Sv. Tomáš Akvinský

DOKONALÝ

DUCHOVNÍ ŽIVOT

EDICE KRYSTAL

PŘEKLAD SUMMY SV. TOMÁŠE AKV.

Veledílo katolické myšlenky, z největších knih světových dějin vůbec. Vychází již 4. rok. Roční předplatné na 5 dávek po 8 arších jest 35 Kč, studenti 20 Kč.

Edice Krystal

knihovna revue Na Hlubinu doplňuje hodnotnými knihami práci časopisů.

1. Newmann, Bůh a já.

I. vydání rozebráno.

II. vydáni 10 Kč

2. Dlouhá, Bl. Anežka Česká.

Rozebráno.

3. Bernadot, Od Eucharistie k Nejsv. Trojici. I. vydání rozebráno, II. vydání 5 Kč

7. Durych, Zdrávas Královno. Brož. rozebráno, váz.

10 Kč

8. Svatý Bonaventura, Cesta k Bohu. Rozebráno.

9. Manning, O Duchu sv. 12 Kč

10. Hejčl, Týden Ducha sv. 5 Kč

11. Durych, Utěšitel nejlepši. 7 Kč

12. Gillet, Výchova charakteru. III. vyd. 10 Kč

13. Jurák, Dominikáni. 3 Kč

14. Pecka, Skryté paprsky. 9,60 Kč

15. Habáň, Sexuální problém. 7 Kč

16. Krlín, Knihy pro katolíka. 9 Kč

17. Kalista, Z legend českého baroka. 9,50 Kč

18. Cojazzi-Kulač, Pier Giorgio Frassati. 16 Kč

Digitalizácia: Dominikánsky knižný klub, 2012

Sken a úprava: Ľubo Hricišin, sociálne centrum Štart, Žilina

V knihe je ponechaná pôvodná gramatika.

SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ

DOKONALY DUCHOVNI ŽIVOT

PODLE VYDÁNÍ P. PETRA MANDONNETA, O. P.

Z ROKU 1927 PŘELOŽIL P. EM. SOUKUP, O. P.

1935

EDICE KRYSTAL, OLOMOUC

NIHIL OBSTAT.

Olomucii, die 10. Martii, 1934.

P. Methodius Habáň, O. P.

Censor ex officio.

IMPRIMATUR.

Pragae, die 12. Martii, 1934.

Fr. Venceslaus M. Bubeník, O. P.,

Prior Provincialis.

Reg. fol. 207.

IMPRIMATUR.

Olomucii, die 17. Martii, 1934.

Josephus Vyvlečka, Praeses a. c.

Consistorii.

Nr. 4050.

Překlad menších prací svatého Tomáše Akvinského, v této knize obsažený, má ukázati svatého Tomáše Akvinského s jiné stránky, než jak se jej snažíme soustavně ukazovati od deseti let české inteligenci. Ukazovali jsme na bohatství a hloubku vědecké osobnosti svatého Tomáše. Těmito menšími pracemi chceme ukázati osobnost Tomáše Akvinského jako polemika, obhájce toho, co mu na zemi bylo nejdražšího, svého řeholního stavu, což vlastně je tvář světcova. Tato tvář září celým jasem v modlitbách, které neskládal pro potřebu cizí; vytryskly z jeho duše, osvědčily se mu, a proto ve své apoštolské snaze je prozradil na užitek druhých duší.

V polovici třináctého století povstal na pařížské universitě boj proti mnišským žebravým řádům, jejichž vynikající členové zářili svatostí a úspěchy vědecké a pastýřské práce. Tomáš vystoupil veřejně proti snahám zničiti úspěšnou činnost řádů. Dva jeho spisy jsou namířeny proti hlavnímu představiteli protivníků, Vilému de S. Amour, biskupu; totiž spis »Proti odvádějícím od řeholního života«, a „O dokonalém duchovním životě“.

Ve spisku, který překládáme, jeví se Tomášova láska k řeholnímu životu. Láska, která vane z každé věty o řeholním životě a o dokonalosti; láska, která nebyla citová, nýbrž plynula z jasně poznané nauky náboženské. Viděti dále Tomáše jako polemického spisovatele, jehož způsob zůstane provždy vzorem věcného zápolení. Vše, co se ve spisku jeví jako paprsky jasné, cílevědomé, pevné, vyrovnané a nad všechny malichernosti povznesené osobnosti andělského učitele, je shrnuto v posledních řádcích tohoto spisku. Na ty poslední řádky tu budiž zvláště upozorněno, protože jsme viděli, jak lidé chtějí dělati polemiku o duchovních záležitostech, a při tom se nedovedou ovládnouti, aby nějak nespílali. U svatého Tomáše vůbec nevidíte protivníka, jen slyšíte jeho řeč, a to ještě jen v nejstručnějším výtažku. Za to se podrobně odpovídá, zase bez zbytečných slov. Ač jeho protivníkem byl biskup, přece v tomto spisku ukazuje svatý Tomáš vznešené postavení biskupského stavu, jakožto nejdokonalejšího stavu v Církvi. I to je příznačné pro osobnost Tomášovu, jeho láska k církevní autoritě a jeho nábožensky odůvodněná úcta k této autoritě.

