V Standard Library Aventinum.

G K CHESTERTON

 

BOUŘE A ÚVAHY.

 

Standard Library

STANDARD LIBRARY

ANGLO AMERICKÁ KNIHOVNA

VĚNOVANÁ PRESIDENTU ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

Dru T. G. MASARYKOVI

REDIGUJE Dr. O. VOČADLO

 

SVAZEK PÁTÝ

G. K. CHESTERTON

BOUŘE A ÚVAHY

 

1927

AVENTINUM PRAHA

 

BOUŘE A ÚVAHY.

PŘEDMLUVA: O CHRLIČÍCH.

Vneveliké jenom vzdálenosti od rozpadávajících se zdí opuštěného opatství našel jsem napolo v trávě zapadlou šedivou podobu s vypoulenýma očima jedné z těch vytesaných oblud, jež bývaly ozdobnými chrliči vody u okapů na středověkých katedrálách. Ležela tu vymletá dávnými dešti a pruhovaná čerstvou plísní, ale dosud vypadající jako hlava nějakého velikého draka, ubitého pravěkým bohatýrem. A když jsem se na ni zadíval a přemýšlel o významu té podivínské ozdoby, upadl jsem do jakéhosi symbolického snění o třech velikých stupních umění.

I.

Na jednom ostrově žil jednou veselý a nevinný lid, povětšině pastýři a oráči. Byli to republikáni, jako všechny primitivní a prosté duše; pod stromem hovořívali o svých věcech a nejbližším náběhem k osobnímu vládci byl u nich jakýsi kněz či bílý čaroděj, jenž za ně odříkával modlitby. Uctívali slunce, ale nikoliv modlářsky, nýbrž jakožto zlatou korunu boha, jehož všechny takové děti zří téměř tak jasně jako slunce.

Nuže, tomuto knězi bylo jeho lidem uloženo, aby vystavěl velikou věž, pnoucí se k obloze na pozdrav boha Slunce; i uvažoval dlouho a hluboce, než se dal do sbírání staviva. Rozhodl se totiž, že nepoužije ničeho, co by nebylo téměř tak čisté a bezvadné jako slunce samo; nechtěl užiti ničeho, co nebylo vymyto a vybíleno, jako déšť dovede vymýti nebesa, ničeho, co se netřpytilo tak bezvadně jako ona božská koruna. Nechtěl míti nic podivínského a sprostého; nechtěl míti ani nic křiklavého a rovněž nic záhadného. Chtěl míti rozhodně všechny oblouky tak světlé jako úsměv a tak čisté jako logiku. Vystavěl chrám o třech soustředných nádvořích, z nichž bylo jedno střízlivější a nádhernější nežli druhé. Vnější zeď činila ohrada z bílých lilií, vysázených tak hustě, že bylo stěží možno uzříti zelenou lodyhu; a zeď vnitřní byla z křišťálu, v němž se odráželo slunce miliony hvězd. Další pak stěna vnitřní, kterou tvořila již báň sama, byla věž čisté vody, hnané v nepřetržitém vodotrysku vzhůru; na samém pak hřebenu a vrcholku této pěnivé věže byl jediný veliký a oslňující diamant, jejž voda věčně do výše vyhazovala a opět zachycovala, jako když dítě chytá míč.

„Teď jsem zbudoval," pravil kněz, „věž, jež jest trochu slunce důstojná."

II.

Avšak právě asi v té době bylo ostrova dobyto davem námořních loupežníků; pastevci museli se přeměniti v drsné bojovníky a plavce; s počátku byli nadobro zdrceni krví a hanbou a piráti byli by mohli z jejich posvátné kašny odciziti drahokam věčně vzhůru metaný. Potom však, po letech hrůzy a ponížení, přišli trochu k sobě a začali nabývati převahy, poněvadž nepamatovali již porážky. A zpupnost pirátů počala po několika nezdarech ochabovati; nakonec nájezd rozplynul se zpět v prázdné moře a ostrov byl osvobozen. Z nějakého důvodu lidé začínali potom hovořiti o chrámu a slunci zcela jinak. Někteří ovšem říkali: „Na chrám nesmíte sáhnouti; jest klasický; jest dokonalý, neboť není na něm nijaké nedokonalosti." Druzí však odpovídali: „Od slunce se liší tím, že slunce svítí všude na zlého i dobrého, na kal i ohavy. Náš chrám jest chrám poledne; jest vystavěn z bílých mramorových mraků a safírových nebes. Slunce však není vždycky polední. Slunce denně umírá; každou noc umírá v krvi a ohni na kříži."

Ten kněz poučoval a bojoval po celou válku, vlas mu zbělel, avšak oči omládly. I řekl: „Já jsem chybil a vy máte pravdu. Slunce, symbol našich otců, dává život všem věcem pozemským, jež jsou plny ošklivosti a energie. Všechny nadsázky jsou dobré, nadsazují-li v dobré věci. Ukazujme k nebi tesáky i rohy i ploutvemi i těly i chvosty tak dlouho, jak ony všechny směřují k nebi. Ošklivá zvířata velebí Boha právě tolik jako hezká. Oči žáby vystupují z hlavy proto, že pohlíží na nebe. Žirafa má dlouhý krk, poněvadž jej vytahuje k nebi. Osel má uši k slyšení — ať tedy poslouchá."

A v nové inspiraci činili plány na velkolepou katedrálu ve slohu gotickém, se všemi živočichy zemskými po ní lezoucími, ježto se všichni povznášejí k Bohu. Sloupy chrámu byly vyřezávány jako krky žirafí; chrám se podobal nestvůrné želvě; na nejvyšším pak hrotu věžním byla opice, stojící na hlavě a ukazující ohonem k slunci. A celek byl přece krásný, protože se vypínal vzhůru v jediném životném a nábožném rozmachu, jako když člověk pozvedá rukou k modlitbě.

III.

Avšak tento veliký plán nebyl nikdy dokonale proveden. Lidé přiváželi na velikých vozech těžkou střechu želví a ohromné kamenné šíje a všechnu tu tisíc a jednu podivnůstku, jež činí dohromady jednotu, sovy a mloky, krokodily a klokany, kteřížto, oškliví sami o sobě, mohli býti velkolepí, jestliže se v jednotné úměrnosti vypínali a zasvěcovali slunci. To byla totiž gotika, to byla romantika, to bylo umění křesťanské; v tom spočíval celý pokrok Shakespearův nad Sofokleem. A onen symbol, jenž měl všechno korunovati, opice stojící na hlavě, byl právě křesťan, neboť člověk jest opice stojící nohama vzhůru.

Ale boháč, jenž v dlouhém míru zprostopášněl, zabraňoval tomu a v jedné rvačce zasáhl kněze do hlavy kámen a on pozbyl paměti. Pozoroval před sebou nahromaděny žáby a slony, opice a žirafy, muchomůrky a žraloky, všechny ošklivé věci vesmíru, jež snesl ku poctě boží. Zapomněl však, proč je snesl. Nemohl se upamatovati na záměr a na cíl. Narovnal to všechno bez ladu a skladu na jednu hromadu, padesát stop zvýši; a když s tím byl se vším hotov, jali se boháči a vlivní lidé vášnivě tleskati a volali: „To jest pravé umění! To jest realism! To jsou věci, jak se ve skutečnosti mají!"

To jest, tuším, jediný, pravý původ realismu. Realism jest prostě romantism, který pozbyl svého smyslu. A to nejenom ve významu šílenství, nýbrž i zničení hmotného. Pozbyl svého smyslu, to jest důvodu svého bytí. Staří Řekové snášeli k úctě svého boha věci božské. Středověcí křesťané sbírali k uctívání svých všechno, trpaslíky i pelikány, opice i blázny. Moderní realisté snášejí všechny ty miliony bytostí ku poctě svého boha; a potom se jim boha k uctívání nedostává. Pohanství bylo v umění čistou krásou; bylo to svítání. Křesťanství bylo krásou, zplozenou z ovládání milionu ohavných příšer; i byl to podle mého přesvědčení zenit a poledne. Moderní umění a věda znamenají ve skutečnosti: pohotovost milionu nestvůr a neschopnost uvésti je v soulad; a já si troufám nazvati to rozervaností a rozkladem. Nej-krásnější pozůstatky Elginových mramorů[1] představují koně, jedoucí k chrámu panny. Křesťanství dospělo se svými chrliči a podivnůstkami k tvrzení, že osel může býti něco více než všichni koně na světě, jde-li opravdu ke chrámu. Romantism značí posvátného osla, jdoucího ke chrámu. Realism znamená osla ztraceného a nejdoucího nikam.

Zlomky nepatrné činnosti novinářské nebo prchavého dojmu, jež jsou zde sebrány, upomínají hodně na trosky nebo rozsypané kamení, nahromaděné na kupu kolem mého pomyslného kněze slunce. Podobají se do značné míry oné omšené hlavě kamenné s otevřenými ústy, již jsem nalezl zarostlou v trávě. Přesto však si troufám hrdě se i těmito tiriviálními zlomky holedbati, že náležím do středověku a že nejsem modernista. To znamená, že jsem si opravdu vědom toho, proč jsem všechny nesmyslné věci, jež tu jsou, sebral. Nemám trpělivosti a snad ani dosti tvořivé inteligence, abych vytkl spojovací článek mezi všemi těmito otázkami. Ale vytknouti se dá. Tato řada beztvárných a nevzhledných nestvůr, již nyní čtenáři předkládám, nesestává z osamocených model, vytesaných svéhlavě v odlehlých údolích anebo na různých ostrovech. Tyto obludy jsou určeny za chrliče pro konečnou katedrálu. Musím vytesávati chrliče, protože jiného ani tesati neumím; anděly, oblouky a závity ponechávám jiným. Ale sloh té stavby a posvěcení chrámu si představuji zcela jasně.

COCKNEYŮV ÚSTUP.

Na každého člověka, byť se narodil i na zvonici chrámu Bow[2] a ztrávil své mládí šplhaje mezi komíny, čeká někde na venkově dům, jehož nikdy neviděl, ale jenž byl pro něho vystavěn zcela podle jeho srdce. Čeká trpělivě, až se naň přijde, ztráceje se hluboko v zahradách kentských nebo zrcadle se v jezírcích lincolnských[3] ; a když jej člověk spatří, poznává jej, byť ho byl i nikdy před tím neviděl. K takovému doznání byl jsem přinucen i já, zhýčkaný velkoměšťák, jak si jej kdo jen dovede představiti; nejenom v jádru rozmazlený švihák, nýbrž i ukrutně za to domýšlivý. Měl jsem vždycky za to, a docela vážně, že Hospodin není ve větru a bouři pouště, nýbrž, ačli kde vůbec, v tichoučkém hlásku Fleet Streetu[4]. Tvrdím otevřeně, že zbožňování přírody jest mravně nebezpečnější nežli nejhrubší lidské zbožňování měst; neboť může se snadno zvrhnouti v zbožňování neosobního tajemna, bezstarostnosti nebo krutosti. Thoreau[5] byl by býval veselejším chlapíkem, kdyby se byl věnoval zelinářství místo zelinám. Swinburne[6] byl by býval lepším mravokárcem, kdyby si byl zamiloval rybáře, místo aby se klaněl moři. Dávám přednost filosofii cihel a malty před filosofií řepy. Nazvati člověka řepou může býti vtipné, ale zřídka uctivé. Chceme-li však nějakému člověku vzdáti nadšenou úctu, velebiti sílu jeho povahy, hranatost jeho chování, silné sebezapírání, v jakém jest uzavřen se soběrovnými k tichému, vzájemnému podporování, tu voláme na pomoc vznešenou metaforu měšťácké hantýrky a říkáme mu čertův chlapík[7].

Než přese všechny tyto theorie jsem ustoupil; při prvním pohledu strhl jsem vlajku; při pouhém nahlédnutí otvorem v plotě. Odeberu se na venkov žiti jako kterýkoliv obyčejný socialista nebo prostý odsouzenec na doživotí. Skončím svou dráhu životní ve vesnici, v úloze vesnického hňupa a budu předmětem pozorování i soudu lidstva. Naučil jsem se již podpírati po vesnickém způsobu o vrata; a byl jsem zaměstnán tímto tělocvikem v okamžiku, kdy oko moje postřehlo dům, který byl vystavěn pro mne. Stál pěkně stranou od silnice a zbudován byl z dobrých, žlutých cihel; na svou výšku byl úzký, jako věž nějakého hraničářského loupežníka; nad hlavními dveřmi bylo pak velkými číslicemi vyryto „1908". Tento poslední výbuch upřímnosti, toto pyšné opovrhování starožitnickým rozcitlivěním mě už zdrtilo nadobro. Zamhouřil jsem v jakémsi vytržení oči. Můj přítel, který mi pomáhal opírati se o vrata, ptal se mne nějak zvědavě, co to dělám.

„Drahý příteli," pravil jsem pohnutě, „dávám sbohem čtyřiceti třem vozkům dvoukolých kočárů."[8]

„No," prohodil, „soudím, že by jim tento okres připadal trochu stranou od jejich okruhu."

„Oh, příteli," vykřikl jsem zlomeným hlasem, „jak jest Londýn krásný! Proč se píší básně toliko na venkov? Dovedl bych převésti každý lyrický výkřik do velkoměstské hantýrky.

„Mé srdce zabuší, když zřím

znak nebes na nebi,"

jak jsem zpozoroval ve svazku, příliš málo čteném, zakládá se na starších básnících anglických. Neviděl jsi nikdy mého „Pozlaceného zlatého pokladu nebo Antiky v hantýrce" — v nichž bylo několik pěkných veršů.

„O, divý Západe, ty srdce Londýna,"

nebo reminiscence na Keatse[9], začínající slovy:

„Město mouru a zladěné mlhy."

Napsal jsem o kráse Londýna mnoho takových řádek, a přece jsem si nikdy až do tohoto okamžiku neuvědomoval, že jest Londýn krásný. Ptáš se mne, proč? Jen proto, že jsem jej navždy opustil."

            „Mohu-li ti raditi," pravil přítel, „vynasnažuj se pokorně nebýti blázen. Jaký smysl má toto bláznivé moderní přesvědčení, že musí každý člověk literárně činný žiti na venkově s prasaty, osly a s kobylkáři. Chaucer[10] i Spencer [11] a Milton[12] a Dryden[13]žili v Londýně; Shakespeare a dr. Johnson[14] přišli do Londýna, poněvadž měli venkova právě dosti. A takoví otřepaní, tlachaví žurnalisté, ti by si věru na venkově podřezali krk. Přiznal jsi se k tomu sám ve svých posledních slovech. Hladovíš a žízníš po ulicích; myslíš, že jest Londýn nejkrásnější město na zeměkouli. A kdyby nějakým divem mohl sem po této zelené polní cestě přijeti omnibus z Bayswateru[15], vyrazil bys ze sebe radostný výkřik."

Tu mi mozkem šlehlo světlo poznání, i obrátil jsem se k němu se strašnou vážností.

„Vidíš, bídný estheto," řekl jsem hlasem hromovým, „to jest pravý duch venkovský! Takhle smýšlí pravý venkovan. Pořádný venkovan vyráží výkřik radosti, spatří-li bays-waterský omnibus. Poctivý venkovan pokládá Londýn za nejkrásnější město na zeměkouli. Za těch několik okamžiků, co jsem stál u této tyčky, zapustil jsem zde kořeny jako prastarý strom; jsem zde již věky. Neomalený člověče předměstský, já jsem pravý venkovan. Věřím, že jsou ulice londýnské dlážděny zlatem a hodlám je uzříti, dříve než zemru".

Večerní vánek zesílil v malých, zachvívajících se stromcích cesty a nachové večerní oblaky seskupily se na sebe a potemněly za mým venkovským sídlem, za domem, jenž náležel mně, dávajíce v kontrastu jeho žlutým cihlám zlatově pláti. Nakonec se přítel ozval: „Nu, zkrátka a dobře, soudíš, že budeš žiti na venkově, protože se ti zde nebude líbiti. Co tu pro boha budeš dělati; kopati na zahradě?"

„Kopati!" odvětil jsem s důstojným pošklebkem. „Kopati! Pracovati na svém venkovském sídle; nikoliv, děkuji ti. Najdu-li si venkovské sídlo, sedím na něm. A co se týče

tvé druhé námitky, jsi zcela na omylu. Není pravda, že se mi venkov nelíbí, ale město mám raději. Proto ovšem samo umění býti šťasten pobádá mě, abych žil na venkově a myslil na město. Moderní zbožňování přírody jest obráceno docela vzhůru nohama. Stromy a pole měly by býti věcmi běžnými; terasy a chrámy měly by býti mimořádné. Já jsem na straně toho člověka, který žije na venkově a touží jí ti do Londýna; člověk, jenž bydlí v Londýně a chce jiti na venkov, jest mi odporný a zříkám se ho. Musíme se zase naučiti milovati Londýn, jako jej milují venkované. Proto (cituji zase z velikého překladu Zlatého pokladu) —

„Plynové roury a z asbestu pece,

neviňte lásky mé z chladnutí k vám.

Zemského jedině zříkám se zření,

z dálky však drahé mi budete dál.

Po’busech zatoužím drnčících v mokru

víc, než když cupal jsem jak ony sám.

Špinavě zbarvené londýnské bláto

krásné jest přece,“

 

neboť jsem nalezl dům, v němž jsem se skutečně narodil; velký a tichý dům, z něhož mohu v dáli viděti Londýn, jakožto hotový zázrak lidský.

MŮRA.

Měděný a zlatý západ slunce právě pohasl a rozplynul se v troskách na obzoru a po všem na nebi i na zemi kradmo se plížily šedivé barvy; také vítr se vzmohl, vítr, jenž se chladným prstem dotkl masa i ducha. Křoviny v pozadí mé zahrady začaly šeptati jako spiklenci a pak se jako dravé ruce na znamení vlniti. Pokoušel jsem se čisti při posledním světle, jež zmíralo na trávníku, dlouhou báseň z období dekadentského, báseň o starých babylonských a egyptských bozích, o jejich zářících a necudných chrámech, o jejich ukrutných a ohromných podobách.

            „Což miloval jsi boha hmyzu, jenž soužil Židy a byl potřísněn až po pás vínem, neb Paštu[16] mající zelené beryly namísto očí?“

            Četl jsem tuto báseň, poněvadž jsem měl o ní napsati posudek do „Daily News“; byla to stále ještě ryzí, svérázná poesie. Dýchala opravdu ovzduším i vonným, dusivým dýmem, který přicházel, zdálo se, ze zajetí babylonského a z útisku tyrského. Má zahrada s šedozeleným anglickým obzorem vzadu nemá mnoho společného (díky bohu) s chorobnými přízraky malovaných paláců, ohromných bezhlavých model a příšerných pouští červeného nebo zlatého písku. Nicméně (přiznávám si sám) dovedu si představiti v takovém bouřném přítmí nějakou takovou vůni smrti a hrůzy. Pohaslý západ vypadá skutečně jako nějaký jejich zřícený chrám: rozvalená hromada zlata a zeleného mramoru. Cosi černého odtrhává se třepetavě od jednoho z temných stromů a lísá se k druhému. Nevím, je-li to sova nebo netopýr. Dovedl bych si představiti, že jest to cherubín, pekelný cherub temnoty, nikoliv s křídly ptačími a s hlavou dítěte, nýbrž s hlavou šotka a s křídly netopýřími. Kdyby bvlo dosti světla, dovedl bych zde, myslím, seděti a psáti nějakou pohádku, jež by asi vypadala dosti hrůzostrašně, o tom, jak jsem vyšel po křivolaké cestě za kostelem a něco potkal — řekněme psa, psa s jedním okem. Potom bych se setkal s koněm, snad s koněm bez jezdce. Pak by bylo nepřirozené mlčení přerušeno; potkal bych člověka (nepotřebuji snad říkati, že jednookého), jenž by se mne zeptal na cestu k mému vlastnímu domu. Nebo by mi snad pověděl, že do základů vyhořel. Dovedl bych, myslím, vypracovati zábavnou pohádku v takových nějakých obrysech. Nebo bych dovedl sníti o nekonečném vylézání po vysokých stromech nade mnou. Jsou tak vysoké, že se mi zdá, jako bych mohl na jejich vrcholcích nalézti hnízda andělů; v této náladě byli by to však andělé černí a hrozní; andělé smrti.

