Dr. FRANTIŠEK KOLÁŘ:

MARIÁNSKE SVÁTKY.

SBÍRKA 31 MÁJOVÝCH ROZJÍMÁNÍ.

MARIÁNSKÉ SVÁTKY.

Nejčistšímu Srdci P. Marie věnuje spisovatel.

Mariánské svátky.

SBÍRKA 31 MÁJOVÝCH ROZJÍMÁNI.

SESTAVIL Dr. FRANTIŠEK KOLÁŘ.

DUCHOVNÍ SPRÁVCE VE STARÉM MĚSTE U UH. HRADIŠTĚ.

Nihil obstát.

Censor ex officio: P. Joannes Kunovjánek C.SS.R.  N. 11.263.

IMPRIMATUR.

Olomucii, die 29. Augusti 1944.

Dr. Udalricus Karlík,

Vicarius generalis.

Předmluva.

            Předkládám tímto našemu nejdůstojnějšímu duchovenstvu třetí sbírku májových rozjímání, pojednávející a mariánských svátcích. Věřící poznají, jak hluboká a všestranná jest úcta církve sv. k P. Marii, jak ji ctí a oslavuje v liturgii, ale jak také P. Maria ukazuje nám poklady lásky svého nejčistšího Srdce.

            Rozjímání tato, přednesená roku 1943 ve St. Městě a doplněná po válce, nejsou těžká, a jelikož v každém jest uveden nějaký příklad, budou jistě zajímavá. Mám jediné přání, abych uctil Nejčistší Srdce P. Marie, a aby i naši mariánští ctitelé toto její Srdce si zamilovali a je v P. Marii ctili.

            Kéž P. Bůh provází tato rozjímání hojným požehnáním.

Autor.

Úvod.

            »Zdráva buď, milosti plná, Pán s tebou, požehnaná tys mezi ženami,« (Lk. 1, 28) pozdravil z rozkazu Božího archanděl Gabriel bl. Pannu. » Požehnaná tys mezi ženami,« (Lk. 1, 42), opakovala nadšena Duchem Sv. P. Maria, i její příbuzná Alžběta. Tedy v obojím pozdravu z vůle Boží jest oznamováno, že P. Maria jest nade všechny feny požehnaná a omilostněná, a že žádná jiná žena její důstojnosti nedosáhne. A právě proto též naplněna Duchem Sv. zpívala P, Maria v Magnificat: »Aj, od této chvíle blahoslavenou mne budou nazývati všichni národové.« (Lk. 1. 48).

            Víme všichni, jak se splnila tato předpověď P. Marie. Všichni národové a vším možným způsobem velebí přesvatou Pannu. Jim však předchází církev sv., která ze svého úřadu mariánskou úctu řídí a vede. Církev ve svém učení nám ukazuje krásy P. Marie, ve svých modlitbách učí nás ji vzývat, staví kostely k jejímu uctění, zřizuje a schvaluje poutní místa. Ale především určuje i její svátky a slavnosti. A to je v úctě mariánské nejhlavnější. Vždyť mariánské svátky jsou příležitostí, kdy církev sv. na kázáních a v liturgii odhaluje a velebí krásy P. Marie, kdy lid doma nebo na poutních místech P. Marii uctívá modlitbou, zpěvem, přijímáním sv. svátostí, kdy ctitelé mariánští po celém světě se sjednocují, aby uctili svou Matku a Královnu.

            Představme si v duchu nějaký větší svátek mariánský. Doma se vše čistí a uklízí, chystá se lepší prádlo a šaty, duše se připravuje na sv. svátosti. V kostelích se zdobí oltáře, chystají se nejlepší bohoslužebná roucha. A na svátek sám hřmí kostel mariánskými písněmi, kazatelé výmluvně oslavují P. Marii, u zpovědnic a u Stolu Páně tísní se zástupy věřících. A zaleťme v duchu na Sv. Hostýn, Sv. Kopeček, Sv. Horu u Příbramě, St. Boleslav a vůbec na jakékoliv mariánské poutní místo: Vlaky chrlí poutníky, cesty se jimi netrhnou, zpěvy, hudba, zvony zní, všude slavnostní nálada, vroucí láska a srdečná zbožnost k Panně Marii, patrná z modliteb, zpěvů a přijatých sv. Svátostí. Kdo dovede vylíčiti krásy takového mariánského svátku ? Není ovšem každý mariánský svátek tak slaven, ale jistým způsobem je slaven vždy. Mariánské svátky jsou dny, kdy katolíci mariánsky dýchají.

            Takovým velikým mariánským svátkem jest i měsíc květen. Mariánský měsíc, měsíc Královny máje ! Zas jsou ozdobeny naše májové oltáře, zas to líbezně zavání vůní květin, srdce naše jsou svátečně naladěna k úctě a k oslavě naši milé nebeské Matičky. A aby tato úcta byla ještě větší a oduševněnější, k tomu slouží májová rozjímání.

            I my budeme konati májové pobožnosti a při nich budeme mívati májová rozjímání. O čem budeme letos rozjímati ? Už jsme to vlastně naznačili. Budeme rozjímati o mariánských svátcích.

            Máme mnoho mariánských svátků, možno říci, že různých mariánských svátků, slavených bud po celé katolické církvi, nebo jen v některých krajích, jest přes třicet. Nuže, tyto svátky budeme po sobě probírat a na nich se budeme učit snáti přednosti P. Marie, dějiny její úcty, její moc, a hlavně rozpalovat srdce své láskou k , naší Královně nebeské.

            Nejprve budeme probírat svátky, které oslavují přednosti P. Marie a souvisejí s jejím životem, jako jsou svátky Neposkvrněného Početí, Narození, Jména atd. Pak budeme probírati svátky, v nichž jsou velebeny její ctnosti, např. svátky Pokory, Čistoty P. Marie a pod. Následovati budou svátky oslavující poměr P. Marie k nám, např. svátek P. Marie Pomocnice, Dobré rady, Útočiště hříšníků atd. Konečně budeme jednati o svátcích, jež se týkají zvláštních způsobů její úcty, jako je svátek Královny sv. Růžence, P. Marie Škapulířové aj. Tak si budeme moci osvětliti úctu P. Marie se všech stran.

            John Moody, bankéř z Nov. Yorku, protestant, smával se, když slyšel, že někdo přestoupil ke katolictví. Sám se držel svých protestantských názorů. Ale tyto názory se ponenáhlu měnily, podle toho, jaké čítával knihy o náboženství. Jeho víra se počala viklat, stával se nespokojeným a uvnitř rozervaným. R. 1927 přišel do Vídně. Jednoho dne šel do banky. Všechny byly zavřeny. Bylo mu řečeno, že je svátek Nanebevzetí P. Marie. Nemaje co dělati, šel z dlouhé chvíle do katolického chrámu. Začala slavná biskupská mše sv. Chtěl odejiti, ale nemohl, kostel byl přeplněn. Dostal se jen k bočnímu oltáři, kde klečelo několik lidí. Mše sv. pokračovala. Obřady, zpěv udělaly naň veliký dojem. Po mši sv. vše spěchalo k oltáři, kde stál. Byl to oltář Královny nebes. Každý se tam pomodlil. To na něj působilo velice. Proto šel tam odpoledne zas. Stál u oltáře a díval se a rozjímal. Přes dvě hodiny tam zůstal. Socha P. Marie byla ozářena odpoledne srpnovým slunkem. Dojmy v jeho duši se střídaly. Najednou poklekl. Po prvé v životě klečel před oltářem P. Marie. A výsledek ? Roku 1930 složil vyznání víry a stal se katolíkem. (Kubeš: Maria III-112.)

            V těchto májových pobožnostech budeme i my stávat a klečet před sochou P. Marie. Paprsky světel budou ji ozařovat, květiny ji ozdobovat. My však při rozjímáních o jejích svátcích budeme P. Marii pozorovat, jako bychom chtěli její krásu a její velebnost lépe a lépe poznávati, milé její rysy sobě více do duše vtiskat, a pře zázračné milosti obdivovat. Vždyť to vše jest jako nádherné roucho, jímž Bůh P. Marii vyzdobil.

            My nejsme nevěřící, nýbrž katolíci, ale přesto myslím, že i my, jako onen obrácený protestant, budeme pozorováním vznešenosti P. Marie, jak se nám jeví o svátcích mariánských, ještě více nadšeni, a tím více ji budeme ctíti a milovati a tím věrnější zůstaneme. Budeme tím více k volávati »Zdrávas, milosti plná. Pán s tebou, požehnaná tys mezi ženami.« A když se nám podaří toho dosáhnouti, t. j. oslavit P. Marii a tím zvroucněti naši pobožnost k , pak bude letošní máj požehnaný. Kéž nám to všem P. Maria vyprosí. Amen.

Modleme se k Duchu sv.

            Bože, jenž jsi srdce věřících osvícením Ducha svatého poučil, dej nám, bychom v témž Duchu správně smýšleli a z útěchy jeho vždycky se radovali. Skrze Krista Pána našeho. Amen.

Slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie.

(8. prosince)

            »Pán měl mne na počátku díla svého, prve než byl co učinil od pradávna. Od věčnosti ustanovena jsem, od věků prve nežli země byla« (. 8. 22—23), tak nechává církev sv. mluviti k nám P. Marii v epištole na slavnost Neposkvrněného Početí. A právem vkládá církev sv. tato slova Písma sv. P. Marii do úst, neboť od věčnosti si ji Pán Bůh vyvolil, aby byla matkou vtělenému Synu Boižímu, a také od věčnosti určil všechnu krásu a velebnost a svatost, jíž měla býti P. Maria vyzdobena. Hlavní pak ozdobou P. Marie mělo býti Neposkvrněné Početí. A skutečně byla P. Maria zvláštní milostí Boží vzhledem k zásluhám Ježíše Krista uchována hned v prvním okamžiku svého Početí poskvrny hříchu dědičného.

            Tedy nejvyšším privilegiem P. Marie bylo její Neposkvrněné Početí. Proto také i jejím největším svátkem jest. svátek Neposkvrněného Početí, jejž slavíme 8. prosince.

            Neslavil se tento svátek hned od počátku, nýbrž vyvíjel se podobně, jako se vyvíjel článek víry o Neposkvrněném Početí. Počátky tohoto svátku objevují se na východě koncem 10. a počátkem 11. století, kdy se slavil 9. prosince jako Početí sv. Anny P. Marie. V západní církvi začali slavit Neposkvrněné Početí v téže době v Irsku a Anglii. Šířil se pak tento svátek stále více, takže v 15. stol. bylslaven ve všech diecésích českých, Německa a Skandinavie. Než úplně tento svátek všude nepronikl, a také jeho slavení nebylo tak jasné, protože církev ještě přesně neustanovila, co se má o svátku Neposkvrněného Početí slaviti. Někteří totiž rozuměli početí dle těla, jiní posvěcení duše Panny Marie v prvním počátku jejího bytí. O tom se mnoho jednalo a psalo, a zajímavo jest, že u nás v Čechách arcibiskup pražský Arnošt z Pardubic a myslitel český Tomáš ze Štítného horlivě zastávali pravdu, že P. Maria bylapřed svým  narozením posvěcena.

            Úvahám, a rozhovorům o početí P. Marie udělal konec papež Pius IX. dne 8. prosince roku 1854. U přítomnosti 54 kardinálů, 42 arcibiskupů, 92 biskupů v prvním a největším velechrámu světa u sv. Petra v Římě, naplněném do posledního místa věřícím lidem, po slavné mši sv., drže v rukou obraz P. Marie, neposkvrněně Počaté a ozdobené korunou, prohlásil Pius IX., že jest naukou Bohem zjevenou, že P. Maria byla v prvním okamžiku svého Početí zvláštní milostí a výsadou Všemohoucího Boha pro zásluhy Ježíše Krista, Spasitele pokolení lidského, od všeliké skvrny hříchu prvopočátečného uchráněna.

            Neposkvrněné Početí P. Marie bylo tedy prohlášeno za článek víry, spory a učené rozhovory přestaly, a lid začal slaviti svátek tento s velikou radostí a slaví ho stále více. A to je pochopitelne. Vždyť tato slavnost představuje nám P. Marii v její veškeré nádheře: jako (ženu oděnou sluncem, stojící na měsíci a na hlavě s korunou 12 hvězd, jako lilii mezi trním a jako ženu, o níž Duch sv. sám prohlásil: »celá krásná jsi, přítelkyně má, a poskvrny není na tobě«.

            V tomto smyslu jsou i modlitby církve sv. V církevních hodinkách antifony opěvují čistotu a krásu, vyvýšenost a líbeznost P. Marie, v hymnech jest P. Maria oslavována jednak jako hvězda jitřní, jednak jako přečistá a bezhříšná. Žalmy v hodinkách líčí P. Marii jako vzácné dílo Boží, jako podivuhodné město Boží, jako bránu tajemnou, jíž vstoupil Bůh na zemi. I čtení kněžských hodinek se krásně vztahuje na Pannu Marii Neposkvrněnou, — V I. nokturnu se líčí pád prvního člověka a hlavně se zdůrazňují slova: Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a potomstvem jejím, ona rozdrtí hlavu tvou, kdežto ty budeš úklady činiti její patě«, kteráž slova (Gen. 3. 15), zvaná prvním evangeliem, jsou přislíbením příchodu Spasitele a obsahují v sobě předzvěst, že matka Jeho bude Neposkvrněná a právě tím nepřítelkyní satanovou, schopnou rozdrtit mu jeho hlavu. Druhý nokturn obsahuje vývody sv. Jeronýma, proč byla Panna Maria milostiplná. Ve 3. nokturnu sv. German vysvětluje evangelium o andělovu poselství a při tom zahrnuje P. Marii nádhernými tituly: nazývá ji holubicí s větévkou míru, rozkošným rájem Boha, horou stínovou, trůnem Boha, darem Božím, klenotem vyvoleným, oblohou, slávu Boží vypravující atd.

            I ve mši sv. používá církev sv. všeho, aby oslavila Neposkvrněnou. Introit obsahuje slova, která jakoby P. Maria sama k nám volala: »S radostí plesatí budu v Pánu, i jásati bude duše má v Bohu mém, neboť oblekl mne v roucho spasení a oděvem spravedlnosti přioděl mne jako nevěstu okrášlenou klenoty svými (Is. 61. 10). Velebím , Pane, neboť ty jsi mne chránil a nedopustil jsi, aby nade mnou jásali nepřátelé moji«. (Ž. 29. 2). Graduál obsahuje chvály, jimiž oslavovali kdysi Judit, když přemohla Holoferna. Vztahují se i na P. Marii, která přemohla Holoferna pekelného. Při obětování a sv. přijímání velebíme P. Marii, při obětování slovy andělovými »Zdrávas Maria milosti plná, Pán s tebou, požehnaná tys mezi  ženami« a ve zpěvu Přijímání voláme: »slavné věci řečeny jsou o tobě, ó Maria, neboť veliké věci učinil tobě, jenž mocný jest«.

            Slyšeli jsme, jak oslavuje a nadšeně líčí velebnost Neposkvrněné církev sv., jak ji velebí a jak blahopřeje. Dejme se tímto chvalozpěvem nadchnouti a naše srdce nechť radostí poskočí, když uslyšíme jméno Neposkvrněné !

            Král švédský Gustav Adolf jest u nás smutně znám. On vedl Švédy do válek, jež v 17. stol. způsobily v našich zemích tolik zla. Byl to zarytý protestant. A hle ! Jeho dcera, princezna Kristina, vzdává se protestantismu a stává se katoličkou. Ovšem, musí se vzdáti trůnu. Švédové nechtěli, aby jim vládla katolička. Ona to činí ráda, volila raději pravou víru než korunu. A kdo ji k tomu pohnul ? Panna Maria ! Z vděčnosti k zastavila se na cestě do Říma v Loretě a dala P. Marii korunu a žezlo z ryzího zlata s 368 diamanty a 160 rubíny s nápisem: »Kristina obětuje Královně nebes korunu pozemskou, aby za to od dostala korunu nebeskou.

            Panna Maria neposkvrněná září nám o svém svátku a vůbec vždy v nádheře a svatosti. Co dáme my ? Dejme korunu a žezlo, aby vládla nad naším srdcem. A při pohledu na jej i krásu umiňme si podobně, jak to učinil sv. Berchmans: » se chci státi svatým.« A staňme se svatými za pomoci Panny neposkvrněné, jež přemohla hlavu hada pekelného. Amen.

Modleme se:

            Bože, jenž jsi neposkvrněným Početím Panny svému Synu důstojný příbytek připravil, prosíme, abys, jako jsi ji pro předzvěděnou smrt téhož Syna od všeliké poskvrny uchoval, i nás její přímluvu očistil a k tobě dojiti nám dopřál. Skrze téhož atd.

Narození Panny Marie.

(8. září)

            Zajásalo-li iv den Neposkvrněného Početí. P. Marie nad krásou a čistotou její nebe, tak mohla zajásati v den narození P. Marie země, že přišla na zem ta, skrze niž měla vzejiti spása světa. A země jásala a jásá vždy znova, když se slaví svátek jejího narození.

            Svátek Narození P. Marie jest velmi starý. Frankové ho slavili už v 7. století, na Východě byl slaven ve století osmém, ale ponenáhlu rozšířil se po celé církvi. Dnes slavíme svátek Narození P. Marie 8. září. Býval svátkem zasvěceným, ale při úpravě církevního kalendáře za papeže Pia X. byl zaveden do církevního roku jen jako svátek nezasvěcený. Než náš lid miluje tento svátek, a k čemu není povinen přikázáním církevním, to činí dobrovolně a z lásky k P. Marii a slaví tento svátek rád a ochotně neboť P. Maria zasluhuje, aby její narozeniny byly uctěny.

            Smutné časy byly před narozením P. Marie. Pádem Adamovým i svými vlastními hříchy odvrátilo se lidstvo od Boha, a Bůh odvrátil se od lidstva, neboť na bezbožnost patřiti nemůže. Když se však narodila P. Maria, jakoby hvězda zasvitla na temné obloze padlého člověčenstva, hvězda jitřní, hvězda zvěstující, že už brzy přijde Spasitel. P. Maria urychlila jeho příchod jednak sivou čistotou, jednak svými modlitbami, ale hlavně, že se stala jeho matkou. Zdůrazňuje to i sv:. evangelium tohoto svátku. Obsahuje rodokmen Páně, sepsaný od sv. Matouše, jenž končí slovy: »Jakob pak zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, jenž slově Kristus.« (Sv. Mat. 1, 1—16.)

            Viděl jsem v jednom kostele, zasvěceném Narození P. Marie, nad hlavním oltářem krásný obraz Narození P. Marie. V místnosti narození vznášejí se nad novorozenětem andílci, mající v rukou věnečky a palmy, jako by chtěli věnčiti dítko právě zrozené. A co ti andílci naznačovali na onom obraze, to činí i církev sv. ve svých modlitbách o svátku Narození P. Marie. Modlí se v Introitu ke mši ;.v.: »Zdráva buď, svatá Rodičko, porodivši krále, jenž vládne nebem i zemí na věky věkův.« A před obětováním blahopřeje církev sv. P. Marii: »Blahoslavená jsi, ó Panno Maria, která jsi nosila Stvořitele veškerenstva, porodna jsi toho, jenž stvořil, na věky zůstáváš pannou.« A v antifoně po sv. přijímání volá: »Požehnané útroby Marie Panny, jež nosily Syna věčného OtceVěru, tyto liturgické pozdravy jsou jako věnečky, jimiž církev sv. věnčí P. Marii v den jejích narozenin.

            P. Maria se narodila, aby se stala matkou Boží. My jsme při našem narození nedostali tak vznešeného úkolu, nicméně i náš životní cíl jest krásný. Zrodili jsme se, abychom Boha poznávali, jej milovali a ctili, jemu sloužili a tak spaseni byli. Jako P. Maria byla svým Neposkvrněným Početím k posvátnému úkolu mateřství posvěcena a při sivém narození už celá svatá vstoupila na zemi, tak Pán Bůh i nás po našem narození na křtu sv. posvětil a dal nám potřebné milosti, bychom mohli plniti vznešený úkol, pro který jsme přišli na svět.

            Při křtu sv. jsme slibovali: »odříkám se satana, i všech skutků jeho, i veškeré nádhery jeho, prohlašovali jsme veřejně: »věřím v Boha Otce, Stvořitele nebe i zeměvěřím v Ježíše Krista — věřím v Ducha Svatého« atd. Dodrželi jsme tento slib a snažili jsme se jeho dodržováním splniti vznešený úkol, jak nám byl dán od Boha při našem narození ? Panna Maria svůj úkol splnila, a co my ?

            Osservatore Romano r. 1935 přinesl tuto zprávu jednoho japonského misionáře: Japonec mu donesl v krabici pečlivě zabalenou sošku P. Marie ze slonové kosti, prastarou práci japonskou. Na podstavci byl latinský nápis »Pod ochranu tvou se utíkám, svatá Boží Rodičko«. A Japonec  vypravoval: Naše rodina pocházela z ostrova Hokkajdo, kam za krutého pronásledování křesťanů v 17. století uteklo mnoho japonských křesťanů. Když mi bylo 15 let, zavedl mne můj dědeček v noci, kdy celý dům spal, do svého pokoje, rozžal svíci a velel mi pokleknout ! Pak otevřel skříň a vyňal z tuto krabici a z opět tuto sošku a řekl: »Jsi již dospělý a hodně starý, a proto je třeba, abys byl strážcem tohoto tajemství našeho rodu. Toto je »Birgen Sanita Maria«. Naše rodina chová tento poklad už pět pokolení. Ona je strážcem naším. Později mi dědeček svěřil sošku docela. Při tom pravil: »Jsi nositelem našeho rodu a tudíž také strážcem pokladu, který se od starých časů přechovává v naší rodině, dobře jej opatruj !« Přisahal jsem a dosud jsem přísahu zachoval. Pátrám však po významu jména »Birgen Santa Maria«. Včera jsem slyšel vaši přednášku. Třikrát jste vyslovil toto jméno. Musite vědět, co to jméno znamená.« A misionáři vzešlo světlo. Poznal, že má před sebou potomka japonských křesťanů ze 16. století, kteří dali život za víru a z nichž snad jeden zachránil sošku P. Marie. Tato se dědila v rodině až na naše časy. Vysvětlil vše milému Japonci, naučil ho modlit i se Ave Maria, a tak po stoletích zase zazněla tato modlitba opět před soškou P. Marie. (Kubeš, Maria 1. 140.)

            Po tolik let zůstala ona  japonská rodina věrna posvátnému odkazu, dodržovala slib, že ochrání milostnou sošku. My jsme učinili posvátné sliby při křtu svatém. Snažme se je s pomocí Boží tak dodržovati, jako tato japonská rodina. Odřekli jsme se satana, nuže, bojujme proti hříchu a proti všemu, co ke hříchu vede, slíbili jsme věrnost ve víře, zachovejme ji a nejen zachovejme, snažme se i dle této víry žíti !

            V Miláně je nádherný dóm. Jest vystavěn v gotickém slohu. Věžička na věžičce, a při tom jest krásně bílý jako z cukni. V průčelí na modrém podkladu září zlatý nápis »Mariae nascenti«, t. j. »Narození P. Marie«. Zrození pro Boha žijme tak, abychom byli čisti, jako ten dóm, aby vše v nás směřovalo k Bohu, jako ony věžičky, a to vše pod ochranou , jež se narodila, aby byla naší matkou ! Amen.

Modleme se:

            Služebníkům svým, prosíme, Pane, daru nebeské milosti uděl, aby těm, jimž porod blahoslavné Panny stal se počátkem spásy, památná slavnost jejího Narození přinesla rozmnožení pokoje ! Pro Krista Pána našeho. Amen.

Jména Panny Marie.

(12. září)

            S narozením člověka úzce souvisí i jeho jméno. Proto oslavujeme v životě nejen narozeniny, nýbnž i meniny. A tak i u Panny Marie slavíme její Narození, ale máme také svátek jejího jména.

            Tato slavnost slavila se nejprve ve Španělsku a to, poněvadž židovská děvčata dostávala jména teprve 14. den po narození, dne 22. září. Roku 1513 byla tato slavnost schválena Římem. Později konala se 17. září. Ale ani toto datum nezůstalo. Bylo to roku 1683, když turecké vojsko pod vedením Kara Mustafy zle doráželo na Vídeň. Vědělo se dobře, že, padne-li Vídeň, podlehne Turkům i celá západní Evropa. Proto sháněl císař vojsko, církev pak se modlila a hlavně volala o pomoc k Panně Marii. Jen málo vojska se sešlo proti Turkům, všeho všudy asi 80 tisíc. Jeho jádro tvořili Poláci pod vedením krále Jana Soběského. Posilnivše se sv. Svátostmi a odevzdavše se pod ochranu P. Marie, vrhla se křesťanská vojska na Turky, a ve velké menšině oproti mim, porazila je na celé čáře. Bylo to 12. září. Papež Inocenc XI. pak nařídil, aby z vděčnosti k P. Marii za dobyté vítězství slavil se po celé církvi svátek jejího jména, a to v neděli po svátku jejího Narození. Papež Pius X. při úpravě kalendáře nařídil, aby se svátek Jména P. Marie slaví v den onoho vítězství u Vídně, a tak se dnes svátek Jména Panny Marie slaví 12. září.

            Předmětem tohoto svátku jest jméno P. Marie. Jméno Maria je vznešené původem, nositelkou, významem i jeho mocí. Je vzneseno původem, neboť máme za to, že bylo P. Marii určeno od samého Pána Boha. Nestojí to sice v Písmě sv., ale víme-li z Písma sv., že Bůh určil jméno Janovi, že Kristus změnil jméno Petrovi, pak můžeme usuzovati, že Bůh dal jméno i P. Marii, jež měla tak vznešený úkol. Měla býti Matkou Boží, měla spolupůsobit  na vykoupení lidstva, měla býti rozdavatelkou milostí, a tak jako její jméno jest vznešené, že jest od Boha, je vznešené i pro důstojnost jeho nositelky.

            Jméno Maria je Vznešené i svým významem. Jméno Maria pochází prý ze židovského jména Mirjam, kteréž slovo má několikerý význam: značí tolik co moře, hořkost, hvězda, paní, milující Boha. A všecky tyto tituly hodí se pěkně na P. Marii. Či nebyla milosti plná jako moře, plné vody, nezakusila mnoho bolestí trpkých a hořkých, nezářila krásou jako hvězda mořská, není vznesená jako paní nejurozenější, a kdo by tvrdil, že nemilovala Boha ? Ona byla Bohumilou v nejlepším a nejširším slova smyslu. Olej je tak hutný, že kde kápne, naplní vše mastnotou. Tak bohaté a hutné je i svým významem jméno Maria.

            A konečně jest jméno Maria vznešené i svou silou. O této síle mluví krásně ve čtení 2. nokturnu svátku sv. Bernard: »A jméno P. Maria ! Promluvme maličko o tomto jménu, jež přeloženo Hvězda mořská slově, a Matce Páně velmi vhodně se udílí. — Ó, smrtelníku, cítíš-li, že nekráčíš po pevné zemi, neodvracej zraku od bleskotu této hvězdy, nechceš-li zahynout. Zvednou-li se vichry pokušení, narazíš-li na úskalí utrpení, pohlédni k Hvězdě, volej Marii; zmítá-li tebou vlnobití pýchy, ctižádosti,  utrhačství, žárlivosti, pohlédni k Hvězdě, volej Marii ! Když hněvivost, nebo lakota nebo nástraha tělesná lodičkou duše tvé otřásá, pohlédni k Marii ! Děsí-li ohromné tvé zločiny, vytýká-li ti svědomí tvé nepravosti, naplňuje li bázní hrozný soud, a ty již se pohřižuješ v hlubinu zármutku, v propast zoufalství, mysli na Marii !

            V nebezpečích, úzkostech, pochybnostech na Marii pomýšlej ! Ji stále na jazyku měj, ji v srdci chovej, a řid se jejím příkladem, aby sis vyprosil její přímluvu. Následuješ-li ji, nezbloudíš, prosíš-li ji, můžež doufati, máš-li ji na mysli, nechybíš, podporuje-li , nepadneš, chrání-li , báti se nemusíš, vede-li , neunavíš se, přeje-li ti, dojdeš a tak sám zkusíš, jak správně řečeno bylo »Jméno Panny Marie«. Tolik sv. Bernard. Jak velkolepý chvalozpěv to na Jméno Panny Marie ! J— Při zemětřesení, jež o vánocích 1908 zničilo celou Messinu,  byla spousta dělníků zaměstnána uklizením trosek. Několik námořníků si razí cestu namáhavě přes trosky. Konečně najdou jakousi uličku. Zdi dvou paláců se na sebe nakupily. Tu slyší zhloubí drsný hlas: Maria, Maria ! Hned se dali do práce, odstraňují opatrně kamení a po půl hodině se najednou otevře prohlubeň či spíše propast, do které se trosky sesuly. Jeden by byl málem do padl. Teď je konec. Je-li tam někdo, je jistě zasypán. Ale najednou z prohlubně vyleze zelený papoušek, setřese s křídel prach, posadí se na kraj a opakuje zase: »Maria, Maria«. Nahlédli dolů a uzřeli ve mdlobách mladistvou dívku. Naučila svého papouška volati jméno Matky Boží, a ten svým voláním stal se její záchranou. Něco podobného líčí pěkná legenda: Poustevník v samotě odchoval ptáčka a naučil ho volat: »Ave Maria«. Jednou se ptáče zatoulalo do lesa. Spatřil je dravec a už se po něm hnal. Poustevník to viděl, ale nemohl pomoci. Ptáče v úzkosti volá »Ave Maria«. V tom zasviští šíp a dravec prostřelen padá k zemi. Jakýsi lovec zabloudil do lesní samoty a zachránil ptáčka. Krásný obraz, jak P. Maria chrání toho, kdo její jméno vzývá. (Kubeš, Maria I. 317.)

            Svátek Jména P. Marie nám tedy ukazuje, jak posvátné a mocné jest jméno Maria, a učí nás, s jakou důvěrou máme toto jméno vzývat. Čiňme tak rádi ! Tolikrát za den je v mariánských modlitbách jmenujeme, čiňme tak vždy s úctou a láskou ! Vzývejme je i samo, obzvláště když nějaké pokušení jako dravec se nad námi vznáší, aby nás urval, nebo kdyby jakýs pokušitel nebo svůdce chtěl nás svrhnouti do propasti hříchu.

            Ale jako chceme jméno Maria vzývat, tak se budeme varovat je zneuctívat. A bývá, bohužel, velmi zneuctíváno. Bývají to obyčejně ženy a dívky, které lehkomyslně a ze zvyku jméno Maria s jinými svatými jmény zneužívají. Vyslovují je s neuctivostí a často na každou hloupost. To je hřích a urážka P. Marie. Či nemá ji to bolet, když její jméno, jež máme jen ctít, jest tak zneuctíváno a tak často jako něco všedního zneužíváno ? Věru, politováníhodní jsou ti, kdož tak činí. Ne, my tak činiti nesmíme, nýbrž naopak, budeme jméno Maria považovati za něco drahého, posvátného a právě tím budeme P. Marii nahražovati zneuctivání jejího jména. A Panna Maria nás odmění. Její vznešené jméno bude nám záštitou v životě, v hodině smrti pak bude sílou, která nás spojí s tou, jež jest Královnou nebes. Amen.

Modleme se.

            Uděl, prosíme, Všemohoucí Bože, aby tvojí věřící, kteří se radují ze Jména i ochrany Nejsvětější P. Marie, její dobrotivou přímluvou ze všeho zlého vysvobozeni byli na zemi a do radosti věčné zasloužili si při jiti na nebi. Pro Krista., Pána našeho. Amen

Obětování Panny Marie.

(21. listopadu)

            Panna Maria byla od věčnosti vyvolena, aby se stala matkou vtěleného Syna Božího. K tomu ji také Pán Bůh svými milostmi uschopnil. Panna Maria s těmi milostmi horlivě spolupůsobila, čemuž napomáhal její pobyt v chrámě, kamž ji její rodičové už v třetím roce jejího života přivedli. Na památku toho máme svátek Obětování P. Marie.

            Svátek tento vznikl v 8. století na Východě a měl název »Vstup Matky Boží do chrámu«. Byl to svátek zasvěcený. V západních zemích katol. církve byl zaveden zásluhou vyslance cyperského krále u papežského dvora v Avignone. Vyslanec Filip z Maizieres vylíčil význam a důstojnost tohoto svátku papeži Řehoři XI. tak vroucně, lže papež jej zařadil mezi církevní svátky, papež Sixtus IV. pak roku 1472 jej rozšířil na celou církev. Na nějaký čas byl později zrušen, ale opět zaveden a slaví se dnes po celé církvi dne 21. listopadu.

            Předmět svátlku Obětování Panny Mariej není odůvodněn z Písma sv. Ale prastaré křesťanské podání, opírající se o podvržená evangelia sv. Jakuba a o Narození P. Marie líčí, že Panna Maria ve věku tří let byla svými rodiči přivedena do chrámu v Jerusalemě a tam vychovávána. A lid věřící rád tuto zprávu přijal, poněvadž cítil, že důstojnost P. Marie, jako budoucí matky Boží, vyžadovala, aby byla na svůj vznešený úkol připravována ve zláštním prostředí, tudíž ve chrámě.

