UNIV. PROFESOR. KONTARDO FERRINI. 1934.
VÍTĚZOVĚ, OLOMOUC.
Nrus.
11.844/1933. Ex Consistorio Episcopali
Brunae, die 11. Januarii 1934.
NIHlL OBSTAT Msgr. Dr. Carolus Večeřa, censor ex officio.
IMPRIMATUR t Josephus, Episcopus. Dr. Jos. Kratochvil, kancléř.
Vydavatelé i autor se plné podrobují církevním nařízením, zvláště Urbana VIII., o úctě
svätých a výrazům jako světec, zázrak atp. jest věnovati důvěru jen lidskou, pokud se Cirkev sväté neomylně
nevyslovila.
Na
jaře roku 1933 katolické
časopisy přinesly radostnou zprávu,
že dne 7. března prefekt kongregace
obradu kard. Bisleti
pojednával v sezení o přípravných
pracích, aby se mohlo přistoupiti
k blahořečení a kanonisaci ctih. sluhy Božího
Kontarda Ferriniho, profesora
na universitě v Pavii. Bylo to přípravné sezení, aby se na základe zjišténí pravdivosti dvou
zázraku, pripisovaných přímluvě tohoto sluhy Božího přikročilo
k blahořečení.
Kontardo Ferrini těšil se
od Boha takovým darům přirozeného nadaní a svätosti, že si zaslouží,
aby jeho jméno prišlo ve známost i u katolíku v naši
československé vlasti.
Kontardo Ferrini narodil se v Miláně 4. dubna 1859 jako syn profesora technických věd
dr. Rinalda Ferriniho, původem Švýcara, a Aloisie Buccellati, jež v předcích byla Španělka. Vzorní katoličtí rodiče si byli vědomi své životní povinnosti.
Otec Rinaldo byl velmi vzdělaným inženýrem v oboru elektromagnetiky,
vydal četné odborné spisy; tak roku 1878 Technologii tepla a roku 1879 knihu Elektřina
a magnetismus, spisy, jež daly
podnět k novým badáním a výzkumům, byly nadšené přijaty i cizími učenci a přeloženy do cizích jazyků.
V
Miláně měli skromný příbytek původně na ulici Passarella, pak v ulici Olmetto, později si postavili
vilu na břehu jezera Maggiore a to v Suně, kde se těšili z dítěte
krásného, živého a zdravého.
Ve farním chrámu sv. Karla v Miláné dosáhl milosti křestní, jež tiše a nepozorovaně konala své dílo až ke
dni prvého sv. prijímaní, kdy se
začala nevšedně projevovati.
Prvního vzdělání nabyl Kontardo v rodiné přičiněním učeného otce, potom v ústavu Boselli pod
vedením moudrých učitelů. O
šesti letech začal Kontardo navštěvovati v Miláné ústav Boselli, kam chodili
chlapci z nejlepších rodin milánských. Ústav zřídil Antonín Boselli, jenž roku 1848 padl jako první
oběť za neodvislost Itálie. V řízení školy po něm následoval učitel Valentin Dell'Uomo, pod jehož přísnou kázní byl právě Kontardo vychováván. Ferrini jako chlapec vynikal bystrým nadáním
rozumovým a pohotovostí v obratném vyjadřování. Různá svědectví tvrdí, že měl mimořádné nadání, trvalou a věrnou pamět a vlohy pro poesii; v útlém věku na svá leta snadno skládal básničky, jež vynikají jistým postřehem a ohnivostí, a uměl rozebírati ideje a pojmy abstraktní
a usuzovati s takovou
rýchlostí, že spolužáci jej nazývali Aristotelem. Mons. Marelli,
biskup v Bergamu, kdysi spolužák Kontarduv, píše, že, jak
se pamatuje, Kontardo Ferrini byl jedním z nejlepších
žáku školy. Podobně se vyslovují i druzí v žádosti, podané sv. Otci o blahořečení Kontardovo.
Dvacátým dubnem 1871 u dvanáctiletého chlapce začína nový a usilovný duchovní život. Byla doba svatopostní. Jeho
vnímavá mysl mohla pochopiti
celou důležitost těch chvil; potřeba nebeského ideálu
hýbala jeho srdcem. Podle chvalitebného zvyku v Itálii prvokomunikanti konají přípravu na tuto Hostinu ve
vlastním farním chrámě.
Avšak rodičum Kontardovým
dostalo se výjimečné pocty,
že jejich prvorozený synáček byl připravován
k prvnímu sv. přijímání u sester voršilek sv. Karla na
ulici Lanzone, kde teta Kontardova,
sestra Benigna, byla jeptiškou. Tato řeholní sestra, velmi horlivá a moudrá, milým a laskavým způsobem připravovala dívky k I. sv. přijímání a někdy jí vznešené rodiny svěřovaly i chlapce.
Po
14 dní se konala duchovní cvičení; za dne byl Kontard v klášteře,
večer přicházel domů. I
svätý týden a velikonoce
trávil po způsobu klášterního
osamocení v úvahách o nejsvětějších
tajemstvích eucharistické lásky, potupné a bolestné
smrti kríže, slavného a radostného vzkříšení.
Kontardo byl ve III. třídě
gymnasijní a sv. přijímání bylo u něho jako
vstupem do jinošského véku. Prvé sv. přijímání bylo mu úsměvem nebes uprostred lidské bolesti,
srdce se šířilo nebeskou
radostí, myšlenky stoupaly vzhůru k nebi a život zdál se ješté krásnějším.
U sv. Alexandra první sv. prijímaní konalo se slávnostně druhý čtvrtek po velikonocích. Mezi prvními komunikanty
bylo viděti i Kontarda, nejvíce usebraného a nejzbožnějšího.
Kristus eucharistický svou nebeskou radostí ozářil jeho čelo, jakýsi strach a
láska, slzy a úsměv zachvívaly
jeho tváří.
Sv.
přijímání způsobilo mravní
obrat u Kontarda. Ne snad z hříchu k bezhříšnosti, nýbrž ze stavu obyčejnosti a nejistoty ke ctnosti.
Svätým přijímáním utkvěl Kontardo v Bohu jako jediném cíli lidského
žití. Stává se vážným a uvažuje. Tento vnitřní
obrat má v živote Kontardové velikou
důležitost. Je zahanben a lituje dřívějších, třebas ne těžkých
provinění, vnitřní svoboda synů Božích, čistá a jasná
radost naplňuje jeho duši. Ode
dne prvního sv. přijímání pozorujeme
u Kontarda stálý prospěch v ctnostech a svätosti.
Když
dokončil gymnasium na ústavu Boselli,
navštěvoval Kontardo lýceum
Beccaria od roku 1873 až 1876 s výborným prospěchem; na konec podrobil se zkouškám s vyznamenáním,
s pochvalou v italštině a řečtině.
Dne
16. listopadu 1876 otevíralo se
Borromejské kolégium v Pavii
a ihned ráno na to Kontardo
tam vcházel jako universitní poslucháč. V Borromeu
bylo celkem 35 chovanců; 34 chovanci pocházeli sice z kresťanských rodičů, ale jejich víra za studií již v srdcích
vyhasla a mravní čistotu považovali za hračku, za přežitek.
Kontardo brzy pochopil, že
v takovém prostředí nelze udržet živou víru a neporušenou
čistotu bez boje. Kontardo tento boj podstoupil a slavně zvítězil.
Kázeň
chovanců byla slabostí představených v Borromeu velmi uvolněna; chovanci měli přístup do divadla, a to i když se dávaly
kusy pochybné ceny. Jejich rozhovory...! Mše sv. společná byla pouze o nedělích
a svátcích. Zde právě vidíme opak u Kontarda, s největší zbožností navštěvuje
denné mši sv. v blízkém kostele a přistupuje ke stolu Páně. O nedélích klečívá po celou mši svätou v sebraném rozjímání, zatím co ostatní chovanci stojí u svých
židlí a nepokleknou ani při pozdvihování.
Množí
z chovanců nechovali se podlé
vznešených přání slavných zakladatelů, dvou velkých arcibiskupů z rodiny Borromeů, kteří tento konvikt v Pavii založili, aby
pomohli chudobným studujícím a zachránili je mravně i nábožensky. Ferrini se tedy setkal
v konviktu s nebezpečím pro svoji zbožnost
a s opakem svých vysokých ideálů, místo aby tam našel pokoj a ctnost. Ferrini byl talent silný a hbitý a proto již
v prvním roce jeho studia na universitě v Pavii — bylo mu sotva 17 let —
musíme obdivovati jeho první
vědeckou práci: Pátrání po
právnické schopnosti u Hebreů. Tato práce však byla vytištěna až po jeho smrti.
Msgr. Pellegrini požádal hlavního rabína v Miláné
Alexandra de Fano o kritiku této
práce: „Uznávám — byla odpověď — že tato práce zasluhuje vážného
ocenění, zvláště pro
podrobné studium, jež předpokládá,
a pro učené vývody, jež autor činí jako znalec ze souhrnu zákonů
Mojžišových, uváděje na potvrzenou
mínění a pozorovaní nejlepších
vykladatelů svätého textu. Třeba
obdivovati dovednost, s jakou uměl stěsnati
v této krátké práci takové množství citátu, poukazů, míst, mezi sebou porovnaných; zřejmé jeví se v práci hluboké kritické studium
biblického textu ..."
Universita
v Pavii je staroslávnou universitou
bývalého štátu milánského. Po celé čtyři roky vytrval Ferrini v
tomto universitním městé, věřen svým zásadám náboženským a mravním. Jeho vášeň, zlézati
alpské vrcholy, byla obrazem
jeho ducha.
Celou
duší věnoval se studiu právnickému a stal se velkým ve svém
oboru. Tak se vnořil v
ducha práva římského, že kdo
jej později slyšel mluviti s katedry, měl dojem, jako by přímo se
stýkal s právníky starého Říma,
nejstaršího učitele práva národů.
Studiem
na universitě se jeho duch
stával jednotný a jasný, a těmito vlastnostmi
jako profesor okouzloval universitní mládež.
Současně při studiu práva poslouchal i literaturu, řečtinu a italštinu. Měl zvláštni zálibu ve studiu řeckých
klasiku, radostí z nich býval přímo nadšen a ovládl je tou měrou, že psal a hovoril řecky tak pohotově jako mateřštinou a když později pokračoval v
právnických studiích v Berlíně,
pri korespondenci se svým strýcem Antonínem
Buccellati, profesorem
práva též na universitě v Pavii, používal vždy řečtiny.
Již bylo zmíněno, že spolužáci v Borromeu všichni nevynikali zbožností a mravností. Byl tam tedy mravní boj pro Ferriniho. Avšak tato bouře nevyvrátila
tohoto cedru libanského;
bojoval a zvítězil. Studiem
vysokoškolským nejen že se
jeho inteligence zostrila, nýbrž
i jeho vůle byla posílena stykem s mladíky smýšlení opačného v ohledu mravním i náboženském, srdce Ferriniho tím vroucněji kotvilo v lásce k Bohu
a k bližnímu.
K
16. dubnu 1880 Ferrini končil
svoji promoční práci o prospěchu, jejž
může míti právník ze studia
Homéra a Hesioda. Práce byla
psána elegantní latinou a vzbudila obdiv uni-versitních profesorů svým bohatým obsahem historickým,
filologickým a právnickým a byla tak příznivé přijata, že byla vydána tiskem
na útraty university, čest
to, jíž se dostalo Ferrinimu, prvnímu z universitních posluchaču pavijských.
V
disertaci autor predné študuje první
stopy trestního práva u Řeku.
Praví a dokazuje, že prvním začátkem
každého práva a každé spravedlnosti u antických
národu jest bytost božská, Zeus, jenž
ji zosobňuje. Přestupek byl od oněch básníkú
filosofů posuzován jako zlo, porušení božského rádu ve
světě; rozeznávali v přestupku vinu a škodu, jež druhému se
působí. Trest za vinu jest zůstaven
Diovi a vždy stíhá vinníka buď v tomto životě na světě anebo na druhém světé. Tuto první pravdu Ferrini čestné dokazuje proti tvrzení
školy materialistické, jež byla za jeho doby v módé.