            Jenže jest celá tato nálada, jak vidíme, prázdný tlach. Nevěřím jí ani za mák. Jednooký vesmír s jednookými lidmi a zvířaty povstal jedině povšechným jediným přimhouřením očí. Na vrcholku tragických stromů bych andělova hnízda nenašel. Našel bych toliko hnízdo můry; vysněného božského hnízda tam není. Objevím to šeré, ohromné vejce měňavých barev, z něhož se líhne můra. Není opravdu nic tak milého jako můra — víte-li, že jest to můra.

            To jest velmi důležité. Jest to přísná podmínka pro všechny umělce, obírající se rozkoší hrůzy. Strach musí býti do základů malicherný. Zdravý rozum smí si zahrávati s nerozumem, ale nerozumu nesmí býti volno hráti si se zdravým smyslem. Ať si takoví básníci, jak já jsem jednoho četl, jsou jen ve všem všudy volní při vymýšlení ohavných božstev a násilnických krajů podle libosti. Ať si jen bloudí uprostřed svých opojných věží a perspektiv. Však jsou ti ohromní bohové, ta vysoká města pouhými hříčkami a nesmí se jim nikdy dovoliti ani na okamžik, aby byli něčím jiným. Člověk, obří dítě, musí si hráti s Babylonem a Niniveh, Isidou i s Astartou. Jen ať si sní o zajetí babylonském, pokud jest ho on ušetřen. Ať si jen útočí na útisk tyrský, pokud jej dovede lehce pojímati. Avšak staří bohové musí mu býti loutkami a nikoliv modlami. Jeho vnitřní božstva, jeho pravé statky, musí býti křesťanské a prosté. A právě jako si dítě nejraději hrává s dřevěným koněm nebo šavlí, jež jest pouhým křížem ze dřeva, tak si člověk, veliké dítě, musí vážiti většiny starých, prostých výtvorů básnictví a zbožné úcty, onoho dřevěného koně, jenž byl epickým koncem Ilia, nebo dřevěného kříže, který vykoupil a přemohl svět.

            V jednom dopise Stevensonově[17] jest charakteristicky humorná poznámka o strašidelném dojmu, jímž naň v mládí působívala mnohooká zvířata v knize Zjevení: „Bylo-li tohle nebe, jak pak k čertu vypadalo peklo?" Než nelíčeně, po pravdě jest v těchto obludách Apokalypse vznešená myšlenka. Jest to, tuším, myšlenka, že by se nám tvorové ve skutečnosti krásnější a všestrannější nežli my mohli zdáti děsní, ano i zkomolení. Zvláště by se mohlo zdáti, že mají zároveň smysly i mnohonásobnější i zjevenější; a ta myšlenka jest velmi názorně vyjádřena množstvím očí. Mně se tyto obludy před trůnem velice líbí. Ale líbí se mi pod trůnem. Když si totiž jedna z nich vyjde na pout do pustin a nalezne si trůn sama pro sebe, tu nám to byl doslovně čert dlužen — dlužen ten tanec dívek anebo lidskou oběť. Pokud jsou ty nestvůrné mocnosti přírodní kolem trůnu, pamatujte, že to, čemu se klaní, jest podobenství tváře lidské.

            To jest, myslím si, pravý výklad o látce pohádek o Strachu a tomu podobných věcí, jež nakonec doženou učence, nemá-li dobré a pravé víry, aby si kulkou prohnal lebku nebo aby psal špatně. Člověk, ústřední sloup světa, musí státi zpříma a rovně; všechno stromoví okolo něho a tvorstvo i živly a ďáblové mohou se, je-li jim libo, kroutiti a vlniti jako kouř. Všechna opravdu obrazotvorná literatura jest jenom kontrastem mezi tajemnými křivkami přírody a přímostí duše. Člověk může patřiti na všechnu ohavnost, jíž se mu zachce, je-li si jist, že se jí nebude klaněti; ale v tom jsou někteří tak slabí, že uctívají věc jen proto, že jest ohavná. Ti musí býti ke kráse připoutáni. Není ani vždycky chyba jiti, jako Dante, až na pokraj nejhlubšího předhoří a nahlédnouti do pekel. Vážný omyl nastává asi tehdy, když vzhlížíš k peklu vzhůru.

            Nevidím proto žádné chyby v noční jízdě s můrou; řehtá po mně s klonících se korun stromů a z ječícího vichru; chytím ji a pojedu na ní děsivým vzduchem. Zdá se, že lesy i byliny praskají v nastávající bouři v kořenech, jako by chtěly letěti s námi nad měsíc, jako ona divoká, zamilovaná kráva, jejímž dítětem jest telátko-měsíc. Vzneseme se v ono hrozné nekonečno, kde není ani směru vzhůru ani dolů, k vysokému, rutem na rub zvrácenému nebi. Odpovím na volání chaosu a staré noci. Pojedu na můře; ale ona nesmí jezditi po mně.

TELEGRAFNÍ TYČE.

Procházel jsem se s přítelem v jedné z těch pouští smrkových lesů, jež tvoří vnitrozemská jezera pustiny v každé části západní Evropy; jsou právě tak strašné jako poušť, protože jsou jednotvárné a protože jest možno v nich zablouditi. Ztrnule, zpříma a stejně stály tu všechny lesní smrky jako oštěpy mlčící vzpoury. Mluví-li se o rozmanitosti přírody, jest v tom mnoho pravdy, ale myslím, že pří roda ukazuje často svou zvláštní podivnost v totožnosti; v tom opakování jest kouzelný rytmus; jest to tak, jako by si země umínila opakovati jediný tvar, až se ten tvar stane hrozný.

            Udělali jste již někdy pokus, říkati nějaké prosté slovo, jako na příklad „psa“, třicetkrát po sobě? Po třicáté stane se z něho slovo jako „zab“. Opakováním se nezjemní, naopak zdivočí. Nakonec bloudí tu pes tak překvapující a nerozřešitelný jako Leviathan[18] nebo Croquemitaine.[19]

            Snad i v přírodě se tímhle vysvětluje opakování; z toho důvodu jest snad tolik milionů listů a oblásků. Snad se tak neopakují proto, aby se nám staly bližší. A možná, že se opakují jen v naději, že se nakonec odcizí. Při spatření první kočky se asi člověk nezarazí, ale vyskočí do výšky překvapením při sedmdesáté deváté kočce. Snad musí projiti tisícem smrkových stromů, nežli najde jeden, jenž jest skutečně smrk. Ať jest tomu však jakkoliv, v nekonečném opakování lesů jest něco zarážejícího, ba tísnivého a nesnesitelného; jest to náběh k něčemu jako šílenství v té hudební monotonnosti smrků.

            Něco takového jsem říkal svému příteli a on odpověděl se sardonickou vážností: „Ah, čekej, až přijdeme k telegrafnímu úřadu.“

            Přítel měl pravdu, jako mívá tu a tam v našich rozhovorech, obzvláště ve skutečných faktech. Přešli jsme smrkový les po jedné pěšince, jež se náhodou držela drátu okresního telegrafu; a třebaže se tyče objevovaly v dlouhých přestávkách, působily odchylnost, když přicházely. V okamžiku, kdy jsme přicházeli k rovné tyči, mohli jsme po-zorovati, že smrky nejsou ve skutečnosti rovné. Činilo to dojem, jako by bylo sto rovných čar, nakreslených žáčkovou tužkou, najednou postaveno k posouzení s jednou rovnou čarou, nakreslenou podle pravítka. Všechny amatérské čáry potácely se, jak se zdálo, napravo i nalevo. Okamžik předtím byl bych mohl přisahati, že stojí tak rovně jako kopí; teď jsem mohl pozorovati, jak se kroutí všude a vlní jako turecké šavle a jatagany. Ve srovnání s telegrafními tyčemi byly smrky křivé — a živé. Onen osamocený svislý kůl najednou les zdeformoval a osvobodil. Smíchal všechno dohromady a přece zase osvobodil jako nějaký groteskní podrost dubu nebo křemeláku.

            „Opravdu,“ pravil můj škarohlídný přítel, odpovídaje tak na mé myšlenky, „nevíš, jakou bohopustou, ohavnou věcí jest rovnost, představíš-li si, že tyto stromy jsou rovné. Nepochopíš toho dříve, dokud tvá vzácná intelektuální civilisace nepostaví čtyřicetimílového lesa telegrafních tyčí.“

            Vydali jsme se na procházku ze svého dočasného domova později, nežli jsme zamýšleli, a dlouhé odpoledne začalo se již dloužiti samo v žlutavý večer, když jsme vycházeli z lesa na návrší nad neznámým městem nebo vesnicí, jejíž světla již se počínala kmitati v zatemňujícím se údolí. Nadešla již proměna, jež jest důkazem a definicí večera. Míním, že zatím co obloha zdála se ještě tak světlá, země proti ní temněla víc a více, obzvláště na krajích, na kopcích a v korunách smrkových. Vystupovala tím jen ještě jasněji soví tajemnost smrkových lesů a můj přítel vrhl na ně lítostivý pohled, když vyšel na světlo. Potom se obrátil k pohledu zpředu; a tu zrovna náhodou stála před ním v posledním světle slunečním telegrafní tyč. Nekřížily jí a nezjemňovaly již jemnější linie smrkového lesa; stála nevzhledná, nevázaná a hranatá jako nějaký nepropracovaný obrazec v geometrii. Přítel se zastavil, ukazuje na ni holí, a na rty hrnula se mu všechna jeho anarchistická filosofie.

            „Ďáble,“ pravil ke mně krátce, „ejhle, tvé dílo. Tamhle ten palác hrdých stromů za námi jest to, čím býval svět dříve, než jste přišli vy, civilisovaní lidé, křesťané nebo demokrati a ostatní, abyste jej učinili protivným svými strašnými pravidly mravnosti a rovnosti. V mlčelivém zápase onoho lesa bojuje beze slova strom proti stromu, větev proti větvi. A výsledkem tohoto němého boje jest nestej-nost — a krása. Pozdvihni nyní očí svých a popatř na stejnost a šerednost. Podívej se, jak jsou na oné černé tyči bílé knoflíky pravidelně uspořádány, a haj svých dogmat, troufáš-li si.“

            „Jest ona telegrafní tyč tak značně symbolem demokracie?“ zeptal jsem se. „Soudím, že zatím co tři lidé zhotovili telegraf, aby dostávali dividendu, na tisíce lidí uchránilo les ke kácení dříví. Je-li však telegrafní tyč ošklivá (a neříkám, že není), není to vinou nauky, nýbrž spíše obchodní anarchie. Kdyby měl někdo učení o telegrafním sloupu, mohlo by býti vryto do slonoviny a lemováno zlatem. Moderní věci jsou šeredné, poněvadž jsou lidé nedbalí, nikoliv proto, že jsou pečliví.“

            „Nikoliv,“ odpověděl můj přítel, upíraje oko na hasnoucí nádherný, rozplývající se západ; „jest něco vniterně umrtvujícího pravou myšlenku nauky. Rovná linie jest vždycky ošklivá. Krása jest vždycky stočená. Tyto ztrnulé tyče v pravidelných vzdálenostech jsou ošklivé, poněvadž roznášejí po světě skutečné poselství o demokratičnosti.“

            „V tomto okamžiku,“ odpověděl jsem, „nesou patrně po světě poselství, „kupte bulharské dráhy“. Jsou pravděpodobně rychlým spojením komunikačním mezi dvěma nej-bohatšími a nejhoršími dětmi, s nimiž se Bůh kdy trápil. Ne; tyto telegrafní tyče jsou ošklivé a mrzké, jsou nelidské a neslušné. Ale jejich nízkost spočívá v jejich hojnosti, nikoli v jejich veřejnosti. Tato černá tyč s bílými knoflíky není výtvorem duše davu. Jest nesmyslným výtvorem duše dvou milionářů.“

            „Máš aspoň vysvětliti,“ odpověděl přítel vážně, „čím jest to, že se najednou pospolu objevily krajní učení demokratické a silný nárys telegrafický, máš ... Než, pro pána krále, musíme už domů. Neměl jsem ani tušení, že jest tak pozdě. Počkej, tudy vede, myslím, naše cesta lesem. Pojď, proklejme oba z docela různých důvodů telegrafní tyč a hleďme se dostati domů dříve, než se setmí."

            Domů jsme se za světla nedostali. Z toho či onoho důvodu podceňovali jsme rychlost stmívání a kvapný příchod noci, obzvláště při proplétání hustým lesem. Když po prvních pěti minutách chůze přítel upadl přes kmen a já o deset minut později uvázl téměř po kolena v blátě, počínali jsme podezřívati svůj směr cesty. Nakonec ozval se přítel hlubokým, chraptivým hlasem:

            „Bojím se, že jdeme špatnou cestou. Jest tma jako v pytli.“

            Myslil jsem, že jdeme dobře,“ pronesl jsem nejistě.

            „No,“ ozval se; a potom, po dlouhé pomlčce: „Nemohu viděti žádných telegrafních tyčí. Hledal jsem jich.“

            „Já také,“ řekl jsem. „Jsou tak přímé.“

            Tápali jsme asi dvě hodiny hledajíce potmě cesty v husté spleti stromů, jež kolem nás, jak se zdálo, posměšně tancovaly. Tu a tam však bylo možno postřehnouti obrys něčeho příliš rovného a nehybného, aby to byl smrk. A podle toho jsme konečně nalezli správnou cestu domů, kamž jsme dorazili za studeného zeleného přítmí před svítáním.

Loutkové Představení.

V šedivém kamenném městečku jednoho z yorkshireských[20]údolí, plného historie, vešel jsem do sálu a spatřil jsem právě takové loutkové divadlo, na jaké se chodili dívat před pěti sty lety naši otcové. Bylo ku podivu přeloženo ze staré němčiny a byla to původní pověst o Faustovi. Loutky byly i komické i přesvědčivé zároveň; avšak nedovedete-li se najednou něčemu smáti i věřiti tomu, nemáte co dělati ve středověku. Nebo, pokud se týče, na světě.

            Loutkové divadlo, o němž jest řeč, náleží, tuším, do patnáctého století; má také opravdu legenda o Dru Faustovi barvitost oné groteskní, leč trochu ponuré doby. Jest velká chyba, že známe minulou věc tak často jenom od zadního konce. Na včerejšek si vzpomínáme toliko podle jeho západu slunce. Dokladů jest mnoho. Jedním jest Napoleon. Představujeme si ho vždycky jakožto tlustého, starého despotu, ovládajícího Evropu bezohledným zřízením vojenským. To však byla, jak řekl lord Rosebery,[21] jenom „poslední fáze“; nebo alespoň předposlední. Za nejsilnější a nejneklidnější části své kariéry, za času, jenž jej učinil nesmrtelným, Napoleon byl také mladíkem, a věru že to nebyl mladík špatný, hlavatý a ctižádostivý, ale počestný v lásce k ženě a čestně nadšený pro věc, pro věc francouzské spravedlnosti a rovnosti.

            Jiným dokladem jest středověk, na nějž si rovněž vzpomínáme jedině po vůni jeho krajního rozkladu. Představujeme si život středověku jako tanec smrti, plný čertů a smrtelných hříchů, malomocných lidí a upalovaných bludařů. To však nebyl život středověký, nýbrž umírání středověku. Jest to duch Ludvíka XI. a Richarda III., nikoliv Ludvíka IX. a Eduarda I.

            Ponuré, ale ne špatné vypravování o Dru Faustovi, s výtkou proti prázdné domýšlivosti německé, jest dosti zdravé a napínavé; ale není to čistá ukázka středověké duše v nejšťastnějším a nejzdravějším stavu. Srdce pravého středověku bylo by možno nalézti na příklad daleko lépe v ušlechtilé pověsti o Tannhäuserovi, v níž uschlá hůl vypučela do listu i květu, aby pokárala pontifika, jenž prohlásil jednoho jediného lidského tvora za nedosti hodného, aby se kál a došel odpuštění.

            Ale ve hře byly dvě veliké lidské myšlenky, jichž se středověký duch ani v nejtěžším tlaku rozkladu nikdy nespouštěl. Byly to dvě známé žertovné představy středověkého smýšlení, jež jsou i dvěma žerty lidstva vůbec. Kdekoliv tyto dva vtipy bují, tam jest trochu zdraví a naděje; kdekoliv jich není, nastupují pýcha a bláznovství. První jest myšlenka, že by se mělo vésti chudákovi lépe než boháči. Druhá jest představa, že se muž bojí ženy.

            Slyšel jsem, že jest pod kolenem místo, které způsobuje zvláštní trhnutí, když se na ně udeří, a že jest člověk, který sebou při tom netrhne, nemocen. Jsem přesvědčen, že jsou nějaká taková místa v duši. Jestliže lidský duch neposkočí radostí při jednom z těch starých dvou vtipů, jest zcela jistě stižen nevyléčitelnou paralysou. Lidé, kteří sestoupili do pekel champtivosti a hospodářského útisku, mohou doufati — já aspoň myslím, že mohou, neboť jsme takovými lidmi my sami — ale není žádné naděje pro člověka, který se nezaraduje při abstraktní představě sedláka vyhrávajícího nad princem. Jest naděje pro lenocha i cizoložníka, pro muže opouštějící ženy i pro muže, kteří svou ženu bijí Ale není žádné naděje pro muže, kteří se nepochlubí. že je žena ovládá.

            První představa, představa člověka na dně, jenž se povznáší k vrcholu, vyjádřena jest v tomto loutkovém představení osobou služebníka doktora Fausta, Kašpárkem. Sentimentální staří toryové, litující feudálních časů, stěžují si leckdy, že jest v těchto dnech „jaký pán, takový sluha“. Většina však pravdě blízkých pověstí z dob feudálních líčí sluhu daleko lepším nežli jest pán, a jistě jest tomu tak v případě Kašpárkově a Faustově. Hra končí odsouzením učeného a osvíceného doktora, což provází Kašpárek, který se stal městským strážníkem, veselým a rozjařeným tancem.

            Dříve býval však v této hře mnohem smělejší rys středověké ironie. Učený doktor prošťárával všechny knihovny na světě, aby našel určitou vzácnou formuli zaklinači, tehdy téměř neznámou, jíž může ovládati pekelná božstva. Nakonec sežene jednu vzácnou knihu, otevře ji na náležité stránce a nechá ji na stole, zatím co shání nějaký jiný díl své čarodějnické výzbroje. Vstoupí služebník, přečte formuli a stane se okamžitě vládcem živelních duchů. Dá jim cc pro to. Svolává je a v zápětí zase vyhání s rychlostí pístu, pracujícího s ohromnou rychlostí; udržuje je v letu mezi domem doktorovým a jejich vlastní residencí, která se jí už nemůže ani jmenovati, až padají vztekem a únavou. V tom jest právě to nejlepší ze středověku; představa velikých pojmů vyrovnávacích, štěstí a smíchu; výraz humoristického smyslu pro vzdorování peklu a jeho vládě.

            Jedním z nejlepších rysů hry, jak byla dávána v tomto yorkshireském městě, bylo, že sluha Kašpárek mluvil yorkshirsky místo venkovkým dialektem německým, jímž mluvil v původní hře. I to svědčí o dobrém vkusu oné doby. V těch starých obrázcích a básních vždycky se věci oživovaly tím, že byly lokalisovány. Jest dosti nápadné, že tím způsobem jeden rys, jenž nebyl v podání středověkém, byl nejstředověčejším rysem ze všeho.

            Druhý starověký a křesťanský vtip, že jest žena posvátnou hrůzou, přichází v poslední scéně, kde se doktor (nosící po celou dobu kožich, aby se jevil nápadněji bohatý a zjemnělý) pokouší vyváznouti mstivým démonům a potká na ulici svého starého sluhu. Sluha ukazuje mu úslužně na dům s modrými dveřmi a naléhavě doporoučí doktoru Faustovi, aby v něm hledal útočiště. „Žije tam má stará,“ povídá, „a té se čerti více bojí nežli vy jich.“ Faustus nepoužije jeho rady, nýbrž pokračuje v úvahách a přemítání (což bylo vždycky jeho chybou), až udeří na hodinách dvanáct a na nebi strašné hlasy promluví latinsky. I jest tak Faustus i s kožichem odnesen malým černým ďáblem; a dobře se mu tak stalo za to, že byl rozumář.

MUŽ S NOVINAMI.