            Při chrámě v Jerusalemě byly vychovávány i dívky. Byl při něm totiž zřízen jakýsi ústav, do něhož byly přijímány dívky ze zbožných rodin, aby takřka ve stínu Velebnosti Boží byly vychovávány. Výchovu řídily vzorné, zbožné ženy, obyčejně vdovy. Vyučovaly dívky čtení a psaní, ručním pracím, a zejména náboženství. Dívky v chrámě odchované byly tedy poměrně vzdělané, a zvláště dobře znaly Písmo svaté. Byla však tam vzdělávána i srdce, neboť to, že žily ve chrámu, že denně vídávaly oběti, byly svědky různých náboženských slavností, slyšely výklad ze sv. Písma, byly seznamovány se svatými Starého Zákona, to vše zušlechťovalo jejich duše a povznášelo je k Pánu Bohu.

            Tak působila výchova chrámová na všechny. Jak teprve působila na P. Marii, která svým Neposkvrněným Početím a milostmi Ducha sv. byla zvlášť přístupna svatému vlivu v chrámě. Proto právem mluví k nám P. Maria v epištole tohoto svátku slovy Sirachovce (24, 14, 16): »Od počátku, před věky, jsem stvořena, na věky pak býti nepřestanu. Ve svatostánku před ním jsem službu konala a byla na Siónu tak ubytována, v městě svatém jsem taktéž se usadila, v Jerusalemě jest moje vláda. V národ slavný jsem se vkořenila, v úděl Boha mého, v dědictví Jeho, a mezi zástupy svatých zdržuji se

            V chrámě se tedy P. Maria pomocí Ducha Sv. vychovala v chrám Jeho, tam slyšela Slovo Baží a ostříhala ho. Tam ve stánku Božím připravovala se na stánek Syna Božího. Při tom se P. Maria zvláště Bohu zasvětila a svůj život jemu obětovala. — Jisto jest, že v chrámě konávala i menší služby chrámové, a tak ukázala, lže od počátku milovala krásu domu Božího. Tyto myšlenky potvrzuje slvaté evangelium, kde čteme (Lukáš II., 27—28): »Za onoho času, když Ježíš mluvil k zástupům, jedna žena ze zástupu pozvedla hlavu a řekla jemu: Blahoslavený život, který tebe nosil, a prsy, kterých jsi požíval«; ale on pravil: »Ovšem, blahoslaveni, kteří slyší Slovo Boží a ostříhají ho«.

            »Nevíte, že jste chrámem Božím, a že Duch Boží přebývá ve vás ?« volá sv. Pavel. (I. Kor. 3. 16.) Ano, jsme chrámem Božím, a Duch sv. přebývá v nás, a to stalo se ve chrámě, když jsme tam byli pokřtěni, ale je třeba, abychom chrámem Božím zůstali. Nesmíme krásy své duše ztratit ani Ducha sv. ze svého srdce vypudit. Ale to není tak lehké, neboť protivník náš, ďábel, jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by pohltil. Abychom jemu dovedli odolati, jest třeba býti silným ve víře, bdíti a modliti se. (Sv. I. Petr 5, 8—9).

            Toto vše však se nejlépe děje ve chrámě. Ve chrámě slovem Božím se utužuje v nás víra, tam jsme napomínáni k bdělosti. V chrámě se také nejlépe modlíme. Vždyť tam se modlíme před svým Spasitelem, při mši sv. modlíme se s ním, a po sv. přijímání modlí se On v nás. Nikde se naše duše nábožensky více neposílí, jako v chrámě, nikde se nedostane vyššího náboženského vzletu než před Svatostánkem. Proto rádi tam máme spěchati. Chrám. Svatostánek, mají býti pro nás místem oddechu, zotavení, ale též naší nejlepší školou.

            Známe nádherné »Ave Maria« od Gounoda. Karel Gounod patří k nejslavnějším hudebním skladatelům Francie. Ale při své sláivě vždy si zachoval sv. víru a nikdy se nestyděl ji vyznati. O prázdninách býval u svého přítele na jednom zániku blízko Paříže, ale denně chodíval půl hodiny cesty na mši sv. Jednou bylo v kostele vše připraveno ke mši sv., ale nebylo ministranta. Gounod vyšel z lavice, šel do sakristie a nabídl se za ministranta. Vzal misál, zazvonil a ministroval zbožně a vážně k veliké radosti přítomných. Kdykoliv byl v kostele, choval se tak uctivě a usebraně, že naplňoval radostí věřící. Z toho čerpal též myšlenky a nadšení pro svoje hudební umění. Když jako 75 letý stařec se chystal k smrti, pravil mimo jiné: »Dokonal jsem svou životní cestu a s radostí čekám, až se budu moci vrátit ke svému Bohu.« — A náš Karel IV. ? Kdo viděl nádherný chrám Sv. Kříže na Karlštejně, kdo viděl tam kapli sv. Kateřiny, poznal sám, kde se náš veliký panovník vzdělával, odkud čerpal svou sílu a panovnickou moudrost a zdatnost.

            Co působí náboženství a náboženská výchova, dobře viděli němečtí nacisté, a proto zrovna ďábelsky utlačovali za války u nás náboženskou výchovu a náboženský život. Náboženství bylo sníženo na předmět nepovinný, s nímž se vůbec při klasifikaci a postupu nemělo počítat. Počet náboženských  hodin byl zmenšen, na učitelských  ústavech vyučování náboženství bylo zrušeno. Bylo zakázáno rozšiřování, přinášení a rozdělování náboženských knih a časopisů. Kázání nebylo započítáváno katechetům do povinných učebných hodin, a zdůrazněno, že žáci nesmějí býti nuceni k návštěvě náboženských obřadů a úkolů. Zakázáno vyučovat  církevním dějinám. Odstraněny kříže.

            Tak měl býti ponenáhlu vyhuben náboženský duch v naší výchově a tím i v celém národě. Pryč od víry, od kostela, od Boha. To bylo jejich heslem.

            Podobně jednají i mnozí katolíci. Vzdalují se kostela. Cesta do něho je jim těžká a obtížná, mají strach z únavy, zachlazení; považují chvíle tam strávené za ztracené. Velmi pochybují ! Pro svět mívají času dost, tu se nebojí o zdraví, jen v kostele tuší nebezpečí. Jak se olupují ! My ne tak ! Kostel buď naším milým místečkem, sem spěchejme na mši sv. a ke sv. přijímání, ale najděme si vždy i chvílečky, abychom v tichu a samotě si pohovořili se svým milým Spasitelem. Jemu zasvěcovali sebe. Jemu posvěcovali svou duši.

            Kdysi nás naše maminky při úvodu donesly do kostela a pred svatostánkem i nás Pánu Bohu představovaly, i nás Jemu obětovaly a prosily za nás, abychom s nimi mohly dojiti radosti věčné blaženosti. Nezapomínejme na to, kostel a svatostánek budiž naším místem nejdražším a nejpožehnanějším ! Amen.

Modleme se.

            Bože jenž jsi chtěl, aby Blahoslavená Maria, vždy Panna, příbytek Ducha Sv., dnešního dne v chrámu obětována byla, propůjč, prosíme, abychom na její přímluvu zasloužili si býti představeni v chrámě tvé slávy ! Skrze Krista Pána našeho. Amen.

Zasnoubení Panny Marie.

(23. ledna).

            Prvním svátkem, který se týká P. Marie v jejím dospělém věku, jest svátek Zasnoubení Panny Marie sv. Josefovi. Slaví se 23. ledna.

            Základ ke slavení tohoto svátku jest v Písmě sv., kde na několika místech se mluví o sv. Josefovi a Marii, zasnoubené manželce jeho. Svátek sám však jest pozdního původu. Praví se. že první námět k zavedení jeho dal  kancléř pařížské university, Gerson, známý z procesu Husova. Gerson byl velikým ctitelem sv. Josefa, šířil jeho úctu, a tak snažil se, aby zvláštním svátkem bylo slaveno i jeho zasnoubení s P. Marií. Gerson prý složil i příslušné hodinky k tomuto svátku. Zasnoubení Parnny Marie slavili nejprve minorité, pak i dominikáni. Od roku 1725 slavil se v církevním státě. Odtud rozšířil se po různých diecésích — u nás slavil se tento svátek až do reformy církevního kalendáře za papeže Pia X. Dnes se slaví jen v některých krajích. Soukromě však u některých řádů slaví se Zasnoubení P. Marie i u nás.

            Jak už řečeno, základ k tomuto svátku jest v Písmě Svatém. Ovšem jen všeobecný. Jednotlivosti o Zasnoubení P. Marie nám Písmo sv. neudává. Za to však staré podání líčí tuto událost zajímavě. Jedna stará legenda palestinská vypráví toto: Maria byla ve chrámu Páně, živena jsouc jako holubice, a dostávalo se výživy z ruky andělské. Když však bylo 12 let, došlo k poradě kněží, kteří tu pravili: »Hle, Maria dospěla ve chrámě věku 12 let, co s máme učinit ?« I pravili k veleknězi: »Stojíš u oltáře Páně, vejdi tedy do svatyně a modli se za ni, a co ti Pán zjeví, to učiníme.« — A velekněz vzal amulet s dvanácti zvonečky, vešel do svatyně a modlil se za ni. A aj, přistoupil anděl a pravil k němu: » Vyjdi ven a shromáždi svobodné muže, nechť si přinesou sebou hůl a komu dá Bůh znamení, toho ženou se stane.« I vyšli hlasatelé do celé země Judské, zazněla polnice Hospodinova, a brzo se všichni sešli. Josef odhodil svou sekeru, vzal hůl, a spěchal do chrámu k Veleknězi. Ten vzal hole, vešel do chrámu a modlil se. Když pak dokončil, vzal hole a rozdával je mužům. Poslední hůl byla Josefova. Z však vylétla holubice a slétla na hlavu Josefovu. Tu řekl kněz: »Ty jsi určen od Hospodina, abys vzal Marii pod ochranu. Josef se zdráhal, ale když ho kněz napomenul, aby se neprotivil vůli Boží, Josef poslechl a vzal Marii pod svou ochranu. Jiná legenda praví, že hůl Josefova rozkvetla v lilie. Podobně jako kdysi hůl Aronova.

            Tolik praví legendy. Ale i když jsou to jen legendy, jimž nemusíme věřit, přece tají v sobě velkou pravdu, totiž, že Pán Bůh  sám sv. Josefa  vyvolil za snoubence P. Marie, a použil-li kdysi při vyvolení Arona za velekněze divu s rozkvetlou holí, je jistě pravděpodobno, že nějakým vnějším způsobem označil i Josefa za snoubence P. Marii.

            Josef se tedy stal snoubencem Blahoslavené Panny. Byl to muž čistých mravů a svatého života, poctivý a svědomitý řemeslník, muž, který s toužebností očekával příchod Mesiáše a o něj prosil. Pocházel z rodu krále Davida, jak zdůrazňuje Písmo sv.: Panna Maria pak zasnoubivši se se sv. Josefem, měla pocit jistoty a ochrany. Neboť v Josefovi dal Pán Bůh ženicha, který svatě ctil její předsevzetí žiti životem zasvěceným Bohu. Její srdce bylo přeplněno mírem a radostí, a s pocity nejsvětější vděčnosti pohlížela na svůj život. Tím vroucněji odevzdala se do náruče Boží, s tím větší horlivostí prosila o Mesiáše.

            Jak z řečeného patrno, dotýká se svátek Zasnoubení P. Marie i sv. Josefa. Proto také evangelium líčí, kterak Pán Bůh řekl Josefovi, chystajícímu se P. Marii propustiti: »Neboj se vzíti Marii, snoubenku svou, k sobě, neboť, co se v počalo, z Ducha sv. jest.« (Mat. 1. 18—21.) A proto také při mši sv. kromě modlitby k P. Marii jest na tento svátek zařazena i modlitba k sv. Josefovi.

            Zasnoubení P. Marie. Jak požehnané to bylo zasnoubení, kolik požehnání vzešlo z něho lidstvu !

            Kéž by aspoň trocha  podobného požehnání vzcházela ze zasnoubení našich snoubenců ! Jeť zasnoubení tak důležitým krokem, vždyť na něm záleží pozemské i nadzemské štěstí snoubenců, jejich dětí a dalších potomků. Proto mělo by se konat zasnoubení s nejvyšší péčí a za stálého vyprošování pomoci a milosti Boží. Než se stane kněz knězem, kolik to příprav, zkoušek, svěcení ! Aspoň poněkud vážně mělo by se to díti i před vstoupením do stavu manželského. Ale bohužel ! Dnes se myslí jen na požitek, zábavu, smyslnost. Už chlapci a děvčata ve škole hledají zamilovanou četbu a z vytvářejí si představy o manželství odpovídající všemu možnému, jen ne tomu pravému. Známosti zapřádají se téměř ve věku školním anebo brzy po vychození školy, a to často za souhlasu a pochvaly nerozumných matek a otců. Často jsou to ještě děti a už se scházejí, už se toulají po nocích, jim není ničeho neznámého a tajného. Jako vše, tak i zasnoubení a manželství posuzují povrchně. Že pravé zasnoubení a opravdové manželství žádá sebezápor a oběti, na to nechtějí ani pomýšlet. Proto je také později tolik manželských trosek.

            Pravá katolická mládež hledí na zasnoubení a manželství vážně, a právě proto hledá po vzoru P. Marie a sv. Josefa pomoc u Boha. Bohu se svěřuje, očima víry a svědomí díva se na manželství a podle toho zapřádá známosti a volí si budoucí družku nebo druha do života.

            Mladý jinoch chtěl se oženit. Jsa sám pořádný, mravný a zbožný, hledal též takovou nevěstu. Ale kde ji najiti ? Jednou přišel k nim dráteník. Milý jinoch odkoupil dráteníkovi pasti, vzal jeho halenu, a zatím co nechal dráteníka u rodičů, šel sám do světa naoko dráteničit, ve skutečnosti hledal nevěstu. Ale nedařilo se mu. Nacházel dívky povrchní, honící se za zábavou a marnivostí, lehkomyslné a slabých zásad. Už myslel, že jeho výprava vyzní naprázdno. Přišel však do jednoho domu, kde bylo děvče, jež na něho udělalo dobrý dojem. Líbilo se mu. Jen jaké má zásady mravní ? Chtěl ji zkoušeti: Proto při hovoru s , dělal, jako by ji chtěl políbit. Ale ta se otočila a uhodila ho po tváři. Neurazil se. Vždyť na to čekal. »Ta bude má,« myslil si. Ještě se na ni přeptal, a dověděv se, že je to děvče skutečně mravné, navázal s známost, a byla svatba.

            Známosti musí býti, neboť snoubenci musí se poznat. Ale je nutno pozorovat ne zevnějšek, ne povrch, ale duši, a prosit Pána Boha o pomoc a přispění. Známost povrchní, zasnoubení učiněná pro peníze, pro krásiný zejvnějšek, pro líbivost světskou, zasnoubení, kde nebylo dbáno na krásu duše, takové zasnoubení je počátkem zla a může se státi kletbou snoubencům i jejich potomkům.

            Panna Maria zasnoubena sv. Josefu budiž nám vzorem. Od se třeba učiiti, k se utíkati o pomoc a světlo při kroku tak důležitém jako je zasnoubení. S pomocí P. Marie stane se zasnoubení i naším snoubencům požehnáním a pramenem štěstí pozemského i nadzemského. Amen.

Modleme se.

            Uděl, prosíme Pane, služebníkům svým dar nebeské milosti, aby, kterým se Narození P. Marie stalo počátkem spásy, slavnost jejího Zasnoubení přinesla vzrůst pokoje. Pro Krista Pána našeho. Amen.

Zvěstování Panny Marie.

(25. března).

            Zasnoubením P. Marie získala P. Maria ochránce, ale též pro Božského Spasitele získán byl živitel a pěstoun. Přípravy na příchod Mesiášův byly tedy dokončeny. Mesiáš mohl přijíti. A také přichází. Příchod jeho zvěstuje P. Marii archanděl Gabriel. Událost tuto oslavujeme na Zvěstování P. Marie, kterýž svátek slavíme 25. března.

            Slavnost Zvěstování P. Marie jest slavností velikou, neboť oslavujeme nejen Zvěstování P. Marie, nýbrž i Vtělení Syna Božího. Připomínáme si veliké dílo milosrdenství a moudrosti Boží, jak se celá Nejsvětější Trojice snížila k ubohému člověčenstvu. Bůh Otec tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, Bůh Syn ponížil se a stal se poslušným až k smrti, a Duch Svatý veliké tajemství Vtělení Svna Božího svou Všemohoucností uskutečnil. Ale při Vtělení Syna Božího mělo spolupůsobiti i lidstvo, a ono spolupůsobilo, jsouc zastoupeno P. Marií, jež na pozdrav andělův pokorně odpověděla »Aj, dívka Páně, staniž mi se podle slova Tvého«.

            Vtělení Páně jest veliké tajemství a souhrn milostí Božích jest v něm. Proto také vždy křesťané toto tajemství uctívali. Kdykoliv se o něm děje zmínka, při mši sv. nebo kdekoliv jinde, když se modlíme »A Slovo Tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi«, vždy uctivě poklekáme. Abv pak věřící tajemství vtělení si stále připomínali a za Bohu vděčni byli a také P. Marii za děkovali, zvoní denně třikrát Anděl Páně.

            Hlas zvonů jest jako ustavičným vyzváněním na oslavu tajemství Vtělení, a modlitba Anděl Páně takovým tichým »Bože, chválíme Tebe.«

            Uvážíme-li toto všechno, nesmíme se diviti, že svátek Zvěstování P. Marie je prastarým svátkem a že byl velkým svátkem. Slavil seve 4. století, ovšem jako svátek Páně, a byl už v 5. století rozšířen po celé církvi. Slavíval se 25. března, a to proto, že jest to 9. měsíc před narozením Páně, slaveného 25. prosince.

            Slavíval se jako svátek zasvěcený; od svátkové úpravy papeže Pia X. slaví se jako nezasvěcený.

            Jak už řečeno, slavnost Zvěstování P. Marie jest na prvním místě svátkem Páně; ale i P. Marii staví do velikého světla. Vždyť Vtělení Páně ukazuje, proč byla P. Maria tak vyvýšena, proč byla tak svatá: Aby se stala důstojným příbytkem Syna Božího. A že svatost její byla převeliká, ukazuje Zvěstování samo. Archanděl Gabriel, jeden z předních andělů, přichází k Panně Marii a z uložení Božího ji pozdravuje, řka: »Zdráva buď milosti plná. Pán s tebou, požehnaná tys mezi ženami«. Anděl prohlašuje, že P. Maria jest plničká milosti, tedy celá krásná, svatá proto, že Bůh je s , je nakloněn, je mu milá, má ji rád; jest požehnaná mezi ženami, to znamená, žádná z dcer lidských nebyla a nebude tak omilostněna jako Ona. A po tomto pozdravu sděluje: »Počneš a porodíš Syna a nazveš jméno jeho Ježíš. On bude veliký a Syn Nejvyššího slouti bude. Duch Sv. sestoupí v tebe a moc Nejvyššího zastíní , proto také to svaté, co se z tebe narodí, slouti bude Syn Boží.« Úchvatná slova zde promlouval archanděl, a sbory andělské v posvátné úctě čekaly na odpověď. A Maria odpověděla pokorně, odevzdaně do vůle Boží, poslušně: »Aj, dívka Páně, staniž mi se podle slova tvého«. A v tomto okamžiku stal se zázrak zázraků. Slovo Tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi — Syn Boží stal se člověkemspravedlnost a mír se políbily. (Sv. Luk. 1, 26—38.)

            Vtělení Syna Božího jest tedy zázrak, a ono znamení, o němž mluvil Isaiáš ke králi Áchazovi, jak to čteme v epištole (Is. 7. 10—15): »Aj, Panna počne a porodí Syna, a zván bude jménem Emanuel, t. j. Bůh s námi, to je, nebude obyčejným člověkem, nýbrž vtěleným Synem Božím. Jak vznešenou stala se v tom okamžiku P. Maria ! Nedivme se, že v Introitu ke mši sv. na Zvěstování P. Marie se modlíme: »Před tváří tvou kořiti se budou všechna knížata lidu« (Ž. 44, 13), a že v Graduale jest Panna Maria velebena slovy: »Rozlit jest půvab po rtech tvých, neboť požehnal Bůh na věky«. (Z. 44, 3). Při Obětování pak jest pozdravena znova andělskými slovy: »Zdráva buď Maria, milosti plná. Pán s tebou, požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého «.

            Je-li tajemství Zvěstování P. Marie a Vtělení Syna Božího tak oslavováno církví sv. v modlitbách mešních, sluší se, abychom i my podobně činili. A činíme tak každého dne třikrát, když, jak už naznačeno, při hlasu zvonu se modlíme Anděl Páně a klekáme při slovech »A Slovo Tělem učiněno jest««. Vzbuzujeme víru v to tajemství i ve Věřím v Boha, kde se modlíme, že věříme v Ježíše Krista, jenž se počal z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny«. Prvním tajemstvím radostného růžence jest: »»Kterého jsi, Panno, z Ducha Sv. počala«, a mnohokrát za den pozdravujeme P. Marii milounkou modlitbou Zdrávas Maria. Modleme se tyto modlitby rádi, zbožně a vděčně ! Zvláště dejme si záležet, abychom se modlívali vždy a třeba i veřejně modlitbu Anděl Páně.

            Lůtwitz ve své »Košili šťastného člověka« líčí událost, jež se skutečně přihodila: Lesník pozoruje, že nějaký pytlák v lese pytlačí. Přišel mu na stopu a zaříkal se, že ho zastřelí, jakmile ho v lese zastihne. Pytlák, známý surovec a povaleč, zase přisahal v hospodě, mezi pijany, že zastřelí lesníka, jakmile se dostane do jeho rukou. Jednou v létě večer jde po stopě jelena a pak v úkrytu na čekané vyčkává. V tom se objeví lesník, vyjde na mýtinu přímo proti němu. Ďábelská radost zkřiví úsměchem tvář pytlákovu, zvedá ručnici a čeká, až se jeho oběť přiblíží. Lesník se zastaví, zapaluje si dýmku. Teď ti ani Pán Bůh nepomůže, myslí si pytlák. Vtom slyší z blízké vesnice zvonit Anděl Páně. Lesník sejme Čapku a poklekne, pytlák mu míří přímo na srdce. Vtom ho pojme děs a hrůza. Odhazuje pušku a děkuje svaté Panně, že ho v rozhodné chvíli zachránila před vraždou. Nechal pytláctví a stal se pořádným člověkem. Modlitba Anděl Páně zachránila lesníkovi život, pytlákovi duši. (Kubeš: Maria I., 359.)

            Kolik takových případů dalo by se uvésti na důkaz, jak Panna Maria pomáhá těm, kteří uctívají tajemství jejího Zvěstování a jejího Syna Vtělení. Mnozí z vás viděli film Jan Cimbura. Na plátně je ukazováno, jak Cimbura rozsévá. Najednou slyší zvonek. Zastavuje se, žehná se sv. křížem a modlí se Anděl Páně. Myslím, že každý, kdo to viděl, byl dojat, a že skladatelé toho filmu správně tuto scénu tam vložili; chtěli ukázat, že modlit se Anděl Páně při hlasu zvonku jest vlastností našeho českého člověka. Jako ten Cimbura, jdeme i my životem a rozséváme kolem sebe. Bude to dobré či zlé ? Jistě dobré a požehnané, budeme-li často oči obracet k , která byla poctěna poselstvím andělským a jako pokorná dívka Páně svou poslušností stala se Matkou Boží, ale tím i matkou naší. Amen.

Modleme se.

            Bože, jenž jsi chtěl, aby Slovo Tvé z lůna blahoslavené Marie Panny za zvěstování anděla tělo na sebe přijalo, popřej nám. pokorně prosícím, abychom, kteří ji vpravdě Bohorodičkou vyznáváme, její přímluvou u tebe podporováni byli. Skrze Krista Pána našeho. Amen.

Navštívení Panny Marie.

(2. července)

            Když Archanděl Gabriel přinesl P. Marii poselství, zvěstoval nejen, že bude matkou vtěleného Boha Syna, nýbrž sdělil také, že i její příbuzná bude matkou. Pravil: »A aj, Alžběta, příbuzná tvá, i ona počala syna ve stáří svém, a nyní jest již v šestém měsíci ta, která slově neplodná, neboť nemožná není u Boha žádná věc.« — Tato zvěst dala P. Marii podnět, ža navštívila sv. Alžbětu. Svátek Navštívení P. Marie, slavený 2. července, připomíná nám tuto událost.

            V nejstarších dobách církevních byla návštěva P. Marie u sv. Alžběty připomínána v adventních kvatembrových dnech. — Zvláštní svátek vznikl teprve ve středověku. Františkáni r. 1263 už jej slavili, pro celou církev však jej papežové Urban VI. a Bonifác IX. zavedli roku 1389. Zajúnavo jest, že v Čechách slavil se svátek Navštívení P. Marieroiku 1385. Zavedl jej arcibiskup Jan z Jenštejna, který složil k tomu svátku zvláštní hodiniky a hymny. Svátek Navštívení P. Marie je svátek nezasvěcený.

            Tedy Navštívení P. Marie u sv. Alžběty oslavujeme tímto svátkem. P. Maria uslyševši od anděla, že sv. Alžběta bude matkou, viděla v tom nejen znamení Všemohoucnosti Boží, nýbrž vycítila v tom sdělení i pokyn Boží, aby svou příbuznou navštívila. Nebylo to tak snadno, vždyť cesta byla daleká a obtížná. Nicméně P. Maria se rozhodla pro návštěvu a nedbala na obtíže, neboť její srdce ji k návštěvě pudilo. Chtělať předně své příbuzné blahopřáti k mateřství, chtěla sdělit radostnou zvěst, že Mesiáš už přijde, a ona sama že se stala jeho matkou, chtěla pak i sv. Alžbětě v její nemožnosti doma posloužiti. Bůh pak chtěl, aby při této návštěvě sv. Jan Křtitel byl posvěcen ještě v životě matčině za předchůdce Spasitelova.

            Panna Maria putuje, chvátá přes hory a při tom jest pohřížena v rozjímání o hlubokých tajemstvích Božích a pokorně se klaní vtělenému Bohu Synu, jejž nese pod svým srdce. Spšchá k Alžbětě přinášejíc radost a milost. Alžběta pak poučena Duchem sv. o významu jejího příchodu, vděčně ji pozdravuje a vítá. »A odkud mi to, aby Matka Pána mého přišla ke mně ? Nebo aj, jak došel hlas pozdravu tvého do mých uší, zaplesalo radostí dítko v životě mém. A blahoslavena jsi, kterás uvěřila, neboť se vyplní ty věci, které ti byly pověděny od Pána.« Tak promlouvala sv. Alžběta, což rozradostnilo P. Marii a naplnilo vděčností k Bohu, že zazpívala děkovný chvalozpěv »Magnifikat« — Velebí duše má Hospodina. (Sv. Luk. 1. 39—47.) Návštěva P. Marie u sv. Alžběty přinesla mnoho požehnání, ale zejména zprostředkovala posvěcení Janovo. Blízkost Spasitelova v životě Panny Marie posvětila sv. Jana Křtitele, to jest, zbavila ho dědičného hříchu před jeho narozením. To snad také bylo příčinou, že svátek Navštívení P. Marie slaví se blízko svátku svatého Jana Křtitele.

            Navštívení Panny Mariepřinésti požehnání i nám. Má nás učiti, jak i my máme navštěvovati své bližní. Jsou návštěvy, ale nebývají požehnány, poněvadž se stávají příležitostí ke hříchu, při nich se pomlouvá, lže, dělají kluzké vtipy, znepřátelují se rodiny, ba někdy jsou takové návštěvy i příčinou rodinných svárů, ba i manželské nevěrnosti. A jsou návštěvy, které jsou požehnány. Připomínám návštěvy nemocných, jež chceme potěšiti, návštěvy chudých, jimž chceme pomoci, návštěvy chybujících, které v lásce a mírnosti chceme získat pro Boha, návštěvy, při nichž se radíme, jak Boha oslavit a duše zachránit. Takové návštěvy jsou odleskem požehnané návštěvy P. Marie u sv. Alžběty.

            Jistý malíř znázornil pouť P. Marie ke sv. Alžbětě. Andělé ji předcházejí, kde ona šlápne, vyrůstají růže, jež sv. Josef sbírá. Konáme návštěvy, konejme je tak, aby nás při nich doprovázeli andělé, a aby přinášely růže milosti a darů Božích, a aby získávaly duše nesmrtelné.

            Velebný pán jde městem. Potkává dvě děvčata, své žačlky. »Nemáte co dělat, tedy pojďte se mnou.« A děvčata šla. Šli do chaloupky, kde v podkrovní světničce bydlela nemocná stařenka. Po úzkých schodech vystupovali do jejího bytu. »Tudy nahoruptala se děvčata. »Ano, jen pojďte. Půjdeme blíže k nebi.« Našli stařenku nemocnou, chudou, opuštěnou. Jak se radovala, že ji velebný pán navštívil, a potěšila se velice, když ukázal i děvčata, která s ním přišla. Na zpáteční cestě nemohla se děvčata dosti vynakládat, jak je ta stařenka chudá, vrásčitá, studená, oči zavázané, atd. Za týden zavolal velebný pán děvčata, aby zanesla stařence balíček, ale tentokrát že musí jiti samy. Ó my půjdeme, my jsme byly už minulé neděle samy v nebi. Když viděly udivenou tvář velebného pána. vysvětlovaly, že chudým schodům v domku stařenky říkají »žebřík do nebe«. A že tam stařence donesly koláče a předčítaly z modlitebních knížek. »To bylo radostí, copravil velebný pán. »Ano, stařenka měla velikou radost, ale my také. A ona, velebný pane, chtěla nám políbit ruku.« Popisovatel tohoto případu připsal ke konci vypravování poznámku »Šťastné děti

            Ano, šťastné děti! A šťastný každý, kdo dovede navštěvovati bližního a přinášet sebou požehnání a radost.

            Zajímavé jest, že velikým ctitelem Navštívení P. Marie byl veliký biskup ženevský, sv. František Saleský. A právě láska k tajemství tomuto vedla jej, že zřídil řád Sester Navštívení Panny Marie. Neznám pravidel tohoto řádu, ale jistě sv. František chtěl, aby sestřičky tohoto řádu navštěvovaly po vzoru Matky Boží trpící a přinášely jim lásku a potěchu. A vizte, z tohoto řádu vyvolil si Božský Mistr sestřičku, jíž svěřil rozšíření úcty svého Božského Srdce. Sv. Maria Markéta byla z řádu Navštívení P. Marie.

            Nezdá se vám, že napodobovat P. Marii, navštěvující sv. Alžbětu, je zvláštním přáním Božského Srdce ? Nezdá se vám, že ukazovat při návštěvách lásku, mírnit bolesti, získávat hříšníky, jest ovocem zvláštní lásky k Božskému Srdci ? Nuže, čiňme tak, kde a jak se nám najde příležitost, abychom i my mohli tak vystupovat k nebi. Návštěvy v duchu P. Marie, návštěvy k posvěcování našeho okolí milostmi Božského Srdce, tol pravá katolická akce, požehnaná zde i na nebi. A, buďme jisti, čím více takových návštěv vykonáme, tím bližší budeme P. Marii i Božskému Srdci, a tím slavnostněji budeme moci i my jedenkrát volati Magnificat — » Velebí duše má hospodina«. Amen.

Modleme se.

            Služebníkům svým, prosíme, Pane, dam nebeské milosti uděl, aby těm, jimž porod Blahoslavené Panny stal se počátkem spásy, památná slavnost jejího Navštívení přinesla rozmnožení pokoje. Pro Krista Pána našeho. Amen.

Očekávání porodu Panny Marie.

(18. prosince).

            Asi tři měsíce pobyla P. Maria u sv. Alžběty, načež se vrátila domů, aby se ponenáhlu sama připravovala na blaženou hodinku, kdy dá život Božskému Dítku. Byly pak tyto měsíce očekávání a příprav svaté, a proto se nedivíme, že je církev sv. slaví zvláštním svátkem Očekávání porodu P. Marie. Svátek tento se slaví 18. prosince.

            Jak povstal svátek Očekávání porodu P. Marie ? Ve Španělsku se drželi zásady, že v době svatopostní nemá býti žádný větší svátek slaven, jelikož se to nesrovnává s vážností a kajícím duchem doby svatopostní. Proto slavili svátek Zvěstování P. Marie ne v březnu, nýbrž 18. prosince. Ostatní církev však slavila Zvěstování P. Marie 25. března. Po nějakém čase nechalo Španělsko své zvláštnosti a připojivši se k ostatní církvi, začalo slavit Zvěstování P. Marie také v březnu. Ale lid byl zvyklý světiti den 18. prosince jako Mariánský. Aby se tedy nemusel mariánský ráz 18. prosince rušit, začali v ten den slavit přípravu P. Marie na narození Páně, čili jak se cirkevně říká Očekávání porodu P. Marie. Řehoř XIII. slavení svátku schválil nejprve pro Španělsko, pozděj pro Benátsko.

            Slaví se i dnes, ale nikoli v církvi celé, nýbrž jen v některých krajích. U nás se slavíval až do reformy církevních svátků za papeže Pia X.