Škoda,
způsobená části uražené, buď se nahradila, buď ji lidé trestali. Přestupky proti blahu obecnému anebo
proti společnosti (zrada, zbabělost
ve válce a p.) byly trestány celým národem, jenž se
pozvedl jako jeden proti viníkovi. V přestupku soukromém a více ještě pri vraždě, o níž častěji mluví Homér, byla dovolená, ba poručená a slávnostně
vítána krevní pomsta; ten, kdo vinníka potrestal, byl považován jako řádný nástroj, jehož Zeus
používal, aby ztrestal vinníka. Vrah mohl ujíti trestu útěkem z vlasti mezi cizí národy, po případě mohl se vyhnouti
trestu náhradou, výkupem, že dal trestní náhradu buď
v penězích uraženému
nebo jeho rodině, což se činilo pomoci smlouvy mezi oběma stranami anebo též soudně.
Pak
hovorí o autoritě soudní a zdůrazňuje, že ti, kdož byli obdaření touto moci, byli považováni
za representanty moci božské. A tu právě se uplatňuje významný
princíp lidský a křesťanský:
„Není moci, jež by nepocházela
od Boha !" (Řím. 12, 1.) Jistě,
kdyby se bez předsudku byla študovala antická mythologie, našlo by se mnoho věcí proti naturalismu a positivismu, jimiž bojují proti zjevení.
Dne
21. června 1880 se podrobil
Ferrini ústním zkouškám s vyznamenáním a dosáhl tak doktorátu práv ve věku teprve 21 let.
Výtečné
ukončení práv otvíralo Ferrinimu
novou kariéru. Cítil se rozeným
profesorem a skutečné jím byl. Jaksi
přirozené oddal se studiu starého římského práva a
stal se znamenitým romanistou.
Dobrým zvykem bylo a jest doposud, že vynikající mladíci odcházejí po promoci na cizozemské university, aby novými
poznatky prohloubili své vzdělání. Vláda italská ráda viděla tuto vědychtivost a
pomáhala těm, kteří se o podporu ucházeli. Tak i Ferrini získal podporu ministerstva a roku 1880 se odebral do Německa,
jež se v té dobé těšilo prvenství na poli práva. Ferrini chtěl v Nemecku dovršiti svá studia
a zvolil si město Lipsko, avšak necítil se tam dobre. „Toto průmyslové město" — tak sám tvrdil — „zdá se
mi suchou pouští: nemohl jsem tam vydržet", a proč ? Hledal nějaký
katolický chrám a nenašel
ho.
Proto
5. prosince 1880 odchází do
Berlína, kde se mu k jeho radosti podařilo
v blízkosti svého bytu nalézti
katolický chrám, jenž byl právě ve
středu velkoměsta. Říkal pak: „Kolikráte
jsem velebil milosrdenství
Boží ! Sám v cizině, skoro bez přítele,
kde jsem mohl najíti svoji radost, když ne u Krista eucharistického,
vždy připraveného pro věrné
duše."
Smutným
se mu zdál příchod do tohoto města, kde byl Bismarck první
osobností, kde panoval kulturní boj a kde bujel protestantismus. Boží prozřetelnost ukázala se právě zde Ferrinimu
velmi dobrotivou, neboť mu
poslala moudrého a zbožného zpovědníka,
dobré, úpřimné přátele, duševně příbuzné, klidný a spořádaný byt podlé vlastního přání. Universitní kroužek katolický a spolek sv. Vincence přijaly Ferriniho do svého lůna a tam mohl rozvinouti svoji horlivost a
kresťanskou lásku.
Duchovní
a mystický vzestup Ferrini,
uprostřed národa německého,
odvráceného od církve, ubíral se velmi
rýchle vpřed, neboť „mnoho
okolností mu přálo: kaplička
uršulinek, v jejíž
blízkosti mél svůj byt,
chrám sv. Hedviky, v némž
často vídal okázalou přítomnost universitních
studujících katolíku; příklad vynikajících universitních profesoru katolíku". Ferrini sám to dobře nejlépe pozoroval a též to potvrdil v jednom listě
Pavlovi Mapelli 16. ledna
1881: „Nezdá se ti dojemným, že v tak nepatrných okolnostech zračí se Prozřetelnost Boží, jež duši připravuje
potrebnou pomoc a potěchu, aby obstála v takových nebezpečích a jaksi pořádá útěchyplná
překvapení s něžností tak mateřskou ? Co se mne týká, já
věřím tuto pravdu a ji zakouším a byl bych slepý a hluchý, kdybych ji nepozoroval po tolika zkušenostech, po tolika důkazích zřejmé prozřetelnostních, jichž byl pln můj
mladistvý život, v némž mnohokrát poskytla mi
modlitba daleko více nežli jsem žádal.
Pán má ohled na moji slabost
a nyní mne získává dobrodíním své lásky, aby mne
odvrátil od zlého. Jak mohu zvolati
k Němu, ne-li témito slovy: „Ó, kéž Tě miluji,
jako Ty miluješ mne !"
Na
ucelení povahy má jisté velký
vliv i okolí každého člověka.
A tak tomu bylo i u Ferriniho.
Hlavné tři kněží působili na vytvoření jeho
povahy.
Prvné probošt u sv. Fidela v Miláně, Adalbert Catena, jenž byl
též přítomen pri smrti
Alexandra Manzoni a Josefa
Verdi. Byl znamenitým kazatelem,
jeho slovo okouzlovalo nejvyšší
elitu milánskou, přímo uchvacoval posluchače.
Kontardo jako študent
chodil na jeho kázání, u ného
se zpovídával a pak se k němu
obracel jako k svému duchovnímu rádci. Probošt Catena jevil k Ferrinimu velkou laskavost, ochotu a úctu, působil
ve velké míře na vytvoření jeho vznešeného
ducha, aby myslil a cítil, co
pozdvihuje duši k ideálu. Svým příkladem,
životem, slovem pronikal až do nejhlubších záhybu
vnímavé duše Kontardovy.
Druhým
knězem, jenž měl též nemalý vliv na Kontarda, byl msgr. Antonín Ceriani (čti Čeriani),
prefekt ambrosianské knihovny
v Miláně. V ném našel Kontardo svého učitele řeči
hebrejské, syrské, sanskritu a kopštiny.
Msgr. Ceriani poznal v Kontardovi
silné nadání a vážil si ho. Hebrejština
těšila Kontarda, že mohl čisti Písmo sv. v řeči, v
níž bylo napsáno, a pak vůbec pro půvab,
jejž nacházel Kontard ve studiu
linguistickém. Ceriani
často opakoval přátelům i svým
žákům: „Nevěřte učencům, sami se přesvědčte a hledejte pravdu přímo v pramenech !" A
tento princip pak Ferrini uplatňoval jako profesor
starého práva. Ceriani svou
láskou k bibli a liturgii poskytoval Kontardovi výdatnou stravu jeho hluboké
zbožnosti.
Třetím knězem, jenž se
zasloužil o vědeckou a
mravní výši Kontardovu, byl
opat Antonín Stoppani.
Tento geniálni muž byl v Itálii
apoštolem tehdy nové vědy, a to geologie: bez učitelů a téměř bez knih se ponejvíce
v počátcích o ni zasloužil. Byl současné učencem i umělcem, vzácným knězem, vlastencem, mužem podnikavým a dobrým. Hovořiti
s ním bylo pro vzdělance potěšením. Vynikal též láskou k přírodě. Málo bylo mužů, již měli
tak veliké porozumění a tak
mocný cit pro přírodu a jen málo vyvolených vědělo též vyjádřiti
tento mocný cit pro přírodu ve
svých spisech jako Stoppani, jehož spisy jsou jakoby básní Stvořite-lovi. Jeho
spis „II bel paese" — Krásný kraj — je perlou vědecké
populárni literatúry, známý nejen
v Itálii, nýbrž i jinde ! Stoppani vlil Kontardovi lásku k přírodé, jako učitele
mravních ctností i přirozeného zjevení božího.
Prozřetelnost jisté použila téchto vzorných tří kněží, aby svým příkladem působili na zdokonalení povahy Kontardovy.
Následujícího
roku (1881) setkáváme se zase
s Ferrinim v Berlíně; milánská spořitelna vypsala študijní podporu, Ferrini
se o ni též
ucházel a dostal ji.
V
těchto dvou letech Kontardova pobytu v Berlíně pozorujeme, že Ferrini vyrostl duševně i duchovně a ucelil se ve svém
charakteru. Otevřený totiž a úprimný způsob, s jakým němečtí katolíci uplatňovali své
náboženské zásady, budil obdiv Ferriniho; naproti
tomu chování německých protestantů bylo pro něho povzbuzením, aby se pevně držel
svého katolického náboženství. Brzy navázal styky s učenci jednoho i
druhého tábora, všude jej vítali srdečné, jak toho
jeho vynikající duch zasluhoval. Měl
i šťastnou příležitost poznati
„malou excellenci" a obdivovati
jeho vlastnosti; tak nazývali Al. Windthorsta, vůdce a bojovníka katolického
centra. Vzal si z něho příklad
pevného předsevzetí. Poznal i „velkou
excellenci", totiž Bismarcka,
nepřítele katolíku v politice i náboženství.
V
dobé pobytu Ferrini v hlavním
městě protestantismu byl tak zvaný Kulturkampf již v agónii. A co se nestalo od té doby ? Agónie
vlastné znamená vyhození, spotřebování
všech věcí ! A můžeme směle říci,
že celá ta stavba, německým kancléřem
vybudovaná, se vzňala a shořela,
a třeba uznati, že dílo Windthorstovo časem získalo na ceně: po čtyřech stoletích se biskup berlínský vrátil na své sídlo a v hlavním městě říše německé
sídlí doyen diplomatického sboru,
pápežský nuntius msgr. Pacelli !
Známosti
Ferriniho s učeným světem měly pro něho veliký
význam a prospěch. Ferrini byl úzkým přátelstvím
spjat se slavným romanistou Zachariem z Lingenthalu a nejslavnějším tehdy déjepiscem Theodorem Mommsenem. Mommsen proslavil Ferriniho tím, že předvídal o něm, že XX. století bude pro právnická řecko-římská
studia nazýváno stoletím Ferriniovým ! Pouze predčasná smrt Ferriniho toto překazila.
Důkazem přátelského poměru k profesorům na universitě v Berlíně jest Alfréd Pernice a Zacharia
z Lingenthalu. Toto přátelství
bylo opravdu až důvěrné. Když Kontardo
odcházel z Berlína, Pernice věnoval
mu svoji fotografii s tímto podpisem:
„Pernice Kontardofii", a je též
známo, že Zacharia z Lingethalu
před svou smrtí věnoval svoji bibliotéku tomu, jenž
byl jeho milým žákem a přítelem, to jest Kontardu Ferrinimu.
V
prvním roce svého pobytu v Berlíně uveřejnil svoji práci: O právu pohřbívání
u Římanu, vyšla tiskem roku
1883.
V
druhém roce profesor
Pernice povzbudil Ferriniho, že se
podjal kritického vydání
latinského překladu díla: Řecká parafrase institucí Justinianových. Dílo to bývá přisuzováno
Theofilovi, jednomu z profesorů, jimž Justinian dal sestaviti Corpus Duris. A tu bylo třeba, aby Ferrini srovnával i jiné kódexy, aspoň ty
nejcennější, roztroušené po
knihovnách evropských. Proto roku 1881 musel z Berlína do Kopenhagen
a jiných severních
biblioték. Sám píše: „Vzhůru na sever, kde ledový vítr reformátorský udusil téméř katolický život ! Jak jsem byl rád tomu okamžiku, když jsem se
ocitnul u stolu Páně v malé
kapli sv. Kanuta v Kopenhagen ...!“
Po
studiu v Německu vzal si za
úkol srovnati kódexy Theofilovy,
jež se chovají v Paříži, kdež ztrávil
více měsícu, v Římě, Florencii a Turině. Výsledek studií o Theofilovi ve Vatikáně
v Římě a v Laurencianě ve Florencii uverejnil v Pamětech
institutu lombardského pro vědu
a umění pod titulem: „Analecta laurentiana et vaticana.“ Pri své všestranné
činnosti Ferrini nikdy nezapomněl
důvodu, proč přišel do Berlína. Tak na př. hned prvý rok jeho otec projevil přání, že by rád viděl Kontarda doma v Miláně o velikonocích. Kontardo však odpověděl: „Prázdniny velikonoční
ztrávím v bibliotékách; nemohu přece ztratit
půl druhého měsíce v
nečinnosti. Mám dvé velmi
dôležité povinnosti: jednu totiž, abych se co nejlépe
připravil na povolání, jež
mi Bůh určí, druhou pak, abych dostál své povinnosti vůči štátu.“ Proto ponoril se do studia tou měrou, že si získal sympatie zmíněných
profesorů, kteří si velmi vážili poctivé práce; ti pak
s ním jednali jako s přítelem.