V malé stanici, kterouž nechci blíže určovati, někde mezi Oxfordem a Guildfordem, zmeškal jsem spojení nebo jsem se zmýlil při určování trati takovým způsobem, že jsem zůstal nedobrovolně čekati o něco více než hodinu. Čekání na nádražích mám k smrti rád, ale toto zde nebylo zrovna vzorem nákladnosti. Na nástupišti nebylo nic, až na automatický přístroj na čokoládu, který horlivě polykal pence, ale náležité čokolády za ně nevydával, a maličký stánek s novinami se špetkou zbývajících výtisků laciného orgánu vládního, řekněme třeba „Daily Wire“. Jaký to byl orgán vládní, jest bezvýznamné, protože ty říkají všechny jedno a totéž.

            Ačkoliv jsem to znal již velmi dobře, četl jsem si jej vážně, jda pomalu od nádraží vzhůru po venkovské cestě. Počínal překvapující frází, že radikálové štvou třídu proti třídě. Dále jsem se dozvídal, že nic nepřispělo více k šťastnému a závidění hodnému stavu naší říše, k vytvoření známé řady slavných činů, již si můžeme pro sebe doplniti, ke zdaru a vzrůstu všech tříd v našich velikých městech, v našich lidnatých a vzkvétajících vesnicích, k úspěchu naší vlády v Irsku atd., atd., nežli zdravá anglowsaská pohotovost všech stavů ve státě, „pracovati radostně ruku v ruce“. Jedině to, ubezpečovaly mě noviny, uchránilo nás hrůz francouzské revoluce. „Radikálové si snadno mohou," pokračovaly dále velmi slavnostně, „tropiti vtipy z vévodů. Pramálokteří z těchto revolucionářských pánů dali chudákovi polovinu toho vážného smýšlení, neochabující nesobeckosti a pravé křesťanské trpělivosti, jakých se jim dostává od velkostatkářů této země. Jsme pevně přesvědčeni, že anglický lid při svém osvědčeném zdravém smyslu dá přednost tomu, aby byl v rukou anglických gentlemanů nežli v nečistých spárech socialistických lupičů.“

            Právě když jsem dočítal k tomuto bodu, byl bych málem vrazil do nějakého člověka. Přes lidnatost a rozvoj našich vesnic byl, jak se zdálo, na míle jediným člověkem, ale cesta, po níž jsem se ubíral, se zahnula a zúžila se stejnou úsečností a byl bych jej málem vyrazil od vrat, o něž se opíral. Trhl jsem sebou na omluvu, a ježto se zdál přístupný zábavě, ba docela vášnivě tím potěšen, hodil jsem „Daily Wire“ přes plot a dal se s ním do řeči. Měl na sobě trosky úctyhodných šatů a tvář jeho jevila plebejskou rozšafnost, jakou nacházíváme u malých krejčí a hodinářů, u chudáků, kteří u svého zaměstnání musí mnoho seděti. Za ním stála hustá skupina zimních stromů, tak vyzáblých a odraných jako on sám, ač nemyslím, že byla tragedie, již on symbolicky zastupoval, pouhou představou, vzbuzenou strašidelným lesíkem. Upiatý vzhled jeho tváře vyprávěl, že jest to jeden z těch, kdož mají při udržování těla i ducha pohromadě nesnáze nejenom s tělem, nýbrž i s duchem.

            Rodem byl velkoměšťák (cockney) a zachoval si dojemný přízvuk oněch ulic, z nichž já jsem vyhoštěn; ale bydlil téměř po celý život v tomto venkovském kraji; i začal mi vypravovati o jeho událostech neurovnaně a páté přes deváté, jak chudí klevetí o svých bohatých bližních. V jednom proudu objevovala se ve vypravování a ztrácela jména jako kouzelné nebo zaříkávací formule, nejsouce provázena žádným životopisným výkladem. Obzvláště jméno nějakého člověka, zvaného sir Josef, se při tom zmnohonásobňovalo s všudypřítomností božstva. Domníval jsem se podle toho, že jest sir Josef předním velkostatkářem toho kraje; a jak se mlhavý obraz sám rozvíjel, začínal jsem si tvořiti definitivní a nikterak vábný obraz sira Josefa. Mluvilo se o něm zvláštním způsobem, chladně a přece nenucené, jako by asi mluvilo dítě o maceše nebo o nezbytné chůvě; něco důvěrného, ale nikterak něžného; něco, co na vás čeká u vlastní postele i stolu; co vám říká, že máte dělati to, a zapovídá dělati ono, s chladnou a přece jaksi důvěrnou umíněností. Nevycházelo z toho najevo, že by byl sir Josef populární, ale byl takovým „běžným slovem“. Nebyl ani tolik mužem ve veřejnosti známým, jako spíše nějakým soukromým bohem nebo všemohoucností. Podivný člověk, s nímž jsem mluvil, říkal, že „byl v tísni“ a že sir Josef k němu byl „hodně tvrdý“.

            A pod tím šedým a stříbrným oblačným nebem, s pozadím stromů od mrazu spálených a větrem stočených, vypravoval mi malý Londýňan pohádku, jež byla, ať pravdivá či vymyšlená, tak srdcervoucí jako Romeo a Julie.

            Zařídil si pomalu ve vesnici malý závod jakožto fotograf a udělal si známost s dívkou z jednoho domku, již vášnivě miloval. „Jsem z těch, kdo by se měli raději ženiti,“ pravil a při jeho celé drobné postavě věděl jsem, co tím míní. Ale pan Josef, obzvláště pak žena pana Josefa, nechtěli míti ve vesnici fotografa. Pracoval a pracoval, až měl zrovna dosti, aby se počestně oženil; a téměř v předvečer sňatku vypršel nájem a pan Josef ukázal se ve vší své slávě. Odepřel nájemní smlouvu obnoviti a náš muž odešel rozezlen jinam. Ale sir Josef byl všudypřítomný a celé místo bylo proň uzavřeno. V celé krajině nemohl nalézti útulku, aby si mohl přivésti domů nevěstu. Odvolával se a vysvětloval, ale upadl jenom v neoblíbenost jako demagog i jako fotograf. Bylo pak, jako by na zimním nebi vyvstával černý mrak; věděl jsem totiž, co mělo přijíti. Nepamatuji se již ani, jakými slovy mluvil o rozzuřené a osvobozené přírodě. Ale vidím dosud, jako na fotografii, šedé svaly zimních stromů vyvstávati jako napiaté provazy, jako by celá příroda byla na skřipci.

            „Musela odejíti,“ dodal.

            „Což, rodiče jí,“ začal jsem a otálel se slovem, „neodpustili?“

            „I, její lidé jí odpustili,“ odvětil. „Ale Její urozenost —“

            „Její urozenost stvořila slunce, měsíc a hvězdy,“ pronesl jsem podrážděně. „Proto ovšem může vkročiti mezi matku a dítě její krve.“

            „Inu, zdá se to trochu tvrdé ...“ počal zlomeným hlasem.

            „Ale, pro boha, člověče,“ rozkřikl jsem se, „to není jen tvrdost. To jest bezbožná a nemravná ničemnost. Jestliže váš sir Josef znal vášně, s nimiž si zahrával, učinil vám křivdu, za niž by ho v mnohých zemích křesťanských nožem probodli.“

            Díval se zamračeně přes umrzlá pole. Svůj příběh, ať byl již skutečný či vymyšlený nebo toliko zveličený, líčil jistě s opravdovým prudkým pohnutím mysli. Byl určitě zasmušilý a cítil svou křivdu, ale nepřemýšlel patrně o nějakém východisku. Nakonec pronesl:

            „Inu, jest ten svět špatný; doufejme, že jest jiný lepší.“

            „Amen,“ dodal jsem. „Ale myslím-li na sira Josefa, chápu, jak lidé přišli k naději, že jest ještě jeden horší.“

            Potom jsme dlouhou chvíli mlčeli a pociťovali vzrůstající chlad dne; konečně jsem beze vší souvislosti prohodil:

            „Slyšel jsem onehdy v rozpočtové debatě —“

            Přestal se opírati lokty o branku a zdálo se, že se proměňuje od hlavy do paty jako člověk probírající se zíváním ze spánku. Ozval se docela novým hlasem, zvučnějším, ale mnohem bezstarostnějším: „Ach ano, pane... tenhle ten státní rozpočet... radikálové dělají moc škody.“

            Poslouchal jsem napiatě a on pokračoval. Mluvil s jakousi pečlivou přesností: „Štvaní třídy proti třídě; tak tomu říkám já! Vždyť, copak pomohlo na nohy naší říši, ne-li hotovost všech tříd pracovat nadšeně ruku v ruce.“

            Přecházel poněkud po cestě sem a tam a dupal, aby se zahřál. Potom řekl: „Já říkám, co jiného uchránilo nás před hrůzami francouzské revoluce?“

            Mám dobrou pamět, i čekal jsem s napiatou dychtivostí frázi druhou: „Mohou se smáti vévodům; rád bych viděl, aby byli s poloviny tak vlídní a křesťanští a trpěliví, jako je množství velkostatkářů.“

            „Musím vám říci, pane,“ pravil, pohlížeje na mne na plno s rozhodným výrazem někoho, kdo vyhrkne v paradoxon: „Angličané mají trochu zdravého rozumu a měli by býti spíše v rukou gentlemanů nežli ve spárech spousty socialistických zlodějů.“

            Měl jsem nepopsatelný pocit, že bych měl tleskati, jako kdybych byl na veřejné schůzi. Nezdravé rozlišování vlastní zkušenosti a hotové theorie v duši toho muže bylo jen typem toho, co pokrývá čtvrtinu Anglie.

            Když se obrátil, viděl jsem, že mu čouhá z ošumělé kapsy „Daily Wire“. Dával mi s bohem hotovým přívalem hereckých zvučných slov a kráčel shrbeně vzhůru po cestě. Viděj jsem, jak se jeho postava v rozlehlé zelené krajině stále víc a více zmenšuje; zrovna tak jako se svobodný člověk stále víc a více ztrácí na anglickém venkově.

CHUŤ ZEMĚ.

CHodil jsem onehdy zelinářskou zahradou, jež měla, jak pozoruji, něco příbuzného s mými předpoklady, i byl bych rád věděl, proč se mi líbí. Po dlouhém duševním rozbírání sebe sama dospěl jsem k závěru, že mám zelinářskou zahradu rád proto, že v sobě chová věci k jídlu. Nemíním tím, že jest zelinářská zahrada ošklivá; zelinářská zahrádka jest leckdy velice hezká. Směs zeleni a nachu na leckteré obrovské kapustě jest mnohem jemnější nežli pouze kropenaté a theatrální nacákání žluti a fialové barvy u macešky. Jest málo tak éterických květin, sloužících pouze k ozdobě, jako jest brambor. Zelinářská zahrada jest tak hezká jako zahrada ovocná; čím jest to tedy, že slovo „ovocná zahrada" zní tak pěkně jako „květinová zahrada", a přece zase zní více uspokojivě? Vnucuji vám zase svůj mimořádně temný a delikátní objev: protože obsahuje věci k jídlu.

            Kapusta jest hmota; může se k ní přistoupiti se všech stran najednou; může býti najednou vnímána všemi smysly. Ve srovnání s ní jest slunečnice, na niž se můžeme jedině dívati, pouhým vzorkem, věcí, která se maluje na plochou zeď. Nuže, jest to dojem hmotnosti, jejž možno u věcí vy-jádřiti metaforou jídla. Chcete-li udati krychlový obsah řepy, musíte se k ní dostati najednou se všech stran. Jediným způsobem, dostati se k řepě najednou se všech stran, jest řepu snísti. Soudím, že si každý poetický duch, který si liboval v hmotnosti, tloušťce stromů, hranatosti kamení, pevnosti jílu, jistě časem přál, aby to byly věci k jídlu. Kdyby jenom ta hnědá rašelina chutnala tak dobře jak vypadá; kdyby bylo bílé dřevo jedlové jenom stravitelné! Je správné, říkáme-li: kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem. Ale v geologickém museu jsou některé nádherné, nachové mramory, některé modré a zelené krystaly, že ve mně vzbuzují přání, abych měl silnější zuby.

            Někdo, kdo se upiatě díval s touže éterickou chutí na oblohu, prohlásil, že jest měsíc udělán ze zeleného sýra.

            Nedovedl jsem se nikdy z přesvědčení úplně přikloniti k této poučce. Jsem v té příčině modernista. Že jest měsíc ze sýra, tomu jsem od dětství věřil; a jak každý měsíc postupuje, ukusuje nějaký obr „z mých známých“ z něho veliký okrouhlý kus. To se mi zdá učením přesahujícím zdravý rozum, ale nikoliv v opaku proti němu. Že jest to však zelený sýr, zdá se opravdu do určité míry v úplném protikladu se smysly i s rozumem: předně proto, že by byl měsíc, kdyby byl udělán ze zeleného sýra, obydlen, a za druhé, že by byl zelený, kdyby byl zhotoven ze zeleného sýra. Modrý měsíc jest prý zjev neobvyklý; nedovedu si však mysliti, že by byl zelený měsíc běžnější. Vskutku, myslím, že jsem viděl již měsíc podobný všem jiným druhům sýra, jenom ne zelenému. Vídal jsem, že vypadal na vlas tak jako sýr smetanový: kotouč teplé běli na teplé, slabě fialové obloze nad obilným polem v Kentu. Viděl jsem, že vypadá hodně podobně sýru holandskému, když vycházel jako mdle červený, měděný kotouč mezi stožáry a z tmavých vod v Honfleuru[22]. Připadalo mi, že se podobá obyčejnému rozumnému sýru cheddarskému[23]na obyčejném, rozumném modrém nebi pruském; a jednou jsem jej viděl tak prázdný a rozedraně vypadající, tak podivně ozářený, že se podobal sýru gruyerskému,[24] tomu strašnému sopečnému sýru s hroznými děrami, jako kdyby byl povstal vařením nadpřirozeného mléka tajemného a nadzemského skotu. Ale zeleného sýra měsíčního jsem ještě nikdy neviděl, i kloním se k mínění, že měsíc není dosti stár. Měsíc, jako všechno ostatní, uzraje ke konci světa; a v posledních dnech života uzříme, iak nabývá těch sopečných barev slunečního západu a prudce bují tím enormním a fantastickým životem.

            Ale to jest jen parenthesa, a to vložka snad trochu nedostatečná v prosaické skutečnosti. Nechť však jest cena předcházejících úvah jakákoliv, fráze o měsíci a zeleném sýru zůstává dobrým příkladem pro představu jídla a pití ve velikém měřítku. Tatáž veliká představivost jest ve frázi, „kdyby byly všechny stromy chleba se sýrem", jež jsem citoval v této spojitosti někde jinde; i v oné vzletné tísnivé legendě skandinávské, v níž vypije Thor z rohu téměř do poslední kapky hluboké moře. V pojednání, jakým jest toto míněné nejdříve jako přednáška ke čtení před královskou společností nemůže býti člověk dosti podrobný; a připouštím, že má theorie o postupujícím zelenání naší oběžnice musí býti posuzována spíše jako střídná theorie nežli dopodrobna dokázaný a učeným světem universálně přijatý zákon. Převládá tu hypothesa, jak říkají vědcové o theorii, když není tak dalece samozřejmá.

            Čtenář nemusí se však obávati, že jsem se z čistá jasna zbláznil a že začnu kousati veliké kusy z kmenů stromů nebo že vážně pozměním velikými půlkruhovými sousty dokonalé obrysy hor. Tento pocit k vyjádření svěží hmotnosti představou jídla jest věru velmi starý. Jest, aniž by to bylo sebemenším zvráceným paradoxem, nejstarší obecnou představou náboženskou. Přeje-li si někdo, nevědoucí si rady, nějakého dovedného obratu nebo důkazu pro rozlišování špatného idealismu od dobrého, podám mu jeden na místě. Jest známkou nepravého náboženství, snažiti se vždycky vyložiti konkrétní fakty abstraktními; pohlaví říká příbuzenskost; víno nazývá alkoholem; bezohledné umořování hladem jmenuje hospodářským problémem. Svědectvím pravého náboženství jest úsilí jeho energie, bráti se zcela opačnou cestou; vynasnažuje se vždycky působiti na lidi, aby cítili pravdy jako fakta; usiluje vždycky podávati abstraktní věci tak prostě a pevně jako věci konkrétní; snaží se vždycky působiti na lidi, aby pravdu nejenom připouštěli, nýbrž aby pravdu viděli, cítili, chápali, slyšeli a přijímali. Všechny veliké náboženské spisy jsou plny povzbuzování, ne k ověřování, nýbrž k chutnání; nikoliv ke zkoumání, nýbrž k požívání. Jejich úsloví jsou plna živé vody a nebeského chleba, tajemné manny a hrozného vína. Světské smýšlení a uhlazená společnost světácká zamítly tento popud jídla, ale náboženství ho nikdy nezamítalo. Pohlížíme-li na pevný, tlustý, bílý útes křídový v Doveru, nedávám pokynu, abychom jej chtěli jisti; to by bylo vrchovatě abnormální. Ale míním doopravdy, že bychom si jej měli představovati dobrý k jídlu; dobrý pro něco jiného k jídlu. Vždyť opravdu něco jej pojídá; stravuje jej potichu, ale beze vší pochybnosti s bouřlivou chutí: tráva, rostoucí na jeho vrcholu.

SIMONS A SOCIÁLNÍ SVAZKY.

Jest otřepaná a přece jen zase pravdivá fráze, že musíme míti ve své mysli nějaký ideál, jímž bychom měřili všechny skutečné hodnoty. Ale jest stejně tak pravda, a méně známá, že potřebujeme nějaké skutečné míry, abychom jí ověřovali ideály. Já jsem si takto vybral paní Buttonsovou, nádenici v Battersea, za zkušební kámen všech moderních theorií o davu žen. Nejmenuje se Buttonsová; není naprosto opovržení hodná ani zcela komická figurka. Chodí silně přihrbená a má ošklivou, poutavou tvář, trochu jako huxleyovskou[25] — ovšem bez licousů. Odvaha, s jakou snáší nejkru-tější neštěstí, má do sebe něco, po čem naskakuje husí kůže. Neochabující a vynalézavá jest její ironie, její láska k bližnímu velmi obsáhlá; o filosofickém pak upotřebení, k němuž jsem si ji vybral, nemá ani potuchy.

            Avšak kdykoliv slýchám moderní zevšeobecňování o jejím pohlaví na všech stranách, dosazuji do nich jednoduše její jméno a pozoruji, jak to potom zní. Jestliže hlásá na jedné straně čirý sentimentalista: „Nechť se žena spokojí tím, že jest hezká a jemná, že jest chráněným kouskem sociálního umění a ozdobou domácnosti", opakuji si to potom prostě sám pro sebe v jiném znění: „Nechť jest paní Buttonsová spokojena tím, že jest hezká a jemná, že jest chráněným kouskem sociálního umění atd.“ Jest prazvláštní, jaký rozdíl působí, jak se zdá, toto dosazování. A když naproti tomu hlásá v letácích a řečech některá bojovnice za rovné volební právo žen: „Žena, vrhající se do života na hlas trouby Ibsenovy a Shawovy, odhazuje svou blyskotnou rozmařilost a touží uchopiti se žezla vlády a pochodně spekulativního myšlení“ — abych takové myšlence porozuměl, říkám si ji opět v opravené podobě: „Paní Buttonsová, vrhající se do života na hlas trouby Ibsenovy a Shewovy, odhazuje svou blyskotnou rozmařilost a touží uchopiti se žezla vlády a pochodně spekulativního myšlení.“ Zní to nějak zcela odchylně. A přece, řeknete-li žena, mám za to, že míníte ženu průměrnou; a je-li většina žen tak vnímavých a kritických a mravně zdravých jako paní Buttonsová, jest to všechno, čeho si můžeme přáti, a o hodně více nežli zasluhujeme.

            Tohle není však studie o paní Buttonsové; ta by vyžadovala mnoho studií. Vezmu méně význačný případ své zásady, zásady představovati si v mysli určitou osobnost, když mluvíme o typech nebo směrech nebo o zevšeobecnělých pojmech. Vezměte na př. otázku výchovy chlapců. Dostávám téměř každou poštou spisky obírající se nějakým pokrokovým a důmyslným plánem výchovným; žáci mají se učiti odděleně; pohlaví mají se učiti společně; nemá býti žádného rozdělování odměn; trestání dlužno odstraniti; učitel nechť pozvédá chlapce ke své úrovni; učitel sestupujž na jejich úroveň; podporujme pěstování co nejsrdečnějšího kamarádství mezi hochy a také nejněžnější duševní důvěrnosti s učiteli; práce musí býti příjemná a prázdno musí býti poučné; všecky tyto věci se denně na mne hrnou a do značné míry pletou.

