. v úvodě, Goetz v Die QuelL zur Gesch. d. hL Franz., Gotha 1904, str. 128, pozn. 1., H. Felder v Gesch. d. wissenschaftl. Stud. im Franzis-kanerord. Freibg in Br. 1904, str. 159.

[162] Wrbczanský Severin P., Nu-cleus Minoriticus, seu vera et sin-cera relatio originis et progressus provinciae Bohemiae oonventuum et residentiarum Fratrum et Sororum sanctimonialium ordinis minorum S. P. Francisci strictioris observan-tiae atd. Vetero-Pragae, typ. Joan-nis Hraba, inclytorum regni Bohemiae statuum typographi a. 1746, str. 1—471 ve fol., str. 1. Jest to dílo františkána české provincie, sepsané na základě starých záznamů archivních, zvláště na podkladě rukopisného díla podobného jiného františkána téže doby P. Bernarda Sanniga. Jedné stručně o vzniku řádové provincie, jednotlivých konventů bratří i sester, ale jen těch, jež byly pod pravomocí provinciála františkánského řádu u P. Marie Sněžné v Praze. Klarisky u sv. Františka byly pod pravomocí provinciála minoritů u sv. Jakuba v Praze. Proto o nich nepíše. Zaznamenává jména zakladatelů, uvádí zakládací listiny, seznam kapitul, komisařů, provinciálů, dobrodinců a jiných pamětihodných událostí a věcí. Jest to cenné dílo, protože má mnohé věci, pro něž nemáme již písemných dokladů. Proto jeho zprávy jsou svědkem zpráv daleko starších, dnes již ztracených.

[163] Bernard Sannig: Chronik der 5 Orden d. h. Francisci, II sv., str. 152. Vyšla v šesti dílech a třech fol. svazcích, vyd. v Praze 1689 až 1691. Jsou to stručné nekritické dějiny řádu podle Waddinga, zvláště s ohledem na provincií českou, jejíž vynikajícím členem, provinciálem, organisátorem a mnohostranným učenoem a spisovatelem své doby B. Sannig byl. Dílo jeho podává cenné poznámky zvláště k dějinám českých františkánů, jenže jest jich velmi málo. Rukopisné dílo zanechalo jakousi historii provincie, na níž jest vlastně založen Nu-cleus Vrbčanského. Od Sanniga pochází též: 4 fol. svazky Schola theo-logica Scotistarum, vyd. v Praze r. 1675—81, 3 svazky fol. Schola philo-sophica Scotistarum, v Praze 1684 až 1685, a 3 svazky komentářů ke kanonickému právu, vydány v Salcburku 1735—1739 po jeho již smrti (zemřel 1704 ve Znojmě). O jeho významu a činností: P. Klem. Minařík v C. Kat. Duch. roč. 1920—1930 v čl. Provinciál P. Bernard Sannig, učenec, spisovatel a organisátor františkánské provincie 1637—1704.

[164] Kollnberger: Chronica scripta historia provinciae Bohemiae Ordinis Minorum Conventualium, 1741, str. 10. Jest to podobná historie o vzniku řádu, příchodu do Cech, jednotlivých konventech, zakladatelích a jiných památnosfech klášterů mi-noritských v našich krajích, jako asi františkánského řádu Nucleus Minoriticus. Také podává mnohé zprávy, pro něž nemáme jiných pramenů zachovaných. Jest závislá na jiném díle, jež vyšlo tiskem, totiž: Kalck-steinova Synopsis provinciae Boh. Fr. Min. Conv., Vetero-Pragae 1736, jež jest vlastně jen rozšířeným schematismem konventů jak mužských, tak ženských, jež byly podřízeny pravomoci provinciála minoritskeho u sv. Jakuba v Praze, jak jej vydala kongregace provinciální bratří v klášteře v Pardubicích roku 1722, jak to hlásá její obšírný název.

[165] Kalckstein u. m., str. 1 a násl.

[166] Název tento sahá nejvýše do 15. století, kdy se již začalo rozlišovati mezi konventualy a observanty, t j. nynějšími minority a františkány.

[167] Novotný, str. 931, pozn. 2.

[168] Jordán v AF. I, str. 10.

[169] Život bl. Anyžky, panny atd. v Praze, u Urbana Goliáše r. 1666, str. 10. Viz o tomto životopise mé vyd. Leg. bl. Anežky a čtyři listy sv. Kláry více.

[170] Chronica XXIV generalium v AF, IIII, str. 183, pozn. 7. Kronika řádová 24 prvních generálů pochází ze 14. století. Spisovatel její je neznám, ale pokládá se za autora jejího fr. Arnaldus de Sarnano. Obsahuje důležité zprávy z nejstarších dob řádových. Vydána byla vydavatelským kolegiem františkánským v Quaracchi u Florencie sv. Bona-ventury ve sbírce pramenů k dějinám františkánským: Anal. Franc, jako III svazek. Opis její si pořídil Glassberger, vsunuv do ní zprávu o Anežce a o tom, že Anežka povolala minority z Mohuče. Jest to onen rukopis kláštera v Hallu v Tyrolích, jejž poznamenávají vydavatelé kroniky XXIV generalium jako kodex B a uvádějí onu zprávu v poznámce 7 pod čarou str. 183, AF, III.

[171] Název díla jest vlastně tento: De conformitate vitae S: Francisci ad vitam Dom. Jesu Christi auctore fr. Baríolomaeo de Pisis. Spisovatel žil v řádě asi roku 1352—1401. Dílo psal mezi roky 1385—1390. Bylo to dílo v řádě velmi oblíbené pro populární srovnávání sv. Františka s Ježíšem Kristem. Dostalo se spisovateli na kapitule řádové 1399 i veřejné pochvaly. Jest vedle kroniky XXIV generalium neocenitelným pramenem pro dějiny řádu. Z něho čerpali jiní kronikáři řádoví: Glassberger, Marianus z Florencie, Fascic. Chronicorum, Petr Ridolfi v His-toria seraph. religionis a zvláště analista Wadding a jiní. Vydáno bylo toto dílo: nejprve 1510—13 v Miláně, pak r. 1590 a 1620 Jeremiášem Brucchim v Bologni a r. 1623 v Antiquitates franciscanae v Kolíně n. R. Posléze kriticky vydalo jej kolegium sv. Bonaventury v Quaracchi v Anal. Franc, jako svazek IV a V.

