Bludy a lži v dějinách

ROZHLEDY

po dějinách církevních a světských

na obranu pravdy.

Složil

ALOlS HLAVINKA.

                                                                               Synové mužů slovutných,

                                                                               dlouho-li budete hledat lži ?  

                                                                                                                   Žalm 4, 3.

                                         Však nemilé-li věci dím,

                                                                                jest lito mi, než pravda je vše, co jsem děl.

                                                                                                                                         Sofokles, Trachmanky.

Druhé vydaní, upravené.

 BRNĚ 1908.

Tiskem a nákladem papežské knih tiskárny benediktinů rajhradských.

(S církevním povolením.)

Proslov.

,,Historie jest svědkyní časů, světlem pravdy, pamětí života, života učitelkou, starobylosti hlasatelkou." C i c e r o (De orat. II. 9.)

,,Dějiny národu českého jsou v nejednom ohledu nad dě­jiny mnoha jiných národův   p o u č n ě j š í   a zajímavější," píše Fr.  P a l a c k ý .

Historie prý jest učitelkou života. Alespoň by měla býti. Jednotlivci a celým národům měla by ze zkušenosti vzcházeti praktická moudrost. Památka slavných činův a velikých mužů měla by se děditi v národě: slavné činy ušlechtilé nadšenosti byli by kvasem činů nových, velcí mužové solí země za života i po smrti; památka a příklad jejich žil by v národě jako stálá   p o b í d k a,   a zaviněné strasti a nehody jako živá   v ý s t r a h a   do budoucna.

 Aby však dějiny byly   p r a v o u   učitelkou života, mají být s v ě t -  l e m   p r a v d y.  Úkolem dějin má být: zaprvé, aby   n e v y k l á d a l y   nic   n e p r a v d i v é h o ;   zadruhé, aby nic   p r a v d i v é h o   n e z a - t a j o v a l y.

Ale nebývalo tak vždy v dějinách a podnes tak není!

Na světě není ústavu tak starodávného, tak z těsna spojeného a ústrojně srostlého s dějinami člověčenstva za dva tisíce let, jako –                        c í r k e v   k a t o l i c k á.  Být údem této církve je na dobré  v ů l i  a přijímají se tím vážné mravní povinnosti. Odtud církev nikdy nebyla bez zlovolných nepřátel, kteří  o d b o j  z l é  v ů l e  zastírali důvody                                 r o z u m o v ý m i.

 V Čechách počal církevní odboj jmenovitě  H u s e m ,  v Německu                                          L u t h e r e m .  Oba, ale hlavně Luther, aby zapřeli u svého díla ráz osobní, počali uvádět v posměch církev i její hlavu, napadati a kaliti dějiny církve. Když český bratr  A u g u s t a  pravil Lutherovi, že ti, kteří v Čechách a na Moravě evandělíky se nazývají, život rozpustilý a nezbedný vedou, a že on takové nauce, která ku ctnosti neprohlédá, dobrého konce nepředpovídá, tu  L u t h e r  omlouvaje se odvětil, že mu až posavad nebylo možná jinak jednati a papežství rozbořiti leč tím, že v š e  b e z o h l e d n ě  n i č i l ,  cokoli prý mělo jakýkoli ráz lidského původu.

V šlépěje Lutherovy vstoupila celá jeho strana. Vědouce, že jinak nenabudou práva existence, jali se dokazovati, že prý církev se změnila a zhoršila, a že oni církev ,,opravili“ a její evangelium ,,očistili". Geniální Görres, veliký němec, ale také věrný přítel pravdy, píše: ,,Němci                        o d e d á v n a   měli veliký cvik a zručnost v tomto průmyslovém oboru, ve výrobě lží. Bylo třeba nasaditi jen několik lživých slov, aby pod dovednýma rukama hned se rozmnožily jako mšice. Než se svečeřelo, viděly kolem sebe mladý podrost až do dvanáctého pokolení. Lži tyto líhly se ve všech způsobech slovných i slovesných a ve všech tvarech časových, a sotva se vylíhly, rozlézaly se po krajích německých jako hejna housenek.“

 Protestanté vždy bývali toho bedlivější než katolíci, aby hlučnou sebechválou a čísi potupou získali  s  o b ě  veřejné mí­nění. Protestantismus uměl si dodati nátěru „svobodného rozumového zkoumání" a zahrnul v tuto síť velikou část vědeckého světa, - poněkud  i                  h i s t o r i c k o u   v ě d u   č e s k o u .   Lec­který učenec český se domnívá, že by ani nepsal vědecky, kdyby nepsal v duchu proticírkevním, kdyby jakořka netáhl za provaz, který usoukala protestantská věda, prý „svobodného zkoumání rozumového".

F r.  P a l a c k ý   měl zajisté vznešené přesvědčení o důstoj­nosti a důležitostí dějepisu, uznával, že „národ náš má až ideální k dějinám lásku, a že ani v době nejhlubší své skleslosti nepře­stával žízniti a prahnouti po dějinách svých, obraceje zření k nim co ke svaté kotvici při hrozícím utonutí", - nicméně též on v ji­stém smyslu hledá „vrchol českých dějin" v dobách   h u s i t s k ý c h .

 Jsou-li dějiny   u č i t e l k o u   života, má-liž pak národ český znova tíhnouti k   t o m u t o  „vrcholu dějin ?" Ničemuž-li se ne­učíme z dějin husitských ? Tenkrát ovšem se rozléhal z Čech vá­lečný rachot po celé Evropě. Než co znamenal ten rachot ? Nedopadaly to hroudy na rakev            s e b e v r a ž e d n é h o   národa ? Nevalily se to těžké balvany pohrom za národem, který s vrcholu vzdělanosti a blahobytu z dob Karlových střemhlav se routil do propasti, až dopadl dna bitvou na Bílé hoře? -„Doupésen de pesón!" - Kdo má na paměti Domažlice, Německý Brod aj. ať pomní také Lipan a Bílé hory, - jsou to články   j e d n o h o   ř e t ě z u !   K tomu-li „vrcholu dějin českých“ má český národ ­poznovu tíhnouti? Kdož mu za to ručí, že pak dopadne zase dna alespoň tak šťastně jako na Bílé hoře ? Ničemuž-li se neučíme z dějin husitských až po Bílou horu ? Či snad právě na nás se má

(A dopadlo,  r. 1948 – počátek doby největšího temna našeho národa.)

na plno zpravditi Hegelovo paradoxon, že ,,historie ničemu ne­učí leč tomu, že se lidé ničemu z ní neučí ?"

V 15. století vytrhli se Čechové z několikasetleté germanizace, a toto šťastné hnutí se nešťastnou náhodou setkalo s prou­dem proticírkevním. Mělo by se tu dobře rozeznávat, že   s o u č a s n o s t   n e n í   p ř í č i n - n o s t ,   dle staré pravdy: post hoc non est propter hoc, tj. „ p o  tom“ (zde zároveň) není „ p r o  to“. Když Čechové brojili proti Římu a   p r á -v ě   t e h d y   posloužili své národnosti, neznamená přece, že   p r á v ě - p r o t o  své ná­rodnosti posloužili. Také Polska osvobodila se v 15. věku od mury německé (Žižka pomáhal proti německým rytířům u Tannenberka), ale proto se neodtrhlo od církve. Nynější Čechové vidouce skvělou dobu tehdy, kdy se potýkali s Římem, vyvodili z toho s neblahou lehkovážností, že jim bude tím lépe, čím více budou brojit proti církvi. Ten bludný úsudek byl zpopularizován, ale není hoden vzdělaného národa; přivádí jej do sporů se sebou samým a otravuje jeho bytost. Jak nebezpečně mylný je, poznati nejlépe, že český národ eo ipso, co se uchyluje od církve, zabřídává do německého protestantismu; české bratrství je jen bližší, lákavější stanice k tomu. Dnes by Německo nekonalo křižáckých výprav na husity; dnes by rádo slyšelo, že „los von Rom, pryč od Říma" ozývá se v Berlíně i v Praze." (Srov. „Czas", Krakov 1903.) Čeští pastoři jezdí po Německu, po Švýcarech, přednášet „o českém hnutí"; pruské marky hrnou se do Čech; dříve se tím chlubili, nyní, ačkoli se pracuje plnou parou, zhasili světla, dá­vají si pozor na řeč a na tisk, aby lidé neotevřeli oči.

České děje, pěstovány jsouce po německé módě duchem proticírkevním, nedocházejí u národa ochotného sluchu. Podejte ná­rodu dějiny duchem i pravdou dějin Janssenových, a dojdou u nás podobného ohlasu; i my pak uvítáme takové dílo, jak pozdravil francouzský učenec dílo Janssenovo: Voilá la régénération de l histoire! – hle obrod dějin.

Jiný druh z oboru historického, jehož zástupcům zhola nic na pravdě nezáleží, kde mohou potupiti církev, jednak perfidním zatajováním, jinak i násilným skrucováním dějepisné pravdy, jest literatura brožurová, novinářská a výpravně básnická, tedy  r o m á n o v á  nebo                                             d r a m a t i c k á .

 Nic není na světě snazšího než lidem, kteří pravdy nechtějí, pravdu zabarviti a zakrýti, a kdykoli by se přece navenek osmě­lila, úštěpkem ji zakřiknouti a hněvem ukřičeti. Proto z pravidla málo spomáhá přetrhati osnovu lží a strhnouti lháři pokryteckou roušku. Lháti na církev již ode dávna mnohým lidem není hanbou, nýbrž hrdinstvím a učeností; a dělá-li to kdo z řemesla na úkol neb na v ý d ě l e k, může již předem býti jist značným vý­těžkem. Starý Görres píše o jistém druhu lidí: „Protivníci katolické církve bývají často vyvrhel a vyvrhel všelikých vyznání, škol a stran." - „Všecka bytost těchto lidí se zakládá na lži; ode lži vycházejí, ke lži se vracejí, ze lži žijí a tyjí, lež jest jejich my­šlením, snahou i řečí, a všechna jejich práce jest lež!" Desinfekce hozená do kalu z továren na lež aspoň na chvíli a jen po blízkém okolí zčistí vzduch, ale po chvíli zase bývá jak prvé.

Šlechetný a učený muž, biskup Ketteler praví, kdykoli prý čte nebo slyší na církev těžké lži, které zlomyslnost a záští metá mezi lid, že mu vždy bývalo, jako by měl vykročiti na veřejné tržiště nebo náměstí a protestovati jménem moudrosti a pravdy.

Z podobného přesvědčení a snahy vznikla tato kniha. Po­třebu takovéto na vědeckých spisech založené knihy příruční a   z r u č n é   již ode dávna jsme uznávali a pociťovali. Víme ze zkušenosti, jaká často   z a u j a t o s t   proti církvi ozývá se z úst lidí, kteří jinak právem se počítají do třídy vzdělané.

Kdo pohlédne třebas na Kaulbachův obraz „Velinkvisitor Petr Arbues", nezbytně pomyslí: buď je to namalovaná lež, nebo církev není, čím se býti praví. Blaze, komu se dostalo vysvětlení třeba slovy Görresovými, jenž mluví o „celém stádě zmetků, které se zlíhly před 300 lety a byly vypraveny proti katolíkům. Jen že hned v první půtce polehly na poli slávy. Majetníci jich ale proto nic na mysli neklesali. Stáhli mrchy z koží a vydělavše je na spratky tak dovedně vycpali, že se zase podobaly živým a jako žirafy hrdě vypínaly hlavu. Za vůdkyni dána jest jim do­vedně upravená „papežka Johanna", která se věru dobře hodila za velitelku takového vojska, anať neměla ani těla ani ducha ba ani kůže. „Inkvisici" svěřen úřad generálního štábu, v jehož čele stál „spoutaný a zmučený Galilei". V takové úpravě pořád a pořad na novo se posílá to vojsko proti papeži a církvi. Katolíci na tuto zvěř a sběř dlouho stříleli. Když ale žádná z bestií nepadala, dovtípili se,  j a k  s e  v ě c i  mají... i počali šetřiti prachu a hleděli si práce pilnější a důležitější," dokud by v aréně nezasedlo   j i n é   obecenstvo.           .             .

Jsme přesvědčeni, že tato doba nadešla. Všecky nové vý­zkumy historické mohou býti jen na prospěch církve. Pravda ně­kterých historických událostí počala se zase usazovati jak olej nad vodou. Několik takových dějepisných statí, jichž nepřátelé nejvíce a nejpůsobivěji užívali v boji proti církvi, podáváme ve spise tomto.                                    

Jakkoli však už z daleka i dávna obírali jsme se myšlenkou, že potřebí jest podati obecenstvu knihu, která by je poněkud vy­trhla z běžných b l u - d ů  a  l ž í ,   které se naň rojí z ,,histo­rických" dramat, z „historických" románů, z brožur, básní a novin, přece myšlenka tato nabyla účinného podnětu, že německé dílo „Geschichtslügen" tak vroucně bylo uvítáno, že začátky čas dočkalo se několikátého vydání a přeloženo bylo                         do mnoha jazyků, anglického, francouzského, holandského, polského, uher­ského aj. My spisu toho, venkoncem vědecky a důvtipně slože­ného, na mnoha místech upotřebili, čehož tu vděčně připomí­náme, nicméně zachovali jsme své knize   r á z   s a m o s t a t n o s t i   jak ve příčině látky tak   i  p r á c e .  Bylo by věru zbytečné ve příručním spise tomto předkládati, co se nás netýká, a co se nás týká, k tomu jsme našli hojně pramenů v literatuře   č e s k é .   Mimo to byly nám též mnohé prameny přístupny, ze kterých čerpali do „Geschichtslügen". Jen některé články                  o událostech, které sahají v dějiny všeobecné nebo německé, kterých však proticírkevní záští také v Čechách upotřebuje ku svým účelům, zpracovali jsme ve stručnou stať; u některých jiných jest podoben nápis, ale látka i práce jest naše. Jiné zase vyňali jsme ze zátiší odborného časopisu a položili zde na místo kde komu přístupné.

Doufáme, že se nám proto nestane žádná výtka. Vždyť my katolíci jsme snášenlivější a sdílnější také v oboru literárním: ne-hned každý si bere na svou myšlenku a myšlenečku zákonitou ohradu. „Hvězdy bez závisti se třpytí na blankytu, paprsky jich vespol se pronikají; světlo každé z nich jest rozeznati, ačkoli se nehádají a nepřou, oč která více dává světla," pronesl se o kato­lické písemnosti slovutný G ö r r e s.        

Že se nám bylo u některých statí ohledati také po pramenech cizích, jmenovitě německých, odtud pochází, že historické bludy a lži vznikly po většině na půdě německé, kdež se jim ovšem pak dostalo také nejříznější odvety. Když čeští liberálové rádi přesazují německé bejlí na nivy české, nezbývalo leč ohlednouti se, čím a jak tam je podtínají a hubí.

Z těch úmyslů a snah vznikla tato kniha. Kéž by dojdouc laskavého posudku a povšimnutí znovu pomáhala ušlapati také u nás   z a r o s t l ý chodníček dějepisné   p r a v d y !

Eí mén xalos – eipon, hos ebulomén

   ei d' evdesteros – os edunamév.

         Pěkně-li, řekl jsem, jak jsem chtěl;

         chatrně-li, jak jsem mohl,

V den sv. Václava, ochránce země české, 1887.

Alois Hlavinka.

Ke II. vydání.

První vydání této knihy, v dosti hojném počtu výtisků (2500), poměrně brzy (asi do 7 let) bylo rozebráno, a jak vysvítá z četných posudků a soukromých dopisů, vykonalo za té doby poctivý kus práce.    

 Po dvaceti letech vychází kniha podruhé, jak se samo rozumí změněná, přizpůsobená své době:      

v ě d a   p o k r o č i l a ,   a bylo její nové výzkumy zužitko­vati, ačkoli zase nemohu říci, že bych - na venkovském vyhnálově a jinak zaměstnaný - byl si všeho všímal, co se kde šustlo nového, ba snad ani ne všeličeho důležitého; opravných poznámek a doplňků také přišlo velmi málo;        

c e s t y   b l u d ů   a   l ž í   proti církvi tak již jsou   s c h o z e n y , že téměř nelze nic nového nalézti; zbývá tedy jen ustu­povati. Nicméně každá doba mívá své módní bludy, na novo směle nebo licoměrně, ale vždy pohoršlivě sestavené; církev jim čelí, a kolik zápasů, tolik vítězství: víra neotřesena, kázeň nezviklána; zřízení tak trvalé a neměnné jest pak ovšem věčně mladé;                  

nejeden historický   b l u d  p a d l ,   a oprava jeho pronikla v tak obecnou známost, že netřeba hájiti posice od nepřítele již opuštěné; protestantský profesor Tschackert, břitký spi­sovatel ,,Polemiky"; vydal pak „Ireniku", kde lituje, že i s protestantské strany již kolikráte padlo slovo, které raději nemělo padnouti. Ba na vormském sjezdu vyznal protestantský farář Hackenberg: „Nezapíráme, že my také mnohdy jsme bojovali nečistými zbraněmi, často v hněvu jsme jednali, kde jsme měli býti mírni." K tomu podotýká ,,Wartburg" č. 42. r. 1907:

„Jak veliká je tu vina protestantů, když i taký spolkový štváč volá Pater peccavi." - Týž list, jizlivě sočící na vše katolické, vidí v tom kajícnost, jaká prý se nikdy neozve s katolické strany, a bojí se, že ,,římský" (!) tisk využitkuje to slovo ve svůj prospěch. Ať se ani nebojí ani'ne vytýká; katolíci jsou jen v obraně, a s jejich strany ozývá se jen přání, aby ta kajícnost trvala a rostla ;

    někteří z těch, s nimiž v prvém vydání bylo polemísováno, buďto na starší léta   o p r a v i l i   si historický názor, ba z někte­rého pomlouvačného nepřítele stal se věrný přítel pravdy; jiní zatím vyšli z časové důležitosti,  p o z b y l i  platného j m é n a  a vypadli z této knihy; za našich časů, kdy už není universálního vědění, může v jednom oboru i velký učenec, míchá-li se do ji­ného oboru, třeba dějin, nemíti na to nic více nežli kus železného čela; nebo to při nejmenším bývá důkazem, při tak nepatrné hromádce vědomostí může se někdo, jinak třeba učený, počítati za kompetentního;

vůbec má nyní spis ujato polemického rázu; koho nepře­svědčí prostá  k l i d n á  p r a v d a, tím méně ho dojme zanícená horlivost, za níž rád hledá tendenci; pravda by vlastně sama sebou měla všude docházeti platnosti, ale za prvé, zná-li a hlavně za druhé, uznává ji každý? jako                    s právem: chuděro právo, kdyby nebylo chráněno; jsou pak i takoví, že se zavírají každé nábo­ženské pravdě, poněvadž ukládá povinnosti, a tento svůj mravní nedostatek zastírají důvody rozumovými.  

T ě ž k o  se ovšem   n e b r á n i t i ,   jak by toho zasluhovaly nepřátelské útoky tak jizlivé a vytrvalé, stokrát vyvrácené a nechutně kolem do kola opakované, jak od lidí, kteří nejsouce si jisti, hájí-li dobré věci, ať nedím více, bojí se převážného od­půrce; a s katolické strany, jak už bývá, je-li kde v tichém, bez­pečném majetku pravdy, rádo se bývá lhostejným a nedbale dobro­myslným.        

Nepřátelé   z a s t í r a j í   své útoky, že prý nebrojí proti kato­lické církvi, že prý jen proti klerikální rozpínavosti a ultramontanní panovačnosti: je to chytrý uskok uspati katolíky a nalákati si tajných a zjevných spojenců. Což pak svátost oltářní, zpověď, úcta mariánská, papežství a mnohé jiné nebývají vydány nej­hrubším útokům? Pannu Marii nám nazývají ,,bohyní měsíce", ,,královnou noci" a jinak hůře. To již není klerikalismus, to jsou v katolické církvi nezadatelné věci. A na ty se útočí, a tak útočí!

„Bude dobře si připamatovati, že právě protestante po celou druhou polovici předešlého století měli výhradně monopol na historii. A bylo by trošku naivní, věnovati plnou víru beze zkoušky těm, kdož prohlašují, že třeba navrátit (znova vy­tvořiti) pravý, stav věcí, totiž ne ten, který jest, ale ten, který by měl býti." (Chabrier-Rieder. „Studium" 1907.)  

V Cechách má to vše ještě svou zvláštní stránku. Je zajisté velmi na pováženou, když malý národ, jehož společenské třídy jsou proti sobě štvány hnutím socialistním, ještě i po této stránce plýtvá silami na marné boje.

Církev je strážkyní křesťanského mravu, který je tisíciletým z á k l a d e m našeho n á r o d n í h o  bytí. V otázkách nábožen­ských i v otázkách veřejného života je potřebí etického za­kladu; kde ho má český .národ hledati - snad ve svobodo­myslnosti? Co však je ta volnomyslnost? Kdo ji přesně vy­měřil? Negace a kritika nestačí býti etickým základem. Proč tedy zamítati zásady církve, které již od tolika věků se osvěd­čily? Staré zásady církve, utvrzené v nejrůznějších dobách a okolnostech, vrchovatě vystačí všem, i moderním záhadám; ony jediné mají sílu vždy znova hmotu oživovati. S tím faktem dlužno počítati, a žádný příslušník národa nemůže ho minouti nevšímavě, ba naopak jest povinen, jak moha dokonaleji  p o ­z n a t i   p o t ř e b n o u   k tomu   p r a v d u .  Mnohý, nabloudiv se za blýskavými hesly a sytiv se mlátem, vrací se domů se zdravým hladem po pravdě života, která neosvěcuje pouze rozum, nýbrž i v srdci hřeje.        

Proto některé pojmy a obecné pravdy o církvi, jak jsou za naší doby en vogue, bylo zde přední snahou objasniti; má-li kdo povšechný pojem správný, jest jakořka immunní proti nákaze bacillem bludu a lži, jak a kdy se který jednotlivě vyskytne.

Knížka nemá přímého účelu obraceti: na to je příliš slabá, jako vůbec věda sama o sobě, poněvadž působí jen v rozum, a člověk není pouhý rozum; má jen ojasňovati názory, ozřej­movati pravdu. ,,Já jsem sázel, Apollo zaléval; ale Bůh dal zrůst." (I. Kor. 3, 6.) Bůh obrací, „dá ducha dobrého těm, kteříž ho prosí." (Luk. 2I, 13.)                                  

15/10. 1907.

A. H.

l. Církev neznaná a - nenáviděná.

„Prosím vás bratří, abyste strpěli slovo napomenutí;

neboť jsem vám krátce psal. ( Epištola sv. Pavla k Žid.13, 22. )

Církev, po světské stránce, jest historický fakt: je tu, - žije, činně žije, pořádá společnost lidskou, tvoří ctnosti, má ideály a provádí je. Podle jejího návodu jde člověk i národ k jasným vý­šinám osvěty a mravnosti,         k nejmožnější lidské dokonalosti. To vše činí církev již od svého počátku, po všecky časy, po všem světě.

Církev je v dějinách zjev tak velebný a velkolepý, že nemá sobě rovného; všecek svět rozestupuje se na dvé stran: s Římem, s papežem jakožto hlavou církve, a proti Římu; na dvé protiv: klíče království nebeského, a brány pekelné.

Nepřátelé mají ještě zkalený zrak, poznati velebnost církve.

„Dějiny nemají dosti herojských titulů, aby se mohly na­psati na pyramidu (papežství) a třeba jen přibližně vyznačiti jimi světobsáhlou činnost, velké tvůrčí skutky a nehynoucí slávu papežů. Až někdy                            v budoucím století přestanou náruživé boje s hierarchií... pak teprve jejich zpomínce věnuje se plný podiv člověčenstva, a jejich dlouhá řada učiní na nebi kultur­ních dějin soustavu, jejíž lesk přezáří všecky ostatní řady knížat a vládců časů,“ píše protestantský historik G r e g o r o v i u s (Gesch. d. Stadt Rom, VIII. sv.).     '

Tak velebný zjev historický, jenž obsahuje svět, a tak důle­žitý, že proniká jednotlivce a zaujímá celého člověka se všemi jeho mohutnostmi - má právo býti poznáván, jest hoden stu­dia. Církev má a hlásá pravdu    ž i v o u ,  která se nepřijímá pouze chladným rozumem, nýbrž chce zaujati celého člověka, chce i srdcem býti milována, chce býti žita. A kdo podle ní žije, má sám v sobě tiché hřejivé svědectví její pravdivosti. Dle slov apo­štolových: „Kdo věří v Syna božího, má svědectví boží v sobě". (1Jan ep. 5, 10.) ,,Kteří se bojíte Pána, milujte ho, a budou osví­cena srdce vaše." (Sir. 2, l0.)

12Bludy a lži v dějinách.

Poznání církve zevně i vnitř, jakkoli v celku a v základech tak prosté a průhledné, nicméně je ve svém plném obsahu a roz­sahu značně rozvětvené a složité. Pravda Kristova, ať uznávaná nebo ne, jest a zůstane pravdou světovou a životní, a znáti ji znamená ji znáti v jejím světle, v její hloubce, v jejím duchu. ,,Římská církev jest nejobsáhlejší a nejmohutnější, nejsloži­tější a přece nejvíce jednotný útvar, jejž církev, pokud ji známe, způsobila. Všecky síly lidského ducha i duše a všecky živelné síly, které má lidstvo, pomáhaly při té stavbě." (A d.  H a r n a c k ,,Das Wesen dtís Christentums".)

Kdo poznal církev i jen po její vnější stránce, po historické působnosti, nemůže jí upříti uznání a úcty, jak svědčí tisíceré výroky znalých protestantův; a kdo se v církvi zrodil a je účasten jejího niterného života, musí, čím více ji poznává, tím více ji mi­lovati. Církev znáti, znamená ji hned i milovati.

Jak může kdo milovati, čeho nezná? Proto je církvi tou­hou, býti poznávánu, a člověku posvátnou povinností, ji pozná­vati. S církví bývá po této stránce jak u práce: z daleka a zprvu jako by nechuť budila, a když ji člověk poznal a vžil se do ní, stává se mu zdrojem sladké útěchy. ,,Okuste a vizte, jak libý je Hospodin". (Žalm 33, 9). O práci, mnohému tak odporné, napsal F r. B a r t o š, sklíčený chorobou, dvě léta před smrtí: „Práce mne těší, nad ni nemám větší rozkoše"; a po roce (6. pros. 1904): „Jak pěkně se to žije, když lze člověku pracovati."

Kdo s církví nesouhlasí, kdo si troufá jí nedbati nebo se jí protiviti, má povinnost dokázati, že duchem prolétá širší obzory než ona, že svými myšlenkami zplodil více dobra než ona, že jeho ctnosti jsou větší, jeho mravy čistější než její, že oni všichni, ačkoli by shrnuti v jedno, sotva dali pospolu jediný den a jednu ideu, váží za všecku dobu, prostor a dokonalost církve.

Kdo a pokud to neučiní, má rozumnou povinnost, důvěřo­vat církvi, jako dítě matce, uznávat její poslání, nebo aspoň má čestnou povinnost. mlčeti. - Než nemlčí se; buďto z nezna­losti, nebo ze zloby.

Tak tedy by vlastně mělo být zbytečné hájit církve; jednak, že by lidé neměli pomlouvat a tupiti, čeho neznají, jinak že církev, i když se jí křivdí, právem může mlčeti k tomu, nedbati  všech útoků, neomlouvati a neočisťovati se z pomluv a urážek, po­něvadž jest nad ně povýšena.            

Podniká-li se přece něco na obránu církve, nečiní se to ze starosti o církev, nýbrž jen o ty nevědomé a s pravé cesty sve­dené, kteří z lidské nepříležitosti a křehkosti nemohli dosti pravdy

13       Bludy a lži  v dějinách

poznati. Nevědomost je nepřítelkou církve, zvláště když se k ní přidá zlá vůle! „Čeho neznají, tomu se rouhají". (Jud. 10.)  

Osudná n e z n a l o s t! Židé i pohané pronásledovali Je­žíše Krista z nevědomosti: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." Pak pronásledováno jeho dílo, církev, dle slov Páně: ,,Přichází hodina, že každý, kdo vás zabije, domnívati se bude, že by tím službu prokázal Bohu. A to učiní vám, protože neznají Otce ani mne." (Jan 16, 2.) – „Jednohoť jest potřebí" (víru svou právě znáti.) Luk. 10, 42.                  

U křesťanů, kteří vidí dílo spasení v jeho božsky velkolepé souvislosti a celosti, jest tato nevědomost mnohem, hříšnější. - Náboženství, poměr vížící člověka k Bohu, religio, chce býti jemně pěstováno. Člověk má povinnost Boha poznávati, má na to přirozeně všecky potřebné vlastnosti; Bůh nikomu ničím není povinen, neboť čím si člověk čeho zasloužil právem? Bůh ve své lásce každému dává dosti své milosti, své pomoci; milost boží u každého zaťuká: na člověku jest, „aby poznal čas navštívení svého "; Bůh ctí u člověka svobodnou vůli. Jen když člověk na­prosto nechce uslyšeti hlasu milosti, ochládá poměr, odstupuje dobrý duch - nastává přesmutný stav opuštěnosti, kdy člověk se stává bohaprázdným, bohopustým.

Mnoho lidí, i studovaných, ba právě těch, má velmi nedo­konalé, někdy až pošetilé pojmy o katolické víře; jejich námitky, ponejvíce z mělkého rationalismu, bývají beze vší podstaty, po­něvadž církev tak neučí a nekáže, jak oni si myslí.

Za křesťanských dob rozeznávati t r o j í  d r u h  a  s t u p e ň  nepřátelství k církvi. Člověk sice přirozeně hledá, miluje pravdu, váží si ctnosti; ale to není celé jeho srdce, on nehledá pravdy s celou, nedílnou duší: on si při tom libuje také sladkou lenivost, bludy, předsudky, rozpory. Anima naturaliter christiana, duše přirozeně tíhne ku křesťanství; člověk nevěrec jest vlastně stižen mravním defektem, nedostatkem, jako člověk necita, nelida, neb i jako člověk bez ruky, bez oka nebo s jinou vadou; kdo se chlubí nevěrou, že nemá náboženství, podobá  se mrzákovi, který otrčuje pahýl místo zdravého údu.        

 Z duševního pohodlí nebo z přílišné světské zaměstnanosti a roztržitosti pochází nevědomost v náboženských věcech; z ní nevšímavá v l a ž n o s t   náboženská; čte se třeba všelijaký suchopar i ledaco nemravného a neznabožského, jenom nic ná­boženského; a když se vyskytne která vážnější otázka nábožen­ská, bere se k ní pohodlné, povrchní poučení třeba z nepřátel-

14Bludy a lži v dějinách.

ského listu a knihy.  L h o s t e j n o s t  přechází časem a nepříz­nivými okolnostmi v tiché pohrdání.  

To jsou ještě nezásadní, jen tak povrchní protivníci církve, a hlavní jejich známkou bývá  o d m í t a v á  n e c h u ť  ke všemu náboženskému.

Když'se náboženská nevědomost a chladnost zesílí náruživostmi, plynoucími z naší raněné, porušené přirozenosti, stup­ňuje se nechuť v záští, vědomou sice ale zaslepenou jizlivou  n e ­n á v i s t,  která nemá k církvi žádné šetrnosti, žádného uznání,  tím méně jakou noblesu.

Církev káže krotit náruživosti; za to ony zvedají hlavy a jedovatě syčí na ni. Smyslnost chce míti popuštěny všecky vazy studu a zdrželivosti; vytýká církvi nepřirozenou přísnost: kdyby chlipnému a ukrutnému králi anglickému byla církev povolila zapuditi pravou manželku, nebyl by odpadl, vždyť nedávno před tím hájil v učeném spise proti Lutrovi učení církve o sedmeru svátostech. Pýše zdá se, že církev žádá nehodnou, zotročující poslušnost. Lakomství závistivě pohlíží na majetek ,,mrtvé ruky". Nevázanost viní církev z despotismu, že prý tlumí každý pohyb ušlechtilé samostatnosti. Uštěpačný vysmívá se církevním ob­řadům a zlehčuje osoby duchovní. Kdo ví, že nemůže dosíci od­puštění, hříchu, dokud nesplní potřebných podmínek, spílá na zpověď. Komu je věda modlou, vidí v církvi nepřítelku volného zkumu, a že víra a věda jsou prý ve sporu.    

Mravně porušený, ztracený křesťan rád by nadávkami na církev utišil, ohlušil vlastní svědomí. „Tento pak je soud: že světlo přišlo na svět, a milovali lidé více tmu nežli světlo; nebo skutky jejich byly zlé." (Jan 3, 19.) „Král L e a r (v tragédii Shakes­pearově) věří ošemetným dcerám, které mu lichotí a popouzejí ho na Kordelii, ačkoli právě ta otce upřímně miluje a mluví pravdu, až ji otec zavrhne. Pozdě teprv poznává zlatý poklad v srdci Kordeliině a padá šílenství. Ošemetným vše rozdal, ošidily ho a okradly o nejdražší. M o d e r n í  č l o v ě k  je též takový král Lear; propůjčuje sluchu klamným hlasům, které mu lichotí, totiž oněm moderním názorům, které jeho sebecit hladí, žádostem slibují svobodu a hoví jeho rozmařilosti. Dá jim vše a je ošizen. Kordelia, na niž mu spílají, to jest posvátný

h l a s   n á b o ž e n s t v í ,   které má s ním nejhlubší slitování, nejlépe ho zná a jeho pravou spásu má na zřeteli - Kordelia, málomluvná. Zamítá ji a poznává pozdě, koho zamítl. Jak nezbláz­nili člověku, když pozná, že spoléhal na klam, a pozbyl, co měl nejvzácnějšího, ačkoli mu bylo nabízeno," píše   F ö r s t e r ,

15     Bludy a lži v dějinách.

universitní profesor v Curychu, který sám z nevěrce vrátil se ku křesťanství. Jak dojemná to ozvěna slov Pavlových: „Nebo bude čas, kdežto zdravého učení nebudou snášeti, ale podle svých žádostí sobě shromažďovati budou učitele, majíce lechtivé uši, aby pořád slyšeli něco nového: a od pravdy zajisté sluch odvrátí a k bájím se obrátí." (2Tim 4,3)

Konečně zdá se někdy, jakoby samo peklo vysílalo své posly a nástroje ke zkáze křesťanského lidu: jaký to příval bludů a lží, pomluv, nadávek a hrozeb v novinách a knihách, na obrazech a ve shromážděních lidu proti církvi sv. a její viditelné hlavě, pa­peži, proti kněžím a vůbec proti všem, kdo věrni zůstali Bohu a sv. víře.    

U Mnichova, na trati Haar-München, postižen r. 1907 „volný myslitel" Sontheimer, jak měl k dětem, jedoucím do školy, neznabožské řeči a rozdával jim protináboženské tiskopisy. Muž vědy, třebas až universitní profesor, spouští se, zaslepený nená­vistí k církvi, do jalových sofismů a plýtkých nesmyslů, neb i na vědomě nepoctivém podkladě buduje ,,soustavu"; myslí, že vědou nahradí, zabije náboženství, a zatím mu chudákovi všecka jeho filosofie nestačí ani na prostý poznatek, jak nápadně podivné každý, dříve ,, kapacita, celebrita", hned malicherní a chatrní, když se postavil proti církvi. S církví je každý veliký, proti ní hned i velikán malinký, nepatrný, jako jepice jednodeňátko, která by ráda horu stáhla do moře.

Tato poslední, vlastně první, hlavní a původní příčina nespravedlivé nenávisti k církvi jest vyznačena slovy Páně: ,,Jestliže, vás svět nenávidí, vězte, že mne prve nežli vás v nenávisti měl. Kdybyste byli ze světa, miloval by svět, co jeho jest: ale že nejste ze světa, nýbrž já ze světa vyvolil jsem vás, proto vás svět nená­vidí." (Jan 15,17) Tím vysvětleno, proč právě katolická církev je ze všech nejvíc, vlastně

j e d i n á   n e n a v i d ě n a .

Toto záští je slepé, jizlivé, zatvrzelé, bez klidu a oddechu, bez míry a konce - ďábelské; pochází ze z l o b y  a b s o l u t n í, která hledá zlo jen, protože je to zlo, která se těší ze zla, které je zlo a hřích životním živlem. S touto zlobou jest marná řeč, neboť: ,,Ve zlovolnou duši nevejde moudrost". (Moudr. 1, 4)

„Erst kommt die Lauheit, dann der Zweifel,

dann Widerspruch, dann Hass und Spott;

halbes Wissen führt zum Teufel,

ganzes Wissen führt zu Gott.

(Weber, „Dreizehnlinden".)

16             Bludy a lži v dějinách.

V obecném,   v e ř e j n é m   ž i v o t ě   bývá ten boj neméně zarputilý.  U č e n c i ,  prý se stanoviska zdravého myšlení, rádi by uvedli církev a náboženství v posměch, aby je vyrvali ze srdce rostoucí mládeže a vůbec vzdělaného světa;  s t á t n í c i   by rádi z Petrovy lodice vytlačili pastýře a přednosty církevní, aby loď za jich kormidelníkův uvázla na písku nebo se ztroskotala;  t a j n é  spolky, po všem světě rozlezlé, snaží se podrývati základy skály Petrovy, podněcují a bouří lid k útokům. Každý prostředek, zasaditi Římu ránu, se hodí, každý vynález lidské zloby jest vítán; nespočetné jazyky slintají, proudy inkoustu a tiskové černě tekou v těch snahách a službách.            

U přemnohá jich jest vinna pouhá nevědomost; nebyli by se pouštěli v boj s církví, kdyby znali její život a dějiny a kdyby povážili marnost a záhubnost toho boje třeba jen ze slov poitierského biskupa Hilaria, západního Athanáše: ,,Církev má tu zvlášt­nost, že pronásledována jsouc kvete, potlačovaná vítězí, zhrdaná prospívá a právě tehdy stojí nejpevněji, když se zdá, že padá." Až pozdálí duní slova Páně: „Na koho padne ten kámen, toho zdrtí." (Mat. 21, 44)    

Jsou sice národy a kraje, kterým Bůh docela odňal křesťan­ství, když ho nebyli hodní, neb aspoň dopustil na ně, že pozbyli pravověrnosti, když si jí neuměli vážiti: za našich dob nezmohou se již nepřátelé proti církvi na nic více než na kulturní boj, neboť veliká část inteligence a převážná většina lidu, zmoudřelého z těch zkušeností, nenechala by si pravou víru vzíti ani násilím, ani by se konečně nenechala o ni ošidit, jako kdysi, dokud nebylo té zkušenosti. „Co se narodilo z Boha, přemáhá svět: a toť jest to vítězství, které přemáhá svět, víra naše." (I. Jan 3, 4.)

Z nejnovější doby, o politicko-náboženské krizi ve Francii píše „Morning Leader", list poctivě nepřátelský: „Kdo maje před sebou rozevřenou knihu dějin, troufal by si plnou jistotou tvrditi, že   p a p e ž bude přemožen? Minulé století nám přineslo hojnost fakt, nad kterými se. každý prorok zamyslí.  

„Pohleďte do Německa! Čtyři věky boje udávily pozitivní i polemický protestantismus v samé jeho kolébce. A Vatikán dnes pomocí svého všemohoucího centra rozhoduje nad osudem „reichstagu“.

„Pohleďte na Itálii! Povstání, jež se pozdvihlo v samém středišti papežské vlády, sepjalo Vatikán v okovy, jichž se on ještě nezbavil. A přece nyní, kdy trvá 40 let protipapežská a sociali­stická liberální vláda, musí král vůči Vatikánu omezovati a ru -­

17   Bludy a lži v dějinách.

- šiti mnohá zřízení již veřejně slíbená, a vliv sféry papežovy v Římě i po čelem království se šíří a roste.

„A v novém světě, v Americe, v srdci moderních demokratických ideálů, našlo si papežství náhradu za ztráty ve starém dílu světa.“

 „Řím může trpěti a čekati, druzí nemohou. Parlamenty a ministerstva mizí v ohnivé peci lidové netrpělivosti. Řím po­vstává znovuzrozen ze svého popela, dosáhne svého účelu vzdor svým chybám, ano i vítězí svými porážkami.''      

V říjnu 1907 vyřizoval papeži vůdce poselstva Dedžasmac-Mešeša, místodržitel v Harraru, jménem něguše abessinského: „Ty jsi vznešený svým jménem a svým důstojenstvím, velký apo­štole! Synu a učeníku svatého apoštola Petra, věrně jdeš cestou od něho vyznačenou. Sedíš na svém posvátném a vznešeném křesle v Římě a tvé učení jde po Itálii a všech jiných zemích.

„K Tobě, ctěný otče, jehož daleka je všecka lest a všecka svárlivost, poslal mě můj pán, vysoký císař Aethiopie. Víme, že jsi základem církve. Ty jsi skála křesťanské víry, neboť podle evangelia pravil náš pán Ježíš Kristus svatému Petrovi, tvému otci: Ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev svou… Tobě dám klíče království nebeského; cokoli svážeš na zemi...

,,V evangeliu sv. Jana praví se Petrovi: „Pasiž beránky mé, pasiž ovce mé." A na jiném místě psáno: „Vše ať se rozhodne ke slovu dvou nebo tří." Je tedy jasno, že ze všech stolců je Tvůj nejvznešenější; ze všech důstojenství Tvé nejvyšší, poněvadž sedíš na prestolu přednosty apoštolského.

„Proto můj císař a pán mě k Tobě poslal, abych se poklonil Tvému trůnu a srdcem a rty zlíbal Ti posvěcené ruce. Ačkoli jeho císařské veličenstvo daleko je tělem, přece prodlévá vedle Tebe srdcem i duší. Posílá mé k Tobě, abych místo Něho a za Jeho osobu s Tebou promluvil, bych se potěšil Tvým pohledem, a též abych Řím viděl a přemnohé podivuhodné věci, zejména hroby slavných a svatých apoštolů, Petra, dědice klíčů, ke krá­lovství nebeskému, a Pavla, jehož Ježíš Kristus nazval nádobou vyvolenou.“

„Ctnost a síla těch apoštolův a přislíbení Tvého přispění sprovázej vždy mého pána, císaře Menelika a mne!"      

Sv. Otec odpověděl: „Opravdu jsem potěšen úctou a váž­ností, kterou projevujete prestolu Petrovu jménem svým a jménem krále králů, císaře ethiopského… Já, velmi nehodný nástupce sv. Petra těším se, že se mi dostalo projeviti Vašemu veliteli svůj podiv a vážnost. Otcem jsa všech národů země vztahuji

18Bludy a lži v dějinách.

ruce ke všem a mluvím ke všem, abych je přivedl ku světlu pravdy. Se zvláštní náklonností činím to k velkému císaři ethiopskému, neboť vím, v jaké úctě má katolickou církev, jejíž důstoj­nost, moc a nesmrtelnost, zajištěnou božským přislíbením, On uznává. Opětuji svůj dík velikému císaři za ochranu, poskyto­vanou mým misionářům, kteří v ohromné jeho říši kážou posel­ství Kristovo. Ubezpečte svého velkého velitele, ze dobří otcové nikdy nebudou nevděčni za jeho ochranu a důkazy milosti... Kromě toho bude míti hojnou odměnu v Božím požehnání, které mu nese štěstí, požehnání, které z celého srdce přeji jemu, veli­kému panovníkovi, císařovně, princům jeho domu a říše a zvláště Vám, kteřížto jemu mé smýšlení věrně vyřídíte."

 II.  Přirozené nedostatky dějepisné pravdy.

S p r a v e d l i v ě  vylíčiti některou dobu z dějin nebývá tak snadno, jak by se zdálo a pěkně četlo.

Jsou doby klidnějšího toku a přehledne souvislosti, nicméně žádná n e n í   t a k   p r o s t á   a   j a s n á , že by jí možná bylo vystihnouti v dokonale pravdivé zevrubnosti. Jak různé mohou býti pohnutky k činům, jalo složité křižovatky lidských záměrů, jak jemná tkanina přitěžujících a vývodných okolností, že jich po všech vrstvách národu ani současník nepoznává zcela správně; kolik tu vírů tajemných a hlubin, jež proniknouti žádnému smrtelníku dáno není.                      

O   m i n u l o s t i   t a   p o t í ž   bývá ještě   v ě t š í ,   poněvadž nebývá dosti zpráv, a které jsou, bývají ponejvíce z náhody, po­vrchní, ne-li stranné. Jak snadno starý zpravodaj i nový děje­pisec přijme zdánlivé za pravdu, jednotlivé uplatní na obecné.

Poctivý historik snaží se mluviti pravdu, ale jak nesnadno se mu neušinouti s úzkého chodníčku spravedlnosti! Každý hi­storik má  „ s v é s t a n o v i s k o " ;  bez nějakého stanoviska posud žádný nepsal aniž kdy bude psáti. Kdo by žádal, aby se mu vyložilo, „jak to opravdu bylo", mluvil by z neznalosti planou frázi, buď aby klamal sebe nebo jiné, leč že by sám si předem po­ložil aspoň tu ohradu, že ta pravda jest jen taková, pokud lidská pravda může se přiblížiti pravdě čiré, absolutní.          

 Člověk má   s o b ě   p ř i r o z e n o   n e s p r á v n ě   p o s u z o v a t i dějiny; za mlada, dokud hledí na svět nevinnýma očima, je mu vše krásné, dobré, a když se mu na starší léta ,,ote-

19  Bludy a lži v dějinách.

vřely oči", myslí, že se to svět tak změnil, zkazil;  c h v á l í   s t a r é

č a s y ,   laudator temporis acti, běduje na ,,zkažený svět". Naopak,  chceš-li se kdo pochlubiti přestálými strastmi,   z v e l i č u j e   z l o b u

m i n u l o s t i   a vděčně si pochvaluje přítomnost: „což teď, ale za stara bývalo hůře“. Někdy opět líčí se doba na růžovo, aby se postavilo zrcadlo jiné době, jako Tacitus líčil prosté silné Germany v rozmařilosti chabnoucím Římanům. A tak těch úchylek může býti více.    

| Jiné úskalí historické pravdy může býti, že   v á š e ň   a ne­pravost jest neklidná a   ř i č í ,   kdežto   c t n o s t   t i š e   c h o d í   osamělou pěšinou; o zlosynu mluví kde kdo, o řádném muži tichého života nikdo neví; a že dějiny a paměti všech národů zaznamenávají vše neobyčejné, nešťastné, zlé, dopadá obraz doby příliš temný.

Každá doba má svůj   v š e d n í   k a l n ý   r m u t ,   který po nějakém čase byv odplaven kloakou odpadků do moře ne paměti, mizí z dějin, jako by ho ani nebývalo; ale církev, kolem a proti níž se valily a zdouvaly ty nečisté moderní, pročež i mocně na svou dobu působivé proudy, zůstala, a pak se mluví o době ,,klerikální vlády". Třeba naše doba: je zajisté hodně zaujata a pohnuta proti církvi; jak urputný boj se všech stran proti ní! - A za nedlouho, až zmizí šibolet, či snad lépe šibal? Liberalismus a radikalismus, nebo až naší velebené pokrokovosti a svobodomyslnosti spadne koketní natvářka, a nízké moderní rmuty odvalí se:  c í r k e v  b u d e  t u  d á l e  jako před věky; pak se opět řekne:  „ k l e r i k á l n í  d o b a " ,  jakoby církev nyní měla svět na provázku, a chyby, nedostatky a nelidskosti doby  s v e z o u  s e                       v š e c k y  n a  c í r k e v.  Na koho jiného by byly sváděny, když krom jiných příčin, nepřátelé církve všichni spolu byli - třeba jen ze vzdálenosti padesáti let, a což teprv pěti let, příliš nepatrní a nicotní, aby byli representanty, nosiči doby!

Každý člověk má se za jakési  c e n t r u m  světa; každá doba se počítá za  v r c h o l  dokonalosti, hrdě kritizuje minulost, zakládá si na svém pokroku, na svých vymoženostech, opovrhuje ,,ztrnulou" církví, jako by někdo, že píše bleskem, maluje světlem, létá vzduchem, už nepotřeboval věřiti v Boha; přijde jiná doba, s novými názvy a hesly, myslí, že má něco nového, čeho tu nebylo ještě, a zatím třeba líže a hryže starou kost, několikrát již pohozenou a jen ,,moderně" upravenou, jako: „moderní křesťanství - duchovni náboženství, nikoli materielní, osobní náboženství, - vyšší mravnost - věřiti nemůžeme a nechceme"

20  Bludy a lži v dějinách.

a j. - Jiných podobných a různých bludů a nedostatků vzpomenuto v knize, jak se naskytlo vhodné místo.

Za obecnou pravdu dlužno přijati, že v dějstvu pokolení lidského, jako v přírodě,  v ž d y c k y   p ů s o b i l y  s í l y  z á ch o v n é  a                      n i č i v é; vždy bývalo světlo a stín; už ve větším městě bývají lidé svatí a velmi zlí vedle sebe. Země vždy bývala trochu rájem, trochu peklem, aspoň slzavým údolím. Každá doba, je skoro triviálně vzpomínati, měla svá moderní bleskotná slova a hesla, své mamy a klamy, své nedokonalosti, své nedostatky, své náruživosti a hříchy; vždycky, jak se říká, čertí kopyto znatelně trčelo z lidské pospolitosti. Lidstvo nikdy nebylo tak dobré, že by církev byla kdy bývala bez nepřátel, bez boje; předpověděno jí pouze, že ,,brány pekelné jí nepřemohou", (Mat. 16, 18.)

Někdy, převládaly temnosti, někdy jas; jak u hodin: kyv, protikyv, z krajnosti do krajnosti; kdyby stanulo prostřed, pře­stal by pohyb, život. O všech kulturních národech s rozvilým životem lidu platí více nebo méně, že u nich nic nebývá pro­středního, ani v dobrém ani ve zlém, ale s p ř e v a h o u dobra; při porušené přirozenosti lidské a větší náklonnosti ke zlému hlavně proto s převahou k dobrému, že Prozřetelnost dle věčných úradkův i zlé záměry a záměry lidské obrací v dobro.

,,U z d r a v n é  B ů h  u č i n i l  n á r o d y  o k r u h u  z e m ě", (Kniha Moudrosti I, I4.) Je-li každá pravda, vlastně každá jednička pravdy rozumu lidskému jako krásná perla oku, tato pravda je přímo balvanem perlovým: jaká grandiosní ve­lebnost myšlenky, výška rozhledu po dějinách, jak hluboký vhled do lidské povahy, a při tom jaká důvěrná bonhomie a sílivá útěcha.    

Kde člověk, tam chyby; žíti znamená též chybovati. Kdo: nežil za té a té doby, má potom snáze kritizovati, než před tím učiniti to lépe. Protestantismu nebylo na světě půl druha tisíce let od počátku křesťanství, a tuto svou ,,výhodu" proti kato­lické církvi využitkovali protestante až do nejzazší krajnosti. Tehdy a podnes až podán smutný důkaz, jak znehodnocena může býti věda, když k jejím přirozeným nedostatkům přistoupí zlá vůle.      

3. Lži na církev - kde se vzaly?

Až do časů Lutherových byl  k a t o l i c k ý názor všeobecně uznaným a jediné platným názorem na dějiny prakřesťanstva.

21 Bludy a lži v dějinách.

Katolickému dějepisectvu jest pravdou nehybnou, že vlastní vznik církve křesťanské již samou dobou Spasitelovou a apoštolskou byl ukončen a hotov: Co později bylo vysloveno v dogmatech, jest jen pouhým formálním rozvojem a výkladem toho, co již bylo dáno, co již bylo zde, v hotovosti a celosti.

Již od samého počátku daný, o sobě nezměnitelný rozsah učení křesťanského, jen s části obsažený v  P í s m u  s v.,  dědil se od Krista a jeho apoštolův až do našich časů čistě, dokonale a nepřerušeně  

u s t n í m  p o d á n í m,  třeba již. v prastarých dobách sebraným a písemně uloženým. Strážci tohoto ústního podání a tím i svatyně samé jsou  n á s t u p c o v é  a p o š t o l ů v,  a v jich čele  b i s k u p  

ř í m s k ý,  nástupce sv. Petra, přednosty apoštolského.

I. Jinak pozírají protestanté na křesťanství a jeho dějiny. Když Luther povstal a velikou část severní Evropy odštěpil od skály Petrovy, nastala jeho stoupencům potřeba tento jeho skutek čím tím zdůvodnit a ospravedlniti. Dílo Lutherovo zvykli si nazývati reformací čili opravou, a odtud se snažili křesťanské časy před Lutherem doličovati na doby zkaženosti a deformace, Napřed popírali božské právo římského primátu čili papežství a uváděli v historickou pochybnost božské zřízení biskupského úřadu. Pak se obořili na tradicionalní dogma, zásadně zamítli tradici, inspiraci církevních směrův a vůbec upírali neomylnost církevního úřadu učitelského. Při všech těchto záporných snahách směřovali k jednomu kladnému cíli a konci: sestrojiti čiré  p r a k ř e s ť a n s t v í  cestou  č i ř e  h i s t o r i c k o u;  tak pustili se všeliké tradice a chytli se bible, zpřetínaly všecky svazky se svou minulostí a počali nový život závislý jediné na  l i b o v o l n é m  výkladu písma.

Nehodláme tu rozbírati hlubokých nesrovnalostí a  v n i t r n ý c h  s p o r ů,  které se takovéto snaze a práci samy sebou staví v cestu; připomeneme jen, co dí protestant Schwegler o protestantském názoru na prakřesťanství, že totiž tento názor je z  „n e d ů s l e d n o s t i  ještě podstatně katolický", a že ,,protestanté zastavili se v půli cesty". Protestantismus prý se domnívá, že ,,bohoslužba, ústava i praxis katolické církve jeví se býti plodem: dvousetletého rozvoje, výparem dlouhého, dvouseletého kvasivého procesu", ale ,,dogma prý bylo v této církvi alespoň v podstatné části již dáno v hotové celosti". Toť prý |jest přece ukázka hotové nedůslednosti protestantského názoru.

II. Rozhlédněme se po některých historických směrech proticírkevních spisovatelův i škol, aby se poznalo, jak v pravdě

22 Bludy a lži v dějinách.

tupé a v záští zrezavělé a šterbaté jsou zbraně protestantské vědy, která i v Cechách až příliš nezaslouženě bývá chválena a oslavována.

Protestante, aby zakryli mrzké příčiny, proč odpadli od církve, obořili se na historický názor z pravěká zděděný, neboť nezbývalo jim leč tvrditi, že učení Kristovo i Jeho církev již dávno se změnily a zkazily.    

Tato v ničem  n e d o k a z a n á  věta stala se vychodištěm a základem protestantské ,,práce" v oboru církevních dějin. Cestu razil Matěj  F l a c i u s, kazatel z Magdeburka, který s několika pomocníky vydal 13 foliových svazkův o dě­jinách církve. A že v každém svazku se podávají dějiny jednoho století, (celkem tedy o prvních 13 stoletích církve), nazývá se ono dílo ,.Centurie   magdeburské" a spisovatelé

„C e n t u r i a t o ř i".  Dílo vyšlo v Basileji od r. 1559. do rokli 1574. nákladem protestantských měst a knížat, jakož i krále švédského a dánského.            

O magdeburských centuriatorech praví protestantský the­olog

T ö l l n e r:  „U protestantů nejsou církevní dějiny ničím jiným nežli snahou historicky dokázati, že bylo potřebí opravy církve, a že se rozmohla zkaženost v učení i v životě. Podle pro­testantů byla prý církev a l e s p o ň  o d  8.  s t o l e t í  jevištěm  nevědomosti a zlomyslnosti.

V š i ch n i  přednostové církevní byli hrozní bludaři a církev sama byla  

h o t o v ý  b l á z i n e c." (Kurze vermischte Aufsätze, Frankfurt 1719, II.)

Již tehdy na obranu církve vydával mnich  B a r o n i u s  (+ 1607) „Církevní letopisy", kdež sice svědomitě, ale ne dosti kriticky, ukládal stará svědectví o církvi. Ani potom katolíci nelenili a pilně vydávajíce spisy sv. otců nasbírali tolik důkazů, že nástupcům centuriatorů nezbývalo než posunouti úchylku ód pravého učení a vůbec počátek nákazy církevní až do s a m ý ch  č a s ů v  apoštolských a hned poapoštolských!

III. Protestantismus umínil si uvésti clo světa prakřesfanství; ale že protestante zavrhli všecku zděděnou tradici, zavřeli si všecky prameny ke své konstrukci, a tak brali si názory o prakřesťanství z Písma sv., a kde to nestačilo, pomáhali si  v l a s t n í m i  d o m y s I y.  Arciotcem toho  

r a c i o n a l i s t n í h o  ná­zoru byl  H.  J.  S e m l e r (1725-1791).

H e r g e n r ö t h e r nazývá jeho spisy  z á s o b n o u (promptuarium),  ze které si protestantští dějepiscové po chuti mohou vybírati o prakřesťanství, co se kterému shodné a zlíbí. V tom duchu a směru pracovali také Spittler, Planck, Henke  a j.

23  Bludy a lži v dějinách.

V takových snahách nad jiné vynikla škola tubinská, jejíž  mistrem byl Ferd. Christ.  B a u r (+ 1860). Mužové jako: Alb. Schwegler, Ed. Zeller, Volkmar, Ad. Hilgenfeld, Lipsius  a j. z ní pošli, ale nejen proti svému mistru, nýbrž i vzájemně proti sobě stavěli hypothesy na hypothesy, domněnky různé a roztodivné, až Albrecht  R i t s c h l  dostal prý se opět v koleje Baurovy. Jiní zase mu toho upírají.

V dějepisném názoru přísných protestantů jeví se cosi polovičatého, nedoceléného, nejasného a zmodrchaného, jestto jakási směs názoru katolického i racionalistického, a proto také nikde není výsledu ani určitého ani uspokojivého.          

Zatím nelenili jiní, aby ty věci po kousku drobili  l i d u, zajsité jen ze šlechetné snahy pro jeho vzdělání. Stalo se vzdělanou ba učenou modou chváliti pohanství na úkor křesťanství, - a úspěch veřejné přednášky nebo knihy byl zabezpečen. Ani v Čechách by nebylo potíže dokázati, jak hluboko tonou v těch názorech protestantsko-německých.

IV. Sv. Otec  L e v  XIII. psal kardinálům de Lucovi, Pitrovi a Hergenrötherovi ze dne 15. srpna 1883: „Kdo chtějí podezírati církev a uvésti v nenávist její hlavu, s takovým úsilím s jakou zchytralostí napadají dějiny doby křesťanské. Činí to s takovou perfidií, že zbraní, kterými by se křivdy měly vlastně odhaliti, k tomu upotřebují, aby

p á ch a l i  k ř i v d y.  Této útočné bráně chopili se před třemi sty lety magdeburští centuriatoři… Za příkladem jejich braly se skoro všecky školy, které se odvrátily od starého učení... K tomu účelu prozkoumány sebe nepatrnější stopy starobylosti, prohledán v archivech kdekterý koutek, směšné pohádky vytaženy na světlo a stokrát vyvrácené smyšlenky znova a znova se předkládaly. Co jest jako řka  z á k l a d e m dějin, bylo  z k o m o l e n o  neb do stínu postaveno, mlčením se pominuly slavné činy a vděkuhodné zásluhy, ale proti tomu všelikou pozornost budili a všecko zveličovali, kdy­koli mluvili o kterém kroku nerozmyšleném a chybném, nic nedbajíce, že člověk při své povaze ani nemůže se vždy všeho uvarovati. Ba pokládali za dovoleno a slušno, s loyální shytralostí sklíditi, po chybných tajnostech života  

s o u kr o m é h o, a právě při tom pevně zůstávali, z čehož by se dalo něco hoditi skandálu lačnému zástupu na pospasy a za podnět posměchu. I z vynikajících papežů byli někteří doličováni na muže lakomé, pyšné, panovačné; kde nemohli zastříti slávy jejich činů, hanili jejich úmysly a záměry a tisíckráte zvedali pošetilý pokřik, že církev

24 Bludy a lži v dějinách.

s e  p r o h ř e š i l a  n a  p o k r o k u  v ě d y  a  v z d ě l a n o s t i

n á r o d ů…“

„Této pokoutní schytralosti užívá se podnes; ba lze dnes říci, že  

p í s e m n o s t  h i s t o r i c k á  j e  s p i k n u t a  p r o t i  p r a v d ě. Zatím co stará obviňování pořád se znova dávají v oběh, vkrádá se d r z o s t n á l e ž  jak do tlustých svazků kompilací, tak do malých brošur, jak do prchavých novin, tak do svůdných kusů divadelních." -          

Nejhorší je, že methoda, takto zacházeti s dějinami, prorazila si  c e s t u  d o  š k o l, neboť velmi zhusta se mládeži podá­vají učebnice, které se jen hemží takovými lžemi. Přistoupí-li k tomu ještě učitelova lehkovážnost nebo zlomyslnost, snadno žáci, jimž věci takové se předkládají, bývají zaujati ošklivostí proti ctihodnému starověku křesťanskému a pyšným zhrdáním i nejposvátnějšími věcmi a osobami. Po začátečném vyučování toto nebezpečí zhusta ještě vzrůstá, neboť u vyšším studiu při­stupuje se od výkladu ke zdůvodnění událostí, a na zločinných předsudcích budují se teorie, které jsou s božským zjevením nejednou na příkrém sporu, a nic jiného nemají za účel, než aby všeliké požehnání křesťanských institucí v postupu událostí a v životě národův upřeli neb dokonce zakryli. Tak jednají přemnozí nic toho nedbajíce, jaké se jim vkrádají nedůslednosti a pošetilosti, a  v  j a k é   t e m n o  

z a v á d ě j í  f i l o s o f i i  d ě j i n.

„Sotva by kdo uvěřil, jakou měrou se z toho zmáhá záhuba, stanou-li se d ě j i n y  s l u ž k o u  s n a h  s t r a n i c k ý ch  a  r o z l i č n ý c h n á r u ž i v o s t í  l i d s k ý ch. Pak již není historie učitelkou života a světlem pravdy, jak právem býti má i podle názoru starodávných předků, nýbrž je  s p o l e č n i c í  zločinu a prostitutkou zkaženosti zejména mladým lidem, jichž duše se plní blouznivými ideami a mysl se svádí s cesty poctivosti a skromnosti."

4. Primát biskupa římského

Slovy Páně: „Ty jsi Petrus, a na té skále vzdělám církev svou" a „Tobě dám klíče království nebeského" byla Petrovi nejvyšší důstojnost a moc v církvi slíbena - a slovy: „Pasiž beránky mé, pasiž ovce mé" skutečně dána. Petr stal se před­nostou apoštolů, hlavou církve.                        

Jeho biskupské sídlo nazýváno již od pravěku „cathedra s. Petri". Té důstojnosti a moci byl si Petr vždy vědom a ne-

25 Bludy a lži v dějinách.

neopomínal jí vykonávati. Přijav Ducha sv.  p r v n í  ze dvanácti vystoupil u veřejnost, aby pozdvihl hlasu svého. Když sešli se apoštolé a starší v první sněm apoštolský, povstal Petr  p r v n í  a mluvil k nim.        

Že s církví zároveň byl ustanoven primát jakožto vrchol a podstatná část ústavy církevní a že tento primát s římským prestolem je sloučen: jsou dogmata a v pravdě, nehybné základní zásady, jichž ani „starbkatolík" Schulte ani protestant Hinschius nemohli neuznati...

Apoštolský úřad měl dále trvati v biskupech; zvláštní, vrchní úřad přednosty apoštolského sv. Petra měl po jeho smrti dále trvati v každém jeho nástupci.

5. Apoštol Petr založil církev římskou.

S v.  P e t r  d o k o n a l  ž i v o t  v  Ř í m ě  j a k o ž t o  

s p r á v c e  a  b i s k u p  c í r k v e   ř í m s k é;  jeho úřad a důstojnost primatu přešly historicky na římské biskupy, papeže.

Právě na toto dogmatické faktum útočívají nepřátelé církve.

Ze však  s v.  P e t r  v  p r a v d ě  b y l  v Římě, a tamní církev založil, dosvědčuje:

Nepřímo sv. P a v e l: z epištoly, jeho k Římanům (15, 20 - 24) vysvítá, že již před jeho příchodem do Říma byla tam založena obec křesťanská. Tu obec mohl založiti jen apoštol, neboť v Římě, politickém a duchovním ústředí říše, zaštěpiti církev, nenechali apoštolé snad náhodě, když i ve městech da­leko menších a méně důležitých, jako v Samarii, v Antiochii a jinde sami obce zřizovali. Byl-li tedy jen apoštol prvním hlasa­telem evangelia v Římě, mohl to býti jen Petr, snad se sv. Janem. (Srov.  Döllinger, Christentum u. Kirche, st. 96.)  

Sám sv. P e t r  ve svém prvním listě (5, 13), jejž psal z „Ba­bylonu": ,,Pozdravuje vás církev, kteráž jest v Babylóně spolu vyvolená“. Tímto ,, Babylonem" nelze pomýšleti ani na město u Eufratu, neboť podle Plinia i Strabona bylo tehda již „pustou rozvalinou", ani nelze pomýšleti na nějaké jiné místo toho jména, nýbrž je tím rozuměti pouze a jen  Ř í m. Nazývaje Řím Baby­lonem, sv. Petr mluvil obrazně, kterýž obraz tehdejším Židům z prorockého způsobu řeči sám sebou přirozeně se naskytoval. Takového obrazu o Římě dočteš se již ve Zjevení sv. Jana (17, 5), a již Papias (Euseb. Hist. eccl. 2, 15) a mnoho jiných otců do-

26

Bludy a lži v dějinách.

svědčují, že pochází ze starého podání. (Srovn. Hergenröther, Handb. d. allg. Kircheng. 3. vyd. I. st. 109.)    

D i o n y s i u s  K o r i n t s k ý (kolem 170) připisuje Pe­trovi ,,zaštěpení" (siteían) římské církve;  I r e n a e u s  (177) nazývá sv. Petra se sv. Pavlem „zakladateli a pořadateli" (semeleosanies chai oichosomosantes) církve římské (Euseb. 2, 25; 5, 6) a na jiném místě vypočítává ,,n á s t u p c e   s v.  P e t r a"  za důkaz, že učení zachovává se čisté. (Adv. Haer. 3, 3. n. 2. Desolda, sv. otce Irenae patero knih proti kacířům, v Praze 1876.)

Prastaré  v š e o b e c n é  podání celé církve a  z v l á š t n í  podání církve římské poznačuje sv. Petra zakladatelem i pořada­telem křesťanské obce v Římě. Ze všech předních a hlavních obcí křesťanských  ž á d n á toho neupírá, anyť zase samy o sobě mají své zvláštní podání o jiných apoštolech neb také o předních dvou apoštolech jakožto svých zakladatelích. Žádný jiný biskup, vyjma římského, netroufal si nazývati se nástupcem Petrovým.

Vida tyto důkazy uznal protestant Neander: ,,Jen přemrštěná kritika (hyperkritika) by mohla v pochybnost bráti jednomysl­nými zprávami křesťanského pravěku doložené podání že  P e t r  v  Ř í m ě  b y l." Nedávno Adolf Harnak: „Flacius a staří pro­testanté vůbec popírali, ze by Petr v Římě byl… Nyní víme, že je to dobře dokázáno, a že počátky římského primátu církve sahají až do druhého století." (Protestantismus u. Katholicismus. Berlin 1907.)

6. Svatý Petr umřel v Římě.

Jmenovaný D i on y s i u s  K o r i n ts k ý (l. c.) píše, že Petr i Pavel zároveň byli v Římě odpraveni.

Římský kněz C a j u s (I8o-20o) praví ve spise proti montanistu Proklovi, že může na Vatikánu a u cesty do Ostie ukázati hroby (tropaia) apoštolů (Petra i Pavla), kteří tuto církev za­ložili. (Euseb. 2, 25.)

Vrstevník Cajův T e r t u 11 i a n (+ 230) počítá za přednost římské církve, že Petr v Římě „rovným byl učiněn utrpení Páně". (De praescr. 36.) Nazývá zřejmě biskupy římské nástupci sv. Petra a vybízí heretiky, aby také tak vypočetli řadu svých bi­skupů jak římská církev vede svůj počátek od Petra (32).

M n o h o  s v ě d k ů  ze 3. a 4. století, jako Origenes (+ 254), jenž praví, že Petr v Římě byl ukřižován hlavou dolů. Tolikéž

27

Bludy a lži v dějinách.

výrok sněmu arelatského (314), že krev apoštolů v Římě hlásá chválu boží.

Čím dále časem, tím více  p ř i b ý v á  d ů k a z ů v  o smrti Petrově v Římě, „ba jednomyslné svědectví celé staré církve, praví Döllinger, takto zní, a důvody, jimiž se podpírají protiv­níci, vyrostly z jiné půdy než z bádaní historického. Již evan­gelium Janovo (21, 19), nedopouští pochybnosti o způsobu smrti apoštolovy, a Petrova smrt mučenická byla již koncem p r v n í h o století, událostí všeobecně známou i nelze domýšleti se, že by také místo nebylo právě tak všeobecně známo, kde smrt podstoupil." A tu nikdy a nikdy, praví Döllinger dále, nebylo jmenováno jiné město než Řím; ba není nejnepatrnější stopy, aby některá jiná obec křesťanská si byla sobila a tvrdila, že u ní apoštol umřel. ,,Tu přednost má naše město, pravil sv. Zlatoúst antiochijským, že hned z počátku byl mu přednosta apoštolův učitelem. A slušelo se, aby první mezi apoštoly byl pastýřem města, jehož obyvatelé první se ozdobili názvem „křesťanů'' Avšak postoupili jsme jej královně měst, Romě, nicméně také jsme jej navždy podrželi. Sice nechováme těla Petrova u sebe, ale máme Petrovu víru a víru Petrovu majíce máme Petra sa­mého." - Odtud si také protestant Guericke neví jiné rady leč vyznati: ,,Dalekou rozšířenost této zprávy (o mučenické smrti Petrové v Římě) již ve II. století, ještě před dobou tendenční písemnosti římsko-hierarchické, nelze nestrojeně jinak vyložiti leč uznati skutek."    

Ku všemu tomu přistupují hojné a zajímavé nálezy jmeno­vitě v římských k a t a k o m b á ch,  a tu zase zvláště v „Coemeterium Ostrianum" („in quo Petrus baptizabat"), jakož i v kobce sv. Anešky, které na novo potvrdily prastaré podání o Petrově pobytu, biskupování a umučení v Římě.          '

,,Mučednická smrt Petrova v Římě byla kdysi popírána z tendenčně protestantských, potom z tendenčně kritických předsudků… Ze to byl blud, je dnes každému nezaslepenému badateli na bíledni. Celý kritický apparat, kterým Baur popíral starou tradici, je dnes bezcenný." (Ad. Harnack, Chronologie der altchristl. Literatur. Berlin 1807.)      

Na otázce, jak dlouho asi byl sv. Petr biskupem římským, vlastně ani nezáleží. Zpráva o 25 letech biskupství, při čemž ovšem nelze pomýšleti na nepřetržitý apoštolův pobyt v Římě, pochází již z prastarých časů. Z nejstaršího seznamu papežů, zhotoveného za papeže Liberia, jakož i ze zprávy Eusebiovy (2, 14) a ze slov sv. Jarolíma (De vir. illustr. I.) víme, že od roku

28

Bludy a lži v dějinách.

354. přijalo se to číslo v určitý počet. Podle toho byl by sv. Petr přišel do Říma r. 42., totiž ve 2. roce vlády Claudiovy, a umučen

byl r. 67.

7.  Neomylnost prestolu papežského.

Všecek svět je zajedno v té pravdě, že primát biskupa řím­ského, zakládající se na bezprostředné a bezmezerné posloup­nosti v apoštolském úřadě Petrově, jest základem i vrcholem církve. Církev jest organism, jednota; jednota však nemůže býti bez hlavy: i nelze si církev ani pomysliti bez viditelné hlavy.

Ale k témuž apoštolu, jehož učinil Pán hlavou církve, pravil také Pán: ,,Šimone, Šimone, aj satan žádal o vás, aby tříbil jako pšenici: ale já jsem prosil za tebe, aby  n e z h y n u l a  v í r a  tvá, a ty někdy obrátě se, potvrzuj  b r a t ř í  s v ý ch." Těmito slovy byla Petrovi vedle svěřené již svrchované pravomoci ve správě církve udělená také  

n e o m y l n o s t  u věcech  v í r y  a  m r a v u. Petr i jeho nástupcové měli býti netoliko vrchními správci, ale i neomylnými učiteli církve.

N e o m y l n o s t!  Kolik nesprávností podložili nepřátelé církve tomu slovu, aby mohli kánon sněmu vatikánského uvésti v posměch a nenávist! Vykládali neomylnost papežovu, jako že by papež v  n i č e m se nemohl mýliti, ba jako by ani nemohl  z h ř e š i t i. Hlasitě pokřikovali na otce sněmu a vůbec na kato­líky: ,,Činíte papeže bohem, neboť sám Bůh nemůže zblouditi a zhřešiti!"    

K tomu odpovídáme: Papež, jako každý jiný, není automat, má svobodnou vůli, jíž může užívati ke zlému, m ů ž e  h ř e š i t i, může ve hříchu setrvati a na věky zahynouti jako kterýkoli jiný člověk. Nazýván jest ,,svatým otcem" jednak proto, že daleko přemnozí jeho předchůdcové byli muži v pravdě svatými, jinak že je svým úřadem povolán ku zvláštní života svatosti.  

P a p e ž  s e  m ů ž e  t a k é  m ý l i t i  jako kterýkoli jiný člověk. Může se mýliti u věcech vědeckých, může se mýliti jako panovník světský ve státních výnosech, může se mýliti ve svých nařízeních jako biskup římský nebo jako patriarcha západu, ba může míti jako soukromá osoba mylný názor u věcech víry a mravu: jen v jediném případě se

n e m ů ž e  m ý l i t i, nemůže blouditi, když totiž, jak praví sněm, vládna úřadem vrchního učitele církve jako svrchovaný učitel a pastýř církve ,,ex  c a t h e d r a" rozhoduje o nějakém článku víry a mravu, jenž má býti zachováván po veškeré církvi.

29

Bludy a lži v dějinách.

Tím jsou již také vytknuty m e z e  n e o m y l n o s t i. Nevztahuje se neomylnost na věci politické, ale pouze na učení víry a mravu. Ukazují-li protivníci, že papežové někdy zasaho­vali bullami vnitrné záležitosti státní, stalo se to jen potud a proto, že jim tehdejší katoličtí státové sami k tomu postupovali právo. A věru, nebývalo to státům na škodu! Avšak ani u věcech víry a mravu nesmí papež dávati nových článkův, nebo přikazo­vati nových mravů, nemůže tedy ani nic ubrati ani přidati, nýbrž smí jen ony zásady přesně a jasně vysloviti, které bezprostředně a jasné plynou z učení Kristova.      

Neomylnost papežova jest v pravém slova významu m i l o s t  

ú ř e d n í, která byla sv. Petru jakožto vrchnímu učiteli církve a v Petru i jeho nástupcům přislíbena. Neomylnost je spojena s úřadem vrchního učitele církve a jest osobním údělem toho, kdo úřad ten spravuje. Neomylnosti nenabývá papež ani svou učeností nebo vlohami, ani osobní ctností nebo svatostí života, nýbrž neomylnost má původ ve přispění Ducha sv. jenž papeže v nejdůležitějších úkonech úředních, kdykoli totiž rozhoduje u věcech víry a mravu, ku spáse církve chrání od všelikého bludu.

Článkem sněmu vatikánského o neomylnosti papežově ne­zavedla se do učení církve  n i ž á d n á  n o v o t a, nýbrž se jen přesně a jasně vyslovila stará víra, založená i na Pišme svatém. Neomylnost papežova  jest nezbytným a bezprostředním dů­sledkem jeho primátu. Protestantský bohoslovec Krüger píše: „Nynější náš text (Písma sv.), tu nepomůže žádný učený vyklad, mluví o neomylné církvi, a za ní stojí neomylný papež." .(Was heiBt Dogmengeschichte? Freiburg i. B. 1905.)        

A  c o ž  s o u d í  p o u h ý  r o z u m  o  n e o m y l n o s t i

p a p e ž o v ě? Mám-li bezpečně věřiti církvi Kristově a býti jí poslušen, musím býti naprosto jist, že neukláním hlavy přeď bludem. Ani Bůh na mně nemůže žádati, abych se lži kořil. Aby však církev, anať má po vždy trvati, také po všecky časy podávala národům učení pravé a nezkalené, bylo a jest potřebí, aby ji božský zakladatel byl vyzbrojil svou pomočí, darem neomylnosti, aby se neušinula s cesty pravdy v případech, kdy vznikají rozmanitá učení u věcech víry a mravu.    

Ano, ale snad jest tato neomylnost při církevních sborech s papežem jakožto hlavou? Tak jest; nicméně zase sám rozum dává, že neomylnost nezbytně se musí jeviti také jinak. Mohou-li se všeobecné sněmy církevní tak často scházeti? Za dobu bez­mála dvou tisíc let bylo celkem jen dvacet obecných sněmů církevních. V sedmdesátých letech minulého století bylo po-

30

Bludy a lži v dějinách.

znáti, jak veliké nepřestupné překážky mohou se zavalovati sněmu v cestu. Byloť tehda dosti oprávněných pochybností budou-li se otcové moci k církevnímu sněmu sestoupiti. Zdaž nemohou nastati časy, že by se ani nemohl sejíti všeobecný sněm církevní? A kdyby v takových dobách vznikl jaký ne­bezpečný blud nebo spor v církvi, kdož by tu rozhodoval? Či se má nechati jiskra bludu, až by vyšlehla v plameny? A kdyby státní moc zbraňovala biskupům jíti na sněm, nebo kdyby se jim nedopřálo místa ku všeobecnému sněmu, mají snad kře­sťané „jen tak nazatím" něco věřiti? Nebylo by to vydávati dílo boží v šanc zlomyslnosti lidské? A kdyby konečně na sněmu vznikla různost názorů, kdo tu má rozhodovati, snad pouhá po­četná většina? Kterak by se to snášelo se slovy Páně k  P e t r o v i: „Simoně, Šimone, aj satan žádal o vás, aby tříbil jako pšenicí: ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá, a ty někdy obrátě se, potvrzuj b r a t ř í  s v ý ch?" - Proto bylo učením hned prvotné církve, že tam jest pravda a výrok Ducha sv., kam se klonil papež, vrchní učitel církve. V praxi uznávala se vrchní správa a neomylnost papežova také tím, že jediný papež směl obecné sněmy svolávati, říditi a výnosy jejich po­tvrzovati.    

8. Primát i neomylnost již v pravěku uznávány.

Celý  p r a v ě k křesťanský  u z n á v a l  římské biskupy za nástupce sv. Petra u vrchním úřadě i přednostenství před ostat­ními biskupy, čili celý pravěk křesťanský uznával papeže za vrchního učitele a správce, slovem za viditelnou  h l a v u církve. Ba nejen věřící, ale i odpadlíci a pohanští císařové a učenci uznávali papežství římského biskupa se všemi přednostmi a výsa­dami, uznávali primát.

Papež jakožto vrchní učitel i správce církve, podle před­nosti své

n e o m y l n o s t i  i  p r a v o m o c i na celou církev, rozhodoval o církevním učení a uklízel církevní spory.

Hned v  p r v n í m  století, když vzniklo hnutí v církvi  

k o r i n t s k é, nehledali si pomoci u apoštola sv. Jana, jenž byl tehda ještě na živě, nýbrž obrátili se ku Klementu, žáku a tře­tímu nástupci Petrovu, do dalekého Říma; zajisté jen proto, že uznávali přednost církve římské. A Klement jim, do cizí diecese, píše, že jim posílá „spolehlivé a rozvážné muže", jako své legaty a napomíná je k poslušnosti.

31

Bludy a lži v dějinách.

Sv.  P o l y k a r p (+167), žákem jsa sv. Jana apoštola, a tudíž velmi blízek časů apoštolských, odebral se ze Smyrny, svého to biskupského sídla, do Říma, obžalovat bludaře Marciona, a též aby papež rozhodl o svěcení hodu velikonočního. Proč konal tento sv. biskup přědalekou cestu do Říma, kdyžtě měl o blízce také jiné církve apoštolské? Proto, že uznával v řím­ském biskupu nástupce sv. Petra a tím i hlavu církve.

Ve sporu, který vznikl ve třetím století v Alexandrii o učení Sabelliově, jenž popíral všeliký rozdíl v osobách božských, an prý Syn je týž kdo Otec, sv. Dionysius, biskup alexandrijský, neopatrně se v té příčině vyjádřil nazvav Syna tvorem Otcovým: ihned se ozval do sporu papež Dionysius, a biskup alexandrijský několika listy se pak ospravedlňoval hledě smysl slov svých pravověrně vyložiti. V témže století  s v. C y p r i á n,  slavný biskup karthaginský (umučen r. 258), nejen skutkem uznával svrchovanou pravomoc církve římské, ale i když kterýsi biskup v Gallii odpadl od víry, napomínal papeže, aby na jeho místo dosadil jiného. - Čím dále tím více. přibývá v dějinách tako­vých dokladů.

Po těchto  s k u t c í ch  uvedeme jen ještě několik p í s e m n ý c h v ý r o k ů v  o primátu papežově již z prvotné církve.

Sv.  I g n á c, žák - apoštolů Petra a Jana a druhý po sv. Petru biskup církve Antioehijské (umučen 107), nazývá církev Římskou „přednostkou lásky" (prochasomeno tós agapés) t. oné církve, která jest úmluvou lásky.  S v.  I r e n e j, žák sv. Polykarpa, píše (n. u. m.): ,,S tou církví zajisté potřebí jest, aby souhlasila pro její „výtečnější přědnostenství" každá církev, t. j. věřící odevšad, poněvadž v ní povždy od těch, kteří jsou odevšad, zachovalo se podání od apoštolů pocházející." Jme­novaný  C y p r i á n  nazývá církev římskou - „katolické církve kořenem i matkou", „církví přednostní, odkud pošla jednota kněžská." Učený  T e r t u 11 i a n  nazývá římskou církev „šťast­nou, ve které apoštolově (Petr s Pavlem) vylévali s učením krev, a odtud nám tedy vážnost a důstojnost apoštolského učení jest ustanovena." Když pak již tento výtečný muž upadl v bludy montanské, přece, uznával vrchnost učitelského i správního úřadu papežova řka o rozhodnutí papeže Kallista: „Doslýchám, že vyšel rozsudek rozhodný; papež, biskup biskupův, promluvil."

Nedošli bychom ani konce, kdybychom chtěli takové dů­kazy podávati ze všech století. Již od prastará platil v církvi výrok: „Róma locuta, res diremta, causa finita", jako že : Řím

32

Bludy a lži v dějinách.

promluvil, věc rozhodnuta, pře skončena. - Uvedeme jen ještě, co praví Palacký dvacet let před prohlášením dogmatu o neomylnosti papežově: Až do časů Husových „tak všeobecné bylo přesvědčení v myslech lidských o božském poslání a právu církve římské, že ani sebe zjevnější úhony náčelníkův jejích nezrušily víry v její  n e o m y l n o s t."

O věcech, o nichž nám byla řeč v celém tomto článku, bylo již tolik napsáno, že by snad bylo nemožno shlédnouti veškerou literaturu. Důkazů je tu tolik a takových, že člověk může s Ciceronem zvolati: „Aut hoc testium satis est, aut nescio, quid satis est", - buď je to svědků dosti, nebo nevím, co je dosti.

9. Papežství a význam jeho.

Papežství zakládá sena faktě, že přednosta, apoštolů svatý Petr byl biskupem římským a tam i umřel. Pravda ta je zobra­zena prastarým křeslem, jež prý mu dal římský senátor Pudens, u něhož sv. Petr chován pohostinně.

Prosté senatorské sedadlo stalo se pak trůnním křeslem, kdykoli nový papež byl slavnostně dosazován ve svůj úřad. Na tom by ani tolik nebylo; více na tom, co se tím křeslem zobrazuje: apoštolský původ biskupa římského, jeho, prvenství (primát) a pravost učení.  

Papežství od počátku bylo a jest  ú s t ř e d n í   n á s t r o j, jímžto pravý život náboženský, jak jej Kristus zjednal a založil, býval pokolení lidskému v nepřetržité souvislostí sdělován a prostředkován.            

Papežství jest moc tak  v e l k o l e p á, jaké dějiny svě­tové nepoznaly, a všecka budoucnost nespatří moci větší. Pa­pežství vyčnívá nad všecky instituce, které se vystřídaly v ži­votě lidstva. Každá moc na zemi má vykázány své meze: moc papežská nemá určitých hranic, není jimi těsnána; jí se otví­rají srdce a duše milionů, kteří vidí v papeži posla božího a hla­satele zákona jeho.      

Papežství, jak jest  n e j s v ě t ě j š í m, tak jest i  

n e j s p o r n ě j š í  m  z j e v e m  dějin křesťanských: všecek svět dělí se ve dvojí tábor: s Římem a proti Římu; Řím má nejvíce přátel i nepřátel. Netřeba se mu báti nepřátel; staleté jeho trvání a činnost dosvědčují, že jeho původ a karakter je božský.

Než, nepřátelé papežství právě v jeho č i n n o s t i hle­dají příčiny k výtkám; tyto výtky mohou se týkati nikoli c e l k o v é činnosti papežství, nýbrž n a n e j v ý š  n ě-

33

Bludy a lži v dějinách.

k t e r ý ch  s t i n n ý ch  s t r á n e k, které někdy tuto čin­nost jako stín světlo provázely; v i d ě t i  v š a k s t í n y  a  n i k o l i   s v ě t 1 o,  může jen kdo nevědecky hledí do dějin. V jasný slunečný den, kdy všecko plesá v jeho záři, kdožby pořád jen na to myslil, že i slunce má skvrny ?

Papežství od počátku mělo t r o j í  ú k o l: šířit království boží na zemi a církevně je organisovati; za druhé: udržovati náboženský život  křesťanstva v jednotě víry, čistotě mravů a nezávislosti na státní moci; a konečně rozvoj křesťanské kul­tury v nejširším rozsahu.

Papežství plnilo prvý úkol: staralo se o  c í r k e v n í  

o r g a n i s a c i. Každé náboženství, zvláště křesťanské, má úkol sociální; a že by bez organisace propadlo subjektivismu, má i církevní organigace vysokou cenu. To dokazuje existence kato­lické církve.              

Neméně si hledělo papežství druhého cíle. Papežům ná­leží zásluha, že s  n e z l o m n o u  e  n e r g i í  o p ř e l i  s e  s n a h á m  c a e s a r o p a p i s m u hned od prvních útoků pokřesťaněných římských císařů.              

Třetí cíl,  r o z v o j  k ř e s ť a n s k é  k u l t u r y, plyne ze dvou prvních a jest jim podřízen. Se stanoviska věčnosti jeví se všecka světská práce kulturní jako přídavek k tomu, co jediné jest potřebné; všecka světská práce osvětová má býti náboženstvím povznášena a zduševňována.

Skála Petrova stojí pevně; kdy názory světové, někdy si odporné, vzájemně jako vlna vlnu se pohlcují: s Petrovy skály rozlehá se do zmatené směsice jedna, věčná, božská pravda, s jistotou a jasností, jaká nemá příkladu v duchovních ději­nách lidstva.                        

Každé nové. období, kdy se stal v dějinách obrat, mělo na svém počátku svatého papeže. Na počátku doby, kdy církev dlela v katakombách, stojí sám sv. Petr; dobu, kdy církev vystoupila z temností a rozvinula prapor ve sluneční záři, otvírá sv. Silvestr; dobu misijní k cizím národům počíná sv. Řehoř velký; nejvyšší rozkvět církve a vůbec křesťanského života zakládá Řehoř VII., velký bojovník před Hospodinem; u brány nového věku stojí sv. papež Pius V.

P a p e ž o v é  p o d á v a l i  a  p o s ý l a l i  s v ě t u  

k ř e­s ť a n s t v í.  Sv. Petr, první papež, byl i prvním věrozvěstem. Již v prastarých dobách posýlali papežové misionáře i do se­verních končin  Protestant K.  A.  M e n z e l (Neuere Geschichte der Deutschen, I. str. 2) píše ku věci: „Němcům

34        Bludy a lži v dějinách.

se dostalo křesťanství, oné živé moci, kterou se znovu svět utváří, z římské působnosti a způsobami římskými." A'  H e r d e r: „Je-li siřití křesťanství zásluhou, pak jí nabyl papež měrou vrchovatou. Anglie a po většině i Německo, severní říše, Polsko, Uhry staly se jeho poselstvími a ústavami říše křesťanské; ba že Hunové, Tataři, Saraceni, Turci, Mongolové snad navždy nezhltili Evropy, jest mezi jiným také jeho zásluhou. Kdyby všechny rody císařské i královské, hraběcí a rytířské měly se vykázati svými zásluhami, jimiž dospěly druhdy vlády nad národy: tož smí trojkorunný velký Lama v Římě (jak nevěcné, nehistorické, a banální přirovnání!) stoje na ramenech nebojovných kněží žehnati je všecky svatým křížem a říci: „Beze mě nebyli byste, čím jste se stali." (Ideen z. Philos. d. G. d. Mschh. II, 350.)

Po veškera století vyškytali se v církvi svatí a rekovní mu­žové, kteří z lásky k církvi a z poslušnosti k prestolu apoštol­skému v ušlechtilé a podivuhodné zapíravosti odřekše se po­hodlí života, požitku těla i slávy světa, pustili se v daleké kraje zámořských zemí hlásat pohanským divokým národům slovo boží. Velikolepý, státními nástrahami schromený ústav Propaganda svědčí hlasitě a jasně, kteraké zásluhy také za našich časů připadají papežům o rozvoj říše a vzdělanosti křesťanské.

1. 35.S  k ř e s ť a n s t v í m  p a p e ž o v é  d á v a l i  s v ě t u  

v z d ě l a n o s t,  v ě d u  a  u m ě n u. Křesťanství v rozsáhlých rozměrech upravuje půdu vzdělanosti. Láska k Bohu a bliž­nímu, ušlechtilost ducha, těla i mravu, snaha po pravdě, dobru a kráse: toť jsou převzácné poklady, které papežové rozdávali světu rukou štědrou. První misionář byl všude také prvním učitelem občanské vzdělanosti. Když pak z půdy takto upra­vené vzchází osení třeba až za sta a sta let, zase nejlepší plody se vracejí do Říma, čímž sídlo papežské v pravdě jest

„s í d l e m  u m ě n y  a  v ě d y“.  Po všem světě známá knihovna „Vati-cana" chová vzácné poklady vědecké, a římské chrámy křesťan­ské i paláce papežské jsou hotovými sbírkami uměleckých vzác­ností ze všech oborů.

Kláštery, jejichž řehole papežové potvrzovali, staletou krušnou prací zachránily vzdělanost staroklasickou od záhuby; tam se pečlivě přechovávaly starobylosti, tam zděděné vědy neustálou prací zdokonalovány; tam se rodily nové odbory véd a uměny, odtamtud se šířila vzdělanost a ušlechtilý způsob ži­vota široko daleko do kraje.          

Papežové, kteří na Kapitolii korunovali básníky, byli ště­drými a velkomyslnými příznivci učencův i umělců jak v rouše

35          Bludy a lži v dějinách.

řeholním tak v občanském. Vzdělanost jednotlivce byla rozmanitá a harmonická, ne tak jednotvárná jako za našich dob. Odtud jako v Danteově duchu, z něhož vytrysknul mohutný proud, jako v zářném bodě se sráží veškerá intelligence jeho doby i lidu, tak ze všech říší přírody a dějin, ze znalosti říše nebeské i pozemské v symbolické harmonii se povznesly velebné dómy. -

University, tato střediska veškeré snahy duševní a ušlechtilé práce, jsou dílem papežským. Považovaly se obecně za ústavy duchovní, a papežům náleželo nad nimi právo dozoru. Proto Karel IV. brzy po bitvě u Kreščak, než se vrátil do Cech, požádal papeže o potřebné fakulty pro vysokou školu, kterou se chystal založiti v Praze, a obdržel je 26. ledna 1347.

Protestant H e r d e r (l. c. 349.) uznává zásluhy papežův o vzdělanost slovy: „Zajisté biskup římský mnoho učinil pro křesťanský svět; věren jsa jménu svého města obrácením nejen světa dobyl, ale také světu tomu zákony, mravy a zvyky vládl déle, silněji a nitrněji než starý Řím." A str. 517.: „Bez římské hierarchie byla by Evropa bezpochyby padla v lup despotům, byla by se stala dějištěm nesvornosti, ne-li dokonce pouští mon­golskou." Tolikéž protestant R ü h s: ,,Předně vládnoucí hierarchii, která přece již byla založena, když barbaři se zmocnili říše římské, děkuje nový svět za veškeru svou vzdělanost. - Kněžstvo sestupovalo k surovým národům a moudrou bedli­vostí hledalo v jejich zvláštnostech ona místa, kde mohlo zaštěpiti co lepšího a vznešenějšího." (Gesch. d. Mittelalters st. 310.) Johannes šl.  M ü 11 e r : „Barbarové potřebovali poručníka . . . bez něho byly by nám vědomosti starého světa tak cizími, jako řecké Turkům… Co by z nás bylo bez papeže?…“

1. 36.P a p e ž o v é  h á j i l i  s v o b o d y  p a n o v n í k ů v  i   

p o d d a n é h o  l i d u  u k l í z e j í c e  s p o r y  m e z i  n i m i  

v z n i k l é.  Papežové chránili národy od nespravedlivosti a útisku vlastních knížat a králů. „Panství svého," psal papež Řehoř VII. králi Olafovi norskému, ,,užívati máte k tomu, abyste potlačeným pomáhali, abyste vdovy a sirotky ochraňovali, abyste nepodkupně soudili a právo s vlastním nebezpečím zastávali." A Viléma anglického napomínal: „Přikázaní matky tvé církve jsou, abys konal spravedlnost, abys hájil ústavy du­chovni, které ti Bůh v ochranu svěřil, a o věčné spasení duše své ustavičně pečoval." (Helf. 3.)                      

Roku 1248. stál králevič  P ř e m y s l  O t a k a r  proti svému otci, králi  V á c l a v o v i.  Proto papež  I n n o c e n c  IV. bullou

36

Bludy a lži v dějinách.

dne 5. máje v Lyoně danou přikázal pod pokutami církevními poslušen býti krále svého. Když znova hrozily rozbroje; papež novými bullami dne 22. a 24. dubna 1249. hájil krále Václava; biskupa Mikuláše, jenž stranil kralevičovi, pohnal do Říma. Hrozby papežovy nezůstaly bez účinu, a král Václav, když se mu odbojný syn poddal cele a bez výminky, přijal jej i jeho dru­žinu na milost a u všeobecném slzavém pohnutí dával každému z nich políbení míru.

Když pak Přemysl II. Otakar, aby od židů nabyl peněz na výpravy válečné, dovoloval jim vyždimovati lid český lichvou, papež Klement IV. na synodě vídeňské r. 1267. pohnal jej z toho k odpovědi a na to doléhal, aby se tomu zlořádu položily meze.

Papežové uchránili Evropu od nepřátelských záplav, jme­novitě od otrockého jha t u r e c k é h o. Dějiny nade vší po­chybnost dokládají pravdu, že podnět, svrchovaná horlivost, duchovni vůdcovství ve všech bojích proti Turkovi, ,,dědičnému nepříteli křesťanstva", jevila se

u  p a p e ž ů v.   P i u s  II. vida divokým návalem sveřepých Turků valiti se záhubu na celou západní Evropu, hleděl získati krále českého, Jiřího z Poděbrad, k výpravě proti nim a postaviti ho v čelo vojska z celé západní Evropy. V těchto snahách neustávali ani jeho nástupcové a jak mohouce pomocí duchovní a hmotnou usilovali odvrátiti pohromu. Bylo by zbytečno připomínati, čím a kterak přispěli papežové ku konečné porážce Turkův u Vídně.              

4. Papežové k tomu pracovali, aby veškeré státy křesťanské soustředily se kolem prestolu Petrova jako veliká rodina, v níž by  

e v a n g e l i u m  l á s k y  bylo  z á k o n e m  n á r o d ů.

Svob. p. Helfert (st. 2.) praví o papeži Řehoři VII: „Jakož dle právních ponětí oné doby celé ústrojí státní záleželo na po­měru lenním: tak tvrdil Řehoř, že knížata křesťanská jsou lenníci Ježíše Krista, pravého krále světa viditelného i neviditel­ného. Proto mají knížata čest Boží výše klásti nežli svou, a spra­vedlnost výše vážiti zisku. Takovým jen způsobem, mněl Rehoř sedmý, uskutečniti lze veliký úkol církve; a jen tehdá vrátí se spravedlnost a nábožnost, mír a svornost, až celý  o b o r  

z e m ě  v  n á m ě s t k o v i  K r i s t o v ě  spatřovati bude své  

s t ř e d i š t ě, až všichni  t r ů n o v é  a  n á r o d o v é  p r á v a  svého u stolice apoštolské budou  h l e d a t i  i  n a l é z a ti." - Velikolepá tato myšlenka počínala se ve středověku nadějně uvá­děti ve skutek.      

Na konec nelze nepřipomněti vznešené chvály církve kato­lické a papežství z úst protestanta, slovutného dějepisce angli-

37   Bludy a lži v dějinách.

ckého,  M a c a u l a y e (Edinburgh Review): ,,Ani není ani kdy nebylo na zemi díla lidské politiky, aby zasluhovalo takového rozboru jako církev římsko-katolická. Dějiny této církve spojují dvé velikých dob vzdělanosti, starý věk s novým. Není jiné ústavy v Evropě, která by nás vedla až v ony doby, kdy obětní kouř vystupoval z pantheonu, kdy ve Flaviově divadle se proháněli lvi a tygři. Nejhrdější rody královské jsou proti dlouhé radě 257 římských papežů jen včerejší... A pořád ještě stojí tu papežství plno života a síly, kdy juž všecky ostatní říše, které byly s ním jednoho věku, dávno se rozpadly v prach. Katolická církev pořád leště posýlá své věrozvěsty až kraj světa a ještě pořád vstupuje nepřátelským králům v cestu s onou mocí, s níž zastoupila cestu Attilovi. Počet jejích příslušných jest větší než kdy jindy, čeho ve starém světě pozbyla, hojně si nahradila v novém. Také není ani památky, že by dlouhá její vláda docházela konce. Viděla vznikati všecky vlády a všecka církevní zřízení, která jsou nyní po světě, a snad uvidí je také všecky zanikati a přečká je. Byla veliká i vážena, než ještě Sas vstoupil na půdu britskou, než Frank překročil Rýn, když kvetla ještě v Antiochii výmluvnost  řecká, když v Mekce ještě se klaněli modlám. A bude snad trvati  v nezmenšené síle, až někdy některý pocestný z Nového Zélandu uprostřed širé poušti stane na zlomeném oblouku londýnského města, aby si nakreslil zříceniny chrámu svatopavelského. Povážím-li hrozné bouře, které římská církev přečkala, jest mi nesnadno domysliti se,  

k t e r a k  m á  z a h y n o u t i... V minulém století papežství tak sešlo, že nevěrcům bylo předmětem posměchu a nám protestantům spíše soustrasti než nenávisti, i není divu, že roku 1799. i důmyslní pozorovatelé lidských věcí se domnívali, že římské církvi uhodila poslední hodinka. Nevěrecká moc vládla, papež v zajetí umíral, osvícení preláti fran­couzští žili v cizině z protestantských almužen, nejušlechtilejší budovy, které velikomyslná štědrost dřevních dob zasvětila, poctě  Boží, proměnily se ve vítězné chrámy nebo v banketní domy po­litických spolků: z takových znamení bylo lze souditi, že ohla­zují blízký konec dlouhého jejího panství... Arabové mají po­hádku, že velikou pyramidu Gyseh postavili předpotopní krá­lové, a že jediná ze všech lidských děl unesla tíhu potopy. Takový jest osud  p a p e ž s t v í.  Bylo pochováno pod velikou potopou, ale hluboké jeho základy zůstaly neotřeseny, a když vody opadly, zjevilo se samo uprostřed trosek zhynulého světa zase ve sluneční záři. Republika holandská byla tatam, německá říše byla tatam, veliká rada benátská, starý spolek švýcarský, rod Bourbonův,

38        Bludy a lži v dějinách.

sněm francouzský i se šlechtou, byly tytam. Ale nezměnná církev římská byla tu zase.“

Od dob, co napsána jsou. ta slova, veliké věci se sběhly, mocné války se vedly, pyšné trůny se vyvrátily, a nové nebezpečné moc­nosti vstoupily na jeviště. A pořád ještě tu stojí římská církev se svým papežstvím, neporušená a veliká, a více než kdy jindy bojí se jí nepřátelé, milují přátelé. Kdyby onen veliký dějepisec ještě jednou pozvedl péro ku chvále církve i papežství, zajisté by líčil jak moha ještě nadšeněji i skvěleji. Právě za našich dob, kdy chy­stají se veliké a nebezpečné rozvraty, církev katolická po veškerém světa oboru jest bohulibým divadlem synovské oddanosti, svor­nosti a lásky.

10.  Stát a náboženství.

Člověk, bytost z těla a z duše, spájí v sobě dvojí svět: tě­lesný a duchový. Tento život jest obrazem a podmínkou onoho života, vyššího a věčného, nadpřirozeného, a cestu k němu ukazuje náboženství: tento a onen život doplňují se nutně a harmonicky, asi jak mají v úměrnosti býti náboženství a stát. Kdy a kde se posud vyskytla jaká pospolitost, jaký tvar společenského života, vždy a všude jej provázelo náboženství. Nebylo ještě na světě tak divokého národa, aby z přirozeného pudu byl se ne­spravoval nějakými náboženskými představami. Co se chtělo opačného dokázati, rozpadlo se při bedlivějším pohledu samo. Ani o pravěkém člověka nenalezeno, že by byl bez náboženství.

Bez náboženství byl by člověk ostal na roven zvířeti, stádu dobytka. Není-li svědomí, Boha, odpovědnosti, slovem není-li náboženství, je všecko úsilí o nějaký pořádek marno; nebýti vě­domí, že jest vyšší svět, onen život, nemohl by člověk tíhnouti k vyšším věcem nežli pouze k tělesným, světským. Z náboženství pochází všecka kultura.          

S rozvojem společenského života a rostoucí kulturou stoupal i význam náboženství. Věkovité chrámy a náhrobky egyptské, královské paláce assyrské svědčí svými nápisy o síle nábožen­ského přesvědčení.

Nejinak bylo u nejbližších nám Reků a Římanů, oněch dvou vlastních národů kulturních, od nichž máme kulturu i humanism, vzdělanost a volný rozvoj: nejkrásnější stránky jejich státního života těsně souvisely s náboženstvím; nic důležitějšího nepod­nikalo se bez boha a knězi, bez porady s věštbou; divadlo, kde se hrály tragedie Sofoklovy a komedie Aristofanovy, bylo pod

39  Bludy alži v dějinách.

kněžskou správou. Největší politikové starého věku, Římané, radili bohů před každou volbou, před každým větším rozhodnutím.

Právě že státní život byl s náboženstvím organicky srostlý, bylo křesťanství s počátku pronásledováno, poněvadž se v něm vidělo něco nového, posavadnímu státnímu náboženství protivného a nebezpečného.                                  

Náboženství rozhodovalo o bytí a nebytí národu: arianský stát gótský a vandalský zanikl; franský stát, stav se katolickým, zmohl se nad jiné, jak uznávali a jednali Chlodovech, Pipin, Karel velký.                        

I mohamedanští národové měli sílu v náboženství; rostli a vítězili, pokud stáli proti národům slabším u víře a mdlejším v náboženském životě.          

Za válek albigenských a v reformaci kladen veliký důraz na význam náboženství ve státě. Z českých dějin je známo, že náboženství bývalo hlavní spruhou všeho veřejného života. „Náboženství vůbec bylo a jest to, čím duch český od jakživa se vyznamenával a co úmysly českými nejmocněji a nejtrvaleji hýbalo." (Palacký.)                            

V novějších dobách osvícené despotie snažily se vlády, nekatolické i katolické, nabývati co největšího vlivu ve věcech náboženských, na církev. Uznávaly sice její působnost, ale místo aby si braly z náboženství zásady a pokyny ku vládě, hleděly církev podrobiti moci státní. Začalo to ve Francii tak řečeným  g a 11 i k a n i s m e m,  kde náboženství zbaveno své nepodmí­něné povahy, svého vyvýšeného postavení, a z části stěsnáno ve služebnost světské moci, státního nacionalismu.

V nekatolickém nebo nepřátelském státě měla se církev lépe na pozoru; katolickému státu důvěřujíc popustila více práv, on té důvěry zneužil na zneuctění církve, jak vídati, když právě v katolických státech náboženství krok za krokem bývá zatlačováno do pozadí. Pravý poměr obrátil se v opak: církev místo aby vedla, měla býti vedena. Tam je původ nepoměru, neurovnalosti státu a náboženství: počátek a příčina zkázy.

Ale snad jen tehdy, za starých časů bylo náboženství státu potřebno; nyní za osvícenských dob už nikoli? Zástupci vědy a politiky myslí, že nynější civilisace už sama může obstáti a rychleji pokračovati; filosofové, právníci a přírodozpytci neuzná­vají náboženství, ale sociální kultury se přidržují: to je nelogické a nehistorické, není to možné a nikdy to nebylo; to znamená chtíti ovoce a podtínati strom, na němž vyrostlo. To by asi bylo jako: „Zhasnime slunce, máme dost draček!"

40        Bludy a lži v dějinách.

Platon (o státě): „Kdo otřásá náboženství, boří základy veškeré lidské společnosti." Plntarch: „Snáze je město ve vzduchu postaviti, než zbudovati (a udržeti) stát bez náboženství." Macchiavelli: „Nic tak nesvědčí o úpadu a hrozící zkáze říše jako zhrzené náboženství." Washington: „Náboženství není bez kněží a lid není bez náboženství. Kdo se o to snaží, blázen neb zlo­činec, jedním je z obou, neb obojím zároveň." Bezbožný lid je schopen všeliké špatnosti.    

Jediné náboženství může člověka o sobě i v pospolitosti šlechtit a zdokonalovati; drží ho v těžkostech, krotí ho v náruživostech a dává mu pravou duševní spokojenost, jaké mu nic jiného ve světě nemůže dáti, žádný jiný světový názor nebo hospodářský a společenský řád, třeba socialistický, protože nikdy nepřestaneme býti lidmi různé jakosti, povahy a různé duševní vlohy. -

1. 35.Přechod pohanské kultury v křesťanskou. 

Pohanské náboženství bylo tisíce let státním náboženstvím; hovíc vášním lidského srdce a majíc k ruce státní moc zdálo se zajištěno navždy. Než jako tajemné síly přírodní působí nezadržitelně, tak i náboženství Kristovo. Velké drama zápasu pohanství s křesťanstvím skončilo vítězstvím církve; byl to velikánský boj: tisícero překážek stavělo se v cestu kříži a jeho učení.

 S klidným sebevědomím, s vítězstvím a požehnáním zvedá se církev z temných katakomb, kde si vychovávala své mučeníky, a modlitbou a svatou obětí sbírala síly do boje; svatý mučeník Lucian (+ 311 v Nikodemii), když spoluvězňové jeho toužebně si přáli před smrtí přijati večeři Páně, na prsou svých slavil obět mše sv., a potom posilněni „pokrmem silných" zmužile podstou­pili smrt mučenickou. (Philostorgius II.) Církev zná nadpřiro­zenou působnost své milosti, nezdolnou moc kříže, nevyčerpa­telnou sílu lásky.

Když se křesťanství stalo státním náboženstvím, rozvinulo velkolepě svou oživující a záchovnou činnost. „Církev hýbala všemi velkými otázkami o člověku, starala se o vše, cokoli tou­žíme věděti z přírody, o sobě, o své bytosti, o budoucnosti; proto vliv její na novou vzdělanost byl velmi veliký." (Guizot, „Dějiny vzdělanosti v Evropě", přel. J. Palacký, str. 65.).

Církev svou umírněností jeví pravou duchovou sílu a velkomyslnou ušlechtilost. Římu netřeba se rdíti studem, přijde-li řeč, jak se stal katolickým; jeho korouhve nejsou potřís-

41   Bludy a lži dějinách.

něny krví tisíců, nelpí na nich vzdechy a kletby nelidské zuři­vosti. Křesťanství nešláplo poraženému na šíji. (Dr. J. Sedlák, ,,Počátky křesťanství a vzdělanost řecká a římská", Hlídka 1899).

Ch r á m y  pohanské nebyly bořeny ani neobraceny v křesťanské; když z nich vyklizena pověra a nečistota, směly zavřené zdobiti město jako umělecké památky. Z dlouhé doby do r. 526 není ani jediné zprávy, že by z pohanského chrámu byl učiněn křesťanský; tím méně byl který násilně zrušen. (Grisar, Rom beim Ausgange der antiken Welt.)

S o ch y  pohanských bohů vyneseny z chrámového šera na slunné náměstí, kde s pozměněným nápisem a pod ochranou zvláštních strážců hlásaly slávu šlechetné umělosti a geniálního mistra.                                            

Ani  h r y  pohanské nezrušeny zprvu zcela; život lidu a státu byl s nimi těsně spřaden; církevní vrchnost měla nesnadný úkol očisťovati je z pohansko-náboženských živlů.

Církev nikdy se nesnížila k surovému pustošení. Když rhetor Symmachus, horlivý stoupenec pohanství, byl žalován, že jako městský prefekt neprávem potrestal některé křesťany pro poškození památek pohanského kultu, vydáno a zachováno paměti dvojí zajímavé svědectví: papež Damasus (+384) zastal se obviněného, a ten dokázal, že žádný křesťan nebyl z něčeho takového pohnán k jeho soudu.

Honorius císař poroučí roku 399: ,,Jako zakazujeme oběti, ták zase chceme, aby veřejné budovy ostaly na okrasu města."

Císař Theodosius pravil pohanským senátorům: „Zanechte dětinských slavností a her, nejsou hodný naší velké říše. Omyjte mramorové sochy z vašeho nešvarného kropení a nechtě jim čistou krásu; jsou to díla velkých mistrů; chci ať jako umělecké výtvary zdobí město vaše." (Dle Prudentia, Contr. Symmachi, I, 500.).    

Církev pečlivě zachovala vědě bohatý sklad starodávných nápisů, jak svědčí vzácná sbírka chrámu arvalského.  Kdyby Gotové r. 410, Hunové, Alani a Štírové nebyli spustošili město, a kdyby Vandalové byli nezničili a neodnesli tisíce: uměleckých památek, mohli jsme podnes míti ty poklady.      

Dokonalý znalec doby přechodu pohansko-křesťanského, člen' francouzské akademie Gaston Boissier, ne právě přítel církve, praví zrovna: ,,Církev neškodila říši (římské) a její vzdě­lanosti; naopak, ona chránila všecky života schopné částky staré civilisace. Církvi prospívalo, co prospívalo lidstvu; starajíc se o své pravlastní dobro zároveň sloužila světu.“

42

Bludy a lži v dějinách.

12.   Křesťanství a kultura.

Člověk má  t r o j í  poměr: k Bohu, k lidem a ke hmotě; tělu opatřuje hmotné potřeby; v poměru k lidem upravuje si pospo­litý život; v poměru k Bohu pěstuje a zdokonaluje ducha k urče­nému cíli, k němuž tento tíhne jak obraz ke svému původu.

Všecka vzdělanost jednotlivce i národa, kdyby možná byla bez náboženství, byla by čistě vnější, p o u h á  c i v i l i s a c e, asi jako medvěd si staví brloh, vrabec hnízdo. Pravá osvěta, vyšší kultura, jak již ukazuje jednotné slovo colere a příbuzné kultur a kultus, pochází z náboženství. První jiskra té planoucí snahy po rozvoji, zdokonalování nepochází z náhody nebo z nízké hmoty, nýbrž přímo od trůnu tvůrcova, z říše jasu, z vlasti duše, z onoho světa.                              

 Vědomí o Bohu učilo lidi skládati hymny, chvalozpěvy a posvátné hry, stavěti chrámy a sochy; myšlenka nesmrtelností duše a posmrtného života kázala budovati hroby, pomníky a podoby nebožtíků; pomysl o božském zákoně mravním stal se základem práva; víra v prozřetelnost zbudila smysl historický a dějepis; ostatní vědy, lékařství, hvězdářství též mají počátky náboženské; ze společných obětí a slavností vznikly národní svazy; útvar státní pospolitosti stal se ,,z .milosti boží"; věrnost ve smluvách plynula z náboženství.

B e z  B o h a  n e n í  a u t o r i t y, leč právo silnějšího; bez Boha není řádu, kromě policejního, není mravnosti, svobody, odpovědnosti, odplaty: neznabožský boháč utlačuje a vykoři­sťuje pracující chudinu; neznabožský chuďas chápe se pro­středků, které naplňují svět hrůzou.

B e z  a u t o r i t y  n e n í  k u l t u r y; člověk musí ve svém poměru k Bohu, k lidem a hmotě vpraviti se v ústrojný řád, jako vše ve světě chodí v ji­stém pořádku.

Náboženství a z něho plynoucí mravnost proniká všechen život, soukromý a veřejný, utváří zákony, zřízení, obcování, manželství, rodinu; bez víry v Boha drobí se základy mravnosti, rodina se uvolňuje, společnost se rozkládá; neznabožství přivádí zkázu po všech oborech.

U všech národů, čítaných za kulturní, nalézti lze nějaké

n á b o ž e n s k é  p o j m y, zbytky prastarého podání, a na tom založenou mravnost, kteráž jest podkladem a podmínkou jejich kulturního rozvoje, hospodářského, společenského a rozumového.

Ale že ty náboženské prvky pohanských národů nebyly vy­hraněny v pevné dogma, rozplývaly se v materialistní báje, po-

43    Bludy a lži v dějinách.

zbývaly síly udržovati pravý poměr člověka k Bohu, k lidem a ke hmotě; s hynoucím náboženstvím hynula mravnost, upadala kultura: jen těch vrchních deset tisíc zůstalo vzdělanými, vše ostatní bylo bezprávnou chudinou, zotročenou massou.

Poslední a největší kulturní národ byli Římané; když i jim náboženství a mravnost rozplynuly se v čirý materialismus, roz­padly se manželství a rodina, základy pospolitosti; říše hynula vzpourami nespokojencův a utlačovaných proti utiskovatelům; ostatek doraženo přívalem cizích národů.

Za tak trudných okolností přijalo k ř e s ť a n s t v í kul­turní poslání; tím vlastně teprv se dostalo kultuře pravého pě­stitele; neboť když měly jakou kulturní sílu pouhé náboženské touhy, paprsky z prazjevení, tím zajisté více jí mělo božské  zjevení ve i své plnosti.

Křesťanství má na kulturní misi všecky potřebné vlastnosti: hned tu první a hlavní, že nedává vzniku holému materialismu; křesťanství má v sobě s í l u  z d u š e v ň o v a t i  ž i v o t; z křesťanství plynou prameny vody živé, které chrání zduševňovací proces od úplného ztrnutí; a že tou měrou kulturní úroveň stoupá a klesá, jak kdy vítězí duch nade hmotou, poznati hned všechen kulturní význam křesťanství.

Do základů kultury položeny tři živly:a n t i c k o - k l a s i c k ý, k ř e s ť a n s k ý  a  n á r o d n í, které náleží k sobě jako krása, pravda a dobro; kde se porušuje ta jednota, ubírá se jí působnosti.                                            

Křesťanství nehubilo dokonalých plodů pohanského staro­věku; ve tvarech lidské kultury vidí božské ideje, proto lásky­plně všeho šetří, co kdo duchem zplodil a rukou uzpůsobil krásného. O národnosti je řeč ve zvláštním článku.              

Již se naskytla a ještě často se po spise vyskytne příležitost vzpomněti o rozvoji křesťanské kultury v jejím trojím směru: hospodářském, společensko-právním a rozumovém. Církev pro­vedla přenesnadný úkol, zbudovati z barbarských národů spo­řádanou společnost lidskou. Pohanský svět se zakládal na právu silnějšího. Zásadami z toho plynoucími, nelidskými, mohlo se jen bořiti, nikoli tvořiti; sem patří ten třístoletý krvavý boj, kde potoky mučenické krve zalévaly pravdu, než se ujala a uznala, že „více sluší Boha poslouchati než lidí"; místo otroctví osobní svoboda; práce dříve nectná, povznesena a posvěcena; kláštery, průkopníci kultury; zákonodárství, třeba: nevyždimovati dlužníka úrokem, nemíti nad počet tovaryšů, aby se vzmá­halo a množilo samostatné živnostnictvo; kde nestačil křesťanský

44Bludy a lži v dějinách.

duch ve státním zákoně, doplňoval jej církevní zákon, který, že byl všude jednaký, mohl býti mezinárodním právem, jako v pří­padě: který slabý a závislý netroufal si nalézti práva u svět­ského soudu, mohl i ve světské věci dovolávati se soudu duchov­ního a tak dále; posléze, že zachráněny památky staré klasické vzdělanosti, přeneseny do křesťanské doby a na základě víry dále pěstovány. „Podivno, volá Montequieu, křesťanské nábo­ženství zdá se míti na zřeteli pouze šťastný život budoucí, a je štěstím i v tomto životě vezdejším." (Esprit des lois 24, 3.)

Sem ovšem patří také všecky boje, které vedla církev za svou  

v l a s t n í  s v o b o d u, neboť majíc jiným svobodu dávati  jí chrániti, potřebovala jí napřed sama.      

Z té půdy, svlažené krví a potem a prohřáté živou věrou, vykvetl onen čirý a bujarý duch křesťanský, kdy rytířstvo ko­nalo své činy a všechen národ budoval pomníky, ke kterým i náš věk chodí se učit.

Jest karakteristickou známkou křesťanství, že dvojí moc v něm nezávisle přichází v činnou platnost, a že se mají v této společné ale samostatné působnosti neustále vzájemně k sobě zachovávati, spolu dorozumívati a vyrovnávati. Touto neustálou prací jest obojí moci zabezpečen život, pokrok a rozvoj, a právě tomu děkuje západní křesťanství za svůj čilý život duševní, svůj vysoký stupeň kultury. Fiquelmont dí: ,,Kdo potírají církev, nemají ani pojmu o nejniternější myšlence jejího zřízení; ani po­tuchy, ze jediná samostatnost duchovní moci udržela mravní samostatnost člověka; ono převeliké dobrodiní, jehož se lidstvu mohlo dostati a které samo o sobě stačilo povznésti civilisaci moderních národů, která jest jeho dílo, tak vysoko nad civilisaci starých národů, jak vysoko stojí pravda nad bludem."

Na křesťanském východě světská moc brzy docela přehlu­šila moc duchovní, zneužívala jí ku věcem, které jí měly zůstati daleko a cizí, a zadusila v ní nejniternější život. Proto je tam církev němá, ztrnulá, její duchovní rozvoj zvadlý, vliv na kul­turní život nepatrný; u vrchních vrstev nevěra, u spodních ponurá nebo fantastická pověra.                    

13.   Církev a stát ve starověku.

Člověk má dvojí povolání na světě: nadzemské a pozemské. Dvojí zřízení: církev a. stát mají mu pomáhati, by v obojím došel cíle; papež Lev XIII. dí v encyklice „Immortale": „Bůh

45  

Bludy a lži v dějinách.

přidělil péči o pokolení lidské'dvojí mocnosti, duchovní a svět­ské; jednu ustanovil nad božskými věcmi, druhou nad lidskými."

Církev a stát jsou dokonalá společenstva, samostatné moc­nosti. ,,Každá z nich," praví dále Lev XIII., „jest ve svém druhu svrchovaná, každá má své meze - každá jest jako kruhem obendána, v němžto se pohybuje samostatně." Církev a stát mají tedy každý svůj vlastní obor, své zvláštní působiště; a že jsou krom čistě náboženských a čistě státních záležitosti též obojetné, smíšené, připadá o nich rozhodovati obojí moci.“

V soustavě božské prozřetelnosti jsou církev a stát neroz­lučné pojmy. Církev přímo a v první řadě pečuje o nadpřirozené blaho lidstva: rozvíjí a šíří své učení, udílí svátosti a koná du­chovní správu; při tom nepouští s oka kulturních, společenských a hmotných zájmů člověčenstva, pokud sahají v obor její působností. Předním úkolem

s t á t u  bývá zabezpečovati lidu pozemské časné blaho: udržovati společenský právní řád a účinně jej uvá­děti ve skutek; to čině stát podává pomocné ruky církvi v jejím vznešeném úkolu. Oba tedy, stát a církev, vyhovují svému účelu, když ruku v ruce, šetříce každý svého oboru, plní povinnosti svého vlastního bezprostředního povolání. Nicméně, jak níže po­víme, není dobrodiní obapolně prokazované si pomoci s obojí strany rovně cenné.

Křesťanství blahodárně působilo nejen v nitru člověka, v jeho rodinných poměrech a společenských; nýbrž i ve všem životě veřejném a státním.          

Křesťanský duch pořád více pronikal zákonodárství po­hanské říše, po přednosti římské. ,,Církev utvořila nové útvary státní, upevněné kázní a zákony kolem mravní autority", praví T a i n e (L'Ancien régime I. La structure de la societé).

Zmírněno kruté řízení soudní, příliš těžké tresty: ukřižo­vati, znamení do čela vpalovati a j. zrušeny, žaláře zlepšeny; zápasy gladiátorské a jiné, kde šlo o zdraví neb o život, i nestoudné hry divadelní zakázány; svěcení neděle zavedeno; vojsko dostalo duchovní správu; chudině věnováno více pomoci a péče; otroctví uvolňováno, až docela přestalo; rodina posvěcena, svazek manželský povýšen na svátost a upevněn, otcovské moci vykázána pravá míra, poměr ženy k muži zdůstojněn, matce po smrti manželově popuštěn náležitý vliv na děti a upraven její poměr k ostatnímu příbuzenstvu, únos dívky přísně stíhán, stavováno manželství blízkých příbuzných a židů s křesťany.

Z tohoto poměru církve ke státu přirozeně plynulo, že stát popouštěl církvi rozličná práva a výsady, zejména co se týká.

46

Bludy a lži v dějinách.

církevního majetku, rozličných slobod (immunit), politických a soudních práv biskupův a práva asylóvého (útočiště), přene­seného z pohanských chrámů ha kostely křesťanské.    

Z toho poměru plynulo vsak také, že si panovník sobil ně­která práva; svolával synody, - obyčejně na pobídku neb aspoň v dorozumění s příslušnou církevní vrchností; účastnil se jich osobně nebo jen svými zástupci, ovšem nikoli porad biskupův, nýbrž jen pečoval o vnější pořádek; potvrzoval výnosy sněmů, t. j. dával jim zákonité platnosti a trestal přestupky.

Biskupové, kteří panovníkovi prokazovali ve státních věcech důležité služby, dostali jus intercessionis, právo úřední přímluvy za odsouzence; měli dozor na veřejné žaláře a dobročinné ústavy, pak i právo soudní nad osobami duchovními a těmi světskými, které s tím byly srozuměny. Pro politické a církevní postavení biskupa vymiňoval si křesťanský panovník též nějaké právo při jeho volbě.

Vše na tom záleželo, aby panovník správně dbal samostatnosti moci církevní i státní a svorné spolupůsobnosti obou. Že mnohý nedbal, kladl církvi místo přátelského svazku pouta ne­volnosti. Západní církev dlouhým a těžkým zápasem uhájila samostatnosti, východní padla v poddanost, nehodnou služeb­nost státu: caesaropapismus, když panovník byl císařem i pa­pežem.

14.    Národnost v církvi.

Lidská povaha není sama od sebe dokonalá a dobrá, jak se někdy básní a blouzní. Dějiny svědčí, že vždy a všude silně se jevily náklonnosti ke zlému, následky prvotného hříchu. Lidé stáli proti sobě sobecky, nepřátelsky.

Pohanstvo a jím nakažené židovstvo nic n e v ě d ě l o  

o  j e d n o t  ě  pokolení lidského; každý národ považoval se za potomka té země, z níž pošel přispěním národního genia  - odtud název autochton; kromě svého jazyka, svého mravu a zvyku měl každý národ i své bohy, tedy své vlastní a zvláštní národní náboženství.

To bylo stadium nejkrutšího nacionalismu, kdy národ buď ze strachu o sebe, aby nebyl zahuben, nebo z nekroceného so­bectví, na smrt nenáviděl jiný národ, hledě ho z kořene vyhubiti. S postupující vzdělaností mírnil se ten boj všech se všemi, aspoň pokud se člověk cítil bezpečnějším mezi svými; všecka kultura starověku stačila člověka krotit jen uprostřed svých

46     Bludy a lži v dějinách.

rodáků: k cizímu zůstal dále nedověrným a nesmířeným, di­vochem a ukrutníkem; i nejkulturnějšímu Řekovi byl cizinec barbarem, nepřítelem, méně cenným, bezprávným.

Teprv  k ř e s ť a n s k á  církev, až ještě více umravnila člo­věka ke svým rodákům, mohla svou vyšší mravností a nadpři­rozenou milostí vésti ho dále, ku  m r a v n o s t i  k  c i z i n c i,  na venek, od národa k národu. Konala v tom přímý rozkaz obnovitele pokolení lidského, svého zakladatele: „Jdouce učte všecky národy". K tomu slova apoštola národův: „Zda-li Bůh je toliko Bůh židů ? Není-liž i pohanů ? Jistě i pohanů." - „Tu již není žid ani pohan, není otrok ani svobodný, není muž ani žena; nebo všichni jedno jste v Kristu Ježíši; všichni jste synové boží skrze víru."          

Znenáhla mírnilo se pohanské záští a měnilo se v křesťanskou snášelivost a spravedlnost; bez násilí, jen svou morální působ­ností vdechovala církev národům  v ě d o m í  r o v n o s t i,  

p o ­s p o l i t o s t  i;  z jejího ducha vytryskla v lidstvu myšlenka: ,,respublica christiana", rodinná jednota křesťanských národů, jak nejjasněji se zaskvěla v křížové výpravy.

„Č e r n á   i n t e r n a c i o n á l a?" - církev že potlačuje národnost?

Při té veškeré snaze o jednotu přála církev národnosti, podle zákona božského a lidského, šetřila přirozené zvláštnosti každého národa, i v tom majíc svrchované pravidlo ve svém božském mistru, jenž přijal clověctví v  n á r o d n o s  t i  a mi­loval svůj lid před ostatními; také zpomenutý apoštol vřele cítil se svým národem. Církev šlechtila národnost, aby dále nebyla příčinou sporů, nýbrž aby se národové ve své různosti spíše na­vzájem  d o p l ň o v a l i; v tom viděla své poslání, ba smí-li se říci, svou čest a chloubu; čím větší rozmanitost v její světové jednotě, tím větší její zásluha, ozdoba, chvála. Ve své jednotné všeobecnosti jsouc vyvýšena nad jednotkami národů, církev skýtala všem národům dosti volnosti, síly a milosti, aby všichni pospolu a každý ve své národnosti rozvíjeli své přirozené vlohy a pomáhali v ušlechtilé soutěži uskutečňovati její ideály.

Ale zase: čím více který národ pěstoval svou národnost a rozvíjel ji v bohatý život kulturní, tím více ji také miloval a lim více si uvědomoval své různosti od jiných národů; tím ostřeji se národnosti vyhráněly a různily. Z toho napřed hrdé sebe­vědomí, potom pyšné vypínání, domýšlivá zpupnost, pohrdání cizím a snaha míti vše své vlastní: půdu, vládu, jazyk, mrav - náboženství, jen krok, a vede v názor pohanský, barbarský, neb aspoň v čínské zpátečnictví.

48Bludy a lži v dějinách.

I v národnosti dlužno tedy dbáti zlaté cesty, spravedlnosti. Patrno, kde se tu národnost bočí z vyměřené dráhy, z dovo­lených mezí, že na rozhraní slov: hrdé sebevědomí - pyšné vy­pínání. Jen krok, a vede v rebarbarisaci a diabolismus; nezušlechtěný nacionalismus znemravňuje: aby se zastřela křivda, točí se jí, až se z ní udělá právo na prospěch své národnosti; a právě to, obraceti dobro a pravdu v opak, činí jen zloba ďábelská.

Křesťanství jemní a bystří cit slušnosti, spravedlnosti; držeti své a neurážeti právního citu jiného, nebrati mu jeho; dbá věč­ných zákonů božských a přirozených, a jest si vědomo rodinné pospolitosti lidského pokolení, kde starší a silnější má pomáhati mladšímu, nikoli ho tísniti a hubiti.

Proto vidíme papeže, kdykoli některý národ, již křesťanský, užíval své převahy k utiskování jiného národa, třeba ještě ne­křesťanského, pozvedati výstražného a káravého hlasu. Kníže Svatopluk ze zadního Pomoří dovolával se proti Německým rytířům výslovných rozkazů papežských, že se má s obrácenci na víru zacházeti mírně a laskavě. Církevní sněmy, zejména dvanáctý všeobecný nebo lateránský IV. z roku 1215, zvláště důtklivě a jasně mluví k věci. Jen že, pravda, bylo by potřeba více poslušnosti.

15.          Člověk a stát.

Křesťanství ve středověku přejímá úkol vychovávati a vésti národy. Ono jediné ze všech náboženství a názorů světových, ve svém učení a ve svých přikázáních všestranně vyhovuje lid­ským vlohám, schopnostem, náchylnostem a potřebám; ono je­diné vidí a cítí v každém člověku, ať si toho onoho stavu a ná­roda, jeho  v y š š í  p o v o l á n í. S tohoto stanoviska křesťanství řeší všecky veliké otázky.            

Člověk jest sám o sobě samostatný, o sobě skoncovaný celek, kosmos en miniature, malosvět; s druhé strany, v poměru k jiným, jakožto individuum, t. j. poslední, už nedělitelná jed­notka, jest i částkou společenstva, součástkou velkého celku.

P o m ě r  j e d n o t l i v c e  k  p o s p o l i t o s t i  a naopak poměr c e l k u  k  j e d n o t l i v c i  býval od počátku spornou záhadou; otázka: kdo má právo panovati a kdo povinnost po­slouchati, hýbala světem; od nepaměti lidstvo kolísalo mezi dvojí krajností, která ještě nejnověji oděla se v hesla: jeden se počítá za nadčlověka, za nadpřirozeného pána, druhý neuznává nad sebou naprosto žádné autority. Tato záhada činila dějiny; řešila

49       Bludy a lži v dějinách.

se theoreticky i prakticky, pérem a mečem; inkoustem i krví, jedni filosofickými rozpravami, druzí státnickými pokusy a stát­ními převraty, revolucí, protirevolucí.

Ve filosofii projednána otázka ta do protivných krajností, a ještě obojí výstřednost líčena za možnou, jedině schopnou života: e l e a t é učili, že jednotlivost nestojí za nic, že vlastně ani není, že jen obecné, jednotné jest: vše jest bůh, panteism; proti tomu  H e r a k l i t : jen

j e d i n e č n é  je skutečné, neboť jelikož vše plyne, nic není trvalého, pevného, obecného; tohoto druhého názoru chytli se sofisté: neuznávali autority, zá­kona, leda každý sám sebe; byl to čirý individualismus, egoismus. V tom začarovaném kruhu chodila filosofie jak osel v žernově, kůň v žentouru; ještě Nietsche chodil s tím poklopem na očích.                                          

Mezi touto dvojí krajností nalezl  S o k r a t e s  a jeho škola, Platon, Aristoteles, prostřední zlatou cestu: světový řád jest úsjtrojný, organický, jako jeho základní jednička, člověk: ani tedy despotism, absolutism, pantheism, v němž se jednot­livec tratí, rozplývá, ani však atomism, rozpadlý na samé čá­stečky, jen tak náhodou, mechanicky k sobě splesklé, ale jinak mezi sebou různé a cizí: nýbrž organism, živý, rostlý, kde roz­ličné síly a mocnosti, nižší a vyšší, souvislé a článkované k sobě se řadí, vážou a vzájemně působí.                

Po tom zásvitu a vznětu se opět zatemnil obzor, přišla dekadence; po mohutném vzletu aristotelském nastala ochablá doba  

a l e x a n d r i j s k á ; zapomnělo se velkých myšlenek, starých, krásných vymožeností; e p i k u r e j c i opět hlásali egoistní individualism s atomistním mechanismem, s t o i k o v é vyznávali zákonem vymezený pantheism, jakořka již fatalism: z jednoty zase dvojí výstřední protiva, a tak mocná, že zasáhla všecek svět; v Judsku vyhranila se v individuálně nevěřící  s a d u c e j e a fatalistně přezákonné  f a r i s e j e.

Tak ty věci byly, když  k ř e s ť a n s t v í  počalo po svém řešiti záhadu, utvářeti světový řád. Do stěhování národův utvářelo si jednotlivce, jednotky celku, po stěhování sbíralo trosky v celek, budovalo křesťanský stát na základe samozřejmém, protože přirozeném. Pohanstvo ve své zaslepenosti stálo tu, kde křesťan viděl jasně, maje křesťanským cítěním vytříbený cit právní. -

,,P o d o b n o  j e s t  k r á l o v s t v í  n e b e s k é  č l o v ě k u

h o s p o d á ř i": hospodář, otec rodiny, stará, obětuje se za své; autorita jeho je v tom, že je živitelem a opatrovníkem

50        Bludy a lži v dějinách.

všech. - Bůh tedy není vše pohlcující pantheos, nýbrž otec všech, vedle jehož osobností zachovávají všichni ostatní svou osobnost; ani tu neplatí holý atomism: jsou volni, a přece ve svazku, jako bratří, děti jednoho otce. „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého dal".                

Království nebeské obráží se v  c í r k v i na zemi, organicky a hierarchicky učlánkované; tak je křesťanský svět říše bytostí podřízených a nadřízených, které jsou vázány duchovním poutem vzájemnosti, že pán jejich vidí se sluhou jejich, a každý čin jeho je tím panovničtější, čím více slouží jiným, až i dává se za své.

Hle,  o r g a n i s m! Avšak tento názor nebyl vzat z po­hanství, on byl v pohanstvu jen temně nastíněn; neplynul do křesťanství z řecké filosofie, jako křesťanství nebylo pokračováním pohanství: nebyl to přechod, to byl převrat, přerod; mezi pohanským a křesťanským světem byla hluboká propast: po­hanská autorita viděla v poddaných holé otroky; o čem se po­hanům ani nezdálo, nač ani nejmohutnější myslitelé řečtí nemohli pomysliti, křesťanství učinilo skutkem,            

Papež  Ř e h o ř  v e l k ý přibírá si za čestný název ,,servus servorum"; a co až Řehoř vyslovil, jeho předchůdcové konali hned od počátku. První nástupce Petrův, L i n u s, má v kata­kombách na hrobě lakonický napis: Linus papa martyr; strašná stručnost: nic více neví se o něm, leč že dal život za své. To byl jiný svět, jehož autoritě bylo heslem: sloužením vládni.

Tento názor ovládal středověk; z něho vznikaly hned první duchovní řády; na tom základě zbudováno pak i římské císař­ství; odtud plynula i pravidla soukromého života, zvláště u květu středověku, rytířstva, jako třeba jen „noblesse oblige", t. j. uro­zenost zavazuje, ukládá povinnosti. Pravda, že i v tom sku­tečnost někdy velmi pokulhávala za vzorem, skutek za přikázáním.

V  n o v ě j š í  d o b ě,  p o  h u m a n i s m u  a  r e f o r m a c i, kdy obnoveny trosky již za stara přežilé filosofie epikurejské, stoické, atomní a pantheistní, rozpadlo se organické složení opět ve své mrtvé částky, jako za doby alexandrijské a padlo se, kde se bylo za staropohanska, ve dvojí protivnou krajnost: na j e d n é straně přemrštěný individualismus, snaha po stresem každé autority; v náboženské příčině to znamenalo protestaci, subjektivní necírkevní církev, vypuštění všech organických, hie­rarchických mezistupňů; s  d r u h é strany protějšek, nutná pro­tiva: nebývalá státní despotíe surově potlačovaná svoboda svě­domí, kdy jen pán země směl míti svědomí, náboženství = cuius regio, ejus religio.      

51  

Bludy a lži v dějinách.

A tak se šlo v té rozštěpenosti dále; výstřední individualism zplodil nesčetné sekty, po osvícenství a naturalismu přišlo se k revoluci vše nivelizující - na protější straně šlo se k caesaropapismu, k despotické zásadě ,,1'Etat c'est moi", až i k tyran­idě demagogův, veřejného mínění.

Počátkem minulého století stal se mohutný obrat k lepšímu, zdravý návrat k autoritám, dříve za zbytečné, nerozumné považovaným: vlast, dějiny, podání, náboženství. Za našich časů ještě stojíme v plném boji: na jedné straně sociální demokracie vede přímo ke státnímu uniformujícímu despotismu, na druhé sírane výstřední individualismus, anarchismus, solipsismus.

Pravda jest jedině v názoru křesťanském: nejsme ani cílení pro sebe ani prostředkem pro společnost: náboženský cit stanoví nám v duši soulad mezi dvěma tendencemi. Jednotlivec může docházeti svého blaha, své platnosti jen jakožto ústrojný člen velkého celku; takový je člověk i celý svět.

16.    Církev a svoboda.

Prvním a nejvzácnějším skvostem, jehož církev dobyla světu, je

s v o b o d a. Kořenem pravé svobody je zjevená pravda Spasitelova: „Poznáte pravdu a 'pravda osvobodí vás." (Ján 8, 32.) Kdo v tom hledá svobodu, že může blouditi a činiti zle, mate si slabost za sílu; to není přednost, nýbrž nedostatek; čím více se kdo se blíží Bohu, tím více mu slábne náklonnost ke bludu a hříchu.

K e  s v o b o d ě  n á l e ž í  j a k á s i  m r a v n o s t.  Když

k hořejšímu výroku Spasitelovu, že pravda je osvobodí, odpo­věděli židé: símě Abrahamovo jsme, a nikdy jsme nikomu ne­sloužili; kterak ty pravíš: svobodni budete? Odpověděl jim Ježíš: amen amen pravím vám, že každý, kdo činí hřích, sllužebník jest hříchu. Služebník pak nezůstává v domě na věky: ale syn zůstává na věky. Protož osvobodí-li vás Syn, právě svobodni budete." (Jan 8, 32-36.)

Pravá svoboda a rovnost zrodily se ze samého díla v y k o u p e n í, vykvetly pod křížem, kdy jsme se všichni spolu stali dětmi božími; krůpěje krve z Kristových ran byly jako slzy lásky vlahou na mladičký stromek svobody. Pravou svo­bodu má, kdo neotročí náruživosti, nízké neřesti, kdo se sám nedává ve služebnost hříchu a lži; „pravda osvobodí vás".

Žádný národ neměl absolutní svobody, jež by mu zname­nala jen úplnou nevázanost. V samé povaze lidské jsou přiká-

52        Bludy a lži v dějinách.

zání, zákony přirozené, kterých se nesmí překročiti. Z á k 1 a d e m  

s v o b o d y  j e s t  a u t o r i t a;  absolutní božská a re­lativní lidská. „Odpověděl Ježíš (Pilátovi): Neměl bys žádné moci proti mně, kdyby ti nebyla dána shora" (Jan 19, 11); v tom duchu Petr: „Více sluší poslouchati Boha než lidí" (Sk. ap. 5, 29) a Pavel: „Není mocnosti leč od Boha". (Řím. 13, 11). Který mocnář uznává, že moc jeho jest od Boha, nevykonává jí tyransky; a když poddaní vidí v moci nad sebou moc boží, kloní se jí, poslouchají volně, ochotně; s obojí strany jsou k tomu zavázáni ve svědomí. Kdo s pokorným, ochotným srdcem podrobuje se přikázaní božímu, klání se autoritě, hlásá svobodu. Když se člověk žehná, když spíná ruce k Bohu a modlí se za nepřítele, koná čin svobody.                                  

Prakticky značí svoboda vlastně správný poměr, soulad mezi poroučením a posloucháním. Toho souladu potřebuje život rodinný i státní; ve společenském životě, když práce je pošvěcena, upravuje poměr, právo, a povinnosti dělníka i zaměstnavatele a může řešiti všecky otázky společenské; nikdo není chudý před Bohem, leč kdo nemá spravedlnosti, nikdo bohatý, leč kdo má dostatek ctností. L á s k o u  se ten soulad jemní a pevní: „láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí… nenadýmá se, není ctižádostivá, nehledá co jejího jest, nezpouzí se… všecko snáší.... všeho trpělivě čeká. Láska nikdy nepomíjí… i když vědomost zkažena bude." (I. Kor. 13, 4-8.)

Z  a u t o r i t y  p o s l u š n o s t.  John Ruskin krásně dí, že moc a sláva všech tvorů, od ochotnosti archandělovy až k čin­nosti broučka, od zákmitů třpytivé hvězdy k šustu droboučkého písečku je v poslušnosti. Že pak opačná vášeň, panovati - každý člověk je kus tyrana - je v člověku velmi prudká, potřeba na  její krocení silných pohnutek, jakých může skýtati jen nábo­ženství; jest potřeba i mocného přispění, milosti boží.    

Z  p o s l u š n o s t i  řád, s p r a v e d l n o s t. Autorita vede ku kázni; napřed aspoň k té, aby každý sám v sobě tlumil chladně sobectví, aby se zapíral a měl se v moci; to však jen tehdy je možno, když se uznává, že jest nad námi a mimo nás činitel, který žádá podrobovati svůj osobní zájem obecnému zájmu, uváděti svůj prospěch v pravý poměr k jiným neb aspoň neuplat­ňovati svůj zájem na úkor jiných; slovem: býti spravedlivým. Pokud a jakou měrou byli a budou lidé spravedliví, potud budou svobodni; spravedlnost je měřítkem svobody.