Pravdou jest, že když Ferrini
na trvalo opustil Berlín, odnášel si drahý poklad vzácných přátelství, z nichž mnohé zachoval až do posledního
dechu !
A
tak, maje sotva 23 roky, Kontardo
Ferrini chystá se nastoupiti cestu, již mu připravil Pán, a to s bohatou vědeckou
výzbroji, jež nám dává viděti
vzor nevšedního muže: je romanistou prvního rádu; hovorí řecky, latinsky, francouzsky, španělsky, německy, anglicky, ovládá hebrejštinu, syrštinu, koptštinu a zná důkladné sanskrit.
Zbývá
mu ještě jen 19 let životní dráhy; po tu dobu nebude se jeho duch ubírati vyšlapanými cestami, nýbrž Bůh mu dá najíti cesty v právních vědách zcela nové, před ním neznámé.
Je
velkou slávou pro Itálii,
že studium práv bylo v ní s velkým úsilím pěstováno po dvakráte, a to ve věku antickém
a středním; Itálie byla v právních vědách učitelkou světa.
Tato
věda začala v dobé římské
republiky, kdy bylo nutno sbírati a sestavovati právni materiál minulých věku.
Za císařství toto právo prišlo ve
styk s právem jiných vzdělaných národu a bylo třeba zbaviti ho jakési stísněnosti, v níž si liboval duch antický; nastávala potřeba,
aby se staré římské právo přizpusobilo, rozšířilo. Tehdy v Itálii povstávaly celé plejády moudrých právníku a jejich odpovědi byly po několik staletí zachovávány jako právnická norma.
V
třetím století po Kristu
právo římské přirozeně
vynútilo si přijetí v celém
tehdejším vzdělaném světě až po Eufrat a Tigris, po vodopády nilské, na místa, kde byly v platnosti jiné právnické náhledy a jiná vzdělanost. Odtud povstávaly nesrovnalosti mezi právem římským
a vzdělaností a právem
zvykovým podrobených národu. V této době muselo se právo římské zbaviti posledních zbytku svého antického
charakteru nacionálního a zvítězila
spravedlnost a vliv křesťanství.
Křesťanství zušlechtilo římské právo tím, že zmírnilo jeho příkrost a zaštípilo do ného novou žilu,
totiž lásku. Za prvních tří
století kresťanské vlivy a proudy, pracujíce v podzemních pohřebištích, nemohly zjevně zeslabiti krutého násilí; když
však za Konštantína si cirkev volné oddýchla po pronásledování, tehdy otcové i učitelé církevní vštěpovali vůni evangelia římskému právu. A pak po století katolický Řím, jenž přivedl
svět k civilisaci,
pokračoval v zákonodárství, až stanul
u Codexu církevního práva, jenž byl začat
Piem X. a slavně prohlášen Benediktem XV.; a věru, není skvělejšího
souboru práva !
Jistě
nové národy Evropy, u jejichž
duchovních začátku stála
Cirkev, měly před sebou jako vzor právo kanonické, když sestavovaly svá práva; a je opravdu krásné, že i nynější vláda italská neopomenula nahlédati
do nového církevního kódexu, když
sestavovala nový trestný zákoník.
Tak
se stává římské právo právem veškerého lidstva. Přenesením hlavního města do Cařihradu získávaly na významu právnické školy orientu, kde povstala
hlavné dvě střediska, a to
v Bejrutě a Cařihradě, zatím co římské
právo a západní právnické ústavy ztrácely na své důležitosti.
Císař Justinián s pomoci zdatných právníku
pojal smělý úmysl, sebrati v jediný celek zákonodárství předcházejících věku i právnické odpovědi a náhledy moudrých a přizpůsobiti nové zákonodárství potřebám časovým; a tak povstává
nové grandiosní právnické dílo
světové.
Itálií tehdy probíhaly hordy barbarů a všechna kulturní díla byla
téměř zničená jejich
vandalským řádéním. Kdežto hrdé národy germánské si stykem s latinskou vzdělaností a mravní silou Církve
poznenáhlu odvykaly své hrubosti, jejich zvykové a
tvrdé právo se pod vlivem římského práva, jež spravovalo národy podmaněné,
přetvořovalo a zakoušelo rovněž blahodárný vliv práva kanonického.
Když pak se po několika
stoletích projevovalo v
širší míře ovoce vzdělanosti a měšťané začali se sbratřovati a tvořiti obce, první buňky moderních štátu, vstalo
zároveň i právo římské, opět
se objevilo na mladých universitách a Itálie se stala po druhé učitelkou světa v právních vědách.
Po
revoluci francouzské se zaváděly moderní zákoníky a v nich opět bylo římské právo společnou základnou.
Když pak v minulém století
začala se studovati
histórie, a to ne více jako pouhý sled udalostí, nýbrž jako projev
náboženského, politického, právního a sociálního života národů, nabylo platnosti přesvědčení, že
i věda právnická se zakládá nutně na histórii a proto i v právu došla užití metóda kriticko-historická. Přestaly v právu abstraktní spekulace
jako rozumová aplikace
božského a přirozeného zákona na potreby lidské; nabylo platnosti přesvědčení, že právo jednotlivých národů
závisí na jejich povaze a
je projevem jich vzdělanosti, jich jazyka a umění. Avšak přirozený zákon spravedlivého a nespravedlivého
je neodvislý od svědomí a
od vzdělanosti národu a pochází
od Boha, „od Něhož pocházejí
— praví Ferrini — zákony fysické
i mravní“, a podle nich třeba
srovnávati národní zvyklosti každého národa,
chceme-li se vyhnouti
nebezpečí, že bychom považovali nespravedlnost
za zákonnou, protože ona jest historicky zjištěná.
Historická
škola právnická se rozšírila hlavně
v Německu, kdež i povstala.
V Itálii však hlavně v posledních stoletích bylo právo římské málo pěstováno. Nová kritickohistorická
škola právnická v Německu obrátila na sebe pozornost Itálie a to v osobě velkého právnika Serafini z Boloně, jenž se snažil v Itálii uvésti ve
známost právnické spisy německých
odborníku.
Když
však Itálie osamostatněla a
spojila se v jeden národ, i právnická věda zase vzkříšena a tak v Itálii povstala nová škola romanistická, obdivovaná cizinou, hlavně v odvětví práva byzantského aneb řecko-římského a trestního práva římského, v čemž hlavně vynikl Ferrini.
Zvláště těšilo Ferriniho studium práva byzantského a trestního
práva římského. Jeho výzkumy
v právu byzantském jej pobídly
k pátrání o skladbě institucí Justinianových a
dokázal, že jsou pravou mosaikou
klasických částí. Podle svědectví učeného Scialoje se mu s absolútni jistotou podařilo zjistiti i jejich původní pramen.
V
době Kontardové byla tedy vzkříšena
právnická studia. Dva tehdejší
vynikající právnici Serafini
a Scialoja dovedli shromážditi kolem sebe nejlepší
sily, jež pak utvořily dvě školy. Ferrini, ačkoli přítel i Serafini i Scialoje, k žádnému se nepřidal;
byly tam totiž osobní rozdíly
v nazírání na věc. Proto Ferrini stál opodál, samostatně.
Oba
italští průkopníci se drželi metódy školy
historické, jež považovala právo na jednu z mnohých složek,
jimiž se projevuje život a kultura národů. Avšak Ferrini stál proti těm, již chtěli
použíti tohoto právnického hnutí, aby podepřeli filosofický názor, tehdy panující. Dobře však též postřehl, že slavný Savigni a nejlepší jeho stoupenci byli hluboce přesvědčeni o pravdě a
dôležitosti mravního a křesťanského
princípu v právu; hlásal, že právo, i když se uvažuje jako zákon vnější a spontánni, nemůže nevšímati si etického cíle lidské společnosti nebo se mu dokonce příčiti.
Advokát
Bellini pri informativním
procesu kladl důraz právě na to, že Ferrini byl sice stoupencem
historické školy, avšak s důležitým a zvláštním vymezením. Ferrini žádá, aby i škola
historická uznala zásah Boží Prozřetelnosti. Proto i v podrobném studiu fakt Ferrini viděl, že vládnou zákony vyšší, zákony mravní, jež vyplývají z prvního pramene veškeré mravnosti, t. j. od Boha a že nade
vším lidským počínáním vládne ruka Boží Prozřetelnosti,
jež vede lidstvo k cílům,
určeným Prozřetelnosti.
Ferrini
si získal zvláštni dovednost v podrobných výzkumech historické kritiky a ve
výkladech textu; na tomto poli stal se učencem prvého řádu. Avšak při tom se nevyčerpával jen v podrobné a trpělivé
analysi, uměl se s jistotou povznésti
z analyse jednolivých událostí ke studiu
synthetickému a uvažovati
je ve všeobecném souladu a ve vztahu
logickém a mravním; analysa a synthesa podivuhodně se u něho spojovaly a doplňovaly.
A
vskutku Ferrini za těchto prvních let vědecké kariéry
uverejnil mnoho různých prací. Tak v roce 1885 dvě díla,
Dějiny pramenů římského práva a Římské právo,
roku 1888 studii O trestním
právu římském. Tato 3 díla byla ke konci života znovu vydána a pozměnena podle nových výzkumu. S opětovaným úsilím Ferrini
pracoval na vydáních své Příručky soukromého práva římského. První vydání mělo, jak přiznává sám Ferrini, mnoho nedostatků; proto roku 1898 vychází přepracované, nesrovnatelně lepší; avšak autor ještě
nebyl s ním spokojen. Konečně roku 1900 celé soukromé římské právo bylo naposledy vydáno v dokonalé formě pode jménem: Příručka
pandekt — „Manuale di pandette“.
Nyní se připravuje vydání
všech prací Ferriniho v pěti svazcích. První dva svazky již vyšly, díky
přičinení profesoru Arangia Ruiz a Albertario. Nelze nám v této knížce se věnovati
celému vědeckému dílu Kontardovu, jen podotýkáme, že všech jeho prací je 214, počítajíc
v to i vědecké úvahy v právnických časopisech.
Tak
připravoval Ferrini v modlitbě a práci svůj „Životní program“,
v němž mluví o lásce k Bohu, o modlitbě, o
spojení s Bohem, spojení, jež je ovocem
čistoty a pokory. Stejně smýšlení
vysvitá i z četných dopisů,
jež posílal svým přátelům. I v nich lze viděl lásku k Cirkvi, neochvějnou
oddanost k víře katolické, z každého listu dýchá
duch apoštola.
Po
zralé úvaze a po poradě se zpovědníkem
v Berlíně i s duchovním rádcem v Miláně učinil na podzim roku 1881 slib ustavičné
čistoty. Pak chápeme slova Al. Olivi,
jeho nejupřímnějšího přítele:
„Kontardo žil jako mnich, jako askéta. Pěstoval ctnosti mnichu a askétu, žije v moderní společnosti,
sám, jakoby ztracený v poušti životní... v společnosti,
často jakoby na alpských vrcholcích,
uprostřed rokli a propastí,
zejících mezi nebem a zemí, kvete roztomilým květem,
jenž se mihotá nejčistšími dúhovými barvami."
(Portaluppi.)
V
roce 1883 Ferrini vrací se do Itálie,
kde ve věku 24 let začíná v Pavii na universitě přednášeti právo jako soukromý docent. Profesoři university však, chtějíce si Ferriniho v Pavii zajistiti, zřídili pro něho novou stolici exegese pramenů římského práva. Inaugurační přednášku
konal 19. ledna 1884. Dne 24. téhož
měsíce je jednomyslně jmenován výkonným členem
lombardského ústavu pro vědy a písemnictví.
