Giovanni Papini

Život Krista

Název: Život Krista
Autor: Giovanni Papini

VOLVOX GLOBATOR 1993

Giovanni Papini: Storia di Christo

Přeložil: Jaroslav Skalický

Obsah

Autor čtenáři

Už pět set let se ti, kteří se nazývají “volnými mysliteli”, protože zběhli od vojska do káznic, zuřivě snaží, aby zabili Ježíše ještě jednou. Aby jej zabili v srdcích lidí.

Sotva se zdálo, že druhý smrtelný Kristův zápas dospěl skoro již k posledním výdechům, vystoupili hrobaři. Domýšliví buvoli, kteří pokládali knihovny za chlévy; letecké mozky, které se domnívaly, že se dotýkají výše nebes vystupujíce v balóně filosofie; profesoři, zesatyrštělí osudnou opilostí filologie a metafyziky, se ozbrojili – člověk tomu chce! – jako křižáci proti Kříži. Někteří potrhlí báchorkáři ukázali nad slunce jasněji, s obrazotvorností, která by zahanbila pověstnou
Radcliffeovou, že vypravování evangelií je legenda, z níž lze nanejvýše rekonstruovat přirozený život Ježíše, který byl jednou třetinou prorok, třetinou kouzelník a poslední třetinou buřič; a nevykonal zázraky kromě hypnotického vyléčení některého posedlého, a nezemřel na kříži, nýbrž probral se v chladu hrobu a objevil se zase tajemným způsobem, aby vzbudil domnění, že byl vzkříšen. Jiní dokázali, jako že dvakrát čtyři je osm, že Ježíš je mýtem vzniklým za časů Augustových a Tiberiových a že všecka evangelia nejsou nic než neobratné vyzdobení prorockých textů. Jiní představovali Ježíše jako dobrodružného eklektika, který se učil u Řeků, u buddhistů a u Essenů a promíchal ukradené myšlenky co nejlépe, aby mu uvěřili, že je izraelským mesiášem. Jiní z něho učinili bláznivého lidumila, předchůdce Rousseaua a božské demokracie; člověka znamenitého pro svou dobu, kterého by však dnešního dne svěřili péči lékaře duševních chorob. Jiní pak, aby věc skončili navždy, ujali se myšlenky mýtu a hloubání a srovnáváním došli k tomu, že se Kristus vůbec nikdy nikde na světě nenarodil.

Ale kdo by byl zabral místo velikého psance? Denně hlubší byl hrob, a přece se jim nepodařilo zahrabat ho docela.

A skupina lampářů a malířů pokojů ducha sestavuje tu všelijaká náboženství pro potřebu lidí beznáboženských. Za celé devatenácté století jich napekli, hned po dvou nebo po půl tuctu najednou. Náboženství pravdy, ducha, proletariátu, hrdiny, humanity, vlasti, impéria, rozumu, krásy, přírody, solidarity, starobylosti, síly, míru, bolesti, soucitu, náboženství “já”, náboženství budoucnosti a tak dále. Některá byla pouhým upravením přistřiženého a páteře zbaveného křesťanství, křesťanství bez Boha; většina byla politikou a filosofií, které se snažily změnit se v mystiku. Ale věřících bylo málo a chabá byla horlivost. Třebaže tyto chladné abstrakce byly někdy podpírány sociálními zájmy nebo literárními vášněmi, nevyplňovaly srdce, z nichž chtěli vyrvat Ježíše.

Pokoušeli se tedy slepit napodobeniny náboženství, v nichž by bylo lépe než v oněch obsaženo to, co lidé hledají v náboženství. Svobodní zednáři, spiritisté, theosofové, okultisté, scientisté se domnívali, že našli neklamnou náhradu křesťanství. Ale ty směsi plesnivých pověr a zpráchnivělé kabalistiky, pitvorné symboliky a nakyslého humanitářství, ty špatně udělané slátaniny z exportovaného buddhismu a zrazeného křesťanství uspokojily několik tisíc žen na odpočinku, dvounohých svinek, hustičů prázdnoty a utkvělých v ní.

Zatím se připravoval mezi německým presbyteriem a švýcarskou katedrou poslední antikrist. “Ježíš lidi umrtvil,”
pravil sestupuje z Alp do slunce; “hřích je krásný, násilí je krásné, krásné je vše, co životu přitakává.” A Zarathustra zahodil řecké texty z Lipska a díla Macchiavelliho do Středozemního moře s půvabem, jaký může mít Němec zplozený luterským pastorem a sestoupivší právě ze švýcarské katedry, jal se poskakovat před sochou Dionýsa. Ale třebaže uchu sladce zněly jeho zpěvy, nikdy neuměl vysvětlit, čím je ten zbožňovaný život, jemuž třeba obětovat tak živou stránku člověka, jakou je potřeba přemáhat v sobě zvíře, ani neuměl povědět, jak se pravý Kristus evangelií staví proti životu, on, jenž chce život učinit vyšším a šťastnějším. A ubohý syfilitický antikrist, na pokraji šílenství, podepsal svůj poslední list: Ukřižovaný.

A přesto, že se vyplýtvalo tolik času a důvtipu, není dosud Kristus vypuzen ze země.

Jeho památka je všude. Na stěnách kostelů a škol, na vrcholcích zvonic a hor, ve výklencích ulic, nad hlavami loží a na hrobech připomínají milióny křížů smrt Ukřižovaného.
Seškrabte fresky v kostelích, odneste obrazy z oltářů a z domů, život Kristův plní muzea a obrazárny. Hoďte do ohně mešní knihy, breviáře a modlitby, a najdete jeho jméno a jeho slova ve všech knihách literatury. Dokonce i rouhání je bezděčným připomínáním jeho přítomnosti.

Ať se činí cokoli, Kristus je koncem a počátkem, propastí božských tajemství uprostřed mezi dvěma zlomky lidských dějin.

Pohanství a křesťanství se již nemohou sloučit. Před Kristem a po Kristu. Náš věk, naše vzdělanost, náš život začínají narozením Krista. Můžeme vybádat a znát to, co bylo před ním, ale není to již naše, je znamenáno jinými značkami, je uzavřeno do jiných soustav, nebudí již naše city: může to být krásné, ale je to mrtvé. Caesar svého času způsobil více hluku než Kristus a Platón učil většímu množství vědomostí než Kristus. Dosud se o nich uvažuje, ale kdo se rozehřeje pro Caesara nebo proti němu? A kde jsou dnes Platónovi přívrženci a jeho odpůrci?

Kristus je však vždy u nás živ. Dosud jsou ti, kdo ho milují a kdo ho nenávidí. Je vášnivé zaujetí pro utrpení Kristovo a vášnivé zaujetí pro jeho zničení. A že tolik lidí zuří proti němu, značí, že není dosud mrtev. Zrovna ti, kteří se snaží odmítat jeho učení a jeho život, po celý svůj život připomínají jeho jméno.

Žijeme v křesťanské době. A není skončena. Abychom chápali svůj svět, svůj život, sami sebe, je třeba začít jím. Je třeba, aby každý věk psal znova své evangelium.

Také náš věk napsal svá evangelia a napsal jich více než kterýkoli jiný. A tak by se tu měl autor této knihy ospravedlnit, že ji napsal. Ale ospravedlnění, je-li ho třeba, se jasně objeví těm, kdo ji přečtou do poslední stránky.

Žádná doba nebyla tak odtržena od Krista a nepotřebovala Krista tak jako doba dnešní. Ale aby ho našla, nestačí staré knihy.

Žádný život Kristův, třebaže by ho napsal spisovatel geniálnější než všichni, kteří kdy byli, by nemohl být krásnější a dokonalejší než evangelia. Čistou prostotu prvních čtyř dějepisců nebude nikdy možno překonat žádnými divy slohu a poezie. A málo můžeme dodat k tomu, co pověděli.

Kdo ale dnes čte evangelisty? A kdo by je uměl opravdu číst, kdyby je i četl? Málo pomáhají glosy filologů, komentáře vykladačů, varianty a učenosti postilátorů: opravování písmenek, zábavy trpělivých mozků. Ale srdce chce něco jiného.

Každé pokolení má své starosti a své myšlenky, i své pošetilosti. Na pomoc zbloudilým je třeba znova přeložit staré evangelium. Aby byl Kristus živ v životě lidí, aby byl vždy přítomen, je třeba občas jej vzkřísit, nikoliv aby byl přemalován barvami doby, nýbrž aby novými slovy a se zřetelem na časové otázky byla podána jeho věčná pravda a jeho nezměnitelné životní děje.

Takových knižních obnovení, učených nebo literárních, je ve světě plno; ale autorovi této knihy se zdá, že mnohá jsou zapomenuta a jiná nevhodná. Zvláště v Itálii po posledních zkušenostech.

Aby se vypravovaly dějiny životů Kristových, na to by bylo potřeba jiné a také větší knihy, než je tato. Ale nejčtenější a nejznámější je možné zhruba rozdělit na dva veliké oddíly. Životy psané duchovními pro věřící a životy psané učenci pro potřebu laiků. Ani jedny, ani druhé nemohou uspokojit toho, kdo v životech hledá Život.

Životy Ježíšovy určené zbožným lidem vydechují skoro vesměs cosi ztuhlého a zažluklého, což hned od prvních stránek odpuzuje čtenáře zvyklého stravě jemnější a výživnější. Je v tom čmoud uhašeného knotu, zápach vyvětralého kadidla a zkaženého oleje, který zatahuje dech. Nedýchá se tam dobře. Když se jimi zabývá někdo nerozvážný, kdo má na paměti životopisy velkých mužů, velkolepě psané, a má nějaký pojem o umění psát a o poezii, cítí, že se mu dělá nanic, když čte dál tu mdlou prózu, strnulou, rozedranou, která je samá správka a záplata z rčení, bohužel, až příliš všedních, která byla živá kdysi před tisíci lety, nyní jsou však bezduchá, zeskelnatělá, zkalená jako kameny v nějaké sbírce nebo odstavce nějakého formuláře. Věc se zhoršuje, když se ti ochablí oři chtějí najednou rozehnat tryskem lyričnosti nebo klusem výmluvnosti. Ty jejich neobvyklé půvabnosti, ta jejich ozdobnost zavánějící puristickou Arkádií a vzory uhlazeného slohu pro venkovské akademie, ta jejich lživá vřelost, ohřívaná nasládlou důstojností, zastrašuje i nejpevnější a nejodvážnější lidi. A nevrhají-li se do propasti trnitých tajů scholastiky, upadají do strojeného krasořečnictví nedělního kázání. Jsou to knihy složené pro ty, kdo v Ježíše věří – totiž pro ty, kdo se v jistém smyslu obešli bez nich. Jsou mezi těmi knihami i znamenité, ale laici, lidé lhostejní, světští, umělci, lidé zvyklí velikosti antických spisovatelů a novotě moderních, nevyhledávají tyto knihy nebo je odkládají, sotva je vzali do rukou. A přece by bylo třeba získat právě tyto čtenáře, neboť jsou to ti, které Kristus ztratil a kteří dnes tvoří veřejné mínění a mají váhu ve světě.

Těm druhým, učencům, kteří píší pro lidi nestranné, daří se ještě méně přivést k Ježíšovi duše, které neumějí být křesťanské. Předně proto, že to skoro nikdy není účelem, jejž si vytkli, a oni sami jsou skoro vesměs z těch, kteří by sami měli být přivedeni ke Kristu pravému a živému; a pak proto, že jejich metoda, která chce být, jak říkají, historická, kritická, vědecká, je vede spíše k tomu, aby utkvěli na textech a vnějších faktech, aby je přesně stanovili nebo zamítli, než aby je vedla k významu a světlu, které by mohli, kdyby chtěli, v těch textech a faktech nalézt. Většina z nich směřuje k tomu, aby našli člověka v Bohu, normálnost v zázraku, legendu v tradicích a především pátrají po interpolacích, podvrženinách a apokryfech v křesťanské literatuře. Ti, kteří nezacházejí až k tomu, aby popírali, že Ježíš žil, odvrhují co nejvíce mohou ze svědectví, která nám o něm zbývají, a pro samé “jestliže”, “ale”, úvahy a zřetele, pochybnosti a hypotézy nedospívají k tomu, aby napsali bezpečné dějiny, ale naštěstí také ne k tomu, aby vyvrátili vypravování evangelia, neboť rozpory mezi nimi samými jsou tak veliké, že každá nová teorie má při nejmenším tu zásluhu, že uvádí vniveč všecky teorie vymyšlené před ní. Celkem tito dějepisci se vším svým aparátem kudrlinek a haraburdí, se všemi pomůckami textové kritiky, mytologie, paleografie, archeologie, semitské a helénistické filologie jenom rozdrobují a rozřeďují prostý život Kristův svým roztrháváním a klamnými výklady. Nejlogičtějším závěrem všeho toho žvanění a přetřásání je, že Ježíš nikdy na zemi nebyl, nebo, byl-li tu snad náhodou opravdu, že o tom nemůžeme říci nic určitého. Zbývá křesťanství, které nelze snadno popřít, ale vše, co mohou učinit tito nepřátelé Krista, je to, že pátrají na východě i na západě po “pramenech”, jak říkají, křesťanského myšlení s neskrývaným úmyslem, aby rozložili křesťanství v starší židovské, helénské a dokonce indické a čínské, jako by chtěli říci: Vidíte? Ten váš Ježíš byl konec konců nejen člověk, nýbrž ubohý člověk, takže opravdu nepověděl nic, co by lidstvo nebylo vědělo nazpaměť již před ním.

Mohli bychom se zeptat těch popíračů zázraků, jak si vykládají zázrak synkretismu starých povídaček, který kolem památky bezvýznamného plagiátora způsobil ohromné hnutí lidí, myšlenek a zřízení, tak silné a převratné, že změnilo tvář země na několik století. Ale nepoložíme tuto otázku ani mnoho jiných, aspoň nyní ne.

Zkrátka, přejdeme-li od obecného špatného vkusu zbožných kompilátorů, hledajíce poučení, k těm, kteří mají monopol na “historickou pravdu”, upadáme z pietistické nudy do neplodného zmatku. První neumějí přivést ke Kristu zbloudilé a druzí ho ztrácejí v spleti učených sporů. A ani ti ani oni nevybízejí ke čtení: píší totiž spatně. Rozlučuje-li je víra, špatné psaní je spojuje. A duchům vzdělaným, znajícím, třebas i jen zběžně, poezii evangelia, božské idyly i božské tragédie, je kazatelské přepínání zrovna tak odporné jako chlad univerzitních učenců. A tak opravdu jediný život Kristův, který ještě dnes po tolika letech a po tolika přeměnách vkusu, čte většina laiků, je život Kristův odpadlého kněze Renana, který je však každému pravému křesťanu odporný svým diletantismem, urážlivým i tam, kde chválí, a každému pravému dějepisci svými kompromisy a svou nedostatečnou kritičností. Ale Renanova kniha, třebaže se zdá dílem skeptického romanopisce oddaného filologii nebo semitisty stiženého touhou po literatuře, má zásluhu, že je “psána” – že vybízí ke čtení i ty, kdo nejsou ani věřící ani specialisté.

Působí-li kniha tak, že ji lidé rádi čtou, není to jediná ani největší cena, jakou může kniha mít, a kdo by se spokojil tím jediným a nekladl váhu na vše ostatní, ukázal by, že je spíše ješitný než plný lásky k věci. Přiznejme však, že je to nemalá zásluha pro knihu: to jest pro věc, která se předkládá právě proto, aby byla čtena. Zvláště nechce-li kniha být pouhou pomůckou ke studiu, nýbrž měla-li by způsobit to, čemu dříve říkali “vzrušení citů” nebo, abychom to vyslovili přímo, kdyby chtěla “předělat lidi”.

Spisovateli této knihy se zdálo – a mýlí-li se, bude mu velmi milé, přesvědčí-li ho někdo, kdo tomu rozumí lépe než on – že mezi těmi tisíci knih, které vypravují o Ježíšovi, chybí jedna, která by vyhověla tomu, kdo místo dogmatického dokazování nebo učeného pátrání hledá potravu vhodnou pro duši, pro potřeby denního života a pro potřeby všech.

Chce knihu živou, která by v očích živých lidí učinila Krista životnějším, věčně žijícím s láskyplnou živostí. Chce, aby kniha dala lidem dnešním pocítit jeho přítomnost, přítomnost věčnou. Aby ho zobrazila v celé jeho živoucí a přítomné velikosti – věčné a proto také nyní působící – těm, kteří jím opovrhli a odmítli jej, těm, kteří ho nemilují, poněvadž nikdy neviděli jeho pravou tvář. Aby projevila, co nadpřirozeného a symbolického je v jeho lidských začátcích, v jeho začátcích tak temných, prostých a lidových, a co milé lidskosti, lidové prostoty prosvítá i v jeho působnosti nebeského spasitele, v jeho konci umučeného a vzkříšeného božství. Aby nakonec ukázala, kolik z toho tragického eposu, při němž věru pomáhaly nebe i země, lze vyvodit naučení, učiněných pro nás, vhodných pro naši dobu, náš život, a to nejen z písmene řečí, nýbrž ze samého sledu událostí od betlémského chléva až k betánskému mraku.

Knihu psanou laikem pro laiky, kteří nejsou, nebo jsou jen na oko křesťany. Knihu bez strojeností a přepjatých nasládlostí kostelnického pietismu, a bez hrubé drsnosti literatury, která se nazývá “vědeckou” jen proto, že se bojí něco tvrdit. A konečně knihu psanou člověkem moderním, který má trochu úcty k umění a trochu je zná a dovede upoutat pozornost i lidí nepřátelských.

Že by byl takovou knihu napsal autor této knihy, to si neosobuje, třebaže se přiznává, že na ni často pomýšlel: ale aspoň se pokusil přiblížit se té myšlence, pokud jeho schopnosti stačí.

A prohlašuje hned s upřímnou skromností, že nekonal práci “vědeckého dějepisce”. Nekonal ji, poněvadž by ji nebyl mohl konat, ale nebyl by ji ani konat chtěl, kdyby byl měl všechno potřebné vědomí. Budiž připomenuto mezi jiným, že kniha byla téměř úplně napsána na venkově, a to na venkově vzdáleném a pustém, s velmi málo knihami, bez rad přátel a revizí znalců. Nebude tedy uváděna vrátnými Vysoké kritiky ani zkoumateli s čtyřnásobnými brýlemi mezi “autoritami v té věci”: na tom sejde málo, bude-li moci učinit trochu dobra některé duši – a třeba i jen jediné. Neboť chce být, jak bylo řečeno, opětným nalezením Krista – Krista balzamovaného vyprchanými vonnými mastmi nebo rozřezaného univerzitními noži –a nikoli novým pohřbením.

Spisovatel si položil za základ evangelia: rozumí se, jak synoptická tak i čtvrté.

Nekonečná pojednání a spory o autoritě čtyř vypravěčů, o datech, o interpolacích, o jejich vzájemné závislosti, o pravděpodobnostech a o jejich vzniku, nechaly ho, k tomu se přiznává, lhostejným. Nemáme žádné starší doklady, ale ani jiné současné, židovské nebo pohanské, které by nám dovolovaly je opravit nebo dokázat jejich lživost. Kdo se pokouší o tuto práci přebírání a zjišťování, může vyplýtvat mnoho učenosti, ale nezpůsobí, aby pravá znalost Krista postoupila o krok. Kristus je v evangeliích, v apoštolské tradici a v církvi. Všude jinde jsou temnoty a mlčení. Kdo přijímá čtyři evangelia, musí je přijmout všechna, úplně, slabiku od slabiky – nebo je odmítnout od prvního do posledního, a říci: nevíme nic. Chvíli v těch textech rozlišovat bezpečné od pravděpodobného, historické od legendárního, podstatné od přídavků, prvotné od dogmatického, je podnikání beznadějné. A končí se opravdu skoro vždy zoufalstvím čtenářů, kteří se v té motanici teorií, navzájem si odporujících a každým desetiletím více se rozptylujících, nakonec již nevyznávají a nechávají všeho. Nejslavnější novozákonní histologové se srovnávají v jedné jediné věci: že církev uměla z veliké záplavy prvotní literatury vybrat evangelia nejstarší, pokládaná od té doby za nejvěrnější. Nic jiného se nežádá.

Vedle evangelií měl spisovatel této knihy zřetel k těm “logiím” a “agrafům”, která měla více ráz evangelický, a také k některým apokryfickým textům, užitým “s rozmyslem”. A konečně k devíti, desíti moderním knihám, z těch, které měl po ruce.

Zdá se mu, pokud mohl poznat, že se někdy odchýlil od obecných názorů a že představil Krista, který nemá vždy úhledné rysy obyčejných svatých obrazů, ale nemohl by to tvrdit s jistotou a také netrvá na nějaké té novotě, která snad je v jeho knize, psané s nadějí, že bude spíše dobrá, než že bude krásná. Tím více, že se mu asi zato přihodilo, že opakoval věci vyslovené jinými, což mu jeho nevědomost zabránila poznat. V těchto věcech podstata, která je pravdou, je neměnná a nemůže v ní být nic nového než to, že je podána v účinnější podobě, aby byla snadněji pochopitelná.

Jako chtěl uniknout zavilostem vysoké, učené kritiky, tak se také nechtěl příliš zdržovat teologickými záhadami.
Přistoupil k Ježíšovi s prostotou touhy a lásky, jako přistupovali k Ježíšovi, když mluvil, kafarnaumští rybáři, kteří na své štěstí byli ještě nevědomější než on.

Ale přidržuje se věrně slov Zjevení a dogmat katolické církve, snažil se někdy podat ta dogmata a ta slova jinak, než je obvyklé, prudkým, násilným slovem s odpory a zkratkami, oživeným drsnými a trpkými výrazy, aby viděl, mohou-li se dnešní duše, zvyklé na koření bludu, vzbudit ranami pravdy.

Pro toho, kdo by nebyl vždy spokojen, si dovoluje autor užít slov sv. Pavla: “Těm, kteří byli bez zákona, stal jsem se, jako bych byl bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona. Slabým stal jsem se slabý, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych vůbec některé přivedl ke spáse. Všecko pak činím pro evangelium

Spisovatel měl před očima nejen židovský svět, nýbrž i svět pohanský, doufaje, že ukáže novost a velikost Kristovu proti všem, kdo byli před ním. Nepřidržel se vždy časového pořadí a sledu událostí, poněvadž se pro jeho zvláštní účel – který, jak řekl, není vlastně historický – hodí lépe sebrat jisté skupiny myšlenek a faktů, aby se silněji objasnily, místo aby se nechaly roztroušené tu a tam v postupu vypravování.

Aby knize nedodával pedantického vzezření, upustil od všeho uvádění citátů a vzdal se všech poznámek. Nechce se zdát tím, čím není, totiž znalcem bibliografie, a nechce, aby třeba jen zdaleka páchl olej učených lamp. Ti, kdo se vyznají v těch věcech, si všimnou neuvedených autorit a řešení, která si vybral při jistých problémech konkordance; ostatním, kteří chtějí jen vědět, jak se Kristus jevil jednomu z nich, by byly textový aparát a rozklady pod čarou nudné. Jediné slovo tu řekne o hříšnici, která pláče u Ježíšových nohou:
třebaže většina vidí v evangeliích dva různé výjevy a dvě různé ženy, dovolil si spisovatel z důvodů uměleckých spojit je v jednu jedinou, a v té věci prosí o prominutí, kterého se mu, jak doufá, dostane, neboť nejde o věc dogmatickou.

Třeba také upozornit, že nemohl rozvinout svým způsobem epizody, v nichž vystupuje Panna Matka, aby neprodlužoval knihu beztoho již dlouhou, a zvláště pro nesnadnost ukázat mimochodem veliké bohatství zbožné krásy, která je v postavě Mariině. Bylo by na to třeba jiné knihy, a spisovatel je v pokušení, aby se odvážil, popřeje-li mu Bůh života a zraku,
“říci o ní, co nikdy nebylo řečeno o ženě”.

Všimnou si, aspoň ti, kteří dobře znají evangelia, že jiné věci, menší důležitosti, jsou vynechány a některé zase nezvykle rozvedeny. Neboť ty se zdály spisovateli vhodnější pro jeho účel – kterým, abychom to řekli výrazem zastaralým a krasosnílkům jaksi odporným, je “edifikace”.

Tato kniha chce být – vím, že to způsobí smích – knihou, která by budovala a povznášela. Ne však ve smyslu mechanického pobožnůstkářství, nýbrž v lidském a mužném smyslu obnovení duší.

Budovat dům je činnost veliká a svatá: poskytovat útočiště před zimou a nocí, vystupovat do výše. Ale povznášet duši, budovat kameny pravdy! Mluví-li se o “budování”, vidíte jen abstraktní sloveso, zvykem otřelé. Budovat značí v obyčejném smyslu stavět. Kdo z vás kdy pomyslil na všechno, co je třeba k stavbě, aby se stavělo dobře, aby se udělal pravý dům, dům, který by vydržel, který by stál pevně na zemi, řádně sestrojen a kryt, s hlavními zdmi kolmými a se střechou, která nepropouští vodu. A na vše, co je potřeba k stavbě: na přitesané kameny, dobře vypálené cihly, nenahnilé trámy, vápno z dobré vápenky, jemný písek bez hlíny, cement, který by nebyl starý a zvětralý. A položit každou věc na pravé místo, obezřele a trpělivě, kameny řádně spojit mezi sebou, nedávat do malty ani příliš mnoho vody ani příliš mnoho písku, udržovat zdi vlhké, umět vyplňovat mezery a uhladit, jak náleží, omítku. A den ode dne vystupuje dům k nebi, dům člověka, dům, kam přivede svou manželku, kde se narodí jeho dítě, kde bude moci pohostit své přátele.

Ale většina lidí se domnívá, že k napsání knihy stačí mít myšlenku a nabrat pak potřebné množství slov a sestavit je tak, aby to pěkně vypadalo. Není tomu tak. Cihly v cihelně, kameny v lomu nejsou domem. Vybudovat dům, vybudovat knihu, vybudovat duši jsou práce, které vyžadují celého člověka a veškerou jeho odpovědnost. Tato kniha by chtěla povznášet křesťanské duše, neboť to se zdá spisovateli v této době a v této zemi potřebou, která nepřipouští odklad. Podaří-li se to nebo ne, nemůže dnes povědět ten, kdo ji psal.

Ale pozná se, doufá, že to je kniha, skutečná kniha, a nikoli vzorník, hromada útržků. Kniha, která je snad prostřední a pochybná, ale je stavěna: dílo budované, vedle toho, že chce budovat a povznášet. Kniha, která má svůj plán a svou architekturu, pravý dům s předsíní a architrávy, se svými rozdělenými místnostmi a klenbami –a také s některým výhledem na nebesa a nivy.

Spisovatel této knihy je, nebo aspoň by chtěl být umělcem a nebyl by mohl zapomenout na tuto svou vlastnost právě při této příležitosti. Ale prohlašuje, že nechtěl složit dílo, jak se dříve říkalo,
“krásné literatury”, nebo jak se říká nyní “čisté poezie”, poněvadž mu šlo, aspoň tentokrát, více o pravdu než o krásu. Jestliže však tyto jeho schopnosti umělce vřele oddaného svému umění, třebaže jsou nedostatečné, získají jen jedinou novou duši, bude se více než dříve těšit z darů, kterých se mu dostalo. Jeho sklon k poezii mu snad pomohl učinit “aktuálnějším”
a do jisté míry svěžejším půvab starobylých věcí, které se zdají zkamenělé v hieratičnosti svatých obrazů.

Pro člověka, který má obrazotvornost, je vše nové a přítomné. Každá veliká hvězda, která se v noci třpytí, může být hvězdou ukazující, kde je narozen Boží syn; každý chlév má jesle, které se mohou stát kolébkou, když se naplní suchým senem a hladkou trávou; každá holá hora, rozpálená světlem ze zlatých jiter nad údolím dosud šerým, může být Sinajem nebo Táborem; v ohních na strništích nebo v milířích, které večer září na návrších, můžeš vidět plamen, jejž Bůh rozžíhá, aby tě vedl pouští;
a sloup dýmu vycházející z komína chuďasa, ukazuje zdaleka cestu vracejícímu se dělníku. Oslík, který nese na sedle pastýřku, která přichází dojit, je týž, na kterém jel prorok k izraelským stanům, nebo oslík, který sestupoval k Jeruzalému na svátek velikonoční. Holubice, která vrká na okraji taškové střechy, je táž, která ohlásila patriarchovi konec útrap trestu nebo která se snesla nad vodu Jordánu. Vše je pro básníka stejné a všudypřítomné, a všecky děje jsou ději posvátnými.

Autor prosí tedy své přísné vrstevníky za prominutí, popustil-li častěji, než se sluší, uzdu tomu, čemu se dnes téměř s ošklivostí říká výmluvnost – rodné sestře rétoriky a cizoložné matce emfase a jiných vodnatelností určitého vyjadřování myšlenek. Ale připustí se snad, že nebylo možné psát vypravování o Kristově životě týmž hladkým a klidným slohem, který se dobře hodí pro vypravování o Donu Abbondiovi. Sám Manzoni, opěvuje vánoce a vzkříšení, nesáhl po způsobech florentské mluvy, nýbrž po vznešenějších obrazech Starého a Nového zákona.

Ví velmi dobře, že se výmluvnost moderním lidem nelíbí zrovna tak, jako živě červená látka městským dámám a kostelní varhany tanečníkům menuetů, ale nepodařilo se mu pokaždé se bez ní obejít. Není-li výmluvnost přednášením vypůjčených frází, je výlevem víry, a ve věku, který nevěří, není místo pro výmluvnost. Život Ježíšův je však takovým dramatem a takovou básní, že by vždy vyžadoval místo slov příliš otřelých, která máme po ruce, těch “výrazů prudkých a vášnivých”, o nichž mluví Passavanti. Bossuet, který rozuměl trochu výmluvnosti, napsal jednou toto: “Pl a Dieu, que nous puissions détacher de notre parole tout ce qui flatte l’oreille, tout ce qui delecte l’esprit, tout ce qui surprend l’imagination, pour ne laisser que la varité toute simple, la seule force et l’efficace toute pure du Saint Esprit, nulle pensée que pour convertir!” Velmi správné, ale dokázat to!

Spisovatel této knihy by byl chtěl mít v některých chvílích vášnivou a uchvacující výmluvnost, až by zachvěla každým srdcem, skvělou obrazotvornost, aby nenadálým kouzlem přenášela duše do světa světla, zlata a ohně. Jindy zase skoro litoval, že je příliš umělcem, příliš literátem, příliš brusičem a mozaikářem a že neumí nechat věci v jejich mohutné nahotě. Naučíme se psát knihu tak jak by se slušelo, teprve, když už je dopsána. Dospějeme-li k poslednímu slovu, bylo by třeba začít znova se zkušeností, nabytou při namáhavé práci a napsat knihu znova. Ale kdo má, neříkám sílu, nýbrž úmysl to tak zničit?

Má-li tato kniha na některé stránce ráz kázání, nebude to veliká vada. Za našich časů, kdy na kázání do kostelů, kde se často prostředně vykládají věci prostřední, kde se však ještě častěji opakují pravdy, na něž by se nemělo zapomínat, chodí většinou jen ženy a nějaký stařec, je třeba pomyslit také na ostatní. Na moudré, na “intelektualisty”, na rafinované, na ty, kteří nikdy nevstupují do kostela, ale někdy jdou ke knihkupci. Ti by si za nic na světě neposlechli kázání nějakého mnicha, ale uráčí se a přečtou si je, je-li vytištěno v knize. A tato kniha, budiž řečeno ještě jednou, je složena zvláště pro ty, kdo jsou mimo Kristův dům: Ostatní, kteří zůstali v něm, spojeni s dědici apoštolů, moje slova nepotřebují.

Také prosí spisovatel za prominutí, že napsal o jedné věci dílo, které má mnoho, až příliš mnoho stránek. Dnes, kdy většina knih – i jeho knih – jsou pouhé svazečky, nebo snůšky stránek, sebraných z deníků, sbírky krátkodechých novelek nebo poznámek ze zápisníku a nepřesahují obyčejně dvě stě nebo tři sta stran, se bude zdát domýšlivostí, a to nehoráznou, že jsem jich napsal o jedné věci více než šest set. Kniha se ovšem bude zdát dlouhá moderním čtenářům, zvyklejším více na lehké suchárky než na domácí kilové chleby, ale knihy, jako dni, jsou dlouhé nebo krátké podle toho, jak se vyplní. A autor se nevyléčil z pýchy do té míry, aby se domníval, že nikdo knihu pro její délku nebude číst, a namlouvá si dokonce, že je možné číst ji s menší nudou, než jiné svazky, mnohem kratší. Tak nesnadné je ubránit se domýšlivosti i pro ty, kteří by z ní chtěli vyléčit jiné!

Spisovatel této knihy napsal před lety jinou, aby vypravoval melancholický život člověka, který se chtěl jednu chvíli stát Bohem. Nyní, kdy dospěl věkem a vědomím, se pokusil napsat život Boha, který se stal člověkem.

Týž spisovatel v době, kdy nechával svou ztřeštěnou a těkavou mysl bloudit po všech cestách absurdnosti, domnívaje se, že z každé negace něčeho transcendentního vyplývá potřeba zbavit se nějaké bigotnosti, i světské, aby dospěl k ateismu úplnému a dokonalému –a byl logický jako Dantův “černý cherubín”, neboť jediná volba, kterou člověk má, je mezi Bohem a nicotou, a ustupujeme-li od Boha, není vážného důvodu, proč bychom se poddávali modlám kmene a všem ostatním fetišům rozumu a vášně – v té době horečky a pýchy pisatel urážel Krista jako před ním učinilo málo jiných. A přece sotva po šesti letech – ale po šesti letech, která byla lety velikých strastí a pustošení mimo něj i v jeho nitru – po dlouhých měsících vzrušeného přemýšlení přerušil jinou práci, a jakoby povzbuzen a poháněn silou mocnější než on, začal psát tuto knihu o Kristu, která se mu nyní zdá nedostatečným pokáním za onu vinu. Ježíšovi se stalo často, že ho tím vytrvaleji milovali právě ti, kteří ho dříve nenáviděli. Nenávist není někdy ničím jiným než nedokonalou a neuvědomělou láskou: a vždy je lepší průpravou k lásce než lhostejnost.

Jak spisovatel dospěl k tomu, že sám našel Krista, ubíraje se po mnohých cestách, které nakonec vesměs vedly na úpatí Hory evangelia, by byl výklad trochu dlouhý a také nesnadný. Ale jeho příklad – totiž příklad člověka, který již od dětství měl vždy odpor ke všem uznaným vírám, ke všem církvím, ke všem způsobům duševního poddanství, a pak prošel zklamáním tak hlubokým, jak mocné bylo jeho nadšení, mnohými zkušenostmi, nejrozmanitějšími a nejnovějšími, které mohl nalézt – příklad toho člověka, který v sobě vyčerpal ctižádostivé snahy nestálé a nepokojné doby, jakých bylo málo, příklad člověka, který se po takovém potulování, posmívání a blouznění vrací ke Kristu, nemá, možná, význam jen soukromý a osobní.

Nevrátil se k němu z únavy, neboť mu naopak nastává obtížnější život a namáhavější povinnost; nikoli ze stařeckých obav, neboť se dosud může nazývat mladým; nikoli z touhy po podivu světa, neboť v poměrech nynějších let by pro něj bylo výhodnější být pochlebníkem než soudcem. Ale ten člověk, který se vrátil ke Kristu, viděl, že Kristus je zrazován, a co je horší než každá urážka, že se na něj zapomíná. A nutilo jej, aby ho připomněl a bránil.

Neboť ho neopustili a neublížili mu jen jeho nepřátelé. Nýbrž sami ti, kteří byli za jeho života jeho učedníky a pochopili ho jen zpola a nakonec ho opustili, a mnozí z těch, kteří se narodili v jeho církvi a činí opak toho, co nařídil, a kteří mají větší potěšení z jeho malovaných obrazů než z jeho živého příkladu, a když si odřeli pysky a kolena nějakou hmotou zbožností, domnívají se, že se mu podobají a že učinili, co žádal, co žádá zoufale a skoro vždy marně se svými svatými už tisíc a devět set let.

Kristův život, psaný dnes, je odpovědí, nezbytnou replikou, nezbytným závěrem: závažím, které se klade na prázdnou misku vah, aby z věčné války mezi nenávistí a láskou vyšla aspoň rovnováha spravedlnosti. A řeknou-li tomu, kdo jej psal, že je zpátečníkem, nedotknou se ho. Zpátečníkem se často zdá ten, kdo se narodil příliš brzo. Slunce, které zapadá, je totéž, které zlatí jitro vzdáleného kraje. Křesťanství není stará veteš, kterou by si úžasné a nezdokonalitelné moderní vědomí osvojilo v tom, co v ní bylo dobrého, nýbrž velmi mnohým je tak nové, že dosud ani nenastalo. Svět dnes hledá více mír než svobodu, a není bezpečnějšího míru než pod jhem Kristovým.

Říkají, že Kristus je prorokem slabých, a zatím přišel, aby dodal sílu ochablým a aby opovržené povýšil nad krále. Říkají, že jeho náboženství je náboženstvím nemocných a umírajících, a přece léčí choré a probouzí spící. Říkají, že je proti životu, a přemáhá smrt. Že je Bohem smutku, zatímco vybízí své věrné, aby se veselili, a slibuje svým přátelům věčný kvas radosti. Říkají, že uvedl do světa smutek a umrtvování, a zatím, když byl živ, jedl a pil a nechával si vonnými mastmi mazat nohy a vlasy a neměl rád pokrytecké posty a domýšlivé skutky kajících. Mnozí ho opustili, poněvadž ho nikdy nepoznali. Právě těm by chtěla prospět tato kniha.

Ta kniha je napsána, budiž prominuta ta poznámka,
Florenťanem, tedy příslušníkem národa, který jediný ze všech zvolil Krista vlastním králem. První měl myšlenku Girolamo Savonarola r. 1495, a nemohl ji uskutečnit. Ujali se jí znovu v tísni hrozícího obležení r. 1527 a byla přijata velikou většinou. Nad hlavní branou staré radnice, která se otvírá mezi Davidem Buonarottiho a Herkulem Bandinelliho, byla do zdi zasazena mramorová deska s těmi slovy:


JESUS CHRISTUS REX FLORENTINI POPULI P. DECRETO ELECTUS.


Ten nápis, třebaže jej Cosimo pozměnil, je tam dosud; toto usnesení nebylo nikdy formálně odvoláno ani popřeno, a spisovatel tohoto díla je hrdý, že se může prohlásit ještě dnes, po čtyřech stech letech úchvatů, poddaným a vojínem Krále Ježíše.

Chlév

Ježíš se narodil v chlévě.

V chlévě, v skutečném chlévě; není to veselý, vzdušný portikus, jaký zbudovali Synu Davidovu křesťanští malíři, jako by se styděli, že jejich Bůh odpočíval v bídě a špíně. Také to nejsou sádrové jesle, jak si je vymyslila cukrářská obrazotvornost figurkářů v moderních dobách; čisťounký a hezounký chlévek půvabných barev s pěkným a úpravným žlabem, oslík u vytržení, zkoušený vůl, andělé na střeše s vlající girlandou, loutky králů v pláštích a pastýřů v kápích, klečící po obou stranách přístřešku. To může být snem noviců, přepychem farářů, hračkou dětí, “předpověděným útočištěm” Alessandra Manzoniho, ale není to chlév, v němž se narodil Ježíš.

Chlév, skutečný chlév je domem zvířat, vězením zvířat, která pracují pro člověka. Dávný, ubohý chlév dávných krajů, krajů chudých, kraje Ježíšova, není sloupovou síní s pilastry a hlavicemi, ani stájí dnešních boháčů, upravenou podle vědeckých zásad, nebo úhlednými štědrovečerními jeslemi. Chlév, toť pouhé čtyři hrubé zdi, špinavá dlažba, střecha z trámů a desek. Skutečný chlév je temný, znečištěný, páchnoucí: čistého v něm není nic než žlab, kam hospodář sype seno a zrní.

Jarní luka, svěží za jasných jiter, větrem rozvlněná, zalitá sluncem, vlhká, vonná, byla posečena: pokoseny byly srpem zelené traviny, vysoké, jemné listy; podťaty byly zároveň krásné, rozvité květy: bílé, červené, žluté, modré. Vše uvadlo, uschlo, nabylo bledé, stejnoměrné barvy sena. Volci odvezli domů mrtvé ostatky května a června.

Nyní ty traviny a ty květy, ty traviny usušené, ty květy, které stále voní, jsou tu v žlabu, aby ukojily hlad otroků člověka. Zvířata je zvolna nabírají velikými, černými pysky, a později se květnatá louka vrací na denní světlo, na slámu, která je jim ložem, proměněná ve vlhký hnůj.

Takový je opravdu chlév, kde se Ježíš narodil. Nejnečistější místo na světě bylo prvním obydlím jediného čistého mezi těmi, kteří se zrodili z ženy. Syn člověka, jemuž bylo souzeno, aby byl rozdrásán zvířaty, která se nazývají lidmi, měl za první kolébku žlab, kde dobytek přežvykuje kouzelné kvítí vesny.

Ne náhodou se Ježíš narodil v chlévě. Není snad svět nesmírným chlévem, v němž lidé hltají a kálejí? Neproměňují snad věci nejkrásnější, nejčistší, nejvznešenější pekelnou alchymií ve výkaly? Pak se natahují na kupách hnoje a nazývají to “užívání života”.

Na zemi, v tom prozatímním svinčíku, kde všecky okrasy a voňavky nezakryjí hnůj, se jedné noci objevil Ježíš, narozený z neposkvrněné panny, neozbrojen ničím jiným než nevinností.

První, kdo se klaněl Ježíšovi, byla zvířata, nikoli lidé.

Mezi lidmi hledal prosté, mezi prostými děti – jsouce prostší než děti, pokornější, přijala jej domácí zvířata. Osel a vůl, třebaže ponížení, otroci bytostí slabších a krutějších než oni, viděli před sebou klekat zástupy. Národ Ježíšův, národ svatý, jejž Jahve vysvobodil z egyptské poroby, národ, jejž Pastýř zanechal opuštěný v poušti odcházeje na horu, aby rozmlouval s Hospodinem, donutil Árona, aby mu udělal Zlaté tele, jemuž by se klaněl.

Osel byl v Řecku zasvěcen Areovi, Dionýsovi a Apollónovi Hyperborejskému. Balaamova oslice zachránila svými slovy proroka, jsouc moudřejší než mudrc; perský král Ochos postavil osla v chrámě Fta a kázal, aby se mu klaněli.

Několik let před narozením Krista potkal jeho budoucí vládce, Oktavián, ubíraje se v předvečer bitvy u Aktia k svému loďstvu, oslaře s jeho soumarem. Zvíře se jmenovalo Nikon,
Vítězný, a po bitvě dal císař postavit bronzového osla v chrámě na památku vítězství.

Králové a národy se klaněli do té doby volům a oslům. Byli to králové pozemští, národy, které milovaly hmotu. Ale Ježíš se nenarodil, aby vládl na zemi, ani aby miloval hmotu. Jím se skončí uctívání zvířete, slabost Áronova, pověrčivost Augustova. Jeruzalémská zvířata ho zabijí, ale betlémská ho zatím zahřívají svým dechem. Až Ježíš přijde na poslední velikonoce do města smrti, pojede na oslátku. Ale je větším prorokem než Balaam, přišel spasit všecky lidi a ne jen Židy, a neuhne ze své cesty, třebaže všichni jeruzalémští mezci budou křičet proti němu.

Pastýři

Po zvířatech strážci zvířat. I kdyby anděl nebyl zvěstoval veliké narození, byli by přiběhli k stáji, aby spatřili syna cizinky.

Pastýři žijí skoro vždy o samotě a stranou. Nevědí nic o vzdáleném světě a o slavnostech země. Cokoliv se přihodí v jejich sousedství, i kdyby to bylo nepatrné, je vzruší. Hlídali stáda za dlouhé noci slunovratu, když byli vytrženi září a andělovými slovy.

A sotva spatřili v šeru stáje mladou, krásnou ženu, která tiše hleděla na synáčka, a viděli dítko s očima právě otevřenýma, to tílko růžové a něžné, ta ústa, která dosud nejedla, bylo jejich srdce dojato. Narození, narození člověka, duše, která se před chvilkou vtělila a přichází trpět s ostatními dušemi, je vždy zázrakem tak bolestným, že vzbuzuje soucit i v prostých lidech, kteří ho nechápou. A tento nově narozený nebyl těm, kterým byl zvěstován, neznámý, dítě jako všecky ostatní, nýbrž ten, kterého jejich sklíčený národ očekával tisíce let.

Pastýři podali to málo, co měli, to málo, které je přece mnoho, je-li dáno s láskou; přinesli bílé dary pastýřství: mléko, sýr, vlnu, beránka. Také dnes v našich horách, kde vymírají poslední zbytky pohostinství a bratrství, přibíhají sestry, manželky, dcery pastýřů, jakmile žena porodila. A žádná nepřichází s prázdnýma rukama: některá nese čtyři vejce ještě teplá z hnízda, jiná džbán čerstvého mléka právě nadojeného, ta zase celý kus sýra, který sotva ztuhl na povrchu, ta slepici na polévku pro rodičku. Nová bytost se objevila na světě a rozplakala se: sousedé přinášejí matce své dary, aby ji potěšili.

Dávní pastýři byli chudí a neopovrhovali chudými, byli prostí jako děti a těšili se pohledem na děti. Vyšli z národa zplozeného pastýřem z Ur, zachráněného pastýřem madiánským. Pastýři byli jejich první králové: Saula David – pastýři stád dříve než pastýři kmene.
Ale betlémští pastýři, “tvrdému světu neznámí”, nebyli pyšní. Chudý se narodil mezi nimi, hleděli na něj s láskou a podávali mu s láskou svá chudá bohatství. Viděli, že to dítě, zrozené z chudých v chudobě, zrozené prosté v prostotě, zrozené z rodičů z lidu a mezi lidem, bude spasitelem ponížených – těch lidí “dobré vůle”, kterým anděl zvěstoval pokoj.

Také neznámý král, bludný Odysseus, nebyl nikým přijat s takovou radostí jako pastýřem Eumaiem v jeho stáji. Ale Odysseus se přicházel do Ithaky pomstít, vracel se domů, aby zabil nepřátele. Ježíš se naopak narodil, aby pomstu zavrhl a kázal odpouštět nepřátelům. A láska pastýřů betlémských zatlačila v zapomenutí soucit a pohostinství ithackého pastýře vepřů.

Tři mudrci

Po několika dnech přišli tři mudrci z Chaldey a poklekli před Ježíšem.

Přicházeli snad z Ekbatan, snad od břehů Kaspického moře. Jedouce na svých velbloudech, s plnými vaky zavěšenými u sedel, přebrodili se Tigridem a Eufratem, prošli velikou pouští kočovníků, cestovali podél Mrtvého moře. Nová hvězda – podobná kometě, která se občas objevuje na nebi, aby zvěstovala narození nějakého proroka nebo smrt cézara – je vedla až do Judey. Přišli se klanět králi a našli kojence v chatrných plenkách, skrytého ve stáji.

Asi tisíc let před nimi připutovala do Judey královna z východu a také ona přinesla své dary: zlato, voňavky a drahé kameny. Ale našla velikého krále na trůně, největšího krále, který kdy panoval v Jeruzalémě, a od něho se naučila to, co ji nemohl naučit nikdo.

Ale mudrci, kteří se pokládali za moudřejší než králové, našli dítě narozené před několika dny, dítě, které se dosud neumělo ptát ani odpovídat, dítě, které, až dospěje, opovrhne hmotnými poklady a vědou hmoty.

Mágové nebyli králi, ale ovládali v Medii a Persii krále. Králové vládli národům, ale mudrci vedli krále. Jsouce obětníky, vykladači snů, proroky a úředníky, mohli se jediní stýkat s dobrým bohem Ahuramazdou; jen oni znali budoucnost a osud. Zabíjeli vlastníma rukama škodlivá zvířata, zlověstné ptáky. Očisťovali duše i pole: žádná oběť nebyla bohem přijata, nebyla-li podána jejich rukama, žádný král by nebyl začal válku, aniž by je nevyslechl. Znali tajemství země a nebes; byli první mezi vším svým lidem jménem vědy a náboženství. Uprostřed národa, který žil hmotně, představovali stranu ducha.

Bylo tedy správné, aby se přišli poklonit Ježíšovi. Po zvířatech, která jsou přírodou, po pastýřích, kteří jsou lidem, tato třetí moc – vědomí – kleká před betlémskými jeslemi. Stará kněžská kasta východu skládá hold novému Pánu, který vyšle své zvěstovatele na západ; mudrci klekají před tím, jenž podřídí vědu slov a čísel nové vědě lásky.

Mudrci v Betlémě znamenají staré teologie, které uznávají konečné zjevení, vědu, která se ponižuje před nevinností, bohatství, které se vrhá k nohám chudoby.

Podávají Ježíšovi zlato, po kterém Ježíš bude šlapat, nepodávají ho, aby ho chudá Marie mohla používat na cestu, ale aby předem uposlechli rad evangelia: prodej, co máš, a dej chudým. Nepřinášejí kadidlo, aby přemohli zápach chléva, nýbrž proto, že se jejich posvátné obřady končí, a nebudou už potřebovat dým a vůně pro své oltáře. Podávají myrhu, která se užívá k balzamování mrtvých, neboť vědí, že to dítě zemře v mladém věku, a matka, která se nyní usmívá, bude potřebovat vonné masti k balzamování mrtvoly.

Klečíce ve svých nádherných královských a kněžských pláštích na rozestlané slámě, oni, mocní, učení, znající věci budoucí, podávají také sebe jako záruku poslušnosti světa.

Ježíšovi se nyní dostalo všech investitur, k nimž měl právo. Sotva odešli mudrci, začíná pronásledování těch, kteří ho budou nenávidět až do smrti.

Oktavián

Když se Kristus objevil mezi lidmi, vládli na zemi zločinci, které všichni poslouchali. Narodil se jako poddaný dvou pánů – jednoho, silnějšího a vzdáleného, v Římě a druhého, hanebnějšího a blízkého, v Judei. Jeden dobrodružný ničema, kterému přálo štěstí, uchvátil za cenu krvavých řeží císařství; druhý dobrodruh ničema, kterému štěstí přálo, uchvátil za cenu krvavých řeží království Davidovo a Šalamounovo.

Oba se povýšili zločinnými a nezákonnými cestami; občanskými válkami, zradami, krutostí a krveproléváním: byli zrozeni, aby si porozuměli; byli opravdu přátelé a spolčenci, pokud dopouštěl poměr poddanosti zločinného podřízeného k zločinnému představenému.

Syn lichváře z Velletri,
Oktavián, se ukázal zbabělý ve válce, mstivý ve vítězství, zrádný v přátelství, krutý v odplácení. Odsouzenci, který ho prosil, aby aspoň byl pohřben, odpověděl: To je věc supů. Na obyvatele Perusie, kteří byli vražděni a prosili o milost, volal: moriendum esse! Prétorovi Q. Galliovi chtěl pro pouhé podezření sám vyloupat oči, než ho dá stít. Když se zmocnil císařství, když nepřátelé byli potřeni a rozptýleni, když nabyl všech úřadů a moci, vzal na sebe škrabošku laskavosti. Vypravovalo se, že v mládí dvakrát prodal své panictví: poprvé Ceasarovi, podruhé v Hispánii Hirtiovi za třicet tisíc sesterciů. Nyní se bavil mnohonásobnými rozvody, novými sňatky s manželkami, které bral svým přátelům, cizoložstvími téměř veřejnými a deklamováním komedie obnovitele cudnosti.

Tento bídný a chorobný člověk byl vládcem západu, když se narodil Ježíš, a nedověděl se nikdy, že se narodil ten, který nakonec zničí to, co on založil. Jemu stačila pohodlná filozofie malého, tlustého plagiátora Horáce: těšme se z dneška, z vína a lásky; smrt nás bez naděje očekává; neztrácejme ani den. Marně
Kelt Vergilius, venkovan, přítel stínů, mírných volků, zlatých včel, ten, jenž sestoupil s Eneášem, aby spatřil muka odsouzenců v podsvětí, a ulehčoval své neklidné trudnomyslnosti hudbou slova, nadarmo Vergilius, láskyplný, zbožný Vergilius zvěstoval věk nový, nový řád, nové pokolení, království nebeské, světštější a méně skvělé než království, které zvěstuje Ježíš, ale mnohem ušlechtilejší a čistější než království pekel, které se připravovalo. Marně, neboť Augustus viděl v těch slovech pastýřskou fantazii a domníval se snad, že on, zkažený vládce zkažených, je zvěstovaným spasitelem, obnovitelem království Saturnova.

Ale tušení o narození Ježíše, pravého krále, který přišel, aby svrhl krále zla, měl snad před svou smrtí veliký východní chráněnec Augustův, jeho vazal v Judei,
Herodes Veliký.

Herodes Veliký

Herodes byl obluda; z nejúskočnějších oblud vyšlých z vyprahlých pouští východu, který jich přece zplodil mnoho, hrozných na pohled.

Nebyl Žid, nebyl Řek, nebyl Říman. Byl Idumejec: barbar, který se plazil před Římem a opičil se po Řecích, aby si lépe zajistil vládu nad Židy. Jsa synem zrádce, uchvátil vládu svým pánům, posledním nešťastným Hasmoneovcům. Aby své zradě dodal zdání práva, vzal si za manželku jejich neteř,
Mariammu, kterou potom, nespravedlivě ji podezřívaje, zabil. Nebyl to jeho první zločin. Dal předtím zrádně zardousit svého svata Aristobula; odsoudil k smrti druhého svata Josefa a Hyrkama Druhého, posledního vládce přemožené dynastie. Nespokojiv se, že zabil Mariammu, dal zabít také její matku Alexandru a dokonce syny Babovy jen proto, že byli vzdálení příbuzní Hasmoneovců. Zatím se bavil tím, že dal upálit zaživa Judu Sarifejského a Matouše Margalothského zároveň s jinými náčelníky farizeů. Později měl strach, že by synové, které měl od Mariammy, mohli chtít matku pomstít, a dal je zardousit; nedlouho před smrtí dal rozkaz, aby byl zabit také třetí syn,
Archelaos. Byl vilný, podezřívavý, necitný, chtivý zlata a slávy, neměl nikdy klid, ani doma, ani v Judei, ani ve svém nitru. Aby zapomněli na jeho vraždy, daroval římskému národu tři sta talentů na slavnosti; ponížil se před Augustem, aby mlčel o jeho hanebnostech, a umíraje zanechal mu deset miliónů drachem a k tomu loď zlata a loď stříbra pro Livii.

Tento hrubý voják, který se povznesl, ten Arab špatně vzdělaný, zamýšlel naklonit si Řeky a Židy a smířit je: podařilo se mu koupit degenerované Sokratovy potomky, kteří mu v Athénách dokonce postavili sochu, ale Židé ho nenáviděli do smrti. Marně vystavěl znova Samarii a obnovil jeruzalémský chrám; pro ně byl vždy pohanem a uchvatitelem.

Chvěl se strachem jako stárnoucí zločinci a noví vládci, lekal se každého zašumění listí, každého stínu, který se mihl. Jsa pověrčivý jako všichni lidé na východě, věřil znamením a věštbám, mohl snadno uvěřit Třem, kteří vedeni hvězdou přicházeli z nitra Chaldeje do země, jíž se úskočně zmocnil. Každý, třebas fantastický, nápadník trůnu mu naháněl strach. A když se dověděl od mudrců, že se narodil židovský král, zachvělo se v něm srdce nepokojného barbara. Když viděl, že se nevracejí astrologové, kteří by mu označili místo, kde se objevil nový potomek Davidův, rozkázal, aby všecky děti v Betlémě byly zabity. Josefus Flavius zamlčel tento poslední králův čin; ale nebyl snad ten, jenž dal zabít své vlastní syny, schopen zahubit syny, které nezplodil?

Nikdo se nikdy nedozvěděl, kolik bylo těch dětí obětovaných Herodovu strachu. Nebylo poprvé, že byli mečem pobiti i kojenci u prsou matek; týž židovský národ potrestal v dávných dobách nepřátelská města vražděním starců, manželek, jinochů a dětí: ušetřil jen dívky, aby si z nich učinil otrokyně a souložnice. Nyní užíval Idumejec zákona odplaty na lidu, který jej přijal.

Nevíme, kolik bylo neviňátek, ale víme – smí-li se věřit Makrobiovi – že mezi nimi byl malý Herodův synáček, který byl chován kojnou v Betlémě. Možná, že to byla pro starého vládce, vraha ženy a synů, odplata, a možná také, že se ho to ani nedotklo, když mu přinesli zprávu o omylu. Nedlouho potom sám zemřel, zachvácen odpornými nemocemi. Tělo mu hnilo zaživa; červi mu žrali varlata; měl rozpálené nohy, krátký a odporný dech. Jsa naplněn ošklivostí sám k sobě, pokusil se za stolem o sebevraždu nožem a konečně zemřel, nařídiv Salome, aby dala popravit množství jinochů zavřených ve vězeních.

Vražda neviňátek byla posledním činem páchnoucího, krvavého starce. To obětování neviňátek okolo kolébky neviňátka, ta smírčí krvavá oběť za novorozence, který proleje svou krev, aby bylo odpuštěno viníkům; ta lidská žertva za toho, jenž sám bude žertvou, má prorocký význam. Tisíce tisíců nevinných zemřou po jeho smrti pro ten jediný zločin, že věřili v jeho vzkříšení: rodí se, aby zemřel pro ostatní, a hle, tisíce narozených umírá pro něj, jaksi aby vykoupili jeho zrození.

Je hrozné tajemství v té krvavé oběti čistých, v tom povraždění dětí stejného věku. Náležely k pokolení, které ho pak zradilo a ukřižovalo. Ale děti, které byly onoho dne pobity Herodovými vojáky, ho nespatřily, nedospěly, aby uviděly, jak zabijí jejich Pána. Zachránily ho svou smrtí – a spasily se navždy. Byly neviňátky a neviňátky věčně zůstaly. Jejich otcové a jejich bratři, kteří zůstali naživu, je jednoho dne pomstí – ale bude jim odpuštěno, “neboť nevědí, co činí”.

Večer, jakmile se betlémské domy noří do tmy a první lampy se rozžíhají, odchází Matka tajně, jako by prchala, jako zlodějka, jako pronásledovaná. Bere králi jeden život; zachraňuje lidu jednu naději; tiskne k prsům svého syna, své bohatství, svou bolest.

Obrací se k západu; prochází starou zemí kananejskou a přichází malými denními pochody – dny jsou krátké – k Nilu, do té země Mizraim, která před čtrnácti stoletími stála její předky tolik slz.

Egypt, půda, z níž vypučely hanebnosti a velkoleposti dávných dob, africká Indie, kam plynuly vlny dějin a kde se rozplývaly v smrti – Pompeius a Antonius, nebylo to dávno, na jeho pobřežích dosnili sen císařství a života – tato podivuhodná země, zrozená z vody, spálená sluncem, zkropená krví rozličných národů, obývaná tolika bohy ve zvířecí podobě, tato nesmyslná a nadpřirozená země byla, pro kontrast, předurčeným útočištěm prchajícího.

Bohatství Egypta bylo v bahně, v tučném blátě, které Nil každého roku nanášel na poušť zároveň s plazy; utkvělou myšlenkou Egypta byla smrt; otylý egyptský lid nechtěl smrt, popíral smrt; myslil, že přemůže smrt hmotnými výmysly, balzamováním, kamennými sochami, které se podobaly živým tělům a byly vytesány jejich sochaři. Bohatý, otylý Egypťan, syn bahna, zbožňovatel vola a psí hlavy, nechtěl zemřít. Stavěl pro druhý život ohromné nekropole, naplněné zavinutými a vonnými mastmi natřenými mumiemi, dřevěnými a mramorovými obrazy, a tyčil nad svými mrtvolami pyramidy, aby je hromada kamenů chránila od zkázy.

Ježíš ohlásí, až bude moci mluvit,
Egyptu rozsudek: Egypt není jen na březích Nilu,
Egypt, který dosud nezmizel z tváře země i se svými králi, svými krahuji, svými hady. Kristus dá rozhodnou a věcnou odpověď strachu Egypťanů. Zatratí bohatství, které přichází z kalu a v kal se obrátí, a všecky fetiše břichatých obyvatelů nilských břehů; a přemůže smrt bez vyřezávaných rakví, bez královských hrobek, bez soch ze žuly a čediče. Přemůže smrt uče, že hřích je žravější než červi a že čistota ducha je jediná vonná mast, chránící od rozkladu.

Ti, kdo se klanějí bahnu a zvířeti, služebníci bohatství a dobytka, se nebudou moci spasit. Jejich hroby, třebas by byly vysoké jako hory, vyzdobené jako komnaty královen, uchovají jen prach: bláto, které se ztratí jako mrchy zvířat. Smrt se nepřemůže, napodobuje-li kamenem nebo dřevem život: kámen se drobí a mění se v prach, dřevo hnije a mění se v prach a obojí je bláto, věčné bláto.

Ztracený nalezen

Vyhnanství v Egyptě bylo krátké. Ježíš byl přinesen v matčině náručí, houpán po té dlouhé cestě trpělivým krokem zvířete, na němž jeli, zpět do otcovského domu v Nazaretě, do chudobného domu a dílny, kde klepalo kladivo a skřípěl pilník až do západu slunce.

Kanoničtí evangelisté nepodávají zprávy o těch letech; apokryfy jich podávají až příliš mnoho, ale skoro utrhačné.

Lukáš, moudrý lékař, píše jen, že dítě “rostlo a sílilo” – že tedy nebylo slaboučké a churavé. Byl chlapcem zdravým a pravidelně vyvinutým, jak měl být ten, jenž bude vracet jiným zdraví pouhým vkládáním rukou.

Každého roku, vypravuje Lukáš, chodívali Ježíšovi rodiče do Jeruzaléma na slavnost přesnic, připomínající východ z Egypta. Chodívali hromadně, sousedé, přátelé, služebníci, aby pouť vykonali ve společnosti a snáze jim uběhla dlouhá a únavná cesta. Kráčeli vesele, spíše jako by šli na nějakou zábavnou slavnost, než na slavnost připomínající utrpení, neboť velikonoce se staly v Jeruzalémě ohromným posvícením, shromážděním všech Židů roztroušených po římské říši.

Dvanáctery velikonoce uplynuly od Ježíšova narození. Když onoho roku nazaretská družina zase vyšla ze svatého města, zpozorovala Marie, že syn není s nimi. Po celý den ho hledala, dotazujíc se všech známých, které potkala, neviděli-li ho. Ale nikdo nic nevěděl. Ráno se matka vrátila, prošla zpět cestou, kterou již ušla, běhala po ulicích a náměstích Jeruzaléma, upírajíc černé oči na každého chlapce, kterého potkala, dotazujíc se matek na prazích dveří, dovolávajíc se venkovanů, kteří dosud neodešli, aby jí pomáhali vypátrat zmizelého. Matka, která ztratila syna, nemá pokoj, dokud ho nenajde: nemyslí již na sebe; necítí únavu, pot, hlad; nestřásává prach s šatů, neupravuje si vlasy, nedbá zvědavosti cizích. Její vytřeštěné oči vidí jen obraz toho, který u ní není.

Nakonec, třetího dne, šla nahoru k chrámu, pátrala v nádvořích a spatřila konečně ve stínu sloupoví hlouček rozmlouvajících starců. Přistoupila bázlivě – neboť starci s dlouhými bradami, v dlouhých pláštích se zdáli lidmi váženými, kteří by nebyli popřáli sluchu prosté galilejské ženě – a zahlédla uprostřed kruhu vlnité vlasy, zářivé oči, snědou tvář, svěží rty svého Ježíše. Ti starci mluvili s jejím synem o zákoně a prorocích; vyptávali se ho a on odpovídal a sám se zase tázal těch, kteří ho poučovali, divíce se, že chlapec toho věku zná tak dobře Hospodinova slova.

Marie na něj nějakou chvíli hleděla a nevěřila jaksi svým očím: její srdce, které jí před chvilkou tlouklo úzkostí, bilo nyní pořád silněji úžasem. Ale neodolala déle a znenadání ho hlasitě zavolala jménem; starci se rozestoupili, a žena přivinula syna k prsům a sevřela ho silně beze slov, smáčejíc mu tvář slzami, které dosud násilně zadržovala.

Chopila se ho, odvedla ho a jsouc nyní jista, že ho má s sebou, že ho zase našla, že ho má po boku, že ho neztratila, šťastná matka si připomíná matku zoufalou.

– – Proč jsi nám to učinil? Vždyť tvůj otec a já jsme tě s bolestí všude hledali.

– – Proč jsi mne hledala? Nevěděla jsi, že je třeba, abych se zabýval věcmi svého Otce?

Vážná slova, zvláště jsou-li řečena dvanáctiletým synem matce, která pro něj tři dni trpěla.

“A oni” – praví dále evangelista – “nepochopili, co jim řekl.” Ale my po tolika stoletích křesťanské zkušenosti můžeme chápat ta slova, která se na první pohled zdají tvrdá a hrdá.

Proč mne hledáte? Nevíte snad, že se nemohu ztratit, že mne neztratí nikdo, ani ti, kdo mě vloží do země? Budu všude, kde někdo ve mne věří, i když mne neuvidí očima; nikdo mne nemůže ztratit, má-li mě v srdci. Nebudu ztracen, až budu sám v poušti, až budu sám na vodách jezera, až budu sám v olivetské zahradě, až budu sám v hrobě. Skryji-li se, vrátím se, zemřu-li, vstanu z mrtvých: kdo mě ztratí, nezbytně mě opět nalezne.

A kdo je ten otec, o němž mi mluvíte? Je otcem podle zákona, podle lidí: ale můj pravý Otec je v nebesích; je to Otec, který mluvil tváří v tvář patriarchům, který vložil slova do úst prorokům. Vím, co jim řekl o mně, znám jeho věčné zámysly, zákony, které uložil svému lidu, smlouvy, které s nimi učinil. Mám-li konat, co rozkázal, je třeba, abych se zabýval tím, co je vpravdě jeho. Čím je pouto zákonné, lidské, časové proti poutu duchovnímu, poutu věčnému?

Tesař

Ale dosud nepřišla pro Ježíše hodina, aby se odpoutal navždy. Neozval se dosud Janův hlas, a Ježíš se vydal s otcem a s matkou zase na cestu do Nazareta; vrátil se do Josefovy dílny a pomáhal mu při řemesle.

Ježíš nebyl ve školách zákoníků ani ve školách Řeků. Ale není bez učitelů; zná tři učitele, větší nad zákoníky: práci, přírodu a knihu.

Nikdy nesmíme zapomínat, že Ježíš byl dělníkem a přijatým dělníkovým synem; nesmí se zakrývat, že se narodil chudým, mezi lidmi pracujícími vlastníma rukama, kteří si vydělávali na chléb dílem rukou, a že on, než hlásal Poselství, vydělával si na chléb vezdejší prací. Ruce, které žehnaly prostým, které uzdravovaly malomocné, které vracely zrak slepcům, které křísily mrtvé, ty ruce, které na kříži byly proraženy hřeby, byly ruce, které bývaly zvlhlé potem práce, ruce, které cítívaly ochromující únavu práce, ruce, které se pokryly mozoly práce, ruce, které vládly nástroji práce, které zatloukaly hřeby do dřeva: ruce řemeslníkovy.

Ježíš byl dříve dělníkem hmoty, než se stal dělníkem ducha; byl dříve chudý, než volal chudé k radostnému svátku svého Království. Nenarodil se mezi lidmi bohatými, v nádherném domě, na loži pokrytém vlněnými a nachovými látkami. Jsa královským potomkem, žije v dílně tesařově; jsa Synem Božím, je narozen v chlévě. Nenáleží k třídě mocných, k šlechtě válečníků, k společnosti boháčů. Je narozen v nejnižší třídě národa, pod níž jsou jen tuláci, žebráci, uprchlíci, otroci, zločinci, nevěstky. Až nebude již dělníkem rukou, nýbrž dělníkem duchovním, sestoupí ještě níže v očích slušných lidí a vyhledá si přátele v té nešťastné chátře, která je ještě pod lidem obecným. Do toho dne, kdy Ježíš, než sestoupí do pekla mrtvých, sestoupí do pekla živých, je v hierarchii tříd, která lidi věčně dělí, chudým dělníkem a ničím více.

Ježíšovo řemeslo je jedno ze čtyř nejstarších a nejposvátnějších. Rolníkovo, zedníkovo, kovářovo a tesařovo zaměstnání je ze všech řemesel nejvíce proniknuto životem člověka, je nejnevinnější, nejzbožnější. Válečník se zvrhá v loupežníka, námořník v piráta, obchodník v dobrodruha. Ale rolník, zedník, kovář, tesař neklamou, nemohou klamat, nezvrhují se. Obírají se nejznámějšími látkami a jejich úkolem je přetvářet je před očima všech, pro potřebu všech v díla viditelná, hutná, pevná, pravidelná. Rolník rozorává hroudu a dobývá z ní chléb, který pojídá světec ve své jeskyni jako vrah ve vězení; zedník přitesává kámen a buduje dům, dům chudého, dům králův, dům Boží; kovář rozžhavuje a ohýbá železo, aby ukoval vojínovi meč, rolníkovi rádlo, truhláři kladivo; tesař řeže a stloukává dřevo, sestrojuje dveře, které chrání od zlodějů, a dělá lože, na němž zemřou darebové i nevinní.

Tyto prosté věci, tyto věci obyčejné, všední, obvyklé, tak obvyklé, všední a obyčejné, že je již nevidíme, které nyní přecházejí nepozorovány před našima očima, zvyklýma na složitější divy, jsou nejprostší lidské výtvory, ale podivuhodnější a potřebnější než všecky ostatní vynalezené později.

Tesař Ježíš žil ve svém mládí uprostřed těch věcí, dělal je svýma rukama a těmito věcmi, jež sám dělal, vstoupil poprvé ve styk s nejvnitřnějším a nejposvátnějším životem lidí: s životem domácím. Udělal stůl, u něhož je tak milé se posadit s přáteli, i když mezi nimi je zrádce; lože, na němž člověk vydechne poprvé a naposled, truhlu, do níž venkovská nevěsta zavírá své ubohé hadry, sváteční zástěry a šátky a bílé, žehlené košile z výbavy; díži, v níž se kupí mouka a kvas ji zdvíhá, až je připravena pro pec; židli, na niž si večer sedají staří kolem krbu a hovoří o mládí, které se nevrátí.

Když se bílé, lehké hobliny kroutily pod ostřím hoblíku a piliny pršely na zemi podle drsného rytmu pilky, myslil Ježíš jistě na Otcovy sliby, na věštby proroků, na práci, která nebude prací s deskami a pravítky, nýbrž prací v duchu a pravdě.

Řemeslo jej učilo, že žít znamená proměňovat mrtvé a neužitečné věci ve věci živé a užitečné; že se nejopovrženější hmota, když se zpracuje a přetvoří, může lidem stát drahou, milou, může jim být podporou; takže jako z křivého olivového pařezu, hrbatého a pokrytého hlínou, vytvoří lože dítěte a manželky, lze učinit ze špinavého bankéře a z bídné poběhlice občany nebeského království.

Otcovství

V přírodě, kde slunce svítí na dobré i na zlé, kde obilí roste a žloutne, aby poskytlo chleba na stůl žida i pohana, kde hvězdy září na pastýřovu chatu i na vězení bratrovrahů, kde bobule vinného hroznu temnějí a nalévají se, aby daly víno pro svatební hostinu i pro vrahovu pitku, kde nebeští ptáci volně zpívajíce nacházejí bez námahy zob, a i zlodějské lišky mají útočiště a polní lilie mají roucho skvostnější než králové, našel Ježíš pozemské potvrzení své věčné jistoty, že Bůh není pánem, který tisíc let vytýká dobrodiní jednoho dne, rovněž ne hrozným soudcem, který nařizuje vyhlazení nepřátel, ani žádným velikým sultánem, který chce, aby mu sloužili satrapové z vysokého rodu, a hledí k tomu, aby jeho služebníci zachovávali do nejmenší podrobnosti přísnou etiketu obřadů toho královského dvora, jímž je chrám.

Kristus věděl, jako syn, že Bůh je Otcem – otcem všech lidí a nikoli jen národa Abrahamova. Láska manželova je silná, ale smyslná a žárlivá; láska bratrova je často otrávena závistí; láska synova zkalena vzpurností; láska přítelova poskvrněná klamem; láska pánova nadutá pyšnou blahosklonností. Jen láska otcova k synům je dokonalou láskou, čistou, nezištnou láskou. Otec činí pro syna, co by neučinil pro nikoho jiného. Syn je jeho dílem, tělem z jeho těla, kostmi z jeho kostí; je jeho částí, která mu rostla po boku den ode dne; je pokračováním, zdokonalením, doplněním jeho bytosti; starý oživuje v mladém; minulost se zhlíží v budoucnosti; kdo žil, obětuje se pro toho, který má žít; otec žije pro syna, má zalíbení v synovi, vidí se a povznáší se v něm. Řekne-li stvoření, myslí na sebe, tvůrce; ten syn se mu zrodil ve chvíli rozkoše v náručí ženy vyvolené ze všech žen, zrodil se mu ze svaté bolesti té ženy; stál ho potom mnoho slz a potu; viděl ho růst u svých nohou, po svém boku, ohříval mu chladné ručky mezi svýma rukama, slyšel jeho první slovo – věčný a vždy nový zázrak – viděl jeho první vrávoravé kroky na podlaze svého domu; viděl ponenáhlu v onom těle, jím zplozeném, rozkvetlém před jeho očima vznikat, růst, projevovat se duši – novou lidskou duši: jedinečný poklad, jehož nic nenahradí – zpozoroval, jak se v jeho tváři ponenáhlu objevují jeho vlastní rysy a zároveň rysy jeho ženy, s níž jen v tomto společném plodu splývá bez rozdělení těl – dvojice, která by v lásce chtěla být jedním tělem a jíž se to podaří jen v synu – a před tou novou bytostí, svým dílem, se cítí tvůrcem, dobrodincem, mocným, šťastným. Neboť syn očekává všechno od otce, a pokud je malý, důvěřuje jen otci a je bezpečný jen u otce. Otec ví, že pro něj žije, trpí, pracuje. Otec je synovi pozemským Bohem a syn je skoro Bohem otci.

V otcovské lásce není ani stopy povinnosti a zvyku bratrova, vypočítavosti a řevnivé snahy přítelovy, vilné touhy milencovy, strojené oddanosti sluhovy. Otcovská láska je čistá láska, jediná láska, která je opravdu láskou, jediná, kterou je možno nazvat láskou; zbavená všech přívažků cizích její podstatě, pro kterou je štěstí obětovat se za štěstí jiných.

Tato představa Boha jako otce – která je jednou z velikých novot Kristova evangelia – tato mocně povznášející představa, že Bůh je otcem a miluje nás, jako otec miluje své děti, a nikoli jak král miluje otroky, a dává všem svým dětem chléb vezdejší a laskavě přijímá také ty, kdo zhřešili, když zase kladou hlavu na jeho prsa; tuto představu, která uzavírá dobu Starého zákona a označuje začátek Nového zákona, našel Ježíš v přírodě. Jako Syn Boží a úplně jeden s Otcem, byl si vždy vědom toho otcovství, sotva tušeného nejosvícenějšími proroky, ale nyní, účasten všech lidských zkušeností, vidí je jaksi odražené a zjevené ve vesmíru a užije nejkrásnějších obrazů na světě, aby oznámil lidem první ze svých radostných zvěstí.

Ježíš miloval, jako všichni velcí duchové, venkov. Hříšník, který se chce očistit, světec, který se chce modlit, básník, který chce tvořit, se uchylují na hory, do stínu stromů, k šumění vod, na luka, která voní k nebi, nebo na opuštěné svahy stíhané kletbou slunce. Ježíš vzal svou řeč z venkova. Neužívá skoro nikdy učená slova, pojmy abstraktní, bezbarvé a všeobecné výrazy. Jeho řeči budou kvést barvami, budou prodchnuté vůněmi polí a zahrad, oživené obrazy domácích zvířat. Viděl ve své Galilei fík, který roste a zraje pod velikými černými listy; viděl, jak se suché ratolesti vinné révy zelenají listím a jak z nich visí žlutavé a fialové hrozny k radosti vinařů; viděl vyrůstat hořčici, plnou drobných větviček, jejíž semeno není ani vidět; slyšel v noci žalostné šustění třtiny zmítané větrem podél příkopů; viděl, jak se do země skrývá obilné zrnko, které zase vstane v podobě plného klasu; viděl, jakmile se poprvé oteplilo, krásné červené, žluté, fialové lilie uprostřed nesmělé zeleně obilí; viděl svěží hustou trávu, která dnes bují a zítra uschlá shoří v peci. Viděl zvířata krotká i dravá: holubici, která na střeše vrká láskou, trochu se pyšníc svým skvělým hrdlem; orly, kteří se vrhají s rozestřenými širokými křídly na svůj lup; vrabce ve vzduchu, kteří nepadnou, jako císaři, nechce-li to Bůh; krkavce, kteří ostrým zobákem drásají mršinu; starostlivou slepici, která svolává kuřata pod křídla, jakmile se nebe zatmí a zahřmí; zrádnou lišku, která dokonavši vraždění, zalézá do tmy svého doupěte; psy, kteří žádostivě číhají pod pánovým stolem a lapají drobty a kůstky padající na zem. A viděl hada plížit se v trávě a tmavou zmiji zalézat do skulin mezi uvolněnými kameny hrobů.

Narodil se mezi pastýři, a aby se stal pastýřem lidí, hleděl na ovce a miloval je; ovce matky, hledající zaběhlé jehňátko, jehňata mečící slabě za matkami; ovce, které se pásly na chudých a teplých pastvinách jeho pahorků. Miloval stejnou láskou zrnko, které je sotva vidět na dlani, a starý fíkovník, který svým stínem zahaluje celý dům chudého; nebeské ptáky, kteří nesejí ani nesklízí, i ryby, které stříbří oka sítě a nasytí jeho věrné. A pozvedal oči za dusných večerů, kdy se chystá k bouři a viděl blesk, který vychází z východu a šlehá černým vzduchem až na západ.

Ale Ježíš nečetl jen v otevřené, pestré knize světa. Ví, že Bůh k lidem mluvil prostřednictvím andělů, patriarchů a proroků. Jeho slova, jeho zákony, jeho vítězství jsou napsány v Písmě. Ježíš zná znamení, jimiž mrtví podávají nenarozeným myšlenky a památky dávných časů. Četl jen knihy, v nichž jeho předkové napsali dějiny svého lidu, ale zná je lépe než učení a zákoníci; a dají mu právo, aby se z učedníka stal mistrem.

Starý zákon

Žid byl mezi národy nejšťastnější a nejnešťastnější. Jeho dějiny jsou mysteriem, které začíná idylou v rajské zahradě a končí tragédií na návrší Golgoty.

Jeho prarodiče byli utvořeni světlýma Božíma rukama a učiněni pány ráje, kraje věčného, úrodného léta mezi řekami, kde těžké a dužnaté plody bohatého východu visely na dosah ruky ve stínu nového listí. Nebe nedávno stvořené a svěží, osvětlené nemnohými dny, dosud neposkvrněné temnými mračny, dosud nezastižené blesky a nespálené západy, hledělo na ně všemi svými hvězdami.

Ti dva měli milovat Boha a milovat se navzájem: to byla první smlouva. Nebylo námahy, nebylo bolesti, neznámá byla smrt i strach z ní.

První neposlušnost přinesla první trest: vyhnání. Muž byl odsouzen, aby pracoval, žena, aby rodila. Práce je namáhavá, ale dává odměnu žní; porod je bolestivý, ale dává děti. Ale i toto menší a nedokonalé štěstí přešlo rychle jako listí zničené housenkami.

Bratr poprvé zabil bratra: lidská krev prolitá na zemi se zkazila a vydechovala hřích. Lidské dcery se spojily s Božími syny, a zrodili se z nich obři, divocí lovci, zhovadilí vrazi, kteří ze světa učinili krvavé peklo.

Tehdy seslal Bůh druhý trest; aby očistil zemi nesmírným křtem, utopil ve vodách Potopy všecky lidi a jejich zločiny. Jen jediný spravedlivý byl zachráněn a s ním uzavřel Bůh smlouvu druhou.

Noemem začaly staré, šťastné doby patriarchů; kočovných pastýřů, stoletých náčelníků, kteří se potulovali Chaldeí a Egyptem hledajíce pastviny, studně a klid. Neměli stálý domov, neměli domy, města. Vezli za sebou v karavanách, dlouhých jako vojska, plodné manželky, milé děti, pokorné snachy a nesčetné vnuky, děti vnuků, poslušné služebníky a služky, trkající a bučící býky, krávy se svislými vemeny, červená skotačivá telátka, berany a kozly nesnesitelně páchnoucí, odevzdané ovce, veliké velbloudy zemité barvy, soumary se silnými hřbety, kozy se zdviženou hlavou, které netrpělivě přešlapují, a zlaté a stříbrné nádobí skryté v zavazadlech, domácí bůžky, kamenné a kovové.

Když došli na určené místo, rozbili stany poblíž vody, a patriarcha seděl venku ve stínu dubů a sykomor a hleděl na rozlehlý tábor, z něhož vystupoval kouř ohňů, hlučný hovor žen a pastýřů zároveň s bučením a mečením zvířat. A patriarcha byl spokojen, vida všecky ty manžely a děti vyšlé z jeho semene, všecka ta stáda, která byla jeho, a zvířecí potomstvo, které se rok od roku rozmnožovalo.

Navečer pozdvihl oči a pozdravil první, nejdříve vyšlou hvězdu, která hořela jako bílý oheň na temeni výšiny, a někdy se jeho bílá, kadeřavá brada skvěla v bílém světle měsíce, jejž déle než sto let byl zvyklý vidět na nočním nebi.

Občas ho přicházel navštívit Hospodinův anděl a jedl za jeho stolem, než vyřídil své poslání, nebo přicházíval v době horka Hospodin sám v oděvu poutníka, sedal se starcem ve stínu stanu a hovořívali spolu tváří v tvář jako dva přátelé z mládí, kteří se sešli, aby si popovídali o svých věcech. Náčelník kmene, pán služebníků, stával se sám služebníkem a poslouchal rozkazy, rady, zaslíbení a zvěsti svého nebeského Pána. A mezi Jahvem a Abrahamem byla uzavřena třetí smlouva, slavnější než dvě ostatní.

Syn patriarchy, prodaný bratry do otroctví, se stává mocným v Egyptě a volá tam všecky své příbuzné: Židé se domnívají, že našli vlast, a vzmáhají se počtem a bohatstvím. Ale nechávají se svést egyptskými bohy, a Jahve připravuje třetí trest. Závistiví Egypťané je uvádějí do bídného otroctví. Aby trest trval déle, zatvrzuje Hospodin faraonovo srdce, ale vzbuzuje druhého vysvoboditele, který je vyvádí z útrap a z bahna.

Zkouška však není u konce. Čtyřicet let se potulují pouští: oblak dýmu je vodí ve dne, ohnivý sloup v noci. Bůh jim slíbil zázračnou zemi, bohatou travinami a vodami, zastíněnou révami a olivami, ale zatím nemají vodu k pití ani chleba k jídlu a oplakávají cibuli a egyptské bohy. Bůh způsobí, že voda prýští ze skály a mana a křepelky padají z nebe, ale Židé, unavení a nepokojní, zrazují svého Boha, udělají si zlaté tele a klanějí se mu. Mojžíš, smutný jako všichni proroci, nepochopen svým lidem jako všichni spasitelé, neochotně následovaný jako všichni objevitelé nových zemí, s námahou táhne za sebou nepoddajný a hašteřivý zástup a prosí Boha, aby ho uspal navždy. Ale Jahve chce stůj co stůj uzavřít se svým lidem čtvrtou smlouvu. Mojžíš sestupuje z hory, zahalené dýmem a ozývající se hromem, s dvěma kamennými deskami, na něž sám Boží prst napsal desatero.

Mojžíš nespatří zaslíbenou zemi, nový ráj, který se má dobýt místo ztraceného. Ale Boží slib se splní: Jozue a ostatní hrdinové přejdou Jordán, vstoupí do země kananejské a přemohou národy; města padají při zvuku trub. Debora může zpívat svou vítěznou píseň. Národ nese s sebou Boha zástupů, skrytého za záclonami na voze taženém voly. Ale nepřátel je mnoho a nechtějí dopřát místa novým příchozím. Židé bloudí sem tam jako pastýři a lupiči, vítězní, zachovávají-li ustanovení zákona, přemožení, zapomínají-li na ně.

Obr, jehož vlasy nikdy nebyly stříhány, zabíjí sám tisíce Filištínů a Amalekitů, ale žena ho zradí: nepřátelé mu vyloupají oči a přinutí ho, aby otáčel žernovem mlýna. Hrdinové sami nestačí; je třeba králů.
Jinoch z kmene Benjaminova, vysoký a pěkně urostlý, hledaje oslice svého otce, které utekly, potká proroka, který mu vylije svatý olej na hlavu a učiní ho králem všeho lidu. Saul, stav se mocným válečníkem, porazí Ammonity a Amalekity a zakládá vojenské království, jež je postrachem sousedů. Ale týž prorok, který jej učinil králem, rozhněvav se na něj, vzbudí proti němu soupeře.

David, chlapec pastýř, zabije obra, králova nepřítele, uchlácholí harfou zlostnou královu zachmuřenost, je milován prvorozeným královým synem, pojme za manželku královu dceru, je královým vojevůdcem. Ale Saul, podezřívavý a prchlivý, ho chce zabít. David se skryje v horských jeskyních, stane se náčelníkem loupežníků, vstoupí do služby k Filištínům, a když přemohli a zabili Saula na výšinách Gelboe, stává se sám králem celého Izraele. Odvážný pastýř, veliký jako básník a jako král, ale ukrutný a vilný, zakládá svůj dům v Jeruzalémě a za přispění svých ghibborim čili statečných, přemůže a podrobí si sousední krále. Žid je poprvé postrachem. Staletí a staletí bude vzdychat po Davidově návratu a bude vkládat své naděje do jeho potomka, který by ho vyzdvihl z ponížení.

David je králem meče a zpěvu. Šalomoun je králem zlata a moudrosti. Poplatní přinášejí zlato do jeho domu; vyzdobí zlatem první nádherný dům Jahvův; vysílá lodi do vzdáleného Ofiru hledat zlato; královna ze Sáby skládá k jeho nohám měšce zlata. Ale všechen lesk zlata a moudrosti Šalomounovy nestačí, aby uchránil krále od poskvrny a království od zkázy. Bere si za manželky cizinky a klaní se cizím bohům. Hospodin odpouští jeho stáří, pamatuje na jeho mládí, ale sotva král zemře, říše se rozdělí a nastávají temná a potupná staletí úpadku. Spiknutí v královském domě, vraždy králů, vzpoury náčelníků, bratrovražedné a nešťastné války, doby nestoudného modlářství, po nichž přicházejí krátké chvíle pokání, naplňuje doby rozdělení. Vystupují proroci a napomínají, ale králové je neposlouchají a zapuzují je. Nepřátelé Izraele nabývají sil; Féničané, Egypťané, Asyřané,
Babyloňané napadají střídavě obě království, činí si je poplatnými a nakonec, asi šest set let před Ježíšovým narozením, je Jeruzalém zbořen, je zbořen Jahvův chrám a Židé jsou odvedeni jako otroci k babylonským řekám. Míra nevěry a hříchů byla naplněna, a týž Bůh, který je vysvobodil z egyptského otroctví, určí je za otroky Babyloňanům. Je to čtvrtý trest a nejhroznější ze všech, kterému nebude konec. Od té chvíle budou Židé vždy, věčně, rozptýleni mezi cizinci a porobeni cizinci. Někteří z nich se vrátí a vystaví Jeruzalém a jeho chrám, ale země bude zabrána Skyty, podřízena Peršanům, dobyta Řeky a nakonec po posledních hrdinských činech Makabejských dána do područí barbarské arabské dynastii, poddané Římanům.

Národ, který tolik století žil svobodný a bohatý v poušti a jednoho dne byl pánem království a myslil, že je pod ochranou svého Boha, první národ světa, je nyní rubán a vysáván cizinci a stal se ponenáhlu posměchem lidu, Jobem mezi národy. Po Ježíšově smrti bude jeho osud ještě trpčí: Jeruzalém bude zbořen podruhé; ve zpustošené provincii budou rozkazovat Řekové a Římané, a poslední zbytky Izraele budou rozptýleny po celé zemi jako prach silnic hnaný vichřicí.

Nikdy nebyl národ svým Bohem tak milován a tak krutě potrestán. Byl vyvolen, aby byl prvním, a byl otrokem posledních; chtěl mít vlastní a vítěznou vlast a byl vyhnancem a otrokem ve vlastech cizích.

Ačkoliv byl národem více pastýřským než bojovným, nežil nikdy v míru sám se sebou ani s ostatními. Bojoval se sousedy, se svými hosty, se svými knížaty; bojoval se svými proroky i se samým svým Bohem. Prohnilý svými neřestmi, ovládán vrahy, zrádci, cizoložníky, krvesmilci, lupiči, simonisty a modláři, viděl přece, jak se rodí z jeho žen, v jeho domech nejdokonalejší světci východu: spravedliví, napomínatelé, poustevníci, proroci. Až se z něho narodil otec nových světců, ten, který byl očekáván všemi proroky.

Tento lid, který neměl vlastní metafyziku, ani vědu, ani hudbu, ani sochařství, ani malbu, ani stavitelství, stvořil nejvelkolepější poezii starých dob, zářící vznešeností v žalmech a v prorocích, plnou něžností v příbězích Josefa a Ruth, žhoucí vášní noci v Písni písní.

Vyrostl v kultu divokých místních bohů a dospívá k lásce k Bohu, jedinému otci všech; chtivý země a zlata velebí v prorocích první obránce chudých a dospívá až k odmítání bohatství; týž národ, který zabíjel lidské oběti na svých oltářích a povraždil celá města nevinných, dal učedníky tomu, jenž bude kázat lásku k nepřátelům; ten národ, žárlivý na svého žárlivého Boha, vždy ho zrazoval, aby běžel za bohy jinými; z jeho chrámu třikrát zbudovaného a třikrát zbořeného zbývá jen kusá zeď, sotva tolik, co stačí, aby tam řada plačících opřela hlavu a skryla své slzy.

Ale tento absurdní a problematický národ, nadlidský a bídný, první a poslední ze všech, nejšťastnější a nejnešťastnější ze všech, třebaže je služebníkem národů, ovládá dosud národy penězi a slovem; třebaže po staletí nemá svou vlast, je mezi vládci všech vlastí; třebaže zavraždil svého největšího syna, rozdělil tou krví dějiny světa na dvě části a potomstvo bohovrahů se stalo nejbídnějším, ale nejsvětějším ze všech národů.

Proroci

Žádnému národu se nedostalo tolik věšteckých znamení jako židovskému. Žádný neměl tolik buditelů a napomínatelů. Od počátku jeho dočasného království až k roztržení, ve velikých dnech vítězných králů, v bolestných dnech vyhnanství, ve zlých dnech otroctví, v neblahý den rozptýlení.

Indie měla askety, kteří se skrývali v lesích, aby přemohli tělo a pohroužili ducha v nekonečno; Čína své domácí mudrce, usedlé starce, kteří učili rolníky i císaře občanským mravům; Řecko filozofy, kteří ve stínu sloupoví sestrojovali souladné soustavy a dialektické léčky; Řím právníky, kteří zaznamenávali pro národy a staletí do bronzu pravidla nejvyšší spravedlnosti, k níž může dospět ten, kdo rozkazuje a má moc; středověk kazatele, kteří se namáhali, aby spícími křesťany otřásli připomínáním umučení a hrůzy pekla; národ židovský měl proroky.

Prorok nepředstavuje věštce v jeskyních a nechrlí na trojnožkách pěny a slova. Mluví o budoucnosti, ale nejen o budoucnosti. Připomíná si věci, které se ještě nestaly, ale odhaluje také minulé. Ovládá čas ve všech třech dobách: vykládá minulost, objasňuje přítomnost, hrozí budoucností.

Židovský prorok je hlasem, který mluví, nebo rukou, která píše. Hlas, jenž mluví v královském paláci a v jeskyních měst. Je to hlas, který káže, kázání, které hrozí, hrozba, která přechází v božskou naději. Jeho srdce se sžírá sklíčeností, jeho ústa jsou plna hoře, jeho rámě se zdvíhá a ukazuje trest; trpí za svůj lid, zahrnuje jej hanou, poněvadž jej miluje, ohlašuje mu pokuty, aby se očistil, a za porážkami a ohněm ukazuje vzkříšení a život, vítězství a blaženost, království nového Davida a smlouvu, která již nebude zrušena.

Prorok vede modláře zpět k pravému Bohu, připomíná zrádcům přísahy, zlým soucit, zkaženým čistotu, krutým slitování, králům spravedlnost, odbojníkům poslušnost, hříšníkům trest, pyšným ponížení. Jde před krále a činí mu výtky, sestupuje mezi chátru a pokořuje ji, přistupuje ke kněžím a kárá je, objevuje se před boháči a cuchá je. Chudým ohlašuje útěchu, sklíčeným odměnu, zraněným zdraví, zotročenému lidu svobodu, poníženému národu příchod vítězství.

Není králem ani knížetem ani knězem ani zákoníkem; je jen člověkem, člověkem beze zbraní a bez bohatství, bez hodností a bez přívrženců; je osamělým hlasem, který mluví, hlasem úzkostlivým, který naříká, hlasem mohutným, který křičí a zahanbuje; hlasem, který volá k pokání a slibuje věčnost.

Prorok není filozofem: málo mu na tom sejde, je-li svět stvořen z vody nebo z ohně, nestačí-li oheň a voda, aby učinily lidské duše lepší; je básníkem, ale bezděky a nevěda o tom, když záplava rozhorlení nebo skvělost snů mu kladou do úst obrazy, jaké řečníci nikdy nevymyslí; není knězem, poněvadž nebyl pomazán v chrámě najatými strážci Písma; není králem, neboť nerozkazuje ozbrojencům a mečem je mu jen slovo, které přichází z výše; není vojákem, ale je ochotný zemřít pro svého Boha a pro svůj národ.

Prorok je hlasem, který mluví Božím jménem; rukou, která píše, jak Bůh diktuje; je poslem od Boha poslaným, aby připomínal, že bloudí ten, kdo zapomněl na smlouvu, kdo není dost bdělý. Je tajemníkem, vykladačem, vyslancem Božím; je tedy výše než král, který Boha neposlouchá, výše než kněz, který Boha nechápe, než filozof, který Boha popírá, než lid, který opustil Boha, aby běžel za modlami ze dřeva a z kamene.

Prorok je člověkem, který vidí se srdcem vzrušeným, ale s okem jasným zlo, které dnes vládne, trest, který přijde zítra, šťastné království, které přijde po trestu a pokání.

Je hlasem toho, kdo neumí mluvit, rukou toho, kdo neumí psát, obráncem národa rozptýleného a týraného, zástupcem chudých, mstitelem poníženého, který pláče pod nohou mocného. Nestojí na straně toho, kdo jedná pánovitě, nýbrž na straně toho, kdo je deptán; nejde se sytými a lakomými, nýbrž s hladovými a nešťastnými.

Hlas nepohodlný, hlas dotíravý a nevhodný; nenáviděný vznešenými, nelibý chátře, hlas, který nechápou pokaždé ani učenci. Jako hyena, která z dálky cítí zápach mršiny, jako krkavec, který kráká pořád stejně, jako vlk, který hladem vyje na horách, prochází prorok po izraelských cestách pronásledován podezříváním a proklínáním. Jen chudí a utlačování mu žehnají, ale chudí jsou slabí a utlačovaní ho umí poslouchat jen mlčky.

Jako všem těm, kdo znepokojují klid spících a vyrušují zbabělý mír pánů, vyhýbají se mu jako malomocnému a stíhají ho jako nepřítele. Králové ho stěží snášejí, kněží proti němu bojují, boháči ho nenávidí.

Eliáš musí utéci před hněvem Jezabely, která vydává proroky na smrt; Amos je vypovězen Amaziášem, betelským knězem, z Izraele; Uriáš je zavražděn podle návodu krále Joachima, Izaiáš je zabit z rozkazu Manasse; Zachariáš je usmrcen mezi chrámem a oltářem; Jonáš je vržen do moře;
a je zhotoven meč, který srazí hlavu Janovu, a kříž, na němž bude viset Ježíš. Prorok je žalobcem, ale lidé se neuznávají vinnými; je prostředníkem, ale slepí nechtějí, aby jim vidoucí podal ruku; je zvěstovatelem, ale hluší neslyší jeho sliby; je spasitelem, ale umírající, jejichž tělo hnije, se těší ze své hniloby a odmítají záchranu. A přece slovo proroků bude slovem, které bude navěky svědčit ve prospěch toho národa, který je hubí, ale přece je schopen je zplodit; a smrt Proroka, který je větší než všichni proroci, postačí, aby vykoupila hříchy všech ostatních národů, které ryjí v bahně země.

Ten, jenž přijde

V nazaretském domě uvažuje Ježíš o přikázáních zákona, ale jen v prorocích, ve lkajících a ohnivých slovech proroků poznává svůj osud. Zaslíbení jsou naléhavá jako údery na dveře, které se neotvírají; opakují se znova a znova, obnovují se, nezapomínají se, dotvrzují se. Jejich přesnost je hrozná, podrobnost děsivá, jako dějiny vypravované napřed a jako nevývratné svědectví.

Ježíš ví vše, co ho očekává až do poslední chvíle, až se ve svém třicátém roce představí lidem jako Syn člověka; jeho nastávající život je již vyznačen den ode dne na stránkách psaných před jeho narozením na zemi.

Ví, že Bůh slíbil Mojžíšovi nového proroka: “Proroka jim vzbudím ze středu jejich bratří, podobného tobě, a do jeho úst vložím svá slova, a bude jim říkat vše, co mu přikáži.” Neboť Bůh učiní se svým lidem novou smlouvu. “Nikoli smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci, vštípím svůj zákon do jejich vnitřností a napíši jej do jejich srdcí, jim jejich nepravosti a nebudu si pamatovat jejich hříchy.” Smlouva bude vryta do duše a ne do kamene; smlouva odpuštění a ne trestu. A mesiáš bude mít předchůdce, který jej zvěstuje: “Hle, posílám svého anděla, který připraví cestu přede mnou.” “Dítě se nám narodilo – volá Izaiáš – a bude nazváno jménem
Zázračný,
Rádce,
Bůh,
Silný,
Otec budoucího věku,
Kníže pokoje.”

Ale lidé budou před ním slepí a nebudou ho poslouchat. “Zatvrď srdce toho lidu, ohluš jeho uši a zastři mu oči, aby neviděl svýma očima, neslyšel svýma ušima, nechápal srdcem a neobrátil se.” “A bude kamenem úrazu a kamenem pohoršení oběma izraelským domům a osidlem a zkázou jeruzalémským obyvatelům.” Nebude se snažit, aby se povznášel a honosil; nepřijde jako triumfátor a člověk pyšný. “Plesej, dcero sionská, vesel se, dcero jeruzalémská! Aj, král tvůj přijde, spravedlivý a spasitel; sám chudý a sedě na oslici a na oslátku.”

Přinese spravedlnost a povznese nešťastné: “Hospodin mě pomazal, abych zvěstoval pokojným Dobrou novinu, poslal mě, abych léčil zkroušené a kázal zajatým propuštění a uvězněným otevření žaláře abych potěšil všecky ty, kteří pláčí.” “Pokojní se potěší každým dnem více a chudí zajásají, že násilník je přemožen, posměvač je zničen a vyhubeni jsou všichni, kdo bděli, aby konali zlo.” “Pak prohlédnou oči slepých, otevřou se uši hluchých, pak poskočí kulhavý jako mladý jelen a rozváže se jazyk němých.” “Já, tvůj Pán, povolal jsem tě z lásky ke spravedlnosti, abys otevřel oči slepých a vyvedl ze žaláře vězně a z jizby vězení ty, kteří leželi v temnotách.” Ale budou jím opovrhovat a mučit jej sami ti, které přichází spasit. “Nemá podoby ani krásy, a viděli jsme ho, a nebylo vzezření, a nežádali jsme ho, opovrženého a nejposlednějšího z mužů,
Muže bolestí, a který zná utrpení: a jako skrytý byl jeho obličej a potupený, proto jsme si ho ani nevážili. Nesl naše neduhy, snášel naše bolesti, a pokládali jsme ho za malomocného a Bohem ubitého a poníženého. On pak je raněn pro naše nepravosti, je potřen pro naše hříchy. Trest, který nám přináší pokoj, leží na něm, a zsinalostí jeho jsme uzdraveni. Všichni jsme zbloudili jako ovce, každý se uchýlil na svou cestu, a Hospodin vložil na něj nepravosti nás všech. Je obětován, protože sám chtěl, a neotevřel svá ústa: bude veden jako ovce k zabití, a jako beránek oněmí před tím, který ho stříhá, a neotevře svá ústa. Je vytržen ze země živých: pro nešlechetnost svého lidu jsem ho udeřil.
A Hospodin ho chtěl potřít v utrpení: dá-li svou duši jako oběť za hřích, uzří potomstvo dlouhověké, a vůle Hospodinova bude jeho rukou zřízena. Poněvadž pracovala jeho duše, svým učením ospravedlní mnohé a ponese jejich nepravosti.” Neustoupí před nejkrutějšími urážkami: “Dal jsem své tělo těm, kteří mě bili, a své tváře těm, kteří mi rvali bradu; nezakryl jsem obličej před těmi, kteří se mi posmívali a plivali na mne.” Všichni budou v poslední hodině proti němu. “Mluvili proti mně lživým jazykem a řečmi vydechujícími zlobu mě zaplétali a vrhali se na mne bez příčiny. Místo, aby mě milovali, byli mi nepřáteli. A opláceli mi zlem za dobro a nenávistí mou lásku.” “Ty znáš – volá Syn k Otci – pohanění, která snáším, a mé zahanbení a mou potupu A čekal jsem, kdo ucítí se mnou můj smutek, a nebyl nikdo; a kdo by mi poskytl útěchu, a nenalezl jsem nikoho. A žluč mi dali jíst a žízeň mou zahnali octem.”

A nakonec ho přibijí na kříž a rozdělí se o jeho roucha. “Smečka psů mě obklíčila; zástup zlomyslných mě oblehl. Probodli mi ruce a nohy A pozorovali a hleděli na mne. Rozdělili si má roucha a o mou sukni metali los.” Příliš pozdě zpozorují, co učinili “a obrátí pohled k tomu, jejž probodli, a budou ho oplakávat, jak se oplakává jediný syn, a budou mít pro něj smutek, jaký bývá při smrti prvorozeného.”

“A budou se mu klanět všichni králové země a všechny národy mu budou služebníky. Neboť osvobodí chudého od mocného a duše chudých spasí.” “A sklánějíce se přijdou k tobě synové těch, kteří tě ponížili, a stopy tvých nohou budou uctívat ti, kdo tě uráželi.” “Do tmy bude zahalena země a v temnotu národy, ale nad tebou, Izraeli, se narodí Pán a jeho slávu bude vidět v tobě. A k tvému světlu budou putovat národy, a králové k skvělé záři, která se rodí z tebe. Povznes svůj zrak a hleď: ti všichni se shromáždili, aby přišli k tobě; zdaleka přijdou tvoji synové a na všech stranách se ti zrodí dcery.” “Dal jsem jej národům jako svědka, vůdce a pána a lidé, kteří tě neznali, přiběhnou k tobě,
Izraeli, z lásky k tvému Pánu Bohu.”

Tato a jiná slova připomíná Ježíš v předvečer svého odchodu. Zná všechno a neodpírá; zná dokonce hodinu své smrti, nevděčnost srdcí, hluchotu svých přátel, nenávist mocných, bití, plivání, urážky, posměšky, opovržení a urážky, přibití rukou a nohou, muka smrti, zná strašné zkoušky Muže bolestí a přece necouvá.

Ví, že Židé, smyslní, světští, zahrnutí poníženími, plni hněvu a zlých myšlenek, neočekávají mesiáše chudého, nenáviděného a mírného. Všichni kromě světců a zvěstovatelů sní o pozemském mesiáši, o ozbrojeném králi, o druhém Davidovi, válečníku, který potře nepřítele, který proleje pravou krev, červenou krev nepřátel, a dá znova vybudovat ještě nádherněji Šalamounův palác a Šalamounův chrám, a všichni králové mu budou přinášet poplatek, nikoli poplatek lásky a úcty, nýbrž poplatek těžkého zlata a odpočítaného stříbra, a ten pozemský král této země vykoná pomstu na všech nepřátelích Izraele, na těch, kteří způsobili Izraeli útrapy, kteří drželi v otroctví izraelský národ, a otroci budou pány, a vládnoucí se stanou otroky, a všecky země světa budou mít své hlavní město v Jeruzalémě a korunovaní králové pokleknou před trůnem nového izraelského krále, a izraelská pole budou úrodnější než všecka ostatní a pastviny tučnější, a stáda se rozmnoží bez konce, a pšenice a ječmen se budou sklízet dvakrát za rok, a klasy budou naplněny více zrny než dřív, a dva muži se budou prohýbat pod tíhou jediného hroznu a nebude dost měchů na nové víno, ani dost džbánů, aby uchovaly všechen olej, a med se bude nacházet v dutých stromech a v živých plotech u cest, a větve stromů se budou lámat pod tíhou plodů, a plody budou plné a sladké, jako nikdy nebývaly.

Toho očekávají smyslní a pozemští Židé, kteří žijí okolo Ježíše. A on ví, že jim nebude moci dát, co hledají; že nebude moci být vítězným válečníkem a hrdým králem vynikajícím nad králi podrobenými. Ví, že jeho říše není z toho světa; a bude moci podat jen trochu chleba, všecku svou krev a všecku svou lásku. A oni v něj neuvěří, budou ho mučit a zabijí ho jako podvodníka a chvastouna. To vše ví, zná to tak, jako by to viděl vlastníma očima a snášel svým tělem a svou duší. Ale ví také, že sémě jeho slova vržené na zemi mezi bodláčí a trní, podupané nohama vrahů, vzejde časně zjara, vzklíčí ponenáhlu, poroste zpočátku jako keř zmítaný větrem a stane se nakonec stromem, který svými větvemi zakryje zemi, a všichni lidé budou moci sedět kolem něho a vzpomínat na smrt toho, kdo jej zasel.

Prorok ohně

Zatím, co se Ježíš v nazaretské světničce oháněl sekerou a úhelníkem, ozval se hlas na poušti v kraji u Jordánu a Mrtvého moře.

Poslední z proroků,
Jan Křtitel, vybízel Židy k pokání, ohlašoval, že se blíží království nebeské, předpovídal blízký příchod mesiáše, činil trpké výtky hříšníkům, kteří se k němu sbíhali, a ponořoval je do řeky, aby toto vnější omývání bylo jaksi počátkem očištění vnitřního.

V té bouřlivé době Herodově stará Judea, znesvěcená idumejskými uchvatiteli, poskvrněná helenistickými vlivy, trýzněna římskými vojáky, bez krále, bez jednoty, bez slávy, napolo již rozptýlená ve světě, zrazená svými vlastními kněžími, oplakávající neustále konec pozemského království, stále neústupně doufajíc ve velikou pomstu, v návrat vítězství, v triumf svého Boha, v příchod vysvoboditele, který bude panovat v novém Jeruzalémě, silnějším a krásnějším než byl Jeruzalém Šalomounův, a odtud bude ovládat všecky lidi, zvítězí nad každým panovníkem a přinese štěstí svému národu a všem lidem – stará Judea, nespokojená se svými vládci, vysávaná publikány, unuděná prodejnými zákoníky a farizeji, pobožnůstkáři, stará Judea, rozdělená, ponížená, ožebračená a přece přes všecky pohany plná naděje v budoucnost, ochotně popřávala sluchu hlasu z pouště a přibíhala na břehy Jordánu.

Postava Jana byla přímo stvořena k tomu, aby zaujala obrazotvornost. Syn stáří a zázraku byl hned od narození zasvěcen, aby byl nazirem, to jest čistým; nikdy si nestříhal vlasy, nikdy nepil víno, ani ovocné, nedotkl se nikdy ženy a nepoznal jinou lásku než lásku k Bohu.

Časně, ještě jako jinoch, odešel z domu rodičů a skryl se v poušti. Tam žil mnoho let, sám, bez domu, bez stanu, bez služebníků, nemaje nic svého kromě toho, co měl na sobě. Zahalen do velbloudí kůže, bedra opásána koženým pásem, veliký, snědý, kostnatý, sluncem opálený, prsa zarostlá, dlouhé vlasy splývající na ramena, dlouhé vousy, které mu skoro zakrývaly obličej, vyhlížel pod hustými řasami očima blýskajícíma a pronikavýma, když ze zakrytých úst tryskala mohutná slova kletby.

Tento divoch pln magnetické působivosti, samotářský jako nějaký jogín, opovrhující rozkošemi jako stoik, jevil se očím pokřtěných jako poslední naděje zoufalého národa.

Jan, jehož tělo je opálené sluncem pouště a duše spálená touhou po Božím království, je zvěstovatelem ohně. Vidí v mesiáši, který má přijít, vládce plamene. Nový král bude krutým rolníkem: strom, který nedává dobré ovoce, bude vykácen a uvržen do ohně; bude prosévat obilí na humně a spálí slámu a plevy v ohni, jenž neuhasíná. Bude křtitelem, který bude křtít ohněm.

Jan, naježený, hotový k drsným výtkám, netrpělivý a dotíravý, nelaská se s těmi, kteří k němu přicházejí, třebaže by se mohl chlubit, že je k sobě přivábil. A když ke křtu přicházejí farizeové a saduceové, lidé vynikající, znalí Písma, u lidu vážení, vlivní v chrámě, zahanbuje je více než ostatní.

“Plémě zmijí, kdo vám ukázal, jak byste unikli hněvu, který se na vás chystá? Proto neste ovoce hodné pokání; a neříkejte: Máme Abrahama otcem; pravím vám, že Bůh může z těchto kamenů vzbudit Abrahamovy syny!”

Vy, kteří se zavíráte v kamenných domech jako se zmije skrývají pod kameny, vy farizeové a saduceové, jste tvrdší než kámen; zkameněl vám rozum v liteře zákona a v obřadech; zkamenělo vaše sobecké srdce; hladovému, který vás žádá o chléb, dáváte do ruky kámen a kamenem jste hodili po tom, který hřešil méně než vy; vy, farizeové a saduceové, jste pyšné kamenné sochy, které přemůže jen oheň, neboť voda jen steče po povrchu a rychle uschne. Ale Bůh, který svýma rukama stvořil ze země Adama, bude moci učinit z kamenů z řečiště, ze štěrku ulic, z úlomků skal jiné lidi, jiné, živé bytosti, jiné své syny – změní kámen v tělo a duši, kdežto vy jste změnili duši a tělo v kámen. Nestačí tedy vykoupat se v Jordánu. Omývání je zdravé, ale je jen začátkem: čiňte opak toho, co jste činili dosud; ne-li, budete proměněni v popel tím, jenž bude křtít ohněm.

A tázali se ho tedy zástupy:

“Co tedy učiníme?”

Odpověděl jim:

“Kdo má dvě sukně, dej jednu tomu, kdo nemá;
a kdo má pokrmy, učiň rovněž tak.”

Také publikáni se šli dát pokřtít a řekli mu:

“Mistře, co učiníme my?”

A řekl jim:

“Nevybírejte více, než je vám ustanoveno.”

A tázali se ho i žoldnéři:

“A my, co budeme činit?”

A řekl jim:

“Nevydírejte, nepomlouvejte, buďte spokojeni se svým žoldem.”

Jan, který je téměř nadlidský, když ohlašuje hrozné třídění dobrých a zlých, stává se všedním, jakmile sestupuje k jednotlivostem, a upadává, řeklo by se, na střední cestu farizejské tradice. Umí poradit jen almužnu: dar z přebytku, bez čeho se lze obejít. Od publikánů vyžaduje jen spravedlnost: ať berou jen, kolik bylo žádáno, a nic jiného. Vojákům, lidem divokým a loupeživým, doporučuje jen zdrženlivost: spokojte se se svým žoldem a nekraďte. Jsme úplně v mosaismu: Amos a Izaiáš dávno před ním zašli mnohem dále.

Nyní je čas, aby žalobce od Mrtvého moře ustoupil osvoboditeli od moře Tiberiadského.

Smutný je osud předchůdců: kteří znají, ale neuvidí; kteří dojdou až na břehy Jordánu, ale nepotěší se v zemi zaslíbené; kteří urovnají cestu tomu, jenž kráčí za nimi, ale předejde je; kteří připraví trůn a nezasednou na něm; sluhové pána, kterého často nespatří tváří v tvář. Možná, že se Janova drsnost ospravedlňuje lépe tím, že si byl vědom, že je pouhým zvěstovatelem a nic více; to vědomí nedospívalo k nenávisti, ale zanechalo sedlinu smutku v jeho pokoře.

Přišli z Jeruzaléma a tázali se, kdo je:

“Jsi Eliáš?”

“Nejsem.”

“Jsi Prorok?”

“Nejsem.”

“Jsi Kristus?”