            P. Maria vrátila se od sv. Alžběty domů a jsouc jaksi volnější, tím více věnovala se přesvatému tajemství, jež v sobě chovala. Bylať živým »Svatostánkem«. Andělé jistě se stále klaněli vtělenému Synu Božímu, ale s nimi klaněla se i jeho sv. matka, rozvažujíc v srdci svém všecko, co bylo z Písma sv. o něm známo. S klaněním jejím byla spojena svatá touha po jeho narození. — Každá matka touží po svém dítěti, nedočkavě čeká na chvíli, kdy dítě spočine v jejích loktech. Tak tomu bylo i u P. Marie. Toužila po něm už z pohnutek přirozených, tak jako každá jiná matka. Ale P. Maria věděla, čím to dítě bude, že bude Spasitelem lidstva, proto její touha byla ještě vroucnější. Toužili po příchodu Spasitelově praotcové a proroci, protože toužili, aby přišel vysvobodit lidstvo,  tím více toužila po nem P. Maria, již ja.ko budoucí matce lidstva jeho spása zvlášť na srdci ležela. Blahem nesmírným jest patřit na Boha. P. Maria měla brzy spatřit tvář vtěleného Syna věčného Otce a sice první ze všech. Kdo pochopí její svatou touhu ?

            Jak se připravovala P. Maria na narození Páně, to jsmečástečně naznačili: bakořka stálou adorací, stálým rozjímáním o veliké lásce a dobrotě a milosrdenství Božím.

            Počínajíc 17. prosincem dává církev v kněžských hodinkách modlíti se tak zv. antifony O. Jsou to krátké projevy touhy po příchodu Spasitelově, začínající písmenem O a obsahující vždy nějaký zvláštní titul pro Mesiáše. Tak 17. prosince se modlíme »O moudrosti, která vycházíš z úst Nejvyššího, sahajíc od konce ke konci a všecko líbezně pořádajíc, přijdi nás naučit cestě rozumu.« V dalších antifonách prosíme, aby Pán přišel nás vykoupit mocným svým ramenem, aby už vyrazil Výhonek z kořene Jesse, aby přišel Klíč Davidův a otevřel nám vězení, aby jako Hvězda Jitřní zasvítil v temnotách, aby přišel král národů. Poslední antifona 23. prosince zní: Ó, Emanueli, králi a zákonodárce náš, Očekávání národů a jejich Spasiteli, přijď a spasiž nás, Hospodine, Bože náš«. Těchto sedím antifon, vzatých z proroků, vyjadřuje touhy, jak je měly a jak je vyjadřovaly věrné duše před narozením Páně.

            Zajisté iže v tomto smyslu o Spasiteli uvažovala a podobně o něj prosila i P. Maria.

            Jedna však věc ležela P. Marii na srdci. Prorok Micheáš prorokoval: »Ale ty Betléme, Efratský, maličký mezi rody Judovými, z tebe mi vyjde ten, jenžbýti vladařem v Israeli, a jehož původy jsou od počátku, ode dnů věčnosti (Mich. 5, 2—6.) Tedy v Betlémě se měl naroditi Spasitel, ale ona byla dosud v Nazaretě. Jak přijde do Betléma ? To ještě nebyl znám rozkaz císařův o sčítání lidu. Ale P. Maria se neznepokojovala, nýbrž klidně důvěřovala v Hospodina. A při tom chystala prádélko a všecko, co chystají ženy k příchodu novorozeňat.

            Tak tedy se připravovala P. Maria na Narození svého Synáčka, tak svaté bylo její očekávání porodu.

            Pán Ježíš rodí se i u nás. Při každé mši sv. sestupuje k nám na oltář, kostel jest jeho Betlémem, svatostánek jeho jesličkami, posvátné bohoslužebné prádlo toť naše plénky pro Božského Spasitele. Tak můžeme napodobovat P. Marii v její přípravě na Božské Dítě ! Ona chystala plénky, podobnou službu konají P. Ježíši dívky a ženy, které šijí a vyšívají kalichové a kostelní prádlo, které je perou, čistí a v pořádku udržují. Mělo by býti pýchou a hrdostí našich dívek takovým způsobem sloužiti Božskému Spasiteli a měly by se těšit i z toho, že na díle jejich rukou odpočívá při mši sv. Tělo Pána Ježíše. Svatostánek jest jesličkami; má býti tak chudý, jako ony jesličky v Betlémě ? Ne ! Proto milujme jeho ozdobu, zdobme jej květinami, pečujme o jeho čistotu ! Kostel jest Betlémem, dbejme o jeho čistotu ! Ovšem, všichni se nemůžete zúčast-niti těchto prací, ale jedno můžete všichni, jinoši i dívky, ženy i muži: udnžovati kostel čistým, dbáti o to, aby se zbytečně neznečišťoval, udržovati v něm pořádek, všichni pak máte možnost skytnouti to, co je nejlepší ozdobou každého kostela, totiž svou častou a zbožnou přítomnost ve chrámě. Tím nejen uctíte Božského Spasitele, ale připravíte mu přístup k vám, i přístup do srdcí jiných.

            Veliký pomník zanechala po sobě královna česká Konstancie, vdova po králi Přemyslu Otakaru I. Vědomí, že její muž i sama nejednou chybili, vedlo ji k tomu, že plníc přání svého zemřelého manžela, založila v Tišnově na Moravě nádherný klášter se vzácným kostelem pro Panny cisterciačky, zvaný »Brána nebes«. Oba její synové, král Václav I. a markrabě moravský Přemysl, podporovali matku v tomto bohumilém díle. Konstancie, která ve svém životě i mnoho bolestněno prožila, dosáhla vystavěním kláštera pokoje. Své děti vychovala dobře. Vždyť dcery její, bl. Anežka a Anna, družky sv. Hedviky, byly světice. Synové její byli vzorní a ve všem se řídili její radou a šli v jejích šlépějích. Vystavěla nejen chrám v srdcích svých dětí, nýbrž i kameniný chrám klášterní, jenž jest perlou stavitelství našich zemí. Co mohla, vynaložila na jeho stavbu, a kromě toho opatřila jej prádlem, bohoslužebnými rouchy, kalichy se štědrostí vpravdě královskou. Tam také 6. prosince 1240 zemřela a byla pochována.

            Nejnádhernější jest vchod do chrámu. Nad branou sedí Kristus, u jeho nohou zakladatelé kláštera královna Konstancie a její syn Přemysl, odevzdávajíce Mu stavbu. Za nimi stojí dvě postavy, mužská a ženská, jedni říkají, že je to sv. Václav a sv. Ludmila, jiní říkají, že král Václav I. a bl. Anežka, děti Konstancie.

            Tento obraz jest jako odleskem P. Marie. Panna Maria čeká narození Páně a nabízí mu sebe a nabízí mu duše těch, kteří se připojí k a půjdou s k jejímu Božskému Synu.

            Jako královna Konstancie připravila P. Ježíši nádherný chrám, tak připravujeme i my chrám našeho srdce, aby, zrodiv se v nás, stále v nás zůstával. Amen.

Modleme se.

            Ó, Bože, jenž jsi chtěl, aby Slovo tvé z lůna bl. Marie Panny za zvěstování anděla tělo na sebe přijalo, popřej nám, pokorně prosícím, abychom, kteří ji v pravdě Bohorodičkou vyznáváme, její přímluvou u tebe podporováni byli. Skrze téhož Krista Pána našeho. Amen.

Narození Páně.

(25. prosince).

            Který jest nejstarší svátek Matky Boží ? Na to těžko odpovědět, leda že bychom řekli »vánoce«. Není nejmenší pochyby, že vánoce jsou společným svátkem Božského Dítka a jeho panenské Matky. (Kubeš, Maria III. 138.) Proto i když Narození Páně není vysloveně mariánským svátkem, přece nemůžeme ho v našich rozjímáních opominout i a proto o tom největším svátku P. Marie zařídíme dnes svoje rozjímání.

            Vánoce jsou svátkem Narození a Vtělení Syna Božího, ale i svátkem božského mateřství a neporušeného  panenství Rodičky Boží. Jako advent jest dobou mariánskou a byl pro dřívější generace tím, čím jest nám dnes květen, tak jsou Vánoce vyvrcholením úcty mariánské. A proto jak tajemství vánoční, tak i liturgické modlitby vánoční staví Vedle novorozeného Spasitele do popředí i jeho svatou Matku.

            Narození Páně ! Tolik se P. Maria natoužila po Božském dítěti, tak nedočkavě čekala, až ho bude moci pojmout i do svého náručí a přitisknouti na svoje srdce. Konečně ten blažený okamžik nastal. Řízením božím přišla se svým snoubencem do Betléma, aby se tam dala zapsati do sčítacích archů, ale tam také zakusila lidskou nepřízeň, která neměla pro místa, takže museli se spokojiti útulkem v prosté, nehostinné jeskyni, která sloužívala pastýřům za stáj. Ale jako vše přijímala P. Maria klidně a odevzdaně do vůle Boží, tak přijala i tuto zkoušku. Bolelo ji jen, že do takového chudého místa musela se uchýliti s Králem světa, jejž nosila pod srdcem.

            Tichá noc, svatá noc ! Co ve světě boháči hýřili, co svět užíval, tam v Betlémě ve chlévě plní se očekávání národů. »Stalo se, že naplnily se dnové, aby P. Maria porodila. I porodila Syna svého prvorozeného a obvinula jej plénkami a položila ho do jeslí« (Luk. 2). Panna Maria porodila. Porodila zázračně. Jako dítě z Ducha sv. počala, zůstávajíc neporušenou, tak zůstala neporušenou i při porodu. Zahrada zůstala uzamčena. Pán Ježíš se narodil a jeho Matka i při porodu zůstala neporušenou Pannou. Jak zajásalo její mateřské srdce ! Očima víry patří na Dítě, vidí v něm své dítě, ale i svého Boha, kleká před ním na kolena a jemu se klaní, jej k sobě tiskne, objímá a celuje. Kdo dovede vylíčí ti radost P. Marie z novorozeného dítěte ? Touto radostí naplněna, klade P. Maria Ježíška do jesliček a hledí svou něžností, svou vroucností nahraditi božskému Děťátku jejich prostotu a chudobu. Než i samo nebe nahražuje chlad a opuštěnost božského Novorozeněte. Andělé s nebe přicházejí a oslavují svého Pána, oni zvou k němu chudé pastýře s dárky, a nebem i zemí zaznívá jejich zpěv: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle«. A Panna Maria nebeskou slastí naplněná všechno pozoruje, slyší a kláda do srdce svého, její ústa zpívají ukolébavku, jíž není nic jiného než opětné magnificat — »Velebí duše má Hospodina a zplesal duch můj v Bohu, Spasiteli mém, neboť veliké věci mi učinil ten, jenž mocný jest: učinil mne matkou a při tom mne zachoval neporušenou pannou«.

            Přešťastna byla P. Maria při narození Božského Dítěte. Tuto její radost chápe nejlépe církev svatá a proto ve svých liturgických modlitbách oslavuje novorozeného Spasitele, ale též se raduje s jeho přesvatou Matkou. Tak v kněžských hodinkách znova a znova nám oznamuje radostnou zvěst: »Dnes nám z Panny narodil Král nebes,« a v odpovědích II. nokturnu církev jásá, Panně Marii blahopřeje a ji velebí. »Přeblážená Panna, jejíž život byl hoden nositi Krista Pána. Zdrávas Maria, Milosti plná, Pán s tebou. Blahoslavená Boží rodička, jejíž údy zůstávají neporušeny, dnes porodila Spasitele světa. Blahoslavená, která uvěřila, neboť dokonáno jest všechno, co řečeno bylo od Hospodina. Ó, svaté a neporušené tajemství panenství, nevím, jakými chválami bych měl velebiti. Jehož nebesa nemohou obsáhnouti, toho jsi v lůně nosila, Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého. Blahoslavené údy P. Marie, které nosily Syna věčného Otce, a blahoslavené prsy, které kojily Krista Pána, jeniž se dnes pro spásu světa z Panny naroditi ráčil.« Vyciťujeme z těchto radostných výkřiků církve sv. radost její nad mateřstvím P. Marie ? A podobně se ozývá i při mších sv., i když ne ve svátek sám, tedy ve dnech vánoční oktávy a vánočních svátků, zejména Obřezání Páně.

            Raduje-li se círke sv. a oslavuje P. Marii, pak nemůže za zůstati ani katolický lid. Vánoční písně jsou ozvěnou zpěvů církevních. I náš český lid zpívá radostné písně vánoční. A oslavuje jak P. Ježíše, taík i jeho svatou Matku.

            Upozorňuji jen na naši starobylou, ale stálé krášnóu píseň: Narodil se Kristus Pán.

Narodil se Kristus Pán, veselme se,

z růže kvítek vykvet nám, radujme se,

z života čistého, z rodu královského,

nám, nám, narodil se.

            Růže kvítek, čistý život, zrozenka královská. Kdo to jiný, než P. Maria ? A tak více méně zaznívá téměř z každé koledy.

            Narození Páně jest tedy příležitostí k oslavě nejen Božského Spasitele, nýbrž i jeho svaté matky. Než tato oslava nesmí býti jen citová, nesmí se omeziti na radostné pocity a snad zazpívání nějaké koledy. Tato radostse jeviti skutkem, to jest, máme se snažiti, aby jako Pán Ježíš se narodil v Betlémě, jako ho tam přijala P. Marie, tak abychom jej přijímali i my. A to se děje při sv. přijímání. Každé sv. přijímání jest jako obnovováním narození Páně v nás, a jakoby naším znovuzrozením v P. Ježíši.

            Krásná legenda ze života sv. Rodiny vypravuje toto: Svatá rodina prchá před Herodesem. Už jsou na kraji pouště blízko Egypta, ale jejich síly jsou vyčerpány. Došla jim voda, jež měla vzpružovat jejich síly. »Vodu, vodu,« volali všichni v duši. Najednou spatřili dívku, jak nese na rameni džbán vody. Spěchali k a prosili o vodu. »Ale ano, ráda vám posloužím.« Ale jak P. Maria brala od džbán s vodou, zarazila se, neboť tvář dívčina byla rozežrána malomocenstvím. »Bojíš se ? Neboj se ! rty nedotkly se džbánu, můžeš se směle napítpravila dívka. » se neštítímodvětila Boží máti, »ba naopak jsme ti vděčni za tu službu,« a dala se mapít Ježíškovi a pak sama i sv. Josef se napili. »Jaký to krásný chlapeček,« zvolala dívka, patříc na Ježíška. »Také jsem měla ráda děti, ale nyní ode mne s hrůzou utíkají.« »Nuže, když máš děti tak ráda, pochovej mně Ježíška.« S radostí vzala dívka Jezulátko do náručí a v nadšení zanedbala opatrnost a políbila dítě na čelo. Ježíšek se usmál. »Uschovej si zbytek vody do vašeho prázdného měchupravila dívka, si dojdu pro vodu jinou.« Tak se stalo, a sv. Rodina s díkůčiněním odcházela od . Dívka spěchá si znova pro vodu, ale nabírajíc vody, pohlédla do studně a užasla: její zohavená tvář zdravá, zacelená a krásná odrážela se na vodní hladině. Ježíšek ji uzdravil. Honem spěchala zpět, chtěla sv. rodině děkovat, ale už ji nenalezla. Ulž odešli. Plna vděčnosti děkovala Pánu Bohu za uzdravení a každému vykládala o tomto divu.

            Jest to legenda, ale krásná. Dívka posloužila sv. Rodině, vzala Ježíška do náručí, a její odumírající tělo ozdravělo znova, a jako by se zrodilo. U stolu Páně přijímáme P. Ježíše, On proniká naše nitro, naši bytost. Nedivme se, lže nás léčí na duši, často i na těle, že nás obrozuje. O Vánocích oslavujeme Narození Páně, plesáme s jeho Matičkou. Ale dokazujeme tuto radost hlavně tím, že vždy o vánocích, ale kromě toho často, přečasto i jindy budeme přijímati Pána Ježíše ve sv. přijímání, aby se zrodil v nás a my zrozovali se v něm. Amen.

Modleme se.

            Popřej, prosíme, všemohoucí Bože, aby tělesné znovuzrození Jednorozeného Tvého vysvobodilo nás, jež pod jhem hříchu staré otroctví drží. Skrze téhož Pána našeho.. .

Očišťování Panny Marie.

(2. února)

            Podle zákona Mojžíšova každá matka, porodila-li pacholíka, byla považována za nečistou po 40 dní, porodila-li děvče, po 60 dní. Po uplynutí této doby měla se matka očišťovat. Měla jíti do chrámu a tam přinésti oběť za hřích, a to buď beránka, nebo, byla-li chudá, dvě hrdličky nebo dvě holoubátka. Panna Maria nebyla povinna jiti se očišťovat, vždyť počala z Ducha Sv., nicméně, aby nedala pohoršení, šla do chrámu a tam se očišťovala. Při tom však splnila i druhou povinnost, totiž obětovala Ježíška Pánu Bohu jako prvorozence, což bylo přikázáno, že v Egyptě byli usmrceni jen prvorozenci egyptští, kdežto prvorozenci izraelští byli zachováni. Tuto dvojí událost nám připomíná svátek Očišťování Panny Marie, jejž slavíme 2. února.

            Tento svátek jest prastarý. Začal se slavit na Východě. Sv. Silvia roku 386 vypravuje, že v Jerusalemě se konával 40. dne po Zjevení Páně, tedy 15. února. Slavil se tam s velkou slávou a konávalo se tam vždy procesí. V církvi západní bylo Očišťování P. Marie zavedeno hodně později, a slavívalo se 2. února. Toto datum se později přeneslo i na Východ. Svátek Očišťování P. Marie slavíme jako svátek nezasvěcený.

            Očišťování P. Marie tvoří rozhraní dvou dob církevního roku: zakončuje dobu vánoční a tvoří úvod do dcby svatopostní. V rukou P. Marie zjevuje se Pán Ježíš v chrámě Simeonovi a Anně, kteří pak všude zvěstovali, že naplnilo se očekávání národů. Po stránce této patří slavnost Očišťování P. Marie do doby vánoční. Ale současně P. Maria Pána Ježíše obětovala. Znala z Písma sv. a snad i působením zvláštního osvícení Ducha Sv., co Pána Ježíše čeká, a proto obětujíc P. Ježíše Bohu, souhlasila s tím, aby jako obětní beránek obětoval se za hříchy lidstva, sama pak při tom už napřed přijímala bolesti s tím spojené. Pán Ježíš sám, jsa ponejprv v domě Otce svého, dává se Otci svému v oběť smírnou za hříchy lidstva.

            Toto jest pěkně znázorněno v proroctví Simeonově. Splněno jest to, po čem toužili a po čem volali ve St. Zákoně: Spasitel přišel.

            Proto volá Simeon: »»Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého, podle slova tvého v pokoji, neboť viděly oči spásu tvou, kterou jsi připravil před očima všech národů, Světlo k osvícení pohanů a ke slávě lidu sivého israelského. »Ejhle, dozvuky vánoční radosti, toť jako chvalozpěv, který doznívá za jesličkami, které se na Očišťování Panny Marie z kostelů odstraňují. Ale Simeon pokračuje, obrácen k P. Marii: »Hle, tento jest stanoven k pádu a k povstání mnohých v Israeli a na znamení, jemuž budou odpírati, a tvou vlastní duši pronikne meč, aby se zjevila smýšlení mnohých srdcí.« (Luk. 2, 29—35.) Tato slova jsou jako prorocký úvod k bolestnému utrpení Pána Ježíše a jeho svaté Matky, jak také znázorňují fialové závěsy na našich oltářích, neboť svátek Očišťování P. Marie zapadá často už do doby devítníkové.

            Pán Ježíš tedy vstupuje po prvé do svého chrámu, ovšem spočívaje v náručí P. Marie. Započíná imtroit (vstup) vykupitelské oběti Kristovy, a Panna Maria objevuje se po boku mesiášského velekněze právě tak, jak bude státi jedenkráte při zakončení této oběti na Kalvarii. Srdce její sice pronikne meč — první pronikl je hned při začátku — ale on ji bude pronikati i potom, a poslední meč její srdce pronikne, až po skončené oběti na kříži mrtvého svého Syna uloží do hrobu. Panna Maria však to vše ráda přijme, vždyťbýti a chce býti druhou Evou, a jako taková obětí a bolestí chce spoluzachrániti, obroditi lidstvo.

            Uvažujeme-li takto, pak se nedivme, že Kristus Pán jako tajemné Světlo světa vstoupil do chrámu, a že právem Simeon mluvil o světle k osvícení národů, a že církev znázorňuje toto tím, že světí svíce a v slavnostním průvodu je nese kolem kostela, při čemž však kněží mají roucha fialová, aby naznačili, že nikoli nevázanost, nýbrž kajícnost nás učiní účastnými světla věčného. Při mši sv. pak holdujeme Spasiteli světa, v duchu se spojujíce s Pannou Marií a Simeonem, a volajíce pokorně slovy introitu a graduale: »Přijali jsme  Bože, milosrdenství tvé uprostřed chrámu tvého.« (2. 47.)

            Řekli jsme, že Očišťování P. Marie jest úvodem k oběti P. Ježíše na kříži. Tato oběť se obnovuje při mši sv. Nuže, jaké jiné ovocesvátek Očišťování Panny Marie nám přinésti, nežli pochopení a lásku ke mši sv. ? Jsme lidé chybující, kteří máme tělo, jež nás zatěžuje, a kteří cítíme v sobě zákon odpírající zákonu Božímu, a kteří musíme bojovati proti knížatům a mocnostem temnoty. Proto jest pochopitelno, že často urážíme Pána Boha, že znova a znova padáme do hříchů. Kde najdeme očištění ? Ve mši svaté, pod křížem našich oltářů, na nichž se Pán Ježíš za nás obětuje. Při mši sv. kanou na nás krůpěje krve Páně, a ta změkčuje naše srdce, vede je ke kajícnosti, k lítosti, dusí v nás siklony zlé a vede nás k dobrému.

            V jednom městě ohlásil obchodník s obrazy úplný výprodej. Brzo byly všechny obrazy vyprodány a ve výkladní skříni zůstal jen jediný, Kristus Pán na kříiži. Jednoho dne šel kolem obchodu slepý stařeček, kterého vedlo malé děvčátko. To se vždy zastavovalo před obchodem, prohlíželo krásné obrazy a stařečkovi o nich vykládalo. Nyní, když bylo po výprodeji, a děvčátko se stařečkem šlo kolem, opět se zastavilo a jaksi smutně řeklo: »Všechny obrazy jsou pryč, jen jeden ještě zde zbyl: Kristus Pán na kříži. Slepec řekl: »Veď mne do obchodu«. Když tam vešel, koupil obraz Krista Pána na kříži. Když mu obchodník obraz podával, pravil s posměchem: »Stařečku, co vám pomůže obraz, když ho nevidíte ?« Slepec odpověděl: »Ó, vidím dobře svého Spasitele, jsem slepý, ale lidé, kteří mají oči zdravé, ho nevidí.«

            V lednu 1942 byl do vražedného tábora v Osvěnčimi dopraven kroměřížský čestný kanovník Šebela. Brzy tam podlehl nelidským útrapám a byl zpopolněn. Jeho spoluvězeň Jaroslav Zatloukal věnoval mu nedávno vděčnou vzpomínku v »Národní obrodě«. Píše: » Vzpomínám si často na jeho mši ve vězení Pod kaštany o vánocích 1941. Byly to chvíle hlubokého citového ponoru, kdy za mřížemi u improvisovaného oltáře z lůžek a desek, při jedné hořící svíčce, klekal dav hladových a zbitých vězňů, aby pozvedli svou mysl k Bohu. Šálek nahradil nám zvonek, malá smrková větvička připomínala nám celé vánoce se slávou narození Krista. I nevěřící byli tu hluboce dojati velebnou chvílí tak zvláštně sloužené mše. Kanovník Šebela míval často duchovní promluvy na baráku č. 4, povzbuzoval malomyslné a naplňoval vírou ve šťastný konec velikých dějů, které dupaly a ničily země. O kanovníku Šebelovi se utvořila legenda, že při spalování v Osvěnčimi se pozvedl a žehnal českému národu.«

            Setkání s tímto spolubratrem-mučedníkem považuji za vzácnou milost, jilž mi dal Bůh hned na počátku vězeňské dráhy. Jím připojila arcidiecése olomoucká skvělý rubín do věnce svých velkých mužů.

            Vzácný doklad, co působí mše svatá, jak těší a jakou sílu dává Kristus Pán vůbec a při mši sv. zvlášť.

            Bohužel, mnozí toho nechápají,

            Mají oči, ale P. Ježíše, jenž se za nás při mši sv. obětuje, nevidí, a neznají, k němu nejdou. Divme se potom, že jejich srdce jsou zatvrzelá, chladná, že mají sice jméno katolíků, ale katolicky nežijí. Pro není Kristus světlem, pro není postaven k pozdvižení, nýbrž k pádu.

            Panna Maria při očišťování obětovala Pána Ježíše, svolila k obětem jeho na kříži a tím i k obětem při mši sv. Buďme za to vděčni, a proto milujme stále se obnovující živý obraz ukřižovaného Spasitele, mši sv., a přicházejme na ni každou neděli a každý svátek, ale dle možnosti i ve všední dny ! A až bude nám hromnička svítit, pak budeme moci říci: »Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji«, a v náručí Panny Marie přejdeme do světla věčného. Amen.

Modleme se.

            Všemohoucí věčný Bože, Velebnost tvou pokorně vzýváme, abys tak, jako jednorozený Syn Tvůj s podstatou našeho těla byl v chrámě Tobě představen, i nás s očištěnou myslí Tobě představil. Skrze téhož Krista . . . Amen.

Svátek sv. Čistoty Panny Marie.

(16. října).

            Doprovázeli jsme P. Marii od jejího Neposkvrněného Početí jejím dětstvím, hovořili jsme o jejím zasnoubení a o sv. mateřství, ale vždy jedna ctnost její zvlášť nám zářila, a to byla její svatá čistota. Tato ctnost jest na Panně Marii tak krásná, že je slavena jako zvláštní mariánský svátek. Slavíme jej 16. října jako svátek čistoty Panny Marie.

            Bůh jest Čistota a svatost sama, na nepravost vzhlédnouti nemůže. Proto, chtěl-li se Bůh Syn státi člověkem a zroditi se z ženy, bylo nutno, aby tato byla nejčistější. A byla. Duch Sv. ji zahrnoval milostmi, takže jeho působením stala se důstojným stánkem vtěleného Boha Syna. A Panna Maria s milostmi Ducha Svatého také spolupůsobila.

            Byla čistou před zvěstováním. Slyšeli jsme, že už ve třetím roce byla přivedena do chrámu a tam že se Pánu Bohu obětovala. Ale obětovala se mu zvláštním způsobem: Zaslíbila Bohu ustavičné panenství. Byla první, která z lidí dobrovolně talkový slib učinila, nikdo ji k tomu nenutil. Učinila jej proti zvyklostem tehdejšího světa. Přece víme, že tehdy bylo hanbou zůstati pannou, nemíti dětí — než P. Maria nedbá na názory lidí, nestará se o to, co svět o řekne, má na mysli jen Boha, jemu se chce zalíbit a proto, jen jemu má patřiti celá její bytost, tedy nejen duše, nýbrž i její tělo. P. Maria učinila slib panenství a také jej věrně dodržovala.

            Ale přišel archanděl Gabriel a zvěstoval : »Aj, počneš v životě a porodíš syna a nazveš jméno jeho Ježíš« (L. 1, 31.) Panna Maria užasla. Cože, má býti matkou ? Vždyť přece udělala podle přání Božího slib ustavičného panenství, a toto chce dodržeti, i když jest zasnoubena sv. Josefovi. A nyní Bůh posílá vzkaz, že má býti matkou ? Bohu odporovati nechce. A proto ptá se pokorně a s důvěrou: »Kterak se to stane, když muže nepoznávám.« P. Maria neodporuje přání Božímu. Ne. jen chce věděti, jak to Pán Bůh zařídí, aby se stala matkou a zůstala pannou. Sv. Ambrož praví, že otážka Panny Marie není pochybování, nýbrž žádá, jen vysvětlení. Neví, jak si má počínati, aby vůli Boží splnila, a proto nechce dáti odpověď na neurčito. Jedná jako panna opatrná a moudrá. A Pán Bůh dává vysvětlení, sděluje skrze anděla: »Duch sv. sestoupí na tebe, a moc nejvyššího zastíní tebe.« Milosti, zázrakem Ducha Sv. staneš se matkou a zůstaneš pannou. A tak Panna Maria stala se matkou, ale zůstala pannou nejen při Početí svého Syna, nýbrž i při jeho narození, jak jsme při rozjímání o Narození Páně zdůraznili. Ale ona zůstala pannou i po narození Páně. Svého slibu, že zůstane pannou, nezrušila. Měla jen jednoho syna a nikoliv více. Popírají to sice někteří, hlavně z řad nekatolíků, a odvolávají se na to, že v Písmě Sv. mluví se o bratrech Ježíšových. Jenže zapomínají, že Písmo sv. nazývá bratry příbuzné — a o bratrech P. Marie víme, lže to byli synové sestřenice P. MarieMarie Kleofášovy. Ostatně kdyby byl P. Ježíš měl bratry, nebyl by odevzdával svou Matku na kříži sv. Janovi, nýbrž byl by ji nechal bratřím. Ale On bratrů neměl, bylť prvorozeným a jediným Synem P. Marie.

            Panna Maria byla pannou před porodem, při porodu i po porodu, její čistota byla neporušena. V tom smyslu oslavuje ji církev sv. ve mši sv. na svátek její Čistoty. Tak v graduale čteme, jako by Bůh pravil o P. Marii: »Jako lilie mezi trním, tak jest má přítelka mezi děvami.« A Panna Maria odpovídá: »Můj milý, můj jest a jsem toho, jenž se kochá mezi liliemi.« A církev sv. se diví, »kdo jest ta, která se bere jako zora, krásná jako měsíc, jasná jako slunce, hrozná jako sešikované vojsko (Cant, 2, 2, 16, 6. 9). Při obětování se zdůrazňuje: »Po porodu jsi, Panno, neporušenou zůstala. Boží Rodičko, oroduj za nás.« A při přijímání se modlíme: »Požehnaná a úctyhodná jsi. Panno Maria, která bez porušení panenství jsi se stala Matkou Spasitele

            Přečistá Panna jest nejkrásnější zjev v zahradě Církve Kristovy. Ona, Neposkvrněná Panna, vztyčila na zemi korouhev neporušeného panenství a naučila vznešené duše ctnosti andělské, ona, prvotina panenství, nastoupila první tento výlet k nebesům — a za jdou zástupy duší ušlechtilých, které ji chtějí následovati. A bylo by dobré, kdyby takových duší bylo co nejvíce, kdyby ctnost sv. čistoty stávala se vždy více u nás domovem.

            Sv. čistota není oblíbená a jest řídkou květinou. Otočí na ni tělo, svět i ďábel. Tělo touží po požitcích, a touží po nich tím více, že je k tomu svádí svět. Četba přeplněna líčením smyslnosti, kina, divadla líčí sladkost hříchu, ostatek dodělá špatný přítel špatným hovorem i příkladem. A ďábel, ten obstarává příležitost. — P. Doss S. J.. znamenitý vychovatel, napsal knihu »Myšlenky a rady mládeži«. A jako motto napsal: »Jinochu, jest oko tvé čisté ?«

            Školáku, školačko, dívko, jinochu, muži, ženo, jest čisté oko tvé ? Neodvracel se od vás váš Anděl Strážný, když jste tolikrát hřešili proti sv. čistotě ? Kdyby to nejasné, zakalené oko mohlo vypravovat, proč není už čistým, jak by se mnohému hnala krev do tváře !

            Před lety prošla denním tiskem jednoho velkého evropského města zpráva, že tam na Popeleční středu skočil do řeky 22 letý mladý muž a 18 letá dcera jistého továrníka. Neudaly však jmen. A policie po celé dopoledne nestačila odpovídati na telefonní a osobní dotazy rodičů, jichž dcerky stejného věku se dosud nevrátily domů. Jaká zkáza ! Myslím však, že poměry u nás nejsou lepší. Kdyby se tak řeklo: kolik naší mládeže v 10—11 hodin večer není ještě doma, jaké by to vyšlo číslo ? A kde jsou ? Mravnost, čistota z toho nehledí !

            Panna Marie je vzorem čistoty a proto také jím jest svátek sv. Čistoty Panny Marie. Staví nám ji Církev svatá za vzor. Zamilujme si sv. čistotu ! Tato ctnost musí býti miláčkem našeho srdce, jako vycházela z nejčistšího Srdce P. Marie, které též je slaveno jako zvláštní svátek v sobotu po Bož. Srdci Páně. A bude-li srdce naše čistotu milovati, pak se budeme varovati svodů a zlých příležitostí, které by nás mohly poskvrnit. Láska k svaté čistotě nám také dá sílu k zápasu a k boji o ni.