Po
několika měsících vyučuje v
Pavii novému právnickému odboru, a to trestnímu právu u Římanu. V
listopadu roku 1885 jest v Pavii vypsána
stolice exegese. Žadný uchazeč nepředčil Ferriniho ve vědeckém
vzdělaní a tak se Ferrini stává veřejným
radným profesorem.
Roku
1887 Messina žádala, aby její universita byla povýšená do řádu universit prvé třídy; ministr vyučování vyhověl žádosti města a Ferrini stává se řádným
profesorem římského práva v
Messině.
Když Ferrini byl profesorem
na universitě v Messině,
povstalo důvěrné přátelství
mezi ním a prof. Nicotrou.
Oba žili z Nadpřirozena; jejich
rozhovory se obyčejně nesly k předmětum, jež se týkaly zbožnosti obou. Přidal-li se k nim však některý z kolegu,
tu Ferrini dával rozhovoru jiný
směr, jistě Disciplína arcani a prozíravost !
Jednou
se v Messině stalo, že
Ferrini v kruhu svých
kolegu potkal průvod s Nejsvětějším. Byl doprovázen kolegy opačného smýšlení a proto se spokojil jen tím, že zbožné smekl. „A vskutku“ — praví Nicotra
— „byla obava, že, kdyby byl Ferrini učinil větší projev zbožnosti, ostatní
byli by vůbec ani nesmekli.
Ferrini vědél vždy jednati s rozumnou rozvahou.“
Angelo Cornelio v informačním procesu
tvrdí, že byl přítomen jednou
rozhovoru Kontarda s knězem
Stoppani; vyměňovali si
názory o vhodné metodě, jež by získala náboženskému smýšlení duše jejich doby. Oba se shodovali v tom, že dnes velmi zřídka lze
někoho obrátiti pouze důvody rozumovými. A závěrem Ferriniho bylo, že „dobrý příklad zůstává školou nejpůsobivější a nejmocnějším prostředkem k obrácení“.
V
roce 1889 se v Boloni uprázdnila stolice pandekt.
Při ucházení se o tuto stolici Ferrini
nepochodí ! Nikoli snad k vůli vědě, nýbrž
z jiných příčin. Msgr. Pellegrini o tom píše: „Mezi šesti uchazeči dva zápasili o
palmu vítězství, Ferrini a
prof. Josef Brini z Boloně. Tento druhý měl velkou protekci, avšak z ohledu vědeckého byl daleko za Ferrinim.
A tu přátelé Briniho začali
rozhlašovati, že Ferrinimu
nezáleží na tom, aby se dostal do Boloně,
že je spokojen tam, kde je, že jeho aspirace jsou pouze
pro Pavii... Ferrini, jemuž jeho pokora dávala prohlédnouti
pravdu, byl praktický katolík úpřimný,
Brini nikoli. A mezi různými důvody,
jež napomáhaly Brinimu, není nejmenším, že Brini byl původcem
knihy Manželství a rozluka v právu římském a jak praví hned v předmluvě, tato kniha měla připravovati cestu k zavedení zákona o rozluce,
kterou však dobrý smysl
italského lidu vědel odmítnouti.“
Ferrini
zachoval klid i po této zjevné nespravedlnosti. Zatím se uprázdnila stolice práva
na universitě v Parmě, Modeně a Messině. Parma a Modena výslovně si žádaly Ferriniho za profesora. Messinská
pak universita chtěla si jej podržet.
Ministerstvo nechalo Ferrinimu volnou
ruku, on se tedy rozhodl pro Modenu a v srpnu 1890 odchází Ferrini na universitu v Modeně. V Modeně žije životem čistě řeholním,
zasvěceným výlučné studiu a
zbožnosti. Jeho zpovědníkem v tomto městě byl jesuita
P. Kristian Ludwig, který
vždy až do konce svého života mluvíval
o svém vznešeném penitentu s dojemnou něžností: „Viděti“ — říkával — „mladého muže, ve květu
let, universitního profesora vysoké vědecké úrovně, jak žije životem dokonalého řeholnika — životem světce — to byl opravdu pohled
hodný pro anděly ! Jak byl člověk povzbuzen vida jej jíti k sv. přijímání, k němuž přistupoval téměř každý den, jak od Něho odcházel se sepjatýma
rukama, s očima skromně sklopenýma a to tak přirozeně a jednoduše, že bylo zcela snadno
poznati, že vidí Ježíše ve Svätosti a Jej cíti ve svém srdci. Ve všem spěl za nejvyšší
dokonalostí... Jeho život byl ustavičným mrtvením ... Proto jeho žáci lnuli k němu
v plné důvěře.“ (A. Portaluppi.)
Tehdy se Ferrini velmi
úzce spřátelil se svým kolegou
na universitě s Al. Olivim,
též vzorem věřícího učence.
Vzpomínka
na učence Ludvíka Antonína Muratoriho byla v Modeně ještě v živé paměti. Roku 1894 organisoval Ferrini oslavu druhého storočí Muratoriho.
Právě před touto oslavou
dostala právnická fakulta v Pavii od ministerstva výnos,
jímž je Ferrini definitivně určen na tamní universitu. Tak Ferrini dostává definitivně stolici pandekt v Pavii, avšak Modeny, t. j. osláv Muratoriho 16. prosince toho roku
nezapomněl.
Život
profesora Ferrini v Pavii
je plný všestranné práce a zaujatý pro vše dobré. Uměl
však přece najíti nějaký den, aby navštívil své rodiče v Miláně
a sestru Antónii, provdanou blízko Pavie.
Rád
se odstěhoval do Pavie roku 1894; poutaly jej tam vzpomínky na bezstarostné mládí.
Práce ovšem stále přibývalo.
První tři leta měl katedru práva a trestního
procesu; pak přednášel
histórii práva římského a volný
kurs exegese institucí Justinianových. Byla to velká radost
pro Pavii, že se mohla těšiti opět z Kontarda
Ferrini.
Jako
univ. profesor počínal si s takovou autoritou, že bylo patrno, že z něho mluví učenec. Tajemstvím jeho přednášek byla jasnost přednášené
látky a jednoduchost; důkaz,
že svuj obor dokonale ovládal. Přímo
vábil posluchače vzácnými
dary své duše, měl lásku k svému předmětu a proto požíval nejvyšší úcty posluchačů. Jeho učenost nebyla chladná, nýbrž mistrně vládl teplým slovem, jehož autorita a kouzlo posluchače podmaňovalo.
Uměl mluviti k mladým duším; viděl jejich budoucí povolání, právníku a učencu, proto je učil právním vědám jako
nové části života, jež se měla spojiti s jejich osobností. Pěednášel sedě, v černých rukavičkách,
začínal hlasem poloslyšitelným,
aby vzbudil zájem posluchačů,
pak pomalu se rozohňoval a slova plynula z jeho úst zřetelně a důstojně.
V
časopise „Bulletin de ľlnstitut du
droit Romain“ vzpomíná prof. Scialoja jeho metódy
vyučovací: „Všichni jak studující,
tak kolegové, jedním hlasem chváli jeho přednášky tak skvěle jasné, že nejtěžší problémy
stávaly se jasně pochopitelnými díky jeho jasnému výkladu.“
V
předmluvě v Digestech Ferrini vysvětloval tuto myšlenku: „Zkušenost mne naučila,
že ve vyučování je třeba největší jednoduchosti ve výrazech a že ustavičné citování spisovatelů, knih, podrobných a učených sporů
plodí často zmatek a je na překážku
jasnému chápání základních věcí. Proto mé
přednášky čím dále tím více se stávají
jasnými, průhlednými a metodickými.“
Je
důležito upozorniti, že Ferrini se věnoval
svým žákum i mimo posluchárny. V pracích jim
pomáhal, radil, jak si počínati, jevil
o ně stálý zájem. Při tom používal laskavého tónu a k výkladům řádu vědeckého připojil nějakou narážku na život
duchovní. Tato jeho otcovská starost o studenty budila lásku posluchačů
a vděčnost, které nezapomněli. Psal svému příteli prof. Antonínu Maggi: „Školou jsem celý
zaujat, mimo to mám dohled
na praktická cvičení a konference, neboť tohoto roku mám několik posluchačů, kteří odpovídají mým požadavkům a dá se od nich mnoho očekávat.“
Prof.
Al. Olivi, jeho přítel a
kolega na universitě v Modeně,
dosvědčuje, že velmi mnoho žáku zachovalo mu přímo synovskou
vděčnost, že mu dopisovali a vždy jej navštívili, kdykoli cestovali přes Milán.
Duchovní
svěžest a vzdálenost všeho sobeckého pomáhaly Ferrinimu, aby celou
duší se oddal svému předmětu a miloval vědu; přednášel ji ohnivě
a výmluvně.
Jeho
kolega, prof. Minguzzi, chváli jej v lombardském institutu pro vědy a písemnictví 7. ledna r. 1904, řka: „Pri diktování své přednášky
měl Ferrini ve zvyku vybrati s hlubokou dovedností ve své rozsáhlé
učenosti pouze to, co je
podstatného a význačného... A takovým způsobem jako profesor dosáhl nejskvělejšího výsledku, v
nějž profesor může doufati, chceme říci, že
poslucháči mívali dojem, že jejich
profesor přednáší jim věci, nikoli naučené z knih, nýbrž věci,
které sám viděl a takřka sám prožil.“
„Ve svých přednáškách“
— tak svědčí msgr. Mercati v procesu informačním —
„nikdy se nevzdaloval od
podrobného studijního programu, nemluvil
nikdy o náboženství. Sám mi řekl,
že se studenty naši doby člověk nemůže jednati
jinak; svěřil mi jednoho dne, že použil jen takového
případu, kde pojednávaný předmět
poskytoval mu příležitost učiniti
nějaké odbočení. Zřejmě usuzoval, že v podobném případě může učiniti
dobro posluchačům, kdežto v jiném
případě byl by tím věci náboženské jen více
uškodil.“
Vycítil
vždy přesně danou míru
možnosti. Pronikl do ducha studující
tehdejší mládeže. Disciplína arcani
prvotních dob křesťanských tanula mu na mysli i za jeho doby. Vědělt, že jsou různé způsoby, jak zasívati dobré símě do duší, když tyto duše nejsou všechny stejné připravený. Je tedy i dnes „tajemství královské“, jež třeba vždy starostlivě skrývati před očima nezasvěcených.
Blízkost
Milána, hlavního měsa
Lombardska, poskytuje Ferrinimu častou příležitost, aby sloužil svému nábožensví i své vlasti. Právě tehdy tam byly úporné boje mezi katolíky, kteří se probouzeli
ze své nečinnosti politické
a veřejné a jejich odpůrci, kteří se směle hnali proti konservativním stranám. Těmto
však podařilo se vrátiti městu a kraji dobrý řád a pořádek. Mezi vůdci nezůstal
Ferrini posledním. Roku
1895 si stoupenci Kontarda Ferriniho přáli, aby byl na volební listině pro městskou správu. A Ferrini byl opravdu zvolen
městským radou milánským počtem 13807 hlasů. Toto vítězství dodalo odvahy i jiným městům jako Neapoli,
Turinu, Benátkám,
Florencii, Palermu, kde se též
katolíci probudili a uplatnili a dali příklad i ostatním malým městům, kde pak povstávaly katolické skupiny. Když pak Ferrini
mluvíval v městské radnici
v Miláně, okouzloval vždy obsahem své řeči
a svými vývody. Měl ovšem brzy i nepřátele,
kteří ve svém plátku jej karikovali, jak sedí v městské
radě se svatozáří
okolo hlavy.
V
únoru 1895 byl Ferrini zvolen výkonným členem lombardského Institutu vědeckého, sám pak navrhl za dopisující členy dva vynikající muže, své přátele, Lukáše
Beltrama a Achilla Rattiho,
nyní slavně panujícího papeže Pia XI.
Ještě
jednou dostal Ferrini pozvání,
jež mu mohlo způsobiti radost:
římská universita jej totiž
pozvala za profesora pandekt. Katedra římská byla by jistě důstojnou odměnou velkému romanistovi. Ferrini však rozhodně odmítl; jako dobrý Lombarďan raději chtěl zůstati
ve stínu věže sv. Ambrože.