Kdo pozorně sleduje jeho modlitby, vidí, že tyto modlitby jsou jen pokračováním jeho theologických myšlenek. Jeho modlitba zachovává přesně směr, který dala jeho věda o Bohu, a o člověku, žijícím s Bohem. Ve slovech modliteb je viděti, nač byla bez ustání upřena pozornost mysli a snaha vůle: jen k jedinému byly upřeny, aby mizel člověk a výrazným se stával Bůh a Boží vliv ve skutcích a myšlenkách člověka. A při těch málo slovech, kolik slov, tolik plamenů, šlehajících z milujícího srdce, milujícího láskou dokonale božskou.

Tyto dvě věci patřily k sobě: nauka o dokonalosti a modlitba. Kdo přečte pozorně Dokonalý duchovní život, tomu oživnou všechny modlitby svatého Tomáše, vycítí ze stručných slov modlitby obsah nauky o dokonalosti duchovního života.

Kéž se obojí stane duchovním majetkem lidí dobré vůle a poctivé snahy u nás. I nauka svatého Tomáše o dokonalosti, i jeho modlitby. A také ovoce těch modliteb.

E. S.

ZÁMĚR AUTORŮV.

Protože někteří neznalí dokonalosti neváhali psáti leccos marného, cílem mého díla jest pojednati o dokonalosti: co jest býti dokonalý, jak se nabývá dokonalosti, co je stav dokonalosti, a co náleží příslušníkům stavu dokonalosti.

HLAVA 1.

ŽE DOKONALÝ DUCHOVNÍ ŽIVOT JEST JEDNODUŠE Z LÁSKY.

Je tudíž nejprve třeba uvážiti, že se mnohonásobně říká dokonalost. Je totiž něco jednoduše dokonalé, něco pak sluje dokonalým z části. Jednoduše dokonalé je, co dosahuje až na konec toho, co mu přísluší podle vlastního pojmu. Z části pak dokonalým lze nazvati to, co dosahuje na konec některého z těch, která provázejí vlastní pojem; jako živočich sluje dokonalý jednoduše, když dojde k té hranici, že mu nic nechybí z těch, z nichž se skládá neztenčený život živočišný, třebas, když mu nic nechybí z počtu a uzpůsobení údů a náležitého rozsahu těla a mohutností, jimiž se vykonává činnost života živočišného. Lze pak živočicha nazvati dokonalým z části, je-li dokonalý v něčem připojeném, třebas, je-li dokonalý v bělosti nebo ve vůni nebo v něčem takovém.

Tak tedy i v duchovním životě sluje člověk jednoduše dokonalý z toho, v čem hlavně záleží duchovní život; ale z části dokonalý může slouti z čehokoli, co se připojuje k duchovnímu životu. Avšak duchovní život záleží hlavně v lásce, a kdo té nemá, nepovažuje se duchovně za nic. Pročež praví Apoštol Korintským, I. 13: „Kdybych měl proroctví a znal všechna tajemství a všechno vědění, a kdybych měl celou víru, takže bych hory přenášel, lásky však bych neměl, nic nejsem.“ Také blažený Apoštol Jan tvrdí, že celý duchovní život záleží v milování, řka, I. 3: „My víme, že jsme ze smrti přeneseni do života, protože milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti.“

Podobně tedy v duchovním životě je dokonalý, kdo je v lásce dokonalý. Může pak slouti dokonalý z části, podle čehokoli připojeného k duchovnímu životu; což se může zřejmě viděti ze slov svatého Písma. Apoštol, Kolos. 3, připisuje totiž dokonalost lásce: neboť vypočítává mnohé ctnosti, totiž milosrdenství, dobrotivost, pokoru atd., a dodává: „Nade všechno pak toto mějte lásku, která jest pouto dokonalosti.“ Ale také podle rozumového poznání se někteří nazývají dokonalými; praví totiž Apoštol Korintským, 1.14: „Špatností buďte malí, myšlením však dokonalí“; a jinde v témže listě: „Buďte pak dokonalí v témž smýšlení a v témž vědění“, kdežto přece, jak bylo řečeno, jakkoli má někdo dokonalé vědění bez lásky, za nic se nepovažuje. Tak také může někdo slouti dokonalý „podle trpělivosti, která má dílo dokonalé“, jak praví Jakub, a podle jakýchkoli jiných ctností.

