Gerard de Fracheto
Životy bratří kazatelů
Přeložil Dr. JERONÝM M. JURÁK
PRAHA
PŘÍLOHA ČASOPISU „RůŽE DOMINIKÁNSKA“
VYTISKLA ČESKOSLOVANSKÁ AKCIOVÁ TISKÁRNA V PRAZE
Obsah
ÚVOD
Kniha »Životy bratří Kazatelů« jest pro řád dominikánský tím, čím »Život svatých Otců na poušti« pro celou Církev nebo »Kvítky svatého Františka« pro řád františkánský. — Gerard de Fracheto (1205—1271), jeden z nejznamenitějších francouzských dominikánů v 13. století, na rozkaz pátého velmistra řádu dominikánského, Humberta de Romanis, a všeobecného řádového sněmu, jenž se konal v Paříži roku 1256, sestavil toto dílo ze zpráv, jež byly velmistrovi zaslány z nejrůznějších končin tehdy známého světa o životě prvních bratří Kazatelů. Gerard byl se svou prací hotov roku 1260 a téhož roku na všeobecném řádovém sněmu ve Štrasburku bylo schváleno a jako »Životy bratří Kazatelů« pro celý řád uveřejněno.
Protože dílo bylo sestaveno ze zpráv, není stavba knihy jednotná. V prvé části, o vzniku řádu sv. Dominika, jest málo hlav, protože bylo možno jednotlivé události sdružit podle podobného obsahu; podobně i v páté části. Druhá, třetí a čtvrtá část má více hlav, protože téměř každá událost jest samostatná. — Vlastní jména jsou v knize většinou zamlčena, ježto v době, kdy byly »Životy bratří« psány, týkaly se vypravované události namnoze osob tehdy ještě žijících. Proto buď z jemnocitu nebo z pokory bylo nutno jménu vynechat. Tím však nikterak není význam tohoto díla ani pro duchovní život dominikánský ani pro poznání prvních řádových dějin nijak zmenšen, zvláště když se pozdějším řádovým dějepiscům podařilo nalézti rukopisy, podle nichž bylo možno téměř při každé události zjistiti a doplniti jméno historické osoby.
Latinský originál knihy »Životy bratří Kazatelů« byl přístupný výhradně jen členům řádu dominikánského. Stalo se tak na základě nařízení velmistra Humberta de Romanis, jenž ve svém listě, kterým odevzdával »Životy bratří« řádu, praví: »Když tedy mnohým rozvážným bratřím se četba tohoto díla líbila a usoudili, že zasluhuje schválení, My tedy s jejich schválením nařizujeme, aby bylo uveřejněno mezi bratřími. Nepřejeme si však, aby bylo uváděno ve známost mimo řád bez našeho výslovného dovolení.« — Toto nařízení bylo věrně zachováváno po mnohá století, takže tento skvost středověké literatury zůstával širší veřejnosti úplně neznám.
»Životy bratří Kazatelů« byly přeloženy pouze do jazyka francouzského a nyní do českého. Naše vydání jest první úplné vydání v českém jazyce a vycházelo jako zvláštní stálá příloha časopisu »Růže dominikánská« v Praze roku 1936—38. K tomuto českému překladu, jenž byl částečně též uveřejněn v listě amerických katolíků »Hlas«, byl dán souhlas a také doporučení nejdůstojnějšího velmistra řádu dominikánského P. Martina Gilleta. Protože byla kniha vydávána jako příloha časopisu, bylo nutno některé na stejný námět se opakující události vynechat, ale stále bylo dbáno toho, aby celek díla nebyl nikterak porušen. Jako předlohy k tomuto českému vydání bylo použito oficiálního textu vydaného řádovým dějepiscem B. M. Reichertem: »Vitae Fratrum Ordinis Pra-edicatorum« v Monumenta Ordinis Fratrum Praedicatorum Historica, Lovaň 1896.
Podáváme české veřejnosti »Životy bratří Kazatelů«. Je to kniha plná víry a důvěry v Boha, plná lásky k Bohu a jeho svaté Matce a bližnímu. Kniha prodchnutá poesií, krásou, prostotou a poučením. Jak daleko jsme my, děti pokroku, od víry a štěstí středověku. Způsob mluvy v knize se bude snad někomu zdáti s počátku cizí, snad — protože jakmile se do ní večte, pochopí její nesmírnou krásu a zároveň načerpá z ní mnoho útěchy a povzbuzení. Překlad je dělán tak, aby odpovídal duchu českého jazyka a zároveň nebyl setřen pel, jenž jako na květu lpí na středověkých dílech.
V Praze 12. listopadu 1938.
Dr. Jeroným Jurák O. P.
PŘEDMLUVA.
Když již slavnými vzory Svatých Otců jak Nového, tak Starého zákona, jimiž hojně oplývá svět, zástup věřících byl nasycen jako nějakými chleby, jež Božská dobrota rozlámala a svými sluhy kázala rozděliti čekajícím věřícím, zbývá, aby se na její rozkaz posbíraly také drobty, totiž pamětihodnosti o našem řádě kazatelském, aby nezahynuly zapomenutím nebo nedbalostí. Praví: »Se-berte drobty, aby nezahynuly.« Kteréž pečlivě sebrány, snadno naplní míru dvanácti košů, to jest dvanácti apoštolů, jejichž počet i úřad představuje tento řád Kazatelů.
Praví totiž poznámka ke třetí knize Královské (hl. 10, v. 20), že dvanáct lvíčků, stojících na šesti stupních Šalomounova trůnu, znamená řád Kazatelů, jenž následuje život apoštolů.
Posbírejme tedy k užitku čtenářů do jedné knihy všechny příklady a slavné činy svých bratří, jejichž námahami a potem řád začal a rostl, a jejichž zásluhami trvá, jež se staly v našem řádě, nebo mimo něj o něm, nebo které byly s řádem ve spojení, jež mohou býti pravdivými a jsou hodny vzpomínky. Aby z nich potomci poznali důstojnost svého řádu a zároveň jasně viděli, v jaké dokonalosti žili první bratři, naši Otcové; aby se chránili odrodilectví od svatosti a horlivosti prvních Otců a zastyděli se za svou netečnost a lenost.
Avšak ne tak snadným jako sladkým se nám musí jeviti zvláště to, že Královna nebes, Paní naše Maria, nám poskytuje pomoci a z rozkazu svého Syna spiata jest s Kazateli a učiněna jejich družkou, až se naplní počet vyvolených. Praví totiž Ruth — není pochyby, že Panna Maria —: »Rozkázal mi« — doplň: můj Syn — »abych tak dlouho byla s ženci,« totiž s Kazateli, »dokud veškero obilí nebude požato,« to je shromáždění věřících. Budiž tedy ona základem a počátkem tohoto díla, která byla, jak se zbožně věří a v příkladech je obsaženo, původkyní našeho řádu. Ona budiž tohoto díla předmětem i dovršením, která vyprosila řád na Synu.
V této knize, již jsme se rozhodli nazvati Životy Bratří, budeme postupovati takovýmto pořadem: sdružíme všechny příklady kolem určitých předmětů a hesel, kladouce na začátku některé o blaženém Dominiku, jež nejsou v jeho Legendě a pak po pořádku vše, co jsme mohli zvěděti o Mistru svaté paměti, Jordánovi. Ke konci přidáme zvláště jednotlivosti o některých velmi slavných bratřích, kteří z nějakého pozoruhodného hnutí pohrdli světem a vstoupili do řádu.
Nuže, vzývejme svatého Ducha, jenž přebýval v těch, o nichž píšeme v této knize, aby dopřál sepsati k užitku mnohých, když jim dal vykonati příklady ctnosti.
Prosíme však čtenáře, aby za to, co nalezne hodného obdivu a chvály, velebil Pána, jenž je ve svých svatých hodný chvály a ve svých dílech sluje podivuhodný. Jestliže mu však něco nechutnalo, ať to nechá aspoň k rozhodnutí zdravější chuti, pamětliv, že nejsou všechny chuti stejně uzpůsobeny, a co jednomu nechutná, druhého tím více těší. Komu se něco nelíbí, ať nekouše psím zubem, ani ne-laje. Komu se veliké věci zdají nemožnými a zušlechťující bezcennými, ten ať pohrdá. Nevinnost však a láska rychle věří a snadno souhlasí, a těm svěřujeme toto dílo.
ZAČÍNÁ KNIHA ŽIVOTY BRATŘI.
Tato kniha, která se může nazvali Životy Bratří, je sestavena z různých vypravování, jež mnozí bohabojní a věrohodní Bratři napsali bratru Humbertovi, velmistrovi řádu. Má pak pět částí.
Prvá obsahuje, co se týká vzniku řádu. Druhá mnoho o blaženém Dominiku, co není v jeho Legendě. Třetí o Mistru Jordánovi. Čtvrtá o rozšíření Bratří. Pátá o odchodu Bratří s tohoto světa.
ČÁST PRVÁ O VZNIKU RÁDU BRATŘÍ KAZATELŮ.
Hlava 1.
Jak naše Paní vyžádala řád bratří Kazatelů od Syna.
1. Pečlivým badáním poznáváme tajemství božských Písem. Jasně vidíme, že naše Paní, blahoslavená Panna Maria jest lidskému pokolení starostlivou prostřednicí a láskyplnou pomocnicí u svého Syna. Záštitou jejích modliteb jest mírněna přísnost Boží spravedlnosti, aby nezahynuli hříšníci před tváří Boží. Na její naléhavé prosby se udílí světu mnoho užitečného. Proto správně jest nazývána mrakem, postaveným mezi Bohem a lidmi, mírnícím žár hněvu Božího. Jest nazývána též smilováním, jímž Bůh se smilovává nad našimi hříchy, uděluje ochotně mnohé léky, jež skrze ni se žádají. Mezi nimi ten byl nejvýznačnější, že takový a tak znamenitý řád vyžádala svými modlitbami na milosrdenství Božím ke spáse lidského pokolení, jak se ukázalo podle některých sdělení.
2. Před ustavením řádu bratří Kazatelů byl jeden mnich, žijící počestně, který ve své nemoci uchvácen vytržením, zůstal v něm po tři dny nepřetržitě bez vnějšího pohybu a citu. Když přišel k sobě, nikomu nechtěl říci, co viděl. Po uplynutí nějaké doby, když již řád byl založen, se přihodilo, že dva Bratří kázali v kostele, kde byl též onen mnich. Uvážil pečlivě práci, řeholi a jméno bratří; po kázání je zavolal s několika váženými stranou a pravil: »To, co mi Bůh ve své dobrotivosti zjevil a o čem jsem mlčel, déle zamlčovati nesmím. Kdysi, držen vytržením po tři dny a noci, viděl jsem naši Paní, Matku Boží Marii, na kolenou a sepjatými rukama prošiti Syna za lidské pokolení, aby ještě čekal na jeho pokání. Ten několikrát láskyplnou Matku odbyv, konečně na její naléhání odpověděl: „Matko má, co mohu nebo co mám ještě více světu učinit? Poslal jsem proroky a patriarchy k jejich spáse a málo se napravili; přišel jsem já a poslal jsem apoštoly, a mne i je hanebně zabili; poslal jsem mučedníky, učitele a vyznavače velmi mnohé, ani těch nedbali; ale ježto se nesluší, abych ti něco odepřel, dám jim své kazatele, aby skrze ně byli osvíceni a napomenuti. Jinak se na nich pomstím a přijdu na ně."«
3. Ku potvrzení řečeného zjevení přispívá, co kterýsi mnich, letitý a zbožný, v opatství Dobrého údolí cisterckého řádu, diecése vienské, vypravoval bratru Humbertovi, jenž se stal později velmistrem řádu bratří Kazatelů. Pravil: »V té době, kdy Pán papež poslal dvanáct opatů našeho řádu proti albigenským bludařům, přihodilo se jednomu z nich, že šel osadou, kde podle vypravování jeden zemřelý ožil. Poslal tedy jednoho svého mnicha, aby zjistil pravdu a pečlivě zkoumal, co uvidí. Tomu onen ožilý řekl: „Viděl jsem blahoslavenou Marii nepřetržitě po tři dny na kolenou orodující u Syna za lidstvo. Syn, připomínaje jí všechna dobrodiní, jež světu prokázal a naopak zla, jimiž svět odplácel, pravil: Jak tedy mohu ještě déle šetřiti tak nevděčného? — Panna však odpověděla : Dobrý Synu, nejednej podle jejich zloby, ale podle svého milosrdenství. — Konečně, přemožen jejími prosbami, Kristus pravil: Na tvou přímluvu ještě prokáži milosrdenství; pošlu jim kazatele, aby je napomínali, a jestliže se napraví, dobře; pakli ne, nebudu jich šetřiti." A ježto v krátké době vy, Kazatelé, jste povstali, proto se může nepochybně doufati, že váš řád byl utvořen na prosby slavné Panny. Pročež máte takový řád pečlivě zachovávati a zvláště blahoslavenou Marii uctívati.«
4. Jak blahoslavená Panna představila blaženého Dominika svému Synu. Kterýsi bratr Menší, nábožný a víry hodný, který byl po drahný čas druhem svatého Františka, vyprávěl jistým bratřím, z nichž jeden to velmistrovi řádu napsal: »Že, když byl blažený Dominik v Římě a usiloval u Boha i Pána papeže o potvrzení řádu, kterési noci za modlitby viděl ve zjevení Pána Ježíše Krista stojícího ve vzduchu a mířícího třemi oštěpy na svět. Panna-Mat-ka před ním na kolena padnuvši prosila, aby byl milosrdný k těm, které vykoupil a spravedlnost milosrdenstvím zmírnil. Syn k ní pravil: „Zdaž nevidíš, jaká bezpráví se mi dějí? Moje spravedlnost nestrpí bez trestu taková zla." Tehdy řekla Matka: „Ty, jenž vše znáš, víš, že toto je cesta, po níž je k sobě přivedeš. Mám jednoho sluhu věrného, kterého pošleš do světa, aby zvěstoval tvá slova a budou obráceni. A budou hledati tebe, Spasitele všech. Druhého sluhu mu dám za pomocníka, aby podobně působil." — Tu Syn pravil Matce: „Nuže, usmířen hledím na tvou tvář. Avšak ukaž mi, koho chceš k takovému úkolu určiti ?" — Tu Paní Matka představila svatého Dominika Pánu Ježíši Kristu. — Pán jí odpověděl: „Dobře a pečlivě učiní, cos řekla." Ukázala též blaženého Františka, i toho Spasitel podobně doporučil. Blažený pak Dominik si v tom vidění dobře všimnul svého druha, jehož předtím neznal. A když nazítří v chrámě ho nalezl a z toho, co v noci viděl, ho poznal, padl mu do náruče a posvátně jej líbaje, řekl: „Tys můj druh, ty poběžíš zároveň se mnou. Stůjme k sobě a žádný odpůrce nás nepřemůže!" — Též vypravoval řečené vidění a od toho okamžiku se stali jedním srdcem a jednou duší v Bohu. A také nařídili, aby se to u jejich nástupců nadále zachovávalo.«
Hlava 2.
Jak řád byl od mnohých předvídán a předpověděn.
1. V Branách, domě řádu kartouzského, diecése lyonské, byl převor tak nábožný, že jej nazývali svatý Štěpán. Ten po zjevení, jehož se mu od Pána dostalo, řekl svým bratřím, že brzy přijde řád Kazatelů. Na to je upozorňuje, se zvláštní vroucností je žádal a napomínal, aby ten řád měli ve vší lásce a úctě. Což velmi svědomitě a oddaně plní, přijímajíce naše bratry jako anděly Boží.
2. V arelatském kraji byl jistý oranžský biskup z bílého řádu, který pro svou nábožnost a veliké skutky, jež konal, byl ode všech považován za světce Božího. Hlavně však pro úspěšnost a horlivost kázání, jíž vynikal nejen ve své diecési, nýbrž též po celém kraji. Ten veřejně a často tvrdil, že zakrátko přijde řád Kazatelů, říkaje: »Já vám nyní zvěstuji slovo Boží, ale brzy přijdou, kteří vám budou kázati doopravdy, poněvadž budou míti úřad, vědění, život a jméno.« — Žijí ještě, kteří ho slyšeli takto mluviti.
3. V městě Pise byla jistá vážená a velmi zbožná žena, o které se vypravuje, že, neporušená myslí i tělem, dostala od Krista Pána zásnubní prsten a ten prsten se s velkou uctivostí uchovává v jistém klášteře u Pisy. Lučtí a Pisané ji nazývají svatá Bona. Tato mezi mnohými předpověďmi svými předpověděla, že zakrátko přijde tento řád, jak dosvědčili, kteří od ní slyšeli.
4. Svatá Hildegarda, jejíž proroctví a výroky papež Evžen schválil a ji slavně zařadil do seznamu svatých, svatému Bernardovi, kardinálům a mnoha přítomným prelátům prorokovala o řádě Kazatelů: »Po době ženské, která začala roku 1100, v době mužské, která začala roku 1215, povstanou muži mocní, a budou prorokovat a celé nové a staré Písmo a všechny řeči skrze svatého Ducha vylité seberou a smysl jejich jako náhrdelník drahými kameny ozdobí. A skrze ně a jiné moudré velmi mnozí světáci stanou se dobrými a budou svatě žiti. A budou trvati až do času bloudícího, v němž bude mnoho mučedníků.«
Hlava 3.
Mnoho poznámek a svatých výroků předoznačuje řád.
Někteří snaživí Bratři, procházejíce poznámky a spisy svatých, zaznamenali, že v jejich výrocích je často označen řád a jeho úřad.
1. Ve třetí knize Králů (4, 27): »Královští župani s nesmírnou pilností včas dodávali na stůl krále Šalomouna, čeho bylo třeba.« Poznámka: Aby nic nechybělo v domě královském, pracuje řád Kazatelů písmem a slovem, aby spíže Páně oplývala vším, čím jsou živeni věřící.
2. Rovněž v prvé knize Paralipomenon (20, 1) : »Stalo se v té době, kdy králové vycházejí do války, shromáždil Joab vojsko a válečný lid a zpustošil zemi synů Amonových; postoupil a obsadil Rabath. David však zůstával v Jerusalemě, kdy Joab potřel a zbořil Rabath. David pak vzal korunu Melchomovi s hlavy.« — Poznámka: Joab válku začal, David dokončil. Kristus vede válku, když řád Kazatelů proti mocným světa staví štít víry. Ale konec zápasu a triumf se přičítá Kristu, jenž v nás působí chtíti i vykonati; jenž korunu, již odňal ďáblu, sobě upravil, věřící totiž, kteří jako koruna jej objímají: »Pročež požehnáš koruně léta své dobroty.« (Žalm 64, 12.)
3. Sírách (38, 29): »Jako kovář, který sedí u kovadliny.« — Poznámka: Řád Kazatelů při tvrdé námaze tohoto života, jenž vyrábí duchovní zbraně.
4. Také Jeremjáš (38, 7): »Ethiopan Abdemelech, komorník v královském domě, uslyšev, že vsadili Jeremjáše do cisterny, mluvil ke králi: Pane můj králi, zlého činu se dopustili muži tito vším, cokoli spáchali proti Jeremjáši proroku, vsadivše jej do cisterny.« — Poznámka: Onen komorník ethiopský, jenž bázní a láskou k Bohu pohnut zachránil proroka, znamená kazatele u pohanů, kteří se sami obětovali pro království nebeské, kteří puzeni pravou láskou usilují slovem a příkladem vyprostiti hanebně ujařmené z propasti záhuby. Což také jeho jméno dosvědčuje: Abdemelech znamená: sluha krále, onoho totiž, o němž se praví: Král veliký nade všecky bohy, jemuž řád Kazatelů slouží, že slovem evangelia připojuje národy k víře.
5. Též svatý Bernard v řeči o svatém Ondřeji: » Řekou-je řád Kazatelů, nezůstávající na jednom místě, ale rozpínající se a běžící, aby zavlažil různé země.«
Hlava 4.
Předpovědi o různých domech řádu.
1. Jak kdosi byl obrácen viděním. — V době, kdy byl darován bratřím Kazatelům chrám svatého Mikuláše v Boloni, jistý žák, dobře vzdělaný, ale marnostem velmi oddaný, byl obrácen takovýmto způsobem. Viděl, jako by byl zastižen velikou bouří v poli, a když utíkal k jednomu domu, našel jej zavřený. Tluče a žádá přijetí. Avšak obyvatel odpoví: »Zde bydlím já, spravedlnost, a protože ty nejsi spravedlivý, nevstoupíš do mého domu.« — Naříká a spatří jiný dům a žádá přijetí. Obyvatel však odpovídá: »Já jsem pravda; nepřijmu tě, protože pravda neosvobozuje toho, kdo jí nemiluje.« — Viděl třetí obydlí a žádal přijetí, ale slyší: »Tu já jsem, pokoj; avšak pokoj nepatří bezbožným, ale toliko lidem dobré vůle. Ježto však já myslím toliko myšlenky pokoje a ne trýzně, dám ti užitečnou radu: Za mnou bydlí má sestra, která vždy ubohým pomáhá; jdi k ní a její rady splň!« — I učinil tak. Milosrdenství, tak se totiž ona paní nazývala, vyšlo mu vstříc a pravilo: »Jestliže chceš býti zachráněn před bouří, běž k svatému Mikuláši, kde bydlí bratři Kazatelé, a najdeš tam jeskyni kajícnosti, jesle zdrželivosti, pokrm vědy, osla prostoty s volem rozvážnosti; Marii osvěcující, Josefa pomáhajícího, Ježíše tě zachraňujícího.« — Procitl, a pozorně o všem uvažuje, jak mu bylo poraděno, tak také učinil. — Mistr Alexander, muž vážený a pravdivý, řekl to ve škole vykládaje slova: »Spravedlnost a pravda si vyšly vstříc,« a tak ve svých postilách zaznamenal. Byl po dlouhou dobu učitelem bohosloví v Boloni a pak se stal biskupem v Anglii, odkudž pocházel.
2. O předpovědění domu v Boloni. — Vyprávěl bratr Radulf, muž dobrý a bohabojný, dříve kaplan řečeného chrámu svatého Mikuláše, jejž opustil z lásky k řádu a stal se bratrem, že byla v Boloni před příchodem bratří jistá žena, pohrdaná světem, ale Bohu oddaná a milá. Ta, když se často na kolenou modlívala obrácena tváří k vinici, kde nyní jsou bratři, a lidé se jí proto jako hloupé vysmívali, říkala: »Vy jste spíše ubozí a hloupí; kdybyste věděli, co se zde stane a kdo sem přijdou, se mnou byste se zde Bohu klaněli; neboť skrze ony, kteří zde budou, bude osvícen celý svět.«
3. Bratr Jan Boloňský vyprávěl, že dřív než přišli bratři Kazatelé do Boloně, vinaři viděli světla a mnoho záře na místě, kde nyní jsou bratři.
4. Bratr Klarus dosvědčil, že, když jako hoch šel se svým otcem vedle místa, na němž nyní bydlí bratři, pravil mu otec: »Synu, zde na tomto místě byly často slýchány zpěvy andělů, což je velkou předzvěstí budoucích událostí.« — Když mu hoch řekl: »Snad to jsou hlasy hrajících lidí nebo mnichů od svatého Prokla,« — otec odpověděl: »Jiné jsou hlasy lidí a jiné andělů, a velmi se liší.« Na tato slova nikdy nezapomněl.
5. O nutném přeložení sídla bratří Kazatelů v Augsburgu z dřívějšího místa naprosto nepříhodného, ležícího za hradbami v bažině, na nynější místo, nejlepší v městě, což se zdálo neuvěřitelné pro mnoho silných a nekonečných překážek, chtěl Bůh ukázati některým váženým osobám, posílaje jim některé předzvěsti toho, co jeho mocná ruka vykoná v budoucnu k útěše pokorných. Jedna vážená matrona viděla ve snu, že to místo, na které tehdy ani naději bratři neměli a které nyní mají ve skutečnosti, bylo plné poutníků.
Jinému se zdálo, že tam vyrostly nejkrásnější lilie v takovém množství, že zaplňovaly celý ten pozemek. A ty lilie se náhle proměnily v bratry Kazatele, hledící k nebi a překrásnými zpěvy chválící svorně Stvořitele všeho.
Třetí, ne ze spánku, ale za bdění, umírajíc, předpověděla tři budoucí věci, které se všechny splnily tak, jak předpověděla. Jedna z nich byla, že se bratřím Kazatelům dostane po několika letech lepšího místa, totiž nejlepšího v městě. Ta se nazývala Verudadis, žena slavná urozeností a zbožností, vdova po městském soudci.
6. Dříve než se usadili bratři ve městě Kumy v Lombardii, jedna mocná paní, ale bludařské víry, viděla ve vidění sestupovati s nebe převeliká světla na místo, kde nyní přebývají bratři. Když pak zakrátko viděla, že toto místo dostali bratři, při té příležitosti se obrátila na víru.
7. O víně a medu. — O měsíc dříve, než bratři Kazatelé dostali ono místo, jakási jiná vyznavačka bludu viděla ve vidění, že tam jsou dvě veliké nádoby, jedna plná medu a druhá plná vína; a nějací lidé, kteří teprve přišli, míchali obojí a dávali lidu. Ti pak, kteří se tohoto nápoje napili, velmi oblaženi běželi vesele a svěže. Když poznala smysl vidění, totiž, že bratři Kazatelé jsou rozdavači medu a vína, kážíce sladkost božství zároveň s příjemností lidství, čerpajíce ze dvou velikých nádob, totiž ze Starého a Nového zákona, následkem čehož lidé chvátají ku pokání a spěchají k Bohu — obrátila se na víru katolickou.
8. O prameni. — Rovněž kterási zbožná osoba viděla ve snách na místě, kde se pak usadili bratři, veliký a čistý pramen, zavlažující celé město, a muže a ženy dychtivě běžící k vodě.
9. O průvodu. — Též kterýsi občan z Montpellier v posledním tažení viděl velmi krásný průvod bílých mužů ve svém sadě, který byl za městem, a k přítomným zvolal: »Ejhle, ten můj sad je naplněn dobrými lidmi; hleďte, hleďte, abyste je nevyhnali; nepřišli na škodu, ale na pomoc.« — Po jeho smrti bratři Kazatelé zaujali ono místo a jim to vypravovali, kteří to od řečeného občana slyšeli.
10. Než jsme měli konvent v městě Lisaboně, naši bratři na témže místě, kde byl postaven klášter, obvykle kázali. A nedlouho před tím, než jsme tam založili konvent, kterési ženy, které bydlely při kostele blahoslavené Panny nad naším klášterem, viděly tělesnýma očima jakési podivuhodné vidění. Když totiž ony ženy, jak je v létě zvykem, předly při měsíčním světle, náhle spatřily nebe otevřené a nějaký žebřík podivné krásy ze zlata a ze stříbra sestupovati směrem k fíkovníku, u něhož jsem mnohokrát kázal, než jsme tam měli konvent. Jeden konec žebře se dotýkal nebe, druhý fíku. Viděly po tomto žebříku sestupovati tři muže, slavnostně vyzdobené a ve zlatých a stříbrných šatech. První z nich se zdál podjáhnem a nesl v rukou překrásný kříž; prostřední jáhnem a ten nesl kadidelnici; třetí byl oděn jako rouchem kněžským. Tito tři, sestoupivše na zemi, obešli celé místo našeho kláštera, okuřujíce je. Pak se vrátili k žebříku, stoupali po něm a vešli do nebe, vytáhli žebřík za sebou, a jim zmizel s očí.
Ony ženy však, pokud viděly onu zázračnou věc, neustále na kolenou se Bohu klaněly. Naši bratři viděli ony ženy; ale já jsem to bratřím nechtěl věřiti, až mi přivedli jednu vdovu svatého života, která při tom tehdy byla, když se ukázalo vidění. A ta mi vyložila celý pořad události. Já pak brzy potom, maje úřad pře-vorský, zbudoval jsem klášter, z moci generála a provinciální kapituly, na témž místě, kde naši bratři dnem i nocí Bohu slouží.
11. Rovněž mi vypravoval jistý vážený občan limožský, že viděl dvakrát ve snách velmi krásný průvod bílých osob na místě, jež potom zaujali bratři. A ještě než bratři přišli, vypravoval to svému příteli, který se stal pak knězem našeho řádu. A řekl mi, že od toho to slyšel.
Hlava 5.
Jak Bůh má zvláštní péči o Bratry.
1. Jak Pán potěšil své na počátku řádu. — V té době, kdy řád Kazatelů byl jako malé stádce, jako nová štěpnice, v boloňském konventě povstal jakýsi rozruch a pokušení mezi Bratřími a tak se jich zmocnila malomyslnost ducha a rozervanost, že se mnozí navzájem domlouvali, do kterých řádů by přešli, bojíce se, že řád, jakožto věc nová a málo upevněná, přijde v niveč. Proto dva ze starších vyžádali si listiny od jistého legáta, který byl tehdy v oné krajině, aby mohli přejiti do některého kláštera cisterckého řádu. Když listiny předložili bratru Reginaldovi, kdysi děkanu u sv. Aniana v Orleansu, který byl zástupcem blaženého Dominika, a on s velikou bolestí vyložil záležitost v kapitule, nastal velký pláč a ona rozervanost ještě rostla. A zatím co bratr Reginald pozdvihl oči k nebi a srdcem mluvil s Bohem, v němž byla celá jeho důvěra, bratr Klarus, muž dobrý a veliké vážnosti, znalý občanského práva, vynikající též ve svobodných mněních a církevním právu, později provinciál římské provincie, Pána papeže zpovědník a kaplan, jal se mluviti k bratřím a je mnohými důvody povzbuzovati. Sotva dokončil řeč, ejhle, Mistr Roland Kremonský, jenž tehdy vynikal v Boloni a měl velké a slavné jméno ve filosofii, jenž též později první z bratří přednášel theologii v Paříži, zanícen Duchem svatým, utíkaje ze světa, sám přišel k bratřím a jako duševně omámený, bez jakéhokoliv úvodu žádal, aby byl přijat do řádu. Bratr Reginald pro samou radost ani nečekaje na jiné šaty, svlékl svou kapuci a oblékl jej. Sakristián bil zvonem a bratří zpívali »Přijď, Duchu Stvořiteli«, ačkoliv pro příval slz a překypující radost stěží mohli. Nastává nesmírný sběh lidí, mužů, žen a žáků, a nastal rozruch v celém městě. V bratřích se zase obnovila vroucnost a všechno dřívější pokušení zmizelo. Oni pak dva bratří padli před bratry a prohlašují, že špatně učinili, a zříkajíce se listin slibují vytrvalost v řádě. Následující pak noci potěšil Pán tímto viděním bratra Rudolfa, který byl dřívější rozervaností bratří velice zarmoucen: zdálo se mu, že vidí Krista, a s jedné strany blahoslavenou Marii a s druhé blaženého Mikuláše, který mu položil ruku na hlavu, řka: »Neboj se, bratře, neboť vše příznivě dopadne pro tebe a tvůj řád, když naše Paní má o vás péči.« A ihned uviděl na vodě, jež teče vedle Boloně, loď přeplněnou množstvím bratří. I pravil mu blažený Mikuláš: »Vidíš tyto bratry? Neboj se, neboť je jich tolik, že naplní celý svět.«
2. O zázraku s vínem. — Vyprávěl tentýž bratr, že kteréhosi dne došlo víno v nádobě pro nemocné; zdraví totiž pili obyčejně vodu; ošetřovatel s velikým zármutkem hlásil nedostatek nemocných blaženému Dominiku, který byl tehdy přítomen. Ten se podle svého zvyku ihned uchýlil k modlitbě a k témuž vybídl bratry slovem i příkladem. Za chvíli řekl převor ošetřovateli, aby onu nádobu vymyl a ten den se již nějak obešli. Když pak přišel učiniti podle nařízení převorova, našel ji plnou vína až dovrchu. Proto bratří velebili Boha, jenž má péči o své.
3. O sto librách poslaných bratřím. — Vyprávěl bratr Terrik Antisidorský, svaté paměti, jenž byl provinciálem ve Francii, že když jednou neměl nic, čím by opatřil nemocnici a konvent pařížský, jehož byl tenkrát převorem, měl mnoho dluhů a hospodář pravil, že by bylo třeba aspoň sto liber. Když o tom všem převor v úzkostech přemýšlel, hle, přišel k bráně jakýsi obchodník, dal si jej zavolat a pravil: »Jistý pán zemřel v Řecku a vám odkázal těchto sto liber; vezmi a modlete se za něho.« Přijal je a Bohu vzdával díky; touto pomocí vyhověl tehdejším potřebám bratří.
4. O Boží starostlivosti vůči bratřím. — Bratr Jindřich Němec vyprávěl, že na počátku řádu putovali dva bratří lačni, ačkoliv již devátá uplynula. I radili se, kde mohou pojisti v zemi chudé a sobě vůbec neznámé. Tu se náhle objevil u nich muž v poutnickém šatě a pravil: »O čem se radíte, malověrní? Hledejte nejprve království Boží, a to všechno bude vám přidáno; uvěřili jste Bohu, takže jste pro něho všechno opustili a nyní se bojíte, že by vás nechal nenasycené; to vám bude znamením: přejdete toto území a v příštím údolí najdete vesničku, a když vstoupíte do kostela, pozve vás kněz. A přijde rytíř, který mu vás násilím bude bráti; zatím co se budou příti o přízeň, přijde pán kostela, který štědře opatří vás i kněze i rytíře. Důvěřujte tedy vždycky v Pána, a svým bratřím tímto příkladem dodávejte důvěry.« — To řka, náhle zmizel. Jim pak se přihodilo vše, jak předpověděl. Vrátivše se do Paříže, vypověděli vše samému bratru Jindřichovi a několika bratřím, kteří tam tehdy byli ve veliké chudobě.
5. O dvou stech librách. — Když máconští bratři na počátku svého konventu měli mnohé a těžké nesnáze od Viléma de Sancto Amore, kanovníka máconského, takže vedli život velmi hořký, v největší chudobě a opovržení. To je trápilo ze všeho nejvíce, že byli zatíženi velikými dluhy, jež nemohli zaplatit. A ejhle, jistý bratr, uznávané svatosti a starší v řádě, viděl ve snách krále Francie a pana kardinála Hugona, v rohu chodby nějakého místa, jednati spolu o ulehčení onomu domu. Stalo se po krátké době, že oba z nich, jeden z Itálie, druhý z Francie, poslali po dvou stech librách oněm bratřím jako almužnu, z nichž zaplatili všechny dluhy. A potom když nastal obrat, žili v největší spokojenosti.
6. O kanovníku, vstoupivším do řádu. — Bratr Bernard, kdysi převor antisidorský, vypravoval, že na počátku onoho konventu, když se octl ve velikých nesnázích, a nenacházel nikde rady ani pomoci, uchýliv se k Pánu, prosil vroucně, aby mu pomohl a poradil. A hle, jistý kanovník antisidorský, velmi vážený a velmi bohatý, vstoupil do řádu a přinesl s sebou velký majetek do řádu, odstraňuje dosavadní nouzi bratří.
7. O mnichu, modlícím se za bratry. — Byl jistý mnich cisterckého řádu v Tuscii v klášteře sv. Galgana u Sieny, velké prostoty, milosti a pověsti, pročež býval často volán k římské kurii; tomu Pán mnoho zjevil a často se mu ukazoval. Stalo se pak, že dva bratři přišli k zmíněnému místu a prosili ho, aby se modlil k Pánu za ně a za celý řád bratří Kazatelů. Když tedy v noci po jitřní prosil Pána, a jsa prostý a zbožný, nevěděl, co nejvíce by měl pro bratry vyprositi, ukázal se mu Pán, jak se mu zdálo, řka: »Bratře Jakube, přijmi tyto modlitby a tak se modli za bratry Kazatele.« — Modlitba: Srdce svých sluhů, Pane, osvěť milostí Ducha svatého, a uděl jim ohnivou výmluvnost, a těm, kteří hlásají tvé slovo, uštědři i rozmnožení ctnosti. Skrze ...
Modlitba tichá: Sluhům svým, Pane, uděl slovo milostné a, posvěcuje obětované dary, navštiv, prosíme, jejich srdce svou ochranou. Skrze ...
Po přijímání: Zachovej, Pane, sluhy své, když přijali Tělo a Krev Jednorozeného tvého, a hlásajícím tvé slovo uděl štědrost milostí. Skrze téhož … Tyto modlitby Pán papež schválil a dovolil, aby se říkaly ve mši. (Říkají se až dosud v řádě dominikánském. — Pozn. překl.)
8. O jestřábu. — Dva bratří magdeburského domu v Německu, od svého převora posláni kázat, když nastoupili cestu, počali pochybovati o směru, a nebylo koho se otázati. Vzhlédnuv, uviděl starší bratr letěti jestřába; i zvolal: »Jestřábe, pravím ti mocí jména Pána Ježíše Krista, abys nám ukázal cestu, které se máme držeti!« — A hned jestřáb s výšky rychle se snesl dolů a poletuje při zemi, odbočil napravo s cesty, na níž bratří byli, tam, kde byla jejich správná cesta, kterou pro vysoké obilí nemohli viděti. Vyrazivše tedy po ní, vzdali díky Bohu, jenž řídí své sluhy.
9. O přijímání. — Když v Římě v den svatého Vzkříšení provinciál sloužil za přísluhy bratří velkou mši ve chrámě bratří Kazatelů, hlásil jistý zbožný muž, že viděl čtyři velmi krásné mládence na čtyřech rozích oltáře, držící přes oltář bělostné plátno natažené, až všichni přijali.
10. O novicovi. — V témže konventě byl jeden novic velmi horlivý, který jedné noci, když bratří odpočívali, modle se u lože, náhle uslyšel hluk jakoby chodících po spárně. Pozvednuv svých očí, uviděl postavy tří bratří, z nichž jeden nesl kříž, druhý nádobku svěcené vody, třetí kropáčem jednotlivé oddíly kropil. Řečený novic v domnění, že je to převor, který koná toto obvyklé kropení, rychle šel na lože, přikryl se, aby se zdálo, že spí jako druzí. Přišedše k jeho oddělení, i jeho jako druhé pokropili. Jeden pak řekl druhému: »Hle, vyháníme je ze spárny, kdo je z ostatních místností vyžene?« Druhý odpověděl: »Jiní mnozí byli od Pána posláni, kteří obcházejí jiné domy, vyhánějíce odtud protivníky.« — Po těch slovech odešli. Po mnoho měsíců o tom novic mlčel; věřil, že to učinil převor s přísluhou. Když pak již neviděl něco podobného se dáti, odhalil to svému magistrovi a na jeho rozkaz vyložil to po pořádku mnohým bratřím.
11. Jak Pán potěšil bratra. — Jistý bratr velmi zbožný, z jehož zprávy jsme se to dověděli, byl poslán římským převorem do diecése tuskulské kázat ještě s jiným bratrem, starším než on. Když přišli k osadě Columna, večer přišli do hospody plné venkovanů. Bratr přemýšleje o chudobě, námaze, drsnosti řádu, a o častých bědách na cestách, zmalomyslněl a lítostnil tak, že v slzách šel na chudé a tvrdé lože. Jemu se zjevil tehdy Pán Ježíš ve snách a pravil: »Vstaň, bratře, a slyš, co ti řeknu.« — Vstal tedy, chvěje se, a spatřil za Kristem bratra držícího v ruce hůl jako cestující bratři, jenž toho roku vstoupil do řádu a jehož zanechal zdravého v Římě, když odcházeli. Řekl mu Pán Ježíš Kristus: »Ejhle, tohoto jsem si vzal z vašeho konventu a vedu si ho s sebou; ty však budeš žiti dlouhou dobu a vytrpíš pro mne mnoho námah. Buď tedy statečný, a utěšuj se ve všech svých nesnázích, že já přijdu a tebe, jako tohoto, vezmu do své společnosti.« — A to řka, odešel za veliké záře, veda s sebou onoho novice. Bratr pak, co viděl, vyprávěl svému druhu. A když se vrátili do konventu, shledali, že onen novic téhož dne, kdy se to stalo, skončil pozemský život ve veliké zbožnosti.
12. Jak Pán potěšil novice. — V neapolském konventě kterýsi bratr, jsa těžce pokoušen k vystoupení z řádu, měl vidění, že stojí v kůru bratří, kteří všichni byl oděni bílým šatem a mocným hlasem zpívali responsorium: »Neopouštěj mne, svatý otče.« — Pán na to odpovídal: »Ne já tě opouštím, synu, nýbrž ty mne opouštíš.« — Procitnuv, shledal bratr, že je uklidněn, a díky vzdávaje Bohu, zůstal upevněn v řádě.
13. O lodici a dívce. — Dva bratří wurzburského konventu v Německu, vyšedše kázati, přišli k jakési řece, a na druhé straně viděli loďku, ale nikoho v ní; viděli též scházeti se lid do kostela, ježto byl svátek. Když vůbec nikoho nebylo, kdo by je převezl, řekl jeden z nich lodici: »Přepluj sem, loďko, ve jménu Krista, jehož toužíme kázat!« — Ihned ona, poslouchajíc Krista, přišla, nikým nepoháněna, ačkoliv řeka byla velmi prudká. Když vstoupili do loďky a nenacházeli vesla, ejhle, dívenka asi osmiletá přišla, poskakujíc po svahu hory, nesouc veslo na rameně, a převezla je; a ihned zmizela. Díky vzdávajíce Bohu, kázali bratří lačnému lidu slovo Páně.
14. O nemocném bratru Rolandovi. — Když br. Roland Kremonský, Mistr theologie, trpěl zlým nádorem v koleně, takže se mu zdálo jako by nervy byly z něho vytahovány kleštěmi, mocným hlasem hlasem zvolal: »Pane Bože, kde jest slovo tvého apoštola, jenž řekl: Věrný jest Bůh a nedopustí vás pokoušeti nad to, co zmůžete? Hle, klesám a nemohu více snésti.« — A ihned veškerá bolest přestala; tentýž bratr to vyprávěl velmistrovi řádu.