B e z  B o h a  n e b y l o  posud ve světě účinné  m o r á l k y. Mezi náboženstvím a mravností je ustrojná spojitost jako mezi

53  Bludy a lži v dějinách.

jabloní a jablkem. Morální kodex křesťanský obrodil starý svět, vedl a držel jej dvacet století a udrží jej povždy přes všecky odboje, a útoky. Kolik pokusův a úsilí, zbudovati přirozenou morálku, bez náboženské autority, tolik nezdarů. Co který moderní moralista poskytl dobrého, vzal z evangelia, neboť vše, co v té věci bylo říci, řekl Kristus. Co bylo posud vydáváno za morálku nezávislou, rozumovou, vědeckou neb positivistní, bylo jen parodií, deformací morálky náboženské.  F.  W.  F ö r s t e r píše: „Zevrubně znám, co zmůže čistě lidská etnika…  kde mohu potírám illusi, že by ethika mohla obstáti bez náboženského základu a bez církevního tvaru." (Hochland 1905). – D o m e t  d e  V o r g e s: „Determinismus (že člověk nejedná svobodně) jest jeden z předsudků, které nejvíce dotírají na mladou generaci… Potřeba tu vztáhnouti ruku na ochranu mla­dých intelligencí, bychom jim nedali hynouti v kalu mravní ne­zodpovědnosti." (Les Ressorts de la volonté et le libre arbitre, Paris.). -      

Dějiny světa jsou z veliké části boj o svobodu. Lidstvo vždy si vážilo svobody, dychtilo po ní, obětovalo za ni drahé statky, mnoho krve pro ni vylilo - ale divná, po­divná: neumělo žíti ve svobodě; dokud člověk hledá svobody, bývá idealistou; jak jí nabyl, stává se egoistou, tyranem: svoboda se jim pod rukama rozplynula něho se zvrtla v opak; jak často nosí se svoboda jen v ústech, opravdu se však provádí nejhrubší tyranství; jako když si nedospělí neb nepoctiví zahrá­vají s nejvážnějšími věcmi.                        

Nebyla to pravá svoboda, z pravých kořenů, na pevném základě; nebylo na ní požehnání: Kdo bere víru, bere autoritu, odnímá svobodu; chtíti svobodu a podtínati autoritu může jen vědomý nepřítel svobody, šejdíř nebo blázen; padá-li autorita, hyne svoboda. Žíravý kriticismus a jalová negace jsou jako jedo­vatá ruda na svěží ratolest svobody. Revoluce jakožto protiva i záhuba autority, plodila jen tyranství; posud každá revoluce zardousila v krvi své domnělé dítě, svobodu.

Přední státník český naší doby dr. K r a m á ř pravil po návratě z Ruska: „Nebude lépe, dokud i liberální živly nepo­znají, že ve státě, který má býti svobodným, musí býti za každou cenu zjednáno aspoň tolik pořádku, aby mírní občané byli jisti svým životem. Někdy se zdá, že na to jisté kruhy čekají, a živly opravdu svobodomyslné  p á š o u  z l o č i n na Rusku a  s v o ­b o d ě,  když ze strachu před železnou rukou, která by udělala pořádek, pracují zrovna těmto kruhům do rukou…“  Vidí však

64

Bludy a lži v dějinách.

dr. Kramář jen v Rusku, jak a čím svobodomyslné živly pášou zločin na státě a na svobodě a pracují  n e p ř á t e l ů m  do rukou? („Týden" II. 10. 1907.)      

Jen svoboda založená nikoli na lidských, individuálních domyslech, nýbrž na absolutní autoritě a lásce, může býti trvalá. Proto naše doba, staví-li sochy svobodě, ať nezapomíná věnčiti též oltáře, neboť jen tehdy ,,právě svobodni budeme". Sice bude se svobodou, jako když dítě chytí stín na stěně nebo sahá po bílém rohlíku na obloze.                  

„Jen živé autoritě mimo mne a nade mnou mohu věřiti, nikoli textu knihy, od jiných, omylných jako já, složené a vy­kládané; neboť to by konečně přece vždy byla moje vlastní do­mněnka, tam vnášená, mimoděk mnou hledaná a vítaná, a právě abych ušel tomuto nevyhnutelnému sebeklamu, abych se nečinil sám sobě autoritou a modlou, uchýlil jsem se do lůna církve, která si má slíbeno, že její učení nemá býti utvářeno a ovládáno nečistými žádostmi a sobeckými myšlenkami lidí, kteří kdykoli to mají v moci, upravují si učení ke svému pohodlí a měkké podušky a polštáře chystají svému svědomí. Jen tak jsem zá­roveň svobodný a poddaný, jako bohoslovec žák a mistr, však abych došel mistrovství, podrobil jsem se napřed - toť jediná cesta - v plné důvěře, a do smrti nebudu vyučen. Ať jiní spílají autoritě, místo že jí mají děkovati a důvěřovati; je přirozené člověku tím zhrdati, čeho pozbyl, a jest mu také tak snadno zamžiti duševní oči jako tělesné… Theolog pamětlivý svého jména a povolání, nenazývá to svobodou, aby v nekázané své­voli bez vesla a střelky proháněl se po nekonečném moři do­mněnek nebo výkladů; tím leda se vzdává všeho pevného po­znatku, jakož i síly jiné přesvědčiti. Cítí se mnohem volnějším, poněvadž rozhodným, samochtěným a po svém uznání určeným konem volby jednou na vždy se ponechal správě a učící auto­ritě církve, v níž poznal Bohem ustanovenou a osvěcovanou schranu pravdy a učitelku národů.  V  c í r k v i  a  

s k r z e  c í r k e v  s t a l  s e   t e p r v  s v o b o d n ý m."

(D ö 11 i n g e r, 28. září 1863 v Mnichově.)

Svob. pán K. V o g e l s a n g  píše po svém návrate do církve: „Zmocnil se mne, jak potřebí vyznati, jistý  p o c i t  s v o b o d y, spojený s  h r d o s t í. Zprotivila se mi v té duši myšlenka, bych se nábožensky podrobil komu jinému než Bohu a jeho církvi; protestantským zemským papežům s jejich klátivým učením - nikdy!"  (Rosenthal, Konvertitenbilder, II. 335.)

55  Bludy a lži v dějinách.

17.   Církev a osobnost.

Církev prý spíná ducha poutem dogmat, stěsnává srdce obručemi přikázaní a tím prý potlačuje volný rozvoj osobnosti; prý šablonisuje, netrpí zvláštnosti, chce všecko míti jednaké.

Církev nešablonuje; právě ona, jsouc k a t o l i c k á,

v š e ­o b e c n  á, pro všecky lidi, doby a místa, vždy sama sebou byla a jest protivou stěsnanosti, jednotvárnosti. Rozmanitost v jed­notě a jednota v rozmanitosti jest jejím základním dogmatem: svatá Trojice jeden Bůh; všecek svět se svým přerozmanitým tvorstvem jest dílo všemohoucího Trojjediného; a v duchovém oboru podobná rozličnost: jako z nesčetného listí na stromě není ani jeden zcela jako druhý, tak nikdy nenajdou se dvě povahy zcela jednaké.

Nekatolickým sektám počítá se za přednost, že prý jsou

„o s o b n í m" křesťanstvím, „osobním" náboženstvím. Jaká to přednost? - Žádná, leč ta, že povolují více než právem mohou, že hovíce lidské libovůli a svévoli, pouštějí člověka na záludné, nebezpečné, až i záhubné scestí. Náboženský subjektivismus loudi člověka od všeho positivního křesťanství, vede k nábo­ženství, jak je vyslovil důkladně Spitta: „Mám náboženství ne že je pravdivé, nýbrž proto je pravdivé, že je mám."

Tento subjektivismus neuznává žádné pevné, věčné pravdy; neuznává žádné povinnosti, leda kterou by si kdo sám uložil: vše se kolísá v nejistotě, hoví osobní libosti a lenosti, padá v pro­tivy. Každý si sám po chuti sestrájí své náboženství; pak ovšem by náboženství bylo věcí pouhého citu, pouze vnitrnou, čistě individuální, věcí soukromou; jen tak může se mluviti o nábo­ženství Goethově, Kantově, o Nietzscheismu, Tolstojismu, tak se rozeznává Kristus Voltairův, Renanův a j. To je subjekti­vismus beze dna, náboženství bez základu, bez pečeti pravdy.

Katolická církev spočívá na skále, na věčné pravdě. Zá­kladem jejím jest Ježíš Kristus, osobnost po přednosti. „Já jsem pravda - Já jsem život - Já jsem cesta - světlo světa" - - ideál. Katolický subjektivismus má v osobním majetku věčnou nezměnnou pravdu a život řízený tou pravdou. Člověk má  ú p l n o u  v o l n o s t v tom  v e l e o b s á h l é m  prostoru: má se v něm pohybovati jak mu libo individuálně, má cvičiti svou osobnost, má hodně vyjádřiti a vyhraniti svou subjekti­vitu, ale má vděčně uznávati souvislost s živým organismem, s hierarchicky článkovaným světem duchovým, s tradicí autori­tativně členěnou a pěstěnou.  Jen tak se uchrání nebezpečí, jež

56

Bludy a lži v dějinách.

hrozí veškeré naší kultuře, zjednotvárnělost, uniformita. I v této příčině je církev jakožto ochrana zjevené pravdy regulátorem pravého pokroku.          

Nezřízený subjektivismus zvrcholil se v uniformující revo­luci. Bouřlivé, vždy pohyblivé živly, kterým na ničem nezá­leželo a neměly čeho pozbyti, které neznaly ani povinnosti ani odpovědnosti, myslily že jsou svobodny, že vedou, a zatím byly pouhým materiálem k pouličním výstupům v rukou doktrinářských vůdců a darebných štváčů. Prvním heslem revoluce byla „liberté", svoboda jednotlivce; z toho pak samo sebou plynulo druhé heslo: „égalité", rovnost jednotlivců - a tím činem z osob­nosti stal se kus dobytka stádového, kde vlk je pastýřem; les extrémes se touchent; individualismus přešel ve svou protivu, sám se polkl, pozřel.

   U  č e s k é h o  n á r o d a  je toto sofistické přislazování o rovnosti a svobodě, kde se místo vznešené svobody připouští podvratná zvůle, vypočítáno na to, by obžerným a cynickým materialismem sklesl na inferiorní rasu, která by vedouc život hovadský, bez posvátného svazku muže a ženy rozplemeňovala se jako žebrácká láj a bez vlastí, a národnosti, bez víry a rodiny otročila jiným.                                  

Co jest pravá osobnost ? - je soulad ducha a srdce v samo­statné zvláštnosti povahy. Trojí se tedy pohledávám rozvoj ducha, vyspělost srdce a volnost osobní povahy. Církev na plno všem vyhovuje: duch v ní nalézá objektivnou pravdu, srdce pojímá náboženství založené na té pravdě, a rozum i vůle jsou očisťo­vány milostí, jež nepřevrací, neruší individualitu, nýbrž ji po­vznáší, ušlechťuje.

Milost boží je nadpřirozená síla. Milostí ozářený a prohřátý člověk zachovává svou původní, vlastní subjektivnost, jako že­lezu, ohněm rozžhavenému, zůstávají všecky podstatné vlast­nosti. Jak prostomile prokvétají v Pišme sv. i z těch skrovných několika zmínek různé povahy apoštolův, ostře vymezené, přesně výrazné: Petr, Jan, Tomáš, Filip, Tadeáš, Pavel; že je velmi zajímavo pohroužiti se do hlubin těch povah, a z evangelistů každý vtiskl do svého slohu a díla jasné známky své osoby, své subjektivní povahy. -

,,Byla-li kdy doba plného rozvoje osobnosti, byl to středo­věk, a právě o renaisanci lze říci, že počala silně omezovati individualitu. Jen na povrchní pohled, kdy se nerozeznává čas a místo, zdají se rytíř a mnich, měšťan a sedlák, kupec, ře­meslník jednakým, neměnlivým typem. Kdo blíže přihlédne,

57

Bludy a lži v dějinách.

hned pozná  n e k o n e č n o u  r o z m a n i t o s t  dějův a poměrů a plnost silných personalit, které si uměly tvořiti své okolí. Nebylo zákona, že by od něho nebylo výjimek a sotva byl který řád, aby nebyl prolamován. Ani církev, jednotou daleko vynikající, nemohla se vymykati duchu té doby. V duchovenstvu řeholním i světském, v církevním zvyku a náboženském životě, ve správě a členitosti jeví se od Islandu po Sicílii  m n o h o t v á r n o s t,  že přítomnost ve  své celý svět obsahující organisaci sotva stopy zachovala." (S c h a e f e r, Weltgeschichte der Neuzeit I. 13. Berlin 1907.)    

Každý světec jest originál, někdy až do té krajnosti pro­vedený, že se průměrnému měřítku namítá otázka: ,,světec či blázen ?" Každý člověk představuje nějakou ideu boží, které se má vědomě a volně připodobovati; ať si geniové v tom neb onom daleko výše vynikli: každý svatý zůstává plnoplatnou osobností, a ve své nedostižné originálnosti jest příslušníkem církve. Hluboké náboženské smýšlení, intensivní a mocné přesvědčení náboženské jest podstatnou částkou osobního charakteru.

Každý svatý vynikal svým vlastním způsobem v některé ctnosti, má svou zvláštní korunu slávy, naprosto je různý ode všech ostatních; slova Páně, že „nic nečistého nevejde do krá­lovství nebeského" vztahují se též na pravou, čistou, plnou, tří­benou osobnost; čistá osobnost ve svém souladu je základní pod­mínkou nebeské slávy; v nebi jsou samé originály.

I v ženském pokolení, ,,in sexu fragili" vypěstila církev nepřehledné zástupy originálních individualit; jen potřeba tu po­myslit na mučennice. A z jiných nesčetných řad: kdo ví, co třeba o sv. B r i g i t t ě, o níž píše protestantský učenec v monografii: „Její osobní zjev zajisté měl něco imponujícího, úchvatného. Když dnes ještě, ačkoli je nám časem i životním názorem tak daleká, její řeč nás dojímá, jak asi působila v současné poko­lení, jež ji ctilo za prorokyni. Skandinávský sever zplodil tuto mohutnou osobnost; papeži a knížata kloní se jí; pronikavě působí v církevní, občanský a literární život."    

Panna M a r i a, od věčnosti vyvolená za matku Syna bo­žího, byla předem pro jeho zásluhy vyzdobená veškerou milostí na svou důstojnost: ,,Zdrávas, milosti plná, Pán s tebou"; vy­nikala nade všecky svaté všemi ctnostmi v nejvyšší míře. I v její veškeré kráse a dokonalosti je však

r o z m a n i t o s t; ačkoli dle Písma ,,všecka sláva dcery královské je vnitř", nicméně ,,vůkol přioděna jest p r o m ě n a m i"; „stála královna po pra­vici v oděvu pozlaceném, ozdobená r o z l i č n o s t í". (Žalm

58Bludy a lži v dějinách.

44, 14, 10). V Písmu sv. tak se ctí osobnost, že též u Panny Marie, přece vrcholu a vzoru veškeré ctnosti, nechává problesko­vati cosi jako nejušlechtilejší sice, ale přece ženskou srdečnost, ba snad až i trochu mateřské marnivosti ve slovech: „Nebo aj, od této chvíle blahoslavenou mne nazývati budou všichni náro­dové". (Luk. 1, 48.)          

Křesťanství přec také chce velké, svobodné, silné osobnosti; záleží na tom, aby se osobnost ocenila pravdivě a správně, a konflikt mezi jednotlivcem a pospolitostí aby se rozluštil har­monicky. Církev připouští ještě silnější a ostřeji hraněné osob­nosti než byl - třeba Hus, Žižka, Luther nebo Bismarck.

18.   Počátky církevního majetku a státu.

Církev, království boží na zemi, není sice z t o h o t o světa (Jan 18, 36), ale přece v  t o m t o světě. Za prvých dob kře­sťanských věřící dobrovolně a z prvního nadšení prodávali ma­jetky a statky a peníze kladli k nohám apoštolů - jakožto dar na sv. obět, na zbožný úmysl, ku spáse duše, za duše v očistci, na různé potřeby církve, na výživu kněžstva, na podělování chudých atd. Když církev rostla, že apoštolé, majíce přední po­vinnost kázati, nestačili na péči o chudinu, svěřeno podělování v Jerusalemě sedmi mužům dobré pověsti, mezi nimi jáhen Štěpán.                  

V Římě bylo podobně; tam z těch, kdo to měli na starosti, nejvíce je znám jáhen Vavřinec. Senátorské rody římské, mající velké jmění v Itálii a v provinciích, obrátivše se na víru kře­sťanskou, věnovaly biskupovi římskému veliké dary na potřeby, jak kde sám uzná. Později, když hned první křesťanský panovník, císař Konstantin velký povolil, že církev smí přijímati též odkazy, dostává papež velké dary a statky, zejména v horní a dolní Itálii a v jižní Francii; tolikéž přisouzeny církvi pozů­stalé statky mučedníků, kteří nezanechali právních dědicův; i dů­chody některých chrámů pohanských obráceny v majetek církve.

Při tom se cítilo od prvopočátku, že papežský prestol je

s u v e r é n n í, že není poddán žádné světské moci. Už Petr apoštol měl korunu, pravda jen mučednickou, ale přece pravou korunu, neboť kdo i život jest ochoten položiti, jest a  j e v í  s e  v  p r a v d ě  

n e z á v i s l ý  m. Tak bylo v církvi tři sta let, a bylo by dále a vždy zůstalo, kdyby Bůh byl tak usoudil: papež by nebyl potřeboval žádného jiného znaku suverenity.

59

Bludy a lži v dějinách.

Ale kdo má světové poslání a postavení, nemůže sám si stanoviti osudy. Císař Konstantin cítě dobře, že světskému pa­novníku nenáleží vedle trůnu papežova, přeložil sídlo na východ; nazval je „Nový Řím", ale křesťanský svět zase v pravém pocitu zamítl ten název, a dáno mu po zakladateli jméno Konstantinopolis.                                    

Hojných důchodů potřebovali papežové tím více, když Řím ponechán sobě samému: připadlo tedy papeži starati se on po stránce netoliko duchovní, nýbrž i tělesné, vezdejší, světské. Lid římský viděl v papeži svého dobrodince, živitele, ochránce - v plném slova smyslu tedy světského vladaře. To byly vlastní  p o č á t k y  c í r k e v n í h o  

s t á t u.

Císaře zastupoval v Itálii exarcha, se sídlem v pevné Rávenně, jehož předním úkolem bylo zbraňovati bojovným Longobardům v dalším postupu. Leč exarcha, nemaje dosti pomoci od císaře, nestačil na to; přestával tedy býti hlavním středem odporu, a obranná moc se sbírala v několika velkých městech, hlavně u pobřeží; v Římě, Neapoli, Janově

a j., kde vojevůdce (dux) vládl téměř samostatně; tak vedle exarchatu, omezeného na pouhé pobřeží od ústí řeky Pádu po město Rimini, vznikaly po Itálii dukáty (vojvodství).

I v tom exarchatě uměli císařové své poddané více daněmi vyždímávati a všelijak, zejména ve hnutí obrazoborském týrati, než jich od nepřátel chrániti; despotická vláda císařů, z nichž mnozí nad to byli nezákonní, vytrácela se, až z ní zbylo pouhé jméno, kdežto papež účinnou ochranou a vším ostatním stával se opravdu pánem římského území.

Když pak lombardská knížata nepřestávala tam vpadati loupežně, a papežové marně se obraceli o pomoc do Cařihradu, dovolali se té pomoci posléze od Franků.

Světská moc papežova pochází z dob, kdy Itálie byla pod byzantským panstvím, ale vydaná vpádům germánských národův, a bylo té moci právně nabyto. Ani prášek země nepřišel k tomu násilím nebo lstí.                

 Tak rozuměti církevnímu majetku a státu. Světské suve­rénní postavení papežovo, s v ě t s k á  v l á d a  prestolu apo­štolského uznává se v katolické církvi jen za relativní, morální potřebu papežství. Biskup Konrád Martin praví ve svém „Bi­skupském slově k protestantům“ r. 1864: „Církevní stát ne­patří k papežství absolutně; - církevní stát, jak se nyní mají věci, jest  p o t ř e b n ý  p ř í l e p e k (annexum), chce-li kdo, potřebné  z l o p a p e ž s t v í." Döllinger, dokud ještě byl

60        Bludy a lži v dějinách.

věrným synem církve, napsal, r. 1861 (Kirche und Kirchen): „Páni církevních věd neviděli v tomto spojení vrchní církevní moci a důstojnosti se světským královstvím žádnou přednost neb dokonalost, nýbrž něco, čeho poskytla potřeba doby." Grégorovius také tvrdí jen relativní, morální pohledávku papežovy suverenity: ,,Ačkoli se smí tvrditi, že majetnictví církevního státu a města, potvrzené císařstvím, vzhledem na duchovní primát je nepodstatné, přece potřeba uznati, ze papeži mocně pomáhal v záměrech; neboť mu propůjčoval drahocenné nezávi­slosti." (Gesch. d. Stadt Rom III.)      

Ale snad nemá církev míti majetku? snad jen společný? ,,apoštolská chudoba ?"  

Společný majetek byl možný jen za prvých dob, dokud křesťanská obec malá byla. Již za pozdějších apoštolských časů bývaly s tím velké obtíže, až to samo sebou znemožnělo a přestalo;:

Křesťanství nebrání míti majetek. Kristus a apoštolé měli pokladnici na vezdejší potřeby: ,,Učeníci byli odešli do města nakoupit pokrmů." (Jan 4, 8.) Jidáš iškariotský „zloděj byl a měšec maje, co se vkládalo, nosil." (Jan 12, 6.)        

A to bylá apoštolská doba, mimořádná, pod přímou působ­nosti Ducha svatého, kdy neučený rybář mohl býti papežem. „Duch pravdy ve vás bude…“ „Duch svatý naučí vás." (Jan 14, 17. 26.) „Dáno bude vám v tu hodinu, co byste mluvili; neboť nejste vy to, jenž mluvíte, ale Duch Otce vašeho, jenž mluví ve vás." (Mat. 10, 20.) Jako u stromů sazeného: zprvu jej potřeba zalévati, a když se zmohl, stačí obecná vláha.

Majetek o sobě není hříchem; jen nesmí býti sám sobě účelem (hrabati poklady, klaněti se zlatému teleti), nýbrž má býti prostředkem k dobrému: ke slávě boží, ke skutkům milosrdenství. „Nemůžete Bohu sloužiti i mamoně… Hledejte tedy nej­prve království božího a spravedlnosti jeho: a toto všecko bude vám přidáno." (Mat. 6, 24, 33.) Učeníci vidouce zástup lačného lidu: „Pojďme a kupme za dvě stě peněž chleba a dáme jim jísti." (Mar. 6, 37.)                    

Po apoštolské době přišly normální časy, s obyčejnými prostředky, a k těm náleží majetek. Na kněze bylo potřeba studo­vati (vlohy, píle, peníze), a tím otázka existenční luštila se sama. „Hoden je dělník své mzdy." (Luk. li, 7). „Kteří oltáři slouží, z oltáře díl mají." (II. Kor. 9, 13).

 Idea chudoby uskutečněna v církvi nikoli jako přikázaní, nýbrž jako rada dobrovolnou chudobou ponejvíce v řeholi (mendikanti, žebravé řády).

61

Bludy a lži v dějinách.

Ostatně kdo má býti lepším držitelem majetku než ten, kterému nejčastěji zní v uších: ,,Blahoslavení chudí duchem", „blahoslavení milosrdní". (Mat. 5, 3. 7). „Co jest plátno člo­věku, byť všecek svět získal, na duši pak své škodu trpěl?" „Umřel i bohatec, a pohřben jest v pekle." (Mat. 16, 22. 26). „Pojdte, požehnání Otce mého, vládněte královstvím - nebo jsem lačněl a dali jste mi jísti." (Mat. 25, 34).              

Volati za našich dnů po „apoštolské chudobě" může jen nevědomost, přemrštěnost nebo zlá vůle, podtínati působnost církve.

19.   Církev a státy ve středověku.

Jaký jest poměr církve a státu, napověděno již ve čl. 13. Myslívá se někdy, že se církev ve středověku vyvyšovala nad stát, že se míchala do jeho záležitostí, zkracovala jeho práva a vadila jeho rozvoji.

Není. Pravda: církev majíc jiný původ a účel působila též jiným směrem než stát; jakožto něco současného, třebasi za­čátkem o mnoho staršího, církev stála vedle tehdejších států.

 Pravda ovšem, církev svým původem i rozsahem vyčnívala nad stát: původů byla božského a nebyla omezena na území toho onoho státu; žádný stát jí nemohl stěsnávati svými hra­nicemi, nýbrž ona měla zahrnovati všecky státy, veškero po­kolení lidské.

Každý z obou, církev a stát, jest ve svém oboru, tento v čistě světském, ona v čistě církevním, svrchovaný. Ale mají mnoho společných záležitostí, jsou poukázáni vzájemně na sebe; vždyť státní občané, jsou zároveň příslušníky církve,; církev podpírá státní pořádek, a stát, chápe-li svůj úkol, nemůže býti lhostejný k pravdě a bludu, tomuto bránit, pravdu chránit. Činívá se na to konkordat.

Jakých pak ale prostředků církev užívala, kdy stát jí sahal do pravomoci? nebývaly jednaké (viz či. 24.), jak kdy plynuly z jejího poměru ke státu, z ducha doby a z jiných okol­ností, ale hlavní zásadou bývalo církvi, pokud možná uhýbati, napomínati, volati k právu, protestovati. Avšak i když bylo po­třeba sáhnouti k nejpřísnějšímu trestu: vynésti klatbu, sesaditi knížete a zbaviti poddané přísahy poslušnosti, nebývalo to žádné brutální hierarchické, násilí, nýbrž se zakládalo na tehdejším po­měru církve ke státu, na právu mezinárodním. V novějších do­bách staví se stát v nejostřejší protivu k církvi, když sebe činí

62       

Bludy a lži y dějinách.

zdrojem mravnosti, ne-li dokonce, jak Hegel (+1831) vymyslil, ,,přítomným bohem"; takový stát jen potud církev trpí, pokud jí nemůže urdousiti; ve jménu kultury začíná proti církvi ,,kul­turní boj".          :                        

Církev povolána jsouc osvětlovati a posvěcovati lidstvo; měla si je na to vychovávati. V církvi vyrovnány nerovnosti stavů: pouze časné přednosti, urozenost a jiné, nezmohly se v ní nad vyšší pohledávky a vlastní přednosti: zušlechtění vůle zbož­ností a ducha vědou; tak se v ní udržela ušlechtilé vyšší snaze volná dráha. Svým složitým ústrojím, moudrým řízením, důsledností a pravidelností správy a všeho jednání byla církev učitelkou a dobrodějkou státu.  

Pořádek ve státě může vycházeti jen z náboženství a mrav­nosti: stát a církev se stýkají, pronikají. Některé věci, jež staropohanský stát počítal za své, v křesťanském státě již nenáležely samému státu, nýbrž církev je mohla považovati za své dominium.

Církevní zřízení a nařízení v té příčině nejsou ani proti vniterné organisaci státu ani proti právu vladařovu, nýbrž pouze a jen proti mravním vadám a nedostatkům. Církev se snažila lidstvo dle zákona Kristova mírnit a šlechtit, mysl k vyššímu pozvedati, slovem: lidský život zjemnit a pokud možná zpří­jemnit. V tom viděla své poslání, o to se snažila a uměla toho dosíci; vše ostatní, co bylo světského, časného a tělesného, po­nechávala státu.                      

Panovník i lid jakožto křesťané byli podřízeni zákonu bo­žímu, a církev byla strážkyní toho zákona. Některá neřest trvala a zmáhala se a panovník si netroufal nebo z nějaké, třeba nízké příčiny ani nechtěl proti ní zakročiti: v tom případě bylo na církvi opříti se i panovníkovi a připomněti mu jeho povinnost. V tom smyslu zmocnil papež

C e l e s t i n III. anglického arci­biskupa H u m b e r t a vydati kletbu na ty, kdo by svévolně zvyšovali cla a loupili na silnici, protože měl býti chráněn ob­chodník, který dovážel, čeho třeba k utěšení a pohodlí života.

Církev zavedla „mír boží", aby přece nějak krotila divou bojovnost a chránila bezbranného; církev se vážně opřela otrokářství a prodeji křesťanů do otroctví, ačkoli nijak nevadila obchodu, pokud se konal v mezích křesťanské mravnosti.

Církev napřáhla svou zbraň, kletbu, na námořní loupežnictvo; že kdo něco takového koná, nemůže náležeti k církvi. Někde na pomoří považovali ztroskotané lodě a všecko z nich, co jim moře vyhodilo na břeh, za svůj majetek, lidi za otroky;

63

Bludy a lži v dějinách.

někde dokonce plynuly stržené za to peníze jako pravidelné dů­chody do státní pokladny: proti tomu vystupovali papežové často a rázně; poznali, jak velmi toho bývalo potřebí.

Církev ročně slavnostně vynášela kletbu na křivopřísežníky, na čaroděje, žháře, zloděje, lupiče; konala, co mohla, do poli­cejní moci a trestního práva státu nesahajíc.

Církev napřed zavrhla ordalie, soudy boží a souboje, až je papež  

I n n o c e n c  III. zrušil slovy Kristovými: „Nebudeš pokoušeti Pána, Boha svého.“ Kněžím zakázáno světit potřebné na to věci a zbraně, a státní moc nesměla za to kněze pokuto­vati. Posléze, když se zvrhly v pouhé zabíjení, odsouzeny též turnaje; byl to boj tuhý a dlouho marný.

Církev mírnila nevolnictví: zrušiti ho nemohla, by nezkracovala číhosi práva; propustit nevolníka prohlásila za dobrý skutek, spasitelný; dítku z nevolnictví nebyla v církvi zavřena brána ani k nejvyššímu důstojenství.

V soudnictví zmírňovala církev zákony státní: nikoli trest o sobě a pomsta, nýbrž polepšení bývalo jí účelem. Ani kdo biskupa zavraždil, nebýval odsouzen na smrt, aby se mu neodnímala možnost pokání a polepšení; v tom duchu podnes pro­vází kněz vraha až pod šibenici.

David U r q u h a r t, nekatolický státník anglický, psal papeži Piovi IX., aby se na všeobecném sněmu (vatikánském) postaral o mezinárodní právo států: „Abys ku pomoci přispěl nešťastníkům, kteří zla, jež sami si připravili, ani snášeti ani hájiti nemohou, za to Tě prosím, dovolávaje se Tvé královské důstojnosti, Tvého starého práva, památky minulosti, města Říma, Tvého sídla panovničího, ve kterém přebýváš, jazyka samého latinského, jehož užíváš."

20.   Karel velký - „ svatým“.

„Nejednota a nesvornost," píše F. Palacký (I., r), „bylyť starodávné vady národů slovanských. B o d r c i nemalou pomocí přispěli Karlu velkému ku krvavému vítězství nad Sa­síky. Karel odměnil jejich služby tím, že již r. 789 s velikou vojenskou výpravou sám osobně proti

L u t i c ů m vytáhnuv, tím p o č á t e k  v á l č e n í  s v é h o  

s e  S l o v a n y  u č i n i l. Za příčinu války předstíral příkoří od Luticů Bodrcům, jeho spojencům, činěná. Bodrci a Srbové tudíž ochotně pomáhali jemu pokořiti sousedy a pokrevníky své."

64       

Bludy a lži v dějinách.

Pokořiv a poraziv Karel Avary, byl 25. prosince 800 v Římě na císařství římské korunován, čímž ,,domnělé starochloubného Říma právo ku panování nade v š e m i národy jakoby dědičně nastoupil." Karel stal se ,,skutečně mečem časů, ku podivu a slávě, ano až k omámení naostřeným." I Čechové zlým toho zažili. „Pohnutka jeho válečných skutků nebyla však jen obrana a šíření osvěty a náboženství křesťanského, nýbrž m n o h e m  v í c e  v ý b o j n o s t  a  bažení po slávě." Píše o něm dále V. V. T o m e k (Nauč. sl. IV., 557): „Ku provedení záměrů svých užíval v přepychu síly své Karel často takových prostředků, že není značného rozdílu mezi ním a „asijskými výbojci. Sou­kromě byl nad míru skromně živ, a vyjímaje pohlavní jeho vášně, vzorem občanských ctností. Příjmí Veliký srostlo s jmé­nem jeho zúplna. C í r k e v  n a z v a l a  j e j  s v a t ý m."

Tato domněnka, že Karel veliký byl v církvi katolické pro­hlášen za svatého, že tedy papež všecky jeho skutky a křivdy schválil, přešla i do našich „národních" kalendářů, kde se na den 28. ledna vykazuje svátek ,,sv. Karla velikého"?!

Co jest o té věci po pravdě souditi? Prof. J. Hrubý pojednal o tom v „Correspondenz-Blatt" r. 1887. V A. Müllerově Všeobecném Martyrologii jest na stránce 23. poznámka: „Na mnoha místech slaví se dnes (28. ledna) také památka sv. Karla velikého, císaře západní říše a zvláštního šiřitele křesťan­ské civilisace."  

Josef kardinál H e r g e n r ö t h e r  píše: „…Mnozí počí­tali Karla velikého nejen za velikého, čemuž se nikdo nebránil, ale též

za s v a t é h o. Avšak jej kanonisoval jen k žádostem Bedřicha rudovouse p r o t i p a p e ž Paschalis a římský breviář i všeobecná církev kanonisace neuznávaly; jediné Cáchám se povoluje ho uctívati za svatého."      

Jiného názoru jest ž i v o t o p i s e c  s v a t ý ch Jan Ev. Stadler, počítaje Karla vel. za svatého: „S. Carolus Magnus, Imperator Conf. (28. Jan.)… Sv. Karel, první římsko-křesťanský císař Západu…" a na str. 558. vykládá: „Tuto kanonisaci, anať pošla od protipapeže (Paschalia III.), považují ně­kteří za neplatnou; jelikož však pozdější praví papežové se tomu nevzpírali, nýbrž nad to církevní jeho úctu podnes na několika místech - třeba v Cáchách, kdež se jeho svátek slaví jako slav­nost dupl. I. cl., jakož i v jiných kostelech Německa, Francie i Belgie, - dovolují, nic jsme nebyli na rozvahách přidržeti se Bollanda a počítati Karla vel. za „svatého". V Mart. Róm. ostatně jeho jména n e n í nalézti." (Heiligen-Lexikon, 1858, II.)

65

Bludy a lži v dějinách.

Nejinak soudí také A. Kobler T. J., ba zrovna rozhodně se zastává „svatosti" Karla velkého: ,,Ovšem p r o t i p a p e ž přisoudil tomuto císaři, r. 1166 úctu a čest svatého; ale co se takto stalo n e s p r á v n ý m způsobem, následující: praví pape­žové alespoň m l č e n í m potvrdili, a Benedikt XIV. pokládal toto mlčení zajedno se skutečnou beatifikací. Ostatně již papež Urban VIII. a jiní papežové povolili rozličným kostelům ve Francii a v Němcích, jmenovitě v Cáchách, kde je hrob velikého císaře, zvláštní offícium de sancto Carolo. Čím si Karel velký této cti zasloužil, tak dobře je známo, že netřeba toho připomínati. Výčitky, které se mu činí vzhledem ku věrnosti manželské, nejsou tak bezpečně doloženy, že by kdo mohl z nich o něm zle souditi:" (Ztschr. f. kath. Theol. 1885.)

Důkazy Stadlerový a Koblerovy jsou vratké, z pouhého mlčení, e silentio; jsou i příliš v o l n é a všeobecné, podrobných dokladů nepodávajíce; hned se mluví o ,,blahoslaveném" Karlu, hned o úctě ,,svatého", a „Benedikt XIV. považoval prý toto mlčení zajedno se skutečnou beatifikací". Ale beatifikace není kanonisace, pročež toto mlčení nedokazuje pro kanonisaci nic!

Všecko důsledkování z „tichého" uznání této kanonisace od „následujících pravých papežů" d o c e l a  p a d á, protože n e n í  

p r a v d i v é. Může se to doložiti z doby nejnovější. Arcibiskup, později kardinál Johannes hodlaje poříditi nové vy­dání kolínského Missálu sestavil r. 1847 na to zvláštní komisi. Slavnost Karla velikého měla se rozšířiti na celou diecesi; arci­biskup podal r. 1850 v té příčině žádost k apoštolskému prestolu. Svatý otec dal o d m í t a v o u  o d p o v ě ď  a schválil, aby se k Missálu a k breviariu Romanu vydalo zvláštní proprium Coloniense. O svátku Karla velkého vyšlo vyjádření, že sice ani v  m ě s t ě  C a c h á c h  s e  n e s ch v a l u j e, n ý b r ž  j e n

p r o m í j í, a l e  v  d a l š í ch  k r a j í ch  ž e  v š e l i k á  ú c t a  

K a r l a  v e l k é h o  i n  O f f i c i o  e t   M i s s a  v ý s l o v n ě  b y l a z a m í t n u t a. (Pastoral-Blatt, Münster, 1868.)

Kdo zná jen poněkud podstatu a účinky beatifikace, z těchto posledních slov ihned pozná, jak se věci mají s prohlášením Karla za svatého. Mezi jinými účiny beatifikace se také počítá: ,,4. Povolení úcty jednomu místu dané nesmí se rozšiřovati na jiné místo. - 5. Je-li na jednom místě dovoleno všem svatého uctívati, smí se čísti offícium blahoslaveného: jen soukromě, ni­koli veřejně. - 7. Svátky blahoslavených nesmějí se slaviti beze zvláštního dovolení sv. stolice. - 8. V  o b e c n ý ch kalendá-

66Bludy a lži v dějinách.

řích nesmějí se uváděti jména blahoslavených; jen v takových, které jsou ustanoveny pro jistá místa a družstva."

Z toho snadno uznati, že n e m ů ž e  b ý t i  ř e č i  

o  k a n o n i s a c i  K a r l a  v e l k é h o, nýbrž jen o beatifikaci, A jak se o té má souditi, poučují slova: ž e  a n i  v  C á ch á c h  se  n e s ch v a l u j e  o s l a v i t i  s v á t e k  K a r l a  v e l k é h o, nýbrž jen prý se to promíjí; v dalších kruzích všecka úcta Karla ve­likého in Officio et Missa výslovně byla  o d m r š t ě n a.

Pravdu tedy děl kardinál Hergenröther: „Breviář římský a všeobecná církev neuznaly kanonisace; jen se povoluje úcta blahoslaveného pro Cáchy."

21.   „Špatní“ papežové.

Papežství je vrchol a koruna církevního zřízení; proto na žádný jiný ustav neútočeno s takovou prolhaností, jako na pa­pežství a na ty, kteří posvátný ten úřad kdy vedli a spravovali. Splnila se slova Páně: ,, Budou všeliké zlo mluviti proti vám". -    

Jan Hus vkročiv při hádaní o bullách papežských na dráhu revoluce jal se tvrditi, že „ten toliko papež opravdu prý jest hlavou církve, který nejvyšší úřad pastýřský poctivě zastává a životem mravným následuje Pána; nenásleduje-li v pravdě Krista, že je ,,zloděj, loupežník, vlk dravý, pokrytec a mezi všemi ži­voucími největší a nejhorší antikrist", a že netřeba se držeti jeho ustanovení. Ale arciť najdeš i na apoštolském stolci koukol mezi pšenicí, a již za Husových časů byli mnozí, kteří nemohli uznati pravdivosti a upřímnosti takových prohlašování. „Jsou to slova pěkná ovšem, pravili, ale jed v nich se ukrývá; nebo to-li se připustí, budete d l e  l i b o s t i  o tom či onom moci tvrditi, že nesluší se držeti ustanovení církve, že to či ono jest takové, v čem věrný křesťan nemůže býti povinen předpisů cír­kevních zachovávati. Jeť to, rozumíme-li dobře, první příklad oněch praktik, kteréžto v podobných okolnostech za věků revolučních vždy se opakovaly." (Helf. 115.)

V dobách německé ,,r e f o r m a c e" spílati na papeže stalo se módou i soustavou. Nebylo a posud není pod sluncem ne­řesti, které by Luther jak hlasitě tak lživě nebyl vytýkal pa­pežům, n e n í  n a d á v k y

n a  s v ě t ě  a n i  p o d  s v ě t e m, aby jí nebyl vmetal papežům ve tvář. Luther dospěl v této své květomluvě takové dokonalosti a prováděl ji s takovou ostydlostí, že nad tím i dobří protestante žasnou a trnou.

67

Bludy a lži v dějinách.

Jaký mistr, nejinací učeníci. Všichni přednější šiřitelé a zástupcové protestantismu lhali ústně i písemně na papežství i na papeže, aby od nich lid odtrhli a tak sami aby nabyli místa, neboť protestantismus jest pouhá negace církve; a jen z té ne­gace žije a tyje. (Dr. W. Binder, Selbstauflösung des Protestan­tismus.)

Také ,,č e š t í  b r a t ř í" při své pietistické zcitlivělosti nacházeli ve svých srdcích dosti místa k nejjizlivějšímu záští proti stolci apoštolskému; zpravdila se na nich slova, že z citlivůstkářství pochází náboženská přemrštěnost, pýcha a fanatismus. Všecky sekty a sektičky pilně se mezi sebou potíraly, jen v nenávisti proti Římu byly za jedno. (Brandl, Kniha pro každého Moravana, II. vyd. 218.)

Na tyto všecky i na pozdější jich nástupce lze potahovati slova  

G ö r r e s o v a: ,,Protivníci církve katolické bývají často zvrhel a vyvrhel všelikých vyznání, škol a stran. Zuřivé záští své obracejí jmenovitě proti ústavům církevním a proti těm, kteří jaký církevní úřad spravovali nebo spravují; není ústavu, kterého by ještě nebyli zohavili, není osoby, která se ubírala vedle jejich pelechu, aby nebyli za ní potupně a hanebně po­křikovali, nelze vymysliti drzostného zločinu, jehož by nebyli ještě roztrousili v mysl. Tam ve svých děrách pěstují onoho ,,draka lží", jemuž utne-li kdo jednu hlavu, ihned naskočí deset jiných."

Z a  n a š i ch  č a s ů všeliká lež počítá se za dovolenou, ba zrovna za učenost, když se jí zlehčuje církev a její hlava. Voltaire soudil o lži takto: „Lež jen tehda je neřestí, směřuje-li k něčemu zlému; velikou ctností však jest, působí-li se jí co dobrého: (écrasez l' infame, zničiti církev, křesťanství). Buďte tedy ctnostnější než kdy jindy. Lžete jako dábel; nikoliv ostýchavě a jen někdy, ale směle a stále.“ (V listě ku Thieriotovi 21. října 1723.)  

Takové lži nalézti ve vědeckých spisech, v novinách, v románech i ve školských učebnicích. Člověk neví, nad čím se více pozastaviti a kde příčinu hledati: v nevědomosti, či v otrlé zvyklosti, či v tom, o čem píše zase G ö r r e s: „Všecka bytost těch lidí je založena na lži; ode lži vycházejí, ke lži se vracejí, ve lži žijí a tyjí, lež jest jejich myšlením a snahou i řečí, a všecka práce jejich jest lež! Ký div?! Když se jíž zapředli a zabředli v zapírání, vodí je otec lži na provaze, do něhož se byli zapletli."

Ví se dobře, že bylo v řadě papežů několik nehodných, a nikdo jich nezastává. „Ale, praví sv. A u g u s t i n, což na tom,

68Bludy a lži v dějinách.

kdyby v postupu věků vloudil se v řadu papežů, která začíná Petrem, některý pastýř nevěrný? C í r k e v  z  t o h o  n e v e z m e  š k o d y; nevinní křesťané se tím nedostanou v nebezpečí. Bůh, jenž pravil o špatné vrchnosti: „Čiňte, co vám praví, a nehleďte na to, co činí," postaral se, aby ž á d n ý  p a p e ž  n e u č i l  b l u d u  a nezavedl církve v ta místa, že by se rozbila o zahubná úskalí bezbožného rozkolu." (Ep. ad Gent. 33.)

Církev samu jako dílo boží dobře sluší rozeznávati od jejich nehodných sluhů, zrovna jako platnost svátosti nezávisí na hod­nosti neb nehodnosti přisluhovatelově; papežové míjejí, ale církev ostává na věky. ,,Církev jest ustanovení božského; počátek její jest nebe a k nebi se nese konec její. Jelikož ale bytuje na zemi, v lidech žije a se jeví, pozemské podpory a prostředků zevnějších potřebuje: osudy její rovněž jako každé moci vezdejší, v celku i jednotlivostech, podrobeny jsou zákonům vznikání a klesání, květu a úpadu, vítězství a přemožení." (Helf. 269.). "

Víme dobře, že bylo v řadě papežů několik nehodných, ale co z toho? Smí se snad proto zavrhovati papežství vůbec? „Petri dignitas etiam in indigno herede non deficit - Petrova důstojnost netratí ani nehodnými nástupcem", napsal již papež Lev I. ,,Proto, že mnozí císařové, praví proti Husovi Vincenc B r a n d l (l. c.), byli nehodnými osobami, žádný rozumný dů­stojnost císařskou nebo vůbec panovnickou vyvracovati nebude; proto že nehodní mužové seděli na stolci sv. Petra, žádný nepředpojatý tvrditi nebude, že  p a p e ž s t v í  jest zkázou světa." Ba snad je dovoleno domnívati se, že Bůh proto dopustil ně­kterého nehodného nástupce na stolci Petrově, by se ukázalo, že lidská zloba nemůže nikterak otřásti jeho dílem.

Ze křiku, který zvedají protivníci církve na ,,špatné" pa­peže, mělo by se mysliti, že, ne-li všichni do jednoho, tož alespoň po většině byli ,,špatní". Tak třeba M a r n i x, přední šiřitel kalvinismu v Hollandě, dělí celou řadu papežů ve čtyři skupiny po osmi papežích, z nichž by člověk nevěděl, kterému přisouditi „cenu špatnosti". V první skupinu zahrnuje „rouhače a posmě­vače", ve druhou „smilníky, cizoložce a sodomské darebáky“, ve třetí „lakomce a krvavé šelmy", ve čtvrtou „čaroděje, kouzelníky a tráviiče". Při takovém rozvrhu ovšem posuzuje papeže hlava nehlava, svatý nesvatý. (Görres-Gesellsch. 1882.)

Zarytý protestant D a v i s s o n, jenž bezpříkladně křiklavě a lživě vylíčil dějiny papežů, při vší práci a snaze nenahledal a nepojmenoval více než osm a dvacet „špatných" papežů. Na posledních sedmi z těchto dvaceti osmi nemohl se dohledat

69    

Bludy a lži v dějinách.

jiné špatnosti žádné, leč že prý „svolili ke tvrdým (pravda-li?) opatřením proti protestantům", jak připomíná R ü t j e s (Triumph d. wahren K. 145). Co však jest to proti ostatním dvěma stům a třiceti osmi papežům, při nichž ani přepřísný „inkvisitor" Davisson nemohl najiti jaké „špatnosti"? A což neváží-li nic, že jest vůbec sedmdesát pět svatých papežů, z nichž šest a čtyřicet prolilo krev za víru a lid šest a třicet z nich uctíval za svaté, prvé než církev pronesla o nich svůj soud, nic-li neváží, že ze dvou set šedesáti tří nástupců Petrových přemnozí vynikali ctností a učeností, lidumilností a ctihodnou povahou?! V pravdě, není knížecího křesla na zemi, aby byl tak starý a ctihodný, tak ztěsna spojený s dějinami člověčenstva za dva tisíce let, jakož aby se mohl vykázati tolika a takovými muži, jako prestol Petrův. „Byla by to  d l o u h á  ř a d a jmen, praví Herder ve svých „Ideách k dějinám filosofie člověčenstva", kdybych chtěl vyjmenovati  j e n  p o  v ý b o r u  h o d n é  a  v e ­l i k é

p a p e ž e; rozmařilců najdeš na římském křesle daleko méně než na trůnech panovníků světských; a při několika z nich jen proto chyby více vystupují, že jsou to chyby papežův."

Dějiny papežův byly pokaleny nejvíce od p r o t e s t a n t ů v; i nadivno pozorovati, kterak větším dílem právě p r o ­t e s t a n t s k ý m dějepiscům připadla úloha křivdu napraviti a učiněnou škodu nahraditi. Čím dále více zpravďuje se výrok P e r t z ů v: „Die beste Verteidigung; der Päpste ist die Enthüllung ihres, Seins", jako by řekl: Čím jasněji se ozřejmí dě­jiny papežův, tím větší jim z toho vzejde sláva.

22.   Papežové X. století.

O desátém století nedochovalo se nás mnoho zpráv v oboru dějin římských, a které se dochovaly, byly nehrubě příznivy - tam tedy, v pološeru, v „temném středověku", zasadili ne­přátelé páku hanobení církve a podávali „historické výzkumy" od „učených" spisů protestantských až do našeho „Kněžoura". Ve spisech takových, psaných  s úmyslnou rozvláčností a patrnou zálibou, dočteš se pod čarou dokladu: „historické", nebo ,,dějepisné!", a měl-lis potud aspoň trochu dobrý a správný úsudek o církvi a její hlavě, veta po něm! Jak by syn 20. století měl nevěřiti „v ě d ě"?!  

1. Jisto jest, že X. století byla doba v římských dějinách kalná a trudná. Když byl zvrácen trůn Karlovců, přela se v Itálii o nadvládu a císařskou důstojnost knížata nepatrná a

70

Bludy a lži v dějinách.

slabá, v Římě a v Itálii svářily se sporné strany, a církev od nich zakusila horšího pronásledování než-li kdy před tím. Od konce IX. století až skoro do polovice XI. třely se v Římě ku vládě jednak strana šlechty římské po přednosti hrabat Toskán­ských, jednak strana markrabat Tuscijských, jíž v čele stály zlopověstné ženy, Theodora starší, manželka Theofylaktova, konsula i senátora římského a držitele hradu andělského, a její dcery Theodora mladší a Marozia. Tyto asi 50 let prováděly nad Římem nejen vládu politickou, ale církvi škodily hlavně tím, že nedbajíce svobodné volby papeže dosazovaly na úřady církevní i na papežský stolec za peníze nebo zbraněmi koho chtěly, po přednosti své příbuzné a paroby, a zase zbavovaly úřadu nebo daly zabíti, kdo byl v úřad dosazen stranou jim protivnou. Tak ovšem přicházeli na stolec apoštolský mužové docela nehodní. (Zeibert, Hist. eccl. v Brně 1884, str. 223.)

O těchto truchlých dobách dostalo se nám nad to zpravo­dajů na části lehkověrných a nesoudných, na části zlomyslných a lživých. I kardinál B a r o n i u s, vždy důmyslný a hotový v obraně papežského prestolu, lehkověrně sbíral všeliké pomluvy a nesoudně jim věřil, ačkoli sama okolnost, že byl oněch dob dosti dalek, přes půl tisíce let, kázala býti trochu opatrnějším. Hlavním pramenem zpráv z X. století jest

L i u d p r a n d, biskup kremonský, kancléř císaře Oty I.; pochleboval císaři a hanobil jeho protivníky, stranu toskánskou, z níž i papežové té doby pocházeli.            

V novějších dějinách se stal v posuzování X. věku příznivý obrat; lživost Liudprandova byla jak náleží odhalena. G r ö n e píše o něm: „Chronista, jenž pode jménem Liudprand zazna­menal dějiny své doby, jeví se býti mužem surového a spro­stého záští a podobá se spíše frivolnému, nízkému, neřestnému pamfletáři než dějepisci." (Papstgeschichte I., str. 413.)

Nejinak soudí p r o t e s t a n t š t í dějepiscové o Liudprandovi. Třeba hned  S ch l o ß e r: ,,Liudprand pojímá všecko po stránce nejsprostší, příčinu k událostem hledá v pudech a úmy­slech nejmalichernějších a nejpodlejších a s patrnou zálibou vy­kládá i nejšpinavější pohádky a nejneřestnější anekdoty." (Weltgeschichte VI., 163.) ,                                  

2. Podle zpráv Liudprandových byli nejneřestnějšími pa­peži Sergius III., Jan X. a Jan XII. Prohlédněme si tedy blíže tyto muže.

O  S e r g e j i III. (904-911) zachovala se zpráva ctihodného

 F l o d o a r d a (Pagi, Critica ann. 904, n. 5), vrstev­níka Sergejova, „že se vrátil ku společným prosbám římského lidu

71

Bludy a lži v dějinách.

ze sedmiletého vyhnanství, a že se mu dostalo důstojnosti (t. pa­pežské) již dávno přisouzené, kterou on více než sedm let za­stával

s  p o t ě š e n í m  v š e h o  s v ě t a." Římský jáhen J o h a n n e s (l. c. n. 7.) podává o něm zprávu, že znovu postavil spadlý kostel lateránský. Hrobní pak nápis o něm dí: „Amat pastor agmina runcta simul, jako že miloval své stádce jako věrný pastýř". - Sergej III. byl tedy m n o h e m

l e p š í  než pověst, kterou mu připravil Liudprand.        

Druhý papež, na něhož Liudprand vychrlil spoustu jedo­vaté pomluvy, byl J a n X. (914-928). Tento prý, anať Theo­dora starší prý k němu zahořela nečistou láskou, byl od ní do­sazen na arcibiskupský stolec v Ravenně, a brzy potom - modica vero temporis intercapedine - na stolec v Římě, aby prý měla svého milce o blízce. - V celé této osnově smyšlenek a lží není  a n i  z b l a  pravdy. Juž Amadesi, Muratori a j. pochybovali o ní; biskupský kancléř Duret (Kopp'sche Ge-schichtsbl. aus der Schweiz, sv. l. seš. 3.) dokázal, že arci­biskupa Petra, který (podle Liudpranda) poslal Jana již jako klerika do Říma, kdež si ho Theodora zamilovala, v Ravenně ani nebylo, a že Jan byl v Ravenně arcibiskupem již r. 905; nebyla to tedy „krátká doba", po které se stal papežem, aniž následoval po onom papeži, jenž prý ho neprávem byl vysvětil; neboť byl to Sergius III., a po něm byli ještě dva papeži Anastasius III. a Lando. V Ravenně vedl si Jan velmi statně, jako papež hájil Říma od loupežných Saracenů; chtě pak stolec pa­pežský vytrhnouti z nedůstojné poddanosti světské, byl ve vzniklé bouři jat a v žaláři zardousen. Chvalořečník Berengarův nazývá Jana „pastýřem samá moudrost a v povolání věrnost" (Srovn. Hefele, Beiträge   zur Kirchengeschichte I. st. 245), a Jan Kř. Weiß praví jej býti největším papežem X. století". Ostatně nejsou lživé pletichy Liudprandovy ani po stránce psychologické dosti dovedně smyšleny.  

Třetí „nehodný" papež jest J a n XII. (956-964), syn Alberichův a Maroziin vnuk, jenž se vlastně jmenoval Octavian. Nepřestávaje na vladařství římském, jehož se mu dostalo po otci, ačkoli jinoch teprve 18 let, úsilím toskánské strany do­sazen jest na stolec papežský; přinesl na stolec papežský všecky chyby své mladosti a doby, všecky vady svého stavu a vycho­vání; nebyl papežem, jak sluší a patří, ale také nebyl takovou ohavou, jak ho líčí Liudprand. R. 962 korunoval císaře Otu a dostal od něho znovu, co již Pipin byl papeži dal a Karel velký potvrdil; když pak svedený radou ošemetných přátel zrušil

71

Bludy a lži v dějinách.

smlouvu s Otou velkým a spojil se s jeho nepřáteli, císař Ota přirazil s vojskem k Římu; Jan uprchl, a císař r. 963 svolal synodu, aby rozhodla o jeho nepravostech, jako že sloužil mši sv. a nepřijímal, že se nemodlí kněžských hodinek, že v konírně kohosi vysvětil na jáhna, že roletého hocha posvětil na biskupa, pak o nestoudnostech, o nichž tu nelze míti řeči. J a n XII. byl pozván na soud, a když se nedostavil, dal ho císař bez výslechu a bez obrany odsouditi a sesaditi a dosadil na jeho místo člověka světského, jenž pak na rychlo přijav svěcení dal si jméno

L e v VIII. (Zeibert, l. c., 224.)    

Proti těmto žalobám Liudprándovým svědčí: 1. že jsou příliš zveličeny a odtud málo pravděpodobný; čpí z nich zlý úmysl pisatelův. Již. dějepisec O t a, biskup frisinský (+1158), jehož Palacký nazývá ,,slavným dějepiscem" a  přisuzuje mu vysokou cenu pravdomluvnosti a soudnosti, praví, že ,,jest jim nesnadno uvěřiti". 2. Žalobci, obhájci i soudcové  dobrovolně nebo z přinucení stranili císaři proti papeži. 3. Synoda měla se­saditi papeže a skutečně sesadila; a že to bylo něco neslýcha­ného, bylo potřebí přednésti na papeže neslýchané žaloby, aby sebe i .císaře z. toho skutku ospravedlnili. 4. Podle Liudprandovy zprávy sám císař Ota žalobám těm nevěřil. K tomu ještě za páté, že Jan XII. vrátiv se do Říma svolal synodu, do chrámu sv. Petra r. 964, a ta synoda, při níž bylo právě oněch dvanáct biskupů, kteří nedlouho před tím byli členy lžisynody císařem Otou svolané, prohlásila tuto lžišynodu za hanebnou, zrušila všecky její výnosy, sesadila protipapeže císařem dosazeného, degradovala jeho světitele a prohlásila jeho svěcení, která v tomto úřadě byl vykonal, jakož i všecky jeho duchovní úkony za ne­platné. (Wattenbach, Geschichtsquellen 211.)

A. L i u d p r a n d  o  t o m   s e  a n i  s l o v e m  n e ­z m i ň u j e. Patrně tedy psal svou ,,Historii Otonis" z vyš­šího rozkazu nebo k oku a

p o  ch u t i  císařově, jenž byl tuhým protivníkem papežovým. Liudprand o těch věcech mlčí, poně­vadž by byl oslabil dojem, kterého chtěl svými lživými zprá­vami docíliti, nebo zrovna řečeno, že by se jeho zpráva ukázala n e u v ě ř i t e l n o u. Připomněti ještě, že pokračovatel Rhegina, opata prumského, jenž se osvědčuje býti dobrým a ze­vrubným znalcem oné doby, nic neví o těch hnusných žalobách; praví jen, že Jan XII. byl sesazen, že se spolčil s protivníky císařovými. (Ad ann. 964. Pertz, Mon. Germ. hist. I., 626.)

3. Jest pak věru velmi pozoruhodno, že při všeliké truchlé rozervanosti v Římě zůstala vážnost prestolu apoštolského na

73

Bludy a lži v dějinách.

venek; neporušena. Katolická církev za těch časů zkvétala, noví národové přijímali křest, císaři i králové, církevní sněmy, bi­skupové a učenci podávali hojné příklady úcty ke stolci apo­štolskému. Připomeneme jinde okružního listu papeže  L v a  VII. proti pověrám. Když  B o l e s l a v počal se důrazněji starati o zvláštní biskupství pro Čechy, sobecká neústupnost kapituly římské byla mu v tom na závadě, ačkoli nejen papež  J a n  XII., ale i císař Ota I. skutek i takový

p o d p o r o v a t i chtěli. Teprva po smrti biskupa Michala (972), když sv. Volfgang na jeho místo dosedl, apoštolský muž tento i proti vůli své kapituly tak ochotně svolil k biskupství českému, že i sám jeho listinu

základní složil. (Palacký I., 1.)                            

Tyto a jiné věci kdyby byl znal Baromus, nebyl by ve svých letopisech posuzoval podle Itálie celou církev, a. nabyv takto vyššího rozhÍedu po církvi, zajisté by desátého století prý pro surovost a nedostatek dobra nebyl nazval dobou „že­leznou", pro ošklivost všelikého zla ,,olověnou", a pro nedo­statek spisovatelů „temnou".

Na konec článku, o ,,špatných" papežích nemůžeme nepřipomněti ještě jedné věci. Baronius totiž v úvodě ku svým dě­jinám X. století, kdež s úzkostlivou zevrubností, ale malou soud­ností zaznamenal, co písemné zprávy a sám Liudprand podá­vají, napomíná čtenáře, aby se nepohoršil nad ohavností spu­štění, se kterou se tu potkává na místech posvátných. Právě v té době prý se jeví církev býti dílem Božím, kdež by lodice Petrova nepochybně se byla rozkotala, kdyby jí podle přislíbení Kristova nebyla chránila moc svrchovaná. Právě aby ukázal, že církev není dílo lidské, ale Boží, položil Bůh na oči, že ni­kterakým činem špatných přednostův nemůže býti zničena, jak by se skutečně bylo stalo každé i něj pevnější říši a kterémukoli ústavu světskému, kdyby se byly dostaly v takové okolnosti. Z toho prý má upřímný křesťan útěchu a přesvědčení, že i kdyby Kristus spal, přece spí v lodici své církve a procitne v čas, aby přikázal moři a bouři. Jen bezbožní novotáři, kteří neznají evangelia, jež vyznávají, při pohledu na rozbouřené vlny, jimiž se lodice Petrova přikrývá, propukají v rouhání, že Krista v ní není.          

Výsledek stati o „špatných" papežích X. století zahrnu­jeme ve slova Möhlerova: „Desáté století má své zvláštní n e d u h y  a nedostatky, ale má tolikéž svou zvláštní z b o ž n o u  v r o u c n o s t, kterou si naši dějepiscové jaksi nepospíchají vy­ložiti. (Tüb. Theol. Quartalschrift, 1831.)

74       

Bludy a lži v dějinách.

23.   „Papežka Johanna".

Smutné ponížení stolce papežského, že knížecí ženy, vlád­noucí v Římě, dosazovaly v X. století za papeže své blízké pří­buzné, dalo vzniknouti pestré pověsti, že v té době byla žena papežem.                    

Ženština jakás, rodem prý z Mohuče, prchla s kochánkem z Itálie do Athén, kde za muže jsouc přestrojena tak prospí­vala ve vědách, že se proslavila i jakožto učitel filosofie, načež vrátivši se roku 855 do Říma byla prý zvolena za nástupce Lva IV. a přijala jméno Jan VIII. Papežovala prý 2 léta, 5 měsíců a 4 dni, až při slavnostní procesi slehla prý v kostele lateránském nebo kdesi o blízce a na místě skonala. -

Patrno, že pověst tato ani v základních rysech není dosti pravděpodobná. Kdy vznikla a jest-li pouhou satirou na papeže desátého století, o tom posud není jednoty. To však je vše­obecně uznáno, že je to pouhá pohádka.

Že nebylo papežky Johany, dokazují

a) všichni současní spisovatelé; žádný z nich neví o nějaké papežce, ani úhlavní nepřítel Fotius, jemuž by se to bylo velmi hodilo v boji proti římské církvi;

b) po Lvu IV. (+ 17. června 855) nastoupil hned Benedikt III. (855-858), jak zmíněný Fotij sám mimoděk a jiné památky dosvědčují.    

Pozdější spisovatelé jako Marianus Scotus (+ 1086), Sigbertus Gemblacensis (+ 1112), Martinus Polonus (+ 1278) jsou těch dob příliš daleci, aby se jejich zprávám mohlo věřiti. Ostatně Sigbert již o tom více věděl než Marianus, a Marianus zase více než. oba jeho předchůdcové. Čím dále od oné ,,události", tím více a zevrubnějších zpráv, dle výroku ,,fama volando crescit", že pověsti přibývá jako sněhové koule s kopce.

Mistr J a n H u s často mluví o „papežici", lehkomyslně a s nedobrým úmyslem, aby oviklal papežskou autoritu. Ale jinde ve světě nepovažovala se ta věc před velikým odštěpením 16. století za nic více, nežli čím byla, za pouhý výmysl na potupu církve a zlehčení prestolu apoštolského. Teprv od časů reformace počali ji víc a více vydávati za historickou  pravdu, až ji, jak u lhářů bývá, sami uvěřili.          

Vážní a soudní dějepiscové katoličtí i protestantští považo­vali to a považují za pouhou smyšlenku. Kdo by snad ještě mel jakou pochybnost, tomu dostačiž zvěděti, že ,,starokato­-

75

Bludy a lži v dějinách.

lický biskup"  R e i n k e n s, kdykoli ještě jako profesor cír­kevních dějin ve Vratislavě přednášel, opakoval  o „papezce Johaně" tuto větu: „Že by kdy byla jaká papežka Johanna, tomu věří za našich časů již jen

„l i b e r á l n í  n o v i n á ř i   a   p r o t e s t a n t š t í  u č i t e l é  

o b e c n ý ch  š k o l."

Čeho v Němcích před 50 lety, toho v Cechách podnes je potřeba připomínati; i ,,Národní Listy" poznamenávají v lednu 1908: „Již David Blondel roku 1649 poukázal na pravděnepo­dobnost této pověsti, která má v š e ch n y  z n á m k y  n e ­k r i t i c k é  f a n t a s i e... Dle nejnovějších historiků spo­čívá pověst na f a n t a s t i c k é m výkladu různých skuteč­ností, jež n e v ě d o m o s t  a  l e h k o v ě r n o s t oněch století vysvětlovala, jak hovělo tehdejšímu sklonu k neobyčejnému a podivnému."

Jelikož tedy všecek soudný svět nepovažuje zprávy o „pa­pežce Johanně" za nic lepšího nežli za trusek zlomyslné vymýšlivosti, bylo by škoda místa i času, déle se jí zabývati. Povíme tedy jen, jak asi pověst ta vznikla. Döllinger (Papstfabeln des Mittelalters, v Mnichově 1863) píše asi: Čtvero věcí bylo snad na příčině v té pověsti: že se při nastolení papeže užívalo sedadel uprostřed prázdných, že se nalezl kámen s ná­pisem, který považovali za náhrobní, že se na tom místě nalezla také socha s rouchem, které měli za ženské, a že bylo zvykem při procesích nechoditi vždy jednou ulicí.            

V jedné ulici římské nalezly se tedy dvě věci, o kterých se docela přirozeným způsobem myslilo, že patří k sobě: socha s dítkem či vlastně chlapcem, a pamětný kámen s nápisem. Socha prý byla podoby spíše mužské nežli ženské; v ruce prý měla ratolest palmovou, i lze se domnívati, že to byl nějaký po­hanský bůžek nebo kněz s ministrantem. Ale hustá říza a k tomu soška chlapce vzbudila u lidu domněnku, že to matka s dítětem. Tak se dohadovali sochy z nápisu a nápisu ze sochy.

K tomu prolomené, uprostřed duté sedadlo, jakož i, že se tou ulicí nechodilo - a pověst byla hotova i potvrzena... Že papež při nastolení posedl z nižšího křesla na vyšší, bylo dle žalmu 112: „exerit pauperem" znamením nové, vysoké důstoj­nosti; dutá uprostřed křesla ta byla z pouhé náhody: byly to porphyreticae, v z á c n é  p a m á t k y starého díla římského z lázní; když se zvědělo, že jen nový papež a jen jednou v ži­votě naň sedne, vymyslili si výklad, jaký lid až podnes činívá: sedadlo je duté, aby se na jisto zvědělo, že papež je mužem, protože prý „byla jednou jedna" žena papežem - a  básnivá

76

Bludy a lži v dějinách.

povést měla již volnou cestu. - Pověst si libuje v nejříznějších  protivách: proto svrchovaná důstojnost kněžská vedle hanebné prostituce… Tím došla papežka svého cíle, a proto ji sama pověst hned uklizuje s cesty: umírá na místě porodu, čili podle starší pověsti, byla ukamenována rozkacenym lidem. - Po té ukazuje Döllinger na příkladech z jiných dob a zemí, kterak vznikají podobné pohádky.                   .

24.   Řehoř VII.  –  Jindřich IV. –  „Canossa".

Slova „Canossa" lidé proticírkevní od dávna nadužívali. Zvyk se nepoměrně zmohl po dni 14. května 1872, kdy Bismarck na sněmu říšském pronesl perutná slova: ,, Buďte bez starosti: D o  C a n o s s y  

n e p ů j d e m e, ani tělem ani duchem!" Na památku těchto slov byl postaven u Harzburku obelisk s ná­pisem: „Do Canossy nepůjdeme. 14. května 1872." Nad tím je bronzový obraz toho, jenž tato slova pronesl. Nemilá nehoda při tom je, že každého roku spěží a maltou znečištěná dešťovice pravidelně  p ř e t r h n e  tento nápis  š p i n a v o u  č a r o u, tak že je ho potřebí drhnouti a umývati, aby nebudil u jedněch mrzutosti, u jiných smíchu.      

Při slově „Canossa" domýšlejí se nepřátelé církve, že ,,kajícnou poutí" Jindřicha IV. do Canossy byla pokořena svět­ská říše před hierarchií, že sklíčený císař německý ponížen před „panovačným" a „zpupným" papežem Řehořem VII. Církev byla k tomu boji přinucena: šlo tu o její svobodu a očistu.

Císař dosazoval proti církevnímu právu na stolce biskupské i opatské jen své  p a r o b y  a všelijaké nehodné muže ducha světského, -a ,, svobodomyslní" žehrají, ba rádi ukazují na kleslost církevní kázně; a. když papež, aby tomu zabránil, jako hlava církve opře se důrazně, že jemu a nikoli samému císaři sluší dosazovati v církevní úřady, titíž „svobodomyslní" viní papeže z „panovačnosti" a ,, zpupnosti".

Ostatně zvíme také, jakého to. muže a v čem podporoval č e s k ý kníže Vratislav  h r d l y  i  s t a t k y  s v é h o  l i d u. Závazkem s Jindřichem proti papeži zašantročil Vratislav II. země české jako část říše německé „pars regni Teutonico“ a sám stal se „regulus in regno Teutonico". Bojem svým o investituru chtěl papež i země č e s k é          z  n ě m e c k é h o  m a n s t v í  v y ­p r o s t i t, ale sám kníže český se mu v tom příčil! Byla to veliká politická chyba. Viz o tom stať dra. M. Procházky ve „Sborn. Velehr." IV. 37 nn.

77

Bludy a lži v dějinách.

Papež má udíleti duchovní úřad.

Jednomyslným souhlasem duchovenstva i lidu římského dosedl r. 1073 na papežský stolec kardinál Hlidebrand jakožto Ř e h o ř VII., muž vzácných darů ducha i srdce, bystrého roz­umu, pevné vůle, neohrožené mysli, čistých mravů: pravý re­formátor. Byl ochoten i život vynaložiti, by zbavil církev trojího neduhu: aby se nikdo nevkupoval do duchovních úřadů (simonie), neboť takoví vetřelci do ovčince nemohli býti dobrými pastýři; pak aby duchovenstvo zachovávalo celibát, neboť mnozí duchovní byli tehdy ženatí, jako kdysi u pohansko-křesťanské sekty v Pergame, již. sv. Jan nazývá nikolaity (mikulášenci); posléze aby světská knížata nezasahovali do volby papeže.

Již na první synodě postní r. 1074 obnovil Řehoř staré církevní zákony o životě kněžském, složil s úřadů kněze, kteří jich nabyli svatokupectvím nebo žili v konkubinátu, a zakázal jim církevní úkony; lidé nesměli od nich církevního úkonu žádati a přijímati.

Nejlépe se dorozuměl papež s anglickým králem Vilémem podmanitelem; po nějakém odporu provedeny výnosy synodální ve Španělích; se značným odporem ve Francii. Nejtužší a nej­známější boj nastal v Němcích, kde král Jindřich IV. zrovna kupčil církevními statky, aby těžil na prostopášnosti s bujnou družinou.          

Protestant Leo píše: „Biskupství a opatství někdy zadávána po libosti králových k… a jeho dvořanů; ti lidé potřebovali ovšem peněz, mnoha peněz, že se duchovními úřady kupčilo, hříšněji než kdy jindy. - Bylo potřebí napřed upokojit zástup dvořanů a k… a zřídka kdy se trochu poctivější muž ještě propůjčil k takovému kupu; nadáti se bylo, že na všechna vyšší místa duchovní v Němečku dostanou se lidé zkažení." (Lehrb. d. Univgesch, 1851, II.).      

Papež byl nucen rázněji zakročiti. Novou synodou r. 1075 v Římě zakázáno biskupům a opatům přijímati od světských knížat duchovní investituru. Tím se rozuměla obláčka, kde císař novému po jeho vůli zvolenému biskupovi podal berlu a prsten na znamení, že mu udílí duchovní úřad a s ním souvislé obročí.

V tom byla chyba: císař neměl práva udíleti komu duchov­ního, církevního úřadu; a toho nechtěl Jindřich z poznačených již důvodův uznati.

Jelikož tu není vlastním úkolem vyložiti spor o investituru, povíme hned, jak to skončilo, z čehož se pozná, že papež byl

78

Bludy a lži v dějinách.

v právu. K o n k o r d a t e m  v o r m s k ý m  r. 1122 stalo se narovnání: císař ponechává svobodnou volbu biskupa neb opata u své neb svého zástupce přítomnosti, dá mu investituru ž e z ­l e m (znamením světské moci), jako že mu svěřuje světské knížectví (v Němcích se to dalo před svěcením biskupa, v Itálii a j. po svěcení), už tedy nikoli biskupským prstenem a berlou, aby se nemohlo zdáti, jako by dostával svou duchovní pravomoc od císaře; prsten a berla podány biskupovi při samém svěcení.

Císař si to sobí.

Vraťme se teď na cestu, která vede do Kanosy. Jindřich nedbaje ničeho rozdával a prodával biskupství a opatství dále. Papež Řehoř pohrozil mu klatbou; Jindřich svolav ,,národní sněm" německých biskupův jakožto ,,královských vasalův" a knížat do Wormsu r. 1076 dal papeže ,,sesaditi"; papež na postní synodě, k níž se dostavilo 110 biskupů, dal sesaditi krále, vy­řknouti naň klatbu a vyvázati poddané z přísahy poslušností, pokud by císař v klatbě setrval.

Jindřich z počátku snad se domníval, že mimo ,,národní biskupy" také nižší duchovenstvo i lid postaví se mu po boku; ale brzy poznal, jak se zmýlil. Přední z biskupů, kteří s ním padli do klatby, jako z trestu Božího do dne do roka pomřeli, a nezávislá strana duchovenstva i lidu veřejně se postavila ku straně Řehořově, jenž vydal tento okružní list ke všem obyva­telům římské říše, jak duchovním tak světským (Hefele, C. G. 83): ,,Děkujeme Bohu všemohoucímu, že zachovává církev a chrání. Víte, kterak neslýchaných příkoří a příhan utrpěla sv. církev od vašeho krále, jak jí hrozilo vyvrácení a záhuba… Jelikož však plyne z Našeho úřadu, abychom milovali lidi, ale nikoli jejich neřestí, jakož máme brániti zlu, aby se obrátili, a s ošklivostí se odvraceli nikoliv od lidí, nýbrž od bezbožnosti, napomínáme vás s důstojností apoštolského přednosty sv. Petra a prosíme vás, rozmilých bratří, přemýšlejte nyní, kterak jej přiměli ku pravé kajícnosti, abychom jej mohli z pomoci Boží v lůno naší společné matky, již on se snažil rozervati, v b r a ­t r s k é  l á s c e  z a s e v r á t i t, a to tak, aby už nemohl ni­jakou novou ošemetností pošlapávati sv. církve. Jestliže však vás neposlechne a přidrží se spíše rady těch, kdož pro svatokupecké kacířství už ode dávna jsou vyobcováni, než vaší, pak hodláme, dávajíce přednost Pánu před člověkem, k a t o l i c k é

c í r k v e  m u ž n ě  s e  z a s t a t i... Bůh jest Nám svědkem,

79

Bludy a lži v dějinách.

že ani jakákoli snaha po výhodách, ani světská mysl Nás nevyzbrojí proti zlým knížatům a bezbožným kněžím, nýbrž jen rozvaha Naší povinnosti úřední a moc apoštolského prestolu, z níž denně že Si svědomitě máme účet klásti, uznáváme Svou povinností. Lépe zajisté jest Nám, není-li jiného zbytí, z ruky tyranovy vzíti smrt beztoho jistou, nežli bychom

m l č e n í m,  z m a l á t n ě l o s t í  n e b o  v l a s t n í m  

p r o s p ě c h á ř s t v í m  p ř i s v ě d č o v a l i  k u  z n i č e n í  

k ř e s ť a n s k é h o  z á k o n a."

Knížata proti císaři.

V ten čas svolali německá knížata r. 1076  ř í š s k ý  s n ě m  

d o T r i b u r u  u Rýna a k uklizení sporu dožádali se papežských plnomocníků. Mnozí byli na té, že složí krále s trůnu.

Papež Řehoř VII. vyslal tam patriarchu Sigharda voglejského a Altmana, biskupa passovského. Jindřich a hlouček věr­ných tábořili u Oppenheimu na druhém břehu rýnském; neboť jsa v klatbě nesměl vstoupiti do sněmu. Tam mu vyřizovali jeho poslancové, kteří sedm dní sem tam přecházeli, kterak kní­žata v Tribuře veřejně rozbírají jeho život a shledávají v něm šume křivdy a rušení slibů, zločiny a násilí proti církvi a říši, proti poddaným a cizincům; kterak říši druhdy rozkvetlou a mocnou v nitru zpustošil a z venku vydal v opovržení; kterak pevně jsou odhodláni zvoliti si někoho jiného králem; kterak odpadlí biskupové se poddali a zplnomocněný k tomu Altman zprostil je církevních pokut.

Jindřich propustil své z církve vyloučené rádce a denně svatosvatě sliboval a dokládal se, že všecko učiní, čehokoli se bude po něm žádati, jen aby mu nechali jméno a znaky krá­lovské moci, jichž přece nabyl právně a jichž nemůže pozbyti leda se svrchovaným opovržením všech. Z Triburu však mu od­pověděli, že již tolikrát svatosvatě sliboval a se zapřísahal, ale nikdy nesplnil, a právě tato nedůvěra knížat, jež dostoupila vrcholu, byla na příčině, že l e g a t o v é  p a p e ž o v i

d a r m o  s e  n a m á h a l i  n a k l o n i t i  j i ch  

k e s h o v í v a v o s t i.

Konečně když i zbraněmi se chtěli obořiti na krále a jeho hlouček též byl hotov ke krvavé srážce, povolili roztrpčení Sa­sové i Švábové. Pravili a vzkázali králi, ačkoli prý jeho zločiny jsou všem nad slunce jasnější, že přece zůstavují věc na úplné r o z h o d n u t í  p a p e ž i. Nezbaví-li se však císař klatby do dne do roka, že podle zákona pozbude říše, neb nikomu, kdo

80

Bludy a lži v dějinách.

do dne do roka potrval v klatbě, není dovoleno vlasti. Zatím aby bez vlády prodléval ve Špýru a zdržoval se královské nád­hery, dokud by se jeho věc nerozhodla na sněmu v Augsburce. Jindřich ku všemu svolil.

Jindřich IV. v Canosse.

Obojí strana vypravila hned posly za Alpy. Poslové krá­lovi měli zároveň papeže přiměti, aby nechodil do Augsburku: „že prý mohou mnohem snáze a lépe sami v obapolní důvěře vše vyrovnati, nežli ve shromáždění ták hlučném a vášnivě zbouřeném". Řehoř nedbal těch slibů. I rozhodl se král, že sám si pospíší do Itálie k papeži: doufal  s pí š e  m i l o s t i  d o s í c i  o d  Ř e h o ř o v y  v e l i k o m y s l n os t i  a  č i r é h o  s m ý š l e n í,  n e ž  o d  h n ě v u  k n í ž a t.  O vánocích vydal se s manželkou Bertou a s tříletým synem Kunrátem na cestu namáhavou a nebezpečnou, jen za průvodu několika osob.

S papežem, jenž se již ubíral do Augsburku, potkal se v pev­ném hradě Canosse, jenž náležel markraběnce Mathildě. K ní se tedy, anať byla mu příbuzná, obrátil Jindřich s prosbou, aby ho papež vyvázal z klatby; tolikéž se měli zaň přimluviti tchyně Adleta a její syn, jakož i markrabě Azzo z Este, opat Hugo z Clugny, jeho křestní kmotr a jiní, kteří tehda dleli na hradě Canosse. Řehoř vzkázal králi, je-li jist svou nevinou, ať se jen dostaví k říšskému sněmu do Augsburku;  ž e  z a  n e p ř í t o m n o s t i  ž a l o b c ů  n e s m í   r o z h o d o v a t i  o  v ě c i  

ž a l o v a n é h o. Jindřich odkázal, že již. nadchází výroční den klatby a že prosí jen za rozhřešení; cokoli sněm pak rozhodne, že se všemu podvolí.

Řehoř znal Jindřichovu vrtkavost: jakou pak váhu mohly míti sliby muže, který již tolik nasliboval a jen jako by proto sliboval, aby nic neplnil! K tomu věděl Řehoř, že Jindřich jen proto chce z klatby, aby odňal sněmu hlavní příčinu zadržet mu korunu, a nikoli že by litoval příkoří na. církvi spáchaných a chtěl se smířiti.

Tři dni za sebou chodil Jindřich do předního dvora hrad­ního; čekaje výsledku vyjednávání, z jitra a z večera tam stával v rouše kajícím. Samo sebou jde, že jeho věc nemohla býti tak hned vyřízena. Neběželo tu jen, aby se napravilo veřejné pohoršení, jež byl dal všemu křesťanstvu, ale též o to, aby se od­stranila mnohá jeho proticírkevní zařízení, jmenovitě dosazování

81

Bludy a lži v dějinách.

schismatických biskupů, svatokupectví a světská investitura. Řehoř mu konečně dal rozhřešení s tou podmínkou, aby odpadlým od něho knížatům dostiučinil.

Rozvaha.

Tak se tedy věci sběhly v Canosse. Kdo je chce správně posuzovati, má znáti sice pravdivou jich souvislost, ale také  d u ch a  t é  d o b y. Veřejné pokání církevní nemělo v sobě žádné příhany. Při těsné souvislosti zákonů státních s církev­ními rozumělo se samo sebou, kdo dal veřejné pohoršení, aby si veřejně kál. Bylo to „veřejným míněním", a Jindřich snad se nebyl ani poddal církevnímu pokání, kdyby z něho nebyl čekal výhody s v ě t s k é. Podivuhodná jest papežova umírněnost. Ta nejlépe svědčí, že mu neběželo, aby císaře ponížil, nýbrž aby z jeho podpory a pomoci zjednal v církvi kázeň a řád.

Pokání Jindřichovo také nebylo přísné vzhledem ku přís­nosti té doby, o níž naše choulostivá povaha nemá ani ponětí. Kající roucho bývalo dlouhé a vlněné a nosilo se na všech ostatních šatech, které si kdo chtěl podvléci; kolem beder se opaso­valo řemenem. Choditi bosky (či správněji, na trepkách, sandá­lech) také se nepočítalo kajícníku za cosi nectného. I jiní císařové a papežové se za to nestyděli v kající procese. Ani třídenní půst od rána do večera není jakou ukrutností, kdyžto církev ve čtyřicetidenní půst za těch dob obecně žádala, aby se každý křesťan nasytil až večer.

Jsou to tedy jen dětinské  p o h á d k y, že by Jindřich bos, jen v tenké košili, a o hladě byl stál tři dni před hradem. Pravda jest, že bylo zima a hodně sněhu. Chtěl-li Jindřich státi na ná­dvoří, bylo to  z  j e h o  v ů l e, nikdo mu toho  n e k á z a l, a také měl čeho se najísti a kde přebývati. Jindřich ch t ě l  z b u ­d i t i  l í t o s t  a  s o u s t r a s t. – Vše, co Jindřich na pokání vykonal, posuzováno-li z ducha té doby a přirovnáno k tomu, že jeho otec a jiná knížata středověká a později sv. Ludvík z Francie d o b r o v o l n ě za pokání na se vzali, jeví se býti opravdu nepatrným proti tomu, co zavinil a co měl smířiti.

Proto dí protestantský profesor Pflugk-Harttung (v přednášce r. 1882): „Canossa byla Řehořovi církevním vítězstvím, ale politickou porážkou". A Floto, fanatický nepřítel Řehoře VII., praví: „Že král postával venku ve sněhu jako kajícník, toť byl zajisté veliký úspěch; ale tímto pokáním přiměl král papeže, aby ho rozhřešil; král ho přinutil". Konečně Gregorovius (IV., 197),

82

Bludy a lži v dějinách.

jemuž zajisté nikdo nevytkne jakou stranivost ku papeži, píše: „Výjev v Canosse každého nutí, aby se podivoval jako řka  n a d ­l i d s k é m u charakteru. Bezbranné vítězství tohoto mnicha má v sobě více práva k podivení všeho světa, nežli všecka vítězství Alexandrova, Caesarova nebo Napoleonova. Bitvy, které ve středověku podnikali papežové, nebyly vyhrány železem a olovem, ale m r a v n í  s i l o u; a tím, že se upotřebovalo tak jemných a duchovních prostředků, stojí někdy

s t ř e d o v ě k n a d  n a š í  d o b o u.  Napoleonové proti Řehořům jeví se býti hotovými b a r b a r y."  

7. U vší stručnosti se tu jen ještě zmíníme o pohádce ně­meckého kronikáře Lamberta; jako by totiž papež sprostiv krále klatby a slouže mši sv. byl u přijímání vyzval císaře, aby s ním přijal půl svaté hostie a tak „soudem božím" dokázal svou ne­vinu, čemuž císař prý se zdráhal. Sám protestantský dějezpytec Luden to zamítl pro nedostatečnou spolehlivost a vnitrné spory. Nač by se byl Jindřich pak ještě očisťoval říšskému sněmu, když by již zde byl ordalii vykonal? Pravda však jest, co vyprávějí Bonitho a Donizo, a ti mohli věděti pravdu lépe než Lambert, neboť Donizo žil v Canosse a Bonitho byl ve styku s tímto dvorem. A ti vypravují, že papež podal císaři večeři Páně, ni­koli aby zbudil a provedl soud boží, nýbrž prý jen císaře vy­stříhal, aby raději nepřijímal, nemá-li úmyslu čistého. "

Jindřich umřel, jak žil, v klatbě. Řehoř nevida si v Římě jistoty v bouřích, jež vzbudil Jindřich, utekl se do Salerna a zemřel tam dne 25. května 1085. Tam odpočívají ostatky tohoto velikého, slavného bojovníka. Poslední jeho slova byla: ,,Milo­val jsem spravedlnost a nenáviděl křivdu, proto umírám ve vyhnanství!"

Nemenších trpkostí než Řehoř VII. zkusil později jako mnozí jiní také papež Hadrian IV. v boji za nezadajná práva církve proti násilně panovačnému císaři. „Kéž bych nikdy nebyl vykročil z Anglie nebo ze svého kláštera!" hlasitě si hořekoval. „Jest na světě který člověk tak ubohý jako papež? Na posvát­ném prestolu zkusil jsem tolik příkoří, že všeliké trpkosti mého předešlého života vidí se mi býti sladkými." Tak zajisté ne­mluví člověk panovačný, tak může mluviti jen ten, kdo svědomitým konáním své povinnosti padl v oběť cizí panovačnosti a světskému násilí. - Ostatně  k t e r a  k m á l o císař Jindřich IV. dbal svých slibův a přísah, poznati také z toho, že ustanovil protipapeže (Klementa III.), jenž mu vstavil korunu císařskou. Ale ani s  n á s t u p c i Řehořovými nemohl se Jindřich snášeti,

83

Bludy a lži v dějinách.

neboť ani sebepovolnější papež nemůže dopustiti, aby císař směl

z n e u ž í v a t i církve ku prospěchům státním.

Když papež Řehoř VII. přetrhal pouta, jimiž církev byla skličována, počala se nitrná síla papežství rozvíjeti a požehnání toho víc a více plynulo do všech poměrů křesťanských států (jak hned povíme).                          

25.   Jak přišel papež nad císaře.

Byla to práce dlouhověká, trudná a ne všude stejného zdaru, když církev obracela národy, dobývala barbarů svou trpěli­vostí a svým geniem, svým srdcem. Křesťanství už bylo s povrchu, ale když se vzňala vášeň, buchalo srdce ještě pohansky; hrubá síla byla za právo, stát proti státu jen potud byl jist, pokud si který na kterého netroufal. Za takových okolností Evropa měla si na sebe čekati buď anarchii nebo despotismus.

Každý stát o sobě stál již v nějakém poměru k církvi, jak už často zmíněno, zejména či. 13 a 18. Náboženství pronikalo působilo dále, až si národové přes všecky různosti a při vší nevraživosti k cizímu uvědomili společnou pásku - náboženství a počali pohledati k jednotnému ústředí, apoštolskému prestolu římskému, kde by si v bezpráví hledali ochrany, a kde již platilo právo, aby aspoň žádali poučení a rady.

Církev, království boží na zemi, není z tohoto světa ani k pouhým světským účelům, nýbrž jsouc od Krista a k něčemu vyššímu, nadpřirozenému, jest i výše postavena, než světské říše. Bylo tedy zcela přirozeno, když evropští národové, stavše se křesťanskými, viděli v církvi ochranu pravdy a zdroj práv proti svévoli. To je přirozený, dějinný původ světové moci pa­pežovy: consensus populorum christianorum, souhlas křesťan­ských národů.

Za nástupců Karla velkého, když dělením říše vznikala tolik válečných strastí, obraceli se do Říma o pomoc. Papež od počátku se zdráhal; staré listiny svědčí, jak důtklivě a vytrvale bylo ho potřebí prositi, jak mu i hrozili, aby rozhodl jejich spory. Skoro zároveň dalo se Dánsko a Norsko papež­skému prestolu v léno; aragonský král přijev do Říma dal se papeži korunovati a vydal mu listinu, kde svou říši podává. sv. Petru a zavazuje sebe i nástupce k ročnímu poplatku. Podobně učinily Neapol a Sicílie, Polsko a Uhry, pak i anglický král Jan, když i král a baroni v obapolní nesnázi hledali si pomoci v Římě.

84       

Bludy a lži v dějinách.

Tak posílena idea středověku, že panovník říši drží jen jako Bohem mu svěřené léno. Vzpoura proti Bohu činila ho velezrádcem a léno mu odnímala. Rozsudek o tom připadal papeži jakožto nástupci Kristovu čili náměstku božímu na zemi. Při­rozeným následkem klatby mohl papež vyvázati poddané z pří­sahy poslušnosti. Z  t o h o t o  s t a n o v i s k a  má se posuzo­vati jednání papeže s knížetem. (Ritter, Kirchengesch. I.)

I ve sporu Jindřicha IV. s národem byl papež vyzýván a volán za prostředníka, když hynul v zemi všecek život a řád; knížata psali papeži, by se slitoval nad říší a nevydával jí v anarchii; že jsou již na kraji, aby je vytrhl z propasti. I císař, ač nerad, ve své tísni, poněvadž v duchu doby uznával v papeží vrchního soudce.

Středověk sice měl své slabé stránky, ale všecek jeho život domácí i veřejný, venkoncem pronikal pevný křesťanský duch, a není mu to na žádnou hanu. Při tehdejším nedokonalém zá­konodárství a zvláště za nedostatku veřejného práva pořád pev­něji se ustálovalo mínění, plynoucí z náboženského rázu národů, že prestol sv. Petra, dařený moudrostí a silou, všem národům stejně cizí a stejně příbuzný, jest nejlépe povolán souditi okruh zemský, a byť i bylo zbaviti trůnu krále, když veřejnými ne­pravostmi a despotickou svévolí sám se sebe stíral křesťanský ráz a veřejným míněním už jako řka byl sesazen.      

Papeži tedy jako řka uloženo, vnuceno učiti a konati spra­vedlnost, býti otcem křesťanstva; oltář se stal opět útočištěm. Bylo to velkým dobrodiním lidstva: panovník nesměl býti ty­ranem, ale vždy zase měl dosti moci, aby zkrotil kde kterou zpupnost, i s duchovenské strany. Papežové byli s nepatrnými výjimkami muži učení, zbožní, jak zletilí tak zkušení, nezřídka svatí. Znamenitý publicista,  protestant  

S e n k e n b e r g, vy­znává, že v četných sporech císařů a králů s papežem právo a spravedlnost vždycky je při papeži, bezpráví, násilí a zločinné zasahování v církevní správu z pravidla při odpůrci.

Touto vydatnou součinností papežů nastávaly spořádané poměry a vládní ústavy, pod nimiž Evropa rostla v kultuře, pod vedoucím vlivem církve zakvétaly vědy a umění, obor my­šlenkový bohatl a šířil se, city jemněly, mravy se mírnily, lidstvo se ušlechťovalo na duchu i na těle. Z těch dob pocházejí u jed­notlivých národů, kde nezanikly, v pozdějších bouřích, zejména reformačních, nejvzácnější svobody.  

Vrcholu dostoupila církevní moc za papeže Innocence III. Bylť on geniálně duchaplný muž, ale též okolnosti mu byly

85

Bludy a lži v dějinách.

příznivy. Co velký papež Řehoř VII. sil v bouři, on za sto let klidil. Bez Řehoře byla by hluboce pokořená církev docela zesvětačela, stala se otrokyní státu: byla by došla těch žalost­ných konců, jako pod východními despociemi, kde šavle vládne v církvi, a sluhové církevní s němými poklonami přijímají boho­služebné rozkazy a náboženské výnosy ze světských kabinetů.

Podivným způsobem byla by církev tehdy zmimochodila: dříve zvedala barbarské zástupy na výši křesťanských národů, nyní naopak měla býti stržena do nížin světských žádostí, pro­spěchů a požitků. Řehoř tomu zabránil; duchová sféra byla za­chráněna, svoboda svědomí vybojována. Náboženská svoboda byla počátkem a zřídlem veškerých svobod ostatních.

Pontifikát Innocence III. je v dějinách církve a lidstva jako slavnost posvícení v církevním roce, kdy dle ,,Zjevení sv. Jana" (19, 7): ,,přišla svatba beránkova a choť jeho připravila se" - křesťanská obec jako zdobná nevěsta zazářila souborem rozličných předností, darů, milostí a přerozmanitých skvostů duševních, jak jich nikdy, ani před tím ani potom, neměla. Tak upřímné, věrné skupení knížat a národů kolem prestolu apo­štolského, taková jednota dokonalé vědy a dokonalé víry, dů­vtipu a pokory, poesie a umění, prostomilé poslušnosti a nej­mužnější charakternosti, činnosti a rozjímavosti, mlčení a vý­mluvnosti, světských velečinů a církevní obětivosti, tak hluboký mír mezi církví a státem, takové sbratření křesťanských národů - nemá se to už nikdy vrátit?          

Ušlechtilý protestant, básník N o v a l i s (šl. Hardenberg), praví o dobách papežské vlády: „Byly to krásné, vzácné časy, kdy Evropa byla jedna země křesťanská, kdy jedno křesťanstvo obývalo v tomto lidsky zřízeném dílu světa; jeden veliký spo­lečný zájem spojoval i nejodlehlejší kraje této široširé říše du­chovní. Bez velikých statků světských spravovala i spojovala  j e d n a  v r ch n í  h l a v a  veliké síly politické. Jak blaho­dárná, jak přiměřena byla vnitrné povaze lidské tato vláda, toto

zřízení, nejlépe se ukázalo z mohutného vzletu všech ostatních sil lidských, z ladného rozvoje všeliké vlohy, z neobyčejné výše, které dostupovali jednotlivci ve všech oborech věd, života i umění, ukázalo se také z kvetoucího obchodu se zbožím ducho­vým i vezdejším po celé Evropě až v nejzazší končiny Indie… Byla to stará víra katolická, v život vštípené živé křesťanství. Její všudypřítomnost v životě, její láska k umění, její hluboká lidskost, nezrušitelnost jejích manželstev, její lidumilovná sdíl-

86

Bludy a lži v dějinách.

nost, její radost v chudobě, poslušnost a věrnost nedají v ní nepoznati pravého náboženství a obsahují základy její ústavy."

Když se pak národům znechutilo uznávati vrchnostenství papežovo a místo něho raději volili válku a revoluci, aby si zjednali právo: jest to jejich věc; přijali za to odpovědnost i ná­sledky. Církev ubude bez té vlády, ale národové sténají pod těrchou daní a dluhů. Co středověk měl - a v té dokonalosti! - to nejnovější doba - Sysifovou prací - teprv hledá haagskou konferencí.

26.   Řehoř VII. prý „zrušil“ liturgii slovanskou.

Velikému papežovi Řehořovi vytýká se u nás, že prý ,,zrušil v Čechách liturgii slo­vanskou“.  P a l a c k ý: „Liturgie slovanská, udrževší se v Cechách vedle latinské ve přízni u lidu, ačkoli ne bez odporu všelikého, hned od věku Methodova i Bořivojova, konečně v druhé polovici XI. století zdá se, že již obmezena byla jen na klášter Sázavský, co poslední útočiště své. Ještě roku 1079 ujímal se jí Vratislav, bezpochyby k žá­dosti sněmu českého, přímluvou svou u Řehoře VII., prose o její potvrzení. Papež ale nejen o d e p ř e l prosbu takovou, ale i  p o r u č i l (2. Jan. 1080), aby kníže z r u š i l v zemi své dokonce o b y č e j  t e n t o  n e m o u d r ý  a  d r z ý, kterémuž církev někdy prý jen z vyšších ohledů shovívala.“

Tento názor Palackého je naprosto bludný, a tím škodli­vější, že se ho tendenčně užívá proti církvi. Palacký totiž, jak dokázal dr. Mat. Procházka (ve Sborn. velehr. IV.) přísná slova papežova, nesoucí se  

k  p e t i c i, přenesl na  o b ř a d  s l o v a n s k ý  a v českem překladu výrazy ještě zostřil.          

1.Výklad ten je zcela n e o p r á v n ě n ý; ono místo zní takto: „Unde ne id fiat, quod a vestris  i m p r u d e n t e r  e x ­p o s c i t u r, auctoritate beati Petri inhibemus, teque huic  v a n a e  temeritati (t. j. tomu quod a vestris imprudenter exposcitur)… viribus totis resistere  

p r a e c i p i m u s". Tohoto jedině správného výkladu žádá zdravá logika a celý kontext obvětní. Palacký však přenášeje slova „imprudenter" a „huic vanae temeritati" na ritus slovanský překládá: „My tobě ká­žeme, abys tento  n e m o u d r ý  a  d r z ý  o b y č e j   z r u š i l". Kromě toho Palacký slova „vanae temeritati" přeložil nej­ostřejším výrazem „drzost", čímž by jméno Řehoře VII. mohlo u všech Slovanů býti uvedeno v nenávist.

87

Bludy a lži v dějinách.

V žádném slovníku správném není, že „temeritas" značí „drzost"; všady se jím vyrozumívá nepředloženost, nedůvodnost, nanejvýš snad nerozumná odvážnost např. ve hře. Také zde v listě papežově nezbytně nutno slovo „temeritas" toliko bráti ve smyslu nedůvodné, prázdné nepředloženosti, jak to právě papež v první části periody řekl: „quod a vestris  i m p r u d e n t e r  exposcitur", nebo papež neřekl jen:

„t e m e r i t a t i", nýbrž přidal „v a n a e"  temeritati, t. j. důvodů prázdné nepředloženosti.

Proč papež petici o slovanský ritus nazval nerozumnou a nepředloženou, vyloženo ve zmíněném ,,Sborn. velehr." Petice ta bezpochyby na  s n ě m u  č e s k é m  od některých pánů horujících pro obřad slovanský pronesena byla, protože se praví, quod a  v e s t r i s exposcitur a nikoli „a Te solo" (principe Vratislao). Vratislav ctil a miloval sice slovanské mnichy v klá­šteře sázavském, ale ještě více miloval n ě m e c k é  l a t i n s k é  kněze a vyznamenával je zvláštní důvěrou jako na př. sasíka L a n c e,  kaplana  H a g e h a,  kterého si vyvolil za svého zvlášt­ního důvěrníka a do Říma poslati zamýšlel (v rozepři s Jaro­mírem, bratrem a biskupem pražským). Žádost tedy nevyšla z iniciativy knížete Vratislava, nýbrž poslána do Říma k návrhu pánů českých pro liturgii slovanskou nadšených. (V Cod. dipl. Mor. I. 166 jenom stojí:. Vratislav, dux Boemorum, a Gregorio papa VII. concessionem  r i t u s  s l a v i c i  in sacris éxpetit 1079).

2. Za největší nesmysl však pokládáme tvrditi, píše dr. M. Procházka, že Vratislav v petici této žádal o  p o t v r z e n í  ritu slovanského na  S á z a v ě,  posledním to útulku obřadu toho. To, jak se zdá, sám Palacký tvrdí, an praví: „Papež ne­jen odepřel prosbu takovou, ale i poručil, aby kníže  z r u š i l  v zemi své obyčej tento nemoudrý a drzý". I voláme opět, ať komu libo nebo žel: O div divoucí! Z dřívějších knížat a biskupů v Čechách nikdo se v Římě neucházel o nezrušení neboli raději  o  p o t v r z e n í  liturgie slovanské na Sázavě, a Spytihněv II., bratr Vratislavův, kterýž před ním panoval, vyhnal slovanské mnichy o své ujmě z kláštera sázavského, aniž se v Římě ptal, má-li k tomu právo, a rovněž tak Vratislav zase beze všeho dotazování v Římě mnichy od bratra zahnané na Sázavu uvedl nazpět, aniž se v Římě o potvrzení slovanské liturgie ucházel, ač tehdáž (1064) s papežem v přátelství žil. A nyní (r. 1079), když nesmírný požár investiturního sporu planul a zuřil po celé Evropě, Vratislav, náčelník knížat, kteří stranili Jindři-

88       

Bludy a lži v dějinách.

chovi IV.  p r o t i  papeži, posílá  m a l i ch e r n o u  žádost do Říma, aby papež potvrdil slovanskou liturgii na Sázavě, o kterémžto klášteře Řehoř VII. sotva co věděl a o kterémž také v celé listině papežské ani stopy nenajdeš. Žádost ta měla pro takového světového muže, jakým Řehoř byl, jen tenkráte nějaký význam, běželo-li o to - v Čechách, kde více než 150 let obřad latinský skoro výhradně vládl, - na místě jeho rozprostraniti a upovšechniti obřad slovanský. Takovouto žádost směl a musil papež Řehoř VII. podle církevních zákonů na­zvati ,,nemoudrou a nepředloženou věcí", ana zajisté jen z o k a ­m ž i t é  n á l a d y  

n ě k o l i k a  h o r l i t e l ů - sázavský chrám a klášter navštěvujících - pojíti mohla, kterážto nálada jak v okamžiku vznikla, rovněž tak okamžitě byla by zanikla, protože veškeren život veřejný co do postův a slavností cír­kevních už dávno se byl vyšinul z kolejí zvyků řeckoslovanské církve a výlučně jen posvátnými zvyky latinské církve jako  v š e o b e c n ý m  p r a v i d l e m  s e  ř í d i l.          

Právě proto, že žádáno  o  r o z p r o s t r a n é n í  a  u p o v š e ch n ě n í  o b ř a d u  s l o v a n s k é h o  v  Č e ch á ch  a nikoli jen

o  p o t v r z e n í (confirmatio) jeho na Sázavě, užívá se v papežské listině dvou významných výrazů: „apud Vos" a ,„c e l e b r a r i" a nikoli „confirmari", nebo praví se: „Qui vero Nobilitas tua postulavit, quo secundum Sclavonicam linguam  a p u d  v o s (t. j. in Bohemia) divinum c e l e b r a r i annueremus officium, scias nos hrne petitioni Tuae nequaquam posse favere." Slůvko „Tuae" místněji a určitěji naznačuje papež d á l e řka: „quod a  V e s t r i s  imprudenter exposcitur. Te huic vanae tementati viribus totis resistere praecipimus". Nemluví zde papež o žádném klášteře slovanském ku př. na Sázavě, o žádném zrušení ritu toho někde v Cechách, nýbrž o dovolení „s l a v i t i" (celebrari) obřad ten v celé zemi (apud vos, quod a  v e s t r i s - Čechův - exposcitur), v celé zemi české, kde již dávno a sice  p ř i č i n ě n í m  s a m ý ch  k n í ž a t  č e s k ý ch  liturgie latinská vrch drží.

Že nikoli Palacký, nýbrž my praví jsme vykládati slova Řehořova ve smyslu tomto, vysvítá co nejsvětleji z toho, že nejvíce  

k o m p e t e n t n í autority, světské i duchovní, kní­žata česká i čeští biskupové, ano i sami papežové, nástupci Ře­hoře VII., slova jeho v našem smyslu brali, a žádnému z nich nenapadlo, aby vzhledem k zápovědi Řehořově bohoslužby slovanské na Sázavě zrušili.

89

Bludy a lži v dějinách.

V tomto smyslu, že zápověď Řehořova na klášter sázavský se nevztahuje, pojali i pražští biskupové odpověď Řehoře VII.; ačkoliv horliví latiníci, jako Gebhard, bratr Vratislavův, nebo Kosmas, jeho nástupce, nikterak na to nenastupovali, aby klášter sázavský odevzdán byl mnichům latinským. V tomto smyslu tlumočili zápověď Řehořovu i nástupcové jeho papež Viktor III. (1086) a Urban II. (1088), s nimiž Vratislav odřeknuv se protipapeže Klementa III. byl ve spojení vešel, ač jinak při králi Jindřichovi IV. věrně setrval. Za Urbana II., když miláček Vratislavův a opat kláštera sázavského B o ž e t ě ch, jak známo, zanesl velký kříž do chrámu sv. Petra v Římě, byl od nástupce Řehořova Urbana II. s velikou přívětivostí přijat, záliba pape­žova v jeho uměleckém díle vyslovena a nikterak na něm ne­žádáno, aby se liturgie slovanské odřekl.

I po smrti Vratislavově slovanský obřad na Sázavě beze vší závady a překážky byl vykonáván, a  n i k o l i  p a p e ž, nýbrž sám k n í ž e      B ř e t i s l a v  II.  k l á š t e r  s l o v a n s k ý  o d s l o v a n i l, nikoli z nechuti k obřadu slovanskému, ani následkem listu Řehořova Vratislavovi II., nýbrž jedině pro neustálé sváry a ustavičné vespolné škorpení mezi mnichy sázav­skými, jak dí sám Palacký.

Ostatně i z listu Řehoře VII. k Izjaslavovi (Demetriovi), knížeti ruskému, který ve spojení s římskou stolicí chtěl vejíti, patrno, že Řehoř VII. řeckoslovanský obřad, jemuž Izjaslav ná­ležel, za žádnou závadu takového spojení nepokládal a na něm nikterak nežádal, aby se ,,toho nemoudrého a drzého obyčeje" odřekl, a že tudíž slova ,,vanae, temeritati" nikoli na obřad řeckoslovanský, nýbrž na „p e t i t i o" a na slova: „quod a vestris imprudenter exposcitur" potahovati dlužno.

V tomto smyslu bral slova Řehořova i veliký papež Innocenc III., jenž věrně kráčel ve šlépějích Řehořových a ještě za většího centralisatora církve se vůbec pokládá, který však ve slovanském bohoslužebném obřadu nespatřoval žádné úhony, žádné závady beatifikace nebo kanonisace slovanského řeholníka, nýbrž beze všeho odporu prvního slovanského opata na Sázavě, sv. P r o k o p a  v Římě r. 1203 za  s v a t é h o  prohlásil a hned po roce toto prohlášení kardinálem Kvidonem v Čechách na Sázavě slavnostně dal vykonati.  

3. Nemožnost výkladu Palackého vysvítá konečně ze samých závěrečných slov Řehořových v listině ze 2. Jan. 1880; praví se tam, že roku minulého (1079) nemohl papež prosbu knížecí o povolení slovanského ritu vyříditi, v tomto roce

90       

Bludy a lži v dějinách.

(2. ledna 1080) však ochoten je způsobilé legaty (personas, quae negotiis vestris valeant utiliter deputari) do Čech po­slati, aby na místě samém náboženské Čechův potřeby ze­vrubněji poznali (necessitudines vestras   p l e n i u s  cognoscentes) a pak mu o tom zprávu dali (ad notitiam nostram deducere). Toliko žádá, aby Vratislav do Říma poslal průvodce, kteří by legaty jeho na cestě do Čech chránili a o jejich bez­pečnost (secure venire) vůbec pečovali: jmenuje zvláště českého vojvodu            B e d ř i ch a  a  F e l i x a  a chce, aby Vratislav buď oba neb aspoň jednoho z nich s ochranným průvodem do Říma poslal. - Že úmysl papežův neproveden, dlužno psáti na vrub Vratislavovi, kterýž další odboj Jindřichův proti papeži hrdly i statky českého lidu stále podporoval a tím odeslání legátů papežských do Čech nemožným učinil.

Suďme: papež nejprve prohlásí bohoslužebný slovanský obřad za ,,obyčej nemoudrý a drzý" - a pak přece knížeti Vratislavovi dává jakousi čáku, ukáže-li se vyšetřením legátů od něho do Čech poslaných skutečná náboženská potřeba tohoto „nemoudrého a drzého obyčeje", že ku spáse Čechův přece jej - tento drzý a nemoudrý obyčej - potvrdí.

Podivuhodná, v pravdě apoštolská jest umírněnost pape­žova; papež ví, že Vratislav je hlavou knížat stranících Jindři­chovi IV. proti němu, a přece mu (Vratislavovi) na začátku listu dává obyčejný pozdrav a požehnání apoštolské: „Gregorius, servus servorum Dei, Bohemorum duci Vratislao, salutem et apostolicam benedictionem"; papež ví, že v Čechách již více než 150 let liturgie latinská vrch držela a liturgie slovanská tam přičiněním samých knížat českých byla téměř úplně za své vzala, - a chce do Čech legaty vyslali, aby vyšetřili, vymáhá-li toho náboženská potřeba Čechův, by k jejich spáse li­turgie slovanská opět zavedena a upovšechněna byla.

27.   Celibát kněží.

Caelibát katolického kněžstva byl ode dávna předmětem tak častých a hanebných útokův, že kdyby jen část toho pravda bylo, skoro by už a n i n e z b ý v a l o  m í s t e č k a  promlu­viti o jeho d o b r ý c h stránkách.

U nás mimo jiné které ozval se před časem K a r e l  H a v ­l í č e k     B o r o v s k ý  proti celibátu jak ostře tak nerozumně a nespravedlivě. Tento ,,p r a v ý  s y n  n á r o d a"  i v té pří­čině až nad hlavu tonul v nesrovnalostech  n ě m e c k é h o

91

Bludy a lži v dějinách.

protestantismu. Útoky na celibát uložil jmenovitě v ,,Epišto­lách Kutnohorských". Nezůstaly bez odvety, jíž se ujal po před­nosti dr. Xav. Š k o r p í k vydávaje ve ,,Vídeňském Deníku" své ,,Výklady k Epištolám Kutnohorským". Roku 1851 vyšly souborně.    

1. I d e a  c a e l i b á t u  j e  p o s v á t n ě  v z n e š  e n á. Prohlásiv dosavadní v židovstvu zvyk rozváděti manželstva za pouhou indulgenci, Kristus ušlechtil, zdokonalil a povznesl man­želství na svátost a prohlásil je nerozlučitelným. Panictví však prohlásil za dokonalejší. Když pak kterýsi z učeníků namítl, že by tedy lépe bylo dokonce neženiti se, odpověděl: Ne všichni chápou to slovo; jsou i panicové, kteří se sami panictví oddali pro království nebeské. V tomto duchu sv. Pavel nazývaje man­želství velikou svátostí v Kristu a církvi a radě svobodným raději se oženiti nežli z nezdrželivosti hřešiti, rozkládá povin­nosti manželů. Posléze uděluje evangelickou  r a d u, že svo­bodným lépe je zůstati tak, a dokládá, že kdo bez manželky je, snaží se zalíbiti Bohu, kdo však Renat jest hledí, aby se zalíbil ženě. Sv. Jan pak mluví o zvláštní slávě, které se v nebi do­stane těm, kteří ženy nepoznali.

Jen panický kněz má slaviti tajemství Syna z panny; jen čistí smějí kázati čistotu; jen ten smí bratrů napomínati, aby se zdržovali světa, kdo sám dobrovolně se ho zřekl. Život kněze má býti neustále planoucí         o b ě t í před Hospodinem, neustále planoucí p o ch o d n í. Kristus, jako velekněz, narodil se z panny a žil v panictví; apoštolové, miláček Jan evang. a Pavel, veliký apoštol lásky a hlasatel panictví a panenství, byli neženatí; Petr a jiní zanechali všeho a šli za mistrem.

Toto učení Páně a jeho apoštolů vešlo úplně u vědomí a život církve, která s jedné strany hájila  s v a t o s t i  m a n ­ž e l s t v í,  s druhé pak hlásala posvátnou  d ů s t o j n o s t  s t a v u  p a n i c k é h o. Hned z počátku církev bránila man­želství proti sektářům gnosticko-dualistickým a v nedávných dobách zase proti reformátorům. Sv. otcové pějí chválu čistoty panické a panenské; apologetové křesťanstva nikdy nemeškají ukazovati na panice a panny, jako na zvláštní důkaz božského původu náboženství křesťanského. Tímto duchem jsa veden pro­hlásil se sv. sněm tridentský proti všem, kdož by tvrdili, že manželství jest rozlučitelné a vyšší důstojnosti než panenství.

Caelibát jest nutný požadavek charakteru kněžského. Man­želstvím rozplozuje se člověčenstvo v potomcích Adamových tě­lesně; Kristus plodí se duchovně kněžstvem církve, kterážto dle

82       

Bludy a lži v dějinách.

jeho příkladu nikoli tělesně, nýbrž dle ducha potomky plodí ve svátosti křtu a kněžství. Sv. Pavel: „V Kristu Ježíši zplodil jsem vás." Tak vylučují se manželství a kněžství; ano církev považuje kněžství za duchové manželství, vedle něhož se netrpí tělesné. Kdo žádá od církve zrušení celibátu, žádá, aby přestala uskutečňovati ideál kněžství. Ta je totiž převzácná zvlášt­nost církve naší, že ona vysoké ideály nejen má, ale z milosti boží je také uvádí ve skutek.

Sám mistr J a n  H u s měl o bezženství kněžském převznešené názory, ve kteréžto příčině až do smrti pevně stál na po­statě katolické. ,,Jest větší zásluha," říkal, ,,zůstati v čistém panictví, nežli vstoupiti ve svazek manželský. - Stav man­želský je stav počestný, méně však nežli stav zdrželivosti; neboť panenství vystupuje nad obyčej povahy lidské a člověk přibližuje se andělům. - Kněz víceji povinen jest ke zdrželivosti nežli kdo jiný, netoliko svým slibem, ale i důstojností stavu svého, pak také tím, že má služby boží důstojně konati a obzvláště ru­kama a rty neposkvrněnými svátosti těla Kristova se dotýkati."

2. C a e l i b á t  j e s t  p r a s t a r ý  a byl u všech národův u veliké vážnosti: všichni měli za to, že zdrželivost má do sebe cosi vznešeného, nebeského, a že jmenovitě kněžské úkony s ob­cováním, třebas manželským, buď naprosto se nesnášejí, buď velmi málo. Římané měli své Vestálky, u Řeků nesměl přednosta eleusinských tajemství se ženiti. Podobně smýšleli Egypťané, Indové, Číňané, Peruáni, Mexikáni. Ani koran není prázden chvály stavu panického. V židovstvu nad jiné smyslném měl se kněz, než konal službu ve chrámě, zvláštním způsobem napřed očistit a po všecek čas, co mu trvala služba, nesměl obcovati s man­želkou. -

Tento posvátný od prastara v lidstvo vštípený celibát kněží, jejž křesťanství jakožto ideál u všech národů jen zlomeně se obrážející našlo, církev nejen schválila, ale pomocí boží také  uskutečnila. Celibátoborci jako Havlíček trpce vyčítají církvi, že mnohé věci přejala z pohanství, snad i celibát. Jiní ještě svobodomyslnější dokazují, že pohanství je daleko lepší než křesťanství, a že sluší vůbec k němu se vrátit. Právě naopak: v každém náboženství zůstal nějaký paprsek pravého náboženství z původního zjevení: a že křesťanství ty zlomky a trosky pravdy v rozpadlém člověčenstvu z prazjevení zachovalé v sebe pojalo, zčistilo, docelilo, ve vyšší význam povzneslo a v pravý poměr ku pravdě postavilo, právě tím dosvědčilo se býti nábo­ženstvím nejvyšším, svět obsahujícím, katolickým. V té

93

Bludy a lži v dějinách.

příčině praví ve svých dějinách prof. dr. Jan Kř. W e i ß: „Nejdůmyslnější předtuchy pohanstva, vyplněny jsou Ježíšem Kristem, takže se nám jeví jako ideální anticipace křesťanstva. Onť jest prorokovaným od Konfutsea vysvoboditelem, který má jako veliký světec od západu přijíti a po němž prahnou náro­dové jako žíznivé nivy po dešti. On rozluštil jako jediné pravá Avatara, jako vtělený Bůh protivu mezi duchem a přírodou, a sňal s prsou lidských děsnou úzkost, která Inda poháněla ke hrozným skutkům kajícnosti. Idea o trpícím, umírajícím a mrtvých povstávajícím bohu, která kult Osiriův proniká, idea o Mithrovi, prostředníku mezi člověkem a bohem ve Kristu se uskutečnila. Onť jest pravým vůdcem duší, kterého nábo­ženství Druidů ve svém bohu Huovi ctilo. Náboženství Gerinanů rozhodně stanoví, že bohové jejich nemají trvati věčně, že jsou jen bohy v bojích "tohoto života a že po jejich zániku přijde bohatý ten bůh a veliký otec všehomíra, jehož nikdo nedovede jmenovati, jehož soud mocen jest a jehož svatý mír na věky nebude přerušen. Není-li báje o světlém, krásném, čistém bohu Baldurovi, miláčku bohův, který jen žije, aby umřel, a jehož bezvinnou smrt veškera příroda oplakává jako krásnou předtuchou Ježíše Krista, a nemá-li se ku svému vyplnění tak jako měsícem ozářená noc, v nížto severní záře plane a hvězdy se třpytí k milému slunečnímu dni? Záhada krásy a pravdy, se kterou Rek zápasil, rozřešena jest v křesťanství. Právo, které Říman chtěl stanoviti, které se však pod jeho rukou proměnilo v největší bezpráví, nabylo nejkrásnějších základů v lásce, která měla býti zákonem nové říše. Všechno, co v e l i k é h o,  p r a v d i v é h o  a   k r á s n é h o  jest       ve sta­rých náboženstvích,  nalézá se v  k ř e s ť a n s t v u                          u š l e ch t ě n o  a  z v e l e b e n o,  tak že se nám býti jeví  p r a v d o u v š e l i k ý ch  n á b o ž e n s t v í."

3.  C a e l i b á t  n e v y m y s l i l  p a p e ž  Ř e h o ř  VII.  Co se týče prvních obcí křesťanských, blahozvěstové, aniť mezi novokřesťany nenalézali všude dosti svobodných mužů k úřadu kněžskému způsobilých, světívali na kněze i ženaté muže. Sv. Pavel žádá, aby biskup byl jedné (unius) manželky muž, t. j. aby nebyl po druhé ženat. (I. Tím. 3., Tit. I. 6.). Považovalo se za znamení nezdrželivosti, aby se kdo po druhé ženil. Kdo lží slova skrucuje, že biskup má býti ženat, zapomíná, že Pavel sám, i Timotheus, i Titus byli svobodni.

Bývali tedy na kněžství vysvěcováni také ženatí, nikdy však           n e s m ě l  s e  k d o  ž e n i t i  j i ž  k n ě z e m,  a v celé

94       

Bludy a lži v dějinách.

starobylosti křesťanské není a n i  j e d i n é h o příkladu. Kdo jako ženatý vstoupil do stavu kněžského, neobcoval více s man­želkou, leč jako se sestrou. K udržení toho řádu nebylo potřebí příkazův ani zákonův, anať křesťanská nadšenost, mohla-li k celibátu nadchnouti laiky, tím živěji se zajisté jevila u bi­skupův a kněží. ,,Mnohé osoby obojího pohlaví mezi námi najdeš, které ve stavu panenském zešedivěly, majíce pevnou důvěru, že se tím těsněji spojí s Bohem", dí Atenagoras (ve své leg. pro Christianis). Veřejné míněni a hlas církve bylo zákonem. Jakmile však církevní kázeň jen poněkud se počala rozvíjeti a ve­řejně vystupovati směla, potkáváme se s výnosy a zákony synod. Elvirské (306), Novo-Caesarejské (314), které nejen biskupům a kněžím, nýbrž i jáhnům a podjáhnům celibát ukládají. Ovšem že na východě někteří kněží také po vysvěcení obcovali se svými manželkami, avšak dí Epiphanius (+ 403), že se to příčí zákonům církevním a jen z nouze promíjí.

Přese všechny snahy přísnější západní kázeň zavésti též na východě, světívali se tam vždy také ženatí na kněžství, ač­koli nikdo se již jako kněz neženil. Tento zvyk jest podnes v církvi východní; biskupové však nesmějí býti ženatí, pročež se vybí­rají ponejvíce z mnichů. Dovolujíc církev východní farnímu kněžstvu se ženiti, drží se    f o r m á l n ě nejstarší církve, kdy byli na kněžství svěceni také ženatí, kterým za mlada ani ne­napadlo, že by kdy mohli býti kněžími.

 Na západě zachovávala se kázeň, že kněz se neženil, a ženatec od manželky upustil s jejím dobrovolným svolením. Za oněch surových dob, které následovaly po stěhování národův, opět počala se zmáhati nekázeň a manželství kněží, jmenovitě v dalekých krajinách, kam rámě moci církevní jen slabě do­sahovalo.

Jen tak obrovský ducha bohonadšeňý charakter, jakým byl z Boží milosti papež Ř e h o ř  VII., mohl se pustiti u vítězný zápas a kochati se nadějí, že se mu podaří v duchovenstvu obnoviti původní řád a starou kázeň.                  

Je tedy pošetilé a směšné mluviti, jakoby teprv Řehoř VII. byl zavedl celibát. Ve tvrzení tomto jakož podobně i v onom, že papež Innocenc III. prý vymyslil a zavedl zpověď, jest právě tolik rozumu a vtipu, jakoby kdo slyše někoho střeliti, oprav­dově myslil, že ten člověk vynalezl střelný prach. Řehoř VII. jen obnovil staré zákony o celibátu a přikazoval, co p ř e d  n í m  j i ž  p ř e s  d v ě  s t ě  s y n o d  bylo přikazovalo.

95

Bludy a lži v dějinách.

4.  C a e 1 i b á t  p o  v š e c k y  č a s y  č l o v ě č e n s t v u          n a v ý s o s t  p r o s p í v a l. Nepomníme tu osob světských, synův a dcer, kteří třeba z lásky k rodičům se neženili a ne­vdaly, ani oněch velikánů vědeckých, kteří se neženili, aby ničím nejsouce mýleni věnovali se v ě d á m  a dobročinnosti. Newton se neoženil, aby se výhradně mohl oddati vědám, a vzal čistotu svou do hrobu. Z bližších jmenujeme Františka Bartoše, u něhož „cit rodinný byl velmi jemně vyvinut, snad právě proto, že mu osud nedopřál založiti si vlastní krb rodinný." (Bartocha, Z pamětí a života Fr. Bartoše.)

Máme tu na zřeteli pouze osoby duchovní. Mužové na duchu velikáni Velikánoviči jako apoštol Pavel, sv. Augustin, Řehoř nazianský, Jan zlatoústý, Řehoř velký, Tomáš akvinský, Bernard, Albert velký a nedohledná řada jiných byli venkoncem neženatí.

Neženatí kněží byli největšími dobrodinci lidstva. Účinná, obětavá láska jest právě charakteristickou vlastností mužů v pravdě církevních. Odtud právem dí slovutný  H e t t i n g e r,  kdo by psal dějiny lidské milosrdnosti, že by mimoděk psal dějiny církve. Kdo byli a kdo jsou původcové oněch n e s č e t n ý ch skutků, při nichž se všecek svět podivuje hrdinné, ba nadlidské lásce? Proberte se jen životopisem Františka z Assisi, Vincence z Pauly, Jana z Boha, Petra nolaska, Karla boromejského a mnohých přemnohých jiných, a ptejte se: kdo byly a jsou ty osoby? Kdo založil ony ústavy? Ohledněte se jen po zástupech milosrdných bratří a sester, vstupte za nimi na bojiště a do morových nemocnic nebo dovězte se aspoň o těch, které francouzská akademie ozdobila řády čestné legie. A to byli mužové n e ž e n a t í  a dívky     s v o b o d n é, kteří svazků pozemských proto se odřekli, aby dokonalou čistotou a volností těla i ducha obětovali se Bohu a bližnímu. Roku 1888. zemřel v Turíně kněz Don Giovanni Bosko, druhý František saleský, u věku 73 let. V 28. roce svého věku nasbíral si asi tucet chudých dítek, aby je uchránil bídy a mravní pohromy. A když se po nesčetných pracích a obětech dostonával smrti, spravoval již 500 ústavů a 1500 misionářů, kteří den ze dne z pouhé almužny ošetřovali 300.000 dítek.

Církev zvyšujíc celibát nesnižuje manželství. Ani která sekta, ani filosofie nebo filantropie tak vysoko nepovznesla manželství, jako právě církev. Kde se narušil nebo zrušil celibát, i manželství pokleslo v nevážnost. Svatost manželství rovným jde krokem se svatostí celibátu.

96       

Bludy a lži v dějinách.

29.   Kláštery a význam jejich.

Středověké kláštery se přežily; jsou to hroby osvěty a svo­body, -   bývá někdy slýchati a čísti. Budiž nám tu tedy po­přáno několika slovy ukázati, kterak lichý a lživý jest tento názor.

Přední povinností každého kláštera bylo šířiti chválu boží a posvěcovati své příslušné v dobrovolné chudobě, ustavičné čistotě a dokonalé poslušnosti. V druhé řadě přispívá každý řád nějakým způsobem k duchovnímu a hmotnému blahu svého šir­šího okolí.

1. K l á š t e r y  b y l y  s t r á ž c í  s t a r o k l a s i c k é  i               n o v ě j š í  v ě d y. Osamělý život vzal původ z evangelických rad o dokonalosti křesťanské. V pronásledování Deciovo svatý Pavel (+ 340) odebrav se na poušť stal se otcem poustevníků; za časů Dioklecianových sv. Antonín oblíbil si poušť a setrval tam až do smrti r. 356; hojně žáků, kteří se mu nahlodali, spojil ve společenstvo. Vlastním zakladatelem života klášterského stal se Pachomius (+ 348), an svým žákům dal řeholi čili pravidla pospolitého života.

Nového zdokonalení došel psaný řád klášterní na východě výtečnou řeholí Basilovou, na západě řeholí sv. B e n e d i k t a  z Nursie. Sv. Benedikt (+ 543) ukládal svým řeholním bratřím mimo služby Boží také práci po přednosti duchovou, rozjímání a četbu spisů křesťanských a klasických. Zaměstnání toto mělo ráz askese, a byť nebyl sv. Benedikt výslovně vyjádřil, kam tíhne tímto článkem stanov, jest na snadě se domysliti, že blaho­dárné následky nebyly tajny jeho v e l k é h o ducha. Jeho klá­štery staly se sídlem  v í r y  a  v ě d y.  Ne každý, kdo se hlásil, byl přijat, nýbrž jen kdo prosil a o kom po noviciátu bylo lze sou­diti, že řeholí rád bude zachovávati. Obírané tedy družstvo, do něhož se již nedostaly osoby všelijaké a nevzdělané, mělo také kázeň i práci vzdělanému, člověku přiměřenou. Tím se stalo, že nejvzdělanější Římané, jako  C a s s i o d o r u s,  v takovém spo­lečenstvu se cítili blaženými. Kterak později řehole Benediktova vítězně se šířila po Anglii, Francii, Španělích, po Německu i v Čechách a jinde a kterakými květy vzdělanosti, vědy a uměny a všelikým požehnáním posypávala půdu, kudy se brala, o tom vykládají dějiny.  

Kláštery z a c h r a n i l y staré spisy k l a s i c k é od záhuby. Když se rozléhal po Evropě válečný ryk zdivočilých národů, vědecké poklady docházely ve klášterech bezpečného útulku.

97

Bludy a lži v dějinách.

Tam byly „ke cti a chvále Boží" bedlivě studovány a opiso­váním rozmnožovány. Kolik záblesků čisté radosti a povzdechů vane z psaných foliantů, kolikero očí do slepoty se naopisovalo takových knih! Jak prosta tak jsou tklivá slova mnicha svatohavelského, která připsal umělou rukou na konci kodexu Ju­stinova (saec. IX. n. 623): „Ch u m o   k i s c h r e i b  f i l o  ch u m o r  k i p e i t", t. Kuno geschrieben, v i e l K u m m e r  gegeben! -          

V klášterech se pracovalo dále a vynalézaly se  n o v é  o d ­b o r y věd a umění. Tyto snahy však nezůstávaly za branou klášterní, ale jako z ohniska, paprsky se šířily daleko široko po kraji. Tak příkladem slovutný R a b a n u s  M a u r u s (+ 856), žák výtečného A l k u i n a, založil ve Fuldě školu, při které dvanáct jeho řeholních bratří takovou slynulo           učeností, že mni­chové z daleka široka pospíchali se tam vzdělat, a nejen mni­chové, ale i synové králův, knížat a vůbec kdo toužil po vyšší vzdělanosti. Ve ,,trivii" se učilo gramatice, rétorice a dialek­tice, ve „quadrivii" pak arithmetice, geometrii, astronomii a hudbě. Čím byla Fulda Německu střednímu, tím byl Sv. Havel jižnímu, Korvej Sasům, Monte Cassino Itálii a j. j. Středověké školy i vzdělanost od těch opatroven dítek až do těch universit jsou dílo klášterníků.      

O Čechách píše  P a l a c k ý (I., 2): ,,Netřeba tuším do­kládati, ano samo sebou se rozumí, že. všecka vědecká vzdělanost onoho (XII.) věku jediné u duchovenstva nacházela péči a ochranu." Proto vsím právem přisuzuje svob. p. H e l f e r t (13) klášterníkům ,,učenost a sběratelskou pilnost". Když král Václav II. obíral se myšlenkou založiti obecné učení všech známých fakult, sráželi jej s toho světští rádcové, aby duchovenstvo nenabylo větší působnosti", píše  V.  V.  T o m e k. -       M a c a u l a y  praví o své anglické vlasti: „Učenost kráčela v zápětí za křesťanstvím. Básnictví a řečnictví věku Augustova studovalo se pilně v klášterech mercijských a northumberlandských. Jména Bedy, Alcuina, Jana nazvaného Erigeny, právem slynula po celé Evropě."    

Uznávajíce převeliké zásluhy řádu sv. Benedikta o vědu a vůbec vzdělanost člověčenstva poslala vídenská uni­versita r. 1880 na památku čtrnáctisetletých narozenin sv. Benedikta opatovi na Montě Cassině latinskou adresu v tento rozum: „Řádu sv. Benedikta - jehož úsilím a výtečnou horli­vostí způsobeno jest, že v takových dobách, kdy za nejlítějších bouří veškerému světu západnímu hrozila záhuba a po všem vy-

98       

Bludy a lži v dějinách.

učování a vší vědě veta býti se zdálo, nejlepší památky klasi­ckých jazyků zachovány jsou zřizováním nových škol, ve kterých se hoši ve starých védách vyučovali, čímž uměny a vědy znova rozkvetly, pamětlivi jsouce n e h y n o u c í ch  z á s l u h,  jakých  v e š k e r é m u  p o k o l e n í lidskému členové řádu prokázali - přinášejí svá blahopřání v památný den 1400. ročnice, na který jmenoviny sv. Benedikta z Nursie se oslavují;  r e k t o r  a  s e n á t  u n i v e r s i t y  v í d e ň s k é.". - Toť přece hlas soudce nestranného a povolaného!          

2. K l á š t e r y  p ě s t o v a l y  u m ě n í.  Budovy stavěli si bratři řeholní z počátku prosté, podle doby, za které žili. Některé řády, jako františkáni a kapucíni, po všecky časy také v tom se přidržely evangelické chudoby, ale u jiných řádů, když uměna stavitelská dostupovala výše dokonalosti, vznikaly také vzácné pomníky stavitelské po přednosti ve chrámech klášterních.

Jelikož duch křesťanství svrchovanou měrou nadržuje všelikému umění šlechetnému, nezůstaly pozadu ani ostatní obory uměny, jako malba na omítce, na skle i na plátně, sochařství, řezbářství, kovové litiny, zlatnictví a j. , které nejhorlivěji byly pěstovány v klášterech. Tak třeba v malbě byl spanilým květem Fra Angelice dá  F i e s o l e. Umělci již bylo šedesát let, když ho papež povolal ze zátiší klášterního, aby vymaloval ve Vatikáne kapli Miku­láše V. Lyrická něha a jemná serafská krása, svatý mír, dojímává blaženost a láska, jakož i panická čistota prozírá z jeho jemných, jasných maleb. Ze všech jeho obrazů vanou dechy jeho ušlechtilého srdce a zbožná mysl snadno uhodne, že tomuto umělci bylo umění modlitbou. Obrazy Ukřižovaného malovával kleče a plačky.

Do  Č e ch  dostalo se křesťanské umění malířské zároveň s učením Kristovým; ostatní pak odbory braly si z křesťanství účinný podnět. Sám apoštol slovanský sv. Method, mnich řecký, byl prý malířem, i není pochybnosti, že první kostely naše byly ozdobovány malbami způsobu byzantského. Velezajímavá je první zmínka z r. 1081 o obraze Panny Marie, „řeckým dílem až ku podivu krásně vyvedeném". Toho času žil také opat Božetěch ve slovanském klášteře na Sázavě, jenž uměl neméně krásně stavěti a řezati než malovati.  

Zvláštním druhem uměny malířské byly a tím i zvláštní pozornosti zasluhují malovaná písmena a ozdoby ve starých rukopisech, tak řečené miniatury. Byť ne nejstarší, ale ze starých časů naší umělecké minulosti nejvzácnější památkou z tohoto

99

Bludy a lži v dějinách.

oboru jsou miniatury v ,,Pasionále abatyše Kunhuty" z r. 1312. Písařem i malířem byl Beneš, k a n o v n í k  u sv. Jiří. Sotva se najde v celé Evropě druhé malířské dílo ze začátku XIV. věku, jež by svědčilo o takové dokonalosti a vroucnosti.

Čím ještě může býti klášter učenci a umělci, poznati ze slov          B. S m e t a n y: ,,Abych v čas určený byl hotov (s novou skladbou), musím pracovati dnem i nocí, v hlavě mi hučí, mozek mne pálí, steré hudební myšlenky v stálém tom rozechvění hrozí mi lebku rozraziti, k ránu unaven klesám na lůžko, a k tomu ke všemu jsem stále vystaven nejjizlivějším útokům, kdežto bych měl zapotřebí pro svou práci  k l i d u  a  m í r u  z á t i š í  k l á š t e r n í h o."  (Hudební revue, Praha 1908.)

3.  O b č a n s k é  v z d ě l a n o s t i  a  s v o b o d y  byli klášterníci bud zakladatelé neb účinní pomocníci. Jelikož po před­nosti mnichové hlásali na západě evangelium, připadá také jim zásluha, že s křesťanstvím šířili  o b č a n s k o u  v z d ě l a n o s t.

Byla to práce tvrdá i nebezpečná, a nejednou uprostřed di­vokých národů svlažovali klášterníci své dílo svou krví. Pří­kladem jen, kolik bylo církvi naložiti píle, než si ochočila a vychovala bojovné národy germánské, kdyžto mysl jejich do té míry byla výbojná a nepoddajná, že nadšený pěvec o  ,,H e l j a n d u"  líčí Krista podle rázu své doby a svého lidu jako  v á l e č n é h o  r e k a,  jenž prohlíží si řady svých manův a vasallův a roznítiv je ku chrabrosti útokem žene na nebe a výbojně proniká až do království nebeského! K takovým velikán­ským podnikům nábožensko-kulturním nedostačovala ani nadšenost ani chrabrost jednotlivcova, k tomu bylo potřebí bohonadšených bratrstev, a těmi byly a jsou kláštery.  

Klášterní bratrstvo rozbíjelo si stánek na nehostných místech a po tuhé práci rozkládaly se tam úrodné lány, později kol nich vzkvétaly vesnice a města. Universitní profesor  H a n e l  v Praze přednášel nedávno: ,,Shledal jsem ve Francii, Belgii, Nizozemí, Dánsku, Německu, u nás i v Polsku 8000 měst; pátral jsem po jejich původu a seznal jsem, že 5000 měst povstalo tím způ­sobem, že na oněch místech stával klášter, nebo že tam bylo poutní místo, někdy i hřbitov."        

Pravda sice, že na bohoslužbu, na její různé skvostné nářadí, drahocenná roucha a množství voskových svic obraceny, na povrchní pohled jako řka mařeny veliké peněžní oběti, ale vše to šlo, ani nemluvíc o povinné úctě k Bohu, přece konečně jen ku blahobytu umělých výrobců; mnohdy měl klášter snad i dobře vyzdobený refektář a velké sklepy vína a piva, k jehož výrobě

100

Bludy a lži v dějinách.

ostatně oni sami napřed si schystali všecky podmínky, nicméně také poznati z klášterních účtů, že hojně z jejich práce plynulo na pohoštění pocestných, výživu chudých a chorých a na jiné dobročinné skutky.

Preláti, opati a převorové bývali  d o b ř í  h o s p o d á ř i; uměli zaměstnávati a poučovati lid, uprostřed něhož žili, zlepšo­váním pozemků, stavbou silnic, chrámů, budov; zbědovaná až zoufalá chudoba tehdy ani nebyla možná.

Důstojenství, učenost a práce bývaly v pěkném  s o u l a d u; když arcibiskup kanterburský Beckert navštívil klášter ve žně, pracovával s řeholníky na poli; každý mnich uměl ně­jaké řemeslo na prázdnou chvíli: třeba sv. Dunstan byl dobrým kovářem; opat veremontský, jak připomíná blahosl. Beda cti­hodný, pomáhával v polní práci: vil obilí, robil různé náčiní.

Kláštery přechovávaly větší zásoby plodin od úrody k úrodě, a když se po neúrodném roce zmohl hlad, pomáhaly širšímu okolí nebo podnikaly větší stavby, aby lidé měli výdělky a ne­byli znemravňováni nízkou žebrotou. Těchto případů bylo za všecek čas až do minulého století více, než by kdo pomyslil.

Klášterníci a řeholnice poznávajíce hojivou sílu rostlin a nerostů    l é č i l i  lidi, učili je tomu, ba rozuměli a pomáhali ne­mocnému dobytku. Když po smrti sv. Metoděje zahynula církev moravská slovanského obřadu a knězi a řeholníci v čer­ném hábitu, na rozdíl od bílých německých mnichů latinského ritu, vypuzeni z Moravy, vraceli se ze Slovenska tajně horami karpatskými mezi valašský lid na Moravě, zdržovali se ve skal­ních slojích a lesních úkrytech a bývali mu radou a pomocí v různých těžkostech. Podnes jsou tam ,,černokněžníci" v paměti jako nějací čaroději.    

Ku věcí sluší zde uvésti, třeba z pozdějších dob, že cizí pocestná dáma byla by v Praze oblízce kláštera sv. Anežky zhynula, kdyby ji jeptišky nebyly k sobě vzaly a ošetřovaly. Na poděkovanou svěřila jim tajemství, jak hotoviti velmi tehdy oblíbený lék ,,laštovčí vodu" (aqua hirundinum).

V dobách, kde lid na světském panství pod světskou vrchností padal ve psí porobu, na církevním majetku míval v du­chovním pánu vrchnost mírnou a vlídnou; odtud přísloví ,,pod berlou dobré živobytí".

Ve školách klášterských sedal vedle velmožova syna z hrdého hradu synek pasáček z chatrče, byl s ním vyučován a zvykal s ním. Tohoto učila víra poslouchati zákonité vrchnosti, onoho učila ctíti ve svém poddaném obraz boží a bratra v Kristu.

101

Bludy a lži v dějinách.

Kláštery po venkově byly baštami lidové svobody, v městech byly žilami, jimiž nadbytek boháčů přetékal v nižší chudé vrstvy.

Co se dalo ve středověku, děje se podnes ve krajích, kde křesťanská víra i vzdělanost ze příčin hlavně politických ne­mohla posud pustiti pevných kořenů. Třeba františkáni v Bosně po několik set let věnují tam lidu své práce i své životy. Při vší chudobě a strádavosti mají svůj kostel, klášter, školu, opatrovnu a vzorné hospodářství. Jsou učitelem lidu ve víře, ve védě i v občanské zvedenosti. Jest to hotový obrázek a zřejmý doklad, jak bývalo jinde ve středověku. Živým vzorem takového mnicha byl do nedávná  F r a  G r g a  M a r t i č. Byl knězem, učitelem, básníkem, vojínem, hospodářem a rádcem svého lidu. Když po dobytí Bosny přišel s deputací do Vídně, budil vše­obecnou pozornost; zjevil se pojednou, jako by byl někde v horách zbyl ze středověku. Kostnatá postava, zvětralé tváře, zrak sokolí, rekovský vzhled - k tomu františkánský hábit a vo­jenské i občanské řády - hotový mnich ze středověku, až na ty řády, čili abychom mluvili slovy novověkými, hotový apoštol kultury, ale pravý apoštol a pravé kultury.