Prázdniny
roku 1902 podle svého zvyku
zase trávil na vile v Suně, rozkošném
kraji, jenž se zrcadlí ve vodách jezera verbanského. Tam, kde se otevírá záliv mezi Pallanzou a Stresou, jezero nabývá největší šířky a usmívá se majestátním kouzlem. Naproti ční alpské velehory, na březích osady a dědinky s kostely a vilami, sem
tam rozloženými a pyšnými; všude plno květin a zeleně, smíchu a radosti !
V
tomto rajském koutě prof. Kontard Ferrini žil a zemřel. I v Suně v jeho životě střídala se modlitba se studiem. „Ó, blažený okamžik, prvé setkání
s Bohem !“ sám kdysi napsal.
V
letních měsících roku 1902 se cítil po zkouškách a promocích velmi znaveným. Šel si odpočinout do Suny. V září vykonal ještě cestu do Říma, byv tam povolán ministerstvem k vládni komisi;
pro listopad měl opět
podobnou cestu do Říma ministerstvem
oznámenou.
Na
radu lékařů vykonal ještě
malou turu, ne příliš namáhavou, na Monte Rosa, odkud
bylo možno zříti až na Mont
Blanc, ale tam již se
nedostal. Spokojil se mírnějším stoupáním na S.
Martino, ležící proti Monte Rosa, kterýžto
vrchol jen zdaleka obdivoval. Znaven
napil se vody z lučního potůčku. Za 14 dní Kontardo onemocněl tyfem, proti němuž byla lékařská
věda bezmocná. Dne 17. října
r. 1902 o půl dvanácté hodině v sobotu dopoledne s
jasnou myslí vydechl šlechetnou
duši.
Život
Kontarda Ferriniho přímo se vyčerpal ve službé a lásce
Boží, v šíření království Božího v srdcích vzdělanců. Jisté že již tento věrný sluha Boží vzal
odplatu Pána !
Záležitosti
Ferriniho se u sväté
Stolice s velkým zájmem
ujala universita Božského Srdce v Miláně,
jež horlivě pracuje jednak modlitbou za jeho blahořečení, jednak vydáváním různých publikací, jimiž se usiluje uvésti ve světovou
známost tohoto pokorného a Bohu oddaného katolického učence, jehož vědecký význam uznávají a oceňují právnici všech zemí světa.
Již jsme viděli, jak Ferrini hájil proti positivistum
školy historické svůj katolický
názor, že Bůh, jsa původcem všeho, musí býti i pramenem všeho práva. V době Ferriniho byly mimo to v módě filosofické námitky protináboženské Kajetána
Negri a Büchnerovo dílo
„Sila a hmota“. Proto vydal Ferrini
spis „Trochu nekonečna“ a psal svým
přátelům delší listy, v nichž praví, co sám soudí o těch námitkách
proti víře.
Negri
byl tehdy v Itálii hlavním představitelem agnosticismu s náběhy idealistickými a Büchnerova
nauka o hmotě zajímala i venkovské mudráře, pyšné na svůj původ od opice.
Ferrini napsal spis „Trochu nekonečna“ za svého
pobytu ve Florencii, kde pracoval v archivech; byl totiž nemile dojat a rozhořčen působností bývalého kněze Trezza, jenž
zhoubně působil hlavně na mládež ve školách.
Práci věnoval svým přátelům Mapelli. Začína ji bolestnou irónií na převrácenost
tohoto světa, jenž nestojí
o ovoce Vykoupení. Pak praví: „Nekonečno ! Cítíme je
a slyšíme; je to jistá živá a osobní realita, první kon, jediný a věčný, bytost všech
bytostí, dobro nevyslovitelné a nejvyšší
blaženost.“
Nato
rozvádí myšlenku Jana Vico o tom, co je člověk a kam směřuje, a dovozuje, že každý tvor rozumný může
a má žíti pro Boha. Všechny
směry filosofické a všechna náboženství to hlásají různým způsobem: „Celá filosofie je vědou o Nekonečnu ... Každé náboženství
a přirozená aspirace po
Nekonečnu, touha stokráte zklamaná, avšak nikdy beznadějná.“
Zatím co filosofie a jiná náboženství hlásala nejvyšší cíl boháčům
a mocným tohoto světa, křesťanovi
jej hlásalo pokorným a chudým, zahanbujíc takto pýchu
světa. Cesta, jež vede k Nekonečnu, Je cesta pokory. Chvalozpěv vesmíru vede k závěru:
„Abychom mohli rozuměti krásám stvoření, třeba čistoty života. A umění nemůže býti proti Stvořiteli.“
Ve
IV. hl. jeví se hlavně něžnost jeho smýšlení o úzkém spojení Stvořitele s tvorem. Nakonec hovoří o bolesti a
radosti. „Ó Pane, raději život plný utrpení a slz, nežli jedinou hodinku nectného smíchu.“
Čistá
duše může okoušeti pravou radost !
V
chlapectví byl Kontardo velmi živý, obveseloval celou rodinu. Ve 13 letech však přišlo svaté přijímání, které způsobilo hluboký obrat v celém jeho chování. Bylo tehdy
zvykem, že děti se připouštěly k požívání Nejsvětějšího až ve věku dosti
pozdním. To byla vada tehdejší výchovy. Nedbali příkazu
Spasitelova: „Nechte maličkých přijíti
ke mně !“ Maličkých,
nevinných, s čistým, hříchem neporušeným srdcem !
A
právě proto svätý Otec Pius X. slavně ustanovil, aby děti přistupovaly ke stolu Páně již
od šestého roku svého věku a v hodném případé i dříve a že učiniti jinak pouze
snad z čistého zvyku, bylo
by hříšným.
Kontarda připravovala na první sväté přijímání teta řeholnice. Vzácný farár od sv. Fidela Albert
Catena podal mu ponejprv Tělo Páně. Řekli
jsme „vzácný farář“, poněvadž připravil na poslední cestu Alexandra Manzoni
a Josefa Verdi.
Viděli jsme, jaké účinky mělo svaté přijímání
na útlý věk Kontardův, že dalo zvláštni pečeť
celé povaze Kontardové, že
vyrovnalo veselou jeho povahu a dalo jí směr, jenž se
nikdy neuchýlil od cesty, kterou ukazuje Kristus. Sám
píše své sestře Antónii,
jež se připravovala na první svaté přijímání:
„Není tak snadno, aby se oddal pošetilostem tohoto světa, kdo okúsil radostí Pána; není tak snadné, aby bahnem světa potřísnil
neposkvrněný šat, jejž si přinesl ke stolu Páně.“
„
... Budiž naše přijímání
náhradou za nehodnost minulého života a za ten proud nepravostí, jenž zaplavuje svět.“ (Granelli d'oro.)
Když navštěvoval školu v ústavu Boselli,
vynikal mimořádnou laskavostí
ke každému; každý jeho spolužák
je k němu jaksi váben a cítí se
šťastným v jeho blízkosti. Právě ve
věku, kdy většinu svádějí rozpustilosti a světáctví, u Kontarda pozorujeme sice veselost, ale veselost jako s druhého světa, veselost vyjasněnou, čistou.
V
této době studií navázal přátelství, jež pak zachoval po
celý život, ačkoli tito přátelé nestáli později na poli
ideálu Kontardových. Když se dostal do konviktu borromejského do Pavie, opět vidíme jej jako vzor mezi spolužáky nejrůznějších pováh. A Kontardo, jenž otevřeně vyznával své náboženské zásady a byl
vzorným universitním studentem,
požíval lásky všech, kdož
jej blíže poznali.
Ferrini jako universitní poslucháč dobře cítil, v jakém prostředí se nachází.
Neměl oči zavřené. Dobře viděl zástupy svedených mladíku; bylo mu úpřimně líto, že tolik jinak šlechetných duší strhává proud nevěry
a duch prázdnoty.
Cítil,
že jen vlastní utrpění, snášené
z lásky ke Kristu, může postaviti záchrannou hráz proti
zlu. Myslí na smírnou moc utrpení, snášeného z lásky k Vykupitelovi.
To byla zásadní myšlenka
jeho mládí. Proto z té duše se modlí: „Kéž přijde Tvé
království, můj Bože, kéž přijde skrze Tvého Syna tím, že On rozšíri na zemi Ducha Utěšitele, a kéž se země obnoví jako druhým stvořením ! Kéž přijde Tvé
království a kéž každé koleno
kleká před Ním na nebesích i na zemi, v propastech,
a kéž každý jazyk vyznává,
že náš Spasitel Ježíš Kristus trůní
ve slávě Svého Otce !“
Jak
stená Ferrini nad osudem
mládeže svedené a předčasně
zbavené mravní sily; lituje jí,
že neokúsila pravé radosti, které se
sama lehkomyslně zbavuje, nenalézajíc
žádné cenné náhrady. „Stav této
úbohé mládeže jest venkoncem úbohý. Hyne v pýše a bezbožnosti, jež popírá Boha a prozpěvuje chvály
satanovi, jenž by rád opět zavedl pohanství s jeho hanebnostmi; mládež nechápe, co
je dobro a pokoj, převyšující všechno
cíténí. Ach, kéž ji Spasitel ráči zachrániti, poněvadž je spíše nešťastna nežli vinná !“
Taková
slova mohla vytrysknouti ze
srdce, zaníceného pouze
láskou Boží !
Ferrini patřil k oddílu duchovního vojska, jež bojuje s duchovním
nepřítelem jen dobrotou srdce, přesně
konanou povinností, přísným sebezapíráním
a živým příkladem neochvějné
víry ! Lnul k Bohu, ke svému poslednímu cíli, s néžnou náklonností, a proto mu působilo velkou bolest, když viděl, že tak mnozí z jeho nejbližšího okolí odporují a vzdorují milosti Boží !
A
bylo pro útlou duši Ferriniho
opravdu těžko konati účinné dobro právě v době, kdy zarytí nepřátelé víry ve vzdělaných vrstvách patřili s pohrdáním na každý výron víry, kdy
na každou vnější formu náboženskou odpovídali jen útrpným úsměvem.
Sám Ferrini to přiznává:
„Zlí se dále bouří proti dobru; spíše byste řekli, že dobro je pro ně předmětem nelibosti, že satan též má své letnice
a že satanovi apoštolé skáčí
radostí — člověk by tomu nechtěl
ani věřiti, ale je to smutná skutečnost
!“ — Je to opravdu velmi případná myšlenka ! Vidí v
horlivosti zlých jakýsi druh letnic
zlého ducha. S úžasem pozoruje, s jakou
silou se rozšiřuje svádění ke zlému, a je tím celý ztrnulý !
Pozorujme
Ferriniho ve styku s jinými !
Ke
každému je samá laskavost. Mezi
spolužáky Ferriniho na universitě v Pavii byl i jeden izraelita, jemuž Ferrini projevoval úctu a velkou pozornost. Ačkoli byl jinověrec,
choval se k němu po křesťanskú a s láskou, zachovával rozkaz křesťanské lásky, jak to praví P. Heker,
zakladatel paulinistů: „Katolíkúm budu nápomocen levou rukou a pravou budu
pomáhati nekatolíkum !“ Tak
činil i Ferrini, vědélť dobře, že chceme-li býti podle Krista rybáři lidí, potřebujeme lásky a ne kameni; že láska jest ohněm, jenž se udusí, není-li rozdmýcháván !
Za
studií v Berlíně Ferrini zdvojnásobil svou náboženskou
horlivost, když viděl nebojácný příklad německých katolíku a když srovnával jejich život s životem protestantu. Ale proto, jak se na pravého katolíka
sluší, nepohŕdal protestanty a žil s nimi v dobré shodě, a to nejen s kolegy, nýbrž zůstával
v přátelském svazku s profesory, třebas jiného náboženství, takže tito s Kontardem jednali jako se synem
a často jej zvali i ke stolu !
Neutuchající horlivost, plynoucí z lásky k
Bohu, vnukala Ferrinimu blíženskou
lásku a starost o spásu duší bližních,
již pozorujeme pri jeho každém
kroku. Živě cítí potřebu pomáhati duším, zvláště duším, vyrvaným z lůna Církve. Tak na př. z Berlína
píše: „Je třeba druhého Zjevení
Ježíše Krista, je treba druhých králu
a druhých mudrců, klanějících
se hluboce v prach před Božským Dítětem; je třeba, aby druzí národové přišli k Němu a nejenom ti, již nikdy neslyšeli o nové zvěsti, nýbrž i tito zde, mezi
nimiž žiji — národové svědení, jimž pýcha, lakomství a odpadlictví vyrvaly víru, všechnu víru, ba dokonce tu, jež
jest duší naši víry, dokonáním výchovy, druhým Zjevením Spasitelovým, chci říci svátost Jeho lásky.“
Spása
bližního jest Ferrinimu pramenem úzkosti, jež jej ustavičné svírá.