“Nejsem. Jsem hlas volající na poušti. Po mně přijde, jemuž nejsem hoden rozvázat řemínky obuvi, ani podat mu sandály.”

V Nazaretě se zatím neznámý dělník právě chystá zavázat si obuv svýma rukama a jít do pouště, kde hřměl hlas, jenž třikrát řekl: ne.

Šel mu nyní třicátý rok. Věk vhodný a určený. Před třicátým rokem je člověk jen jakoby zhruba a přibližně nastíněn; obecné city, náklonnosti všech ho ovládají; nezná dobře lidi, proto je nemůže milovat tou něžnou soucitnou láskou, jíž mají být milováni; a nezná-li je a neumí-li milovat, nemá právo mluvit s rozhodující vahou, ani nemá moc zjednat si sluchu, ani schopnosti, aby je spasil.

V předvečer

Jan volá hříšníky, aby se omyli v řece, než budou činit pokání. Ježíš přichází k Janovi, aby byl pokřtěn: přiznává tím, že je hříšník?

Texty jsou jasné. Prorok “kázal křest pokání na odpuštění hříchů”.
Kdo k němu přicházel, přiznával, že je hříšník; kdo se jde umýt, cítí, že je pošpiněn.

To, že nic nevíme o Ježíšově životě od dvanáctého do třicátého roku –právě o letech chlapectví, kdy se člověk snadno zkazí, o letech ohnivého, blouznivého mládí – vzbudilo domnění, že v té době byl hříšníkem jako ostatní, nebo se aspoň za hříšníka pokládal.

Co víme o třech letech života, která mu zbývají – letech nejvíce objasněných slovem čtyř svědků, neboť u mrtvých se nejlépe pamatují poslední dni a řeči – nedává důvod, abychom se domnívali, že se vloudila domnělá vina mezi nevinnost počátku a slávu konce.

V Kristu nemůže být ani zdání nějakého obrácení. Jeho první slova znějí jako poslední: pramen, z něhož vytékají, je jasný od prvního dne; není zkalen zármutkem a nejsou v něm zlé usazeniny. Začíná jistě, přímo, nezávisle; se zřejmou rozhodností čisté poctivosti; je cítit, že za sebou nenechal nic temného: jeho hlas je zvučný, volný, zřetelný, lahodný zpěv, v němž se neozývá špatné víno rozkoší a ochraptělý hlas lítosti. Jasnost jeho zraku, úsměvu, myšlenky není jas, který přichází po mračnech bouřky nebo nejistý bělavý svit rozbřesku, který ponenáhlu přemáhá zlověstné stíny noci. Je to jasnost člověka, který se narodil jen jednou a zůstal dítětem i v dospělém věku; jasnost, průhlednost, klid, mír dne, který se skončí nocí, ale nesetměl se před večerem; dne věčného a stejného, nedotčeného dětství, které se nezkalí až do smrti.

Chodí mezi nečistými s přirozenou prostotou čistého, mezi hříšníky s přirozenou silou nevinného; mezi nemocnými s přirozenou volností zdravého.

Obrácený však je vždy v hloubce duše poněkud vzrušen. Jediná zbylá kapka hořkosti, lehký stín nečistoty, záchvat lítosti, prchavé mihnutí pokušení stačí, aby ho strhly v úzkost. Zůstává mu vždy podezření, že se nezbavil až do posledního zbytku starého člověka, že nezničil, nýbrž jen omámil Druhého, který bydlil v jeho těle: zaplatil, snášel, trpěl tolik pro své zdraví a zdá se mu tak cenným a křehkým dobrem, že je stále ve strachu, aby ho nevydával všanc a aby ho nepozbyl. Nevyhýbá se hříšníkům, ale přistupuje k nim s pocitem mimovolné ošklivosti; s obavou, někdy ani nepřiznanou, že se znova nakazí; s podezřením, že, spatří-li špínu, v níž i on míval zalíbení, obnoví příliš krutou, nyní nesnesitelnou vzpomínku hanby a pozbude naděje, že nakonec bude spasen. Kdo byl sluhou, není, stav se pánem, shovívavý k sluhům; kdo byl hříšníkem, není, vykonav pokání, vždy přítelem hříšníků. Zbytek hrdosti, který se choulí i v srdci světců, přidává k soucitu kvas vytýkavého opovržení: Proč neničí to, co oni učinili? Cesta vzhůru je otevřena všem, i nejposkvrněnějším a nejzatvrzelejším; odměna je veliká: proč zůstávají dole, zapadlí v temném pekle?

A když obrácený mluví k svým přátelům, aby je obrátil, nezdrží se, aby nepřipomínal své zkušenosti, svůj pád, své vysvobození. Chce se mu, více snad z touhy, aby účinně působil, než z pýchy, podávat sebe sama jako živý a přítomný příklad milosti, jako pravdivého svědka blaženosti spásy.

Minulost je možné zapřít, nikoli však zničit: vyráží, třebas nevědomky, i v těch lidech, kteří začínají život znova obrozením pokání.

V Ježíšovi tato domnělá minulost neproráží nijak a nikdy; nenaznačuje se ani narážkou nebo mezi řádky, není ji znát v nejmenším z jeho činů, v nejtemnějším z jeho slov. Jeho láska k hříšníkům nemá nic z neústupné horečnosti kajícníka, který chce získat proselyty. Láska přirozená, ne z povinnosti. Bratrská něžnost bez výtek. Nestrojené bratrství přítele, které nemá zapotřebí přemáhat v sobě odpor. Tíhnutí čistého k nečistému, přičemž čistý se nebojí, že se poskvrní, a ví, že může očišťovat. Láska nezištná. Láska svatých v nejvyšších chvílích svatosti. Láska, vedle které se zdají všecky ostatní lásky všední. Láska, jaká před ním nebyla spatřena. Láska, která se vyskytla jen některý vzácný den v paměti nebo jako napodobení oné lásky. Láska, která se bude nazývat křesťanská a nikdy slovem jiným. Láska božská. Láska Ježíšova. Láska.

Ježíš přicházel mezi hříšníky, ale hříšníkem nebyl. Přišel se vykoupat v tekoucí vodě před Janovýma očima, ale neměl na sobě skvrnu.

Ježíšova duše byla duší dítěte a to do té míry, že převyšovala mudrce moudrostí a světce svatostí. Nic z přepjaté přítomnosti puritána nebo z hrůzy ztroskotance, který se stěží zachránil na břeh. Hříchem se mohou zdát úzkostlivým hloubalům také nepatrné kazy naprosté dokonalosti a neúmyslné nezachování některého ze šesti set přikázání zákona. Ale Ježíš nebyl farizej ani ztřeštěnec. Věděl, co je hřích a co je dobro, a neunikal mu duch v labyrintu písma. Život znal; neodmítal život, který není dobrem, ale je podmínkou všeho dobra. Jíst a pít nebylo zlo; rovněž ne všímat si světa; ani dobromyslně hledět na zloděje, který se ve stínu krade kolem rohu, na ženu, co si nabarvila rty, aby zakryla stopy nežádaných polibků.

A přece Ježíš přichází uprostřed zástupu hříšníků, aby se pohroužil do Jordánu. Záhada není záhadou pro toho, kdo v obřadě Janem obnoveném nevidí pouze jeden smysl nejobyčejnější.

Ježíšův případ je jedinečný. Jeho křest je na oko stejný jako křest ostatních, ale odůvodňuje se jiným způsobem. Křest není jen očištěním těla jako symbol, že chceme očistit duši, zbytkem prvotní obdoby vody, která smývá hmotné skvrny a může zahladit skvrny duševní. Tato fyzická metafora, užitečná ve všední symbolice, obřad potřebný v tělesných očích většiny těch, kteří potřebují hmotnou podporu, aby uvěřili v to, co není hmotné, nebyla pro Ježíše.

Ale šel k Janovi, aby se splnilo proroctví Předchůdcovo: jeho pokleknutí před prorokem ohně je uznání jeho úřadu pravého zvěstovatele, který splnil svou povinnost, který nyní může říci, že skončil své dílo. Ježíš, podrobiv se této symbolické investituře, uděluje Janovi řádnou investituru Předchůdce.

Kdybychom chtěli v Ježíšově křtu vidět druhý význam, mohlo by se snad připomenout, že ponoření do vody je přežitkem lidské oběti. Staré národy měli dávný zvyk zabíjet nepřítele nebo někoho ze svých vlastních bratří jako oběť rozhněvaným božstvům, aby vykoupili nějaký těžký přestupek lidu nebo aby se jim dostalo mimořádné milosti, jakési záchrany, která se zdála beznadějná. Židé určili Jahvovi život prvorozenců: za časů Abrahamových byl ten zvyk Božím příkazem zrušen, ale přesto se později někdy opakoval.

Oběti se odpravovaly všelijak: mezi jiným též utopením. V Kuriu na Kypru, v Teracině, v Marsilii vrhali v dobách již historických každého roku člověka do moře a obětovaný byl pokládán za spasitele svých spoluobčanů. Křest je zbytek obřadného utápění a poněvadž se myslilo, že tato smírčí oběť vodě je prospěšná obětujícím a záslužná pro obětovaného, byl jen krůček k tomu, aby ji pokládali za začátek nového života, vzkříšení. Kdo je utopen ve vodě, umírá pro spásu všech a je hoden, aby zase ožil. I když se zapomnělo na tento krutý původ, zůstal křest symbolem obrození.

Ježíš se právě chystal začít nové období svého života, ba svůj pravý život. Ponořit se do vody projevovalo vůli zemřít, ale zároveň jistotu vzkříšení. Nevstupuje do řeky, aby se omyl, nýbrž aby označil, že začíná jeho druhý život a že jeho smrt bude jen zdánlivá, jako je jen zdánlivé jeho očištění ve vodě Jordánu.

Poušť

Sotva Ježíš vystoupil z vody, jde na poušť: ze zástupu do samoty.

Dosud býval mezi vodami a galilejskými poli a na travnatých březích Jordánu – nyní jde do skalnatých hor, kde neprýští ani pramének, kde obilí nežene do klasů, kde se rodí jen plazi a trní.

Dosud býval mezi nazaretskými dělníky, mezi Janovými kajícníky – nyní jde do osamělých hor, kde není vidět tváře a není slyšet lidské hlasy. Nový člověk klade mezi ně a sebe poušť.

Kdo řekl: běda samotnému! odměřoval jen svůj vlastní strach. Společnost je oběť, tím záslužnější, čím je odpornější. Samota je pro lidi bohaté duše odměnou, ne pokáním. Doba očekávání dobra, které jistě přijde, tvoření vnitřní krásy, volné smiřování se všemi nepřítomnými. Jen v samotě žijeme se sobě rovnými: s těmi, kteří o samotě našli vznešené myšlenky, které nám vždy dodávají útěchu, když jsme se vzdali každého jiného dobra.

Samotu nemůže snést člověk průměrný, malý. Kdo nemá, co by obětoval. Kdo je odsouzen k věčné samotě vlastního ducha, smutné vnitřní pouště, kde rostou jen jedovaté rostliny neobdělaných končin. Kdo je neklidný, znuděný, ustrašený, nemůže-li zapomenout na sebe v ostatních, ohlušit se slovy jiných lidí, činit si iluze o strojeném životě těch, kteří si činí iluze o něm zrovna jako on; kdo nemůže žít, aby se nevmísil jako nečinný atom do potůčků, které každé ráno vytékají z městských stok.

Ježíš byl mezi lidmi a vrátí se mezi lidi, neboť je miluje. Ale často se skryje a bude sám, daleko i od učedníků. Abychom lidi milovali, třeba občas od nich odejít.

Jsme-li daleko od nich, přibližujeme se k nim. Malý si pamatuje jen zlo, které mu učinili; jeho moc je zmítána nevraživostí a jeho ústa otrávena hněvem. Veliký si pamatuje jen dobro a pro tu trochu dobra zapomíná tolik zla, které zažil. I to, co nebylo prominuto na místě, vyhladí se ze srdce. A vrátí se mezi bratry s dřívější láskou.

Pro Ježíše je těchto čtyřicet dní samoty poslední příprava.
Čtyřicet let židovský národ – prorocké podobenství Krista – bloudil pouští, než vstoupil do Bohem zaslíbené říše; čtyřicet dní musel Mojžíš prodlít u Hospodina, aby vyslechl jeho zákony; čtyřicet dní putoval Eliáš pouští, aby unikl pomstě zlé královny.

Také nový vysvoboditel musí čekat čtyřicet dní, než zvěstuje zaslíbené království, a probdít čtyřicet dní s Bohem, aby se mu dostalo nejvyšších vnuknutí.

Ale nebude docela sám. Jsou s ním divoká zvířata a andělé. Bytosti nižší než člověk a bytosti vyšší než člověk. Ty, které stahují dolů, a ty, které povznášejí. Živoucí bytosti, které jsou docela hmotou, a živoucí bytosti, které jsou docela duchem.

Člověk je zvíře, které se má stát andělem. Je hmotou, která se přeměňuje v ducha. Má-li zvíře převahu, klesá člověk pod zvířata, poněvadž dává zbytky rozumu do služby zvířeckosti; zvítězí-li anděl, člověk se mu vyrovná a místo, aby byl prostým Božím vojákem, je účasten samého božství. Ale padlý anděl, odsouzený vzít na sebe podobu zvířete, je závistivý a neústupný nepřítel lidí, kteří se mění v anděly a chtějí se povznášet do výšin, z nichž byl svržen.

Ježíš je nepřítelem světa, zvířecího života většiny lidí. Přišel, aby se ze zvířat stali lidé a z lidí andělé. Narodil se, aby přeměnil a přemohl svět. To jest, aby bojoval proti králi světa, proti odpůrci Boha a lidí, proti úskočníku, přemlouvači, svůdci. Narodil se, aby vypudil satana ze země, jako Otec ho vypudil z nebe.

A satan přichází koncem čtyřiceti dní na poušť, aby pokoušel svého nepřítele.

Potřeba naplnit každý den vlastní žaludek je prvním znakem otrocké poddanosti hmotě a Ježíš chtěl přemoci i hmotu. Až bude mezi lidmi, bude jíst a pít, aby se přidružil ke svým přátelům a také proto, že se má tělu dát, co tělu přísluší, a konečně jako viditelný protest proti pokryteckým postům farizejů. Poslední úkon Ježíšova poslání bude Večeře, ale první po křtu je půst. Nyní, když je sám a nepokořuje své druhy prostého života a nemůže také být zaměňován se svatoušky, zapomíná jíst.

Ale po čtyřiceti dnech měl hlad. Satan čekal, schoulen a neviditelný, na tu chvíli. Chce-li hmota hmotu, je dovolena naděje. A odpůrce praví:

“Jsi Syn Boží, řekni, ať se ty kameny promění v chleby.”

Odbytí je pohotové:

“Nejenom chlebem živ je člověk, ale také slovem Božím.”

Satan nepřiznává porážku a z výše hory mu ukazuje království země:

“Dám ti všecku jejich moc a slávu; neboť mně byla dána a dám je, komu chci. Pokloníš-li se mně, vše bude tvé.”

A Ježíš odpovídá:

“Ustup, satane, neboť je psáno: Klaněj se Pánu Bohu svému a jen jemu služ.”

Pak ho satan vede do Jeruzaléma a postaví jej na vrchol chrámu:

“Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů.”

Ale Ježíš hned nato:

“Bylo řečeno: Nepokoušej Pána Boha svého.”

“A dokonav všecka pokušení – pokračuje Lukáš – ďábel od něho na čas odešel.” Uvidíme také jeho návrat a poslední pokušení.

Tento trojí dialog se zdá na první pohled pouhou hrou s texty Písma. Satan a Ježíš nemluví vlastními slovy, nýbrž o závod si je navzájem vybírají z Písma. Zdá se, že jsme u nějaké teologické šarvátky: je to však první podobenství evangelia, představované, nejen mluvené.

Není divu, že satan přišel s nesmyslnou nadějí, že Ježíše strhne k pádu. Není divu, že Ježíš jako člověk je podroben pokušení. Satan pokouší jen lidi veliké a čisté. Ostatním nepotřebuje ani pošeptat jediné vábivé slovo. Jsou jeho již od chvíle, kdy v mládí přestali být dětmi. Nemusí se namáhat, aby ho poslechli. Jsou v jeho náručí, dříve než je zavolá. Většina z nich ani nezpozoruje, že satan je. Jim se nikdy neukázal, poněvadž ho poslouchali zdaleka. A protože ho nikdy nepoznali, mají sklon ho popírat. Ďábelští nevěří v ďábla. Poslední ďáblův úskok, jak bylo napsáno, je, že rozhlašuje, že je mrtev. Bere na sebe všecky podoby: někdy tak krásné, že by se neřeklo, že to je on. Řekové, například, vynikající neobyčejným rozumem a smyslem pro půvabnost, nemají ve své mytologii místo pro satana. Neboť všichni jejich bozi, prohlédneme-li si je důkladně, mají rohy satana zakryté vavřínovými a révovými věnci. Ďábelský je pánovitý a vilný Zeus, cizoložná Venuše, odírající Apollón, zabiják Mars, opilec Dionýsos. Řečtí bohové jsou tak lstiví, že dávají lidu nápoje lásky a vonné výtažky, aby necítil zápach zla, jímž je země nakažena.

Ale nepozoruje-li ho většina lidí a posmívají-li se mu jako přízraku vynalezeném v církvi pro potřeby pokání, napadává vztekle právě ty, kteří ho znají, ale nenásledují. Svádí nevinnost prvních dvou tvorů; přemlouvá Davida Silného; kazí Šalomouna Moudrého; žaluje před Božím trůnem na Joba Spravedlivého. Všichni světci, kteří se skrývají v poušti, všichni, kdo milují Boha, budou pokoušeni ďáblem. Čím více od něho odstupujeme, tím více se blíží. Čím více se povznášíme, tím vztekleji se namáhá, aby nás strhl. Může poskvrnit jen čistého; nedbá o špínu, která sama kvasí v zlu pod horkým dechem rozkoše. Být pokoušen ďáblem je známkou čistoty, znakem velikosti, důkazem povznesení. Kdo poznal ďábla a pohleděl mu do tváře, může doufat v sebe sama. Ježíš zasluhoval více než všichni toho posvěcení. Satan mu činí dvě výzvy a jednu nabídku. Žádá, aby proměnil mrtvou hmotu v hmotu, která dává život, a aby se vrhl z výše, aby ho Bůh zachránil a tak uznal svým pravým synem. Nabízí mu vládu a slávu pozemských království, slíbí-li Ježíš, že místo aby sloužil Bohu, bude sloužit ďáblu. Žádá od něho hmotný chléb a hmotný zázrak a slibuje mu hmotnou moc. Ježíš nepřijímá výzvy a odmítá nabídku.

Není tělesný a časný mesiáš, v nějž doufá židovský lid, mesiáš hmoty, jak si to ve své nízkosti myslí Pokušitel. Nepřišel, aby přinesl potravu tělům, nýbrž potravu duše: ten jediný pokrm, kterým je pravda. Až jeho bratři, vzdálení od domů, nebudou mít dost chleba, aby se nasytili, rozdělí těch několik chlebů, které mají jeho druhové, a všichni budou nasyceni a zbudou plné koše. Ale kde to není nutné, nebude rozdělovat chleba, který přichází ze země a do země se vrací. Kdyby proměňoval v chleby kamení na silnici, každý by ho následoval z lásky k vlastnímu tělu a dělal by, že mu věří vše, co říká; i psi by přišli k jeho hostině. To však nechce. Kdo v něj věří, má věřit v jeho slovo nedbaje hladu, bolesti, bídy. A kdo ho bude chtít následovat, musí zanechat pole, která plodí obilí, a peníze, které se mohou vyměnit za chléb. Jít s ním bez vaku a bez peněz, v jediné suknici, a žít jako nebeští ptáci, vylupovat klasy na polích a prosit o almužnu u vchodů domů. Bez pozemského chleba je možno se obejít; fík zbylý mezi listím, ryba chycená v jezeře jej mohou zastoupit. Ale bez nebeského chleba se neobejde nikdo, kdo nechce zemřít navždy jako ti, kteří ho nikdy neokusili. Nejenom chlebem živ je člověk, nýbrž láskou, nadšením a pravdou. Ježíš je hotov proměnit pozemské království v království nebeské, pošetilou zvířeckost v šťastnou svatost, ale nesníží se, aby proměnil kameny v chleby, hmotu v jinou hmotu.

Z podobných důvodů odmítá Ježíš druhou výzvu. Lidé milují divy. Divy vnější, zázrak, fyzickou nemožnost, která byla učiněna možnou v jejich očích. Hladoví a žízní po zázracích. Jsou schopni padnout na zem před divotvorcem, třeba černokněžníkem nebo šarlatánem. Na Ježíšovi všichni žádali znamení, tedy pro ně, ohromný kouzelnický kousek. Ale vždy odepře. Nechce svádět divem. Uzdraví nemocné – zvláště choré duchem a hříšníky – ale často se vyhne příležitosti i k těmto zázrakům a poprosí uzdravené, aby nepověděli jméno toho, kdo je uzdravil. Bude třeba, aby lidé uvěřili přesto, že vše, co uvidí, tomu bude odporovat, aby uvěřili v jeho velikost i v nejkrutější hodině jeho ponížení, aby uvěřili v jeho božství i při jeho zřejmém, pohaněném lidství. Vrhnout se z chrámu dolů bez nezbytné potřeby, aby tím někoho zbavil útrap, ale jen proto, aby lidi omráčil úžasem a strachem, dráždit Boha, aby ho jaksi přinutil vykonat zbytečný a neodůvodněný zázrak jen proto, aby satan nevyhrál hanebnou sázku založenou na trpkém výsměchu a na drzosti, to není Ježíšova věc. Srdce chce mluvit k srdcím; vznešené chce povznášet, čistého ducha chce očistit; láska chce v ostatních vznítit lásku; veliká duše chce učinit velikými malé opuštěné duše. Místo, aby se vrhl jako všední čaroděj do propasti pod chrámem, vystoupí z chrámu na horu, aby z výše vypravoval o blaženostech nebeského království.

Nabídka pozemských království ho nezbytně naplňuje odporem a ještě více cena, kterou satan žádá. Satan má právo nabízet, co je jeho; pozemská království jsou založena na moci a udržují se klamem; tu je jeho pole a znova nabytý ráj; satan spí každou noc na podušce mocných; klanějí se mu činem a platí mu denně poplatek myšlenek a skutků. Ale kdyby Ježíš všem nabídl chléb bez práce, kdyby Ježíš jako klamavý kejklíř otevřel veřejné divadlo lidových zázraků, mohl by vyrvat králům jejich říše ani neklekaje před odpůrcem. Kdyby se chtěl zdát mesiášem, o němž sní Židé ve svých bezesných tesknotách otroků, zná k tomu cestu: mohl by je svést hojností a divy, učinit z každé země kraj oplývající potravinami a kouzly a hned by zabral všecka sídla satanových správců.

Ale Ježíš nechce být obnovitelem pokleslého království, dobyvatelem nepřátelských říší. Nejde mu o vládu a ještě méně o slávu. Království, které ohlašuje a připravuje, nemá nic společného s královstvími pozemskými; ba jeho království je určeno, aby zahladilo pozemská království. Království Boží je v nás; každý den se rozšiřuje, když se změní některá duše, neboť získává nového občana odňatého pozemským říším. Až každý bude dobrý a spravedlivý, až všichni budou milovat bratry tak, jak otcové milují syny, až se budou milovat i nepřátelé, budou-li vůbec ještě nepřátelé, až nikdo nebude pomýšlet na to, aby hromadil poklady, a místo aby bral jiným, každý dá chléb tomu, kdo má hlad, a šaty tomu, komu je zima, kde budou toho dne království země? Nač bude třeba vojska, když nikdo nebude chtít zvětšovat své země odnímáním země sousedů? Nač budou soudci a pochopové, když zločin bude neznámý proměněným lidem? Nač budou králové, až každý bude mít svůj zákon ve svědomí a nebudou vojska, jimž by se velelo, a soudci, kteří by se volili? Nač budou peníze a poplatky, když každý bude mít zajištěn svůj chléb a tím se spokojí a nebude třeba dávat vojákům a sluhům? Až duše všech bude proměněna, zmizí všechny stavby, které se nazývají společnost, vlast, spravedlnost, jako přízraky dlouhé noci. Kristovo slovo nepotřebuje peníze ani ozbrojence, a stane-li se činem ve všech a vždy, rozprchne se to, co poutá a zaslepuje člověka, nespravedlivá a nezbytná vláda, zločinná válečná sláva, jako ranní mlhy před sluneční září a silou větru. Nebeské království, které je jediné, zabere místo království pozemských, jichž je mnoho. Lidé nebudou již rozděleni na krále a poddané, na pány a otroky, na bohaté a chudé, na hříšníky pokrytecké a hříšníky cynické, na pyšné ctnostné a ponížené hříšníky, na svobodné a vězně. Boží slunce bude svítit všem. Občané království budou jedinou rodinou otců a bratrů a brány ráje se otevřou Adamovým synům, kteří pak budou učiněni podobnými Bohu.

Ježíš v sobě přemohl ďábla; nyní vychází z pouště, aby ho přemohl mezi lidmi.

Návrat

Sotva sestoupil Ježíš mezi lidi, dověděl se, že tetrarcha – druhý manžel Herodiady – dal uvěznit Jana v Macherontě.

Ústa volající v poušti byla nyní ucpána a kdo by byl šel k Jordánu, nebyl by již spatřil na vodě dlouhý stín drsného Křtitele.

Vykonal svůj úkol a je třeba, aby ustoupil mocnějšímu hlasu. Jan čeká v temnu vězení, až jeho hlava, zalitá krví, bude nesena na zlaté míse na stůl při oslavě narozenin, jakoby poslední jídlo zlé ženy, zrádkyně mužů.

Ježíš dostal znamení, že jeho den nastává. Prošel Samarií a vrací se do Galiley, aby zvěstoval bez odkladu příchod Království.

Nejde do Jeruzaléma. Jeruzalém, město velikého krále, je hlavním městem. Ježíš přichází, aby zbořil Jeruzalém, kamenný a pyšný; hrdý na výšinách, tvrdý srdcem jako skály. Ježíš přichází, aby bojoval právě proti těm, kteří se honosí ve velikých městech, v hlavních městech, v Jeruzalémě světa.

V Jeruzalémě žijí mocní světa,
Římané, páni země a Judey se svými vojáky ve zbrani. V Jeruzalémě vládne představitel cézarů: Tiberia, opilce, vraha a věrolomníka, dědice Augusta, pokrytce, pederasty, a Julia, cizoložníka, prostopášníka.

V Jeruzalémě žijí nejvyšší kněží, staří strážcové chrámu, farizeové, soudci, zákoníci, levité a jejich drábové; potomci těch, kteří vypudili nebo zabili proroky; ti, kteří zákon proměnili v kámen; přepjatě lpící na liteře; domýšliví strážci suchého pobožňůstkářství.

V Jeruzalémě jsou pokladníci Boha, pokladníci cézarovi, strážci pokladů, milovníci pokladů, publikáni se svými celníky a příživníky, bohatí se svými služebníky a souložnicemi, obchodníci s plnými skladišti, banky pod širým nebem, cinkající měšce šekelů v teplém záňadří na srdci.

Ježíš přichází proti těm všem. Přichází, aby přemohl vládce země – která náleží všem –; aby porazil vládu slova – které zavane, kam chce Bůh –; aby odsoudil vládce zlata – hmoty prchavé a zhoubné.

Přichází, aby zvrátil vládu římských vojáků – kteří utlačují těla; vládu kněží chrámu – kteří utlačují duše; vládu shromažďovatelů peněz – kteří utlačují chudé. Aby učil svobodě proti Římu, lásce proti chrámu, chudobě proti boháčům.

Nechce tedy začít své poslání v Jeruzalémě, kde jsou shromážděni jeho nepřátelé a kde jsou nejsilnější. Chce jej obklíčit, dobýt ho zvenčí, přijít co nejpozději maje lid za sebou, až Jeruzalém bude již zvolna obklopen nebeským královstvím. Dobytí Jeruzaléma bude poslední zkouškou: hrozným bojem mezi Jedním, větším než proroci, a městem, které proroky pohlcovalo. Kdyby šel nyní do Jeruzaléma – kam později vstoupí jako král a bude pohřben jako zločinec – byl by ihned zajat a nemohl by rozsévat své slovo v krajích méně nevděčných, méně kamenitých než tento.

Jeruzalém jako všecka hlavní města – ohromné stoky, kam přitéká všechen výkal, vyvrhel a hniloba národů – je obýván chátrou lehkomyslníků, hejsků, lenochů, pochybovačů, lhostejných; obřadnými patriciji, jimž zbývá jen tradice obřadů a jalový hněv úpadku; aristokracií majetných a spekulantů, z nichž se skládá Mamonovo stádo, a lidem mezi pověrou chrámu a strachem z cizích mečů. Jeruzalém nebyl dobrým polem pro Ježíšovu setbu.

Jako venkovan, zdravý a zvyklý na samotu, se vrací na svůj venkov. Chce přinést radostnou novinu těm, kteří ho mají přijmout přede všemi ostatními. Chudým, malým, poníženým, poněvadž poselství je zvláště pro ně a očekávají ho déle a potěší se jím více, než ostatní.

Přichází pro chudé a začíná nejchudšími kraji. Proto se vyhnul Jeruzalému, přichází do Galiley a vstupuje do synagogy, aby učil.

První Ježíšova slova jsou jednoduchá a je jich málo. Zdají se slovy Janovými.

“Čas se naplnil; blíží se království Boží; čiňte pokání a věřte evangeliu.”

Prostá slova, nepochopitelná moderním lidem právě pro svou střízlivost. Abychom jim rozuměli a pochopili rozdíl mezi poselstvím Janovým a Ježíšovým, je třeba je přeložit do našeho způsobu mluvy, naplnit je znova jejich věčně živým významem.

Čas se naplnil. Čas očekávaný, prorokovaný, ohlašovaný. Jan říkal, že brzo přijde král a založí nové království, království nebeské. Král přišel a ohlašuje, že brány království jsou otevřeny. On je vůdcem, cestou, rukou, než se stane králem v celé záři nebeské slávy.

Tento čas není právě patnáctý rok vlády Tiberiovy. Čas Kristův je nyní a vždy, je to věčnost, chvíle jeho vystoupení, chvíle jeho smrti, chvíle jeho návratu, chvíle jeho dokonalého vítězství, které do chvíle, kdy toto píšeme, ještě nepřišlo. Čas se naplňuje každou chvíli, každá hodina je ho plná, každý den je jeho; jeho éra není označena číslicemi; věčnost nepřipouští začátek a chronologii. Pokaždé, kdy se nějaký člověk snaží vstoupit do království, dotvrdit království, obohatit je, upevnit je, bránit ho, prohlásit jeho stálou svatost a nehynoucí právo proti všem královstvím podřízeným a nižším, pak se vždy naplnil čas. Tento čas se nazývá Ježíšova doba, křesťanská éra, nová smlouva. Ani dva tisíce let nás neodděluje od té doby: ani dva dny, neboť Bohu a těm, kteří znají, je tisíc let jen dnem. Čas se naplnil; také dnes jsme v plnosti časů. Ježíš nás volá i dnes; druhý den se dosud nechýlí ke konci; zakládání Království sotva začalo. My, kdo žijeme dosud v tomto roce, v tomto století (a nebudeme vždy živí a snad neuvidíme konec tohoto roku a jistě neuvidíme konec tohoto století) my, pravím, nyní žijící se můžeme účastnit toho království, vstoupit do něj, žít v něm, těšit se z něho. Království není vzkypělou fantazií ubohého Žida před dvaceti stoletími; není věcí zastaralou, otřelou, mrtvou vzpomínkou, přemoženým horečným snem. Království je královstvím dneška. Zítřka. Je věčné. Skutečnost budoucnosti, plná toho, co přijde, živá, nynější, naše. Práce nedávno počatá. Každému je dovoleno přiložit hned ruce; dát se do ní znova, pokračovat v ní. Slovo se zdá staré, poselství starobylé, opakované ozvěnami dvou století, ale království – jako skutečnost, potvrzení, vyplnění – je nové, mladé, včera zrozené, mající ještě růst, kvést, prospívat, vzmáhat se. Ježíš vrhl sémě do země, ale sémě za dvě lidská tisíciletí, která přešla jako líná zima, v době šedesáti lidských pokolení, sotva vzklíčilo. Bude naše nynější doba, po záplavě krve, očekávanou nebeskou vesnou?

Čím je to království, poznáme stránku od stránky z vlastních Ježíšových slov. Ale nesmíme si je představovat jako nový ráj blaha, jako nudnou Arkádii blažených, jako nesmírný sbor volající “hosana” a stojící na mracích s hlavami mezi hvězdami.

Boží království podle Kristových slov je postaveno proti království satanovu; nebeské království je opak království pozemského. Království satanovo je královstvím zla – mámení, ukrutnosti, pýchy; královstvím nízkosti. Boží království značí tedy království dobra, upřímnosti, lásky, pokory: království vznešenosti.

Království země je království hmoty a tělesnosti, království zlata a nenávisti, lakoty a rozkošnictví, království všeho toho, co milují lidé ztřeštění a zkažení.

Království nebeské bude jeho opakem, královstvím ducha a duše, královstvím odříkání a čistoty, královstvím všech hodnot, které hledají lidé, znající bezcennost všeho ostatního.

Bůh je otcem, je dobrotivostí; nebe je to, co je nad zemí, tedy duch. Nebe je sídlem Božím; duch je vládou dobroty.

Kdo se plazí po zemi, kdo se ryje v zemi, kdo si libuje v hmotě, je zvíře; kdo žije hledě k nebesům, touží po nebi, doufaje, že navždy bude žít v nebi, je světcem. Většina lidí je zvířaty; Ježíš chce, aby se ze zvířat stali světci. To je prostý a vždy živý smysl království Božího a království nebeského.

Království Boží je královstvím lidí a pro lidi. “Království Boží je v nás.” Začíná náhle: je naším dílem, pro naše štěstí, v tomto životě, na této zemi. Závisí na naší vůli, na tom, uposlechneme-li nebo ne. Staňte se dokonalými a království nebeské se rozšíří také po zemi, království Boží bude založeno mezi lidmi.

Ježíš pak dodává: Čiňte pokání. I zde pravý a vznešený smysl starého slova byl zkroucen. Slova Markova – –
Metanoe ite – nelze překládat “poenitemini” nebo “čiňte pokání”. Metano ia je vlastně “mutatio mentis”, přeměna mysli, přetvoření duše. Metamorfóza je přeměna formy; metanoia přeměna ducha. Mohlo by se to spíše přeložit “obrácení”, které je obnovením vnitřního člověka; ale představy “lítosti” a “pokání” jsou jen užitím a vysvětlením Ježíšovy výzvy.

Jako podmínku příchodu Království –a zároveň jako podstatu nového řádu – kladl úplné obrácení, převrácení života a obecných hodnot života, přeměnění citů, úsudků, úmyslů: slovem obrácení, které mluvě s Nikodémem, nazval “druhým narozením”.

Vyloží ponenáhlu, v jakém smyslu a jakým způsobem má nastat ona všeobecná přeměna obyčejné lidské duše: celý jeho život bude věnován tomuto poučování a podávání příkladu. Zatím však se spokojí tím, že dodává jediný závěr:

“Věřte evangeliu.”

Evangeliem rozumějí dnešní lidé obyčejně knihu, v níž je vytištěno a svázáno čtvero vypravování o Ježíšovi. Ale Ježíš nepsal knihy a nemyslil na ně. Evangeliem rozuměl – podle jasného a milého významu slova – to, co literární překlad nazývá “Dobrou novinou”
a co by se lépe mohlo přeložit “Radostné poselství”. Ježíš je poslem (po řecku angelos), který přináší šťastnou zvěst, dobré poselství. Přináší radostnou zvěst, že nemocní budou uzdraveni, že slepí budou vidět, že se chudí obohatí nezničitelným bohatstvím, že se sklíčení potěší, že hříšníkům bude odpuštěno, poskvrnění vykoupáni, že se nedokonalí mohou stát dokonalými, zvířata se mohou stát světci a světci anděly, podobnými Bohu.

Aby Království přišlo, aby se každý přičinil o ten příchod, je třeba věřit v to poselství, věřit, že Království je uskutečnitelné a blízké. Není-li víra v zaslíbení, nikdo nevykoná potřebné věci, aby zaslíbení mohlo být splněno. Jedině jistota, že poselství není klam a že Království není lží dobrodruha nebo halucinací posedlého, jedině jistota, že poselství je upřímné a platné, může přimět lidi, aby přiložili ruce k velikému dílu kladení základů.

Ježíš svými nemnohými slovy – většině lidí temnými – položil základy svého učení. Plnost časů: třeba začít nyní, ihned. Příchod Království: vítězství ducha nad hmotou, dobra nad zlem, světce nad zvířetem. Metanoia: úplná přeměna duší. Evangelium: radostná zvěst, že vše to je pravda a věčně možné.

Kafarnaum

Toto učení hlásal Ježíš svým Galilejským na prazích bílých domků na stinných náměstích měst nebo na písčitém břehu jezera, opřen o loďku vytaženou na suchou zemi, nohy mezi kameny, kvečeru, když se slunce, celé rudé, sklánělo k západu, volajíc k odpočinku.

Mnozí ho poslouchali a následovali, neboť, praví Lukáš,
“jeho slovo bylo mocné”. Slova nebyla všem nová, ale člověk byl nový a nová byla vřelost jeho hlasu a nové bylo blaho, jímž působil hlas, jenž vycházel ze srdce a dotýkal se srdcí. Nový byl zvuk těch slov, a nový byl smysl, jehož nabývala v těch ústech, ozářena těmi pohledy. Nebyl to již drsný prorok, volající v pustinách, vzdálený od lidí, samotářský, dlící na odlehlých místech, který nutil ostatní, aby přišli k němu, chtěli-li ho slyšet. Tento je prorokem, který žije jako člověk mezi lidmi, jako přítel všech, který smýšlí dobře i s těmi, s nimiž nikdo nesmýšlí dobře; druh, společník prostý a laskavý, který přichází k bratrům, sám je vyhledává tam, kde bydlí, kde pracují, v domech, na lidnatých ulicích, a jí chléb a pije víno u stolu, a je-li třeba, pomáhá rybáři vytahovat sítě a promlouvá laskavě ke všem: k sklíčenému, k nemocnému, k žebrákovi.

Prostí lidé cítí pudem, jako zvířata a děti, kdo je má rád, věří mu a jsou šťastní, když přichází – také výraz obličeje se náhle změní –a jsou smutní, když zase odchází. Někdy ho nemohou opustit a jdou za ním až na smrt.

Ježíš trávil své dny s nimi, chodě pěšky z místa na místo, nebo rozmlouvaje sedě s přáteli první chvíle. Vždy mu bylo drahé to slunné pobřeží jeho jezera – táhnoucí se podél tiché, průzračné a jasné vody, sotva zčeřené větrem pouště, po níž jen tu a tam plují tiché loďky, že se z dálky zdá, jako by byly bez pána. Západní pobřeží jezera bylo jeho pravou říší; zde našel své první posluchače, první věřící, první učedníky.

Přišel-li do Nazareta, nezůstával tam dlouho. Vrátí se tam později, provázen dvanácti; předcházet ho bude pověst o jeho zázracích, a budou s ním nakládat, jako všecka města světa – i nejslavnější svou ušlechtilostí: Athény a Florencie – nakládala s těmi svými občany, kteří je povýšili nad všecka ostatní. Nejdříve si z něho tropili posměch – viděli ho jako dítě: cožpak je možné, aby se z něho stal veliký prorok? –a pak ho chtějí svrhnout do propasti.

V žádném městě se nezastaví, aby tam prodlel. Ježíš je bludný člověk: člověk, kterého by břicháč trávící život za pecí, opřen na prahu svých dveří, nazval tulákem. Jeho život je věčnou cestou. Dříve než ten druhý – ten, jenž odsouzením k smrti byl odsouzen k nesmrtelnosti – je pravým bludným věčným Židem. Narodí se na zastávce cestou a nenarodí se v hospodě jen proto, že v betlémské hospodě nebylo místo pro těhotnou cizinku. Ještě jako kojenec je nesen po dlouhých cestách rozžhavených sluncem, vedoucích do Egypta; z Egypta se vrací k vodě a galilejské zeleni. Z Nazareta chodí často o velikonocích do Jeruzaléma. Janův hlas ho volá k Jordánu; vnitřní hlas ho pudí do pouště. A po čtyřiceti dnech půstu a pokušení začíná svou neklidnou toulku z města do města, z vesnice do vesnice, z hor do hor po jednotlivých krajích Palestiny. Nejčastěji ho vidíme v jeho Galilei, v Kafarnaum, v Chorazin, v Káně, v Magdale, v Tiberiadě. Ale několikrát prochází Samarií a rád sedá u studny v Sicharu. Nacházíme jej občas v tetrarchii Filipově, v Betsaidě, v Gadaře, v Caesarei a také v Gerase v Perei Heroda Antipy. V Judei se zastavuje nejraději v Betánii, několik málo mil od Jeruzaléma, nebo v Jerichu. Ale neštítí se také překročit hranice staré říše a zajít mezi pohany. Potkáváme jej opravdu ve Fenicii, v končinách Týru a Sidonu, a stalo-li se Proměnění na hoře Hermonu, i v Sýrii. Po vzkříšení se zjevuje v Emauzích, na březích svého Tiberiadského jezera a nakonec v Betánii u domu vzkříšeného, kde opouští své přátele navždy.

Je poutníkem bez odpočinku, bloudícím bez přístřeší, tulákem z lásky, dobrovolným vyhnancem ve své vlasti. Sám praví, že nemá kámen, kam by hlavu položil; a je pravda, že nemá vlastní lože, kam by se položil každou noc; ani světnici, kterou by mohl nazvat svou. Jeho pravý dům je cesta, po které kráčí zároveň s prvními přáteli, hledaje přátele nové; jeho ložem je brázda v poli, lavice loďky, stín olivového háje. Někdy spí v domech lidí, kteří ho milují, ale je prchavým hostem, který nepobude dlouho.

V prvních dobách ho nacházíme často v Kafarnaum. Odtud se jeho pouti začínaly a tu se končívaly. Matouš nazývá Kafarnaum “jeho městem”. Přešlo do našeho jazyka, majíc význam zmatku a nepořádku. Opravdu původní vesnice rybářů a rolníků v posledních dobách vzrostla, zmohutněla. Ležíc na karavanní cestě, která šla z Damašku napříč Itureí k moři, stalo se ponenáhlu dost důležitým obchodním tržištěm. Nastěhovali se tam řemeslníci, kupci, obchodníci, dohazovači, kramáři. Sběhli se tam – jako se slétají mouchy na nahnilých hruškách – finanční úředníci: publikáni, výběrčí daní a jiné nástroje státní pokladny. Malá osada zpola rolnická, zpola rybářská se stala pestrým a smíšeným městem, v němž společnost té doby – také vojáci a nevěstky – byla zastoupena všecka. Ale Kafarnaum, rozložené na břehu jezera, v němž se zrcadlilo, ovívané svěžím vzduchem z blízkých výšin a vánkem z vody, nebylo tak docela zkažené jako města syrská a jako Jeruzalém. Byli tam ještě rolníci, kteří každý den chodili na pole, a rybáři, kteří každý den vstupovali do člunů. Lid dobrý, chudý, prostý, upřímný; lidé, s nimiž se mohlo mluvit o jiném než o obchodech a penězích. Mezi nimi bylo možno si oddechnout.

V sobotu chodíval Ježíš do synagogy. Každý měl právo tam vstoupit, předčítat a také mluvit o tom, co se četlo. Byl to prostý dům, holá světnice, kam se chodilo společně s přáteli a bratry uvažovat a snít o Bohu.

Ježíš povstával, dával si podat některý ze svitků Písma – častěji proroky než zákon – a pak četl klidným hlasem dva, tři, čtyři verše, ne mnoho. Pak se rozhovořil neohroženou a přesvědčivou výmluvností, která drtila farizeje, dojímala hříšníky, znepokojovala nechápavé, okouzlovala ženy.

Starý text se znenadání proměňoval, stával se průhledným, časovým a týkal se všech; zdál se novou pravdou, objevem, učiněným jimi, řečí kterou slyšeli poprvé; slova, stářím scvrklá a opakováním zbavená svěžesti, nabývala života a barvy: nové slunce zlatilo každé slovo, každou slabiku; slova svěží, ražená v té chvíli, zářící všem očím jako neočekávaný objev.

V Kafarnaum se nikdo nepamatoval, že by byl slyšel tak mluvit rabbiho. V ty soboty, kdy mluvil Ježíš, bývala synagoga plná; lid naplnil vše tak, že stál až na ulici. Kdo mohl přijít, přicházel.

Zahradník, který toho dne zanechal rýč a nepotřeboval otáčet kolem čerpadla, aby zavlažoval záhonky své zeleniny; kovář, dobrý místní kovář, muž stále začerněný sazemi, umouněný prachem a železnými pilinami, dnes však, v den sobotní, umytý, spořádaný, s obličejem dosud trochu načernalým, ale čistým, zjasnělým, opláchnutým v několikeré vodě, jak učinil i s rukama, a s vousem učesaným a napuštěným lacinou mastí (která přesto voní jako mast bohatých); kovář, který každý den stojí u ohně, špinavý a zpocený, kromě soboty, a přichází do synagogy poslouchat stará slova “Starého dnů”,
Boha svých otců, a přichází ze zbožnosti, ale přichází také proto, že tam jdou jeho příbuzní, přátelé, sousedé a že se tam s nimi se všemi sejde, a konečně také, že ten den je tak dlouhý, ten sváteční den bez práce, bez kladiva v ruce, bez kleští, a v Kafarnaum není jiná společenská schůzka než tato; zedník – který pracoval při stavbě té malé budovy synagogy a vystavěl ji malou, poněvadž staří páni, lidé dobří a bohabojní, ale trochu skoupí, nechtěli vydat mnoho – zedník, který dosud cítí v rukou trochu neohebnosti a malátnosti od práce šesti dní a nespočítá již kameny, které za ten týden položil, a lžíce vápna, které vmetl do zdi mezi kameny; zedník, který si dnes oblékl nové šaty a schouliv se, usedl na zemi, on, jenž ostatní dny bývá vzpřímen, v pohybu a pozorně hledí, aby se práce dařila a pán byl spokojen, také zedník přišel do domu, který, jak se mu zdá, je trochu jeho.

Přišli také rybáři, mladý a starý, oba osmahlí od slunce a s očima, které si navykly přimhuřovat se při žáru a slunečním odrazu; a starší je krásnější tím, jak se odrážejí bílé vlasy a bílé vousy od ztemnělého a vrásčitého obličeje; rybáři překlopili loďky na písek, přivázali je ke kolu, prostřeli sítě na střechu a přišli do synagogy, třebaže nejsou zvyklí být mezi zdmi a možná, že se jim nejasně stýská po šplounání vody kolem přídi.

Také rolníci ze sousední roviny tu jsou, rolníci skoro bohatí, kteří mají na sobě oděv, jenž se neodráží od ostatních, a jsou spokojeni s obilím, které si brzo vyžádá kosy: nechtějí zapomínat na Boha, jenž dává ječmenu nasazovat klasy a révě kvést. Jsou tu pastýři, kteří přišli ráno, pastýři ovcí a koz, z nichž je dosud cítit zápach ovčína, pastýři, kteří žijí celý týden na horských pastvinách, kde nespatří živé duše, kde nepromluví s nikým ani slovo, samotní s tichými zvířaty, spásajícími klidně mladou trávu.

Malí hospodáři, malí kupci, kafarnaumští páni, přišli všichni. Jsou to lidé vážení a zbožní. Stojí v prvních řadách, vážní, se sklopenýma očima, spokojení s obchody minulých dní, spokojení se svým svědomím a neposkvrnění. Je vidět v řadách jejich záda pokrytá jemnými šaty, záda shrbená, ale široká a mohutná, záda pánů, záda lidí v souladu se světem a s Bohem, záda plná vážnosti a svědomitosti. Jsou tam také cizinci, kteří se zastavili cestou, kupci jdoucí do Sýrie a vracející se do Tiberiady. Přišli, chtějíce projevit svou úctu, a ze zvyku, možná, aby našli nějakého odběratele, a hledí všem do obličeje s domýšlivostí, jakou prázdným duším dodávají peníze.

V pozadí světnice – neboť synagoga je jen světnice, podlouhlá, vybílená, málo větší než škola, hospodská místnost, kuchyně – sedí, schouleni jako psi u dveří, jako ti, kdo se neustále obávají, že budou vyhnáni, místní chudí, nejchudší ze všech, ti, kdo se živí nějakou občasnou prací, nějakou omlouvanou almužnou a také – jaká bída! – nějakou mírnou krádeží; otrhaní, zavšivení, otroci, nešťastní; staré vdovy, které mají syny daleko; mladí sirotci, kteří si ještě neumějí vydělávat na chleba; shrbení starci, které nikdo nezná; churaví nemající sil; stižení nezhojitelnými nemocemi, ti, jejichž hlava již není v pořádku a kteří neumějí a nemohou pracovat. Slabí duchem, slabí tělem, oklamaní, odmrštění, opuštění, ti, kteří někdy jedí, někdy nejedí –a nikdy tolik, aby ukojili svůj hlad – ti, kdo sbírají, co ostatní odhazují, suché kůrky, hlavy ryb, ohryzky, slupky;
a spí brzo tu, brzo tam, snášejí chlad a zimu a očekávají léto, ráj chudých, neboť se dá utrhnout nějaký plod podél cest. Také oni žebráci, nešťastní, otrhaní, prašiví, zesláblí, přicházejí, když nastane sobota, do synagogy poslouchat, co je napsáno v knihách. Nemohou je vyhnat; mají právo jako ostatní; jsou syny téhož Otce a služebníky téhož Pána. Cítí v ten den trochu útěchy ve své bídě, že mohou poslouchat táž slova, která poslouchají bohatí a zdraví. Zde jim nepodávají jiné jídlo, sprostší, jak se děje v domech, kde pán sní nejlepší, a žebrák na prahu se musí spokojit s nejhorším. Zde je potrava stejná pro toho, kdo má i kdo nemá. Slova Mojžíšova jsou táž, věčná, pro toho, kdo má nejtučnější stádo, i pro toho, kdo nemá ani čtvrt beránka v den velikonoční. Ale slova proroků jsou pro ně mnohem lepší než slova Mojžíšova. Horší pro veliké, ale lepší pro malé. Chudina vzadu čeká každou sobotu, aby někdo přečetl kapitolu z Amosa nebo Izaiáše. Neboť proroci byli na straně oloupených a hlásali, že přijde trest a svět nový: “A ten, kdo byl oděn nachem, bude přinucen hrabat se v blátě.”

A hle, právě v tu sobotu přicházel zrovna jeden pro ně, který mluvil pro ně, který vyšel z pouště, aby hlásal dobrou novinu chudým a nemocným. Nikdo o nich nemluvil tak jako on. Nikdo neukázal tolik lásky k nim. Jako ti staří proroci, kteří se již nevrátili, aby je těšili, zastával se jich, jevil pro ně zaujatost, která urážela šťastné, ale jim naplňovala srdce útěchou a nadějí.

Když Ježíš domluvil, všimli si, že starší, měšťané, hospodáři, páni, farizeové, lidé, kteří uměli číst a nabývali zisku, potřásali hlavou, jako by tušili něco nedobrého, a vstávali, křivíce ústa a mrkajíce na sebe zpola pohrdlivě, zpola pohoršeně, a sotva byli venku, ozýval se z houště velikých černých a stříbrných brad repot opatrného nesouhlasu. Ale nikdo se nesmál.

Kupci vyšli za nimi, vzpřímeni a myslíce již na zítřek. Naposled zůstávali dělníci, chudí, pastýři, rolníci, zahradníci, kováři, rybáři a pak všechen zástup žebráků, sirotci bez dědictví, starci bez zdraví, chátra bez přístřeší, nešťastní bez druhů, potřební bez haléřů; svrbiví, mrzáci, zničení, odmrštění. Nemohli odtrhnout oči od Ježíše. Byli by chtěli, aby byl mluvil ještě dále – aby zjevil den nového království, aby se také oni mohli vzpamatovat ze vší té bídy a spatřili vlastníma očima odplatu. Slova toho mladého muže působila, že jim rychleji bila unavená a zraněná srdce. Útěcha světla, rozevření nebes a slávy, zářivé přízraky vinobraní, hodů, odpočinku a hojnosti se rodily z těch slov v bohatých duších chuďasů. Možná, že ani oni nepochopili úplně, co Mistr chtěl říci, a království, které zahlédli ve svých představách, se ještě podobalo zemi věčného blahobytu, jak si ji představují šosáci.

Ale nikdo ho nemiloval tak jako oni; nikdo ho nikdy nebude milovat jako ti, kdo v Galilei hladověli po míru a pravdě. Také chudí, méně chudí, dělníci, nádeníci, rybáři, kteří hladověli méně po chlebě, milovali jej pro lásku nejchudších.

A když vycházel ze synagogy, očekávali ho všichni na ulici, aby ho ještě spatřili; kráčeli za ním, ostýchaví, jako ve snách. Vcházel-li do přítelova domu, aby pojedl, byli takřka žárliví a mnohý se postavil naproti dveřím, až se zase objevil. Pak nabyvše více odvahy, přidávali se k němu a kráčeli s ním podél břehu jezera. Jiní se přidávali cestou a brzo se ho ten, brzo onen – pod širým nebem mimo synagogu odvahy přibývalo – na něco otázal. A Ježíš, zastaviv se, odpovídal té sprosté chátře slovy, která nebudou nikdy zapomenuta.

První čtyři

Mezi kafarnaumskými rybáři našel Ježíš první učedníky. Byl skoro každý den na břehu jezera; někdy vypluly loďky na širé jezero; někdy je vídal přicházet s plachtou větrem nadmutou, a z loděk vystupovali muži bosí, kráčejíce ve vodě do půl lýtek, nesouce po dvou koše plné vlhkého stříbra mrtvých ryb, smíchaných, dobrých i neupotřebitelných, a veliké staré sítě, z nichž kapalo.

Někdy vyjížděli, když se snesla noc a svítil měsíc, a vraceli se časně zrána, když měsíc nedávno zapadl a nevyšlo ještě slunce. Ježíš je často očekával na břehu a pozdravoval je první. Ale vždy se lov nevydařil: když se vraceli s prázdnýma rukama, unavení a mrzutí, pozdravoval je Ježíš slovy, která činila dobře srdci, a ačkoli zklamaní nespali, poslouchali ho rádi.

Jednou ráno se vracely dvě loďky ke Kafarnaum, když Ježíš mluvil na břehu k lidem, kteří ho obstoupili. Rybáři vystoupili a začali spravovat sítě. A Ježíš, vstoupiv do jedné z lodic, prosil, aby ji odtáhli trochu od země, aby nebyl tísněn zástupem. A stoje u kormidla, učil ty, kdo zůstali na zemi. Skončiv řeč, pravil Šimonovi:

“Vyplujte na hlubinu a rozestřete sítě.”

Odpověděl Šimon,
Jonášův syn, jemuž loďka patřila:

“Mistře, po celou noc jsme pracovali, nic jsme nechytili, ani rybičku. Ale podle tvého slova rozestřu síť.”

Sotva odpluli poněkud dále od břehu, spustili Šimon a Ondřej, jeho bratr, velikou síť do vody. A když ji stáhli zpět, byla plná ryb, až se skoro trhala oka sítě. Oba bratři pak zavolali své tovaryše z druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a rozestřevše ještě jednou sítě, vytáhli je plné. Šimon, jsa povahy prudké, vrhl se před hostem na kolena a volal:

“Pane, odejdi ode mne, neboť jsem hříšník a nejsem hoden mít svatého muže ve své lodi.”

Ale Ježíš pravil, usmívaje se:

“Pojď za mnou, uvěř mému slovu a učiním tě rybářem lidí.”

Vrátili se na břeh, vytáhli lodě na zem a oba bratři zanechavše sítí ho následovali. A po několika dnech spatřil Ježíš druhé dva bratry,
Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli dříve druhy Šimona o Ondřeje a volal je, když spravovali roztrhané sítě. A také oni, rozloučivše se s otcem, který byl s pomocníky v lodi, a nechavše rozervaných sítí, ho následovali.

Ježíš již nebyl sám. Čtyři lidé, dvě dvojice bratrů, kteří se hlouběji spřátelili společnou vírou, byli hotovi provázet ho, kam by se mu zachtělo jít, opakovat jeho slova, poslouchat ho jako otce a lépe, než kdyby byl otcem. Čtyři chudí rybáři, čtyři prostí lidé od jezera, lidé, kteří neuměli číst a stěží uměli mluvit, čtyři nepatrní lidé, které nikdo nemohl rozeznat od ostatních, byli Ježíšem povoláni, aby s ním založili království, které mělo zabrat celou zem. Pro něj opustili věrné lodě, které tolikrát spouštěli na vodu a tolikrát přivazovali u přístaviště, a staré sítě, které vylovily z vody tisíce ryb, i otce, rodiny, domy; vše opustili, aby následovali toho muže, který nesliboval peníze ani zem a mluvil jen o lásce, chudobě a zdokonalování.

Třebaže jejich duch zůstane vždy příliš nízký a hrubý vedle Mistra, a budou někdy pochybovat a váhat, a nebudou chápat jeho pravdy a jeho podobenství a nakonec ho opustí, vše bude prominuto pro upřímnou a jistou ochotu, s níž uposlechli prvního zavolání.

Kdo z nás by byl dnes schopen, z nás žijících, napodobit čtyři chudé kafarnaumské lidi. Kdyby prorok přišel a řekl
obchodníkovi: nech pult a pokladnu;
a profesorovi: sestup z katedry a zahoď knihy;
a ministrovi: opusť své listiny a lži, sítě na lidi;
a dělníkovi: přestaň orat uprostřed brázdy a nech rádlo mezi hroudami, neboť ti slibuji žeň podivuhodnější;
a strojníkovi: zastav svůj stroj a pojď se mnou, neboť duch je více než stroj;
a boháči: rozdej vše, co máš, neboť u mne získáš nesmírný poklad – kdyby nějaký prorok mluvil takto k nám lidem současným, kolik by šlo za ním s tou prostou dobrovolností těch dávných rybářů? Ale Ježíš neučinil znamení kupcům, kteří prodávají na náměstích a ve skladech, ani těm, kdo přísně zachovávají zákon, přežvykují jeho nejmenší nařízení a umějí zpaměti odříkávat verše Písma, ani rolníkům příliš připoutaným k zemi a dobytku, tím méně nasyceným, v hojnosti žijícím, spokojeným, kteří nedbají o jiná království, neboť jejich království dávno přišlo.

Není náhodou, že Ježíš vybírá své první druhy mezi rybáři. Rybář, který žije velikou část svých dní v úplné samotě u vody, je člověk, který umí čekat. Je člověk trpělivý, který nemá naspěch, který rozestře síť a důvěřuje Bohu. Voda má své rozmary, jezero své fantazie; dny nejsou nikdy stejné. Neví, když vypluje, vrátí-li se s loďkou naplněnou nebo bez jediné rybičky, kterou by si upekl k obědu. Odevzdává se do rukou Hospodina, který posílá hojnost i nedostatek; utěší se nad zlým dnem mysle na den dobrý, který přišel a který přijde. Nežádá nenadálé obohacení, je rád, může-li si vyměnit výnos svého lovu za trochu chleba a vína. Je čistý duší i tělem; umývá si ruce ve vodě a ducha v samotě.

Z těchto rybářů, kteří by zemřeli neznámí v Kafarnaum a jichž by si nikdo kromě sousedů nevšiml, učinil Ježíš světce, na které vzpomínají a k nimž se modlí lidé ještě dnes. Největší je tvůrcem velikých; z ospalého lidu bere buditele, z lidu ochablého bojovníky, z lidu nevědomého učitele. Ve všech dobách vzplanou ohně, je-li ruka, která je zapálí. Objeví-li se David, najde brzo své ghibborim,
Agamemnon své bohatýry,
Artuš své rytíře,
Karel Veliký své paladiny,
Napoleon své maršály.
A Ježíš našel mezi prostými muži z lidu galilejského své apoštoly.

Hora

Kázání na hoře dává lidem největší právo k životu. Aby v nekonečném vesmíru byli lidé. Je naším dostatečným ospravedlněním. Patent naší hodnosti jako bytostí majících duši. Zárukou, že se budeme moci povznášet sami nad sebe a být více než lidmi. Zaslíbením této možnosti nejvyšší, této naděje: že se povzneseme nad zvíře.

Kdyby anděl, sestoupiv k nám ze světa vyššího, od nás žádal, co máme ve svých domech nejlepší a nejcennější, důkaz naší jistoty, nejznamenitější dílo ducha, vykonané jeho nejvyšší schopností, nepovedeme ho před veliké naolejované stroje, před mechanické divy, jimiž se hloupě chlubíme a které zatím učinily život stísněnějším, zotročenějším, kratším –a jsou hmotou, která slouží hmotným potřebám a zbytečnostem – nýbrž podáme mu Kázání na hoře a pak, teprve pak, nějakých sto stránek vytržených z básníků všech národů. Ale kázání by bylo vždy jediným diamantem zářícím svým jasným leskem nezkaleného světa mezi barevnou ubohostí smaragdů a safírů.

A kdyby byli lidé pohnáni před nadzemský soud a bylo by třeba se ospravedlnit ze všech nenapravitelných chyb a dávných hanebností denně obnovovaných a z řeží, které trvají po tisíciletí a ze vší krve prolité z žil našich bratří a ze všech slz vyroněných z očí lidských synů, a z naší tvrdosti srdce a naší nevěry, které se snad vyrovná jen naše hloupost, neuváděli bychom před tím soudem důvody filozofů, třeba by byly moudré a logicky sestavené; ani věd, netrvalých soustav symbolů a receptů; ani našich zákonů, chabých kompromisů krutosti a strachu. Nebudeme moci ukázat jako protiváhu za tolik zla, jako náhradu za svou zatvrzelou váhavost, jako omluvu za šedesát století hrozných dějin, jako jedinou a nejvyšší věc polehčující při všech obžalobách, nic jiného než těch několik veršů Kázání na hoře.

Kdo je jednou přečetl a nepocítil, aspoň v té krátké chvíli, kdy četl, záchvěv chápající něžnosti, prvního vzlyku pláče hluboko v hrdle, vřelé hnutí lásky a lítosti, nejasnou, ale prudkou potřebu učinit něco, aby ta slova nebyla pouhými slovy, aby to kázání nebylo pouhým zvukem a znakem, nýbrž splňující se nadějí, životem živým ve všech živých, pravdou přítomnou, pravdou provždy a pro všechny – kdo je četl jen jednou a nepocítil to vše, pak by nikdo nezasluhoval naši lásku více než on, neboť všechna lidská láska mu nebude nikdy moci nahradit, co pozbyl.

Hora, na níž Ježíš seděl v den Kázání, byla jistě nižší než ta, ze které mu satan ukazoval království země. Odtud bylo vidět jen nivy rozlehlé v milé záři večerního slunce a po jedné straně zelenavě stříbrný ovál jezera a na druhé dlouhý hřeben Karmelu, kde Eliáš přemohl služebníky Baalovy. Ale z toho nepatrného vrchu, jejž jen nadsazování skladatelů pamětí nazvalo horou a jenž byl možná jen kopečkem, výstupkem sotva vyvýšeným nad okolí, z té hory, která ani nezasluhovala jméno hora, ukázal Ježíš království, které nemá hranice a meze, a vepsal do lidských srdcí – ne na kamenné desky jako Jahve – píseň nového člověka, hymnus vítězství.

“Jak jsou krásné na horách nohy zvěstujícího a kážícího pokoj!” Izaiáš nebyl nikdy tak prorokem jako ve chvíli, kdy mu z duše vytryskla tato slova.

Ježíš seděl na výšině uprostřed svých prvních apoštolů, obklopen stovkami očí, které hleděly do jeho očí, a kdosi se ho otázal, komu se dostane toho nebeského království, o němž tak často mluvil.

Ježíš odpověděl devíti blahoslavenstvími, která jsou jako sloupoví “skvící se skvělostí” všeho kázání.

Blahoslavenství často slabikovaná i těmi, kteří ztratili jejich smysl, jsou skoro vždy chybně chápána. Oklešťují je, mrzačí, kazí, znetvořují, snižují, zkrucují. A přece podávají krátce první den, den slavnostní,
Ježíšovo učení.

“Blahoslaveni chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.” Lukáš vynechal slovo “duchem”
a rozuměl chudé vůbec a po něm tak rozuměli mnozí, leckdo moderní a zlomyslný prostomyslné, hloupé, tupé. Máme zkrátka na výběr chudé nebo hloupé.

Ježíš v té chvíle nemyslil na ty ani na ony. Ježíš neměl rád bohaté a nenáviděl celou duší žádostivost bohatství, největší překážku pravého obohacení duše; Ježíš měl rád chudé a měl je u sebe, neboť mají více potřebí, aby se ohřáli, a mluvil k nim, poněvadž mají větší potřebu, aby byli nasyceni slovy lásky, ale nebyl tak pošetilý, aby myslil, že stačí být chudým – hmotně, společensky chudým – aby kdo měl beze všeho právo být účasten království.

Ježíš nikdy nedal znát, že by se podivoval inteligenci, která je pouhou inteligencí abstraktní a pamatováním frází; pouzí systematikové a metafyzikové, sofisté, šťouralové přírody, knihožrouti by nebyli našli milost v jeho očích. Ale inteligence, schopnost rozumět znamením budoucnosti a smyslu symbolů – inteligence osvěcující a prorocká, láskyplné ovládání pravdy – byla darem i v jeho očích a mnohokrát se rmoutil, že jeho posluchači a jeho žáci jevili jí tak málo. Nejvyšší inteligencí pro něho bylo pochopit, že inteligence sama nestačí, že je třeba přeměnit celou duši, abychom dosáhli štěstí – neboť štěstí není nesmyslný sen, nýbrž věčně možné a na dosah ruky – nýbrž že je třeba, aby nás inteligence podporovala při této úplné přeměně. Nemohl tedy volat k účasti na Božím království tupce a hlupáky.

Chudí duchem jsou ti, kteří mají plné a bolestné vědomí své duševní chudoby, nedokonalosti vlastní duše, nepatrnosti dobra, které je v nás všech, mravní bídy, že jsou opravdu chudí, trpí svou chudobou a poněvadž jí trpí, snaží se, aby z ní vyvázli. Liší se, a jak, od nepravých boháčů, od pyšných, kteří myslí, že jsou bohatí duchem, to jest dokonalí a dále již nezdokonalitelní, že jsou ve shodě se všemi, že jsou milí Bohu i lidem, a necítí touhu povznést se, poněvadž si namlouvají, že jsou vysoko, a nezbohatnou nikdy, poněvadž nepozorují svou bezednou bídu.

Tedy ti, kteří uznají, že jsou chudí, a budou trpět, aby nabyli onoho pravého bohatství, kterým je dokonalost, stanou se svatými jako Bůh je svatý, a jejich bude království nebeské; ti však, kteří neucítí zápach kalu nahromaděného pod ješitností, do království nevstoupí.

“Blahoslaveni tiší, neboť oni zemí vládnout budou.” Země zde slíbená není pole s hroudami ani mocnářství s vybudovanými městy. V mesiášské mluvě “vládnout zemí” znamená být účasten nového království. Voják, který bojuje za zemi pozemskou, musí být krutý. Ale ten, kdo sám v sobě usiluje o dobytí nové země a nového nebe, se nesmí poddat zlosti, která radí ke zlu, ani krutosti, která popírá lásku. Tiší jsou ti, kdo snášejí sousedství vlastní, které je někdy ještě nevděčnější; kteří se nebouří proti zlým, ale přemáhají je mírností;
a nezuří při prvních protivenstvích, ale zvítězí nad vnitřním protivníkem tou klidnou neústupností, která jeví více síly ducha než jalové a náhlé výbuchy zuřivosti. Podobají se vodě, která lehce ustupuje ruce a dává místo všem, ale zvolna stoupá, tiše zaplavuje a vytrvalostí, trvající léta, klidně omílá nejpevnější kameny.

Ti, kteří pláčí

“Blahoslaveni ti, kteří pláčí, neboť budou potěšeni.” Sklíčení, slzející, ti, kdo mají odpor k sobě a soucit s lidstvem, a nežijí v hrubé, zpité tuposti obecného života, oplakávají vlastní neštěstí a neštěstí svých bratrů, oplakávají nezdařené úsilí, slepotu, která zadržuje vítězství světla – neboť světlo nemůže přicházet z nebe, neodráží-li se v očích lidí –a oplakávají vzdálenost dobra, o němž tolikrát snili, jež jim bylo tolikrát slibováno, a které přece je vždy naší vinou a vinou všech vzdálenější; ti, kteří pláčí pro urážky, jež se jim staly, místo aby zvětšovali nesnáze pomstou, a pláčí pro zlo, kterého se dopustili, a pro dobro, které mohli učinit a neučinili, ti, kteří nezoufají, že ztratili viditelný poklad, ale bolestně touží po pokladech neviditelných, ti, kteří pláčí, uspišují slzami obrácení, a je spravedlivé, aby jednoho dne byli potěšeni.

“Blahoslaveni ti, kteří lační a žízní po spravedlnosti, neboť budou nasyceni.” Spravedlnost, jak jí rozumí Ježíš, není spravedlnost lidí, zachovávání lidských zákonů, shoda se zákoníky, úcta ke zvyklostem a úmluvám ustáleným mezi lidmi. Spravedlivý v mluvě žalmistů a proroků je člověk, který žije podle Boží vůle, to je podle nejvyššího pravzoru veškeré dokonalosti. Ne podle zákona psaného zákoníky, upraveného úzkostlivou přesností farizeů, nýbrž podle jediného a prostého zákona, jejž Ježíš omezuje na jediné přikázání: Miluj všecky lidi, blízké i vzdálené, spoluobčany i cizince, přátele i nepřátele. Těm, které mučí neustálá touha po této spravedlnosti, dostane se ukojení hladu a žízně v Království. I když se jim nepodaří, aby byli ve všem dokonalí, mnoho jim bude odpuštěno za to, že trpěli bdíce a čekajíce.

“Blahoslaveni milosrdní, neboť milosrdenství dojdou.” Kdo bude milovat, bude milován, kdo poskytne pomoc, najde pomoc. Zákon odplaty je zrušen v zlu, ale vždy má platnost v dobru. Neustále se dopouštíme hříchů proti duchu a ty hříchy nám budou odpouštěny jen tehdy, odpustíme-li hříchy, jichž se lidé dopustili proti nám. Kristus je ve všech lidech a co učiníme jim, stane se nám. “Co učiníte nejmenšímu z vás, učiníte mně.” Budeme-li mít soucit s jinými, budeme moci mít soucit sami se sebou; jen odpustíme-li zlo, které nám činí jiní, bude moci Bůh odpustit zlo, které činíme sami sobě.

“Blahoslaveni čistého srdce, neboť uvidí Boha.” Čistého srdce jsou ti, kdo nemají jinou touhu než zdokonalení, jinou radost než vítězství nad zlem, jež na nás číhá ze všech stran. Kdo má srdce přeplněné pošetilými touhami, pozemskými ctižádostmi a všemi choutkami, které zmítají červy svíjícími se na zemi, nikdy nepohlédne Bohu do tváře, nikdy sladce neutone v jeho blažené vznešenosti.

“Blahoslaveni pokojní, neboť se budou zvát syny Božími.” Pokojní nejsou tiší druhého blahoslavenství. Oni neopláceli zlo zlem; pokojní jsou ti, kteří přinášejí dobro tam, kde je zlo, kteří uzavírají mír, kde zuří války. Když Ježíš řekl, že přišel, aby přinesl válku a ne mír, myslil válku se zlem, se satanem, se světem; se zlem, které je urážkou, se satanem, který zabíjí, se světem, který je věčným svárem; myslil tedy válku s válkou. Pokojní jsou právě ti, kteří vedou válku proti válce; jsou smiřovatelé, budovatelé svornosti. Původcem každé války je láska k sobě – láska, která se stává láskou k bohatství, pýchou majetku, závistí k tomu, kdo má více, nenávistí k prostým –a Nový zákon přichází učit nenávist k sobě, opovrhování dobry, která lze měřit, lásce ke všem tvorům, i k těm, kteří nás nenávidí. Pokojní, kteří učí této lásce a kteří ji mají, vytrhávají kořeny každé války; až každý člověk bude milovat bratry více než sebe sama, nebudou již války, ani veliké ani malé, ani domácí ani mezi říšemi, ani slovy ani rukou, mezi člověkem a člověkem, mezi kastou a kastou, mezi národem a národem. Pokojní uklidní zemi a budou spravedlivě nazýváni pravými syny Božími a vejdou mezi prvními do Božího království.

“Blahoslaveni, kteří trpí protivenství pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.” Vysílám vás, abyste založili to království, které je královstvím nebeským, královstvím té vyšší spravedlnosti, která je láskou, té otcovské dobroty, která se nazývá Bůh; vysílám vás tedy, abyste bojovali proti základům nespravedlnosti, proti lokajům hmoty, proti Protivníkovým proselytům. Až je napadnete, budou se bránit; aby se ubránili, budou vám ubližovat. Budete mučeni na těle, budete trýzněni v duši, připraveni o svobodu a možná o život. Ale přijmete-li útrapy radostně, abyste přinesli jiným tu spravedlnost, za kterou trpí, bude pronásledování nezvratným oprávněním, abyste vešli do království, které jste založili, pokud bylo na vás.

“Blahoslaveni jste, když vás budou tupit a pronásledovat pro mne a lhouce budou mluvit o vás všecko zlé. Radujte se a veselte se, neboť odplata vaše hojná je v nebesích. Tak zajisté pronásledovali proroky, kteří byli před vámi.” Pronásledování je zvláště hmotné, v oboru fyzickém, v oboru právním a politickém. Budou vám moci vzít chléb a čisté sluneční světlo a božskou svobodu a budou vám chtít roztříštit kosti. Ale pronásledování nepostačí. Buďte připraveni na potupu a pomluvu. Nespokojí se tím, že vás odsoudí, že chcete přeměnit lidi zvířata ve světce; ti, kteří se válejí v páchnoucím kalu zvířeckosti, nechtějí z něho za nic vyjít; nespokojí se tím, že vám rozdrásají tělo. Sáhnou také na duši: obžalují vás z každé hanebnosti, budou vás kamenovat hanou a posměchem;
a vepři řeknou, že jste špinaví, osli budou tvrdit, že jste nevědomí, krkavci vás obžalují, že jíte mršinu, berani vás vyženou, že páchnete, prostopášníci budou vytýkat pohoršení způsobené vaším rozkošnictvím, a zloději vás udají z krádeže. Ale vy se veselte pořád více, neboť urážka zlých je posvěcením vaší dobroty, a bláto, jímž vás poházejí nečistí, je zárukou vaší čistoty. To je, jak řekne sv. František, dokonalé veselí. “Nade všecky milosti, jichž Kristus poskytuje svým přátelům, je: přemoci sebe a ochotně snášet útrapy, křivdy, pohany, nesnáze, neboť ostatními dary Božími se nikterak nemůžeme honosit, poněvadž nejsou naše, nýbrž od Boha, ale útrapami a hořem se můžeme honosit neboť ty jsou naše.” Všichni proroci, kteří mluvili na zemi, byli lidmi uráženi; to se stane i těm, kteří přijdou. Právě podle toho se poznávají proroci: když poházeni blátem a pokryti hanbou procházejí mezi lidmi a neustávají s radostnou tváří říkat to, co jim napovídá srdce. Nestačí bláto, aby ucpalo ústa těch, kteří musí mluvit. A i když neústupný, nepohodlný člověk bude zabit, neumlčí ho, neboť jeho hlas, opakovaný ozvěnami smrti, bude slyšet ve všech jazycích a ve všech stoletích.

Tímto zaslíbením končí blahoslavenství.

Občané království jsou nalezeni a označeni. Každý je pozná. Vzpurní jsou varováni; ti, kteří jsou v nebezpečí, posíleni.

Bohatí, pyšní, spokojení, násilní, nespravedliví, bojovníci, ti, kteří se smějí, ti, kteří nežízní po dokonalosti, ti, kteří pronásledují a urážejí, nebudou moci vejít do království nebeského. Nebudou tam moci vejít, dokud nebudou také oni přemoženi a proměněni, dokud se nestanou opakem toho, čím jsou dnes. Ti, kteří se zdají blaženi podle světa, ti, kterým svět závidí, které napodobuje a jimž se podivuje, jsou nekonečně více vzdáleni od skutečné blaženosti jiných, kterými svět opovrhuje a které nenávidí. V tom radostném úvodě Ježíš převrátil lidské hierarchie;
a pokračuje, převrátí nyní hodnoty života, a žádné jiné přehodnocení nebude tak božsky paradoxní jako jeho.

Převraceč

Gymnosofisté kleštěnectví a lenivá sekta znepokojených mrzoutů, lidé “vážní”, kteří přicházejí k hotovým věcem a hotové věci nepředělávají, nýbrž je opakují a kazí – ukazovali vždy nepřátelskou tvář tomu, co se nazývá, nebo co se zdá paradoxním. Aby nebylo třeba se namáhat rozeznáváním posvátných paradoxů od paradoxů, které jsou prázdnými hříčkami podivínských nebo chorých mozků, odbývají vše prohlášením, že paradoxy nejsou ničím než převracením starých a uznaných pravd: tedy nepravdy, a že se velmi snadno vymýšlejí, což dodávají, aby přistřihli křídla ješitnosti. Neboť jim se zdá, řeklo by se, obtížnější ubírat se již urovnanou cestou a slabikovat si znova řádek od řádku, co napsali, dříve než se oni narodili, lidé, kteří jistě neměli tu podlou zvyklost jako oni.

Kdyby tito popové již řečených věcí – snesitelní jako opatrovníci tradice, nebezpeční jako překážky věcí nových – si ráčili vyvolat ze své přecpané paměti těch několik docela málo hlavních myšlenek, jimiž žije nebo, lépe řečeno, dokonává moderní myšlení, zpozorovali by, k velikému pohoršení, že jsou všecky, nebo skoro všecky, převraty – to jest paradoxy.

Když vám Rousseau říká, že se lidé narodili dobří, že je však zkazila společnost, převrací dogma o dědičném hříchu;
a když teoretik pokroku tvrdí, že z horšího pochází lepší;
a teoretik vývoje, že složité prýští z jednoduchého;
a monista, že všecky různosti jsou jen projevy jediného, a marxista, že hospodářské plodí duchovní; když moderní matematičtí filozofové tvrdili, ze člověk není, jak se vždy myslilo, středem všehomíra, nýbrž dobrým živočišným druhem na jednom z nesčíslných nebeských těles rozptýlených v nekonečnu;
a když protestanté křičeli: Papež nerozhoduje, jenom Písmo, a francouzští revolucionáři: Třetí stav není ničím a má být vším – co jiného ti všichni dělali, než že převraceli starodávná a obecná mínění?

Ale největším převracečem je Ježíš. Nejvyšším paradoxistou, radikálním převracečem bez bázně. V tom je jeho velikost. Jeho věčná novost a mladost. Tajemství, proč každé veliké srdce dříve nebo později tíhne k jeho evangeliu.

Vtělil se, aby přetvořil lidi utkvělé v bludu a zlu; blud a zlo nachází ve světě a jak by mohl nepřevracet zásady světa?

Přečtěte si znova slova kázání na hoře. Na každém místě chce, aby ponížený byl povýšen, aby poslední byl prvním, aby zavržený byl vyvolen, aby opovržený byl ctěn a konečně, aby se stará pravda pokládala za blud a obecný život za zkázu a smrt. Řekl minulosti, strnulé ve své agónii, přírodě, jíž příliš ochotně povolovali, obecnému a všednímu mínění nejráznější Ne, jež zaznamenávají dějiny světa.

V tom je věrný duchu svého národa, který i ze samotného svého úpadku vyvozoval důvody pro větší naděje. Národ nejzotročenější sní, že synem Davidovým ovládne ostatní národy; nejopovrženější myslí, že je určen slávě; nejvíce trestaný Bohem se domnívá, že je nejvíce milován; nejhříšnější má jistotu, že jediný bude spasen. Ale to nesmyslné unikání z poníženosti v židovském myšlení se stává u Krista přehodnocováním, které samou logikou svého nadzemského základu dospívá k božské reformě zásad, jimiž se lidstvo řídí a jež ctí.

Ježíšova jistota mlčky připuštěná se rovná prvnímu objevu Buddhovu. Lidé jsou nešťastní. Všichni. I ti, kteří se zdají šťastnými.

Siddharta učí, že je třeba zničit život, aby byla zničena bolest; Ježíš se drží jiné naděje, tím vznešenější, čím se zdá protismyslnější. Lidé jsou nešťastní, poněvadž neuměli nalézt pravý život; neboť se stanou opakem toho, co jsou, nechť činí opak toho, co činí, a nastane jásot štěstí na zemi.

Dosud poslouchali přírodu, dali se vést svými pudy; přijali, a to jen slovy, dočasný a nedostatečný zákon; klaněli se lživým bohům; domnívali se, že najdou štěstí ve víně, v smyslnosti, v zlatě, ve vládě, v krutosti, v umění, v moudrosti, a tím jen rozjitřili své zlo. To značí, že na své cestě zbloudili; že je třeba se vrátit; vzdát se toho, co se zdálo dobré, a zase se chopit toho, co bylo odhozeno; klanět se tomu, co se pálilo, a pálit to, co jsme zbožňovali; přemoci zvířecí pudy, místo abychom je ukájeli; bojovat proti své přirozenosti, místo abychom ji ospravedlňovali; utvořit nový zákon a žít jím v duchu bez opominutí.

Nedospělo-li se dosud k tomu, co se hledalo, nezbývá než převrátit nynější život, to jest změnit celou duši.

To, že se cítíme neustále nešťastni, je důkazem, že se zkušenost starého světa neosvědčila; že příroda je nepřátelská; že minulost nemá pravdu; že žít jako zvířata a podle původních zvířecích pudů, sotva nalíčeni a zlehka pokryti porostem lidskosti, je totéž jako trouchnivět v nespokojenosti a zmítat se v zoufalství.

Ti, kdo prohlásili, s bolestí nebo s výsměchem, nekonečnou bídu člověka, viděli dobře. Pesimisté mají pravdu. Jak přesvědčit o opaku ty, kteří žalují na naši podlost, kteří opovrhují naší nemohoucností, kteří se posmívají naší nízkosti?

Kdo není zrozen k tomu, aby se válel v bahně a hltal svůj kousek hlíny, kdo má nejen žaludek a dvě ruce, nýbrž duši a srdce, komu se dostalo duše jemnějšího rázu a proto neustále zraňované, nemůže jinak, než mít ošklivost k lidem. U těch, jejichž povaha je tvrdší, mění se tato ošklivost v odpor a zášť; u jiných, jejichž povaha je šlechetnější a bohatší, v soucit a lásku.

Když Giacomo Leopardi ztratil, snad vinou nedokonalých křesťanů, které měl kolem sebe, lásku ke Kristu, kterou měl v mládí, a ničil se hloubavým zoufalstvím docházeje k závěru, že “život je hořkost a nuda a nic jiného”, kdo by měl odvahu zvolat: Mlč, nešťastníku! Necítíš-li nic než hořkost, je to od pelyňku, jejž přežvykuješ, a nudíš-li se, je tvou vinou, že jsi pekelným kamenem rozumování vypálil city, které by tvůj život učinily radostný nebo aspoň snesitelný.

Nikoli. Leopardi se nemýlil. Když někdo vidí lidi, jací jsou, a nemá naději, že je spasí, to jest, že je změní –a tak, jak oni žijí, sám žít nemůže, poněvadž je příliš rozdílný, a není s to, aby je miloval, poněvadž je pokládá za odsouzené k věčnému neštěstí a k věčné špatnosti, a pro něj hrubci budou vždy hrubci, podlí vždy podlí, a špinaví vždy více potřísněni špínou, co tedy může učinit jiného, než radit srdci, aby mlčelo a doufalo ve smrt?

Otázka je jen tato: Nelze lidi změnit, přetvořit, zlepšit? Nebo se může člověk naproti tomu povznášet nad své lidství, stát se svatým, povznést se k Bohu? Všechen náš osud je v té otázce. Ani většina lidí, kteří stojí výše než lidé, si nebyla úplně vědoma, že je nezbytné uznat některou z těch dvou věcí. Mnozí se domnívali a domnívají se, že je možno změnit jen způsob života a nikoli podstatu, a že člověku je dáno všechno kromě možnosti změnit povahu svého ducha. Člověk se bude moci stát větší mírou pánem světa, bohatším, učenějším, ale nebude se moci změnit jeho mravní povaha; jeho city, jeho prvotní pudy zůstanou vždy takové, jaké byly u divokých obyvatel jeskyní, u budovatelů kolových staveb, u barbarů prvotných hord, u národů nejstarších říší.

Bylo řečeno

Dějiny lidstva jsou dějinami poučování. Dějinami boje mezi menšinou, silnou duchem, a většinou, silnou počtem. Jsou dějinami výchovy, která se vždy končila nezdarem a vždy byla znovu začínána; výchovy nevděčné, nesnadné, podnikané s nechutí, často odmítané; občas přerušované a často obnovované.

První proroci, nejstarší zákonodárci, pastýři vznikajících a začínajících národů, králové zakladatelé měst a budovatelé spravedlnosti, moudří a svatí mistři se dali brzo do krocení zvířete. Slovem mluveným a vrytým do desek ochočili lidi vlky, otesali divochy, drželi na uzdě barbary, vycvičili šedivé děti, mírnili ukrutníky, přemáhali násilníky, mstivé, nelidské. Lahodou slova nebo hrůzou trestů. Jako Orfeové a Drakontové, slibující a hrozící jménem bohů nebeských a bohů podsvětí, ustřihávali drápy rostoucí znova, dávali náhubky na zubatá ústa, chránili bezbranné, oběti, poutníky, ženy.

Starý zákon, který s malými odchylkami nacházíme v Manava, Dharmasastra, v Pentateuchu, v Tahio a v Avestě, v Solonových a Numových tradicích, u Hesioda a sedmi mudrců, je první nedokonalý, hrubý, nepřípadný pokus dobýt z braku zvířeckosti nástin, začátek, podobu lidství.

Ten zákon se omezoval na několik základních zákazů; nepokradeš, nezabiješ, nevydáš křivého svědectví, nesesmilníš, nebudeš utlačovat slabého, nebudeš trápit více než je třeba cizince a otroka. Jsou to společenské ctnosti nezbytně potřebné pro soužití, všem prospěšné. Zákonodárce se spokojuje krátkým výčtem nejobyčejnějších hříchů. Přestává na docela málo zákazech: jeho ideál zřídka přesahuje přibližnou spravedlnost.

Ale zákon předpokládá dříve, než sám je, a vedle sebe, převahu zla, nadvládu pudu. Každý předpis připouští možnost, že bude porušen, každé pravidlo možnost, že jednání bude opačné. Proto starý zákon, zákon prvních národů je jen nedostatečným svíráním věčného a vítězného zvířete. Je to spojení kompromisů a polovičních opatření: mezi zvykem a spravedlností, mezi přírodou a rozumem, mezi vzpouzejícím se zvířetem a božským vzorem.

Lidé dávných dob, lidé smyslní, fyzičtí, tělesní, otylí, krevnatí, silně stavění, urostlí, lidé hustých vlasů, rudé tváře, požívači syrového masa, prznitelé panen, zloději stád, drtitelé nepřátel, hodni, aby byli nazýváni “mužebijci” jako trojský Hektor; válečníci plní síly a žádostivosti, kteří se, když napřed zabitého protivníka vláčeli za nohy, pak posilovali hryzajíce tučné hovězí nebo skopové ledviny a pijíce ohromné číše vína; lidé špatně zkrocení, špatně sklonění pod jhem zákona, jak je vidíme v Mahabharatě a Iliadě, v básni o Izdubarovi a v knize Jehovových válek, by byli beze strachu z trestů a bohů ještě krutější a bezuzdnější. V dobách, kdy se za oko žádala hlava, za prst rámě a za jeden život sto životů, byl zákon odplaty, který žádal za oko jen oko a život za život, znamenitým vítězstvím šlechetnosti a spravedlnosti, třebaže se nám po Ježíšovi zdá strašný.

Ale zákona častěji nedbali, než se jím řídili; silní jej snášeli proti vůli; mocní, kteří ho měli chránit, mu unikali; zlí jej porušovali nezakrytě; slabí jej obcházeli. A i kdyby jej byli všichni denně úplně zachovávali, nestačil, aby přemohl zlo vzkypující a stále znova vyrážející, chvílemi zadržované, ale nepotlačené, učiněné nesnadnějším, ale nikoli nemožným, odsouzené, ale nikoli zamezené. Bylo to omezení zvířecí divokosti, nikoli úplné vyplenění. A lidé, spoutaní, ale vzpouzející se, přešli k předstírané poslušnosti, konali trochu dobra před očima všech, aby měli tím větší volnost konat zlo potají, přepínali zachovávání vnějších předpisů, aby lépe zrazovali základ a ducha zákona.

Až sem dospěli, když Ježíš mluvil na hoře. Věděl, že starý zákon je otřelý, zjalovělý, utopen v stojatých močálech formalismu. Tisíciletá práce výchovy lidského pokolení měla začít znova. Bylo třeba odklidit a zamést popel a vznítit jej ohněm původního nadšení, přivést jej k jeho původnímu určení, které je vždy metanoia, přeměna duše. A proto je třeba naplnit starý zákon, zákon uschlý a otřelý. Ale aby jej naplnil, nebylo nic lepšího než zajít v něm až do krajnosti, přepnout jej až k paradoxu a pak vytvořit nový zákon, který by nahradil starý a způsobil by pravé a skutečné převrácení lidské povahy.

Jedno místo evangelií popírá, zdá se, že by toto bylo nejvyšším Ježíšovým úmyslem. “Nedomnívejte se, že jsem přišel rušit zákon nebo proroky; nepřišel jsem rušit, ale naplnit.” Ale u téhož Matouše následuje po tomto tak úsečném tvrzení myšlenka, která je omezuje nebo mu aspoň částečně odporuje. Ta myšlenka snad nebyla pochopena ve vlastním smyslu, neboť všichni jsou ovládáni představou, že Ježíšův zákon je jen pokračováním zákona Mojžíšova. “Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani čárka ze zákona, dříve než se všecko stane.” To jest: nestane se nikdy (jako se nemůže stát, aby nebe a země zmizely), aby pominula nejmenší část zákona, dříve než se všechno stane, dokud každá věc nedojde svého splnění. Tato poslední slova jsou přeložena doslova, neboť zde je rozřešení záhady. Ježíš nechce říci nic jiného než toto: Dokud každá věc – to jest to co je spravedlivé a pravdivé ve starém zákoně – nebude uskutečněna, dokud nebude skutečně trvalým pravidlem života, všeobecným a předběžným zvykem, stará přikázání budou plně v platnosti. Jsou věcí nejmenší, a proto prvním nezbytným stupněm, aby se postoupilo k zákonu novému. Ale až bude uskutečněno vše, a starý zákon bude krví vaší krve a nový zákon bude ohlášen, pak nebudete již potřebovat staré a nedokonalé zákonodárství, a zákon vyšší a větší, který předstihne druhý a z části jej popře, bude postaven na jeho místo.

Vzrušen sporem mluvil Ježíš k farizeům ještě zřetelněji: “Zákon a proroci trvali až do Jana; od té chvíle je zvěstována dobrá novina Božího království a každý tam vchází násilím.” A Ježíšem začíná tedy zákon nový, a starý se ruší a prohlašuje nedostatečným.

Při každém podobenství začíná slovy: “Bylo řečeno A hned po starém přikázání, které paradoxem očišťuje nebo přímo převrací, uvádí nové: “Já však vám pravím

Těmi “však” začíná nový den výchovy lidí. Není Ježíšovou vinou, tápeme-li dosud v ranním soumraku.

Já však vám pravím

“Bylo řečeno starým: nezabiješ já však vám pravím: kdokoli se hněvá na svého bratra, propadne soudu; kdo by však řekl bratru svému rácha propadne veleradě;
a kdo by řekl blázne propadne pekelnému ohni.” Ježíš jde přímo do nejzazší meze. Nepřipouští ani možnost zabít; nechce ani pomyslit, že by byl člověk schopen zabít bratra. Ani ho poranit. Na mysl mu nepřichází ani záměr, ani vůle ho zabít. Jediná chvilka zlosti, jediné slovo pohany, jediné prudké vyslovení urážky se rovná vraždě. Duchové chabí a mdlí řeknou: přepínání. Není velikosti, kde není vášnivé zaujatosti, to jest přepínání. Ježíš má svou logiku a nemýlí se. Vražda není nic než nejzazší dosah citu. Od hněvu se přechází k zlým slovům, od zlých slov k zlým činům, od udeření k vraždě. Nestačí tedy zakazovat konečný čin, čin hmotný a vnější. Ten je jen rozhodujícím momentem vnitřního procesu, který jej učinil nezbytným. Je třeba naopak vyrvat zlo, když zapouští první kořen; spálit hned v zárodku škodlivou rostlinu nenávisti, která plodí jedovaté ovoce.

Peleovec Achilles, týž Achilles, jenž se rozhněval, že mu unesli souložnici, a jenž před mrtvým nepřítelem prosí bohy, aby jej učinili lidojedem, aby mohl zarýt zuby do toho těla, řekl své stříbronohé matce:

Ó, kéž každý svár je vyhlazen z lidí i z bohů, jakož i hněv, jímž k prudkosti vzplá též rozvážný člověk, hněv – jenž mnohem sladší než med, když do hrdla stéká – kvapem v mužově hrudi jak pára se do výše zvedá.


Po pobití svých druhů, po smrti nejmilejšího přítele nakonec Achilles pozná, co je hněv, který roste a strhuje a ani záplava krve ho neuhasí. Ví to prchlivý hrdina, ale neobrací se. Upouští od hněvu proti králi mužů jen proto, aby žár své pomsty vylil na zohaveném Hektorově těle.

Hněv je jako oheň: lze jej uhasit, jen dokud je jiskrou. Pak je pozdě. S hlubokým oprávněním odsoudil první ukřivdění k témuž trestu jako vraždu. Až všichni dovedou každou mrzutost utlumit v zárodku a spolknout kletby, nepovstanou již hádky a boje mezi lidmi a zabití člověka bude jen chmurnou vzpomínkou naší dávné zvířeckosti.

“Slyšeli jste, že je řečeno starým: Nezcizoložíš. Já však vám pravím, že každý, kdo hledí se žádostí na ženu, s ní již zcizoložil v svém srdci.”

Ježíš také zde neutkvívá na hmotném faktu, jemuž přikládají váhu hrubí lidé. Povznáší se stále od těla k duši, od smyslů k vůli, od viditelného k neviditelnému. Strom se poznává podle ovoce, ale sémě se posuzuje podle stromu.

Zlo, které vidí všichni, bylo spatřeno pozdě. Na tom stupni zralosti se mu již nelze vyhnout. Hřích je nežit, který vyrazí najednou, ale nebyl by se objevil, kdyby krev byla včas očištěna od špatných šťav.

Když si muž naklonil ženu jiného muže a oba pak po sobě touží, je zrada úplná, cizoložství je dokonáno, ať jdou nebo nejdou spolu na lože. Muž si nebere jen tělo ženy, nýbrž i duši: je-li ta duše pro něj ztracena, ztratil nejcennější a ztratit méně cenné může být nesnesitelně bolestné, ale není to podstatné. Žena znásilněná a zprzněná proti své vůli cizím nemilovaným mužem není cizoložnice. Co padá v úvahu, je úmysl, cit. Kdo se chce udržet čistý, musí se zdržet i pouhé chvilkové a němé žádostivosti. Neboť není-li žádostivý pohled utlumen, bývá opětován;
a od pohledu se brzo přechází k slovu, k polibku, a láska, jak znají i v pekle, neodpouští nikomu, kdo je milován.

Myslet na zradu, představovat si ji, žádat ji, je již zrada: jen kdo přetne první nit, bude se moci zachránit z veliké zapletené sítě, která vzniká z pohledu a kterou pak ani smrt nerozplete. A Ježíš přímo radí vyrvat si oko a zahodit je, přichází-li zlo z oka, a utít si ruku, přichází-li zlo z ruky. Rada, která uvádí v úžas malomyslné i silné; hrozná jako logika absolutu. Ale hrozí-li sněť, i nejzbabělejší si dávají odnímat ruce i nohy, a utvoří-li se jim ve vnitřnostech nádor, jsou ochotní si dáti rozřezat břicho, jen aby se zachránili. Ale jde o to zachránit tělo; aby se zachovala zdravá duše, bez níž je tělo jen nesmyslným strojem z masa, k tomu se zdá každá oběť hrozná.

“Také jste slyšeli, že je řečeno starým: Nebudeš křivě přísahat. Já však vám pravím: Nepřísahejte vůbec, ani na nebem, neboť je Božím trůnem; ani na zemi, neboť je podloží jeho nohou; ani na Jeruzalém, neboť je městem velikého krále. Nepřísahej ani na svou hlavu, neboť nemůžeš udělat ani jeden vlas bílý nebo černý; ale vaše řeč budiž: ano, ano, ne, ne; co je nad to, je ze zlého.”

Kdo přísahou stvrzuje pravdu, má strach. Kdo přísahou stvrzuje nepravdu, má strach. Kdo přísahou stvrzuje nepravdu, podvádí. První si myslí, že moc, kterou vzývá, by ho mohla potrestat; druhý je podvodník, který užívá víru druhých, aby je lépe oklamal. Přísahat je v obou případech zlo. Abychom my bezmocní volali vyšší moc, aby se stala svědkem nebo pochopem při našich bídných zájmových sporech; přísahat na svou hlavu nebo hlavu synů, když přece nemůžeme změnit vzezření nejmenší části svého těla, je nesmyslné vyzývání, rouhání. Kdo mluví pravdu vždy, ne ze strachu, že by se mu vedlo zle, nýbrž z přirozené vůle duše, nepotřebuje se utíkat k přísahám. Jsou skoro vždy pochybné a nehodné víry a nedávají úplnou jistotu tomu, kdo se jimi na oko spokojuje. Neboť v dějinách světa bylo mnohem, mnohem více přísah porušených než zachovaných, a kdo přísahá mnohými slovy, je právě ten, který již myslí na zradu.

“Bylo řečeno starým: Cti otce svého a matku svou. Já však vám pravím: Kdo miluje otce a matku více než mne, není mne hoden.” A dále: “Přijde-li někdo ke mně a nenávidí-li svého otce a svou matku a manželku a děti, bratry a sestry a i svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem.” Také zde je dávné přikázání, které spojuje nové lidi s lidmi starými poutem úcty, krutě převráceno.

Ježíš nezavrhuje synovskou lásku, ale staví ji na její místo, které není první, jak se domnívali staří. Nejvyšší způsob lásky, nejčistší, je pro něho láska otcovská. Otec miluje v synu budoucnost, novost; syn miluje v otci minulost, stáří. Ale Ježíš přichází, aby změnil minulost, aby zbořil staré; úcta k rodičům, uzavírání do tradice a rodiny, je překážkou obnovení světa. Láska ke všem lidem je něco více než láska k těm, kteří nám dali život; spásu všech lidí je třeba klást nekonečně výše než službu rodině, skládající se z několika málo lidí. Abychom získali větší, je třeba se vzdát menšího. Bylo by pohodlnější milovat jen rodinu a tuto lásku, někdy nucenou a strojenou, užívat jako omluvu, abychom nemilovali nikoho jiného. Ale kdokoli zasvětil svůj život věci, která jej převyšuje, má veliký úkol, který si žádá celého člověka a každé minuty jeho hodin až do poslední; kdo chce sloužit všemu světu duchem všeobsáhlým, musí se vzdát obyčejných citů a není-li to dost, popřít je. Kdo chce být otcem ve smyslu hlubokém a božím, i bez otcovství fyzického, nemůže být jenom synem. “Nechte mrtvé pohřbívat své mrtvé.”

Ve starém zákoně, a mnohem více v tradicích zákoníků, byla sta předpisů pro očištění těla. Předpisů podrobných, obtížných, složitých a bez pravého pozemského nebo nebeského základu. Ale farizeové činili ze zachovávání těch tradicí hlavní věc víry. Neboť je menší namáhání omýt číšku než vlastní duši.
Pro mrtvé věci stačí kapka vody a utěrka; pro duši je potřeba pláč lásky a oheň vůle.

“Nic nevchází zvenčí do člověka, co by jej mohlo poskvrnit; ale to, co vychází z člověka, to poskvrňuje člověka! Nechápete, že vše, co zvenčí vchází do člověka, ho nemůže poskvrnit, poněvadž mu nevchází do srdce, nýbrž do břicha a vychází do stoky. To, co vychází z člověka, poskvrňuje člověka; neboť z nitra, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, cizoložství, smilství, vraždy, krádeže, lakomství, nešlechetnosti, lest, nestydatosti, zlé pohledy, rouhání, pýcha, pošetilost.”

Koupel ve studniční nebo pramenité vodě, koupel tělesná a obřadná, nezbavuje tím větší potřeby koupele vnitřní, a lépe je jíst rukama špinavýma od potu, než odpuzovat hladového bratra rukama umytýma v trojí vodě.

Lejno vychází z těla, mizí v jámě a zúrodňuje zahrady a pole. Ale je tolik pěkně oděných pánů tak plných až po hrdlo jiným druhem výkalů, že zápach vychází zároveň se slovy z úst marně vyplachovaných a opět vyplachovaných. A tento kal nepadá pod zemi v záchodech, nýbrž třísní život všech, kazí vzduch a poskvrňuje i nevinné. Od těchto lidí, výkaly poskvrněných, je třeba zůstat daleko, i kdyby se myli dvanáctkrát za den; nestačí mydlit si kůži, vystupují-li ze srdce morové myšlenky. Ten, kdo čistí záchody a nemyslí na zlo, je nepoměrně čistší než boháč, který šplouchaje se ve vonné vodě své mramorové vany přemýšlí o nějakém novém smilství nebo úskoku.

Neodpírej

Ale Ježíš ještě došel k nejúžasnějšímu ze svých převracení.

“Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Já však vám pravím: Neodpírejte zlému; ale udeří-li tě někdo do pravé tváře, nastav mu i druhou;
a tomu, kdo se s tebou chce soudit a vzít ti tvou sukni, zanechej plášť. A nutí-li tě někdo jít jednu míli, jdi s ním dvě.”

Starý zákon odplaty nemohl být převrácen rozhodnějšími slovy. Většina těch, kdo si říkají křesťané, si nejen nikdy nevšimla tohoto nového přikázání, nýbrž nechtěli ho ani na oko schválit. Zásada neodpírat zlu byla nesmírnému množství věřících nesnesitelným a nepřijatelným pohoršením křesťanství. Odpověď lidí na násilí může být trojí: pomsta, útěk, nastavení druhé tváře. První je barbarská zásada odplaty, která je dnes zušlechtěna a přestrojena v zákonících, ale dosud vládnoucí ve zvyku. Zlu odpovídají zlem – buď sami nebo skrze prostředníky, zmocněnce, nevzdělané hordy, zvané soudci a kati. Ke zlu způsobenému prvním viníkem se přidávají zla, jichž se dopouštějí soudci. Často se trest obrací na mstitele a hrozný řetěz odvet, a odvet odvet, se bez ustání prodlužuje. Zlo spadává zpět. Vrací se, i když bylo učiněno s dobrým úmyslem, na toho, kdo se ho dopouští. Ať jde o národy, rodiny nebo jednotlivce, první zločin přináší a vzbuzuje odplaty a tresty, které se s osudnou nestranností rozdělují mezi ty, kteří křivdu činí, a ty, jimž je ukřivděno. Zákon odplaty může poskytovat zvířeckou útěchu tomu, kdo byl první udeřen, ale místo aby zlo zmenšoval, rozmnožuje je.

Útěk není lepší způsob než první. Kdo se skrývá, násobí nepřítelovu odvahu. Strach z odplaty zřídkakdy zadrží násilníkovu ruku. Ale kdo prchá,vybízí druhého, aby ho pronásledoval; kdo se dělá mrtvým, vyzývá protivníka, aby ho dorazil: jeho slabost se stává spoluvinicí ukrutnosti druhého. I zde zlo plodí zlo.

Jediná cesta, přestože je napohled nesmyslná, je cesta, kterou přikázal Ježíš. Dá-li ti někdo políček a ty mu odpovíš dvěma políčky, odpoví ti pěstmi a ty se budeš bránit kopanci, vytasíte zbraně a jeden z vás snad přijde o život, často pro nicotnou věc. Utečeš-li, protivník poběží za tebou a jakmile tě stihne, zkope tě, nabyv odvahy z první zkušenosti. Nastav druhou tvář značí nedostávej druhý políček. Znamená to přervat řetěz nezbytných zlých činů hned od prvního článku. Tvůj odpůrce, který očekává odpor nebo útěk, je pokořen před tebou a před sebou samým. Očekával všechno, jen toto ne. Je zmaten, a to zmatkem, který je téměř studem. Má čas jít do sebe. Tvá nehnutost mu ochlazuje zlost, poskytuje mu čas, aby rozvažoval. Nemůže ti vytýkat strach, neboť jsi hotov přijmout druhou ránu a sám mu ukazuješ místo, kde tě může udeřit. Každý člověk má tajnou úctu k odvaze druhého, zvláště, když ta odvaha je mravní, odvaha nejvzácnějšího a nejnesnadnějšího druhu. Uražený, který se nehněvá a neutíká, ukazuje více síly ducha, více vlády nad sebou, více hrdinství než ten, který se v zaslepeném vzteku vrhne na útočníka, aby mu dvojnásobně odplatil zlo, které mu bylo způsobeno. Nevyrušený klid, není-li tupostí, mírnost, není-li zbabělostí, uvádějí, jako všecky podivuhodné věci, v úžas i nejvšednější duše. Dají pocítit zvířeti, že ten člověk je více než člověkem. Není-li to zvíře podrážděno k novému činu odvetou rukou nebo zbabělým útokem, je zaraženo, skoro ustrašeně cítí, že se podrobuje té nové síle, kterou neznalo a která je uvádí ve zmatek.

Tím více, že mezi nejsilnějšími podněty útočníka je radost, v duchu již pociťovaná, jak se udeřený rozzlobí, jak se bude bránit a jaký boj se rozvine z prvního útoku. Člověk je bojovné zvíře. Ale zde rozkoš mizí, radost je zmařena; není již protivníka, nýbrž je tu někdo vyšší, který klidně praví: Nemáš dost? Tu máš druhou tvář, pusť uzdu své zlosti, pokud se ti líbí. Raději nechť trpí má tvář než má duše. Můžeš mi působit zlo, jak chceš, ale nepřinutíš mne, abych konal zlo, vymlouvaje se, že se jiný dopouští zla na mně.

Aby se Ježíšovo přikázání vykonalo doslova, k tomu je potřeba vlády nad krví, nervy a všemi pudy nižší duše, jaké má jen málokdo. Je to pravidlo velmi trpké a odpuzující. Ale Ježíš neřekl, že je snadné řídit se jím. Nikdy netvrdil, že je možné zachovávat je bez krutého odříkání, bez těžkých a nepřetržitých vnitřních bojů; bez popření starého Adama a bez zrození nového člověka.

Ale i když ovoce neodpírání pokaždé nevyroste, třebaže usýchá, jakmile se vrátí špatný čas, je přece nesrovnatelně lepší než ovoce odporu a útěku. Příklad tak mimořádné vlády ducha, tak nemožné a nemyslitelné pro obyčejný druh lidí; skoro nadpřirozené kouzlo postupu tak odporujícího všem zvyklostem, všem tradicím, všem obyčejným vášním; tento příklad, ten zjev síly, ten nesmyslný zázrak, neočekávaný jako všechny zázraky, jejž je těžké pochopit jako všecky divy: příklad zdravého a silného člověka, který se zdá vnějškem podobný ostatním lidem a přece si počíná skoro jako Bůh, jako bytost vyšší než ostatní bytosti, který je tak povýšen nad síly, jež hýbají lidmi jemu podobnými; který si počíná, jsa člověkem, způsobem tak podivně odlišným od ostatních lidí; tento příklad, opakuje-li se častěji a nelze-li ho přičítat hrubé tuposti, a je-li provázen důkazy fyzické odvahy, kde fyzická odvaha je potřebná, aby se prospělo a neškodilo, ten příklad má takovou působivost, jakou si můžeme představit, třebaže jsme prosáklí představami msty a odvety. Představit s úsilím. Dokázat ji nemůžeme, neboť jsme měli příliš málo takových příkladů, abychom mohli uvádět zkušenost, třebaže částečnou, na podporu předvídání.

Ale nebylo-li Ježíšovo přikázání zachováváno nebo jen příliš zřídka, nelze říkat, že ho nelze vykonat, a tím méně, že by se mělo zamítnout. Je proti lidské povaze, ale všecka největší mravní vítězství odporují naší přirozenosti. Jsou blahodárnou amputací některé části naší duše – pro některé odříznutím nejživotnější haluze duše –a je pravda, že hrozící odříznutí působí odpor.

Ale ať se Kristovo přikázání líbí nebo nelíbí, je jediné, které může rozřešit problém násilí. Je jediné, které ke zlu nepřidává zlo, které nerozmnožuje stonásobně zlo, které zamezuje jitření rány, které vyřízne bouli, dokud je jen puchýřkem. Odpovídat na rány ranami, na zločiny zase zločiny, znamená přijímat zločincovu zásadu, uznávat, že jsme také takoví. Odpovědět útokem je ponižování před ním a popuzování, aby pokračoval. Odpovídat rozumnými slovy rozhněvanému prchlivci je marná námaha. Ale odpovědět prostým gestem přijímání, nastavit prsa tomu, kdo tě udeřil v plece, dát tisíc tomu, kdo ti chce vzít sto, snášet tři dny toho, kdo tě chce trápit hodinu, je čin nade vše hrdinský přesto, že se zdá zbabělý, čin tak neobyčejný, že políčkujícího zuřivce přemáhá nesnesitelnou vznešeností božství. Jen ten, kdo přemohl sám sebe, může přemoci nepřátele; jen světci přemluví vlky k mírnosti; jen ten, kdo přeměnil vlastní duši, může přeměnit duši bratří a způsobit, aby se svět stal všem méně bolestný.

Proti přírodě

Neodpírání zlu se hluboce protiví naší přirozenosti. Ale Ježíš je pro to, aby naše přirozenost ucítila odpor proti tomu, co se jí dnes líbí, a byla spokojena v tom, co v ní včera vzbuzovalo hrůzu. Každé jeho slovo předpokládá ono úplné obnovení lidského ducha. Staví se beze strachu proti našim nejobyčejnějším sklonům a našim nehlubším pudům. Chválí to, čemu se každý vyhýbá; zatracuje to, co všichni hledáme. Usvědčuje ze lži nejen to, co lidé učí – což se často liší od toho, co lidé opravdu myslí a činí – ale staví se proti tomu, co každý den skutečně činí a myslí.

Ježíš nevěří ve zdokonalení přirozené duše, zkažené pádem. Věří v její zdokonalení budoucí, jehož se dosáhne jedině proměnou jejího nynějšího stavu od základů. Jeho úkolem je reforma člověka;
a ještě více než reforma jeho obnovení. Jím začíná nový rod; je vzorem, archetypem,
Adamem přetvořeného a přetaveného lidství. Sokrates chtěl reformovat rozum; Mojžíš zákon; jiní se spokojili tím, že změnili obřady, zákoník, soustavu, vědu. Ale Ježíš nechce měnit nějakou část člověka, nýbrž celého člověka od hlavy k patě. To jest člověka vnitřního, toho, jenž je hybnou silou a původcem všech činů a řečí lidí. Není tedy nic, co by se ho netýkalo. Není jeho věcí povolovat a lahodit. Neučiní kompromisy se špatnou a nedokonalou přirozeností; nevyhledá klamné důvody, aby ji ospravedlnil, jak činí filozofové. Nelze sloužit Ježíšovi a zároveň přírodě. Kdo stojí s Ježíšem, je proti staré zvířecké přirozenosti a pracuje pro přirozenost andělskou, která má zvítězit. Vše ostatní je popel a žvást.

Nic není mezi lidmi obyčejnější než touha po bohatství. Hromadit peníze všemi způsoby, i nejhanebnějšími, se zdálo vždy nejpříjemnějším a nejváženějším zaměstnáním. Ale kdo chce jít za mnou, praví Ježíš, rozdej vše, co máš, a radostně si vyměň viditelná a přítomná dobra za dobra budoucí a neviditelná.

Každý člověk myslí starostlivě na zítřek; je stále ve strachu, že nebude mít dost půdy pod nohama, že mu nestačí chléb do nových žní, a chvěje se, že nebude mít dost látky, aby pokryl své tělo a těla dětí. Ale Ježíš učí: Netrapte se pro zítřek. Každému dni stačí jeho vlastní starost.

Každý člověk by chtěl být první, také mezi rovnými. Chce být tak nebo onak výše než ti, kteří jsou kolem něho. Chce rozkazovat, vládnout, jevit se větší, bohatší, krásnější, moudřejší. Všechny dějiny lidstva nejsou nic než strach z podružnosti. Ale Ježíš učí: Kdo chce být první, ať je posledním ze všech a sluhou všech. Největší je nejmenší; nejmocnější ať slouží nejslabšímu. Kdo se povyšuje, bude ponížen; kdo se ponižuje, bude povýšen.