            Četli jste knížku P. Pelikána: Víno ze sodomských vinic ? Doporučuji každému, aby si ji přečetl. Tato knížkazvláštní titulní obrázek. Ďábel, ovšem v přestrojení, hraje s jinochem šachy. Jinoch hraje a hraje, a prohrává, a Anděl Strážný za ním pláče. Jinochu, dívko, jdete životem a myslíte, že hrajete příjemnou hru. Ale není tomu tak, často je v tom ďábelská šalba. Myslíš, že máš přítelku, přítele, lžete si lásku, a zatím tají se v tom ďábelský svod. A prohráváte, nechcete to ještě uznat, ale prohráváte. A Anděl Strážný pláče, pláče nad vámi i P. Maria,

            Milá mládeži, pozor ! Není větší krásy pro  mladého člověka nad čistotu. Zamilujte si ji ! Buďte orli vznášejícími se v čistém blankytu a ne ošklivými plazy v prachu a kalu země ! A abyste takovými býti mohli, utíkejte se k Nejčistšímu Srdci P. Marie, svěřte Matičce Boží nejkrásnější poklad vaší duše, Sv. čisotu, a denně a denně proste P. Marii: Matko nejčistější, Matko neposkvrněná, Matiko neporušená, Panno mocná, oroduj, oroduj za nás. Amen.

Modleme se.

            Dej, prosíme, Všemohoucí věčný Bože, abychom uctívajíc slavnostně neposkvrněné panenství přečisté Panny Marie, na jej přímluvu čistoty duše i těla dosáhli. Skrze Ježíše Krista Amen.

 

 

Pokory Panny Marie.

(17. července).

            Řeknemeli, že čistota P. Marie byla přední ozdobou P. Marie, pak musíme také doznati, že pokora její byla půdou, ze které ona se zrodila. Nebyla by se stala P. Maria přečistou matkou Páně, kdyby nebyla napřed bývala pokornou dívkou Páně. Proto oslavuje církev nejen čistotu, nýbrž i pokoru P. Marie, a to 17. července.

            »Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává svou milost,« (Jak. 4. 6.) Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen (Lk. 14. 11.) Toto ocenění pokory učiněné ústy B. Spasitele platilo už ve St. Zákoně. Panna Maria, která výchovou a působením Ducha Sv. vždy lépe poznávala vůli Boží, zamilovala si pokoru od počátku. Celý její život to dokazuje. Když se jednalo o jejího snoubence, neuplatňuje svého názoru, neprojevuje svých přání, nýbrž pokorně vše odevzdává do rukou Božích, jsouc plna důvěry v něho.

            Přichází archanděl s poselstvím od Boha a jeho jménem ji pozdravuje: »Zdrávas, milosti plná, Pán s tebou, požehnaná tys mezi ženami,« a Panna Maria se leká. Eva, když poslouchala anděla temnoty, když sliboval, že budou s Adamem jako bohové, plna pýchy sáhla po ovoci zakázaném a tak stala se matkou padlého člověčenstva. Panna Maria se však pozdravu leká, neboť jest plna pokory, ona se děsí takových vznešených titulů, bojí se, aby to nebyl ďábelský klam. Teprve poučena andělem se uklidňuje. A když slyší, že se má státi matkou Boži, jen s vědomím, že to Bůh chce, svoluje skromně a pokorně slovy: »Aj, dívka Páně, staniž mi se podle slova tvého.« Chce býti jen dívkou Boží, služebnicí Boží, nehledá své cti, své slávy, nýbrž chce jen splnit vůli Boží.

            Panna Maria spěchá ke sv. Alžbětě. Už to, že tam jde, že chce sv. Alžbětě posloužit, že ji při příchodu první pozdravuje, ukazuje její pokoru. Nejvíce však se zjevila její pokora, když na radostnou odpověď a pochvalu Alžbětinu neodpovídá pyšně, sebevědomě, nýbrž naopak, veškeru chválu od sebe odvrací a Bohu ji odevzdává, zpívajíc »Magnificat«. »Velebí duše má Hospodina, neboť veliké věci mi učinil, kterýž mocný jest. Vzhlédl na ponížení dívky své

            Pokora vše snáší, neomlouvá se, netouží po tom, aby se o nás pěkně mluvilo. Sv. Josef neví, cočiniti. Tuší, že Panna Maria jest omilostněna, Bohem vyvolena, a proto považuje se za nehodná býti jejím snoubencem, chce ji tajně propustiti. Panna Maria dobře pozoruje starosti Josefovy, mohla by vše vysvětliti, ale mlčí, nevysvětluje, ponechává vše Bohu, tak ji vede její pokora.

            Ve své pokoře je spokojena, když betlémští neměli pro ni útulku, a musela se uchýliti do chléva v jeskyni, pokorně přijímá, když prchá do Egypta, pokorně jde do chrámu se očišťovat. Když Pán Ježíš konal zázraky a vše ho velebilo, Panna Maria žila v zátiší, když však šel jako odsouzenec s těžkým křížiem, když v bolestech za posměchu a uštěpačného pokřikování nepřátel umíral, tenkrát byla u něho Panna Maria, tenkrát ráda ukázala, že je jeho matkou.

            Velká byla pokora Panny Marie, a proto ji tak vysoko Pán Bůh povýšil. A zajímavo jest, že i církev sv. ve mši sv., která se čte na svátek Pokory P. Marie, nemluví o její pokoře, nelíčí její skromnosti, nýbrž velebí její čistotu, svatost, její mateřství, jako by říci chtěla: není třeba líčiti její pokoru, neboť skutečnost, že ji P. Bůh tak velice vyznamenal, sama dokazuje, že byla pokorná. Bůh ji povýšil, poněvadž se ponižovala, učinil ji první, poněvadž chtěla býti poslední.

            Pokora jest základní ctnost, bez nikam nedospějeme. Kde není pokory, tam není podmínky pro milost Boží, a bez nedokážeme ničeho. Kde není pokory, tam jest život náboženský pustinou. Nemodlenci, kdož opomíjí Slovo Boží, kdož zanedbávají mši sv. a sv. Svátosti, toť lidé, kteří nemají pokory. Jejich pýcha jim brání veřejně se pomodlit, oni nepotřebují Slova Božího, jim jest vše jasno, jejich pýcha zdržuje je od kostela, zavírá ústa ve sv. zpovědi. Neposlušnost, hrubost k rodičům, mají počátek v pýše, pomluvy, na cti utrhání, hněvy a nepřátelství, toť odnože pyšného ducha. Bůh jen skromným a pokorným dává svou milost.

            Vzpomínám Arnošta z Pardubic, velkého ctitele Panny Marie, k jejíž cti a slávě napsal pojednání o jejích přednostech, muže, jenž velice mnoho znamenal za dob Karla IV. pro národ a pro církev. Byl muž velikých schopností a známý svými ctnostmi, ale velmi pokorný. Nabízeli mu důstojnost kardinálskou, odmítl ! Když roku 1362 byl úmrtím papeže Inocence VI. uprázdněn papežský stolec, někteří kardinálové avignonští pomýšleli na jeho volbu za papeže, a kdyby byl chtěl, mohl býti zásahem Karla IV. zvolen, ale ne, byl pokorný, netoužil po hodnostech světských, odvrhl je.

            Chtěl se jen líbit Bohu. A Bohu se líbil, vždyť zemřel jako světec. — A náš p. arcibiskup Stojan. Jaký zjev pokory ! Vzpomíná jeden kněz: V srpnu 1921 čekali v Bystřici na vlak k Hulínu. Přijíždí poutnický vlak od Hulína a v něm arcibiskup dr. Stojan. Zastavil. Zvědavému shromáždění na nástupišti se zatajil dech, zavládlo hrobové ticho. Odkud, z kterého vozu vyjde milovaný arcibiskup ? Ale marně se dívali po 1. a 2. třídě. Z těch nevystoupil, ani z vozu 3. třídy, ale vycházel s venkovskými poutníky po dřevěném můstku z nákladního vozu. Kráčel klidně s vlňákem na ruce k východu. Tak jednal skromný — kníže arcibiskup olomoucký. Skromný byl v celém životě, ale milovaný a ctěný celým národem, a doufáme, že bude oslaven i nebem.

            Velikou ctností jest pokora a cvičení v . Choďme se učit do školy pokorné dívky Páně, ale též o ni prosme Božského Mistra vroucí modlitbou: »Ježíši tichý a pokorný srdcem, učiň srdce naše podle srdce svého,« a staneme-li se pokornými, budeme jistě milými Bohu, Marii i lidem. Amen.

Modleme se.

            Bože, jenž vzhlížíš na pokorné a jen z dálky pohlížíš na povýšené, popřej služebníkům svým, aby vždy čistým srdcem následovali pokoru P. Marie, která panenstvím se zalíbila, pokorou však počala Pána našeho Ježíše Krista, Syna svého, jenž jsi živ a kraluješ na věky věkův. Amen.

Mateřství Panny Marie.

(11. října).

            V modlitbě o svátku Pokory P. Marie jest obsaženo, že svou čistotou se Pánu Bohu sice zalíbila, ale pro pokoru svou stala se Matkou Boží. Mateřství P. Marie bylo tedy jakýmsi ovocem jejích ctností, čistoty a pokory. Mateřství P. Marie se oslavuje vlastně na Vánoce, přesto však slaví je církev ještě zvláštním svátkem, a to 11. října.

            Panna Maria má jedinečnou důstojnost v díle naší spásy, a tato její důstojnost spočívá v jejím Božském mateřství: Porodila Syna Božího podle lidské přirozenosti.

            Od věčnosti jest jeden Bůh, ale ve třech osobách, a to jsou Otec, Syn a Duch Svatý. Bůh Syn jest tedy od věčnosti. Od věčnosti měl jen božskou přirozenost, ale v čase, tedy asi před 2000 lety, stal se člověkem, to jest, vzal na sebe lidské tělo a lidskou přirozenost. Nepřestal býti Bohem, ale stal se člověkem a dostal jméno Ježíš Kristus. Tak tomu učí 4. základní pravda našeho sv. náboženství, která zní: Druhá Božská osoba, Bůh Syn, stal se člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil.«

            Ježíš Kristus jako druhá Božská osoba pochází od věčnosti od Otce, jako člověk narodil se z Panny Marie. Jako Bůh Syn má jen Otce, nemá však matky. Jako člověk má jen matku, nemá otce.

            Ježíš Kristus je sice jen jednou bytostí, ale je Synem Božím, i Synem P. Marie, čili má dvojí přirozenost, Božskou i lidskou. Podle božské přirozenosti jest od věčnosti pouze Synem Božím, neboť znova zdůrazňujeme, jako Bůh matky nemá. Když se však vtětil, stal se podle přijaté lidské přirozenosti skutečným Synem P. Marie a obráceně. Panna Maria stala se skutečnou matkou vtěleného Syna Božího. Ježto pak Kristus Pán nikdy své lidské přirozenosti neodložil, nikdy nepřestal býti k Panně Marii ve vztahu syna ke skutečné matce.

            Žádná bytost stvořená, andělská, lidská, nebyla, není a nebude v tak těsném vztahu ke Spasiteli lidstva jako P. Maria. Žádný tvor rozumný, byť sebe světější, nemá takové účasti na nekonečné důstojnosti vtěleného Syna Božího, jako »požehnaná mezi ženami«, v níž »Slovo Tělem učiněno jest«. Panna Maria jako Matka Boží, má ojedinělé právo, které z jejího skutečného mateřství Božího vyplývá: právo na synovskou lásku a úctu Syna Božího. Ona jediná z tvorů smí volati na věky k Ježíši Kristu: Synu, můj Synu . . . Ona jediná smí přistupovati ke Kristu, před nímž všichni svatí i andělé padají k holdu klanění, s úžasným, výlučně ojedinělým právem, které dává její důstojnost mateřská.

            Z toho, co řečeno, patrno, že nejstarším a nejvznešenějším názvem P. Marie, jest název Matka Boží nebo Bohorodička«. Tento nejlépe vystihuje důstojnost P. Marie, v němž jest vyjádřen základní důvod veškeré křesťanské úcty mariánské.

            Název Matky Boží jest tak starý jako křesťanství samo. Vždyť jest obsažen ve slovech archandělových »Duch Sv. sestoupí v tebe a moc Nejvyššího zastíní tebe, proto také to svaté, co se z tebe narodí, slouti bude Syn Boží«. Alžběta nazývá P. Marii Matkou Páně, »odkud mi to, že Matka Pána mého přichází ke mně ?« V Písmě sv. jest P. Maria zvána Matkou Ježíšovou, a Ježíš jest přece Synem Božím. A tak na základě těchto výroků Písma sv. dávali křesťané P. Marii název Matky Boží.

            Ale vystoupil bludař Nestorius a tvrdil, že Panně Marii tento titul nepřísluší, že prý tím titulem děláme bohyní, že porodila ne Syna Božího, nýbrž člověka. Proti tomu vystoupil církevní sněm v Efesu roku 431 a po bedlivém zkoumání prohlásil, že útok Nestoriův jest útokem na nejsvětější bytost P. Ježíše, a že ctít i P. Marii jako Matku Boží jest nejen oprávněno, nýbrž i sv. vírou přikázáno. Lid věřící tehdy čekal na rozhodnutí církevního sněmu dlouho do noci, a dověděv se, že smí dále a právem uctívati Pannu Marii jako Matku Boží, radostně zajásal a z vděčnosti ve světelném průvodu doprovázel jednotlivé biskupy a účastníky sněmu do jich bytů.

            Roku 1931 bylo tomu 1500 let, co Efeský sněm tuto pravdu, že Panna Maria jest Matkou Boží, prohlásil. A tu jednak na památku tohoto sněmu, jednak z lásky k Panně Marii papež Pius XI. určil na 11. října nový svátek, a to svátek »Mateřství P. Marie.

            Slyšeli jsme, že mateřství P. Marie vyjadřuje dvojí poměr: Synovský poměr Pána Ježíše k Panně Marii, a mateřský poměr Panny Marie k Pánu Ježíši. Dnes si všimneme poměru P. Ježíše k Panně Marii. Jak něžný to byl poměr ! Pán Ježíš lnul ke své milé matičce, na ni se usmíval, po vztahoval ručky, k se tulil. Jako malý hošík k spěchával, u nacházel útočiště, útulek, u bylo jeho blaho, na ni něžně volával »maminko«. A když dospěl — a po smrti sv. Josefa sám pracoval a vydělával, jak rád ji podporoval. Na její přání učinil první zázrak v Káně Galilejské, na ni pamatuje na kříži a odevzdává ji Janovi, , jak pevně věříme, první se zjevuje po svém Vzkříšení. A po smrti bere ji k sobě i s tělem, korunuje ji na královnu nebeskou, činí ji rozdavatelkou milostí.

            Věru, krásný příklad lásky a úcty k matce a k rodičům vůbec dal nám Pán Ježíš. Následujme jej ! I naši rodičové, tatínek i maminka, nám prokázali přemnoho lásky a péče. Co se pro nás napracovali, nastarali. Kolik nocí probděli starostí nad námi, co v nemocích naošetřovali. Často sami si od úst utrhli, abychom my měli, a co se za nás namodlili ! A jakou odměnu dostali ? Chvála Bohu, máme hodně dětí, které ukázaly opravdovou vděčnost ke svým milým, ale máme také děti, které nemají vděčnosti ani lásky k rodičům. Neposlouchají, z napomínání rodičů si dělají smích, rodičové prý mají zastaralé názory, ve stáří se o rodiče nestarají, za se stydí, jich nepodporují, ba je trýzní a sužují. Nejednou se stává, že při pohřbech rodičů naříkají, jako by bůhví jaký smutek měli, a zatím jsou rádi, že už umřeli, ba lidé si nejednou šeptají, že je přivedli do hrobu. Jak se vzdálily takové děti od krásného příkladu, který dal Pán Ježíš v chování ke své Matičce.

            Malé městečko. Jest tam shon — bude se konati dražba selského statku. Tak 15 let v tom statku se také konala dražba. Mladý hospodář přejímal hospodářství po své matce. Nemohla mu vše ihned vyplatit, a syn, hospodář, dal ji do dražby. I postel matce prodal. Dnes po 15 letech se dostalo bezcitnému odplaty. Prodávají jeho statek. — A jiný příklad. Umírá matka v bídě a nouzi. Syn ji jen trápil. Misionář chtěl ho přivésti k matce a přiměti ho k nápravě života. Volají ho. »Co, už scípá ? Na to jste volali ? Nemůže umříti beze mne ?« A vrátil se do hospody: Po 5 letech týž kněz vidí onoho zhýralce v nemocnici: Má rakovinu plic. A má dceru. Ale nejde k němu. Co je po něm ? V rouhání, opuštěn umírá ! Jak smutné obrázky !

            A nyní si vzpomeňte, jak něžně vzpomínal na maminku a tatínka p. arcibiskup dr. Stojan, jak o matce vzácně píše Kosmák, a jak něžně o zpívá J. Neruda. Tak mile působí jeho verše: »A denně za mne říkávásvůj růženec z klokočí, a hořké slzy řinou se — z těch starých, věrných očí:« »Nic nemáš víc. vše dalas mněco Bůh v tvé ruce vkládal, a přece bych nevděčník, vždy víc a více žádal. — Dej ještě bílé vlasy tvé — na rubáš svému synu, bych ještě v hrobě spočíval, jakoby ve tvém klínu

            Líto, velmi líto jest mi těch, kdož neznají lásky k rodičům, neboť obávám se, že neznají ani lásky k Pánu Ježíši a k Panné Marii. My budeme následovali Pána Ježíše dle jeho příkladu, budeme úctou a láskou projevovat vděčnost svým drahým rodičům, a pak jistě splní se na nás, k čemu nás vedli, zač za nás Pána prosívali, a my budeme věrnými dítkami Blahoslavené Panny i věrnými učeníky Pána Ježíše. Amen.

Modleme se:

            Bože, jenž jsi chtěl, aby Slovo tvé z lůna blahoslavené Marie Panny za zvěstování anděla tělo na sebe přijalo, popřej nám, pokorně prosícím, abychom, kteří ji vpravdě Bohorodičkou vyznáváme, její přímluvou u tebe podporováni byli. Skrze téhož Krista Pána našeho. Amen.

Panny Marie bolestné.

            Včera jsme uvažovali, že Mateřství P. Marie obsahuje v sobě dvojí poměr: poměr Pána Ježíše k Panně Marii, jako syna k matce, a poměr Panny Marie k Pánu Ježíši, jako matky k synovi. O poměru Pána Ježíše k Panně Marii jsme hovořili včera, dnes bu deme míti na zřeteli poměr Panny Marie k Pánu Ježíši jako k synu. A poněvadž tento poměr nejlépe osvětlují bolesti P. Marie, proto budeme dnes rozjímati o sváíku P. Marie bolestné.

            Úcta k bolestné Matce žila odedávna v srdci křesťanského lidu, který cítil, že je povinen vděčností za vše, co se svým milovaným Synem pro naši spásu spoluvytrpěla. Proto vznikl asi roku 1233 zvláštní mariánský řád servitů-služebníků Panny Marie, který šířil úctu k Panně Marii bolestné. Obrazy Panny Marie bolestné, pak krásný hymnus »Stabat Mater« — Stála Matka zarmoucená, připravovaly půdu ke zvláštnímu svátku na uctění bolestí přesvaté Panny. Roku 1423 zavádí synoda kolínská zvláštní svátek »k poctě svaté a Neposkvrněné Panny a Matky Boží, k poctě její úzkosti a bolesti pod křížemzvláště pro nás Čechy důležité — pro bezbožnost Husitů, kteří spalují a ničí obrazy zasvěcené Ukřižovanému a slavné Panně«. Slavíval se tento svátek v pátek po třetí neděli velikonoční. Roku 1725 byl zaveden v Římě. Za 2 léta byl rozšířen papežem Benediktem XIII. na celou církev, jeho slavení určeno na pátek po neděli Smrtné (tak zvaný bolestný pátek).

            Svátek P. Marie bolestné slavíme však dvakrát. Podruhé 15. září. Tento druhý svátek byl zaveden roku 1688 a slaví se ve spojení s Povýšením sv. Kříže — a uctíváme v něm Pannu Marii spíše jako královnu mučedníků.

            »A tvoje srdce pronikne meč,« prorokoval kdysi Simeon Panně Marii, a zajisté sedmerý meč pronikl její mateřské srdce. A právě tato sedmerá rána ukazovala, jak něžnou láskou milovala Panna Maria svého Syna.

            Plna mateřského štěstí byla P. Maria, když porodila Pána Ježíše, celou svou bytostí milovala své Božské Dítě, je celo v a la, hladila, objímala s takovou láskou, jak jen matka dovede. A najednou slyší: »Bude postaven za znamení, jemuž bude odpíráno — a tvoje srdce probodne meč.« V tom okamžiku píchlo ji u srdce. Její dítě bude míti nepřátele, bude trpět ? První meč pronikl její mateřské srdce, a rána jím způsobená se nezahojila. Kdykoliv na Dítě pohlédla, vždy pocítila bolest, vády srdce se zachvělo při vzpomínce, co na Dítě čeká. A brzy to zakusila. Herodes usiluje o bezživotí dítěte. Slova andělova k Josefovi: »Vstaň a vezmi dítě i matku a utečte do Egypta a buď tam, až povím tobě, neboť Herodes bude hledati dítě, aby je zahubil.« (Mt. 2, 13.) byla druhým mečem, který pronikl její srdce. A rána bolela, dokud nebyli s milovaným synáčkem v bezpečí v Egyptě. — A ještě jedna bolest pronikla srdce za dětského věku Pána Ježíše. Když jej ztratila v chrámě. Jen Bůh sám , co vytrpěla, než našla ztraceného Ježíška.

            Mateřská láska Panny Marie k Ježíškovi ještě větší bolest přinesla, když Pán Ježíš »trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel a pohřben byl.« Či dovede někdo vylíčiti bolesti, které cítila Panna Maria, když potkala svého přemilého Syna s těžkým křížem, zpoceného, zakrváceného, zaprášeného, a slyšela křik a nadávky, jimiž jej katané častovali, a viděla kopance, smýkání, jimiž bolesti jeho zvětšovali ? Pochopí někdo bolesti přesvaté Matky, když stojíc pod křížem, viděla svého milovaného Syna na kříži umírat, viděla krev z ran se řinouti, a slyší a jeho vzdechy ? Jak hluboko pronikl meč její srdce, když slyšela bolestné volání: »Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil ?« Krví svého srdce byla by ho chtěla napojit, když slyšela »žízním«. On necítil už rány, která mu srdce pronikla, ale její srdce cítilo je nesmírně. Když měla mrtvého Syna na klíně, mohla v bolestech volati: »Pojďte a vizte, je-li bolest jako bolest má.« A když doprovázela mrtvého Pána Ježíše do hrobu, už jen zbytky slzí prolévala, neboť více jichneměla. — Ach, ano, sedmero bolestí P. Marie jest nejlepším obrazem mateřství Panny Marie.

            Panna Maria trpěla, protože milovala, láska k Pánu Ježíši vedla ji k obětavému snášení bolestí. A trpěla nejen z lásky k Pánu Ježíši, nýbrž i z lásky k nám, neboť těmito bolestmi spolupůsobila na našem vykoupení a učila se též znáti lidské bolesti a bědy. aby nám tím ochotněji pomáhala.

            Bolesti Panny Marie tedy znamenají oběti. Jak málo jest dnes ceněno slovo obětovati se. Dnes chce každý užívat, radovat se, ale o obětech nechce ani slyšet. A přece oběť, sebezápor jsou v životě tak důležité. Jen ony dovedou vytvořiti krásné povahy, šťastné rodiny, pravou spokojenost. Kdo se nedovede obětovat, zapírat, přemáhat, ten bude věčně nespokojen, nechci-li říci nešťasten, rozerván. Kolik rodin mohlo býti šťastných a požehnaných, kdyby se v nich bylo dovedlo přemáhat a zapírat sepřinášet oběti !

                        Krásným vzorem takového obětavého života jest, nám bohužel málo známá, blah. Zdislava. Blah. Zdislava pocházela ze staroslavného českého rodu Berků. Narodila se roku 1200 na hradě Jablonném na Boleslavsku. Hned v dětství byla nakloněna k životu usebranému, odříkavému. Už v sedmém roce odešla z otcovského hradu a chtěla poustevničit. Než rodičové tomu zabránili. Z poslušnosti vrátila se k nim, ale žila úplně v odříkání. A zase jen z poslušnosti provdala se za českého pána, syna děčínského markraběte Markvarta. Mladí manželé žili na hradě Lemberku u Jablonného. Ale manželství toto nebylo šťastné. Havel byl muž bezohledný, tvrdý, drsný, často hrubě se obořoval na jemnou Zdislavu. Než snášela vše tiše a trpělivě. U Panny Marie Sedmibolestné hledala potěchu, ale i sílu a radu ve svém těžkém životě. A Panna Maria vše vyprosila v hojnosti. Zdislava nejen vše trpělivě přežila, nýbrž svou trpělivostí dosáhla, že i manželovo srdce se změnilo. Zdislava směla vstoupiti do III. Rádu dominikánského a konajíc dobré, šířila kolem sebe jen lásku a milosrdenství. Zemřela 1. ledna 1252 v pověsti světice a byla pochována ve chrámě sv. Vavřince v Jablonném, který sama vystavěla. Bůh ji oslavil mnohými zázraky. Český kronikář Dalimil napsal o : »Pět mrtvých Boží mocí vzkřísila, mnoho slepých osvítila, uzdravovala chromé i malomocné, a i jiným velké pomoci činila.«

            V koncentračním táboře byl popraven profesor Stanislav Cvek. Před popravou napsal dopis, z něhož vyjímáme: »Prosím co nejvroucněji Tebe a naše drahé a nevinné děti o modlitbu a oběti za sebe. Prosím také za milost a sílu pro ducha i tělo z obětí mší sv. které by obětovali za mne moji známí kněží, bratří z české krvevšude, kde mne znají a mají trošku aspoň v paměti. Bůh jim bude jednou štědrým odplatitelem . .. Učinil jsem si heslem a na každé cele, kde jsem byl uvězněn, jsem je vryl do zdi i se znamením kříže, že Bůh neopustí těch, kdož se ho nezřeknou, a věřím, že mne tedy neopustí, dum spiro, tum spero, dokud dýchám, doufám. Pro lásku Boží prosím, prosím i všechny příbuzné a známé, také své bývalé žáky, aby mi bylo odpuštěno všechno, čím jsem se nějak provinil a modlete se za mne. I odpouštím všem, kdož mi ublížili. Zůstaňte dobrými katolíky a Čechy ! Umřu jako jedna z obětí za něco lepšího. Jsem úplně klidný, jako by za pár hodin ani nemělo jiti o můj život. Odevzdal jsem svou věc cele do vůle Boží... a rozsudek lidí očekávám jakoby od Boha, bez jehož vůle se přece nic nemůže státi. Vřele vás jen prosím a známé kněze o denní modlitbu ...«

            Jaká hrdinnost ! Odkud ji čerpal ? Z hlubokého náboženského života, a jistě že i velkou měrou z krásného vzoru Božského trpitele Ježíše Krista a jeho bolestné Matky.

            Panna Maria Bolestná, vzor obětavé, nezištné lásky, učitelka trpělivosti a křesťanské statečnosti. Byla vzorem jiným, kéž je jím i nám. Ale bude nám i těšitelkou a pomocnicí, když se k budeme utíkat, o pomoc prosit: Ó, čiňme tak rádi, pod jejím pláštěm se nám lehčeji bude trpět, na jejím srdci brzy naše slzy oschnou, ale pod jejím vedením dovedeme i my přinášet oběti. Amen.

Modleme se.

            Bože, při jehož umučení podle proroctví Simeona nejsladší duši přeslavné Panny a Matky Marie meč bolesti pronikl, popřej milostivě, abychom, kdož bolestí jejích vzpomínáme, blahého účinku umučení došli. Skrze Krista Pána našeho. Amen.

Nanebevzetí Panny Marie.

(15. srpna).

            Prošli jsme život Panny Marie a poznali jsme, že byl cejý věrným plněním toho, co řekla andělovi, že jest a chce býti dívkou, služebnicí Páně. Proto jako věrná služebnice Boží zasluhovala, aby slyšela slova odměny: »Služebnice věrná, vejdi v radost Pána svého.« Pán si ji vzal k sobě a to nejen duši, nýbrž i její tělo, A tuto událost slavíme o svátku Nanebevzetí Panny Marie, dne 15. srpna.

            Tato slavnost jest asi nejstarší mezi všemi mariánskými svátky. Církev vždy oslavovala úmrtí jak svatých mučedníků, tak svatých vyznavačů, a proto tím spíše oslavovala i úmrtí P. Marie. Svátek Nanebevzetí Panny Marie slavil se už dávno před církevním sněmem v Efesu, tedy před r. 431, ale pod různými názvy. U Řeku nazýval se svátkem »Usnutí Nejsvětější slavné Paní, naší Bohorodičky a vždy Panny, Marie«, na Západě pak užívali názvu: Odpočinutí, usnutí, smrti, pohřbení Panny Marie. Slavívali pak tehdy svátky dva: Smrt Panny Marie 18. ledna a Nanebevzetí P. Marie všude 15. srpna.

            Předmětem slavnosti Nanebevzetí Panny Marie jest tedy smrt a nanebevzetí P. Marie. Písmo sv. nás o tom nepoučuje, za to však tím bohatěji činí tak ústní podání. Dle ústního podání apoštolé, když se blížila smrt Panny Marie, zvláštním řízením Božím sešli se ze všech krajin, kde Slovo Boží hlásali, k jejímu úmrtnímu loži. a byli přítomni její blažené smrti. Pochovali prý Pannu Marii v zahradě Getsemanské. Ale sv. Tomáš prý přišel až po pohřbu. Bylo mu líto, že nespatřil už milé P. Marie, a proto si vyprosil, coby aspoň na mrtvou její tvář popatřil. I otevřeli hrob, a ejhle, nalezen byl prázdný, Svaté tělo Panny Marie tam nebylo. Našli jen úmrtní roucha a plno líbezně vonících růží. Tu prý apoštolé hrob opět zapečetili, a plni udivení o věci přemýšlejíce, uznali, že Pán sám neposkvrněné tělo své svaté Matky nesmrtelným a neporušeným je učiniv, do nebe vzíti ráčil.

            Tak praví ústí podání. Co praví církev sv. ? Předně zdůrazňujeme, že církev siv. Nanebevzetí P. Marie za článek víry dosud neprohlásila, nicméně celá církev sv. v tuto pravdu věří. Tak biskupové arménští roku 1342 na Synodě v Sisu shromáždění se usnesli, že věří, že Panna Maria mocí Kristovou byla i s tělem na nebe vzata. Totéž usnesla církev řecká roku 1672 na Synodě v Jerusalemě. V západní církvi se na skutečnost Nanebevzetí od nejstarších dob věřilo, kazatelé o tom kázali, v modlitbách se to tajemství uctívalo. Papež Benedikt XIV. mluvě o slavnosti Nanebevzetí, praví, že sice není článkem víry, že sv. Panna i s tělem na nebe vzata jest, ale že zůstává přece vždy zbožným a pravděpodobným míněním, od něhož odstoupiti by bylo nejen bezbožné a rouhavé, ale i bláhové a nerozumné. Tomu nasvědčuje to, že nikde v církvi nemáme ostatků Panny Marie.

            Za článek víry dosud Nanebevzetí P. Marie prohlášeno nebylo, ale není vyloučeno, že jednou k tomu dojde, vždyť už na sněmě Vatikánském roku 1870 na 200 biskupů žádalo, aby tato pravda byla za článek víry prohlášena. A prohlášena býti může, neboť vyplývá ze zjevení Páně. Panna Maria byla bez poskvrny dědičného hříchu počata, tím tedy nebyla ani podrobena následkům prvotného hříchu. A proto, i když zemřela, aby se podobala svému božskému Synu, pak byla jistě ušetřena následků smrti, t. j. rozkladu v prach a popel. To se stalo nanebevzetím ! Dále jsme v dřívějších pojednáních poznali, že P. Maria byla Matkou Pána Ježíše, a proto není možno, aby její tělo setlelo. A tak Neposkvrněné Početí a Boží Mateřství P. Marie, dokázané z Písma sv., obsahuje v sobě i pravdu, že P. Maria byla na nebe vzata.

            Církev sv. tuto pravdu věřila, ji hlásala a v liturgii oslavovala. Slyšme, jak plesá v introitu mše sv. na tento svátelk: »Radujme se všichni v Pánu, slavíce svátek na počest bl. Panny Marie, z jejíhož Nanebevzetí radují se andělé a vespolek chválí Syna BožíhoVe stupňovém zpěvu se nejprve vypočítávají ctnosti, pro které Panna Maria byla vzata na nebe: »Pro pravdu, mírnost a spravedlnost, dovede podivuhodná pravice tvá (Z. 44. 5), (totiž na břeh slávy), načež oslavujeme nebeskou královnu: »Slyš, dcero, a viz, a nakloň ucha svého, neboť král zatoužil po kráse tvé.« (2. 44, 11. 12.) — K obětování se modlíme: »Vzata jest Maria do nebe, radují se andělé, chválí a blahoslaví vespolek Pána, Alleluja. — A ve sv. přijímání se citují slova vzatá z evangelia: »Maria nejlepší stránku vyvolila, která nebude odňata od na věky.« (Sk. 10, 42.) Všechny tyto modlitby jsou jako krásnými ovacemi církve sv., jimiž provází Královnu nebes vstupující do nebe.