Jeho listy a náboženské spisy to na každé stránce projevují.
„Pronásledování a menšina," praví jinde
Ferrini, „jsou přece príčinou dobrého. Ba, abychom
po lidském způsobu mluvili, veliká je sila čistého
ideálu, který i při malém počtu obhájcu (myslí na katolíky v Prusku) dává kráčeti s čelem povýšeným v plném sebevědomí a sile.“
Ferrini cíti, že je cosi ďábelského v
protináboženských směrech. Důkaz
toho má v neblahých zjevech mravního
života na vysokých školách. Pozoruje, že tato zhouba působí i na obyčejný lid; to jej rmoutí, trpí tím, neboť lze snadno
předvídati mravní skázu, do
níž upadne celá společnost lidská.
A není právě to satanova práce ?
Zlý duch vykonává svou moc vnukáním zvláště inteligentním lidem, již zaujímají vysoké společenské postavení. Vábí je
a podněcuje, láka je falešnou
ilusí, nadějí na postup v úřadech. Duch zlého ducha je podstatně
duchem revolty a zkázy.
U
Ferriniho pozorujeme nejen nenávist ke zlému, nýbrž plnou láskou k dobru. Podstatnou vlastností jeho
ducha a jeho počínání, vždy povzneseného nad všednost, je vždy jediné pravá láska. Takové
vyvolené Boží, kteří tak činí, Ferrini
nazývá „proroky
Kristovými“. Poměr však mezi
počtem proroků satanových a
proroků Božích není uspokojující !
„Avšak“
— táže se Ferrini — „kde jsou dnes tito proroci, Pane ?
... Kněží, ctihodní svým stářím, hlásající a prorokující Krista na kazatelně, se modlí u oltáře, hlásají Krista a povzbuzují lid k Jeho lásce čistotou a svatostí svého života. Prorokují Krista mladí lidé, kteří Jej hlásají a zjevují jasem svého
nevinného pohledu, klidnou otevřeností své povahy a štědrou láskou svého srdce. Prorokují Krista ty panenské duše, jež se
rozvíjejí ve stínu svého chrámu, vydechujíce nevýslovnou vůni
božské ctnosti.
Ó,
kéž bych i já mohl prorokovati
nějakým způsobem Krista ! hlásati Jej alespoň jediné opuštěné duši, jediné duši, bdělé
ve víře, bytosti zcela neznámé světu
! Ó, vřes, jenž roste osaměle na skalnatém úbočí hory, dovede aspoň dýchati svou vůni neznámému
cestujícímu a já neposloužím a nebudu k ničemu ?
Z
citovaných slov vidíme tu touhu po duších, přání, aby byl k duchovnímu prospěchu bližních ! Chce se v duchovním smyslu podobati nepatrnému keříčku vřesu, divoce rostoucímu na hoře, jenž poskytuje aspoň skrovné osvěžení znavenému poutníkovi ! Tak Ferrini miluje lidské duše; vidí v nich obraz Boží, předmět
vykupitelského díla
Kristova !
„V
jiných viděti Krista ! Naši
bratří jsou obrazem našeho nebeského Otce a Spasitel se skrýva za jejich vnějškem. Je třeba k probuzení naši něžnosti jiného, než zvolati se svatým Pavlem,
že láska Kristova nás vybízí, nás nutí,
nenechává nás na pokoji ?“
V
Berlíně byl mile dojat jednotou, jež vládla mezi katolickými universitními poslucháči. „Na universitě“
— píše svým přátelum — „katoličtí poslucháči tvorí pěknou,
ucelenou skupinu. Jsou sjednoceni
ve spolku, jenž vylučuje a
priori každý politický směr; scházejí
se dvakrát až třikrát
každého týdne. Věnují se četbě; je tam bohatá sbírka katolických novin a pěkná knihovna.
Po schůzi následuje hudební číslo ... Kdybyste mohl viděti v neděli
ráno, jak různé skupiny universitních
posluchačů jsou s usebranou myslí přítomný službám
Božím v kostele, podivil byste
se a blahořečil byste se mnou Pánu !
Tato
různá sdružení jsou mezi sebou vespolek spojená a tvoří jednotu,
a jsou neochvějně na stráži
proti útokům lidské zloby.
Fanatický kulturní boj rozbil si hlavu právě o tento úhelný kámen Církve, a též doufáme, že žádnému lékaři se nepodaří ji
vyléčiti !“
Jak
již zmíněno, Ferrini se v Berlíně
súčastnil i konferencí sv. Vincence a zažil příjemné překvapení. Byl představen jednomu údu konference, profesoru botaniky na
berlínské universitě. Tak
si Ferrini uvědomuje vnitřní silu, jež pevně udržuje
duchovní život pruských katolíků.
Ferrini
právnik, učenec, a při tom tak skromný, pokorný !
Nemožno najíti ani jediného případu
v jeho životě, jenž by
ukazoval nějaké sebevědomé
gesto člověka, jenž chce jiným vládnouti, nebo v řečích jediné slovo, jehož leskem chce sváděti své posluchače. Naopak, u Ferriniho vždy nacházíme bohaté moře přesvědčivých zásad, jež zachycují srdce svého okolí, protože jsou úpřimné.
Ve svatozáři skromné pokory v celém jednání, provázené hlubokým umem, bohatou vzdělaností ducha a jménem již tehdy slavným
v učeném světě, tkví rozluštění každé záhady jeho
úspěchu.
Devatenáct
roku přednášel Ferrini s universitní katedry na rozličných italských universitách. Po tu dobu byl
drahým přítelem ostatních profesorů, s nimiž žil vždy v bratrském poměru, a to nejen v síních školských, nýbrž i v intimním soukromém životě. Po přestěhování do jiného universitního města si vždy našel byt v blízkosti ostatních profesorů k vůli vědeckému styku. Při tom vždy zůstával prostým a skromným, nikdy nevnucuje svého náhledu jiným;
též nikdy a nerád mluvil o sobě. Tehdejší probošt u svatého Marka v Miláně se vyjádřil,
že „po tolika rocích důvěrného přátelství s Ferrinim se teprve
po jeho smrti dověděl o ohromné jazykové znalosti Ferriniho a o úctě a vážnosti, jaké požíval za hranicemi.“ Tak dosvědčil v informativním procesu
prof. Del Torchio.
„Kéž dílo Boží stojí nade vším !“ — praví Ferrini. Jako květina
se stále obrací ke slunci, tak i jeho mysl se obrací
ke Slunci jeho duše. Nechává se pronikati
Jeho čistým světlem a dává se prozařovati Jeho vroucím teplem. „Až dosud mi Pán dal cítiti živý odpor
před hroznou prázdnotou tím živěji,
čím mi byla bližší, a doufám,
že ve svém milosrdenství mi dá, aby toto zlo bylo
poučením pro mne. Jsou lidé,
jež nemůžete obviňovati podle trestního zákona, kteří však nemají více ani jedinké nadpřirozené myšlenky, u nichž se žádné símě
křesťanské nemohlo ujati ve stínu chladného protestantismu.“
„Běda ! Jaká to bída ! Kdybych mohl do některých srdci seslati paprsek světla Utěšitelova.“
Ferrini
varoval se všeho, co by mohlo míti podobu něčeho umělého, výstředního. Jeho zbožnost, ačkoli hluboká, je přirozená. Všude ví nalézti pravou míru. Příkaz Církve
je sudidlem jeho každého činu. Ví,
že dobro, vykonané v duchu víry v milosti Boží, má před
Bohem nekonečnou cenu.
Jako
učenec je bystrým kritikem v subtilních
historických otázkách práva a stejně
důkladným znalcem je v otázkách náboženství, avšak při tom se nikdy nestal v
náboženských věcech ani sofistou,
ani kritikem nedůvěřivým anebo podezřívavým. Vyzná se v analysi svatých
textu až do poslední čárky. Hluboká
znalost starých východních jazyků a textů Zjevení židovského i křesťanského
nedala vyprchati ani jeho inteligenci,
ani jeho srdci, když se
jednalo o svaté formule posvátné
dávnověkosti; nikdy duchem kriticismu nesáhl na tyto staré texty, ač právě v jeho době začínaly se podobné proudy rozšiřovati i v lůné samé Církve.
Jeho
duch nezná slepé otrockosti, ale nad vyslovenou pravdou vznáší
se jako Duch Boží nad chaosem prvotní stvořené hmoty.
Jeho svědomí postačí hlas Církve;
ten jej uchovává čistým a úpřimné
otevřeným.
Kolik podnětu ke zbožnosti nachází ve mši
svaté a liturgii vůbec ?
Cirkev dává svým dítkám dosti látky k rozjímání, aby mohly vystoupiti na nejvyšší stupeň křesťanské dokonalosti. I Ferrini
kráčel cestou dokonalosti jednoduchou, avšak jistou, ujasněnou.
„Činiti dobro, často, mnohonásobně;
obětovati se, svěřiti se, odevzdati se
milosti Boží !“ To bylo
heslo kardinála Petra de Bérulle, zakladatele
oratoriánu ve Francii: „Je třeba, abychom byli každým okamžikem ochotni zanechati sebe samých ! Qui vult venire post me, abneget semetipsum.
Vskutku, toto „sebe samých“, samoláska, stává se pramenem
nedokonalostí, pramenem všeho
zla." Při tom si Ferrini
zachovával vždy veselou povahu. Svatý František Saleský si přál, aby zbožnost byla veselou, aby
vábila, neboť melanchólie, trudný výraz službu Boží zprotivuje.
Ve
spise „Životní program mladého křesťana“ Ferrini píše: „Prosme Jej, aby nám dal všem
pochopiti Svoji krásu, aby panoval nade všemi:.Specie
tua et pulchritudine tua prospere procede
et regna; aby nám dal dýchati
vůni svých ctností a nás přivedl k následování Sebe: „Trahe me post te, curremus
in odorem unguentorum tuorum.“
Život sluhy
Božího Ferrini je jemným zrcadlem, v němž se odrážejí všechny
ctnosti, z nichž zvláště vyniká svatá čistota. Nejkrásnější stránky jeho náboženské příručky
jsou věnovány právě svaté čistote. Jsou to velebné chvály na andělskou
ctnost, jež má ostatní přivábiti
k následování. „Následování
Krista“ (3,14) ho potvrzuje: zdaž
čistota a prostota nejsou dvě
křídla, na nichž člověk se povznáší
nad zemi ? Prostota hledá Boha, čistota Jej dostihuje
a okouší ! Když človék má oko prosté, nezastaví se
při ničem jiném, leda u Boha.
Ferrini
obdivoval též řeholní
život. Mladí levité, úctyhodně
řeholnice jsou pro něho výrazem dokonalosti, ideálem života, zasvěceného dobru
lidstva. O životě panickém praví: „Mučednictví této oběti neposkvrněné
duše, jež se nepoddá ani bouřlivým
pokušením, ani nejosudnějším ochablostem
jistých chvil, je přijemné Bohu a stoupá k Němu jako oběť
za bratry.“
U
Ferriniho pozorujeme vyrovnané svědomí.
Je jako klidná hladina moře. Jednota duševního nazírání a směru vůle. Odepře si odpočinek o svátcích velikonočních u rodičů, aby nezanedbal
povinnosti, kterou svědomí
a vlast po něm žádá.
Jeho
názor na práci ? Chce prací usmířiti Boha a nalézá v ní prostředek
proti zlu, jež nás stále na světě ohrožuje.
Je
zřejmo, že v duši a v srdci ustavičně
zaměstnaných nebylo místa ani přístupu pro zlou žádostivost. Aby se mohla žádostivost uhostiti u člověka, potřebuje ovzduší lenošného. „Mouchy“ — říkávala svatá Terezie — „nesednou na nádobu, v
níž voda vře.“
Vroucí
snaha, prací něco docíliti,
je zbraní, kterou šípy smyslnosti
těžko pronikají. Spíše můžeme říci, že z oběti, jež doprovází konanou povinnost, vyzařuje jistý druh světla, jež ozařuje svatostí ducha v práci a získává mu obdiv samých pomocníků
ďáblových. Práce Kontardova
byla modlitbou, neboť věděl, jak spojiti ustavičnou
práci a neutuchající modlitbu.