[172] V A. SS. Mart I, str. 518—519.

[173] Tak má i Hýbl v CCH, II, str. 335.

[174] Chaloupecký ve Sbor. Pekař. I, 130-131.

[175] Beda Dudík, Dějiny Moravy, V, 98. V Praze 1878.

[176] CDM, II, 356 a RB, I, 219.

[177] CCH, II, str. 335, pozn. 2.

[178] Jati de Piano Carpinis, první vlastně provinciál řádový našich krajů, ovšem jako provinciál saské provincie, k níž slušely i naše kláštery. Jeho cestopis, velmi důležitý, z let asi 1239—1245 pod názvem His-toria Mongolorum vydán nejprve ve spisech Vincence de Beauvais. Samostatně však až r. 1598 v Londýně, vyd. Hakluyt: Libellus hístoricus Joannis de Piano Carpini atd., dále ďAvezac, Relation des Mongols ou Tartares par le Frěre Jean du Pian de Carpin atd. Paris 1838, G. Golu-bovich: Fr. Giovanni da Piancarpi-no v Biblioteca biobibliografica di Terra S. et del l'Oriente Francesca-no sv. I. Quaracchi 1906, G. Pullé: Historia Mongolorum, Viaggio di f. Giovanni da Pian del Carpine atd. v Studi italiani di filologia indo-ira-nica an. IX, vol. IX. Firenze 1913. Posléze nejnověji v I sv. : Sinica franciscana, itinera et relationes fratrum minorum saeculi XIII et XIV. v Quaracchi v kolegiu sv. Bonaventury vydal františkán holandský P. Anastasius van den Wyn-gaert, str. 1—130, r. 1929. S ním uveřejněn též cestopis průvodce jeho fr. Benedikta Poláka pod názvem: Relatio fr. Benedicti Poloni tam. str. 133—143. Podle posledního vydání uvádíme místa sem slušící: str. 127, 135, 143.

[179] Tamt. str. 133—143.

[180] Tamt. str. 135, srovn. AF, II, 71; III, 266 a Wadding, Scriptores Ord. Minor. Romae, vydáno roku 1806, str. 221 a Golubovich v Bibl. biobibl. di Terra S. etc. I, 213. Wadding 1588—1657, mnohostranný spisovatel a vydavatel četných děl františkánských, proslavil se nejvíce vydáním řádových annálů: Anna-les Minorum. Původcem myšlenky vydati annály řádové byl vlastně sám generál Éenignus z Janova, jenž vydal rozkaz, aby sbírány byly pamětihodné věci v celém řádě r. 1619 a zaslány do Říma. Úkolem sepsati annály řádové byl pověřen Irčan Lukáš Wadding, jemuž dáni k pomoci i jiní. V letech 1625—1654 bylo vydáno osm velikých foliantových svazků annálů řádových až do roku 1540. K vydání se Wadding připravoval tím zvláště, ie dal z papežských archivů opsati listiny, týkající se řádu, jež byly tak četné, že vyplnily celých 18 svazků. Wadding měl pokračovatele: Františka Harol-da, jenž vydal dvousvazkový výtah z díla Waddingova, ale k pokračování, jež připravoval, se již nedostal, Jos. Mar. Fonsecu de Ebora a Antonína da Melissa nebo Melissana. Fonseca učinil nové vydání celého díla Annales Minorum v roce 1731 v 16 svazcích; pak se pokračovalo v dalších svazcích počtem 9 do roku 1622. Tak bylo vydáno celkem 25 svazků. Poslední vydán až roku 1886. V nejnovější době začato s novým kriíickým vydáním celých anná-lů od r. 1931. Vyšlo již 13 svazků do roku 1471. Také druhé dílo -jeho Scriptores mělo pokračovatele; Jan a S. Antonio totiž vydal obšírněji: Bibliotheca universa franciscana r. 1731. K oběma doplněk daleko dokonalejší vydal učený minorita Hyacint Sbaraglia pod názvem Supple-mentum, jež vyšlo však až po jeho smrti (zemřel 1763) . r. 1806. Sb&-raglia vydal též Bullarium Francis-canum, v němž pokračoval a doplňoval Flaminius Annibali da Latera a pak až do roku 1431 dovedl učený Konrád Eubel, takže jest celkem 8 svazků: I—IV 1759—1768, V—VIII 1898—1904 v Římě. Od roku 1431 pokračuje v díle nová řada svazků, z nichž dosud vyšel první od 1431 do 1455, jejž vydal německý františkán Uliicus Huntemann „Bull. franciscanum" I. Quaracchi 1929. (Nová series.)

[181] Salimbene, Chronica v MG SS, XXXII, str. 210. Fr. Salimbene de Adam nar. 1221, vstoupil do řádu františkánského 1238 a kroniku svou dokončil okolo roku 1288. Vydal ji Holder-Egger v Mon. Germ. SS. XXXII, sv. Hannove-rae et Lipsiae 1905—1913. Předtím byl vydán jen zkrácený text od Bertaniho: Chronica fr. Salimbene Parmensis O. M. Parmae 1857.

[182] Srovn. Sinica franciscana vol. I., str. 3, pozn. 1. Data životopisná uspořádal nejnověji vydavatel P. A, Wyngaert u. m. str. 3 až 7. Srovn. též o datech životopisných á o. založení kláštera v Metách v či. P. Mich. Bihla v AFH, XVIII, str. 291—293.