            Než chovám v mysli jednu živou ještě skutečnost podle zářného vzoru s Buttonsovou a všechny tyto pojmy na ni narážím; obličej a povaha zvláštního školáčka, jejž jsem jednou poznal. Nevybírám si, jak uslyšíte, pouhého individuálního podivína. Byl výjimečný, ale přece zase opakem výstřednosti; byl ve zcela střízlivém a přesném řmyslu slova výjimečně průměrný. Byl vtělením a zmnožením určitého ducha, který jest obyčejným duchem chlapeckým, který však nikde jinde nevyskytl se tak do očí bijící a přehnaný. Poněvadž pak byl vtělením, byl, svým způsobem, tragedií.

            Budu jej jmenovati Simmons. Byl vysoké, zdravé postavy, silný, ale trochu klátivý a v jeho chůzi bylo něco mezi mírným vypínáním a kolébáním námořníků; ruce měl pravidelně v kapsách. Měl tmavé, tuhé a nepěstované vlasy; obličej jeho, pohlédl-li kdo na něj až po postavě, dosti překvapoval. Mohlo-li se totiž říci o postavě, že jest silná a hrdá, bylo by možno nazvati obličej slabým, a byl určitě usoužený. Byla to tvář rozpačitá, jež se, jak se zdálo, bezradně za denního světla stahovala. Měl docela vzezření člověka, který dostal ránu pěstí a nemůže ji oplatiti.

            Byl to průměrný chlapec ve všech pracích; právě tak ještě postačitelně dobrý ve sportu, zrovna jen dostatečně špatný ve snaze, býti ve všem všudy dostatečný. Ale vynikající nebyl v ničem, neboť vynikajícnost byla mu něčím podobným utrpení tělesnému. Nedovedl snášeti bez trýzně, dostupující až zoufalství, aby jeden chlapec byl vyznamenáván nebo nápadně stavěn proti dlouhé řadě chlapců; pro něho se vyznamenání rovnalo pokoření.

            Ti, kdo pojímají školáky jakožto čistě prkenné a neotesané, na něž nic nepůsobí, ledaže se s divokou opravdovostí zajímají o šerm a cricket, chybují, zapomínajíce, co jest ze života školákova veřejného a obřadného, bez jakéhokoli vztahu k ideálu; nebo, chcete-li k citu. Hoši mají, podobně jako psi, zvláštní romantický rituál, který není vždycky tím, co jest jejich bytost sama. A tento romantický rituál jest obyčejně rituálem toho, jak nebýti romantický; stavěním, jako by byli mnohem mužnější a materialističtější nežli jsou. Chlapci jsou v jádru velice sentimentální. Nejsenti-mentálnější věcí na světě jest skrývati své city; to jest, dělati z nich příliš mnoho. Stoicism jest přímým plodem sentimentálnosti; a žáci jsou individuálně sentimentální, ale hromadně stoičtí.

            Ve škole se mnou bylo na příklad velmi mnoho chlapců vedle mne samotného, kteří se s velikou radostí oddávali soukromě básnictví; ale do ruda rozžhavené železo nepřimělo by většiny z nás, aby to přiznali i učiteli, anebo aby přednášeli báseň s nejnepatrnějším šetřením rytmu nebo pochopením. Bylo by to protisociální sobectví; říkali jsme tomu „blýskání“. Sám si vzpomínám, jak jsem utíkal do školy — věc to mimořádná — v čistém vnitřním vytržení, opakuje si verše Waltera Scotta o pichlavých narážkách Marmionových nebo chvástání Rodericka Dhu a jak jsem potom tytéž verše ve třídě odříkával s bezbarvým výrazem kolovrátku. Chtěli jsme všichni býti ve své jednotnosti nepozorovatelní ; pouhý vzorek etonských[26] límců a kabátů.

            Ale Simmons šel ještě dále. Pociťoval jako útok na bratrskou rovnost, bylo-li i náhodou objeveno, že se nějaká úloha nebo nějaké vědění odchyluje od obyčejné dráhy. Jestliže se některý chlapec v dětství učil němčině; nebo znal-li některý hoch nějaké odborné výrazy v hudbě; nebo bylo-li na některém chlapci vynuceno nesmělé přiznání, že četl „Mlýn na potoce“ — tu se Simmons nevolností celý zpotil. Nepociťoval nijakého osobního hněvu, ještě méně sebe nepatrnější žárlivosti; cítil jenom čestnou a ušlechtilou hanbu. Nenáviděl toho jako žena nenávidí drsnosti v pantomimě; pudilo jej to někde se ukryti. Právě onen pocit neosobní hanby, jaký mívá většina z nás, dá-li někdo najevo trapnou nevědomost, míval Simmons, kdykoliv někdo ukázal zvláštní znalost. Svíjel se a rudl v obličeji, otvírával víko svého stolu, aby se tam skryl se svým uzarděním nad lidskou důstojností a zpoza tohoto úkrytu šeptem protestoval až sípal v návalu bolesti. „Ó, mlč, povídám ti . . . Ó, jářku, zavři hubu . . . Ó, což nemůžeš přestat?“ Když jednou malý chlapec připustil, že slyšel o širokém palaši skotských horalů, Simmons schoval hlavu doslovně v lavici a v zoufalství přiklopil na ni víko; a když jsem byl na okamžik přesazen z konce lavice za to, že jsem věděl jak se jmenoval kardinál Newman, myslil jsem, že vyrazí ze třídy.

            Psychologická jeho výstřednost se zvětšovala; může-me-li zváti výstředností to, co bylo jenom divokým uctíváním prostřednosti. Nakonec byl již tak dráždivý, že nemohl ani snésti bez trýzně správné odpovědi na otázku. Pociťoval jako náběh k neloyálnosti k nebratrskému individualismu, i když někdo jen dovedl správně vypočítati početní příklad. Byl-li tázán na letopočet bitvy u Hastingsu, pokládal za povinný společenský takt a všeobecný dobrý vkus, aby odpověděl 1067.[27]

            Toto usilovné přehánění vedlo k neshodě mezi ním a školskými úřady, jež neočekávaně skončilo prudkou roztržkou u této bytosti tak dobromyslné. Utekl ze školy a dotazováním se zjistilo, že utekl i z domova.

            Nikdy jsem se nenadál, že ho ještě jednou uvidím; a přece stalo se jednou z těch dvou nebo tří neznámých shod okolností v mém životě, že jsem ho uviděl. Na nějakých veřejných závodech nebo na hřišti spatřil jsem skupinu dosti bezvýznamných mladíků, z nichž jeden měl na sobě stejnokroj prostého kopiníka. V uniformě vězela vysoká postava, plachá tvář a tmavé, tuhé vlasy Simmonsovy. Odešel na jediné místo, kde jsou všichni stejně oblečeni — do pluku. Víc už nevím nic; snad padl v Africe.

            Ale když byla Anglie plna praporů a líčené vítězoslávy a když kdekdo nemužně tlachal o mladých lvech a o statečných hoších v červených stejnokrojích, tu jsem často slýchal hlas ozývající se v nejnižších hlubinách mé paměti: „Mlč . . . ó, drž hubu . . . ó, jářku, přestaň s tím!“

SÝR.

Můj chystaný pětisvazkový spis „Opomíjení sýra v evropském písemnictví" jest dílo tak nezpracovaných dosud a obtížných podrobností, že jest pochybno, dožiji-li se jeho ukončení. Bude mi proto snad dovoleno načrtnouti na těchto stránkách několik překypujících drobností z takové studnice poučení. Nedovedu ovšem dopodrobna vysvětliti opomíjení, na něž narážím. Pokud se týče zpracování látky o sýru, jsou básníci záhadně mlčenliví. Několikrát zmiňuje se o něm, rozpomínám-li se dobře, Vergilius, ale s přílišnou římskou stručností. Nepouští se daleko v pojednání o sýru. Jediným druhým básníkem, na něhož si právě nyní vzpomínám a jenž měl nějaké pochopení pro tuto látku, byl bezejmenný autor dětské říkanky, v níž se praví: „Kdyby byly všecky stromy chlebem a sýrem“ — což jest vskutku bohatá a gigantická představivost vyšší nenasytnosti. Kdyby byly všecky stromy chlebem a sýrem, nastalo by povážlivé vylesnění leckteré části Anglie, kde jsem bydlíval. Divoké a rozsáhlé lesy ustupovaly by přede mnou a mizely tak rychle jako za Orfeem spěchávaly. Mimo Vergilia a tohoto anonymního veršotepce nemohu se upamatovati na žádný verš o sýru. A má přece všechny vlastnosti, jichž žádáme na vzletné básni. Jest to slovo krátké, silné; rýmuje se slovem „vír" větrný i „vír“ na moři, což jest velmi důležité; že jest výrazný také zněním, připouští i civilisovanost moderních měst. Neboť jejich měšťané říkávají často bez jakéhokoliv jiného úmyslu vyjímaje nadšení: „Ten je!“[28] Podstata jeho sama jest mnohoznačná. Jest prastarý — někdy v případě individuálním, co se rázu a obvyklosti týče, vždycky. Jest jednoduchý, dělaje se přímo z mléka, jež jest jedním z pravěkých nápojů, nesnadno zfalšovatelných sodovkou. Víte, jak doufám, třebaže jsem si to já sám teprve nyní uvědomil, že ve čtyřech rajských řekách teklo mléko, voda, víno a pivo. Vody obsahující kysličník uhličitý objevily se teprve po pádu.

            Než sýr má ještě jednu vlastnost, jež jest také pravou duší písně. Když jsem se jednou horlivě pokoušel přednášeti najednou na několika místech, udělal jsem výstřední cestu po Anglii, cestu tak nepravidelnou a takového nelogického uspořádání, že mne přinutila poobědvati pc čtyři po sobě jdoucí dni ve čtyřech zájezdních hospodách čtyř různých okresů. V žádné z těch hospod neměli nic jiného nežli chleba a sýr; nedovedu si ani představiti, proč by měl člověk chtíti něco více nežli chleba a sýra, může-li toho jen míti dosti. Ve všech těch hospodách byl sýr dobrý, a v každé hospodě jiný. V yorkshireském okrese byl znamenitý sýr wensleydaleský, cheshireský sýr v cheshireském a tak dále. Nuže, v tom se právě liší pravé vzdělání básnické od nuzácké a mechanické civilisace, jež nás všecky v poutech svírá. Špatné zvyklosti jsou všeobecné a ztrnulé jako moderní militarism. Dobré mravy jsou všeobecné a pestré jako vrozená rytířskost a sebeobrana. Jak dobrá tak i špatná vzdělanost kryje nás jako baldachýnem a chrání přede vším zevnějším. Ale dobrá civilisovanost rozprostírá se nad námi volně jako strom, měníc se a poddávajíc, poněvadž jest živá. Špatné vzdělání stojí a vyčnívá nad námi jako deštník — umělý, matematický tvarem; nejenom všeobecný, nýbrž jednotný. Tak se to má s kontrastem mezi látkami, které se mění, a látkami, jež jsou tytéž, ať pronikají kamkoliv. Moudrým řízením nebes bylo uloženo lidem, aby jedli sýr, avšak ne tentýž sýr. Jsa opravdu universální, mění se od údolí k údolí. Ale srovnáme-li, řekněme, sýr s mýdlem — touto nesrovnatelně nižší látkou — uvidíme, že má mýdlo čím dál větší snahu, býti jenom jako mýdlo Smithovo nebo Brownovo rozesíláno automaticky po celém světě. Mají-li rudí Indiáni mýdlo, jest to mýdlo Smithovo. Má-li velký láma mýdlo, jest to mýdlo Brownovo. Na tomto mýdle není nic jemně a výlučně budhistického, nic jemně tibetského. Soudím, že velký láma nejí sýra — není hoden — jí-li však, jest to pravděpodobně místní sýr, mající nějaký skutečný vztah k jeho životu a názoru. Bezpečnostní zápalky, konservované pokrmy, patentní léky posílají se po celém světě; ale nejsou na celém světě vyráběny. Proto jest v nich pouze mrtvá totožnost, nikdy pak ona jemná volnost nepatrné různosti, již mají do sebe věci vyráběné všude na světě, ať již jest to kravské mléko nebo zahradní ovoce. Pálenku a sodovku můžete dostati na každé zastrčené stanici říše; proto tak mnoho budovatelů říše pozbývá zdravého rozumu. Ale neochutnáváte v tom a nepřicházíte ve styk s žádným krajem jako v likéru devonshireském nebo v rýnském víně. Nepřibližujete se přírodě v jednom z myriády odstínů jejích projevů, jako při posvátném úkonu pojídání sýra.

            Když jsem dokončil putování po těch čtyřech zájezdných hospodách u silnice, dorazil jsem do jednoho velikého města na severu a tam jsem zašel, s velikou prudkostí a naprostou nedůsledností, do veliké a vybrané restaurace, kde jsem věděl, že mohu mimo sýr a chleba dostati mnoho jiných věcí. Jenže tam to mohl jsem dostati také; čili očekával jsem aspoň, že dostanu; ale byl jsem příkře upamatován, že jsem zašel do Babylona a nechal Anglii za sebou. Sklepník přinesl mi ovšem sýr, ale sýr nakrájený na směšně malé ždibce a jest hroznou skutečností, že mi přinesl místo křesťanského chleba sušenky. Sušenky — člověku, který jedl sýr čtyř velikých okresů! Sušenky — tomu, kdo se sám nově přesvědčoval o posvátnosti pradávného zasnoubení mezi chlebem a sýrem! Dal jsem se se sklepníkem vřele a pohnutě do řeči. Ptal jsem se ho, kdo jest, že rozloučil to, co lidství spojilo. Tázal jsem se ho, zdali jakožto umělec necítí, že pevná a poddajná látka jako sýr patří přirozeně k pevné, poddajné hmotě jako chléb; jisti jej se sušenkami jest jako jisti jej s břidlicovými tabulkami. Ptal jsem se ho, zdali jest, když odříkává své modlitby, tak zpupný, že se modlí za své denní sušenky. Dal mi tak povšechně na srozuměnou, že se řídí jenom zvykem moderní společnosti. I odhodlal jsem se pozdvihnouti svého hlasu, nikoliv proti číšníkovi, nýbrž proti moderní společnosti, za její ohromnou a bezpříkladnou moderní nepravost.

Červené Město.

Řekne-li nějaký člověk, že jest demokracie nesprávná, protože většina lidí jsou hlupáci, jest tu pro filosofa několik způsobů, jimiž se může bráti. Nejpochopitelnější jest udeřiti jej prudce a přesně zrovna do špičky nosu. Máte-li však o tomto způsobu pochybnosti — morální nebo fysické — můžete postupovati tak, že zavoláte na pomoc rozum, jenž má v tomto případě všechnu divokou sílu jako rána pěstí. Říkati, že „většina lidí jsou hlupáci“, jest hloupé. Jest to zrovna tak, jako říkati, že „většina lidí jsou lidé velcí“, když jest přece pochopitelné, že „veliký“ může znamenati jenom „větší“ nežli většina lidí. Jest nesmyslné označovati většinu lidstva za nedosahující lidského průměru.

            Kdyby ten člověk, dostav již prudkou ránu do nosu a ubíjen jsa logikou, přece jen ještě zůstával chladný, zbývá třetí způsob: vezměte jej za ruku a veďte — i když se tomu brání — k nějaké sluncem ozářené a přece neznámé louce a zeptejte se ho, kdo tomu prostému lučnímu kvítí dal jméno. Byli to prostí lidé, jak každý z nás ví, kteří pojmenovali jedno kvítko hvězdou betlémskou a druhý a mnohem prostší kvítek denním očkem. Lpíte-li tak na fouňovském přesvědčení, že jsou prostí lidé prosaičtí, ptejte se kteréhokoliv obyčejného člověka po místních jménech květin, po jménech, jež se neliší jenom od kraje ke kraji, nýbrž i od údolí do údolí.

            Ale tento případ, což jest dosti podivné, jest daleko silnější než to. Řekne se, že jest tato poetičnost vlastní obyvatelstvu venkovskému a že ji aspoň ponurá demokracie našich moderních měst ztratila. Z nějakého mimořádného důvodu nepozbyla jí ani ona. Obyčejná hantýrka londýnská jest plna vtipných obratů, neužívaných zvláště nikým. Pravda, víra našich ukrutných měst není tak zdravá a přiléhavá jako víra starého venkova, ale lidé jsou zrovna tak bystří v pojmenovávání svých chyb v hlavním městě jako v pojmenovávání svých radostí v pustině. Nebylo možno lépe vystihnouti křesťanství nežli pojmenováním malého, bílého, nenápadného kvítku „hvězdou betlemskou“. Ale potom zase nebylo lze lépe vystihnouti filosofii odvozovanou od Darwina nežli jedním obrazem slovním, „povýšením opice“.

            Kdo pak přišel po prvé na ty silné šťastné výrazy jazyka? Kdo mluvil nejdříve o „bezhlavém“ člověku? O šílenci se říká významně, že to nemá v hlavě v pořádku: ale druhé rčení jest daleko fantastičtější i výstižné. Každý blázen vyvolává představu, že jeho tělo odešlo a nechalo hlavu někde vzadu.

            Avšak příklady této lidové dokonalosti v úsloví jsou ještě silnější, jsou-li vulgárnější. Co zhuštěné ironie a obrazotvornosti jest na příklad v metafoře, jež popisuje člověka těkajícího o půlnoci jako „na čekání na měsíc“. Vyjadřuje to u takového ztřeštěnce všechno: jeho výstřední počínání, pravděnepodobné vysvětlování, jeho kradmý vzhled jakoby lovcův, jeho ustavičné pohlížení na prázdné hodiny na nebi.

            Ne; v mnohých věcech jest anglická demokracie dosti slabá, jest na příklad velmi slabá v politice. Ale není pochybnosti, že v literatuře jest demokracie podivuhodně silná. Velmi málo knih, jež vydala v poslední době vzdělaná třída, bylo tak dobrou literaturou jako výraz „nabarviti město na červeno“.

            Je dosti zvláštní, jak mi tento velkoměstský epigram utkvěl v paměti. Když jsem totiž před nedávnem zahýbal kolem rohu nedaleko nádraží Viktorie, povšiml jsem si po prvé, že byl dobře mi známý sloup lucerny natřen celý světlou červení, zrovna jako by se namáhal — přese všechnu svou očividnou tělesnou nezpůsobilost — předstírati, že jest schránkou na dopisy. Slyšel jsem již od té doby oficiální vysvětlení o těchto překvapujících šarlatových předmětech. Ale prvním dojmem bylo u mne, že se nějaký roztržitý pán na cestě domů ve čtyři hodiny ráno pokoušel nabarviti město na červeno a že se nedostal dále nežli na jeden sloup lucerny.

            Počal jsem si spřádati pěknou pohádku o člověku; a toto úsloví obsahuje v sobě vskutku i pěknou pohádku i filosofii ; vykládá téměř celou pravdu o těch čistých záchvatech pohanského potěšení, k němuž bývají často sváděni všichni zdraví lidé. Vyjadřuje touhu po lehkovážnosti ve velkém, jež jest podstatou takového rozmaru. Nevázanému chasníkovi nestačí namalovati na zeleno dveře poručníkovy; natřel by rád celé město na šarlatovo. Nejlépe vystihuje takovou obrovskou pitomost slovo „hurá vlastenčení“. Otroci těchto saturnalií[29] nemalovali jenom města na červeno; myslili, že barví na červeno mapu — že barví na červeno svět. Ale toto státní hýření má v sobě ovšem něco horšího nežli pouhé čtveračení, jež jsem si tu obral za předmět úvahy; chová v sobě prvek opravdového sobělichocení a hříchu. Řvavý vlastenec, který si přeje, aby se mu obdivovali, jest horší nežli hulvát, který se chce jen sám pobaviti. Na jedné staré barevné ilustraci z devatenáctého století, kterou jsem viděl, představující válku vzbouřených andělů v nebi, namalován jest satan, jak rozdává svým přívržencům paví péra — symbol hříšné pýchy. Také v noci mafekingové[30] rozdával satan svým přívržencům paví péra.

            Vezmeme-li však případ běžné pohanské bezstarostnosti a shonu po radovánkách, jest, jak jsme řekli, tímto obrazem dobře vyjádřen. Předně proto, že zřetelně vyznačuje pojem plnění světa soukromým bláznovstvím a za druhé pro hluboký smysl, který se tají ve volbě barvy. Červeň jest nejveselejší i nejstrašnější věc ve fysickém vesmíru; jest to nejvýraznější značka, nejostřejší světlo, jest to místo, kam až dostupují nejtenší hradby tohoto našeho světa a kde ještě něco prozařuje. Hoří v krvi, jež nás na životě udržuje, a v ohni, který ničí, v růžích naší romantiky i ve vznešeném kalichu našeho náboženství. Znamená všechno vášnivé štěstí, jako ve víře nebo v první lásce.