Ješitnost je jinou všeobecnou prašivinou lidí, která otravuje i dobro, které činí, neboť skoro vždy konají trochu toho dobra jen proto, aby je bylo vidět. Zlo činí potají a dobro na náměstí. Ježíš přikazuje pravý opak. Nechť tvá levice neví, co činí pravice. Chceš-li se modlit, uzavři se v komůrce a nebij se v prsa na nárožích uprostřed lidí. Postíš-li se, neobjevuj se na ulici rozcuchaný a zachmuřený, abys ukázal, že činíš pokání, nýbrž napusť si vlasy a ukazuj veselou tvář jako jiné dny. Nečiň nikdy zlo, ani veřejně ani tajně, ale konáš-li dobro, ukryj se, aby nemyslili, že to činíš, abys byl chválen.

Pud sebezachování je nejsilnější z pudů, které nás ovládají; není hanebnosti, ukrutnosti a podlosti, které bychom se nedopustili, jde-li o záchranu té trochy oživeného prachu. Ale kdo chce zachovat svůj život, napomíná Ježíš, ztratí jej, a kdo jej ztrácí, zachová jej. Neboť život není to, co většina nazývá životem, a kdo se vzdává duše, pozbývá i tělo, které ji halí.

Každý člověk se chlubí, že je opravdu člověkem, to jest osobností vážnou, zralou a moudrou, osobností vážnou a úctyhodnou, která všecko zná a o všem může rozumovat a vše rozsuzovat. O příliš upřímné řeči se řekne, že je dětinská; prostý člověk se nazývá opovržlivě dítětem. Ale když se učedníci tázali Ježíše, kdo je největší v království nebeském, odpověděl: “Vpravdě, pravím vám, nezměníte-li se a nebudete-li jako děti, nevstoupíte do království nebeského.”

Člověk vážný, pobožný, čistý, farizej se vyhýbá, co nejvíce může, společnosti hříšníků, padlých, poskvrněných a přijímá u svého stolu jen spravedlivé, jak se mu zdá. Ale Ježíš neúnavně hlásá, že přišel vyhledat hříšníky a nikoli spravedlivé, zlé a nikoli dobré, a neostýchá se ulehnout ke stolu v domě publikánů a nechat si od nevěstek natírat mastmi nohy. Kdo je opravdu čistý, nemůže být poskvrněn poskvrněnými a nesmí je nechat umřít v jejich páchnoucím brlohu ze strachu, aby se nepošpinil.

Lakota lidí je tak veliká, že se každý snaží brát mnoho od jiných a vracet málo. Všichni chtějí něco mít: chvály štědrosti jsou jen slušně zastřenou žebrotou. Ale Ježíš tvrdí: Lépe je dávat než přijímat.

Každý z nás nenávidí většinu lidí, s nimiž žije. Nenávidíme je, že mají více než my, že nám nedávají vše, co bychom chtěli, že o nás nedbají, že jsou jiní než my, a nakonec, že existují. Stane se, že nenávidíme své přátele, i ty, kteří nám činili dobře. A Ježíš káže milovat lidi, milovat je všechny, milovat také ty, kteří nás nenávidí.

Kdo toto přikázání nezachovává, nemůže se nazývat křesťanem. I když je hotov zemřít, ale nemiluje toho, kdo jej zabíjí, nemá právo zvát se křesťanem.

Neboť láska k sobě samým, první a poslední příčina naší nenávisti k druhým, shrnuje všecky ostatní náklonnosti a vášně. Kdo přemůže lásku k sobě a nenávist k druhým, je již celý změněn. Zbytek je přirozeným důsledkem a vyvozením. Nenávist k sobě je láskou k nepřátelům a začátek a konec křesťanství. Největší vítězství nad starým, divokým, slepým a hrubým člověkem je toto vítězství a žádné jiné. Lidé se nebudou moci obrodit ve štěstí míru, dokud nebudou milovat také ty, kteří jim křivdí. Milovat nepřátele je jediná cesta, aby na zemi nezbyl ani jediný nepřítel.

Dříve než byla láska

Ti, kdo odmítají Krista a mají až příliš mnoho důvodů, proč ho nepřijímají – museli by úplně zapřít sebe sama, a neumějí si představit, kolik by tou změnou získali, a příliš se bojí, že ztratí, neboť lpí na tom, co je smetí a jim se zdá velkolepé – ti, kdo odmítají Krista, vyhrabali před nějakou dobou na omluvu, proč ho nenásledují, nový důvod, důvod “učený”: nepověděl nic nového. Jeho slova najdeme o staletí dříve na východě a na západě; buď je ukradl, nebo je opakuje, nevěda, že nejsou jeho. Neřekl-li nic nového, není tak veliký, jak se o něm říká; není-li veliký, není ho třeba poslouchat; a obdivují ho nevědomci, poslouchají ho blázni, ctí ho hlupáci.

Zatím ti znamenití znalci myšlenkových rodokmenů neříkají, zda máme Ježíšovy myšlenky, ať jsou staré nebo nové, přijímat nebo zavrhovat; zatím si netroufají tvrdit, že znova posvětit smrtí velikou pravdu, pravdu zapomenutou a neužívanou, je tolik jako nic; zatím nepřihlížejí bedlivě k tomu, zda mezi myšlenkami Ježíšovými a těmi druhými staršími je skutečná totožnost smyslu a ducha nebo spíše jen stejné znění a vzdálená podobnost slov; zatím, aby se nedopustili omylu, nepřijímají Ježíšův zákon ani zákony domnělých Ježíšových učitelů a klidně žijí dále svým hanebným životem, jako by evangelium nebylo určeno i pro ně.

Byla doba po prohlášení Zákona, že se milovali ti, kdo byli téže krve;
a občané téhož města se snášeli, dokud někdo jinému nečinil nic zlého; pro cizince, nebyli-li hosty, byla jen nenávist a vyhlazení. V rodině trochu lásky; v městě poměrná spravedlnost; za hradbami a za hranicemi neústupná nenávist.

Ozývaly se tehdy věk od věku hlasy žádající trochu lásky i pro bližní, pro ty, kteří nebyli z téhož rodu, ale z téhož národa; hlasy, které žádaly trochu spravedlnosti také pro cizince, ba i pro nepřátele. Byl by to býval podivuhodný pokrok. Ale ty hlasy – byly tak řídké, slabé, vzdálené – nebyly slyšeny a byli-li slyšeny, neposlouchali je.

Čtyři století před Kristem čínský mudrc Me-ti napsal celou knihu,
Kie-siang-ngai, aby pověděl, že by se lidé měli milovat. Pravil: “Mudrc, který chce zlepšit svět, jej může zlepšit jen tehdy, zná-li bezpečně původ nepořádků; nezná-li, nemůže ho zlepšit Proč vznikají nepořádky? Vznikají, poněvadž se lidé navzájem nemilují. Úředníci a synové nemají synovskou úctu ke knížatům a rodičům; synové milují sebe, ale nemilují své rodiče a křivdí rodičům pro vlastní prospěch. Mladší synové milují sebe, ale nemilují starší bratry; poddaní milují sebe, ale nemilují svá knížata Otec nemá shovívavost pro syna; starší bratr pro menšího; kníže pro poddané. Otec miluje sebe a nemiluje syna a pro svou vlastní výhodu synovi škodí Tak lupiči milují svůj dům a nemilují sousedy a proto plení domy jiných lidí, aby naplnili svůj. Zloději milují své tělo a nemilují lidi, a proto okrádají lidi ve prospěch svého těla. Kdyby zloději hleděli na těla ostatních lidí jako na své, kdo by kradl? Zloději by zmizeli. Kdyby se dospělo ke vzájemné všeobecné lásce, mezi státy by nedocházelo ke sporům, rodiny by nebyly rozrušovány, zloději by zmizeli, knížata, poddaní, rodiče a děti by byli uctiví a shovívaví a svět by se zlepšil.”

Pro Me-ti je láska nebo, abychom přeložili přesněji, blahovůle složená z úcty a shovívavosti – tmelem, který má pevněji pojit občany a stát. Je prostředkem proti zlům soužití: všeobecným sociálním lékem.

“Odměňuj urážky laskavostí,” radí nesměle tajemný Lao-tse. Ale zdvořilost je obezřelost nebo mírnost, nikoli však láska.

Jeho vrstevník, starý Konfucius, podával učení, které se podle jeho žáka Tseng-tse zakládalo na poctivosti srdce a milování bližního jako sebe sama. Všimněme si “bližního”, a ne “vzdáleného” cizince, nepřítele. Jako sebe sama a nikoli více než sebe sama. Konfucius kázal lásku synovskou a všeobecnou blahovůli, potřebnou, aby říše prospívaly, ale nikterak nemínil zatracovat nenávist. V samých Lun-yu, kde se čtou slova Tseng-tse, nacházíme ještě tato – vybraná ze staršího Konfuciova textu,
Ta-hio: “Jen člověk spravedlivý a lidský je schopen milovat a nenávidět lidi, jak se sluší.”

Jeho vrstevník Gautama doporučoval lásku k lidem, ke všem lidem, také k bídným a opovrženým. Ale tutéž lásku je třeba mít k zvířatům, k nejmenším mezi zvířaty, ke všem živým tvorům. V budhismu je láska člověka k člověku pouhým působivým cvičením k úplnému vykořenění sebelásky, první a nejsilnější opory existence. Buddha chce potřít bolest, a aby potřel bolest, nevidí jinou cestu než utopit osobní duši v duši všeobecné, v nirváně, v nicotě. Budhista nemiluje bratra z bratrské lásky, nýbrž z lásky k sobě, to jest, aby se zbavil bolesti, aby přemohl sobectví, aby se přiblížil zániku. Jeho láska ke všem je chladná a zištná, sobecká; je to jakási stoická lhostejnost k bolesti jako k radosti.

V Egyptě měla každá mrtvola s sebou v hrobě opis Knihy mrtvých, napřed připravenou obranu duše před Osiridovým soudem. Mrtvý chválí sám sebe; byl spravedlivý a dokonce dával těm, kteří potřebovali: “Nikoho jsem nevyhladověl! Nebyl jsem příčinou pláče! Nezabíjel jsem! Nenařizoval jsem vraždy a zrady! Nedopustil jsem se podvodu proti nikomu! dával jsem chléb hladovým, vodu žíznivému, šaty nahému; loď tomu, kdo se zastavil cestou; oběti bohům; pohřební hostiny mrtvým.” Je tu spravedlnost a skutky milosrdenství –a vykonali je také opravdu všichni? Chceme-li se dovědět, jak Egypťané nakládali s nepřáteli, čtěme nápis velikého krále Pepi J Miriri: “Vojsko šlo v pokoji: vtrhlo, jak se mu zlíbilo, do země Hirušaitů. Vojsko šlo v pokoji: zpustošilo zemi Hirušaitů. Vojsko šlo v pokoji: vykácelo jejich fíkovníkové sady a vinice. Vojsko šlo v pokoji: zapálilo všecky jejich domy. Vojsko šlo v pokoji: porubalo jejich vojíny po tisících. Vojsko šlo v pokoji: odvedlo jejich muže, ženy a děti ve velikém množství a z toho, více než z čeho jiného, se potěšila Jeho Svatost.”

Také Zarathustra zanechal Íráncům zákon. Ten zákon přikazuje ctitelům Ahura Mazdy, aby dobře nakládali se svými souvěrci: dají šat nahým a neodepřou chleba hladovému dělníku. Máme tu všude hmotný soucit k těm, kteří jsou naši, slouží nám a jsou sousedé. O lásce se nemluví.

Bylo řečeno, že Ježíš nic nepřidal k Mojžíšovu zákonu a že jen s větším důrazem opakoval stará přikázání. “Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, ránu za ránu, modřinu za modřinu,” tak mluví Mojžíš v Exodu. “Pohltíš všecky národy, které v tvou moc dá Hospodin, tvůj Bůh. Nechť se nad nimi tvé oko neslituje Tak je napsáno v Deuteronomiu. Ještě krok a jsme u lásky: “Neukřivdíš cizinci a nezarmoutíš ho; neboť vy jste také byli cizinci v egyptské zemi.”
Je zásada: Neukřivdíš cizinci, pamatuj na dobu, kdy také ty jsi byl cizincem. Ale cizinec žijící mezi námi není nepřítelem, a neukřivdit mu neznamená činit mu dobře. Exodus nařizuje, abychom ho nermoutili. Deuteronomium je šlechetnější: “Bydlí-li cizinec ve vašem kraji a prodlí-li tam, nevytýkejte mu to, ale nechť je mezi vámi, jako by se mezi vámi narodil a milujte jej jako sami sebe Pořád cizinec, cizinec, který bydlí mezi vámi a stane se vaším spoluobčanem a jakoby jedním z vás, vaším přítelem.

V téže knize čteme: “Nevyhledávej pomstu a nevzpomínej na křivdy svých spoluobčanů.” Je to zase krok kupředu: nečiň zlo tomu, kdo ti křivdí, je-li z tvého národa. Postoupili jsme, ne-li k odpuštění, tedy k šlechetnému zapomínání křivd, třebaže je omezeno jen na lidi nejbližší.

“Budeš milovat přítele jako sebe sama.” Přítele, to jest nejbližšího, spoluobčana, kdo je téhož kmene, kdo ti může pomoci. Ale nepřítele? Něco je i pro nepřítele: “Potkáš-li vola svého nepřítele, nebo jeho osla, který mu utekl, doveď mu je zpět. Uvidíš-li osla člověka, který tě nenávidí, klesat pod břemenem, nepůjdeš dále svou cestou, nýbrž přiložíš ruku a zdvihneš jej.” Ó, jak byli dobří dávní Židé! Bylo by tak příjemné zahnat oslíka dále, aby se pán více namáhal, než by ho našel! A potkáme-li na cestě oslíka, který klesl na zem pod nepoměrným břemenem, bylo by přece pěkné ušklíbnout se do vousů a jít dále! Ale srdce starého Žida není do té míry zatvrdlé. Osel je příliš cenné zvíře v oněch končinách a v oněch dobách. Nelze žít, není-li aspoň oslice v chlévě. A každý má oslici; přítel i nepřítel;
a dnes utekla tvoje a zítra by mohla utéci moje. Nemstěme se na zvířatech, i když pán je zvíře. Neboť jsem-li jeho nepřítel, i on je mým nepřítelem. Dejme mu dobrý příklad, dobrý příklad, který prospěje, jak doufáme. Doveďme mu osla domů; přiložme ruku, narovnejme sedlo a uveďme břímě do rovnováhy. Čiňme jiným, co jiní, jak doufáme, učiní pro nás. A v té chvíli, nad ušima a hřbetem osla, vzdejme se soucitně každé zlé myšlenky.

Je to trochu málo. Dávný Žid si učinil již hrozné násilí, staral-li se o zvíře svého nepřítele. Ale za to se žalmy ozývají každou chvíli proklínáním nepřátel a prudkým vyzýváním Hospodina, aby je pronásledoval a potřel. “Na hlavu těch, kteří mě obklopují, nechť padne kletba jejich úst. Nechť na ně padá řeřavé uhlí; nechť jsou uvrženi do ohně, do propastí, odkud již nemohou povstat Nechť je zachvátí nenadálá zkáza a nechť padnou do léčky, kterou nastojili; nechť se zřítí do jámy, kterou vykopali a nechť zahynou! Pak se bude radovat duše má v Hospodinu!” V takovém světě je správné, že Saul žasne, když ho jeho nepřítel David nezabíjí, a když se Job chlubí, že nejásal nad neštěstím svého nepřítele. Jen v pozdních příslovích nacházíme některé slovo, které dává tušit Ježíšova slova: “Neříkej: odplatím zlo: očekávej Hospodina a osvobodí tě.” Nepřítel má být potrestán, ale z rukou mocnějších, než jsou tvé. Anonymní moralista dospívá však až k soucitu: “Má-li ten, kdo tě nenávidí, hlad, dej mu jíst chleba;
a má-li žízeň, dej mu pít vodu.” To je pokrok: soucit se nezastavuje u vola, nýbrž rozšiřuje se také na pána. Ale z těchto nesmělých zásad, skrytých v nějakém koutě Písma, nemohly jistě vyprýštit zázraky lásky v Kázání na hoře.

Ale je tu, dodávají,
Hillel: rabín Hillel, veliký Hillel, učitel Gamaliela,
Hillel Hababli čili Babylonský. Tento slavný farizej žil nějaký čas před Kristem a učil, jak se říká, totéž, jako později Ježíš. Byl svobodomyslný Žid, rozumný farizej, vzdělaný rabín: ale proč křesťan? Ano, řekl tato slova: “Nečiň jiným, co se nelíbí tobě: v tom je všechen zákon, ostatní je jen výklad.” To jsou krásná slova pro učitele starého zákona, ale jak jsou ještě vzdálena od slov převraceče starého zákona! Předpis je záporný: nečiň. Nepraví: čiň dobře tomu, kdo ti ubližuje. Nýbrž: nečiň jiným (a tito jiní jsou jistě druzi, spoluobčané, domácí, přátelé) to, co bys pociťoval jako zlo. Je to mírný zákaz škodit – nikoli bezpodmínečné přikázání milovat! Skutečně, nástupci Hillelovými byli talmudisté, kteří rozbahnili zákon ve velikém močále kasuistiky; Ježíšovými nástupci byli mučedníci, kteří blahořečili svým mučitelům.

Také Filo, alexandrijský Žid, platonizující metafyzik asi o dvacet let starší než Ježíš, zanechal traktát o lásce k lidem. Ale Filo, se vším svým nadáním a vším svým mystickým a mesiánským hloubáním, je jako Hillel vždy teoretik, muž pera, kalamáře, studia, knih, soustav, pojmů, abstrakcí, klasifikace. Jeho dialektická strategie staví do pole tisíce slov v parádním sešikování, ale nenachází slovo, které v jedné chvilce zahlazuje minulost, slovo, které spojuje srdce. Mluvil o lásce více než Kristus, ale neuměl povědět –a nebyl by uměl povědět – co Kristus pověděl svým nevědomým přátelům na hoře.

Je možné, aby se v Řecku, ve zřídlu, z něhož pili všichni, nevyskytlo také trochu lásky k nepřátelům? V Řecku je všechno, praví rádi lidé pohansky smýšlející, odpůrci “palestinské pověry”. Pro věci ducha je Čínou západu, matkou všech vynálezů.

V Sofoklově Ajantovi je slavný Odysseus dojat nad nepřítelem, který je v žalostném stavu. Marně mu sama Athéna, helenská moudrost zosobněná v posvátné sově, připomíná, že “nejpříjemnější smích je smát se nepřátelům.”
Ale Odysseus není přesvědčen. “Lituji ho, třebaže je nepřítel, protože jej vidím tak nešťastného, spoutaného zlým osudem. A hledě na něj, myslím na sebe. Neboť vidím, že jsme jen přízraky a lehké stíny, my všichni, kdo žijeme Není správné učinit něco zlého umírajícímu člověku, i když jsi ho nenáviděl.” Zdá se mi, že jsme ještě vzdáleni. Chytrý Odysseus není tak chytrý, aby nebylo vidět pohnutky jeho nepřirozeného pohnutí. Lituje nepřítele, poněvadž myslí na sebe, že by ho mohlo stihnout také takové neštěstí, a odpouští mu, poněvadž vidí, že mu je zle a že umírá.

Muž moudřejší než Odysseus, syn sochaře Sofroniska, si postavil mezi mnoha jinými také problém, jak se má spravedlivý zachovat k nepřátelům. Ale čteme-li texty, zpozorujeme s údivem dva Sokraty opačného mínění. Xenofontův Sokrates přijímá prostě obecné mínění. S přáteli se nakládá dobře a s nepřáteli zle. A je lépe předejít nepřátele v činění zla: “zdá se člověkem hodným větší chvály – praví Cherekratovi – ten, který předejde své nepřátele nakládaje s nimi zle a své přátele slouže jim.” Ale Sokrates Platónův nepřijímá běžné mínění. “Nesmí se, praví Kritonovi, nikomu oplácet nespravedlnost nespravedlností, zlo zlem, budiž jakákoli křivda, která se ti stala.” A totéž tvrdí v Státě dodávaje na dotvrzení, že se špatní nestávají mstou lepšími. Ale to, co vládne v Sokratově hlavě, je myšlenka spravedlnosti, nikoli cit lásky. Člověk spravedlivý se nikdy nesmí dopouštět zla se zřetelem k sobě, všimněme si dobře, nikoli z lásky k nepříteli. Člověk zlý se musí potrestat sám, jinak ho potrestají po smrti soudci v podsvětí. Platónův žák,
Aristoteles, se vrátí klidně k staré představě. “Nebránit se proti urážkám – řekne v Nikomachově Etice – je věcí člověka podlého a otrockého.”

V Řecku tedy lze objevit málo, co by se hodilo vykopávačům předchůdců křesťanství.

Ale Ježíšovi odpůrci, chtějíce vzbudit víru, že křesťanství bylo před Kristem, našli Kristovi soupeře také v Římě, v samotných palácích cézarů: Seneku. Seneka, rádce svědomí “mladých pánů” vznešeného světa v reformovaném stoicismu; abstraktní aristokrat, jehož nikdy nepohnou strasti nepatrných lidí; držitel statků, který opovrhuje bohatstvím, ale pevně je drží; který hlásá rovnost mezi svobodnými a otroky, ale otroky používá; důmyslný rozebírač případů, pochybností, zla, skutečných neřestí a žádaných ctností; ten, který upravil staré Chrysipovo učení, hloupé, ale jasné, a zavedl je do širokého ústí strojené ušlechtilosti, mravný Seneka by byl, nevěda o tom, křesťanem zrovna v letech, kdy žil Kristus. Neboť pátrajíce v jeho spisech až příliš hojných –a mnohé z nich byly napsány po Ježíšově smrti, neboť Seneka počkal se sebevraždou až do roku 65 – našli, že “moudrý se nemstí, nýbrž zapomíná na urážky”
a že “abychom napodobovali bohy, je třeba činit dobro i nevděčným, neboť slunce svítí také na zlé a moře nese i loupežníky”, a nakonec “třeba pomáhat nepřátelům rukou přátelskou”. Ale filozofovo “zapomínání” není “odpuštěním”;
a “pomoc” může být dobrodiním, ale není láskou. Muž hrdý, stoik, farizej, filozof pyšnící se svou filozofií, spravedlivý, spokojený svou spravedlností, mohou opovrhovat urážkami malých, ranami odpůrců a z naduté velkomyslnosti a aby si získali obdiv lidu, se mohou snížit a podat chléb hladovému nepříteli, a aby ho z výše své dokonalosti ponížili tím krutěji. Ale ten chléb byl upečen s kvasem ješitnosti a ta přátelská ruka by nebyla dovedla osušit jedinou slzu a vyčistit jedinou ránu.

Starý svět nezná lásku. Zná vášeň k ženě, přátelství k příteli, spravedlnost k občanu, pohostinství k cizinci. Ale nezná lásku. Zeus chrání poutníky a cizince; kdo zaklepe na Řekovy dveře, tomu se neodepře kus masa, číše vína a lože. Chudým bude dáno útočiště, nemocným se pomůže, plačící budou utěšeni krásnými slovy. Ale staří nepoznají lásku, lásku, která trpí a oddává se, lásku ke všem, kteří trpí a jsou opuštění, lásku k prostému lidu, k chudým, vypuzeným, opovrženým, prokletým, opuštěným; lásku ke všem, lásku nečinící rozdíl mezi občanem a cizincem, mezi krásným a škaredým, mezi zločincem a filozofem, mezi bratrem a nepřítelem.

V posledním zpěvu Iliady vidíme starce, plačícího, otce, který líbá ruku nepřítele, nejhroznějšího nepřítele, toho, jenž mu zabil syny a před několika dny syna nejmilejšího. Priamus, starý král, hlava znesvěceného města, pán velikého bohatství, otec padesáti synů, klečí u nohou Achilla, největšího hrdiny a největšího nešťastníka mezi Řeky, syna mořské bohyně, mstitele Patrokla, vraha Hektora. Bílá hlava klečícího starce se sklání před hrdou mladostí vítěze. A Priamus oplakává zabitého syna, nejsilnějšího, nejkrásnějšího, nejmilejšího ze svých padesáti synů, a líbá ruku, která mu jej zabila. Také ty, praví vítězi, máš šedivého otce, věkem sešlého, vzdáleného, nechráněného. Jménem tvé lásky k otci, vrať mi aspoň synovu mrtvolu.

Achilles, divoký, ztřeštěný, zabíječ Achilles, odsune jemně prosebníka a dá se do pláče. A oba nepřátelé, přemožený a vítěz, otec, který již nemá syna, a syn, který již neuvidí otce, stařec celý bílý, a mladík plavých střižených vlasů, oba pláčí spolu, poprvé sbratřeni bolem. Ostatní kolem hledí mlčky a užasle. My sami po třiceti stoletích se neubráníme vzrušení z toho pláče.

Ale v Priamově políbení není odpuštění, není láska. Král se pokoří u Achillových nohou, poněvadž je sám a jako nepřítel chce dosáhnout milost, jež se udílí nesnadno a je neobvyklá. Kdyby mu to nebyl vnukl bůh, nebyl by se hnul z Ilia. A Achilles neoplakává mrtvého Hektora, slzícího Priama, mocného, který se musil ponížit, nepřítele, který musil políbit vražednou ruku. Oplakává ztraceného přítele,
Patrokla, milejšího mu nade všecky lidi,
Pélea opuštěného ve Fthii, otce, kterého již nikdy neobejme, neboť ví, že jeho mladé dny jsou sečteny. A vrací otci synovo tělo – to tělo, které tolik dní vláčel prachem – poněvadž Zeus chce, aby bylo vráceno, ne že by jeho touha po pomstě byla ukojena. Každý z obou pláče nad sebou samým: Primovo políbení je trpká nezbytnost; že Achilles mrtvolu vydá, je poslušnost k bohům. V nejušlechtilejším hrdinském světě starověku není místo pro lásku, která zahlazuje nenávist a zabírá místo nenávisti, pro lásku silnější, než je síla nenávisti, vroucnější, neústupnější, věrnější; pro lásku, která není zapomínáním zla, nýbrž láskou k zlu – poněvadž zlo je neštěstím více pro toho, kdo se ho dopouští, než pro nás – není místo pro lásku k nepřátelům.

O této lásce nemluvil před Kristem nikdo: nikdo z těch, kdo mluvili o lásce. Neznali tu lásku až do Kázání na hoře.

Je to velikost a novost Ježíše: jeho největší novost, jeho velikost věčně nová, také pro nás nová, poněvadž nepochopená, nenapodobovaná, neuposlechnutá; nekonečně věčná jako pravda.

Milujte

“Slyšeli jste, že bylo řečeno: Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele. Ale já vám pravím: Milujte své nepřátele, dobrořečte těm, kteří vás proklínají, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí, kteří vás pronásledují. Abyste byli podobní svému Otci, který je v nebesích; neboť svému slunci velí vycházet nad zlými i nad dobrými a sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Neboť, milujete-li ty, kdo milují vás, jakou máte zásluhu? Nečiní i publikáni totéž? A budete-li pozdravovat jen své bratry, co činíte zvláštního? Nečiní-li i pohané totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý i váš nebeský Otec.”

Není těch slov mnoho, jsou to slova nestrojená, prostá, bez filosofie: ale je to magna charta nového pokolení, třetího pokolení dosud nenarozeného. První bylo pokolení zvířat bez zákona a jeho jméno byla válka; druhé bylo pokolení barbarů, otesaných zákonem, a jeho nejvyšší dokonalostí byla spravedlnost; je to pokolení, které trvá dosud a spravedlnost dosud nepřemohla válku a zákon dosud nezatlačil zvířeckost. Třetí má být pokolení pravých lidí, nejen spravedlivých, nýbrž svatých, podobných ne zvířatům, nýbrž Bohu.

Ježíšova myšlenka je jediná, tato: přeměnit lidi láskou ze zvířat ve světce. Čarodějka Kirké, ďábelská družka krásných mytologií, přeměňovala rozkoší hrdiny ve zvířata. Ježíš je opak satana, opak Kirké, ten, jenž vysvobozuje ze zvířeckosti silou mocnější než je rozkoš.

Abychom přiložili ruku k tomuto dílu, které se všem zvířatům sotva zbaveným své zvířeckosti a lidem, v nichž lidství je teprve zhruba naznačeno, zdá beznadějné, není potřeba nic menšího, než hledat pomoc v napodobování Boha. Abychom se přiblížili k svatosti, je třeba hledět k božství. Buďte svatí, poněvadž Bůh je svatý. Buďte dokonalí, poněvadž Bůh je dokonalý.

Tato výzva nezní lidskému srdci nově. Satan řekl v zahradě: Buďte bohy, buďte spravedliví jako je spravedlivý Bůh. Ale nyní nejde o to, abychom byli moudří jako Bůh; nestačí ani, abychom byli spravedliví jako Bůh. Bůh není již jenom moudrost a spravedlnost. Ježíšem se stal Bůh naším Otcem: stal se láskou. Jeho země dává chléb a květy také vrahu; kdo se mu rouhá, vidí každé jitro, když se probudí, totéž zářící slunce, které zahřívá sepjaté ruce těch, kteří se modlí v poli. Otec miluje stejnou láskou toho, kdo ho opouští, i toho, kdo ho hledá, kdo ho poslouchá ve svém domě i kdo ho vyvrhuje zároveň s vínem. Otec může být zarmoucen, může trpět, může plakat – ale žádnému hanebníku se nepodaří, aby jej učinil podobným sobě, nikdo ho nepřiměje k pomstě.

A my, kteří jsme hluboko pod Bohem, tvorové odsouzení k zahynutí, kteří sotva máme dost síly, abychom pamatovali předvčerejšek a neznáme zítřek, my tvorové nízcí a bídní, nemáme mnohem více důvodů, abychom se chovali k bratřím naší bídy, jako se Bůh chová k nám?

Bůh je nejvyšší hypostází našeho ideálu, naší vůle k bytí. Zanechat ho, vzdalovat se od něho, nebýt tak, jak my ho prosíme, aby on byl k nám, neznačí to snad vzdalovat se od našeho jediného určení, činit nemožné, věčně zoufale nedosažitelné štěstí, pro něž jsme stvořeni, pro něž, jak myslíme, žijeme, které je naše, námi představované, námi vysněné, chtěné, hledané, vzývané, nadarmo stíhané ve všech nepravých štěstích, která nejsou od Boha? “Soyons des Dieux – volal Bossuet – soyons des Dieux, il nous le permet pour l’imitation de sa sainteté.”

Kdo se bude vzpírat, aby byl podobný Bohu, aby byl u Boha? Dii estis. Božství je v nás; zvířeckost je halí a svírá jako zlá kůra, která zadržuje náš vzrůst. Kdo nebude chtít být Bohem; Jste opravdu spokojeni, lidé, že jste lidmi, jakými jste dnes, polovičními lidmi, polovičními zvířaty, kentaury bez odvahy, sirénami bez půvabu, démony s čumáky faunů a kozlíma nohama? Jste tak uspokojeni svým zparchantělým a nedokonalým lidstvím, svým zvířectvím sotva zkroceným, svou svatostí jen vytouženou? Zdá se vám, že život lidí, jaký byl včera, jaký je dnes, je tak drahý, spokojený, blažený, že není třeba nic zkoušet, aby byl lepší, aby byl docela jiný, opačný než nynější, podobnější tomu, jaký si od tisíciletí představujeme v budoucnosti a v nebi? Nemohl by se z toho života udělat život jiný, nemohl by se změnit tento svět v svět více božský a způsobit, aby nakonec nebe, nebeský zákon sestoupil na zemi?

Tento nový život, ten svět pozemský, ale nebeský, je nebeským královstvím. A aby království přišlo, je potřeba, abychom sami znebeštěli, zbožštěli, abychom se povznesli nad sebe; abychom se stali podobní Bohu; napodobovali Boha.

Tajemství napodobování Boha je láska, bezpečná cesta k povznesení je láska, láska k člověku, láska k příteli a nepříteli. Je-li tato láska nemožná, je nemožná naše spása. Je-li nedosažitelná, značí to, že je nám nedosažitelné štěstí. Je-li nesmyslná, jsou naše naděje na vykoupení pouhý nesmysl.

Láska k nepřátelům se zdá obyčejnému rozumu jako šílenství. To znamená, že naše spása je v šílenství. Láska k nepřátelům se podobá nenávisti k nám samým. Znamená to, že k blaženosti dospějeme jen, budeme-li nenávidět sami sebe.

Nic nás nesmí zastrašit, když jsme došli tak daleko. Neboť jsme všechno zkoušeli, nabyli jsme všech zkušeností. Neřekneme, že jsme neměli čas na všechny pokusy, které jsme chtěli vykonat. Od tisíciletí na zemi zkoušíme a zkoušíme znova. Zkoušeli jsme ukrutnost a krev volala po krvi. Zkoušeli jsme rozkoš a rozkoš nám zanechala v ústech zápach hniloby a žízeň ještě palčivější. Vysilovali jsme tělo v nejrafinovanějších a nejzvrhlejších rozkoších, až jsme se octli sešlí a smutní na loži z hnoje. Zkoušeli jsme zákon a neposlouchali jsme ho, změnili jsme jej a zase jsme ho neposlouchali, a spravedlnost nenasytila naše srdce. Zkoušeli jsme rozum, počítali jsme stvoření, sečetli jsme hvězdy, popsali rostliny, věci mrtvé a živé, svázali jsme je navzájem tenkými nitkami pojmů, přetvořili jsme je v kouzelné páry metafyzik a věci byly nakonec pořád týmiž věcmi, věčně stejné a nestačily nám a nemohly se obnovit, a jména a čísla neukájela náš hlad a nejmoudřejší se nakonec znuděně přiznali, že nic nevědí. Zkoušeli jsme umění a naše nemohoucnost způsobila, že si nejsilnější zoufali, neboť absolutno není ve formách, rozmanité vyplývá z jediného, opravovaná hmota nezadrží to, co je pomíjející. Zkoušeli jsme bohatství a byli jsme ještě chudší; zkoušeli jsme sílu a probudili jsme se ještě slabší. V ničem se naše duše neuspokojila; v žádném stínu naše rozložené tělo neužilo odpočinku;
a srdce vždy hledající a vždy zklamané je starší, znavenější, prázdnější, neboť v žádném dobru nenašlo mír, v žádné rozkoši radost, v žádném výboji nenašlo své štěstí.

Ježíš nám předkládá svou zkušenost, poslední. Zkušenost lásky. Zkušenost, kterou nikdo neučinil, o kterou se pokoušelo málo lidí málokdy ve svém životě. Nejobtížnější, nejprotivnější našemu pudu, ale jediná, která dostojí tomu, co slibuje.

Člověk od přírody myslí jen na sebe. Podaří se mu ponenáhlu nevýslovným, ale dobrovolným úsilím milovat nějakou dobu svou ženu, milovat své děti, podporovat své pomocníky při lovu, vraždě a válce. Zřídka dovede milovat přítele; snadněji dovede nenávidět toho, kdo jej miluje; nechce milovat toho, kdo ho nenávidí.

A zrovna proto Ježíš přikazuje milovat nepřátele. Aby byl obnoven celý člověk, aby byl stvořen člověk nový, třeba vyrvat nejhouževnatější jádro starého člověka. Ze sebelásky se rodí všecka neštěstí, krveprolití, bídy světa. Aby byl starý Adam zkrocen, je třeba mu vytrhnout tuto sebelásku a dát mu za ni lásku, která je jeho nynější přirozenosti nejprotivnější: lásku k nepřátelům. Úplné přetvoření člověka je tak vznešenou absurdností že k ní lze dojít jen absurdní cestou. Podnik neobyčejný, nepřirozený a šílený, jejž lze vykonat jen nepřirozenou a neobyčejnou šíleností.

Dosud miluje člověk sám sebe a nenávidí toho, kdo nenávidí jej; budoucí člověk, obyvatel Království musí nenávidět sám sebe a milovat toho, kdo ho nenávidí. Milovat bližního jako sebe sama je výraz nedostatečný, ústupek všeobecnému egoismu. Neboť kdo miluje sebe, nemůže dokonale milovat jiné a ocitá se nezbytně ve sporu s jinými. Jen nenávist k sobě samým je rozhodující. Poněvadž se milujeme, podivujeme se sami sobě, hýčkáme se příliš. Aby se ta slepá láska přemohla, je dobře, abychom viděli svou nicotnost, svou nízkost, svou hanebnost. Nenávist k sobě samému je pokora, tedy počátek obrácení a zdokonalení. A jen pokorní vejdou do království nebeského, neboť oni jediní cítí, jak dlouhá cesta je odděluje. Hněváme se na jiné, poněvadž se naše druhé já zdá neoprávněně uraženo, že mu jiní dost neslouží; zabíjíme bratra, poněvadž se nám zdá překážkou našemu dobru; loupíme z lásky k svému tělu; smilníme, abychom působili rozkoš svému tělu; závist, matka soupeření, sporů, válek, je žalost, že jiný má více než my, že má to, co my nemáme; pýcha je projev našeho přesvědčení, že jsme více než jiní, že máme více než jiní, že značíme a víme více než jiní. Vše to, co náboženství, mravouky, zákony nazývají hříchy, neřestmi, zločiny, má původ v té sebelásce, v nenávisti k jiným, která se rodí z této jediné, samotné, nezřízené lásky.

Jaké máme právo nenávidět své nepřátele, když jsme sami upadli v tutéž vinu, pro niž myslíme, že je nám dovoleno je nenávidět – to jest v nenávist?

Jaké máme právo je nenávidět, třebaže se dopustili něčeho zlého, třebaže myslíme, že jsou zvrhlí, když jsme se sami nejčastěji dopustili téhož zla a jsme potřísněni týmiž zvrhlostmi?

Jaké máme právo je nenávidět, když skoro vždy jsme odpovědní za jejich nenávist, a když my jsme je nekonečnými omyly obludné sebelásky donutili, aby nás nenáviděli?

A kdo nenávidí, trpí nejdříve. Aspoň jako náhradou za ty útrapy, jichž jsme často pravou příčinou, bližší nebo vzdálenou, máme odpovídat té nenávisti láskou, té trpkosti mírností.

Náš nepřítel je také náš spasitel. Denně máme být vděčni nepřátelům. Jen oni vidí jasně a praví bez přetvářek, co v nás je nepěkného a nízkého. Přivádějí nás zpět k našemu pravému stavu; budí vědomí naší mravní chudoby, podstatný základ druhého narození. Jsme jim – i za toto poznání – povinni láskou.

Neboť náš nepřítel má potřebu lásky a právě lásky naší. Kdo nás miluje, má již sám v sobě své potěšení a svou odplatu. Nepotřebuje naši náhradu. Kdo však nenávidí, je nešťastný, nenávidí, poněvadž je nešťastný: nenávist je trpkým ulehčováním jeho muk. Máme svůj díl viny na těchto mukách. A i když myslíme, že ji nemáme, důvěřujíce nerozumně sami sobě, přece máme konejšit láskou neštěstí toho, jenž nenávidí, ulehčovat jeho trápení, uklidňovat ho, činit ho lepším, obracet i jej k blaženosti lásky. Milujíce jej, poznáme ho lépe; poznávajíce ho lépe, budeme ho milovat ještě více. Opravdu milujeme jen toho, koho známe; láska činí jasně pochopitelným toho, koho milujeme. Budeme-li milovat svého nepřítele, jeho duše nám bude jasnější a čím hlouběji do něj vnikneme, tím více zpozorujeme, že má právo na náš soucit, na naši lásku. Neboť každý nepřítel je neznámý bratr; nenávidíme často ty, jimž jsme podobní; cosi z nás, cosi snad nám samým neznámého, je v našem nepříteli a je někdy příčinou našeho nepřátelství. Milujíce nepřítele, očišťujeme poznáním svého ducha a povznášíme jej. Ze záští, které rozlučuje, může vzniknout světlo, které osvobozuje. Z nejhoršího zla vyjde nejlepší dobro.

Proto Ježíš přikazuje převrácení vztahů mezi lidmi. Až člověk bude milovat, co dnes nenávidí, a nenávidět, co dnes miluje, bude člověk jiný, život opakem nynějšího života. A je-li dnešní život složen ze zla a zoufalství, bude život nový, jsa jeho úplným opakem, samá dobrota a utěšení. Štěstí bude poprvé naše; nebeské království povstane na zemi. Najdeme pro věčnost zase ráj. Ráj, který byl ztracen, poněvadž první lidé chtěli znát rozdíl mezi dobrem a zlem. Ale pro lásku absolutní, rovnou lásce Otcově, není již dobro ani zlo. Zlo je převýšeno, zničeno dobrem. Ráj byl láskou mezi Bohem a člověkem, mezi mužem a ženou. Láska každého člověka ke všem lidem bude nový pozemský ráj, ráj znova dobytý. Kristus je v tom smyslu tím, jenž přivádí Adama zpět k branám ráje, a učí jej, jak tam může znova vejít a bydlit tam navždy.

Adamovi potomci mu neuvěřili; opakovali jeho slova a nenásledovali je;
a lidé pro hluchotu svého srdce dosud sténají v pozemském pekle, které se století od století stává pekelnějším. Až muka budou tak ukrutná a nesnesitelná, že se v samých zatraceních zrodí znenadání nenávist k nenávisti; až umírající odbojníci v šílené zoufalosti dospějí k tomu, aby milovali své katy. Pak z veliké bolestné temnoty povstane nakonec čistý jas zázračné vesny.

Otčenáš

Apoštolové žádali od Ježíše modlitbu.

Řekl jim všem, aby se modlili modlitby krátké a tajné. Aby se nespokojovali s těmi, které jim doporučili vlažní, knižní kněží chrámu. Chtěli svou vlastní modlitbu, podle které by se jaksi poznávali ti, kdo následovali Ježíše.

Na hoře pověděl Ježíš poprvé Otčenáš. Je to jediná modlitba, kterou Ježíš poradil. Je z nejprostších modliteb světa. Nejhlubší, která vystupuje z domů lidských a Božích. Modlitba bez literatury, bez teologie, bez smělosti a bez otrockosti. Nejkrásnější ze všech.

Ale je-li Otčenáš prostý, přece mu nerozumějí všichni. Staleté opakování, mechanické opakování jazykem a rty, opakování tisícileté, formální, obřadné, nepozorné, lhostejné, učinilo z něho řadu slov, jejichž původní a prostý smysl se ztratil. Čteme-li jej dnes, slovo od slova, jako nový text, jako by nám přišel poprvé na oči, pozbývá svůj ráz obřadné všednosti a nabývá zase čistotu svého původního významu.

Otče náš: tedy pocházíme od tebe a miluješ nás jako syny: od tebe se nám nedostane ničeho zlého.

Jenž jsi na nebesích – tam, co je postaveno proti zemi, ve sféře protějšku hmoty, tedy Ducha, a také v té nepatrné a přece věčné části Ducha, jíž je naše duše.

Posvěť se jméno tvé. Nemáme se k tobě modlit jen slovy, nýbrž máme být tebe hodni, přibližovat se k tobě láskou vždy silnější. Neboť nejsi již mstitel,
Pán bitev, nýbrž Otec, jenž učí blaženosti v míru.

Přijď království tvé: Království nebeské, království Ducha lásky, království evangelia.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi: nechť tvůj zákon dobroty a dokonalosti vládne duchu a hmotě v celém světě viditelném i neviditelném.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes, neboť hmota našeho těla, nezbytná opora ducha, denně potřebuje trochu hmoty, aby se udržela. Nežádáme od tebe bohatství, tu nebezpečnou překážku, nýbrž jen to málo, co nám dá žít, abychom byli hodnější života přislíbeného. Nejen chlebem živ je člověk, ale bez toho kousku chleba by se nemohla duše, která žije v těle, ani živit jinými věcmi cennějšími, než je chléb.

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Odpusť nám, poněvadž odpouštíme jiným. Jsi naším věčným a nekonečným věřitelem: nikdy ti nebudeme moci splatit, čím jsme povinni. Ale pomysli, že nám při naší choré přirozenosti je mnohem těžší odpustit jedinou vinu jedinému z našich viníků, než je tobě zahladit památku všeho, čím ti jsme povinni.

Neuveď nás v pokušení. Jsme slabí, dosud spoutáni tělesností, tím světem, který se chvílemi zdá tak krásný a nás vábí ke všem rozkoším nevěry. Pomoz nám, aby naše přeměna nebyla příliš obtížná a přerušovaná a aby náš vstup do království nebyl zadržován.

Zbav nás od zlého. Ty, jenž jsi na nebesích, jenž jsi duchem a máš moc nad zlem, nad nepoddajnou a nepřátelskou hmotou, která nás ze všech stran obklopuje a od níž se odpoutat není každou chvíli snadné, ty, protivníku satana, negace hmoty, pomoz nám. V tom vítězství nad zlem – nad zlem, které vždy znova vyráží, dokud ho nepřemohou všichni – je naše velikost, ale to rozhodné vítězství bude méně vzdáleno, pomůžeš-li nám svým spojenectvím.

Touto prosbou o pomoc se končí Otčenáš. Nenajdeš v něm odporné lichocení východních modliteb, nabubřelých chval a nadsázek, které se zdají, jako by je byl vynalezl pes, který se klaní svou psí duší pánu, že mu dovoluje žít a žrát. A nenajdeš tam žalobného, naříkavého prošení žalmisty, který od Boha žádá všech pomocí a častěji časných než duchovních, a stěžuje si, nebyly-li žně dobré, neváží-li si ho ostatní občané, a volá po trestech a blescích proti nepřátelům, které sám neumí přemoci.

Zde je jedinou chválou slovo Otec. Chvála, v níž je obsažena povinnost, osvědčení lásky. Na tom Otci se žádá jen kousek chleba –a jsme hotovi dobývat ho prací, neboť také zvěstování království je potřebná práce –a mimo to se žádá totéž odpuštění, kterého se od nás dostává našim nepřátelům; nakonec mocná ochrana, abychom bojovali proti zlu, společnému nepříteli všech, neprostupné zdi, která nám zabraňuje vejít do království.

Kdo se modlí Otčenáš, není hrdý, ale také se neponižuje. Mluví ke svému otci upřímným a klidným tónem důvěry, skoro jako rovný s rovným. Je si jist jeho láskou a ví, že otec nepotřebuje dlouhé řeči, aby poznal jeho žádost. “Váš Otec – upozorňuje Ježíš – ví, co potřebujete, dříve než ho požádáte.” Nejkrásnější ze všech modliteb je také denním připomínáním, jak mnoho se nám nedostává, abychom se stali podobnými Bohu.

Činy síly

Ježíš stanovil nový zákon napodobování Boha a sestoupil z hory.

Nelze zůstat vždy na horách. Sotva dostoupíme vrcholu hory, je nám souzeno sestoupit. Jsme odsouzeni, abychom sestoupili. Nezbytně, neodvratně jsme nuceni sestoupit. Každé vystoupení je závazek, že sestoupíme. Slib, že se vrátíme dolů. Kompromis s opětným ponížením. Vystoupení je zaplaceno sestoupením. Smutek sestupu je smluvená cena za radost výstupu. Rozkoš vystupování je napřed dávaná náhrada za chmurnou náladu sestupu.

Kdo má co říci, musí si počínat tak, aby byl slyšen: mluví-li stále na výšinách, zůstane jich u něho málo – na výšinách je chladno pro ty, kteří nejsou samý oheň –a k nemnohým dolehne jeho hlas. Kdo přišel, aby dával, nemůže žádat, aby lidé – slabých plic, unavených srdcí, ochablých nohou – šli za ním do výše, plahočíce se vzhůru po příkrých svazích. Musí je hledat v rovinách, v domech, kde se choulí: aby se snížil až k nim, aby je povznesl.

Ježíš ví, že mají-li všichni zvědět dobrou novinu, nestačí řeči příliš vysoké, promluvené na horách. Ví, že jsou potřeba slova všeobecná, slova, která se podobají více skutečnosti, slova obrazů, slova povídek, slova, která by byla jaksi skutky. A ví, že nestačí ani taková slova.

Prostý lid, nevzdělaný, hrubý, drobný lid, který následuje Ježíše, se skládá z lidí, kteří žijí ve věcech hmotných, z lidí, kteří dospívají –a tak zvolna a tak namáhavě! – k věcem ducha jen skrze hmotná svědectví, znamení, hmotné symboly. Nechápou pravdu ducha, není-li vtělena hmotně, nesplynula-li s hmotou a není-li jí oděna. Není-li důkaz, dotvrzení, opačný hmotný pokus. Viditelný obraz jim může ukázat cestu k mravnímu zjevení; zázrak je potvrzení nové pravdy, zjeveného poslání.

Kázání, které postupuje axiomy a aforismy, nestačilo těm orientálcům živé obraznosti. Ježíš se uchýlil k zázračnému a k poezii. Konal zázraky a mluvil v podobenstvích.

Zázraky, o nichž vypravují evangelisté, byly pro velikou většinu moderních lidí prvním důvodem, aby nechali Ježíše a evangelia. Nemohou uvěřit zázrakům; zázrak se nevejde do jejich scvrklých mozků: evangelium tedy lže, a lže-li na tolika místech, nelze mu také věřit v ostatním. Ježíš nemohl vzkřísit mrtvé; jeho slova nemají tedy cenu.

Ti, kdo takto rozumují –a rozumují špatně, poněvadž jen učení může dodat cenu zázrakům, ale zázraky nedokazují vždy učení – přikládají zázrakům váhu a význam mnohem větší, než připouštěl Ježíš.

Kdyby četli čtyři evangelia, byli by si všimli, že Ježíš často jen nerad koná zázraky. Že se vyhne, volají-li, aby je konal; že nepřikládá největší důležitost této své božské moci.

Odmítne, kdykoli najde spravedlivý důvod pro odmítnutí. Nalé na něj, i když je odbyl, povolí a odmění víru stižených žalem, kteří prosí. Ale pro sebe, pro svou spásu, neučiní zázrak nikdy. Nechce ho učinit v poušti, aby se zbavil satana – nečiní ho v Nazaretě, když ho chtějí zabít, ani v Getsemany, když ho přicházejí zatknout, ani na kříži, když ho vyzývají, aby se spasil. Jeho moc je jen pro jiné, pro dobro jeho smrtelných bratří.

Je jich tolik, kdo na něm žádají znamení, znamení z nebe, znamení, které by přesvědčilo nevěřící, že jeho slovo je slovo pravdy. “Pokolení zlé a cizoložné žádá znamení a znamení mu nebude dáno, leč žádá znamení proroka Jonáše.” Jaké je to znamení? Evangelisté, kteří píší po Vzkříšení, chápou to tak, ze Jonáš, který třetího dne vyšel z těla velryby, je obrazem Ježíše, který třetího dne vstane z hrobu. Ale další řeč dokazuje, že Ježíš měl na mysli ještě jinou věc. “Muži ninivští povstanou na soudě s tímto pokolením a odsoudí je, neboť učinili pokání na kázání Jonášovo;
a hle, více než Jonáš je tu.” Ninive nežádalo zázraky; samotné slovo je obrátilo. Ti, kteří se neobrátí působením pouhého Ježíšova kázání – jenž hlásá pravdy nekonečně větší než Jonáš – jsou níže než Ninivští, modláři, barbaři.

Nesmíte ani věřit jen proto, že konám zázraky, nýbrž máte pamatovat, že víra – vyšší a dokonalejší, byla –-li získána bez zázraků – může vykonat také zázraky. Zatvrzelá srdce, zavírající se pravdě, neobrátí ani největší zázrak: “Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nepřesvědčí je ani vzkříšený mrtvý.” Města, v nichž vykonal největší divy, ho opustila. “Běda tobě,
Korozain, běda tobě,
Betsaido, neboť, kdyby se v Tyru nebo Sidonu byly staly zázraky, které se děly ve vás, byly by dávno v žínici a popelu učinily pokání.”

Všichni mohou konat divy, které se zdají zázraky, i podvodní kouzelníci. V té době činil jakýsi Šimon zázraky v Samarii; také žáci farizeů činili divy. Ale nebudou počítány. Nestačí zázraky, abychom vešli do Království. “Mnozí mi řeknou v onen den: Pane,
Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu nečinili mnoho zázraků? A tehdy jim ohlásím: Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mne, ó pachatelé nepravosti.” Nestačí vymítat ďábly, nevypudil-li jsi toho, který je v tobě, ďábla pýchy a žádostivosti.

Také po jeho smrti přijdou jiní a budou činit zázraky. “Povstanou nepraví Kristové a nepraví proroci a budou činit veliká znamení a divy, aby svedli, možno-li, i vyvolené.” Upozornil jsem vás: nevěřte těm znamením a těm divům, dokud nepřijde Syn člověka. Zázraky nepravých proroků nedokazují pravdivost jejich řečí.

Ze všech těch důvodů se zdržoval, pokud možno, zázraků, ale nemohl vždy odolat žádostem zarmoucených a někdy jeho soucit nečekal, až bude požádán. Neboť zázrak je síla víry a víra prosících byla veliká. Ale často, sotva vykonal vyléčení, doporučoval omilostněným, aby mlčeli. “Jdi a neříkej nikomu.”

Ti, kteří neposlouchají Kristovy pravdy, poněvadž jsou pohoršeni zázraky, měli by si připomenout hluboké slovo, které řekl Tomášovi: “Blahoslaven ten, kdo viděl a uvěřil, ale blahoslavenější ti, kdo neviděli a přece uvěřili!”

Bez tří věcí se lidé neobejdou. Je to chléb, zdraví a naděje.

Bez ostatních věcí – reptajíce a klnouce – se udrží a žijí. Ale nemají-li aspoň ty tři, volají hned smrt a k tomu útrapy. Smrt ztížená, zhoršená, ztrpčená, a k tomu bez uklidnění necitnosti. Hlad stravuje tělo, bolest způsobuje nenávist k tělu; zoufalost – kdy se neočekává již nic horšího, ani ulehčení, osvěžení – odnímá všemu chuť. Všechen podnět k životu, všechen podnět k jednání. Jsou takoví, kteří si neodnímají život, poněvadž i sebevražda je činnost.

Kdo chce přivábit lidi, musí dávat chléb, zdraví a naději. Musí je nasytit, vyléčit a založit víru v krásnější život.

Ježíš dal tuto víru. Těm, kteří ho následovali do pouští a na hory, rozděloval hmotný a duchovní chléb. Nechtěl proměnit kameny v chleby, ale učinil, aby skutečné chleby stačily tisícům. A kameny, které lidé měli v prsou, proměnil v srdce, která milují.

A neodmrštil nemocné. Ježíš netrápí sám sebe, není flagelantem. Nemyslí, že bolest je nutná, aby se přemohlo zlo. Zlo je zlem a třeba je odklidit, ale také bolest je zlem. Aby se dospělo k pravému zdraví, stačí bolest duše; proč má bez potřeby trpět také tělo? Staří Židé viděli v nemoci jen trest: křesťané především podporu k obrácení.

Ale Ježíš nevěří v pomstu nad nevinnými a neočekává pravou spásu od mučení, hnisavých ran nebo žíněných rouch. Dejte tělu, co tělu náleží, a duši co náleží duši. Není mu nepříjemné ležet u stolu při přátelské večeři; neodmítá toho, kdo mu mísí staré víno, a nevyhání ženy, které lijí vonné oleje na jeho vlasy a nohy. Ježíš se může mnoho dní postít; může se spokojit kouskem chleba a polovicí pečené ryby a může spát na zemi, maje kámen pod hlavou. Ale nevyhledává nedostatek, hlad, utrpení, dokud to není nezbytné. Zdraví je mu dobrem;
a přijatelným dobrem, pokud není na újmu nikomu jinému, je mu i nevinná příjemnost oběda s přáteli, číše vína vypitého ve společnosti, vůně nádobky s nardem.

Přijde-li k němu nemocný, vyhojí jej. Ježíš nepřišel, aby popíral život, nýbrž aby jej utvrdil. Aby utvrdil, obnovil dokonalejší a šťastnější život. Nevyhledává schválně nemocné. Jeho poslání je zapudit duševní bolest, přinést duševní radost. Ale když se mu mimochodem udá zapudit také tělesné bolesti, ukonejšit trápení, obnovit zároveň se zdravím duše také zdraví těla, nemůže odepřít. Jeví se většinou málo ochoten, neboť to není jeho povoláním; směřuje výše;
a nechtěl by se zdát v očích světa potulným kouzelníkem nebo světským mesiášem, kterého většina očekává. Ale konec konců, chce-li přemoci zlo a jsou-li lidé, kteří o něm vědí, že je schopen přemoci všecka zla, nezbývá jeho lásce než zapuzovat i zla tělesná.

Když mu na cestách, kudy chodí zdraví, přicházejí v hloučcích po deseti malomocní, odpuzující, znetvoření, hrozní malomocní, a vidí rozervanými šaty tu bělavou opuchlost, loupající se kůži, pokrytou vyrážkou, skvrnitou, popukanou, scvrklou a vrásčitou kůži, která znetvořuje ústa, zakrývá oči, naduřuje ruce; ubohé trpící přízraky, jimž se všichni vyhýbají, oddělení od všech, budící ošklivost všech, a jimž je milostí, mají-li kousek chleba, misku na vodu, střechu bídné chatrče, kde by se skryli, a kteří s námahou vyrážejí slova napuchlými a puchýřky pokrytými rty, a prosí jeho, o němž vědí, že je mocný slovy i skutky, jeho, poslední naději toho zoufalství, o zdraví, o vyléčení, o zázrak, jak by mohl Ježíš uhnout jako ostatní a neposlouchat je?

A stižení padoucnicí, kteří se svíjejí v prachu, s obličejem staženým nepohnutou křečí, s pěnou u úst; posedlí, kteří vyjí mezi pobořenými hroby jako zlověstní, zoufalí psi v noci; ochrnutí, trupy, mající jen tolik citu, kolik je potřeba k utrpení, mrtvoly obývané uvězněnou a úpěnlivě prosící duší;
a slepci, děsní slepci, uzavření od narození do noci – předzvěsti podzemní tmy –klopýtající mezi šťastnými, kteří chodí, kam chtějí, zděšení slepci, kteří kráčejí se vztyčenou hlavou upírajíce oči, jako by světlo mělo přijít z hloubky nekonečna, a jimž je svět jen rozličnými stupni tvrdostí hmataných rukama: slepci věčně osamělí, kteří ze slunce znají jen mírné teplo a úpal.

Jak by Ježíš mohl všecky ty bídy odmítnout? Jeho láska, která přesahuje obyčejný soucit, oč jeho přirozenost přesahuje přirozenost lidskou, nemůže odmítnout úpěnlivé prosby, které by pohnuly i pohanem. Prosby dojímající, i když jsou němé.

Odpověď Janovi

Ježíš uzdravuje, ale nemá nic s kouzelníkem nebo exorcistou. Neužívá tetragramy, zaklínání, amulety, kadidla, závoje, tajemství. Nevolá na pomoc ani moci nadzemské, ani podzemské. Stačí mu slovo, silné zvolání, něžný hlas, pohlazení. Stačí jeho vůle a víra toho, kdo ho žádá. Všech se ptá: Myslíš, že bych to mohl učinit? A když se uzdravení stalo: Jdi, tvá víra tě uzdravila.

Zázrak je pro Ježíše splynutí dvou dobrých vůlí; živý styk mezi vírou působícího a vírou toho, na nějž se působí. Společná práce dvou sil. Sloučení, sbíhání pevných přesvědčení, že uzdravení nastane.

“Vpravdě, pravím vám, budete-li mít víru jako hořčičné zrno, řeknete této hoře: Přejdi odtud tam, a přejde;
a nic pro vás nebude nemožné Budete-li mít víru jako hořčičné zrno, řeknete této moruši: Vykořeň se, přesaď se do moře, a uposlechne vás.” Ti, kteří nemají víru ani na tisícinu hořčičného semene, ujišťují, že takovou moc nemá nikdo a že Ježíš je podvodník.

V evangeliu jsou zázraky označeny třemi slovy: dynameis, síly; terata, divy; semeia, znamení. Jsou znamení pro toho, kdo pamatuje na předpověď o mesiáši; divy pro toho, kdo je jich svědkem. Ale Ježíšovi a u Ježíše jsou jen dynameis, činy síly, vítězné záblesky nadlidské moci.

Ježíšova uzdravování mají dvojí povahu. Nejsou jen uzdravením těl, nýbrž i duchů. A právě z těchto chorob ducha chce Ježíš vyléčit, aby se nebeské království mohlo založit také na zemi.

Většina nemocí má dvojí povahu a hodí se zvláštním způsobem k metafoře. Ježíš uzdravuje mrzáky, kulhavé, stižené zimnicí, vodnatelného, ženu trpící krvotokem. Zahojí také ránu mečem,
Malchovo ucho, které Petr uťal v getsemanské noci, ale jen, aby jeho zákon – čiň dobře těm, kteří ti ukřivďují – byl zachován až do konce.

Ale lidé Ježíšem uzdravení jsou skoro vždy posedlí, ochromení, malomocní, slepí, hluchoněmí. Posedlí je staré slovo pro duševně choré; také učený Aristoteles věřil v posedlost démony. Myslilo se, že posedlí, šílení, stižení padoucnicí, hysterici jsou zachváceni zlými duchy. Moderní výklady těchto nemocí, odporující si a často jen slovní, nevyvracejí skutečnost, že posedlí jsou v mnoha případech v pravém a vlastním smyslu posedlí.

Ježíšovi se tento učený i lidový výklad duševních chorob hodil znamenitě k alegorickému poučování, plnému narážek, které miloval. Chtěl založit království Boží a vyvrátit království satanovo. Vymítat zlé duchy náleželo také k jeho poslání. Neběželo mu o to, aby rozeznával, co je rozrušení zaviněné nebo skutečná posedlost zlým duchem. Mezi nemocemi tělesnými a duševními je souvislost, posvěcená způsobem mluvy, který má svůj základ ve skutečných příbuznostech. Zuřivý a stižený padoucnicí, lenoch a ochromený, nečistý a malomocný, slepý a ten, kdo nevidí pravdu, hluchý a ten, kdo nechce slyšet pravdu, spasený a vzkříšený.

Když Jan, jsa uvězněn, poslal dva učedníky, aby se Ježíše otázali, je-li on ten, který má přijít, či mají-li čekat jiného, odpověděl jim Ježíš: “Jděte a zvěstujte Janovi, co jste slyšeli a viděli: slepí vidí a kulhaví chodí; malomocní se očišťují a hluší slyší; mrtví vstávají z mrtvých a chudým se zvěstuje evangelium.” Ježíš neodděluje evangelium od zázračných uzdravení. Jsou to díla téhož řádu: chce říci tou odpovědí, že uzdravil těla, aby duše byly schopnější přijmout evangelium.

Ti, kteří neviděli sluneční světlo, vidí nyní také světlo pravdy; ti, kteří neslyšeli ani slovo lidí, poslouchají nyní i slovo Boží; ti, kteří byli posedlí ďáblem, jsou ďábla zbaveni; ti, kteří byli plni hnisu a ran, jsou čistí jako děti; ti, kteří se nemohli hnout, jsouce ochromeni a bez vlády, kráčejí za mnou, ti, kteří byli mrtví pro duševní život, povstali na jediné mé slovo –a chudí jsou po zvěstování Dobré noviny bohatší než boháči. To jsou má potvrzení, mé pověřovací listiny.

Ježíš, lékař a vysvoboditel, není takový, jakého si ho velmi úskočně představují jeho moderní nepřátelé, aby si proti askezi ozlatili pohodlné pohanství. Je Bohem, praví, nemocných, slabých, špinavých, bídných, bezmocných, otroků. Ale všechno Ježíšovo dílo je podáváním zdraví, síly, čistoty, bohatství, svobody. Přistupuje k nemocným, aby zapudil nemoc, k slabým, aby je vysvobodil z ochablosti, k špinavým, aby je omyl, k otrokům, aby je osvobodil. Nemiluje nemocné jen proto, že jsou nemocní; miluje, zrovna jako staří lidé, zdraví a miluje je tak, že je chce vrátit tomu, kdo ho pozbyl.

Ježíš je prorokem štěstí, rukojmím života, života hodnějšího, aby byl žit. Zázraky nejsou nic jiného než záruky jeho slibu.

Talítha kúmi

“Mrtví z mrtvých vstávají.” Je to jedno ze znamení, která mají dostačovat uvězněnému Křtiteli. Dobře sestře, pracovité Martě, řekl: “Já jsem vzkříšení a život; kdokoli ve mne uvěří, i kdyby byl mrtev, bude živ;
a kdo žije a věří ve mne, neumře nikdy.” Vzkříšení je znovuzrození ve víře; nesmrtelnost je trvalým potvrzením té víry. Slova evangelisty Jana jsou abstraktní skoro teologickou parabolou, která ukazuje k přísně individuální zkušenosti.

Ale evangelisté znají trojí vzkříšení, historické příběhy, vypravované střízlivě a podrobně, jak vypravuje očitý svědek. Ježíš vzkřísil tři mrtvé: hocha, dívku a přítele.

Ubíral se do města Naim – “krásného”, položeného na pahorku vzdáleném několik mil od Nazareta –a potkal pohřební průvod. Nesli do hrobu mladého syna jakési vdovy. Nedávno jí zemřel manžel; zůstal jí tento syn, jediný; nyní nesli také jej do hrobu. Ježíš viděl matku kráčející mezi ženami, plačící tím omámeným, zadržovaným pláčem matek, který skličuje. Měla na světě jen dva lidi, kteří ji měli rádi; zemřel první a po něm zemřel druhý; oba zmizeli. Zůstala sama, žena sama bez muže. Bez manžela, bez syna, bez pomoci, bez opory, bez útěchy (kdyby byla měla někoho, komu by si ulehčila, komu by mohla vypravovat, s kým by mohla aspoň plakat!) Zmizela láska, památka mladosti, zmizela láska, naděje stáří. Skončeny byly obě ubohé, prosté lásky. Manžel může utěšit ze ztráty syna; syn může nahradit manžela. Kdyby jí zůstal alespoň jeden! Nyní již nikdo nepolíbí její tváře.

Ježíšovi se té matky zželelo. Ten pláč byl jako žaloba.

“Neplač,” řekl.

Přistoupil k márám a dotkl se jich. Mládenec tam ležel natažený, zavinutý do prostěradla, ale s obličejem odkrytým, ztuhlým v úzkostné zsinalosti mrtvých. Nosiči se zastavili. Všichni umlkli. I matka se vzpamatovala a utišila.

“Mládenče, říkám ti, vstaň! Není již čas ležet; ty tiše spíš a tvá matka si zoufá: povstaň!”

A syn se poslušně zdvihl, sedl na márách a začal mluvit. “A Ježíš jej dal jeho matce.” “Dal”, neboť nyní byl jeho. Vyrval jej z ruky smrti, aby ho vrátil té, která bez něho nemohla žít. Aby matka přestala plakat.

Jiného dne, když se vracel z Gadary, vrhl se mu k nohám otec. Jeho jediná dcerka mu umírala. Muž se jmenoval Jair, a třebaže byl z předních mužů synagogy, věřil v Ježíše.

Vyšli spolu. V polovici cesty jim přišel naproti Jairův sluha. “Tvá dcera zemřela, je již zbytečné, abys přiváděl Mistra.”

Ale Ježíš nevěří ve smrt: “Neboj se,” praví otci,
“jen věř a bude živá.”

Přicházejí k domu. Venku byli hudebníci a jiní, kteří hlučeli. Uvnitř ženy a čeleď.

“Odejděte. Neplačte; neboť dívka nezemřela, ale spí.”

Vešel do světnice, jen s třemi učedníky a s rodiči, a vzav spící dívku za ručku zvolal:

“Talitha kúmi! Dívko, vstaň!”

A dívka ihned vstala a chodila po světnici, neboť, dodává Marek, jí bylo dvanáct let. Ale byla tak slabá a přepadlá po všech těch dnech nemocí! Ježíš kázal, aby jí hned dali jíst. Nebyla viditelným duchem, přízrakem. Nýbrž živé tělo, které se probudilo poněkud unavené k novému dni po horečných snech.

Lazar a Ježíš se milovali: Mnohokrát jedl Ježíš v jeho domě v Betánii s ním a s jeho sestrami.

A jednoho dne Lazar onemocněl a vzkázali Ježíšovi. Ježíš odpověděl: Tato nemoc se neskončí smrtí. A zdržel se ještě dva dny. Ale třetího dne řekl učedníkům: “Lazar, náš přítel usnul, jdu ho vzbudit.”

Byl blízko Betánie, když mu Marta vyšla vstříc a skoro mu vytýkala:

“Kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!”

A zanedlouho se objevila také Marie:

“Kdybys byl tu, můj bratr by nezemřel!”

Tato opětovná výtka dojala Ježíše – ne proto, že by se bál, že přišel pozdě, ale poněvadž ho vždy rmoutila malá víra nejmilejších lidí.

“Kde jste jej položili?”

A řekli mu: “Pojď a podívej se.” A Ježíš zaplakal a pláče – viděli ho plakat poprvé – odebral se k hrobu.

“Zdvihněte kámen.”

Marta, hospodyně, žena zkušená a zaujatá věcmi skutečnými, prohodila:

“Pane, již zapáchá, je tam již čtyři dny.”

Ale Ježíš ji neposlouchal.

“Zdvihněte kámen.”

Kámen byl odvalen, a Ježíš, pomodliv se krátce s tváří zdviženou k nebi, přistoupil k otvoru a zavolal hlasitě přítele velikým hlasem:

“Lazare, vyjdi!”

A Lazar vyšel z hrobu klopýtaje, neboť dosud měl ruce a nohy zavinuty a obličej zakryt šátkem.

“Rozvažte ho a nechte ho jít.”

A všichni čtyři se vrátili domů provázeni dvanácti a zástupem Židů, kteří úžasem vyvalovali oči. Lazarovy oči přivykly opět světlu; nohy kráčely, třeba byly ztuhlé, a ohmatával si ruce. A hbitá Marta upravila večeři, co nejlépe, jak jen bylo možné v tom zmatku po čtyřdenním smutku, a vzkříšený jedl se sestrami a přáteli. Marie vzala sotva sousto do úst hledíc na toho, jenž přemohl smrt a utřev si tvář lámal svůj chléb a pil své víno, jako by ten den byl podobný všem ostatním.

To jsou vzkříšení, o nichž vypravují evangelisté. A z jejich vypravování můžeme vyvodit jistá pozorování, která nás zbavují potřeby každého nevhodného učeného komentáře.

Ježíš vzkřísil, pokud víme, jen tři mrtvé a nevzkřísil je, aby stavěl na odiv moc a uváděl v úžas představivost lidí, nýbrž jen proto, že byl dojat bolestí toho, kdo ty mrtvé miloval: aby utěšil matku, otce, dvě sestry. Dvě z těch vzkříšení byla veřejná; jediné, vzkříšení Jairovy dcery, se stalo před několika málo lidmi a těm Ježíš uložil, aby nic neříkali.

Jiná věc je důležitější. Ve všech třech případech mluví Ježíš k mrtvému, jako by nebyl mrtev, nýbrž jako by jen spal. K synu vdovy nemá kdy mluvit, poněvadž rozhodnutí je příliš náhlé, ale také jemu praví jako chlapci, který si příliš dlouho poleží: “Mládenče, říkám ti, vstaň!”

Když mu říkají, že Jairova dcera zemřela, odpovídá: “Neumřela, ale spí.” Když mu dotvrzují Lazarovou smrt, opakuje s důrazem: “Neumřel, ale spí.”

Nechce křísit – chce budit. Smrt je mu jen spánkem. Spánkem hlubším než obyčejný, denní spánek. Tak hlubokým, že jen nadlidská láska jej přeruší. Spíše láska k pozůstalým než láska k spícímu. Láska člověka, který pláče, když vidí plakat ty, které miluje.

Svatba v Káně

Ježíš chodil rád na svatby.

Pro člověka z lidu, který tak zřídka hoduje a veselí se, který nikdy nejí a nepije, jak by se mu chtělo, je den sňatku nejpamátnější z celého života. Chvilkou bohatství, štědrosti, sváteční veselosti v dlouhé a veskrze šedivé všednosti jeho dní.

Páni, kteří mohou hodovat každý večer; nynější lidé, kteří zhltnou za jeden den, co chudému v dávných dobách stačilo na týden, necítí již slavnostní radost toho dne. Ale ve starověku chudý člověk, dělník, venkovan, orientálec, který se živil celý rok ječným chlebem, suchými fíky, trochou ryb a vařených vajec a jen na veliké svátky zabíjel beránka nebo kůzle, člověk zvyklý strádat, odměřovat, obejít se bez tolika věcí, spokojovat se nejnutnějším, viděl ve svatbách nejpravější a největší svátek celého života. Ostatní svátky, svátky lidové a církevní byly svátky všech, stejné pro všechny. A vracely se každý rok. Ale sňatek byl svátek docela jeho, jen jeho, a přicházel mu jen jednou v běhu jeho let.

A tu svolávali všecky slasti a všechen přepych světa kolem snoubenců, aby nemohli nikdy zapomenout na ten den. Šli v noci ženichovi vstříc s pochodněmi, s hudebníky, tanečníky a s průvodem. V domě byla hojnost všeho: upraveného masa všeho druhu, měchy s vínem opřené o stěny, nádobky s vonnými mastmi pro přátele. Světlo, hudba, vůně, opojení, tanec: nic nechybělo pro uspokojení smyslů. Všecky věci, které jsou denní výsadou knížat a boháčů, zdobily vítězně v ten jediný den chudý dům chudého.

Ježíšovi se ta nevinná radost líbila: Dojímalo ho jásavé vzrušení těch prostých lidí vytržených na tak málo hodin z chmurné chudobnosti obyčejného života. V svatební slavnosti neviděl jen slavnost. Manželství je nejvyšší pokus mládí člověka, aby přemohl osud láskou, setkáním dvou lásek, shodou dvou milujících se mladostí. Je to přitakání dvojí víry k životu, k trvání a hodnotě života. Člověk, který vstupuje do manželství, je rukojmím v rukou lidské společnosti. Čině se hlavou nové společnosti a otcem pokolení, více se osvobozuje a přiznává se více nevolníkem.

Manželství je slib štěstí a přijímání mučednictví. Iluze a vědomí v něm mají svůj podíl. Ve stínu tragédie, která vrhá na budoucnost chvějivou naději radosti, stojí heroická a svatá velikost manželství. Nelze se bez něho obejít a přece, kdyby se poslechl sobecký rozum, nemělo by se uzavírat. Kdo by viděl jinde odsouzení tak žádostivě žádané?

Pro Ježíše má manželství význam ještě hlubší: je začátkem věčnosti. Co Bůh svázal, nemůže člověk rozvázat. Když si srdce porozuměla a těla se spojila, není meč nebo zákon, který by je mohl rozloučit. V tom lidském životě plném změn, krátkém, nestálém, prchavém, vratkém je jediná věc, která má trvat věčně, až do smrti a po smrti: manželství. Jediný věčný článek v řetězu, který zahyne.

Často se vracela v Ježíšových řečech vzpomínka na svatby a hody. Mezi nejkrásnějšími podobenstvími je král, který zve na synovu svatbu; panny, které v noci očekávaly ženichova přítele; pán, který zve na hostinu. Sám sebe přirovnává k ženichu, oslavovanému přáteli, když odpovídá těm, kteří se horší, že jeho učedníci jedí a pijí.

Neopovrhoval vínem jako zdrženliví pokrytci, a až bude pít se svými dvanácti víno, které je jeho krví, bude myslit na nové víno Království.

Není tedy divu, že přijal pozvání k svatbě v Káně. Všichni znají zázrak, jejž učinil toho dne. Proměnil šest štoudví vody ve víno, a to ve víno lepší, než bylo to, které dopili. Starší racionalisté říkají, že to bylo víno darované a chované skrytě až do té chvíle,
Ježíšovo překvapení na konci hostiny, aby uctil snoubence. A šest set litrů dobrého vína, dodávají, jsou pěkný dar, který dokazuje Mistrovu štědrost.

Ty voltairovské vši si nevšimly, že událost svatby v Káně vypravuje jediný Jan – muž alegorií a filosofemat.

Ta událost nebyla hříčkou – ani hříčkou překvapení ani hříčkou kouzelnického klamu – nýbrž skutečné proměnění způsobené mocí, kterou má duch nad hmotou, a zároveň jedno z těch podobenství, která místo aby se vypravovala, jsou představována skutečnými příběhy.

Kdo se nedrží doslovného znění vypravování, tomu je voda proměněná ve víno opětným zpodobněním nového období, které se počíná evangeliem. Před zvěstováním, v předvečer, v poušti, stačila voda: svět byl opuštěn a sklíčen. Ale přišla Radostná novina: království je blízko, blaženost již již nastává. Ze smutku se chystáme vstoupit do radosti; z vdovství starého zákona přecházíme k nové svatební slavnosti se zákonem novým. Ženich je s námi. Není čas ochablosti, nýbrž nadšení; není již čas půstu, nýbrž opojení; ne vody, nýbrž vína.

Pamatujete na správcova slova ženichovi? “Každý dává nejprve dobré víno na stůl;
a když se pak lidé napili, podává méně dobré; ale ty jsi zachoval dobré až na tuto chvíli.”

Tak bylo zvykem u starých Židů a pohanů. Ale Ježíš chce převrátit i tento starý hostitelský zvyk. Staří dávají nejprve dobré, pak špatné;
a on dává dobré a po něm lepší. Trpké, mladé víno, které se pije na počátku hostiny, je víno Starého zákona, víno zkažené, které se změnilo a zkyslo a nelze ho pít. Víno, které přináší Ježíš, vzácnější a silnější, které potěšuje srdce a rozehřívá krev, je nové víno Království, víno určené k sňatku nebe se zemí, víno, které působí ono božské opojení, které se později bude nazývat “šílenství srdce”.

Svatba v Káně, která je u Jana první zázrak, je alegorie evangelického převratu.

Jiné podobenství vyjádřené v podobě zázraku je podobenství o uschlém fíku.

Jednou ráno k velikonocům, když se Ježíš vracel z Betánie do Jeruzaléma, měl hlad. Přistoupí k fíkovníku a nachází tam jen listí. Třebaže vyrostl v jižní zemi, bylo příliš brzo, aby měl plody, i kdyby strom byl raného druhu.

Ale Ježíš se podle Matouše a Marka rozhněval na ubohou rostlinu a proklel ji:

“Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!”

A fíkový strom ihned uschl.

Podle Marka řekl:

“Ať z tebe již na věky nikdo nejí ovoce!”

A když večer šli kolem, byl strom uschlý.

U evangelistů se vrací po vypravování o účincích prokletí myšlenka, několikrát Ježíšem vyjádřená, že mocnou vírou můžeme dosáhnout všeho, co chceme.

Jiní v tom zase vidí obrazné vyjádření nářku, který se velmi často vrací na Ježíšovy rty. Fíkový strom je Izrael, staré židovské náboženství, které nyní má již jen neužitečné a nejedlé listí ritů a obřadů, listí, které šíří stín, listí plané, určené, aby uschlo a nikoho neživilo. Ježíš lačnící po spravedlnosti, lačnící po lásce, hledal mezi tím listím živé plody soucitu a svatosti. Nenašel je: Izrael jeho hlad neukojil, nesplnil jeho naděje. Nyní nelze již nic očekávat od toho starého kmene, který má listí, ale je planý: ať uschne na věky! Plody dají nyní jiné národy.

Zázrak prokletého fíkového stromu je v jádře jen viditelná glosa podobenství o planém fíkovém stromě, kterou čteme u Lukáše. “Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; i přišel, hledaje na něm ovoce, ale nenalezl. I řekl vinaři: Hle, po tři léta přicházím, hledaje ovoce na tom fíku, ale nenalézám; vytni jej. K čemu vysiluje půdu? Ale vinař mu odpověděl: Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím;
a ponese-li ovoce, dobře, neponese-li, vytneš jej.”

Strom není odsouzen hned, nýbrž po třech letech neplodnosti A rozsudek k dělníkovu zákroku je odročení a po ten rok bude rostlina s láskou ošetřována a chráněna. Bude to poslední pokus. Nezdaří-li se, přijde sekera a oheň.

Tři roky káže Ježíš Židům a pomýšlí na to, že od nich odejde a zvěstuje Království jiným. Ale jeden jeho dělník, učedník, lnoucí dosud k svému lidu, prosí o milost: ještě jedno příměří: Podívejme se, neobrátí-li se toto cizoložné, zparchantělé pokolení působením lásky. Ale cestou do Betánie byla již zkouška vykonána; od Židovstva nezle očekávat nic než dvě zkřížená dřeva; zlý židovský fíkovník si zasluhuje, aby byl spálen a nikdo již nebude jíst jeho scvrklé a pozdní plody.

Chleby a ryby

Rozmnožení chlebů je dvojí, navzájem podobné ve všem kromě poměrů množství –a právě v tom tkví duchovní smysl, který z nich lze vyvodit.

Tisíce chudých následovalo Ježíše na pusté místo, vzdálené od osad. Tři dny již nejedli, tak veliký je hlad po chlebě života, jímž je slovo. Ale třetího dne se Ježíš nad nimi slituje – jsou mezi nimi ženy, děti –a nařídí učedníkům, aby zástupům dali jíst. Mají však jen něco málo chlebů a něco málo ryb;
a úst je na tisíce. A Ježíš káže všem, aby usedli na zem, na zelenou trávu, v kroužcích po padesáti a stu; požehná tu trochu jídla, která tu je, všichni se nasytí a zbývají plné koše jídla.

Srovnáme-li oboje rozmnožení, zpozorujeme zvláštní věc. Poprvé bylo chlebů pět a osob pět tisíc a zůstalo dvanáct košů zbytků. Po druhé bylo chlebů sedm – o dva více – osob čtyři tisíce – o tisíc méně –a na konec zbylo jen sedm košů. Menším počtem chlebů se nasytí více osob a zbývá více. Když je chlebů více, nají se méně osob a chleba zbývá méně. Jaký je morální význam toho obráceného poměru? Čím méně jídla máme, tím více ho můžeme rozdělit. Méně dává více. Kdyby bylo chlebů ještě méně, nasytilo by se dvakrát tolik lidí a zbylo by ještě více. Když se pěti chleby najedlo pět tisíc osob, nasytí se jich jedním chlebem pětkrát více. Pravý chléb, chléb pravdy, tím více nasycuje, čím ho je méně. Starý zákon je bohatý, překypující, rozdělený na nesčíslné části. Skládá se ze stovek napsaných přikázání a k tomu z tisíců jiných, vynalezených zákoníky a farizeji. Na první pohled je obrovským stolem, kde se může nasytit celý národ. Ale všechny ty předpisy, ta pravidla, ty formulky jsou jen suché listy, plané třísky, odpadky a útržky. Nikdo nemůže být živ tou potravou; čím více jí je, tím méně sytí. Národu pokorných a prostých se nepodaří ukojit svůj hlad po spravedlnosti těmi nesčetnými, ale nestravitelnými jídly. Stačí naopak jediné slovo, které by shrnovalo slova všecka a převyšovalo zkamenělé pobožnůstkářství nasycených a spokojených, slovo, které by naplnilo duši, ukonejšilo srdce, ukojilo hlad po spravedlnosti, a množství budou nasycena a bude potrava i pro ty, kteří nebyli toho dne přítomni.

Chléb duchovní je sám o sobě zázračný. Chléb pšeničný stačí jen pro málo lidí, a je-li sněden, není již pro nikoho nic. Ale chléb pravdy, chléb radosti, chléb mystický se nedojí, nemůže se nikdy dojíst. Rozdělte jej tisícům a ještě zbývá; rozdělte jej miliónům a je pořád nedotčen. Každý si vzal svůj díl jako muži a ženy, kteří v poušti měli hlad, a čím více ho bylo rozdáno, tím více ho zbývá pro ty, kteří přijdou.

Jiného dne, kdy učedníci byli bez chleba, je Ježíš napomínal, aby se chránili kvasu farizeů a saduceů. A učedníci, kteří ho skoro vždy těžce chápali, říkali si mezi sebou: Mluví tak, poněvadž jsme nevzali s sebou chleba. Ale Ježíš zpozorovav to, je pokáral: “Ó lidé malé víry, co rozjímáte mezi sebou, že nemáte chleba? Nechápete ještě a nepamatujete na těch pět chlebů, pět tisíc lidí a kolik košů jste odnesli?
a nerozumíte, že ne o chlebě jsem mluvil? Ale střezte se kvasu farizeů a saduceů!” Střezte se slepých strážců zastaralého zákona.

Je to těch dvanáct vybraných, a přece hned nechápou a nevěří, čemu je třeba věřit.

Také na člunu, v noci bouře, je musil Ježíš pokárat. Mistr usnul na zádi a jeho hlava spočívala na podušce jednoho veslaře. Najednou se zdvihl vítr; vichřice se rozpoutala nad jezerem; veliké vlny se vrhaly na loď a zdálo se, že ji každou chvíli převrátí. Učedníci, zděšení, budí Ježíše: “Zachraň nás, hyneme. Proč se o nás nestaráš?”

A Ježíš povstav, řekl větru: “Umlkni,”
a moři: “Utiš se.” A vítr ustal a vrátila se tichá pohoda.

I zvolal k učedníkům: “Proč jste se báli, lidé malé víru? Proč nemáte víru? Kde tedy je vaše víra?”

A zachránění se zastyděli: “Kdo je ten muž, že i moře a vítr ho poslouchají?”

Je to muž,
Šimone Petře, který se nebojí. Nejen že jeho přirozenost převyšuje přirozenost lidskou, nýbrž má velikou víru, velikou lásku, velikou vůli. Žádná věc živá ani neživá neodolá těmto třem velikostem. Zřekl se všeho, co je časové, a zvítězil nad časem; zřekl se všeho tělesného dobra a proto může zachránit tělo; zřekl se toho, co pochází z hmoty, a proto je pánem hmoty. Každý může být účasten této vlády. Víra stačí, jen není-li pouhou vírou v sebe.

Před Kristem, několik let před Kristem, veliký italský muž, vojevůdce v mnohých válkách, zkažený, ale hoden, aby vládl rozkládající se republice, se octl na moři, na skutečném moři, v lodi s málo vesly, hledaje loďstvo, které nepřicházelo dost chvatně, aby mu přineslo vítězství. A zdvihl se vítr, bouře se vrhla prudce na loďku, a lodivod se chtěl vrátit do přístavu. Ale Cézar ho vzal za ruku a řekl mu: Jen pluj dál a neboj se; Cézar je s tebou, a jeho štěstí pluje s vámi.

Tato slova hrdé důvěry dodala mužstvu odvahu, a jako by se do nich vlilo trochu Cézarovy síly, každý se namáhal, aby přemohl odpor vody. Ale přes úsilí plavců, by se byla loď málem potopila a nezbylo jim, než se vrátit. Cézarova víra byla jen pýcha a ctižádost, víra v sebe; víra Ježíšova byla láska: láska k Otci, láska k lidem.

S touto vírou mohl jít vstříc lodi učedníků, kteří namáhavě pluli proti větru, kráčeje po vodě jako po louce pastvy. Domnívali se ve tmě, že to je přízrak, a i tentokráte bylo třeba je upokojit: Nebojte se, jsem to já. Sotva vstoupil do lodi, vítr se utišil a zakrátko byli u břehu. A i tentokrát učedníci užasli, “neboť –dodává Marek – jejich srdce bylo zatvrzelé a nepochopili, jak to bylo s chleby”.

Tato úvaha se může zdát naivní, ale odhaluje pravdu. Neboť zázrak s chleby je základem všech ostatních. Každé podobenství, vyslovené básnickými slovy nebo vyjádřené viditelnými divy je jen chlebem rozmanitě připraveným, aby jeho věrní – aspoň jeho věrní! – chápali jedinou potřebnou pravdu: duch je jediná strava člověka hodná, a člověk, který se živí tou stravou, je pánem světa.

Nikoli tajemství: básník

Ježíš se zdá na první pohled ukrývačem, se sklonem k tajnosti.

Nařizuje zázračně uzdraveným, aby nikomu neříkali, že je uzdravil on; chce, aby se modlitby a almužny konaly skrytě; když učedníci poznají, že je mesiáš, přikazuje, aby to neopakovali; po Proměnění žádá tři svědky, aby mlčeli;
a když učí, mluví skoro vždy v podobenstvích, kterým nemohou všichni porozumět.

Při druhém pohledu, který znamená více než první, již tajemství není tajemné. V Ježíšovi není nic ezoterického. Nemá tajné učení, které by podával několika hierofantům. Jeho dílo bylo veřejné a zjevné. Mluvil vždy na náměstích měst, na březích jezer, v synagogách, uprostřed lidí.

Zakázal mluvit o svých zázracích, aby ho nedávali dohromady s kouzelníky a exorcisty; kázal dobro činit tajně, aby ješitnost nezkazila zásluhy; nechtěl, aby učedníci říkali, že je Kristus, dříve než vstoupí do Jeruzaléma, což bylo veřejné slavnostní zahájení jeho mesiášství;
a mluvil v podobenstvích, aby mu lépe rozuměli prostí, kteří poslouchají raději vypravování než kázání, a pamatují si lépe příběh než úvahu.

Tři evangelisté podávají Ježíšovu řeč, která zdánlivě vyjadřuje opak: jako by mluvil úmyslně tak, aby mu nerozuměli všichni. “Neboť vám – praví učedníkům – je dáno poznat tajemství nebeského království, ale jim není dáno Proto k nim mluvím v podobenstvích, neboť třebaže mají oči, nevidí, a třebaže mají uši, neslyší a nerozumějí.”

Ale Ježíš nechce říci nic jiného než toto: Vy ta tajemství chápete, ale většina je nechápe, třebaže má uši a ducha podobné vašim. A k těm mluvím, aby porozuměli, v podobenstvích, obraznou řečí dějů a proto snadnější a známější. Dětem se vykládá poučnými bajkami, prostým lidem příběhy a tihle lidé chápou těžce jako prostí a jsou nezkušení jako děti. Abych přemohl jejich hluchotu, přizpůsobuji své slovo jejich povaze. Jsou samá fantazie a málo rozumu, a podobenství se obracejí spíše k obrazotvornosti než k rozumové úvaze. Neužívám je tedy, abych zakrýval, nýbrž abych lépe odhaloval pravdu i těm, kteří by ji nedovedli vidět v podobách jen rozumových. A nepochopí-li je přesto, je tím vinna umíněnost, která často zavírá oči a uši duše.

Ježíš neměl tajemství, která by zastíral. Chtěl, aby všichni, i nejnižší, nejnevědomější ho pochopili. Podobenství nebyla utvořena, aby jeho učení zakrývala nezasvěcencům, nýbrž aby je učinila všeobecně jasnější a pochopitelnější. Že někdy i rozum dvanácti nestačil tomu úkolu, je smutný závěr,
Ježíšovi nikoli neznámý.

Podivuhodná výjimečnost jeho poslání zastínila jeho básnickou původnost, neméně podivuhodnou. Ježíš nikdy nic nepsal – psal jen jednou, do písku, a vítr zahladil jeho písmo navždy – ale byl by se stal mezi národem mohutné obrazotvornosti, mezi národem, který vydal žaltář, knihu Rút, knihu Jobovu a Píseň písní, jedním z největších básníků všech dob.

Jeho vítězná dětskost ducha, venkovská a lidová půda, na níž vyrostl, četba několika málo knih – ale z nejbohatších poezií všeho druhu – jeho lásky – plný styk s životem polí a zvířat, a nade vše a především božská a vášnivá touha osvítit ty, kteří se trápí v temnotách, zachránit ty, kteří se navždy hubí, přinést nejvyšší štěstí nejnešťastnějším – neboť pravá poezie se nevznítí světlem lamp, nýbrž světlem hvězd a slunce a nenajde se v psaných odkazech praotců, nýbrž v lásce, v bolesti, v rozechvělé hloubce duše – učinily Ježíše vynálezcem živých a věčných obrazů, jimiž vykonal nový zázrak nezaznamenaný evangelisty. Zázrak podávat nejvyšší pravdu příběhy tak prostými, známými, plnými půvabu, že po dvaceti stoletích září tou jedinečnou mladostí, kterou je věčnost.

Některé z těch příběhů jsou jen idylickým nebo epickým přetvořením zjevení, která jindy vyložil pojmovými slovy; ale jsou některé, které nikdy nebyly vysloveny jinou formou v jeho kázáních. Podobenství jsou obrazným komentářem Kázání na hoře, jaký mohl podat jen básník, jemuž ve smyslu vlastnějším než všem básníkům zrozeným na zemi, příslušelo jméno božský.

Kvas

Městské paní nepečou chleba samy. Ale staré venkovské ženy, manželky, hospodyně vědí, co je kvas. Kousek těsta od posledního pečení, veliký jako dětská pěst, rozpuštěný ve vřelé vodě a přimísený do těsta nového, způsobí, že vykynou i tři měřice mouky.

Mezi rostlinnými semeny je hořčičné semeno z nejmenších; sotva je je vidět. Ale z toho zrníčka, zasazeného do dobré země, vyroste stromeček, že v jeho větvích mohou hnízdit ptáci.

A také obilné zrnko není veliké. Rolník je zaseje do země a jde si po své práci. Spí, probouzí se, vychází z domu, vrací se. Míjejí dny, míjejí noci, a nemyslí na zrno. Ale tam dole ve vlhké zemi semeno vzklíčilo; vyroste stéblo a na konci stébla klas, zpočátku dobrý a zelený, který ponenáhlu nasazuje zrna a žloutne: pak si žádá pole srp a rolník může začít sklízet.

Tak se děje s nebeským královstvím a s jeho zvěstováním. Slovo se zdá nicotnou věcí – co je slovo? Slabiky, zvuky, které často vycházejí z úst a těžce vcházejí do uší, a jen když přicházejí ze srdce, najdou srdce; slovo je věc nicotná, malá, krátká, dech, vánek, zvuk, který přichází a odchází, a vítr je odvane. Ale slovo o Království je jako kvas: přijde-li do dobré mouky, čisté, bez otrub a vikve, kvasí a těsto kyne – je jako semeno v poli, které v hloubce klíčí, trpělivé jako země, která je zakrývá, ale když přijde jaro, zelená se a sílí, a sotva nastane léto, již je tu sklizeň.

Evangelium je složeno z mála slov: Království je blízko, proměňte své duše – ale padnou-li ta slova v lidi vnímavé, prosté, kteří se chtějí stát velikými, spravedlivé, kteří se chtějí stát svatými, hříšníky, kteří hledají v dobru ono štěstí, které hledali marně ve zlu, pak ta slova zapouštějí kořeny, pevně se zachycují v hloubce, vyrážejí poupata, vykvétají v hrozny a klasy a bují v létě, po kterém nikdy nepřijde práchnivění podzimů.

Málo je těch kolem Ježíše, kteří opravdu věří v Království a připravují se na Veliký den. Nemnozí a nepatrní lidé, roztroušení jako drobty kvasu v rozdělených národech a nesmírných říších. Ale z těch několika desítek nepatrných, bezvýznamných lidí žijících mezi vyvoleným národem, se stanou působením příkladu tisíce, a po třech letech bude na Tiberiově místě vládnout muž, který poklekne před dědici apoštolů.

Ale abychom dosáhli zaslíbeného království, je třeba se odříci všeho ostatního. Což nečiní světští lidé totéž při světských zájmech? Odkryje-li člověk, pracující na cizím poli, poklad, hned jej zase zahrabe a běží a prodá vše, co má, aby koupil to pole. Když kupec hledá podivuhodné klenoty a najde nějaký větší a čistší, než kdy za svého života viděl, perlu, jakou nemá ani veliký král ve svém zámku, jde a prodá vše, co má, i jiné perly menší ceny, aby koupil tu jedinou a neobyčejnou perlu.

Jsou-li rolník a kupec, lidé hmotných zájmů, kteří se spokojí pomíjejícími výdělky, hotovi prodat všechen svůj majetek, aby získali poklad, který se jim zdá cennější než vše, co mají –a přece běží o poklad hmotný a netrvalý – , s jak větším odůvodněním se nezřeknou toho, co mají nejdražšího, ti, kteří chtějí nabýt Božího království? Je-li rolník a kupec pro to, aby získal peníze, které mu mohou být ukradeny nebo zničeny, hotov k dočasné oběti, která mu možná přinese dvojnásobný užitek, což pro zisk neskonale vyšší, povahy tak vznešenější, pro věčný poklad, nezahodíme to, co máme nejlepší, třebaže se nám to do dneška zdálo mít neocenitelnou hodnotu?

Ale dříve, než se zřekneme, musíme uvážit, stačí-li to, co zbude, abychom došli až ke konci nového předsevzetí. Třeba propátrat duši, měřit síly. Aby se nám nestalo to, co muži, který chtěl zbudovat věž, krásnou věž, která by se tyčila k nebi jako věž jeruzalémská. Ale nerozpočítal si napřed, jaký bude náklad, zavolal dělníky, dal kopat základy, zavolal zedníky a kázal začít čtyři základní zdi. Ale když věž vystupovala sotva nad úroveň půdy a nedosahovala ani k střechám domů, musil ustat, neboť neměl již čím zaplatit vápno, cihly, kameny a dělníky. A věž tak zůstala nízká a nedokončená jako památka jeho domýšlivosti, a sousedé se mu posmívali.

Král, který chce vést válku proti jinému králi, učiní dříve přehlídku vojska, a nemůže-li spoléhat na více než deset tisíc a druhý jich má dvacet tisíc, vzdá se každé myšlenky na válku a vyšle poselství míru, dříve než se dá nepřítel na pochod. Kdo si není jist sám sebou, že vydrží do konce, nechť nechodí za Kristem. Neboť založení Království je docela jiná práce než věž, a vytvoření nového člověka není válka méně krutá než jiná, třebaže je tichá a vnitřní.

Do Království vstupujeme jen, když jsme toho hodni a očištěni. Království je věčný svátek a třeba tam jít ve svátečním šatě. Onen král, který slavil svatbu svého syna, na niž se pozvaní nedostavili, zavolal lidi nižších vrstev, pocestné, žebráky, kohokoli, ale když vstoupil do hodovní síně a spatřil jednoho, který byl celý špinavý od mastnoty a bláta, dal jej vystrčit ze dveří, aby skřípěl zuby v nočním chladu.

Při hostině Království, nepřijdou-li první pozvaní, jsou přijati všichni: i bídní a hříšníci. Král pozval včas vyvolené, ale jeden právě toho dne koupil statek, druhý patero spřežení volů, třetí se ženil. Všichni měli své zájmy a nepřišli na pozvání. A některý se ani neomluvil. Král tedy poslal sluhy, aby sebrali mrzáky, otrhance, špinavé, nejhorší chátru. A bylo ještě místo: dal tedy rozkaz, aby přivedli násilím ty, kteří šli kolem paláce, ať byli kdokoli, a hostina začala.

Byla to hostina královská, bohatá slavnost, velkolepá věc. Ale konec konců nebylo to nic jiného, než že se nacpali jehnětem a rybami a opili vínem a ovocnou šťávou. Nazítří, když bylo skončeno slavnostní hodování a stoly byly uklizeny, každý se měl vrátit domů do své bídy. Volil-li někdo z prvních pozvaných místo tohoto hmotného potěšení jiné hmotné potěšení, mohlo se mu to odpustit.

Ale pozvání na hostinu Království slibuje duchovní blaženost, neomezenou, úplnou, trvalou. Něco zcela jiného než prchavé zábavy pozemského života, pitky, které působí zvracení, obžerství, které nadýmá žaludek, turnaje rozkoše, po nichž jsou údy roztříštěné a duše ponížená! A přece pozvaní, které Ježíš vyvolil ze všech lidí a povolal přede všemi k božské slavnosti znovuzrozených, neposlechli. Stahují obličej, naříkají, uhýbají se a jdou si po svém obvyklém špinavém zaměstnání. Kladou smetiště tělesného dobra nad skvělost vznešené naděje, jediného rozumného důvodu života.

Jsou tedy všichni ostatní povoláni místo nich; žebráci místo boháčů, hříšníci místo farizeů, nevěstky místo paní, nevědomí místo učených, nemocní a sklíčení místo zdravých a šťastných.

Také poslední, přijdou-li jen včas, budou připuštěni k slavnosti. Hospodář viděl na náměstí nádeníky, kteří čekali na práci; poslal je do své vinice, aby ošetřovali révu, a smluvil s nimi plat, denár na den. Později, v poledne, viděl jiné nezaměstnané a poslal je také na vinici. A ještě později ještě jiné a najal je všechny. A všichni pracovali, někteří klestili, někteří okopávali. A když nastal večer, dal hospodář všem mzdu a všem stejný peníz. Ale ti, kteří začali ráno, reptali: “Proč ti, kteří pracovali méně než my, berou stejný plat?” Hospodář je však uslyšel a pokáral: “Což jsem s vámi nesmluvil, že vám dám denár na den? Proč si tedy stěžujete? Chce-li se mi dát totéž dělníkům najatým nejpozději, ubírám tím snad něco vám ostatním?”

Zdánlivá hospodářova nespravedlnost je jen šlechetnější spravedlnost. Všem dává, co slíbil, a kdo přišel poslední, ale pracoval se stejnou nadějí, má právo jako ostatní těšit se z toho Království, pro které se lopotil až do noci.

Běda však tomu, kdo příliš otálí. Přesný den nikdo nezná a kdo nevešel včas, bude pak klepat na dveře, ale nebude mu otevřeno a bude se trápit v zevnějších temnotách.

Hospodář odešel na svatbu a služebníci nevědí, kdy se vrátí. Blaženi ti, kteří ho budou očekávat a které najde bdící. Sám hospodář je posadí za stůl a poslouží jim. Najde-li je však spící a nikdo nebude připraven, aby ho uvítal, a nechají ho přede dveřmi křičet, než mu otevřou, a vyjdou mu vstříc rozespalí, rozcuchaní, polonazí, a v domě nenajde rozžaté světlo ani teplou vodu, vezme sluhy za rámě a vyžene je bez milosti.

Každý budiž připraven, neboť Syn člověka je jako zloděj v noci a neohlásí napřed, v kterou hodinu přijde. Nebo jako ženich, který má přijít, a jejž někdo cestou zdržel, takže se opozdil. V domě nevěsty je deset panen, které ho očekávají, aby mu vyšly vstříc se svítilnami a doprovodily jej. Pět z nich, opatrných, připravilo olej pro svítilny a naslouchají, aby uslyšely hlasy a kroky těch, kteří se blíží. Pět ostatních, pošetilých, nevzpomnělo na olej a unaveny čekáním usínají. A hle, znenadání je v dálce slyšet šum svatební společnosti, která přichází. Pět opatrných panen rozžehne svítilny a vyjde radostně na ulici vstříc ženichovi. Ostatních pět se vytrhne prudce z dřímoty a prosí družky, aby jim daly kapku oleje; ale družky řeknou: “Proč jste si ho nepřipravily dříve: Jděte si tam, kde jej prodávají!” A pošetilé běží dům od domu, aby si vyžebraly trochu oleje, ale všichni spí, nikdo neodpovídá, krámy jsou zavřené a potulující se psi štěkají za jejich lehkými šaty. Vracejí se do svatebního domu, ale najdou dveře zamčené. Pět opatrných panen již vešlo a vítají ženicha. Pět pošetilých klepe, prosí, křičí, ale nikdo jim nepřichází otevřít. Skulinami vidí červené světlo večeře; slyší cinkání talířů, zvonění pohárů, zpěvy jinochů, zvuky nástrojů, ale nemohou vejít. Budou tam muset stát až do rána ve tmě, a budou se třást větrem a strachem, vyloučené z radostí noční hostiny.

Těsná brána

“Vcházejte těsnou branou; neboť široká brána a prostranná cesta vede k zahynutí, a je mnoho těch, kteří jí vcházejí; ale těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kteří ji nalézají.” Ti, kdo budou chtít vejít, nakonec nebudou moci, neboť pán domu zavřel dům, nebude již znát nikoho.

Až do Velikého dne, dokud není pozdě, proste, a bude vám dáno, klepejte, a bude vám otevřeno. Lidé, kteří jsou tvrdí, líní, necitní, neodolají neústupné vytrvalosti a nakonec povolí. Nejsou-li lidé, kteří jsou lidmi, vždy necitní k prosbám, oč jistější bude odpověď Otce, který vás má rád?

Člověk klepe o půlnoci na přítelovy dveře a vzbudí jej. A přes dveře mu praví: “Půjč mi tři chleby, neboť mi znenadání přišel host a nemám, co bych mu dal.” Ale druhý odpovídá ze spaní: “Nevyrušuj mne, neboť jsem unavený a nechce se mi vstávat. A mám tu děti, které spí, a vstanu-li, probudí se a budou plakat.” Ale soused se nedá, znovu klepe na dveře, zesiluje hlas a prosí sepjatýma rukama, aby mu učinil tu laskavost, neboť nemá jiné přátele, je pozdě a hladový host čeká. A tak hlomozí u dveří, že přítel vstane z lože, pustí jej a dá mu, kolik chlebů potřebuje.

Přítel byl líný, ale měl dobré srdce. Ale i zlí činívají jako on. V jednom městě byl soudce, který nikoho nedbal. Zlý a domýšlivý člověk, který chtěl dělat vše, jak se mu hodilo. Jedna vdova chodila denně k němu, domáhajíc se spravedlnosti, a třebaže byla v právu, soudce ji vždy odbyl a nechtěl jí vyhovět. Ale vdova klidně snášela jeho odmítání a nepřestávala na něj doléhat. A soudce, aby se zbavil té ženy, která ho již tak dlouho obtěžovala svými prosbami, svým naléháním a upomínáním, jí nakonec napsal rozsudek a řekl jí, aby odešla v pokoji.

Nesmíme však žádat více, než co nám náleží. Kdo vykonal svou práci, bude jíst a pít, ale bratr nebude sloužit lépe, tím méně jeho představený.

Když se sluha, který na poli sel nebo pásl dobytek, vrátí domů, nezavolá ho pán k sobě ke stolu, nýbrž nejdříve nechá obsloužit sebe a pak teprve dá i jemu náležitou večeři. Je podobenství, které Ježíš věnoval svým apoštolům, kteří se již přeli o nejlepší místa v Království. “Vzdává díky tomu služebníku proto, že vykonal, co mu rozkázal? Tak také vy, až učiníte vše, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme neužiteční služebníci; co jsme měli učinit, jsme učinili.”

Práce je jediná věc, která má význam. Jsou lidé, kteří přitakají k nařízením, ale potom nepracují. Ti budou více odsuzováni než ti, kteří odmlouvali, potom však, litujíce, poslechli. Otec měl dva syny a řekl staršímu: “Jdi na vinici a pracuj.” Syn řekl, že půjde, ale místo toho, aby šel na vinici, položil se do stínu a spal. Otec řekl mladšímu: “Jdi také ty na vinici a pracuj s bratrem.” Ale syn odpověděl: “Ne, dnes si chci odpočinout, neboť mi není dobře.” Ale pak, mysle zase na starce, který již nemohl konat práce sám, zarmoutil se, že odmítl, přemohl únavu, šel na vinici a pracoval s chutí až do večera.

Slyšet slova Království nestačí. Vyslovit souhlas jen ústy a žít dále jako dříve, nepokoušet se ani o přeměnu srdce, je méně než nic. “Kdo ke mně přichází a slyší má slova a uvede je ve skutek, bude podoben obezřelému člověku, jenž buduje dům, kopal velmi hluboko a položil základy na skálu. A když přišel déšť a nastala povodeň, obořila se rozvodněná řeka na ten dům a větry zaduly, ale dům se nezachvěl, poněvadž byl založen na skále. Kdo však slyší má slova a neuvádí je ve skutek, podobá se člověku pošetilému, který vystavěl svůj dům na písku, bez základů. A padal déšť a přišla povodeň, zaduly větry, řeka se vylila na dům, ten padl a pád to byl veliký.”

Totéž naučení je v podobenství o setbě. “Rozsévač vyšel, aby rozséval;
a když sel, některá zrnka padla podél cesty, byla pošlapána a ptáci je sezobali. Jiná padla na místa skalnatá, kde neměla mnoho země;
a rychle vzešla, poněvadž země nebyla hluboká. Ale když vyšlo slunce, byla spálena;
a proto neměla kořen, uschla. Jiná pak padla do trní;
a trní, rostoucí zároveň se semenem, je zadusilo. A jiná padla do dobré země a když vzešla, vydala stonásobný užitek.” Je to podobenství, které učedníci nemohli pochopit. A Ježíš musel být svým vlastním vykladačem. Semeno je Slovo. Do toho, kdo ho nechápe, vstoupí satan a odnese je. Kdo je chápe a s radostí přijímá, ale nezapustí hluboko do duše, zapomíná ho při prvním pronásledování. Někdo je poslouchá a přijímá, ale neumí se zbavit starostí světa, bohatství, poct a pak je zarůstající trní zadusí. Kdo však Slovo poslouchá, kdo mu rozumí, kdo je učiní jediným pánem svého ducha a pravidlem svého života, je podobný úrodnému poli, kde z jednoho zrnka vyroste sto.

Ba nestačí jej poslouchat, chápat, uvádět je ve skutek. Komu se ho dostalo, nesmí si ho nechávat pro sebe.

Kdo, maje světlo, je skrývá pod postel, nebo zastírá nádobou nebo staví pod sud? Světlo má být uprostřed domu a vysoko, aby jej všichni viděli a byli osvětleni.

Pán, který se vydal na dlouhou cestu, zanechal každému ze svých služebníků deset hřiven, aby z nich těžili. A vrátiv se žádal, aby mu vydali účet. První mu odevzdal dvacet hřiven, neboť pomocí prvních desíti získal deset nových. A pán jej učinil správcem všech svých statků. Druhý mu jich odevzdal patnáct, neboť se mu nepodařilo získat více něž pět. Třetí však před něj předstoupil se strachem a ukázal mu deset svěřených hřiven, zabalených do šátku. “Pane, tu máš své hřivny; věděl jsem, že jsi tvrdý muž, který žne, kde nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal; bál jsem se a choval jsem je ukryté.” A pán: “Služebníku nešlechetný a lenivý, budu tě soudit podle tvých vlastních slov. Vezměte hřivny a dejte je tomu, který jich má dvacet.” – “Ale vždyť jich má dost.” – “Pravím vám,” odpověděl pán,
“že každému, kdo má, bude dáno více, tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.”

Komu se Slova dostalo, ten si má počínat tak, aby jeho dobrodiní zdvojnásobil. Byl mu dán takový poklad, že je spravedlivé, aby mu byl vzat, nechá-li jej mrtvě ležet. Tomu, kdo k němu nic nepřidal, bude vzato i to, co má, a kdo jej zdvojnásobil, tomu bude uštědřeno ještě více. Nejsou chudí ti, kterým je třeba dávat, poněvadž nemají, nýbrž nespolehliví a líní rolníci, kterým bylo svěřeno nejúrodnější pole světa.

Blahoslaven správce, kterého hospodář nalezne snažícího se, aby jednal spravedlivě s podřízenými a rozděloval všem náležitý díl obilí. Když však správce začne tlouci sluhy a služky a myslí jen na to, aby jedl a opíjel se, hospodář, až se vrátí –a to v den, kdy ho nečekají – ho dá zmrskat a přisoudí mu osud nevěrných.

Neboť sluha, který nezná pánovu vůli a nevykonává ji, dostane jen málo ran, ale ten, který ji znal a přece činí opak, bude bit mnoha ranami a vyhnán z domu, v němž rozkazoval. Hlasatelé Slova nemají omluvu, nejsou-li první, kteří ho poslouchají. Komu bylo dáno mnoho, od toho se bude žádat více.

Marnotratný syn

Muž měl dva syny. Zemřela mu žena, ale zůstali mu ti dva synové. Jen ti dva. Ale dva jsou vždy lepší než jeden. Je-li jeden vzdálen, je doma druhý; ochuraví-li mladší, pracuje starší za dva; kdyby jeden zemřel – i synové umírají, i mladší umírají a někdy dříve než starší –a kdyby jeden snad zemřel, zbývá druhý, který bude pamatovat na ubohého otce.

Ten muž miloval své syny, nejen, že byli jeho krví, nýbrž také proto, že byl láskyplné povahy. Měl rád oba dva, většího i menšího; možná mladšího trochu více než staršího, ale tak málo více, že to nepozoroval ani sám. Ale pro posledního syna mají všichni tatínkové a všechny maminky slabost; neboť čím menší, tím hezčí než všichni ostatní;
a zákon mu méně přeje;
a pak je poslední, který byl dítětem a po něm se v rodině již nikdo nenarodil, takže se jeho dětství, dosud tak nedávné, prodlužuje a sahá skoro až na práh jinošství, jako neústupný zářivý kruh něžnosti. Nezdá se, že ještě včera byl u prsou, že zkoušel první kroky v krátké sukénce, že poskakoval tatínkovi v náručí nebo jezdil na jeho ramenou?

Ale ten muž nestranil žádnému. Své syny choval jako dvě oči a dvě ruce, stejně v lásce, jednoho po pravici, druhého po levici, a dbal, aby jeden i druhý byli spokojeni a aby žádnému z nich nic nechybělo.

Leč i mezi syny téhož otce má některý tu, některý jinou povahu. Nestává se skoro nikdy, aby dva bratři měli tutéž letoru. Nebo aspoň podobnou.