4.  K l á š t e r n í c i  b y l i  n e j v ě t š í m i  d o b r o d i n c i zuboženého lidstva. Zatím co jedni jako Mojžíš v modlitbě ruce k nebi spínali a jako Maria v Bethanii usedli u nohou Páně, aby v rozjímání mu sloužili a naslouchali tajuplným hlasům jeho milosti; zatím co jiní jako Michal archanděl v jasné zbroji nebeské pravdy a jako Josue se zbraněmi vědeckého ducha vstoupili v boj života hájit království božího na zemi: jiní jako Marta pečlivá starají se o časné potřeby chudých bratří a jako milosrdný Samaritán hojí rány, které jim byly zasazeny v divém boji o život. Ze starého výroku:

Bernardus valles, montes Benedictus amabat,

oppida Franciscus, magnus Ignatius urbes  

poznati, kde a kterakou činnost který řád si byl vybral. Roz­manité druhy řeholnické působnosti vznikaly po většině z rozmanitých okolností a potřeb časových. Když venkovu i městům se dostalo s křesťanstvím také vzdělanosti, zbývalo ještě se­stoupiti ke chudině velkoměstské. Ve starších dobách nábo­ženské vroucnosti a mravní zvedenosti byla dobročinnost tak živá a při křesťanské správě státní a urovnanosti sociálního řádu bylo chudiny tak málo, že každá správa obecní, každý klášter, každá farnost si chudinu svou s dostatek a rádi sami opatřovali a ošetřovali. Když ale v dobách renesance a re­formace počal svítati moderní názor světový a duch sobecký,

102

Bludy a lži v dějinách.

ubývalo víry i dobročinné lásky; přibývalo chudiny i mravní zkaženosti. Z reakce vznikla přirozeným pochodem protireakce, duch křesťanské obětavosti znovu procitnul - dobročinnými řády.

Kdož by se jich dnes dopočítal!? Není ani v duchovém, ani v tělesném, ani v soukromém, ani ve společenském životě neduhu a nedostatku, k jehož odstranění by se nebylo dobro volně a z pouhé lásky sestavilo katolické družstvo čili bratrstvo. Připomínáme tu jen řádu        m i l o s r d n ý ch  s e s t e r  sv. Vin­cence de Paula. Muž tento, očitý a útrpný, svědek lidské bídy, vyzýval zvláště zámožnějších paní, aby umírňovaly neštěstí z nouze, nemocí a neumělosti. Později se hlásily také zbožné panny, které sluly  d c e r y  l á s k y  čili milosrdné sestry, nebo po šedém rouše šedé sestry. Mimo posluhu nemocným v nemoc­nicích i po domech uvázaly se také ve vyučování chudých dívek, ve vychování sirotkův a nalezencův, v ošetřování starců, choromyslných, galejních otroků, ba chodily a chodí na bojiště a do vojenských nemocnic.          

Význam klášterů, zahrnuje P a l a c k ý  slovy: „Také i v poslední čtvrti XII. století ještě neuhasla tato neobyčejná hor­livost o zakládání a velebení nových ústavů duchovních;  a n i ž  j i  k d o  t u p i t i  b u d e, komuž  d u ch o v n í  p r o s p ě ch  č l o v ě č e n s t v a  vůbec na srdci leží. Ústavové tito zajisté sloužili středověkosti za semeniště netoliko náboženství, ale i  n a u k y  a  u m y, o s v ě t y  a  p r ů m y s l u;  ba i hospodářství samo i řemesla všeliká jimi se více a více vzdělávaly. Tatáž ušlechtilá snaha lidská, která za našeho věku libuje sobě v za­kládání a podporování spolkův i akademií učených, uměleckých atd. vedla také v život středověké ony ústavy, jen že  ú č e l y  těchto bývaly ještě  v y š š í a  r o z s á h l e j š í,  prostředky ještě účinnější, a tudíž veškero postavení a  p ů s o b e n í  jejich ještě blahodárnější."              

M a c a u l a y: ,,Dobře bylo zajisté, že v době nevědomosti a násilí byly tiché kláštery a zahrady, v nichž to umění pokojné mohlo se bezpečně provozovati, v nichž to lidé jemní a přemýšliví docházeli útočiště, v nichž to jeden bratr mohl opisovati Aeneidu Vergiliovu a druhý mohl přemýšleti o analytice Aristo­telově; kdo měl schopnosti k uměnám, mohl ozdobovati mar­tyrologium nebo vyřezávati kříž; kdo měl chuť k naukám pří­rodním, mohl zkoumati vlastnosti rostlin a nerostů. Kdyby takováto útočiště nebyla roztroušena mezi chatrčemi ubohého lidu rolnického a mezi hrady vzpurné šlechty, byla by společnost evropská skládala se toliko z tažného dobytka a dravých šelem."

103

Bludy a lži v dějinách.

30.   Moderní úkol klášterů.

Po náboženské stránce docházejí kláštery nyní značného uznání, kde posud měli pro ně jen odmítavý úsměv. Protestante, aspoň ti učení a klidně rozvážní, „dnes již lépe porozuměli ideální stránce řeholnictví, než za reformační doby možná bylo. Ne­zbytno zde přiznati, že v evangelických radách je, přec jen zna­menitá mravní síla - jak se řeklo etnika cíle a vítězství proti etice mravního boje - a že v církvi je žádoucí povolání těch, kdož nestojí o dovolené statky, aby sloužili bližnímu." (Harnack Prot. und Kath.)    

Církev konávala svůj úkol, v podstatě vždy jednaký, v růz­ných dobách za různých okolností. Téměř  k a ž d é  s t o l e t í  mělo svou     z v l á š t n í  i d e u. Zprvu si církev uprostřed po­hanského světa krvavě hájila právo existence; potom láskou a dobrotou dobývala národů barbarských a vedla je k lidštějšímu životu; tehdy jedni z klášterské brati orali, jiní kázali, jiní pře­pisovali knihy, květy lidského ducha; potom když vzešlo símě, chtěl plamenný entusiasm založiti křesťanskou říši v zemi posvěcené životem Spasitelovým; pak byla věda časovou ideou, aby ve svých sentencích a sumách pojistila církvi zenit vě­dění; po ní vyniklo stavitelství, sochařství a malba; jindy hle­děla církev udržeti lidstvo při zdravém rozumě, kdy spodní proudy revolučně protrhly hráze; bylo i století, že mu bylo po­třeba dokazovati pravdu slov, že zakladatel církve je s ní po všecky dni až do skonání světa; v minulém století už i bylo po­třebí dokazovati existenci Tvůrce, když lidstvo tak bylo zmateno spornými soustavami filosofickými, že ve trudné skepsi netrou­falo si vztáhnouti ruku ze své hlemýždí budky, nebo když mudro­valo o původu světa jako sýrový roztoč o původu švýcarského sýra. Naše století, nachýlené k anarchii, zbavené diadému lidské důstojnosti, volá elementární silou po své ztracené důstojnosti jakožto koruna tvorstva. Ale povznésti se může lidstvo z kalu materialismu, leda když se opět       z d u ch o v n í,  když místo po silnicích těla bude choditi po cestách duše; lidstvo znavené a zklamané bludičkami ani netouží již po síle dravčí, nýbrž po lásce, která blaží. Na to potřebuje duší asketických, mystických, svatých, jakých nám poskytly kláštery: sv. Benedikt, Bernard František, Ignác; sv. Klára, Anežka, Kateřina, Terezie a  m. j.

Lidská přirozenost svým přirozeným právem žádá si klá­šterů. Život klášterský je zrovna tak oprávněný způsob dokona­lého života jako kterýkoli jiný. Kolik bylo lidí, jichž jako sv.

104

Bludy a lži v dějinách.

Augustina srdce nemělo klidu, pokud nespočinulo v Bohu, a proto hledali toho klidu za branou klášterní. - Dokud se  p o v a h y  l i d s k é nezměnily, ani kláštery se nepřežily. - Blaze i těm, kdo uživše světa do omrzelosti, ještě tolik zachovali si mravní síly, aby místo zbabělým revolverem skončili život v mužné kajícnosti a v ušlechtilé práci! A kolik bylo a bude lidí, které by jednotlivé pohltilo moře života, kdyby sdružením nenabyli síly?!

Má-li klášter jaké  s t a t k y,  podporuje z nich chudinu, vědu a uměnu a živě řeholní družinu živí v ní ušlechtilé  s y n y  t é  v l a s t i,  ve které klášter jest. (Neuschl, Sociologie I., 524).

Roku 1888. oznamovaly pařížské listy, že trapisté royhonští na výstavě hospodářské v okresu isérském dostali velkou zlatou medaili. Referent odůvodnil toto vyznamenání slovy: „Výsledky jejich činnosti jsou podivuhodny; 110 hektarů mo­čálů je zúrodněno. Výtečných žní docíleno na území, o němž nikdo by byl neřekl, že může kdy roditi. To jsou opravdové zásluhy o zemi, a jest nám s potěšením, že můžeme        P. Gaillordovi, superioru trapistů, přisouditi zlatou medaili." - Jak dlouho jim asi ponechá stát ten pozemek? - Od r. 1906. již ho nemají.

Sociální demokracie nemálo si zakládá na své zásadě, v bu­doucím státě že ,,přestane rozdíl mezi prací rukou a hlavou, že drhnouti dlážku nebo cíditi boty, poněvadž i toho je potřeba, bude zrovna tak čestným zaměstnáním jako spisovati učené knihy." - Jen že s tím přicházejí bezmála o dva tisíce let pozdě, poněvadž ta myšlenka a ještě jedna, že totiž každá práce, rukou nebo hlavou, má se konati pro ni samu, nikoli na mrzký zisk, je původně křesťanská a nejvýrazněji se vyhranila v životě řeholním. Učenec světového jména drhne si ráno dlážku v cele, pak jde na universitu přednášet, zasedá k obědu s bratrem vrátným a výtěžek       z jeho učených děl plyne do společného majetku jako ta mrkev, kterou vypěstil fráter zahradník.

Náboženským rozkolem jmenovitě po „reformaci" znekřesťanělo na veliké části lidstvo, znekřesťaněla také věda. Ještě  B a k o verulamský hlásal, že víra má býti květem a vůní vědy, že věda nemá od Boha sváděti, ale k Bohu voditi. Víra pošla od Boha, věda vede k Bohu, ku prameni pravdy. Za nových časů stala se věda  m o d l o u.  ,,Anarchie vědecká, které podlé­háme," praví  N a p o l e o n  I.,  „jest následkem nekázně mravní, následkem uhaslé víry, následkem zapření těch zásad, kterých se lidé dříve drželi."

105

Bludy a lži v dějinách.

Tu nastává, jak slovutný  L e i b n i z  uznával, zase klášterům veliký úkol, aby marnotratnou vědu, která právě dohýřuje poslední zbytky dřevní zachovalosti, uvedli znovu v náležitý poměr ku víře, ku pravdě, k Bohu. Zdárné počátky se již učinily. Dějinami se počala věda zpronevěřovati pravdě, dějinami se k ní vrací. Katolické dějiny po přednosti nepřekonaným dílem Janssenovým a nyní dále v jeho směru pastorovým zavalují se jako mohutné balvany v proud historických bludův a lží. A kdo se dnes rozhledné po všech oborech vědy duchové i zkušební a podívá se na vědecké výkony a snahy řeholních bratří, po přednosti zdárných synů sv. Ignacia, Benedikta, Dominika a j., tomu věru není potřebí ani slovem vykládati o důležitosti klášterů za našich časů.

O vědách duchových jmenovitě v oboru křesťanské filosofie bylo by zbytečné šířit slov. Za krátko se domohly zase té důle­žitosti, že před nimi nápadně rychle bledne ničím nezasloužená sláva filosofie světské.      

A kdož by v oboru věd empirických neznal důležitosti klášterníků? Kolik přispívají misionáři, po většině řeholníci, ku znalosti cizích národů, jazyků a vůbec přírodních věd?! Jsou to praví průkopníci mravnosti a osvěty, nikoli ze chtivosti statku a slávy světské, ale z pouhé lásky k Bohu a bližnímu. Ne proto vycházejí mezi divoký lid, aby jej „civilizovali" olovem a pra­chem nebo lihovinami, ani proto, aby poznali, co by se z něho dalo vytěžiti ve prospěch vlastní nebo staré vlasti, nýbrž aby ho znovu pozvedli k dokonalosti lidského života. O Humboldtu, Stanleyovi, o Nachtigallovi, Holubovi a j. vykládají kde které noviny. Ale kolik misionářů katolických už dávno proniklo v kraje neméně nebezpečné, o tom svět neví, nechce věděti. Světským cestovatelům dávají se státní podpory, vypravují se jim lodě s veškerým pohodlím - misionářskému ústavu Propagandě, jemuž není rovného na světě, vzata bezpečnost existence!

O  v ě d e c k é  d ě l n o s t i  klášterníkův a vůbec katoli­ckého duchovenstva budiž tu ještě několikero příkladů. Mnich v Klosterneuburce, Oldřich Florian (+ 1800), „je znám“, píše dr. M ü l l e r (v ,,N. sl." 1872, IX., st. 773), výtečným matematikem a oprávcem Felklových faktorních tabelí. Uloživ si, že faktory všech 2, 3 a 5 nedělitelných čísel od 1 až do milionu sám vypočte, počal obrovskou tuto práci r. 1791. a dokončil ji r. 1799., a sice do milionu a 500.000, vypracoval mimo tyto velmi spolehlivé a praktické tabely také ještě tabely pomocné, sahající až do 20 milionů. Drahocenné dílo toto, které jest

106       

Bludy a lži v dějinách.

důkazem, že  j e d i n ý muž jinak ještě duchovními pracemi zaměstnaný dovedl během devíti let více učiniti nežli  v e š k e r é  u č e n é                a k a d e m i e  p o  c e l é  s t o l e t í, uschováno jest ve klášteře Klosterneuburském.“

   Když před několika lety příznivý katolíkům předseda republiky Ecuadoru, jménem Moreno, povolal několik mnichů za profesory          na tamní školy, za čež byl úsilím svobodných zednářů zavražděn, vydal jeden z nich, P. Kolberg, knihu „Nach Ecuador", v níž tolik uložil rozmanitých vědomostí a látku tak ladně upravil, že protestantský kritik v „Blätter f. lit. Unterh." důstojné ji postavil po bok spisům Humboldtovým. Posudek svůj zakončil charakteristickými slovy: „Nelekejte se, čtenáři a čtenářky, až zvíte, že spisovatel této knihy je mnich! - jesuita!!"

Slovem, katolické duchovenstvo, jemuž venkovská správa duchovní nedává cele se věnovati vědě, svými řeholními bratry stojí zase na výši skoro všech odborů vědy, na výši doby. Proto právem zvolal r. 1883. v německém parlamentě  dr. W i n d t h o r s t,  že nehotové, vědou ještě nedoložené věci nemají se lehkomyslně předkládati nezrale soudnému obecenstvu, tím méně studující mládeži. Dubois-Reymonde, rektor university berlínské a Virchov a jiní praví, že theologický názor jest ve sporu s moderní vědou a radí, aby se církev přizpůsobila moderním dohadům vědeckým. Ale  v z d ě l a n ý m  s v ě t e m             n e j s o u  p o u z e  be r l í n š t í  p r o f e s o ř i. Církev má hojný poklad věčně platného zjevení, které zůstane nezbytným regulátorem všech výsledů vědy. O tuto věc vede se nyní ve světě boj. Stát se postavil po bok moderní vědě.

„Nejsem proti svobodnému učení," mluvil dr.Windthorst dále, „ale vždyť  n e n í   u č e n í  s v o b o d n o,  nýbrž je dáno v šanc                  m o n o p o l i s u j í c í m  u n i v e r s i t á m, v šanc monopolu státnímu. Věda a nauka mají býti svobodny, ale úplně, a docela svobodny,              a   n i k o l i   m o n o p o l e m  s t á t u. Na universitách by měly býti zastoupeny všecky obory. Ale na všech universitách jest pevný kruh lidí (kteří nikoho nepři­pustí, kdo se jim nehodí!), a tento kruh musí býti rozražen!" „My se nebojíme vaší vědy, jsmeť zástupci vědy daleko starší. V y  v š a k  j s t e  v y h n a l i  m u ž e (mnichy), kteří se této n a š í  vědy ujímali, poněvadž jste věděli, že byste  j i m  n e ­o d o l a l i!" –      O strýčkování a kmotrovství na rakouských universitách promluvil bar. Morsey v říšské radě r. 1907.

107

Bludy a lži v dějinách.

31.   Papež prý „nechtěl" míti Otakara II. králem římským.

Jsou v dějinách evropských doby, kde veškeré dějstvo se skupilo kolem dvou osob, které pak vedly rozhodný boj o před­nost, osobami takovými jest Otakar II., král český, a Rudolf, hrabě habsburský, zvolený za císaře německého a krále řím­ského. Každý s pozorností sleduje rozvoj těchto dějin a každý také v duchu straní panovníku svého národa. Stranil Grillparzer ve svém dramatu „König Ottokar's Glück und Ende", straní také Čech svému Otakarovi. Kterak se zachoval p a p e ž v této době rozhodné? Stranil-li Rudolfovi proti Otakarovi?

Otakar II. prý vypravil slavné poselství s hojnými penězi a dary        ke stolici papežské, aby si naklonil papeže a s jeho po­mocí aby stal se králem římským, protože prý velice bažil po císařství: papež Řehoř X. ale darů nedbaje vyslovil prý se před přítomnými takto: „Když máme    v  N ě m c í ch hojný počet knížat i hrabat, proč bychom s l o v a n a chtěli povýšiti na císařství?" -  

P a p e ž  n e s t r a n i l  R u d o l f o v i  p r o t i  O t a k a ­r o v i.   O událostech mezi Otakarem a Rudolfem r. 1273 až 1278 zachovala se vůbec dvojí tradice: jedna  k r o n i k á ř s k á,  druhá                                d i p l o m a t i c k á,  ona v letopisech, táto v pozůstalých písemnostech z té doby, obě nevždy svorné, ba často přímo si odporující. Bylo by zbytečné hádati se na místě tomto, který z historických těchto pramenův jest věrohodnějším a spolehli­vějším. Dojímavost připravující se katastrofy dala bezpochyby příčinu, že prošlé mezi státy a státníky dopisy a listiny obsahu politického zachovaly se nám z té doby, ač ještě vždy velmi neúplné, alespoň u značně hojnějším počtu nežli z jiných let věku XIII., poměrně ne tak bouřlivých. (Pal. II., 2.).  

Zpráva, že by byl papež o Slovanech vyjádřil se nepříz­nivě, dochovala se nás v kronice Sigfridově. Palacký zase praví v té příčině: „Bylo by bohdá zbytečné, dokazovati opravdově, že taková  n e b y l a   p a p e ž o v a  n i  s l o v a  n i  m y š l e n k a  a že u Řehoře X. národnost slovanská  n e b y l a  O t a k a r o v i  n i k o l i  z á v a d o u." Po těch slovech vykládá hned z doku­mentů dokonale věrohodných, proč kdy a kterak papež po­tvrdil Rudolfa králem římským.      

Papež Řehoř X., zvolený právě když byl na pouti jerusalemské, vrátil se s vroucím přáním, aby se podnikla mohutná výprava                   na osvobození hrobu Kristova; na to bylo potřebí ci-

108       

Bludy a lži v dějinách.

saře mocného; ve válce zběhlého a vůbec oblíbeného. Knížata němečtí   k tomu ještě nechtěli si zvoliti pána příliš mocného, aby nemohl nic provésti bez jejich vůle. Když zvolen hrabě Rudolf habsburský, papež od té doby neodpovídal ku stížno­stem a žádostem Otakarovým leda napomínáním, aby v pokoji hleděl se smířiti s Rudolfem; ale Rudolf nechtěl o jinakém smí­ření slyšeti, leč aby říši vráceny byly země, které Otakar, jak si stěžuje papeži, „drží spravedlivě". Papež odpověděl          2. května 1275, že chce sice prostředkovati mezi ním a králem římským, ale doložil, že zákonů říšských měniti nemůže ani nechce, ba ani brániti Rudolfovi, aby požadoval pro říši, což jejího jest. (Pal. II., r.).        

Papež nestranil před volbou ani Rudolfovi ani Otakarovi. Teprv     p o  v o l b ě  ujal se Rudolfa a jak moha i penězi ho pod­poroval, aby mu pomohl ku platnosti. Jak se ujal hraběte Ru­dolfa, zrovna tak, ne-li více byl by se ujal také slavného krále Otakara. Papeži běželo jen o to, aby se volba po právu učiněná také uznala, moc zvolencova aby se uplatnila a   p o ř á d e k  a   m í r  v zemi zachoval.    

Nicméně slova Sigfridova svědčí o nemalé národní rozjitřenosti na Čechy, anať moc česká v posledních dobách velice vzrostla. Palacký      (l. c.) praví: ,,Slova ta dávají svědectví o po­drážděném citu národnosti německé proti Slovanstvu, jako týž vyskytuje se i v jiných písemných památkách oné doby, a po­tvrzuje, že národ německý cítil se Otakarem ohrožen v pano­vání svém, a že tudíž ve sporu a boji potom nastalém city ná­rodní byly také znamenitým podnětem, i měly tudíž jak u lidu obecného, tak i u knížat působení převážné." - Podivné jen, že právě Otakar až na úkor svého vlastního lidu usazoval ve své zemi tak milostivě a tolik příslušníkův onoho národa, který ho považoval přece jen za cizince.      

32.   Temný středověk.

,,Krásné a vzácné to byly časy, kdy Evropa byla  j e d n a  z e m ě k ř e s ť a n s k á, kdy jeden veliký společný zájem spo­joval i nejodlehlejší kraje široširé říše  d u ch o v n í,  ve které bez velikých statků světských spravovala i spojovala veliké síly politické  j e d n a vrchní hlava. Jak blahodárná, jak příměrná byla nitrné povaze lidské tato vláda, poznati z velebného vzletu všech mohutností lidských, z ladného rozvoje všeliké vlohy, z neobyčejné výše, jíž dostupovali jednotlivci u všech oborech

109

Bludy a lži v dějinách.

vědy, života i uměny. - byla, to stará víra katolická, v život vštípené, živé křesťanství," pravil šlechetný  protestant  Nov a l i s.

Časy se obrátily. Když z nízkých podnětův a sobeckých příčin zachvátila ničivá bouře mysl národa českého a po něm i německého, svedený národ český naučil se zavrhovati a ně­mecký dokonce proklínati svou minulost.      

Po dlouhém spánku pobělohorském procitnul český národ zase citem  k a t o l i c k ý m  a  s l o v a n s k ý m  k životu no­vému, čilému. Předním úkolem a hlavní snahou by mu mělo býti, aby se duchem zakotvil v dobách svých nejslavnějších, v katolických dobách               K a r l a  IV., aby  s v é r á z n ě  na duchu se rozvíjel a vlákno dějin dále upřádal. Podnes, měli bychom říci podle  P a l a c k é h o,  při blábolu jména jeho rozčiliti by se mělo každé srdce české, a všechna ústa oplývati by měla úctou a vděčností ku panovníkovi, který jest representantem  n e j v y š š í h o  rozkvětu národního.        

Jak jest jinak! „C e l ý  n á z o r  n á š  n a  m i n u l o s t  j e            n ě m e c k ý. Všecky teoretické názory vypůjčili jsme od Němcův až neuvěřitelně mechanicky. Tak na příklad s Němci spolu na celém středověku nevidíme nic, než samo  t m á ř s t v í,  samo zpátečnictví, ani kus pokroku, slovem nemáme orgánu  pro tu  o b r o v s k o u  duševní práci, kterou vykonal duch lidský za ,,temného" středověku. V našich očích začíná od doby římské duch lidský pracovati teprve ode sporů náboženských: papouškujeme to po Němcích, kteří myslí, že jejich protestan­tismus jim najednou s nebe spadl, jako by 15 set let byl duch lidský spal. Francouzi na př., kteří nevidí v negaci katolicismu spásu světa,  v y s o c e  s i  v á ž í  středověku. Stalo se pisateli, že přítel čta francouzsky o těchto věcech, nevrle řekl: .„Dej si pokoj s těmi Francouzi, je to samý ultramoritán. Nerozumím tomu, jak svobodomyslný člověk může pro středověk až horovati." Tak německý je názor náš na středověk." (Čas.)

Mnohému je středověk jen proto temný, že je vlastně temno v jeho hlavě. Kdo věděl do nedávná co o sv. Františku, ,,chudáčkovi z Assisi"? Teprv moderní proudy se zdýmají v nadšení pro působnost toho prostomilého světce v umění a kulturu té doby: Sabatier ve Francii, Thode v Němcích, Ruskin v Anglii jsou prvními představiteli ,,mezinárodní společnosti pro františkánské studie". Sv. František se jim zdá posud osamělou hvězdou, kolem níž je temno, ale čím proniklejší budou jejich studie,

110       

Bludy a lži v dějinách.

tím více hvězd spatří na zatím ještě temné noční obloze středo­věku; již počíná jiná hvězda svítit, sv. Kateřina sienská.  

Teprve osvícená doba, znajíc jen tvary středověké bez jejich obsahu a nemohouc se jinak rozvinovati leč jejich roz­bitím a odklizením, dala prostředním věkům, které se jí ne­zdály ozářeny světlem klasické vzdělanosti, název a ráz ztrnulého, pozadního, zkostnatělého; tak vzniklo podnes běžné heslo „středověké poměry". Než mnohem pravdivější by bylo, kdyby se tím slovem právě naopak rozuměl silný zrůst a tvorba, ne-umdlévající radostně plodná činnost. Neboť byla-li kdy doba                   b o h a t é  t v o r b y  t é m ě ř  p o  v š e ch  o b o r e ch, ve státě i v církvi, v právu i v hospodářství, ve stavovské článkovanosti a v duchovém životě, byl to středověk, a to tvorby, jež na dlouho určovala směr dějin. Renaissance, humanism, refor­mace, široké brány, jimiž vcházela nová doba, mají své základy hluboko ve středověku; bez něho by nebyly možny, jsou jeho plodem. (D.  S ch a e f e r, Weltgesch. d. Neuz. I. 14.)

O vzdělanosti, osvětě, vědecké snaze a práci ve středověku vůbec naskytla se již na jiných místech zmíniti. Rozhlédněme se tedy jen po svém okolí, kterak bylo v Čechách za středo­věku.

1.  V z d ě l a n o s t.  Na hradě Pražském, píše  P a l a c k ý (II., 1.), u kapituly kostela sv. Víta kvetlo již od 11. století tak řečené menší „generální studium", kteréž ale zaniklo v roz­brojích a bouřích r. 1248. Pod Přemyslem Otakarem II. vzkřísilo se opět a nabylo brzy takové pověsti, že navštěvováno bylo nejen od domácích, ale také od cizozemců, kteří toužili po vyšším vzdělání školském. V posledních letech panování Otakarova činí se zmínka o mistrech Očkovi a Bohumilovi, kteří tam učili gramatice a logice, a o mistru Řehořovi, z rodu pánův Zajíců z Valdeka, později biskupu pražském, jenž přednášel o věcech  p ř í r o d n í c h (!) dle Aristotela; byli tu tedy učiteli samí přirození Cechové. Také v Břevnově a na Strahově a u kapituly Vyšehradské byla škola, ve které se učilo gramatice, rétorice a logice.  

„Ku zvelebení škol působili mnoho papežové 12. a 13. století všeobecnými rozkazy." (Tomek, D. Pr. I., 2, 2.) Tak za Innocence III. vydal čtvrtý sněm lateránský r. 1215 rozkaz, aby u každého chrámu metropolitního byl ustanoven doktor theologie, u každého stoličního chrámu jeden mistr svobodných umění, který byl povinen zdarma vyučovati žáky při kostele přisluhující a jiné chudobné jinochy. Školy ty, v nichž se vy-

111

Bludy a lži v dějinách.

učovalo svobodným uměním, nazývaly se studia  p a r t i c u l a r i a, studie částečné. Ke svobodným uměním náleželo: mluvnictví (gramatika), básnictví, řečnictví, logika, počty, vědy přírodní, hudba a zpěv. University vsak, majíce všech čtvero fakult, nazývaly se studia      g e ne r a l i a, studie obecné. Dokud v Čechách nebylo university, jinochové čeští putovali na vyšší studiu do Němce, do Francie a do Itálie. Ve 13. století bylo na znamenité universitě v Bononii tolik jinochů z Čech, že činili pro sebe jeden z osmnácti národů, na které se universita dělila. Když pak Karel IV. založil v Cechách universitu, odtud tak prospívala, že spočívala „na potřebném základu prvotného učení i škol prostonárodních".

U n i v e r s i t a  v Praze učinivši Prahu středem osvěty pro velikou Evropy částku a těšíc se nad jiné ústavy přízni králově prospívala utěšeně, ale i celé město, ba poněkud i celý národ povznesla k novým a vyšším snahám, tak že Cechové vzděla­ností vynikati počali nad mnohé jiné národy v Evropě. Vrchní řízení pode jménem kancléře celé university nemohl Karel za svého času nikomu svěřiti hodnějšímu, nežli byl pražský arci­biskup A r n o s t  z Pardubic. Ze všech téměř krajin evropských, i z Francie, Anglie a Itálie pospíchali lidé nauk milovní a dy­chtiví do Prahy.

V z d ě l a n o s t  n á r o d u  byla zdárným ovocem zdárných škol. Jako všude ve středověku, i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mělo duchovenstvo netoliko péči o náboženské vzdělání a mravní zvedenost lidu, než také o mnohé jiné věci, kterých tehda státní správa všímati si neuměla nebo nechtěla, a proto je dobrovolně ponechávala církvi.           P a l a c k ý  píše (I. 1. 405): ,,Nemůžeme více ukázati, kterak tehdejší školy české zřízeny byly, ačkoliv víme, že žádná kolegiátní kapitula, žádný klášter bez nich nebyl. - Že i učenosti vlastně řečené nedostávalo se ve vlasti naší, za to ručí nám skvělý příklad letopisce Kosmasa." -

Z pozdějších dob středověku se zachovalo zpráv ovšem již více. „Nechceme ani mnoho chváliti, píše (III, 1) zase Palacký, že s každým kolegiátním kostelem i klášterem spo­jeny bývaly  o d j a k z i v a             š k o l y, protože učení v nich tuším nevztahovalo se nežli k žákovstvu kolegiátnímu a řeholnímu. (Ostatně i tito žáci byli syny národu českého!) Většího pozoru zasluhují školy  m ě s t s k é  a  f a r n í, rozšířené tehdáž pod vrch­ním dozorem a správou university, p o  v e š k e r é  z e m i. Nejen všecka města česká, ale i mnohé  f a r n í  v e s n i c e  měly

112

Bludy a lži v dějinách.

své zvláštní školy, že tudíž příležitosti ku vzdělání dle potřeby věku        b  o h a t ý m  i  ch u d ý m  nemnohem méně se naskytovalo, nežli za nynější doby. O Táborech praví Palacký (III. 1. 12), že „čísti a psáti uměl u Táborův téměř každý člověk, ani ženských nevyjímajíc." Budiž tu dovoleno se domnívati, že se tomu naučili ve školách katolických, neboť jinakých po ten čas nebylo, a ve války husitské sotva měli kdy učiti se čísti a psáti.

Kdokoli zajisté dosáhl na universitě bakalářství svobodných umění, byl zákonem zavázán obírati se dvě léta vyučováním prostonárodním, nežli mu dovoleno bylo vystoupiti na stupeň mistrovství.

Za hojností a zdárností  ú s t a v ů v  u č i t e l s k ý ch  ne­mohla i v z d ě l a n o s t  n á r o d u  českého vůbec opozditi se příliš. Tehdejší stav a květ literatury národní značí onu výši, ku které se vyšinula. Neb ačkoli větší počet památek jejich za­hynul dokonce v bouřích potomních věků, přece i ta trocha, která se nám zachovala, postačuje k důkazu, jak n e p ř í m ě ř e n é   a   n e p r a v é  j e s t  o b y č e j n é  d o m n ě n í       o  v š e o b e c n é  p r ý  o n o h o  v ě k u  t m ě  a  s u r o v o s t i.  Suď ostatně kdokoli jak suď: to aspoň nezapře nikdo, že národ, ze kterého se vydařil vladyka český Torna ze Štítného, a který jemu i rozuměl, že národ ten ani jeho doba  n e m ů ž e  v í c e  b ý t i  s t í h á n a                   z e  s u r o v o s t i  a  z  n e v z d ě l a n o s t i."

O Štítném píše svob. p.  H e l f e r t (st. 44): ,, Štítný byl křesťanský filosof v plném toho slova smyslu. Četní a rozsáhlí spisové jeho vykvetli na nivách náboženských; označeni jsou znakem oné filosofie, která ve smyslu sv. Augustina ne od Boha svádí ale k Bohu vodí, poněvadž se snaží chápati pravdy Boží rozumem lidským potud, pokud právě rozum lidský stačí; dýše v nich duch té skromné moudrosti, kteráž naplňuje mysl nikoli hloubavou nevrlostí (rozervaností), nýbrž bodrou smířlivostí." Štítný jsa zběhlý ve všech naukách, které věku jeho příručny byly, měl spolu zvláštní dar, vykládati je lidem slohem příjemným, jasným a jadrným. Proto podával spisy své lidu, „ježto prý mnozí v nich zalíbení měli". Z toho alespoň poznati, že už ani tehda nebyly knihy jen pro boháče a učence. - Národ český osvětou i vzdělaností rovnal se vesměs i nejpokročilejším sousedům svým.                                      

2. O rozkvětu u m ě n í  ve středověku hlásají pravdu kameny a kovy. Nové doby lidé z nízkých příčin tupí středo­věk, ale tito němí svědkově je usvědčují ze lži. Jasněji a důtkli-

113

Bludy a lži v dějinách.

věji nežli z písem, vysvítá srdce a duch národa z jeho výtvorů                         v uměleckých. V nic se obráží jeho duševní i mravní ráz, zosob­ňují se jeho idey a ideály, a proto jsou také nejpovolanějším svědkem jeho nitrné bytosti.

Jako mysl křesťanská s důvěrnou smělostí se nese k ne­besům, tak i na chrámy křesťanské bylo sneseno, kde co uměna zplodila vzletného, velebného a krásného. V každém chrámu křesťanském, jehož nebetyčná věž připomíná křesťanu: „sursum corda", obráží se duch celého národa. Výtečný svědek, Eneáš Sylvius, jehož nikdo nemůže podezírati               z nevědomosti ani ze strannosti, píše o Čechách (Hist. Boem. C. 36, překlad Velesl.): ,,Chrámové náramně vysoce stavení, prostranní, širocí a dlouzí ku podivu, klenutím a skřidlicí pokrytí; oltářové v nich vysoce založení, zlatem a stříbrem, v němž byly svátosti, ozdobení; kněžská roucha drahými perlami krumplovaná; příprava všecka bohatá, předrazí klenotové; okna vysoká i přeširoká, pěkného i světlého skla i divného řemeslného díla, jímž by světlo do kostelův pronikalo; takoví chrámové netoliko v městečkách a městech, ale i ve všech ku podivu se spatřovali." Podle úsudku Eneášova žádná země v Evropě nemohla se po této stránce Čechám rovnati.        

Ve vznešených budovách byly také drahocenné vzácnosti umělecké. Když se budova chrámová vyzdvihla, bylo potřebí strmé zdivo oživiti. Stánek Boží, kde Spasitel lidí přebývá a s nimi v lásce obcuje, měl býti vším ozdoben, čím by se duch povznášel; obraz měl býti neučenému knihou. Budova, socha, malba i hudba vyrůstala z jednoho kořene, z ducha zbožného i národního.

V souvěkém a věrohodném životopise Altmana, pasovského biskupa, čte se, že „když měl světiti kostel r. 1081, přišel k němu posel od knížat českých nesa mu dar, vzácný obraz Marie Panny, řeckým dílem až ku podivu krásně vyvedený". Není pochyby, že chování krásoumy     v klášteře slovanském na Sázavě, jenž cyrilské literatury pilen byl, a toto svědectví o byzantském obraze řeckého původu jsou věci, kterých od sebe odloučiti ne­sluší. Poslední opat kláštera  B o ž e t ě c h  dovedně maloval, obrazy do dřeva řezal, v kamenu tesal nebo na soustruhu točil; vystavěl také u větším slohu klášter i kostel svůj. (Pal. I., 1.)

Pergamenové malby Zbyška z Třetiny budí podnes obecný podiv, převyšujíce co do jemnosti a útlé spanilosti vše, cokoli ze 14. století zachovalo se v zemích jiných. A jak daleko do­spělo také umění kovolitecké, poučuje nás rytířská socha sv.

114

Bludy a lži v dějinách.

Jiří, r. 1373 ulitá. Hojnější jsou krásná kamenická díla z té doby, zvláště ve spojení s architekturou, a již ku př. poprsí všech tehdejších osob rodu lucemburského, arcibiskupů praž­ských, jsou drahocenné památky umělecké. (Pal. II., 2. 9.).

 Časem každý chrám Páně stal se stánkem uměny. Kolik nádhery a umělecké krásy nasnášela nevyvažitelnou bohatostí dařená země česká v budovách službám božím zasvěcených, může se domysliti, jen kdo pováží, co po hrozném boření hu­sitském, co po několikerých nitrných bouřích domácích věku 15. a 16., a konečně po záhubách války třicetileté - co  p o t o m  p o  v š e m  j e š t ě  s e  z a ch o v a l o! (Helf. 273.)

Tolikéž hrady královské a rytířské byly nejen dokonalého díla stavitelského, ale chovaly také mnoho vzácností vědeckých a uměleckých.                        

Léta 1348. všichni v Praže žijící u m ě l c i, malíři, sochaři a řezbáři, štítaři, zlatníci, miniatoři atp. sestoupili se v jednotu čili bratrstvo a dali si zřízení; bratrstvo ono nahrazovalo poněkud ústav  a k a d e m i e umělecké, ku které věk onen ještě byl nedospěl. (Pal. II., 2.).        

Velmi vzácné bylo toho času mimo jiné také umění hodi­nářské. Některé památky důmyslně sestavených orlojů se za­chovaly a jsou známy. Mnohé z nich byly porouchány a lepši části se potratily.              

Zvony z hlubokého papežství a šerého středověku mají vždy nejlepší a nejkrásnější kov. S reformací, praví Ledebur, přestaly časy, kdy se lily tyto vzácné zvony; nedostává se jim kovu, jsou povrchu drsného. Zvuk je sice pronikavý, ale dutě křik­lavý a větrný.                  

3. „N á b o ž e n s t v í  bylo pramen, ze kterého hlavně prýštívala se duchovní činnost česká", správně soudí Palacký. Učení křesťanské i kázeň čím dále pouštěly hlubší kořeny. Starší i novější dějepis církve české stkví se dlouhou řadou spanilých úkazů, jichž záře dávno zastírá    smutné stíny, kterými po dvě stě let náboženské blouznivosti a svárlivosti listy jeho se tměly. (Helf. 34.).                    

Třeba král Otakar II. byl zvláštním milovníkem služeb božích a mši sv., bývaje i se synáčkem svým přítomen při pozdvihování svátosti pokaždé i syna svého buď sám zdvihal nebo zdvihati dával. Ve 14. století jevila se nábožnost národu českého ještě tou měrou mocnou a vroucí, že věk náš rozumový sotva myslí stihnouti může. (Pal.) Národy                   ve středověku se svou živou věrou byly jako ve zdravém svěžím lese: nad hlavou důvěrně

115

Bludy a lži v dějinách.

usměvavé nebe katolické víry a pod nohama pestrý koberec poetických hájí a legend. Ale po ,,reformaci" ocitlo se lidstvo skeptickým racionalismem na písčité, poušti vyprahlé žhavým Sámem nevěry a sobectví.      

Utěšeným zjevem ve m r a v n í povaze lidu českého byla nepopiratelná převaha  č i s t o t y  a  k á z n ě, manželské věrnosti a panické zachovalosti obojího pohlaví, zákládající se na přirozené a hluboce zakořeněné zbožnosti. (Pal.) Údové panujícího rodu a biskupové zemští kromě nemnohých výjimek závo­dili spolu v pobožnosti a oddanosti k církvi ve svědomitém zachovávání přikázaní církevních. (Helf. 34.) Ovšem že mluva tehdejší byla méně uhlazena nežli za naší doby; žerty a šprýmy vedeny často hrubé a nekázané, a na bujnosti i rozpustilost hojných osob naříkáno jako jindy, tak i té doby dosti hojně: ale o mravní čistotu a neposkvrněnost byla  v e s m ě s p í l e  v e l i k á, v domácnosti pak panovala vůbec kázeň a pobožnost, ježto všem věkům za vzor sloužiti by mohla. (Pal.)          

Nejspanilejším květem vzdělanosti středověké nazývá Palacký        d u ch a   r y t í ř s k é h o, jehož přední známky byly: rit náboženský, kochání se ve službách Božích a úcta k církvi. ,,Ti, kdo vynikali netoliko udatenstvím v boji, ale i pobožností, šlechetným na vše strany se zachováním a zvláštní zdvořilostí, byli s obřady od církve předepsanými přijímáni do tohoto vyš­šího společenstva západoevropského, v němž panovaly  o  m r a v n é m  p o v o l á n í  č l o v ě k a  myšlénky vzletné i  u š l e ch t i l é, a lidé všelikých stavů, zemani, šlechtici, knížata i králové pokládáni vesměs z a  s v é  r o v n ě. Spanilomyslný král český Otakar II. byl z předních representantů takového horování ducha křesťanského." (Pal. II., 1.).

Hluboká humanita, upřímná sdílnost, radost v chudobě, po­slušnost a věrnost, dobročinnost k chudině, štědrost k církvi, péče o služebníky církve tou měrou se konala, že naše hladomřivá doba může se jí podivovati, ale nikoli vyrovnati. (Helf. 34.)

Zbožnost a dětinně důvěrný a radostný názor světový přejasně se vyjádřily ve z p ě v u církevním. ,,Teprve tak zvanou písní svatovojtěšskou, praví Leop. Z v o n a ř, kterou Palacký právem pokládá za cyrilskou, došla nás melodie, ze které lze s určitostí a jistotou poznati, jakým způsobem křesťanští naši předkové zpívali... Musíme s úctou pohlížeti na zpěv pra­dávných našich předků... Tato píseň byla p r a v o u n á r o d n í. - Uvedením křesťanství dostaly se do Cech také velebné hymny a písně římské... Sloučení pak přirozených vloh

116

Bludy a lži v dějinách.

s horlivým pěstěním římského choralního zpěvu dodalo českému zpěvu nového velevýznamného rázu, který stal se vzorem; ba  i d e á l e m české duchovní písně."    

 Týž duch a zvuk zazníval také z národní písně světské. Cokoli ode dávna bylo lidu vlastního, milého, a vzácného, ozý­valo se prostým, lahodným a živým výrazem v písni národní, tu jásavou radostí, tam tklivým žalem. Slovo i nápěv pocházely z jedné mysli, z jednoho srdce; a že plynuly ze srdce, pronikaly k srdci. Životní radost vyjásána při národní písni veselým rejem národních tanců.

O hmotné stránce píše sociálně-demokratické „Právo lidu" r. 1907: „Jak mnohý se posmívá šedému středověku a krčí útrpně rameny          při vzpomínce starých časů. Přihlédneme-li však blíže, musíme doznat, že poměry byly tehdy, aspoň pokud se týká živobytí - přece jen mnohem lidštější, než jsou dnes."

Uznati přednosti a krásné stránky středověku, na to nepotřeba býti ze zásady „laudator temporis acti". I středověk má svůj líc, má rub; nezasluhuje všecko chvály, ale samá hana též není spravedlivá. Náš věk sbírá a draho skupuje vzácnosti ze středověku, knihy, malby, nádoby, výšivky, chodí do školy ku středověkým stavitelům a umělcům - a posmívá se „tem­nému" středověku! Toť přece zřejmý spor německého prote­stantismu, jenž má-li udržeti právo existence, musí haniti minulost.                

V Čechách bývá z pravidla po německé módě; probral-li se kdo      z tohoto názoru, přece zase hledá nejslavnější stati z dějin českých          v dobách, kdy se národ bouřil proti odvěké víře, aby přece něco bylo                     po módě. Národ, který  n e c t í  nebo  n e r o z u m í  své minulosti, nemá ani budoucnosti. „Nepředcházela Husa v Čechách žádná doba duchovní temnosti, nýbrž doba skvělých důkazů pokročilého života duchovního." (T o m e k, Časop. čes. mus. 1824.)                

33.    Přírodní vědy ve středověku.

Činívá se středověké vzdělanosti výtka, že prý nedbala ná­ležitě věd přírodních. Ovšem sluší doznati, ze tehda poněkud déle a pevněji utkvěli na názorech Aristotelových, že ku zjevům přírodním hledali důvody: více v textech a ve filosofii nežli ve skutečnosti a že se více prohledalo ku protříbení názorů nežli k rozšiřování oborů vědy: nicméně nespravedlivé jest upírati středověku studia přírodovědná a nemístná jest výtka, že prý

117

Bludy a lži v dějinách.

příroda byla středověku dílem ďáblovým. Tak přece křesťanstvo, jehož kněžstvo každý den se modlí v hodinkách „canticum trium puerorum", kde veškerá příroda se pozývá ku chvále Boží, jak živo nesoudilo.              

Alexander H u m b o l d t nemohl se nadiviti prohloubené i obsáhlé znalosti věcí přírodních, které se zračí ve spisech  A l b e r t a  velikého, dominikána, „doktora universalis" a biskupa (1193-1280). Mohli bychom najmenovati velikou řadu mužů ze středověku, kteří se zabývali vědami přírodními. Bylo by pak zajisté pošetilostí domnívati se, že by tito mužové byli  j e n  s a m i  těchto věd bedliví bývali, že by byli jako osamělé ostrovy uprostřed moře nevědomosti a neznalosti věcí přírodních.

O mnichu Rogeru B a c o n o v i (1214-1294), jenž se obíral počtářstvím a vědami přírodními a jazykovými, že si za­sloužil názvu „doktor mirabilis" - podivuhodný, píše Goethe: ,,Kdyby staroctihodný anglický mnich Bacon, po několika sto­letích jeho vědecké snahy, dnes povstal z mrtvých, přišel ke mně do pracovny a požádal mě co nejuctivěji, abych jej obe­známil s vynálezy, které se staly od té doby, stál bych trochu zahanben a vlastně bych nevěděl, co odpověděti dobrému sta­rouškovi. Napadlo by mi snad předložiti mu sluneční drobno­hled, ale hned by mi posloužil místem ze svých spisů, kde nejen tušil ten vynález, nýbrž i v pravdě praktickými pokyny razil mu cestu. Nebo kdybychom přišli v řeči na vynález hodin, a já mu některé ukázal, snad by mi klidně řekl: Dobrá, ale není mi to nic neočekávaného; předvídal jsem to též.               O možnosti takových strojů můžete se, čeho třeba, dočísti na str. 504 mých spisů, kdež o tom mluvím obšírněji. Konečně po úplné prohlídce všech nových vynálezů snad by se mi při loučení dostalo těchto slov               od dů­myslného řeholníka: „Nu, zvláštního jste až tak nenalezli mnoho    za tolik set let. Mějte se lépe k dílu!"        

Prof. K r e k pravil. 4. prosince 1907 na říšské radě: Pří­rodní vědy nebyly ve středověku také proto vyvinuty v té míře, protože v té době neměli mniši žádného hmotného zájmu vynalézati stroje atd. - E.             W a s m a n n dí, že mniši ve středo­věku vynikli správným celkovým názorem i vlastním výzkumem živoucí přírody; zmíněný františkán Roger podivuhodným způ­sobem vystihl již i důležitost chemie ve studiu organismů. (Moderen Biologie).  

Vědecká práce středověká nalezla obhájce konečně i u nás                        v universitním profesoru Josefu  Š u s t o v i,  jenž píše v „Lu-

118

Bludy a lži v dějinách.

míru" v lednu 1908: ,,Málo čemu křivdí se tak jako vědeckému dílu západoevropských učenců doby 12. - 15. století. Obecně se myslí, že to bylo bezúčelné hádání o několik pojmů předem daných, knižních, kterých ze života nečerpali a nic mu z nich nevraceli. Nic nesprávnějšího než to. Mužové jako Bacon a Albertus Magnus pozorovali svět a kladně obohatili zásobu vědění."

Když Kolumbovi dozrávalo přesvědčení, že by vytrvalou plavbou na západ mohl se dostati do Indie, kulatost země již byla sice známa, ale o velikosti zeměkoule byly jen nejasné představy a o zákonech tíže a přitažlivosti nebylo ještě ani potuchy. Učenci byli přesvědčeni, že na konci této koule to jde srázně s kopce, a kdo by se až tam pustil, že bude veta po něm, že padne v bezedný vesmír. A než se loď dostane na kraj světa, kolik a jakých prý zkusí nehod! Vykládalo se o strašném vlnobití na moři, o potvorách velikých jak ostrov, o ptácích, kteří loď v drápech zvednou do oblak a pak ji spustí. Tyto a všelijaké jiné čertoviny nejvážněji byli potírali španělští řeholníci. Kdykoli si Kolumbus téměř již zoufal, docházel přátel­ského přijetí a povzbuzení ve františkánském klášteře de la Rabida u přístavu Palosu. Kvardian žil s Kolumbem až             do smrti v přátelství důvěrném. Když „místokrál Indie" nena­lézal jinde místečka, umíral v klášteře, v řeholním hávě sv. Františka.    

Ani nekatoličtí spisovatelé, jsou-li jen lidsky nestranní, ne­mohou této čiře katolické době upříti uznání. Kdo čte třeba 3. svazek veledíla „Monumenta Germaniae Paedagogica" od dra Sigm. Günthera z r. 1887, zajisté dojde přesvědčení, že katolická věda ve středověku i v oborech exaktní vědy dokonce nebyla tak temna, jak by se ledakdo rád domníval, ba najde tam více světla než se nadál.  

Každá doba byla více méně jednostranná, i naše. Ve středo­věku bedliví jsouce věd duchových poněkud opomínali věd pří­rodních: n a š e d o b a  t o n e  zase docela  v e  h m o t ě, duch se jí bezmála vytratil. Naše doba znamenitě prospěla ve vědách zkušebných, ale jen na základě starších vědomostí a zkušeností za několik set let nabytých. Že 19. století jest dále než 12. nebo 15., není divu. Vždyť lidstvo by hnilo, kdyby neprospívalo na cestě ku pravdě, k níž tíhne po zákonech přirozených i božských. Tak přece Prozřetelnost lidstva nikdy neopustila, aby se vynalézaly jen kulomety, torpéda, nitroglycerin, cyankali a což toho

více. -

119

Bludy a lži v dějinách.

Ostatně každý starý kodex, misál a jiné památky s malbami svědčí, že se ve středověku pěstovaly vědy přírodní; ve stavbách, zvláště chrámových, zračí se znalost říše pozemské i nebeské.

34.   Středověká filosofie.

První vědou byla ve středověku theologie; snažila se křesťanskou pravdu dokonale poznati, důkladně zdůvodniti a syste­maticky spořádati. Pěstovala se zprvu v klášterních školách, pak i na universitách; odtud jméno její ,,scholastika". Přibí­rala co vhodného ze spisů sv. otcův i staropohanských spisovatelů, po přednosti předního filosofa Aristotela.  

Výše jmenovaný učenec pražský píše na zmíněném místě: ,,Scholastika naučila středověkého člověka bezvadně užívati schopností logického soudu a utvořila tak nezbytný podklad pro další intelektuální tvořivost… Samostatný rozbor veške­rého vědění jest cílem scholastiky, snaha po poctivém využití psychických ústrojů, soustavném oklepání všech obvyklých představ a pojmů... Z Aristotela a jiných synthetiků mistři středověkých universit čerpají, ale antická věda není jim už zásobou hotových kapitol, ani neberou z ní celé stavební částky, nýbrž jí užívají pouze jako lomu, pálíce v logické peci z mramo­rových sloupů a ozdob jen vápno ku vlastním stavbám..."

Kterak prospěla ve středověku filosofská spekulace, o tom uvedeme za klasického svědka prof. dra. R. šl.  I h e r i n g a, jehož autorita u protestantů více platí než u leckterého kato­líka autorita papežova. Ihering hodlaje vydati spis ,,Zweck im Recht" sbíral si pomocné spisy v literatuře po většině prote­stantské, ale málo čeho se mohl dohledati. Když pak jej vydal, bylo mu katolickým kaplanem oznámeno, že skoro všecky my­šlenky a zásady uložené v jeho spise jsou dávno a jasněji vy­jádřeny ve spisech sv. T o m á š e  a k v i n s k é h o, předního zástupce filosofie scholastické, jíž protestanté posměchem a hně­vem ani na jméno připadnouti nemohou. I vzal protestant Ihering spisy ,,doktora andělského" a mnicha ze 13. století a probrav se jimi přiznává, ve 2. vydání svého spisu onen kaplan „mi dokazuje citáty ze spisů Tomáše akv., že tento veleduch jak realisticko-praktickou tak společenskou stránku mravnosti  d o k o n a l e  s p r á v n ě  b y l                  p o j a l. Vytýká mi při tom nezna­lost, i nemohu, se této výtce docela vymknouti, ale mnohem tíže dopadá na moderní filosofii a na protestantské theology,

120

Bludy a lži v dějinách.

kteří zameškali zužitkovati velkolepé myšlenky tohoto muže. S podivem táži se sám sebe, jak bylo možno, aby takové pravdy, když byly jednou vysloveny, mohly u naší protestantské vědy padnouti v zapomenutí? Kolik  b l u d n ý ch  cest byla by si ušetřila, kdyby jich byla dbala! Já sám bych sotva byl se dal do tohoto spisu, kdybych jej byl znal, neboť základní pojmy, o které mi běželo, jsou u tohoto velikánského myslitele vyslo­veny v dokonalé jasnosti a nejvýraznější určitosti."

Je-li řeč o  p ř i r o z e n é m  p r á v u, myslí nynější svět, že původcem jeho je Hugo G r o o t  a že končí Savignym a Hegelem, a zatím Grootem počíná již smutný rozklad teorie přirozeného práva. Kdo ji chce poznati před úpadkem, ať se vrátí ,,k čilému životu scholastiky"; dále: přemnoho z toho, co se za dneška filosoficky poznává, již za tehdejších dob zklíčilo; nebo: „co je zajímavějšího než nauka Alexandra halesského a Alberta velkého, znamenitého předchůdce Akvinatova?" Nebo se mluví o „prospívajícím rozmachu myšlenek, o velkolepé práci duchovní". Pravda, v Němcích je vydán ,,všemožným posměchům", kdo by se z ,,právnických kruhů zabýval scholastikou", posměchu těch, kdož ji znají toliko z doslechu". (Tajný justiční rada J.  K o h l e r,  universitní profesor v Berlíně, Deut. Lit. Ztg. 29. února 1908.)

T r e n d e l e n b u r g (Elem. aristol. Log. 2. vyd. st. 70.) soudí o scholastice: „Ostatně by tak naší moderní filosofii ne­škodila palaestra scholastického sylogismu. Jakkoli se pyšně vy­náší nad scholastiku, přece by se jí za leckterý úsudek bylo sty­děti, kdyby tento, pojat v holý tvar sylogismu, byl nucen uznati svou tajenou slabost."  C o n d o r c e t (Vie de Turgot): „Schola­stika natvořila v logice a morálce a větším dílem i v metafysice jemných a přesných pojmů, jichž antický svět neznal a které více než by kdo soudil prospěly rozvoji zdravé filosofie."                       W.  H a m i l t o n (Discussions in Philosophy): „Scholastikům dě­kují moderní jazyky za přesnou určitost a rozbornou jemnost".

Vůbec vládl středověk tak proniklou znalosti spisů klasi­ckých                po přednosti Aristotelových a Platonových, že náš věk ani z daleka se mu nemůže rovnali. Kdyby se Kantovi na ra­mena postavil Fichte, tomuto Schelling a Hegel a jim Schoppenhauer. Herbart i Hartmann a ještě jiní nečítaní liliputám z naší doby, byl by to přec jen ještě pidimužík proti velikánu biskupu Augustinovi, Ambrosiovi, papeži Lvu a Řehoři velikému, Anselmovi, Tomáši akv., Duns Skotovi a mnohým přemnohým jiným. Takové výše dostoupily vědy spekulativně.

121

Bludy a lži v dějinách.

Středověká filosofie byla prosta i fantastních hypothesových vidin i v druhé krajnosti suchopárných jalových mlhovin materialistních: stojíc na pevné podstatě křesťanské drží a šíří kře­sťanský názor světový proti měnivým, v různých dobách mo­derním, soustavám filosofickým, které pomámivše lidi nějaký čas rozplývají se jako bubliny. Nyní třeba proti      m o n i s m u  v jeho různých podobách. Která z nich je pravá? Snad starý mechanický monism čili atomism, či snad solipsism, či psychomonism, či psychofysický monism, jenž i rostlinám připisuje plný rozum, či který jiný monism, když monistické názory svě­tové jak houby razí ze země, a věru ani trvání nemají většího než houby? Jako věkovitý jadrný dub stojí tu  k ř e s ť a n s k ý  m o n i s m, pravý, ušlechtilý: Bůh ve všem; jednota v mnohosti; všecky věci zachovávají svou mnohost, samostatnost a různost, ale jsou skrze něho, z něho, v něm.          

35.   Svatý Jan Nepomucký.

1.  P r o č  b y l  J a n  N e p o m u c k ý  u m u č e n? Roku 1389 pojal vdovec král Václav za manželku kněžnu bavorskou Žofii. „Bylať ještě mladá i krásná, beze vší ctižádosti, pobožná i dobrá a manželu svému osvědčila oddanost věrnou v každé době." (Pal.) Král Václav neovládaje se porušoval těžce man­želskou věrnost. Aby zvěděl něco i na svou choť, uhodil na jejího zpovědníka Jana Nepomuckého; ten však pevně trval ve své kněžské věrnosti. Hněv králův splanul.

Král Václav měl u dvora jednoho titulárního patriarchu a tři titulární biskupy. Aby aspoň jednomu zjednal skutečné bi­skupství, zamýšlel na místě benediktinského kláštera v Klad­rubech založiti nové biskupství. Ale po smrti opata Racka mni­chové zvolili nového a vikář arcibiskupský Jan z Nepomuka nebo (pro malou postavu) ,,doktor Johánek" stvrdil to dne 10. března 1393, že král nemohl provésti svého záměru. To jej podráždilo až do vzteku.    

Král i jeho okolí  d o c e l a  s v é v o l n ý m  s p ů s o b e m                  z a s a h o v a l i  v d u ch o v n í  p r a v o m o c.  Královský pod­komoří Sigmund Huler zle řádil proti duchovním, dopouštěl se vražd a pohany proti víře. Arcibiskup jej dal do klatby; král se opět rozlítil. V ten čas padla smrt Rackova a potvrzen nový opat. V té zlostí dal král zjímati některé kanovníky a po ně­jakém mučení je propustil. Jen generální vikář Jan z Nepomuka, na kterého král i  z  j i n ý ch  p ř í č i n  b y l                 z v l á š t ě   z a-

122

Bludy a lži v dějinách.

n e v ř e l, vystál celé mučení a jak se praví, král sám soptě pomstou, účastnil se díla katova. Konečně kněze již polomrtvého dal svázati, na pražský most nésti a tam shoditi do Vltavy, ve čtvrtek 20. března 1393 večer o deváté hodině.

   2.  M u č e d n í k  J a n  z  Po m u k a  n e b o  N e p o m u k a            b y l  j e n  j e d e n. Pomuky jmenoval se klášter cisterciácký, který založili páni ze Šternberka r. 1146. Jako mnohde jinde vzniklá u kláštera osada, jíž se dostalo jména Nepomuky. Obojí jméno v ústech lidu se zaměňovalo. Když pak husité rozvalili klášter r. 1420, užívalo se o městě hned staršího jména Pomuk, hned zas Nepomuk. Sv. Jan se narodil v Nepomukách, ale v klášteře pomuckém byl vychován a vyučen, i lze jej nazývati Nepomuckým nebo Pomuckým.

    O světci, jehož ostatky odpočívají v pražském domě, dochovalo se nás hojně listin, ale až do časů kronikáře Václava Hájka z Libočan (1541) není  a n i  j e d i n é, kteráž by vedle Jana z Nepomuku vykládala j e š t ě  o  j i n é m  J a n u.  Jen rok jeho umučení neozřejmují docela souhlasně. N e j s t a r š í  listiny poznačují rok 1393. Teprve v 16. století mluví se o roce 1383, ba jednou o roce 1390 a jednou 1392. Kdo však udal rok 1393 za úmrtní rok Janův, neví a neví nic o jiném mučedníku Janovi ani z roků 1383, ani 1390, ani 1392 a naopak. Patrno, že všechny tyto zprávy mluví o  j e d n o m  a  j e d i n é m  J a n o v i  a jen rok jeho smrti mučednické ozřejmují poněkud různě. Kdyby však takováto různost času odůvodňovala také různost osoby, pak by se také počet slavných mužův a panovníků zkolikeronásobil. A kolik kněžen bavorských byl by pojal král Václav za ženy, když dějepiscové posavad Václavovo druhé ženění kladou do let 1389, 1390, 1392, 1393, ba i 1397 a 1400. A sv. Methoda nechali dějepiscové umírati plného čtvrt století!      

O  d v o j í m  Janu začal mluviti teprv kronikář  H á j e k. Nevěda si rady se dvojím rokem a dvojí příčinou smrti, udělal při své známé nesoudné povídavosti z  j e d n o h o  Jana d v a, Nepomuckého a Pomuckého, a bylo.

3.  J a n  N e p o m u c k ý, m u č e d n í k  z  r. 1393, byl prohlášen za svatého. Ke svatořečení mučeníka potřebí s v ě d k ů           o č i t ý ch (testés de visu); není-li jich (jako při Jana Nep. - beatifikace byla 337 let po jeho smrti), nastupují  s v ě d k o v é  d e  a u d i t u               (z doslechu); musí býti současní (scriptores contemporansi); pozdější spisovatelé a svědci nepočítají se.

123

Bludy a lži v dějinách.

V procesu Jana Nep. uznal promotor fidei Prosper Lambertini -pozdější papež Benedikt XIV. - toliko dva, právě o nich, že nestačí k plnému důkazu. - P r v n í  současný svědek: zápis na svazku kapitulního archivu: ,,1383 Johance de Pomuk submersus de ponte"; čtyři svědci vypovídají o tom rukopise, dva jasně, dva méně určitě, že je současný             se smrtí Jana Nepomu­ckého. Tak přišel rok 1383 do kanonisační bully; dosti záhy, 35 let po svatořečení a ještě dříve, vědělo se, že zápis pochází vlastně z roku 1483.                  

D r u h ý soudobý pramen je výrok arcibiskupa mohučského (annaly Raynaldovy), jímž to se zdůvodňuje, proč Václav IV. r. 1400 zbaven německého trůnu: „neci dedit, aquis submersit (zabil, utopil)"; je to sice jen obecně řečeno, beze jména, ale potvrzuje, že to bylo známo; jiné zprávy podává ještě současný kronikář Hagen, opat Ludolf a Jan Posilge; tento píše v kronice německého rádu k roku 1393: „der römische Konnig, czu Progow vertrenkte eynen groszendoctoren utriusque iuris mit synis selbis hant."                  

Při kanonisaci se prohlásilo, že svatořečení se vztahuje k Janovi umučenému r. 1383. Avšak heroické činy a vůbec události života onoho Jana, jenž byl prohlášen za svatého, roz­hodně se odnášejí k Janovi umučenému roku 1393. Jestli  t o h o  Jana, jehož tělo pochováno jest ve chrámě sv. Víta, zprá­vami souvěkými i pozdějšími jest doloženo, že Jan, králem Václavem pro zpovědní tajemství umučený, ve chrámě tom byl pochován, t o h o Jana český lid uctíval svatým, a  t o h o církev prohlásila svatým, ať již byl umučen, jak tehda se mělo, r. 1383, nebo jak se dokazuje, r. 1393. Jan Nepomucký byl prohlášen za svatého, nikoli že v tom neb onom roce podstoupil smrt mučednickou, nýbrž pro své hrdinské ctnosti, a těch se nelze žádnou pochybností dotýkati.

4. Církev právem uctívá sv. Jana  m u č e d n í k e m  t a j e m s t v í z p o v ě d n í h o.  Protivníci církve praví: Jan nebyl utopen, že nechtěl králi zraditi zpovědní tajemství; pravou a jedinou příčinou jeho násilné smrti prý bylo, že potvrdil nového opata kladrubského a tím zmařil úmysl králův zříditi tam bi­skupství. Byl-li prý tedy vůbec Jan mučeníkem, stal se jím j e n proto, že se neohroženě zastával práva církevního. O zpovědi prý nemluví ani arcibiskup mohučský, uváděje příčiny se­sazení Václava s německého trůnu.

Tu sluší míti na paměti, že arcibiskup, mluvil jen o křivdách králových, které byly  v e ř e j n o s t i  známy, a kterých tedy

124       

Bludy a lži v dějinách.

ani král nemohl upírati; ne tak známa byla jeho chtivost zvě­děti zpověď své choti. Král zajisté potají doléhal na Jana, dobře věda, jak hanebné a bezbožné zrady se dožaduje. A Jan zajisté ani veřejně ani potají se o tom nezmiňoval, poněvadž kněz též o všech vedlejších okolnostech, třeba se jen z daleka týkaly zpovědi, má mlčeti. Pozoruhodné jest, že král Václav při svém nízkém smýšlení o důstojnosti a charakteru kněžském dal zmuče­nému Janovi dřevo do úst, jakoby se byl obával, aby se tento cestou k Vltavě nezmínil o pravé příčině vzteku  k r á l o v a. Záleželo králi zajisté na tom, aby takovým neslýchaným skutkem nesetřel se sebe posledního znaku křesťana. Tajná tato příčina mohla se dostati na veřejnost jen znenáhla a jen z nejdůvěrněj­šího okolí králova. Potají se rozšiřovala, ale veřejně ji před­nésti nikdo si netroufal. Teprv po smrti králově a jeho choti se osmělili s pravdou ven, ústně i písemně. První o zpovědi mluví roku 1440 (tudíž nedlouho po mučednické smrti Janově) vídenský profesor Tomáš Ebendorfer z Haselbachu ve spise ,,Liber augustalis", jejž Palacký nalezl v císařské dvorní knihovně. Praví se tam: „Confessorem etiam uxoris suae Joannem in theologia magistrum, et quia dixit, hune dignum regio nomine, qui bene regit, et ut fertur, quia sigillum confessionis violare detrectavit, ipsum in Moldavia sufíocari praecipit." - Roku 1471 praví Karel Žídek ve „Správovně" věnované králi Jiřímu: „Když měl (král Václav) zlé domnění do své paní a ona se zpovídala mistru Janovi, děkanu všech Svatých, i přišel k němu král, aby mu pověděl, s kým přebývá, a když děkan nechtěl nic pověděti, kázal ho utopiti." A kronista Žitavský píše, že „král několikráte doléhal                          na zpovědníka Jana, aby zradil zpověď královninu''.

Že Jan byl umučen, až když jakožto generální vikář potvrdil volbu opata kladrubského, bylo jen příhodnou chvílí, že král si mohl schladiti vztek na Janu odjinud již pojatý. Proč pak král propustiv ostatní              z mučírny nechal si tam Jana? Proč „král  s á m  účastnil se díla katova, nemoha pomstou nasytiti se? - Tolik i Václav zajisté uznával, že Jan nepotvrdil opata kladrub­ského sám na svůj vrub, nýbrž toliko jménem arcibiskupovým až jeho vůle i rozkazu, a proto hlavně na arcibiskupa se mohl obrátiti hněv králův. Sám Václav to zjevil slovy, jimiž se osopil na arcibiskupa: „Ty arcibiskupe, vynášíš kletby na mé úředníky bez mého vědomí! T y  j s i  s t v r d i l  o p a t a  k l a d r u b ­s k é h o! Ty strkáš na mého podkomořího kacířství a bludařství: Nepotázal jsi se a o své ujmě to činíš. Věz, že toho budeš želeti!"

125

Bludy a lži v dějinách.

P a 1 a c k ý  uznává, že Václav na Jana ,,i  z  j i n ý c h  p ř í č i n z v l á š t ě  b y l  z a n e v ř e l". Kteraké tyto jiné příčiny byly, o tom mluví staré zprávy, jak jsme právě připo­mněli. Byť pak ani lidských zpráv nebylo, mluví o tom  z á ­z r a č n é  s v ě d e c t v í  Boží, jehož může se sice rouhavé dotýkati zloba, ale pravdivosti jeho vyvrátiti nemůže.

5.  P o c t y  s v.  J a n a  n e z a v e d l i  j e s u i t é.   Jiná výtka, venkoncem nedověcná a směsná, jest, že prý p o c t u  s v.  J a n a                       N e p o m u c k é h o  z a v e d l i  j e s u i t é,  aby prý místo Jana Husa dosadili Jana Nepomuckého. Podvod ten byl prý snadný: oba měli jednaké jméno křestní, oba byli mistry svo­bodných umění, oblíbenými kazateli, zpovědníky královny a oba sešli se světa smrtí násilnou.

V celé této osnově jest více lži než vtipu. Pocta sv. Jana Nepomuckého žila v lidu českém  h n e d  po  j e h o  s m r t i: již arcibiskup jej nazývá ve svém listě „mučedníkem a světcem" (martyr sanctus) a v souvěkém životopise téhož arcibiskupa Jana z Jenštejna praví se o mučedníku Janovi, že z Boží milosti stal se mučeníkem a jeho tělo zářnými divy bylo objeveno. Mučednictví jeho dosvědčují ještě jiní dokládajíce, že též ostatkům a hrobce Janově prokazovala se pocta.

Ostatně když jesuité počali se v Cechách usazovati, starých kališníkův a ctitelův Husových bylo již velmi pořídku; většina jich přestoupila k lutheranismu nebo kalvinismu a o těch se ví, že mají poctu svatých za hotovou modloslužbu a že barbarsky rušili a hanobili kde který obraz, sochu i hrobku. Nebylo tedy jesuitům potřebí utlačovati, čeho nebylo.

Pravda sice, že kališníci uváděli v kalendáři také jméno mistra Jana Husa, ale činili tak jen do přijetí kalendáře gregoriánského r. 1584. Když mistr Petr Kodicill jméno Husovo z ka­lendáře vynechal, spláceli mu to šprýmem, že prý Čechům uletěla hus, prodal ji mistr Codicillus". Patrně nezavírali si kališníci úctu mistra Jana hluboko do srdce. Později se uvádělo jeho jméno, jak kdy napadlo skladateli kalendáře. Roku 1618 protestantští direktorové obnovili svátek Husův! Znamená to asi tolik    pro poctu Husovu, jako když někdo za našich časů putuje do Kostnice nebo „pálí ohně". Mnoho svatosti z toho nekouká!                      

„A ještě jeden - prozatím nejnižší - brak protivníků sv. Jana Nepomuckého jsou lidé, kteří jeho soukromý život hanobí způsobem přímo odporným, viníce ho z lakoty, lichvy, smilstva, podvodu, pokrytectví a jiných neřestí! - To se samo

126

Bludy a lži v dějinách.

soudí. - Byl by tak nehodný muž dostoupil těch důstojenství církevních? Byl by povolán za zpovědníka královnina? Byl by arcibiskup přátelstvím a důvěrou dařit člověka tak ničemného? A byl by lid posvátnou úctu hned po smrti prokazoval takovému bídníku? Věru líto, že jsou lidé, kteří poskvrňují své péro ne­pravdou zlomyslnou!" (Mus. v Brně, 1886.).

Otázka svatojanská v parlamentě r. 1907.

Při debatě o  u n i v e r s i t á ch  poslanec dr. Antonín C.  S t o j a n o  s v.  J a n ě  N e p o m u c k é m  tuto opravu přinesl.

Dle stenografického protokolu 74. zasedání ze dne 25. listo­padu 1901 opravil jsem udání o sv. Janě. Ve stenografickém protokolu ze dne 3. prosince t. r. udáno:

„My v Čechách máme klasický příklad o sv. Janu Nep. Tu potkalo Řím neštěstí, že za svatého prohlášený muž ani nežil", - jsou to slova pana navrhovatele pilného, tohoto návrhu (prof. Masaryka).

V daném ode mne zasedání se tvrdilo, že byli dva sv. Jani, a to: vymyšlený a skutečný Jan Nep., vždyť stojí v protokole:

„Žil přece jen ten Nepomuk, jehož papež vyjímá ze svato­řečení; bezpochyby bylo už tenkráte známo, což i zachované soudní knihy dokazují, že tento Nepomuk skoupým a po penězích dychtícím mnohoobročníkem byl, jenž při tom lichvařil a dlužníkům liknavým kletbou hrozil."          

V nynějším protokole zase se tvrdí, že sv. Jana vůbec nebylo. Mám za to, že co jsem tenkráte na opravu přednesl, nyní opako­vati mohu.

Pravda jest, že papež Benedikt XIII. toho Jána Nep. za mučedníka pro sv. zpověď za svatého prohlásil, jehož tělesné ostatky v hrobě, jenž opatřen kamenem náhrobním s nápisem „Johanes de Pomuc" a dvojím zábradlím uzavřen u sv. Víta v Praze, od komise pozůstávající z arcibiskupa pražského, kanovníka vyšehradského, faráře týnského a více lékařů naleznuty byly. Na tom nesejde, kterého roku mučeník zemřel, vždyť o roku úmrtí v dogmatické části kanonisační bully, která jedině katolíka zavazuje, o definici ani slovka není.

Není pravda, že v kanonisační bulle výslovně vyjádřeno, že jiný Nepomuk, který r. 1393 z jiných příčin utopen, nikterak není totožným s Janem za svatého prohlášeným; vždyť v kano­nisační bulle o r. 1393 vůbec nečiní se zmínky.

127

Bludy a lži v dějinách.

Není pravda, že papež jistého Jana Nepomuckého výslovně  svatořečení vyjímá, neb v bulle ani písmenky není o uctívání sv. Jana Nep. ani zmínky, ani hlásky tam není o výjimce čili excipci.            

V knize: ,,Historia de vita martyrio et miraculis S. Joaneis Nepoitinceni, Canonici Pragensis, ob Sacramentalis Confessionis secretum in victa Constantia servatum, in Moldaviam flavium dejecti et submersi. Cum licentia ordinarii. Vitus Pinga, typis, Caroli Joannis Hraba, inclys. Regn. Boh. stat. typographi anno 1729“ - tištěné tudíž                         v roce svatořečení - je bulla otištěna, i každý, jemuž se jedná o pravdu,   o ní se může přesvědčiti.

Náš svatý patron není fikcí, není vymyšlený na potlačení mučedníka Husa a na vyhlazení památky věhlasného muže. Tento vynález přináleží nové a nejnovější době. Tak sepsal ku př. dr. Otto Ábel legendu o sv. Janu Nep. - v Berlíně 1855 - jehož naši spisovatelé věrné napodobili.

O tomto dru. Ábelovi píše C. Hofler (Geschichtsschreiber, I., str. XLIX.): „Na všechen způsob je to velmi nevhodné jednání, když píše někdo o dějinné kontroversi rozporu dějinném - a vychází od ničemných nařknutí nejpodlejšího podvodu, aniž si práci dá akta a spisy samé čísti a jich se otázati."

Co se týká vynaleznutí kultu svatojanského od jesuitů, tu dr. Ábel a jeho nohsledové neviděli aneb snad zapomenuli, že první jesuita, jenž      na přání Ferdinanda I. z tovaryšstva Ježí­šova 27. září 1540 od Pavla schváleného, bl. Petr Kanisius byl, který teprve 1555 do Prahy přišel, tedy v době, kdy úcta hrobu i osoby mučedníka Božího a svatého, jakž záhy mnozí ho jmenovali už dávno, přes půl druhého století, tedy už           za času, kdy Jan Hus žil, trvala a daleko rozšířena byla.

Když se dr. Ábel jakožto na nejlepší doklad poprvé tvrzení za svou hypothesi o potlačení kultu Husova odvolává, že se slaví svátek sv. Jana 16. května, kdy slavnost Husova též připadá, lak odporuje toto tvrzení, co se aspoň Čech týká, a o ty přece nejvíce běží; když se jedná o podvržení nějakého katolického svatého mnohým dosud zachovaným husitským misálům a kancionálům z oné doby, dle nichž svátek magistra Husa vždy 5. července, to je v den úmrtí, se slavíval.

Také vyobrazení z XV. a XVI. století, tedy před jesuity, vydávají svědectví o tehdejším přesvědčení a vědomí o existenci takového mučedníka. Tak na staroměstské pražské radnici r. 1632 bylo dle starého obrazu z r. 1481 obnovené vyobrazení s latin­ským nápisem: „Sv. Jan Nep."  Podobně v dómské sakristii

128

Bludy a lži v dějinách.

ještě za časů Balbínových z r. 1490 obraz byl, na němž mezi ostatními patrony českými také i sv. Jan Nep. s mučednickou ratolestí byl. (Prot. II. Infor. 212.).      

Na Novém Městě v bývalém kostele Těla Božího, který dlouhý čas universitě utraquistů sloužil, bylo vyobrazení, kte­réžto světce jako zpovědníka královnina znázorňovalo. Vlevo bylo viděti hrob s nízkým zábradlím, vzadu Prahu s mostem, s něhož shozen; na vrchu vpravo byl nápis: ,,Sv. Jan Nepomucký 1552".      

K těmto starým památkám na existenci mučedníka pro tajemství zpovědní druží se velká ráda dějepisců, kteří bez rozdílu vyznání a národnosti totéž potvrzují. A spisy kanonisační zmiňují se asi o 30 autorech.

Nejvzácnějším svědectvím pro existenci sv. Jana Nep. jest, jak již vzpomenuto, hrob sv. Jana Nepomuckého a jeho nepo­rušený jazyk.

Končím Havlíčkovou prosbou:

,,Svatý Jene z Nepomuku,

Drž nad námi Čechy ruku,  

by nám Bůh dal, co dal Tobě,

by náš jazyk neshnil v hrobě."

36.  Předehra doby Husovy.

V Němcích královský rod f r a n s k ý padl v oběť mstivé spravedlnosti. Jindřich IV., nejvýznamnější potomek toho rodu, zemřel           v opuštěnosti a v bídě.

Dědicem jeho statkův a politických zásad stal se rod                                  H o h e n s ta u f ů v (1138 - 1254). V té době bojován druhý mohutný zápas moci papežské s císařskou.  

1. Hohenstaufové byli vědomí a nejdůslednější zástupcové              c í s a ř o p a p e ž s t v a (caesareopapismu). Neobmezeným pánem               v e  s t á t ě  a  v c í r k v i, býti zároveň císařem i papežem - bylo svrchovanou snahou toho z míry panovačného rodu. Plných sto let bránili se papežové a boj skončil tragickým zánikem rodu                                 H o h e n s t a u f ů v.  Tím činem z Boží pomoci  z a ch r á n i l a                                          c í r k e v   z á p a d n í  E v r o p u  o d  b y z a n t i s m u,  k t e r ý                   n a  v ý ch o d ě  z n i č i l  s v o b o d u  i  v z d ě l a n o s t.            

Jak úskočným násilím bojovali Hohenstaufové proti stolci apoštolskému, toho zde budiž  j e d i n ý  příklad z dob císaře                         Bedřicha I. ryšavého. Brzy po smrti trpce pronásledovaného

129

Bludy a lži v dějinách.

papeže Hadriana IV. byl učený, zbožný a rázný kardinál Roland, kancléř církve římské, zvolen papežem r. 1159 a přijal jméno               Alexander III. Jen dva kardináli hlasovali pro kandidáta císařova, kardinála Oktaviana, který už k Hadrianu IV. choval se nepřátelsky. Když měl Alexander III. býti oděn nachovým pláštěm, Oktavian velkými hrozbami protestoval jménem císa­řovým, přiskočil k novému papeži a uchvátil červený plášť; když mu jej odňali, podal mu jeho kaplan jiný plášť, který  m ě l  p o h o t o v ě;  Oktavian ve spěchu přehodil si jej na ruby, upevnil kolem krku, že se mu nemohl strhnouti, a pospíšiv k oltáři zapěl Te Deum; v té již vrazili do volební síně ozbrojení stoupenci strany císařovy a s vytasenými meči pozdravili Oktaviana za papeže Viktora IV. Alexander III. uchýlil se do Vati­kánu a později do Terraciny. Oktavian i pode jménem Viktora IV. zůstal čím byl - c í s a ř o v ý m  p a r o b e m.

Po smrti protipapeže Viktora IV. setrval Fridrich při roz­kolu                      v církvi dosadiv ještě dvé vzdoropapežů, Paschala III. a Kalixta III. Biskupové, kteří jich nechtěli uznati, byli „sesazeni“; zástupy „renitentních“ mnichů neviděly si jiné rady než prchnouti do Francie. Papežové tísněni jsouce s německé strany pořád více se skláněli ke králům francouzským, až Klement V., rodilý Francouz, přenesl stolec papežský z Říma do Avignonu r. 1308, kdež potrval do r. 1377. „Zajetí babylonské".      

Na přímluvu císaře Karla IV. vrátil se papež Urban V. z Avignonu do Říma; z nenadání opět odešel do Avignonu, prý aby smířil francouzského krále s anglickým. Když tam brzy umřel, nástupce jeho Řehoř IX. vyslyšev prosby Římanů vrátil se do Říma r. 1377. Po jeho smrti když se měl voliti nový papež, lid římský, obávaje se, bude-li papežem Francouz, že zase odejde do Avignonu, postavil se před konkláve hrozebně provolávaje, ať není papežem ultramontan, nevlach.

Zvolen Urban VI., arcibiskup barský. Ze byl přísný na kardinály, zvyklé z Avignonu volnějšímu životu, sestoupili se někteří v neapolském městě Fondi, vyhlásili volbu za vynu­cenou, tedy neplatnou a zvolili druhého papeže, Klementa VII., Francouze, který hned se usadil v Avignonu.

Křesťanský svět rozštěpil se: některé země severní byly                          při Urbanovi, jižní kraje při Klementu. Z toho přenešťastné různice, občanské války. Každý papež měl svůj kardinálský sbor, svůj dvůr. Když umřel, kardináli volili druhého.

Pohoršlivá roztržka trvala. Kardináli s obojí strany posléze ostýchajíce udržovati ji sestoupili se r. 1409 ve sněm v Pise;

130

Bludy a lži v dějinách.

a že se tehdy šířil bludný názor, že sněm jest nad papeže - ačkoli jedině správné je, že papež a sněm mají se k sobě jako hlava a tělo, složili oba papeže a zvolili nového, Alexandra V., jenž sídlel dílem v Pise,                    dílem v Bologni. Ale stalo se naopak, než se domnívali: avignonskému Benediktovi XIII., rodným jménem Petr de Luna, přece ještě zůstala oddaná strana hlavně ve Španělích, a římského Řehoře XII. držel císař Ruprecht falcký a některá část Itálie, - a proto se žádný z nich nevzdal. Po brzké smrti Alexandra V. zvolili kardináli nehodného kardi­nála Baltasara Cossu, který si dal jméno Jan XXIII. Tak se z dvojice papežské stala trojice, jako té doby byla trojice německých císařů.

37.    Reformní snahy.

Proti zlořádům, když se které kdy jevily v náboženském životě, vyskytali se každé doby nadšení mužové jako sv. Bernard, František a Dominik, žebravé řády a j., kázali a kárali – ale vždy a ve všem zachovávali víru a míru: zůstávali na půdě křesťanské, církevní.            

Když nad to ještě nastala pohoršlivá roztržka v papežství, vystupovali proti tomu zejména slovutní profesoři university pařížské: Petr ďAilly, Mikuláš de Clemengis, Jan Gerson; i ti zachovali pravověrnost.

Jiným, slabšího ducha a vášnivé mysli, vnukala se my­šlenka,             není-li tedy snad všecka církevní ústava (hierarchie) pouhým lidským výmyslem; to proto myslili, že neuměli při církvi rozeznávati božskou stránku od lidské; že církev jest sice Bohem založena, ale lidmi zastupována, a že božská vlastnost církve nemůže býti zlehčena lidskou křehkostí a zlobou, jako ne­trpí úřad nehodným úředníkem; i když mezi proroky byl Balaam, mezi velekněžími Kaifáš, mezi apoštoly Jidáš: úřad pro­rocký, kněžský, apoštolský zůstává neporušeným, ctihodným.

Papež není církev; není jejím pánem, ona není jeho ma­jetkem; papež jest jen náměstkem, zástupcem Kristovým. Sám Kristus jest pán církve, on ji založil, svou krví vykoupil. Ne­hodný papež a nehodní biskupové nemohou tedy u rozumných křesťanů škoditi církvi.

Samo východiště takových reformátorů bylo tedy chybné; pak krok za krokem pochybený, poněvadž po cestě nezákonné oprávce, aby zdůvodnil své dílo, kazil na to učení církve; aby udržel jednu svou větu, musil na to vyvraceti mnoho jiných;

131

Bludy a lži v dějinách.

zprvu se postavil mimo církev, jako na šikmou plochu, a krok za krokem došel, kam původně nezamýšlel: proti církvi.

Církev jest božího zatažení; Bůh sám si volá oprávce svého díla           ve svém čase; ať se tedy každý zevrubně zkouší na své po­volání, nikdo ať si netroufá, leč koho Bůh volá jako Árona. Mnohý reformátor bez té zkoušky, mysle, že slouží boží věci, nechal se oplésti a strhnouti záležitostmi světskými; měl konati dílo boží, konal, co mu kázaly světské úmysly, vlastní prospěch i osobní vášeň.                        

 A tak šli reformátoři, jeden po druhém, Wicliffe, Hus, smělý a geniální reformátorský demagog Savonarola, Luther a jiní, - a zatím Bůh sám si chystal oprávce svého díla: církevní otce na sněmu tridentském.

John Wicliffe.

J o h n  W i c l i f f e,  universitní profesor v Oxforde, vydal                     r.  1356 spis ,,Poslední věk církve", jako že církev brzo zhyne, neboť prý se odchýlila od čistého ducha pravého křesťanství; papež a biskupi že nemají žádné duchovní moci, všechny stavy že jsou rovny; duchovenstvo že nemá míti žádného majetku.

Viklif bral své bludy prostě analogicky - z tehdejšího lenního zřízení: jako leník, zpronevěřiv se lennímu pánovi, po­zbývá léna, tak i kdo spáchal hřích, dopustil prý se felonie proti Bohu, od něhož každý člověk vše, co má, přijal v léno; proto církevní vrchnost, jsouc dle jeho mínění veskrz Bohu věrolomná, pozbyla práva majetku i vlády; hříšné vrchnosti nemá se poslouchati.            

Viklif byl rektorem universitního konviktu; že však to místo svým založením náleželo mnichům a neprávem jim byvši odňato zase jim bylo vráceno, Viklif odvolal se k papeži, a když marně, tím více s kathedry i kazatelny útočil na papeže, bi­skupy, mnichy, hledaje si důvody k tomu v různých bludech.

Tehdy král anglický Eduard III. odepřel papeži poplatek,               ku kterému již král Jan se byl dobrovolně zavázal; Viklif do­kazoval                  z rozumu a z písma, že papež právně nemá čeho žádati; to se líbilo králi, dvoru i lidu; Viklif dostal výnosnou faru a ještě troufaleji vystupoval.

Viklifovi žáci šířili to učení mezi lidem; akademicky blouz­nivé,             ve skutečnosti však nemožné svobodářství záhy se zvrtlo v  r e v o l u c i: 20.000 chátry přitáhlo do Londýna, biskup zabit, král utekl; zamýšlená říše rovnosti a svobody nezdařila se. Viklif

132

Bludy a lži v dějinách.

nezkusil za to žádného trestu: král, znepřátelený s Římem, raději snášel své příkoří, jen aby Viklif dále vedl svou proti církvi. Ten pak veřejně popíral přítomnost Kristovu ve svátosti oltářní, zprvu prudce, pak mírněji.

Viklif, když byl volán do Říma očistit se z kacířství, vy­mlouval se churavostí; synoda londýnská zavrhla r. 1382 z jeho učení 24 vět; trest nad ním nevynesen, jen mu zakázáno učiti na universitě.

Viklif odešel na faru Luttleworth, kázal a spisoval, až po­ražen byv mrtvicí u oltáře, umřel 31. prosince 1384. Učení jeho jest holý pantheismus; příroda jest výronem podstaty boží, a vše, dobré i zlé, děje se z odvěké, ustanovené nutnosti; člověk nemá svobodné vůle: jest předurčen buďto k věčné slávě (praedestinatio) nebo předzvěděn (praescitio) k věčné záhubě.    

Viklif, jako jiní reformátoři, posléze dospěl, kam původně nemířil: začal brojiti proti zneužívání moci papežské a končit libovolným předěláváním věrouky.

Proti l o l l h a r d ů m, žákům Viklifovým, vydány přísné zákony církevní, a když ty nepomáhaly, zakročil stát, poučený zkušenostmi, co z toho pochází, přísnými tresty. Učení Viklifovo udušeno v Anglii                     v samém počátku. Kostnický sněm za­vrhl r. 1415 z jeho učení 45 článků za kacířské, kázal vyňati jeho mrtvolu z posvěcené země a spáliti; rozkaz vykonán až r. 1428.                          

38.  Mistr Jan Hus.

Čechy měly tehdy hojné styky s Anglií, jelikož anglický král Richard II. měl za manželku českou kněžnu Annu, dceru císaře Karla IV. Spisy Viklifovy, zvláště hlavnější, už byly známy v Čechách; ostatní donesl Jeroným pražský, prodlévaje na uni­versitě oxfordské.

Reformní snahy také v Čechách se ozývaly; horliví mu­žové, kazatelé i spisovatelé kárali zlořády světské i duchovní, ohnivě volajíce       k polepšení: německý kazatel Konrád Waldhauser, český kazatel Jan Milíč z Kroměříže, učený Matěj z Ja­nova a hluboký myslitel rytíř Tóma ze Štítného. Paní a děvy odkládaly oblíbené šperky, drahé závoje a vyšívaná roucha a počaly se odívati prostě; lichva pomíjela; známí po městě záletníci nebo helmbrechti činíce pokání dávali dobrý příklad.

Tento mravokárný duch nabyl v Čechách, když se tam po­znaly spisy Viklifovy, také jejich rázu a ducha, příměsku p r o t i-

133

Bludy a lži v dějinách.

c í r k e v n í h o  a  r e v o l u č n í h o. Nejvíce si v těch spisech liboval mistr Jan Hus.

J a n  H u s, rodilý z Husince r. 1369, byl ušlechtilého vze­zření, mravů počestných; 27 letý stal se mistrem svobodných  umění, za dvě léta profesorem pražské university, za tři léta děkanem filosofické fakulty a po dvou letech, r. 1403 rektorem universitním.

Od roku 1402 byl i českým kazatelem v kapli betlémské; kázaní jeho těšilo se velké pozornosti, zvláště co v duchu Viklifově prudce dotíral na starší duchovenstvo, zejména pražské, pro skutečné i domnělé nectnosti; při tom Hus ani snad nepo­zoroval, že sám není bez vad, aspoň té, že na čísi útraty hledal si populárnosti; zveličováním chyb a zlehčováním duchovenstva překráčel na kázáních meze slušnosti; jedněm se zaliboval, u druhých budil spravedlivý odpor.

Půda k nespokojenosti byla tehdy zvláště v Čechách dosti příznivá. Papežové, právě tehdy v neblahém ,,zajetí babylon­ském“, aby rozhojnili příjmy svého dvora, vyhrazovali si udí­leti hodnosti a různé milosti, kněží bylo více než stačilo úřadů; z toho nespokojenost. Nikoli nauky a spekulace, ale hospodářsko-oficielní správa církve byla původem ruchu církevně-náboženského v Praze, tehdejším uzlu života středoevropského. (Novák J. B. v Časop. Mat. Mor. 1907).

Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka z počátku nadržoval Husovi, dokud se držel ve slušných církevních mezích; král Václav mu přál, ke dvoru měl přístup; i zpovědníkem byl krá­lovny Žofie.

Pražská universita dvakrát zapověděla svým členům od­chylné učení Viklifovo, ale hádky o to nepřestávaly; čeští mistři, hlavně Hus, přidržovali se viklifismu, sice ne všichni a nejednak; němečtí členové university byli proti; král Václav mrzel se proto na české členy.              

Když papež Řehoř XII. neuznával Václava králem ně­meckým, zapověděl Václav ve svých zemích uznávati ho pa­pežem; arcibiskup a duchovenstvo nebyli s tím srozuměni; král Václav dal to rozhodnouti universitě: čeští mistrové byli při králi, němečtí rozhodli proti jeho církevní politice. Té královy nevole na německé mistry užil Hus, a dne 18. ledna 1409 vydán  d e k r e t  k u t n o h o r s k ý,  jímž poměr hlasů při veřejných poradách, soudech, volbách a všem, o čem se kdy universita měla vysloviti a usnésti, změněn v opak: Češi místo posavadního jednoho hlasu dostali tři, ostatním národům zbyl ze tří

134

Bludy a lži v dějinách.

hlasů jeden; mnoho mistrův i studentův odešlo z Prahy a zří­zeny jim university v Němcích, po přednosti v Lipsku.

Odchodem německých mistrův uvolnila se Husovi cesta; zůstati v mezích pokory a poslušnosti bylo mu pořád tíže, ze­jména když slabá jeho stránka, samolibost, dostala činem uni­versitním ve prospěch české národnosti nového podnětu; ukázalo se brzy.

Farářové pražští žalovali Husa, že hlásá bludy a že je zlehčuje                na místech, kde se nemohou hájiti. Arcibiskup, vy­žádav si rozkaz od papeže, poručil r. 1410 spáliti knihy viklifské; nařízeno také, že kázati se smí jen ve chrámech a kostelích, aby se zabránilo pokoutním řečem kazatelským po kaplích. Hus cítě, že se mu odnímá kazatelství v kapli betlémské, zprotivil se autoritě biskupově: pokáral veřejně arcibiskupa a kázal dále.

Zanedlouho vzepřel se Hus i papežské autoritě; když Jan XXIII. vypsal plnomocné odpustky, obořil se Hus napřed, že byly prodávány, potom i na samé odpustky; bulla papežská byla s veřejnou pohanou spálena. Tím činem, nemužným a ne­slušným, odpudil si Hus i z českých přátel mnohé.

Na žalobu pražských farářů, podanou do Říma, pohnán Hus                     k soudu papežskému, a když neposlechl, dán do církevní klatby r. 1412; nad Prahou, dokud by tam prodléval, vynesen interdikt. Král Václav,              ke všemu dosud dosti nevšímavý, vida věc tak vážněti, odstupoval               od něho; Hus odešel z Prahy na Kozí hrádek, dokud by se věc nějak neurovnala; kázal po ven­kově a spisoval traktát ,,de ecclesia" (o církvi), v němž to své bludy ukládal písemně.

Odchylné věty Husovy jsou nedůsledné a zmatené, vyvra­cejí se samy, jedna druhou; Hus je bral větším dílem ze spisů Viklifových, některé doslovně, jako: církev sestává jen z před­určených, jen z těch, kdož od věčnosti jsou určeni ke spáse; zavržení členové že náleží k církvi jen zevně; spravedlivý jedná vždy ctnostně, bezbožný vždy jen hříšně; jedinou hlavou církve že jest Kristus, papež nikoli, římský biskup že nabyl prvenství nikoli z toho, že jest nástupcem sv. Petra, jenž jest základní skalou církve, nýbrž prý z milosti císaře Konstantina; každá moc, církevní i světská, závisí na tom, je-li její nosič v milosti boží; poslušnost církev jest pouhým výmyslem; písmo sv. jest jediným pramenem víry atd. Vina Husova, že byl kacířem, jest nesporně prokázána; marná je všecka řeč o ,,justiční vraždě". - Celá soustava Husových bludů měla zdůvodniti větu, že kněz není povinen poslechnouti své duchovní vrchnosti.

135

Bludy a lži v dějinách.

39.   Hus na koncilu kostnickém.

Císař Zikmund naléhal na svolání sněmu církevního do Němec; konečně vypsáno k o n c i l i u m  d o  K o s t n i c e  na 8. listopadu 1414; považováno za pokračování nedávného pisanského.    

Kostnické koncilium bylo zároveň první kongres evropských knížat; proto s vážným jednáním koncilia střídaly se různé slavnosti a veselé turnaje.

Hlavním úkolem koncilia kostnického byla církevní oprava                     ve hlavě i v údech. Především se měla zjednati zase jednota v papežství.  

Cossa byl by rád překazil jednání sněmu a pomocí vojvody rakouského Bedřicha prchl z Kostnice, ale císař Zikmund udržel pevným zakročením koncil pohromadě. Sněm vybídl všecky pa­pežské kontendenty, aby se vzdali, že tak nejspíše nastane klid. Když se nestalo, koncil sesadil Jana XXIII., pravý papež Řehoř XII. se kvůli míru vzdal a Benedikt XIII., vlastně také jen Petr de Luna, když se nechtěl zříci tiary, zbaven své důstojnosti, odešel do Španěl a zemřel v zapomenutí. Zvolen kardinál Ota Colonna, jako papež  M a r t i n  V. (1417-1431). Jednoty             v církvi docíleno.

Král Václav nevrle nesl, že on a jeho země přichází pro kacířství u všech v nedobrou pověst. Když se mu koncilem kostnickým ukázala cesta ukliditi náboženské spory, rád po­volil bratru Zikmundovi, králi německému, vyzvati Husa, by šel do Kostnice na sněm, jehož se byl nejednou i proti papeži dovolával, osvědčit svou pravověrnost. Zikmund vydal mu na bezpečnou cestu průvodní list (glejt). Přátelé Husovi složili se mu na cestu; též odpůrcové a žalobci, zejména profesor Štěpán Palec a farář Michal z Německého Brodu (jinak de causis), ode­brali se tam; hlavním zástupcem žaloby a příčinou odsouzení Husova byl  J a n                     Ž e l e z n ý,  biskup litomyšlský a později též olomoucký.

V říjnu 1414 vydal se Hus na cestu v průvodě tří českých zemanů. Z počátku se v Kostnici s Husem zacházelo velmi la­skavě; i na služby boží směl choditi mezi druhé. Ale Hus, ačkoli byl suspendován, sloužil mši a dále kázal své bludy, až byl po­čátkem prosince vzat do vyšetřovací vazby, zprvu u dominikánů, pak v zámku Gottliebenu, posléze u minoritů.

Po útěku papeže nepapeže Jana XXIII. rozjíždělo se něco panstva, hlavně italského a rakouského, chátra drancovala opu-

136

Bludy a lži v dějinách.

štěné byty, purkmistr volal měšťany do zbraně, kupci zavírali; Hus převeden na bezpečnější místo a přistup přátelům nedo­volen. Když tam po několika nedělích onemocněl, poslal mu papež svého lékaře a dán do zdravějšího bytu.

Po delším soukromém vyšetřování měl Hus 5., 7. a 8. června veřejný výslech. Z jeho spisů bylo vyňato 42 vět, z nichž on sám většinu uznal za svou, některé za nepravé, jemu podlo­žené. Koncilium je prohlásilo za kacířské a Hus měl odvolat. Sněm nejednou deputací, v níž byli přední členové sněmu, na­pomínal Husa, by uznal své poblouzení, že se mu k očistné pří­saze předloží formule velmi šetrná: sněm opravdu ničeho ne­opomněl, aby se mohlo vyhnouti nejzazšímu trestu.

Hus ani nejmírnějšími slovy nechtěl odvolati; neuznával autority koncilia a žádal poučení z Písma. Sněm pak ovšem nemohl se pustiti s Husem ve spor, jako by tu stála strana proti straně, rovný proti rovnému. Koncil tu konal ve věcech věro­učných a církevních moc zákonodárnou, svrchovanou, od níž není odvolání.

A tak v 15. sezení koncilia uznán Hus zatvrzelým kacířem, zbaven duchovního stavu a vydán světské moci, jako že církev nic více s ním nemá činiti. Z rozkazu Zikmundova falckrabě Ludvík odloživ znaky říšské vzal vězně ve svou moc a odevzdal jej konšelům, aby na něm vykonali rozsudek podle zákona z časů Bedřicha II.: 6. července 1415 upálen Hus na hranici u Kostnice, popel vsypán do Rýna. Ne docela                za rok po něm upálen i Jeroným pražský. Palacký praví, že sněm ne              bez lítosti viděl zapalovati hranici, ale že nijak tomu nemohl vyhnouti.

Známa anekdota, že před samým zapálením hranice přichvátala babička s nůší dřeva, a Hus spatřiv ji že prý zvolal: ,,o svatá prostoto!“ - jest malá lež v dějinách. Ani Pa­lacký jí nepřisuzuje dosti věrojatnosti. Ba není ani dosti chytře smyšlena, jednak že nemohla se slabá stařenka prodrati davem nespočetných divákův, jinak že při své horlivosti, ale i důvtipu, který se jí přece tím činem přisuzuje, zajisté se mohla dovtípiti,  že konšelé města Kostnice asi seženou tolik dříví, aby vykonali rozkaz císařský. A přece tomu věří mnoho procent lidí, a každý obrázek o smrti Husově to hlásá. Lež má přece velkou výhodu ve své prioritě a v lidské povaze, že si v ní libuje. - Pouhou smyšlenkou je také pohádka o protestaci císařského kancléře Kašpara Štika, neboť jím tehda ještě nebyl.

137

Bludy a lži v dějinách.

40.   Sigmundův průvodní list Husovi.

Jsou v dějepise události, o nichž se ustálila a s pokolení na pokolení přecházela tradice tak pevná a tuhá, že všeliký pokus, dokázati její bludnost a postaviti na výsluní pravdu, zdá se býti marným. Zde onde zavzní osamělý hlas lepších důvodův a místnějších úvah, ale tento hlas se ztratí, a zase je slýchati týž chybný úsudek jako dříve, jako by                     o pravosti jeho se ani nesmělo ani nemohlo pochybovati. Příčinu                      k takovým slovům dává nám leckterá ,,dějepisná lež“, po přednosti však průvodčí list mistra Jana Husy. „Hus byl přes průvodní list krále Sigmunda od koncilia zatčen, odsouzen a popraven. - Koncilium upokojilo svědomí královo předstíráním, že ,,kací­řům víry dodržeti netřeba“. Proto prý Hus, když v poslední své obraně dotýkaje se průvodního listu při tom na krále po­hleděl, Sigmund zarděv se oči sklopiti musil.“ Hle, toť jsou řeči, kterých více méně vyšperkovaných            v každé knize o tomto před­mětu se dočteš. I budiž nám tu o té věci několik slov, abychom klidnějším a důkladnějším zkoumáním pomohli pravdě ku právu.

Vypráví  P a l a c k ý,  že „Hus opakoval také časté své slovo, že dověřiv se králi a ochrannému jeho listu, přišel ke sboru dobrovolně dokázat neviny své. Sigmundovy líce zřejmě zarděly se, když Hus toto mluvě oči své naň upřel. Z ústního podání znal prý tuto zprávu také císař Karel V., jenž na sněmu říšském vyzván byv, aby Luthera                             proti průvodčímu listu svému věziti dal, odepřel se toho prý slovy následujícími: „nechci zardívati se, jako předek můj Sigmund". -                

1. Předně sluší tu stanoviti, že sám Palacký nepokládá vý­roku Karlova za zjištěnou pravdu historickou, an ji uvádí slovem „prý".                Za druhé, že Mladenovic, jenž  j e d i n ý  podává tuto zprávu,                           n e z m í n i l  se o ní  u  v ě t š í m  s v é m  s p i s e  l a t i n s k é m,  ale v menším spise českém, jehož to překlad čte se                                                        in Opp. Hussi tom. II. 515-520. Nastává tu otázka, byla-li skutečně tato zpráva v původním spise Mladenovicově, a byla-li, patrně ji psal Mladenovic svým krajanům k oku a chuti. Jinak si nelze vyložiti, proč by jí nebyl uložil také ve svém obšírnějším spise latinském? Jako by se byl bál, aby latinský spis dostána se v ruce četnějšího čtenářstva nedošel řádné od­povědi a vyvrácení. Ostatně se mohlo jeho nebo něčí vlastenecké horlivosti a podjatosti cosi  p ř i z d á t i,  čeho ani nebylo, nemáme-li se dokonce domnívati, že tu Mladenovk spáchal ,,malou

138       

Bludy a lži v dějinách.

l e ž“. I soudíme, že by mu P a l a c k ý přece snad nebyl měl tak na slovo věřiti. Vždyť jinde sám uznává, že „ne to brali Čechové Sigmundovi za zlé, že Husa neuchránil před odsou­zením",— a že „takového smyslu nenesl v sobě list průvodný“. Nač by se byl tedy Sigmund zardíval? Za třetí, ať by si Sigmund, muž „všelikými pohromami zmítaného živobytí“, byl se zardíval jako panenka, přece nikdo nedoložil, nezarděl-li se Sigmund spíše hněvem, že se Hus takovým  n e p r á v e m  dovolává jeho ochranného listu. Kdož to rozsoudí?

Že Sigmund, ač-li se opravdu zarděl, měl více příčiny zardíti se hněvivou  r o z h o r l e n o s t í  než studem z nedo­drženého slibu, budiž tu několika slovy doloženo. Píše v té pří­čině dr. Z e i b e r t: Už                      ode dávna si stěžují protivníci církve, že odsoudiv Husa sněm Kostnický porušil slib daný Husovi ochranným listem, nebo dokonce že na usmířenou svědomí Sigmundova vynesl dekret, že prý ,,kacíři slova a víry držeti ne­třeba“.          

2. Avšak list císařův, daný k úřadům a vládcům zemským, nedosahoval sněmu církevního a nic jiného nepřisliboval, leč že se Hus bezpečně má dostati do Kostnice, ba nemohl nic více slibovati, anoť jednak  c í r k v i  připadá rozhodovati o dogma­tech a uznati koho za kacíře, jednak spadalo v obor světské moci, aby toho, kdo byl za kacíře uznán, potahovala ku trestu ve  s v ě t s k é m  zákoníku stanovenému.    

 A tomu cíli a konci průvodčí list císařův vyhověl docela. Hus                   beze všeliké překážky a nesnáze, třebas bez průvodčího listu, se dostal do Kostnice, kdež byl od otců ku sněmu shro­mážděným uvítán na výsost vlídně a přívětivě, a teprve když byla veřejně na něho vznesena žaloba             z bludu, byl vzat u vy­šetřovací vazbu, aby snad svým bludem nenakazil jiných.

Veliké důležitosti jest, že otcové na sněmu shromážděni soudili nepravého papeže Jana XXIII.,  z a j a l i  a sesadili, ačkoli měl průvodčí list od císaře Sigmunda i od říšského města Kostnice, a přec ani císař ani město proti tomu neozvali se.

3. Nejinak rozuměl Sigmund onomu průvodčímu listu. Z počátku chtěl sice Husovi svobodu vrátiti, ale ustal od toho, když otcové sněmovní ho žádali, aby nezkracoval svobody církve u vymýání kacířstva, a když pohrozili, že se rozejdou, nestane-li se tak. Ba samému Husovi se císař vyjádřil, že mu ani nejmenší ochrany nebude moci poskytnouti, budou-li jeho články od sněmu zavrženy, a že vlastní rukou by podpálil hranici, opováží-li se Hus dále hájiti článků, které snad budou zamít-

139

Bludy a lži v dějinách.

nuty. Ku konci druhého, výslechu Husova v Kostnici, dne 7. června 1415, chopil se i král Sigmund slova, chtěje osvěd­čit se v osobním svém k Husovi poměru. Nejprv vy vracoval omyly co do pověstného svého průvodčího listu. Ovšem, dí, že Husovi ještě před odjezdem jeho z Čech slíbil jak list a krá­lovskou ochranu svou, tak i veřejné na sboru slyšení. Nyní že dáno jest Husovi veřejné a pokojné slyšení a královský slib tím že jest vyplněn. „Nezbývá mi, dí král, dále k Husovi se obrátiv, nic více, než napomínati Tebe společně s kardinály, abys ne­chaje svéhlavosti, dal se sboru na milost bez výminky; sbor přijme tě milostivě, aniž uloží ti pokání příliš těžké. Chtěl-li bys ale urputně státi na svém, otcové dobře věděti budou, jak s tebou nakládati mají. Já jsem jim připověděl, že kacíře nikdy zastávati nebudu, ba chtěl-li by kdo urputiti se v kacířství, já první vedl bych ho na hranici k upálení.“ — Hus patrně dojat neodpovídal více, nežli že slovy krátkými děkoval králi za ochranu. (Helfert.).                        

T é h o ž  r o z u m u  b y l i  č e š t í  p á n o v é;  ohradili se sice proti tomu, když Hus než byl z kacířstva odsouzen, byl vzat u vyšetřovací vazbu, ale zároveň se vyjádřili, že nikoli nežádají, aby Hus vyváznul bez trestu, bude-li usvědčen a vina jemu dokázána. Ba v listě velmi prudkém, jejž poslali sněmu po smrti Husově, ani slovem si nezasteskli, že by ochranný Husův list byl v čem porušen, čehož by zajisté nikterak nebyli opomněli, kdyby byli listu jinak rozuměli. „Ne to brali Čechové Sigmundovi za zlé, že Husa neuchránil před odsouzením a potrestáním jakožto kacíře; takového smyslu nenesl v sobě pověstný jeho list průvodčí a o zrušení jeho skrze Sigmunda nedalo se tudíž ani mluviti: toho ale nemohli mu nikdy zapomenouti, že měl raději přimlouvati se za Husa, ještě sám popuzoval otce k od­souzení jeho,“ píše zase Palacký.

Zdálo se nad to, že a n i  H u s  nevykládá si tohoto listu jinak. Lzeť tu proti zprávě Mladenovicově připomněti, že Hus dne 26. srpna 1414 krátce před odchodem do Kostnice ozna­moval listy na veřejných místech přibitými, že hotov jest státi před arcibiskupem i před sborem a odpovídati z víry své i bude-li ve bludu postižen, utrpěti za to náležitou pokutu. „Kdyby byl Hus nebýval přišel nauku svou shromážděné radě veškerého křesťanstva k rozeznání předložit, všechnu odpo­vědnost na sebe vzít a všechny následky, které by z toho pošly podstoupit, v jakém úmyslu a s jakou nadějí byl by se sic do Kostnice vydal?!“ (Helf. 186.) Doraziv pak do Kostnice Hus

140

Bludy a lži v dějinách.

díky vzdal Sigmundovi za laskavost, jež mu byla prokázána; později však, an viděl, kterak pře jeho čím dále se ostří a horší, ovšem  m l u v i l j i n a k  a stěžoval si do císaře.

4. Avšak dejme tomu, dovozuje dále dr. Z e i b e r t (Hist. eccles.), že by byl císař mimořádným listem přislíbil Husovi vše­likou bezpečnost: Hus byl by jí přece pozbyl a přece byl by musil býti po právu odsouzen. Podle právních zásad onoho věku byly stanoveny rozmanité případy, ve kterých propadala vý­hoda mimořádné průvodčí ochrany, jako třeba, uprchl-li kdo ze zákonitého dosahu soudní moci, nebo novými-li přestupky nadužil bezpečnosti sobě zaručené. A Hus, přes to, že mu byly zakázány posvátné úkony církevní, přece se opovážil je konati a lid ku svému učení naváděti.          

K tomu přistupuje, že Čechové, jeho protivníci, jakmile do­razili do Kostnice, vznesli naň žalobu z kacířství. Od té chvíle císařova pravomoc k Husovi pozbyla platnosti.

Konečně byl Hus postaven na hranici, nikoli z rozkazu církevního sněmu, neboť tento jej toliko odsoudil z kacířství a zbavil důstojnosti kněžské; ani Sigmund nevynesl naň rozsudku k upálení, nýbrž jen rozkázal, aby se s ním naložilo podle starých  s v ě t s k ý ch  zákonů Fridricha II., až do té doby platných.

5. Na hrubém tanou omylu protivníci tvrdíce, že sněm Kostnický vynesl zákon, že prý „kacíři slova a víry držeti ne­třeba". Pravý kánon sněmu svědčí právě o živém opaku. Po­tvrzuje, že církev u věcech čiře církevních, jako třeba v soudě kacířstva, má pravomoc v l a s t n í,                     na světské moci v ničem  n e z á v i s l o u,  kterážto pravomoc ani průvodčím listem ne­může býti ukrácena. Ale také výslovně praví, že kníže, jenž komu dal takový list ochranný, ku  v š e m u  j e s t                               z a v á z á n, co v onom listě přislíbil a co bez ukrácení práva jiných splniti může. Jen tehda jest ze svých dalších povinností vyvázán, když učinil, co a jak mohl.      

Druhý však kánon, jehož se dovolávají protivníci i sám                                 P a l a c k ý (III., 1.), jest r o z h o d n ě  p o d v r ž e n ý.  Neboť nemůže si člověk nijak, urovnati na mysli, aby sněm o  j e d n é  a téže věci byl učinil dvé výnosů, které si navzájem  n a p r o s t o  o d p o r u j í. Domnělý  k á n o n  t e n t o  jest ob­sažen jen v jediném kodexu Vídenském, kde nalezl jej v XVII. století von der Hardt, protestant. Nemá však ani obyčejných závěrkův ani podpisův a  p o  t ř i  s t a  l e t           b y l  n e z n á m,  tak že ani v rozpravě husitův se sněmem Basilejským n e d ě j e  se o něm  z m í n k y,  což by se zajisté bylo stalo, kdyby sněm

141

Bludy a lži v dějinách.

Kostnický se byl na něm usnesl. Pročež dr.  H e f e l e  (Conc.-Gesch. sv. VII. st. 227) právem soudí, ze kánon tento jest pouhé schéma čili návrh, který podán byl od některého člena sboru, ale nedošel schválení, ba místo něho přijat byl dekret výše zmíněný, smyslu právě  o p a č n é h o. (Helfert, M. Jan Hus.)

41.   Husova povaha.

Všecky zprávy, které se o Janu Husovi zachovaly, líčí jej jakožto muže nadaného všemi vlastnostmi, kterýmiž  n á k l o n ­n o s t  a důvěru jednotlivých, kterýmiž účastenství a úctu velikého  m n o ž s t v í  vzbuditi lze. Šlechetné vzezření jeho zjevilo hlubokou opravdovost; všeobecně se uznávala jeho dů­kladná i mnohostranná učenost, jakož i přísná čistota mravů; při nelíčené nábožnosti nacházela se u něho ohnivá horlivost proti nepořádkům a nenáležitostem přicházej též odkudkoli. Hlu­boká mysl Husova zavírala v sobě od počátku bohatý sklad věřící horoucnosti. Připomene-li se k tomu ke všemu vroucí jeho lásky k otčině, k národu, k jazyku materskému, snadno se po­chopí, kterak se státi musilo, že osobnost vynikající takovými duchovními a mravními přednostmi brzo nedílného uznání sobě získala: stal se miláčkem lidu; rád byl viděn u dvora králov­ského; požíval vážnosti u svého biskupa.

1. Vedle takových povah srdce měl Hus důmysl a vtip a byl obratný dialektik. Ale dialektika jeho zvrhovala se často v důvtipkování, důmysl jeho klonil se k sofistickému překrucování, vtipu svého užíval k urážení nepřátel, zvláště když jím hýbala náruživost, slabá to stránka popudlivé mysli jeho. Vůbec třeba charakter Husův uvažovati více se strany citu nežli se strany  r o z u m u. V srdci jeho měly původ svůj i skvělé přednosti i tmavé strany jeho charakteru; na povahách srdce jeho zále­žela příčina jeho povznesení, mnohostranné náklonnosti a úcty k němu; povahy srdce jeho byly příčinou jeho poblouzení, tvrdo­šíjného v něm setrvání a konečně záhuby. (Helf. 54). ,,Uvážíme-li chování Husovo v těch bouřlivých dnech s jeho vlastního stanoviště, snáze nám bude vyložiti jeho příčiny nežli ospra­vedlniti je." (Pal.).

Jako ve hlavě tak i v srdci Husově živlové dobří a zlí v divé směsi se stýkali. Nechceme-li býti tvrdšího soudu než Nejmilo­srdnější, nelze popírati, že struny srdce Husova zaznívaly libými zvuky čistého smýšlení, zásad ušlechtilých, povahy měkké, nikoli slabé. Ale hned vedle těchto strun byly položeny jiné, zlo-

142

Bludy a lži v dějinách.

zvučné.  N á r u ž i v á  p r ch l o s t,  kterou se mnohdy unášeti dával ke slovům ničím neomluvitelným,  m a r n á  s a m o ­l i b o s t,  se kterou sebe spatřoval v samojediném držení pravdy naproti „klamu a mamu" ostatních svých vrstevníků,  n e ­p o d e j n á  u r p u t n o s t,  kterou se proti jinému přesvědčení vzpíral, jakož se jednou vyjádřil ku Křištanovi z Prachatic: „Zdání fakulty theologické nepřijal bych, i kdybych stál před hranicí mně připravenou!“;  s o f i s t i c k á  u š t ě p a č n o s t,                        se kterou výpovědi a tvrzení protivníků svých nejednou na­bíral;                      s v é h l a v á  posléze   v z d o r o v i t o s t,   kterou se opíral rozkazům představených svých, rozsévaje ji dále v myslích pří­vrženců — všecko to jsou úhony, které povahu Husovu vydávají haně nejtěžší. (Helf. 217.).

2.  H u s  b y l  n a  v ě c i,  k t e r é  p o d n i k a l,  s l a b é h o                d u ch a.  Z počátku měl poctivý úmysl prokázati se prospěš­ným k nápravě církevní kázně, a odmítal rozhodně bludy Viklifovy. Ocitnuv se v popředí, měl-li jakože chtěl se v něm udržeti, potřeboval jasného, bohatého ducha, čerpajícího z vlastní vě­decké hloubky. Ale právě té Hus neměl nebo jen skrovně. Proto se přichytil tehda moderního Viklifa, a toho tupým zubem přežvykoval. Toť přece trochu málo ducha na reformátora.

     V. V. T o m e k píše ku věci: „Více vadila mu při vší zběhlosti         v Písmě sv. a ve sv. Otcích a v bohoslovecké literatuře střed­ního věku     n e d ů k l a d n o s t   s t u d i í   jeho theologických, pro kterou                         n e p ř e h l í ž e l  vždy  d ů s l e d k ů  každého svého mínění." — Hus „ukazoval ku Písmu sv. jakožto jedinému neomylnému pravidlu ve věcech víry a řádů křesťanských. Že by však vykládáním Písma mohly přijíti jaké    z m a t k y   ve víře,  n e p ř i š l o  j e m u  n a  m y s l.“ A zase: „Již za času uvěznění Husova projevily se v Čechách některé následky učení jeho o sv. Písmě jako nejvyšším rozsudí ve věcech víry, jichž   o n   n e t u š i l,  a ze kterých místo opravy zkaženého stavu církve povstaly větší zmatky a převraty v zemi." (Tom. D. č. 153.).

Při svém arcibiskupu Zbyňkovi sám Hus nenalézal jiné úhony, toliko toho při něm litoval, že „nebyl učenější a zna­lejší, aby sám uměje rozeznati sporné otázky, nemusel byl říditi se zdáním jiných méně ctihodných nežli on byl rádců.“ A hle, těkavý Jeroným, „věděním svým často  p ř í t e l i  m é n ě  u č e ­n é m u  řáděn byl a pomočen“. Ani nadšený chvalořečník ne­troufá si Husovi přisouditi geniálnosti. Hus nebyl ani samostatný ani systematický myslitel. Sotva bude jeden důležitější článek, ve kterém by od počátku až do konce veřejné své činnosti

143

Bludy a lži v dějinách.

jeden a týž názor neodstupně byl zachoval; nikdy nedospěl k dů­sledně provedené soustavě bez odporův a mezer. Ale to vše mu nepřekáželo, aby u věcech víry neuznával nad svým rozumem ani výroku církevního sněmu, k němuž, nehledíc ani k nad­přirozené moci, sešli se nejslovutnější učenci a theologové té doby.

 3. H u s a  v o d i l y  o k o l n o s t i  a  j e h o  o s o b n í                   s l a ­b o s t i.  Odboj Husův proti církvi nevzešel v jeho duši z vlast­ního popudu. Rozkolem papežským ubývalo vážnosti prestolu apoštolskému; královské důstojenství též padalo ve vážnosti, zvláště za Václava, a Hus byl blízek jeho dvora; to svádělo sla­bého ducha, který nerozeznával osoby od úřadu, k pohrdání obojí autoritou, duchovní a světskou.               Kromě toho narušená kázeň a zkracovaná práva Čechů budily za jeho časů jitření ná­boženská i třenice politicko-národní. Hus  n e b y l  muž ducha   s a m o s t a t n é h o. Jmenovitě Jeroným ven působil a k čemu jej ohnivým slovem nadchl, toho se Hus pevně přidržoval a to konal.

Už jest-li v tom nedostatek rozhledu, přece více než vše jiné svedla Husa  n e m í r n á  s a m o l i b o s t, která vlastně přivedla                      ku scestnostem a ku konečnému pádu tohoto politování hodného muže. Mezi všemi dary, kterýchkoli štěstí poskytuje osobnosti veřejné, nejnebezpečnější jest  p o p u l á r n o s t.  Nebezpečná jest osudu muže, an týž lid, který chvalozpěvy jemu prozpěvoval, kvítí v cestu sypal, vítězoslávu strojil, dříve tří dnů změní chuť a náklonnost volaje na svého miláčka: Ukřižuj! — Nebezpečná  ch a r a k t e r   u muže, jenž vědom jsa oblíbenosti své u lidu a kochaje se v ní více poslouchá pokřiku               pod okny svého bytu nežli hlasu své rozvahy, jenž unésti se nechá žádostmi lidu a povzbuzovati ostnem své ješitnosti, stana se takto                    za nedlouho vedeným, kdežto se mní býti  v ů d c e m. Takto bylo                    po hříchu u Husa. (Helf. 97.).

Hus záhy obrátil k sobě obecnou pozornost. Ušlechtilá po­stava, vážná povaha, pověst rozšafnosti brzo mu zjednaly ná­chylnost lidu, laňku a úctu vyšších. Horlivě a účinně vedl si Hus v obcování, ve zpovědnici, na kazatelně, a všecko se zdálo jíti po dobrém, pokud nejen se světskými a s lidem, nýbrž i s arcibiskupem a s duchovenstvem se shodoval. Jakmile však s vrchností církevní se rozdvojil, jakmile arcibiskup nemohl vše schvalovati, čeho Husovi posud byl promíjel, jakmile moc du­chovní ujala se prostředků, aby přítrž učinila vzrostlému zlu žádajíc poslušenství na svých podřízených: tu stanul Hus na rozcestí, kde nezbývalo než voliti mezi církevní pokorou a

144

Bludy a lži v dějinách.

poddajností na jedné, a marnivostí a popularitou na druhé straně: on volil svůdnou cestu k levici.

Arcibiskup Zbyněk rád slýchal Husovu radu a z jeho návodu stavoval některé zlořády ve své diecési. Hus směl i na synodách napomínati k napravení. Ale Hus byl i kazatelem v kapli bet­lémské, a tam posluchačstvu, které ho ctilo a velebilo, ve kterém vždy ochotné nalézal podpory, již nemohl říkati příliš tvrdých,  k á r a v ý ch  slov; víc a více byl veden k tomu, aby žádostivou a zvědavou jich pozornost obracel ku věcem, které se jich ne­týkaly, kterých ani nedozírali. Co prvé s chvalnou neostýchavostí kázal a  k á r a l  p ř e d  a r c i b i s k u p e m  a jeho dvo­rem, to nyní bez  o s t y ch u  vykládal  p o s l u ch a č ů m       v  B e t l é m ě. Tak stal se z kazatele nemravnosti a zkaženosti l i d u vůbec hřímatelem na nemravnost a zkaženost duchoven­stva samotného. Hus v té příčině jal se mluviti o věcech, které takovým způsobem jistě nepatřily na kazatelnu, nadtož před míchané obecenstvo. (Helf.).

Pobuřlivému a dráždícímu tónu jeho kázaní lid pražský od let byl uvykl. Ale Hus, vykázaný z Prahy a přebývaje na hradě Krakovci a Kozím hrádku, vyjížděl do městeček a vsí kázat, zvláště v posvícení;                u nezkažených ještě venkovanů v okolí „vzpíral se z počátku zdravý smysl lidu proti ustavičným útokům na duchovenstvo, proti nemírnému hanobení papeže a kardinálů; nešlo jim do hlavy, proč ten učený mistr z města tak velice dovádí na ty pány v Římě a proč to činí právě před nimi. U ně­kterých takové řeči hojně se ujímaly a pouštěly kořeny. Lid venkovský ponenáhlu zvykal uštěpačným řečem Husovým a li­boval si, nad čím před nedávném se byl horšil.

Tak došel Hus, po čem bažil, že se stal i na venkově popu­lárním, tak že „když se kolivěk obrátil, tam po něm lidé v zástupech šli a jeli a    na věžích se všech stran k němu se vezli.“ (Pal.). Hus házel vážnost a čest duchovenstva na pospasy skandálu chtivému zástupu, — a to                    ze  s a m o l i b o s t i, ze snahy po  p o p u l á r n o s t i. Tato samolibost dospěla vrcholu, když Hus cestou do Kostnice se chlubil, že získal pochvaly u všech, s kterými ústně sám mluvil, nebo když  k n ě z Hus „ve prvním výslechu honosil se sboru církevnímu, že kdyby dobro­volně byl do Kostnice nepřišel, nikdo na světě byl by nemohl jeho násilím tam přivésti. Že má ve vlasti své  m n o h o  m o c ­n ý ch  p ř á t e l,  ježto by jej na hradech svých před každou mocí byli uchrániti chtěli a mohli.“ (Pal.).

145

Bludy a lži v dějinách.

4. H u s  n e v o l i l  v h o d n ý ch  p r o s t ř e d k ů v  a                            n e š e t ř i l  s l u š n é  m í r y.  Hus se zrodil na řečníka, na ka­zatele; ale právě tato vloha, když jí samolibost popustila uzdu, sváděla ho, až ho svedla. Ve své chvalitebné horlivosti počal brzo míchati do svých kázaní nebezpečné hořlavé látky, až se mu kazatelna stala tribunou, a kazatel — církevním a v jistém smyslu i státním revolučníkem. Kázaní Husova byla plna prudkých výtek, plna jizlivého posměchu na nepořádky                              v duchovenstvu.  N e b y l o  n e c t n o s t i  a n i  n e p r a v o s t i,  a b y j í  n e b y l  v y č í t a l  d u ch o v e n s t v u,  a  t o    b a r v a m i   j a k  m o h a  k ř i k l a v ý m i.  Z nižšího pustil se Hus do vyššího způsobem ještě nešetrnějším a vyzývavějším. Tak ostatně činívali také jiní kazatelé, ale Hus v tom se od nich lišil, že takto mluvíval na místě, kde ti, které haněl, buď ne­byli přítomni nebo se nemohli hájiti, a že takové věci přednášel těm, kterým do toho nic nebylo.

   Proto právem si stěžovalo duchovenstvo pražské, že Hus je                    v kostele haní „přede vším lidem", kde se nemohou hájiti, že je uvádí              u lidu v nenávist, a žádají, aby se mu v tom bránilo. Hus maje po své straně přízeň královu, šlechty a lidu vedl svou dále a žádal, aby světské rámě se zvedlo ku trestům na duchovenstvo. Tak ovšem Hus vysmekl se zpod duchovní vrchnosti a postavil se  p r o t i  n í. Zdálo se mu snad                     v horlivosti, že usiluje o kázeň církevní, ale náruživost ho zaváděla, že sám podrýval základ všeliké kázně církevní, kteráž jest poslušnost. (Helf. 98.) Odkrývaje pak beze vší šetrnosti neb dokonce křiklavými bar­vami líče „před lidem všecky křehkosti duchovenstva, nepomýšlel na to, že               u s i l u j e  o  z n i č e n í  autority, jejížto podání od věku k věku náleží k samé podstatě církve Římské." (Pal.).

Hus učiniv si zvláštní názor o hierarchii církevní a její pravo­moci a ocitnuv se na stanovisku výstředním, zatvrzele na něm setrval, i když mohl již poznati, že počínání jeho je bludné a trestné.

Hus neočekával pomoci z lůna samé církve proti nedo­statkům, které všude spatřoval, jak by se alespoň na kněze toho náleželo. I zde pouštěl uzdu své prudkosti a dal se vésti pudem, který vždy vodíval marnivost a prudkost, samolibost a neposlušnost n e p o v o l a n ý ch reformátorů, čili jak P a l a c k ý (III., l, 84) soudí, „neobyčejnou smělost, neústupnost a nešetrnost proti nepřátelům, do oka padající chtivost po lásce u lidu a po cti.“ Sám se kochaje v přízni královské a světské

146

Bludy a lži v dějinách.

obracel svých zraků na mot světskou, které prý ne nadarmo dán meč, aby očistila církev a vzala duchovenstvo pod vládu.

Na jak nízký stupeň   o s o b n í ch   z á š t í   k duchovenstvu pražskému spustil se Hus, poznati třeba z toho, že když byl z církve vyloučen a na Prahu vysloven interdikt, pokud by tam Hus prodléval, tropil si s duchovenstvem svévolnou hru. Zachovalo-li se kněžstvo      podle nařízení papežova a zastavilo-li služby Boží, jakmile jim přítomnost Husova byla oznámena, tu hned soptil Hus proti „ďábelské síti, jíž z ustanovení antikristova dotahují se vůle které chtějí“. Pakliže nechtějíce věřícího lidu nechati po delší dobu beze služeb Božích přítomnosti jeho v Praze nedbali a sloužili mši svatou, křtili a pohřbívali tak, jakoby Husa ani v Praze nebylo, již rozkřikoval je, že sami neplní příkazů své vrchnosti, pročež prý „sami jsou kleti a profani, tj. kněžství jsou ztratili“. Ať kněží dělali tak neb onak, urážlivým útokům jeho nikterak neušli. (Helf. 157.)

Na sněmu Kostnickém pak - i podle uznání P a l a c k é h o - neuznávaje Hus ani v církevním sboru kompetentního nad sebou soudce, zamezoval možnost srozuměti a porovnati se co do jed­notlivých kusů žaloby. „Tím už napřed jeviti se musel otcům ve   z p o u ř e.“ Hus ,,bujarým útokem" podnikl svou věc a vedl ji dále „skoč oko nebo zub“, po demokraticku, radikálně a   r e v o l u č n ě . A svob. p.  H e l f e r t soudí: „Jednáním svým při hádání o bullách odpustkových Hus vlastně vkročil na dráhu r e v o l u c e.“                                          

5. H u s  a n i  n e m ě l  v ě c n é,  p o d s t a t n é  p ř í č i n y               k u s v ý m  p ř e o s t r ý m  v ý t k á m  m r a v o k á r n ý m. Gerson, Clemanžský, Niemský, Vrie a j. horlíce proti zkaženosti duchovenstva, měli ve svém okolí pohoršlivé příklady. V Čechách toho nebylo. Jestliže který jednotlivý kněz v čem pochybil, jestliže ten onen „zázrak“ ukázal se nepravdivým atp., z toho přece ještě nejde dostatečný důvod, aby bylo veřejně hanobeno veškeré kněžstvo a po něm i církev. — Jaká ostatně byla po Husovi u  s e k t á ř ů  16. století víra v zázraky, toho příklad podává  B a v o r o v s k ý: ,,Rozpisuje se o jedné ženě, kteráž jsouce z roty novokřtěncův, tak mnoho o své svatosti držela, že jinač o sobě nesmýšlela, než že bude moci tak jako Mojžíš sousedy své manou nebeskou krmiti. Protož když povolala některých k obědu, pořádně za stůl jim se posaditi poručila a nemajíc nic připraveného, na modlitbu se oddala prosíc, aby pokrm se­dícím na její prosbu s nebe poslán byl. Sousedé teprve se ulekli a sedíce nebeského pokrmu očekávali. Ale Bůh — pokrmův

147

Bludy a lži v dějinách.

skrze anděla jí, jakž očekávala, neseslal: Protož sousedé jsouce zklamáni zase hladověti do svých příbytkův navrátiti se musili.“

Což tedy při Niemském, Clemanžském bylo opravdovým výlevem strasti duševní, jejž jim vynucoval pohled na zkázu, uprostřed níž žili: toť při Husovi bylo bezdůvodné větším dílem po nich mluvení, plané řečňování. (Helf. 96.) Hus činil tak, po­něvadž tehda bylo módou, poněvadž bylo na denním pořádku naříkati a horliti na zkaženost kněžskou. Činil tak, poněvadž se mu nedostávalo  p r a k t i c k é h o               t a k t u; ve strojeném rozčilení spatřoval strašidla, kterých nebylo, šířil se o nepořádcích, kterých v míře takové nestávalo. Činil tak, poněvadž mu to poskytovalo látku ke zvučným diatribám, ke hřímavým filippikám, při čemž mohl rozvíjeti bohatou zvučnost hlasu a řeči, nic nedbaje toho, že na jedné straně rozněcuje nespravedli­vou nedůvěru a nenávist, na druhé však spravedlivý hněv a rozhořčenost, — jen když mu posluchačstvo kývalo pochvalu. (Helf. 97.). Činil tak, poněvadž mu jeho osobní mravopočestnost byla, čím Diogenovi roztrhaný plášť, ze kterého, jak prý řekl Platon, každou děrou hleděla p ý ch a. Tolik aspoň jisto jest, a sám  P a l a c k ý  uznává, že „Hus zapomínal, že také  p o ­k o r a   j e                 c t n o s t  k ř e s ť a n s k á“, a že jako rez železo, tak pýcha rozežírá a hubí všelikou ctnost. I při Husovi se zpravdila slova                                         V.   B r a n d l o v a ,   že citlivůstkářství plodí  p ý ch u  a                           f a n a t i s m u s.

Všecky tyto vlastnosti a slabosti Husovy povahy uznávají také důmyslnější spisovatelé proticírkevní, ačkoli to činí slovy opatrně obíranými. — Tak tedy rozuměti jest třeba slovům                                             H i l f e r d i n g o v ý m,  jichž se dovolává také  P y p i n (st. 351), že „vynikající známkou osobnosti Husovy byla  b e z o h l e d n á opravdovost v plnění zákona křesťanského, d a l e k á  v š e ch  ú v a h postranních.“

    6. Při takovéto povaze snadno jest poznati, kterak                                    t ě ž k o p ř i p a d a l o  H u s o v i  o d v o l a t i  své bludy a křesťanskou pokorou vrátiti se do církve. Palacký stavě se prý na úsudek Emila de Bonnechose, nesprávně soudí, že „Hus nemohl po­hříchu zachovati se jinak, nechtěl-li zraditi sebe sám i svědomí svého.“ (!) Jako by nebylo dostatek dokladů, že Husovo pře­svědčení bylo velmi chabé, an skoro u žádném článku  n e z a ch o v a l  p ř e s n é  d ů s l e d n o s t i, že velmi často kolísal u svých názorech, které ostatně větším dílem bral       z Viklefa. „Chováním a charakterem, řečmi a spisy Husovými táhneme nerozhodný spor, a srovnáš-li jádro jeho učení v rozličných spisech

148

Bludy a lži v dějinách.

jež zanechal, bať i v rozličných místech téhož spisu, objeví se ti                       o d p o r o v é, kterých nelze vyložiti ze souvislosti soustavy, nýbrž toliko z měnivé chuti a duchové povahy jejího pů­vodce." (Helf.). Slova jako ,,zrada svědomí“ v tomto případě nedosti se hodí po našem rozumě do díla vědeckého. Spíše plyne z povahy Husovy, co pravil                          V. V. T o m e k,  že totiž Hus měl „j i s t ý  d r u h  s a m o l i b o s t i,             p r o  k t e r ý,  a b y  z   j e d ­ n o h o  p o b l  o  u z e n í  s e  z n á t i                   n e m u s i l,  v e  d r u h é  u p a d a l“ — až v něm i setrval. — Ostatně i Palacký: „Aby Hus proti kardinálům provésti mohl, že papež může nebytí ne­toliko hlavou, ale třebas ani oudem pravé církve, mezi jinými důvody hnal byl také ten nejhrubší smysl o praedestinaci až na vrch,              při čemž arci důsledně zavírati mohl, že církev kře­sťanská může dobře obejíti se i bez kardinálův. Pustiv se jednou do boje proti autoritě                     v církvi, veden jest (snad mimo vůli a vědomí) od následku k následku tak dlouho, až se octnul na tom stanovišti, odkud nelze bylo vrátiti se zase.“

Slušeli dále slova Palackého, že Hus „nemaje voliti nežli mezi smrtí tělesnou a duchovní, volil si záhubu těla“, vykládati jen z  m y s l i Husovy, budiž tomu tak. Objektivně pravdivá nejsou. Tím však Palacký ač nechtivě. Husa zcharakterisoval velmi přísně, ale pravdivě. Byla-li totiž Husovi už jen  p ř í z e ň  l i d u  živlem a podmínkou života duševního, pak by návratem do církve byl se snad ovšem u lidu o tuto přízeň připravil, a tím by se snad byl duchovně zabil. Pravíme „snad“, neboť odpor Čechů proti církvi nebyl tehda ještě tak řezničen, aby pokornou lítostí očištěného Husa nebyli slavně uvítali a nadále ctili a milovali.  K d y b y  b y l  z m í r n ě l  a  z m o u d ř e l  H u s,  b y l  b y            t a k é  z m o u d ř e l  l i d. Vždyť praví po chvíli sám Palacký, že až po smrti Husově bylo „veliké, všeobecné a dlouhotrvalé pohnutí“                          v Čechách a že „rozhodný důraz zatřásl všemi stavy“.

V té chvíli a tou měrou, co Hus osobní své přesvědčení po­stavil nad církev, nad papeže i nad sněmy, počal vyvraceti staré, pevné základy milionů lidí, počal  r e v o l u c i. Kdyby toho byl duchovým zrakem dozíral, snad by to bylo poněkud schladilo jeho dychtivost po slávě mučenické. Ostatně vrátili se pokorně do své církve zbloudilí mužové, proti jejichž duchu byl duchovní život Husův přec jen jako   k a h á n e k   proti slunci. Ovšem právě pro tuto svou dokonalost ducha nehledali oni velicí mužové svého těžiště v popularitě a zbloudivše uznali. Či bylo Husovi takovou hanou, ba zrovna „duchovní smrtí“, vrátiti se tam, odkud ho

149

Bludy a lži v dějinách.

odloudila jen nerozmyslná vášeň, a poddati se výroku nejvyšší vrchnosti církevní, která mu jak mohouc kladla zlaté mosty k návratu?! Errare humanum est; sed in errore perseverare — zblouditi jest lidské; ale v blude setrvati - .  

Zavíráme tuto stať slovy p. Helfertovými (st. 55.); „ N i k o l i                    r o z u m,  a l e   s r d c e   s v e d l o  H u s a  n a  d r á h u,  k t e r é ž                d ě k u j e  z a   s m u t n o u   s l á v u   s v é h o  j m é n a.  Pěkné vlastnosti jeho charakteru vedly ho na dráhu tuto, kde doufal na­praviti mravní a církevní poměry. Zlé vlastnosti charakteru jeho udržovaly ho na této dráze, když dávno už mu nadešla doba, kdy mohl a měl porozuměti, že počínání jeho jest bludné a trestné.“

- - -

Vedle jména Husova bývá někdy slýchati jméno J e r o ­n ý m o v o, ačkoli nikde neviděti rozhodného účastenství Jero­nýmova ve hnutí církevním v Čechách, a zapírati se nedá, že věci svého přítele v í c e              b y l  n a  š k o d u  nežli všichni ti do­hromady, ve kterých viděl Hus osobní své nepřátele.

V dějinách vedle Husa nabyl Jeroným jména skoro jen svou smrtí. Byl hned tu, hned tam, skoro po celé Evropě roznášel pověst o kacířství českém, a když ho kde chtěli přidržeti, aby odvolal, jako třeba v Paříži a v Heidelberce, milý Jeroným poradil se s vánkem. Těkavou povahou, která se neštítila ani křivé přísahy (ve Vídni), uváděl v ostudu nejen universitu praž­skou, ale byl na škodu vážnosti národa českého.

Kdekoli mistr Jeroným nějaký čas trávil, všude obracel na se oči jako povětroň: tam vystupoval poutavou osobou jako rytíř a dvořan, onde bleskotal svou zkušeností a učeností. Ale  v š u d e  j e n                               n a  ch v í l i.

I před církevním sborem v Kostnici, ačkoliv nejsa knězem, postavil se sám; odpírá četným žalobám tu ráznou logikou, onde jiskrným vtipem; řeč jeho jest plna výroků vysoce učených mužů, sv. Otců církevních, a protkána dějinami světskými i církevními.

Ve sboru budí hned hlubokou přísnost, hned hlasitý smích; byly chvíle, jako by otcové byli nakloněni dáti průchod milosti místo práva. Ale v celku viděl každý prozřetelný, že to není leč podivuhodná obrana věci nespravedlivé, a že sněm nesoudí podle skvělé podoby, nýbrž            podle škodného jádra. Nebyla to porota, nýbrž sbor osvícených povolaných soudců. (Helf.).

150

Bludy a lži v dějinách.