            Prostopášný jest tedy ten, kdo chce rozliti tento nach uvědomované radosti po všem; míti vzrušení v každém okamžiku; namalovati všechno na červeno. Rozbíjí tisíce sudů vína, aby masově zbarvil ulice, a někdy, ve svém krajním šílenství, pobije zvířata i lidi, aby mohl smáčeti své obrovské štětce v jejich krvi. Jest totiž známkou posvátnosti červené barvy v přírodě, že jest tajemná, i kúyž jest všudypřítomná jako krev v lidském těle, jež jest všude a přece neviditelná. Pokud jest krev živá, jest skryta; vidíme jenom krev mrtvou.

            Ale dřívější kousky světákova postupu jsou velmi přirozené a zábavné. Natírání města na červeno jest roztomilá věc, dokud není hotova. Bylo by nádherné viděti kříž svatopavelské katedrály tak červený jako kříž sv. Jiří a litry rudé barvy, stékající po kupoli nebo kapající s Nelsonova sloupu. Až to však bude uděláno, až si rudě namalujete města, přihodí se zvláštní věc. Nemůžete se na červenou barvu ani podívati.

            Dovedu si představiti, jako v nějakém vidění, proslaveného umělce, jak stojí uprostřed toho strašného města, ověšen jsa na všech stranách nachem své hanby. A pak, až bude všechno červené, bude toužiti po rudé růži v zeleném houští a bude toužiti marně; bude sníti o rudém lístku a nebude schopen si jej ani představiti. Znesvětil božskou barvu a nemůže jí již viděti, ačkoliv jest všude kolem.

            Vidím ho, ojedinělou tmavou postavu proti žhavě rudému peklu, jež roznítil, kde se jako nehybné plameny pnou vzhůru sloupy a věže: ztrnul v jakési agonii modlitby. Tu otvírá se milost nebes, i vidím, jak se velice pomalu počínají snášeti jedna, dvě vločky sněhové.

Brázdy.

Když vidím růsti všude ve svém okolí zelené obilí, vyrojuje se mi v paměti bez jakéhokoliv zvláštního důvodu vzpomínka na zimu. Pravím „vyrojuje se“, neboť to jest pravé slovo pro staré, vyhrnující se řádky zoraných polí. Při jedné náhodné zatáčce na cestě vlakem nebo při chůzi pěšky uviděl jsem náhle, jak se brázdy prudce vyhrnuly. Brázdy jsou jako šípy; letí podél oblouku nebeského. Jsou jako skákavá zvířata; vyskakují na nedotknutelný vrch a po druhém boku sbíhají dolů. Jsou jako úderné prapory bitevní; přeženou se přes vrch letícími švadronami a jízdeckým útokem se ho zmocní. Vypadají jako Arabové letící pouští, jako rakety šlehající po obloze, jako bystřiny hrnoucí se řečištěm. Nic nikdy nezdálo se tak živé jako ty hnědé proužky, když vyrazí přímo s výše horského hřebene dolů k svému klidnému zákoutí v údolí. Byly rychlejší nežli šípy, divočejší nežli Arabové, hýřivější a jásavější nežli rakety. A byly přece jenom tenkými, rovnými linkami, vytaženými s námahou jako nákres plahočícími se a trpělivými lidmi. Lidé, kteří orali, namáhali se orati rovně; neměli ani ponětí o tom, že by měli poskytovati oku dojmu rychlých rozběhů a víření. Ty katarakty puklé země byly utvořeny milostí boží. Vždycky jsem v nich nacházel zalíbení, ale nikdy jsem neobjevil důvodu své radosti.

            Jsou někteří velmi duchaplní lidé, kteří se nedovedou z radosti radovati, jestliže jí neporozumějí. Jsou zase jiní a ještě duchaplnější lidé, kteří říkají, že ztrácejí radost v tom okamžiku, kdy jí porozumějí. Díky Bohu, že jsem nebyl nikdy duchaplný a dovedl se vždycky z věcí těšiti, ať jsem jim rozuměl či nikoliv. Mohu míti radost z pravověrného torya[31], třebaže jsem ho nikdy nedovedl pochopiti. Dovedu míti radost z orthodoxního liberála, ačkoli ho přece příliš dobře chápu.

            Avšak nádhera zbrázděného pole jest v tom, že jsou jako všechny znamenité věci vedeny rovně, a proto se ohýbají. Ve všem, co se ladně uklání, musí býti úsilí o neohebnost. Suky jsou krásné, když se ohýbají, jenom proto, že se snaží zůstati nepoddajné; a čepel meče může se svíjeti jako stříbrné stužky jenom proto, že se jistě zase vymrštěním narovná. Ale totéž platí stejně o každém pevném zakřivení stromového kmene, o každém, silou způsobeném zakřivení větve; v přírodě jest stěží něco takového jako pouhé sklánění slabosti. Neohebnost trochu povolující, jako spravedlnost ovládaná milosrdenstvím, jest plnou krásou pozemskou. Kosmos jest právě jen krásně z formy vychýlený nákres. Všechno se snaží býti rovné; a na štěstí se to všemu zrovna nedaří.

            Končíř se může při výpadu ohnouti; ale začínati šermovati končířem zohýbaným není nic pěkného. Tak může přesný cíl, pevná poučka v nastalém utkání s fakty trochu povoliti; ale nemá nejmenšího smyslu začínati chabou naukou a pokřiveným cílem. Nebuď oportunistou; snaž se býti při všech vhodných příležitostech theoretikem; možno se spolehnouti, že osud vykoná celou svou oportunní úlohu. Nepokoušej se ohýbati o nic více nežli se snaží ohnouti stromy. Snaž se růsti rovně, a život tě ohne.

            Běda! Dávám mravní naučení, dříve než dopovím bajku; přece však myslím, že byste stěží jinak mohli viděti všechno to, co míním tím neobvyklým viděním zoraných kopců. Ty veliké, rozbrázděné stráně jsou nejstarší architekturou lidskou; nejstarší astronomie byla jeho vůdcem, nejstarší botanika jeho předmětem. Co se pak týče geometrie, již pouhé slovo svědčí ve věci v můj prospěch.

            Ale když jsem patřil na ty přívaly vyoraných rovnoběžek, na to veliké rojení neohebných linií, zdálo se mi, že zřím celé velké vyvrcholení demokracie. Byla tu pouze rovnost: ale rovnost pozorovaná v celku jest nádhernější nežli jakákoliv nadvláda. Rovnost svobodná a letící, rovnost ženoucí se přes hory a doly, rovnost naplňující svět — to znamenaly ty vojenské brázdy, vojenské ve své totožnosti, vojenské ve své energii. Rozrývaly silnými křivkami hory doly jedině proto, že se naprosto nemínily zkřiviti. Činily výrazné obrysy krajiny svými nepoddajně hnanými meči půdy. Jest nejenom nesmysl, nýbrž rouhání, tvrditi, že člověk krajinu zkazil. Člověk krajinu vytvořil; bylo to úkolem jeho jakožto obrazu Božího. Žádný pahorek, porostlý obyčejným křovím nebo záplatami nachového vřesu, nemohl by býti tak dokonale pahorkovitý jako ten hřeben, k němuž se zdvihají urovnané brázdy jako směle zdvihající andělé. Žádné údolí, poseté zbytečnými dědinami a městy, nemohlo býti tak krajně údolní jako ten sráz, do něhož se divoce vrhají dolů hrnoucí se brázdy jako démoni do vířící jámy.

            Krajinu vyznačují tvrdé linie kázně a rovnosti a dodávají jí tvaru a smyslu. Jest to právě tím, že jsou čáry brázd ošklivé a že i krajina jest živoucí a nádherná. Myslím, že jsem někde jinde poznamenal, že jest republika založena na pluhu.

FILOSOFIE  ZVĚDAVOSTI.

Bylo by opravdu zajímavé věděti, proč inteligentní člověk — čímž míním člověka jakékoliv inteligence — nemůže a nemá rád zvědavosti. Proč představa vyhlídkového omnibusu, plného turistů, jedoucích se podívati na rodiště Nelsonovo nebo na místo, kde padl Šimon z Montfortu[32] vyvolává v duši zvláštní chlad. Mohu docela snadno říci, z čeho tento záhadný odpor k turistům a jejich starožitnostem nevzniká — aspoň u mne nikoliv. Ať mám chyby jakékoliv (a jsou jistě příšerného rázu), mohu položiti ruku na srdce a říci, že ne-povstává z bídného pohrdání starožitnostmi a tím méně z ještě bídnějšího pohrdání turisty. Je-li něco malichernějšího a politování hodnějšího nežli neúcta k minulosti, jest to neúcta k přítomnosti, k vášnivému a pestrému chodu života, jenž zahrnuje v sobě mezi mnoha svými kočáry a triumfálními vozy také vyhlídkové autobusy. Neznám nic tak hrubého, jako pohrdání všedností, jež se pošklebuje písařům v bankovních prázdninách nebo hejskům na pláži v lázních Margate[33]. Člověk, který nepozoruje na úředníku nic mimo velkoměstský přízvuk, nebyl by si všiml u Šimona de Montfort ničeho jiného, vyjímaje jeho francouzský přízvuk. Člověk, který se uštěpačně posmívá Jonesům[34], že ztratili někde „h“, byl by se snad dovedl pošklebovati Nelsonovi, že přišel o ruku. Pošklebek vzniká snadno u lidí v podstatě hrubě smýšlejících; a jest tak snadné posmívati se Montfortovi jakožto cizinci nebo Nelsonovi jakožto mrzákovi, jako pošklebovati se namáhavé řeči nebo zmrzačenému tělu celého množství naší komické i tragické rasy.

            Jestliže trochu zabíhám od předmětu turistů a hrobek, není to jistě proto, že bych byl tak bohaprázdný, abych smýšlel pohrdlivě buď o hrobkách nebo o turistech. Ctím ony veliké muže, kteří měli odvahu umříti; ctím rovněž tyto drobné lidičky, kteří mají odvahu žiti.

            Připustí-li se i toto, dá se namítnouti něco jiného. Může se říci, že starožitnosti a obvyklé tlačenice jsou ovšem dobré věci, jako jsou fialky a čapí nůsky; ale nehodí se k sobě. Měkký klobouk jest krásná věc, možno dále horlivě dokazovati, ale není téhož stavitelského slohu jako elyská[35] katedrála; to jest dóm, malý rokokový dóm ve vzoru renaissančním, nehodící se k špičatým obloukům, jež jako kopí míří k nebi. Vyhlídkový autobus jest krásný (možno říkati), stojí-li na podstavci a jest-li předmětem uctívání pro svou vlastní ladnost; ale s křivkou a obrysem trojpalubního korábu, na němž Nelson umíral[36], není v souladu. Proto — budeme míti za to, že dokazuje náš mudrlant — starobylost a demokracie měly by se oddělovati jakožto věci spolu nesouvisející. Mohou býti věci nesouhlasící časem a prostorem, jež nejsou nikterak v nesouladu skutečnou cenou a pojetím. Tak má katolická církev vodu pro novorozené a olej pro umírající: nikdy však oleje a vody nemíchá.

            Toto vysvětlení jest přijatelné; ale neshledávám ho výstižným. První námitka jest, že táž příchuť malichernosti pronásleduje duši při promyšlených a pečlivě konaných návštěvách „krásných míst“ i se strany osob nejvznešenějšího postavení nebo nejstřeženější tajnosti. Zvláště vždycky mě zarážela prohlídka kolossea při světle měsíčním, že bylo tak vulgární, jako při prudkém osvětlení drummondském. Milionář stojící na vrcholku Mont Blancu, milionář stojící na poušti u Sfingy, milionář stojící uprostřed Stonehenge[37] jest právě tak komický, jako nějaký milionář kdekoliv jinde. A to jest už co říci. Kdyby naproti tomu přišel soukromě a přirozeně do katedrály v Ely měkký plstěný klobouk, žádného nadšeného přívržence gotiky by ani nenapadlo něco proti plstěnému klobouku namítati — pokud by tam ovšem nebyl nošen na hlavě.

            Jest tu však opravdu mnohem hlubší námitka proti theorii o dvou neslučitelných vynikajících vlastnostech starobylosti a populárnosti. Jest totiž pravda, že starožitnosti skoro šmahem obyvatelstvo pravidelně zajímaly; a bylo to téměř šmahem obyvatelstvo, které starožitností soustavně chránilo. Nejstarší obyvatel byl vždycky chrapoun; neslyšel jsem o něm nikdy, že by byl gentleman. A jsou to sedláci, kteří zachovávají všechny tradice o místech bitevních a o stavění chrámů. Pokud jen kdo si pamatuje, jsou to oni, kteří uchovávají v paměti, kde se kdy zjevila nějaká rusalka nebo udál důležitější zázrak světců. V třídách nad nimi bylo nadpřirozené ubito povýšeností. V Písmě jest pravdivý a hrozný výrok, v němž se praví: „Kde není schopnosti viděti, lidstvo hyne“. Avšak stejně pravdivé jest v praksi, že hynou vidění, kde není lidu.

            Musí se tedy odmítnouti myšlenka, že tento pocit neuvědomělé nechuti k zvědavosti lidu jest účinkem nějaké vzorné nesrovnalosti mezi představou zvláštních kapliček a vítězných památníků a mezi představou širokých mas prostých lidí. Právě naopak, tyto dva prvky posvátnosti a demokracie bývaly v obzvláštní spojitosti a družnosti v celé historii. Kapličky a trofeje byly stavěny často prostými lidmi. Vždycky byly stavěny pro lidi prosté. Ať si chce pyšný moderní umělec použiti své theorie odborného soudu a aristokratičnosti vkusu k jakýmkoliv věcem, musí nezbytně přijíti k tomu, že jest velmi nesnadné použiti toho k takovému umění historickému a monumentálnímu. Veřejná budova jest samozřejmě určena k tomu, aby působila na veřejnost. Nejaristokratičtější hrobka jest hrobkou demokratickou, protože jest k tomu, aby se na ni lidé chodili dívat; jedinou aristokratickou věcí jest tu zetlívající mrtvola, ne však nevětrající mramor. A kdyby chtěl ten člověk býti skrz naskrz aristokratický, musel by se dáti pochovati v zákoutí vlastní zahrady. Kaple nejužší a nejvýlučnější sekty jest navenek pro všechny, i když jest obmezena uvnitř; její zdi a okna hledí na všechny strany kompasu a ke všem čtvrtím kosmu. Jako obytné místo jest snad malá, ale jako monument jest universální; kdyby si její sektáři byli opravdu přáli zůstati v soukromí, byli by se scházeli v soukromém domě. Kdykoliv a kdekoliv vystavíme národní nebo municipální síň, sloup nebo sochu, mluvíme k davu jako demagog.

            Socha každého státníka uchází se o zvolení právě tak, jako státník sám. Každý nápis na kostelní desce jest vystaven pro prostý lid zrovna tolik, jako plakát při všeobecných volbách. A sledujeme-li tento směr uvažování, poznáme, myslím, skutečně, proč se nás ta moderní zvědavost nějak nepříjemně dotýká, a není to ani nevybrané pohrdání hroby, ani stejně nevybraný předsudek proti sprosťáčkům. Vždyť jest konec konců leckterý hřbitov, jenž kryje povětšině mrtvé nádeníky; ale to ho nečiní méně posvátným nebo méně smutným.

            Pravý výklad jest, tuším, ten: že tyto katedrály a triumfální sloupky nebyly míněny pro kulturnější a sebevědomější lidi, nežli jsou moderní turisté, nýbrž pro lidi drsnější a nahodilejší. Ty prudké pohyby živého kamene jako zmrzlé vodotrysky byly tak stavěny a rovnány, aby poutaly oko prostých, nepřipravených na to lidí, ubírajících se za denním povoláním; a když jsou takto zpozorovány, nikdy se na ně nezapomíná. Není správnou cestou k oživení kouzla našich slavných velechrámů a historických náhrobků ta, kterou vždycky doporučoval Ruskin. Není to větší zájem o historické stavby. Nikoliv, jest to spíše větší nevšímavost k nim. Kupte si v Maidstonu[38] k návštěvě tetičky v Doveru kolo a uvidíte canteburyjskou[39] katedrálu, jak byla vystavěna na podívanou. Jděte jenom Londýnem nejkratší cestou mezi Croydonem a Hampsteadem[40] a Nelsonův sloup vám připomene po prvé v životě Nelsona. Cenu herefordské katedrály[41] poznáte, přijdete-li tam na víno, ne však, přijdete-li k vůli architektuře. Uvidíte doopravdy město Vendôme[42], přijdete-li tam za obchodem, a nikoliv pro umění. Neboť byla to prostá a pracující pokolení lidská, praktická, pachtící se za mnohými věcmi, pro něž naši otcové tyto památníky stavěli.

            Jest tu ovšem ještě jedna věc základní, ne nedůležitá: fakt, že se lidé chodívali do katedrál modlit. Ale mluvíme-li o moderních uměleckých milovnících katedrál, nepotřebujeme k tomu přihlížeti.

ZLOČINECKÁ HLAVA.

Když mužové vědy — nebo, častěji, mužové, kteří hovoří o vědě — mluví vědecky o studiu historie nebo lidské společnosti, zapomínají vždycky, že jsou v tom zahrnuty dvě určité otázky. Jest možno, že určité úkony tělesné jdou ruku v ruce s určitými úkony duševními, ale z toho ještě nikterak nevyplývá, že pochopení takových úkonů tělesných souvisí s pochopením věcí duševních. Člověk může velmi učeně dokazovati, že určitá míšení rasová tvoří šťastnou společnost; ale může se velice mýliti — mýlí se obyčejně — v tom, které společnosti jsou šťastné. Člověk může vědecky vykládati, jak určitý fysický typ znamená člověka opravdu zlého, avšak může se docela mýliti — a pravidelně se mýlí — v tom, který druh lidský jest opravdu špatný. Není tedy celý jeho důkaz nic pláten, neboť rozumí toliko jedné polovině rovnice.

            Přijde snad na mě ještě hroznější veličina vědecká a řekne: „Keltové jsou nešťastní; podívejte se na příklad na Iry.“ Odpověděl bych na to: „Znáte asi dokonale Kelty; ale o Irech nevíte, jak jest patrno, pranic. Irové nejsou ani dost málo nešťastní, leda že jest neštěstím putovati po veliké části světa z vlastní země, a v tom případě jsou Angličané také nešťastní.“

            Nějaký člověk s ohromnou hlavou mi snad — ve formě novoročního pozdravu — řekne: „Blázni mají malou lebku,“ nebo kdoví co ještě. Načež mu odvětím: „Abyste si tím byl tak jist, musíte dovésti dobře posouditi i fysický i duševní fakt. Nestačí poznati jenom mikrokefalní lebku, když ji vidíte. Jest také potřebí, abyste poznal blázna, když ho vidíte; a mám podezření, že blázna, když ho vidíte, nepoznáte ani po sebe delších a sebe známějších formách příbuznosti.“

            S většinou sociologů, kriminalistů, atd. jest potíž v tom, že při vyčerpávající a podrobné znalosti svých vlastních podrobných pozorování jest jejich znalost člověka a společnosti, na něž se jich má použiti, zcela mimořádně povrchní a nedostatečná. Vědí všechno z biologie, avšak téměř nic ze života. Jejich názory, na příklad historické, jsou prostě laciné a nevytříbené. Tak měřil jeden proslulý a potrhlý profesor lebku Karly Cordayové, aby zjistil zločinecký typ; neměl dosti vědomostí historických, aby věděl, že je-li nějaký „typ zločinecký“, jistě ho Karla Cordayová neměla. Ukázalo se, tuším, později, že to ani vůbec lebka Karly Cordayové nebyla; ale to sem nepatří. Hlavní věcí jest, že se ten chudák stařík namáhal skopulovati ducha Cor-dayina s její lebkou, aniž o jejím duchu dost co málo věděl.

            Ale včera jsem přišel na ukázku ještě hrubší a více do očí bijící.