Starší byl jinoch vážný, rozumný, usedlý, který se zdál již dospělým mužem, zralým, manželem, hlavou rodiny. Ctil otce, ale více jako hospodáře než jako otce, bez hnutí, bez známky citu; pracoval svědomitě, ale na služebníky byl ostrý a vytýkavý; konal předepsané pobožnosti, ale chudí, aby se k němu ani nepřiblížili; třeba byl dům naplněn vším Božím požehnáním – podle něho tam nebylo nic. Vůči bratrovi se stavěl, jako by ho měl rád, ale ve svém nitru choval jed záští. Řekne-li se “milovat se jako bratři”, říká se opak toho, co se chce říci. Zřídka se mají bratři opravdu rádi. Židovské dějiny, necháme-li jiné stranou, začínají Kainem, pokračují Jákobem, který podvádí Ezaua,
Josefem, bratry prodaným,
Absolónem, který zabíjí Amona,
Šalomounem, který dá utratit Adoniáše; je to prolévání krve po dlouhé cestě žárlivostí, sporů, zrad. Nechť se říká místo lásky bratrské otcovská láska: omylů bude méně.

Druhý syn se zdál jiného rodu. Byl mladší a nestyděl se za své mládí. Šplíchal se ve své mladosti jako v teplém jezeře. Měl všecky choutky, žáry, půvaby (i nezdoby) svého věku. K otci se choval podle nálady: jeden den by ho byl probodl a druhý den vynesl do nebe; byl schopen mračit se na něj celé týdny a naráz se mu vrhl celý rozradostněný do náručí. Více než práce se mu líbily zábavy s přáteli a neodmítal, když ho zvali k pitkám, díval se po ženách a staral se, aby byl pěkně oděn a vypadal lépe než jiní. Ale měl srdce: platil těm, kteří nemohli, konal dobročinné skutky, aby bratr nevěděl, neodmítal nikoho bez útěchy. V synagoze ho bylo vidět zřídka a proto a pro jiné jeho chování měšťané ze sousedství, lidé rozšafní a řádní, lidé bez poskvrny a bohabojní, zbožní a zištní, na něj nehleděli příznivým okem a napomínali své syny, aby se s ním nestýkali. Tím více, že ten jinoch si chtěl hrát na většího pána, než připouštělo jmění jeho otce – dobrého člověka, říkali, ale slabého a zaslepeného –a vedl řeči, které nezněly pěkně v ústech nezletilého syna náležitě vychovaného. Malý život v tom malém místě se mu protivil; říkal, že je lépe pouštět se za dobrodružstvím; v bohatých zemích, lidnatých, dalekých, za horami, za mořem, kde jsou veliká, nádherná města, mramorová sloupoví, vína z ostrovů, krámy plné hedvábí a stříbra a ženy skvostně oděné, jako královny zkropené voňavkami, které bez prošení dávaly své tělo za kus zlata.

Zde na venkově bylo třeba zachovávat pořádek a konat nepříjemné práce a nebylo možné hovět cikánským a tuláckým sklonům. Ačkoli byl otec bohatý, ačkoli byl dobrý, odvažoval drachmy, jako by to byly talenty; bratr se díval hněvivě, když si oblékl novou suknici nebo když se trochu rozveselil vínem; v rodině znali jen pole, brázdu, pastvu, dobytek; byl to život, který nebyl životem, nýbrž úmorem.

A jednoho dne – myslil na to mnohokrát, ale neměl odvahu to říci – zatvrdil se v srdci i v tváři a řekl otci:

“Dej mi můj podíl, který mi náleží, a nebudu již žádat nic.”

Starý se při těchto slovech zarmoutil, ale neodpověděl a odešel do své komory, aby ho neviděli plakat. A dlouho nikdo z obou o věci nemluvil. Ale syn se trápil, byl celý zachmuřený a pozbyl svůj oheň a svou živost, ba i ruměnec své tváře. A otec vida, jak se syn trápí, trápil se víc a více myšlenkou, že ho ztratí. Ale nakonec otcovská láska přemohla sebelásku. Jmění se odhadlo a ocenilo, otec dal oběma synům povinný díl a zbytek si nechal pro sebe. Jinoch neztrácel čas: prodal, co nemohl vzít s sebou, a nahromadiv pěknou částku, sedl jednou večer, nezmíniv se nikomu, na pěkného soumara a odjel. Staršímu bratrovi ten odjezd nebyl nikterak nevhod: Ten již nebude mít odvahu se vrátit, a nyní jsem jediným synem a vládnu sám a zbytek dědictví mi nikdo nevezme.

Ale otec tajně vyplakal všecky slzy svých starých vrásčitých víček a každá vráska jeho starého obličeje byla skropena slzami, celý jeho starý obličej zvlhl a byl smáčen pláčem. Od onoho dne nebyl již sám sebou a bylo třeba vší jeho lásky k zbylému synovi, aby přemohl hoře té odluky.

Ale jakýsi hlas mu pravil, že snad neztratil navždy svého druhorozeného, že se mu dostane milosti, že ho opět políbí, než zemře, a ten hlas mu pomáhal snášet rozloučení s menším hořem.

Zatím se uprchlý syn blížil dlouhými denními cestami k bohaté a veselé zemi, kde si umínil žít. A při každé zatáčce cesty ohmatával měšce s penězi, které visely po obou stranách sedla. Dojel brzo do země své touhy a nastala slavná doba. Zdálo se mu, že se tisíce, které si přivezl, nikdy nevyčerpají. Najal si pěkný dům, koupil pět nebo šest otroků, oblékal se jako kníže, získal si brzo přátele a přítelkyně, kteří s ním obědvali a večeřeli a pili jeho víno, co hrdlo ráčilo. K ženám nebyl skrblík a vybíral si nejkrásnější, které přicházely do města: které uměly tančit a hrát, skvěle se oblékat a půvabně svlékat. Nezdály se mu nikdy přehnané ani příliš krásné ty dary, které dával, aby užil těla, která se oddávala s takovou smyslnou ohebností a dávala mu okoušet nejzoufalejší muka rozkoše. Hoch z provincie, přišlý z venkova, kde nebyla zábava, držený přísně v době převládající smyslnosti, ztřeštěný velkopanskostí, hověl nyní touze po rozkoši a lásce k nádheře v tom bujném životě, nebezpečném jako most bez zábradlí.

Byl to život, který nemohl mít dlouhého trvání. Bereš-li a nepřidáváš, i veliká kupa se scvrkne, říkají sedláci, když přicházejí k nahromaděnému obilí, aby odvezli zase dva pytle do mlýna. Marnotratníkovy měšce měly dno jako všecky měšce, a přišel den, kdy již nebylo ani zlato ani stříbro, ba ani bronz, nýbrž jen kusy plátna a kůže, které zplihlé sklesly na cihlovou podlahu. Zmizeli přátelé, zmizely ženy; prodal otroky, lože a stoly a tím, co utržil, mohl se ještě jak tak uživit, ale ne dlouho. Aby neštěstí bylo větší, nastala v té zemi drahota, a marnotratník se octl hladový mezi národem hladových. A nikdo o něj již nedbal. Ženy odešly do jiných měst, kde se žilo lépe; přátelé jeho nočního hýření a pitek se stěží protloukávali sami.

Ubohý nešťastník všeho zbavený odešel z města a přidal se k pánovi, který se ubíral na venkov, kde měl pěkný statek. A tak ho prosil o pomoc, že ho pán přijal, aby mu pásl vepře, neboť byl mladý a zdravý a pasáků vepřů nebyl nadbytek, neboť nikdo, kdo jen trochu byl k čemu, nechtěl to zaměstnání vykonávat. Pro Žida nemohl být větší trest. Dokonce i v Egyptě, kde se přece klaněli zvířatům, bylo jediným pasákům vepřů zakázáno vstupovat do chrámu, žádný otec jim nedával dcery za manželku a za všecko zlato světa by se nikdo neoženil s dcerou takového pasáka.

Ale marnotratník neměl na vybranou a nezbylo mu než vodit stádo vepřů na pastvy. Mzdu mu nedávali a strava byla skrovná, neboť bylo málo pro všechny. Ale vepři nouzi neznají, neboť žerou vše, a v té zemi měli hojnost rohovníků a nažrali se. Hladový ubožák hleděl závistivě na ta černá a zarůžovělá zvířata, která se ryla v zemi a chroustala lusky a kořeny a měl chuť naplnit si žaludek těmi věcmi a plakal, vzpomínaje na slušnou hojnost doma a na slavné hody ve velikém městě. Přemožen hladem, sebral někdy pod chroustajícím čumákem vepřů černavou lusku rohovníku, zmírňuje si trpkost lítosti tou mdlou a dřevnatou nasládlostí. A běda, kdyby ho byl spatřil hospodář!

Jeho oděv byla špinavá suknice, jakou nosí otroci, která páchla chlévem. Na nohou měl sešlapané sandály, které byly ledabyle svázány sítím; na hlavě měl bezbarvý hadr. A jeho pěkný obličej milého mladíčka, osmahlý sluncem výšin, vyhubl a prodloužil se a nabyl mrtvolné barvy zpola olověné, zpola zemité.

Kdo si teď asi obléká jeho pěkné pláště předené z vlny a tkané doma, které nechal bratrovi v truhlách? Kde asi jsou krásné suknice, z hedvábí barveného nachem, které byl nucen prodat vetešníkům za několik haléřů? Sluhové jeho otce se oblékali lépe než on. A jedli více než on.

Říkal si:

“Kolik dělníků v domě mého otce má dostatek chleba a já zde trpím hladem!”

Dosud vždy zapudil myšlenku na návrat, sotva mu přišla na mysl. Vrátit se v takovém stavu po tom, když opovrhl otcovským domem, když způsobil, že otec plakal, a když ustoupil bratrovi! Vrátit se bez oděvu, bez obuvi, bez jediné drachmy, bez prstenu – znamení svobody – znetvořen a zohaven tím hladovým otroctvím, páchnoucí a poskvrněn tím ohavným zaměstnáním, a dát za pravdu moudrým sousedům, moudrému bratrovi, ponížit se, pokleknout před starcem, kterého opustil bez rozloučení! Vrátit se jako hanebný otrhanec tam, odkud odešel jako král. Vrátit se k misce, do níž naplil. Do domu, kde nic již nebylo jeho.

Nikoli. Měl tam vždy něco svého. Otce. Náležel-li otci, náležel otec také jemu. Jím byl zplozen, byl tvorem jeho krve, vzešlým z jeho semene ve chvíli lásky. Otec, třebaže byl uražen, nebude moci zapudit svou vlastní krev. Nebude-li ho chtít za syna, podrží ho aspoň jako sluhu. V postavení cizího člověka, zplozeného jiným otcem. “Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: – Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou a nejsem již hoden se nazývat tvým synem; učiň mě jedním ze svých dělníků.” Nevracím se jako syn, nýbrž jako služebník, jako dělník: nežádám lásku, na niž nemám již právo, nýbrž jen trochu chleba v tvé kuchyni.

A jinoch, vrátiv hospodáři vepře, se vydal na cestu k domovu. Vyprošoval si kus chleba u rolníků, kteří mu jej dávali, a tento chléb milosrdenství a almužny skrápěl ve stínu sykomor slaností svých slz. Odřené a popukané nohy ho sotva nesly; byl bos, ale důvěra, že mu bude odpuštěno, ho vedla krok za krokem k otcovskému domu.

A nakonec jednoho dne v poledne spatřil statek svého otce. Ale netroufal si zaklepat, ani volat, ani vstoupit. A obcházel a vyhlížel, nevyjde-li někoho. A hle, jeho otec stane ve dveřích a zdaleka ho zahlédne – syn není již, jaký býval, je změněn, ale otcovské oči, třebaže zesláblé pláčem, ho přece poznají –a běží mu naproti, sevře ho do náručí, líbá a zase ho líbá a nepřestává tisknout své staré zbledlé rty na tu vyhublou tvář, na ty oči, jejichž výraz se změnil, které však jsou stále krásné, na ty zaprášené vlasy, ale pořád vlnité a hebké, na to tělo, které je jeho tělem.

Syn, zmaten a dojat, neví, jak odpovědět na polibky. A sotva se vymaní z otcova náručí, vrhá se na zem, a chvěje se, opakuje připravenou řeč:

“Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou a nejsem již hoden se nazývat tvým synem.”

Ale ponižuje-li se jinoch až tak, že odmítá jméno syna, cítí se stařec v té chvíli ještě více otcem; zdá se mu, že se podruhé stává otcem. A ani neodpověděv, volá sluhy, oči maje zamlžené a zvlhlé, ale hlas zvučný jako za dávných krásných dní:

“Přineste to první roucho, nejkrásnější, a oblečte jej, dejte prsten na jeho ruku a obuv na jeho nohy.”

Syn hospodáře nesmí vejít do svého domu v tak špatném šatě jako žebrák. Nejkrásnější roucho, novou obuv, prsten na prst. A služebníci mu budou sloužit, neboť i on je pán.

“A přiveďte tučné tele, zabijte je, hodujme a veselme se, neboť tento můj syn byl mrtev a zase ožil, byl ztracen a je zase nalezen.”

Tučné tele se nechávalo na svátek: jaký svátek však je pro mne krásnější než tento? Oplakával jsem svého syna jako mrtvého a mám ho tu živého; ztratil jsem ho ve světě a svět mi ho vrátil. Byl vzdálen a je tu s námi; byl žebrákem u dveří cizích domů a nyní je pánem v domě svém; byl hladový a nyní bude hodovat u svého stolu.

A služebníci poslechli a tele bylo zabito, staženo, rozčtvrceno a připravováno k jídlu. A ze sklepa vzali nejstarší víno. A dobrý pokoj byl upraven pro večeři na oslavu návratu. A několik služebníků šlo pozvat otcovy přátele a jiní šli pro hudebníky, aby přišli rychle se svými nástroji.

A když vše bylo hotovo a syn se vykoupal a otec ho mnohokráte políbil – takřka, aby se ústy přesvědčil, že tu má skutečného syna a ne vidinu snu – dali se do hodování, vína se mísila a hudebníci doprovázeli písně radosti.

Starší bratr byl na poli na práci a když se večer vracel a byl blízko domu, uslyšel zvuky hudby, hluk a tleskání rukama a dupot tančících. A nevěděl, co se děje: Co se stalo? Snad se otec zbláznil? Nebo se u nás stavila znenadání nějaká svatební družina?

Nemiluje hluk a nové tváře, nechtěl vejít, aby se sám podíval, co je. Ale zavolal chlapce vycházejícího z domu a zeptal se ho, proč všechen ten povyk.

“Tvůj bratr přišel. A tvůj otec dal zabít tučné tele, že ho tu zase má živého a zdravého.”

Při těchto slovech se mu srdce sevřelo a zbledl. Ne radostí, nýbrž zlostí a žárlivostí. Stará závist v něm vzkypěla, neboť se mu zdálo, že všecka práva jsou na jeho straně. A nechtěl vejít do domu a zůstal rozzlobený venku.

Vyšel otec a zavolal ho: “Pojď, tvůj bratr se vrátil a ptal se po tobě a rád tě uvidí a budeme se všichni veselit.”

Ale rozumný syn se neudržel a poprvé za svého života se odvážil učinit otci výtku do očí:

“Hle, sloužím ti tolik let jako otrok, nepřestoupil jsem nikdy tvůj příkaz a mně jsi nedal nikdy ani kůzle, abych ustrojil večeři svým přátelům. A když se ti vrátil tenhle syn, který prohýřil tvůj majetek v nevěstincích, zabil jsi mu tučné tele.”

Těmi několika slovy odkrývá všechno své nízké smýšlení, zakrývané do té doby farizejským pláštíkem rozumnosti. Staví otci na oči svou vlastní poslušnost, staví mu na oči svou vlastní lakotu – nedal jsi mi ani kůzle –a vytýká mu, on, syn bez lásky, že je otec, který má lásku příliš velikou. “Tento tvůj syn.” Neříká bratr; ať ho jen otec uzná za syna, ale on ho nechce uznat za bratra. “Prohýřil tvůj majetek s nevěstkami.” Peníze, které byly jeho, s ženami, které nebyly jeho; kdežto já jsem byl u tebe, potil jsem se na tvých polích bez odměny.

Ale otec odpouští i tomuto synu, jako odpustil onomu.

“Synu můj, ty jsi vždycky se mnou, a všecky mé věci jsou tvoje. Ale veselit a radovat se náleželo, neboť tento tvůj bratr byl mrtev a zase ožil, byl ztracen a je nalezen.”

Otec je přesvědčen, že ta slova stačí, aby mu zavřela ústa. “Byl mrtev a zase ožil, byl ztracen a je nalezen.” Jsou potřeba jiné důvody? A jaké důvody by mohly být silnější než ty. Ať si udělal, co udělal. Prohýřil můj majetek se ženami; utrácel, pokud mohl. Odešel ode mne bez rozloučení, nechal mě v pláči. A kdyby si počínal ještě hůře, přece je vždy můj syn. Kdyby byl loupil na cestách, kdyby byl vraždil nevinné, kdyby mi byl ublížil ještě více, nemohu zapomenout, že je můj syn, má krev. Odešel a vrátil se, zmizel a zase se objevil, byl ztracen a je nalezen, byl mrtev a zase ožil. Nežádám si jiného. A aby se oslavil ten zázrak, zdá se mi tučné tele málo. Ty jsi mne nikdy neopustil; těšil jsem se z tebe vždy; všecka má kůzlata jsou tvá, požádáš-li jen o ně; jedl jsi denně u mého stolu. Ale tento byl vzdálen tolik dní, nejedl tolik měsíců. Vídával jsem ho jen ve snu; nejedl se mnou kousek chleba takovou dobu. Nemám snad právo oslavit aspoň tento den?

Ježíš se tu zastavil. Nepokračoval ve vypravování. Nebylo to třeba. Význam podobenství nepotřebuje dodatky. Ale nebylo podáno lidskými ústy – po příběhu o Josefovi – žádné vypravování, které by bylo krásnější než toto a dojímalo tak hluboce lidská srdce.

Vykladači mohou podle libosti hloubat a hrát si. Že marnotratný syn je člověk nový, očištěný zkouškou bolesti, a rozumný syn že je farizej, který zachovává starý zákon, ale lásku nezná. Nebo zase, že moudrý syn je židovský lid, který nechápe lásku Otce, který přijme pohana, třebaže se válel v špinavých láskách pohanství a žil ve společnosti vepřů.

Ježíš nedával hádanky. Sám řekl na konci podobenství, že je v nebi větší radost nad jedním hříšníkem činícím pokání, než nade všemi spravedlivými, kteří se chlubí svou nepravou spravedlivostí, nade všemi čistými, kteří se pyšní svou vnější čistotou, nade všemi horlivci, kteří skrývají vyprahlost srdce pod vnějším zachováváním zákona.

Praví spravedliví budou přijati do nebe, ale o nich se to vědělo jistě. Nepůsobili strach a bolesti a není třeba se těšit. Ale nad tím, který by se byl málem zahubil, který trpěl více, aby si obnovil duši, aby přemohl zvířeckost, která byla v něm, který si své místo zasloužil více, poněvadž v sobě musel zapřít všecku minulost, aby je dostal – nad tím se vznesou zpěvy slavnostního veselí.

“Který člověk z vás, maje sto ovcí a ztrativ jednu z nich, nenechá devadesát devět na poušti a nejde za tou, která se ztratila, až ji nalezne? A když ji nalezl, vloží ji s radostí na svá ramena, a přijda domů, svolá přátele a sousedy a řekne jim: Radujte se se mnou, neboť jsem nalezl ovci, která se ztratila.”

“Nebo která žena majíc deset drachem, ztratí-li jednu drachmu, nerozžehne svíce a nemete svůj dům a nehledá pilně, až ji nalezne? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: Radujte se se mnou, neboť jsem nalezla drachmu, kterou jsem ztratila.”

A co je ovce proti synu, který ožil, proti člověku, který byl zachráněn? A jakou cenu má drachma proti zbloudilému, který zase nachází svatost?

Podobenství o hříchu

Ale odpuštění vytváří povinnost, která nepřipouští výjimku. Je přenosné a má být přenášeno. Láska je oheň, který hasne, neza se v jiných. Zažehli tě radostí; zažíhej toho, kdo se ti přiblíží; jinak se staneš kamenem očazeným, ale chladným. Kdo dostal, má zase vracet; lépe by bylo, kdyby vrátil více než dostal – ale vrátit má aspoň část.

Jednoho dne chtěl král účtovat se svými služebníky. A volal je jednotlivě před sebe. Mezi prvními mu přivedli jednoho, který mu byl dlužen deset tisíc hřiven. Když pak neměl čím zaplatit, rozkázal král, aby byl prodán i se ženou, dětmi a vším, co měl, aby tak část dluhu byla zaplacena. Služebník se vrhl zoufale králi k nohám. Podobal se hromádce šatstva, z níž vycházelo vzlykání a slibování: Měj strpení, počkej ještě nějaký čas a všecko ti zaplatím, ale nedopouštěj, aby má žena a mé děti byly poslány na trh jako ovce, odloučeny ode mne a zavedeny, kdo ví, kam.

Král byl dojat – i on měl malé děti – a propustil jej a daroval mu ten veliký dluh.

Sluha vyšel a zdál se změněný, ale srdce, i po tak veliké milosti, bylo totéž jako dříve. A potkav jednoho ze svých druhů, který mu byl dlužen sto denárů – nepatrnou částku proti desíti tisícům hřiven – vrhl se na něj a chytil ho za hrdlo: Zaplať, co mi jsi dlužen, nebo tě dám spoutat pochopy. Ubožák, který byl takto napaden, učinil totéž, co jeho utiskovatel před chvilkou učinil před králem: vrhl se mu k nohám, prosil o milost, plakal, přísahal, že za několik dní zaplatí, líbal lem jeho šatu, připomínal mu dávné bratrství, prosil, aby mu počkal jménem dětí, které ho doma očekávaly.

Ale ten darebák, který byl sluhou a ne králem, neměl slitování: vzal dlužníka za rameno, odevzdal ho soudu a dal ho uvěznit. Novina se rozšířila mezi ostatními sluhy v paláci a všecky zarmoutila. A tak se brzo dostala až k uším krále, který si dal ukrutníka zavolat a odevzdal jej mučitelům: “Odpustil jsem ti ten veliký dluh, neměl-lis ty odpustit svému bratru dluh, který byl o tolik menší? Měl jsem s tebou slitování, neměl jsi mít slitování s ním?”

Když hříšníci poznávají zlo, které je v nich, a zříkají se ho se pokorným srdcem, jsou blíže Království, než zbožní, kteří se poskvrňují chválou své vlastní zbožnosti.

Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizej a druhý celník. Farizej, s fylakteriemi zavěšenými na čele a na levé ruce, s dlouhými, lesklými třásněmi na plášti, stoje vypjatě vzpřímen jako někdo, kdo se cítí doma, se modlil takto: “Bože, děkuji ti, že nejsem jako jiní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci nebo jako tento celník. Postím se dvakrát za týden, desátky dávám ze všeho a zachovávám všecky předpisy zákona.”

Celník naproti tomu neměl ani odvahu, aby pozdvihl oči a zdálo se, že se stydí objevit se před Hospodinem. Vzdychal a bil se v prsa a neříkal nic než tato slova: “Bože, buď milostiv mně hříšnému.”

“Pravím vám: Tento odešel do svého domu ospravedlněn, onen nikoli: neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.”

Kterýsi zákoník se otázal Ježíše, kdo je bližní, a Ježíš vypravoval: “Jeden člověk,
Žid, šel těsnými údolími z Jeruzaléma do Jericha. Loupežníci ho přepadli, a zranivše a oloupivše ho, nechali ho polomrtvého ležet na cestě. Projde kolem kněz, jeden z těch, kteří zaujímají přední místa při slavnostech a shromážděních a znají dopodrobna Boží vůli; vidí nešťastníka ležícího na zemi, ale nezastaví se, a aby se vyhnul nečistému dotknutí, přejde na druhou stranu cesty. Nedlouho potom se objeví levita. Také on byl z nejváženějších mezi horlivci a znal do nejmenšího všecky svaté obřady a zdálo se mu, že spíše než chrámovým sluhou je jedním z pánů chrámu. Pohlédne zkoumavě na zkrvavené tělo a jde si dále svou cestou. A nakonec jde kolem Samaritán. Pro Židy byli Samaritáni nevěřícími, zrádci, o málo méně odporní než pohané, jen proto, že nechtěli obětovat v Jeruzalémě a přijmout Nehemiášovy reformy. Samaritán však se nezdržuje zkoumáním, zdali nešťastník ležící mezi kameny cesty je obřezán nebo ne, je-li z Judey nebo ze Samarie. Nýbrž přistoupí k němu a vida tak zle zřízeného, je ihned jat soucitem. Vzav láhev upevněnou u sedla, nalije mu kapku oleje a kapku vína na rány, zaváže je co nejlépe šátkem, položí neznámého na svou oslici, doveze ho do hospody, dá ho uložit na lože, snaží se posílit ho tím, že mu vpraví do úst něco teplého a neodejde, dokud nevidí, že se vzpamatoval tak, že může mluvit a jíst. Nazítří zavolá hostinského a dává mu stranou dva denáry: Postarej se o něj, ošetři ho, jak nejlépe můžeš, a co vydáš nad to, zaplatím ti, až tudy pojedu zpět.

Bližní je tedy ten, kdo trpí, kdo potřebuje pomoci. Ať je to kdokoli. I tvůj nepřítel, potřebuje-li tě, třebaže tě neprosí, je první z tvých bližních.”

Milosrdenství dává největší právo, aby kdo byl připuštěn do Království. Věděl to bohatý hodovník, oděný do nachu a jemného plátna, který každý den se svými přáteli skvostně hodoval. U dveří jeho paláce býval Lazar, chudý, hladový, plný vředů, který by se byl spokojil drobty a kostmi, jež padaly pod hýřilův stůl. Psi se slitovali nad Lazarem a jeho bídou, a nemohouce mu učinit nic jiného, lízali mu rány, a on hladil vyhublou rukou ta krotká, přítulná zvířata. Ale boháč neměl s Lazarem slitování a nikdy mu nepřišlo na mysl, aby ho pozval, aspoň jednou, k svému stolu, a ani mu neposílal kousek chleba ani zbytky z kuchyně, které se vyhazovaly na smetiště a které ani kuchtíci nechtěli. A stalo se, že oba, chuďas i boháč, zemřeli a chudý byl přijat k Abrahamovu stolu a boháč byl uvržen do muk ohně. A palčivá žízeň ho trápila a nikdo ho neutěšoval. Z dálky viděl Lazara, který hodoval s patriarchy, a z plamenů zvolal: “Otče Abrahame, měj se mnou slitování a pošli Lazara, aby mi konečkem svého prstu svlažil rty, neboť se krutě trápím v tom plameni.”

Nedal mu ani drobeček, dokud byli živi, a neprosil o vysvobození z ohně, ani o číši vody, ani o jeden doušek, ba ani o jedinou kapku, nýbrž spokojoval se tou trochou vláhy, která se udržela na konečku prstu, na chuďasově malíčku. Ale Abraham odpověděl: “Synu, rozpomeň se, že jsi obdržel všecky dobré věci ve svém životě a Lazar všecky věci zlé. Nyní on se zde těší, ty se však trápíš. Kdybys mu byl dal nejmenší část své večeře, a věděl jsi přece, že má hlad a že se choulí před tvými dveřmi hůře než pes, a i psi měli více slitování než ty, kdybys mu jen jednou byl dal sousto chleba, nepotřeboval bys nyní prosit, aby ti podal koneček svého prstu omočený ve vodě.”

Boháč se těší ze svého majetku a je mu líto, má-li z něho dát i nejmenší část, neboť myslí, že se život nikdy neskončí a že budoucnost bude rovna minulosti. Ale smrt přijde také pro něj, a když na to myslí nejméně. Byl jednou statkář, který jeden rok vytěžil ze svých statků více než obyčejně. A oddával se snění o tom novém bohatství. A říkal si: Strhnu své sýpky a vystavím jiné, větší, aby se tam vešlo vše, co sklidím, pšenice, ječmen, píce, a udělám jiné stodoly pro seno a slámu a jiné chlévy pro voly, které si koupím, a také veliký chlév, aby se tam vešly všecky ovce a kozy. A řeknu své duši: Nyní máš nashromážděno mnoho bohatství na mnoho let; odpočívej, jez, užívej a nemysli na nic jiného.

A ani na chvilku mu nepřišla myšlenka, že by byl mohl vzít díl z těch darů země a potěšit chudé své osady. Ale zrovna tu noc, kdy boháč snil o takových zlepšeních, zemřel a druhý den byl pohřben, sám a nahý, do země a nebyl nikdo, kdo by se za něj v nebi přimluvil.

Kdo si neumí udělat z chudých přátele, kdo neužívá bohatství, aby ulehčil bídě, nechť nemyslí, že vejde do Království. Často synové tohoto světa umějí vykonávat své pozemské věci lépe než synové světla věci nebeské. Jako onen správce, který ošidil svého pána a musel odejít ze svého místa. Ten zavolal jednotlivé dlužníky statku a všem škrtl část dluhu, takže si svým podvodným úskokem získal, když byl propuštěn, tu a tam tolik přátel, že ho nenechali umřít hladem. Učinil dobrou věc sobě i ostatním tím, že podvedl a okradl svého pána: byl to zloděj, ale chytrý zloděj. Kdyby lidé užívali pro spásu duše chytrost, jakou užil on pro zachování těla, oč by bylo více obrácených na víru Království!

Kdo se neobrátí včas, bude poražen jako neplodný fíkový strom. Ale je třeba, aby obrácení bylo úplné, neboť nová poklesnutí oddalují obrácení mnohem více, než ho výčitky svědomí přibližovaly. Člověk byl posedlý zlým duchem a podařilo se mu jej vypudit. Zlý duch šel na pustá místa, hledaje odpočinek, ale nenašel ho, pomýšlel na to, že se vrátí tam, kde byl dříve. Ale zpozoroval, že dům, duše toho člověka, je prázdný, vymeten a vyzdoben, že jej stěží je poznat. A jde, zavolá jiných sedm duchů, horších než on, a podaří se mu v čele té smečky vniknout zase do domu, takže stav toho člověka byl horší než dříve.

V den vítězství budou nářky a ospravedlňování znamenat méně než šelestění větru v rákosí. Pak bude vykonán poslední a neodvolatelný výběr. Jako výběr rybáře, který vytáhl z moře síť plnou ryb, sedne na břeh a dává dobré ryby do košů a špatné hází na smetiště. Hříšníkům se dává dlouhá lhůta, aby měli čas se změnit. Ale když přijde onen den, zůstává ten, kdo nedošel až k branám nebo není hoden, aby jimi vkročil, věčně venku. Dobrý rolník zasel na svém poli dobré semeno. A hle, v noci přijde na to pole nepřítel a plnými hrstmi tam naseje koukol. Zanedlouho se pole začíná zelenat, služebníci zpozorují koukol, jdou a řeknou to hospodáři.

“Chceš, abychom šli a vytrhali jej?”

Ale dobrý rolník odpověděl:

“Ne, kdybyste sbírali koukol, vytrhali byste i obilí. Nechte, ať roste obojí. Až přijde den žní, řeknu žencům: Seberte nejprve koukol, svažte jej v snopky, spalte jej a proměňte v popel, ale pšenici, dobrou pšenici, doneste do mé stodoly.”

Také Ježíš očekává jako rozšafný hospodář den žní. Jednoho dne byl obklopen nesmírným množstvím, které ho poslouchalo, a vida všecky ty muže a všecky ty ženy hladovějící po spravedlnosti a žíznící po lásce, cítil nad nimi lítost a řekl učedníkům:

“Žeň je opravdu hojná, ale dělníků je málo; proste tedy hospodáře, aby poslal ještě žence.”

Jeho hlas nedolehl na všecka místa; ani dvanáct učedníků nestačí;
jsou třeba noví zvěstovatelé, aby Dobrá novina byla donesena všem, kteří trpí a kteří ji očekávají.

Dvanácte

Osud nevěda, jak by jinak způsobil, aby velicí lidé zaplatili svou velikost, trestá je učedníky.

Žádný žák, právě proto, že je žákem, nechápe docela, nýbrž v příznivém případě jen zpola, to je svým způsobem, podle obsáhlosti svého ducha; a přece bezděky zrazuje mistrovo učení; znetvořuje je, zevšedňuje, snižuje, kazí je.

Žák má skoro vždy společníky a nejsa sám, žárlí na jiné; chtěl by být aspoň první mezi druhými; a proto pomlouvá ostatní učedníky a strojí jim úklady; každý myslí, že je, nebo přinejmenším chce, aby se myslilo, že je dokonalým tlumočníkem svého učitele.

Učedník ví, že je učedníkem, a někdy se stydí, že je člověkem, který jí u stolu jiného člověka. Pak překrucuje a porušuje mistrovu myšlenku, aby způsobil dojem, že má myšlenku vlastní, odlišnou. Nebo učí přímo opak toho, co ho učili: a to pak je nejhrubší a nejnižší způsob být učedníkem.

V každém učedníku, i v těch, kteří se zdají nejoddanější a nejvěrnější, je Jidášovo sémě.

Učedník je příživník, trpěná bytost. Prostředník, který okrádá prodávajícího a šidí kupujícího. Člověk vydržovaný, který při obědě mlsá z příkrmů, olizuje omáčky, vybírá si ovoce z mísy, ale poněvadž nemá zuby – nebo jen zuby mléčné – nepouští se do kostí, aby je rozkousl a vysál z nich výživný morek. Učedník parafrázuje výrazy, zatemňuje tajemství, splétá věci jasné, rozmnožuje obtíže, vykládá slabiky, zahaluje zásady, zamlžuje zřejmost, dává obrovské rozměry věcem podružným, zeslabuje věc podstatnou, rozřeďuje silné víno a přesto prodává svůj lektvar jako elixír, destilát a kvintesenci. Místo pochodně, jež šíří světlo a oheň, je knotem, který čadí a nedává světlo ani sám sobě.

A přece se nikdo nemohl obejít bez těchto žáků a následníků. A také ani nechtěl. Neboť veliký člověk, příliš cizí tomu množství, tak vzdálený, tak osamocený, má potřebu, aby cítil, že mu někdo je blízko: nevydrží bez iluze, že někdo jeho slovům rozumí, že přijímá jeho myšlenku, že ji přenáší jiným, daleko, před jeho smrtí a po ní. Tento kočovník, který nemá vlastní dům, touží po přátelském krbu. Tomuto člověku bez domova, který nemůže mít rodinu ve smyslu tělesném, jsou milí synové v duchu. Tento vojevůdce, jehož vojíni se narodí teprve, až jeho krev svlaží zemi, má touhu, aby cítil okolo sebe malé vojsko.

Jednou z forem tragiky, která se skrývá v každé velikosti, je to, že učedníci jsou odporní a nebezpeční, že se však bez učedníků, třebaže nepravých, nikdo neobejde. Proroci se trápí, nenajdou-li je; trápí se možná ještě více, když je našli.

Neboť myšlenka je tisícerými nitkami připoutána k duši, ještě více než syn. Tak drahá, jemná, křehká – tím nesdělitelnější, čím je novější. Svěřit ji jinému, naočkovat ji do cizí mysli, nezbytně nižší, dát ji do rukou někomu, kdo ji nebude umět ocenit – tato svěřená věc tak vzácná: veliká myšlenka, nová myšlenka – je nesmírnou odpovědností, neustálou mukou, útrapou.

A přece je ve velikém člověku touha rozdělit všem, co se mu dostalo, a samotnému je práce příliš těžká; ješitnosti se podaří usadit se vedle nejpovýšenější hrdosti a ješitnost potřebuje laskavá slova, pochvaly, třeba urážlivé, souhlas, třebaže jen pouhými slovy, potvrzování, třebaže málo významné: potřebuje vítězství, třebas by byla jen zdánlivá.

Kristus byl prost i malicherností velikých lidí, ale přijímaje všecka břemena lidství, nechtěl se vyhýbat ani těm, jež působí učedníci. Dříve než nepřáteli, chtěl být mučen přáteli.

Kněží mu způsobili smrt jen jednou; učedníci ho mučili každý den. Jeho umučení by nebylo dokonale ukrutné, kdyby na něj nebylo přišlo mimo saduceje, pochopy,
Římany, chátru, také to, že ho opustili apoštolové.

Víme, kdo byli. Galilejec si je vyvolil z Galilejců; chudý je vybral z chudých; jsa prostý, ale prostoty božské, která převyšuje všecky filosofie, povolal prosté, v nichž prostota zůstávala zahalena zemí. Nechtěl si je vyvolit mezi bohatými, poněvadž přicházel, aby bojoval proti bohatým; ani mezi farizeji a zákoníky, neboť přicházel, aby zvrátil jejich zákon; ani mezi filosofy, poněvadž v Palestině nebyli filosofové, a i kdyby tam byli, byli by se snažili utlumit jeho nadpřirozenou mystiku pod přikrývkou dialektiky.

Věděl, že by byl mohl ty duše hrubé, ale nedotčené, nevědomé, ale nadšené nakonec proměnit podle svého přání, pozdvihnout je až k sobě, hníst je jako bahno z řeky, které je bahnem, ale když je utvářeno a vypáleno v peci, může se stát věčnou krásou. Ale k této proměně byl třeba plamen, který se snesl z Třetí osoby. Až do seslání Ducha svatého převládala příliš často jejich nedokonalá přirozenost, která je spoluvinna všemi poklesky.

Dvanácti učedníkům se mnoho odpustí, poněvadž, až na některou chvilku, měli víru v něj; poněvadž se snažili milovat jej, jak chtěl být milován; a především proto, že opustivše ho v getsemanské zahradě, nezapomněli na něj nikdy a zachovali na věčnost památku jeho slov a jeho života.

Ale pohlédneme-li zblízka, v evangeliích, na učedníky, o nichž máme nějakou zprávu, neubráníme se a cítíme, že se nám svírá srdce. Ti šťastní, kterým se dostalo nesmírné milosti žít s Kristem, po boku Kristově, chodit, jíst s ním, spát v téže světnici, hledět mu do tváře, dotýkat se jeho ruky, líbat ho, slyšet z jeho vlastních úst jeho slova, těch dvanáct šťastných, kterým milióny duší tajně záviděly během staletí, se neukázali vždy hodnými nejvyššího štěstí, kterého se dostalo jim jediným.

Vidíme, jak tupou mají hlavu a tupé srdce, a nechápou snadno nejjasnější Mistrova podobenství; že nejsou vždy schopni porozumět, ani po jeho smrti ne, kdo byl Ježíš a jaké je Království, které zvěstoval; že se jim často nedostává víry, lásky, bratrství; jak jsou žádostivi odměn, jak si navzájem závidí; jak jsou netrpěliví po vítězství, které jim bude náhradou za očekávání; jak jsou nesnášenliví k těm, kdo nejsou s nimi; mstiví k těm, kteří je nechtějí přijmout; ospalí, pochybovační, oddaní hmotě, lakotní, zbabělí!

Jeden ho zapře třikrát; jiný čeká a klaní se mu, až když je v hrobě; jiný v něho nevěří proto, že přichází z Nazareta; jiný nechce věřit v jeho vzkříšení; jiný ho prodá jeho nepřátelům a posledním polibkem ho označí těm, kteří ho přišli zajmout; někteří po příliš povznesených řečech
“ustoupili a nešli již s ním”.

Několikrát jim Ježíš vytkne tu jejich nechápavost. Vypravuje podobenství o rozsévači a nechápou smysl: “Nerozumíte tomu podobenství? A jak porozumíte všem ostatním podobenstvím?” Napomíná je, aby se chránili kvasu farizeů a saduceů a domnívají se, že mluví o chlebě hmotném. “Nerozmýšlíte si a dosud nechápete?
Máte srdce zatvrzelé? Oči majíce nevidíte? A nemáte žádnou paměť?”

Domnívají se skoro stále jako prostý lid, že Ježíš je mesiášem tělesným, politickým, bojovným, který přišel, aby vztyčil světský Davidův trůn. I když se chystá vstoupit na sebe, nepřestávají se ho tázat: “Pane, je nyní doba, kdy míníš obnovit izraelské království?” A ještě před tím, po vzkříšení, praví dva učedníci jdoucí do Emauz: “A my jsme doufali, že on osvobodí Izrael, a zatím

Přeli se mezi sebou, kdo bude mít první místo v novém království, a Ježíš je pokárat: “O čem jste se cestou přeli? A oni mlčeli, neboť se mezi sebou přeli, kdo z nich je větší. I posadil se, a povolav dvanácte, řekl jim: Kdo chce-li být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.”

Žárliví na své výsady, žalují Ježíšovi na člověka, který vymítal zlé duchy v jeho jméně. “Nebraňte mu – odpovídá Ježíš – neboť není nikdo, jenž by činil divy v mém jméně a mohl by snadno o mně zle mluvit. Neboť kdo není proti vám, je pro vás.”

Po jednom kázání v Kafarnaum byli někteří rozhořčeni jeho slovy. A mnozí z jeho učedníků potom řekli: “Tato řeč je tvrdá, kdo ji může poslouchat?” A opustili jej.

A přece Ježíš nešetří radami těm, kdo ho chtějí následovat. Jeden zákoník mu říká, že za ním půjde kamkoli. A Ježíš mu odpoví: “Lišky mají svá doupata a nebeští ptáci svá hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.” Jiný, a byl to učedník, chtěl nejdříve pohřbít otce. Ale Ježíš mu odpověděl: “Následuj mne a nech, ať mrtví pochovají své mrtvé.” A jiný zase: “Pane, půjdu za tebou; ale dovol mi, abych se dříve rozloučil se svými doma.” Ježíš mu odvětil: “Kdo se, vloživ ruku na pluh, ohlíží zpět, není hoden Božího království.”

Přiblížil se k němu také bohatý jinoch, který zachovával přikázání. A Ježíš, pohleděv na něj něžně, řekl: “Jedné věci se ti nedostává: jdi, prodej, co máš, a dej chudým, a budeš mít poklad na nebesích; a pojď a následuj mne.” Mládenec, uslyšev ta slova, zesmutněl a odešel sklíčen, neboť měl mnoho bohatství.

Aby člověk byl s ním, musí zanechat dům, mrtvé, rodinu, peníze – všechny obyčejné milované věci, všechny obyčejné dobré věci. Co za to dává, je takové, že nahradí každé odříkání. Ale málokdo je schopen takového odříkání – a někteří, když uvěřili, zase klesnou.

Dvanácti učedníkům, kteří byli skoro všichni chudí, bylo odříkání snadnější, a přece se jim nepodařilo vždy, aby byli takoví, jak Ježíš chtěl. “Šimone,
Šimone – řekl jednoho dne Petrovi – satan si vás vyžádal, aby vás třídil jako pšenici.” Ale třebaže Ježíšovo síto bylo husté, přece v jeho dobré pšenici zůstala i zlá semena.

Šimon řečený Petr

Před vzkříšením je Petr jako tělo vedle ducha, jako hlas hmoty vedle povznesenosti duše. Je lidem, který očekává, vedle šlechty, která doufá. Je zemí, která věří v nebe, ale zůstává pozemskou. Nebeské království se dosud podobá v jeho představách hrubého člověka trochu příliš mesiášskému Království proroků.

Ježíš pronáší proslavená slova proti boháčům. “Snáze velbloud projde uchem jehly, než boháč vejde do království nebeského.” Petrovi se zdá toto nemilosrdné odsouzení bohatství kruté. “A Petr mu pravil: Hle, my jsme všecko opustili a následovali tě; čeho se nám za to dostane?” Zdá se člověkem, který půjčuje a táže se, jaké úroky se budou platit. A Ježíš mu slibuje, aby ho utěšil, že bude sedět na trůně a bude soudit jedno izraelské pokolení – ostatních jedenáct bude soudit ostatních jedenáct pokolení – a dodává, že každý bude mít stokrát více než to, co opustil.

Ježíš ujišťuje, že jen to, co z člověka vychází, ho může poskvrnit, ale Petr nerozumí. “Petr mu tedy řekl: Vylož nám toto podobenství. A Ježíš pravil: Jste i vy dosud ještě bez rozumu? Nechápete Mezi učedníky tak málo chápavými, je Petr z nejtupějších. Jeho příjmení – Kefas, kámen, skála – se mu nedostalo jen pro pevnost jeho víry (často ho Ježíš kárá i pro malou víru a jeho konečné zapření je toho bolestným potvrzením), nýbrž i pro tvrdost hlavy.

Nebyl bystrého ducha ani ve smyslu vlastním ani ve smyslu přeneseném. Snadno usínal, i ve chvílích svrchovaných. Usnul na hoře Proměnění, usnul v getsemanské noci – po poslední večeři, kde Ježíš promluvil řeči, které by zahnaly spánek nějakému zákoníku.

Ale přesto byla jeho odvaha veliká. Když Ježíš poslední večer ohlašuje, že bude snášet muka a zemře,
Petr vyrazí: “Pane, s tebou jsem hotov jít i do žaláře i na smrt. Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším. Kdybych měl s tebou zemřít, nezapřu tě. A Ježíš: Pravím ti,
Petře, že dnes kohout nezazpívá, dokud třikrát nezapřeš, že mne znáš.”

Ježíš ho znal lépe, než Petr sám sebe. A když se na Kaifášově nádvoří ohřívali u ohně, zatímco kněží vyšetřovali a uráželi jeho Boha, zapřel třikrát, že je z těch, kteří chodili s ním.

Ve chvíli zatčení učinil – proti Ježíšovým příkazům – slabý pokus odporu: uťal Malchovi ucho. Nepochopil dosud po letech denního styku, že Ježíšovi byl odporný každý způsob hmotného násilí. Nepochopil, že kdyby se byl chtěl Ježíš zachránit, byl by se mohl skrýt v poušti bez vědomí všech nebo uniknout z rukou vojáků, jak učinil mnohem dříve v Nazaretě. Ježíš tu přikládal málo váhy tomu činu, odpornému jeho smýšlení, že ihned zahojil ránu a pokáral mstitele.

Nebylo to poprvé, že Petr ukázal, že nestačí na velikost událostí. Měl jako všichni hrubšího ducha sklon vidět hmotné trosky v projevech ducha, nízké ve vznešeném, všední v tragickém. Když se na hoře Proměnění probudil, viděl Ježíše skvícího se bělostí mluvit s dvěma jinými muži, s dvěma duchy, s dvěma proroky. A první myšlenka, která mu přišla, místo aby se klaněl a mlčel, byla vystavět přístřeší pro ty tři veliké osobnosti: “Pane – řekl Petr – dobře je nám zde; udělejme tři stánky, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.” A Lukáš, muž moudrý, dodává na omluvu: “Neví, co praví.” Když viděl Ježíše kráčet bezpečně po jezeře, dostal chuť učinit to také. “I sestoupil Petr z lodičky a šel po vodě, aby přišel k Ježíšovi. Vida však silný vítr, bál se, a počav tonout, vzkřikl: Pane, zachraň mne. A Ježíš ihned vztáhl ruku, chopil se ho a řekl: Malověrný, proč jsi pochyboval?” Dobrý rybář, znaje z dlouhého styku dobře jezero i Ježíše, se domníval, že může učinit to, co mistr, a nevěděl, že k tomu je potřeba duše mnohem větší, víra mnohem mocnější než jeho, aby rozkazovala bouřím.

Silná láska ke Kristu, která nahrazuje všecky jeho slabosti, unesla ho jednoho dne tak daleko, že mu činil výtky. Ježíš ohlásil učedníkům, že bude snášet muka a že bude zabit. A “Petr ho odvedl stranou a začal mu domlouvat: Bůh uchovej,
Pane, to se ti nestane! Ale Ježíš se obrátil a pravil Petrovi: Jdi mi z očí, satane, jsi mi pohoršením, neboť nemáš na zřeteli věci Boží, nýbrž věci lidské.” Nikdo nevyslovil nikdy tak hrozný soud nad Šimonem, řečeným Petrem. Byl povolán, aby pracoval pro Boží království a myslil jako lidé. Jeho mysl, zaujatá dosud lidovými představami vítězného mesiášství, se vzpírala představovat si mesiáše pronásledovaného, odsouzeného a ukřižovaného. Nebyla dosud v jeho duši živa představa božského Vykoupení, představa, že není spásy bez oběti bolesti a krve, a že je třeba, aby velicí své tělo obětovali ukrutnosti malých, aby malí, byvše poučeni jejich životem, byli spaseni jejich smrtí. Miloval Ježíše, ale jeho láska, přestože byla tak vřelá a mocná, měla dosud cosi pozemského a vzpouzela se myšlence, že by jeho král měl být opovržen, že by jeho Bůh měl zemřít. Ale první poznal v Ježíšovi Krista a toto prvenství je tak veliké, že ho nic nemohlo zahladit.

Teprve po vzkříšení náležel úplně svému Mistrovi. A když se mu Ježíš zjevil na březích Tiberiadského moře, otázal se ho: “Miluješ mne? Ale Petr si netroufá, zradiv jej, říci, že ho miluje. Odpovídá mu skoro zastrašeně: “Ovšem,
Pane, ty víš, že tě mám rád.” Ale Ježíš žádal lásku a nikoli pouhé přátelství. A opakuje ještě jednou: “Miluješ mne?” A Petr odpovídá znova: “Ovšem, mám tě rád.” Ale Ježíš naléhá: “Šimone, synu Jonášův, máš mě opravdu rád? A tu Petr přemožen odpovídá konečně skoro netrpělivě slovem, které mu Ježíš téměř vyrývá z úst: “Pane, víš všecko a víš, že tě miluji.”

V noci smrti jej Petr třikrát zapřel. Nyní po vítězství nad smrtí potvrzuje Petr třikrát svou lásku. A této lásce, která zakrátko bude osvícena dokonalou moudrostí, zůstane věrný až do dne, kdy zemře v Římě na takovém kříži, jako byl kříž Kristův.

Synové hromu

Dva bratři rybáři,
Jakub a Jan, kteří na kafarnaumském břehu zanechali čluny a sítě a přidali se k Ježíšovi, a kteří zároveň s Petrem tvořili jakýsi vyvolený triumvirát – jen oni sami doprovázejí Ježíše do Jairova domu a na horu Proměnění a jen je si nechává u sebe v noci v Olivetské zahradě – nenabyli dlouhým stykem s Mistrem dostatečné pokory. Ježíš jim dal jméno Boanerges, synové hromu. Ironickou přezdívku, která snad narážela na jejich prudkou, prchlivou povahu.

Když se všichni společně vydali na cestu do Jeruzaléma, vyslal jich Ježíš několik napřed, aby připravili přístřeší. Šli Samarií a v jedné osadě byli špatně přijati. “Ale nepřijali ho, poněvadž šel do Jeruzaléma. Uzřevše to jeho učedníci Jakub a Jan, pravili: Pane, chceš, abychom řekli, aby oheň sestoupil z nebe a zahubil je? Ale on, obrátiv se, je pokáral.” Pro ně,
Galilejce věrné Jeruzalému, byli Samaritáni, vždy nepřáteli. Marně slyšeli kázání na hoře – “čiňte dobře těm, kteří vás nenávidí, modlete se za ty, kteří vás pronásledují” – nadarmo se jim dostalo přikázání o tom, jak se chovat mezi národy – “a nepřijme-li vás někdo vycházejíce z toho domu a z toho města, setřeste prach ze svých nohou”. Jsouce uraženi v Ježíšově osobě, domnívali se, že mohou svolat nebeský oheň. Zdálo se jim, že vykonají slušnou spravedlnost, změní-li v popel vesnici, která se provinila nehostinností.

A přece, třebaže byli tak vzdáleni láskyplného obnovení, které samo sebou uskutečňuje Království, domáhali se prvních míst ve dnech slávy.

“A Jakub a Jan, synové Zebedeovi, přistoupili k němu a pravili mu: Mistře, přejeme si, abys nám učinil, oč tě poprosíme. On se otázal: Co chcete, abych vám učinil? A oni řekli: Dej nám, abychom ve tvé slávě seděli jeden po tvé pravici a druhý po levici. Ale Ježíš jim řekl: Nevíte, zač prosíte A uslyševše to deset ostatních, počali se mrzet na Jakuba a Jana. Ale Ježíš, povolav je k sobě, pravil: Kdo chce být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi prvním, ať je sluhou všech; neboť Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, nýbrž aby sloužil.”

Převraceč užil upřímné domýšlivosti synů hromu, aby opakoval slovo, které se hodí pro všechny šlechetné lidi. Jen lidé bezvýznamní, malicherní, příživníci, neužiteční chtějí, aby jim sloužili také nižší – je-li někdo níže než oni. Ale kdo je vyšší, a právě protože je vyšší, vždy slouží malým.

Tento podivuhodný paradox – který se protiví sobectví egoarchů, opičáctví nadlidí a bídě lakomců, neboť to málo, co mají, nestačí ani jim samým – je zkouškou ohně génia. Nemůže-li nebo nechce-li někdo soužit, je to znamení, že nemá, co by dal: je churavý, slabý, nedokonalý, prázdný. Ale génius není pravý, neoplývá-li dobrodiním pro nižší.

Sloužit není vždy totéž jako poslouchat. Národu se může někdy posloužit lépe, postaví-li se mu někdo do čela, aby jej třeba proti jeho vůli vedl ke spáse. Sloužit není otročit.

Jakub a Jan pochopili silné Ježíšovo slovo. Jednoho z nich,
Jana, vidíme později mezi nejoddanějšími a nejbližšími. Při poslední večeři klade hlavu na Ježíšova prsa a z výše kříže mu Ukřižovaný doporučí Pannu Matku, aby ji choval jako syn.

Tomáš děkuje za svou všeobecnou známost tomu, co by mělo být jeho hanbou. Tomáš Blíženec je patronem moderní doby, jako Tomáš Akvinský byl orakulem středověku. Je pravověrným ochráncem Spinozy a ostatních popíračů vzkříšení. Muž, který se nespokojí ani svědectvím svých očí – pozornějším a klamnějším – nýbrž chce také svědectví rukou. Ale jeho láska ke Kristu ho učinila hodným, aby mu bylo odpuštěno. Když přišli Mistrovi říci, že Lazar zemřel, stavěli se učedníci proti myšlence jít do Judey, mezi nepřátele, a Tomáš byl jediný, který řekl: “Pojďme tam také my, abychom zemřeli s ním.” Mučednickou smrt, které tenkrát ušel, našel po Kristově umučení v Indii.

Matouš je nejmilejší ze všech dvanácti. Byl celníkem, jakýmsi publikánem a nejspíše nejvzdělanější ze všech svých druhů. Jeho příchylnost k Ježíšovi nebyla však menší než příchylnost rybářů. “A jda Ježíš odtud, spatřil člověka jménem Matouš sedět u celnice a řekl mu: Pojď za mnou. A on, zanechav všeho, vstal a šel za ním. I učinil pro něj veliké hody ve svém domě Matouš neopouštěl jen hromadu potrhaných sítí, nýbrž úřad, stálý plat, jistý a vzrůstající výdělek. Zříci se bohatství bylo snadné pro toho, kdo skoro žádné neměl. Mezi dvanácti byl Matouš před obrácením jistě nejbohatší – o nikom jiném se nevypravuje, že mohl nabídnout veliké hody – a proto jeho bezodkladná poslušnost, to, že na první vyzvání vstal od stolu, kde se hromadilo stříbro, je oběť větší a proto záslužnější.

Matoušovi – který vedle Judy byl snad jediný, kdo uměl psát – vděčíme, je-li velmi staré Papiovo svědectví pravdivé, za první sebrání logií čili pamětihodných Ježíšových výroků. V evangeliu, které má jeho jméno, nacházíme nejúplnější text Kázání na hoře. Vděčnost lidí k tomu ubohému celníkovi by měla být ještě větší. Bez něho mnohá Ježíšova slova – a slova nejkrásnější – by byla možná ztracena. Tento muž, jehož ruce přebíraly drachmy, šekely a miny, v němž jeho zaměstnání, pokládané za potupné, mohlo budit sklon k lakotě, uložil stranou poklad pro nás, který má větší cenu, než všecky mince ražené na zemi před ním a po něm.

Také Filip z Betsaidy uměl počítat. K němu se obrací Ježíš, když ho obklopuje hladové množství, a táže se, kolik bude třeba, aby se koupil chléb pro všecky lidi. “Dvě stě denárů nestačí,” odpověděl Filip a tato částka – což by dnes bylo sto šedesát lir – se mu zdála snad nesmyslným výdajem. Ale byl pak hlasatelem slávy svého mistra. On ohlásil Natanaelovi Ježíšův příchod a k němu se obrátili Řekové v Jeruzalémě, kteří chtěli mluvit s novým prorokem.

Natanael – syn Ptolemeův, známější jménem Bartoloměj – posměšně odpověděl na Filipovu zvěst: “A může kdy z Nazareta vyjít něco dobrého?” Ale Filip ho přece přivedl k Ježíšovi, který sotva ho spatřiv zvolal: “Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.” Dí mu Natanael: “Odkud mě znáš?” Ježíš odpověděl: “Prve nežli tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkem, viděl jsem tě.” Natanael zvolal: “Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král izraelský!” Ježíš odvětil: “Protože jsem ti řekl, že jsem tě viděl pod fíkem, věříš; uvidíš větší věci než tyto.”

Méně nadšený a vznětlivý byl Niko, který se opravdu nechtěl zdát Ježíšovým učedníkem. Niko byl starý, býval v rabínských školách, byl přítelem jeruzalémských synedristů. Ale vypravování o zázracích jím pohnulo a šel v noci k Ježíšovi, aby mu řekl, že věří, že je poslán Bohem. Ježíš mu odpověděl: “Vpravdě, vpravdě pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znova, nemůže vidět Boží království.” Nikdo neporozuměl těm slovům nebo ho snad zarazila: šel, aby uviděl divotvorce, a našel sibylu. A s prostým zdravým rozumem člověka, který se nechce spokojit poloviční odpovědí, praví: “Kterak se může člověk narodit jsa stár? Může-li podruhé vejít v život své matky a opět se narodit?” Ježíš mu odpovídá hlubokými slovy: “Nenarodí-li se podruhé z Ducha, nemůže vejít do Božího království.” Ale Niko pořád nechápe: “Jak to vše je možno?” Ježíš mu odpověděl: “Ty jsi učitelem izraelského lidu a nevíš to?”

Pocit úcty k mladému Galilejci mu zůstal vždy, ale jeho náklonnost byla vždy obezřelá jako jeho návštěva. Jednou, když velekněží a farizeové zamýšleli Ježíše zajmout, odvážil se Niko bránit ho: “Odsuzuje náš zákon člověka dříve, než byl vyslechnut a než se ví, čeho se dopustil?” Je člověk, který se drží přesně zákona. Mluví jménem našeho zákona, nikoli jménem nového člověka. Niko je vždy starým mužem, soudcem, opatrným přítelem litery: Stačí několik slov výtky, aby byl umlčen: “Což jsi snad také ty z Galiley? Zkoumej dobře a uvidíš, že z Galiley nepovstane prorok.” Náležel právem k synedriu, ale není památky, že by se byl ozval ve prospěch obžalovaného, když byl veden ke Kaifášovi. Bylo to tenkrát také v noci, ale nejspíš, aby unikl posměchu svých druhů a výčitce zákonité vraždy, zůstal v posteli. Probudil se, když byl Ježíš mrtev, a pak – čert vzal lakotu! – koupil sto liber myrhy a aloe k balzamování. Křísitel byl mrtev, ale pochybovač se již neobrodí tím druhým narozením, v něž nechtěl uvěřit.

Niko je pravzorem vlažných, které Bůh v den hněvu zavrhne. Je to polovičatá duše, která by v duchu chtěla říci “ano” a tělo jí našeptává “ne” strachu. Je mužem knih, nočním učedníkem, který by jím chtěl být, ale ne se zdát, kterému by nebylo nepříjemné narodit se znova, který však neumí prolomit svraštělou kůru zestárlého těla; mužem ohledů a obezřelostí. Když ten, jemuž se podivoval, je nyní umučen a mrtev a nepřátelé jsou nasyceni a není již nebezpečí, že si zadá, přichází s balzámy, aby je nalil na rány, které byly způsobeny i jeho zbabělostí.

Ale církev, chtějíc odměnit toto jeho opovržené zbožné uctívání, jej povýšila mezi své svaté a starobylá tradice vypravuje, že byl pokřtěn Petrem a potrestán smrtí za to, že uvěřil, třebaže pozdě, v toho, jehož neuměl zachránit od smrti.

Ovce, hadi a holubice

Ježíš věděl, poněvadž si je vybral, kdo byli lidé, kteří měli nést jeho slovo lidem vzdáleným. Ale neúhledný lůj, je-li v něm knot, může osvětlovat temné jeskyně; stará borová větev, zapálíme-li ji, může svítit zbloudilým a zaplašovat hyeny. Vůdce v boji proti světu chtěl užívat takové ubohé vojáky, jaké si postavil po boku. V kterémkoli jiném dějinném období by byl stěží našel něco lepšího. Ale vyvolil si úmyslně tak prostřední lidi: s tajemným úmyslem, aby tím výše zazářil div jeho nadlidského, posmrtného vítězství.

Jejich úkol byl takový, že by byl starostí naplnil i lidi, kteří by byli měli bohatší základ rozumu a vědění. Prostota, nevědomost, sama pověrečnost zchlazují odvahu méně něž jiné duševní vlastnosti, které jsou příjemnější modernějšímu vkusu.

Kristus žádal na svých poslech zkoušku, která se zdá nemožná a kterou lze žádat jen na prostých lidech, u nichž se zázrakem jejich vlastní prostoty nemožné někdy stává možným. “Posílám vás jako ovce mezi vlky.” Jako krotká zvířata mezi dravce: ale s příkazem, abyste se nenechali sežrat, nýbrž abyste ty, kteří roztrhávají beránky, přeměnili v mírné beránky. A aby se jim zdařil podnik tak paradoxní, napomíná božský paradoxista své vyslance, aby byli zároveň hady i holubicemi. “Buďte tedy opatrní jako hadi a prostí jako holubice.” Hrubá zvířecí psychologie obecného lidu by se vzpírala této kombinaci. Plaz zrady nemůže dlít v témž hnízdě jako upřímný pták lásky. Had, který způsobil, že Adam byl vyhnán z ráje, má vlastnosti příliš odlišné od věrné holubice, která zvěstovala Noemovi návrat míru. Jedovatý had, který se plíží do stínu, nemá nic společného s ptákem, který vznáší svou lehkou bělost v záři slunce.

Ale nevzdělaní mají ve všech svých myšlenkách všelijakou nepravdu. Prostota je síla, která přemáhá všecky lsti. Chytrost je jednou z tváří prostoty.
Chytrost není úskočnost. Úskočníci vítězí vždy v první chvíli, ale jsou vždy poraženi, dříve než se věc skončí. Lidé naivní se mohou zdát hloupými, a přece pokaždé ukazuje konečný výsledek, že jejich hloupost skrývala moudrost silnější než všechny zlomyslnosti. Prostí, nevědomí, upřímní mají moc, která přemáhá nejlstivější: moc nevinnosti. Dítě, které umlčí starce svými otázkami, sedlák, který zamkne ústa filosofa svými odpovědmi, jsou obyčejnými symboly vítězné síly nevinnosti. Prostota vnuká slova a činy, které převyšují všecky chytré výmysly obecného diplomatického umění.

Ti, jež Ježíš posílal dobývat duše, byli venkovští nevzdělanci, ale uměli bez odmlouvání a bez obtíží být pokorní jako ovce, obezřelí jako hadi, prostí jako holubice. Ale jako ovce bez zbabělosti, hadi bez jedu, holubice bez chlípnosti.

Nahota byla první povinností těchto vojínů. Šli hledat chudé. Bylo třeba, aby byli bídnější než chudí. Nikoli však žebráci,
“neboť dělník je hoden své mzdy”. Chléb života, který měli rozdávat těm, kteří hladověli po spravedlnosti, zasluhoval náhradu chleba pšeničného. Ale dělníci se měli dát do podivuhodné práce všeho zbaveni. “Neopatřujte si zlato ani stříbro ani měď do svých opasků, ani mošny na cestu ani dvě sukně, ani obuv ani hůl.” Kovy, obtížní prostředníci bohatství jsou duši břemenem; břemenem, které táhne ke dnu. Lesk zlata působí, že se zapomíná na sluneční zář, lesk stříbra působí, že se zapomíná na zář hvězd; lesk mědi působí, že se zapomíná na zář ohně. Kdo se drží kovu, zasnubuje se zemi a zůstává připoután k zemi; nezná nebe a nebe také nepoznává.

Nestačí kázat chudým lásku k chudobě, bohatou krásu chudoby. Chudí nevěří slovům bohatých, dokud se bohatí nestanou dobrovolně chudými. Bylo třeba, aby učedníci, určení, aby kázali blaho chudoby chudým i bohatým, byli každý den, každému člověku, v každém domě příkladem šťastné chudoby. Nesměli s sebou nosit nic kromě šatů na sobě a sandálů na nohou; nesměli nic přijímat: jen kousek “chleba vezdejšího”, který nacházeli na stolech hostitelů. Potulní kněží syrské bohyně nebo jiného východního božstva nosili s sebou zároveň s posvátnými obrazy vak na obětní dary, žebrácký měšec. Neboť obecný lid nepřikládá váhu věcem, za které se neplatí.

Ježíšovi apoštolové měli naopak odmítat jakýkoli dar nebo zaplacení. “Dávejte zdarma, čeho se vám zdarma dostalo.” A jelikož bohatství, aby se lépe ukrylo, mění svou obyčejnou podobu kovu v podobu všelijakých věcí, měli se zvěstovatelé Království zříkat také náhradních šatů, obuvi, holí – všeho, bez čeho se lze obejít.

Mají vcházet do domů – otevřených všem v zemi, která ještě neznala závory strachu a zachovávala jakousi vzpomínku na pohostinství kočovníků – a mluvit k mužům a ženám, kteří v nich obývají. Jejich úkolem je zvěstovat, že nebeské království je blízko; vykonávat, jak by se království pozemské mohlo stát královstvím nebeským, a ukázat jedinou podmínku tohoto šťastného potvrzení všech proroctví: pokání, obrácení, proměnění duše. Aby podali důkaz, že jsou posláni někým, kdo měl právo žádat tuto proměnu, mají moc vracet nemocným zdraví, vymítat “duchy nečisté”, to jest ďábly a neřesti, které lidi činí podobné ďáblům.

Přikazují lidem, aby se obrodili, ale ihned jim pomáhají všemi silami, které jim jsou dány, aby počali to obrození. Nenechávají je samotné s tím příkazem, jejž je tak těžké vykonat. Po prorockém slově – Království je blízko – se stali dělníky; pracovali, aby obnovili, vyhladili, zdokonalili duše, které byly svými zákonitými pastýři zanechány v bezlistém lese mojžíšského formalismu. Říkali, co je třeba činit, aby byli lidé hodni nové země nebeské, a přikládali ihned jako ochotní pomocníci ruku k dílu, které žádali. Byli, aby byl vyplněn paradox, vrahy a křísiteli. Zabíjeli v každém obráceném člověku člověka starého, ale jejich slova byla účinným křtem druhého zrození. Nosili s sebou, jsouce poutníky bez měšců a ranečků, pravdu a život – pokoj.

“A vstoupíte-li do domu, pozdravte” – a pozdrav byl: Pokoj s vámi. Kdo je přijme, bude mít pokoj; kdo je odmítne, povede dále svou těžkou válku. A vycházejíc z domu nebo města, kde je nechtěli, nechť střesou prach ze svých nohou. Ne proto, že by prach domů a měst, kde je nechtěli poslouchat, byl nakažen a začarován. Čištění nohou je symbolická odpověď té hluchotě a lakotě srdce. Odmítli jste všecko a my od vás nechceme přijímat věc, ani to, co přilnulo k našim sandálům. Poněvadž vy, kteří jste utvořeni z prachu a jimž je souzeno zase se proměniti v prach, nechcete nám dát ani chvilku svého času ani kousek svého chleba, necháme vám prach vašich cest až do posledního prášku.

Proto apoštolové, věrni vznešené absurdnosti Toho, jenž je posílá, přinášejí mír a zároveň válku. Nebudou všichni s to, aby se obrátili. A v téže rodině, v témže domě budou někteří, kdo uvěří, a někteří, kdo neuvěří. A vznikne mezi nimi rozpor a válka – špatná záruka, že se dosáhne úplného a trvalého míru. Kdyby všichni v téže chvíli naslouchali hlasu, kdyby všichni téhož dne mohli být přeměněni, nebeské království bylo by založeno ve chvilce, bez krvavých úvodů bitev.

A ti, kteří se nechtějí sami změnit – poněvadž nechápou zvěst nebo se domnívají, že jsou již dokonalí – vloží ruce na hlasatele obrácení a obžalují je před soudy. Ti, kteří se zmocnili bohatství a starého zákona, budou krutí k chuďasům, kteří hlásají chudým zákon nový. Boháči nebudou chtít připustit, že jejich peníze jsou nebezpečnou bídou; zákoníci nebudou chtít připustit, že jejich vědění je jen vražednou nevědomostí. “A bičovat vás budou ve svých synagogách.”

“Když však vás vydají, nestarejte se, kterak a co byste mluvili.” Ježíš je si jist, že chudí rybáři, třebaže nikdy neseděli ve školách výmluvnosti, najdou vnuknutím veliká slova potřebná v hodině obžaloby. Jediná myšlenka, je-li veliká a hluboko vštípená v srdci, rodí ze sebe všecky myšlenky odvozené a podružné a zároveň dokonalé způsoby, jak je vyjádřit. Člověk vyprahlý, který v sobě nic nemá, který v nic nevěří, který necítí, nehoří touhou, který se netrápí, bude, třebaže by zešedivěl ve společnosti athénských sofistů a římských řečníků, neschopen, aby znenadání pronesl některou z těch osvětlujících a mocných odpovědí, které vzruší svědomí nejhlušších soudců.

Nechť tedy hovoří beze strachu a nic neskrývajíce z toho, čemu byli učeni. I to,
“co vám pravím ve tmě, povězte na světle, a co slyšíte šeptem, hlásejte na střechách”. Ježíš těmi slovy nežádá na svých učednících větší odvahu, než žádal na sobě. Mluvil ve tmě, to jest neznám: mluvil k nim, svým prvním věrným, ale to, co jim říkal na pustých cestách nebo v osamělých světnicích, mají opakovat, jak on sám dal příklad, na náměstích před zástupy. Šeptal jim do uší pravdu, neboť pravda může napoprvé poděsit ty, kdo nejsou připraveni, a šeptal, poněvadž jich bylo málo, byli mezi sebou, a nebylo třeba křičet. Ale tu pravdu je nyní třeba vykřikovat z vyvýšeného místa, aby ji všichni slyšeli, a aby nebyl nikdo, kdo by mohl říci v onen Den, že ji neslyšel. Poklad Dobré noviny je třeba rozdělit všem chudým jako poklady země a kovu.

Mohou-li lidé zabít tělo toho, kdo hlásá pravdu, duši zabít nemohou; smrtí jediného těla se zrodí k životu tisíce nových duší. Ale ani vaše tělo nezemře, neboť je tu někdo, kdo ho chrání. “Zdali neprodávají dva vrabce za pětihaléř? A nespadne ani jeden z nich na zemi bez vůle vašeho Otce. U vás však jsou sečteny i všecky vlasy na vaší hlavě. Nebojte se tedy: dražší jste než mnoho vrabců.” Ptáci nebeští, kteří nesejí, neumírají hladem; vy, kteří nemáte ani hůl, nezemřete v rukou nepřátel.

Mají s sebou tajemství příliš cenné, aby tělo, které je uzavírá, mohlo být zničeno. Ježíš je vždy s nimi, i když je daleko. To, co se učiní jim, učiní se jemu. Mystická jednota se utvořila navždy mezi vyslanými a tím, jenž je vyslal. “A kdokoli by podal pít jednomu z těchto maličkých číši studené vody jen proto, že je můj učedník, vpravdě pravím vám, neztratí svou odplatu.”

Kristus je pramenem živé vody, určené, aby ukojila žízeň všech znavených a přece pamatuje i na číši vody, která osvěží žízeň nejmenšího mezi jeho přáteli. Ti, kteří přinášejí vodu pravdy, která očišťuje a zachraňuje, mohou jednoho dne potřebovat vodu těžkou, skrytou v hloubce vesnických studní. Kdo jim podá kapku této obyčejné a hmotné vody, dostane za ni pramen, který opojí duši silněji, než nejsilnější vína.

Apoštolové, kteří putují v jediném oděvu, s jedinými sandály, bez pásů a měšců, chudí jako chudoba, nazí jako pravda, prostí jako radost, jsou přes svou zdánlivou bídu rozličnými podobami krále, který přišel, aby založil království rozsáhlejší a šťastnější než všecka království, aby chudým dal bohatství, které je cennější než všecko bohatství měřitelné, aby nešťastným přinesl radost hlubší než všecky rozkoše. Líbí se tomu novému králi, jako králům východním, projevovat se v rozličných podobách, objevovat se lidem v jiných šatech, na zapřenou. Ale přestrojení, které má i dnes nejradši, jsou tato tři: jako básník, chuďas a apoštol.

Mamon

Ježíš je Chudý. Chudý nekonečně a v pravém smyslu slova chudý, chudý naprosté chudoby. Kníže chudoby, pán dokonalé bědnosti. Chudý, který dlí mezi chudými, který přišel pro chudé, který mluví k chudým, který dává chudým, který pracuje pro chudé. Chudý veliké a věčné chudoby. Chudý šťastný a bohatý, který přijímá chudobu, který chce chudobu, který se snoubí s chudobou, který opěvuje chudobu. Žebrák dávající almužnu. Nahý zahalující nahé. Hladový dávající jíst. Zázračný a nadpřirozený chudý měnící nepravé boháče v chudé a chudé v pravé boháče.

Jsou chudí, kteří jsou chudí, poněvadž nikdy neuměli nabývat zisku. Jsou jiní chudí, kteří jsou chudí proto, že každý večer rozdávají to, co ráno získali. A čím více dávají, tím více mají. Jejich bohatství – bohatství těchto druhých chudých – vzrůstá pořád více tou měrou, jak se rozdává. Je to hromada, která je pořád větší, čím více se z ní ubírá.

Ježíš byl z těchto chudých. Proti některému z nich bohatí podle těla, podle světa, podle hmoty, bohatí se svými pokladnami plnými talentů, min, rupií, zlatých, zecchinů, scudů, sterlinků, franků, marek, korun, dolarů, jsou jen politováníhodnými žebráky. Penězoměnci na fóru, bohatí jeruzalémští hodovníci, francouzští a frankfurtští bankéři, londýnští lordové, newyorští miliardáři jsou v porovnání s těmi chudými jenom ubohými chuďasy, oloupenými a potřebnými, služebníky krutého pána nemajícími plat, odsouzenými zabíjet denně svou vlastní duši. Bída těch chudáků je tak strašná, že jsou nuceni sbírat kameny, které najdou v blátě země, a hrabat se ve výkalech. Bída tak odporná, že ani chudí nejsou s to, aby jim uštědřili úsměv.

Bohatství je trest jako práce. Ale trest těžší a potupnější. Kdo je poznamenám znamením bohatství, dopustil se, možná nevědomky, hanebného zločinu, jednoho z těch tajemných a nepředstavitelných přestupků, které nemají jméno v jazycích lidí. Na boháči spočívá tíha Boží pomsty, nebo ho chce Bůh zkoušet, aby viděl, podaří-li se mu povznést se k božské chudobě. Neboť boháč se dopustil největšího a nejohavnějšího hříchu, jejž nejméně lze odpustit. Boháč je člověk, který klesl, poněvadž zaměnil dvě věci. Mohl mít nebe a chtěl zemi, mohl být v ráji a zvolil peklo, mohl zachovat svou duši a vzdal se jí výměnou za hmotu, mohl milovat a chtěl raději být nenáviděn, mohl mít blaženost a toužil po moci. Nikdo ho nemůže spasit. Peníze jsou v jeho rukou kovem, který jej pohřbívá již zaživa pod svou ledovou tíhou; jsou hlízou, která ho sžírá hnijícího již za živa; jsou ohněm, který ho zuhelňuje a proměňuje v děsnou černou mumii, v hluchou, slepou, němou, ochrnutou černou mumii, v příšernou mrchu, která věčně natahuje prázdnou ruku na hřbitovech staletí. Proto nikdo nemůže tomuto nepoznatelnému chudému podat almužnu vzpomínky.

Jen jediná spása je pro něj: být znova chudým, stát se opět pravým a pokorným chudým, odvrhnout hroznou bídu bohatství a vejít zase do chudoby. Ale toto rozhodnutí je také nejtěžší, které může boháč učinit. Boháč právě tím, že je bohatstvím prohnilý a zkažený, je neschopen i jen si představit, že by úplné zřeknutí se bohatství bylo začátkem vykoupení. A poněvadž si neumí představit podobné odříkání, nemůže také uvažovat, nemůže zvažovat obě možnosti. Je vězněm v neproniknutelném vězení sama sebe. Aby se osvobodil, bylo by třeba být svobodným.

Boháč nenáleží sobě, ale náleží jako živá věc věcem neživým. Nemá kdy přemýšlet, volat. Peníze jsou nemilosrdným pánem, který nestrpí jiné pány vedle sebe. Boháč zaneprázdněn starostí o své bohatství, sžíravou touhou po zvětšení svého bohatství, hmotnými radostmi, které mu poskytují kusy hmoty nazývající se bohatství, nemůže myslit na duši. Nemůže ani tušit, že jeho duše, chorá, dusící se, zmrzačená, červotočivá, může mít potřebu, aby byla vyhojena. Přenesl všecku svou bytost v onu část světa, kterou podle smluv a zákonů má právo nazývat svou, a často nemá ani čas, chuť, sílu ji užít. Třeba, aby jí sloužil a zachoval ji – a nemůže sloužit své vlastní duši a zachovat ji. Všechna jeho schopnost lásky je zabrána tímto podílem hmoty, který jej ovládá, který zabral místo jeho duše, který mu vzal každý zbytek svobody.

Hrozný osud boháče je v této dvojité nesmyslnosti: aby měl moc rozkazovat lidem, stal se otrokem mrtvých věcí; aby získal jednu část – a to část konec konců tak malou! – pozbyl celku.

Žádná věc není naše, dokud není jenom naše. Člověk nemůže mít nic – skutečně mít – mimo sebe sama. Naprosté tajemství, jak mít ostatní věci, je zříkat se jich. Tomu, kdo vše odmítá, všechno se dává. Ale kdo si chce vzít pro sebe, docela pro sebe, díl statků světa, pozbývá v téže chvíli toho, jejž získává, a všech ostatních. A v téže chvíli je neschopen poznávat sebe; mít sebe v moci, zvětšit se. A nemá již nic, naprosto nic: ani věci, které mu zdánlivě náležejí, ale v jejich moci je ve skutečnosti sám; a nikdy neměl svou duši, jediný majetek, který stojí za to, abychom jej měli. Je nejopuštěnějším a nejoloupenějším žebrákem na celém světě. Nemá nic. Nemůže nic dát. Jak by tedy mohl milovat ostatní, dát ostatním sebe a co mu náleží, jevit ten láskyplný soucit, který by jej dovedl tak blízko k nebeskému království?

Není ničím a nemá nic. Kdo není, ten nemůže měnit; kdo nemá, nemůže dávat. Jak by tedy mohl boháč, který již není svůj, který již nemá duši, přeměňovat jediný majetek člověka v něco většího a cennějšího?

“A co pomůže člověku, kdyby celý svět získal a svou duši ztratil?” Tato Kristova otázka, prostá jako všecka zjevení, podává přesný smysl prorocké hrozby. Boháč neztrácí jen věčnost, nýbrž ztrácí, strhován ke dnu bohatství, svůj život zde na zemi, svou nynější duši, štěstí nynějšího pozemského života.

“Nelze sloužit Bohu a mamonu.” Duch a zlato jsou dva páni, kteří nesnesou, aby se o něco dělili, nebo měli něco společně. Jsou žárliví, chtějí člověka celého. A člověk, i kdyby chtěl, nemůže se rozdělit. Buď se postaví docela na tu, nebo docela na onu stranu. Zlato je tomu, kdo slouží duchu, ničím; duch je tomu, kdo slouží zlatu, slovem bez významu. Kdo volí ducha, odvrhne zlato a všecky věci, které se zlatem kupují; kdo si přeje zlato, ničí ducha a vzdává se všech dobrodiní ducha: klidu, zdraví, lásky, dokonalé radosti. První je chudák, kterému se nikdy nepodaří spotřebovat své nekonečné bohatství; druhý je boháč, kterému se nikdy nepodaří uniknout své nekonečné bídě. Chudý tajemným zákonem odříkání má také to, co není jeho, to jest všechen vesmír; boháč krutým zákonem věčné žádosti nemá ani to málo, co pokládá za své. Bůh dává nesmírně více než ono množství, které slíbil; mamon bere i to malinko, které slibuje. Kdo se odříkává všeho, má všecko nádavkem; kdo chce jen pro sebe nějakou část, tomu nezůstává nakonec nic.

Když vnikneme hlouběji do hrozného tajemství bohatství, chápeme, proč učitelé lidstva v něm viděli pravé království ďáblovo. Za věc, která stojí méně než všechny ostatní věci, se platí více než za všechny ostatní, kupuje se za cenu všech ostatních věcí. Věc, která není ničím, jejíž skutečná hodnota není ničím, získává se za vše ostatní tím, že se za ni výměnou dává celá duše, všechen život. Za nejcennější věc se vyměňuje věc nejbídnější.

A přece má tento pekelný paradox své důvody v ekonomii ducha. Člověk je tak přirozeně a všeobecně váben tou nicotou, zvanou bohatství, že bylo třeba, aby se mu vymluvila tato nesmyslná žádost, postavit cenu tak těžkou, tak vysokou, tak nepoměrnou, že samo její zaplacení by bylo nezvratným důkazem šílenství a viny. Ale ani nesmyslné podmínky toho obchodu – věčné za pomíjející, moc za otroctví, svatost za zatracení – nestačí, aby odradily lidi od nesmyslné ďábelské výměny. Chudí si zoufají jen proto, že nemohou být bohatí; jejich duše je nakažena a je v nebezpečí jako duše bohatých. Skoro všichni jsou nedobrovolnými chudými, kteří neshrábli zlato a pozbyli ducha; jsou bídnými boháči, kteří ještě nemají peníze.

Neboť jediná chudoba, která dává pravé bohatství – bohatství ducha – je chudoba dobrovolná, přijímaná, radostně chtěná. Chudoba absolutní, která činí lidi svobodnými dobytím absolutna. Nebeské království neslibuje chudým, že je učiní bohatými, ale chce, aby se bohatí, chtějí-li se tam dostat, stali dobrovolně chudými.

Tragický paradox, jenž je obsažen v bohatství, ospravedlňuje věčnou radu, kterou dal Ježíš těm, kdo ho chtěli následovat.

Všichni mají dát to, čeho mají nadbytek, těm, kteří jsou potřební, ale bohatý je povinen dát všechno. Jinochovi, který se k němu přidává, tázaje se, co má činit, aby byl jedním z jeho učedníků, odpovídá: “Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co máš, a rozdej chudým a budeš mít poklad v nebesích.” Rozdat bohatství není oběť, ztráta, škoda. Naopak, pro Ježíše a všechny, kdo znají, je to nesmírný zisk. “Prodejte své statky a rozdejte je; udělejte si měšce, které se stářím nerozpadají, poklad, který nikdy nezmizí v nebesích, k němuž se zloděj nepřiblíží a jehož moli nezkazí. Neboť kde je váš poklad, tam bude také vaše srdce Dej tedy tomu, kdo tě žádá, a kdo ti bere tvoje, nevyžaduj to od něho zpět neboť větší štěstí má ten, kdo dává, než ten, kdo přijímá.”

Třeba dávat, a dávat štědře, s radostnou duší a bez počítání. Kdo dává, aby zase dostal, není dokonalý. Kdo dává dary, aby navzájem dostával od jiných také tolik, nezískává nic. Odměna je jinde, je v nás. Třeba darovat věc ne proto, aby nám byla splacena jinou věcí, nýbrž jen čistotou srdce a spokojeností. “Když činíš oběd nebo večeři, nezvi své bratry, ani své příbuzné, ani bohaté sousedy, aby snad i oni zase nepozvali tebe a ty měl odplatu. Ale když činíš hody, povolej chudé, mdlé, kulhavé, slepé a budeš blahoslavený, neboť nemají, odkud by tobě zaplatili, ale tobě bude zaplaceno při vzkříšení spravedlivých.”

I před Ježíšem se radilo lidem, aby se zřekli bohatství. Ježíš nebyl první, kdo do chudoby vkládal jeden ze stupňů dokonalosti. Veliký Vardhamana, jina čili vítěz, přidal k přikázáním Percvy, zakladatele Osvobozených, aparigraha, odřeknutí se všeho majetku. Buddha, jeho vrstevník, nabádal své učedníky k stejnému odříkání. Kynikové se zbavovali každého hmotného statku, aby byli nezávislí na práci a na lidech a mohli se věnovat s volnou myslí pravdě. Krates, vznešený Théban,
Diogenův žák, rozdělil své bohatství spoluobčanům a stal se žebrákem. Platón chtěl, aby vojíni jeho republiky neměli majetek. Stoikové, odění nachem a sedící na stolicích vykládaných vzácnými kameny, skládali výmluvné chvalořeči chudoby. Aristofanes představil na jevišti slepého Plutona, jak rozděluje bohatství, skoro jako trest, jediným taškářům.

Ale u Ježíše není láska k chudobě asketickým pravidlem nebo pyšným okázalým rouchem. Timon athénský, jenž se přivedl nerozvažující štědrostí do chudoby, dav jíst hromadě příznivců, není chudým podle srdce Kristova. Timon je chudý vinou své slávychtivosti: dával všem bez rozdílu, také tomu, kdo toho neměl zapotřebí, aby si dobyl pověst šlechetného a štědrého muže. Krates, jenž se zbavil toho, co měl, aby napodobil Diogena, je otrokem pýchy; chce činit něco jiného než ostatní, získat si jméno filosofa a mudrce. Žebrota kyniků je pěkně nastrojeným způsobem hloupé pýchy; chudoba Platónových bojovníků je opatření politické moudrosti. Neboť chudoba je potřebná také v lidských společnostech, které se tvoří a vzmáhají. První republiky vítězily a kvetly, dokud se občané, jako ve staré Spartě a starém Římě, spokojili přísnou chudobou, a poklesly, jakmile si vážili zlata více než života “střídmého a ctnostného”.
Ale staří neopovrhovali bohatstvím jako takovým. Pokládali je za nebezpečné, hromadilo-li se v rukou několika málo lidí; pokládali je za nespravedlivé, nebylo-li vydáno se soudnou štědrostí. Ale Platón, jenž si žádá pro občany prostřední poměry, stejně vzdálené nadbytku jako nedostatku, klade bohatství mezi dobra člověka. Klade je za všecka ostatní, ale nezapomíná ho. A Aristofanes by poklekl před Plutonem, kdyby slepý bůh nabyl zraku a poskytl bohatství dobrým lidem.

V evangeliu není chudoba filosofickou ozdobou ani mystickou módou. Nestačí být chudým, aby kdo měl právo k občanství v nebeském království. Nestačí se vzdát bohatství a stát se chudými, abychom se naráz stali dokonalými. Tělesná chudoba je předběžným požadavkem jako chudoba ducha. Kdo není přesvědčen, že je nízko, nepomýšlí na to, aby vystoupil; kdo se neodtrhl od všeho možného hmotného majetku, pouta, které zavazuje oči a svírá křídla, nenabude touhy po podstatných dobrech.

Když se chudý netrápí pro svou chudobu, když se chudobou honosí, místo aby se lopotně snažil proměnit ji v bohatství, je mnohem blíže mravní dokonalosti než boháč. Ale boháč, který se zbavil jmění ve prospěch chudých a volil život po boku svých nových bratří, je dokonalosti ještě blíže než ten, kdo se narodil a vyrostl v chudobě. Že se mu dostalo tak vzácné a podivuhodné milosti, je jistou zárukou všech nadějí. Odříci se toho, co kdo nikdy neměl, může být záslužné, poněvadž obraznost zvětšuje věci nepřítomné, ale vzdát se toho, co kdo měl a co mu všichni záviděli, je znamením nejvyšší schopnosti zdokonalení.

Chudý, který je střídmý, cudný, prostý a skromný proto, že nemá schopnosti a příležitosti, je veden k tomu, aby hledal náhradu v radostech, které nestojí peníze, a skoro jakési zadostiučinění v duchovní povýšenosti, o kterou ho nemohou připravit ti, kdo užívají. Leč velmi často vycházejí jeho ctnosti z nemohoucnosti nebo z nevědomosti: nedopouští se přestupků, poněvadž k tomu nemá sílu, nehromadí poklady, poněvadž má jen nejnutnější, není opilec a nechodí do nevěstinců, poněvadž hospodští a nevěstky nedávají nic na dluh. Jeho život, často krutý, otrocký, světla zbavený vykupuje jeho viny. A žal působí, že zdvíhá oči do výše a hledá útěchu. Činíme pro chudé tak málo, že nemáme právo je soudit. Tak jak jsou, opuštěni svými bratry, vzdalováni těm, kdo by jim mohli promluvit k srdci, když se jim vyhýbají ti, kdo nesnášejí jejich špinavé sousedství, když jsou vyloučeni ze světů inteligence a umění, které by chvilkami činily bídu snesitelnější, jsou chudí při všeobecné bídě lidmi méně nečistými. Kdyby byli více milováni, byli by dokonalejší: bude mít ten, kdo je opustil, odvahu, aby je odsuzoval?

Ježíš chudé miloval. Miloval je ze soucitu, který s nimi měl; miloval je, poněvadž cítil, že jsou jeho duši blíže, připravenější, aby ho chápali. Miloval je, poněvadž mu denně poskytovali štěstí, aby jim sloužil, že mohl dávat chléb hladovým, sílu slabým, naději sklíčeným bolestí.

Ježíš miloval chudé, neboť z důvodu spravedlnosti v nich viděl nejoprávněnější obyvatele nebeského království; miloval chudé, poněvadž činili odříkání bohatých snadnější tím, že budili soucit. Ale nejvíce ze všech miloval ty, kteří bývali bohatí a z lásky k nebeskému království se stali chudými. Jejich odříkání bylo největším projevem víry v jeho zaslíbení. Dali to, co absolutnu není ničím, ale v očích světa je vším, za jistotu, že budou účastni dokonalejšího života. Museli v sobě přemoci jeden z nejhlouběji zakořeněných lidských pudů. Ježíš se narodil chudý, mezi chudými, pro chudé, neopustil nikdy své bratry. Jim dal plodnou hojnost své božské chudoby. Ale ve svém srdci hledal chudého, který nebyl vždy chudý; bohatého, který by byl ochoten stát se chudým z lásky k němu. Jeho hledal: snad ho nikdy nenašel. Ale něžněji se cítil bratrem toho hledaného neznámého, než všech těch učenlivých žebráků, kteří se tlačili okolo něho.

Ďáblovy výkaly

Nechť si dobře všimnou lidé, kteří se ještě mají narodit: Ježíš se nikdy nechtěl dotknout rukama nějakého peníze. Ty jeho ruce, které hnětly bláto země, aby vrátily slepému zrak; ty ruce, které se dotýkaly nakažených těl malomocných a mrtvých; ty ruce, které objaly Jidášovo tělo – tolik nakaženější než bláto, malomocnost a hniloba – ty ruce bílé, čisté, pozdravující a léčivé, které nemohlo nic poskvrnit, nikdy nesnesly některý z těch kovových kotoučků, jež mají na sobě vypouklý profil vládců světa. Ježíš mohl připomínat peníze ve svých podobenstvích, pravdivějších nad pravdu; mohl se také na ně dívat v rukou jiných: ale dotknout se jich nemohl. Jemu, jenž se neštítil ničeho, peníz působil ošklivost. Byl mu odporný odporností, která nebyla daleka hrůzy. Všecka jeho přirozenost se vzpouzela při myšlence, že by se dotkl těch špinavých symbolů bohatství.

Když na něm žádají dávky pro chrám, nechce užít ani pomoci měšce přátel a nařizuje Petrovi, aby rozestřel síť: v tlamě první vylovené ryby bude dvakrát tolik peněz, kolik se žádá. V tomto divu je jemná ironie, kterou nikdo neviděl. Nemám peníze, ale peníze jsou věc, o kterou lze tak nedbat a opovrhovat jí, že voda a země by jich na jedno mé slovo vychrlily spoustu. Jezero je jich plné. Vím, kde jsou, a je jich tolik, že by se pouhými drobnými koupili všichni kněží chrámu a všichni králové národů; ale ani prstem nehnu, abych je sebral. Můj podřízený je vezme z hrdla ryby a dá je výběrčímu, neboť se zdá, že kněží je potřebují k živobytí. Němá zvířata mohou mít peníze; já jsem tak bohatý, že je nechci ani vidět. Nejsem němá tvář, nýbrž duší mluvící, a duše nemají ani peníze ani měšce. Nejsem to tedy já, kdo ti dává ty drachmy, nýbrž je to jezero. Nemám nikdy, co bych kupoval, a rozdávám vše, co mám. Mým dědictvím, které nelze vyčerpat, je Slovo.

Ale jednoho dne přinutili i Ježíše, aby se podíval na peníz. Tázali se ho, je-li dovoleno pravému izraelitovi platit daň. A odpověděl hbitě: “Ukažte mi peníz daně.” A ukázali mu jej, ale nechtěl ho vzít do ruky. Byl to císařský peníz, peníz římský, na němž byla vyražena pokrytecká Augustova tvář. Ale on chtěl nevědět, čí je ta tvář. Otázal se: Čí je ten obraz a nápis? Odpověděli: Císařův. Tu vrhl úskočným tazatelům do tváře slovo, které je naplnilo strnulým údivem: “Vraťte tedy, co je císařovo, císaři, a dávejte, co je Božího,
Bohu.”

Smysl těch několika slov je mnohonásobný: stačí prozatím zastavit se u prvního slova: vraťte. Vraťte to, co není vaše. Peníze nám nenáležejí. Mocní je udělali pro potřebu moci. Jsou vlastnictvím králů a království – onoho druhého království, které není naše. Král zosobňuje moc a je ochráncem bohatství; ale my nemáme co činit s násilím a odmítáme bohatství. Naše království nemá mocné a nemá bohaté; král, který je na nebesích, nerazí mince. Mince je prostředkem k výměně pozemských statků, my však pozemské statky nehledáme. To málo, co potřebujeme – trochu slunce, trochu vzduchu, kapku vody, kousek chleba, pláštík – nám dává zdarma Bůh a Boží přátelé. Namáhejte se, vy ostatní, po celý život, abyste nahrabali velikou hromadu těch kotoučků s obrázky. My nevíme, co s nimi činit. Pro nás jsou docela zbytečné. Proto je vracíme: vracíme je tomu, kdo je dal razit, a tomu, kdo na ně dal svou podobiznu, aby všichni věděli, že jsou jeho.

Ježíš neměl nikdy potřebu vracet, poněvadž nikdy nevzal ani jeden peníz. Učedníkům nařídil, aby na svých cestách nenosili mošny pro milodary. Jedinou výjimku učinil – a to takovou, že budí hrůzu. Z odstavce jednoho evangelia se dovídáme, že jednomu z apoštolů byl svěřen společný měšec. Tím apoštolem byl Jidáš. Leč také on se cítí nucen vrátit peníze zrady, dříve než zmizí ve smrti. Jidáš je tajemnou obětí přinesenou kletbě peněz.

Peníz přináší s sebou zároveň s mastnou špínou rukou, které jej braly a ohmatávaly, neodvratnou nákazu zločinu. Mezi všemi nečistými věcmi, které člověk vyrobil, aby poskvrnil zemi a poskvrnil sebe, je peníz možná nejšpinavější.

Ty známky z raženého kovu, které každého dne procházejí a znovu procházejí rukama dosud zašpiněnýma potem a krví; otřelé hrabivými prsty zlodějů, kupců, bankéřů, dohazovačů a lakomců; ty kulaté a lepkavé výplivky mincoven, všemi žádané, vyhledávané, kradené, záviděné, milované více než láska a často více než život; ty nečisté kousky hmoty pokryté obrázky, které loupežník dává vrahu, lichvář hladovému, nepřítel zrádci, podvodník vyděrači, kacíř simonistovi, chlípník prodané a koupené ženě; ty špinavé a smradlavé pomůcky zla, které svádějí syna, aby zabil otce, manželku, aby zradila manžela, bratra, aby podvedl bratra, ničemného chudého, aby proklel boháče, sluhu, aby oklamal pána, zákeřníka, aby oloupil poutníka, národ, aby napadl jiný národ; ty peníze, ty hmotné symboly hmoty, jsou nejstrašnější věci vyrobené člověkem. Peníz, který způsobil, že zemřelo tolik těl, působí, že denně umírají tisíce duší. Nakažlivější než hadry morem stiženého, než hnis neštovic, sražené nečistoty stoky, vniká do všech domů, leskne se na stolech penězoměnců, skrývá se v pokladnách, znesvěcuje podušku spánku, schovává se v páchnoucích temnotách tajných přihrádek, poskvrňuje nevinné ruce dětí, v pokušení uvádí panny, platí práci katovi, obíhá po tváři země a rozplameňuje záští, rozněcuje lakotu, urychluje zkázu a smrt.

Chléb, svatý již na domácím stole, stává se na stole kostelním nesmrtelným Kristovým tělem. Také peníz je viditelným znamením přepodstatnění. Je ohavnou hostií ďáblovou. Peníze jsou zkáze propadlé ďáblovy výkaly. Kdo miluje peníze a přijímá je s radostí, je viditelně spojen s ďáblem. Kdo se dotýká peněz s rozkoší, dotýká se, nevěda, ďáblových výkalů.

Čistý se jich nemůže dotknout, světec je nesnese. Vědí s nepochybnou jistotou, jaká je jejich ohavná podstata. A mají k penězům stejnou ošklivost, jako boháč k bídě.

Králové národů

“Čí je ten obraz?” táže se Ježíš, když mu ukazují římskou minci.

Zná tu tvář. Ví, jako všichni, že se Oktavián řadou neobyčejných šťastných událostí stal vládcem světa s lichotivým příjmením Augustus. Zná ten profil, na oko mladistvý, hlavu s hustými, vlnitými prameny vlasů, veliký nos, který vystupuje dopředu, jako by chtěl zakrýt ukrutnost malých, jemných úst, přísně sevřených. Je to hlava jako všecky hlavy králů, odtržená od poprsí, oddělená od těla, uťatá na konci hrdla: zlověstný obraz dobrovolného a věčného stětí.

Ale Ježíš nechce slovy vyslovit císařovo jméno, poněvadž neuznává jeho moc. Cézar je králem světa,
Ježíš je králem nového království postaveného proti světu a v němž již nebude králů. Cézar je králem minulosti, náčelníkem ozbrojenců, mužem, jenž razí stříbro a zlato, omylu podrobený správce nedostatečné spravedlnosti. Ježíš je králem budoucnosti, osvoboditelem otroků, odmítačem bohatství, učitelem lásky. Nic není mezi nimi společné. Ježíš přišel, aby vyvrátil cézarovu vládu, aby roztříštil římské císařství a každou pozemskou říši, nikoli však aby nastoupil na cézarovo místo. Budou-li ho lidé poslouchat, nebude již žádného cézara. Ježíš není dědic, který se spikl proti vládnoucímu, aby zasedl na jeho místo, nýbrž mírný bořitel moci vládnoucích. Cézar je nejsilnější a nejslavnější z jeho soupeřů, ale také nejvzdálenější. Neboť jeho síla je v tom, že lidé spí, že národy jsou mdlé. Ale přišel ten, jenž budí spící, jenž otvírá oči slepých, jenž vrací sílu slabým. Až vše bude dokonáno a Království založeno – království, které nepotřebuje vojáky, soudce, otroky a mince, nýbrž jen nové a milující duše – cézarova říše zmizí jako kupa popela ve vítězném vanutí větru.

Dokud trvá jeho zdánlivá moc, můžeme mu dávat, co je jeho. Novým lidem nejsou peníze ničím. Dejme cézarovi, který je zaslíben věčné nicotě, tu stříbrnou nicotu, která nám nenáleží.

Ježíš, jenž náruživou touhou vždy předjímá příchod druhého pozemského ráje, nedbá vlád, neboť nová země, kterou ohlašuje, nebude vlády potřebovat. Národ světců, kteří se milují, by nevěděl, co si počít s králi, soudy a vojsky. Božský osvoboditel přišel, aby i v lidské politice vykonal převrat. Jen jednou mluví o králích a to jen, aby zvrátil obecnou a ustálenou představu. “Králové národů – praví učedníkům – jim budou vládnout, a ti, kdo mají nad nimi moc, nazývají se dobrodinci. Ať to tak není mezi vámi: i největší mezi vámi ať je jako nejmenší, a kdo vládne, ať je jako ten, kdo slouží.” Je to teorie dokonalé rovnosti v lidském řádu. Veliký je malý; pán je sluhou; král je otrokem. Má-li být ten, kdo panuje, jako ten, kdo slouží, je také opak pravdivý, a kdo slouží, má táž práva a tytéž důstojnosti jako ten, kdo vládne. Mohou být světci horlivější než spravedliví; blažení, kteří byli hříšníky do poslední chvíle; nevinní, kteří byli občany Království od narození. Mohou být v obecné dokonalosti rozdíly co do velikosti ducha, ale na konci časů bude každé roztřídění na vyšší a nižší, pány a poddané, zrušeno. Vrchní moc předpokládá, i když se vykonává špatně, stádo, které by bylo vedeno, menšinu, která by byla trestána, zvířeckost, která by byla krocena. Ale až všichni lidé budou svatí, nebude již třeba rozkazování a poslouchání, zákona a trestu, vůdců a ochranných prostředků. Království ducha se obejde bez rozkazů síly.

Lidé již k sobě nechovají nenávist a nežádají si již bohatství: všechen důvod a všechna potřeba vlády mizí, jakmile nastaly ty dvě nesmírné proměny. Cesta vedoucí k dokonalé svobodě se nenazývá boření, nýbrž svatost, a nenajde ji v Godwinových nebo Stirnerových,
Proudhonových nebo Kropotkinových sofismatech, nýbrž jen v evangeliu Ježíš Krista.

Ale úplné obrácení lidí k evangeliu se do dnešního dne nestalo, a králové jsou dosud potřeba. Zvířata potřebují pastýře, a čím jsou vzpurnější a nepoddajnější, tím silnější a lépe ozbrojený musí být pastýř. Ale lidská zvířata, zdivočelá pýchou, myslí, že množství může nahradit jednotu a nízké zastoupit vznešené, a nechtějí krále. Krále, kteří jsou opravdu králi, kteří, i když jsou prostřední, stojí nad blouznivými choutkami slepých a ztřeštěných zástupů.
Krále, kteří vládnou tou vrchní mocí, která musí být jediná, aby byla účinná, a kteří za své chyby, vždy méně hrozné než omyly davů, odpovídají jen Bohu. Ale takové krále dnešní lidé nechtějí. Nejsou schopni je milovat, ba ani je snášet. A milejší je jim hejno drobných tyranů, neschopných a žádostivých, kteří je ve jméně svobody utlačují a vysávají. Mají je radši, poněvadž dodávají zdání volnosti svému tyranství, které má všechnu tíhu vrchní moci, nemá však její výhody. Před staletími zmizeli praví králové ze země a požírači žaludů se nestali lepšími. Nejsou již schopni poslušnosti potřebné u zvířat a nejsou dosud hodni božské svobody světců.

Meč a oheň

Pokaždé, když lichotníci mocných chtěli posvětit ctižádost ctižádostivých, násilí násilníků, ukrutnost ukrutníků, bojovnost bojovných, výboje výbojníků; pokaždé, když se zaplacení sofisté nebo žvaniví deklamátoři pokoušeli smířit pohanskou divokost a křesťanskou mírnost, užít kříž jako rukojeť meče, ospravedlnit krev prolitou z popudu nenávisti krví, která tekla na Kalvárii, aby učila lásce; pokaždé, kdy se chce odůvodnit válka učením míru a učinit Krista
Džingischánovým nebo Bonapartovým ručitelem nebo s poťouchlou hanebností Mohamedovým předchůdcem, uvidíte, že se uvádí s neodvratnou přesností všeobecně užívané průpovědi slavný evangelický text, jejž všichni znají zpaměti a jejž málokdo pochopil.

“Nedomnívejte se, že jsem přišel uvést na zemi pokoj; přišel jsem uvést meč.” Někteří nadmíru učení dodávají: “Přišel jsem uvést na zemi oheň.” Jiní obdaření ohromnou pamětí vyrazí s rozhodným veršem: “Ti, kteří činí násilí, uchvacují nebeské království.”

Který anděl výmluvnosti, který nadpřirozený vykladač bude moci těmto zatvrzelým citátorům odhalit pravý smysl slov, která opakují s tak drzou domýšlivostí?

Vytrhují je ze souvislosti evangelia s touž jemností, jako by orangutan trhal květiny v Titaniině zahradě. Nehledí na slova, která jsou předtím a která následují; nedbají příležitosti, při které byla řečena; nepřijde jim ani na chvíli myšlenka, že by mohla mít jiný význam než obyčejný.

Když Ježíš praví, že přišel uvést meč – nebo jak je napsáno na příslušném místě u Lukáše “rozdvojení” – mluví k učedníkům, kteří jsou na odchodu, aby zvěstovali, že se blíží Království. A hned potom, když jmenoval meč, vykládá známými příklady, co chtěl říci: “Přišel jsem zajisté, abych rozdvojil syna proti jeho otci, dceru proti matce, nevěstu proti tchyni, a nepřátelé člověka jsou jeho domácí. Neboť odtud budou z pěti, kteří budou v jednom domě, tři rozděleni proti dvěma a dva proti třem Meč tedy neznamená válku. Je obrazem pro označení rozdělení. Meč roztíná, rozděluje, rozdvojuje; a hlásání evangelia rozdělí členy jedné rodiny. Neboť mezi lidmi jsou hluší a slyšící, váhaví a pohotoví, zapírající a věřící. Dokud nebudou všichni obráceni a znovu sbratřeni Slovem, na zemi bude vládnout nesvár. Ale nesvár není válka, není krveprolévání. Ti, kdo uslyšeli a uvěřili – křesťané – nebudou útočit na ty, kdo neposlouchají a nevěří. Užijí ovšem zbraň proti vzpouzejícím se a odporujícím bratřím – ale těmi zbraněmi bude kázání, příklad, odpuštění, láska. Neobrácení snad začnou skutečnou válku, válku násilí a krve, ale začnou ji právě proto, že nejsou obráceni, právě že nejsou dosud křesťany. Vítězství evangelia je koncem všech válek – válek mezi člověkem a člověkem, mezi rodinou a rodinou, kastou a kastou, národem a národem. Je-li evangelium zpočátku příčinou rozluk a svárů, není tím vinna pravda, kterou evangelium hlásá, nýbrž to, že se těch pravd dosud všichni nedrží.

Hlásá-li Ježíš, že přichází uvést oheň, může jen barbar mít na mysli oheň vražedný, důstojného spojence válek. “Jak bych chtěl, aby již byl zapálen.” Neboť oheň, kterého si žádá Syn člověka, je žár oběti, zářivý plápol lásky. Dokud nebudou všecky duše zasaženy tím ohněm, slovo evangelia bude prázdným zvukem a Království bude ještě daleko. Aby se obnovila nakažena lidská rodina, je třeba požáru bolesti a náruživosti. Je třeba, aby ledoví hořeli, aby necitelní křičeli, aby vzplanuli jako pochodně v noci. Kal nahromaděný v tajném životě lidí, který každou duši činí stokou, hnilobou, která ucpává uši a dusí srdce, třeba spálit na popel duchovním ohněm, jejž přišel zapálit Ježíš, jenž není zkázou, nýbrž spásou.

Aby se však prošlo tou hradbou plamenů, k tomu je třeba odvahy, kterou nemají všichni. Tu mají jen stateční. A proto může Ježíš říci, že “nebeské království uchvátí násilní” – a slovo násilní má v souvislosti zřejmý význam “silných”, lidí, kteří umějí útokem vniknout do bran bez váhání a bez chvění. Meč, oheň, násilí jsou slova, která se nesmějí brát v doslovném smyslu, jak se hodí zastáncům krveprolévání. Jsou to slova obrazná, jichž třeba nezbytně užít, aby porozuměla tupá obrazivost davu. Meč je symbolem rozdělení mezi těmi, kteří uvěřili první, a těmi kteří uvěřili poslední; oheň značí očišťující lásku; násilí značí sílu ducha potřebnou, aby se člověk dostal na práh Království. Kdo tomu rozumí jinak, neumí číst nebo chce klamat.

Ježíš je mužem pokoje. Přišel uvést pokoj. Všecka evangelia jsou jen zvěstováním a naučením pokoje. Hned v noci narození zpívají na nebi nebeské hlasy prorocké přání: Pokoj na zemi lidem dobré vůle. Jeden z prvních slibů, které se na hoře vylévají ze srdce a ze rtů Krista, je slib pokojným. “Blahoslaveni pokojní, neboť oni budou zváni Božími syny.” Apoštolům, kteří se chystají odejít, přikazuje, aby přáli pokoj všem domům, do nichž vejdou. Učedníkům, přátelům, doporučuje naprostou svornost: “Žijte mezi sebou v pokoji.” Blíže se k Jeruzalému, hledí na něj, pláče a zvolá: “Ó kdybys byl poznal i ty v tento tvůj den, co je tobě k pokoji!” A v noci v Olivetské zahradě pronáší, zatím co jej ozbrojení žoldnéři spoutávají, nejvyšší zatracení násilí. “Všichni, kteří berou meč, mečem zahynou.”

Zla nesvornosti mu nejsou neznámá. “Každá říše rozdělená na nepřátelské strany proměněna bude v poušť; a žádné rozdělené město a žádný rozdělený dům se nebude moci udržet.” A v řeči o posledních věcech ohlašuje mezi znameními konce vedle hladu, zemětřesení a trampot také války: “Neboť národ povstane proti národu a říše proti říši a uslyšíte mluvit o válkách.”

Nesvornost je Ježíšovi zlem; válka zločinem. Obránci velikých krveprolévání spojují úmyslně starý a nový zákon. Ale nový je právě proto nový, poněvadž opravuje starý.

Válku je možno nazvat božskou, hledí-li se na ni jako na trest. Ale je trestem také sama sobě. Válka je nejkrutější projev nenávisti, která se skrývá a vře v lidských srdcích. Aby lidé ulevili nenávisti, která je v nich, jsou puzeni, aby ničili zbraněmi. Válka se jeví zároveň vinou a jejím trestem. Je vinou, neboť ještě dříve, než začala nepřátelství, byla v duších nepřátel; je trestem, neboť když nenávist propukne, vede k vzájemnému pobíjení těch, kteří se nenávidí.

Ale kdyby nenávist byla udušena ve všech srdcích, byla by válka nepochopitelná; nejhroznější metla by zmizela zároveň s největším hříchem. Přišel by nakonec den, jejž ve své touze viděl Izaiáš “kdy z mečů udělají motyky a z kopí srpy; národ nepozdvihne již meč proti jinému národu a nebudou se již cvičit ve válce”.

Tímto dnem zvěstovaným Izaiášem bude den, kdy se Kázání na hoře stane jediným zákonem uznaným na zemi.

Jedno tělo

Ježíš posvěcuje spojení, i tělesné spojení, muže a ženy. Dokud všichni králové nebudou zbyteční, bude jim dávat mince, na nichž je jejich jméno; dokud nebudou všichni lidé podobni andělům, je třeba, aby se lidstvo rozmnožovalo.

Rodina a stát, sdružení nedokonalá, myslíme-li na blaženost nebeskou, jsou potřebné, dokud na zemi očekáváme ráj. Ale dokud jsou potřebné, bude třeba, aby se aspoň staly méně nečisté a méně nedokonalé. Kdo vládne, měl by se cítit rovný s tím, kdo slouží; spojení muže se ženou by mělo být věčné a upřímné.

V manželství vidí Ježíš především sloučení dvou těl. V té věci potvrzuje obraz starého zákona. “Nejsou jen jediné tělo, nerozlučné, neoddělitelné. Ten muž nebude mít jinou ženu, ta žena nepozná jiného muže, dokud je nerozloučí smrt.” Není-li spojení muže a ženy záchvatem bloudící rozkoše nebo tajného cizoložství, je-li setkáním a obětováním dvojí zdravé panenskosti, předcházela-li svobodná volba, čistá vášeň, veřejná a posvěcená smlouva, má jaksi mystický ráz, který nikdo nemůže zahladit. Volba je neodvolatelná, vášeň je utvrzena, smlouva je trvalá. V dvou tělech, která se žádostivě objímají, jsou dvě duše, které se poznávají a nalézají v lásce. Ta dvě těla se stávají tělem jedním; dvě duše se stávají duší jednou.

Oba smísili svou krev, ale z toho spojení se zrodí nová bytost, utvořená z podstaty obou, bytost, jež bude viditelnou podobou jejich jednoty. Láska je činí podobnými Bohu, dělníky vždy nového a podivuhodného stvoření.

Ale tato tělesná i duševní dvojitost – nejdokonalejší mezi nedokonalými sdruženími lidí – nesmí být nikdy porušena nebo přervána. Cizoložství ji kazí; rozvod ji trhá. Cizoložství je úskočné rozežírání jednoty; rozvod její úplné popření. Cizoložství je tajný rozvod zakládající se na lži a zradě; rozvod, vstoupí-li se do nového manželství, je zákonitým cizoložstvím.