Pátráme-li
po zdroji, z něhož vyvěrá křesťanská dokonalost Kontarda Ferrini, musíme doznati, že to bylo denní svaté přijímání, jež stále více osvěcovalo jeho mysl a též posilovalo
jeho vůli, že šel tímto světem a přece zůstal pri pozemské pouti neposkvrněn. Až do 24. roku
svého věku velmi často přistupoval k svatému přijímání, co se stal universitním
profesorem, přistupoval ke stolu Páně denně.
Kdož měli příležitost pozorovati jej z blízka, vypravují,
že sotva přijal svatou
Hostii, vzdálil se a v koutě kostela nepozorován
jako v extasi klečel s tváří rukama zakrytou. Profesor, jenž
nevyučoval pouze na katedře,
ale vždy a všude svým příkladem !
A
zdá se, že Prozřetelnost předurčila tohoto vědce, aby byl vzorem svatosti
mezi aristokracií ducha, jelikož
zůstal vzorem dokonalého a
pokorného křesťana, ačkoli obratně řešil ty nejchoulostivější otázky právnické. Vysoko se vznášel na perutích
lidské vědy, při tom však nikdy neopomenul vznésti
se ještě výše k prameni veškeré pravdy, k Bohu !
Mimořádných mrtvení a odříkání Ferrini nekonal; když jej připravovali k poslednímu
odpočinku do rakve, nalezli jedině
provaz s mnohými uzly na bedrách.
Celý
jeho křesťanský život byl navenek pokojný a klidný, bez nějaké záliby v přestřelcích. Prozřetelnost Boží jistě si jej vyvolila, aby dal stavu světskému
snadno napodobitelný vzor,
jak plniti věrně zákon evangelia bez mimořádných
strohostí.
Přece
však jej vábil příklad zejména
dvou světců: svatého Filipa Nerejského a svatého Františka Assiského. Jistý
rys povahy veselé, ne zasmušilé
a melancholické, byl prřčinou,
že rád byl viděn mezi universitní mládeži; srdce mladých
mu otvírala jeho otevřenost
a upřímnost a touha po
dobru.
Od
sv. Františka Assiského přejal vyvinutý smysl pro přírodu a jako málokdo rozuměl
tajemné řeči přírody a jejích tvorů. Věděl oceniti
její krásy. Příroda však mluvila k Ferrinimu věčné pravou řečí o svém věčném původci.
A proto Ferrini vždy
oslavoval velebnost Boží, ať
se dotýkal věčného sněhu na alpských vrcholcích, ať byl dojat
svěží zelení v údolích, ať jeho oko spočinulo na tiché či rozbouřené
hladině jezera, ať blankyt nebeský těšil jeho
zrak ! Litoval tehdejší
mládeže, že se spokojuje jen suchým popisem krás přírodních v
knihách, že jí stačí jen divadlo a nicotné zábavy světské a že nemá vyššího smyslu a porozumění, aby sama si utrhla protěž
pŕi hranici věčného sněhu na výšinách velehor a tak se pozvedla k Bohu, svému Stvořiteli.
V
celém jeho životě se ukazuje jistá vážnost, nikoli strohost na důkaz, že ctnost ve všem
má první místo. I nábytek jeho světničky ve vile v Suně byl spíše chudobný. Pouze jeho studovna, v níž byl psací stůl jeho a otcův, byla více
vyzdobená, neboť v ní přijímal navštěvy svých přátel. Ferrini
neznal tanečních místností
ani divadel, nekouřil,
neznal kaváren, cestoval ve
vlaku nejradéji třetí třídou.
Všude se projevuje jeho čisté a jemné svědomí ! Zákon Boží a Církve všude prakticky, bez okázalosti
plní ! Příkazy Církve a
postu dodržuje i tehdy, když
mohl použíti dispense ! Miloval chudobu a o ni
se staral ! Slíbil: „Budu milovati chudobu
a dokáži to na
chudobných !“ A svůj slib též plnil hojně, avšak nepozorovaně, v duchu Písma svatého.
Poněvadž
v životě křesťana, svatě žijícího, je třeba, aby každý krok byl vědomý, aby totiž rozum i vůle spolupracovaly, potřebujeme duchovního bl. Grazia de Cattaro, 1508; bl. Jan Stone, 1538; sv. Tomáš z Villanova, 1555; bl. Alfons z Orosco, 1591; bl. Ferdinand Ajala, 1617; bl. Petr ze
Zuniga, 1622; bl. Jan Chocumbuco, 1630; bl. Vavřinec Scizo,
1630; bl. Mancious Xisizoiemon, 1630; bl. Petr Cufioie, 1630; bl. Tomáš Cufioe, 1630; bl. Michal Chinosci, 1630; bl. Bartoloměj Gutierez, 1632; bl. Vincenc de S. Antonio, 1632; bl.
František Ježíšův, 1632; bl.
Štěpán Bellesini, 1840; bl. Juliana z Cor-nelione, 1258;
sv. Klára z Montefalco, 1308; bl.
Kristína de S. Cruce, 1310; bl.
Lucie d'Amelia, 1350; bl.
Júlie z Certaldo, 1367; sv. Rita z Cascia, 1457; bl. Kristína Spoletská, 1458; bl. Helena Udinská, 1458; bl. Magdaléna Albricci z Como, 1465; bl. Kateřina Pallanzká,
1478; bl. Veronika z Binasco,
1497; bl. Juliana z Busto Arsizio, 1501; bl. Kristina Akvilská, 1543; bl. Josefa Márie de S. Agnes,
1696. — Takto podle dat
úmrtí radí augustiniánské světce
a blahoslavence P. C. De-Romanis,
OSA, dvanáctým stoletím počínajíc.
Redemptorista-krajan v pověsti
svatosti.
Olomucký „Našinec" již
po druhé přinesl zprávu o
redemptoristovi P. Vilému Janouškovi,
jenž zemřel 30. června 1926 ve Vídni. Rodem pocházel
z Bzence na jižní Moravě. Zemřel v pověsti svatosti a jeho památka stále přiváděla k jeho
hrobu veliké rady prosebníku.
Aby se předešlo nepřístojnostem, které způsobovala lidská ziskuchtivost, bylo státními i církevními úřady povoleno přenesení ostatku kněze svaté památky do krypty řádového kostela Panny Márie na Nábřeží. Vzkvitne nám nová naděje hodně brzy
?
Vzácny dar
k jubileu Tovaryšstva Ježišova
vydalo náklad. Bonifacius-Druckerei, Paderborn, a to veliký „Jesuiten-Lexikon“ P. Ludw. Kocha,SJ. (1878 str., cena 26 Mk,
v kůži 29 Mk ). Dílo jedinečné ceny, kterou zvláště pochopí každý, kdo se důkladněji obíra
životem Církve v dějinách i v přítomnosti.
Po čtyři sta let se v životě Církve setkáváme
s jesuity ať s jednotlivci,
ať v celku, a často bychom rádi měli podrobnější
vysvětlení či zprávu ke stručné zmínce nebo poukazu.
Pro všechny takové případy přijde jako na zavolanou Kochův „Jesuiten-Lexi-kon“; je zpracován se zřetelem na OO. TJ v zemích německého jazyka, ale přesto velmi důkladně
vyčerpává všechnu látku, že
dostačí i pro naše potřeby. Kde by nestačila zpráva slovníku, lze doplniti studiem podlé uvedené
bibliografie. Pod hesly osobními
nájdeme i jména papežů a
osobností význačných pro TJ, hesla věcná jsou stejně důkladně
vybrána a jasně i přehledně zpracována. Který pracovník jednou do „Jesuiten-Lexikonu“
při práci nahlédne, neobejde se více
bez něho, nechce-li mrhati časem a námahami. Náleží k nejlepším
jubilejním darům TJ a jistě pronikne do katolických kruhů celého světa.
Dobrodiní života. Patřím-li jen na Boha a na sebe, celý můj
život má býti ustavičným díkučiněním
za tyto tři věci: co mi Bůh
dal, co mi Bůh odpustil, co mi Bůh slibuje.
Patřím-li na cíl, celý můj život má býti dlouhou přípravou na plný život, jenž mne čeká. Přišel jsem, praví Kristus, aby měli život a hojněji aby měli. (P. Lescoeur, Les deux vies.)
Vítězný vzmach svaté
památky sluhy Božího Víta de Fontgalland. Podle posledních zpráv dostal sv. Otec 1,312.000 podpisů
prosících o urýchlení Vítkova
procesu. Informatívni proces byl zahájen
27. března 1932 a jest na dobré cestě
Matky malého sluhy Božího zaznamenává podle zpráv 244 obrácení, 742 lékařsky potvrzených uzdravení,
698 povolání, vyprošených
milostí bylo oznámeno 85
tisíc. Jeho životopisu Duše dítěte (vyšlo v Rozma-helově překladu v Občanské tiskárně, Brno) bylo ve franc. rozebráno již 198.000 výtisku, přeložen byl do 60 jazyků. Jiných životopisů bylo dosud do Paříže
oznámeno 80. K rozšíření památky sluhy Božího
Víta napomáhají Annales de Guy (vydává E. Vitte, Lyon). I u nás má Vítek mnoho přátel a bylo by dobře, aby nezapomněli podati zprávu v případě, že by na jeho přímluvu dosáhli milostí. Rádi zprostředkujeme oznámení těchto zpráv do Paříže a do Lyonu.
Cesta posvěcení. Hledejte
především spojení s Bohem, poddanost Bohu. Vizme Boha, ruku
Boží i v nejmenších maličkostech
svého života, zvláště když se příčí
našim přáním: to je poddanost,
to je nejdokonalejší, jediné tajemství
veškeré svatosti. Učiňte ze všech činů,
ze všech stavovských
povinností (ať jsou to
modlitby, svatá přijímání, vaření či poprávka) právě tolik skutků
lásky, poddanosti Bohu. (P. Kamil Lauzier.)
Černý světec. Není
príliš známo, že brzy uplyne
200 let od beatifikace černocha františkána svatého Benedikta Maura. Světec se narodil v San Fratello (u Messiny) r. 1526 z otrocké rodiny afrického původu. Hned po narození byl z otroctví propuštěn v odměnu za dobré služby rodičů.
Chlapec projevoval od mládí
nezvyklou zbožnost, často přijímával
a velmi se umŕtvoval. O dvanácti letech vstoupil do poustevnického řádu a po čtyřicíti, když byl tento řád zrušen, přešel
k františkánům v Palermu. I tam vynikal mírou zbožnosti a kajícného umrtvování, takže byl zvolen — jako bratr
laik — za představeného kláštera.
Zemřel 4. dubna 1598; beatifikoval jej Benedikt XIV. roku 1743, kanonisoval Pius VII. roku 1807.
Ochráncem automobilistů není jen svatý Krištof, ač jeho patronát je nejrozšířenější.
Římští automobilisté se svěřují ochraně
sv. Františky Římské, jistě
především pro její mimořádné přátelství s andelem strážným. Jiná část italských automobilistů přijímá za svou ochránkyni sv. Ritu z Cascia, augustiniánku, patrónku ve „ztracených“ záležitostech. Důvodem tohoto patronátu
sv. Rity jsou její oběti, které přinesla,
aby mohla býti účastna
výsad Milostivého roku 1450. Pout do Říma konala pěšky, kráčejíc dnem i nocí, bosa, nohy zkrvavené, v ustavičném postu a kajícnosti; když zdřimnula po cestě, kladla hlavu na kameny.
Kterak četli staří svaté knihy.
Zaznamenali v životopisu sv. Efréma Syrského: Mezi druhy Efrémovými byl také Julián
„Barbar“, asi gótského původu.