            Panna Maria nejlepší stránku vyvolila, která nebude odňata od . A tou nejlepší stránkou, jak jsme už v úvodě naznačili, bylo to, že věrně sloužila Pánu Bohu, jako dívka, jako matka, i jako vdova, a že vždy byla poslušnou, pokornou dívkou Páně. Následujme ji ! Snažme se i my vždy sloužiti Pánu Bohu. jsme jakéhokoli věku, toho či onoho pohlaví, nám Pán Bůh určil kterékoliv povolání, vždy jsme ve službách Božích. Zachovávejme Boží přikázání, přijímejme z rukou Božích, co na nás pošle, zasvěcujme jemu všechny své práce, kříže, zkrátka vše. Provádějme v praksi, co se modlíme ve střelné modlitbě: Ježíši, Tobě žiji, tobě umírám, tvůj jsem živ i mrtev.

            Žil jeden sedlák, který měl, co potřeboval. Jednou četl, že v zemi Baškirů je mnoho neobdělané půdy, a že je tam zvyk, že kdo za časného rána položí k nohám náčelníka čepici plnou rublů, dostane tolik pozemků, kolik jich obejde do západu slunce. Sedlák dostal na to chuť. Prodal, co měl, získal rubly a složil je náčelníkovi. »Jdi, co obejdeš, bude tvoje, ale jak slunce zapadne, musíš býti zde. Kdyby ses o minutu opozdil, ztratíš vše !« Sedlák šel. Tam krásná půda, tam louky, tam lesy, ty musím míti. Obchází. Je poledne. Čas k návratu. Ale vidí ještě krásný kus pole — ten musím míti, a jde. Ale čas se zkrátil. Jen dostat se zpět ! Spěchá, běží. Slunce se chýlí k západu. Jen doběhnout, jinak vše ztraceno: pozemek, peníze, práce, vše ! Napíná poslední síly, srdce bije, krev hučí, jen dále, jen rychle: Konečně dobíhá, sice zavčas, ale padá mrtev k zemi: Vše marno ! Náčelník pokynul jednomu služebníku: vykopejte mu hrob 2 metry dlouhý, 1 m široký a 1 m hluboký, neboť tolik potřebuje člověk.

            Jako tento sedlák jednají i lidé. Ženou se bez oddechu za světem a jeho zájmy. Obětují vše, čas, zdraví, peníze, majetek a konec konců vše nadarmo. Na jedno však zapomínají: na službu Bohu. Kdyby aspoň něco toho chvatu věnovali věčnosti, Bohu, duši. Neznají nejlepší stránky, jíž zvolila Panna Maria. A tak je čeká zklamání, hrob a smutná věčnost. Kdo však Bohu slouží, ten zklamán nebude, bude šťasten zde i po smrti a slavně vejde tam, kam nás Panna Maria předešla. Amen.

Modleme se.

            Odpusť, prosíme, Pane, provinění svých služebníků, abychom kteří se tobě skutky svými líbiti nemůžeme, spaseni byli přímluvou Rodičky Syna tvého, Pána našeho, jenž s tebou živ je a kraluje na věky věkův. Amen.

Panny Marie, Královny apoštolů.

(V sobotu po Nanebevstoupení Páně).

            Ve sv. Růženci se modlíme »který slavně P. Marii na nebe vzal« a »který slavně P. Marii na nebi korunoval«. Dvě tajemství, týkající se oslavy P. Marie po její smrti. Nanebevzetí oslavuje církev zvláštním svátkem. Ale kdy oslavujeme její slavné korunování ? Není zvláštního svátku korunování P. Marie, ale přešlo ji vzýváme jako královnu v litanii loretánské a v jiných modlitbách a v celé řadě písní. Zvláštními svátky pak jest oslavována jako Královna apoštolů a královna všech Svatých. Dnes si pohovoříme o svátku Panny Marie, Královny Apoštolů«, kterýž svátek slavíme v sobotu po Nanebevstoupení Páně.

            Svatí apoštolé byli cele oddáni svému Mistru, jej upřímně milovali a z lásky k němu opustili vše a šli za ním. A právě tato láska k Mistru přivedla je i k Panně Marii, jíž si oblíbili a ctili. Dokud Pán Ježíš dlel mezi svými, vídávali jen zřídka P. Marii, ale po jeho smrti byli s velmi často. Jeť pravda, že byla Mistrem svěřena sv. Janovi, ale ten zastupoval je všechny, a tak všichni viděli v Panně Marii předrahý odkaz Pána Ježíše, milovali ji a ctili, dávali přední místo. Nebylať mezi nimi jen obyčejnou ženou, nýbrž jejich královnou. I Písmo sv. to naznačuje a to ve skutcích apošt. (1. 12—14.), kteréž místo čte se o svátku P. Marie Královny Apoštolů jako epištola. Čteme tam líčení Nanebevstoupení Páně a jak potom apoštolé odešli do Jerusalema do večeřadla; a byli tam: Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš. Bartoloměj a Matouš, Jakob, syn Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, bratr Jakobův. Ti všechni trvali jednomyslně na modlitbě se ženami a s Marií, Matkou Ježíšovou i s bratry jeho.« Byla tedy Panna Maria mezi apoštoly jako první z nich, jako náčelní a jako královna.

            Po seslání Ducha sv. odebrali se apoštolé do celého světa plnit rozkaz a odkaz Pána Ježíše. A tu Panna Maria věnovala veškeren svůj zřetel na práci apoštolů. Je v duchu doprovázela do cizích krajin, za se modlila, radovala se ze zpráv o jich úspěších, a kdykoliv se vrátili a ji navštívili, těšila se s nimi, povzbuzovala je, sdělovala jim mnohé ze života Páně. Apoštolé skutečně viděli v svou královnu, a myslím, že sv. Jan, apoštol, když líčí ve svém zjevení ženu jako znamení na nebi: »Ženu oděnou sluncem, měsíc pod nohama jejíma a na hlavě korunu z dvanácti hvězd (Zj. 12, 1.), že zde měl na mysli Královnu Pannu Marii. A když staré podání, jak jsme včera slyšeli, vypravuje že apoštolé sešli se k úmrtnímu loži Panny Marie, i když jest to jen legenda, jistě jest v naznačeno, jaké vážnosti se Panna Maria těšila, že ji ctili jako královnu.

            A královnajistě i královskou moc. I tato jest připisována  Panně Marii. Modlíme se na tento svátek v obětování: » hodlám zpívati Hospodinu, hráti chci Bohu Israelovu. Zmizeli vládcové v Israeli, zmizeli, dokud nepovstala Matka v Israeli. Nové boje vyvolil si Hospodin a brány nepřátel sám podvrátil:« (Jud. 5, 3. 7. 8.) Panna Maria jakoby chtěla říci: oslavuji Boha nejdokonaleji, neboť , jako matka, jako královna s pomocí Boží podvracím království satanovo a vítězím. A v graduale jest oslavována: »Bránou nebes a hvězdou mořskou jsi, Panno Maria, Matko věčného krále a naše Královno ! Učiň nás milými svému Synu, poněvadž všechna moc, důstojnost a sláva z tebe vyzařuje !« A modlitba k Přijímání obsahuje prosbu ke královně apoštolů: Blahoslavená Matko a neporušená Panno, slavná královno světa, přimlouvej se za nás u Pána, ty jsi slávou Jerusalema, radostí Israele, ty ctí národa našeho

            Maria, Královna apoštolů, měla královskou důstojnost mezi apoštoly, ale ukazovala také královskou moc tím, že apoštolům v jejich díle pomáhala. A tak činí do dneška. Naráží na to i církev sv., když v modlitbách při mši sv. na tento svátek mimo jiné také o to prosí: »abychom na přímluvu Královny apoštolů slávu jména Božího slovem i příkladem rozšiřovali, aby církev sv. počtem věřících vyrůstala a různými ctnostmi zářila a aby novými výhonky prospívala.« A Panna Maria se skutečně za církev sv. přimlouvá a ukazuje, že jest stále královnou apoštolů. Ona vyprošuje na P. Bohu duše apoštolské, je chrání, jim pomáhá a požehnání vyprošuje. Připomínám jen sv. Cyrila a Metoděje, vroucí ctitele mariánské, kteří s pomocí Matičky Boží splnili veliké dílo pokřesťanění Slovanstva. Sv. Dominik, apoštol mezi bludaři Vamenskými a Albigenskými, od Panny Marie dostal misijní zbraň »sv. růženec  sv. František Saleský, zvláštní ctitel Navštívení Panny Marie, obrátil na 100.000 kalvinců. Sv. Ignác z Loyoly, jeho řád Jesuité, jací byli ctitelé P. Marie, co apoštolského vykonali úctou k Panně Marii a pomocí sodálů z mariánských družin ! A podobně i jiní světci-apoštolé.

            Sv. Jan Bosco o sobě vypráví, že jednou měl sen. Zdálo se mu. že je uprostřed chlapců, kteří si hráli a křičeli. Někteří i klnuli.  Bosco utíkal k nim a chtěl je ranami přivésti k mlčení. Zářící postava muže ho zastavila a slyšel: »ne bitím, ale mírností a láskou«. Zmaten odpověděl Bosco: jsem chudý a hloupý kluk«. Dám ti učitelku, pod jejímž vedením staneš se moudrým, neboř bez každá moudrost jest pošetiláslyšel. V témže okamžiku spatřil vznešenou paní. Zdálo se mu, že její plášť, vlající na vše strany, je poset nejzářivějšími hvězdami. »Dej pozor,« řekla. Chlapci zmizeli. Místo nich viděl množství koz, psů, koček, koní a různých zvířat. »Tu je tvé pole, tu pracuj ! Staň se pokorným, silným, udatným. To, co se stane nyní z těchto zvířat, můžeš udělat pro syny.« V zápětí spatřil, jaik se divoká zvířata proměnila v mírné beránky a obklopila muže a paní. Plakal, nerozuměl ničemu. Paní mu položila ruku na čelo a řekla: »Časem porozumíš všemu.« Ráno vykládal sen domácím. Jeden bratr řekl: »Budeš pasákem koz a ovcí.« Druhý bratr řekl tvrdě: »Budeš náčelníkem banditů.« Ale matka řekla: »Možná, že budeš knězem.« Matka vycítila nejlépe smysl snu. Stal se knězem, apoštolem mládeže.

            Pán Ježíš má na světě mnoho lidí-pohanů, bludařů, nevěrců, hříšníků a přeje si, aby se z nich stali jeho ovečky. Svěřuje je Matce Boží, Královně apoštolů. Ona se jich ujímá. Vyprošuje apoštolské povolání misionářům, kněžím, milosrdným sestrám, získává apoštoly tisku, příkladu, apoštoly dobrého slova. Pomáhejme . Modlitbou za misionáře a jich podporováním, modlitbou  o povolání, ale kde můžeme, apoštolujme i my ! Buďme služebníky, dvořeníny Královny apoštolů, hleďme v jejim duchu a dle jejího srdce apoštolovat, zachraňovat duše ! A Královna apoštolů nám to odplatí, že nás vezme k sobě, ke svému královskému dvoru v nebesích. Amen.

Modleme se.

            Bože, který jsi apoštolům svým jednomyslně s Marií, Matkou Ježíšovou, na modlitbách trvajícím, dal Ducha sv., popřej nám, abychom pod ochranou téže Matky naší a Královny apoštolů, velebnosti tvé věrně sloužili a slávu tvého jména slovem i příkladem rozmnožovati mohli. Skrze téhož Krista Pána našeho. Amen.

P. Marie, Královny všech svatých a Matky krásného milováni.

( Bývalo dříve 31. května).

            Když Judith vítězně přemohla Holofema a tak zachránila město Betulii a svou vlast vůbec, přišel k z Jerusalema velekněz Joakim se všemi staršími a dobrořečili všichni jedním hlasem, řkouce: »Tys sláva Jerusalema, tys radost Israelova, ty čest jsi lidu našeho.« (Judith 15, 9. 10.) Tato slova se často užívají o P. Marii. I ona pomohla zachrániti lidstvo od záhuby věčné, a proto i k a o volají andělé i lidé: Tys sláva Jerusaléma, tys radost Israele, ty čest jsi lidu našeho.« Velebí ji, chtějíce tak naznačiti, jak vznešenou jest ženou, jak mocnou královnou, jak všestranná jest její důstojnost na nebi i na zemi. A církev sv. to prohlašuje rovněž, uctívajíc ji jako královnu Všech Svatých a Matku krásného milování; jako takovou oslavovala ji 31. května.

            V introitu mše sv. tohoto svátku se modlíme: »Pojďte, dcery Siónské, a vizte svou královnu, jíž chválí hvězdy jitřní, jejíž krásu obdivují slunce a měsíc, a již oslavují všichni synové Boží.« Těmito slovy jest zdůrazňována nesmírná krása královny nebeské. Jest královnou všech svatých, ale její královský háv hýří barvami, vpravdě nebeskými. Krásní jsou svatí v nebesích, ale jako hvězda od hvězdy se liší, tak liší se od sebe důstojností a vznešeností. A hle, všechny tyto krásy jsou jaksi soustředěny v Panně Marii, která jest královnou všech svatých. Soustřeďuje se v velebnost patriarchů, horlivost apoštolů, trpělivost mučedníků, důstojnost vyznavačů, čistota panen. Proto ona, královna všech svatých, jest královnou patriarchů a proroků, královnou apoštolů, královnou mučedníků a vyznavačů, královnou panen !

            O Panně Marii jako královně apoštolů jsme rozjímali včera. Dnes o těch ostatních královských titulech. Panna Maria jest královnou patriarchů. Staří patriarchové přejali od Adama zaslíbení Vykupitele a toto jako předrahý poklad uchovávali. Chránili si svou víru v jednoho Boha, jež jako drahocenná schránlka ona zaslíbení obsahovala, svým svatým životem činili se hodnými, že Bůh dával zaslíbení vždy určitější a určitější, a vroucími modlitbami si vyprošovali jejich splnění. Panna Maria byla nad nimi. Ona, potomek královského proroka Davida, mesiánská zaslíbení znala, je v srdci chovala, o jejich splnění prosila. Patriarchové od věků čekali na onu ženu, jež by potřela hlavu pekelného hada, ctili jitehdy jako královnu. Panna Maria byla tedy svou činností a důstojností i královnou patriarchů.

            Jak zaslíbení o Mesiáši, učiněná patriarchům se vyplní, to osvíceni Duchem sv., zvěstovali proroci. A i tito měli před sebou ženu, pannu, a proroctví Isaiášovo: »Aj, Panna počne a porodí Syna a nazváno bude jméno jeho Emanuel,« vine se více méně zřetelně u všech proroků. V viděli proroci svoji královnu, ji jako královnu oslavil i poslední prorok, sv. Jan, apoštol, když o ve svém Zjevení píše, že jest ženou oblečenou sluncem a že porazí draka. Panna Maria jako královna proroků také prorokovala, neboť Magnificat je vlastně velkolepým proroctvím ! — I mučedníci mají v P. Marii svoji královnu. Či netrpěla jako Matka Bolestná ? Nebylo její srdce zraněno sedmerým mečem ? Ona mohla volati: »Pojďte a vizte, je-li bolest jako bolest má.« Ona byla královnou mučedníků, že je v bolestech a mukách těšila, k jako soucitné královně mučedníků útočiště brali trpící všech dob a časů.

            V nebesích oslavují P. Marii jako svou královnu i vyznavači. Ochotně a rádi vyznávali svou víru, snášeli pro ni protivenství, šli za svým Spasitelem, nedbajíce překážek ani obtíží. A proto se smějí řaditi kolem , jež na cestě křížové a pod křížem hrdinně vyznávala, že jest Matkou P. Ježíše, a tak byla v nejlepším slova smyslu královnou vyznavačů.

            Především však jest P. Maria královnou panen. Svým Neposkvrněným Početím a neporušeným Panenstvím září nade všechny panny, tyto pak ve všech dobách měly v převzácný vzor čistoty a mocnou přímluvkyní a pomocnici, aby mohly zachovati ctnost, jež jest vzácná u Boha i u lidí. A tak jest P. Maria skutečně, jak jsmeřekli, královnou patriarchů a proroků, královna mučedníků a vyznavačů, královnou panen, zkrátka, královnou všech svatých.

            A jak se touto královnou stala ? Svátek královny všech svatých jest současně i svátkem Panny Marie, jako Matky krásného milování.

            V tom je odpověď na naši otázku. P. Maria milovala celou duši Pána Ježíše, pro něho se obětovala, pro něho trpěla, byla plna víry a naděje, zářila sv. čistotou a těmito ctnostmi, prýštícími z krásného milování, byla pravou královnou. Milovala však i lidi, ve své lásce toužila, aby je povznesla k nejvyšší možné ctnosti, v tom jim pomáhala a tak je blíž ke Kristu přiváděla, jako královna přivádí chráněnce svoje ke králi.

            Panna Maria jest královnou Všech Svatých, a ti, ji jistě v nebesích oslavují. Ale ona jest i královnou naší. Nuže, milujme ji a oslavujme ji i my, naplnění též krásným milováním !

            Panna Maria jako naše královnasvé hrady a zámky, jsou to naše krásná poutní místa. Nám, Moravanům, nejkrásnějším a nejdražším je Sv. Hostýn. Od nejstarších dob tam Panna Maria vládne. Tam pomohla naším předkům porazit divoké hordy tatarské, odtud drží ochranu nad svým lidem. A náš lid miluje svou královnu hostýnskou z toho srdce. V ni důvěřuje, k se utíká, ji jako královnu oslavuje. Když za války vojenské vlaky odvážely vojáky do boje, klekávali naši vojáci, vidouc Hostýn, na plošinách vagonů, a svěřovali sebe i své domácí její královské ochraně. Na skalách alpských velikánů na ni vzpomínali a tam pro ni uvili věnec z alpské protěže a poslali jej na sv. Hostýn. Sám jsem byl svědkem, jak jednou kterýsi její ctitel ve vojenském letadle třikrát obletěl posvátný chlum, aby P. Marii hostýnské vzdal hold pokorného poddaného.

            A jak teprve si dal náš lid záležet na výzdobě jejího hostýnského paláce ! Tisíce věnoval na úpravu schodiště. Kněží věnovali její krásný obraz ze samých drobných kaménků s nápisem: »Kněží své královně«. A její ctitelé vůbec, vedeni nadšeným ctitelem P. Marie hostýnské, Stojanem, obětovali prsteny, náušnice a vůbec stříbrné a zlaté šperky, aby z nich pořízena byla koruna pro jejich milou královnu a jejího božského Syna. Početná deputace jela s korunkami do Říma, kde je sám papež Pius X. posvětil. A pak byla slavná korunovace. Zvěčnělý kníže arcibiskup olomoucký, kardinál Bauer, 15. srpna 1912 vsadil P. Marii a Ježíškovi koruny královské na hlavu za jásotu veškerého lidu našeho. Po celý týden zněl Hostýn hudbou a vyzváněním, všichni naši biskupové a preláti přišli, slavnými bohoslužbami zvýšil lesk oslav korunovačních, ba až z Clevelandu z Ameriky přijel zemřelý biskup Koudelka, aby v zastoupení českých katolíků amerických pozdravil královnu Moravy. A co bylo poutníků ! A ti, co nemohli přijíti, súčastnili se aspoň duchovně, neboť dle pokynů biskupů, ve všech kostelích Moravy věřící toho dne při hrubé mši sv. společně pozdravili korunovanou královnu Hostýnskou modlitbou »Zdrávás královno«.

            Na sv. Hostýně ukazuje P. Maria, že jest matkou krásného mi lování, která neopouští nikoho, kdo se k utíká. Bylo to za okupace. Jistý jinoch byl od Gestapa zatčen a souzen a odsouzen k smrti. Jeho matka v den soudu, v zimě, spěchala na sv. Hostýn, k P. Marii, připomínala její lásku, její krásné milování, prosila za syna a o syna. Jen Bůh sám , jak útočila na srdce Panny Marie. A Panna Maria neodolala, její láska zazářila. Obhájce odsouzeného dosáhl, že rozsudek byl zrušen, dotyčný jinoch odsouzen jen na kratší dobu, tak že ještě před koncem války se mohl vrátit zdráv ke svým milým.

            Panna Maria jest naší královnou. Ó, znova skládejme korunu z duchovních šperků a klenotů, totiž z víry, naděje a lásky, z čistoty a trpělivosti, z praktického náboženského života, řaďme se svými ctnostmi k jejímu dvoru královskému, k apoštolům, mučedníkům, vyznavačům i pannám, abychom tvořili nový mosaikový obraz kolem své královny ! Kéž naše úcta k Panně Marii je stálým voláním: Zdrávas, zdrávas královno ! Amen.

Modleme se.

            Bože, který jsi nám udělil, abychom nejblahoslavenější Pannu Marii jako Královnu všech svatých a Matku krásného milování uctívali, popřej nám, abychom pod její ochranou ve všem a nade všecko milovali na zemi a šťastné společnosti tvých svatých požívali na věčnosti. Skrze Krista Pána našeho. Amen.

Panny Marie, Matky Dobrého Pastýře.

(3. září).

            Panna Maria byla vzata na nebe a tam byla korunována jako královna andělů, královna apoštolů a královna všech svatých, její poměr však k jejímu Božskému Synu zůstal týž, byla vždy jeho Matkou. Na nebi však bylo toto mateřství uiž docela jiného rázu než na zemi. Na zemi znamenalo pro P. Marii jen péči, starost, bolest, kdežto na nebi znamená její mateřská důstojnost jakousi spoluúčast na královské moci jejího božského Syna, nebof On rád slyší a plní prosby své Matičky. Církev sv. jest vděčna P. Marii za tuto její mateřskou činnost v nebi a oslavuje ji různými svátky, o nichž budeme v následujících rozjímáních více uvažovati. Jako první vezmeme v úvahu svátek Panny Marie, Matky dobrého Pastýře. Slaví se dne 3. září.

            Pán Ježíš jest pastýř dobrý. Krásně to sám o sobě praví: » jsem pastýř dobrý a znám své a znají mne moje. Jako mne zná Otec, i znám Otce, a život svůj dávám za ovce své. Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince, také tv musím přivésti, a hlas můj slyšeti budou, a bude jeden ovčinec a jeden pastýř.« (Jan 10—14, 16). A jako dobrý pastýř, zbloudí-li některá ovce, nechává ovce ostatní a jde a hledá ji a nedává si pokoje, až ji najde a vloží na ramena svá a odnese ji zpět do svého stáda (Mt. 18, 12—14). Tak Pán Ježíš miluje lidi, miluje hříšníky, zbloudilé, nechce, aby někdo zahynul, nýbrž aby všichni měli život věčný.

            Než přes tuto lásku svou jest Pán Ježíš i přísný a spravedlivý, a jeho milosrdenství jako by bylo někdyvyčerpáno. Vzpomeňme si na ženu chananejskou. Prosí Pána Ježíše za svou dceru: »Smiluj se Pane, Synu Davidův ! Dcerakrutě se trápí od ducha zlého.« On však neodpověděl ani slova. I přistoupili učedníci jeho a prosili ho, řkouce: » Propusť ji, nebof volá za námi.« On pak odpověděl: »Nejsem poslán, leč k zahynulým ovcím domu israelského.« Ale ona přišedši, klaněla se mu a řekla: »Pane, pomoz mi.« On pak odpověděl: »Není dobré bráti chléb dítkárn a házeti jej psíkům.« A ona řekla: »Ovšem, Pane, neboť i psíci jedí i drobtů, které padají se stolu pánů jejich.« Tu Ježíš odpověděl : »Ženo, jdi, veliká jest víra tvá, staň se tobě, jak žádáš « I uzdravena jest dcera její od hodiny: (Mat. 15—22, 18.) P. Ježíš nemínil uzdraviti nemocné, ale vroucí a vytrvalá prosba její matky a přímluva učedníků dosáhly, že ji uzdravil.

            Jak řečeno, podobně i na nás někdy Pán Ježíš z různých důvodůvzhlédnouti nemíní. Ale přichází nám pomocnice a přímluvkyně. Jest to Panna Maria. Ona zná srdce Pána Ježíše, , že miluje duše lidské, vždyť je Dobrým Pastýřem. A ona jest matkou tohoto Dobrého Pastýře, z jehož srdce načerpala i do svého srdce jeho pastýřské lásky, a proto ujímá se všech jeho oveček, prosí za , vyprošuje jim milost, záchranu, spásu. Sv. Bernard znázorňuje poměr P. Marie k P. Ježíši humnem a rosou při povolání Gedeona, ženou uprostřed mezi měsícem a sluncem. Jako humno skrze rouno dostává rosu, jako měsíc skrze ženu dostává světlo od slunce, tak církev sv. skrze P. Marii dostává rosu a světlo milosti od Pána Ježíše.

            A Panna Maria jest si vědoma své moci, kteroujako matka Dobrého Pastýře. Církev sv. to dokazuje, když v kněžských hodinkách tohoto svátku v responsoriích (v odpovědích ke čtení) vkládá Panně Marii do úst tato slova: »Jako pastýř navštíví stádo své ve dne, kdykoliv bude uprostřed rozptýlených svých oveček, tak navštívím ovce své a vysvobodím je za dnů mlhavých a temných.« »Po celé zemi jsou rozptýlena stáda má, a není, kdo by je shledával. Ale je vyhledám a navštívím je. Shromáždím ovce ze všech krajů do země své, a budu je pásti na horách israelských, při potocích, a na všech místech učiním, aby odpočinuly sobě.« Jak něžně zde líčena láska Panny Marie k ovečkám ivšem, těm, které jsou ve stádě, i těm, které jsou rozptýleny a ztraceny. A vede je všechny k Dobrému Pastýři, jenž jest milosti plný a pase mezi liliiemi.

            Sv. Petr Damian uvádí i důvody, pro které P. Maria jako Matka dobrého Pastýře zachraňuje duše. Jest to předně její lidská slabost, a proto má s námi milosrdenství. Dále je to její moc, které neodolá ten, jenž z jejího těla vzal počátek. Panna Maria ujímá se oveček lidských z lásky, neboť miluje je nesmírně. A konečně jest ochránkyní duší pro své výlučné postavení, neboť v její ruce vloženo jest milosrdenství Boží. A proto nikdy se neunavují ruce její, když hledá příležitost spasit ubohé a rozsévat milosrdnost. a sláva n;jak se nezmenšuje, nýbrž naopak se zvětšuje, když kajícníci dosáhnuvše odpuštění, docházejí slávy věčné.

            Panna Maria, Matka Dobrého Pastýře, se ujímala duší vždy, obzvláště v dobách bouřných a pro církev těžkých. Podobnými dobami byly doby Napoleonské, kdy Napoleon zle se kasal na církev a papeže. Papež Pius VII. toho zakusil dost a dost. Ale utíkal se k P. Marii, a ta ho ochránila. Proto z vděčnosti k právě Pius VII. tento svátek ustanovil.

            Panna Maria takovou dobrou matkou, matkou Dobrého Pastýře, jest stále. Opatruje duše, chrání je hříchů, vede je ke kajícnosti, dává jim dobré pastýře. Toto jest hlavní její starostí. Dává je, obzvláště v dobách zlých a těžkých.

            Takovou dobou zlou bylo poslední pronásledování katolíkův Mexiku. Bylo hrozné. Kostely zavřeny, bohoslužby zakázány, křesťané mučeni a popravováni. A tu se ukázala pomoc P. Marie, Matky Dobrého pastýře. Vyprosila u Dobrého Pastýře, svého syna, vzorné a hrdinné pastýře pro mexický katolický lid. Jedním takovým byl P. Michael Pro, T. J. Byl ještě mladý, narodil se roku 1891, roku 1925 byl vysvěcen na kněze v Enghiem v Belgii, kde s ním také studoval z Velehradu známý exercitátor P. Pelikán T. J. P. Pro byl apoštolem, všechno všem. Prodával věci ve prospěch chudých, roznášel mouku potřebným, drůbež nemocným, rozdával letáky, ve skrytu sloužil mši sv., převlečen uděloval sv. Svátosti. Byl smělý a odvážný. Na příklad dával exercicie pro šoféry. Kde ? Na nádvoří zaházeném starým železem bylo na 50 šoférů, cigarety v ústech, uprostřed nich stál mechanik v čapce stažené na očích. Byl to P. Pro a vykládal ne o železe, nýbrž shromážděným šoférům o pravdách božích. Dával exercicie dámám. Zvaly se k sobě jako přítelkyně na návštěvu, každý den jinam. P. Pro oblečen jako elegantní švihák, míval přednášky. Potom byla večeře nebo svačina. Denně rozdal 300—400 sv. přijímání, na první pátek 1000 až 1200, křtil, sezdával, zaopatřoval, přesto že 10.000 policejních agentů po něm páslo. Aby uvědomoval katolíky, nalepil si na kabát letáčky a chodil v tramvajích, po ulici, každý je mohl přečisti. — A jemu se nic nestalo, mysliliť si policisté, že si z něho někdo udělal blázna. Měl exercicie  přišla zpráva, že policisté přicházejí. Rychle rozpustil shromáždění, vše se uklidilo, a jakoby nic, šel policistům vstříc. »Cože hledají ?« A hledal s nimi. Pak je opustil s výmluvou, že má dostaveníčko s přítelkyní, a prchl. Tak pracoval, až konečně byl polapen, odsouzen a zastřelen.

            V květnu 1942 byl v Nové Říši zatčen premonstrát P. Heřman Tyl. V Jihlavě byl odsouzen k smrti, ale pak mu byl trest smrti změněn v doživotní koncentrační žalář. Byl vězněn v Osvěnčimě a Buchenvaldu. V táboře jako vězeňský ošetřovatel stral se všechny jako otec. Staral se nejen o tělesné zdraví vězňů, nýbrž všichni nalezli v něm i velkou oporu duchovní. Obětavě dával všanc svůj vlastní život, když tajně sloužíval mši sv. a podával sv. přijímání těm, kdož si toho přáli. Byl neohroženým obhájcem všech mravních hodnot. Bůh ho také chránil, že šťastně ze všech nemocí vyšel. Po osvobození nakazil se břišním tyfem, ale i ten šťastně překonal, aby se mohl dále věnovat ubohým trpícím. Druh, který v Našinci napsal o něm článek, nadepsal ho: Apoštol mezi námi. A takových apoštolů bylo ! P. Šebela, P. Tesař, P. Koláček, kanov. Švec, atd. atd.

            Hle, jací apoštolově! Panna Maria je vyprosila.

            Matka Dobrého Pastýře bdí a za církev se přimlouvá. Prosme ji, aby i za nás se přimlouvala, a vyprošovala nám horlivé pastýře duší. Slouží k tomu t. zv. kněžská sobota. Kněží je potřeba. Bez nich není milosti. Kněží je velký nedostatek. Prosme matku Dobrého Pastýře, aby nad námi bděla. Svěřujme sebe a duše bloudící, aby jim nalezla cestu k Dobrému Pastýři, ale zejména aby nám vyprošovala četné a hodné kněze, horlivé pastýře, věrné pomocníky Dobrého Pastýře a poslušné syny matky Dobrého Pastýře. Amen.

Modleme se.

            Pane Ježíši Kriste, Dobrý Pastýři, který jsi za ovce své život dal a nás, lid svůj a ovce stáda svého, umíraje na kříži, Matce Panně odporučil, popřej na její přímluvu, abychom následujíce tebe, našeho pastýře, na zemi, na pastvu života věčného v nebesích přivedeni byli. Jenž žiješ a kraluješ na věky věkův. Amen.

P. Maria - Prostřednice milostí.

(31. května).

            »Milostí Boží jsem, co jsem« (I. Kor. 15. 10) praví o sobě sv. Pavel, chtěje zdůrazniti, že bez milosti Boží by nebyl nikdy se stal tím, čím byl. Toto ostatně řekl Pán Ježíš sám v podobenství o vinném kmeni a ratolestech: » jsem vinný kmen, vy jste ratolesti, kdo zůstává ve mně a v něm, ten přináší ovoce mnoho, nebof beze mne nemůžete činiti nic.« (Jan 15. 5.) Tedy, mám-li co dokázati pro čest a chválu Boží a spásu duše své, musím býti vštípen v Pána Ježíše, z něhož musím bráti mízu, to jest milost Boží. A tuto nám zprostředkuje P. Maria. Za to ji oslavujeme zvláštním svátkem Prostřednice milostí. Slaví se 31. května.

            Pán Ježíš jest pramenem všech milostí. Svou smrtí nám je získal, z něho pak všechny milosti proudí k nám. Sv. Jan praví (1, 14): » Viděli jsme slávu jeho, slávu jako jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy.« Kristus Pán jest tedy jediný, ve vlastním smyslu prostředníkem mezi Bohem a člověčenstvem. On jediný zasloužil nám všechny nadpřirozené milosti, kterých potřebujeme k dosažení života věčného. Vykoupení člověčenstva Kristem vykonané, nejen jest dostatečné, nýbrž i nadbytečné a pro svou nekonečnou cenu není již žádného zvýšení schopno. Proto praví sv. Jan, že Kristus Pán jest plný milosti a pravdy.