42.   Dodatky o Husovi.

1. Byl Hus právně souzen?

Ke správnému soudnímu řízení náleží, aby žaloba řádným způsobem byla podána, aby soudní instance byla kompetentní, aby žalovaný byl vyslýchán, aby se mohl a směl hájiti; na tom základě vynáší pak soud spravedlivý rozsudek.

To vše řádně a právně stalo se při Husovi: podána žaloba do Říma; soudcové jeho byli biskupové z celého světa na sněmu shromáždění, tedy nejvyšší soudní tribunál, který měl plné právo vynésti rozsudek; Husovi dána možnost hájiti se; doká­zány mu bludy ve víře; Hus se k nim přiznal; mohl je odvolati na zcela mírnou formuli; když tvrdošíjně trval na svých bludech, stavě se k soudnímu tribunálu jako rovný k rovnému, byl odsouzen, zbaven kněžské důstojnosti a odevzdán světské moci.

Že světský zákon měl tehdy na kacířství trest smrti upále­ním, mělo své důležité příčiny, jak uvedeno jinde, a musí se po­suzovati z názorů té doby. Hus byl také synem své doby, když uznával trest smrti na falšování šafránu za správný.

Není tedy pravda, že kněží nevinně odsoudili a upálili mistra Jana Husa, ani není pravda, že na Husovi spáchána byla ju­stiční vražda.

2. Byl Hus mučedníkem?

Martyr, mučedník znamená vlastně ,,svědek“. Dle slov Páně: „Budete mi svědkové v Jerusalemě - až do posledních končin země“ (Skut. ap. 1, 8) svědčili jedni slovem, kázáním, druzí utrpením, krví.          

Obojího druhu svědkové svědčili o pravdě zjevené, Bohem dané; to jest podstatná pohledávka při mučednictví. Kdo za své mínění a přesvědčení, za svou ideu dává život, není mučeníkem ,,svědkem", neboť nikdo nemůže svědčiti ve vlastní věci. Sokra­tova smrt není za zjevenou pravdu, není mučednická. Umřel-li kdo za náboženství, které sám si složil, nemůže býti mučeníkem; bylo dosti fanatiků, kteří do plamenů skočili za své  vrtochy; leckterý zločinec umí si ještě na popravišti dodávati vzezření radostně jdoucího na smrt. Člověk muže býti komediantem do posledního vzdechu; císař Augustus umíral se slovy: ,,Hrál-li jsem dobře svou úlohu, tleskejte přátelé“.

151

Bludy a lži v dějinách.

Hrabě  V i l é m  S l a v a t a, věrný a horlivý syn vlasti, jenž déle než 30 let v její prospěch působil slovem, písmem i skutkem, o věci této smýšlí: „Ačkoliv, že Jan Hus a Jeroným k smrti a k spálení za živa s veselou myslí jako na nějaké hody vesele šli, netoliko Aeneas Sylvius, ale všichni historikové, vypi­sují: přece nerozmyslili, že                                         m a r t y r e  s n o n m a r t y r i u m   s e d  c a u s a  m a r t y r i i  f a c i t, že ne proto když kdo pro své učení hanebnou smrt podnikne, mučedníkem bývá, než když kdo pro svou s p r a v e d l n o s t  a  v í r u s v a t o u  n e v i n n ě  o d  k a c í ř ů v a  z l ý ch  l i d í  smrt podstupuje, tehdy mučedníkem Božím a blahoslaveným bývá, tak jakž Pán Bůh na větším díle jich spravedlnost a nevinu před, při aneb po smrti jich divy a zázraky potvrzovati ráčil. Sice mnozí příkladové se najdou, že někteří pohané, Turci, židé, novokřtěnci i nejhorší kacíři raději udatně smrti za živobytí spálení a jiné ukrutné trápení podstoupili, nežli by chtěli své neznabohy, nekřesťanství, kacířstvo, zlé a škodlivé bludy opustiti. Však proto tím toho nedokázali, že jsou mučedníci Boží byli a že jsou svatě a ne­vinně životy své dokonali, tak jako Žižka v Čechách některé kněze dal spáliti, kteří horší kacířstva, nežli on sám měl, věřili a učili, a ti pro své kacířské učení s ochotností rádi spáliti se dali, avšak skrze to mučedníci Boží učiněni nebyli.“ — Hus byl ,,m u č e d n í k e m b l u d u  a  n e p o s l u š e n s t v í“. (Helf).

                          3. Jan Nepomucký — místo Jana Husa ?

V prvé polovici minulého století vyskytla se domněnka, že katolíci, aby potlačili úctu k Janu Husovi, zavedli místo ní uctívání sv. Jana Nepomuckého, a za tím účelem i starší obrazy a sochy Husovy prý vyhlášeny za Nepomukovy. Vědecky sice ta věc již v druhé polovici             19. století byla vyvrácena a zcela vypuštěna, ale v obyčejném životě vyskytuje se posud.

Úcta Husova od počátku bývala nevalná, jako by se jí ne­věřilo, nestejná, prořídlá, jen tu a tam; jak kdy napadlo vy­davateli kalendáře, poznačil Husův den (6. července) za svátek, potom zase vynechal; jakou měla vnitřní hodnotu, že to byla více demonstrace než pravá úcta náboženská, poznati z toho, že hned po něm přisouzen týž svátek                    7. července Jeronýmovi pražskému a hned potom 8. července Žižkovi.              

O Janu Husovi zachovalo se mnoho menších  o b r a z ů  v knihách; u žádného však nenalezeno, že by byl vydáván za obraz Jana Nepomuckého;  s o ch y  Husovy nepozůstaly žádné,

152

Bludy a lži v dějinách.

buďto že nikdy nebyly hotoveny, nebo kdyby, že po bělohorské bitvě nesměly se uctívati. (Srovn. J. K a l o u s e k  „O potřebě prohloubiti vědomosti o Husovi a jeho době“).

U sv. Jana Nepomuckého je naopak: z doby předbělohorské není ani jediné jeho sochy nebo obrazu; první, socha postavena mu v kostele na Skalce v Praze, je dřevěná a byl to vlastně model k lité soše kovové, postavené r. 1683 na pražském mostě, stala se pak typem všech ostatních soch z pozdějších dob, ze­jména po roce 1729, kdy Jan prohlášen za svatého.

O kamene soše Svatojanské ve staré osadě Pankráci u Prahy, myslilo se, že je to vlastně Hus, poněvadž má knihu v ruce, prý bibli; ale za prvé to nic neznamená, poněvadž nad branou z Karlína k bočním dveřím kostela na Skalce je polovypouklé vyobrazení sv. Jana,                      na němž to mezi jinými znaky jest i kniha, a za druhé ta socha, jak dokázal architekt a starožitník Herain, je baroková, tedy z doby, kdy Husa, aspoň veřejně nikdo ne­uctíval.

O žádné soše sv. Jana Nepomuckého není dokázáno, že by prvotně byla zamýšlena a věnována úctě Jana Husa.

Za zvláštnost sluší tu zmíniti, jak píše prof. Mádl v „Čech – Revue“ 1908,  že  L i t o m ě ř i c k é  m i n i a t u r y  zachytily Husa životně             bez vousů a s velikou pleší, kdežto obecné mínění české si jej zobrazuje jako německého pastora.

                             4. „Očitý svědek Pogius?“

Roku 1416 popsal P o g g i o  B r a c c i o l i n i  odsouzení a smrt            J e r o n ý m a  p r a ž s k é h o  v Kostnici; popis svou živou lícní, jakkoli s humanistní nabubřelostí docházel velké obliby.

Podle toho spisu kdosi v Němcích provedl v polovici minu­lého století — 400 let později! — ten hloupě zlomyslný kousek,  — člověk by při toliké nejapnosti pisatelově skoro pomýšlel na nějaký žert, že napsal a vydal ,,V ý s l e ch,  o d s o u z e n í  i  u p á l e n í  m i s t r a  J a n a            H u s a.  L í č í  o č i t ý  s v ě d e k  P o g i u s“.  Jsou prý to dva dopisy Pogia, převora u sv. Mi­kuláše v Badenu v Aargavě; spisek vyšel poprvé v Reutlingen r. 1846.

Dílko hemží se zrovna makavými chybami a nesmysly, že                         z prvního pohledu poznati, že si tu někdo z hodně pozdější doby zahrává na očitého svědka; o katolické církvi mluví potupně a sprosťácky a nestydatě předstírá svým čtenářům, že se tak

153

Bludy a lži v dějinách.

mluvilo v koncilii Kostnickém! Husa líčí jako protestantského pastora, zabředlého do racionalismu. (Srovn. Kalousek.).

Roku 1896 ukázal  P o t t h a s t,  že je to novověká podvrženina, asi z první polovice minulého století, ale to vše ne­vadilo, že to bylo i česky několikráte otištěno, poprvé v prote­stantských ,,Hlasech ze Siona“ (r. 1868), potom několikráte jinde, a ještě r. 1902(!) počali v Praze vydávati ten ohyzdný a hloupý škvár nádherně ilustrovaný — prý na oslavu památky Husovy!

                                     5. Oslavy Husovy.

Slavnostem Husovým dává Se dnes ráz  p r o t i c í r k e v n í.                N e p r á v e m.  Katolíci zrovna tak litují smrti Husovy jako každý jiný Čech a jako jí litovali sami otcové církevní na sněmu kostnickém shromáždění, kteří ničeho neopomněli, aby Husa za­chránili. Proticírkevní tendence oslav Husových je tedy zcela nemístná, pochybená.

Který řečník na Husových slavnostech, ani nemluvíc o posluchačích, četl a studoval o Husovi z  d ě j i n  P a l a c k é h o                         n e b o T o m k o v ý ch? Kdo četl  s p i s y  H u s o v y? — Z tisíce výtisků spisů Husových, vydaných K. J. Erbenem, prodáno za 40 let, a to většinou lidem konservativním, jen tolik, že několik set výtisků ještě ponecháno antikvářům. V naší době, kdy se asi zvrcholuje kult Husův, naříká nový vydavatel, že toho nechá; že to bude „skutečný národní skandál“.

Proticírkevního nátěru mohly Husovy slavnosti nabýti, jen když se konaly na základě  p a m f l e t ů, nikoli na základě historické pravdy. Husa za našich dob tímto způsobem oslavují nejvíce lidé, kteří, kdyby byl živ, každý den by ho vláčeli kalem svých novin.

Ozývají se hlasy rozumných lidí, aby se památka Husova slavívala p ř i m ě ř e  n ě j i,  b l a h o v o l n ě.  Profesor  K a l o u s e k  míní, že              k poznání  p r a v é h o  s m ý š l e n í  H u s o v a  a  p r a v é                             p o v a h y  nejlepším prostředkem je čísti vlastní spisy Husovy; kdyby v nich čítali, kdo se hádají o Husa, že by ty hádky se umírnily; že by jedni jej méně velebili, druzí méně tupili. Tu jest ovšem připomněti, že katolíci plně uznávají Husovy zásluhy po stránce národní; po církevní stránce jsou v obraně proti útokům; kdyby nepřátelé nezneužívali Husa, byla by jeho památka klidná.

154

Bludy i lži v dějinách.

Naše doba měla by býti dosti vzdělaná, aby poznala pravdy tak důležité, a měla by míti dosti šlechetnosti, aby konala k mi­nulým dobám a k církvi nepředpojatou spravedlnost.  

Týž profesor pravil roku 1902 ve Vamberce: „N e d r á s e j m e             s t a r é  r á n y  j i ž  z a c e l e n é.  Neklaďme po zpátečnicku hlavní váhu na věci minulé. Starejme se o potřeby přítomnosti a                                       p ř i p r a v u j m e  l e p š í  b u d o u c n o s t  n á r o d u  s v o r n ý m                p o s t u p e m  v š e ch  n á r o d n í ch  s t r a n  za spo­lečnými cíli.“ —

43.    Sláva i zkáza bouří husitských.

Mnoho, přemnoho lidí se v Čechách podnes domnívá, že dnové mohutných husitů jsou ,,vrcholem dějin českých“, ,,nej­skvělejší prý dobou“ v dějinách země české. K tomuto názoru nemálo přispěla jednostranná historie česká.

Palacký vyličuje ve svých ,, Dějinách národu českého“ nad­šenými slovy veliké úspěchy ,,české moci a světové slávy válečné, že Čechy válkami se ocitly na vrcholu světodějné moci a působ­nosti své a dokázaly nepřemožitelnost probuzeného národa skutky patrnými a skvělými“ a že „se podařilo Čechům způsobiti ve smýšlení a v celém duchovním oboru křesťanstva nový obrat a směr. Bylo to povzbuzení ducha pokroku a oprav cír­kevních“.

Palacký však nezamlčuje také truchlých následkův a temných stránek té doby a všech časů pozdějších, „že následky zdaru onoho uvnitř vlasti, pro  n á r o d  č e s k ý  s á m  o  s o b ě, ne­byly tak utěšené a spásonosné, jak se jich sice bylo nadíti“; že „úplné zničení dávné autority, co do státu i co do církve, potáhlo za sebou také  z n i č e n í                 j e d n o t y  a  s v o r ­ n o s t i“; že „vítězství u Domažlic stalo se                        h r o b e m j e d n o t y   a  s v o r n o s t i  české, neboť jedna částka národa tu­lila se čím dál tím zřejměji k cizincům, aby pomocí jejich utlačiti mohla částku druhou“, a připomíná i truchlých následků husitského hnutí v oboru  v z d ě l a n o s t i,  l i t e r a t u r y  i  občanského  b l a h o b y t u  národního.

                                I.

1. N á h l ý  p ř e v r a t  n a  u n i v e r s i t ě  n á r o d u                               č e s k é m u  m n o h e m  v í c e  u š k o d i l  n e ž  p r o  s p ě l.                       Následkem politiky posledních králů z rodu Přemyslova jakož i

155

Bludy a lži v dějinách.

církevními poměry nabylo cizinstvo příliš mocného rozsahů a moci                  v Čechách. Sám Karel IV. tím že přijal korunu císařskou a že založil universitu v Praze, vynesl politickou slávu i občanský blahobyt země             na nejvyšší stupeň, ale zároveň zvýšil nával a vplyv cizinstva. V polovici XIV. století vznikl v Čechách stav věcí, jež se jen málo lišil od časů pojosefovských ku sklonku minulého a na začátku našeho století. Správa v obcích výhradně byla německá, v soudech a úřadech šlo řízení dle řádu německého, v městech řečnili němečtí kazatelé, německý mrav a způsob a jména se rozmohla jak u dvora a mezi šlechtou, tak v před­nější společnosti městské. Tři cizí národové, saský, bavorský a polský měli           ve správě university tři hlasy, národ pak český maje něco více než jednu šestinu celého počtu studentův, bakalářův a mistrů, měl jen jeden hlas. Tím byl nemálo zkracován také ve právech a výhodách občanských.

Avšak už za panování Karla IV. stalo se dvé dějů, kterými se podstatně  p o m o h l o  n á r o d n o s t i  d o m á c í. Povýše­ním biskupství pražského na arcibiskupství vyňaty jsou země koruny české                   z církevní provincie mohučské. Založením Nového města pražského, které bylo zalidněno obyvateli domácími ná­rodnosti české, dával se podnět a příležitost, aby národnost česká volně a nerušené se rozvíjela také v životě, městském. Mimo to Karel nejen obnovil slib, že v záležitostech zemských nebude užívati jiných rádců než rodilých Čechův a Moravanův a že na úřady v zemi nebude dosazovati cizincův, nýbrž vydal zákon, že nikdo nemá býti soudcem, kdo by nerozuměl a neuměl česky, leč by měl zvláštních vědomostí a výtečných vlast­ností. Ještě příznivěji se rozvíjely věci za krále Václava IV. Čím více mu ubývalo vážnosti a moci v říši německé, tou měrou ubývalo také cizího studentstva, tou měrou  u b ý v a l o  ž i v l u   c i z í h o  naproti domácímu. Rychlý rozkvět Nového města pů­sobil v rozkvět národnosti také ve Starém městě, a ponenáhlu vstupovala jména česká do rady městské. Česká řeč nabývala zase platnosti v úřadech, po městech začalo se obyvatelstvo české buditi a žádalo náležitého podílu ve správě obecní. (Helf.).

O české  u n i v e r s i t ě  z té doby píše V. V. Tomek (D. č. 140): „Již za posledních let císaře Karla a mnohem více potom za panování Václava začalo se spisovati listiny stavu městského i vyšších, též zapisovati důležitější nálezy do desek jazykem českým. Obyvatelstvo české ve městech domáhalo se vždy více rovného práva národnosti své             v obci i v kostele; ano i v učení pražském počaly se rozepře mezi národem českým a druhými,

156

Bludy a lži v dějinách.

Když onen, jakožto domácí, počtem schopných mužů vždy více se zmáhaje, začal (od r. 1384) usilovati o přiměřenější rozdělení míst                   v kolejích. Domácí dobrodinci obecného učení začali z téhož popudu svá nadání k němu činiti s vyhrazením, aby jich účastni byli toliko mistři a studenti čeští. Tak povstala jmenovitě zvláštní kolej národa českého“ (mezi 1399 a 1405).

2. Jiní se ujali  l i t e r a t u r y. Tomáš ze Štítného, český rytíř, zejména pokusil se, aby poklady nauk latinských otevřel čtenářům neučeným; všecky spisy své skládal vesměs jazykem českým. „Tak vzácen jest Bohu Čech jako latiník", praví v jed­nom svém spise. Vysoce učeným pánům nebylo právě vhod, že Štítný nejsa ani mistrem, jal se psáti o věcech učených. Štítný je hluboký, mírný, všestranný, jadrnější a plnější než Hus, slovem harmonicky vyrovnaný: on ukazuje, jakým by se byl duševní život český rozvíjel, kdyby reformace byla nepřišla.

Časem získal jazyk český pevné půdy i na  v y s o k ý ch                             š k o l á ch  p r a ž s k ý ch,  zejména co zakročením arcibiskupa Jana                 z Jenštejna i královského dvora mělo se mu dostávati přednosti při osazování míst v kolejích; nicméně pořád živěji se pociťo­vala přednost, kterou zřízením university a početnou převahou měli cizozemci                     nad domácími. Když pak Mikuláš, praotec Lobkovicův, živě vylíčil králi tuto neshodu, vydal král Václav z Kutné hory dne 18. ledna 1409 osudný dekret, jímž to národu českému dány tři hlasy, ostatním pak napospol                j e d e n.  Brzy po té učiněna volba rektora podle předpisu dekretu toho a jako na uznání činného podílu ve provedení této změny, ačkoli teprve                r. 1403 rektorství zastával, byl —  m i s t r  J a n  H u s.    

Vítězstvím národní věci minula příčina a odpadla některým mistrům českým potřeba jednotit se k vůli ní s muži, kteří mimo ni dychtili po novotách na půdě církevní. Někdejší přítel Husův, Palec, vystříhal u sv. Havla posluchače své od učení Viklifova. Celkem však smýšlení na universitě se změnilo. Dříve brojila po většině proti bludům Viklifovým, nyní se stavěla bez rozpaků po bok mužům, kteří se jich zastávali, čímž znenáhla se ocitala na půdě  r e v o l u č n í,  na níž stál Hus.

3. Jest zajisté úkaz pamětihodný, že  j a z y k č e s k ý  v tom čase, co ve vlastní zemi byl hněten a zkracován, z a  h r a n i c e m i  nabýval větši a  v ě t š í  v á ž n o s t i  a  r o z ­š í ř e n o s t i. Česká řeč získala znamenité obliby a moci v Pol­sku, převládala v jednání sněmovním, byla v Krakově řečí dvor-

157

Bludy a lži v dějinách.

skou. Naopak žilo zase mnoho Poláků v Praze. Dočítáš se v každé knize školské, že jest universita Pražská první v Německu. Ale nenáhlým,                z á k o n i t ý m  z p ů s o b e m  m o h l a  s e  s t á t i  p r v n í m  t o h o d r u h u  ú s t a v e m  v e  Slovanech. I byli k tomu patrní začátkové. Praha byla východním a jihovýchod­ním sousedům městem milým a vzácným, které vábilo nejen učením, ale i obchodem a průmyslem. Země česká vstoupivší církevním ritem latinským v tužší spojitost se vzdělaností řím­skou, měla jí a sobě dobývati trvalého vlivu a rozšíření mezi všemi sousedy slovanskými. Karel IV. bystrým zrakem to prohlédaje založil klášter „na Slovanech“ téhož roku co universitu, a tam byli mnichové také z Chorvat, Bosny a Dalmatska. Též                                       od  s e v e r o v ý ch o d u  se v té příčině pohlíželo ku Praze a královna polská Hedvika založila zvláštní bursu v Praze. Zalo­žením „koleje litevské“ zjednán i zjištěn universitě pražské mocný vliv až do něj dalších končin říše polské. Zdálo se, že rozdrobenost slovanského jazyka na tolikero malých nářečí, zá­vada to nemalá rozkvětu obsáhlejší literatury, chtělo již ponenáhlu ustupovati vzájemné sblíženosti, ba                         j e d n o t ě  l i t e­ r á r n í h o  s t ř e d u. Směle můžeme říci: j e s t l i   k d y,  j i s t ě  t e h d a  dána byla možnost, aby se ve Slovanech karpatských a podunajských zjednal jediný spisovný jazyk.

Ale všichni tito pěkní a nadějní počátkové vzali za své, jakmile rozvoj národní stal se zajedno s církevní revolucí. Hnutí husitské počátek vzalo ze dvojí příčiny, ze živlu  n á r o d n í h o  a  ze živlu                                          c í r k e v n í h o, a tímto činem Čech a husita, Čech a kacíř považovalo se za jedno. Mistři a studenti škol Pražských všude pokládáni jsou-za nakažené bludným učením. U sousedů slovanských hned se to ukázalo: místo bývalé náklonnosti a ochoty nastala                                                                           n e d ů v ě r a  a  ch l a d n o s t.  Kdož prvé, ze­jména duchovenstvo, pozírali na Prahu jako na staré sídlo cír­kevní vědy a latinských radův, od té doby na pozoru se majíce: ve vlastech svých  b r á n i l  i  v š e m u, c o k o l i v  č e s k é h o  b y l o  a  č e s k é  j m é n o  m ě l o. Ba i                           v Angličanech, ve Vlaších, v Paříži a na Litvě, jakkoli z Čech se snažili podezření dusiti a tlumiti, v brzce více zvěděli než chtěli věděti. Vůbec došly věci na taková místa, že jméno české daleko široko vešlo v pověst velmi pochybnou neřkuli  š p a t n o u. (Helf.). Následkem pák nešťastných bouří a válek husitských, jak sám Palacký praví, „v z a l i               n á r o d o v é  j m é n o  Č e s k é  v  n e n á v i s t  a   v  p o t u p u".

158

Bludy a lži v dějinách.

II.

l. Jak  v e l i c e  s e  z m ě n i l a  z e m ě  č e s k á  a  n á r o d český za posledních deset let! Žádná sice doba středního věku nebyla bez násilných skutků rozmanitého způsobu, beze sporů rodinných ve městech, beze zášti rytířských po kraji. Co tehdej­šímu věku proti válce slulo mír, bylo vždy dosti pestré a divé.

Zcela jinak bylo nyní. Nedaly se násilné kousky po různu, nešvařily se jednotlivé rodiny měšťanské, neodpovídali sobě jednotliví pánové z hradů svých — nikoli, c e l o u  z e m í  l o m c o v a l  n e m í r  a  s p o r, všecky vrstvy lidu dělilo stranictví, a úkaz nejsmutnější vyskytující se vždy v dobách různic nábo­ženských a občanských až příliš záhy se objevil. M ě s t a  i  d ě d i n y  i  r o d i n y  s t a l y  s e  p ř í b y t k e m s v á r ů. Zmatek na všech stranách, doma a v radě, v obci a v kostele. Žádný stav, žádné pohlaví nezůstalo věrno svému povolání. Na statcích královny Žofie právě jako na statcích pánů husitských všichni katoličtí duchovní správcové zbavováni jsou úřadu. I pány dvora královského charakterizovala jako už před tím nelíčená nechuť, ba časem násilnost a ukrutnost proti kněžím katolické víře věr­ným. (Helf. 241, 244). Král Václav poznal, že posud byl na křivé cestě, ale stalo se tak příliš pozdě. ,,Dum potuit noluit, dum voluit, tunc posse perficiendi sibi penitus est ademptum" — pokud mohl, nechtěl, a když by byl chtěl, nebylo mu dáno.

Bezprostřední následek církevního hnutí v Čechách byla zahuhňá skoro  d v a c e t i l e t á  v á l k a. Další pak následek byl onen po v í c e n e ž  d v ě  s t o l e t í  trvající stav ustavič­ného rozčilení,  r o z b r o j ů v a půtek domácích, prudkých odbojův až i  k r v a v é h o  p o t l a č e n í            n a  B í l é  h o ř e. Jan Hus i jeho strana ,,úplně zničili dávnou autoritu co do státu i co do církve" a svedče národ český připravili jej o klid du­chovní a mravní zvedenost, tak o pravou vzdělanost a blahobyt občanský. Odtud právem mluví  J u n g m a n n (v Hist. Lit. č. 47)                       o „šálenství", o ,,b o h o ml u v c í ch,  k t e ř í  n á r o d  p o t ř e š t i l i".

2. N á b o ž n o s t  a  z á m o ž n o s t  nasnášela ve chrámech takovou nádheru a osvědčila takovou krasochuť, jakou si v myslí můžeme jen zobraziti, povážíme-li, co po hrozném boření husitském, co po několikerých vnitrných bouřích domácích věků XV. a XVI., co konečně po záhubách války třicetileté — c o  p o  ­t o m  p o  v š e m                      j e š t ě  s e  z a ch o v a l o! Již dlouho před Karlem byla u nás samostatná umělecká škola česká, která se

159

Bludy a  lži v dějinách.

jmenovitě v  m a l b ě  povznesla ku znamenité dokonalosti. Sám Karel neúnavně shledával ze všech koutů světa díla umělecká, ostatky svatých, starobylosti, kde jich koli mohl se dopíditi. (Helf.).                                                  

Mezi neřestmi, které ve války husitské v Čechách se počaly páchati, nejvíce litovati jest zúmyslného boření a rušení klá­šterů i kostelů a posvátných věcí v nich i ozdob uměleckých. Byliť to pokladové, kterýmž co do velikosti, skvostnosti a bo­hatství jejich, staré Čechy nad jiné krajiny vynikaly. (Pal.).

Statky korunní a největší část statků duchovenstva dostaly se do rukou panstva a jejich sutiny ohavily zemi a zvláště hlavní město Pražské, tak jak nedávno před tím sloužily jim k oslavě nádhernými budovami chrámů svých. (Tom.).

L i t e r a t u r a  č e s k á  od počátku XIV. věku takovým vzletem se povznesla, že bylo očekávati nejkrásnějšího, nejplod­nějšího ovoce. Mužové vlastimilovní ujímali se jazyka domácího - posud postávajícího za latinou, jali se jej čistiti od cizot, pokoušeli se o jednodušší pravopis, držíce se vždy, jako svědčí skvělé příklady Tomáše ze Štítného a Smila        z Pardubic, poctivě a neodstupně obou  z á k l a d ů  b l a h o b y t u                      n á r o d n í h o: ve­lebného náboženství otců svých a povinné věrnosti               ke trůnu. Hnutím husitským zachvácena byla také literatura. Kvetoucí tehda písemnost česká postavila se nazvíce proti církvi. Bohatá literatura česká této doby zároveň jest literaturou nebezpečných bludů doby této. Když pak po dvousetletých zmatcích uvázali se jesuité ve veliký úkol, aby národ i zemi očistili z kacířstva a bludu v církevních, počali mu odnímati knihy, ze kterých svou zkázu vzal a ještě bral; i nastalo ono veliké shledávání, sbírání a hubení knih českých, n e  p r o t o  ž e  b y l y č e s k é,  a l e  ž e  b y l y  k a c í ř s k é; odtud pošlo, dí Jungmann, že český jazyk se zvůlí v náboženství takořka vznikal, klesal i konečně padl. —                    

Německým osadnictvem uvedeným do země již za doby Přemyslovců způsobena taková  č i l o s t  p r ů m y s l u  a   o b ch o d u, že v brzce z ní dozrávalo ovoce nejhojnější a že ve městech, jmenovitě Pražských, povstal patriciát, o jehož to bohatství svědčí mimo jiné, že paní a ženy Pražské leskly se stříbrem a zlatem. Jakkoli živel německý ještě za Karla i po Karlově smrti poněkud byl na sporu se živlem domácím, přece  r o z u m n o u  vládou a správou lidu domácího a omezením přistěhovalců byly by se poměry znenáhla ku blahu země i rodného obyvatelstva vyrovnaly. Ale vzpourou Husovou i husitskou mělo býti obyva-

160       

Bludy a lži v dějinách.

telstvo německé přemoženo a poraženo nebo ze země vyhnáno, aby domácí vraždění a zuření větší zvůle nabylo, a vyhnanci tito v pozdějším čase našli tím pokojnějších sídel ve  v y h u ­b e n ý ch  končinách země této.              

3. Tak by země česká pokojnou cestou,  s m l u v a m i  a                              p r á v e m dědičným byla bývala vstoupila do spolku zemí pod žezlem rodu habsburského spojených, zachovavši  n e p o r u š e n o u  n i t n o u s í l u, ozdobena jsouc poklady a bohat­stvím nahromaděným                               ve chrámech i ve hradech, kvetouc  o b c h o d e m  a  p r ů m y s l e m,                          u m ě n í m  i  v ě d o u,  a majíc ve věnci svých hor potomky dvou kmenů, dělících se o východ a západ Evropy.

  Ovšem že v bouřích husitských národ český slavil věk svůj rekovský; dobyv vítězství po vítězství stal se hrůzou vůkolních národův. Četná, exekutivná vojska říše německé za válek husitských jakož i jindy, anať sedrala více obuvi než prolila krve, sotva byla k čemu jinému, než aby zobrazovala strakatost a mnohohlavost nejapného tělesa, od něhož byla vypravena, kdežto vojsko české, ač mnohem slabší, bylo jednoho rázu a správa jeho v jedné ruce. (Helf.).

A l e  v í t ě z s t v í  b y l a  d r a h á; neb jakmile rozjařenost vojenská Čechy opustila, n á r o d  s á m  u s t r n u l vida na sta zpustošených osad, města dřívá lidnatá nyní většiny obyvatelstva zbavena, požehnané dříve krajiny nyní popleněné. Hus byl pomstěn, ale k r v í  a  b l a h o b y t e m  v l a s t i. (Bran. 186).        

Země česká pak opět a opět podlehnouti měla moci válečné, až by konečně vysílena a zbrocena vlastní krví sklesla na Bílé hoře k nohám svého pravého pána (Helf.).  

44.   Pověry.

Nezřídka bývá slýchati výtku, že církev katolická nadržuje pověrám, aby prý lid udržela v poslušné, v tupé věřivosti. Výtka ta je pošetilá. Víra katolická má nerozborné, protože samým Bohem položené základy, i nepotřebuje hledati si pomoci — v pověrách.

1. P o v ě r y  p o ch á z e j í  z p r a s t a r ý ch  č a s ů                                        p o h a n s k ý ch. Jsou to bludy rozumu po prvotném hříchu zatemnělého. Čím dále se lidstvu vytrácelo původní poznání Boha, tím hlouběji se ocitalo v pověrách. Čeho mu nepodávaly po­znatky rozumové, to mu nahrazovala obrazivost. Vírou uznával

161

Bludy a lži v dějincáh.

a cítil člověk nad sebou bytost nadpřirozenou, pověrou hleděl nabýti moci nad objektivními silami způsobem nadpřirozeným. Proto u všech národů, kde byla víra, byly také pověry.

Slovan přidržoval se své víry i bohů věrně a pevně. Obcoval s nimi v domácnosti, v poli i v lese, na horách i v nížinách řek . „Celá země“, píše Palacký, „plna byla takových hor, skal, pra­menů, řek, lesův i stromů, které pokládány za svatější nad jiné, jelikož neprostřednou přítomností zasvěcené; také oheň vůbec za svatý jmín. Na takováto místa chodíval starý nábožný Čech, zvláště v soumraky, nose bohům v oběť krmě, v čelo se bije a hlásaje k nim slova pobožná. Též v domě svém každá rodina mívala modly zvláštní, jimž to kdokoli přicházel první, kdo od­bylo zpytování vůle božské v důležitostech národu pochybných a předzvídání budoucnosti vůbec; tedy navazování a hádání způsoby rozličnými. Tato pověra v kouzla i věštby zdá se že i do pokřesťaněných Čech zasahovala hluboce a v báchorkách národ­ních zachovala se poněkud až podnes.“

2. C í r k e v  k a t o l i c k á  b r o j i l a  p r o t i  p o v ě  r á m  a                p o t í r a l a  j e. Co bylo pohanům věrou, stalo se po­věrou (pa-věrou), když jim zasvitla pravd víry křesťanské. Národ poznal a přijal víru křesťanskou a s ní nové názory, nic­méně nemohl docela zapomněti, čím byl za dřívějších dob docela prosáklý.

Církev jest sloupem a utvrzením pravdy, víra jest jí základem počátkem; životním jejím úkolem jest pečovati o čistotu a důstojnost víry. Patrno tedy, že církev ze  z á s a d y, ba ze své  p o d s t a t y  brojila proti pohanské víře, která jí byla a jest pověrou. Obě vedle sebe ostáti nemohly. Ale církev si při tom počínala na výsost opatrně a moudře. Jako v každé jiné, i v této příčině si církev národy teprve vychovávala. Nekrušila a nerušila násilně, nýbrž co se jí z kořán příčilo, pozvolna odstraňovala, a co bylo přirozeného a v jádře zdravého, štěpovala a ušlechťovala. Protestant dr. Emil  F r i e d b e r g  píše: ,,Ne­ustále bojovala církev, aby odstranila pohanskou víru a po­hansky mrav; ale činila tak jen způsobem  v l í d n ý m  a  b l a ­ h o  v o l n ý m, daleko jinak od násilného způsobu, kterým jed­notlivá knížata křesťanským přikázáním zjednávala poslušnosti. Knihy kající podávají platné průkazy o vychovávací síle církve.“

O Čechách píše P a l a c k ý: ,,V homiliích pod králem            Vladislavem I. (1109) od Čecha pro Čechy ačkoli latině psaných — nacházíme  z v l á š t ě  č a s t á  i  h o r l i v á  n a p o m í n á n í, aby krajané naši přestali vážiti sobě hřebí a carův neboli kouzel,

162       

Bludy a lži v dějinách.

aby n e v ě ř i l i vlchevcum a hadačům, ale  v š e c k u  n a d ě j i  svou aby skládali  j e d i n ě  v  P á n a  B o h a  atd. Viděti z toho jakož i                      z jiných pramenů patrno se činí, že pověry té doby pro­vozovaly j e s t ě moc velikou v obecném životě národu našeho.“

Takový duch moudré umírněnosti vane již z listu papeže                          Ř e h o ř e  v e l k é h o, ve kterém se stručně vykládají zásady misionářské, aby nerušili chrámů, nýbrž aby je na křesťanské upravovali a posvěcovali; tryzny aby se konaly na počest svatých. Nepodjaté rozumný člověk zajisté uznává moudrost té rady, ale protestante a vůbec protivníci církve za to jí vytýkají, že prý ne vytrhovala pohanství s kořenem, že jen natírala kmen po­hanský na křesťansko a tím že pověry dále nechala bujeti, ba že novým poskytla vzniku.

Ke správnému posouzení té výtky sluší uvážiti, že každý národ přepevně se držívá starého názoru a mravu, a že církev sama o sobě přece jiného prostředku neužívá leč pravdy a dobro­tivého napomínání. Že touto cestou postupuje se u rozmanitých národů různé vlohy duchové začasto velmi pozvolna, bude snad kde komu na bíledni.                      

Nejvíce pověr bujelo v Čechách v 16. století, když valná většina národa přestoupila z husitské a katolické církve ku prote­stantismu. Tehda bylo v Němcích, osvícených pravdou Lutherovou, tolik pověrečnosti, až nesmyslné, jako v žádné snad zemi pohanské. Z Němec se tlačila                     do Čech. D é n i s  píše o té době, že ,,nikdy pojetí světa a života nebylo dětinštější a pověra obec­nější. Ve všech letopisech zaznamenávají se pečlivě znamení a zázraky (ovšem vymyšlené). Nadpřirozenými věcmi,       s pomocí ovšem ďáblovou, zanášejí se proroci, planetáři, čaroději, kouzelníci a lesníci, zaklínači, hadači a černokněžníci. Vidouce dlouhou řadu podvodníků, kořistících z lidské lehkověrnosti, myslili bychom, že jsme v starověkém Římě.“ (Konec samostatnosti české, 627.).

Přímluvou a radou prvního arcibiskupa pražského Arnošta                       z Pardubic zrušil Karel IV. ordalie čili soudy boží, velmi ne­bezpečný druh a zbytek pohanské pověry jakožto „zlomyslné pokoušení Boha“.          

Nehodláme tu uváděti dlouhé řady církevních výnosů                         proti pověrám, připomeneme jen o k r u ž n í h o  l i s t u  papeže                          L v a   VII. (936—939, z „temného" století X.) „ku králům, vojvodům, biskupům, opatům, hrabatům...“, ve kterém se praví o hadačích (auguratoribus) akouzelnicích (incantatricibus et maleficis vario modo mortificatis a populo): ,,aby jich hleděli

163

Bludy a lži v dějinách.

přiměti k upřímnému pokání a polepšení; pakli by nebylo lze toho dosíci, aby jich ponechali světským zákonům trestním“. (Mansi XVIII. 378. Jaffé Reg. p. 315. Fehr 110.).

3. Od těchto pověr sluší rozeznávati některé pověrečné sice, ale nevinné  k v ě t y  a  p l o d y  p r o s t é  o b r a z i v o s t i  li­dové, které samoděk pučí také z mysli jinak třeba dobře a vědomě křesťanské. Pocházejí z pravidla z nedokonalé znalosti věcí přírodních a nezřídka bývají také zdravého jádra mravoučného. Který pak sebe přísnější rozumbrada by za zlé vykládal ven­kovským chlapcům, když si vykládají, že hastrman, dokud voda není zralá na koupel, plove po vodě hned jako červená pent­lička, hned zase jako malovaná deštička, a že hocha, který by se před časem koupal, stáhne do hlubiny? Proto chlapci dobře si pamatují, že až „o Božím těle do vody směle“.

Právě tyto květy prosté mysli a čilé obrazivosti dodávají pelu a půvabu i látky našim národním písním a pohádkám. Rozpomeňme se jen štědrého večera, májové noci, svatvečeru Jana Křestitele. Prorokuje-li hospodář z nože zastrčeného do trámu, ,,dá-li Pán Bůh", že bude úroda, nebo domnívá-li se uherský Slovák jeda večer třeba vedle jezera, že čarodějnice, vodníci i všelicos jiného mu znenadání zastoupí cestu                        v podobě černého psa neb kočky neb nahého děcka nebo čehokoli jiného, tak že uhání, jako by ho „sám čert, B o ž e  o d p u s ť,  nesl", církev katolická jim v tom zajisté nenadržovala. Jak hospodář tak Slováček snad by dobře odříkal i vyložil z katechismu, „co se zapovídá   v prvním přikázaní“, ale onen přece by rád věděl a viděl hojnou úrodu, a tento myslí, že rybníku večer přece jen ďas aby věřil!                  

Kdo za to? Lid český je dobře vycvičen ve víře; kvete-li sem tam        ve stínu nějaká pověra, církev jí ani nesázela ani nezálévala, jen tomu bránila a brání, aby se pověry nezmohly na úkor víry. Zajisté sluší rozeznávati, že církev vždy přísněji na­stupovala na pověry, které se přímo týkají víry, jako třeba nad užívání svěcenin, smýšlení zázraků atd. než na ty, které vznikají z nedostatečného poznatku věcí přírodních. A             v tento obor z pra­vidla spadají pověry českého lidu. Proto, když se také v českých vlastech začal rozmáhati vysušující duch moderního světa, kněz Sušil jal se sbírati národní písně a kněz Kulda národní pohádky.

P o v ě r a  má u člověka  p ř i r o z e n ý  základ; držela se člověka při středověké věřivosti a tím více se ho chytá při mo­derním chladném a slzkém racionalismu. Jen posaďte třináct „svobodomyslných" za stůl;              v divadle a na domech nebývá

164       

Bludy a lži v dějinách.

číslo 13. Jiný jda až třeba k rigorosu je toho bedliv, aby vy­kročil pravou nohou, neb aby nepotkal — však víte koho. Kolik lidí považuje pátek            za den nešťastný a nezačalo by v ten den žádné důležitější práce. A kolik peněz prosázelo se již do loterie na „pěkný sen o zlatých numerách“ atd. Ústy se tomu ledakdo směje a potají tomu — věří.

Berlín jest prý metropolí protestantismu a středem národu filosofského, a přece nikde není tolik výdělků z kladení karet,                              z vykládání snův a z těch, kteří a které si dávají hádati, jako právě                    v Berlíně. Kdo se chce přesvědčiti, ať si prohlédne po­slední stranu „B e r l i n e r  I n t e 11 i g e n z b l a t t u“. — Dne J4. října  k u l t u r n í                     d o b y  1873 vydalo pruské ministerstvo rozkaz proti prorokům a zvláště ,,prorokyním z řemesla“. Ale od té doby jako by rozkazu ani nebylo, nebo jako by na to byl, aby se ho nedbalo, klade a hádá se dále.                           U katolíků toto řemeslo provádějí přece jenom hlavně cigánky.

Jest tím také vinna církev katolická? — K d e  j e s t  n e j ­m é n ě v í r y,  t a m  b ý v á  n e j v í c e  p o v ě r.  Člověk z po­vahy v něco musí věřiti; nemá-li víry, má pověry, neboť podle sněmu Tridentského sess. 22.: „Superstitio verae pietatis falsa imitatrix“.

45.   Čarodějské soudy.

,,Kdo chtějí podezírati a v nenávist uváděti církev i její hlavu,                     s takovým úsilím, s jakou schytralostí napadají dějiny doby křesťanské, a to s takovou perfidií, že zbraní, jimiž by se křivdy měly odhaliti, k tomu potřebují, aby křivdy páchali.“ I co svědčí z dějin ve prospěch církve, bylo obráceno a skrouceno na její pohanu. Čarodějské soudy, tato skvrna v dějinách lidstva, metá se církvi ve tvář. Vizme jen, jaká lež a křivda se tu páše na církvi i na historické pravdě.

1. P o v ě r a  v  k o u z l a  a  v  č á r y  n e v z n i k l a                                   z  k ř e s ť a n s t v í.  U všech národů jest od  p r a v ě k ů  základní zásadou více méně vyjádřenou, že jsou proti Bohu a proti lidem duchové zlí. Názor tento byl nade vší pochybnost jasně vysloven už v samém prazjevení. Víra v čáry a kouzla se zakládá na domněnce, že lidé, zvláště ženy, pomocí ďáblovou mohou půso­biti věci nadpřirozené. Pohanské věky všech národů jsou plny pověr v kouzla i v čáry. Zbytky jejich zasahovaly až v časy křesťanské a církev od prvopočátku neustávala co nejpřísněji

165

Bludy a lži v dějinách.

na ně nastupovati, už apoštol sv. Petr ztrestal Simona kouzel­níka, a sv. Pavel slepotou porazil čaroděje Elymu.

U  S l o v a n ů,  píše K. J. Erben, ,,pozoru hodné jest, že téměř všecky pověry jejich o čarodějnicích zároveň také se nacházejí u germánských sousedů. Dále také stačí znamenati, že slovo  č a r o d ě j, čarodějnice nejhustěji jen u Slovanů z á p a d n í ch  se vyskytuje. Povážíme-li                      při tom ještě také to, že slovo čarovati patrně ze starého hornoněmeckého slova „karaven", anglosas. ,,geajoran" pochází, majíc týž smysl jako toto, totiž udělati někomu: i musíme z příčin těchto souditi, že čaroděj­nictví způsobu tohoto, tato neblahá zrůda zmrzačilého rozumu lidského, již                v dobách prastarých od západních sousedů našich asi týmž způsobem dostalo se k nám, jako mnoho jiných nerozumných pověr a obyčejů, které se pak u nás zahnízdily. Ani sami Němci toho neupírají, že pověsti o čarodějnicích a jich rejdech v noci mají svůj původ v dějinách                         s t a r ý ch  G e r m á n ů v  a Keltů. Staré ženy, obírající se léčením, věštbami a vůbec nadpřirozeným uměním, sluly u těchto národů Lamie, Ansy, Ságy, Hagsy (anglosas. haegesse, t. Hexe), i měly své zvláštní zřízení náboženské, vykonávajíce z jara na jistých vrších i noci své obřady, ježto hlavně záležely v hodování a zběsilém tanci. Na těchto hodech požíváno prý také masa obětovaných lidí. Náboženství křesťanské učinilo sice ďábelským těmto slav­nostem přítrž a pohanské Lamie bez milosti byly hubeny, avšak horlivcové křesťanští zaslepeni pověrou od věků zděděnou, do­pustili se při tom neméně ďábelského činu, z pouhého domnění a dle nesmyslných řádů a ustanovení zabíjejíce osoby nevinné.“

2. C í r k e v  b r o j i l a  p r o t i  s o u d ů m  č a r o d ě j s k ý m. Ani z jediného dogmatického výnosu církevního ne­mohla si pověra                  v čáry bráti jakého potvrzení, jaké posily. A g o b a r d, biskup lyonský (+ 840), blahoslavený a znamenitý učenec, rozhodně vystoupil proti čarodějské pověře. (Spisy vyd. r. 1666 v Paříži St. Baluze.).

Když později vznikaly sekty, které si libovaly ve hnusných zásadách a protipřírodních nepravostech, jako třeba „bratři svobodného ducha", kteří i do Čech se dostali pode jménem pikartův a adamitův a které sám Žižka dal pohubiti meči i ohněm, čím dále pevněji se ujímalo přesvědčení, že mohou míti lidé spolky s ďáblem. V tom přesvědčení jest hledati vlastní původ a příčinu soudů čarodějských, přesvědčení to se táhne sice celým středověkem, ale první zmínka hotového spolku                      s ďáblem činí se až r. 1275. Ve 14. a 15. století však, přičiněním právě

166       

Bludy a lži v dějinách.

oněch hnusných sekt, přesvědčení toto nabylo obecné platnosti. Nemohliť si lidé za těch dob urovnati na mysli, aby člověk a celé zástupy z pouhé lidské přirozenosti, beze spolku se zlým duchem, mohly se přidržovati tak hnusných zásad a neřestí, k takovým neřestem a zlořádům nemohla se lhostejně dívati  s v ě t s k á  v l á d a,  i počaly se zařizovati  s o u d y  č a r o ­d ě j s k é.

Církev proti čarodějům nepřekráčela mezí své duchovní pravomoci. „Až do 13. století“, píše protestantský dějepisec Kurtz, ,,b r o j i l i  mnozí  c í r k e v n í  učitelé proti blouznění lidu o kouzlech, čárách a jinakých čertovinách, a celá řada krajinných sněmů církevních prohlásila je za pohanské, hříšné a haeretické. Také do decretu Gratianova byl vložen nový kánon, kterým se kněžstvu ukládá, aby  l i d  p o u č o v a l o o ničem­nosti čarodějstva a o nesrovnalosti pověry v čáry s vírou křesťanskou.“ Papež Řehoř VII. rozhodně se vyslovil r. 1074                        proti zabíjení čarodějnic v Německu a neméně rozhodně vystoupil                   proti králi dánskému i jeho soudům čarodějským nazývaje je                                  n e l i  d  s k ý m i  a  b a r b a r s k ý m i (immanitas barbaři ritus. — Lib. VII. ep. 21.). Už tehda porůznu se vyskytovaly případy soudů čarodějských. Ovšem pak se ve středověku počítalo čarodějství jakož i kacířství za ,,crimen mixtum“, za zločin, který poháněla ku svému soudu jak církev, tak správa státní, ale církev až do třináctého století přestávala na pouhém trestu disciplinár­ním vylučujíc čaroděje z církevní obce. Tyto tresty sprovázelo vždy obšírné poučení o ošemetnosti magie.

Kunrat Vintler praví ve své knize „Buch der Tugend", tisknuté                 r. 1486: „Kdyby stará baba, která se chlubí čarodějstvím, mohla Bohu poručiti, nesmělo by se ho považovati za Boha. Kolik si dal mnohý svatý muž práce, než ho Bůh uznal za hodna zjeviti mu nějaké tajemství; jak by se měl státi sluhou staré baby?" — A v Čechách, napomínal                         na sklonku 15. století horlivý kněz a kazatel Litoměřický: ,,A pomněte dnes (o novém roce) varovati se čárův, kouzlův, svíček nepouštějte a jiných pověr. Na pohany to sluší, ne na křesťany věrné. Propter fale peccatum instituerunt patres sancti jura talia, aby všichni čaro­dějníci, hadači, navazači, ježto lekují, žehnají et hii, qui ad eos vadunt, omnes ut proclamentur“.          

Až do časů vlastních soudů čarodějských přestávala církev jen               na jmenovaných trestech a ,,n i k d y  s e  n e d o v o l á v a l a  s v ě t s k é  m o c i  n a  k r v a v é   t r e s t á n í  č a r o d ě j s t v a“. (Baumgarten, Hexenproceß st. 7.).

167

Bludy a lži v dějinách.

Pochybil by také, kdo by chtěl uvalovati vinu na  i n k v i s i c i, jako že by byla čarodějské soudy zavedla nebo jen pod­porovala.               Z počátku se inkvisice těmito věcmi málo zabývala. Ba i papež Alexander IV. zakázal inkvisitorům trestati obžalované z magie a                   Jan XXII. dovolil jim jen tehda zakročiti, když bě­želo při tom také                      o haeresi. Později však, od druhé polovice 15. století nedbalo se již haerese a žaloby zněly z pravidla na ,,spolek s ďáblem a na důvěrný                   s ním obchod“. (Roskoff, Gesch. D. Teufels II. 213.).                

Zatím co synody chtěly trestati čaroděje vyloučením z církve, zmocnila se  s t á t n í  s p r á v a  pověry v čáry, a v 16. a 17. století, kdy se čarodějské soudy rozmohly jako morová rána, zachá­zelo se s ubohými obětmi svévolně a krutě. Smýšlela se všeliká mučidla a tak se jich užívalo, že bylo lépe býti upálen než pod­stoupiti nový výslech.                            

Papež  I n n o c e n c VIII. vydal dne 4. prosince 1484 bullu ,,Summis desiderantes affectihus“, kterou se domáhá větší vážnosti církevním vrchnostem v soudech proti kacířům; tou bullou ani nezavedeny soudy čarodějské ani jim nedány větší rozměry: papež se tím snažil uvésti do nich více pořádku a  z l o m i t i  s v é v o l i  s o u d ů                                                              s v ě t s k ý ch. O čarodějstvu se tam činí zmínka jen mimochodem, pokud bylo spojeno s ka­cířstvím. —

Roku 1489 vydali tehdejší dominikánští inkvisitorové Sprenger, Institor a Gremperspis „Malleus malefícarum“ ja­kožto návod duchovním i světským soudcům. V prvním díle: čarodějství vůbec a jeho druhy;                 v druhém: církevní prostředky proti němu; v třetím: soudní řízení. Görres nazývá tu knihu sice v dobrém úmyslu složenou, ale bez dostatečné zkušenosti, a proto neprozřetelně přísnou.                  

3. K a t o l i č t í  k n ě ž í  s e  p r v n í  o b o ř i l i  n a  s o u d y               č a r o d ě j s k é. Ačkoli hlavní doba čarodějských soudů spadá až                    v časy, když už počínal svítati nový moderní názor svě­tový; přece ani renaissance ani reformace nejen že jich neodstranila, ale ani nezmírnila. Ba za časů Lutherových mluvilo se o ďáblu, o dětech ďáblových více než kdy jindy; Luther sám se potýkal na Vartburce s ďáblem, věřil ve  spolky čarodějnic s ďáblem a dožadoval se na ně trestů řka, že by byl ochoten s á m  j e  p á l i t i. S protestantismem přibývalo také soudů čarodějských, ba do některých zemí teprva jím byly uvedeny.

Odtud také není divu, že Čarodějské soudy  n e j h u s t ě j i  a                       n e j k r u t ě j i  zuřily  v  N ě m c í ch. V Čechách jich nebylo;

168

Bludy a lži v dějinách.

až v protestantských dobách naučili se té módě a  v ý n o s ­n é m u                        ř e m e s l u. Známy jsou případy, že osoby, které ne­měly čím zapraviti upálení, byly ze žaloby propuštěny.

Protestantismem prý se promluvilo ku světu: budiž světlo, i bylo světlo. Chtěl prý střásti s lidstva všeliký klam a mam, ale po hříchu právě v tomto proklatém klamu a mamu brzy byli daleko horší katolíků. Neprávem se pokládají soudy čarodějské za „středověké poblouzení ducha“. Nejvyššího stupně hrůzy do­stoupily soudy čarodějské až                   po  s t ř e d o v ě k u,  až na za­čátku doby  n o v é,  kdy všude krvácely oběti a kouřilo se z čarodějských ohnišť.

Ujímal-li se kdo ubohých obětí, byli to z pravidla jen  k a t o l i č t í duchovní správcové. Nedochovalo se nás sice ani jméno leckterého duchovního lidumila z té doby, jenž s nebezpečím vlastního života se zastával svých svěřenců proti žalobám z čaro­dějství, ale znám jest aspoň františkán Spina (Fortalitium fidei) nebo vlach Vignato (De haeresi), nebo německý theolog Oldřich Molitor, jenž ve spise ,,Dial de lamiis et pythonicis mulieribus“ již z r. 1489 uznává pochybnost, jsou-li vůbec čarodějnice a nejsou-li vynucená přiznání nespolehlivá a j. Teprv roku 1563 vydal protestant Weier spis „De praestigiis daemonum“, ale nejen že zůstal samojediným, nýbrž i zlým toho zažil od svých souvěrců. Také v Čechách vydal r. 1588 Jan  Š t e l c a r  Želetavský, utrakvistický theolog, „Knihu duchovni o velikých skut­cích Boha všemohoucího…                 v níž se obsahuje vysvětlení: mohou-li čarodějníci a čarodějnice sami             od sebe povětří, kroupy, bouře, hromobití vzbuditi a vyvésti“. O těch věcech psal Molitor už před sto lety.              

Zatím co u protestantů zase nikdo nic nepodnikal proti ukrutnostem soudů čarodějských, vystoupil v katolickém Ně­mecku kněz Cornelius                L o o s (+ 1593) spisem „De vera et falsa magia“. V jeho šlépěje vstoupili dva jesuité, Ad. Tanner (+ 1632) a Fridrich von Spee (+ 1635). Tento muž v letech 1626 a 1628 ku smrti připravoval a ku hranici provázel 200 osob všelikého stavu, které všecky uznával nevinnými. Starostí a hořem z toho před časem ošedivěl. V tom duševním bolu vydal r. 1631 své dílo „C a u ti o  c r i m i n a l i s“,  kde směle a ze zkušenosti přesvěd­čivě odhalil nespravedlnost soudů čarodějských. Z díla toho jest jasně poznati, v jakou zuřivost se zvrhla  b l á z n i v á  n á k a z a čarodějská v dobách  p o  r e f o r m a c i.

Ale spisu nedostalo se náležitého povšimnutí; tak byly tehdy                       u č e n é  i  n e u č e n é  h l a v y  p l n y  p o v ě r  ď á b e l s k ý ch

169

Bludy a lži v dějinách.

a mravy neustálým válčením zpustly. Příznivého výsledu dočkal se Spee alespoň v tom, že arcibiskup Jan Filip Schönborn, kurfirst mohučský, jemuž Spee se přiznal býti spisovatelem onoho spisu, ve svém území hned  z a s t a v i l soudy čarodějské. Nicméně j e h o  jest velikou                       z á s l u h o u, že tou věcí mocně pohnul. Roku 1657, kdy pověra čarodějská ještě bujně kvetla, zasáhla do té věci  p a p e ž s k á                               i n s t r u k c e,  jež  r o z h o d n ě  p ř i k a z o v a l a  u m í r n ě n o s t  a ráda by ji byla uvedla na míru spravedlnosti. Na Moravě ještě r. 1685 byl upálen duchaplný děkan šumperský. Marně dokazoval, že čarodějství jest výmy­slem hloupých nebo daremných lidí, marně se dovolával císaře i papeže. Nejinak se vedlo děkanovi mohelnickému Lauthnerovi.

4. U protestantů však zatím u č e n í mužové svými spisy pořád                      j e š t ě  p o d n ě c o v a l i  tuto hroznou blouznivost, jako třeba znalec hrdelního práva Ben. C a r p z o v (+ 1666). Tento čtenář a literák, jenž prý 5/5 krát pročetl bibli a vynesl prý 20 tisíc rozsudků na smrt, drží se ve svém spise „Practi rerum criminalium“ vší mocí víry v čáry, ba uznal již to za velmi trestuhodný zločin, kdyby kdo řekl, že není spolků                         s ďáblem. Jiný protestant, učený profesor Jindřich  P o t t z  Jeny, dokonce napsal učený spis „De nefando lamiarum cum diabolo coitu“. Tak se potvrzuje, co pravil dr.  R i t t e r  v Berlíně, že nikoli theologové, nýbrž  p r á v n í c i  dávali čarodějnice upalovati. Zastával-li se kdo těchto ubožáků, bylo to po přednosti k a t o l i c k é                                             d u ch o v e n s t v o,  z něhož mnohým právě proto bylo také takovou smrt podstoupiti.

Když pak již  p ř e s  d v ě  s t ě  l e t  brojili proti tomuto zlořádu k a t o l i č t í  kněží a učencové, a když již upadal, vydal koncem                    17. století protestant  B e k k e r  spis ,,Okouzlený svět“ a po něm se obořil na čarodějské soudy také právník Kristián  T h o m a s i u s spisem „Theses de crimine magie 1701“. Během 18. století pověry v kouzla a čáry pořád více ubývalo, až upro­střed toho století čarodějské soudy ustaly docela. Jelikož po ne­bezpečí snadno se smáti a vtipkovati, říkalo se, že Thomasius dobyl ženám práva, že zase smějí zestárnouti. Poslední soud čarodějský v katolické zemi byl roku 1749; v protestantských však trval dále. Pokud známo, byla r. 1728 v  B e r l í n ě  obža­lována dívka                z „paktu s ďáblem“ a kriminální kollegium jí při­soudilo trest „ohněm nebo mečem“. R. 1750 byla žena jakási pro čarodějství zardoušena a pak upálena, r. 1776 přinucen jest v Suffolku v Anglii zvěrolékař ku zkoušce vodní a v protestant­ském Glaru ve Švýcarech r. 1783 odpravena jest dívka jako

170

Bludy a lži v dějinách.

čarodějnice. Ba ještě r. 1823 bylo v Holandsku jakési stařeně podstoupiti soudní zkoušku proti čarodějství.    

V Itálii jakož vůbec ve vlastních zemích katolických daleko nedošel zlořád soudů čarodějských ani takových rozměrův ani takové ukrutností. V  Ř í m ě  samém (až na jediného nezdárného mnicha kacíře a buřiče Giordana Brunona r. 1600) nedala  i n k v i s i c e  ž á d n é h o  k a c í ř e  o d p r a v i t i  a  a n i  j e d i n á  č a r o d ě j n i c e  n e b y l a u p á l e n a!

V jakém poměru stáli p a p e ž o v é  a  c í r k e v  proti soudům čarodějským, že s nimi nesouhlasili, ale  n e m ě l i  hmotné  m o c i,  aby je docela zabránili, jde najevo třeba z čarodějského procesu ,,Panny orleanské“:  j u r i s t é  soudili, a biskup nakloněný Angličanům proces řídil; panna byla odsouzena a upálena, jak jinde šíře vyloženo.            

De Maistre dí, že víra v kouzla a čáry patří k oněm ža­lobám, které by se měly vynésti bud na celé pokolení lidské nebo na  n i k o h o.  I                v církvi východní byly čarodějské soudy. Ani my, synové 20. století, nejsme v té příčině bez chyby; či snad není sociální demokracie, nihilismus, magnetismus a spiritismus také nebezpečnou pověrou, jejíž cílův a konců ani nedozíráme?!

Jen ty dlužno viniti a k odpovědi potahovati, kdož potla­čují církev i občanskou svobodu, kdo náboženství a víru oslabují a kazí. Jak rozum tak dějiny učí, že tam, kde dostane se navrch nevěra a pověra, také všeliký nesmysl se daří a zuřivost i krutost slaví hody.

 Dr. A.  N e m é n y i: „Jak silná jest asi v našem plemeni povaha zvířecí, když všecko to státi se mohlo navzdory kře­sťanství a s hrůzou se domýšlíme, jakou podobu svět by byl vzal na se, kdyby křesťanství nebylo!“ —

46.   Albigenští.

Odkud se vzala ve středověku přísnost na kacíře, že i vá­lečné výpravy proti nim podnikány?      

Katharové, z jejichž jména pochází slovo kacíř, bylí velmi nebezpečná sekta náboženská. Umyslili si očistiti církev ze vše­likého majetku, jímž prý byla časem znečištěna, a vrátit prý zase církvi řád a stav původní, prakřesťanský. Že by tyto sekty byly vznikly z odporu mnichů řeckoslovanských proti bohoslužbě latinské, nikterak není doloženo; daleko spíše vznikly ze staré nauky gnostické a manichejské, ve hlavách lidí, kterým byla mocná církev podnětem nespokojenosti.               O té věci svědčí mimo

171

Bludy a lži v dějinách.

v n ě j š í  okolnosti a důvody také až nápadná odchylnost jejich nauky od učení křesťanského, že by sotva zasluhovaly jména sekty křesťanské.    

Katharové uznávali dvojí věčnou bytost, dobrou a zlou, zavrhovali svátosti, neměli chrámův a neuctívali svatých, zru­šili společné rozdíly, složili si výstřednou morálku, ve které si vyhradili páchati nejhrubší neřesti. Místo křtu vodou zavedli si křest duchem, tak řečené „consolamentum“ (potěchu), která prý člověka zbaví všelikého hříchu beze vší zkroušenosti a lí­tosti. Kdo přijal ,,potěchu" a zase zhřešil, potřeboval, aby byl ,,znovu potěšen“. Proto si mnozí tuto „potěchu“ nechávali až na konec života. Jiní zase aby nepozbyli této ,,potěchy“, dobro­volně se odebrali do „Endurry", že totiž buď se umořili hladem, nebo se otrávili, nebo si pozpřetínali žíly a p. Proti katolické církvi zuřili lstí a mocí a šířili se nemravnými prostředky, jmeno­vitě v jižní Francii. Hlavním jejich sídlem bylo město Albi, odkud jejich jméno                                  ,,A l b i g e n š t í“. Tam žili jako z d i v o č i l á  s b ě ř  l o u p e ž  n á: drancovali venkov i města, bořili chrámy, prznili ženy a dívky a vraždili, kdo se k nim nechtěl dáti. —    

Již papež Alexander III. pomýšlel na tuto nebezpečnou sektu svolati křížovou výpravu. Církev zavrhla na sněmech ta­kovou nauku i mravnost, vypravila k nim misionáře (sv. Domi­nika), ale marně, sekta se zmáhala. Papež Innocenc III. vy­pravil k nim legáty, ale pak došel přesvědčení, že „A l b i g e n š t í  j s o u  h o r š í  n e ž l i                                   S a r a c e n i“; vyzval krále i pánů francouzských, aby učinili konec sektě  v š e o b e c n ě  n e ­b e z p e č n é.

Jestliže za takových okolností přiházely se v krvavých srážkách Albigenských s křižáky všelijaké žalostné ukrutnosti, sotva komu bude s podivením Albigenským jako poraženým běželo o hrdlo, jako vítězům jim dovolovala „morálka" všeliké ukrutenství; křižáci viděli                                       v Albigenských netvory a byli pod­něcování jejich ukrutenstvím. Nikterak tedy není po pravdě ani po právu, aby kdo všelikou ukrutnost svaloval na křižáky nebo na samu církev.

„Byla by křivda“, praví V. V.  T o m e k, „přičítati Žižkovi vinu               ze všech zlých činů spáchaných vojskem táborským na jeho výpravách. Žižka musil vzíti bojovníky, jací byli; nemohl jim brániti všeho, co činili z vášně náboženské sobě vštípené.“ - Ale o vojsku křižáckém se mluvívá, jako by za každým křižákem stála hned celá církev.

172

Bludy a lži v dějinách.

Že by papežský legát Arnold u Beziersu byl povolával na křižáky: „Pobíjejte všecky, však Hospodin si své věrné vybere a zachrání“, není doloženo: d o m á c í  a  s o u č a s n í  d ě j e ­ p i s c o v é  o  t o m                         n e p r a v í  a n i  s l o v a. Barthélémy myslí, že ta lež pošla od Caesaria              z Heisterbachu, ale ani ten neví to na jisto, nýbrž jen ,,d i c i t u r“, jako že „prý“. Ostatně „prý“ se to řeklo také v „noci bartolomějské“ a řekne se to snad ještě někdy, až toho bude potřeba.                            

Když v Čechách vznikla hanebná sekta Adamitův, kteří za­hodivše všeliký oděv chtěli napodobiti nevinnost rajskou a pá­chali ohavné smilstvo, neposílal k nim Žižka misionářů, kteří by je po dobrém přiváděli na pravou cestu, nýbrž bez dlouhé řeči dal je porubati.

47.   Církevní inkvisice.

Již v prvotní církvi byly církevní soudy u věcech víry a mravů:               Na kacířství a veřejné pohoršlivé neřesti ukládány po­kuty — církevní a duchovní, beze všech následků v životě občan­ském. Pokuta v tom záležela, že bývali vylučováni z pospolitosti pravověrných, vyobcováni z církve.

Když stát stal se křesťanským a císař ochráncem církve uznával si za povinnost občanskými pokutami stíhati kacířství, jednak aby chránil církve jakožto její přední syn, jednak aby držel v říši pokoj a řád, jemuž nábo­ženské sváry bývají nebezpečny. Vědělo se již tehdy z nejedné zkušenosti, že náboženské odchylky neostávaly nevinnými roz­pravami, nýbrž vybočovaly v násilné útoky na církev; vidělo se, že učení církve je konstitutivnou částí státního života, že na jeho základě je možný spořádaný život občanský, kdežto o novém bludařství se nevědělo, kam spěje a kde skončí; a pak: církev již zde byla, kacířstvo teprv počínalo, a takové přechody ne­bývají bez násilných převratů.

Císař Theodosius II. přikázal odštěpení náboženské považo­vati                za politický zločin: „Volumus esse publicum crimen (sc. haeresis Manich. et Priscill.), quia quod in religione divina committitur, in omnium: fertur injuriam“. Koncem IV. století, když stát položil                        na kacířství trest smrti, církev toho nechválila; velicí biskupové té doby Augustin, Martin kárali to hlasitě a přísně; hluboko do středověku zůstalo v církvi pravidlem slovo svatého Augustina: ,,bludaři nemají býti utráceni, nýbrž přísnou kázní polepšováni“.

173

Bludy a lži v dějinách.

V těsnější styky přišly církev a stát v pozdějším středo­věku, až ten poměr dospěl jasného výrazu velikou theokratickou myšlenkou papeže Řehoře VII., aby západní národy skupily se v theokratický spolek                       s papežem v čele.                    

Církev může strpěti pohany, kteří z nevědomosti bloudí; může strpěti židy, — jsou jí svědky pravdy; ale nelze strpěti kacířů, kteří zatvrzele ch t ě j í blouditi a urputně se staví proti pravdě. Odtud si lze vyložiti ostré výnosy církevní na kacíře, a proč se církev nevzpírala, když stát jich od církevních soudů žádal na potrestání; n i k o l i  t e d y               c í r k e v,  n ý b r ž  s t á t  ve svém vlastním zájmu  u k l á d a l  t r e s t y n a  k a c í ř s t v í,  n e j p ř í s n ě j š í m  trestem církevním bylo přece jen  v y ­l o u č e n í  z  c í r k v e.

1. Když byla ohněm i mečem potřena hnusná sekta Albi­genských, ukazovala se potřeba jednak vyhladiti její poslední stopy, jednak ustanoviti soudné stolice, které by do budoucna nedopustily vzniknouti naukám tak hanebným a záhubným. D ö l l i n g e r  píše: „Ve středověku byl lid i kníže údem kato­lické církve, vedle níž nebylo jiné žádné. Všichni byli zajedno, že stát při své tělesné přilehlosti k církvi nemůže trpět, aby kdo od ní odpadl neb nové náboženství zaváděl, že každý ta­kový pokus jest  z l o č i n n ý m  ú t o k e m  n a  u s t á l e n ý  ř á d                s p o l e č e n s k ý.  Každá nauka kacířská ve středověku, ať to vyslovila slovy nebo jen v nezbytných důsledcích, byla rázu revolučního, to jest: pokud se jí dostalo platnosti, potud rušila ustálené ústrojí státu a přiváděla politický i spo­lečenský rozvrat. Ony gnostické sekty, Katharové i Albigenští, které vlastně  z p ů s o b i l y  na sekty vůbec ony přísné a ne­úprosné zákony středověku a nepřestaly, dokud krvavou válkou nebyly potlačeny, to byli  s o c i a l i s t é  a  k o m u n i s t é  oné doby. Zrušili manželství, rodinu i majetek. Kdyby byli zví­tězili, byl by nastal všeobecný rozvrat a lidstvo bylo by znovu padlo v surovost a pohanskou nevázanost.“                  

Teprv po válkách albigenských zavedlo církevní shromá­ždění                  v Tolose r. 1229 soudy inkvisiční, neboť článkem 1—3 při­kázalo, že biskupové po farnostech mají ustanoviti z jednoto kněze a ze dvou, tří nebo několika světských osob soudní radu, aby bděla nad věřícími, a koho by uznala podezřelým z haerese, aby ho poznačila biskupovi. Papež Innocenc IV. ustanovil za vyšetřovací soudce po přednosti mnichy řádu sv. Dominika, aniť byli bohoslovných věcí nad jiné znalejší, nicméně vrchní právo

174

Bludy a lži v dějinách.

Biskupovo nebylo tím v ničem skáceno. Později byla jejich pravomoc rozšířena.    

2. Vytýká se církevním soudům  m u č e n í,  t o r t u r a.  Kdo chce souditi nestranně a správně, má každou dobu posu­zovati z jejího vlastního ducha i názoru tehda platného. A může-li pak kdo vytýkati jediné soudům církevním, co tehda a po několik set let u  v š e ch soudních dvorů se považovalo nejen za dovoleno, nýbrž za prospěšné? Členové církevních soudů byli s y n y  s v é  d o b y  zrovna jako všichni ostatní lidé a lpěli na názorech a zásadách své doby jako každý jiný. Proto mají právo žádati, aby jejich činy zrovna tak se posuzovaly z oné doby a podle oné doby, jako činy ostatních světských soudů, aby tedy nikoli jen jim samým a jediným se vykládalo za ukrutnost, co se tehda vůbec konalo a považovalo za dovoleno. — C í r k e v  n e z a v e d l a  m u č e n í,  nýbrž jen co bylo  o d e d á v n a  z v y k e m                                       u  s v ě t s k ý ch  s o u d ů,  poněkud při­jala, ale zároveň z m í r n i l a,  buď že omezila případy, kdy se ho smělo užíti, nebo že co bylo při tom nezdravě ukrutného, zakázala a podrobnými předpisy  v y l o u č i l a  veškeru osobní  l i b o v ů l i.          

Neměl by věru  a n i  p o j m u  o církevním soudnictví, kdož by myslil, že tak nebezpečná a strašná věc, v jakou by se mohla zvrhnouti libovolná tortura, nebyla by v církevním soudnictví co  n e j p ř e s n ě j i v y t k n u t a  a  n e j p ř í s n ě j i  o m e z e n a.  Pokud a kterak by se smělo v inkvisičním soudě užiti mučidla, o tom byly ustanovené předpisy vydány v několika spisech, hlavně v „S a c r o  A r s e n a l e“. Odtud se dovídáme, že rozličné osoby, třeba zletilé, šedesátileté, byly naprosto vyloučeny. Jiný předpis: „Než se přistoupí k mučení, musí soudce býti jist, že mu nelze jinou cestou nabyti pravdy.“— „Tortura vyžaduje tak závažných příznaků čili návěstí viny žalovaného, že už nic nechybí, než aby se viník přiznal." — Nesmí se jí upotřebiti, „leč by předcházel zákonitý a náležitý důkaz z ná­věstí.“ — „Bylo by nejen svrchovaně nepříslušné, ale i nespra­vedlivé, ba protivilo by se zákonu lidskému i Božímu, kde koho potahovati k mučení, pokud by se nenabylo zákonitého a dů­kladného důkazu z příznaků. Nikoliv od mučení, nýbrž od ná­věstí má se vycházeti.“ — Vynutil-li by kdo bez těchto pod­mínek jaké vyznání mučením, jest ,,vyznání takto nabyté neplatno…, i kdyby sám žalovaný pevně na něm stál.“ — Mu­čidla má se upotřebiti opatrně, sice „by se snadně mohlo ublí­žiti spravedlnosti.“ — Vyšetřovací soudce nesmí sám o své ujmě

175

Bludy a lži v dějinách.

naříditi mučení, nýbrž jen s povolením místního biskupa, až by se napřed poradil přísedících svého soudu, jimž celý proces má se předložiti. Když se usnesl soud užiti mučidla, mělo se usnesení  v ž d y  formálně  z a p s a t i  v listiny soudní, a po případě „mělo se předložiti ke zkoušce inkvisičním kardinálům v Římě, kterým v nesnadnějších případech bylo vyhrazeno právo i sa­mého usnesení. Každému obžalovanému byla volna cesta ku zmateční stížnosti až k samému prestolu apoštolskému v Římě.

3. Podle řádu soudního napřed se zkoumal  č i n,  skutek, kterým se kdo dopustil haerese (factum, dictum haereticale). Byl-li ten stanoven, nastala potřeba prozkoumati  s m ý š l e n í obžalovaného (super intentione), totiž vyšetřiti, z jakého nitrného smýšlení pochází onen skutek nebo slovo. U obžalovaných, kteří byli už napolo z viny usvědčeni (semiplena probatio), považovalo se v těch dobách mučení            za vhodný prostředek k dal­šímu vyznání.

Theoretické rozpravy slovutných za těch dob právníků svět­ských i církevních hájily tohoto způsobu vyšetřování za dovo­lený a prospěšný. Věhlasný theolog Leonard Lessius mluví s právního stanoviska své doby takto: „Mučení se nezavedlo na potrestám spáchaného zločinu; neboť se ho užívá jen tehda, když zločin není ještě úplně dokázán, a proto ovšem nemůže býti ještě trestem stíhán. Toho toliko chce se mučidlem dosíci,  aby v nedostatku úplného důkazu viník sám se vyznal, a tak doplnil, čeho se k úplnému důkazu ještě nedostává. Srovnávat se s přirozeným rozumem, že v onom případě  s m í  se užiti mu­čení, aby se viník přiznal. Neboť nesmělo-li by se ho upotřebiti, páchali by zlí lidé směle                               a beze strachu všeliké zločiny a činili by jiným škodu a křivdu, kdykoli by se jim vidělo, že se jim vina nemůže dokázati ani svědkem ani čímkoli jiným. Tak alespoň přece  s p í š e  s e  z d r ž í  z l o č i n u, neboť vědí, že v onom případě (semiplena probatio) bude se smetí při nich užiti mučidla. Nic se tomu neprotiví případ, že by snad sem tam některý nevinně byl mučen, neboť v lidských věcech ne­může se člověk uchrániti každičké nepříslušnosti. Vždyť se přece také přihází, že někdo nevinně bývá odsouzen, a přece nikdo neřekne, že by se všecky soudy měly zrušiti. Jen toho sluší bedliti, aby všelikou opatrností bránilo se větším křivdám.“

„Trapný výslech" — „examen rigorosum“ skládal se ze čtvera způsobů, které takto po sobě šly: 1. soudce stručně na­pomene zpola usvědčeného, otáže se, pohrozí mučením (territio verbalis); 2. nemělo-li to úspěchu, mělo se v síni, kde byl ob-

176       

Bludy a lži v dějinách.

žalovaný vyslýchán, zapsati do protokolu, že se s  p o v o l e ­n í m  užije mučidla; 3. obžalovaný měl býti zaveden do mučírny, aby se zalekl (territio realis); 4. ani to-li nepomohlo, byl mučen; a tím skončil „trapný výslech“. Všecky tyto čtyři způsoby dohromady zahrnovaly se slovem „examen rigorosum“, ale kdo z nich podstoupil jen dva nebo tři první, nebo dokonce i jen  p r v n í  s á m,  i o tom se říkalo, že podstoupil ,,rigorosum“, podle zásady: „Metus torturae est tortura".

,,Takto naložiti s provinilcem“, praví se v Arsenale s dů­věrnou přesvědčeností, která byla za oněch dob uznána za vše­obecně platnou, „n e p r o t i v í  s e  m í r n o s t i  a  l a s k a v o s t i  c í r k v e. Jsou-li příznaky viny zákonité, dostatečné a jak se po právnicku říká in suo genere usvědčivé, pak může a má inkvisitor beze strachu toho prostředku užíti, aby provinilec vy­znáním zločinu k Bohu se obrátil a pokáním duši svou za­chránil.“ —

O té „přehrozné ukrutnosti“ papežských inkvisitorů viděti třeba               u  P a l a c k é h o  příklad z dějin Husových. Hus totiž hodlaje se vypraviti do Kostnice ,,přede vším měl na péči, aby hned z domova přinesl příznivé rozhodnutí otázky, pravověrcem-li jest nebo kacířem.“— „Lépe (nežli u arcibiskupa) zdařilo se mu u papežova inkvisitora                         v Čechách, Mikuláše biskupa nazaret­ského, an se nezpečoval                            ve znamenité společnosti u královského mincmistra Petra…                              dne 30. srpna nejen nahlas vyznati, že M. Jana Husa zná i o žádné vině kacířské do něho neví, ale také vydati písemné o tom vysvědčení.“ Tak soudil „kacířské krvelačný inkvisitor“ o Husovi, kdy už byl přece zjevným odbojníkem proti papeži a duchovní vrchnosti.

Z takových příčin vznikla a v takovém duchu vedena cír­kevní inkvisice. C í r k e v  m u č e n í  n e z a v e d l a,  a pokud se ho užilo při tehdejším názoru právním, stalo se způsobem od světského způsobu a zvyku velmi odlišným,  v e l m i  z m í r ­n ě n ý m.  Právě tato mírnost soudního řízení církevního byla na příčině, že znenáhla ujímaly se m í r n ě j š í  n á z o r y  t a k é  u  s o u d ů  s v ě t s k ý ch, až ,,trapný výslech“, zbytek staropohanského práva římského, konečně  u s t a l  docela.

Při tom budiž i na pamětí duchová i fyzická tvrdost středo­věku a zvláště slova, která o té věci pronesl Bouix: ,,Haniti jen inkvisici                         pro upotřebování mučidla bylo by nespravedlivé... Tento způsob soudního procesu, jenž po několik set let v Evropě se považoval za platný u věcech trestních, tím se lišil u inkvi­sice od ostatních soudních dvorů, že  u  i n k v i s i c e  n e m o h l o

177

Bludy a lži v dějinách.

a  n e s m ě l o  s e  h o  z n e u ž í v a t i  k u  k ř i v d á m.“ Ve­škerá                       l i b o v ů l e  u církevního soudu byla  v y l o u č e n a.  Přesto-li se kdy přihodilo snad cosi proti stanovenému řádu, nespadá z toho vina                        na soudní řád sám. Každému bylo volno pozved­nouti hlasu až ke stolci apoštolskému.

48.   Španělská inkvisice.

Od církevní inkvisice, v jejíž obor spadalo rozsuzovati pře­stupky proti víře, dobře sluší rozeznávati inkvisici  š p a n ě l ­s k o u. Církevní inkvisice byla sice také ve Španělích, ale brzy po té, co byla zrušena,                    v druhé polovici patnáctého století byla  s n a h o u  a  ú s i l í m                          s t á t n í  m o c i  zavedena ve Španělích inkvisice nová, tak řečená ,,španělská“.

Účelem této inkvisice bylo chrániti křesťanskou víru, ale neméně španělskou národnost od žíravého judaismu. Inkvisice vyrostla ve Španělsku z docela zvláštních okolností politických a náboženských.

1. Již v prvních dobách křesťanských bylo ve Španělích mnoho židů a domohli se takové moci, že si troufali požidoviti celou zemi. Později přitrhli do Španěl také mohamedáni. Mnozí z nich bud z počítavé chytrosti nebo z přinucení, jen na oko přistupovali sice na víru křesťanskou, ale potají a smýšlením zůstávali židy nebo mohamedány. Tito „noví křesťané“, tak ře­čení  m a r a n o v é   a   m o r i s k o v é, tlačili se u všecky úřady a hodnosti jak  s t á t n í  tak  c í r k e v n í                      a měli hojně přátel neb aspoň příznivců v tehdejších biskupech, kanovnících, opatech, mniších, jakož i v samé královské radě, neboť tajnomohamedánští moriskové a hlavně tajnožidovští maranové i těchto míst se dotřeli. I šlechta byla s nimi spřízněna hojnými sňatky. Židovské soudy nespravedlivě rozsuzovaly, a všeliké peníze i dů­chody byly                      v rukách židův a maranů. Při tom byli z míry toho bedliví, aby své víře získali co nejvíce přívržencův, a tak nejen  n á b o ž e n s t v í, ale i                   s v o b o d a,  ba i  n á r o d n o s t  špa­nělská byla ve sprchovaném nebezpečí.

Filosemita C. F. Heman píše: „Zevrubnější studium dějin Španělska i jeho židů samo sebou budí myšlenku, že tam židé vědomky neb nevědomky k tomu směřovali, aby na tro­skách španělsko-křesťanského a arabsko-mohamedanského panství zbudovali světovou říši židovskou. Od vyvrácení Jerusalema ni­kde se tomu okolnosti neukázaly tak příznivými jako ve Špa­nělsku. Movitý majetek země byl docela v jejich rukou; i po-

178       

Bludy a lži y dějinách.

zemky víc a více se dostávaly do jejich moci lichvou a skupová­ním zadlužených statku šlechtických. Od ministra financí a stát­ního tajemníka byly všecky berní a vůbec důchodní úřady v rukách židovských. Lichvou stali se židé pány skoro již celé Aragonie. Většina zámožného obyvatelstva po městech byli židé. Jen církevní statky byly poněkud uchráněny od jejich hrabivosti. Ale ne docela; neboť i na biskupských křeslech seděli tajní židé, kteří vedle kanonického práva studovali talmud a vedle mše a hodinek modlívali se osmnácte židovských článků.“

,,I nižší vrstvy lidu zvykaly židovskému mravu, způsobu a myšlení, neboť nejvyšší úřady a největší moc viděly při židech a byly nuceny jich poslouchati. Křesťanské náboženství bylo slovem i písmem i příkladem zlehčováno, ale při tom žádali bohatí a všemocní židé, aby křesťané nic jinak než uctivě se měli k jejich talmude věrnu řádu života a předpisům stravním, ba dožadovali se hotové poslušnosti židovského zákona.“

„Ve Španělsku tenkráte nejen křesťanskému náboženství, ale i španělské národnosti, skutečně běželo o život. Jedinou oporou a jedinou záchranou od úplného zžidovštění byla církev a ducho­venstvo. Kdo ještě chtěl zůstati Španělem, tomu nezbývalo než pevně se přimknouti              k církvi. Tím, že duchovenstvo bránilo křesťanské církve, hájilo i španělské národnosti. Ký div, že nikde na světě národnost a katolicismus tak těsno se nespojily ba nesplynuly jako ve Španělích. Že jsou posud Španělé a že jsou samostatni, za to děkují jen křesťanskému náboženství a církvi.“ (Histor. Weltstellung der Juden. Leipzig 1882

Ferdinand katolický a Isabela kastilská všelijak se pokou­šeli a snažili vyhověti stížnostem, které čím dále hlasitěji se ozývaly na tyto zlořády. I církev se snažila po dobrém pomoci; slavný kardinál Mendoza vydal katechismus, kterak má býti život pravého křesťana zřízen ode křtu až do hrobu: ale všecky tyto mírné snahy se rozbíjely o zarytost židův a judaistů. Dlouho tlumený vztek křesťanských Španělů vybuchl konečně r. 1473 všeobecnou bouří proti utiskovatelům, i bylo hojně páleno, vražděno a loupeno. Na místo této lidové justice, která ve své rozzuřenosti ničeho nešetřila, vstoupila po třech letech španělská inkvisice se svým uspořádaným řízením soudním. K žádosti Ferdinandově a Isabelině potvrdil ji papež Sixtus IV. První dvůr inkvisiční zařízen byl 1481 v Sevile, a prvním jeho veleinkvisitorem byl jmenován dominikán Tomáš Torquemada, jehož sluší počítati mezi nejznamenitější bohoslovce toho věku.

179

Bludy a lži v dějinách.

Zvláště důrazně jest připomněti, že inkvisice byla zřízena jen proti         t a j n o židovským a  t a j n o mohamedánským křesťa­nům, nikoli proti veřejným židům ani proti veřejným mohamedánům. Nekřtěného žida inkvisice nesměla pro víru pohnati na svůj soud, jako nekřtěného maura.

2. Španělská inkvisice  n e b y l a  ú s t a v e m  č i ř e                                   c í r k e v n í m.  Llorente (vyslov Ljorente) praví, že římská kurie zavedla španělskou inkvisici a státní správa prý jen proto jí dovolila a chránila, že plynuly koruně hojné důchody ze státků, které inkvisice odsouzencům zabírala.

Někteří jako  R a n k e  soudí, „že inkvisice byla úřad                                k r á ­l o v s k ý, opatřený zbrojí duchovní. Za prvé byli inkvisitorové královskými úředníky. Králové měli právo je v úřad dosazovati i z úřadu skládati; jako jiné úřady, tak i inkvisiční dvory, byly podrobeny královským prohlídkám... Za druhé připadaly všecky výhody ze statků tímto soudem zabraných samému králi... Za třetí státní moc byla tím teprve docelena; panovník dostal do ruky soud, jemuž se ani který grand ani který arci­biskup nesměl vymknouti. Jako tedy soud záleží na plné moci králově, tak plyne z něho prospěch královské moci. Tento soud patří k oněm spoliím duchovní moci, kterou španělská vláda zmohutněla, jako spravovati velmistrovství, dosazovati biskupy, ve svém významu a účelu je to napřed ústav politický. Papeži záleží na tom, aby se mu protivil, což také činí, kdykoli jen může. Králi však zase jde o to, aby si jej udržel.“ (Römische Päpste I.) — Také K. A.  M e n z e l  a jiní protestantští histo­rikové počítají španělskou inkvisici za  ú s t a v                      s t á t n í.  Jiní právě naopak vidí v inkvisici  ú s t r o j  d u ch o v n í, opatřený zbrojí královskou.

Ať tak neb onak, inkvisice nebyla institucí dočista církevní, nýbrž             o b oj e t n o u,  zakládajíc se jednak na moci církevní, jednak na státní. G u i z o t: „Byla z počátku více politická než náboženská, spíše aby udržovala pořádek, než aby hájila víry.“ Podobně G r i s a r, W e i ß: „Inkvisice není ústav čiře státní, nýbrž i po našem rozumu ne nepodstatná část v budově onoho církevního partikularismu, který snad jest lepší než galikanismus a josefinismus a jeho pokrevné příbuzenstvo, ale který nicméně od čirého církevnictví nemálo se dělí.“  B r ü c k  praví, že „španělská inkvisice závisela od světských panovníkův, nicméně jí nelze považovati za ústav čiře státní.“                                 (Kirchengesch. str. 1884.)

180       

Bludy a lži v dějinách.

V tom jsou  v s i c h n i  z a j e d n o, že španělská inkvisice vznikla z okolností docela zvláštních, že státní moc ji zavedla i pěstovala, že ,,státní rámě“ vykonávalo všecky roz­sudky a že konečně v první řadě sloužila  z á j m ů m  s t á t ­n í m.  V obojím případě je nespravedlivé skutečné nebo do­mnělé hříchy španělské inkvisice uvalovati na církev.        

V jakém poměru stála španělská inkvisice ke stolci papež­skému, nejlépe poznati z toho, že papežové, jmenovitě Řehoř XIII., neustále napomínali k mírnosti. Papež Pavel III. trpce si na ni stěžoval a bránil tomu, aby se zavedla také v Neapoli. Papež Pius IV. a jeho svatý synovec kardinál Karel Boromejský, ne­dopustili jí zavésti v Miláně. I Llorente připomíná, kdykoli který papež nařídil co proti inkvisici, vláda španělská že se jí vždy zastávala.          

3. U k r u t n o s t  š p a n ě l s k é  i n k v i s i c e  j e                                   z l o ­m y s l n ě  z v e l i č e n a. Španělské inkvisici vytýká se tolik ukrutností a tak hrozných, že již předkem budí podezření ne­pravdy a nezměrné zveličenosti. Tak mluví třeba hned Herzogova reální encyklopedie, dílo protestantské ,,učenosti“ ve člán­cích krví zrovna mokvajících o ,,hrozné krvavé práci“, o ,,strašné zuřivosti inkvisice“. Zde a jinde se vykládá, kterak jediný muž, první velinkvisitor Torquemada, 114.401 oběť (!), buďto dal upáliti nebo zbavil cti, a kterak prý celkem nejméně — dobře počítaných — 341.021 nešťastníků padlo      v oběť tomuto haneb­nému ústavu.

Člověka zrovna mráz obchází, čte-li dílo, jež vydal „staro­katolický“ publicista Fridolín Hoffmann. Již v samém nadpise knihy stkví se zajisté významně slovo ,,inkvisice“ krvavými literami, a nápisy kapitol nehodily by se ani do krvavého ro­mánu, tím méně do vědeckého díla. Tam jsou obyčejné pomluvy a hrozné lži o ,,inkvisici“ skutečně ,,vyloženy obecně pochopitelně“, jak se slibuje na titulním listě. Jen škoda, že i jinak přátelská kritika tuto bídnou slátaninu odsoudila. Ani protestantské listy kritické nemohou zadržeti úsudku, že v této knize se roz­tahuje polemika, která ,,jinak u slušných lidí platí za nedovo­lenu“. Pařížská Revue critique“ (1878, str. 214.), jíž zajisté nikdo nevytkne smýšlení církvi příznivé, soudí o ní, že „tato práce je spíše všeličím jiným, než dílem historickým, že je to plod všední polemiky, pošlé z úmyslů, které se nikterak nesrov­návají s vědeckou nestranností“. Liberální pařížská ,,Revue historique“ zahrnuje svůj drtivý úsudek o knize ve slova: ,,un

181

Bludy a lži v dějinách.

livre détestable“ a Kraus nazývá knihu Hoffmannovu jedním slovem: pamflet.

„Moře krve a slz, z rozkazu papežova prolité, valí se sta­letími. Dýmající hranice, zpustošená města, v poušť obrácené kvetoucí kraje, spálené kosti lidské značí cestu, jíž se brala in­kvisice“ — napsáno a natištěno ještě roku 1907 ve feuilletonu, zpracovaném ze spisu odpadlíka Hoensbroecha.

Ale prvním a hlavním pramenem dějin inkvisice jest zlopověstná kniha L l o r e n t o v a: ,, Historie critique de l΄ inqui-sition d' Espagne", v Paříži 1818. Kdo byl  L l o r e n t e? Byl synem šlechtické rodiny aragonské (nar. 1756, + 1823); byl „osvíceným“ knězem nezřízené ctižádosti; sveden byv svo­bodnými zednáři dostupoval rychle za přízně „osvícené“ vlády nejdůležitějších úřadův, až zapomněv cti svého stavu i rodiny i národa začal pracovati ve prospěch politického a církevního liberalismu ve své vlasti; falšováním dějin pomáhal olupovati provincie Baskův o starodávné svobody (iueros); zradiv svou vlast prodal se Francouzům, provedl dekret o zrušení klášterů; pomáhal uchvacovati zabavené statky církevní a spravoval je, ale obžalován byv z pronevěry 11 milionů reálů a roku 1814 vyhnán byv jako velezrádce odebral se              do Paříže, kdež byv od církevní vrchnosti suspendován ze všech úředních úkonů kněž­ských, ale podporován jsa pařížskými lóžemi svobodných zed­nářů, spisoval nerostné romány. Kromě těchto vydal své už připomenuté „Kritické dějiny španělské inkvisice“, jakož i „Po­litické podobizny papežů“, v nichž muže, jako třeba Řehoře velikého, nazývá ,,mrzkým lichotníkem“ a Řehoře VII. „největší obludou a nejhorším zločincem člověčenstva“. Tento spis přiměl francouzskou vládu, že Lloreta vyhnala z Francie v pro­sinci 1822, načež sotva doraziv                       do Madridu zemřel 5. února 1823. Takový člověk tedy, neznabožských zásad a hnusného charakteru, církevní odpadlík a politický vyvrhel, stal se věštbou a pramenem pravdy „o zlopověstné inkvisici španělské“.

4. H e f e l e (ve spise ,,Cardinal Ximenes“) objasnil povahu a jednání tohoto muže a jasně ho usvědčil ze zlomyslné pomluvy a drzé lži. Hefele dokazuje, že inkvisice držíc se zásady za těch dob obecně platné „cuius regio eius religio“ nekonala nic jiného, leč to, co se tak nebo ještě hůře konalo v zemích protestantských; že trestní zákon za těch časů byl přísnější a krvavější než v naší době; že ve všech zemích a vyznáních se na kacířstvo ukládal trest smrti; pak i že inkvisice vyslýchala a rozsuzovala nejen

182

Bludy a lži v dějinách.

kacíře, nýbrž i všeliké jiné zločince, jako rouhače, svatokrádce, polygamisty, sodomské smilníky, vrahy, buřiče, lichváře apod. — loudníky, jakož i kouzelníky a čarodějnice. Toť byly také ,,ne­vinné oběti“ inkvisice!

Dále dokazují Hefele i Gams zevrubnými doklady, kterak lživě Llorente zveličuje počet obětí. Tak třeba praví Llorente, že r. 1481                    v Seville zřízený dvůr inkvisiční už v prvním roce dal utratit 2000 lidí. Llorente se dovolává zprávy Mariánovy, ale Mariana jen praví, že za celé správy Torquemadovy bylo popraveno ke 2000 lidí. I toto číslo jest sice značné a je-li správné hledati jest příčinu jednak v tehdejší politické i náboženské rozervanosti španělské, jednak ve velikém počtu zločinců, které patřily v kompetenční obor inkvisice. Ostatně r. 1481 Torquemada u inkvisice ještě ani nebyl. — Llorente chtěje podati důkaz veliké horlivosti inkvisice vykládá, že 13. února 1486 bylo v Toledě                          při autodafé potrestáno 750 viníkův. Ale ze všech těchto n e b y l                           p o p r a v e n  a n i  j e d e n;  jejich trest záležel pouze ve veřejném pokání církevním. Druhé takové veliké autodafé bylo 2. dubna téhož roku zase v Toledo, a to prý o 900 obětí. A z těchto 900 — n e b y l                      p o p r a v e n  a n i  j e d e n.  Ze všech procesův inkvisičních, které Llorente uložil ve svém díle, jen málo který skončil rozsudkem na smrt, a že Llorente si nevy­bíral nejmírnějších případův a nezamlčel tužších, snadno se do­mysliti. —

Po té vykládá Hefele, oč mírněji a opatrněji si vedla inkvi­sice než kterýkoli jiný soud; kterak papežové domluvami i přís­nými výnosy ujímali se obžalovaných, že zrušovali a zmírňovali rozsudky a přikazovali kněžím, aby potají rozhřešovali obžalo­vané od kacířství, než byli postaveni před soud; dále, že vězňové nebyli sázeni do hrozných žalářův a že vězení inkvisiční byla daleko přívětivější než v jiných zemích; sám Llorente praví, že jsou to dobře klenuté, světlé a suché sednice, v nichž bylo lze i poněkud se pohybovati; Llorento ví jen o jednom vězni, že seděl v řetězech; vrchní správce tázával se zajatých, jak se s nimi zachází a jakou dostávají stravu; nemocní bývali bedlivě ošetřování; dále, že mučidla nesmělo se užiti několikráte, jak u ji­ných soudů, nýbrž jen jednou, a způsoby mučení daleko nebyly tak ukrutné jako všude jinde u soudů světských; konečně že sanbenito (saccus benedictus), žlutá halena řeholní, neukládalo se podezřelým a odsouzeným na znamení veřejné hanby, nýbrž jen na znamení zkroušenosti a lítosti, jelikož taková kající roucha od pravěku byla                   v církvi zvykem.

183

Bludy a lži v dějinách.

Ani posléze není pravda, že inkvisice každého bez výjimky odsuzovala. Víme na jisto, že když inkvisiční tribunál přeložen byl                  do Toleda, poskytnuta zprvu 40 denní, po ní 60 denní, potom ještě                    30 denní lhůta, kdo se cítí vinen nějaké zpronevěry u víře, by sám se ohlásil; kdo tak učinil, dostal mírné pokání a propuštěn v milosti; pak se již zákonitě dokráčelo na provinilce.

Tyto výzkumy katolických badatelů skvěle jsou potvrzeny r. 1902 spisem protestantského dějepisce E. S ch ä f e r a.  Z cel­kového řízení inkvisice poznati, že sice byla církevního zřízení, ale že spadala pod moc státní; podobně soudí  F u n k e: ,,Španělská inkvisice má v první řadě církevní ráz. Při pronikavém zasahování světské moci jeví se spíše zřízením obojetným — gemischt.“ (Lehrb. d. Kirchengesch. 1902.).                         I  Lud.  P a s t o r  je toho názoru. (Gesch. d. Päpste II.).

5. V ý k l a d  s l o v a  „autodafé". Proticírkevním dějinám se podařilo udělati z tohoto slova přehrozného strašáka, jako by jím nic jiného nemělo se vyrozumívati, nežli hrozitánský oheň, obrovský pekáč, kolem něhož v každém kvartále si Španělé po­sedali jako kanibalští lidožrouti, aby se pobavili pohledem, jak se několik set ubohých kacířů peče a praží. Ale v pravdě, autodáfé nemá nic do spolku s francouzským feu, t. j. ohněm, nýbrž odvozeno jsouc od „auctus fidei“ znamená nějaký úkon víry, jenž v první řadě záležel nikoli v pálení a vraždění, nýbrž                    v tom, že buď nespravedlivě obžalovaný byl propuštěn z obžaloby, nebo že kajícník zase s církví se smířil. Poprava byla až nejzazším nevyhnutelným důsledkem proti zatvrzelcům, a dokonce nebyla pravidlem, nýbrž výjimkou. U mnohých autodafé nehořelo nic leda svíčka, kterou držel kajícník v ruce na znamení zase nabyté víry.

Co se týká  i n k v i s i t o r ů  samých, praví                                                     H e r g e n r ö t h e r, že to „byli z pravidla mužové bezúhonní ve své povinnosti“, a dosvědčuje, kterak „i nejkrutější nepřátelé uzná­vají čisté úmysly a bezúhonný život španělských inkvisitorů“. Jak                                          H. T. B u c k l e,  tak  L l o r e n t e,  dějepisec inkvisice a nejprudší její nepřítel, jenž měl přístup k její listinám, dokazují neoblomnou a neporušitelnou správnost inkvisitorův. I  T o w e s e n d, duchovní anglikánské církve, nemůže inkvisitorů z ni­čeho viniti, ba mluvě                       o inkvisici v Barceloně vyznává, že všichni její členové byli mužové ctihodní a zpravidla na výsost šlechetní. Tím podlejší jsou tedy lži                     o velinkvisitoru P e t r u A r b u e s o v i,  jehož katolická církev ctí                      za svatého a mučeníka.

184       

Bludy a lži v dějinách.

6. Jen ještě jedné věci budiž tu vzpomenuto: inkvisice prý se rozprostírala nad Španělskem jako příšerná, temná noc a jako těžké duševní otroctví ležíc na něm zbraňovala ubohému lidu kde který volnější pohyb, kde jaký radostnější projev života; inkvisice byla prý jako dravá řeka, která zničila kde který květ vědy a vzdělanosti. To je                   n a p r o s t o  ch y b n é  a ve sku­tečných dějinách nemá kusá důvodu. Předkem vyznává sám Llorente, že lid španělský viděl v rozkřičených autodaféch spíše úkon  m i l o s t i  než  u k r u t n o s t i, pročež také všecky stavy a rody, nejšlechetnější mužové a paní těch úkonů se přiúčastňovali; Španěl Balmes tvrdí, že inkvisice, poněvadž krotila moc šlechty a nejvyššího duchovenstva, byla španělskému lidu ústa­vem lidovým,  ú ř a d e m  n á r o d n í m.  I výteční učencové španělští, jako moudrý Jeroným Blancas, filosofský humanista Petrus Martyr, svobodomyslný Zurita, svatý Ludvík z Granady vzdali inkvisici chválu i uznání. Ani dějepisec Mariana, jenž také byl u inkvisice vyšetřován, nemůže jí v ničem pohaniti, ba píše o ní, že byla „praesens remedium adversus impendentia mala, quibus aliae provinciae exagitantur, caelo datum; nam humano consilio adversus tanta pericula satis caveri non potuit.“ (Hei. 355.).

Pak ovšem pochopiti lze, že nejslavnější mužové těch, dob stáli                s inkvisici ve styku dosti blízkém, že tak málo kdy se z lidu na ni ozvala jaká stížnost, ba že docela ze života vyňatá a v ja­kémsi smyslu velmi svobodomyslná báseň „Don Quijote de la Mancha“, v níž se posuzují osoby a poměry té „ubohé země“, nikterak potupně nemluví o inkvisici.    

Ba naopak, právě v dobu plné vlády a plného rozkvětu in­kvisice spadá také doba rozkvětu, zlatý věk jak politické, tak sociální moci Španělska,  z l a t á  d o b a  v ě d y,  u m ě n í  a  l i ­t e r a t u r y. Inkvisice zamezila leckterou bouři a občanskou válku politickou i náboženskou; španělský jazyk byl tehda, jako později francouzský, jazykem všech vzdělanců, jazykem dvorním a diplomatickým;                ze Španělska pocházel způsob kroje, eti­kety a literatury; cesta do Španěl byla nezbytnou pohledávkou, aby se kdo směl počítati za dokonale vychována a vzdělána; v prvních dobách inkvisice i později se zakládaly u velikém počtu školy a university, zavedlo se umění tiskařské, svolávali se učenci ze všech končin, horlivě se pěstovaly věd, jmenovitě v oboru klasického studia, krásná literatura roztomile kvetla, a studující mládež do té míry byla nadšena, že bylo po­třebí vydati rozkaz, aby nikdo studiím filosofie nevěnoval více

185

Bludy a lži v dějinách.

než pět let, načež aby se obrátil ke vlastnímu studiu, k němuž se cítí povolaným.                      

Právě za té doby španělské inkvisice žili v ě h l a s n í špa­nělští                 d ě j e p i s c o v é  Fernand de Pulgar, Zurita a Mariana, s l a v n í                        b á s n í c i Cervantes, Lope de Vega, Calderon. A spisy jejich, jakož vůbec spisy slavných mužů, kteří na věky budou ozdobou své vlasti, tiskly se s  p o v o l e n í m  i n k v i s i c e.

Netvrdíme sice, že by právě sama inkvisice byla příčinou tohoto zlatého věku Španělska a rozkvětu jeho vzdělanosti, ale popíráme, že by španělská inkvisice byla potlačovala vzdělanost a vědu, že by jako zuřivá bouře, jako jedovatý samum byla zlá­mala a spálila květy všelikého života duchového, nebo že by jsouc prý ústavem, jenž „se štítí světla“, byla slunečnou zemi španělskou zahalila v egyptskou tmu.

Odsuzujeme všeliký nátlak státu na svobodné vyznání náboženské svých občanů, pokud jej shledáváme u inkvisice, vše­likou snad ukrutnost, která se spáchala na vrub inkvisice a v jejím jménu: ale chtěli jsme ukázati, že španělská inkvisice dokonce není takovou obludou.

49.   Inkvisitor Petr Arbues.

Kdož by neznal z knihkupecké výkladní skříně nebo                                     z ilustrovaných listů Kaulbachova obrazu „Velinkvisitor Petr Arbues“?! — Odsouzené rodiny kacířské s výrazem nebeské vzne­šenosti a nevinnosti, Arbues a jeho mnichové jako zvrhelové ďábelského fanatismu a šelemsky surové ukrutnosti; v Lipsku skvěl se pod ním nápis: „Petr Arbues, velinkvisitor jesuitův“, ačkoli Arbues již byl nebožtíkem, než se narodil zakladatel řádu jesuitského!

Kdyby některý malíř katolický namaloval Kalvína, jak se oknem dívá na upálení španělského lékaře Serveta, při čemž by obličeje Kalvínova ani nepotřeboval zohyzditi, nýbrž jen nama­lovati, jak jej vypodobil kterýsi jeho vrstevník a ctitel: zvláštní kostnaté čelo, úzkou vášněmi rozrytou tvář, dlouhou hrotovitě zakončenou bradu železné barvy, že celá tvář i s vousem ná­padně se podobá dýce se slonovým střenkem: kdyby tento obraz, jak reformátor a muž svobodného zkoumání rozumového též u věcech náboženských dává upáliti jiného reformátora a muže svobodného zkoumání rozumového též u věcech náboženských s korunou na hlavě zmočenou v síře: kdyby takový obraz byl vystaven někde v městě protestantském - co by se stalo?

186       

Bludy a lži v dějinách.

strhla by se bouře na ultramontanskou ničemnost a zatemnělost,                         na klerikální fanatism a což toho více. A nám katolíkům se to děje skoro co den. Již jsme tomu zvykli, ba považujeme to jako za moderní spravedlnost uměny a vědy.

Neméně nespolehliví než tento malíř jsou někteří dějepiscové jako Hase, Kurtz a j. Kurtz praví o Arbuesovi, „že přehrozné ukrutnosti páchaje s takovým zeptismem spravoval svůj úřad, že již po 16 měsících bylo těch, jež dal upáliti, m n o h o  se t.“

Tato lež je také v knize v Německu schválené pro ž á k o v s k é  k n i h o v n y  k a t o l i c k ý ch  g y m n a s i í; má nápis: ,,Das neue Buch der Reisen und Entdeckungen“. Str. 295. čte se: „Columbus tedy zůstal vyloučen z řady ,,blahoslavených“ a „svatých“, k nimž papež              Pius IX. ještě 29. června 1867 přidal velinkvisitora Arbeusa, jenž vrstevníkem jsa velikého objevitele, mnoho tisíc lidí mučidlem trýznil a po tisících honil na hranici“; také dvě „vědecké veličiny“ hallské university, Schlottmann a Jacobi vypadli na chudáka „velinkvisitora“ spílajíce mu krkavců a vrahů celých zástupů.

Proti takovým zlomyslnostem vydal historik, jesuita R. Bauer, vyjádření a vyzvání: „Arbues nastoupil úřad velinkvisitora aragonského 19. září 1484 a 14. září 1485 židé ho zavraž­dili. Z  c e l é  t é  d o b y       n e v í  s e  a n i  o  j e d i n é  p o p r a v ě! — Kterakým tedy právem tito pánové ohánějí se nadávkami krkavcův a zabíječů lidí? Připadá jim nyní úloha dokázati, že není tak, jak jsem pravil! Mohou-li dokázati                         z pramenů (nikoli z pamfletův, nikoli z Llorenta, ani z Jana, ani z Quirina, ani z Augsb. Allg. Ztgu. nebo z Kaulbachových karikatur), že Arbues jednoho člověka zabil nebo dal zabiti, jsme ochotni veřejně odvolati, když i oni se ukážou ochotnými, že nebudou-li moci své pomluvy dokázati, také ji veřejně a s podpisem odvo­lají v berlínské „Germanii“.                    

Uplynulo přes čtvrt roku a ,,učení páni velikáni velikánoviči“ — ani nedokázali ani neodvolali. I připoznamenal P. Bauer: „Vyzvali jsme spisovatele „Erasma rediviva“, aby dokázal, že blahoslavený Petr Arbues, jemuž spílal krkavců, j e n  j e d i ­n é h o  č l o v ě k a                                 o d s o u d i l  n a  s m r t; toto vyzvání podepsané naším jménem jsme mu osobně zaslali. Pan Schlottmann uznal za radné m l č e t i… že pan profesor Schlottmann mlčením vyznává svůj omyl, jest sice pěkné, ale pěkněji a počestněji by bylo, aby veřejné nesprávnosti a ošemetnosti také veřejně odvolal.“

A podnes ani nedokázal — ani neodvolal. A tomu také se říká majestátní věda. Petr Arbues narodil se r. 1442 v Epile

187

Bludy a lži v dějinách.

z rodiny šlechtické. Při universitě v Bononii pět let přednášel o morální filosofii s velikým úspěchem; byv povolán do vlastí stal se kanovníkem          u stoličního chrámu v Saragosse, vstoupil do řádu augustiniánského a byl posvěcen na kněze. Dne 4. května 1484 velinkvisitor Torquemada jmenoval Petra a s ním dominikána Inglara inkvisitory aragonskými. Právě v té době brojili ohrožení židé a židovští křesťané proti inkvisici co nejprudčeji; umínili si, že si pomohou od nenáviděného ústavu vraždami úředníků; nebylo ani tak namířeno na samu inkvisici, jako               na inkvisitory, aby ze strachu nikdo nechtěl býti inkvisitorem; i daň se tajně sbírala, aby se za ni najímali vrazi.

V noci ze dne 14. na 15. září 1485 vykonán byl skutek již z daleka chystaný. Právě když Petr Arbues kolem půlnoční ho­diny vstoupil                 do katedrály saragosské a modlil se společně ho­dinky, vypadli naň                   u oltáře najatí vrahové a poranili ho na smrt. Vrahové prchli a raněný byl donesen do bytu, kdež zbožně přijav svátosti a odpustiv ze srdce svým nepřátelům, nábožně skonal dne 17. září u věku teprve 43 let.                  

Všeobecné bylo rozjitření nad hanebnou vraždou a žalost ze ztráty muže moudrého a ctnostného.

To tedy byl ten „krvelačný“ stařec, „v r a h  c e l ý ch                                 z á s t u p ů v“, jenž „m n o h o  t i s í c“ přivedl do mučírny a na hranici. P a r a m o  ve svém spise (De orig. et progr. inquis. 1598) neví a n i                     o  j e d i n é  p o p r a v ě  za inkvisitorského úřadu Arbuesova. Mariana (Hist. de reb. Hisp. 1592) praví jen o této době, že z několika rozsudků na smrt (n o n n u l l i s  irrogata supplicia) vzali si daremní šlechticové příčinu učiniti veliké spiknutí a inkvisitorovi strojiti úklady. Gams rozumí slovu supplicia, že to byly tresty jen vynesené, ale nesplněné; ať by tomu třeba nebylo tak, přece tu běží jen o několik (nonnulli), a nikoliv o ,,mnoho tisíc“. Třetí vrstevník, kronikář Zurita, tajemník inkvisice, vypravuje v Letopisech aragonských IV., že Arhues p r o t i  m n o h ý m z a k r o č i l,  kteří nebyli dobré pověsti a silně pracovali ve prospěch židovstva. Tímto „z a k r o č e n í m  proti mnohým“ nemůže a nesmí se rozuměti ,,p o p r a v a  mnohých“, neboť z listin je dokázáno, že z těch, kteří byli pohnáni, venkoncem jen docela nepatrnou část stihl trest                     na hrdle.

Z výpovědí těchto věrohodných a vůbec jediných zpravo­dajů se jasně ozřejmuje, že buď, jak soudí Bauer a Gams, ani jeden žalovaný nebyl na hrdle trestán, nebo že jich jen docela málo bylo odsouzeno                na smrt. I pomlouvačný Llorente osměluje

188       

Bludy a lži v dějinách.

se jen říci: Oba inkvisitori Arbues a Inglar „odsoudili n ě k o l i k novokřesťanů, ils condamněrent  q u e l q u e s  nouveaux chrétiens“. —    

Ušlechtilý milovník svobody, dějepisec Jeroným Blancas, nazývá ve spise „Commentarii rerum Aragonensium“ str. 264. Petra mužem dobrým, spravedlivým a učeným, „vir justus, optimus, singulari bonitate et modestia praeditus inprimisque sacris literis excultus et doctrina“. A zase praví o Arbuesovi a Inglarovi, že byli „duo egregii praestantes viri“.    

Jen zástupcové liberální „nepředpojaté“ vědy byly toho schopny, že ze svatého muže, ozdobeného korunou mučenickou, učinili „krvelačného starce“, „kata mnoha tisíc“ a vraha celých zástupův“!                          

50.   Renaissance.

Tímto jménem rozumí se duchové a umělecké hnutí na konci středověku; v literárním směru říká se mu humanism. I toho užito                      k výtce, že církev nedbá a nepřeje vzdělanosti.

Církevní latina, jako bezmála všechno, co jen poněkud tě­sněji přiléhá k církvi, dána jest od nepřátel v posměch; „Kirchenlateinu“ dostalo se přezdívky „Küchenlatein“. Tuto dosti jalovou hříčku leckterý vzdělanec český svléká i z toho chatrného vtipu a neostýchá se papouškovati.

Církev od prvopočátku bedlila všeliké ušlechtilé vzděla­nosti. Již        ve druhém století měli křesťané hojně škol po ves­nicích a osadách (per villas et vicos), ale ani vysokých škol se jim ne nedostávalo jako třeba              v Alexandrii, v Edesse, v Antiochii, v Jerusalemě, v Caesarei a jinde. Když císař Julián odpadlík zabraňoval křesťanům ve školách se vzdělávati, rozlehl se po všech obcích křesťanských výkřik bolesti a nevole.

1. Jako vědám vůbec tak jmenovitě klasickým jazykům církev                od pradávna věnovala zvláštní píli a péči. I církev má své klasiky, Lactantia, Cypriana a j. a z pozdějších dob jest mnoho spisovatelů, jako zase třeba jen Muretus, jimiž i klasický filolog může se s prospěchem zabývati. Ze církev při své boha­tosti nových pojmů nemohla utkvěti              na pouhých spisech Caesarových a Ciceronových, samo sebou se rozumí. Katoličtí spisovatelé přizpůsobujíce latinu církevním potřebám snad ani tolik jí neblížili, jako leckterý vzdělanec český svému rodnému jazyku.

Jak přesně a uhlazeně přeložil sv. Jarolím Písmo sv., takřečenou Vulgátu! Comine-il-faut-humanista Erasmus praví o tom

189

Bludy a lži v dějinách.

překladu: ,,In Hieronymo quae phrasis, quod dicendi artificium! quo non christianos modo omnes longo post se intervallo reliquit, verum etiam cum ipso Cicerone certare videtur. Ego certe, nisi me sanctissimi viri fallit amor, videor mihi neselo quid in ipse eloquentiae principe desiderare.“          

„Církevní otcové,“ píše papež Lev XIII. kardinálu vikáři Parrochimu, „jak mohouce pěstovali vědy, ba jsou z nich mnozí, již                   v duchovní tvorbě tou měrou vynikali, že se téměř vyrov­nali čelním klasikům řeckým a římským. Mnozí z našich před­chůdců tak vynikali             ve vědách i uměnách, že se jim dostalo příjmení učenců. V celé posloupnosti papežů není ani jediný, aby se mu ve vědách a uměnách nemělo za mnoho děkovati,“

Ve  s t ř e d o v ě k u  jeví se mimo jiné také pěstování jazyků                   s t a r o k l a s i  c k ý ch,  jmenovitě klasické latiny. Studium toto bylo            v první polovici středověku poněkud za vědami náboženskými, ale nikdy nebylo docela zanecháno. Svědčit o tom spisy třeba Alkuinovy (+ 804), Jana Erigeny Skotovy (+ 883), Gerbertovy, Rosvitiny a j. Nového podnětu dostalo se těmto snahám, když od 13. století počalo se vyjednávati s Řeky o ob­novení jednoty víry. Ve 14. věku prosluli znalostí staroklasické védy po přednosti D a n t e  A l i g h i e r o                    (+ 1321) a F r a n c e s c o  P e t r a r c a  (+ 1374). Když pak na počátku 2. polo­vice 15. věku hrozila východu záplava turecká, přistěhovali se vzdělaní Řekové do Itálie a nalezli pohostinského útulku sobě i                      literárním pokladům své vlasti. V Římě po  E u g e n i o v i  IV., zvláště M i k u l á š  V. vřele se jich ujal. Tak se dostaly staré kodexy zase                 na místa bezpečná a staří klasikové řečtí byli pře­dváděni na jazyk latinský.                  

Kolem vzdělaných Řeků nahlodalo se hojně žáků ze široká daleka; pod ochranou papežův i duchovenstva šířilo se klasické studium po Itálii, do Španěl, Francie a Němec. Vynalezený knihtisk přišel tomu velmi vhod: renaissance, probuzení.

Při universitách a ve větších městech ustanovováni učitelé řeckého a latinského jazyka kupovány řecké rukopisy, zakládány knihovny a vykládány spisy řecké. V tom nad jiné proslul J a n  z  R a v e n n y                ve Florencii; v první polovici 15. století byli bez­mála všichni gramatičtí učitelé v Itálii jeho žáci. Vedle něho vynikají znalci řečtiny  E m a n u e l Ch r y s o l o r a s,  Theodor  G á z a,  B e s s a r i o n, biskup nicejský.

Florencie stala se ohniskem umění a vědy jmenovitě pří­činou knížecího rodu m e d i c e ů v; knížata povolávala učence ke svému dvoru.

190

Bludy a lži v dějinách.

Předákem českých humanistů byl  B o h u s l a v z  L o b k o v i c         a na Hasišteině; universita pražská, svým kališnictvím odkrojená                   od ostatního vzdělaného světa, zakrsala ve své osa­mělosti; a že mistři podobojí překáželi katolickým jinochům ko­nati svou víru, odešel Bohuslav a jiní z Čech na vysoké školy do cizozemska, hlavně do Itálie; na Hasišteině byla jako malá akademie; Bohuslav tam jednal s učenci              o předních otázkách vědeckých i uměleckých a předčítal jim své práce básnické.

Znamenitým humanistou a vůbec z nejpamátnějších mužů                         15. století byl  A e n e a s  S y l v i u s  z rodu Piccolomini, který jsa tajemníkem císaře Bedřicha III. a později biskupem sien­ským, přijel              do Čech vyjednávat s králem Jiříkem, napsal la­tinsky historii českou „Historia bohemica“, zajímavou sice, ale ovšem povrchní, humanistně nabubřelou a ne dosti nestrannou, jež brzy na česko převedena a pilně čítána jest. Aeneas Sylvius stal se papežem pode jménem Pius II.

Za vlády a přízně císaře Maximiliana zakvetla ve Vídni „Danubiana“, dvorní akademie, literární družstvo dunajské, v jehož čele byl  K o n r a d  C e 1 t e s,  a spojovalo v jednu snahu znamenité muže, přátele a pěstitele humanismu z Rakous, Uher a z Čech, jako: Jan Šlechta ze Všehrd, kanovníci olomoučtí Ondřej Stiborius a Augustin (Käsebrod), biskup Stanislav Thurzó a j. V Němcích dlužno jmenovati kardinála Mikuláše kusánského, opata Jana Trithemia, Reuchlina, Desideria Erasma rotter­damského.    

Jiní v Čechách přenášeli ozdoby a lahody klasické do ja­zyka českého a založili způsob písemnictví v duchu antickém: Řehoř Hrubý              z Jelení, Viktorin ze Všehrd, Václav Písecký, Jan Češka, Oldřich Velenský, Mikuláš Konáč z Hodíštkova. Potom, že pražská universita nepřála tomu, vše zaniklo.

Tito s t a r š í  h u m a n i s t é  uznávali, že staroklasická li­teratura je dobrým pramenem vzdělanosti a ušlechtilosti (odtud i název humanismus, studia humaniora, jako by člověk se jimi stával lidštějším, v tehdejším smyslu „nadčlověkem“), ale stu­dium klasiků řeckých a římských nebylo u nich samo sobě účelem, nýbrž mělo býti pomocí a prostředkem k účelům kře­sťanským. Křesťanští humanisté chtěli vědecky poznati život i ducha antického a vytříbiti rozum i vkus, ale předním účelem jim bylo prohloubiti názor křesťanský a očistiti mravní stránku života. Týž muž, který napsal knihu ,,o následování  Krista“, byl i vynikajícím znalcem starého klasicismu. Humanista Wimpheling: ,,Křesťanské kultuře neškodí studium pohanského staro-

191

Bludy a lži v dějinách.

věku, nýbrž to, když se mu chybně rozumí a mylně vykládá; bylo by záhubno, kdyby se klasiky šířil pohanský duch a smý­šlení a kdyby se              k vyučování přibírali spisovatelé a básníci ne­bezpeční mravnosti a vlastenectví mládeže.“

2. Pokud humanisté dbali míry, bylo dobře; i když pak obraceli zřetel ku vědám bohoslovným, aspoň ušlechtili tehdy zaškudlý scholastický sloh: š k o d i t i  humanisté počali, když i do náboženství               místo křesťanských názvů kladli pohanské: Kristus byl jim neros, panna Maria bohyní, z nebe učinili Olymp atd.; věrouka przněna antickými výrazy; spisy Platonovy, Ari­stotelovy a j. kladeny na roveň Písmu sv.; místo hlubokých spekulací filosofických vydávány mělké věci                            s klasickými kudr­linkami.

Tak řečení  m l a d š í  h u m a n i s t é  byli docela zaujati smyslovou lahodou staropohanských spisů po stránce slovné i věcné; byli již tak   o b l o u d ě n i  a  z a s l e p e n i  jednostran­ným podivem a nadšením, že se docela ocitli v myšlenkovém oboru dávných Řekův a Římanů. Jediná klasická vzdělanost byla jim pravou vzdělaností, jen antický život právě lidským, vidouce v pohanském klasicismu vrchol vzdělanosti pohrdali kře­sťanstvím a jeho mravností.

Humanismus byl až surově proti všemu křesťanskému. Viterbský chronista třeba vypravuje, jak humanisté vyloupili v římských katakombách hrobní koby, jak neuctivě zacházeli s památkami, které tam nerušené přečkaly doby sveřepých národů.

Humanismem šířila se  n á b o ž e n s k á  ch l a d n o s t  a— nemravnost; již Konrád Celtes psal ostydleji než Ovidius; dějepisec a státník Niccolo Macchiavelli byl hotový neznaboh; Ulrich von Hutten umřel od venerických rozkoší, které byl zaživa opěvoval klasickou latinou. Jiní zase ve zvláštní bezcharakternosti hotovili patolízalské chvalozpěvy nebo neřestné hanopisy — na zakázku; sám Erasmus rotterdamský dolichotil se značných ročních důchodů.

Když tedy ušlechtilé studium klasického starověku tak hluboko kleslo a zvrhlo se, že humanistní nemravnost byla surovější než pohanská, nemohla ta zkáza nevzbuditi odporu církve: papež                        E u g e n  IV.  zatratil Panormitovu hnusnou sbírku satir „Hermafrodit“; křesťanští učenci brojili; sv. Bernardin kázal; řeholníci potírali takový směr písemnosti; za to byli tupeni jako tmáři a vydávány hanebné spisy proti nim, jako ,,epistolae obscurorum virorum“.

192

Bludy a lži v dějinách.

Až do humanismu byl starý, a střední věk v ústroj ne jednotě vědění a života: co dobrého starověk zplodil, středověk převzal a zdokonaloval; učenec, umělec byl v ústrojné kulturní spoji­tosti se svým lidem: rozuměli si, vzájemně se doplňovali a ponášeli. Humanismem smrtelně přetržen samorostlý rozvoj kul­tury a rozštěpena její organická jednota.

Humanism měl ostati, čím jediné byl a mohl býti: učenou libůstkou, pedantským vrtochem, hrabati se ve starých spisech a ověšovati se antickými kudrlinkami; byl ve své podstatě ja­lový, pouhý duchamor. Avšak humanisté, ačkoli jen otrocky na­podobili, troufali si krátkým měřítkem své učírny měřiti svět a do své kopy ciceronských frází těsnati všechen kulturní život. A co se nedalo, bylo pokáleno žíravým posměchem.

Renaissance byla reakce tak veliká, jaké svět neviděl; v chorobně odulé učenosti humanism více důvěřoval své vlastní vratké konstrukci než posavadní společné, pečlivě chované tra­dici; národní písemnost hynula; pod rouškou, že se vzdělanost vrací k původním čistým pramenům, zabíjeny kulturní vymože­nosti celé národní minulosti.

Humanism vlastně obnovil jen neklasickou, epikurejskou a stoickou filosofii, už ve starověku překonanou; Platon, Aristo­teles a j. nikdy nevyšli z paměti. Když pak se pochybeným měřítkem pohanským počalo posuzovati křesťanský názor státní, vědecký a náboženský,                         r o z š t ě p i l  se dosavadní jednotný, ústrojný názor, jako již za dekadentní doby alexandrijské na dvojí protivnou výstřednost: z jedné strany atomická roztřásněnost, přeceňovaný jednotlivec, hyperindividualismus; na druhé straně pantheismus, tuhý státní despotismus.

Nejžalostnější následky to mělo v náboženství: z jedné strany zavržena všecka, i papežská, autorita, — a na druhé s v ě t s k ý vladař určoval svým poddaným n á b o ž e n s t v í: nejtužší caesaropapismus — Hrozil rozvrat; v církvi se chystal velký rozkol. —    

-    -    -

Z  t ě ch t o  n í z k ý ch  příčin tedy byla církev ústně i pí­semně rozkřičena za odpůrkyni ,,humanistických studií“, za ne­přítelkyni vědy! A to nekalé řemeslo provádí se podnes i před očima lidí, kteří se jinak počítají za vzdělance.

Nicméně dokázáno jest, že duchovenstvo a jiní mužově,                           po křesťansku i dále se zdárně zabývali studiemi humanistními. Třeba když znamenitý humanista francouzský Marc-Antoiné

193

Bludy a lži v dějinách.

Muret, obyčejně Muretus nazýván, jehož veškeré spisy slynou prostotou, lehkosti a uhlazeností, od r. 1563 počal v Římě před­nášeti o klasicích řeckých a latinských, i kardinálové přicházeli ho poslouchat. Na školách katolických studium klasiků řeckých a římských ještě kvetlo a drželo se v důstojné výši, když u pro­testantů již se bylo zvrhlo v čirou nevěru a oplzlost. Dokladem jest právě Bohuslav z Lobkovic, který ještě na konci 15. století si donesl ze studií v Itálii tak šlechetné nadšení.

Církev tedy přála humanistickým studiím, ale brojila

proti  h u m a n i s t i c k é  n e m r a v n o s t i, která byla surovější než pohanská.

51.   Husovo dílo – revoluce.

Křesťanská Evropa byla ve středověku jednotou víry spo­jena                  v jednu velikou rodinu pod jednou vrchní hlavou. V tomto velikém křesťanském soustátí vládl zákon křesťanský a pevný řád v rodině,                   v obci, ve společenstvech i ve státě. Uměna i věda, občanská zvedenost i blahobyt čím dále utěšeněji zakvétaly.

Zatím však zaklepaly na dvéře této veliké křesťanské repu­bliky nové předůležité nálezy, které jejím ustáleným řádem mo­hutně otřásaly. Duch rytířský, tento ,,nejspanilejší květ“ vzdě­lanosti středověké, vymizel, střelný prach se vynalezl, zařídila se stálá vojska, vynalezla se uměna tiskařská, objevily se nové země, poštovním zřízením vstoupily země v těsnější styky, ožila staroklasická literatura se svým duchem pohanským, zavedením staropohanského práva římského otevřela se hluboká propast mezi veřejnou spravedlností a mezi ustáleným právním citem národů, v Anglii a v zemích románských založil se monarchický absolutismus, moc královská v Polsku, v Uhrách i v Německu oslábla — nová doba se ohlašovala. V myslích nastalo kvašení, chtivost novoty se zmáhala, začalo se otřásati starým ustáleným řádem, nové potřeby vznikaly, nespokojenost rostla, ze sobectví se nad­sazovala cena jednotlivcova proti obecnosti a působila nezří­zenou touhu po svobodě, staré chyby tajné i veřejné se počaly odkrývati a zveličovati, mizela vážnost i důvěra k vrchnostem duchovním i světským, dávná autorita co do státu i co do církve se počala hubiti. (Hergenröther, K. G. II. 240.). Záleželo na tom, jak lidstvo překoná tuto krizi.        

Do této kvasivé a vznětlivé látky hodil Hus hořící po­chodeň                        n á b o ž e n s k é  r e v o l u c e.

194       

Bludy a lži v dějinách.

Hus „jal se za příkladem anglického kacíře Viklefa opravo­vati církev cestou nezákonitou, bludnou, revoluční a tudíž svrchovaně záhubnou.“ (Proch. 9.) Hus směřoval k opravě církve, sbor církevní také. Palacký (III., 1) píše o tom: „Sbor držel se základu pozitivního…                 Dle zdání shromážděných otců měla oprava církve býti samorostlým plodem jejím. Hus ale chtě] ji do ní vštípiti podle jisté idey... Co tedy onino shůry zvolna, povážlivě a s ušetřením všech poměrův a okolností ve skutek a teprv uvésti zamýšleli, to již tento zdola  ú t o k e m                           b u j a r ý m  b e z  o h l e d u  i  b e z  r o z p a k ů  provoditi se byl jal. Při ho­jení uznaných od obojí strany neduhů v ústrojí církve chtěli onino, aby každý úd její pečlivě chráněn a zachován byl: tento  se pokusil o ně, jak se dí „skoč oko nebo zub“. Ať řekneme slovy novověkými: sbor počínal sobě po monarchicko-aristokraticku a konzervativně, Hus po demokraticku, radikálně a  r e v o l u č n ě. U nepředpojatého soudce nemůže býti ani pochyby, která z obou těchto cest byla by celému křesťanstvu prospěšnější a vítanější.“

Náruživou prchlostí, marnivou samolibostí, nepodejnou urput­ností, sofistickou uštěpačností, svéhlavou vzdorností — a duševní omezeností vysmekl se Hus z podřízenosti a poslušnosti ku svému arcibiskupu a opřel se jeho duchovní pravomoci. Jedná­ním svým o bullách odpustkových Hus vlastně  v k r o č i l  n a  d r á h u  r e v o l u c e. (Helf. 115.). Neuznávaje nad sebou ani v církevním sboru kompetentního soudce, postavil se také proti shromážděným otcům v poměr                               v z p o u r y. Tím Hus pracoval o úplné zničení autority církevní.                        (Pal. n. m. u.).

Ale při Husových snahách sluší rozeznávati dvojí stránku,                          c í r k e v n í  a  n á r o d n í.  Obojí tato působnost nešla vedle sebe, nýbrž v jednom. Jakou měrou se dostával na scestí Hus, tou měrou potahoval za sebou universitu i národ. Z kaple bet­lémské a z učíren universitních vyskočil spor i boj na ulici a na bojiště.                                    

Otřesením autority církevní otřásla se autorita světská, a ti, kdož by byli rádi těžili z oslabené moci církevní, stali se sami obětí svedeného a rozkaceného lidu. Tak se dílem vysvětluje onen úkaz objevující se                ve všech revolucích novověké Evropy, že totiž rozvraty na poli církevním nedlouho mohly trvati, aby nezaběhly zároveň na pole politické. Proto universita pařížská na­zvala učení Husovo pohoršlivým a záhubným bludem, jenžto má v zápětí neposlušnost, odboj i vzpouru a             nakonec i kletbu Chá­movu. A kostnický sněm píše, že tu běží nejen                    o pravou víru, ale též o společenský řád a mír.

195

Bludy a lži v dějinách.

Husitism, ačkoli nejasný a nepřesný, byl jen v některých bodech odlišný od katolicismu; k tomuto měl blíže než k luteranismu, ale s tímto jej pojila společná nenávist ke hlavě církve; přestupování husitů                          k protestantismu znamenalo tedy  v e l i k ý  p ř e v r a t  v Čechách: pohrdali Husem i jeho učením i svými husitskými předky.

V tomto rozumě napsal Pavel Josef  Š a f a ř í k  Pogodinovi, když r. 1857 šlo o to, aby se v Čechách vydaly spisy Husovy: ,,K čemu také by se měly tisknouti? Snad aby se roznítily slepé vášně lůzy? Kam by to vedlo? K novým svízelům a bídě! Nechme mrtvé v pokoji. Hus ne nominetur quidem aut  u r a t u r  d e n u o“, jako že „o Husovi už ani slova, nebo znovu s ním na hranici“.                              

Církevní revoluce Husova zplodila sváry a násilí, mrzce urazila tisíce v jejich nejposvátnějších citech a zavinila divé hubení památek náboženských, vědeckých a uměleckých.

H u s o v o  d í l o  n e b y l o  p r a v ý m  r o z l u š t ě n í m                    v e l k é  o t á z k y  c í r k e v n í.

52.   Lutrova reformace — revoluce.

C o  n a č a l  H u s  v  Č e ch á ch,  L u t h e r  d o k o n č i l                        v  N ě m c í ch.  Činnost Lutherova v první polovici 16. století poskytuje v tolikero případech obdoby a spojky s činností Hu­sovou na počátku            15. věku, že Husovi — jako vůbec leckteré jalové proroctví teprve po skutku bývá kuto a ve starší dobu přenášeno, — tato slova v ústa vložili: „Nyní upalujete Huss, ale po stu letech přijde labuť, kteréž upáliti se vám nezdaří“. Mezitím co v Čechách pásmo událostí při ustavičném kvašení pořád ještě se rozpřádalo a nové katastrofy nastupovaly. Ně­mecko a sousední jeho země strženy byly  r e f o r m a c í  v ji­tření a stranické dvojení,  v   b o j e  a  v á l k y  o b č a n s k é. (Helf. 277.).              

Luther neuznával církev učitelkou u věcech víry a mravu, ale sám si tu autoritu sobil; nesnesl ani sebemírnějšího odporu; znám jest jeho výrok: sic volo, sic jubeo (tak chci, tak porou­čím). Nejsa v myšlenkách ani jasný, ani důkladný a důsledný, a strhován jsa náruživostmi, zabíhal sám se sebou ve spory; lehko­myslně hned něco tvrdil, a když mu to               po chvíli vadilo, hned zase rovně lehkovážně zamítal. Vyhlásil Písmo sv. za jediné

196

Bludy a lži v dějinách.

pravidlo víry, ale kde se mu hodilo, dokládal se tradicí; i z Písma sv. vymýtal místa, která se mu nehodila. V rozpravách i hádkách nebyl poctivý: námitky protivníkův i učení církve napřed skroutil a zhanobil, pak teprv proti tomu uštěpačně bojoval. Kde neměl věcných důvodů, pomáhal si neslušnými vtipy a žíravými ná­jezdy. Již roku 1545 soudil švýcarský reformátor  B a l l i n g e r  o Lutherovi: ,,Škoda, že nelze zapírati, že tak zpustle, hrubě a neslušně proti křesťanské kázni a skromnosti ve sporech o víru a ve velikých a vážných věcech nikdo nepsal jako Luther.“ (Döllinger, die Ref. III. 263.). Jeho názory                         o panenství, o man­želství a manželské věrnosti urážejí mravní cit. Mnohý z jeho přátel, poznav jeho život, odstoupil od něho. Že mu lidé budou vzdávati přílišnou poctu, s úsměchem předvídal: „Adorabunt stercora nostra et pro balsamo habebunt“. (Walch XXII. 1906.)

A což nejhoršího, Luther sám nevěřil, čemu učíval. M a t h e s i u s píše: „A. Musa, tehda farář v Rochlici, stěžoval si kdysi dru. Martinu Lutherovi, že sám tomu nemůže věřit, co jiným káže“. — ,,Chvála Pánu Bohu,“ odpověděl dr. Martin, „že také jiným tak se děje, já jsem myslil, že jen mně tak bývá.“ (12. kázaní, str. 131. a.) Luther sám se divíval, že mu svědomí nevyčítá mše, které za mlada sloužil, nýbrž jen ho trápívá pro re­formační kázaní. Na smrtelné posteli vzdychal: „Bojím se, že mi leccos z toho, co jsem považoval za boží dílo, vnukal ďábel.“

Proti odpůrcům neznal Luther ani míry ani smíru; zvláště proti papeži ne štítil se ničeho. A d r i a n  VI., poslední německý a vůbec poslední papež nevlach, vzkázal po legátovi říšskému sněmu do Němec: „Řekni také, že přímo vyznávám, že toto protivenství církve dopouští Bůh pro hříchy lidí a zvláště knězi a prelátů… Víme dobře, že též                   u tohoto svatého prestolu od některého roku mnoho nepříslušného se stalo: zneužití v du­chovních věcech, přestupky přikázaní, ba že se vše obrátilo v horší; legát měl i slíbiti jménem papežovým, ,,že se pilně vynasnažíme, by se napřed polepšil římský dvůr, od něhož snad pošlo všecko to zlo“. — K této ušlechtilé přímosti novověrci chytře mlčeli; jen Melanchton a Luther, nic nedbajíce dobrého úmyslu papežova, vydali naň hanopis, podezírajíce jeho mravnost; Luther mu spílal antikristů, oslů, tyranů; všecka ,,nespravedli­vost a barbarství Lutrovv polemiky“, jak praví H a r n a c k, „jeví se nadávkami“. Luther zřejmá ukázal, že nechce opravu, nýbrž úplnou zkázu církve. 28. března 1523 vyzval rytíře ně­meckého řádu, aby nedbajíce slibu oženili se a rozdělili se o statky řádové. (L. Pastor, G. d. Päpste, IV. 2.).

197

Bludy a lži v dějinách,

Luther zasadil katolické církvi hlubokou ránu, ale ta se jí stala fontanellou, že tím vředem vyhnisalo, co se bylo časem usadilo v církvi nezdravého.

O díle Luth.erově píše třeba protestant  D r o y s e n: „Nikdy ještě nebylo revoluce, aby byla hlouběji rozryla, strašněji ničila a neúprosněji soudila. Rázem vše se rozvolnilo a uvedlo v pochybnost, napřed                      v myslích lidu, pak chvatným následkem také v okolnostech, ve všeliké kázni a řádu. Kde co duchovního i světského se rozpadlo, ocitlo se v divé směsi.“ Dále pak na­zývá dílo Lutherovo ,,r e v o l u c í                                            n e j h r o z n ě j š í h o  druhu“, z níž vznikly „strašné záhuby a poblouzení“. (Gesch. d. pr. Pol. II. 14.).

Daleko směleji a nerozvážlivěji než posud kdo jiný postavil se Luther proti církvi. On zahájil řadu protestů a všeho, co z nich pochází. „První protest proti církvi byl  n á b o ž e n s k ý: Luther volal do světa: ,,Papežství jest veliká k...., papež jest Antikrist, pryč s ním!“                        

Po něm se ozval  f i l o s o f s k ý  protest Voltairův: „Kře­sťanství a jeho filosofie jsou hanebny, církev jest hanebná! Ecrasez 1'infáme!“

Pak pronesl Mirabeau  p o l i t i c k ý protest: „Král jest tyran, království despotie! Pryč s tyranstvím, jímž se národy zotročují a zasypávají hanbou!“

A za našich časů vmetl Proudhon  s o c i a l i s t i c k ý  protest                v zástupy: „Vláda jest anarchie, — majetek je krádež, —i Bůh je zlo!“ To znamená: pryč se společností, s rodinou, s majetkem!

Po slově skutek, po  p r o t e s t u  r e v o l u c e.“

53.   Hus – Luther – a odpustky.

 Nezřídka bývá pozorovati, že spisovatelé proticírkevní vysvětlujíce důvody té oné události, u ch y l u j í  s e  o d  p r a ­ v ý ch                d ů v o d ů v  a  přichycují se příčin  m i m o t n ý ch, vedlejších, aby tím svalili vinu na církev. To připadá jmenovité u výkladu vzpoury Husovy i Lutherovy proti církvi.

 1. Z neskonalých zásluh Vykupitelových dochází kajícník                       ve svátosti pokání odpuštění hříchův a věčných trestů za těžké hříchy. Ale spravedlnost Boží toho žádá, aby také sám člověk něčím se přičinil      o zahlazení své viny, aby také časnými tresty sám za své hříchy se kál a za ně dostiučinil. Odtud ukládá

198

Bludy a lži v dějinách.

zpovědník pokání, nebo kajícník sám dobrovolně si pokání volí a ukládá.

I ty časné tresty může si člověk zmírniti. Slovy Páně: „Cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi“ (Mat. 18, 18.) nabyla církev moci, aby tyto kajícně skutky promíjela v ten způsob, by pak neměly do sebe p o v a h y  t r e s t u, když by je kajícník buď dobrovolně konal, nebo jakožto přirozený ná­sledek hříchu déle konati musil, alebrž aby nabyly p o v a h y  z á s l u ž n é, aby se staly skutky záslužnými, které docházejí odplaty v nebesích; ač jsou-li konány ve stavu milostí.