Jednou se ho tázal svatý Efrém, proč
jsou v některých svatých knihách smazána slova
„Pán“ a „Ježíš Kristus“. „Nemohu před
tebou nic skrývati,“ odpověděl Julián. „Hříšná žena
slzami smáčela nohy Páně a utírala je vlasy. A tak já, kde
nájdu jméno svého Boha, smáčím je slzami, abych dosáhl odpuštění.“
Patronem inženýrů je
svatý Benedikt (Bénézet), zakladatel Bratří mostařů avignonských (zemř. roku 1184). Jako dvanáctiletého pastýře jej Pán
Ježíš zvláštním zjevením
povolal, aby u Avignonu pies
Rhône postavil most. Ve městě
nikdo prve nechtěl věřiti dítěti, vyzývajícímu k postavení
mostu. Když však chlapec sám zvedl
a odnesl obrovský balvan, dána
víra jeho slovům a pod
vedením chlapce, ještě dítěte, počata stavba mostu, jehož zříceniny lze dodnes viděti. Kolem mladého mostaře, jehož poslání a svatost byly potvrzovány zázraky, se brzy sdružilo
více jinochů a vytvořili na způsob řehole Bratry mostaře
(Fratres pontifices,
pontifex v původním významu mostař,
stavitel mostu). Svatý
Benedikt zemřel v 19 letech.
Nelze při této zmínce o sv. Benediktovi, bratru Mostaři, nezmíniti se o zajímavém historickém detailu: že
totiž ve středověku bylo dílem křesťanské
lásky udržování mostu, cest
a bezpečných útulků pro poutníky
a pocestné. V Kladsku na příklad
je, tuším na západní straně dnešního
farního kostela ve vnějším pilíři
socha svatého Jakuba, patróna bratrstva
sv. Jakuba, jehož úkolem bylo udržovati dobré cesty a přechody pro poutníky do Kompostelly. Podrobné specielní studie by mohly najíti ještě řadu
podobných společnosti, založených na myšlence křesťanské lásky (o řádech jako takových
nemluvě). Výstižně píše M. Vignon v díle De la législation des voies publiques en France
avant 1790: „Budování cest, mostů, převozů
a útulků, v nichž mohli poutníci a cestovatelé najíti útočiště a také ochranu, a
i nejprostší opravy cest hlavních a hrází, bylo ve středověku
dílem křesťanské zbožnosti,
jako stavba kostelů, hospitálů a klášterů. Křesťanská láska, moc neznámá
starému světu, předběhla veřejnou správu v civilisačním díle, které se
tehdy rozvíjelo. Nebezpečí všeho druhu, loupežníci, krutá a
zločinná vyděračnost převozníků,
pustota a nehostinnost krajů
otevřela putujícím lidem náruč téže obětavé zbožnosti, kterou budili
chudí a nemocní.“ A pro dnešek zůstává
i pro nejpokročilejšího technika jako
odkaz myšlenka, že lze i
technikou sloužiti lidem z
lásky k Bohu.
Povážíme-li,
co to znamená být dobrým novicmistrem, jakým byl P. Albert, divíme se, kde
vzal ještě tolik času, že se mohl věnovati
i jiným pracem apoštolským: zpovídání
(byl zpovědníkem SS. dominikánek v Řepčíně) a spisovatelství. Napsal knihu: Sv.
Ruženec a nejsv. Svátost; přeložil sv. Alberta: „Ráj duše“ atd. Zvláště nás to udivuje,
máme-li na zřeteli jeho chatrné zdraví.
Nebyla
to lehká práce být novicmistrem v Olomouci. Téměř
každý národ Evropy zde měl nějakého zástupce:
Češi, Rusové, Francouzi, Němci, Maďaři atd. a všem
musel být P. Alberti dobrým
otcem. A byl. Aby mohl všem vyhovět,
naučil se rodné řeči
každého ze svých novicu. Jakou měli
radost, když každého z nich
těšil a povzbuzoval P. Alberti v jejich mateřštině !! — V dominikánském řádé má novicmistr právo na různé výsady. P. Albert však tohoto práva nerád užíval. Jen
nutné případy (nemoc a pod.) jej přinutily
k použití těchto výsad. Byl
celým dominikánem ...
Těžký
a odpovědný úřad ho však
velice vysiloval. Téměř po
celou dobu svého úřadu byl churavý. Na utrpení však hleděl okem duchovním.
V jeho poznámkách, jež posbíral
jeden z jeho spolubratří a sestavil
z nich knihu o křesťanské dokonalosti, čteme: „Snášejme trpělivě rozličné nemoci ... Zdá-li se
nám utrpení příliš těžkým, řekněme si: „Čím je toto utrpení ve
srovnání s tím, co by Bůh na mně mohl
všechno žádati ? 3ak je
nepatrné, co trpím, oproti tomu, co
trpéli a trpí jiní?"
Také tam čteme výrok sv. Jana Vianneye:
„Dá-li se pěkný hrozen do lisu, poteče z něho vzácná šťáva.
Naše duše vydává pod lisem kříže (utrpení) šťávu, která ji živí a sílí. Nemáme-li křížů a utrpení, jsme vyprahli, snášíme-li je však
odhodlaně, cítime se neobyčejně plodnými na všechny ctnosti.“
P.
Albert byl takovým hroznem v lisu. Z jeho utrpení vyrostla
a rozšířila se vůně svatosti na všechny strany. Posvěcoval sebe a
toto posvěcování mělo základy
v utrpení. A listujeme-li dále, čteme
v kapitole o utrpení: „Utrpení jsou na cestě k nebi, jako krásný, kamenný most přes řeku, přes nějž
se může bezpečně
přejíti. Křesťané, kteří netrpí, pře-cházejí pŕes tuto řeku po mostě větchém, který se jim
může každé chvíle probořiti
pod nohama... Dobrý křesťan
žije uprostred křížu jako
ryba ve vodě ...“ Tak také
žil P. Albert uprostřed svých
utrpení. Nikdy si neposteskl na své
nemoci, snášel je trpělivě,
„jako světec“, jak o ném říkali jeho spolubratři.
Krátkou
dobu před svou smrtí psal svému nemocnému spolubratru do Prahy krásná
slova: „Vyslovuji Vám svou upřímnou soustrast, že jste zase onemocněl, ale pomněte, drahý bratře, že taková nemoc je výtečnou koupelí pro naši duši..“ A jeho spolubratr
k tomu dodává: „A co v
tomto listě napsal, sám též činil. Nebyl nikdy rád, když ho někdo politoval,
nepozorovaně obrátil řeč
vždy na jinou věc a hleděl využitkovati všeho, aby každého přesvědčil, že
to, co Bůh chce a činí, je
pro nás vždy nejlepší. — Snášel
rád utrpení, neboť si poznamenal, že „svět tento jest místem zásluh, proto i místem útrap; neboť nezískáme si zásluh v
pokoji v míru, nýbrž
v utrpení“.
Odkud
čerpal P. Albert silu k práci a ducha dominikánského
života ? Z eucharistie. Často klekával pred svatostánkem a prosil Dobrého Pastýře
v eucharistii o požehnání pro svou
práci a o vzrůst zasetému semeni. Neopomenul žádné příležitosti, aby navštívil božského Vězně
ve svatostánku. Jeho
životopisec píše, že „P. Albert horlivě uctíval nejsv. Svátost. Před ní
v kúru se modlíval pred duchovními promluvami, prose P. Ježíše za přispění a zdar; kdykoliv šel do noviciátu nebo z
noviciátu kolem kůru, navštívil nejsv.
Svátost a aspoň krátce
pozdravil svého božského Mistra.
K podobné úctě naváděl též novice. (Pokračování.).
O
DĚTECH A PRO DĚTI zaznamenávéme nékolik
příhodných knížek, které mohou posloužiti
vychovatelům naši mládeže anebo
přímo samé mládeži, když
zná cizí jazyk. Z francouzských
novinek došlo: Elisabeth Leseur : Journal d'enfant (str. 118, vyd.
J. de Gigord, Paris);
manžel zesnulé apoštolky uveřejňuje
jako doplněk k velikému životopisu její zápisky
z mládí; poznáváme z nich,
že základy jejího vnitřniho
života rostly již o 11 letech. V Ľannée en fétes pour
nos enfants (Desclée de Brouwer, Paris) vyšla milá knižka
Saint Christophe od G. Berthier - Madelin, str. 122, cena 10 frs, ill. Jac Martin-Ferriéres; srdečně vykládá legendu svatokrištofskou,
vylíčením svěcení aut a podivného zachránění
v neštěstí vede děti k
praktické úctě světce — ochránce putujících. Nejnovější knižku téže sbírky Jacques Christophe: Assomption, str. 111,
cena 10 frs, ill. J. Lechevalier, by bylo lze nazvati uvedením do slávy mariánské, jež vrcholí nanebevzetím,
projevuje se na zemi nesčetným voláním věřících; sousto duchovního poučení a povzbuzení k
úctě činem je připraveno v příběhu dvou sestřiček na letním bytě o prázdninách. Knižka
Jany Froehlieh: Le Luron de la butte (Apoštolát de
la Priére, Toulouse, str.
175, cena 5 frs) je jiného,
ale stejně živného zrna. Vypráví
poutavý příbeh obráceni chlapce pařížské ulice, jenž rozhodným krokem postupuje z apoštolátu v rodině
a okolí k apoštolátů v kněžství.
Upoutá a zaseje dobré símě.
Drobné, ale hodnotné příběhy, většinou
o malých skautících, vypráví
Albert Hublet S. J.: Tétes folles et coeur ďor (Desdée de Brouwer, Paris, str. 195, cena 7 frs); spisovatel zná duši chlapeckou a vzácným uměním dovede pohnouti
mladým srdcem k ideálu. V německém
Herderovo nakla-datelství
vydalo tři svazky díla A. Wagner : Christus-jugend jako realisaci myšlenky dáti dnešní mládeži
vzory hrdinských křesťanských ctností
v životě soůčasných vyvolenců Božích. I. sv. Tapfere Jugend je určen chlapcům do 15 let a seznámí je s
mladičkými hrdiny jako Vítkem F., Dom. Savio a j.; sv. II. Christuskämpfer
vypráví starším do 20 let opět
o statečných jinoších, na řŕ. o Petru J. Frassati, Jáchymu
de Silvia atd. Svazek III. Heilige Mägdlein přivádí děvčátka do 15 let k jejich vzorům, Nelii, Márii Filipetto, Aničce G., anam-ské hrdince pro Krista Dan a j.
Životopisy jsou svěží a působivé zdůrazňují
charakteristickou ctnost a životní podmínky každé osobnosti. Sejdou se všude. V polském
překladu vyšlo v nakl. sv. Vojtěcha v Poznani pŕíbuzné jednosvazkové dílo Žofie Eltz: Godzina anielska,
str. 187. Eltzová opět
kreslí postavy prohlášených světců,
Maura a Placida, Tarsicia, Šebestiána, Františka As., Petra Klav.,
Terezie Ježiškovy, Bernadetty, Imeldy a j. Spádné skizy literárni doplňuje originelní výprava L. Schlechtlové.
Učiníte dobře, dáte-li našemu
studentíkovi čísti takovou polskou knižku, zušlechtí srdce a sblíží s bratrským jazykem. Mnohou
šťastnou myšlenku ke sv.
Mikuláši vnukne skvostná knižka A. A. Zurcher: Sankt Nikolaus und sein Knecht
Ruprecht (Kanisiuswerk, Konstanz-Fribourg, str. 28, vel.
formát, ill. M. Annen);
srdečným způsobem seznámí s
německým folklorem svatomikulášskvm, jejž vyjadřuje veršem i obrazem a ukáže našemu vychovateli nové struny srdce dítěte.
K alojsiánské literatúěe přibyl velmi dobrý spisek G. Bodini : La fanciullezza di Luigi Gonzaga (Sales, Roma, str. 49, cena 4 líry, ill.
C. Argentati); nevypráví
celý život světcův, nýbrž
doplňuje kostru zpráv o jeho dětství
v živý obraz vytrvalosti a vyrovnanosti svatého mládí.
V domě otcovském.
Studie Kontradovy.
Na universitě.
Ferrini v Berlíně.
Tři knězí
, přátelé.Ferriniho.
Další pobyt Ferrinyho
v Berlíně.a vědedcká činnost.
Řím , odvěký
pěstitel vědy pravní.
Universitním profesorem.
Způsob jednaní univ
profesora.
Činnost Apologetická.
Cesta svatosti.
Denně jsem umíral.