A nemá se to zdáti divné, protože někdo také sluje dokonalý ve špatnostech, jako někdo sluje dokonalý zloděj nebo lupič; a také Písmo někdy užívá tohoto způsobu řeči. Praví se totiž u Isaiáše 32: „Srdce pošetilého dělá nepravost, aby dokonalo přetvářku.“

HLAVA 2.

ŽE DOKONALOST JEST Z MILOVÁNI JAK BOHA, TAK BLIŽNÍHO.

Vidí-li se pak dokonalost hlavně v lásce, zřetelně se může usouditi, v čem záleží dokonalost duchovního života. Jsou totiž dvě přikázání lásky, z nichž jedno se týká milování Boha, jiné pak milování bližního. Ta dvě přikázání pak jsou na sebe navzájem zařízena podle řádu lásky.

Neboť to, co se má hlavně milovati láskou, jest nejvyšší dobro, které nás učiní blaženými, totiž Bůh. Podružně pak se má z lásky milovati bližní, jenž je s námi spojen nějakým právem společnostního života v požívání nebo podílu blaženosti. Pročež to, co máme z lásky milovati na bližním, je to, abychom spolu dosáhli blaženosti.

Tento řád přikázání lásky pak ukazuje Pán v Matoušově Evangeliu 22, řka: »Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a v celé duši své a v celé mysli své. To jest největší a první přikázání. Druhé pak jest jemu podobné: Milovati budeš svého bližního jako sebe.«

Předně tedy a hlavně záleží dokonalost duchovního života v milování Boha. Proto Pán, mluvě k Abrahamovi, praví v Genesi 17: „Já Pán všemohoucí; choď přede mnou a buď dokonalý.“ Před Bohem se však chodí nikoli kroky těla, nýbrž city mysli. Podružně pak záleží dokonalost duchovního života v milování bližního. Proto Pán, když řekl u Matouše 5: »Milujte své nepřátele«, a připojil mnohé, co patří do milování bližního, dovozuje nakonec: „Buďte tedy dokonalí, jakož i váš nebeský Otec jest dokonalý.“

HLAVA 3.

O DOKONALÉM MILOVANÍ BOHA, JEZ PŘÍSLUŠÍ JEDINÉ BOHU.

Shledává se pak v obojím milování mnoho stupňů dokonalosti. A co se týká milování Boha, první a nejvyšší stupeň dokonalosti přísluší pouze Bohu. A ten způsob milování se pozoruje se strany milovaného a se strany milujícího. Pravím pak se strany milovaného: že se totiž něco tolik miluje, kolik zasluhuje lásky; se strany pak milujícího, že se něco miluje celou schopností milujícího.

Ježto pak každé jest milé, pokud jest dobré, poněvadž dobrota Boží jest nekonečná, zasluhuje nekonečné lásky. Ale žádný tvor nemůže nekonečně milovati, protože žádná konečná síla nemůže míti nekonečný úkon. Tedy pouze Bůh, jehož síla milovati je tak veliká, jak veliká jest jeho dobrota, může sebe dokonale milovati podle prvního způsobu dokonalosti.

HLAVA 4.

O DOKONALOSTI MILOVANÍ BOHA, KTERÁ PŘÍSLUŠÍ BLAŽENÝM.

Tudíž je rozumovému tvoru možný jen ten způsob dokonale milovati Boha, který se bere se strany milujícího, že totiž rozumový tvor podle celé své síly miluje Boha. Proto i v samém přikázání milovati Boha je to zjevně vyjádřeno: Praví se totiž v Deuteronomii 6: »Milovati budeš Pána Boha svého z celé duše své a z celé síly své«, ale u Lukáše 10 se přidává »a z celé mysli své«, takže se srdce vztahuje na úmysl, mysl pak na poznávání, duše však na cit, síla na provádění, neboť to všechno se musí při milování Boha uplatniti.

Jest pak uvážiti, že se to splňuje dvojmo. Ježto totiž celé a dokonalé je, čemu nic nechybí, bude se Bůh milovati z celého srdce a duše a síly a mysli, když nám nic při tom všem nebude chyběti, co by nebylo skutečně obráceno k Bohu. Ale tento způsob dokonalého milování nemají poutníci, nýbrž blažení. Proto praví Apoštol Filipským 3: „Ne, že již mám, nebo jsem již dokonalý, nýbrž usiluji, abych nějakým způsobem uchvátil“, jakožto očekávaje dokonalost tehdy, až dosáhne patření, přijetím palmy blaženosti. Patření pak nedostane jakožto vystihnutí nebo proniknutí viděného veskrz; neboť tak je Bůh nevystihlý každému tvoru. Ale pokud patření znamená dosažení toho, co někdo usilovně hledal.