[183] Matrod, Notes sur le voyage de Frěre Jean de Pian Carpin v E-tudes franciscaines, 1912, roč. XXVII, str. 62.

[184] Jordán v. AF, I, str. 17.

[185] CDM, II 219, RB, I 356.

[186] RB, I, 398, Bul. Franc. Sbaraglia, (BF) I 139.

[187] Holzapfel, Handbuch der Geschichte des Franziskanerordetns, Freibg. in Br. 1909, str. 193.

[188] Roczru malopol. v MPH, III, 166, Ann. Rol. v MG SS, XIX, str. 633. Ann. Polon. v MG SS, XIX, str. 597, 632.

[189] Dlugosz v Opera omnia 1863 až 1887, I, str. 659.

[190] Franziskanische Studien ročník 1914 Munsíer, I, str. 195 a násl.

[191] AF, I 289, Chronica anonyma Fratrum Minorum Germaniae vyd. Carey.

[192] Tamt. 290.

[193] Glassberger v AF, II, 56.

[194] Holzapfel, str. 193.

[195] Golubovich v čl. Series provinciarum Ordinis Fratrum Minorum saec. XIII et XIV v AFH, I, str. 18.

[196] Chron. anonym, u. m. 290, Glassberger v AF, II, 59, a téhož Maior Chr. Bohemorum moderna vyd. Setom, str. 41. Beneš minorita k r. 1238.

[197] Bienacki Casimirus, Speculum Minorum, Cracoviae typ. u-niversitatis, 1688, str. 215. Biernacki jest polský minorita, jenž píše v díle svém o počátcích řádu a vzrůstu jeho, zvláště o počátcích řádu v našich krajích. Podává důležitou „Series" či seznam provinciálů českopolských a stručná životopisná jejich data; mimo to podává zprávy o vzniku konventů staré provincie. Pro nejstarší dobu dějin františkánských u nás jest neocenitelný.

[198] Annal. Ord. Min. Supplementa 1710, Augustae Taurin. k roku 1239, n. 3, str. 42 a k r. 1240 str. 44.

[199] Continuatio fr. Jordáni v AFH, III, str. 50 a po něm i Glassberger, Chron. v Anal. Franc. II. 61.

[200] Continuatio fr. Jordáni tamt.

[201] Hýbl v CCH, II, 542.

[202] R B, I, č. 1028, 1055

[203] Tak praví o něm Jordán v AF, I, 17.

[204] RB, II, 1.

[205] Handbuch, str. 158—160.

[206] Bul. Fr. II, 179.

[207] V Arch. f. Liter. u. Kirch. Gesch. (ALKG) II, 265.

[208] Chron. Fr. Salimbene v MG SS, XXXII, 298, 506.

[209] Ben. Min. k r. 1255, Biernacki k témuž roku str. 224, Kollnben-ger k roku 1255. Dle něho doslova Melissanus a Macro Ann. Min. Sup-plem. k roku 1255. Kapitolu provinciální kladou všichni na svátek sv. Jana Křtitele 24. června.

[210] K. Balthasar, Geschichte des Armutstreites im Franziskaneror-den bis zum Konzil zu Vienroe, Munster, 1911, str. 127. Srovn. Tom. Eccleston, Lib. de adventu Fratrum in Angliam v AF, I, 255. Eccleston Tomáš vstoupil do řádu františkánského okolo roku 1252 až 1255 a dokončil svou kroniku o-kolo roku asi 1258—1259. Byl většinou toho, co psal, očitým svědkem. Proto jsou jeho zprávy spolehlivé a velmi cenné pro celé řádové dějiny. Vydáno bylo jeho dílo mimo citované A F nejnověji od A. G. Little pod názvem Tractatus fr. Thomae Eccleston, De adventu fratrum Minorum in Anliam, Paříž, Fischbacher 1909.

starší vydání toho díla jsou: Brewer v Monumenta franciscana, I. Londýn, 1858, Howlet v Mon. franciscana II, Londýn 1882.

[211] Eccleston v AF, I, 235.

[212] Tomek, Děj. Prahy I*, str. 255.

[213] Chron. fr. Jordáni v AF, I, 10.

[214] Wadding, Ann. Min. I, 57, nové vyd. r. 1951, Quaracchi.

[215] Don Pietro Pirri, San Lazaro del Valloncello, Memorie di un grande leprosario franoescano nteU' Umbria, Perugia 1915 a Hilar rin Felder, Die Ideále d. hl. Franziskus, Paderbon, 1924, str. 269.

[216] Eccleston, vyd. Fischbacher, Paříž 1909, str. 106, ooll. 14, a Jordán, vyd. Boehmer, Paříž, Fischbacher 1908, n. 58, 59.

[217] Eccleston tamt. str. 8, 15.

[218] Tom. Celano, I, n. 105 vyd. Alencon. 1906. Tomáš z Celana, S. Francisci Assisiensis vita et miracula, vyd. P. Eduard Alenconi-ensis (ďAlenpom) O. M. Cap., Romae, Desclée, Lefébre et Soc 1906 legendu prvmí (L) i druhou (IL) Tomáš z Celana první legendu psal jako očitý svědek i ze spolehlivých ústních zpráv prvních společníků světcových. K druhé legendě používal písemných zpráv, jež na rozkaz kapituly r. 1244 různí společníci Františkovi složili, zvi. bratr Lev, Angelus a Rufín. Než pozdějším nařízením generální kapituly r. 1266 byla schválena jedině a výlučně legenda sv. Bonaventury, kdežto ostatní měly býti zničeny, tedy i legendy Čelanovy. Než nestalo se tak úplně, takže mohla býti aspoň první leg. vydána v A SS. Octobr. II, roku 1768. V roce 1806 uveřejnil P. Rinaldi i druhou legendu. Roku 1880 kanovník Amoni vydal obě legendy s překladem italským: Amoni, Legenda prima etc. 1879 a La vita seoonda etc. 1880. Mimo to v Analecta Bollandiana vydal Van Otroy z rukopisu v Marseilli: Tractatus de miraculís od téhož Celana ve sv. XVIII. (1889) str. 81— 177. Posléze úplné a kritické vydání učinil roku 1906 již zmíněný d' Alengon.