Hlava 6.
Jak naše Paní zvláštní náklonností řád miluje a chrání.
1. O bratřích plovoucích přes řeku. — Na počátku řádu bylo uloženo jistému bratru jiti ke Kumánům na jich obrácení. Rozrušen tímto úkolem, prosil nějakého poustevníka, svého známého a pravého přítele Božího, aby se za něho modlil k Pánu, neboť stěží věřil, že tato poslušnost mu bude užitečná. Onen pak, jsa člověk zbožný a svatý, následující noci velmi vroucně prosil za něho Pána, který jej potěšil tímto viděním. Zdálo se mu totiž, že vidí jakousi velikou řeku a přes ni most, a lidi různých řádů po onom mostě radostně, ale jednotlivě přecházející. Bratří však Kazatelé nepřecházeli po mostě, nýbrž přeplavali samu řeku; každý z nich táhnul plný vůz lidí. Když pak některý z nich přílišnou námahou v táhnutí ustával, viděl blahoslavenou Pannu Marii umdlévajícím pomáhati, a dobrotivou rukou zdvihati, a tak s její pomocí přecházeli. Když pak přešli řeku, viděl je s těmi, které s sebou přetáhli, radovati se v nesmírném jásotu na přelahodných místech. Když toto vidění pověděl bratru, byl tím bratr velmi posílen a uloženou sobě poslušnost oddaně vyplnil, jasně poznávaje, že bratřím jsou uloženy pro spásu lidí větší námahy než ostatním řeholníkům, kteří pečují jen o svou pásu, ale za to plodnější a plné nevýslovné radosti, a že v nich mají zvláštní pomocnici v Blahoslavené Panně.
2. O potěšeném bratru. — Bratr nemálo hodný víry vypravoval, že když vstoupil do řádu, našel vše proti své povaze a zvyku; strádal hladem a bídou a přestrašen tvrdým ložem nemohl ani spáti. Převor, jat soustrastí s jeho odporem, poslal jej ven s jistým kazatelem, aby poznal, že by snad v tom našel nějakou úlevu své nechuti.
Když však námahou cesty a ostatního padal únavou tělesnou, a také klesal na duchu, s pláčem zvolal: »Ó nejblahoslavenější Panno, abych sloužil tobě a tvému Synu, vstoupil jsem do tohoto řádu. A hle, na samém počátku klesám. Dej mi, Paní, sílu, abych mohl jiti za bratrem a zachovávati řád.« — A hned ucítil se skropen velmi líbeznou rosou, vstal a rychle běžel za bratrem. Od té doby byl zdráv, silný a vesel při všem, čeho dříve nemohl ani viděti. Vše snášel ochotně a rád, osvěžen zásluhou blahoslavené Panny, rosou nebes, a běh svého života v radosti skončil.
3. O bratřích pod pláštěm blahosl. Panny. — V Lombardii žila jistá žena jako poustevnice a měla velkou lásku k naší Paní. Když uslyšela, že vznikl nový řád bratří Kazatelů, vroucně si přála někoho z nich spatřit. Přihodilo se, že bratr Pavel se svým druhem procházel tou krajinou, káže. Když přišli k ní a dle zvyku bratří ji božskými slovy oslovili, tázala se jich, kdo a z kterého řádu jsou. A když jí řekli, že jsou z řádu Kazatelů, vidouc, že jsou mladí a pěkní a ve slušném hábitě, pohrdla jimi myslíc, že takoví, procházejíce světem, nemohou žiti dlouho zdrželivě. Následující noci se jí zdálo, že k ní přišla blahoslavená Panna s tváří smutnou a řekla: »Včera jsi mne těžce urazila. Či nemyslíš a nevěříš, že mohu chrá-niti své sluhy mladé a procházející světem pro spásu duší? Abys však věděla, že jsem je vzala ve zvláštní ochranu, hle, ukáži ti, kým jsi včera pohrdla.« — A rozhrnuvši plášť, ukázala jí množství bratří a mezi nimi i ty, kterými před tím pohrdla. Tím ona poustevnice poučena, od té doby milovala bratry ze srdce a toto vyprávěla.
4. O lásce, chvále a úctě blahoslavené Panny. — Bratr Mikuláš z Losany, podpřevor pařížských bratří, aby je povzbudil k zbožnější modlitbě Hodinek blahoslavené Panny, vypravoval jim v kapitule toto: Jistý bratr řádu kartouzského, letitý, učený a blahoslavené Panně velmi oddaný, prosil ji často, aby jej naučila, jak by se jí jeho služba líbila. Když se tedy jednoho dne modlil v kostele, zdálo se mu, že blahoslavená Panna seděla před oltářem. I přistoupil k ní s uctivou bázní a v slzách ji prosil, aby jej poučila o tom, co se jí líbí. Tu ona s úsměvem na něj patříc, pravila: »Co se činí milovanému, čiň i mně, jestliže mi chceš podle přání sloužiti« — A on: »Co, Paní?« — Odpověděla: »Miluje se, chválí se, uctívá se.« — Tehdy on, vrhna se na zemi, pravil: »Paní, nauč mne milovati tě a chváliti a uctívati.« — Tu jemu, v slzách se rozplývajícímu, odvětila: »Jdi k bratřím a oni tě naučí.« —- A když
pravil: »Paní, jsou mnohých řádů bratří; ke kterým z nich mne posíláš? — Řekla: »Jdi k bratřím Kazatelům, ježto oni jsou moji bratří, a oni tě vyučí.« — Proto přišel i s několika jinými svého řádu do Paříže a vyprávěl to samotnému převorovi a žádal od něho poučení.
5. O bratru potěšeném blahoslavenou Pannou. — Když byl bratr Bene, Lombard velmi silně pokoušen k vystoupení z řádu, v slzách zvolal k blahoslavené Panně: »Ó Paní, ve světě jsi mi pomáhala a nyní opouštíš svého sluhu ?« — A hned se mu zdálo, že se mu zjevila blahoslavená Panna, usmívajíc se na něho a těšíc ho. Jiné noci se mu zdálo, že dva jej vynášeli z kláštera a v úzkostech zvolal: »Ó Paní, zachovej mne zde, a dej mi milost kázati ke spáse své a jiných!« — Ihned mu odvětila blahoslavená Panna: »Ráda.« — Toto pak napsal velmistrovi řádu.
6. O zmatcích v Paříži. — V době, kdy jistí bratři pařížští mocně pobouřili universitu proti bratřím (kolem r. 1256 — pozn. překl.), a kdy bratří nevěděli co počíti, nařídili na generální kapitule (v Paříži, 4. června r. 1256), aby v celém řádě se každý týden bratří, položeni na zemi, modlili sedm žalmů s litaniemi k blahoslavené Panně a sv. Dominiku, na odvrácení nepokojů. Byl pak v římském konventě jistý zbožný bratr, který, když se bratří modlili litanie, trochu zdřímnul a zdálo se mu, že vidí nad pokrývkou oltáře seděti Pána Ježíše Krista a vedle něho blahoslavenou Pannu, která jednou rukou držela jeho ruku a druhou vztahujíc k bratřím, ukazovala mu je ležící na zemi v modlitbě, a říkala: »Vyslyš je, vyslyš je!« — Týž bratr to pak vyprávěl velmistrovi řádu dlícímu tehdy v Římě. Není třeba pochybovati, že tehdy blahosl. Panna se přimlouvala za řád a byla vyslyšena, neboť zakrátko byl vydán výrok od Pána papeže pro řád v záležitosti, již měl s universitou, a z níž, kdyby podlehl, hrozila řádu velká pohroma.
7. O bratru chtějícím opustit řád. — Jistý žák z Flander, pohnut kterýmsi kázáním, vstoupil v Paříži do řádu. Na počátku noviciátu jej božská laskavost živila ve velké sladkosti a míru srdce; neboť ve svatých rozjímáních, ne prostřední zbožností zanícen, přijal hojně útěch od Pána. Aby se však v budoucnu z velikosti božské útěchy nevynášel, dovolil jej Pán tísniti ostnem pokušení. Přepadlo jej tedy takové pokušení vystoupiti z řádu, že pohrdaje již spásou své duše, každým způsobem usiloval vyjiti z řádu. Jednou večer, když po kompletáři bratří zpěvem Salvě Regina pozdravili královnu milosrdenství a v modlitbách byli před oltáři v kostele, on s roztěkaným srdcem procházel celami a kul plány, jak by vyšel. Když však nenacházel vhodného místa, rozhodl se vyjiti branou a kdyby jej vrátný chtěl zdržeti, byl odhodlán jej i ztlouci. Když tedy šel k bráně, přecházeje vedle oltáře blahoslavené Panny, podle zvyku poklekl před jejím obrazem. Pomodliv se pozdravení andělské pokoušel se vstáti k odchodu. Avšak božská moc jej držela v nehybnosti, že, ať činil, co činil, nemohl vstáti, ale jako svázán pouty byl nucen zůstati. To poznav, šel do svého srdce, poznal milosrdenství Boží a Matky Panny vůči sobě, uznal svou vinu a rozhodl se pevně zůstati nadále. Upevniv se tedy ve svém předsevzetí, snadno vstal. Ve zpovědi vyznal své záměry, a pak vždy v řádě chvalně žil.
8. O bratru žádajícím dovolení blahosl. Panny. — Jistý bratr, šlechtic rodem, ale ještě šlechetnější mravy a hodný víry, vypravoval velmistrovi řádu, že když byl nováčkem v řádě, býval tak těžce pokoušen, že měl úmysl vystoupiti z řádu. A když již byl na cestě, ale ještě v domě, napadlo mu, že se ještě nerozloučil s naší Paní, k níž měl zvláštní úctu. Rychle tedy vešel do kostela před její obraz a pravil: »Ó Paní moje, nemohu již déle snášeti přísnost tohoto řádu! Proto jsem přišel rozloučiti se s tebou a tobě se poroučím.« — A hle, rázem přikvačila na něho taková horečka, že nemohl na nohou státi a hned klesl před samým oltářem. Mimo-jdoucí bratři, vidouce jeho trápení, zanesli jej do nemocnice. Po mnohých pak dnech se uzdravil na těle a upevnil v řádě.
9. O pěti markách. — Když kterýsi věřitel se dožadoval pěti marek stříbra na lipském převorovi v Německu, a mocně naň naléhal, žádal převor poshovění aspoň do nešpor, aby se zatím s bratřími poradil, jak se zbaviti splatného dluhu. Zatím co bratří seděli s převorem a nenacházeli rady, ejhle, přichází vrátný a praví převorovi : »Nějaká matrona, a jak se zdá velmi vznešená, jest u brány a žádá — abyste k ní co nejrychleji přišel.« — Když tedy převor přišel, našel tam paní vznešeného vzezření a velmi ušlechtilou v šatě i výrazu, kterážto mu ihned podala pět marek stříbra se slovy: »Přijměte to zatím, než vám Pán dá více.« — Na otázku převorovu, od koho ten dar pochází, odvětila: »Nestarejte se, ale díky čiňte Bohu, dárci všech dober.« Tehdy převor s radostí běžel za bratřími a ukázal jim stříbrné mince, jak se o ně Bůh postaral skrze jakousi matronu. Pak to převora zamrzelo, že se pečlivěji neotázal, kdo by byla ona matrona a proto rozeslal po ulicích hochy, ale nikde nemohli vypátrat, kdo by byla a kde by byla. Proto bratří ze zbožného podezření přičetli svaté Panně Marii, co se stalo.
10. O šesti tisících dukátů. — Limožští bratří pro mnoho nepříjemností chtěli změniti místo svého konventu, ale nemohli darem ani půjčkou nijak dostati peněz k zaplacení nového místa, které koupili. Převor a prokurátor běhali celý den po přátelích a boháčích, ale s nepořízenou; večer, když převor sklesle a úzkostně se tázal, co lze činiti, jistý vážený a vzdělaný bratr odvětil: »Hle, drahý převore, naši bratři žádají Naši Paní, aby jim ukázala Je-žíše.« — Byl právě pátek a bratří po slavném kompletáři zpívali Zdrávas Královno. Převor rozrušen odvětil: »A já žádám šest tisíc dukátů od této Naší Paní skrze Ježíše Krista, jejího požehnaného Syna.« — Když pak ráno bratří slavně sloužili mši o blahoslavené Matce a Panně, hle přišel správce durackého chrámu, muž urozený, vážený a vzdělaný. Po jitřních, totiž ve svém kostele, jel se svými druhy deset mil, myslím z vnuknutí blahoslavené Panny; a když se dověděl o nesnázích převorových, žádal po mši, aby byli svoláni bratři ke kapitole. Když se shromáždili, pravil: »Nejdražší bratří, koupili jste nové místo, ale nemáte ručitele, ani jste nikoho nenašli, kdo by zaplatil. Blahoslavená tedy Panna, kterou ve dne v noci chválíte, bude vaší ručitelkou, a já, její sluha, zaplatím to místo za ni.« — Když pak něco pojedl, téhož dne se vrátil ke svému kostelu a nazítří na svém vlastním koni poslal šest tisíc dukátů turonských bratřím, velebícím Boha a Naši Paní.
11. O blahoslavené Panně posluhující v jídelně. — Onen cistercký mnich od sv. Galgana, o němž již byla zmínka, když jednou s bratřími v Pise v refektáři jedl velmi malinko, po jídle mu řekl jistý bratr: »Pane Jakube, tak se totiž onen mnich nazýval, proč jste tak málo, téměř nic, nejedl, ačkoliv bratří měli dnes dobré jídlo?« On odvětil: »Bratře, věř mi, po celou dobu svého života jsem tak dobře nejedl.« — Bratr však nevěda, proč to praví, v údivu poznamenal: »Jak to? Viděl jsem, že jste jedl málo.« Onen na vysvětlenou řekl: »Nikdy jsem tak dobře nejedl, protože jsem nikdy neměl takového posluhujícího, jako vy máte. Dnes jsem totiž zřetelně viděl blahoslavenou Pannu Marii, Naši Paní, bratřím posluhovati a všechna jídla bratřím předkládati. Tím jsem byl tak osvěžen, že jsem pro duchovní radost nemohl téměř ani jísti.«
12. O blahosl. Panně s knihou. — Ten mnich od sv. Galgana, O němž byla shora zmínka, vyprávěl, že viděl několikrát samu blahoslavenou Pannu, jak držela otevřenou knihu před jistým bratrem kážícím; z toho kázání následoval veliký užitek.
13. O blahoslavené Panně, diktující kázání. — Jistý bratr, který před kázáním velmi pečlivě si připravil řeč, náhle změnil předmět, a kázal o jiném, ač na to nepomýšlel, a mnohem lépe. Byl přítomen i zmíněný mnich, který viděl, jak pak vyprávěl, že blahoslavená Panna mu napovídala slova. Proto tak si zamiloval řád, že prohlašoval, že by chtěl, aby všichni dobří kněží cisterčtí a jiní byli v řádě Kazatelů k práci o spáse duší. Proto často chodil za bratří-mi a horlivě se za ně modlil, jak zjevno z hořejšího.
14. O převoru, prchajícím před úřadem. — Stalo se jednou v Tuscii, že jistý bratr, zvolený v jednom konventě za převora, prchaje před břemenem převorství, přišel k místu, kde byl zmíněný bratr Jakub, jeho veliký přítel. Prosil ho onen převor, aby se za něho modlil k Pánu a k jeho nejmilostivější Matce. Když tedy příští noci Pána naléhavě prosil, viděl, jak sám vypravoval, blahoslavenou Pannu, jako připravenou na cestu do oněch končin, kde byl konvent, který si řečeného bratra zvolil za převora. Když se Naší Paní pokorně tázal, kam půjde, odpověděla: »Jdu do onoho konventu, abych měla péči o bratry, kteří dosud nemají převora.« — Když toto onomu nazítří zvěstoval, dojat uvolil se přijmouti převorství, důvěřuje v pomoc blahoslavené Panny slavné.
15. O průvodě. — Tentýž blažený muž vypravoval, že když se modlil jedné noci u okna ve Viterbu, viděl vycházeti z městských hradeb průvod bílých s mnoha světly na místo, kde je dům bratří, a mohl zřetelně viděti osoby a slyšeti hlasy. Mezi nimi viděl vznešenou paní, které všichni prokazovali úctu. Když jí postavili trůn na místo, kde je nyní oltář bratří, přišla nějaká vážná paní, která s rozpuštěnými vlasy a roztrženým rouchem a vrhnuvši se k nohám Naší Paní s pláčem pravila: »Paní moje, pomsti mne na mých nepřátelích.« Ona odvětila: »Proč žádáš mne? Uvidíš vbrzku podivuhodnou pomstu na nich.« — A zmizelo vidění. Po několika pak dnech bylo shromáždění jistých mocných, které prý ukládalo řádu, nějakým hrozným neštěstím od Pána rozprášeno.
16. O hodinkách blahosl. Panny. — Jistý bratr, letitý v řádě a počestného obcování, vyprávěl, že, když bratří říkali jitřní o blahoslavené Panně, viděl samotnou Naši Paní v průvodu dvou dívek u dveří chodby, řkoucí: »Statečně, mužové stateční.« — Sdělil to představenému, aby povzbudil bratry k lásce k blahoslavené Panně, aby zbožněji říkali hodinky o ní.
17. O vzývání P. Marie. — V konventě v Civitavecchia v Tuscii, když jistý nemocný bratr přijal církevních svátostí a již se blížil konci, počal upřeně hleděti na jedno místo a chvěti se. Když to zpozoroval jeho ošetřovatel, pravil: »Bratře, prosím tě pro Boha, abys mi řekl, co vidíš: a jestliže jest to dobré, budu se radovati s tebou, jestliže však zlé, podle možnosti pomohu.« — Když jej o tom mnoho zapřisáhal, tu on vyhrkl jakési slovo zoufalství, jako by bylo vše ztraceno, co v řádě konal. Ošetřovatel, jsa velmi poděšen, a mysle, že jest tísněn útoky ďábelskými, počal jej těšiti, řka, že ďábel jest lhář a otec lži, a napomínal jej, aby vzýval o pomoc blahoslavenou Pannu, ochránkyni našeho řádu. Nejen mu to radil, ale také svým naléháním jej přiměl, že pronesl onen přeužitečný vzdech: »Maria, Matko milosti, Matko milosrdenství, ty nás před nepřítelem ochraňuj ...« Podivuhodná věc; sotva, že nemocný dopověděl, ihned propukl v radost a s myslí klidnou a vyjasněnou pravil: »Ach, můj bratře, neviděls blahosl. Pannu, naši záštitu a obranu, kterak mocně vyháněla šik démonů, který mne děsil ?« — Byli svoláni bratří; před nimi vyznal své zoufání a pak se pomodlil vyznání víry a „Bože chválíme tebe" a usnul v Pánu.
18. O bratrovi, který viděl blahoslavenou Pannu. — Byl v témže konventě bratr laik, prchající před zahálkou, a práci a vše počestné milující. Ten stižen jsa nemocí, na niž zemřel, jedné noci nespal a rozhlížel se po místnosti, viděl blahoslavenou Pannu a s ní nějaké dívky opatřené vším potřebným k umývání. Když se bratr pokorně tázal Naší Paní, co by chtěla činit, řekla: »Přicházím umýti bratry od veškeré oné pohany.« — Byl totiž jistý odpadlík od řádu, kterého tak ďábel poštval, že nejen slovy, nýbrž i rozšiřováním spisů, složených s nesmírnou zlomyslností, po městě a kraji bratry očernil, že stěží mohli dýchat, zasypáni trápením. Od toho okamžiku však ustaly pomluvy, neboť onen lhář a odpadlík byl chycen a uznal, že si to vše vymyslil ze zloby a lživě.
19. O návštěvě blahosl. Panny. — V konventě puyském v Pro-vencalsku bratr Petr, blízek smrti, v přítomnosti bratří, kteří se modlili, počal skláněti uctivě hlavu a spínati ruce a nejblahoslavenější Pannu velmi zbožně pozdravovati. Když se ho okolní tázali: »Proč to činíte, bratře?« — odpověděl: »Což nevidíte Naší Paní, která mne svou milostí navštívila ?« A tak v Pánu zesnul.
20. Jak blahosl. Panna potěšila umírajícího bratra. — Těžce nemocný bratr Lev z Dacie v konventě montpelierském, když ho navštívil jistý bratr jemu velmi drahý, řekl mu: »Této noci jsem viděl velmi milé vidění, jímž jsem byl velmi potěšen: viděl jsem přijíti sem slavnou Pannu a řekla mi: »Chceš jiti s námi?« — Když jsem pravil: »Kdo jste, Paní?« odpověděla: »Já jsem Matka Boží.« Řekl jsem jí: »Nevěřím Paní, že jste Matka Boží, neboť jsem hříšník nejubožejší a nesluší se, aby taková Paní přišla k takovému.« — Ona však tvrdila: »Já jsem Matka Boží.« Maje na zřeteli svou nehodnost, totéž jsem opakoval. Když však znovu pravila: »Nepochybuj, synu, neboť jsem Matka Kristova,« odvětil jsem: »Paní, jestliže jste Matka Boží, chci jiti s vámi.« — Téhož dne řečený bratr okolo nešpor zemřel.
21. O blahoslavené Panně a blah. Mikuláši a blah. Kateřině. — Bratr Jindřich Němec, muž zbožný, velké pověsti a znamenitý kazatel, vyprávěl v Paříži v generální řeči, že jistý bratr, velké čistoty a velmi oddaný Naší Paní, při svém umírání velmi se radoval srdcem i v tváři. Když na něm sám bratr Jindřich zvídal příčinu takové radosti, ježto všichni téměř se děsívají a bojí smrti, odvětil: »Jako ve školách jsem byl zvyklý po jitřní blahoslavené Panny činiti vzpomínku blahoslaveného Mikuláše a blahoslavené Kateřiny, tak . jsem činil i v řádě. Viděl jssm však jednoho dne, že blahoslavená Kateřina mne zavedla na jakési překrásné místo a pravila: „Toto jest můj odpočinek na věky věkův." A zatím co jsem obdivoval krásu místa, přišel blahoslavený Mikuláš a zavedl mne na místo krásnější a pravil: „Toto jest můj odpočinek na věky věkův." — A když jsem žasl nad krásou, přišla blahoslavená Panna, zavedla mne na jiné místo a řekla: „Toto jest tvůj odpočinek na věky věkův!" Obdivuje překrásnou lahodnost místa, pravil jsem: „Paní, nezasloužil jsem tak přeslavného místa." Ona však: „Dokonce já sama jsem připravila toto místo tobě a tvým bratřím Kazatelům, a vyžádala je od svého Syna." — »Proto,« pravil, »radostně očekávám smrt a rád pospíchám na ono místo, které mi Královna nebes ráčila ukázati a ve své milosrdnosti připravila.«
22. O vysvobození z úzkostí. — V době, kdy po smrti pána Bedřicha II. a jeho syna Konráda kurie římská přešla do Neapole, někteří preláti tak poštvali Pána papeže proti bratřím a řádu že v šesti případech rozhodl proti bratřím, jestliže by učinili něco z toho, co činívali před tím. Když tak zatvrdil papež své srdce, že ani prosbami, ani důvody, ani nějakým jiným způsobem nemohl býti od toho odvrácen a listy již byly čteny v audienci a opisy dány zástupcům, kteří je chtěli míti, bratří, kteří tehdy byli v kurii, kdež jsem byl také já, byli v nevýslovných úzkostech a bezradné opuštěnosti a bolesti. Byl tam tehdy také bratr velké vážnosti, který tyto a jiné vážné stanovy a zvyky řádu hájil. Byl tehdy v takové bezradnosti, že nevěděl co počíti. Jistého dne, když konvent byl u jídla, utekl se k největšímu útočišti, totiž k přeslavné Panně, a pokleknuv před jejím oltářem a obrazem, doporoučel jí řád a v slzách a zbožném zanícení srdce prosil, aby v takové tísni pomohla. Odpověděla zvláštní ochránkyně řádu a pravila: »V této hodině bude vysvobozen.« — A hle, ihned došly k bratřím zprávy, a po kratičké době byl řád těchto nebezpečí zbaven.
23. O novicovi, modlícím se s blahoslavenou Pannou. — Jistý novic, mající velkou úctu k Naší Paní a horlivý v tom, co ukládá náš svatý řád, modle se jednou po jitřní velmi zbožně, v samé modlitbě začal dřímati lehounkým spánkem. Zdálo se mu, že nějaká velmi krásná paní stojí za ním a přiblíživši se k němu, dotkla se jeho ramen. On však, jakmile postřehl, že je to žena, jakýmsi posvátným děsem užasl a zvolal: »Bože můj, jak to, že v této hodině sem přišly ženy?« — Ona však, povzbuzujíc jej něžným a tichým hlasem, zjevila, kdo byla, a vyzvala jej, aby spolu říkali hodinky o Naší Paní. Souhlase s tím, začal první, řka: »Zdrávas Maria, milosti plná atd. . . .« a ona odpovídala. Zdálo se však novicovi, že říkala svou část s takovou líbezností a zbožností, že jeho vroucnost byla z toho zvláštním způsobem roznícena; ale nejvíce, když říkala responsoria. Když pak po pořádku došli až k Deváté a ona říkala »Vyvolil ji Bůh atd. ...«, zdálo se novicovi, že tak sladce pronášela ona slova, že z toho byl jeho duch cele zaujat v Bohu. Když však zmizelo, co viděl, procitnuv, zůstal v takovém jásotu mysli, že se nemohl též udržet od radostného výrazu zevnějšího v tváři. Když se připravoval k posluhování při mši, pozoruhodné ono plesání v tváři se zjevovalo; vida to jeden jeho druh, pokáral jej, ale nic nepomohlo; proto jej v posluhování zastal. Později pak onen úzkostlivě toužil vyzvědět, co se mu přihodilo, ježto se mu ono veselí nezdálo správným. Po dlouhém prošení mu odhalil, co byl viděl, žádaje, aby to nikomu neprozrazoval. Ona pak radostnost mysli i tváře mu zůstala na dlouhé časy.
Hle, jak z těchto příkladů jest jasně patrné, jakou zvláštní péči má blahoslavená Panna o bratry tohoto řádu, když káží, když putují, když pracují, když churaví, když umírají, když se občerstvují, když trpí a jsou v soužení a když se modlí.
Hlava 7.
Kdy začalo zpívání »Salvě Regina« po Kompletáři, a o jeho účinnosti.
1. O ďábelských mámeních. — Závistník dobra, ďábel, jenž se nebál napadnouti Pána všeho, od samého počátku řádu v Boloni a v Paříži buď sám nebo skrze své náhončí napadal bratry, kde jej nejvíce potírali. Neboť jak vyprávěli, kteří tam tehdy byli, tomuto ukazoval, jako by naň padala žhoucí pec; onomu předstíral podobu krásné ženy jej objímající; na toho šel jako rohatý osel, na jiného jako ohnivý had; některým se posmíval, jiné zase bil, takže bratří pro noční mátohy a ďábelská mámení byli nuceni navzájem míti stráž nad druhými spícími. Někteří dokonce upadali v zuřivost a jinak děsně byli trápeni. Bratří tedy, utíkajíce se k největší naději, Marii nejmocnější a nejdobrotivější, ustanovili, aby k její cti se konal po kompletáři průvod se zpěvem »Zdrávas Královno« a modlitbou k ní. Ihned tedy byly zahnány mátohy a trápení uzdraveni; i jistý bratr, který byl od ďábla trápen v Boloni, i jistý bratr, syn krále navarského Garcias, který byl šílený v Paříži, dokonale byli osvobozeni a od té doby vše se dálo pro řád příznivě. Ze se Bohu a jeho Matce velmi líbí tento průvod, dosvědčuje veliká návštěva lidí, zbožnost duchovenstva, sladké slzy, zbožné vzdechy a podivuhodná vidění. Mnozí totiž viděli, jak pak vypravovali, že když bratří vycházeli k oltáři Panny, sama Panna s množstvím nebeských občanů sestupovala s výšin nebes, a když se ukláněli při slovech »Ó sladká Panno Maria«, ona se rovněž uklonila a žehnala; a když bratří odcházeli, též se vracela do nebes.
2. O čtyřech zjeveních při »Salve Regina«. — V Marsei byla jistá zbožná paní, Lombardka jménem i původem, která jednou při kompletáři bratří byla zanícena zvláštní zbožností a při zanotění »Salve Regina« byla vytržena duchem a viděla čtyři podivu-hodnosti, které s veškerou uctivostí si musíme připomonouti. Viděla totiž samu Královnu milosrdenství, kterak bratry, zpívající »Naděje naše, buď zdráva«, ona sladce pozdravovala; a když zpívali »I protož, orodovnice naše«, ona padla na kolena před svým Synem a prosila za bratry; a když pokračovali »Obrať k nám své milosrdné oči«, viděla, kterak radostným a holubicím pohledem shlížela na bratry. Konečně když zpívali »A Ježíše, požehnaný plod atd. .. .«, viděla ji držeti Syna v dětském věku a ukazovati ho s velkou radostí všem bratrům a každému zvlášť. Toto všecko řečená žena vyprávěla svému zpovědníkovi, bratru totiž vážnému a rozumnému, jasně a s velkým dojetím.
3. O vidění při »Salvě Regina«. — Bratr Jordán svaté paměti a druhý velmistr řádu, zapsal v knize, kterou vydal o počátku řádu, jak mu jistý muž, svatý a pravdomluvný, vypravoval, že když bratří zpívávali »I protož, orodovnice naše«, často vídával samu blahoslavenou Marii, kterak, padajíc před svým Synem na kolena, velmi vroucně a snažně prosila za rozšíření a zachování řádu.
4. O vidění na Letnice. — V kraji aviňonském na řece Roně je slavná pevnost Tarascon, kde odpočívá blahoslavená Marta, hostitelka Kristova. Zde žila hostitelka bratří, matka vojenského pána Alfana, velmi oddaná Bohu a řádu, jíž bylo zjeveno, co následuje zapsáno z listu ctihodného muže a čestného a vzdělaného pána Gvidona Fulkoda, jenž se stal později biskupem v Puy a arcibiskupem narbonským: »Nábožným mužům Otcům a pánům, převoru a bratřím Kazatelům v Montpellier, Gvido Fulkod — pozdrav a pokoj. Před minulými svatými Letnicemi, když měla býti u nás konána vaše všeobecná kapitula, moje sestra, dříve paní Marie z Tarasconu, toužíc viděti shromáždění svatých, tak slavné a milé, čtrnácte dnů před svátky přišla do osady Sv. Jiljí navštíviti své známé a příbuzné. Když ji navštěvovaly mnohé matrony, které bývaly vzdělány jejím rozhovorem a příkladem, počala na některých opatrně vyzvídati, kolikrát se modlí modlitbu Páně nebo pozdravují Matku Páně, aby Bůh seslal bratřím shromážděným na kapitule svého Ducha, a Matka milosrdenství je navštěvovala. A pokud mohla, na každé z nich modlitbu vynutila. Jistě chvályhodná je zbožnost ženy, ale ještě více obdivuhodná opatrnost: v domnění, že nestačí, aby bratřím ze svých statků pomáhala v jejich potřebách časných, našla nové zdroje pomoci, šlechetně jim vyprošujíc dobrodiní duchovní almužny. Byla přesvědčena, že je nemožné, aby nebyly vyslyšeny prosby mnohých od toho, jenž jest »věrný ve všech svých slovech«, a slíbil, že jest přítomen ve shromáždění věřících a po rozmnožení přímluvců vylévá poklady své dobroty. Když ve svátek tak velké slavnosti přišla do Montpellier se svou sestrou do vašeho kostela a podle zvyku skloněna až k zemi byla cele oddána modlitbě, počala velmi snažně prošiti Pána, aby shlédl na bratry shromážděné ve jménu jeho, z nichž mnozí pracují roztroušeni po celém světě, a osvítil je světlem svého Ducha; a jestliže zásluhy některých nedostačují, aby jejich nedostatky doplnil milostivě z plnosti své milosti a zásluhami jiných. Když takto rozjímala ve svém duchu, bez ustání snažně prosíc, jakmile kantor zanotil hymnus »Veni Creator«, spatřila sestupovati shůry velký plamen, který zahalil celý chór i s bratřími až do konce hymnu. Patřila na zjev s velikou radostí, a nikomu nic neříkajíc ani nepřipisujíc svým zásluhám, vzdala díky Bohu, jenž jako první z lidí navštívil rybáře, taktéž za naší doby dobrodiní své štědrosti rozšířil na Kazatele. Když se pak opět vrátila do téhož kostela poslechnout kompletář a bratří pěli onu sladkou antifonu »Salve Regina«, zjevila se jí viditelně Královna panen, napomínajíc ji, aby neodcházela. Viděla ji tedy, kterak kropila sama obě strany kůru, uklánějíc se jednotlivcům zpívajícím, až zůstala státi u stupňů světlonošů až do konce modlitby; nakonec odcházejíc do nebe, odvedla ji v touze s sebou. Když přišla opět k sobě, osvěžena okušením takové sladkosti, vzdala pokorně díky, zachovávajíc vše ve svém srdci. Po tři dny vždy při kompletáři měla toto vidění. Nezjevujíc z toho nic ani své sestře, jako žena zkušená a mlčelivá, v sebe uzavřená uchovávala vše, co viděla, dokud nebyla mocně zkrušena nemocí a nepocítila blízkosti smrti, po níž v odevzdanosti do vůle Boží dlouho toužila. Tehdy nejprve mně, pak své sestře a synu, později vašemu arelatskému převorovi a třem bratřím všechno po pořádku vypověděla.«
V téže době řečená paní zemřela a byla pohřbena na hřbitově bratří v Arelatě, ježto bratří dotud neměli konvent v Tarasconě.
5. O uzdravení bratra. — Jistý bratr v Anglii upadl do těžké nemoci a přece nikdy nechyběl při kompletáři, jak mu síly dovolovaly, zpívaje s ostatními »Salve Regina«; při slově »milosrdenství« ve velkém pohnutí prosil Paní, aby zakusil jejího milosrdenství ve své nemoci. Ihned uchvácen v duchu viděl ji, kterak mu ukazovala svého Syna zkrvaveného na kříži a pravila: »Viz, kolik pro tebe vytrpěl, aby ses ve svém utrpení nestal malomyslným.« Bratr, přicházeje opět k sobě, pocítil, že je zdráv a vzdal hojnou chválu Bohu a Matce milosrdenství, a toto tajně napsal Mistrovi řádu.
6. O kouli. — Jistý bratr, životem, věděním a pověstí přeslavný, lektor na universitě v Cambridge, vyprávěl, že jistý svatý muž často viděl sestupovati světelnou kouli s nebe nad hlavy bratří, když zpívali zbožně antifonu blahoslavené Marie po kompletáři.
7. O krupobití. — Když v okolí sester v Prouille krupobití a veliká bouře ničila obilí, sestry poděšené blýskáním utekly se do kostela a zpívajíce s velikou zbožností »Salve Regina« prosily Matku milosrdenství, aby ve své dobrotě zachránila je a jejich pozemky, z nichž žily. Podivná věc, ale způsobená tím, jenž rozkazuje povětřím a blesky mění v dešť. Když totiž nejen v okolí, nýbrž až téměř po samé hranice území všechna úroda byla zničena krupobitím, a vinice rozvráceny, všechno, co patřilo sestrám, Boží milostí a pomocí blahoslavené Marie zůstalo zdrávo a neporušeno.
Končí prvá část Životů bratří.
ČÁST DRUHÁ:
O BLAŽENÉM DOMINIKU.
Hlava 1.: O svatosti jeho rodu.
Nesmí se zdáti zbytečným, jestliže to, co opominuli sami skladatelé legendy našeho blaženého otce Dominika, nebo neznali, sbíráme jako klasy, které vypadly z rukou ženců.
Předně tedy na potvrzení jeho svatosti pravíme, že nejen rodiče měl počestné a zbožné (matka je ctěna jako blahoslavená, pozn. př.), nýbrž také jeho dva rodní bratři byli mužové velmi dokonalí. Jeden z nich jako kněz se cele věnoval skutkům milosrdenství v jistém špitále ve službě chudým, a prý se stkvěl zázraky za živa i po smrti. Druhý pak jeho bratr, jménem Mánes, muž rozjímavý a svatý (též ctěn jako blahoslavený, pozn. př.), Bohu dlouho sloužil v řádě a zemřel dobrou smrtí. Rovněž dva synovci jejich žili v řádě svatě a chvalně.
Hlava 2.:
O radostné trpělivosti, jíž obrátil bludaře.
Kdysi byl vyhlášen všeobecný rozhovor proti bludařům, na nějž se chystal místní biskup vyjiti se slavnostním průvodem. Blažený Dominik však pravil: »Ne tak, pane a otče, ne tak nutno vycházeti proti takovým; spíše pokorou a jinými příklady ctností je třeba porážeti a usvědčovati bludaře, než zevnějším leskem nebo bojovnými slovy. Ozbrojme se tedy zbožnými modlitbami a dávajíce přednost známkám pravé pokory, vyjděme proti Goliášovi bosi-« Biskup uvěřil muži Božímu, propustil komonstvo na koních a šli bosi. Bylo pak ono místo vzdáleno mnoho mil. Když tak šli a již nějakou dobu pochybovali o cestě, žádali poučení od někoho, jehož pokládali za katolíka, ale ve skutečnosti to byl bludař. »Výborně,« pravil, »rád vám nejen cestu ukáži, nýbrž vás tam také dovedu.« Veda je pak nějakou pustou sečí, svedl je zlomyslně do trní a houští, že jejich nohy byly do krve rozedrány. Muž Boží však všechno trpělivě snášel, a propuknuv ve chválu Boha, vyzýval všechny k chvále Boha a povzbuzoval k trpělivosti, řka: »Nejdražší, doufejte v Pána, neboť naše bude vítězství, ježto naše hříchy jsou již krví smývány.« Onen pak bludař, vida jejich podivuhodnou trpělivost a dobrými slovy muže Božího pohnut, odhalil jedovatost své lsti a odpřisáhl bludy. Když pak přišli na místo, vše se jim dobře podařilo.
Hlava 3.:
O trosečnících, zachráněných jeho modlitbou.
Jistý starý a počestný občan kahorský vyprávěl bratřím, ochoten odpřisáhnouti, že sám viděl, když byl při obléhání Toulousu s hrabětem Montfortským, kterak angličtí poutníci, chtějící navštívit prahy svatého Jakuba, bojíce se vstoupit do Toulousu pro exkomunikaci, vstoupili na malou loďku, aby přepluli řeku. Avšak pro množství, bylo jich asi šedesát, loďka se potopila a všichni zapadli do vody, že nebylo vidět ani jejich hlav. Pokřikem mi-mojdoucích a vojska byl vyrušen blažený Dominik, jenž se v jakémsi kostele blízko řeky modlil. Vyšel a vida nebezpečí, položil se celým tělem na zemi a ruce maje roztaženy v podobě kříže, hořce plakal a volal k Bohu, aby své poutníky vysvobodil od smrti; za kratičko vstal a maje důvěru v Boha, rozkázal ve jménu Kristově, aby přišli ke břehu. Podivná věc, ale učiněná od Toho, jenž sám koná divy; ihned se ukázali nad vlnami; viděli to mnozí, kteří byli přítomni smutnému divadlu. Obyvatelé přibíhající se všech stran podávali jim kopí a halapartny a všechny neporušené vytahali z proudů.
Hlava 4.:
O jeho knihách, které byly tři dny ve vodě a pak udicí bez porušení byly vytaženy.
V těchže krajích toulouských se přihodilo, že když blažený Dominik, jenž často vycházel kázati, přecházel brodem říčku zvanou Ariég, právě uprostřed mu vypadly z klína knihy, když si vykasával hábit. On pak, chvále Boha, přišel do domu jisté dobré matrony a oznámil jí ztrátu svých knih. Třetího však dne rybář kterýs vrhnuv udici do oné vody a doufaje, že má rybu, vytáhl na udici ony knihy úplně tak neporušené, jako by byly uloženy s velikou pečlivostí ve skřínce. To bylo nadmíru podivuhodné, ježto ony knihy nebyly ani v plátně ani v kůži zabalené nebo nějak chráněné. Ona řečená matrona je s radostí vzala a poslala blaženému Otci do Toulousu.
Hlava 5.:
O rozmnožení vína.
Když jednou konal s mnoha bratřími cestu oněmi končinami a k obědu neměli víc než jen jedinou číši vína, blažený Otec cítě s některými, kteří byli ve světě velmi zpovykaní, rozkázal onu trošku naliti do veliké nádoby a naliti hojně vody. Bylo pak osm bratří, kteří všichni po chuti se napili vody, proměněné ve víno velmi dobré, a ještě jim zbylo.
Hlava 6.:
O dešti, jejž na Bohu vyprosil.
Tehdy, když blažený Dominik přijal ve Španělsku dům v Segově (r. 1218), stalo se, že kázal za hradbami řečeného města nesmírnému zástupu lidí. Nebylo mu neznámo, že lidé jsou velmi zarmouceni tím, že již dlouho nepršelo. Bylo již před svátkem Narození Páně a sedláci nezačali ještě se setím, ježto nebylo vláhy. Po úvodních slovech tedy muž Boží Dominik z nebeského vnuknutí zvolal: » Nebojte se, bratři, důvěřujte v Boží milosrdenství, neboť ještě dnes hojný déšť, nám Pánem seslaný, tento náš zármutek promění v radost.« Ovšem, nebylo tehdy ani sebemenší známky blízkého deště, ale naopak celé nebe bylo prozářeno jasností slunečních paprsků a ani nejmenší mráček nezastíral jejich jasu. A ejhle, sotva začal pokračovati v řeči, takový se přihnal liják, že pro příval stěží mohli se dostati do města, ženouce se v zástupech do svých domů. Všechen lid velebil Boha, jenž činí divy sám, a jenž ráčil slib svého sluhy Dominika tak náhle při-vésti k uskutečnění.