Ježíš zatracuje vždy slavnostně a naprosto cizoložství a rozvod. Všecka jeho povaha se hrozila nevěrnosti a zrady. Přijde den, praví, mluvě o životě nebeském, kdy muži a ženy nebudou vstupovat do manželství, ale do té doby je třeba, aby manželství mělo aspoň všecky dokonalosti, které jeho nedokonalost připouští. A Ježíš, jenž postupuje vždy od vnějšího k vnitřnímu, nenazývá cizoložníkem jen toho, kdo bere ženu bratrovi, nýbrž i toho, kdo se na ni na ulici dívá žádostivýma očima. A není cizoložníkem jen ten, kdo se tajně stýká s cizí ženou, nýbrž i ten, kdo zapudiv vlastní ženu pojme jinou. Na jediném místě se zdá, že dovoluje rozvod manželu cizoložnice, ale přestupek zapuzené manželky nikdy neospravedlní přestupek, jehož se dopouští zrazený, bera si jinou ženu.

Proti tak bezpodmínečnému a přísnému zákonu se staví i učedníci. “Je-li takový poměr mezi mužem a ženou, není dobře se ženit. On pak jim řekl: Ne všichni to chápou, nýbrž ti, jimž je dáno. Jsou panicové, kteří se tak narodili z matky, a jsou panicové, kteří jsou jimi učiněni od lidí, a jsou panicové, kteří se sami oddali panictví pro království nebeské. Kdo může chápat, chápej.”

Manželství je ústupek lidské přirozenosti a rozšíření života. “Ne všichni jsou schopni” zůstat čistými, panici a samotnými – “nýbrž jen ti, jimž je dáno.” Naprosté bezženství je milost, odměna vítězství ducha nad tělem.

Kdo chce všecku svou lásku věnovat velikému dílu, tomu je třeba, aby se odsoudil k čistotě. Nelze sloužit zároveň lidstvu i jednotlivci. Muž, který má konat nesnadné poslání, které bude vyžadovat všechny jeho dny až do posledního, nemůže se připoutat k ženě. Manželství žádá oddání sebe jiné bytosti – ale spasitel se musí věnovat všem bytostem. Jednota dvou duší mu nestačí – a činila by nesnadnějším a snad nemožným spojení se všemi ostatními dušemi. Odpovědnosti, které s sebou nese vyvolení ženy, narození dětí, utvoření malé pospolitosti uprostřed veliké, jsou tak těžké, že by byly denní překážkou úkolům nesmírně vážnějším.

Muž, který chce vést lidi, přeměnit je, nemůže se na celý život připoutat k osobě jediné. Byl by nezbytně nevěrný buď své ženě nebo svému poslání. Miluje příliš všeobecnost svých bratří, aby miloval jen jedinou ze svých sester. Hrdina je osamělý. Osamělost je jeho kletbou i jeho velikostí. Zříká se radostí manželské lásky, ale láska, která je v něm, se rozmnožuje, aby se udělila všem lidem vznešeností oběti, která převyšuje všecky pozemské extáze. Muž bez ženy je sám, ale svobodný; jeho duše, nezatížená obyčejnými myšlenkami, týkajícími se věcí hmotných, se může vznést výše. Neplodí děti tělesné, ale působí, že se k novému životu obrodí synové jeho ducha.

Není však dáno všem, aby vytrvali ve zdrženlivosti. “Kdo může, učiň tak.” Založení Království vyžaduje lidi, kteří by dali celou duši: tělesné obcování, třebaže by zůstalo v zákonitých mezích manželství, je zeslabením pro toho, kdo se má věnovat věcem ducha.

Ti, kdo ve veliký den vítězství vstanou z mrtvých, nebudou již v pokušení. V království nebeském bude zrušeno spojení muže a ženy, třebaže by bylo posvěceno trvalostí manželství. Jeho hlavním účelem je plození nových lidí, ale v onom čase bude smrt přemožena a nebude již třeba neustálého obnovování pokolení. “Muži tohoto světa se žení a ženy se vdávají; ale těm, kteří budou uznáni hodnými, aby byli účastni života budoucího a zmrtvýchvstání, není třeba se ženit ani vdávat, neboť nemohou již zemřít; jsou podobni andělům a jsou synové Boží, jsou synové vzkříšení.”

Dosažením života věčného a stavu andělského – dvě zaslíbení a dvě Kristovy jistoty – se stává to, co se zdávalo snesitelné, nemyslitelným a to, co se zdálo čisté, se stává hanebným, co bylo svaté, se stává nedokonalým. V tom nejvyšším světě jsou všechny zkoušky lidského pokolení již vykonány. Nízkému zvířeckému člověku stačilo chvilkové spojení s uchvácenou samicí; člověk se povznesl až k manželství, k jedinému spojení s jedinou ženou; světec se povznesl ještě výše a dospěl k dobrovolné čistotě. Ale člověku, který se stal andělem v nebi, který je celý duchem a láskou, přemohl tělo i ve vzpomínce, se ve světě, kde nejsou chudí, nemocní, nešťastní a nepřátelé, přeměňuje jeho láska v nadlidské zahloubání.

Kruh zrození je uzavřen. Čtvrté království je navždy založeno. Občané toho království budou vždy tíž, ti a ne jiní, po všecky věky. Žena již nebude rodit v bolestech. Rozsudek vyhnanství je odvolán; had je přemožen; otec přijímá slavnostně uprchlého syna. Ráj je znova nalezen a nebude již ztracen.

Otcové a děti

Ježíš mluvil v kterémsi domě, snad v Kafarnaum. A muži a ženy, všichni, kdo lačnili po životě a spravedlivosti, všichni, kdo potřebovali posílení a útěchu, naplnili dům a tísnili se kolem něho a hleděli na něj, jak se hledí na otce, kterého zase nalézáme, na bratra, který se uzdravuje, na dobrodince, který zachraňuje. Tak lačnili ti muži a ty ženy po jeho slově, že ani nepojedli sousto. Mluvil již dlouho, a byli by chtěli, aby mluvil ještě, až do noci a aby nikdy neustával, aby si neodpočinul ani chvilku. Tak dávno již ho očekávali!
Jejich otcové a matky očekávali v potupné bídě a chmurném odevzdání osudu tisíce let. Oni sami již dlouho čekali v žalostném šeru nejasné touhy. Noc co noc vzdychali všichni po paprsku světla, po slibu štěstí, po slově lásky. A nyní měli před sebou toho, jenž rozdával odměny za tak dlouhé čekání. A nyní je žádali bez dalších odkladů. Ti muži a ty ženy obklopovali Krista jako netrpěliví věřitelé, mající právo před jinými, kteří nakonec měli v rukou božského dlužníka, věčně očekávaného a chtěli svůj díl do posledního haléře. Vždyť on se mohl obejít bez chleba a nejíst – po dlouhá staletí se musili jejich otcové vzdávat chleba pravdy, dlouhá léta se nemohli oni sami nasytit chlebem naděje.

Ježíš tedy nepřestává mluvit k lidem, kteří naplnili dům. Opakuje nejdojemnější obrazy své inspirace, vypravuje nejpřesvědčivější zvěsti o Království, hledí na ně vzývajícíma očima, které vnikají až na dno duší jako ranní slunce svítí do uzavřené temnoty domů. Každý z nás by dal, co mu zbývá života, aby na něj hleděly ty oči, aby aspoň chvilku viděl ty oči zářící nekonečnou něžností; aby slyšel jen jednou jeho dojímavý hlas, který mění semitské nářečí v lahodnou hudbu. Ti muži, kteří jsou mrtvi, ty ženy, které jsou mrtvy, ti ubozí muži, ty ubohé ženy, ti bídní, kteří jsou dnes prachem vznášejícím se v poušti nebo blátem pod kopyty velbloudů, ti muži a ty ženy, jimž nikdo nezáviděl, dokud byli živí, a jimž my, živí, nyní závidíme po jejich smrti tak dávné a neslavné, ti muži a ty ženy poslouchali ten hlas, viděli ty oči.

Ozve se hluk a šum před dveřmi domu. Někdo chce vejít. Kdosi z přítomných oznamuje Ježíšovi: “Hle, tvá matka, tvoji bratři a tvé sestry jsou tu a hledají tě.” Ale Ježíš se nepohne. “Kdo je má matka, a kdo jsou moji bratři?” A pohleděv kolem sebe na ty, kteří ho obklopovali, řekl: “Hle, matka má a bratři moji! Kdo činí podle vůle mého Otce, jenž je v nebesích, ten je mi bratrem, sestrou i matkou.”

Má rodina je zde. A nemám jinou rodinu. Pouta krve nemají význam, nejsou-li utvrzena duchem. Otcem mým je Otec, jenž mě činí podobným sobě v dokonalosti dobra; moji bratři jsou chudí, kteří plakali; mé sestry jsou ženy, které zanechaly lásek pro lásku. Nechtěl těmi slovy zapřít Pannu bolestnou, jejíhož života byl plodem: chtěl říci, že ode dne dobrovolného vyhnanství nenáležel již k malé rodině nazaretské, nýbrž jen svému poslání spasitele veliké rodiny lidské.

Synovství duchovní přemáhá a převyšuje prosté synovství tělesné. “Přijde-li kdo ke mně a nemá-li v nenávisti svého otce a svou matku a ženu a děti a bratry a sestry i svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem.” Láska zvláštní se musí podřídit lásce všeobecné. Je třeba volit mezi starými náklonnostmi starého člověka a jedinou láskou člověka nového.

Rodina zmizí, až lidé v nebeském životě budou lepší než lidé. Nyní je překážkou tomu, kdo podporuje ostatní, aby se povznesli k rajským radostem. “A nenazývejte nikoho na zemi svým otcem, neboť jediný je váš Otec, ten, jenž je v nebesích.” Kdo opustí rodinu, bude nekonečně odměněn. “Vpravdě pravím vám, že není nikdo, kdo opustil dům nebo ženu, nebo bratry nebo rodiče nebo děti z lásky ke království Božímu, aby se mu nedostalo mnohokráte tolik v tomto čase a života věčného ve věku budoucím.”

Otec, jenž je v nebesích, je spolehlivý; vaši bratři v Království jsou spolehliví, ale otcové a bratři zde na zemi se mohou stát i vašimi vrahy. “Zrazeni budete i rodiči, bratry, příbuznými a přáteli; a na smrt vydají některé z vás

A přece by měli být aspoň otcové věrni. Neboť otcové podle Ježíše mají mnohem větší povinnosti k dětem, než děti k otcům. Starý zákon zná jen otce. “Cti otce svého i matku svou,” praví Mojžíš. Ale nedodává “Chraň své děti a miluj je.” Děti jsou vlastnictvím toho, kdo je zplodil. Život se těm dobám zdá tak krásný a cenný, že nebudou nikdy moci splatit svůj dluh. Navždy budou musit být otroky, věčně poddanými. Smějí žít jen pro otce, jen podle otcových příkazů.

I zde vidí božský génius Převraceče, čeho se starým nedostává, a klade důraz na stránku druhou. Otcové mají dávat: dávat štědře a bez ustání. I když jsou děti zlé, i když opouštějí otce, i když ničeho nezasluhují v očích mělké světské moudrosti. Otčenáš je z polovice prosbou dětí k Otci. Je modlitbou, kterou by se měl každý syn obracet k otci.

A otcové, i když dají všecko, mohou být opuštěni. Odejdou-li od nich synové, aby se oddali špatnému životu, třeba jim odpustit, jakmile se vrátí, jak bylo odpuštěno marnotratnému synu v podobenství. Odejdou-li od nich, aby hledali život vyšší a dokonalejší – jako ti, kteří se obracejí ke Království – budou odměněni tisíckrát v tomto životě i v životě druhém.

Ale otcové jsou všemi způsoby dlužníky. Třeba učinit zadost odpovědnosti, kterou na sebe vzali, davše život novým bytostem. Podobně jako Otec jediný, který je na nebesích, mají dávat těm, kteří prosí, i těm, kteří mlčí, těm, kteří si zasluhují, i těm, kteří si nezasloužili, těm, kteří sedí za rodinným stolem, i těm, kteří se potulují po zemi, dobrým i zlým, prvním i posledním. Nesmí nikdy ustat, ani u synů, kteří se jim vyhýbají, ani u těch, kteří je urážejí, ani u těch, kteří je zapírají.

“Kdo je mezi vámi, kdo synu, který na něm žádá chleba, dá kámen? Nebo žádá-li rybu, dá hada?” Kdo tedy synu, který odchází, nežádaje ničeho, odepře dar nejvyšší: lásku, která si nežádá odměny?

Všichni jsou syny Syna člověka, ale nikdo ho nemohl nazývat otcem ve smyslu tělesném. Snad jediná radost mezi klamnými lidskými radostmi, která neklame, je držet v náručí nebo na kolenou dítko s tváří zarůžovělou krví, která je také naší krví, dítko, které se na nás směje prvním jasem očí, které žvatlá naše jméno, které budí ztracenou něžnost prvního chlapectví. Cítit u své dospělé tváře, ošlehané větry, opálené sluncem, nové tělo, hebké, rozvíjející se, v němž, zdá se, krev zachovala ještě trochu sladkosti mléka, tělo, které se zdá utvořeno z vlahých a živých okvětních lístků, a cítit, že to tělo je naše, utvořené v těle naší ženy, kojené mlékem jejích ňader, a pozorovat, jak se zjevuje a zvolna rozkvétá duše v tom těle, jež nám náleží, jež náleží té, která náleží nám, být jediným otcem této jediné bytosti, toho květu, jenž se rozvírá světlu světa, poznávat v něm sebe, vidět své vlastní pohledy v jeho udivených očích, slyšet vlastní hlas v jeho svěžích ústech, stávat se zase dítětem pro to dítě, abychom ho byli hodnější, abychom mu byli blíže, udělat se menším, lepším, čistším, zapomenout na všechna ta léta, která nás mlčky přiblížila smrti, zapomenout na pýchu mužství, na ješitnost moudrosti, na první vrásky ve tváři, na odpykané hříchy, špínu a sprostotu života a stát se čistým vedle toho panenství této neporušené čistoty, jasným při této klidné jasnosti, a dobrým dobrotou dříve nepoznanou, být otcem svého dítěte, které každým dnem roste v našem loži, v našem domě, v náručí naší ženy, je bez jakékoli pochyby nejvyšší lidskou rozkoší danou člověku, který ve svém těle z hroudy má duši.

Ježíše, jehož nikdo nezval otcem, vábili děti, jako hříšníci. Jsa duchem nezávislý, miloval jen krajnosti. Nevinnost a pád mu byly zárukou spasení. Nevinnost proto, že není třeba ji očisťovat; neřest proto, že tím více cítí potřebu, aby se očistila. V nebezpečí jsou lidé prostřední, lidé napolo zkažení, napolo nedotčení; lidé, kteří jsou uvnitř nakažení a chtějí se zdát čistí a spravedliví; ti, kteří od dětství pozbyli vrozené čistoty a dosud necítí zápach hniloby.

Ježíš miloval něžně děti a soucitně zločinné lidi; lidi čisté a ty, kteří se neobejdou bez očištění. Jeho ruka se ráda kladla na hebké vlásky odstaveného děcka a neodpuzovala vonnou kštici nevěstky. Šel k hříchům, poněvadž neměli vždy sílu, aby šli k němu, ale často k sobě volal děti, neboť děti cítí pudem, kdo je miluje, a běží ochotně k němu.

Matky mu podávaly dítky, aby se jich dotkl. Učedníci je se svou obvyklou drsností plísnili, a Ježíš je i tentokrát pokáral. “Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně; neboť takových je království nebeské. Vpravdě pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, nevejde do něho.”

Učedníci, lidé bradatí, hrdí svou vážností jako zralí muži a zástupci budoucího Pána, nechápali, proč by se chtělo jejich Mistru utrácet čas s chlapečky, kteří neuměli ještě ani pořádně mluvit a nechápali smysl slov velikých lidí. Ale Ježíš, postaviv mezi ně jedno z těch dětí, pravil: “Vpravdě vám pravím, neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se tedy poníží jako toto dítko, ten je větší v království nebeském. A kdo přijme jedno takové dítě pro mé jméno, mne přijímá. Kdo by však pohoršil jedno z těchto maličkých, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby na jeho hrdlo byl zavěšen mlýnský kámen a on byl pohroužen do mořských hlubin.”

I zde je přehodnocení hodnot úplné. Ve Starém zákoně mělo dítě být uctivé k muži, ctít starce a napodobovat je v jejich způsobech. Malý měl mít velikého za vzor. Dokonalost byla kladena do zralého věku anebo spíše do stáří. Syna si vážili jen, pokud v něm byla naděje budoucího mužství. Ježíš úlohy převrací.
Velcí si mají vzít za příklad malé, staří se mají snažit, aby se stali dětmi, otcové mají napodobovat syny. Ve světě, kde váhu měla jen síla, kde si vážili jen umění zbohatnout a přemáhat jiné, bylo dítě sotva lidskou larvou. V novém světě zvěstovaném Kristem, kde bude vládnout jen důvěřivá čistota a láskyplnost nevinnosti, jsou děti pravzory šťastného občanství. Dítě, které se zdálo nedokonalým mužem, je dokonalejší než muž. Muži, který se domníval, že dospěl plnosti věku a duše, je třeba se vrátit, zbavit se složitosti, která je spokojena sama sebou, a jít zpět až k chlapectví. Z napodobovaného se stane napodobitelem, z prvního místa sestupuje až k poslednímu.

Ježíš pro svou osobu dotvrzoval svou dětskou povahu a bez ostychu prohlásil, že je takový jako děti, které ho vyhledávaly. “Kdo přijme takové dítko, mne přijímá.” Světec, chudý, básník se představuje v této nové podobě – která je shrnuje všecky: v podobě dítěte, které je čisté a upřímné jako světec, nahé a potřebné jako chudý, plné podivu a lásky jako básník.

Ježíš nemiloval děti jen jako bezděčné vzory těch, kteří chtějí dosáhnout dokonalost Království, nýbrž jako pravé prostředníky pravdy. Jejich nevědomost je osvícenější než učenost učených: jejich prostota je mocnější než důmysl, který se zrcadlí ve slovech sestavených v důvody. Jen jasné a nezastřené zrcadlo může přijímat obrazy zjevení.

“Děkuji ti,
Otče – zvolal jednoho dne – že jsi ty věci ukryl moudrým a rozumným a že jsi je zjevil maličkým.” Moudrým je sama jejich moudrost stínem, neboť se domnívají, že vědí všechno, rozumným je překážkou sama rozumnost, neboť nejsou s to, aby vnímali jiné světlo než rozumové. Jen prostí chápou prostotu, nevinní nevinnost, milující lásku. Kristovo zjevení, přístupné jen panenským duším, se zakládá všecko na pokoře, očištění, milosrdenství. Ale když člověk roste, kazí se, pyšní, naučí se hrozné rozkoši nenávisti. Vzdaluje se každým dnem od ráje, stává se méně schopný nalézt jej znova. Libuje si v postupném klesání, chlubí se neužitečným věděním, které zakrývá jedinou potřebnou pravdu.

Abychom našli nový ráj, království nevinnosti a lásky, je potřeba, abychom se stali dětmi které přirozenou výsadou jsou tím, čím se ostatní s těžkou námahou mají znova stát.

Ježíš ovšem vyhledává společnost mužů i žen, hříšníků i hříšnic, ale cítí se mezi svými pravými bratry jen tehdy, když hladí hlavy dětí, které mu galilejské matky podávají jako oběť.

Marta a Marie

I ženy milovaly Ježíše.

Tato bytost, která má podobu a tělo muže, opustila matku a nepojala ženu, je po celý život i po smrti zahalena teplým ovzduším ženské něžnosti. Panický tulák je milován ženami, jako nikdo nebyl milován a nebude nikdy moci být milován. Cudný, který zatracoval cizoložství a smilstvo, působí na ně nesmírným kouzlem nevinnosti.

Ženy, které nejsou jen samicemi, klekají před tím, kdo se před nimi nepokloní. Manžel se vší svou zákonitou láskou a mocí, vilný záletník pronásledující své milenky, výmluvný cizoložník, odvážný prznitel nemají takovou vládu nad duchem ženy, jakou může mít ten, který ji miluje, nedotýkaje se jí, ten, který ji zachraňuje, nežádaje za to ani polibek. Žena, otrokyně svého těla, své slabosti, své žádosti a žádosti mužovy, je vábena tím, kdo ji miluje, nežádaje od ní více než číši vody, úsměv nebo trochu tiché pozornosti.

Ženy milovaly Ježíše. Zastavovaly se, když ho viděly jít kolem, šly za ním, když mluvil k přátelům a k neznámým, přibližovaly se k domu, kam vešel, přiváděly mu své děti, hlasitě mu žehnaly, dotýkaly se jeho roucha, aby se uzdravily ze svých nemocí, byly šťastny, mohly-li mu sloužit. Všechny by byly mohly volat jako žena, která pozdvihla svůj hlas v zástupu: “Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily!”

Mnohé ho následovaly až do smrti: Salome, matka “synů hromu”,
Marie Kleofášova, matka Jakuba mladšího,
Marta a Marie z Betánie.

Byly by chtěly být jeho sestry, jeho služebnice, jeho otrokyně; aby mu pomáhaly, podávaly chléb, mísily víno, praly jeho šaty, aby natíraly mastmi jeho unavené nohy, jeho nestříhané a splývající vlasy. Některým z nich se dostalo štěstí, že ho následovaly, a štěstí snad ještě většího, že ho mohly podporovat svými penězi: “A dvanáct apoštolů bylo s ním a některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Maria, zvaná Magdalena, od níž vyšlo sedm zlých duchů,
Johana, manželka Chuzy,
Herodova správce, a Zuzana a mnoho jiných, které mu přisluhovaly ze svých statků.” Ženy, v nichž soucit je vrozený dar srdce, dříve než je vůlí k dokonalosti, byly jako bývaly vždy, šlechetnější než muži.

Když se objeví v Lazarově domě, zdají se dvě ženy, sestry vzkříšeného, rozrušeny radostí. Marta mu běží vstříc a táže se, nepotřebuje-li něco, chce-li se umýt, chce-li hned jíst. A vešedši do domu, vede ho k lehátku, aby si lehl, podává mu přikrývku, je-li zima, a běží ke džbánu, aby nabrala čerstvou a svěží vodu. Vrátivši se, dá se do práce, aby poutníkovi připravila dobrý oběd, mnohem hojnější než je obyčejný rodinný oběd. Ve chvatu rozdělá pořádný oheň, jde pro čerstvé ryby, pro vejce toho dne snesená, pro fíky, olivy; vypůjčí si od sousedky kus jehněte včera zabitého; u jiné si řekne o drahou vonnou mast, třetí, bohatší než je ona, o květovanou misku. Ze skříně bere nejnovější nádobí a ze sklepa nejstarší víno. A zatímco dříví v krbu praská a hoří plamenem, a voda v kotli začíná šumět ohlašujíc, že se bude hned vařit, ubohá Marta, zapocená, rozpálená, se otáčí, prostírá na stůl, pobíhá mezi krbem a moučnicí, vyhlédne na ulici, aby se podívala, nejde-li bratr, a pohlédne na sestru, která nedělá nic. Maria opravdu od chvíle, kdy Ježíš překročil práh, upadla v jakési nepohnuté vytržení, z něhož ji nikdo nemůže vzbudit. Vidí jen Ježíše, slyší jen Ježíšův hlas. V tu chvíli pro ni není nikoho jiného. Nemůže se na něj dost vynadívat, naposlouchat se ho, nabažit se toho, že je tu, živ, blízko ní. Podívá-li se na ni, těší se, že na ni hledí; nedívá-li se na ni, hledí ona upřímně na něj; mluví-li, utkví jeho slova do jednoho v jejím srdci až do smrti; mlčí-li, cítí ve svém srdci jakoby zjevení ještě přímější. A skoro ji mrzí všecko to sestřino shánění a pobíhání. Co potřebuje Ježíš bohatou hostinu? Marie si sedla u jeho nohou a nehne se, ani když ji Marta nebo Lazar volají. Slouží Ježíšovi, ale jiným způsobem. Dala mu svou duši, jen duši, ale celou láskyplnou duši, a práce rukou by byla nevhodná a zbytečná. Je žena rozjímavá, zbožňující. Pohnula se jen, aby pokryla mrtvolu svého Boha vonnými mastmi; pohnula by se, kdyby si žádal její život, všechnu její krev. Ale ostatek,
Martino zaměstnání, je práce hmotná, která se jí netýká.

Ženy ho tedy milovaly a on jim tu lásku nahrazoval soucitem. Žádná žena, která se k němu obrátila, nebyla odbyta neupokojena. Pláč naimské vdovy ho dojme k slzám, že vzkřísí mrtvého syna; úpěnlivé prosby kananejské ženy, třebaže je cizinka, ho dojmou a uzdraví její dceru; neznámou,
“která měla ducha nemoci po osmnáct let a byla shrbena a vůbec se nemohla vzpřímit”, uzdraví, třebaže je den soboty a představení synagogy volají, že to je znesvěcení. V prvních dnech své pouti zbaví Petrovu tchyni horečky a Magdalenu zlých duchů; vzkřísí Jairovu dceru a uzdraví neznámou, která trpěla od dvanácti let krvotokem.

Učení jeho doby si nevážili žen ve věcech duchovních. Připouštěli je k svátečním bohoslužbám, ale nebylo by jim přišlo na mysl, aby ženě vykládali vyšší, tajné zásady. “Než bys slova zákona – pravilo rabínské přísloví té doby – vykládal ženě, raději je spal!” Ježíš však nepokládal za nevhodné mluvit s nimi i o největších tajemstvích. Když se samoten uchýlí k sicharské studni a přijde Samaritánka, neostýchá se, třeba je žena a nepřítelka jeho lidu, hlásat pravdu svého poselství. “Přichází hodina, a nyní je tu, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a v pravdě; neboť i Otec hledá takové, kteří by se mu klaněli. Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, v duchu a v pravdě se mu mají klanět.”

Přicházejí učedníci a nechápou, co Mistr činí: “a byli udiveni vidouce, že mluví s ženou”. Nevěděli ještě, že církev Kristova postaví ženu jako prostřednici mezi dětmi a Synem – tu, která jediná mezi všemi v sobě spojovala dvě nejvyšší dokonalosti ženy: Pannu matku, která pro nás trpěla od noci betlémské do noci na Kalvárii.

Slova psaná do písku

Jindy, v Jeruzalémě, se octne Ježíš před ženou cizoložnicí. Hlučící zástup ji tlačí k němu. Žena, skrývajíc obličej rukama a vlasy, stojí před ním mlčky. Ježíš učil naprosté jednotě manžela a manželky a nenávidí cizoložství. Ale nenávidí ještě více padoušství vyzvědačů, rozhořčené dorážení necitů, nestydatost hříšníků, kteří se chtějí učinit soudci hříchů. Ježíš nemůže dát rozžehnání ženě, která hrubě porušila Boží zákon, ale nechce ji také zatratit, neboť její žalobci nemají právo chtít její smrt. A nahne se k zemi a píše koncem prstu do prachu. Poprvé a naposled vidíme
Ježíše se snižovat k této trapné činnosti. Nikdo se nikdy nedověděl, co v té chvíli napsal před tou ženou, která se studem chvěla jako laň dostižená smečkou zlých psů.
Psal úmyslně do písku, aby vítr odvál slova, která by lidé možná nebyli mohli číst beze strachu. Ale drzí štváči doráželi, neboť chtěli ženu kamenovat. A Ježíš povstav ze země jim pohleděl po řadě do očí a duše: “Kdo z vás je bez hříchu, nechť vrhne první po ní kamenem.”

My všichni jsme společně vinni hříchy svých bratří. Od prvního do posledního jsme nezbytnými a denními spoluviníky, třebaže příliš často beztrestnými. Cizoložnice by nikoho nebyla zradila, kdyby jí lidé nebyli sváděli, kdyby byl manžel uměl lépe získat její lásku; zloděj by nekradl, kdyby srdce boháčů bylo méně zatvrzelé; vrah by nevraždil, kdyby s ním dříve nebyli nakládali drsně a nebyli ho uráželi;
nebyly by nevěstky, kdyby mužští dovedli utlumit svou smyslnost. Jen nevinné a kdyby i byli, jejich milosrdenství by bylo silnější než sama spravedlnost.

Domýšlivým vyzvědačům nikdy podobné myšlenky nepřišly na mysl, ale Ježíšova slova byla tak mocná, že je pomátla. Každý z nich uviděl svou zradu, své tajné a možná nedávné smilství. Každá duše byla jako stoka, která, když se zdvihne kámen ji kryjící, vysílá k nebi výpar hrozného zápachu. Nejstarší byli první, kteří odešli. Potom se ponenáhlu vykradli a ztratili všichni ostatní, nepodívavše se na sebe. Náměstí zůstalo prázdné. Ježíš se znova sehnul k zemi a psal; žena slyšela kroky odcházejících a neslyšela již hlasy žádající její smrt, ale netroufala si vzhlédnout, neboť věděla, že jediný zůstal nevinný, jediný, který by byl měl právo hodit po ní vražednými kameny. Ježíš povstal podruhé a neviděl nikoho.

“Ženo, kde jsou tvoji žalobci? Nikdo tě nezatratil?”

“Nikdo,
Pane.”

“Ani já tě nezatracuji; jdi a nehřeš již.”

A poprvé měla cizoložnice dost síly, aby pohlédla do tváře svému vysvoboditeli. Nechápala dosti jeho slova. Její hřích byl i jemu hříchem, neboť jí přikazoval, aby už nehřešila. A přece způsobil, že ji ostatní nezatratili a nyní ji nechtěl zatratit ani on. Kdo jen byl ten muž, tak rozdílný od všech ostatních, který nechtěl hřích, ale hříšníkovi odpouštěl? Byla by se ho chtěla na něco zeptat, zašeptat slova díků, odměnit ho aspoň úsměvem. Neboť její duše byla slabá a její ústa byla krásná. Ale Ježíš zase začal psát do písku nádvoří, hlavu maje skloněnou, a bylo jen vidět, jak se hebké vlny jeho vlasů lesknou ve slunci a jak se jeho prsty zvolna pohybují po ozářené zemi.

Hříšnice

Ale žádná žena ho nemilovala tak jako hříšnice, která jej v Šimonově domě natírala nardovým olejem a skropila svými slzami.

Každý z nás má ten příběh před očima. Obraz plačící ženy s rozpuštěnými vlasy, splývajícími na poutníkovy nohy, žije v každé fantazii. Ale pravý smysl toho příběhu je málokomu jasný, tak jej zkroutily lidové i literární výklady. Dekadenti posledního století, nivelátoři necudných skvostů, které zápach hniloby vábí tak, jako výkaly vábí mouchy a mršina krkavce, hledali v evangeliu ženy, které páchly hříchem a zdály se podobnější samicím jejich ztřeštěných snů impotentních lidí. A přivlastnili si, skvostně je vyšňořivše aksamity přídavných jmen, hedvábím sloves, šperky a drahými kameny metafor, neznámou kajícnici – jménem Marie z Magdaly – neznámou jeruzalémskou cizoložnici, tanečnici Salome, zlověstnou Herodiadu.

Výjev natírání olejem byl silně znetvořen tím násilným přestrojením. Je mnohem prostší a nesmírně hlubší. Chvála
Ježíšova vyslovená ženě která přinesla nardový olej, není chválou tělesného hříchu a ani obyčejné lásky, jak jí lidé obyčejně rozumějí.

Hříšnice, která mlčky vchází do Šimonova domu s nádobou, není již hříšnicí. Viděla, poznala Ježíše již dříve. A není již nevěstkou. Slyšela mluvit
Ježíše. A není již veřejnou ženštinou, tělem na prodej choutkám mužů. Slyšela Ježíšův hlas, slyšela jeho slova; jeho hlas ji vzrušil, jeho slova jí otřásla. Žena, která se oddávala všem, poznala, že je krásnější láska než rozkoš, chudoba bohatší než statéry a talenty. Když vchází do Šimonova domu, není touž ženou jako dříve, tou, na kterou lidé z toho kraje ukazovali posměšně prstem, tou, kterou zná a kterou opovrhuje farizej. Její duše je přeměněna.
Všechen její život je změněn. Její tělo je nyní čisté; její rty už neznají ostrou chuť suříku, ale její oči se naučily plakat. Je nyní podle Králova slibu připravena vejít do Království.

Bez toho zaslíbení nelze pochopit to, co následuje. Zachráněná hříšnice se chce nějakým projevem vděčnosti odměnit svému zachránci. A bere tedy jednu z nejcennějších věcí, které jí zbyly, pevně uzavřenou nádobu s nardovým olejem, snad dar nějakého náhodného milovníka, a chce tím drahým olejem napustit vlasy svého Krále.

Její první myšlenkou je tedy myšlenka díků. Její čin je činem veřejného vzdávání díků. Hříšnice chce přede všemi poděkovat tomu, jenž očistil její duši, jenž obnovil její čest, jenž ji vytrhl z hanby, jenž jí dal naději tak slavnou, že nahradí všecky radosti.

Vchází, tisknouc uzavřenou nádobu k prsům, ostýchavá a opatrná jako dívka, která jde poprvé do školy, jako osvobozená v první chvíli, kdy vyšla z vězení. Vchází s nádobou vonného oleje nemluvíc a zdvihne oči jen na jedinou chvilku, která stačí, aby mezi chvějícími se víčky zahlédla místo, kde odpočívá Ježíš.
Přistupuje k lehátku a chvějí se jí nohy, ruce, chvějí se jemná víčka, kolena – neboť cítí, že na ni všichni hledí, že tolik mužských očí je na ni upřeno, zvědavě se dívají na její krásné ohebné tělo a na to, co se chystá učinit.

Rozbíjí hrdlo lahvičky a vylévá polovici oleje na Ježíšovu hlavu. Veliké, těžké kapky se třpytí na jeho vlasech jako rozpuštěné drahé kameny. Svýma láskyplnýma rukama roztírá jasný olej po pramenech vlasů a neustává, dokud není každý vlas napuštěn, zvláčnělý a lesklý. Celá světnice se naplní tou vůní; všechny oči hledí strnule.

Žena bere, pořád mlčíc, znovu zpola vylitou nádobu a poklekne u nohou toho, jenž přináší pokoj. Nalévá zbylý olej na dlaň a natírá zvolna pravou a levou nohu s pozornou jemností matky, která poprvé omývá své první dítě. Pak již neodolá, není s to, aby utlumila vlnu křečovité něžnosti, která jí svírá srdce, stahuje se jí hrdlo, zalévají oči. Chtěla by promluvit a říci, že její projev vděčnosti je prosté, čisté, vřelé poděkování za dobro, kterého se jí dostalo, za nové světlo, které jí otevřelo oči. Ale kde by našla v té chvíli přede všemi těmi lidmi slova, která by bylo třeba říci, slova hodná té nesmírné milosti, slova hodná jeho? A kromě toho se jí chvějí rty tak, že by nemohla pronést ani dvě souvislé slabiky; její řeč by bylo jen zajíkání přerývané vzlyky. A nemohouc mluvit ústy, mluví očima: slza po slze jí stéká, slzy rychle se řinoucí a vřelé, na Ježíšovy nohy jako tiché oběti její vděčnosti. Ten pláč zbavuje srdce tíhy; slzy ulehčují jejímu bolu; nevidí a necítí již nic, ale rozkoš nevýslovná, jakou nikdy nepoznala ani na matčině klíně ani v náručí mužů, proniká vší její krví, rozechvívá ji, až omdlévá, mučí ji svou prudkou rozkoší, roztavuje všecku její bytost v nejvyšším vytržení, kde radost působí bolest a bolest budí jásot, kde žal a radost jsou jedinou hroznou věcí.

Oplakává tím pláčem svůj dřívější život, svůj bídný včerejší život. Vzpomíná na své ubohé tělo potřísněné mužskými. Bylo třeba, aby se na všechny usmívala, aby všem nabízela své rozválené lože, své vonné tělo. Všem musila předstírat rozkoš, kterou necítila; musila ukazovat strojený výraz uspokojení těm, kteří jí opovrhovali a které ona nenáviděla.

Ale slzy plačící ženy jsou zároveň slzami radosti a úlevy. Nepláče jen pro svou hanbu, která je nyní zahlazena, nýbrž pláče přílišnou rozkoší života, který se začíná.

Pláče, že její panenství je vykoupeno, že její duše je vyrvána zlu, její čistota zázračným způsobem znova získána, zatracení navždy zrušeno, na věčnost odvoláno. Její pláč je pláčem radosti druhého narození, pláčem jásotu, že pravda je odkryta, pláčem veselí, že byla znenadání obrácena, že našla svou duši, která se zdála ztracena, že se jí dostalo zázračné naděje, která ji vytrhla z kalu hmoty a povznesla do jasu ducha. Kapky nardového oleje a slz jsou nepatrnými dárky vděčnosti za ty neuvěřitelné milosti.

A přece nepláče jen nad sebou, nepláče jen vlastní bolestí a radostí. Slzy, které skrápějí Ježíšovy nohy, tečou také pro něho.

Neznámá pomazala svého Krále, jako dávného krále. Pomazala ho na hlavě, jak byli pomazáváni velekněží a judští panovníci; pomazala ho na nohou, jak se činí pánům a hostům ve sváteční dny. Ale zároveň ho plačící žena připravuje pro smrt a pro hrob. Ježíš, který se chystá vstoupit do Jeruzaléma, ví, že tyto dny jsou poslední v jeho tělesném životě. Praví učedníkům: “Vylivši tu mast na mé tělo, učinila to k mému pohřbení.” Již za živa jej balzamovala soucitná láska ženy.

Kristovi se dostane, než zemře, ještě třetího křtu, křtu potupy, křtu nejvyšší urážky: vojáci pretoria mu naplijí do obličeje. Ale zatím se mu dostalo zároveň křtu slávy a křtu smrti. Je pomazán jako král, který bude slavit vítězství v království nebeském, a balzamován jako mrtvola, která bude uložena v jeskyni. Symbol pomazání spojuje dvojité tajemství mesiášství a ukřižování.

Ubohá hříšnice, tajemným způsobem vyvolená k tomuto prorockému obřadu, má snad nejasnou předtuchu hrozného významu toho balzamování vykonaného již napřed. Jasnovidnost lásky, u ženy silnější než u muže, věštecká schopnost zvýšené a vzrušené citlivosti, dala jí asi tušit, že to tělo, které napouštěla vonnou mastí a hladila, bude za málo dní chladnou, zkrvavenou mrtvolou. Jiné ženy, a možná i ona sama, půjdou k hrobu, aby ho naposled pokryly vonnými mastmi, ale již ho nenajdou. Ten, jenž dnes jí se svými přáteli, bude v té chvíli u bran jiného pekla.

A pro tuto předtuchu neustává plačící prolévat své slzy na Ježíšovy nohy za strnulého podivení všech, kteří nevědí a nerozumějí. A nohy osvoboditelovy, nohy odsouzencovy jsou docela zvlhlé pláčem a slanost slz se smísila s vůní nardu. Ubohá hříšnice neví, jak osušit ty nohy, které její oči porosily. Nemá s sebou bílý šátek a její šat se jí nezdá hoden, aby se dotkl těla jejího Pána. A vzpomene si na své vlasy, na své dlouhé vlasy, které se tak líbily svou jemností a hebkostí. Rozpustí pletence, vytahuje jehlice, rozepíná spony. Modročerná spousta vlasů jí padá na tvář a zakryje její ruměnec a její soucitnou lásku. A vlnitými prameny vlasů, sebranými do plných hrstí osušuje zvolna nohy, které nesly jejího krále až do toho domu.

A přestala plakat. Všecky její slzy jsou prolity a osušeny. Její úkol je skončen, ale jen Ježíš pochopil její mlčení.

Mnoho milovala

Mezi lidmi, kteří byli při té večeři, nikdo kromě Ježíše nepochopil láskyplnou službu nejmenované. Ale všichni mlčeli, jakoby jati údivem. Nechápali vážnost záhadného obřadu, ale tajně v nich vzbuzoval úctu. Všichni až na dva, kteří tu ženu chtěli soudit, aby se dotkli hosta. Ti dva byli farizej a Jidáš Iškariotský. První nepromluvil, ale jeho pohledy mluvily zřetelněji než jeho rty. Zrádce, užívaje své důvěrné známosti s mistrem, měl odvahu mluvit.

Šimon si myslil: “Kdyby ten muž byl prorokem, věděl by, jaká osoba je žena, která se ho dotýká; věděl by jistě, že je hříšnice.”

Starý pokrytec má k nevěstkám odpor těch, kteří se s nimi mnoho stýkali, nebo těch, kteří je nikdy nepoznali. Náleží jako jeho bratři k nesmírnému hřbitovu obílených hrobů, které jsou uvnitř plné nečistoty. Jim stačí, vyhnou-li se hmotnému styku s tím, koho pokládají za nečistého, třebaže duše je cisternou špíny. Jejich mravnost je soustava omývání a oplachování: nechají opuštěného raněného zemřít na cestě, aby se nepotřísnili krví, nechají chudého trpět hladem, aby se nedotkli peníze v sobotu. Dopouštějí se jako všichni krádeží, cizoložství, vražd, ale umývají se tolikrát za den, že jejich ruce, jak si myslí, jsou čisté jako ruce kojenců.

Ten muž četl Zákon a dosud mu zní v uších projevy odporu a kletby proti nevěstkám. “Nebudiž nevěstky mezi izraelskými dcerami
Nikdo zrozený z veřejné nevěstky nechť nevstoupí na shromáždění Páně Nepřinášej do domu Hospodinova na jakoukoli oběť výdělek nevěstky nebo cenu za psa, neboť obě věci jsou Hospodinu odporné.” A Šimon, moudrý měšťák, si připomínal se stejným uspokojením napomínání skladatele přísloví: “pro ženu cizoložnou zchudneš až do kousku chleba Cizoložná žena je hluboká jáma, společník cizoložnic promarňuje své statky.” Kdyby aspoň nic nestály! Ale nestydy jsou s to, že stráví dědictví. Starý vlastník statků nemá pokoje, že jedna z těch nebezpečných bytostí vešla do jeho domů a dotýká se jeho hosta. Ví, že cizoložnice Raab dala vítězství Jozuovi a jediná unikla z jerišské řeže, ale pamatuje, že nepřemožitelný Samson, postrach Filištínských, byl zahuben nevěstkou. Farizej si nedovede v hlavě srovnat, jak muž, jejž lid nazývá prorokem, nepochopil, jaká ženská mu přišla vzdávat úctu tak zneuctívající. Ale Ježíš četl v srdci hříšnice a čte v srdci Šimonově a odpovídá podobenstvím dvou dlužníků. Věřitel měl dva dlužníky: jeden mu byl dlužen pět set denárů a druhý padesát. A poněvadž neměli čím platit,
odpustil oběma dluh. Kdo z obou ho bude milovat více? A Šimon odpověděl: Myslím, že ten, kterému odpustil více. A Ježíš mu řekl: Správně jsi usoudil. A obrátiv se k ženě, pravil Šimonovi: Vidíš tu ženu? Vešel jsem do tvého domu; vodu na mé nohy jsi nepodal, tato však slzami smočila mé nohy a utřela je svými vlasy. Políbení jsi mi nedal, tato však, jak vešla, nepřestala líbat mé nohy. Olejem jsi nepomazal mou hlavu, tato však mi vonnou mastí pomazala nohy. Proto ti pravím, odpouštějí se jí mnohé hříchy, neboť milovala mnoho. Komu se méně odpouští, méně miluje. I řekl ženě: odpouštějí se ti hříchy. Víra tvá tě spasila; jdi v pokoji.

Podobenství a Ježíšův výklad ukazuje, jak veliké je i dnes nechápání toho výjevu. Všichni, nebo skoro všichni, si pamatují jen slova: Mnoho jí bude odpuštěno, neboť mnoho milovala. Pozorné čtení textu dokazuje, že obyčejný všední výklad je opakem pravdy. Představují si, že jí Ježíš odpustil hříchy proto, že mnoho milovala muže, nebo proto, že vonným olejem a líbáním projevila svou lásku k němu. Příklad dvou dlužníků nám ukazuje, že smysl Ježíšových slov – chybně opakovaných a ještě hůře pochopených – je docela opačný. Žena mnoho hřešila a tím, že se obrátila, bylo jí mnoho odpuštěno, a že jí bylo mnoho odpuštěno, mnoho miluje toho, kdo ji obrátil, kdo ji spasil, kdo jí odpustil: nard, slzy a polibky jsou výrazem této její vděčné lásky. Kdyby se hříšnice nebyla stala jinou osobou, dříve než onoho večera vešla do domu, nebyla by ji již přeměnila síla odpuštění, nebyly by stačily všecky vonné masti Indie a Egypta, ani všecky polibky jejích rtů a všecky slzy jejích očí, aby se jí dostalo od Ježíše odpuštění jejího života ztráveného ve zlu. Odpuštění není odměna za ty skutky hluboké úcty, nýbrž ty skutky jsou díkem za odpuštění, kterého se jí dostalo, a jsou veliké, poněvadž veliké bylo odpuštění, jako odpuštění bylo veliké, že veliký byl hřích.

Ježíš by nebyl odmítl hříšnici, i kdyby byla bývala stále hříšnicí, ale nebyl by snad přijal ty důkazy lásky, kdyby si nebyl jist její přeměnou: takto s ní mohl mluvit i podle předpisů farizejské přísnosti. “Víra tvá tě spasila; jdi v pokoji.”

Šimon neví, co by odpověděl, ale mezi učedníky se ozve drsný, podrážděný hlas, jejž Ježíš zná odedávna. Je to Jidášův hlas: “K čemu se stala ztráta masti? Vždyť ta mast se mohla prodat za více než tři sta denárů a dát to chudým.” A ostatní učedníci, vypravují evangelisté, schvalovali Jidášova slova a reptali na tu ženu.

Jidáš je muž, jenž vládne měšcem: nejhanebnější ze všech vybral si nejhanebnější věc: peníze. A Jidáš má rád peníze. Zamlouvají se mu samy o sobě, zamlouvají se mu jako možnost nabýt moc. Jidáš o chudých mluví, ale nemyslí na ty chudé, kterým Ježíš rozděloval chléb ve venkovských samotách nýbrž na své vlastní druhy, dosud příliš chudé, aby dobyli Jeruzalém a založili mesiášskou říši, kde Jidáš, jak doufá, bude jedním z pánů. A je závistivý vedle toho, že je lakomý; závistivý jako všichni lakomci. To tiché pomazání, které připomíná posvěcení krále a mesiáše, ty pocty, které krásná žena učinila jeho vůdci, mu působí bolest; věčná žárlivost muže na muže před ženou splývá s oklamanou lakotou.

Ale Ježíš odpovídá na Jidášova slova, jak odpověděl na Šimonovo mlčení. Neuráží ty, kteří urážejí, ale brání ženu ležící u jeho nohou: “Proč té ženě činíte obtíže? Vykonala nade mnou zajisté dobrý skutek. Vždyť chudé máte vždycky s sebou a můžete jim činit dobře, kdy chcete; mne však vždycky nebudete mít. Ona učinila, co mohla: pomazala předem mé tělo k pohřbu. Vpravdě vám pravím: Kdekoli po celém světě bude hlásáno toto evangelium, tam se bude vypravovat na její památku také to, co učinila.”

Nevýslovný smutek toho proroctví unikl možná těm, kteří seděli nablízku. Dosud nemohou pochopit, že je třeba, aby Ježíš, než zvítězí, byl poražen; aby na věky slavil vítězství, že je třeba, aby umřel. Ale Ježíš cítí, že se blíží den. “Nebudete mne vždy mít Pomazala mě k pohřbu.” Žena slyšela s hrůzou potvrzení své předtuchy a nová záplava slz se jí vylila proudem z očí. A s tváří zahalenou rozpuštěnými vlasy vyšla nepromluvivši, jako mlčky vešla.

Učedníci mlčeli: nebyli přesvědčeni, ale zmateni. Aby zahladil své pokoření, naplňoval Šimon číše pozvaných nejlepším vínem. Ale zamlklá společnost u stolu zalitá žlutavou září světel se nyní zdála hostinou přízraků, mezi nimiž přešel stín smrti.

Kdo jsem?

A přece učedníci věděli. Pro ně samotné ta slova o smrti nebyla první.

Jistě se pamatovali na onen nedávný den, kdy se Ježíš na osamělé cestě v končinách Filipovy Caesarey tázal, co o něm lidé říkají. Jistě se pamatovali na odpověď, která vytryskla jako nenadálé vyšlehnutí ohně, jako vášnivý výkřik víry z hloubky Petrova srdce. A na jas, který oslnil tři z nich na vrcholu hory. A na určité Ježíšovy předpovědi o jeho potupné smrti.

Slyšeli a viděli a přesto dosud doufali – až na jednoho. Pravda v nich zazářila na chvilku jako blesky v temnotě. Pak se vracela noc temnější než předtím. Nový člověk, který poznával Krista v Ježíšovi, člověk znova narozený, křesťan, mizel a ustupoval slepému a hlučnému Židu, jehož rozhled nepřesahoval Jeruzalém zbudovaný z cihel a kamene.

Otázka, kterou Ježíš učinil dvanácti apoštolům cestou do Caesarey, měla být počátkem úplného obrácení k nové pravdě. Nač potřeboval Ježíš vědět, co si o něm myslili jiní? Taková zvědavost se ujímá jen v nerozhodných lidech, v těch, kteří se neznají, v slabých, kteří neumějí číst ve svém nitru, v slepých, kteří neznají bezpečnou půdu, na kterou staví své nohy. U nás všech je taková otázka oprávněná – jen u něho ne. Neboť nikdo neví opravdu, kdo je, nikdo nezná bezpečně svou povahu, své poslání, jméno, k němuž má právo. Jméno věčné, které se shoduje přesně s naším osudem, naše jméno v absolutnu. To jméno, jehož se nám dostává, když jsme ještě němí, zároveň se solí a vodou křtu, jméno zapsané v městských seznamech, napsané v knihách narození a úmrtí, jméno, jež matka s takovou něžností volá zrána a jež milující šeptá s takovou touhou v noci, jméno, které je naposled vyryto na obdélníku hrobu, není naším pravým jménem. Každý z nás má jméno tajné, které vyjadřuje naši neviditelnou a pravou podstatu a které se nedovíme dříve než v den našeho znovuzrození, až nám zazáří plné světlo vzkříšení.

Málokdo má odvahu se zeptat sám sebe: Kdo jsem? A ještě méně je těch, kdo mohou odpovědět. Otázka: Kdo jsem? je nejvážnější, jakou člověk člověku může dát. Ostatní jsou pro každého z nás uzavřeným tajemstvím i v nejvyšších mukách vášně, kdy se dvě duše zoufale pokoušejí, aby se staly duší jednou. Ale jsme všichni, i sami sobě, tajemstvím. Žijeme neznámí mezi neznámými. Mnohé z našich běd vznikají z této všeobecné nevědomosti. Ten, kdo si počíná jako král, a myslí, že králem je, není v absolutnu nic jiného než ubohý sluha, předurčený od počátku časů k průměrnosti podřízených úkonů. Podívejte se dobře na druhého, který se obléká a vykonává úřad soudce: je rozený kramář a jeho místo je na trhu. Tamten, který píše básně, nepochopil hlas, který mu v nitru říkal: měl být zlatníkem, neboť má rád zlato, které se může stát mincí, a vábí ho filigrán, cizelování, mozaika a padělky drahých kamenů. Ten druhý, kterého udělali velitelem vojsk, by patřil do školy: jakým zkušeným a výmluvným profesorem by se stal! A tamten, který křičí na náměstí, potřásaje bouřlivě kšticí, který pobuřuje lid, je zahradníkem, který se minul povoláním: červeň jablek, řádky cibulí, hlavičky česneku a hlávky zelí by byly spravedlivou odměnou jeho pravého povolání. Tenhle zase, který kleje, oklešťuje révy a rozestírá hnůj po okopané zemi, by měl v zákonících studovat umění, jak se zákonům vyhýbat; nikdo neumí vymýšlet; nikdo neumí vymýšlet tolik úskoků a nástrah jako on, a co výmluvnosti vyplýtvá v nepatrných sporech zájmů i nyní, ubohý advokát, kníže vypovězený do chlévů a brázd!

Nám se ty omyly přihazují, poněvadž jsme nevědomí. Poněvadž nemáme dosti silné duchovní oči, abychom četli v srdci, jež v nás bije a v srdcích, jež bijí v tělech bližních, tak nezměnitelně oddělených. Všechno je pomýleno vinou těch jmen, která neznáme, která nám jsou nečitelná, která může poznat jen génius.

Ale jakou váhu mohlo pro Ježíše mít to, co o něm říkali lidé od jezera a z osad? Pro Ježíše, který uměl číst v duších myšlenky jim samým ukryté? Pro Ježíše, jenž jediný věděl s nevýslovnou jistotou, která nepotřebovala zkoušky, a to dávno před tím dnem, jaké je jeho pravé jméno a jeho nadpřirozená povaha?

Netáže se ovšem, aby zvěděl, nýbrž aby nakonec zvěděli i jeho věrní sami; nyní, kdy nastává konec, znají jeho pravé jméno. A na první odpovědi ani neodpovídá. Jedni praví, že jsi Janem Křtitelem vstalým z mrtvých, jiní že Eliášem nebo Jeremiášem nebo některým vzkříšeným starým prorokem! Co je mu do těch hrubých domněnek prostých lidí a cizinců? Chce, aby právě od nich, kteří jsou určeni, aby vydali svědectví o něm mezi národy a pro věky, vyšla konečná odpověď. Až do poslední chvíle nechce násilím vštípit víru těm, kteří vidí docela zblízka jeho život a slyší ho mluvit. Jméno, které dosud nikdo z nich nevyslovil, jako by se ho všichni báli, má vyrazit jako vyrývající se vyznání lásky z jedné z těch duší, má být jasně vysloveno některými z těch úst.

“Vy pak, kým mě být pravíte?”

V té chvíli přichází Šimonu Petrovi osvícení, které ho skoro poráží a které ho navěky činí prvním. Již svá slova nezadržuje: přicházejí mu na rty, skoro mimo vůli vykřikuje to, co by před chvilkou nebyl schopen: “Ty jsi Kristus,
Syn Boha živého. Tvá slova jsou slova života věčného a uvěřili jsme a poznali, že jsi svatým Božím.”

Nakonec z tvrdé skály vyrazil pramen, který napojil do dneška žízeň šedesáti pokolení. Bylo to jeho právo a jeho odměna. Petr ho první následoval na božské potupné pouti; jemu přísluší, aby první poznal v potupném poutníku zvěstovatele Království, mesiáše, jehož všichni čekali v poušti staletí a který nakonec přišel a že je to právě ten, který stojí před ním, nohama v prachu cesty.

Král čistý, slunce spravedlnosti, kníže míru, ten, jejž Bůh měl poslat v určený den, kterého předpověděli proroci v soumracích smutku a trestu a viděli se snášet k zemi jako blesk v plnosti vítězství a slávy; jehož chudí, ranění, hladoví, uražení očekávali století od století jako suchá tráva očekává vodu, jako květ očekává slunce, jako ústa očekávají políbení a srdce útěchu; Syn Boží a Syn člověka, člověk, jenž skrývá Boha v schránce svého těla,
Bůh, který své Božství zahalil do hlíny Adamovy, milý bratr, s nímž se denně stýkají, jenž se klidně shlíží jako v zrcadle v udivených očích vyvolenců.

Čekání skončilo; vigílie je odbyta. A proč ho nemohli poznat dříve než v ten den? Proč to nikdy nikomu neřekli? Kdy se zrodila v těch duších až příliš prostých první představa pravého jména toho, jenž je tolikrát bral za ruku a mluvil k jejich uším? Mohli si kdy pomyslit, že by jeden z nich – muž z lidu jako oni, dělník a chudý jako oni – mohl být mesiáš spasitel, zvěstovaný a očekávaný svatými a národy? Pouhým rozumem by to nebyli mohli objevit, ani obyčejným zdravým smyslem ani podle znamení písem svatých. Jedině vnuknutím shora, které se projevilo náhlým osvícením srdce, jak se stalo toho dne v Petrově duši. “Blahoslaven jsi,
Šimone, synu Jonášův, neboť toto ti nebylo zjeveno z těla a krve, nýbrž od mého Otce, který je v nebesích.” Tělesné oči by nebyly mohly vidět bez zjevení z výše to, co viděly. Ale že byl Petr vyvolen k tomuto prohlášení, nebude bez důsledků. Je to odměna, která přivolává jiné: “Ty jsi skála a na té skále postavím svou církev, a brány pekelné ji nepřemohou. A tobě dám klíče království nebeského, a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.”

Vážná slova, z nichž vyšlo jedno z největších království, která lidé založili na zemi; jediné ze starých království, které dosud žije v témž městě, které vidělo vznikat a rozkládat se nejpyšnější ze světských říší. Pro tato slova mnozí trpěli, mnozí byli mučeni, mnozí byli zabiti. Aby odmítali nebo dotvrzovali tato slova, aby je vykládali nebo potírali, proto se milióny lidí nechali zabíjet na náměstích a v bitvách, rozdělovaly se říše, společnosti se zachvívaly a rozrývaly, národy se bouřili, povstávali císaři i nuzáci. Ale jejich význam v ústech Kristových je prostý a jasný. Je třeba, abys ty,
Petře, byl tvrdý a pevný jako skála a na pevnosti tvé víry ve mne, kterou jsi vyznal první, se zakládá první křesťanská společnost, nepatrné jádro Království. Proti této církvi, která nyní má jen dvanáct členů, která se však rozšíří až na kraj země, síly zla nic nezmohou, neboť vy jste duchem a duch nemůže být přemožen a udušen hmotou. Ty – a mluvě k tobě chci mluvit ke všem, kteří nastoupí po tobě a budou spojeni touž jistotou – zamkneš navždy pekelné brány a všem povolaným otevřeš brány nebeské. Budeš svazovat a rozvazovat v mém jméně; co bude tebou zakázáno po mé smrti, bude zakázáno také zítra v novém lidstvu, které najdu, až se vrátím; co ty přikážeš, bude přikázáno právem, neboť budeš jen opakovat, třebas jinými slovy, to, co jsem ti řekl a čemu jsem tě učil. Svou osobou a osobou svých zákonitých dědiců budeš pastýřem mezivládí, dočasným a zatímním vůdcem, který se svými poslušnými druhy připravuje království Boží a království lásky.

Za toto zjevení a za tento příslib žádám těžkou zkoušku: zkoušku mlčení. Nikomu zatím nesmíte říci, kdo jsem. Můj den je blízko, ale dosud nenastal: a uvidíte, co neočekáváte, ba opak toho, co čekáte. Znám hodinu, kdy mám promluvit a kdy vám bude promluvit. Ale až přerušíme mlčení, volání mé i vaše bude slyšeno v nejvzdálenějších končinách země a nebe.

Slunce a sníh

Hora Hermon je velmi vysoká a má tři vrcholy pokryté sněhem i v době žáru. Nejvyšší palestinská hora, vyšší než Tábor. Z hory Hermon, praví žalmista, přichází rosa do údolí Sionu. Na této hoře, nejvyšší z hor v Kristově životě, jehož jednotlivé stanice jsou výšiny – hora pokušení, hora blahoslavenství, hora proměnění, hora ukřižování – se stává Ježíš samým světlem.

Jen tři učedníci byli s ním: ten, jenž byl nazván Petrem a “synové hromu”. Drsný a bouřliví; vhodná společnost pro to místo a tu chvíli. Modlil se sám stranou ve výši, výše než oni a všichni lidé, kleče možná ve sněhu. Kdo neviděl v zimě na horách, jak každá bělost vedle sněhu temní a šedne? Bledá tvář se zdá podivně ztemnělá, čerstvě vyprané plátno se zdá špinavé, papír má barvu vyschlé hlíny. Opak toho se spatřuje v ten den na bílé a pusté výši, osaměle strmící do nebe.

Ježíš se modlil sám stranou. Najednou jeho obličej zazářil jako slunce a jeho šaty zbělaly jako sníh, který svítí v slunci, byly tak čistě bílé, jak by žádný malíř nebo barvíř nenamaloval a ani si nepředstavil. Na běli sněhu běl ještě jasnější, skvělost mocnější než všechny známé jasy zastiňovala každé pozemské světlo.

Proměňování je slavnost a vítězství světla. Zůstávaje ještě – jak nakrátko! – tělem a hmotou, bere Ježíš na sebe nejjemnější, nejlehčí, nejduchovnější podobu hmoty. Jeho tělo, které očekává osvobození, se stává slunečním světlem, světlem nebeským, světlem rozumovým a nadpřirozeným; jeho duše, povznášejíc se v modlitbě nad lidství, prosvítá tělem, proniká svým svítivým leskem zástěnou těla a šatu, jako plamen, který stravuje stěny, v nichž byl uzavřen, a činí je průsvitnými.

Ale světlo není stejné na obličeji a na šatech. Světlo obličeje je světlo sluneční; světlo šatu se podobá skvělosti sněhu. Obličej, zrcadlo duše, má barvu ohně; šat, látka připojená a služebná, má barvu ledu. Neboť duše je sluncem, ohněm, láskou; ale šaty, všechny šaty i ten těžký šat, který se nazývá tělem, je neprůhledný, chladný, mrtvý a nemůže zářit jinak než světlem odraženým.

Ale Ježíš, který je samé světlo, s tváří zářící tichými blesky, s šaty svítícími třpytnou bělí – jako zlato, které se jiskří mezi stříbrem – není sám. Dva velicí mrtví, bílí jako on, přistupují k němu a mluví k němu. Mojžíš a Eliáš. První z vykupitelů a poslední z proroků. Mužové světla a ohně přicházejí, aby vydávali svědectví novému světlu, které se třpytí na Hermonu. Všichni ti, kdo mluvili s Bohem, jsou zaliti a proniknuti světlem. Když Mojžíš sestoupil ze Sinaje, byl jeho obličej tak skvoucí, že bylo třeba, aby si zakryl obličej závojem, aby neoslňoval ostatní. A Eliáš byl odvezen do nebe na ohnivém voze taženém ohnivými koni. Jan, nový Eliáš, hlásal křest ohněm, ale jeho tvář, byla-li osmahlá sluncem, nezářila jako slunce. Jediný lesk, kterého se mu dostalo, byl lesk zlaté mísy, na niž položili zkrvavenou hlavu, královský dar hrozné Herodově souložnici.

Ale na Hermonu je ten, jenž v obličeji září více než Mojžíš a vstoupí do nebe mnohem dokonalejší než Eliáš – ten, jehož slíbil Mojžíš a který měl přijít po Eliášovi. Přišli vedle něho, ale pak zmizeli navždy. Není jich třeba po tomto posledním svědectví. Svět se nyní již obejde bez jejich zákona a jejich nadějí. Světlý mrak zakrývá tři zářící očím tří neozářených, kteří čekají, a z mraku vychází hlas volající: Tento je Syn můj milý, v němž se mi zalíbilo, toho poslouchejte!

Mrak nezahaluje světlo, nýbrž je zdvojuje. Jako z bouřlivého mraku vychází blesk, který naráz osvětlí krajinu, z toho mraku samo sebou již zářivého sestupuje plamen, který spaluje starou smlouvu a na věky utvrzuje nové zaslíbení. Mrak dýmu, který vedl prchající Židy pouští k Jordánu, černý mrak, který plnil archu a který ji zakrýval ve dnech strachu a hrůzy, se nakonec stal mrakem světla tak silného, že zastíní i sluneční jas tváře, která bude políčkována v nastávajících temnotách.

Ale když zmizí mrak, je Ježíš zase sám. Dva předchůdci a svědkové zmizeli. Jeho obličej nabyl zase přirozenou barvu; jeho šat je šatem všedním. Kristus, stav se zase laskavým bratrem, obrací se k omámeným druhům: “Vstaňte a nebojte se, ale nikomu nevypravujte, co jste viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.”

Proměnění je naznačením nanebevstoupení, ale aby někdo vstal v slávě, je vždy třeba zemřít v hanbě.

Mnoho budu trpět

Že musí zemřít a to zakrátko a smrtí potupnou, věděl Ježíš vždy. Byla to jeho odměna, která mu příslušela, a nikdo ho o ni nepřipraví. Kdo zachraňuje, je hotov zahynout; kdo vykupuje ostatní, musí nezbytně platit sám sebou, to jest jedinou hodnotou, která je opravdu jeho a která převyšuje a zahrnuje všecky ostatní hodnoty; je správné, že ten, kdo miluje nepřátele, je nenáviděn také přáteli; kdo přináší spásu všem národům, bude zabit národem svým; kdo nabízí v oběť život, je hoden, aby se mu dostalo smrti. Každé dobrodiní je takovou urážkou nevděčné vzpurnosti lidí, že může být pomstěna jen největším trestem. Poskytneme sluchu jen hlasům vycházejícím z hrobů a naše nepatrná schopnost uctívání je zachována těm, které jsme zavraždili. V nestálé paměti lidského pokolení utkvívají jen pravdy psané krví.

Ježíš věděl, co se mu chystalo v Jeruzalémě a ve všech svých myšlenkách, jak později řekne někdo, který byl hoden jej představit, měl vrytu smrt. Třikrát se předtím pokoušeli ho zabít. Poprvé v Nazaretě, když ho vyvedli na výši hory, na níž bylo město vystavěno, a chtěli ho svrhnout. Podruhé, v chrámě, se chopili Židé, uražení jeho řečmi, kamenů, chtějíce ho kamenovat. A potřetí, v zimě o slavnosti posvícení, sebrali kamení z cesty, aby ho umlčeli.

Ale třikrát mohl vždy uniknout, poněvadž jeho den ještě nepřišel. Tato zaslíbení smrti uchoval v duši pro sebe až do posledních chvil. Nechtěl zarmoutit své učedníky, kteří by se možná byli pohoršili tím, že následují odsouzeného, který ve svém srdci již umírá. Ale po trojím posvěcení svého mesiášství – po Petrově výkřiku, po světle na Hermonu, pomazání v Betánii – nemohl již mlčet. Znal příliš dobře naivní touhy dvanácti. Věděl, že, přešly-li řídké chvíle nadšení a osvícení, nebyli vždy schopni pochopit myšlenky, které by nebyly myšlenkami obyčejného lidu, a i v nejvyšších snech zůstávali lidmi. Věděl, že čekají mesiáše jako vítězného obnovitele zlatého věku a ne jako “muže bolestí”. Představovali si ho jako krále na trůně a ne jako zločince na kříži; vítězného uprostřed holdování a dávek poddaných a ne opovrženého, poplivaného a plného ran; přicházejícího vzkřísit mrtvé a ne aby byl zabit jako nějaký vrah.

Aby se v nich jejich nová jistota v den hanby nezhroutila, bylo třeba, aby byli již dříve poučeni. Aby se dověděli ze samých úst mesiáše a odsouzeného, že bylo potřeba, aby mesiáš byl odsouzen, aby vítěz zanikl v kruté porážce, aby král všech králů byl urážen cézarovými služebníky, aby Syn Boží byl ukřižován zaslepenými služebníky Božími.

Třikrát se pokoušeli způsobit mu smrt; třikrát ohlašuje apoštolům po Petrově vyznání svou nedalekou smrt. A budou trojí lidé, kteří dají rozkaz jeho smrti: starší, velekněží, zákoníci.

A budou tři nezbytní spoluviníci jeho smrti: Jidáš, který ho zrazuje,
Kaifáš, který ho odsuzuje,
Pilát, který připouští vykonání rozsudku. A trojí budou vykonavatelé umučení: pochopové, kteří ho zajmou. Židé, kteří budou křičet před pretoriem “ukřižuj”, a římští vojáci, kteří ho přibijí na kříž.

Tři stupně bude mít mučení, jak učedníkům sám říká. Nejprve bude vydán posměchu a urážen, pak popliván a bičován a nakonec zabit. Ale nemají se děsit ani plakat. Jako život má odměnu v smrti, tak je smrt zaslíbením nového života. Po třech dnech vstane z hrobu a již nezemře. Kristus nepřináší hojnost zlata a obilí, nýbrž všem těm, kteří uposlechnou, nesmrtelnost a odpuštění všech hříchů. Ale nesmrtelnost a vysvobození je třeba zaplatit jejich opakem: vězením a zápasem smrti. Cena je krutá a těžká, ale několik dní mučení a pohřbení je potřeba, aby byla vykoupena tisíciletí života a svobody.

Těmi zjeveními jsou učedníci vzrušeni a nechtějí věřit. Ale Ježíš již začal trpět, představuje jim v myšlenkách a vypravuje slovy hrozné dny konce. Nyní jeho dědici vědí všecko, a Ježíš se může vydat na cestu k Jeruzalému, aby se do posledního stalo, co řekl.

Maran Atha

Ale aspoň na jeden den bude podobný králi, jehož očekávají chudí každé ráno v roce na prazích svatého města.

Blíží se velikonoce. Poslední týden, který nikdy nebude mít konec – dosud nevzešla nová Neděle – má začít.

Ale tentokrát nevstupuje Ježíš jako jindy, jako neznámý poutník vmíšený do proudu poutníků, do páchnoucího hlavního města, ležícího se svými bílými domy podobnými hrobům pod tyčící se pyšnou slávou chrámu, určeného k spálení. Tentokrát, kdy Ježíš přichází naposled, je provázen svými věrnými, svými nejbližšími, svými krajany, ženami, které budou plakat, dvanácti, kteří se skryjí,
Galilejany přicházejícími, aby slavili památku dávného divu, ale s nadějí, že uvidí div nový. Tentokrát není sám; přední voj království nebeského je s ním. A nepřichází nepozorován: předcházela jej pověst, že vzkřísil mrtvé. Také v hlavním městě, kde vládne železo Římanů, zlato kupců, litera farizeů, jsou oči, které vyhlížejí k Olivetské hoře, a srdce, která se ozývají nezvyklým tlukotem.

Tentokrát nechce vstoupit pěšky do města, které by mělo být trůnem jeho království a bude jeho hrobem.
Přišed do Betfagy, vysílá dva učedníky, aby vyhledali oslátko. Najdou je přivázané k plotu: nechť je odváží a odvezou, netázajíce se nikoho o dovolení. “Kdyby vlastník něco říkal, odpovězte, že Pán ho potřebuje.”

Říkalo se až do našich dní, že Ježíš chtěl jet na oslu na znamení pokory a mírnosti, jako by chtěl obrazně naznačit, že přichází ke svému lidu jako kníže míru. Ale zapomnělo se, že v mladosti časů a síly nebyli osli povolnými soumary dnešního dne, tak unavenými a sedřenými, sešlými za tolik století otroctví, jimž se dávají nosit jen koše a pytle vzhůru po kamení neschůdných příkrých strání. Dávnověký osel byl zvířetem divokým a bojovným; byl pěkný a statný tak jako kůň, hodný, aby byl obětován božstvům. Homér přirovnáním rozuměl a nechtěl snižovat Ajanta, statečného, skvělého Ajanta, když mu přišlo přirovnat jej k soumaru. Židé proto užívají neochočených oslů v jiných přirovnáních. “Člověk je pošetilý rozumem a odvážný srdcem – praví Sofar Naamatský Jobovi – že přichází na svět jako hříbě z divokého osla.” A Daniel vypravuje, že, když Nabuchodonozor, na odpykání svých ukrutností,
“byl vypuzen ze společnosti lidí, jeho srdce se stalo podobné srdci zvířat, a pobýval mezi divokými osly”.

Ježíš žádal výslovně osla neochočeného, na kterém dosud nikdo nejel, osla podobného oslu divokému. Pročež zvíře, které si toho dne vybral, nepředstavuje obrazně jezdcovu pokoru, nýbrž židovský lid, jenž bude osvobozen a zkrocen Kristem; zvíře nepoddajné a jankovité, zvíře tvrdé šíje, jehož žádný prorok a žádný panovník neuměl zkrotit a které je dnes přivázáno ke kůlu, jako Izrael je přivázán římským provazem pod Antoniovou věží. Židovský lid, pošetilý rozumem a odvážný srdcem, jako v knize Jobově, jenž je společností vhodnou pro krále nejbídnějšího života;
otrokem cizinců a zároveň vzpouzející se a odbojný do konce všech časů, nakonec našel svého jezdce. Na jediný den: také proti němu, zákonitému pánu, povstane v tom týdnu, ale ne nadlouho. Hašteřivé hlavní město bude zničeno, chrám rozbořen a rod Božích vrahů bude rozptýlen jako plevy věčného rozsévače po celé zemi.

Tak tvrdý je oslův hřbet, že přátelé na něj kladou své pláště. Kamenitý je svah, který se sklání z Olivetské hory a jásajíce prostírají provázející na hrbolaté kamení své sváteční pláště. I to je úkolem zasvěcování. Svlečení pláště je začátek odstrojování, začátek toho obnažení, které je touhou vyzpovídat se a smrtí nepravého studu.

A nastává sestup v žáru slunce a slávy mezi uříznutými svěžími větvemi a za pozdravných písní plných naděje.

Byl začátek krásného dubna a jara. Zlatá polední hodina se prostírala kolem města, v probuzených polích, v zelených vinicích a v zahradách, se svým osvěžujícím venkovským rázem. Nebe otevřené do nekonečna bylo podivuhodně jasné. Nesmírné liliové nebe, čisté a radostné jako slib božského oka. Nebylo vidět hvězdy, ale zdálo se, že zároveň s naším sluncem zářil klidný třpyt ostatních vzdálených sluncí. Vlahý vánek, dýchající dosud rájem, ohýbal něžně svěží vrcholky stromů a měnil barvu panenského, pučícího listí. Byl den z těch dní, kdy modro nebes se zdá modřejší, zeleň zelenější, světlo svítivější, láska milostnější.

Ti, kdo doprovázeli Ježíše při sestupu, se cítili uneseni tím šťastným unesením, v němž tonul svět a ta chvíle. Nikdy neměli takový pocit překypující naděje a zbožné úcty jako onoho dne. Petrovo volání se stávalo voláním malého a vášnivě rozechvělého vojska, které sestupovalo po svahu ke královskému městu. “Hosanna synu Davidovu!” volaly hlasy jinochů a žen. Také učedníci, třebaže jim bylo řečeno, že mu naposled svítí slunce, třebaže věděli, že to je průvod muže, který brzo zemře, také učedníci v tom bouřlivém jásotu nabývají znovu naděje.

Průvod se blížil k záhadnému, necitnému, nepřátelskému městu s hlučnou prudkostí dravé řeky, která již nezná hrází. Ti sedláci, ti venkované postupují, majíce po obou stranách pohyblivý obraz háje, jako by chtěli vnést do páchnoucích hradeb, do temných uliček, trochu vzduchu venkova, trochu volnosti. Nejsmělejší uřízli u cesty palmové větve, haluze myrty, chumáče olivového listí, vrbové větvičky jako pro slavnost pod zelenou. A mávají jimi vysoko, volajíce vášnivá slova žalmů do planoucí tváře toho, jenž přichází ve jménu Božím.

Nyní je první křesťanská legie u bran Jeruzaléma a holdující hlasy neutichají: “Blahoslaven buď král, jenž přichází ve jménu Páně! Pokoj na nebesích a sláva ve výsostech!” Toto volání doléhá do uší farizeů, kteří přiběhli, vážní a přísní, aby se podívali, jaký to je buřičský povyk. A ty výkřiky pohoršily ty zkušené uši, pobouřily ta podezřívavá srdce. Někteří z nich, dobře zahaleni v pláště učenců, volají ze zástupu k Ježíšovi: Mistře, napomeň své učedníky! Nevíš, že taková slova se smějí pronést jen k Pánu nebo k tomu, kdo přijde v jeho jménu?

A on, nezastaviv se: “Pravím vám, budou-li tito mlčet, kameny budou volat!”

Nehybné mlčící kameny, které by byl mohl Bůh, podle Jana, proměnit v syny Abrahamovy; rozžhavené kameny pouště, které Ježíš nechtěl proměnit v chleby na protivníkovu žádost; nepřátelské kameny cest, které byly dvakrát sebrány, aby ho kamenovaly, hluché jeruzalémské kameny by byly méně hluché, méně chladné, méně necitné než duše farizeů.

Ale onou odpovědí Ježíš potvrdil, že je Kristem. Je to vypovězení války. Opravdu nový král, sotva vstoupiv do svého města, dává znamení k útoku.

Doupě zlodějů

Vystoupil k chrámu. Jeho nepřátelé byli všichni shromážděni tam nahoře. Svatý hrad na výši návrší hřál svou novou bělost v nádheře slunce. Dávná archa kočovníků, tažená voly v žáru pouští a bitev, se zastavila tam nahoře zkamenělá, jako stráž královského města. Pohyblivý vůz prchajících se stal mohutnou tvrzí z kamene a mramoru, pyšným místem paláců a schodišť, stinných sloupoví, světlých nádvoří, obklíčeným příkrými hradbami nad údolím, místem chráněným baštami a věžemi jako pevnost. Nebylo to jen uzavřené místo pro svatého svatých a obětní oltář, nebylo již jen chrámem, náboženským hradem, tajemnou svatyní národa. Se strážnými věžemi, domy pro strážce, skladišti pro oběti, pokladnami pro svěřené věci, náměstími pro obchod, loubími pro schůze a zábavy, bylo vším spíše než útočištěm pro uklidnění a modlitbu. Vším, i pevností v čas obležení, bankou pro ukládání, trhem v čase poutí a svátků, bazarem ve všech dobách, burzou smluv, volným místem pro hádání politikářů, rozumování učenců, žvásty darmošlapů: místem procházek, schůzek, obchodů. Chrám, byv vystavěn nevěrným králem, aby si získal věrnost sofistického a odbojného národa a upokojil hrdost a lakotu kněžské kasty, jsa nástrojem války a tržištěm, jevil se Kristu nezbytně jako přirozené shromaždiště všech nepřátel jeho pravdy.

Ježíš vystupuje k chrámu, aby chrám zničil. Přenechá Titovým Římanům námahu, aby strhli zdi, rozházeli kamennou stavbu, spálili budovy, uloupili bronz a zlato a proměnili v kouřící se a prokletou hromadu kamení silnou Herodovu tvrz. Ale ničí a zničil hodnoty, které hrdý chrám projevuje svými přitesanými kameny, položenými na sebe a srovnanými, svými dlážděnými terasami a svými zlatými branami. Ježíš, jenž stoupá k chrámu, je Proměněný z hory proti zákoníkům vyschlým mezi pergameny, mesiášem nového království proti uchvatiteli království zvrhlého v kompromisech a shnilého v ohavnostech, je evangeliem proti thoře, budoucností proti minulosti, ohněm lásky proti popelu litery. Přišel den srážky a útoku. Ježíš stoupá za zpěvů rozníceného zástupu, stoupá k nádhernému hnízdu svých nepřátel. Cesta ho zná, poznává ho. Kolikrát tudy šel jako malé dítko, přitahován za ruku v tlačenici poutníků, uprostřed křiku a prachu galilejských zástupů! Později jako neznámý chlapec, zmatený v hustém davu, v slunečním úpalu, omámený a znavený, hleděl k hradbám se zoufalou touhou dojít na vrchol, nalézt tam nahoře ve skvělém uzavřeném prostranství trochu stínu pro své oči, trochu vody pro svá ústa, slovo útěchy pro své srdce.

Dnes však je všecko změněno. Není veden, nýbrž vede. Nejde se klanět, nýbrž trestat. Ví, že tam uvnitř, za těmi krásnými vnějšími stěnami toho vznešeného hrobu není nic než popel a hniloba: jeho nepřátelé, kteří prodávají popel a živí se hnilobou. První protivník, který se mu staví do cesty, je ďábel zisku.

Vstupuje na nádvoří pohanů, nejrozsáhlejší a lidmi nejvíce naplněné ze všech. Veliká dlážděná terasa zalitá sluncem není předsíní svatyně, nýbrž špinavým tržištěm. Nesmírný hluk, hlasitý křik se ozývá z husté hromady penězoměnců, překupníků, dohazovačů a kupců, kteří dávají a přijímají peníze. Jsou tam pastýři s voly a malými stády ovcí; prodavači holubů a hrdliček vedle kosů postavených v řadě; ptáčníci s klecemi, v nichž piští vrabčáci; stoly penězoměnců s miskami plnými mědi a stříbra. Kupci ohmatávají boky zvířat určených pro oběti, stojíce v čerstvém hnoji; nebo volají jednotvárným křikem žen, které porodily, poutníci, kteří přišli přinést tučnou oběť, malomocní, kteří mají obětovat živé ptáky za uzdravení, jehož se jim již dostalo, nebo jehož si přejí. Peněžníci, majíce minci zavěšenou u ucha, aby je lidé poznali, probírají se rukama s dlouhými nehty jakoby s rozkoší lesknoucími se a cinkajícími hromádkami; dohazovači se proplétají lidem hemžícím se u malých bud; lakomí a opatrní venkované si ulehčují hovory rozčilenými dříve, než rozváží měšce, aby vyměnili drobné k obětem podle učiněných slibů, a občas rozmrzelý býček přehluší hlubokým bučením slabý bekot beránků, vřeštění žen, cinkání drachem a šekelů.

Podívaná není pro Ježíše nová. Věděl, že z domu Božího byl učiněn dům Mamonu a že místo, aby se v tichosti modlili k duchu, lidé oddaní hmotě se zabývali za spoluviny kněží výkalem ďáblovým. Tentokráte však v sobě neudržel rozhořčení a ošklivost. Aby zničil chrám, začíná ničit kupčení. Božský chudý, provázen svými chudými se vrhá na služebníky peněz. Vzav několik kusů provazů, svazuje je na způsob důtek a klestí si cestu užaslým lidem. Stoly penězoměnců se převrhují při prvním nárazu, mince se kutálejí po zemi za řevu překvapení a vzteku; sedadla prodavačů ptáků se převrhují na rozletující se holuby. Pastýři, spatřivše nebezpečí, ženou voly a ovce k ohradám; ptáčníci berou pod paždí klece a snaží se zmizet. Křiky stoupají k nebi, křiky pohoršení nebo pochvaly: z ostatních nádvoří při tom poplachu přibíhají jiní lidé. Ježíš, obklopen nejsmělejšími ze svých přívrženců, mává vysoko důtkami a žene zbylé peněžníky k branám. A opakuje silným hlasem:
“Odneste odtud ty věci! Dům Boží je domem modlitby a vy jej činíte doupětem zlodějů!”

A poslední ohmatavači stříbra unikají z nádvoří jako cáry hnané severním větrem.

Ježíšův čin nebyl jen spravedlivým očištěním svatyně, nýbrž také veřejným projevem jeho odporu k mamonu a k služebníkům mamonu. Obchod – ten moderní Bůh – je pro něj způsobem zlodějství. Trh je tedy doupětem uctivých loupežníků, trpěných plenitelů. Ale to, co zvyk chválí a zákon dovoluje, nemůže snášet ten, jenž se nesnižuje k obchodům světa a nehledá zisk, který by nebyl duchovní. Mezi všemi způsoby zákonitého zlodějství, které se nazývá obchodováním, není žádný odpornější a hanebnější než obchodování penězi. Když někdo vymění ovci za peníze, jsme si jisti, že si dá zaplatit mnohem více peněz, než zač ovce skutečně stojí. Ale dává ti aspoň něco, co není tím nenáviděným kovovým symbolem bohatství, dává ti živou bytost, která ti na jaře poskytne vlnu, která ti dá jehňátko a kterou můžeš, líbí-li se ti, sníst. Ale výměna peněz za peníze, raženého kovu za ražený kov je cosi nepřirozeného, nesmyslného a ďábelského. Vše, co připomíná banku, směnku, skonto, lichvu, je tajemná a odpuzující hanebnost, která vždy děsila prosté duše, čisté a hluboké. Rolník, který seje obilí, krejčí, který šije šaty, tkadlec, který tká vlněné nebo lněné látky, mají až do jisté míry plné právo, aby jejich výdělek vzrůstal, neboť přidávají něco, co v půdě, v látce, ve vlně nebylo. Ale že hromada peněz zplodí bez práce a námahy jiné peníze, aniž člověk vyrobí něco, co by bylo vidět, co by se mohlo spotřebovat, čeho by se mohlo užít, je věc vzbuzující pohoršení, které přesahuje a mate všechny představy. Kdo obchoduje penězi, kdo hromadí stříbro a zlato, v tom vidíme jasněji otroka ďáblových kouzel. A uznalý ďábel dává právě jim, bankéřům a peněžníkům, vládu země: oni i dnes rozkazují národům, vzbuzují války, trápí národy hladem, uchvacují na způsob jakéhosi pekelného víru život chudých, proměněný ve zlato zbrocené potem a krví.

Kristus, jenž má útrpnost s bohatými, ale má v ošklivosti a nenávisti bohatství, první hradbu, která zabraňuje spatřit království nebeské, vymetl doupě zlodějů a vyčistil chrám, kde bude učit posledním pravdám, které mu ještě zbývá říci. Ale tím násilným činem popudil proti sobě všechny měšťáky, jeruzalémské obchodníky. Vypuzení budou žádat u svých ochránců potrestání toho, jenž kazí obchod na svatém vrchu. Lidé vládnoucí penězi dojdou snadno sluchu u lidí vládnoucích zákony, kteří jsou rozjitřeni již z jiných důvodů. Tím více, že Ježíš, rozprášiv trh v chrámě, odsoudil a poškodil samotné kněze. Bazary mající nejlepší pověst byly vlastnictvím Annášových synů, blízkých příbuzných velekněze Kaifáše. Všecky holubice, které se prodávaly na nádvoří pohanů šestinedělkám, byly z chovu v Annášových cedrech a kněz dodavatel vydělával čtyřicet saa měsíčně jen hrdličkami. Peněžníci, kteří neměli být v chrámě, platili velikým saducejským rodinám z kněžské aristokracie dobrý desátek z mnoha tisíc šekelů, které přinášela ročně výměna cizích peněz za peníze židovské. A nebyl snad chrám sám velikou národní bankou se schránkami a nedobytnými pokladnami v pokladních síních?

Ježíš zasáhl dvacet tisíc jeruzalémských kněží v jejich vážnosti a měšci. Převrací význam porušené a zkroucené litery, v jejímž jméně rozkazují a tloustnou. Nadto vyhání jejich společníky, obchodníky a penězoměnce. Zvítězí-li, je to všeobecná zkáza. Ale obě ohrožené kasty se spojují ještě pevněji, aby odklidily z cesty nebezpečného vetřelce. Obchodníci a kněží se smluví, snad téhož večera, že získají penězi zrádce a kříž. Měšťanstvo poskytne trochu těch potřebných peněz; kněžstvo najde náboženskou záminku; cizí vláda, jíž jde o to, aby si naklonila kněžstvo a měšťanstvo, propůjčí své vojáky.

Ježíš však vyšel z chrámu, dal se mezi olivami cestou k Betánii.

Zmije z hrobů

Nazítří ráno, když se vrátil, skrčili se dobytkáři a tržebníci venku poblíž bran, a nádvoří hučela vzrušeným lidem.

Soud Ježíšem pronesený a vykonaný nad počestnými zloději pobouřil klepařské, smilnické město, ospalé jako kráva příliš připouštěná a vydojená. Ty rány provazem působily tak, jako by byl hodil kameny mezi jeruzalémské ropuchy. Práskání soudících důtek vzbudilo znenadání chuďasy záchvěvy radosti a pány záchvaty strachu.

A časně ráno všichni přišli nahoru ze stinných uliček i ze vznešených domů, z dílny i z náměstí, zanechavše všeho zaměstnání s nepokojnou zvědavostí lidí, čekajících zázraky nebo pomstu. Přišli nádeníci, tkalci, barvíři, příštipkáři, tesaři, všichni, kdo nenáviděli kupce, lichváře, vyděrače chudé chudoby, šejdíře, kteří se uměli obohacovat na úkor nuzoty. Mezi prvními přišli ti, kteří byli žalostnými vyvrheli města, otrhanci, špinaví, zajatci věčné žebroty, plní blech, se strupy malomocenství, odkrytými ranami, kostmi vyvstalými ze zvadlé kůže, svědčícími o hladu. Přišli poutníci z dalekých krajů, poutníci z Galiley, kteří doprovodili Ježíše při slavnostním vstupu a Židé ze syrských a egyptských osad, v nejlepších šatech jako vzdálení příbuzní, kteří se občas objevují při rodinných slavnostech v otcovském domě.

Ale přicházeli také ve skupinách po čtyřech nebo pěti zákoníci a farizeové. Byli bratrsky spojeni, hodni, aby byli pospolu. Zákoníci byli učenci zákona a farizeové puritány zákona. Skoro všichni zákoníci byli farizeji a mnozí farizeové byli zákoníky. Představte si profesora, který by s učeneckým puntičkářstvím spojoval pokrytectví pobožnůstkářů, nebo člověka modlivého opatřeného nádavkem domýšlivostí kasuistického pedagoga a máte moderní obraz farizejského zákoníka nebo zákonického farizeje. Graduovaný svatoušek, akademik licoměrník, filozofující kvaker mohou dát asi stejný pojem.

Ti tedy šli to ráno do chrámu s velikou pýchou ve vnějšku a s mnohými zlými úmysly v nitru. Vystupovali hrdě, zahaleni do dlouhých plášťů s vlajícími třásněmi, s vypjatými prsy, s očima zachmuřenýma, zdviženým obočím, šklebícími se ústy, s nepokojnými, chvějícími se nozdrami, krokem, který hlásal vznešenost a rozhorlenost těchto privilegovaných Božích šerifů.

Ježíš je očekával obklopen tisíci očí, v nichž se odráželo zčásti jeho světlo. Nebylo to poprvé, kdy přicházeli proti němu. Co bylo mezi ním a farizeji srážek tu a tam po venkovských krajích! Farizeové žádali znamení z nebe, nadpřirozený důkaz mesiášství – neboť farizeové věřili na rozdíl od pochybovačných saduceů, dusících se v zákonickém epikurejství, v blízký spasitelův příchod. Ale farizeové viděli toho spasitele jako žida, přesně zachovávajícího přikázání jako oni, a domnívali se dokonce, že stačí, aby byli hodni jej přijmout, zůstanou-li vnějškem čistí a budou-li se chránit přestoupení kteréhokoli pravidélka třetí knihy Mojžíšovy. Mesiáš, syn Davidův, nespasí toho, kdo se nevyhnul třebas i vzdálenému styku s cizinci a pohany; kdo by nezachoval nejmenší přikázání předepsaného očišťování, kdo by nezaplatil desátky pro chrám; kdo by stůj co stůj nezachoval sobotní klid. Ježíš v jejich očích nikterak nemohl být božským očekáváním. Neukázala se velkolepá a zázračná znamení: spokojil se tím, že uzdravoval nemocné a mluvil o lásce a miloval. Viděli jej jíst s publikány a hříšníky a zpozorovali s hrůzou, že si jeho učedníci nemyli pokaždé ruce, než zasedli za stůl. Ale nejhorší hrůzou, největší, nesnesitelným pohoršením bylo, že nedbal soboty. Ježíš se neostýchal uzdravovat i v sobotu a nepokládal za přestupek, činil-li někdo v ten den dobrodiní nešťastným bratřím. Ba drze se tím honosil, tvrdě rouhavě, že sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu!

V duchu farizeů zůstala jediná pochybnost o Ježíšovi: je pomatený nebo je podvodník? Aby ho podrobili zkoušce, snažili se několikrát, aby ho chytili do teologických léček nebo dialektických pastí, ale nepodařilo se jim to. Dokud procházel po venkově, vleka za sebou hlouček hrubých venkovanů, nechali ho být, jsouce jisti, že některého dne i poslední žebrák ho zklamán opustí. Ale nyní věc nabývala vážné tvářnosti. Provázen zástupem opojných venkovanů, dovolil si vejít do chrámu, jako by tam měl rozhodující moc, a namluvil těm nebohým nevědomcům, aby ho pozdravovali jako mesiáše. Ba osobuje si úlohu kněží, a aby si jaksi dodal vzezření krále, vyhnal bezprávně poctivé kupce, zbožné lidi, kteří se podivovali farizeům, třebaže je nenapodobovali ve všem a vždy. Až do toho dne byli farizeové a zákoníci až příliš shovívaví a milosrdní. Ale od nynějška nevyrovnatelná dobrota nejlidumilejších učenců by byla zhoubnou shovívavostí. Nesnesitelné pohoršení, opětované znesvěcení, veřejná vyzývavost volaly po trestu a pomstě. Zákoníci a farizeové tam šli, aby se přesvědčili, bude-li mít tolik drzosti, aby se vrátil na místo poskvrněné jeho chvástavostí.

A Ježíš, obklopen vlnícím se zástupem poutníků, očekával právě je. Právě jim chtěl říci přede všemi, za nezakrytého svědectví slunce, co si o nich myslí. Co Bůh o nich myslí. Konečnou pravdu o nich. Minulého dne zatratil důtkami prodavače zvířat a podvodné penězoměnce. Dnes došlo na kupce duše, na lichváře zákona, na tržebníky pravdy. Rozsudek toho dne je nevyhladil; každým pokolením se obnovují s novými jmény, ale na jejich tvářích je rozsudek vypálen navždy, nevyhladitelný, ať se narodí a vládnou kdekoli.

“Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!”

Jejich hříchy se mohou uvést na jeden, ale ten je nejjedovatější ze všech, jejž lze nejméně odpustit. Hřích proti Duchu. Urážka pravdy, zrada pravdy a ducha; ničení jediného čistého bohatství, které svět má. Zloději kradou statky, které lze zničit, vrazi zabíjejí tělo, které zahyne, nevěstky poskvrňují tělo, které je určeno, aby shnilo. Ale pokrytci poskvrňují slova absolutna, kradou zaslíbení věčnosti, zabíjejí duše. V nich je vše strojené: šat i řeč, učení i jednání. Slovo se zapírá činy, nitro se nesrovnává s vnějškem, tajná nečistota kárá ze lži a podrývá každý jejich požadavek. Pokrytci, poněvadž nahromaďují těžká břemena na plece lidí a pak jimi ani prstem nechtějí pohnout. Pokrytci, poněvadž se halí do plášťů s třásněmi a berou si široké fylakterie, aby se jim lidé na náměstích klaněli a nazývali je mistry, a zatím ukryli klíč poznání a zavřeli brány království nebeského, a nevcházejí tam a nepouštějí tam jiné. Pokrytci, poněvadž mluví dlouhé řeči přede všemi a pak vyjídají domy vdov a užívají ve svůj prospěch slabé a opuštěné. Pokrytci, poněvadž čistí a omývají vnějšek mísy a číše a uvnitř jsou naplněni hrabivostí a nestřídmostí. Pokrytci, poněvadž dbají malicherností obřadů a očišťování a nedbají důležitějších věcí: cedí komára a polykají velblouda. Pokrytci, poněvadž zachovávají nejmenší předpisy a neposlouchají to, co jediné je vážné: platí přesně desátek z máty, routy, kmínu a kopru, ale nemají v sobě spravedlnost, milosrdenství a věrnost. Pokrytci, poněvadž budují pomníky prorokům, a zdobí hroby dávných spravedlivých lidí, ale stíhají spravedlivé lidi, kteří žijí v jejich době, a chystají se zabít proroky. “Hadové, plémě zmijí, kterak utečete před soudem pekelným? Hle, posílám k vám proroky a moudré a učitele: z těch některé zabijete a ukřižujete a některé z nich budete bičovat ve svých synagogách a pronásledovat z města do města, aby na vás přišla veškerá spravedlivá krev, která byla vylita na zemi od krve spravedlivého Ábela až do krve Zachariáše, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem.”

Přijali Kainovo dědictví. Jsou potomci,
Kainovi vnuci. Bratrovrazi, kati světců, ukřižovatelé proroků. A jako Kainovi, vtiskl jim Bůh znamení do tváří – tajemné znamení nesmrtelnosti. Nemohou být zabiti, poněvadž jejich ruce musí zabíjet. Prchající bratrovrah byl tím znamením chráněn mezi prvními lidmi na zemi a chráněni budou po všechny věky vražední farizeové, neboť Bůh je chce užít k vznešeným činům své spravedlnosti, která se malým očím malých zdá hloupostí a šílenstvím. Věčný zákon, většině nezjevitelný, hrozí smrtí, a smrtí nejkrutější těm, kdo napodobují Boha. Ale prostý člověk by nemohl zavraždit světce, ba ani hříšníka, tu zázračnou kuklu možné svatosti. A světec by nebyl světcem, kdyby přerval život jiného světce, jediného bratra, jejž mu dal Otec. Tak vznikl ve všech stoletích a všech národech nevyhladitelný rod farizeů. Těch, kteří nebyli nikdy prostí jako dítě, ale neznají cestu k spasení; těch, kteří nejsou pro tělesné oči hříšníci, ale jsou od hlavy k patě ztělesněním nejohavnějšího hříchu, těch, kteří by se chtěli zdát svatými a nenávidí skutečné svaté. Těm propůjčil Bůh vhodné nástroje k úžasnému a nezbytnému pobíjení, úlohu kata dokonalých. Věrni svému určení, nezranitelní jako příslušníci pekla, znamenaní jako Kain, nesmrtelní jako pokrytectví a ukrutnost, přežili všecky říše a všechen rozklad. Měníce rozličně svou tvářnost, v rozličných šatech, s rozličnými řády a záminkami, vzmáhajíce se a neustupujíce, pokryli svět až do dnešního dne. A nemohli-li zabíjet hřeby a ohněm, sekerou a nožem, použili s nejlepším zdarem jazyk a pero.

Když k nim Ježíš mluví v jasném světle nádvoří naplněného svědky, ví, že mluví ke svým soudcům a k těm, kteří užívajíce k tomu jiných osob budou pravými původci jeho smrti. Jeho mlčení před Kaifášem a Pilátem je odůvodněno hned od tohoto dne. Odsoudil je a oni odsoudí jej; soudil je napřed a nebude již mít, co by řekl, až ho budou chtít soudit.

Obrazy smrti mu přicházejí na rty, když k nim mluví o nich samých. Zmije a hroby. Černí zrádní hadi, kteří ti vlévají, sotva se přiblížíš, do krve svůj jed, jejž skrývali v zubech. Obílené hroby, zevně krásné, které jsou uvnitř plné páchnoucí hniloby.

Farizeové, kteří stáli před Ježíšem, a všichni ti, kdo od nich pocházejí v přímé posloupnosti, se rádi skrývají v stínu mrtvých, aby připravili své jedy. Chladní jsou jako kůže hadů a kámen hrobů a nerozehřeje je ani sluneční žár ani žár lásky ani žár pekelný. Všechna slova znají: jen slova života neznají.

“Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, neboť jste jako hroby, které není vidět a kdo po nich kráčí, neví to.” Jediný kdo to věděl, byl Ježíš – a právě proto nezůstane déle než dva dny v hrobě, který mu kopají.

Kámen na kameni

Vycházelo třináct z chrámu, aby se odebrali jako v jiné dny na Olivetskou horu. Jeden z učedníků – kdo asi byl? snad Jan, syn Salomin, jenž byl dosud trochu dítě a proto schopen podivu, nebo Iškariotský, klanějící se bohatství? – řekl Ježíšovi:

“Hle, jak krásné stavby! A co krásných kamenů!”

Mistr se obrátil a pohlédl na vysoké zdi pokryté mramorem, které vypočítavá Herodova okázalost vybudovala na výšině, a odpověděl:

“Vidíš ty mohutné budovy? Nezůstane tu kámen na kameni, který by nebyl rozbořen.”

Učedník, který vyslovoval svůj podiv, naráz zchladl. Nikdo neměl sílu, aby odpověděl, ale všichni si zaraženě a užasle opakovali v duchu ta slova. Tvrdá slova pro uši těch tělesných židů, pro ta malá srdce ctižádostivých venkovanů. Ještě jiná tvrdá slova, jimž bylo těžko porozumět a těžko uvěřit, jim řekl v posledních dobách ten, který je miloval. Ale tak tvrdá slova, jaká byla tato, nepamatovali. Věděli, že je Kristus, a že bude snášet muka a zemře, ale doufali, že pak hned zase vstane z mrtvých ve vítězné slávě nového Davida, aby Izraeli přinesl hojnost všeho a jim, věrným v nebezpečném putování a v útrapách největší odměnu a vládu. Ale měla-li být ovládána země z Judey, bylo třeba, aby Judei vládl Jeruzalém, a stolce vlády aby byly v chrámě velikého krále. Zabírají-li je nyní nevěrní saduceové, pokrytečtí fariezové, zrádní zákoníci,
Kristus je vyžene, aby jejich místo dal svým apoštolům. Jak tedy mohl být zbořen chrám, skvělá památka minulého království, vytoužená pevnost království nového.

Tato řeč o kamenech byla pro Šimona řečeného Petr a jeho druhy tvrdší než samy kameny. Neřekl Křtitel, že Bůh mohl proměnit kameny Jordánu v Abrahamovy syny? Neřekl satan, že Syn Boží mohl proměnit kameny pouště v chléb z mouky? Neřekl Ježíš totéž, když procházel jeruzalémskými zdmi, že by ty kameny na místě lidí volaly na pozdrav a zpívaly písně? A nebyl to on, kdo způsobil, že z rukou nepřátel vypadly kameny, které sebrali, aby ho zabili, a že vyklouzly z rukou těch, kteří vznesli žalobu na cizoložnici?

Ale učedníci nemohli pochopit řeči o kamenech chrámu. Že by ty veliké a těžké kameny, trpělivě dobyté z hor, voly přivezené z dálky, přitesané a uhlazené dláty a palicemi, položené na sebe mistry podle pravidel umění, aby utvořily nejpodivuhodnější chrám světa, že by ty kameny, rozehřáté a zářící sluncem, měly být znova odděleny a roztříštěny bouráním, to nemohli, nedovedli pochopit.

Sotva došli na Olivetskou horu a Kristus si usedl naproti chrámu, nemohli utlumit svou zvědavost.

“Pověz nám, kdy budou tyto věci, a které bude znamení tvého příchodu.”

Odpovědí byla řeč o posledních věcech – druhé Kázání na hoře. Tentokrát, na počátku zvěstování, pověděl, jak je třeba obnovit celou duši, aby bylo založeno Království; nyní, v poslední chvíli před smrtí, učí, jaký bude trest vzpurných, a jaký bude jeho druhý příchod.

Tato řeč, která se méně chápe než ona druhá a kterou ještě více zapomínají, neodpovídá, jak většina myslí, jen na jedinou otázku. Jsou dvě otázky učedníků. Kdy nastane ta věc, kterou jsi pověděl, to je zboření chrámu? A jaká budou znamení tvého příchodu? A dvě jsou odpovědi. Ježíš ohlašuje, jaké události budou předcházet zkáze Jeruzaléma, a pak popisuje znamení svého nového zjevení. Řeč předpovídající tyto věci má, třebaže se čte v evangeliích v souvislosti za sebou, dvě části. Proroctví jsou dvě, dobře rozlišená: první se vyplnilo dříve, než zmizelo Ježíšovo pokolení, ani ne čtyřicet let po jeho smrti. Dni druhého proroctví dosud nepřišly, ale možná, že nynější pokolení neodejde, aby nespatřilo první znamení.

Ovce a kozli

Ježíš zná slabost učedníků. Slabost ducha a snad také slabost těla. A dává jim hned výstrahu proti dvěma hrozícím nebezpečím: klamu a mučednictví.

“Hleďte, ať vás nesvede; neboť mnozí přijdou v mém jménu a řeknou: Já jsem Kristus; a svedou mnohé Tehdy řekne-li vám kdo: Hle, tu je Kristus nebo tam, nevěřte, neboť povstanou nepraví Kristové a nepraví proroci a budou činit veliké zázraky a divy, takže by se uvedli v blud, kdyby bylo možno, i vyvolení. Přijdou mnozí v mém jménu a řeknou. Já jsem to a Čas se přiblížil. Nechoďte za nimi.”

Ale uniknou-li úskokům nepravých mesiášů, neujdou pronásledování nepřátel pravého Krista: “Tehdy vydají vás v soužení a budou vás zabíjet, a budete v nenávisti u všech národů pro mé jméno. Vloží na vás ruce a budou vás pronásledovat, vydávajíce vás do moci synagog a do vězení, a vodíce vás před krále a vladaře pro mé jméno Budou vás pak vydávat i rodiče a bratři a příbuzní a přátelé. Vydá bratra na smrt a otec dítě své, a povstanou děti proti rodičům a budou je zabíjet. A mnozí se pohorší a zradí vespolek a budou se navzájem nenávidět. A poněvadž se rozmnoží nepravost, vychladne láska mnohých. Ale ani vlas z vaší hlavy nezahyne. Odměnou za svou vytrvalost budete mít život a kdo vytrvá do konce, bude spasen.”

Pak přijdou znamení nastávajícího trestu. “Když pak uslyšíte o válkách a o rozbrojích, nelekejte se; neboť musí to teprve nastat, nebude však hned konec. Povstane národ proti národu a království proti království; budou veliká zemětřesení na různých místech a hlad i mor, budou i veliké hrůzy a znamení z nebe.”

Jsou to srážky úvodní. Řád světa se poruší. Země, která je v pokoji, uvidí člověka proti člověku, národ proti národu. A sama země, prosáklá krví povstane proti lidem; zachvěje se pod jejich kroky, strhne jejich domy, vychrlí popel, jako by vyvrhovala z úst hor všechny své mrtvé, a odepře bratrovrahům i potravu, která každé léto uzrává na polích.

Až se to vše stane, přijde trest na národ, který se nechtěl zrodit v Kristu a nepřijal evangelium, na město, které zabíjí proroky a na Golgotě přibíjí na kříž svého Pána a stíhá ty, kteří o něm vydávají svědectví.

“Když však uvidíte, že Jeruzalém je obléhán vojskem, vězte, že se přiblížilo jeho zpuštění. Až uvidíte ohavnost zpuštění, které je předpovězeno prorokem Danielem, jak stojí na svatém místě, tehdy, kdo jsou v Judsku, utečte na hory, a kdo ve městě, vyjděte ven, a kdo na venkově, nevcházejte do města. Kdo bude na střeše, nesestupuj, aby vzal něco ze svého domu, a kdo na poli, nevracej se, aby vzal své roucho. Běda pak těhotným a kojícím v oněch dnech! Modlete se však, aby váš útěk nenastal v zimě nebo v sobotu; neboť tehdy bude veliké soužení, jaké nebylo od počátku světa až dosud, aniž kdy bude. Neboť bude veliké trápení a hněv nad tímto lidem.
I budou padat pod ostřím meče a v zajetí budou vedeni mezi všecky národy; Jeruzalém bude pošlapán od pohanů, dokud se nenaplní čas pohanů.”

První proroctví je ukončeno. Jeruzalém bude dobyt, bude zbořen a z chrámu poskvrněného “ohavností zpuštění” nezůstane kámen na kameni.

Ale Ježíš nepověděl ještě vše, nemluvil dosud o svém druhém příchodu.

“Jeruzalém bude pošlapán od pohanů, dokud se nenaplní čas pohanů.” Jaké jsou “časy pohanů, tempora nationum”? Slovo řeckého textu to vyjadřuje určitěji něž ostatní jazyky: jsou to časy přizpůsobené, vhodné, vyhovující pohanům, totiž časy, kdy se ti, kdo nejsou židy, obrátí k evangeliu, které dříve než ostatním, bylo hlásáno židům. A proto pravý konec nenastane, dokud evangelium nebude hlásáno všem národům, dokud pohané, nevěřící, budou deptat město Jeruzalém. “A toto evangelium bude hlásáno po celém světě, aby o něm bylo dáno svědectví všem národům; a pak nastane konec.”

Druhý Kristův příchod z nebe, parusia, bude koncem tohoto světa a začátkem světa pravého, království věčného. Konec Judey byl ohlášen ponejvíce lidskými a pozemskými znameními; tento druhý konec budou předcházet znamení převážně božská a nebeská. “Slunce se zatmí a měsíc nedá své světlo a hvězdy budou padat z nebe; a na zemi bude úzkost mezi národy zmatenými hukotem moře a příbojů, takže lidé budou trnout od strachu a očekávání těch věcí, které přijdou, neboť moci nebeské se budou pohybovat. A tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; i budou kvílet všecka pokolení země a uzří Syna člověka přicházet v oblacích nebeských s mocí a slávou velikou.”

Pro konec Jeruzaléma se bouřila jen naše malá země. Ale při tomto všeobecném konci se zachvějí nebesa ve svých základech. Ve veliké nenadálé temnotě bude slyšet jen hučení vod a výkřiky zděšení. Je to den Páně. Den Hospodinova hněvu, o němž svého času mluvili Ezechiel a Jeremiáš,
Izaiáš a Joel. “Den Hospodinův je blízko a přijde jako bouře seslaná Všemohoucím. Den temnot a mlhy Zemi, která při jeho příchodu byla rájem rozkoší, zanechává zpustošenou a opuštěnou Děsit se budou lidé a jejich tváře budou jako spálené. Všecka ramena ochabnou a lidská srdce budou umdlévat. A budou roztříštěni, budou zachváceni mukami a bolestmi; budou stiženi bolestmi jako rodička; každý bude užasle hledět do sousedovy tváře Hle, přijde den Hospodinův, den krutý a plný rozhorlení, hněvu a prchlivosti, aby proměnil zemi v poušť a smetl z ní hříšníky. Nejjasnější nebeské hvězdy nevydají své světlo a zčernají, slunce se zatmí při východě a měsíc nebude zářit svým světlem. Nebesa se svinou jako kniha, a všecky jejich zástupy spadnou jako padá listí révy nebo fíkovníku.”

To je den Otcův, den temnoty na nebi a hrůzy na zemi. Ale hned pak nastává den Synův.

Neobjevuje se tentokrát v nitru chléva, nýbrž z výše nebes, již ne skrytý a nuzný, nýbrž v síle a skvělosti své slávy. “A pošle své anděly s mohutným hlasem trouby; i shromáždí jeho vyvolené ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin země.” A až nebeské zvuky vzbudí všechny spící v hrobech, nastane neodvolatelné vyvolení.

“Když pak přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na slavný svůj trůn a shromážděni budou před ním všechny národy. I rozdělí je od sebe, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, a postaví ovce po své pravici, kozly pak po levici. Tehdy král řekne těm, kteří budou po jeho pravici: Pojďte, požehnaní Otce mého, vládněte královstvím připraveným vám od ustavení světa; neboť jsem měl hlad a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem hostem a přijali jste mě; byl jsem nahý, a přioděli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě; byl jsem v žaláři a přišli jste ke mně. A spravedliví mu odpovědí: Pane, kdy jsme tě viděli lačného a nakrmili jsme tě, nebo žíznivého a napojili jsme tě? Kdy jsme tě viděli jako hosta a přijali jsme tě, nebo nahého a přioděli jsme tě? A kdy jsme tě viděli nemocného nebo v žaláři a přišli jsme k tobě? A král, odpovídaje, řekne jim: Vpravdě pravím vám: Pokud jste to učinili jednomu z těchto nejmenších mých bratří, mně jste to učinili.”

“Potom řekne i těm, kteří budou po levici: Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům. Neboť lačněl jsem a nedali jste mi jíst, žíznil jsem a nedali jste mi pít, byl jsem hostem a nepřijali jste mne, byl jsem nahý a nepřioděli jste mne, byl jsem nemocen a v žaláři, a nenavštívili jste mne. Tu odpovědí jemu také oni: Pane, kdy jsme tě viděli lačného nebo žíznivého nebo jako hosta nebo nahého nebo nemocného nebo v žaláři, a neposloužili jsme ti? Tehdy jim odpoví: Vpravdě pravím vám: pokud jste to neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste nečinili. I půjdou tito do věčného trápení, spravedliví pak do života věčného.”

Ani ve své slávě jako soudce posledního dne nezapomíná Ježíš na chudé a nešťastné, které tak miloval, když přišel poprvé. Chtěl se objevit jako jeden z “nejmenších”, kteří natahují ruku u dveří a u “velikých” jsou v ošklivosti. Byl na zemi za časů Tiberiových ten, který lačněl po chlebě a lásce, žíznil po vodě a mukách, byl jakoby hostem ve své zemi a nepoznáván bratry, který se obnažil, aby oblékl toho, kdo se chvěl, který byl chorý smutkem a nikdo ho nepotěšil, který byl vězněn v bídném žaláři těla, v těsném žaláři zvaném země. Byl božský hladovějící po duších, žíznící po víře, host přišlý z nevyslovitelné vlasti, nahý pod ranami důtek a slinami, nemocný svatým šílenstvím lásky. Ale nemyslí dnes na sebe, jako nemyslil na sebe, když byl člověkem mezi lidmi.

Zákoník výboru má jediný titul: milosrdenství. Žil dále po všechen čas, který plyne mezi jeho prvním a druhým příchodem, v podobě chudých a poutníků, nemocných a mučených, tuláků a otroků. A nyní platí své dluhy. Skutky milosrdenství učiněné “nejmenším”, byly učiněny jemu samému, a udělí odměnu ve jménu všech. Jen ti, kteří ho nepřijali, když se objevil v nesčíslných tělech lidí nuzných, budou odsouzeni k věčnému trestu, poněvadž odpuzující nešťastného odpuzovali Boha, odmítajíce chléb, vodu a plášť chudému odsuzovali syna Božího k chladu, žízni a hladu. Otec nepotřebuje vaši pomoc, neboť všechno je jeho, a miluje vás i ve chvíli, kdy mu zlořečíte. Ale třeba milovat Otce i v osobě jeho dětí. A ti, kdo nedali pít žíznivému, budou mít žízeň věčně; ti, kdo nechrání nahého od chladu, budou věčně snášet muka v ohni; ti kdo nepotěšují vězně, budou vězni Gehenny na věky; ti, kdo nepřijali hosta, nebudou nikdy přijati v nebesích; a zuby toho, který neposkytl pomoc člověku stiženému horečkou, budou skřípět v mrazení věčné horečky.