[219] Viz Regula et vita fratrum vel sororum poenitentium v Ana. lekten zur Geschichte des Franciscus von Assisi str. 78, vydal H. Boehmer, Tubingen und Leipzig 1904. Boehmer ji počítá mezi pod-vržená díla sv. Františka, ale vystihuje i toto pozdější tak zv. dí-lo Františkovo pravou podstatu idealismu františkánského.

[220] Felder H. Die Ideále de h. Franziskus v Assisi. Paderborn. 1924, str. 270, kde uvádí prameny v pozn. 2 a 3.

[221] Hess. Urkundenbuch I. ve sbírce Publ. preuss. Staatsarchiv. Bd. III, str. 33.

[222] Montalembert na u. m. str. 213.

[223] Viz o tom Bělohlávek-Hradec, Dějiny českých křížovníků s červ. hvězdou, 1930, str. 19—22, kde jsou uvedeny i příslušné listiny.

[224] Leg. vyd. Seton str. 148—50.

[225] Novotný, str. 923 a násl. s doklady listin a Dějiny řádu křiž. str. 21 a dokl.

[226] Leg. 78—80.

[227] Birnbaum, Děj. výtv. umění v C. str. 107—108. s vyobr.

[228] Tomek-Mocker, Klášter blah. Anežky v Praze, 1892 v Praze str. 4, pozn. 12.

[229] RB, IV, č. 1781, I, č. 1003, 1302, 1323, 1343, II, č. 140 a 2661, 1177.

[230] Tím již padá mínění Tomkovo (Tomek-Mocker, Kl. bl. Anežky, str. 4), že minorité nebyli u sv. Františka dříve, než roku 1251, kdy u příležitosti přinesení ostatků z ftí-ma přišli prý k sv. Františku i první minorité. Podobně padá i Cechnerovo mínění v PAM XXI, 75.

[231] Livarius Oliger v AFH, V, 422, píše, že jest jisto, z legendy sv» Antonína roku 1231, že některé mino rit ské kláštery byly zřízeny vedle klášterů klariských, že minorité u klarisek obstarávali bohoslužby. Tak tomu bylo i v založení AnežčL ně v Praze.

[232] Tomek-Mocker, str. 8.

[233] Tamt. str. 5.

[234] Kollnberger, Chron. scrlpta, hist. atd., str. 10.

[235] Ann. Min. II, 106, 107, a Suppl. Melissan. ve vyd. nejnov. Quaracchi, 1931.

[236] O příchodu minoritů k svatému Jakubu a vysvěcení kostela podávají zprávu: Letopisy čes. FRB, II, 283, 284, mají rok 1232. Pokr. Kosm. mají bez data i Příběhy krále Václava, str. 304. Dále Ann. Crac. oom-pxl. v MG SS, XIX, 597 k roku 1234. Ann. Pol. I a III tamt., str. 632, Rocznik Traski, Roczn. Krakow. v Mon. Pol. Hist. II, 837, Roczn. S§-dziw., tamt. 371 nebo v MG SS, XIX, 421, mají vesměs rok 1234. Rok 1232 má Neplach FRB, III, 472, Pulka-va IV, rec. str. 136. Týž rok má i Marignola III, 603. Beneš Minorita o uvedení k sv. Jakubu má r. 1233, Glassberger uvádí též k roku 1232 příchod minoritů do Prahy k sv. Jakubu, kde podává ještě tu zajímavost, že prý pozemek na vystavění kostela a kláštera dal na přání královo český pán z Janovic a že na tom místě stála dříve jen malá kaple zasvěcená sv. Jakubu. Viz An. Franc., II, 56. Viz o tom Hýbl v CCH, II, 336 a Novotný 932.

[237] Contim. Cosm. ve FRB, II, 285, Tomek, Děj. Prahy, I2, str. 233.

[238] RB, II, č. 2786.

[239] RB, II, č. 552, 1181—1185, Balbín v Bohem, sancta v MiscelL dec. I, lib. IV, str. 74, Vita S. Kin-gae vyd. Kentrzinski v MPH, IV, str. 713—714 a v předmluvě, str. vi. Viz též Hýbl v CCH, H, 336.

[240] Chron. anonym, v AF, I, str. 298.

[241] Wauer, Anfaenge des Klaris-senordens in den slavischen Laen-dern, Dissert. Univ. Leipzig 1903, str. 28.

[242] MG EE. saec. XIII, sv. I, str. 538.

[243] RB, I, 847, 848, 849, 858.

[244] FRB, II, 284, 473, III, 603, Balbín v Epithome rer. Bohem. str. 263—264. Hist. Bolesl.

[245] Novotný, str. 648.

[246] MG SS, XIX, 633 k r. 1233.

[247] Speculum Min., 1688, Craooviae, str. 213.

[248] Ann. Min. k témuž roku, II, 365-367, vyd. 1931.

[249] MPH, III, 166.

[250] MG SS, XIX, 633.

[251] FRB, V, 136—137, MG SS, XVI, 363, Ben. Min. k témuž r. 1236, Anal. Franc. II, 57—58.

[252] RB, I, 829, Amn. Min v Reg. pont. v II, sv. 615.

[253] Srovxu o tom čl. P. Liv. Oligera v AFH, V, 1912, str. 181— 209 a 413—447 De origine regularum ordinis s. Clarae.

[254] Annal. Stad. v MGSS, XVI, 363, A SS Mart. I, 520.