Hlava 7.:
O rušiteli jeho kázání, jemuž předpověděl smrt.
V téže době jednou ve svátek chtěl muž Boží Dominik kázati slovo Boží v radě již řečeného města; a když všichni shromáždění vyslechli královský list, jenž jim byl tehdy poslán, pravil: »Až dosud jste, bratři moji, poslouchali výroky pozemského a smrtelného krále; nuže, nyní poslyšte nařízení nebeského a nesmrtelného krále.« — Na tuto výzvu jistý vznešený v očích světa, nadutý smýšlením tělesným, nejenže nechtěl poslouchati, nýbrž propukl i ve slova nelibosti, řka: »Nebylo by to škoda, aby nás ten mluvka svými řečmi po celý den zdržoval a kazil nám oběd?« Řekl, sedl hned na koně a míře ke svému blízkému domu, odešel s reptáním. Blažený Dominik volal za ním: »Ejhle, nyní sice odcházíte, ale než se kruh roku otočí, váš kůň bude postrádati svého jezdce, jenž na něm nyní sedí, a nebudete moci uchýliti se v ochranu věže, kterou jste si postavil, ježto ji obsadí vrah.« Toto slovo, pronesené z úradku Božího, výsledek jasně potvrdil. Ještě neuplynul ani rok a onen šlechtic na témže místě, kde byl, když ona slova bylo řečena, byl i se svým synem a bratrancem krutě zavražděn, když spěchal k věži, kterou si pro případ nebezpečí postavil.
Hlava 8.:
O posluhujícím bratru, jemuž vyprosil s nebes chléb.
Pak slavný Otec odešel do Itálie v průvodu jistého bratra Jana. Ten bratr Jan v lombardských Alpách počal klesati hladem, takže pro slabost nemohl ani jiti dále, ani povstati se země. Zbožný Otec mu pravil: »Co je ti, bratře, že nemůžeš jíti?« A onen: »Otče svatý, přepadl mne hlad.« Opět světec dí jemu: »Vzmuž se, synu, a pojďme pomalu; brzy přijdeme na místo, kde můžeme nalézti nějaké občerstvení.« Když mu pak onen odpověděl, že naprosto je vyčerpán, muž svatý ve zbožnosti, jíž byl plný, pohnut soucitem s bratrem, uchýlil se k obvyklému útočišti: krátce se pomodlil k Pánu a pak pravil bratru: »Vstaňte, synu, a běžte tam na to místo, a co tam najdete, přineste sem.« — S velkou námahou onen vstal a těžce, jak mohl, vlekl se na místo, jež bylo asi na dohození kamenem. Když tam konečně přišel, našel bochník chleba podivuhodné bělosti, zabalený velmi čistým šátkem. Vzal jej a vrátil se k svatému muži a na jeho rozkaz pojedl z chleba jen maličko, a přece nabyl dostatek sil. Otázán svatým mužem, zda je po zahnání hladu dostatečně občerstven k další cestě, odpověděl, že je úplně svěží a velmi dobře může pokračovati v započaté cestě, ačkoliv se před malou chvilkou nemohl ani hnouti. »Vstaňte tedy, synu, — pravil, — a zbytek chleba zabalený v šátku položte na místo, kde jste jej našel.« — Když se tak stalo, pokračovali v započaté cestě.
Když ušli kousek cesty, bratr si všechno počal uvědomovati a pravil si: »Bože můj, kdo tam onen chléb položil a odkud byl přinesen? Zdaž nejsem nemotorný a nevědomec, že jsem po tom pozorněji nepátral?« — Pak pravil světci: »Otče svatý, kdo tam onen chléb položil, nebo odkud byl přinesen ?« Tehdy pravý milovník a pěstitel pokory otázal se bratra: »Synu, najedl jste se dostatečně ?« — »Najedl,« odpověděl. »Jestliže jste se najedl dostatečně, čiňte díky Bohu, jak se sluší, a po více nepátrejte.« Bratr Jan, jemuž se to přihodilo, vyprávěl toto bratřím po svém návratu do Španěl. Byl pak nakonec také přidružen k bratřím, kteří se odebrali z rozkazu Pána papeže (Honorius III. r. 1225, pozn. př.) do Afriky hlásat katolickou víru. Přišel do Maroka a tam se odebral k Pánu, ukončiv šťastně běh života.
Hlava 9.:
O jeho košili, jež uhasila oheň.
V městě Segovii byla jistá žena oddaná Bohu, u níž byl jednou pohostinu svatý Boží Dominik a odložil tam košili z pytloviny, jíž do té doby užíval jako žínice, ježto našel velmi drsnou žínici podle své chuti, velmi pichlavou. Onu košili pak žena s velkou uctivostí vzala a uložila ji do truhly mezi vzácnější věci a opatrovala ji pečlivěji než královský purpur. Přihodilo se tedy, že vyšla jednou za nějakou prací a nechala dům prázdný a zamčený; zapomněla však buď ze spěchu či jiné příčiny uhasiti oheň. Když se pak oheň vzmohl, všecko, co bylo na podlaze, shořelo kromě jediné dřevěné truhly, v níž byla uchovávána košile. Truhla, ačkoliv byla uprostřed ohně, nejen že neshořela, ale ani kouřem nebyla nijak začouzena. Když se žena vrátila, užasla nad zázrakem. Vzdala prvně díky Bohu a blaženému Dominiku, svému hostu, jenž svojí košilí zachránil před ohněm celý její majeteček, který takřka všechen měla uložený v truhle. Ponechala si ze zbožnosti rukávy z košile a ostatní část dala k přechovávání bratřím; až dosud se v segovském konventě uchovává mezi ostatky.
Hlava 10.:
Že z daru Božího mluvil německy.
Když blažený Otec putoval z Toulousu do Paříže, přišel do Rocamadour (u Cahors) a přenocoval tam zbožně ve chrámě blahoslavené Marie. Jako druha na cestě, ve svatosti a zbožnosti, měl s sebou bratra Bertranda, jenž byl prvním převorem bratří v Provengalsku. Nazítří setkali se cestou s nějakými poutníky, Němci, kteří slyšíce je říkatí žalmy a lítaníe, zbožně se k nim přidružili, přicházejíce do nějaké osady, pozvali je a svým způsobem je pohostili. Tak činili po čtyři dni. Jednou blažený Dominik si povzdychl a řekl svému druhu: »Bratře Bertrande, opravdu si dělám svědomí, že od těch poutníků přijímáme žeň pokrmu tělesného a nemůžeme jim rozsévati símě duchovní. Proto, chceš-li, klekněme a prosme Pána, aby nám dal rozuměti jejich jazyku a nám řeč, abychom jim mohli zvěstovati Pána Ježíše.« — Když tak učinili, k velkému úžasu poutníků, srozumitelně mluvili německy. A čtyři dni s nimi putovali a mluvili o Pánu Ježíši, až přišli do Orleansu. Když pak Němci chtěli jít do Carnot, opustili je na pařížské silnici, poroučejíce se jejich modlitbám. Následujícího dne pravil blažený Dominik bratru Bertrandovi: »Hle, bratře, přicházíme do Paříže; kdyby se dověděli o zázraku, jejž na nás Pán učinil, budou nás považovati za svaté, ač jsme hříšníci, a kdyby se to doneslo mezi světské lidi, budeme vydáni mnohé marnosti. Proto ti poslušností zakazuji říci o tom někomu před mou smrtí.« — Tak i zůstalo. Až po smrti blaženého Otce vyložil to řečený bratr Bertrand zbožným bratřím.
Hlava 11.:
O vroucnosti jeho modlitby, jíž přivedl zpět odcházejícího bratra.
Tentýž blahoslavený otec přijal jistého Apulana, jenž byl nazván bratr Tomáš, jehož si pro nevinnost a prostotu tak zamiloval jakousi svatou láskou, že byl bratřími nazýván synem blahoslaveného Dominika. Jednoho dne však jacísi jeho druhové, náhončí ďáblovi, využili příležitosti, násilím a lstivě jej zatáhli do jakési vinice a tam jej zbavili řeholních šatů a oblékli do světských. Když to uslyšeli bratří, běželi k otci: »Hleďte, pravili, váš syn je od svých druhů tažen do světa.« — Ihned se odebral světec do kostela a položil se na zem k modlitbě. Ne nadarmo; jakou moc měla jeho modlitba, ukázalo se z výsledku. Sotvaže byl onen mladík oblečen na tělo do košile, počal hlasitě křičet: »Běda, celý hořím!« A nemohli jej nijak utišiti, až jej zase vysvlékli z košile a oblékli do řeholních šatů a přivedli ke klášteru. Žil pak dlouho a byl bratrem užitečným a velmi omilostněný.
Hlava 12.:
O vzkříšeném hochu a o jeho matce zbavené zimnice.
Když tentýž otec, procházeje Francií, přišel do tvrze Castillion, stalo se, že syn sestry hradního kaplana, který jej přijal pohostinu, spadl s římsy, a jako mrtvého jej oplakávala matka s příbuznými. Blahoslavený Dominik jat soucitem s nimi, v slzách položil se k modlitbě a Bůh jej vyslyšel, že vrátil hocha zdravého matce. Žalost se obrátila v radost; kněz, strýc hochův, vystrojil velikou hostinu, k níž byli pozváni mnozí bohabojní. Když ostatní jedli úhoře, jen matka hochova ničeho neokusila, ježto trpěla zimnicí, blahoslavený Dominik podávaje jí sousto úhoře ve jménu Kristově pravil: »Jez, mocí Pána Spasitele!« — Jedla a byla uzdravena ode vší horečky.
Hlava 13.:
Jak dvakrát přišel k bratřím zavřenými dveřmi.
Kdysi přišel blažený Otec k jistému řeholnímu konventu, když se již všichni odebrali na lože. Ostýchaje se je znepokojiti, položil se i s druhem před bránu na zem a prosil Boha, aby se o ně postaral bez vyrušení bratří. Podivná věc; tak, jak leželi venku, naráz se shledali ležeti uvnitř. Totéž se mu stalo, když byl jednou potírati bludaře s jistým cisterckým laikem, mužem velmi zbožným. Přišel totiž večer ke kostelu a našel jej zavřený. Když se modlili na prahu, náhle se octli uvnitř a celou noc věnovali modlitbě.
Hlava 14.:
O ďáblu, který po něm hodil kamenem, ale nevyrušil ho z modlitby.
Když jednou v noci svatý muž ležel na zemi v modlitbě (v Římě u sv. Sabiny, r. 1220, pozn. př.), ďábel závistivě se střechy po něm vrhl velkým kamenem, který však padl vedle něho tak silně, až se celý kostel rozlehl hlukem, aby totiž jej tak vyrušil z usilovné modlitby. Kámen padl tak blízko, že se dotýkal kapuce jeho pláště. Když však svatý muž zůstal nepohnutý v modlitbě, ďábel strašným hlasem zavyl a zahanben odešel.
Hlava 15.:
O ďáblu, který jej přivedl k porušení nočního mlčení.
Když sám ještě trval v modlitbách, zatím co již bratří spali, přišel ďábel v podobě bratra, jako by se modlil před kterýmsi oltářem. Světec se podivil, že by některý bratr zůstal po znamení, kynul mu rukou, aby šel spát. Tu on sklonil hlavu a odešel. Po jitřních pak napomenul bratry, aby nezůstávali po posledním znamení v kostele. Avšak onen klamný bratr učinil tak po druhé a po třetí. Třetí tedy noci, když znovu napodoboval modlení, přišel k němu blažený muž a s výčitkou mu pravil: »Jaká je to neposlušnost! Tolikrát jsem pravil, aby nikdo nezůstával, a tebe jsem již po třetí přistihl.« — Ten s chechtotem odpověděl: »Nyní jsem tě přivedl k porušení mlčení.« — I poznal světec, čí drzost odhalil a odvážně odpověděl: »Neraduj se, bídáku, z toho, co ti neprospívá, protože já jsem nad mlčením a mohu mluvit, když uznám za dobré.« — Nato onen zahanben zmizel.
Hlava 16.:
O ďáblu, jejž našel obcházejícího místnosti.
Jindy našel světec ďábla, jak obcházel všechna místa domu. Když se ho tázal, proč to činí, odpověděl: »K vůli zisku, který odtud odnáším.« — Řekl mu: »Co získáváš ve spárně?« — Odpověděl: »Působím, že mnoho spí, pozdě vstávají, a tak jsou vzdalováni od Boží služby; rovněž, když mohu, pokouším ostnem těla a mámením.« — Odtud jej táhl do modlitebny a pravil: »Co na tomto svatém místě získáváš?« — Odpověděl: »Ó, kolika jsem způsobil, že pozdě přišli a brzy odešli a někdy se zapomněli!« — Otázán na refektář, odpověděl: »Kdo ne více, kdo ne méně?« Pak veden do hovorny, odpověděl s chechtáním: »Toto místo je celé mé; zde bývá smích, povídání, a mluví se do větru.« — Když však jej konečně táhl do kapitolní síně, počal prchati a děsiti se a pravil: »Toto místo je mi peklem; a cokoliv získávám jinde, zde celé ztrácím. Neboť zde jsou bratři napomínáni, zde se vyznávají, zde jsou upozorňováni, zde jsou tresty, zde jsou očišťováni; pročež toto místo nade všecka nenávidím.«
Hlava 17.:
O papíře, o nějž světec připravil ďábla.
Jindy světec přistihl ďábla, kterak jako železnýma rukama držel lístek a při světle lampy četl. Když se ho tázal, co čte, řekl: »Hříchy tvých bratří.« — Rozkázal mu tedy světec ve jménu Kristově, aby vydal list. A to také učinil. Našel pak tam mnohé věci, z nichž pak bratry pokáral.
Hlava 18.:
O způsobu a vroucnosti modlitby blaženého muže.
Jistý bratr, muž dobrý a rozšafný, pravil, že po sedm nocí bděl, aby viděl, jak se chová blahoslavený Otec v noci. Vyprávěl tedy, že chvíli stoje, pak zas kleče nebo položen na zemi tak dlouho zůstával na modlitbách, až jej přemohl spánek. Když procitl, ihned obcházel oltáře; a tak si počínal až k půlnoci. Tu pak tiše obcházel spící bratry a odkryté přikrýval. Když to učinil, vrátil se do kostela a dále se modlil. — Tentýž bratr pravil, že když mu často posluhoval při mši svaté, viděl, jak mu po přijetí Těla Páně, když se obracel pro víno a vodu, kanuly z očí slzy.
Hlava 19.:
O účinnosti jeho slova a činu.
Zakázal kdysi svému druhu, bratru Bertrandovi, aby neoplakával své chyby, ale jiných, pozoruje, že se přílišně trápil pro své hříchy., A takové účinnosti byla jeho slova, že od té doby za jiné hojně plakal, za sebe však nemohl plakati, ani když chtěl.
Kterýsi lichvář mu nalhával spravedlnost a žádal Eucharistii; podal mu svatou Hostii, která však ihned jako žhavý uhel pálila jej na podnebí; jako oheň, jenž občerstvoval mládence, ale spálil chaldejskou nepravost. Tím byl onen lichvář pohnut a obrátil se; vrátil všecko, čeho špatně nabyl.
Hlava 20.:
O rozmnožení chlebů.
Bratr Reginald, Pána papeže zpovědník a pak arcibiskup v Armagh, muž velmi zbožný, vypravoval, že sám byl přítomen v Bologni, když hospodář přistoupil k muži Božímu Dominikovi a počal naříkati, že nemá co předložití velkému množství bratří, leč jen dva chleby. Následovník Pána Dominik rozkázal je rozkrájeti na malé kousky a v důvěře v Pána, jenž je bohat ke všem, kteří jej vzývají a naplňuje všelikého tvora požehnáním, požehnal a rozkázal posluhujícímu, aby obcházeje stoly, rozdával po dvou nebo třech kouscích toho chleba. Když tak obešel a ještě zbývalo chleba, obešel po druhé a po třetí přidávaje něco z oněch kousků, a ještě hojně zbývalo z toho, čeho bylo málo. Co víc? — Tolikrát obcházel a dával bratřím, až všichni se nasytili. A z Božího daru zbylo mnohem více, než kdyby bývali dali lidé.
Hlava 21:
O andělích, jež viděl na ochranu bratří.
Jistý právník, boloňský občan, vstoupil do řádu. Když jej však jeho tělesní přátelé chtěli násilím vytáhnout z domu, bratří dostali strach a chtěli poslati pro některé spřátelené vojáky, aby chránili dům. Tu pravil blahoslavený Dominik: »Nepotřebujeme pomoci vojáků, ježto vidím více než dvě stě andělů okolo kostela, kteří byli posláni na ochranu bratří.« — I odešli oni přátelé na pokyn Boží, postrašeni a zmateni; novic potěšený zůstal v řádě.
Hlava 22.:
O mlsném bratru, jejž osvobodil od ďáblů.
Jistý bratr, ustanovený v Bologni k obsluze nemocných, snědl někdy bez dovolení zbylé maso. Když tak jednou večer činil, byl přepaden od ďábla a počal silně a děsně křičeti. Sbíhali se bratří a přišsl i blahoslavený Otec. Maje útrpnost s bratrem, jenž byl těžce trápen, plísnil ďábla, proč vešel do těla jeho bratra. Ďábel pravil: »Vešel jsem do něho, protože zasloužil, ježto pojídal maso pro nemocné tajně a bez dovolení, proti nařízením tvých stanov.« — Tehdy blažený Dominik pravil: »Já mocí Boží jej rozhřešuji od hříchu, jehož se dopustil. Tobě však, satane, poroučím ve jménu Pána Ježíše Krista, abys od něho odešel a od tohoto okamžiku ho už netrápil.« — Ihned byl osvobozen.
Hlava 23.:
O jeho soucitu s hříšníky.
Svatý Otec byl podivuhodně soucitný s hříchy lidí; když přicházel k osadě nebo městu, jež mohl viděti z dálky, uvažuje o bídě lidí a hříších, jež se v nich páchaly, všecek se rozplýval v slzách.
Hlava 24.:
Jak se vystříhal pohoršení.
Když po námahách cesty se uchyloval k světskému pohostinství, uhášel napřed žízeň u nějakého pramene nebo u blízké vody, v obavě, aby v žízni, jež námahou roste, nepil více, a tak nedal pohoršení, jehož se nadmíru vystříhal nejen v tomto, nýbrž také ve všem.
Hlava 25.:
O přehlížení zevnějšku.
Svoji lásku pak držel tak zakotvenu v Pánu, že svoji příchylnost nevěnoval zevnějším věcem, ani velkým ani malým a prostým, jako: šatům, knihám, obuvi, opasku, noži, jejž málokdy nosil, a jiným podobným věcem. Ty míval vždy nejobyčejnější a zvláštnosti nebo přílišnou vybranost v nich často káral.
Hlava 26.:
O jeho studiu v knihách lásky.
Jistý žák se ho tázal, v kterých knihách studoval. Viděl totiž, že velmi dobře káže a o otázkách z Písma rozmlouval podle libosti. Muž svatý mu odpověděl: »Synu, studoval jsem v knize lásky více než v kterékoliv jiné; ta totiž učí o všem.«
Hlava 27.:
O tělesné žádostivosti uhašené vůní jeho ruky.
Jistý žák světský v Bologni, velmi smyslný, o jistém svátku přišel k bratřím, aby slyšel mši a kázání. Když pak při mši, již sloužil blahoslavený Dominik, přišel s ostatními druhy k obětování, při líbání jeho blahoslavené ruky náhle pocítil takovou vůni, již nikdy předtím ve svém životě neucítil. Divná věc ta ucítěná vůně! Ale ještě podivnější uhašení tělesné žádostivosti v něm. Neboť, jak sám dosvědčil, od té doby jeho tělo bylo tak ukázněné v mírnosti, že se mu zdálo lehkým žiti zdrželivě, což se mu předtím zdálo nemožným.
Hlava 28.:
Že předpověděl svou smrt.
Jednou navštívil sám blažený Otec v Bologni jisté žáky, s nimiž byl velmi spřátelen. Když již byl na odchodu, předpověděl jim mezi jiným také svou smrt a nabádal je, aby pohrdali světem a pamatovali na smrt. »Vězte, drazí,« pravil, »že nebudu již dlouho v tomto smrtelném životě.« A skutečnost to potvrdila. Neboť maličko před Nanebevzetím naší Paní byl sám vzat k Pánu. (Sv. Dominik zemřel dne 5. srpna 1221.)
Že věděl mnoho budoucího, potvrzuje to a ono, co jest v legendě o něm, z níž uvádíme jen toto: Jisté noci, když bděl na modlitbě u katakomb v Římě, bylo mu ukázáno vidění. Bylo to již k ránu, když se vrátil domů. Tu zvonkem svolal bratry a velmi hluboce vzdychaje, plačky je oslovil slovy evangelia, ale strašnými: »Bratří, ejhle, satan si vás vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici.« — Na jeho slova bratří propukli v pláč a on plakal s plačícími ještě více. Pak promluvil prorocká slova: »Plačte, bratří, ježto dva z našeho středu musí jiti k životu a dva k smrti.« — Těmito slovy ještě více byli poděšeni a ještě více naříkali, tážíce se jeden druhého: »Zdaliž já jsem to?« — Později se to ukázalo. Za několik dnů dva bratří vystoupili z řádu; není pochyby, že šli k smrti. Druzí pak dva opustivše schránku tohoto těla, odešli k věčnému životu.
Hlava 29.:
O druhu, jejž po smrti zavolal ke Kristu.
Když synové oplakávali blahoslaveného Dominika a v slzách pěli u jeho mrtvoly, vystavené v kostele, žalmy a truchlozpěvy, byl přítomen také bratr Albert, šťastné paměti, převor u sv. Kateřiny v Bologni, jenž byl velmi důvěrným přítelem blaženého Otce. Pozoroval pláč nad přítelem a pocítil ve svém srdci radost a počal jásati. Pak přistoupil k mrtvému tělu, objal je a líbal; nehnul se, dokud nedostal odpovědi o své smrti. Potom vstal a s veselou tváří pravil převorovi boloňských bratří: »Dobré zprávy mám, převore, Mistr Dominik mne objal a pravil mi, že ještě tohoto roku půjdu za ním ke Kristu.« — Skutečnost to potvrdila, neboť téhož roku zemřel.
Hlava 30.:
O žáku, který nepřítomen viděl jej ve slávě.
Stalo se, že kterýsi urozený žák z nějakého důvodu nebyl na jeho pohřbu, ale slyšel o jeho smrti. Následující noci viděl ve snách blaženého Dominika seděti na katedře ve chrámě sv. Mikuláše, slávou a ctí podivuhodně korunovaného. Pravil mu: »Zdaž nejste vy Mistr Dominik, který jste zemřel?« — Odpověděl mu: »Synu, nejsem mrtev, neboť mám dobrého Pána, s nímž žiji.« — Když se rozednilo, běžel do chrámu bratří a na tomtéž místě, kde jej viděl ve snách na trůně, našel jeho svatý hrob, o čemž dříve vůbec nevěděl.
Hlava 31.:
O posedlém, který byl uzdraven na jeho hrobě.
Bratr Tabert ze země savojské, horlivý a úspěšný kazatel, jenž prý byl po smrti oslaven mnohými zázraky, vyprávěl, že když byl ještě žákem v Bologni, nazítří po pohřbu blaženého otce Dominika viděl, jak přivedli na jeho hrob jakéhosi posedlého. Když vešli do chrámu, počal démon křičeti: »Co se mnou chceš, Dominiku?« — Často a znovu opakoval: »Dominiku!« — Konečně posedlý přivlečen na hrob a byl ihned od ďábla dokonale osvobozen.
Hlava 32.:
O bratru uzdraveném z hemoroid.
Jistý bratr, více než šedesátník, jehož blažený Dominik přijal v limožském konventě do řádu, trpěl mnoho let hemoroidy. Když uslyšel o zázracích, které se dály na hrobě blaženého Dominika, ještě před jeho svatořečením, padl před oltářem na zemi a pokorně prosil: »Pane Ježíši Kriste, jenž jsi mne skrze Mistra Dominika povolal do tohoto řádu, jestliže je pravdou, co slyším, a onen Otec zmůže něco u Tebe, o čemž jsem přesvědčen, prosím, abys mne pro jeho zásluhy od této ohyzdné nemoci uzdravil.« — Ihned byl uzdraven a vzdal díky Bohu; nikdy pak více onou nemocí nebyl trápen, ačkoliv žil ještě sedm let. (Sv. Dominik byl prohlášen za svatého r. 1234, pozn. překl.)
Hlava 33.:
O hluché, která obdržela sluch.
Když v kahorském konventě kázal tamější převor lidu o zázracích blaženého Dominika, jistá řeholnice, která byla již mnoho let hluchá, vzývala vroucně blaženého Dominika a sluch jí byl dokonale vrácen.
Hlava 34.:
O listě jeho svatořečení, který nebyl zničen vodou.
Pan Bartoloměj, kantor tripolský, ctihodná osoba, vypravoval, že když odplouval, dali mu bratří nový list o svatořečení blaženého Dominika, aby jej donesl bratřím zámořským. Mocným větrem byla loď, uchylující se do nějakého přístavu, vržena na skálu a porouchána, že všecko, co bylo na ní nebo v ní, bylo zmáčeno a velmi poškozeno. Ale žádná část onoho listu nebyla poškozena, ačkoliv již tím, že byl mezi jinými mokrými a zmáčenými věcmi, měl býti aspoň znečištěn. Věřil, že se to nestalo bez zázraku Boží prozřetelnosti, aby byla vzdána čest Bohu v jeho světci také u národů v Sýrii, neboť kdyby byl onen list zničen, trvalo by to ještě nový rok, než by jiný list byl dopraven.
Hlava 35.:
O osvobozených z nebezpečí na moři.
Když jistá loď odrazila z Trapany, města na Sicílii, aby plula do Janova, povstala tak strašná bouře a takový příval deště, že lodi hrozilo ztroskotání a všem nebezpečí smrti. Již ztratili plachty a rahna, ulehčovali lodi ode všeho, i toho nejdražšího, co s sebou měli, již sobě navzájem vyznávali hříchy a s nářkem vzývali všechny svaté, které je zvykem vzývati v nebezpečích na moři. Stalo se, že tam byl nějaký bratr z řádu Kazatelů, který neslyšel mezi těmi vzýváními nijakou zmínku o blaženém Dominiku, a proto jakousi svatou žárlivostí zapálen, počal je vyzývati k vzývání blaženého Dominika. Odpověděli mu, že tomu nejsou zvyklí, a že ho ani neznají. Bratr maje důvěru v zásluhy světce, pravil jim: »Vzývejte jej celým srdcem a slibte, že k jeho poctě něco vykonáte a zcela jistě pocítíte jeho pomoci.« — Učinili tedy všichni slib, že když jim světec pomůže, všichni s rozžatými svícemi v rukou a bosýma nohama půjdou do jeho chrámu. Když tak učinili a všichni zvolali: »Svatý Dominiku, pomoz nám!« — hned se vyjasnilo nebe, tišilo se moře, ustala bouře, a celé moře nabylo vlídné tvářnosti. Po smutku přišla radost, jásot po nářku. Vzdali všichni díky Bohu a odporučili se svatému Dominiku. Když pak všichni bez úhony dorazili do Janova, nezapomněli na slib, nýbrž ihned vedeni bratrem a jeho druhem vyplnili, co slíbili. Průvodem, bosi, s planoucími svícemi v rukou přišli do chrámu bratří a s velkou zbožností poděkovali svatému Dominiku u jeho oltáře.
Hlava 36.:
O řeholnici zázračně uzdravené.
U syrského města Tripole v jistém ženském klášteře zvaném Magdalena byla jistá urozená řeholnice, jménem Maria de Bello-monte, velmi prostá a nevinná. Ta byla zkoušena velkými nemocemi, až konečně na stehně a na noze byla stižena velkými otevřenými ranami, že po pět měsíců se nemohla obrátiti ani nechati se od jiných obrátit. Ležela nehybně, bezmocně, rozbolavělá proležením. V prvních třech z oněch pěti měsíců byla trápena takovými ukrutnými bolestmi, že jejími nářky a křikem byly sestry velmi znepokojovány. Pro strašnou bolest po sedm dní nepřijímala nijaké potravy a každé chvíle byla očekávána její smrt, neboť i obličej byl smrtelně bledý a dech jí docházel. Ležela bez vědomí a bez hnutí. Avšak po oněch sedmi dnech počala lehčeji oddechovati, ježto stehno i lýtko bylo jako mrtvé a jako dřevo nehybně leželo na podušce. Proto na radu lékařovu její matka a příbuzní nařídili, aby byla přenesena z kláštera do jejich domu, aby mohla býti svobodněji ošetřována koupelemi a mazáním a jinými léky. Vyžádali si na to dovolení jistého opata, který byl visitátorem onoho řádu. Když se to dověděla zbožná dívka, řeholnice, naprosto odepřela přebývati mimo klášter ve světském domě, aby nedávala nebezpečný příklad nesením panenských údů do lázní přes náměstí a ulice. Její vlastní rodná sestra, která též byla řeholnici v onom klášteře, ji za to kárala a trochu výsměšně jí pravila: »Snad tě pro tvou svatost Bůh uzdraví.« — Rovněž i matka na ni dorážela, že již nejsou staré časy, kdy Bůh činil zázraky. Ale odešly od ní rozhořčeny její umíněností. Sama pak v obavě, aby ji podle svých záměrů neodnesli pryč, cele se obrátila ve svých prosbách k Pánu, pravíc: »Pane Bože můj, nejsem způsobilá tebe prosit ani hodná býti vyslyšena tebou, ale prosím svého pána, blaženého Dominika, tvého sluhu, aby byl prostředníkem mezi mnou a tebou a svými přímluvami a svými zásluhami mi vyžádal dobrodiní zdraví.« — A tak snažně, s takovou hojností slz vzývala blaženého Dominika, jehož velmi uctívala, až obdržela jakousi jistotu v srdci, že bude vyslyšena. Otec totiž těchto panen, muž urozený, byl za svého života velikým ctitelem blaženého Dominika a jemu zasvětil své dcery a také celý svůj dům. Když se však ona řeholnice necítila uzdravenou, počala s jakousi důvěrnou vyčítavostí naléhati na Dominika, proč ji ihned nevyslyšel. Znova na něho útočila zdvojnásobenými modlitbami a slzami, když tu byla uchvácena vytržením. Viděla přistoupiti svatého Dominika s dvěma bratřími, když rozhrnul závěs u jejího lůžka. Ježto jí bylo dáno, aby jej na první pohled poznala, prostince žádala o své uzdravení. Světec jí řekl: »Proč tolik chceš být uzdravena ?« — Odpověděla, že si toho přála, aby mohla Bohu dokonaleji sloužiti, jestliže by jí ovšem uzdravení prospělo ke spáse. A on řekl: »Ve jménu Kristově natáhni nohu!« — Ona pravila, že nijak nemůže. Tu on vyňal zpod kápy mast podivuhodné a nezvyklé vůně, svou svatou rukou namazal, a ona ihned dokonale uzdravena nohu natáhla i skrčila. Potom blažený Dominik pravil: »Tato mast je vzácná a sladká, zároveň však velmi nesnadná.« — Když se dívka tázala po smyslu těchto slov, světec odpověděl: »Tato mast jest znamením lásky Boží a jejím obrazem, kterážto láska jest opravdu velmi vzácná, ježto se za žádnou cenu nemůže koupit, a protože mezi dary Božími není nad ni lepšího. Sladká jest a líbezná, ježto nic není sladšího nad lásku; nesnadná jest, ježto se může snadno ztratit, není-li velmi pečlivě chráněna.«
Téže noci se zjevil blažený Dominik také její sestře, odpočívající ve spánku, a pravil jí: »Uzdravil jsem tvou sestru.« Ona pak ihned běžela k ní a našla ji dokonale zdravou a děkující Bohu a svatému Dominiku. Když však ona dívka poznala, že byla pomazána i skutečnou hmotnou mastí, setřela jí trochu vatou a schovávala ji u sebe neříkajíc nikomu ničeho. Konečně puzena svědomím, svěřila se své matce a zpovědníkovi, muži nábožnému, aby jí poradili, co by měla činiti s tak posvátnou mastí. Když pak ukázala, co má v obvazu, zpovědník i matka i sestra byli zaliti tak nezvyklou silou líbezné vůně, že k ní nemohli přirovnati žádnou jinou vůni, jak cítily čtyři čestné osoby. Dívka pak jako byla uzdravena, tak také nebeskou rosou osvěžena a božskou láskou zanícena, sloužila Bohu ve veliké pokoře a horlivosti. Tento zázrak s velikou důkladností prozkoumal a zapsal bratr Ivo, provinciál bratří ve Svaté zemi, muž cele svatý a nábožný, milý Bohu i lidem a výborný kazatel v několika jazycích. Když francouzský král a královna (Ludvík IX. a Margarita, pozn. překl.) se přeplavili za moře, našli jej tam a zvláště si jej oblíbili a velmi vychvalovali.
Hlava 37.:
O uzdraveném vodnatelném.
teřísi bratří, procházejíce zemí piemontskou, kázali některé zázraky blaženého Dominika. Jejich kázání byl přítomen také jistý občan, jenž měl bratra vodnatelného, ohavně odulého. Když přišel domů, vyprávěl bratru zázraky, které slyšel, a nabádal ho, aby se svěřil blaženému Dominiku, aby dosáhl zdraví. Nemocný tak velmi zbožně učinil. A hle, ve snách se mu zjevil blažený Dominik, vytáhl mu z břicha nečistotu bez těžkostí nebo bolestí a opět svýma svatýma rukama tělo upravil. Nemocný tedy procitnuv poznal, že jest zdráv a vidění všem vyprávěl. A proti názoru všech lékařů zůstal zdráv a štíhlý. Hojné díky vzdával pak Bohu a blaženému Dominiku, svému uzdraviteli.
Hlava 38.:
O rozmnožení vína, když byl vzýván.
Na ostrově Sicílii, ve vesnici zvané Placia, žila žena Bohu velmi oddaná a k bratřím velmi úslužná, v čemž jí však muž nemálo překážel. Stalo se pak, že se v letní době konventu bratří nedostávalo vína. Tu ona bez vědomí muže denně jim posílala víno. Po čase však jednak pro četnost rodiny, jednak pro časté posílání vína bratřím víno v sudu došlo. Tu náhle dostal muž chuť na víno z toho sudu. Služka šla do sklepa, ale našla jen kvas na dně sudu. Užasla a oznámila to se strachem paní. Ta ji znovu poslala do sklepa a v bázni, aby muž nečinil výtržnost a pak jí znemožnil podporování bratří, padla na kolena a prosila blaženého Dominika v pevné důvěře v jeho pomoc. Služka však opět se vrátila s nepořízenou. Poslala ji po třetí do sklepa k prázdnému sudu a tehdy k svému úžasu našla takové množství vína, jako kdyby nikdy ze sudu nebylo bráno. Podivuhodná věc, a Pánem způsobená: víno, jež stačilo pro rodinu obyčejně na půldruhého měsíce, vystačilo tentokrát jak pro rodinu, tak pro bratry na celé čtyři měsíce, ježto Bůh je zázračně rozmnožoval. Když se tomu pak muž divil, náhodou uslyšel jistého bratra kázat o onom zázraku, způsobeném na přímluvu sv. Dominika, ovšem se zamlčením osob. Zena totiž již vypověděla celou událost bratřím. Když se pak vrátil domů, dotazoval se, jak se mohlo stát, že víno tak dlouho vydrželo; jaksi nedůvěřivě se zázraku vysmíval. Zena však ho přesvědčila a znovu mu vyložila celý průběh zázraku a tak muže obrátila, že se stal zbožným k Bohu a oddaným k bratřím. A dovolil ženě svobodně navštěvovati bratry a jim dávati almužny. Jeho syn vstoupil do řádu bratří Kazatelů a vypravoval, že všeho toho byl svědkem. Tento zázrak je velmi rozhlášen v oněch končinách.
Hlava 39A:
O vodnatelném, uzdraveném jeho lékem.
Rovněž na Sicilii v osadě Janové byl nějaký mladý muž, jehož břicho bylo vodnatelností tak naduté a ostatní údy tak slabé, že již čekal na smrt. Chudobou byl však nucen, aby vycházel, sbíral a donášel svazky dříví, ačkoliv ani sám sebe nemohl unést. Když jednou ležel na poli a svou bídu reptavými slovy oplakával, napadlo mu, že blažený Dominik pomáhá těm, kteří ho vzývají. Učinil slib, že bude jeho bratřím v Placii po jeden rok sloužiti, jestliže bude pro jeho zásluhy uzdraven. Dříve než pomýšlel na vstání, zdálo se mu, že stojí u něho nějaký bratr a ukazuje na strom, pod nímž ležel, a pravil: »Vezmi se stromu listí, napij se jejich šťávy a budeš zdráv.« Když to řekl, zmizel. Vstal tedy, natrhal listí, rozedřel, vymačkal a šťávu vypil a ihned jeho břicho splasklo a byl úplně uzdraven. Nesa pak veliký svazek dříví přišel bez pohromy a bez obtíží domů. Vyprávěl všem zázrak a rozloučil se s matkou a šel k bratřím do Placie a zbožně a oddaně jim po celý rok sloužil, jak slíbil. Ve všem buď chválen Bůh. Amen.
Hlava 39B:
O jinochu, uzdraveném ze skrofulí.
Na témže ostrově v osadě Placie byl jinoch, zaměstnáním hrnčíř, který byl stižen skrofulemi, a to do té míry, že krk a hrdlo byly rozežrány a nemohl ani pít, protože vše vyteklo otvory v hrdle. Když jeho matka pozorovala, že je blízek smrti, zasvětila jej blaženému Dominiku, aby byl jeho zásluhami uzdraven, když mu již příroda ani lékaři nedovedli pomoci. Když ten slib učinila, zjevil se řečené ženě blažený Dominik ve snách a tázal se jí, zda chce, aby její syn byl uzdraven. Když přisvědčila, že si to přeje celým srdcem, odpověděl blažený Dominik: »Jdi a vezmi listí jistého stromu a přikládej rozetřené na ránu na krku po devět dní a bude zdráv tvůj syn.« — Žena ihned vstala a učinila, jak jí blažený Dominik nařídil. Po devíti dnech byl jinoch úplně zdráv.
Hlava 40.:
O některých uzdravených silou z jeho ostatků.
Jistý občan a správce města Liége trpěl nemocí na krku, pro niž již navštívil mnoho svatých míst. Když však přece nebyl uzdraven, prosil převora bratří Kazatelů, aby tajně vložil na nemocné místo ostatky blaženého Dominika. Když se tak stalo, byl ihned uzdraven. — Jiný z bohatších téhož města byl stižen těžkou nemocí, že se již vůbec nedoufalo v jeho uzdravení. Takové byly jeho bolesti, že nesnesl ani doteku lékaře. Avšak bratr Lambert, vida jeho trápení, svým povzbuzováním ho přiměl k tomu, aby vzýval blaženého Dominika, ježto Bůh skrze něho učinil mnoho zázraků. On pak zbožně prosil, aby byla donesena voda, jíž byly obmyty ostatky blahoslaveného Dominika. Když tou pak zkropili bolavé místo, ihned se počala bolest umenšovat a nádor se ztrácel, až za několik okamžiků byl docela zdráv.
Hlava 41.:
O uzdravení jednoho bratra.
Jistý bratr v metském konventě byl těžce postižen tím, že mu vyrostla kost v zápěstí, která mu ohrožovala možnost užívati ruky. Chirurgové prohlašovali, že není možnosti mu nějak pomoci, leč operativním vynětím vyrůstající kosti, což však bylo nebezpečné (nezapomeňte, že to bylo v polovině 13. stol., pozn. překl.) pro husté vazivo žil a nervů. Stalo se, že v předvečer svátku Marie Magdaleny za upravování oltáře po Deváté (části hodinek) přišli do kůru pro požehnání dva bratří ze vzdálených končin Německa. Jedním z bratří, který upravoval oltář, byl také onen s churavou rukou. Nechali upravování oltáře a udělili přišedším bratřím požehnání. Ti, když povstali, pravili: »Donesli jsme něco z prachu blaženého Dominika, Otce našeho.« Bratr pak, který trpěl onou bolestí ruky, byl naplněn velikou radostí z toho, že přinesli nějaké ostatky blahoslaveného Dominika; pravil jim srdcem i ústy: »Otče, Otče, vhod k nám přicházíš.« — Tak provolával, když šel za bratřími, kteří ukládali ostatky na oltář. Tleskal a opakoval: »Otče, Otče, vhod k nám přicházíš.« Přistoupil pak s velikou zbožností k oltáři, vzal ostatky do obou rukou a zbožně je líbaje byl ihned zbaven nebezpečné kosti. Když odcházel od oltáře, zpozoroval jakousi špínu na lampě uprostřed kůru. Šel, očistil ji, a když si pak umýval ruce, poznal, že je uzdraven. Pak pln radosti běžel k převorovi, který byl v kapitule, a ukázal mu, že je uzdraven po příchodu ostatků blaženého Dominika. Bylo to podivuhodným v očích bratří a rozneslo se to po celém domě. Mezitím ležel v nemocnici bratr, který byl stižen velikými bolestmi v životě. Když se dověděl o zázraku, prosil, aby také k němu přinesli ostatky blahoslaveného Dominika. Když se jich zbožně dotkl, i on pocítil, že se mu ulehčilo a vstal zdráv.