Tuto vznešenou i láskyplnou moc konala církev hned v doby apoštolské. Tak vylučuje sv. Pavel nešlechetníka korintského z církve, totiž ukládá mu trest časný. Když pak vyloučenec ten právě se kál, odpouští mu sv. apoštol vinu i trest věčný a při­jímá ho zase v církevní obec, totiž odpouští mu i trest časný. Z pozdějších, nicméně prastarých dob známo jmenovitě ze spisů sv. Cypriána, že těm, kteří se                                 v pronásledování slabými ukázali, bylo napřed veřejné pokání činiti, než se směli vrátit do církve. Toto pokání bylo jim však zkráceno neb ulehčeno, totiž byly jim uděleny odpustky, když mučeníci nebo ti, kdož pro víru bylí uvězněni, za ně se přimlouvali. Odtud zachovala se slova sv. Cypriána: ,,Viztež, kterak se ku přímluvě mučeníkův odpustky udělují“. —

Nejinak mluvila církev na starých sněmech ankyrském, nicejském, — i na tridentském. Odpustky povzbuzují k pravému a horlivému pokání; zmírňují bázeň a upokojují věřící; přivlastňují živým i nebožtíkům v očistci ono dostiučinění, které jest ze zásluh Páně i jeho svatých uloženo jako řka v pokladnici církve; konečně připomínají přísnou kázeň staré církve, aby nikdo nynější mírnosti nezneužíval                 ku své záhubě. V pozdějších dobách dovolilo se zpovědníkům zaměňovati přísné kanonické tresty kajícné za půst, pouť a almužnu, jakož i ukracovati je nebo úplně odpouštěti plnomocnými nebo částečnými odpustky.

Roku 1300 zavedl papež Bonifatius VIII.  j u b i l e u m                              i s jubilejními odpustky a ustanovil, aby se konalo každých 100 let. Klement VI. ustanovil jubilejní rok na každý 50., Urban VI. na 33.,        Pavel II. na 25. rok. Za novějších časů jubilejních slavností přibylo, protože lidstvu přibylo hříchův a církvi tísně. Církev je tu jako biblická Maří Magdalena, která librou vzácného oleje vonného pomazala Pánu nohy i hlavu: tak církev stojí s nádobou vzácných milostí uprostřed lidstva a jest ochotna

199

Bludy a lži v dějinách.

každému z ní udíleti, ba jako řka i nádobu, rozbiti a do poslední kapky vzácný olej milostí vyliti.

2. Tohoto vznešeného významu odpustků byl si vědom také Hus. „Když mu bylo 24 let“, píše V. V. T o m e k (Děj. Pr. d. III. kn. 3. od:3.), „bylo v Praze vyhlášeno pověstné milo­stivé léto roku 1393. Student Jan z Husince vykonal dle příkladu jiných p o u ť: po kostelích a  z p o v ě ď na Vyšehradě, i aby dosáhl vzácného odpustků, dal „z a  n ě j“ (!) jediné čtyři groše, které tehdáž měl, pročež musil potom v potravě své zůstati           o suchém chlebě. Může se to vždy považovati za důkaz pobožné mysli.“

Budiž to vykládáno buď za důkaz pobožné nebo snad spíše                           za  důkaz náhle vznětlivé mysli, která nerada dodržujíc míry a cesty střední, ráda se zvrhá v kraj, nosí hned dobrou, hned zlou, tolik je z toho jisto, že Hus  v ě ř i l  v odpustky. Teprve když už dávno byl ve zjevné vzpouře proti svému arcibiskupu, počal Hus  b r o j i t i  proti  p a p e ž i a proti  o d p u s t k ů m, až konečně neuznával ani p a p e ž e, ani                         o d p u s t k ů! Toť přece po­někud málo důslednosti na muže, který se podjal opravy církve! Že Hus byl pobožný, zbytečné povídati, nikdo toho neupírá: ale neměl  p o k o r y   a   p o s l u š n o s t i, a z toho vzniklo jeho dílo!              

První a hlavní podmínkou, chtěl a chce-li podnes kdo nabýti odpustků, bylo a jest, aby důstojně přistoupil  k u  s p r á v ě  B o ž í  a               k e  s t o l u  P á n ě. Teprve druhou podmínkou bylo a jest podnes vykonati nějaký dobrý skutek, který církev ustanovuje v jednotlivých dobách podle potřeby časové. Tak bylo dříve třeba účastniti se velikolepé výpravy křížové, neb obětovati nějaký dárek ve prospěch církve, jako třeba na stavbu chrámu nebo na zámořské misie, nebo vykonati pouť              na některé posvátné místo atd. Ilegitimní papež Jan XXIII. chtěl užíti peněz ku válce proti Ladislavu neapolskému, jenž stál při pa­peži              Řehoři XII. Ať by příčina a účel, k němuž Jan XXIII. odpustky vypsal, nebyla se Husovi líbila, ať by se u sbírání peněz byly naskytly jaké hrubé nepříslušnosti: může za to článek víry o odpustcích nebo církev, na které se Hus tak nerozvážlivě a prudce obořil? Také Hus při vší slabotě ducha mohl rozezná­vati osobu od věci, úřad od úředníka, mohl uznávati, že pape­žové míjejí, ale církev a učení že trvá. I církev, pokud ji před­stavují lidé, nosí milosti boží v křehké nádobě.    

Palacký píše, že až do časů Husových tak všeobecné bylo přesvědčení v myslích lidských o božském povolání a právu

200

Bludy a lži v dějinách.

církve římské, že ani sebe zjevnější úhony náčelníkův jejích ne­zrušily víry v její neomylnost. Hlasové volavší již arci dosti hlučně na opravy ve hlavě i v údech církve, táhli se byli přece vždy jen k osobám a                     k ústrojí vnějšímu, nikoli k soustavě hierar­chické a věroučné samé               v sobě. Teprv Hus ten krok učinil, a po něm Luther. Husovi bylo volno ústně a písemně brojiti proti některým nepříslušnostem, jako třeba, aby se neukládalo, kolik má kdo složiti za dar „quod populus in confessionibus non taxetur“, ale neměl se dotýkati článku víry. Mohl a měl horliti také na nepravé zázraky, které snad sem tam se smýšlely                   z upřílišené snahy, vždyť sám katechismus to v 1. přikázaní zakazuje: vše to  s m ě l  ba  m ě l  konati — ale  m ě l  z a c h o v a t i  v í r u: měl horliti, měl se hněvati, ale neměl hřešiti: irascimini et nolite peccare, praví Písmo svaté.        

Proto čin Husův i Jeronýmův, že studentovi za nevěstku přestrojenému zavěsili na hrdlo papežskou bullu a dali jej provážeti                  po městě na veřejné posměchy poštvaného lidu, v očích rozumného muže, zůstane na věky, čím byl, činem pouličně spro­stoty, a tím, že smělou rukou sáhli na nebeskou stránku církve, na její učení                                 o odpustcích, páchali rouhavou bezbožnost.

3. Bezprostřednou  p ř í l e ž i t o s t í (nikoli příčinou)                                ku připravovanému již výbuchu vzpoury církevní v  N ě m c í ch  se stalo, že papež Lev X. vypsal odpustky, k nimž za vedlejší pod­mínku ukládal nějaký příspěvek na d o s t a v ě n í  v e l e ­ch r á m u                                          s v a t é h o  P e t r a  v  Ř í m ě; přirozené, aby chrám, u něhož je hlava církve duchovním správcem, byl svou ústav­ností v popředí všech stánků božích po celé církvi. Kardinál Albrecht z Branibor, arcibiskup mohučský, rozesílal za tím účelem kazatele po Němcích. Proti kazateli              T e t z e l o v i  vy­stoupil Martin  L u t h e r, ačkoliv, jak sám se přiznává, n  e v ě d ě l,  c o  j s o u  o d p u s t k y.

Aby Luthera ukázali ve světle pěknějším, než skutečně byl, uznali jeho pomocníci za potřebí zhanobiti jeho prvního od­půrce, Tetzela. Kolik na tomto muži snad poněkud přehorlivém, nicméně  z b o ž n é m                        a  u č e n é m, dějiny protestantské n a p á ch a l y  k ř i v d  a  l ž í,  o tom nemůže zde býti řeči.  

Připomínáme jen, že Luther nevystoupil jen proti odpustkům, nýbrž obořil se na  z á k l a d y  církve, na kterých už 15 set let byla trvala. Sám Luther se k tomu přiznal. Když se mu oznámilo, že Tetzel hořem a lítostí nad příkořím upadl v nemoc a blízek je smrti, vzkázal mu Luther, aby se netrápil, neboť: ,,věc

291

Bludy a lži v dějinách.

ta prý nevznikla z jeho (Tetzelovy) příčiny, nýbrž  t o t o  d í t ě  m á  p r ý  d a l e k o  j i n é h o  o t c e“.    

Tím „otcem" byli knížata a pánové světští, kteří se nadali, že se jim z reformace dostane „českých darů“; že totiž jako již v Čechách                      po Husovi, tak oni v Němcích po Lutherovi rozchvátí statky duchovenské. Jisto jest, že Luther až při druhém výslechu na říšském sněmu ve Vormsu r. 1521, když byli pánové lichotnými slovy podráždili jeho pýchu a přislíbili mu bezpečnou ochranu, začal vzpurně a hrozebně zatínati pěst. Právem dí tedy Döllinger, že protestantismus pošel                        z konkubinátu theologův a knížat. –

Teprve po dvaceti letech, když Lutherovi samému začínalo býti úzko při pohledu na „ovoce a požehnání“ z jeho ,,refor­mace“, počal spílati již dávno nebožtíkovi Tetzelovi a svalovati naň všelikou vinu.                

Ostatně že protestante také uctívají ostatky, dokazuje mezi jiným spis: „Das guldene und silberne Ehrengedächtnis dEs Theuren Gotteslehrers D. M. Lutheri, in welchem dessen Leben, Tod, Familie und Reliquien – umständlich beschrieben unci… erklärt durch Ch r i s t i a n                  J u n k e r. Dresdensen, Historio-graphum. Frankfurt und Leipzig 1706“. Jak pochybného druhu jsou asi některé ostatky Lutherovy, předpověděl sám Luther: „Adorabunt stercora nostra et pro balsamo habebunt“. Kard. H e r g e n r ö t h e r  praví, že se proroctví Lutherovo splnilo. (Kirchengesch. III, 104.).

54.    Nekatolíci a svoboda svědomí.

Nekatolíci rádi vinívají katolíky z náboženské nesnášelivosti. Ale pravda jest, že právě ti, kdo často mluví o snášelivosti a svobodě svědomí, bývají a vždy bývali nejnesnášelivější. O tom se může každý            z vlastní zkušenosti přesvědčiti: jen posaďte kato­líka a nekatolíka                        na chvíli vedle sebe a zvíte, že škádliti pro víru začne –  nekatolík. Jsou      k tomu vedeni a na to cvičeni od mala, pěstuje se to u nich od počátku.

Katolík je při své staroslavné víře na duchu zámožný, usedlý a mírumilovný; má sám v sobě duchovní těžiště a maje v nitru klid, přeje ho i jiným. Nekatolík přese všecku hlásanou snáše­livost jest jako zchudlý proletář, podnikavý, vrtkavý, jizlivý. Tomáš C o s t píše                      v „Puritanismu“: „V katolickém Marylandě práva svědomí a víry nejprve úplně byla prohlášena a uznána. To je pravda žádnou autoritou posud nepopíraná, a já, ačkoli

202

Bludy a lži v dějinách.

protestant, rád a z celého upřímného srdce této slávy katolíkům přeju“.

Ukáže-li kdo na dějiny, že katolíci podnikali křížové výpravy                    na kacíře, sluší připomněti, že kacířství tenkráte znamenalo poli­tickou revoluci, a že kacíři bývali namnoze, čím nedávno byli pařížští komunardi a petrolejníci, nyní anarchisté a nihilisté. Podvratných živlů přece žádný stát nemůže strpěti.        

Dějiny dokazují, že potlačovati katolickou církev bývalo protestantům životní podmínkou, živlem. Katoličtí panovníci nikdy tak ukrutně nevystupovali proti sektářům, jak zuřívali nekatoličtí, odpadlí vladaři proti svým poddaným jedině proto, že nechtěli odpadnouti, že chtěli zachovati starou, zděděnou víru. Nesnášelivost plyne z povahy protestantismu, jak bude zmíněno jinde; zdědili to po svém původci; Luther volal na rozloučenou ze Šmalkald: „Pán vás naplniž nenávistí papeže!“

Domnívá-li se dr. Masaryk (ve spise o samovraždě, ve Vídni 1881), že „při české tuposti ku víře jeví se intolerance zejména                ku protestantům“, pronáší tím jen otřelou frázi německou. Kdyby se v Německu vytasil s takovými názory na protestantismus, jaké                  v Čechách nerušeně pronáší o katolicismu, byl by v ne­bezpečí, že mu kolega Hans Delbrück, protestant a profesor university berlínské, ze samé protestantské tolerance  u ř í z n e  u š i!  Ba týž apoštol snášelivosti, Masaryk, uváděje jména „myslitelů, kteří zasáhli do světového ruchu zmáhající se osvěty“, - jako Hus, Chelčický, Komenský, nic neví neb alespoň nedí (proč ?) o katolíku Tómovi ze Štítného, jenž přece  p r v n í  v Čechách začal vědeckou práci jazykem domácím, českým, za čež učení páni strany Husovy nemálo se naň durdili, že „profanuje“ vědu! -Tak vypadá tolerance            d e k l a m o v a n á!

Uznání jakého za toleranci nikdy se katolíkům z protivné strany nedostalo a nedostane: katolíci se bránili – řeklo se, že jsou nesnášeliví; nebo se nebránili, až i pozříti se nechali – řeklo se, že katolická víra činí člověka líným, tedy neschopným života, a                      ch v á l e n a  energie, v ý b o j n o s t.      

Když jsme již promluvili o „církevní inkvisici“, bude dohře             k ní přirovnati zásady a způsob, jak si vedli n e k a to l í c i                           ke ,,kacířům“, totiž ke katolíkům, a vůbec k jinověrcům.

l. Husité a snášelivost.

1. Sám mistr Jan Hus jaksi podivně rozuměl lidské svobodě, právu přesvědčení, svobodě svědomí. Píše totiž: ,,Kacíři mají

203

Bludy a lži v dějinách.

býti donucováni k víře, aby v pravdě vyznávali Krista a jeho zákon; neboť žádný člověk nemůže věřiti leda dobrovolně, ale přece může býti donucen ke skutkům zevnějším.“  V tom duchu jednala i jeho strana.

Kdo nestranil h u s i t ů m, dostal se na zlé jejich jazyky, především kněží. Co jen mohli vymysliti zlopověstného a utrhačného, sváděli                 na katolické kněze, roztrušujíce to potupnými spisky, aby je uvedli u lidu v nenávist a opovržení.

Pražští konšelé v první době husitského jitření jímali, ves­nili, loupili a někdy věšeli a stínali kněze a žáky protikališnické. Co husité volně a bez překážky řádili, kdy a kde se jim zalíbilo kázali, a téměř všecky kostely pražské násilím zaujali vyhánějíce katolické duchovní řádně ustanovené, katolíci sotva na největší svátek měli slavné služby Boží. V obcích, kde katolíci byli v men­šině, neměli faráři kde vyučovati dětí než na věžích a zvonicích. Kališníci násilně zmocnivše se chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě zneuctili posvátné místo všelikými neřestmi. Klerik jménem Mikuláš, který sakristii bránil, aby poklady posvátné a roucha chrámová nepřišly do nesvěcených rukou divoké roty, přišel o život. Při takové divokosti není divu, že katolíci násilí od­ráželi násilím. (Helf.).

Když se náboženská vzpoura Husova provalila na ulici, po­stavil se jí v čelo „bratr Jan Žižka“. „Mezi neřestmi, které po skončeni příměří               v Čechách páchati se počaly, nejvíce litovati jest zúmyslného boření a rušení klášterův i kostelův a posvátných věcí v nich i ozdob uměleckých; byliť to pokladové, kterýmž co do velikosti, skvostnosti a bohatství jejich staré Čechy nad jiné krajiny vynikaly.“ (Pal.).        

Úsudek o Zižkovi a jeho činech lze zahrnouti těmito m í r n ý m i slovy: Zižka byl fanatik pro pobožnost. Pokládal s v o u víru za jedině pravou, a kdo jí neměl nebo nechtěl, tomu ne­dopřál ani života. „Zákon Boží (totiž jak mu o n  s á m  rozuměl) býval mu heslem d o  b o j e,  jemu se propůjčoval samozvanec za mstitele; proň plenil a vraždil nemilosrdně všecky ty, kteří dle něho živi nebyli. Nejvíce zuřil                       proti  k n ě ž í m  a  m n i ch ů m,  protože byli dle zdáni jeho největší hříšníci, pokrytci a licoměrníci. S n á š e n l i v o s t (tolerance) a                      s h o v í v a v o s t   b y l y  c t n o s t i  j e m u  n e z n á m é.“ (Pal.).

K a l i š n í c i  jsouce učením svým blíže katolíkům než husité a čeští bratří, počínali si mnohem mírněji než tito obojí. Jiří z Poděbrad, kališník, dobyv města Tábora zničil poslední

204

Bludy a lži v dějinách.

útulek táborův. Když vznikla jednota „českých bratří“, král Jiří jal se ji stíhati tuhými tresty.                

K a l i š n í  duchovníci, ač sami bludaři, dopouštěli se ne­lidských krutostí na bratrech. Starosta bratrův, Jan Černý, píše o tom: ,,Takové pak věci činili něj nestydatě jsi  t i p o p i  k a 1 i š n í,  zvláště Brandejský a Litomyšlský, jsouc sic v obcování velmi nečiní a nestydatí lotři… K tomu ožralci hanební a lháři bezední... vše z té kališné strany; žádný jistě, a n i  s a m i  h e j t m a n é  k r á l o v š t í,  a n i  k n ě ž í               ř í m š t í  pod jednou tak zle, tak tyransky, takovými haněními a zlostmi, lžemi, trá­pením rozličným, hrůzami a strachy, zlořečenstvím a takovými věcmi netrápili jsou lidu bratrského jako to nestydaté  k n ě ž ­s t v o               k a l i š n é.“ (Pal.).                        

Universita pražská byla v moci kališníkův a lutheránů, kteří nejen že n e t r p ě l i  mezi sebou zástupce vědy  k a t o l i c k é, mistři                   pod obojí  p ř e k á ž e l i  k a t o l i c k ý m  j i n o ch ů m  provozovati svou víru. Tito pak chtějíce dosíci vyššího vzdělání byli nuceni hledati ho v cizině. Katoličtí panovníci nespláceli násilím, nýbrž Ferdinand                r. 1556 založil katolickou vysokou školu u sv. Klementa, aby protiváhu držela kališnické univer­sitě, na které ponejvíce duch protestantský se byl uhostil.

2. Protestantská intolerance.

Protestantismem byla nesnášenlivost uvedena v soustavu a prováděla se krvavou důsledností. Již jméno  p r o t e s t a n t  je pomníkem zásadné  n e s n á š e n l i v o s t i.  Dne 21. února 1885 pravil Dr. Windthorst v pruském sněmu: „V ústech máte snášelivost, ve skutku nesnášenlivost. Či nevíte, odkud máte své jméno „protestante“? Zapomněli jste, co se stalo na sněmu Špírském r. 1529? Tam se stalo usnesení, že má se zanechati hádek až do všeobecného sněmu církevního a knížata, která zavedla reformaci, ji mají podržeti, ale svým katolickým pod­daným mají zabezpečiti, že je ve své zemi budou p o k o j n ě                       t r p ě t i.“ A proti tomu p r o t e s t o v a l i,  t. j. ohradili se někteří pánové a některá města, nechtějíce uznati, aby jim kdo směl překážeti, že by násilím nesměli převáděti svých poddaných na novou víru, kterou ze sobeckých příčin oni sami byli přijali.

Teprv u protestantů vznikla n e m r a v n á  i  n á ­s i l n á               z á s a d a: cuius regio, eius religio, jako že které víry jest panovník, že k té víře i násilím smí nutiti své poddané. Kamkoli se obrátil lutheranismus, do Anglie, Skotska, Irska,

205

Bludy a lži v dějinách.

Dánska a Švédska, všude šířil nesvornost, násilí, vraždu nejen                     proti katolíkům, ale i proti všem, kdož se byli od něho uchýlili. Tak třeba „holubice protestantismu“, Melanchthon, žádal, aby novokřtěnci zaplatili své učení životem. (Corp. Reform. ed. Bretschneider IX. 27.).    

L u t h e r sám zuřil proti všem, kdož „čistého evangelia", totiž Lutherova učení, nechtěli se přichytiti. „Já, Martin Luther, jsem vaším apoštolem, vaším evangelistou. Kdo mé nauky nepřijme, patří                            v nejhlubší propast pekelnou", volal  n e s n á š e n l i v ý „apoštol a evangelista“. A zase: „Panovníky, knížata a pány, kteří náležejí ku havěti římské Sodomy, všelikými zbra­němi sluší napadati a v jejich krvi ruce koupati.“

Z w i n g l i  pronesl zásadu: „Evangelium sitit sanguinem“, jako že ,,evangelium žízní po krvi“ těch, kdož nechtějí Zwingliova učení uznati. Na zelený čtvrtek 12. dubna 1525 jeho půso­bením zrušena mše                         v Curiemi, městě Zwingliově a místo ní po­prvé slavena ve hlavním chrámě večeře po evangelicku. Rozhodla to jen nepatrná většina hlasů. Přátelé mše nesměli se ani ve zvláštním kostele shromažďovati; brzy potom zakázána kato­líkům drahá oběť i po venkově. Vše to se rušilo a zavádělo stát­ním nucením; Zwingli byl při tom v popředí činným.                    V záležitostech víry a bohoslužby byla menšina vázána naprostou posluš­nosti k rozkazům většiny. Kdo se zprotivil, byl z města vymrskán utopen neb jinak popraven. – 273 roků nesmělo se nic konati                           po katolicku; přísně se na to dohledalo. Teprv asi před sto lety, když                 v politických obratech přišlo rakouské vojsko do Curichu a mělo svou bohoslužbu, prolomena hráz té ,,evangelické tole­rance“; 13. října 1907 slavena v Curichu 100 letá památka zase první mše svaté.

A což „helvetsk. Apoštol“, pyšný a zatvrzelý K a l v i n! Tento „velinkvisitor“ výslovně se domáhal „i n k v i s i c e  n a  v y h u b e n í k a c í ř s k é h o  p o k o l e n í“, praví ženevský protestant Galiffe a počítá z let 1542 – 1546 obžalovaných „ka­cířů“ 800 – 900. Hrozně se jevily následky n o v é h o ducha ve přísnosti uložených trestův i celého soudního řádu. Padesát osm  h r d e l n í ch trestův a sedmdesát šest výkazů ze země doka­zovalo, že Kalvínova kázaní nepadla v půdu neúrodnou. – T r a p n é  v ý s l e ch y  m u č i d l e m  s t a l y  s e               p r a v i d l e m. Obžalované mučili tak dlouho, až se přiznali třebas i                 k tomu, čeho nespáchali; někdy je za ruce i nohy ukovali, ba nutili děti svědčiti na rodiče. Pouhé podezření dostačovalo k za­tknutí, ba                         k odsouzení. Soudy řádily zrovna hrozně. „Čarodějství,

206

Bludy a lži v dějinách.

spolek s ďáblem“ byly obsahem žalob, pro které nesčetní ubožáci, muži a ženy, byli drženi ve dlouhé vazbě, vedeni do mučíren, vykazováni                   ze země, posíláni na popraviště i na hranici. Ně­kterým byly přivázány             na život hrnce a v nich živé krysy, aby se prohryzaly živým tělem. Mnozí se v žaláři raději sami zabili, než by byli podstoupili ukrutná muka výslechu a popravy. Za­čátkem roku 1545 rozmohly se soudní případy a zatýkání hroznou měrou. Dozorce žaláře oznámil dne 6. března soudní radě, že žaláře jsou plny, že již nemůže vězňů přijímati. Toť prý je, jak sám uznával, věc d o k o n c e  n e s l ý ch a n á  a  n e o b y­ č e j n á.                   S vězni se zacházelo nad míru a víru strašlivě. Stará mučidla byla jim příliš jednoduchá: vymýšleli nová muka. Katovo rámě umdlévalo. Než byl kdo odpraven, napřed byl zmučen, a když byl odpraven, bývala mrtvola ještě zohavena. A Kalvín? – byl s hroznými rozsudky úplně srozuměn, ba sám udával jména podezřelých, „aby toto pokolení bylo vyhubeno“. Roku 1545 poslal Kalvín příteli svému Myconiovi list                  o ukrutných hromadných zádavách katolíkův, a píše o tom slovy tak chlad­nými a jako řka po obchodníčku stručnými, že člověk až trne                 nad mravní zpustlostí a nelidskou zatvrzelostí tohoto muže – prý apoštola!                                          

Kdo reformátora urazil, byl tuze trestán. Kde který vese­lejší projev života byl přísně stíhán. Faber (Le Févre) a j. byli uvězněni, že si                    o svatbě zatančili. Perrin, Jeho zeť, protože po­hrozil Kalvínovi, tak tak že živ ušel do Francie a byl in effigie upálen. Pantheista Jak. Grüet, že pohrozil Kalvínovi pro zajetí Faberovo, byl odpraven. Sedlák, který by                  v pátek nebo v sobotu nebyl jedl masa, byl uvězněn a. j. v. Ba r. 1543 byli i chlapci zjímáni, že si zaskotačili.

Že papež Klement VII. nechtěl vilnému ukrutníku Jindři­chovi VIII., králi anglickému, zrušiti manželství s královnou Kateřinou, odpadl král od církve a mečem i ohněm doháněl k tomu své poddané. Na tisíce lidí zahynulo jediné proto, že nechtěli o d p a d n o u t i  od staré víry katolické. Řeholníci byli z klášterů vyhnáni, statky jim byly zabaveny a většinou od královských visitátorů rozkradeny. Chudina, která se tam dříve uchylovala, zůstala bez pomoci a bez ochrany.

A cože jsou všecky tresty španělské inkvisice proti neslý­chaným ukrutnostem, které na katolických poddaných spáchala z cizoložství pošlá královna Alžběta! Pokud byla Anglie katolickou, kvetl tam                 přese všecky domácí rozbroje znamenitý blaho­byt, takže právem země ta se nazývala ,,veselou Anglií“. Ale

207

Bludy a lži v dějinách.

rovnou měrou, co se tam hubila víra katolická, ubývalo nižším vrstvám obyvatelstva i blahobytu, až „old merry England“ za ,,panenské“ královny Alžběty proměnil se dělnému lidu v peklo na zemi. Katolický lid byl napřed ožebračen a pak byly na žebrotu vydány zákony, které     na věky zůstanou potupnou skvrnou anglického zákonictví. Kdo by byl tři dni postižen bez práce, měl dvě léta otročiti tomu, kdo jej z toho udal. Kdo by byl postižen na žebrotě, mělo se mu ucho uříznouti, a když ne­pomohlo, byl odpraven. Na sedmdesát tisíc lidu bylo rozvěšeno                   „pro tuláctví“. Jako kvíčaly – píše tehdejší zpravodaj – bylo vídati řady zvěšených tulákův – ani nemluvíc o jinakých po­kutách a trestech. Právem píše anglický protestant William Cobbet: „Nežvástejte mi                     o pronásledování a ukrutnostech kato­líků! Kdeže najdete takové, abyste je mohli přirovnati k těm, které já vám tu vykládám? Alžběta dala                    za  j e d i n ý  rok více katolíků zabiti, protože n e ch t ě l i                                       o d p a d n o u t i  od své víry, nežli královna Marie za celý čas své vlády, protože od­padli od víry zděděné po otcích. A přece nazývaly a posud nazývají dějiny Alžbětu ,,dobrou královnou Beruškou“, Marii však ,,krvavou“.

Nebylo by ani konce výkladu, jak ukrutně protestanté řádili také               v ostatních zemích. I tam, kde byli v menšině, nedopřávali katolíkům volného vyznání víry, a přece katolíci zachovávali s t a r o u  v í r u, kdežto protestanté byli o d p a d l í k y.

Tato zuřivost ani později neustala docela. Co posměchu a urážek bylo snésti mužům učeným a šlechetným, jako hraběti Stolbergovi a Bedřichu Schleglovi jediné proto, že odstoupivše od protestantismu vrátili se do církve katolické. Starý Voss zuřil, Goethe a Schiller se posmívali; básník (!) Gleim, stařec více než osmdesátiletý, napsal, že „raději býti loupežníkem nebo vrahem než takovým odpadlíkem“. A podnes se neděje jinak. Ještě r. 1884 se pronesl berlínský profesor Hans Delbrück, že katolickému dějepisci  J.  J a n s s e n o v i  za to, že dokumen­tárně odhalil a vyvrátil bludy a lži v dějinách protestantských, by se prý   m ě l y  u š i  u ř í z n o u t i!  (Preus. Jahrb. 1884.).

Správné soudí Döllinger.: „Dějepisně n i c  n e n í                                          n e p r a v d i v ě j š í h o  jako věta, že by reformace byla hnutím                        k u  s v o b o d ě  s v ě d o m í.  Právě opak toho jest pravda.“ (Kirche u. Kirchen, Mnichov 1861).

208

Bludy a lži v dějinách.

55.    Písmo sv. jediným pramenem víry.

„Až do časů Husových,“ píše P a l a c k ý, „tak všeobecné bylo přesvědčení v myslích lidských o božském povolání a právu církve Římské, že ani sebe zjevnější úhony náčelníkův jejích ne­zrušily víry                   v její  n e o m y l n o s t.“ Mistr Jan Hus po něčem zaplétaje se do bludů, že posléze neuznával ani svrchovaného učitelského úřadu církve; prohlásil Písmo sv. za jediné pravidlo víry a výklad jeho sobil samému sobě.

Po stu letech Martin Luther upíraje prestolu papežskému nejvyšší úřad učitelský v církvi, prohlásil Písmo sv. za jediný pramen víry a sebe za jediného vykladače: „Já, Martin Luther, jsem vaším apoštolem, vaším evangelistou“.

Hus a Luther svévolně zúžili obor zjevené pravdy a vy­trhnuvše Písmo sv. i jeho výklad církvi z rukou, vydali zjevenou pravdu v šanc libovolnému subjektivismu a žíravému kriticismu. Každý mohl si                      z Písem sv. vykládati, jak se mu zlíbilo, a vy­mítati to ono místo, až by                  z Písma sv. zbyla holá vazba. Kam pak se jim poděla slova Páně: Ty jsi Petr, a na té skále vzdělám církev svou? Není-li Petr a jeho nástupce skalou, na níž vzdě­lána církev, kdež pak by byla tato církev půl druha tisíce let, než vystoupil Hus, Luther, Zwingli, Kalvín a jiní?

1. Nechce býti.

Písmo sv. samo o sobě nechce býti jediným pramenem zjevené víry, nikde ani slovem si toho nesobí. Ba právě na ně­kolika místech samo připomíná, že neobsahuje všecko, co apo­štolé věděli o Pánu. „Mnohé zajisté i jiné divy činil Ježíš před obličejem učeníků svých, kteříž nejsou psáni v knize této“, píše apoštol Jan (20, 30.) a zase: „Jestli pak i mnoho jiných věcí, které učinil Ježíš“ (21, 25).                        

Kdo poznal, kterak vznikly jednotlivé knihy Písma sv., jak epištoly, tak evangelia, že to byly spisy  p ř í l e ž i t o s t n é,  z nichž každý byl složen z  d a n é  p ř í č i n y  a za jistým účelem, podle hlavních potřeb čtenářů, jimž byl odhodlán, ten zajisté uzná, že z pisatelů žádný neměl úmyslu, aby ve svém spise uložil veškeré pravdy a přikázaní evangelická. Psal každý ze svého, druh o druhu nevěda. Matouš psal evangelium, aby dokázal Židům, že starodávná proroctví o Spasiteli se splnila na Kristu. Marek, průvodce Petrův, sepsal své stručné evangelium

209

Bludy a lži v dějinách.

ku žádosti křesťanské obce v Římě, aby jim něco z toho zanechal písemně, co jim Petr kázal ústně. Lukáš, průvodce Pavlův, napsal (mimo dějiny prvotné církve), co byl od Pavla slyšel. Jan smě­řoval svým evangeliem po přednosti k tomu, aby proti bludařům uhájil a dokázal božství Spasitelovo. Příležitostný ráz ještě patrněji se ozřejmuje listy apoštolskými.  

Při vší důležitosti, jakou mají do sebe tato psaná svědectví, a při vší úctě, která se jim od prvopočátku v církvi prokazovala, zůstaly, čím původně byly: spisy příležitostnými. V jedno­tlivých se rozebírají a dosvědčují jednotlivé pravdy, ale žádná z těchto památek ani všecky pospolu si nesobí býti jediným pravidlem víry a zjevení.

Na mnoha místech Písma sv. dává se přednost slovu živému neb alespoň se klade na roven slovu psanému. „Mějž příklad zdravých slov, napomíná apoštol Pavel žáka svého Timothea (II, 1, 13. 14.), kteráž jsi             s l y š e l  ode mne u víře a v milování v Kristu Ježíši. Toho dobrého skladu ostříhej skrze Ducha sva­tého, kterýž přebývá v nás.“ – „A co jsi slyšel ode mne před mnohými svědky, to (zase)  s v ě ř u j věrným lidem, kteří způ­sobní budou i jiné učiti.“ (2, 2.).

Co a jak činil Pán, to a tak činili apoštolé, On učil ústně, ústně učili také oni. Někteří z nich také něco písemně zazna­menali, pokud zvláštní potřeba kázala, ale přední a hlavní péčí a prací bylo jim  ž i v é  s l o v o. Tak činí církev podnes u ná­rodů, které ku své víře obrací. Pravý opak toho však činí pro­testanté, dávajíce jim bibli, aby si z ní sami vyhledali víru.

2. Nemůže býti.

Písmo sv. samo sebou ani nemůže býti jediným pravidlem víry. Odkud vědí protestanté neuznávajíce tradice, že vůbec jest jaké                 Písmo sv.? Kdo jim pověděl, z kolikera částí se skládá? Kdo jim ručí, že se nás dochovalo přesně a neporušeně? Písmo sv. jako kniha mrtvá                 k tomu neodpovídá – ale odpovídá  ž i v é   p o d á n í  církve, prastará třeba už v prvotných dobách pí­semně uložená tradice. Staré podání církve praví: Tyto knihy podávalo si pokolení za pokolením za jediné pravé a skutečné části Písma sv.; apoštolé je sepsali a pod úzkostlivou bdělostí církve nesmělo se v nich ani slovo přidati ani ubrati.

Knihy Písma sv. obsahují vedle prostince vyjádřené a zobra­zené pravdy také hluboká  t a j e m s t v í,  svrchované pravdy

210       

Bludy a lži v dějinách.

ducha i srdce, z nichž každá o sobě chová filosofskou záhadu. Kterak si to vše má vykládati čtenář, ať učený, ať neučený, když to veleduchové všech věků rady si nevěděli? Kdo rozhodne, kterým slovům a statím rozuměti ve významu slovném, kterým v obraz­ném? Filip se tázal dvořenína čtoucího v Písmě: ,,Myslíš-li, že rozumíš, co čteš?“ Kterýž řekl: „I kterak mohu, nevyloží-li mi někdo?“ (Sk. ap. 8, 30. 31.).               Vedle Písma sv. jest tedy potřebí také  v y k l a d a t e l e, a tím jediné pravým a ustanoveným jest učitelský úřad církevní. Nerozumíš-li kterému místu, půjdeš snad o výklad k učenějšímu. Ale kdo tě ubezpečil, že jeho výklad je spraven, a že není nad něho nikdo jiný ještě učenější? Když pak by vznikl spor o význam některého slova nebo místa v Písmě, kdož rozsoudí? O jediném ustanovení večeře Páně podali prý mužové ,,svobodného zkoumání rozumového také u věcech ná­boženskýchů skoro 200 různých výkladů.

U samého Luthera jeví se i v této příčině křiklavá nedů­slednost. Bible mu byla hned ,,nejzřetelnější knihou na světě“, a hned zase prý „jen ten může rozuměti Písmu, kdo by sto let spravoval církev s proroky, s Janem Křtitelem a s apoštoly“, až toho zase „jen jediný Luther umí bibli vykládati“, a. zase „jediný Duch sv. může Písmu rozuměti“, a hned zase „kde kdo může bibli rozuměti“, a hned zase prý „nerozumíme                    z bible ani a b c“. Všeliké sekty, které se vesměs buď pýchou nebo fanatismem odtrhly od skály Petrovy, zavrhly podání a výklad církve, každá vykládá  j i n a k á  každá nicméně tvrdí, že ,,očistila evan­gelium“, že jen u ní jest  p r a v d a. Vytrhovaly z Písma list za listem, až jim v ruce nezbylo leda holá vazba.

S biblí v ruce páchaly zdivočilé zástupy hnusné neřesti a vraždily vše kolem sebe. Cranmer, krvavý pomocník smilného reformátora Jindřicha VIII. v katanském řemesle omlouval a zdůvodňoval to z bible! Dějiny člověčenstva dokázaly písmem ohnivým a krvavým, že Písmo sv. n e m ů ž e  býti jediným pra­menem víry.

Předůležitá jsou v té příčině slova apoštola sv. Petra (II, 15. l6.): „Jakož i nejmilejší bratr náš Pavel podle dané sobě moudrosti vám psal, jako i ve všech epištolách, mluvě v nich o těch věcech, v nichž to jsou               n ě k t e r é  v ě c i  n e s n a d n é  ku srozumění, kteréžto neumělí a neustaviční (lidé)  p ř e v r a c u j í,  jako i jiná Písma, ku svému vlastnímu zahynutí.“

211

Bludy a lži v dějinách.

3. Nikdy nebylo.

Písmo sv. samo o sobě nikdy ani nebylo jediným pra­menem víry. „Víra (jde)  z e  s l y š e n í, slyšení pak skrze slovo Kristovo“, skrze kázaní slova Božího, praví apoštol Pavel (Řím. 10, 17.). Tak bývalo vždy v církvi pravidlem nehybným. Církev už byla a trvala, pokud nebylo ještě ani slovíčka psaného. „Jdouce po všem světě  k a ž t e  evangelium všemu stvoření“, přikázal apoštolům Pán. (Mar. 16, 15.) „Maje vám více psáti nechtěl jsem skrze list a černidlo; nebo mám naději, že budu u vás a  ú s t y  k  ú s t ů m  mluviti budu, alty radost vaše byla plná“, píše Jan (II. 15.).      

Církev již dávno pronikala svět pod sluncem ústního podání, než byly v celek sebrány jednotlivé části Písma. A kolik věků zase prošlo, než se dostalo národům překladu Písem sv.! Učený Tertulián píše v té příčině: „Jdouce po všem světě zvěstovali apoštolé národům totéž učení téže víry a zakládali po městech církve, od nichž ihned jiné církve přejímaly podání víry a símě učení a podnes přejímají, aby se staly církvemi.“ (De praescr. c. 20.). Jako svíce o svíci, tak se rozžíhalo světlo víry Kristovy ve starých obcích církevních. Ke slovům Pavlovým: „Protož, bratří, stůjte a zachovávejte ustanovení, kterým jste se naučili buďto skrze (naši) řeč aneb skrze náš  l i s t.“ (II. Thes. 2, 14.) připomíná Jan zlatoústý: „Z toho jde, že apoštolé ne všecko pí­semně, nýbrž mnohé bez písma podali, a toto také zasluhuje víry. Jestli to podáno – a dosti!“ (Hom. 4. in ep. 2. ad Th s.) – „Víra jest, proti níž bojují; a v tom jest všech odpůrcův a nepřátel zdravého učení společný záměr, že chtějíce otřásti pevnou vírou ničí a hubí podání apoštolská.“ Basilius (De Spir. S.)

Zkušenost všech věků dokazuje, že všeliké sekty mají ku Písmu sv. také výklady, ale jsou to jen cisterny buď zkalené nebo docela vyschlé, neboť jimi nepřetéká živý, pramenitý, zdravý proud církevního podání. Zavrhují tradici, a nemohou se bez ní obejíti: křtí dítky, ač se tomu Písmo na oko příčí, světí neděli a výroční svátky, ač o tom v pišme nic není atd.

Velmistr G ö r r e s praví (v předmluvě ku dr. Seppově Leben J. Chr.): Když apoštolové podávali svědectví o tom, co byli viděli, mladá církev přijímala tato svědectva za úplně platná, anať měla důkazy jich               v sobě samé. Evangelia byla jí pak jen vnějším dokladem jejich původův z onoho kořene, z něhož sama byla vyrostla. Církev přijala psané tyto památky ve svůj svazek životní a potvrdila jich důstojnost i důležitost. Čtvero evangelii

212       

Bludy a lži v dějinách.

jako čtverou tepnou proudilo jejím nesmrtelným ústrojím, do­dávalo života a výměnou nabývalo ho zase z pramene podání.

Knihy ty však byly později  v y t r ž e n y  ze svazů život­ních; teplý život počal v nich stydnouti, tepny ochabovaly; krev srdeční přestala býti krví, jakmile byla vylita z državých cév; životní fluidum stalo se caput mortuum: z bible stala se kniha jako kterákoli jiná kniha. Rozborní duchové zkoušeli ocelem, dá-li jiskry, a jako druhdy Inkové v Peru přiloživše ji k uchu naslouchali, nedává-li odpovědi k jich dotazům. Ale co bylo mrtvo, zůstalo němo. I odpovídali za ni  s a m i  ze své vědy.

Církev sprovázela tyto křesací pokusy s pocitem oné bo­lestné lítosti, která jí nemine při žádném velikém skandálu. Jak­koli však církev, kteráž nepřetržitými vrstvami, pokolení za po­kolením, spojena jest                se svým zakladatelem, necítila se bezpro­středně dotknutou oněmi alchymickými operacemi, které si do­volili s knihou z jejího majetku a nitrného svazku vyrvanou: přece drzá a barbarská nešetrnost, kterou nepřátelé opřeni prý o vědeckou bezohlednost páchali na ústroji jí uloupeném, byla jí pohoršením. Církev, tato veliká věkovitá přástevnice, která upřádajíc vlákno tolikera pokolení vpřádá je v dějiny: kdykoliv ucítí, že to ono vlákno u veliké osnově povolilo: otřásá vždy na zkoušku celou tkaninou, a kde shledá, že co popustilo, ihned pomáhajíc vpřádá podél vytáhlých vláken vlákna nová, upevňuje osnovu a stěsnává outek.                    

Tak bývalo při každém nebo po každém kacířství. Čím urputněji bludaři navrtávali, ohryzávali a osekávali ratolesti stromu církevního, tím více živice vyháněl z kořenů v porušené části, až se poškozená místa zase zahojila a zacelila. – A tak bude i po haeresích, které snad ještě přijdou.

56.   Reformace – v původním významu.

,,Reformací“ rozumívá se obyčejně odvrat od katolictví                                   k protestantismu; podle toho ,,protireformace“ znamenává do­brovolný i nucený návrat k církvi; - v Čechách ponejvíce za Ferdinanda II. Není to vlastně správné. Termíny reformace a protireformace v tomto smyslu ustálily se hodně později po oné době, kdy se to dálo.              

V augsburské konfessi z r. 1530 není ani názvu „reformace“, ani zmínky o věci, jež se tím slovem poznačovala; v druhé hlavní listině,             ve smlouvě augsburské z r. 1555 již se o tom sice mluví, ale název ještě nevysloven. Až vestfálský mír z r. 1648 přináší

213

Bludy a lži v dějinách.

poprvé ten název, však nikoli ve jméně, nýbrž ve slovese; je úředně platná definice práva reformačního (ius reformandi), tedy pořád ještě žádná vlastní reformace: ,,Bezprostředním duchov­ním nebo světským stavům říšským náleží vedle praxe, posud konané po celé říši, též                        p r á v o  r e f o r m o v a t i  náboženství. Poddaným, když nechtějí býti se svými zeměpány jednoho ná­boženství, poprava se dobrodiní odchodu.“                

Co se tu stanoví slovy, již dávno bylo zformulováno v pra­vidlo: cuius regio, eius religio — čí kraj, toho náboženství t. j. panovník má právo ukládati poddaným, ať jsou s ním jedné víry. Církevní majetek měl zůstati nebo se uvésti na míru, jak, byl o půlnoci nového roku 1624.

R e f o r m a c e  značila tedy  k a ž d o u  z m ě n u,  kterou                                   u č i n i l  p a n o v n í k  v  n á b o ž e n s t v í, ať na prospěch protestantismu nebo katolicismu. Tak ostalo až do konce 18. století; ještě v obsáhlých dějinách Haeberlin-Senckenbergových r. 1790 píše se                       o ,,reformaci“ Ferdinanda II., nikoli o ,,proti­reformaci“.

Katoličtí panovníci konali sice také právo reformační, ale                                 od základů jinak než u protestantů. Když katolický panovník vrátil své poddané do církve, obnovil tím vlastně  j u r i s d i k c i  c í r k e v n í,  jíž on také, jako člen té církve, podléhal; protestantský vladař zaváděl něco nového ve  s v ů j  p r o s p ě c h; zřizovali si každý svou zemskou církev jako „rození vrchní bi­skupi“ (summi episcopi nati), sobili si pravomoc církevní a konali ji.        

V tom je pravá  p o d s t a t a  r e f o r m a c e: ve smyslu knížecího práva,  u r č o v a t i  p o d d a n ý m  náboženství. Pravidlo ,, cuius regio“ a právo reformační jsou vynález a požadavek protestantský: knížata němečtí na tom stáli: císařský vy­slanec Trauttmannsdorf a katoličtí stavové byli proti; přece však povoleno, poněvadž protestanté hrozili velezradou, dovolati se pomoci francouzské, švédské, i turecké.

Zemští stavové protestantští ostatně již dávno si dali refor­mační právo zdůvodniti theologicko-vědecky: Melanchthon napsal o tom latinské pojednání „O právu reformačním“, kde slovem re­formace, reformovati rozumí se podřízení všeho církevní ho pod světskou moc.              

Tehdy se všecka náboženská,  d u ch o v n í  m o c  dala světským          k n í ž a t ů m:  o  p r á v u  l i d s k é  o s o b ­ n o s t i, o  p r á v u                        j e d n o t l i v c e,  že smí míti vlastní ná-

214

Bludy a lži v dějinách.

boženské přesvědčení, nebo že smí zůstati, věren víře od praotců zděděné – není tam  a n i  s l o v a.

O n n o  K l o p p  končí: ,,V novější době praví protestantský profesor theologie (Th. Z a h n): Lutherovo učení o ospravedlnění už není v Německu, a nikdo se toho neleká. Ale zůstala zemská církevnictví, ne tak nitrnou silou, jako proto, že posavad stojí lešení, a to jen tou mocí, která byla jejich původem.“ ( Hist. pol. Bl. sv. 129.).

57.   Ovoce „reformace“ Husovy.

„Po ovoci jejich poznáte je. Zdali sbírají z trní hrozny, aneb             z bodláčí fíky?“ (Mat. 7, l6.). – Jaké bylo ovoce „refor­mace“ Husovy                 v Čechách?

1. V  r o d i n ě  a  v  o b c i. „Celou zemí, praví o Čechách sv. p. Helfert (244), počal lomcovati nesmír a spor, všecky vrstvy dělilo strannictví a úkaz nejsmutnější, vyskytující se vždy v do­bách různic náboženských a občanských, až příliš záhy se do­stavil. M ě s t a                       i  d ě d i n y, kdež posud panovala svornost, u č i n ě n y  j s o u                              p ř í b y t k e m  s v á r ů; život ro­dinný rozvrácen hlubokou roztržkou, syn stál proti otci, bratr proti bratru v odcizení sotva tajeném, ať nedím ve veřejném odporu; svazkové dlouholetého přátelství rozvázáni jsou, trpká nastoupila nepřízeň.  Z m a t e k  n a  v š e ch  s t r a n á c h, doma a v radě, v obci a v kostele.“          

Nemravnost se zmáhala. Když Hus veřejně zlehčoval kněž­stvo, zajisté se nemohl lid jeho řečmi ku mravnosti povzbuzovati a ušlechťovati; Hus sám píše z Kostnice Plzeňským: „K a m ž  s e   d ě j e d o b r á  p o v ě s t  v a š e?  D ř í v  jste město své rádně spravovali, slovo Boží milovali, kuběny a rufiany jste ven pudili, kostky jste stavili. A l e  n y n í!  Již frejnosti, již hry, již jiné nešlechetnosti vyrazivše z vás slovo Boží ve vás se navrátily!“ (Helf. 249.).

Kterak bylo u  v e ř e j n o s t i,  píše  P a l a c k ý  (V. 1. čl. 6.): „Jakož po celé téměř XV. století, tak zvláště za těchto let (na konec              XV. věku) stěžováno si na nebezpečí v cestování po Čechách a největší přísnost obracela se proti hojným povalečům po krčmách, kteříž                         v nedostatku služeb vojenských živili se násilím a loupeží.“

2. V  k o s t e l e  a  v e  š k o l e. Nedůvěra k duchovenstvu a záští, které Hus tak horlivě u lidu šířil a pěstoval, vyšlehly po jeho smrti                       v jasné plameny vzpoury a ukrutnosti. Bouře ty

215

Bludy a lži v dějinách.

čelily hlavně proti kněžím a mnichům. Domy farářů vydranco­vány a zbořeny jsou; mnoho kněží nepomohše sobě záhy útěkem, týráni jsou mnohonásobně, některé prý až zabili a do Vltavy uvrhli. Ženské z lidu křičely a povykovaly v zástupech do far se dobývajících, podněcovaly těch co hnali útokem, házely kamením po oněch co z far prchali, zuřily              v nitru dobytých domův a kostelů. Rok 1416 spatřil ženu s kazatelny kázající. (Helí. 245.)

Když nastal u dvora královského obrat katolíkům příznivý, katoličtí faráři vracení svým farám a s kostelem chtěli se i školy zase ujati. Když jim toho odepřeli kališníci, byli nuceni vyučo­vati děti na věžích a zvonicích, co zatím do škol řádných (pů­vodně katolických) chodila mládež strany kališnické. Žáci obojích těchto škol co den ve spolek se hašteřili, ano za časté bitky a rvanice mezi nimi nastávaly; zápasníci zvoněním přivolávali sousedstvo své strany na pomoc a o nejednom případu vypravuje se, že těžce ranění ano zkrvácené mrtvoly z bojiště byly odnášeny. (Helf. 258.).                          

Husitismem otevřela se volná cesta všem zhoubným následkům, jež plynuly z reformace Lutherovy, jak se vyloží v bu­doucím článku. Církev kališná záhy upadala v učení i na mra­vech; kněžstvo nemělo žádné vážnosti. Luther vábil k sobě Čechy, že v jeho církvi nebude potřebí kandidátům duchovního stavu doprášeti se svěcení u římských biskupů. R. 1522 psal českým stavům, že Čechy jsou zaplaveny špatnými kněžími, kteří šíří lehký mrav; prý je přísloví, že kdo u Němců dostál se n a  š i b e n i c i  a  n a  k o l o, v Čechách by ještě dobře byl  k n ě ze m. (Denis, Konec samostatnosti české 365.).

B a v o r o v s k ý  ze 16. století: „Šetřete nyní mládeže, kterak jsou živi bez bázně boží, bez umění božího, bez poslušenství svých starších! Řeči jsou oplzlé, šaty ohyzdné, skoky nestydaté, obcování mrzuté. Tomu k myslí opilství, jinému zlodějství, některému hra, jinému kuběnářství.                Z toho co pochází? Některého z nich před očima rodičův oběsí, jiného ohavně čtvrtí, toho z města chvojštištěm vyprovodí a jiné jinými hanebnými poku­tami tresčí. Co jest nyní od mládencův ještě nedobře vyrost­lých častěji slyšeti, jako: ženiti se, hehře ženiti! A co méně při nich může se najíti, jako k tomu rozumu, aby znal, ,, k čemu pospíchá a v jaké povolání vkročiti míní? Lépe by některým trefil duhovec nebo březovec nežli panna krásná.“

Náboženství se dostalo úplně v moc světskou. Kdyby Hus byl zůstal na živě, nebyl by si viděl jiného zbytí leč všecko uznati, co v jeho duchu světští jeho přátelé byli nového podnikli, a byl

216

Bludy a lži v dějinách.

by se stal  s l u h o u  Ž i ž k o v ý m, jako byli později čeští bratři a protestantští kazatelé i podle úsudku V. V. T o m k o v a „na­jatými sluhy“, neboť  s  t y r a n s t v í m  s v ě d o m í  šla ruku v ruce úplná                    p o r o b a  o b č a n s k á.  Je toho na sta dokladů v dějinách protestantských.          

O lutherském kněžstvu českém píše  Z. W i n t e r: „Na nejhorší míře byl kněz protestantský; nejen proto, ze kněží pro­testantův, nevytvořivše hierarchii, všude byli proti státu a laikům nesamostatní, ale i tím, že byli u nás dlouho proti zem­ským zákonům pokoutně chováni. Lutherský kněz byl téměř otrok své vrchnosti.“ (Život církevní, 503.). Hrdá šlechta česká již sice v husitství ožebračila duchovenstvo a přivedla je v tuhou poddanost, ale přece ještě tu stála na obranu husitská konsistoř. Teprv když Luther vyslovil, že světští páni jakožto ,,vůdcové“ lidu máji právo ustanoviti duchovníka, dáno laikům plné právo                     nad duchovenstvem. V lutherské církvi nebylo potřebí ospravedl­ňovati panovačné zasahování do lidských práv duchovenstva.

3. V e  v ě d á ch. Palacký ve svých dějinách přečasto přikládá Husovi zásluhu, že dobyl světu „svobodné zkoumání roz­umové“. Poznati z těchto slov již z daleka německou „Freie Forschung“, kterou Němci přisuzují zase Lutherovi. Což nebylo „svobodné zkoumání“ ve vědě, ba i u víře ve středověku dovo­leno? Odjakživa platila v církvi zásada                    sv. Augustina: in necessariis unitas in dubiis libertas, in omnibus charitas. Když také o věcech víry přeli se theologové, papežové ponechávali jim vždy všecku volnost, jen toho bedlili, aby se ve sporu do­držovaly m e z e  s l u š n o s t i  a  z a ch o v a l a  v í r a.

Palacký naříká, že „činný  d u ch  p o k r o k u, jenž bývá spolu duch vyšší osvěty“, velmi brzo po hnutí husitském, už ve druhé polovici XV. Století se  v y t r a t i l.  „Duch onen po­kroku a iniciativy vůbec,                z a k r s a l  v  d u cho v n í m  o s a­ m o c e n í  p o d o b o j í ch... Ale strana Římu poslušná zachovavši se v duchovním spojení a                            ve vzájemnosti s ostatním světem křesťanským účastnila se pokroku tohoto, ač nenáhlém, nicméně skutečném. Studia humanistická, jichž se přece katolíci tak horlivě ujímali, uměna tiskařská a veliké podniky zámořské oživovaly a šířily obor myšlenek časových, z čehož ale                        p o d o b o j í  v y l u č o v a l i  s e  t é m ě ř  z  ú m y s l a.  Proto činnost mysli a s ní spojená iniciativa, jakkoli nevalná, jevila se vždy více                       u strany římské, kdežto u strany podobojí, při panující ne­svobodě a obmezenosti myslné, pod vládou autority ještě přísnější, zmáhala se                  d u ch o v n í  l e n o s t  a  k r á č e l o  s e  d o

217

Bludy a lži v dějinách.

b a r b a r s t v í  n a z p ě t; kališnický rigorismus stavěl myslnému vzletu a rozhledu ještě větší překážky, nežli sama církev římská; (!) celý obor myslný (v době kališnické) byl již jakoby zjalověl v národu, ač náruživostí při tom neubývalo nikoli. Nic není nudnějšího a jalovějšího nad polemické spisy z tohoto věku.“ – A zase (d. IV., č. 1., d. V. č. l.): „Není se čemu diviti, že i básnické umění zakrsalo a zahynulo dokonce        v nekonečných těch hádkách o víru; opravdu není v celé historii literatury české doby  j a l o v ě j š í.“

O Ctiboru T o v a č o v s k é m  z Cimburka, jenž přiroze­nou vlohou vyšinul se mezi nejpamátnější muže národu a věku svého vůbec, píše  P a l a c k ý, že vychován jest ve vlastí dosti pilně sice, ale                            s t r a n n ý m  vedením knězi husitských, tak že ani nenabyl důkladnější znalosti jazyka latinského. – Táboříte r. 1420 stanovili 14 článkův,                   o nichž píše  V a v ř i n e c  z  B ř e z o v é, utrakvista a profesor                      při tehdejší universitě Pražské: „Ze článků svrchu řečených vůbec, léta Páně 1430 pohoršlivě a na  p o t u p u celého království urputně prohláše­ných, povstala v lidu a v duchovenstvu, kteří se pro obranu zákona Božího dobře sjednotili, nová i náramná sváda a roz­tržka.“ Proč, praví Vavřinec „na potupu celého království“, o tom podá doklad hned        2. článek: ,,Každý člověk tím, že stu­duje s v o b o d n á   u m ě n í                     a stupně v nich přijímá, jest marný a zpohanštělý a  h ř e š í                           proti evangeliu Pána našeho Ježíše Krista“. Ve článku pak 6. prohlásili Táboří, že všechny misály a zpěvníky kostelní, všechno nářadí chrámové a roucha boho­služebná mají se spáliti a zničiti. Jak ujednali, tak jednali: ne­sčetné skvostné knihy a drahocenné památky umělecké i veliké budovy zničili, i právem dí  B ř e z o v s k ý,  že ,,vzdali se titíž Táboří napotom téměř vší milostivosti, spravedlnosti, pokory, všeho milosrdenství a vší trpělivosti, a ne jako lidé rozum ma­jící, ale jako dravá zvěř a jako vzteklí psi a lvové vrhali se úprkem na všechny ty, kdo                    s dotčenými domněnkami souhla­siti nechtěli, trýzníce je kořisťováním, ohněm a rozličnými tresty a potupami. A tak se stalo, že slavné druhdy království české za divadlo dáno bylo všem národům a že na věky                       v pořekadlo přišlo.“ – ,,Universita zůstávala zanedbána a neposkytovala příležitosti k nabytí známostí vědeckých dle pokroku tehdejšího času                           v jiných zemích“, soudí  T o m e k (D. č. 261.).

„Pozoru hodno jest“, praví  P a l a c k ý, ,,že také umění                                k n i h t i s k a ř s k é  v Čechách poprvé, ne v podobojím, ale                               v  k a t o l i c k é m  městě zjevilo se. Nesmíme vykládati to v ten

218       

Bludy a lži v dějinách.

smysl, že  d u ch o v n í  p o k r o k   již  o d v r á t i l  se byl                                   od  v ě t š i n y národu, leda ve věcech náboženství a víry se týka­jících? Proto také  p r v n í  a  j e d i n ý  toho věku Čech, který duchem humanismu a staroklasické lepoty v Evropě právě té doby znova se křísivším nadchnouti se dal a jej ve spisech svých nápodobiti snažil se, byl  ch o v a n e c  ř í m s k ý,  pan Jan mladší z Rabštejna, páně Prokopův bratr, kterýžto ztráviv ně­kolik let u dvora papežova, r. 1457 jmenován byl proboštem Vyšehradským a umřel 1473; jeho Dialog                 u věcech roku 1467 jest toho důležitou a milou památkou. Kéž by jen více plodů podobných bylo se zachovalo!“

4.  N á r o d n o s t  č e s k á, druhdy tak slavného jména, vzata jest u světa v  p o ř e k a d l o  a  n e n á v i s t,  v  p o t u p u  a  p o s m ě c h. Podnes se to cítí. Vavřinec  B ř e z o v s k ý  píše, že jednáním táborův se stalo, že ,,slavné druhdy království české za  d i v a d l o  dáno bylo všem národům a že na věky v  p o ř e k a d l o  přišlo“. P a l a c k ý  praví, že následkem ne­šťastných bouří a válek husitských ,,vzali národové jméno české v  n e n á v i s t  a  v  p o t u p u“. H e l i e r t soudí: „Vůbec došly věci na taková místa, že jméno české daleko široko vešlo v pověst velmi pochybnou, neřku-li špatnou“. Významno jest, že protivníci nazývali Luthera člověkem jedovatým, kacířem, buřičem, střeštěncem, opovážlivcem a – Č e ch e m!  I Čechové považovali si za hanbu míti               ze sebe kacíře. Král Václav osopil se na Husa pro podezření kacířství,           do kterého prý uvrhl zemi a způsobil králi svému mrzutosti v cizině; hlavní příčinou, proč Hus dobrovolně šel do Kostnice, bylo, aby se očistil z kacířství. Odsouzením Husovým z kacířství cítil se národ český uražen, zahanben. V divadelní hře „Die böhmische Irrung“ z r. 1483praví básník Hans Folz, že Husovi kacířství našeptal Jidáš. Odkud asi pošlo, že u Francouzů říkají cigánovi bohémien?

N á r o d  č e s k ý  slavil ,,navenek“ věk svůj rekovský, ale „doma“ bylo jinak. „Hus byl pomstěn, ale k r v í  a  b l a h o b y t e m  v l a s t i“, praví Brandl (186). Palacký (III, 2, XII, 1.)' pak soudí: ,,Ú p l n é                       z n i č e n í  d á v n é  a u t o r i t y, co do státu i co do církve, potáhlo                za sebou také z n i č e n í  n á ­r o d n í  j e d n o t y  a  s v o r n o s t i…              za této doby počítadlo se při nejméně patero hlavních stran; v nedostatku válek zahraničních strojívaly strany války domácí; proto vítězství                   u Domažlic, pojistivší bezpečí vlasti od nepřátel, stalo se  h r o ­b e m       j e d n o t y  a  s v o r n o s t i  č e s k é;  jedna částka ná-

519

Bludy a lži v dějinách.

rodu tulila se čím dále tím zřejměji k  c i z i n c ů m,  aby pomocí jejich utlačiti mohla částku  d r u h o u.“

Husem rozeštvaný národ český nedocházel ani nábožen­ského ani občanského klidu, až si jej koupil vlastní krví na Bílé hoře. —

58.   Ovoce Lutherovy „reformace“.

Přechvaluje-li kdo z Čechů Husa, má to jaký taký kus práva v národním chauvinismu, a že Hus mravně daleko převyšuje Luthera. Ale                              v novějších dobách bývá i v Čechách slýchati hlučné pochvaly vzdávati Lutherovi za jeho domnělé zásluhy v oboru občanského života, vědy, národního školstva atd. Bývají to z pravidla opelichané fráze                            o ,,svobodném zkumu vědeckém“, které nikterak nesnesou světla historické pravdy. Jansen a jiní novější, Pastor, Denifle, Weiß odhrnuli protestantský šum a rum z pravdy, a tu se jeví „zásluhy“ Lutherovy docela jinak.

Protestantismus vyplývá všecek z povahy svého původce.                             L u t h e r  n e b y l  m u ž  r o z u m u,  nýbrž  v ů l e;  a to je málo na reformátora. Podle toho nedostatku vznikla časem dvojí legenda zastírati jej: za prvé že by církev byla, jak ji Luther líčil; za druhé, že Luther zachránil čisté evangelium; z toho pak i lichá domněnka, že prý Luther přispěl k zachování nábo­ženství, křesťanství.

Novější dějiny usvědčily obojí z nepravdy. Luther, ať již ze zlého úmyslu nebo jen z neznalosti následkem nedostatečného studia, chtěl                    z nenávisti k papežství, když se opřelo jeho aspiracím, jedním rázem        c í r k e v  z n i č i t i. Ani jednoho článku víry ne­nechal neporušeným; on učinil počátek úplného rozkladu nábo­ženství a křesťanství v nynějším protestantismu.

Předsudky a výtky proti církvi teprv on vlastně a většinou vynalezl a formuloval. Jeho výborné sice ale zanedbané vlohy a jeho plamenná nenávist  s t u p ň o v a l y  s í l u  v ů l e  a ž  v e  z t r n u l o s t, která, když mu vystoupil který odpůrce, vzněcovala se ve  v z t e k  a                             š í l e n s t v í.  V tom stavu pozbýval všeho klidného rozmyslu a býval, nejmírněji řečeno, nespravedlivý; z toho hlediska rozuměti těm ošklivým přezdívkám církvi; při­cházely z plna srdce, ale byly to přece jen výbuchy srdce za­slepeného zlostí. Jeho dělnost ve spisování a šíření letáků, mistrnost v řeči, jeho vědomé ťukání na lidské pudy, chytré počítání                      s tehdejší nespokojeností a všeobecným vřením, posléze i jeho

220       

Bludy a lži v dějinách.

vážnost jako kněze a řeholníka bývaly mu pomocny. Luther konal služby světskému protináboženskému proudu.    

1. Luther prý vrátil lidstvu krásu života r o d i n n é h o – týž Luther, který si posměchy tropil z panenství Bohu zaslíbe­ného, jenž upíral svátostný řád rodinného života, jenž mluvil o manželství, že hanba se o tom jen zmíniti. ,,Ovoce“ pak, které z toho brzy dozrávalo, poslal šašky vojvoda Jiří v listu ze ,,čtvrtku po Invocabit 1526“ Lutherovi samému na ukázku. Píše mu: ,,Kdy bylo více s v a t o k r á d e ž í zasvěcených osob, nežli od té doby, co jsi začal hlásati své evangelium? Kdy bylo více v z b o u ř e n í  p r o t i  v r ch n o s t i  nežli z tvého evangelia? Kdy byly více o l u p o v á n y  chudé domy duchovní? Kdy bylo více   k r á d e ž í  a  l o u p e ž í? Kdy bylo více  z v r h l ý ch                    m n i ch ů v  a  k l á š t e r n i c  ve Vitenberce nežli teď? Kdy se braly              m a n ž e l u  ž e n y  a  d á v a l y  s e  m u  j i n é  nežli teď podle tvého evangelia? Kdy bylo více cizoložstev, nežli cd té doby, co jsi napsal: „Kde žena… ať jde k jinému… a muž ať učiní tolikéž“? Totoť učinilo tvé evangelium, které prý jsi vytáhl zpod lavice.“        

Že pravdu děl vojvoda Jiří, ozřejmuje a dosvědčuje se hoj­nými výroky samého Luthera: ,,N a š i   e v a n g e l i č t í  j s o u  t e ď                      s e d m k r á t  h o r š í  n e ž  b y l i“.

Když hvězda Lutherova jakožto „apoštola čistého evan­gelia“, jakožto „Gottesmanna“ a „Rüstzeugu Gottes“ – v zá­novních dobách počala nápadně rychle blednouti a hasnouti, činí ho někteří, aby docela nevypadl z módy, zakladatelem „n ě m e c k é h o  z p ů s o b u                           a  m r a v u“. Paměti hodná jsou v té příčině slova, jimiž český bratr                       B l a h o s l a v  líčí mrav­nost v Magdeburce a Vitenberce, jak ji byl sám očitě poznal. „Summa toho, co jsem v Magdeburku viděl, jest toto: Lid jest rozpustilý, pijanství oddaný, tance nad míru milovný, nezbedný.“ A zase: „Na cestě zpozoroval jsem všeobecnou bídu, přenáramnou drzost a rozpustilost jak na duchovních (protestantských), tak na lidu (jim podřízeném).“ Ani již nepomůže protestantům z „apoštola“ Luthera činiti „reka  n á r o d n í h o, buditele a zakladatele německé vzdělanosti“. Když se v dějepisectvu ně­meckém dostala po čase zase navrch historická pravda, ukázalo se, že Luther n e n í  otcem německého zpěvu církevního, že  n e n í  prvním překladatelem bible na jazyk německý, že

n e n í  zakladatelem nynějšího jazyka německého, že není původcem škol národních, že není oprávcem školstva, že dílo Lutherovo vůbec                n e n í  reformací, ale revolucí.

221

Bludy a lži v dějinách.

Janssen líčí v 6. svazku svých dějin, jak vytrvalého, zchytralého a násilného kažení lidu bylo potřebí, než německý národ padl se své středověké výše do barbarské surovosti třicetileté války, než se názory tak změnily, že velká minulost zavržena za ,,klam, tmu, hloupost a špatnost“, a bezedná sprostota vychvalována za „ušlechtilé, líbezné a spanilé kousky“, zvláště prý „útlé, bezelstné“ mládeži. Vlastní otec, věrný staré víře, jmín horším Turka; kdo neodpadl od víry, počítán                  za společníka ďáblova, za jeho jistou kořist; církev, papež a svátosti vyslovo­vány jedním dechem s čertem; modlitba a dobré skutky připodobovány hříchům sodomským; proklínati vše, co bylo posud svatého, ctného, považováno za zvláštní čest boží. Na divadle se předváděly hrozné krutosti a nestoudnosti: syn podřezával rodičům hrdlo, probíjel hlavu hřebíkem, nabodal vlastní dítě, pil ještě teplou krev. Zmáhala se obecná necudnost, obžerství, násilnost, surovost; při tom kvetly pověry, kejklířství, čaro­dějství, všude plno různého ďábelství        a j. p. V umění samá na­hota, ,,jako by malíř neuměl jinak ukázat své umění“, dle tehdejší zprávy. Hnusno a hrozně číst o tom, jak teprv as bylo, když se to vše páchalo! Třicetiletá válka měla stoletou předehru a přípravu.

2. Luther si stěžuje také do nedbalého v y c h o v á n í  m l á d e ž e v dobách ,,reformace“. „Když jsem byl ještě mlád (dokud tedy ještě nebylo „reformace“), pamatuji se, že tenkrát po většině i bohatí pijávali vodu – n y n í  však i děti zvykají vínu, silným vínům cizozemským a pálenkám, které pijávají nalačno. Čert v tom vězí, že nynější mládež je tak zpustlá, zdivo­čilá a nevycválaná, že z ní rostou s a m á  č e r ť a t a –  děti neznají ani cti ani bázně ani kázně; matky nedohledají na dcery, nevedou jich k cudnosti ani k poctivosti.“

Vitenberk, kde Luther stal se přece z první ruky                                              ,,z a k l a d a t e l e m  p r o t e s t a n t s k é  z v e d e n o s t i“ nazývá sám Luther Sodomou a Gomorou a chce se raději žebrotou potlou­kat světem, než by se tam vrátil. Ostatně sám Luther vyznává, že sekta Novokřtěnců hlavně proto se odštěpila od Luthera, že se jí zošklivěla nemravnost Vitenberčanů.      

Luther prý byl horlivým pěstovatelem š k o l s t v a, jmenovitě národního. Než i tu se dosvědčuje pravdou čirý a živý opak. Nářky Lutherovy o  z k á z e školstva samy jsou toho přehojnými doklady. Všude, kde se kláštery zrušily, rozpadají prý se školy; nikdo prý už nechce posílati dětí do škol ani na studie. „Děti se denně rodí a rostou, ale nikoho není, kdo by se

222

Bludy a lži v dějinách.

ujal ubohého mladého lidu a vládl; všecko běží jak samo chce. D ř í v e prý lidé rádi zakládali školy, t e ď  prý jich nechtějí ani udržovati.“  

Úřední zpráva visitační z kraje vitenberského z r.1533—34 praví, že ,,Městských škol povážlivě ubylo“.            

Nejinak bylo v jiných zemích, kam donikla reformace. Roku 1563 vyjádřil se speaker dolní sněmovny, že pobráním na­dací a ústavů zmařeno jest vychování mládeže, že jest o 101 školu méně než bylo a do těch, které jsou, že málokdo chodí. (Döllinger, K. u. K. 209.).

3. A že byl Luther také přítelem a ochráncem a pěstovatelem            v y s o k é h o  u č e n í,  týž Luther, který university na­býval p e l e š í l                  o t r o v s k o u, chrámem Molochovým, syna­gogou zkázy a lupanarem antikristovým? Týž Luther, jenž roku 1521 kázal, že  v y s o k é   š k ol y by zasluhovaly, aby je člověk rozemlel na prášek, a že od počátku světa nepřišlo a nepřijde na svět nic pekelnějšího a ďábelštějšího? – Dějiny zřejmě do­kazují, že čím v ý š e stoupal Luther, tím h l o u b ě j i                         k l e ­s a l y  u n i v e r s i t y, napřed v Erfurtě a Vitenberce, kam mělo ,,nové evangelium“ nejvolnější přístup. Melanchthon sám pravil v důvěrném listě o vitenberských bohoslovcích i s Lutherem, že uvedli k r á s u o u  v ě d u  v  o p o v r ž e n í.

,,Vysoké školy německé staly se poprvé instrumenta dominationis; knížata zmocnila se hned práva jmenovati profesory po vlastní vůli a zahnali je; tím se stalo, že když tři nebo čtyři profesoři byli dosazeni nebo sesazeni, změnil se náboženský stav celé země a vznikl systém teritoriální se svými zásadami, že kníže rozhoduje o náboženství svého území“, (Döllinger, Die Universität sonst und jetzt, 1877.).        

,,S tím souvisí všeobecná změna: možno ji nazvati zteritorializováním učených stavů, ba samých věd a všeho duševního života. To přispívalo k oné stagnaci, do níž upadl německý život již              před válkou 30 letou. V 15. a z počátku 16. století.... netázáno se učence, odkud je a kde studoval, nýbrž co umí…“ (P a u l s e n, Gesch. des gelehrten Unterrichtes v. Ausg. d. Mittelalt. b. z. Gegenw.).

„Na universitách již se nedařil volný vědecký život, po­něvadž následkem reformace zabývali, se téměř jen náboženskými hádkami... a všeliké svobodné hnutí vědecké a každou novotu potlačovali.“                            (G e r h a r d,  Gesch. d. Mathematik, 1877.).

Když církevní majetek byl zabrán, ani university neměly dostatečných důchodů; profesorům bylo se ohledati po vedlej-­

223

Bludy a lži v dějinách.

ším výdělku; z toho nechuť, nedbalost a nepořádek učitelův i žákův. „Rozklad veškeré kázně a všeho řádu na vysokém učení pochází nejvíce z rozkladu kolejí, jakož v papeženské době, jak si každý pamatuje, starali se o svou kázeň a přidržovali studenty k pilnosti a práci.“ (J a n s s e n,   z tehdejšího kazatele.).

Luther prý zavedl ,,svobodné zkoumání rozumové“ a ,,ně­mecká věda prý mu děkuje za tělo i duši“. – O tom dí oslavo­vaný E r a s m u s: „Což nenazývá Luther Aristotelovu filosofii ďábelskou? nepíše-li: že všecka učenost (disciplina), jak praktická, tak spekulativní, jest zatracena? A nekázal-li také Pharellus (Luther) sem tam veřejně, že všecky lidské vědy (disciplinae) vynalezl ďábel?“ Jinde zase píše: „Kde vládne lutherství, hyne věda. Jen dvojí věci hledá: důchodův a žen (censum et uxorem).“

Kterak posléze prospěla reformace Lutherova n á r o d u německému, o tom ať promluví jen protestantský dějepisec Leo.                       ,,V  r e f o r m a c i  r o z p a d l a  s e  n á r o d n í  j e d n o t a  napřed duchovně a válkou třicetiletou nastal úplný m r a v n í  r o z k l a d národu německého také navenek.“

59.   „Bartolomějská noc“ – „Krvavá svatba“.

V dějinách je důležité rozeznávati pohnutky politické                                    od náboženských. Jako ve třicetileté válce, tak i v 30 letých francouzských válkách hugenotských byly spory původně rázu                            p o l i t i c k é h o  a teprv později přistupuje k tomu myšlenka náboženská, jež v tolikeré chytlavé látce působí mohutný plamen.

Podnětem bojů hugenotských byly p r o t i m o n a r ch i c k é                 z á m ě r y  f r a n co u z s k é  š l e ch t y  a   r e p u ­b l i k á n s k ý                    d u ch  k a l v i n i s m u. K tomu přistupuje, že Hugenote, jako němečtí protestanté, vcházeli s cizozemskem v nebezpečné styky a spolky: – to všecko byly snahy, které povážlivě hrozily politické celistvosti říše francouzské.

Z řevnivosti na německou říši jak král František I. (1515 – 47), tak Jindřich II. (1547 – 59) protestanty v  N ě m e c k u  p o d p o r o v a l i, ale ve vlastním území  k r v a v o u  p ř í s n o s t í                                                      p r o n á s l e d o v a l i. Tak vznikla za Františka II. (1559 – 60) první veliká tajná vzpoura mezi Hugenoty a Burbonovci, ve které, když se pronesla, přišlo 1200 lidí o život. To bylo zname­ním a heslem k výbuchu vlastních válek hugenotských.

Francouzští protestanté volali si na pomoc souvěrce z Ně­mecka i    z Anglie, katolíci pak Filipa II. ze Španěl a Francie byla by na kusy rozervána jako Německo, kdyby dvůr fran-

221

Bludy a lži v dějinách.

couzský to nebyl předešel a odvrátil. Po desítiletých třenicích a srážkách stal se mír v  S t.  G e r m a i n u e n  Laye r. 1570, jímž se dostalo protestantům skoro úplné svobody jak církevní tak občanské. Zdálo se, že je bojům konec. Tu najednou, dvě léta po tomto míru, strhla se krvavá srážka v noci na den sv. Barto­loměje, t. j. ze dne 23. na 24. srpna 1572, a pobito mnoho Hugenotů. Stálo se tu před záhadou; nepřátelé vytýkali církvi, že náboženství vtisklo katolíkům vražednou zbraň do rukou.              V tom smyslu i opera složena, o níž jde perutě slovo, že křesťané si                     v ní podřezují krky a žid jim k tomu hraje. Konečně bývalý ministr belgický, baron Josef Maria  K e r v y n  d e  L e 11 e n h o v e  ve spise: „Les Hugenots et les Gueux“ (Bruges, 1884 – 86), obrací se na konci druhého svazku se zvláštní pozorností ke vzniku ,,krvavé svatby“.                        

Královna – matka se domnívala, že nejlépe mír upevní a zároveň nabude moci nad Hugenoty, když provdá svou dceru Markétu                          za reformovaného Jindřicha z Navarry, později krále Jindřicha IV.                    P ř e d m í r e m  Sv. Germainským se myslilo, že mladší Guise, k němuž Markéta pojala náklonnost, dostane prin­ceznu za manželku; po míru měla se smlouva s Hugenoty upevniti nuceným sňatkem Markétiným               s Jindřichem. Ale z Říma nebylo lze dosíci dispensí k tomuto sňatku. Jak Řehoř XIII., tak Pius V. se zdráhali. Král Karel IX. vzkázal papeži                do Říma, neudělí-li dispensi, že se bez nich provedou vdavky a svatební slavnosti. Šest neděl již čekal ženich v Paříži. Tu byla zhotovena nepravá římská listina, kterou se oznamovalo, že dispense jsou povoleny a hned prý budou odeslány. Kardinál Burbonský, že­nichův strýc, uposlechl domluv a odhodlal se tedy je sezdati. Stalo se tak dne 18. srpna. Když se kardinál tázal nevěsty, chce-li prince z Navarry za manžela, mlčela; ale král Karel ji přinutil, že alespoň hlavou kývla, že svoluje. Ženich, nekatolík, hned po sezdání, než počaly svatební služby Boží, odešel. (Kervyn, de L. l. c. II. 527.).

Za několikadenních slavností radili se hugenotští svatebníci –  bylo jich tehda v Paříži několik set – pod vůdcem admi­rálem Colignym o svých již ode dávna pojatých záměrech, kterak by si podmanili nebezpečnou jim velmoc španělsko-nizozemskou. Coligny už před tím přiměl Karla IX. ku smlouvě Francouzska s protestantským Anglickem; spoléhal také ještě na některá ně­mecká protestantská knížata, kteří již buď zjevnou, buď tajnou vlastizrádců prokázali Hugenotům značné služby. Jen ještě do­byti španělských Nizozemí, tak osnoval, a pak bude možná

225

Bludy a lži v dějinách.

válčiti za Pyrenejemi a přivésti ku platnosti nároky Johanny ď Albret, Jindřichovy matky, na Novarru.                  

Podaří-li se tyto záměry navenek za hranicemi, bude tím také vnitř země zpečetěna vláda Hugenotů, neboť ve válce s moc­ným Španělskem byla by oslabena francouzská moc válečná a podkopána moc královská.

Slabého krále Karla IX. Coligny čím dále pevněji dostával do své moci, tak že ze strachu před Hugenoty skutečně pomáhal buřičům, když se účastnili povstání v Nizozemsku. Za vědomí králova sebral se válečný sbor 1000 hugenotských šlechticův a 6000 dobrovolníkův, aby                        pod vůdcem Genlisem přispěli městu Monsu, jež v červenci r. 1572 obléhal vojvoda Alba; ale pět neděl před svatebními radovánkami zdrtil Alba toto vojsko, a Mons se vzdal. Proto Coligny čím dále více naléhal na krále, aby uhodil na Španělsko, ba hrozil: „Nemůžeme již déle udržeti vojska v uzdě; dejte se, Veličenstvo, do války se Španěly, sice nás donutíte, abychom počali válku p r o t i Vám!“ Zároveň se zbrojilo skoro po všech krajích vojsko: 40.000 mužů čekalo rozkazu Colignyho.

Karel váhal; ale matka jeho p r o h l é d l a  n e b e z p e č í. Myslila, že kdyby nebylo Coligniho, ze by tím byla utlumena všecka hugenotská revoluce. I rozhodla se, že dá Colignyho za hluku dvorních slavností veřejně na ulici zavražditi; byl jen ne­patrně raněn.                      

Pokus vraždy, jenž se stal dne 22. srpna uprostřed slavností                   na týden rozpočtených, vzbudil nesmírnou rozjitřenost u Hugenotu v Paříži; darmo se snažila královna svésti podezření vraždy na Guise nebo na vojvodu Albu; ba domnívali se, že i král pů­sobil ku vraždě. I usnesli se Hugenoté dne 23. srpna, že příštího dne se  z m o c n í  k r á l o v s k é  h o  h r a d u  a  p o b i j í  v š e ­c k u  k r á l o v s k o u  r o d i n u. (K. de Lettenhove II. 555.).

Kateřina nevěděla si rady. Po dlouhých marných pokusech vynutila z krále povolení, aby se předešly záměry Hugenotův a mocí aby se na ně obořili. Stalo se tak v noci na den svatého Bartoloměje                                      23. – 24. srpna 1572.

Spisovatel končí: „Tak se sběhla krvavá událost Saint Barthélemy.  Jen několik hodin, a v dějinách světových stali se ze  z r á d n ě                             s p i k l ý ch  Hugenotův  o b ě t n í  b e r á n k o v é“. –      

Peccatum erat extra et mira muros: jak na té, tak na oné straně se zhřešilo. – Tolik jest jisto, že vražedný onen záměr nevyrostl z půdy                    n á b o ž e n s k é,  nýbrž jen ze zájmů d y n a-

223       

Bludy a lži v dějinách.

s t i c k ý c h.  Kateřina byla v náboženství velmi chladná; že ji Hugenoti nepřátelstvím a násilím nutili k sebeobraně, ne­ospravedlňuje jejího krvavého činu, ale vyšetřující soudce viděl by v tom alespoň polehčující okolnost, praví Baumstark (Philipp II., 1875.).

Celkem dosti správně soudí dr. Vil. G a b l e r (Nauč. si. 1863):                  ,,… strana protestantská ve Francii se ukázala stranou politickou.                    Ve Francii jako v Německu sloužily zájmy náboženské a spory církevní záměrům světským. Pod syny Jindřicha II. ochabovala moc královská, a kdežto královský rod Bourbonův uchopil se nového hnutí náboženského, by si pomocí jeho pro­klestil cestu ke trůnu, lotrinská rodina Guisův postavila se v čelo katolíkův, aby svému domu získala korunu královskou. Tak na­zvané náboženské války ve Francii byly vlastně jen boje mezi těmito soupeři, jichžto tajné záměry čelily s obou stran proti panujícímu králi. Tímto vysvětluje se, že Karel IX. a Jindřich III., oba jsouce vedeni matkou Kateřinou Medicejskou, důstojnou to zastupitelkou zákeřnické diplomacie posledních králů rodu Valoisského nedrželi se upřímně strany katolické, ač tuto ustavičně štvali                          na Hugenoty, kterých ovšem nenáviděli ještě více nežli hajitelů své vlastní víry; tímto se vysvětluje, proč Karel IX. alespoň nějaký čas           (1570 – 72) nejvíce poslouchal rady Colignyho, proč Jindřich III. sám      ve svém zámku dal zavražditi vůdce Ligy katolické, a konečně s hlavou Hugenotů sám bojoval proti vojsku katolickému.“ –

Hlava Colignyho přišla na šibenici. Kolik bylo v Paříži pobito,       o tom není jistých zpráv, počítá se od 1000 do 20.000. Podle účtu uloženého v pařížské radnici pochovali hrobaři 1100 mrtvol. Ani nelze na jisto stanoviti, kolik jich bylo zabito mimo Paříž, na venkově. Cimber a Danjou praví, že 2000. Jisto jest, že ve válkách hugenotských padlo více katolíků než protestantů; maršál Montgomery dal v samém Orthezu porubati 3000 kato­líků; mimo to zbořili Hugenote přes 800 kostelů, mezi nimi 50 katedrál.

Po té události vzkázal král hned do cizozemska i do Říma, že Coligny byl se spikl proti němu a celému dvoru a že po­prava prý se stala jen z potřebné předchodné sebeobrany, V Římě doposud se udržoval dojem, který tam způsobily hugenotská vzpoura a porubání katolíkův.      Po té zprávě konána v Římě slavnost a zpíváno Te Deum. Obojí se však nevztahovalo na po­tlačení politické vzpoury, nýbrž stalo se v domněnce, že potlačeno bylo kacířství spojené s revolucí. Poměr apoštolského stolce a

227

Bludy a lži v dějinách.

francouzského dvoru tehda nebyl a nemohl býti velmi přízniv. Nápisy a pamětní penízky vylučuji všecku pochybnost. (Punk, Kirchenlexikon             2. vyd. II. 942.).

60.   Galileo Galilei.

Posud někteří lidé myslí, že se církev protiví rozvoji vědy, že se prohřešila na prospěchu vědy a vzdělanosti národův; na důkaz prý potřeba jen připomněti procesu Galileova. Ale histo­rická pravda dokazuje, že církev ani v této příčině nemá se proč báti pravdy.

1. G a l i l e i  s e  p u s t i l  v  o b o r  v ý k l a d u  P í s m a.  Roku 1543 vydáno jest Kopernikovo dílo ,,De revolutionibus orbium coelestium“ a věnováno jest papeži Pavlu III. Dokazuje se tam ,,domněnka“, že slunce je středem světa a stojí, země pak že se točí kolem osy a obíhá kolem slunce. Ačkoli Koperník osobně a pevně byl             o pravdě tohoto názoru přesvědčen, přece učený svět tehdejší jej považoval za domněnku vymyšlenou proto, aby počty lépe dopadaly.    Po smrti Koperníkově stal se předním zástupcem této „hypothesy“ Galileo Galilei.

Na některých místech Písma sv. praví se více méně jasně, že země stojí a slunce se otáčí. Stati tyto se vykládaly až po ten čas ve významu slovném, neboť skutečnost podle uznání všeho světa se s tím srovnávala. Galilei hájil svého názoru doklá­daje, že Písmu zde jako na mnoha místech nemá se rozuměti ve významu slovném, že se tu Písmo jen přizpůsobuje mluvě lidské. Jelikož tedy spor ocitl se v  o b o r u                      v ý k l a d u  P í s m a  s v.  a Galilei se v tento obor pustil, mohla jej inkvisice pohnati na svůj soud, neboť jejím bylo úkolem bdíti, aby se u výkladu Písma nevloudila l i b o v ů l e.  V z p o m í n k a                                            n a  p r o t e s t a n t s k é bouře minulého století byla ještě v živé paměti, a proto se vidělo tomuto úřadu nebezpečným, mlčeti k té věci.

Církevní soud a vůbec theologové nestáli ustrnule na slov­ném výkladu písma v této příčině, ale měl-li se změniti ustálený názor                             za nový, žádali, aby Galilei svou domněnku dokázal. Kar­dinál Bellarmin píše ze dne 12. dubna 1615: ,,Kdyby byl sku­tečný důkaz, že slunce stojí prostřed světa... a že země se po­hybuje kolem slunce, bylo by potřebí veliké opatrnosti u vý­kladu na oko protivných míst Písma a bylo by spíše říci, že jim nerozumíme, nežli říci, že to co jest dokázáno, není pravda. Ale netroufám, že jest takový důkaz, pokud mi nebude podán.“

228       

Bludy a lži v dějinách.

2. G¨a l i l e i  n e u m ě l  d o k á z a t i  s v é h o  n á z o r u. Zkušenosti a důkazy, které dostačují pronikavému veleduchu, aby uznal novou pravdu vědeckou, nedostačují začasto kaž­dému učenci, ba ani ne každému odborníku. Má-li tento zamě­niti starý názor                 za nový, má i právo žádati, aby se mu podaly důkazy jasné a pádné. Galilei byl veleduch. Ale veleduchové trpívají začasto ve svých důkazech povrchností až lehkovážnou. Nedostává se jim mnohdy ani píle ani vytrvalosti, aby svůj dohad zdůvodnili. Oni pronikají bystrým zrakem duchovým pravdu své nauky, pravda ta jako řka zosobněna stojí před nimi, že se diví, že by jí kdo mohl neviděti a neuznávati – ale o prů­vodně důkazy bývá jim často veliká potíž. Tak se vedlo Ga­lileovi.

Veškerý tehdejší svět učený držel, se nauky Aristotelovy a Ptolemaiovy. Galilei učinil na ni bujarý útok osobně sice prudký, ale věcně nezdůvodněný. P. Secchi, soudce zajisté povolaný, praví: ,,Důkazy, které se tehda podávaly (o pohybu země kolem osy), nebyly v pravdě žádné vlastní důkazy; byly to jen jakési důvody analogické.“ Tolikéž                     L a p l a c e, muž zrovna tak po­volaný jako nepodezřelý, nazývá důvody Galileovy o b d o b a m i. Také moderní astronom Schiaparelli z Milanu soudí, že v 16. a 17. věku obojí soustavy, jak Ptolemaiovy, tak Koperníkovy ,,jednak dobré se mohlo užiti ku znázornění zjevů“. Přišed           r. 1615 Galilei do Říma zastat se své věci, sám se přiznal, že nebylo možno podati důkazu nové soustavy světové, jehož se na něm dožadoval kardinál Bellarmin. „Nicméně Galilei při své prudké povaze urputil se              na svou soustavu, a kde mu ne­stačila věda, pomáhal si uštěpačností až sarkastickou.

3. P r o c e s G a l i l e i ů v. Kdyžto tedy Galilei nemohl podati platných důkazů své soustavy, bylo mu r. 1616 dáno „praeceptum“ (příkaz), aby o věci, která zasahuje u výkladu Písem sv., nemluvil naprosto, nýbrž jen jak o  s v é  d o m n ě n c e, o svém vlastním názoru. Galilei slíbil se podle toho zachovati, ale slibu nedodržel. Roku 1632 vydal knihu ,,Dialog o světové soustavě Ptolemaiově a Koperníkově“,        ve které, jak sám liberál Gebler usoudil, rozhodně a zřejmě se zastával zakázané nauky, čímž patrně  p ř e s t o u p i l  p ř í k a z  a  p o r u š i l  s l i b.  Mimo to byl spis ten nasáklý žíravou satirou na protivníky.

Bylo tedy dosti právních důvodův, aby inkvisiční kongre­gace pohnala Galilea na soud. Po dlouhém zdráhání dostavil se Galilei                          z Florencie do Říma 12. února 1633 v dobrém zdraví – „comparve con buona salute“. Vyznal, že mluvil v „Dialogu“

229

Bludy a lži v dějinách.

rozhodně, nikoli podmínečně, a že tím přestoupil „praeceptum“ z roku 1616. V druhé části přelíčení, kde bylo vyšetřováno jeho nitrné smýšlení, zdali totiž s onou naukou ve svém nitru sou­hlasí, Galilei zapíral.                    „Na konec tedy vyjadřuji, že ve svém nitru ani odsouzeného názoru se nedržím, ani jsem se ho ne­držel po rozhodnutí vrchnosti.“ Když se mu připomnělo, že z „Dialogu“ přece nezbytně jde, že se té nauky držel alespoň v době, když jej spisoval, a když posléze pohrozilo se mu torturou: Galilei trval na svém výroku a zapřel.

Po té Galilei stoje (bez „řetězů"! a bez ,,kajícího roucha“!) vyslechl rozsudek, kleče odpřísáhl svou nauku a za formální vězení, jako že                 za ,,vězení jen na oko a pro jméno“ byl mu vy­kázán jeho letohrádek                  A r c e t r i nedaleko Florencie, kdež s ma­lou výjimkou prodlel až                      do smrti r. 1642.

4. G a l i l e i  n e b y l  a n i  h o d i n u  u  v ě z e n í.  Když se                 r. 1633 dostavil k soudu do Říma, byl mu za vyšetřovací vazbu vykázán byt v paláci toskánského vyslance Niccoliniho, kdež se mu dostalo nejen pohodlného příbytku a stravy, ale i společnosti v rodině jemu náchylné a přátelské. Tam přebýval Galilei po všecek čas, co trval jeho proces, vyjma jen 22 dni, totiž od 12. – 30. dubna a zase 21. – 24. června.                  Za těchto 22 dní měl příbytek v budově inkvisiční, kdež mu bylo vykázáno tré krásných pokojův úřednických. Jeho sluha přebýval u něho. Sám Galilei píše o tom ze dne 16. dubna: „Obývám tré pokojů, které patří k bytu inkvisičního liskala, a mohu se volně pro­cházeti po mnoha prostorách. Těším se dobrému zdraví a pan vyslanec i s chotí vedou přelaskavou péči, aby mi zjednali všeli­kého pohodlí.“

Sám Gebler, jemuž nikdo nemůže vytýkati strannost k inkvisici,             s  o p o v r ž e n í m  zamítá „větším dílem zlomyslné a stranické smyšlenky“ o žalářování a jakémkoli zneuctění Galileově. Píše:                        „S okázalostí pečuje římská kurie, aby osvědčila Galileovi všelikou všímavost a šetrnost.“

Galilei prý byl na svém statečku Arcetri „u vyhnanství“. Již den              po rozsudku dovolil papež Galileovi vrátit se do paláce vyslancova a měl „toto místo považovati za vězení“. Po něko­lika dnech směl se přesídliti do Sieny, a tam měl svůj byt u arcibiskupa Piccolominiho, svého dobrého přítele, počítati „za vazbu“. Ještě v prosinci vrátil se                               n a b l í z k o  F l o r e n c i e  na letohrádek Arcetri a měl tam žíti pokud možná o samotě, čili jak píše Niccolini, „neměl mnoho osob najednou si pozývati“.  –

230

Bludy a lži v dějinách.

Jakýsi těžký osud tísnil poslední léta Galileova a člověku nestrannému mimoděk připadá na mysl, nebyly-li to viditelné tresty        za tolikero křivých přísah jeho. Galilei oslepl napřed na pravé, brzo i na levé oko. Aby se vyléčil, směl se odebrati do samé Florencie, ale nepobyv tam dlouho vrátil se zase na Arcetri. Bezpochyby nabyl přesvědčení, že vzduch a poklid ven­kovský lépe mu svědčí. Tak vypadalo jeho „vyhnanství“!

5. G a l i l e i  n e b y l  m u č e n. V písemném usnesení kongregace, kterak se má jednati s Galileiem, jelikož zapíral, čeho                    po právu nebylo lze upírati, čte se věta: „Když byla věc Gali­leova vyšetřena, nařídil papež, aby se vyšetřilo jeho nitrné smý­šlení (sopra intenzione), byť i se mu mělo pohroziti muče­ním; a setrvá-li při své, ať se očistí přísahou.“ Po latinsku se čte: „ipsum interrogandum esse super intentione, etíam comminata ei tortura, e t  s i  s u s t i n u e r i t,  previa abjuratione...“ Patrno jest, že slovům ,,et si sustinuerit“ nelze správně jinak rozuměti než ,,s e t r v á – l i  p ř i  s v é  v ý p o v ě d i“, že nesouhlasil s onou naukou. To dosvědčuje jak způsob řeči, tak soudní jednání, tak historický referát: anche con comminargli la tortura, e sostenendo, precedente l'abjura…“ Chybny jsou tedy výklady, že se mučením má pohroziti tak, jako by se skutečně mělo provésti, nebo dokonce že se má provésti, jestliže by je zdržel. —

Když Galilei y posledním výslechu setrval při svém výroku, že se ve svém nitru nedržel nauky Kopernikovy, zavřel se pro­tokol větou: „Et cum nihil aliud posset haberi in executionem decreti habita eius subscriptione remissus iuit ad locum suum“, jako že „když. ničeho jiného nemohlo se nabýti, byl podle de­kretu, když byl podepsal, zase na své místo odeslán.“ Slovům: „ad suum locum“ také nelze správně jinak rozuměti, než že byl zase odeslán na své místo do bytu v budově inkviziční, kdež byl už od 12. – 30. dubna přebýval. Někteří nad jiné urputní ne­přátelé jako dr. Wohlwill a Scartazzini nechtěli upustiti                      od pohádek až po tu dobu platných a oblíbených, jako by Galilei byl opravdu mučen. Nemajíce se již čeho jiného chytiti praví, že slovy „remissus fuit ad locum suum“ má prý se rozuměti mučírna. Kdyby však tomu bylo tak, zda že by se bylo mohlo říci ,,remissus“, jako že byl Galilei na své místo zase odeslán? Aby se tam byl mohl v r á t i t, musil by tam už dříve býti; že však Galilei nepodstoupil z ,,trapného výslechu“ více než první stupeň, že se mu totiž jen pohrozilo, což se již počítalo             za „trapný vý­slech“ podle zásady: „Metus torturae ipsa tortura“, za to ručí

231

Bludy a lži v dějinách.

zřetelné usnesení inkvisice ze dne 16. června, a tam se praví, že se má Galileovi  j e n  ú s t n ě  p o h r o z i t i. Ostatně i tato hrozba byla                      v očích Galileiho přec  j e n  p o u h o u  f o r m a l i t o u,  neboť zajisté dobře znal řád církevního soudu.

Avšak dr. Wohlwill tvrdí, že tu byla soudní akta porušena, a zrovna vykládá, jak se to stalo, ačkoliv oněch  s o u d n í ch  l i s t i n  j a k ž i v  a n i  o č k e m   n e s p a t ř i l. Kdyby tato zlomyslná výtka Wohlwillova měla jen stín pravdy, zajisté by se jí byli ujali mužové tak málo církevní jako Berti a Gebler, kteří oba prohlédli a prozkoumali svazek soudních listin. Oba tito mužové však rozhodně vystupují proti tomu. Berti praví: „Zkouška vnějšího svazku listin zrovna za nemožno vyka­zuje, že by               s listinami o výslechu ze dne 21. června 1633 se byla stala vůbec jaká změna.“ A Gebler píše: ,,Všecko jak jest, dává najevo, že padělati tu něco jest h o l o u  n e m o ž n o s t í.“ A zase: „Dr. Woblwill by těch slov byl nenapsal, kdyby jakživ byl měl Vatikánský rukopis v ruce.“              

Wohlwill ve své zaslepenosti ani neznamenal, kterak sám se sebou se dostává do sporu: hned vidí u římských úřadů ná­ramnou vychytralost a hned zase až tupou pošetilost. P. Macolano, vyšetřující soudce, v němž z celého přelíčení poznati muže velmi rozumného a rozvážlivého a jenž Galileovi značných výhod vymohl, zajisté se nedopustil větší přísnosti, než bylo předepsáno. Byl by také porušil příkaz papežův, že se má Galileovi jen po­hroziti. Kongregace také zajisté dobře prohlédla a poznala Ga­lilea i věděla, že nebude mlčeti o procesu. Jaký však prospěch byl by jí vzešel z veškeré povolnosti, jíž se přece Galileovi dostalo tak hojnou měrou, kdyby právě v nejchoulostivější části, v trapném výslechu, nebylo se mu poshovělo až k nejzazším mezím?

6. ,,A  p ř e c e  s e  t o č í“ –  j e  d ě j e p i s n á  l e ž. Známá anekdota, že prý Galilei povstav od přísahy dupnul nohou a řekl: „E pur si muove – a přece se točí“, je snad vtipně vy­myšlena – ale pravdivá není. Galilei těch slov ani n e m o h l říci, aby hloupě nevypadl z úlohy, kterou v tom procesu dů­sledně prováděl; aby nezvrátil celý proces, jehož konce že se dočkal, zajisté nemálo byl povděčen.

Po všecek výslech držel se Galilei nejpohodlnější cesty, do­stati se               z věci tak nemilé a prosmeknouti se k mírnému rozsudku. Jednak připouštěl, že nauka Kopernikova jest lichá, jinak pří­sahal, že s ní          ve svém nitru nesouhlasil: a konečně jsa u cíle byl by takovými slovy celý svůj nitrný spor a vnější klam

232       

Bludy a lži v dějinách.

ozřejmil? Netřeba připomínati, že by se byl rázem zbavil všech výhod, kterých hodlal nabýti na jedné straně zapíráním, na druhé přísahou, a že kongregace byla by mu uložila nový trest. A pak není o tom  n i k d e                  a n i z m í n k y. Hrubá nesrovnalost, na níž se tato nesmyslná anekdota zakládá, alespoň dokazuje, jak nejasně a chybně se jednalo v dějinách                o přelíčení Galileově, kdyžto tak pitomé pohádce mohlo se věřiti a tak se rozšířila. Poprvé, pokud se podnes ví, vyskytuje se v druhé polovici minulého století, tudíž v oné ,,filosofské“ době, z které pošla ještě leckterá jiná rovně ušlechtilá zpráva.

7. I n k v i z i c e  n e b r á n i l a  G a l i l e o v i  u  v ě d e c k é               p r á c i. Připomněli jsme, že Kopernikovi bylo dovo­leno věnovati svůj spis o nové soustavě světové s a m é m u  p a p e ž i. Galileovi i jeho stoupencům bylo volno hájiti nové nauky a obírati se jí, jen tolik jim bylo uloženo, nemluviti o věci, dokud ji  p r ů v o d n ě  n e d o k á z a l i, jak o hotové pravdě, nýbrž jen hypotheticky, podmínečně. Inkvisiční kongregace zajisté uznávajíc „v ý t e č n ý  p r o s p ě ch“ spisů Kopernikových nezakázala jich, jen některá místa poručila změniti: třeba v I. knize hl. 11 zněl nadpis: ,,Důkaz trojího pohybu země“, a kon­gregace nařídila: ,,O hypothese trojího pohybu země a jeho důkaz“. Patrno tedy, že kongregace počínala si velmi opatrně a mírně a Galileovi ani n e p ř í s l  u š e l o  o věci mluviti jak o hotové pravdě, dokud ji neuměl dokázati.

Jelikož však Galilei v této příčině dovoloval si hrubé pře­stupky, byl spis jeho ,,Dialog“ zakázán a jemu přikázáno, aby vůbec veřejně nejednal o klidu slunce a pohybu země. U všeliké ostatní práci vědecké a výzkumech měl ú p l n o u  v o l n o s t. Jen tolik si inkvisiční soud                  v Římě vyhradil, aby sám dával povolení k tisku jeho spisův, aby se předešly nové omyly. Ze spisů Galileových ž á d n ý  j i n ý  n e b y l               z a k á z á n. Vždyť nové vědecké spisy Galileovy a otisky starších spisů také v Itálii se šířily, a inkvizice nic proti tomu neměla. Ba právě                      v pozdější časy věku Galileova spadají nejlepší jeho práce, jmenovitě     z oboru fyziky a mechaniky, za které mu věda podnes děkuje. Nejznamenitějším dílem Galileovým zůstanou jeho „Discorsi e dimostrazioni“ z r. 1638. Jím založil správnou nauku o pohybu a důmyslně sloučiv fyzický experiment se spekulací vyměřil fyzice pravý směr a obor. Kdyby Galilei byl posledních deset let života věnoval astronomickým rozpravám, nebyl by tohoto spisu snad vůbec vydal neb alespoň ne v té dokonalosti, a při tom přece by nebyl k otázce záhadného theoremu astronomického ničím

233

Bludy a lži v dějinách.

podstatným mohl přispěli, poněvadž ta otázka nemajíc před­běžné průpravy nemohla se tehdy zrale řešiti.

Slýchati též výtku, že prý inkvisice násilně potlačovala Galileovu              a s t r o n o m i c k o u činnost. Výtka docela chybná. Nejdůležitější listiny soudní jsou již s dostatek známy, a ty svědčí, že inkvizice skutečných výzkumův a zásluh Galileových v oboru hvězdářském  a n i  s e  n e t k l a. Jimi se mohl Galilei beze všeho dále zabývati. V tom jediném se mu zbraňovalo, aby ze svých dohadů nedomáhal se důsledků, kterých neuměl a nemohl průvodně dokázati a které zasahovaly v obor výkladu Písma. –

8. G a l i l e i  n e b y l  b o j o v n í k e m  v ě d y  p r o t i  v í ř e  a c í r k v i. Ani v době prudkého boje za novou nauku Galilei nevystupoval proti církvi a její základním zásadám. V těchto zásadách, třeba hned o výkladě Písma, shodoval se s církví, jen chtěl, aby se jich                     v tomto případě jinak užilo. Jaké­hosi sporu mezi vědou a vírou Galilei             j a k ž i v  n e t v r d i l. Pravou v í r u  z a ch o v a l  si po všechen čas čistou a neporu­šenou. Církevní povinnosti jako: přijímati svátosti a obcovati mši sv. plnil až do smrti věrně.

D ě j e p i s n á  l e ž  u l i t á  z  k o v u. V  Ř í m ě  u paláce medicejského postaven mramorový sloup s: kovovou deskou a na ní nápis, že blízký palác byl žalářem Galileovým, jemuž se kladlo za vinu, že viděl zemi se točiti kolem slunce.

Po výkladě historické pravdy procesu Galileova netřeba ani slovem se zmíniti, že lež ani z kovu ulitá nestane se pravdou. Podobných pomníků je více po světě. – Přijde-li doba kdy, že se lidstvo pozná a zastydí? –

61.    Proces Galileův v a neomylnost papežova.

Dogma neomylnosti bývá zlehčováno výtkou, za p r v é, že prý výnosy soudní ve příčině Galileově jsou na sporu s papežskou neomylností, nebo za d r u h é, že až tehda, když nauka Kopernikova již všude se uznávala, církevníci prý teprve vymyslili rozmanité jemné rozdíly, aby dogma neomylnosti jak tak prosmekli úžinou procesu Galileova.

 První výtka je n e o p r á v n ě n a, druhá d ě j e p i s n ě                                n e p r a v d i v á.              

1. Církev jen tehda jest povinna přijati výnos papežův za článek víry, když z okolností a ze slov pronesených jasně po­znati:

234       

Bludy a lži v dějinách.

za prvé, že rozhodný výnos pochází od samého papeže, za druhé, že papež v něm promluvil jakožto svrchovaný učitel církve.

Přiměří-li kdo výnosy ve sporu Galielově k těmto dvěma nezbytným, podstatným a základním pohledávkám, zajisté hned uzná, že ony výnosy ani v té ani v oné příčině nevyhovují oněm dvěma základním požadavkům.

V procesu Galielově mluví papežská kongregace; jsou, pravda, některé výnosy kongregační, kterým theologové přisuzují platnost výnosu papežského, ale v těch také jsou dodrženy ony dvě pod­statné podmínky svrchu vzpomenuté. V těchto případech totiž nevynáší kongregace svého nálezu a rozhodnutí, nýbrž podává na veřejnost, o čem papež byl ve slavné poradě rozhodl. Proto mluví v těchto nálezech sám papež jako osoba rozhodující a učící, nikoli kongregace. Tak třeba oznamuje kardinál a tajemník inkvizice ze dne 29. ledna 1647  b i s k u p ů m  v š e h o  k ř e ­s ť a n s t v a, že Innocenc X. ve slavnostní poradě inkviziční za­mítl nauku o dvojí církevní hlavě, Petru a Pavlu,                           za haeretickou (et Sanctissimus haereticam declaravit), kdežto v nálezech o Galileovi mluví kongregace a výnosy své oznámila jen inkvizitorům. Rozdíl takových výnosů sám sebou bije v oči.

Malicherná a lichá jest námitka, že prý papež přikázal r. 1616 a 1633 učiniti nálezy proti nauce Galileově. Tím, že papež něco přikázal nebo i schválil něčí výnos, nenabývá výnos ten platnosti osobního činu papežova, nýbrž zůstává činem kongregace. Ostatně ve veřejných výnosech z r. 1616 a 1633 nikde se nečiní zmínky, že by ony výnosy plynuly z roz­kazu papežova, víme o tom jen z poradních protokolů, které tehda nebyly dány u veřejnost. Tím tedy věřící dokonce neměli oněch výnosů považovati za čin papeže samého.

2. Mohl by někdo namítnouti, že tyto výklady a rozdíly vznikly teprv, až názory Galileovy všeobecně se uznaly za správné a platné, aby se dogma neomylnosti prosmeklo nesnázemi pro­cesu Galileova. –  Proces Galileův snad přispěl k jasnějšímu pojmu neomylnosti, ale nic podstatného v něm nezměnil; všecky podstatné pohledávky a části byly již tehda zřejmý a jasny.

Článek o neomylnosti papežově nebyl tehda sice ještě defi­nitivně vysloven, ale theologové ho hájili; výnosy papežovy ,,ex cathedra“                     o věcech víry a mravu byly považovány za neomylné a nezměnitelné. Píše třeba M e l ch i o r  C a n u s (+ 1560) ve vzácném spise ,,De locis theologicis“ (l. 6. c. 7.): ,,Netoliko rozum a bohoslovná badání vedou mě k tomu, abych tvrdil neomylnost

235

Bludy a lži v dějinách.

těchto rozhodnutí, ale i výroky nejslovutnějších bohoslovců… je to obecný názor katolický; mimo to jej potvrzují výroky sv. Písem, výnosy papežův, světcové starých dob, otcové sněmovní, podání apoštolské a nepřetržitý zvyk církve.“ Kdo by však tvrdil opak, toho M. Canus nepovažuje za formálního haeretika, neboť církev se v té příčině ještě nevyslovila, jen za materiálního jej počítá. Nakonec pronesl významná slova, že ,,všeobecný sněm církevní někdy o té věci promluví“.

Nejinak mluví také svého času slovutný bohoslovec Dominicus          G r a v i n a  o neomylnosti papežově. – Mimo mnohé jiné svědčí o tom také Bellarmin a Suarez; tento přidal o neomylnosti papežově důležitou      v naší věci poznámku, že papežové mluví často „bez dovolávání se neomylného přispění Ducha sv. a bez jeho pomoci“, ba jen podle pouhého „lidského domnění a roz­umu“. ,,Takové výroky nechovají                v sobě pravdu věroučnou, tudíž ani neomylnou.“ (Defens. fid. cath. adv. angl. err. 1, 6, 16).

3. Jako však byla z n á m a  n e o m y l n o s t  p a p e ž o v a  a                n e z m ě n i t e l n o s t  j e h o  v ý r o k ů v  e x  c a t h e d r a,  neméně  b y l a  z n á m a  o m y l n o s t  a  z m ě n i t e l n o s t  v ý ­n o s ů                  k o n g r e g a č n í ch. Avšak to ani nevadilo její veliké vážnosti, ani neumenšovalo závaznosti jejích výnosů. Dekret z r. 1616 a rozsudek               z r. 1633 připisovaly se kongregaci a poznačovaly se za výnosy,                      ve kterých jest možná změna i omyl. Položíme tu na doklad několik výroků, které svědčí buď o změnitelnosti neb omylnosti oněch výnosů, neb dokonce obou zá­roveň, jak o změnitelnosti, tak omylnosti.

Kanovník a přírodopisec francouzský, S a r l a t, vyjádřil se r. 1620 ve svém spise „Burbonia sidera“, že nálezem kongregace otázka Kopernikova není ještě navždy rozhodnuta. (Delambrova hist. ď astronom. I. 690.).                              

Františkán  M e r s e n n e  píše, že nauka Kopernikova podle slova sice protiví se písmu, ale nemůže se nazvati bludem u víře, an výklad oněch míst písmových není vyhlášen za věc víry. (Quaest. in Genes. Paris 1623).

Papež  U r b a n VIII. pravil kardinálu Zollnerovi, že církev nezatratila soustavy Kopernikovy a nikdy jí neodsoudí za haere­tickou, nýbrž jen za smělou; není prý však se obávati, že by někdo dokázal kdy její bezpečnou pravdivost, píše Galilei roku 1624 Ccsimu.                                              

L i b e r t u s  F r o m o n t, profesor filosofie a theologie v Lovani, hájí ve svém Antiaristarchu nehybnosti země a zá­kazu z r. 1616; považuje jej za pouhý výrok kardinálův, pokud

236       

Bludy a lži v dějinách.

prý hlava církve v této věci rozhodněji nevystoupí (…. nisi a capíte ipso Ecclesiae catholicae expressius aliud videam, – Anti-Aristarchus. Antverpiae 1631. p. 97.).

Hrabě Filip M a g a l o t t i, z přízně s rodinou Urbanovou, psal        4. září 1632 Galileovi z Říma, že „se nikterak nedomnívá, že by (nauka Kopernikova) byla od svrchované stolice prohlá­šena za bludnou. Pravím to na základě výroků takových mužů, kteří mají těsné styky                        se sv. officiem, kteréž pojednává hlavně o věcech věroučných… Pokud jsem doslechl od velebného patera (Magistra s. Palatii, Riccardiho) učiní se jen velmi mírná změna Vašeho Dialogu.“

D e s c a r t e s  píše 10. ledna 1634 Mersennovi: „Nevidím, že by (proti nové soustavě vynesená) cenzura měla vážnost vý­roku papežova nebo církevního sněmu. Pochází jen od kon­gregace.“

Matematik a hvězdář  H a d r i a n  A u z o u t  z Paříže přeje si, aby kongregace odvolala svůj nález. Galilei prý chtěl svým názorem proraziti násilně a hned, ale neměl na to potřebných důkazů. Doklady jeho mohly se ujímati a působiti jen znenáhla, ale čím dále jasněji prý se jeví jednoduchost počtů.

Jesuita K o ch a n s k i, knihovník a matematik krále polského, vydal v ročníku 1685 časopisu Acta eruditorum v Lip­sku vyzvání, aby směrem jím samým poznačeným shledávaly se důkazy o pohybu země, „proti kterým by se nedalo už zhola nic namítati“. Z toho jde, že ani duchovní osoby neustávaly dále bádati ve prospěch nauky Kopernikovy a že jim ony vý­nosy docela nic v tom nebránily.

Také vážní mužové mimocírkevní docela správně soudili                            o platnosti a neplatnosti výnosů kongregačních.  J o h n  W i 1 k i n s praví: „Ani toto shromáždění (totiž kongregace kardi­nálův) ani, pokud mi známo, kdo jiný, neužili o domněnce Kopernikově tvrdé cenzury, že by byla haeresí. „Nejtvrdší výrok, který vyplynul z úst, byl: že jest to Opinio temeraria, quae altero pede intravit haereseos limen.“

Věhlasný L e i b n i t z obrátil se r. 1688 k Arnoštu, zem­skému hraběti hessenskému s prosbou, aby se někdy ráčil po­tázati                                u veledůstojných kardinálů, zda by nebyli ochotni zrušiti zákaz vydaný proti názoru Kopernikovu, jelikož prý hvězdáři skoro již ani nepochybují o správnosti toho názoru. Když pak Leibnitz prodléval v Římě, docházel ochotného sluchu, aby se zrušily ty výnosy.

237

Bludy a lži v dějinách.

Dr. K r e k, profesor – kněz v Lublani, pravil r. 1907 v říšské radě: „Galilei dopustil se toho nesmyslu, že vědeckou hypothesu chtěl dokazovati z Písma sv., a kongregace spáchala hloupost, že neprozírajíc náležitě ku vědeckosti té hypothesy zabývala se jen důkazem z Písma.“

Proti takovým a tolika výrokům zvláště povolaných mužů theologických pozbývají opačné výroky docela své platnosti, pocházejíce od mužů necírkevních, u věcech církevních ne dosti vzdělaných. Nemůže se jim. ostatně činiti z toho tvrdá výtka, že si slova: „příčí se Písmu“ spletli hned s „kacířstvím“. To však po tolika jasných dokladech nikoho již nemůže másti.

62.    Giordano Bruno.

Narodil se v Nole r. 1548, odkud mu přívlastek Nolanus. Vstoupiv 45letý k dominikánům dostal klášterní jméno Giordano; ve volné chvíli pěstoval cynickou komiku; fraška jeho „Il Candelaio“ –  svíčkař svědčí       o jeho zkaženém vkusu a nezřízené obrazivosti. Pokus Echardův zprostiti dominikány té „cti“, že Giordano patřil do jejich řádu, nezdařil se.

Již za mlada mluvil lehkovážně a nevěrecky o některých základních pravdách náboženských, a když se měl zodpovídati, zapíral. Ve výslechu v Nole a v Římě přiznal se k arianismu a prchl z obojího vězení.               Kolem r. 1576 vrátil si křestní jméno Filip a toulal se světem: Janov, Nola, Savona, Turín, Benátky, Padua, Bergamo, Milan, Chambéry; řeholní roucho oblékal a od­kládal, jak mu kdy napadlo. 1580 přišel                do Ženevy a dvě léta obcoval s reformátory, pak se zase potuloval, přednášel a spi­soval; v Paříži r. 1583 přidal se k odpůrcům filosofie schola­stické a vystupoval jakožto mimořádný profesor filosofie; dal se zcela na „Lullovo umění“ (jak vynalézati a jak si pamato­vati) a na jeho doplnění a dokončení vydal několikero spisů; pak putoval do Londýna, kde získal mocných přátel a za krá­lovny Alžběty psal po chuti sprostě             o církvi, o positivně kře­sťanském náboženství a o dřívější vědě křesťanské; ve Vitemberce, když se byl zavděčil nehorázným špitáním     na církev a papeže, směl na univerzitě přednášeti; pak i do Prahy přišel    r. 1588 a vydal dva spisy, jeden o lullském umění, druhý                                     proti Aristotelovi. V Hälmstedtě byl vyobcován z církevní obce luteránské.

238       

Bludy a lži v dějinách.

Přišed do Benátek rozdělal si velké dílo o sedmeru svo­bodném umění; mínil je podati papeži na usmířenou s církví. Jeho benátský hostitel Mocenigo vydal ho s písemnou žalobou inkvizici. Bruno hned odvolával a sliboval se polepšiti, hned zatvrzele hájil svých bludů. Pak poslán do Říma. Předloženo mu několik vět z jeho spisů, aby odpřísáhl; zprvu se rozpakoval, pak že ano, pak si žádal na rozmyšlenou, pak že ne, že neučil ničemu bludnému. Po uplynutí doby na rozmyšlenou odsouzen ke smrti na hranici, zbaven kněžského svěcení a vydán světské moci; ještě mu dáno osm dní na rozmyšlenou; 17. února 1600 vykonán rozsudek dle tehdejšího zákona.

Že se Bruno vůbec vrátil do Itálie, že ani ve vazbě nepře­stával tupiti všecko positivní náboženství, tropiti si posměchy z papeže a                     z inkvizice, to namítá otázku, zdali Bruno dílem z omrzelosti rozháraného života, dílem z bezedného vzdoru k církevní vrchnosti –  nehledal si smrti? To přece je velmi na pováženou, že skoro již                         s nelidskou škodolibostí se vyjádřil, že odsouzení jeho dělá více starosti a strachu jeho soudcům než jemu; v poslední chvíli zamračeně odmítl políbiti podávaný mu kříž.

Giordano Bruno není systematický myslitel, spíše eklektik a básník; přežvýkává staré materialistické a spiritualistické věci, jeho filosofické spisy jsou dílem blouznění o lullském umění, jež by rád viděl novým základem vědy, dílem je to zarputilé nepřátelství k filosofii Aristotelově a jeho scholastických stou­penců; dotírá na ni ve střeštěnosti svého mistra, Raimunda Lulla, rád by ji zničil, obrací ji v opak – a nijak se nemůže z ní vymaniti. Bruno je hotový nevěrec, při tom plný přepodivných pověr, čarodějství a proroctví; žalostný doklad, kam přichází člověk, třebas i vzácných darů ducha, bez víry: nedochází ani pravdy ani klidu – hyne v rozervanosti.

Giordano Bruno jest hrdinou nekřesťanského tisku. Tu se jednou praví, že byl ,,přinucen zapříti své přesvědčení o sou­stavě Kopernikově“ – a byl odsouzen z kacířství; jiný chce prý čtenáři otevříti ,,pohled v onu jasnou říši volné myšlenky, odkud pošly myšlenky tohoto smělého filosofa“ – ale ani slova neuvádí z té ,,smělé filosofie“; jiný mluví                       o ,,neobyčejné hloubce, o plodném až k básnické inspiraci vzletném duchu, o významu jeho teoretických nauk“ – však ani zbla neumí z toho uvésti; ještě jiný o něm dí, že ,,umíral opřen o svůj idealismus“, a neví neb aspoň nedí, že Brunona vykázali z různých míst pro pohoršlivý život a ve zmíněné komedii „Svíčkař“ že nahro-

239

Bludy a lži v dějinách.

madil až neuvěřitelných nestoudností a sprostot. Ve své zahořklé nenávisti užíval o církvi výrazů, které by si za našich dob ošklivila i sebe surovější povaha.

Slovem: „orgány veřejného mínění“ nic nevědí o „světovém názoru, o ideách, myšlenkách“ nolského filosofa, jako že vlastně                           n e m ě l  a n i  z á k l a d n í  m y š l e n k y,  a n i  s v ě t o v é h o  n á z o r u;  právě tento nedostatek duchovně mravního jádra, tento                             n i h i l i s t n í  r á z  a  r y s  j e h o  p o v a h y  jest jim nejmilejší; ten je vábí, ten oni, zástupci moderního smyšlení, velebí.                                        

Každého roku se probouzí tato mánie; r. 1900, kdy se                                 ve 300. výročí jeho smrti prováděly v Římě bakchantské reje kolem jeho sochy, všecky svobodomyslno-nihilistické listy slavily brunonské orgie, až je nemilosrdně srazil Max B u r ch a r d, že upálení Brunona nic není zvlášíního, poněvadž dvě desítiletí před tím byl v Ženevě                                       p ř i č i n ě n í m   K a l v í n o v ý m  upálen S e r v e t,  že popíral Trojici.

Dále píše: „Je pravda, dnes již nebývají lidé páleni dle práva a zákona, ale za to jsou v ě š e n i, a též  p o d l e  p r á v a  a  z á k o n a. Stojí ten rozdíl za řeč?“ Ostatně prý mezi ,,pýchou vědy a pýchou víry“ není přílišného rozdílu, neboť co den prý „velmi závazně zdůvodněné teorie“ bývají zatlačovány jinými, které opět se považují                                      za „nepochybné, neomylné“. „Kdyby v popravě Brunově to právě bylo hrozné, že měl pravdu ve svých názorech, nevěděli bychom vlastně nikdy docela přesně, stalo-li se tehdy co hrozného.“ – Není sice ve všem správné, co píše Burchard, ale aspoň důsledné je to. („Zeit“, Vídeň 1900.)

Pravdivé slovo o smrti Giordanově pronesl H a f f n e r: „Jakkoli naše doba štítí se trestu upálení, přece století, které upaluje muže, jakým byl Bruno, stojí mravně vysoko nad dobou, která mu staví čestný pomník.“ (Grundlehren d. Gesch. d. Philosophie.).

63.   Král Jiří z Poděbrad a římská kurie.

P a p e ž o v é  n e b y l i  n e p ř í z n i v í  J i ř í m u                                      z  P o­ d ě b r a d.  Pevně na trůn český dosedl Jiří až  k o r u n o v á n í m. Jiří složil přísahu, ve které nebylo zmínky ani o kom­paktátech ani                         o kalichu, ale jen závazek ku poslušenství pape­žově a k jednotě u víře i            k vyhlazení všelikých sekt a kacířství v království českém

240       

Bludy a lži v dějinách.

Hned po slavnostech korunovačních vypravil Jiří posly ku papeži, jimiž se dle přísahy osvědčoval býti svatému otci synem věrným a poslušným a přičiňovati se zvláště k obraně křesťanstva proti zmáhající se moci turecké; prosil ale spolu, aby papež přispěti ráčil svou pomocí              k ukojení myslí některých jeho poddaných. Když byl papež Kalixt III. poctil Jiřího bullou, nadepsanou dle obyčeje „nejmilejšímu synu Jiřímu, králi če­skému“, teprv nabyl Jiří věrné oddanosti mocných pánův strany  k a t o l i c k é, zejména Zdeňka ze Šternberka (nesl korunu),                      Jana z Rosenberka (nesl žezlo), a jiných, nobrž i ochotného po­slušenství všech českých a většiny moravských katolíkův, ukojiv zúplna rozpaky jejich. (Pal. IV., 2.).

Ale později vznikly o pravém smyslu a dosahu přísahy ve­liké hádky: katolíci tvrdili, že král slíbil v ní odstoupiti od ka­licha, Jiří pak zapíral. Nikdo znalý ducha onoho věku, uznává sám P a l a c k ý, nebude se domýšleti, že by nepřipomínáni kalicha i kompaktát ve formuli přísežné přišlo bylo j e n  n á ­h o d o u  a nedopatřením, a nikoli kompromisem zvláštním. Z toho však lze souditi, že Jiří z počátku vida svou věc v ne­jistých jak moha sliboval katolíkům, později však, když dosedl na trůn pevně, počal usilovati o potvrzení kompaktát. Odtud lze si také vykládati, že papež Pius II., bývalý přítel Čechův a humanista Eneáš Sylvius, za mlada dosti volného života, mluvil a jednal veřejně hned              od počátku tak, jako by se rozumělo samo sebou, že král Jiří přísahou svou odřekl se byl kalicha i kompaktát. Proto také v dekretu svolávacím ku sjezdu mantovskému ze dne l. října 1458 vzkazuje Jiřímu, jako vůbec kaž­dému králi křesťanskému: „Vždy jmín jsi byl, nejmilejší synu!                  za knížete velmi pobožného, za jednoho z předních ctitelů víry a náboženství“ atd. Ani ještě, když při Jiřím pozoroval obojetnost, že totiž papeži osvědčoval ochotu vypletl bludy kacířské v zemích svých, kdežto poselstvo ze Slezska stěžovalo i si u papeže na kacířského krále, nepodal a nezavázal se papež cele ani králi ani jeho žalobcům, aby podržel oko nestranné k záležitostem českým.                                      

Když Jiří stál na vrcholu slávy, měl býti vedle císaře Fridricha vladařem říše římské, a papež tomu přál, chtěje pak Jiřího postaviti                    v čelo evropské výpravy křižácké proti hrozící záplavě turecké. Na Jiřího však to byly záměry veliké a jeho vlastní vládě nebezpečné, i vzdal se jich.

Náboženské poměry se zostřovaly: o kompaktátech nebylo jednoty; legatové sněmu basilejského slibovali Čechům více než

241

Bludy a lži v dějinách.

se mohlo splniti, měla-li se zachovati pravověrnost, a v Čechách ještě si nad to „doplňovali“ kompaktáty, ostávajíce téměř na kacířstvu Husově. Rokycana marně si čekal potvrzení za arci­biskupa. Kromě toho chtěl papež pomoci katolíkům v Čechách ke starodávným právům, jmenovitě aby katolickému duchovenstvu vrácen byl církevní majetek, neprávem a násilím od­ňatý v bouřích husitských.

Dlouho a mnoho, ústně i písemně jednáno mezi Prahou a Římem, za papežů  P i a  II.  a  P a v l a  II.  Jiří odpíral, až papež Pius II. zrušil kompaktáta r. 1462 a v zemi sestoupila se šlechta r. 1465 proti králi                       v  j e d n o t u  z e l e n o h o r s k o u, Pavel II. dal r. 1466 Jiřího                    do církevní klatby, prohlásil ho za bludaře, zbaveného královské moci, a vyhlášena proti němu křížová vý­prava. Z Uher mu král Matyáš, prý jakožto ochránce víry, ale vlastně aby se zmocnil české koruny, vypověděl válku.

Čechy se ocitly v novém sporu se stolcem papežským, ve válce                           s nepřítelem zahraničním, v zemi se hlásila katolická strana ku svému právu, nebezpečí turecké od jihovýchodu hro­zilo čím dále více; posléze to vše bylo překonáno a vše se obra­celo ve prospěch krále Jiřího:                       v českých zemích zanechávali stavové odporu a v Uhrách příčinou císaře Bedřicha a polského krále Kazimíra hýbala se mocná strana                        proti Matyášovi; také v Římě, když původce všech ostřejších kroků               proti králi Jiřímu, kardinál Carvajal, umřel, z kardinálů jeden, jehož jméno zůstalo neznámo, neostýchal se býti králi Jiřímu přítelem a ujímal se ho zřejmě. Když o tom uslyšel král Jiří, byl z toho velice potěšen a prosil ho hned listem, aby jemu i jeho věrným pomohl z klatby, že nikdy z úmyslu neubližoval sv. otci a že by zase rád náležel do poslušenství církve. S několika stran žádalo se v Římě, aby papež aspoň na nějaký čas zrušil klatbu na Jiřího a kališníky, a vysoký hodnosta by poslán byl                    do Čech, aby tam do­končil úmluvy a provedl potřebné opravy. Ani papež ani který z kardinálů nebyl proti tomu. Tu dobu právě meškal v Řežně        na říšském sněmu kardinál František sienský, jemuž tedy papež přikázal, s kališníky, bude-li možná, zjednati jednotu.

Ale výsledku toho jednání žádná z osob, které s obou stran stály                 v popředí, nedočkala se. Téhož roku 1471 umřel 22. února napřed mistr Jan z Rokycan, po něm za měsíc náhle a před­časně král Jiří a brzy                     po nich také papež Pavel II.

„Povážlivý byl ovšem veškeren stav země, píše zase Palacký                    (V. 1. 5.), kteréhož král Jiří odumřel; – válka dlouhá i nad obyčej krvavá a zhoubná již byla poněkud vysílila národ; po-

242       

Bludy a lži v dějinách.

kladnice zemské byly vyprázdněny a král nadělal byl i drahně dluhův; – mnoho hradův, tvrzí i vesnic lehlo bylo popelem, obchod i řemesla hynuly, pole zůstávala z veliké částky nezoraná, lid venkovský mnohonásobnými dávkami a holdy ochuzený a surovým vojákem i hladem týraný rozprchával se po zemi a zdivočel, ukrývaje se po lesích a v jamách podzemních; bojovný duch národu počal opět, jako před půl stoletím, zvykati hroznému řemeslu válečnému, a hledati v něm až i živnost vezdejší.“

Církvi nepřátelská historie česká počítá Jiřímu za zvláštní  „pevnost a statečnost povahy“, že se nedal pohnouti, když Eneáš Sylvius dlouhou rozmluvou vynasnažil se ho nakloniti Římu. Správnější však je názor, že kdyby Jiří – nedbaje Roky­cany – byl uvažoval směr českých dějin, že by se byl zajisté pevně přidržel Říma, byl by znenáhla rozumnou vládou odstranil třenice náboženské a tím i politické. Když král Jiří do­bytím Tábora, posledního útulku táborů, kteří o smíru s Římem nic slyšeti nechtěli, zavedl tam služby boží po kališnicku: vidělo se papežům, že teď možno Čechy zase úplně přivésti do církve. I domáhali se toho tím usilovněji, protože zavedením pevného řádu v zemi všeliká revoluce občanská byla přemožena a k úpl­nému chlazení Čechů toliko ještě potlačení a úplné odklízení všeliké revoluce na poli církevním potřebí bylo. Mimo to věděli papežové, že Jiří u svého národa veliké obliby a všeobecné dů­věry požívá; i domnívali se, že mu bude nasnadě dovahou slova i příkladu svého veškeren národ s církví zase sjednotiti. (Mat. Procházka, 42.).

Kdyby král Jiří byl uvážil, že od časů Husových národ byl                        v neustálém rozechvění a sporech politických i náboženských a že                pod vírou katolickou požíval domácího klidu a dospěl utěše­ného blahobytu, byl by se snažil zemi svou i národ znenáhla, vrátit tam, odkud jen ztřeštěnou vášní byl sveden. Tak by Jiří byl národ český uchránil – Bílé hory: to by byla politika důstojná ducha Jiříkova.

To však nebylo v jeho povaze. „Vyrostlý ve stranických zápasech, v boji o vliv a moc, byl veskrze mužem politické praxe. Všemi prostředky uměl pracovati, přemluvou a úplatkem, zastrašováním a násilím, zvučnými slovy a drobnými umělostmi diplomatickými. Měl, že všeho tím může dosíci. Že by některá politická moc také se mohla spravovati zásadami neb dokonce mravními pohnutkami, nepřišlo mu             na mysl. Poměr svůj

243

Bludy a lži v dějinách.

k římské Stolici považoval jen za politický, tedy měnitelný a určitelný“. (Voigt, Papst Pius II., Berlin, III.)

Ale s vyššího hlediska namítá se otázka, velká, důležitá: promeškal Jiří  s v o u  v i n o u  příležitost ke smíru národa če­ského s církví? – či snad již nebylo mu dáno zdržeti od národa pohromu? – snad i to dopustila světovládná sprave­dlnost, že oba papežové té doby, Pius II. a Pavel II. nebyli vzornou hlavou církve? – Byla  t r a g i c k á  v i n a                    z  h  u s i t s k ý ch  d o b  t a k  t ě ž k á,  ž e  ž á d a l a  B í l é  h o r y  a  t ř i c e t i l e t é  v á l k y  s e  v š e m i  n á s l e d k y?  - -  „Nepozdvihujte se proti Hospodinu“ (Num. 14, 9.). „Hospodin trpělivý a mnohého milosrdenství, snímaje nepravost a hříchy, a žádného nevinného neopouštěje; kterýž navštěvuješ hříchy otcův na synech                         do třetího i čtvrtého kolena.“ (Num. 14, 18.) „Postavím tvář svou                      proti vám a padnete před nepřáteli svými a budete poddáni těm, kteří vás nenávidí. Budete utíkati, a žádný vás nehoní.“ (Levit. 26, 17.) „Nyní vidíme skrze zrcadlo v podobenství, ale tehdáž tváří v tvář.“                               (II. Kor. 13.).

64.    Čeští bratři na líc i na rub.

Čeští bratři prý byli „mučedníci pro víru a národnost, jediní vlastenci a jediní pěstitelé vzdělanosti a národní literatury“.

Vyznání českách bratří.

Návodem šlechty, university pražské a mírnější strany po­čalo se                    po husitských válkách vyjednávati se sborem basilej­ským, aby Čechové zase byli přijati v lůno církve, ačkoli ne­byli v tom stálí a vytrvalí: jednou oslavovali papeže a jeho legáty, jindy se tvrdě vzpírali. Jen fanatičtí táboří nechtěli o tom ani slyšeti ani uznati podaných kompaktát. J i ř í                 z  P o d ě ­b r a d  dobyv r. 1452 Tábora učinil jim na veřejnost konec.

Ale potají živořili tito nejvytrvalejší odpůrcové církve, a tak počaly po Čechách i po Moravě vznikati nové tajné sekty, jako chelčičtí, mikulášenci čili jednota plačtivá (poněvadž často plakávali), amosité aj. Velmi případně přirovnává P a l a c k ý tyto sekty k „duchovnímu jedu, kterýž nemoha vyprýštiti se více jedním vředem, počal byl jizviti uvnitř celé tělo národní“. Členové těchto stran a jednot rádi se nazývali ,,bratry“.    

244       

Bludy a lži v dějinách.

1. Mezi sektami nad jiné vynikala tak řečená „Jednota bratří českých“. Český zeman v severovýchodních Čechách, na panství žamberském, Ř e h o ř, byl jejich „arciotcem“. Obíraje se kni­hami Chelčického založil ve vsi Kunvaldě r. 1457 jednotu, která uznávala Písmo sv. za jediný pramen víry a nápodobila způsob života prvotních křesťanů. Jeden z prvních dekretův jejich, tak řečené ,,svolení na horách Rychnovských“ r. 1464, vytknulo nové jednotě „ustanovení se                       ve spravedlnosti, kteráž z Boha jest, vedení života ctnostného, pokorného, tichého, zdrželivého, trpělivého a čistého“. Nic nebylo                   v dekretu tom, k čemuž by netoliko Rokycana, ale i papež sám svoliti neměli. Ale brzy stal se Rokycana zjevným jejich nepřítelem, káraje nahlas vše­tečnost lidí neumělých, kteří z laikův dělali prý sobě sami knězi a biskupy a upadali také v jiné bludy trestu hodné. (Pal.).

Toto odštěpování těžce nesa kališník Rokycana obžaloval je u krále Jiřího za kacíře státu nebezpečné. I vydal Jiří roku 1468 na ně zákon, aby byli kdekoli schytáni, uvězněni a mučidlem od kacířství odvráceni. Když zákon se prováděl se znač­nou přísností, mnozí z bratrů se vystěhovali                 z vlasti, ostatní konali své schůzky v lesích a v tajných slujích, z čehož jim vzniklo jméno „Jamníci“. Také Matiáš Korvinus je z Moravy vyhostil. Nebezpečí samo dodávalo bratřím odvahy a opatr­nosti; zištná přízeň některých pánů zachránila jednotu od zá­niku, živá vroucnost bratří získávala jednotě přátel a stoupenců v Čechách i na Moravě.

2. Petr Chelčický žádal, že do jejich jednoty nemá se při­jati, kdo by se nezřekl všeliké světské moci a všeho jmění. Když se však počali k nim hlasití majetní šlechtici a osoby úřední, nastaly v jednotě prudké boje. Většina přichytla se bratra L u k á š e  a r. 1496 bylo na sněmu v Chlumci ujednáno, že i osoby majetné a úřední smějí k jednotě přistupovati. Správu svou měla jednota v ,,užší radě“, sboru to tří nebo čtyř biskupů čili starších.

Učení českých bratří se zakládalo na zásadách Petra Chel­čického, které byly: Pravá církev a stát si odporují čili dvě pro­tivy jsou, kterých prý nijak sjednotit nebo smířiti nelze. Má-Ii tedy církev zase tím býti, čím prý původně byla, musí z ní všecko, cokoli se v ní nachází státního, býti vyklizeno. A jako prý mezi prvými křesťany nesmí se ani mezi nynějšími jeviti jaký rozdíl jmění, stavu a důstojnosti; všeliká prý důstojnost i bohatá nádhera spočívejž jediné v názvu ,,křesťan“. Přísaha prý nebudiž nikdy činěna a odepři se vládě světské naprosto,

246

Bludy a lži v dějinách.

byť i se ztrátou statkův a života. Heslem křesťana budiž: vše trpěti, vše    s sebou nechat dělati jako beránek vedený k oběto­vání; toliko víry se nikdo nevzdávej, sám trpiž, ale nikoho ne­pronásleduj, poslouchej, ale neporoučej. Válka pro jakýkoliv účel budiž prokleta. (Proch.).

3. Petr Chelčický, na jehož zásadách byla zbudována nauka bratří českých, nebyl ani knězem, ani nedosáhl na universitě ,,učeného gradu“, ani neměl dostatečné znalosti jazyka latin­ského. Byl to, jak bychom                za našich časů řekli, sběhlý student, studoval na universitě, ale jen krátký čas. Po čas svého živo­bytí byl menším zemanem čili dědiníkem. Odtud učení jeho v ničem n e m ě l o  h l u b o k é  p r o p r a c o v a n o s t i  a              t e o l o g i c k é  z d ů v o d n ě n o s t i, zvláště v části věro­učné.                   Ku teoretickým článkům víry bral si Chelčický míru z praxe starokřesťanské, jak jí právě sám rozuměl. Mravností svou a kázní bratři čeští a moravští velmi chvalně se lišili od protestantů německých i                 od kališníků českých, kteří čím dále zabíhali v nekázeň a nemravnost protestantskou, ba nestyděli se na bratřích tupiti, co přece veliké chvály zasluhovalo. Kázně té však nebylo na dlouze, anoť již v druhé polovici 16. věku povážlivě ubývalo jednotě dobré zvedenosti a přísné cudnosti.

Ani druhové a nástupcové Chelčického, jakkoli byli přísné mravnosti, neuměli této nauky zdokonaliti. Brzo učil každý podle svého mozku, později přibírali hned něco od luteránů hned zase od kalvínův, a tak nauka bratrská při své nitrné nedostatečnosti ch o v a l a  v  s o b ě        z á r o d  z á n i k u.

Cítíce dobře tu nejasnost a vratkost v nitru i navenek, čeští bratři počali vstupovati v  u ž š í  s v a z e k  s  p r o t e ­s t a n t y                                                        n ě m e c k ý m i. Vyslali deputace k Lutherovi, Bucerovi, Melanchthonovi, Kalvínovi a jiným, aby se dali s nimi v přátelská vyjednávání.

Čeští bratři a občanská svoboda.

Jednota bratrská chtěla obnoviti prakřesťanský způsob po­spolitého života. Divá druhdy táborská výbojnost našla si tu, jak patrno, živou diametrální protivu; byl to anachronismus o půl druha tisíce let.

1. Takové zásady, osobě mírné, ale po většině blouznivé, příčily se posavadnímu ř á d u  s t á t n í m u. Proto kališnický král J i ř í, jemuž prý sám Zižka byl kmotrem, české bratry přísně pronásledoval.          

246

Bludy a lži v dějinách.

Tíseň ta utichla za katolického krále V l a d i s l a v a. Když však se bratři v Čechách i na Moravě rozmáhali, a když se k nim přidávaly šlechtické rody, jako Cimburkův a Žerotínů, vydal král r. 1508 proti nim mandát, aby se přidali bud ke katolíkům nebo ke kališníkům od státu uznaným. Ačkoli tím nastaly bratřím sem tam ,,veliké těžkosti“, přece              v celku ,,žádné škody neutrpěli“. (Gindely.) Mandát Vladislavův vešel jako v zapomenutí.