[255] jest to kopie originálu rukopisného universitní bibliotéky v Praze pod značkou I. D 40, jak si ji poznamenal na konci kopie spisovatel, jímž byl P. Vojtěch Panocha,, vikář kláštera minoritského v Jihla, vě roku 1846. Laskavostí nynějšího P. provinciála minoritského P. Gabriela Lammela mně byl zapůjčen, jemuž tímto vzdávám díky.

[256] Seraphicae legislationis tex-tus orginales, Ad Aquas Claras (Quaracchi) 1897, str. 38.

[257] Hýbl, v CCH, II, str. 341, jenž se odvolává na Zimmermanna, Auf-gehobene Kloester i,n Prag str. ;9, na Frinda, II, 297 a Sedláčka, Hrady a zámky, VIII, 220.

[258] Novotný, 928, pozn. 2.

[259] Annal. Min. II, str. 422.

[260] RB, II, 602.

[261] RB, II, 721.

[262] Ann. Min. IV, 342.

[263] Tamt. 415.

[264] RB, II, 787.

[265] Tamt. II, 824.

[266] Tamt. II, 773, 787.

[267] Annal. Min. III, 112, kde se citují prameny řádové starší a domácí zprávy.

[268] Ann. Min. IV, 99.

[269] Biernacki, str. 241—242.

[270] Ann. Min. IV, 120 a Biernacki str. 235—236.

[271] Srovnej Saechsische Welt-chron. v MG Chron. II, 325 a Montalembert na u. m. str 300.

[272] Lempp Frěre £lié de Cor-tone, Paris 1901, str. 108, pozn. 1.

[273] Saechs. Weltchr. na uved. m. 325.

[274] RB, I, 619, č. 1345 a II, č. 1.

[275] Listinou z 1. července r. 1253, vydanou v Assisi, odporučuje papež Velasca králi Václavovi, jehož posílá, aby zprostředkoval mír mezi Cechy a Rakousy na jedné straně a Belou, králem uherským a jeho spojenci na straně druhé. Další listinou z 5. července pověřuje papež téhož minoritu, aby vzhledem na oddanost krále Václava, již slibuje i Přemysl následovati, udělil dispens manželství mezi Přemyslem a Markétou Rakouskou od překážek příbuzenstva, ale listinou, hned druhého dne vydanou, nařizuje Velasoovi, aby dispense neuděloval, dokud Václav i Přemysl, jemuž dává v obou listech již titul vévody rakouského, nevydali jemu zvláštního písemného prohlášení stvrzeného přísahou, že budou věrně státi při církvi a králi Vilémovi a že na požádání jeho král Václav sám, nebo nebude-li moci. slavným poselstvím dostaví se k němu a přijme od něho léno a složí vasalskou přísahu. (MG Epist. s. XIII, 185, 188 a RB, I, č. 1334; 1335; 1336.)

Konečně listinou ze dne 17. září a pak znova 8. listopadu roku 1253 Přemysl Otakar slavnostně slibuje listinou papeži na žádost Velasoovu, že bude věrně státi při papeži a církvi se všemi svými zeměmi, městy a hrady a oelou svou mocí a že bude věrně státi též při králi Vilémovi,, dokud zůstane sám v oddanosti a milosti církve, že přijme od něho léno a složí vasalskou přísahu. Svědky těchto listin jsou mimo jiné hodnostáře zemské a církevní též minoritě: na první Fridrich, kvardián minoritů ve Steině, na druhé kustos pražský Florentius. (RB, I, 619, č. 1345 a II, č. 1.)

[276] CDB II, č. 317.

[277] Novotný, str. 678.

[278] RB, I, č. 980.

[279] Novotný, str. 690, pozn. 2., kde uvádí se i jiní.

[280] Novotný, str. 692.

[281] Tamtéž, str. 701.

[282] O tom všem nás zpravují zápisky Alberta Behaima, jež vydal Hofler: Albert Behaim und die Re-gesten Papst Innocenz IV, Stuttgart 1847 v Bibl. des lit. Vereines XVI, 2, str. 9—10, odtud v RB, I, 980.

[283] Viz o tom zprévy tamt. str. 14.

[284] RB, I, 462 ze zápis. Alb. Re-haima vyd. Hoefler.

[285] Hoefler, Alb. Behaim na u. m. str. 27 a RB, I, 5. 1020.

[286] Novotný, str. 754, a pozn. 3 tam. o listě.

[287] RB, I, č. 1062.

[288] Listiny příslušné jsou v RB, I, č. 1124-1131.

[289] Novotný o tom podává doklady a také v pozdějších výtkách papežových v RB, I, č. 1206.

[290] RB, I, č. 1184.

[291] RB, I, č. 1230—1231 a Hoefler, Alb. Behaim 188—189, č. 466, 469. Srovn. Příběhy kr. ve FRB, II, 304—305, a Novotný, str. 809 a pozn. 1.

[292] Dějiny křižov. oesk. str. 22.

[293] Šusta, Kritické příspěvky k počátkům Přemysla Otakara II." v CCH, XXI, 1915, str. 26.

[294] Na to upozornil již Palacký a po něm zřetelněji Novotný, jenž Palackého cituje na str. 676, poznám. 3.

[295] Palacký, vyd. 1928. DNC, str. 140.

[296] RB, I, č. 1012 a Novotný str. 750.

[297] Novotný, str. 794.

[298] Příběhy ve FRB, II, 303—304 a Šusta k tomu v CCH, XXI, str. 22.

[299] Hofler, Bibl. d. lit. Vereim. XVI, 2, 170—171, 192.

[300] RB, I, č. 922.

[301] Novotný, str. 796.

[302] Šusta v CCH, XXI, str. 36.

[303] FRB, II, 306^-307. v

[304] Novotný, jenž má též prameny v poznámce, str. 816, pozn. 6.