V oné pak nebeské blaženosti myšlenky a vůle rozumového tvora stále se dotýkají Boha, ježto ona blaženost záleží v požívání Boha. Blaženost však není jen pohotovost, nýbrž činnost. A protože rozumový tvor přilne k Bohu, jakožto poslednímu cíli, jenž je pravda nejvyšší, k poslednímu pak cíli se všechno zařizuje skrze úmysl, a podle posledního cíle se upravuje provádění všeho, je důsledek, že v oné dokonalé blaženosti bude rozumový tvor milovati Boha z celého srdce, když jeho úmysl se vznáší k Bohu ze všeho, co myslí, miluje nebo činí. Z celé mysli, když stále skutečné se jeho mysl ponese k Bohu, stále jej vidíc, a podle jeho pravdy o všem soudíc. Z celé duše, když celý jeho cit směřuje nepřetržitě k milování Boha, a k vůli němu bude všechno milováno. Z celé síly, čili ze všech sil, když důvodem všech zevnějších činů bude milování Boha.

To tedy je druhý způsob dokonalého milování Boha, který mají blažení.

HLAVA 5.

O DOKONALÉM MILOVÁNI BOHA, KTERÉ VE STAVU

TOHOTO ŽIVOTA JE NUTNÉ KE SPÁSE.

Také jiným způsobem milujeme Boha z celého srdce, mysli, duše a síly, když nám nechybí nic v milování Boha, takže všechno odnášíme k Bohu skutečně nebo jsme aspoň ochotni. A na tuto dokonalost milování Boha je dáno člověku přikázání.

A to nejprve, aby člověk všechno odnášel k Bohu jakožto cíli, jak praví Apoštol Korintským, I. 10: »Ať jíte nebo pijete, nebo co jiného děláte, vše čiňte ke slávě Boží.« A to se splní, když někdo svůj život koná jako službu Bohu; a v důsledku všechno, co koná, je mocí toho zařízeno k Bohu; leč by to byly věci, jež od Boha odvádějí, jako jsou hříchy. A tak člověk miluje Boha z celého srdce.

Za druhé, aby člověk svůj rozum podrobil Bohu, věře to, čemu se ve jménu Božím učí, podle slova Apoštolova Korintským, II. 10: „V poddanost jímajíce všechnu mysl do služby Kristovy“: a tak je Bůh milován z celé mysli.

Za třetí, aby člověk v Bohu miloval, cokoli miluje a celkově všechno své cítění spojoval s láskou k Bohu. Proto pravil Apoštol Korintským, II. 5. „Iestliže totiž myslí přeháníme, Bohu; jestliže jsme střízliví, vám. Neboř láska ke Kristu nás nutká.“ A tak je Bůh milován z celé duše.

Za čtvrté, aby všechno navenek, naše slova a skutky, posilovala láska božská, podle slov Apoštolových Korintským, posl.: „Vy všechno konejte v lásce.“ A tak je Bůh milován z celé síly.

To je tedy třetí způsob dokonalé božské lásky, jenž je všem povinný z nutného přikázání. Avšak druhý způsob není v tomto životě nikomu možný, leč by zároveň byl poutníkem a patřícím, jako náš Pán Ježíš Kristus.

HLAVA 6.

O DOKONALÉ BOŽSKÉ LÁSCE, KTERÉ SE TÝKÁ RADA.

A když Apoštol řekl: »Ne že bych již uchvátil nebo byl již dokonalý«, dodává třetí: „Usiluji však, zda nějakým způsobem uchvátím“; a potom přidává čtvrté: „Kdokoli tedy jsme dokonalí, tak smýšlejme.“ Z těch slov samo napadá, že i když dokonalost patřících není nám možná v tomto životě, přece máme usilovati, abychom se přivedli do podobnosti s onou dokonalostí, jak je možné: a v tom záleží dokonalost toho života, ke kterému nás zvou rady.

Neboť jest jasné, že lidské srdce tím mocněji k nějakému jedinému tíhne, čím více se odvrací od množství. Tak tedy tím více lidský duch tíhne k milování Boha, čím více se odvrací od citu pro pomíjející. Pročež praví Augustin v knize Osmdesáti tří Otázek, že naděje dosažení nebo podržení časných věcí jest lásce jedem, kdežto vzrůstem jest jí zmenšování chtivosti, dokonalostí pak žádná chtivost.