V den své slávy odmění veliký chudý každého svým nekonečným bohatstvím podle spravedlnosti. Kdo dal trochu života malým, bude mít život navždy. A pak se prázdné nebe naplní jinými mocnějšími slunci, hvězdy budou na nebi zářit jasněji a bude nové nebe a nová země a vzkříšení nebudou žít jako dnes na zemi jako zvířata, nýbrž podobně jako andělé.

Slova, která nepominou

Ale kdy se stanou ty věci? Jaká budou znamení a zjevy, nyní víme – ale doba? Bude na nás, kteří to slyšíme, ještě svítit slunce, nebo mají ty události očekávat vnuci vnuků, kdy my budeme zpráchnivělými kostmi v lůně země?

Až do konce zůstanou apoštolové uzavřeni jako dvanáct kamenů. Mají pravdu vedle sebe a nevidí ji; mají mezi sebou světlo a světlo jimi neproniká. Kdyby byli mezi kameny aspoň jako diamanty, které odrážejí paprsek, který na ně padne, rozdělený v reflexy! Ale jsou kameny hrubými, sotva vybranými z temna lomu, kameny hlučnými, neprůhlednými, kameny, které slunce může rozehřát ale ne zapálit, kameny, které se osvětlují zvenčí, ale záři nevracejí.

Dosud nepochopili, že Ježíš není obyčejný věštec, žák Chaldeů nebo Tageta, a nemá nic s domýšlivou chvástavostí astrologů. Nepochopili, že by předpovězení určité doby nebylo ihned působilo na lidi k nápravě, která žádá neustálou bdělost. Snad dobře nepochopili, že apokalypsa zjevená na Olivetské hoře je dvojím proroctvím, které se vztahuje ke dvěma různým událostem od sebe vzdáleným. Snad ti venkovští rybáři, jimž jezero bylo mořem a Galilea světem, spojovali konec židovského národa s koncem lidského pokolení, potrestání Jeruzaléma s druhým Kristovým příchodem.

Ale třebaže se nám Ježíšovy řeči zachovaly zmatené v redakcích synoptiků, ukazují dvě odlišné předpovědi, dvě veliké lhůty.

První předpověď ohlašuje konec judské říše, potrestání Jeruzaléma, zboření chrámu; druhá konec starého světa, nový Ježíšův příchod, soud milosrdných a ukrutných a začátek nového království. První předpověď je vyslovena jako blízká – toto pokolení neodejde dříve, než se ty věci stanou – a jako místní a omezená, neboť se týká jen Judey a zvláště jejího hlavního města. Hodina a den druhé události nejsou známy, neboť bude třeba, aby se staly některé události, které se dějí zvolna, ale jsou nezbytné, dříve než nastane konec, který na rozdíl od druhého bude všeobecný.

První předpověď se opravdu splnila doslova, do nejmenší podrobnosti, dokud neuplynulo ani čtyřicet let od ukřižování a když ještě byli živi mnozí z těch, kteří Ježíše znali; druhý příchod, vítěznou parusii, denně připomínanou ještě dnes ve vyznání víry, očekávají ti, kteří věří tomu, jenž řekl onoho dne: “Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.”

Málo let byl Ježíš mrtev a začínala se ukazovat znamení první věštby. V Judei se hemžilo nepravými proroky, nepravými Kristy, nepravými apoštoly, jako hadi vylézají ze skrýší, když nastává letní parno. Dříve než Pontský Pilát odešel do vyhnanství, povstal v Samarii podvodník, který sliboval, že najde posvátné nádoby zakopané Mojžíšem na hoře Garizium. Samaritáni věřili, že by takové vykopání bylo předehrou mesiášova příchodu, a veliký zástup se sběhl na hoře, až jej rozprášily římské meče.

Když byl správcem země Cuspius Fadus, který vládl od r. 44 do 66, povstal jakýsi Teuda, který se vydával za vynikající osobnost a sliboval veliké divy. Čtyři sta lidí šlo za ním, ale byl zajat a stať, a ti, kteří mu uvěřili, potřeni. Po něm přišel Žid z Egypta, kterému se podařilo sebrat čtyři tisíce ztřeštěnců a založil tábor na Olivetské hoře hlásaje, že uvidí na jeho pokyn padat jeruzalémské hradby. Prokurátor Felix na něj podnikl útok a donutil ho k útěku do pouště.

Zatím nabýval v Samarii veliké slávy pověstný Šimon kouzelník, který oslňoval lidi divy a kouzly a připisoval si moc Boží, kterou nazývají velikou, a všichni mu věřili. Ten vida Petrovy zázraky, chtěl se stát křesťanem v domnění, že evangelium není ničím jiným než jedním z mnoha východních mysterií a že stačí dát se zasvětit, aby nabyl nových schopností. Šimon, byv odmítnut Petrem, se stal otcem herezí. Věřil, že od Boha pochází “ennoia” a že nyní je uvězněna v lidských bytostech; podle něho se ennoia vtělila do tyrské Heleny, nevěstky, která ho všude provázela, a víra v něj a v Helenu byla nezbytná podmínka spásy. Od něho se učil Kerinthos, první gnostik, proti němuž Jan napsal své evangelium, a Menandros, který se chvástal, že je spasitelem světa. Jiný,
Elkasai, směšoval starý a nový zákon, bájil o několikerých vtěleních mimo vtělení Kristovo a blouznil se svými žáky o magii a astrologii. Hegesippos vypravuje, že jakýsi Tebutis ze žárlivosti k Simeonovi, druhému jeruzalémskému biskupovi, utvořil sektu, která v Ježíšovi uznávala mesiáše, ve všem ostatním však zůstala věrná starému židovství. V listě k Timoteovi dává “svatým” výstrahu proti Hymeneovi,
Filetovi a Alexandrovi “podvodným dělníkům, vydávajícím se za Kristovy apoštoly”, kteří zkrucovali pravdu a rozsévali v prvních církvích zlé sémě bludů. Jakýsi Dositheus si dával jméno Krista a jakýsi Mikuláš zplodil svými bludy sektu Nikolaitů, zatracených Janem v apokalypse. A horlivci ve víře živili neustále bouře tvrdíce, že je třeba vyhnat Římany a všecky pohany, aby Bůh nakonec mohl se svým lidem zvítězit.

Na druhé znamení, pronásledování, nebylo třeba dlouho čekat. Sotva apoštolové začali hlásat v Jeruzalémě evangelium, byli Petr a Jan uvrženi do žaláře; byvše osvobozeni byli znova jati a bičováni a bylo jim přikázáno, aby již nikdy nemluvili Ježíšovým jménem. Štěpán, jeden z nejhorlivějších z nově obrácených, je kněžími vyveden za město a kamenován.

Za Agrippovy vlády se útrapy obnovují. R. 42 dal Herodův potomek stít Jakuba staršího,
Janova bratra, a Petr byl potřetí uvězněn. R. 62 byl Jakub spravedlivý, řečený bratr Páně, svržen z terasy chrámu a zabit spoustou kamenů. R. 50 vypověděl Claudius z Říma židovské křesťany “impulsore Chrestus tumultuantes”; r. 58 nastal pro obrácení Pomponie Greciny také v hlavním městě říše boj proti obráceným na víru. R. 64 dává požár Říma, jejž chtěl a způsobil Nero, záminku k prvnímu velikému pronásledování. Nesmírné množství křesťanů dosahuje mučednictví v Římě a v provinciích. Mnozí jsou ukřižováni; jiní, zahaleni do “nepohodlné tuniky”, poskytují světlo při nočních císařových procházkách; někteří, zašití do zvířecích kůží jsou hozeni psům; mnozí poskytují jako nucení němí herci v pekelných komediích podívanou v amfiteátrech a končí život v zubech lvů. Processus,
Martinianus,
Basilissus a Anastasius byli v těch letech zabiti v Římě; Hermagoras,
Fortunatus,
Eufemia,
Dorothea,
Tekla,
Erasma v Aquileji; Ursicinus,
Vitalis a Valerie v Ravenně; Gervasius,
Protasius,
Nazarius a Celsus v Miláně; Alexander v Brescii; Paulinus,
Felix a Konstancie v Etrurii; Petr umírá na kříži přibit hlavou dolů.

Pavel končí pod sekerou život, který po jeho obrácení byl nepřetržitou řadou muk. Deset let před svou smrtí, r. 57, byl pětkrát bičován od židů, třikrát mrskán pruty od Římanů, sedmkrát vězněn, třikrát ztroskotala jeho loď a v Listře byl kamenován a nechali ho ležet jako mrtvého. Většina ostatních učedníků byla stižena stejným osudem. Tomáš byl umučen v Indii,
Ondřej ukřižován v Patrasu,
Bartoloměj ukřižován v Arménii. Na kříži skonali, jako jejich mistr,
Šimon Horlivec a Matouš.

Také nechyběly války a rozbroje. Když byl Ježíš vydán na smrt, vládl ještě ve světě Augustův mír. Ale brzo povstal lid proti lidu a “národ proti národu”. Za Nerona Britové porážejí a pobíjejí Římany; Parthové povstávají a donucují legie projít pod jhem; Arménie a Sýrie se bouří proti cizí vládě; Galie se zdvíhá s Juliem Vindikem. Nero je blízko konce: španělské a galské legie provolávají císařem Galbu; Nero prchá ze Zlatého domu a dovede být zbabělcem i při sebevraždě. Galba přichází do Říma, ale mír nepřináší. O vládu s ním zápasí Nimfidius Sabinus v Římě,
Kapito v Germánii,
Clodius Marco v Africe. Všichni jsou s ním nespokojeni: 15. ledna
69 ho pretoriáni zabijí a holdují Othovi. Ale germánské legie zatím již provolaly Vitellia a táhnou na Řím. Otho, byv poražen u Bedriaka, si bere život. Ale ani Vitellius se nedomůže vlády. Syrské legie si zvolí Vespasiana, který pošle do Itálie Antonia Prima. Přívrženci Vitelliovi jsou poraženi u Kremony a u Říma. Vitellius, žravý vepř, je zavražděn 20. prosince 69. Zatím vzplane na severu povstání Batavů pod Klaudiem Civilem a dosud není zdolána na východě vzpoura Židů. Za dobu kratší dvou let je Itálie dvakrát napadena. Řím je dvakrát dobyt, dva císaři si berou život, dva jsou zabiti. A jsou války a rozbroje u Rýna a u Dunaje, u Pádu a u Tibera, na březích severního moře, na úpatí Atlantu a Táboru.

Ostatní rány ohlášené Ježíšem provázely v těch letech nepokoj zmítající říší. Caligula Šílený naříkal, že se za jeho vlády neděje nic hrozného, a přál si hlad, mor a zemětřesení. Epileptik, pederasta a krvesmilník nebyl vyslyšen, ale za doby Claudiovy několikeré slabé žně za sebou jdoucí přivedly konečně hlad až do Říma. Za Nerona se přidal k hladu mor a v jediném Římě za jediného podzimu zaznamenal poklad Libitiny Venuše třicet tisíc mrtvých. R. 61 a 62 zachvělo zemětřesení Asií,
Achaií,
Makedonií; zvláště města Hierapolis,
Laodicea a Kolosus byla postižena velikými škodami. Roku 63 došlo na Itálii: v Neapoli,
Noceře a Pompejích se zachvěla země; celá Kampanie byla schvácena strachem. A jako by toho nebylo dost, byla Kampanie po třech letech, r. 66 zpustošena větrnými i vodními smrštěmi, které zničily žně a zvětšily nebezpečí hladu. A když Galba vcházel do Říma (68), zatřásla se země pod jeho nohama s děsivým rachotem. Všecko se stalo; a nyní přišel čas pro trest Judey.

Zemětřesení, které zachvělo Jeruzalémem v pátek Golgoty bylo jakoby znamením judských převratů. Po čtyři desetiletí neměla země bohovrahů pokoj – pokoj porážky a otroctví – až do dne, kdy z chrámu nezůstal kámen na kameni.

Pilátovi,
Cuspiu Fadovi a Agrippovi bylo rozprašovat zástupy nepravých mesiášů. Za vlády prokurátora Tiberia Alexandra se skončilo první vážné hnutí strany Zuřivých,
Horlivců, ukřižováním Jakuba a Simeona, synů Judy Galilejského, kteří byli v čele hnutí. Prokurátor Ventidius Cumanus (48--52) neměl ani den pokoje: zéloti, k nimž se přidali ještě prudší sikariové, neodložili zbraně. Pod vládou prokurátora Felixe bouře neustávaly; za Albina plameny vzpoury zaplály ještě silněji. Nakonec, za časů Gessia Flora (64--66), posledního judského prokurátora, požár, který od tak dlouhé doby tu a tam vybuchoval, nezhasínaje nikdy, zachvátil celou zemi.
Zélóti se zmocnili chrámu; Florus musil prchnout; Agrippa, který měl smírně zjednat klid, byl ukamenován. Jeruzalém se dostal do moci Menahema, druhého syna Judy Galilejského. Zélóti a sikariové, počínajíce si jako páni, pobili nežidovské obyvatelstvo a také ty Židy, kteří se očím těch zuřivců zdáli vlažní.

Tu byla nakonec “ohavnost spuštění” předpověděná Danielem a vzpomenutá Kristem. Danielovo proroctví se již jednou potvrdilo, když Antiochus IV. Epifanes znesvětil chrám, postaviv tam obraz olympského Dia. R. 39 Caligula Šílený, který se prohlásil bohem a dal se uctívat jako bůh na rozličných místech, rozkázal prokurátoru Petroniovi, aby postavil císařovu sochu v chrámě, ale zemřel dříve, než prokurátor rozkaz vykonal. Ježíš však narážel na věci docela jiné než obrazy. Posvátné místo, které za veliké vzpoury obsadili sikariové, se stalo útočištěm vrahů a velkolepá nádvoří byla hojně zkropena krví, i krví kněží. A i na svaté město samo přišla ohavnost spuštění, neboť v září r. 66 Cestius Gallus, přišed v čele čtyřiceti tisíc mužů zkrotit povstalce, rozložil tábor kolem Jeruzaléma s těmi císařskými odznaky, které Židé měli v ošklivosti jako modlářské a které shovívavostí císařů nebyly dosud přineseny do města.

Ale Cestius Gallus našed větší odpor, než si myslil, ustoupil a ústup se proměnil v útěk k velikému jásotu zélótů, kteří v tom vítězství viděli znamení božské pomoci. V té době mezi prvním a druhým obležením, když již dvojí ohavnost zpustošila chrám i město, uprchli jeruzalémští křesťané poslušni Ježíšovy věštby do Pelly za Jordánem. Ale Řím nemínil ustoupit Židům. Velení trestné výpravy bylo dáno Titu Flaviu Vespasianovi, který, shromáždiv vojsko v Ptolemaidě, vytrhl r. 67 proti Galilei a podrobil ji. Zatímco se Římané usazovali na zimní pobyt, svrhl Jan z Giskaly, jeden z náčelníků zélótů, který utekl v čele idumejských rot do Jeruzaléma, aristokratickou vládu a město bylo plno bouří a krve.

Když se Vespasian odebral do Říma, aby se ujal vlády, svěřil velení svému synu Titovi, který o velikonočních svátcích dorazil před Jeruzalém a sevřel jej obležením. Tehdy nastaly hrozné dny. Zélóti zachvácení i v nejvyšším nebezpečí šílenou zuřivostí, se rozdělili do stran, které zbraněmi zápasily o vládu ve městě.

Jan z Giskaly obsadil chrám,
Šimon z Gerazy dolní město; a jejich přívrženci vraždili ty, které Římané dosud nezabili. Zatím se Titus zmocnil dvojí hradby a části města; dne 5. července se dostala do jeho moci také věž Antonia. K hrůzám bratrovražedných řeží a obležení se připojily hrůzy hladu. Nouze byla tak veliká, že bylo vidět, jak vypravuje Josefus, matky, které zabíjely své děti, aby je snědly. Dne 10. srpna byl chrám dobyt a spálen; zélótům se podařilo zavřít se v hořejším městě, ale přemoženi hladem se musili 7. září vzdát.

Ježíšovy předpovědi se splnily. Město bylo podle Titova rozkazu zbořeno, a z chrámu nezůstal kámen na kameni. Židé, kteří ušli hladu a meči sikariů, byli povražděni vítěznými vojáky. Ti, kteří pak ještě zbyli, byli odvedeni do Egypta, k pracím v dolech a velmi mnoho bylo pobito pro zábavu davu v amfiteátrech v Caesarei a v Bejrútu. Několik set nejkrásnějších bylo odvedeno jako zajatci do Říma, aby zdobili Vespasianův a Titův triumf, a v Římě byl Šimon z Jairy a jiní náčelníci zélótů popraveni před modlami, které nenáviděli.

“Pravím vám, že toto pokolení nepomine, než se všechny ty věci stanou.” Byl rok 70 po Kristu a jeho pokolení nesestoupilo ještě úplně do hrobů, kdy se tyto události sběhly. Aspoň jeden z těch, kteří poslouchali na Olivetské hoře,
Jan, byl svědkem potrestání Jeruzaléma a zkázy chrámu. V určené době byla Ježíšova slova potvrzena doslova s krutou přesností dějinami krve a ohně.

Parusie

První konec, konec částečný, místní, konec bohovražedného národa nastal. Jak to Kristus vyslovil, jsou kameny chrámu roztroušeny mezi rumem a věrní chrámu skonali v mukách nebo jsou rozprášeni mezi národy.

Zbývá ještě druhé proroctví. Kdy se vrátí Syn člověka na nebeském oblaku, předcházen temnotami, ohlášen troubením andělů? Nikdo, praví Ježíš, nemůže povědět den jeho příchodu. Syn člověka se přirovnává k blesku, který se mihne naráz od východu k západu, k zloději, který přichází kradmo v noci, k hospodáři, který odešel daleko a znenadání se vrací, aby překvapil služebníky. Třeba bdít a být připraven. Očistěte se, neboť nevíte, kdy přijde, a běda tomu, kdo nebude hoden se před ním objevit. “Mějte se však na pozoru, aby se vaše srdce neobtížila opojeností a opilstvím a péčemi tohoto života, a aby onen den na vás nepřišel náhle. Neboť jako osidlo přijde na všecky, kteří obývají na povrchu veškeré země.”

Ale neohlašuje-li Ježíš den, praví nám, jaké věci se stanou, než nastane ten den. Ty věci jsou dvě: aby evangelium bylo hlásáno všem národům a aby pohané již nedeptali Jeruzalém.
Ty dvě podmínky jsou v našich dobách splněny a snad se veliký den blíží. Není již na světě civilizovaný národ nebo barbarský kmen, kde by nástupci apoštolů nebyli kázali evangelium; od r. 1918 již v Jeruzalémě nevládnou mohamedáni a mluví se dokonce o vzkříšení židovského státu. Až se podle Hozeášových slov izraelští synové, kteří tak dlouho byli bez krále a bez oltáře, zase obrátí k synu Davidovu a až se chvějíce vrátí k dobrotě Hospodinově, konec časů bude blízko.

Jsou-li slova druhé Ježíšovy věštby pravdivá, jako se ukázala pravdivými slova věštby první, nemůže být parusie daleko. Zase v těchto letech národy povstali proti národům a země se chvěla, ničíc hromadně životy, a nemoci, hlad, vzpoury ztenčily národy. Kristova slova jsou od staletí přeložena a hlásána ve všech jazycích. Vojíni, kteří věří v Krista, třebaže nejsou všichni věrni Petrovým dědicům, vládnou v tomto městě, které po své zkáze bylo v moci Římanů,
Peršanů,
Arabů,
Egypťanů a Turků.

Ale lidé nepamatují Ježíše a jeho zaslíbení. Žijí, jako by svět měl trvat věčně tak, jaký byl dosud, a starají se jen o své pozemské a tělesné zájmy. “Jako totiž,” praví Ježíš,
“za oněch dnů před potopou jedli a pili, ženili a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nezvěděli, až přišla potopa a zachránila všecky, tak bude i při příchodu Syna člověka. Tak se také stalo za dnů Lotových: jedli, pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli; ale v den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, padaly z nebe oheň a síra a zahubily je všecky. Totéž se stane v den, kdy se zjeví Syn člověka.”

Totéž se děje za našich dní přes všecky války a nemoci, které v několika letech zkosily milióny životů. Lidé jedí a pijí, žení se a stavějí, kupují a prodávají, píší a hrají si. A nikdo nemyslí na božského zloděje, který přijde tajně v noci, nikdo neočekává pravého hospodáře, který se znenadání vrátí, nikdo nevyhlíží k nebi, zableskne-li se na východě a přejde-li blesk až k západu.

Kuklí život živých je jako ztřeštěný sen v zlé horečce. Zdá se jim, že bdí, poněvadž se bláznivě ženou po statcích, které jsou blátem a jedem. Nehledí do výše, bojí se jen lidí. Snad čekají, že budou v poslední hodině vzbuzeni dávnými mrtvými, kteří budou vzkříšeni, až se přiblíží Vzkříšený.

Nežádaný

Zatímco Ježíš odsuzuje chrám a Jeruzalém, připravují ti, kteří jsou chrámem vydržováni, a jsou pány Jeruzaléma, jeho odsouzení.

Všichni ti, kteří mají majetek, kteří učí a vládnou, očekávají jen vhodnou chvíli, aby ho bez nebezpečí zavraždili. Kdo má jméno, důstojnost, školu, sklad zboží, posvátný úřad, zlomek vládní moci, je proti němu. Vystoupil proti nim a oni jsou proti němu. S hloupostí, vlastní všem, kdo zaujímají určité postavení, myslí, že se zachrání, vydají-li ho na smrt, a nevědí, že právě jeho smrt je třeba, aby byl učiněn počátek trestů.

Abychom si dobře představili zášť, která spojovala jeruzalémské vyšší třídy proti Ježíšovi – zášť kněží, zášť učitelů, zášť kupců – třeba si připomenout, že svaté město na oko žilo pro víru, ve skutečnosti však z víry. Jen v hlavním městě židovstva se mohly starému Bohu přinášet účinné a Bohu libé oběti, a proto se tam hrnuly každý rok, zvláště ve dnech velikých svátků, proudy Izraelitů z palestinských tetrarchií a ze všech provincií říše. Chrám byl nejen jediná, zákonně stanovená svatyně Židů, nýbrž byl těm, kteří k němu příslušeli, a všem ostatním, kteří žili na jeho úpatí, velikým živným prstem, který napájel hlavní město výtěžky obětí, darů, desátků a především výdělků, které přináší neustálý příliv hostů. Josefus Flavius vypravuje, že se v Jeruzalémě sešlo při mimořádných příležitostech až na tři milióny poutníků.

Usedlé obyvatelstvo žilo celý rok z toho, co poskytoval chrám; dobrý výdělek dobytkářů, prodavačů potravin, penězoměnců, hostinských, ba i řemeslníků závisel na dobrém příjmu chrámu. Třída kněžská, která bez levitů – kterých byla přece pěkná hromada – čítala za časů Kristových dvacet tisíc Áronových potomků – brala své příjmy z naturálních desátků, z poplatků v chrámě, z výkupného prvorozených – i prvorozenci lidí platili pět šekelů z hlavy! – a živili se masem obětovaných zvířat, z nichž se spaloval jen tuk. Jim příslušely prvotiny stád a žní; i chléb jim byl dodáván lidem, neboť každá hlava rodiny dávala kněžím čtyřiadvacátý díl chleba, který se pekl v domě. Mnozí z nich, jak jsme viděli, vydělávali také chovem zvířat, které věřící kupovali k obětem; jiní byli spolčeni s penězoměnci a není nemožné, že někteří z nich byli praví a vlastní bankéři, neboť lid rád ukládal své úspory do pokladnic chrámu.

Sbíhající se svazek zájmů vycházel tedy z ohromné Herodovy budovy a sahal nakonec až na kramářovu rohož a do temné ševcovy světničky. Kněží žili z chrámu a mnozí byli kupci a boháči; bohatí potřebovali chrám, aby zvětšili své výdělky a udržovali lid v úctě; kupci uzavírali obchody s boháči, kteří mohou utrácet, s kněžími, kteří se s nimi spojovali, a s poutníky přivábenými ze všech končin světa k chrámu; dělníci a chudí žili z odpadků a drobtů, které padaly ze stolů kněží, boháčů, kupců a poutníků.

Náboženství bylo tedy největším a snad jediným průmyslem v Jeruzalémě; kdo se dotýkal náboženství, jeho představitelů, viditelného pomníku, který byl nejproslavenějším a nejvýnosnějším sídlem náboženství, toho bylo nezbytné pokládat za nepřítele jeruzalémského lidu, zvláště však nejzámožnějších a nejvíce prospívajících tříd.

Ježíš svým evangeliem ohrožoval přímo postavení a příjmy těchto tříd. Kdyby se měly všecky předpisy shrnout do činů lásky, nebylo by již místo pro zákoníky a učené znalce zákona, kteří z toho poučování byli živi. Nedbal-li Bůh zvířecích obětí a žádal-li jen čistotu duše a tajné modlitby, mohli kněží zavřít brány svatyně a najít si jiné zaměstnání; prodavači volů, telat, ovcí, jehňat, kůzlat, holubic a vrabců by byli viděli své příjmy klesat nebo snad docela mizet. Bylo-li třeba změnit život, aby Bůh někoho miloval, a nestačilo umýt číši a platit přesné desátky, přiváděla se nauka a moc farizeů vniveč. Přicházel-li nakonec mesiáš a prohlašoval-li, že prvenství chrámu přestalo a že jsou oběti zbytečné, stane se hlavní město některého dne městem zbaveným moci a časem nepatrným městečkem zchudlých lidí, pouští.

Ježíš, jemuž byli milejší rybáři než členové synedria, jen byli-li čistí a naplněni láskou. Ježíš, jenž se stavěl na stranu chudých proti bohatým; jenž si vážil nevědomých dítek více než zákoníků osleplých nad tajemstvími Písma, nezbytně na sebe uvalil nenávist levitů, kupců, farizeů. Chrám, akademie a banka byly proti němu: až oběť bude připravena, zavolají, neradi, ale z nezbytí, římský meč, aby jej obětoval i pro svůj pokoj.

Již od nějaké doby nebyl Ježíšův život jist. Jak říkali farizeové, chtěl ho Herodes zabít již od posledních dob jeho pobytu v Galilei. Snad ho tato zvěst vedla do Filipovy Caesarey, za hranice Galiley, kde předpověděl své umučení.

Od chvíle, kdy přišel do Jeruzaléma, velekněží, farizeové a zákoníci slídili za ním, kladli mu léčky a zaznamenávali jeho slova. Tato nepokojná, jedovatá sběř poštvala na něj několik vyzvědačů, určených, aby se za několik dní stali lživými svědky, a podle Jana byl také vydán rozkaz jistým strážím, aby se ho zmocnily, ale stráže neměly odvahu na něj sáhnout. Rány důtkami zasazené dobytkářům a peněžníkům, prudká řeč proti zákoníkům a farizeům pronesená nahlas, narážky na zkázu chrámu dovršily míru. Čas kvapil. Jeruzalém byl plný cizinců, a toho muže poslouchali mnozí. Mohl vzniknout nějaký nepořádek, zmatek, snad vzpoura zástupů venkovanů, kteří byli méně připoutáni k výsadám a zájmům hlavního města.
Nákazu třeba zastavit v počátcích a nebylo lepší pomoci, než odklidit rouhače. Času nebylo nazbyt. A lišáci oltáře a obchodu, kteří se již bez zvláštního domlouvání shodli, se usnesli, že svolají synedrium, aby uvedli zákon do souladu s vraždou.

Synedrium bylo shromáždění patriciů, nejvyšší rada aristokracie vládnoucí v městě. Skládalo se z kněží, žárlivě střežících klientelu chrámu, která jim dávala moc a důchody; ze zákoníků, jejichž úkolem bylo zachovávat neporušenost zákona a udržovat tradici; ze starších, kteří představovali zájmy zámožného a umírněného měšťanstva.

Všichni byli zajedno, že je třeba zajmout Ježíše lstí a vydat na smrt jako rouhače proti sobotě a proti Hospodinu. Jen Nikodém se pokusil o právní obranu, ale zacpali mu hned ústa. “Co uděláme – pravili. – Ten člověk činí divy a mnozí ho následují. Necháme-li ho tak, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí naše město i náš národ.” Je to zřetel k státu, k blahu vlasti, kterého se strany vždy dovolávají, aby dodaly hájení svého zvláštního prospěchu zdání dokonalé zákonitosti.

Kaifáš, který byl toho roku veleknězem, přerval váhání zásadou, která před moudrostí světa vždy ospravedlnila obětování nevinného: “Vy nic nechápete a nemyslíte na to, že vám je prospěšné, aby jeden člověk zemřel za lid a ne aby všechen národ zahynul.”
Ta zásada v Kaifášových ústech, při této příležitosti a při tom, co jí zamýšlel, byla hanebná a jako všechny řeči pronesené v synedriu pokrytecká. Ale povznese-li se k vyššímu smyslu a přenese-li se do absolutna – tím, že se místo “národa” položí “lidstvo” – vyslovil předseda obřezaného patriciátu zásadu, kterou Ježíš ve svém srdci sám přijal a která se pak v jiné podobě stala hlavním tajemstvím křesťanství. Kaifáš, který měl sám vstoupit v opuštěnou Sancta Sanctorum, aby složil před Jahvem hříchy lidu, nevěděl, jak jeho slova, tak hrubá výrazem a citem cynická, byla ve shodě s myšlenkou jeho oběti.

Myšlenka, že jen spravedlivý může zaplatit za nespravedlivost, že jen dokonalý může vykoupit přestupky hrubých, že jen čistý může vyrovnat dluhy nešlechetných lidí, že jen Bůh ve své nekonečné vznešenosti může odpykat viny, jichž se člověk proti němu dopustil, tato myšlenky, která se člověku zdá vrcholem bláznovství právě proto, že je vrcholem božské moudrosti, jistě se nezableskla ve zkažené seduceově duši, když předkládal sedmdesáti spoluviníkům sofisma určené, aby utlumilo možné výčitky. Kaifáš, který měl být zároveň s trním koruny a houbou namočenou v octě jedním z nástrojů umučení, si v té chvíli nepředstavoval, že podává slavnostní, třebaže zahalené a bezděčné, svědectví božské tragédie, která nastávala.

Ale zásada, že nevinný může platit za vinné, že smrt jediného může přispět k záchraně všech, nebyla docela cizí starověkému vědomí. Hrdinské mýty pohanů znaly a oslavovaly dobrovolné obětování nevinných. Připomínaly Pylada, který se nabízel jako oběť místo viníka Oresta; Makarii z rodu
Herákleova, která svým životem zachránila život bratřím; Alkestu, která přijímala smrt, aby odvrátila od svého Admeta Artemidinu pomstu; Erechtheovy dcery, které se obětovaly, aby otec unikl Neptunovým ranám; starého krále Kodra, který se vrhal do Ilissu, aby jeho Athéňané dobyli vítězství; Decia Mura a jeho syna, kteří se zasvětili bohům podsvětí v nejhorší bitevní vřavě, aby Římané zvítězili nad Samnity; Kurtia, který se vrhl do propasti pro blaho vlasti; Ifigenie, která podávala hrdlo pod nůž, aby Agamemnonovo loďstvo šťastně odplulo k Tróji. Za slavností tragédií byli Athéně obětováni dva muži, aby odvrátili od města tresty bohyně; Epomenides, mudřec, se uchýlil k lidským obětem na hrobech, aby očistil Athénu, poskvrněnou vraždou Kylonových přívrženců; v Kuriu na Kypru, v Terracině, v Marsilii vrhali každý rok na vykoupení přestupků obce do moře muže, který byl pokládán za spasitele lidu.

Ale ty oběti, pokud byly samovolné, byly konány jen pro spásu jedné bytosti nebo omezené skupiny lidí, když byly vynucené, přidávaly nový zločin k těm, které chtěly vykoupit: byly to případy osobní oddanosti nebo pověrčivé zločiny.

Neobjevil se člověk, který by na sebe vzal všecky hříchy lidí, bůh, který by se uvěznil v těle, aby spasil lidstvo a učinil je schopným vystoupit ze zvířectví k svatosti, z ponížení země do království nebeského. Dokonalý, který přijímá všecky nedokonalosti, čistý, který se obtíží všemi hanebnostmi, spravedlivý, který bere na sebe všecky nespravedlnosti všech lidí, se zjevil za časů Kaifášových v podobě nuzného a pronásledovaného člověka. Ten, jenž zemře pro všechny, galilejský dělník, který znepokojuje boháče a jeruzalémské kněze, je tu na Olivetské hoře, málo vzdálené od synedria. Sedmdesát, kteří v té chvíli nedovedou poslechnout vůli pronásledovaného, se usnášejí, že ho dají zajmout, než nastanou velikonoce. Ale poněvadž jsou zbabělí jako většina pánů, mají jen jedinou překážku: strach z lidu, který Ježíše miluje. “A velekněží a zákoníci hledali, jak by ho lstivě jali a zabili, ale pravili: Nečiňme to o slavnosti, aby snad nenastala bouře v lidu.” Aby je zbavil nesnází, přišel jim naštěstí nazítří jeden z dvanácti: ten, jenž měl měšec,
Jidáš Iškariotský.

Záhada Jidášova

Jen dvě bytosti na světě znaly Jidášovo tajemství: Kristus a zrádce.

Šedesát křesťanských pokolení o tom hloubalo, ale muž Iškariotský zůstává, třebaže našel na zemi zástupy učedníků, neústupně nepochopen. Je jedinou lidskou záhadou, která se vyskytuje v evangeliích. Chápeme bez obtíží ďábelství Herodů, závistivou zášť farizeů, mstivý vztek Annáše a Kaifáše, zbabělou Pilátovu povolnost. Nechápeme však stejně jasně Jidášovy ohavnosti. Čtyři dějepisci nám říkají příliš málo o něm a o důvodech, které ho přiměly, aby prodal svého krále.

“Satan do něj vešel,” praví. Ale tato slova jsou jen vyslovení jeho zločinu. Zlo se zmocnilo jeho srdce: tedy znenadání. Před tím dnem, možná před večeří v Betánii, nebyl Jidáš v rukou nepřátel. Ale proč do něj a do nikoho z ostatních?

Třicet stříbrných je hodně nepatrná částka, zvláště pro člověka, jejž lákalo bohatství. V dnešních penězích by to nebylo ani sto lir, a kdyby byla skutečná hodnota nebo, jak říkají národohospodáři, kupní síla, za onoho času desetkrát větší, nezdá se nám, že tisíc lir je dostatečná cena, aby přiměla muže, jejž nám jeho druzi líčí jako lakotného, aby se dopustil nejodpornější zrady, kterou zaznamenávají dějiny. Řeklo se, že třicet stříbrných byla cena otroka. Ale původní text Exodu praví naproti tomu, že třicet šekelů byla náhrada, již byl povinen zaplatit vlastník býka, který by nabral na rohy otroka nebo otrokyni. Věc byla příliš rozdílná, aby byli mohli členové synedria v té chvíli pomýšlet na úzkostlivé zachovávání postupu z nějakého dřívějšího případu.

Nejsilněji svědčí ve prospěch tradice úřad, jejž si Jidáš mezi dvanácti vyhradil. Byl mezi nimi bývalý výběrčí,
Matouš, jemuž by bylo jaksi právem slušelo, aby měl v úschově trochu těch drobných potřebných na společné výdaje. Místo Matouše vidíme jako správce darů muže Iškariotského. Pouhé přebírání peněz, i jsou-li cizí, kazí. Není divu, že Jan nazývá Jidáše zlodějem: “Maje měšec, vybíral, co tam dávali.”

A přece se nemůžeme zdržet myšlenky, že lakomý po penězích by nebyl dlouho zůstal ve společnosti tak chudé. Kdyby byl chtěl žít z krádeží, byl by hledal vhodnější a výnosnější místo, než bylo to, jež přijal. A kdyby potřeboval těch bídných třicet stříbrných, nebyl by si je mohl zjednat jinak, třeba že by utekl s měšcem, nepotřebuje ani navrhovat kněžím, že jim Ježíše prodá?

Tyto úvahy zdravého rozumu o tak neobyčejném zločinu přiměly od prvních křesťanských dob mnohé, aby pátrali po jiných pohnutkách ohavné zrady. Jedna kacířská sekta,
Kainité, bájila, že Jidáš věda, že podle vůle své i Otcovy měl Ježíš jít na smrt zradou – aby nic nechybělo při mukách velikého vykoupení – vzal na sebe s bolestí věčnou hanbu, aby se vše splnilo. Jidáš byl podle nich jako nezbytný a dobrovolný nástroj vykoupení hrdinou a mučedníkem, který zasluhuje, aby byl ctěn a nikoli proklínán.

Podle jiných Iškariotský, který miloval svůj lid a doufal v jeho osvobození a možná se klonil k citům horlivců, se prý přidal k Ježíšovi doufaje, že je mesiáš, jak si ho tehdy představoval obecný lid: král odplaty a obnovení Izraele. Když ponenáhlu přes svou tupost zpozoroval z Ježíšových řečí, že se setkal s mesiášem docela jiného rázu, zradil ho nepřátelům, aby ulevil svému vzteku. Ale tato fantazie, pro niž texty, ať kanonické nebo apokryfické, nepodávají nejmenší oporu, by nestačila ospravedlnit Kristova zrádce: byl by mohl odejít od dvanácti a jít hledat vhodnější druhy, jichž tehdy, jak jsme viděli, nebyl nedostatek.

Jiný řekl, že pravou příčinu nutno hledat v ztrátě víry. Jidáš před tím věřil pevně v Ježíše a nyní již věřit nemohl. Řeči o nastávajícím konci, hrozivé nepřátelství hlavního města, to že nepřicházel projev vítězství, nakonec způsobily, že ztratil veškerou důvěru v toho, jehož dosud následoval. Neviděl blížit se království a viděl přicházet smrt. Možná, že slídě mezi lidem, zaslechl pověst o úmyslech smluvených protivníků a obával se, že synedrium se nespokojí jedinou obětí, nýbrž že odsoudí všecky, kdo již dlouho chodili s Ježíšem. Přemožen strachem – který by byl způsobem, jehož ďábel užil, aby do něj vešel – myslil, že předejde nebezpečí a zradou si zachrání život. Nevěra a zbabělost by byly bývaly hanebné pohnutky jeho hanebnosti.

Angličan, pověstný poživač opia, vymýšlí naproti tomu novou obranu zrádce. Jidáš věřil: ba věřil příliš. Byl do té míry přesvědčen, že Ježíš je opravdu Kristem, že ho chtěl přimět, vydav jej do rukou soudu, aby konečně projevil své pravé mesiášství. Nemohl uvěřit, tak byla jeho naděje pevná, že Ježíš bude usmrcen. Nebo kdyby opravdu zemřel, věděl prý s jistotou, že hned zase bude vzkříšen, aby se objevil po pravici Otce jako král izraelský a král světa. Aby uspíšil příchod toho velikého dne, kdy se učedníkům nakonec dostane odměny za jejich věrnost, chtěl jej Jidáš, jistý nedotknutelností svého božského přítele, donutit a poskytnout mu příležitost, postaviv jej tváří v tvář těm, které měl vydědit, aby ukázal, že je pravý Syn Boží. Co činil Jidáš, nebyla zrada, nýbrž omyl vzniklý z toho, že neporozuměl správnému smyslu mistrova učení. Nezradil tedy z touhy po zisku, z pomsty nebo ze zbabělosti, nýbrž z nerozumu.

Jiní se zase vracejí k myšlence o pomstě. Není zrada bez nenávisti. Proč Jidáš nenáviděl Ježíše? Vzpomínají na večeři v Šimonově domě a na nard plačící ženy. Ježíšova výtka prý rozhořčila učedníka, který byl možná i jindy vzat na mušku pro svou špinavou lakotu nebo pro své pokrytectví. K zlosti z výtky se přidala závist, která vždy bují v srdcích nízkých. A jakmile se mu zdálo, že se bez nebezpečí může pomstít, odebral se do Kaifášova paláce.

Myslil však opravdu, že jeho udání dovede Ježíše na smrt? Nebo čekal, že se spokojí, bude-li bičován a bude-li mu zabráněno mluvit k lidu? Co se o něm potom vypravuje, vzbuzuje domněnku, že Ježíšovo odsouzení jej rozrušilo jako hrozný a neočekávaný následek jeho polibku. Matouš vypravuje jeho zoufalost tak, že dává tušit, že zakoušel opravdu hrůzy z toho, co se stalo jeho vinou. Peníze, které přijal, jej pálí, a když je kněží odmítají, vrhá se do chrámu. I když je vrátil, nemá pokoj a běží a oběsí se, aby zemřel téhož dne jako jeho oběť. Lítost tak vášnivá, která dohání s takovou prudkostí k zamítnutí života, budí myšlenku na hrůzy netušených a nenadálých zjevení.

Přes všecko hloubání nespokojených se hromadí záhady kolem
Jidášovy osoby. Ale dosud jsme se nedovolávali svědectví toho, kdo lépe než ostatní, také lépe než Jidáš, znal pravé tajemství zrady. Jen Ježíš, který viděl na dno duše Iškariotského jako do duší všech a který věděl napřed, co Jidáš učiní, by mohl říci poslední slovo.

Ježíš vybral Jidáše, aby byl jedním z dvanácti a jako ostatní nositelem blahé zvěsti. Byl by ho vybral, byl by ho nechal u sebe, po svém boku, u svého stolu tak dlouho, kdyby byl myslil, že je nenapravitelným zločincem? Byl by mu svěřil, co měl nejdražší, co bylo nejcennější na světě: kázání království Božího?

Až do posledních dní, až do posledního večera nejedná Ježíš s Jidášem jinak než s ostatními. Také jemu jako ostatním jedenácti dává své tělo v podobě chleba a svou krev v podobě vína. Také Jidášovy nohy – ty nohy, které ho nesly do Kaifášova domu – jsou umývány rukama, jež měly být, také Jidášovou spoluvinou, druhého dne protknuty hřeby. A když Jidáš přichází za blýskání mečů a v rudém přísvitu svítilen v temném stínu oliv a líbá – “s překypující vřelostí”, praví Matouš – tvář dosud zbrocenou krvavým potem, neodpuzuje ho Ježíš, nýbrž praví mu:

– – Příteli, co přicházíš učinit?

Příteli! Naposled mluví Ježíš k Jidáši a také v té chvíli nenalézá jiné slovo, než slovo obvyklé, slovo, jímž ho oslovil poprvé. Jidáš není pro něho mužem temnot, který přichází potmě, aby jej vydal pochopům, nýbrž přítelem, týmž přítelem, který před několika hodinami seděl vedle něho a jedl s ním beránka a zeleninu a smočil ústa v jeho poháru; týmž, který tolikrát v hodinách odpočinku ve stínu stromů nebo zdí poslouchal zároveň s ostatními jako žák, jako druh, jako bratr veliká slova zaslíbení. Kristus řekl u poslední večeře: “Běda tomu člověku, jímž Syn člověka bude zrazen! Lépe by bylo tomu člověku, kdyby se nebyl nikdy narodil.” Ale nyní, kdy zrádce je tu před ním a zrada je vykonána a Jidáš k věrolomné zradě přidává hanebnost polibku, vrací se na rty toho, jenž přikázal milovat nepřátele, něžné, obvyklé, božské slovo:

– – Příteli, co přicházíš učinit?

Také svědectví zrazeného zvyšuje naši bezradnost, místo aby odhalovalo závoj z tajemství, které nás mate. Ví, že Jidáš je zloděj, a svěřuje mu měšec; ví, že Jidáš je zkažený, a svěřuje mu poklad pravdy neskonale cennější než všechny peníze světa; ví, že Jidáš jej zradí, a činí ho účastným svého božství, podávaje mu sousto chleba a dávaje mu napít vína; vidí, že Jidáš přivádí ty, kteří ho zajmou, a oslovuje ho ještě jednou, jako dříve, jako vždy svatým jménem přátelství.

“Lépe by bylo, kdyby se nikdy nebyl narodil!” Ta slova mohou více než odsouzením být hnutím lítosti při pomyšlení na osud, jemuž nelze ujít. Nenávidí-li Jidáš Ježíše, nevidíme ani v jediné chvíli, že by Ježíš měl odpor k Jidášovi. Neboť Ježíš ví, že Jidášův hanebný obchod je nezbytný, jako bude nezbytná Pilátova slabost,
Kaifášův hněv, plivání vojáků, břevna kříže. Ví, že Jidáš musí činit to, co činí, a neproklíná ho, jako nezatracuje lid, který chce jeho smrt, nebo kladivo, které jej přibíjí na kříž. Prosí ho jen o jedno: “Učiň rychle, co zamýšlíš učinit.”

Jidášova záhada je přivázána dvojitým uzlem k tajemství vykoupení a zůstane pro nás nepatrné lidi tajemstvím.

Žádná obdoba nám nepodává objasnění. Také Josef byl prodán jedním z bratrů, který se jmenoval Juda jako Iškariotský, a byl prodán ismaelským kupcům za dvacet stříbrných. Ale Josef, živý obraz Krista, nebyl prodán nepřátelům, nebyl prodán, aby byl vydán na smrt. A náhodou za onu zradu stal se tak bohatým, že mohl obohatit svého otce, a tak šlechetným, že mohl odpustit i svým bratrům.

Ježíš byl nejen zrazen, nýbrž prodán, zrazen za odměnu, prodán za nízkou cenu, vyměněn za prodejné peníze. Byl předmětem výměny, zaplaceným a odevzdaným zbožím. Jidáš, muž s měšcem, pokladník, se nepředstavil jen jako udavač, nenabídl se jako vrah, nýbrž jako obchodník, jako prodavač krve. Židé, kteří rozuměli krvi, kteří denně zabíjeli a rozčtvrcovali oběti, řezníci Nejvyššího, byli prvními a posledními Jidášovými odběrateli. Prodej Ježíše byl prvním obchodem obchodníka znenadání: nevalný obchod, pravda, ale konec konců pravé a vlastní uzavření obchodu, právoplatná smlouva prodeje a koupě, smlouva ústní, ale stranami poctivě zachovaná.

Kdyby nebyl Ježíš prodán, bylo by se čehosi nedostávalo k dokonalé potupnosti smírčí oběti; kdyby byli za něj zaplatili mnoho, tři sta šekelů místo třiceti, zlatem místo stříbra, potupa by byla zmírněna, málo, ale zmírněna. Bylo určeno od věčnosti, že bude prodán, ale prodán za málo peněz, budou-li již v tom peníze. Aby nekonečná hodnota byla nadpřirozená, ale sdělitelná, bylo třeba ji vyměnit za hodnotu zcela nepatrnou, za hodnotu kovu, která ani hodnotou není. Nečinil totéž také on, prodaný, jenž chtěl vykoupit krví jediného člověka krev prolitou na zemi od Kaina do Kaifáše?

A kdyby byl býval prodán za otroka jako tolik těl obdařených duší bylo v oněch dobách prodáno na trzích, kdyby byl býval prodán jako vlastnictví přinášející užitek, jako lidský kapitál, jako živý pracovní nástroj, potupnosti by skoro nebylo a vykoupení by bylo bývalo odsunuto. Ale byl prodán, jako se prodává nevinné zvíře, které kupuje řezník, aby je zabil a po kusech prodal těm, kdo jedí maso. Posvátný řezník Kaifáš neměl nikdy za svých dob tak nesmírnou oběť. Téměř dvě tisíciletí se živí křesťané tou obětí a dosud je nedotčena a ti, kdo ji jedí, nejsou syti.

Každý z nás dal svůj příslušný díl, nesmírně malý díl, aby od Jidáše koupil tuto nevyčerpatelnou oběť. Všichni jsme přispěli, abychom složili viditelnou částku, kterou stála Spasitelova krev: Kaifáš byl jen naším zplnomocněncem. Pole Hakeldama, které bylo koupeno za cenu té krve, je naším dědictvím, naším statkem. A to pole se tajemným způsobem zvětšilo, rozšířilo se, až pokrývá polovici zemského povrchu: celá města, města lidnatá, dlážděná, osvětlená, vymetená, města krámů a nevěstinců se tam lesknou od půlnoci k poledni. A aby tajemství bylo ještě větší, také Jidášovy peníze, tisíckrát znásobené zradami tolika staletí, všemi uzavřenými obchody, a nad to vzrostlé úroky, se rozmnožily, že je nelze spočítat. Nyní – mohou to dosvědčit účetní, praví haruspikové tohoto věku – všechna nádvoří chrámu by nestačila pojmout peníze vzešlé do dnešního dne z oněch třiceti, které tam v šílené lítosti vrhl muž, jenž prodal svého Boha.

Muž se džbánem

Jakmile je cena smluvena a zaplacena, nechtějí kupci dlouho čekat na odevzdání. Před svátkem, řekli. Veliký svátek velikonoční je v sobotu a máme čtvrtek.

Ježíšovi zbývá jen jeden den svobody – poslední den.

Dříve než odejde od svých přátel – těch, kteří ho té noci opustí – chce ještě jednou při pokojné večeři smočit sousto v jedné míse s nimi. Dříve než jeho tvář bude poplivána syrskými žoldáky a židovskou chátrou, chce pokleknout a umýt nohy těm, kteří musí až do smrti putovat po cestách, aby vypravovali o jeho smrti. Dříve než jeho krev skane z rukou, nohou a prsou, chce ji dát těm, kteří s ním mají být jedna duše až do konce. Dříve než bude snášet žízeň, přibit na břevnech sbitých hřeby, chce pít s druhy šťávu révy z téže číše. Předvečer smrti bude jako předjatá hostina nové země.

Bylo ráno ve čtvrtek, první den přesnic. Učedníci se táží:

“Kam chceš, abychom šli učinit přípravy, abys jedl beránka?”

Syn člověka je chudší než lišky a nemá dům. Nazaretský dům opustil navždy; daleko je Šimonův dům v Kafarnaum, který v prvních dobách byl jako jeho, a příliš daleko za městem dům Martin a Mariin v Betánii, kde byl jakoby hospodářem.

V Jeruzalémě má jen nepřátele nebo ostýchavé přátele: Josef z Arimatie jej přijme jako hosta teprve zítra v temné jeskyni věnované hostině červů.

Ale odsouzenec má poslední den právo na milost, kterou si vyžádá. Všecky jeruzalémské domy jsou jeho. Otec mu dá ten, který se nejlépe hodí, aby skryl poslední radost stíhaného. A vyšle dva učedníky s tímto tajemným rozkazem:

“Jděte do města a potká vás člověk, který nese džbán vody; jděte za ním, a kam vejde, tam řekněte pánovi domu: Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko. Kde je pokojík, kde bych jedl beránka se svými učedníky? A on vám ukáže veliké večeřadlo, prostřené a připravené: tam připravte vše pro nás.”

Myslilo se, že ten hospodář byl Ježíšovým přítelem a že věc byla již mezi nimi umluvena. Je to omyl: Ježíš by byl oba poslal přímo k němu, byl by pověděl jméno a nebyl by jim kázal, aby šli za mužem nesoucím džbán.

Mnoho lidí stoupalo toho svátečního rána od pramene Siloe se džbány vody. Učedníci nemají vybírat: první, který je potká. Neznají ho, neboť jinak by ho zastavili, místo aby šli za ním, aby se podívali, kam vchází. Jeho pán není asi z nejchudších, když má sluhu, a v jeho domě jistě bude, jako v domech zámožných lidí, pokoj vhodný k večeři. A hospodář bude asi vědět, aspoň z doslechu, kdo je Mistr: v těch dnech se v Jeruzalémě nemluví o jiném než o něm. Vzkaz je takový, že ho nelze odmítnout. “Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko.” Čas, který je nyní “jeho”, je čas smrti. Kdo by mohl odehnat od svého domu člověka, který má umřít, který se chce naposled nasytit?

Učedníci šli, našli člověka se džbánem, vešli do domu, mluvili s hospodářem a připravili tam vše potřebné k večeři: beránka na rožni, kulaté, nekvašené chleby, hořké byliny, červenou omáčku, víno díkučinění, teplou vodu. V pokoji rozestavili lehátka a polštáře kolem stolu, na stole prostřeli bílý ubrus a na ubrus postavili několik těch jídel, svícny, džbán plný vína a kalich, jediný kalich, jehož se všichni dotknou rty. Nezapomněli na nic: oba se vyznali v takových přípravách. Hned od dětství se dívali v rodných domech u jezera vyvalenýma očima na přípravy nejmilejšího svátku v roce. A nejedli poprvé všichni společně beránka od chvíle, kdy byli pohromadě s tím, jejž milovali. Ale toho dne, který byl poslední, kdy krutá pravda snad pronikla jejich tupou hlavou, ale k této večeři, která byla poslední večeří, kterou se potěší všech třináct pohromadě, všech třináct živých, k této večeři, která byla poslední pro Ježíše a poslední opravdu platnou velikonoční večeří starého židovství – neboť nový zákon začínal pro lidi všech zemí; – ale k této slavnostní hostině, která je vzpomínkou života a zvěstováním smrti, konali učedníci pokorné služebnické práce s nebývalou tklivostí, s tou tichou radostí, která skoro dojímá k slzám.

Když se slunce chýlilo k západu, přišlo deset ostatních s Ježíšem a usadili se okolo připraveného stolu. Všichni mlčeli, jako by je tížily předtuchy, které se obávali nalézt v očích druhů. Vzpomínali na téměř smuteční hostinu v Šimonově domě, na vůni nardu, na ženu a její nekonečný tichý pláč, na Ježíšova slova toho večera, na slova promluvená v těchto dnech, na opětovné ohlašování potupy a konce, na příznaky záště, která se kolem nich vzmáhala, a na známky, nyní již zjevné, spiknutí, které se chystalo vystoupit ze stínu se svými pochodněmi.

Ale dva z nich byli – z různých příčin – stísněnější, dojatější než ostatní: dva, kteří se neměli dožít příštího večera. Zasvěcení smrti – Kristus a Jidáš – prodaný a prodávající,
Syn Boží a zmetek satanův.

Jidáš již všecko umluvil; třicet stříbrných měl u sebe, složených, aby necinkaly; nebyli by mu je již vzali. Ale klidný nebyl. Nepřítel v něj vstoupil, ale nebyl snad ještě mrtev Kristův přítel. Vidět ho tu uprostřed mezi svými, klidného, ale s dojatým výrazem toho, kdo jediný ví o tajemství, zná zločin, zradu; vidět ho ještě volného vedle těch, kteří ho mají rádi, ještě živého s krví v žilách pod jemnou ochranou kůže A přece ti, kdo koupili, nechtěli déle čekat; zrovna na tu noc bylo umluveno odevzdání – a očekávali jen jeho. Ale kdyby ho Ježíš, jenž přece vše věděl, prozradil ostatním jedenácti? A kdyby ti, aby zachránili Mistra, po něm skočili a spoutali ho nebo snad zabili? Začínal cítit, že nestačí vydat Ježíše na smrt, aby zachránil sebe od smrti, tak obávané a přece tak blízké.

Všecky ty myšlenky zarmucovaly pořád více jeho posupnou tvář a chvílemi jej zdrcovaly. Zatímco se nejhorlivější z učedníků zabývali posledními přípravami, díval se pokradmo na Ježíšovy oči – jasné oči lehce zastřené láskyplným smutkem rozloučení – jako by v nich chtěl číst odvolání nastávajícího osudu.

Ježíš přerušil mlčení.

“Vřele jsem toužil, abych jedl toho beránka s vámi; neboť pravím vám, že ho již nebudu jíst, dokud se nenaplní v království Božím.”

Taková síla zdrženlivé lásky se dosud neprojevila v žádném jiném Kristově slově k přátelům jako v tomto! Taková touha po dni dokonalého sjednocení, po svátku tak starobylém a přece určeném, aby byl obnoven ve vyšším smyslu. Vědí, že je miluje; ale jak je miluje, to jejich ubohá zmítaná srdce do toho večera tak jasně nevěděla. Ví, že ta večeře je poslední zastávka klidného půvabu před smrtí, a přece po ní toužil “vřele”, tou vřelostí, kterou se touží po věcech nejžádanějších, po nichž se toužilo nejdéle, tím žárem, jejž znají náruživí, roznícení, milující, ti kteří bojují za světlo vítězství, kteří snášejí útrapy za vznešenost odměny. Toužil vřele po tom, aby s nimi jedl toho beránka. Jedl s nimi beránka i jindy; jedl s nimi společně tisíckrát, na lavičkách loďky, v domech přátel, neznámých, bohatých, na okraji cest, na lukách, ve stínu břehů a větví. A přece tak dlouho toužil vřele po tom, aby s nimi jedl tuto večeři, která je poslední!

Kdo ví, zda vzpomíná na nebe šťastné Galiley, na mírné větry minulého jara, na slunce posledních velikonoc! Nyní vidí jen své první přátele, své poslední, jež zrada ztenčí, jež strach rozpráší, kteří však do té chvíle jsou okolo něho, v témž pokoji, u téhož stolu, sloučeni týmž nastávajícím žalářem, ale také světlem nadpřirozené jistoty.

Snášel až do toho dne útrapy, ale ne pro sebe: trpěl vřelou touhou po této noční hodině, kde se již dýchá osudné ovzduší loučení. A Kristova tvář, která bude zakrátko políčkována, při tomto vyznání lásky se ozařuje tím vznešeným smutkem, který se divně podobá radosti.

Umývání nohou

Ve chvíli, kdy má být vyrván těm, které miluje, chce podat nejvyšší důkaz této své lásky. Miloval je všechny od chvíle, kdy žijí s ním, i Jidáše; vždy je miloval láskou, která převyšuje každou lásku, láskou tak překypující, kterou někdy nemohli ani pojmout do svých malých srdcí, jak byla veliká. Ale nyní, když se chystá od nich odejít a podruhé se nimi setká proměněn smrtí a povznesen nad lidskou přirozenost, rozlévá se všechen cit dosud slovy neprojevený proudem zasmušilé něžnosti.

A při té večeři, při níž zaujímá místo hospodáře, chce být k svým přátelům dobrotivější než otec a poníženější než sluha. Je Králem a sníží se k povinnosti otroků; je mistrem a postaví se pod učedníky; je Synem Božím a přijme úkol nejopovrhovanější mezi lidmi; je prvním a poklekne před nejnižšími, jako by byl posledním. Tolikrát řekl jim, pyšným a žárlivým, že je třeba, aby pán sloužil svým služebníkům, že Syn člověka přišel, aby sloužil, že první mají být poslední. Ale jeho slova se nestala dosud podstatou jejich duší, neboť až do toho dne se mezi sebou přeli o prvenství a přednost.

Na hrubé duše působí více čin něž slovo. Ježíš se chystá opakovat v symbolické podobě ponižující služby jedno ze svých hlavních naučení. “Vstal od večeře – vypravuje Jan – odložil svá roucha a vzav lněný šat, přepásal se. Potom nalil vodu do umyvadla a počal učedníkům umývat nohy a utírat je šatem, kterým byl přepásán.”

Jen matka nebo otrok by mohli učinit to, co učinil toho večera Ježíš. Matka svým malým dětem a nikomu jinému; otrok svým pánům a nikomu jinému. Matka ráda, z lásky; otrok odevzdaně, z poslušnosti. Ale dvanáct apoštolů nejsou pro Ježíše ani děti ani páni. Syn člověka i Boha zahrnuje v sobě dvoje synovství, které ho povyšuje nad všecky pozemské matky; král království budoucího, ale zákonitějšího než všechny monarchie, je dosud neuznaným pánem všech pánů.

A přece rád umývá a osušuje těch čtyřiadvacet mozolnatých a páchnoucích nohou, jen aby do vzpouzejících se srdcí, dosud naplněných pýchou, vryl pravdu, kterou jeho ústa tak dlouho marně opakovala: Kdo se povyšuje, bude ponížen, kdo se ponižuje bude povýšen.

“Když jim tedy umyl nohy a vzal své roucho a opět se posadil, řekl jim: Víte, co jsem vám učinil? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem; jestliže jsem tedy já, váš Pán a Mistr vám umyl nohy, i vy máte druh druhu umývat nohy. Zajisté jsem vám dal příklad, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Není služebník větší nad svého pána, ani posel větší nad toho, kdo jej poslal. Když víte, jste blahoslaveni, budete-li to činit.”

Proto nedal Ježíš jen příklad ponižující se pokory, nýbrž příklad dokonalé lásky. “Toto je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než je láska toho, kdo položil svůj život za své přátele. Vy jste mými přáteli, činíte-li, co já přikazuji vám.”

Ale v tom činu tak hlubokém ve své zdánlivé otrockosti, byl vedle významu lásky ještě význam očištění. “Kdo se vykoupal, nepotřebuje si umýt nohy, je čistý; i vy jste čistí, ale ne všichni.”

Jedenáct apoštolů, přes svou tupou povahu, mělo jakési právo k dobrodiní umývání. Týdny a měsíce kráčely ty nohy po zaprášených, špinavých, blátivých cestách Judey za tím, jenž dával život. A po jeho smrti budou putovat léta a léta po cestách delších, neznámějších, v zemích, jejichž pouhá jména jsou pro ně dnes neznámá. A cizí bláto potřísní, i skrze sandály, nohy těch, kteří půjdou jako poutníci a cizinci, aby opakovali volání Ukřižovaného.

Vezměte a jezte

Zdá se, že se těch třináct mužů sešlo, aby zachovali starý obřad společné večeře, který připomíná osvobození jejich národa z egyptské poroby. Na pohled se zdá, že třináct mužů z lidu, kteří zachovávají zvyky, kteří sedí za stolem bíle pokrytým, šířícím vůni beránka a vína, očekávají znamení k důvěrné a slavnostní večeři.

Ale je to jen zdání. Naopak, je to večeře na rozloučenou před rozchodem. Dva z těch třinácti – ten, v němž je Bůh, a ten, v němž je satan – zemřou, dříve než podruhé nastane noc, hroznou smrtí. Ostatní se zítra rozprchnou jako ženci, když se spustí krupobití.

Ale tato večeře, která je poslední večeří konce, je také podivuhodným začátkem. Zachovávání židovské slavnosti beránka se promění u těch třinácti Židů v cosi nesrovnatelně vyššího a všeobecnějšího, v cosi nesrovnatelného a nevýslovného: ve veliké křesťanské tajemství.

Slavnost beránka je pro Židy jen slavnost na památku útěku z Egypta. Na tento vítězný únik z poníženosti poroby, provázaný tolika divy, řízený tak zřejmou Boží ochranou, nikdy nezapomínal národ, který snášel jho jiných zajetí a podrobil se hanbě jiných vyhnanství. Na věčnou památku kvapného exodu byla stanovena výroční slavnost, která dostala jméno přechodu: pesah, pascha. Byla to jakási hostina, která měla připomínat jídlo prchajících, narychlo připravené a spěšné. Beránek nebo kůzle pečené na rožni, nejprostším a nejrychlejším způsobem; nekvašený chléb, poněvadž nebylo kdy nechat těsto vykynout. A budou jíst opásáni, střevíce na nohou, hole v ruce a ve velikém chvatu, na způsob lidí chystajících se vydat se na cestu. Hořké byliny jsou chudé, divoce rostoucí rostliny, které prchající cestou trhali, aby na chvíli zahnali hlad při nekonečném putování. Červenavá omáčka, v níž se smáčí chléb, připomíná cihly, které židovští otroci pálili pro faraona. Víno je přídavek: radost z uniknutí, přislíbení očekávaných vinic, opojení díků Hospodinu.

Ježíš nemění pořádek tisíciletého zvyku při té večeři. Pomodliv se podává kalich s vínem, aby koloval z ruky do ruky a vzývá jméno Boží. Pak podělí každého hořkými bylinami a naplní podruhé kalich, který jde kolem stolu a každý učiní doušek.

Jak asi chutná v ústech zrádce, když Ježíš v tísnivém tichu pronáší slova tesknoty a naděje, která nejsou pro Jidáše, nýbrž jen pro ty, kteří budou moci vejít k věčné hostině v ráji?

“Vezměte a pijte, neboť pravím vám, že již nebudu pít tuto šťávu z révy až do onoho dne, kdy ji s vámi budu pít novou v království Božím.”

Tklivé loučení, ale zároveň potvrzení slavnostního slibu. Snad pozorují jen slib a snad se před jejich očima chudých lidí mihla ohromná nebeská slavnost. Nemyslili, že budou toužit příliš dlouho: až bude po novém vinobraní, až mladé víno vykvasí a do sudu se vlije víno sladké, vrátí se Mistr, jak slíbil, aby nás pozval k velikému zasnoubení země s nebem, k věčné hostině. Máme již léta, jsme lidé pokročilejšího věku, více než zralí, na pohled staří: kdyby ženich otálel, nenajde nás již mezi živými, a jeho slib byl byl výsměchem pro ty, kteří věřili.

A upokojeni jistotou opětného shledání, blízkého a tím slavnějšího, zazpívají sborem podle zvyku žalmy prvního děkování. Je to chvalozpěv Otci toho, kdo mu slouží.

“Chvěj se, země, před tváří Hospodina, před tváří Jakubova Boha, jenž mění skálu v jezero, tvrdý kámen v pramen On povznáší bídného z prachu, zdvíhá chudého z kalu, aby mu dal místo mezi vznešenými, mezi vznešenými svého lidu.”

S jakým radostným přesvědčením vyslovují tato starodávná slova, která se v tu chvíli zbarvují novým smyslem! I oni jsou ubozí a budou vyzdviženi z prachu bídy působením Božího Syna, který se znenadání objeví, i oni jsou chudí a on je zakrátko zdvihne ze smetiště žebroty a učiní je pány nevyčerpatelného bohatství.

A Ježíš vida nedostatek jejich pochopení, bere chleby položené na ubruse, požehná je, láme, a podávaje každému kus, staví jim před oči pravdu:

“Vezměte a jezte: toto je mé tělo, které se za vás vydává: čiňte toto na mou památku.”

Nevrátí se tedy tak brzo, jak se domnívají. Po krátkých dnech návratu ve vzkříšení bude trvat tak dlouho, než přijde podruhé, že by mohli zapomenout na něj a na jeho smrt.

“To čiňte na mou památku.” Lámání chleba u společného stolu mezi těmi, kteří čekají, bude znamením nového bratrství. Pokaždé, kdy budete lámat chléb, budu nejen přítomen mezi vámi, ale tím chlebem se nejpevněji se mnou spojíte. Neboť jako mé ruce lámou chléb, tak bude tělo lámáno mými nepřáteli, a jako ten chléb, který jíte dnes večer, vám bude pokrmem až do zítřka, tak mé tělo, které v smrti obětuji všem lidem, nasytí hlad těch, kdo ve mne věří, až do dne, kdy budou otevřeny nesmírné sýpky Království a budete jako andělé před zrakem opět nalezeného Otce. Nezanechávám vám tedy jen vzpomínku: budu přítomen, přítomností mystickou, ale skutečnou, v každé částečce chleba, která mi bude posvěcena, a ten chléb bude potravou potřebnou duším, a tak se splní můj slib, že budu s vámi až do skonání věků.

Dnes večer zatím jezte tyto nekvašené chleby, ty chleby uhnětené lidskou rukou, utvořené z vody a mouky, ty chleby, které pocítily žár pece, a jenž mé ruce, dosud nevychladlé, rozdělily, a jež má láska proměnila v mé tělo, aby vám bylo každodenním pokrmem.

Je opravdu milou věcí jíst dobrý chléb se svými přáteli: bílou střídu moučného chleba, pokrytou vypečenou a křuplavou kůrkou. Tolikrát jste si jej vyprosili v domech chudých a budete o něj žebrat v mém jméně po celý život. Budou přitom i zplesnivělé krajíčky, které psi nechtějí, vyschlé kousky, které zůstaly na dně truhly, kůrky, které děti a starci žvýkali a pak nechali na stupni u krbu. Ale vy znáte nouzi a večery bez jídla a bledou tvář chudoby. Jste zdrávi, máte silné čelisti lidí, kteří jedí tvrdý chléb. Neztratíte odvahu, nepustí-li vás k stolům spokojených lidí.

Ale srdci, které vás miluje, je nekonečně milejší, proměňovat chléb, pocházející z tvrdé země a tvrdé práce, v tělo, které bude věčně pro vás obětováno, v tělo, které denně sestoupí z nebe jako viditelný nositel milosti.

Pamatujte na modlitbu, kterou jsem vás naučil: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Váš pravý chléb dnes a vždy je tento chléb, mé tělo. Kdo bude jíst mé tělo, které se po nesčíslná století každé ráno promění v nesčíslná sousta proměněného chleba, nebude nikdy hladovět. Kdo jej odmítne, nebude nikdy na věky syt.

A jakmile pojedli beránka s chlebem a hořkými bylinami, naplnil Ježíš potřetí společný kalich a podal jej nejbližšímu:

“Pijte z toho všichni, neboť toto je má krev, krev Nového zákona, která se vylévá ze mnohé.”

Jeho krev se dosud nevylila na zemi, smíšená s potem pod olivami, a nevyřinula se zpod hřebů na návrší Golgoty. Ale jeho touha dát svým životem život, vykoupit svým utrpením všechen bol světa, přenést aspoň část své podstaty na své přímé dědice – tato touha oddat se celý těm, jež miluje, je tak silná, že již od té chvíle pokládá oběť za dokonanou a dar za možný. Je-li chléb tělem, je krev v jistém smyslu duší. “Nejezte maso s jeho duší, kterou je jeho krev,” řekl Hospodin Noemovi. Krví, která viditelně představuje život, stvrdil Bůh Abrahamův a Jákobův smlouvu se svým lidem. Když byl Mojžíšovi dán Zákon, dal zabít několik volků a polovinu krve shromáždil v mísách a druhou polovinu vylil na oltář. “Pak vzal Mojžíš tu krev, pokropil jí národ a řekl: Hle, krev smlouvy, kterou Hospodin s vámi uzavřel na potvrzení všech těch slov.”

Ale po zkoušce, která trvala staletí, ohlásil Bůh hlasem proroků, že Starý zákon je zrušen a že je potřeba stanovit nový. Zvířecí krev, jíž byly pokropeny neústupné hlavy a rouhavé tváře, pozbývá své účinnosti. Jiná krev, vznešenější a dražší, byla potřeba pro novou smlouvu – pro poslední smlouvu Otce s věrolomným potomstvem. Mnoha způsoby se pokoušel popohnat prvorozence k úzké bráně spasení. Ohnivý déšť na Sodomu, koupel ve vodách potopy, egyptské otroctví, hlad v poušti je poděsily, ale nepolepšily.

Nyní přišel osvoboditel více božský a lidštější než dávný vůdce exodu. Také Mojžíš spasí národ, mluví na hoře, ohlašuje zaslíbenou zemi. Ale Ježíš spasí nejen svůj národ, spasí všecky národy, a nepíše zákony na kámen nýbrž do srdcí; a jeho zaslíbená země není krajem tučných pastvin a vinných keřů s velikými hrozny, nýbrž království svatosti a věčné radosti. Mojžíš zabil člověka a Ježíš křísí mrtvé; Mojžíš proměňuje vodu v krev, a Ježíš, proměniv při svatební hostině vodu ve víno, proměňuje víno v krev, v svou krev, při teskné hostině svého zasnoubení se smrtí; Mojžíš umírá nasycen věkem i slávou na osamělém vrchu, oslovován svým lidem, a Ježíš zemřel mladý, urážen těmi, které miluje.

Krev volků, nečistá krev pozemských zvířat, nedobrovolných a nižších obětí, není již účinná. Nová smlouva je uzavřena toho večera slovy toho, jenž podává v podobě vína svou vlastní krev a vlastní duši.

“Toto je má krev, krev smlouvy, která se vylévá za vás.”

Nejen za učedníky, kteří jsou tam: představují v jeho očích všecko lidstvo, které žije v té době, i všechny, kteří se ještě narodí. Krev, kterou zítra prolije na Golgotě, je pravá krev, čistá a vřelá, která se na kříži srazí v skvrny, jichž křesťanské slzy nikdy nesmyjí. Ale ta krev je obrazem duše, která se celá obětovala a oddala, aby duše uzavřené v tělech lidí učinila podobné sobě; která se oddala těm, kteří ji žádali, i těm, kteří se jí vyhýbali, která trpěla za ty, kteří ji přijali, i za ty, kteří jí zlořečili. Tento křest krve, který přichází po Janově křtu vodou, po křtu slzami ženy v Betánii, po křtu slinami Židů a Římanů, ten křest krve, který se svou rudostí podobá křtu ohněm, ohlášenému prorokem ohně, a smísí se se slzami, jež ženy prolijí nad zkrvavenou mrtvolou, je nejvyšší svátostí, kterou zrazený podává svým zrádcům.

Lámal jsem vám chléb – chléb, o nějž denně prosíte Otce – jako bude zítra lámáno mé tělo, a nyní vám podávám svou krev v tom víně, které piji naposled na zemi. Budete-li toto vždy činit na mou památku, nepocítíte již nikdy trápení hladu a žízně. Nejlepší z potravin je pšeničný chléb a z nápojů víno révy, ale chléb a víno, jež jsem vám dal dnes večer, ukojí váš hlad a vaši žízeň, dokud budete živí, mocí mé oběti a té lásky, která mě žene na smrt a která vládne za hrobem.

Odysseus radil Achillovi, aby dal Achaiům před bitvou “chléb a víno, neboť v nich je síla a odvaha”. Pro Řeka je síla údů v chlebě a bojovná odvaha ve víně. Víno má lidi opojit, aby se navzájem pobíjeli, a chléb má posílit ruce, aby mohly zabíjet bez únavy. Chléb, který rozdává Kristus, neposiluje tělo, nýbrž duši, a jeho víno působí to božské opojení, které je láskou, tou láskou, kterou apoštol k pohoršení Odysseových potomků nazve šílenstvím kříže.

Také Jidáš jedl z toho chleba a polkl to víno – okusil tělo, které prodal, napil se krve, kterou pomůže prolévat, ale neměl tolik síly, aby přiznal svou hanebnost, aby se vrhl s pláčem na zem k nohám toho, který by byl plakal s ním. A jediný přítel, který Jidášovi zůstal, ho upozorňuje:

“Vpravdě pravím vám, že jeden z vás mě zradí.”

Jedenáct apoštolů se zachvěje, ti, kteří budou schopni ho nechat samotného mezi Kaifášovými pochopy, ale nikdy by nebyli pomyslili, že by ho prodali za peníze.

A každý hledí druhému do tváře s novým strachem, skoro s hrůzou, že uvidí na sousedově tváři bledost, která obviňuje. A všichni, jeden po druhém se ptají:

“Jsem to já? Jsem to snad já?”

Ale Ježíš, který se zítra nebude bránit, nechce ani obviňovat a spokojuje se tím, že opakuje určitějšími slovy bolestné proroctví:

“Kdo se mnou omočí ruku v míse, ten mě zradí.”

A poněvadž na něj všichni dosud napjatě hledí, tonouce v trapné nejistotě, praví potřetí s důrazem: “Ruka mého zrádce je tu na stole.”

Nedodává nic jiného. Ale aby zachoval do konce starobylý zvyk, naplnil kalich počtvrté a podal jim, aby všichni pili. A znova se ozvalo třináct hlasů a zapělo žalm, veliký hallel, který ukončoval velikonoční obřad. Ježíš opakoval mocná slova žalmistů, která jsou jako prorocká pohřební řeč před pohřbem:

“Hospodin je se mnou: nebudu se bát; co mi mohou udělat lidé?
Sesypali se na mne jako včely, však zhasli jako oheň z trní Neumřu, ale budu živ mne přísně Hospodin, ale smrti mne nevydal. Otevřete mi brány spravedlnosti, abych vešel a oslavoval Hospodina! Kámen, který zavrhli stavitelé, se stal kamenem nárožním Važte provazy sváteční oběť a veďte ji k stupňům oltáře

Oběť byla přichystána a nový oltář ze dřeva a železa uvidí zítra jeruzalémští obyvatelé. Ale zmatení a ospalí učedníci snad nerozuměli bolestným ani vítězství slavícím narážkám starých zpěvů.

Když dozpívali píseň, vyšli hned z pokoje i z domu. Jidáš, sotva vyšel, zmizel v noční tmě. Jedenáct ostatních šlo mlčky za Ježíšem, který se ubíral, jako jindy navečer, k Olivetské hoře.

Abba, otče

Tam nahoře byla zahrada a lisovna oliv, podle níž měla zahrada jméno: Getsemany. Na tomto místě dleli Ježíš a jeho věrní po všecky noci, buď jim, zvyklým na volný a tichý vzduch venkova, vadily puch a hluk velikého města, nebo měli strach, aby nebyli zradou zajati mezi domy nepřátel.

Sotva došli, řekl Ježíš učedníkům:

– – Seďte tu, zatím co odejdu, abych se modlil.

Ale byl tak sklíčený a rozechvělý úzkostí, že nevydržel zůstat sám. Zavolal tři, které miloval nejvíce: Šimona Petra,
Jakuba a Jana. A když byli stranou od ostatních,
“začínal jevit známky smutku a úzkosti”.

– – Má duše je smutná až k smrti; zůstaňte a bděte se mnou.

Jestli mu odpověděli – co mu odpověděli, nikdo neví. Ale nepotěšili ho asi slovy, která vycházejí ze srdce, když někdo trpí utrpením milované osoby, neboť odešel také od nich a odebral se dále, sám, aby se modlil.

Kleká na zem, vrhá se tváří k zemi a modlí se takto:

“Abba,
Otče, pro Tebe je vše možné. Otče můj, je-li to možné, odvrať tuto hodinu ode mne.”

Nyní je sám, sám v noci, sám uprostřed lidí, sám před tváří Boží a může beze studu ukázat svou slabost. Je konec konců také člověk z masa a krve, člověk, který dýchá a pohybuje se a ví, že jeho zkáza je blízko, že stroj jeho těla bude zastaven, že jeho tělo bude probodnuto, že jeho krev se pořine na zemi.

Je to druhé pokušení. Když byl ďábel v poušti přemožen, podle evangelistových slov “nechal ho na nějakou dobu”. Nechal ho až do této chvíle. Nyní v té nové poušti, v těch temnotách, kde je Ježíš sám, hrozně sám, osamělejší než v poušti, kde mu sloužila divoká zvířata – nyní, kdy naproti tomu jsou blízko učení dravci v dlouhých hávech, ale proto, aby ho roztrhali – v té sklíčené noční poušti ďábel znova číhá na svého nepřítele. Tenkrát mu sliboval velkolepost království, vítězství, divy: chtěl jej přivábit vnadidlem moci. Dnes užívá opak: doufá v jeho slabost. Kristus, když začínal, byl plný naděje, zapálený důvěřivou láskou, nepoddal se. Ale Kristus, který se blíží konci, opuštěný nejmilejšími, zrazený učedníkem, vyhledávaný nepřáteli, bude přemožen strachem, nepřemohla-li ho žádostivost.

Ví však, že musí zemřít, že musí nezbytně zemřít, že přišel, aby zemřel, aby svou smrtí dal život, aby smrtí stvrdil pravdu zvěstovaného většího života; neučinil nic, aby nezemřel, dobrovolně se uvolil zemřít pro své věrné, pro všecky lidi, pro ty, kteří ho neznají, pro ty, kteří ho nenávidí, pro ty, kteří se ještě nenarodili a předpověděl přátelům svou smrt, dal jim již první plody své smrti, chléb svého těla, krev své duše, a nemá právo žádat Otce, aby kalich byl odtažen od jeho rtů, aby jeho konec byl oddálen. Napsal svá slova do prachu náměstí a rychle je setřel; napsal je do srdcí několika málo lidí, ale ví, jak porušitelná jsou slova vrytá do lidských srdcí. Má-li jeho pravda zůstat navždy na zemi a tak, že by ji nikdo nikdy nemohl zapomenout, je třeba, aby ji psal krví, poněvadž pravdy jsou z krve a jen krví našich žil je možno psát na stránky země, aby je kroky lidí a deště staletí nesmyly. Kříž je přísným a nezbytným závěrem Kázání na hoře. Kdo přináší lásku, je v moci nenávisti, a nenávist se nepřemůže jinak, než že se přijme odsouzení. Neboť vše je třeba zaplatit: dobro více než zlo; a největší dobro, kterým je láska, tím co je největším zlem, jehož se lidé mohou dopustit: vraždou.

Ale vše, co vírou nebo zjevením chápeme z jeho božství, se staví mocně proti představě, že by byl mohl podlehnout pokušení. Kdyby ho smrt jeho těla, o níž napřed věděl, byla opravdu děsila, nebyl ještě čas se zachránit? Několik dní věděl, že se snaží zmocnit se ho, a měl možnost, i v oné noci, uniknout psům, kteří číhali, aby do něj zaťali zuby. Stačilo, aby se dal, sám nebo s nejvěrnějšími, cestou, která vede k Jordánu, a uprchl po odlehlých cestách napříč Pereí do tetrarchie Filipovy, kam se již uchýlil nedlouho předtím, aby ušel zlobě Antipově. Židovská policie byla tak slabá a primitivní, že by ho byla stěží stihla. Zůstává-li, značí to, že neodmítá smrt a hrůzy, které ji budou provázet. Jeho smrt, díváme-li se na ni s hrubou lidskou logikou, je sebevražda – vznešená sebevražda vykonaná cizí rukou, ne nepodobna sebevraždě starých hrdinů, kteří se utíkali k přítelovu nebo otrokovu meči. Svou pravdu nyní pověděl a bylo jen třeba ji stvrdit, aby na ni věčně vzpomínali, s hrůzou nezapomenutelné smrti. A ta krev jako povzbuzující nápoj vzbudí navždy také učedníky.

Ale není-li kalich, jejž by byl chtěl Ježíš od sebe oddálit, strachem před smrtí, čím jiným může být? Zrada toho učedníka, kterého právě toho večera nasytil svým tělem a napojil svou duší? Nebo blízké zapření druhého učedníka, v nějž podle caesarejského hlasu vkládal největší naději? Nebo že ho opustí všichni ostatní, kteří se rozprchnou jako poplašená jehňata, jakmile vlk schvátil matku? Nebo bolest z největšího zapření, z odmítnutí jeho národa, národa, který ho zplodil a nyní jím opovrhuje jako synem zplozeným ze smilství, a neví, že krev toho, jenž jej přišel spasit, nikdy nebude smyta z jeho čela?

Nebo zahlédl v posledním šeru toho bdění osud, který stihne po čase jeho syny, poblouznění prvních svatých, rozpory, které mezi nimi vzniknou, odpadlictví, muka, krveprolévání, a sotva přijde hodina vítězství, slabost právě těch, kteří by měli vést zástupy, nenapravitelné rozkoly, oddělení církví, blouznění kacířské pýchy, rozšiřování sekt, zmatky nepravých proroků, dotěrnosti odbojných reformátorů, nebezpečná šílenství ucpávačů propastí, simonie a prostopášnosti těch, kteří jej zapírají svými skutky, zatímco ho oslavují strojeným chováním a slovy, pronásledování křesťanů křesťany, odpadlictví vlažných a pyšných, vládu nových farizeů a nových zákoníků, kteří překroutí a zradí jeho učení, nepochopení jeho slov, když padnou do rukou kritikářů, hloubalů, vizionářů, lidí, kteří počítají slabiky, odvažují nezvažitelné, rozdělují nedělitelné, rozkuchávají a rozsekávají s učenou domýšlivostí živé věci a nárokují si, že je zase oživí?

Slovem, kalich by nebyl vlastním zlem, nýbrž to, čeho se dopustí ostatní, živí a blízcí nebo nenarození a vzdálení. Nežádal by tedy od Otce odvrácení své smrti, nýbrž spásu od zla, které nyní nebo později hrozí těm, kdo říkají, že v něj věří. Jeho smutek byl by smutkem lásky, nikoli smutkem strachu.

Ale nikdo se snad nikdy nedozví pravý význam slov, jimiž Syn mluví k Otci v temné samotě oliv. Veliký francouzský křesťan nazval vypravování o této noci Ježíšovým tajemstvím.
Záhada Jidášova je jediná lidská záhada evangelia; modlitba v Getsemany je nejneproniknutelnější božská záhada v Kristově historii.

Pot a krev

A když se pomodlil, vrátil se k učedníkům, kteří ho měli očekávat. Ale všichni tři usnuli. Seděli schouleni na zemi, co nejlépe zahaleni do plášťů. Petr,
Jakub a Jan, věrní, vyvolení neodolali spánku. Nejasné obavy, opakované vzrušení posledních dní, tísnivá tesknota večeře, provázené tak vážnými slovy, tušeními tak truchlivými, je uvrhly do té skleslosti, která se podobá spíše strnutí než spánku.

Mistrův hlas – kdo uslyší v nitru přízvuk toho hlasu v temném zlověstném tichu? – je volá:

“Nemohli jste bdít se mnou ani jednu hodinu? Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení; duch je zajisté hotov, ale tělo je slábo.”

Slyšeli v rozespalosti ta slova? Odpověděli stydíce se a zakrývajíce si rukama zmatené oči, které nesnášely ani nejasné noční světlo. Co mohli, znenadání probuzeni, odpovědět nepokojnému, který již spát nebude?

Ježíš se vzdaluje znova, stísněnější než kdy jindy. Je pokušení, před kterým varoval spící, jen v nich anebo také v něm? Je to pokušení uprchnout? Zapřít sám sebe, jako ho zapřou jiní? Postavit násilí proti násilí, dát vlastní život zaplatit životem jiných? Nebo prosit ještě jednou se zoufalejší úpěnlivostí aby nebezpečí bylo odvráceno od jeho hlavy?

A Ježíš je znova sám, osamělejší než předtím, v naprosté osamělosti, která se zdá pustotou nekonečna. Dosud mohl myslit, že nedaleko bdí nejmilovanější přátelé. I oni, otupeni hořem, jej opustili duší, dříve než ho opustili tělem.

Nechali ho samotného. Neuměli mu poskytnout ani poslední službu, kterou žádá, a přece tolik dostali. Za svou krev a za svou duši, za všecky sliby, za všecku lásku žádal jen jedinou věc: aby odolali spánku. Ale nedosáhl ani toho mála. A přece trpí a zápasí v té chvíli i za ty, kteří spí. Tomu, jenž sám sebe úplně vydal, se nedostane ničeho. V této noci odmítání je každá prosba marná. Ani Otec ho nevyslyší, ani lidé.

I satan zmizel v temnotách, které jsou jeho, a Kristus je sám, neodvratně sám. Sám jako jsou navždy osamělí ti, kteří se pozdvihnou nade všecky, kteří trpí v temnotě, aby dali světlo všem. Každý hrdina je vždy jediný bdící v množství spících, jako lodivod, který bdí na lodi v samotě moře a noci, zatímco jeho druhové odpočívají.

Ježíš je nejosamělejší z věčných osamělých. Všichni kolem něho spí. Spí město, které na druhé straně Cedronu rozkládá svou bělost, protínanou stíny, a spí v té hodině ve všech městech, ve všech domech světa slepý rod jednodenních. V tu hodinu bdí jen žena, která čeká mužovu výzvu, zloděj číhající ve stínu s rukou na rukojeti dýky; snad nějaký filozof, který bádá, existuje Bůh.

Ale nespí tu noc přední z Židů a jejich pochopové. Ti, kteří by měli Ježíše bránit, kteří by ho mohli aspoň potěšit, ti, kteří říkají, že ho milují a někdy ho svým způsobem opravdu milují, leží přemoženi spánkem. Ale nespí ti, kteří ho nenávidí, kteří mu chtějí ublížit a zabít jej. Kaifáš nespí, a jediný učedník, který v té chvíli bdí, je Jidáš.

A dokud nepřijde Jidáš, je jeho Mistr sám se svým smutkem, který se podobá smrti. A aby se cítil méně osamělý, modlí se znova k svému Otci, a na rty by mu chtěla vystoupit slova úpěnlivé prosby. Úsilí, aby je zatlačil zpět, zápas, který zmítá jeho bytostí – neboť božství, které je v něm, přijímá radostně to, co chtěl, zatím co se chvěje rudá hlína, do které je božství zahaleno – nelidské a nadlidské úsilí mu nakonec přináší vítězství. Svíjí se bolestí, ale vítězí; je vyčerpán, zemdlelý, ale vítězí.

Duch přemohl ještě jednou tělo, ale tělo je nyní jen trupem, který krvácí a rozkládá se. Napětí posledního zápasu rozrušilo až do kořenů jeho lidskou stránku; potí se, jako by byl vykonal nějaký nesnesitelně namáhavý výkon. Potí se po celém těle, ale nejen tím potem, který teče ze spánků člověka kráčejícího ve slunci, pracujícího na poli nebo blouznícího v horečce. Začíná prolévat na trávu Olivetské hory krev, kterou slíbil lidem. Veliké kapky krve smíšené s potem padají na zem jako první oběť podrobeného těla. Je to začátek osvobození, jakési ulehčení a útěcha jeho lidství, které je největší obtíží vykoupení.

Tehdy z těch rtů zvlhlých slzami, zvlhlých potem, zvlhlých krví mohla splynout nová modlitba:

“Otče můj, nemůže-li mne ten kalich minout, abych jej pil, staň se vůle tvá. Ne jak já chci, nýbrž jak ty chceš!”

Každá slabost je překonána: vůle – která je jednotlivou osobností – se podrobuje v poslušnosti, která jediná zabezpečuje volnost ve všeobecnosti. Není již jednotlivým člověkem, nýbrž Člověkem vůbec; Člověk zcela sjednocený s Bohem, jedno jediné s Bohem: chci, co ty chceš. Jeho opětné vítězství nad smrtí je nyní jisté, neboť nemůže zemřít, kdo se pohrouží do božství ve Věčném. “Kdo by chtěl zachovat svůj život, ztratí jej, kdo by však ztratil svůj život pro mne, ten jej zachová.”

Povstává se země uklidněn a vrací se k učedníkům. Nic nepomohla zarmoucená Ježíšova výtka. Vyčerpáni únavou všichni tři zase usnuli. Tentokrát je však Ježíš nevolá – našel větší útěchu, než je ta, kterou mu mohou dát – a vrhá se na zem podruhé, aby opakoval Otci veliká slova.

“Ne jak já chci, ale jak ty chceš.”

Bůh není již sluhou člověka. Člověk ho dosud žádal, aby splnil jeho zvláštní přání za zpěvy a oběti. Chci blahobyt – říkal modlící se – chci zdraví, sílu, úrodu na polích, zkázu nepřátel. Ale přišel převraceč a docela přeměňuje obvyklou modlitbu. Ne to, co se líbí mně, nýbrž to, co se tobě líbí, nechť se stane. “Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.” Jen v souladu svrchované vůle Otcovy a podřízené vůle člověka, ve sjednocování a totožnosti obou vůlí je blaženost. Co na tom, dá-li mě Otcova vůle do rukou mučitelů a přibije-li mě jako prokleté a škodlivé zvíře na dva kusy dřeva? Věřím-li v Otce jako Otce, vím, že mě miluje více, než se mohu milovat já, a že ví více, než já mohu vědět. Nemůže tedy chtít nic, než mé dobro, i když to dobro podle lidského zdání je nejhroznější zlo, a chci své pravé dobro, chci-li to, co chce Otec. Je-li jeho šílenství nad všecku představu moudřejší než naše moudrost, budou muka jím uložená nesrovnatelně blahodárnější než každá pozemská rozkoš.

Nechť učedníci spí, nechť spí všichni lidé: Kristus již není sám. Trpí rád, umírá rád; našel v mučivých úderech smrtelného zápasu svůj klid.

Nyní může napínat sluch, skoro s touhou, aby uslyšel v strnulém nočním tichu kroky přicházejícího Jidáše.

Chvilku slyší jen tlukot svého srdce, tak mnohem klidnější než dříve, přestože ohavnost je blíž. Ale po nějaké chvíli dolétá k němu ohlas opatrných kroků, které se blíží, a tam dole mezi keři vroubícími cestu se objevují záblesky světel a zase mizí ve tmě. Jsou to sluhové vrahů, kteří přicházejí za Iškariotským.

Ježíš přistupuje k učedníkům dosud spícím a volá je pevným hlasem:

“Hle, přišla hodina. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, jenž mě zradí.”

Ostatních osm, kteří spali opodál, se již hlukem probudilo, ale nemají kdy, aby Mistrovi odpovídali, neboť zatím, co mluví, zástup již došel a zastavuje se.

Hodina temnot

Je to chátra, která se rojí kolem chrámu a ožírá jej, placená synedriem: nejnižší příznivci svatyně, ledabyle přestrojení za vojáky; metaři a vrátní, kteří si toho večera vzali místo košťat a klíčů meče. Bylo jich mnoho,
“veliký zástup” praví evangelisté, třebaže věděli, že jdou proti pouhým dvanácti, kteří mají jen dva meče. Proroci i neozbrojení nahánějí nízké chátře strach.

Ten zástup narychlo sebraný přišel s pochodněmi a svítilnami, jako by šlo o noční slavnost. Bledé obličeje učedníků, zsinalá tvář Jidášova jako by se chvěly v mihotavé rudé záři pochodní. Kristova tvář, potřísněná sraženou krví, ale zářivější než světla, se naklání k Jidášovu polibku.

“Příteli, nač jsi přišel: Políbením zrazuješ Syna člověka?”

Víš, proč přišel, a víš, že to políbení je první z muk a že se nejhůř snáší. To políbení je znamení pochopům, kteří neznají rysy viníka – “Kterého políbím, ten to je; chopte se ho a odveďte do bezpečí,” řekl prodavač krve cestou darebům, kteří šli za ním – ale to políbení je zároveň nejhroznější poskvrnění těch úst, která v pekle země mluvila rajská slova. Plivání, údery na tváře a ústa, které mu zasadí židovská sběř a římské žoldáctvo, i houba nasáklá octem, která se dotkne těch úst, budou méně nesnesitelné než to políbení, políbení úst, která ho zvala přítelem a mistrem, která pila z jeho číše, která jedla z jedné mísy s ním.

Když jim bylo dáno znamení, přistoupili nejodvážnější k nepříteli svých pánů.

“Koho hledáte?”

“Ježíše Nazaretského.”

“Já to jsem.”

A sotva řekl “Já jsem” – působil snad zvuk jeho pevného hlasu nebo blesk jeho božských očí – smečka couvla. Ale Ježíš i v té chvíli myslí na spásu svých věrných:

“Řekl jsem vám, že já to jsem: hledáte-li tedy mne, nechte tyto, ať odejdou.”

V téže chvíli Šimon, který se naráz vytrhl ze spaní a úděsu, sáhne, využívaje zmatku pochopů, po meči a utne hladce ucho Malchovi, služebníku Kaifášovu. Petr je té noci samý skok a odpor: po večeři přísahal, že on sám, děj se co děj, neopustí Ježíše; pak v zahradě usne a není možné ho přimět, aby bděl; nyní si opožděně zahraje na krvavého obránce; a trochu později zapře, že zná svého Mistra.

Kristus ihned odmítne nevhodný a nesmyslný Šimonův čin:

“Schovej svůj meč do pochvy; neboť všichni, kteří berou meč, mečem zahynou. Mám snad odmítnout kalich, který mi dal Otec?”

A nastavil ruce nejbližším pacholkům, kteří mu je rychle poutají přineseným provazem. Zatímco ho spoutávají, vytýká jim zajatec do očí jejich zbabělost:

“Jako na lotra jste vyšli s meči a kyji, abyste mě zajali. Denně jsem vás v chrámě učíval a nevztáhli jste na mne ruku; ale toto je vaše hodina, v níž vládne moc temnot.”

On je světlem světa a temnoty chtějí zhasit. Ale budou je moci jenom zakrýt, a to nakrátko, jako se slunce někdy v poledne v červenci zahalí temnými mračny bouřky, ale zaplane zase za hodinu vznešeněji a zářivěji než předtím. Stráže, které mají velmi naspěch, aby se vítězně vrátily a dostaly odměnu, necítí potřebu odpovědět. A ubírají se ke svahu, odvádějíce ho na provaze, jako řezníci vedou na jatky vola. “Tu všichni učedníci, opustivše ho, utekli,” přiznává Matouš. Mistr zakázal jakoukoli obranu; mesiáš, místo aby zdrtil nepřátele, podával ruce, aby ho spoutali; spasitel nebyl schopen spasit sám sebe. Co měli dělat? Zmizet, aby nedošlo také na ně, aby byli vedeni před ty mocné, které včera ve svém blouznění chtěli svrhnout, kteří se však nyní při záři světel a mečů znenadání jevili jejich rozbouřené obraznosti strašní. Jen dva šli za potupným průvodem, ale zdaleka, a setkáme se s nimi zase na Kaifášově nádvoří.

Všechen ten hluk vzbudil mladíka, který spal v olejárně. Zvědavý jako všichni mladí lidé, nechtěl ztrácet čas strojením a zahaliv se do prostěradla vyšel ven, aby se podíval, co se děje. Pochopové, domnívajíce se, že je to učedník, kterému se nepodařilo včas uniknout, se ho chopili, ale mladík, vyprostiv se z prostěradla, nechal jim je v rukou a uprchl nahý.

Nikdy se nevysvětlilo, kdo byl ten tajemný probuzený, který znenadání zase mizí v noci, jako z ní náhle vyšel. Snad to byl mladý Marek – týž, který jediný z evangelistů ten příběh vypravuje – a byl-li to on, zdá se, že tu noc vznikl v duši bezděčného svědka začátku Umučení první popud, aby se stal, jak se opravdu stal, jeho prvním vypravěčem.

Annáš

Zakrátko byl zločinec doveden do Annášova paláce, kde bydlil také jeho zeť, velekněz Kaifáš. Ačkoli noc již velmi pokročila a všichni přívrženci byli upozorněni, že se doufá, že časně zrána bude rouhač v jejich moci, mnozí ze sousedů byli ještě na loži a nebylo možné začít hned soud. Velekněží měli silně naspěch, aby se vše hned toho rána skončilo, aby lid neměl kdy se bouřit a Pilát rozmýšlet. Ale spánkem se nenechávají přemoci jen obránci spravedlivého, nýbrž i ti, kdo podnikají něco nespravedlivého. Byly poslány některé ze stráží, které se vrátily z Olivetské hory, aby vzbudily přední ze zákoníků a starších, a zatím chtěl starý Annáš, který nespal celou noc, vyslechnout sám nepravého proroka.

Annáš, syn Sethův, byl sedm let nejvyšším knězem a třebaže byl zbaven úřadu r. 14 při nastoupení Tiberia, byl vždy hlavou židovské církve. Jako saducej, hlava jedné z nejmocnějších a nejbohatších rodin kněžského patriciátu, byl dosud náčelníkem své kasty prostřednictvím svého zetě. Pět jeho synů bylo potom nejvyššími kněžími, a bude to jeden z nich, také jménem Annáš, který dá ukamenovat Jakuba, bratra Páně.

Ježíš je přiveden k němu. Poprvé se ocitá nazaretský tesař tváří v tvář náboženskému vládci svého lidu, svému pravému a největšímu nepříteli. Dosud se v chrámě setkával s podřízenými a prostými, se zákoníky a farizeji; nyní stojí před nejvyšší hlavou, jako obžalovaný a již ne jako žalobce. Je to první výslech toho dne. Čtyři hodnostáři ho budou vyslýchat během několika hodin: dva vládci chrámu,
Annáš a Kaifáš, a dva vládci země,
Antipas a Pilát.

První otázkou chce Annáš od Ježíše zjistit, kdo jsou jeho učedníci. Starému knězi politikovi, který jako všichni saduceové nepřikládá váhu mesiášským snům, jde o to, aby zvěděl, kdo jsou ti, kteří následují nového proroka, a ke kterým třídám náležejí, aby viděl, kam až zasáhla hlíza vzpoury. Ale Ježíš na něj hledí neodpovídaje. Jak si mohl obchodník prodávající holubice myslit, že by Ježíš mohl zradit ty, kteří jej zradili?

Táže se ho tedy, na čem se zakládá jeho učení. Ježíš odpovídá, že není jeho věc mu odpovídat:

“Já jsem mluvil světu zjevně; učil jsem vždy v synagoze a v chrámě, kde se všichni Židé scházejí, a tajně jsem nemluvil nic. Proč se ptáš mne? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem mluvil; ti vědí, co jsem mluvil.”

Je to pravda; Ježíš není esoterik; a řekl-li někdy učedníkům slova, která neopakoval na náměstích, napomínal je přece, aby vykřikovali ze střech, co jim řekl v domech. Ale Annáš se asi tvářil zle při odpovědi, v níž byl obsažen předpoklad spravedlivého soudu, neboť jeden ze strážců, který stál vedle obžalovaného, mu dal políček a řekl:

“Tak odpovídáš nejvyššímu knězi?”

Políček násilného služebníka je začátek potup, které budou provázet Krista až na kříž. Ale udeřený s tváří zčervenalou od hrubé rány, se obrací k tomu, jenž ho udeřil:

“Mluvil-li jsem zle, vydej svědectví o zlém; mluvil-li jsem však dobře, proč mě biješ?”

Sprosťák zmatený takovým klidem neví, co by odpověděl. Annáš začíná tušit, že tento Galilejec není obyčejný dobrodruh a tím více vzrůstá jeho touha, aby ho odklidil. Ale vida, že z něho nic nedobude, posílá ho spoutaného Kaifášovi, aby se hned počal na oko řádný soud.

Kokrhání kohouta

Jen dva z jedenácti uprchlých litovali své zbabělosti a šli, chvějíce se, zdaleka ve stínu zdí za houpajícími se svítilnami, které provázely Ježíše do doupěte bratrovrahů: Šimon, syn Jonášův, a Jan syn Zebedeův.

Jan, který nebyl Kaifášově čeledi osobou neznámou, vešel do nádvoří paláce skoro zároveň s Ježíšem, ale Šimon – ostýchavější a bázlivější – nechtěl vejít a zůstal stát přede dveřmi. Jan neviděl druha a snad si přál mít ho u sebe pro útěchu a pro obranu. Vyšel po nějaké chvíli a upokojiv podezřívavou vrátnou uvedl také Šimona dovnitř. Ale když procházeli dveřmi, žena je poznala:

“Nejsi také ty jeden z učedníků toho člověka, kterého zajali?”

Ale Petr se stavěl skoro jako by byl uražen:

“Nevím ani nerozumím, co pravíš. Neznám ho.”

A sedl si spolu s Janem k ohni, jejž sluhové a na nádvoří zapálili, neboť ačkoli byl duben, byla chladná noc. Ale žena se nedala, přistoupila k ohni, dobře se na něj podívala a řekla:

“I ty jsi byl s Ježíšem Nazaretským.”

On se však začal zaklínat a přísahat:

“Pravím ti, že ho neznám.”

Vrátná vrtíc hlavou se vrátila ke dveřím, ale muži, v nichž to horlivé zapírání vzbudilo podezření, si ho lépe prohlédli a pravili:

“Zajisté i ty jsi jeden z nich, neboť i tvá řeč tě prozrazuje.”

A Šimon začal znova přísahat a zaklínat se, že není. Ale jiný, příbuzný toho Malcha, kterému uťal ucho, mu přetrhl řeč svým svědectvím:

“Cožpak jsem tě neviděl v zahradě s ním?”

Ale Petr, zapletený již do lži, znova rozzlobeně tvrdil, že si ho pletou s jinými a že není z přátel toho člověka.

Ježíš zrovna v tu chvíli, veden v poutech strážemi, přecházel dvůr po rozmluvě s Annášem, ubíraje se na druhou stranu, kde bydlil Kaifáš; zaslechl Šimonova slova a pohlédl na něj. Chvíli na něj upřel oči – ty oči, v nichž zapírač jednoho dne přece dovedl postřehnout blesky božství – jen chvíli se na něj díval těma očima, které byly nesnesitelnější svou laskavostí než svým hněvem. A ten pohled zradil navždy ubohé svírající se rybářovo srdce a do smrti nemohl zapomenout na ty mírné a bolestné oči upřené na něj v té noci hrůz; ty oči, které jedním zablesknutím pověděly více a dojemněji, než by bylo mohlo říci tisíce slov.

I ty, jenž jsi byl první, jenž jsi ve mně budil největší naději, ty, nejpevnější, ale nejvznětlivější, nejnevědomější, ale nejhorlivější, také ty,
Šimone, ty, jenž jsi u Caesarey zvolal mé pravé jméno, i ty, jenž znáš všecka má slova a jenž jsi mne tolikrát líbal těmi ústy, která praví, že mne neznají, i ty,
Šimone Petře, synu Jonášův, mě zapíráš před těmi, kteří se chystají mě zabít! Měl jsem tenkrát pravdu, když jsem tě nazval překážkou a vytýkal ti, že nemyslíš podle Boha, nýbrž podle lidí. Mohl ses aspoň vytratit jako učinili ostatní, když jsi necítil dost síly, abys pil se mnou kalich pohany, kterou jsem ti tolikrát popisoval. Uteč, abych tě již neviděl až v den, kdy budu opravdu svobodný a ty opravdu obnovený vírou. Bojíš-li se o svůj život, proč jsi zde? nebojíš-li se, proč mě zapíráš? Jidáš byl aspoň v poslední chvíli upřímnější než ty; přišel s mými nepřáteli, ale nezapíral, že mě zná. Šimone,
Šimone, řekl jsem ti přece, že mě opustíš jako ostatní, ale nyní jsi ukrutnější než ostatní. Již jsem ti odpustil ve svém srdci, jdu na smrt a odpouštím těm, kteří mě vedou; odpouštím také tobě a miluji tě, jak jsem tě miloval vždy, ale budeš ty moci odpustit sám sobě?

Pod tíhou toho pohledu sklonil Šimon hlavu a srdce mu bilo v prsou jako uvězněný zuřivec, a nebyl by mohl dostat z hrdla ještě jedno “ne”. Nesnesitelný žár ho pálil na zkřivené tváři, jako by místo ohně měl před sebou jícen pekla. Rozrývala ho drtivá vášeň a lítost, nesnesitelné hryzání ho stravovalo: zdálo se mu, že najednou stydne jako led a najednou zase, že hoří plamenem. Před chvilkou řekl, že Ježíše nikdy neznal, ale nyní se mu zdá, že ho poznává v té chvíli poprvé, jako by jej ty oči byly protkly září archandělova meče.

Stěží vstal a klopýtal ke dveřím. Sotva byl venku v mlčící samotě ranního soumraku, zakokrhal kohout. To veselé, bezstarostné zakokrhání znělo Šimonovi jako výkřik, který prudce vytrhne spícího z těžkého snu. Jako nenadálá vzpomínka na hovor slyšený v jiném životě, jako návrat do domu chlapectví, do zahrady rozložené mezi jezerem a poli, jako hlas dávno zapomenutý, který osvětlí život jako blesk noc. Pak bylo vidět v nejistém světle ranního soumraku muže, který odcházel jako opilý, hlavu si zakrývaje pláštěm, a ramena se mu chvěla vzlyky zoufalého pláče.

Plač,
Šimone, když ti Bůh uděluje milost pláče. Plač nad sebou a nad ním, plač nad svým bratrem zrádcem, plač nad uprchlými bratry, plač nad smrtí toho, jenž umírá také pro tvou ubohou duši, plač nade všemi, kteří přijdou po tobě a učiní jako ty a zapřou svého vykupitele a nezaplatí výkupné lítostí. Plač nad všemi odpadlíky, nad všemi zapírači, nade všemi těmi, kteří řeknou jako ty “nejsem z jeho učedníků”. Kdo je mezi námi, kdo by nebyl učinil aspoň jednou to, co učinil Šimon? Kolik je nás, kteří jsme se narodili v církvi Kristově, a kteří jsme, když jsme se předtím dětskými ústy modlívali jeho jméno a klekali na kolena před jeho tváří potřísněnou krví, neřekli ze strachu, že by se nám lidé smáli: Nikdy jsem ho neznal?

Aspoň ty, nešťastný Šimone, třebaže jsi “skála”, prolévej všechny slzy svých očí a skryj v šatech svůj znetvořený a zvlhlý obličej. A neuběhne mnoho dní a Vzkříšený tě políbí podruhé, neboť pláč omyl navždy tvá křivopřísežná ústa.

Roztržené roucho

Pravé Kaifášovo jméno je Josef. Kaifáš je příjmení a je to totéž slovo jako Kefa, příjmení Šimonovo – které značí kámen,
“skála”. Mezi ty dva kameny se za svítání toho pátku dostal Syn člověka. Šimon představuje bojácné přátele, kteří ho neumějí zachránit; Kaifáš nepřátele, kteří ho stůj co stůj chtějí zničit. Mezi Šimonovým zapřením a Kaifášovou záští, mezi hlavou církve umírající a hlavou církve se rodící, mezi těmi dvěma kameny, je Ježíš jako zrno života mezi dvěma tvrdými žernovy.

Synedrium se již sešlo a čeká. Jsou tam Annáš a Kaifáš, kteří předsedají,
Jan,
Alexandr a všechen pyšný výkvět předních tříd. Bylo pravidelně složeno z třiadvaceti kněží, třiadvaceti zákoníků, třiadvaceti starších a dvou předsedů: všech bylo jednasedmdesát, kolik bylo přibližně apoštolů obžalovaného. Ale to jitro leckdo chyběl: ti, na něž více působil strach před zmatky, než hněv na rouhače, těch několik, kteří by nebyli chtěli zdvihnout prst, aby ho odsoudili, ale také ne, aby ho nepokrytě ospravedlnili; mezi těmi byl jistě Nikodém, noční učedník, a Josef Arimatejský, zbožný zařizovatel pohřbu.

Ale přítomných bylo dost, aby potvrdili zdáním zákonitosti usnesení napsané již v srdcích všech. Zástupci chrámu, školy, peněžnictví se sotva mohli dočkat chvíle, kdy každý svými důvody potvrdí rozsudek pomsty. Veliká síň rady, naplněná již lidem, se podobala doupěti přízraků. Ostýchavě vzcházel nový den: oranžové plameny pochodní se sotva míhaly v bledém světle ranního soumraku. V tom zlověstném polostínu čekali soudci: staří, urostlé postavy, velikých nosů, drsní, zachmuření, zahalení do bílých plášťů, hlavy pokryté vlněnou látkou, s pěstěnými a úctyhodnými bradami, s bojovnýma očima, sedíce v polokruhu vypadali jako rada čarodějů očekávajících živou oběť. Zbytek síně byl zabrán chráněnci zasedající skupiny, strážnými s holemi, domácí čeládkou. Ale vzduch byl hustý a těžký, jako by tam nedýchali jen živí.

Ježíš maje dosud ruce spoutané provazem, byl strčen doprostřed doupěte, jako se strkal v císařských amfiteátrech odsouzený ad bestias. Annáš, poněkud pobouřen první odpovědí buřiče, sehnal v největším spěchu v přítomném davu několik lživých svědků, aby zmařil, kdyby bylo třeba, každou případnou námitku nebo obranu. Nastrojený soud byl zahájen vyzváním těchto navedených žalobců.

Dva vystoupili a přísahali, že slyšeli, jak pronesl tato slova:

“Mohu zbořit tento chrám, vystavěný lidskou rukou a ve třech dnech vám vystavím nový, který nebude udělán lidskou rukou.”

Obžaloba byla na ty doby a pro ty posluchače velmi těžká: byla to obžaloba ze svatokrádeže a rouhání. Neboť jeruzalémský chrám v domnění těch, kteří z něho žili, byl jediným a nedotknutelným domovem Hospodina, a ohrožovat chrám bylo totéž jako urážet jeho pravého pána, pána všech Židů. Ale ta slova Ježíš nikdy neřekl nebo aspoň ne v té formě a v tom smyslu. Předpověděl ovšem, že z chrámu nezůstane kámen na kameni, ale ne jeho přičiněním. Zmínka o chrámu nevystaveném lidmi a obnoveném ve třech dnech byla částí jiné řeči, v níž mluvil obrazně o svém vzkříšení. A přece se lživí svědci nemohli dohodnout o těch slovech uváděných nejasně a zlomyslně a neustále si odporovali, takže by byla stačila Ježíšova odpověď, aby je usvědčila a přivedla do úzkých. Ale Ježíš mlčel.

Velekněz nesnesl to mlčení, povstal a zvolal:

“Nic neodpovídáš na to, co oni proti tobě svědčí?”

Ale Ježíš neodpověděl.

Ježíšovo mlčení je tak působivé nadpřirozenou výmluvností, že dovede podráždit jeho soudce. Mlčel k první otázce Annášově, mlčí k výzvě Kaifášově a bude mlčet u Antipy a Piláta. Věci, které by mohl říci, řekl tisíckrát; jiné, které by mohl odpovědět, by nepochopili nebo by jim byly novými záminkami, aby ho polapili. Nadpřirozené pravdy jsou svou povahou nevyslovitelné a může-li se vůlí lásky podat aspoň jejich stín, přijímají jej jen ti, v nichž ten stín již je nastíněn, a i těm se ho dostává spíše působením tušení srdce než klamající a nedostatečnou řečí.

Ježíš nemluví, ale hledí kolem velikýma, jasnýma očima na žádostivé, zkřivené tváře vrahů a soudí pro věčnost ty přízraky soudců. V jediné chvíli je každý zvážen a odsouzen tím pohledem, který vniká přímo do duše. Jsou tedy hodny ty červotočivé a zkažené duše, duše vyvrhelů a zmetků, duše, které nejsou ničím, nejsou-li plné vředů a mrtvolné, nebo budou někdy hodny, aby poslouchaly jeho slova? Může se kdy zázrakem ponížení, jaké si ani nelze představit, snížit tak hluboko, že by se před nimi ospravedlňoval?