[305] Pulkava ve FRB, V. 143, Letopisy tamt. II 287, Marignola III, 521.

[306] Letopisy, FRB, II, 288 a jiné jako Ann. Osterhov. v MG SS, XVII 546 a Glassberger v AF, II, 143 a RB, I, č. 1289.

[307] RB, I, č. 1335, 1336.

[308] H. J. Schmitz, Der Bettler von Assisi u. das Rittertum, die Poesie u. die Kunst sener Zeit ve Frankfurtě Brosch. N. F. Bd. 5, Heft 2 a str. 10.

[309] Wadding podává zprávu k roku 1237 o příchodu klarisek, posla, ných od sv. Kláry na prosbu Anežky České, že některé klarisky šly do Cech a jiné do Německa. Praví o poslaných klariskách, že šly přes Trident, kdež byl již klášter klarisky, a přišly do Ulmu, kde některé z nich zůstaly a postavily si chudičký klášteříček na jakémsi místě, zvaném lidově „uff dem griess", kde byl též špitál sv. Alžběty. Špitálem tedy začaly i klarisky zde tak jako o něco dříve minorité; vedle špitálu pro nemocné byl první klariský klášter. První abatyší prý byla jakási Hedvika a duchovním vůdcem a zpovědníkem jakýsi minorita Albert, jehož vedením prý sestry velmi prospívaly v duchovním životě svatostí. Později vystavěn byl pro ně větší klášter, ale pro nepokoj a přílišný hluk na tom místě se sestry odstěhovaly na osamělejší místo mimo město, zvané Schefflingen. Tam byl postaven prostranný klášter pro 72 sester a to ještě za života svaté Kláry.

Zpráva ta jest též důležitá pro náš klášter na Františku, o němž máme bohužel tak málo zpráv. Byly to tytéž sestry a způsob života byl asi tentýž, jenže v Praze nabyl zvláštního zabarvení idealismem Anežči-ným. Ann. Min. II, 435. Zprávy ty ostatně jsou vzaty, jak cituje Wadding, z rukopisu kroniky saské provincie řádové.

[310] Seraph. legislationis textus originales atd., str. 62—63.

[311] Bul. Franc. Sbaraglia, I, 3.

[312] Tamt. I, 4.

[313] Anal. JFranc. 111,178.

[314] V závěti své, o níž ostatně jest pochybno, je-li od svaté Kláry, praví sice, že obdržela toto privilegium již od papeže Innooence III., a výslovně připojujíc, že to bylo za onoho papeže, „za jehož života život tento začali". Totéž potvrzují Bartoloměj z Pisy a jiní řádoví kronikáři.

Ale privilegium toto nebo vlastně oelý způsob života jak kladského, tak i minoritského byl Innocencem III. schválen toliko ústně. Neboť život prvních klarisek byl upraven Františkem podle způsobu života bratří, kromě apoštolského působení mimo klášter. A jako byl ještě bez pevných základů klášterního ži. vota s přísnou klausurou a noviciátem, tak to bylo tím spíše s klariskami. Život nebyl řízen pravidly, nýbrž vzorem a idealismem Františkovým.

Řádoví kronikáři, zvláště pozdější, rádi promítali privilegium chudoby do nejstarší doby, do doby Innocence III., a psali o původní řeholi chudých panen jako o řeholi Františkově, potvrzené Innocenoem III.

Neklamným důkazem, že Innooenc nevydal privilegia chudoby, jest listina Řehoře IX., jenž dávaje toto privilegium Kláře a jejím družkám písemně 17. září roku 1228, nezmiňuje se ani v nejmenším o nějakém privilegiu písemném svého předchůdce, což by byl jistě podle obvyklého slohu listin papežských u-ciníl, kdyby privilegium bylo již uděleno. (Seraph. legisl. text. 97 až 98.)

Mimo to ještě jako kardinál Hugo-lín, podávaje roku 1218 zprávu papeži Honoriovi o chudých paních sv. Damiána, uvádí papeži iako něoo nového a neslýchaného, že nechtějí míti na zemi nic, kromě příbytků a svatyněk v nich.

Nejstarším a vlastně jediným svědkem, jenž privilegium připisuje Innooenci III., jest legenda, patrně psaná Tomášem z Celana. Ale ta nic sama nedokazuje, neboť jest známo, že kroniky i tehdejší legendy píší podle paměti a podle podání, takže možno jeho zprávu vysvětlit! tím, že bylo privilegium schváleno ústním schválením způsobu života Františkova a jeho následovníků. Ostatně zde také působila snaha vy-kázati se již něčím písemným právě v době bojů za ideály Františkovy.

Srovn. o tom P. L. Oliger v Arch. Fr. V., 190 atd., kde on sám se kloní k tomu, že privilegium bylo dáno Innoc. III. a s ním souhlasí: Lempp, Lemmens a Pennacchi; proti jest Wauer, odvolávaje se na Haucka. Prameny i liter, o tom v ČL Oligera.

[315] RB, I, č. 883, 912.

[316] BF, I, 215 a RB, I, č. 913.

[317] RB, I, 916, 917 a BF, I, č. 226. 226 Gr.

[318] RB I č. 922.

[319] RBÍ I,' č. 940, 943 a BF, I, 255, 260.

[320] RB, I, č. 942 a BF, I, 257.

[321] RB, I, č. 944 a BF, I, č. 262

[322] RB, I, č. 946, BF, I, č. 263.

[323] Viz znění regestru v RB, I, č. 946 a Novotný, str. 686.

[324] Viz o tom Wauer, Die Anfaen-ge des Klarissenordens atd., str. 28 až 29.