Když F e r d i n a n d  I.  z rodu Habsburského dosedl na trůn český, nikterak na bratry nenastupoval. V posledních letech přistoupil               k jednotě značný počet šlechticův, i podali králi své vyznání víry, žádajíce za potvrzení. Ferdinand konfesi přijal, ale deputovaným přísně vytýkal, že „se míchají do věcí, kterým nerozumějí“. Jednota zůstala                     v nejistých, nebyla ani uznána, ani pronásledována, závisela od přízně pánů, na jejichž statcích údové její se zdržovali.            

2. Tato panská přízeň, s některými čestnými výjimkami, po­cházela z docela mrzkého sobectví. „P á n i  o b y v a t e l o v é (!) království českého v patnáctém století dělili se o statky ducho­venské, v šestnáctém a sedmnáctém popásali se na tom, co ještě zbylo ze starobylých zbožných nadání: obírali kostely a pobí­rali prebendy duchovní na svých statcích; za duchovního pak ustanovovali, kdo byl „lacinější“.        

Na to se dávali zvláště duchovníci bratrští. Š t e l c a r                                    Ž e l e t a v s k ý vypravuje k l. 1579, že „jeden pán propustil kněze pořádného a místo něho přijal na faru bratra Boleslav­ského. Odňav i důchody zádušní sobě je přivlastnil dávaje z nich toliko témuž bratrovi okolo padesáti kop, na nichž on přestává. Barví plátno a kůže šmelcuje, chová koně, krávy a jiný dobytek; k tomu sám oře a jiné tělesné práce vykonává.“

Bratrský duchovník byl tedy už jen najatým sluhou, jenž úplně visel na vůli panově. Jakou pák platnost a váhu mělo jeho kazatelské slovo? –

Ku chvále bratří sluší připomněti, že bratrská sdílnost, po­božnost, přičinlivost a pořádnost ve všech jejich poměrech a povinnostech činila je dobrými poddanými, tak že i mnozí kato­ličtí páni rádi je pod sebou mívali, ale zase přílišným pohříchu pokorničkováním ku světské vrchnosti, buď si protestantská nebo katolická, a na druhé straně tvrdou vzpurností k církevní hlavě – čeští bratři dobíjeli kdekterý kus občanské svobody a kvůli sobě i lidu řetězy těžké poroby.

247

Bludy a lži v dějinách.

P a l a c k ý uznává, že tato sekta, hlásajíc poslušenství všem vrchnostem jakožto přikázaní boží, přispívala aspoň, ne­přímo sama                        k podrobení lidu obecného.

Úplným podřízením duchovní moci pod moc světskou ještě nikdy nevzešel světu jaký prospěch – bývá to návěští úplné p o r o b y  t ě l a  i d u c h a.

Čeští bratři v politice.

l.  Z  p ř á t e l s t v í  n á b o ž e n s k é h o  s t a l o  s e                                p o­ l i t i c k é.  Když r. 1546 chystala se válka spolku šmalkaldského                 s císařem Karlem V., Čechové byvše vyzváni králem svým Ferdinandem, aby šli na pomoc císaři, takovému přání nevy­hověli, ba konali přípravy spolčiti se s kurfirstem saským. Vítězstvím Karla V. u Mühlberka (1547) i Čechové jsou přinu­ceni poddati se Ferdinandovi; v Němcích vydáno množství po­buřujících spisů proti straně císařově, i hanlivé listy                           na papeže a na církev. „Pamachius“. Bratři mnoho jich na jazyk český pře­vedli a horlivě rozšiřovali, ba konali půst a modlitby ve pro­spěch strany proticísařské.

Pro toto patrně velezrádné účastenství ve vzpouře dotkl se jich přísný trest: ze starších bratrských uvězněn bratr Jan Augusta s Bílkem na hradě Křivoklátě, jiní jinde; schůzky bratří zakázány a kdo by se nechtěl rozkazu podrobiti, měl se vystěhovati. I vystěhoval se valný počet bratří do Polska i do Pruska. Kteří zůstali v Čechách, měli se přidati bud ke kališ­níkům nebo ke katolíkům. Většina bratří setrvala               v Čechách, ukrývala se nebo se na oko hlásila ke kališníkům, kteří chtějíce bratry přinutiti ku své straně jmenovitě příčinou pokrytce Mistopola, správce konsistoře podobojí, krutě dostupovali na bratry, tak že Jan Černý, starosta bratrů v Brandejse nad Labem, pro­nesl se takto veřejně o kališných knězích: „Ani královští hejt­manové ani katolické duchovenstvo nedopustilo se takového ty­ranství, takového hanobení, takových lží, takového trýznění, takových hrozeb, takých zlořečení proti nám jako toto bez­stoudné kališné duchovenstvo.“

Na Moravě se bratřím n e u b l i ž o v a l o, anať Morava                             n e ú č a s t n i l a  s e  v z p o u r y  p r o t i  k r á l i, ačkoli bratří z Čech i tam se o to zasazovali dosti pilně. Poznati, to ze zprávy, že pán                           z Pernštejna, kterýž ve vzpouře r. 1547 účasti neměl a na jehož dalekosáhlých statcích nalézali bratři bezpečného útulku, povolal si několik zástupcův obcí bratrských v Tovačově, v Ko-

248       

Bludy a lži v dějinách.

jetíně a v Prostějově a nadal jim hlupákův a oslů, kteří prý se od chlapů (bratrských starostů) nechávají voditi za nos; tito že prý v čas protivenství seberou sítka a táhnou po svých, oni však zatím se ženami a dětmi za to odbývají. Slova trpce dotkla se bratrů, ale nehrubě jich dbali, neboť Pernštejna znali býti pánem z míry vrtkavým, jenž hned byl horlivým luteránem, hned zase čímsi jiným. Po čase nastala i v Čechách úleva, jíž se dostalo také Augustovi.                                

2. Nastolením císaře Maxmiliána II. na trůn český na­stala i bratřím příznivá doba. Roku 1575 snesli se kališníci a bratři na společném                     ,,v y z n á n í  č e s k é m“. Maxmilián tomu vyznání sice nepřisoudil veřejné platnosti, ale stoupenců jeho také nepronásledoval. Císař                 Rudolf II. podepsal dne 9. června 1609 l i s t  m a j e s t  á t n í, ve kterém se Čechům, dávala svo­boda hlasití se k náboženství bud katolickému, nebo k ,,vyznání českému“ z r. 1575. Nicméně ani potom neustávaly   s v á d y  a  s p o r y  kališníků s bratry, tak že ,,z a j i s t é  b y                                   t a k o v ý  p o m ě r  č a s e m  s v ý m  k  r ů z n i c í m  v e l i k ý m                   m e z i  u t r a k v i s t y  a  b r a t ř í m i  p ř í č i n u  b y l  z a v d a l“ (Gindély), kdyby v ty doby nebyly politické události obracely k sobě zraků všech. V této míře a váze potrvaly věci až do Bílé hory – navenek v politickém klidu a míru, v nitru vsak v ná­boženském sváru a zmatku.

Po bitvě bělohorské měli se všichni buď přiznati k nábo­ženství katolickému nebo vyprodati se statků a vystěhovati se. Poměrně se vystěhovalo více bratří než utrakvistů. Tito táhli po většině do Lužice a do Slezska, onino větším dílem do Polska a na Slovensko.                              

Po Lukáši stal se prvním starším v jednotě Martin Š k o d a  (1532) a po něm Jan R o h (1547). Po tomto Jan A u g u s t a (1572), s nímž vynikali v jednotě Jan Č e r n ý  a  J a n  B l a h o s l a v.  Z pozdějších sluší jmenovati Theofila Turnovského, a nade všecky Jana Amosa                   K o m e n s k é h o, posledního ,,bra­tra“ v české vlasti, jenž „zavřel za sebou bránu“ Jednoty.

3. K a t o l i č t í  panovníci vedli si k  s e k t ě českých bratří                      s podivuhodnou velkomyslností, mírností a šlechetností, zvláště pováží-li se, j a k  n e s l ý ch a n ě  u k r u t n ě  p o č í n a l i  s i  t e h d a                         n e k a t o l i č t í  p a n o v n í c i  zejména v Anglii a v Německu                   proti svým katolickým poddaným proto, že nechtěli o d p a d n o u t i                od staré víry. Co utrpěli čeští bratři, utrpěli pro  p o l i t i c k é  p i k l e               a proti dynastické snahy a záměry vlastizrádné, tudíž  j e n o m                           z e  p ř í č i n  p o l i t i c k ý ch.

249

Bludy a lži v dějinách.

Nauka českých bratří sama o sobě nemohla se udržeti: n e m ě l a  k o n s t i t u t i v n í  a  o r g a n i z a č n í  s í l y, aby na jejím základě mohl se zbudovati p o k o j n ý  ž i v o t  o b­ č a n s k ý. Uvnitř byli „bratři“ samý spor a svár, jen společné zášti proti Římu a příkoří                      od kališníků jak tak je drželo po­hromadě.

T o m e k  uznává: „Stav náboženství v Čechách byl ta­kový, že se musela státi v něm nějaká  p r o m ě n a  k  l e p š í m u,  měl-li národ český „vytržen býti z mravného úpadku vždy více pokračujícího“.  

Vítěz na Bílé hoře stanul tedy před alternativou: buď za­říditi                      v Čechách církev  p r o t e s t a n t s k o u  po způsobu a smyslu německém, nebo postaviti český národ zase na pevné, od prastara osvědčené základy  k a t o l i c k é,  a tím uvésti jej zase v koleje,                      na nichž druhdy dospěl svrchované vzdělanosti a blahobytu a z nichž byl sveden jen vášnivou nerozumností, čili jak praví  J u n g m a n n, „šálenstvím a střeštěností bohomluvcův“. – Volba byla katolickému vítězi sama sebou jasná: věděl zajisté, že „přísná kázeň katolicismu dovede svět zachovati v ladném pořádku“. I  N a p o l e o n  I.  po mnoha trpkých zkušenostech uznal, že „katolictví jest náboženství moci a společnosti, matkou  p o k o j e  a  s v o r n o s t i,  kdežto nekatolictví jest učení bouřlivého pozdvižení a hanebného sobectví“.

Ještě král pruský Bedřich II. vtrhnuv do Čech myslil, že tam najde plno tajných protestantův a s jejich pomocí že opa­nuje království české. Zklamal se; protestantů nebylo mnoho a katolíci nechtěli o něm slyšeti. Za první vlády císaře Josefa II. žádají tajní protestanté, zveličujíce své útisky, Bedřicha II. za intervenci u císaře a dokládají: „Ale kdyby mimo nadání nej­vyšší Vaší přímluvou se toho nedosáhlo: prosíme úpěnlivě, aby Vaše Veličenstvo… pro nás ubohé utiskované jako silný Gedeon povstal a na nepřátele Boží a pravého náboženství brannou rukou udeřil, k čemuž my svou veškerou podporu i s nasazením života nabízíme… Ach ano, veliký králi, těšíme se na milo­stivé Fiat (staň se); staniž se jenom brzo; pak zapějeme se svými vyproštěnými spolubratry ve svých kostelích radostné „Hosana“ a nepřestaneme se modliti, aby velký Bůh Vašemu Královskému Veličenstvu a nejvyššímu žezlu Vašemu  v e š k e r é  k r á l o v ­s t v í  č e s k é   p o d r o b i t i  r á č i l“.

250       

Bludy a lži v dějinách.

Fanatism husitský a bratrský.

„Nikoho není tajno“, píše V.  B r a n d l, ,,že národ českoslovanský mysli jsa jemné a tklivé a citu nad jiné národy hlu­bokého, samo chtě se přiznával k církvi křesťanské, aniž bylo potřebí naše předky branou mocí ku křesťanství obraceti. Tato zahloubilost citů náboženských, n e n í - l i  ř í z e n a  z á k o n y  p ř e s n é h o  r o z u m u,  ráda vybočuje z mezí přirozených a na místo zdravého citu rádo vstupuje                                                      c i t 1 i v ů s t k á ř s t v í,  které velmi snadně se zvrhá v náboženskou přemrštěnost čili  f a n a t i s m u s.  Kdekoli v dějinách církve vidíme sekty se tvořiti, všude vznikly z takového citlivůstkářství, jehož dítky jsou  p ý c h a  a  f a n a t i s m u s“.

1. Věc ta plným dosahem i dovahem padá na Husa i na české bratry. Nikdo nepopře, že Husa vodil více podrážděný cit nežli rozum. „Někdy se u vyšetřování (na sněmu kostnickém) zdálo, jakoby Husa jímala myšlénka, že přece možné, aby na­proti výroku nejvyšších vrchností církevních, naproti rozsudku nejčelnějších zástupců vědy bohoslovné, naproti nerozdílnému hlasu veškerého na koncilium shromážděného křesťanského světa, se svými náhledy a tvrzeními neměl pravdy; a vlakových oka­mženích bylo se nadíti, že citem lepším přemůže se v něm fa­lešné přesvědčeni.                                  

Ale v tom najednou objevila se  s a m o l i b o s t  jeho. Myšlenka, že by jedním rázem měl ustoupiti od těch zásad, které tak dlouho pěstoval za jediné pravdivé, které vnuknul vděčným učedníkům svým, kázával, lidu sobě nakloněnému, zdálo se mu prohřešením proti Bohu, nevěrou k sobě samému, pohoršením, posluchačů svých; a  s v é v o l n ý j s a  j a k o  d í t ě, uznávaje což lepšího, ale přece nepouštěje od své vůle, počal plakati a navrátil se ke stálé myšlénce své, že jen tehda odvolati chce, až by byl poučen z ,,Písma“. S tou neshodou srdci, s tím            o d p o r e m  v  ú s t e ch  kráčel Hus rozsudku, kráčel smrti vstříc.“

Nejinak bylo u  h u s i t ů v. „Ústa husitů přetékala po­kornou odhodlaností podstoupiti muka i smrt za víru svou, ale v rukou drželi palice, řemdihy, sápe, cepy a kuše hotové při­praviti muka i smrt víry své nepřátelům. Idea pak posvátností majetku tak dojímavou něžností tkvěla v myslích tohoto lidu, že při schůzích svých nikdy neopomíjeli                  mezi sebou sbírky či­niti, aby hojnou náhradu dali těm, jejichž pole sešlapána – a že hned potom byli hotovi obořiti se na kostel, faru nebo klášter,

251

Bludy a lži v dějinách.

dvéře tam vylámati nebo z veřejí vysaditi, oltáře, obrazy a nábytek potlouci, drahocenné památky v sutiny obrátiti a po­silnivše se druhdy               v podzemských prostorách sklepů více nežli třeba bylo, celou budova se zemí srovnati. – Hle, taková jest  l o g i k a, taková důslednost                             f a n a  t i  s m u!“ (Helf.).

2. Čeští bratři nedostali sice nikdy tolik světské síly a moci, aby mohli ukázati světu, jakých o n i  k o n c ů  by byli dospěli ve svém přemrštěném citlivůstkářství, ale vinouce se čím dále těsněji                             ku kalvinismu nebyli by zůstali daleko, za svými vandalskými bratry helvity.

Při tom byli duchovníci bratrští nemálo domýšliví.                                         B a v o r o v s k ý  vypravuje, ,,že pýchou vnitřní se pozdvihují a potom smějí se i v tom dáti slyšeti, že v  j i ch  m o c i  j s o u  d u š e  l i d s k é,  a ty že mohou neb do nebe, neb do pekla ode­slati, jakž jsme to                        od některých sborníkův (kněží bratrských) slýchali a jiných, kteří více                  s pokrytectvím nežli s pobožností se obírají.“                                

Učení svého bratři  n i k d y  n e p o s t a v i l i  n a  z á k l a d y       p ř e s n é h o  r o z u m u,  také je více vodil přemr­štěný cit nežli rozum. Odtud ustavičné mezi nimi spory a svády, odtud časté změny jejich nauky, tak že každý učil podle své hlavy, odtud ona přísnosti praktického života neschopná blouznivost a lehkověrnost, která ve svém záští proti církvi kato­lické všeličeho se chytala, jen aby se udržela. Sám Komen­ský uvěřiv Drabíkovi, ,,jakémusi to nestoudnému lháři a svůdci“, doporučoval ho jakožto nového proroka. N e m a j í c e  t ě ž i š t ě  a        p e v n é h o  z á k l a d u  v  s o b ě  s a m ý ch  d o ­h l e d á v a l i  s e                 h o  v  N ě m c í ch. Hrozící z toho záhubu, ač snad nevědomky a nejasně, tušil Komenský, a proto „na mnoha místech proniká jeho spisy obava o národnost českou a jako prorockým duchem předpovídá její úpadek.“ (Gind.).

3. Hus a Luther hlavně v jedné věci byli zajedno: v od­poru a zášti proti papežům. ,,Strana kališnická vždy blíže cou­vala k Římu, až by téměř z nedojípky byli octli se opět v lůně církve katolické a všecky jejich dosavadní snahy a strasti byly by ukázaly se pouhým poblouzením z cesty, škodlivými sny, které neměly práva k životu.“ (Pal.). Aby toho nedopustili, (z  t a k o v ý ch  příčin!) trvali dále při své. *)

*) Kališnici ustálivše si po dlouhých a krvavých sporech svou věrouku, lišili se od katolíků hlavně tím, že podávali Velebnou svatost pod obojí způsobou a hned i dětem po křtu. Ostatní vše uznávali s katolíky. Aby měli řádně svěcené kněžstvo, posílali kandidáty k některému

252       

Bludy a lži v dějinách.

Nejinak bylo u českých bratří: aby se udrželi proti Římu, raději                   s kýmkoli se spolčovali. Bratr Lukáš a po něm i Škoda uhájili ještě samostatnosti proti luteranismu, ale již Roh a jmenovitě Jan Augusta                  t á h l i  J e d n o t u  b r a t r s k o u  v  p o d r u č í  n ě m e c k é h o                 l u t e r a n i s m u  a  p o z d ě j i  k a l v i n i s m u.  Jan Augusta, muž nadmíru a víru samolibný, ješitný a slávy chtivý, pustil se v dopisování se všemi, kteří podle jeho zdání velikou slávou tehdáž slynuli, jako s Lutherem, jehož r. 1542 ve Vitenberce navštívil a 14 dní s ním obcoval a rozmlouval, pak s Melanchthonem, Kalvínem a ji­nými. Ctižádost jeho nejzřetelněji se projevila, když ve sboru bratří sám sebe a čtyři své druhy bez ostychu navrhl za přednosty a starší jednoty. Když byl na Křivoklátě a zvěděl o některých změnách v jednotě učiněných  b e z  j e h o  v ů l e, nanejvýš rozmrzelý z toho počínání psal jednotě bratrů, že všeliké tyto výkony bez jeho přivolení učiněné zavrhuje, že  z l o ř e č í vůdcům, kteří se takových kroků odvážili, a že všecky tyto nálezy a ustanovení            za  n e p l a t n é prohlašuje. Spolu vyslovil naději, že mu poslušnosti povinné neodepřou. (Proch. 324.) Augusta neuznával autority a vrchní pravomoci papežovy přes půldruhá tisíce let utvrzené a sám v „bratrské“ jednotě ještě ničím neosvědčené chtěl býti  v í c e   n e ž   p a p e ž e m!    

Konečně, dne 26. září 1604, konala se bratrská synoda v Žeravicích a hle, většena přítomných bratří hlasovala p r o  u č e n í  K a l v í n o v o o večeři Páně. Tím činem zaběhla jed­nota horempádem v onen směr zhoubný, který ji napotom hlavní učinil  p ů v o d k y n í  a                                     ú č a s t n i c í  p ř i  n o v é  k a t a ­s t r o f ě  B ě l o h o r s k é, zvláště podporováním návrhu, aby kalvinský princ r. 1619 byl zvolen za krále českého. (Proch. 574.)

Že by tímto svazkem byla česká národnost jako vetchá loďka puštěna v divý politický i národní vír německý, v němž by za krátko se byla rozkotala a tonula, jako v něm utonuli čeští bratři a kališníci, kteří se vystěhovali do Němec, o tom není soudnému člověku ani sebemenší pochybnosti. Právem tedy soudí  V. V. T o m e k, že ,,o b r a c e n í                    Č e ch  n a  v í r u  k a t o l i c k o u  po bitvě Bělohorské, jakkoli se stalo způsobem více méně násilným (po dobrém to již několikrát nešlo),                        b y l o

__________

biskupu italskému; tam učinili vyznání víry katolické; a vrátivše se do Čech, „káli se“                      před konsistoří kališnou a slibovali držeti se víry kališné. Svěcení bylo sice platné, ale nehodně přijaté; ani po občansku to nebylo čestné.

253

Bludy a lži v dějinách.

d o b r o d ě j n é  p r o  b u d o u c n o s t,  poněvadž tím zjed­nány jsou základy z d r a v ě j š í h o  c í r k e v n í h o                                                             (a řek­něme i  n á r o d n í h o !)  ž i v o t a,  nežli za předešlé náboženské  z m a t e n o s ti.“

Zásluhy českých bratří o literaturu.

1. „Literatura, píše T o m e k, ,,jejíž plody od vynalezení tisku snáze se rozšiřovaly v lid, dosáhla toho času rozmanitější odvětví vědění lidského, ale nevynikala ani původností ani dů­kladností; málo spisovatelů bylo, jichž díla povznesla se nad prostřednost. Toliko tříbil se jazyk a dosahoval ve spisech prozaických velké ohebnosti.                        Vedle Daniele Adama z Veleslavína, nejpřednějšího spisovatele věku Rudolfova ze strany podobojí, měli největší zásluhu o čistotu řeči bratři čeští; z jich školy vyšel první důkladný badatel ve mluvnictví českém, Jan Blahoslav, a šestidílná bible Kralická, bratřími vydaná, stala se věčným pomníkem lepotvárnosti jazyka českého.“

O Komenském praví s vysokou chválou J u n g m a n n (Hist. l. č., 2. vyd., str. 252), že ,,v mnoholičných spisech svých způsobilost                             v češtině až po jeho časy neobyčejnou vyjevil uměje přiměřená slova                 k mysli pokaždé voliti, jiná šťastně tvořiti, všecka pak líbezně, plynutě, ústrojně vázati.“

Lepší a správnější češtinu v době té hledati jen ve spisech bratrských, ačkoli také nebyla bez vad; i Veleslavín, nejslavnější spisovatel ,,zlatého věku“, chybuje v obratech i ve slovech nehezkých a nečeských. Rozličných spisů bratrských může se počítati na sta; nejsou ovšem ani z rozmanitých oborů vědy a básnictví, nýbrž podle povahy té doby většinou jednotvárné rozpravy a jalové hádky náboženské.

2. Bratrům vadilo hlavně, že zavrhovali v y š š í  v z d ě ­l á n í  a nedbali o znalost jazyka latinského. Znamenaje to Blahoslav zahřímal proti bratrským odpůrcům vyšší uče­nosti: „Na oko se to vídá, že mládenci někteří mnohem jsou umělejší v řeči a výmluvnější latině nic neumějíce, nežli někteří dosti učení latiníci, ačkoli jisté jest, kdyby                     k tomu ještě i latině uměli, dialektiky a rétoriky povědomí byli, žeť by mnohem bystřejší, způsobilejší a ke všemu hotovější byli. Příklad suď! Kámen drahý nebo perla, křtaltovně a mistrovsky řezaný a vypulérovaný, jak jest velmi rozdílný od toho, kterýž není ani řezán, ani hlazen, ani pulérován!“

254

Bludy a lži v dějinách.

Ukázalo se to již na  K o m e n s k é m. Kdyby slavný tento vychovatel nebyl se přiučil latině, nebyl by se mohl žičiti spisy katolickými, anyť spisy světové důležitosti byly tehda psány jazykem světovým, latinou. Už K. V i n a ř i c k ý (v Čas. k. d. 1845 a 1865) poukázal na pramen, odkud Komenský svou ideu k sepsání svého arcidíla „J a n u a  l i n g u a r u m“ čili  „O r ­b i s  p i c t u s“ (t. brána jazyků čili svět v obrazech) byl čerpal, totiž na ,,Janua linguarum“, kterou latinsky a španělsky se­stavil č l e n  j e s u i t s k é  k o l e j e                 v  S a l a m a n c e  ve Španělích, jak sám Komenský ve své prefaci        ze 4. března 1631 vy­pravuje, že ten v y n á l e z  r. 1615 nejprve Angličané schválili, dr. Isaak Habrecht francouzský a německý překlad přidal a jiní dílo to r. 1629 v 8 řečech vyložené do škol uvedli. Dále sám svědčí, že „se tito otcové (jesuité salamanští) o to snesení ja­zyka první pokusili, kterýžto vynález vděčně uznáváme, a co tam pochybeno, rádi promíjíme, poněvadž k věci  v y n a l e z e n é  n ě c o  p ř i d a t i  tak snadno jest, jako následkem jednoho vynálezu nalézti druhý.“                          

D o  v y h l á š e n ý ch  š k o l  j e s u i t s k ý ch  posílali tehdy i bohatí čeští bratři svých dětí, pročež „tichý genius“ ve své didaktice               na jesuitské školy velmi žárlivě hleděl. Jesuité zase uznali opravy „kacíře“ Komenského v bráně jazyků znovu ji vydavše v Praze 1694.                                

„Čeští historikovéů, píše A.  N.  P y p i n,  „nazývají obyčejně             16. století ,,zlatým věkem“ své literatury. Ale název ten může práv býti ne tak obsahem, jako spíše vnějším  o b j e m e m  literatury tehdejší a vzděláním jazyka… Dobu tu zla­tým věkem lze nazvati j e n                               s  v e l i k o u  o h r a d o u.“ – V celé však té době, příjmím zlaté, „prosaický sloh prostoná­rodní, jakýž v historii, právech, bohoslovných a jiných lidu obecnému odhodlaných spisech své místo má, nejvíce vzdělá jest; p o e t i c k ý  sloh nejstaršímu  d a l e k o  s e  n e v y r o v n á v á,  v ě d e c k ý  pak skoro  d o c e l a  z a n e d b á n.“ Celý „zlatý věk“ nemůže se vykázati ani jediným dílem podobné ceny, jakou mají spisy (katolíka) Tomy ze Štítného, sklá­dané d v ě  s t ě  l e t  p ř e d  t í m. (Jungmann I. c. 124.).      

Když pak zvítězil katolicismus, byly „tyto knihy a spisy hledány a páleny ne snad proto, že byly české, ale že byly k a c í ř s k é.  Tím způsobem pykaly také z jiných sadů květy čilé a bohaté literatury                  za velikou vinu, kterou na ně uvalilo po­blouzení na poli církevním.“ (Helf. 276.).

255

Bludy a lži v dějinách.

3. U m ě n a  se šířila po křesťanském světě ze dvojího stře­diska,             z Byzance a z Itálie. Obojí tento proud se stýkal u Čechů, že záhy dostoupili ve stavitelství, jakož i v malbě, sochařství, řezbě, zlatnictví a j. nejen znamenité výše, ale i individuální samostatnosti, anoť katolické náboženství všelikým odborům ušlechtilé uměny dodává mocného podnětu, posvěcujíc je k úko­nům bohoslužebným. Utěšený rozvoj stanul před husitskými bouřemi jako před v z p l a n u l o u  p r é r i í                             a po všecek čas ná­boženských zmatků nemohl se vzpamatovati. Husitské vášně ty snahy nejen ochromily, ale i přemnohé drahocenné památky zničily. Čeští bratři zatrativše oltáře, obrazy a sochy – pod­ťali uměnám všecky žíly; kostelů nejen že nestavěli, nýbrž v surovém duchu kalvínském vyhazovali z katolických umělecká díla, dávajíce je v niveč.

Trudnomyslná blouznivost bratrská vtiskla také českému zpěvu svůj ráz. Ze zpěvů bratrských „byl jako naschvál v y l o u č e n  k a ž d ý   j a s n ě j š í  t ó n,  tak že tento zpěv působí v nás jako obličej, přes který n i k d y  ú s m ě v  nepřejde, aneb jako dědina ve mraky zahalená, jichž  n i ž á d n ý  v l í d n ý  p a p r s e k s l u n e č n í  proraziti nemůže,“ soudí Leopold Z v o n a ř.  Z á d u m č i v á  hudba a zpěv  n e m ů ž e býti zdravým plodem od přírody  v e s e l é  a  č i l é  mysli české. Příčinou té zádumčivé trudnomyslnosti nebyly neutěšené vnější okolnosti: společnou, charakteristickou známkou všech stran od církve odštěpených jest bud výstřední nevázanost nebo pře­mrštěná přísnost.               P a l a c k ý poznamenal, že jednání bratří, „ač plné pobožného nadšení, nebylo prosto vší zádumčivosti“. Duševní bolavost a trudnomyslná zádumčivost českých bratří plyne z  n i t r n é  p o v a h y  j e j i ch                       n á z o r u  s v ě t o ­v é h o; je tedy dokladem, ž e  d o b a  č e s k ý ch                 b r a t ř í  byla v životě národa českého  d ob o u  ch o r o m y s l n é                  p o d r á ž d ě n o s t i.

Toho přesvědčení byl již za časů Vladislava II.  J a n  Š l e ch t a               z e  V š e h r d, tajemník královský a rozhodný ka­tolík, jenž jasně uznával, že národ český, uchyluje-li se od církve katolické, jenom                    b l o u z n í   nebo  t ř e š t í,  a proto byl jeden z těch, kteří na krále působili, aby jej ku přísným zákonům na „bratry“ přiměli. (Proch. 176.).

- - -

Je zvykem ozdobovati české bratry korunou mučednickou a ozařovati magickou gloriolou  v l a s t e n e c t v í.  Neprávem!

258

Bludy a lži v dějinách.

Netrpěli ani pro svou národnost, a od katolických panovníkův, ani                 pro víru, nýbrž jediné z příčin  p o l i t i c k ý ch,  a tím byli  s a m i                v i n n i.

Jednotliví, jako třeba Komenský, byli hluboko proniknuti láskou    ku vlasti; vycházeli prý z vlasti s pláčem, líbali zemi a brali prý si hrstku hlíny na památku: ale za nedlouho vraceli se se švédskými tlupami, nebo v čele jich válečně táhli na svou vlast! Sám Komenský, jak píše Gindely, ,,dlouho kladl všecky naděje své ve vítězství Švédův“.

Hlubší zajisté, nežli vlastenectví, bylo jejich záští k církvi; takže rádi se spolčovali s úhlavním nepřítelem národa českého, jen aby nabyli síly proti církvi, proti té církvi, v níž český národ dospěl nejen svrchovaného blahobytu doma, ale i veliké váž­nosti a dobrého jména                z a  h r a n i c e m i.

Národ český nikdy zajisté nebyl tak n e č e s k y                                           a  n e­ b r a t r s k y  louděn a vtahován pod  c i z í  j h o  d u ch a  i  t ě l a, jako právě za doby „českých bratří“!

65.   Bílá hora.

O dějinách bělohorských ještě není pravého a vlastního díla.                        P a l a c k ý  dovedl své dějiny po rok 1526, po dosednutí habsburského rodu na trůn český; T o m e k  popsal dobu před Bílou horou; R e z e k počal až Ferdinandem III.; T. B í l e k  je české vědě leda na ostudu;                K r y š t ů f e k  prý je „klerikál“.

A kdo psal o dějinách bělohorských: G i n d e l y  zdá se na ten ohromný převrat příliš chladný, málo národní; D é n i s  nutí se do svého úkolu, ale zůstává Francouzem se svými před­nostmi a ještě většími vadami.

Zatím tedy snáší se po něčem a pořád nová látka, nové balvany se schystávají ku stavbě díla a ještě mnoho jednotli­vostí je neprozkoumáno.

Celkem se zdá, že ještě není pravé chuti do toho; jako by si nikdo netroufal opříti se posavadním běžným názorům na dějiny bělohorské. Bude ty názory potřeba velmi změniti, opra­viti, zvláště když se tak povrchně a chybně popularizují, že bídný stav v zemích českých                   po třicetileté válce klade se hned po Bílé hoře a zamlčuje se pravá, jediná a vlastní příčina té pohromy: o d b o j  o d r o d i l é  š l e ch t y, poslouchající zrád­ných povelů z Němec.

257

Bludy a lži v dějinách.

Budoucí dějepisec Bílé hory musí – jak ten ruský voják, maje skočiti z okna, –  požehnati se a, poručeno Pánu Bohu, jíti, kam ho vede pravda. Čirá pravda, ta bývá někdy sladká, někdy hořká, velmi hořká a trpká; jak praví Ranke: důkladný zkum podrobností, přísná líceň děje, holá pravda bez okrasy; jen nic vymyšleného, zbásněného, ani                          v nejnepatrnější drob­nosti. (Jar. Volf, „Union", Praha 1907.).        

Čechové byli vždy více historiky, méně politiky, ještě méně diplomaty, nejméně taktiky. (K a mé n í č e k, Časop. Matice mor., Brno 1908.). Pak ovšem není divu, že česká politika a její jemnější družky, diplomacie a taktika, mívají tak málo štěstí ve světě, když jejich matka a podmínka, historie, tak málo je všímána u svých vlastních a domácích.

Běda národu, který nezná svých dějin v jejich pramenné pravdě, nebo nechce jim rozuměti; jako člověk, jenž neustále ubolévá nad svým neštěstím, ale dokonce nechce z něho zmoudřeti pro budoucnost. Pořád se naříká na Bílou horu, ale o pra­vých p ř í č i n á ch  té pohromy, jež                 n e z b y t n ě  za sebou potáhly onu katastrofu, nechce se slyšeti.

Stav nábožensko-mravní.

Mimo jednotu bratrskou vznikaly počátkem 16. století roz­ličné jiné sekty bludařské, které z Němec, kde právě Luther novotářské učení své hlásal, do našich vlastí jsou donášeny. Významné jest, že nejvíce německá část obyvatelstva na Mo­ravě přilínala k těmto bludům z Němec pošlým, kdežto Slované drželi se jednoty bratrské.

Brzy se rozhlásilo po celém Německu, že na Moravě mocní  pánové se zasahují, aby každý dle svědomí svého Boha ctil, a že jen na Moravě lze každému dojíti úplné svobody náboženské. Následkem toho se přistěhovali k nám mnozí takoví falešní pro­rokové, kteří svými bludy ještě více lid rozrývali. Odstraňujíce přísnou kázeň katolicismu, která umí svět zachovati v  l a d n é m  p o ř á d k u, a otvírajíce bránu všelikým prostopášnostem nevázanosti politické a smyslův. Ovšem získali si mnoho stou­pencův.                    

Nejvíce půdy dobyl si německý protestantismus nejprve                            v německých městech, pak i mezi šlechtou, a tím vlast utrpěla veliké pohromy. (B r a n d l,  Kn. p. k. Mor. 205.).          

Česká šlechta hojně přistupovala k jednotě českých bratří, jakkoli neměla nejmenší chuti a vůle zachovávati její blouznivé

258       

Bludy a lži v dějinách.

morálky, nebo dychtivě se přichytovala protestantismu, ne snad                          pro jakési přednosti jeho víry nebo mravu, nýbrž aby p o ­b r a l a farní a vůbec d u ch o v e n s k é statky a stará katolická nadání, a tím aby dostala duchovenstvo do své moci, čili aby duchovník byl u nich „najatým sluhou“, jemuž svě­řovali úřad na půlroční výpověď, ba začasto ani ne s tou pod­mínkou.

V. V. T o m e k (D. č. 260.): „Panstvo a rytířstvo osazo­valo fary (a tím i zadávalo duchovní správu lidu) podle své  l i b o s t i skoro veskrz kněžím ženatým, svěceným dle řádu protestantského, nejvíce                              v Dráždanech, ve Wittenberce a jinde v cizině. Při největší části tohoto kněžstva, nemajícího nad sebou žádného duchovního úřadu, nebylo                     ž á d n é  k á z n ě,  ž á d n é h o  v z d ě l á n í, ani žádného jistého řádu ve službách Božích: každý u č i l  d l e  s v é  h l a v y, a surové tupení církve katolické i zlehčování řádů jejích mělo při tom více místa než navedení věřícího lidu k bázni Boží a k životu ctnostnému. Vrchnostem protestantským  h o d i l  se tento způsob věcí, pro­tože s knězem                     na svých panstvích mohli nakládati jako s  n a j a t ý m  s l u h o u, který se musel spokojiti s příjmem, jaký mu vykázali, zadržujíce jemu stará nadání a požívajíce statků zádušních pro sebe.“

J a c í  to byli lidé, kteří si docházeli na svěcení do Drážďan, Wittenberku a jinam do ciziny, o tom (Časop. k. d. 1864) zmi­ňuje se též tuším B r o z i u s, děkan litomyšlský ve spisku ,,O nové, nevídané a neobyčejné monstranci“ (1588): „Žádný mi to nebude meči zapříti, že   do Frankfurtu, do Wittemberka na to plané svěcení na větším díle odtud z Čech i z Moravy běhají lenochové, ani školám ani obcím neužiteční voslové, mizerní klechové a zmařilí v kancelářích písaři, item zašlí ne tak neštěstím a zlou příhodou, jako od pivovarův, od karet, kostek pohořalí řemeslníci, marnotratcové, lidští pokladačové.“ – „Nacházejí se pohříchu kněží“, dokládá S t r a n ě n s k ý, ,,kteříž knih čítati ani se učiti nechtějí.“            

Za takových okolností hynula svoboda slova božího a církve, a tím i svoboda a mravnost vůbec; čeští pánové, jimž kněz byl ,,najatým sluhou“, jehož mohli po chuti psem dáti vyšívati z hradu, c í t i l i  s e               p o v ý š e n ý m i  n a d  j e h o  s l o v a; kněz tak závislý na pouhé milosti pánově všeho se vystříhal, čím by se dotkl choulostivé stránky jeho. „Tato n e z  ř í z e ­n o s  t církevního života strany                                            e v a n g e l i c k é“, píše zase V. V. T o m e k,  „byla  n e j v ě t š í m                     p r a  m e n e m  m r a v -

259

Bludy a lži v dějinách.

n é h o  h y n u t í  n á r o d a  č e s k é h o, ve kterém pořád dále zacházel. Vyšší, stavové vyzutí ze všeho církevního podřízení, předcházeli v  l e h k o s t i  m r a v ů  ostatní národ svým pří­kladem; hody a radovánky hlučné, při kterých jeden druhého hleděl předčiti                    p r o h ý ř o v á n í m  s t a t k u  svého, byly oby­čejné jich zábavy, smilství a obžerství rozmáhalo se nad míru u d u š u j í c  š l e ch e t n ě j š í  s n a h y  a vůbec chuť k váž­nějšímu zaměstnání. Poněvadž pak duchovní vzdělání bez podnětů mravních zdárné pokračovati nemůže,  k l e s a l i  v něm  Č e ch o v é  rovněž  h l o u b nežli v časech předešlých.“

Václav Vratislav z  M i t r o v i c, očitý svědek a vrstevník této doby, píše ve svých „Příhodách“: „To jest jinačejší krato­chvíle rytířská než u nás; nebo když my se dobří přátelé shle­dáme, jiného nic před sebe nebereme, nežli že jeden druhého nesmírně pitím a žraním nutíme, užereme, a padne-li některý jsa ožraly ze schodů, nad tím, že jsme ho tak zpravili, potěšení máme, a tomu se smějeme. Nechce-li pak jeden druhému splniti hned vády, hned pobízení, rvačky a jiné neřády proti Pánu Bohu začínáme, z čehož potom soudy a zaneprázdnění po­cházejí.“        

Luther učil, že pouhá víra i bez dobrých skutků spasí člo­věka; to bylo velmi pohodlné a lahodilo pánům. Kněz  B a v o r o v s k ý, jehož řeči jsou nevyrovnané příspěvky k církevní historii 16. věku, hořekuje: „Ptají se páni: Co jest opilství? odpovídají: Jest přátelská kratochvíle. Co smilstvo? Přirozená věc. Co lichva? Spravedlivý úrok. Co pýcha? Vážnost. Co lakomství? Opatrnost. Co peklo? Strašidlo. Kdo v pekle bude? Sami toliko nevěřící, neb věřícím  ž á d n í  h ř í ch o v é  neškodí, neb za ně Kristus dosti učinil, prvé nežli jsme se jich dopustili! Kteří pak jim v smyslnosti nejsou podobni a tehdáž, když jim oni uloží, hned proti svému slibu, jako oni, se nezení, u nich ve velikém podezření zůstávají, neb vedle s v ý c h smilných povah i j i n é všecky soudí. Protož tomu chtějí, aby se všichni, buď duchovní, buď světští, mladí neb staří,                        ž e n i l i  a n e b  z  k r a j i n  j i ch  j i n a m  s t ě h o v a l i.“ A zase: „Najdeš pod jménem panským tak u k r u t n é tyrany, že netoliko nad nuznými a věrnými poddanými se zapomínají, ale také nad Bohem, pánem nebe i země. Praví, že nemohou v domech svých nemocných trpěti, na ně hleděti, a protož neb do špitálův neb do stodol jak nějaké mrchy vynášeti do­pouští. Ani nevím, jakými jmény bližní své jmenují, nazývajíc je: chlapy, votroky, hňupy, drtinami, špalky, troupy, sršněmi,

260

Bludy a lži v dějinách.

a což nejtěžšího jest, sedlskými psi, jako by i těch Bůh, „stvořitel všech věcí, tak dobře stvořitelem nebyl, jako oněch“.

Ovšem sluší připomněti, že za dob tak nepokojných a narušených ani katolíci a jich duchovenstvo nebylo bez vady a výtky, takže slova přísného mravokárce Petra Chelčického. „Kneží a preláti nepočítají knížatům, pánům ani tučným mě­šťanům za hřích života bohatcova rozkošného, smilného, prázdného, pyšného, lakomého, nemilostivého, ukrutného, násilného, neboť jsou sami v témž odsouzeni jako páni“, a zase: „Lid v sle­potu uběhlý nedbá, když kněz celou noc s nimi na pivě neb na víně cechoval, v kostky hrál, tancoval“ – také se odnášejí                    ku kněžstvu katolickému, jakkoli kališné duchovenstvo bylo v těch dobách u veliké většině: nicméně uznává V. V. T o m e k, že jako arcibiskupové pražští, tak i jiní biskupové ,,pečovali pilně o lepší vzdělání katolického duchovenstva a zvláště o napravení kázně                        v klášteřích. Při tomto mírném zesilování sebe nabývala strana katolická nových nadějí v dosažení konečného vítězství svého náboženství v zemi také prostředky zevnějšími z toho, co se mezitím dalo v zemích okolních.“ – Toť jest právě nad jiné zvláštní vlastnost církve katolické, že poklesla-li ze příčin všelijakých, vždycky sama ze své nitrné síly                z v e d l a  s e  zase k novému  r o z k v ě t u, kdežto kterékoli jiné vyznání velmi záhy překročivši vrchol rozvoje, padalo a padá, až padlo nebo padne docela.        

Politická předehra.

V dobách, kdy moc šlechty v největším rozkvětu se leskla a rozkolnictví náboženské nejvíce a nejbujněji se bylo rozšířilo, dosedl              r. 1526 jasný rod habsburský na staroslavný trůn český.

Za krále J i ř í h o  z Poděbrad a za V l a d i si a v a  II.  bylo v zemi české dovoleno jen vyznání katolické a kališnické. Počátkem 16. století přestoupili páni pod obojí většinou k luterství a čeští bratři ke kalvinství, Za M a x i m i l i a n a  krále zrušena kališnická kompaktáta a r. 1575 povolena luteránům a kalvinům svoboda náboženská. Vyznání své pojmenovali „česká konfese“ (v str. 246 nn.).                        

Nová strana šířila se úsilně a udržovala hojné styky s Ně­meckem; tam totiž nekatolická knížata nelibě snášela vládu ka­tolického panovníka; chtěla se vzbouřiti a hledala někoho na­strčiti, na koho by se svezly první prudké rány, až se císař bude brániti. Protestantští stavové             z Čech lezli neopatrně do té pasti.

261

Bludy a lži v dějinách.

Za Maximilianova syna R u d o l f a  II.  utuhlo toto česko-německé přátelství ve velezrádné spojení s kurfirstem sasským Fridrichem IV., který je podněcoval ke vzpouře.

Když se odboj protestantských stavů zmáhal, podepsal Rudolf II.            k radě katolických pánů dne 9. července 1609  m a j e s t á t , který si protestantští stavové sami byli složili; svo­bodu vyznání měli tedy zaručenu.      

Tu se však ukázalo, že vlastním cílem protestantských stavů byla             v z p o u r a   p o l i t i c k á ,  r e v o 1 u c e;  boj o svo­body náboženské byl jen záminkou, pláštíkem. Majestát jim přišel nevhod, protože jim aspoň na čas zmařil záměry; nestáli o něj. Když jim nejvyšší purkrabí hrabě Adam ze Šternberka vzkázal 10. července, aby na znamení radosti a vděčnosti v nejhoj­nějším počtu dostavili se na hrad, po dlouhých           mezi sebou hád­kách mu odkázali, že nepůjdou, ať jim císař majestát pošle.

Dne 11. července poručil císař, aby na druhý den alespoň šest osob na hrad pro majestát přišlo. To se stalo, ale jen z obavy, aby záměry jejich nebyly poznány.

A hle, 14. července přibyl do Prahy kníže Anhalt, dů­věrník Fridricha falckého, vyjednávat o vzpouře. Majestát byl však právě den před tím prohlášen a tím byla revoluce na nějaký čas znemožněna.                        

Nástupce německého císaře a českého krále Rudolfa, král                       M a t y á š (1611 - 1619), čtvrtý král český z rodu habsburského, nemaje potomka, zavčas o to pečoval, aby F e r d i n a n d, arcivojvoda štýrské linie habsburské, jakožto nejbližší opráv­něný dědic byl vyhlášen králem českým. Stavové k tomu svolili a Ferdinand, slíbiv šetřiti práv a svobod zemských, byl dne 20. června 1617 u sv. Víta v Praze na království české korunován.

Král Ferdinand II. nebyl protestantům po chuti; z nená­visti a                       z bázně chtěli mu odníti všecku moc a vládu a vložiti ji do rukou protestantských stavů. To se mohlo státi jetí ná­silím, protože Ferdinand už byl korunován a pod přísahou slíbil zachovávati majestát, svobodu náboženskou.

Proti zřízení zemskému sešli se stavové 22. květná 1618 v Praze                u mladého pána ze Smiřic a planoucími řečmi pobuřovali stavy a obyvatelstvo ke vzpouře.            

Druhého dne, 23. května, přišli protestantští stavové s četou branného lidu na hrad pražský a jak dříve umluveno, vyhodili oknem purkrabího Jaroslava z Martinic a prezidenta komory královské Viléma Slavatu, pak i písaře Filipa Fabricia do pří­kopu hradního.                      

262

Bludy a lži v dějinách.

Potom 24. května zvolili odbojníci revoluční vládu třiceti direktorů; počali sbírati vojsko a hledati pomoci u nepřátel dy­nastie habsburské, hlavně u protestantských knížat v Němcích, pak i v Turecku.

Král Matyáš chtěl vyrovnati vzpouru nejprve cestou mírnou. Tím se jen poskytlo povstalcům času ke zbrojení a k popuzení jiných nepřátel              v Uhrách, Horních Rakousích, ve Slezsku, Falci, Lužici a Savojsku.      

Zatím 20. března 1619 zemřel Matyáš a na trůn český dosedl král Ferdinand II. Chtěje v míru a pokoji nastoupiti vládu, poslal stavům protestantským do Prahy potvrzení majestátu Rudolfa II. Náčelníci vzpoury však   z a t a j i l i   t e n   m a n i f e s t ,   jakož i jiné potvrzené výsady a chopili se zbraní proti králi.

Thurn přitáhl s vojskem na Moravu. Karel ze Žerotína však a větší část stavů moravských, katolických i protestantských, zavrhovala povstání a odpírala účastenství. Válečnou pomocí Thurnovou dostali moravští stavové nekatoličtí převahu a v Brně se dne 2. května 1619 přidali ke stavům českým.

Dne 26. srpna 1619 zvolili odbojní stavové kalvince F r i d r i c h a, syna kurfiřta falckého, za krále českého. Volbě tohoto vzdorokrále protivili se katoličtí páni a rytíři a byli proto zba­veni svých úřadů a                  v y p o v ě z e n i  z e  z e m ě.

Nastaly krvavé boje mezi vojskem krále Ferdinanda a vojskem stavů odbojných. – Tak dala  n e k a t o l i c k á   šlechta p o d n ě t  a učinila počátek   s t r a š n é   v á l k y   t ř i c e t i l e t é, která na Čechy a Moravu, na celou střední Evropu uva­lila záhubnou pohromu.

Protestantismem se zmáhalo němectví.

Čeští protestanté, zvláště z království, příliš se bratříčko­vali se svými souvěrci v Němcích. Až d o  t é  d o b y  b r á n i l  z á k o n cizincům držeti zemské statky v Čechách; před bitvou bělohorskou                     p o v o l o v a l o se mnoha pánům protestantským z Němec, jmenovitě ze Sas, zakupovati se v pomezních kraji­nách, kde již od časů Přemysla II. Otakara beztoho bylo po vsích a městech obyvatelstvo německé.

„Zkoumání nejpřesnější vede k důkazu, že zeměpisné pokroky živlu německého byly méně důležité po roce 1620 než během předešlého století.“ (D e n i s, Čechy po Bílé hoře.)  

Překvapuje pohled na mapu, jak veliké území království českého poněmčeno před Bílou horou. „Nejdůležitější výboje ná-

263

Bludy a lži v dějinách.

rodnosti německé spadají před rok 1618… Studium histo­rických proměn hranic etnografických ukazuje, že odpor český v 17. století byl velmi tuhý a poměrně šťastný.“ (D e n i s, Čechy po B. h.)

„Na vlastenectví české šlechty vrhá smutné světlo pověstné Usnesení generálního sněmu v Praze r. 1615, svědčící                                               o  z a n e ­d b á v á n í  a  h y n u t í  j a z y k a  č e s k é h o                              mezi šlechtou.“ („Čas“ 1887.) – „Šlechta, ačkoliv listiny se psaly jazykem českým, mluvila buď vlašsky neb německy, a města ji následovala.“ (Brandl, Kn. p. k. Mor. 205.).

„Český pán K r y š t o f  H a r a n t  z  P o l z i c  sám praví, že kdyby na něm bylo bývalo, byl by cestu do Palestiny býval napsal německy. O pánovi z  D o n í n a víme, že svůj cestopis – rukopis je zachován – začal německy, ale neuměje ještě dosti pěkně německy psáti, raději přece napsal česky.“ („Čas“.)

Víc o tom na různých místech; zde to nelze opakovati nebo předuchytovati.              

Jak d o c e l a  j i n a k  s m ý š l e l i  a  j e d n a l i  v  t é  d o b ě h o d n o s t á ř i  k a t o l i č t í  p r o t i  c i z i n c ů m,                                                   i   k a t o l i c k ý m!          

Roku 1579 byla v Olomouci volba nového biskupa; ucházel se též   k a r d i n á l  O n d ř e j,  a r c i v o j v o d a  z rodu habs­burského, bratranec císaře Rudolfa II., krále českého.  Bylo tudíž na jisto čekati, že se stane biskupem olomouckým,  – a nestal se – z   n á r o d n o s t n í ch p ř í č i n.

Katoličtí páni: H a u g v i c, zemský hejtman moravský, a Vratislav z Pernštejna – a zvláště tento – způsobili, že císař nedovolil kardinálovi přijati biskupství, poněvadž n e ­z n á  j a z y k a  č e s k é h o;                               kromě toho, že moravští stavové nepřijmou žádného knížete (cizího)              do země, ani nepopustí komu statků v zemi, ani místa v zemském právě, ani mezi nejvyššími zemskými úředníky, z čehož by mohlo pocházeti těžké nedo­rozumění. (Originál listu je v místodrž. archive v Insbruku, Ferdinand fol. III., no. 140.).

Když tedy je známo o Karlu ze Ž e r o t í n a ,  že r. 1606 nedovolil biskupu Dietrichsteinovi mluviti na sněme jinak než česky, učinil to již před 37 lety katolický pán Vratislav z Pern­štejna.

Jiný vzor národního, opravdu vlasteneckého smýšlení v té době byl biskup Stanislav P a v l o v s k ý  z Pavlovic (1579 – 1598), zvláště                   v jeho starostech, aby k olomoucké kapitule nebyl dosazován, kdo                        „j a z y k a  č e s k é h o  n e u m í  a  ko-

264

Bludy a lži v dějinách.

s t e l u  m á l o  p l a t e n  j e s t.“ Jest prý se obávati, kdyby „ti Nýdrlendi, Vlaští a jiní cizího národa, kteří žádného z našich k takovým benefitiím a duchovenstvím přijíti nedopouštějí, ani také naši pro sua modestia tam se netřou, na takové benefitia dosazováni a sem podáváni byli,... aby netoliko ten kostel, ale i religií svatá k umenšení většímu nepřišla.“ (Kap. 18. fol. 12. – 14.)

Pavlovský píše o tom i jeho Milosti pánu z Pernštejna, by v té věci na vlast svou laskavý býti a nad tím ruku držeti, v paměti to míti a napomáhati ráčil. Těch katolických vla­stenců bude mnohem více, až se jen lépe prozkoumají archivy. (Dr. A. B r e i t e n b a ch, „Našinec“ 1908.)

Vzpoura stavovská – bez lidu.

Katastrofu bělohorskou přivodila vzpoura š l e ch t i c k á stavů českých; národ sám neměl ani nadšení ani příčin k boji, kde běželo panským stavům o výsady. Hádkami náboženskými a bratříčkováním                 s cizími luterány a kalvíny opadlo nábožen­ské, mravní a národní vědomí v Čechách na přenízký stupeň. Národ v demoralizaci, táhnoucí se již               od Husových časů, jak bývá po každém divém výbuchu vášně, otupěl i               k nejvzácnějším pokladům v í r y  a  n á r o d n o s t i.      

Protestantským knížatům jednalo se pouze o naprosté odtržení se jak od císařské tak od papežské autority. Každý se chtěl prohlásit                     za suveréna ve svém území; z té příčiny chtěl i míti svou vlastní státní církev pro sebe. (Wolfg. M e n z e l.)

Tato snaha byla i v Čechách základní jedničkou stavovské vzpoury; daleko však nebylo na to dosti odhodlané opravdovosti, jaké vyžadovalo podniknutí tak vážné a nebezpečné.

T o m e k píše: ,,Zatím největší část šlechty, stavu měšťan­ského, lid selský, zakrsalí dávno v hovění sobě, navyklí dřepěti v jídle a pití, mdlí     v starání se o věci vyšší, ochabli příliš záhy ve snášení břemen, jež nevyhnutelně přinášelo s sebou předse­vzetí smělé, do kterého národ          v celosti zaveden byl ovšem ne­vědomky. Rozhodnutí osudného boje záleželo zcela jen na na­jatém vojsku, kterého znamenitá část skládala se z cizinců.“ (Děj. č. 279), ,,jimž ani žold nebyl pořádně placen; bili se špatně." (Denis.)    

,,– Páni stavové, měli jste v rukou universitu, ano, měli, ale tak bídně nadanou a zařízenou, že jste se jí sami vyhýbali. Jestliže jste vy, evangeličtí, chodili však na university německé,

265

Bludy a lži v dějinách.

možná, že i to z opičení po pánech katolických, kteří chodili do Vlach.          Z university pražské vycházeli učitelé do země chatrní, kněžstvo protestantské, s nímž jste jako patroni nakládali jako s čeledíny, bylo ještě chatrnější. Universita pražská nesnesla soutěže se soukromými školami německými v Praze, do nichž měšťané posílali své jinochy raději. Tak slavní stavové čeští pečovali o vychování mužů a pěstování ideálů, jichž bylo po­třebí k obraně země. I cit národní byl porušen a nevydával plodů ani v umění ani ve vědách. V poslední hodinu                  Mistr Bacháček počal reformu školskou, duši svou i rozum věnoval              do služeb národa, ale nalézal půdu tvrdou a símě padalo na skálu. Upadl v těžkomyslnost a českou nemoc: pil z hoře. A tato epidemie jako moře zachvátila vás všechny. Když přiblíží se mor a lidé nevědí ani dne ani hodiny, vracejí se nejdříve k Bohu a pobož­nosti. Jakmile však poznávají, že okamžitá spása se nedostavila, šílená vzpoura a zoufalství je zachvacují, hodují, hýří a vraždí se sami. Tak i vy! V takovém žalostném pořádku vyměňovala se nálada vaše: když jste zpozorovali, že nedovedete v zemi   z a l o ž i t   š l e c h t i c k o u   o l i g a r c h i i,   že k hrdinskému zápasu s mocí králů a církve nejste vychováni, jedni z vás upadli v malomyslnost a bezradnost, kterou přehlušovali hodováním a hýřením; jiní z vás poznali, že prostřednictvím dvora lze dosáhnouti moci, úřadů, vyznamenání a slávy, a proto vrhli se v tu stranu“. (Herben, Hostišov, ,,Historie z našeho okna“, Praha 1907.).

„Zvláště šlechta, jež od časů Jagellonců zmocnila se vlády, obávala se, že jim královská moc bude do ní zasahovati. Když Rudolf II. svou chabostí a liknavostí oslabil svou moc v Něme­cku, protivníci Habsburků znenáhla zosnovali tajný odboj v jeho přímo poddaném území. Jen někteří ctižádostiví a odvážní mužové znali cíl piklů; ostatní šlechta šla za nimi z   l e h k o m y s l n o s t i   a   z e   s t r a c h u;   lakota, touha           po samostatnosti, navyklé bezvládí, malomocná vůle, ochablé vlastenectví, všecky nedostatky vzešlé z dlouhých nepořádků sváděly ji bez rozmyslu k žádostem, o  j i ch ž  d o s a h u  a  n e b e z p e č í                        n i k d o   n e u v a ž o v a l... Stavové čeští chabě vedli výpravu jako válku z bujností; odvracejí se od ní, jakmile hrozilo, že tím mohou více pozbyti než získati.“ (D e n i s, Čechy po Bílé hoře.)        

M ě š ť a n s t v o ochuzené a v poddanost uvedené odvyklo zbraním. S e d l á c i cítili jen hněv a záští proti šlechtě jejíž rukou nelítostně vázáni ku hroudě. „Propast zející mezi

266

Bludy a lži v dějinách.

vyššími stavy a poddaným lidem selským se stále šířila a byla jednou                      z hlavních příčin katastrofy bělohorské a následujícího na to úpadku země.“ (Č e l a k o v s k ý,   Jar.  „Povšechné č. děj. právní“.).

Zachovala se ž a l o b a  l i d u  s e l s k é h o  ke Fridrichu falckému při jeho vjezdu do Prahy; skladatel její není podezřelý z katolictví: „Nechť je to kdokoli, jenž počal pro tuto věc“ (vzpouru                                 proti Habsburkům) – praví tam sedláci – „ne­dojde milosti u Boha. To neštěstí musíme my snášeti, my trpěti po všecek život svůj, a nejen my sami, ale i děti naše ženy a ti, kdo nejsou ještě narozeni.“

Poddaní jsou si jasně vědomi, že povstáním nezískají ni­čeho. Co činí vyšší stavové, aby získali je? Nic. Chvílemi, když utrpení je příliš kruté, lid, jatý šílenstvím, bouří se, zahrnuje pomstou katolíky i protestanty. Několik dní před bitvou na Bílé hoře sedm tisíc sedláků                 v kraji žateckém plení tvrze a zámky, vraždí pány a rytíře, hrozí pomstou městům v okolí, nepřidají-li se k nim. (D e n i s, Konec samostatnosti české.).

Hledá se pomoc u Turka.

Záští protestantské šlechty proti katolickému králi Ferdi­nandovi II. bylo tak zarputilé, že se chtěli raději p o d d a t i  s u l t á n o v i                               t u r e c k é m u. N a  k o n f e d e r a c i  v  P ř e s p u r c e  mezi Čechy, Uhry a sibiňským knížetem Betlenem Gáborem sneseny artikule, kde se činí také zmínka o českém poselstvu do Turek k sultánovi tureckému.

Sultán Osman vyslal pak Machometa agu (vlastně Meheméd pasa) do Prahy, aby poměry vyšetřil a potom vzal s sebou do Turek vyslance české, kteří by slavné Portě svou potřebu před­nesli. Ve veřejné audienci v Praze 5. července 1620 přednesl vyslanec Fridrichovi falckému                   za přítomnosti předních důstoj­níků, co sultán slibuje a čeho za své přátelství žádá.

Předně Machomet vyřídil pozdravení Fridrichovi od sultána, mufty, vezíra, komorníka harému a jiných bašů a blahopřání k nové přijatému království.    

Druhé, že císař Ferdinand vzkázal sultánovi, že on je práv­ním vladařem zemí českých; posel s povděkem prý vidí, že tomu není tak; proto aby král Bedřich vzácné poselstvo k jeho velkomocnému císaři vyslal, kde by vše ujednáno na místo postaveno býti mohlo.

267

Bludy a lži v dějinách.

Třetí, že sultán se zavazuje Fridrichovi všelijakou milostí a láskou; kdo jeho přítelem i nepřítelem bude, že také toho chce za svého přítele neb nepřítele míti a držeti.

Čtvrté, že sultán se zavane a připovídá, kdykoliv král Fridrich potřebovati bude a čtyři neb pět neděl napřed věděti dá 60.000 zbrojného lidu, udatných retarův poslati, kteří u Budína mají se najíti.      

Páté, že sultán milostivě žádostiv jest a chce věčný pokoj s ním učiniti, který trvati má až do skonání světa, nebo že o tom pokoji, který toliko do jistého času, na dvacet neb třicet let trvá, málo smýšlí; že            skrze takový pokoj toliko jedna strana druhou zrazuje a oklamává.

Šesté, že sultán tomu vyrozuměl, že by Poláci provinciím a zemím Fridrichovým velikou škodu činiti měli, tak jak kozáci tolikéž sultánovým zemím nemalou škodu jsou učinili. Pročež že se má Fridrich na to ubezpečiti, že sultán chce příštího jara (1621) veliké vojsko                     do 400.000 jízdného a pěšího lidu pospolu shromážditi a proti Polákům táhnouti a je naučiti, aby věděli, s kým mají činiti. Pročež aby Fridrich se nestaral, že Polák svou záhubu dobře dostane!

Mimo to týž vyslanec turecký v Praze s předními rady Fridrichovými dále sdělil, že sultán chce Čechům býti přítelem, když se tito uvolí, že mu budou za to každoročně 700.000 říš­ských tolarů tributu platiti. Čechové pod obojí, přední radové a důstojníci Fridrichovi odpověděli, že chtějí rádi všecko ochotně učiniti, cokoliv od nich sultán turecký chtíti bude, toliko aby připověděl, že je chrániti chce a bude; neb že oni mnohem ra­ději pod ochranou jeho zůstávati chtějí, ano kdyby jinače býti nemohlo, že by raději  p o d  m o c  a  v l a d a ř s t v í                      s u l t á n a  tureckého se poddali, nežli aby pod správu a království císaře Ferdinanda II. poddati se měli.

Potom přední z těchto pánův učinili vyslanci tureckému zvláštní banket, na němž to hlavní slovo měli nejvyšší hofmistr království českého Bohuchval Berka, nejvyšší kancléř Václav Vilém z Roupova, prezident nad apelacemi Václav Budovec z Budova, místokancléř Petr Miller a Thurn.        

Berka řekl, nežli by se podrobili Ferdinandovi, že tisíckráte raději chtějí, se dáti v moc a vladařství císaře tureckého.

Václav Vilém z Roupova promluvil, že páni stavové krá­lovství českého pod obojí na tom se ustanovili, raději s man­želkami a dítkami svými na kusy se dáti rozsekati, než by se dali pod správu domu rakouského.

268       

Bludy a lži v dějinách.

Petr Miller doložil k Eudovcovi, „i kdyby císař turecký dostatečný nebyl nás zastávati, tehdy bychom raději; k ďáblu do pekla se utíkali a jemu suplikovali, aby nám pomohl“, ( P a m ě t i Viléma hraběte                     S l a v a t y.)

Za týden, 12. července, poslal král Fridrich sultánovi list, v němž mu slibuje dary a poplatek 700.000 tolarů a ,,že bude s královstvím českým a provinciemi sultánovi ve věrnosti od­danosti státi“. Tím činem stalo se království české vasalem tu­reckým, částí říše turecké. Záměr sultána Osmana II. zničiti moc Habsburkův a podrobiti si Evropu značně tím pokročil.

Takové zrady byli schopni, samochtě do tureckého jařma lezli a celý národ za sebou táhli odbojní stavové protestantští, kteří, když se jim zrada a vzpoura nezdařila, prohlašováni jsou nyní za m u č e d n í k y  s v o b o d y.

Tragicky konec.

 N e z á k o n i t é, revoluční jednání odbojných stavů neslo neblahé ovoce. V českých dějinách nastává doba zajisté z nej­smutnějších: odbojní stavové na hlavu poražení v bitvě na  B í l é  h o ř e  8. listopadu 1620.              

Ve vojsku stavovském, ať už to byli najatí cizí žoldneři, nebo domácí lidé, vylákaní do boje předstíráním porušených svobod náboženských, nebylo pravého nadšení; jen Moravané, a ti více                     ze zoufalého vzdoru, popadali, u hvězdy, u kaple do hvězdy stavěné, téměř do jednoho.

Fridrich falcký způsobil si hned zpočátku nepřátele ve vlastní straně: nadržoval kalvíncům proti luteránům, dal zhano­biti chrám                   sv. Víta, nadržoval cizincům, knížeti Anhaltovi, hraběti Hohenlohovi a jiným proti domácím pánům, kteří tolik pro něho učinili. Byl sice laskavý a uhlazený, ale nestačil na velké věci, nebyl si vědom vážnosti doby. Když na Bílé hoře již duněla děla, hověl si s pány a paními                 při skvostné hostině a nevstal, ani když Anhalt pro něho poslal. A když se tam ko­nečně ubíral po tabuli, potkal se u strahovské brány s divým útěkem svého vojska.                      

Druhého dne bez rozloučení ujel ,,zimní král“ Fridrich z Prahy            do Vratislavy; s ním uprchlí Anhalt, Hohenlohe, Thurn a jiní cizinci. Odbojní stavové čeští, zrazení a opuštění, zane­cháni svému osudu.“                        

Ferdinand II. hleděl katolicism ve všech svých zemích zase vzkřísiti. Proto velká část obyvatelstva protestantského

269

Bludy a lži v dějinách.

stěhovala se, větší část vrátila se k víře katolické a podro­bila se zákonnému králi.

Odbojní stavové, kteří neprchli, pohnáni jsou na soud, aby se zodpovídali z velezrady; třeba Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic a na Pecce dáno za vinu, že při oblezení Vídně do hradu císařského stříleti dal, že přísahu císaři Ferdinandovi slo­ženou zrušil a že úřad prezidentství komory české na se vzav obracel důchody království českého                 ve prospěch buřičův. A po­něvadž omluvy jeho nepostačovaly, odsouzen ku smrti mečem.

Katolicism tím není vinen ani ,,jesuité“, že se vzbouřeným stavům dostalo trestu přísného, dle názorů právních venkoncem spravedlivého. Revoluce je revoluce; má své právo, kruté, krvavé. Kdyby byli zvítězili odbojní stavové, byl by král pozbyl ko­runy české, a běda pak jeho přívržencům, jak se již předem ukázalo v Čechách vyhozením katolických pánů z okna, že jen jako zázrakem ostali na živu, a                       na Moravě vypovídáním. Když pak zvítězil Ferdinand, trestal zákonný král a odstraňoval vše, co by ho rušilo v právním držení vlády.

Vytýká-li se císaři Ferdinandovi, že v těch důležitých dobách bedlivě konal porady, kterak odboj potrestati a vrátit zemi řád a mír, že učinil závět a vykonal pouť do Mariazell: je to ja­sným svědectvím, jak     n e u n á h l e n ě  a   r o z v á ž l i v ě   jednal. Ostatně Ferdinand dokonce nebyl tím oddaným sluhou církve, za jakého bývá jmín. Jak             s neoblomnou přísností vystupoval, proti kacířům, tak samovolně zasahoval do čistě náboženských věcí katolické církve: nařídil přísahu            v dogma Neposkvrněného početí Panny Marie, zavedl v dědičných zemích svátek sv. Josefa, zakázal rakouským biskupům odváděti papeži annaty – (poplatky za udělené církevní hodnosti); r. 1641 zavedl placetum regium, aby totiž papežské listy, než byly čteny, napřed byly schválený vládou. (R e z e k, Děj. Č. a M.)

 Dne 26. května 1621 potvrdil Ferdinand rozsudky o něco je zmírniv. Ze 27 odsouzených na smrt prominul pěti osobám trest smrti.      

Mužové tito bývají velebeni jako   b o j o v n í c i   a                                      m u č e d n í c i   z a  s v o b o d u   n á r o d a   č e s k é h o. Vůdcové vzpoury byli cizáci a uprchlí hned s Fridrichem. Z ostatních ne všichni, co bývají považováni za české pány, byli českého smýšlení. Bohuslav               z Michalovic, Pavel z Říčan, Martin Fruwein z Po­dolí, Kašpar Kaplíř                   ze Sulevic, Šťastný Václav Pětipeský z Chýše vypovídali německy                 na soudě. O mnohých se nezachovaly proto-

270

Bludy a lži v dějinách.

koly, ale Ondřeje Sítka provázel na popraviště německý predikant Lippach; doktor Jesenský byl Maďar a neuměl česky. K celkovému posudku osob, věcí a vůbec doby předbělo­horské dlužno ještě připomněti, že polní maršál „českých“ stavů Linhart Kolona z Felsu neuměl dobře česky a že deputace „če­ská“, vítajíc na hranicích Bedřicha falckého, mluvila jen ně­mecky; královnu vítala francouzsky.

Který pak panovník „osvíceného a humánního“ 20. století by jinak trestal zjevně odbojné stavy? Čím byly za těch časů sekera a špalek, tím by byla za našich dob oprátka a šibenice.

Bílá hora – „pohroma národa".

Bitva na Bílé hoře měla velké, kruté, přesmutné následky. Byla to ohromná pohroma národa českého.

Po účinu zlá rada, marná výčitka. Ale když nepřátelé církve tak směle falšují dějiny, svádějíce vinu na katolíky a činíce z bujných a ztřeštěných odbojníkův obhájce a m učeníky svo­body: potřeba tu                        bez obalu vysloviti prostou pravdu: p r o t e ­s t a n t s k á  v e l e z r a d a        z a v i n i l a  t u  h r o z n o u  p o h r o m u.  Přesmutné následky porážky bělohorské byly ne­zbytnou dohrou neblahé, z k á z o n o s n é                      v z p o u r y.

Chybovalo by se však i s druhé strany, kdyby se z obranné snahy umenšovalo veliké neštěstí národní po bitvě bělohorské, jako třeba že jen tak zachráněna katolická víra a česká ná­rodnost obyvatelstva zemí koruny svatováclavské.

Nejsou sice na to archivy ještě dosti prozkoumány, ale ozývají se vážné hlasy (dr. Fr. K a m e n í č e k: „Sjezdy a sněmy zemské“,              dr. A. B r e i t e n b a ch: „Našinec“ 1908), že by, pokud se ví, alespoň na Moravě byl se katolicismus sáni svou vlastní silou zmohl a opanoval v zemi; byly k tomu slibné počátky a pevné základy.    

Ale i tak, při veškeré zkáze, měla bitva bělohorská některé jasnější stránky.      

„Bitvy bělohorské“, píše archivář B r a n d l,                                             „n e p o v a ­ž u j e m e  z a  t a k o v é  n e š t ě s t í  jako mnozí jiní. Ovšem nelze upírati, že vypuzením bohaté šlechty národní síla a blahobyt utrpěly velikou ránu; ale zapomínati nesmíme, že právě šlechta za oné doby na mnoze ve společenském životě mluvy české si nevšímala, a tím že německý kníže, a n i  s l o v a  č e ­s k é h o                          n e z n a j í c í,  králem  č e s k ý m  se stal, slovanství v Čechách a                 na Moravě by se nebylo upevnilo. Nelze popírati,

271

Bludy a lži v dějinách.

že právě protestantismem veliká část šlechty české a s ní pro­testantská města hledala t ě ž i š t ě svého v Německu pro­testantském a Bedřich falckrabě byl by tomu nadržoval. Vzpomeňme si jen, kterak za Jana lucemburského němectví do zemí českých se vtíralo, když ještě žádného svazku jiného mezi Čechy a Němci nebylo, ba naopak, kdy Čechové němectví se zdráhali! Jaký tedy byl by výsledek býval, kdyby falckrabě Bedřich na trůně se byl udržel, kde většina rozhodné třídy národu,                  za příčinou protestantismu j e n  d o  N ě m e c  h l e d ě l a?!“ Takový jako ve zprotestantštělém, a tím i poněmčeném a od koruny české na věky odtrženém Slezsku!

,,Vítězný král Ferdinand II. vypověděl nekatolíky ze země a co katolíci očekávati měli, kdyby byl vzdorokrál Bedřich zví­tězil, poznati            z jednání až do bezsmyslnosti rouhavého, kterého se dvorský kazatel Bedřichův, známý Skultetus, v pražských kostelích dopustil. (Srovn. čl. 69.) Na všecek způsob, ať již zví­tězili přívrženci císařovi nebo protestantští stavové, musila při­jíti „úplná zkáza“ země, kterou                    Ž e r ot í n roku 1618 předpovídal.“ Když se nechtěl přidati                               ke vzdorokráli Bedřichovi, hrozili mu v y h n a n s t v í m  a zbavením statků. Žerotín odpověděl mužně: „Nad život a nade všecky výhody zemské vážím sobě cti rodinné a raději volím umříti, nežli potomkům svým poskvrnu věrolomnosti zůsta­viti.“ Žerotín napomínal vzdorokrále, aby země české opustil a uchránil je zkázy i pohromy. Jemu tedy náleží chvála stát­nického věhlasu a politické prozíravosti, který tu radů dal, a    n i k o l i  t ě m,  k t e ř í  j i  n e u p o s l e ch l i. (B r a n d l  v Ob­zoru 1886.).

Porážka krále Fridricha a odbojných protestantských stavů na Bílé hoře řádným králem Ferdinandem II. a obnovení kato­lického náboženství v Čechách zachovaly Čechy při jejich ná­rodnosti, že jsou dnes Čechové Slovany. Kdyby byli zůstali pro­testanty, byli by dnes už poněmčeni. Protestantství podporovalo znamenitě šíření němectví po Čechách.                        (K r y š t u f e k, Prote­stantství v Čechách až do bitvy Bělohorské, Praha 1886.)

Vzpoura šlechtická, která skončila bitvou na Bílé hoře, jest jako každá jiná vzpoura. Přední původcové byli na hrdle trestáni nikoli jako Čechové ani ne jako protestanté, ale jako p o l i ­t i č t í  b u ř i č i. Zabavením statků měli býti jednak potrestáni ze zrady, jinak měly se                 z nich uhraditi válečné výlohy, které bylo císaři podniknouti na potlačení vzpoury.

272       

Bludy a lži v dějinách.

„I nelze upříti“, soudí V.  B r a n d l, „že právě porážkou na Bílé hoře nepřirozené Čechův těžiště, které do Němec kladli, zničeno jest, a          Č e ch o v é  o b d r ž e l i  z a s e  t ě ž i š t ě  své tam, kde jedině jest nevývratné, v sobě samých. Národ pak českoslovanský, když po bitvě bělohorské hluboká noc nad nivami Vltavy a Moravy se rozprostřela,            do tuhého spánku jest uvržen. Ale právě v tomto spánku se zotavil                     po ranách, které trpěl od bouří husitských až do bitvy na Bílé hoře. Když pak mu zase zasvitly paprsky slunce svobody, probudil se zase,  c i t e m  s l o v a n s k ý m.“      

,,Šlechta předbělohorská – to si pamatujme! – nebyla by uchránila Čech od záplavy německé. Nekatoličtí Čechové měli veliké styky                      s protestantským Německem. Šířící se prote­stantismus šířil i germanizaci. Kurfirst falcký, Anhalt a Hohenlohe atd. – nebyla-li to vesměs opora povodni německé? A když povstalí Čechové volili si krále, zvolili Němce, z Rýna! Ostatně je také historicky známo, že  č e š t i n a   k a ­t o l í k ů  z  t é  d o b y  mnohem méně trpěla němčinou; nežli čeština protestantská.“ Viz třeba roztomilý spisek Václ. Vrat. z Mitrovíc o jeho příhodách na cestě do Cařihradu.

„Habsburkové a šlechta nebojovali ani za němectví ani za češství, nýbrž vedli boj p o l i ti c k ý; katolicismus a protestantismus byly pouze spojenci protivných stran. V této otázce právě aby nastalo jasno, je věc velmi důležitá. Národ český je přece dnes vážnou většinou národem katolickým, politicky pak osudy jeho jsou svázány s osudy dynastie habsburské: tím, tuším, dostatečně jsme vyznačili potřebu toho, by se konečně ustoupilo od zdogmatizovaných výmyslů naší novelistiky. Že by bitva bělohorská a její hrozné následky nebyla pro národ neštěstím, to nikdo tvrditi nebude. Ale návěští a příčiny k ne­štěstí sluší hledati jinde než se obyčejně činí.“

„České povstání z roku 1618 mezi širším obecenstvem ve­směs se pokládá za boj č e s k o n á r o d n í; a povstalá šlechta se slaví                                za mučedníky věci národní. Na katolicism, pak uvázlo odium katanů českého národa. Bádání historické podává po­drobný kritický výklad těchto událostí.“ – „Česká šlechta tehdejší co do nevázanosti, vlády chtivosti a zaslepenosti na vlas podobá se šlechtě polské, jež Polsko přivedla k pádu. A na  v l a s t e n e c t v í  naší šlechty vrhá smutné světlo po­věstné usnesení generálního sněmu v Praze r. 1615, svědčící                 o zanedbávání a hynutí jazyka českého mezi šlechtou.“ („Čas“.)

273

Bludy a lži v dějinách.

Tážeme se: Byly to cesty a snahy národu českému prospěšné a zdravé? Národ byl tehda sveden ve hlubokou, temnou propast, kde byla ve svrchovaném nebezpečí jeho odvěká víra i národnost, tedy všecek jeho charakter, jako snad nikdy jindy. Národ byl tehda ztrmácen a ztýrán na úmor: spánek, v nějž ho ponořila Prozřetelnost, byl mu spánkem rekonvalescenta k  n o v é m u  ž i v o t u, z d r a v é m u,                                     s l o v a n s k é m u.

Nepřijde zase někdy českému národu Bílá hora, horší ještě než tato? Nepřijde, poněvadž v ě ř í m e  v e  z d r a v ý  r o z u m  n á r o d a. Pathos D e n i s ů v  na konci díla, že Čechové „mají tvrdé hlavy a smělá srdce, že přežilí nejhroznější zkoušky a ne­zahynuli. Dokázali, že odvaha jejich nebojí se žádné oběti, jde-li o obranu práv jejich… Žáci Komenského dovedou, bude-li potřeba, státi se opět bojovníky Žižkovými“ – je trochu dutý a divadelní: hromy plechové, blesky kalafunové.

Je to trasoví, jaké se odpouští jen Francouzi, když začne o filoire svého grande nation; u historika se divně poslouchá. Český národ není obendán z veliké části mořem a nemá za sou­sedy malé říše jako Francie, nýbrž má téměř kolkolem souseda mocného a hrabivého, který jen číhá, kdy a kde by se mu ně­jaké místečko uprázdnilo, a kterému i grande nation na svém kousku hranic uhýbá, podléhá. – A že by „žáci Komenského byli opět bojovníky Žižkovými“? Právě sousední národ jest lepším žákem Komenského, poněvadž má křesťanštější školu, než je česká. Ostatně je v těch slovech tak nejapný anachronismus, že by ani francouzský esprit nestačil ho ospravedlniti. Konečné, mluví-li Denis                o Češích, ať ostanou nebo z h y n o u, že zanechají světu velký příklad a budou věřiteli lidstva, je to již jako frivolní hra s naší budoucností.               Ch c e m e  ž í t i!  ž í t i !!

Jen v jedné věci má Denis pravdu, právě v té, kterou za­mlčel:            při vší své náklonnosti k Čechům ani slovem nechválí  č e s k é                           r o z v a h y, českého r o z u m u  v té vzpouře... To je zlé znamení, to mlčení mluví za. celé svazky knih...

Važme si toho života zdravého a svěžího v důvěře, že ne­probudil nás Bůh k životu proto, abychom znovu hynuli až i zhynuli. A bohdá nezahyneme, bude-li nám  z d r a v á  historie učitelkou života a světlem pravdy, že jedině ve víře  k a t o l i c k é  je také naše spása n á r o d n í. Nezahyneme, sami-li se nezahubíme nevěrou a nemravností.      

Tuto pravdu pevně nám ryje v paměti v srdce hrozná bi­lance                     z  k a t o l i c k ý ch  dob Karla IV. a  z h u s i t s k ý ch  a                                       p r o t e s t a n t s k ý ch časů před bitvou bělohorskou.

274       

Bludy a lži v dějinách.

66.    „ Protireformace“ katolická.

Jiný následek bitvy bělohorské byl, -e císař Ferdinand II. přísným způsobem se jal znovu uváděti politický i náboženský život na základy   k a t o l i c k é. Nezbývala mu leč cesta pří­snosti, neboť polovičatá shovívavost a nerozhodnost jako dříve tak ani v jeho dobách by nebyla vytrhla země z různic a zmatků náboženských ani z nepokojů politických. Říká se tomu „proti­reformace“, ačkoli správně ji by znělo              r e k a t o l i z a c e. (Srov. čl. 56. této knihy).  

„Dějepis má býti zrcadlem národů. Zvykli jsme si až příliš považovati dvě století od vystoupení Husa až do bitvy Bělohorské                 ve všelikém ohledu za dobu největšího rozkvětu ná­roda. Dojem z toho je chorobný, poněvadž staví mysli ve spor se skutečností, která se přemoci nedá. Je to přílišné nad­sazování minulosti, kterým trpěti musí přítomnost." (Tomek, Čas. č. Mus.1854.).          

1. Před bitvou na Bílé hoře bylo starých kališníkův a českých bratří už pořídku. Kdož se tehda ještě hlásili ku jménu kališníků, byli vlastně již luterány a čeští bratři už byli po vět­šině splynuli v jedno                                   s kalvinismem.

Bitvou na Bílé hoře ocítil se na vrchu král Ferdinand, císař německý. O jeho poměru ku protestantismu píše R e z e k: ,,Protestante chtěli r. 1620 zbaviti rod habsburský koruny české a tím zlomiti moc jeho vůbec, protestantská knížata v Němcích byla pak po půldruhé století nepřáteli dynastie rakouské. A taky vyvinula se při dvoře císařském zásada, že protestantismus sám o sobě jest zločinem politickým a že musí býti vyhuben.“ (Děj. prot. hn. náb. 19).          

Obojí ta nová víra šířila se v Čechách způsobem nepoctivým a nemravným: kollatorové čili patronové zadržovali desátek a jiné příjmy katolickému faráři, až se vystěhoval, načež ihned luteránský kazatel (predikant) vstupoval na jeho místo; ne­zřídka pánové čeští vězením a jiným způsobem násilným kato­lické poddané k tomu donucovali, aby přijímali luteránské du­chovní místo zapuzených katolických; někdy kostel dali pro­měniti ve stodolu a z fary učinili stáj, chlév neb ovčímu.

Kollator začasté usadil na katolickou faru luteránského ka­zatele       bez vědomí osadníků: z počátku myslili, že mají katoli­ckého faráře, a to tím spíše, jelikož mnohý luterán z počátku konal obřady po katolicku a také v kázání býval opatrný; teprv až mysli osadníků dostatečně připraveny býti se zdály,

275

Bludy a lži v dějinách.

vystupoval s větší rázností a obřad po obřadu odstraňoval; byly posléze případy, že katolický kněz oblíbil si nové učení, hlásal je u kazatelny a zaváděl obřadování luteránské: mnohá osada uvedena tím do nejistoty a zmatku neb dokonce ošizena o katolickou víru.            

2. Ferdinand II. provedl již r. 1590 rekatolizaci Štýrska. Jen páni a rytíři byli osobami svými vyňati. Když pak odňato jim bylo panství                nad poddanými ve věcech víry a zbaveni byli časných zisků, které jim přestaly plynouti, sami se obrátili ponenáhlu k náboženství katolickému. (Tomek, Nov. děj. rak).

V jedné věci Ferdinand II. se dopustil chyby. Jako druhdy Petr               v zahradě Getsemanské, tak i on v horlivosti své vytasil meč na podporu úřadu misionářského zapomněv rozkazu Spasi­telova: „Schovej meč svůj do pochvy“. (Jan 18, 11.) Náboženské přesvědčení má jen tehda                   před Bohem pravou cenu, zakládá-li se na dobré vůli. Mečem a násilím vůbec může se ovšem také docíliti, aby někdo přijal na se tvářnost katolickou, avšak zůstane-li při tom v srdci svém oddán starým bludům, což to prospěje? Tudíž i vzhledem českého obyvatelstva dosvědčují dějiny, že mnozí protestante od r. 1624 – 1637 sice na oko se hlásili                ku katolické víře, ale uvnitř zůstali protestanty a potají hledali dorozumění s protestantskými Němci pomoci jejich proti Ferdinandu králi se dovolávajíce. (Bor. 337.).  

,,Obrácení Čech na katolickou víru, jakož se stalo prostředky násilnými, musilo první čas býti povrchní a líčené; teprv druhé a dílem snad třetí pokolení přilnulo ku katolictví upřímně a ze srdce, což                vedle strašlivé bídy, ve kterou Čechy upadly násled­kem převratu Bělohorského, bylo dobrodějné pro budoucnost, poněvadž tím zjednány jsou základy zdravějšího církevního ži­vota než za předešlé náboženské zmatenosti. Náboženské toto přetvoření myslí českých stálo však také     m n o h o  o b ě t i, netoliko hmotných, které se teprve po dlouhém čase začaly nahrazovati,“ píše V. V. Tomek.

Ačkoli tedy n á s i l n ý ch  prostředků, jichž císař Ferdinand II. použil, s ch v a l o v a t i  n e l z e, spravedlnost ukládá na uváženou.

Ve svých rozkazech Ferdinand II. nikdy nepřestoupil mezí, jež mu vykazovaly zákony zemské a říšské. Jednal tedy po právu. Rezek tvrdí, že katolická protireformace měla ráz č i s t ě  p o l i t i c k ý, nikoli tedy přímo na prospěch katolicismu.

Na začátku své vlády (1620 – 1623) trpěl císař ještě prote­stanty              v Čechách. Teprve když se přesvědčil, že protestanté                          

276

Bludy a lži v dějinách.

čeští neustávají udržovali  z r á d n é h o  s p o j e n í  s  c i z i n o u, uznával, že nové spiknutí a rozbroj jen tím předejde, když vůbec žádných protestantů v zemi trpěti nebude. „Jedno zlé předešlého stavu země české“, praví V. V. Tomek (D. č. 299.), ,,za času totiž před bitvou Bělohorskou bylo napraveno různice v náboženství. Obrácení ku staré víře katolické bylo provedeno s velikým utrpením národa českého            v přerozličném ohledu, ale konečně provedeno důkladně. Jen sem tam skrývali se v zemi vyznavači jiných věr, zvláště z jednoty bratrské, ale počet jejich byl nepatrný; národ v celosti navrátil se ke sta­rému náboženství, povrchně sice z počátku, ale dosti brzy také upřímně a opravdově, a nabyl tím při vší jinak bídě, hmotné i duchovní, útěchy srdce a mravního posílení potřebného k no­vému budoucímu obživnutí.“  

3. Mnozí z těch, jimž bylo svěřeno provésti katolickou protireformaci, krutě a nemilosrdné si vedli. Ale činili tak z ne­místné horlivostí neb dokonce z vlastní vůle. Císař jim toho neporučil. Císař naopak chtěl, aby se nakládalo s protestanty mírně a shovívavě

Za takový čin upřílišené horlivosti počítává se, že kardinál Dietrichstein, biskup olomoucký, jakožto císařem Ferdinandem II. ustanovený „gubernátor“ Moravy, dával svolávati a nutit jino­věrce, aby poslouchali veřejná kázaní, v nichž se dokazovala jediná pravost víry katolické; domníval se, že veřejným po­učením a jasným důkazem mnohého z odpadlíkův obrátí ku staré víře. Tak je rozuměti oněm ,,dragonádám Dietrichsteinovým“, v nichž se rádo vídá hrozný zločin a vytýká se církvi; jinak byl kardinál Dietrichstein muž ušlechtilé mírností, kterou nejlépe osvědčil, když jako gubernátor Moravy po bitvě bělohorské prostředkoval mezi stavy a panovníkem.        

,,Mluví se o lásce, praví biskup dr. Pavel Haffner, nuže, miluji protestanty; právě proto mi dovolte říci jim pravdu, říci jim, že se stali obětí bezedné lži a že náboženství, jež oni konají, není Bohem založené. Láska, pravá láska pohání mne pronásledovati blud na bloudícím.“

Nelze tu nepřipomněli, že protestanté způsobem daleko ná­silnějším a ukrutnějším nutili své katolické poddané poslouchati kázaní jinověrecká a odpadati od staré víry. Třeba jen Johanna d' Albret                      z popudu karvinské synody nutila pokutami a žalářem své poddané poslouchati kalvinská kázaní a přijímati kalvinskou večeři. A přesto žádala od francouzského dvora všelikou šetrnost ke kalvincům!

277

Bludy a lži v dějinách.

Jak bylo po té stránce v Čechách před bitvou bělohorskou, promluviž současný svědek B a v o r o v s k ý: „Roznáší se v tomto království o některých osobách vyššího stavu, kteří tak horliví milovníci evangelia chtějí býti, že s a m i káží poddané své k tomu, aby je poslouchali, n u t í  a před nimi plnými ústy svaté evangelium schvalují. Ale potom zkušují toho nebozí posluchači, jaké jest ovoce toho kázaní, když pod tím evangelium ani volček ani telátko ani kuřátko, ba ani vejce v jich chaloupce ukrýti a k jich živnostem zachovati se nemůže. Pobožné prý lidi, kteříž od mladosti v náboženství církve sv. zvykli, k neřádům svým nově vymyšleným mocí nutí, chrámy Boží loupí, pro svá nenasycená lakomství z domův Božích činí domy pusté, neopatrujíc lidí svých poddaných věrnými kazateli, toliko aby důchodův farských užívati a na svá skvostná hodo­vání obraceti mohli.“                                

Oč se Ferdinand II. zasazoval v Čechách, to protestantská knížata podle své zásady, že náboženství poddaných se řídí dle náboženství zeměpána, j i ž  p ř e s  s t o  l e t vykonávala su­rově, ukrutně. Byl-li zeměpán luteránem, museli se poddaní chtěj nechtěj státi luterány; byl-li kníže kalvincem, nezbylo poddaným leč přijati učení Kalvinovo. Jakým tedy právem vy­týká se Ferdinandovi, že sám jsa katolík, chtěl míti jen katolické poddané? Podle té zásady jednal Žižka již v 15. století; kdo se nechtěl státi husitou a táboritou, tomu vtloukali nábo­ženské přesvědčení palcátem. Té zásady se drželi táboříte na­proti sirotkům i kališnici               proti pikhartům. Svobody náboženské ve smyslu našem neznali husité, neznali protestanté. Katolíci ji znali a konali; a kdykoli jí nekonali, dělo se jen z potřeby, že násilí o d r á ž e l i  násilím.

Ostatně ještě to je důležité, že protestanté nutili katolíky                                o d p a d n o u t i  o d  s t a r é  v í r y  a zraditi své odvěké pře­svědčení, kdežto katolíkům, jako císaři Ferdinandovi II. a kar­dinálu Dietrichsteinovi běželo o to, aby tu jednotlivce tam celý národ v r á t i l i              na cestu, na které po tolik set let žili blaženě a ze které byli svedeni a strženi přece jen „šálenstvím a střeštěností bohomluvcův“.      

67.    Národnost a jazyk po bitvě bělohorské.

Po bitvě bělohorské poklesla národnost česká; jazyk ně­mecký                        v Čechách se zmáhal. Z toho se na církev katolickou uvaluje vina, jako by ona po bitvě na Bílé hoře byla se zasa-

278

Bludy a lži v dějinách.

díla o záhubu národnosti české. Lichou tuto výčitku odmítáme naprosto a důvodně.

1. Stavové protestantští v Čechách zdvihli odboj                                        proti z a k o n i t é m u králi Ferdinandu II. Jemu podařilo se však vzpouru přemoci a odboj niky poraziti. I byli ovšem trestáni před ostatními stavové protestantští, ale nebyli trestání z víry a národnosti, nýbrž pouze a jen ze z r a d y  a  v z p o u r y, jíž se dopustili proti korunovanému králi.          

Po zdravém rozumu nebylo nic jiného očekávati, leda že zákonitý vladař potrestá původce vzpoury, jak dobře předvídal a předpovídal Karel ze Žerotína. Každý panovník musí tak učiniti, chce-li ve averzemi zachovati mír a řád. Snad mohl Fer­dinand II. přestati na menším trestu nežli byl rozsudek na smrt: nicméně nelze upříti, že jako zákonitý vladař byl ve svém právu i tehda, když po dlouhé zkušenosti, že po dobrém to nešlo, uznal potřebu vynésti rozsudek přísnější.

Nikomu nebude s podivením, že Ferdinand II. po všecek čas své vlády jevil větší důvěru ke katolíkům, kteří mu zacho­vali povinnou věrnost, nežli ku protestantům, kteří ustavičně strojili proti němu pikle.

2. Na obranu starožitného jazyka českého vydán již za časů krále Matyáše r. 1615 na sněmu zemském rozkaz, aby v těch farách, kostelech a školách, kde se před 10 lety slovo boží kázalo jazykem českým a dítky v témž jazyku se vyučovaly, ne­byli jiní farářové a správcové škol trpěni, leč pouze Čechové; to bylo namířeno hlavně proti Němcům, Vlachům a Španělům, jichž za Rudolfa II. velmi mnoho do Čech přibylo.

Císař a král Ferdinand II. také nikterak nevyvyšoval něm­činu                  na újmu jazyka č e s k é h o, že vedl boj proti politické vzpouře a                          n i k o l i  p r o t i  n á r o d u  č e s k é m u, toho dů­kazem jest.

a) O b n o v e n é  z ř í z e n í  z e m s k é  z  r. 1627, jež mělo platnost až do roku 1848, stanovilo, aby jazyk č e s k ý byl předním jazykem zemským a němčina by toliko vedle če­štiny byla v soudy a desky zemské připuštěna, protože ,,ná­sledkem převratů v majetnictví statků zemských za posledních dob vstoupilo do stavu panského a rytířského mnoho cizozemců jazyka českého neznalých“, Tomek (D. č. 288).  

b) Od r. 1617, kdy Matyáš z Prahy přeložil své sídlo do Vídně, ústřední správa zemí habsburských přešlá do Vídně; nej­vyšší kancléř království českého sídlil ve Vídni a z jeho d v o r s k é  k a n c e l á ř e  a  d v o r s k é  k o m o r y  české ve Vídni

279

Bludy a lži v dějinách.

vydávaly se odpovědi k místodržitelství a ku komoře královské v Praze až do r. 1749  p o  č e s k u; teprv r. 1750 místo češtiny nastoupila němčina; v téže době hynul jazyk český v deskách zemských i manských, na Moravě 1730, v Opavě 1747, v Kro­měříži 1762.        

c) Š k o l y obecné byly vesměs české až do roku 1774; na gymnáziích v městech českých vyučovalo se latinsky a česky, na pražské univerzitě latinsky. – Germanizace ve svém slova významu počala teprv za Marie Terezie a Josefa II.      

3. V církvi katolické hlásalo se slovo boží z kazatelny kře­sťanům dospělým ve chrámě, dítkám ve škole jazykem m a ­t e ř s k ý m, česky obyvatelstvu českému, německy německému. O církvi nikdo říci nesmí, a řekne-li, nikterak nedokáže, ze by byla utlačovala národnost českou a že by upřeďovala jazyk německý. Ba právě naopak dějiny svědčí, že duchovenstvo české věrně hájilo práv jazyka českého i v doby, kdy práva ta od jiných málo bývala vážena, ba pošlapávána. Hájíme-li však církve, nebereme tím v ochranu jednotlivých katolíkův, ať kněží, ať nekněží, kteří snad víry katolické nadužívali k rozšiřování německé národnosti             na újmu české mezi lidem slovanským. Za chyby a poklesky jednotlivců nemůže býti k odpovědi pohá­něna celá církev.  

„Přirovnáme-li účastenství, jaké měl panovník Habsburgovec, aby č e s k y vyšla Munsterova Kosmografie, uznáme, že H a b s b u r g o v é        n e b y l i  z á s a d n í  o d p ů r c o v é  n á r o d n o s t i  č e s k é.“   („Čas“.) Známo také, kterak Rudolf II. českému jazyku přál a               Ferdinand III. v dobách pobělohorských, kdykoli byl v Čechách a obcoval službám Božím, s t a r o č e s k o u píseň ,,Svatý Václave“ tak mohutným hlasem zpíval, že ho bývalo nade všecky slýchati.

Jediný katolický šlechtic, hrabe Jan Petr S t r a k a                                         z  N e d a b y l i c, učinil pro národ č e s k ý více nežli všecka víře i vlasti zpronevěřilá šlechta česká dohromady. Jeho závěť jest dojem­ným a předůležitým dokladem, jak u p ř i m n é  a  ú č i n n é  bylo jeho vlastenectví. Pro případ totiž, že by rod Straků po meči vymřel, ustanovil v závěti ze dne 18. února roku 1710 pořízené jazykem českým, aby                     z důchodů panství Okrouhlic, Libčan a ještě dvou statků zařídila se                     š l e ch t i c k á  a k a d e m i e  v  P r a z e, v níž by chudým synům šlechtickým ,,c h u d é h o  n á r o d u  č e s k é h o“ darmo se dostávalo vzdělání a ve studie také úplného opatření. Ústav ten, jenž ostatně měl        po právu vzniknouti už za ,,osvícených“ časův císaře Josefa II.,

280       

Bludy a lži v dějinách.

teprv nedávno stal se skutkem. – Roku 1722 hrabě František Černín                          z Chudenic učinil ve Vídni při kapli sv. Václava a Jana Nepomuckého        na břehu dunajském zvláštní nadaci za tím úče­lem, aby v ní „každou neděli a svátek ráno pro potěchu národa českého kázaní českým jazykem se konalo“.

Vlastní kořeny germanizace v Čechách byly mnohem hlubší a starší; potom kališníci a čeští bratři počali pěstovati těsné styky                            s novotáry německými; protestantští a kalvinští Čechové to byli, kteří si zavolali čirého Němce, Fridricha, za krále; Fridrich přivedl s sebou tisíce cizincův a svou liknavostí a ne­schopností porážku vojska stavovského zavinil. Kdyby Fridrich byl zůstal vítězem v boji, země česká zajisté brzo byla by se stala  p r o v i n c i í  n ě m e c k o u. (Bor. 338.).

Poklesnutí národnosti a písemnosti české velmi přesně jest d ě l i t i od nového zavedení katolicismu v Čechách. Toto mělo býti                               z á k l a d e m a příčinou nového míru a klidu v zemi, ono však bylo                  n á s l e d k e m  duševní malátnosti a politické vzpoury.

68.   Konfiskovati a vyháněti nezačali katolíci.

Zabaviti statky pro v e l e z r a d u bylo ve starém zákoníku římském obyčejným trestem. Známy jsou třeba konfiskační dekrety Sullovy a j. V pozdějších dobách rozchvacovati církevní statky, jmenovitě klášterské, nebylo nikdy událostí docela neobyčejnou.                                  

Ukázali jsme na jiných místech, že již v husitských, bouřích bylo katolické duchovenstvo pro v í r u násilím vyháněno ze svých úřadův a statky jim rozbírány. Jakkoliv ukrutně Žižka zuřil proti katolíkům, přece jich ze země nevyháněl. Vyháněti jinověrce ze země nebylo tehda ještě známo, a odtud lze si vyložiti, že katolíci, ačkoli byli zuřivě pronásledováni, přece v zemi své zůstávali, očekávajíce ve vlasti ránu smrtelnou.          

1. Hledaje Luther sobě i svému ,,očištěnému evangeliu“ přátel, podněcoval lid ku vzpouře, a když vojna sedlská krvavě byla potlačena, štval Luther zase knížata, chtěje se jim zavděčiti, aby ,,loupežné a vražedné sedláky potloukli jako vzteklé psy“. Luther opřel sebe i své záměry o knížata říšská a našel. V nich horlivé příznivce, neboť jim kynula naděje, že ,,reformací“ Lutherovou připadne jim hojně statků církevních. Na říšském sněmu ve Špýru r. 1526 veřejně se opřeli ediktu vormskému, opětném sněmu říšském ve Špýru r. 1529, na němž kato-

281

Bludy a lži v dějinách.

lická knížata měla ještě velikou většinu, stalo se usnesení, aby knížata, která již zavedla reformaci ve svém území, podržela ji, avšak a b y                      n e b r á n i l a  s v ý m  k a t o l i c k ý m  p o d ­d a n ý m  v o l n ě                    k o n a t i  v í r u. A proti tomu usnesení opřelo se pět luterských knížat a čtrnáct od víry odpadlých měst říšských a podali protestaci, že prý by bylo z r a d o u  n a  e v a n g e l i u, aby každému byla dovolena svoboda náboženství.  

Tam se tedy zřejmě ukázalo, že panští přátele Lutherovi považovali za svůj úkol mocí a násilím vnucovati svým pod­daným ,,čisté evangelium“. Tak se ujala osudná zásada: cuius regio, eius religio, jako že smí panovník nutit své poddané k víře, kterou on sám byl přijal. Kdo té víry nechtěl přijati, byl z e  z e m ě  v y k á z á n  a  v y h n á n  a                      s t a t k y  m u  p o ­b r á n y.

Protestantismus uvedl tuto zásadu v hotovou s o u s t a v u  a kdekoli se ujal, d ů s l e d n ě ji prováděl. Protestantští panov­níci si osobili tyranství nad svědomím svých poddaných. Krutá královna anglická Alžběta (1558 – 1603) odňala svým katolickým poddaným               v Irsku šest set tisíc akrů polnosti. Když Cromwell dobyl ostrova toho mečem, ohněm a hladem, bylo znovu zkonfiskováno na 5 milionův akrův a rozprodáno anglikánským spekulantům nebo rozdáno vojákům,                   přes dvacet tisíc katolíků bylo p r o ­ d á n o  v  o t r o c t v í  a na hlavu katolického kněze vypsána cena jako na vlka, 5ti liber sterlinku. Za Karla II. (1660 – 1685) jedině proto, že Irové pevně se drželi víry katolické a že prý toho ,,žádal prospěch protestantismu“, byli zbaveni polnosti zase na sedm milionův osm set tisíc akrů. Vilém III. zase jim odňal milion akrův. Odpadl-li katolický kněz od víry, dostal 20, brzy pak 30, konečně 40 liber. Odpadl-li nejstarší syn katolické rodiny, od víry, připadlo mu všecko jmění rodičův, a těmto zůstal pouhý užitek z něho. Katolík nebyl připuštěn k žádnému úřadu vojenskému a občanskému. Tak stal se ubohý lid irský pro věrnost v odvěké víře nuzákem ve své vlasti a otrokem              na svém vlastním statku po otcích zděděném. Byli po­važováni za psance a tak s nimi nakládáno. Úřadům bylo volno, kdykoli domy jejich přehledati, koně i movitý majetek odnímati, a kdo by se byl zprotivil, odňalo se mu všecko, byl ze země vyhnán nebo nadosmrti vsazen                   do žaláře. Na celém světě není příkladu, aby národ ve své zemi byl                pro víru tolik ukrutnosti a bídy zkusil jako nebohé Irsko.

282

Bludy a lži v dějinách.

Takovými prostředky se šířil protestantismus. Tato tyranie svědomí měla nutně v zápětí úplně zničení kdekteré svobody občanské. Co má Anglie práv lidových a svobody, má je z časů k a t o l i c k ý ch. Velkomyslný protestant a duchaplný státník C a n n i n g (1770 – 1837) vida, že někteří z parlamentu chtějí katolicismus vyhlásiti za nepřítele svobody, aby tím zamezili emancipaci katolíků v říši, pravil: ,,Pánové, naše pravé svobody pocházejí jen z oněch časů, kdy ještě každý Angličan chodil na mši. Co od té doby přibylo, pošlo ponejvíce z násilí, stranictví a náboženského záští, a je tudíž nesvobodné.“

2. V ty doby připadla politická vzpoura stavů českých, která skončila bitvou na B í l é  h o ř e. Dne 9. listopadu kročila cí­sařská armáda do Prahy. Pět pánů českých, mezi nimi přední Vilém z Lobkovic, chtělo předložiti vojvodě Maxmiliánovi vý­minky, pod kterými že se již poddají; Maximilían dal jim na rozum, že se měli smlouvati včas; nyní že doba r o k o v á n í  m i n u l a; starým pánům hořem a studem kanuly slzy po tvářích a šedivých bradách.      

„Konfiskace statkův a vypovězení ze země“, píše Vincenc                         B r a n d l, „bylo tehda obyčejným trestem na odbojníky pře­možené; proto neschvaloval Žerotín, když odbojní stavové r. 1618 jesuity                           z e  z e m ě  v y p o v ě d ě l i (kdo by neposlechl, měl býti s m r t í                        t r e s t á n) a  s t a t k y  j e j i č h  z a b a v i li, maje za to, že stavové takovým jednáním ukazují králov­ským přívržencům c e s t u, jak oni jednati mají, kdyby nad odbojem zvítězili.“ („Obzor“, 1886, st. 355

A zase (na st. 356): ,,Ovšem ukazuje se k ukrutným konfi­skacím statkův a k ukrutnějšímu ještě vypoví dání. nekatolíků ze země; byl by věru srdce zpustlého a zatvrzelého, kdož by nad neštěstím takovým neustrnul. Ale ustrnutí to nedává práva prohlašovati stranu katolickou               z a  p ů v o d k y n i  onoho konfiskování a vypovídání. To – jmenujme to třeba bezprávím – náleželo tehda ku právu válečnému; a l e                               k a t o l í c i  n e b y l i   p r v n í, kteří s konfiskováním a vypovídáním začali. Pokud protestanté při moci byli, konfiskovali statky nejen kapitulám v Olomouci a v Brně, jesuitům a jiným řeholníkům, ale                        i  l a i k ů m, kteří s nimi nedrželi, jako Valdsteinovi, Náchodovi, Riesenbergovi, Brabantskému na Moravě, Slavatovi, Martinicovi, Jindřichovi Zdeňkovi a Jáchymovi z Kolovrat atd. v Čechách. A že taktéž jinověrce, kteří by k odbojným stavům nepřistoupili, ze země vypověděti chtěli a vypovídali, jasně řekli na Brněnském sněmu                      16. srpna 1619 zahájeném, kdež

283

Bludy a lži v dějinách.

mezi jinými artikulemi ustanovili, že  v š i ch n i, kteří ve čty­řech nedělích se nedostaví před direktory země a na jednotu s Čechy a Slezáky přísahy neučiní, z e  z e m ě  v y h o s t ě n i  a  j e j i ch  s t a t k y  v  p l e n  v z í t i  s e  m a j í.“            

Uvedeme jen jeden doklad. „Když po smrti  Matyášově v Čechách bouře povstaly, pan Václav Vratislav z Mitrovic, jenž mezi českými pány, kteří v dalekých krajinách cestovali a vrátivše se do vlasti rodákům svým jazykem českým po­psali cesty a plavby, příhody a nehody své,                  n a d  j i n é  p r o ­ s l u l, pro svou věrnost ku králi Ferdinandovi II. byl             z  v l a s t i  v y h n á n  a  v š e ch  s t a t k ů  z b a v e n. Po bitvě bělohorské byly jemu všecky statky navráceny a veřejné úřady zemské, najmě hejtmanství Nového města pražského a posléze nejvyšší soudcovství v Čechách dáno, jež s velikou věhlasností a k ta­kové libosti vládcově zastával, že jej Ferdinand II. nejprve svým tajným radou jmenoval a potom diplomem ze dne 17. února 1629 v dědičný panský stav království českého, načež diplomem z Vídně ze dne 28. srpna 1633 ve ,,s t a r ý panský stav svaté římské říše a ostatních dědických království a zemí povýšil“.

„Všeho zlého, jež takto na země české a celé Rakousko přišlo, hlavní příčinou byla nesnášelivost náboženská. Strana podobojí pronásledovala a vyháněla katolíky a souvěrce luterské, luteráni vyháněli katolíky a reformované, potom katolíci vyhá­něli protestanty vůbec. „Co dělali první druhým, majíce meč v rukou, opláceli druzí prvním stejnou měrou podlé tehdejší neblahé zásady: cuius regio, illius religio – čí kraj, toho víra.“ (S l a v í k, Pruské usilování o země české.).

69.    Koniás a Skultet.

Za našich časů, na počátku 20. století, dala v pruském Slez­sku vláda zabaviti 18.000 polských knih; když se poznalo, že jsou určeny            do Ameriky, celník vyprovázel zásilku až do Brém, aby žádná knížka nepřišla do Slezska. O tom a mnohém jiném neví ani desátý svobodomyslník, ale zato ví o Koniáši před třemi sty lety v nejplamenějším boji protestantismu s kato­licismem. —

1. K o n i á š  „p r ý“  s p á l i l  60 t i s í c  k n i h  č e s k ý ch.            Za svědka proti Koniášovi dovolávají se životopisu Koniášova,

284       

Bludy a lži v dějinách.

z něhož M. Pelzel vypsal slova: „Eorum ultra sexaginta facile milia Vulcano dedit in praedam, jako že Koniáš spálil skoro přes 60 tisíc knih“. Takto prý tedy Koniáš jako druhdy Herostratos v požeh dal chrám české literatury.

Člověku střízlivého rozumu a zdravého soudu tato zpráva sama sebou se odsuzuje svou přenáramnou upřílišeností. Proto H a n u š, jenž byl zajisté dalek vší strannosti k jesuitům, měl dosti vědecké soudnosti a podal tuto zprávu způsobem význam­ným, že totiž Koniáš p r ý   s e                  „ch l u b í v a l“ ve svém stáří, že as 60 tisíc kacířských knih byl spálil. Obojí slovce, jak ,,p r ý“, tak ,,c h l u b í v a l“ vyzývá k opatrnosti, Jungmann též po­chybuje o těch 60.000. Ostatně píše dále Hanuš, že Koniáš zho­tovil „Klíč nebo rejstřík bludných knih“, kde najdeš mimočeské knihy také n ě m e c k é  i  l a t i n s k é  i jinojazyčné, jimiž Čechy tehda byly zrovna zaplaveny.

Že Koniášovi neběželo o knihy jen české a jen proto že byly české, ale proto že byly kacířské, doznati z toho, že knih šmahem nehubil, nýbrž i v kacířských knihách některá místa závadná buď tušem začernil nebo závadné listy vytrhal, ostatní ponechával a máj etnikům vracel.

Předůležitou známkou jesuitských snah z té doby jest, že r. 1694 jesuité vydali po třetí ,,kacíře“ Komenského spis ,,Orbis pictus“. Když            r. 1698 prodlévaje ve Vídni veliký car ruský Petr dne 29. června navštívil universitní chrám, jesuita Wolf kázal jemu na počest úplně česky. Nebylo tedy tak zle s tím Koniášovým a vůbec s jesuitským fanatismem.  

2. K o n i á š  b y l  m u ž e m  u č e n ý m  a  h o r l i v ý m                            v l a s t e n c e m (1691 – 1760). Rodem byl Pražan a již v 17. roce věku, ještě než r. 1708 vstoupil do řádu jesuitského, byl mistrem čili doktorem filosofie. Horlivost jeho sbírati a páliti knihy kacířské pocházela                       z pevného přesvědčení, že národ český jen tehda zase dojde klidu a míru v zemi, až pustí z ruky bludařské knihy, které jej dráždily a trhaly na nesčetný počet ha­šteřivých stran.

Koniáš hubil knihy necudné, zvláště pověrečné a rozpu­stilé. Co byty knihy méně závadné, nehubil jich, nýbrž jen závadné listy vyřezával nebo v nich něco vyškrtával. Hanuš píše o něm, že byl ,,h o r l i v ý m     v l a s t e n c e m, ve svém ovšem způsobu, a  p i l n ý m                                           s p i s o v a t e l  e m  č e s k ý m. Rozdával totiž rád na místě pobraných knih knihy náboženské buď cizí, buď jím samým sepsané“ a Hanuš nazývá je ,,mnohdy dosti zajímavými“. Mezi rozmanitými jeho spisy a spisky sluší

285

Bludy a lži v dějinách.

připomněti, že r. 1753 vyšla p o d e v á t é  jeho „Pravá katoli­ckých rodičů moudrost“. Patrno tudíž, praví dále Hanuš po seznamě spisů Koniášových, že „Koniáš byl i přepilným  s p i s o v a t e l e m, jenž své spisy „m i 1 ý m  v l a s t e n c ů m  svým místo nekatolických bludy kacířskými porušených písní a knih za dar obětovával.

Za té rozjitřenosti náboženské, kdy za rouškou náboženskou stála      p o l i t i k a, za protestantismem P r u s k o, za katoli­cismem                                R a k o u s k o,  a ty protivy nejpalčivěji se stýkaly na Králové Hradecku, kde pruští náhončí podloudně šířili nekato­lické letáky a protidynastické pamflety, pracujíce tak „pro krále pruského“, ani rakouská vláda nemohla ostávati lhostej­nou: za císaře Karla VI. vydány přísné mandáty proti nekato­líkům a za Marie Terezie trestáno šíření bludných knih jako zločin; posléze i bible zakázána venkovskému lidu a měšťanům. Koniáš se horlivě účastnil toho zápasu, a odtud jeho jméno tak známo.                

Ostatně Koniáš, jelikož ve svém ,,Klíči“ zevrubně udává titul knihy a co má býti vytrženo, co zamazáno, mimovolně tím posloužil literatuře české, neboť je poznati, zda něco a co schází na které knize české.                   Na základě Koniášova ,,Klíče“ byl zbu­dován a r. 1767 pražským arcibiskupem Přichovským vydán z rozkazu vládního „Index prohibitorum librorum“, v němžto se čelilo i francouzskému osvícenství; že pak indexu zneužíváno k účelům germanizačním a české knihy ničeny jen proto, že byly české, jak žehrá Dobrovský a Balbín, – za to již nemohl Koniáš.                

Ať nikdo neubolévá ,,n e n a h r a d i t e l n é“ ztráty takových spisů, které Koniáš shledával, vždy ještě n e s č í s l n ý počet se povaluje po knihovnách domácích i zahraničních, a to vše, jak dí P a l a c k ý,                 v rukopisech a knihách více méně otřelých, oku i čichu nepochotných, které vůbec n e č í t a n é  od staletí č e k a j í  o s u d u svého, ani stá jejich částka ne­vydána posud tiskem na světlo.

Co zahynulo knih – vzácnějších! – ve válkách husitských a třicetiletých, kolik jich poroznášeli vystěhovalci do ciziny, kdež sotva byly u větší bezpečnosti než doma, kolik jich všeli­jak jinak pohynulo –  bez jesuitův! A vyčítá se to komu? – Či je těch ,,60 tisíc knih“ také –  vycpanou žirafou ze str. 6?

„Při rušení klášterů nastalo takové hubení a rozptýlení knih, rukopisů a listin, že jím snad překonáno vše, cokoli

286       

Bludy a lži v dějinách.

v ubohé zemi české ve starších dobách, nevyjímaje ani Koniáše, až                po tu dobu, kdy se bylo stálo.“ (Rieger, ,,Osvěta“ 1887.).

Proti této prý ,,ukrutné a zaslepené době zuřivých snah“postavíme na ukázku, jak si v reformaci vedli protestanté. Dnešní protestantismus nemůže za to, ale proti těm věčným pomluvám dlužno si posvítit                    na pravdu.

Protestantismus hned na svém počátku zuřil proti vědám a umění, že byly katolické. (Srovn. článek 58. této knihy.) Vzácná díla umělecká, oltáře a sochy rozbíjeny, celé knihovny ničeny. „Pryč obrazy“, pravil Zwingli, ,,jsou jen oporou papistův; jsou-li hnízda shozena, čápi se nevrátí.“ (Janssen. VI.). Luther sice neschvaloval násilné boření, ale svým učením podťal umění žíly, aby prý každý raději si nechal peníze nebo lépe uložil. (Saemtl. W. 36, 50). Carlstadt už tvrdil, že obrazy spise patří do pekla neb do pece než do kostela (Janssen II.) Vilém Farel nazval císařovnu Helenu „zlořečenou mezi ženami“, že prý nalezením           sv. kříže zavedla modlářství.        

Když Bedřich falcký povolán jest na trůn český, byl teprv jinochem 23 let a povahy více pasivní než samostatně činné.V politice mu bylí radou protestantští stavové, u věcech náboženských dvorní predikant, kalvinský superintendent Abraham Skultet. Bedřich jal se velmi brzo prováděti v Praze reformaci kalvinskou. Chtěje prvního dne vánočního přijímati svátosti oltářní, nařídil, aby z kostela sv. Víta vyklizeny byly všecky „znaky neznabožství“. Gindely důvodně se domnívá, že podnětlivá rada k tomu vyšla od „vlasteneckých“ pánů z Roupova a Budovce z Budova, v čemž zajisté setkali se na půl cestě s dvorním kazatelem Skultetem a několika radami falckraběte. Dne 21. prosince mělo se počíti ,,vyčisťováním“ chrámu sv. Víta. Gindely o tom píše (Děj. č. pov. v Praze, 1878, II. 241):

„Jmenovaného dne dostavili se pan Berka, pan z Roupova, Budovec, pan z Berbisdorfu, Skultetus a některé jiné osoby do hlavního kostela, aby jej dali „vyčistiti“. Když dělníci při snímání oltářních obrazův a krucifixův opatrně si počínali, aby jich nepoškodili, opatrnost tato nebyla vhod vznešeným divákům, i nařídili, aby velký krucifix, jenž stál nad velkým oltářem, byl jednoduše dolů shozen. Když se tak stalo, přistoupil k němu pan z Berbisdorfu a kopl do sochy Kristovy řka: „Teď

287

Bludy a lži v dějinách.

tu ležíš, bídáku, pomoz si sám!“ Jiné potupné a sprosté po­známky pronášeny při jednotlivých obrazech mariánských. Když takto pominula původní ostýchavost, odstraňovány hlavni oltář a stolice v kůru a bourán oltář mariánský, jenž stál před hrobkou císařskou. Zároveň byly skvostně ozdobené hroby svatých o své okrasy oloupeny. Malíř Hans z Feldu, sám pro­testant, přítomen jsa tomuto pustošení, prosil pány Berku a                           z Roupova, aby mu darovali krásný krucifix, jejž byl císař Rudolf II. zakoupil v Miláně, nebo podle jiných zpráv z Bru­selu, k ozdobení náhrobku svého otce a děda, a dva draho­cenné obrazy, kteréž visely            za hlavním oltářem. Žádosti jeho bylo vyhověno, ale jelikož Vilém                  z Lobkovic krucifix pro sebe si vyhradil, musel mu jej malíř postoupiti a obdržel jen obrazy velmi poškozené, poněvadž jeden dělník zlomyslné tyčí je srazil. –        

V sobotu odpoledne počalo se touto prací a pokračovalo se až                do večera; příští pondělek „pracovalo“ se dále. Nyní se odstraňovaly všecky relikvie, kterých bylo v tomto kostele za dvě století vzácné množství nahromaděno. Řízením a dohlídkou dvorního kazatele Skulteta zotvírány oltáře, a hroby a kosti, v nich chované rozházeny po podlaze. Dvě služky kazatelovy nakládaly hlavy a kosti do kosův a odnášely je do obydlí svého pána, kde bylý spáleny.

Když se došlo kaple sv. Zikmunda, kdež je hrob pana z Pernštejna, vysoce zasloužilého kancléře za Vladislava II., prosil zase jmenovaný malíř Hans z Feldu dvorního kazatele, aby obrazů tady se nalézajících bylo ušetřeno, při čemž ani výčitek se neštítil. Ale Skultet nedbal zrovna tak výčitek a rozumných domluv, jednali jen jako zástupce zásady a              na každý odpor odpovídal: ,,Vy luteráni zapácháte papeženstvím.“ Feld na tato a jiná slova odpovídal jen jako malíř projevuje své po litování      nad tím, že je nyní k o n e c  s  u m ě n í m  v  P r a z e  a že tedy musí se odstěhovati. Přes to však vynasnažoval se, pokud bylo možno některá díla umělecká zachovati před zniče­ním tím, že je dal snésti do jedné            z postranních kaplí a zamk­nouti. Avšak i toto opatřeni bylo marné. Skultet ve své surovosti zjednal si klíč od kaple té a v noci dal obrazy a jiné věci tady uschované odnésti do svého bytu a tam spáliti. Když             kostele zbyly konečně j e n  h o l é  s t ě n y  a  s l o u p y, ko­nány přípravy ku slavnostnímu přijetí svátosti oltářní, jehož se měl sám král účastniti.          

288

Bludy a lži v dějinách.

V kostele stály skoro ještě všecky oltáře neporušeny, ačkoli zbaveny byly svých ozdob; po svátcích vánočních byly všecky odstraněny. Ani tolik šetrnosti neměli bořitelé, aby neporušili v kapli           sv. Zikmunda malbu při oltáři mariánském, kterouž dali provésti císař Ferdinand a jeho syn Maxmilián od Lukáše Kranacha. U náhrobku císařského, jehož si netroufali odstraniti, otlučena jsou všecka epitafia, kteráž byla ve zdech zasazena.

Král Bedřich rozkázal radě staroměstské, aby odstranila velký krucifix, kterým po staletí byl zdoben most pražský; rada se tomu protivila, Skultet se snažil dokazovati bohulibost toho skutku. Když král zpustošením staroměstského kostela jesuitského své smýšlení ještě zřejměji osvědčil, vzrostla nevole lidu až na nepřátelství proti němu.“      

Tak surové počínání bylo náhle přetrženo bitvou bělohor­skou,               po níž jezuité způsobem neskonale mírnějším stáli v čele protireformace katolické. Odtud rozuměti slovům kustoda ví­deňských muzeí. Alb. Ilga, ,,že bez jezuitů již dávno by ve světě nebylo výtvarného umění“.

70.   Tilly prý „rozvalil“ Magdeburk.

„Tilly… vychován v koleji jesuitské osvojil si zcela ná­boženské smýšlení tohoto řádu... Dne 10. května 1631 vzal útokem Magdeburk, kteréžto město se bylo spolčilo s Gustavem Adolfem, králem švédským, a dopustil je vojákům svým tak ukrutně vydrancovati a popleniti, že celé popelem lehlo a na 30.000 lidí v něm pobito, kterýžto b a r b a r s k ý skutek vše­obecnou rozhorlenost vzbudil po celé Evropě“ – píše Jakub Malý v ,,Naučném slovníku“ dle německých spisů.

Že TiIIy n e b y l  v i n e n pádem Magdeburku, vyložíme tu                   na základě p r a m e n i t ý ch  z p r á v  dějepisných.

Spravedlivý a oprávněný r e s t i t u č n í  e d i k t, kterýž   Ferdinand II. vydal r. 1629, aby proti všelikému právu rozchvacované statky církevní byly vráceny svému prvotnímu účelu, roztrpčil přední uchvatitele těchto statků, německo-protestantská knížata; výbojný král Gustav Adolf vzal si z toho příčinu vtrhnouti do Němec na pomoc ,,utlačovaným“ souvěrcům ,,čistého evangelia“.      

Mimo jiná města spolčilo se s králem i město Magdeburk. Když se nanovo opevňovalo a dále katolíkům odnímalo statky,

288

Bludy a lži v dějinách.

nejednou jich napomínal císař i Tilly, až konečně, že nepomohlo napomínání po dobrém, Tilly město oblehl a dobyl.

Přes 200 let kladla se v knihách i na obrazech vina záhuby Magdeburku na Tillyho; nyní však už také protestanté uznávají v tom úmyslný čin samých m ě š ť a n ů magdeburských nebo Š v é d ů v. Jest věru pozoruhodné, že Gustav Adolf, jakkoli byl v těch dnech jen několik mil od Magdeburka, a neměl nepřítele ani v zádech ani v boku, pranic nepodnikl na pomoc obleženému městu, tak že již tehda se ujímala domněnka, že král proto zůstavil Magdeburk pod nožem, aby protestantským stavům, kterým vytýkal ,,nerozhodnost“ (že se mu totiž hned nepodložili v poslušnost), ukázal, že bez něho nic nespraví.

Jiní dokonce tvrdí, že záhubu Magdeburku způsobili Š v é d o v é, kteří prodlévali v městě. W i t t i c h prostudovav staré prameny i některé nové, potud nevydané, dospěl úsudku, že nikoli Tilly, ale švédský velitel města, v. Falkenberg, byl původcem tohoto díla. Sám R a n k e nepřisuzuje Tillymu v tomto činu žádné viny. Nejinak soudí O n n o             K l o p p. Není tedy venkoncem správný úsudek T o m k ů v (Dějep. rak. 1886 st. 219): „Proti  n a d á n í Gustava Adolfa, který městu sliboval pomoc, dobyto jest dne 20. května útokem nočním, při čemž proti úmyslu Tillyho nevázané vojsko učinilo veliké krveprolití                                    v obyvatelstvu."                                            

Pozoruhodné jest, co praví R a n k e  o příčině požáru města: „Jest pravdě velmi podobno, že vojenský velitel města, ně­mecký plukovník Falkenberg, jenž byl ve službách švédských, a odhodlaní členové městské rady už předkem se umluvili, kdyby Tilly města dobyl, že je dají v požeh. Tak se stalo, co se později stalo také v  M o s k v ě“ (kterou, jak známo, hrabě Rostopčin dal zapáliti, aby Napoleon v ní nenašel ani přístřeší).

Velikou sílu starých listin a  p r a m e n i t ý ch dokladů, že Tilly nejen že nezavinil požáru Magdeburku, ale že, když dílem vlastní občané dílem Švédové město zapálili, marně požáru hranil, snesl Albert                           H e i s i n g. Tilly oznamuje císaři a kurfirstovi bavorskému, že „při nastalém útoku vypukl v městě prudký požár, jehož pro neobyčejně veliké horko a při takovém hluku nebylo lze udusiti“. Kurfirstovi bavorskému píše ještě, že toto „veliké neštěstí“ tím bylo způsobeno, že nepřátelé sem tam založeným prachem k tomu účelu, jak vypovídají zajatci, aby našim nic nezůstalo, naschvál a ze zlomyslnosti jednali „wegen hin und wieder eingelegten Pulvers zu dem Intent, dass den Unsrigen nichts zu Gute komme, mit FIeiss und ex malitia

290

Bludy a lži v dějinách.

gehándelt.“ („Magdfibnrg nicht durch Tilly zerstört“, Berlin, 1846.). –  

Zajímavá a důležitá je také zpráva H a m b u r s k ý ch  n o v i n                z  č e r v n a 1631 (tudíž jen několik neděl po samé udá­losti), že                        ve  š v é d s k é m  táboře u Tangermündu (několik mil od Magdeburku na sever) bylo „rozdáno mnoho M a g d e b u r s k é   k o ř i s t i“. Jak se dostali Švédové k „Magdeburské kořisti“, kdyžto jen Tillyho vojáci „tak ukrutně drancovali“? Výtisk se chová na radnici v Berlíně.

71.    Jezuité.

Starý G ö r r e s napsal: ,,Veškeré z á š t í  a zarputilý  h n ě v, jenž proti církvi nezná mezí, odedávna se svezl na jezuity; co si kdo přece netroufal přímo vytknouti církvi, vložil na bedra jezuitům. Tak byly               na tyto řeholníky, jako druhdy na Toho, jehož přijali jméno, vloženy hříchy a neřesti všeho světa: kde jaký h l u p á k, rozbil-li hrnec, hází               po nich střepinami, a kde kdo vyplivne na tu hromadu svůj hněv.“ –Slova ostrá, ale živá pravda.

Nenávist světa proti jezuitům pošla od protestantů. Rád jezuitů vznikl právě v dobách, kdy protestantismus byl v nej­bujnějším rozkvětu, a po přednosti jezuité to byli, jenž nezdol­nou prací a železnou vytrvalostí dílo Lutherovo potírali. O různých pomluvách jezuitů pojednal D u h r                v „Jesuitenfabeln“; překlad a doplňky „Bajek o jezuitech“                                 ve „Vzdělávací knihovně katolické“ vydali: dr. Tumpach a dr. Podlaha (v Praze sv. XX.) Zde mohou býti zmíněny jen některé známější.

I.

1. Jesuité jsou prý svou řeholí zavázáni o t r o c k o u                                      p o s l u š n o s t í. Z rozkazu své vrchnosti jsou prý povinni i hřích                  s p á ch a t i. V řeholních jejich stanovách, psaných samým za­kladatelem řádu, svatým Ignaciem z Loyoly, v „Constitutiones Societatis Jesu“ je totiž (Part. VI. c. 5.) čísti výraz „obligatio ad peccatum“. To místo vykládali ve smyslu poznačeném, nic toho nedbajíce, zdali skutečně tovaryšstvo řeholní, které se zná ku heslu ,,všecko ku větší chvále Boží“, bylo by tako­vým článkem ve stanovách učinilo hotovou smlouvu                      s ďáblem, čili jak Görres případně praví, že by celému světu na očích za oltářem kostelním byli hned postavili kaplici čertovi?!

291

Bludy a lži v dějinách.

Takovým oznobeninám mozku opřel se již r. 1824 prote­stantský profesor universitní, Christian Mensch.  Ale Ranke v prvním vydání spisu „Die Römischen Päpste“ ještě rozumí slovy „obligatio ad peccatum“ nesprávně „závaznost ke hříchu“; nic mu nevadí terminologie také jiných řeholí a podobná místa, že význam těchto slov jest jen „závaznost až ke hříchu“, jinak také ,,obligatio sub peccato“, totiž ,,závaznost pode hříchem“. Kdyby se měla však mysliti „závaznost                      ke hříchu“, pak by nezbytně bylo „obligatio ad peccandum“. Ranko měl tolik šle­chetnosti, že r. 1854 ve druhém vydání svého spisu mluvnický svůj omyl uznal, a opravil.

2. Jezuité prý vynalezli nebo zužitkovali nebo šířili zásadu, že                    „ú č e l  p o s v ě c u j e  p r o s t ř e d k y".

Dogma liberálů jest, že jen to má cenu, co zvučí a zní po zlatě a stříbře. I vznikla myšlenka, když tak málo se ujímají důvody rozumové a vědecké, bojovati proti předsudkům nevěrců vypisováním cen.                Roku 1852 konali jezuité ve Frankfurtě misie s velikým zdarem a úspěchem. Liberálové na ně jen sršeli hněvem vytýkajíce jim mimo jiné hanebnosti také zásadu, že účel posvěcuje prostředky. P. R o h  vzal si              z toho příčinu přece jednou důrazně vystoupiti proti takové úhaně a                 nakonec misii přednesl veřejně zs kazatelny toto vyjádření:

1. „Dokáže-li někdo u právnické fakulty v Heidelberce nebo                      v Bonnu, že některý jezuita v některé knize učil pověstné zásadě: „účel posvěcuje prostředky“, třeba jen zakrytými slovy, a uzná-li fakulta tento důkaz za platný, jsem hotov mu vyplatiti l000 rýnských.“                                          

2. „Kdo však, nepodav tohoto důkaz, písemně neb ústně tuto hanebnou větu pronese o řádu jezuitském, jest  b e z e ­c t n ý  l h á ř.“        

Taková vyhláška stala se o misiích také r. 1862 v Halte, r. 1863                v Brémách; ale ani tam ani kdes jinde nemohl si nikdo „vydělati“ oněch i 1000 zlatých.

Od té doby podnes nikdo se nepodjal toho důkazu, až nedávno                 ve vědeckém světě pověstný exjezuita Hoensbroech – a marně. Komise nemohla mu ceny přisouditi.

Ve spise Busenbaumově „Medulla theoloagie moralis“ jest věta: „Cum finis est licitus, etiam media sunt licita, jako že jest-li účel dovolen, jsou i prostředky dovoleny“. Kdekdo chápe, že první větou se      v y l u č u j í  všecky  n e m r a v n é  pro­středky. –

292       

Bludy a lži v dějinách.

Čeho nikdo nedokázal jezuitům, z toho každý snadno usvědčí protestanty, a právě ty, kteří viní jesuity z té nemravné zásady. Tak třeba píše protestant Gustav Adolf Harald S t e n z e l (v Gesch. des preus. staates I. 27): „Ohne gewalt lässt sich keine umwälzung bewirken; wer ein ziel erreichen will, muss auch die mittel ergreifen, die zum zwecke, führen; der aber ist weise, welcher die besten mittel wahlt.“

3. „Nábožní“ odpůrcové jezuitů jim vytýkají, že prý mo­rálka jejich jest příliš v o l n á, špatná, počestnému mravu, vzdělanosti a státa nebezpečná.

Předním zástupcem těchto pomluv jest „slavný“ Blaise P a s c a l. Jakožto h l a v a jansenistův a zapeklený nepřítel jezuitů, dobrý fyzik a matematik, ale špatný theolog, obratný stylista, sám vtip a úsměch,                  k tomu popudlivý jako krocan a mrzutý jako hypochondr: toť jsou přední jeho vlastnosti, které náležitě využitkoval ve skandálních „Lettres provinciales“. Vy­kládá tam čtenáři, že „všichni jezuité, ode vzniku řádu po všech krajích učili, že svatokupectví, rouhání, křivá přísaha, smilstvo, zabití, krádež, otcevražda, sebevražda a králevražda je dovolena, jen-li vede k účelu“. Takové žaloby samy se soudí svou ohromnou zveličeností. Přestaneme na tom, že sám V o 1 t a i r e je nazval „nesmrtelnými selhaninami“, a že „pisateli neběželo, aby mluvil pravdu“, ale aby „bavil“ obecenstvo.

V našem století se dělí o tuto práci po většině už jen ,,spisovatelští“ židáčkové.

Patrně z protestantských pramenů napojený, nicméně dosti opatrný        H a n u š  praví o jezuitech, že „přízeň vrchnosti a tříd vyšších uměli si získati podporováním despotismu a shovívavou morálkou svou“.                    Z těchto o sobě mírných slov zaznívá zmíněná výtka proti jezuitům, ale lze v nich spatřiti ještě jinou výčitku od nepřátel jim činěnou, že prý jesuité ve zpovědnici jinou měli morálku pro lid a jinou pro vznešené osoby, jmenovitě že prý císa­řům, králům a vůbec panovníkům                             v prostopášnostech nadržovali.

Proti této ničím nedoložené pomluvě nejpádnějším důka­zem jsou dějiny pronásledování a potlačení jejich řádu. Právě proto, že jezuité přísně a důsledně nastupovali na nemravnost dvorů panovnických                     od krále až do posledního dvořana, zane­vřeli na ně u dvorův a zasazovali se o zrušení řádu. Ze 27 kar­dinálů mělo 22 jich exklusivu od různých států. Tak zvolen papež Klement XIV., který pak zrušil řád jezuitů. Potom prý často a hlasitě vzdychal: „Milost, milost! Přinutili mě (com-pulsus feci)!“ Často se zadumal a upadal v trudnomyslnost;

293

Bludy a lži v dějinách.

z jara 1774 povážlivě se nastudil a churavěl, až prudká zimnice sklonila ho do hrobu téhož roku dne 22. září. I tu nepřátelé jesuitů ještě smyslili lež, že prý ho jesuité otrávili. Důvody, proč každý poctivý dějepisec tuto lež rozhodně odmítl, viz u Hergenröthera v církevních dějinách III. 511. Zpráva o násilné smrti papežově jest  e v i d e n t n ě  usvědčena ze lži.

II.

Kustos universitní knihovny pražské Josef T r u h l á ř vy­dal                     „k a t a l o g  č e s k ý ch  r u k o p i s ů“, jichž je 423. U 221 je označeno, odkud pocházejí; 175 jich pochází z klášterů, z čehož 81                 od jezuitů. Truhlář píše: „Musíme uznati, že největší počet našich rukopisů českých pochází od jezuitů.“ Mezi knihami u jezuitů zachovanými je Husova postilla a sborník spisů Husových.

J e s u i t é  b y l i  a  j s o u  m u ž o v é  u č e n í. Sám zakla­datel řádu jeví se v lesku vavřínu mistrovství z filosofie a první jeho druhové byli všichni už dříve profesory a slynou i velikou učeností. Od té doby nebylo téměř oboru vědeckého, aby v něm jezuité nebyli pracovali                    s velikým úspěchem. Právě svou uče­ností a zbožností způsobili si jizlivý hněv nepřátel. R. 1886 papež Lev XIII. uznávaje veliké zásluhy rádu              sv. Ignacia o církev a vědu a vůbec o křesťanskou zvedenost, nazval tento řád ozdobou církve a znovu mu potvrdil jeho zasloužené výsady a přednosti.

O důležitosti jezuitů v umění církevním promluviž jen moderní znalec A l b e r t  I 1 g,  jehož zajisté nikdo nebude podezírati                           ze přátelství k jezuitům. Dne 20. března 1885 pro­nesl ve Vídni tato slova: „Mluvte si co mluvte, přece zůstane pravdou, že  b e z  j e z u i t ů     j i ž  d á v n o  b y  n e b y l o  v e  s v ě t ě  v ý t v a r n é   u m ě n y. Praví se příliš málo, tvrdí-li se, že oni jsou tvůrcové uměny protireformační, slohu barokního; oni v opak toho zachovali nám napřed ponětí a podání o tom, co uměna výtvarná jest, oni tento poklad zachránili proti šílenému obrazoborství protestantismu. Ať si leckterý mo­derní umělec nevím jak zuří proti slohu baroknímu, ať uznává to­liko pozdější zjevy, tak řečené obrody ušlechtilé uměny; až dozuří zeptejte se ho jen, byla-li by jen památka po těchto nových uměleckých tvarech, kdyby se jich nebylo zastalo katolictví, a kdyby v první řadě nebyli stáli jesuité, kteří za vzniku a roz­voje protestantské reformace a v třicetileté válce nikdy z rukou nepustili nitky výtvarné uměny? Čili ve druhé polovici 16. a

294       

Bludy a lži v dějinách.

za celé 17. století stávalo někdy jiné výtvarné umění nežli jen na postáti katolické a v duchu církve římské?“

V Čechách se jezuité zasadili vší silou, aby po bitvě bělohorské vyplenili záhubné kacířství. Strhli jen cizí část stavby literární a počali            na starých základech stavěti dále, v jed­nom duchu a slohu. Matěj                 S t e y e r sestavil z biblí českých bratří „Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti“. Kniha byla vydána v Praze             u sv. Klimenta 1668 a známa jest pode jménem „Žáček“, že v ní rozmlouvá učitel se žákem. I Komenský a jiní vydali knížky a knížečky          o českém pravopise, ale Jungmann za nejlepší uznává ,,Žáčka“. Jezuita          J i ř í  K o n s t a n c  vydal roku 1667 „Lima linguae bohemicae, to jest brus jazyka českého neb spis o poopravení a zostření řeči české“.

Václav S t u r m (+ 1601) způsobem klidným a věcným po­suzoval učení a kancionál českých bratří. Když mu odvětili velmi jizlivě, napsal     ,,Odpověď slušnou a důvodnou na velmi hanlivou a rouhavou obranu kancionálu bratrského“. Jeho horlivostí bylo mnoho vyšších i nižších stavů vráceno víře katolické. Mimo kazatelnu nabyl hlavních zásluh                u vy­chování mládeže. – Jan T a n n e r, rodilý Plzeňan (1623), byl horlivým hubitelem „kacířských knih českých“, ale sám Ry­bička (N. sl. IX. 277) o něm uznává, že byl „muž vysoce vzdě­laný, nábožný a pracovitý“, jenž pomáhal českému národu ve staré koleje vrácenému slovem, skutkem i písmem. – J i ř í  P l a ch ý, obr mezi obránci Prahy proti Švédům, jenž jsa po­vahy velmi prudké a popudlivé, přece prý snášel výtky svých představených s obyčejnou pokorou, byl dobrým kazatelem.

Martin  S t ř e d a, krajan slezský, muž povýtečné učenosti a Bohu i lidu milé povahy, od magistrátu brněnského nazván jest „Ochráncem města i vlasti“. (Tenora J., Martin Středa, Brno 1898.). – Albrecht                    Ch á n o v s k ý z Dlouhé Vsi (+ l643) nabyl čestného názvu „apoštola jihočeského“.        

Václav S t e y e r vydal český kancionál, poprvé s 800, podruhé                s 900 písní. Ku zachování českého jazyka a literatury náboženské založil on i jeho matka z vlastního majetku „Dě­dictví sv. Václava“. Značným darem přispěla r. 1672 Ludmila Benigna, hraběnka ze Šternberka, rozená Kavkovna z Říčan. Steyer postaral se také, aby nákladem Dědictví jím založeného vyšla jako fundamentální ,,česká bible Svatováclavská“.               Na místo tohoto dědictví vstoupilo později „Dědictví Svatojanské“, které podnes působí blahodárně.

295

Bludy a lži v dějinách.