Tudíž všechny rady, které nás zvou k dokonalosti, směřují k tomu, aby se duch člověka odvracel od citu pro časné věci, aby tak mysl svobodněji šla k Bohu, na něho myslíc, milujíc jej a plníc jeho vůli.

HLAVA 7.

O PRVNÍ CESTĚ K DOKONALOSTI, KTERÁ JEST

OPUŠTĚNÍ POMÍJEJÍCÍHO.

U časných dober nejprve nastává opouštění statků zevnějších, které slují bohatství. A to radí Pán, řka u Matouše 19: „Chceš-li býti dokonalý, jdi a prodej vše, co máš, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a pojď, následuj mne.“ Užitečnost této rady se ukáže následujícím.

A to nejprve ze zřejmého skutku. Neboť když to uslyšel jinoch, který se tázal na cestu dokonalosti, odešel smuten. Udává se pak příčina odchodu, jak praví Jeroným, k Matoušovi: měl totiž mnoho majetku, jako trní a býlí, jež udusily osení Páně. A Zlatoústý, vykládaje totéž, praví: „Nejsou tak zdržováni, kdo mají málo; jako ti, kteří velmi oplývají, protože vzrůst bohatství rozněcuje plamen a nastává mocnější chtivost.“ Také Augustin praví v listě Paulínovi a Therasii, že když se pozemskosti příliš milují, těsněji poutají dosažené nežli žádané; neboť, proč tento jinoch odešel smuten, nežli že měl veliké bohatství? Neboť jiné jest nechtíti více přivtělovati, co chybí, jiné, již přivtělené vytrhnouti. Ona totiž se odmítají jako zevnější, tato jako by se vyřezávala z údů.

Za druhé se užitečnost této rady ukazuje ze slov Páně, která přidává, že „bohatý nesnadno vejde do království nebeského“. A důvodem jest, jak praví Jeroným, protože bohatým majetkem se těžko pohrdne. Neřekl: „Je nemožný vstup bohatého do nebeského království“, nýbrž nesnadný. Když se tvrdí nesnadnost, nepředkládá se nemožnost, nýbrž se ukazuje řídkost. A jak praví Zlatoústý k Matoušovi, Pán jde dále v důkazu, že je to nemožné, řka: „Snáze jest velbloudu projiti uchem jehly, nežli bohatému vejiti do nebeského království.“ Z těch slov, jak praví Augustin, v knize O otáz. evangel., učedníci seznali, že všichni, kteří bohatství žádají, jsou počítáni mezi bohaté; jinak by se byli učedníci netázali: »Kdo tedy může býti spasen?« když boháčů je málo ve srovnání s množstvím chudých. Z těch dvou výroků Páně se jasně ukazuje, že majitelé bohatství nesnadno vcházejí do nebeského království : protože, jak sám Pán jinde praví, starosti tohoto světa a šalba bohatství udusí slovo Boží, a zůstane bez užitku.

Není však možné, aby do království nebeského vešli ti, kteří bohatství milují, mnohem méně, nežli doslovně projití velblouda uchem jehly. Neboť toto je nemožné, protože odporuje přírodě, ono však, protože odporuje božské spravedlnosti, která je silnější nežli každá stvořená přirozenost.

Z toho tedy je zjevně patrný smysl božské rady. Rada se totiž dává o tom, co je užitečnější, podle slov apoštolových Korintským II. 8: »V tom dávám radu, neboť je vám to užitečné.« K dosažení věčného života pak je užitečnější bohatství odhoditi, nežli je míti; protože majitelé bohatství nesnadno vejdou do nebeského království, ježto je nesnadné nepřipoutati cit k bohatému majetku, což již působí nemožnost vejiti do nebeského království. Správně tedy Pán poradil, jakožto užitečnější, aby se bohatství opouštělo.

Ale někdo může proti řečenému namítnouti, že Matouš, Bartoloměj a Zachej měli bohatství, a přece vešli do nebeského království. Ale Jeroným to řeší, řka: „Jest však povážiti, že v tu chvíli, kdy vešli, přestali býti bohatí.“