            V jednom populárním časopise jest jeden z běžných článků o zločinnosti; o tom, zdali by se zkažení lidé mohli napraviti, kdyby byla jejich hlava rozebrána na kousky. Ježto jsou nejničemnější lidé převážnou většinou, pokud já vím, přespříliš bohatí a mocní, aby si dali takový pokus líbiti, zůstávám při této úvaze chladný. Vždycky však s bolestí pozoruji, že nápadně v takových galeriích strašných typů chybějí podobizny žijících milionářů; většina podobizen, na nichž si máme, jak jsme upozorňováni, všimnouti linie nosu nebo zakřivení čela, zdají se podobiznami obyčejných, smutných lidí, kteří kradli, protože měli hlad, anebo vraždili, protože byli rozvášněni. Zdá se, že fysická zvláštnost vykazuje nekonečně mnoho obměn; někdy jest to nápadně hranatá hlava, jindy jest to neomylně hlava kulatá; časem věnují učenci pozornost abnormálnímu vývinu, jindy zase zarážející nevyvinutosti týlu hlavy. Namáhal jsem se vypátrati, co jest nezměnným činitelem, jediným trvalým znakem vědeckého typu zločineckého; po všestranném a důkladném třídění dospěl jsem k závěru, že záleží v bídě.

            Ale zrovna z obrázků tohoto článku zasáhla mě poslední rána; problesknuvší poznání,jež ve mně zanechalo trvalé přesvědčení o faktu, že jsou kriminologové pravidelně obmezenější nežli kriminálníci. Mezi těmi ztrhanými a zatrpklými, avšak zcela lidskými podobami byla jedna hlava, hezká, ale staromódní, s prachem osmnáctého století a s jakousi téměř vyzývavou škrobeností v oděvu, jež upomínala na konve-nienční formy společenské vyšší střední třídy kolem r. 1790. Byla to hubená, hrdě vypiatá tvář, oči zíraly z ní upřeně s děsivou přímostí, ret byl pevný nějakou hrdinnou umíně-ností; a ještě vášnivější tím, že v ní byla určitá jemnost a že jí chyběla mužná síla. Kdyby někdo nevěděl, kdo to jest, mohl by hádati, že jest to asi takový muž jako Shakespearův Brutus, muž tklivě čistých záměrů, náchylný k využívání vlády jakožto pouhopouhého nástroje mravnosti, velmi hluboce vnímající tíhu nesrovnalosti a trochu příliš domýšlivý na svůj vlastní čistý a počestný život. Tvrdím, že bych to byl téměř ze samotné tváře vyčetl, i kdybych nebyl věděl, kdo to jest.

            Ale nevěděl jsem, kdo to jest. Byl to Robespierre. A pod podobou tohoto bledého a příliš prudkého moralisty byla napsána tato významná slova: „Nedostatek mravních zásad,“ a dále ještě něco na potvrzení, že neznal smilování — což není jistě pravda — a jiný nějaký nesmysl o ustupujícím dozadu čele, kteroužto zvláštnost měl společně s Ludvíkem XVI. a s polovinou lidstva své i naší doby.

            Tenkráte to bylo, kdy jsem měřil vratkou vzdálenost mezi věděním a nevědomostí vědy. Tehdy jsem poznal, že může býti kriminologie horší než bezcenná pro svou naprostou neznalost lidského materiálu, o němž si namlouvá, že mluví. S člověkem, který dovedl říci, že se Robespierrovi nedostávalo mravních zásad, dlužno býti krajně opatrný při všech jeho úsudcích o ethice. Mohl rovněž tak dobře říci, že se nedostávalo mravních zásad Janu Bunyanovi[43]. Že byl Robespierre chorobný a nevyrovnaný, lze tvrditi, a můžete totéž tvrditi i o Janu Bunyanovi. Byli-li však tito dva lidé chorobní a nevyrovnaní, byli chorobní a rozháraní přílišným procítěním morálky, nikoliv však příliš povrchním jejím pojetím.

            Můžete říkati, je-li vám libo, že byl Robespierre (v záporném smyslu) blázen. Ale byl-li blázen, byl bláznem v ethice. On se společností smělých a bojovných mužů, nemohoucích snášeti duševně pošetilost a zlo, rozhodl,že nesmí býti Evropa zdržována na všech cestách samovládami a státními tajnostmi, jež už zaváněly. Byl to největší čin, jenž byl kdy lidem dán na práci, vyjímaje dílo, jež vykonalo křesťanství, které vytrhlo Evropu z propasti barbarství po středověku. Ale oni jej vykonali, a nikdo druhý by toho nebyl dovedl.

            Určitě bychom toho nesvedli my. Nejsme ochotni pod-stoupiti boj s celou Evropou pro spravedlnost. Nejsme hotovi rozházeti svůj nejmocnější řád z pouhého odporu k cizinci; nejsme hotovi roztříštiti naráz veliké státy; nejsme připraveni spoléhati sami na sebe v strašném okamžiku krajního rozkladu, abychom způsobili, že se všechno jeví pochopitelné a že se od té doby všichni lidé cítí počestnými. Nejsme dosti silni, abychom byli silní jako Danton. Nejsme dosti silni, abychom byli slabí jako Robespierre. Zdá se, že jest jenom jediná věc, kterou dovedeme dělati. Dovedeme si jako lomozící shluk dětí na tomto starém bojišti hráti; dovedeme si házeti kostmi a lebkami tyranů a mučedníků této nevystižitelné války a dovedeme dětsky a nevinně vespolek tlachati o lebkách, že jsou blbé, a o hlavách, že jsou zločinecké.

            Nevím, čí hlavy jsou zločinecké, ale myslím, že vím, čí jsou ty blbé.

 

Hněv Růží.

Růže má mezi květinami asi podobné postavení jako pes mezi zvířaty. Není to ani tak proto, že je chováme v domácnostech, jako spíše pro nějaký mlhavý dojem, že byli, ten i ona, chováni a pěstováni odjakživa po domácku. Jsou plané růže a jsou divocí psi. Ale nikdo nikdy ani nevzdychne po těchto z nich, když se mimochodem v hovoru nebo v básni učiní o nich zmínka. Naproti tomu jsou i ochočení tygři a ochočené kobry, ale řekne-li někdo, „mám v kapse kobru", nebo, „v hudebním pokoji jest tygr“, jest záhodno, abyste si hezky rychle za tím doplnili přídavné jméno „krotký“. Mluví-li se o zvířatech, myslí se v první řadě na divoká zvířata; je-li řeč o květinách, rozumějí se tím povýtce květiny polní.

            Ale jsou dvě veliké výjimky, zachycené tak dokonale v kolo lidské vzdělanosti, tak nezměnitelně spředené s hnutím mysli a obrazotvorností lidskou, že se uměle vypěstovaný produkt zdá přirozenější nežli přirozený. Pes není částí přírodopisu, nýbrž dějin lidstva; a opravdová růže roste v zahradách. Všichni se jistě dívají na slona jako na něco strašného, ale ochočeného; a mnozí lidé, zvláště v našich velikých střediscích kulturních, vidí v býku se vší pravděpodobností býka splašeného. Stejným způsobem soudíme o většině zahradních stromů a rostlin jako o nezkrotných výtvorech lesa a slatin, jež se naučily nakonec snášeti uzdu.

            Ale u psa a u růže jest tomu s touto pudovou zásadou jinak. U nich představujeme si umělé jakožto pravzor, prvorozené pak jakožto náhodnou výjimku. Divokého psa si představujeme tak nějak mlhavě, jako by se byl zaběhl, jako toulavá kočka. A nemůžeme se ubrániti představě, že překrásná planá růže našich plotů utekla, přeskočivši přes plot. Snad utekli společně, pes s růží; zvláštní to a — celkem — nerozvážný útěk. Snad utekl nevěrný pes z boudy a odbojná růže ze záhonku a klestili si společně svou cestu, jeden zuby, druhá trním. Dosti možná, že se proto můj pes vždycky rozzuří, když vidí růže, a vyhrabuje je na potkání. Snad i proto se říká plané růži také psí růže. Ale býti to nemusí.

            Ale tím právě jsem teď přišel na to, kam až dostupuje mlhavá víra barbarů v pěkné starosvětské legendě. Že se totiž v těchto dvou případech pokládá civilisovaný produkt za něco silnějšího, ba docela divočejšího. Divokého psa se nikdo, jak se zdá, nebojí; řadí se mezi šakaly a zvířata zotročená. Výstraha cave canem píše se na výtvor člověkův. Čteme-li „pozor, zlý pes“, znamená to, chrániti se krotkého psa, neboť hrozný jest jenom pes domácí. Jest zlý v poměru ke svému zkrocení: jest to jeho oddanost a jeho přednosti, jež jsou strašné pro cizího člověka, a to pro cizince ve vašich vratech; ještě více pak pro cizince na půl cestě ze vrat. Jest všecek vyjeven nad touto ohlušující a zuřivou učelivostí; prchá před tou velikou obludou krotkosti.

            Nu, a tentýž pocit mívám, když pohlížím na růže, jak rostou bujně červené a husté a vyzývavé kolem po zahradě; zdají se mi zpychlé a docela buřičské. Nakvap poznamenávám, že o své vlastní zahradě vím spíše méně nežli o číkoliv jiné zahradě. O růžích neznám nic, ani jejich jmen. Znám jenom jméno růže: a Růža jest — v každém smyslu slova — jméno křesťanské. Jest křesťanské v absolutním a prvotním smyslu křesťanství — že pochází z dob pohanských. Růži jest možno viděti, ba i cítiti v básních řeckých, římských, provencalských, gotských, renaissančních i puritánských. Neznám již doslovně nic nežli toto pouhé jméno růže, jež jest — jako víno a jiná ušlechtilá slova — totožné ve všech jazycích bělochů. Slyšel jsem nápadnější a zvučnější jména. Vím, že jest nějaká květina, jíž se samotné říká Chlouba Dijonu — pod níž jsem si představoval jeho katedrálu. Ať jest tomu tak či onak, značí vypěstování růže i vystavění katedrály nejenom vyzdvižení dvou velmi slavných a lidských věcí, nýbrž i — jak já mám za to — dvou věcí vojáckých a vzdorných. Vím také, že se jedna růže jmenuje Maršál Niel — povšimněte si zase toho vojáckého řinčení.

            A když jsem se onehdy procházel po své zahradě, dal jsem se do řeči se svým zahradníkem — takový podnik už něco znamená — a tázal jsem se ho na jméno neznámé tmavé růže, jež nějak zvláštním způsobem upoutala mou pozornost. Bylo to skoro, jako by mi připomínala nějaký bouřlivý živel v historii a duši. Její červeň nebyla jenom temně rudá, nýbrž zakouřená; něco zhuštěného a zlobného bylo v její barvě. Byla theatrální a přitom zároveň ponurá. Zahradník mi řekl, že se jmenuje Victor Hugo.

            Z toho tedy mám pocit, že růže v sobě chovají nějakou tajemnou sílu; i jejich jména snad ve spojení s nimi něco znamenají, čímž se liší téměř ode všech synů lidských. Ale růže sama jest královská a nebezpečná; přes dlouhou dobu, co trvá v bohatém domě civilisace, nesložila nikdy svých zbraní. Růže vypadá stále jako středověký gentleman italský v rudém plášti a s kordem; neboť trn jest kordem růže.

            A tu se dostáváme k pravému mravnímu naučení v této věci, abychom si uvědomovali, že civilisace na svém postupu nemá se snad stávati bojovnější — ale má býti čím dále víc připravena k boji. Čím jest řád, jehož máme chrániti, vzácnější a spolehlivější, tím životnější měl by býti náš krajní smysl pro bdělost a mocenskou násilnost. A když se tak procházím v létě po zahradě, dovedu chápati, jak sahali ti vysocí zpupní šlechticové ke konci středověku, právě před tím, než třeskly jejich meče, po růžích jakožto výrazných odznacích vlády a soupeřství. Pro mne jest totiž každá taková zahrada plna růžových válek.

GLASTONBURSKÉ  ZLATO.

Za jednoho stříbrného jitra vcházel jsem do malého šedivého kamenného městečka, jako jest dvacet jiných šedivých měst na západě, jež se náhodou jmenovalo Glastonbury, a pozoroval jsem, jak skoro dvoutisíciletý zázračný hloh vyrůstá na volném vzduchu tak nahodile jako kterýkoliv keř v mé zahradě.

            V Glastonbury jest báje, významnější, jako ve všem vznešeném a lidském, nežli historie. Nedá se říci nic silnějšího o staré, zvláštní pověsti o sv. Josefovi a o hlohu, nežli že tento zastiňuje Sv. Dunstan.[44] Když tak člověk stojí uprostřed skutečného kamení a křovin, myslí na první, a nikoliv na desáté století; duch lidský zamýšlí se zpět do doby před Sasy i před nejslavnějšími státníky prvního středověku. Pověst, že Josef z Arimatheje přišel do Britanie, jest pravděpodobně čirá legenda. Ale není to nikterak legenda tak neuvěřitelná a pošetilá, jak se domnívají mnozí moderní lidé. Vládne všeobecně mínění, že jest to věc zcela komická a nepochopitelná, jako kdyby se tvrdilo, že Wat Tyler přišel do Chicaga anebo že Jan Bunyan objevil severní točnu. Myslíme si Palestinu jako něco nepatrného, obmezeného a velice soukromého, Kristovy nasledovatele si představujeme jako ubohý lid, astricti glebis, srostlý s jeho městy a živnostmi; ohromné pak dráhy cestovní a nynější světovou komunikaci představujeme si jako věci nedávného a vědeckého původu. Jest to však chyba; při nejmenším poslední část toho. Jest to část té rozsáhlé a chladné lži, kterou roznášejí rozumáři, když tvrdí, že křesťanství vznikalo v době neuvědomělosti a barbarství. Křesťanství vzniklo v rozkvětu skvělé a hlučné civilisace kosmopolitické. Daleké cesty zámořské nekonaly se tak rychle, ale byly zrovna tak neustálé jako za dnešní doby; a třebaže neměl Kristus, podle přirozené povahy věcí, mnoho bohatých nasledovatelů, není nepřirozené míti za to, že nějaké měl. A Josef Arimathejský mohl býti snadno římským občanem a míti loď, na níž mohl přijeti do Britanie. Tentýž klam se provádí ve věci evangelia sv. Jana a s týmž stranickým odůvodňováním; kritikové o něm tvrdí, že nemohlo býti napsáno od někoho z první hrstky křesťanů pro svůj řecký transcendentalism a pro svůj platónský ráz. Nejsem soudcem filologie, ale každý tvor lidský jest z vůle boží určen k posuzování filosofie; a platónský ráz nedokazuje, zdá se mi, zhola nic. Palestina nebyla odlehlým údolím barbarů; byla to přístupná provincie mnohojazyčné říše, zaplavená všemi možnými lidmi všelikého vzdělání. Abychom uvedli makavý příklad: dejme tomu, že by vyvstal nějaký slavný prorok v Jižní Africe mezi Boery. Prorok sám by mohl býti člověk prostý a v písemnictví nezběhlý. Než nikdo, kdo zná moderní svět, nebyl by překvapen, kdyby jedním z jeho nejoddanějších nasledovatelů byl profesor z Heidelbergu nebo doktor filosofie z Oxfordu.

            Netvrdím zde toho všeho s nějakým úmyslem dokazovati, že ta pověst o hlohu není pohádkou; pravil jsem již, že jest to pravděpodobně pohádka. Vykládám to zde z důvodu mnohem důležitějšího, abych totiž vytkl náležité chování k takovým pohádkám. Náležité chování skládá se z pochybnosti, naděje a z jakéhosi tajemného světla. Pohádka není jistě nemožná, jako není jistě zaručená. A po všechny věky od doby říše římské lidé živili svou zdravou obrazotvornost a historickou představivost právě tímto šerým rázem takových pohádek. Dnes se však pravý agnosticism spojil s pravou theologií. Lidé nemohou nechati víry na pokoji; a jest přece podstatou víry, aby byla jasná. Nedovedu však nechati na pokoji ani legendy, jakkoliv jest podstatným znakem legendy její neurčitost. Onen zdravý poloskepticism, který se objevoval u všech venkovanů, ve všech pohádkách o duchách a o vílách, zdá se ztraceným tajemstvím. Moderní lidé musí míti vědecky zjištěno, že sv. Josef přišel nebo nepřišel do Glastonbury,nehledíce k tomu,že dokázati to jest nyní zcela nemožné a že na tom, ve smyslu náboženském, mnoho nezáleží. Rozhodující však jest představiti si, zdali se mohl vydati na cestu do Glastonbury: V této tak posvátné nejistotě koření všechny písně, umělecké výtvory i věnování, rozrůstající se a kvetoucí jako ten hloh. Pojímá-li se věc tímto způsobem, ne ztěžka, jako problém, nýbrž lehce, jako stará pověst, vede člověka po cestě velmi podivných skutečností a ukáže se, že ten hloh vyrůstá v srdci velmi odlehlého bludiště duše. Něco jest tu opravdu na místě; nějaký těsnější styk s věcí, jež pokrývá Evropu, ale jest ještě tajemstvím! To šedivé město a zelené houští jest na světě nějak ve spojení se zvláštním malým krajem zahrady a hrobu; jest opravdu nějaká spojitost mezi hlohovým stromem a trnovou korunou.

            Člověk nikdy neví, která nepatrná věc ho přivede k takovému starodávnému a neosobnému stesku. Sloupoví nádherné stavby míjí často před člověkem jako obyčejné panorama a za tohoto šedého a stříbrného rána stály kolem mne pobořené věže nějak neurčitě, jako šedivé mraky. Ale dole v jámě, kde tvoří místní starožitnosti úrodnou kotlinu, ukázal mi nějaký znamenitý, starý lamželezo s krumpáčem v ruce — věřím, že to byl Josef z Arimatheje — úlomek staré klenuté střechy, který nalezl v zemi; a na bělavě šedivém kameni byl právě ještě slabý proužek zlata. Připadalo mi to jako pevný a břitký pathos, neočekávaná vůně všech zapomenutých nebo znesvěcených věcí v prostém pozůstatku toho chudého, malého zbarvení na nezničitelném kameni. Se silnými vzory římského a gotického slohu jsem zvykem srůstal; ale tento nepatrný dojem barvy byl najednou tak zářivý a jemný jako nějaký lidový dárek na památku. I poznal jsem, že byli všichni moji otcové lidé jako já; neboť sloupy a oblouky byly vážné a vyprávěly o vážnosti stavitelů; ale byl tu i nějaký rys jejich veselostL Stále jsem čekal, že z toho kamene, jak jsem naň zíral, zmizí. Bylo to, jako by byli lidé bývali s to, aby zachytili úlomek západu slunce.

            A pak jsem si vzpomínal, jak umělečtí kritikové vždycky velebí vážné barvy a temné stíny rozpadávajících se klášterů a klášterních věží a jak se sami halí jako gotické zříceniny v pochmurné tóny temně šedých zdí nebo tmavozeleného břečťanu. Vzpomínal jsem si, jak skoro nenávidí všechno prvopočátečně, ale obzvláště základní barvy. Uvědomoval jsem si, že oceňují daleko delikátněji a pravdivěji nežli já vznešenou kostru a mocnou plíseň mrtvého Glastonbury. Avšak áj sem postál na okamžik živě v živém Glastonbury, zářícím zlatem a barevném jako obrázková knížka pro děti.

FUTURISTÉ.

Byl teplý zlatý večer, jakého jen možno si přáti v říjnu, a pozoroval jsem (s lítostí) houf malých, černých prasátek, vyháněných z mé zahrady, když mi listonoš s úřední horlivostí, za níž se nepochybně tajilo jeho pohnutí, doručil Deklaraci futurismu. Ptáte-li se mne, co jest futurism, nedovedu vám říci; jsou v tom i futuristé sami trochu na pochybách; čekají snad, že se to ukáže v budoucnosti. Jestliže se mne však tážete, co jest Prohlášení, odpovídám ochotně; o tom vám toho mohu totiž hromadu napovídati. Napsáno jest od nějakého Itala, jménem Marinetti, v časopise zvaném Poesia. V čele nese v ohromných písmenech nadpis „Deklarace futurismu“; malými číslicemi jest rozděleno na odstavce a začíná rovnou asi takto:

            1. „Chceme velebiti lásku k nebezpečenství, zvykání energii, sílu vzdoru.

            2. Podstatnými prvky našeho básnictví budou odvážlivost, smělost a vzpoura.

            3. Velebila-li literatura až dosud hloubavou nehybnost, vytržení mysli a snění, chceme nadšeně oslavovati hnutí útočné, horečnou bdělost, trysk, nebezpečný skok, úder a ránu.