Roku 1620 umučen v Olomouci věrný kněz                                                Jan S a r k a n d e r  T. J., syn polských šlechtických rodičů ze Skočovva, farář holešovský.      

Bohuslav B a l b i n, znamenitý historik český, rodu rytíř­ského Škorniců z Vorličné, putoval po vlasti s neobyčejnou hor­livostí a láskou sbíraje památky české po městech i hradech, po knihovnách a archivech. Zachránil mnohé vzácné památky a nabyl největší za svého věku znalosti dějin českých. Byl horli­vým vlastencem a zásluhy jeho o historii českou jsou nesmrtelné.

Přítel jeho a vychovanec jezuitů, kněz P ě š i n a  z Č e ch o r o d u (+ l680), může se vším právem nazývati otcem historie moravské, an byl prvním, který u věci té cestu razil a přepravil, praví o něm Rybička. Heslem jeho bylo, „že kaž­dému náleží vždy a všude jenom k tomu prohledati, čím by vlasti své mohl prospěti a dobrému jejímu pomáhati“. Tak Pěšina nejen mluvil, ale po celý věk také jednal. V pozdějších dobách stal se exjesuita D o b r o v s k ý otcem a tvůrcem slavistiky a položil první dobré základy české gramatiky.

Co konečně vykonali jezuité v oboru v y u č o v á n í  m l á d e ž e, o tom by byla veliká kniha. Nám tu dostačiž za cha­rakteristický doklad jen to, že jak B e d ř i ch  II., král pruský, jemuž nikdo ani nepřisoudí náklonnosti k církvi katolické, ani neupře bystrého smyslu praktického, tak rozkolnická čarovná ruská K a t e ř i n a  a její nástupcové Pavel a Alexander n e ­d a l i  s i  j e z u i t ů  jako výborných učitelův ani                              po zrušení řádu jejich r. 1773 v z í t i  a hojně jich potřebovali                        ve prospěch vědeckého vyučování.

Sám A.  K o m e n s k ý žehral, že bratrští pánové posílali své děti do vyhlášených škol jezuitských. Své arcidílo „Orbis pictus“ zbudoval Komenský, jak jinde zmíněno, na základě spisu jezuity ze Salamanky. „Netřeba věru“, píše K. V i n a ­ř i c k ý, „aby zásluhy Komenského                  o školství zveličovány byly otřelými příhanami jezuitův“.

V Němcích vydávají rozsáhlé dílo: „Monumenta Germaniae  paedagogica“ – „Památky německého vychovatelství“. Ve dru­hém svazku jedná se o školství a vychovatelství jesuitů. Čtenář díla                         s podivením tam pozná, jaké dokonalosti dostoupili jezuité u vychování a vyučování. Školy jezuitské byly po dvě století vzorem netoliko                         v Německu, nýbrž po celé Evropě. Dr. Kehrbach, protestant, svým pojednáním podal svědectví o vyučování ve školách jezuitských a                před celým světem oslavil velikolepý řád tento

296

Bludy a lži v dějinách.

72.    Básník Schiller – historikem.

V českých školách čerpají se namnoze i z cizích dramat, jmenovitě Schillerových, dějepisné názory, a tak se šíří velmi nebezpečný druh dějepisných bludů v a lží.      

Schiller byl snad dobrým básníkem, ale š p a t n ý m                                    d ě ­j e p i s c e m. Nedostudoval ani tříd gymnasijních. Prvním jeho historickým pokusem byl překlad Mercierova spisu Filip II., v němž prý „soudný brk spisovatelův“ Filipovi „vpaluje zna­mení netvora“, který prý nechal ,,loď církve římské proháněti se po jezeru krve lidské“. Takovým jalovým a jizlivým žvastem připravoval se Schiller, aby důstojně zaujal místo na ,,soudné stolici dějepisce“.

Kdo tenkrát i podnes chtěl se zalíbiti studentům i obe­censtvu a nabyti lacino slávy učencovy, potřeboval jen po­slechnouti slov starého profesora švábského: ,,Da muss mer nur den Pobscht und den Katolicismus recht verreisse, des macht dene Studente alleweil a grosses Plähsir". (Brunner, Fr. Schiller, ve Vídni 1887.). Tato slova jsou sice                   z pozdější doby, ale byla platná již za časů Schillerových a osvědčují se podnes. Schiller jakživ se nedopracoval tak zabezpečené a pohodlné existence jako Goethe. Rodinu na starosti a 400 (na konec života 800) tolarů – i není divu, že nejednou z  n o u z e zasedal za psací stolek. Schillerovi tudíž běželo také o hojnost posluchačů v učírne a o hojnost čtenářstva, čehož obojího docházel tím, že před­nášel a psal v duchu své doby, v duchu proticírkevním. Aby si dodával chuti a ducha ku práci, popíjel lihoviny, které chvatem trávily jeho chatrnou sílu životní.

Tolik jest jisto, že Schiller psával na výdělek, že se chudák z nouze upsal a ubásnil. A velkomožný pán Goethe věděl o jeho nemoci a nouzi, a přece ani slovíčkem se nepřimluvil za něho u vojvody. Sám Schiller vidí v Goetheovi člověka velmi samolibného a neobyčejného sobce. (Srovn. list jeho ku Körnerovi ze dne 2. února 1789.). Goethe to později snad uznal a svědomí mu nedalo čísti trudného životopisu Schillerova.

Když znamenitý dějepisec B. J. N i e b u h r, protestant a jinak ctitel Schillerův, dočetl jeho ,,Dějiny 30 leté války“, napsal dne 15. ledna 1809: ,,Tento podzim četl jsem Schillerovy ,,Dě­jiny 30 leté války“ a bylo mi nejednou podivením ruce sprásk­nouti – nikoli že by mě byl spis dojal – o nikoli, nýbrž podivením, jak bylo možno, že takový spis, jenž není ani obstojně psán a jehož vypravování neplyne, nýbrž klopýtá a kulhá, byl

297

Bludy a lži v dějinách.

poznačen za klasický. Čas ovšem vynese správný soud a strčí to                  pod lavici.“ Nejinaký soud platí také o druhém historickém spise Schillerově: ,,Odpadnutí Nizozemska“.        

Budiž tedy Schillerovi odpuštěna n e d o u č e n o s t                                      z nedostatečných studií, budiž mu prominuta chvatná práce od kusa, jakož i to, že byl sveden od prolhaných a neznabožských encyklopedistů, z jejichž vlivu později upřímně se pro­bíral ku kladnému náboženství:                z  t é  n e d b a l o s t i  však ho nikdo neomluví, že ani zběžně se nepřemítal ve spisech třeba Johannes von Müllerových, kterýžto protestantský historik už tehda byl zvučného jména. Kdyby se byl probral třeba jeho spisem „Reisen der Päpste“ (vyd. 1782), byl by si zajisté zjednal docela jiné názory o církvi a papežích, než si nasbíral u darebáckého Voltaira a jeho ,,osvícených“ spřehův.

Kterak Schiller zacházel s dějinami, sám se přiznal v listě                        ku Karolíně Beulwitzové ze dne 10. prosince 1788: „Dějiny jsou jen               z á s o b n o u  mé  o b r a z i v o s t i, z nichž si uhnětu, čeho se mi zachce“. Takto Schiller hubil nejen své zdraví, ale i dějepisnou pravdu. V zánovní době dokázal  J.  J a n s s e n, že historické spisy Schillerovy jsou vlastně jen duchaplné smy­šlenky, jež se nezakládají na vědeckém bádaní, ale na chvil­kových náladách a básnických domyslech.

Básník ovšem smí si vybírati z dějin osoby a události a smí je odívati rouchem své obrazivosti, ale i jemu jsou v této příčině položeny meze. Už Aristoteles soudí v Poetice XIV.: „Přejatých však bájí porušovati nelze; básníkovi však samému třeba vynalézati a podaných správně používati.“ Básník tedy nesmí osobu své obrazivosti a svá básnická vnuknutí uváděti ve spor s osobou skutečnou a s pravdou historickou, sice pozpřevrací dějepisné doby, ústavy a osoby v jejich opak a těžce se prohřeší na pravdě, neboť pak ve skvostné roucho poetické odívá a v lidu rozšiřuje – l e ž.

Schillerova díla básnická po přednosti dramatická nejsou prosta této viny. Kolik jest tak řečených vzdělanců, kteří se dobírají z jeho dramatických her vědomostí a názorů historic­kých, z „Dona CarlosaŮ              o španělské inkvisici, z „Marie Stuartovny“ o anglické reformaci,                    z „Viléma Tella“ o povstání Švýcar a o charakteru Habsburkův atd.!                   A což teprve přední osoby jeho dramat?! Fiesco, Don Carlos, Valdštejn, Maria, Johanna a Tell, všechnyy tyto osoby, praví protestantský kritik       K. Goedeke v proslovu k Marii Stuartovně, jsou postavy, které tak pronikly u vědomost lidu, že čtenářové, kterých nelze po-

298       

Bludy a lži v dějinách.

čítati zrovna mezi učence při těchto jménech pomýšlejí jen na osoby Schillerovy, ba samým učencům připadá nesnadno přesně rozlišovati dějepisnou pravdu od vymyšlených postáv Schillerových.“ Jen škoda, že tyto výmysly po většině jsou sestrájeny na újmu a úkor k a t o l i c k é  cti. V tom jest hlavní příčina, proč tuto předkládáme čtenářstvu aspoň některé hrubé bludy a lži dramat Schilleřových.

Don Carlos.

Schillerův „Don Carlos“ jest nejen v jednotlivých částech, nýbrž i     v celém rozvrhu a obsahu v e n k o n c e m  n e h i s t o r i c k ý. Schiller doličuje Carlosa, syna Filipa II., tohoto krále přesně katolického,            na jinocha sice bujarého, ale šlechetně nada­ného a šlechetně snaživého, jehož tyranský a nedůvěřivý otec prý sráží se všech ideálních snah a záměrův, až posléze byl z rozkazu otcova vsazen do žaláře a tam úkladně zabit.

Již za časů Filipa II. vznesl naň tuto žalobu jeho úhlavní nepřítel Vilém Oranžský. Letí prolhaný životopisec Sixta V., pak francouzský pisatel památek Brantómé a j. nejen ji opa­kovali, ale i dodatky rozšířili; později zpracoval ji lehkověrný Abbé de St. Real v historický román, a                   z tohoto z k a l e n é h o pramene čerpal Schiller a z něho zase učený nedouk Vrchlický. („Zpověd vlků“.)  

Vážní dějezpytcové jak tehda tak později pozvedali, hlasu proti oné lživé žalobě. Již jezuita Strada, důkladný dějepisec ,,Odpadnutí Nizozemí“, zastal se Filipa II. v zánovní době ujal se věci Ranke a jiní, ale po přednosti proslulý dějezpytec belgický G a ch a r d. (Don Carlos et Philippe II.).

Podle těchto badatelů byl Don Carlos, druhý syn krále Filipa II.                 z manželky Marie Portugalské, již od narození (1545) slabého těla i ducha, od malá svévolný, vzdorný, ba ukrutný, dlouhými chorobami zakrsalý; otec míval k němu všelikou péči a laskavost, později však počal přísněji prohledat k jeho prosto­pášnostem a posléze, když se dopouštěl přestupků nemravných i politických a chtěl uprchnouti do cizozemska, neviděl otec zbytí nežli dáti ho pod přísný dozor, kdyžto ho nikoliv „inkvizice“, jak praví Schiller, nýbrž státní rada byla uznala vinným zrády proti králi. Nějaký čas po té smířiv se s otcem, zemřel u vězení, avšak ani mečem ani jedem, nýbrž následkem rozplýtvaných sil životem prostopášným. D ě j i n y tudíž neuka­zují ho býti mladistvým hrdinou a romantickou obětí otcovské

299

Bludy a lži v dějinách.

ukrutnosti. Také nerostná láska princova ku své maceše, kterou Schiller opěvuje způsobem tak sladkým, jakož i vzniklá prý mezi otcem a synem žárlivost, není ničím jiným a lepším leda – o s t y d l o u                                       s m y š l e n k o u.  I romantické kouzlo, jímž bás­ník obepřádá princeznu z Eboli, ve světle historické pravdy roz­padá se v šum a rum. Také markýz Posa se svými revolučně-liberálními myšlenkami jest násilný anachronismus. Celkový obraz, jak Schiller líčí kraj i lid, náboženské i společenské ná­zory, mravy a zvyky tehdejších Španělů, jest venkoncem ne­pravdivý. Kdo zná dějiny Španěl a dějiny c í r k e v n í, praví Molitor docela správně, ani chvilenku se nebude rozmýšleti, jak má souditi o této tragédii. O dobách sv. Terezie, kdy špa­nělský dvůr od mrtvoly své královny propustil granda, svatého Františka Borgiáše, do zátiší klášterního, tak psáti, jak psal Schiller, toť přestupuje meze básnické volnosti.

Maria Stuartovna.

Nešťastná královna Marie Stuartka může býti počítána                           mezi osobnosti nejvíce pomlouvané v dějinách. Více než tři sta let zneuctívána její památka, že za živobytí svého druhého chotě Darnleye hříšně obcovala se skotským hrabětem Bothwellem a že nejen mravně, ale účinně se účastnila vraždy svého manžela.

Nad to ještě po 18 letém tuhém žaláři obviněna ze spik­nutí                  proti sestře, královně Alžbětě, a když ani nejdůtklivější pokusy nemohly ji přivésti k odpadu od církve katolické, sko­nala na popravišti rukou katovou.

Schiller předvádí Marii jako paní jinak šlechetnou, velko­myslnou a prostou zločinu velezrady, ale  c i z o l o ž n i c í  a  v r a h y n í                     m a n ž e l a  mu přece zůstala.

I dějepiscové té doby a později, až do nedávných časů, kladli tento dvojí zločin Marii Stuartovně za vinu.

Hlavním pramenem, že Maria se dopustila obojího zločinu, byly tak řečené ,,k a s e t n í  l i s t y“, které se nalezly u Bothwellova komorníka. Listů těchto, jimiž prý Maria vyznávala Borhwellovi lásku, jest osmero: avšak ani za časův Alžbětiných nikdo nemohl v nich nalézti důkazu                    o vině Mariině; několik let potom vydal arcipamfletista, odpadlík a úředník královny Alž­běty, B u c h a n a n, tyto listy pod nápisem „Detectio Mariae“, a od té doby se staly skoro jediným pramenem a svědkem její zločinův.

300

Bludy a lži v dějinách.

Později v Anglii a ve Francii povstala řada dějepisných badatelů, kteří nově nalezenými listinami dokázali nevinu Mariinu jako řka evidentně. V tom směru pracoval v Německu po přednosti protestant            B e k k e r, jenž pustiv se do zkoumání s přesvědčením, že Maria jest vinna, čím dále pronikal k jádru věci, tím jasněji poznával, „že všechny domnělé důkazy jsou hrubé smyšlenky a nemotorné padělky“, že je to „přebídná osnova lží, tak průhledná, že jí může nepoznati jen dějepisec podjatý a povrchní“.

Ž i d o v s k ý profesor Breszlau prohlásil nejdelší a nejdů­ležitější list, ták řečený glasgowský, za  d r z ý  p a d ě l e k; ostatní počítá za pravé a původní. Tím sice neuznává viny Mariiny ve vraždě manžela, ale připouští nedovolený poměr ku Bothwellovi. Původnost oněch listů dovozuje hlavně ze slo­hové podobnosti s ostatními písemními památkami Mariinými. Ale již C a r d a u n s ukázal, že tyto podobnosti se obmezují jen na „praobyčejná úsloví a obraty“, jakých je hojně také              v jiných listech z oné doby. Tak se rozpadl i tento slabý první a hlavní důvod.

K otázce, v čemže vlastně byla příčina osudu Mariina, od­povídá jak protestant Bekker, tak katolík Marcour, že jádro všeho bylo                                  v  r e f o r m a c i  a že vlastní příčina sporu Mariina se šlechtou a s lidem, jakož i hlavní příčina její tragické smrti bylo její k a t o l i c k é           v y z n á n í. Zdá se, že tomu svědčí také papežové Benedikt XIV. a             Pius VI., kteří se jevili ochot­nými Marii od anglických soudcův odsouzenou a odpravenou nazvati m u č e d n i c í  z a  v í r u. – Jest jisto, že dějiny Marii Stuartovně h r o z n ě  u k ř i v d i l y.

Panna orleanská.

Počátkem 15. století temné chmury visely nad Francií. Angličané drželi všecek francouzský sever i s Pařížem, a jejich král sobil si francouzskou korunu; dauphin Karel VII. zdržo­val se za řekou Loirou                v jižních končinách říše; Angličané po­stupovali, až oblehli město                       O r l e a n s, klíč k dolní Francii, hlavní přechod za Loiru.                                      U královského dvora francouzského již se mluvilo, aby kralevič pro svou bezpečnost odešel do Savojska, za hranice říše, – když tu r. 1429 nastal nenadálý obrat. –

Ke královici Karlovi žádala si přivedena býti J a n a  D a r c, venkovská dívka ze vsi Domremy; při venkovském za-

301

Bludy a lži v dějinách.

Městnání dospěla věku 18 let; postavy byla pevné a štíhlé, tváře líbezné, vlasů kaštanových, pohledu milého, zadumaného. Po­stavou i vzhledem budila úctu a posvátnou bázeň. Odmalička bývala zbožná, rozjímavá; velmi hluboko si zabírala trudný stav kralevičův. Přivedena byvši                   ke dvoru královskému pravila, že měla zjevení, v němž jí uloženo, osvoboditi království od ne­přátel. U dvora se všecko tomu divilo, a tři neděle ji znalci zkoumali; ke všem otázkám, i velmi nesnadným a úskočným, odpovídala ku podivu jasně a přesně; byla přirozená, skromná, prostná a pokorná, jen když přišla řeč o jejím povolání, sršela výmluvností a zářila z ní velebnost; neochvějnou důvěrou tak všecky nadchla, že nakonec už nikdo nepochyboval o jejím nadpřirozeném poslání.              

Nejprve tedy měla dohoditi pomoci a potravy obleženému Orleansu. Dostala od kraleviče brnění a pluk vojska; i průvod jí dán jako plukovníkovi; v jejím vojsku bylo přísně zakázáno klení a přísahy, hráti v kostky a drancovati; vojany vyhnány; vojínové se zpovídali a přistupovali ke stolu Páně jak ona; místo malátné prostopášnosti zmáhalo se vlastenecké nadšení.

Koňmo, v krunýři a přilbě, prapor v ruce, jako by v tom byla vyrostla, blížila se Jana se svým zástupem městu Orleansu; před ní šel kněz nesa kříž a zpívaje hymnus „Veni Creator Spi­ritus“; Angličany pojímala při tom pohledu jakási hrůza, že nebyli schopni odporu. Jana pronikla do města; pak vypadajíc na nepřátele pořád směleji, odnímala jim hradbu za hradbou a za týden bylo město po horkých půtkách osvobozeno. Za hlaholu zvonův a nadšeného jásotu lidu ubírala se hrdinská děva večer do chrámu děkovat Bohu za vítězství; 8. květen jest podnes v Orleansu radostný a slavný. Od toho velkého vítězství pošlo jí jméno „panna orleanská“.

Tím činem byl dojat přítel i nepřítel: Francouzi, vidouce v ní anděla, skládali v ni všecku naději; Angličané cítili v ní odpor vyšší, nadpřirozené moci, zlé, ďábelské. Válečné štěstí na­jednou od Angličanů odstoupilo. U Francouzů při tom vítězném opojení ostatních panna ostávala klidně pamětliva dalšího úkolu: dovésti dauphina na korunovaci do Reimsu. Cestu tam zaléhali Angličané a burgundští, kteří však                    na pouhou zvěst, že „panna jde“, ustupovali a pevnosti samovolně se vzdávaly svému dě­dičnému panovníkovi. Karel VII. byl                                         17. července 1429 slavně korunován v Remeši; panna při tom stála mu zpozad po boku a první mu holdovala. Její sláva se rozlehla po veškeré Evropě.

302       

Bludy a lži v dějinách.

Husitům psala, totiž někomu říkala do péra, poněvadž neuměla psáti, neb aspoň jejím jménem někdo psal, aby se smířili s církví.

Potom chtěla se vrátit do venkovského zátiší; Francouzi ji zdrželi, neboť nepřítel ještě mocně jim seděl v zemi a měl i Paříž v moci. Panna tedy radila k rychlému útoku. „Použijte mě“, říkala králi, „za rok tu nebudu.“ Leč král, pohodlný a zhýralý, neměl se k činu a život u dvora též nebyl takový, jak si jej panna myslila; nečinným prodlením ubylo vojsku posvátného zanícení a kázeň popustila; útok na Paříž se nezdařil; koncem března 1430 odešla Jana s praporcem věrného vojska, bez vědomí králova, bez rozloučení. V květnu, když vyjela z města Compičgne na obléhající burgundany, zatlačili ji od brány, a když nikdo z města jí nepřispěl, byla raněna a jata. Jan lucem­burský, hrabě de Ligny, jehož lidé ji zajali, pak ji vydal Angličanům za 10.000 franků a odvedena do Rouenu. Král Karel nic nepodnikl k jejímu osvobození.

V Rouenu ji Angličané zlostí a nenávistí odsoudili za bez­božnici a společnici ďáblovu, doživotnímu žaláři, a když to nezdálo se dosti, ke smrti plamenem. Přinutili ji podepsati odpřísáhnutí, z něhož jí přečetli jen málo a nepodstatného; Jana, že neuměla psáti, učinila křížek. Pak se          s dojemnou zbožností chystala na smrt a ještě v dýmu a plamenech bylo ji slyšet vo­lati na svatá jména.

Po dvaceti pěti letech provedena revise soudu a papež Kalixt III. prohlásil všecko soudní řízení i s rozsudkem za na­prosto nesprávné,                 za dílo násilí a zloby. Na místě, kde upálena, konáno smírné procesí, hlásána její chvála a postaven pomník. Za papeže Pia IX. počal a                       za Lva XIII. skončen kanonizační proces, jímž to panna orleanská prohlášena blahoslavenou.

Dějiny ,,P a n n y  o r l e a n s k é“, veliké, smělé a činuplné a zase něžné, líbezné a dojemné, venkoncem provanuto živým dechem božím, jehož zázraky všude z nich prosvitají jako jasné hvězdy s tichého azuru nočního – tyto divuplné dějiny byly nejen od dějepiscův, ale též                        od básníků nad míru a víru rozsápány a zprzněny. Ani největší básník anglický S h a k e ­s p e a r e nepoznal jejího úkolu, znetvořil její povahu zkalil její dějiny; Voltaire mluvil o své krajance s bezednou sprostotou a                    ve spise ,,La pucelle ďOrléans“, jenž patří mezí nejhaneb­nější skvrny umění tiskařského, oloupiv ji o čest zneuctil ji způsobem zrovna jako pes ostydlým.                            

303

Bludy a lži v dějinách.

Schiller sice neprohřešil se proti panně, ale jeho panna orle­anská, vzniklá v  s r d c i Schillerově, není osobou historickou, nýbrž, jak sám se přiznává, tvarem jeho obrazivosti. Učinil ji rekyní romantické tragédie, ačkoli při historické panně nebylo nic romantického v našem slova významu.

Schillerova Johanka jest dcerou zámožného venkovana, d ě j i n y znají v ní dítě chudého rolníka (nar. 1412 v osadě Domremy): dcera                     z  ch u d i n y měla zachrániti Francii. – U Schillera předstupuje                      odmalička dívkou neobyčejnou, srd­natou a smělou, ve  s k u t e č n o s t i však to bylo dítě v otec­kém domě ostýchavé, tiché, pobožné a přívětivé, které nabylo rekovného udatenství, až později posláním Božím.

Básník j i proti veškeré psychologické a historické pravdě předvádí po protestantsku, jako chladný bezvolný nástroj vyšší ruky, bez něhy, bez milosrdenství, jako anděla, jenž metá smrt v řady nepřátel: podle        d ě j i n byla Johanna i ve válce samá něha, štítila se všelikého krveprolití, takže mohla svým soudcům odvětiti: „Já jsem nikoho nezabila.“

Nehodláme se příti s básníkem, že už výjevy s Montgomerym,                       s vojvodou burgundským a s Anežkou Sorelovou z histo­rického stanoviska jsou vybájeny.

Počínajíc čtvrtým dějstvem jest všecko bez výjimky č i ­r ý m               v ý m y s l e m. Schiller se docela ušinul z postati histo­rické. Podle jeho dramatu prý panenská dívka pojala lásku k Lionclovi – osobě smyslené – a ocitla se ve sporu se svým vyšším posláním. Podala prý se Lionelovi –opotřebovaný recept německý, známý z Fausta a Markéty, – a smyla vinu lítostí a pokáním, smrtí pak došla smíru a zasloužené koruny. Johančino srdce nikdy se neotevřelo lásce k muži, panna tato dobro­volně učiněný slib zachovala věrně a čistě.

Konečně ani způsob smrti, že panna umírá ze smrtelné rány, zasazené jí na bojišti, není pravdivý; její smrt na hranici jakožto „kacířská“, podivuhodné trpělivá a do posledního dechu nezlomně svému králi věrná, je daleko hlubší tragičnosti a dojemnosti.          

Ovšem, když ji Schiller byl ulíčil na „prorockou rekyni“ své „romantické tragedie“, hodila se mu lépe slavná smrt na bojišti.            

Životopisec panny orleanskě, W a 1 1 o n, nazývá Schillerovu tragedii d í l e m  n e š ť a s t n ý m  a hříchem proti historické panně a vůbec proti historické pravdě. (J. d'Arc, Paris 1876).                      

304

Bludy a lži v dějinách.

73.    Bedřich II. pruský – „velký“?

Mezi směle podnikavým, neústupně vytrvalým, chladně slí­divým, i kdyby měl „štěstí z pekla“, – a mezi v e l k ý m jest náramný, podstatný rozdíl.

To zejména tlačí se na mysl o pruském králi Bedřichu II. Podivný ten muž děkuje za své podivuhodné úspěchy nejen své neobyčejné odvážnosti a neústupnosti, své politické a válečné vloze, nýbrž i neméně svému prapodivnému štěstí, že nejednou vyvázl ze svrchovaného nebezpečí, a jak se zdálo, z jisté záhuby.

Rozštěpil říši německou, dobyl Prusku skutečné nezávi­slosti a utrhnuv české koruně dvě velké země založil pruskou velmoc.

Přísný otec jeho Bedřich Vilém I. chtěl ho pro deserci dáti popravit. Císař Karel VI. přimluvil se zaň, a jen tou přímluvou, jak svědčí list otcův i synův, zachráněn mu život.  

Bedřich psal i, že bude císaři a osvícenému jeho rodu na věky vděčen, – a hle, když po několika letech umřel císař a nastoupila po něm dcera M a r i e  T e r e z i e, Bedřich, od ne­dávná králem, hned jí dával trpce zkoušeti slíbenou „věčnou“ vděčnost.

Bez všelikého právního nároku, ani války neopověděv, počal tak řečenou rakouskou válku dědičnou, aby uchvátil Slezsko. Říše rakouská stížená tisícerou pohromou a přivedena na kraj záhuby. Životním záměrem Bedřichovi bylo rozbiti Ra­kousko; na to vynaložil v krvavých bitvách statisíce lidí.

Bedřich se připravoval k útoku ještě za posledních dnů života otcova. Měl otrlý cit mravní a právní a zásady nekře­sťanské, nečestné:       p ř e p a d a t i sousedy, v y u ž i t k o v a t i jejich nehod a nesnází,                     n e p l n i t i  s m l u v  a  d a n é h o  s l o v a.

J i n a k  m l u v i l  a  j i n a k   j e d n a l. Ve Vídni důvěřo­vali jeho úlisným slovům, zanedbali opatřiti Slezsko a poslat i tam pluky aspoň                  ze sousedních zemí. Císařovna nemohla a ne­chtěla věřiti, že Bedřich má nezvratný úmysl, násilně zmocniti se Bůh ví kolika knížectví slezských. (S l a v í k, „Pruské usilo­vání o země české“, Praha, 1901).

V některých dějepisných knihách pruských, zejména ve školních, bývá, že Bedřich II. bitvou u Roßbachu zachránil čest Německa; to je holá nepravda, jak z jeho vlastních slov najevo jde.

305

Bludy a lži v dějinách.

Bedřichovi II. pranic na Německu nezáleželo a spojil se proti němu s kýmkoli, jen když si troufal něco vytěžiti. Němce považoval                             za barbary; v okolí jeho šlo vše po francouzsku; sám psal jen francouzsky; literaturou německou pohrdal až do smrti, ačkoliv Lessing už byl nebožtíkem a Goethe měl 37 let.

Svými válečnými činy Bedřich sice probudil německé vě­domí, ale jen mimoděk; v úmyslu toho nikterak neměl; vzdávali se mu za to čest, přišel k ní jako slepý holub k zrnku.

Bedřich II., ,,každým coulem prušák“, byl, když se tomu chce,                  „v z o r n ý m  p r u š á k e m“, a nic více. Kdy a kde toho žádal pruský prospěch, sloužil mu s cynickým otroctvím každým vláknem svého těla, každou krůpějí krve, každým tepem srdce, každou myšlenkou mozku a ještě se v nitru smál, že blíží dru­hým, páše křivdu.      

Ať si Prusové obendali ,,v e l k é h o  F r i c e“ nimbem duchaplnosti a gloriolou válečné slávy, všecek svět nemá k tomu žádné příčiny, ani vlastní Německo, ještě méně Rakousko, ještě méně Slované a nejméně Čechy.

Rakousko nemělo bdělejšího, hybnějšího a nebezpečnějšího nepřítele nad něho; k a ž d ý  j e h o  ú s p ě ch  b y l  b o l e s t n ý m                    v ý k r o j e m  z e  ž i v é h o  t ě 1 a   r a k o u s k é h o, spe­cielně           č e s k é h o.                                  

Není tu času a místa vypočítávati árii hrubých projevu a důkazů nízkého, nešlechetného smýšlení Bedřichova. Aspoň něco podal                       S l a v í k (n. m. u.).

Bedřich žil a umřel jako neznaboh; vysmíval se svým pod­daným, katolíkům i protestantům, z jejich náboženského přesvěd­čení a chválil je pouze, když z toho měl prospěch. Bedřich byl i zavilý nenávistník lidí. Poslední léta prožil jako samotář v Sanssouci; byla to doba trudná a pustá; ani žena jeho ne­směla k němá.                    

Nemiloval nikoho a nikdo jeho. Jen své chrty měl rád, zvláště fenu Biche. Když o půl noci ze 16. na 17. srpna 1786 skočila s pohovky, dal ji král zvednouti a zakrýti poduškami.

Hned potom přišla jemu samému poslední hodinka, které mnozí již odedávna toužebně čekali. Očitý Svědek těch dnů hrabě Mirabeau píše, že „všude bylo hrobové ticho, ale smuten nikdo nebyl“.

Bedřich dával v Sanssouci koňům a psům sázeti pomníky a chtěl i sám pod sochou Flory býti pohřben. „Závěť“ nespl­něna; tělo jeho neuloženo na tarase mezi psy, nýbrž ve vojen­ském kostele v Postupimi.

306       

Bludy a lži v dějinách.

Roku 1908 postavili v německém městě pomník prvnímu císaři sjednoceného Německa s prostým nápisem ,,Vilém I.“ a zvali na slavnost odhalu i jeho vnuka Viléma II. Místo blaho­sklonné přípovědi a vděčného uznání přišel zákaz slavnosti, a když posléze povolena, skvěl se na pomníku nápis „Vilém I. v e l k ý“.            

Někde se nečeká, až a komu dá čestný titul vděčný národ nebo lidstvo; a věda? – tu vodívají universitní profesoři, a berlínská universita se veřejně vyhlásila, za „liibregiment hohenzollerský“.  

Zajímalo by pátrati u Bedřicha II. po vlastním počátku jeho „velikosti“.  

74.    Svobodní zednáři.

Za našich časů, kdy každý volně smí pronášeti r a d i k á l n í názory o všem ve státě i v náboženství a směle se šíří p o d v r a t n é záměry různého druhu a směn, mělo by se myslit, že té s v o b o d y, pokud zdrávo, je právě dosti a ne­třeba ještě t a j n é h o spolku, s tajným řízením, tajeným členstvem a tajemným obřadenstvím; a když přece takový spolek jest, může to míti příčinu jen v tom, že tíhne k cílům, kterých jen tajně lze dosíci, neboť kdyby se zjevil v pravé podobě, zbudil by u většiny prudký odpor.      

Takovým spolkem jsou s v o b o d n í  ze d n á ř i, řád svo­bodných zednářů, francs-maçons, Freimaurer. Sami tajemně poznačují svůj původ od stavby chrámu jeruzalémského. V jakém smyslu? Když po zkáze Jeruzaléma neostal ani kámen na ka­meni, zbořen i chrám a nikdy nepostaven. Židovstvu vypáleno hnízdo, ono samo raněno v srdci, rozmetáno po světě.

Když při své houževnosti a při slabosti křesťanské opět se ocítilo, chce se křesťanským hostitelům odměniti: chce stavěti nový chrám, duchový, světový, na vzdory Bohu kře­sťanskému; chce                               místo křesťanského zbudovati nový řád svě­tový, –  a křesťané mají mu              k tomu otrocky sloužiti.

Jako po hmotné stránce, pravil kníže Alois Lichtenstein r. 1906             ve Vídni, nemůže se nic zničiti, ani prášek, ani atom, nýbrž přechází                v nové spojení různotvárné, tak ani v myšlenkovém světě netratí se nic; co se jednou zrodilo, žije dále, v různých tvarech, dle času a místa; právě špatné, nebezpečné my­šlenky živě přeskakují z tvaru do tvaru; v sobě zůstávají tytéž, ale umějí se přetvařovati k nepoznání.

307

Bludy a lži v dějinách.

Frajmaurie je též taková stará, ohyzdná kuklena, na mo­derno přestrojená, která kdyby shodila natvářku a vše, co ji činí na pohled mladou, půvabnou a ukázala se v pravé podobě, hned by si rozplašila všecky naivní ctitele.

Původ svobodného zednářství.

Za výprav křížových měli křesťané nejnebezpečnější ne­přátele tak řečené a's s a s i n y. V dějinách válek křižáckých je plno strašných zpráv o nich. Odkud se vzali a co byli zač?

Mohamedáni prudkým nájezdem obraceli národy k islámu, ale doma v rodině Mohamedově neustávaly krvavé spory o vrchní poručenství. Strana Aliova ani po své porážce u Korbely nevzdá­vala se nároků na kalifat a strojila pikle za omejovců i za abbasovců, majíc vytrvalou pomoc u s šiitských perských Arabů; odtud se také jmenoval             I s m a e l i t é.

Záměry té fanatické m e n š i n y ismaelské byly zlé, úplný převrat; aby se nic nevyzradilo, uměli se na to skoro s ďábelskou chytrostí zorganizovati: hierarchie jejich měla devatero stupňů, čtyři nižší, pět vyšších, představení znali své nejbližší podřízené, ale podřízení neznali svých vyšších; příslušníci byli zavázáni hroznými přísahami k naprosté slepé poslušnosti kaž­dého vyššího příslušníka řádů, když se mu pověří pečetí taj­ného spolku.      

Byla to však i náboženská sekta, že v koránu má se všemu jen obrazně rozuměti; nemohouce jako menšina svou materialistní nevěru veřejně hlásati, aspoň skepticky hanobili a kazili víru většiny, jako když někdo,, nemoha jinému odníti pokrm, aspoň jej pokálí.

V nejnižší a nejčetnější třídě, kde příslušníci, nemohouce škoditi, leda mohli prospívati svou zaslepenou horlivostí,; bylo vše ještě                      po islámsku, každý příslušník mohl se ještě počítati za dobrého vyznavače islámu a věrného poddaného kálifova; dál a výše pořád více bledl islám i láska k říši; u vrchních už platilo pouze: ,,nic není pravda a všecko se smí“.

Tajný ismaelský řád šířil se po veškeré oblasti islámu, od dolního cípu Arábie do západních končin severní Afriky; napřed přišel d a i,  t. j. žváč, svolávač, že prý jim zvěstuje prostou správně porozuměnou pravdu boží, až pak je zaplétal jako pavouk mouchu do vláken.  

308

Bludy a lži v dějinách.

Hlavní jejich zásadou bylo: všelikým způsobem, i zločinem, až i vraždou šířiti moc spolku; vražda nepovažována za nic zlého. Na své zločiny opíjeli se hašišem, vyráběným z druhu konopí. V té opilosti se jim zdávalo, že požívají v čarovných sadech smyslných rozkoší; proto se nebáli při svých zločinech žádného nebezpečí a trestu, neboť se domnívali, že jich po smrti za odměnu čekají podobné slasti.

Od toho nápoje pocházelo jejich jméno hašišim. Těmi vraž­dami tak byli zlopověstní, že několik národů přijalo do svého jazyka jejich jméno ve významu vraha najatého, zákeřného.

Když jim r. 1090 padl uskokem do rukou nedobytný hrad Alamut – „supí hnízdo“ pod jezerem Kaspickým, usadil se tam Hasan ibn Sabbach, velmistr toho tajného svobodomysl­ného spolku, a pode jménem, „starý            z hory“ (šeik al džebal) dával odtud své rozkazy.

Assasiné zmocnili se lstí a vraždou mnoha zemí, až se říše jejich časem tak zvětšila, že si založili druhé hlavní sídlo, pevnost Masjád                 v Antilibanu v Sýrii, mezi Antiochií a Damaškem. Mnoho knížat a vojvodů padlo jejich zákeřnou dýkou; stali se postra­chem sousedních krajů. Byli nebezpečni křesťanům i saracenům, a vláda jejich trvala               ke dvěma stům let. Po zmíněném ,,starém z hory“ bylo ještě sedm nástupců. Mongolská záplava aspoň to měla dobrého, že zahubila tu pekelnou sektu.

Židovský živel.

Myšlenka ismaelské sekty přenesena do Evropy; mohamedán                       A m e e r  A l i, lord vrchní sudí v Indii, dokázal, že s v o b o d n í          z e d n á ř i  j s o u  n á s t u p c i  s t a r é  s e k t y  i s m a e l s k é. Obojí organizace, ritus, obřady, dogmata, mra­vouka, názvy různých přednostů hierarchie i sám velmistr řádu jsou venkoncem jednaké.    

V křesťanské Evropě také je m e n š i n a, dosti pyšná, úkladná a panovačná, aby si troufala domáhati se vlády; a že nemá na to dosti síly politické a sociální, hledí to nahraditi tajným spolkem.        

Ta m e n š i n a je prostřed arijské a křesťanské civilizace plemenem a vírou neslučitelně odštěpena, v ě č n ě  c i z á  a zarputile nepřátelská menšina a nepřestává na tom, že se jí velkomyslně popřává rovnoprávností: ona ch c e  p a n o v a t i; emancipace jest jí jen prvním krokem k porobení národů; ta

809

Bludy a lži v dějincáh.

menšina nemá dosti, že hospodářsky vysává evropské národy, ona i duševně a mravně chce je p o n í ž i t i, p o r o b i t i.

Židomil Arnošt R e n a n píše: „Já první přiznávám, že židovská rasa je vyjádřeně duševně nižší než indoevropská.“

H e r d e r: „Židovský národ je národem cizím našemu dílu světa a takovým i zůstane.“ – G o e t h e nazývá žida ,,úporným typem“.

„Akcentuje, jak hluboká je propast mezi námi Evropany a mezi Židy, nikterak nechce těžiště židovské otázky přenášeti na pole náboženské. Zdá se mi však, že čím více pozorujeme tyto dva protivné duševní materiály, tím jasněji vidíme sku­tečnou existenci té propasti. Je dobře nahlédnouti do ní jednou, bychom jí nepouštěli z oka ve chvíli, kdy se nám zdá, že by možno bylo jaké sblížení.“      

„Žid nám nerozumí, nemůže rozuměti… bylo by nespravedlivé proklínati jej, že není takovým, jaký by měl býti po našem domyslu.“

,,Jestliže se židé ukázali nám nebezpečnými sousedy, po­třeba spravedlivě přiznati, že jednali vždy jen dle svých vro­zených instinktů a vloh; k tomu jsou obdivuhodným příkladem věrnosti samému sobě, svému národu a víře svých otců. My jsme zločinnými spoluviníky židů, svůdci a zrádci. My jsme zradili, co nejubožejší obyvatel ghetta považuje za posvátné.“

„Jediná křesťanská církev, ze všech velmocí jednala se židy moudře a spravedlivě (míním tu biskupy a papeže, pokud obojí byli vladaři). C í r k e v  d r ž e l a  ž i d y  n a  u z d ě, viděla v nich cizince, a přece je chránila. Každé,, zdánlivé „církevní“ pronásledování židů má svůj kořen v hospodářských poměrech, nejlépe to viděti ve Španělsku,“ (C h a m b e r l a i n Houston Stewart, „Židé“, Praha 1907.).

V poměru křesťana k židovi jedná se o základní zásady, o názor světový, a životní, o existenční otázky křesťanského lidu a státu, k nimž je nynější židovstvo po své většině v diame­trální protivě.

Židé vidí, že zděděná víra křesťanská jediná může vysávaným národům vzpružiti vědomí cti a síly; proto ta menšina té většině tu víru zesměšňuje a kalí; převalná většina má pozbýti nejpevnější opory                 proti menšině.  

V tom židé nedbají žádné povinností, jež ukládá pravda, slušnost a civilizovaný tón. Rabín píše: „Dobře, že ukřižovaný přišel na svět… Židé děkují synu Marie za největší výdělky celého roku. Mnohému hezkému děvčeti se učiní radost orien-

310

Bludy a lži v dějinách.

tálním šperkem, když přijdou narozeniny „tichého, pokorného“, který se narodil mezi osly a podobnými. Ostatně lépe míti vá­noční den nežli neštovice, a kdyby jen panně bylo napadlo naděliti nám ještě jednoho kluka v létě, že bychom měli dva vánoční dny, já bych jí rád byl za to přenechal naše Číňany.“ („Kasseler Sonntagsbote“, 15. ročn., č. 18.).            

Židé mnohým přispěli k zesurovění svobodomyslného tisku; co je židovi užitečným, to jest mu i dovoleno, bez ohledu na pravdu, spravedlnost a pokročilou kulturu. Zvláště ku kněžím, od papeže                    po nejmladšího ministranta, není žádného práva mezinárodního, lidského.

Katolická církev jest původní tvar křesťanství, kořen a kmen; vše ostatní jsou nalomené, nějaký čas ještě ženoucí, ale pak rychle usychající větve. Církev jest prahorstvo, ostatní náplava. Nepřátelé to dobře vědí; proto útočí na církev, jako že bude-li ta obořena, ostatní vše půjde, padne samo sebou.

Organizace frajmauřiny.

Židovstvo si přineslo frajmauřinu z východu a velmi chytře ji přizpůsobilo svým účelům na evropském západě. Pilát byl antisemita, jako všichni jeho vrstevníci, vědomě a nuceně páchal křivdu. Tak má              v křesťanstvu státní vláda, věda, peníze a vůbec vše sloužiti židům                ze slepoty nebo za peníze nebo – ze strachu. Cesty a prostředky, kdy která a který vede k cíli, jsou dle okolností přerůzné, ale vždy jisté, nechybné.    

To je ta moderní, perkusní zbraň, která bez hluku a kouře nese daleko, že ani bystrým zrakem nepoznati, odkud přišla rána; to je ten subtilný jed, působí jistě a nezanechává stopy; vymyslil jej ďábelsky lstivý zbabělec, aby zhubil bezelstného siláka.

Bleskotná hesla, tajemné názvy, znaky a kroje, záhadné obřadnictví vábí mnoho křesťanských hejlů nebo šplhavců. Ve Francii pěstuje se               z lože směr radikální nebo socialistní, v Německu liberálně-kapitalistní, v Itálii a Španělích namnoze anarchistní, v Uhrách chauvinistní, a jsou i známky, že leckterý biskup slouží více chauvinismu než náboženství, a kdyby svým časem nebyl dal o tom dobrých záruk, nebyl by se stal bisku­pem; tak mocné jsou vlivy frajmauřiny; proto si vlády sobí                     při jmenování biskupa důležité, bezmála rozhodné slovo – a pak se nehodný biskup vytýká církvi. Jaká tu pomoc, – klatba? Brr, to bychom byli hned jako v ,,temném středověku“!

311

Bludy a lži v dějinách.

Dolní kruhy a vrstvy zednářské nedovědí se nic o pravém účelu spolku; to jsou jen figuranti, kterým se předkládá kasička o patriotismu, humanitě, výchově a jiných marnivých sladko­stech; ti jen platí příspěvky, mohou na svůj vrub honiti poli­tiku a tlačiti se v popředí, ale jsou zspřísaháni poslechnouti taj­ného rozkazu.              

Čím výše po stupních, tím osívanější členstvo, zpravidla orientálské, nebo zarputilý křesťanský odpadlík a vyzkoušeně oddaný sluha. Na nejvyšších stupních už je přímé prudké nemířitelné záští                   ku křesťanství, k jeho dogmatům a mravnosti a všemu. Žádný prostředek není dosti špatný: lež, pomluva, vražda i válka občanská se poroučí, kde se má blaho křesťanů poškodit a zničit.

Správa řádu č e s t n é  l e g i e zajisté dobře zná všechny okolnosti a spády fraňcmaçonnerie a – zamítá je.  Légioh ď Honneur je z těch málokterých institucí, jež se nepoddaly, v područí lože. Již pres 20 kandidátů, navržených vládou, odmítla vrchní správa legie, a proto má býti „organizována“. Posud stál v čele velkokancléř a rada z vysokých důstojníků a úředníků. Nyní bude povolnější.

Záměry a cíle zednářské.

V první řade měla a má frajmauřina namířeno na kato­lické státy                 s katolickou dynastií: Austriam esse delendam. V Rakousku nejedna revoluce a nešťastná válka měla své heslo ze zednářské lože.        

Zednářstvo již dávno vede svůj boj proti církvi ve velkém i                       v malém, přerůzným způsobem, po všech oborech života. Silnější výbuchy byly za královny Alžběty v Anglii (viz str. 206), za ministra Pombala v Portugalech, ve Francii Voltairova škola a z ní francouzská revoluce, král Ludvík XVI. pykal za svou přílišnou slabost a dobrotu srdce na popravišti, svědomý hlas Francie podnes ten zločin klade zednářům za vinu. Od té doby mnohý vladař padl zbraní zfanatizovaného vraha. Nejnověji král Karlos portugalský. T o u r m e n t i n psal                     25. prosince 1907, několik neděl před onou vraždou: „V Portugalech je zle… Je tam ,,Spojený lusitanský velkoorient“, založený r. 1905… Král by měl okamžitě zapověděti zednářství a tajné společnosti. Za tuto cenu mohl by se ještě zachrániti; hrozí mu, že bude se­sazen, zahnán nebo popraven, což bude novým dokladem, jak mocni jsou bratři.“                   (Franc-Maçonnerie Démasquée.)

312       

Bludy a lži v dějinách.

I drobností si všímá zednářství, jen když vede k cíli. Ve Francii dal ministr války zapisovati, který důstojník chodí nebo dovoluje rodině choditi v neděli na mši sv.; který chodil, byl utiskován a odstrkován.                 V Německu zuřil kulturní boj na ne­změrnou škodu státu. V Rakousku jen se plížil kulturní boj; škola zbavena křesťanského rázu, vypuklo „los           von Rom“; man­želství mělo pozbýti posvátnosti, spolek „Volná škola“ brojí proti zákonu školnímu, že káže k ř e s ť a n s k é děti vychová­vati mravně-nábožensky. Žid Erneste Nathan, bývalý svobodný zednář, zvolen 1907 starostou města Říma a za rok stal se pokus vypuditi náboženství ze škol.

Frajmaurie má odbočky. Organizace „Alliance israélite“ má úkol tiskem opanovati veřejné mínění a uplatňovati židovský vliv ve státě. Rakouský ministr veřejně prohlásil, že si netroufá vládnouti bez „Neus Freie Presse“. Finance států jsou v židov­ských rukou; z půl tisíce milionů, které platí Rakousko ročně úroků ze svých dluhů, plyne většina                       do židovských pokladen; jediný žid vídeňský, Rothschild, mohl by skoupiti všecky velko­statky v Čechách; jediný žid pařížský, jmenovec vídeňského, má dvakrát tolik pozemků co všecky kláštery ve Francii;                 k tomu ještě tisíce milionů na penězích.

Šebet Ruben z Paříže píše: „Panovníci a státy v Evropě jsou zadluženi; bursa ty dluhy spravuje. Takové obchody se Bě­lají jen hybným kapitálem, proto musí všecky býti v rukou izraelských. Dobrý začátek už je. Vládnouce bursou ovládáme majetek států; proto potřebí usnadniti vládám dělati dluhy. Bursou dostává se též majetek drobných lidí nám            do rukou, když je svádíme hráti na burse.“

Ve Francii zkonfiskován všecek církevní majetek, slibována „společnosti“ z výtěžku miliarda do veřejných fondů, na chudé až posléze nezůstalo nikde nic. Byla sice ta miliarda jen strakou na vrbě, aby se veřejnost k tomu činu navnadila, ale „bratři“ a židé mají i na menší dávky hladové žaludky. Třeba jen ve Versaillech mělo se v klášteře Karmelu likvidovati 600 franků, a útraty za ten úřední výkon páčily se na 7000 franků. Nad jiné činný likvidátor majetku 27 kongregací sehnal 3,710.000 franků, ale učet jeho útrat pohltil to vše a ještě nad to 65.000 franků.  

O další ,,činnosti“ píše Sebet Levi Aaron z Vormsu: „Při­rozeným odpůrcem Izraele je křesťanská církev, proto ji po­třeba podrývati – její rozštěpení to usnadňuje. Musíme v ní pěstovati svobodomyslnost, pochybu, nevěru, svár. Proto usta-

313

Bludy a lži v dějinách.

vičná vojna v novinách proti křesťanskému duchovenstvu, po­dezřívat, zlehčovati je. – Hlavním sloupem církve je škola; domáhejme se vlivu      na výchovu křesťanských žáků, proto napřed odloučiti školu                           od církve. – Pod firmou pokroku a rovnoprávnosti všech náboženství změnit křesťanské školy v bezkonfesijní. Pak mohou Izraelité býti jejich učiteli, křesťanská výchova zůstane doma, a že většena nemá kdy na to a vyšší stavy budou míti náboženství otřeseno, přestane sama sebou. Agitace pro zru­šení vlastního majetku církve a škol, pro převedení jeho      v ma­jetek státu – tedy dnes jak zítra v ruce Izraele.“

Ve zprávě vrchní rady „Grand Orientu de France“ praví se: „Boj maçonnerie s katolictvím je na smrt, bez příměří a bez milosti“. Rouanet pravil v loži ,,Du Nord“ r. 1896: „Svobodné zednářství musí se státi socialistickým. Zednářství usmrtilo Boha a vyprázdnilo nebe; ale země nám nepatří ještě. Ni Bůh ni pán, má zníti heslo zednařské.“    

Pořád se ukazuje a závistivým okem hledí na ten skrovný majetek církevní, jako na ten vdovin halíř, aby se odvrátily zraky od ohromných majetků nepřátel církve; a církevní majetek je poctivě nabytý.

Křesťanský socialism je vlastně odpor, reakce lidu proti vysávající hospodářské soustavě kapitalistního liberalismu a proti podrývání křesťanského řádu společenského, jak to pro­vádějí zástupci onoho systému, židé a svobodní zednáři. Soci­ální demokracie je posud                    pod vládou židovsko-zednářského liberalismu, Sokolstvo, jak se zdá, teprv leze do té pasti. Sokol a žid, živé protivy, a hle, jak si dávají ruce proti církvi!

V Čechách moderní frajmauřina poprvé veřejně vystrčila rohy sjezdem ,,Volné myšlenky“ v Praze r. 1907. Nezaslal se ani slovem utlačovaných Slováků v Maďarii, ani Poláků v Prusku; za to měl předměty jako: ,,Vlastenectví je zjev uměle vypěstěný“ (Richter) a j.; byla to komedie po všech oborech života a vědy, ale pode vším se tají jed a boj proti katolické církvi.

Jsme Slované, dosti lehkomyslní, bychom i tento boj přenesli                 na své nivy a vedli jej s vlastní nám vznětlivou prud­kostí a zlovolnou vášní. – Aby nás Pán Bůh při zdravém roz­umu zachovati ráčil! Kterému národu se znelibuje býti křesťanským, bývá dáván v plen národu zavrženému: když ne synem božím, tak židovským otrokem. U českého národa tím spíše, poněvadž se všech stran jest obklopen nepřáteli.          

„Rouhají se tobě, kteří se praví býti židé, a nejsou, ale jsou synagoga satanova.“ (Jan, Zjev. 2, 9.).      

314       

Bludy a lži v dějinách.

75.    Církev a pokrok.

Církev, na pohled jednotvárná, není ztrnulá sama v sobě, ve svém učení, naopak plná života.  

Jak jednotvárně prostírá se moře u břehu! Na první pohled zdá se nudným, ale pronikavému pozorovateli jeví se jeho roz­manitost mnohotvárného života, v tom stále měnivém, vždy nanovo překvapujícím, odrazu světla nádhera barev, v té mohutné tíži a souvislé síle pružného vodstva plný svět zázraků, plno záhad. Pořád ho cosi táhne ku břehu, by ještě se díval a učil.

Církev obsahuje sice pravdy věčné, neměnné, ale v jejím tajemném nitru raší věčně mladá síla, pupeny rozvíjí se v květy, nenáhlým přirozeným postupem, její život je na věky. Třeba neposkvrněné početí Rodičky Boží nebo neomylnost učitel­ského úřadu papežského byly sice od pravěku v církvi uzná­vány implicite, ale článkem víry prohlášeny explicite teprv za 18 set let.

Jak správně může opravdu nepředpojatý duch usouditi                               o neomylnosti papežské, dokazuje dr.  Jones S p e n c e: ,,Důležité jest hned z počátku rozeznávati slovo neb n á z e v ,,ne­omylnost“ od v ě c i tím označené; věc je tak stará jako církev Boží sama. Slovo bylo                   před vatikánským sněmem proneseno jen na některém krajinném shromáždění, v pastýř­ském listě a v bohoslovné škole, ale nikdy                           v některé úřední li­stině obecného sněmu církevního. To je tím tak důležité, po­něvadž se podává důkaz, že neomylnost není nová věc, nýbrž jen nové pojmenování staré věci; tak se uklizuje z cesty nej­pádnější námitka proti tomuto učení.“  

Nebo když svátek  Svaté rodiny byl teprv nedávno zaveden, mohl se každý s podivem tázati, proč se to nestalo již mnohem dříve, když je to tak samozřejmé? Aneb úcta bož­ského srdce Páně; není-li rovné stará i nová? – Tak bohatý je nitrný život církve, že, hledí-li kdo na ni, nevidí, že by jí co chybělo, a když se to vysloví, rozumí se to každému samo sebou.

I svým národům a jimi všemu světu pořád udržuje církev v y š š í       ž i v o t  a pravý pokrok. Protestant H a r n a c k ne­může nevyznati:                       ,,K a t o l i c k á  c í r k e v  v y ch o v a l a   n á r o d y; mladým národům přinesla křesťanskou kulturu a ne­jenom jednou přinesla, by je pak podržela na jejím nejnižším stupni, ona jim darovala cosi d á l e                          v z d ě l a v a t e l n é h o  a téměř tisíc let tento pokrok sama řídila. Až do 14. století byla vůdkyní a matkou; ona donesla idey.“

315

Bludy a lži v dějinách.

Největší péči mívala vždy církev  o  p o k r o k  s p o l e ­č e n s k ý: zrušila otroctví a upravila vezdejší poměry, jak by co možná nejlépe slušelo na království boží na zemi.

S tím pokrokem těsně souvisí pokrok mravní, který káže, aby lidé pořád víc a dokonaleji přiváděli své činy v soulad s bož­ským zákonem mravním. Kolik tu práce, než se lidstvo dostalo od lidských obětí a všeho pohanského na dnešní stupeň lid­skosti!

Církev, jak vysvitne na mnoha jiných místech, odjakživa pěstovala pokrok intelektuální, r o z um o v ý, pokrok ve v ě d á ch, poskytujíc jim všeho potřebného. „Jsme povinni“, praví papež Alexander III., „tím pečlivěji všeho opatřovati učeným a zbožným mužům, že veliké jest ovoce a prospěch, který vzchází církvi boží z jejich práce.“ (K o b l e r III. str. 488.).

Pravý pokrok.

Jen aby ten pokrok byl vždy p r a v ý, k dobrému, čehož bohužel nelze vždy doznati, třeba jen, když na druhdy kato­lických univerzitách tolik se ustupuje živlu nekřesťanskému, který pak brojí proti církvi, nebo když sociální poměry násled­kem ducha nekřesťanského v zákonodárství a veřejném smýšleni jsou tak neurovnané.                      

Nejnovější český pokrok záleží ve slepém boji proti církvi. Ještě novější pokrokář hledají si chvály a uznání u židovsko-německých novin „Neue Freie Presse“, o nichž slušný list ně­mecký píše, že ,,vlast naši nesmírně poškozuje, že orientálsky květnatým, nechutným slohem káže ničemnou morálku, podrývá vlastenectví, štve národ proti národu...“                 („Danzers Armee Ztg.“, Wien 1907.).  

„T ý d e n“ píše 1907: „Žádný z německých, i protestant­ských neb židovských satirických listů neútočí tak soustavně proti všemu katolickému a nečiní to tak sprostým způsobem jako ,,Šípy“ – (odbočka „Národních listů“, předního orgánu české svobodomyslnosti). – „Smutná neděle to byla (22. března 1908). Český lid se rval… v německém Brně plili po českých venkovanech čeští úředníci, studenti a dělníci. A to vše se dělo ve chvil, kdy český národ měl v Brně vlastně manifestovati, aby univerzita přišla do Brna. Surovou, nepříčetnou vášeň uká­zali                          místo slavného osvětového nadšení. Skvostná podívaná, jak se tu prezentovala pokrokovost, jak se tu ukázal boj za nejdražší statky lidské svobody. Z venkova přišli lidé konzer-

316       

Bludy a lži v dějinách.

vat i vnějšího životního názoru, přirozeného životního názoru a nepřišli snad brát přesvědčení měšťákům, ale přišli říci, že též oni něco chtějí, aspoň to, aby byla respektována jejich| duševní svoboda…Tato konservativnost byla posmívána, tupena a poplivána. A to  v e  j m é n u p o k r o k u  a  s v o b o d y  a s pýchou měšťáků.“ („M o r a v s k á        O r l i c e“ 28. března 1908.).

I v pokroku společenském, mravním, vědeckém a všelikém potřeba nějaké a u t o r i t y. Autorita jest prvek teoretického poznání. Kdo uznává autoritu, nespoléhá pouze na svou omezenou, vratkou individualitu, nýbrž bere si za s p o l u p r a c o v n í k y mnoho set jednotlivců i celých pokolení, čímž ovšem není vydán v tolikeré nebezpečí a scestí bludu. Nějsmutnější příklad nekázanosti poskytuje filosofie: Každý si vyjde odjinud, potácí se kus cesty se svým břemenem, až podál uondán klesá v zoufalé pýše a zůstane trčeti literárním pahýlem v poušti.

V pokroku je důležitá k o n t r o l a. Ale též jak u pokroku žádá se, aby kontrola byla pravá. Kdykoli se vynoří jaký nový důsledek nebo výzkum profánní vědy a neví se hned, kam jej zařaditi, mnozí „opatrní strážcové“ lekají se ho a ve jménu ,,svaté věci“ staví se v odpor, – až přijde někdo, méně bázlivý, vlastně znalejší, a vřadí vynález                            za podstatnou částku do posavadní zásoby pravdy; pak už v té „nebezpečné novotě“ kabely vidí jen pravdu zdravého rozumu.                            I mezi dobrými kato­líky bude potřeba  rozeznávati vědecké badatele a povolané soudce od prostých praktických činovníků. Leda tak se mohlo zdáti, že věda a vše ve světě pokračovalo za neustálého odporu a coufání církve. Neznalec a nepřítel hned v tom hlídá nepřízeň církve ku vědě.

V tom smyslu je církev nejuměleji organizovaná ústava vě­decké kontroly; je zosobnělá, zčištěná tradice; její metoda je svrchovaně opatrná: proto se jí např. nemůže míti za zlé, že přijala Kopernikovu hypotézu, až když ji Newton naprosto zdůvodnil; proti Galileovi povstala kongregace jen proto, že se pouštěl do výkladu bible, jak dí                                  H e r g e n r ö t h e r: „Věc Galiieova, jak jinde víc o tom, nebyla by se projednávala před inkviziční kongregací, kdyby si byl podle rady nakloněných teologů zůstal při své fyzice a astronomii a nebyl se                     s vášnivou urputností pouštěl do bible, dokud neměl na to původních důkazů.“

Velikými odpůrci a škůdci pokroku bývali někdy sami učenci. Kolik světských předáků natropilo si trpkých posměchů

317

Bludy a lži v dějinách.

z nových vynálezů – třeba ještě několik set let po Galileovi! Galvaniho nazývali ,,žabím tanečníkem“; r. 1810 obořil se filosof Hegel                             na hvězdáře Piazziho, nálezce prvních malých oběžnic; Franklin, nálezce hromosvodu a objevitel chininu Pelletier došli posměchu; když se vyskytla myšlenka osvítit Londýn plynem, říkalo se, že patří do blázince; když začínala železnice, dokazovala věda, ze nelze ujeti za hodinu 12 anglických mil, a německé fakulty dokazovaly, že by lidé při tak rychlé jízdě pomřeli mrtvicí, neboť prý by nepopadali dechu a j. v.    

Církev neomezuje vědecký pokrok, ona jen staví v ý s t r a h y                na nebezpečných místech. Autoritou mírněná kritika neunaví tak brzy a snadno, jako nekrocená spekulace, jak dosvědčuje řecká církev, kde se po někdejší přemudrovanosti jeví patrné známky ochablosti.

Volná myšlenka, volný zkum.

 „V o l n á  m y š l e n k a“ vždy mívala v církvi plnou vol­nost. Je myšlenka naprosto volná? Není; vždy byla a bude vázána p r a v d o u; nikdy nebude volno mysliti, že 2 x 2 = 5, vždy jen 2 x 2 = 4. Ale církev má trojjediného Boha, t. j. jed­noho Boha ve třech osobách; to není              proti rozumu, to je prostě nad rozum, jako nekonečně božství nemůže býti obsáhnuto ko­nečným rozumem; vždyť ani nekonečného prostoru nemůže si člověk představiti. Křesťanství není plodem lidského ducha, není výsledkem vědy: je zjevením Boha, nebeské světlo, ta­jemná milost a síla. Ve všem srozumitelné náboženství může býti pouhé lidské, asi jako filosofská škola; toho si lidé mohou nadělati kolikkoli.                              

Člověk neplodí pravdu, nevynalézá, jen nalézá; pravda je všude jednaká, nezničitelná, neměnná – božská; člověk ji může zastírati a zapírati: ona stojí před ním nepohnutá, ve­lebná jako královna; jako světlo nezanikavé, jež po čase musí býti uviděno, uznáno; pravda neuhne: člověk posléze uhne, podlehne. Zaujatý rozum někdy zdržuje pokrok pravdy; bloudí úmyslně, aby vyhýbal pravdě.          

„Volný zkum“ – volné badání vědecké? Podivné, že nevěrecká věda, ačkoli tak žárlivě si střeží volného badání, ne­přeje té volnosti těm, které vědecké přesvědčení vede k uznání osobního Boha a zjevení. Křesťanské smýšlení není sice náhradou vědecké zdatnosti, ale neznabožství též ne; a přece stát zavedl monopol na universitách, ačkoli to není ani historicky ani věcně

318       

Bludy a lži v dějinách.

zdůvodněnou na učitelské křeslo universitní nedostane se, koho tam nepustí kruhy očarované nevěreckou, po módě řečeno ,,nepředpojatou“ vědou. Pro náboženství, aspoň katolické, nesmí býti předpojatý, proti němu ano, pak jest nepředpojatý. Kdo se zprotiví „jejich vědě“, může si vybrati jen mezi hlupcem nebo darebákem. Akademické občanstvo, svobodomyslné české a liberální německé, žádalo r. 1907 ve jménu svobodné vědy vyloučení bohoslovné fakulty                  z vysokého učení. I na říšské radě podán takový návrh; o pohřbu Čechově nepustili ,,svobodomy­slní“ studenti bohoslovců do řady ostatního studentstva. Tak se rozumí rovnoprávnosti, nepředpojaté vědě, volnému zpytu.

V nábožensko-vědecké blamáži Wahrmundove, níže vzpomenuté, propůjčilo se české studentstvo pod heslem „za volnost vědy“ německo-židovskému, za předvoj, za berana k oboření křesťanského ducha. Byla to podívaná neméně smutná a od­porná, jako když cizí národové, zotročivše si Slovany, stavěli je v přední voj, aby se nepřítel napřed o ně otloukl a unavil, nebo když česká šlechta před Bílou horou konala německé šlechtě holomské služby.

Na mnohem šlechetnějším a – rozumnějším stanovisku soudí vídenský dopisovatel „Ratibora“ 1907 o zřízení katolické university: „Bylo by pochybeno činiti překážky. Ať ukážou, co a jak dovedou lépe. Konkurentovi laje a překáží jenom nízký duch a hlava prázdná. Když se chtějí křesťané křesťansky vzdě­lati, tím nikomu docela nic neberou a kdo jim v tom brání, je terorista, násilník a lupič lidských práv.“

Protestantsky profesor zoologie při berlínské universitě dr. D a h l píše: ,,Posléze přicházíme k pojmu s v o b o d a  v ě d y. Kdepak je ta svoboda vědy? Odpoví se mi, že v našem státě je věda a její učení svobodno. Pravda, na papíře je to. Ale ti, kdož mají dbáti, aby se to zachovávalo, také jsou lidé. První poradný hlas při ustanovení                            v zoologickém oboru mají dnes např. stoupenci m n i s t i k é  v í r y. Co je bližšího, nežli že tito navrhují jen badatele, kteří nejsou                   proti monistické v í ř e. Je mně nekonečně daleko mysliti, že by v tom byla malá fides? Oni poradcové v ě ř í právě, že jen jejich v í r a může prospívati vědě. – Tážu se ještě jednou: „K d e  j e  s v o b o d a                      v ě d y?“ (Jena 1907 ).

Věda se pěstuje hlavně na univerzitách. Jak se tam má ta svobodná věda, když univerzity jsou m o n o p o l e m  s t á t u? I v katolickém Rakousku, jak se vše podobá, může protinábo­ženský fanatism býti vítanou náhradou za vědeckou způsobilost.

319

Bludy a lži v dějinách.

Univ. prof. S m o l k a praví: „Ze by učenec jako Pasteur (Secchi a Lapparent, všichni křesťanského ducha), ať německého neb slovanského jména, v dohledné době dostal se na křeslo ra­kouské university, nezdá se pro ty předsudky jak na minoritském plácku ve Vídni (v ministerstvu vyučování), tak u pro­fesorského sboru ve Vídni, Praze, Hradci a Innomostí." („Przeglad powszechny“, 1908.).    

V říši ,,volné vědy“, par excellence v Německu, již odedávna pozorovati, že pravě ve vědách, jež účinně zasahují ve směr života,                 v dějepise, filosofii a ze sociálních věd přednášelo se na universitách, co a jak bylo vysokým osobám mílo a co se u dvora líbilo; proto se mluvilo a mluví o socialismu Bismarckově, o filosofii oficiální, o protestantské soustavě dějepisné. Neoblíbené věci se nepřednášejí. U výběru profesorů nemálo padá na váhu jejich náboženství, národnost, politické smyšlení. „Přátelé volné vědy se zrovna děsí nynější závislosti universit na státu,“ pra ví ve svém smyslu „České Slovo“ (1907).

Jak výrazně tak neomaleně to vyslovil universitní rektor                              D u b o i s - R e y m on d e, když nedávno ve zpupně chloubě a neobalené podlézavostí nazval berlínskou universitu, „leibregimentem höhenzollerským“. Německý básník Jindřich H e i n e mluví o „učených pacholcích na Sprevě“. (Franc. poměry.)

Nesvoboda universit počala renesancí, v Německu r e f o r m a c í (viz čl. 58). Ještě r. 1445 mohl lipský profesor Jan  K e i n ve veřejné řeči upozorniti přítomného vojvodu saského, „že do našich výsad a svobod ani král, ani kancléř míchati se nemá; universita vládne si sama mění a zlepšuje své zákony po vlastní potřebě“ (Abhandl. d. kön. säch. Ges. d. Wissenseh. III., str. 723.).

I v tom směru byla věda ve středověku svobodná, že připouštěla i ženské, pokud známo, ke studiím lékařským. Nehledě ani k některým jménům ze staršího středověku, jmenovati tu jest proslulou lékařku Trotulu, jež v polovici jedenáctého století vydala spis                                     o náruživostech žen a památka její dlouho se držela. T r o t u l a byla                                     ze staroslavné školy salernské, kde se až do 15. století udílel ženám doktorský stupen z lékařství.

Pravda má býti poctivě hledána; účelem vědeckého badání má býti pravda, nikoli pouhé hledání pravdy; má se střádati a uznané dále upevňovati, nikoli pořád bořiti a zasela znova stavěti, jen trochu jinač, i hodně bizardně a nebydlitelně, jako by „vědecké badání bylo živností a vládou, tyranizovati druhé.

320       

Bludy a lži v dějinách.

Index a syllabus?

Ale což i n d e x  a  s y l l a b u s, nezdržují-li pokroku? Církev je společnost samosprávná. Křesťanství je společensky tvořivé; není něco abstraktního, nýbrž je konkretizováno v or­ganism a každý organism má svou cenzuru, svůj syllabus, svůj index, svou autoritu a neomylnost.                V rodině též je to právě důkazem síly, když církev uprostřed všech útoků drží se pevně své osvědčené metody.

Nedávno ještě papež Pius X. zamítl m o d e r n i s m u s, že svádí            k ateismu. Právem-li? Učení, že Boha nelze s jistotou poznati, že člověk nemá duše, že je pouze, jak by se řeklo, „kus dobytka“ a podobné, patrně přímo vede k ateismu. Nemá-li tu vrchní strážce katolické víry povinnosti opříti se nauce, jež pod­rývá každé náboženství? Všecek svět by mu měl děkovati, že nedbaje povyku v neznabožském tisku pozvedá hlasu, aby chránil světu svrchovaného dobra, by řekl lidem, že                   přese všechny výroky nevěrecké a nepravé vědy jsou více než ta němá tvář. To by měl hlásati každý pastor, rabín a učitel náboženství, který nehlásá, mlčí jen z nenávisti ku katolictví, proti němuž v první řadě míří každý protináboženský útok.

,,Mezi modernismem a modernitou je rozdíl. Církev nic nemá              proti modernitě v tom smyslu, že chce, aby katolíci též byli podle své doby, aby neostávali za svou dobou, jen že netřeba ve všech názorech novější doby, vydávaných za pravdivé, viděti pokrok proti minulosti. Blud modernistů hlavně v tom záleží, že se domnívají, že teprv                        za nynějších časů nabyté pravdy značí pokrok přes minulost. Za našich časů přece nemálo filozofů se vrací k oněm pravdám, které již                         před svatým Tomášem akvinským byly uznávány. Že tedy lidé namáhají rozum, toho se církev nikdy nebála; netřeba se jí lekati muže myslícího, spíše toho, který nemyslí. Když tak čtu „Anthropogenii“ Haeckelovu, že jeho teorie o vzniku člověka měly by křesťanské učení zni­čiti, mám právo říci tomu učenci, že výsledek svého badání ne­potřebuje přednášeti polemicky. Má objektivně zkoumati a hle­děti se dobádati přesně vědeckých důsledků; pak se bude zkou­mati, jsou-li výsledky jeho takové, že by vyvracely učení církve. Ve vědeckém zkoumání musí se době také nechati kdy, aby klidně uvážila, co se příčí a co nikoli. Církev připouští nejpřesnější zkum a nejpřísnější kritiku.“ Kard. M a f i i                 ve Florencii (,,Memento“ r. 1907, č. 267.).

Církev a pokrok.

Protestantský univerzitní profesor v a n  V e e n  píše, že církev, majíc povinnost starati se o duševní blaho svých dítek, má právo a povinnost zdržovati od nich, co by jim škodilo ve víře neb na mravech; má povinnost varovati, a třeba-li, tre­stati. Zcela ták uznává i nekatolík       J e n t s c h  a dí dále: „Bylo by dobrodiním, kdybychom měli v  k a ž d é j i n é  v ě d ě mezi­národní úřad, asi tak akademii, která by občas oznamo­vala: Ty a ty věty došly posud obecného uznání autorit; ostatní byly většinou odborníků zamítnuty; u třetího druhu jsou ná­zory různé. Přírodovědecká akademie by dnes nebo již před několika lety byla ohlásila: S učením Haeckelovým není vět­šina biologů srozuměna, jak mnohé noviny a populární spisy předstírají.“ („Zukunft“, Berlín 1907.).            

I nepředpojatá věda má index knih, jež nikdo nesmí čísti, a zvláště úzkostlivě se hledí, aby se nedostaly nikomu do rukou díla učenců katolických.

Církev zastupuje ústrojnou, hierarchickou členitost všeho života, autoritu dobré tradice, a jen tak se poskytuje jednot­livci a pospolitosti nejmožnější v o l n o s t  p o k r o k u. „Nic nás není tak daleko, jako chtíti duchovní prospěch a pokrok naší doby bez rozdílu zamítati; naopak radostně vítáme každé vítězství jakožto přímnožek dědictví vědeckého a rozšíření oboru štěstí, jež přináší každý výzkum pravdy, každá námaha   k do­sažení dobra.“ (L e v XIII. kardinálu Gibbonsovi v Novém Yorku).          

Dogmatism moderní vědy.

Vesmír věčný, nekonečný, vyplněný hmotou a energií; savci se vyvinuli z nižších amfibií, řeč opic je první stupeň lidské řeči – to jsou základní požadavky monismu, jenž chlubně hlásá svou nepředpojatost a svobodný zkum.  

Taková dogmata nejsou v církvi katolické; její dogma nedusí svobody vědecké.                      

Za všech dob křesťanských byla víra křesťanská rozumově dokazována již těm malým ve škole, jiným z kazatelny a v uče­ných knihách odůvodňována dogmata. Tomu v opak píše nej­modernější filosof Nietzsche, že „luze nemají se předkládati důkazy, ty že ji činí nedůvěřivou“.

Věda praví, že vysvětliti svět možno toliko z mechanických bezvědomých příčin. To je tak hrozné dogma, že by se ho ani římský papež nikdy neodvážil.

322

Bludy a lži v dějinách.

Nebo: „Naše myšlení jest omezeno vnějším světem a předem uznati musíme, že nemůžeme se ve světě povznésti nad smy­slnou oblast zkušenosti“ – jest vědecké dogmatické anatema. Proč tak přísné, násilné omezení svobodného myšlení, když pravdu nebo myšlení nelze prostorově omeziti? A kromě zkuše­nosti má každý člověk i svůj niterný svět.

Jak chudý byl by lidský duch a celá lidská kultura, kdyby se nemohla povznésti nad všední smyslovou zkušenost – hotová obět rozumu, zřeknutí se volného myšlení.

Intelekt je zavázán uznati příčiny dostatečné a vidí, že pouhá hmota nemůže býti dostatečnou příčinou původu světa, ale zde že by to vedlo               k Bohu, nesmí platit zákon o dostatečné příčinnosti.

Z druhé strany nechce věda uznati dogma ve smyslu pevné, nepochybné pravdy; kdo žádá bezmeznou volnost myšlení, jež věty dnes postavené za pravdu zítra může vyvrátit, popírá tím, objektivní pravdu, a tím i možnost vědy, skýtající objektivní pravdu.

Tomu se však brání katolická církev i volná věda, která již hrdě pozírá na velký poklad nastřádané pravdy, nade vše rozumné pochyby povýšené a pracným zkumem na jisto po­stavené.

Kdo z vědeckých důvodů zapírá které katolické dogma, eo ipso uznává protivnou jemu větu za své dogma.

Konečně i ta zmíněná, zásadně žádaná, ničím neomezená volnost myšlenky znamenala by přece zase jen dogma, jež by ústilo ve známé: „Nic není pravda a všecko se smí“ – a konec katolického a každého jiného vědeckého názoru světového.

Náboženské dogma nepostavil ani jednotlivec, ani škola ně­jaká, ani biskup římský není pánem katolických dogmat.

Katolík věří církvi, že se v ní mravně zdokonaluje a že nic jiného, ani exaktní věda, ani filozofie nedává mu prostředku orientovati svůj život s dokonalou jistotou vůči celému vesmíru, kdežto církev mu vniternou zkušeností zaručuje účinnost své orientace.

Zařízení církve katolické vzbuzuje velké problémy, vyžaduje jisté výše duševní, – neboť katolík má nalézti rovnováhu mezi individuelní a sociální svobodou, má si chrániti všecka práva rozumu a zároveň popustit zákonné místo duchovní autoritě. Toho nedocílí bez práce,             bez energie, bez jisté důvtipnosti.

Ale právě že situace katolíka občana, učence, filozofa je složitější a snad namáhavější než situace člověka neznabožského,

323

Bludy a lži v dějinách.

je tato situace jen výsledkem intenzivnějšího a složitějšího ži­vota, který vždy je pravdě blíže nežli život skomírající. (J. Ska­lický, „Nový Věk“, 1908.).

76.   Víra a věda.

Člověk přirozeně touží po pravdě, hledá pravdu napřed jen smyslem, pak i rozumem. Ale to ještě není celý člověk. Když už byl poznal všecku vědu, obrací se k nejvyšším záhadám, k otázkám: odkud jsem? k čemu jsem zde? kam jdu? Touha po té odpovědi je tak mocná, že z pohanského starověku, kdy ještě nebylo uspokojivé odpovědi k těm otázkám, ozývá se bo­lestný, zoufalý výkřik. Rozum, po prvotném hříchu zatemnělý, sám o sobě nedával dostatečné odpovědi; zůstalo mu sice dále něco nadpřirozeného světla, jež svitlo pohanskému světu jen jako kahanem, a v tradici vyvoleného národa bylo posilováno proroctvím, ale teprv když se naplnily časy, přišlo „Světlo světa“, které v temnostech svítí; lumen gratiae, světlo milosti, zjevení nadpřirozené, víra.

Jako dítě při svém pouhém smyslovém vjemu zapomíná hladu i žalu a jako učenec, všecek zabraný ve svou vědu, bývá mezi ostatními „normálními“ lidmi roztržitým podivínem, tak i zde povolaný a vyvolený člověk s takovou snahou dychtí pro­nikati k tomu světlu, že zapomíná obou podstatných částek rozumu i těla, dle známého: světec či blázen? ,,Všechny věci po­kládám za škodu pro vyvýšenou známost Ježíše Krista.“ (F l p. 3, 8.). „My (jsme) blázni, pro Krista“ (I. Kor. 4, 10).              Sv. Augustin, když už poznal všecku vědu své doby, zvolal: ,,Neklidno je lidské srdce, dokud nespočine v Bohu, svém spasiteli.“

Kde tedy nestačí lidské, přirozené vědění, počíná vědění nadpřirozené, zjevení boží. Než tu se naskýtá otázka: h l e d á  v ž d y     č l o v ě k  pravdu čirým rozumem, nepředpojatě? Hledá vždy p o c t i v ě        p r a v d u?

I pouhému přirozenému rozumu je Stvořitel absolutně poznatelný už jen dle zákona o dostatečné příčině, jako že kde je násled, jest i příčina. Tu rozhoduje nejvyšší instance, nejsil­nější mohutnost, svobodná vůle; ta zde není lhostejná, indiferentní, poněvadž uznati Boha znamená bráti na se povinnosti k němu.                            

Ale zase nelze říci, že věda přímo dokazuje Boha. Vědecké důkazy a důvody jen upravují cestu k Bohu, a to jen duše, jež opravdu hledá Boha. Ani geologie, fyzika, fyziologie nebo chemie

324

Bludy a lži v dějinách.

nevlévá komu náboženské přesvědčení; filozofie se svými důkazy může člověka nahnouti, ale nenutí; víra zůstává nadpřirozenou ctností; všecky přirozené prostředky jsou nepříměrné. Víra jest jiný, vyšší druh duchovní činnosti. Věda vede až k oné zácloně, zářné a průsvitné, za níž duše                v plné blaženosti tuší s jistotou božskou velebnost; tu roušku však odstírá jen boží milost snaze lidské. –

H u m b o l d t, Alexander stýská si ve starobě: Když se člověk 80 let nabádal, musí konečné říci, že nejlépe jest na­roditi se kreténem; neboť všecka věda nedá odpovědi k otázce: nač život a smrt? Proti tomu                 sv. Jan: „Kdož pak přijali ho, dal jim moc býti syny božími.“ (1, 12.)        

Věda jest jako klíč, na dvojí stranu otáčivý: někomu odmyká bránu víry a poznání Boha, někomu – zamyká. Svatý Tomáš akvinský nazývá      v tomto smyslu filosofii služebnicí bohovědy; – má sloužiti věčné moudrosti Boží jako harfa, plná vznešených chvalozpěvů; a lidem jako lesklý štít víry a sečný meč za přesvědčení člověčenstva.

Mnoho lidí ani přirozenou cestu nevykoná víře v ústrety; zavírá se, skrývá se za vědu, že mu nedá věřiti, a zatím chudák pořád vázne ještě          na prvotním hříchu Adamově klamné pýše: ,,budete jako bohové“.            (Gen. 3, 5.).                

Padlý anděl světla zneužívá lidské touhy po vědění, že se mu lidé hříchem domýšlivosti nechávají vylákati z ráje víry na poušť záhady a zoufalství.        

Pavel apoštol: „Jsou lidé, vždy se učíce, a nikdy ku poznání pravdy nepřicházejíce.“ (II. Tim 3, 7.). Bakalář ve „Faustě“: „Když nechci, nesmí ďábel býti.“ ,, Odejdi od nás a známosti cest tvých nechceme.“ (Job 21, 14.). Raději volají: ignoramus et ignorabimus – nevíme a nezvíme, nebo raději bloudí a pachtí se, než by uznali pravdu vývodnou, jasnou – spasnou. Nechtějí pochopiti, proč Kristus zrovna blahopřeje těm, kteří uvěřili.

Všechna pravda z jednoho pramene.

Pravda, jež svítí člověku z rozumu i ze zjevení, plyne z jed­noho pramene, z původu veškeré pravdy. V Písme sv. na více než na stu místech je chválena moudrost a věda, klademe zde aspoň jedno: „Vzýval jsem Boba a vsel ve mne duch moudrosti a předložil jsem ji                             nad království… všeliké zlato u přirovnání k ní jest písek drobný a jako bláto bude jmíno stříbro proti

325

Bludy a lži v dějinách.

ní... Mně dal Bůh pravou známost toho, co jest; abych znal spořádání okruhu země… běh roku… hvězd, přirozenost živočichů... všech věcí umělkyně učila mě moudrost. Je zajisté v ní duch rozumnosti, svatý, jediný, mnohonásobný, proni­kavý...“ (Moudr. 7, 7 – 22.).

Pravda nemůže jedna druhé odporovati. „Ačkoli je víra                          nad rozum“, praví se v konstituci sněmu vatikánského (De fide cap. V.), ,,přece nikdy nemůže státi se spor, neboť týž Bůh, jenž tajemství zjevuje a víru vlévá, dal duši lidské světlo rozumu… nemůže kdy pravda pravdě odporovati.“

Že má víra nepřístupné věci pouhému rozumu – cožpak věda jich nemá? Právě víra je počátkem vědy; bez víry ne­může člověk ve vědě               z místa. Kdyby uznával, jen co chápe, nejen by sám si zavíral bránu               do vědy, nýbrž by zrovna měl utéci ze světa: země, vzduch, ether, i ten vezdejší chléb i že se tu něco píše a rozumí se tomu, všecek život tělesný i duševní, vše je nám tajemstvím; mluvíce o tom, chodíme jak po pavučinách nad propastmi t a j e m s t v í. „Základem každé vědy je víra v jisté axiomy, které nejsou dokázány, nýbrž jen se přijímají neb zamítají, jak je kdo vychován a naladěn“, pravil prof. Dr. A. B r á f                      v Budějovicích r. 1905.

Pravá věda a víra nemohou se dostati do sporu. Cesty reál­ního a ideálního badání jdou přesně odděleny vedle sebe. Věda se zabývá věcmi, které nikde nepřesahují obor p ř i r o z e n é h o; víra se nese                   k  n a d p ř i r o z e n é m u, zjevuje člo­věku, co Bůh učinil k jeho spáse; zůstává-li tedy věda ve svém oboru, nemůže se v něčem sraziti s vírou. Nekněz L e n d e n f e l d, universitní profesor ve Vídni, praví, když se jednalo o rozmnožení přírodopisných hodin ve školách: „Obmezení lidé říkají, že přírodní vědy jsou v rozporu s naukami náboženskými.                 Dle mého nejniternějšího přesvědčení nic není tak nesprávného jak tento názor. Náboženství a věda jsou jedno. Nikdy nemůže býti sporu                    mezi nimi. A míní-li kdo, že tu nalézá spor, neví, co je náboženství a neví též, co je věda.“

Kdykoli se zdálo, že jest jaký spor i mezi některou ne­pravě náboženskou zprávou v bibli a mezi vědou, ukázalo se po čase, že věda byla na omylu, v chybě. Před asi 150 lety mí­nila věda, že je směšné                   v bibli, mluv ti prvního dne o světle, kdežto slunce bylo stvořeno čtvrtého dne. V 19. a 20. století dokázala věda, že bylo světlo již                před sluncem a že před hvěz­dami byly plynové světliny a mlhoviny. –      Na výpravě Napo­leonově do Egypta nalezen v Ďenderah starý zvěrokruh, z něhož

326       

Bludy a lži v dějinách.

věda usoudila, že pokolení lidské je mnohem starší, než se v bibli praví, aspoň prý 25 tisíc let. V nevěreckém táboře hlučný jásot. Asi za 10 let slavný křesťanský přírodopisec Cuvier a jiní srazili starobylost zvěrokruhu na 25 set, potom na ještě méně, až se přišlo na 150 let               po Kristu. – Sotva začala věda geologická, hned se ozvala proti církvi: ,,Potopa je pouhá báje.“ Přišel Cuvier a mluvil jinak; přišli znalci Dolomieux a Marceli de Serres, kteří dokázali, že jen jednou, jak dí bible, byla potopa; učený Deluc změřiv delta veletoku a mořské násypy písku stanovil, že biblická potopa shoduje se s vědeckým pratokem.              Od té doby geologie mluví o potopě, jak o ní od prastará bible píše. –                I těch sedm hladových let Josefových potvrzuje teprv no­vější věda; že prý Nil nezaplavil Egypta. – Kolik posměchu vytrpěla církev pro ten ,,kamenný déšť“, vlastně kamenné krupobití v bibli (Jos. 10., 11.); lidová tradice o padlém kamení na jiných místech s pyšným úsměvem prohlašována za báj, z muzeí vyhazovány ,,hromové kameny“ – a lid posléze přece měl pravdu, věda se mýlila. O zázraku myslí se posud podobně; zázrak prý není možný, a kdyby naň byl kopec důkazů, pyšně hlásá „nepředpojatá“ věda; negace jest ovšem velmi pohodlná, snadná, nám se vystačí minimem vědomostí; negací jezdí celé fůry po světě, pozitivní se snáší po špetkách.

Darwinism a haeckelism.

Donedávna tvrdila věda, že pokolení lidské dle svých pod­statných růzností nemůže pocházeti od jedněch prarodičů; lidská řeč také prý nevznikla z jedné, původní: nynější věda už jinak soudí; připouští.l –              Za našich časů ještě září a řádí věda o pů­vodu člověka ze zvířete.                               Na vědeckých výšinách už je světleji. Ne věrecký učenec V i r c h o w píše: „Nemůžeme učiti, nemůžeme poznačiti za vědecký výzkum, že by člověk pocházel z opice neb jiného zvířete.“ Všecky podobné pokusy rozpadly se vniveč (Virchow, Freiheit der Wissenschaft.)

Odpůrce darwinismu W i g a n d 1896 zavíral očí s vědomím, že má pravdu a doba Darwinova že se chýlí konci. Darwinismus pozbyl přednosti u přírodozpytců; přežil se a náleží historií. Až se po nějakém čase pohledne střízlivým okem na dějinný rozvoj nauky descendenční, uzda se, že doba darwinismu byla jako ztřeštěný masopustní skok.                    (D e n n e r t, Vom Sterbelager des Darwinismus.)

327

Bludy a lži v dějinách.

O haeckelismu, prý nezbytném důsledku darwinismu, pravil protestantský profesor L ü d e m a n n: „Haeckel by o všecko rád byl filosofem; proto svůj systém nazývá monismem. Při tom však zcela nevědecky vězí na stanovisku, na kterém byly přírodo­vědecké kruhy před 50 lety, kdy se myslilo, že světové záhady už dnes jak zítra budou rozluštěny. Zatím se vědeckému bada­teli za dneška všecko zase rozplynulo v čiré záhady. Haeckel nedovedl se vymaniti z oné optimální mladické nálady; a proto mu dnes tak dobře rozumějí velké davy, které vždy jsou p ů l  s t o l e t í  z a  v ě d o u.“ (Na výroč. schůzi reform. společn. kaz. švýc. 1907.).    

,,Haeckel místo důkazů jen tvrdí, závěry z nedostatečných předsudků vyhlašuje za skutečnost, místo problémů klade dogmata a předpoklady, že mu nelze ušetřiti výtky nevědeckosti. Kdyby všichni, kdož mu tleskají na souhlas, tušili, jak je Haeckel sem tam vzhůru dolů vodí za nos, dohněvali by se a modlu posta­venou v jeho jménu rozbili by na kusy. Ale těžko jim to říci, když nemají dost přírodopisných vědomostí, a v tom je Haeckelovo štěstí a rozluštění jeho úspěchů.“ (Prof. Reinke, Heilbronn.) Haeckel je ve vědě, čím byl kopnický švec hejtman v německé armádě.

Po velké veřejné disputaci jezuity Wasmanna se zástupci vědy                 o  z á h a d ě  r o z v o j e  r. 1907 v Berlíně píše docent na rabínském semináři Josef Wohlgemut: „V celé diskuzi nenamítlo se ani nejmenšího, co by vážněji padlo na váhu proti hlavní myšlence Wasmannových přednášek. Ba protivníci ani se nepokusili přesně se zabývati záhadou a vytknouti velká hlediska, o něž běží v báji mezi vírou a vědou, mezi materialistním a náboženským názorem světovým… Sešli se tu muži známého jména ze všech oborů, zoologové, a psychologové, etnologové a astronomové, slavní spisovatelé a vše, co před­nesli, proti podstatnému obsahu přednášek bylo tak nicotné, tak ubohé, svědčilo o tom – což každému znalci samo sebou je zřejmo, – jak málo mohou se základy víry otřásati vědou.“ Bylo to pravé a skvělé vítězství víry.

Ani na jediný bod nelze ukázati, kde by církev byla měla ve svém učení co změniti, aby se shodovalo s vědou. Veleučený kardinál             W i s e m a n vyvozuje, že vědy na to jsou, by po­tvrzovaly náboženství; náboženství že nikdy se ničeho od vědy nemá báti, ba naopak jen nových dokladů že se má nadíti. Mnoho učenců, až se co nejvíce ponořili do vědy, stalo se do­brými křesťany.

328

Bludy a lži v dějinách.

Poslední koncil vatikánský: „Daleko toho, že by víra a rozum mohly se spolu dostati ve spor; spíše si vzájemně pro­spívají: neboť zdravý rozum dokazuje základy víry a buduje, osvěcován jsa jejím světlem, teologickou vědu, víra pak osvo­bozuje a chrání rozum od bludů a bohatí jej rozličnými po­znatky.“ (4. kap. De fide et ratione.).

77.    Katolíci – pozadní?

Ráda se katolíkům vytýká neschopnost a nečinnost, že prý jsou              ve všech oborech života pozadu za jinověrci, zejména za protestanty; že jsou obmezení a neteční, slovem i n f e r i o r n í, a proto i hospodářsky, majetkově slabší.      

Již na přemnohá místech a pod různými nápisy naskytla se příležitost promluviti o mohutné působnosti církve již od prvotních časů. Profesor dr. Ignat Seipel pojednal nedávno ve spise „Die wirtschaftlichen Lehren der Kirchenväter“ o hospo­dářském životě římském za prvních dob křesťanských, z něhož patrno, jak veliká pozornost věnována již tehdy hmotné stránce života.

Jak velké překážky, kolik pohanských předsudků proti práci bylo tu napřed odvaliti z cesty! Ještě sv. Klement jen velmi nesměle se počíná ujímati práce, hájiti její počestnosti proti zatvrdlým názorům pohanským. Trvalo několik věků, než lid vlastní pracovitostí nabýval platnosti, sebevědomí a svobody.

S v o b o d a  n á r o d a  trvávala, dokud býval panovník s papežem a s biskupy. S tou svobodou chodila ruku v ruce s v o b o d a                                      n á r o d n o s t i,  o b č a n s k á  s v o b o d a  a  l i ­d o v á                                      s a m o s p r á v a. Kdy a kde chtěl král strhnouti na sebe všecku moc, církev chránívala lid proti němu. Slavná kon­stituce anglická pochází                     z katolických dob. Tím chránila a po­řádala církev i sociální poměry                ve státě.

Z mohutného m a j e t k u  c í r k e v n í h o živilo se i mnoho úředníků, umělců, řemeslníků a dělnictev: ,,Š k o l y  byly z toho majetku zřizovány a vydržovány a nepadal jejich ohromný náklad za obtíž lidu.          O  ch u d i n u  též bylo postaráno s více srdečností a s menším nákladem než za našich dob. ,,Montes pietatis“, hory, pevnosti milosrdenství.

I tím jediným, že církev zakázala katolíkům zadlužovati se u židů, prokázala jim neocenitelných služeb, jak se podnes dosvědčuje, že židovský kapitál v polním hospodářství a v ob­chodě hubí existenci                  za existencí a vysává lid.    

Zde jen ještě několik slov o  n e j n o v ě j s í  p r á c i církve.

329

Bludy a lži v dějinách.

Ve vědách?

Ve v ě d á ch. Profesor B l o e ch  v Bernu, protestant, odborník                   v církevních dějinách, píše: „Do protestantských měst posílá katolická církev lidi, hotové autority v té oné vědě. V dějezpytné společnosti švýcarské je katolických knězi dva­kráte tolik, co protestantských.“      

Když r. 1007 P. W a s m a n n  veřejně v Berlíně konal své přednášky o  z á h a d ě  v ý v o j e, ukázaly liberální kruhy ne­pokrytě svůj fanatism. Docent rabínského semenáře W o h l g e m u t h  píše                  ve zprávě o té disputaci, že „v celé diskusi ne­podáno ani jedné vážnější námitky proti vývodům Wasmannovým“ (viz str. 327.). ,,Mohli bychom“, dí dále, ,,podati více důkazů povrchnosti a stranictví, jak                   n ě m e c k ý  t i s k, přece o tak důležité ž i v o t n í  o t á z c e  l id u,             k l a m a l  v e l k é   k r u h y  v z d ě l a n é h o  č t e n á ř s t v a                       o  p r a v é m  v ý z n a m u  těch přednášek. – Ale nač by to bylo? ,,Vossische Zeitung“,  přední vážný list, mohla by nám odvětit: My vyjadřujeme smýšlení převelké většiny svého čtenářstva, a ta nic nechce slyšeti o jezuitech, ani o  T v ů r c i, ani o lidské duši. A vše to pochází     ze zášti k náboženskému názoru světovému.“

M. S e n f f napsal v ,,Harzer Courrier“, že když n e m o h l i                       n a  b a d a t e l e Wasmanna, pustili se do j e z u i t y Wasmanna, připomíná: ,,Raději trochu méně církevně politické ne­vraživosti a trochu více vědecké pravdivosti – i když je ne­pohodlná, aby se někdo třetí                  v protestantském kraji nedostal do choulostivé polohy, zastávati se jesuity, když je potřebí chrániti čest.“        

Když r. 1907 vydal universitní profesor W a h r m u n d jménem svobodné vědy hanopis o církvi, splanul z toho boj z katolické strany              o důstojnost vědy, z protivné strany o svo­bodu vědeckého zkumu.                        

Člověk z university, jehož vlastní stoupenci v poctivé ho­dince nazvali v ě d e c k o u  n u l o u, učitel z vysokého učení, neschopný zjednati si vědeckou prací platného jména v obci učených, člověk planý a ješitný, který ke svým účelům užívá nízkých pudů nemyslivého davu a nezkušenosti vznětlivé a zmatené mládeže, – ponechán dále univerzitním profesorem.

Odpověděli mu zejména katolík F o n c k  a protestant                                 N a u m a n n; tento píše: ,,Profesor Wahrmund změnil se z vě­řícího katolíka v nadšeného monistu… Jen nesmí odkládati péra učencova a bráti péro politického agitátora ... a přede

330       

Bludy a lži v dějinách.

vším nesmí nadávati a spílati, kde má dokazovati.“                                        („Die II. Wahrmundbroschure“, Graz, ,,Styria“ 1908.).    

Profesor S m o l k a praví ku věci: „Herostratským činem nabyl najednou slávy, jíž v ě d e c k o u  č i n n o s t í  n e m o h l  z í s k a t i... svým pamfletem se ipso facto vyloučil z církve. Nevyloučil se zároveň též ze společnosti učeného světa?“ (1. c.)

Asi m a r n ě  se tu dovolává cti učeného stavu; jemnější smysl                pro čest je útlá květinka, nerostoucí vždy a všude na tak plodné půdě, jakou by měla býti univerzita.

A přes to vše bude se dále mluvit, o vědecké nepředpojatosti, katolické inferioritě ve vědách. –

Ve státním životě?

V e  s t á t n í m  ž i v o t ě – zejména protestanté rádi tvrdívají, že                                s katolickými názory a zásadami nelze ovládati mo­derní statní útvar. Ukazují na dekadentní Francii, ale zatajují tamní neznabožství                        ve vládních vrstvách; vystrkují zchudlé Španělsko a zamlčují, že tam vlastně vládne svobodné zednářstvo: k a t o l i c k o u  B e l g i i  z c e l a       p ř e h l é d a j í, ač­koli její stoupající blahobyt staví ji v popředí států průmy­slových. –                        

Belgie, poměrně nejbohatší země na světě, největším blaho­bytem oplývající, je zároveň nejkatoličtější. K otázce, v jakém že vztahu je tento dvojí jev, samo sebou se odpovídá, že nábo­ženská víra plyne                   z filozofického přesvědčení a že člověku potřebí jakési bezstarostnosti, má-li hlouběji se pouštěti do metafyzických pravd; z druhé strany pak národy, ponořené v nízkých náruživostech, nejsou schopny přivésti svou zemi ku pravému rozkvětu.                

Je tedy jakýsi vztah, než nesnadno bude rozhodnouti, plyne-li pravověrnost belgického lidu více z jeho blahobytu, či blahobyt více                z jeho pravověří?                        

Každým způsobem těší se církev z toho, že její nejvěrnější národ je zároveň tak eminentně praktický; když neutkví na abstraktní spekulaci, nýbrž ji v plné síle přesvědčení uplatňuje v soukromém a veřejném životě.    

Známý de M a i s t r e kochal se nadějí, že ožije kato­lické křesťanství v Evropě, až se Anglie vrátí do církve. A v bel­gickém lidu vězí něco praktické podnikavosti anglické, zejména ve flamské části obyvatelstva. Flamové jsou Angličany prvého středověku.    

331

Bludy a lži v dějinách.

Velmi poučné je přirovnati činnost a hospodářské úspěchy                        v dobách liberálních a katolických: tam rostoucí státní dluhy a chudnoucí obce, zde kvetoucí obce a všestranný prospěch.

Vážný protestantský list holandský „Standard“ píše roku 1907: „Obě země, klerikální Belgie i antiklerikální Francie jsou zvenčí katolické; protestantů je v obojí málo. V obojí zemi se mluví ve vyšších vrstvách jedním jazykem. Francouzská literatura šla na odbyt i v Belgii. Brusely, hlavní město Belgie, jest malý Paříž. Podstatný rozdíl jen v tom jest, že od 55 let jsou ve Francii u vesla antiklerikáli, v Belgii                (od r. 1884!) tak zvaní ,,klérikáli,“. A co viděti v obojí zemi? V Belgii se blahobyt ne­obyčejně zmáhá, ve Francii upadá všecko. Ve Francii jako řka ubývá obyvatel, malá Belgie dovršila sedm milionu. Ještě větší pozornost zasluhuje, že v sociálně-radikální Francii svoboda je šlapána a tak zvaný klerikál, aby tam odtud zrovna utekl, kdežto v „klerikální“ Belgii každý liberál je svoboden jako ryba ve vodě, a obojí, církev i škola mají plnou svobodu. Ve Francii se divoce pronásleduje, v Belgii to nikomu an nenapadne.“

Z „temné“ Belgie píše se v „Annaire statistique“ (Letopis statist.) za rok 1907, že počet analfabetů 21,6 na 100 r. 1890 padl roku 1907             na 9,06, ačkoli tam není ani nucená návštěva školy ani není škola                      v monopolu státním. Obchod Belgie, dovoz a vývoz, stoupl                                        od 1900  do 1906 o čisté dvě miliardy.

Frasi o nekulturním, ohlupujícím katolicismu nebo „klerikalismu“ sotva lze jasněji ukázati v celé její nepravdě a směšnosti, než jak to zde učinil nestranný list na základě nepopi­ratelných dokladů.

O katolickém sjezdu ve Vircburce píše Max L o r e n z: ,,V našem veřejném a politickém životě nemůže se nic impozantní váhou rovnati katolickému sjezdu. Jaká souvislost ná­zorů, bohatá rozmanitost hledisek, vyrovnání stavů a jejich zájmů, a vše plyne z  i d e á l n í  j e d n o t y               v e  s l u ž b á ch  s v a t é  c í r k v e! Jak chutě zasahuje se do všech problémů, hýbajících světem! Věru, jen nějaký podivný, zaslepený blouznivec by mohl tvrditi, že katolicismus není časový. Po všech pravidlech realistního myšlení a historického nazírání je katoli­cismus zase jednou nebo vlastně p o ř á d  j e š t ě  v e l m i  č a ­s o v ý,                            z nejsilnějších mocností vnějšího i vnitřního života. Pravím to nejen s objektivním obdivem, nýbrž i se subjektiv­ním podivením. Neboť jakožto protestant, velmi uvědomělý protestant, jemuž konečně učení papežské církve nemůže býti nepodmíněnou a ve všem absolutní pravdou ku spáse, přece

332

Bludy a lži v dějinách.

nijak neumím si vyložiti vlastní, nejhlubší a nejmírnější kořeny tohoto katolicismu jakožto m o d e r n í  s í l y  ž i v o t n í. Vidím projevy a účiny té moci – konstatuji to nestranně za skuteč­nost – než jak je možná taková moc, o d k u d  s e  b e re? Tu se „rozum zastavuje“ t. j. je to asi       m o c,  k t e r á  p ř e s a ­h u j e  l i d s k ý  r o z u m!... Wackerovu řeč                o národnostním principu považuji za nejznamenitější, co od mnoha let bylo ku věci psáno. A Martin Spahn v řeči o katolicismu a universitách podal výkon na výsost zajímavý a pamětihodný, jen potřebí mu dobře porozuměti. Spahn vidí příčinu nevěrecké moderní; vědy v jejím roztřásnění (specializaci, odbornictví) a myslí, že obsáhlé badání, pravá universitas litterarum, sama sebou by vedla ke katolictví jakožto nejzazšímu výsledu.“ („Tág“ 1907.)

Přece-li trochu pozadní – proč?

Je-li ve výtce o nějaké pozadnosti katolíků za našich časů přece něco pravdy, může to míti příčinu za p r v é: Katolík ví, že není pouze                pro tento svět; m a j e t e k  a vezdejší blaho­byt mu n e n í  j e d i n ý m         c í l e m, nýbrž jen prostředkem k cíli. Vše mu káže kráčeti životem                   s myslí pozdviženou, klidně, radostně, důvěrně.

Proto jsou konverze, návraty do církve, mnohem vyšší ceny mravní než odpady od ní: katolicismus je přísný, žádá oběti, jakých není každý schopen; materialistní smysl je příliš mocný za našich dob; jen velký duch umí rozumně popustit něco z té nezřízené, nezdravé chtivosti světa, panství a peněz.

Při tom však docela není oprávněna výtka, že by křesťanství činilo člověka neschopným k účinným starostem o časné věci, že by jej navádělo pohrdati vezdejším životem a utíkati z tohoto světa. Již                       za prvních dob křesťanských stanovují církevní otcové poměr křesťana              k vezdejšímu majetku, rozmlouvají o jeho ceně, o nabývání, užívání časných věcí, o výdělku.

Za d r u h é, že nekatolíci, jak praví „Deutsches Volks-blatt“                    ve Stuttgartu, „mají patrně š i r š í, o t r l e j š í  s v ě ­d o m í“; nekatolík ještě vydělává a bohatne, kde katolíkovi již káže svědomí aspoň                         o nepoctivost. Protestanti rádi berou katolíky do služby, „že tito méně kradou a když ukradli, že nahrazují po zpovědi“. Západoněmecký velkokupec měl pravdu: „Kdyby svědomí nezapovídalo pouštěti se                  do věcí, které jsou v moderním obchodnictví na denním pořádku, bylo by snadno zbohatnouti.“

333

Bludy a lži v dějinách.

T ř e t í velkou příčinou nevýhody katolíků jsou rány zasazené jim násilnou r e f o r m a c í  a  t ř i c e t i l e t o u  v á 1 k o u. Katolický majetek přišel do nepřátelských rukou a byl dlouhé časy zbraní                      proti nim; svoboda jim namnoze zkrácena, někde venkoncem odňata; přístup do veřejného života, do vyšších státních úřadů jim zamezen.                        

V Anglii třeba násilím a hrozným krve prolitím před 300 lety (viz str. 281.) vzat katolíkům všecek pozemkový majetek. Všecky školy,                  od universit dolů, pobrány; katolický jinoch pod pokutou smrti nesměl studovati na vysokém učení. A teď by John Bull, když katolickému Irovi jako band ta vše uloupl, volal naň: „Pette (Patriku), jak jsi chudý a hloupý, jak jsi pozadu!“ A Pett by mohl odvětit: „Kdybys měl vrátit, co jsi mým předkům pokradl, neměl bys ani na inkoust a na papír, abys tuto hanu o mně napsal!“                                  

Klasický doklad podává se právě za těchto dnů i ve státě tak katolickém, jako jest Rakousko. Kde se ukáže katolický student                       na veřejnosti, bývá pohaněn a do krve stlučen; katolickým rolníkům zabráněn přístup do university ku promoci svého krajana, – a university jsou přece od založení naprosto katolické  a m. j.

78.   Křesťanství – historicky nadpřirozené, – božské.

Od doby, kdy Simeon pozdravil božské dítě ve chrámě a předpověděl, že „postaven jest tento... za znamení, jemuž bude odpíráno“ (Luk. 2, 34), dělí se svět na víru a nevěru, kteráž trhlina proniká všecky poměry. V í r a  ukazuje cestu, pravdu a život, n e v ě r a odsuzuje                   ku věcným trapným pochybnostem, neb aspoň zavazuje člověkovi svět, že se nepovznáší nad posi­tivní poznatky přírodní.

Ve svém neklidu shledává takový rozervanec po všech oborech lidského vědění různé zbraně, jimiž by mohl ve jménu kultury a všech ostatních moderních hesel zasaditi křesťanství smrtelnou ránu. –

Nicméně, ať už by mysl nevím jak zarputile byla odvrácena                   od pravdy nadpřirozeně zjevené, i v pouze přirozeném myšlení je zbytek, jenž může býti základem náboženského přesvědčení. K ř e s ť a n s t v í je v úplném souhlase s  p ř i r o z e n ý m  náboženstvím, jehož nezbytným svědkem je  s v ě d o m í.

334

Bludy a lži v dějinách.

Všecky obory vědy svědčí, každý svým způsobem, o pravdě křesťanství. Zde nám nejvíce záleží na historii.

K r i s t u s  j e  s l u n c e, od něhož má lidstvo světlo a život; věčné, ale nám v čase vzešlé slunce, jež zářilo i v časy před východem, kde lidstvo chodilo jako v červáncích příchodu Kristova.

,,Založená církev křesťanská jest z a k o n č e n í m tisícileté přípravy a rozvoje a zároveň p o č á t k e m nového řádu světového.“               (D ö l l i n g e r, Christentum und Kirche.)

Bůh působí v děje lidstva.

Takové porozumění dějin samo se staví pozorovateli v jasné, nepochybné popředí.

Trochu jinak, ale v jádře podobně zní: Existence církve, jako že církev posud ve světě jest, může býti dostatečným dů­kazem jejího božského původu.

Nebo ještě drastičtěji o rakouské části církve výrok: Nej­lepším dokladem božského zřízení církve jest, že jí v Rakousku ani josefínské duchovenstvo nezdolilo.

K nejdůležitějším důkazům, že B ů h  n a d p ř i r o z e n ě  p ů s o b í  v  d ě j e  l i d s t v a, náleží prazvláštní, o j e d i n ě l é, výjimečné postavení izraelského národa po  n á b o ž e n s k é stránce. Když se naplnily časy, byl ze všech kulturních národů starého světa nepatrný, kulturně-historicky nikterak nevynika­jící národ židovský j e d i n k ý, jenž zachoval víru v  j e d n o h o  n e v i d i t e l n é h o  b o h a,             s t v o ř i t e l e   n e b e s   i  z e m ě  a  z á k o n o d á r c e.

Druhou významnou zvláštností tohoto národu bylo, že svého boha c t i l  b e z  v š e l i k é h o  z o b r a z o v á n í; i v tom byl ze všech národů s á m  j e d i n ý.

Racionalism snaží se nalézti odpověď k této nemilé otázce, aby to přirozeným způsobem vyvodil a vysvětlil. Čtverým smě­rem chtěl se přibližiti té záhadě, a všecko marno: vznešený a jediný monoteism izraelský nepochází ani z rasy semitské, ani není plodem reflexe, ani se nevyvinul přirozeně, ani posléze a za čtvrté není vypůjčen od cizích národů. Srovnávací věda ná­boženská přesně dokazuje nadpřirozený ráz izraelského ná­boženství.

,,Všecky posavadní pokusy učiniti monoteism Izraele pouhým produktem přirozených činitelů, neuspokojily. Nezbývá leč položiti ruku na Starý zákon a v bezpečné důvěře v jed-

335

Bludy a lži v dějinách.

notné svědectví izraelského podání uznati, že proroctví již od časů Abrahamových střežilo a rozvíjelo monoteism v Izraele zaštěpený. Proroctví chránilo národ, by nepadl v astrální polyteism (hvězdní mnohobožství), jako všichni ostatní národové východní. V proroctví, jímž to se Duch boží v pravdě stýkal s duchem Izraele, viděti a uznati nadpřirozený prostředek, jejž Prozřetelnost zvolila, by nedala v lidstvu zaniknouti monoteistnímu pojmu boha.“ (N i k e l, Bibl. Zeitfragen, Münster 1908.). –

Je-li tedy dokázáno, že národ izraelský byl Bohem nad­přirozeně veden, jmenovitě proroctvími, lze potom i řešiti otázku, pokud a                     ve kterém smyslu možno starozákonná Písma považo­vati za inspirovaná, za ,,slovo boží“.

Ať se přirovná izraelské náboženství ke každému jinému zvlášť a ke všem ostatním pospolu, nalézti v něm nauky a zří­zení, děje a mravní výsledky, jež jsou d a l e k o  v z n e š e n ě j š í  nade vše, co obsahují všecka náboženství ostatních národů; tím nutně poukazují                                      k  n a d p ř i r o z e n é   p r o z ř e t e l n o ­s t i   B o ž í.

,,Je-li pevně stanoveno nadpřirozené vedení národa izrael­ského, možno nejprve a priori dokázati, že S t a r ý  z á k o n, pokud vypráví, že Izrael byl nadpřirozeným zjevením spravo­ván, nezbytně jest                               v ě r o h o d e n. Jednota úradku prozřetel­nosti toho vymáhá, že v lidu izraelském vzniklé písemné do­svědčení činů Božích není na sporu se skutečností. Víra Izraelova ve věrnost a všemohoucnost Boží zakládala se neméně na písemném než ústním podání. Dějiny a písemné dosvědčení byly těsně spojeny.“ (Na  m.  u.).

Na tento inspirační ráz písem Starého zákona útočeno pro některé jejich lidské nedostatky, pro jejich lidskou formu; při inspiraci však nemá se rozuměti pouhá otrocká, bezvolná činnost člověkova; inspirace nevylučuje lidskou spolupůsobnost, nýbrž používá jí, bere ji ve svou službu se všemi jejími vlast­nostmi a zvláštnostmi.

O pravdivosti Písma starozákonného budiž tu jen to zmí­něno, že nejnovější nálezy na ostrově E l e f a n t i n e, v prv­ních kataraktech řeky Nilu, na novo potvrdily původní text jeho proti kritickým námitkám.

336

Bludy a lži v dějinách.

Historický Kristus?

S t a r ý  z á k o n  j e s t  n a d p ř i r o z e n á  p ř í p r a v a                        n a  N o v ý  z á k o n. Co se ve Starém zákoně předpovídalo, v Novém zákoně se stalo skutkem; co se ve Starém tajilo, v Novém se zjevilo, ozřejmilo.

Ve světodějném dramatu na Golgotě je vše tak vážné a velebné,              v dějinách zvláštní, podivné, neslýchané a jediné, záhadné a tajuplné, nadlidské.                

Děj neskonalé tragiky hraje se v Jeruzalémě, svatém městě                        s tajemnou minulostí, bohovládnou správou, mesiánskými nadějemi.               A děje se to právě den před slavnou paschou, kdy všechen národ shromážděn, přítomen.

Prostřed děje stojí Ježíš Kristus: vítaný a oslavovaný, – zavržený, na smrt žádaný, obžalovaný ode všech, i Jidášem za nevinna uznaný – a odsouzený, quia filium Dei se fecit, že se Synem božím činil. Židé se pojí s pohany, duchovní vrchnost se světskou; různé náruživosti pohánějí kolo děje: závist a nenávist farizeje a zákoníky, lakota Jidáše, nesmělost Petra a jiné apoštoly, vrtkavost a zaslepenost lidu, bojácnost Piláta, marnivost Heroda, ukrutnost pochopy.

Ježíš i ve smrti posmíván: jeho velebný klid. – Za dobrodiní nevděk, za lásku záští, místo cti ponížení: on se modlí.

Kdo viděl kdy tolik zloby, tolik hanby, bolesti? I chudoba jeho jest nevídaná, jediná.

Nepřátelé vítězí. –

Opravdu vítězí? – Fulget crucis mystérium, blyští se ta­jemný kříž.

Jak pochopiti tajemství? – Velekněz! –  Smírná oběť!! – Vlastního Syna neušetřil Bůh.        

Ven i té adoremus!

Uhelný kámen. – Nová doba.

J e ž í š  K r i s t u s, vtělený S y n  b o ž í. Bůh a člověk, zůstával po všecky časy základem učení a života církevního. Ani v prvých dobách reformace nešlo se dále ve sporech, nežli o tom, co Kristus učil a chtěl ospravedlněním, mší, kněžstvím, výkladem Písma atd.

Teprv později, jak duch odvykal autoritě a zmáhala se zásada bezuzdné myšlenky, pode zhoubnou kritikou racionalistní tratil se                    z obrazu Kristova rys za rysem: jeho božství, divotvornost, vlídnost.                              

N e j n o v ě j š í doba počala se tázati jinak; již nikoli, co praví Kristus o tom neb onom, nýbrž má-li Kristus vůbec

337

Bludy a lži v dějinách.

ještě co mluviti, a když se mu to připustí, praví-li to božskou či již pouze lidskou autoritou, to jest, byl-li opravdu Bohem-člověkem, či pouhým člověkem.

Kristus Ježíš, jak ho chovala katolická víra v živé paměti, zmizel; velebný obraz Vykupitelův, jenž tolik věků blažil svět, těšil v zármutku a rozněcoval k dobrému, vandalští racionalisté, vlastně, jak Frenssen                ve svém „Hilligenlei“ chlubně jásá, „ně­mecký zkum rozbil na drobky“ (kurz und klein).    

Než, kterak dále bez Krista? Co na jeho místo, když skep­tický racionalism jen bořil a nestavěl?

To jest otázka otázek, jež budí pozornost a živé zajímá širé kruhy, nejen ve víře ochladlé a odcizené, nýbrž i přímo nepřátelské, nevěrecké, poněvadž všecka západní kultura tak patrně spočívá na křesťanství, že nelze toho neviděti a zapírati.

Bez Krista již nelze žíti; kultura, ode dvou tisíc let na něm budovaná, hroutí se a padá, když se jí odnímá základ.  

V té potřebě a nesnázi jali se hledati ,,h i s t o r i c k é h o                          K r i s t a“, který, by vyhověl všem pohledávkám ,,moderní dějinné kritiky“.

Co to znamená? Snaží se opravdu a poctivě poznati Krista, jak ho jeví historické prameny, či se má tím zastříti úmysl nalézti Krista, který jakožto pouhý člověk nemá žádné vyšší vážnosti, nečiní zázraku, nezvěstuje nic nepříjemného? – že tedy mají se dějinné prameny tak  spraviti, až by mluvily, jak si oni sami přejí? Kdo jako racionalisté a modernisté před­kem stanovuje, jak mají prameny mluviti, nežli jich uzná za pravé, nalezne pouhou vlastní domněnku.

První vystoupil R e i m a r u s  s nepodařenou hypotézou o životě Ježíšově; jeho práci uveřejnil L e s s i n g ve „Wolfen-büttler Fragmente“ od 1774 – 1778. Potom za osvícené doby přemalovali obraz Krista, racionalistními barvami, jichž nebrali ze svědectví historických, nýbrž z citové theologie S ch l e i e r m a c h e r o v y, pak David S t r a u ß vydal „Život Ježíšův“, zprvu vítaný, ale záhy kritikou zcela roztřásněný; posléze Bruno B a u e r  a jeho škola zapírali vůbec existenci Krista.

„Brunem Bauerem končí boj proti biblickému obrazu Krista; nicméně nestalo se utišení, neboť existence, přirozenost a význam Kristův jsou dále v rozpravách; přece však aspoň potud klid, že nové odpůrce snadno je vřaditi do některého z těchto jme­novaných směrů, nebo je poznačiti za eklektiky... Známé již argumenty pořád se vracejí: nemožnost zázraků, nesrovnalosti

336       

Bludy a lži v dějinách.

evangelií mezi sebou nebo v sobě samých, negace existence Kri­stovy.“ (R o h r, l. c. 3. seš.).

Radikální způsob, jak Bauer řešil problém Krista, popře­ním jeho existence, roztříštil se o pevné přesvědčení křesťan­ského lidu a též                      o upřímnost poctivých badatelů, kteří si ne­troufali otřásti evangelickými svědectvími. Hledány tedy nové způsoby a cesty: n a h r a d i t i nějak         b i b l i c k é h o Krista. První způsob jest ,,liberální“, kde mužové jako       R e n a n, H e r r m a n n, F r e n s s e n  a  R o s e g e r zprávy biblické rádi by stočili a skroutili do jiného významu, jen aby se vy­mýtilo vše nadpřirozené. Jiný směr jest „eschatologický“: C o l a n i, V o l k m a r  a jiní, nejnověji J. W e i ß přenášejí hlavní význam učení a života Kristova z tohoto světa do onoho, kladouce přílišný, jednostranný důraz                      na evangelická místa o posledních věcech.  

Opakem těchto obrazů Kristových jest obraz moderních proudů kulturních, kde si každý proud, každá strana vykládá ,,svého“ Krista, jak si ho přeje a potřebuje: socialisté počítají Krista za „proletáře“,                      za oprávce sociálních poměrů po jejich vlastním názoru a chuti;                       T o l s t o j hledí na Krista ruským okem, vida v něm oblažitele lidu, a to jen oblažitele v nižším smyslu; pesimisté znetvořují křesťanskou askezi až do záporu svobodné vůle, temperenčníci a vegetariáni také se domýšlejí, že zastupují podstatnou ideu křesťanství; Ch a m b e r l a i n řeší problém ze stanoviska radního, vidí v Kristu árijce.

„Každý badatel si počíná tak, že podrží ze slov evangelia, co se dá zařaditi do jeho konstrukce skutkův a do jeho pocho­pení dějinné možnosti, vše ostatní zamítá.“ (Univ. profesor W r e d e, Messiasevangelium in den Evangelien, 1901.).

Pravý Ježíš Kristus.

Tyto jednotlivé přednosti obrazu Kristova mohou míti na čas nějaký výsledek, avšak dokonce nevysvětlují ono obrovské dílo Kristovo; žádná z těch předností a rysů neobsahuje Krista celého. Dílo Kristovo přesahuje meze lidské možnosti, jest větší než dílo všech lidí pospolu, že nezbývá leč uznati evangelium: „J e ž í š  B ů h  a                             č l o v ě k."

Poctivá snaha po celé, nezkrácené a nezkroucené pravdě ukáže „historického Krista“ jen jako evangelického Krista, jakým se jeví                    v  e v a n g e l i í ch. Ale pak potřebí bráti evan­gelia, jak jsou: celé evangelium a celého Krista – nebo jak

339

Bludy a lži v dějinách.

dí nejstarší prý evangelium Markovo: „P o č á t e k  e v a n ­g e l i a                    ( - radostné zvěsti) J e ž í š e  K r i s t a, Syna božího.“

„Vždy skončí nezdarem pokus odvodit křesťanství od člo­věka. Neboť Ježíš Kristus prvotního křesťanství nebyl lidského nýbrž božského druhu. Král všech králů. Pán všech pánů. Spa­sitel a Vykupitel Ochránce všech.“ (S m i t h, Der vorchristliche Jesus, 1906.) – „Již         u Marka není Ježíš snad jen Vyku­pitel židovského národa, nýbrž zázračný věčný Syn boží, jehož sláva ozářila tento svět.“ (B o u s s e t, Was wissen wir von Jesus, 1905.).    

„Chtěli zbaviti osobu Kristovu přirozenosti božské. Ale když se ponořili do studia jeho přirozenosti lidské, jak ji líčí knihy evangelií, počala se lidská přirozenost Kristova před užaslýma jejich očima proměňovat jako kdysi na hoře Tábor – a svítila oslňujícím světlem božství... A tichý hlas ozýval se jim v srdci: Kým praví lidé býti Syna člověka? A srdce jejich se zimničně chvělo sladkou blízkostí pravdy… Ale zatím co se zajíkalo v nebývalém vzrušení a hledalo slova odpovědi

– zakřikl je drsně rozum, zatvrzelý dlouholetou skepsí... A srdce bázlivě umlklo. A odcházeli, užaslí nad rozporem ve svém nitru a zapadlí                    v mlčení odbojných démonů…“

Protikřesťanská kritika 19. století popřela božskou přiro­zenost Kristovu; ale když upřímně se dala do problému jeho lidské přirozenosti, počal Kristus-člověk vyrůstati do nebes… Vznešený, jediný, výminečný, božský stál před nimi. Jako před sluncem hasnou hvězdy, tak se ztráceli před tímto Kristem-člověkem všichni ti největší velikáni dějin. A s tímto Kristem více si nevěděli rady.

Ale přes to byli ještě dosti upřímní, aby to doznali. – S t r a u ß shrnuje svůj úsudek ve slova: „Po Kristu nepřijde nikdo, kdo by ho překonal, ba ani dosáhl po něm a jím téhož, vysokého stupně v životě náboženském. N i k d y, n i k d y ne­bude možno vznést se výše, ba nedá se ani myslet, že by mu kdo byl roven.“ P a r k e r volá: „Ježíš šíří              kolem sebe nové světlo, zářící jako den, vznešené jako nebesa a pravé jako Bůh. Je povznesen nade všecky filosofy, básníky, proroky, rabi.             A Nazaret nebyl přec Athénami, kde by byl sál dech filosofie, neměl ani stopy ani lycea, ba ani školy prorocké tam nebylo. Bůh jest v srdci toho člověka.“ A  R e n a n konečně vyznává: „Odpočívej ve slávě své, vznešený zakladateli. Tvé dílo je do­konáno… Jsa daleko ještě mocnější, jsa daleko více milován nežli za svého života pozemského, stal ses základním kame-

340       

Bludy a lži v dějinách.

nem lidstva a vyrvati tvé jméno světu znamenalo by otřásti jím až do základu. – Mezi tebou a Bohem nebude svět činiti rozdílu.“    

Avšak čím více se upřímným doznáním blížili učení církve, tím spletitěji zauzlovali problém, ježto neučinili posledního, důsledného kroku. Neboť l i d s k á  p ř i r o z e n o s t  Kristova je neobyčejně                   z ř e j m ý m  d ů k a z e m  jeho  b o ž s t v í.

A toto dědictví odkázali XX. století: vyvedli tisíce z chrámů tradic božských, strhali zdi starých svatyní, pobořili oltáře a řekli těm, jež zbavili přístřeší: Jděte a hledejte si znova svého Krista. Neuplyne měsíce, aby se na trhu literárním neobjevil nový „Gottessucher“. P r o b l é m             J e ž í š e, doznává dr. J. Riehl (Jesus im Wandel der Zeit, str. 104), patří k nejpalčivějším problémům přítomnosti. A tak je tomu skutečně. Skeptické pro­testantské Německo nemůže a nemůže se vypořádat                     s Kristem. Přes Krista přejít nelze: ,,Aj, postaven jest tento ku pádu a povstání mnohých v Izraeli a za znamení, jemuž bude odpíráno               v Izraeli.“ (A. Nadin, Nový věk, Praha 1908.).

,,Evangelium bylo v podstatě napsáno ve vlasti Ježíšově, dříve ještě než jeho generace vymřela, a věřící židé je tehdy napsali ve své řeči –  tato věta platí více nežli sto otazníků vedle veršů evangelia.“                               (H a r n a c k, Lukas der Arzt, 1907.).

A což evangelické zázraky – jsou-li možny? Náboženství bez nich je vlastně na sporu se sebou samým, není náboženstvím. Je-li Kristus Bůh a člověk, je-li mu dána všeliká moc na nebi i na zemi, jsou i možny zázraky – v pravém, katolickém vý­znamu slova.              

Katolíci jsou zázrakům ze staré zkušenosti zvyklí; vidí je rádi a                    s pokorou je vítají za nové utvrzení víry.  

Ale ,,exaktní“ věda říká, že netrpí zázraku v žádném smyslu. To je vlastně pyramidální dogma, větší než kterékoli katolické; neboť odmítnutí nějakého děje předpokládá vhled do nemož­nosti dění; tento vhled zase předpokládá poznatek zákonů dění, – a o těch, jak i nejradikálnější uznávají, víme pramálo; naše vynalezené zákony jsou jen pokusy ducha spojovati dojmy z přírody.  

Dnes už i socialistické listy kritizují evangelium. Dělnice cestou    do továrny mudrují, je-li Kristus bohem.  „Ovšem zažili jsme již častěji, že akademické teorie byly zaneseny v lidové vrstvy právě v době, kdy jejich bankrot na hoře byl uznán.“ (B o u s s e t, l. c.).

341

Bludy a lži v dějinách.

79.   Světový názor.

Kdo nechce tupě a nerozumně kráčeti světem a životem, ať se naučí na obé pozírati, rozuměti jim. Na to však potřebí bez­pečného vodítka. Život jest jen jeden.    

Za našich dob mluví se mnoho o rozporu, konfliktu moderního a křesťanského názoru světového.    

Světovým názorem rozumí se, jak se má  p o z í r a t i  n a  s v ě t,        n a  ž i v o t. Od věků vtírají se dueňu lidskému otázky: odkud pochází člověk? kam spěje? nač je na světě? jak roz­uměti životu, který jest jeho účel?              

Je člověk jako jepice jednodeňátko, jež kratinkou dobu zde polétá a padá v n i v e č? Což mu potom znamenají střásti a útrapy, námahy a boje, posléze i všecka snaha po mravnosti a ctnosti?                            

Člověku je vrozena touha po věčnosti. Je-li člověk jen pro tento svět, není-li tedy posmrtného života, pak je to vše pouhý nesmysl, čiré bláznovství.          

Těmito myšlenkami a  p o ch y b n o s t m i  s u ž u j í  s e  t i s í c e, statisíce lidí a nenabývají klidu. V trudných pochy­bách jako v horečce nachylují sluch sem a tam, odkud by jim přišla pravda uspokojivá, uklidňující.

V odpovědi na tyto otázky je  z á k l a d n í, p o d s t a t n ý                       r o z d í l  n á z o r u  s v ě t o v é h o. Křesťanství praví: jest Bůh, stvořitel a vládce všehomíra, jenž tak miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, nýbrž měl život věčný.

Proti tomu jest jiný, světský, od Boha a posmrtného ži­vota odvrácený, jen k tomuto světu obrácený, monistický, a chce-li kdo, materialistní, moderní, názor světový, že prý není Boha, není duše. Aby člověku nahradil, co mu vzal po­přením Boha, a též aby dal životu přece nějaký smysl, pobízí, jen prý užívati a požívati, po tomto světě že konec všemu, vše prý hyne v omezeném kruhu.

Naše doba plodí podivné protivy. Teď se zase s toužebností                      h l e d á  B ů h, hledá se o b s a h  ž i v o t a, když se mi­nulé pokolení bylo natoulalo kalem planého a pustého materia­lismu. Mnoho lidí opět hledá klid, ale že ho nehledají, kde je dine ho nalézti, ve víře v Boha, odtud to věčné hledání, tá­pání a silon, odtud to trudné bloudění a neklid.      

Když se mluví o názoru moderním proti křesťanskému, mělo by se právem mysliti, že ten moderní názor světový je

342       

Bludy a lži v dějinách.

také tak jednotný duchový organism jako křesťanská víra a s ní souhlasná filosofie. Tantum abest, chyba lávky! Moderní názor světový je vlastně roztřásněn v soukromé soustavy jednot­livců, a těch mezi sebou navzájem sporných, že ty jejich vý­robky nezasluhují ani svého názvu, „názoru světového“. Je to kolíbání v nejasných vidinách skeptického racionalismu bez rukojeti a opery, bez cíle, bez výsledu.                      

Vedle těchto nesčetných soustav přece snad nějakým právem i křesťanský názor světový žádá si nějakého místa.

Proč bych jediné církvi neměl věřiti, když její autorita jest, nehledě k ničemu jinému než k její toliko historické stránce, po tolik věků osvědčena, jako nic jiného na světě, a když hla­satelé moderního názoru žádají po mně více víry než ona? Dnešní věda, jíž se dovolávají ,,volní myslitelé“, jest dogma­tičtější než katolicism. V čítance materialistního monismu, v Haeckelových ,,Záhadách světa“, je plno holých, dogmatických tvrzení bez dostatečného podkladu a někde ani slechu                o nějakém důkazu vědeckém. Dobře děl blahoslavený Klement Maria Dvořák: Jak mnoho věří nevěrci, aby nevěřili!      

J. H a n s  J a k o b praví svým peprně šprýmovným způsobem: „Filozofii německou, moderní měl by každý vzdělaný křesťan až                   do smrti pěstovati a sledovati. Byla by mu nejjas­nějším důkazem                     o pravdě křesťanské. Když člověk vidí, jak „páni filosofové šermují holí v mlžině, a v domnění, že křesťan­ství strhli, jak se k němu vracejí, kdykoli chtějí tvrditi něco rozumného, těšívá se člověk dvojnásob ze své křesťanské víry.“

Profesor hospodářské školy v Přerově, dr. T i c h ý, pravil na schůzi ,,Apoštolátu sv. Cyrilla a Methoda“ na Velehradě (v červenci 1908): „Víra jest částí života. Ve víře jest nadšení a láska. Světská filosofie není s to, aby upokojila člověka. Kdo nemá víry, nesnáší kříže života,                    v těžkých okamžicích si člověk bez víry zoufá. Našim filozofům a inteligenci víra prý nestačí, proto útočí na víru. Čteme-li jejich spisy, najdeme tam sama cizí jména. Učení jejich stojí na vratkém podkladě, neboť ob­sahuje samy domněnky. Moderní filozofové zavrhují zázraky, avšak příčinu věcí a vidění nedovedou vysvětliti. Víra je pro život nezbytná. Výstřelky těchto filozofů jsou nutny, aby člo­věčenstvo poznalo, kam lidský rozum zavádějí domněnky a odklon od víry.“                      

„Původ života na zemi stává se teprv tehdy pochopitelným, připustíme-li moc nám nevyzpytatelnou, která jest za přírodou

342

Bludy a lži v dějinách.

a zákony přírodní tak umí říditi, že nastává událost zvláštní, ode vší dosavadní zkušenosti odchylná.“ Botanik Reinke.

O nižších nevěrcích píše sociálně-demokratický poslanec                                P e r n e r s t o r f e r („Arb. Ztg.“ 1. října 1907): „Náš pro­letář je nevěrec a musí jím býti čím dále více; ať se učí vědecky pozírati na svět.“                    Z dalšího jde najevo, že se tím rozumějí bás­níci a hudebníci, divadlo a koncerty, jako již před 40 lety napsal David Fr. dr. S t r a u ß: ,,Už nejsme křesťany, nemáme nábo­ženství! Co dáme na to místo? Čím je nahradíme? Máme své básníky a své hudebníky. ,,Hermann a Dorota“ má zrovna tolik spasné pravdy co evangelium.“            

Co poskytují lepšího než názor křesťanský? Čím se může člověk            u nich pořídit? snad vědou filosofie? Ta nemůže uspoko­jiti, jak píše                  (z nejnovějších svědků) protestantský profesor dr. August M e s s e r                v Gießenu: „Filosofický dobad v otázkách o základu bytí vede nanejvýše k některým pravděpodobno­stem.“ („Frankf. Ztg.“ 1908: „Die Aussichten děs Reform-katholicismus“.).      

Naproti tomu píše o katolické církvi: ,,Nesmí se přezírati, kolik positivního skýtá církevní autorita svým věřícím! Podává jim světový a životní názor, jemuž nelze upříti velikosti… Katolická církev zajišťuje svým víru ve smysl všeho bytí a v cenu života, svými svátostmi udílí nesmírné útěchy a vždy nové posily do mravního boje. Neboť nic tak neužírá z mrav­ního bytí člověka, jako pochybnost o ceně bytí a života, nebo dokonce přesvědčení o jeho nesmyslnosti. Toho jest uchráněn katolík, pokud se drží své víry.“ (1. c.)

Z toho by se dalo souditi, že jmenovaný učenec je na cestě k církvi, že jako poctivý vůdce svého zástupu napřed na sobě splní veliké slovo velkého, prozíravého muže, M o l t k e h o: ,,Katolíky budeme přece jednou všichni tak jako tak.“ (B e r n h a r d i, „Erinnerungen aus seinem Leben“.)

Není na cestě k církvi. Nechce uznati její autority; neboť prý „podle principu moderního života duchového jest jednot­livec povolán                         v nejvyšších otázkách světového názoru a životního pojetí rozhodovati po vlastním samostatném úsudku.“

Jak pyšné, tak nemožné; a nerozumné, poněvadž plyne z neznalosti člověka. Kolik pak je těch, kdož v ,,nejvyšších otázkách“ mohou rozhodovati po „vlastním samostatném úsudku, kdyžto člověk, jak často slýchati, je stádový a přísahá na auto­rity, jak nejlépe dosvědčuje slepá věřivost stoupenců monisti-

344       

Bludy a lži v dějinách.

ckého názoru. A nad to i vědeckému člověku „filosofický dohad                       v otázkách o základu bytí vede nanejvýše k některým pravděpodobnostem“.

Ta zdánlivá svoboda „rozhodovati v nejvyšších otázkách                      po vlastním samostatném úsudku“ je tedy draho zaplacena ním o jeho nesmyslnosti, nad které nic tak neužírá z mravního bytí člověka“.            

Ejhle, jeden přední z těch, kteří si troufají „v nejvyšších otázkách rozhodovati po vlastním samostatném úsudku“ – jak jest na základním sporu ,,v dokonalém k o n f l i k t u  sám  s e  s e b o u!                          

Jest věru podivné, jak urputně, až zaslepeně stoupenci moderního názoru světového potírají světový názor křesťanský; jako by se                    dopodrobna měli připodobiti marnotratnému dědici, jenž utrativ svůj podíl, vzdorně a závistivě hledí na šťastněj­šího bratra.

Mohou-li učení, proč by každý jiný nesměl si činiti vlastní náboženský názor světový, jako třeba Josef Bibby, továrník olejových placků v Liverpoolu („Reviews of Review“, 1908). Jeho 68 stranový spisek je „curious compost“, divná směs z Cyrlyla, Spencera, křesťanství a buddhismu, a právě proto, že má ze všeho něco, hodí prý se všem; i Bibby chce vésti jiné, býti autoritou. Snad myslí, že péci placky a světový názor jest jedno, jako zase mnohý učenec myslí, že pro samu vědu nemusí věřiti v Boha.

Za náboženství dosadili jiné slovo „světový názor“ a hned je tak opotřebovali, že nikdo již o něm nechce slyšet; svaří si něco                             ze zliberálnělého křesťanství, Hegela, Kanta, novoplatonismu a j.                               i drobet monismu, ovšem nedůsledně; román tisu jí dějiny stvoření a modernizují Krista; trochu mythologie a špetku buddhismu.                           (A v e n a r i u s, „Kunstwart“, 1908.).

- - -

Není však křesťanský názor u s t r n u l ý? – Není; také v něm jest                n e u s t á l ý, ve l k o l e p ý  r o z v o j, jak jinde na přemnohých místech po něčem uvedeno. „My též máme vědu a mínění jednotlivcovo                      bez výhrady a bez porozumění pro vývoj společenských poměrů nepřijímáme. D o g m a t a  v í r y  a  z á ­ s a d y  s o c i á l n í  v ě d y                po našem názoru n e s m í r n ě  s e  o d  s e b e  l i š í“, pravil                              J.  Š r á m e k (na říšské radě roku 1908).

345

Bludy a lži v dějinách.

80.   „Učitel“ u Králové Hradce.

Když v letech sedmdesátých minulého století počalo se rakouské školství rozvíjeti zrychleným tempem, vlastně horem­pádem modernizovati a země rok od roku více zatěžovány, slibovalo se, že rozmnožováním škol bude ubývati kriminálů, polepšoven a p., čili širší frází vyjádřeno, že osvětou a pokrokem chystá se národu lepší budoucnost.  

Dnes, na konci čtvrté desítky let, co zaveden nový říšský zákon školní, počítá-li se, jaký užitek, mravní a hmotný, nesou ty ohromné náklady na školy, vidí se obecně, že výsledy novější školy zklamaly; nemohou uspokojovati. Kriminálů nejen že ne­ubylo, ale přibylo, a přibylo také ještě – blázinců.        

Pravá vzdělanost může býti jen na základě mravnosti; mravnost má nejjemnější kořínky v náboženství. A tu, hle, správy těch nových škol, rodiny, veřejnost, soudní úřady stě­žují si na zpustlost mládeže; mistr žaluje na nevědomost a nezpůsobnost učedníkovu; na středních školách se naříká, jak nepřipravené žáky posílá obecná škola; na vysokém učení se diví, jak nedostatečně vychovaní lidé bývají uznáváni za dospělé                  ke studii na univerzitě. Nejnovější úlevy při maturitních zkouškách jsou dokladem jak výmluvným, tak neradostným o výsledcích nové školy.      

Mravní stránkou na středních a vysokých školách zabývají se někdy lékařské listy. Poslanec P. Tom. Š i l i n g e r pravil r. 1908                     v říšské radě vídenské: „Strašlivou kapitolou nynější doby jsou stále se opakující zprávy o samovraždách žáků a žákyň středních škol, kteří                 v 16 – 18 letech místo radosti ze ži­vota a místo lásky k rodičům, jsou                     se „světem hotovi“. O bezčetných zklamáních, jež systém vysoké školy nesčetným rodi­čům způsobuje, ani netřeba mluviti.“  

Kdo a co zavinuje klesání úrovně vzdělaností proti dří­vějším dobám? –            

A přesto ještě dnes, kdo se neklaní škole vždy, ve všem a všude, bývá vykřikován za tmáře, zpátečníka, nepřítele školy, vzdělanosti, osvěty.        

Ostatně jaký u nás ještě nepovšimnutý stín může míti moderní vzdělanost, poznati ze slov proslulého  P a u l s e n a: „Protestantská polovice německého národa byla bez odporu činnější, hybnější a                          v duchovém oboru přednější. Ale dosti možná, ze lidový život německý bude jednou ke svému obrodu potřebovati uschráněné síly lidové                      v katolických končinách. Alespoň

346       

Bludy a lži v dějinách.

o tom není mi pochyby, že Německo v katolické sedlači Vest­fálska a Porýnska, v Bavorech a v Alpách má ještě poklad ne­spotřebované síly lidové, která jednou v budoucích t ě ž k ý ch  d o b á ch  v í c e  p a d n e               n a  v á h u  n e ž  o b e c n á  v z d ě l a n  o s t  v y š š í ch  d c e r  a      s y n ů.“ (Deutsche Literatur-zeitung 1894, str. 143.).