            Panna Maria k zadosť učinění Kristovu ničeho nepřičinila a ničeho nepřidala. Ale poněvadž Bůh ve svém odvěkém úradku ustanovil, že obnova člověčenstvase státi obdobným způsobem, jako byla zkáza jeho a záhuba, proto jako Eva spolu působila na pádu lidstva, tak měla P. Maria spolu působiti na vykoupení lidstva. A ona spolu působila, nejen že se stala matkou Vykupitele, že z vzal tělo a krev svou, nýbrž spolu působila i svou osobností, svou spolu účastí. Učinila tak, že se zavázala slibem ustavičného panenství, že ve svém panenském lůně přichystala důstojný příbytek pro vtělení Syna Božího, ale také že dala svobodně andělu souhlas státi se matkou Boží, a pak že po celý žiivot spolu působila s milostmi Bohem udělenými a tak brala účast na tom všem, co směřovalo k vykoupení a spáse lidstva. A toto spolu působení dovršila stojíc pod křížem na hoře Kalvarii, kde celou svou bytostí každou myšlenkou, každým pocitem, každým bolem byla sjednocena se svým božským synem za člověčenstvo krvácejícím a umírajícím. Tímto sjednocením přinesla Otci nebeskému touž oběť, kterou mu přinesl Syn.

            Tak Panna Maria byla sama nejvyšším a nejdokonalejším způsobem vykoupena, ale také v jistém slova smyslu stala se i spolu činitelkou na naší spáse. Jako Eva stala se matkou hříchu, tak P. Maria v tomto smyslu stala se matkou spásy, matkou milosti. Tak se modlíme v litanii loretánské, a tak také se slaví i svátek Panny Marie, Matky Milosti. Slavívá se 9. června.

            Za to pak, že P. Maria spolu působila na našem vykoupení, odměnil ji Pán Ježíš tím, že, jak praví učení bohoslovci, svou krev prolitou vlil do jejího srdce, aby odtud jako z nějakého vodojemu vytékala a se vylévala na veškeré pokolení lidské. Církev sv. nazývá Pannu Marii »pokladnou milostí. Chce tím říci, že Kristus Pán všechny milosti, které na kříži svou smrtí zasloužil, vložil do rukou P. Marie jako do nějaké pokladny a ji učinil správkyní a rozdavatelkou pokladu těchto milostí, aby je podle jeho nejsvětější vůle z něho čerpala a věřícím rozdávala. Z toho plyne, že lidem se dostává milostí jen prostřednictvím P. Marie.

            A Panna Marie rozdává milosti všem, kdož ji o prosí, ale i těm, kdož o neprosí, jen když nepohrdají. Proto volá k nám Panna Maria v graduale mše sv. tohoto svátku: »Ve mně jest všecka milost k životu pravdy, ve mně jest všecka naděje v život ctnosti. Přistupte ke mně všichni, kdož toužíte po mně, abyste plody mými se nasytiliProto také voláme v introitu: »S důvěrou přistupme k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milosti k pomoci příhodné  (Hebr. 4. 16), a při Obětování prosíme Pannu Marii »Rozpomeň se, Panno a Matko, před tváří Boží, aby ses za nás přimlouvala, aby Bůh odvrátil od nás hněv svůj«.

            Když tedy tomu tak jest, máme se s důvěrou obraceti k Panně Marii, aby nám zprostředkovala potřebné milosti Boží. aby nám vyprosila milost Boží pomocnou a milost Boží posvěcující, aby zprostředkovala milost: čistotu duše si zachovat, dobré poznávat, za-počínat a dokončovat, a hlavně aby nám zprostředkovala nejhlavnější a nejdůležitější milost, totiž setrvání v dobrém až do konce.

            Bylo to o májových pobožnostech, kdy se poznali. Ona zpívala na májových pobožnostech, on chodíval též a býval unešen jejím zpěvem. Toužil po seznámení. Seznámili se, vzali se. A to Zdrávas Maria, zpívané na májových pobožnostech, doprovázelo je do nového života. A žili spolu šťastně. Ale kdyždesátý rok jejich společného spolužití se chýlil ke konci, chýlilo se ke konci i jejich štěstí. Udělal si známost s bohatou vdovou. Čím více se klonil k této ženě, tím více se odcizoval své věrné, dobré paní. Nedbal na své okolí, neviděl smutných očí své paní. Tyto nevyčítaly, o nic neprosily, jen se zaraženě dívaly, když nejprve s výmluvami, pak bez nich se vzdaloval domova. Nebál se už ani hříchu, že zruší přísahu, učiněnou u oltáře. Rozhodl se, že udělá tomu konec, že cznámí své paní, aby uznala, že to jejich manželstvínení takové jako bývalo, proto že ji opustí a vezme si jinou. Přišel domů a chce vyhledati paní a věc s vyřídit a ukončit. »Není doma,« oznamuje služka, »je v kostele na májové«. I jde do kostela a v duchu obdivuje svou paní, že stále jěšte, jako za svobodna, chodí na májové pobožnosti a zpívá, zpívá chválu Bohorodičce a milým zpěvem svým k pobožnosti naladuje mnohé a mnohé věřící. Přichází do kostela, pobožnost začíná. V tom zazněly varhany a ozývá se jemu tak známá a kdysi tak drahá píseň »Zdrávas Maria«. Zpívala to jeho paní. Než co se stalo s její vždy tak radostně vyznívající písní ? Zdálo se mu, jakoby cítil smutek zhrzené a opomíjené ženy, zrovna v každém tónu. A byla v něm i vroucí prosba k Panně Marii. Ta píseň, ten přednes, ten smutek a zas ta vroucnost na něj zapůsobily. Vzpomíná, zpytuje se, poznává svou nešlechetnost. Tuto ušlechtilou, obětavou duši chce opustit pro druhou, kterávíce peněz ? Cosi se v duši jeho zlomilo. A když viděl svou paní sestupovat s kůru, spěchal k . Viděl uplakanou tvář. Přitiskl ji k sobě. »Tys přišel ? Tolik jsem se o to namodlila. Dnes je desáté výročí naší svatby«, pravila mu. »Zůstanu s tebou,« odpovídá, »a dá Bůh, že budeš opět se mnou šťastna, jak jsi byla před deseti roky.« A šťastni, s teplem v srdcích, šli domů.

            Ďábel vztahoval ruku po mužovi, chystal zničit manželství. A pokušení bylo zlé ! Kdo pomůže ? Kdosílu ? Panna Maria, prostřednice milostí. Odplatila své věrné služebnici. Milost za milost skýtala, až zachránila jej i manželství.

            Co milosti jest potřeba nám ! Co potřebujeme světla, abychom poznali správnou cestu ! Co síly, co rad ! Jak nám třeba vůdce, aby nás vedl správnou cestou, abychom unikli svodům, pohoršením, pokušením, příležitostem ! Kde to vše najdeme ? U Panny Marie, prostřednice milostí ! K se utíkejme, ji prosme, k se modleme »Zdrávas Maria, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší«, a ona nás neopustí. Amen.

Modleme se.

            Pane Ježíši Kriste, náš prostředníku u Otce, který jsi přeblaho slavenou Pannu svou a také naši matku, prostřednicí naší u sebe ustanoviti ráčil, popřej nám milostivě, aby kdo k tobě přijde prosit o dobrodiní, s radostí je skrze ni u tebe dosáhl, jenž žijež a kraluješ na věky věkův. Amen.

Panny Marie - Útočiště hříšníků.

(13. srpna).

            »Nepřišel jsem povolat spravedlivé, nýbrž hříšné, neboť nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž chorobní,« pravil P. Ježíš fariseům, když mu vytýkali, že vyhledává hříšníky a stoluje s nimi. (Mat. 9. 9. 17.) Tím naznačil Pán Ježíš, jak mu záleží na hříšnících, aby je získal pro spravedlnost. Nelze jich však získati tak snadno. Ti potřebují zvláště mnoho milostí. A ejhle, Panna Maria jim stojí ku pomoci, jich především se ujímá a je zachraňuje, Proto také dostala čestný titul »Útočiště hříšníků«. A jako útočiště hříšníků jest slavena zvláštním svátkem 13. srpna.

            Že Pán Ježíš touží po záchraně duší, to jsme v letoších rozmluváchněkolikrát zdůraznili. A Panna Maria se lásce k hříšníkům také naučila, jednak ve svém vlastním životě, jednak od Pána Ježíše samého. Od Pána Ježíše se učila, když slyšela tolik výroků, jimiž varoval před hříchem, před pohoršením, upozorňoval na tresty věčné, toužil po spáse hříšníků. Podobenství o planém fíku, o koukoli a pšenici, o svatební hostině, o hřivnách, jež buď sama z jeho úst slyšela nebo jiní je vypravovali, ukládala v srdci svém, o nich často rozjímala, a tak lásku Pána Ježíše k hříšníkům a starost jeho o si osvojovala. nikdy nevymizela z duše vroucí a laskavá slova jeho na kříži »Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí« a radostná slova odpuštění lotrovi po pravici: »Amen, amen, pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji

            Však i sama ve svém životě naučila se milovat a zachraňovat hříšníky. Hledala nocleh v Betlemě, a hledala marně. Nenašla ho, do studeného chléva musela se uchýliti. Nebyl zde obraz hříšníků ? Nechtějí míti Pána Ježíše ve svém srdci, milují hřích, svět a požitky, proto Pán Ježíš musí ven ze srdce, hřích jest jim milejší než Spasitel. Tyto myšlenky byly vždy ovocem rozjímání o chladu betlemských. Ztratila Pána Ježíše v jerusalemském chrámě. Tři dny ho hledala v pláči a bolesti. Jak bylo smutno ! — A vzpomínajíc na tyto bolestné chvíle, srovnávala je s hříšníky, kteří hříchem ztratili Pána Ježíše. Jejich srdce je pusto a prázdno,a přece Pána Ježíše nehledají. Soustrast s hříšníky vyvolávala tato vzpomínka v srdci Panny Marie. Měla Pána Ježíše mrtvého na klíně. Jak hrozně vypadal ! Sama modřina, sama rána, sama krev — a zase Panna Maria srovnávala. Tak vypadá duše ve stavu hříchu těžkého. Zmizela z krása, lesk milosti Boží— jen rány, modřiny zejí na duši hříšníkově, je mrtva a páchne pachem pekla. A to vše vede P. Marii k tomu, aby se hříšníků ujímala.

            A jak se ujímá P. Maria hříšníků ? Právě tím, že vyprošuje jim u Pána Boha milost, že je Pán Bůh neodvolává, že jich netrestá náhle, nýbrž že čeká, podobně, jako to v podobenství o koukoli a pšenici bylo řečeno. »Nechte je až do času žní.« Mnohý se snad horší, proč Pán Bůh toho neb onoho hříšníka trpí, a zatím je v tom skryto Boží dlouho čekání, vyprošené P. Marií. Dále Panna Maria vyprošuje hříšníkům poznání jejich špatnosti. Jsou k tomu různé cesty. Marnotratný syn otevřel oči až jako pasák v hladu sedával u svých vepřů. Jiný pozná svou špatnost v nemoci, jiný v neštěstí, nejeden třebave vězení. Ale zase je to mateřská ruka P. Marie. Útočiště hříšníků, která to vše připravuje. Další milost, kterou Panna Maria zachraňuje hříšníky, jest, že je vede k vyznání, že je vede ke zpovědnici. Zaplašuje strach před vyznáním, odstraňuje lidské ohledy, dodává odvahy. Vyprošuje jim slzy lítosti a pomáhá, aby učinili dobré předsevzetí a hříšného a špatného života zanechali. Jako matka pozemská se ujímá nemocného dítěte a je vede, tak se ujímá Matka nebeská ubohých hříšníků a vede je, až se smíří s Bohem a dosáhnou odpuštění.

            Že tomu tak, dokazuje denní zkušenost. Víme přece všichni, že nejvíce obrácení se stává na mariánské svátky a na mariánských poutních místech. Tehdy jakoby pod ochranným pláštěm P. Marie přistupují hříšníci ke zpovědnicím, aby tam u tohoto trůnu milosrdenství božího dosáhli čistoty srdce.

            Jistý kněz setkal se v Lurdech s jakýmsi zvědavcem. »Mám odevzdati peníze na mši sv. Vezmete je ?« »Ano. A nechcete jiti ke sv. zpovědiotázal se kněz. »Nechci a ani jsem proto sem nepřijel. Ostatně, jak mne znáte ? Mluvíte, jako byste viděl až na dno duše,« odpověděl dotyčný člověk. »My kněží často vidíme až do duší,« pravil kněz. »A jsem přesvědčen, že by vám velké břímě spadlo se srdce. Nepůjdete s ním domů  ! Kéž vám P. Maria Neposkvrněná pomůže ! Pojďte k jeskyni !« Šli tam. Když tam přišli, pravil knězi cizinec: »Co zde mám dělat ?« »Modlete seřekl kněz. »Neumím. Už 50 let jsem se nemodlil.« »Tak se tedy dívejte na sochu Nejsvětější Panny,« radil kněz. Asi po čtvrt hodině ptal se kněz: »Tak co je s vámiOdpověď zněla: .Poznal jsem svoje hříchy, poznal jsem svůj stav.« A za chvíli poté se za oltářem kajícně vyzpovídal. — A jiný příklad. Snad někdo z vás četl nebo aspoň zná život Papiniho. Giovani Papini byl zuřivým nevěrcem a rouhačem. Napsal dílo »Kristus hříšník«. Nenáviděl kněze, papeže. Ale v srdci měl pusto, byl nešťasten, rozerván, nikde neměl jistoty. Volával: »Neprosím o chléb, ani o soucit, ani o slávu, prosím o kus bezpečí víry a o atom pravdy:« Začíná hledati víru. Trvalo to už 7 let. Válka mu přiblížila Krista, muže bolesti, začal čisti evangelia, vyhledávati katolické chrámy. Přijel do Benátek. Sám o tom píše: »Vstoupil jsem do chrámu sv. Marka, a tehdy nevím ani proč, náhle jsem se začal modlit Ave Maria. Ačkoliv jsem se již dlouho nemodlil, domodlil jsem se je až do konce.« A toto Zdrávas bylo zakončením boje a předzvěstí vítězství. Pak začal psáti Život Kristův.

            Zamysleme se nad těmito příklady. Dva duševní, nábožensko-mravní chudáci. Ale nad nimi vznáší se se starostlivým pohledem Panna MariaÚtočiště hříšníků. Pohlédli k , vzdýchli k , a ona je bere za ruce a vede je na srdce svého Syna.

            Kdo z vás jest bez hříchu ? Zbavil se ho ? Děkuj Panně Marii ! Kdojistotu, že zase do hříchu nepadne ? Ó, utíkej se k Panně Marii, aby z něho zase zachránila. A všichni, všichni se modlívejme hodně často za hříšníky ! Obětujte za práce, nemoce, není můžete-li v noci spáti, bezesnou noc, obětujte za smírné pobožnosti. Vždyť tím vším se stavíte po bok Matičky Boží, Útočiště hříšníků, pomáháte zachraňovat duše nesmrtelné. Ó, čiňte tak rádi ! Pamatujte, že kdo zachrání jednu duši, zachránil duši svou ! Amen.

Modleme se.

            Všemohoucí a milosrdný Bože, který jsi v blahoslavené vždy Panně útočiště a pomoc hříšníků zůstavil, popřej nám, abychom za její ochrany, zbaveni všech vin, šťastně tvého milosrdenství dosáhli. Skrze Krista Pána našeho. Amen.

P. Marie de Mercede, patronky řádu na vykupování zajatců.

( 24. záři ).

            Když jsme hovořili o svátku Panny Marie, matky Dobrého Pastýře, tož jsme si objasnili, jak P. Maria spolu se synem svým pečuje o spásu duší. A jako na doklad této činnosti pojednali jsme, jak Matka Boží jako prostřednice milostí rozdává potřebné milosti věřícím a jak jako Útočiště hříšníků ujímá se duší od Krista odloučených. Dnes si pojednáme o tom, jak se Panna Maria ujímá zajatých, na kterouž její činnost nás připomíná svátek P. Marie de Mercede, slavený po celé církvi 24. září.

            Svátek tento jest na oslavu založení slavného charitativního řádu P. Marie de Mercede, t. j. řádu P. Marie na vykupování zajatců. Rád ten se jmenoval také Mercedáři. Spolu jest tento svátek též jakousi děkovnou slavností za dobrodiní, které Panna Maria skrze tento řád prokázala trpícímu křesťanstvu. Mariánský řád de Mercede byl založen 10. srpna 1218 v Barceloně sv. Petrem Nolaskem a jeho zpovědníkem sv. Rajmundem Pennafortským v době, kdy křesťanští zajatci krutě strádali v otroctví mohamedánských Maurů a Saracenů. Členové  řádu se zavázali kromě obvyklých slibů ještě čtvrtým slibem, že budou usilovati o vykupování křesťanských otroků, a na ten účel že budou obětovati svůj majetek, a kdyby bylo třeba, že se dají sami do zajetí, ba že obětují i svůj život. K založení tohoto řádu došlo na podnět Panny Marie samé, která k tomu dílu křesťanské lásky k bližnímu povzbudila zvláštním viděním oba jmenované světce á spolu s nimi i aragonského krále Jakuba I. Rád Mercedářů rychle se šířil, nejprve ve Španělsku, ale pak i v jiných katolických zemích.

            Dílo, které tento řád vykonal, jest obrovské. Neboť nejen sta a sta křesťanských zajatců vysvobodil z otroctví, nýbrž působil i jinak: šířil úctu mariánskou, pečoval o duchovní potřeby věřících, oživoval náboženský život, vzbuzoval ve věncích hrdinné ctnosti všeho druhu. Vzešla z něho celá řada světců. Za tuto velkou a požehnanou činnost zasluhoval řád, abv jeho památka byla navždy zachována. Proto papež Inocenc XII. zavedl tento svátek Blahoslavené P. Marie De Mercede, aby tak bylo stále děkováno P. Marii za zavedení tohoto řádu a prošeno o její ochranu.

            Proč P. Maria vyvolala zřízení tohoto řádu ? V introitu mše sv. k tomuto svátku se modlíme: »Zdrávas svatá Rodičko, porodivší Krále, jenž nebem a zemí vládne na věky věkův. »Srdce moje kypí slovem blahým, věnují dílo své Králi.« (Z. 44. 2.) Králem celého světa jest Bůh, a kterého poslal, Ježíš Kristus. Jemu jest celé lidstvo poddáno. Ale když vystoupili mocní tohoto světa a osvojovali si právo na lid a brali jej do zajetí a tam mu zakazovali Bohu sloužiti, bylo třeba jej vysvobodit z toho zajetí, a to tím spíše, že mnozí z těchto zajatců ztratili v zajetí víru, důvěru, mravnost, podlehli zoufalství, někdy i sebevraždě. A těm věnovala P. Maria dílo své, službu svou Králi. Vyvolala v život nový řád, vyprosila povolání členům tohoto řádu a tak řád ochraňovala, jemu žehnala a jeho činností spousty duší zachraňovala pro Božského Pastýře.

            I dnes se Panna Maria stará o zachraňování duší ze zajetí. Jsou to duše, které lpí ještě ve tmách pohanství. Nepoznali P. Ježíše ani jeho sv. matky, jim ještě nezasvítí o světlo víry, nestali se účastnými milosti vykoupení. A kolik to milionů jest takových duší ! Jsou, jak řečeno, v zajetí temnoty pohanské, v zajetí vášní, v zajetí různých pohanských zvyků a surovostí, což vše jest kolikrát horší než skutečné zajetí. Nuže, i na tyto P. Maria pamatuje. A prosíme-li v modlitbě tohoto svátku, abychom na přímluvu P. Marie jako zakladatelky takového díla, jejími zásluhami a na její přímluvu osvobozeni byli ze zajetí ďáblova, jistě Panna Maria pro tyto prosby se ujímá díla osvobozujícího. Je to dílo misijní.

            Panna Maria ujímá se misií. Co to bylo zřízeno řádů ženských i mužských, kteréž řády mají svými úkoly i činnost misijní. Nelze jich ani vyjmenovat, ale jest jich hodně, mají dostatek dorostu, a Pán Bůh na přímluvu P. Marie jim žehná. Obzvláště v poslední době bylo dílo misijní na velkém postupu.

            Než dílo misijní není něčím snadným. To vyžaduje velmi mnoho trpělivosti, velmi mnoho obětí. A přesto vždy noví a noví apoštolé odcházejí do území misijního vysvobozovat zajaté pro království Kristovo. Jsou to v pravém smyslu hrdinové. Nemůže býti ani jinak, vždyť nad nimi bdí Panna Maria.

            Slyšte, co vypravuje náš krajan P. Josef Zeman, misionář z řádu Lazaristů, působící v Číně, ve svém dílku »Za čínskou zdí«. P. Zeman pochází z Brněnska, rád navštěvoval krásná poutní místa: Křtiny, Vranov, Tuřany. Záhy cítil v sobě chuť k povolání misionářskému. Jda za hlasem toho povolání, po vykonaných studiích vstoupil k Lazaristům v Paříži, tam dostudoval, a vysvěcen na kněze, byl poslán na misie do Číny. Jaké obtíže tam prožíval. Za modlitebnou měl dřevěný dům, do něhož fučelo všemi skulinami. Uprostřed byl jakýsi dvůr, kde sloužil denně mši sv. při 10 stupních mrazu. Prsty se mu lepily na kalich. Přes den co zakusil v otevřeném domě zimy ! V noci pak tuhla i pokrývka kolem hlavy od dechu, neboť bylo zima jako venku. V létě jest opak. Panují tam úmorná horka, člověk se potí ve dne v noci, sužují ho moskyti a štěnice. Místo čisté vody jest špína z bažin, zelená jako brčál, v níž Číňanky perou prádlo. I když je převařovaná, jest kalná a odporné chuti. Za pokrm mají nedovařenou rýži, polosyrové maso. K tomu obtíže jiné. Jednou šel z Manchany do provincie Fukien. Most přes řeku je z malých loděk, spojených řetězy. Loďky pokryty deskami. Při přechodu za prudkého větru, smýkajícího mostem, každé chvíle hrozilo nebezpečí utonutí. A tak oběť za obětí. O kapli ani řeči. Několikrát obětoval mši sv. na půdě křesťana Tsai-ku-fa. Za oltář sloužily vysazené dveře. Tento křesťan byl po dlouhá léta jediným jeho věřícím. Později zřídil P. Zeman modlitebnu, zřídil v oltář a lavice. Počet křesťanů stoupl na dvanáct, ba dnes dokonce má už jednoho jinocha v semináři a doufá, že se stane knězem.

            Nedá se vylíčit, jaké oběti přinášejí misionáři, ale Bůh je sílí, Panna Maria je má pod ochranou, ona nad nimi bdí, jen aby co nejvíce lidí ze zajetí satanova dostali.

            My Čechové jsme dosud málo vykonali pro misie, a také máme dosud jen málo misionářů. Jiní národové nás zahanbují. Ale to vše se může napravit. Proto předně se za misionáře modleme, aby je Pán Bůh chránil. Podporujme je. Dávejme almužny při ofěrách, sbírkách i privátně, vždy skrze vlastní duchovní správu. Děti shromažďujte známky, staniol, dívky zhotovujte prádlo ! — Prosme též o rozmnožení misijního povolání jak pro muže, tak pro ženy. Dejme se do služeb P. Marie zachranitelky zajatých, pomáhejme, aby co nejvíce pohanů poznalo Ježíše a jeho matku, a tak vysvobozeni byli ze zajetí satanova. Amen.

Modleme se.

            Bože, jenž jsi církev svou skrze přeslavnou Matku Syna svého ráčil obohatit novým potomstvem k osvobození křesťanských věřících z moci pohanů, uděl, prosíme, abychom, kterouž vroucně uctíváme, jako zakladatelku takového díla, rovněž jejími zásluhami a na její přímluvu osvobozeni byli ze zajetí ďáblova, skrze Krista Pána našeho. Amen.

Svátek Panny Marie - Matky milosrdenství.

(V sobotu před 4. nedělí v červenci).

            Ve světle P. Marie, matky Dobrého Pastýře jsme ve třech rozjímáních uvažovali, jak P. Maria pečuje o naše duše, jsouc rozdavatelkou milostí, útočištěm hříšníků a pomocnicí misionářů. Však ona má péči i o naše záležitosti pozemské, neboť jest plna milosrdenství. Zde prokázala tolik pomoci, že si zasloužila názvu Matky milosrdenství, kterýmžto titulem jest zvlášť uctívána v sobotu před 4. nedělí v červenci. O tomto svátku a o svátcích jemu příbuzných budeme uvažovati v následujících rozjímáních.

            Zamyslíme-li se hlouběji nad životem Panny Marie, a obzvláště nad jejími bolestmi, poznáme, že zakusila vše, co nás v životě potkává. Poznala chudobu, musela prchati do ciziny, ztratila Pána Ježíše v chrámě, stála u smrtelného lože svého snoubence, viděla umírat svého Božského Syna, chystala mu pohřeb, kladla ho do hrobu, zakusila vdovství a opuštěnost. Toto vše sice snášela, aby, jak jsme o tom uvažovali, spolupracovala na vykupitelském díle P. Ježíše, ale Pán Bůh ji nechal to vše trpěti také proto, aby zakusila i stíny lidského života a mohla proto míti soucit s utrpením lidským a dovedla lidem pomáhat. Proto, když k voláme  Zdrávas královno, Matko milosrdenství, k tobě voláme vyhnaní synové Evy, plačíce a lkajíce v tomto slzavém údolí, « ráda nás slyší a ráda pomáhá.

            A Panna Maria pomáhá, pomáhá s láskou matky, s pečlivostí matky a se starostlivostí matky.

            Kdo pochopí lásku mateřskou ? Matka nás nosila pod srdcem, nás ze svého těla živila, v bolestech nás zrodila, nás kojila a o nás pečovala. Jsme kus jejího , a proto nedivme se, že láska mateřská jest tak veliká. Matka dovede zapomenouti na sebe, dovede i život obětovati, jen aby zachránila dítě. Co jest krásných důkazů takové obětavé lásky materské ! Panna Maria jest naší matkou. V bolestech pod křížem nás zrodila, ona , s jakou láskou Pán Ježíš za nás svou krev prolil, jak o nás pečuje, a proto i její srdce jest plno lásky k nám. jejím duchovním dítkám. Má na zřeteli na prvním místě naše blaho duchovní, ale cítí s námi všechny bolesti, které nás potkávají.

            Panna Maria pomáhá s pečlivostí matky. Jen si vzpomeňme na první zázrak v Káni Galilejské. Snoubenci neměli vína. Maličkost, a přece ani tato maličkost neunikla láskyplné Matce ,Boží, a ona vyprošuje pomoc, vyprošuje první zázrak, a tak zabraňuje pomluvám snoubenců, ba zjednala jim pěkný svatební dar. Má zájem i o věci zdánlivě nepatrné, a stojí ku pomoci, neboť dobře , ze na takových nepatrnostech nejednou závisí spása duše. Ujímá se opuštěných, zjednává pomoc nezaměstnaným, ochraňuje čest, chrání děti, dobrou pověst, opatruje v nebezpečích.

            Nemenší jest i její mateřská starostlivost. Na všechno pamatuje, všeho si všímá a vždy láskyplně zasahuje. Chrání plující na moři, vojíny v bojích, horníky v dolech, bloudící ve sněhu, v nebezpečích na horách, na cestách, ne, není místa, není okolnosti, kde by Matka milosrdenství neměla své ochranné ruky, kde by nerozprostírala svého mateřského pláště.

            Proto se k utíkáme, proto k . voláme tak důvěrně: »Zdrávas královno, matko milosrdenství« — »Pod ochranu tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko.« — »>Pomni předobrotivá Panno Maria, že od věků není slýcháno« atd., proto tak často opakujeme Oroduj za nás, svatá Boží Rodičko, proto nosíme její medajlonky, proto není rodiny, kde by nebylo jejího obrazu. A čím více se utíkáme k , tím více pociťujeme její ochranu.

            V Krušnohorských dolech byl před lety zaměstnán horník, ve víře docela zvlažnělý. Jeho matka se vrací jednou z pouti z Bohosudova. Syn jde ráno do práce, matka mu zavěsí kolem šíje na řetízku medajli. »Přinesla jsem ti ji z poutiMěl matku rád, přijal tedy památku, ale řekl si: Tam dole bude smích. A byl. Při svitu kahanu si ho kdosi prohlíží. »Co to zde máš ?« Čte na medajli nápis: »Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás.« Náš horník se stydí. Jeho druh chce přečíst ještě nápis na druhé straně, v tom je oslní blesk, za ním strašný výbuch, rozlétající se všemi šachtami i chodbami, a v okamžiku úplná tma. V temnotě zazní povel: »Všichni na zem ! Nad námi jedovaté plyny. Plazit se k východu !.« Jako věčnost jim připadala ta chvíle. Konečně jsou blízko vchodu, tu narazili na stěnu, která se tam výbuchem utvořila. První v řadě na ni klepe. »Jest docela tenká, ale násilím ji nesmíme prorazit, sice se na nás kamení zřítí. Podejte mi dláto.  Dláto nechali na místě, kde byli překvapeni výbuchem. Nezbývá, než se pro vrátit. Náš horník se plazí ve tmě zpět, ve smrtelných úzkostech jest konečně na místě. Poznává to podle konvice kterou v kamení nahmatal. Ale jak najiti dláto ? Tři životy na něm závisí. Hmatá vůkol vpravo, vlevo, vše marné, jen kamení a země všude. Již se ho vzmáhá zoufalství, tu zaslechne stříbrný zvuk, sáhne, a má v ruce hledané dláto. Medaile na krku zavěšená o ne zavadila. Vrátí se zpět, dostanou se šťastně nahoru, oni jediní, zatím co dole všecko hoří. V jejich vesnickém kostele visí vedle hlavního oltáře malý kahan ovinutý řetízkem s medajlí sv. Panny. Tři rodiny pečovaly o to, aby kahan hořel dnem i nocí. (Kubeš, Maria III. 68.)

            Milosrdenství Panny Marie jest nezměrné a všestranné. Jako její milosrdenství jest stálé, tak máme stále i my na ni pamatovati. K tomu slouží různé projevy lásky a důvěry k . Na . nošení mariánských medailí na krku, nebo jako přívěsku u hodinek. Mnohý a mnohá se sice za to stydí, to nosí raději všelijaká srdíčka, koníčky, slony atd. Jaká to pošetilost ! Máme míti doma obraz Panny Marie, ale pěkný, ne něco jarmarečního, obraz P. Marie, a ne nějaké světsky pěkné ženy, které malíř, často nevěrec, dal jméno Madony. Bývávalo často zvykem, že hořívala před obrazem P. Marie denně anebo aspoň v sobotu před svátky P. Marie lampička. Dnes to snad ani není možno. Ale až se poměry uklidní, zaveďme tento krásný zvyk zase, a dnes ho aspoň nahraďme zdobením obrazu květinami a častější modlitbou před ním. A tak stálá naše úcta k P. Marii, stálá naše důvěra k , zajistí nám i její stálou lásku a pomoc. Amen.

Modleme se.

            Bože, jehož milosrdenství nemá počtu, popřej nám, abychom na přímluvu Matky jednorozeného Syna tvého hojně tohoto milosrdenství na zemi, slávy pak na nebi mohli dosáhnouti. Skrze téhož Krista Pána našeho. Amen.

Panny Marie - Pomocnice křesťanů.

(24. května).

            Maria, Matka  milosrdenství, pomáhá hojiti všechny rány a bídy, do kterých nás hřích našich prarodičů uvrhl. Pro každého má laskavý pohled, pomocnou ruku. Než trpívají nejen jdnotlivci,  nýbrž i celky, církve, národy, společnost, a tu i těmto P. Maria pomáhá. A právě pro tuto pomoc celku zaveden byl svátek P. Marie, Pomocnice křesťanů, kterýž svátek se slaví 24. května.

            Pán Ježíš plakal nad Jerusalemem. Viděl v duchu napřed, co loto nešťastné město čeká. A výrazem jeho bolesti byla smutná slova: »Jerusaleme, Jerusaleme, kolikrát jsem chtěl shromáždit dítky tvé, jako slepice shromažďuje pod křídla kuřátka svá, ale nechtěl jsi, hle, zanechá se vám dům váš pustý.« (Mat. 23, 37, 38.) Jistě, že ze slov těchto jest patrna láska jeho k celému národu. O tom svědčí Pán Ježíš umírající na kříži. Jeho rozpjaté ruce jakoby chtěly obejmouti celý svět. A tak jednala i P. Maria, neboť milovala nejen jednotlivce, nýbrž i celky, církev, kraje, národy, a všem snažila se pomoci. Dějiny o tom mluví dostatečně.

            Bylo to za papeže Pia V. (1566—1572), kdy Turci velikými vojsky ohrožovali Evropu na zemi i na moři. Krok za krokem dobývali důležitých vojenských míst. Ale křesťané se nedali, stavěli proti nim statečná vojska, četné lodě, ale hlavně se modlili. Papež sám vyzýval, aby útočili modlitbou zejména na Pannu Marii a dovolávali se její mateřské ochrany. S její pomocí byly odraženy turecké útoky na Maltu, u Sigetu zarazil vítězný postup Turků statečný chorvatský bán Mikuláš Zrýnský, hlavního však vítězství dobylo křesťanské vojsko u Lepanta dne 7. 10. 1571. kde pod vedením Don Chuana dAustria porazilo úplně námořní moc tureckou. Papež Pius V. z vděčnosti k P. Marii za toto vítězství dal vložit i do litanie Loretánské zvolání: »Pomocnice křesťanů, oroduj za nás !«

            Smutné doby nastaly pro církev po roce 1800, když Napoleon dospěl vrcholu své moci. Nepřátelé církvese těšili, že s Piem VI., jenž zemřel v zajetí 30. 1. 1800. kleslo do hrobu i papežství.