            Třebaže jsem ochoten oslavovati nadšeně úder bez příčiny, zdá se mi to stěží tak zcela novou látkou pro literaturu, jak si představují futuristé. Soudím, že i v té snivosti, jíž oplývá Obléhání Troje, Píseň o Rolandovi a Zuřivém Orlandovi, a jež jest přes hloubavou nehybnost význačným rysem „Pantagruela“,[45] „Jindřicha V.“ i Balady o Chevy-chase[46] jsou zákmity obdivu pro odvahu a ochotnost velebiti lásku

k nebezpečenství, ba i „sílu vzdoru“, na něž se tak trochu někde v literatuře, v nevalně odlišném výraze, pamatuji.

            Než zdá se, že jest rozdíl v tom, že bojovníci minulosti jezdili na turnaje, jež byly nebezpečné při nejmenším jim, zatím co futuristé horují pro automobily, jež ohrožují hlavně druhé lidi. „Útočný pohyb“ dělá futurista ve svém automobilu, ale „trysk“ a „nebezpečný skok“ podnikají chodci.

            Odstavec číslo 4. praví: „Prohlašujeme, že oslnivá krása světa byla obohacena novou formou krásna, krásou chvatu. Závodní automobil, okrášlený velikými trubkami jako hady s výbušným dechem.... Závodní automobil, který se řítí zdánlivě po vybuchujícím střelném prachu, jest krásnější nežli samothrácká Victoria.“[47] Jest také mnohem dostupnější, máte-li peníze. Jest však zcela očividné, že nemůžeš býti vůbec futuristou, ačli nejsi strašně bohat.

            Potom následuje tato skvělá a duši strhující věta:

            5. „Chceme pěti chvalozpěvy na člověka řídícího volant, který ideál-vrtulí prolétá zemi, nucenou točit se v okruhu své vlastní osy.“

            Jaká by to byla veselá píseň — tak srdečná a s takovým prostým vzletem! Dovedu si představiti futuristy kolem ohně v krčmě přednášeti ve sboru nějakou baladu s tímto nevýstižným refrénem, vykřikující nad opletenými lahvemi asi tato slova:

Hlavou mi problesklo poznání, zářné tak, jako jest nové, přes všechny básně, jež napsány na látku zápasu, boje, slávy že nedošel Lancelot,[48] Achilles, Nap[49] ani Corbett,[50] my však teď chvalozpěv budem pět na muže s volantem v ruce, zemi co ideál-vrtulí prolétá v závratném víru, nucenou točit se v okruhu své vlastní dráhy.

            Aby se pak nemohlo míti za to,že by byl futurism tak sláb, že by připouštěl nějaké demokratické obmezování bezohlednosti a lehkomyslnosti rozmařilých tříd, k tomu by byla zvláštní báseň, rovněž ku poctě auta:

Otcové naši se do hor jen těžce na pouti brali, já se však cítím pln síly, když na voze ujíždím v dáli, benzin mi nejlepším vínem, jež lokám a stravuji s chutí; budeme tedy zas hymny pět na muže s volantem v ruce, zemi co ideál-vrtulí prolétá v závratném víru, nucenou točit se v okruhu své vlastní dráhy.

            Ano, byla by to rozmarná píseň. Přál bych si mít dosti místa k ukončení toho zpěvu anebo k podrobnému probrání ostatních odstavců Prohlášení. Stačí poznamenati, že futurism má potěšitelnou nechuť jak k liberálním politikům tak ke křesťanské morálce. Pravím potěšitelnou, poněvadž kříž a čapka svobody jsou vždycky zajedno, ať se sebe více nesrovnávaly, v slabé nenávisti takových velikášů, jako jsou tito. Budou „oslavovati válku — jediné pořádné ozdravění světa — militarism, patriotism, destruktivní gesto anarchismu, krásné ideje, které zabíjejí, a pohrdání ženou“. Chtějí „bořiti musea, knihovny a bojovati proti moralismu, feminismu a veškeré prospěchářské zbabělosti“. Prohlášení končí prazvláštním obratem, kterému nemohu za nic porozuměti, pořád o něčem, co se má přihoditi Marinettimu, až mu bude čtyřicet let. Pokud si z toho dovedu něco vybrati, bude tehdy zabit od ostatních básníků, kteří budou zdrceni láskou a obdivem k němu. „Přijdou na nás zdaleka, se všech stran, skáčíce na kadenci prvních svých básní, sápajíce ovzduší zkřivenými prsty a větříce u bran Akademie líbezný pach našich vadnoucích vloh.“ No, naplňuje uspokojením, možno-li říci, ať sebe temněji, že něco takového dospěje jednoho dne ke konci, aby udělalo místo jinému bláznovství. A třebaže se pravidelně zdržuji sápání ovzduší zkřivenými prsty, mohu ujistiti pana Marinettiho, že mne toto opominutí nediskvalifikuje a že větřím zcela správně líbezný pach jeho vadnoucích vloh.

            Myslím, že jen druhý bod futurismu jest obsažen v této větě: „Právě do Itálie musíme vrhnouti toto podvratné a buřičské Prohlášení, jímž dnes zahajujeme futurism, neboť chceme osvoboditi Italii od jejích nesčetných museí, která ji pokrývají hřbitovy bez počtu.“ Zdá se mi to vyjádřeno trochu úsečně. Člověk by si myslil, že jest nejlepší způsob, jak by bylo možno zbaviti se musea, nechoditi tam. Otcové a praotcové Marinettiho osvobozovali Itálii od vězení a mu-čířen, v kterýchžto místech byli lidé násilím drženi. Oni, jsouce ve vleku „moralismu“, učinili útok proti vládě, jakožto nespravedlivé, proti opravdové vládě, opravdovými ručnicemi. Taková byla jejich prospěchářská zbabělost, že po stech umírali pod rakouskými bodáky. Dovedu si dobře představiti, proč Marinetti ve svém automobilu nezatouží ohlédnouti se nazpět do minulosti. Byla-li tu jaká věc, jež by ho mohla přiměti k tomu, aby vypadal menší, nežli byl i předtím, jest to ono víření bubnů padlých mužů a přízrak Garibaldiho, přecházejícího kolem. Staří radikální duchové přecházejí mimo nás, skutečnější nežli mužové živoucí, aby podnikli útok na kdovíjaké baštami ohrazené město v pekle. A zatím futurista stojí ve válečném postoji před museem a oznamuje vyzývavě zřízenci u turniketu, že on nikdy, nikdy dovnitř nevkročí.

            Blázni bývají přece jen k něčemu velmi dobří. Ani ne tak k tomu, že vrazí i tam, kam se andělé obávají vkročiti, ale spíše tím, že vyzvoní, co chtějí čerti podnikati. Vynoří se na povrch nějaká bezejmenná bláznovská zvrácenost a zachvacuje celou společnost; potom jí dá nějaký potřeštěnec jméno, a od té chvíle jest neškodná. Při všech opravdu zlých věcech, jakmile se nebezpečenství objeví, jest po nebezpečenství. Teď lze se nadíti, že tito k sobě samým shovívaví trháni poesie dali jednou pro vždy své filosofii jméno. V případě jejich poesie, dáti jí jméno znamená, udělati jí konec. V naší době se ovšem jejich filosofie velice rozmohla; stěží by se byla dala vytknouti a zaraziti, nebýt tohoto dokonalého bláznovství. Credo, jehož jest to (bohdá) květem a zakončením, spočívá konec konců v tom zjištění: že jest něco odvážného a nadšeného odvolávati se k budoucnosti. Odvolá-vati se k budoucnosti jest však zcela slabé a značně hloupé. Pořádný člověk se má sháněti po tom, čeho si žádá, a nikoliv  po tom, čeho doufá dojiti. Pořádný člověk, který si přeje v budoucnosti atheismu, říká si atheista; pořádný člověk, který chce socialismus, socialista; pořádný člověk, který chce katolictví, katolík. Člověk však slabomyslný, který neví, čeho se mu chce v budoucnosti, dává si jméno futurista.

            Zahnali pryč všechna prasata. Oh, kéž by byli vyhnali domýšlivé floutky, a prasata nechali! Nebe počíná temněti soumrakem a všichni ptáci a květy snášejí se bezpečně ve zdravé podsvětí, kde všechny věci dřímají a rostou. Marinetti pronesl o sobě zrovna jen jedno správné rčení: „horečná nespavost“. Celý svět se o překot poddává blaženosti noci. Jenom blázen nemá odvahy spáti.

VÉVODOVÉ.

Vévoda de Chambertin-Pommard byl malým, ale živým zbytkem opravdu aristokratické rodiny, jejíž všichni téměř členové byli atheisty až do času francouzské revoluce, avšak od té události (tak mnohonásobně blahodárné) stali se velice zbožní. Byl to royalista, nacionalista a dokonale poctivý patriota onoho zvláštního rázu, který záleží v neustávajícím ubezpečování, že jest naše země ne ohrožena, nýbrž už nadobro zahubena. Psával líbivé článečky do royalistických novin, zvaných „Konec Francie“ a „Poslední výkřik“ a kdovíjak jinak a úchvatným způsobem vylíčil obraz, jak Kaiser přejíždí s žárem vlasteneckého vytržení přes živou dlažbu poražených Pařížanů. Byl docela chůd a rovněž jeho příbuzní neměli žádného jmění. Na jídlo chodil vždycky vesele do malé otevřené kavárny a vypadal zrovna jako každý jiný člověk.

            Protože se zdržoval v zemi, kde šlechty není, měl o sobě značné mínění. Toužíval vášnivě po mečích a dvorních mravech Pommardů před revolucí — většina jich byla (teoretickými) republikány. Ale s praktičtější chtivostí obracel se k jedné zemi v Evropě, kde nikdy nevlála trojbarevná stužka a lidé nikdy nebyli surově učiněni sobě rovni před státem. Zářným majákem a potěchou jeho života byla Anglie, na niž zírá celá Evropa bez výhrady jakožto na ryzí doménu šlechty, jež se ještě uchovává. On měl nadto mírnou zálibu ve sportu a choval si anglického buldoka a byl přesvědčen, že jsou Angličané rasou buldoků, bohatýrských rytířů a bodrých zemanských vasalů, jelikož to všechno čítal v konservativních novinách anglických napsáno vychrtlými úředníčky levantinskými. Ale jeho čtení se přirozeně obmezovalo povětšině na konservativní noviny francouzské (ačkoliv uměl dobře anglicky) a z těch právě se po prvé dozvěděl o hrozném budžetu. Četl tam o konfiskačním převratu, osnovaném od lorda pokladu, zavilého Jiřího Lloyda. Četl rovněž, jak rytířsky ostře vystoupil proti tomuto demagogovi princ Artur Balfour z Burleighu, za přispění předsedy komory Austena a veselého a vtipného Waltera Langa. Poněvadž pak byl vášnivým straníkem a obratným žurnalistou, rozhodl se učiniti zvláštní návštěvu Anglii a podati o tomto zápase zprávu svému listu.

            Jel celou věčnost v otevřené drožce nádhernými lesy, maje v kapse doporučující psaní na jednoho vévodu, který ho měl představiti zase druhému vévodovi. Nekonečné a nesčetné řady zarostlých lesů borových vzbuzovaly v něm prapodivný pocit, že ujíždí bezpočetnými průseky snu. Než hluboké ticho a svěžest zapuzovaly jeho rozčilení nad moderní ošklivostí a shonem. Zdálo se mu to vhodnou půdou pro návrat rytířské doby. V takovém lese by mohl zablouditi na lovu král s celým svým dvorem a bludný rytíř, nemající jiného průvodce než Boha, by tu snadno zahrnul. Zámek sám, když k němu dojel, byl trochu menší nežli očekával, ale mile ho dojímal jeho romantický a cimbuřovitý zevnějšek. Chystal se právě vystoupiti, když někdo otevřel ohromná postranní vrata a vůz jimi rychle projel.

            „To není ten dům?“ otázal se zdvořile vozky.

            „Ne,“ pravil kočí, dávaje pozor na koutky jeho úst. „To je domek vrátného.“

            „Tu tedy začíná,“ řekl Duc de Chambertin-Pommard, „panství vévodovo, pravda?“

            „I kdepak,“ řekl ten člověk, celý vyjevený. „Na panství jeho milosti jsme už celý den.“

            Francouz mu poděkoval a schoulil se v kočárku, maje pocit, jako by bylo všechno neuvěřitelně ohromné a rozsáhlé, jako si připadal Gulliver v zemi obrů Broddingnogů.

            Vystoupil z vozu před dlouhým průčelím trochu ponuré budovy a malý, bezstarostný člověk v loveckém kabátci a v krátkých kalhotách hnal se dolů po schodech. Měl řídké, světlé vousy a přihlouplé, modré, dětské oči; rysy jeho ničím nevynikaly, ale chování byl krajně uhlazeného a přívětivého. Byl to vévoda z Aylesbury, snad největší velkostatkář evropský a známý jenom jakožto pěstitel koní, dokud nezačal psáti úsečná, malá pojednání o rozpočtu. Vedl Francouze do prvního poschodí, mluvě srdečně o docela všedních věcech, a tam jej přestavil druhému a ještě znamenitějšímu anglickému samovládci, který se s trochu stařeckým pohybem zdvihl od psacího stolu. Měl leskle holou hlavu a brejle; dolní část jeho obličeje byla zakryta krátkým, tmavým plnovousem, který nezakrýval veselého úsměvu, jemuž nechybělo dosti ostrosti. Chodil trošku přihrble, jako nějaký dlouho vysedající vrchní úředník nebo pokladník; a byl by i bez sešitu šeků a papírů na svém psacím stole činil dojem kupce nebo člověka zaměstnaného v obchodě. Oblečen byl ve světle šedou, kostkovanou kazajku. Byl to vévoda z Windsoru, znamenitý státník unionistický. Mezi těmito dvěma volně se chovajícími, přívětivými muži stál malý Gall upiatě ve fraku, s ukrutnou vážností francouzského ceremoniálního dobrého chování. Tato ztrnulost nutkala vévodu z Windsoru, aby ho vyvedl z rozpaků, i prohodil, mna si při tom ruce: „Váš dopis mě velice potěšil... velice potěšil. Bude mi velikou radostí, budu-li vám moci dáti — ehm — nějaké informace.“

            „Má krátká návštěva,“ pronášel Francouz, „stačí stěží k vědeckému vyčerpání podrobností. Hledáme toliko ideje. Idea, to jest vždycky bezprostřední věc.“

            „Zcela správně,“ odvětil druhý spěšně: „docela správně ... idea.“

            Pociťuje jaksi, že jest řada zase na něm — ježto anglický vévoda dokončil všechno, co se dalo od něho žádati — Pommard musel podotknouti dále: „Míním ideu šlechty. Dívám se na to jako na poslední veliký boj za ideu. Aristokracie musí v očích lidstva, jako každá jiná věc, odůvodniti své oprávnění. Aristokracie jest dobrá, poněvadž uchovává obraz lidské důstojnosti ve světě, kde se tato důstojnost servilními nezbytnostmi často zatemňuje. Jediná aristokracie dovede uchovati určitou vysokou duševní i tělesnou zdrženlivost, určitou vznešenou vzdálenost mezi pohlavími.“

            Vévoda z Aylesbury, který se tak matně rozpomínal, že minulého večera nastříkal nějaké princezně sodové vody za krk, tvářil se poněkud zachmuřeně, jako by hořekoval nad teoretickým duchem latinské rasy. Starší vévoda se srdečně zasmál a řekl: „No, no, víte, my Angličané jsme hrozně praktičtí. U nás jest velikou otázkou půda. Zde na venkově... znáte tento kraj ?“

            „Ó ano, ano,“ vyhrkl horlivě Francouz. „Vím, co tím myslíte. Venkov! starý, prostý život lidskosti! Svatá válka proti zpupným a špinavým městům. Jakým právem útočí anarchisté na váš pilný a vzkvítající venkov? Což pak nevzrůstají stále a nestávají se přívětivější anglické vísky pod nadšeným vůdcovstvím svých šlechticů, kteří jim dodávají odvahy? Nemáte „máje“? Nemáte Merry England?“[51]

            Vévodovi z Aylesbury zachrčelo něco v hrdle a potom pronášel velmi zřetelně: „Všichni se táhnou do Londýna.“

            „Že se všichni táhnou do Londýna?“ s nepopsatelným ustrnutím opakoval po něm Pommard. „Proč to?“

            Nikdo mu hned neodpovídal, i musel Pommard zase začíti útok.

            „Duch aristokracie jest rozhodně v rozporu s chamtivostí průmyslových měst. To jenom ve Francii jsou opravdu jeden nebo dva šlechticové tak mrzcí, že se obírají uhelným a plynovým obchodem, a to velmi usilovně.“

            Vévoda Windsorský se zadíval na koberec.

            Vévoda z Aylesbury se šel podívati z okna. A konečně pronesl: „Víte, to je trošku pedantické. Člověk se musí i ve městě ohlížeti po nějakém tom obchůdku.“

            „Nemluvte tak,“ vykřikl malý Pommard, vyskakuje se svého místa. „Říkám vám, že jest Evropa jediným bojem mezi obchodováním a ctí. Nebudeme-li pro čest bojovati my, kdo jiný? Jaké máme my ubozí dvounozí hříšníci jiné právo na tituly a na erby v pole rozdělené, kdybychom vratce nezastupovali aspoň nějaké ideje o dávání věcí, jež nemohou býti právem žádány, a o varování se toho, čeho nelze zrovna trestati? Naším jediným cílem jest, abychom se přes své křesťanství stavěli proti židovským podomním obchodníkům a zastavárníkúm, proti takovým Goldsteinům a proti —“

            Vévoda z Aylesbury s rukama v kapse se prudce otočil.

            „Oh, jářku,“ promluvil, „to jste čeť Lloyda George. Nikdo jiný nemůže říci proti Goldsteinovi ani slova, jenom ti špinaví radikálové.“

            „Nemohu zajisté dopustiti,“ pravil starší vévoda, povstávaje poněkud rozechvěn, „aby ctihodné jméno lorda Goldsteina —“

            Měl v úmyslu dodati svým slovům přesvědčivosti, ale v oku Francouzově bylo něco, nač není tak snadno působiti; svítila tam ona ocel, jež jest vlastní duchu Francie.

            „Pánové,“ pravil, „myslím, že mám již všechny podrobnosti. Vládli jste Anglii po čtyři sta let. Svým přičiněním udělali jste venkov lidu nesnesitelným. Se své strany dopomáhali jste k vítězství sprostotě a čmoudu. A na svůj vrub jste ruku v rukávě s těmi pravými hrabaly peněz a dobrodruhy, jež by měli gentlemani vždy a všude držet hezky zkrátka. Nevím, co budou vaši lidé dělati, ale u nás by vás lidé zabili.“

            Za několik vteřin poté opustil dům vévodský a o několik hodin později i vévodovo panství.

Nádhera Šedi.

Mám za to, že lidé, posuzujíce v celku léto, nenazvou ho vhodným časem pro velebení anglického podnebí. Pokud však mne se týče, budu velebiti anglické podnebí, dokud nezemru — i kdybych měl zemříti na to anglické podnebí. Není druhého tak dobrého počasí, jako jest počasí anglické. Ba, není v pravém smyslu vůbec nikde žádné pohody — leda v Anglii. Ve Francii máte mnoho slunce a trochu deště; v Italii máte větry horké a větry studené; ve Skotsku a v Irsku máte déšť, buď hustý nebo řídký; v Americe máte peklo výhně a zimy a v tropických krajinách sluneční úpaly a pro změnu údery blesku. Všechno to však máte v širokém a hrubém měřítku, i přicházíte tím buď k spokojenosti nebo v zoufalství. Jenom v naší romantické zemi má člověk něco dokonale romantického, čemu se říká počasí; krásné a měnivé jako žena. Slavní krajináři angličtí, zanedbávaní nyní jako všechno, co jest anglické, vyznačují se do veliké míry tím, že počasí není ovzduším jejich obrazů, že jest předmětem jejich obrazů. Malují portréty počasí. Počasí sedělo jakožto model Constablovi.[52] Počasí bylo modelem Turnerovi;[53] a byl to čertovský model. O nejlepších jejich modelech a soupeřích na pevnině nedá se to říci tak oprávněně. Poussin[54] a Claude[55] malovali předměty, starověká města nebo dokonalé pastýře arkadské v jasném prostředí klimatickém. Ale u anglických malířů jest počasí hlavním hrdinou; u Turnera heros blíženecký, uštěpačný, blýskající a bojující, melodramatický, ale skutečně velkolepý. Anglické podnebí, veliký a strašný protagonistes,[56] přioděný deštěm a hromem, sněhem i slunečním světlem, vyplňuje celé plátno a celé popředí. Připouštím, že vedle francouzského umění stojí mnoho francouzských věcí hodně vysoko. Ale s převahy anglického počasí a zobrazení pohody neslevím ani palce. Vždyť Francouzové nemají pro počasí ani výrazu, i musíte se po francouzsku na počasí tázati, jako kdybyste se tázali v angličtině, kolik je hodin.