Fiat applicatio – zvláště když u menšího národa se ta síla svéráznosti tím spíše spotřebuje, vyčerpává. Přichází tu snad v jiné způsobě nebezpečí, nad nímž i Palacký povážlivě se pozastavuje: když totiž Karel IV. chtěl císařskou moc ně­meckou navždy zbudovati                       na domácí moci krále českého, táže se slavný dějepisec starostlivě, zdali by tím nebyla národnost česká vysílena a vyčerpána, až i dokonce vyhubena?

- - -

Z drastických prostředků, jimiž se mělo lidu oslazovati nové značné břímě na školy, byl také ten, že „u  K r á l o v é  H r a d c e      z v í t ě z i l  n ě m e c k ý  u č i t e l“, jakože proto Prusové zvítězili, že byli ve školách cvičenější než naše vojsko.

Lež tuto hlavně přivezl a po Rakousku šířil z Němec do Vídně importovaný pedagogický dobrodruh D i l j e s  a záhy byla přenesena i na vděčně úrodnou půdu českou, kdež jako plevel bují podnes.                      

Ještě roku 1908 uznal zmíněný poslanec zapotřebí pronésti na říšské radě slova: Že se naše učitelstvo na pruského ,,šulmajstra" odvolává, to činí jenom ve své nevědomosti... Pů­vodce a připravovatel pruských a německých vítězství, maršál Helmut M o l t k e, jako nejpovolanější                        k tomu osoba, j i ž  p ř e d  30  l e t y  povídačku o zásluhách pruského „šulmajstra“ vyvrátil a bezdůvodnost její veřejně na vždy odbyl. Poněvadž se české učitelstvo o tom doposud nedovědělo, mile rádi                    z lásky k němu a z vážnosti k naší škole mu o tom povíme, kdy a jak to Moltke učinil a pruského ,,šulmajstra“ poslal a posadil, kam patří. Prosíme uctivě, aby to české učitelstvo laskavě vzalo na vědomí a více se poukazováním na svrchovanou důležitost ,,šul­majstra“ nedělalo směšným.

Když okřídlené slovo, že pruský „šulmajstr“ Němcům bitvy vyhrával, stávalo se v Německu módou, tak že v novinách a                               po hospodách začalo strašiti a nesoudným a poměrů neznalým lidem imponovati, ujal se r. 1874 při jednání o vojenském zákoně v německém říšském sněmu slova maršál Moltke, aby je ve­řejně vyvrátil. Učinil to pak doslovně tímto způsobem: „Pra-

347

Bludy a lži v dějinách.

vilo se, že „šulmajstr“ naše bitvy vyhrál! Pánové, p o u h é  v ě d ě n í ještě nepovznáší člověka ke stanovisku, kdy jest ochoten obětovati život za myšlenku, za vyplnění povinnosti, za čest a vlast; k tomu nutno celého vychování člověka! N i ­k o l i v „š u l m a j s t r“, nýbrž vychovatelé národa, vojenský stav totiž, vyhrál naše bitvy, vojenský stav, který nyní již po 60 ročníků vychovával národ k tělesné zdatnosti a duševní svě­žesti, k pořádku a přesnosti, k věrnosti a poslušnosti, k vla­stenecké lásce a k mužnosti!“ –

Doufáme, že po tomto věcném upozornění na slova Moltkova všechno další poukazování na důležitost „šulmajstra“ v dějinách německého národa u nás přestane, jako v čas a dávno přestalo                        mezi Němci. Jak dnes český ,,šulmajstr“ k  t ě l e s n é  z d a t n o s t i                  a  d u š e v n í  s v ě ž e s t i, k  p o ř á d  k u  a  p ř e s n o s t i,                             k  v ě r n o s t i  a  p o s l u š n o s t i,  k  v l a s t e n e c k é  l á s c e  a                   k  m u ž n o s t i,  jichž jest nejenom k vyhrání bitev, ale k pokroku každého národa vůbec za­potřebí, přispívá, to ostatně vidí každý, protože se na  n e d o s t a t e k  toho  v š e o b e c n ě  ž a l u j e  a  n a ř í k á.

81.   Přežila se církev?

Katolicismus jako náboženství není stanoviskem překona­ným, třeba č á s t  m o d e r n í  i n t e l i g e n c e  žije, nebo přeje si žíti                     v  r e n e s a n c i  g e n t i l i s m u  a  b u d h i s m u, č á s t  l i d u                bez vyšší inteligence spokojena jest se systémem h r u b é h o                             m a t e r i a l i s m u, jak ho sociální demokracie hlásá. O tom nemůže býti sporu. Za devatenácté století bylo pokusů hojnost a všechny ukázaly svoji neschop­nost a nových devatenácté století nebude šťastnějších.

K a t o l i c i s m u s  j e s t  p r i n c i p e m  m r a v n o s t i,                             u š l  e ch t i l o s t i  a  p r a v é  k u l t u r y, neb o kultuře, vy­spělosti, civilizaci nemůže býti řeči tam, kde pevně nestojí mrav­nost a ušlechtilost; ony však stojí jen tam, kde jest solidní základ; a tento bez metafyziky a transcendence postrádá so­lidnosti.

Stavěti základ m r a v n o s t i  jen na d ů v o d e ch                                           p ř i ­ r o z e n ý ch, zemských, jest in theoria hezká věc, ale v praxi jest směšné takové počínání, neboť spočívá na neznalosti člověka.

Že jest v člověku p r i n c i p  e m o c e, reflexe, entusiasmu tak silného často, že se úplně zanedbávají zákony těla,

348       

Bludy a lži v dějinách.

ba mnohdy přímo proti nim se jedná, jest mezi myslícími lidmi jasno. Nazvete-li tento princip d u š í, nebo jiné-li mu jméno dáte, na tom nezáleží; věc zde jest, jméno se může měniti. Však chtíti v člověku dualismus nahraditi m o n i s m e m, ať panteistickým nebo materialistickým, znamená v době empirie ubíjeti smrtelně empirii.

Všechny systémy filozofie jsou jen m e t o d y  a  n i c  v í c e  n e ž různé metody touhy po pravdě, jako různé směry v umění jsou jen různými cestami, po nichž bére se duch lidský za krásou, a systémy náboženské, nejsou ničím jiným, pokud l  i d m i  j s o u                                                       v y n a l e z e n y, než řešení touhy po dobru v člověku.

Význam systémů a směrů jest jenom relativní, člověk však v idei pravdy, dobra a krásy touží po a b s o l u t n u, a to mu skýtá katolicismus; proto katolicismus zůstane vždy na sutinách všech lidských náboženství zářiti jako pravý démant mezi falešnými kameny, zhotovenými na oklamání neodborníků.

K a t o l i c i s m u s  v e  s f é ř e  n á b o ž e n s k é  j e š t ě                           ú l o h y  s v é  n e d o h r á l, jak by si přáli moderní volně my­slící a žijící lidé, neb ono ještě nedokonalo svůj úkol a n i  v  u m ě n í, jak vedle té velké řady velikánů v minulosti uka­zuje nám v přítomnosti                   J. K. H u y s m a n s, Antonio F o g a z z a r o  a v našem národě zástup básníků, malířů, sochařů, hudebníků, kteří v katolicismu nacházejí motivy krásy a svoji velikost.        

Ale tu, hle, ozývá se z obecenstva hlas, který, zdá se, mluví                    za mnoho jiných: „Bez církve!“ – „Ohnne Kirche. Eine Lebens-Führung auf eigenem Wege“, napsal R. P e n z i g, vydavatel časopisu „Ethische Kultur“, zároveň kazatel a předák společ­nosti pro etickou kulturu.

Stručným obsahem knihy jest: „Sám se svým Bohem“; náboženství jest prý nejintimnější věcí a netřeba prý k tomu žádné církve, žádného duchovního správce, žádného prostředníka.

Ale daleko neuběhl ve své novotě pan Penzig; stihla ho již                      na straně 27 kletba, že sám se sebou se dostal do sporu; píše:                             ,,U s t a n o v e n é  o s o b y  ku pěstění etické kultury a snad i estetického kultu měly by míti odbornou znalost a z ní plynoucí autoritu!“ – O rozvoji věci v Anglii a v Americe, v domovině společnosti pro etickou kulturu, při­znává ostýchavě: „Němečtí etikové starostlivě pozírají na rozvoj etického hnutí v jeho rodné zemi Americe a ještě více v Anglii, kde zásadou: Etika novým náboženstvím“ bez po-

349

Bludy a lži v dějinách.

chyby, i když mimo vědomí a mimo vůli, kladou se počátky k založení morálního k n ě ž s t v í.“ A jak se stalo v Americe a v Anglii, nezabránil by Penzig ani v Německu, kdyby se jen mělo uskutečniti jeho vlastní „posvěcování společenského života“, jako svěcení svátků a jiné tak dále, až by pan Penzig konečně byl i –  papežem!  

Téměř k a ž d é  s t o l e t í  m ě l o  n ě j a k o u  i d e u                           z v l á š t n í, jež v popředí stála aktivnosti církve. Naše sto­letí dvacáté má ideu – z d u ch o v n i t i  č l o v ě k a.    

Zdědili jsme dědictví neblahé po uplynulém století devatenáctém: darwinismus, evolucionismus všestranný, materialismus, třeba se filozoficky od sebe liší, morálně stojí na téže straně: nepovznášejí člověka, nezduchovňují, nýbrž strhují ho z Olympu lidskosti do chaosu kosmických prvků, z nichž žádný nesmí býti transcendentní; proto generace naše přibližuje se k baratru nízkosti, zesurovělosti, zvířeckosti. Opravdu bestia triumphans.

Stačí jenom jedno křídlo posunouti vpřed a hned bitevní fronta nabude jiné tvářností, dostačí jenom poněkud vodorovnou rovinu nakloniti a nezůstane nic státi na svém místě, co má těžiště své ve středu. Nic však není tak labilního na světě jako člověk, neboť chorobou tajemného pádu jsme tak nervosní, že bychom se vrhli kamkoliv, jenom kdybychom se dostali z objetí zákonů země. Proto i ony systémy, ač diadém důstojnosti lidské strhují, nalezly mnoho přívrženců, ba vžily se tak v massu, že pod jejich odznaky táhne do krajů nízkosti, barbarství.

U myslících lidí, statistiků, státníků počíná svítati, neboť směr nynější vede k absolutní a n a r ch i i  a revoluci; po­něvadž revoltují jen davy zbavené i n d i v i d u e l n í  d ů s t o j n o s t i  l i d s k é. I sami teoretikové hrozí se důsledně provozované praxe, nebo ona je přivedla ad absurdum.

Tu tedy c í r k e v  m u s í  r o z v i n o u t i  p r a p o r  s nad­pisem –              z d u ch o v n i t i  s e; lidstvo už je přesyceno běhá­ním za bludičkami, nebo dnes už ví, že hoří to jen fosforovodík vznikající nad bahnitou půdou.

Proto harašení nepřátel, že hodlají naposled vší silou udeřiti                    na Řím, klerikalismus, což jest církev. Bůh v jejich myšlení jest jen malomocným křikem, jehož se dnes už nelekáme. Víme jasně a přesně, že více přívrženců nezmobilizují proti nám, než jich dnes mají, extensivně už neporostou, to jest jisto, mohou růsti jen intenzivně, ale my rosteme intenzivně a každým dnem porosteme extensivně. Desertem                 od nás k nim bude málo, ale

350       

Bludy a lži v dějinách.

od nich k nám bude přibývati, neboť přemnozí nahlédnou, že se zaběhli, nebo nechali svésti.

V těch velkých m a s á ch  l i d s t v a  o z v e  s e  b r z y                            e l e m e n t á r n í  s i l o u  v o l á n í  p o  p o v z n e s e n í  č l o v ě k a, po jeho zduchovnění, nebude toužiti více po síle dravců, ale po lásce, jež člověka oblažuje. Tu ta k a c e ř o v a n á  c í r k e v v y k o n á  s v é                    p o s l á n í  opět k radosti veške­renstva, neboť č l o v ě k zazáří jako     k o r u n a  t v o r s t v a  jen tehda, když vede ž i v o t  d u ch o v n í, když chodí po cestách duše, ne po silnicích těla.    

Proto třeba jest nám duší asketických, mystických, svatých, jež znají z autopsie cesty zduchovnění a mohou proto raditi, nabádati a vésti lidstvo… Symptomy regenerace moderního lidstva jsou již zde, nám však posud schází to prohloubení nauky Kristovy v životě duševním; vrhněme se s entusiasmem do těchto výšin námi posud nepoznaných, abychom mohli turisticky označovati cestu bratřím, kteří po nás půjdou a touží odpočinouti u keřů alpských růží, nebo tím pomůžeme církvi                   k nové šla ve dvacátém století.  

D r u h ý m velkým úkolem církve jest a bude l i d s t v o  u v a  r o v a t i  d v o u  m o d e r n í ch  e x t r é m ů –                                             h y p e r i n d i v i d u a l i s m u  a  h y p e r d e m o k r a t i s m u.

Doba autority pro moderní lidstvo prý již pominula; auto­rita jakéhokoli druhu jest otřesena, nalomena. Těkavý duch dnešního lidstva nebyl spokojen s pokrokem pozvolným pod egidou autority, on, poněvadž není schopen domysliti věc až do konce, touží po rychlém letu, po změně. To poskytly mu v míře přehojné ty řady systémů filosofických, politických a sociálních, které ovšem pro svůj jepicí život nemohly býti dů­sledně provedeny, aby se fiasko jejich experimentem bylo do­kázalo. Lidstvo posud věří v nekonečný vývoj a pokrok.

Jen silnější individua, vidouce, že ty systémy věčného po­kroku nikam nevedou, že velké masy hrubnou pořád více, ač by při hlásaném pokroku měly být kulturnější, duchovnější, za­nechavše hesel o pokroku mas obrátili zřetel k sobě, k své kul­tuře, a tak vznikl                                              i n d i v i d u a l i s m u s  s u b j e k t i v n í, který dnes slaví triumfy. Každý myslí, že jest neomylný, že mínění jeho všichni musí přijmouti, vždyť každý z nich jest nadčlověk, pro něhož platí morálka nová, morálka pánů. Ve jménu tohoto individualismu se ,,kácejí modly“, zamítá se každá autorita, důsledně tedy i božská; neuznává se nic, než moc silnějších.

351

Bludy a lži v dějinách.

Takové ovšem principy nauky nemohou lidstvo spasiti, ba právě naopak přinášejí s sebou anarchii ničící veškerý život společenský; proto spodní vrstvy neuznávajíce subjektivní indi­vidualismus několika povýšenou, strhují pro sebe totéž právo a moc, a tím povstal                                    h y p e r d e m o k r a t i s m u s  odvozu­jící veškeru moc a právo z lidu. Jako první překročili hranici zdravou, tak i druzí upadli do extrémů, jejichž výkvětem jest vyvlastnění průmyslu, pozemků a statků všech vůbec.   Expropriace jest systém velmi nebezpečný, jenž žene masy                   k prolévání krve.

Hyperdemokratismus jest stejně násilnický jako hyperindividualismus, oba berou lidstvu to, čím lidstvo jest lidstvem, t. j. svobodu. Svoboda mínění, svoboda svědomí, to má býti první požadavek, pro který má pracovati celé lidstvo. My však dnes vidíme, že v době svobodomyslnosti svoboda se nejvíce ubíjí; ubíjí ji přemrštěný individualismus a demokratismus, proto pravdu nemá jeden ani druhý.

Zde je pravda uprostřed – media via aurea – a tuto pravdu hlásá církev, v níž má své místo individualismus i demokratismus. Individualismus má pravdu, pokud chce se uplatňovati v perspektivě zodpovědnosti k Bohu a lidstvu; demokratismus, pokud chce každého jedince proniknouti vědomím moci a práva, aby jeden každý rád a ochotně pracoval na plánech Providence ku prospěchu lidstva.

Velkolepé je tedy poslání církve v době moderní a ne­bude nikdy stanoviskem překonaným; nebyla, není a nebude nepřítelkyní pokroku a kultury, vždyť její poslání záleží v tom, aby lidstvo při rozumu zdravém zachováno bylo. A lidstvo dnešní jako by bylo hluché a slepé, žene se             za něčím, o čem neví, ani co to je, ani kam to spěje; věru uplatňuje se přísloví – mundus vult decipi ergo decipiatur – však po vystřízli­vění                  z narkosy povrchní modernosti rádo se vrátí do církve, jež jediná chrání od extrémů. Proto v ní jest spása moderního lidstva.    

Katolicismus ani v  p o l i t i c e není hotov se svým po­sláním, ba naopak jeho budoucnost teprve nastává.

Všechny strany politické u nás a všude jinde stojí proti katolické              na úplně jiném názoru světovém. Svobodomyslní, realisté, agrárníci nebo radikálové, socialisté nebo anarchisté, mají jednu věc společnou, to jest názor na svět; proto nemohou proti sobě vystupovati rozhodně, principielně.

352       

Bludy a lži v dějinách.

Viděti to v zápasu volebním, když se jedná o vítězství katolicismu, jsou hned všichni proti němu spojeni, poněvadž zá­kladní tón jejich života jest tentýž – nekřesťanský.

I n t e r n a c i o n á l n í  s o c i a l i s m u s  jest neštěstím každého národa, zvláště malého, nemajícího dosud všech práv k životu národnímu, individuelnímu zajištěných. Proto v kaž­dém národě jsou a budou považováni socialisti za prvek roz­kladný, nebezpečný.  

Ale široké vrstvy lidu jsou dosud málo proniknuty ideou národnostní, neboť i láska k vlasti, jazyku jest intelektuální a vyžaduje určitého stupně kultury; kultura lidu však nepo­kračuje, jak se o ní píše, a tak budou ještě dlouho internacionáli, s nimiž boj může vésti jenom katolicismus a na něm stojící strana politická.  J e n  k a t o l i c i s m u s m á  v  s o b ě  z á r u k u  p r o  ž i v o t  n á r o d a, n e b o ť  j e n o m                    j e s t  p á k o u  p r a v é  k u l t u r y  a  z d r a v é h o  p o k r o k u.

Duch lidský jest těkavý, rychlý, měnivý, proto lidstvo ne­může hned běhati za každou hypotézou, výmyslem. Lidstvo jest moře, na němž každý větřík nezpůsobí vlny běžící přes celé moře, tisíce jich zanikne, zmizí, rozplynou se; jen ty nej­větší, mající potřebnou sílu proletí                    od břehu ku břehu. A ta­kovou v l n o u  p r a v é  k u l t u r y  j e s t                  k a t o l i c i s m u s; všechno ostatní, jak historie učí, zanikalo po větším nebo men­ším vzplanutí navždy. Proto k a t o l i c i s m u s  z ů s t a n e          p ř e s  v š e ch e n  n á v a l  j i n ý ch  s t r a n  po l i t i c k ý ch,  j a k o              v  m i n u l o s t i  z a  s t ě h o v á n í  n á r o d ů  d i ­v o k ý ch.          

Člověk inteligentní musí býti proti socialismu; chce-li však býti proti němu účinně a zásadně, musí zvoliti katolicismus, který jedině povznáší člověka a spravedlnost vyžaduje pro různé třídy lidstva.    E x i s t e n c e  B o h a,  n e s m r t e l n é  d u š e,  z o d p o v ě d n o s t                   za skutky své tvoří f u n d a m e n t názoru katolického na svět; je to transcendence, metafyzika, ale ona se nedá oddisputovati, když tu jest.        

Z a v r h n o u t i  v š e ch n o,  c o  s m y s l y  p ř e s a h u j e,                     n e n í  a n i  v ě d e c k é,  a n i  m o ž n é. Fenomény světů nebudou se říditi dle nás, nýbrž my dle nich, poněvadž všech věcí měřítkem není člověk, jak Řekové myslili, nýbrž Bůh, na němž spočívá názor katolický, diametrálně se lišící od názoru socialistického. Proto jedinou stranou zápasící oprav­dově a podstatně proti  i n t e r n a c i o n a l i s m u  j e s t    k  a -

353

Bludy a lži v dějinách.

t o l i c k á, k ní postupem času přihlásí se všichni duchové opravdu myslící a prozíraví.

Nastává tedy k a t o l i c i s m u  v  p ol i t i c e  n o v á  é r a; nebude jenom stranou těch neb oněch stavů a tříd lidí, nebude jenom řešiti naléhavé státní nutnosti, nýbrž povede po­litiku velkých linií                       s frontou velmi širokou, až přijde k zápasu s revolucí.

Revoluce budoucnosti nebude čistě sociální, jak mnozí před­vídají, nýbrž n á b o že n s k á, ponenáhlu budou se vyhraňovati jen dva významné směry. – K r i s t ů v  a  P r o t i k r i s t ů v – které přijdou jistě ku  k o n f l i k t u, a silnější, – mající pravdu a mravní základ – zvítězí.

Máme tedy na katolicismus v politice se dívati nejenom jako                     na stranu v národě, nýbrž jako na stranu světovou, velké budoucnosti. Proto ona vyžaduje mužů velkých, širokých roz­hledů, otevřených srdcí, státníků a politiků první velikosti. (Dr. H. „Nový Věk“, 1908.).

- - -

Světem jde nový proud dobrovolné, radostně obětivé rekatolizace. Třeba jen kostely americké jsou z pravidla mo­derně zřízeny: parní otápění, elektrické světlo, elektrický pohon zvonů, varhan a j. v.                        Na 1280 katolíků připadá kostel. Ročně přibývá kostelů 200 až 300. Nyní právě se staví nebo již dosta­vuje deset katedrál; jedna z nich                     v Brooklynu u Nového Yorku je větší než svatopetrský chrám v Římě a stála 5 milionů do­larů (35 milionů korun); ve Sv. Pavlu bude státi milion dolarů. Na mnoho kostelů jest již náklad pohotové. Někdy kupují kato­líci prázdné kostely protestantské.              

Sv. I r e n e j přirovnává víru, jak ji církev opatruje, ke skvostnému vínu, jež i nádobu zachovává mladou (iuvenescens et iuvenescere faciens vas). (Quaest. c. haer. III. 24.).

82.   Nejnovější boje.

Nevěra se všemožně snaží omezovati působnost náboženství, že by se jí snad po něčem podařilo vytlačiti je docela ze života, napřed veřejného, potom i soukromého.

Podivno, že to náboženství jest jen křesťanské a z kře­sťanských jen katolické, tedy církevní, nebo slovem: církev. Ježíš Kristus odevzdal své učení a svou milostnou moc církvi: „Na tobě vzdělám církev svou“ –  „tobě dám klíče království

354       

Bludy a lži v dějinách.

Nebeského“ – „cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi“ – „pasiž beránky, ovce mé“ – „učte všechny národy“ – „já s vámi jsem                       po všechny dny“. Náboženství a církve nelze od sebe různiti.                  

Výhledu do posmrtného života poskytuje a naději tuto za­bezpečuje jenom náboženství. V jeho světle je život přechodnou dobou boje a zkoušky, ale tak důležitou, že na jejím konci kyne nezměrná odměna. Tím se otvírá člověku velkolepý rozhled po životě.                  

Nesčetným pozemčan um dodáno síly, že neklesli pod tíhou života, že dobrý boj bojovali, že v tichosti kráčeli za svou povinností nebo jako hrdinově křesťanské lásky obětovali se službě obecnosti.

Jako slunce zahání temnotu, tak tato naděje plaší všecky pokoušky nevrlosti, pochyby, skleslosti neb i dokonce příšer­ného zoufalství. A naopak, kde zapadlo slunce víry, tam je temno kolem člověka, a z té noci šklebí se naň obludy různých otázek, pochybností a záhad se svými trpkými a strohými proti­vami, jako by rády člověka urdousily.  

Nevěra by člověku nějak aspoň nahradila, co mu bere po­píráním Boha, a též aby dala životu přec nějaký smysl, vy­plňuje tu mezeru různým způsobem.        

Filosofie

si donedávna troufala nahraditi náboženství. Jak se jí to zdařilo

Základ m a t e r i a l i s m u, hmota a síla,  jsou problémy nikterak nedokázané. Příbuzný jeho, pozitivism, rád by transcendentno, nadsmyslné vnímal pouhými smysly; popírá, co není pozitivní, empirické, čeho nelze postříci smyslem, prozkou­mati pokusem, provésti nástrojem.            

M o n i s m (od monos — jediný) vychází z předsudku, že je toliko jedna skutečnost, totiž ta podstata, z níž viditelný svět vzniká, která prý vždy byla a existovala se svými silami (?) a jest původem všech jevu. Přírodní vědou úsilně podpíraný e v o l u c i o n i s m myslí, že lidské zřízení a idey z ničeho nebo samy ze sebe se vyvíjely a vytvářely.    

Jiní, aby zachránili i d e a l i s m, staví za cit vzdělanost, ctnost a mravnost. Než co jsou ctnosti bez trvání? „Zhyne-li přece lidstvo, což pak světu na tom záleží, bude-li ve chvíli

355

Bludy a lži v dějinách.

svého skonu trochu mravnější než nyní?“ (T i 11 e, „Von Darwin bis Nietzsche“, 1895.).    

A pak i ta všecka vezdejší p r á c e  k u l t u r n í, jak by mohla vyplniti duši? Zhyne-li svět a lidstvo, co na tom, bude-li život nevím jak upraven, síly přírodní zužitkovány, technika zdokonalena, – když člověk při tom ostává pouhým kusem přírody?                

Z této strany snad možno porozuměti tomu, že prostřed veškeré kultury, a mocného rozmachu po všech oborech života mohl v nějaké popředí vystoupiti b u d  h i s m u s, jenž přece značí proti činnosti kvietismus, místo rozvoje v plnou aktivitu – světa odumřelé snění. Buddhismus změnil by všecek svět v pouhé poustevníky, poroučí vůli umrtviti, plamen duše zhasiti, radost a nechuť až na ten stupeň ztlumiti, že všecko v nitru ztichne a nic se k duši nedostane, čím by se rozezvučela s ostatními a probudila k nějakému činu. Buddhismus mění rušný kraj v tichý hřbitov.

M o d e r n i s m, vlastně prastarý agnosticism, omezuje filo­sofický zpyt jen na jistě prý poznatelné věci a na „skutečnost“. Jenže jest veliká otázka, které že jsou meze té jisté a nejisté poznatelnosti, když i                              v základních pravdách osobní Bůh, božské zjevení v Kristu, duchovost, svobodná vůle a nesmrtelnost duše lidské – jedni ještě jistě poznávají, druzí již zavrhují za ne­jisté, nepravdivé.                            

Je duše, i moderni, spokojena s tím? Stačí to n a h r a d i t i                           n á b o ž e n s t v í? – Nestačí, daleko nestačí: víra v onen svět nebyla potlačena. P a ch e n dokazuje, že ani pře­dáci pozitivismu nemohli se zhostit náboženství: Comte padl v mysticism člověčenstva, Spencer                    v mysticism „Neznámého“, monisté v mysticism všehomíra. (Du positivisme au mysticisme.) Pořád vyháněli náboženství a pořád se jim vracelo; nemohli bez něho býti. Druzí nemohouce snésti té abstrakce, oddali se p e s i m i s m u, trudné touze po nebytí, po zničeni, rozplynutí vniveč.

Proti obojímu kultu postaven třetí, k u l t  s e b e  s a m é h o (individualism, solipsism), jenž vrcholil v zásadě: požívati. Proti tomu sama sebou nastala reakce: a l t r u i s m, žíti pro druhé, kvůli jiným; ale člověk je na to přílišný egoista, aby z pouhých přirozených příčin mohl se tak zcela dáti druhým. „Altruism komanduje: žij pro jiné, pro celek – a lidské srdce žízní po životě a těžko se podvoluje zákonu oběti.“                (F. W. F ö r s t e r, Erziehungslehre.).

356       

Bludy a lži v dějinách.

T o l s t o j poznává na stará léta, jak velmi klamal sebe a jiné. Jeho poměr k otázce individuálně i sociálně etické nejlépe se poznačuje slovem: u t o p i e, vidina, nemožnost. Jeho altruistně přemrštěná řecha problému náboženského nemá ve skutečnosti žádné ceny; však on také ani sám jí nedbá. Je zrovna tak výstřední, jako jsou v opak zásady Nietzschovy: tento se mámí vidinou nadlidské velikosti, Tolstoj vidí si ideál v rezignaci, pasivitě; onoho budí vůle k moci, panování, tohoto                 k poníženosti. Oba utvrzují národ, každý svůj, v jeho největších vadách, nebo jinak: vyrostli s vadami svého rodu, neuměli jich poznati nebo nemohli se z nich vymaniti, a tak buďto z při­rozeného nedostatku, ba            ne-li úmyslně, z mravní nedokonalosti, ze slavomamu, psali svému lidu po chuti, ať je mu to dobré nebo zlé, škodlivé. Podle žádného z nich není život možný.

,,Moderní mravní výchova je francouzského původu, vězí všechen                 v otroctví zákona; k ř e s ť a n s t v í jest i zde největší událostí:                            z l o m i l o  o t r o c t v í  z á k o n a, pojalo člověka nitrmě, naučilo vnější požadavek slučovati s niterným jádrem osobnosti; křesťanství rozumí srdci.“ (F. W. F ö r s t e r.).  

Jiní by se rádi přímo sblížili s nadzemským světem: okulism, hlavně ve dvojím druhu: spiritismu a teozofie. Však ani to nenaplnilo, neuspokojilo duši.

Žádná z těch soustav ani všecky pospolu nedaly, co si troufaly a slibovaly: n e n a h r a d i l y  n á b o ž e n s t v í.  A tento neutěšený stav moderní duše, praví G.  S i m o n s, nejlépe do­kazuje, čím je člověku                 k ř e s ť a n s t v í:  dává  nadsmyslný ideál, jenž ukájí jeho aspirace a dává síly děsící ho. Křesťansky může a má žíti každý, ať už na výšinách života nebo v jeho nízkostech a strastech.      

Náboženství, jak dí zmíněný F ö r s t e r, je nenahraditelné docelení, vyplnění všech ryze etických podnětů. Blud 18. století, že vědomosti polepšují člověka, dávno se rozpadl vniveč; jsou sice také přirozené prostředky k vypěstěni charakteru, ale žádný nenahradí náboženství. Krotit divochy, vychovávat bar­bary, ať se to zkusí přirozenou etikou, m o n i s m e m!

Kulturní boj.

Vedle těchto snah zatlačiti nebo zcela nahraditi náboženství podniknuto i mnoho násilných bojů proti hlavnímu reprezentantu všeho náboženství, proti církvi. Co V o l t a i r e napsal inkoustem, francouzská r e v o l u c e  p s a l a  k r v í.  

357

Bludy a lži v dějinách.

Kulturní boj v  N ě m e c k u, zdvižený státníkem prvního řádu a vedený všemi prostředky a silou mocného moderního státu, byl zrovna tak marný a státu škodlivý, jak marný a záhubný bude nynější boj                   ve F r a n c i i. V  R a k o u s k u byly nejsmutnější doby, když                             po dusivém absolutismu hledělo se na­býti dechu plíživým bojem kulturním.

Skutečný tajný vrchní vládní rada  W i e se píše o německém kulturním boji: Po obojí válce, r. 1866 i 1871 „nadšení v lidu záhy zhaslo a naděje nového duchovního vzletu a svorné součinnosti a zužitkování ovoce vítězství nesplnily se. Neštěstím bylo, že národnímu rozmachům         n e d o s t á v a l o  s e  politické a  c í r k e v n í  j e d n o t y, tak mohla hned po válce náruživá rozštěpenost politická dále rušiti shodu vlády              s lidem a oslabo­vati odpor proti sociálnímu nebezpečí uvnitř.“ (Lebenserinnerungen und Amtserfahrungen.)      

Sociální demokracie, násada rozkladu a zkázy, tenkráte se nejvíce zmohla. Mimo m r a v n í  p o r u ch y, že bylo otřeseno náboženské vědomí lidu, byly i  h m o t n é  š k o d y  velmi značné, kulturním bojem zkracován národní majetek ročně o deset milionů marek; jedinému Münsteru městu zmenšily se důchody o milion.

V debatě o školním vyučování náboženství usnesla se vlašská komora v létě r. 1908 na formuli, z níž patrno, že nechce následovati protináboženských výstředníků francouzských. Téměř každý protiklerikální řečník přiznal se nějak ke svému náboženství. Radikální G u e r r i pravil: „Když mi za mladých let bezmála zmizela má náboženská víra, byla to nejzoufalejší doba mého života. Nyní pevně věřím, že je na onom světě něco nevyzpytatelného a že každý náš čin znamená se do knihy života.“ Neméně radikální N i t t i: „Žádný poctivý duch nemůže smýšleti nepřátelsky k náboženství.“ Socialista                     B e r e n i n i: ,,Klaňme se těm, kdož poctivě svou víru vyznávají. Nechceme urážeti náboženských citů.“ Republikán M i r a b e l l o: „Není pravda, že vědecká myšlenka ruší náboženskou; ba právě může ji povznášeti.“ Svobodný zednář B i a n c h i: ,,Náboženský cit bude vždy lidskou duši ovládati a nemůžeme se vysloviti proti tomu.“ Čistonitý volný myslitel S o n n i n o: ,,Náboženství nemizí, jen se zjemňuje                 pod obecným zákonem pokroku.“

„Národ, hyne-li mu náboženství, jest národem, který již nežije.                     V dobrém státě jest ještě dovoleno nestyděti se za boha, jako kdysi                 u starých Řeků a Římanů… Náboženská víra jest uzda na nepravosti a zlé tendence, z nichž pochází zkáza a za -

358       

Bludy a lži v dějinách.

huba.“ (L o m b a r d i  u apelačního soudu římského na po­čátku soudního roku 1907.).

- - -

Obojí snaha: filosofií nahraditi náboženství nebo násilím jeho působnost aspoň omezit, ochromiti, zklamala.    

Zejména v druhém násilném potlačování marné nápory unavují, omrzují se; moderní státníci, ještě nezcela zaslepení a zmámení nenávistí, zdráhají se podnikati útoky na církev, neboť předvídají, že budou odraženy. Nepřátelé pozbývají důvěry ve své síly. Proto však přece neustávají v úkladech; vynalézají n o v é  z p ů s o b y  b o j e: když nemohou násilím potlačiti, rádi by  c í r k e v  o d s t r č i l i  stranou a vyloučili křesťanství z praktického světa: staví lidu nové ideály: k u l t u r u, v ě d u, p r o s p e r i t u, aby otrávili veřejné mínění a postavili církev do stínu. –

Kultura.

Nehned které jiné slovo za našich časů mámí tolik lidí, jako „kultura“; zahrnuje jím vše krásné a vznešené, čím se život ušlechťuje a krášlí.                                    

Přesná definice kultury, nebo jak románští národové raději říkají, civilizace, nepodává se sice nikde, ale tak si tím každý myslí aspoň zevrubný výzkum pravdy po všech oborech, zejména ve vědách přírodních, racionelní zužitkování sil přírodních i duševních na úlevu a ozdobu vezdejšího života; posléze též, aby přestaly všechny nespravedlnosti a protivy života společen­ského i státního; slovem, kulturní statky se skládají z vědy, umění, průmyslu, techniky, blahobytu, spravedlnosti a svobody.

Přední však, vlastně základní součástkou kultury, je                                      n á b o ž e n  s t v í; proto církev jest n e j z n a m e n i t ě j š í m                         č i n i t e l e m  l i d s k é  k u l t u r y (viz č1. 12), pravé kultury. Ona pozvedla lidstvo na svůj klín, z barbarství ku křesťanské umravnělosti;               v křesťanství jest kořen všeho našeho sociálního činu a citu. – Kdo může popříti, že církev je matkou naší kultury? Čeho nemůže zmoci, nesmí se jí klásti za vinu; přese všechno vyšší přispění jest odkázána na lidský materiál různých ras a kulturních stupňů: degenerované nebo slabé, nebo ještě barbarské, nebo h o s p o d á ř s k ý m  r o z v o j e m                                        p o r u š e n é; nezáleží jen na kvase, nýbrž i na mouce. (F. W. Förster.)

359

Bludy a lži v dějinách.

Středověk, nikoliv antika, je sociálním základem moderní kultury. Kultura moderních národů vyrostla vesměs ve středo­věku – píše                   dr. Ch a l u p n ý (,, Přehled“ 1908.).        

K u l t u r a! – Co vše se rozumí tím slovem – po nekřesťansku! „Narodnie Noviny“ přinesly r. 1907 patrně z péra  S v o t o z a r a                 H u r b a n a  V a j a n s k é h o: „Ubohé slovo kultura… každý hlupák domnívá se, že avanžuje za mudrce, když vezme do úst slovo kultura… A věru každý oráč, který pluhem rozdrobí hroudu, dokázal více kulturnosti, nežli všecky redakce rozježených kulturáků. Oni se snaží        u ž í t i  k u l t u r y  za berana  p r o t i  c í r k v i!... smějí se všemu svatému, ale svojí kulturnosti připisují vlastnost prasvatosti. Surové blbé po­pírání velkých, lidstvem od tisícletí vypracovaných kladných fakt je znakem kulturní vyvýšenosti a pokrokovosti… Volnodumci (- volní myslitelé) hněvají se na minulé věky, že zne­užívaly… náboženství                    k účelům časným a nízkým: zajisté však nikdy k tak nízkým jako oni… dnes užívají toho pěkného slova „kultura“ ku svým špinavým… národy ujařmit a oblbit chtějícím účelům a rozběsněným snahám.“ – Jako Slovákům v Uhrách děje se jménem kultury Polákům v Poznani.

Na říšském sněmu německém odhaleny a v soudním pro­cesu potvrzeny jsou hanebnosti a zločiny kulturníků v africké osadě Togu. ,,Chceme vésti kolonijní politiku v e  j m é n u  k u 1 t u r y, ale co                    v Africe se děje, je na křiklavém sporu s kultu­rou a křesťanstvím; a ještě smutnější je, že když vyšly najevo ty nelidskosti, nepovstalo celé křesťanské Německo s výkřikem nevole; jako by se to rozumělo samo sebou.“

„Ethische Cultur“ píše r. 1900: „Kdo čte, co německé časo­pisy                 o Číně píšou, musí býti přebolestně dojat. Neuvěřitelná „surovost a slepý úsudek, indiánská morálka spojená s naparo­váním se  v y š š í                             k u l t u r o u, divoká msta ve jménu  š í ř e n í  k ř e s ť a n s k é                        k u l t u r y – to všecko spolu činí nejhlubší mravní ponížení pro Němce, jakého nebylo ode dnů Jeny a Slavkova.“      

Jako starověk měl dobu p ř e z r á l é  k u l t u r y,  kdy ve stínu svrchované vzdělanosti a nadkapitalismu plížila se hrozná zkáza mravní se svou ostydlostí na divadle a se svou sociální neurovnaností – tak i                    za našich časů zostřují se protivy.

Dvojí kultura tu stojí proti sobě: k u l t u r a  p a p e ž ­s t v í, jež jest kulturou kladných hodnot, jistoty, pořádku, krásy, geniality ducha, života a budoucnosti – a   n e p ř á t e l s k á  jí  k u l t u r a, která čím dále, tím jasněji jeví se kul-

360       

Bludy a lži v dějinách.

turou záporu, zoufalosti, bezradností, barbarství, plytkostí, frivolnosti, duchamoru a bezmyšlenkovitosti, dekadence, zničení a jalovosti, tedy kultura, jaká nemá býti.          

Zbývá volba jen mezi touto dvojí kulturou. –

„Přesně vzato“, praví protestant Ivas  S a t e r, „děkujeme církvi,                 k a t o l i c k é  c í r k v i  z a  k u l t u r n í  z á k 1 a d, na němž dále můžeme stavěti. Katolická církev jest podkladem životního názoru norvežského národu; mělo by se to raději uznati než zapírati, jako by to bylo nějaké zpátečnictví... Uznáme-li, bude potřeba vše odhrnouti se staveniště, co se tam časem nahromadilo cizího rumu, a  s t a v ě t i                      b u d o u c n o s t  n a  s t a r é m,  p ů v o d n í m  z á k l a d ě  z časů Olafa svatého, arcibiskupa Eysteina a Haakona Haakonssona… Nikdo nechce zpět a nemůžeme časy zvrátit, ale právě v tom by byl pokrok a záruka pokroku, kdyby církevní matka opět zasedla na čest­ném místě                  ve svém domově... Nyní máme jen polovičatost a parodii.“ (Revue „Varden“, listopad 1907.).      

„Celý umělecky tak vysoko stojící zjev H u y s m a n s ů v  je velkolepě výmluvným doznáním, že  k a t o l i c i s m u s také jako       z d r o j   k u l t u r y  a  k r á s y – své úlohy ještě zdaleka nedohrál.“              (Fr. O d v a l i l, „Joris Karl Huysmans", Praha, 1908.).

Věda.

Církev prý jest nepřítelkou vědy, svobodného zkumu věde­ckého, poněvadž prý se bojí pravdy. Věda  a víra jsou prý v nepřeklenutelném rozporu.

Co vlastně jest v ě d a? – je souhrn vědoucnosti v různých oborech; „věděti“ znamená osobně býti svými vědomostmi ve  s h o d  ě                     s   p r a v d o u.      

S v o b o d a  vědy může tedy jen v tom záležeti, aby věda byla prosta bludu; kdo bloudí, jest nějak zaujat, zatížen něčím, co ho strhuje             z cesty pravdy, jako slabost těla neb ducha nebo vůle, osobní prospěch, ctižádost a  j. – to je věda nedokonalá, scestná, chybná.    

Tuto cestu „svobody“ otevřel vědě, vlastně zbrutálnil vědu                          M o m m s e n  známým výrokem o „nepředpojaté vědě“, který zle svědčí o vědecké důkladnosti svého původce a jeho doby. Moderní věda pokládá si za přednost, že smí učiti bludu, jako by byl roven pravdě. Věda prý vždy bloudila a vždy bude, musí blouditi, to prý patří k její podstatě. Tu však jest otázka, jak

361

Bludy a lži v dějinách.

může kdo v jediné vědě docházet pravdy? Kdy má věda vlastně a jistě pravdu?

„Český časopis historický“, praví o brožuře Drtinově „My­šlenková povaha středověku“: „Jadrný, přehledný a střízlivý výklad může býti vítán zejména historiku.“ Zda výklad jest p r a v d i v ý, na tom nesejde. Postupují-li naši historikové ta­kovým průpravami ke studu dějin náboženských, pak není divu, že výsledky jsou tak žalostné (,,Hlídka“ brn. 1898)

Není lhostejno, když taková věda směle sahá v obor ná­boženský,               v obor pravd nezbytně k životu vezdejšímu potřebných.

Jsou vědecké obory, kde se vychází od evidentních pravd, tedy samo sebou zřejmých, a nezbytnými soudy se dostupuje značné výše dokonalosti, jako v matematice; při takové jako řka rukojetné zřejmosti nelze jim zblouditi.    

Ale jsou i vědecké obory, jež vycházejí sice od neméně evidentních, jenže ne tak rukojetných pravd, jako jsoucnost Boží;                      v těchto oborech zakládá s věda skoro s pýchou na rovnost, že smí učiti bludu; badatelé i kteří mají dosti ducha uvarovat se bludu, libují si                       v něm, třeba jen, mírně řečeno, z módy, aby plovali po vodě.

Před několika lety, hlásáno do světa ve jménu vědy: není Boha! Tehdy věda tak uznala za nevývratnou pravdu vědeckou. Dnes zástupcové totéž vědy uznávají, že materialismus jest vyvrácen. Tehdy surově bylo spíláno církvi, a socialism se svým materialistním názorem a svou mravní anarchií činí to podnes – ve jménu vědy.

Taková věda troufá si v nezměrném přeceňování sebe stavět se              nad Boha, sobí sobě rozhodovati, je-li Bůh; troufá si žádati od církve, jež jest Kristem, svým zakladatelem, vlastně od věčnosti a strážkyní jeho pravdy věčné, božské, aby se zodpovídala že svého učení, ze svých tajemství víry!

Věda chce býti svrchovanou instancí po všem světa oboru, ta věda, jež se mění co děn a je plna záhad a sporů; ta věda, jejíž přední zástupcové neumějí nebo nechtějí rozeznávati sebe od ní. Na říšském sněmu německém připomněl W i n d t h o r s t   r. 1883, že věda nejsou jen berlínští profesoři; r. 1907 vytkl dr. K r e k  na říšské radě českému univerzitnímu profesorovi, že za­měňuje profesory za vědu.

Roku 1907 podala křesťansko-sociální strana interpelaci u ministra vyučování Marcheta, kde se praví, že v poslední době jmenováni byli             4 židovští mimořádní profesoři na německé medicínské fakultě v Praze a 7 ve Vídni, kde třetina profesorů

362

Bludy a lži v dějinách.

již beztoho jsou židé, kteří namnoze používají svého postavení                          o b ch o d n i c k y, proti důstojnosti stavu.

Za našich dob většina „nepředpojatých“ prý „hledají Boha“. Je to poměrně velký vzácný krok, že aspoň tak daleko je při­vedla věda; někteří chtějí, aby jim církev přišla vstříc, jenom proč a kterak? Snad aby popustila ze svého pozitivního učení? Bude jim spomoženo, když by se církev spustila své pravé cesty a vydala se k nim po cestách vratkého rozumu – a počala s nimi pochybovati? – Nikoli církev k nim, – naopak, oni k církvi!      

Církev, jsouc pevnou osou po věky, nemůže povoliti, ze své povahy je nezměnitelná. Kdyby se odchýlila, přestala by býti, čím je – a kde by se octla potom, řekněme jen za necelé století? Církev má hleděti jen, aby byla opravdu církevní, jiné úlohy nemá; učení její je v jádru dobré – a když tomu tak bude, i moderní věřící laik bližší úpravu mile rád ponechá po­volaným, neboť každý nemůže býti teologem. (Dr. F. J. ,,Týden“, Praha 1907.).    

Víra potřebuje ku svému klidnému rozvoji pozitivního, vše­stranně pevného systému etického. U č e n í  K r i s t o v o  j e s t                                       n e j k r á s n ě j š í, n e j š l e ch e t n ě j š í  a  n e j j i s t ě j š í                              s y s t é m, v němž každá k vyššímu tíhnoucí mysl dochází plného klidu. –  Nač by se kdo té víry spouštěl, dokud někdo jiný nezaloží nový systém etický, jejž rozum uzná za nejlepší mysl za nejušlechtilejší, a um                      za jedině možný, od Boha pocházející?!

Pokrok.

I když si jej kdo myslí v té nejasné, mlhavé a měnivé formě, jak               o něm blouzní náš věk, jakožto neustálý, neomezený, nekonečný pokrok až do těch verneovských a jinačích výstřed­ností – pokrok sám o sobě nikdy nemůže býti jakou překážkou náboženství.

A přece jest, a jak mocnou! Na pokrokových schůzích není neobyčejná fráze: „Věřiti v Boha nyní, v době elektřiny?“ Když se hraběti Zeppelinovi podařila vzduchová jízda, rozjásal se pokrokový tisk, že stařec, konzervativec a hrabě, stal se nevědomým spolupracovníkem          k dalším společenským metám a konečnému „v y s v o b o z e n í lidstva“. Podle jejich termino­logie značí to vysvobození                                       z „náboženských pout“, což ovšem je na zmíněné přívlastky vynálezcovy – ironie osudu.

363

Bludy a lži v dějinách.

Krásné deklamace o pokroku v kultuře, o etické kultuře, o čistě lidské, od náboženství nezávislé mravnosti znamenají v léčení lidstva právě tolik co homeopatické kuličky při ra­kovině.              

Výše zmíněná debata ve vlašské komoře ukazuje, že rozumní nepřátelé uznávají, že víra zcela dobře se srovnává s vědou a                                    p o k r o k e m. Zůstává jen otázkou, proč tito stateční pokrokáři neuvádějí svou teorii v praxi?

Pokrokový člověk, v obyčejném smyslu pokrokový, myslí, že                pro sám pokrok nesmí a nemůže býti dobrým křesťanem. A z křesťanské strany myslit se začasto, že se má býti tak po­kročilým a moderním, že               z „modernismu“ přišlo až i nebezpečí pravověrnosti.

O pokrokářství píše ,,Moravská Orlice“ 1908: ,,U nás má pokrokovost v ústech každé švíčko. To znamená, že už je zpro­fanována a popularizována až přespříliš. A že ti, co ji lidu kázali, musili užít různých nehorázností, aby masu, která je sama sebou vždy konzervativnější, naučili žvatlat slovo pokrokovost, pokrokový člověk. Uvažujeme-li věc      p o l i t i c k y, napadá nám hnedle, že tu běží hlavně o politickou moc těm přednějším pokrokářům. Veliké, organické a tiché dílo pokroku usnadnili si velice pohodlně. Tak právě jen pro politickou hospodu. Masaryk jim řekl, že je mezi vědou a náboženstvím katolickým nepřeklenutelný spor. Uvěřili mu, a už to jde. Z kyselostí, jež měl zmíněný profesor s pátery, vyrostl i nepříčetný vztek proti katolické církvi. Vzteku toho chytila se dobrovolně i nedobrovolně i družina sociálně-demokratická a naše mladá inteligence učitelská i úřednická. Starý viník dr. S t r á n s k ý  přidal se se svým krvavým orgánem,                      k němu připojili se i expáteři – a ubohá Morava hemží se pokrokovými bataillony…“

Či chceme pokrok bez výběru? vše nové jen proto, že nové? To snad mohl chtíti jen Nietzsche, – a ten už dávno skončil svůj duševní život, ztroskotav jej v kontradikcích.

Dr. D r e x e l  prail 5.prosince 1907 v poslanecké sně­movně: ,,Mluvilo se dnes, pánové, velmi mnoho o  k u l t u r n í m  p o k r o k u. Uvažte pokrok se všech stanovisek. Jeví se dnes nejvíce v oboru techniky. A tu jistě každý z nás má radost, vytvoří-li se něco nového a stanou-li se jeho životní poměry zajímavější a bohatší.                        

Nejsme proti pokroku, ale, pánové, my víme, že ne  k a ž d ý                           k u l t u r n í  p o k r o k  č i n í  š ť a s t n ý m. Běžte do Athen! Jaká to byla kdysi kvetoucí kultura! Je potřeba pouze navštívit

364       

Bludy a lži v dějinách.

velká muzea a prohlédnout si, co vytvořil kdysi velký estetický duch, a splakali bychom, že „na místě, kde stojí dosud sloupy staré doby, žije tak slabé pokolení. Běžte do Egypta a vizte, jak mohutná síla se zde kdys uplatňovala, jaký názor zde žil, desetkrát mohutnější než nyní – a srovnejte dnešek s minulostí! Projděte ulicemi starého P o m p e i                     a přemýšlejte o tom, že národ, který tolik vytvořiti dovedl, z a h y n u l              s a m o u  n a d k u l t u r o u  a kulturním pokrokem. N u ž e,                                  ř e k n ě m e  s i  t o  i  d n e s. V i d í m e  d n e s  t u  a  t a m  z n á m k y       p e r v e r s n í  d o b y, cítíme, jak kulturní pokrok zasáhl naše nervy, že naše cítění a myšlení často nebývá normální. (Živý souhlas.)

Buďme upřímní a poctiví sami k sobě, s p o l u p r a c u j m e                     o  t o m,  c o  j e  s k u t e č n ý m  p o k r o k e m,   a ť  p o ch á z í                     z  k t e r é k o l i  s t r a n y. Než slyšíme-li z té neb oné strany od někoho, že je poněkud skeptikem a praví: nevím, bude-li to opravdu k dobrému – pak nebuďme hned zlí, a neříkejme: r e a k c i o n á ř, nýbrž řekněme: jako v oboru vědy je výhodným, jde-li se d v o j í  c e s t o u  a                                   h l e d á-l i  s e  u p ř í m n ě  p r a v d a, právě tak je dobré, jestliže                      v těchto velkých otázkách kulturního pokroku stojí vážní napomínatelé vůči těm, kteří chtějí rychle vpřed.  

Neboť co přišlo zároveň s  p o k r o k e m, s užíváním kulturních prostředků moderních a s větší schopností myšlení? Nestali jsme se rafinovanější v podvodech i klamech i v zastírání špatných vášní? K a ž d á  k u l t u r a  m ů ž e  n á m  p ř i n é s t  r a d o s t  a  š t ě s t í,  a l e     v y b o č u j e-l i  z  m e z í,  m ů ž e   n á s  z n i č i t. („Tak jest!“)

Nacionalism.

Za našich dob i nacionalism se staví nad náboženství. Církev katolická, prý černá internacionála – není prý dosti národní, jako by , jsouc katolická nemohla neb nechtěla vy­hověti každé národnosti.                  

Právě církev a pravě, poněvadž je katolická, může objati všecky národy v lásce a v rovnosti, neboř může stanoviti pravou míru spravedlivého nacionalismu, aby sice každý pěstoval svou národnost, než nikterak na škodu a křivdu jiného, zvláště menšího a slabšího.

Nejpatrnější je ten rozdíl u německého národa: nekatolická jeho část, kde tedy ochablo náboženství ve své pravosti, a tím

365

Bludy a lži v dějinách.

i v působnosti, je nacionalismus mnohem divější krutější: ne­uznává                   u jiné rasy neb civilizace žádného práva; vše má sloužiti ku zvýšení vlastní moci. Jen katolické centrum, pokud ovšem i podle své povahy může, ujímá se utlačované menšiny polské.

G r i l l p a r z e r o v o je slovo: „Humanitou k nacionalitě, nacionalitou k bestialitě.“ Herbert S p e n c e r  dí ve své lite­rární závěti, že nacionalismus znemravňuje „our country, right or wrong“, jako že ,,svoji musí býti v právu“.

Několik případů nezřízeného nacionalismu uvedeno výše                     pod nadpisem ,,kultura“.  

Jak píše ,,pokrokový“ Němec o Češích. Bývalý poslanec                         za Trutnov, Herzog, nyní redaktor „Alldeutsches Wochenblatt“                          v dolnorakouském Badenu píše ve svém listě ze dne II. Brachmonds 1908 o Češích takto: „Bylo by na čase Němce učiti, že en a jeho předkové stvořili každý strom, který se na dolnorakouské půdě daří, a každý položili kámen, že my Germánové jsme utvořili župní marku, a vše, co v ní žije proti naší vůli a chtění, jako rozkaz má pokládati, – když mluvíme, má mlčet – a my nic nemáme dělati, než vše, co se proti nám pozvedá, jako předpotopní zvířenu – mravně zardousit. P ě s t                            G e r m á n s t v a,  k t e r á  m e d v ě d y   j e s k y n  n í  a  m a m u t y  z n i č i l a,   m á   Č e ch a   j e š t ě   b e z o h l e d n ě j i  s k o l i t i, ježto jako páni a tuzemci nad čistotou a bezpečností země máme bdíti a        j i  p ř e d   d o b y t k e m   n o v é   d o by   v o l n o u   z a c h o v a t i,     o h l e d y  p l a t í  j e n  p r o  l i d i  a  n e  p r o  Č e ch y. Ukažte lidu minulost, aby znal budoucnost.“ – A s těmito lidmi bratříčkují se naši pokrokoví lidé.

Obzvláštní láska k bližnímu jeví se ve slovech evangelického bohoslovce Alfreda Luxe, která nedávno pronesl v za­sedání vídeňského spolku „Altdeutsche Lufhet-Sippe in der Ostmark“: Jmenovaný evangelický hlasatel učení Kristova pravil: ,,Ozdobte vy všichni, kteří nechcete, aby vaše němectví vzalo zkázu, své byty obrazy výhradně čistě německo-národního rázu, poučujte mládež o dějinách němectví, kteréžto vyučováni zde v Rakousku úpí pod jhem klerikalismu, jenž bude co nejdříve v rukou Slovanů, a také jmění, školy a vše, co s tímto mocným živlem souvisí, propadne co nejdříve mohutným vlnám slovanského rozepjetí. Probuďte se konečně, Němci rakouští, již je téměř hodina dvanáctá, neboť slovanský vliv dere se již i do nejrůznějších německých rodin vídeňských. Všude vidíme jen české osoby služebné, které                       při dnešním svém sociálním posta­vení často téměř v německých rodinách velí. Otec rodiny zhusta

366       

Bludy a lži v dějinách.

ovšem vyhledává jen ryze německé místnosti a společnosti, ale doma chová se zbaběle. Povinností nás všech jest pracovati nyní bez oddechu na zachování pravého, čistého němectví a vše mýtiti, co páchne nezdravou a nám nebezpečnou cizotou. Pryč se vším, co páchne slovansky neb židovsky, ,,edle Freude kann man nur in echt deutscher Gesellschaft finden“. Každý, kdos pravým Němcem, piš švabachem, mluv bez cizích slov, čti jen „deutsch gesinnte“ časopisy, kupuj jen německé tovary, zaměstnávej jen německý lid, vše co činíš, vše to musí ,,einen streng deutschen Charakter an sich tragen!“ I na očistu Vídně musí dojíti. Veliký německý národ nestrpí, aby v jeho světovém německém městě se mohly roztahovati živly cizí, parazitní: Slované a židé. Doufáme, že doba ta přijde jistě, tak jako přišla, po Bachovi,                   r. 1859!“ – Prapodivná řeč budoucího německého evangelického kazatele!

Bývalý ministr posledního císaře francouzského Emil O l i v i e r psal r. 1908 knížeti Lubomirskému, když tento dlel v Praze s četnými polskými hosty, utvrdit shodu česko-polskou, jakožto dozvuk slovanského sjezdu v Praze: ,,Slovan je přirozený spojenec Francie, neboť jako my, tak i Slované postavili si nade všecky hmotné zájmy, i nad národnostní myšlenku, kultus ideální spravedlnosti. Kdyby Francouzi a Slované zmizeli ze světa, zmizela by s nimi také spravedlnost a svět by zapadl v barbarství. Ani Slovan ani Francouz neměl by smutné smělosti k nespravedlnosti v Poznani.“

Fanatism.

Fanatism je temná moc, ze staré zkušenosti našeho bystře jímajícího lidu možno říci „nečistá síla“, jež i do té míry zasle­puje člověku rozum i srdce, že nerozmýšlí jasně a nejedná lidsky.

Jak už bývá, že nešlechetní lidé svádějí vlastní vady na jiné, nepřátelé církve vytýkají fanatism katolíkům, opravdu však jest u nich samých.

S o c i á l n í  d e m o k r a c i e  fanatizuje své stoupence. V čele jejím jsou velikou většinou potomci národu, jemuž je v krvi nenávist všeho katolického. Kdyby se tak někdo tázal ubohého zaslepeného dělníka, cože mu udělalo křesťanské nábo­ženství nebo který katolický kněz ho zbil neb urazil, úmyslně ublížil a ukřivdil?, snad sám nebo jeho matka, žena nebo dítě přijali nějaké dobrodiní z kněžské ruky nebo někdo z nich byl

367

Bludy a lži v dějinách.

ošetřen péčí milosrdného bratra nebo sestry – buď by ještě více se rozlítil hněvem, nebo by sklopil zrak: je zfanatizován.

V tom právě jest tajemství úspěchu sociální demokracie, že nehorázným tupením církve a všeho duchovního budí nízké vášně, fanatizuje své stoupence, aby jako slepí šli za ní.

Fanatism jest i na výšinách lidstva, na místech lidské uče­nosti,                     na universitách, v různých odstínech, podobách a smě­rech, ale hlavně            ve směru náboženském, proti církvi.

Ctihodný P e t r   d e  l a   C o l o m b i é r e  psal svého času                    z Anglie: „Jak přece je možná, že rozumní lidé, kteří z denního obcování znají náš život, že takoví muži propůjčují sluchu smy­šlenkám, roztrušovaným o jejich známých a sousedech, že tomu věří, ačkoli zdravé smysly jim svědčí proti tomu, zvláště v případech, kdy možno lež omakati, a že pochází od osoby rozkřičené. Ale hereze jest tak záhubné zlo, ze kalí úsudek i jinak rozumnému člověku.“                  

Fanatism nejostřeji se vyhrotil v Německu. Známý furor teutonicus má odrůdu, náboženský fanatism, f u r o r  p r o t e s t a n t i c u s. (,,Vaterland“, srpen 1908.).  

Člověk tu stojí jako před hádankou, vidí-li z fanatismu páchati věci proti zdravému rozumu a správnému citu. Až do nesmyslná rozpálené záští svádí k nejkřiklavějším křivdám.

Mnoho protestantských učenců je v tom zajedno, že na­prosto zamítají vše katolické bez jakékoli rozvahy a zkoušky. Bývalý soudce napsal nedávno do ,,Koln. V.-Ztg.“, že mu v Ber­líně nechtěli uznati hlavního svědka jen proto, že je katolík; v kontroverzi o to dáno z města inteligence i za důvod, že ,,kato­líci, to jsou jezuiti, a ti jen křivě přísahají.“

Fanatism však nejen zaslepuje a zatvrzuje, že člověk zavírá očí před pravdou, on i přímo pravdu kalí a kazí. Staré, stokrát vyvrácené bludy a lži znova se vysílají do světa, dobré stránky se zamlčují, úmysly se vykládají ve zlé, nejhanebnější věci se vynalézají.          

V procesu Eulenburgově podána proti žalovanému svědectví zrovna zdrcující, že nebylo vyváznutí. Obžalovaný dostal ano­nymní dopisnici, jež ho přivedla na novou dráhu obrany: že prý se stal obětí klerikám, poněvadž jakožto rádce císařův pra­coval prý                                       o německo-protestantskou ideu císařství. Neprospěl tím sice vážnosti své vlasti, ale snaží se zachrániti sebe osobně tím, že volá na pomoc temnou moc, nečistou sílu fanatismu, proti katolické církvi.

368

Bludy a lži v dějinách.

Fanatism byl, jest a bude i v politice mocným činitelem. Za našich časů jsou to zejména blokové většiny – francouzská a německá; náboženský fanatism je k sobě sehnal a drží je po­spolu, prý                           proti klerikálním přehmatům, proti ultramontánní hlíze a hydře.

Z fanatismu ani nepozorují, že pořád radostně předpovídají zkázu  církve, jak prý chabne a ztrácí všechnu moc a při každém jejím i nejmenším projevu života mají z „klerikalismu na po­stupu, vždy vítězného“, plno strachu.

Fanatism může se stupňovati až v ono již nelidské, přímo ďábelské záští ke všemu dobrému, nadpřirozenému, ke všemu, co připomíná Boha, jak Spasitel předpověděl svým věrným, ze budou pronásledováni až i                 s tou zaslepeností, že „kdo vás za­bije, domnívati se bude, že by tím Bohu sloužil.“ (Jan 16, 2.).

Je to již na tomto světě truchlivý obraz rozštěpenosti lidstva ve dva tábory, jak bude i v soudný den, po pravici a po levici Páně, a zůstane pak na věky věků.

Prosperita

Jiným ideálem, jímž to se má zeslabit význam náboženství v životě člověka i národa, je americky tak nazvaná – p r o s p e r i t a, po evropsku to značí aspoň hospodářský roz­květ, ne-li přímo kapitalism.

Je to – nepokrytě řečeno – divý spěch a dravý shon po věcech vezdejších, po majetku a požitku, chorobný chvat a neklid, zmítavá, žíravá chtivost statku nebo cti; z toho tělesná vysílenost, duchová rozčilenost, předrážděnost, šílenství, samovražda. Když přestal nedělní klid, ani dobytek to nezdržel. – „Co jest platno člověku, byť všecek svět získal, a na své duši škodu trpěl?“ (Mat. 16, 25.). Kdyby se bylo zůstalo pří tom, nebylo by těch ohromných škod na lidstvu a těch trpkých zkušeností, po kterých opět bylo potřebí bojovati o výhody kře­sťanského řádu.    

Lidstvo je sice vždy hodně materialistního smýšlení, ale jako nepravost někdy přetvářkou holduje ctnosti, tak lidstvo chce vždy aspoň se zdáti ideálním, aby mrzké mamonářství neproráželo navrch celou silou. Proto se prosperita staví do stínu kultury a vědy.

Z pozadí všech těchto hesel obyčejně hledí, ani ne dosti skrývaný             k a p i t a l i s m. V kulturním hnutí stávají v popředí finančníci, dávajíce mu obyčejně podnět a směr.

369

Bludy a lži v dějinách.

Věda chce býti živností; proto jest jí účelem nikoli pravda, nýbrž jen hledání a mnohdy nehledání, zastírání pravdy; ba více, věda má býti vydatným pramenem k nádheře a rozkošničiví; chce vládnouti. „Unversity, pokud je liberalismus na nich ve většině, mají býti státem   ve státě, aby vždy na nich vládl protikatolický názor světový.“                   (Prof. P e r n t e r, „Vaterland“, 25. listop. 1907.).            

Zde se volá: „Věda jest moc“, z druhé strany se ozývá: „Peníze jsou větší moc!“ K a p i t a l i s m u s  a  v ě d a  ch t ě j í  o v l á d a t i  s v ě t v  n e j t u ž š í, o t r o c k é  p od d a n o s t i: nadkapitalista chce si člověka podrobiti po hmotné stránce, shrnouti jeho majetek; nadučenec chce zaujati, ovládnouti duši. – Vláda m o n i s m u  a  m a m o n i s m u, doména nevěrecké, nebo přímo řečeno požidovělé svobodomyslnosti, pod jejíž rouškou se skrývají násilné chtíče.

Tu hle, právě z vlasti prosperity nenadále ozývají se „Nové myšlenky“, že ke zdraví těla potřebí zdravé mysli. To káže těch 10.000 sebevražd jen ve Spojených státech za jediný rok. Nekřesťanský, nezřízený, proto nezdravý shon po prosperitě přešel ve výstřední, téměř vášnivou t o u h u  p o  d u š e v n í m  k l i d u; přílišná zapadlost, zavrtanost do přírody prý uzmula, uloupila lidstvu duševní klid.

Z toho zase entuziastní přesvědčení, že duch má naprosto ovládati tělo; že člověk má pěstovati pozitivní, povznášející myšlenky a city a zamítati vše záporné, dlabavé, myšlenky a pocity sklíčenosti, skleslosti a chabosti.

Vysoce vážený protestantský profesor H i l t y ve spise „Choré duše“ vidí původ a příčinu nynějších n e r v o v ý ch  n e d u h ů                        v  n e d o s t a t k u  ž i v o t n í  z d a t n o s t i  a  ž i ­ v o t n í  s í l y.                     Za léky od toho doporoučí: pevnou víru v Boha, zejména vroucí přilnutí k Ježíši Kristu. „Ráno hned vstávaje pomysliti nejprv na Boha, nikoli                na sebe; bude to ve­liká posila pro celý den s jeho soužením.“ – Dále bude potřebí p ř í s n é  s e b e k á z n ě  v odříkání se a v práci, jak ji káže křesťanská askese a církevní půst. – Dále: b o j                                             p r o t i  s m y ­s l n o s t i: pisatel horlí proti „nečistému duchu“ v nynější literatuře, proti nahotám v obrazech a proti pohlavnímu vy­světlování mládeži, čili, jak si to svět nevinně nazval, proti ,,zdravé smyslnosti“. Toto „otroctví vzdaluje člověka od Boha, odnímá mu jeho přátelství, plodí nenávist Boha, dusí vše ušlech­tilé a vznešené, že snadno padá                 v samu zhovadilost. Tu nepo­máhá žádné poučování, – kdo by tvrdil, že ano, buď nezná lidí

370

Bludy a lži v dějinách.

nebo je nepoctivého srdce – zde je potřebí plného odvracení. Jen živá víra v Krista osvobozuje, kterýž jediný přeráží ta pouta, přecházející                z národu na národ.“ („Kranke Seelen“, Psychopatistische Betrachtungen.)

To jsou tvrdá, ale tím pravdivější slova z úst světského muže, který jinak se netají svými názory o křesťanství, – tvrdá slova těm, kdož tolik práce vynaložili odtrhnouti lidstvo od Krista, od Boha.

Jak pravil sv. Augustin před půl druha tisíci lety? – že                                n e k l i d n é  je srdce lidské, dokud nespočine v Bohu, svém spasiteli. –  „Beze mne nemůžete ničeho učiniti.“ (Jan 15, 5) „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám: ne jako svět dává –“ (Jan 14, 27.).

Kultura, věda, prosperita – v církvi.

Nepřátelé církve vědí z mnohonásobné zkušenosti, kdykoli se podnikl přímý, ryčný útok na církev, že věrní synové při­spěli na pomoc, ospalí se probudili, vlažní se rozehřáli.

Proto však nepřátelé neustávají; volí jiné cesty nepřímé a tiché, ale k témuž cíli; pořád ukazují nové cesty, kulturní, vědecké, hospodářské, obracejí touhy a snahy v tu stranu, aby lidi zaměstnávali a odvraceli             od náboženství.

Naše doba úmyslně zveličuje význam a cenu kultury a vědy                 nad jejich spravedlivou míru, aby nezůstalo nic místa pro náboženství; místo Boha mají býti modly: zlaté tele kultury, vědy, prosperity, nacionalismu, pokroku.

Je to vláda bleskotného hesla, tyranie duté moderní fráze                           b e z  j a s n é  m y š l e n k y  a  p ř e s n é h o  v ý m ě r u, jak už bývá zbraní a zároveň kletbou polovzdělaného davu. Myslí se „svobodný zkum vědecký“ a rozumí se tím vlastně nevěrecké omezování lidského vědění; řekne se: „volná myšlenka“ a myslí se zaslepenost a zarputilé nepřátelství k církvi; volá se: „volná škola“ a není v tom jiné volnosti, leda že se má vzíti škole i ten zbytek náboženství; „volným manželstvím“ chtějí setříti s manželského svazu muže a ženy ráz náboženský, svátostný.

Křesťanství prý nestačí na všechny potřeby 20. století, někdy prý nutno docela ho nedbat: má se tím buditi aspoň nedůvěra k církvi; chtějí hoditi pochybnost, zmatek a svár do křesťan­ských řad.

Jak soustavně a jednostranně se to provádí, poznati nejlépe z toho, že také sociální demokracie volá po „svobodném zkumu

371

Bludy a lži v dějinách.

Vědeckém“ a ovšem po veškeré ostatní volnosti, ačkoli právě mezi nimi se pěstuje nejhorší duševní otroctví. Patří k tomu sice trochu práce, má-li kdo prohlednouti ty nesmyslné, patrnou skutečnou zkušeností vyvrácené zásady jejich programu, ale jak jen kdo prohlédl balamutné fráze zkrachovaného marxismu, toho již nemohou potřebovati, dle hesla: „Kdo neparýruje, poletí“. Tak by vypadala ubohá svoboda v rudém státě.

„Naše kultura nesmí býti jednostranná, jen obrácena ke hmotnému. Co den více pociťuje se potřeba uvésti v soulad všecek pokrok, hmotný, duchový i mravní, spojiti zájmy na oko nesmiřitelné, osobní a obecné, držeti, ctíti a zvelebovati všechny ony ideální statky, bez kterých není možno nic leč rozklad a barbarství.“ (Arture  G r a f, „Per la nostra cultura“, 1908). Stýská si dále na horečný chvat přítomnosti, že téměř nedopřává člověku chvíle rozpomněti se na sebe samého, na obsah života.    

Všecky ty věci: kultura, věda, prosperita, národnost, pokrok mají také v  c í r k v i  s v ů j  v ý z n a m, svou platnost, ale jen pokud jim               v pravdě náleží. Člověku, stvořenému k obrazu božímu, koruně tvorstva, má sloužiti všecko: zvířena, rost­linstvo i nerosty, mezi těmi i drahé kameny a kovy, tedy zlato, peníze. K u l t u r a  je dobrá, žádoucí věc; zjemňuje a zdůstojňuje mu život. V ě d a bystří nejvzácnější dar boží, rozum, a činí člověka pánem přírody. Podivná a velkolepá je stavba lidské vědy. N á r o d n o s t  je Bohem dána a posvěcena. P o k r o k ponáší lidstvo k rozvoji, k dokonalosti.

Než všecky tyto duchovní statky lidské, kultura, věda a ostatní jsou k v ů l  i  č l o v ě k u, nikoli naopak, on pro ně. Č l o v ě k  n e n í                       j e j i ch  o t r o k e m,  n ý b r ž  p á n e m; ony všecky spolu a každá                o sobě nejsou  m o d l y, před nimiž by se člověk p l a z i l. – To jasně plyne z učení křesťanského; poměr těch hodnot ke člověku je přesně stanoven a tisícletou zkušeností utvrzen.

Liberální profesor Achille  L o r i a  z Turína uvažuje o sporné otázce: čeho více přinesla moderní kultura, štěstí či neštěstí? – Často slýchati, že moderní kultura lidi jen jitří, kazí a činí nespokojenými,                ze šťastných dělá nešťastné. Loria to připouští. Prostý venkovan bývá šťastnější než ve všem zběhlý inteligent. Naše kultura vyrostla u lidí hmotně zajištěných, zámožných. Tam blažila a byla radostí života. Ideální lidé přenášeli toto své štěstí přímo do lidu, zapomínajíce mu dáti také hlavní pod­mínku: zámožnost. Tím se děje, že nebohatý člověk, dělník

372       

Bludy a lži v dějinách.

nebo studovaný proletář, napojený všemi poklady vědění a zna­lostí kulturních, bývá rozervaný, na výsost nešťastný. Autor tedy radí, přepracovat novou kulturu v lidovou, v kulturu ne­majetných, a hlavně, aby vědění a znalosti byly sprovázeny m r a v n í  s i l o u, m r a v n í m       u v ě d o m ě n í m,  s m í r ­n ý m  n á z o r e m  l á s k y, p ř e j n o s t í  a      o d ř í k á n í m. – Pan profesor mohl to kratčeji říci, že moderní kulturu po­třeba temperovati n á z o r e m  k ř e s ť a n s k ý m, aby neší­řila nespokojenost a rozervanost. („Hlídka“ 1908.).

Neobyčejně vyvýšené stanovisko zaujal, a tím i správně pojal a spravedlivý úsudek o katolické církvi podal anglický spisovatel Charles Stanton D e v a s. Ukazuje, kterak materialismus, panteismus a teismus, katolictvím neprozářený, se­lhávají i v rozvoji kulturním. Absolutní cenu katolické kultury dovozuje z duchaplného srovnání této kultury                        s kulturou předkřesťanskou (Číňané) a s kulturou pokřesťanskou (Mohamedané). Potom líčí církev katolickou jakožto tvůrkyni kultury: „Ačkoli církev Kristova je viditelná, město na hoře stojící, jest v jistém smyslu přece skryta, zahalena oblakem. Právě nárok její, že jest pokračováním žití svého božského zakladatele, s nímž mysticky je spojena jako nevěsta se ženichem, jako tělo s hlavou, zavírá v sobě jistý podíl na pohaně i slávě. – Vzhledem k nároku svému, bytí božskou, musí osvícena býti božským zjevením, ale zároveň musí býti zahalena                      v oblaky, jimiž obklopen jest trůn Nejvyš­šího. A jakkoli oblaky církev obklopující jsou z částí dílem jejích nepřátel, přece hlavně pocházejí                 z její podstaty a jsou neustálým svědectvím poselství božského, tajemného. Není tudíž důkazem proti nárokům církve, nýbrž potvrzením jich, že jeví se býti zahalenou v paradoxy, v antinomie.“ Spisovatel uvádí deset těch antinomií: „1. Církev zdá se býti nepřítelkou duchovní civilizace, a přece ji pěstuje. 2. Církev jeví se býti v odporu k civilizaci hmotné, a přece ji podporuje. 3. Církev představuje náboženství bolest, a přece zase radosti; její mravouka jest přísná, a přece plná radosti.                         4. Církev jeví se býti nepřítelkyní, a přece zase podporou státu, jeho soupeřkou, a přece jeho spo­jenkou. 5. Církev hájí rovnost všech lidí, a přece zase nerovnost majetku a moci. 6. Církev jest plna pohoršení, a přece úplně svatá; hlásá zákon, jenž jest těžký a lehký zároveň. 7. Církev hájí náboženskou svobodu a svědomí a zároveň jim se protiví. 8. Církev jest jedna, a přece křesťanství vždy bylo rozděleno. 9. Církev je vždy stejná, a přece vždy se mění. 10. Církev je vždy utlačovaná, a přece vždy vítězná.“ Každému tomuto zdán-

373

Bludy a lži v dějinách.

livému rozporu věnuje autor zvláštní stať, v níž duchaplně jej řeší. Dokazuje, že k a t o l i c i s m u s  j e s t  ,,k l í č e m  k  p o k r o k u        s v ě t o v é m u“; činí tak na základě důkladné znalosti jednotlivých fakt historických a s neobyčejným teoretickým důmyslem, jenž jednotlivosti mistrně dovede spojovati v celek. (The Key to the Vorlďs Progress, London, 1906.)

83. Kněz v českém veřejném životě.

Za přítomné doby burácí po českých vlastech útočný zápas, který veškerou svou taktikou a silou k tomu směřuje, aby ná­boženské smýšlení bylo vyvráceno neb aspoň zeslabeno a po­níženo. Poněvadž český lid 95% svých hlav hlásí se k církvi katolické, přirozeně míří ty útoky především proti náboženství katolickému.

Kdo zná dějiny českého národa a českého státu podrobněji, každý ví, že tyto útoky na smýšlení náboženské nejsou u nás žádnou novinkou. Opakuje se tu stará česká historie, při níž nejde o žádné povznesení českého lidu, o žádné zvelebení jeho blahobytu, nýbrž o  p o d m a n ě n í      s i  Č e s k é h o    k r á l o v ­ s t v í, jak stojí a leží, zrovna jak se to dělo, když počátkem XVII. a v XVIII. století byl č e s k ý  l i d  o d  s v é h o        n á ­b o ž e n s t v í  o d p u z o v á n  z  d ů v o d ů  p o l i t i c k ý ch                     a   h o s p o d á ř s k ý ch.

Nynější rozmanité útoky na katolické náboženství českého lidu nejsou docela žádným ,,kulturním“ bojem, jak předstírají agenti. Útoky ty znamenají zřejmý boj, směřující proti státu, proti jeho pořádkům,             proti dynastii, proti nynějším majetným třídám, proti české národnosti; znamenají politickou snahu opanovati veřejné, záležitosti českého lidu, jeho dosavadní ná­boženská morálka a názor světový mají býti útoky těmito změ­něny a oviklány tak, aby se dal podmaniti od cizích a vzdálených mu živlů, jež doposud právem pokládal a správné pokládá        za své státní, národní a hospodářské nepřátele.

- - -

Veřejné naše poměry a hospodářské názory udržovány jsou především morálkou, vyplývající ze zásad stávajícího nábožen­ství, o něž se také většina platných zákonů opírá. Proto ti, kdo touží, aby u nás nastaly, změny ve veřejných poměrech a v ho­spodářských názorech, hledí toho docíliti především usilováním

374       

Bludy a lži v dějinách.

o změnu v morálce, jíž se český lid na základě stávajícího ná­boženství spravuje a řídí. Následkem toho jest jasné, že dnes od různých agentů a pod různými záminkami vedené útoky proti stávajícímu náboženství jsou povahy vyslovené politické a hospodářské a že se při nich jedná jenom a hlavně o podma­nění a získání českého lidu, aby se neprotivil výbojům, jejichž cílem v našem soustátí jest úplný rozvrat a převrat poměrů stávajících.                                  

Ku provádění agitací těch, jak se každý může přesvědčiti, získáni jsou jenom lidé, kteří nemají co ztratit a kteří nemohou pro nic darmo pracovati, kteří tedy z  r o z v r a t u  t o h o  p a ­t r n ě  t ě ž í  a  t ě ž i t i                h o d l a j í. Agitace ty podporují pak u nás lidé, kteří na stávajících poměrech nemají žádného zájmu. Ba právě, činí to lidé, kteří snadno a rychle zbohatli z práce nebo z hlouposti českého lidu a nyní, jsouce se svým bohatstvím uprostřed toho lidu dále živlem cizím a vzdáleným, nechtějí býti napadni svým bohatstvím, všelijak získaným. Těm se protiví stávající konzervativní poměry u nás.

Že se někteří našinci k nim dobrovolně přidávají, to se děje následkem české neprozíravosti a závistivosti, jimž není ze stanoviska českého nic dosti hloupého, aby to nepokládali za p o k r o k.

Aby pak stávající náboženství z důvodů politických a hospodářských mohlo býti rozvráceno, sníženo a lid morálky z něho plynoucí zbaven, přirozeně především musí býti h l a s a t e l é  a                    s t r á ž c o v é   n á b o ž e n s t v í  toho v očích lidu s n í ž e n i,                        o  v l i v  p ř i p r a v e n i  a lid víry zbaven.

Jest tudíž jasno, proč se nynější útoky proti katolickému duchovenstvu v zemích českých podnikají. Děje se to z poli­tických a hospodářských zájmů nepřátel našeho státu, naší dynastie, děje se to             ve snaze, aby lid v zemích koruny české, zbaven dosavadní, své morálky, dal se bez odporu potom poli­ticky i hospodářsky podmaniti od činitelů, kteří již po staletí o politické zabrání zemí koruny české a o hospodářské podmanění si českého lidu usiluji.

- - -

V důsledku těchto snah hledí různí agenti cizích zájmů,                              v habsburském soustátí především katolické duchovenstvo v jeho snahách, udržujících stát, pořádek, mravnost, víru a lásku, ochromovati, v lidu nedůvěru proti němu rozsévati, o vážnost a úctu je připravovati.

375

Bludy a lži v dějinách.

Ty snahy neprospívají lidu v žádném směru a blahobyt jeho nijak nezvelebují. Smutné při tom je, že lid ve své neprozíravostí ze svých mozolů ty falešné agenty ještě podporuje a že i stát, jimi poškozovaný, mnohé vydržuje a platí.

Dnes katolický kněz následkem působení agitací těch stojí v české společnosti jako hruška v širém poli. Kvete, útulek po­skytuje, bohaté ovoce dává, avšak přes to celé nerozumné davy zbloudilých nebo svedených kamením jako po nepříteli po něm házejí.                    

Smutné poměry ty vyvírají z politických a hospodářských agitací, jejichž kořistí má se státi český lid, aby nejprve víry své, své morálky a svých tradic zbaven, připraven byl pro za­hraniční a cizí činitele, aby ho politicky o národnost připravili a hospodářsky si ho podmanili. A v tom jim doposud a po celá staletí překážel především – č e s k ý                                k a t o l i c k ý  k n ě z  zrovna tak, jako v Poznaňsku Poláky v jejich národním a hospodářském zápase vede a udržuje katolický kněz polský.

Český kněz byl národním buditelem českého lidu, jest jeho politickým rádcem, český kněz také třebas mlčky representuje i český hospodářský program, takže půda, z níž vychází, totiž stávající u nás              n á b o ž e n s t v í, j e s t  n e j v ě t š í  p ř e ­ k á ž k o u, že se dávné a známé plány nepřátel našeho státe a naší dynastie neuskutečnily a uskutečniti nemohly.  Proto nynější útoky na postavení k a t o l i c k é h o     k n ě z e v české společnosti znamenají systematicky vedené a promyšlené p o l i t i c k é  ú t o k y  n a  s t á v a j í c í  s t á t n í,                         n á r o d n í  a  h o s p o d á ř s k é  p o m ě r y  u nás.

Že katolický kněz jest za okolností takových bez ochrany zrovna                ze strany, jíž na nejpronikavějším působení jeho musí a má záležeti, to jest ovšem žalostné a truchlivou chybou přítomné doby, která snad brzy bude pochopena.

- - -

Nynější útoky a agitace proti katolickému knězi v české společnosti nutno pokládati za politické a hospodářské útoky na stávající naše národní, politické a hospodářské poměry. Činí to lidé k nějakému veřejnému vystupování a vedení nejméně kvalifikovaní.

Český kněz bez odporu znamená v české společnosti důležitou složku, která v ohledu politickém, národním a hospodář­ském                            za nynějších poměrů reprezentuje pro český lid v jeho zápasech nejpřednější oporu, pokud totiž kněz ten úkolu a po-

376       

Bludy a lži v dějinách.

stavení svého jest si vědom. Ale toho vědom není si z českého duchovenstva pouze jenom nepatrný zlomek, jaký vždy a všude se vyskytuje, neboť i mezi dvanácti apoštoly byl Jidáš, který Mistra zradil a nepřátelům za třicet stříbrných vydal a pak se šel – oběsit! Proto                      na takové netřeba a nemožno se ohlížet.

Po našem mínění musí se tu a tam nesprávný a chybný názor                      na katolického kněze v české společnosti značně změniti, aniž by při tom někdo ze svého vlastního stanoviska musil něco slevovati. Jedná se jen           o to, aby soudní a rozumní lidé u nás připustili knězi všechna ta práva, jež žádají sami pro sebe a jež přána jsou každému jinému, aby porušovatele jejich rozhodně odkázali do příslušných mezí a aby si uvědomili, že boj proti kněžím není žádným zápasem kulturním, žádným tažením svobody a pokroku, nýbrž že jest docela sprostou snahou, aby pod falešným předstíráním pokroku a svobod s n í ž e n o  a                              z l e h č e n o  b y l o  p ů s o b e n í  n á b o ž e n s t v í  ve svých hlasatelích a strážcích za tím účelem, aby byl tím l i d ve své mravnosti a ve svých názorech p o l i t i c k y  a  h o s p o d á ř s k y  z m a t e n,                       p o p l e t e n  a  z d e m o r a l i z o v á n.

Katolický kněz v české společnosti znamená důležitého či­nitele, který její politické a hospodářské zájmy chrání a konzervuje. Proto jenom se naň útočí, a tudíž přirozeně l i d  m u s í si složku tu h á j i t i            p ř e d  a g e n t y  c i z í ch  z á j m ů, na něž nechť zahřmí otázkou: „Proč to činíš? Jaký zájem v tom máš, když darmo nic neděláš? Kdo tě za to platí? Nebo jakou odměnu čekáš?“

Na otázku tu zůstane každý agent odpověď dlužen a si­tuace, proč se dnes na katolického kněze v české společnosti útočí, bude ihned jasnou.

Všeobecně se pochopí a pozná, že to č i n í  p l a c e n í  a g e n t i              c i z í ch  z á j m ů  a  c i z í h o  ú s i l í,  j e ž  o d  s t a ­l e t í  s v é              ch t i v é,  h r a b i v é  z r a k y  n a  k r á l o v s t v í  Č e s k é   o b r a c í    a  r ů z n é  c e s t y  k  j e h o  p o h l c e n í,  j a k  s t o j í  a  l e ž í,                    h l e d á  a  p ř i p r a v u j e.

Ve  F r a n c i i panující zmatky udržovány a vyvolávány jsou zrovna z týchž stran a za podobným účelem, za jakým jest česká společnost rozvrácena. (Dr. V. Ř e z n í č e k, ,,Týden“, Praha 1908.).              

Slova tato jsou tím většího významu, že pocházejí od dů­kladného znalce národa českého a jeho dějin, jak svědčí hojné jeho veřejné práce, zejména „Bílá hora, dle současných pra­menů a pozdějších spisů“,                      v Praze 1895, „Modrá knihovna“.

377

Bludy a lži v dějinách.

84.   Církev a revoluce.    

Někdy bývá na obraze viděti hada s ostrým, ve dva hroty rozštěpeným jazykem. K tomu lze přirovnati dvojí lež, že prý je církev přítelkou a nepřítelkou revoluce.  

Podle jedněch církev katolická, jsouc prý a b s o l u t i ­s t i c k á   a          d e s p o t i c k á, nepřála prý nikdy lidové svobodě; jiní zase, že táž církev, jsouc prý d e m o k r a t i c k á,“ nepřeje knížecí vládě a nadržuje prý revoluci.

Tak by se vlastně obojí lež měla sama pozříti a zmizeti, ale přese všechnu svou nejapnost – při lidské nesoudnosti, drží se obojí dále.

1. Že dílo Husovo a Lutherovo bylo nikoli reformací, nýbrž revolucí, ukázáno již na jiném místě (či. 51 a 52). Když v refor­mačních rozvratech 15. a 16. věku knížata a vlády potřebovaly důvodů, aby upevnili svou zpronevěru k víře, aby zastřeli svou chtivost církevního majetku a svou ukrutnost na katolické poddané, vyčítali církvi, že jest nebezpečna státu a říši, že pod­poruje revoluci.                                

Tuto zbraň tasili nepřátelé, kdykoli jí potřebovali. Když počátkem sedmdesátých let minulého století rozvalily se vlny kulturního boje, odevšad se rozléhal křik, že římská církev jest nebezpečna státu a že jezuité jsou revolučníci, i v katolickém Bavorsku směl r. 1871 ministr kultu nazvati „vatikánskou“ církev velmi nebezpečnou státu.                  

Belgický liberál Emil de L a v e l e y e pronesl výtku, že                            v katolických zemích mnohem častěji se zvedaly vzpoury než                           v protestantských. Vizme.    

Doba velikých převratů politických nastala zároveň s pře­vraty náboženskými. Každé kacířství bylo více nebo méně re­volucí, v Čechách i v Německu.    

O husitském hnutí nalézají čelní i ruští badatelé jako                                          L a m a n s k ý, Hilferding, Palmov, že příčinu k němu v prvé řadě dala zpronevěra některých Přemyslovců na dílu cyrilo-metodějském. Panovníci tito a šlechta česká, pojavše v nechuť demokratism církve slovanské, chtěli se vyvolnit z odpovědnosti lidu a otvírali vrata západnímu feudalismu a s ním jdoucí kleslosti mravů. („Časopis vlasten. sp. muž. v Olomouci“ 1908.)

V Německu byla vzpoura sedlská jen následkem učení Lutherova. Původní a vlastní rozvoj moderního socialismu ukazoval se v zárodku hned po reformaci. Tam v sedlské válce vyrážejí první kly zásad sociálně-demokratických a  r e v o l u č n í ch.

378       

Bludy a lži v dějinách.

Sedlská válka byla proslovem k roku 1789 a dítě reformace z roků 1517. (H o f f m a n n „Entwicktlung der socialistischen Idee,“ Münster 1882.)    

Po té válce vznikaly vzpoury ve všech zemích protestant­ských,                v Anglii, Skotsku, Švédsku, Dánsku a Nizozemích; sta­vovská vzpoura česká a třicetiletá válka vytryskly z tohoto pramene.      

Dějepis doby husitské v ohledu politickém a náboženském,                          v ohledu národním i společenském odhaluje všecky živly, které lze spatřiti v každé pozdější revoluci, změněné sice podobou ale povahou jednaké. Doba různic husitských stojí v popředí hrozných divadel, jimž jméno r e v o l u c e. Činnost Lutherova v první polovici 16. století poskytuje ve mnoho, vnějších momentech obdoby a spojky s činností Husovou na 15. počátku věku, že mohlo vzniknouti jalové proroctví                     o huse a labuti.

Mezi tím, co v Čechách pásmo událostí při ustavičném, kvasem ještě se rozpřádalo a nové katastrofy nastupovaly, Německo a sousední jeho země strženy byly reformací v boje a války občanské. Myšlenky druhdy z Angličan do Čech přinesené Německem vracely se zase                      do Anglie; vilný a svémyslný panovník dal tam v zaslepenosti podnět               k revoluci církevní. První polovice 17. století ukazuje se v Čechách i                 v Německu spoustami třicetileté války, jejížto počátek, v Čechách dvousetletému jitření činí konec násilný, jejížto závěrek v Německu boji církevnímu a politickému činí konec pokojný. Avšak než ještě                  v Německu učiněn mír westfálský, dozrálo zlé osení v An­glicku králem Jindřichem VIII. rozseté v krvavý zápas; po půl století rozrývala zemi tuto revoluce církevní a politická, došedši konce svého v katastrofě                   r. 1689. Potom následoval v Evropě za více než sto let dějepis dvorů a válek, co zatím hladké idey encyklopedistů francouzských půdu posavadního pořádku ve státu, v církvi a ve společnosti zponenáhla sice, ale z kořán pod­rývaly. Ale r. 1789 vypukla ve Francii strašná revoluce, která vzkypěla také roku 1848 a r. 1870. (Helfert. § 50.)      

Takový jest koloběh revolucí v novověké Evropě. Louis B l a n c právem tedy staví v čelo díla svého ,,Počátky a původy revoluce francouzské“ boj myšlenek a rozvrat p o d n í c e n ý  J a n e m  H u s e m a vidí v tomto prý ,,prostém knězi“ – jehož ostatně pochopiti daleko se mu neudalo – ,,vzrůstajícího genia revolucí novověkých“, le naissant genie des .revolutions modernes.

2. Církev katolická – buřičkou? Nejstarší, ve svém ústrojí  velikolepá a nejkonzervativnější moc, více než kde který jiný

379

Bludy a lži v dějinách.

ústav světa docela na základech autority zbudovaná a jen auto­ritou působící a živoucí katolická církev má prý záměry demo­kratické, státu nebezpečné a revolučnické, a kde má moc v kato­lických zemích, budí prý a podporuje povstání buřičská a protivrchnostenská?! Toť jest hotová contradictio in adjectis, logický nesmysl! Katolická církev nemůže býti revolučnickou, jelikož by brojila sama proti sobě a zapírala a ničila své vlastní učení, svou všechnu bytnost. Katolická církev nikdy buřičkou nebyla, a kdo tvrdí opak, dopouští se největší historické lži.

Ale snad za našich časů, když státní vlády po většině jsou proti ní a revoluce ani katolických zemí neušetřila, katolická církev jinak se rozmyslila? Snad ,,chytrost římská“, vidouc neustále se zmáhati ideje a mocnosti revolucionářské ,,z chytrácké politiky“, se nějak smířila a smluvila s těmito mocnostmi?

Takové podezření zahrnuje hrubou urážku církve a jejího nezměnitelného učení; jest venkoncem pošetilé, směšné. Ale kolik jest neméně směšných výmyslů na církev, a přece docházejí přeochotné víry.

Ba právě za našich časů více než kdy jindy pozvedali pa­pežové varovných hlasů proti revoluci a její ošemetným zásadám a ukrutnostem a hlasitě a slavně je odsuzovali a zavrhovali, jako Klement XII.,       Benedikt XIV., Pius VI., Pius VII. a Lev XII. – Řehoř XVI. v encyklice „Mirari“ ze dne 15. srpna r. 1832 varoval jmenovitě od špatných spisů               v lidu šířených, ve kterých „jisté zásady se šiří, jimiž se podrývá povinná věrnost a pod­danost ku vladařům a všude se podpaluje pochodeň vzpoury“. Připomíná vznešených příkladů poddanské věrnosti                         ze starověku.

Jeho nástupce Pius IX., jenž sám se stal obětí korunovaných i nekorunovaných revolučníkův, opět a opět zamítal vzpoury a ve slavném Syllabu výslovně zatratil článek 63.: ,, Zákonitým vladařům smí se odepříti poslušnost, ba je dovoleno vzbouřiti se proti nim.“

Pravda, nelze zapříti, že též katolické země asi ode sta let byly zachváceny tímto moderním morem, že v logickém postupu od lichých zásad svobody také v katolických zemích vystřelily nynější sociální hereze, ale původ a příčina toho jest daleko jinde nežli v katolicismu.                

Z druhé strany se vytýká církvi, že jest příliš odvrácena                            od záležitostí tohoto světa, že činí své stoupence lhostejnými a tupými a že protestantism, kdyby si ničeho neuchránil, aspoň právo pohybu a revoluce že si zachová. Dvojbodný jazyk.  

380       

Bludy a lži v dějinách.

85.   Stát budoucnosti.

C i t e a u x ( – Sitó) klášter, (později také ves ve Francii), založil koncem 11. století mnich benediktin sv. R o b e r t v pustém hvozdě                C i s t e r c i u m, když se mu zdálo, že v jeho klášteře v Molesme nezachovává se řehole dosti přísně.

Řád byl by svou přísností zanikl, kdyby mu sv. Bernard nebyl                  se svými 30 druhy získal obliby. Předním účelem řehole, jak blíže určovaly stanovy (carta charitatis), bylo: modli se a pracuj.

Do Čech přišel cisterciácký řád již záhy, v první polovici                           12. století: Sedlec, Plasy, Nepomuky; na Moravě Velehrad a Zdar; ženská řehole na Starém Brně Králové klášter a v Tišnově.

Cisterciáci zabývali se polním hospodářstvím, pěstovali zpěv a hudbu kostelní, prospívali vědám a pomáhali udržovati život církevní.

Na klášterním majetku Citeaux učiněn v minulém století také jeden ze mnoha pokusů zříditi lidskou pospolitost na ji­nakém základě než              na křesťanském, jak popisuje abbé René G a r r a n d ve spise „Histoire de la vie et des oeuvres de R. P. Joseph Rey“.

l. Citeaux, starodávné kulturní sídlo křesťanské ušlechtilé křesťanským duchem a pilnou rukou z pouště v ráj po­výšené a posvěcené, dle zákona ze 14. května 1790 a 4. května 1791 odňat cisterciáckým.

Padesát let chodil statek se svým příslušenstvím, z ruky do ruky, až jej 7. července 1841 koupil Angličan Artur Young, že tam zřídí obec                po n á v r h u francouzského socialisty Founera. –

Na dva tisíce lidí sebráno v hospodářskou pospolitost (falansterii, ze slova falanx); každý člen mohl konati práci po vůli a po chuti, kdy chtěl a která ho právě těšila; ze společného výtěžku dostával podíl                    v poukázkách; na ty zase dostával byt, stravu, oděv.      

Všecka práce měla býti pouhou zábavou, rozkoší a ještě se mělo sloužiti obecnému dobru, když by se lidským, náklon­nostem dal směr společného prospěchu; jednotlivec měl dochá­zeti svého štěstí a pospolitost svého blaha.

O to pokusil se Artur Young a nahlodal si k tomu cíli ochotných a zámožných společníků.

381

Bludy a lži v dějinách.

Falansterie počala za nejlepších podmínek: zakladatelé byli bohatí, mocní a v pravdě jim záleželo na zdaru díla. Jaké ví­tězství nad názorem křesťanským, jaká čest a sláva po všem světě! – Mohli si také                             navybírati, kdo se jim viděl dosti vhod­ným, schopným, oddaným; byla to poměrně pravá elita.

Podílníci toho podniku, naivní a každé novotě náchylní, nechávali své ženy a dcery, jiným na příklad, v toaletách kraj­kami a stuhami zdobených pásti ovce, jiné v hedbáví obchá­zely dobytek.

Každý falanster směl po chuti pracovati a po chuti si ho­věti. Chyba byla jen ta, že málo kterému málo kdy chtělo se pracovati: všichni pospolu, původce té nauky, zakladatelé a účastníci zapomněli, že Bůh práci od počátku světa uložil lidstvu zákonem kajjícnosti a smíru; nebo vlastně nezapomněli, nýbrž chtěli z nepravdy usvědčiti, v posměch uvésti slova Písma: „V potu tváře své jísti budeš chléb“. (Gen. 3, 19.).

V podniku vše jen padalo: peníze naň, mravnost v něm, – až posléze i sám celý padl, když se podnikatelům zmrzel marný náklad a zděsili se nemravnosti. Falansterie zůstala fantasterií.

2. Na veřejné dražbě koupil statek pater Rey za tři sta tisíc franků, jež mu naskládaly zámožné rodiny z Lyonu. Když tam přišel, nepravě zjemnělý na pohled, s několika svými lidmi, tázal se ho bývalý majetník, co že tam zamýšlí počíti?

,,Přicházím půdu vzdělávat s těmito chudými a opuštěnými. Založíme zemědělskou osadu, v níž každý svou prací prospěje celku.“

„Ale to jsem také chtěl, a nepodařilo se mi.“

„Vám se nezdařilo, poněvadž jste chtěli pořádek obrátit naopak. Chtěli jste nechati každého, jak sám chce, ale naše náklonnosti, při naší porušené přirozenosti, jdou spíše ke zlému než k dobrému. S pomocí Boží dojdu mnohem jistěji svého cíle v duchu oběti a oddanosti, když budeme pracovati z poslu­šenství, jako řka v duchu kajícím.“ –

Falansterové zmizeli bez památky; jen v bývalé klášterní knihovně, kde si upravili divadlo, zbyly některé dekorace, ně­kolik kostýmů a                     35 natvářek smutně proslulých neznabohů a zločinců; jejich lebky probírali falansterové dle zákonů frenologických.                                

Po několika letech přišel tam návštěvou pan L. Vida kře­sťanskou osadu v plném rozkvětu, zradoval se velmi; ale po chvíli hluboko zesmutněv přiznal se, že když mu bylo 30 let,

382

Bludy a lži v dějinách.

býval tam falansterem. Náhodou prý mu přišel pod ruku kate­chismus,                  z něhož poznal svůj blud a vrátil se na pravou cestu.

„Byli jsme svedeni a ošizeni, ale naši svůdci nabyli, čeho chtěli, své situace.“

Přišel muž boží, abbé Rey, sňal hanu ze staré znehodněné opatie a zase tam zakvetly klášterní ctnosti.

- - -

Po čtyřiceti letech vláda francouzská opět zapudila družinu Reyovu, která tam blahodárně působila.  

Od roku 1899 přesel Citeaux v majetek trapistův. Ne na dlouho.      

Roku 1907 zase zkonfiskován s ostatním majetkem církev­ním, aby prý se utržila miliarda ku „společnému dobru“. Jak to dopadlo, vyloženo na jiném místě. (Sír. 312.)

86.   Móda v církvi.

Rozumí se zde móda v nejširším rozsahu: od původního významu slova modus – způsob, tedy od důležité podmínky jevu, až po ty časové změny v maličkostech, které nic nemají do sebe, leda že je tak nějaká změna, něco nového.

Vše lidské je pouze do času; „čas vše mění, i časy“.

I ta  p o u h á  z m ě n a, z něčeho do něčeho, ze starého do nového lahodí; a nebývá to ani vždy pokrok, od méně dobrého k lepšímu, ba naopak, často značný neúspěch, patrný ústup, a ještě bývá příjemný. Taková je síla novoty, – módy.

C í r k e v  p ř e d s t a v u j í  l i d é  s e  v š e m i  s v ý m i                                  s i l a m i  a  s l a b o s t m i. Vždy se v ní do jisté míry uplatňovaly popřední snahy lidstva za té oné doby.

Ve světě vždy bývala nějaká móda; snaha po novotách plní dějiny; vždy bývali „modernisté“.                    

Ale církev je základu a zřízení božského; proto, co je v ní božského, věčného, nemá změny, nemůže podléhati módě. Když se i                do toho vnášela móda, vznikalo kacířství.

K a ž d ý  b l u d byl v nějakém smyslu moderní. A že těch mód bylo za všecek čas již mnoho, již tolik, že jsou cesty bludu téměř všechny shozeny, byl život církve jako řka neustálý boj proti módě.

Nepřátelé katolicismu přepravují své útočné zbraně občas                               na moderno. Nedávno svůj odpor nazvali „k u l t u r n í m

383

Bludy a lži v dějinách.

b o j e m“, jako by bojovali na ochranu kultury proti církvi, a svět jim věřil, ačkoli každému prostřednímu může býti nad. slunce jasnější, že všecka naše kultura má kořen a počátek v křesťanství, že tedy kulturní bojovník vlastně jen plivá do studánky, ze které se napil a dále bude píti. Proti těmto nepřátelům bývá církev trpělivá, laskavá; neútočí, jen odráží útoky, i to málokdy, aby zachovala čest aspoň u svých dítek. Bylo by tu potřebí více práce, neboť dle slov ermelandského biskupa „vede se protestantům jako králi Midovi, jemuž se dle pověsti vše v ruce měnilo ve zlato; tak protestantům vše, i nejrozumnější, jakmile se kato­lická církev nějak k tomu zná, mění se v nerozum a ošklivost.“                                     S ch o p e n h a u e r: „Němec má zvláštní chybu. Jak uslyší některá slova a pojmy, zatočí se mu hlava, a hned padá v jakési delirium.“                                    

Nejnovější blud naší doby, jest právě „m o d e r n i s m u s“, kdy „pokrokoví“ katolíci, blouzníce o jakémsi budoucím nábo­ženství                     z „opraveného“ křesťanství, chtějí, aby se katolicismus přizpůsobil vědě; to znamená, by se přestal považovati za absolutní pravdu, jako že aby sám sebe uvedl v pochybnost a postavil se na roveň nějaké filozofické tezi.                      

Ale v církvi nestojí věda nad vírou; katolíkovi není věda základním principem, nýbrž pomocnicí víry. Věda má jen člověku říci, když se Bůh zjevil, Syn boží se vtělil a církev založil, že lidstvo jde bezpečnou cestou, když má za pravdu, čemu církev učí. (Viz str. 324. 367.)      

C í r k e v  j e  v y v ý š e n á,  s h o v í v a v á,  v e l k o m y s l n á,      v e l k ý ch  r y s ů; snáší všecky módy, pokud jen zasahují v její časovou, lidskou, vnější stránku. V jiné, podstatné části, nemůže povoliti v žádné. Církev naprosto není tou tyrankou, za jakou ji mají lidé nerozumní. Ale papež také není pánem církve, že by směl činiti a poroučeti, co a jak by chtěl. (Viz str. 130.)

Žádá se po církvi „v o l n é  m a n ž e l s t v í“, ačkoli se může věděti, že tu nelze ustoupiti od toho, co ustanovil sám božský zakladatel, věčná pravda, absolutní moudrost. Kdyby církev mohla povoliti, byla by se již vystříhala anglického rozkolu, jimž na ni uvrženo tolik utrpení.

Šťastnou náhodou právě na tomto článku snadno ukázati, jak neskonalá moudrost jej založila. Francouzský učenec George                               F o n s g r i v e  právě vydal spis „Mariage et Union libre — Manželství a volná jednota“ (v Paříži, 3. vyd.), kde nevychází z náboženského stanoviska a nedrží se toho neb onoho nábo­ženství, nýbrž jen r o z u m u   a  p ř í r o d y, a dochází závěrů

384       

Bludy a lži v dějinách.

ne-li docela jednotných, tož aspoň s o u b ě ž n ý ch                                             s  k a t o l i ­c i s m e  m. „Redukovati manželství na smyslný poměr a pro­hlašovati volné spojení manželů za oprávněné, znamená ničiti rodinu, autorizovati největší a nejvážnější mravní zlořády, přiváděti lidstvo                  do barbarské promiskuity, příčiti se evoluci, která, jak svědčí historie manželství, postupuje od polygamie k monogamii, upadati                                    do zvířeckosti. .... Nedali jsme se ve svém výzkumu voditi žádným dogmatem, žádnou předem pojatou teorií, nýbrž pouze konstatacemi a úsudky, zkušeností a rozumem, a hle, zdá se nám, že plyne z toho tolik, že nauka církve, k níž my po jiné cestě dospíváme, spočívá na půdě solidní a racionální.“

V jiných, volnějších věcech, měla církev sama a tak i posky­tovala více volnosti, ale činí to vždy v souhlase s pevnou praxí, ustálenou                         na základech staré a steré zkušenosti, jako třeba celibát knězi (viz čl. 37, str. 90.).

Každé století mělo nějaký popřední směr, k němuž i církev se postavila v nějaký poměr. (Viz str. 103.)                    

S v a t í  o t c o v é  a církevní spisovatelé snažili se teprve pronikati v náboženské pravdy a vysvětlovali je. Pozdější doba s ch o l a s t i  c k á ty pravdy již uváděla v soustavu a vědecky zdůvodňovala náboženská dogmata pomocí filosofie řecké, židovské, arabské.

Když se to po čase zdálo příliš suchým, pro život abstraktním, poněvadž křesťanství není snad nějaký filosofický systém, provedl                sv. F r a n t i š e k, chudáček Boží, onen veliký převrat ve světě, že dal teologii a náboženskému životu nový směr, – mystický, a strhl všecek svět za sebou.                  

Církev povolila i  m ó d ě  f e u d á l n í h o  z ř í z e n í  s jeho škodlivým vlivem a necírkevním společenským zřízením: vrstva                         nad vrstvou. Církevnímu duchu je mnohem bližší slovanský způsob: vrstva vedle vrstvy, jako prsty na ruce. Proto jako by nový duch měl zavanouti do církve, když vznikala mohutná říše slovanská, moravská; papežové jako z přímého vnuknutí dali jí hned všecky církevní výsady, i jazyk její povýšili za li­turgický; to byla věc většího významu, než by se na pohled zdálo, zejména když německá církev, řevnivá sokyně mladé slovanské, nikdy té výsady neměla.    

Š k o l s k á  m ó d a  jest, že Adam a Eva zhřešili jen tím, že požili     j a b l k o  v  r á j i. – Jen jablko, a ještě my děti 20. století to odstonáváme! – Ale světu nelze rozuměti, leč tehdy, uzná-li se těžká prvotná pravina, smrtelné prohřešení proti Bohu. Souhlas veškerého pokolení lidského to dosvědčuje. –

385

Bludy a lži v dějinách.

Pro jablko ? – Ach nikoli. Písmo sv. nikde nemluví tak; jen lidé si tak zvykli. V Mojžíšově knize Genesis (2, 9) psáno: „A vyvedl Hospodin Bůh ze země všeliké dřevo ... i dřevo vědění dobrého a zlého“ 15 – 17: ,,Pojal tedy Hospodin Bůh člověka a postavil jej v ráji rozkoše … a přikázal mu řka: ... ze dřeva vědění dobrého a zlého ať nejíš, nebo … smrtí umřeš.“ – D ř e v o  v ě d ě n í  d o b r é h o  a  z l é h o   jest patrně         a p o k a­ l y p t i c k ý   p o j e m, aby se přísně rozlišila  i d e a  d o b r a           a  z l a  v universálním smyslu. Problém, jaká bylá provina lidstva, spadá do teologie; jen to se ví, že přestupek toho přikázání byl pokolení lidskému  m o r á l n í  k a t a s t r o f o u   jejíž následky posud se v něm zachovávají.

Bývá také zvykem mluviti o ,,svátostech umírajících“, ačkoli to škodí, poněvadž mnoho lidí se bojí dáti se včas zaopatřiti, a konečně ani to není pravda, neboť ta svátost, jak učí církev, jest ku blahu duše a někdy i těla. Snad lépe ,,svátost nemocných“?

Bývala móda, když to nesla doba, malovati církev jako ňadratou dámu, jak tiskne dítě k prsu; ve mnohém kostele jsou ještě podoby svatých a zvláště světic, na obraze nebo ze dřeva a z kamene, v pozici, jako by náhle se byli zarazili v tanci a zkameněli, když na kůře se hrály menuety.      

Vše to bylo módou, časovým požadavkem, světskými lidmi dle tehdejších uměleckých názorů do církve vnášeným; církev to velkomyslně snášela, nikoho nekaceřovala.

A tak je těch mód, různých a všelijakých, větších i menších, velmi mnoho, až do těch nynějších vysokých kolářů bohoslo­veckých, které začaly u pruských důstojníků, když po roce 1866 a 1870 nosili hlavy vzhůru, přešly do rakouské armády, odtud k civilistům a od těch              i do – církve v její mladé brati.

Doslov.

Společnost lidská sotva kdy měla více potřebí s rozvahou se probírati svými dějinami, jako právě za našich časů. Doba naše jest dobou všeobecného odpadu od věčných zákonů, dobou mrzkého sobectví. Kde který občánek sám si z papíru vystřihuje Helia, jaký se mu hodí, a ve svědomí si zastřihuje věčné zákony pravdy, jak se mu kdy uzdá.

K tomuto stavu byla společnost evropská již z daleka vedena a připravována. V klidně usazené a uspořádané vrstvy společ­nosti lidské vrhla pochodeň požáru – ,,reformace“ Husova a 25

386       

Bludy a lži v dějinách.

ještě, více Lutherova. Od těch dob zalehly na společnost lidskou hory nepravostí, moře hříchů, poušť bludů.              

Dcerou reformace jest – revoluce. Vladařové z dob refor­mačních nebyli přízniví náhlým a násilným rozvratům politickým, ale se neostýchali z nich kořistit. Nenáviděli revoluce, pokud také jim samým sahala, na hrdlo, ale následky její zákonitě potvrzovali a ,,posvěcovali“, pokud jim z toho vzcházel mrzký zisk a škoda jiným – zejména újma moci a vážností církve. Tak nenáhle hrubla jemná citlivost svědomí, otupěl cit právní, rozmohl se duch nevšímavosti ku pravdě, právu a ctnosti, rozmohl se duch věrolomnosti a násilí, – duch revoluční..   .

Co doutnalo v lidstvu od času reformace, vybudilo roku 1789                    u velikou revoluci. Nevěrecká a nemravná zkáza monarchie francouzské, podporována zkaženou inteligencí, neboť refor­mační skepse nevěry a nemravnosti i do Francie byla pronikla, měla v nezbytném zápětí revoluci. Revoluce byla spravedlivou pokutou a přísným trestem, dopuštěním Božím.      

Ale moderní dějiny jaly se rozeznávati „veliké ideje revo­luční“                od jejich nadužití (zneužití), děliti ,,slavné vzkříšení lidstva“ od hrůzy, která je sprovázela. Nežito jest hra bídná a nemravná, neboť proslavované ideje revoluční jsou zrovna tak bezbožné a nemravné jako prostředky, jichž se užívalo. Kdož pak by výbuch ošklivé nemoci, kterou si způsobil ať jednotlivec, ať celý národ, oslavoval a vítal jako radostnou událost, kterouž prý si lidstvo násilím nachýlilo nebe? Revoluce byla spravedlivou pokutou a přísným trestem, – dopuštěním Božím, a při tom mělo zůstati.

Zkáza revoluční nezachvátila pouze jediný národ, jako kdysi raný egyptské nebo rozvrat Karthaginy a Jeruzaléma, zkáza za nezůstala                   v území jednoho národa, nýbrž jako plamen splanulo prérie se rozvalila po všem světě, pokud kde co bylo hořlavého. Úpad nábožnosti a mravů, z čehož krutovláda, sobectví oněch desíti tisíc, anarchie vědecká – a dole zase socialismus, komunismus, anarchismus, nihilismus, antisemitismus furibnndus – toť jsou jen některé ze mnoha příznaků všeobecné churavosti.

Zkažený jednotlivec zmírá rychle, národy uhnívají více méně pomalu. Ve Francii to jíž není zdravé tělo, na kterém se usazuje tolik plísně a jedovatých vředů. Jako sršňové na uhnilém těle, tak tam sobečtí oligarchové zahnízdili se v dochvívajících údech státního ústrojí. Ještě jeden se nenasál, a už přilétá deset jiných lačných.

K tomu není potřebí, aby churavec byl si své choroby vědom: dějiny ukazuji národy a státy, které ještě měly červeň na tváři,

387

Bludy a lži v dějinách.

a kácely se hnilobou a červotočinou. Athény byly už jen univerzitou římskou, Řek byl jen žvástalem, Graeculus loquax, – ale v ústech ještě měl pýchu a domýšlivost vítěze maratonského. Každý Říman ještě cítil               v sobě kus imperátora a všechen kolos byl už samý puch a práchno.

Tažte se liberálů, jak jim při tom jest, a zvíte, že dobře, kanibalsky dobře, jako oněm sršňům v ústroji mršině. Animálnímu, zvířeckému životu, to dostačí, a synové opovi beztoho jiného života nemají. Či nedostala se společnost lidská, po přednosti evropská, už hodně daleko na cestě ku zvířeckosti, k rafinované bestialitě? Materialismus ať v rouše jemném, ať hrubém, stahuje člověka i národ pořád hlouběji, na roveň pozemských věcí. Čím níže klesá, tím rychleji chabne peruť duchová, mohutnost pojímati věci transcendentní rychle vyvětrává, nebeská rosa, kterou duše druhdy sála s nebeských výšin, vysychá. Mezi nebem a národem rozprostře se temný pokrov pohřební, a člověk, nebo národ jako „němá tvář“ pozíraje nad sebe nic tam nevidí – sedí ve stínu smrti.        

Začátek hniloby a zkázy národního ústrojí bývá vždy a všude odpadnutí od věčných idejí, které lidskému životu teprve dodávají ceny a vzácnosti. Nezná-li kdo, nebo zkalí-li si celý národ úctu života vezdejšího, bloudí po scestí a tato vodí v nezbytnou záhubu.

R a k o u s k o   je stát katolický. Staleté jeho dějiny ukazují míti cestu do budoucnosti. I zde došla revoluce svých důsledků a závěrů, ale nikoho neuspokojila. Nejen že nemohla vyrovnati učet, nemohla se vyrovnati ani s velikou ztrátou věřitelů, ohlásila konkurs, bankrot. Jest zajisté úkazem zvláštním a významným, že „vymoženosti“ z revolučního roku 1848 také v Rakousku se zprotivily právě těm, kdož tehda za ně bojovali. Všeobecné stesky se ozývají na svobodný průmysl, kdyžto průmyslníci jsou na veliké části už ožebračeni ve svobodné dělitelnosti a zadlužitelnosti pozemků vidí selský lid svou záhubu; z kapitalistické fráze o laciném a snadném úvěrů vyklubala se sprostá lichva. I samé židovstvo počíná znamenati, že hyne jeho ráz národní. Plýtký a mdlý liberalismus se zvláštní otřelostí a sebe­chválou pozaházel všecky staré tradice rakouské a dosadil za ně svou vlastní rozšafnost a moudrost: ale Rakousko tím nezískalo ani spokojenosti a blahobytu v zemi, ani moci a vážnosti za hranicemi. Věku nám sice přibylo, kýž by nám s věkem přibylo moudrosti.                      

388       

Bludy a lží v dějinách.

Katolická církev jediná může všecky rakouské národy k sobě pozvednouti, svým duchem proniknouti a posvětiti. Ona jediná může všechny své národy krok za krokem sprovázeti na dráze dějin, dodávati jim schopnosti rozvoje a udržovati je v ní, jakož i vraceti je na cesty dobré, kdykoli by se z nich byli ušinuli. Jen duch katolický, duch moci a společnosti, po­koje a svornosti, udrží tyto národy také v politické celosti.

Ale k tomu jest potřebí, aby církev měla volnou působnost.                    V omládlé: církvi katolické v Anglii a v Americe vystupují kardi­nálové            s neobyčejným zdarem, aby potřeli materialistický kapi­talismus a socialismus. Jen církev katolická chová v sobě po všecky časy sílu obrodu. Všecka ostatní vyznání náboženská vyhověla jen určitému stupni vzdělanosti a s ním se rozpadla, jiná se u vlastní slabotě přivinula                      k národnosti a k jejím jedno­stranným potřebám života – a zahynula nebo hynou nebo zahynou s ní.                                    

U velikém rámci veleříše rakouské jest zasazen, také obrázek národa   č e s k é h o. Dějiny jeho plamenným a krvavým písmem mu ryjí u vědomí pravdu, že jen ve víře katolické jest jediná jeho spása národní. Od časů Husových až do Bílé hory tonul národ ve zmatcích náboženských a na smrt tonul i národně.

Ale ta víra nesmí býti oním bezcharakterním formalismem                       u některé inteligence, u nížto církev oplakává jméno katolíka; víra tato musí býti živá, jeviti se v duchovém i vnějším životě jednotlivce i národa.  

Liberalismus a svobodomyslnost, jak se jim za našich dob rozumí, jsou věru jen karikatury a zkomoleniny svého významu. Zkaleny jsou jim pojmy pravdy a práva. Liberální časy Josefa II. zasadily sekeru na kořen národa českého, liberálové tlačili Slo­vany ke zdi, nacionálové kladou             po způsobu pohanském národ­nost nad náboženství, moc nad právo a spravedlnost.  

Pravá a jediná svobodomyslnost jest jen u církve katolické staleté dějiny ve světle pravdy jsou toho věkovitým svědkem. Když papež               Pius IX., vida ve světě v šeru moderní nevěry hy­nouti pojmy pravdy a práva, zvolal do světa:   „ V r a ť t e   s l o­ v ů m   p r a v ý   v ý z n a m “, pravdu děl onen protestantský sice, ale pojmem pravého práva ještě proniklý Angličan, že ,,jediný stolec papežský v těchto dobách jest držitelem pravdy a zástupcem nezkaleného citu právního“.

Úpadem od věčných idejí pravdy, dobra a krásna veliké národy uhnívají pomalu a při své „bohatší síle nitrné vždy mají přece jakousi naději mírného obrodu: ale národ menší jest ústrojí

389

Bludy a lži v dějinách.

daleko útlejšího a choulostivějšího. Nákaza za nedlouho se rozežírá až              k samému srdci.

Toho ať jest pamětliv národ český. Uprostřed Evropy jest také ohniskem, kde se stýkají živlové dobří a zlí. Zdržovati od sebe rozkladné ideje a snahy národů zkažených a při tom při­způsobovati se potřebám a požadavkům dob novějších rozvojem příměrným a vyrůstajícím z kořene vlastní individuálnosti: v tom jest jeho veliká a vznešená úloha, spása.  

Je to věru bezbožná hra a mrzké řemeslo, když spisovatelé čeští znečišťují pramen dějin národních, nebo aby prý povznesli českou literaturu na výši doby, přenášejí výpary nevěry a smrdutý trus nemravnosti na nivy české. Jsou to oni sršňové, kteří, napásše se                    na shnilém těle, usedají pak na zdravé ústrojí národa českého, aby mu vpouštěli nasbírané jedy ve zdravé ještě žíly a vazy.

To si pamatujme: Prvním stadiem naší národní zkázy bude úpadek víry. Jakou měrou povolíme u víře a mravnosti, které jediné jsou schopny ideální nadšenosti a heroického sebe­zapření, takou měrou pohyne i naše národnost. Indiferentismus náboženský za ruku povede vlažnost a tupost národní a bez heroismu a idealismu vypadne národ český ze řády národů živých Bez Boha, bez vlasti.                        

Za časů Josefových nikdo k lidů českému nemluvil jeho jazykem, leda ten katolický kněz; a když v Elsasích a Lotarinkách pracovalo se               o poněmčení ústavů bohoslovných, jediný papež římský povznáší                  proti tomu důrazné veto! A jiné případy z nejnovější, doby v Polsku a               na Slovensku.

Víra Petrova bude mocnou skalou také českému národu svým duchem, který národům uvnitř dodává schopnosti a radostnosti životní, navenek pak svou mocnou záštitou zabezpečuje svým národům svobodu.          

Ještě nedozněly moderně liberální fráze o „zestárlé církvi,                            o neduživém staroušku v Římě“ z dob rozvlněného proudu proticírkevního a již zase všecek svět s úctou pozírá ku prestolu Petrovu v Římě, že ani nepřátelský tisk nemůže nevyznati, že „vězeň ve Vatikánu má moc nesmírnou, k níž žádné moci na světě nelze přirovnati. Papežství jest mocnářstvím světovým; velikolepá soustava hierarchická                           bez porušení přečkala za posled­ních dob nájezdy a boje, které by zajisté byly otřásly každým zřízením lidským. Ku vězni vatikánskému vypravila hrdá Anglie zvláštního jednatele, aby jí pomohl usmířiti Iry; s vězněm vati­kánským vyjednával nejmocnější státník novější doby o smír uznávaje, že nemožno s ním zápasiti beze škodných následků

390

Bludy a lži v dějinách.

pro německé protestantské císařství; vězeň vatikánský přáním svým míti zástupce svého v Pekinku hýbal republikou francouzskou; moc svoji osvědčuje ve Spojených státech amerických, kdežto katolicismus vůčihledě se rozmáhá; slovo jeho ustanovuje působiště katolických misionářů v koloniích afrických a na jižním oceánu. Na pomezích prérií a poušti Sahary, na březích Tichého oceánu i na ostrovech Shetlandských jest vězeň vatikánský pánem svědomí milionů lidí. – Nejmocnější panovníci ucházejí se o podporu papežovu, rozsudek v důležitých sporech jemu ponechávají a shledávají v něm vzácného spojence                     v zásadách a zájmech konzervativních a v obraně proti socialismu.“

Takto se od věků plní a na věky věků budou plniti slova Páně: „A  b r á n y  p e k e l n é   ji   n e p ř e m o h o u.“

A nepřemohou ani těch, kdož jsou jí věrni!

Důležitější opravy.

Str. 280. řádek l zdola, místo: opětném, správně: opět na.

Str. 303. řádek 10 zdola, místo: kacířská, správně: kacířka.

                           _________________________

Obsah a věcný ukazovatel.

______________________

                                                                                                 Strana                                                                                                          

Proslov.  

        Dějiny učitelkou.                                                                        

           Chybný názor česky na „vrchol dějin“.

           Úmyslné kalení dějin.

Ke II. vydání.

     l. Církev neznámá a – nenáviděná ...……………..........…….11

           Církev chce býti poznávána ………………………………….12

          Trojí stupeň neznalosti: lhostejnost…………………………..13

                 b) nechuť   . . . . …………………………………………..14

                 c) nenávist……………………………………… . . . . . …15

           Marný boj .....…………………………………………….. …16

      2. Přirozené nedostatky dějepisné pravdy…………………...18

          osobní………………………………………………………...19

          světské…………………………………………………….….20

       3. Lži na církev – kde se vzaly?…………………………….….21

           Protestantské snahy ……………………………………….….22

           Papež Lev XIII. o tom………………………………………...23

      4. Primát biskupa římského…………………………………...24

      5. Apoštol Petr založil církev římskou………………………..25  

   6. Apoštol Petr umřel v Římě………………………………....26

      7. Neomylnost prestolu papež­ského…………………………...28  

          Meze neomylnosti……………………………………………..29    

      8. Primát a neomylnost od pra­věku…………………………...30

      9. Papežství a jeho význam jeho……………………………….32

          Papežství dávalo křesťanství vzdělanost……………………...33  

        hájilo svobody………………………………………………….35

        hlásalo evangelium lásky………………………………………36

  10. Stát a náboženství…………………………………………….38    

  11. Z pohanské kultury do křesťanské...…....……………….…40                                                                            

  Mírně…………………………………………………………41

  12. Křesťanství a kultura………………………………………. 42

       Síla zduševňovati život………………………………………. 43

  13. Církev a stát ve středověku……………………………….. ..44    

        Stát popouštěl církvi práv……………………………………. 45

  14. Národnost v církvi………………………………………….46

        Spravedlivé meze…………………………………………… 47

15. Člověk a stát……………………………………………….. 48

        Světový řád jest ústrojný……………………………………. 49

        Panovati znamená sloužiti………………………………….. 50

16. Církev a svoboda…………………………………………...51

   Autorita základem svobody…………………………………52

   Pravá svoboda………………………………………………53

     17. Církev a osobnost……………………………………………55

        Pravá osobnost……………………………………………….56

        Církev snese silné osobnosti…………………………………57

 18. Počátky církevního majetku a státu………………………..58

        Historický rozvoj…………………………………………….59

       Majetek není hřích…………………………………………...60

 19. Církev a státy ve středověku……………………………….61

        Právo státu nezkracováno……………………………………62                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         20.  Karel velký – „svatým"?……………………...…………….63

       Církev ho neuznává …………………………………………..64

                    neschvaluje úcty ……………………………..………65  

21. „Špatní“ papežové……………………………………….…..66

       Zloba lidská………………………………………………..….67

       Nic nezmůže……………………………………………….…68

 22. Papežové X. století ………………………………………….69

       Smutná doba …………………………………………….…...70

       Obrana tři nejhorších……………………………………..…..71

      Liudprand – lhář……………………………………………….72

      Vážnost papežství neporušena……………………………….. 73

23. „Papežka Johanna“ …………………………………………74

       Pouhá pověst; jak vznikla?………………………………..… 75

24.  Řehoř VII. – Jindřich IV. – Canossa………………………76

      Papeži náleží udílet úřad duchovní…………………………...77

      Císař si to sobí………………………………………………..78

      Knížata proti císaři……………………………………………79

      „Canossa“……………………………………………………..80

      Rozvaha……………………………………………………….81

      A ještě pohádka……………………………………………….82

25. Jak přišel papež nad císaře?………………………………..83

       Papež prošen, nucen rozsuzovati…………………………….84

       Blaze tomu věku……………………………………………..85

26. Řehoř VII. prý zrušil liturgii slovanskou………………….86

       Chybný překlad Palackého…………………………………..87

       Niterné spory……………………………………………..…88

       Kníže odslovanil klášter………………………………….....89

27. Celibát kněží………………………………………………...90

       Idea posvátná………………………...………………………91

       Idea prastará…………………………………………………92

       Nevymyslil papež Řehoř VII………………………….…….93

1. 35.Celibát prospíval lidstvu………………………………….95 

2. 36.Kláštery a význam jejich………………………………….96 

Strážci vědy…………………………………………….…..97

Pěstovali umění………………………………………….…98

Pěstovali vzdělanost a svobodu………………………….....99

Dobří hospodáři, lékaři……………………………………100

Velcí dobrodinci…………………………………………...101

Dcery lásky………………………………………………..102

1. 37.Moderní úkol klášterů……………………………………103 

Každé století svou ideu…………………………………….104

Vědecká a tělesná práce spojena……………………..…….105

V Prusku vyhnali mnichy ze strachu………………………106

1. 38.Papež a Přemysl II. Otakar……………………….……..107 

Papež nestranil Rudolfovi proti němu…………………….107

1. 39.„Temný“ středověk……………………………………...108 

Německý názor…………………………………………….109

Vzdělanost……………………………………………..…..110

Umění………………………………………………….…..112

Náboženství pramenem ušlechtilosti………………………115

1. 40.Přírodní vědy ve středověku…………………………….116 

Uznání……………………………………………………..117

Každá doba nějak jednostranná……………………………118

 34. Filozofie ve středověku……………………………………..119

Vynikající stránky…………………………………………120

1. 35. Sv. Jan Nepomucký……………………………………….121 

Byl jen jeden………………………………………………122

   Mučen pro zpovědní věrnost……………………………….123

   Pocty jeho nezavedli jezuité………………………….……124

   Otázka svatojánská v parla­mentu…………………………..126

1. 36.  Předehra doby Husovy……………………………..……128  

       Pohoršlivá roztržka v papež­ství ........…………………..…..129

37. Reformní snahy………………………………………….…130

      Bůh sám si volá oprávce svého díla…………………………131

      John Wiclifíe………………………………………………...131

 38. Mistr Jan Hus ……………………………………………...132

       Faráři pražští žalují Husa …………………………………...134

 39. Hus na koncilu kostnickém ……………………………….135

      Sněm byl by rád Husa za­chránil…………………………….136

40. Zikmundův průvodní list …………………………………137

      Nesliboval více, než mohl splniti ........………………….….138

       I Hus mu tak rozuměl……………………………………….139

       Hus upálen dle světského zá­kona…………………………...140

 41. Husova povaha……………………………………………..141

  Hus – mužem více citu než rozumu  ………………………142

     Populárnost  ......……………………………………………143

     Samolibost ......……………………………………………. 144

     Hus nedbal míry ……………………………………………145

     Hus neměl věcné příčiny……………………………………146

     Hus kolísal v názorech ……………………………………..147

     Z bludu do bludu……………………………………………148

       Jeroným pražský – chvilkový ……………………………….149

42. Dodatky:

      1. Byl Hus právně souzen? …………………………………..150

2. Byl Hus mučedníkem?……………………………………150

3. Jan Nepomucký – místo Husa? …………………………..151

4. „Očitý svědek Pogius“?…………………………………..152    

5. Oslavy Husovy……………………………………………153

43. Sláva i zkáza bouří husit­ských …………………………….154

     Náhlý převrat uškodil národnosti……………………………155

         literatuře………………………………………………...156

  Znemožnil společný jazyk spisovný ………………………...157  

  Způsobil 20 letou válku……………………………………..158

   Ohromné škody hmotné i mravní……………………………159

44. Pověry ………………………………………………….……160

  Církev jim nenadržuje …………………..…………………..161

  Nejvíce pověr v dobách pro­testantských ……………………162

      Květy lidové obrazivosti……………………………………..163

45. Čarodějské soudy  ………………………………………….164

   Církev brojila proti nim …………………………………….165

              nepřekráčela mezí pravomoci……………………….166

   Katoličtí kněží první se obo­řili na ně……………………….167

   Katoličtí kněží ujímali se obětí……………………………..168

   U protestantův učenci podněcovali blouznivost …………...169

46. Albigenští.......……………………………………………….170

      Horši než Saracéni…………………………………………...171

47. Církevní inkvizice ………………………………………….172

      Stát ukládal tresty na kacířství ………………………………173

      Církev nezavedla mučeni ……………………………………174

      Způsob výslechu (examen rigorosum) ………………………175

      Mírnost církve ……………………………………………….176

 48. Španělská inkvizice  ……………………………………….177

   Víra i národnost v nebezpečí………………………………. 178

   Ústavem církevním a stát­ním ………………………………179

   Ukrutnost zlomyslně zveli­čena   ……………………………180

   Kdo byl Llorente – hlavní pramen? ………………………...181

  Ani jeden viník nepopraven…………………………………182

  ,,Autodafé“… ……………………………………………….183

      Úřad národní – Zlatá doba………………………………….. 184

49. Inkvizitor Petr Arbues ……………………………………..185

      Ani jedna poprava ……………………………………………186

     „Muž dobrý, spravedlivý“ – svatý …………………..………..187

50. Renesance ………………………………………….……….188

      Církev pěstovala staré klasiky……………………….………189

      Starší humanisté ……………………………………..………190

      Mladší humanisté nevěrci, nemravní…………………..…….191

      Renesance – velká reakce……………………………………192

51. Husovo dílo – revoluce …………………………………….193

      Na poli náboženském, politickém, národním………………..194

52. Lutherova reformace – revo­luce  …………………………195

      Ušlechtilá přímost papežova…………………………………196

      Stupně revoluce ………………………………………..…….196

53. Hus – Luther – odpustky ………………………………….197

      Co jsou odpustky……………………………………….……198

      Hus nerozeznával……………………………………….……199

      Luther z jiné příčiny vy­stoupil ………………………………200

54. Nekatolíci a svoboda svědomí ……………………………..201

 Husité a snášelivost .………………………………………...202

 Kališnici ....…………………………………………………..203

 Protestantská intolerance …..………………………………. 204

 Luther, Zwingli, Kalvín ……………………………………..205

 Anglická ,,Bětuška“………………………………………….206

 Podnes……………………………………………………….207

55. Písmo svaté jediným prame­nem víry……………………...208

  Nechce býti………………………………………………….208

  Nemůže býti ………………………………………………..209

  Proč? ......…………………………………………………...210

      Nikdy nebylo ………………………………………………..211

56. Reformace – v původním významu ......……………….….212

    Že kníže smi určovati náboženství ………………………...213

57. Ovoce reformace Husovy ………………………………….214

  V rodině, na veřejnosti ……………………………………..215

  Ve vědách ………………………………………………….216

   Jméno české v pořekadlo…………………………………. 217

   Hus pomstěn blahobytem vlasti  .....………………………..218

58. Ovoce Lutherovy reformace………………………………219

      Zkažen rodinný život ……………………………………….220

          veřejný mrav ……………………………………………..221

  Úpadek vysokého učení ……………………………………222

59. Bartolomějská noc…………………………………………..223

      Předehra……………………………………………………..224

      Hugenotská vzpoura ……………………………………….225

      Církev nevinna …………………………………………….226

60. Galileo Galilei ……………………………………………..227

 Zaváděl novotu do výkladu Písma aneb měl to doká­zati .…228

 Galilei nebyl vězněn………………………………………..229

    ani mučen …………………………………………………230

 Neřekl: ,, A přece se točí!“…………………………………..231

 Nebráněno mu ve vědecké práci…………………………….232

61. Proces Galileův a neomylnost papežova ………………….233

   Odsouzení Galileovo není akt ex cathedra…………………..234

62. Giordano Bruno……………………………………….…….237

       Není systematický myslitel ………………………………….238

63. Jiří z Poděbrad a římská kurie………………………….….239

       Spor o význam přísahy……………………………………....240

       Schyluje se k dobrému konci………………………………..241

       Nebylo dáno?………………………………………………..242

64. Čeští bratři na líc i na rub…………………………………243

       Vyznání jejich mělké, měnivé……………………………….244

      Občanská svoboda u nich hynula……………………………245

      U pánů byli oblíbeni…………………………………………246

      Politika jejich vlastizrádná………………………………….247

      Katoličtí panovníci šlechetní na ně………………………….248

      Neudržitelný stav…………………………………………….249

      Fanatism husitský……………………………………………250

         bratrský……………………………………………………251

      Zásluhy o literaturu………………………………………….253

      Zavrhovali vyšší vzdělání…………………………………...254

      Trpěli jen z politických příčin……………………………….255

65. Bílá hora…………………………………………………….256

       Stav nábožensko-mravní…………………………………….257

       Žádné kázně…………………………………………………258

       Hynutí národa……………………………………………….259

       Politická předehra…………………………………………..260

       Politická vzpoura, náboženství předstíráno…………………261

       Zmáhalo se němectví……………………………………….262

       Katolíci drželi  národnost…………………………………..263

       Vzpoura stavovská – bez lidu………………………………264

       Lid žaluje……………………………………………………265

       Páni hledají pomoci u Turka…………………………….….266

       Raději pod sultánem než pod katolíkem…………………...267

      Tragický konec……………………………………………..268

      „Mučedníci za svobodu“……………………………………269

       Bílá hora – „pohroma národa“……………………………..270

      Žerotín varoval……………………………………………..271

       Boj politický: korunovaný král trestal, kdo ho rušil v držení                                        vlády…………………………………………………………….272

       Přijde zase „Bílá hora?“…………………………………….273

66. „Protireformace katolická“……………………………..…274

       Rázu čiře politického……………………………………….275

       „Dragonády“.…………………………………………….…276

67. Národnost a jazyk po bitvě bělohorské………………….277

      Čeština předním jazykem zemským………………………..278

      Akademie Strakova…………………………………………279

68. Konfiskovati a vyháněti nezačali katolíci…………….….280

      Protestanté to prováděli soustavně…………………………281

      Anglická svoboda z katolické doby………………………..282

69. Konlás a Skultet …………………………………………..283

      Koniášovi se křivdí ………………………………………. 284

      Kolik jindy zhynulo knih!…………………………………285

      Protestntism hubil vědu a umění…………………………..286

      Chrám sv. Vita zhanoben…………………………………..287

70. Tilly prý rozvalil Magdeburk ……………………………288

      Magdeburk – Moskva ……………………………………..289

71. Jezuité …………………………………………………….290

      ,,Účel posvěcuje prostředky?“ …………………………….291

      Volná morálka?…………………………………………… 292

      Jezuité ve vědě a umění…………………………………….293

      Čeští jezuité……………………………………………….. 294

      Školy jezuitské……………………………………………..295

72. Schiller básník – historikem ……………………………...296

      Nedoučený, nedbalý………………………………………. 297

      Don Carlos…………………………………………………298

      Maria Stuartovna ………………………………………….299

      Panna orleanská …………………………………………..300

73. Bedřich II. pruský – „velký“? …………………………..304

       Vzorný prušák, nic více …………………………………..305

74. Svobodní zednáři …………………………………………306

      Původ ………………………………………………………307

      Židovský živel………………………………………………308

      Organizace ………………………………………………….309

      Záměry a cíle  ......…………………………………………..311

          Allincé a israélite ………………………………………..312

          Sokol a žid ………………………………………………313

75. Církev a pokrok  ………………………………………….314

     Pravý pokrok……………………………………………….315

     Kontrola v pokroku .……………………………………….316

     Volná myšlenka, volný zkum ……………………………..317

     Kde je svoboda vědy?……………………………………..318

     Univerzita – leibregiment …………………………………319

     Index a syllabus?…………………………………………..320

     Dogmatism vědy …………………………………………..321

76. Víra a věda ……………………………………………….323

       Jeden pramen pravdy ……………………………………..324

       Darwinism a haeckelism ………………………………… 326

77. Katolíci – pozadní?……………………………………….328

      Ve vědách? ………………………………………………..329

      Ve statním životě? ………………………………………. 330

       Belgie a Francie……………………………..……………331

      Přece trochu pozadu – proč?..……………………………..332

78. Křesťanství historicky nadpři­rozené   ………………...333

      Bůh působí v dějstvo……………………………………..334

    Písmo sv. – „slovo boží“? ………………………………335

    Historický Kristus?……………………………..……….336

    Pravý Ježíš Kristus..……………………………..………338

79. Světový názor  …………………………………….……...341

   Křesťanský………………………………………………..342

      Moderní ……………………………………………..……..343

80. „Učitel“ u Králové Hradce…………………………..….. 345

      ,,Šu1majstr“ nezvítězil…………………………………..…346

81. Přežila se církev?…………………………………………347

      Bez církve?………………………………………………...348

      Zduchovniti lidstvo ………………………………………..349

      Uvarovati moderních extrémů……………………………..350

      V politice ………………………………………………….351

      Katolicism zárukou života ………………………………...352

82. Nejnovější boje …………………………………………..353

  Filozofie …………………………………………………..354

  Nestačí nahraditi nábožen­ství……………………………..355

  Kulturní boj ……………………………………………….356

  Kultura…………………………………………………….358

  Věda……………………………………………………….360

   Pokrok…………………………………………………… 362

   Nacionalism……………………………………………… 364

   Fanatism…………………………………………………. 366

   Prosperita…………………………………………………368

   Choré duše………………………………………………..369

   Kultura, věda atd. v církvi………………………………. 370

   Nikoli modlou  …………………………………………..372

83. Kněz v českém veřejném životě ………………………...373

    Strážcové náboženství snižováni ………………………….374

    Lid zbavován víry  …………………………………..…… 375

    Národní a hospodářské nebezpečí……………..…………..376

84. Církev a revoluce ……………………..…………………377

      Církev proti ……………………..………………………..378

85. Stát budoucnosti ………..……………………………….380

      Bez náboženství?…………………………………………..381

86. Móda v církvi   …………………………………………..382

      V čem ne   .………………………………………………..383

      V čem ano…………………………………………………384

Doslov .........………………………………………………….385