[325] Kdy byla založena sv. Františkem společnost kajícniků, známá o-becně nyní pod jménem „Třetího řádu svatého Františka", nelze přesně" stanovili. Podobná bratrstva ka-jicníků existovala sice již dávno před Františkem v 11. a 12. století, ale žádné z nich nemělo ani zdaleka ten význam a rozšíření jako třetí řád svatého Chudáčka z Assisi. Snad také nic neprokazuje tak jasně oblíbenost a populárnost, jíž se světec těšil, jako ty nesčetné zástupy mužů a žen ze všech stavů a postavení, jež se snažily Františka následovati. Kdy a jakými pravidly František přesně založil třetí řád, dá se velmi těžko stanoviti. Prvním terciářem podle obecné tradice byl blahosl. Luchesius nebo Lucius, pocházející z Poggibonsi.

Nejstarším písemným dokumentem pro třetí řád a jakousi písemnou první řeholí jest tak ZVSÍ1C »» Memoriále". Celý nadpis zní: Memoriále propositi fratrum et sororum de Poenitentia in domibus propriis existentium. Česky by zněl: Pamětní spis předsevzetí bratří a sester kajících, kteří bydlí ve svých domech.

Memoriále toto v té podobě, v jaké je vydal Boehmer v Analekten zur Geschichte des Franziscus von Assisi, Tubingen u. Leipzig 1904, str. 75 a násl., pochází aspoň do 12. kapitoly z roku 1228 a základem jeho jest ještě starší statut, jejž kardinál Hugolín společně s Františkem složili pro kající bratrstvo ve Faenze nebo Florencii a okolí. (Viz o tom Boehmer na u. m. str. XIII a Holzapfel, Handbuch, str 661.) Z tohoto „Memoriále" novou redakcí byla složena teprve ona známá řehole třetího řádu, kterou potvrdil papež Mikuláš IV. dne 18. srpna roku 1289 pro všecky terciáře světské a kterou upravil pro nové poměry teprve Lev XIII. konstitucí „Mise-ricors Dei Filius" z 30. května 1883.

Podle tohoto Memoriále dle všeho chtěl též i provinciál Jan de Piano Carpinis složití nebo již také složil řeholi pro špitální bratry v Praze. Byla to ona neoblíbená ustanovení, jež potom křížovníci si nahradili řeholí svatého Augustina podle vzoru dominikánského. K tomu jim přispěla vydatně sama Anežka, jak o tom sám papež se vyjadřuje v bule, jíž se řád přetvořuje na řád církevní, začínající slovy: Omnipotens Deus qui ze dne 14. dubna 1237. Viz o této listině RB, I, č. 917, Bul. Franc. I, č. 227 a Ann. Min., II, 646 a č. 59, vyd. 1931. O různém datování viz Dějiny č. křížovníků, str. 20 a 187, pozn. 21.

[326] O tomto roztrpčení máme, tuším, zajímavou zmínku i v legendě mezi zázraky Anežčinými. Jednou totiž jakási sestra prý Anežku za její nepřítomnosti potupila a bez dostatečného dostiučinění po nějakém čase zemřela. A tu prý, když se Anežka sama modlila, slyšela vedle své oratoře naříkati duši oné zemřelé tím, že vyznávala Anežce svou vinu a prosila snažně za odpuštění, neboť prý jinak nebude vysvobozena z muk očistcových.

[327] ... quibus tamquam modo ge-nitis, non cibum solidům, sed qui videbat competere, potům lactis for-mulam vitae tradidit. Quam pridem nobis in quadam schedula, per di-lectum filium Priorem hospitalis sancti Francisci Pragensis virům ubique discretum et providium de-

stinasti, humili supplicatione depos-cens ut praesentatam nobis per eun-dem sub sigillo tuo formám oonfec-tam ex praedicta formula et quibus-dam capitulis, quae in ordinis beati Damiani regula continentur, confir-mari auctoritate apostolica curare-mus." (Ann. Min. [vyd. 1951], III, 11—12.)

[328] Ann. Min. III, 9.

[329] Eccleston, Lib. de adventu v AF, I, 245.

[330] Continuat. Chron. v AFH, III, str. 50.

[331] RB, II, 546.

[332] RB, I, č. 1087, 1088, BF, I, 514.

[333] RB, I, č. 1089, BF, I, 518.

[334] BF, I, 594. U Waddinga An. Min. jest uvedena k roku 1219, n. 47.

[335] Chron. XXIV, Gener. v AF, III, 271.

[336] V článku De origine regularum atd. v AFH, V, 426.

[337] BF, I, 476 a Ann. Min. III, 482, n. 45.

[338] Ann. Min. II, 78—84.

[339] viz AFH, V, 427, kde cituje též prameny.

[340] BF, II, 567.

[341] Wauer, Enfstehung u. Ausbreitung des Klarissenordens, besonders In den deutschen Minori-tenprovinzen, Leipzig 1906, str. 95 až 96.

[342] MPH, III, Kod. dypL I, 62-

[343] RB, II, 1169, 267a

[344] Tamt.

[345] Prameny k tomu vydal i s pojednáním o tomto sporu P. Zefirino Lazzeri v AFH, III, 664—679 a pokr. v IV, str. 74—94.

[346] AFH, III, 671—672 a formule prohlášení sester tamtéž, str. 679.

[347] Ve svém spise Arbor vitae crucifixae, V, 6 Mediolani 1485.

[348] AFH, V, 85—84.

[349] RB, II, 978—979.

[350] Srovnej o tom jen na příklad „Liber conformitatum", nebo jak plný nadpis zní: „De oonformi-tate vitae beati Francisci ad vitam Domini Jesu", kteroužto knihu napsal Bartoloměj z Pisy. Došla takového všeobecného souhlasu v řádě františkánském, že kapitulou generální v Assisi roku 1390 byla schválena a spisovateli se dostalo odměny. Vydána byla nejnověji ve sbírce pramenů k dějinám františkánským: Analecta Franciscana, IV, Quaracchi 1906.

[351] P. Robinson, The writing of st. Claře of Assisi v AFH, III, 44a

[352] Serm. in Cant. cant. sermo27. v Migne Patr. lat. vol. 183.