To mohl učinit syn porodní báby, ploskonosý vychovanec a soupeř sofistů. Athénským soudcům mohl sedmdesátiletý hádavý stařec, který tolik let unavoval řemeslníky a nezaměstnané lidi na náměstí, deklamovat překrásnou a pěkně rozdělenou obrannou řeč, která ze závratných výšin dialektiky sestupovala zvolna k soudní sofistice. Starý ironik, který si spíše vybral za úkol opravit umění myslet než způsob života, takže nepohrdl lichvářskými půjčkami a když mu nestačila Xantipa, měl dvě děti se souložnicí Mirto, a rád polaskal, více než se slušelo na otce rodiny, urostlé jinochy, byl ovšem ochoten zemřít a uměl umřít s ušlechtilou statečností, ale konec konců by byl raději sestoupil do podsvětí přirozenější cestou. A přece se ke konci své strojené obranné řeči pokusil získat soudce připomínaje své stáří – není třeba mne popravovat, zemřu i tak brzo – a nabídl se, že zaplatí třicet min pokuty, aby ho nechali v pokoji jít.

Ale Kristus – k němuž tolik pozdějších Pilátů přirovnávalo Sokrata, o tolik nižšího, aby ho zlehčili – nemá nic, co by připomínalo sofistu nebo advokáta a opovrhuje, jako Dantův anděl,
“lidskými důkazy”. Odpovídá mlčením nebo, je-li donucen odpovědět, mluví upřímně a stručně.

Kaifáš, podrážděn tím neuctivým mlčením, nachází nakonec způsob, jak ho přimět, aby mluvil.

“Zapřísahám tě skrze Boha živého, abys nám pověděl, jsi-li ty Kristus,
Syn Boží?”

Dokud ho vyslýchali obyčejným úskočným postupem přičítajíce mu nepravdy a tázajíce se ho po pravdách známých všem,
Ježíš mlčel. Ale zaklínání Bohem živým je i v nectných veleknězových ústech neodolatelné. Bohu, jenž žije,
Bohu, jenž bude žít věčně, žije v nás všech a je přítomen i v tom doupěti hanebníků, nemůže Ježíš odpírat odpověď. A přece chvilku váhá, než oslní ty zlomyslníky září svého úžasného tajemství.

“I kdybych vám řekl, nevěřili byste mi, a kdybych se vás tázal, neodpověděli byste.”

Nyní se netáže jen Kaifáš, nýbrž všichni rozčileně povstávají a křičí na něj natahujíce ruce jako drápy:

“Jsi tedy Kristus,
Syn Boží?”

Ježíš nemůže zapřít, jak to učinil Šimon, nezvratnou jistotu, která je základem jeho života a jeho smrti. Má odpovědnost ke svému národu a všem národům. Odpovědný je ten, kdo může odpovídat, kdo umí odpovídat, kdo nakonec, když je osobně předvolán, odpovídá. Ale chce jako ve Filipově Caesarei, aby ostatní vyslovili nahlas jeho pravé jméno – a když je vysloví, neodmítá ho, třebaže trestem za to potvrzení je smrt.

“Sami říkáte, že jsem. Ale pravím vám, od toho času uzříte Syna člověka sedět po pravici Boží a přicházet v oblacích nebeských.”

Vlastními ústy pronesl svůj rozsudek. Smečka cenící zuby, která ho obklopuje, má na rtech pěnu radosti a vzteku. Prohlásil vrahům do očí, co vyznával tajně svým nejvřelejším přátelům. Zradili-li ho, nezradil on sebe a svého Otce. Nyní může vypít kalich až do dna: co měl říci, řekl.

Kaifáš slaví vítězství. Předstíraje úžas, který necítí – neboť jako všichni saduceové nepřikládá víru apokalypsám a dbá jen o důchody a pocty chrámu – si trhá velekněžské roucho volá:

“Rouhal se! Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Vždyť jsme sami slyšeli z jeho úst! Co se vám zdá?”

A všecka smečka zaštěkala sborem:

“Je hoden smrti.”

A všichni ho bez dalšího výslechu, a aniž kdo povstal k odporu, odsoudili jako rouhače a lživého proroka k smrti.

Soudní komedie je dohrána a herci zahalení do plášťů cítí, že je z nich sňato ohromné břímě. Velekněz přitom přišel o roucho a nechává vlát útržky jako vítězná znamení vyhrané bitvy. Neví, že se téhož dne roztrhne látka cennější než ta, kterou má na sobě, a netuší, že jeho čin, tak strašně symbolický, je uznáním jiného odsouzení. Kněžství, jehož je hlavou, je zbaveno moci a zrušeno navždy. Jeho nástupci budou kněžími na oko, kněžími nepravými a nezákonnými, a za několik roků také nádherné kamenné a mramorové roucho židovské svatyně bude rozerváno římskou zuřivostí.

Zakrytá tvář

Když byla slibem smrti ukončena tragická komedie sehraná pány, začíná se divoký rej jejich podřízených:

Zatímco se patriciové odebírají, aby se uradili, jak by vylákali prokurátorovo potvrzení a rychle vykonali rozsudek ještě toho rána, je Ježíš vydán napospas chátře přítomné v paláci, jako se házejí vnitřnosti zabité zvěře smečce, která byla na honu. I sběř, která se živí drobty padajícími z chrámu, má právo na nějakou zábavu jakoby na zpropitné. Člověk zvíře, je-li si jist, že ho nestihne trest, nezná lepší kratochvíli než vylít si svou zlost na bezbranném, s potěšením o to větším, je-li bezbranný nevinen. Povaha dravce, schoulená, ale nezkrocená v nitru každého z nás, vyrazí v plné drzosti a dravosti; obličej se promění v čumák, zuby v kly, ruce se jeví tím, čím opravdu jsou, totiž drápy, a hlas se již neozývá článkovaným souzvukem, nýbrž jako skřek a řev. Začervená-li se kapka krve, všichni ji chtějí lízat; není opojnější nápoj než krev, která posiluje více než víno a je tak krásnější na pohled a tak červenější než voda Pilátova!

Ale tygří dravost na sebe ráda bere podobu hry; také tygři si hrají, také děti projevují, pokud jejich slabounké síly stačí, tygří zvyky. Lidé, kteří Ježíše zajali, čekají, že cizinec nebude mít námitky proti smrti nejnevinnějšího z jejich bratří, a chtějí odsouzenci dát závdavek na mučení. Baví se. Dostalo se jim dovolení hrát si se svým králem, mít kratochvíli se svým Bohem. Konec konců to zasluhují. Nespali celou noc – a noc byla chladná – pak pochod až na Olivetskou horu, v obavě, že se naskytne odpor, obavě ne docela plané, neboť jeden z nich tam přišel o ucho, pak čekání až do rána: mimořádná námaha, zvláště v těch slavnostních dnech, kdy město a chrám jsou přeplněny cizinci a všem se naskýtá mnohem větší výdělek.

Ale nevědí, čím začít. Je spoután, jeho přátelé zmizeli, ale ten člověk, který na ně hledí pohledem, s jakým se do té chvíle nesetkali, pohledem pevným, který jako by se nedotýkal věcí a přece do nich vniká jako paprsek dotěrného slunce, ten člověk spoutaný, zmořený, s obličejem, na němž nový pot obnovuje krůpěje sražené krve na tvářích, ten člověk bezvýznamný, ten venkovan bez ochránců a bez obránců, odsouzený k smrti nejvyšším a nejsvětějším soudem židovského lidu, ten cár v lidské podobě, určený na kříž otroků a zlodějů, ta hříčka mocných, jejž mocní odevzdali svým pacholkům jako loutku o saturnaliích, ten člověk, který nemluví, nevzdychá, nepláče, ale hledí na ně, jako by mu jich bylo líto, jako otec hledívá na nemocného syna, jako přítel hledí na blouznícího přítele, ten člověk, jemuž se všichni posmívají, vnucuje jejich prostým duším tajemnou úctu.

Ale jeden ze zákoníků nebo starších dal příklad a jda mimo Ježíše, naplil na něj. Příliš dbaje na svou obřadnou čistotu, nechtěl si poskvrnit své umyté ruce připravené k slavnosti beránka dotknutím se nepřítele Božího, kterého bylo již možné pokládat za nečistého jako nějakou mrtvolu, tak byl blízko smrti. Ale je to slina; co je slina? Výměšek těla, opovržení ztělesněné v tekutině.

A na tváři ozářené čistým ranním sluncem a božstvím v ní uvězněným, na tváři proměněné slunečním světlem a světlem lásky, na zlaté tváři Kristově pokryly sliny Židů první krev Umučení.

Sběř sluhů a pochopů se nespokojuje pliváním a nebojí se, že si poskvrní ruce. Příklad představených přemohl i podmaňující moc bratrského, bolestného pohledu odsouzence. Strážci, kteří jsou nejblíže, ho políčkují; ti, kteří nemohou zasáhnout obličej, mu dávají rány pěstí a strkají do něho, a slova vycházející z úst ztřeštěných ukrutníků zraňují krutěji než rány.

Obličej, který byl bílý jako květ trnky a zářivý jako zlato slunce, se zatemňuje fialovou zsinalostí ran. Krásné, ušlechtilé tělo zasažené údery kolísá uprostřed vlnícího se zástupu. Těm, kteří na něj chrlí hrozný kal svých ohavných duší, neříká Ježíš ani slovo. Strážci, který ho udeřil před Annášem, odpověděl žádaje ho, aby ho poučil, dopustil-li se omylu: těmto zuřícím lotrům nemá co říci.

Ale jeden z nich bere špinavý cár, zakrývá krvácející, zpoličkovanou tvář, zavazuje konce vzadu, rozkáže aby se rozestoupili a volá:

“Hrejme si na slepou bábu. Ten člověk se chlubí, že je prorok; podívejme se, dovede-li uhodnout, kdo ho udeří.”

Tvář je zahalena. Bylo v činu toho lotra neuvědomělé milosrdenství, že ho aspoň ušetřuje pohledu na bratry zdivočelé jako zvířata? Nebo je ten bolestný a láskyplný pohled opravdu nesnesitelný?

Zdětinštělí ukrutníci se postaví do kruhu a tu ten, tu onen ho zatáhne za lem šatu, udeří ho na rameno, do zad, holí do hlavy.

“Kriste, prorokuj, kdo tě udeřil?”

Proč neodpovídá? Což snad nepředpověděl zkázu chrámu, války a zemětřesení, příchod Syna člověka na oblacích a tolik jiných nesmyslů? Jak tedy neuhádne tak snadné jméno, osoby tak blízké? Jakýpak je to prorok? Ztratil rázem kouzelnou moc nebo ji nikdy neměl? Těm ubohým hloupým Galilejcům mohl namluvit své povídačky, ale my tu jsme v Jeruzalémě, který prorokům nerozumí, a který je zabíjí, nepočínají-li si poctivě. “A mnoho jiného rouhajíce se mluvili proti němu,” vypravuje Lukáš.

Ale Kaifáš a ostatní mají naspěch a myslí, že se ta smečka sluhů pobavila dost. Třeba dovést nepravého krále před Piláta, aby potvrdil rozsudek: synedrium může soudit, ale od dob, kdy Judea je pod vládou Římanů, nemá bohužel již “jus gladii”. A velekněží, zákoníci a starší, provázeni strážemi, které vlečou Ježíše na provaze, a pokřikujícím davem, který cestou vzrůstá, vydávají se na cestu k prokurátorovu paláci.

Pontský Pilát

Od roku 26 byl jménem císaře Tiberia správcem země Pontský Pilát, neznámý dějepiscům, dříve než přišel do Judey. Je-li Pilát odvozeno od Pileatus, je možné se domnívat, že byl propuštěncem nebo potomek propuštěnců, neboť “pileus” byl klobouk propuštěných otroků.

Byl tam několik málo let, ale to stačilo, aby na sebe uvalil nejprudší nenávist těch, jimž vládl. Pravda, vše, co o něm víme, vypravují Židé nebo křesťané, tedy zarytí nepřátelé, ale zdá se, že se nakonec znechutil svým vlastním pánům, neboť roku 36 jej poslal vládce Sýrie,
Lucius Vitellius do Říma, aby se ospravedlnil u Tiberia. Císař zemřel dříve, než Pilát došel do hlavního města, ale podle starého podání byl Caligulou vypovězen do Galie, kde si vzal život.

Nenávist Židů k němu se zrodila z hlubokého opovržení, jež hned od počátku jevil k tomu nepoddajnému a nespolečenskému lidu, který se nezbytně zdál jemu, vychovanému v názorech Říma, jedovatým hadím rodem, špinavým a nižším pokolením, sotva hodným, aby bylo kroceno holí žoldnéřů. Představte si anglického místokrále v Indii, předplaceného na “Times”, čtenáře Stuarta Milla nebo Shawa, který má ve své knihovně Byrona a Swinburnea, obdivovatele “velkolepých, pokrok jevících poměrů”, určeného, aby spravoval lid otrhaný, nepoddajný, hladový a nepokojný, zápasícího s tou spoustou kast, mytologií, pověr, jež mu jsou v nitru nezbytně protivné z výše jeho hodnosti jako bělocha,
Evropana,
Brita a liberála. Podle otázek, které položil Ježíšovi, se zdá, že Pilát byl z těch skeptiků úpadkového římství, nakažených pochybovačstvím a oddaných Epikurovi, encyklopedista helenismu, který již nevěřil v bohy své vlasti a také nemohl myslit, že by pravý Bůh byl, a tím méně, že by byl v tom všivém a pověrečném lidu, uprostřed toho buřičského a nedůvěřivého kněžstva, v tom náboženství, které se jemu nezbytně jevilo jako barbarská smíšenina syrských a chaldejských proroctví. Jediná víra, která mu zůstala, nebo kterou aspoň na oko vyznával, poněvadž to žádal úřad, bylo nové římské náboženství, občanské a politické jako náboženství republikánské, ale úplně soustředěné v kultu panovníka. První srážka s Židy vyšla právě z toho náboženství. Když se vystřídala jeruzalémská posádka, nařídil, aby vojáci do města vešli v noci a nesundavali z praporů stříbrné obrazy císaře. Ráno, sotva to Židé zpozorovali, bylo veliké zděšení a poplach: poprvé Římané nerespektovali náboženství svých palestinských poddaných. Obrazy zbožného cézara, postavené vedle chrámu, pro ně byly modlářskou vyzývavostí, začátkem ohavného zpuštění. Celá země byla pobouřena: do Caesarey byla poslána deputace, aby je Pilát dal odklidit. Pilát odmítl; pět dní na něj naléhali ve dne v noci, aby jim vyhověl. Nakonec, aby se zbavil té mrzuté věci, svolal je prokurátor do amfiteátru a úskokem je dal obklopit vojíny s tasenými meči, hroze, že ani jeden neujde, nenechají-li toho. Ale Židé, místo aby žádali o milost, nastavili hrdlo mečům, a Pilát, přemožen takovou hrdinskou neústupností, dal rozkaz, aby znaky byly přineseny zpět do Caesarey.

Ale nezměnila-li tato shovívavost nenávist Židů k novému prokurátorovi, rostlo také v Pilátovi opovržení a touha po odplatě. Nedlouho potom zasadil v Herodově paláci – kde sídlil, když byl v Jeruzalémě – votivní desky věnované císaři. Ale kněží se to dověděli a znova byl lid pobouřen a poštván. Žádali, aby byly ihned odklizeny tyto důkazy modlářství, hrozíce mu, že si budou stěžovat u cézara a ohlásí mu útisk a krutosti, jichž se dopustil do té doby. Pilát také tentokrát neustoupil. Židé podali stížnost k Tiberiovi, který odpověděl, aby byly desky poslány zpět do Caesarey.

Dvakrát byl Pilát přemožen, ale potřetí se mu podařilo prosadit svou. Přišel z města lázní a vodovodů, byl přítelem koupelí, jak všichni vědí, zpozoroval, že Jeruzalém má nedostatek vody, a umínil si, že dá zbudovat velikou vodní nádrž a vodovod dlouhý několik mil. Ale práce byla nákladná, a aby ji zaplatil, zmocnil se značné částky peněz z chrámového pokladu. Poklad byl bohatý – neboť všichni Židé roztroušení po říši tam přicházeli, aby obětovali, a posílali oběti zdaleka, když nemohli přijít osobně – ale kněží křičeli že je to svatokrádež, lid jimi poštvaný se zdvihl, a tak, když Pilát přišel na velikonoční svátky do Jeruzaléma, tísnily se a hučely kolem jeho paláce tisíce lidí. Ale tentokrát poslal mezi dav veliký počet přestrojených vojáků, kteří v určité chvíli začali tlouci nejzuřivější, takže zakrátko všichni utekli, a Pilát si mohl klidně opatřit vodu do nádrže, zaplacené penězi Židů, a užívat ji na své umývání.

Neuplynula dlouhá doba od chvíle, kdy došlo k tomuto sporu, a tíž velekněží, kteří třikrát povstali proti jeho autoritě, tíž, kteří se pokoušeli vymoci, aby byl zbaven úřadu, tíž, kteří ho prudce nenáviděli, nenáviděli jako Římana, jako symbol cizí vlády a svého otroctví, a nenáviděli ho ještě více jako osobu, jako Pontia Piláta, jako protivníka jejich bohoslužby a lupiče jejich peněz – byli nuceni obrátit se na něho, aby ulehčili jiné nenávisti, v té chvíli důležitější v jejich zkažených srdcích. Byla to tvrdá nezbytnost, které nemohli uniknout, neboť rozsudky smrti nemohly být vykonány, pokud nebyly potvrzeny císařovým zástupcem.

Onoho časného pátečního rána je očekával Pontius Pilatus v Herodově paláci, zahalen v do své tógy, dosud rozespalý a zívající, mrzutý na ty protivné křiklouny, kteří ho svým bouřením donutili, aby vstal dříve než obyčejně.

Zástup žalobců a dozorců vyrazí nakonec na prostranství, které se rozkládá před soudním domem. Ale zůstávají tu venku, neboť kdyby vešli do domu, kde je kvas a kvašený chléb, byli by na celý den poskvrněni a nemohli by jíst velikonočního beránka. Krev nevinného neposkvrňuje, ale kvas poskvrňuje.

Pilát, to oznámil, vstupuje na práh a táže se zamračeně:

“Z čeho viníte toho člověka?”

Ti, kteří vystupují, jsou jeho nepřátelé a ten člověk, jak se zdá, je nějaký jejich nepřítel, a Pilát mu instinktivně straní. Ne, že by s ním měl soucit – což není Žid jako ostatní a k tomu chudý? – ale kdyby snad byl nevinen, nepropůjčí se ovšem k tomu, aby vyhověl choutkám té nenáviděné chátry.

Kaifáš odpoví ihned, jako by ho někdo udeřil:

“Kdyby ten muž nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho sem přivedli.”

Tu Pilát, který nechtěl ztrácet čas církevními hádkami a protože si nemyslel, že by šlo o hrdelní zločin, odpovídá suše:

“Vezměte ho vy a suďte ho podle svého zákona.”

Již v těchto slovech proráží snaha zachránit toho muže, aniž bylo třeba zřetelně mu stranit. Ale prokurátorův ústupek, který by jindy Kaifáše a jeho přívržence potěšil, má tentokrát nakyslou příchuť, neboť synedrium může odsuzovat jen k lehkým trestům, kdežto dnes chtějí trest nejtěžší a nemohou se bohužel obejít bez římské moci.

“Víš dobře – odpovídají – že nemáme právo odsuzovat někoho k smrti.”

Pilát náhle chápe, jaký rozsudek vynesli nad nešťastníkem stojícím před ním, a chce vědět, jakého zločinu se dopustil: to, co se zdá těm vzteklým pobožnůstkářům hodno nejvyššího trestu, by mohla být v očích Římana vina, kterou lze odpustit. Lišáci z chrámu se připravili na tuto obtíž, dříve než začali jednat. Vědí dobře, že by jim Pilát nevyhověl, kdyby mu řekli, že ten člověk podrývá náboženství jejich otců a ohlašuje království Boží. Řeknou tedy nějakou nepravdu. Kdo se chystá vykonat hanebnost, neváhá přidat k ní ještě jiné, vedlejší a podřízené. Pilát nemůže být přemožen jinak, než svými vlastními zbraněmi, když se odvolají k jeho oddanosti Římu a císaři a k samým základům jeho úřadu. Dohodli se již, že dají žalobě politické zabarvení. Řeknou-li mu, že Ježíš je nepravým mesiášem,
Pilát se jen usměje; ale budou-li tvrdit, že je buřič, svůdce lidu, který popouzí lid proti Římu, nezbude mu, než odsoudit ho k smrti.

“Našli jsme toho, který sváděl náš národ a zakazoval platit poplatek císaři a říkal o sobě, že je Kristus, král židovský. Pobuřoval lid, kázal po celé Judei; začal v Galilei a přišel až sem.”

Kolik slov, tolik lží. Ježíš nařídil, aby dali císaři, co je císařovo; nevšímá si Římanů; praví, že je Kristus, ale ne v hrubém a politickém smyslu krále židovského, a konečně nepobuřuje lid, nýbrž chce udělat z nešťastného a hrubého národa blažené království svatých. Kdyby tyto žaloby, třebaže i pro něho velmi vážné, byly pravdivé, zvyšují v Pilátovi podezření. Nelze si nikdy myslit, že to zrádné hadí plémě, kterému se oškliví Řím i on a několikrát se pokoušelo jej svrhnout a nemá jiné myšlenky, než vypudit vládnoucí cizince, by najednou bylo zachváceno takovou horlivostí, že by se stalo udavačem odbojníka ze svého vlastního národa?

Pilát není přesvědčen a chce se přesvědčit sám vyptávaje se tajně obžalovaného. Vrátí se dovnitř do soudní budovy a káže přivést Krista. Nechávaje stranou nepatrnější žaloby, jde ihned k jádru věci:

“Jsi král židovský?”

Ježíš však neodpovídá. Jak by mohl způsobit, aby pochopil ten Říman, který nezná Boží zaslíbení, nevěrecký pochybovač, který omezuje všecko své náboženství na strojené a ďábelské uctívání živého člověka – a jakého člověka,
Tiberia! – jak by mohl vyložit tomu propuštěnci, vychovanému právníky a římskými rétory, na nejsmradlavějším smetišti oněch dob, v jakém smyslu se může nazývat králem království dosud nezaloženého, království úplně duchovního, které zruší všecka lidská království?

Ježíš čte v hloubi Pilátovy duše a neodpovídá mu, jako zpočátku neodpověděl Annášovi a Kaifášovi. Prokurátor nedovede pochopit, že člověk, nad nímž se vznáší smrt, mlčí.

“Neslyšíš, jaké věci proti tobě uvádějí?”

Ale Ježíš mlčí zase. Pilát, který by stůj co stůj nechtěl ustoupit těm, kteří nenávidí zároveň jej i toho člověka, naléhá dále doufaje, že z něho dobude nějaké “ne”, které by mu dovolilo, aby jej osvobodil.

“Jsi tedy králem židovským?”

Kdyby Ježíš odpověděl záporně, zradil by sám sebe; vyznal svým učedníkům i svým soudcům, že je Kristus; nechce se zachránit a lhát. Chce způsobit, aby Říman vešel do sebe a odpovídá podle svého zvyku novou otázkou:

“Pravíš to ze sebe, nebo ti to řekli o mně jiní?”

Pilát se skoro uráží.

“Což jsem snad Žid? Tvůj národ a nejvyšší kněží tě vydali do mých rukou. Co jsi učinil? Jsi opravdu králem židovským?”

Odpověď Pilátova, nehledíme-li na první podrážděné zvolání, je smírná. Za koho mě máš? Nevíš, že jsem Říman a že nevěřím tomu, čemu věří tvoji nepřátelé? Kněží na tebe žalují, ne já; ale jsou nuceni dát tě do mých rukou; tvá spása je ve mně; řekni mi, že není pravda, co tvrdí oni, a jsi svobodný. Ježíš nechce ujít smrti, ale přece se rozhoduje, že se pokusí poučit toho pohana. Otec může vše: nemohl by Pilát být poslední člověk, obrácený tímto umírajícím?

“Má královská moc,” praví,
“není z tohoto světa. Kdyby byla z tohoto světa, moji poddaní by bojovali, abych nebyl vydán Židům; ale má královská moc není z tohoto světa.”

Tiberiův služebník nechápe. Rozdíl mezi “tímto” a “oním” světem mu není jasný. Tam nahoře jsou, jsou-li opravdu, bohové, kteří lidem činí dobře nebo jim závidí; v podsvětí jsou stíny zemřelých, zůstává-li z nás vůbec něco, když tělo je stráveno ohněm nebo červy; jediná pravá skutečnost je na “tomto” světě, na veliké zemi se všemi jejími královstvími. A znova se táže:

“Jsi tedy králem?”

Není již proč zapírat. To, co prohlásil ostatním, řekne také tomuto slepému:

“Ano, je pravda, jsem králem. Proto jsem se narodil a proto jsem přišel: abych vydal pravdě svědectví. Komu jde o pravdu, ten poslouchá můj hlas.”

Tu Pilát rozmrzen tím, co se mu zdá strašnou záhadou, odpovídá proslaveným zvoláním:

“Co je pravda?”

A nečekaje na odpověď, vstává a odchází. Skeptický Říman, který možná mnohokrát byl při nekonečných hádkách filozofů a slyšel tolik metafyzických nesrovnalostí a sofistických malicherných sporů, se přesvědčil, že pravda není, nebo je-li přece, není dáno lidem, aby ji poznali, nemyslí si ani na chvilku, že by mu mohl pravdu povědět ten neznámý Žid, který stojí před ním jako zločinec. Pilátovi bylo dáno, aby v ten jediný den svého života pohleděl do tváře, nejvyšší pravdě vtělené do člověka, a neuměl ji vidět. Pravda živá, pravda, která by ho mohla vzkřísit a udělat z něj nového člověka, stojí před ním zahalena lidským tělem, prostými šaty, s tváří zpolíčkovanou a rukama svázanýma. Ale on ve své pýše ani netuší, jakého nadpřirozeného štěstí se mu dostalo, štěstí, které mu budou závidět milióny lidí po jeho smrti. Kdo by mu řekl, že jen pro to setkání, jen pro hroznou čest, že mluvil s Ježíšem a odsoudil ho na kříž, bude jeho jméno známo, třebaže pohaněné a prokleté, všem staletím a všemu lidstvu, by se mu zdál ztřeštěný.

Pilát je slepý nedůvěřivou a nenapravitelnou slepotou, ale Kristus ještě téhož dne odpustí také jemu, neboť slepí vědí ještě méně než ostatní, co činí.

Klaudia Prokula

Ve chvíli, kdy se Pilát chystal vyjít a dát odpověď Židům, kteří netrpělivě a nepokojně reptali přede dveřmi, přistoupil k němu sluha, poslaný jeho manželkou.

“Nic neměj s tímto spravedlivým,” vzkazovala mu,
“neboť jsem dnes mnoho vytrpěla ve snech pro něho.”

Žádný ze čtyř evangelistů nám neříká, jak přijal prokurátor nenadálý zásah své manželky. A nevíme o ní nic kromě jména. Podle Nikodémova evangelia se jmenovala Claudia Prokula, a je-li jméno správné, náležela možná k proslulému a mocnému rodu Claudiů. Je možné se domnívat, že byla rodem a příbuzenskými svazky z vyššího stavu než manžel, a že Pilát, prostý propuštěnec, právě jí, jejímu vlivu byl zavázán svým důležitým úřadem v Judei.

Byla-li taková prosba Claudie Prokuly, nemohl Pilát zůstat prosbou své manželky nedotčen, zvláště miloval-li ji. A že ji opravdu miloval, aspoň pokud muž takové povahy mohl milovat, je pravděpodobné podle toho, že si vyžádal, aby ji směl vzít s sebou do Asie, neboť starý Oppiův zákon, třebaže byl za konzulů Cetega a Varrona zmírněn usnesením senátu, zakazoval prokonzulům brát s sebou manželky, a bylo asi třeba zvláštní Tiberiovo dovolení, aby směla Claudia Prokula jít s Pontiem Pilátem do Judey.

Důvody jejího zakročení zůstávají pro stručnost vypravování tajemné. Matoušova slova narážejí na sen, který jí způsobil bolest pro Ježíše. Je pravděpodobné, že od nějaké doby slyšela mluvit o novém proroku; snad ho v těch dnech viděla a ten člověk tak odlišný od ostatních Židů, který neměl nic, co by připomínalo všedního demagoga nebo pokryteckého farizeje, se asi zalíbil její obraznosti fantastické Římanky. Nerozuměla řeči, kterou se mluvilo v Jeruzalémě, ale některý soudní tlumočník jí snad opakoval některé Ježíšova slova a to taková, že ji přesvědčila, že nemůže být, jak říkali, nebezpečný zločinec.

V těch dobách začínali být Římané, a zvláště ženy, vábeni mýty a východními kulty, které lépe vyhovovaly touze po osobní nesmrtelnosti než staré římské náboženství, které bylo jen chladným, zákony stanoveným konáním obětí za účelem prospěšným a vojenským. Mnoho patricijských dam se v samém Římě dalo zasvětit do mystérií Mithry,
Osirida a Veliké matky a některé jevily jakýsi sklon i k židovství. Zrovna za Tiberia bylo veliké množství Židů, kteří žili v Římě, vypuzeno z hlavního města, poněvadž, jak vypravuje Flavius Josefus, někteří z nich svedli vznešenou paní,
Fulvii, obrácenou na židovství. A Fulvia, jak vyplývá z narážky Suetoniovy, nebyla sama.

Není nemožné, že Claudia Prokula, žijíc v Judei, chtěla poznat podrobněji víru národa, řízeného jejím manželem, a že chtěla vědět, toužíc po novinkách jako všechny ženy, jaké nové učení hlásá galilejský prorok, o kterém se v Jeruzalémě tolik mluvilo. Jistě se přesvědčila, že Ježíš je “spravedlivý”, tedy nevinen. Sen té noci – hrozný sen, když jí způsobil bolest – ji v tom přesvědčení utvrdil a není divu, že spoléhajíc na moc, kterou mají ženy nad manžely, třebaže je manželé již nemilují, poslala Pilátovi ten prosebný vzkaz.

Nám stačí, že nazvala “spravedlivým” toho, jejž Židé chtěli zabít. Vedle kafarnaumského setníka a kananejské ženy je Claudia Prokula první pohanka, která uvěřila v Ježíše a ne bez příčiny ji ctí řecká církev jako světici.

V duchu Piláta, který byl již nakloněn k nestrannosti, ne-li shovívavosti, svou zaujatostí proti Kaifášovi a snad i slovy obžalovaného, zesílil ženin vzkaz jeho původní sklon. Claudia Prokula neřekla: Zachraň ho! nýbrž: Nic s ním neměj. Byla to jeho vlastní myšlenka. Pilát, jako by měl nejasný pocit vážnosti toho, co se mělo stát, nechtěl mít účast na smrti toho záhadného ubožáka, který se představoval jako král. Řekl hned, aby ho soudili sami; ale nechtěli. Nyní mu přichází na mysl jiný způsob, jak by se vyvlékl z té povinnosti. Vrací se k Ježíšovi a táže se ho, je-li Galilejec.

Pilát je zachráněn. Ježíš nenáleží jeho pravomoci nýbrž moci Heroda Antipy. Ten je v těch dnech náhodou v Jeruzalémě, přišel jako obyčejně na velikonoce. Prokurátor našel zákonité východisko, aby upokojil manželku a zbavil se té protivné nesnáze. Přitom se zavděčuje Židům, odevzdávaje jednomu z nich rozhodující soud, a přitom pozlobí tetrarchu, kterého nenávidí z celého srdce, poněvadž ho právem podezřívá, že tajně donáší Tiberiovi. A neztráceje času, káže vojákům, aby dovedli Ježíše k Antipovi.

Bílý plášť

Třetí soudce, před kterého je Ježíš veden, byl syn, jejž krvavý vepř Herodes Veliký měl s jednou ze svých pěti žen. Neodrodil se otci, neboť křivdil bratrům, jako Herodes křivdil synům. Když byl jeho bratr Archelaos, vlastní rodný bratr, obžalován poddanými, dosáhl toho, že byl vypovězen; jinému bratru,
Herodovi, unesl ženu. V sedmnácti letech začal panovat jako tetrarcha v Galilei a Perei, a aby se zalichotil Tiberiovi, nabídl se za tajného zpravodaje o tom, co činí a mluví bratři a římští hodnostáři, kteří byli v Judei. Na jedné své cestě do Říma se zamiloval do Herodiady, která byla zároveň jeho neteř i švagrová, dcera jeho bratra Aristobula a manželka jeho bratra Heroda, a nezaraziv se před dvojím krvesmilstvím, přiměl ji, aby šla s ním a zároveň s ní Salome, dcera cizoložnice. Jeho první manželka, dcera Arety, krále Nabateů, utekla k otci, který zdvihl válku proti Antipovi a porazil jej.

To se dělo, když Jan Křtitel získával pověst mezi lidem. Prorokovi uklouzla slova, jimiž odsuzoval oba krvesmilné cizoložníky, a to stačilo, aby Herodias přemluvila nového manžela, aby ho zajal a uvěznil v pevnosti Macherontě. Všichni vědí, jak špinavý tetrarcha, rozdrážděn smyslným tancem Salome a přemítaje možná o novém krvesmilství, byl přinucen, aby jí nabídl na zlaté míse vlasatou hlavu proroka ohně.

Ale Janův stín jej znepokojoval i po popravě, a když se začalo mluvit o Ježíšovi a jeho zázracích, řekl svým dvořanům:

“To je Jan Křtitel, který vstal z mrtvých.”

Zdá se, že nového proroka měl v patrnosti a jednu chvíli zamýšlel učinit mu totéž, co učinil předchůdci. Ale rozmysliv si věc lépe, umínil si z politiky i z pověry, že se již nezaplete s proroky, a viděl, že bude nejlépe, přinutí-li Ježíše, aby odešel z tetrarchie. Jednoho dne přišlo několik farizeů, navedených nejpravděpodobněji Herodem, a řekli Ježíšovi:

“Vyjdi a odeber se odtud, neboť Herodes tě chce zabít.”

“Jděte a povězte tomu lišákovi” – odpověděl,
“že dnes a zítra a pozítří musím chodit, neboť nenáleží proroku zahynout mimo Jeruzalém.”

A nyní v Jeruzalémě, blízko smrti, se objevuje před lišákem. Tento zrádce, donašeč, cizoložník a krvesmilník,
Janův vrah a nepřítel proroků je nejvhodnějším mužem, aby odsoudil nevinnost. Ale Ježíš ho pokřtil dobře: je více lišákem než tygrem a nemá tu nestydatost, aby zaujal Pilátovo místo. A Lukáš vypravuje: “Uzřev Ježíše, velmi se zaradoval, už dávno ho toužil uvidět, poněvadž o něm mnoho slyšel a doufal, že uvidí nějaký zázrak.”

Syn Idumejce a Samaritánky se spálil o Janův oheň a přijímá Ježíše jako starý krotitel, mající rámě poznamenané zuby lva, hledí na nového dravce, kterého mu přišli ukázat. Ale má žhavou touhu, jako všichni východní barbaři, spatřit nějaký zázrak a představuje si Ježíše jako potulného čaroděje, který může opakovat dle libosti nějaký svůj kouzelnický kousek. Nenávidí ho, jako nenáviděl Jana, ale nenávidí ho také, že se ho bojí: proroci mají moc, kterou nechápe, která ho však zastrašuje: snad mu Janovo stětí přineslo neštěstí. Také on chce, aby Kristus byl zabit, ale nechce se stát spoluvinným za jeho smrt.

Vida, že zázraky v té chvíli nebylo možné očekávat, dal se do vyptávání, ale Ježíš neodpovídá. Přerušil mlčení pro Annáše, pro Kaifáše, pro Piláta, ale nepřeruší ho pro toho korunovaného lotra. Annáš a Kaifáš jsou jeho vyslovení nepřátelé,
Pilát je slepec, který tápe, domnívaje se, že ho zachrání, ale tenhle je podlý lišák a nezasluhuje ani urážku.

Velekněží a zákoníci, obávajíce se, že Janův vrah bude mít dostatek odvahy, odvahy vydat Ježíše na smrt, provázeli svou oběť až sem a prudce na něj žalovali. Toto zuřivé obviňování a mlčení obviněného rozdmýchalo utajenou zlost Antipy, který pohaněv se svými vojáky božského mlčícího, hodil mu na ramena skvělý plášť a poslal ho zpět k Pilátovi.

Také jemu se nechce, jako Římanovi, třebaže z jiných důvodů, odsoudit toho, jenž byl pokřtěn Janem a který je možná sám Jan, který vstal z mrtvých, aby se pomstil. Ale propouštěje ho, dává mu dar, který je bezděčným svědectvím toho, kdo je muž zasvěcený smrti. Plášť skvící se bělostí je, jak se dovídáme u Josefa Flavia, rouchem židovských králů, a Ježíš je právě obžalován, že se chce stát židovským králem. Lstivý Antipas chtěl zesměšnit Ježíšův nárok ironií daru, ale v té chvíli, kdy ho hanebný lišák halil do té bělosti, která je znakem nevinnosti a království, posílal Pilátovi symbolické poselství, které bezděčně potvrdilo vzkaz Claudie Prokuly,
Kaifášovu žalobu a Kristovo vyznání.

Vydej ho na smrt!

Pilát myslil, že se již zbavil nepříjemného úkolu, jejž na něj chtěli vložit jeho nepřátelé. Když však viděl, že se Ježíš vrací k němu, zahalen do toho bílého, královského pláště, pochopil, že je nezbytné se rozhodnout.

Neústupný vztek těch, kteří mu z tolika důvodů byli podezřelí, soucit jeho manželky, odpovědi obžalovaného,
Antipova zdrženlivost, ho přikláněly k tomu, aby odepřel Židům život, který na něm žádali. Snad se zatím, co byl Ježíš vlečen k tetrarchovi, zeptal někoho z družiny po domnělém králi a snad zprávy, dostal-li je, jej utvrdily v jeho rozhodnutí. V Ježíšových řečech nebylo nic, co by v Pilátovi vyvolávalo podezření; naopak bylo v tom mnoho, co se mu mohlo zamlouvat nebo se aspoň zdát prospěšné vládní římské moci.

Ježíš učil lásce k nepřátelům a Římané byli v Judei pokládáni za nepřátele; nazýval blahoslavenými chudé, napomínal tedy k odevzdanosti a ne ke vzpouře; radil, aby císaři dávali, co je císařovo, aby mu platili poplatky; stavěl se proti farizejskému formalismu, který činil vztahy Římanů s ovládanými tak obtížné; nerespektoval sobotu, jedl s publikány a pohany a konečně hlásal, že jeho království není z tohoto světa, nýbrž ze světa tak metafyzického a vzdáleného, že nemohlo opravdu uvádět do nebezpečí Tiberia, a toho, kdo by po něm nastoupil. Znal-li Pilát všechna tato fakta, řekl si asi s ledabylostí všech skeptiků, zvláště když se pokládají za pronikavé politiky, že by pro něj a pro Řím bylo dobré, kdyby mnoho Židů následovalo Ježíše, místo aby se připravovali ke vzpouře v shromážděních zélótů.

Je tady rozhodnut, že Ježíše zachrání, ale do té své shovívavosti chce přidat trochu sarkasmu, úmysl urážlivý pro velekněze, kteří proti němu třikrát povstali a nyní ho obtěžují, aby se stal jejich katem. A až do konce se bude tvářit, jako by pokládal Ježíše za židovského krále. Tu ho máte, svého krále, krále, jakého si zasluhujete, národe bídný a zatvrzelý! Venkovský tesař, tulák, ztřeštěnec, který blouzní o královstvích kdesi mimo zemi a vleče za sebou nějakou desítku rybářů a sedláků a nějakou hloupou bábu.
Podívejte se na něj, jak je zubožen, jak je zničen, jak jste jej zřídili! A proč ho chcete zabít? Nechte si ho; nejste hodni mít lepšího krále než je tento. Také já se trochu pobavím, jako vy, trochu ho potrápím a pak ho pustím.

A dal vyvést Ježíše zase ven, vstoupil do dveří a řekl velekněžím a ostatním, kteří se tlačili a vystrkovali hlavy dopředu, aby konečně slyšeli rozsudek.

“Přivedli jste mi toho člověka, jako by pobuřoval lid; a hle, když jsem ho před vámi podrobil výslechu, nenašel jsem na něm žádnou z těch vin, které mu přičítáte. A ani Herodes nenašel, neboť ho poslal zpět k nám. Nedopustil se tedy ničeho, co by zasluhovalo trest smrti. Proto ho dám zbičovat a pak ho propustím na svobodu.”

Nebyla to odpověď, jakou očekávala nedočkavá smečka hlučící na náměstí. Zvířecí řev se ozval znenadání z rozevřených úst:

“Vydej ho na smrt!”

Příliš lehký trest bylo zmrskání pro toho nebezpečného nepřítele Boha zástupů a boha obchodu. Něčeho zcela jiného je třeba, aby se vyhovělo řezníkům chrámu. Přišli žádat krev a ne odpuštění.

“Vydej ho na smrt!” řvali Annáš a Kaifáš a zároveň s nimi syčely farizejské zmije, ječeli obchodníci obětními zvířaty, penězoměnci svatých mincí, nájemci soumarů, nosiči z karavan.

“Vydej ho na smrt!” vřeštěli zákoníci zahalení do kněžských plášťů, kramáři z velikonočního trhu, krčmáři z hořejšího města, levité, sluhové chrámu, pomocníci lichvářů, poslíčkové kněží, všecka otrocká chátra nahromaděná před pretoriem.

Sotva se hluk trochu utišil, otázal se Pilát:

“Co tedy mám učinit s Ježíšem, jenž se nazývá Kristus?”

A všichni odpověděli:

“Ukřižuj ho!”

Ale prokurátor odporuje:

“A co učinil zlého?”

A oni křičeli ještě více:

“Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!”

Ježíš, bledý a klidný v bělosti pláště, který mu dali na posměch, hledí laskavě na zástup, který mu chce dát to, co si již tak dávno žádal ve svém srdci. Umírá pro ně s božskou nadějí, že svou smrtí spasí také je, a oni se sápou na něj, hulákajíce, jako by chtěl uniknout osudu, jemuž se sám podrobil. Jeho přátelé tu nejsou; skrývají se; všechen lid chce přibít jeho tělo na kříž: jediný cizinec,
Říman, modloslužebník, brání jeho život. Proč nemá i on slitování a proč ho nevydává těm, kteří ho chtějí ukřižovat? Což nepozoruje, že jeho nepravý soucit vede jen k tomu, že se muka prodlužují a stávají bolestnější? Miloval, a je spravedlivé, aby byl nenáviděn; křísil mrtvé, a je spravedlivé, aby byl zabit; chce spasit, a je spravedlivé, že ho všichni chtějí zahubit; je nevinen, a je spravedlivé, aby byl obětován viníkům.

Ale neústupný Pilát se nepoddává křikům Židů ani mlčenlivé Ježíšově prosbě. Chce ho zachránit stůj co stůj. Nechce i tentokrát ustoupit těm rozvztekleným špinavcům.

Nepodařilo se mu přenést na Antipu nepříjemnou odpovědnost za rozsudek smrti; nedaří se mu, aby přesvědčil ten lid tygrů a mezků o nevinnosti jejich ubohého krále. Chtějí vidět trochu krve; šíleně touží po tom, aby se v těch svátečních dnech potěšili podívanou na ukřižování. Ukojí je záměnou a odevzdá jim bídné tělo vraha místo těla nevinného člověka.

“Pravím vám, že nenacházím na něm vinu. Ale je u vás zvyk, abych vám o velikonocích jednoho propustil. Kterého chcete, abych vám propustil: Barabáše nebo Ježíše, kterého nazývají Kristem?”

Překvapený lid nevěděl, co by odpověděl. Dosud bylo jen jedno jméno, jediná oběť, jediný žádaný trest smrti; vše bylo jasné jako nebe to ráno v polovici dubna. Ale ten domýšlivý pohan přivádí, jen aby zachránil toho strůjce pohoršení, nové jméno, které vše zaplétá.
Chtěl by ho jen dát zmrskat, místo aby jej dal ukřižovat a nyní by nám chtěl dát jiného zločince místo toho, kterého chceme my. Naštěstí tu byli vždy starší, zákoníci a kněží, kteří nebyli nijak nakloněni, aby nechali Ježíše uniknout, a ti rychle jako blesk napověděli, co bylo třeba říci. A tak, když se jich Pilát podruhé ptal:

“Koho chcete, abych vám propustil?”

Odpověděli všichni jedním hlasem:

“Propusť nám Barabáše! Tenhle ať zemře!”

Muž, kterého prokurátor nabízel jako oběť náhradou milovníkům ukřižování, nebyl lecjaký dareba. V lidové tradici po něm zůstala památka, že byl loupežníkem náležejícím k třídě zločinců z povolání. Ale jeho příjmení – Bar Rabban, což značí syn Rabův nebo spíše učedník mistrův, neboť žáci rabínů se také nazývali syny – nám ukazuje, že náležel rodem nebo vychováním k třídě zákoníků. Marek a Lukáš praví výslovně, že byl obžalován z vraždy, které se dopustil při nějakém vzbouření, z politické vraždy. Barabáš, vychovaný ve školách zákoníků v lítosti nad pádem království a v nenávisti k pohanským vládcům, byl nejspíše zélótou a byl zajat při některé z těch nepodařených vzpour, jichž bylo v těch letech tolik. Bylo možné, aby se strana saduceů a farizeů, která v nitru chovala stejné city jako zélóté, třebaže je z politických důvodů skrývala nebo pro chabost ducha na ně zapomínala, spokojila touto nesmyslnou výměnou?

Barabáš, třebaže byl vrahem – ba právě proto, že byl vrahem – byl vlastencem, mučedníkem, pronásledovaným cizinci. Ježíš však, ačkoli nikoho nezabil, chtěl učinit něco, co bylo mnohem nebezpečnější než vražda; chtěl převrátit Mojžíšův zákon, zbořit chrám. První byl jakýmsi národním hrdinou; druhý nepřítelem národa. Bylo při výběru třeba dlouho váhat?

“Vydej Barabáše! Tento ať zemře!”

Pontský Pilát ani tentokrát neuměl zachraňovat a zachránit sebe. Byl by měl již zpozorovat, že náčelníci Židů nepustí tělo, které již poznamenali svými zuby, jediné, které mohlo ukojit jejich lačnost. Potřebovali ho ten den jako vzduch a chleba. Nebyli by se odtud odklidili, nebyli by se ani šli najíst, dokud by neviděli toho podvrženého mesiáše přibitého čtyřmi hřeby na dvou dřevech.

Pontský Pilát je zbabělec. Bojí se dopustit se nespravedlnosti; bojí se způsobit nespokojenost ženě, bojí se vyhovět svým nepřátelům, ale bojí se zachránit Ježíše, bojí se dát to reptající, drzé stádo rozehnat vojáky, bojí se rozhodnout určitým činem z vládní moci, že Ježíš, nevinný, bude propuštěn a nikoliv Barabáš, vrah. Pravý Říman,
Říman starého rázu, dobrého rodu, by byl beze všeho upokojil ty opojené žadatele, aby darmo neztrácel ani minutu obranou neznámého zaslepence, nebo by byl hned zpočátku rozhodl, že ten muž je nevinen a pod posvátnou ochranou vlády.

Pilát pro samé lstivé obraty, odklady, nedbalé otázky, vytáčky, polovičatá opatření, váhání, neobratná a odvolávaná rozhodnutí, špatně vykonané tahy, byl nyní zvolna strhován tam, kam se chtěl dostat. Ale to, že nerozhodl naráz otázku stručným “ano” nebo “ne”, zvýšilo drzost vůdců a vření lidu. A nyní mu zbývaly jen dvě cesty: buď hanebně ustoupit po tolikerém vytáčení a odpírání nebo se vydat nebezpečí, že způsobí bouři, která se v těch dnech, kdy Jeruzalém hostil ve svých zdech skoro třetinu Judey, mohla proměnit v nebezpečné povstání.

Zmítán kolísáním svých váhavých myšlenek, omámen řevem, neví si jiné rady, než otázat se ještě jednou těch, kterým by měl a chtěl rozkazovat:

“Co tedy chcete, abych učinil s Ježíšem, jenž se nazývá Kristus?”

“Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!”

“Vždyť neučinil nic zlého.”

“Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!”

Cožpak ví ten nenáviděný cizinec, učinil-li Ježíš něco zlého nebo ne? Podle naší víry je podvodníkem, rouhačem, nepřítelem lidu a musí zemřít. A i v případě, že neučinil nic, musí zemřít, neboť jeho slova jsou nebezpečnější než každý zločin.

“Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!”

“Vezměte si ho vy,” volá Pilát,
“a ukřižujte si ho, neboť já na něm vinu nenalézám.”

“My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, poněvadž se vydával za Syna Božího!”

Ježíšovo mlčení převyšuje zvířecí řev. Zápasí o jeho tělo a zdá se, že to sotva pozoruje. Ví od počátku časů, že jeho osud je zpečetěn a že dnes je jeho den. Boj je tak nerovný! Z jedné strany pohan, který o něm nic neví a nic nechápe, který ho nebrání z lásky, nýbrž z nenávisti, který ho nebrání přímo a s odvahou, nýbrž lstmi a úskoky, který se více hrozí odboje než nespravedlnosti, který je neústupný z uražené ctižádosti a ne proto, že si je jist, že obžalovaný je nevinen. Z druhé strany kněží, jimž hrozí nebezpečí, měšťáci ztrestaní důtkami, dav, jejž lze vydráždit k nejhoršímu, jako všechny davy. Výsledek může každý předpovídat.

Ale Pontský Pilát se nevzdává. Dá Barabáše jeho druhům, ale neopustí Ježíše. Vrací se k první myšlence: dá jej zmrskat. Až uvidí podlitiny a krev, snad se spokojí tou zálohou muk a nechají na pokoji nevinného, jenž se dívá se stejnou lítostí na zbabělého pastýře jako na krvavé vlky.

Prokurátor řekl, že na něm nenalézá vinu, a přece ho potrestá zmrskáním. Tento odpor, ta poloviční nespravedlnost, ten kompromis je v Pilátově stylu, ale skončí, jako ostatní pokusy, nezdarem a bude konec konců novou hanbou, než dojde ke konečné porážce.

Židé dosud křičí z plna hrdla:

“Ukřižuj ho!”

Ale on se vrací do pretoria a odevzdává Ježíše římským vojákům, aby ho bičovali.

Korunovaný král

Žoldáci, ze kterých se v provinciích většinou skládaly legie, nic jiného nečekali. Po celý ten čas vojáci, kteří byli posádkou v pretoriu, musili být nehnutě a tiše přítomni tomu záhadnému hlučnému provinciálnímu výjevu, z něhož chápali jen jednu věc: že jejich náčelník se při tom zvláště nevyznamenával. Bavili se chvíli podívanou na zkřivené tváře, rozezlené výrazy a posunky toho židovského mraveniště a všimli si, že zachmuřený prokurátor v nesnázích rozhazoval rukama nevěda, jak by vyvázl z té ranní bouře. Hleděli na něj, jako se psi dívají na neobratného lovce, který pobíhá sem tam a nerozhoduje se, aby vystřelil, třebaže kořist není daleko.

Nyní se konečně něco dělo. Také jim začínala zábava. Mrskat hřbet Žida, nenáviděného samotnými Židy, byla kratochvíle, jíž se bylo možné účastnit bez nebezpečí a bez přílišné námahy. Aspoň si rozehřejí ruce, protáhnou svaly, ztuhlé ranním chladem, a trochu se rozhýbou.

Svolali celou setninu do palácového nádvoří, strhli Ježíšovi bílý plášť darovaný Antipou – první kořist toho hrdinského podniku – a pak i ostatní šaty. Liktoři rozvázali pruty a nejsilnější se o ně drali. Byli to zkušení lidé, kteří uměli mrskat s pěkným, rázným rozmachem a podle všech pravidel.

Ježíš, polonahý, přivázaný ke sloupu, aby prohýbání nezmírňovalo sílu úderu, prosí mlčky Otce za vojáky, kteří ho mrskají, až se zapocují. Což snad neřekl: Milujte ty, kteří vás nenávidí; čiňte dobře těm, kdo vás pronásledují; nastavte levou tvář tomu, kdo vás udeří do pravé? Nemůže v té chvíli odměnit ty, kteří ho mrskají, jinak, než prose Boha, aby jim odpustil. I oni jsou zajatci a poslouchají rozkazy a nevědí, kdo je ten, koho mrskají s tak nevinnou veselostí; oni sami byli někdy mrskáni za to, že nevykonali své povinnosti, a nezdá se jim nijak zvláštní, že prokurátor, velitel,
Říman dává tak trestat zločince z podrobeného a nižšího národa.

Bijte řádně, legionáři, neboť trocha té krve, která vytryskuje z rozervané kůže, se prolévá také za vás. Je to první krev, kterou lidé berou Synu člověka: při Večeři měla jeho krev podobu vína, na Olivetské hoře pocházela krev, která se řinula zároveň s potem, z muk zcela duševních a vnitřních. Ale dnes jsou to konečně lidské ruce, které působí, že ta krev vytéká z Kristových žil; mozolovité ruce vojáků, sloužících mocným a bohatým, ruce mrskačů, než zasáhnou ruce těch, kteří ho ukřižují. Ta zsinalá, naběhlá, zkrvavená záda jsou připravena přitisknout se ke kříži; tak rozervaná a odřená ho budou pálit tím víc, až je položí na špatně uhlazené dřevo kříže. Nyní můžete ustat; i nádvoří zbabělého cizince je zbroceno krví. Vrátný umyje ještě dnes ty skvrny, ale vyrazí zase, i po umytí, na bílých dlaních Pontského Piláta.

Předepsané rány byly uděleny podle pravidla, ale legionáři, kterým se to zalíbilo, si nechtějí nechat hned ujít takovou zábavu. Až dosud vykonávali nařízenou povinnost; nyní se chtějí svým způsobem vybouřit. Jak říkají ti křiklouni tam na náměstí, tvrdí ten člověk, že je králem. Udělejme mu radost, bláznu a pozlobíme také ty, kteří nechtějí uznat jeho královskou hodnost.

Jeden z vojáků si svlékne nachový pláštík – červenou chlamydu legionářů – a vrhá jej na ramena zrudlá krví; jiný zahlédne otep suchého trní, připraveného, aby se navečer zapálil oheň ve strážnici, splete několik proutků jako korunu a vloží mu ji na hlavu; třetí si dá od otroka podat třtinu, vloží mu ji násilím mezi prsty pravé ruky a pak ho vtisknou, řehtajíce se, na sedadlo. A přecházejíce v řadě po sobě před ním, neohrabaně klekají a volají:

“Zdráv buď, králi židovský!”

Ale ne všichni se spokojují tím holdováním. Mnohý mu vytne políček do tváře, na níž je dosud temná stopa prstů Kaifášových sluhů; jiní mu plivají do očí; jeden, vynalézavější, mu vytrhne z ruky třtinu a udeří ho na hlavu, takže trny koruny vnikají lépe do kůže, tvoří kolem čela pruh kapek červených jako plášť.

A byli by možná vymysleli ještě něco zábavného, kdyby nebyl na veselý pokřik přiběhl prokurátor a nebyl rozkázal, aby opět vyvedli zmrskaného krále. Legionáři, kteří tak žertovně přestrojili Ježíše, vytušili Pilátův sarkastický záměr. Zasmál se, vzal Ježíše za ruku, vyvedl ho na dlážděnou terasu pretoria a ukázal ho nahromaděné sběři a zvolal:

“Ejhle, člověk!”

A obrátil Krista k zástupu vyjících čumáků, aby viděli silné stopy ran a řinoucí se krev. Jako by řekl:

“Podívejte se na něj, na svého krále, jediného krále, jakého zasluhujete, v jeho pravé královské důstojnosti, vystrojeného, jak se sluší! Jeho koruna je z bodavého trní; jeho nachovým pláštěm je pláštík žoldnéřský, jeho žezlem je suchá třtina, uříznutá v některém z vašich neúrodných příkopů. Jsou to ozdoby, jaké si zasluhuje ten fraškovitý král, jejž neprávem zapírá národ tak podlý, jako jste vy. Prahnete po jeho krvi? Tu máte jeho krev; hleďte, jak se sráží okolo ran od mrskání a jak se řine pod trny koruny. Je jí málo, ale měla by stačit, neboť ta krev je nevinná, a je již veliká milost, dal-li jsem ji prolít, abych vás upokojil. A nyní se kliďte, neboť jste mě již dost ohlušili!”

Ale Židé se neuspokojili ani těmi slovy ani tou podívanou. Něco docela jiného než mrskání a směšné přistrojení bylo třeba, aby v pokoji odešli! Pilát myslil, že si z nich bude tropit posměch, ale zpozoroval, že není čas k žertům. Již dvakrát se marně snažil postavit se jim na odpor, a nebude to naposled. Trochu modřin a vojenská fraška ovšem nestačí, aby byl potrestán, jak se sluší, nepřítel Boží; ještě jsou v Judei stromy a hřeby, aby se mohlo přibíjet. A ochraptělé hlasy opakují sborem:

“Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!”

Pilát pozoruje příliš pozdě, že se zapletl do takových nesnází, že se z nich již nedostane. Proti všem jeho rozhodnutím se zdvíhá tak neústupný odpor, jakého se nenadál. Poslední osvícení mu našeptalo slova:

“Ejhle, člověk!”

Ale on sám by nemohl vysvětlit to zvolání, které přesahuje nízkost jeho ducha. Nezpozoroval, že našel pravdu, kterou hledal; poloviční pravdu, ale hlubší než všecky pravdy, které ho mohli naučit římští a řečtí filosofové. Nedovedl by říci, proč je Ježíš opravdu Člověkem, symbolem veškerého lidstva stiženého bolem a poníženého, zrazeného svými vůdci, klamaného svými učiteli, ukřižovaného denně králi, kteří pohlcují poddané, boháči, kteří vhánějí slzy do očí chudých, kněžími, kteří na své břicho myslí více než na Boha. Ježíš je Muž bolestí ohlášený Izaiášem, muž bídný na pohled, jejž všichni odmítají a jenž bude usmrcen za všechny; je jediný Syn jediného Boha, který na sebe vzal lidskou podobu a vrátí se jednoho dne v slávě moci a nového slunce za hlaholu trub budících mrtvé. Ale dnes, v Pilátových očích je jen ubohým člověkem, člověkem bez významu, tělem pro pruty a hřeby, jakýmsi člověkem a ne Člověkem vůbec, smrtelníkem a ne Bohem. Na co čeká Pilát se svými sibylskými řečmi, proč ho nevydá do rukou katovi?

A přece Pilát dosud neustupuje. Vedle toho mlčícího člověka cítí Říman, že se ho zmocňuje tísnivý úžas, jaký nikdy nepoznal. Kdo tedy je ten, jehož smrt si žádá celý národ a kterého nemůže ani zachránit ani obětovat? Obrací se ještě jednou k Ježíšovi:

“Řekni mi tedy, odkud jsi?”

Ale Ježíš neodpovídá.

“Nemluvíš? Nevíš, že mám moc, abych tě osvobodil, i moc, abych tě dal ukřižovat?”

Tu zneuctěný král zdvihne hlavu:

“Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora; proto ten, který mě vydal do tvých rukou, je více vinen než ty.”

Jen Kaifáš a jeho společníci jsou pravými viníky: ostatní jsou poštvaná smečka a poslušné nástroje. I Pilát je nepoddajným nástrojem kněžské nenávisti a Boží vůle.

Ale prokurátor, který ve zmatku nenachází novou pomoc, jak by rozťal léčku, která ho svírá, vrací se k první utkvělé myšlence:

“Ejhle, váš král!”

Židé, podrážděni opětovnou urážkou, vzkřiknou vztekle:

“Osvobodíš-li toho člověka, nejsi císařův přítel. Kdokoli se vydává za krále, staví se proti císaři.”

Konečně našli pravé, citlivé místo, aby zasáhli váhavého. Osud každého římského úředníka, jakkoli vysoko postaveného, závisel v té době na císařově přízni. Žaloba takového druhu podaná obratně zlomyslnými obhájci – a ti nechyběli mezi Židy, jak pozná později při čtení pamětního Filonova spisu – ho mohla zničit. Pilát vykřikne poslední a nejhloupější otázku:

“Mám ukřižovat vašeho krále?”

Velekněží, pozorujíce, že jim kyne vítězství, odpovídají poslední lží:

“Nemáme jiného krále než císaře!”

A lid provází lež vůdců upřímným křikem:

“Vydej ho na smrt! Na smrt! Ukřižuj ho!”

Pilát se vzdává. Nechce-li způsobit bouři, která může vznítit celou Judeu, je nezbytné, aby ustoupil. Jeho svědomí se mu zdá klidné: zkusil všecky způsoby, aby zachránil toho člověka, který se nechce zachránit.

Pokoušel se zachránit ho, odevzdávaje soud samým členům synedria, kteří nemohou odsuzovat k smrti; pokoušel se zachránit ho, posílaje ho k Herodovi, pokoušel se zachránit ho, ujišťuje, že na něm nenašel vinu; pokoušel se zachránit ho, nabízeje, že ho propustí místo Bar Rabbana; pokoušel se zachránit ho, dav ho mrskat, doufaje, že ten potupný trest postačí, aby upokojil lid; pokoušel se zachránit ho, snaže se vzbudit hnutí soucitu v těch zatvrzelých srdcích. Ale všecky jeho pokusy skončily nezdarem a nemůže chtít, aby pro toho umíněného proroka povstala celá provincie. A tím méně, aby ho pro toho člověka obžalovali u Tiberia a aby byl sesazen.

Pilát se domnívá, že je vinen krví toho nevinného. A aby všichni měli zřejmou představu o té nevinnosti a mohli si na ni vzpomenout, dá přinést umyvadlo s vodou, umývá si přede všemi ruce a říká:

“Nevinen jsem krví tohoto spravedlivého; zodpovídat se budete vy!”

A lid odpověděl:

“Krev jeho ať přijde na nás a na naše děti!”

Rozkázal tedy, aby byl propuštěn Bar Rabban, a odevzdal spravedlivého vojákům, aby ho ukřižovali.

Ale voda, která přetekla po jeho rukou, nestačí, aby ho umyla. Jeho ruce zůstaly zkrvavené do dnešního dne a budou se rdít na věky. Měl moc zachránit toho člověka, ale nechtěl. Jeho vytáčky, mnohonásobné způsoby zbabělosti jeho duše, otrávené ironií skepticismu, vehnaly Ježíše na Golgotu. Kdyby ho byl pokládal opravdu za vinného a byl by svolil k vraždě, byl by méně podlý. Ale on ví, že na Ježíšovi není vina, že Ježíš je, jak řekla Claudia Prokula a jak on sám opakoval, spravedlivý člověk. Mocný, který z obavy, aby si neuškodil, dá zabít spravedlivého, on, jehož úkolem bylo chránit spravedlivé proti vrahům, nezasluhuje omluvu. Ale učinil jsem, říká Pilát, vše, co jsem mohl, abych ho vyrval z nespravedlivých rukou. Není to pravda. Zkoušel mnoho cest, ale nezvolil tu jedinou, která by byla vedla k zamýšlenému účinku. Nenabídl sám sebe, neobětoval sám sebe, nechtěl uvádět do nebezpečí svou důstojnost a svůj osud. Židé nenávidí Ježíše, ale nenávidí zrovna tak Piláta, který je tolikerým způsobem trápil a uváděl v posměch. Místo, aby nabídl výměnou za Ježíše odbojníka Bar Rabbana, by byl měl nabídnout sám sebe. Pontského Piláta, prokurátora Judey, a lid by byl možná záměnu přijal. Žádná jiná oběť kromě něho by nebyla mohla ukojit vztek Židů. Nebylo třeba umírat. Stačilo vydráždit je, aby ho udali císaři jako nepřítele. Tiberius by ho byl sesadil a snad vypověděl, ale Pilát by si byl odnesl do vyhnanství a do neštěstí šťastnou útěchu nevinnosti. Trest, jehož se bojí a který ho nyní navádí, aby Ježíše vydal do rukou protivníků jako oběť na usmířenou, přijde přesto za několik let. Židé a Samaritáni ho obžalují;
správce Sýrie ho sesadí a Caligula ho pošle do vyhnanství do Galie. Ale do vyhnanství půjde za ním stín velikého mlčícího, zabitého za jeho souhlasu. Marně dal vybudovat v Jeruzalémě krásnou cisternu plnou vody; marně se před zástupem umyl tou vodou. Ta voda je voda židovská, voda kalná a začarovaná, voda, která neočišťuje. Žádné mytí nezbaví jeho ruce skvrn, které tam zůstaly po božské Kristově krvi.

Paraskeue

Slunce vystupovalo na bezoblačném dubnovém nebi a blížilo se již k vrcholu své dráhy. Zápas mezi chabým obhájcem a rozzuřenými útočníky zabral nejlepší část dopoledne a bylo naspěch. Podle dávného mojžíšovského předpisu nesměla těla popravených zůstat na popravišti po západu slunce a dubnové dny nejsou tak dlouhé jako červnové.

A Kaifáš, třebaže má na pomoc tolik rozpálených štěklounů, nemá pokoj, dokud se tulákovy nohy nezarazí navždy, pevně přibity železnými hroty na kříž. Vzpomíná, jak přišel před několika dny do města, za mávání ratolestí a jásavého znění písní. Městem si je jistý, ale je tu plno venkovanů ze všech končin, kteří nemají stejné zájmy a vášně jako lidé závislí, kteří žijí okolo chrámu. Zvláště ti Galilejci, kteří dosud provázeli schizmatika, kteří ho měli rádi, by se mohli pokusit o nějaký smělý čin a zadržet, ne-li překazit pravou slavnost toho dne.

Také Pilát spěchá, aby se zbavil pohledu na toho nepříjemného nevinného; nechce na něj již myslit; doufá, že zapomene, až bude mrtev, na ty pohledy, na ta slova a především na ten trpký, nepříjemný pocit, který se až příliš podobá výčitce. Třebaže jeho ruce jsou umyty a osušeny, zdá se mu, že ten člověk ho svým mlčením odsuzuje k trestu krutějšímu, než je sama smrt; zdá se mu, že on sám je viníkem před tím zbičovaným, smrti zasvěceným člověkem. Aby ulevil své zlosti na ty, kteří jsou všeho příčinou, diktuje svému písaři znění “titulu” čili nápisu, jejž má odsouzenec nést zavěšený na krku, a který se nakonec připevní nahoře na kříži. A diktuje tak: Ježíš Nazaretský, král židovský. A písař načrtává třikrát ta slova, ve třech jazycích, krásnými červenými písmeny na bíle natřeném dřevě.

Náčelníci Židů, kteří zde zůstali, aby uspíšili přípravy, natahujíce krky, čtou sarkastický nápis a soptí.

“Nepiš,” praví Pilátovi,
“král židovský, nýbrž, že ten člověk řekl: Jsem král židovský.”

Ale prokurátor jim stručně a suše odpovídá:

“Co jsem napsal, napsal jsem.”

Jsou to poslední jeho slova, která vypravování uvádí, a to slova nejhlubší. Jsem donucen, abych vám dal život toho člověka, ale nezapírám to, co jsem vám řekl: Ježíš Nazarejec, což také značí světec; a je vaším králem, bídným králem, který se hodí vaší bídě, a chci, aby to všichni věděli – a proto jsem dal napsat ta slova latinsky a řecky a ne jen hebrejsky – jak váš národ nakládá se světci a s králi. A odejděte, neboť jsem vás snášel dost dlouho. Quod scripsi, scripsi.

Zatím vojáci zase Ježíšovi oblékli jeho chudobné šaty a zavěsili mu na hrdlo nápis. Jiní přinesli ze skladišť tři důkladné kříže ze sosnového dřeva, hřeby, kladivo a kleště. Průvod je připraven. Pilát pronesl obvyklou formuli:

“I, lictor, expedi crucem – –” a smutný průvod se dal na pochod.

Napřed jel setník na koni, ten, jejž Tacitus s hroznou stručností nazývá “exactor mortis”. Hned za ním kráčel uprostřed ozbrojených legionářů Ježíš a dva lotři, kteří měli být ukřižováni zároveň s ním. Všichni tři nesli podle římského pravidla na ramenou kříž. A za nimi hlučný hovor a dupot hemžícího se davu, který se každým krokem rozmnožoval účastníky a zvědavci.

Byla paraskeue, den přípravy, poslední den před slavností beránka. Na tisíce jehněčích koží bylo na střechách rozestřeno na slunci; a každý dům vysílal svůj sloup dýmu, který se rozvíral ve vzduchu, jemný jako poupě květiny a pak se rozplýval na nebi ozývajícím se svátečním veselím. Z uliček vybíhaly na křižovatky stařeny zlomyslného vzezření, mumlajíce kletby, malé děti s umazaným obličejem, které pobíhaly s ranečky pod paždím; bradatí muži, kteří nesli na rameni kůzle nebo nádobu s vínem; oslaři, kteří táhli za ohlávku osly sklánějící čenichy k zemi; dívky, které upíraly drzé a zádumčivé oči na cizince, kteří se ubírali opatrně, zmateni tím svátečním ruchem a křikem. Ve všech domech se hospodyně pilně zabývaly připravováním toho, co bylo třeba na druhý den, neboť po západu slunce byly všecky ruce na čtyřiadvacet hodin zproštěny Adamovy kletby. Jehňata, stažená a rozčtvrcená byla připravena k pečení; nekvašené chleby, vonící ještě pecí, byly narovnány v truhle; muži přelévali víno a děti, aby také s něčím pomohly, čistily na stole trpké byliny.

Nebylo nikoho, kdo by neměl co dělat; nikoho, kdo by se ve svém srdci netěšil při pomyšlení na ten sváteční den odpočinku, kdy všecky rodiny budou shromážděny okolo otce a budou jíst v klidu a pít víno díkůvzdání, a Bůh bude svědkem toho veselí, neboť ho budou ze všech domů vzývat žalmy vděčných. I chudí se cítívali toho dne skoro bohatými, a boháči byli pro neobvyklé zisky jaksi štědřejší, a děti, v nichž zkušenost ještě neztlumila naděje, byly přítulnější, a ženám se projevovalo více lásky.

Všude bylo vidět ten pokojný zmatek, ten dobrácký hluk, ten veselý křik, který předcházel veliké lidové slavnosti. Vůně naděje a jara tlumila starý zápach toho mraveniště obřezanců. A záplava světla se lila z velikého východního slunce na čtyři vrchy.

Pod tím svátečním ovzduším, mezi tím svátečním shonem, tím obyvatelstvem ve sváteční náladě ubírá se zvolna jako pohřeb chmurný průvod mužů nesoucích kříže. Vše okolo nich mluví o radosti a životě a oni jdou na mučení a na smrt. Všichni očekávají s touhou večer, aby se sešli s těmi, jež milují, aby zasedli za prostřený stůl, aby pili ohnivé, jasné víno šťastných dnů, aby ulehli na lože a očekávali ráno nejvytouženější soboty v roce, a ti tři jsou navždy odloučeni od těch, kteří je líbali, a položí se na dřevo potupy a budou pít jen doušek hořkého vína a vychladlí budou hozeni do chladné země.

Lid ustupuje, slyše dusot setníkova koně, zastavuje se a hledí na ubohé, kteří těžce oddychují a z nichž se řine pot pod hroznou tíhou. Dva lotři se zdají být silnější a drsní; ale první,
Muž bolesti, nebude, jak se zdá při každém kroku, již mít sílu, aby vykročil ještě jednou. Vysílen hroznou nocí, čtyřmi výslechy, trapným předváděním, políčky, mrskáním, bičováním, znetvořen krví, potem, slinami, úsilím této poslední námahy, nezdá se již tím odvážným mladým mužem, který před několika dny důtkami vyklidil doupě chrámu. Jeho krásná, ozářená tvář se nyní znetvořila křečovitým zkřivením; oči zrudlé zadržovaným pláčem se ukryly v očních důlcích; na plecích rozdrásaných pruty se přilepovaly šaty na otevřená místa a zvyšovaly muka; nohy cítily více než ostatní údy únavu a klesaly pod tíhou těla a kříže. “Duch je ochotný, ale tělo je slabé.” A po té probdělé noci, která byla začátkem muk, co jiných ran drtilo to tělo! Jidášovo políbení, útěk přátel, provaz na rukou, hrozby soudců, hrubé jednání stráží,
Pilátova zbabělost, výkřiky žádající jeho smrt, urážky legionářů a ta chůze s křížem na plecích za pošklebků a potup těch, které miluje.

Ti, kteří ho vidí kráčet, si ho nevšímají – vedou ho, aby byl ukřižován – dobře mu tak – nebo se snaží nejvýše ti, kdo umějí číst, rozluštit nápis, který se mu houpe na prsou. Mnozí ho však znají od vidění nebo jménem a se znaleckým a spokojeným výrazem na něj ukazují prstem. Někteří se vmísí do zástupu za nimi, aby užili až do konce podívanou na smrt člověka, která je vždy nová; a mnozí jiní by učinili totéž, kdyby nebyl den, kdy je tolik práce. Ti, kteří v něj začali doufat, jím nyní opovrhují, poněvadž neuměl být silný a nechal se zajmout jako lecjaký lotřík; a aby se zavděčili kněžím a starším v průvodu, vychrlili nějakou přiléhavou nadávku na nepravého mesiáše. Málo bylo těch, kterým se svíralo srdce, když jej spatřili v tom postavení a v tom přestrojení; buď měli, třebaže nevěděli, kdo je, přirozený soucit, jejž mívá lid k odsouzencům, nebo jim v srdci ještě zbylo trochu lásky k Mistru, který měl rád chudé, který uzdravoval nemocné, který hlásal spravedlivější království, než jsou království, která přinášejí pohromy na zemi. Ale byli v menšině a skoro se styděli za tajnou něžnou náklonnost k člověku, o němž myslili, že je méně nenáviděn a mocnější. Většina se usmívala klidně a spokojeně, jako by ten pohřební průvod byl částí nastávající slavnosti.

Jen některé ženy, majíce hlavu zahalenu v rouchu, šly za ostatními, poněkud opodál, plakaly, ale snažily se skrýt ten pláč, který se mohl zdát přestupkem.

Nedošli ještě k Zahradní bráně, ale právě se k ní blížili, když Ježíš, kterého opouštěl poslední zbytek síly, klopýtl, sklesl na zem a zůstal tam ležet natažen pod křížem. Obličej najednou zbledl jako sníh; zarudlá víčka zakrývala oči: bylo by se zdálo, že je mrtev, kdyby nebylo těžkého dechu, který vycházel z přivřených úst.

Všichni se zastavili a hustý kruh lidí natahoval obličeje i ruce ke skleslému a povykoval. Židé, kteří šli za ním od Kaifášova domu, neslevovali ze své zlosti.

“Je to úskok,” křičeli. “Zdvihněte ho. Je to pokrytec! Musí nést kříž až na místo. Kopněte ho jako osla a vpřed!”

Jiní se posmívali:

“Podívejte se na velikého krále, který měl dobývat království! Neunese ani dva kusy dřeva a chtěl nosit zbroj. Říkal, že je více než člověk, a zatím je baba, která omdlí při první námaze. Uzdravil ochrnuté, že chodili, a sám se neudrží na nohou! Nalijte mu mezi zuby číšku vína, aby se vzpamatoval!”

Ale setník, jemuž, jako Pilátovi, šlo silně o to, aby skoncoval tu nemilou práci, pochopil jako zkušený člověk, že nešťastník by nebyl schopen dovléci kříž až na popraviště, a ohlížel se, kdo by mohl vzít to břímě. V tu chvíli přicházel z venkova muž z Kyreny, jménem Šimon, který se, vida tolik lidí, vtlačil do hustého davu a hleděl s užaslým a dojatým výrazem na skleslé tělo, těžce oddychující pod těmi dvěma břevny. Setník ho zahlédl a že se mu zdál ochotný a silný, zavolal ho a řekl mu:

“Vezmi ten kříž a pojď za námi.”

Kyrenský beze slova poslechl. Snad z dobroty, ale zajisté z nevyhnutelnosti, neboť římští vojáci měli v obsazených zemích právo přinutit kohokoli, aby jim pomohl. “Nařizuje-li ti voják nějakou namáhavou práci,” píše Arran,
“chraň se, abys mu odporoval, ba i jen reptal, jinak budeš bit.”

O milosrdném člověku, který poskytl své dobré selské plece, aby ulehčil plecím Kristovým, nevíme nic víc, ale víme, že jeho synové,
Alexandr a Rufus, byli křesťany, a je neobyčejně pravděpodobné, že právě on je obrátil na víru vypravováním o smrti, které byl nuceným svědkem.

Dva vojáci postavili skleslého na nohy a popohnali ho. Průvod se zase dal na cestu v poledním slunci. Ale oba lotři mumlali mezi zuby, že na ně nemyslí nikdo, a že není správné, aby se břímě odnímalo tomu, který na oko klesl, a jim ne. Bylo to pravé a skutečné nadržování tím více, že podle řečí kněží, jež slyšeli, byl ten člověk více vinen než oni. Od té chvíle ho i dva společníci trestu začínají ze žárlivosti nenávidět a budou ho urážet ještě, až budou po obou stranách vedle něho přibiti na křížích, které si nesou.

Věčný Žid

Na tomto místě se do vypravování vsouvá stará legenda o Umučení
Páně. Je to legenda, která vykvetla v obrazotvornosti křesťanů po více než tisíci letech po Kristově smrti, ale je v ní tak hluboký symbol, že ho lidstvo nemohlo zapomenout a nejeden básník si ji přisvojil, aby ji vzkřísil.

Mezi Židy, kteří se posmívali Ježíšovi, když upadl, byl jeden nelítostnější a spílal více než všichni ostatní. Když vojáci nakonec pozdvihli nesmrtelného umírajícího, udeřil ho ten Žid rukou na plece a zvolal:

“Vzhůru, vzhůru, jdi rychle!”

Udeřený, jak Žid později vypravoval, se obrátil, a hledě upřeně na něj, pravil:

“A ty budeš chodit, dokud se nevrátím.”

A Žid, postaviv na zem synka, kterého měl v náručí, odešel a od té chvíle chodí po cestách, nezastavuje se na jednom místě déle než tři dny, neunavuje se a nemůže umřít. Jeden z těch mnoha, kteří vypravují, že ho poznali, praví, že je “střední postavy, temné pleti, hubený, se zapadlýma očima a řídkou bradou”, zná všecky jazyky, ale mluví jen s křesťany a nedívá se na ty, kteří s ním mluví. Tvrdí, že se vrátil do Jeruzaléma jen proto, aby jej viděl zbořený; chodí bos, nemá kapsy a není vidět, kam si dává peníze a nikdy mu nezbývají. Dají-li mu více, než potřebuje, dává almužny chudým. Jeho nejznámější jméno v Itálii – a má mnoho jmen – je Buttadeo, muž, jenž odmítl Boha.

Legenda není ověřena žádným textem z prvních křesťanských dob. Ale je pravdivá pravdou hroznější, než je pravda historická.

Že se v ten den mnoho Židů posmívalo Kristovu neštěstí, je zcela jisté, a stejně jisté je, že kdosi dosud bloudí po všech zemích, očekávaje návratu toho, jejž odřízl od svého těla jako shnilý úd. Tento kdosi je židovský národ, který se málo let po ukřižování odmítnutého rozptýlil – jako stádo překvapené ohněm – po všech neznámých zemích a dosud prchá a putuje, všude je cizincem a podezřelým, bez stálého sídla, bez říše, kterou by nazval svou, vypuzen z dávné vlasti, která stála jeho otce tolik krve. Tomu “komusi”, který odňal život Věčnému, poskytl Zabitý hmotnou, tělesnou, viditelnou nesmrtelnost v osobě synů, na které padá podle výslovné vůle otců krev Kristova. Neboť ten živý svědek Umučení, jenž kamkoli se ubírá, nosí s sebou svitky proroků, které neposlouchá, a zákon, jejž zrazuje, musí zůstat svědkem předpovědí, které předcházely první příchod, a dokud se neobrátí k Synu zrozenému z panny jeho krve, musí očekávat druhý příchod.

Věčný Žid není tedy, jak se domnívají mnozí, obrazem všeho pohaněného lidstva, aby kráčelo na zemi věčnou cestou staletí, odsouzeného ke kletbě nesmrtelnosti, znamenaného na čele rudým a nevyhladitelným znamením jako Kain, že zabilo své bratry. Věčný Žid je opravdu Žid, odlišný a oddělený od ostatních lidí, ale není to jediná osoba, nýbrž celý národ. Jeho dlouhověkost je opravdu zázračná. Národ, který všechny ostatní národy po staletí pobíjely a vraždily, jemuž byl vzat a zapálen dům, který byl utiskován a mučen na všech místech, kde hledal útočiště, a přece dosud žije se svým jazykem a svým zákonem, odděleně od ostatních a přežil všechny své současné kmeny zázrakem ojedinělým v dějinách.

Ale ten národ se dosud neobrátil a nejeví týž odpor jako Žid legendy k nošení peněz. Našel dokonce ve zlatě novou vlast a zlatem nahromaděným ve svých domech ovládá většinu těch, kteří říkají, že věří v nepřítele bohatých, a zkazil je k svému obrazu a své podobě.

Ale Židé chudí,
Židé bosí,
Židé hladoví,
Židé se zavšivenými vlasy, kteří každý rok odcházejí ze špinavých slovanských ghett, aby si za mořem vyprosili chléb bělejší a jistější, bez tísnivé obavy, že budou znenadání povražděni, jsou živým obrazem pravého Věčného Žida, který dosud neuviděl návrat svého Boha. Nevýslovně tajemná věštba tvrdí, že se Kristus nevrátí na zem, dokud jeho národ nebude křesťanský. A Žid, opatřen mnoha kapsami, bude dále procházet cestami světa, aby sbíral peníze zplozené třiceti Jidášovými šekely až do dne, kdy poslechne tisícileté volání Krista a přestane shrabovat zlato, které padá z řitě satanovy, rozdá vše co má chudým, aby následoval toho božského chudého, kterému před devatenácti stoletími nechtěl učinit ani tu laskavost, aby mu dopřál chvíli oddechu.

Zelené dřevo

Truchlivý průvod, stále zesilovaný nečinnými, kteří ten den před svátkem neměli jiné zaměstnání, se dále ubíral svou cestou ke Kalvárii. Ženy, které zpočátku zůstávaly opodál od obžalovaného, přiblížily se nyní, kdy byla nedaleko chvíle, kdy se ho nebudou moci ani dotknout, a vysílaly své vzdechy a ukazovaly slzy nebojíce se kněží, kteří na ně úkosem hleděli.

Ježíš, osvobozený od kříže, mohl nyní mluvit a obrátil se k plačícím:

“Dcery jeruzalémské, neplačte nade mnou, ale plačte nad sebou a nad svými dítkami, neboť přijdou dny, kdy řeknou: Blahoslaveny neplodné a životy, které nerodily, a prsy, které nekojily. Tehdy počnou říkat horám: Padněte na nás a pahorkům: Přikryjte nás neboť činí-li toto na zeleném dřevě, co se bude dít na suchém?”

Trpí celým svým tělem, které bude zakrátko zavěšeno na kříž, přibito hřeby, jako řezník zavěšuje zabitého beránka na příčném trámě krámu. Ale ví, že se za několik dní vrátí, aby jedl se svými učedníky a že nakonec sestoupí znova, aby zasedl se všemi vzkříšenými k věčné hostině Království. Pláč žen je důkazem lásky a neodmítá ho, ale spíše než nad ním by měly plakat nad sebou, neboť trpí a budou trpět ještě víc, a nad svými dětmi, které uvidí znamení, vraždění a zkázy, které vylíčil. A mysle na ty dny, mnohem bližší, než se domnívají zákoníci, kteří kráčejí za ním, aby se podívali na jeho mučení, dodává neočekávané a strašné blahoslavenství k těm, o kterých mluvil v kázání na hoře.

“Blahoslaveny neplodné, neboť nebudou trpět ve svých dětech!”

Nebude trvat dlouho a krev žádaná Židy se vylije na ně; budou jí plné ulice toho města, které nyní vyvrhuje Krista z hradeb, jako by byl kusem hnisu, a oheň nenechá kámen na kameni v domě Kaifášově. Pak zděšení obyvatelé, nemohouce nikudy uniknout, neboť obležení se budou zabíjet navzájem a zvenku se budou očekávat Titovy legie, připravené k řeži, budou zoufale vzývat mlčící hory, aby je spasily od mečů sikariů a Římanů. Ale hory, utvořené z kamene jako srdce bohovrahů, odpoví jen ozvěnou jejich výkřiků a děti matek upadnou do vlahých louží krve, které odplatí, aspoň z malé části, krev Kristovu.

Trest se blíží. Činí-li toto na zeleném dřevě, co se stane na suchém? Zelené dřevo je dřevo dosud živé, které má dosud kořeny v svěží zemi a přijímá déšť na své listí a ptáky na své větve; je stromem, který dosud kvete v slunečním teple a vanutí větru. Je dobrým stromem, který dává poutníku stín, ovoce pro hlad, větve proti chladu. Je obrazem svatého, který rozdává všem své dary a uvnitř v suché kůře má svou živou duši.

Ale suché dřevo je neplodný strom, jejž dobrý hospodář porazil sekerou, mrtvý kmen, který práchniví venku u domu, neboť dřeň hnije a kůra není k ničemu, než aby byla spálena v krbu. Je to neužitečný člověk, hříšník, který nedává dobré plody a místo živého ducha má uvnitř hnijící kal, a soudce jej uvrhne, podle Janových slov, do věčného ohně.

Ukřižují-li synové a manželé židovských žen nevinného, který dává život, jak budou potrestáni zločinci, kteří dávají smrt?

Zatím došli na Golgotu a vojáci, vzavše motyky a lopaty, začínají vykopávat zem, aby do ní zasadili kříže.

Setník se zastavil venku před starou hradbou uprostřed mladé zeleně předměstských zahrad. Kaifášovo město nechce popravy uvnitř hradeb; poskvrnily by ovzduší vonící ctnostmi farizeů a pohnuly by něžným srdcem saduceů; proto odsouzené k smrti před smrtí vypovídá.

Zastavili se na vrcholu vyvýšeniny, která je kulatá a vápenitá a podobá se lebce. Zdá se, že ta podoba předurčuje to místo k popravám, ale pravý důvod, proč je k tomu zvolili, je, že se poblíž křižují cesty do Jaffy a do Damašku a prochází tu vždy mnoho poutníků, kupců, venkovanů a poslů, a je dobře, vztyčí-li se kříž, určený, aby byl výstrahou a příkladem, tam, kde jej může vidět mnoho lidí.

Slunce, milé jarní slunce, vysoko stojící polední slunce ozařuje jasně vyvýšeninu a lesknou se v něm motyky, které rozkopávají zvučnými údery tvrdou půdu. V blízkých zahradách se těší rané květy z vlažného vzduchu; zpěvaví ptáci skrytí v třešních rozrývají nebe stříbrnými šípy svého švitoření;
holubi letí po dvou nad teplým mírem polí. Jak by bylo krásné žít tu v zavodněných zahradách, u nějaké studny ve vůni země, která se budí a zase odívá, očekávajíc měsíce žní, žít ve společnosti milovaných, kteří milují! Galilejské dny, dny pokoje, dny slunce a přátelství mezi vinicemi a jezerem, dny světla a volnosti, prožité s těmi, kteří umějí poslouchat, ukončené veselím večeře, dny, které se zdály věčné – jak byly krátké!

Nikdo již není u tebe,
Ježíši, zvaný Kristus. Ti vojáci, kteří ti připravují strašné lože, ti lotři, kteří tě urážejí, ti psi, kteří očekávají tvou krev, jsou jen stíny vyšlé z velikého stínu Božího. Jsi sám, jako jsi byl sám v noci. A nesvítí ti slunce, které zahřívá záda tvých vrahů. A nemáš již před sebou jiný den; nemáš již cestu před sebou; tvé putování je ukončeno; budeš si moci nakonec odpočinout: tato kamenná lebka je konečná stanice. Zde bude za několik hodin tvůj uvězněný duch vysvobozen z vězení.

Lidská tvář Boha je zvlhlá chladným potem. Rány motykou bijí v hlavě jako skutečné; slunce, které se mu tak líbívalo, obraz Otce spravedlivého také k nespravedlivým, mu nyní oslepuje oči a rozjitřuje pálící víčka. Cítí v celém těle ochablost, chvění, touhu po klidu, které odolává celou duší – což neslíbil, že vytrpí, co je třeba, až do konce? – a v téže chvíli se mu zdá, že miluje ještě něžněji ty, které opouští, i ty, kteří připravují jeho smrt. A z hloubky duše mu vystupují, skoro jako zpěv vítězství nad rozdrásaným a znaveným tělem, slova, která nikdy nezapomeneme:

“Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!”

Nevznesla se k nebi žádná vznešenější prosba než tato od dob, kdy lidé žijí a modlí se. Není to modlitba člověka, nýbrž modlitba Boha k Bohu. Lidé, kteří neodpouštějí ani nevinnost nevinným, si do té doby ani nepomyslili, že by se mohlo prosit o odpuštění pro ty, kteří nám způsobují smrt. Odpuštění, jehož podmínkou je nevědomost, které však nevýslovně převyšuje přirozenou schopnost člověka, není-li poháněna milostí nebo proměněna napodobováním Krista.

Neboť nevědí, co činí. Toto odůvodnění omezuje rozsah odpuštění, ale je vyžadováno nezbytností, aby se bez záruky lítosti neodpouštělo zlo, které bylo vědomě chtěné. Nevědomost lidí je tak nesmírná, že jsou v menšině ti, kdo opravdu vědí, co činí. Vrozená zvrácenost, napodobování, zvyk, vášně, které vznikají a ukájejí se v přítmí krve, dávají popudy našim činům. Vůle poslouchá i zdánlivý rozkaz; uvědomění se dostavuje nakonec, kdy zbývá jen popel a stud.

Ježíš učil tomu, co měli vědět: ale kolik jich vědělo? I jeho učedníci, jediní, kteří věděli, že Ježíš je Kristus, byli přemoženi strachem, že budou připraveni o tu poslední vigílii života; prchajíce ukázali i oni, že nevědí, co činí. A tím méně to věděli farizeové, obávající se o své čelné postavení, zákoníci, obávající se o své výsady, boháči, obávající se o své peníze,
Pilát, obávající se, že ztratí svůj úřad – a ještě méně Židé poštvaní svými vůdci a vojáci poslouchající své důstojníky. Nikdo z nich neví, kdo je Kristus, co přišel učinit a proč je usmrcen. Někteří to budou vědět, ale později, a dozvědí se to jen působením poslední přímluvy toho, jejž zabíjejí.

Nyní ve chvíli své smrti utvrdil nejvznešenější a nejnesnadnější učení – lásku k nepřátelům – a může podat ruce pod kladivo. Kříže jsou již vztyčeny: nyní je upevňují kameny, aby se tíhou nezvrátily, a naplňují jámy hlínou, upěchovávajíce ji nohama.

Jeruzalémské ženy přistupují k odsouzenci s pohárem. Je to směs vína, kadidla a myrhy, vymyšlená milosrdenstvím katů, aby omámila vědomí. Neboť ti, kteří způsobují muka, se tváří, dopouštějíce se poslední urážky, jako by měli soucit s těmi mukami, a myslí, zmírňují-li je o jednu kapku, že nabývají tím větší právo dát vypít to, co v kalichu zbývá. Ale Ježíš, sotva okusil směs hořkou jako žluč, ji odmítá. Jedno jediné slovo útěchy by byl přijal na místě vína, ale to uměl toho dne pronést jen jeden z lotrů, které přivlekli s ním na Golgotu.

Kadidlo a myrha, které mu dnes podávali, neměly tu vůni jako kadidlo a myrha, které mu v chlévě přinášeli tři mudrci z východních dálek. A místo zlata, které rozjasnilo špinavé temno kolny, je tu šedavé železo hřebů, které se brzo zbarví na červeno. A to víno, které se zdálo zkažené, jak bylo hořké, nebylo ohnivým svatebním vínem v Káně a ani tím, jež pil včera večer, temné a vlahé jako krev, která vytéká z rány.

Čtyři hřeby

Na vrcholu návrší lebek se rýsují na širém, milém jarním nebi tři kříže, vysoké, temné s příčnými břevny rozevřenými, jako obři rozevírající náruč k objetí. Nevrhají stíny, ale jsou vroubeny třpytnými odlesky slunce. A tak krásný je svět v ten den, v tu hodinu, že se zdá nemožné myslit na muka; nemohly by se ty dřevěné příčky ozdobit polními květinami, zavěsit mezi ně věnce z čerstvého listí, zastřít kříže hradbami zeleně a sedět po celou dobu odpočinku ve stínu jako usmíření a milující bratři?

Ale kněží, zákoníci, farizeové, sadisté, mstivci, kteří sem přišli, aby si zostřili chuť podívanou na trojí smrtelný zápas, netrpělivě přešlapují a posměšky pohánějí zdlouhavost Římanů.

Setník dává rozkaz. Dva vojáci přistupují k Ježíšovi a strhávají z něho rychlými a drsnými pohyby všecky šaty, které má na sobě. Ukřižovaný má být úplně nahý: jako ten, kdo vstupuje do lázně, říká starý spisovatel.

Sotva je svlečen, vloží mu dva provazy pod paždí a vytáhnou ho na kříž. Uprostřed kolmého břevna je výstupek, který zastupuje sedadlo a tělo na něm nachází nejistou a bolestnou oporu. Jiný voják opře žebřík o jedno z ramen příčky, vystoupí nahoru s kladivem, chopí se ruky, která uzdravovala malomocné a hladila vlasy dětí, natáhne ji na dřevo a nasadí hřebík doprostřed dlaně. Hřeby jsou hodně dlouhé, s pěknou širokou hlavičkou, aby se dobře zatloukaly. Kovář nováček udeří tak, že hřeb hned pronikne rukou, pak podruhé a potřetí, aby se hrot pevně zarazil a vyčnívala jen hlavička. Trochu krve vytryskne z ruky probodené na ruku zatloukávající, ale pilný dělník nedbá a plnou silou bije do jemné kovadliny, až je práce hotova. Pak sestoupí a učiní totéž s druhou rukou.

Všichni utichli doufajíce, že uslyší bolestné výkřiky prokletého. Ale Ježíš mlčí před katy, jako mlčel před soudci.

Nyní došlo na nohy. Je to práce, kterou lze vykonat ze země, neboť římské kříže nejsou příliš vysoké, takže nechají-li se tam těla popravených dlouho, mohou na ně dosáhnout psi a šakali a probírat se ve vnitřnostech a žrát je.

Přibíječ pozdvihne Ježíšova kolena, aby chodidlo po celé délce přilnulo k dřevu a odměřiv hmatem, aby železný hrot vnikl mezi dvě kosti přednártí, udeří přesně na hřbet první nohy a zatlouká hřeb, až je docela pevně zatlučen. Totéž učiní s druhou nohou a pak pohlédne, kladivo stále v ruce, vzhůru, aby se přesvědčil, je-li práce vykonána, jak se sluší, a nechybí-li něco. Zapomněl na nápis, který sundali Ježíšovi z krku a hodili na zem. Sebere jej, přistaví zase žebřík a dvěma hřebíky jej přibíjí na vrchol kříže nad hlavu korunovanou trnovou korunou.

A nakonec sestoupí, odhodí kladivo a podívá se, jsou-li jeho společníci hotovi. Také lotři jsou na místě a všecky tři kříže mají svou oběť živého těla. Vojáci si mohou odpočinout a rozdělit se o šaty, které ti tam nahoře nebudou potřebovat. Šaty popravených byly mimořádným příjmem popravčích a příslušely jim podle zákona. Vojáci, kteří měli právo na šaty Ježíše byli čtyři a rozdělili si je na čtyři díly. Zbývala sukně, která byla beze švů, utkaná. Bylo škoda ji rozstříhat, vcelku pak by neposloužila nikomu. A jeden z nich, starý hráč, našel pomoc. Vyndal kostky, hodil je do přilby, jako střelci holuba ve Vergíliu a o sukni byl metán los. A nyní nemá král židovský na světě nic než trní koruny, které mu nechali na hlavě na větší potupu.

Vše je dokonáno; kapky jeho krve kanou zvolna z rukou na zem a krev z nohou se řine červenými proužky po spodku kříže. Nyní již neunikne: jeho rouhavá ústa se zakrátko rozevřou v smrtelném zápase, ale slova z nich již nikdy nevyjdou. Vrahové mohou být spokojeni sami sebou a cizími katy. Svůdce lidu, nepřítel chrámu a obchodu je připevněn čtyřmi pevnými sponami na kříži hanby. Pánové Jeruzaléma budou moci od dnešního večera spát klidnějším spánkem.

Zmatený povyk ďábelských pošklebků, jásavých výkřiků, krutých vtipů se ozval z davu, který se hromadil okolo Kalvárie. Tu ho máte, zlověstného ptáka jako výra přibitého s roztaženými křídly na dveřích sedláka. Chudák, který chtěl jen jednu sukni, je nyní docela nahý; tulák, který neměl kámen, kam by hlavu položil, má dnes pěknou dřevěnou podušku; podvodník, který klamal svými zázraky, nemá již volné ruce, aby uhnětl hlínu, která slepým vrací zrak; král má za trůn kousek tvrdého dřeva; nepřítel Jeruzaléma je přibit před tváří svatého města; mistr tolika učedníků má u sebe všeho všudy dva lotry, kteří ho urážejí, a čtyři vojáky, kteří se nudí. Volej tedy svého Otce, aby tě zachránil, nebo legii andělů, aby tě odtud vysvobodila a rozprášila nás ohnivými meči. Pak uvěříme i my, že jsi byl Kristem, a zasypeme si tvář popelem, abychom se ti klaněli.

A někteří kněží, potřásajíce hlavou, pravili:

“Ty, jenž zboříš chrám a ve třech dnech jej zase vystavíš, spas se sám! Jsi-li opravdu syn Boží, sestup z kříže!”

Je to vyzvání připomínající satanovo vyzvání v poušti. I oni chtějí, jako satan, zázrak. Tolikrát žádali znamení! Velikým znamením by bylo, kdyby se ti povedlo vyrvat čtyři hřeby a sestoupit z kříže a kdyby zazářila na nebi moc Otce, který by nás porazil jako vrahy Boží. ale vidíš dobře, že hřeby jsou pevné a že se neviklají, a že nikdo ani z nebe ani ze země ti nepřichází na pomoc.

Zároveň se mu posmívali zákoníci, starší, dokonce vojáci, jichž se ty věci netýkaly, a i lotři, kteří přece snášeli muka jako on.

“Jiné spasil a sám sebe spasit nemůže!” Není králem izraelským? Je-li Kristus,
Vyvolený Boží, nechť sestoupí s kříže, abychom uviděli a uvěřili. Skládá svou důvěru v Boha; chce-li ho Bůh opravdu, nechť ho nyní osvobodí, neboť řekl: Já jsem Syn Boží.

Prohlásil, že přišel, aby dal život, ale nyní neumí zachránit sebe od smrti! Chlubil se, že je Syn Boží, a Bůh se nehne, aby osvobodil prvorozeného z kříže. Lhal tedy pořád a není pravda, že někoho spasil, a není pravda, že Bůh je jeho otcem, a lhal-li v tom, lhal ve všem ostatním a zasluhuje si tento osud. Nebylo potřeba toho dotvrzení, ale i potvrzení se dostavilo, tak jasné, aby je všichni viděli, a naše svědomí nemůže být klidnější. Kdyby zázrak byl možný, nebyl by tu v tu hodinu již přibit v krutých bolestech; ale nebe je prázdné a slunce,
Boží svítilna, nám svítí, abychom lépe viděli, jak stahuje obličej a jak těžce oddychují jeho prsa.

Veliká škoda, že Římané nepřipouštějí náš dávný trest pro rouhače, neboť bychom si byli každý lépe ulehčili, kdybychom tě byli kamenovali a každý by byl měl svůj podíl na potěšení vzít si tvou hlavu za terč drobně roztlučených kamenů, pokrýt tě modřinami, ranami, krví a zahalit tě v sukni z kamenů a zasypat tě horou štěrku. Jednou, před cizoložnicí, jsme kameny odložili, ale dnes by nikdo neustoupil, a byl bys zaplatil za sebe a za ni. Také kříž má své dobré stránky, ale je v něm méně potěšení pro toho, kdo se dívá. Kdyby nám aspoň ti cizinci byli dovolili udeřit kladivem na ty hřeby! Neodpovídáš? Nechce se ti již kázat? Nedovedeš sestoupit? Proč se ti neráčí obrátit také nás? Máme-li tě milovat, ukaž nám nejdříve, že Bůh tě miluje tak, že učiní veliký zázrak, aby tě vyrval smrti!

Ale božský Ukřižovaný mlčí. Muka horečky, která již nastává, nejsou tak krutá jako slova bratří, kteří ho přibíjejí podruhé na kříž strašné nevědomosti.

Dismas

Lotři, kteří byli ukřižováni zároveň s Ježíšem, se podráždili poprvé proti němu cestou, když byl zbaven břemene kříže. O ně nedbal nikdo; že také oni měli zemřít stejnou smrtí, na nikoho nepůsobilo; jej týrali, ale všímali si aspoň, že tu je, a všichni na něj hleděli, běželi za ním, jako by byl sám. Pro něj šli za nimi všichni ti lidé – lidé vážení, lidé vzdělaní a bohatí – pro něj plakaly ženy a i v setníkovi se pohnul cit. On byl králem slavnosti, ten venkovský podvodník z provincie a obracel na sebe pozornost všech, jako by byl opravdu král. Možná, že by ani nedostali víno s myrhou, kdyby ten člověk nebyl tak choulostivý.

Ale když jeden z nich uslyšel veliká slova druha, jemuž záviděl – “Odpusť jim, neboť nevědí, co činí” – znenadání umlkl. Ta prosba mu byla tak nová, přivolávala mu city tak cizí jeho duchu a celému jeho životu, že ho přenesla rázem do doby nejvíce zapomenuté, do doby dětství, kdy také on byl nevinný a věděl, že je Bůh, jehož je možné prosit o pokoj, jako chudí prosí o chléb u dveří pánů. Ale nikdy, pokud se pamatoval, neslyšel takovou prosbu, tak neobyčejnou, tak nesmyslnou v ústech člověka, který má být usmrcen. A přece ta slova našla ve vyprahlém lotrově srdci spojení s něčím, čemu by byl chtěl uvěřit, zvláště v té chvíli, kdy se chystal předstoupit před soudce hroznějšího než je soudce pozemských soudů. Ta Ježíšova prosba se neočekávaně srovnávala s myšlenkami, které by nebyl mohl vyjádřit slovy, které se mu však chvílemi zdály osvícením v temnu jeho osudu. Věděl opravdu, co činí? A myslili ostatní na něj, učinili pro něj, co by bylo bývalo třeba, aby byl odvrácen od zlého? Byl někdo, kdo by s ním byl smýšlel opravdu dobře? Kdo by mu dal jíst, když měl hlad, a plášť, když mu byla zima, nebo přátelské slovo, když se v rozbouřené a osamělé duši budila pokušení? Kdyby byl měl trochu více chleba a lásky, snad by se nebyl dopustil toho, co ho přivedlo až na popraviště? Nebyl také on z těch, kteří nevědí, co činí, zatemněni bídou, ponecháni sami sobě mezi číhajícími vášněmi? Nebyli snad lotry zrovna jako on také levité, kteří obchodovali oběťmi, farizeové, kteří okrádali vdovy, boháči, kteří vysokými úroky vysávali nemajetné? Oni jej odsoudili k smrti: ale jaké právo měli konec konců, aby ho zabili, když neučinili nikdy nic, aby ho zachránili, a sami se poskvrnili týmž zločinem?

To si myslil ve svém vzrušeném srdci, zatímco čekal, až přibijí také jej. Blízkost smrti – a jaké smrti! – ta neslýchaná modlitba člověka, který nebyl lotrem, a měl podstoupit stejný trest jako lotři, nenávist, která znetvořovala obličeje těch lidí, kteří odsoudili také jej, pobuřovaly jeho zraněnou duši a nakloňovaly ji k citům, jaké nikdy od dětství nepoznal, citům, které by ani neuměl pojmenovat, které však bylo možné přirovnat k lítosti a něžné oddanosti.

Když všichni tři byli na kříži, začal druhý lotr, třebaže se svíjel bolestí způsobenou přibitím,
Ježíše znova tupit. A také on se pokoušel chrlit z úst vroubených zpěněnými vousy výzvy Židů:

“Nejsi Kristus? Spas sebe a nás!”

Kdyby byl býval opravdu Synem Božím, nebyl by pomýšlel na to, aby osvobodil i své druhy v neštěstí? Proč se neslitoval? Pravdu měli tedy tam ti dole: byl podvodníkem, synem bez otce, opuštěným, prokletým. A posměch rozvztekleného lotra byl snad zesilován zlostí, že jeho naděje byla zklamána. Naděje, která se sotva ukázala jako nemožný sen o zázračném spasení. Ale zoufalý doufá i v nemožné a to zklamání se mu zdálo skoro zradou.

Ale dobrý lotr, který ho chvíli poslouchal a poslouchal, co vykřikovali ostatní vzteklivci tam dole, se obrátil k druhovi:

“Ani ty se Boha nebojíš, který jsi v témže odsouzení? A my zajisté spravedlivě trpíme za naše skutky, ale tento neučinil nic zlého.”

Lotr došel pochybností o své vině k jistotě o nevinnosti záhadného muže, jenž visí vedle něho a odpouští. My jsme se dopustili skutků – nechce je nazvat zločiny – které lidé trestají, ale tento “neučinil nic zlého” a přece je trestán stejně jako my: proč ho tedy urážíš? Nebojíš se, že tě Bůh potrestá za to, že jsi ponižoval nevinného?

A přišlo mu na mysl, co slyšel vypravovat o Ježíšovi; je toho málo a pro něj málo jasné. Ale věděl, že mluvil o království pokoje a že on sám se vrátí, aby v něm vládl. Tu v návalu víry, jako by se dovolával toho, že se jeho krev řine z jeho zločinných rukou v téže chvíli společně s krví z těch rukou nevinných, vyrazil tato slova:

“Ježíši, rozpomeň se na mne, když přijdeš do svého království!”

Společně jsme trpěli: nepoznáš, kdo byl vedle tebe na kříži, jediný, který tebe bránil, když tě všichni uráželi?

A Ježíš, jenž neodpověděl nikomu, obrátil hlavu, pokud mohl, k milosrdnému lotrovi a odpověděl mu:

“Vpravdě, pravím ti, že ještě dnes budeš se mnou v ráji.”

Nemůže mu slibovat nic pozemského: co by mu pomohlo, kdyby byl odkován z kříže a ještě se nějaký rok vlekl po cestách světa poznamenán ranami a nuzný a v bídě? A také opravdu nežádal, jako druhý, aby byl spasen od smrti. Spokojuje se tím, aby si na něj vzpomněl po smrti, až se vrátí ve slávě. Ježíš mu slibuje místo života tělesného a pomíjejícího život věčný, ráj, a to bez odkladů: “ještě dnes”.

Zhřešil; v očích lidí těžce zhřešil. Vzal boháčům trochu jejich bohatství; snad oloupil také chudé. Ale Ježíš byl vždy zaujat pro hříšníky, zachvácené nemocí těžší, než je nemoc těla, což nikdy neukazoval, ale také nechtěl skrývat. Což snad nepřišel proto, aby ovci zbloudilou venku mezi trním přinesl zpět do teplého chléva? Nejsou zlí již dost potrestáni svou bezbožností? A ti, kteří se pokládají za spravedlivé a odsuzují je, nejsou snad často zkaženější než oni? Neodpouští všem. Byla by to zase nespravedlnost, svatější než druhá, ale nespravedlivá. Ale jediné hnutí lítosti, jediné slovo bolesti mu stačí. Prosba lotra stačila, aby mu bylo odpuštěno.

Dobrý lotr je poslední, koho Ježíš obrátil na víru v době, kdy měl ještě své pozemské tělo.

Víc o něm nevíme; známe jen jeho jméno zachované apokryfem. Církev ho přijala mezi své svaté na základě Kristova slibu pod jménem Dismas.

Tma

Ježíšův dech byl stále chroptivější. Prsa se zdvíhala těžce a křečovitě, aby nabrala trochu více dechu; v hlavě mu bušilo od ran;
srdce bilo rychlými a prudkými údery, které jím zachvívaly, jako by ho chtěly strhnout; žíznivá horečka ukřižovaných ho pálila v celém těle, jako by se krev byla v žilách proměnila v tekutý oheň.
Tělo napjaté v té nepřirozené poloze, přibité k břevnům kříže a nemohoucí změnit polohu, udržované rukama, které se rozdíraly, když se tělo spustilo, když se však nadzdvíhalo, unavovalo příliš prsa a plece zemdlelá a zbičovaná; to mladé a božské tělo, které tolikrát snášelo muka proto, že v něm byla příliš veliká duše, bylo nyní hranicí bolesti, na níž plály pohromadě všecky bolesti světa.

Ukřižování bylo opravdu, jak uznal jeden rétor kat, jenž byl zavražděn před Kristem, nejkrutějším a nejhroznějším trestem smrti; který působil největší a nejdelší muka. Nastávala-li strnulost šíje, urychlovalo milosrdné ochrnutí smrt; ale byli někteří, kteří odolávali, trpíce pořád více, až do druhého dne a déle. Žízeň horečky, nával krve k srdci, tuhnutí žil, křeče svalů, závrati, bodavé bolesti hlavy, rozrývající a vzmáhající se úzkost nestačily, aby je přemohly. Ale většina po dvanácti hodinách skonávala.

Krev čtyř Ježíšových ran ztuhla kolem hlaviček hřebů, ale při každém otřesu vytryskávaly nové praménky, které stékaly zvolna po kříži a kapaly na zem. Hlava pro ztuhlost šíje byla skloněna k jedné straně; oči, smrtelné oči, z nichž se Bůh díval na zem, se zastíraly skleněným výrazem smrtelného zápasu, a zsinalé rty, popukané pláčem, vyschlé žízní, stažené namáhavým dýcháním, jevily účinky posledního políbení, morového políbení Jidášova.

Tak umírá Bůh, jenž uzdravil horečkou trpící, jenž žíznícím podal vodu života, jenž vzkřísil mrtvé z már a z hrobů, jenž vrátil pohyb ochromeným, jenž vymítal zlé duchy z posedlých duší, jenž plakal s plačícími, jenž vzbudil k novému životu zlé, místo aby je trestal, jenž učil slovy plnými poezie a důkazy zázraků té dokonalé lásce, kterou by ztřeštění hrubci, tonoucí v ospalosti a v krvi, nikdy nebyli mohli objevit. Zahojil rány a ranami poseli jeho nedotčené tělo; odpustil těm, kdo mu ubližovali a je nevinný přibit zločinci mezi zločince; miloval nekonečně všecky lidi, i ty, kteří jeho lásku nezasluhovali, a nenávist ho přibila tu, kde se nenávist trestá; byl spravedlivější než spravedlnost, a dopustili se proti němu nejzlomyslnější nespravedlnosti; volal zlá zvířata k svatosti a padl do rukou hanobitelům a ďáblům; přinášel život a výměnou mu dávají nejpotupnější smrt.

Tolik bylo třeba, aby lidé znova poznali cestu k pozemskému ráji, aby se povznesli z opilého zvířectví k opojení světců, aby se probudili z nečinné tuposti, která se zdá životem a je smrtí, k vznešenosti nebeského království.

Nechť se mysl ukloní před tímto zarážejícím a nerozřešitelným tajemstvím, ale lidské srdce ať nezapomíná, za jakou cenu byl vyrovnán náš ohromný dluh. Po devatenáct století lidé znovuzrození v Kristu, hodní, aby poznali Krista, milovali Krista a byli milováni Kristem, plakali aspoň jednou v životě, když si vzpomněli na ten den a na ta muka. Ale všecky naše slzy, sebrané jako hořké moře, nezaplatí ani jedinou z těch kapek, které padaly, rudé a těžké, na půdu Golgoty.

Barbarský král barbarského národa vyřkl nejsilnější slovo, které vyšlo z křesťanských úst při vzpomínce na tu krev. Chlodovikovi četli vypravování o Umučení a divoký král vzdychal a plakal, když najednou, nemoha se déle udržet, sáhl na rukojeť meče a zvolal: “Ó, kdybych tam byl býval já se svými Franky!” Slovo upřímné, slovo vojáka a násilníka, které odporuje slovu Kristovu řečenému v Olivetské zahradě Petrovi, ale krásné vší absurdní krásou upřímné a silné lásky. Neboť nestačí jen plakat nad tím, kdo nedal jen slzy, nýbrž je třeba bojovat. Bojovat proti všemu v nás, co nás dělí od Krista; bojovat proti všem Kristovým nepřátelům mezi námi.

Neboť plakali-li později milióny lidí, vzpomínajíce na ten den, v ten pátek se všichni okolo kříže – až na ženy – smáli. A ti, kteří se smáli, nezemřeli všichni, nýbrž zanechali děti a vnuky a mnozí z nich jsou pokřtěni, ale smějí se i dnes vedle nás a jejich potomci se budou smát až do dne, kdy se bude moci smát Jeden jediný. Nemůže-li pláč smýt krev, jaký trest bude moci vykoupit ten strašný smích!