Ale, ježto Abraham nikdy nepřestal býti bohatý, ba spíše v bohatství zemřel a zanechal je po smrti synům, jak čteme v Genesi, zdá se podle řečeného, že nebyl dokonalý, ačkoli mu Pán řekl v Genesi 17: „Buď dokonalý!“ Ta otázka by se nemohla vyřešiti, kdyby dokonalost křesťanského života záležela v samém opuštění bohatství. Následovalo by totiž, že kdo má bohatství, nemůže býti dokonalý. Ale když se bedlivě uváží slova Páně, nekladl dokonalost do samého opuštění bohatství, ale ukazuje, že je to jakási cesta k dokonalosti. Tak ukazuje sám způsob řeči, když se praví: „Chceš-li býti dokonalý, jdi, prodej vše, co máš a dej chudým, a následuj mne“; že v následování Krista záleží dokonalost, kdežto opuštění bohatství je cesta k dokonalosti. Proto praví Jeroným k Matoušovi: „Protože nedostačí toliko opustiti, dodává Petr, co je dokonalé: a následovali jsme tebe.“ Také Origenes na témž místě praví, že slovo: „Chceš-li býti dokonalý“ atd., se nerozumí, že kdo dá své statky chudým, v tu chvíli se stane zcela dokonalým, ale od toho dne začíná jej vésti ke všem ctnostem myšlení na Boha.

Může se tedy státi, že někdo, maje bohatství, je dokonalý, jestliže nemá ducha zaujatého bohatstvím, nýbrž zcela spojeného s Bohem. A to znamenají slova Páně, když mu řekl: „Choď přede mnou a buď dokonalý“, ježto ukazuje, že v tom jest jeho dokonalost, aby chodil před Bohem, dokonale jej miluje, až ku pohrdnutí sebou a vším svým; což nejvíce dokázal při oběťování syna. Pročež mu bylo řečeno: »Žes tu věc vykonal, a neušetřils svého syna pro mne, požehnám ti.« Genese 22.

Kdyby však někdo z toho chtěl vyvozovati, že rada Páně o opouštění bohatství jest neužitečná, protože Abraham byl dokonalý, maje bohatství, je již na to patrná odpověď z řečeného. Neboť Pán nedal tuto radu v takovém smyslu, jako by bohatí nemohli býti dokonalí, ani vejiti do království nebeského, nýbrž že nemohou snadno. Tedy ctnost Abrahamova byla veliká, protože při bohatém majetku měl ducha svobodného vůči bohatství. Jako byla veliká síla Samsonova, který bez zbraní, pouze čelistí oslice, potřel mnoho nepřátel; a přece se nedává neužitečně rada vojínovi, aby, ubíraje se do boje, vzal si zbraně na přemožení nepřátel. Tedy se také nedává neužitečně rada toužícím po dokonalosti, aby opustili bohatství, když Abraham mohl býti dokonalý při bohatství.

Zázračné totiž události se nemají vésti do důsledků protože slabí je mohou spíše obdivovati nežli napodobiti. Pročež se též praví v Kazateli 31: „Blažený bohatý, který byl shledán bez poskvrny, a který nechodil za zlatem a nespoléhal na peníze a poklady.“

Velikou ctnost a pevné utvrzení láskou v Bohu ukazuje bohatý, jenž se neposkvrňuje hříchem příchylnosti k bohatství, jenž nejde za zlatem dychtivostí, ani se nad druhé nevynáší pýchou, spoléhaje na bohatství. Proto praví Apoštol v I. Timotheovi, posl.: „Bohatým tohoto světa přikazuj nemysliti vysoko a nedoufati v nejistá bohatství.“ Avšak, čím větší jest blaženost a ctnost tak smýšlejícího bohatého, tím menší je počet takových bohatých, pročež se dodává: „Kdo je to, ať jej pochválíme? Neboť učinil divy ve svém životě.“ Zajisté divy činí, kdo srdcem nepřilne k hojnosti bohatství. A je-li kdo takový, nepochybně dokazuje dokonalost. Proto následuje: „Kdo se v tom osvědčil“, to jest v tom, že má bohatství bez hříchu, „a byl shledán dokonalý?“ Jako by řekl, řídký, a to »mu bude na věčnou slávu«. Což souhlasí se slovy Pána, řkoucího, že „nesnadno vejde do nebeského království“.

To je tedy první cesta přístupu k dokonalosti, když někdo, opustiv bohatství, zachovává chudobu ve snaze náledovati Krista.

HLAVA 8.

O DRUHÉ CESTĚ DOKONALOSTI, KTERÁ JE V ODŘEKNUTÍ

TĚLESNÝCH CITŮ A MANŽELSTVÍ.

Abychom pak náležitě ukázali druhou cestu dokonalosti, jest začíti slovem Augustinovým, jenž v 12. knize O Trojici praví: „Tím více se lne k Bohu, čím méně se miluje vlastní dobro.“ Tudíž podle řádu vlastních dober, kterými člověk pro Boha pohrdne, lze viděti řád těch, jimiž se přichází k dokonalému přilnutí k Bohu.