[353] Seraph. legislat. text. orig. na u. m„ str. 281 a násl.

[354] Když generál řádu Paolo Pisotti z Parmy roku 1532 nařídil všem provinciálům, aby pátrali po dokumentech řádových z 15. století, aby tím umožnil pokračování díla Bartoloměje Pisánského, tu velká část dokumentů přišla do rukou Marka Lisabonského (zemř. 1591), jenž na přání generála Ondřeje Alvareza prohledal ještě archivy řádové v Itálií, Francii a Španělsku a vydal pak kroniku řádovou, jež vyšla tiskem v Benátkách 1582. Tato kronika se dlouho těšila veliké oblibě řádové, ač není vlastně kronikou, nýbrž spíše sbírkou životopisů vynikajících minoritů. Autor sám také nechtěl vlastně nic jiného sepsati, proto jej nelze kárati. Mnozí však překladatelé a vydavatelé pozdější dopouštěli se mnohých chyb i značných porušení kroniky v neprospěch observantů. Kronika Markova obsahovala tři díly. Pokračování, čtvrtý díl, napsal Barfoloměi Cimarelli (zemřel 1628) a Antonín Daza (zemřel okolo 1630). Přepracovanou kroniku Markovu vydal Jan Nuňez (zemřel okolo 1630).

[355] V článku AFH, II, 243—246 De origine ordinis S. Clarae in Flandria.

[356] Leg. S. Clarae v A SS, Aug., II, 764, čap. 6, n. 51.

[357] An. Min. Suppl. v Ann. Min. vyd. 1931, IV, str. 80—81 k r. 1257.

[358] Vydání de la Hay ve sbírce spisů a myšlenek sv. Františka: S. Francisci Ass. etc. Opera omnia, Lugduni, 1653. Jest to vlastně dle vyd. Waddindova Opera s. Franc. Antwerpiae, 1623.

[359] Děj. Prahy, I, 620.

[360] RB, II, 602. 3

[361] RB, II, 214.

[362] Byl to slavný rod pánů z Dražíc, jehož erb byla větev o třech vinných listech stříbrných na červeném poli, jak dobře je viděti na kostele sv. Jiljí v Praze. Jan III. z Dražíc, biskup pražský, jenž zemřel 1278, byl bratrem Řehníkovým.

[363] RB, II, č. 211, 258, 259, 392, 434.

[364] RB, III, č. 535.

[365] RB, II 1176.

[366] RB, IV, č. 771.

[367] RB', II,' č. 802, 1195, 1280, 1282.

[368] RB, II, 1340, 1357.

[369] RB, II, 1289, 1253.

[370] Sedláček, Hrady a zámky IV, 221.

[371] RB, II, č. 753, 787, 822, 1298, 1474, Palacký DNC, vyd. 1928, str. 238, Sedláček, Hrady a zámky, V, 195, Novotný CD, 967—968.

[372] RB, III, č. 503.

[373] Quaťerni cit. vetustiss. vyd. Emler, I, 7, 11.

[374] Srv. RB, III, 503.

[375] RB, II, 79, 176, 2658.

[376] Sedláček, Hrady a zámky, V, 284.

[377] Srovn. Palacký, DNC, vyd. 1928, str. 243.

[378] RB, II, č. 1510.

[379] Palacký, u. m. str. 238.

[380] Landtafel d. Markgr. Maehr. Olmutzer Cuda (MLO) I, 708.

[381] CDM, IX, 296, X, 27.

[382] RB, II, 278—279.

[383] Příběhy ve FRB, II, 329.

[384] Srovn. RB, II, 978—979, 1077 až 1079 a passim I i II.

[385] RB, IV, 738.

[386] FRB, III, 477, 573, IV, 353, 394, 477, V, 181, 314, 323.

[387] Palacký, DNC, vyd. 1928, str. 287.

[388] Viz o tom můj rozbor v Legenda bl. Anežky a čtyři listy sv. Kláry, str. 84 a násl.

[389] Novotný, str. 684.

[390] A SS, Mart. I, str. 524.

[391] Srovn. Palacký, DNC, vyd. 1928, str. 287 a pozn. 181.

[392] Srovn. Palacký tamt str. 287.

[393] RB, II, 508—511, 524 a Tomek Děj- Prahy, I, 596.

[394] V Seraph. legisl. text. orig., str. 47.

[395] Viz o tom Seton, Some new sources atd., str. 47, pozn. 1.

[396] CDM, XV, 12.

[397] J. B. Novák, Formulář Tob. z Bechyně, č. 120.

[398] o kariéře tohoto Bonagracie, pozdějšího generála řádu viz v Chron. XXIV generalium v AF, III.

[399] Boll. v A SS, Mart. I, 125.

[400] Tamt. 528.

[401] Viz o tom Tomek-Mocker, str. 11 a násl. a půdorys list 1.

[402] Palacký, vyd. 1928, DNC, str. 354.

[403] Srovn. o pokuje kanonisačním v Kion. zbraslavské ve FRB, IV, 291, Frant Pražský tamt 403 a Wadding v Ann. Min. k r. 1328, vyd. 1931, VII, str. 87.

[404] Viz list prosebný z Kron. zbraslavské, odkud jej má i Wadding na u. m. a Boll. v A SS, Mart. I, 503 a srovn. Tomek v Děj. Prahy, I, 531.

[405] Misoell. dec. I, lib. IV.

[406] O těchto aktech a pokuse o oslavu Anežčinu zmiňuje se již P. Klemens Minařík v CKD, roč. 1926, LXVII (XCII), str. 603—604 v ČI. Provinciál P. Bernard Sannig, učenec, spisovatel a organisátor františkánské provincie 1637—1704.

[407] Jest to druhý známý případ ve snahách o kanonisaci Anežky České, o niž se nejvíce zasloužil rodilý Němec!