Hlava 42.:
O zimnici, která byla zahnána jeho vzýváním.
Jistý bratr, konvrš v témže konventě metském, byl již velmi dlouho trápen zimnicí. Hlavu již měl od nemoci nestvůrně naběhlou. Když v předvečer prvního svátku blaženého Dominika očekával záchvat zimnice, navštívil ho převor. Když se ho tázal: »Bratře, jak se vám daří?« odpověděl tázaný: »Čekám na smrt.« Převor mu pravil: »Mocný jest Pán a může vás pro zásluhy blaženého Dominika vysvobodit z této i jiných těžkostí.« Bratr obraceje se k převorovi pravil: »Pevně věřím, že když vy byste ve jménu Božím a blahoslaveného Dominika poručil horečce, aby mne již netrápila, jistě bych byl uzdraven.« Tehdy převor důvěřuje v Boha a v zásluhy svatého Dominika, poručil horečce, aby onoho bratra opustila a již ho netrápila. Ihned ho horečka opustila a již záchvatů zimnice nepocítil. Toto oznámil onen převor, bratr Jakub, muž velké vážnosti, mistrovi řádu. (Svatý Dominik byl svatořečen 3. července roku 1234 od Řehoře IX. — Zázrak se stal »v předvečer prvního svátku«, t. j. 4. srpna roku 1234, neboť tehdy se svátek sv. Dominika slavil 5. srpna. — Pozn. překl.)
ČÁST TŘETÍ:
O JORDÁNOVI, OTCI SVATÉ PAMÁTKY.
Hlava 1.:
O čistotě Mistra Jordána.
O svatém a nezapomenutelném našem Otci Jordánovi, druhém velmistru řádu kazatelů, a nejdůstojnějším nástupci blaženého Dominika, vyložíme s pomocí Boží něco z toho, co jsme po důkladném hledání sebrali: co jsme viděli a slyšeli od něho k slávě Boží a k užitku čtenářů.
Předně pravíme, že byl jako zrcadlo veškeré nábožnosti a vzor ctností. Muž, o němž se praví, že zachoval čistotu srdce i těla neporušenou.
Hlava 2.:
O jeho milosrdnosti k prvnímu chudému.
Zcela si osvojil nejen zbožnost a lásku, která jest podle Apoštola užitečná na vše až v řádě, nýbrž již ještě ve světě. Nade všechno byl zvláště srdce milosrdného a láskyplného k chudým a nešťastným. Ačkoliv nebyl nijak bohat na peníze, přece zřídka nebo nikdy od něho neodešel nějaký chudák bez almužny. Ale zvláště zrána obdarovával prvního chudého, kterého potkal, i když sám o to nežádal.
Hlava 3.:
O opasku, který daroval, jejž pak uviděl na kříži.
Když ještě studoval v Paříži, byl zvyklý choditi v noci na jitřní. Přihodilo se mu jednou, že se náhle v noci probudil a měl dojem, že již zvonilo na jitřní. Vstal, rychle přehodil jen plášť přes košili, přepásal se opaskem a běžel ke kostelu. Cestou potkal žebráka, který jej prosil o almužnu. Protože neměl nic, co by mu dal, odpásal opasek a ten mu dal. Když přišel ke kostelu, našel jej ještě zavřený. Cekal tak dlouho u brány, až služebníci vstali a otevřeli. Když pak vkročil do kostela a pohlédl na kříž, uviděl Krista přepásaného opaskem, který maličko předtím daroval chudému z lásky k Ukřižovanému.
Hlava 4.:
O jeho vstupu do řádu a o vidění pramene.
Když byl již bakalářem theologie, byl v Paříži přijat do řádu bratrem Reginaldem, blahoslavené památky, který byl kdysi děkanem u sv. Aniana v Orleansu. Při jeho šťastné smrti měl kterýsi bratr podivuhodné vidění: viděl ve snách vyprýštiti velmi jasný pramen na nádvoří kláštera sv. Jakuba, kterýžto záhy vzrostl v mohutnou řeku, která se pak vylila na ulice a odtud po celé zemi všechno umývala, zavlažovala, blažila rostouc běžela až do moře. Opravdu pak po smrti blaženéh; nalda, vystoupil na veřejnost blahoslavený Otac Jordán, kte prve vykládal v Paříži bratřím evangelium svatého Lukáše dvacet let procházel, káže, světem, před mořem i za moře vem a příkladem hlásaje všude Ježíše Krista. Jest o něm pj cení, že více než tisíc lidí přivedl do řádu. Byl milý Bohu i ný představeným římské Církve, kněžstvo i lid vyzýval k pt zval ke vstupu do království Božího. Blažený Otec ukonč život v moři jako svatý Kliment a v něm našel cestu k Bůh překážky přešel do království Božího.
Hlava 5.:
O jeho lásce k chudým a k bratřím.
Jeho láska se v řeholi tak rozhojnila, že často svlékl svůj šat místo Krista odíval chudé na ulici při potkání. Bratří jej často kárali a také obžalovali na generální kapitule. K bratřím byl tak mírný a laskavý, nejen soustrast maje s jejich b a pomáhaje jim v jejich potřebách, nýbrž též se smilovav; jejich lidskými poklesky, že více je napravoval láskou a přímou něhou, než strohou kázní, ačkoliv i té dovedl správně podle okolností času, místa a osob. Trýzněným, pokoušeným mocným ukazoval svůj soucit a lásku tím, že je často navštěvoval, povzbuzoval a jim pomáhal slovem, příkladem a modlitbou. Proto měl ve zvyku, že když přišel do některého konventu, navštěvoval nejprve nemocné, svolával nováčky ke stolu, a byl-1i pokoušen, ztrápen, snažil se, aby ho potěšil.
Hlava 6.:
Jak se modlíval a jak cestoval.
Pán mu udělil zvláštní milost modlitby, které pro žádnou pro bratry, ani pro různé obtíže cest, ani pro nějaké zaměstnáni nebo starost nezanedbával. Měl ve zvyku modliti se kleče, si týma rukama a vzpřímeným tělem; též sedě se dlouho modlíval by někdo zatím lehce ušel osm mil. Nejvíce to činil po jitřních hodinkách nebo po kompletáři. Měl též veliký dar slz, takže prí onemocněl na oči. V rozjímání byl cele ponořen, ať již don na cestě. Na cestách měl ve zvyku neustále se modliti a rozjímati kromě určitých hodin, kdy se modlil hodinky, nebo chvil, kdy rozprávěl s druhy o něčem užitečném. K témuž také své druhy na bádal. Proto často chodil odloučeně od bratří. Někdy též cesto' hlasitě zpíval zbožné hymny: »Ježíši, spáso naše!« nebo »Zdrávas, Královno!« a při tom proléval slzy. A někdy, když byl uchvácen ve svém srdci sladkostí rozjímání, někdy zabloudil od bratří Nikdo ho však neviděl rozhněvaného nad ztrátou cesty, ani ne obviňoval druhé, nýbrž naopak některé rozmrzelé těšil slovy: »Ne starejme se, neboť všechno je cesta do nebe.«
Hlava 7.:
O chlebě darovaném chudým.
Jednou putoval z Lombardie do Německa; v Alpách přišel do osady Ursern. Šli s ním dva bratří a jeden klerik světský, jenž se později stal bratrem; ten jim též prokazoval na cestě nějaké úsluhy. Unavení a hladoví stavili se v jakési hospodě a žádali hospodského, jménem Huntar, aby jim co nejrychleji připravil jídlo. On však prohlásil: »Nemám chleba, protože před vámi již přešlo mnoho lidí, kteří všechno, co bylo, snědli. Zbyly mi jen dva bochníčky, které jsem si uschoval pro sebe a pro rodinu. Co je to pro tak mnohé?« Ti mu prostě řekli: »Dej nám, drahý, co máš, protože jsme velmi vyhladovělí.« Když tedy předložil ony dva bochánky, Mistr Jordán je požehnal a počal je štědře rozdávati chudým, kteří se sbíhali. Nad tím se hostinský i bratří velmi rozčilili a pravili: »Co děláte, pane? Což nevíte, že je nemožno sehnat více chleba ?« Hostinský také zavřel dveře, aby chudí nemohli dovnitř. Mistr však poručil, aby otevřel. A znovu začal rozdávat, takže udělil na třicet tak štědrých almužen, že každý měl dost. Najedli se však také oni čtyři a dosyta. A zbylo jim ještě tolik, že hostinský se ženou a celým domem měli dost na jeden oběd. Tehdy hostinský poznav zázrak, pravil: »Opravdu, tento člověk je světec.« A nechtěl ani přijmouti plat za oběd, nýbrž naplnil ještě klerikovi bandasku vínem, aby měl co dáti cestou bratřím k pití.
Hlava 8.:
Jak modlitbou zastavil krvácení.
Později na cestě do Curychu našel v Zugu jakéhos tesaře, který po mnoho let trpěl velkým krvácením z nosu. Tehdy již po třicet nepřetržitých dnů ve dne v noci jím byl trápen. Mistr Jordán poznav jeho víru a zbožnost, dotkl se rukou jeho nosu, pomodlil se a v tom okamžiku se uzdravil.
Hlava 9.:
O knězi uzdraveném od zimnice.
Nato přišel do Uri. Tam nalezl kněze trpícího dlouhou dobu zimnicí, že byl již docela tělesně vyčerpán a lékařům obětoval celé své jmění, ale nadarmo. Mistr Jordán vyslechl jeho zpověď a uloživ mu pokání, svými modlitbami dosáhl mu od Pána dokonalé uzdravení. Vyprávěl to pak onen kněz se slzami bratřím a velebil svatost blaženého muže.
Když pak jindy přecházel Alpy, jistý kovář, který žárem z výhně oslepl na jedno oko, nabyl ihned úplného zraku, jakmile jej Mistr Jordán požehnal.
Hlava 10.:
O daru výmluvnosti, jímž ho Pán obdařil.
Ve slově Božím a v úřadě kazatelském byl řečený Otec tak úspěšný a horlivý, že stěží by se našel druhý jemu podobný. Bůh mu dal jakousi přednost a zvláštní milost nejen v kázání, ale též v obyčejném rozhovoru, kdekoliv a s kýmkoliv, že vždycky překypoval vroucími slovy a zářil vlastním příkladem, a každého, s kýmkoliv se setkal, uspokojil a povzbudil. Proto všichni žíznili po jeho slově. Ďábel na něho strašně žárlil a někdy si nad tím posteskl; usiloval, jak by ho odvrátil od kázání, jak uvidíme později.
Hlava 11.:
O množství žáků, které přitáhl do řádu.
Často chodil do měst, v nichž kvetlo studium. Proto jeden rok konal čtyřicetidenní půst v Paříži, druhý často v Bologni. Ty konventy za jeho pobytu se zdály jako úly včel. Kolik lidí k němu přicházelo a kolik zase rozesílal do různých krajů. Proto, když přišel, dal našiti mnoho nových hábitů v naději, že zase přijme nové bratry. Mnohdy však tolik mimo nadání vstupovalo, že stěží sehnali nějaké šaty. Jednou na svátek Očišťování přijal řečený Mistr v Paříži 21 žáků do řádu, při čemž teklo hojně slz; neboť bratří plakali radostí a žáci, kteří byli obláčce svých druhů přítomni, bolestí, že ztrácejí své přátele. V tom počtu byli mnozí, kteří později měli na různých místech vedoucí úkol v bohovědě. Mezi nimi byl také jistý Němec, kterého Mistr několikrát odmítl pro přílišné mládí; tehdy se vmísil mezi ostatní a protože se Mistrovi zdálo tvrdým, aby ho opět zahnal, ježto bylo přítomno více než tisíc žáků, řekl jen s úsměvem hlasitě přede všemi: »Jeden z vás mi krade řád.« Řekl to k vůli onomu mladíčkovi. A ježto krejčí přichystal jen dvacet hábitů, bylo nutno, aby se někteří z bratří vysvlékli: jeden kápu, druhý řízu, jiný škapulíř, ježto nikdo nemohl odejít z kostela pro nával žáků, kteří je obklopovali. Přece však onen nejmladší bratr tak se zdokonalil, že byl lektorem a vynikajícím kazatelem. Rovněž častokrát byl Mistr donucen zastavit svou bibli, aby mohl zaplatit dluhy za žáky, kteří vstupovali do řádu.
Hlava 12.:
O účinnosti jeho slov.
Jednou ve svátek po kázání přijímal jistého žáka. Ježto bylo přítomno hojně žáků, promluvil k nim tato slova: »Jestliže by některý z vás šel na velkou slavnost a na velkou hostinu docela sám, zdaž by byli všichni tak nezdvořilí, že by ho nechtěl nikdo doprovázeti? Ejhle, vidíte přec, že tento je od Boha pozván na velikou slavnost; nuže, necháte ho samého odejiti?« Divná věc! Tato slova měla takovou sílu, že jeden žák, který předtím neměl nejmenšího pomyšlení na vstup do řádu, ihned přiskočil a pravil: »Mistře, na vaše slovo se k němu přidružuji ve jménu Pána našeho Ježíše Krista!« Tak byl s ním přijat.
Hlava 13.:
O šlechtici, jenž ho chtěl zavražditi, ale když ho spatřil, obrátil se.
Když tentýž Mistr velmi horlivě kázal v Padově, kde tehdy bylo velké studium, přijal jistého urozeného Němce, kvetoucího mládí a milého chování. Ale jeho učitel a druhové, předvídajíce jeho vstup do řádu, jako náhončí ďáblovi, zavřeli k němu do jeho komnaty jakousi ženštinu, podivuhodné krásy tělesné, aby ho tělesnou žádostivostí odvrátili od svatého předsevzetí. Avšak Kristus v něm zvítězil a přitáhl ho do řádu; ten pak později též svého učitele přivedl do řádu. Ale jeho otec, jenž byl velmi mocný a velmi bohatý, neměl jiného syna. Proto, dověděv se o vstupu syna do řádu, rozčilil se až na smrt. S velkým průvodem přišel do Lombardie, jsa pevně rozhodnut, buď syna vytáhnout z řádu, nebo zabít Mistra Jordána. Když se jednou projížděl se svými druhy, potkal Mistra Jordána. Vzteky se mu tvář znetvořila; zuřivě se rozkřikuje, tázal se ho, považuje ho za jiného bratra, kde je Mistr Jordán. On pak maje na mysli toho, jenž řekl židům: »Já jsem to, « radostně v pokoře srdce odpověděl: »Já jsem Mistr Jordán. « Tu šlechtic poznávaje moc svatého muže ze slova pravdy, seskočil s koně, padl mu pokorně k nohám a v slzách vyznal hřích, jejž si proti němu umínil. Pravil:.» Již se raduji z toho, co syn učinil, a slibuji ti, že s touto výzbrojí a průvodem, dříve než se vrátím do své země, půjdu za moře v službě Boží.« Tak též učinil, ježto měl v průvodě na sto jezdců.
Hlava 14.:
O klerikovi, jemuž vyprosil zdrželivost.
Jistý klerik z diecése rouenské zpovídal se muži Božímu v Paříži a mezi jiným si se slzami stěžoval, že nemůže býti zdrželivý. Zbožný Otec, maje s ním v hloubi srdce soustrast, důvěřuje však pevně v Pána, pravil: »Pravím ti, drahý, že již nikdy nad tebou nezvítězí tato tělesná žádostivost.« A tak se také pro zásluhy svatého muže stalo, jak sám klerik mnohým bratřím vyznal a díky vzdával Bohu.
Hlava 15.:
O plachém zvířeti, jež zkrotil.
Jednou vyšel z Lausanny, aby navštívil biskupa, s nímž se již dlouho přátelsky miloval, který se právě zdržoval v oné krajině. Před ním šlo několik bratří a on šel s lausannským sakristánem za nimi, rozmlouvaje o Ježíši. Krásný hranostaj přeběhl bratřím přes cestu a vběhl do díry. Bratří se zastavili před doupětem a čekali, až se znovu ukáže. Tu přišel k nim Mistr a pravil: »Co tu stojíte ?« Odpověděli: »Protože do té díry vběhlo krásňoučké a běloučké zvířátko.« Mistr se sklonil k zemi a pravil: »Vyjdi, krásné zvířátko, abychom tě uviděli.« Tu ihned zvířátko vyšlo na kraj díry a upřeně se na něho dívalo. Tu Mistr podložil svou ruku pod jeho přední nohy a druhou rukou zvíře hladil po hlavě, což všechno hranostaj strpěl. Pak mu Mistr řekl: »Vrať se na své místo a požehnán budiž Hospodin, tvůj stvořitel.« A ihned zvířátko zmizelo v doupěti. Vyprávěl to řečený sakristán.
Hlava 16.:
O novicovi.
Jako byl Mistr Jordán ze všech nejhorlivější v rozšiřování řádu a získávání žáků pro řád, tak byl též velmi opatrný vůči chování těch, které přijal. Zářila na něm zvláštní milost, že pro svou vinu nebo nedbalost neztratil ani jednoho, takže mohl s Kristem říci: »Otče, z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem nikoho.« Stalo se jednou v Paříži, že kterýsi novic byl velmi pokoušen k vystoupení z řádu. Láskyplný Otec však, jak mohl, tak ho laskavě těšil. Onen však se nijak nedal utišiti a neustále žádal své věci a šaty. Tu mu Mistr řekl, že zítra mu dovolí odejít. Nazítří pak byl den Letnic, seslání Ducha svatého, a bratří se sešli na generální kapitulu. Po průvodě a ostatních obřadech zavolal onoho novice do kapituly a laskavě ho napomenul; prosil snažně, aby vytrval a ze svaté společnosti neodcházel z pokušení ďáblova. Když ten si však nedal říci, poslal jej za krejčím, aby mu vydal světské šaty. Po jeho odchodu pravil k bratřím: »Zaútočme znova na milosrdenství Boží a pomodleme se na kolenou: „Přijď, ó Duše přesvatý!"« Divná věc, ale milá! Dříve než skončili hymnus, přiběhl onen novic do kapituly zpět a zalit slzami vrhl se uprostřed na zemi a prosil o milosrdenství a sliboval vytrvalost v řádě. Bratří vzdávali chvály Bohu, že bratr byl z jícnu pekla vysvobozen. Onen bratr pak činil velké pokroky v životě a ve vědě; byl to užitečný profesor a líbivý kazatel.
Hlava 17.:
O jeho pokoře.
Byl tak pokorný, že se opatrně a moudře uměl vyhnouti veškeré nádheře světské a poctám. Když se jednou blížil Bologni a celé město, dověděvši se o jeho příchodu, chtělo mu průvodem vyjiti vstříc, zrychliv chůzi, pokorně se vyhnul zástupu. A obešed po nějakých stezkách město, zadním vchodem přišel do domu bratří. Což bylo pro mnohé příkladem.
Hlava 18.:
Jak ztratil jedno oko.
Mistr Jordán upadnuv do těžké nemoci, úplně na jedno oko oslepl, svolal bratry do kapituly a pravil: »Bratří, děkujte Bohu, že jsem ztratil jednoho nepřítele. Proste ho však také, aby mi ráčil zachovati druhého, jestliže se mu líbí a mně prospívá.«
Hlava 19.:
O jeho úctě k Panně Marii.
Byl velmi oddaný Paní naší, blahoslavené Panně Marii, neboť věděl, jak pečlivě chrání a podporuje řád, jehož byl s její pomocí představeným. Jistý bratr, puzen jakousi zbožnou zvědavostí, se nepozorován přikradl k oltáři Panny Marie, před nímž se Mistr Jordán modlil. Zaslechl, jak s vroucností a důrazem se modlil Zdrávas Maria. Svatý Otec, zpozorovav jeho zívání, pravil: »Kdo jsi?« On odpověděl: »Jsem váš syn Bertold.« — »Běž, synu, spat.« — »Nepůjdu, Mistře, ale chci, abyste mne naučil, jak se vy modlíte.« Tu mu světec počal vykládati způsob modlitby a hlavně své pobožnosti k Panně Marii: pět chvalozpěvů podle pěti písmen jejího jména: »Magnificat — Velebí duše má Hospodina«, »Ave maris Stella — Zdrávas, Hvězdo mořská«, »Ad Dominům — K Pánu v úzkostech volám«, žalm 119, »Retribue«, žalm 118, 17, » In corventendo ...« žalm 125, »Ad te levavi. ..« žalm 122 (latinská začáteční slova tvoří jméno MARIA, pozn. překl.) a na konci každého zpěvu Zdrávas Maria, kleče. »Řeknu ti, synu, příklad, na němž uvidíš, jak je dobře chválit a velebit Matku Páně.«
Hlava 20.:
Jak se mu zjevila Blahoslavená Panna při četbě.
Když Mistr Jordán při nočních Hodinkách Obřezání Páně podle zvyku četl deváté čtení, jistý bratr zdřímnul maličko a vtom spatřil pod pultem, u něhož Mistr četl, velmi krásnou Paní se zlatou korunou na hlavě a zahalenou hávem podivuhodné krásy, kterak patřila s velkým zájmem na čtoucího. Když skončil čtení, přijala knihu z jeho rukou a sestoupila dolů doprovázena průvodem oslavených v nebi bratří; jeden z nich, poněkud bezvlasý, se zdál býti větším a důstojnějším; v rukou měl hůl jako připravený na cestu a šel před Paní. Bratr, jenž to viděl, byl přesvědčen, že to byla Blahoslavená Panna, a ten, jenž ji předcházel, blažený Dominik, který ke konci byl již trochu plešatý. Po Hodinkách přistoupil onen bratr k Mistrovi a tázal se ho, zda necítil při četbě nějakou lahodnou sladkost, a vyprávěl mu, co viděl. On pak jen se jeho slovům usmál a nechtěl nic prozradit.
Hlava 21.:
Jak viděl Blahoslavenou Pannu žehnat bratřím.
Tentýž Otec Jordán vypravoval bratřím v kapitule, že jistý zbožný bratr, a ostatní tušili, že on sám to byl, měl v Paříži vidění o svátku Očišťování P. Marie. Když bratří začali vstup k Hodinkám: »Ejhle, přichází« atd., sestoupila naše Paní s nebe a se svým Synem šla k oltáři. Tam se posadila na krásný trůn a láskyplně pohlížela na bratry. Když se sklonili při »Sláva Otek, vzala pravici svého Syna a jí celému choru bratří požehnala.
Hlava 22.:
O úkladech ďábelských.
Když byl jednou v Paříži nemocen, přišel ho pokoušet ďábel pod zvláštní rouškou pokrytecké svatosti. Přišel k bráně v podobě úctyhodné osoby a žádal být přiveden k Mistru Jordánovi. Když byl k němu přiveden a vyměnil několik přátelských slov, žádal, aby ostatní bratří odešli, předstíraje, že má něco tajného. Když se tak stalo, pravil: »Mistře, jsi hlavou tohoto přesvatého řádu a všech bratří. Jestliže budeš příčinou něčeho velikého nebo malého proti řeholní horlivosti, ježto lidská přirozenost je náchylná k pohodlí, budeš za to potrestán od Pána a v takovém řádě zanecháš špatný příklad a látku k nesvornosti. Jsi nemocen, ale ne tak, aby ses nemohl obejít bez masa a polštáře. Neboť jestliže by zítra nebo později nedostal tutéž úlevu bratr více nebo stejně nemocen, je z toho posuzování, brblání, znepokojení. Proto tě prosím a radím, jakož jsi byl dosud vzorem řeholní kázně v jiných věcech, abys byl i v těchto.« — Pak se onen pokrytec poroučel, šeptaje cosi, jako by říkal žalmy. Muž Boží uvěřil v prostotě jeho slovům a zdržoval se po mnoho dnů masa a jiných úlev. Z toho však se jeho nemoc tak zhoršila, že sotva se mohl pohnouti. Bylo mu pak Pánem zjeveno, že, kdo mu to namluvil, byl ďábel, který mu záviděl jeho života a jeho kázání.
Hlava 23.:
Jak mu žíznícímu ďábel podal jed.
Když jindy šel Besangonem, dříve než tam měli bratří klášter, přihodilo se mu, že těžce onemocněl. Když byl jednoho dne nesmírně trápen horečkou a trpěl velkou žízní, ejhle, přiběhl hošík s bílým šátkem a lahví vína a číškou. Podávaje mu číši pravil: »Mistře, přináším vám velmi dobrý nápoj, pijte bezpečně, nikterak vám to neuškodí.« — On však nebyl neznalý této drzosti; doporučil se Bohu, poznamenal se svatým křížem a ihned hošík s vínem zmizel.
Hlava 24.:
Jak ďábel s ním chtěl ujednat mír.
Ďábel mluvil z jednoho člověka, kterého posedl; hrozil a zlořečil Mistru Jordánovi, naříkaje, že mu svým kázáním ukrádá mnoho duší. Pravil mu: »Ó slepče, hleď, udělám s tebou smlouvu, že nikdy nebudu pokoušeti tvé bratry ani v duchu, ani tělesně nebudu je trápit, jestliže mi slíbíš, že nebudeš již kázat.« — Světec mu odpověděl: »Budiž to daleko ode mne, abych vcházel ve smlouvu se smrtí a domlouval se s peklem.« — Opravdu, odpověď důstojná Jordána.
Hlava 25.:
Jak mu chtěl ďábel uškodit, ale nemohl.
V Bologni byl kterýsi bratr posedlý duchem, který byl tak silný, že všechny provazy a okovy roztrhal; často též v zuřivosti činil bratřím všelijaké nesnáze. Jednou spoután na celém těle, ležel na loži a drze pravil Mistru Jordánovi, který stál u něho: »Ó slepče, kdybych tě nyní mohl uchopit, rozdrtil bych tě celého.« — Mistr ho rozkázal odvázati a pravil: » Ejhle, jsi volný; učiň, co můžeš.« — Onen však se nemohl ani hnouti. Tu znovu pravil Jordánovi: »Ó, kéž bych aspoň tvůj nos dostal mezi zuby!« — Světec se k němu sklonil a svůj nos položil na jeho ústa; on však ho nemohl nijak poranit, nýbrž jen svým jazykem lehounce oblizoval světcův nos.
Hlava 26.:
Jak ho chtěl ďábel ošálit vůní.
Když byl blažený Otec Jordán v Bologni, pokušitel ho zalil takovými vůněmi, že musil zakrývat své ruce, aby jiní neucítili onu vůni, kterou by snad připisovali jeho svatosti, jíž si nebyl vědom. Jestliže nesl kalich, celý voněl tak líbezně, že se divil. Ale dlouho netrpěl toto šálení od ducha lži. — Neboť připravuje se jednou ke mši svaté, modlil se žalm 34. »Suď, Hospodine, kteří mi ubližují,« při verši »Všechny moje kosti praví: Pane, kdo podoben tobě,« pocítil takovou sladkost zbožnosti, že se mu zdálo, jako by až do morku kostí byl proniknut duchem Božím. Tu prosil Pána, aby mu zjevil, jestliže ona vůně jest ďábelským úkladem. Ihned dostal vnuknutí Boží, že ona vůně jest šalbou starého nepřítele, aby ho svedl marnivostí. A ihned též svůdná ona vůně na rukou přestala. Mistr tuto událost popsal ve své knížce a vypravoval to též v mé přítomnosti novicům v Paříži.
Hlava 27.:
O jeho radostnosti v chudobě.
Když jednou řečený Otec putoval s mnoha bratřími na řádový sněm do Paříže, poslal je do vesnice sehnat chleba k obědu, k němuž se měli sejít u jistého pramene. Ti však přinesli jen trošku chleba, co by stěží stačilo čtyřem. Tu světec propukl v jásavý zpěv chvály a vyzýval k němu slovem a příkladem ostatní bratry. Viděla je jakási žena, která se nad tím pohoršila a pravila: »Což nejste řeholníci? — Proč se tak smějete a veselíte ?« — Dověděvši se však od nich, že se radovali z nedostatku chleba v Pánu, pro něhož se stali chudými, běžela domů a přinesla jim chleba, vína i sýra v hojnosti, poroučejíc se jejich modlitbám.
Hlava 28.:
O víně, jež se stalo k vůli němu lepším.
Jistá paní ve Francii, Bohu oddaná, ráda pohostila cestující bratry, ačkoliv muž to velmi nerad viděl. Když jednou přijala Mistra Jordána s bratřími a připravila jim oběd, přišel muž a zakrývaje svou rozmrzelost, posadil se s nimi ke stolu. Když poznal, že bylo bratřím předloženo dobré víno, ze závisti zavolal sluhu a pravil: »Běž honem a přines lepšího vína, které je v tom a tom sudu.« To však řekl posměšně, ježto ono víno v tom sudu bylo zkažené a tak chtěl rozčiliti manželku. Sluha šel a natočil, jak rozkázal. Když ho však ochutnali, viděli, že je velmi dobré jakosti. Tu pán hněvivě se osopil na sluhu: »Proč jsi nepřinesl z toho sudu, jak jsem ti rozkázal ?« — Odpověděl, že skutečně přinesl. Byl znovu poslán a znovu takovým bylo víno nalezeno. Tu vztekle vstal a šel sám; natočil, ochutnal a shledal víno velmi dobrým. A tak ze zkaženého vína obráceného v dobré se nyní stal lepším i on a oblíbil si bratry a podporoval ženu v dávání almužen.
Hlava 29.:
O ženě, již zbavil jedu i hříchu.
Jistá žena, která často upadala do týchž těžkých hříchů, byla nad tím zachvácena zoufalstvím. V sebevražedném úmyslu polkla jedovatého pavouka. Zachvácena smrtelnými úzkostmi, počala se slzami vzývati Matku milosrdenství. I uslyšela hlas, který jí pravil: »Bratr Jordán, Mistr řádu Kazatelů, právě přichází (do kláštera), dej si ho zavolati, řkouc, že jsem tě k němu poslala; vyzpovídej se mu a budeš zachráněna.« — Světec přišel a hříšnice se vyznala a vylévajíc své hříchy, vyvrhla i jedovatého pavouka. Vzdávala díky Bohu a dokonale byla zdráva.
Hlava 30.:
O vidění a zázracích při jeho smrti.
Léta Páně 1236 dne 13. února, tentýž Mistr Jordán, který se plavil do Svaté země k návštěvě posvátných míst, zemřel, jak je zřejmo z následujícího listu:
»Ctihodnému a milovanému převoru a konventu pařížskému.
Bratří Gotfrid a Reginald, penitenciáři Pána papeže, pozdravení a útěchu od Ducha svatého.
Oznamujeme Vám, že rozbouřené moře svou zuřivostí a silou vehnalo na břeh loď, na níž byl náš sladký Otec Mistr Jordán spolu s dvěma bratřími; on sám a s ním ještě devadesát devět jiných osob odešlo z tohoto zlého světa. Neděsiž se z toho, nejdražší, Vaše srdce, neboť milostivý Otec a Bůh zanechali nám sirotkům po bouři uklidňující útěchu. Ti, kteří se po ztroskotání zachránili, dosvědčují, že nad jejich mrtvolami, které ležely nepohřbeny a které sami pak pochovali, zářila v noci nebeská světla; též mnozí viděli nad oním místem mnoho křížů. Když se, puzeni oním zázrakem, sběhli obyvatelé z okolí, pocítili nesmírnou vůni, která pak těm, kteří ony tři pohřbili, po celých deset dní zůstala na rukou a nezmizela. A též v okolí jejich hrobu se ona vůně šířila až do té doby, kdy připluli z Ankony bratří s lodicí a odvezli je do svého chrámu, kde řečený Otec odpočívá a mnohým prokazuje hojná dobrodiní.
Skrze všecko budiž veleben Bůh. Amen.«
Hlava 31.:
O zjevení jeho smrti.
V limožském konventě byl bratr, který velmi miloval Mistra Jordána. Ten, mnohem dříve, než byla za Alpami známa jeho smrt, byl jednou po nočních Hodinkách v kostele na modlitbách. Když Bůh svlažil jeho srdce nebeskou rosou, zbožně se modlil za Mistra, o němž slyšel, že plul za moře, a pak ihned zdřímnul. A hle, zdálo se mu, že je na břehu u jakési velmi široké a hluboké vody a na něm že je mnoho mrtvol jako právě z vody vytažených. Když to pozoroval a divil se tomu, uviděl samotného Mistra, kterak náhle se vynořil z hlubin, maje roztažené ruce a nohy na kříži, podobně jako se maluje sv. Ondřej, a rychle bez jakékoliv pomoci vystupoval do nebe. Když na to všecko hleděl a žasl, oslovil ho blažený Otec a s úsměvem pravil: »Jestliže neodejdu, Utěšitel k vám nepřijde.« — Po těch slovech byl i s křížem vnešen do nebe. Když pak později se dověděl o jeho smrti, poznal, co ono vidění znamenalo.
Hlava 32.:
O řeholnici, již potěšil.
V té době žila v cistercienském klášteře v Aywieres v Brabantsku řeholní panna jménem Luitgarda, letitá, skrze niž učinil Pán mnoho zázraků za jejího života i po smrti. Velmi dobře znala Mistra Jordána a byla mu oddána. Když již čtyřicet let byla sloužila Pánu v řeholním šatě, pro věk a slzy již ztrácela zrak, blažený Otec se jí zjevil v předvečer svátku Narození Páně takovýmto způsobem. Když se již modlila od první až do šesté hodinky bez přestání a necítila obvyklé zbožnosti, upadala v jakousi rozmrzelost a zvolala: »Pane Bože, co je to se mnou? Kdybych měla nějakého přítele na zemi nebo na nebi, který by se za mne modlil, jistě bych takovou vyprahlostí srdce netrpěla.« Když to v slzách pronášela, zjevil se očím její mysli jakýs bratr v takové slávě, že ho pro velikost záře nepoznala. S úžasem zvolala: »Kdo jsi, pane?« — A on: »Jsem bratr Jordán, kdysi Mistr řádu Kazatelů! Přešel jsem s tohoto světa ke slávě a byl jsem povýšen do kůru apoštolů a proroků a poslán nyní k tobě, abych tě v tento přemilý svátek potěšil. Buď jista, že je blízka doba, abys byla od Pána korunována. Nezapomeň však až do konce modliti se žalm „Bůh se nad námi smilovává" (66) a modlitbu o Duchu svatém za náš řád, jak jsi na mé prosby slíbila.« Při tom zmizel a zanechal ji v takové útěše, jaké nikdy předtím nepocítila. Takovým podobným způsobem se zjevil ctihodný Otec též jistému bratru z řádu a vznešeným náznakem mu ukázal, že byl v nebi povýšen do kůru z nejčestnějších. Toto jest po pořádku popsáno v životopise blažené Luitgardy.
Hlava 33.:
O karmelitovi, který byl posílen k vytrvalosti v řádě.
Jistý bratr z řádu karmelského, pokoušený k vystoupení, když uslyšel, že se Mistr Jordán utopil, víc a více u sebe pravil: »Marnost je pro každého člověka, když slouží Bohu: buď onen člověk nebyl dobrý, který tak zahynul, nebo Bůh špatně odměňuje ty, kteří mu slouží.« — Když se tedy rozhodl, že ráno odejde z řádu, zjevila se mu v noci velmi krásná postava a zalila ho nesmírnou září. Tehdy v úžasu a hrůze pravil: »Pane Ježíši Kriste, ukaž mi, co to znamená!« — A zjev ihned odpověděl: »Neboj se, nejmilejší bratře, neboť jsem to já, bratr Jordán, o němž jsi pochyboval; a spasen bude každý, kdo až do konce slouží Ježíši Kristu.« — A zmizel. Bratr pak zůstal ve všem dokonale utěšen. Tentýž bratr a převor onoho konventu, bratr Šimon, muž zbožný a pravdivý, vyprávěl to našim bratřím.
Hlava 34.:
O zázracích, učiněných na jeho vzývání.
§ 1. — O uzdravené převorce. — Řečený Otec Jordán ustanovil v jistém klášteře sester jako převorku sestru velmi dokonalého života. Když již mnoho let chvályhodně zastávala svůj úřad, byla raněna mrtvicí, že se nemohla ani pohnout bez cizí pomoci. Proto častokráte prosila, aby byla zbavena svého úřadu, ale celý konvent se tomu vždy vzepřel a nedosáhla splnění své prosby, protože všem sestrám se zdálo, že ona nemocná je způsobilejší zastávati ten úřad, než kterákoli jiná zdravá. Když se po smrti Mistra Jordána vyprávělo o zázracích, které se stávaly na jeho vzývání, dala se zanést dvěma sestrami do kostela, zatím co ostatní byly u oběda. Když ji na nosítkách uložily před oltářem, poslala sestry pryč a počala ve zbožné modlitbě prosit blaženého Jordána, o němž pevně věřila, že ho Kristus oslavil, aby jí vymohl na Pánu, aby buď zemřela a sestry neobtěžovala, nebo aby jí představení zbavili úřadu, jejž nemohla zastávat, nebo konečně, aby jí bylo dáno zdraví a síla, jež by ji uzpůsobila k vykonávání onoho úřadu. — Když se tak modlila, počala náhle pociťovati, že Bůh jí vlévá do údů novou sílu: pokusila se položití nejprve jednu nohu s nosítek na zemi, pak druhou, potom vstala a počala choditi po kůru, jako by zkoušela, zda je opravdu uzdravena. Mezitím uslyšela konventní zvon, oznamující, že oběd skončil a sestry šly průvodem do kostela, zpívajíce žalm: »Smiluj se nade mnou, Bože.« (Miserere.) Vyšla jim tedy vstříc. První mladší sestry, které šly v průvodu, se divily, zda by to mohla být převorka, která jim tak lehce šla vstříc. Kantorka však, vidouc ji uzdravenou, zanechala ihned zpěvu žalmu: »Smiluj se nade mnou, Bože,« a zanotila místo toho vysokým hlasem: »Bože, chválíme tebe ...« A celý konvent hlasitě zpíval, že to bylo slyšeti daleko. Okolní obyvatelé slyšíce nezvyklý křik, polekali se a v domnění, že někdo se snad na sestry dobývá, přiběhli se zbraněmi, aby je hájili. Ale když jim převorka z okna vyložila věc, počali velebiti Boha i oni.
§ 2. — O matce, jíž vzkřísil mrtvě narozeného syna. — V Praze, metropoli Čech, žil občan jménem Gunsikus, příjmím Bílý, jenž měl ženu jménem Alžbětu. Ta před porodem cítila častěji v životě živé dítě, ale tři dny před porodem hnutí dítěte vůbec nepociťovala a proto tím byla velmi přestrašena a zmatena. V noci při velkých obtížích porodních zaslíbila dítko, jestliže by to byl chlapec, svatému Jordánovi, Mistru řádu Kazatelů, v přesvědčení, že je rozhodně svatý, o jehož životě a moudrosti tolikrát slyšela; pakli by to bylo děvčátko, zaslibovala je svaté Alžbětě, která tehdy byla právě prohlášena za svatou (r. 1235 — pozn. překl.). Když se dítko narodilo, tázala se, zda je to hoch či děvče. Odpověděli jí, že je to hoch — ale mrtvý. Tu počala matka naříkati bez utišení vzývajíc o pomoc blaženého Jordána, aby jí vrátil syna. Tak vyváděla celou půlnoc a často se mezitím chodila dívat na své dítko. Aby skutečně nabyli jistoty, zda dítko žije, položili je, bylo to v zimě, do studené vody, ale nepostřehli na něm nijaké známky života. Všichni paní těšili a vzývali s ní o pomoc blaženého Jordána. A když už se rozední-valo, dala si znovu dítko ukázat — a ejhle — bylo živo! Velebili proto Boha a v dík blahoslavenému Jordánovi dali dítku jméno Jordán na znamení zázraku, jejž Bůh skrze něho učinil. A když zvonili v domě bratří Kazatelů na první část hodinek, poslala pro bratry, aby ověřili onen zázrak. Přišel bratr Timo, Polák, tehdy pražský lektor, a bratr Šimon, kdysi arcijáhen a tehdy podpřevor a později převor téhož domu, a shledali, že se vše tak událo, jak bylo pověděno, což všichni přítomní jim dosvědčovali.
§ 3. — O napravení reptajícího bratra. — Bylo uloženo jistému učenému a váženému bratru, aby šel do vzdáleného a sobě neznámého konventu, což on těžce nesl. Vydal se však na cestu a celý den reptal na povinnou poslušnost, častokrát říkaje: »Co jsem vyvedl, nebo čím jsem si tohle zasloužil? Proč to bylo uloženo právě mně? Kdo to prosadil, kdo mi to obstaral?« — Když tak jednoho dne hlasitě reptal, že to slyšel též jeho druh, náhle ho potrestal Pán, jemuž není nic tajno. Padl na zemi, zbaven téměř smyslů; tvář se mu nadula a jazyk naběhl, že jím měl ústa přeplněná; zdálo se, že ho opravdu Bůh tak ztrestal za jeho hřích. Jeho druh, vida to, byl naplněn žalem a strachem; obávaje se pohany pro sebe a řád, nevěděl, co počíti. V takových úzkostech mu přišlo na mysl, aby vzýval pokorně Boha pro zásluhy Mistra Jordána, jenž tehdy právě zemřel. Volal: »Ó Mistře Jordáne, laskavý Otče, jenž jsi tento řád tak povznesl, přispěj mi, svému synu, aby se řád neoctl v hanbě pro čin tohoto bratra. Pane Bože, pro zásluhy a na prosby svého sluhy Jordána vysvoboď nás z tohoto nebezpečí!« — Pak se obrátil k bratru a zvolal: »Bratře, uvaž, že se ti to stalo pro tvůj hřích, žes denně reptal. Proto učiň slib, že jestliže tě Bůh z toho vysvobodí, přestaneš reptati a v pokoji vyplníš uloženou poslušnost.« — Nemocný, pohnut jeho slovy, zamyslil se nad sebou a po-sunkem přisvědčil, že tak učiní, neboť mluvit nemohl. Divná byla msta Boží, ale ještě podivuhodnější jeho dobrotivost, neboť, jakmile bratr srdcem učinil slib a vzýval v duši zbožně Mistra Jordána, ihned obdržel dobrodiní uzdravení a vykonal poslušnost nejen trpělivě, ale i vesele. Oba dva, jsouce na různých místech, naprosto svorně to vyprávěli bratru Humbertovi, Mistru řádu.