Neboť nejprve se naskytuje opouštění těch, která jsou s námi méně spojena. Proto na prvním místě se naskytuje spějícím k dokonalosti opouštění zevnějších statků, které jsou oddělené od naší přirozenosti. Po nich pak se naskytuje opouštění těch, která se s námi pojí buď společenstvím přirozenosti nebo svazkem jakékoli příbuznosti. Pročež praví Pán u Lukáše 14: „Jestliže kdo jde ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku a manželku a děti a bratry a sestry, nemůže býti mým učedníkem.“ Ale, jak praví Řehoř, je záhodno zkoumati, jak se nám předpisuje nenávist rodičů a krevních příbuzných, když se nám přikazuje milovati i nepřátele. Jestliže však povážíme smysl přikázání, můžeme obojí vykonati, dobře rozlišujíce. Neboť jaksi nenávistí milujeme, koho nedbáme, když nám z tělesné moudrosti vnuká nepravost. Tak tedy máme bližním projevovati nenávist rozlišující: abychom v nich i milovali, co jsou, i na nich nenáviděli, že nám překážejí na cestě Boží. Kdokoli totiž již dychtí po věčných, při této záležitosti Boží, které se chápe, musí se octnouti mimo otce, mimo matku, mimo manželku, mimo dítky, mimo příbuzné, sám mimo sebe, aby tím pravdivěji znal Boha, čím více nezná nikoho v jeho záležitosti. Je zajisté jasné, že tělesné city rozbíjejí pozornost mysli a kalí její bystrost.

Avšak ze všech blíženských svazků nejvíce manželská láska poutá lidského ducha, takže »Opustí člověk otce a matku a přilne k manželce své«, jak se praví v Genesi 2. A proto spějícím k dokonalosti jest se nejvíce vyhnout svazku manželskému, protože jím je člověk nejvíce ponořen do světských starostí. A to udává Apoštol za důvod své rady, kterou dal o zachování zdrželivosti, řka Korintským 7: „Kdo je bez manželky, pečuje o to, co jest Páně, jak by se líbil Bohu: kdo však je s manželkou, pečuje o to, co je světské.“

Tedy druhá cesta k dokonalosti jest doživotní zachovávání čistoty, aby člověk svobodněji se věnoval Bohu a dokonaleji k němu lnul. Toto dobro zdrželivosti pak také má svou příhodnost k dosažení dokonalosti. Neboť překážkou ducha člověka, že se nemůže svobodně věnovatí Bohu, jest nejen láska k zevnějším věcem, ale mnohem více vnitřní nápor vášní. Ze všech pak vnitřních vášní nejvíce pohltí rozum dychtivost tělesná a užívání pohlaví. Pročež praví Augustin v I. knize Samomluv: „Cítím, že nic spíše mužova ducha nesvrhne s výše ctnosti, než lichocení ženy a onen tělesný styk, bez něhož nelze míti manželku; a proto cesta zdrželivosti jest nejvíce nutná k dosažení dokonalosti.“ A tu cestu radil Apoštol Korintským, I. 7, řka: „O pannách nemám přikázání Páně, ale dávám radu, ježto jsem dosáhl milosrdenství od Pána, abych byl věrný.“

Užitečnost této cesty se pak ukazuje u Matouše 19, kde na poznámku učedníků, „Je-li takové postavení člověka s manželkou, není záhodné manželství“, Pán odpovídá: „Toho slova nechápou všichni, nýbrž kterým je dáno.“ V čemž ukazuje obtížnost této cesty, a že na dosažení jí nedostačuje obecná lidská síla, a že se k ní dojde jen darem Božím. Proto se praví v Moudrosti 8: »Věděl jsem, že jinak nemohu býti zdrželivý, leč Bůh dá«; a právě to byla nejvyšší moudrost, věděti, čí je dar. S tím souhlasí, co praví Apoštol Korintským, I. 7: »Chci, aby všichni lidé byli jako já«, jenž totiž zachovávám zdrželivost; »ale každý má vlastní dar Boží, jeden totiž tak, a druhý jinak«: kde se dobro zdrželivosti otevřeně připisuje Bohu.

Ale aby zase někdo nezanedbával napínání svých sil k dosažení tohoto daru, napomíná k tomu Pán. A to nejprve svým příkladem, když praví: »Jsou kleštěnci, kteří sami se vyklestili«, nikoli odřezáváním údů, jak praví Zlatoústý, nýbrž zničením špatných myšlenek. A potom zve slibem odměny: „Pro království nebeské.“ Pročež se praví v Moudrosti 4: „Čisté pokolení, na věky ověnčené, slaví vítězství, dobytá v čistých zápasech.“ A nakonec povzbuzuje slovem, když praví: „Kdo můžeš chápati, chápej.“ Jak praví Jeroným, je to hlas povzbuzujícího Pána, a své bojovníky pobízejícího odměnou čistoty, jako: kdo můžeš bojovati, bojuj, a překonej a zvítěz!