Podívejte se tedy ještě jednou na ty, kteří se smějí okolo kříže, na němž je Kristus drásán nejdravějšími bolestmi.

Hle, tu jsou nahromaděni na svazích Golgoty jako hromada kozlů rozběsněných nenávistí. Podívejte se na ně dobře, podívejte se po řadě každému z nich do obličeje; poznáte je všechny, neboť jsou nesmrtelní.

Vidíte, jak natahují čmuchající čumáky, žilnaté krky, hrbolaté a zahnuté nosy, dravé oči vypoulené pod ježatým obočím. Pozorujte je, jak jsou hrozní v těch nelíčených postojích nesmiřitelné bratrovražednosti. Počítejte je dobře, neboť tam jsou všichni, podobni těm, které známe, bratři těch, které denně potkáváme na svých cestách. Nechybí žádný.

Jsou tu v první řadě bonzové s plnými břichy, se srdci zarostlými tukem, s velikýma ušima obrostlýma chlupy, s velikými, pyskatými ústy, která se v některé chvíli stávají jícny chrlícími rouhání. A jim po boku drzí zákoníci, rouhaví a lstiví, s obličejem žlutavým jako lejno, látači lží, chrlící hnis a inkoust. A obžerci vystrkující nestoudné břímě svých nacpaných vnitřností, hrubci, kteří těží z hladu a tloustnou při drahotě, kteří proměňují v hotové peníze trpělivost chudých, krásu panen, pot otroků. A peněžníci, zkušení v nedovolených obchodech a vydírání, kteří žijí, aby shrabovali a šidili, a tvrdí právníci, kteří umí obratně porušovat zákon na úkor nevinného. A za pyšnými pilíři společnosti směs podvojných sluhů, násilnických padouchů, nestydatých sprosťáků, naříkavých žebráků, špinavých ničemů: nízká chátra, hladová jako vlci, která se živí drobty pod stolem a cení zuby u nohou každého, kdo jim nepodává sousto, nebo kdo je nekopne.

To jsou věční nepřátelé Kristovi, kteří se dnes zdají veselými korybanty při hanebné saturnalii a vychrstli Kristovi do tváře jedovatou slinu, páchnoucí pěnu, kal usazený na dně duše. Mnohý z nich možná té noci smilnil a včera křivě přísahal, aby urval to, co není jeho; mnohý možná zplodil nemanželské dítě, vážil podvodnými vahami, odmítl plačícího.

A ten kalný výkvět špinavého a zločinného lidstva vydechuje ze stoky svého srdce své opovržení k tomu, který vysvobozuje, vzteká se na toho, jenž odpouští, vrhá svou potupu na Krista, jenž pro ně snáší muka, na Krista, jenž pro ně umírá. Nikdy nebylo, tak jako v ten nenapravitelný den, vidět tak určitě stát proti sobě v antitézi hluboké tragédie dobro a zlo, nevinnost a hanebnost, světlo a tmu.

Zdálo se, jako by sama příroda chtěla zakrýt hrůzu té podívané. Nebe, které bylo celé dopoledne jasné, se skoro znenadání zatmělo. Hustá mlha, jako by přicházela z bažinatých nížin pekla, se zdvihla za výšinami a pomalu se rozestřela po celém obzoru.
Hejno černých mraků se přiblížilo ke slunci, tomu milému, jasnému dubnovému slunci, které zahřívalo ruce vrahů, obklíčilo je, oblehlo je a nakonec je zakrylo hustou clonou temnot. “A nastala tma po celé zemi až do deváté hodiny.”

Lamma sabaktani

Když se snášela ta záhadná tma, utekli mnozí zastrašeni z Golgoty a vrátili se domů oněmělí. Nikoli však všichni. Vzduch byl klidný; dosud nepršelo a v šeru se bělela pořád bledá těla ukřižovaných. Chtěli se nasytit až do konce toho smrtelného zápasu; proč opouštět divadlo, než drama skončí posledním výkřikem?

A ti, kdo zůstali, napínali ve tmě uši, aby zaslechli, nepřeruší-li nenáviděný hlavní hrdina sténavé chroptění nějakým slovem.

Muka Ukřižovaného byla každou chvíli větší. Jeho tělo, již od přírody jemné, zesláblé napětím posledních dob, otřesené zápasem poslední noci, zmořené mukami posledních hodin, již neodolávalo. A duch trpěl ještě více než zmučené tělo, které jej ještě nakrátko věznilo. Zdálo se mu, že jej navždy opustili, a jeho božsky dětská duše zestárla najednou starobou bez paměti. Všichni byli daleko od něho: druhové šťastných let, důvěrníci jeho něžné lásky, chudí, kteří na něj hleděli s láskou, děti, které podávaly hlavu, aby ji pohladil, uzdravení, kteří se od něho nemohli odtrhnout, učedníci, jimž dal duši novou. Byl u něho jen zástup posedlých lidožroutů, kteří očekávali, šklebíce se, jeho smrt.

Jen ženy ho neopustily. Stranou, daleko od kříže ze strachu před řvoucími muži, zděšeny, byly při jeho smrti Marie, jeho matka,
Marie Magdalena,
Marie Kleofášova,
Salome, matka Janova a Jakubova – a snad také Johanna Chuzova a Marta. Měl ještě tolik síly, aby odevzdal Janovi nejdražší a nejsvětější dědictví, které zanechával na zemi: Pannu bolestnou. Ale pak již neviděl závojem svého pláče nikoho a zdálo se mu, že je sám při smrti, jako byl sám v nejvznešenějších chvílích svého života. Kde byl laskavý a dobrotivý Otec, k němuž mluvil s jistotou, že dostane odpověď a pomoc? Proč mu nepomáhal, nedávaje mu žádné znamení své přítomnosti ani mu neposkytuje milost, že by ho povolal k sobě bez krutých průtahů.

A tenkrát se ozvala zachmuřeným ovzduším, tichem tmy slova:

“Eli,
Eli, lamma sabaktani? Pane,
Pane, proč jsi mě opustil?”

Byl to první verš žalmu, jejž si opakovával nesčíslněkrát, poněvadž v něm nacházel tolik předpovědí o svém životě a své smrti. Neměl již sílu, aby jej pronesl celý jako v poušti, ale do jeho vzrušeného ducha se vracela bolestná zvolání. “Bože můj,
Bože můj, proč jsi mě opustil? Proč jsi vzdálen a nepomáháš mi a neslyšíš můj nářek? V Tebe doufali naši otcové; doufali a vysvobozovals je; volali k Tobě a byli osvobozeni Já jsem červ a ne člověk, hanba lidu, vyvrhel národa. Kdo mě vidí, posmívá se mi, ušklíbá se a potřásá hlavou, řka: nechť se obrátí k Hospodinu! Hospodin ho vysvobodí, nechť jej vysvobodí, poněvadž se mu v něm zalíbilo. Vždyť Ty jsi ten, který mne vyvedl z života a nechal mne v klidu odpočívat na matčiných prsou. Nevzdaluj se ode mne, neboť soužení je blízko a není, kdo by mi pomohl! Obklíčilo mne množství býků, otvírají na mne svá ústa jako řvoucí lev. Jako voda jsem se rozplynul a rozestoupily se všecky mé kosti; a mé srdce je jako vosk; rozpustilo se uprostřed mých vnitřností. Vyprahla jako střepina má síla a můj jazyk přilnul k mým dásním; do prachu smrti jsi mne položil. Obklíčili mne psi; rota zlostníků mne oblehla; probodli mé ruce i mé nohy. Hledí na mne a pozorují mne; dělí mezi sebou má roucha a o můj oděv metají los. Ale ty,
Hospodine, se nevzdaluj, má sílo, přispěj mi na pomoc.”

Prosby toho prorockého žalmu, které tak silně připomínají Izaiášova Muže bolestí, vystupují z raněného srdce Ukřižovaného jako poslední výtrysk jeho lidství zmírajícího v mukách.

Ale někteří hrubci stojící nejblíže u kříže se domnívali, že volá Eliáše, proroka věčně živého, jenž byl v představách lidu spojen s příchodem Krista.

“Volá Eliáše.”

V tu chvíli vzal jeden z vojáků houbu, namočil ji v octě, nastrčil ji na konec třtiny a přiložil ji k Ježíšovým rtům.

Ale Židé křičeli:

“Nech ho, uvidíme, jestli přijde Eliáš, aby ho vysvobodil.”

Legionář, který nechce způsobit mrzutosti, odkládá třtinu. Ale po krátkém čase – a čas se zdá nekonečný a nehybný v té tmě, v tom očekávání, v tom trapném napětí všech – se ozval z výše hlas Kristův:

“Žízním.”

Voják vzal opět houbu, namočil ji podruhé ve své polní láhvi naplněné vodou s octem – směsí, kterou pili římští vojáci – zase ji podal vyprahlým ústům, která prosila o odpuštění i pro něho. A Ježíš, sotva k ní přiložil rty, zvolal:

“Dokonáno je.”

Věčný napáječ, jenž tolikrát uhasil žízeň jiných a zanechává na světě pramen života, který nikdy nevyschne – kde znavení nacházejí sílu, zchřadlí mládí, nepokojní klid – trpěl vždy neukojenou žízní po lásce. A i nyní, v ničivém žáru horečky, nežízní po vodě, nýbrž po slově milosrdenství, které by přervalo tíseň bezútěšné osamělosti. Říman mu dává místo čisté vody galilejských bystřin, místo posilujícího vína poslední večeře kapku svého kyselého nápoje, ale ochotný a dobromyslný čin toho neznámého nevolníka mu ukazuje, třebaže již tápe v zatemnění smrti, že se srdce slitovalo nad jeho srdcem.

Učinil-li cizinci, kterého předtím nikdy neviděl, z lítosti k němu třeba i jen tak nepatrnou věc, je to znamení, že ho Otec neopustil. Kalich je vyprázdněn do dna: všecka trpělivost je vypita. Smrtí zase začíná věčnost. Sebral poslední sílu a volá velikým hlasem v temnotě:

“Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!”

A Ježíš, zvolav ještě jednou velikým hlasem, naklonil hlavu a vypustil ducha. Ten hlasitý výkřik, tak mocný, že vysvobodil duši z těla, se rozlehl mohutně v temnotách a dozněl v prostorách země. Při tom výkřiku, vypravuje Matouš,
“chrámová opona se roztrhla ve dvě půle odshora až dolů, a země se otřásla, a skály se rozpukly, a hroby se otevřely. A mnoho těl zesnulých světců vstalo, a vyšedše z hrobů, ukázali se mnohým.” Ale srdce diváků byla tvrdší než skály: tito mrtví, kteří na pohled byli živí, nevstali z mrtvých při tomto posledním vyzvání.

Skoro tisíc a devět set let uplynulo ode dne, kdy se ozvalo to volání, a lidé stokrát znásobili hluk svého života, aby ho již neslyšeli. Ale v mlze a kouři našich měst, v temnu vždy hlubším, kde lidé zapalují ohně své bídy, se ozývá ten zoufalý výkřik radosti a osvobození, ten nekonečný výkřik, který věčně volá každého z nás, dosud v duši toho, kdo neuměl zapomenout.

Kristus skonal. Skonal na kříži, jak lidé chtěli, jak si Syn vyvolil a Otec přijal. Smrtelný zápas je ukončen a Židé jsou spokojeni. Vykoupil vinu až do posledního a skonal. Nyní nastává naše pykání – a není ještě skončeno.

Neviditelný kříž

Kristus je mrtev a jeho probodnuté tělo visí od onoho dne na neviditelném kříži postaveném uprostřed země. Pod ten obrovský kříž, z něhož se dosud řine krev, chodí plakat ti, kdo jsou ukřižováni v duši, a všecko úsilí Jidášů nestačilo kříž vyvrátit.

Ale ti, kdo jím opovrhují, nejsou mrtví. Jejich rod má dlouhý život. Pravnuci Kaina a Kaifáše ho nepřestali tupit a zesměšňovat. Šílenství kříže je příliš silným pohoršením pro jejich moudrost.

Kolik hluku a podivu – křičí učené sojky – pro člověka, který umřel na kříži: Pravíte, že ten člověk byl Bohem, my však víme, my, kteří víme všecko a kteří jsme četli všecky knihy, že násilná smrt hrdiny, poloboha, božské bytosti, není věc tak nová, aby ospravedlnila tak dlouhou vášnivou zaujatost. Ježíš značí o jednoho více v našem seznamu: chcete, abychom jej probrali od začátku?

Není to třeba. Známe je také my, ty báchorkovité figury legendárních dob. A víme, že není proč je vyhrabávat z krasořečnických básníků a ze starých mýtografů, aby se používali k žalobám pro svatokrádež. Chcete nám snad připomenout ubohého Osirida, jejž závistivý bratr,
Rudý Set, zavřel do truhly a hodil do moře, kde ryby rozdrobily na samé kousky nešťastné tělo egyptského vládce? Nebo krásného Thammuza babylonského, jenž zemřel rozdrásán kly divokého kance jako jeho bratr nebo bratranec Adonis? Nebo obludu Eabaniho zabitého při srážce s nipurskými obyvateli, když doprovázel přítele Izdubara: Nebo zpěváka Orfea, jejž Basaridy roztrhaly, poněvadž ctil jen Apollóna a nechtěl sáhnout na struny na počest Bakchovi? Nebo cudného Hippolyta, který byl zabit býkem vyskočivším z moře proto, že se neoddal objetí Faidry? Nebo statečného lovce Oriona, který byl Artemidou zastřelen šípem, že se odvážil vyzvat ji k závodu ve vrhání disku? Nebo druhou Artemidinu oběť,
Akteóna, jenž byl na lovu rozdrásán psy, poněvadž na sebe uvalil hněv bohyně? Nebo siláka Herkula, čističe chlévů, který, potěšiv se s několika ženami, zemřel spálen košilí, kterou Nessus, kentaur znalý brodů, lstivě dal žárlivé Déianeiře? Dobrého Herkula, jejž zanedlouho vzkřísil bratr Ioláos podsunuv mu, labužníkovi, pod nos pečené křepelky? Nebo titána, jenž za to, že naučil lidi užívání ohně a jiným užitečným uměním, byl dán napospas supu, ale je vždy živ a nesmrtelný a potěšován Oceanidami? Nebo proslaveného Dionýsa Zagrea, jejž bratři rozsekali na kusy a dali vařit do kotle, jenž byl však zanedlouho vzkříšen na útěchu menád a vinařů?

Ti všichni jsou výtvory lidové mytologie, které přejali a vyzdobili básníci; alegorické bytosti, které nikdo žijící nepoznal. Ale Kristus se objevil v lidské podobě a žil mezi lidmi, kteří vypravovali o jeho životě, v dobách blízkých a známých. Tamti nebyli zabiti proto, že dali nový zákon, nezapomenutelné zjevení, nýbrž všichni kromě Prométhea, obrazu prvních šiřitelů vzdělanosti a dárce pouhých hmotných statků, zahynuli pomstou, neštěstím, žárlivostí, pýchou, náhodou. Příčiny útrap a smrti těch fantastických bytostí byly osobní, soukromé, malicherné. Nikdo z nich neobětoval život pro spásu lidí a sám
Prométheus, kdyby tušil, jak se Zeus rozhněvá, by byl před nevděčnými smrtelníky skryl hrozný dar ohně.

Ale ani se nemusíme dovolávat božstev – dorážejí Kaifášovi potomci – víme o jiných, kteří zrovna jako Kristus snášeli muka, aby lidem podali pravdu, a založili, jako on, školy a náboženství. Kteří to jsou, prosím vás, které by bylo možno srovnávat, aspoň zdaleka, s Ježíšem?

Snad dobrý byrokrat Konfucius, jenž měl ženu a děti, byl výběrčím daní z pastvin, vrchním dozorcem veřejných prací a zemřel pokojně na svém loži, když mu bylo třiasedmdesát let? Nebo Verdhamana, hlava džainismu, jenž zemřel přirozenou smrtí v dvaasedmdesáti letech? Nebo Zarathustra, jenž byl zabit v boji při obléhání Bakhdi? Nebo Buddha Siddharta, z královského rodu, jenž zplodil krásného syna s krásnou manželkou a skonal v osmdesáti letech, když se najedl příliš tučného vepřového?

Jediný, který zemřel na základě soudního výroku, byl Sokrates, ale nikdo si nikdy nemyslil, že by Sokrates byl Bohem nebo mluvil jménem Boha, a tím méně, že by zjevoval pravdy vyšší než lidské. Nechce lidi spasit, nýbrž namáhá se, aby naučil Athéňany umění usuzovat s větší přesností. Přinesl prý na zemi filozofii nebe, ale Ježíš přinesl přímo nebe na zemi. Sokrates slibuje částečnou rozumovou reformu a Ježíš štěstí a věčnost. A z druhé strany se bystrý učitel maieutiky dožil sedmdesáti let a nebyl mučen: dokonce mu dovolili dlouhou obranu a zemřel nebolestnou smrtí uprostřed učedníků, kteří ho nezradili ani neopustili.

Ježíš učil nesmírně více a lépe, než nějaká vytříbená sofistika nebo občanská mravouka založená na spravedlnosti. Chtěl přeměnit lidi a učinit, aby byli podobni jemu, podle slov jeho zvěstovatele Ezechiela: “A dám vám nové srdce a vložím do vás nového ducha a vyjmu kamenné srdce z vašeho těla a vložím do vás svého ducha.”

Vyzývá nás, abychom napodobili Boha, abychom byli řízeni jen Bohem, to znamená, abychom byli božsky svobodní. Buďte svatí, jako je Bůh svatý; dokonalí, jako je Bůh dokonalý; odpouštějte jako Bůh odpouští; milujte se, jako Bůh vás miluje: učiníte-li to, nebudou již mezi vámi nepřátelé a páni, nešťastní a chudí, vrazi a deptaní, nýbrž nebeské království vás odmění za nespravedlivá království pozemská.

To bylo Ježíšovým dílem. Také Ježíš řekl lidem jako had v ráji, ale s opačným úmyslem: Buďte jako bozi. Ale neměli sílu, aby ho poslechli. Bůh je příliš daleko a bahno má své příjemnosti. Je třeba mnoho námahy, aby se červ zavinutý do hnoje a bláta proměnil ve světce a přiblížil se k té dokonalosti, která je jediným štěstím hodným, aby bylo vyhlodáváno, jediným, které nezklame.

A odmítli to, co Kristus nabízel svou řinoucí se krví. A aby neslyšeli jeho znepokojivý hlas, který vyzýval k příliš obtížnému úkolu, umlčeli jej na kříži. Měli strach, že přijdou o své statky z kamene, kovu a papíru, a nevěřili v nekonečné statky, které nabízel výměnou. A pro to odmítnutí a ten strach zemřel v ten den na Golgotě, volaje do tmy, Syn člověka.

A pokaždé, když někdo z nás neodpovídá na jeho volání, udeřuje novou ranou na hřeby, které ho už tolik staletí drží přibitého na nezničitelném kříži.

Voda a krev

Kristus je konečně mrtev, tak jak žádali náčelníci jeho národa, ale ani poslední výkřik je neprobudil. Někteří, praví Lukáš, odcházeli bijíce se v prsa: ale jsou v těch prsou srdce, která bijí opravdu pro to veliké srdce, které se zastavilo? Nemluví, spěchají domů, k večeři; snad je to více strach než láska.

Ale cizinec, setník Petronius, který byl mlčky přítomen popravě, se zachvěje a z jeho pohanských úst vycházejí slova Claudie Prokuly:

“Jistě to byl člověk spravedlivý.”

Nezná pravé jméno toho, který skonal, ale aspoň ví bezpečně, že není zločincem. Je to třetí římské svědectví ve prospěch neviny toho, který se stal skrze apoštoly navěky Římanem.

Židé nemyslí na odvolání. Ale myslí, že slavnost beránka bude pokažena, neodnesou-li rychle zkrvavené mrtvoly. Večer se blíží a jakmile zapadne slunce, nastává Veliká sobota. Proto vzkazují Pilátovi, aby dal odsouzencům zlámat nohy a aby je dal pohřbít. Lámání nohou byl krutý vynález ukrutnosti, aby se zkrátila muka ukřižovaným: jakási milost, vhodná, když bylo naspěch. Když vojáci dostali rozkazy, přistupují k lotrům a roztříšťují jim kolena a stehenní kosti ranami kyji.

Ježíše viděli umírat a mohli si ušetřit namáhání s kyji. Ale jeden z nich, vypravuje Jan, aby ulehčil svému svědomí, vzal kopí, vrazil je silnou ranou do boku a viděl udiven, že z rány vyšla krev a voda.

Ten voják se jmenoval podle starého podání Longinus a několik kapek té krve padlo prý na jeho oči, které byly nemocné, a znenadání se zahojily. Martyrologium vypravuje, že Longinus od onoho dne uvěřil v Krista a byl mnichem v Caesarei osmadvacet let, až ho pro jeho víru sťali. Claudia Prokula, milosrdný legionář, který naposled skropil rty umírajícího, setník Petronius a Longinus jsou prvními pohany, kteří přijali Krista téhož dne, kdy ho Jeruzalém vypudil.

Ale všichni Židé na něj nezapomněli. Nyní, kdy je mrtev, opravdu mrtev, nezměnitelně mrtev, nyní, kdy je chladný jako všichni mrtví, a nepohnutý jako všecky pravé mrtvoly, nyní, kdy je němou neškodnou mrtvolou, tichou, tělem zbaveným duše, mlčícími ústy, srdcem, které nebije, nyní vycházejí z domů, kde se zavřeli předešlého večera, přátelé hodiny čtyřiadvacáté, vlažní následovníci, tajní učedníci, skrytí obdivovatelé, kteří v noci staví světlo pod poklop a ve dne, kdy svítí slunce, zmizí. Poznali jsme je všecky ty přátele; opatrné duše, třesoucí se, vzpomenou-li si,
“co tomu řeknou”, kteří tě následují, ale zdaleka, kteří tě přijímají, ale když vás nikdo nebude moci vidět pohromadě, kteří tě ctí, ale ne tak, aby se z té úcty vyznali jinému než sami sobě, kteří milují, ale nikoli do té míry, aby se vzdali hodiny spánku nebo zlámaného groše proto, aby ti pomohli. Ale když přijde smrt, třeba zaviněná lakotou a podlostí těchto lidských falešníků, začíná pro ně svátek. Právě oni pak prolévají nejstrojenější a nejtřpytnější slzy, schované stranou právě pro ten den; oni zaplétají svýma pilnýma rukama květy do věnců, skládají pohřební řeči a je třeba vidět, s jakým půvabem, s jakým ohněm, s jakým lítostivým dojetím na sebe berou úkol plaček, skladatelů nekrologů, náhrobních nápisů a pamětních řečí. Kdo je vidí, jak se tak namáhají, řekl by, že nebožtík neměl věrnější druhy než je, a dobré duše málem cítí příliv lítosti nad těmi nešťastnými pozůstalými, kteří, jak se zdá, ztratili polovici nebo aspoň čtvrtinu své duše.

Kristu nechyběli k zvětšení muk v životě i ve smrti přátelé tohoto druhu a dva z nich vystoupili do popředí právě v pátek večer. Byly to dvě vážné a znamenité osoby, dva přední muži v Jeruzalémě i v radě, dva bohatí páni – zpravidla ti podivní přátelé jsou, jak se sluší, bohatí – slovem, dva členové synedria: Josef v Arimatie a Nikodém. Aby si neposkvrnili ruce Kristovou krví, neukázali se při zasedání synedria a zavřeli se doma, vysílajíce snad z milujících prsou nějaký vzdech a domnívajíce se, že tak zachrání pověst i svědomí. Ale nepomyslili, že spoluvina, i když je nečinná, pomáhá vrahům, a že být zdrženlivý, je-li možnost postavit se na odpor, je totéž jako projevit souhlas. Josef z Arimatie a Nikodém měli, třebaže nebyli přítomni a nesouhlasili, podíl na Kristově usmrcení, a hoře projevené po jeho smrti mohlo zmenšit, nikoli však zahladit jejich odpovědnost.

Ale večer, kdy se jejich druhové již nemohou znepokojovat a spokojeně odešli s Golgoty, a není již nebezpečí, že by si zadali před vyšší kněžskou a měšťanskou společností, neboť mrtvý je mrtev a nikomu již nepřekáží, oba noční učedníci “skrývajíce se ze strachu před Židy” chtějí zmírnit výčitky svědomí tím, že se postarají o pohřeb popraveného.

Statečnější z obou,
Josef – “dodav si odvahy”, jak poznamenává Marek, který vyzdvihuje tu událost, neobvyklou u tohoto tógou oděného zbabělce – jde k Pilátovi a vyprošuje si od něho Ježíšovo tělo. Pilát se divil, že by již byl mrtev – neboť ukřižovaní často odolávali i dva dny – zavolal Petronia, který řídil popravu, a vyslechnuv jeho zprávu,
“daroval” tělo členu velerady. Prokurátor byl toho dne velkodušný, neboť římští úředníci si dávali obyčejně od příbuzných platit i za mrtvoly. Nemohl odepřít tak vážené a k tomu bohaté osobě, a snad mu vydal tělo zadarmo spíše proto, že ho věc již mrzela, než že chtěl jednat čestně. Trápili ho celé dopoledne tím králem, který mu působil takové nesnáze, a nenechává ho na pokoji ani nyní, kdy je mrtev!

Když Josef dostal povolení, šel pro pěkné bílé prostěradlo a vydal se na Golgotu. Cestou nebo tam se setkal s Nikodémem, který snad byl jeho přítelem, možná proto, že byli stejné povahy, a který přicházel s týmž úmyslem. Také Nikodém nehleděl na výlohy a přinášel s sebou, na ramenou služebníka, sto liber směsi myrhy a aloe.

Když přišli ke kříži, začali snímat Ježíše, zatímco vojáci vytrhávali hřeby oběma lotrům, aby je hodili do společného hrobu odsouzenců.

Josef, podporován Nikodémem a jinými, vytáhl s velikou námahou – tak dobře byly zatlučeny – hřeby z nohou. Žebřík tam dosud byl. Jeden z nich vylezl a vytrhl také hřeby z rukou, podpíraje tělo, které již bylo uvolněno, rameny, aby nespadlo. Pak pomohli ostatní, spustili tělo a položili je na klín Matce bolestné, která je porodila. Pak se odebrali všichni do blízké zahrady, kde byla jeskyně určená za Ježíšův hrob. Zahrada náležela bohatému Josefovi a jeskyni dal vytesat pro sebe a svou rodinu, neboť v té době měl každý zámožný Žid rodinný hrob, vzdálený od všech ostatních, a mrtví nebyli odsouzeni, aby leželi pomíchaně jako na našich úředních, provizorních, geometrických a demokratických hřbitovech podle vzoru celého našeho moderního velkolepého barbarství.

Jakmile přišli do zahrady, dali oba důstojní hrobaři nabrat vodu ze studně a umyli tělo. Tři Marie – Panna,
Rozjímavá,
Vykoupená – se nehnuly z místa, kde skonal ten, jejž milovaly. Také ony, zkušenější a jemnější než muži, se přičinily, aby pohřeb, vykonaný tak tajně a v největším spěchu, byl hoden toho, jejž oplakávaly. Jim připadl úkol, aby sňaly z hlavy potupnou korunu, kterou mu nasadili Pilátovi legionáři, a aby vytrhly trny, které se zabodly do kůže, aby rozpletly a navlnily vlasy slepené krví, zatlačily oči, které na ně tolikrát hledívaly s cudnou něžností, a zavřely ústa, které nemohly políbit. Mnoho slz prolily oddané ženy na tvář, která v klidné bledosti smrti nabyla dřívější půvab, a ten pláč ji omyl vodou čistší, než byla voda z Josefovy studně.

Celé tělo bylo potřísněné potem, krví, prachem; z ran na rukou, na nohou a na prsou prosakovala dosud vodnatá krev. Když bylo tělo umyté, pokryli je vonnými mastmi, nešetříce jimi, neboť jich bylo dost, a naplnili jimi i černé důlky, které zůstaly po hřebech. Od večera, kdy hříšnice předešla tento den a vylila na nohy a na hlavu toho, jenž jí odpustil, nádobku nardu, nedostalo se Ježíšovu tělu ničeho kromě slin a ran. Ale nyní byl bledý zavražděný pokropen, jako v onen den, vonnými mastmi a slzami dražšími než ty vonné masti.

Potom, když sto liber Nikodémovy masti pokrylo Ježíše vonnou rouškou, bylo prostěradlo ovinuto kolem těla a připevněno dlouhými pruhy plátna, hlava byla pevně zahalena šátkem a na tvář, když ji všichni políbili na čelo, byla rozestřena jiná rouška.

Jeskyně byla otevřená a byl v ní jen jeden hrob, neboť byla vytesána nedávno a nebyla dosud použita. Josef z Arimatie, který neuměl zachránit Ježíše v některém ze svých domů, přenechával mu nyní, když zuření lidí ochablo, temný podzemní příbytek, jejž si dal vytesat do skály, aby tam byl pohřben, až zemře. Oba členové rady odříkali podle obyčeje hlasitě pohřební žalm a nakonec vložili tělo, zahalené do bílé roušky, do hrobu, zavřeli otvor velikým kamenem a mlčky odešli, provázeni ostatními.

Ale ženy za nimi nešly. Nemohly se odtrhnout od kamene, který je navždy odděloval od toho, jejž milovaly více než svou krásu. Jak mohly nechat v dvojí temnotě noci a hrobu toho, jenž byl tak zoufale sám v dlouhém smrtelném zápase? A modlily se skoro neslyšitelným hlasem, a připomínaly si společně některý den, pohyb, slovo milovaného, a snažila-li se některá potěšit svou družku, rozplakala se ta ještě silněji. Chvílemi ho volaly jménem, opírajíce se o kámen, a říkaly mu nyní, když jeho uši byly uzavřeny smrtí a páskami, ty sladké věci, které si mu netroufaly povědět, když byl živ, a ulevovaly nakonec ve vlhkém a temném stínu zahrady té lásce větší než láska, kterou již neudržely ve svých malých ženských srdcích.

Pak je konečně přemohl chlad a hrůza noci a odešly také ony, s očima rozpálenýma, klopýtajíce o keře a kameny, slibujíce si navzájem, že se sem vrátí, jakmile bude po svátku.

Vysvobození spících

Zraněné Kristovo tělo odpočívalo nakonec na vonném loži ve skále v zahradě. Ale jeho duch, osvobozený z těžké tělesné schránky, neodpočíval. Přinesl živým radostnou zvěst a zaplatil to smrtí; nyní bylo třeba, aby ji přinesl mrtvým, kteří ji po staletí a tisíciletí očekávali v hlubinách šeolu.

O tomto sestoupení do pekel nemáme jistá zjevení. Ale v jednom z nejstarších apokryfů, v Petrově evangeliu čteme, že svědci vzkříšení “slyšeli hlas z nebes, který pravil: Zvěstoval jsi poslušnost těm, kteří spali? A bylo slyšet odpověď z kříže: Zvěstoval.” A v první Petrově epištole nacházíme potvrzení tohoto kázání spícím. “Byl sice usmrcen podle těla, ale živý podle ducha. V něm přišel hlásat také těm duchům, kteří byli ve vězení; ti někdy byli nevěřící, když božská shovívavost čekala ve dnech Noemových za stavby korábu Právě proto bylo evangelium hlásáno také mrtvým, aby,
“byvše souzeni jako jsou souzeni lidé v tom, co se týká těla, mohli žít podle Boha v tom, co se týká ducha”. A Pavel, jenž o věcech božských věděl více, než mu bylo dovoleno říci, tvrdí, že Kristus “sestoupil také do spodních končin země”. Apoštolské vyznání víry potvrdilo neodvolatelně dávnou křesťanskou jistotu.

Obrazotvornost starověkých národů bájila několikrát o sestoupení do podsvětí. V Babylónii se vypravovalo, jak Istar vnikla do hrozné Nergalovy říše, aby vrátila životu svého Thammuza; a jak se tam odebral také hrdina Izdubar, aby se zeptal moudrého Sitnapistima na tajemství věčného mládí.
V Řecku vypravovali básníci o Hérakleovi, že ze sluje na mysu Tainaru sestoupil do podsvětí, aby odtamtud přinesl jako kořist strašného Cerbera; o Tézeovi a Peiritoovi, kteří se tam odvážili, aby přivedli zpět mezi živé unesenou Persefonu; o Dionýsovi, jenž mezi tolika statečnými činy chtěl také tam sestoupit a vzít odtamtud svou matku Semelu; o Orfeovi, který chtěl Plutonovi vyrvat ztracenou Eurydiku; o Odysseovi, který donutí stíny kouzlem krve, aby k němu přišly a aby mu Teiresiás mohl říci, jak se vrátí do vlasti; o Eneovi, který je uveden do podsvětí, aby Vergílius mohl velebit hrdiny dosud nezrozené. Také o Pythagorovi se prohlašovalo, že prý šel jednou do podsvětí, ale jediné vypravování, které se nám o jeho cestě zachovalo, je pozdní parodie.

Ve všech těch bájích o vybájených osobách vidíme, že hrdinové chtějí podat důkaz své odvážné statečnosti nebo se chtějí dozvědět něco, o co jde jim samým, jako Izdubar nebo Odysseus, nebo také, a to nejčastěji, si přejí osvobodit bytost, která jim samým byla drahá. Nejde-li, jako v Eneidě o čistě literární prostředek. Ale nikdo z nich nejde spasit mrtvé, aby je vysvobodil od pekelných mocností, aby také jim přinesl zvěst radostnějšího života. Istar hrozí, aby zastrašila vrátného Arallu, že vzkřísí mrtvé, ale s jakými ukrutnými záměry! “Vzkřísím mrtvé – volá Sinova dcera – aby šli a požírali živé a tak bude mrtvých více než živých.”

V těchto příliš lidských fantastických výtvorech lidové báje není nic, co by připomínalo, třeba jen zdaleka, sestoupení Kristovo. Je veden božským popudem spravedlnosti, která nezná lidské rozdělení času. Mezi těmi, kteří spí spánkem země, nejsou jen hrubci, kteří nepoznali nic kromě svých volů a své ženy; zlí, kteří si poskvrnili duši všemi chtíči a ruce bratrskou krví; leniví, kteří se dávali zahřívat sluncem a nepoznávali ani v tom zářivém oku obraz laskavého otce; bohatí, kteří neměli před sebou jiné bohy kromě majetku a obchodu; králové, kteří byli, jak pravil rozhněvaný Achilles, ne pastýři, nýbrž požírači lidu; modláři, kteří myslili, že si nakloní bohy, budou-li se klanět kamenným obrazům, válejíce se v opojení smilných orgií, zabíjejíce lidi a zvířata, zaslepeni ohavnými pověrami; ti, kteří se pohodlně spokojili literou prvních hrubých zákonů, kteří si představovali, že jsou dokonalí v dokonalém světě, a neměli naději, ba ani zdání budoucího obnovení světa.

Ale byli i takoví, třeba vzácní a roztroušení po nekonečném tisíciletém hřbitově starých dob, kteří bez pomoci zjevení dosáhli čistoty života, která se, třebaže byla ještě velmi daleko od dokonalosti, přece se jí podobala tak, jako stín svým černým obrazem barevnému a živému tělu. Někteří z nich nestanovili jen první zákony a nezaložili jen nejisté spolky domorodců, nýbrž je také zdokonalili a někdy se jim podařilo se nad ně povznést. Nejvýznačnější z nich sjednotili lidi rozdělené dříve na divoké kmeny a udělali z nich jeden národ, v němž bylo aspoň zmírněno a omezeno kruté, nelítostné válečné právo: jiní vysvobodili svůj lid z cizího otroctví a učili uměním, která činí život méně obtížným, a těm, která přinášejí, aspoň na chvíli, zapomenutí bolesti. Z nesmírného hadího pelechu lidí zvířeckých a zkažených vyšel občas člověk ušlechtilejší povahy, který chudému neodepřel svůj krb a svůj chleba, který přemohl své tělo, zkrotil nejnižší vášně a nejasně a namáhavě se pokoušel poslouchat vnitřní zákon, který byl skoro tušením svatosti. V národě, jejž si Kristus vyvolil za svůj, byli patriarchové, laskaví strážci stád a rodin; zákonodárci, kteří poslouchali na hoře v plamenech Hospodinovy rozkazy; proroci, kteří po tolik století, s takovou láskou a s takovou nadějí hlásali příchod vysvoboditele, který zahladí nespravedlnosti a bolesti světa, jako severovýchodní vítr vymetává dusivé mraky z údolí.

Pro ty, kteří byli předchůdci svatých, dobrodinci lidí před spasitelem, kteří zvěstovali Krista a připravovali mu cestu, kteří byli, aspoň svou touhou zárodky křesťanů před Kristem, bylo potřeba, tou potřebou, která je zároveň spravedlností a láskou, aby Ježíš sestoupil do nekonečné říše mrtvých. Ten, kterého předobrazili, neznajíce jeho jméno, a jehož očekávali, nemohouce ho spatřit, dokud se těšili ze slunečního světa, vzpomíná si na ně, jakmile se v jeskyni probudí k pravému životu, a sestupuje, aby je vysvobodil a vedl s sebou do nebeské slávy.

Starý apokryfický text vypravuje o tom sestoupení: o vyvracení bran, o vítězství nad satanem, o jásotu spravedlivých Starého zákona a o vystoupení blaženého malého zástupu do ráje. A když se tam nahoře setkávají s Enochem a Eliášem, kteří nezemřeli na zemi jako ostatní, nýbrž byli zaživa uneseni do nebe, je vidět přicházet nahého a zkrvaveného člověka s křížem na plecích. Je to dobrý lotr, kterému byl splněn slib, jejž mu Ukřižovaný dal toho dne na Golgotě. To jsou výtvory obraznosti více krásné než jisté. Ale křesťanská tradice, netvrdíc, že zná příběh sestoupení a jména osvobozených, vložila mezi články víry evangelizaci mrtvých, a Vergíliův stín mohl po třinácti stoletích připomenout Dantovi v dýmu pekla příchod “mocného, znamením vítězství korunovaného”.

Není tu

Slunce ještě nevyšlo v ten den, který je pro nás nedělí, když se ženy vydaly do zahrady. Ale bílá naděje, lehká jako vzdálený odlesk země oděné do lilie a stříbra, vystupovala zvolna na východních výšinách v chvění hvězd, přemáhajíc ponenáhlu třpyt a jiskření noci. Bylo jedno z těch jasných svítání, která připomínají nevinné, kteří spí, a krásu slibů, a zdá se, že čistý, lahodný vzduch byl před chvilkou rozvlněn letem andělů. Panenské dny, které se připravují zářivou bledostí, radostným studem, svěžími záchvěvy, posilující nevinností.

Ženy šly zabrány do svého smutku svěžím ranním šerem, jaksi očarovány tušením, které by nebyly mohly vysvětlit. Vracely se, aby plakaly na skále? Nebo aby spatřily ještě jednou toho, jenž uměl zajmout jejich srdce a přitom jim neublížil? Nebo položit kolem těla obětovaného voňavky, které byly silnější než voňavky Nikodémovy? A hovoříce spolu, řekly si:

“Kdo nám odvalí kámen od vchodu k hrobu?”

Byly čtyři, neboť k Marii Magdaleně a Marii z Betánie se přidaly Johana Chuzova a Salome, ale byly ženy a navíc ochablé hořem.

Když však došly ke skále, zarazily se úžasem. Temný vchod jeskyně se rozevíral do tmy hrobu. Nevěříc svým očím, ohmatala nejodvážnější z nich chvějící se rukou práh. V denním světle, které se každou chvíli zesilovalo, spatřily kámen opřený o skálu.

Ženy, oněmělé leknutím, se ohlédly, jakoby čekaly, že někdo přijde, aby se podíval, co se stalo za ty dvě noci, kdy byly vzdáleny. Marie Magdalena si hned myslila, že Židé dali zatím odnést Kristovo tělo, nemajíce dost na tom, že mu způsobili tolik muk zaživa. Nebo snad rozzlobeni, že byl pohřben v hrobě příliš čestném pro heretika, dali ho uvrhnout do potupného hrobu ukamenovaných a ukřižovaných.

Ale bylo to jen tušení. Snad Ježíš odpočíval ještě uvnitř, zavinut ve své roušky. Neměly odvahu vstoupit a přece se nemohly odhodlat, aby se vrátily nevědouce nic určitého. A sotva slunce, které se konečně vynořilo nad vrcholy výšin, ozářilo vchod jeskyně, dodaly si odvahy a vešly.

V první chvíli neviděly nic, ale nová hrůza jimi zachvěla. Po pravici seděl jinoch bíle oděný – v tom temnu byl jeho šat bělostný a skvoucí jako sníh – a zdálo se, že je očekává.

“Nelekejte se. Ten, jehož hledáte, tu není; vstal z mrtvých. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Nepamatujete, co řekl v Galilei, že bude vydán do rukou hříšníků a že třetího dne vstane z mrtvých?”

Ženy poslouchaly užasle a třesouce se, nemohly odpovědět. Ale jinoch dodal:

“Jděte k jeho bratřím a řekněte jim, že Ježíš vstal z mrtvých a že ho zase brzo spatří.”

Všecky čtyři, chvějíce se leknutím i radostí, vyšly z jeskyně a běžely rychle, kam byly poslány. Ale když učinily několik kroků a byly skoro ze zahrady, zastavila se Marie Magdalena a ostatní šly dále cestou k městu, nečekajíce na ni. Ani sama nevěděla, proč zůstávala. Snad ji slova neznámého nepřesvědčila a nemohla ani zjistit, je-li hrob opravdu prázdný; nemohl ten jinoch být společník kněží, který je chtěl oklamat?

Náhle se obrátila a spatřila vedle sebe na pozadí zeleně a slunečního světla muže. Ale nepoznala ho, i když promluvil:

“Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?”

Marie myslila, že je to snad Josefův zahradník, který sem přišel tak časně pracovat.

“Pláču, poněvadž odnesli mého Páni a nevím, kam ho položili. Vzal-li jsi jej ty, pověz mi, kam jsi ho položil, a já půjdu a vezmu jej.”

Neznámý dojat tou vášnivou upřímností, tou nelíčenou dětskostí, odpověděl jen jediným slovem, pouhým jménem, jejím jménem, ale s výrazem tesknoty a smutku, ale hlasem dojemným a nezapomenutelným, který ji tolikrát volal:

“Marie!”

Tu zoufalá, jako by se náhle vytrhla ze sna, poznala svého ztraceného:

“Rabboni! Mistře!”

A klesla mu k nohám na zvlhlou trávu a sevřela mu rukama ty bosé nohy, na nichž dosud bylo dvojí červené znamení po hřebech.

Ale Ježíš řekl:

“Nedotýkej se mne, neboť jsem ještě nevstoupil k svému Otci; ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vstupuji k mému a vašemu Bohu. A řekni jim, že je předejdu do Galiley.”

A rychle se odtrhl od klečící a odešel mezi stromy korunován sluneční září.

Marie za ním hleděla, dokud nezmizel; pak vstala z trávy, změněná, omámená, slepá štěstím a běžela za svými družkami.

Ty před chvilkou došly do domu, kde byli skryti učedníci, a pověděly neuvěřitelnou věc kvapně a skoro bez dechu: hrob je otevřen, v něm je bíle oděný mládenec, věci které řekl,
Mistr je vzkříšen, a co vzkazuje bratřím.

Ale muži, dosud ohromeni katastrofou, kteří se v těch nebezpečných dnech chovali necitněji a nevšímavěji k ubohým ženám, nechtěli uvěřit těm neobyčejným novinám. Vidění, ženské blouznění, říkali. Jak mohl vstát z mrtvých za pouhé dva dny? Řekl nám, že se vrátí, ale ne hned: tolik hrozných věcí má nastat, než nadejde ten den!

Věřili, že Mistr vstane z mrtvých, ale teprve v den, kdy všichni mrtví budou vzkříšeni, věřili, že přijde v slávě, až nastane Boží království. Ne však nyní: je příliš brzo, nemůže to být pravda: jsou to ranní sny vzrušených žen, klamy přízraků.

Ale v té chvíli přiběhla od běhu a rozčilení udýchaná Marie Magdalena. Co řekly ostatní, byla pravda, všechno. Ale co více: ona sama jej viděla svýma očima, mluvil s ní, a nepoznala ho hned, ale poznala ho, jakmile ji zavolal jménem; dotkla se jeho nohou rukama, viděla rány na jeho nohou; byl to On, živý jako dříve, a nařídil jí, jako neznámý, aby šla k bratřím, aby věděli, že vstal z mrtvých, jak slíbil.

Šimon a Jan, konečně otřeseni, vyrazili z domu a dali se do běhu k Josefově zahradě. Jan, který byl mladší, předstihl druha a doběhl první k hrobu. Sklonil hlavu do vchodu, uviděl na zemi plátěné pruhy, ale nevstoupil. Šimon doběhl udýchaný a vrazil do jeskyně. Vinutí bylo rozházeno po zemi, ale rouška, která zakrývala hlavu mrtvoly, ležela složená a svinutá stranou. Také Jan vstoupil, uviděl a uvěřil. Beze slova se vrátili v největším spěchu domů, stále utíkajíce, jako by doufali, že najdou Vzkříšeného mezi ostatními, od nichž odešli.

Ale Ježíš, zanechav Marii, odešel z Jeruzaléma.

Emauzy

Po slavnostní přestávce velikonoc nastává všem zase zaměstnání všedních a stejných dnů.

Dva Ježíšovi přátelé, z těch, kteří byli v domě s učedníky, musili jít toho rána za svými záležitostmi do Emauz, vesničky vzdálené od Jeruzaléma několik hodin cesty. Odešli, sotva se Šimon a Jan vrátili od hrobu. Všecky ty úžasné zprávy jimi trochu otřásly, ale nepřesvědčily je úplně o tak zázračné a neočekávané věci. Jsouce lidmi, kteří se drželi pevné skutečnosti a nevěřili tak snadno pouhým řečem, nemohli pochopit, že by vše, co slyšeli vypravovat, bylo pravda: nebylo-li tam již mistrovo tělo, což ho nemohly odnést lidské ruce?

Kleofáš a jeho společník byli dobří Židé, dva z těch, kteří si nechávali ve své duši zabrané příliš skutečnými starostmi místo pro ideál. Ale to místo nemohlo být příliš veliké a ten ideál se musel přizpůsobit povaze, neměl-li být vypuzen jako nevítaný host. Také oni očekávali, jako všichni učedníci, příchod osvoboditele, ale takového, který by přišel osvobodit Izrael. Mesiáše, který by byl spíše synem Davidovým než synem Božím, a bojovníkem na koni místo ubožákem chodícím pěšky, metlou nepřátel a ne člověkem laskavým k nemocným a dětem. Slova Kristova obměkčila, pokud bylo možno, starou kůru jejich tělesného mesiášství, ale ukřižování je zmátlo. Měli Ježíše rádi a jeho muka jim působila bolest, ale ten nenadálý konec, potupný, bez slávy a bez odporu se příliš lišil od toho, co očekávali, a zvláště od těch větších věcí, které si přáli. Že byl spasitelem pokorným, že jezdil na krotkých oslících místo na válečných koních, že byl trochu duchovnější a mírnější, než by byli chtěli, to mohli pochopit, třebaže s námahou, a snášet to, třebaže neradi. Ale že by osvoboditel neuměl osvobodit ani ostatní ani sebe, že spasitel neučinil nic, aby se spasil, že mesiáš Židů byl popraven vůlí tolika Židů na kříži lupičů a vrahů, to bylo příliš silné zklamání a neomluvitelné pohoršení. Ukřižovaného litovali a to se vší upřímností, ale zároveň byli v pokušení domnívat se, že se mýlil o své pravé bytosti. Ta smrt – a jaká smrt! –nabývala v těch omezených duších praktických lidí ráz žalostného omylu.

O všech těch věcech uvažovali v polední době rozpálené sluncem a chvílemi se rozohňovali, neboť nesouhlasili ve všem. Najednou viděli, jak se vedle nich po zemi pohybuje stín. Ohlédli se. Stín vrhal muž, který šel za nimi, jakoby chtěl poslouchat, co si říkali. Zastavili se, jak se to dělá, pozdravili ho, a poutník se k nim přidal. Nezdál se těm dvěma neznámý, ale ačkoli si ho dobře prohlíželi, nemohli ho poznat. Nový příchozí, místo aby odpověděl na jejich němé otázky, se zeptal:

“O čem to mluvíte cestou?”

Kleofáš, který byl asi starší, odpověděl, udiveně sebou trhnuv:

“Cožpak jsi jediný cizincem v Jeruzalémě a nevíš o tom, co se tam stalo v těchto dnech?”

“Co se stalo?” tázal se cizinec.

“Nevíš nic o Ježíši Nazaretském, jenž byl prorokem, mocným v činu i slově před Bohem a přede vším lidem; a velekněží a naši soudcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti a ukřižován. My jsme však doufali, že je to on, jenž má vykoupit izraelský lid; a nyní je to již třetí den, co se to stalo. Pravda, některé ženy nás uvedly do pochybností; byly zrána u hrobu, našly jej prázdný a říkají, že měly vidění a že Ježíš žije. Dva z našich odešli ke hrobu a našli jej tak, jak ženy řekly, jeho však nespatřili.”

“Ó bláhoví,” zvolal cizinec,
“jak těžce chápete, co řekli proroci! Zdali nebylo potřeba, aby Kristus to vše vytrpěl, než vešel do své slávy? Nepamatujete, co bylo zvěstováno od Mojžíše až po naše doby? Nečetli jste Ezechiela a Daniela? Neznáte ani naše zpěvy k Hospodinu a jeho zaslíbení?”

A hlasem skoro rozhořčeným odříkával starodávná slova, vykládal proroctví, připomínal činy Muže bolesti představeného Izaiášem. Oba poslouchali ochotně a pozorně, neodpovídajíce, neboť ten muž mluvil zaníceně, a starodávná napomínání nabývala v jeho ústech nového žáru a tak jasného významu, že se zdálo skoro nemožné, že ho sami dříve neviděli. Ty řeči na ně působily dojmem, jako by byly ozvěnou jiných podobných řečí, které slyšeli dříve, ale teď byly nejasné jako hlas za stěnou před svítáním.

Zatím došli do prvních emauzských domů a poutník se chtěl rozloučit a jít dál. Ale nyní se oba přátelé nemohli odtrhnout od tajemného společníka a prosili ho, aby zůstal s nimi. Slunce se sklánělo a rozlévalo teplejší zlatou záři po krajině, ale tři stíny na prachu cesty byly delší než předtím.

“Zůstaň s námi,” pravili,
“připozdívá se a den se nachýlil. Také budeš unaven a je doba, abychom něco pojedli.”

A vzali ho za ruku a zavedli do domu, kam šli.

Když seděli za stolem, vzal host, jenž seděl uprostřed, chléb, lámal jej a dal přátelům po kousku. Když tak činil, otevřely se Kleofášovi a jeho příteli oči, jako když se někdo znenadání probudí a slunce mu svítí na lože. Oba vyskočili, zamrazilo je a zachvěli se, zbledli uděšeni a konečně ho poznali,
Ukřižovaného, kterého nepochopili a kterého pomlouvali. Ale neměli ani kdy, aby ho políbili, neboť jim zmizel z očí.

Nepoznali ho podle obličeje ani podle slov, jež přece byla tak podobná slovům, která říkal, když byl živ; nepoznali ho ani podle záře jeho očí, když mluvil, ani podle zvuku hlasu. Ale stačilo, aby vzal do rukou chléb, jako otec, který jej rozděluje dětem večer po namáhavém dnu nebo po cestě, a při tomto počínání plném lásky, které u něho tolikrát viděli při večeřích narychlo připravených a přátelských, poznali konečně jeho ruce, jeho ruce žehnající a probodené, a mlha se protrhla a viděli se tváří v tvář lesku Vzkříšeného. Když ve svém prvním životě jim byl přítelem, nepochopili ho; když šel s nimi a cestou je poučoval, nepoznali ho, ale ve chvíli, kdy vykonal dojemný úkon toho, kdo slouží svým sluhům a podává kus chleba, který je životem a nadějí života, tehdy ho poprvé uviděli.

A tak hladoví a unavení, jak byli, vrátili se cestou, kterou přišli, a došli do Jeruzaléma, když už byla noc.

A cestou si říkali, skoro se stydíce:

“Cožpak v nás nehořelo srdce, když k nám mluvil a vykládal proroky? Proč jsme ho tentokrát nepoznávali?”

Učedníci dosud bděli. Oba, vrátivše se, nepopřáli si oddechu a vypravovali o setkání a o tom, co řekl cestou, a jak ho poznali teprve ve chvíli, kdy lámal chléb. A jako nové potvrzení, zvolaly najednou tři, čtyři hlasy:

“Pán skutečně vstal a ukázal se Šimonovi.”

Ale ta čtyři zjevení, ta čtyři svědectví nepostačila, aby u všech zahnala všecky pochybnosti. Některým se zdálo to vzkříšení tak rychlé, tak neobyčejné, které se stalo v noci, způsobem tajemným a podezřelým, spíše klamným viděním žalu a touhy než skutečnou pravdou. Kdo říkal, že ho viděl? Ztřeštěná žena, která kdysi byla v moci ďáblů; člověk v horečce, který se nezdál již sám sebou od chvíle, kdy zapřel Mistra; a dva prostí muži, kteří nebyli ani pravými učedníky, a které by Ježíš byl vybral, kdo ví proč, spíše než bližší přátele. Marii možná ošálil přízrak,
Šimon, aby se povznesl ze svého ponížení, nechtěl zůstat za ní; ti ostatní mohli být podvodníci nebo nejvýše vizionáři. Kdyby byl Kristus opravdu vstal z mrtvých, nebyl by se ukázal všem, když byli pohromadě? Proč to zjevení na šedesát stadií od Jeruzaléma?

Věřili v zmrtvýchvstání, ale představovali si je jako jedno ze znamení posledního převratu světa, až vše bude splněno. Ale nyní, když měli před sebou jen jeho zmrtvýchvstání, toho dne, kdy všechno ostatní bylo jako jindy, pozorovali, že návrat života do těla, a to do těla, které neusnulo klidně posledním spánkem, nýbrž z něhož byl život vyrván železem, ta představa zmrtvýchvstání, ustupujíc z daleké budoucnosti do přímé přítomnosti, byla v rozporu se všemi ostatními pojmy, které tvořily osnovu jejich ducha a které v něm byly i dříve, ale nezdály se v kontrastu, dokud nenastalo toto náhlé spojení dvou řádů, které splynuly: vzdáleného zázraku a přítomné skutečnosti.

Vstal-li Ježíš z mrtvých, značí to, že je opravdu Bůh, ale byl by kdy pravý Bůh, syn Boží dovolil, aby byl usmrcen tak potupně? Byla-li jeho moc taková, že mohl přemoci smrt, proč nezdrtil bleskem soudce, proč neporazil Piláta, proč neproměnil v kámen ruce, které ho přibíjely? Pro jaké nesmyslné tajemství se Všemohoucí nechal vléci slabými na potupu?

Tak uvažovali někteří učedníci, kteří uslyšeli, ale nepochopili. Opatrní jako všichni sofisté, netroufali si přímo do očí vzrušených lidí popírat zmrtvýchvstání, ale nevyslovovali svůj úsudek, probírali, rozvažovali důvody, co je možné a co nemožné, přejíce si viditelné potvrzení, v které si netroufali doufat.

Máte tu něco k jídlu?

Sotva spolkli poslední sousta narychlo připravené a smutné večeře, objevil se u stolu Ježíš, vysoký a zářící. Pohlédl na každého z nich a pozdravil je svým lahodným hlasem:

“Pokoj vám.”

Nikdo neodpověděl. Zmatek přemáhal radost i u těch, kteří ho neviděli znova poprvé. Vzkříšený četl na jejich obličejích pochybnost, která skoro ve všech skrývala otázku, kterou si netroufali projevit slovy:

“Jsi to opravdu ty, živý, nebo stín, který přichází z hrobek mrtvých, aby nás pokoušel?”

“Proč se děsíte?” – pravil Zrazený,
“a proč vystupují takové myšlenky z vašich srdcí? Podívejte se na mé ruce i nohy, jsem to já sám; dotýkejte se mne a podívejte se; neboť duch nemá tělo a kosti a jak vidíte, že já mám.”

A natáhl k nim ruce, ukázal na obou stranách dosud krvavá znamení po hřebech a rozhrnul si roucho na prsou, aby viděli ránu, v boku způsobenou kopím. Někteří vstali z lehátek, poklekli a spatřili na bosých nohou dva hluboké důlky uprostřed dvou fialových kruhů.

Ale netroufali si dotknout se ho, jako by se báli, že se jim znenadání rozplyne, jako se znenadání objevil. A kdo by ho byl objal, byl by ucítil vlahou pevnost těla, nebo by byly jeho ruce prošly bez odporu prázdným stínem?

Byl to on, se svou tváří, se svým hlasem, s nepochybnými znaky ukřižování: a přece na něm bylo něco změněné, co by nebyli uměli popsat, i kdyby byl jejich duch v té chvíli klidný. Těm, kteří se tomu nejvíce vzpouzeli, nezbylo než uvěřit, že Mistr je před nimi, se všemi vnějšími znaky obnoveného života, ale jejich myšlenky se zmítaly v posledních pochybách, a zachovávali mlčení, jako by byli ustrašení, že musí věřit svým smyslům, jako by čekali, že se probudí ze sna, aby si zase srovnali ztracený svět pohodlných skutečností, který byl rozrušen tímto zřejmým zvrácením přirozeného běhu. Také
Šimon mlčel: co by byl mohl říci, aby se pláčem neprozradil tomu, který se na něj těma očima podíval ve Kaifášově nádvoří, když se zaklínal, že ho nikdy neznal.

Aby přetrhl poslední váhání, řekl Ježíš:

“Máte tu něco k jídlu?”

Nepotřeboval nyní jinou potravu, kromě té, kterou si žádal, skoro vždy marně, po celý svůj život. Ale těm tělesným lidem musel dát také tělesný důkaz; tomu, kdo věří jen ve hmotu a kdo se živí hmotou, byl potřebný také tento hmotný důkaz. Poslední večer jedli společně; také dnes, kdy se zase shledali, bude jíst s nimi.

“Máte tu něco k jídlu?”

Na jedné misce zůstal kus pečené ryby. Šimon jej přistrčil Mistrovi, který přistoupil ke stolu a snědl rybu s kouskem chleba, zatím co se na něj všichni upřeně dívali, jako by ho viděli jíst poprvé.

A když dojedl, vzhlédl k nim a pravil:

“Jste nyní přesvědčeni? Nebo dosud nechápete? Zdá se vám možné, že by přízrak mohl jíst, jako já tady před vámi? Tolikrát jsem vám musil vytýkat tvrdost srdce a malou víru! A hle, zůstali jste stejní jako dříve a nechtěli jste uvěřit těm, kteří mě viděli! A přece jsem neskrýval nic z toho, co se mělo stát v těchto dnech. Ale vy, hluší a zapomnětliví, slyšíte a pak zapomínáte, čtete a nechápete. Neřekl jsem vám, když jsem byl s vámi, že je třeba, aby se vyplnily všecky věci, které jsou psány a které jsem vám ohlásil? Že je třeba, aby Kristus snášel muka, že třetího dne vstane z mrtvých a že bude kázáno pokání a odpuštění hříchů v jeho jméně všem národům počínaje od Jeruzaléma? Nyní jste svědky těch věcí, a zachovám slib, jejž vám Otec dal skrze mne. Jděte tedy a po celém světě hlásejte evangelium všem tvorům. Dána je mi veškerá moc na nebi a na zemi. A jako Otec poslal mne, posílám já vás. Jděte tedy a učte všecky národy zachovávat všecko, co jsem vám přikázal. A kdo uvěří, bude spasen, a kdo neuvěří, bude zatracen. Zůstanu zde ještě nějaký čas a uvidíme se v Galilei, ale také potom budu s vámi až do skonání věků.”

Když tak mluvil, rozjasňovaly se pomalu obličeje učedníků zapomenutou nadějí a oči se leskly jako oči opojených. Byla to hodina útěchy po skleslosti těch dnů. Jeho nepochybná přítomnost dokazovala, že neuvěřitelné bylo jisté, že Bůh je neopustil a již neopustí. Jeho nepřátelé, kteří se zdáli vítězi, byli přemoženi: zřejmá pravda se plně shodovala s proroctvími. To, co řekl, věděli také předtím, ale opravdu živé to v nich bylo, až když to jeho ústa opakovala.

Král se vrátil, příchod Království byl blízký, a jeho bratři, místo aby byli zesměšňováni a stíháni, budou s ním na věky vládnout. Ta slova roznítila nejvlažnější, oživila vzpomínky na jiné řeči, na jiné slunnější dny, a cítili najednou povznesení, žár, jaký dávno necítili, silnější touhu se obejmout, mít se rádi, nerozloučit se již. Vstal-li Mistr z mrtvých, nemohli zemřít; mohl-li vyjít z pohřební jeskyně, byly jeho sliby sliby Boha a vyplní je až do posledního. Nevěřili nadarmo a nebyli již sami: ukřižování bylo zatměním jednoho dne, aby světlo zazářilo silněji na všechny dny budoucí.

Tomáš Blíženec

Při té večeři nebyl Tomáš, řečený Blíženec. Ale nazítří ho přátelé šli vyhledat, dosud vzrušeni Ježíšovými slovy.

“Viděli jsme Pána,” pravili mu,
“byl to opravdu on, mluvil s námi a jedl s námi jako živý.”

Tomáš byl z těch, kteří byli hluboce zmateni golgotskou potupou. Jednou prohlásil, že je hotov zemřít se svým Mistrem, ale utekl s ostatními, když světla pochopů vystupovala po Olivetské hoře. Jeho víra se zatemnila v té tmě, která se rozložila nad Golgotou. Přesevše, co bylo předpovězeno, by si nikdy nebyl Mistrovu smrt tak představoval. Ten vrchol hanby, na nějž se Ježíš nechal dovést s nečinností nemocné ovce, mu působil bolest, když na to myslel, skoro větší, než byla ztráta toho, jejž miloval. To zklamání všech jeho nadějí se ho dotklo, jako by byl odkryl podvod, a omlouval v jeho očích i hanebnost, že ho opustil. Tomáš byl, jako Kleofáš a jemu rovní, sensualista, jejž křídla na mocné Ježíšovo vyznání povznesla příliš vysoko, do světa, který nebyl jeho světem. Víra ho přemohla úskokem jako nakažlivá vášeň. Ale sotva byl plamen, který ho každý den rozněcoval znova, pohřben, nebo se zdál pohřben, pod hanebnou spoustou nenávisti, zhasla jeho duše, vychladla a vzala na sebe zase původní podobu, pravou, která smysly hledala věci postižitelné smysly a doufala vedle hmoty v hmotné změny a očekávala jen od hmoty jistoty a hmotná utěšení. Jeho oči se nechtěly dívat na věci, jichž by se jeho ruce nebyly mohly dotýkat, a proto byly odsouzeny, aby nikdy nespatřily neviditelné: tato milost je vyhrazená jen těm, kteří myslí, že je možná. Doufal v Království, zvláště kdy Kristova slova a jeho přítomnost povznášely k nebi jeho pozemské srdce, ale v Království, které by nebylo královstvím pouhých duchů, vznášejícím se na nebi zároveň s trhajícími se ostrovy mraků, nýbrž kde by živí lidé, v nichž proudí teplá krev, jedli a pili na pevných a skutečných stolech, vládnouce krásnější zemi,
Bohem jim přisouzené, novými zákony.

Tomáš nebyl po pohoršení kříže nikterak nakloněn uvěřit ve zmrtvýchvstání jen podle toho, co slyšel. Příliš ukrutně se ukázala první důvěra klamná, aby nyní mohl spoléhat na ty, kteří se klamali jako on. A těm, kteří mu přinášeli, radostně vzrušeni, novinu, odvětil:

“Neuvidím-li v jeho rukou rány hřebů a nevložím-li svůj prst do rány a svou ruku do jeho boku, neuvěřím.”

Řekl bezděčně: neuvidím-li. Ale hned se opravuje: i oči mohou klamat, a mnozí byli zaslepeni viděními. A jeho mysl se obrátí k hmotné zkoušce, ke zkoušce hrubé a kruté: vložit svůj prst tam, kam byly zatlučeny hřeby; položit svou ruku, celou ruku tam, kam se vrylo kopí. Učinit jako slepec, který se někdy tak často nemýlí jako ti co vidí.

Popírá víru, vyšší zrak duše; popírá i zrak, nejvznešenější tělesný smysl. Skládá svou důvěru jen do rukou, do těla, které se dotýká těla. To jeho dvojí popírání působí, že zůstává ve tmě, že tápe jako slepec, dokud mu světlo učiněné člověkem nevrátí poslední laskavou shovívavostí světlo očí a světlo srdce.

Ale ta jeho odpověď učinila Tomáše jedním z nejslavnějších lidí světa, neboť to je Kristova věčná vlastnost, že činí nesmrtelnými i ty, kdo ho urazili. Všichni tichošlápkové ducha, všichni pochybovači po třech za groš, škrobové z kateder a akademií, vlažní blbci vycpaní předsudky, všichni úzkostlivci, sofisté, cynici, vši vědy a čističi záchodů učenců, konečně všechny ty knoty, které žárlí na slunce, všichni hlupáci, kteří nepřipouštějí let sokolů, vybrali si za protektora a obránce Tomáše Blížence. Nevědí o něm nic, jen to, že nevěří, nedotkne-li se rukou. Ta odpověď se jim zdá Himálají lidské soudnosti. Ať si, kdo chce, vidí v temnotách, slyší v mlčení, mluví v samotě, žije ve smrti. Chápavost jejich nepřístupných hlaviček tak daleko nesahá. Takzvaná skutečnost je jejich říší a odtud se nehnou.
Vpravdě touží po zlatě, které nenasytí, po zemi, kde zaujmou jen tak malý hrob, po slávě, která je tak krátkým zašeptáním v mlčení věčnosti, po těle, které se stane blátem plným červů, a po těch kouzelných a rozruch působících objevech, které, když je učiní otroky, uspíší pro ně hrozný objev smrti. Takové a podobné jsou “skutečné” věci, jimiž se těší Tomášovi ctitelé. Ale kdyby jim kdy přišlo na mysl, aby si přečtli také to, co se stalo po té odpovědi, byli by schopni pochybovat také o tom, jenž pochyboval o zmrtvýchvstání.

Týden po tom byli učedníci v témže domě jako tehdy a Tomáš byl s nimi. Po všechny ty dny doufal, že také jemu bude dopřáno spatřit Vzkříšeného, a někdy se chvěl, mysle si, že snad jeho odpověď byla příčinou, že zůstával vzdálen. A hle, najednou se ozval hlas z prahu:

“Pokoj vám!”

Ježíš je tu a očima hledá Tomáše. Přišel pro něj, jen pro něj, neboť láska, kterou má k němu, je silnější než všecky urážky. Volá ho jménem a přistupuje k němu, aby ho dobře viděl tváří v tvář.

“Vlož svůj prst sem a podívej se na mé ruce a vztáhni svou ruku a vsuň do mého boku; a nebuď nevěřící, nýbrž měj víru.”

Tomáš, třese se, poslechl a zvolal:

“Pane můj a Bože můj!”

Těmi slovy, která se zdají prostým, obyčejným pozdravem, vyznal Tomáš svou porážku, krásnější než každé vítězství, a od té chvíle náležel celý Ježíšovi. Dosud jej ctil jako člověka dokonalejšího než ostatní, nyní ho uznává za Boha, dokonce za “svého Boha”.

A Ježíš odpověděl, aby ho vždy bodala vzpomínka na tu pochybovačnost:

“Že jsi mě uviděl, uvěřil jsi; blahoslaveni, kdo neviděli a přece uvěřili!”

A tak bylo vysloveno poslední z blahoslavenství, největší: Blahoslaveni, kdo věří, třebaže neviděli! Neboť jediné pravdy, které mají absolutní hodnotu ve skutečnosti, přesto, co říkají ti, kdo se přehrabují v mrtvolách, jsou ty, které tělesný zrak nevidí a které tělesné ruce nikdy neohmatají. Ty pravdy přicházejí shora: kdo má duši ze všech stran uzavřenou, tomu se jich nedostane a uvidí je teprve v den, kdy tělo se svými pěti nedůvěřivými vrátnými bude jako pomačkaný a obnošený šat, zanechaný zatím na loži, až bude skryt v zemi jako zapáchající mateční lůžko.

Tomáš je světec a přece nemohl být účasten toho blahoslavenství. Stará legenda vypravuje, že jeho ruka zůstala až do smrti rudá od krve. Je to legenda pravdivá celou pravdou svého hrozného symbolu, chápeme-li, že nedůvěřivost může být druhem vraždy. Svět je plný takových vražd, které začaly tím, že byla vražděna vlastní duše.

Vzkříšený odmítnut

První lidé, kteří provázeli Ježíše v jeho prvním životě, si byli jisti, že začal jeho druhý a věčný život. Umučený, který spal jako mrtvola člověka pokryt Nikodémovými vonnými mastmi a Josefovým prostěradlem, se probudil po dvou dnech jako Bůh. Ale jak dlouho se v pochybách vzpírali, než se vzdali a uznali skutečnost nepopiratelného návratu!

A přece Kristovi nepřátelé, aby odklidili příliš veliký kámen úrazu, který překáží ostatnímu popírání, obžalovali překvapené a zmatené učedníky, že vymysleli, ať úmyslně nebo ne, mýtus vzkříšení. Oni, podle Kaifáše a jeho společníků, v noci odnesli tajně tělo a pak rozhlásili novinu, že jeskyně je prázdná, aby nějaký mystik snáze uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých, aby tak podvodníci měli možnost pokračovat v zhoubném svádění jménem mrtvého svůdce. A Matouš vypravuje, že Židé podplatili několik počestných svědků, aby potvrdili, bude-li třeba, že viděli, jak Šimon a jeho společníci vnikli do hrobu a odnášeli něco velikého, zabaleného, bílého.

Moderní nepřátelé však z jakési zbylé úcty k těm, kteří Kristovou krví založili nezničitelnou církev, nebo že byli příliš hluboce přesvědčeni o prostotě ducha prvních mučedníků, se zřekli domněnky, že se stal podvod s mrtvolou. Ani Šimon ani ostatní nebyli z toho materiálu, z něhož se dělají komedianti a kejklíři: byli by museli mít příliš mnoho zchytralosti nahromaděné ve svých hrubých mozcích ti ubozí zhlouplí svedení. Působí spíše dojmem, že jsou podvedeni, než že by podváděli. Ale nebyli-li kejklíři, byli jistě pošetilými oběťmi svého blouznění nebo podvodu někoho jiného.

Lidé, kteří se přísně zdržují všeho nadsmyslného, tvrdí, že učedníci měli tak pevnou naději, že uvidí, jak Ježíš vstane z mrtvých, jak slíbil, a to vzkříšení bylo tak nezbytné a naléhavé, aby vyvážilo potupu kříže, že byli svedeni, skoro donuceni, je udržovat a ohlašovat je jako blízké. A v tom ovzduší pověrečného očekávání stačilo vidění hysterické ženy, sen člověka stiženého halucinacemi, zaslepenost člověka klamaného iluzí, aby se v malém kroužku sklíčených pozůstalých rozšířila pověst o zjeveních. Někteří z nich nemohli uvěřit, že by je byl Mistr oklamal a snadno uvěřili těm, kteří je ujišťovali, že ho po smrti viděli, a často opakujíce výmysly toho vášnivého blouznění, nakonec opravdu uvěřili a namluvili tu víru důvěřivějším lidem. Jen s tou podmínkou a bylo-li hlásané božství umučeného potvrzeno po jeho smrti, bylo možno udržet pohromadě ty, kteří ho následovali, a utvořit první pevné všeobecné sdružení.

Ale ve snaze zahladit jistotu prvního křesťanského pokolení obžalobami z pošetilosti nebo podvodu, zapomínají ti lidé na mnoho věcí a to velmi podstatných.

Především svědectví Pavlovo. Farizej Šavel byl kdysi ve škole Gamalielově a mohl být při Kristově smrti, třebas jen opodál a jako nepřítel, a znal jistě domněnky svých prvních učitelů o domnělém zmrtvýchvstání. Ale Pavel, který slyšel poprvé evangelium z úst Jakuba, řečeného bratr Páně, a z Šimonových úst,
Pavel, proslulý ve všech církvích židů a pohanů, psal v prvním listě ke Korintským: “Kristus zemřel za naše hříchy, byl pohřben, třetího dne vstal z mrtvých, zjevil se Petrovi a pak dvanácti. Pak se zjevil najednou pěti stům bratřím, z nichž většina dosud žije a někteří zemřeli.” List Korintským je uznán pravým i nejpodezřívavějšími badateli, kteří všude větří podvrhy a nemohl být napsán po jaru roku 58, za méně než třicet let od ukřižování, a je tedy starší než nejstarší evangelium. Mnozí z těch, kteří Krista znali, a nebylo jich málo, toho roku dosud žili, a byli by mohli snadno usvědčit apoštola ze lži. Korint byl u bran Asie, bydlelo tam mnoho lidí z Asie, byl v neustálých stycích s Judeí, a Pavlovy listy byly veřejnými poselstvími, která se četla veřejně ve shromážděních a která se opisovala a byla posílána jiným církvím. Slavnostní a určité Pavlovo svědectví se mohlo dostat a jistě se dostalo do Jeruzaléma, kde Ježíšovi nepřátelé, z nich část dosud byla na živu, by byli měli možnost je vyvrátit jinými svědectvími. Kdyby byl Pavel myslil, že vážné vyvracení je možné, nebyl by si troufal ta slova napsat. Že tedy mohl tak nedlouho po události veřejně tvrdit zázrak tak protivný obecné víře a zájmům bdělých odpůrců, dokazuje, že zmrtvýchvstání nebylo jen bájením několika blouznivců, nýbrž věc jistá, kterou bylo těžké popírat a snadné dokázat. Nemáme kromě Pavlova listu jiné záznamy o Kristově zjevení pěti stům bratří, ale nemůžeme ani chvíli myslit, že by si je byl Pavel, který byl z největších a nejčistších duší prvního křesťanstva, mohl vymyslit z vlastní hlavy, on, jenž tak dlouho stíhal ty, kdo věřili ve skutečnost vzkříšení. Je nesmírně pravděpodobné, že Ježíšovo zjevení pěti stům se stalo v Galilei, na hoře, o níž mluví Matouš, a že apoštol znal někoho z těch, kteří byli na tom památném shromáždění.

Ale to není dost. Evangelisté, kteří podávají trochu zmateně, ale velmi upřímně vzpomínky prvních Ježíšových druhů, přiznávají, snad bezděky, že apoštolové vůbec neočekávali zmrtvýchvstání, dokonce pro ně bylo těžké to připustit. Čteme-li pozorně čtyři evangelisty, vidíme, že nepřestávají trochu pochybovat, i když Vzkříšený stojí před nimi. Když v neděli ráno běží ženy zvěstovat učedníkům, že hrob je prázdný a Ježíš žije, učedníci jim vytýkají, že blouzní. Když se později zjevil mnohým v Galilei, praví Matouš “uzřevše ho, poklonili se mu; někteří však pochybovali”. A když se objeví večer v pokoji, kde večeří, jsou tam někteří, kteří nevěří svým očím a váhají, dokud ho nevidí jíst. Tomáš pochybuje i potom až do chvíle, kdy tělo jeho Pána stojí přímo před jeho tělem.

Tak málo očekávají, že vstane z mrtvých, že prvním účinkem zjevení je zděšení. “Myslili, že to je duch.” Nejsou tedy tak důvěřiví a nelze je tak snadno oklamat, jak si představují jejich pomlouvači. Myšlenka, že ho uvidí vracet se mezi živé je tak vzdálená, že spatřivše ho, pokládají ho za někoho jiného. Maria Magdalena myslí, že to je zahradník Josefa z Arimatie; Kleofáš a jeho druh ho nemohou celou cestu poznat; Šimon a ostatní “nevěděli, že to je Ježíš”, když přišel na břeh jezera. Kdyby ho byli opravdu očekávali, právě jeho, s myslí bdělou a roznícenou touhou, byli by se tak lekali? Nebyli by ho naopak poznali ihned? Při čtení evangelií máme dojem, že Kristovi přátelé jsou velice vzdáleni od toho, aby si jeho návrat vymysleli, uznali jej jaksi vnějším a přemáhajícím donucením a po mnohém váhání. Slovem, úplný opak toho, co by byli chtěli dokázat ti, kdo je obviňují, že klamali sebe nebo jiné.

Ale proč to váhání? Protože Ježíšovy předpovědi nemohly v těch těžce chápajících a nepoddajných duších rozptýlit starý židovský odpor proti představě nesmrtelnosti. Víra v zmrtvýchvstání byla po věky cizí židovskému myšlení úplně zaujatému časnými věcmi. Leda v některých prorocích, jako v Danielovi a Hozeášovi nacházíme sem tam nějakou stopu, ale určitě vyslovená se objevuje jen na jednom místě v knize Makabejců. Za časů Kristových o ní měl lid nejasné vědomí jako o vzdáleném zázraku, který měl místo v apokalypsách, ale nemyslil, že by nesmrtelnost byla možná dříve, než nastane převrat soudného dne; saduceové ji rozhodně popírali a farizeové ji připouštěli, ale nikoli jako výsadu jediného, nýbrž jako dalekou odměnu, společnou všem spravedlivým. Když pověrčivý Antipas řekl o Ježíšovi, že je to Jan, který vstal z mrtvých, chtěl obrazně vyslovit, že nový prorok je druhým Janem.

Odpor proti tomu, aby připustil tak neobyčejné porušení zákonů smrti, byl u židovského lidu tak hluboký, že sami učedníci křísitele, který předpověděl své vlastní vzkříšení, nebyli ochotni připustit je bez zkoušek a důkazů. A přece viděli, jak byl mocným Kristovým slovem vzkříšen syn naimské vdovy,
Jairova dcera, bratr Marty a Marie: tři spící, které Ježíš vzbudil ze soucitu s pláčem matky, otce, sester. Ale bylo zvykem a osudem dvanácti, že nechápali a zapomínali. Tkvěli příliš v myšlenkách tělesných, aby se bez váhání přizpůsobili a uvěřili v tak brzké vítězství nad smrtí. Ale když byli přesvědčeni, byla jejich jistota tak pevná a silná, že ze setby těch prvních donucených svědků vzešla nesmírná žeň vzkříšených k víře ve Vzkříšeného, které staletí dosud ještě nedosekala.

Pomluvy Židů, obviňování lživých svědků, pochybovačnost učedníků, nástrahy nesmiřitelných a ustrašených nepřátel, sofistika Tomášových panchartů, fantazie hereziarchů, zkrucování uhlazených spisovatelů, kteří mají přímý zájem o konečnou smrt hanobené církve, vytáčky a marné námahy vynalézavých lidí, podrazy a útoky vysoké i nízké kritiky, nemohly miliónům lidí vyrvat ze srdce jistotu, že se tělo sňaté z golgotského kříže objevilo třetího dne zase a již neumřelo. Národ vyvolený Kristem ho vydal na smrt, doufaje, že je s ním hotov, ale smrt ho odmítla, jako ho odmítli Židé, a lidstvo neuzavřelo ještě své účty se zavražděným, jenž vyšel z jeskyně, aby ukázal bok, kde římské kopí navždy odkrylo srdce, jež miluje ty, kteří ho nenávidí.

Malodušní, kteří nechtějí věřit v jeho první život, v jeho druhý život, v jeho život věčný, se sami vylučují z pravého života; ze života, který je vřelým přilnutím, oddáním plným lásky, nadějí v neviditelné, jistotou o věcech, které není vidět. Jsou to žalostní umrlí, kteří se zdají živí a kteří ho, jako smrt, odmítají. Ti, kteří vlečou břímě svých dosud teplých mrtvol, dýchajících po trpělivé zemi, se posmívají zmrtvýchvstání. Těm mrtvým, kteří odmítají život, bude zamezeno druhé narození v duchu, ale v soudný den jim nebude odepřeno neodvratné a hrozné vzkříšení.

Návrat na moře

Když se s největší bolestí a s největší radostí skončilo drama, vrací se každý k svému zaměstnání. Syn k otci, král k svému království, velekněz k svým nádobám krve, sbor k mlčení plnému naděje, rybáři k sítím.

Ty sítě rozmočené vodou, roztřepené o břehy, protrhané nezvyklou tíhou, tolikrát spravované, záplatované, upravované a předělávané, které první rybáři lidí, ani se neohlížejíce, zanechali na kafarnaumském břehu, někdo spravil a uložil stranou s obezřetností osoby, které nikdy nevycházejí z domů, poněvadž sny jsou krátké a hlad trvá po celý život. Šimonova manželka,
Janův a Jakubův otec,
Tomášův bratr uschovali kulaté sítě jako nářadí, které se někdy může hodit, jako památku na odešlé, jako by hlad říkal těm, kteří zůstali doma: I oni se vrátí. Království je krásné, ale ještě daleké, a jezero je krásné i dnes a plné ryb. A ryba na stole je hladovému milejší než trůn za rok.

A obezřetnost osob sedících doma, přirostlých k rodnému domu jako mech ke skále, měla na chvíli pravdu. Rybáři se vrátili. Rybáři lidí se objevili zase v Galilei a chopili se starých sítí.

Dostali rozkaz právě od toho, který je odtud odvedl, aby byli svědky jeho hanby a jeho slávy. Nezapomněli na něho a nebudou na něho nikdy moci zapomenout; stále o něm rozmlouvali mezi sebou a se všemi těmi, kteří chtěli poslouchat. Ale ten, jenž se vrátil, řekl: Uvidíme se v Galilei. A oni odešli z neblahé Judey, od zlostné nevěstky ovládané svými milovníky vrahy, a vydali se na cestu do milého, jasného kraje, odkud je násilím vyvedl láskyplný lupič duší. Byly přece krásné ty staré domy, vlhkem oprýskané, s bílými prapory prádla, svěží trávou, která vroubila zelení spodek zdí, stoly uhlazené skromnýma rukama starců, a pec, která každý týden chrlila jiskry ze začazeného jícnu. A krásná byla tichá skoro přímořská osada, s kroužky osmahlých nahých chlapců, se sluncem skoro kolmo nad prostranstvím tržiště, s pytli a koši ve stínu kolen, se zápachem ryb, který ji naplňoval zároveň s větříkem od jezera každé ráno. Ale nejkrásnější bylo jezero; jako roztavený tyrkys s roztroušenými střípky berylu za jasných jiter, plocha sinavá jako břidlice za zamračených odpolední, nádržka tekutého mléčného opálu s pruhy a skvrnami hyacintů za milých západů, vlnící se bíle pruhovaný stín za hvězdných nocí, stín, stříbřitý a roztoužený za měsíčních nocí. Na tom jezeře, které se zdálo ochrannou zátokou šťastného, zapadlého kraje, objevily jejich oči poprvé krásu světla a vody, ušlechtilejší než těžká, špinavá země a přátelštější než oheň. Loďka s lichoběžníky plachet, s otřelými lavicemi, s hrdým, rudým kormidlem byla jim hned od prvních let milejší než ten druhý dům, který je očekával na břehu a byl jako obílená, pevná krychle. Ty nekonečné hodiny nudy a naděje, kdy pozorovali třpyt vody, otřesy sítí, stmívání nebe, naplnily nejdelší dobu jejich prostého života.

Až do dne, kdy je ještě chudší, ale mocnější hospodář povolal k sobě jako dělníky, nadpřirozenou a nebezpečnou práci. Ubohé duše vytržené ze svého obvyklého světa se snažily, aby se rozhořely v tom ohni, ale nový život je pošlapal jako hrozny v kádi, jako olivy v lisu, aby z hrubých srdcí vytryskly slzy lásky a soucitu. Bylo však potřeba, aby se na Golgotě vztyčil kříž, aby zaplatili pravým pláčem, a aby se Ukřižovaný vrátil a jedl jejich chléb, aby se znovu rozehřáli nadějí.

A vrátili se, přinášejíce si pro spasení trochu těch vzpomínek, které však přece stačily na přeměnu světa. Ale než se vydali za přikázaným dílem, čekali, až toho, jejž milovali, zase spatří na místech, která mu bývala milá. Vrátili se docela jiní, než jak vyšli, nepokojnější a smutnější, jaksi cizí, jakoby se vraceli z kraje lotofagů a jako by viděli jasnějšíma očima novou zemi nerozlučně spojenou s nebem. Ale sítě byly tu, rozvěšené po zdech, a přivázané loďky se houpaly nárazy příboje. Rybáři lidí se zase stávali, snad z tesknoty, snad z potřeby, rybáři na jezeře.

Sedm Kristových učedníků bylo jednou večer pohromadě v kafarnaumském přístavu. Šimon, řečený Petr,
Blíženec. Natanael z Kány,
Jakub,
Jan a dva jiní. Šimon řekl:

“Jdu lovit.”

“Pojďme, půjdeme s tebou,” odpověděli přátelé.

A vstoupili do loďky a vypluli, ale tu noc nic neulovili. Když se rozednívalo, přiblížili se ke břehu, trochu rozmrzelí, že probděli celou noc bez užitku. A když byli docela blízko, spatřili v ranním šeru u vody postavu muže, který, jak se zdálo, je očekával – “učedníci však nepoznali, že to je Ježíš”.

“Přátelé, máte něco k jídlu?”

Odpověděli: “Ne.”

“Hoďte síť na pravou stranu lodi a naleznete.”

Poslechli a zakrátko byla síť tak plná, že ji stěží utáhli. A všichni se chvěli, neboť vytušili, kdo je očekává.

“Je to Pán,” řekl Jan Šimonovi.

Nepromluviv, oblékl Petr chvatně svrchní roucho, neboť byl nahý, a vrhl se do vody, aby byl na břehu dříve než ostatní. Loď byla sotva dvě stě loktů od země a zakrátko bylo všech sedm kolem Pána. A nikdo se nezeptal “Kdo jsi?”, neboť ho poznali.

Na břehu bylo žhavé uhlí, na němž se pekly ryby, a ubrus s chlebem. A Ježíš pravil:

“Pojďte, posnídejte.”

A naposled lámal chléb, rozdělil jej a totéž učinil s rybami. Když dojedli, obrátil se Ježíš k Šimonovi, a nešťastník, který dosud mlčel, zbledl pod tím pohledem:

“Šimone, synu Jonášův, miluješ mě více než tito?”

Při této otázce, která dýchala něžnou láskou, která však pro něj byla tak krutá, cítil se ten, jenž ho zapřel, přenesen na jiné místo, k jinému ohni, kde se ho tázali jiní, a vzpomněl si, co tehdy odpověděl, a jak na něj pohlédl ten, jenž měl zemřít, a jak silně plakal v noci. A netroufal si odpovědět, jak by byl chtěl. Odpověď “miluji” by byla bývala v jeho ústech chvástavostí a nestoudností; a záporná odpověď lží a hanbou.

“Pane, ty víš, že tě mám rád.”

Neříká, že ho “miluje”; ostýchá se vyslovit slovo láska, kterou tolikrát prohlašoval a pak zradil. “Mám tě rád” je slabší a slibuje méně. A nevyznává to on sám, nýbrž “ty víš”, ty, jenž víš všecko a vidíš do nejuzavřenějších srdcí. Mám tě rád, ale nemám odvahu, abych dodal přede všemi, kteří vědí: “více než všichni”.

Kristus mu praví:

“Pas beránky mé.”

Podruhé se ho táže:

“Šimone, synu Jonášův, miluješ mě opravdu?”

A Petr, nevěda ve zmatku jinou odpověď, opakuje:

“Pane, ty víš, že tě mám rád.”

Proč chceš, abych se ještě mučil? Nevíš, třebas bych to neříkal, že tě mám rád, že tě miluji více než předtím, jak jsem tě nikdy nemiloval, a že dám život, abych nezradil tvou lásku?

A Ježíš praví:

“Pas ovce mé.”

A potřetí naléhá:

“Šimone, synu Jonášův, máš mě opravdu rád?”

Nemluví již o lásce, ale chce, aby potřetí bylo přede všemi trojí zapření v Jeruzalémě vyhlazeno trojím novým slibem. Ale Petr nesnese již další muka a volá skoro plačky:

“Vždyť ty,
Pane, víš všecko a víš, že tě mám rád!”

Hrozná zkouška je skončena a Ježíš opět praví:

“Pas ovce mé. Vpravdě, vpravdě, pravím ti: když jsi byl mladší, opasoval jsi se sám, a chodil jsi, kam jsi chtěl; až však zestárneš, roztáhneš své ruce a jiný tě opáše a povede, kam nechceš.”

Na smrt, na kříž podobný kříži, na nějž přibili mne. Věz tedy, co znamená mne milovat. Láska ke mně je blíženec smrti. Poněvadž jsem vás miloval, zabili mě; pro vaši lásku ke mně zabijí vás. Pamatuj,
Šimone, synu Jonášův, jakou smlouvu se mnou uzavíráš, a jaký osud ti je uchystán. Nyní již nebudu nablízku, abych ti poskytoval pokoj odpuštění po poklescích zbabělosti. Nyní, po mé smrti, je každá zrada, každý útěk tisíckrát těžší. Budeš odpovídat za všechny beránky, které nechávám v tvé ochraně, a odměnou ti budou nakonec za tvou námahu dva kusy dřeva a čtyři hřeby, jako mně, a věčný život. Vyber si: je to naposled, kdy můžeš volit, a je to volba, kterou konáš navždy, volba neodvolatelná, z níž mi budeš skládat účet, jako sluha pánovi, který jej nechal na svém místě. A nyní, kdy víš a kdy jsi se rozhodl, pojď se mnou.

“Následuj mě!”

Petr poslechne, ale ohlížeje se, vidí přicházet Jana a táže se:

“Pane, co bude s tímto?”

“Chci-li, aby zůstal, dokud nepřijdu, co je ti potom? Ty mne následuj.”

Šimonovi prvenství a smrt umučením; Janovi nesmrtelnost a očekávání. Ten, jenž má jméno předchůdce prvního příchodu, bude zvěstovatelem příchodu druhého. Dějepisec konce bude stíhán, bude vězněn, bude poustevníkem, ale přežije všecky a bude moci vidět vlastníma očima zříceniny kamenů oddělených od kamenů na proklaté jeruzalémské výšině. Ve své blankytné a zvučné pustině, uprostřed třpytného světla a nesmírné noci moře, uvidí v duchu s radostí a mukou události posledního příchodu. Petr následoval Krista, byl pro Krista ukřižován a zanechal po sobě věčnou řadu Kristových nástupců; ale Jan si nemohl odpočinout v smrti. Očekává s námi, jako vrstevník všech pokolení, mlčící jako láska, věčný jako naděje.

Oblak

Vrátili se podruhé do Jeruzaléma, zanechavše navždy sítě: poutníci ubírající se cestou, která bude přerušována jen krvavými zastávkami.

Na tom místě, kde sestoupil v lidské slávě ve stínu kvetoucích haluzí, vystoupí zase po časech potupy a znovuzrození, v nebeské slávě. Čtyřicet dní od vzkříšení, tak dlouho, jak pobyl v poušti po obrazném znázornění smrti ve vodě, zůstal mezi lidmi. Jeho život, třebaže jeho tělo bylo na pohled jako dříve, se zdál – nejvyšším povznesením v tělesném a viditelném životě, a jako by se chystal vystoupit, celý zduchovnělý, do výšin, z nichž sestoupil – bylo to něco více než třicet let – aby na zatmělé zemi otevřel skulinu, kterou by proudila skvělá štědrost nebes.

Nežil jako kdysi společně s apoštoly, neboť byl nyní odloučen od života živých lidí, ale několikrát se ještě objevil při jejich schůzkách, aby utvrdil poslední sliby a snad, aby nejschopnějším pověděl tajemství, která nebyla napsána v žádné knize, ale uchovala se podáním po celý apoštolský věk i později pod rouškou tajemství a byla později dobře známa pod jménem Tajné vědy.

Naposled ho spatřili na Olivetské hoře, kde před smrtí předpověděl zkázu chrámu a města a znamení svého návratu a kde ho satan v temnotách noci a úzkosti zkropil potem a krví, než uprchl přemožen. Byl večer koncem máje a oblaka, pozlacená v té zlaté hodině jako nebeská souostroví v zlatě zapadajícího slunce, jako by vystupovala z teplé země k nízkému nebi jako dýmy ohromných, vonných obětí. Na polích zabraných úsilím dozrávání, začínali ptáci svolávat do hnízd rozlétlá mláďata a večerní vánek rozechvíval lehkým vlněním větve a na nich visící dosud neuzrálé ovoce. Ze vzdáleného města, dosud neporušeného, se zdvíhal prach jako dým, nad nějž vyčnívaly štíty, věže a bílé čtverhrany chrámu.

A učedníci opakují ještě jednou otázku, kterou na tom místě položili Ježíšovi ten večer, kdy vyslovil ona dvě proroctví. Když se nyní vrátil, jak slíbil, nač ještě čekáme?

“Pane, v tomto čase chceš obnovit izraelské království?”

Chtěli snad mluvit o království Božím, které v jejich mysli, jako v mysli proroků, splývalo úplně v jedno s královstvím jeruzalémským, neboť z Judey mělo začít nebeské obnovení země.

“Nepřísluší vám,” odpověděl Ježíš,
“znát čas nebo chvíli, kterou Otec ustanovil mocí sobě vlastní, ale dostane se vám síly, až na vás sestoupí Duch, a budete mými svědky v Jeruzalémě a po celém Judei a Samarii a až do končin země.”

A pověděv to, pozdvihl obě ruce a žehnal jim. Když se tak dívali, zdvihl ze najednou se země zářivý oblak jako tehdy v jitru Proměnění, zahalil a skryl ho. Ale ti, kdo zůstali, nemohli odtrhnout zrak od nebe a upírali ho do výše, úžasem strnulí, když je dva muži v bílém rouchu vzpamatovali:

“Muži galilejští, proč stojíte, hledíce do nebe? Ten Ježíš, který vám je odtud vzat do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe jít.”

Když mlčky projevili svou zbožnou úctu, vrátili se do Jeruzaléma, záříce trochu smutnou radostí, myslíce na nový den: první den díla, které skoro po dvou tisíciletích není dosud skončeno. Nyní jsou sami také oni, sami proti obrovskému nepříteli, který má jméno Svět. Ale nebe není tak odloučené od země jako před Kristovým příchodem; mystický Jakubův žebřík není již snem osamělého jednotlivce, nýbrž je pevně postaven na zemi, po níž kráčejí, a je prostředníkem tam nahoře, který nezapomíná na smrtelníky, určené pro věčnost, kteří byli jednu dobu jeho bratry. “Já jsem s vámi, po všecky dny až do skonání světa” bylo jedno z posledních zaslíbení a to největší. Vstoupil na nebe, ale nebe již není jen prázdná dutá polokoule, kde se objevují a mizejí rychlé a zmítající se, jako říše, mraky bouří a kde tiše září, jako duše světců, hvězdy. Syn člověka, jenž vystupoval na hory, aby byl nebi blíž, jenž byl světlem ve světle nebes, jenž skonal vyzdvižen se země v temnu nebes a vrátil se, aby se za tichého večera vznesl do nebe, a vrátí se zase jednoho dne na nebeských oblacích, je dosud mezi námi, přítomen ve světě, jejž chtěl vysvobodit, pozorně poslouchaje naše slova, vycházejí-li opravdu z hloubky duše, pozoruje naše slzy, byly-li opravdu slzami krve v srdci, než se staly slanými krůpějemi v očích, neviditelný a dobrotivý host, který nás již neopustí, neboť země je jeho vůlí předzvěstí nebeského království a ode dneška je již částí nebes. Drsnou živitelku nás všech, kouli, která je bodem v nekonečnu a přece má v sobě naději nekonečna, zabral Kristus pro sebe jako své věčné vlastnictví, a dnes je k nám více připoután než tehdy, kdy jedl chléb našich polí. Žádný nebeský slib nemůže být zrušen: všecky krůpěje májového oblaku, který ho zakryl, jsou ještě tu, a denně zdvíháme své unavené a smrtelné oči k nebi, z něhož zase sestoupí v obrovské záři své slávy.

Modlitba ke Kristu

Jsi dosud mezi námi. A budeš s námi navždy.

Žiješ mezi námi, vedle nás, na zemi, která je tvá a naše, na té zemi, která tě přijala jako dítě mezi děti, jako na smrt odsouzeného mezi zločince; žiješ s živými na zemi živých, která ti byla milá a kterou miluješ; žiješ životem, který není životem lidí, na zemi lidí, možná neviditelný také pro ty, kdo tě hledají, snad v podobě chudého, který si kupuje svůj chléb a jehož si nikdo nevšímá.

Nyní však přišel čas, kdy je třeba, aby ses opět zjevil nám všem a abys dal rozhodné a nepopiratelné znamení tomuto pokolení. Vidíš,
Ježíši, naši bídu; vidíš, do jaké míry je veliká naše bída; není možné, abys nevěděl, jak neodkladná je naše potřeba, jak těžká a pravdivá je naše úzkost, naše trápení, naše zoufalství; víš, jak velice potřebujeme tvou pomoc, jak nezbytný je tvůj návrat.

Ať je to třeba jen krátký návrat, nenadálý příchod, po němž bys rychle zase znenadání zmizel; jediné zjevení, příchod a odchod, jediné slovo, když přijdeš, jediné slovo, když zmizíš, jen jedno znamení, jediná zvěst, zablesknutí na nebi, světlo v noci, rozevření nebes, zazáření v noci – jediná hodina tvé věčnosti, jen jedno slovo ve všem tom mlčení.

Potřebujeme tebe, tebe jediného a nic jiného. Jen ty, jenž nás miluješ, můžeš cítit pro nás všechny, kdo trpíme, soucit, který každý z nás cítí k sobě. Ty jediný můžeš cítit, jak velice, jak nesmírně je tě potřeba na tomto světě, v této chvíli. Nikdo jiný, nikdo z toho množství žijících, nikdo ze spících v blátě slávy nemůže nám potřebným, uvrženým do krutého nedostatku, do bídy nejhorší ze všech, do bídy duše, dát dobro, které přináší spásu. Všichni tě potřebují, i ti, kteří to nevědí; a ti, kteří nevědí, ještě mnohem více než ti, kteří vědí. Hladový se domnívá, že hledá chleba, a hladoví po tobě; nemocnému se klamně zdá, že touží po zdraví, a jeho nemocí je, že ty u něho nejsi. Kdo hledá krásu ve světě, hledá, nepozoruje to, tebe, jenž jsi krásou plnou a dokonalou; kdo v myšlenkách pátrá po pravdě, žádá si bezděky tebe, jenž jsi jedinou pravdou hodnou, abychom ji poznali; a kdo usiluje o mír, hledá tebe, jediný mír, v němž mohou spočinout nejneklidnější srdce. Ti všichni tě volají, nevědouce, že tě volají, a jejich volání je nevýslovně bolestnější než naše.

Nevoláme k tobě z ješitnosti, abychom tě mohli vidět, jako tě viděli Galilejští a Židé, ani pro radost, abychom jednou hleděli do tvých očí, ani z pošetilé domýšlivosti, že tě přemůžeme svými usilovnými prosbami. Nežádáme vznešené sestoupení v nebeské slávě, ani skvělost Proměnění, ani hudbu andělů a veškerou tu vznešenou liturgii posledního příchodu. Je tolik pokory v naší naléhavé smělosti! Chceme jen tebe, tvou osobu, tvé ubohé tělo probodnuté a zraněné, s jeho chudobnou halenou chudého dělníka; chceme vidět ty oči, které pronikají stěnami prsou a masem srdce, a hojí, když raní hněvem, a působí krvácení, když hledí s něžností. A chceme slyšet tvůj hlas, jenž děsí zlé duchy svou líbezností a okouzluje děti svou silou.

Víš, jak je veliká, zvláště v této době, potřeba tvého pohledu a tvého slova. Víš dobře, že jeden tvůj pohled může obrátit a změnit naše duše, že tvůj hlas nás může vyprostit z kalu naší nekonečné bídy; víš lépe než my, mnohem hlouběji než my, že tvá přítomnost je nezbytná a neodkladná v tomto věku, který tě nezná.

Přišel jsi poprvé, abys přinesl spásu; narodil ses, abys přinesl spásu; mluvil jsi, abys přinesl spásu; dal ses ukřižovat, abys přinesl spásu: tvým uměním, tvým dílem, tvým posláním, tvým životem je přinášet spásu. A my dnes v těch šerých a zlých dnech, v těch letech, která jsou nesnesitelným zhuštěním a zvětšením hrůzy a bolesti, máme potřebu být bez odkladů spaseni!

Kdybys byl nedůvěřivým a krutým Bohem,
Bohem, který chová hněv,
Bohem mstivým,
Bohem jenom spravedlivým, nevyslechl bys naši prosbu. Neboť vše, co ti lidé mohli udělat zlého, také po tvé smrti, a po smrti více než za života, to lidé učinili; my všichni, ten, jenž k tobě mluví zároveň s ostatními, jsme to učinili. Milión Jidášů tě políbilo, když tě dříve prodali, a ne za pouhých třicet stříbrných a také ne jen jednou; legie farizeů, zástupy Kaifášů tě odsoudily jako zločince, hodného, abys byl přibit na kříž; a miliónkrát tě ukřižovali myšlenkou a vůlí; a věčná smečka špinavého poštvaného davu ti pokryla obličej slinou a políčky; a pacholci, kostelníci, vrátní, vojsko nespravedlivých držitelů peněz a moci, ti bičovali plece a zkrvavili čelo; a tisíce Pilátů, oděných do černých nebo nachových rouch, kteří sotva vyšli z koupele, napuštění mastmi, pěkně učesaní a oholení, odevzdali tě tisíckrát katům, když dříve poznali, že jsi nevinen; a nesčíslná chvástavá a vínem páchnoucí ústa žádala mnohokrát osvobození buřičských lotrů, zločinců, kteří se přiznali, a známých vrahů, abys ty mohl být nesčíslněkrát vlečen na Golgotu a přibit na kříž železnými hřeby, rozžhavenými strachem a kovanými nenávistí.

Ale ty jsi odpustil všecko a vždy. Ty víš, ty, jenž jsi byl mezi námi, jaký je základ naší bídné přirozenosti. Nejsme nic než slátanina a zparchantělý rod, nestálé a pomíjivé listí, popravčí sebe samých, nedochůdčata, válející se ve zlu jako kojenec zavinutý v ušpiněných plenkách, jako opilec, natažený ve svých zvratcích, jako probodnutý rváč ve své vlastní krvi, jako člověk pokrytý vředy ležící ve svém hnisu. Odmítli jsme tě, neboť jsi byl pro nás příliš čistý; odsoudili jsme tě k smrti, poněvadž jsi byl odsouzením našeho života. Ty sám jsi to řekl za oněch dní: “Stál jsem uprostřed světa a v těle jsem se jim zjevil; a našel jsem je všechny opilé a nikoho jsem mezi nimi nenašel žíznivého, a má duše trpí pro lidské syny, neboť jsou slepí v svém srdci.” Všecka pokolení jsou rovna tomu, které tě ukřižovalo, a v jakékoli podobě přijdeš, odmítnou tě. “Jsou podobní – řekl jsi – těm chlapcům, kteří stojí po náměstích a volají kamarády: Hráli jsme vám na flétnu a netančili jste; spustili jsme nářky a neplakali jste.” Tak jsme činili my skoro po šedesát pokolení.

Nyní však přišla doba, kdy lidé jsou opilejší než tehdy, ale žíznivější. V žádném věku jsme nepociťovali tak sžíravou touhu po nadpřirozeném spasení, jako v tomto. V žádné době, kolik jich známe, nebyla podlost tak podlá a planoucí žádost tak žhavá. Země je peklem ozářeným blahovůlí slunce. Ale lidé tonou ve vařící smůle výkalů rozvlhlých pláčem, z níž se někdy zdvíhají, šílení a se zkřivenými tvářemi, aby se vrhli do rudého varu krve, doufajíce, že se umyjí. Nedávno vyšli z jedné z těch ukrutných koupelí a vrátili se po nesmírném pobíjení do společného bláta výkalů. Nemoci přišly po válkách; zemětřesení po nemocech; nesmírné hromady hnijících mrtvol, že kdysi stačilo tolik lidí, aby zalidnili říši, jsou položeny pod lehkou vrstvou země, plné červů, a zabraly by, kdyby byly pohromadě, rozlohu mnohých provincií. A přece, jakoby všichni ti mrtví byli jen prvním oddílem všeobecné zkázy, zabíjejí a zabíjejí se dále. Bohaté národy odsuzují k vyhladovění národy chudé; odbojníci vraždí své včerejší pány; páni dávají pobíjet ty ze svých žoldnéřů, kteří se bouří; noví diktátoři, používajíce rozkladu všech soustav a vlád, vedou celé národy do hladu, krveprolití a zkázy.

Zvířecká láska každého člověka k sobě samému, každé kasty k sobě, každého národa jen k sobě, je ještě slepější a ohromnější po letech, v nichž nenávist pokryla zemi ohněm, hroby a kostmi. Sebeláska po všeobecné zkáze stokrát zvětšila nenávist: nenávist malých k velkým, nespokojených k nepokojným, sluhů k přemoženým pánům, stavů, snažících se o povznesení, k stavům klesajícím, vládnoucích plemen k plemenům poddaným, národů podrobených k národům podrobujícím. Chamtivost těch, kdo žádají příliš mnoho, zplodila nedostatek potřebného; prudká žádost po rozkoších – hryzení muk, šílená touha po svobodě – větší tíhu pout.

V posledních letech lidský rod, který se již svíjel v blouznění sta horeček, zešílel. Celý svět duní rachotem bořících se zřícenin; sloupy jsou pohřbeny ve zříceninách; a samy hory vrhají z výšin laviny štěrku, aby se celá země proměnila v zhoubnou stejnoměrnou rovinu. Také lidé, kteří zůstali nedotčeni v klidu nevědomosti, byli násilím vyrváni ze svých pastvišť a nahromaděni v divoké směsi měst, aby se poskvrnili a trpěli.

Na všech stranách je vířící chaos, vření bez naděje, mraveniště, které plní vzduch zápachem, neklid nespokojený se vším, i s vlastní nespokojeností. Lidé zhoubně zpití všemi jedy stravují sami sebe z palčivé touhy, aby zeslabili své bratry v utrpení, a aby jen vyšli z těch muk beze slávy, hledají všemi způsoby smrt; drogami budícími extázi a smyslnost, rozkošemi, které ničí a neukájejí, lihovinami, hrami, zbraněmi, které plení každého dne po tisících ty, kdo přežili pravidelnou porážku.

Po celá čtyři léta se třísnil svět krví, aby se rozhodlo,kdo bude mít větší záhonek a plnější měšec. Služebníci mamonu vehnali Kalibana do nekonečných zákopů ležících proti sobě, aby zbohatli a ochudili nepřátele. Ale tato úžasná zkušenost nepomohla nikomu. Všichni jsou chudší než dříve a každý národ se vrátil k špinavým nohám boha Obchodu, aby mu obětoval vlastní klid i život druhých. Božský Obchod a svatý Peníz zabírají lidi posedlé ještě více než v minulých dobách. Kdo má málo, chce mnoho; kdo má mnoho, chce více; komu se dostalo nejvíce, ten chce všecko. Přivykli plýtvání ničivých let a tak se stali střídmí hltavými, smíření se svým osudem se stali lakotnými, čestní se oddali zlodějství, nejctnostnější podloudnictví. Pod jménem obchodu se děje lichva a uchvacování; pod znakem velikého průmyslu loupežnictví několika na škodu mnohých. Šejdířům a podvodníkům jsou svěřeny veřejné peníze a zpronevěřování je částí řádů všech oligarchií. Zloději, jimž samotným zůstalo zachovávání spravedlnosti, nešetří při všeobecném olupování ani zloděje. Okázalost bohatých vštípila do mysli všech, že na zemi neplatí nic než zlato a to, co lze koupit a zkazit zlatem.

V té zkažené spoustě braku všechny víry blednou a hynou. Jediné náboženství vyznává svět, náboženství, které uznává nejvyšší trojici Wotana,
Mamona a Priapa; sílu, jejímž symbolem je meč a chrámem kasárna; bohatství, které má za symbol zlato a za chrám burzu; smyslný chtíč, který má za symbol fallus a za chrám bordel. To je náboženství vládnoucí po celé zemi, vyznávané všemi živými, horlivě skutky, ne-li vždy slovy. Dávná rodina se drobí, manželství je rozrušeno cizoložstvím a dvojženstvím; potomstvo se mnohým zdá kletbou a zbavují se ho všelijakými úskoky a úmyslnými potraty; cizoložství představuje zákonnou lásku; sodomie má své chvalořečníky a své bordely; nevěstky veřejné i tajné vládnou nesmírným národem slabochů a syfilitiků.

Nejsou již monarchie ani republiky. Každý řád je pouhou ozdobou a zdáním. Plutokracie a demagogie, sestry duchem a záměry, zápasí o vládu nad odbojnými davy, jimž špatně slouží placená prostřednost. A nad oběma bojujícími stranami koprokracie, skutečnost pravá a nepopiratelná, podřídila vznešené nízkému, jakost množství, ducha špíně.

Ty znáš ty věci,
Ježíši Kriste, a vidíš, že ještě jednou přišla plnost časů a že tento svět zmítaný horečkami a zvěrstvy nezasluhuje nic jiného, než aby byl potrestán potopou ohně, nebo aby byl spasen tvou pomocí. Jen tvá Církev,
Církev tebou založená na skále Petrově, jediná, která zasluhuje jména církve,
Církev jediná a obecná, která z Říma mluví neomylnými slovy tvého náměstka, ční dosud, zesílena útoky, zvětšena rozkoly, omlazena stoletími, nad bouřlivým a bahnitým mořem světa. Ale ty, jenž ji podporuješ svým duchem, víš, jak mnoho lidí, i mezi těmi, kteří se v ní narodili, žije mimo zákon.

Řekl jsi jednou: “Je-li kdo sám, jsem s ním. Zdvihni kámen a najdeš mne tam, nařízni dřevo a já jsem tam.” Abychom tě odkryli v kameni nebo dřevě, je nutná vůle tě hledat a schopnosti tě vidět. A dnes většina lidí nechce, neumí tě nalézt. Neučiníš-li, aby ucítili na hlavě tvou ruku a tvůj hlas ve svých srdcích, nepřestanou hledat jen sebe, nenalézajíce se, neboť nikdo nemá sebe, nemá-li tebe. Prosíme tě tedy,
Kriste, my, odpadlíci, provinilí, narození ve špatný čas, my, kteří na tebe ještě vzpomínáme a namáháme se žít s tebou, vždy však jsme příliš vzdáleni od tebe, my, poslední, zoufalí, vrátivší se z dlouhých plaveb a z propastí, my tě prosíme, aby ses vrátil ještě jednou mezi lidi, kteří tě nepřestali zabíjet, abys nám všem, vrahům v temnotách, dal zase světlo pravého života.

Mnohokrát ses zjevil po Vzkříšení živým lidem. Těm, kteří myslili, že tě nenávidí, těm, kteří by tě milovali, i kdybys nebyl Božím Synem, ukázal jsi svou tvář a mluvil jsi svým hlasem. Asketi skrytí mezi břehy a písčinami, mniši v dlouhých nocích po klášterech, svatí na horách tě viděli a slyšeli a od toho dne si nepřáli nic jiného než milovat smrt, aby byli spojeni s tebou. Ty jsi byl světlem a slovem na cestě Pavlově, ohněm a krví v jeskyni Františkově, zoufalou a dokonalou láskou v celách Kateřiny a Terezie. Když ses vrátil jednou, proč se nevrátíš jednou všem? Když oni zasloužili, aby tě spatřili, právem vášnivé naděje, můžeme se my dovolávat práv své opuštěné zoufalosti. Ony duše tě volaly mocí nevinnosti; naše tě volají z hlubin slabosti a poníženosti. Ukojil jsi extáze světců, proč bys nepřišel na pomoc pláči zatracených? Neřekl jsi, že jsi přišel pro choré a ne pro zdravé, pro toho, kdo se ztratil, a ne pro ty, kteří zůstali? A hle, vidíš, že všichni lidé jsou zachváceni nemocí a v horečce, a že každý z nás, hledaje sebe, zabloudil a tebe ztratil. Nikdy nebylo tvého Poselství tak třeba jako dnes. Království satanovo dospělo nyní k plné zralosti, a spása, kterou všichni tápajíce hledají, nemůže být jinde než ve tvém Království.

Veliká zkušenost se chýlí ke konci. Lidé, vzdalujíce se
Evangeliu, našli zoufalství a smrt. Mnohý slib a mnohá hrozba se uskutečnily. Nyní my zoufalí nemáme nic než naději na tvůj návrat. Nepřijdeš-li vzbudit spící, schoulené v páchnoucím blátě našeho pekla, znamená to, že se ti trest zdá příliš krátký a lehký pro naši zradu, a že nechceš měnit pořádek svých zákonů. A buď vůle tvá, nyní a navždy, na nebi i na zemi.

Ale my, poslední, tě očekáváme. Budeme tě očekávat každý den přesto, že jsme tak nehodní a nemohoucí. A všechna láska, kterou dobudeme ze svých zpustošených srdcí, bude pro tebe,
Ukřižovaný, jenž jsi byl mučen pro lásku k nám a nyní nás mučíš celou mocí své neústupné lásky.