Hlava 35.:
O jeho moudrých odpovědích a výrocích.
§ 1. — Jak odpověděl bratrovi. — Kterýsi bratr laik otázal se Mistra Jordána, pravě: »Mistře, platí také tolik Otčenáš v našich ústech, kteří jsme prostí a neznáme jeho moci, jako v ústech kleriků, kteří vědí, co praví ?« — Mistr odpověděl: »Právě tolik platí, jako platí drahokam právě tolik v ruce toho, jenž nezná jeho ceny, jako v ruce toho, jenž ji zná.«
§ 2. — Jak napomenul císaře. — Kdysi přišel Mistr Jordán k císaři Bedřichovi; když seděli spolu a dlouho mlčeli, konečně pravil Mistr: »Pané, ve svém úřadě procházím mnoho krajů, proto se divím, že se mne netážete po novinkách.« — Císař odpověděl: »Ve všech krajích a na všech dvorech mám své posly a tak vím všecko, co se děje ve světě.« — Mistr nato řekl: »Pán Ježíš Kristus jako Bůh všecko věděl a přece se tázal svých učedníků o sobě, pravě: ,,Co praví lidé o Synu člověka?" Vy však jste člověk a mnoho nevíte z toho, co se o vás povídá, co však by vám velmi prospělo vědět. Praví se totiž o vás, že utiskujete církev, pohrdáte výroky papežovými, zabýváte se pověrami, přejete příliš židům a Saracé-nům, nedbáte na dobré rady, nevzdáváte povinnou úctu zástupci Kristovu a nástupci svatého Petra, jenž je Otcem křesťanstva a vaším Otcem duchovním — a toto všecko jistě se nesluší na vaši osobu.« — A když s ním tak dvořansky začal, v mnohém ho napomenul.
§ 3. — Kterýsi světák pravil Mistrovi: »Mistře, čím to, že my světští lidé někdy mezi sebou pravíme, že již nejsou tak dobré časy na zemi, jako dříve, od té doby, co přišli vaši bratří a Menší.« — Mistr odvětil: »Mohl bych to popřít, kdybych chtěl, a ukázat snad opak; ale ukáži vám, co je správné. Když my jsme totiž přišli na svět, naučili jsme svět poznávati své mnohé hříchy, kterých předtím nepoznával a jichž se nechce vystříhat; proto jsou jim těžší, ježto hřích vědomě spáchaný je těžší. Pro těžší hříchy seslal Bůh na zemi neúrodu, jakož praví prorok (žalm 106, 34): Učinil jsem úrodnou zemi pouští pro špatnost jejích obyvatelů, a proto spravedlivě nyní sesílá Bůh neúrodu a bouře. A ještě více vám pravím: Jestliže se nenapravíte v tom, čeho jste si vědomi, co byste měli činiti a čeho se varovati; ještě hůře vám bude, ježto ten, který nelže, praví v evangeliu (Luk. 12, 47): Služebník, jenž poznal vůli pána svého, a neučinil podle vůle jeho, dostane mnoho ran.«
§ 4. — V té době, kdy bratr Jan z Vičency sklízel v kázání podivuhodné úspěchy v Bologni a téměř celou Lombardií pohnul darem zázraků a kázání a všechny přitahoval, aby ho viděli a slyšeli, přišli vyslanci Boloňských k Mistrovi, jenž tehdy byl na všeobecném řádovém sněmu se zástupci provincií a jinými bratřími. Žádali ho jménem celého města, aby řečeného bratra Jana neodvolával z onoho města; mezi mnohými důvody nejvíce to zdůrazňovali a pokládali účinným, že všechen zisk slova Božího a plody jeho kázání, které se ještě očekávaly, by mohl za jeho nepřítomnosti býti úplně ztraceny. Mistr však, pochváliv jejich oddanost vůči řádu a dobrotivost, odpověděl asi takto: »Dobří pánové, ten důvod, který uvádíte, aby zde bratr Jan zůstal, totiž že zasel slovo Boží a užitek by mohl zahynout, kdyby odešel, nemá u nás valné účinnosti. Není totiž zvykem u rozsévačů, aby, když zaseli na jednom poli, musili si tam přinést lůžko a leželi tam, až by uviděli, jak símě vydává plody; právě naopak, více poroučí símě i role Bohu a jdou, aby zasévali na jiném poli. Tak by snad bylo také záhodno, aby br. Jan šel zasévat slovo Boží jinam, jakož je psáno o Spasiteli: „Neboť i jiným městům musím hlásati slovo Boží." (Luk. 4, 43.) Avšak z lásky, kterou máme k městu, budeme v radě pamatovat na vaši žádost a učiníme pro vás tolik, kolik by vám stačilo.«
§ 5. — Když byl Mistr Jordán v jednom opatství cisterciáckém, obklopilo ho mnoho mnichů a pravili mu: » Mistře; jak může býti váš řád trvalý, když nemáte z čeho žiti, leda z almužny? A víte dobře, že ačkoliv je vám nyní svět nakloněn, přece je psáno v evangeliu (Mat. 24, 12), „že ochladne láska mnohých", a pak nebudete mít almužen a zaniknete.« — Mistr jim odpověděl s veškerou tichostí: »Ukáži vám rozumově, a to z vašich slov, že dříve upadne váš řád než náš. Podívejte se do evangelia a shledáte, že ono „vychladne láska mnohých" je napsáno o oné době, když se rozhojní nepravost a budou nesnesitelná pronásledování. Dobře pak víte, že tehdy pronásledovatelé a tyrani překypující nepravostmi v prvé řadě vás zbaví vašich statků pozemských. A pak vy, kteří nejste zvyklí chodit s místa na místo, sbírati almužny, nutně zaniknete. Bratří pak naši budou tehdy rozptýleni do všech koutů, ale jako apoštolé rozprášení pronásledováním přinesou větší užitek; nebudou se ničeho báti, půjdou s místa na místo, dva a dva, a budou žít, jak byli zvyklí. A více vám pravím, že ti, kteří vás okradou, budou je obdarovávati v hojnosti, kdyby však jen chtěli bráti, neboť již mnohokrát jsme to viděli, že uchvatitelé a lupiči často nám s radostí chtějí dáti něco z toho, co seberou jiným, jen kdybychom chtěli přijmouti.«
§ 6. — Když jednou dal Mistr Jordán na ulici svou řízu jakémusi lotříkovi, který se dělal chudým a nemocným, stalo se, že ji nesl do hospody. Bratr však, který to viděl, pravil Mistrovi: »Hled'te, Mistře, jak dobře jste udal svou řízu! Neboť ten lotřík ji zanesl do hospody.« — Mistr odpověděl: »Učinil jsem tak, poněvadž jsem věřil, že jest velmi potřebný jakožto chudý a nemocný, a zdálo se být velmi dobrotivým činem mu pomoci; přece však soudím, že je lépe ztratit řízu než dobročinnost.«
§ 7. — Když se jednou Mistra Jordána tázali, proč studující svobodných umění (filosofie) hojněji vstupují do řádu a ochotněji než studující theologie a práva, odpověděl: »Snáze se dobrým vínem opijí venkované, kteří jsou zvyklí pít vodu, než šlechtici a měšťáci, kteří ani silnějších vín si nevšímají, ježto jsou na ně zvyklí. Studenti svobodných umění po celý týden totiž pijí vodu Aristotelovu nebo jiných filosofů, proto, když při nedělním nebo svátečním kázání dostane se jim slov Kristových nebo jeho učedníků, ihned jak*o opojeni Duchem svatým jsou uchváceni, že nejen své majetky, ale sami sebe darují Bohu. Oni však studující theologie často slýchají takové řeči a proto se to s nimi přihází tak jako s prostým kostelníkem, který právě proto, že často chodí kolem oltáře, chová se k němu neuctivě a obrací se k němu zády, kdežto jiní se před oltářem uctivě sklánějí.«
§ 8. — Když na jednom všeobecném řádovém sněmu byl stižen nemocí a nemohl kázat shromážděným bratřím, ale přece byl žádán, aby jim řekl něco pro útěchu, přišel do shromáždění a pravil: »Bratří tento týden často jsme říkali: „Naplněni byli všichni Duchem svatým." Víte pak, že plná nádoba se jiným nenaplňuje, nýbrž napřed se vylévá, co v ní bylo, aby se mohla jiným naplniti. Svatí apoštolově proto byli naplněni Duchem svatým, protože byli vyprázdněni od svého vlastního ducha. A to také pějeme v žalmu (103, 29): „Zbavíš je jejich ducha a zemdlí," totiž v sobě, aby zesílili v tobě, ,,a vrátí se ve svůj prach." A proto: „Sešli svého Ducha a budou stvořeni," jako by pravil David: „Jestliže z tvojí milosti se vyprázdní od své vůle a sobeckosti, tvým svatým Duchem budou naplněni."« Těmito slovy byli bratří velmi vzděláni.
§ 9. — Varujme se zbytečných slov. — Napomínaje kdysi bratry, aby se varovali zbytečných slov, pravil: »Vidíte, nejmilejší, že nemožno udržeti na téže výši zpěv žalmu, když byl vysoko zanotěn, pozvolna hlas zpívajících se láme a klesá. Tak též, ačkoliv začínáme ve svém rozhovoru dobrými slovy, pozvolna z lidské slabosti upadáme do marných. Kdo je dobrý a uvědomí si to, musí jednat jako předzpěvák v kůru, který na vhodných místech zvyšuje hlas; tak dobrý muž uvědomuje si případ marných slov, musí vložiti do řeči nějaká slova nebo příklady duchovní, aby zamezil příval slov škodlivých. Rovněž, když nejen ve slovech, ale též z přirozené slabosti klesáme, musíme se navzájem povzbuzovati.«
§ 10. — Byla jednou před Mistrem Jordánem učiněna zmínka, že jistý bratr, který byl velmi věhlasný a dobrý, měl by se státi biskupem; on však pravil: »Raději bych ho viděl na márách nésti ke hrobu, než vystupovat na biskupský trůn.«
§ 11. — Jak si vzal v zástavu šlechtického syna. — Jistý šlechtic v Německu připravil matku Mistra Jordána o krávu. Mistr Jordán pak získal jeho syna pro řád. Kterýsi z přátel onoho šlechtice velmi Mistrovi vyčítal, že ho připravil o syna. Mistr však odpověděl: »Víte, že podle zvykového práva německého, když syn pomstil křivdu spáchanou své matce, nikdo mu to nesmí zazlívat v celém Německu. Když tedy váš pán se dopustil křivdy na mé matce, připraviv ji o krávu, jakpak byste mi to mohl vy nebo on zazlívat, když jsem si vzal telátko, to jest jeho syna.«
§ 12. — O smějících se novicích. — Jednou tentýž Mistr Jordán přijal na jistém místě, kde nebyl konvent, velmi mnoho nováčků do řádu. Když se večer v nějaké hospodě modlil s novici a ostatními svými druhy kompletář, dal se jeden nováček do smíchu a ostatní vidouce to, propukli ve smích s ním. Jistý z Mistrových průvodců je počal různými pokyny kárat, ale oni se tím více smáli. Tu přerušil Mistr kompletář a řekl: »Dobrořečte« (pro začátek kapitoly), a domlouval svému druhu: »Bratře, kdo vás udělal vychovatelem našich nováčků? Nemáte práva je kárat.« Pak pravil k nováčkům: »Miláčkové, smějte se vesele a nedbejte na onoho bratra, já vám dávám dovolení. A opravdu máte se proč smáti a radovati, protože jste vyšli ze žaláře ďáblova a rozlámali jste jeho okovy, kterými vás měl po tolik let spoutané. Smějte se tedy, drazí moji, smějte se!« Oni však byli těmito slovy velmi povzbuzeni a pak už se nemohli nevázaně smát.
§ 13. — O hříchu, který sluje brána pekelná. — Když Mistr Jordán jednou kázal v Paříži o těch, kteří dlouho zůstávají v hříchu, napadlo mu, že hřích se v Písmě nazývá branou pekelnou a pravil : »Jestliže by někdo přišel dnes k tomuto domu a uviděl by sedět v bráně žáka a rovněž nazítří a mnoho dní potom, zda by snadno nepochopil, že onen žák vstoupí do řádu? Jak by pak nebylo uvěřitelným, že ti přijdou do pekla, kteří tak dlouho sedí v bráně?«
§ 14. — Tentýž Mistr řekl: »Jako zedník, který chce míti zeď rovnou, některé kameny, které jsou zasazeny příliš dovnitř, vytahuje a jiné zas vyčnívající zatlouká, tak musí jednat též představený, který musí nutit k činnosti bratry, chtějící zůstávati příliš v úkrytu, jiné zas, kteří se chtějí příliš ukazovat, musí zadržovat doma.«
§ 15. — Mistr Jordán měl ve zvyku při kázáni tutéž myšlenku několikrát opakovat. Když mu to vytýkali, pravil: »Kdyby někdo sebral dobré zeleniny a upravil je pěkně s pečlivostí k jídlu, bylo by vhodným, aby byly zahozeny a musily se shánět druhé ?«
§ 16. — Mistr Jordán usiloval zběhlého bratra získati pro řád. Když se k tomu dožadoval souhlasu bratří a jeden nesouhlasil, pravil : »I když on se dopustil mnoha hříchů, odčiní snad ještě mnohem víc.« Ale když onen nesouhlasící ujišťoval, že na to nedbá, odpověděl Mistr: »Ovšem, že jistě byste, bratře, mnohem jinak o to dbal, kdybyste pro něho aspoň jedinou krůpěj krve prolil, jako Kristus pro něho dal svou krev.« Tu zmaten bratr se vrhl na zemi a rád souhlasil s přijetím.
§ 17. — Když jistý bratr prosil Mistra Jordána, aby ho zbavil úřadu hospodáře, ihned odpověděl: »Často bývají s úřady spojeny čtyři věci: nedbalost, netrpělivost, námaha a zásluha. Prvních dvou vás zprošťuji, ale druhé dvě vám ukládám na odpuštění hříchů.«
§ 18. — Jistý bratr se tázal Mistra Jordána, zda by bylo pro něho užitečnější buď se stále modliti nebo studovati písma. On odpověděl: »Co je lepší: stále pít nebo stále jíst? Jistě, že se musí obojí střídat; tak také ony.«
§ 19. — Kterýsi bratr ho prosil, aby ho naučil, co by mu v modlitbách nejvíce prospělo. Odpověděl: »Dobrý bratře, vždycky zůstávej při tom, co v tobě vzbuzuje větší zbožnost. Neboť bude ti prospěšnější v modlitě to, co tvou duši více svlažuje.«
*
Končí se třetí část knihy Života bratří, kde jest mnoho krásného a zbožného o bratru Jordánovi, druhém velmistru řádu bratří Kazatelů.
ČÁST ČTVRTÁ:
o pokroku v řáde:.
Hlava 1.:
O horlivosti prvních bratří.
V prvých dobách byla taková horlivost v řádě, že nikdo by to nevypověděl; neboť duch života byl v kruzích, jehož silou živočichové kráčeli a vraceli se, hýbali se a vystupovali podle vůle toho, jenž je řídil.
Viděl bys všude v řádě horlivost podivuhodnou; jedni v pláči a vzdychání a za hlasitého volání po svých každodenních a dokonalých zpovědích želeli svých i hříchů jiných; jiní na modlitbách spojovali noc se dnem přidávajíce sto nebo dvě stě pokleknutí. Viděl bys, že chrám zřídka nebo nikdy nebyl bez modlících se; když vrátní někoho hledali, snáze ho našli ve chrámě modlícího se než kdekoliv jinde.
Konečně jistý velmi nábožný bratr vypravoval, že v krátké době slyšel všeobecnou zpověď více než sto bratří, z nichž většina si zachovala neposkvrněnost duše i těla pro velkou horlivost v modlitbě a zachování řehole. Velmi mnozí zaníceni svatou horlivostí neustávali modliti se, dokud si nevyprosili na Pánu nějakou zvláštní milost. Jeden pak řekl, že nemohl se v noci oddat odpočinku, dokud se nezkropil slzami.
Druhý bratr velmi vážený vypravoval, že když se modlil před oltářem v Boloni, viděl jiného, kterak vroucností ducha byl pozdvižen nad zemi.
Tehdy bratři čekávali na kompletář (večerní modlitbu) jako na něco svátečního a doporoučeli se jeden druhému s velkou vroucností srdce. Když bylo dáno znamení, odevšad rychleji pospíchali do kůru, kde po skončeném obřadu a pozdravu Královny celého světa a ochránkyně řádu, podrobovali se tvrdému bičování. Pak jako na nějaké pouti navštěvovali všechny oltáře, pokorně padajíce na zemi vylévali celé proudy slz, že kdybys byl cizím, domníval by ses, že oplakávají nějaké úmrtí. O tom se přesvědčili také mnozí světští lidé: viděli a slyšeli a byli velmi vzděláni a proto někteří vstoupili do řádu.
Když toto vykonali, neběželi ihned váleti polštáře, nýbrž buď ve chrámě nebo v kapitule nebo v koutech chodeb se ukrývali a co nejpřísněji zpytovali ve svém svědomí všechny své skutky a pak se pilně bičovali, někteří metlami, jiní uzlovitými řemínky, aby to nebylo daleko slyšet. Po jitřní nemnozí utíkali ke knihám, ještě méně se vracelo na lože, a nejméně bylo těch, kdo by se nezpovídali, dříve než by začali sloužit mše. Když svítalo, zvonilo se k sloužení mší. Tehdy k jednomu bratru běželo hned několik, aby mu sloužilo, a povstával mezi nimi svatý spor, kdo dříve se nabídl knězi k tak svaté službě.
Kdo by mohl vylíčit jejich úctu k blahoslavené Panně? Po Jitřních hodinkách, k její cti zbožně vykonaných, ještě zbožněji běželi k jejímu oltáři, aby ani tu nejmenší chvilku mezi modlitbou neztratili. Po kompletáři bývali kolem oltáře blahoslavené Panny až v trojím kruhu a sebe i řád podivuhodnou zbožností doporoučeli ochraně své Paní. Ve světničkách mívali její obraz a Syna ukřižovaného před svýma očima, aby při studiu i v modlitbě na ně pohlíželi a sami od nich byli viděni láskyplnýma očima.
V úsluhách pak vzájemných se předbíhali: v nemocnici, v po-hostince, u stolu, v umývání nohou — každý se považoval za blaženého, když mohl jiného v této službě předběhnouti. Ach, kolikrát bratři vysvlékali pláště, řízy, košile a dávali je bratřím pocestným, třebas i před tím neznámým. Při takových službách bylo vidět na jejich tvářích velkou zbožnost a radostnost, že se zdálo, jako by sloužili ne lidem, ale Bohu a andělům. Některý pociťoval při sloužení takovou slast, že pro radost srdce tajně líbal samotné nádobí.
V zachovávání mlčení byli tehdy bratři podivuhodně věrní. Nechybělo ani těch, co z kajícnosti neokusili vína po mnoho dní; jiný vůni pokrmů rušil nalitím do jídla vody; jiný zas po celý čtyřiceti denní půst pil jen jedenkrát za den a nemluvil, leč když byl otázán. Mnozí si odříkali jednou toho, jindy zas onoho pokrmu, takže každodenně si z předloženého něco ujímali.
V kázání pak slova Božího, k čemuž řád byl od počátku ustanoven, Bůh na bratry vyléval takovou horlivost, že mnozí z nich se neodvažovali za den vůbec co pojisti, jestliže aspoň jednomu nebo více lidem nekázali. Při kázání Duch svatý doplňoval svou milostí v jejich nitru, co snad chybělo z vědomostí získaných; neboť mnozí obraceli k pokání majíce pouze knihu evangelia podle sv. Matouše a knihu sedmi církevních hodinek, které jim sv. Dominik nejvíce doporučoval.
Na jistém všeobecném řádovém sněmu v Paříži, když bylo třeba vyslati několik bratří do provincie Svaté země, Mistr Jordán ohlásil, že kdo by chtěl dobrovolně jiti, ať mu ohlásí. Sotva to řekl, snad v celém množství nebyl ani jeden, kdo by se nevrhl na zemi a v pláči a slzách nežádal, aby byl poslán do země posvěcené krví Spasitelovou. Avšak bratr Petr Remešský, tehdy provinciál Francie, vida to vstal a vrhnuv se s ostatními na zemi pravil Mistrovi: »Dobrý Mistře, buď mi tyto nejmilejší bratry ponecháte, nebo mne pošlete s nimi, protože i já jsem připraven jiti s nimi na smrt.« (Tento řádový sněm se konal r. 1230 a je v řádu znám pod jménem »sněm slz«. Pozn. překl.)
Pán papež Inocenc nařídil provinciálnímu převoru Francie, aby poslal několik bratří k Tatarům, ježto slyšel, že by mohla býti naděje na užitek z takové cesty. Byl tedy rozkaz přečten na provinciálním shromáždění, a ejhle, tolik a takových bratří se přihlásilo, že pláč se zmocnil celého onoho shromáždění: někteří totiž plakali žádajíce býti tam z poslušnosti poslání, jiní že ztrácejí tolik milované bratry, kteří se vrhali do nesmírných námah a do jisté smrti; druzí zas prolévali slzy radostí, že obdrželi dovolení a jiní bolestí, že ho nemohli obdržeti.
Bratr Humbert, Mistr řádu, na počátku svého úřadu nařídil všem bratřím, aby ti, kteří by byli ochotni vypraviti se k barbarům a naučiti se barbarským jazykům, mu samotnému to oznámili. Nikdo by nemohl po zásluze vylíčiti, kolik a jakých bratří se přihlásili a též z jak vzdálených národů, kteří ho smrtí Syna Božího zapřísahali, aby je poslal, že jsou hotovi až na smrt pro víru a slávu Spasitele, již chtěli pohanům hlásati. (Mistr Humbert se stal hlavou řádu roku 1254. Pozn. překl.)
Není možno vypravovat o horlivosti, již Bůh zanítil v srdcích bratří v době přenesení ostatků svatého Dominika nejen v Boloni, ale též po celé Itálii a po celém řádě všude a to ne pouze v kázání, ale také hojnými a zjevnými zázraky. Proto to ponecháváme Bohu, který to úplněji zná, jenž budiž požehnán na věky. Amen. —
Hlava 2.:
O přísnosti kázně.
Taková byla přísnost při napravování přestupků, hlavně proti chudobě, že se zamezilo jakékoliv přijímání nebo darování bez dovolení. Stalo se v Boloni, že kterýsi bratr přijal nějakou utěrku bez dovolení; když se to objevilo, Mistr Reginald, blažené památky, ho za to ve shromáždění bratří přísně pokáral a šatku na nádvoří kláštera u přítomnosti bratří spálil. Řečený bratr však neuznával svou vinu a nechtěl se pokořiti k pokání, ale spíše huboval. Tu muž Boží nařídil, aby ho násilím přidrželi ke kázni. Když se tak stalo, tu Mistr Reginald pozvednuv k nebi oči v slzách pravil: »Pane Ježíši Kriste, jenž jsi dal svému služebníku Benediktovi sílu, aby mrskáním vyhnal ze svého mnicha ďábelský osten, dej, prosím, aby mocí tohoto mrskání bylo vyhnáno z duše tohoto bratra ďábelské pokušení.« A zmrskal ho tak, že ostatní bratři byli pohnuti k pláči. Bratr však zmrskaný pravil: »Děkuji ti, Otče, neboť opravdu vyhnals ze mne ďábla; jasně jsem cítil, jako by nějaký had ze mne vyšel.« A tak prospívaje se stal bratrem velmi dobrým a pokorným.
Jistý bratr v Boloni byl pokoušen k vystoupení z řádu. Když vycházel bez dovolení z domu, byl zpozorován a zadržen a přiveden do shromáždění bratří před Mistra Reginalda. Bratr však nechtěl uznati svou vinu a tu mu řekl Mistr Reginald, aby se připravil ke kázni. Když se stalo, počal ho silně mrskat. Mezi mrskáním obracel se k mrskanému a pravil: »Vyjdi, satane!« a hned zas obraceje se k bratřím: »Modlete se, bratří!« Chtěje tak kázní a modlitbou vyhnati ďábla z jeho srdce. Když tak chvíli činil, tu bratr vykřikl a pravil: »Otče, vyslechni mne!« — Onen odpověděl: »Co chceš říci, synu?« — Pravil: »Pravdu ti dím, že ďábel již vyšel a slibuji ti stálost.« — Když to bratři uslyšeli zaradovali se a vzdali díky Bohu. A onen bratr posilněn v řádě vytrval.
Když jistý bratr šel za nějakým posláním, potkal blaženého Dominika vracejícího se z kázání. Po několika slovech se ho světec otázal, zda nenese nějaké peníze. Dostal totiž nějaké tušení, že nejde řeholně. Řečený bratr vida se přistižena pokorně vyznal, že má. Tu mu světec rozkázal, aby je ihned zahodil a uložil mu za to přiměřené pokání.
Hlava 3.:
O ctnosti pokory.
O jistém bratru Španělu, jménem Jiljí, muži význačné svatosti a slavné vážnosti, který byl ve světě ve vysokém postavení, vypravoval Mistr Humbert, který byl dlouho jeho druhem a přítelem v pařížském konventě, že měl takové ctnosti, že když byli bratří ve škole, sám chodil a čistil jejich světnice a z nemocnice vynáší-val nečistoty. Když ho někdo k něčemu potřeboval, ihned všeho nechával a dával se mu ochotně k službám s radostnou tváří; a nejen hmotných věcí zanechával, ale také slovem i skutkem učil, že pro lásku bratrskou nutno opustit i modlitbu a jiné úkony zbožnosti. Nikoho neurazil, představených byl vždycky ochotně poslušen, vždycky buď se modlil nebo četl nebo učil nebo rozjímal, ačkoliv byl velmi vzdělaný, přece studium nepřeceňoval a rád slyšel nebo vyprávěl životy svatých otců; na kázání velmi spěchával a měl velkou péči o jiné bez ohledu na sebe. Všechny svým svatým chováním vzdělával a k lásce k řádu a k svaté chudobě a pravé poslušnosti povzbuzoval. Nováčkové pokoušení bývali k němu voděni a snad nikdy neodcházeli nepotěšeni; nemocné, sám jsa těžce nemocen, obveseloval svými útěchami a napomínal je, aby příliš nespoléhali na léky, nýbrž ve víře v Ježíše Krista je přijímali a tak jim budou více užitečné, neboť více zmůže milost než příroda, více Kristus než Galenus. Když však se někteří pouštěli do výkladů o novinkách a světských záležitostech, chvilku se odmlčel, ale pak nenápadně vměšuje slova o Bohu převáděl je co nejšetrněji na užitečnější látku, takže v jeho přítomnosti marné řeči neměly trvání. Stěží by ho bylo přistihnout, že by jedinkrát za rok byl promluvil nějaké neužitečné slovo. Své místo nikdy neopouštěl k vůli potěšení, nýbrž jen z nutnosti nebo z užitečnosti. Býval tak uchvácen svatými rozjímáními a nazíráními, že někdy ani nepozoroval, kterak bratří přicházející navštívit nemocné se posadili vedle něho, až později, jako by přicházel z jiného světa, probrav se, vítal je a přijímal s radostí, jako by právě přišli. Sám pak psal ze Španěl řečenému Mistru Humbertovi, že jest jakési vnitřní světlo, které osvěcuje srdce svatých ještě na tomto světě, jako tělesné oči jsou osvětlovány zevnějším světlem. A byl o tom přesvědčen, neboť by to netvrdil, kdyby to nebyl zkusil. Jistý bratr, který byl jeho druhem na cestě, řekl témuž Mistru, že jednou ho viděl, jak sedí na cestě a ve vytržení ducha nevnímá vnější věci, a pak že přicházel k sobe s velkým nářkem nad tím, že jest oddalován od oněch vyšších osvícení.
§ 2. Jistý bratr počestný a opravdový, když již dlouhou dobu sloužil Pánu v řádě a nepocítil oněch útěch a sladkostí Božských, o nichž četl nebo slyšel od jiných, že jich často okoušívali, tu jisté noci stoje před křížem počal si Pánu naříkati těmito slovy: »Pane, slyšel jsem o tobě, že převyšuješ všechno stvoření v laskavosti a dobrotě. Ejhle, již jsem ti sloužil mnohá léta kráčeje po tvrdých cestách pro tvá slova a dobrovolně se tobě cele zasvěcuje. A vím, Pane, že kdybych některému tyranu prokázal čtvrtinu těch služeb, udělal by něco pro mne, ukázal nějakou známku blahosklonnosti, buď by mne sladce oslovil, nebo něco daroval, nebo svěřil něco důvěrného nebo aspoň by se usmál na mne; ty však, Pane, nevlils nijakou sladkost, neukázals nijakou známku blahosklonnosti; již jsi na mne, Pane, jenž býváš nazýván sama sladkost, krutější a tvrdší, než by byli tyrani. Co to znamená, Pane, nebo proč to je?« — Když tedy tak a podobně déle mluvil, uslyšel náhle nesmírný hukot, jako by se řítil celý chrám, a na klenbě bylo slyšet takový hluk, jako kdyby množství psů zuby a pazoury rvalo střechu. Slyše to byl nesmírně poděšen a celý se třesa náhle spatřil za sebou jakýsi příšerný zjev, který ho velkým kyjem přetáhl po zádech a porazil na zemi. Když nemohl pak nijak povstati, snažil sa doplazit k jednomu oltáři, ale nemohl se pro bolest ani pohnout. Bratří při-. šedše na První hodinku nalezli ho a odnesli do nemocnice neznajíce příčinu jeho náhlé a tak těžké nemoci. Ležel tak po tři týdny a zapáchal sobě i jiným, že stěží mu kdo mohl něčím posloužit, a to jen se zacpaným nosem. Když pak nabyl znovu sil a ze své opovážlivosti jsa vyléčen šel na místo, kde byl poražen, aby tam,'kde zasloužil si hněvu, dosáhl také milosrdenství. A pravil: »Můj Pane, zhřešil jsem proti nebi a před tebou. Jsem nepatrný pro všechno tvé smilování a nehoden velkých tvých dobrodiní. Ty jsi mne, Pane, spravedlivě pokáral, ale také dobrotivě uzdravil.« — A vrhnuv se na tvář znovu a znovu žádal za odpuštění všeho toho, co byl dříve pošetile myslil a lehkomyslně mluvil proti Bohu. A ejhle, uslyšel hlas: »Jestliže chceš míti nějaké citelné potěchy a okoušeti sladkostí ducha, musíš se pokládati za tak bezcenného jako červa a bláto, po kterém šlapeš.« — Když to uslyšel, povstal velmi potěšen a děkuje Bohu od onoho okamžiku vroucně si zamiloval pokoru a pečlivě zachovával. — Toto vyprávěl Mistru řádu bratr, o němž se věří, že se mu to stalo, a jenž byl ve velké dokonalosti a vážnosti v řádě.
§ 3. — K ctnosti pokory také se může připočíst, co se přihodilo jistému bratru Němci, který osvícen Bohem počal poznávati svou ubohost a uvažoval o milosrdenství Božím. Namátlo se mu totiž ono slovo (Moudr. 10,13): »Sestoupí s ním do propasti« a uvažuje, kterak milosrdně ho Bůh vytáhl z tolika nebezpečí, byl uchvácen láskou Boží a v podivuhodnou nábožnost, že láskou docela omdlíval a ležel tři dni, ani nejedl ani nepil, leč kolik mu mohli bratří lžičkou vpravit do úst. Dosáhl pokorou takového klidu srdce, že nic ho nemohlo rozrušiti.
Hlava 4.:
O ctnosti zdrželivosti.
Jakási žena, skrývajíc se za pláštík svatosti, dlouhou dobu toužila po jistém bratru krásného zevnějšku a velmi prostém. Jakýmisi zvláštními a předstíranými záminkami tak daleko ho svedla, že až v tajů mlčelivé noci úlisnými řečmi ho zdržela v komůrce, stále skrývajíc jedy své žádostivosti; nešťastnice očekávala, že on začne nekalé dílo, domnívajíc se, že jest též zajat již žádostivostí, a to jen proto, že na takovém místě a v takové době sám s ženou rozmlouval. Ale »lhala nepravost sama sobě« (žalm 20, 12), neboť bratr, i když pošetile, přece počestně seděl a na nic nečistého nemyslil. A jakmile pocítil její podlé vzplanutí, ihned jako ptáček se vytrhl z jejích rukou a z místa prchl. Bylo to pak úplně tajné; stalo se, že Mistr Jordán, svaté památky, který byl tehdy v onom městě, byl volán k nějakému trápenému od ďábla, aby se za něho pomodlil. Když tedy muž Boží zapřísahal satana, aby vyšel z tvora Božího, odpověděl onen, že nevyjde, dokud nepřijde ten, jenž byl v ohni, ale neshořel. Když to častěji opakoval a nikoho zvlášť neoznačoval, divili se ti, co to slyšeli a nevěděli, co počít. Proto znova po druhé a po třetí volali řečeného Mistra, o jehož svatosti věděli, aby posedlého navštívil. Stalo se, že až když po třetí Mistr přicházel, a to s oním bratrem, ihned při jeho vkročení ďábel s křikem vyšel. Bratr pak slyše od Mistra, co předcházelo, vyložil mu v slzách důvěrně všecko, co se stalo.
2. — Vypravuje se o ctihodném a svatém bratru Dominikovi, který byl Španěl a druhem blaženého Otce Dominika, že když způsobil vyhnání šašků a nevěstek z královského dvora (krále Alfonse Kastilského), byla vyslána jakási hříšnice a kráska, aby ho pod záminkou zpovědi svedla. Svatý muž poznávaje její lest a nestoudnost pravil: »Neučinil jsem takového skutku a nyní jsem stařec a chladný, jestliže se neohřeji u ohně.« — Hekl jí, aby přišla nazítří a připravila nějaké skryté a vhodné místo. Připravil pak veliký oheň a položil se naň a zval ubohou, aby se naň položila s ním. Ona však vidouc jeho velikou ctnost, a že nejen na jeho těle, nýbrž ani na šatech oheň nezpůsobil nijaké stopy spálení, byla velmi zahanbena a zkrušena, že počala hlasitě naříkati a zázrak se stal známý mnohým.
3. — Konečně o mnohých víme a slyšeli jsme, kterak ohrazeni zdí zdrželivosti unikli z podobných velikých nebezpečí. Z nich jednomu byla nabídnuta svůdná rozkoš a zároveň smrt mečem, jestliže by nebyl po vůli. Ale on ctností zdrželivosti zachránil z nebezpečí duši a ctností moudrosti unikl z nebezpečí pro tělo a pro svou pověst i řádu. Pravil: »Moje drahá paní, nosím železný opasek a žínici, odložím je a zítra přijdu podle vašeho přání.« — A tak ji oklamav byl vysvobozen od ďábelského pokušení.
Hlava 5.:
O ctnosti modlitby.
1. O úctě ran Kristových.
Jistý bratr Němec, vznešeného života a pověsti, byl od dětství zvyklý míti ve velké úctě a lásce utrpení Kristovo a jeho rány; každodenně říkával k poctě pěti ran: »Klaníme se tobě, Kriste, a dobrořečíme tobě, že skrze kříž svůj svět jsi vykoupil!« Přitom pětkrát se položil na zemi a tolik též Otčenášů říkal prose Krista, aby mu udělil bázeň a rovněž i lásku. Jemu pak, jak sám později vyprávěl, zjevil se Kristus Pán a dal mu piti ze svých ran podivuhodnou sladkost; když té okusil, veškera rozkoš a potěšení světa se mu obrátila v hořkost.
2. O úctě Panny Marie.
Tentýž bratr takto uctíval blahoslavenou Pannu: její srdce, jímž v Krista uvěřila a milovala; lůno, v němž ho nosila; prsa, jimiž ho kojila; její hbité ruce, jimiž mu sloužila; hruď, na níž spočíval a jež byla schránkou všech ctností. Přitom se vrhal na zem a tolikrát říkal Zdrávas Maria rozjímaje při nich o ctnostech, jimiž si zasloužila státi se Matkou Boží, totiž o víře, pokoře, lásce, čistotě, dobrotivosti a trpělivosti, a prosil ji, aby mu jich od Boha vyžádala. Zjevila se mu blahoslavená Panna jednou v sobotu a vlévala mu ze svých ctností, o něž prosil. Bratr pak zanechávaje studia oddával se modlitbě, v níž požíval podivuhodné sladkosti. Bratří, když to pozorovali, často ho obviňovali, že se stává neužitečným řádu, když nestuduje. Tehdy bratr prosil Pána, aby část oněch slastí zaměnil mu za vědomost, jíž by se k jeho cti stal užitečným duším. Vyslyšel ho Pán a vlil mu vědu, jíž dříve nepoznal, že nyní káže německy a latinsky velmi líbivě a má veliký dar rady.
3. O bratru, který uhasil požár.
Když kterýsi bratr, horlivý lektor a kazatel, dlel v Anglii v domě jakéhos rytíře, náhle — právě když jedl — vypukl v domě veliký požár. Poněvadž se nedostávalo vody a veškerá lidská rada byla marná a oheň víc a více mohutněl, zatím co hostitelé pobíhali a křičeli, bratr se vrhl na zem a oddal se modlitbě. Jeho modlitbou byl oheň tak odvrácen a uhašen, že po požáru nezbylo žádné stopy. Bratr nechtěje se tím vychloubati ani poučnou příhodu zatajovati, napsal to Mistru řádu, ale nikomu jinému se o tom nezmínil.
4. O bratříc h, kteří znamením kříže zahnali déšť.
Dva bratří poslaní do nějakého konventu s radostí se vydali z poslušnosti na cestu. Cestou na ně přikvačila bouře s velikým lijákem. Když liják neustával, říkali si navzájem: »Snad Bohu není milá naše cesta z poslušnosti.« — Když nenacházeli místa, kde by se skryli, napadl jednomu zázrak, jejž Pán učinil blaženému Dominiku, a odvrátil déšť od něho a od jeho druha. A povzbuzen tak k naději a pomodliv se, učinil znamení kříže proti bouři a dešti. A ihned rozdělil se déšť na dvě části, napravo a nalevo, nechávaje pro bratry na loket širokou suchou stezku a ani kapka na ně nepadla, ačkoli viděli s obou stran liti se vodu.
5. Důvěře v Boha.
Dva bratří Španělové, kteří studovali bohovědu v Paříži, cestou zpět do své provincie přišli na území poitierské. Když šli namáhavou cestou od rána do večera, k únavě se přidružil i hlad. Byli blízko nepatrné osady, v ní bydlelo jen málo lidí, a ti chudí. Bratr, jenž byl více unaven, chtěl si tam vyžebrati pokrm ode dveří ke dveřím. Bratr však, jenž trpěl větším hladem, chtěl jiti až do větší, ale vzdálenější vesnice. Tu ten, který byl unaven, chtěje druha potěšit, pravil: »Bratře, zdaž nemůže nám Bůh poskytnouti dostatečného jídla i této velmi ubohé osadě?« — Druhý odpověděl: »Vím, že může, ale nebývá tak.« — Tu mu řekl: »Neboj se, drahý, neboť i v tomto místě chudičkém poskytne nám Bůh potřebného.« — Když tak spolu hovořili, dohonila je cestou kastelána ze sv. Maxencia (jižně od Poitiers), bohatá a urozená paní, která jela provázena synem a velkou družinou. Když viděla bratry únavou klesající, důtklivě nařídila svému synu: »Synu, sestup a podej občerstvení těmto bratřím kazatelům pro lásku Boží a moji.« — Syn poslechl matku a dal bratřím košík, naplněný velmi dobrými jídly, připravenými pro jeho matku. Dal jim i vína, sýr a vajíčka, čerstvý chléb a ryb v hojnosti, a horlivě je vybízel, aby přijali, co jim nabízí, neboť jsou chudí Boží a musí se mnoho namáhat a v osadách by stěží něco sehnali. Když jim tak hojně uštědřil a s nimi laskavě pohovořil, starší bratr pravil mladšímu: »Pomodleme se k Pánu, aby onoho mladíka, jenž nám tak oddaně posloužil, sám chránil a dovedl k životu blaženému.« — Poklekli a pomodlili se »Přijď, ó Duše stvořiteli« — »Otče náš« a modlitbu. Po nějaké době jeden z nich se ubíral na řádový sněm do Paříže. V konventě v Poitiers našel onoho mladíka již jako bratra. V údivu pravil převorovi: »Odikud je ten mladík ?« — A když uslyšel, že je to syn kastelány, zavolal jej a pravil mu: »Pamatuješ se, bratře, jak jsi na přání své matky na jednom místě pohostil dva bratry, kteří putovali z Paříže ?« — »Dobře se pamatuji,« odpověděl, »a děkuji Bohu, neboť pro jejich modlitby přivedl mne Bůh do tohoto řádu.« — Tu pravil onen bratr: »Já jsem jeden z nich, kteří jsme se za tebe často modlili a vyprošovali ti šťastný život a blaženou smrt. Nyní, bratře, snaž se, abys vytrval a jistě dosáhneš blaženého konce.« — Toto napsal bratr Jiljí z Portugalska, muž plný svatosti, jenž byl provinciálem ve Španělsku a proslul vzdělaností a vážností. Byl to jeden z těch dvou.