            Byli odhodláni, že zabrání volbě nového  papeže. Ale konklave se sešlo a sice na rakouském území v Benátkách a zvolilo nového papeže Pia VII. Napoleon odňal církvi statky a silně omezil její svobodu. Papež bránil práva církve, jak jen mohl. A když to nepomohlo, vydal na Napoleona kletbu. A tu ze msty byl papež zajat a v tomto zajetí držen od 6. 7. 1809 až do března 1814 - tedy téměř 5 let. Papež prožil mnoho utrpení, ale práv církve sv. nezradil.

            Ve všech těchto zlých dobách svěřoval papež sebe, věřící a celou církev P. Marii. I lid se zaň vroucně modlil. A P. Maria ho chránila a pomohla, že šťastně vše překonal. Z vděčnosti za to papež Pius Vil. vlastní rukou korunoval obraz P. Marie, a naporučil, aby na poděkování P. Marii za její ochranu každoročně dne 24. května, kdy se slavně vrátil do Říma, slavil se svátek P. Marie, Pomocnice křesťanů.

            K P. Marii utíkali se národové ve všech dobách zlých, a církev se dovolávala její ochrany, kdykoliv na ni dopadly těžké poměry. Nedivme se, že potom se ukazovala i vděčnost k P. Marii. I krásný sloup P. Marie na Staroměstském náměstí v Praze, byl vystavěn na poděkování za ochranu našeho národa za války třicetileté. Škoda, že právě tehdy, kdy jsme P. Marii měli nejvíce děkovati. že tehdy byl krásný tento mariánský sloup zbořen. Byl to projev veliké nevděčnosti k P. Marii.

            Jako P. Maria chránila církev a státy, tak chránila jednotlivá města a obce. Když Švédové dobývali r. 1645 Mikulova, zakusilo město zvláštní ochrany P. Marie. Právě když se zvonilo poledne -Anděl Páně, přiběhl de města muž a jen řekl »Švédové« - a padl k zemi. Co teď ? Utécinebylo lze. I zatarasili brány a všechno obyvatelstvo uteklo se do chrámu, a tam před obrazem P. Marie prosilo za ochranu. Švédové poslali do města posla s darem, prý pro Matku Boží. Byly to dvě ohromné svíce. Zavedli ho do chrámu, kde viděl na osvětleném oltáři vystavenou, monstranci s Nejsv. Svátostí, a lid na kolenou. Kostelník chce svíce rozvítiti. Ale světlo stále zhasíná a stále zhasíná. Najednou se jedna ze svící převrátí, padne na zem a přelomí se. Byla plna střelného prachu. Bylo to dovedně nachystáno. Měl nastati výbuch, který by lidi usmrtil, město zapálil, a tak dobytí města urychlil. P. Maria město zachránila.  (Kubeš. Maria II. 64).

            Takových událostí jest více. Kdybychom tak mohli sebrati všechny zprávy o tom. proč ta obec, nebo to město koná ročně záslibnou pouť na sv. Hostýn, na sv. Kopeček, do Krtin, proč v tom kostele se koná jistá slavnost mariánská, proč byl postaven onen mariánský kostel, tato mariánská socha. Dověděli bychom se, že to vše z vděčnosti k P. Marii, Pomocnici křesťanů. Nedivme se proto, že nejen jednotlivci, nýbrž i celé národy uctívají P. Marii jako Pomocnici křesťanů a mají své národní svatyně. My máme náš sv. Hostýn, v Čechách St. Boleslav a sv. Horu, v Německu Vambeřice, v Rakousku Mariacely, v Bavorsku Altóting, ve Švýcařích Einsiedeln, ve Francii Lurdy, v Itálii Loretu, v Polsku Čenstochovu, v Mexiku Quadelupu atd. Do těchto svatyň spěchávají, aby si v nich vyprosili ochranu P. Marie Pomocnice.

            Když byl stržen Mariánský sloup v Praze, napsal básník Xaver Dvořák krásnou báseň na počest potupené P. Marie. V opakovalo se v každém odstavci dvojverší: Cest tvou Matko, nahradit my chceme, to Ti přisaháme, to Ti přisaháme«.

            Jisto jest, že bylo vykonáno mnoho, aby čest Královny Nebeské v Praze potupené byla u nás napravena, aby ta ohavná nevděčnost byla usmířena, ale jistě ještě mnoho a mnoho třeba vykonati. Tato povinnost i nás zavazuje. O plňme ji, zejména tím, že budeme rádi i veřejně P. Marii ctít, i na veřejnosti ji velebit, před lidmi ji uctívat. P. Maria, která pomáhá nejen jednotlivci, nýbrž i obcím a národu, musí i od veřejnosti býti ctěna.  Amen.

Modleme se.

            Všemohoucí a milosrdný Bože, který jsi na ochranu křesťanského lidu P. Marii stálou pomocnicí podivuhodně ustanovil, popřej nám milostivě, abychom pod její ochranou bojujíce na zemi, dosáhli i vítězství nad zlým nepřítelem ve smrti. Skrze Krista Pána našeho. Amen.

Matky dobré rady.

(26. dubna).

            Mnohé zlo by se nebylo stalo, kdyby se zavčas bylo šlo správnou cestou, kdyby se bylo použilo správných prostředků. Pak je ale potřeba, abychom nejednali ukvapeně, bez rozmyslu, nýbrž abychom vždy vše dobře uvážili, přezkoumali a zamyslili se nad následky, a nejsme-li s to vše dobře promysleti sami, poradili se s vážnými a zkušenými rádci. Těžko jest kolikáte najiti správného rádce na zemi. Ale to nevadí. Máme výtečného rádce na nebi, a to P. Marii. Proto k voláme v Litanii: »Matko dobré rady, oroduj za nás«, proto máme i svátek, P. Marie dobré rady, 26. dubna.

            Pramenem vší rady jest Duch sv., jenž mezi svými dary nám uděluje i dar rady. Při sv. biřmování byl nám také tento dar udělen. P. Maria jako Matka Boží a Nevěsta Ducha sv. jest pokladnou milostí a darů Božích, tedy i darů Ducha sv., jest Prostřednicí milostí: proto zprostředkuje nám i dar rady. Vzpomeňme si na sv. Josefa, v jakých byl těžkostech, když poznal, že P. Maria jest v požehnaném stavu. Věděl, že se s stalo něco nadpřirozeného, a proto považoval se za nehodná býti jejím snoubencem. Codělati ? Kdo poradí ? Maria tušila, co se děje ve sv. Josefovi, ale neřekla mu ničeho. Prosila však za něj, vyprošovala mu radu u Boha. Bůh ji vyslyšel. Skrze anděla poučil sv. Josefa, že P. Maria se stala Matkou Boží, že nemá propouštěti, nýbrž ji vzíti k sobě. (Srov. Mat. 1. 18. 20.)

            P. Maria jest Matkou dobré rady, že těm, kdo se k utíkají a ji o radu prosí, že jim u P. Boha této rady hojnost vyprošuje. P. Maria sama ukázala, že si přeje, aby byla jako Matka dobré rady ctěna, a to zvláštním zjevením svým na zdi kostela kláštera augustinského v Genezaně v Itálii, za papeže Pavla II. Papež Pius VI,. za něhož začal Napoleon těžce naléhat na církev, a který tolikrát hledal rady s hůry, zavedl svátek tento pro řád augustiniánů, a papež Lev XIII. toto ustanovení schválil.

            P. Maria nás zve, abychom se k o dobrou radu utíkali. V epištole mše sv. tohoto svátku k nám volá. »Přistupte ke mně všichni, kdož toužíte po mně, abyste plody mými se nasytili, neboť na mne mysliti sladké jest nad med, a míti mne za podíl, plást medu převyšuje (Eul. 24. 26. 27.) V Graduale téže mše sv. ozývá se týž hlas P. Marie. » moudrost, umím vždy poraditi, účelnou rozvahu mám ve své moci. Blaze člověku, který poslouchá mne, který u dveří mých každý den bdí, pozor dává u veřejí dveří mých. Neboť, kdo mne najde, nalezne život a dojde požehnání od Hospodina  (. 8, 12, 34. 35).

            Dějiny církve sv. ukazují, že skutečně ve všech těžkých případech byla P. Maria jako Matka dobré rady vyhledávána. A vždy s úspěchem.

            Ve 12. století povstaly v jižní Francii dvě sekty Valdenských a Albigenských, sekty, které hlásaly nauku téměř pohanskou, ale kromě toho páchaly i násilnosti na katolících. Jednalo se o jejich obrácení. Papež Inocenc III. pověřil tímto úkolem sv. Dominika. Byl ochoten, ale nejprve se musel poraditi, jak má bludaře získati. I prosil P. Marii o radu a pomoc. A P. Maria mu dala růženec, že pomocí něho získá bludaře. Sv. Dominik poslechl, a skutečně pomocí sv. růžence přemnoho bludařů obrátil.

            Podobně se obracel k P. Marii veliký světec a zakladatel řádu Tovaryšstva Ježíšova, Jesuitů, sv. Ignáce z Loyoly. Jako důstojník byl při obléhání Pampelony poraněn. Ležel v nemocnici. Žádal si četbu, nějakou romantickou, světáckou. Takové tam nebylo. Jen životy svatých mu dali. Odhodil je. Ani vidět je nechtěl. Ale pak z dlouhé chvíle je vzal, četl víc a více, až se dočetl. A při tom ponenáhlu se dála změna v jeho srdci. Poznává prázdnotu života ve světě a cenu života pro Boha. Duch sv. začíná na něj působit. Sv. Ignác je na rozcestí. Na jedné straně ho láká svět, postavení, postup, na druhé straně tichost, vznešenost služby Boží. Co dělat ? Pro co se rozhodnout ? Utíká se k P. Marii, Matce dobré rady. A pod jejím vedením rozhoduje se pro cestu trnitou, svízelnou, ale čestnou ve službách Božích. V tomto rozhodnutí utvrdila jej P. Maria, která se mu jedné bezesné noci zjevila s Ježíškem. Sv. Ignác věnuje se úplně službě Boží, zakládá řád Tovaryšstva Ježíšova, s tímto dává se v boj proti světu, ďáblu a nevěře, a šíří s velikým požehnáním království Boží mezi všemi národy v Evropě i v krajích misijních. To vše pod vedením Matky dobré Rady.

            Kdo by z nás nepotřeboval rady ? Vždyť se tak často ocitáme v okolnostech, kdy dobrá rada je žádoucí. Nejvíce však jest nám potřeba dobré rady, když se jedná o záležitosti, týkající se volby stavu a tím o celý náš budoucí život. Tak jedná se na . o volbu snoubence, o volbu snoubenky. Koho si vzít ? Jest to člověk pořádný, věrný katolík, bude si mne vážit, bude žiti podle víry ? Mnohá a mnohý se dívá jen na to pozemské, na to však, co se duše týká, toho nedbá. Jak třeba zde porady ! Nejlépe jest obrátiti se k P. Marii Matce dobré rady. se svěřiti se svými obtížemi, připomenouti její moc, a P. Maria poradí. A zase táhne mne něco do kláštera. Mám, či nemám ? Mám povolání k životu zasvěcenému Bohu ? Jest to vůle Boží ? Jindy se zase jedná o záležitosti rodinné a majetkové, o smír s rozvaděnými, o zabránění hříchu, rozvratu rodiiny atd. Spěchejme vždy k P. Marii, nikdy nepochybíme, poradí vždy nejlépe.

            Ale též P. Marii následujme. I k nám přijde se leckdo poradit. Poraďme rádi, upřímně a dobře! Raďme však také otevřeně, nelichoťme, nekličkujme, nýbrž upozorněme při své radě na vše nutné.

            V červenci r. 1862 byl v Paříži postižen očním neduhem Dr. Jindřich Laserre, jeden z nejproslulejších advokátů pařížských. Jeho důvěrným přítelem byl tehdejší francouzský ministr války Karel de Freycinet, mírný protestant. Když neduch se horšil, napsal Laserre svému příteli důvěrný dopis, v němž se mu svěřuje a prosí o radu. A Freycinet odpověděl: Tolik se mluví o Lurdech, jak tam P. Maria pomáhá. Radím ti, obrat se o pomoc k P. Marii Lurdské«. Tato odpověď, pocházející od protestanta Laserra pomátla. Ani ne, že by pochyboval o možnosti zázraku, ale hlavně cítil, že by potom musel žiti v pravdě katolicky, a toho se mu nechtělo. Toto také později sdělil ústně Freycinetovi. A Freycinet mu řekl: »To jsou výmluvy. Jsi katolík ! A jako katolík věříš v moc její. Nemusíš do Lurd jeti. Objednej si lůrdskou vodu, a používej ji, ale konej poctivě a svědomitě i předepsané pobožnosti. Konej vše svědomitě a vážně, hlavně také přijmi sv. Svátosti !« Tak radil protestant a Laserre poslechl, a nelitoval P. Maria jej uzdravila. Z vděčnosti každoročně putovával do Lurd.

            Co působí upřímná rada ? Kolik dobra může opravdová, vážná rada způsobit ! Než i kolika zlu zabránit, kolik rodin zachránit a duší získat ! Buďme vždy rádci ochotnými, ale věrnými. Ale též také vždy se sami se vším utíkejme k Matce dobré rady ! Amen.

Modleme se.

            Bože, který jsi Rodičku svého přemilého Syna nám za Matku dal, a její krásný obraz podivuhodným zjevením oslaviti ráčil, popřej, prosíme, abychom držíce se jejích rad, podle tvého srdce žiti a do nebeské vlasti šťastně dojiti mohli. Skrze téhož Krista Pána našeho.  Amen.

Panny Marie - Potěšení zarmoucených.

(V sobotu po svátku sv. Augustina).

            Velikou překážku pravému náboženskému životu jest těžkomyslnost, bolest a zármutek. Kde tito panují, tam jest duše jako zakřiknuta, není schopna žádného vzletu, ba naopak jest přístupna mnohým pokušením, někdy i zoufalství, ano i samovraždě. Proto jest třeba zaplašovati takové duševní stavy a těšiti zarmoucené. Toto zase nejlépe dovede P. Maria, kteráž jest nazývána  Potěšením zarmoucených.  Svátek tento slavíme v sobotu po svátku sv. Augustina.  (28. 8.)

            Náboženství katolické jest náboženství radosti. Vždyť spočívá na vítězství Pána Ježíše nad ďáblem, a vítězství přece znamená radost.

            Dále přináší náboženství pokoj na zemi a slávu věčnou na nebi, a i to znamená radost. Proto také anděl zvěstující pastýřům narození Páně volal: »Zvěstuji vám radost velikou, která bude všemu lidu (Lk. 2, 10). Radost rozséval kolem sebe i P. Ježíš, když kázal a konal zázraky. Když se apoštolé rmoutili, že je jejich mistr opouští, těšil je řka: »Zarmutek váš obrátí se v radost. Nyní máte zármutek, avšak opět vás uzřím a radovati se bude srdce Vaše, a radosti Vaší nikdo neodejme od vás«. (Jan 16, 20, 22).

            Aby odňat byl zármutek od apoštolů, slíbil jim Ducha sv. Utěšitele. Ostatně kat. víra spočívá hlavně na evangeliích, a slovo evangelium znamená tolik co radostná zvěst, čili, kde je hlásáno, budí radostnou náladu, a vyvolává radost tam, kde byl smutek.

            Smutek, jak už jsme řekli v úvodě, není dobrým stavem duše. Kde je jen stín a chlad, tam nic neroste, a tak kde je zármutek, tento stín a chlad duše, tam nedaří se ani zbožnosti ani jiným ctnostem. Vlivem zármutku stávají se křesťané v životě náboženském těžkopádnými, mrzutými, nemají chuti k boji proti pokušením, ani ke konání svých povinností, dávají se unášeti netrpělivostí, reptají, rouhají se, ba někdy si i zoufají.

            Starostlivá matka pozná hned, schází-li něco dítěti, a proto jak zpozoruje něco škodlivého, hledí to odstraniti. P. Maria je také takovou starostlivou Matkou: vidí-li, že nás něco tíží, že srdce je zarmouceno, hledí to odstranit, snaží se nás potěšit, následujíc tak svého B. Syna, jehož Srdce jest »zdrojem všelikého potěšení. K se utíkají stísnění ve svých potřebách, slabí ve svých chorobách, umírající ve své skleslosti, a ona je vzpružuje, zármutek rozptyluje, těší. Těm, kdož se k utíkají, přichází vstříc ve všech jejich potřebách tělesných i duševních, zbavuje je předně hříchu, tohoto hlavního pramene zármutku. Zjednává nám milost Boží, největší to dobro. Trápí-li mne neklid, získává mi pokoj, tísní-li mne pochyby, vyprošuje mi světlo, jsem-li v nebezpečích, skýtá mi ochranu. Jako potřela hlavu hada pekelného a tak spolu působila na naší spáse, tak i dnes vysvobozuje nás ze zármutku, ona, Příčina naší radosti, Matka Božské útěchy, pravá Těšitelka všech opuštěných, kteří se k utíkají.

            Mnoho těžkostí prožil sv. Augustin, veliký učitel církevní. Bloudil ve víře i ve mravech a při tom byl nešťasten, duše jeho rozervána, srdce jeho nepokojno. S ním trápila se i jeho matka sv. Monika. Co se naplakala a namodlila, aby vyprosila Augustinovi obrácení. Přečasto se utíkala k nejsv. Matce, aby se laskavě ujala jejího syna, a tak jemu i vyprosila útěchu. A neprosila nadarmo. P. Maria ji vyslyšela. Na Bílou sobotu r. 387. sv. Ambrož, arcibiskup milánský sv. Augustina pokřtil. Sv. Augustin se stal později biskupem, velkým učitelem církevním, světcem. On dal také počátek k založení řádu augustiniánů. Z těchto se později vyvinula i jedna větev, zvaná řád P. Marie Potěšení zarmoucených, schválený od papežů Eugenia IV. a Řehoře XIII. Jedním z hlavních úkolů tohoto řádu bylo šířit úctu k P. Marii Potěšení zarmoucených. Toť také důvod, proč svátek Potěšení zarmoucených slaví se ve spojení se svátkem sv. Augustina.

            Náboženské potěchy v dobách zármutku potřebujeme všichni. Nuže, zajišťujme si tuto potěchu úctou k P. Marii a dětinnou důvěrou k . Kolikrát se nám ulevilo, když jsme se mohli vypovídat u maminky, u se potěšit, třeba i vyplakat. Jistě chápeme odůvodněnost nářku: ó, kdybych měl aspoň maminku, jak bych si u postěžoval, jak by mi rozuměla ! Nenaříkejme, máme matku, výtečnou Těšltelku, jen se k obraťme ! »Vypověz , co tísní, ona jistě potěší, potěší Maria

            Bylo to o Vánocích, prvního roku světové války. Celý den již byli vojáci na pochodu v horách. Kam oko dohlédlo, všude sníh, všude bílo, a mnohý z nich snad zaletěl v myšlenkách mezi své drahé, kteří právě toho dne oslavovali příchod božského Dítka do našeho slzavého údolí. Celé pluky se braly po serpentinách dolůkonečně přišly do širokého údolí. Byla už úplná tma, když přední řady stanuly u mariánského obrazu, kamenného to sloupu, nahoře rozšířeného ve výklenek, v němž byl obraz Matky Boží s Děťátkem. Jeden vojín zastrčil do sněhu ve výklenku před obraz hořící svíčku, po něm druhý, třetí. Výklenek byl brzo plný. Sázeli tedy své svíčky do sněhu na zem. Po delší chvíli odpočinku se zase hnuli vpřed, jedna řada za druhou míjela obraz, kdekterý voják se u něho zastavil, zastrčil spěšně u obrazu do sněhu svou svíci a spěchal za druhy. Byla již noc, naprosté temno vůkol, jenom na bílé sněhové pokrývce mihotaly se jak hvězdy nebo démanty v temnotách nesčíslné plaménky. Důstojník, jenž vypravoval tuto událost, pravil, s jakým pohnutím zíral s druhy na nezvyklou scénu. My důstojníci beze slova hleděli zpět. Sta svící se třpytilo v černé noci, ze stovek byly tisíce, hořící koberec byl vždy širší, sněhová pokrývka v pravém slova smyslu zářila a hořela ve světle více než deset tisíc svící. Konečně jsme se dali na pochod. Cesta vedla zase vzhůru, takže jsme shora mohli dobře viděti třpytícími hvězdami posetou zasněženou cestu. Všichni jsme se neustále ohlíželi a nikdo nepromluvil ani slova. Svíčky, jedna po druhé zhášely. Když jsem se naposled ohlédl, zmizel i poslední plamének. Z celého mužstva nepromluvil  dlouho nikdo ani slova, až konečně jeden řekl sousedovi: »Tento ohnivý signál Bůh jistě zahlédlVojíni vzdáleni svých drahých uchovali si lásku k svým nejmilejším, především k matce a k své nebeské Matce. Tato je těšila, za rachotu děl a pušek a ve smrti na ni nezapomínali. Nejeden s napjetím posledních sil vyňal z torby růženec, ovinul jej kolem prstu a očekával poslední chvíli. (Kubeš III. 110.)

            Obětí nacistického běsnění byl i vicesuperior olomouckého kněžského semináře P. Jaroslav Sumšal, kněz-umělec a mučedník. Trpěl nesmírně, ale nedbal na sebe, dbal na jiné, a tyto hleděl těšití a hlavně přiváděti je k P. Marii. V Osvěnčim, kde byl vězněn, vázal pro ostatní součky na motouzu a spoluvězně poděloval takovými růženci. Ve vězení skládal modlitby a písně, hlavně mariánské, spolutrpitele utěšoval, povzbuzoval a posiloval. O nedělích, jak jen bylo možno, míval pro uvězněné spolubratry promluvy, v nichž nabádal k věrnosti ve víře a k mravnímu životu. Všechny těšil, že se vrátí, ale sám se toho nedočkal. Za vzývání , jež byla jeho nadějí, a k jíž úctě bybízel jiné, zemřel ve vězení.

            P. Maria, Těšitelka zarmoucených. Jak věrně plní tento svůj úkol. Chceš býti jejím dítkem ? Pak musíš býti podoben ! Nezapomínej, že »zarmoucené těšiti« patří ke skutkům duchovního milosrdenství. A jest tolik smutku kolem nás. Tak mnoho máš příležitostí potěšit, zmírnit bolest, kápnout pár kapek radosti do srdcí smutkem vypráhlých. Následuj zde svou Matku ! Rozdávej útěchu kolem sebe a ona jednou i tebe potěší. Amen.

Modleme se:

            Pane Ježíši Kriste, Otče milosrdenství a Bože veškeré potěchy, popřej nám milostivě, abychom nejčistší Rodičku Tvou Marii, jako Ťěšitelku s radostí ctíce na zemi, také věčnou její společnosti tešiti se mohli na nebi. jenž žiješ a kraluješ na věky věků.  Amen.

Panny Marie - uzdravení nemocných.

(V sobotu před poslední nedělí v srpnu).

            Ve všech svých potřebách utíkáme se k P. Marii, a nebylo dosud slýcháno, že by koho opustila, když  je k voláno. A lid je za to vděčen. Jak může, projevuje svou vděčnost. Než myslím, že tato vděčnost není za žádnou milost tak patrna, jako vděčnost za pomoc v nemocích. Na poutních místech a i jinde najdeme tolik památek vděčnosti věnovaných P. Marii za pomoc v nemoci a za vyprošení zdraví, že právem se dostalo čestného názvu Uzdravení nemocných. Svátek Uzdravení nemocných slavíme v sobotu před poslední nedělí v srpnu.

            »Za to, že jsi poslechl hlasu své ženy a jedl se stromu, s něhož jisti jsem ti byl zakázal, pro tento tvůj čin zlořečena budiž země: s námahou budeš se z živiti po všechny dny života svého. Trní a hloží bude ti ploditi. — V potu tváře jisti budeš chléb, dokud se nevrátíš do země, ze které jsi vzat. Ano, prach jsi a v prach se obrátíš.« (Gen 2. 17. 19.) Tak zněl rozsudek nad padlým člověkem a jeho potomky. »Prach jsi a v prach se obrátíšTěmito slovy byl vyřčen rozsudek smrt, takže od toho okamžiku platí neúprosně zákon »Stanoveno jest člověku jednou umříti«. Ale než smrt přijde, předchází nemoc. Člověk, který ve dnech zdraví se měl čile k životu, radostně konal svoje povinnosti a těšil se ze života, jest jako podlomen, bez síly, bez zájmu, neschopen činnosti. A čím jest nemoc delší a těžší, tím jest nemocný politováníhodnějším. Co nářků, co bolestných vzdechů, co bezesných nocí, co pláče a starostí zavinila nemoc.

            P. Maria přišla na svět, aby napravila, co Eva zavinila. Už několikrát jsme tuto pravdu zdůraznili. Napravuje také i následky trestů, tedy i nemoci. Vyprošuje nemocným uzdravení, nebo aspoň zmírní bolesti, zjednává jim trpělivost, opatřuje ošetřovatele, a jeli to nemoc ke smrti, vyprošuje šťastnou její hodinku. Tak se naučila u svého nebeského Syna, jenž uzdravoval nemocné, k němuž často až do noci přinášeli churavé a neduživé, a on vztahoval na ruce, a dobře se měli. P. Maria poznala, co je to bolest a co je to smrt, když stála pod křížem, tenkráte pochopila řeč vzdechů a mluvu bolestí strhaných očí. A proto ráda pomáhá nemocným.

            V introitu mše sv. tohoto svátku volá k nám: » jsem spásou lidu v jakémkoliv soužení, bude-li volati ke mně, vyslyším jej.« V graduale pak stojí: »Dobrořeč, duše má. Hospodinu a vše, co ve mně jest, jeho svatému jménu. On uzdravuje všechny neduhy tvé, vysvobozuje život tvůj od záhuby.« Jakoby nás těmito slovy P. Maria upozorňovala, abychom se utíkali k Pánu Bohu, jenž jediný dovede uzdravovati, ona že se bude za nás přimlouvati.

            P. Maria jest Uzdravení nemocných. Používá cesty přirozené, že vyprošuje vnuknutí lékařům, že mohou zavčas správně rozpoznali nemoc a voliti správné léky. Děvčátko desetileté cape ve sněhu domů. Pod zástěrkou nese lahvičkulék těžce nemocné matce. A modlí se jeden Zdrávas za druhým za uzdravení maminky. Najednou sklouzne, lahvičku rozbije. Co dělat ? Lékárník, známý co surový muž, přijde-li bez peněz, tak ji vyhodí. A matka chudá, vydala poslední haléř na lék. Láska k matce rozhodla. Váhavě, uslzena vstoupí do lékárny. Ale lékárník se také modlil Zdrávas, ačkoliv po léta nesepjal rukou k modlitbě. Co se stalo? Omylem dal děvčátku jed. V několika okamžicích nastane smrt, a jemu bude vzata koncese. » Maria, pomoz, už budu jiným !« V tom vešla dívka. Druhého dne viděli mimojdoucí na lékárně štít Lékárna u Matky Boží«. Štít, jenž tam kdysi vyšíval. A děvčátko nemělo potuchy, jak bylo její  Ave vyslyšeno. (Kubeš: Maria III. 68.)

            P. Maria, uzdravení nemocných, vyprošuje nemocným trpělivost, odevzdanost do vůle Boží, způsobuje, že nemocný přijímá nemoc jako navštívení od P. Boha, že se v nemoci modlí, s Bohem se těší a tak svou nemocí získává sobě i jiným mnoho milostí. Blahoslavená Jana z Kříže trpěla stále bolením hlavy. Jednou se zjevila P. Maria v nebeské kráse a dala drahocennou knížečku. Byla malá, ale těžká, jako zlatem vázaná a perlami zdobená. »V této knížce«, řekla Maria, »musíš čisti ve dne v noci, bez ustání, až do konce tvého života, nikdy ji nedočteš; neboť můj Syn ji psal«. Když Jana otevřela knížečku, aby viděla, co v napsáno, byl v jen jediný list a na něm Ježíš Kristus na kříži. Tu volala láskou nadšena: »Ó, Božský Spasiteli, ano, chci trpěti i umříti pro tebe.«

            P. Maria vyprošuje nemocným uzdravení a často uzdravení náhlé. Slyšeli jsme už nedávno o náhlém uzdravení slepoty Dr. Jindřicha Lassera na přímluvu P. Marie Lurdské.

            Někdy však nemoc přepadne celý kraj, celý národ. Jsou to doby nakažlivých nemocí. V takových dobách jest nejlepší ochránkyní P. Maria. R. 589 zuřil v Římě strašný mor. Papež Řehoř Veliký nařídil prosebný průvod, sám při něm nesl obraz Matky Boží. Všichni volali P. Marii o pomoc. Když přicházeli k tak zv. andělskému hradu, viděl papež na hradě anděla, jak zasouvá svůj meč do pochvy. Mor ihned ustal. Na památku toho stojí na hradě socha anděla, schovávajícího meč a hrad dostal název  andělský.  Ale nejen v Římě i jinde a jinde chránila P. Maria od moru. I u nás. Vždyť není ve vlastech našich téměř města, kde by nestál mariánský sloup, mariánská socha, postavená z vděčnosti k P. Marii, zachránkyni od moru.

            Konečně ujímá se P. Maria nemocných, že jim vyprošuje včasné zaopatření sv. svátostmi a šťastnou hodinku smrti. Že tomu tak, dokazuje nám denní život.

            Modlívejme se často k P. Marii Uzdravení nemocných za nemocné a za umírající. Z lásky k také navštěvujme nemocné. Ale též svěřujme i samy sebe, aby, až my budeme na lůžku bolesti, pomáhala nám je trpělivě snášeti, Bohu obětovati, a vyprosila nám brzké uzdravení.

            V jednom velkém městě navštívil kněz vznešenou rodinu. Ukazovali mu všechny místnosti. Než vstoupili do jedné světnice, řekl pán domu: »Toto je svatyně našeho domu.« Vstoupili. Tam na loži ležela nemocná dcerka onoho pána, bledá, ale s výrazem nebeského klidu a dobroty ve tváři. Již 12 let byla nemocna. Když ji opustili, pravil otec: »To jest tedy svatyně našeho domu. Když se pohádáme, u nemocné se smíříme; když máme starosti, ona nás uklidní; když jsme vlažni v dobrém, ona nám dodá chuti a nadšení. Naše ubohé, ale šťastné dítě jest naším viditelným andělem strážným. Kéž nad každým nemocným se vznáší P. Maria Uzdravení nemocných, nechť ho těší, léčí, uzdravuje, ale kéž se přimlouvá, aby každá nemoc byla ke slávě Boží a ke spáse duše vlastní i duší jiných. Amen.

Modleme se.

            Pane Bože, prosíme , popřej nám, služebníkům svým, abychom se těšili ze stálého zdraví duše i těla, a na slavnou přímluvu Blahoslavené Marie, vždy Panny, byli zbaveni přítomného zármutku a jednou požívali radosti věčné. Skrze Krista Pána Našeho . Amen.

Panny Marie Lurdské.

(11. února).

            P. Maria jest matkou milosrdenství. V posledních rozjímáních jsme si ukázali, jak bohatě svoje milosrdenství prokazuje, že pomáhá křesťanům, dává dobrou radu, těší zarmoucené, uzdravuje nemocné. Ukazuje pak svoje milosrdenství všude, kde je potřeba. Myslím však, že jedno místo je zvlášť milé, neboť tam takřka plnýma rukama rozdává milosti. Jsou to Lourdy, kde se P. Maria zjevila a kde si zřídila hrad své lásky a dobroty. Na památku tohoto zjevení a také na poděkování za dobrodiní tam udělované máme svátek Zjevení Nep. Panny Marie v Lurdech. Slaví se 11. února.

            Jak jsme v druhém letošním rozjímání slyšeli, prohlásil papež Pius IX., dne 8. prosince 1854 jako neomylný učitel církve nauku o Nep. Početí P. Marie za článek víry. Toto prohlášení způsobilo velikou radost u katolíků, ale u nevěrců velikou nenávist k P. Marii. Na schůzích, v novinách — a jak bylo možno — vrhli se na papeže, na církev a hlavně na P. Marii, posmívali se její důstojnosti, zesměšňovali ji co nejvíce. Snad satan sám takovým způsobem ukazoval svou zuřivost k P. Marii. A tu P. Maria sama zakročila. Zjevila se v Lurdech a tam prohlásila: » jsem Neposkvrněné Početí.« Mnohými divy a zázraky, jež se tam na její prosbu staly, Pán Bůh sám potvrdil její prohlášení.