Kdyby však někdo vzal námitku od Abrahama, který byl dokonalý, a od jiných spravedlivých praotců, kteří se neodřekli manželství, má jasnou odpověď v tom, co praví Augustin v knize O dobru manželství: „Zdrželivost není síla těla, nýbrž ducha. Síly pak duše se někdy projeví skutkem, někdy zůstávají v pohotovosti. Proto, jako není nestejná zásluha trpělivosti Petra, jenž byl umučen, a Jana, jenž nebyl umučen, tak není nestejná zásluha zdrželivosti u Jana, jenž nežil manželsky, a u Abrahama, jenž zplodil děti. Neboť pro Krista bojovala i panickost onoho, i manželství tohoto, podle rázu doby. Řekni tedy věřící zdrželivý: Já sice nejsem lepší než Abraham, ale lepší jest láska v panictví než čistota v manželství, z nichž jednu měl Abraham skutkem, druhou v pohotovosti. Žil totiž v manželství čistém; mohl sice býti čistý bez manželství, ale tehdy nebylo třeba. Já však snáze neužívám manželství, kterého užíval Abraham, než bych užíval manželství tak, jak ho užíval Abraham. A proto jsem lepší než ti, kteří nemohou to, co já skrze zdrželivost ducha; nikoli však než ti, kteří pro odlišnost doby nevykonali to, co já. Neboť oni by byli lépe vykonali, co nyní konám, kdyby se bylo mělo tehdy vykonati.“

Toto řešení Augustinovo pak souhlasí s tím, co bylo svrchu řečeno o zachovávání chudoby. Měl totiž takovou dokonalost ctnosti v mysli, že jeho mysl nepozbyla dokonalého milování Boha ani pro bohatý majetek, ani pro užívání manželství. Kdyby však někdo chtěl dojiti dokonalosti při držení bohatství a užívání manželství, nemaje takové ctnosti mysli, dokazoval by opovážlivý blud podceňování rad Páně.

HLAVA 9.

O TOM, ČÍM JE ČLOVĚK PODPOROVÁN

V ZACHOVÁVÁNI ZDRŽELIVOSTI.

Protože tedy chůze po cestě zdrželivosti je tak obtížná, že podle slov Páně toho nechápe každý, nýbrž je to dar Boží; kdo chtějí jiti touto cestou, musí jednati tak, aby se vyhnuli tomu, co by mohlo překážeti postupování na této cestě.

Jeví se pak tři překážky zdrželivosti. Totiž jedna se strany těla, druhá se strany duše, třetí se strany zevnějších osob neb věcí. A to se strany vlastního těla, jak praví Apoštol Galatským 5, protože „tělo dychtí proti duchu“. A jmenují se tam díla toho těla, „smilnost, nečistota, nestydatost“ a taková ostatní. Tato pak dychtivost těla jest zákon, a Apoštol o něm praví Římanům: „Vidím jiný zákon ve svých údech, odporující zákonu mé mysli.“ Čím více se pak hoví tělu hojnými pokrmy a měkkým přepychem, tím více vzrůstá taková dychtivost. Pročež praví Jeroným: „Břich rozpálený vínem rychle vzkypí do chlípnosti. “A Přísloví 20: „Víno, chlipná věc.“ A Job 40 se praví o Behemoth, jímž je označen ďábel: „Ve stínu spí ve skrytém doupěti na místech blátivých“, což Řehoř v XXXIII. Morální vykládá slovy: „Místa blátivá jsou rozkošnické skutky.“ Na suché zemi noha ovšem neklouže, ale postavená do bláta sotva se drží. Tedy po blátivých místech konají cestu tohoto života, kteří v něm nemohou rovně stati při spravedlnosti.

Kdo tedy nastoupí cestu zdrželivosti, musí se ukázniti odnímáním potěšení, bděním a posty a takovými úkony. Příklad té věci nám ukazuje Apoštol, řka Korintským I. 9: „Každý, kdo zápolí v zápase, ode všeho se zdržuje“, a za krátko dodává: „Kárám tělo své a udržuji ve službě, abych snad sám nebyl zavržen, ač jiným káži.“ A slovem učil, co konal skutkem. Když totiž Římanům 13 předeslal: „Ne na ložích v nestydatostech“, praví: „nevěnujte péči tělu v touhách“. Správně pak praví, v touhách, to jest, po rozkoši, protože v přírodních potřebách jest tělu věnovati péči. Proto též praví Efesským 5: „Nikdo nikdy neměl svého těla v nenávisti,