Hlava 6.:
O moci zpovědi.
§ 1. — V konventě v Langres byl jistý bratr, jenž byl panicem od narození a pro čistotu svého svědomí, již si zachoval ve světě i v klášteře, nezpovídal se podle zvyku bratří dvakrát až třikrát v týdnu, nýbrž jen jednou za měsíc nebo za 14 dní. Stalo se mu jedmou, že se mu zdálo, jako by byl na soudě. Zdálo se mu, že na velmi vysoké hoře viděl trůn a na něm Krista a bl. Pannu vedle něho. Celý svět byl shromážděn v údolí a každý byl nucen jiti k soudci. Podle jeho rozhodnutí někteří byli odváděni k blaženému odpočinku, jiní do očistce. I on sám byl přiveden před soudce a dostal ortel, aby šel do očistce. Tu se M. Panna za něho přimlouvala a pravila: »Proč ho tam, Synu a Pane můj, posíláš? Je to jemný hoch, kromě toho čistotu těla si zachoval a je z řádu, jenž tolik služeb prokazuje pro tebe a pro mne.« — Kristus jí odpověděl: »Činím tak proto, že se zřídka zpovídal; přece však na tvou přímluvu mu uděluji milost.« — Onen bratr procitna napravil svou netečnost v tom ohledu a mnohým bratřím to vypověděl.
§ 2. — Když jistý bratr v Bologni ležel po kompletáři v modlitbě na zemi před oltářem, uchopil jej ďábel a táhl jej za nohu pozpátku až doprostřed kostela. Na jeho pokřik přiběhli bratří v počtu více než 30, kteří se též modlili na různých místech v kostele. Ti vidouce, že je tažen, ale táhnoucího neviděli, snažili se jej zadržeti, ale nemohli. Přestrašeni cákali na něho plnými dlaněmi svěcenou vodu, ale nic to nepomohlo. Konečně po velké námaze přivedli bratra k oltáři sv. Mikuláše a tu on přispěchavšímu Mistru Reginaldovi vyznal se z jednoho smrtelného hříchu, jejž nikdy nevyznal a byl od ďábla osvobozen. Podivuhodné bylo také to, že mlčení tehdy po komipletáři tak přísně se zachovávalo, že se nenašel v tom zmatku a takovém trápení nikdo, kdo by jen slovíčko promluvil.
§ 3. — Jistý bratr z římské provincie, jenž velmi si liboval ve světských popěvcích a z nepozornosti se z té pošetilosti nezpovídal, onemocněl. V těžké nemoci neustále mu zněly v uších i v mozku ony světské písně, ale nepůsobily mu žádného potěšení, nýbrž byly mu zdrojem velkého trápení. Jednoho dne vstal s lože, ačkoliv mu to bylo nesmírně obtížné, šel k převorovi, jenž měl světničku vedle jeho, a vyložil mu i své trápení a pokorně se z té marnosti vyzpovídal. Jakmile dostal od něho rozhřešení, ihned ono znění úplně přestalo.
Hlava 7.:
O příčinách vedoucích do řádu.
§ 1. — Mistr Roland Kremonský, o němž byla již zmínka, o jistém svátku měl na sobě nové šaty ze šarlatu a zúčastnil se s přáteli veliké hostiny. Když celý den prožil ve hrách a pošetilostech pomíjející slávy, večer přišel k sobě a dotčen vnuknutím Božím, pravil si v duchu: »Kde je slavnost, jíž jsme se zúčastnili, kde je všechno to veselí, kam se podělo ?« — Vida tak, že všechna světská radost rychle pomíjí a obrací se v bolest, následujícího dne vstoupil do řádu, v němž po mnoho let sloužil Pánu a byl slavný svatostí, vědomostmi a učeností.
§ 2. — Když bratří v Bologni se po kompletáři tvrdě bičovali, jistý žák, lehkomyslný a bezbožný, je pozoroval jakousi skulinou ve dveřích. Ale příležitost ke vzdělání se mu stala příležitostí ke hříchu. Šel k jakémusi svému druhu a pravil: »Přicházím od nej-hloupějších lidí na celém světě, totiž od Kazatelů, kteří se bičují jako osli a celí jsou roztrháni.« Jeho druh však byl tím dojat u srdce a pravil, aby mu to ukázal. Ten, veda ho následujícího večera
na místo, pravil: »Podívej se na pošetilé lidi, co dělají!« — Onen však, dívaje se — nikoli ze zvědavosti ani z posměchu — ale ze zbožnosti, řekl v dojetí: »Jestliže se tito svatí mužové tak mučí a bičují pro Boha, co mám činit já, nešťastný hříšník ?« — Osvícen od Boha, z toho důvodu vstoupil do řádu.
§ 3. — V době, kdy blažené paměti Mistr Jordán kázal ve Vercelli, neboť tehdy tam bylo studium, v několika dnech 13 znamenitých kleriků přivedl do řádu. Byl tam také Mistr Gualter Teutonský regentem svobodných umění a velmi zběhlý v medicíně. Jakmile se dověděl, že přišel Mistr Jordán, pravil svým druhům a žákům: »Mějte se před ním na pozoru a nechoďte na jeho kázání a dejte pozor, abyste nezaslechli ani jedno jeho slovo, neboť zná mluvit jako (nevěstka, aby nalákal lidi.« — Ale podivná věc, jež se stala od Pána. Neboť ten, jenž od něho odvracel lidi, sám byl lapen jeho řečí, ba lépe řeci Boží. A když bídná smyslnost jej chtěla zadržeti od vstuipu do řádtu, zatna obě pěsti, bil se jimi jako ostruhami do boků a říkal si: »Půjdeš tam, opravdu ty tam půjdeš!« — Přišel tedy a byl přijat a byl v řádě mnohým za vzor.
§ 4. — Ve Forencii byl bratr jménem Oktavián, vznešený rodem, ale ještě vznešenější mravy, v modlitbě zbožný, v kázání líbivý, který o svém obrácení vyprávěl toto: Když studoval v Bologni, přihodilo se, že byl na nějakém pohřbu. A když bylo tělo snímáno s mar, aby bylo položeno do hrobu, uviděl, že hlava nebožtíkova visela dolů a mrtvé tělo bylo ukládáno do země jako věc bezcenná a páchnoucí. Byl tím dojat ve svém srdci a z vnuknutí Božího počal rozjímati o smrti a dostal před ní bázeň. Proto vstoupil do řádu a v něm také blaženě zemřel.
§ 5. — Vypravoval Mistr Jordán o jistém urozeném jinochu, krásném a uhlazeném, že, když vstoupil do řádu kazatelů, přemlouval jej jakýsi mocný a vzdělaný přítel jeho rodičů, aby opustil řád. Pravil mu: »Je lépe, abys hned vystoupil, dokud jsi neznám, než později, protože jsi příliš změkčilý a nevydržíš v tak přísném řádě.« — Tu mu onen mladík odpověděl: »Tentýž důvod, který mi uvádíte k vystoupení, mám já k tomu, abych v řádě vydržel. Přemýšlel jsem a říkal jsem si u sebe v nitru, jestliže nemohu vydržet nesnáze na tomto světě, jak budu moci snésti věčné trápení v pekle ? — Proto jsem, se rozhodl raději snášeti útrapy na zemi, abych na onom světě jich byl ušetřen, abych byl chůd zde mezi chudými a byl bohat v království nebeském.«
§ 6. V jednom francouzském městě byl děkan, který byl proslulý svou učeností, urozeností, bohatstvím i mocí. Byv navštíven od Pána nemocí, přemítaje o spáse své duše pravil sám u sebe: »Ach, Pane Bože můj, co mám činit, abych byl spasen? Ke komu se útěku? Koho budu prosit o pomoc? Pane Bože můj, oznam mi to!« — Tato myšlenka tak zaujala celou jeho duši, že nebyl ani schopen o ničem jiném mluvit a na nic jiného myslit. Když v této modlitbě ztrávil větší část noci, pak únavou zdříml. Ve snu se mu zjevil Kristus Pán a pravil: »Jestliže chceš býti spasen, jdi k mým služebníkům.« — Na otázku, kteří to jsou, uslyšel odpověď: »Vstup do řádu Kazatelů.« — Ráno pak zavolal kněze, aby mu přinesl Tělo Páně. Sběhlo se mnoho přátel a mezi příbuznými, kteří ho milovali tělesně, nastal nářek a strach. Když u přítomnosti tohoto množství mu chtěl kněz podati Tělo Páně, zvolal: »Proto jsem dal přinésti Tělo Páně, abych v jeho přítomnosti, před nímž nikdo nesmí lháti, vyložil, co se mi této noci přihodilo.« — A když to vypověděl, dodai: »Následkem toho, že mi tak radil sám Kristus, nechci váhati.« — A ihned poslal k bratřím, aby mu bez otálení přinesli řádové roucho. Když však přátelé a příbuzní s nářkem ho chtěli od předsevzetí odvrátit, volal na ně: »Ven, ven! Na kořist čeká tento zástup!« — Byl tedy oděn rouchem řádovým a odnesen do kláštera bratří a tam zanedlouho v přítomnosti modlících se bratří ve hluboké zbožnosti zesnul v Pánu. — Bratřím dostalo se mnohé útěchy následkem toho, že nebyl dříve přítelem řádu a jeho obrácení bylo příkladem pro mnohé, a také z toho, že bratřím zanechal mnoho knih, kterých bratří velmi potřebovali.
§ 7. Léta Páně 1252 jistý Mistr a rektor svobodných umění v Sa-lamance ve Španělsku, kde tehdy kvetlo učení, jednou v neděli ráno přišel s mnohými žáky do konventu bratří, aby slyšel řeč. Mezitím však přišel veliký liják, který nedovoloval odejít. Proto podpřevor onoho domu pozval zmíněného Mistra i s žáky k obědu, ale když on pozvání nepřijal, nabídl mu aspoň kápu jednoho bratra, aby se jí zakryl a dešť mu nepoškodil šaty. Když se jí Mistr zahalil, pravil podpřevor v přítomnosti mnohých žáků a doktorů: »Dnes vám prohlašuji, že Mistr Mikuláš byl oděn naším rouchem.« — Když to slyšel řečený Mistr, dal se do smíchu a žertovně souhlasil. Odešel a pak celý den chodil v kápě po ulicích a po domech žáků za veselého smíchu. V noci však ho překvapila těžká horečka, jejíchž následků se obávali sami lékaři. Tu postrašen obrátil se v modlitbě k Bohu. A uslyšel hlas: »Myslíš si ty, že chci, aby byly v úctě jen osoby Kazatelů? Také jejich šat! A protože jsi neuctivě zacházel s jejich rouchem, pamatuj, že jestliže si jejich roucho doopravdy neoblečeš, trest tě nemine!« — To uslyšel docela bezpečně třikráte a ne ve spánku, jak sám vyznal. Proto přestrašen zavolal bratry a šat, jejž s posměchem nosil, s velkou úctou a zbožností přijal ke slávě Boží a své spáse a ke vzdělání mnohých. Toto vše onen bratr napsal Mistrovi řádu.
§ 8. Bratr Tankred, o němž je zmínka v životopise blaženého Otce Dominika, a kdysi římský převor, vypravoval, že když byl vojákem na dvoře císařském a jednoho dne uvažoval o svém nebezpečném postavení pro duši, prosil vroucně Pannu Marii, aby mu ukázala cestu ke spáse. Ve snách pak spatřil blahoslavenou Pannu a ta mu řekla: »Vstup do mého řádu!« — A procitl. — Když byl jednou s vojskem v Bologni a znovu se modlil k blahoslavené Panně, aby ho vedla ke spáse, opět usnul. Ve snu ukázali se mu dva mužové v rouchu Kazatelů, z nichž jeden, stařec, mu pravil: »Prosíš blahoslavenou Pannu, aby tě vedla na cestu spásy. Pojď k nám a budeš spasen!« — Když procitl a srovnával vše a nenacházeje žádného řádu s podobným rouchem, jaké měli oni mužové, neboť nikdy předtím neviděl bratří, domníval se, že byl ošálen. Vstal a žádal svého hostitele, aby jej dovedl do chrámu na mši. Ten ho zavedl do kostela svatého Mikuláše, kde se právě usadili bratří Kazatelé. Sotva vstoupili na nádvoří, vyšli jim vstříc dva bratří, z nichž jeden byl převor, totiž bratr Richard a již stařec. Toho hned poznal, že to byl on, jenž se mu zjevil v noci. A dav všechny své záležitosti do pořádku, vstoupil ihned do řádu.
§ 9. Jistý žák v Paříži téměř denně navštěvoval chrám blahoslavené Panny Marie a často ji vroucně prosil, aby ho přivedla do toho stavu, který by se jí lépe líbil. Když však byl jednou trýzněn pokušeními těla, jeden špatný přítel navedl jej, aby šel do domu nevěstek. Ale dobrý Pán na prosby své Matky jeho cestu posypal trním. Když už byl před domem, nemohl se na ulici ani hnout; stal se nehybným jako kámen v dlažbě. V úžasu šel do sebe a pravil: »Půjdu k blahoslavené Panně, neboť cítím, že se jí nelíbí, abych šel k těmto.« — Ihned se zase mohl hnout a spěchal do chrámu blahoslavené Panny, kde jí v slzách poděkoval, že zachránila jeho čistotu. A po několika dnech — veden samotnou nebes Paní — vstoupil do řádu Kazatelů.
Hlava 8.:
O ďábelských úkladech proti řádu.
§ 1. Dříve než se bratří Kazatelé rozešli do mnohých krajů, kde nyní z milosti Boží jsou a přinášejí užitek, jenž nezaniká, stalo se, že dva bratří šli na řádový sněm do Bologne. (Bylo to roku 1220 nebo 1221, pozn. překl.) Cestou se k nim připojil pocestný a tázal se bratří, kam jdou. Odpověděli, že do Bologne na generální kapitulu. Dále se tázal, co se bude na kapitule rozhodovat. Oni odpověděli, že se má zařídit, aby bratří kázali po různých končinách světa. Znovu se otázal, zda někteří budou posláni do Uher nebo do Řecka. Bratří odvětili: »S pomocí Boží půjde jich tam co nejvíce.« — Tu onen pocestný vyskočil nad zemi do vzduchu a hrozným hlasem zvolal: »Váš řád je naší hanbou!« — A ihned zmizel jako dým. — Když pak přišli bratří do Bologne, vyprávěli vše blaženému Dominiku a bratřím, kteří se shromáždili ve jménu Páně na sněmu.
§ 2. Dříve než přišli bratří Kazatelé do Florencie, nad místem, kde mají dům, bylo slýchat po celý rok předtím hrozné hlasy a vytí naříkajících ďáblů, že bratří dostanou to místo, které po mnoho let patřilo jim. Dály se totiž na tom místě ohavnosti, neboť tam stál napřed nevěstinec. Tyto hlasy slyšeli mnozí v sousedství.
§ 3. Jistého bratra, jménem Martina, muže velmi ušlechtilého a vzdělaného, trápil ďábel po celé tři roky, zjevuje se mu v různých podobách, aby jej děsil. Když onoho bratra vzal s sebou Mistr Jordán do Říma a tam jednou večer četl v bibli, která byla krásně zdobena, přišel k němu ďábel v podobě mnicha v černém rouše a poskakuje kolem něho pokřikoval: »Modla, modla!« — Když se ho bratr tázal na smysl jeho pokřikování, ďábel odpověděl: »Pro-tože sis tu knihu učinil jako boha.« — Tu řekl bratr: »Proč mne tolik pronásleduješ?« — A on: »Protože jsi můj celý.« — A odešel. Tehdy onen bratr, ježto byl velmi úzkostlivý, ačkoliv si nebyl vědom žádného hříchu, přece šel k Mistru Jordánovi a vyložil mu vše, co ďábel učinil, a pravil: »Nevím, co by mi mohl ďábel předhazovat mimo tuto bibli. Proto vám ji odevzdávám, učiňte s ní, jak se vám líbí.« — Tehdy Mistr Jordán, prozíraje úklady ďáblovy, že chce zmařiti možnost studia onoho bratra a užitek duší, pravil: »A já ti ji přiděluji ve jménu Páně, abys v ní hodně studoval.« — Od té doby přestal ďábel bratra obtěžovat, ježto byl přemožen pokorou jeho a modlitbou Mistra.
§ 4. Bratr Rao Říman vyprávěl, že nebylo na jeho těle údu, na němž by ho ďábel nebyl trýznil. Jednou se mu zjevil ďábel viditelně a strašně výhružně proti němu koulel očima; jindy, když se bratr modlil před křížem, postavil se ďábel tak, aby mu zastínil kříž, aby naň neviděl. A když bratr ani tak neustával v modlitbě, začal ďábel dělat šaškoviny a obracel na něho tvář, aby aspoň roztržitost mu působil.
§ 5. Když jistý bratr, velmi zbožný, se modlil nad posedlým za časů papeže Innocence IV., ďábel počal vykřikovat: »Q, jak mi škodíte, vy Kazatelé a Menší; ale brzy se vám pomstíme.« — A když ho bratr znamením kříže nutil, aby mu řekl, jakým způsobem, odpověděl: »Dva z našich knížat vyšli proti vám: jeden, aby popouzel na vás knížata a preláty; druhý, aby vás rušil při práci a uváděl mezi vás zmatky.«
§ 6. V Bologni se přihodilo, že jistý bratr konvrš byl náhle posednut ďáblem. Ostatní konvrši, ježto se to stalo v noci a byli už na ložích, rychle zavolali blaženého Dominika, jenž byl tehdy v domě přítomen. Ten poručil ho donést do kostela, ale ztěží deset bratří jej mohlo unést. Při vstupu do chrámu jedním fouknutím zhasil všechny lampy v kostele. Když jej tak ďábel rozličně trápil, řekl mu blažený Dominik: »Zapřisahám tě Ježíšem Kristem, abys řekl, proč trápíš tohoto bratra a kdy a jak ses do něho dostal.« — Odpověděl: »Trápím ho, protože zasloužil. Pil včera ve městě bez dovolení a bez znamení kříže. Proto jsem do něho tím pitím vstoupil, ba on sám mne vypil ve víně.« — Mezitím bylo dáno znamení na jitřní a ďábel řekl: »Nyní zde už nemohu zůstat, protože bratří vstávají ke chválám Božím.« — A vyšel z bratra, který zůstal jako mrtvý ležet na zemi. Bratří ho zanesli do nemocnice a on ráno vstal zdráv, nevěda, co se mu přihodilo. Toto vyprávěl Mistru bratr, jenž byl přítomen.
§ 7. Byl jistý bratr velmi urozený, pocházející z okolí Říma, jehož Mistr Jan vedl s sebou do Paříže k dalšímu vzdělání. Cestou však jeho příbuzní jej unesli, spoléhajíce na přízeň císaře Bedřicha, a zavřeli ho v jisté vzdálené tvrzi. Tam jej drželi téměř rok a nedovolili, aby některý z bratří se k němu dostal nebo aspoň dopis mu mohl býti dodán. Pomocí přátel a nejrůznějším způsobem se snažili odvrátit ho od úmyslu zůstati v řádě. Ale s Boží pomocí obstál, takže ho nemohli přinutit, aby odložil hábit nebo něco proti řádu učinil. Znechuceni jeho stálostí — propustili ho. A on se vrátil k bratřím a byl poslán do Paříže. Stal se mistrem theologie a slavným ve vědě a sloupem řádu. (Byl to asi svatý Tomáš Akv., jemuž se podobná příhoda stala roku 1243; pozn. překl.)
§ 8. V konventě v Bisonti byl jistý novic velmi pokoušen ve víře. Převor jej mnohokrát musil uklidňovat a nabádat, aby se modlil. Jisté noci ve snu mu byla několikrát doporučena následující modlitba, aby se ji často modlil: »Bože, jenž ospravedlňuješ bezbožné a nechceš smrti hříšníků, svého sluhu, jenž doufá v tvoji pomoc, dobrotivě ochraňuj svou pomocí, aby neustále ti mohl sloužiti a žádným pokušením nebyl od tebe odloučen. Pro Krista, Pána na-šeho.« — Tuto modlitbu nikdy předtíjn neslyšel, nikde jí neviděl. Převor pak ji dal vsunouti do misálu pro mši za pokoušené.
§ 8. V konventě v Sens byl kterýs nováček pokoušen k vystoupení z řádu Když časté a těžké pokušení nemohl vystáti, svěřil se jistému dobrému bratru, který potěšiv jej mnohými laskavými slovy nakonec pravil: »Ó ubohý, nač myslíš? Krista a jeho Matku jsi vyvolil a nyní chceš opovrhnouti tímto dobrem a zvoliti zlo? Vezmi tento provaz, uvaž si jej kolem krku a vrhni se před oltářem blahoslavené Panny a rci jí celým srdcem: ,,Ó Paní má, jsem tvým otrokem, jsem tvým otrokem, přijmi mne na milost a nezahanbuj mne v mé naději."« — Tak učinil a ihned přestalo pokušení. A stal se pak dobrým a zbožným kazatelem.
§ 9. Kdo by mohl vypověděti všechny nejrůznější a nejpoťouchlejší způsoby, jimiž ďábel mnohokrát nováčky pokoušel? Usiloval rozmanitě, aby je zastrašil od řeholního života: jednou nezřízenou horlivostí a přílišným umrtvováním, jako u Mistra Jordána, druhdy uvolněním kázně a opomíjením toho, k čemu je řád zavazoval, jindy nezřízenou láskou příbuzných a přátel nebo vzájemnými nešváry, jindy zas připomínáním tělesných rozkoší, konečně opovrhováním spolubratřími nebo láskou ke knihám a věcem často malicherným. Viděl jsem kdysi, jak jistý nováček byl velmi zkoušen příchylností k nepatrnému psíku, jež den ze dne rostla, takže jej více miloval než vše, co byl opustil, ačkoliv ve světě byly to věci velmi vážené a veliké. Pokouší také ďábel úzkostmi srdce, různými nemocemi tělesnými, jindy řečmi pochlebníků nebo zas pomluvami nactiutrhačů. A jsou ještě mnohé jiné způsoby, pro něž se právem nazývá ďábel tisícerým umělcem, neboť jeho oči mají sedmeronásobnou bystrost a neustává hubiti lidi. Proto před jeho úklady se mají míti všichni na pozoru a v upřímné a časté zpovědi jej odhalovati a říditi se více otcovskými než svými radami.
Hlava 9.:
O různých pokušeních.
§ 1. O pokušení k nestřídmosti. — V provincii Polska dal jeden bratr — snad bez dostatečného důvodu — dovolení dvěma bratřím, kteří jej provázeli na cestě, aby jedli s ním maso. Následující noci viděl ve snách ďábla, jak přišel k němu. Když se ho tázal, co hledá, ďábel odpověděl: »Přišel jsem navštíviti bratry, kteří jedli maso.« Provinciál oné provincie to sám napsal velmistru řádu.
§ 2. O kanovníku, vstoupivším do řádu. — V téže provincii vstoupil jistý řeholní kanovník do našeho řádu. Ale jsa pokoušen žádostivostí masitých pokrmů, odcházel se jich najíst mimo klášter. Jednou, když se pak vrátil do kláštera, onemocněl. A ve vidění spatřil, jak byl veden na soud a maso, jež mimo klášter snědl, bylo před ním váženo. Když procitnul, byl tím tak vyděšen, že od té doby setrval v řeholní kázni.
§ 3. Jistý bratr byl velmi pokoušen touhou po jistém sýru, jemuž se v Lombardii říká »turta«. Opatřil si jej tajně a těšil se, že jej také tajně sní, proto si jej ukryl na jednom místě. Když pak byl v kůru a při hodinkách přemýšlel, jak by sýr co nejtajněji mohl sníst, jistý bratr velmi duchovní viděl, kterak před ním poskakoval ďábel a před očima mu šermoval sýrem a mu jej nabízel. Podivil se tomu onen bratr a po skončených hodinkách zavolal toho bratra stranou a tázal se ho, jak se mu daří, zda netrpí nějakým pokušením. Ten však — nechtěje se prozradit svým sýrem, řekl, že dobře. Tu však mu bratr vyprávěl, co viděl při hodinkách. I užasl a v slzách se vyznal, jak to bylo, a milostí Boží byl osvobozen od hříchu i od pokušení.
§ 4. O pokušení vlastnictví. — Jistý bratr bez dovolení svého převora zadržel a ukryl si z almužny deset grošů, aby si za ně opatřil, co by potřeboval. Později upadl do těžké nemoci. Když již se blížil smrti, pravil mu bratr Jan: »Raduj se, bratře, neboť jdeš k Bohu. Pamatuj na mne, až budeš v nebi.« — Tu on odpověděl: »Nikoliv, neboť naproti v okně čeká ďábel s otevřeným chřtánem, aby mne pohltil, neboť až dosud jsem podržel vlastnictví.« — Tu bratr v úžasu jej povzbuzoval řečmi o milosrdenství Božím a pohnul jej, aby v důvěře odevzdal, co má, a toho, co špatně učinil, litoval. Tím se stalo, že když dostal od převora rozhřešení, v slzách a v naději nebeské pokojně zemřel.
§ 5. O pokušení marnivosti filosofů. — Jistý bratr v Anglii připravuje si filosofickou přednášku, již měl konat, usnul. Uviděl ve snu Pána Ježíše, jak mu podává bibli, která však byla na povrchu umazána. Když bratr pravil, že je umazána, Kristus ji otevřel a ukázav mu její vnitřní krásu, pravil: »Opravdu, je velmi krásná, ale vy ji svým filosofováním poskvrňujete!«
§ 6. O vystříhání se prázdného filosofování. — Jiný bratr v Lombardii na studiích byl na váhách, zda by se měl věnovat filosofii nebo bohovědě. Uviděl ve snách muže držícího svitek, na němž byla napsána jména zemřelých, o nichž mu bylo řečeno, že se velmi těžce trápí. Když se tázal po příčině jejich trápení, bylo mu odpověděno, že jsou trýzněni pro svou filosofii. A tak byl poučen, co by bylo lépe studovat.
§ 7. O marnosti vědy. — Vypravoval jistý bratr, že když s velkou láskou byl oddán studiu filosofie, byl kterési noci ve snách přiveden na soud a tam mu bylo řečeno, že není bratrem, nýbrž filosofem. Proto se musil svléknout a byl tvrdě zmrskán. Když přišel k sobě, po čtrnáct dní cítil bolesti na zádech a údy měl jako zlámané, jako by byl doopravdy zmrskán.
§ 8. O ctižádostivosti.— Jistý bratr jednou se domýšlel, že by byl hoden biskupského úřadu a představoval si, co by dobrého v něm vykonal. Když se mu tyto myšlenky vrátily v modlitbě po jitřní, z celého srdce a v slzách prosil Boha, aby jej zachoval v chudobě a uchránil jej před hodnostmi a bohatstvím. Při tom usnul a zjevil se mu duch dobrý, jenž pravil: »Tělesná láska příbuzných, přízeň lidu, zloba času, záležitosti rodinné, ztráta duchovních dober, pohoršení pro řád a nejistý konec — jsou příčiny, pro něž se máš varovati hodností. Neboť je psáno, že „přísně a tvrdě budou souzeni ti, kteří jsou představenými".« — Když procitnul, vlastnoručně to napsal.
§ 9. O touze po biskupství. — Když byl jistý bratr na cestách počal se obírati myšlenkami, co by dělal, kdyby byl biskupem. Když tak o tom přemýšlel, upadl do hluboké louže. A vzpamatovav se, řekl si: »Vstaňte, pane biskupe, dobře se vám stalo, neboť toto je vhodné místo pro takového biskupa.« — A snad, jestliže by se bylo stalo, o čem přemýšlel, snad by byl upadl do horší louže mnohých hříchů.
Hlava 10.:
O pokoušení falešnými zjeveními.
§ 1. Léta od narození Páně 1230, kdy Mistr Konrád kázal v Německu proti bludařům a od nich byl ukrutně umučen, kterýsi bludař, svedený od ďábla, jistého bratra Kazatele, jehož velmi miloval, žádal, aby se přidal k bludu. Když viděl, že jeho vábení vším způsobem odolává, pravil: »Jestliže ti ukáži, že sám Kristus a jeho Matka a apoštolově a svatí se mnou souhlasí, uvěříš ?« — Bratr však soudě, že je oklamán mámením, odpověděl: »Ne bez důvodu uvěřím, když dokážeš, co slibuješ.« — Tehdy onen bludař s radostí ustanovil noc, v níž se to mělo splnit. Bratr však tajně a důstojně ukryl Tělo Páně ve schránce, již měl schovánu pod kapuci na prsou, a šel prose vroucně Boha, aby nedopustil, aby se stal obětí nějakého mámení. Když jej bludař vedl k jeskyni v blízké hoře, spatřili náhle nádherně zářící palác a v něm síň plnou vůně, překrásné zlaté trůny, na nichž seděli král a jemu po boku překrásná královna, obklopeni nesmírnou září a uprostřed zástupu bíle oděných postav. Když to uviděl bludař, padl na kolena a klaněl se. Bratr však přistoupil blíže, vyňal schránku s Tělem Páně a podávaje ji královně na trůně pravil: »Jestliže jsi královnou nebes a země, ejhle, Syn tvůj, klaněj se mu jako Bohu.« — Ihned všechno to zjevení zmizelo jako dým. A nastala taková tma, že sotva mohli nalézti cestu k návratu. Tehdy onen bludař se obrátil ke Kristu a spolu s oním bratrem to vypravoval zmíněnému Mistru Konrádovi, provinciálu Teutonie, jenž vše častěji vyprávěl bratřím bez udávání jmen osob a místa.
§ 2. Jistý bratr v pařížském konventě pro mnohou lásku k modlitbě zanechal studia a škol, aby se cele věnoval zbožnosti. Jemu se začal častěji zjevovati ďábel v podobě blahoslavené Panny a odhaloval mu skryté věci a velmi jej chválil. Když se s tím svěřil bratru Petru Remežskému, jenž byl tehdy představeným domu, nařídil mu, aby — když se mu to znovu přihodí — plivnul do tváře zjevení, pravě, že Panna Maria je pokorná a neurazí se, nýbrž omluví jeho poslušnost, kdežto ďábel je pyšný a zahanben zmizí. Když tak bratr učinil, ďábel rozezlen pravil: »Zlořečený buď ty i ten, kdo tě k tomu navedl.« A zahanben zmizel a nikdy se už jemu neukázal.
§ 3. Jistý zbožný bratr vypravoval, že když jedné noci chtěl po jitřní studovat, stále byl pokoušen ospalostí, až se z toho stal netrpělivým a pravil: »Dobrý Bože, čím to je?« — Hned nato uslyšel hlas: »Poněvadž dosud nejsou zavřeny dveře!« — A když se otázal: »Jak se zavírají dveře?« — Tentýž hlas odpověděl: »Od čela na prsa, od ucha k uchu.« — Porozuměl, že má učiniti znamení kříže. Učinil tak řka: »Odstuptež ode mne zlomyslníci; badati budu v příkazech Boha svého!« A hned ospalost zmizela.
Hlava 11.:
O zjeveních a útěše, jichž se bratřím dostalo od Boha.
§ 1. V prvních dobách řádu byl jistý novic velmi zbožný. Tomu, když se jednou v noci modlil kleče u postele, ukázal se ďábel v podobě veliké opice a soptil hněvem, řka: »Hehe, tito se sešli proti mně, ale pomstím se jim a zapálím jim dům.« — Bratr v bázni zapřísahal jej Bohem všemohoucím, aby to nečinil. — Nad tím se ďábel ještě více rozezlil, na bratra se vrhl a pravil: »I ty nás zaklínáš, který jsi donedávna byl náš? Hle, zemřeš!« — A rdousil bratra tak mocně, že onen nemohl ani mluvit, ani jinak si pomoci. Proto jen v duchu se utíkal o pomoc k nejsvětější Trojici a v srdci si říkal: »Ve jménu Otce« — když myšlenkou říkal »i Syna«, ucítil, že má hrdlo volné a už hlasitě říkaje »i Ducha svatého«, mohl učinit rukou volně znamení svatého kříže. — A tu ďábel jej úplně pustil a utekl do cely druhého bratra, kde se dal do psaní svých vyhrůžek na pergamenu. Onen bratr, vida ďábla píšícího, počal se v úzkosti modliti pozdravení andělské k Panně Marii. Nepřítel, nemoha to snésti, ve velkém vzteku popsaný pergamen roztrhal v zubech a za velikého hluku odcházel. Při tom rozbil několik nádob, které byly na chodbách. Ten hluk mnozí slyšeli a dosvědčili.
§ 2. Témuž bratru se jindy objevil ďábel jako by ho chtěl zardousit. Ale on se pokřižoval a modlil se »Zdrávas Maria«, o kteréžto modlitbě slýchal, že je velmi mocná proti všem nepřátelům. Této modlitby se ďábel také zalekl a od něho utekl.
§ 3. Týž bratr, když již více než třicet let ztrávil v řádě, dlel jednou v jistém městě k vůli kázání. Když po jitřní trochu zdřiml, zdálo se mu, že blahoslavená Panna mu podávala svého Syna jako odměnu za kázání. Tímto viděním byl podivuhodně potěšen, takže téměř osm dní setrval v jásotu mysli.
§ 4. Témuž bratru, když se jednou modlil před oltářem blahoslavené Panny Marie za odpuštění svých hříchů, ve vidění se zdálo, že šel políbiti nohy Ježíškovi, jejž Panna chovala na klíně. Po tom políbení cítil zvláštní sladkost, jako sladkost medu. A vraceje se, přemýšlel o tom a takovou lahodnost cítil na svých rtech, že si je olizoval. Bratr, jenž se toto jako největší tajemství od onoho bratra dověděl, řekl, že byl onen bratr takového významu, že toto i něco ještě většího bylo lze o něm říci.
§ 5. Jistému bratru (byl to sv. Tomáš Akv.) zjevila se ve snách jeho zemřelá sestra a pravila, že je v očistci, ale za čtrnáct dní
z něho má vyjiti. A když se jí tázal na druhého svého zemřelého bratra, odpověděla, že již je v ráji. Ale když se dále tázal, zda sám brzy zemře a bude spasen, odpověděla: »Ty, jestliže vytrváš, budeš spasen, ale do ráje přijdeš jinou cestou než my.« — Po čtrnácti dnech se mu zjevil onen jeho zemřelý bratr, o němž slyšel, že je v ráji, který mu vyřizoval pozdrav od sestry. Toho se též tázal, zda bude spasen a uslyšel odpověď: » Bratře, nesluší se, aby ses na to tázal. Jsi v dobrém povolání. A drž, co máš a vytrvej, jako jsi začal. A věz, že je jisto, že z tvého řádu buď nikdo nebo jen málokdo bude zavržen.«
§ 6. O jistém teutonském a ještě mladém bratru, jenž byl velmi urozený a zbožný, vyprávěl Mistr Jordán, že o Zeleném čtvrtku sám Ježíš Kristus mu podal svaté přijímání a na Veliký pátek cítil na svém těle celé utrpení Kristovo. A bylo to tak podivuhodné, když oznamoval, která muka měla právě začíti. A neviděl nikoho, kdo by mu bolest působil, ale ji jen cítil.
§ 7. Vyprávěl bratr Albert (je to svatý Albert Veliký), že když sám byl provinciálem Teutonie, byl přijat kterýsi novic, jenž neměl ani dostatečného věku, ani vzdělání, ačkoliv zbožnost a jiné vlastnosti doplňovaly, co na těch dvou chybělo. Když mu bratří žertem vyhrožovali, že bude propuštěn z řádu, čehož se nesmírně obával, stalo se jednou, že když v noci před svátkem Očišťování Panny Marie rozjímal o slovech Simeonovýeh »Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji«, sám u sebe se tázal: »Myslíš, uvidíš i ty spásu svou ? Vytrváš ?« A tak podobně. Byl zachvácen zvláštní milostí a zůstal po jitřní ještě na modlitbách a v slzách volal: »Pane Ježíši, myslíš, že tě někdy uvidím, domníváš se, že v tomto řádě vytrvám ?« — Když ve zvláštním pohnutí srdce tato slova často opakoval, uslyšel hlas, jenž mu pravil: »Ty mne uvidíš a v tomto řádě vytrváš!«
§ 8. Když jistý bratr v noviciátě tělo své přílišnými posty a bděním tak vysílil, že nemohl žádných prací zastávat a sotva se hýbal, v modlitbách zvolal: »Pane, ty víš a já to vyznávám, že jsem chybil, že jsem se proti radám svých spolubratři trýznil nad míru. Ale protože jsem se chtěl jen tobě líbiti, shlédni na mne a smiluj se nade mnou, abych mohl zastávati všechny své povinnosti v řádě s ostatními bratřími.« — Ihned pocítil, že veškerá únava s něho spadla a získav dřívějších sil, po mnoho let Pánu věrně sloužil.
§ 9. O obrácení jistého Saracéna v muže zbožného. — Zbožný a pravdomluvný muž, bratr Petr z Sézanne, Francouz, jenž byl v řádě převorem a lektorem, popsal obrácení jistého Saracéna následovně: »V době zbožného císaře Jana přišel jsem spolu s jinými bratřími (bylo to za papeže Řehoře IX. roku 1233, poznámka překl.) do Cařihradu od pana papeže k vůli urovnání, jestliže by bylo možno, nových nesnází s Řeky. V té době přišel tam také jakýsi mnich saracénský, horlivý následovník otcovských zvyků, navenek ozdobený ctnostmi, prostého vzhledu, mírného vystupování, málomluvný. Ale uvnitř byl prázdný. Když s bratřími hovořil v bráně a snažil se je získati za své učedníky, byl jsem zavolán, abych přišel k nim i já. Vyznávám, že jsem se podivil jeho uhlazenosti, jaké — podle mého soudu — na nikom z našich jsem nikdy nenalezl. Ale když zanedlouho se rouhal Pánu Ježíši Kristu, říkaje, že je pouhým člověkem a ne Bohem, rozohnil jsem se více a pociťuje v sobě zásluhu víry, okřikl jsem bratry a v nastalém mlčení jsem se tázal Saracéna, zda v jejich zákoně je psáno, že ten, kdo by, v moci jejich se nacházející, řekl nějaké rouhání proti Mohamedovi, má býti bez milosrdenství sťat. Když přisvědčil, řekl jsem: „A nyní tedy ty máš býti námi sťat, nebo zákon Mohamedův je nespravedlivý, jak dokáži. Neboť jestliže ten, kdo v přítomnosti Saracénů by se rouhal Mohamedovi, o němž pravíte, že byl prorokem a nikoliv Bohem, má býti spravedlivě sťat, tak i ten, kdo v přítomnosti křesťanů by se rouhal Kristu, jehož my nazýváme nejen prorokem, ale Bohem a Pánem proroků vyznáváme, měl by býti spravedlivě, ba ještě větším právem zabit od nich. Jsi v moci zákona, jejž sám jsi ustanovil pro svého Mohameda."
Ale on mlčel. Tu jsem dodal: „Neboj se, nezemřeš, neboť zákon Mohamedův je nespravedlivý, ale ježto jsi se rouhal Bohu, bez trestu nezůstaneš." — A když jsem to oznámil veliteli císařského domu, poslal ihned dva ze stráže, aby rouhače uvrhli do žaláře. Onen mnich byv tedy uvržen do žaláře, po dva dni nejedl, ani nepil, ale seděl jako nehybný na kameni a modlil se, jak dosvědčili ti, kteří byli spolu s ním uvězněni. Po tom jsem se rozhodl, abych jej v žaláři navštívil s druhem, jenž znal latinsky a řecky. Přišli jsme do žaláře v prvních denních hodinách. Nalezli jsme ho sedícího na kameni. Když nás spatřil, povstal a pravil: „Prosím vás, vyslechněte má slova!" — A pravil: „Dříve než jste přišli, zdříml jsem si na tomto kameni a viděl jsem svého představeného, jak mi podával kus černého a protivného chleba. Pak jsem uviděl vás, jak jste přicházeli a přinášeli jste mi celý chléb a krásný a vybízeli jste mne, abych z něho jedl." — Tehdy ihned jsem já, bratr Petr, vyňal celý bílý chléb, jenž jsem bez vědomí svého druha přinesl a nabídl jsem ho ubožáku, řka: „Ejhle, pravdivým učinil Pán tvé vidění. Vezmi ten chléb a jez." — Když jej přijal, pravil jsem mu: „Smysl vidění ti podle pravdy vysvětlím: kus chleba černého a zkaženého, jejž jsi viděl, jejž psi dostávají, je vpravdě nauka Mohamedova, již s dychtivostí přijímají lidé zdivočelí a hanební, kteří nerozumně proti pravdě štěkají a kochají se jen v zevnějšku, ale v srdci jsou prázdní a pošetilí. Proto jsi viděl jen kus onoho chleba v ruce svého představeného, jenž ti podával jen tuto ubohou nauku. — A dále: jeden chléb, celý a čistý, jest náš Pán Ježíš Kristus, jenž nás živí a občerstvuje vědou a naukou; chléb, pravím, onen živý, jenž s nebe sestoupil. To jest chléb nadzemský, záře slávy a obraz podstaty Boží, jejž celý jest ode všech požíván a zůstává jedním a stále celým, jemuž ses včera rouhal, jejž však ti přinášíme k věření a klanění."