            Bylo to 11. února 1858, když několik chudých dívek lurdských šlo sbírat dříví. Mezi nimi byla asi 14 letá Bernadetta Soubirous. dcerka chudého lurdského mlynáře. V létě byla pasačkou. Když Bernadetta sbírala dříví na nábřeží řeky Gave, u háje massabielského, ukázala se ve skalním výklenku vznešená paní, oděná v bílý šat, růženec v rukou. Bernadetta se s modlívala růženec. Zjevení se opakovalo po 18 dní. Dne 25. března odpověděla podivná paní na otázku Bernadettinu »kdo jest«, že jest Neposkvrněné Početí. Panna Maria vyslovila přání, aby tam byl vystavěn kostel. S tímto vzkazem poslala Bernadettu k tehdejšímu faráři lurdskému, Peyramalovi. Ten tomu nechtěl věřit, a řekl Bernadettě, aby žádala na oné paní nějaké znamení, třebas, aby rozkvetly tam růže, Panna Maria však dala jiné znamení. Dala tam vytrysknouti prameni vody, v níž se stalo později několik uzdravení.

            Lid sledoval tyto události a zaradoval se, když se tam začala stávati četná uzdravení. Začaly se tam množit návštěvy, lid tam přicházel v průvodech. Když to viděly státní úřady, tehdy hodně liberální, zakázaly průvody a začaly vyšetřovat Bernadettu. Ale vyšetřující úředníci dávali jakékoli otázky, připravovali léčky, vyhrožovali, Bernadetta odpovídala vždy prostě, vždy dle pravdy, nikdy si neodporovala, takže konečně úřady doznaly, že se zde nejedná o podvod ani klam, a průvodům a pobožnostem v jeskyni nebránily. Ale i církev si všeho všímala. Nejprve odmítavě, když se však zjevy opakovaly, když rostla pobožnost, když i vyšetřováním  také se strany církve se ukázalo, že se tam zjevení skutečně stala, schválila i církev lurdská zjevení a dovolila tam konat veřejné pobožnosti. Brzy potom tam byl vystavěn nádherný chrám, vlastně trojice chrámová, a celé okolí jeskyně bylo nádherně upraveno.

            Lurdy se staly hradem P. Marie, Panna Maria tam tvořila divy. Aby pak lidé viděli, že jich nedělá sama svou mocí, nýbrž že je vyprošuje u svého božského Syna, staly se Lurdy i místem živé víry a úcty k Nejsvětější Svátosti. V Lurdech se slavívalo vlastně denně Boží Tělo. V noci od 10—2 hod. 4 hodiny koná se noční adorace, ráno je spousta mší sv. a při nich tisíce sv. přijímání, odpoledne pak se pořádává triumfální průvod s Nejsv. Svátostí. A při tomto průvodu, kdy nemocní do Lurd připutovavší na nosítkách odpočívají, volají jako kdysi nemocní palestinští »Synu Davidův, smiluj se nade mnou«, Pane, vidím, Ježíši, slyším, atd., při tomto průvodu stává se nejvíce zázraků. P. Ježíš slyší zde prosby své matky a pomáhá.

            Přerozmanitě pomáhá P. Maria v Lurdech. Na její přímluvu slepí vidí, hluší slyší, chromí chodí, tam se uzdravují zastaralé souchotě, různé nádory, rakovina, kostižery, atd. Ale především se tam uzdravují a léčí duše. Tam nevěrci nabývají víry, zoufalci získávají naději, hříšníci jsou přiváděni k pokání a ke smíření s P. Bohem. Přemnoho zázraků se tam děje viditelných, ale ještě více zázraků neviditelných, zázraků na duši.

            dvakráte jsme v letoších rozjímáních vzpomněli divů P. Marie Lúrdské. Dnes ještě jeden. Dne 17. 12. 1899 při srážce vlaků u Angourme byl vlakový pošt. úředník Gabriel Gargan odhozen 18 m od vlaku, celý potlučen, klíční kost zlomena. Dvacet měsíců byl mezi životem a smrtí. Na spodní části těla byl ochromen, jídla přijímali nemohl, živil se jen oranžovou šťávou. Zhubl, že se podobal kostlivci. Na uzdravení naděje nebylo. Proto také byla dráha odsouzena zaplatit mu 6000 K ročně jako rentu a kromě toho jako bolestné 60.000 K. Gargan moc víry neměl. Když mu radili, aby jel do Lurd, s opovržením to odmítl, za to jeho matka byla velmi zbožná a stále se za něho modlila. Když se jeho stav zhoršil, uprosila jej, že se vydal do Lurd. Když mu matka ukazovala na kříž, odvrátil se. Pře to však šel v Lurdech k sv. přijímání, dodržel slovo, které dal matce. Po sv. přijímání dostal chuť k modlitbě, již po tolik let zanedbával. Ale jen několik vzdechů mohl učiniti. V Lurdech byl vykoupán v zázračném prameni, a pak zanešen k Eucharistickému průvodu. Přitížilo se mu. Mysleli, že umírá. Proto ho odnesli stranou. Při modlitbě litanie otevřel oči, měl chuť povstat, nešlo to. Ale zas ho to pudilo aby povstal, i pokusil se o to, a hle, povstal a hned v šatě nemocných kráčel za Nejsv. Svátostí. Jeho nemoc úplně zmizela a to trvale. Z vděčnosti k Nep. Panně stal se nosičem a opatrovatelem nemocných v Lurdech. Gargan byl uzdraven na duši i na těle.

            Takových příkladů je plno. Z vděčnosti k P. Marii sjíždí se věřící celého světa do Lurd, aby tam uctili Neposkvrněnou. Ale i papežové ukázali svou lásku k P. Marii Lurdské: Pius IX. povýšil svatyni lůrdskou na basiliku a sochu P. Marie skrze svého legáta korunoval; Lev XIII zavedl svátek zjevení P. Marie Lurdské, papež Pius X. pak rozšířil ho po celé círtkvi a určil pro jeho slavení 11. únor, den, kdy se dostalo Bernadettě prvního zjevení.

            P. Maria Lurdská žádala od Bernadetty dvě věci, vystavení kostela a tím jistě návštěvy jeho, a pak pokání, pokání, pokání. P. Maria promluvila zde jako starostlivá matka, která , že jest nám třeba pokání. Čiňme, čiňme pokání ! Pod jejím vedením usmiřujme P. Boha: modlitbou, sebezáporem, malými obětmi, obětujme na smír návštěvu kostela, únavu, práce, nemoce, nezdar, starosti, zkrátka vše ! Klaďme to do svatých rukou Neposkvrněné a skrze do B. Srdce !

            P. Maria žádá návštěvu Lurd a nebo aspoň míst, zvlášť milých, tedy poutních. Každá pouť však má býti pokáním. Nuže, rádi choďme na její sv. místa, ale v duchu kajícnosti, ne na výlet, nýbrž z lásky k a ke prospěchu své duše. Jen ta pouť bude takovou, kde se hodně modlíme, přinášíme oběti, slyšíme Slovo Boží a mše sv., a hlavně přijímáme sv. Svátosti. Takové pouti uctí P. Marii a posvětí naši duši.

            A tak i když nemůžeme do Lurd, máme naše poutní místa, zde můžeme P. Marii oslavit, uctít a sebe posvětit, zde od Marie : k Ježíškovi a od Něho skrze P. Marii dosáhnout i blaha duše i požehnání. Amen.

Modleme se:

            Bože, jenz jsi neposkvrněným Početím P. Marie svému Synu důstojný příbytek připravil, pokorně prosíme, abychom oslavujíce zjevení téže Panny dosáhli spásy duše i těla. Skrze téhož Krista Pána našeho. Amen.

Panny Marie Karmelské.

(16. července).

            Úcta P, Marie jest tak stará, jako jest stará církev sama. Od nejstarších dob byla P. Maria ctěna, v katakombách máme obrazy, dokazující její úctu. Ctili ji jednotlivci, ale záhy tvořily se i družiny poustevníků, kteří P. Marii zvláště si oblíbili. K nejstarším takovým poustevníkům patřili i poustevníci na posv. Hoře Karmel v Palestině. S touto Horou jaksi souvisí svátek P. Marie Karmelské, který se slaví 16. července.

            Staří poustevníci Karmelští vyhynuli, z jejích tří klášterů zůstaly trosky. Sem před r. 1185 připutoval stařičký křižák Berthold z Kalabrie a zřídiv si na troskách starých klášterů chýšku, oblekl si roucho poustevnické. Zřídil i věž a svatyňku P. Marie. Brzy připojilo se k němu několik poustevníků, a tak společně začali na Hoře Karmelské poustevničiti, a spolu s ním vytvořili družinu poustevníků karmelských. R. 1209 udělil patriarcha jerusalemský sv. Albert těmto poustevníkům zvláštní řeholi a papež Honorius II. r. 1224 ji potvrdil. Tato řehole předpisovala bratřím uctívání Rodičky Boží, úplnou chudobu, přebývání v chatkách, zdrženlivost od mastných pokrmů, tuhé posty, mlčenlivost a ruční práce. Tak vznikl řád poustevníků Matky Boží z Hory Karmelu či karmelitů. Rozšířil se brzy po celém světě.

            R. 1245 byl zvolen vrchním představeným karmelitů Šimon Štok. Tento se nejen zasloužil o rozšíření řádu, nýbrž stále a stále v něm zveleboval a prohluboval úctu P. Marie. Ježto řád měl mnoho protivníků a narážel na obtíže, prosil bl. Šimon, aby mu P. Maria dala znamení její zvláštní záliby. A kronika vypravuje, že 16. 7. 1257, se mu P. Maria zjevila a označila škapulíř za znamení své mateřské lásky. Škapulíř je široký pás, jenž se nosí přes řeholní šat a přikrývá ramena, záda i prsa a saháke kolenům. U karmelitánů dosáhl škapulíř zvláštního významu. Utvořilo se totiž z něho bratrstvo P. Marie Karmelské s tmavohnědým škapuliřem jako odznakem, a vzalo si za úkol šířit úctu k P. Marii a pomáhat bližnímu.

            Karmelský řád a jeho myšlenky se tak zalíbily, že i laici chtěli se jaksi duchovně spojiti s řádem. Papež Pavel V. r. 1613 to dovolil. I laici mohli vstupovati do bratrstva, a škapulíř byl pro upraven tak, že se může nositi i pod šatem. Papež Pavel V. tenkráte také prohlásil, že kdo jest členem bratrstva karmelského: nosí škapulíř, plní své povinnosti a zachovávají stavovskou čistotu, že těm P. Maria poskytne svou ochranu, a hlavně ve smrti a v očistci jim přispěje svou zvláštní pomocí.

            Karmelský řád se velmi rozšiřoval. O jeho obnovu a rozvoj se zasloužila sv. Terezie. Povstaly tehdy dvě větve jeho: bosí a obutí Karmelité. Z jejich řad povstalo mnoho svatých, mezi nimi i sv. Terezie od Ježíška. I u nás byli karmelité. Přivedl je Karel IV. zbudovav jim v Praze kostel a klášter u P. Marie Sněžné. Bosí karmelitáni měli klášter u P. Marie Vítězné na Malé Straně, tam kde se přechovává Milostné Pražské Jezulátko. Bosé karmelitánky bydlely u Sv. Josefa na Malé straně. Dnes jsou v Praze karmelitánky jen v klášteře sv. Benedikta na Hradčanech, kde je známá ctihodná Maria Elekta.

            Na památku všech  dobrodiní, které P. Maria řádu prokázala, povolil papež Sixtus V., aby karmelité slavili svátek P. Marie Karmelské. Papež Benedikt XIII rozšířil ho r. 1726 na celou církev a ustanovil jej na 16. červenec.

            I u nás jest mnoho členů, kteří nosí sv. škapulíř, a tím jsou včleněni do řádu karmelitánů. této velké rodiny ctitelů P. Marie. Nosí škapulíř bud hnědý jako terciáři sv. Františka, nebo škapulíř pětinásobný, v němž jest karmelský obsažen. Dnes jest možno nositi škapulíře i medajlu, na jejíž jedné straně jest zobrazeno B. Srdce, na druhé P. Maria. Ale nestačí jej jen nosit. Je třeba konat též i stavovské povinnosti, to znamená býti vždy na svém místě a pamatovat, že každá práce v kterémkoliv povolání jest prací ve službách Božích, a že ji máme konati pro čest a slávu Boží věrně a svědomitě. Kromě toho máme ctíti P. Marii sv. čistotou, každý dle svého stavu: jinak svobodní, jinak manželé.

            Krásná to služba P. Marii ! Škapulíř pak jest jako by stejnokrojem služebníků a dvořenínů P. Marie. Proto P. Maria těmto služebníkům svým odplácí jejich službu, že jim skýtá ochranu v životě, jest útočištěm ve smrti a pomocí v očistci.

            Za krále Tuduka došlo v Tonkinu v Číně k velikému pronásledování křesťanů. Křesťané se rozprchli po celém kraji a uchýlili se i ke známým pohanům. Když pronásledování přestalo, vraceli se domů. Někteří však zůstali u pohanů. Tak učinila i jedna dívka. Ale mezi pohany hasla ponenáhlu její víra, že dokonce svolila státi se ženou jednoho pohana. Její bratr, horlivý křesťan, prosil ji, aby tak nečinila, ale marně. Tu zavěsil na krk škapulíř v pevné naději, že P. Maria se nad slituje a jejího srdce se dotkne. Důvěra v Matku Boží nebyla zklamána. Brzy po tom se pobloudilá dívka vrátila k životu podle víry, ha dokonce získala ke křesťanství celou rodinu svých hostitelů i svého nápadníka.

            Zvláště se ujímá P. Maria duší svých ctitelů v očistci. Mnozí tvrdí, že kdož nosili škapulíř a za něj se nestyděli a povinnosti s ním spojené věrně plnili, že budou v očistci jen do soboty po své smrti, a že P. Maria sama je přijde osvobodit.

            Uvažujíce toto vše, poznáváme, že úcta P. Marie Karmelské žádá od nás nošení škapulíře, nebo aspoň nějaké veřejné vyznání úcty k P. Marii a že nás má vésti k pomáhání dušičkám v očistci. A toto budiž ovocem dnešního rozjímání! Mějme lásku k dušičkám v očistci, a svůj soucit s nimi dokazujme účinnou pomocí. Dušičky toho potřebují, vždyť tolik trpí a samy sobě pomoci nemohouce, čekají na naši pomoc. A jsou to duše svaté a nám dokonce snad blízké. Snad jsou to duše našich rodičů, sourozenců, příbuzných, kterým za mnoho máme děkovati. Snad na naši pomoc čekají přátelé a přítelkyně, s nimiž jsme prožili nejednu příjemnou chvíli. Snad náš učitel, který nás učil, snad kněz, který nás křtil, zpovídal, sv. přijímání podával. Pomáhejme, pomáhejme jim !

            Pomáhejme jim modlitbou, mší sv., sv. přijímáním, ale zejména hleďme pro získati odpustky. Jest pěkné dávat zemřelým na hrob květiny, kytice, rozžíhati světla, ale nespojí-li se tyto věci s kyticemi modliteb a pomocí nadpřirozenou, ničeho neznamenají.

            Zpíváme: »Na prosby své b. Matky, promiň jejich nedoplatky«; hle P. Maria čeká, že pomůžeš zemřelým; vlož tedy do rukou svoje modlitby a svoje dobré skutky, a ona pomůže jim, ale i ty pomůžeš sobě: »Budou na vzpomínat, až ty budeš umírat«. Amen.

Modleme se:

            Bože, jenž jsi Karmelský řád okrášlil zvláštním názvem bl. vždy Panny a Rodičky své Marie, uděl milostivě, abychom, jejíž památku dnes slavnou liturgií slavíme, utvrzeni jsouce její ochranou, zasloužili si dojiti radostí věčných. Skrze Krista Pána našeho. Amen.

Královny posvátného růžence.

(7. října).

            Nesmírná jest vznešenost P. Marie, nevyčerpatelná její dobrota, a nespočetná dobrodiní, jež nám prokázala a stále ještě prokazuje. Za to zasluhuje, abychom nejen někdy, nýbrž stále ukazovali svou vděčnost, stále projevovali svou lásku a úctu. Činíme tak mnohými modlitbami mariánskými, které se denně modlíváme. Nejlépe však ji ctíme, když denně klademe k nohám věnce z nejlepšího kvítí, když ji denně velebíme sv. růžencem. Růženec je P. Marii tak milý, že s ním v rukou se ukázala v Lurdech sv. Bernadettě. Nazýváme ji Královnou posv. růžence. Svátek Posv. růžence slavíme 7. října.

            Svátek Královny posv. růžence jest vlastně děkovnou slavností P. Marii za ochranu křesťanstva před náporem mohamedanismu. Zaváděn byl nejprve v jednotlivých krajích, ale r. 1716 po vítězství u Petrovaradina papež Klement XI. rozšířil jej na celou církev, aby srdce věřících tím více v úctě bl. Panny byla rozsvěcována, a povinné díků činění za pomoc tenkráte s hůry přijatou navždy se ustálilo.

            Modlitba sv. růžence jest květem středověkého mohutného rozvoje úcty mariánské. Velikou zásluhu o rozšíření modlitby růžence má sv. Dominik, jemuž jej sama P. Maria doporučila za zbraň proti bludařům Albigenským. Také papež Pius V. z řádu sv. Dominika velmi horlivě doporučoval modlitbu růžence, a dominikáni vůbec vždy a všude nejvíce tuto pobožnost rozšiřovali. Do dneška pořádají dominikáni v říjnu krásné slavnosti růžencové.

            Papežem růžencovým může býti zván i velký papež Lev XIII. Když se stal papežem, prožívala církev těžké doby. I obrátil se o pomoc k P. Marii. R. 1883 zvláštním okružním listem nařídil, aby po celý měsíc říjen konala se ve všech chrámech modlitba sv. růžence, a do litanie dal vložiti vzývání: »Královno posv. růžencem V pozdějších letech různými nařízeními slavnost růžencovou ještě vyvýšil a prohloubil. Nařízením, aby po celý měsíc říjen se modlil v kostelích růženec, získal si Lev XIII. nesmírných zásluh o církev, neboť získal nejširší vrstvy pro tuto krásnou modlitbu. Dal v této modlitbě křesťanstvu zbraň, která se nejlépe osvědčila v dobách nebezpečných pro sv. víru.

            Modlitba růžencová jest souhrnem nejvroucnějších a nejkrásnějších chval mariánských. Začínáme modlitbou Věřím v Boha, v níž článek víry, »jenž se počal z Ducha sv., narodil se z Marie Panny«, obsahuje základ úcty mariánské. Opakujme v 15 desátcích 150 krát nejkrásnější mariánský pozdrav Ave Maria. S P. Marií oslavujeme po každém desátku Nejsv. Trojici a ve spojení s P. Marií předkládáme prosby obsažené v Otčenáši. Všechny pak tyto modlitby jsou propleteny vzpomínkou a rozjímáním o tajemstvích života P. Ježíše a P. Marie. Z růžence zaznívá všechno velebení P. Marie, jež zaznělo kdy na zemi z úst andělských a lidských. Je to souhrn všeho chvalořečení Matky Vykupitelovy. V modlitbě růžencové zvučí ohlas všeho, čím nebe a země, andělé a lidé, všechna údobí a pokolení P. Marii kdy velebila.

            V tomto smyslu také jsou sestaveny modlitby mše sv. o slavnosti. růžencové. V introitu stojí: »Radujme se všichni v Pánu, slavíce slavný den na počest P. Marie, z jejíž slavnosti radují se andělé, chválíce jednomyslně Syna Božího«. Sv. evangelium obsahuje zprávu o Zvěstování P. Marie to proto, že andělský pozdrav Zdrávas Maria je hlavním modlitbou v růženci. V obětování se čte: »Ve mně jest všeliká milost k dosažení cíle a pravdy, ve mně všeliká naděje života cnosti. jako růže štípená u tekoucích vod vydala jsem plody.« (Sir. 24, 25, 39, 17.) Jako by P. Maria chtěla těmito slovy nás upozornit i na bohaté plody, kterých se nám dostane z modlitby růžencové. A zpěv ke přijímání jakoby nás vybízel k modlitbě růžence: »Kveťte kvítí jako lilie a vydejte vůni, vydávejte ratolesti milostné, prozpěvujte vespol píseň a dobrořečte Pánu v dílech jeho«. (Sir. 39, 19).

            Šťasten každý, kdo zná a miluje posv. růženec, a kdo poslechl rad, jimiž nám právě uvedené citáty ze mše o slavnosti růžencové modlitbu růžencovou doporučují. Oslaví a uctí Královnu nebeskou, ale též sám získá mnoho milostí. Kdo se růženec modlí, ten to . Italský politik a právník univ. profesor D. Giovanni Bovio vypravoval, proč on, který si nikterak na náboženství nepotrpěl a patřil spíše k nevěrcům, má v tak velké úctě růženec. Kdysi prý se večer vrátil domů a našel v jídelně svou stařičkou matku, jak se modlí růženec. Přistoupil k a s dobráckým, dětinným úsměvem řekl: »Maminko drahá, co pak to děláš ? Copak to máš za hračku v rukou ? Zahoď ji přece«. Matka položila růženec na stůl a řekla: »Synáčku. poslechnu tebe, chci tvoje přání splniti a růženec odložím, ale řekni mi, co mi dáš místo něho ?« A Bovio řekl o tom, co se dále stalo: »Jako kdyby mi někdo vrazil nůž do srdce, tak mi bylo. Políbil jsem svou drahou, starou matičku, růženec jsem opět vložil do jejích rukou a spěšně jsem odešel«. Ano, co dáme za náhradu místo růžence ? Nemáme ničeho, neboť nic tak nepotěší jako růženec.

            Nechť proto každý ctitel mariánskýrůženec, ale také se ho modlí. Modlívejme se ho denně ! Nemusíme se ho modlit najednou, snad po desátcích a ne kleče, třeba cestou do práce, z práce, na procházce. Modleme se ho pěkně pořadem ! V pondělí a ve čtvrtek radostný, v úterý a v pátek bolestný, a ve středu a v sobotu slavný, v neděli podle církevního roku: v době vánoční radostný, v postě bolestný, v době velikonoční a svatodušní slavný ! Nemůžeme-li se ho modlit celý, tak aspoň něco, snad desátek, odpovídající době. Mnozí jsou v bratrstvu živého růžence, kde 15 osob vždy po celý měsíc se modlí jistý desátek a tak denně tvoří jakoby živý 15 desátkový růženec. Doporučuji toto z toho srdce. Ale modleme se růženec rozjímavě t. j. uvažujme o tajemstvích jeho. Zatím, co ústa se modlí modlitby, nechť duše prožívá událost, kterou tajemství připomíná. To jest potom modlitba požehnaná, ale také velmi příjemná.

            Viděl jsem kdesi obraz, jak P. Marii přinášejí věnce bílé, červené a oslnivě žluté, a kladou je k nohám. Klaďme i my častou modlitbou růžence věnce P. Marii k nohám, abychom mohli jednou ji velebit i v nebi. Amen.

Modleme se.

            Bože, jehož Jednorozený Syn svým životem, smrtí a vzkříšením nám odměnu věčné spásy zjednal, popřej, prosíme, abychom připomínajíce si toto tajemství ve sv. růženci bl. Panny Marie, následovali toho, co obsahují, i dosáhli, co slibují. Skrze Krista Pána našeho. Amen.

Panny Marie Sněžné.

(5. srpna).

            »Aj, od této chvíle blahoslavili mne budou všichni národové«, těchto slov P. Marie jsme vzpomenuli při první májové pobožnosti a řekli jsme si tenkráte, že toto proroctví plní i církev sv. zaváděním mariánských svátků. A probírajíce po celý měsíc mariánské svátky, dokázali jsme to jasně. Než při těchto našich rozjímáních se také ukázalo, že P. Maria jest ctěna nejen svátky, nýbrž i způsoby jinými, a z těchto v posledních rozjímáních jsme si zvláště všimli mariánských poutních míst s Lurdy v čele, nošení sv. škapulíře, modlitby posv. růžence. Nemalou však oslavu působí P. Marii také to, že k její poctě a oslavě jsou stavěny po celé církvi kostely a chrámy, jedny jako nádherné katedrály a velechrámy, jiné snad jednodušší, a opět jiné jako chudé kostelíčky misijní, ale všechny pořízené z lásky k milované Matičce a Královně nebeské.

            V Římě máme nejstarší chrám katolický vůbec: jest to velechrám sv. Jana v Lateráně. Pochází od císaře Konstantina Velikého. Na tomto chrámě jest nápis: caput et mater omnium ecclesiarum - hlava a matka všech kostelů. K tomuto kostelu řadí se svou starobylostí a nádherou tři jiné: velechrám sv. Petra, nádherná basilika sv. Pavla a konečně překrásný chrám P. Marie. Tyto čtyři velechrámy jsou biskupskými chrámy papežů, ale zrovna i jakoby pramenem a zase jako korunou všech ostatních chrámů křesťanských. A tak i chrám P. Marie jest jako soustředěním všech mariánských chrámů. Proto také jeho titul je chrám P. Marie Maggiore, chrám P. Marie Větší.

            Tento chrám se také nazývá »U P. Marie Sněžné«. Bohatý patricius římský Jan, který žil za papeže Liberia (352-300), chtěl vystavěti P. Marii chrám. Nemohl se však rozhodnouti pro místo. I prosil P. Marii, aby sama ukázala, kde si přeje, aby byl kostel postaven. A P. Maria prý jeho prosbu vyslyšela. Dne 5. srpna v noci, tedy v době, kdy je v Římě velmi horko, napadl na část pahorku Eskvilinu sníh. a Matka Boží ve zvláštním zjevení upozornila onoho patricía, že tam si přeje míti svůj stánek. I byl tam chrám postaven a ,nese proto název u P. Marie Sněžné.

            A ještě má tento chrám neboli basilika, totiž ad Praesepe t.j u Jesliček. Jelikož měla býti nejhlavnějším pomníkem božského mateřství P. Marie, byla v pod hlavním oltářem vybudována napodobenina betlémské jeskyně. Narození Páně, a v byly ulomeny jesličky, které se tam až do dneška přechovávají.

 

            Hle, jak ,památný jest tento chrám, hlava a matka všech kostelů mariánský. Církev sv. ma zvyk že v uznání starobylosti a úctihodnosti zmíněných kostelů vzpomíná památky jejich posvěcení. A tak jako máme svátek Posvěcení chrámu Lateránského, sv. Petra, sv. Pavla, lak máme státek Posvěcení chrámu P. Marie Větší, Sněžné, u jesliček a tentp svátek se slaví dne 5. srpna obyčejně jako svátek P. Marie Sněžne.

            Překrásný jest chrám P. Marie Sněžné v Římě. Nevíme, co v něm máme více obdivovat: řady nádherných sloupů či krásný basilikový strop, vznešené mosaiky a umělecké fresky. Stavitelství, sochařství. Malířství  zasnoubené s vírou, vytvořily zde dílo velkolepé. Než i když toto dílo obdivujeme, přece jen nejsme překvapeni. Vždyť P. Maria požehnaná mezi ženami, celá krásná, oděná nebeským sluiicem  zasluhuje toho nejkrásnějšího.

            Jest proto pochopitelné, že podle tohoto vzoru jsou stavěny mariánské svatyně nejnádherněji. I u nás. Připomínám jen naše krásné mariánské chrámy na Velehradě, na sv. Kopečku, na St. Brně, velkolepý chrám P. Marie před Týnem v Praze, tamže chrám P. Marie Sněžné vystavěný od Karla IV., mariánský hrad na Sv. Hoře u Příbrami, ve St. Boleslavi a jinde. Kromě těchto nádherných kostelů jsou u nás ovšem i kostelíčky malé a chudé, ale i tyto byly stavěny  s úmyslem, aby tvořily P. Marii stánky co nejlepší.

            Snad nám nebylo dáno, abychom vystavěli Královně nebeské nějaký nádherný chrám. Než to nevadí. Neboť za to chceme vystavěti chrám V našich duších, a toho si P. Maria žádá nejvíce. A stane se tak když s Pomocí Matičky Boží zachováme duši čistou a svatou.

            Jistý student vypravuje; Octa k Matce Boží byla v naší rodině zvláště pěstěna a vykreslila mu v duši ideální obraz nejčistší Panny. A ten se mi stal později v nebezpečných dobách záchranou. Jednak vnější okolnosti. Jednak  i má vina způsobily, že v duši povstaly pochybnosti o víře. Profesoři i spolu studenti přispěli k tomu svým dílem. Přestal mne těšit život, a jsem se octl v bludišti, z něhož isem nevidě1 východu. Přes dvě léta trval tento stav. Jednou, pamatuji se přesně na místo i hodinu, kdy se to stalo, poklekl jsem před obraz nebeseké Královny a vroucně jsem se k modlil. A ta chvíle byla rozhraním mého života... (Kubeš III. 114.) Zachránil chrám duše své.

            Zachraň tedy duši svou, aby zůstala chrámem Božím a tím i chrámem mariánským. Ale starej se, aby i jiní takovým chrámem se stali !

            Ke znamenitému kazateli P. Ábelovi přišla jednou na mariánském poutním místě Maria Zeli elegantní slečna a dala mu kytičku svěžích alpských protěží jako dar za jeho kázání. Byla to slavná vídeňská herečka. Druhého dne žádala od něho růženec. » Vždyť jste protestantka, jak jsem slyšel«, pravil P. Abel. »Nic nevadí«, odvětila herečka. Moje společnice je katolička a ta mne naučí jej se modlit«. Druhý den dostal P. Ábel telegram: »Právě jsem se pomodlila první růženec. Jsem rozhodnuta státi se katoličkou.« A stala se . . . (Kubeš III. 73) Nejste kazateli, nemůžete kázat, ale modliti se za hříšníky, napomínat chybující, dávat dobrý příklad, to můžete všichni. A tím máte možnost budovati chrám Boží v srdcích jiných.

            Chrám P. Marie Sněžné jest pro nás významný ještě i po jiné stránce. Tam totiž kdysi podávali naši sv. apoštolově Cyrill a Metoděj důkaz své pravověrnosti, tam na hlavním oltáři nad jesličkami ležely první slovanské knihy, totiž překlad Písma sv. a knihy bohoslužebné. Tam také bylo jejich dílo uznáno, a tam dostali apoštolskou pochvalu. Tedy jako od P. Marie přišlo k nám slovo víry svaté.

            Končíme letošní májové pobožnosti. Konali jsme je rádi a poctivě snažili jsme se při nich P. Marii lépe poznati a ji co nejvíce uctíti. Královna máje to jistě ráda od nás přijímala, a také nám to oplatila a ještě oplatí. Děkujeme za to srdečně. Ale i když končíme májové pobožnosti, nepřestaneme ctíti P. Marie. To nikdy. Budeme ji denně vzývat, ji oslavovat, ale zvláště ji budeme ctíti o jejích svátcích, jež jsme v těchto našich májových rozjímáních tak dobře poznali. Především tak budeme činiti o jejích větších svátcích.

            V ty svátky nechť návštěva mše sv. a počet sv. přijímání ukáže, že jsme dítkami mariánskými. A jako hlavní ovoce májových popožností budiž: vedeni sv. věrou, kterou nám donesli sv. Cyrill a Metoděj, budeme stále budovati v sobě i v jiných chrám Boží. aby tak stále a stále rostlo v našem kraji království Kristovo skrze království jeho přesvaté Matky, Amen.

Modleme se.

            Popřej nám, služebníkům svým, prosíme, Pane, abychom se ze stálého zdraví duše i těla těšili, a na slavnou přímluvu blahodárné Marie vždy Panny od zármutku nynějšího života vysvobozenii byli a věčně požívali radosti. Skrze Krista Pána našeho. Amen.

Obsah:

1. Úvod.                                                                                                                                                                     8

2. Slavnost Nep. Početí P. Marie.                                                                                                                            11

3. Narození P. Marie.                                                                                                                                               14

4. Jména P. Marie.                                                                                                                                                   17

5. Obětování P. Marie.                                                                                                                                             20

6. Zasnoubení P. Marie.                                                                                                                                           24

7. Zvěstování P. Marie.                                                                                                                                            28

8. Navštívení P. Marie.                                                                                                                                            31

9. Očekávání porodu P. Marie.                                                                                                                                34

10. Narození Páně.                                                                                                                                                  38

11. Očišťování P. Marie.                                                                                                                                          42

12. Čistoty P. Marie.                                                                                                                                                46

13. Pokory P. Marie.                                                                                                                                                50

14. Mateřství P. Marie.                                                                                                                                            53

15. P. Marie bolestné.                                                                                                                                              57

16. Nanebevzetí P. Marie.                                                                                                                                        61

17. P. Marie, Královny apoštolů.                                                                                                                             64

18. P. Marie, Královny Všech Svatých.                                                                                                                   67

19. P. Marie, Matky Dobrého Pastýře.                                                                                                                    71

20. P. Marie, Prostřednice milostí.                                                                                                                          75

21. P. Marie, Útočiště hříšníků.                                                                                                                               79

22. P. Marie de Mercede, patronky řádu na vykoupení zajatců.                                                                             82

23. P. Marie, Matky milosrdenství.                                                                                                                         85

24. P. Marie, Pomocnice křesťanů.                                                                                                                          88

25. Matky dobré rady.                                                                                                                                             91

26. P. Marie, Potěšení zarmoucených.                                                                                                                     94

27. P. Marie, Uzdravení nemocných.                                                                                                                      98

28. P. Marie Lurdské.                                                                                                                                            101

29. P. Marie Karmelské.                                                                                                                                        105

30. Královny posv. Růžence.                                                                                                                                 108

31. P. Marie Sněžné.                                                                                                                                              111