A ihned jsme odešli. Zanedlouho byl na naše přání propuštěn ze žaláře. Přišel k bratřím Menším, kteří ho poslali opět k nám. Byl pečlivě poučován bratřími a po čtyřicet dní setrval v zahradě našeho domu a živ byl jen velmi skrovným jídlem. Chodil do starého řeckého chrámu, kde o samotě setrvával na modlitbách a naučil se vyznání víry a modlitbu Páně. Obrátil se celým srdcem k Bohu a v den Obrácení svatého Pavla byl pokřtěn a nazván Pavel. Byli jsme svědky, jak dlouho zbožně a pokorně sloužil Pánu. — Ve všem požehnán budiž Bůh. Amen.«
§ 10. Jistý bratr v noci propukl v takový křik, že převor i bratří byli probuzeni a seběhli se k němu. Když přinesli světlo, převor oslovil onoho bratra, ale ten ani slova nepromluvil, jen zachvácen nesmírnou hrůzou a strachem, hleděl upřeně na jedno místo. Tak uplynula celá noc. Když k ránu trochu se uklidnil, zavolal jej převor a tázal se ho, co se mu přihodilo. Řekl, že spatřil ďábla, jehož hrozným zjevem byl tak přestrašen. Převor se tázal, jakou měl podobu. Bratr odpověděl: »Nevím, ani vám ho nemohu popsat, ale ujišťuji vás, že kdyby byla na jedné straně rozežhavená pec a na druhé ona podoba, již jsem spatřil, tu bych se raději vrhl do té pece, než abych hleděl na podobu ďábla.«
Hlava 12.:
O bratřích, kteří se za svého života proslavili zázraky.
§ 1. Když Menší bratři v Albě dlouho se namáhali hledáním vody a nenacházeli, přišel tam bratr Mořic z konventu bratří Kazatelů v Toulouse, aby tam kázal. Byl ze vznešeného rodu, ale srdce pokorného, v odívání prostý, milovník opravdové chudoby a ohnivý i úspěšný kazatel proti bludařům. Jemu bylo líto marné námahy Menších a vzývaje Boha ukázal jim na jisté místo řka: »Zde kopejte ve jménu Ježíše Krista a najdete vodu.« — Vykopali tam studnu, která až dodnes dává hojnost zdravé vody.
§ 2. Bratr Gualter, převor a lektor kláštera ve Štrasburku, byl muž pokorný, zbožný, milosrdný. Když předsedal shromáždění sester v Kolmaru, rozdělil sestrám různé úřady. Sestra Kunhuta, která byla trápena horečkami, zvolala: »Otče, jaký úřad dáte mně?« Bratr Gualter jí řekl: »Tvým úřadem budou tvé horečky.« Od té doby ona sestra nechtěla užívati žádných léků, říkajíc, že svůj úřad musí zastávat ve všech podrobnostech až do té doby, dokud nebude zproštěna od toho, kdo jí jej uložil. A nevěřila ani, že by jí nyní od horečky nějaký lék vůbec pomáhal. Po šesti až sedmi týdnech řečený převor přišel opět do kláštera sester. Uslyšev o poslušnosti a zbožnosti sestry a maje s ní soucit, řekl jí v přítomnosti mnohých: »Ve jménu Ježíše Krista zbavuji tě úřadu snášeti horečky.« Sestra na znamení poslušnosti se položila na zemi a od toho okamžiku byla úplně zdráva.
§ 3. Tentýž bratr Gualter, když jako převor ukládal jistému bratru jakousi povinnost, řekl mu bratr: »Řekněte horečce, aby mne opustila a já učiním, co mi rozkazujete.« Tehdy převor učinil nad ním kříž a pravil: »Ať ihned přestane tvá horečka ve jménu Kristově.« A bratr byl ihned uzdraven.
§ 4. Když ve Štrasburku jistá sestra posedlá ďáblem velmi trápila sestry, řečený bratr Gualter ještě s větší horlivostí se oddal postům a modlitbě. Ubíraje se pak jednou ještě s jiným bratrem ke klášteru sester, viděl, jako by s ním šlo množství andělů, a ti mu pravili: »Byli jsme posláni tobě na pomoc.« Když tedy poručil dovésti posedlou, ještě dříve, než byly modlitby skončeny, ďábel ji opustil a zanechal ji jako mrtvou. Ale modlitbou svatého muže byla úplně uzdravena.
§ 5. Tentýž bratr často sloužil mši svatou za zemřelé a bylo mu mnohdy dopřáno, že poznal stav duší, zda totiž byly už v klidu nebo v očišťovném trápení a jak dlouho tam budou. Jistému svému příbuznému, jenž měl býti 2 roky v očistci, vyprosil sám a také pomocí jiných úplné osvobození za šest týdnů. Proto se mu onen zemřelý zjevil při sloužení mše sv. a vzdával díky Bohu za své osvobození.
§ 6. Tentýž bratr prodlévaje v Kolmaru v domě Menších, rozjímal ve svém srdci hořkost umučení Páně. Tu pocítil na svém těle na pěti místech ran Páně takovou bolest, že se nemohl ovládnouti, aby bolestí nekřičel. A pak na oněch pěti místech cítil častěji hořkost bolesti.
§ 7. Když jistý bratr Vilém Teutonský, velmi zbožný a horlitel o duše, jednou kázal, jistý člověk v zástupu rušil jeho kázání pokřikováním. Když na napomínání nedbal, řekl mu přede všemi posluchači: »Buď jist, že odtud bez trestu neodejdešk Tu onen člověk zpupně odcházel, ale náhle byl zachvácen šílenstvím, takže jej jeho přátelé musili spoutat, aby někomu neublížil. Po deseti týdnech přišel opět do onoho města bratr Vilém provázen bratrem Bohumilem, jenž s ním byl i prve. Přátelé onoho šíleného člověka prosili bratra Viléma, aby zapomněl na příkoří, jež mu bylo učiněno a aby se za něho modlil k Pánu. Když pak se nad nemocným pomodlil, Pán mu vrátil dřívější zdraví.
§ 8. Dva bratři Španělové byli posláni do Madridu kázat sestrám, jimž blažený Dominik dal řeholní roucho. Když se jeden z nich připravoval na kázání slova Božího sestrám v jakémsi malém domečku, kohout neustálým kokrháním jej velmi rušil. Ačkoli jej bratr častokráte zahnal, stále se vracel a svým zpěvem jej obtěžoval. Tu onen bratr uchopil hůl a kohouta uhodil, že jej zabil. Když to bratr viděl, uvážil svou pošetilost a škodu, kterou sestrám způsobil, takže litoval svého činu. Vzal do rukou mrtvého -kohouta a pravil: »Pane Ježíši Kriste, vzkřis ho ty, jenž jsi jej stvořil a všechno můžeš. A s tvou pomocí se budu varovat před podobnými hloupostmi.« Tu kohout ihned vzlétl s jeho rukou na zemi, a zamávav křídly, zakokrhal, ale už nikoli tak dráždivě jako dříve. Toto napsal velmistru řádu bratr Jiljí, Španěl, jenž to slyšel od toho bratra, jemuž se to stalo a jehož považoval za důvěryhodného a dobrého.
§ 9. Jistý španělský kaplan, nevida téměř na jedno oko, byl přesvědčen, že kdyby mu na oko položil ruku bratr Vavřinec (jeden z druhů sv. Dominika, pozn. překl.), jenž byl výtečným kazatelem, že by byl zcela jistě uzdraven. Poprosil tedy jmenovaného bratra a ihned viděl dobře.
§ 10. V milánském konventě byl jistý bratr jménem Robald (jenž byl přijat do řádu samým sv. Dominikem, pozn. překl.), muž podivuhodné čistoty a svatosti. Jednou k němu přišli bludaři s úmyslem ho zesměšnit. Jeden z nich, předstíraje zimnici, přistoupil k němu, když se modlil u oltáře, a s předstíranou pokorou a nábožností mu pravil: »Svatý bratře, pro Boha tě prosím, poznač mne křížem, neboť pevně doufám, že mne zbavíš zimnice!« Tu bratr odpověděl: »Prosím Boha, aby — jestliže zimnici máš, tě jí zbavil; jestliže ji nemáš, aby ti ji seslal.« Tu se stal bludař více dotěrným a pravil: »Bratře Robalde, ty jsi muž svatý a proto tak nesmíš mluvit, ale jen mne požehnej a ihned budu zdráv.« Bratr odpověděl: »Co jsem řekl, řekl jsem.« Tehdy bludař zahanben odcházel. Ale ještě dříve, než vyšel z kostela, zachvátila jej zimnice, takže se již nemohl vrátit ke svým druhům, nýbrž šel rovnou domů a ulehl, neboť horečky silně stoupaly. I zavolal svou manželku, která byla katolička a prosil ji, aby ihned poslala pro bratra Robalda. Když však váhala, znovu a znovu ji prosil, aby pro něho poslala. Když pak ona poslala, tu bratr váhal přijíti a odložil návštěvu na druhý den. Když konečně přišel, vyznal se bludař ze zloby svého srdce. Po vyznání hříchů a po odpřisáhnutí bludu učinil nad ním bratr znamení kříže a modlil se za něho. A ihned zimnice spolu s bludem přestala.
§ 11. Tentýž bratr měl velký dar jiné smiřovati. Jednoho dne, když již mnohé smířil, setkal se s člověkem, jemuž byl zabit bratr. I zavolal vraha a vedl jej k bratrovi zavražděného a prosil tohoto, aby vrahovi pro Boha odpustil. Onen však, vida vraha, jako by znovu viděl svého zavražděného bratra, rozčilil se a počal svou nenávist k vrahovi slovy, znameními a pohrůžkami projevovati. Vida to řečený bratr, spoléhaje na všemohoucnost Boží a dobrotu, pravil: »Rozkazuji ti ve jménu Boha všemohoucího, jenž učinil nebe a zemi, jenž na kříži za nás trpěl a svým vrahům odpustil a za ně se modlil, aby ses s ním smířil, dříve než hneš nohama!« Podivná věc! Nemohl nohama ani hnout, dokud nesplnil rozkazu. Když to uslyšel druhý bratr zavražděného, přiběhl, aby vraha zabil. Muž svatý vida jeho zuřivost, napomenul ho k mírnosti a vybídl ho, aby se s ním vrátil do domu, aby spolu pojedli. Mezi tím ho přemluvil, aby nazítří přišel k němu a učinil smiřovací smlouvu s vrahem. A dokonale se smířili, učinili vše, cokoli jim přikázal muž Boží.
§ 12. Ve španělské provincii byl ctihodný a zbožný bratr Petr Sendre, původem z Katalonie, velmi horlivý kazatel, skrze něhož ještě za jeho života učinil Bůh mnoho zázraků. Mezi těmi 13 slepým vrátil zrak, 4 hluchým sluch, 7 chromých uzdravil a 5 pokřivených a 24 smrtelně nemocných. A to vše jen dotykem své ruky a vzýváním jména Ježíše Krista a k úplnému uzdravení.
§ 13. V konventě v Pavii byl bratr Isnard, muž velmi zbožný a horlivý i líbivý kazatel, skrze něhož Bůh učinil mnoho zázraků, které byly svědky prokázány. Mezi těmi zázraky bylo uzdraveno 5 chromých, 4 hluchým byl vrácen sluch, 2 němým mluva, 3 slepým zrak, 3 uzdravil zchromlou ruku. A to dotykem své ruky a vzýváním jména Ježíše Krista. — Jednomu jinochu v Pavii, o němž říkali všichni, že byl již mrtev, svatým znamením kříže a vzýváním jména Kristova vrátil dokonalé zdraví, čehož svědky bylo množství přítomných. — Šest mladíků, kteří byli v nebezpečí utonutí na řece Pádu, svou modlitbou zachránil. — Jistá ochrnutá žena byla uzdravena, když pojedla ze zbytků jeho jídla.
— Slinou potřel jistému člověku uschlé rámě a byl uzdraven. — Vodnatelného políbil a ten byl ihned zbaven vody. — Ochrnutého člověka, jenž 14 let ležel, vzýváním jména Ježíše Krista uzdravil.
— Když jednou bludaři prohlásili, že uvěří, jestliže bratr Isnard uzdraví jakéhosi ďáblem posedlého Martina, tu bratr Isnard políbil posedlého a tak vyhnal z něho nepřítele lidského pokolení. Uzdravený pak po mnoho let sloužil Bohu a bratřím v Pavii.
§ 14. Když bratr Jan Teutonský, jenž byl pak velmistrem řádu, kázal v Basileji kříž na pomoc Svaté zemi a mezi jinými i jistý občan a také jistý kanovník přijali kříž, tu žena onoho občana a matka kanovníka v rozhořčení zvolala: »Ať toho, jenž jim dal kříž, posedne tolik ďáblů, kolik je na stromě listí!« Za toto rouhavé mluvení stihl ji v zápětí trest: její tvář naběhla a stala se jako stižena malomocenstvím. Tím pohnuta zavolala řečeného bratra a jemu se vyznala. Ten na ni vložil ruku a byla uzdravena. Když to viděl její syn — kanovník, vstoupil do našeho řádu a dočasný kříž, jejž přijal, vyměnil za trvalý. A později se z něho stal úspěšný kazatel a byl velmi užitečný v řádě.
§ 15. Vyprávěl bratr, jemuž se to stalo, že, když byl mnoho let trápen nespavostí a bolestí hlavy, a jednou jsa téměř v posledním tažení, spatřil, jak si bratří, kteří se vrátili z kázání, umývali na dvoře hlavy. Dal se tam donésti a s velkou zbožností a v pláči se modlil: »Ó Bože všemohoucí, laskavý odplatiteli všech dobrých prací, pro pot tvých sluhů, na něž laskavě patříš, shlédni nyní na mne a učiň mne účastným jejich námah a společníkem.« Když to řekl, vylil si špínu, jež zbyla po umytí hlav bratří, na hlavu a byl ihned uzdraven, takže po mnoho let byl silný ke kázání a zdráv ke všem pracím v konventě.
Končí se čtvrtá část Životů bratří.
ČÁST PÁTÁ:
O VĚCECH, TÝKAJÍCÍCH SE ODCHODU BRATŘÍ S TOHOTO SVÉTA
Hlava 1.:
Jak bratři trpěli pro víru.
§ 1. Rád bratří Kazatelů byl zřízen od sv. Dominika v Toulouse a výhradně určen na potírání heresí a bludů. Když bratří v oněch končinách o hladu a žízni, v zimě a nedostatku a mnohých nesnázích již po čtyřicet let bojovali proti heresím a vládcům, kteří bludaře chránili, konečně zřídil blažené paměti papež Řehoř IX. proti bludařům a jejich ochráncům inkvisici, která byla v Provenci svěřena bratřím, kteří pak k vůli ní musili podstoupiti mnoho nebezpečenství. V Toulouse byl od knížete vydán veřejný zákaz, aby nikdo se nestýkal s bratřími a nikdo jim nesměl nic dáti ani pro-dati. Ke dveřím domů, v nichž přebývali bratří, byli postaveni strážcové, aby jim nebyly dopravovány potraviny. Když však všichni bratří byli ochotni pro víru a za poslušnost římskému stolci zemříti a již smrt s žhavou touhou očekávali, tu byli na rozkaz knížete z města vypovězeni. »Šli tedy s radostí, neboť byli učiněni hodnými pro Kristovu víru snášet pohanu.« — Vycházeli z města ve dvojicích a povýšenými hlasy zpívali »Věřím« a pak »Zdrávas Královno«.
§ 2. Léta Páně 1242 v noci Nanebevstoupení Páně byli v Aviňoně, diecési toulouské, umučeni bratří Kazatelé, kteří byli od papeže ustanoveni inkvisitory, totiž Vilém a Bernard de Rupeforti a Garcias de Aura; z řádu Menších Štěpán a Raymund Carboni a jiní, kteří s nimi byli, totiž Raymund, arciděkan toulouský a převor mnichů cluňských v Aviňoně, se třemi jinými. Ti všichni byli od heretiků pobiti pro víru Kristovu a poslušnost římské Církvi, zpívajíce »Tebe Boha chválíme«. — V noci, kdy byli umučeni, aragonský král Jakub, který dlel v táboře proti Saracénům, spatřil velké světlo rozlévati se s nebe na zemi a svým vojínům řekl: »Vězte, že v této noci děje se něco velikého pro Boha.« — Po vzývání těchto mučedníků stalo se mnoho zázraků. Tak jistý Frank, dlící v Carcassonu, uslyšev o jejich smrti, ihned se k nim utíkal ve své nemoci, která ho už dva roky trápila, a ihned byl uzdraven. — Dcera maršála z Mirepoix svěřila se zmíněným mučedníkům a ihned byla uzdravena z velmi těžké nemoci. — V klášteře v Prouille sestra Blanka měla tak nemocnou čelist, že nemohla ani jíst, ani mluvit. V noci svátku sv. Vincence mučedníka některé sestry, které s ní bděly, se jí tázaly, zda by nechtěla míti roucho bratra Viléma, jenž byl v Aviňoně pro víru Kristovu zavražděn, aby si ono roucho mohla přiložit na nemocné místo. Přisvědčila, že chce. Když je pak přinesly, přijala roucho s velikou úctou a zbožností a přiložila si je na čelist a ihned promluvila, řkouc: »Byla jsem uzdravena zásluhami bratra Viléma, mučedníka Kristova.«
Zmíněný bratr Raymund Carboni několik dní před mučednickou smrtí viděl ve snách vznášeti se nad domem, v němž byli umučeni, zlatou korunu a v ní devět zářících perel. Divě se tomu pravil: »Hle, jak ubozí jsou tito pozemští lidé, kteří — ačkoliv vidí, že pro svou víru jsme tak oslavováni — přece se neobracejí na katolickou víru.« Když se probudil, vyprávěl to pořadem prouillskému převoru a mnohým druhům. Když to uslyšel řečený bratr Vilém, pravil: »Vězte, že brzy budeme zabiti pro víru Ježíše Krista. — V konventě v Bordeaux jistý bratr pohroužen v modlitbu spatřil, jak Ježíš Kristus visel na kříži a z jeho pravého boku tekla hojně krev; dále viděl, jak blahoslavená Panna sbírala onu krev do zlatého kalichu; viděl také tři bratry, které blahoslavená Panna kropila krví, již sebrala do kalichu. Když to viděl, také sám byl jat nesmírnou touhou, aby byl pokropen, ale vidění zmizelo. Zanedlouho titíž bratří, které ve vidění viděl pokropené, byli — jak se dověděl — pro víru Kristovu umučeni.
§ 3. Léta Páně 1252 na Bílou sobotu byl umučen bratr Petr, převor bratří Kazatelů v Komo, městě italském, jenž byl ustanoven od papeže jako inkvisitor proti zlobě bludařské. Byl zabit od bezbožníků pro pobožnost víry a poslušnost svaté římské Církve v území milánském, což podrobněji jest obsaženo v bule kanonisační.
Tento muž pocházel z Verony, města v Itálii, a téměř všichni příbuzní byli bludaři. Když mu bylo asi osm let, vrátil se jednou ze školy do domu svého strýce a ten se ho tázal, čemu se naučil. On odpověděl: »Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země« atd. — Jeho strýc, jsa stoupencem nauky bludařské, pokáral ho a pravil: »Neříkej Stvořitele, neboť Bůh nestvořil věci viditelné, nýbrž ďábel.* Avšak hoch se nedal ničím odvrátiti od své víry. A když strýc mu uváděl všechny důvody pro své tvrzení, jak se tomu od bludařů naučil, že ďábel věci viditelné stvořil, tu hoch všechny jeho důvody tak dokonale vyvracel, že v ničem neobstál. Tím bylo zřejmě naznačeno, jak bude znamenitým obráncem pravdy. Strýc to však velmi těžce nesl a přemlouval jeho otce, aby Petrovi zamezil další studia. Vyprávěl mu, co se všechno stalo a jak byl přemožen a pravil: »Bojím se velice, aby po nabytí vzdělání se nepřidal k Církvi římské k zahanbení a zničení víry naší.« Prorokoval dobře. Ježto však všechny věci řídil Bůh, otec s ním nesouhlasil v naději, že až bude hoch vzdělán, svěří jej vůdcům bludařů, aby ho přesvědčili podle svého. — Když dospěl v jinocha, neobyčejného nadání, vstoupil ještě za života svatého Dominika do řádu Kazatelů a věnoval se cele kázání a potírání bludařů.
Jistý bratr, jenž s ním častěji chodíval kázat, prosil ho, aby jej naučil nějaké modlitbě. On odpověděl: »Taková jest modlitba, jež mne nejvíce dojímá a blaží: Když pozdvihuji Tělo Páně anebo vidím, jak jiní kněží pozdvihují, prosím Pána, aby nikdy nedopustil, abych zemřel jinak než pro víru Kristovu. A tak jsem se vždy modlil.«
Když jednou disputoval s bludařem velikého nadání a výmluvnosti, nechtěje se dlouho zdržovati ustanovil den, kdy by měly býti dány odpovědi a předloženy jiné otázky. I poslal do všech sousedních konventů, aby bratří zběhlí v disputování s heretiky dostavili se onoho určeného dne, ale nikdo z bratří nepřišel. Ustanoveného dne přišel onen bludař s množstvím svých druhů a postavil se na náměstí a vyzývavě jako Goliáš volal, aby s ním šli disputovat. Přišel svatý Petr, ale sám jen s jedním druhem. A když bludař bystře a ošemetně předložil své bludy, zvolal: »Odpovězte mi, jestliže můžete a víte!« — Petr si vyžádal chvíli na rozmyšlenou a odešel do kaple, jež byla nablízku. Položiv se před oltářem na zemi, v slzách prosil Pána, aby svou při hájil a buď aby bludaři vlil světlo pravé víry, nebo ho zbavil řeči, když jí tak proti Bohu zneužíval. A když vstal od modlitby a přišel doprostřed shromáždění, žádal bludaře, aby své tvrzení opakoval. A ten tak oněměl, že už nemohl ani slova říci. A tak se bludaři rozešli velmi zahanbeni; věřící však vzdávali chvály Bohu. Toto vše vyprávěl blahoslavený Petr dvěma důvěryhodným mužům a bratřím.
Když tentýž blahoslavený Petr vyslýchal jednoho bludařského biskupa, byla přítomna většina města a mnoho biskupů a řeholníků. Protože se kázání a sám výslech protáhl až přes samé poledne a bylo veliké vedro, tu onen bludařský biskup, jenž stál s blahoslaveným Petrem na vysokém podiu, které mu Milánští připravili, zvolal: »Ó převrácený Petře, jestliže jsi tak svatý, jak tento hloupý lid o tobě tvrdí, proč dovoluješ, aby je vedro tak pálilo a neprosíš Pána, aby seslal nějaký mrak mezi slunce, aby tento hloupý lid nezemřel na úpal?« Tu blahoslavený Petr odpověděl: »Jestliže slíbíš, že odpřisáhneš blud svůj a obrátíš se na naši víru, budu prosit Pána a on ihned učiní, co pravíš.« Poté mnozí přítomní bludaři počali žádat svého biskupa a volali: »Slib, slib!« Domnívali se, že blahoslavený Petr neučiní, co slibuje, zvláště když ani obláčku nebylo na nebi vidět. Ale i mnozí katoličtí biskupové a věřící velmi se začali obávat o slib blahoslaveného Petra, aby nebyla zahanbena víra. Když však bludař slíbil, že učiní, oč je žádán, tu blahoslavený Petr s velkou důvěrou zvolal: »Jen proto, aby pravý Bůh byl ukázán jako Stvořitel věcí viditelných i neviditelných a k potěšení věřících a zahanbení bludařů, prosím Boha, aby sestoupil nějaký mrak a položil se mezi slunce a lid!« A to se ihned stalo, když blahoslavený Petr učinil znamení kříže: sestoupil mrak a byl jako závoj mezi sluncem a lidem po více než dlouhou hodinu.
Když jednou opět byl zaměstnán disputacemi a těžkými zápasy s bludaři, počala jeho mysl se dostávati do různých pochybností o některých otázkách. Ale jakmile poznal úklady zloducha, utekl se k modlitbě a leže před oltářem blahoslavené Panny Marie, počal ji vroucně vzývat a prosit pro jejího Syna, aby ho zbavila onoho pokušení. A v modlitbě trochu zdříml a uslyšel hlas: »Prosila jsem za tebe, Petře, aby nezhynula tvá víra!« Po tomto hlase vstal a oněch pochybností a úzkostí z dvojakosti už více necítil. A nikdy, jak sám doznal, neměl více pokušení proti víře.
Když blahoslavený Petr kázal na Květnou neděli v Miláně a na jeho kázání bylo přítomno téměř deset tisíc osob, řekl veřejně povýšeným hlasem: »Vím bezpečně, že mi bludaři ukládají o život a že jest na moji smrt uložena suma peněz. Ale ať učiní, co chtějí, neboť více jim budu škodit mrtvý než živý.« A do měsíce byl od nich zavražděn a splnilo se jeho slovo a den ze dne více se plní o tom, že bludařům více škodí mrtvý než živý.
V klášteře sester u Florencie* jakási zbožná sestra a víry hodná toho dne, kdy byl blažený Petr pro víru Kristovu umučen, blízko Milána spatřila při modlitbě blahoslavenou Pannu, sedící ve veliké slávě na trůně a dva bratry z řádu Kazatelů vedle ní. Když se tomu divila, spatřila, jak s ní byli neseni do nebe. A když se tázala, kdo jsou, uslyšela hlas, který jí pravil: »Je to bratr Petr Veronský, který vstupuje před tvář Páně jako libá vůně.« — Po několika dnech uslyšela, že ten, jehož viděla, byl umučen toho dne. Proto prosila s velikou zbožností, aby jí pomohl v nemoci, jíž už dlouho trpěla. A ihned nabyla úplného a dokonalého zdraví.
Pravdivost tohoto vidění byla potvrzena tím, že spolu s blaženým Petrem byl těžce zraněn jeho druh bratr Dominik, který brzo nato zemřel. Věříme, že putoval za ním do nebe.
Jistý mladík ve Florencii, jenž byl načichlý bludem, vstoupil s jinými druhy do kostela bratří Kazatelů. Uviděl na stěně obraz představující mučednickou smrt blahoslaveného Petra, jak jeden z vrahů se po něm rozhání mečem, a pravil: »Kéž bych také při tom byl, jistě bych pořádně ťal.« — Jak to řekl, ihned oněměl. Když se ho druhové tázali, co se mu přihodilo, nic neodpovídal, a tak ho odváděli domů. Cestou se jim vymknul a vešel do jakéhosi kostelíka a padnuv na kolena, prosil blahoslaveného Petra, aby se nad ním slitoval. A slíbil mu v srdci, neboť ústy nemohl, že když ho uzdraví, vyzná své hříchy a odpřisáhne všechny bludy. A ihned byl uzdraven, šel tedy k bratřím Kazatelům a u nich se vyznal z hříchů a když odpřisáhl bludy, dal bratru dovolení, aby to oznámil lidu. A sám při kázání bratra vstal a v přítomnosti množství mužů a žen všechno, jak pověděno, vyznal veřejně.
Jedna žena ve Flandřích, která již třikrát porodila mrtvého syna a proto ji muž už méně miloval, ba pojal proti ní nenávist, že ji chtěl opustit nebo v budoucnosti odepříti manželskou povinnost. Když otěhotněla po čtvrté, utíkala se s důvěrou v modlitbách k blaženému Petrovi a slíbila, že vyprosí-li jí živé dítě, tak hocha vychová pro řád a dívku též pro řeholní život. Když však došel čas porodu, porodila opět mrtvého syna jako dříve. Pomocnice však chtěly jí to zatajit, ale ona to pochopila z jejich šepotu. Pro svou velkou důvěru k svatému Petru, nechtěla tomu ani věřiti. A když jí na její rozkaz podali dítě, celou duší prosila blahoslaveného Petra, aby jejího syna vzkřísil. Podivná věc! Sotva dokončila modlitbu, dítko, které bylo mrtvé — ožilo! A bylo neseno ke křtu, kde mu mělo býti dáno jméno Jan. Kněz se však přeřekl a pokřtil ho na jméno Petr. Tím bylo přijato pod ochranu blahoslaveného Petra.
V království Českém byla jedna žena trpící chorobným spánkem, takže nijakým způsobem se nemohla udržeti ve stavu bdělém. Když však její přátelé učinili slib blahoslavenému Petru mučedníku před převorem a čtyřmi bratřími Kazateli, ihned povstala jako z tvrdého spánku a vyznala řečenému převorovi, že spatřila ohavnou osobu, která ji dusila, ale jakýsi svatý v šatě Kazatelů ji zahnal a ženě vrátil zdraví.
V těmže království žena jistého šlechtice v těžké nemoci se zaslíbila blahoslavenému Petru, novému mučedníku, který se jí zjevil a pokropiv ji svěcenou vodou, uzdravil ji.
Hlava 2.:
O šťastné smrti bratří.
§ 1. Vyprávěl ctihodný Otec, první a poslední opat našeho řádu a pak dlouholetý převor v Paříži, bratr Matouš, že když svaté paměti bratr Reginald byl blízek smrti, přistoupil k němu a prosil ho, aby dovolil uděliti svaté pomazání, neboť již se blížil boj se smrtí a ďábly. A onen blažený odpověděl: »Já se onoho boje nebojím, ale s radostí si ho žádám a očekávám; neboť Matka milosrdenství mne v Římě pomazala a v ní mám důvěru a k ní s velkou touhou odcházím. Ale aby se nezdálo, že bych snad pohrdal svatým církevním pomazáním, souhlasím a o ně prosím.« — A když mu bylo svaté pomazání uděleno, v přítomnosti modlících se bratří zesnul v Pánu (1220).
§ 2. Mistr Jordán napsal o smrti bratra Everarda takto: »Když vstoupil do řádu v Paříži bratr Everard, dříve arcijáhen z Langres, stal se z něho muž hojných ctností, v díle vytrvalý, v radě pohotový; čím více byl známý ve světě, tím více vzdělával mnohé příkladem dobrovolné chudoby. Ten, jda se mnou do Lombardie, aby spatřil Mistra Dominika, v Lausanne, kde byl dříve zvolen biskupem, ale odmítl hodnost přijmouti, onemocněl. A když viděl, jak jsou lékaři zasmušilí, řekl mi: »Proč přede mnou se tají konec života? Já se smrti nebojím. Těm ať se zamlčuje smrt, komu jest její připomínka hořkou, ale ten ať se smrti nebojí, komu je zrušení stánku pozemského získáním příbytku nehynoucího v nebesích.« — A ukončil tento pozemský život odchodem sice náhlým, ale šťastným. Znamením jeho šťastného konce mi bylo, že když jsem s obavami myslil, že jsem ztratil dobrého druha a muže řádu užitečného, náhle jsem byl zaplaven nesmírnou radostí a nábožností, že jsem dospěl k závěru, že není třeba oplakávat toho, jenž přešel v radost věčnou (1221).
§ 3. Bratr Konrád, muž velké nábožnosti a v řádě lektor význačný, o jehož obrácení čteme v životě blahoslaveného Dominika, předpověděl svou smrt i místo její. Jemu trápenému horečkami v Magdeburce v Německu posluhující bratr pravil: »Bratře, Kristus tě volá. Když přijde se svými anděly tě navštívit, naznač nám tok — On přisvědčil. — Ve svatvečer svátku svaté Kateřiny v přítomnosti převorově a bratří počal zpívati: »Zpívejte Pánu píseň novou — Aleluja« (žalm 140). — A když nic jiného nemohl říci, ležel se zavřenýma očima jako mrtvý. A když bratří se modlili sedm žalmů kajících, náhle otevřel oči a pohlédl na bratry a řekl: »Pán s vámik — A když oni odpověděli: »I s duchem tvým«, řekl: »Duše všech věrných zemřelých pro milosrdenství Boží odpočiňtež v pokojk — oni odpověděli: »Amen!« — A když nic na převorovu otázku neodpovídal, začal konvent zpívati žalm stupňový a když zpíval verš: »Toto jest odpočinutí mé na věky věků (žalm 131), pozvedl umírající ruku vzhůru a prstem ukazoval do nebe. Jeho tvář tak zářila, když vydechl, že převor s pláčem řekl posluhujícímu bratru: »Opravdu, bratře Roberte, splnil vaši prosbu.« A konventu řekl: »Bratří, skloňme se, neboť věřím, že opravdu jest přítomen Pán Ježíš Kristus.« — Když se stalo, mnozí pocítili takovou slastnost a zbožnost, že ji nedovedli ani vyjádřit, ani ji pochopit. Také ti, kteří oblékali tělo mrtvého, dosvědčili, že cítili osvěžující vůni, která zůstala i na jejich rukou po mnoho dnů. — Toto vyprávěl mně bratru Gerardovi sám bratr Robert, dobrý kazatel, jenž byl tehdy posluhujícím a tomu všemu byl přítomen.
§ 4. Bratr Petr de Gircha, podpřevor v Dinan, měl po mnoho let ve zvyku zůstávati po jitřní na modlitbách. Jednou ráno vracel se však na lože, a tu uslyšel hlas: » Vstaň, nešetři svého těla, neboť na to není kdy!« — Vstal a sdělil to svému zpovědníku a v pláči šel k oltáři. Téhož dne onemocněl a za několik dní svatě zemřel. A v té zemi u mnohých jest ctěn jako svatý Boží pro svatost, jíž se stkvěl, když byl živ.
§ 5. Bratr Gualter Remešský, jenž byl mužem velké výmluvnosti a horlitel o duše, když byl dlouhý čas úspěšně kazatelsky činný, konečně v Metách onemocněl a dospěl ke konci svého života. Když již přijal zbožně svaté svátosti a přítomní bratří jej povzbuzovali k důvěře, odpověděl: »Bratří, o mne se nebojte, neboť umírám v pravé víře, v jisté naději a v dokonalé lásce.« — A za okamžik vydechl v Kristu. Toto vypravovali bratři, kteří byli přítomní.
§ 6. Bratr Vilém, kdysi činovník dvora v Sens, když byl v konventě v Orléansu již pomazán, žádal bratry, aby s ním nemluvili o hříších nebo o trestech pekelných, nebo o něčem, co by mohlo přivodili do jeho ducha bázeň, nýbrž jen o nebeských radostech. Když však bratří o něho plakali, protože byl osobností řádu velmi užitečnou a všemi milovanou, pravil: »Proč, bratří, pláčete? Jestliže jdu do slávy, máme se radovat já i vy, neboť vše je vyhráno; jdu-li do očistce, budu trpět podle zásluhy; do pekla však — to buďte jisti — nepůjdu.« — Zatím přišel jeden bratr zvenčí, který předešlé neslyšel a pravil: »Bratře Viléme, jak se daří?« — Odpověděl: » Velmi dobře!« — Tu jej bratr začal utěšovat a povzbuzovat k trpělivosti a zkroušenému vyznání. On však se zvláštní jistotou pravil: »Jestliže bych byl odkládal až do této chvíle, příliš bych váhal.« — A brzo v podivuhodné naději a útěše zesnul v Pánu.
§ 7. V téže provincii v městě Dijonu byl zbožný bratr Vilém z Chálon-sur-Saóne, jenž byl ještě mlád, ale smrti blízko. Když mu lékař pravil: »Raduj se, dobrý bratře, neboť jdeš k Bohu« — tu propukl v jásot a začal zpívat v přítomnosti bratří: »Sláva, chvála a čest budiž tobě vzdána, Kriste, Králi a Vykupiteli!« Někteří bratří mu podali kříž, který s velkou uctivostí přijal a zanotil: »Ó kříži, naděje jediná, buď pozdraven!« — Zpíval tak sladce, že se zdál jeho hlas býti andělským. Nic více pak nepromluvil a v Pánu zmlkl.
§ 8. Když ve Štrasburku umíral jistý novic a bratří jeho duši už poručili Stvořiteli, tu znenadání otevřel oči a pravil: »Slyšte, drazí bratři, stalo se mi, jako bych šel na trh, kde jsem za málo peněz koupil drahé věci; ejhle, dostávám království nebeské a neznám příčiny zásluh.« — A to řka odpočinul v pokoji.
§ 9. Bratr Konrád, kdysi převor v Konstanci v Německu, byl ve své nemoci, která sice byla velmi bolestná, podivuhodně trpělivý a často s podivnou radostností si opakoval slova Velepísně: »Můj milý můj jest a já jsem jeho — až den ochladne, až se stín nachýlk. — Šestnáct dní před svou smrtí řekl' bratřím: »Vězte, že v této nemoci zemru o svátku Panny Marie.« — A tak se stalo, neboť při prvních nešporách Narození Panny Marie zemřel a během dne byl pohřben. Poslední mši svatou sloužil k poctě blahoslavené Panny a poslední kázání měl také o ní. — Když se již blížil jeho konec a bratří se shromáždili, řekl jim: »Vězte, moji bratří, že umírám věrně, přátelsky, důvěrně a radostně.« — A to vysvětlil takto: »Věrně, protože ve víře Ježíše Krista a svátostí Církve; přátelsky, protože od té doby, co jsem vstoupil do řádu, doufám, že jsem vytrval v lásce Boží a vždy jsem se snažil konati,
co jemu by se více líbilo; důvěrně, protože vím, že jdu k Pánu; radostně, protože odcházím z vyhnanství do vlasti, ze smrti přecházím k věčné radosti.« — Rovněž přijímaje Tělo Páně zvolal s rozpjatýma rukama: »Toto iest Bůh můj, budu jej velebiti; ejhle, Bůh a Spasitel můj. Ó duše má, přijmi jej radostně, protože je to tvůj sladký přítel, rádce moudrý, pomocník silný!« — Když dostal rozhřešení od chyb, řekl: »Dobře jest mi« a pak: »Spasiž služebníka svého, Bože můj, jenž doufá v tebe!« A modlitbu: »Bože, všech věrných« a pak ihned zesnul v Pánu.
§ 10. V konventě avignonském byl převorem br. Mikuláš, jenž byl velmi oblíbeným kazatelem. Když byl blízek smrti, řekl u sebe přítomným řeholníkům: »Zítra, totiž na svátek sv. Michala archanděla, bude to 13 let, co jsem vstoupil do řádu bratří Kazatelů, a doufám v Pána, že zítra vstoupím do řádu andělů.« — Označeného dne skutečně zemřel a byl slavně pohřben jedním kardinálem v přítomnosti mnoha biskupů.
Hlava 3.:
O různých zjeveních při smrti bratří.
§ 1. V konventě v Montpellieru byli dva velmi těžce nemocní bratří, br. Petr a Benedikt. Když je podle zvyku řádového převor často navštěvoval, stalo se, že jednou se jednoho z nich otázal: »Jak se ti daří, milý bratře Petře?« Ten odpověděl: »Velmi dobře, neboť jsem jist, že se ubírám k Pánu. A to vám bude znamením, že bratr Benedikt téhož dne zemře.« Tehdy převor přistupuje k br. Benediktovi a táže se ho, jak je mu. Ten odpověděl: »Výtečně, neboť když jsem včera rozjímal, jak by bylo dobré umříti a býti s Kristem a při tom jsem vroucně a toužebně prosil nejsvě-tější Pannu, aby mi byla v tom nápomocna, náhle byl můj duch uchvácen takovou zbožností, že nic jiného nechci a nemohu mysliti leč Krista.« Když tedy po několika dnech br. Petr zemřel a za zpěvu žalmů jej bratří nesli do chrámu, tázal se br. Benedikt posluhujícího, kdo to zemřel. A slyše, že br. Petr, volal: »Vyneste mne, bratří, neboť i já mám téhož dne s ním jiti k Pánu!« Když se zanedlouho konvent vrátil, tu on zemřel a pohřben byl spolu s druhem, jehož mu Pán dal. Kdo toto napsal, byl přítomen jejich pohřbu a toto všechno slyšel z úst řečeného převora.
§ 2. O šťastné smrti dvou rodných bratří. — V témže konventě byli dva bratři, dvojčata, kteří v jednom dnu se narodili, spolu současně šli na studie do Paříže a spolu téhož dne vstoupili do řádu Kazatelů a svůj ctnostný život stejného dne v Pánu ukončili. Jeden z nich, br. Petr, po generální zpovědi a svatém pomazání, posilněn Tělem Kristovým, řekl br. Ponciovi, převoru: »Otče, kam mne chcete poslat?« Převor vida, že už umírá, řekl: » K Pánu našemu Ježíši Kristu.« -— »A koho mi dáte jako společníka ?« — Převor řekl: »Samotného Pána Ježíše Krista, jehož jsi přijal ve Svátosti.« Tehdy se bratr velmi zaradoval a přijav od bratří políbení pokoje, odešel v pokoj věčný.
Jeho rodný bratr, Arnold, také odevzdal téhož dne duši Pánu. Když se konvent modlil u něho modlitby za umírající, tu jistý br. Vincenc, jenž byl nemocen a s ním v jednom pokoji ležel, spatřil, kterak k br. Arnoldovi přišel krásný průvod svatých, mezi nimiž byl i blažený Dominik, ozdobený nesmírnou slávou, a obstoupili lože nemocného. Když br. Arnold odevzdával svou duši Bohu, všichni tito svatí v čele se sv. Dominikem odcházeli. Jeden z nich řekl br. Vincencovi: »Buď připraven, protože i ty půjdeš s námi k Pánu.« Ten to vyprávěl bratřím a po několika dnech zemřel.
§ 3. Jak umírající bratr předpověděl smrt druhého. — V téže provincii v konventě v Arles byli dva nemocní bratři, Vilém a Jan. Když převor navštívil bratra Viléma, řekl mu tento: »Vím, že v této nemoci zemru, ale ne já sám; neboť já zemru v předvečer svátku Nanebevzetí bl. Panny Marie a br. Jan dne následujícího.« Když se ho bratří tázali, jak to ví, odpověděl: »Měl jsem vidění, jako bych byl převážen přes řeku na loďce, řízené bíle oděnými bratřími. Tu přiběhl na břeh br. Jan a volal: „Počkej na mne, drahý bratře, i já pojedu s tebou".« A stalo se, jak byl předpověděl.
§ 4. Bratr Jiljí, Španěl, muž nepochybné vážnosti a pravdivosti, jenž byl bratru Humbertovi, Mistru řádu, druhem v Paříži, napsal mu následující. — V konventě santaremském byl br. Petr, lékař, jenž nemocným rád poskytoval radu i pomoc a jejich bolesti jak mohl ulehčoval. Když tedy jednoho dne po obědě ležel spolu s jinými dvěma nemocnými, jeden z nich, bratr konvrš, spatřil, jak byl pomalu vyzdvižen se svého lůžka až ke stropu nemocnice a pak se zase pomalu snesl na lůžko. Po hodince deváté přišel řečený bratr Petr ke mně a zjevil mi něco z toho, co se stalo, ve zpovědi. Dal jsem mu radu, aby o tom nikomu jinému nemluvil, neboť často se stává, že snadno se marná chvála zmocní srdcí těch, o jejichž viděních se veřejně mluví. Když se vyzpovídal, odešel. Bratr Martin mne však zavolal a řekl: »Bratře Jiljí, řekl vám bratr Petr, jak byl unesen do nebe?« A já jsem řekl: »Odkud to víš?« A on: »Já jsem vlastníma očima viděl, jak byl vyzdvižen s lůžka až ke stropu tohoto domu.« Tu jsem mu řekl, aby nikomu o tom nepovídal. Když však se řečený bratr Petr jednou v noci modlil před oltářem, tu přišel ďábel v podobě bratra a kopl ho nohou do stehna. Stěží byl v nesmírných bolestech dopraven do nemocnice, a když se mu na poraněném místě udělal nádor, brzy zemřel. Při smrti byl pln zbožnosti a z útěchy, jíž okusil, přešel do nevýslovné. Též bratr konvrš, jenž ho viděl, jak byl povznesen, za několik dnů zemřel. Bratří, kteří byli při jeho smrti, spatřili, jak tvář jeho byla zaplavena podivnou září, že celé místo i kniha, z níž se převor modlil, byly tou září osvíceny.
§ 5. Když v témže konventě umíral podpřevor, tu převor, jenž v tom roce zemřel, přišel k jistému bratru ve spárně odpočívajícímu a hlasitě jej volaje jménem, pravil: »Vstaňte, bratří! Proč spíte? Jděte rychle k podpřevorovi, jenž umírá!« Ihned na jeho probuzení bylo dáno znamení a běžíce do nemocnice, modlili jsme se vyznání víry a našli jsme, jak řekl. Z toho vidno, že svatě zesnulí pečují o živé.
§ 6. V témže konventě byl těžce nemocen bratr konvrš, jenž si dal za volatí jednoho bratra a řekl mu: »Kdybys byl přišel rychleji, mohl bys slyšet moji matku a sestru, které — jak víš — zemřely.« Tyto ženy byly velmi svatého života a dobroditelkami řádu. A nemocný pokračoval: »Když před chvilkou ke mně přišly a pravím jim: „Když jste zemřely, proč se mi zjevujete?" — odpověděly: „Dostaly jsme na přímluvu nejblahoslavenější Panny od Pána dovolení, abychom tě navštívily. Buď připraven, neboť zítra zemřeš a zjeví se ti mnoho ďáblů. Ale neboj se, neboť my ti přijdem i s mnoha bratřími Kazateli na pomoc. Když však spatříš Pána Ježíše Krista, na nic nemysli, leč aby ses celý v něho ponořil".« To řekl a příštího rána, jak předpověděl, zemřel, ačkoliv přirozeně se to zdálo neuvěřitelným. A když vypouštěl duši, též pohybem těla naznačil, že duch jeho vchází v Pána.
§ 7. Když bratr Petr Fernandi, jenž od dětství žil svatě v řádě a napsal též život blaženého Dominika, Otce našeho, a jenž po mnoho let byl učitelem v mnohých městech Španělska, v Zámoře onemocněl, jistý zbožný bratr spatřil ho ve vidění, jak stál na velmi vysoké hoře a tvář jeho zářila jako slunce a dva zářící jinoši stáli vedle něho, jeden po jeho pravici a druhý po levici. Když mi to následujícího dne řekl bratr, jenž to viděl, poznal jsem, že bratr Petr brzy zemře. A když jsem k němu přišel a seděl jsem na lůžku, na němž ležel, pravil jsem: »Bratře Petře, nyní máte odejiti do rajské vlasti; pozdravujte ode mne blahoslavenou Pannu a blaženého Dominika.« Tu on se celý rozradostnil a řekl: »0 tom, bratře Jiljí,. mi hovořte, protože dobře jest tam býti.« Já pak vida, že brzy zemře, dím jemu: »Drahý bratře, prosím vás, abyste mi byl po smrti nápomocen.« On rozpřahuje ruce k nebesům jakoby jist odměnou, pravil: »Slibuji vám, že vám s Kristem budu pomáhat.« Vyprávěl mi, kterak se mu zjevila nejblahoslavenější Panna a sv. Jan Evangelista a dali mu na hlavu koruny. »Toto zjevení svěřuji vám a prosím, abyste mi je vysvětlil.« A já, jenž jsem jeho život i svědomí dobře znal, pravil jsem: »Jedna ta koruna přísluší tvému panictví, druhá tvému kázání a učenosti a protože jsi panic a doktor, získal jsi je pomocí blahoslavené Panny a učedníka Kristova.« Tehdy mne žádal, abych svolal bratry. A jim shromážděným pravil: »Bratří, není řádu, který by Bůh tak miloval; držte se ho!« A dále: »Někdo mocný vás nenávidí, ale nebojte se, vám neublíží!« To řka, zesnul přede všemi v Pánu.
§ 8. Vyprávěl br. Raymund z Lausany, muž svatý a zestárlý v řádě, že v konventě le-puijském (Le Puij en Velay) byl br. Vilém, kněz. Ten přijav svátost pomazání byl položen na popel k očekávání smrti. Náhle jako probuzen z hlubokého spánku vztáhl pravou ruku a protíraje si oči pravil v přítomnosti celého konventu: »Radujte se, bratři, protože pravá radost je v nebesích a vy všichni dosáhnete této radosti. Ejhle, zahrada je plná andělů, kteří na mne čekají!« — A obrátiv se k převorovi, řekl: »Viděl jste anděla, jak mi dal políbení pokoje?« — A když se ho převor tázal, zda by mu nechtěl něco říci, odpověděl: »Ostatně, už nejsem v tvé moci; Pán odplatí za mne!« — To řekl, poněvadž převor byl k němu v nemoci někdy tvrdý. A zesnul v Pánu. To vše řečený bratr Raymund slyšel a napsal. Následkem toho mají se míti představení a posluhující na pozoru, aby nezarmucovali nemocné, které andělé navštěvují a svými úsluhami potěšují.
§ 9. Bratr Gualter v konventě norwichském v Anglii, uhlazených způsobů, velmi vzdělaný a nadaný řečník, ač ještě mlád, byl blízek smrti. Když se nad ním bratři pomodlili žalmy kající a po svatém pomazání zpívali zbožně litanii, řekl: »Bratři, na začátku tohoto posvátného obřadu navštívil mne Pán a ukázal mi místo velmi vznešené, kde jsem uviděl sbor panen opěvujících Krista a jeho přesladkou Matku a byl jsem tím velmi potěšen.« — A dodal: »Už mne nemůže nic poděsit, protože se opírám o pravou víru a cele jsem se svěřil blahoslavené Panně Marii.« — Rozloučiv se tedy s bratřími počal šeptati jméno blahoslavené Panny a jako by upadal do hlubokého spánku, zesnul v Pánu.
§ 10. Bratr Jindřich Polák z konventu vratislavského, když již přijal svátost Eucharistie a poslední pomazání, pohlížeje zbožně na kříž počal slabým hlasem umírajícího zpívati antifonu: »Bezpečně a radostně jdu k tobě, abys i ty s jásotem přijal učedníka Toho, jenž na tobě visel.« (Antifona z 2. nešpor svátku sv. Ondřeje apoštola.) Bratr, jenž byl přítomen a toto vlastní rukou napsal, se ho tázal, co vidí; tu odpověděl: »Vidím Pána Ježíše Krista a jeho apoštoly.« — A když se ho tázal, zda bude k nim připočten, odpověděl: »Ano, a také všichni bratři, kteří svůj řád zachovávají, budou k jejich řadám připočteni.« — A později toto opakoval. A znovu pohlížeje na kříž, počal se líbezně usmívati a tleskati rukama, ukazuje radostnost ducha tváří, očima i rukama. Po nějaké chvíli řekl přítomným modlícím se bratřím: »Jsou zde ďábelští heretici, kteří chtějí zvrátiti mou víru, ale já věřím v Otce i Syna i Ducha svatého, jednoho pravého Boha.« -— A již nepromluviv odevzdal duši svou Stvořiteli.
§ 11. Bratr Ivo, rodem Brit, kdysi provinciál ve Svaté zemi, pokorný, ušlechtilý a velmi zbožný, modlil se jednou po jitřní ve chrámě. Když pozvedl oči k lampě, spatřil stín v podobě bratra stojícího a majícího hábit špinavý, až černý. Když se ho tázal, kdo jest, odpověděl: »Jsem bratr ten a ten, který právě zemřel a za života byl tvým milým přítelem.« A když se ho bratr Ivo tázal, jak se mu daří, odpověděl: »Zle a bídně, protože musím býti 15 let v krutém trestu.« — Když se ho tázal, proč tak dlouho a krutě jest trestán, odpověděl: »Netaž se, protože podle soudu Božího, který jest velmi spravedlivý, dobře jsem si toho trestu zasloužil; ale prosím, abys mi pomohl.« — On slíbil, že je ochoten podle svých sil mu pomoci. Když nastalo svítání, začal řečený bratr za svého druha sloužiti nejsvětější Oběť Bohu. Když již držel proměněnou Hostii v rukou, prosil Pána asi těmito slovy: »Pane Ježíši Kriste, jestliže by vládce Babylonie a Alapie držel zajatce jako otroka v okovech a jeho komorník, jenž mu byl dvacet let sloužil ráno při vstávání a večer při léhání, kdyby za své služby žádal, aby mu byl dán onen zajatý otrok, pán by mu rozhodně neodepřel. Pane, nejsi tvrdší než vládce Saracénů; komorníkem Tvým jsem já, neboť po mnoho let Tobě sloužím co
nejoddaněji. Máš zajatce jako otroka, onoho totiž mého bratra, a proto prosím Tvou dobrotivost, abys mi ho dal za mé služby.«
— Když tato slova ne jednou, ale mnohokrát s velkou vroucností opakoval, za velkého pláče mši ukončil. Následující noci se modlil opět po jitřní v kostele a spatřil státi před sebou onoho bratra v čistém a zářícím hábitě a tázal se ho, kdo jest. On odpověděl: »Jsem týž bratr, jenž se ti včera zjevil.« Když se ho tázal, jak se mu nyní daří, odpověděl: »Dobře skrze milost Boží; žádal jsi mne na Pánu a Pán mne tobě dal, neboť už jsem osvobozen z očistce a ubírám se do společenství blažených duchů.« — A ihned zmizel.
Hlava 4.:
O bratřích v mukách očistcových.
§ 1. Dva bratři, z nichž jeden byl novicem a druhý dlouholetým kazatelem konventu v Kolíně, zemřeli téhož dne. Třetího dne poté zjevil se ošetřujícímu bratru onen novic a řekl, že pro horlivost svého obrácení byl tak rychle očištěn. Až za měsíc se mu zjevil onen kazatel, ozdobený krásnými šperky na prsou a jeho šat byl protkán drahokamy a na hlavě měl zlatou korunu. Když se ho bratr tázal, proč novic byl dříve a on později osvobozen z očistce a co by znamenaly jeho ozdoby, odpověděl: »Pro přátelství se světskými lidmi a pro potěšení rozmlouvání byl jsem déle v očistci, ale dosáhl jsem větší slávy; onen šperk na prsou značí dobrý úmysl k Bohu, drahokamy jsou duše, které jsem obrátil, koruna představuje nevýslovnou slávu, které jsem od Pána dosáhl.«
§ 2. V Derby v anglické provincii byl jistý mladý, velmi zbožný bratr jménem Gerard, který onemocněl v místě, kam se odebral kázat. V přítomnosti tří našich bratří Kazatelů a dvou bratří Menších umíraje zastřel si oči rukama a zasmál se na celé kolo. Když se ho přítomný podpřevor otázal, proč se směje, odpověděl: »Protože právě přišel svatý Edmund, náš král a mučedník, a ejhle — celý dům je plný andělů!« — A opět se ještě více smál: »Přišla naše Paní, pozdravme ji!« — A když se pomodlili všichni společně »Zdrávas, Královno« a ostatní modlitby, řekl nemocný: »Ó, jak milé bylo toto pozdravení blahoslavené Panně, neboť se sama usmála.« — Pak nemocný bratr otočil oči směrem ke dveřím a zblednuv v tváři pravil: »Nyní přišel Pán Ježíš Kristus, aby mne soudil.« — Upadnuv do smrtelného zápasu činil takové pohyby, jako by byl veden na soud a tak se potil, že podpřevor nestačil mu stírat pot. Jako by byl postaven před soud, ve veliké hrůze chvílemi váhal a někdy řekl: »Je to pravda«, jindy »Tak to není« a někdy žalobce statečně potíral. Mezi jiným řekl také: »Ó dobrý Ježíši, odpusť mi tu maličkost, aby mne malé hříchy neodsoudily!* — A tehdy mu podpřevor řekl: »Copak, bratře milý, počítají se malé hříchy mezi veliké ?« — On těžce vzdychaje pravil: »Oh, ano!« — Když však ho podpřevor povzbuzoval, aby nijak neztrácel důvěry, i kdyby proti němu se anděl s nebe postavil, protože Spasitel je milosrdný, odpověděl nemocný s vyjasněnou tváří: »Opravdu, milosrdný jest!« — A brzy poté vydechl léta Páně 1257 o Hodu Božím svatodušním.
§ 3. Bratr Dominik, převor konventu santarenského ve Španělsku, žádal po bratrech jdoucích na provinciální sněm, aby byl zbaven úřadu převorského. Když mu to bratři rozmlouvali, pravil: »Jsem jist, že když mne ho nezbaví definitoři, Pán, jenž je nejvyšším převorem, mne ho zbaví dříve, než se vrátíte ze sněmu.« — Což se také stalo, neboť zemřel před jejich návratem. Krátce před tím, než zemřel, řekl bratru sedícímu u něho: >>Kde jest ona paní, která zde právě byla?« — Bratr odvětil: »Víte dobře, převore, že ženy do našich místností nevcházejí.« — A on: »Mluvím o té ženě, která dítko Ježíše nesla v rukou; divné, že jste ji neviděl, když byla před vašima očima.« — Potom se začal stále znamenat svatým křížem a sepjav ruce, oči maje upřeny k nebi odevzdal duši Panně Marii, kterou viděl. — Po své smrti zjevil se jistému bratru při modlitbě docela viditelně, jak onen bratr vyprávěl. Když se ho bratr v úžasu tázal: »Jste to vy, otče Dominiku, zda jste neumřel?« — Odpověděl: »Jsem sice mrtev světu, ale žiji Bohu a prosím vás, abyste oznámil bratřím, že nemají dovolovat, aby k umírajícím bratřím byli připouštěni světští lidé. Neboť já jsem za to trpěl, že jsem při svém umírání viděl své příbuzné, světské lidi, a s jejich pláčem jsem příliš pozemsky spolucítil.«
§ 4. V témže konventě byl jistý bratr jménem Fernand, který zemřel po dlouhém utrpení v nemoci. Jeho tvář po smrti zazářila podivným leskem, jak dosvědčují bratři, kteří ho strojili. Pak se zjevil kterémusi z nich, a ten když se ho tázal, zda není již mrtev, odpověděl: »Tělem jsem mrtev, ale duší žiji.« — Tehdy bratr pravil: »Co je s bratrem Didakem?« — Ten totiž v té době zemřel v onom konventě. Odpověděl: » O velikonocích vstoupí do nebe.« — Tu znovu se otázal onen bratr: »Řekněte mi, proč musí trpět trest?« — On odvětil: »Byl na něho uvalen trest pro marnou chválu, kterou hledal při zpěvu.« — Když se dále dotazoval, jak je s našimi bratřími vůbec, uslyšel: »Dobře, bratři, kteří umírají v řádě, nejsou zatracováni, protože u nich stojí při jejich smrti blahoslavená Panna.« — Řekl dále bratr: »Odkud máme jistotu, že co pravíte, je pravda ?« — Odpověděl: »To vám buď znamením, že na Květnou neděli příští nebudete ani zvonit, ani nebudete konat obvyklý průvod.« — Když se přiblížila ona slavnost, byl od biskupa vysloven náhle nad městem interdikt a stalo se, jak onen předpověděl. — Proto v tom hledejme spíše pravdu než marnost. (Bratr Fernand zemřel asi r. 1223. Pozn. překl.)
§ 5. Když zemřel bratr, jenž byl velmi žádostivý oprav a staveb, řekl jeden bratr téhož konventu svému druhu, s nímž byl venku k vůli kázání: »Dnes zemřel v Bologni ten a ten bratr, stařec.« — Když se ho druh tázal: »Odkud to víte?« — Řekl: »Viděl jsem ho ve snu, jak lezl po rukou a nohou,v křížové chodbě a nesl prut, jímž měříval zdi, a dva ďábli, jeden na pravici a druhý po levici, ho silně šlehali.« — Když se vrátili do konventu, dověděli se, že téhož dne řečený bratr zemřel. Když tedy bratři uslyšeli, co onen viděl, modlili se vroucně za zemřelého. A po jisté době bylo zjeveno jinému, že onen starý bratr byl už osvobozen na přímluvu svatého Mikuláše a blaženého Dominika, jimž za svého života velmi oddaně sloužil.
§ 6. V konventě limožském zemřel bratr Jan Balistarii, horlivý a znamenitý kazatel. Osmého dne po své smrti se zjevil osobě sobě důvěrné zahalen nesmírnou slávou a řekl, že byl v očistci sedm dní hlavně pro nevděčnost a zábavné mluvení a osvěžení tělesné. Byv otázán na stav osoby, jíž se zjevil, řekl, že mu to nebylo oznámeno, ale jestliže vytrvá, bude spasena. Řekl však, že lehké hříchy, které jsou zde považovány za malé, stávají se pak velikými v trestu. Byv otázán, jak se dostal z očistce, řekl, že Pán poslal anděly, kteří ho vyvedli a zpívajíce přivedli před Pána a že čím výše vystupovali, tím více jeho radost rostla.
§ 7. Jistému bratru velmi rozjímavému bylo dáno spatřiti, jak tělo jistého zemřelého bratra odpočívalo v křížové chodbě, kdežto hlava se točila nad studní, která byla nablízku. Když se tázal, co to znamená, odpověděl zemřelý: »Já jsem bratr ten a ten a moc jsem trápen, protože jsem žádal vždy jen čisté víno, zatím co si je jiní zřeďovali, abych mohl klidně spát. Ale modlete se za mne, neboť k vůli tomu bylo toto ukázáno.«
Z řečeného jest patrno, že bratři pro mnohé, co se nám zdá lehké a nepatrné, byli těžce trápeni při smrti i po smrti. Proto je třeba se toho varovat a když se něco přihodí, zde páliti, zde se kati, abychom na věčnosti byli ušetřeni.
Hlava 5.:
O úkladech ďábelských.
§ 1. Vyprávěl bratr Raymund z Lausanny a sám to napsal velmistrovi řádu, že v konventě lyonském ve Francii byl bratr Petr, který, umíraje v přítomnosti převora a bratří, zvolal: »Co tu děláš, krvelačná šelmo?« — Když se převor otázal: »Co to má znamenat, bratře?« — odpověděl: »Skrývá se zde ďábel v kůži zlé stařeny, ale nade mnou ničeho nezmůže, protože pravá víra mne spasí.« — A brzy poté zemřel.
§ 2. V konventě boloňském byl jakýsi novic, který už umíral. A když přijal zbožně svaté svátosti, ukázali se mu dva ďábli v podobě dobrých anděla a pravili mu: »Ty jsi tak vážný, že tě nemůžeme přijmout do svého království, ale jestliže chceš poslechnouti naší rady, za několik dní přijdeme k tobě a uvedeme tě do téže slávy, které my sami požíváme.« — Když souhlasil, rozkázali mu, aby tak přísně zachovával mlčení a ani slova nepromluvil. Když to slíbil, připomněli mu těžký hřích, který v žádné zpovědi nevyznal a odešli od něho. Navštívil ho pak jistý dobrý bratr, jemu velkým přátelstvím nakloněný, ale ani s ním slova nepromluvil. Tu onomu bratru bylo tak přísné mlčení nápadným a podezřelým, že usuzoval na úklady ďábelské. Mnohými důvody a příklady mu ukázal, jak ďábel je úskočný, a věřící často i pod rouškou svatosti usiluje oklamati. Jeho domluvami nemocný braitr povzbuzen a osvícen, dal si zavolati bratra Jindřicha de Brachio, muže svatého, jemuž se ze svého hříchu vyznal. Po rozhřešení vyložil mu po pořádku uvedené mámení ďábelské v přítomnosti mnohých bratří. A kdo byl přítomen, toto napsal.
§ 3. V konventě marseillském byl jistý mladý bratr nemocen. Když již ležel jako mrtvý a po celou noc Povýšení svatého Kříže byl ve smrtelném zápase, náhle rozpřáhl ruce a zvolal: »Vidím v nebesích Kříž Páně, jehož slavnost dnes na zemi slavíte.« — Tu převor, překvapen, vzal do rukou malý křížek, jenž podle zvyku byl před umírajícím položen, ukazuje mu jej, pravil: »Hle, synu, znamení Kříže Božího.« — Ten odpověděl: »Ten, o němž mluvíte, nevidím, ale pravý kříž Kristův vidím v nebi.« — A když mu znovu ukazovali křížek, třikrát nebo čtyřikrát to opakoval rozhorleně přítomným: »Což nevidíte, jak září?« — Pak však náhle převorovi řekl: »Hleďte, jak velkou lest chtěl na mne spáchat nepřítel; přišel totiž s velikým zástupem ďáblů a usiloval, aby mne získal pro sebe. Když jsem to však rozhodně odmítl a prohlásil se služebníkem Kristovým, pravil: „Ba, můj jsi, protože včera jsi pil víno proti radě lékařově a bez dovolení."« — Tu převor, bratr Petr de Casis, muž velmi zbožný, který mi to vyprávěl, řekl nemocnému: »Synu, vyznej se z toho s bolestí v duši a ďábla velmi zahanbíš.« Když to onen učinil se slzami, zemřel, chvále a velebě Pána a blahoslavenou Pannu Marii.
Hlava 6.:
O těch, kteří váhali pomoci zemřelým.
§ 1. Bratr Bertrand, muž svatý a druh blahoslaveného Dominika a první provinciál francouzské provincie, téměř každodenně sloužil mši sv. za odpuštění hříchů. Když to zpozoroval v montpellierském konventě bratr Benedikt, muž dobrý a moudrý, tázal se ho, proč zřídkakdy slouží mši sv. za zemřelé a často za odpuštění hříchů. Ten odpověděl: »Protože zemřelí, za něž se modlí Církev, jsou už v bezpečí a je jisto, že dojdou spásy.« My hříšníci však jsme v mnohých nebezpečích spásy.« — Na to bratr řekl: »Řekněte mi, otče nejmilejší, kdybyste měl před sebou dva žebráky stejně chudé, ale jeden z nich měl všechny údy těla zdravé a druhý však neměl ani jednoho údu, kterému z nich byste nejprve pomohl?« — Bertrand odpověděl: »Tomu, jenž by si méně mohl pomoci.« — Tu bratr Benedikt řekl: »To jsou zemřelí, kteří nemají ani úst, aby se mohli vyzpovídat, nemají uši k slyšení, ani očí k pláči, ani rukou k práci, ani nohou k putování, ale očekávají jedině naší pomoci; hříšníci však mimo to vším tím si mohou pomáháte — Když ani tímto výkladem nebyl Bertrand přesvědčen, následující noci se mu zjevil jakýsi hrozný zemřelý, který ho dřevěným kyjem těžce uhodil, což se přihodilo více než desetkrát za onu noc, že ho vzbudil, poděsil i trýznil. Ráno pak, přivolav bratra Benedikta, vše mu vyprávěl a přistoupiv k oltáři, velmi zbožně v slzách sloužil mši sv. za zemřelé a od té doby tak činil stále. — Kdo to slyšel z úst samého bratra Benedikta, ten to zapsal.
§ 2. Jistý bratr, poslaný do jedné osady kázat, byl ubytován v domě a večer vystoupil na střechu si odpočinout. A hle, v protějším domě sešli se jinoši, aby bděli u mrtvého a oddali se neslušným hrám. Když to onen bratr viděl, zaplakal nad jejich zkažeností. A sotva se uložil na lože k spánku, ukázal se mu zemřelý a pravil: »Jsem poslán jménem duší očišťovaných v očistci; tyto vzkazují svým pozůstalým: Smilujte se nad námi, aspoň vy, přátelé naši, neboť ruka Páně se nás dotkla.« — A dodal: »Bratře, zítra budeš kázati o těchto slovech a zavrhneš ony nepřístojné hry, kterých jsi byl svědkem, a přiměješ lidi, aby zbožně pomáhali duším svých zemřelých přátel.« — A bratr nazítří neváhal tak učiniti. Po pohřbu kázal ke shromážděným zástupům a tak úspěšně, že všichni od nejmenšího až ke . starcům dali se do usedavého pláče a byli jati touhou pomáhati zemřelým a ony hry odstranili.
§ 3. Bratr Rao, Říman, muž velké svatosti, řekl v zotavení bratřím, že jedním z toho, čeho se nejvíce bojí, jest, aby nezemřel, maje ještě nějaký dluh vůči zemřelým.
§ 4. Přihodilo se, že zemřel jistý bratr, který měl ještě dluh vůči zemřelým. Po dlouhé době se objevil ve snách jednomu svému příteli, smutný a celý popálený. Když se ho onen tázal, proč za tak dlouhou dobu není ještě celý očištěn, odpověděl: »Poněvadž jsem nedostal od nikoho pomoci, protože modlitby a pomoc, které byly určeny mně, dostali oni zemřelí, kterým jsem byl pomoc dlužen já a tak očekávám stále milosrdenství Boží a vaše a za ně prosím.«
§ 5. V konventě clermontském jistý bratr konvrš, který v těch dnech zemřel, uchopil za ruku převora. procházejícího se večer po chodbě a modlícího se žalmy a pravil: »Převore, řekněte bratřím, že špatně činí, když mi nesplácejí, co jsou mi povinni.« — Převor poznávaje hlas a cítě ruku, ale nikoho nevida, přestrašen svolal bratry a přednesl jim, co slyšel. Tu se ukázalo, že mnozí z bratří se dosud nepomodlili to, co byli za zemřelého povinni. Napomenul je, aby neodkládali s pomocí trpícímu.
§ 6. Ve Španělích byl bratr Matouš, lektor a zbožný kazatel. Když zemřel, po devíti dnech se zjevil jistému bratru modlícímu se. A když se ho tázal, jak by mu bylo, odpověděl: »Dobře, neboť právě očištěn jdu ke Kristu.« — Bratr poděšen pravil: »Což tak dlouho jste byl v očistci?« — A onen řekl: »Způsobila to nedbalost bratří; kdyby byli ihned splnili, co jsou povinni, třetího dne bych byl osvobozen.«
Hlava 7.:
O bídném konci odpadlíků.
Když jsme vyprávěli o šťastném údělu bratří, zbývá, abychom pověděli o bídném konci těch, kteří nemilovali bratrství a s námi nezůstali, ale jako odpadlíci opustili svůj domov.
§ 1. Jistý bratr v řádě letitý, vzdělaný a výmluvný, a velmi oblíbený, z lásky k jednomu ze svých tělesných bratří opustil řád a oddal se alchymii, aby bratru dopomohl k bohatství. Přišel na ostrov Sardinii, protože tam se nalézaly rudy, o nichž slyšel, že jsou k tomu dílu užitečné a zároveň tam byl více ukryt a neznám, neboť bratří na onom ostrově ještě nebyli. Když již více než rok v tomto klamu bláhově ztrávil, onemocněl a blízek smrti pravil dvěma klerikům, kteří s ním bloudili: »Ejhle, umírám vně svatého řádu, jejž jsem uboze opustil. Mám však hábit ve svém tlumoku, prosím vás, rychle mi jej přineste a oblecte, abych aspoň byl v něm pohřben.« — Když to však chtěli učiniti, vyřítilo se z jeho těla tolik červů, že klerici byli jimi přímo pokryti a zemřelého nemohli ani hlinou přikrýti pro množství červů.
§ 2. Jiný bratr, který v Paříži vykládal sentence, ale byla na něho uvalena jistá omezení, a proto odpadl a chtěl přestoupiti k premonstrátům. Nebyl však přijat a vraceje se do své provincie, byl stižen hroznou a smrtelnou nemocí. Když ani tak nebyl napraven a odebral se do Paříže, doufaje se státi rektorem na theologii, bídně zemřel.
§ 3. Jiný bratr velmi urozený vstoupil do řádu na přání knížete, ale zanedlouho předstíraje, že je řád pro něho těžký, vyžádal si dovolení od papeže, aby mohl přejiti k nějakým řeholním kanovníkům. Když to učinil, byl zvolen za představeného oněch kanovníků. Proti jeho volbě byla podána stížnost, dlouho bojoval a když vyhrál při, na zpáteční cestě — velmi rychle po dosažení hodnosti — zemřel.
Hlava 8.:
O těch, kteří se po smrti proslavili zázraky.
§ 1. Ke cti a chvále Ježíše Krista uvádíme, co španělští bratří napsali o bratru Pelagiovi, Španělu. — Tento bratr velmi dlouho pracoval jako horlivý a pokorný kazatel a zpovědník a pak v kolimbrienském konventě v Portugalsku v přítomnosti modlících se bratří zesnul v Pánu. Když zanedlouho kopali vedle jeho hrobu hrob pro jiného bratra, hrobníka i ostatní bratry, kteří byli přítomni, zavanula podivuhodná vůně a jako osvěžující oblak se vznesla z jeho hrobu. Hrobník pak měl dceru, která byla stižena těžkou nemocí, pro niž nemohla ani povstati s lůžka. Vrátiv se domů, doporučil ji přímluvám bratra Pelagia a ona ihned vstala, vzala konev na vodu a donesla ji na důkaz svého dokonalého uzdravení plnou vody z řeky.
§ 2. Když bratří téhož konventu lili zvon pro svůj kostel, omylem zvonařského mistra se stalo, že chybělo mnoho potřebné mědi. Tu jeden z bratří se pomodlil a vstav vzal hlínu z hrobu bratra Pelagia a vhodil ji do pece. A ta ihned se proměnila v měď. A po ulití zvonu zbylo ještě 126 liber mědi, ačkoliv předtím podle úsudku zvonaře chybělo jí ke zhotovení zvonu více než třetina.
§ 3. V Kolimbrii byl jakýsi štítonoš, jenž trpěl silnou horečkou. Když však mu položili na krk hlínu z hrobu bratra Pelagia, ihned horečka přestala. — Rovněž jeden bratr tamního konventu, když byl velmi trápen horečkou, vrhl se na hrob bratra Pelagia a už nikdy nebyl trápen touto nemocí.
§ 4. Rovněž jeden člověk mající duši obtíženou mnohými hříchy smrtelnými nemohl se z nich vyznati, ačkoliv chtěl, pro tvrdost srdce, přišel ke hrobu bratra Pelagia a vroucně ho prosil, aby mu vyžádal od Pána zkroušenost srdce k dobré zpovědi. Brzy nato byl zachvácen takovou lítostí ve svém srdci, že — jak jeho zpovědník přiznal — sotva pro množství slz mohl mluviti.
§ 5. Jeden slepec, který se někdy zpovídával bratru Pelagiovi, sotva uslyšel o jeho zázracích, které se dály na jeho hrobě po smrti, s velkou pokorou se jemu svěřil a ihned dosáhl zraku. — Rovněž pět posedlých ďáblem bylo po vzývání bratra Pelagia uzdraveno; ti z různých končin přišli ke hrobu bratra Pelagia, aby tam vzdali díky Bohu i jeho svatému.
§ 6. Také dvě ženy saracénské, což je podivuhodnější, které v Kolimbrii trpívaly krutými horečkami, byly uzdraveny z Božího milosrdenství ihned, sotva si přiložily hlínu ze hrobu bratra Pelagia.
§ 7. V téže španělské provincii byl bratr Petr Gonsalvi, který pocházel z velmi urozeného rodu. Byl napřed kanovníkem a velmi se oddával zálibě ve světských věcech. Řízením Božím se stalo, že jednou spadl s koně v přítomnosti mnoha lidí, kteří se mu smáli. Tak vysmán od světa, rozhodl se vysmáti se světu a přijal roucho svatého Dominika a stal se jeho horlivým napodobovatelem. Po mnohých a namáhavých pracích na vinici Páně, aby dosáhl odměny za své námahy od Pána, ve městě Tudě onemocněl a konečně byl povolán od Pána k veliké hostině, kterou mu v nebesích připravil. Byl pohřben r. 1240 ve chrámě tudenském, ježto tehdy v tom městě nebyl konvent řádu kazatelského, v přítomnosti biskupa a nesmírného množství zbožného lidu. Byl od počátku uctíván jako světec a zvláštní ochránce plavících se po moři. — Ctihodný biskup onoho města poslal více než 180 zázračných případů přísně prozkoumaných všeobecnému řádovému sněmu, jenž se konal v Toulouse léta Páně 1258. — Mezi oněmi zázraky bylo 5 malomocných uzdraveno, 11 posedlých osvobozeno od ďábla, velmi mnozí slepí, hluší, němí, pokřivení a různými jinými nemocemi stižení.
§ 8. Jistému člověku se vrazily dva trny tak hluboko do oka, že jich nebylo ani vidět a nemohly býti vytaženy. Vzýval na pomoc bratra Petra Gonsalvi a ihned oba trny samy vypadly z oka do klína a oko zůstalo zdravé. — Také jedna žena, která po šestinedělí ztratila úplně mléko, takže musila dáti dítě kojné, což ji velice mrzelo pro lásku k dítěti a pro chudobu. Pomodlila se však u hrobu bratra Petra a když se vracela domů, pocítila, že po mnoha týdnech byla znovu naplněna mlékem, jímž syna vyživila.
§ 9. Jistí lodníci, když byli ve velikém nebezpečí na moři, vzývali bratra Petra Gonsalvi, který se jim ihned zjevil a řekl: »Zde jsem!« a povzbudiv je tak, bezpečně je dovedl do přístavu.
§ 10. Holubičí prostoty a hadí chytrosti byl bratr Kolumbus, muž ctihodný a kdysi převor v Montpellieru, když naplnil své dny v dobrém, byl pohřben v předsíni chrámu P. Marie ve Freius. Na jeho hrobě dva ochrnulí byli uzdraveni a mnoho nemocných úplně zbaveno svých neduhů. Jeho hrob se tak stal velmi váženým pro lidi i duchovenstvo.
§ 11. Když v Bordeaux zemřel bratr Vilém de Sissaco, kdysi provinciál provincie provencské, muž zbožný, opravdový a plný dobrotivosti, a byl už pohřben, některé zbožné ženy, které mu byly přátelsky velmi nakloněny a jež jeho smrti nesmírně želely, spatřily vznášeti se nad jeho hrobem světla. Byly tím velice potěšeny a oznámily to bratřím. — Mistr Petr, jenž byl ředitelem bordeauxských žáků, uslyšev o smrti muže Božího, důvěřuje v jeho svatost, o níž byl přesvědčen, trpě velikými bolestmi zubů, přišel k jeho hrobu a dásně posypal prachem z jeho hrobu. A ihned byl zbaven bolestí zubů. Vyprávěl o tom, co se mu stalo, mnohým svým žákům.
§ 12. Bratr Dominik z Valencie, z konventu ortesského, byl poslán kázati do Bazas v okolí Bordeaux. Po mnohých kázáních a vyčerpávajícím zpovídání a jiných úkonech apoštolských tamže v Pánu zemřel v hospici pro chudé a také chudý mezi chudými byl pohřben. U jeho hrobu dosáhli velmi mnozí uzdravení od svých
nemocí. Brašnu tohoto zemřelého bratra dala jedna z ošetřujících sester jednomu chudému poutníkovi bez dovolení správce domu. Následující noci se jí ukázal zemřelý bratr a požadoval svou brašnu. Téže noci pak se zjevil i onomu poutníku a rozkázal mu, aby brašnu ihned odevzdal v hospici. Tak se také stalo. Bratří pak doma rozřezali brašnu na řemínky a těmi podělili nemocné a mnozí z nich byli pak uzdraveni. — Byl pak v hospici jeden nemocný, který po dlouhém leženi přece se uzdravil. Odcházeje však z hospice byl náhle překvapen těžkou horečkou. Vrátil se a prosil za přijetí. Tu představený hospice mu řekl: »Jdi ke hrobu bratra, který byl právě pohřben; a jestliže uvěříš, budeš uzdraven.« Tak se stalo, byl ihned zdráv.
§ 13. Bratr Bernard z Canco byl muž ctihodný a obdivuhodné horlivosti v kázání, kladivo bludařů a těšitel věřících, skrze něhož Pán učinil mnoho zázraků již za jeho života a mnoho duší přivedl k pravé víře a lásce. Tento zemřel velmi zbožně v Agen. V noci, kdy zemřel, zjevil se jistému bratru, modlícímu se v Toulouse, oděn v zářící roucho a pravil: »Pojd'me do chrámu P. Marie.« — Když ho následoval ve vidění až k bráně chrámové, která se nazývá Zlatá, slyšel, jak zbožně pravil: »Jisti budou chudí do sytosti a budou chválit Pána, kteří ho hledají; žít budou srdce jejich na věky věkův« (Žalm 21, 27). — A když vkročil do chrámu, spatřil ho oděného v jasnou kněžskou albu a kasuli. Když bratr procitl, byl z toho vidění velmi potěšen a až za tři dny uslyšel, že bratr Bernard v té noci a v tutéž hodinu zemřel. Slyšel také, že u jeho hrobu byli mnozí uzdraveni.
§ 14. Když zemřel bratr Gualter, Němec, v klášteře basilejském, jistý lektor bratří ve Štrasburku uslyšel ve snách zpívati kůry andělské responsorium: V podivuhodné vůni.. . Věda, že se to týká duše, kterou uvádějí, tázal se mimojdoucích, čí by to byla duše. A bylo mu odpověděno, že duše bratra Gualtera. A když to ráno oznámil bratřím, hned nato přišel posel z Basileje, který jim oznámil úmrtí bratra Gualtera. — Když jistá urozená paní ve Štrasburku pracovala k porodu, prosila Boha, aby jí ulehčil bolesti pro zásluhy bratra Gualtera. Po modlitbě ihned usnula a porodila ve spánku, jak sama bratřím dosvědčila.
§ 15. Jistý bratr Konrád, Němec, jenž zasvětil své tělo od dětství čistotě, v prvém roce svého kněžství řekl bratru Albertovi, svému synovci, že blahoslavená Panna předpověděla mu brzkou smrt. A tak, jak řekl, se stalo. Zemřel a byl pohřben v domě řeholnic, protože bratří byli od bezbožníků vyhnáni tehdy ze svého konventu. Jistá řeholnice přistoupila v důvěře a zbožnosti k jeho hrobu a prosila Pána, aby jí pro zásluhy bratra vrátil zdraví. A ihned byla uzdravena od těžké nemoci, kterou už více než pět let trpěla.
§ 16. Byl v toulouském konventě bratr Bernard z Traversy, původem Bask, jenž byl velmi poslušný a zbožný kazatel. Ten, když zemřel v konventě v Urgel v Katalanii, byl pohřben v kostele a na jeho hrobě se stalo mnoho zázraků. — Posedlá dívka byla uzdravena. V různých dobách 12 slepých bylo osvíceno, 3 hluší obdrželi sluch, 7 chromých uzdraveno, 4 zkřivení a jiných více než 30 od nejrůznějších chorob. — Když jistá dcera umřela, tu její otec v pláči zvolal: »Blahoslavený Bernarde, vrať mi mou dceru, neboť tobě ji odporoučím!« — Dívka ihned ožila.
§ 17. Dva jinoši, kteří vzývali bratra Isnarda, kdysi převora v Paříži, zázračně byli od Boha vysvobozeni ze žaláře. A strážníci je pronásledující nemohli jich chytit. Ti pak své okovy přinesli k jeho hrobu. — Jistá řeholnice kláštera Josafat u Pavie tak uhodila vepře, že byl ihned mrtev. Litujíc své náhlosti a bojíc se trestu se slzami vzývala bratra Isnarda a dovolávajíc se jeho zásluh prosila ho, aby vrátil život vepři Ten, jenž dává život lidem i zvířatům. A vepř ožil.
§ 18. Když bratr Dominik Segovský, jenž byl provinciálem v Lombardii a pak ve Španělsku, muž velmi zbožný a horlitel řádu i duší, naplnil běh svého života a byl v přítomnosti biskupa, množství duchovenstva a lidu nesen ke hrobu, jistý člověk mající uschlou ruku dotkl se mar a byl ihned uzdraven. — Když to uslyšela jedna žena, která byla ochrnulá a ležela doma, poslala následujícího dne svůj šat, aby byl položen na jeho hrob. Když pak ono roucho oblékla, byla pro zásluhy blahoslaveného muže uzdravena. Vstala velebíc Boha. — Prachem z jeho hrobu byli též mnozí uzdraveni od svých neduhů.
Konec
knihy nazvané »Životy bratří Kazatelů«.