            Dále pak měla by se střídavost podnebí posuzovati vždycky spolu s trvalostí bydliště. Na poušti jest počasí jednotvárné; i jest přirozeným důsledkem toho, že Arabové přecházejí s místa na místo doufajíce, že jest snad někde jinaké. Avšak Angličanův dům není jenom jeho hradem; jest jeho krásným zámkem. Mraky a barvy po každé jiného svítání a večera ustavičně na něm spočívají a mění jej z hlíny v zlato, ze zlata v slonovinu. Přes roh své zahrady vidím okraj lesa, který jest doslovně každého dne ze všech tří set šedesáti pěti jiný. Časem mi připadá tak blízký jako živý plot, a jindy zase tak vzdálený jako jemný, ohnivý mrak. Tentýž princip platí — mimochodem řečeno — také o nesnadném problému žen. Měnivost jest jedna z předností ženy. Činí zbytečným hrubý požadavek mnohoženství. Pokud máte jednu dobrou ženu, máte určitě duchovní harém.

            Nuže, jedním z bludů, jež se v této příčině hlásají, jest obyčej říkati šedému dni den „bezbarvý“. Šeď jest barva a může býti barvou velmi výraznou a milou. Druhým takovým utrhačným obratem řeči jest rčení, „jeden šedý den právě jako druhý“. Stejným právem byste mohli mluviti o jednom zeleném stromě jako druhém. Šedá, zamračená obloha jest vlastně oponou mezi námi a sluncem; a tak jest tomu, přijde-li na to, i se zeleným stromem. Ale šedivé deštníky se různí právě tak jako zelené svým útvarem i vzhledem, svým zbarvením i povlakem. Jeden den může býti šedý jako ocel a druhý šedivý jako holubičí peří. Jeden se může zdáti šedý jako zhoubné jíní a druhý šedivý jako dým vydatných kuchyní. Zdálo by se, že si není nic tak vzdáleno jako matná šeď a výrazný šarlat. A přece se šeď i červeň může míchati, jako se skutečně děje v ranních červáncích: a také v odrůdě teplého dýmovitého kamene, z něhož stavějí v západních krajích malá městečka. V těchto městech mají v sobě i domy, jež jsou jinak celé šedivé, trochu žáru, jako by jejich skryté krby byly takovými pohostinnými výhněmi, že prorážejí jemně zdmi jako hradbami mraku. A když jsem procházel těmito západními končinami, nalezl jsem skutečně hraniční sloup, ukazující k strmě vinoucí se stezce do města, které se jmenovalo Mraka. Nevystoupil jsem k němu; bál jsem se, že buď město nebude hodno svého jména anebo že bych se možná do toho města dobře nehodil já. Ať jest tomu tak či onak, mají do sebe ty drobné samoty z teplého šedivého kamene něco tak geniálního, že se tomu všechen umělý nach předměstí nevyrovná; jako kdyby bylo lépe ohřívati se u popela Glastonbury nežli nad namalovanými plameny v Croydonu.[57]

            Nepřátelé šedi — lidé úskoční, zchytralí a zlovolní — uvádívají zase rádi důvod, že prý barvy za šedivého počasí trpí a že jest pro všechny odstíny nebe i země nezbytně potřebí silného světla slunečního. Také na to jest dlužno říci dvě slovíčka; a jest záhodno rozlišovati. Jest pravda, že jest slunce potřebí k tomu, aby vyzdvihlo a k plnému rozkvětu přivedlo barvy terciární a pochybné; barvu rašeliny, hrachové polévky, impresionistických náčrtků, hnědých sametových kabátů, oliv, šedivých a modrých břidlic, pleti vegetariánů, odstíny barev vulkanické skály, čokolády, kakaa, bláta, sazí, slizu, starých bot; potřebujíť jejich delikátní odstíny slunečního světla, aby vyzdvihlo jemnou krásu, jež na nich často lpí. Máte-li však zdravý černošský smysl pro barvu, osázíte-li si zahradu hustě máky a čapími nůsky, vymalujete-li si dům blankytnou modří a šarlatem, budete-li nositi, řekněme, zlatý cylindr a nachový frak, budete nejenom viditelní za nejšedivějšího dne, nýbrž zpozorujete, že váš úbor a okolí vzbuzuje určitý, zvláštní dojem. Shledáte — to tím chci říci —, že bohaté barvy skutečně vypadají za šedivého dne zářivější, poněvadž se odrážejí od ponurého pozadí a zdá se, jako by plály vlastním svým leskem. Proti temné obloze vypadají všechny květiny jako světelné rakety. Mají do sebe něco zvláštního, živého zároveň i utajeného, jako ohněm kreslené květy v pohádkové zahradě kouzelníkově. Světle modrá obloha jest nezbytně ostrým osvětlením obrazu a její zářivost ubíjí světlost modrých květin. Ale za šedivého dne stračka polní vypadá jako spadlé nebe; červené chudobky jsou skutečně červené zabloudilé oči denní; a slunečnice jest místovládcem slunce.

            Nakonec pak jest tu ještě v barvě ta důležitá vlastnost, kterou lidé jmenují bezbarvostí, že působí jaksi smíšený a zmatený průměr existenční, obzvláště když se projevuje v boji životním, očekávání a slibu. Šedá jest barva, která vždycky přechází, jak se zdá, v podvečer v jinou barvu; jasní se v modř, bělá v bílou nebo přeskakuje v zeleň a zlato. Můžeme si tedy ustavičně připomínati nekonečnou naději, jež sama jest pochybná; a je-li na našich horách šedivé počasí a jsou-li na naší hlavě šediny, snad nám dovedou ještě připomenouti jitro.

Anarchista.

Bydlil jsem nyní asi po dva měsíce na venkově a sklízel poslední bohaté podzimní ovoce života venkovského, jímž jest mocná touha, viděti zase Londýn. Umělci, bydlící v mém sousedství, mluví se zanícením o kvačícím osvobození krajiny, o skutečném míru lesů. Ale já jim říkám — s lehkým přízvukem buckinghamshireským :[58] „Ah, takhle cítí velko-měšťáci. Pro nás pravé venkovany jest venkov skutečností; romancí jest město. Příroda jest tak prostá jako některé její prasátko, tak všední, tak směšná a tak zdravá. Ale civilisace jest plna básnictví — i když jest to časem básnictví špatné. Ulice londýnské jsou dlážděny zlatem, to jest pravou poesií lakoty.“ Při těchto typických slovech pastýřských nazvednu nepatrně klobouk a odcházím houpavým krokem opíraje se o hůl, chodem tak ztrnulým, jako chodívalo ne i starší obyvatelstvo; proto mne také v mých živějších okamžicích pokládají za vesnického idiota. Zdravím vážně, ale uhlazeně ostatní své staré přátele, odeberu se na nádraží, kde si koupím lístek do Londýna, kde bydlí král. Takovou cestu, promíšenou okouzlením i obavou, podnikl jsem právě před několika dny a ocitl se sám a bezradný v hlavním městě v motanici cest kolem Mramorového oblouku.[59]

            Snad by mě mohl někdo s trochou předpojatosti viniti, že svou venkovskou neohrabanost a vzdálenost poněkud přeháním. A jest přece jen pravda, že jsem se nějakým neurčitelným určením způsobu díval na Londýn, když jsem se dostal k tomu cípu Parku,[60] jako na nějaké cizí město a na civilisaci jako na jakýsi enormní vrtoch. Copak by mohlo býti ztřeštěnějšího, nežli míti náramnou klenutou bránu, když lidé chodí všudy jinudy jenom ne skrze ni? Kdybych sebral hlavní domovní dveře a postavil je samy pro sebe na prázdném místě vzadu své zahrady, to by na to moji vesničtí sousedé — ve své prostotě — pravděpodobně vyvalovali oči. Oblouk jest na tom na vlas tak; úpravný vchod a jediné místo, jímž se nikdo nemůže dostati dovnitř. Novým uspořádáním jeho poslední slabá čáka, býti branou, byla zmařena. Drožkář teprve nemůže jím projeti, ale může si dopřáti potěšení, objížděti kolem něho a docela vytržení, že naň — za mlhavých nocí — najede. Byl povýšen ze stavu představy k hodnosti překážky.

            Když jsem se vydal na cestu přes cíp Parku, tento dojem, co jest zvláštního ve velikých městech, počal se míchati s představou, co jest právě tak ztrnulého jako zvláštního. Byl jeden z těch podivuhodně zbarvených zimních dní, kdy obloha těžkými mraky zatažená přechází v nachovou červeň i šeď a zeleň jako obrovský opál. Stromy se týčily šedě a hranatě do výše jakoby ve stavu agonie a tu i tam seděli na lavičkách pod stromy právě tak šedí a hranatí lidé. Bylo zima i mně, jenž jsem si dal přece vydatnou snídani a měl spadeno na dokonale gargantuovský[61] oběd; lidem pod stromy bylo zima ještě víc. A k východu prokmitaly opalizující mlhou teplejší bílé a žluté barvy domů v Park Lane[62] tak matně, jako by byly jen mraky samy vzaly na sebe podobu příbytků a tropily si šašky z lidí, kteří tam seděli v zimě. Ale panské domy byly skutečné — jako to škádlení.

            Žádný člověk, který za něco stojí, nedá si náladou změniti přesvědčení; ale přesvědčení jiných lidí porozumíváme zrovna z nálady. Není pobožnůstkář ten, kdo jest přesvědčen, že má pravdu; to jest každý zdravý člověk přesvědčen, že jest v právu. Bigotní jest ten, čí vzrušení citová a obrazotvornost jsou příliš studené a slabé, aby chápaly, čím to jest, že druzí lidé chybují. V tom okamžiku jsem živě pociťoval, proč se lidé mohou uchylovati na scestí, i k dynamitu. Kdyby byl někdo z těch lidí, schoulených pod stromy, povstal a volal po potocích krve, bylo by to bývalo scestné — ale nikterak nenáležité. Bylo by to bývalo přiměřené a zapadalo by do toho obrazu; do toho ponurého, šedivého obrázku zpupnosti na jedné straně a bezmocnosti na druhé. Jest snad pravda (celkem vzato, jistě), že jest tento sociální stroj — jak jsme jej zařídili — lepší nežli anarchie. Jest to pořád stroj a my jsme jej sestrojili. Chudáky svírá bezmocností a k výši pozvedá lidi bohaté ... a takové lidi — dobrý Bože! V té chvíli usedl jsem prudce na lavičku vedle druhého muže a byl jsem napolo náchylný, pustiti se pro změnu do anarchie.

            Ten druhý dělal příznivější dojem nežli většina lidí na takových sedátkách; nebyl daleko ještě tím, čemu se říká gentleman, a počínal si pravděpodobně svého času jako lidský tvor. Byl to malý člověk výrazné tváře s vážnýma, vypoulenýma očima a nějak neobvyklým vousem. Měl na sobě černé šaty; pořádné, a přece jen příležitostné; šaty člověka, který je vzal na sebe podle obecného zvyku, poněvadž jest protivné oblékati se nekonvenienčně — a to také jest. Tím a jinými věcmi upoután a potřebuje si nějak ulehčiti ve svých trpkých pocitech sociálních, pokusil jsem se zapřísti jej do rozmluvy, nejdříve o té zimě a potom o všeobecných volbách. Na to mi ten slušný člověk odvětil:

            „No, já sám nenáležím k žádné straně. Jsem anarchista.“

            Podíval jsem se naň a div že jsem nečekal ohně s nebe. Tato shoda okolností byla jako konec světa. Usedl jsem si s pocitem, že tak či onak musí býti Park Lane smetena s povrchu země, a přisedl jsem si k člověku, který ji chtěl smésti. Schýlil jsem se mlčky na okamžik před blížícím se zjevením a v tom okamžiku se ten člověk prudce otočil a začal hovořiti jako příval.

            „Rozumějte mi,“ pravil. „Obyčejní lidé se domnívají, že anarchista znamená člověka s bombou v kapse. Herbert Spencer byl anarchista. Nebýti jeho přiznání na stránce 793, byl by anarchistou úplným. Jinak se úplně shoduje s Pidgem.“ Bylo to proneseno s takovou bezděčnou prudkostí ve slabikování, že by bylo desetkrát lepším zkušebním osvědčením přísného abstinentství nežli skotské odříkávání jeho „katechismu“.[63] Pokoušel jsem se dostati k slovu, ale on spustil zase stavidla výmluvnosti.

            „Chcete říci, že vládu připouští i Pidge v oné desáté kapitole, jíž se tak snadno špatně rozumívá. Bolger pro tyto řádky Pidgea napadl. Ale Bolger neměl vůbec vědeckého vzdělání. Bolger jest psychometr, ale žádný sociolog. Pro každého, kdo kombinoval studium Pidgeovo s dřívějšími a lepšími objevy Kruxyovými, jest tento klamný závěr zcela patrný. Bolger zaměňuje sociální obmezování s obmezenou činností sociální.“

            Jeho prudce jedoucí ústa se najednou pevně uzavřela a on na mne s hlavou na stranu nakloněnou vytrvale a vítězoslávně pohlížel. Otvíral jsem ústa a pouhý ten pohyb popíchl ho, jak se zdálo, k novému přívalu slovnímu.

            „Ano,“ pravil, „to všechno jest zcela správné. Finská skupina Bolgera přijala. Ale,“ řekl, pozdvihuje najednou dlouhý prst, jako by mne chtěl zastaviti, „ale — Pidge odpověděl. Jeho leták jest uveřejněn. Dokázal, že mocenské kárání sociální není zbraní pravého anarchisty. Ukázal, že jako přešla autorita náboženská a autorita politická, právě tak musí přejiti autorita evoluční. Ukázal —“

 

            Povstal jsem v jakémsi omámení. „Zdá se mi, že jste se zmínil,“ pravil jsem nejistým hlasem, „že zcela obyčejný dav anarchismu plně nerozumí“ —

            „Taky že ne,“ řekl s planoucí rychlostí, „jak jsem povídal, myslí si, že jest každý anarchista člověk s bombou, kdežto —“

            „Ale, dobrotivé nebe, člověče!“ pravil jsem, „já si právě představuji člověka s bombou! Byl bych rád, kdybyste měl vy polovinu jeho přesvědčení. Co je mi po tom, kolik německých velikánů se do sebe dostává o tom, jak tato společnost vznikla? Mám zájem jen na tom, jak brzy skončí. Vidíte tamhle ty bohaté bílé domy v Park Lane, kde bydlí vaši páni?“

            Přisvědčil a zamumlal něco o koncentrování kapitálu.

            „Nuže,“ pravil jsem, „nadejde-li jednou doba, kdy na ty domy všichni poženeme útokem, řekněte mi, prosím vás, jen to jediné. Řekněte mi, jak to uděláme bez autority? Řekněte mi, jak budete míti odbojnou armádu bez kázně?“

            Pro první chvíli zůstal na pochybách; i dal jsem mu spánembohem a namířil jsem si zase přes ulici, když jsem spatřil, že otvírá ústa a začíná se hrnouti za mnou. Vzpomněl si na něco z Pidge.

            Přece jsem mu však unikl, a když jsem vskočil do omnibusu, viděl jsem zase obrovský emblem Mramorového oblouku. Viděl jsem ten mohutný symbol moderního ducha: dveře, k nimž není žádného domu; obrovskou bránu nikam.

Jak Jsem Našel Nadčlověka.

Čtenáře Bernarda Shawa a jiných moderních spisovatelů by mohlo zajímati, jak se přišlo na nadčlověka. Přišel jsem na něj já; bydlí v South Croydonu. Můj úspěch bude velikou ranou pro Shawa, který šel po zcela špatné stopě a hledá nyní takového tvora v Blackpoolu;[64] pokud se pak týče Wellsova záměru, utvořiti jej z plynů v soukromé laboratoři, byl jsem o něm vždycky přesvědčen, že jest odsouzen k nezdaru. Ručím Wellsovi za to, že se nadčlověk v Croydonu narodil způsobem zcela obyčejným, ačkoliv on sám jest, jak se samo sebou rozumí, všechno možné, jenom ne obyčejný.

            Rovněž jeho rodiče nejsou nehodni zázračného tvora, jejž dali světu. Jméno lady Hypatie Smythe-Browneové (nyní lady Hypatie Haggové) nebude nikdy zapomenuto v East Endu,[65] kde vykonala skvělou práci sociální. Její ustavičné volání „Spaste děti!“ odnášelo se k ukrutnému nedbání dětského zraku, jevícímu se v tom, že jim bylo dovolováno hráti si s hrubě malovanými hračkami. Citovala nevyvratitelnou statistiku, aby dokázala, že děti, jimž bylo dovoleno dívati se na barvu fialovou a rumělkovou, trpívají slábnutím zraku na konci svého vysokého stáří; i bylo jenom zásluhou jejího neumdiévajícího křižáckého tažení, že morová rána — opičky na holi byla z Hoxtonu[66] skoro načisto vymýcena. Zanícená pracovnice putovávala neúnavně po ulicích, odnímajíc hračku všem chudým dětem, jež bývaly její vlídností pohnuty k slzám. Dobré její dílo bylo přerušeno, zčásti novým zájmem o víru Zoroasterovu, zčásti pak surovou ranou deštníkem. Dostala ji od rozsápané ovocnářky Irčanky, která přistihla, vracejíc se z nějakých orgií do svého zanedbaného bytu, lady Hypatii, když sundávala v ložnici nějakou olejomalbu, která, nejméně řečeno, nebyla věru nikterak s to, aby povznášela ducha. Nevzdělaná a částečně opilá Keltka vyťala při tom sociální reformátorce pořádnou facku s nádavkem nesmyslného obviňování z krádeže. Vybraně vyrovnaný duch té dámy utržil prudký otřes a právě v době jakési krátké duševní nevolnosti se stalo, že se provdala za doktora Hagga.

            O dru Haggovi samém není, tuším, potřebí ani mluviti. Každý, kdokoliv jest jen trochu obeznámen s těmi smělými pokusy v neo-individualistické eugenice, které nyní na sebe strhují všechen zájem anglické demokracie, zná zajisté jeho jméno a doporoučí je často osobní ochraně jakési neosobní síly. Dospěl záhy v životě — jakožto inženýr elektrického strojnictví — k tomu, že snesl nemilosrdný pohled do dějin náboženství, jehož nabyl v chlapectví. Později stal se jedním z nejznamenitějších geologů a dospěl toho smělého a jasného rozhledu po budoucnosti socialismu, jejž může poskytnouti toliko geologie. S počátku se zdálo, jako by mezi jeho názory a názory jeho aristokratické choti bylo cosi jako puklina, nějaká slabá, ale patrná trhlina. Ona totiž byla unášena blahodárným působením — abychom užili jejího vlastního, výrazného epigramu — ochrany ubožáků před sebou samými, kdežto on hlásal nemilosrdně, v nějaké nové a strhující metafoře, že ti nejslabší musí býti stavěni ke zdi. Ale postupem času postřehl manželský párek podstatnou jednotnost v neomylném moderním charakteru obojích svých názorů a jejich duše došly míru v této oslňující a jasné formulce. I byla nakonec tato jednota dvou nejvyšších představitelů naší vzdělanosti, moderní dámy a bezmála hrubého praktického lékaře, požehnána narozením nadčlověka, stvoření to, jehož tak toužebně čekali dnem i nocí všichni dělníci v Battersea.[67]

            Bez značnějších obtíží nalezl jsem dům dra Hagga a lady Hypatie Haggové; stojí v jedné z nejodlehlejších ulic croydonských a zastíněn jest topolovou alejí. K domovním dveřím jsem se dostal za soumraku a jest jen přirozené, že jsem ve své blouznivosti viděl v ponuré stavbě domu chovajícího v sobě bytost, jež byla podivuhodnější nežli děti lidské, cosi temného a strašidelného. Když jsem vkročil do domu, byl jsem přijat od lady Hypatie a jejího muže s vybranou přívětivostí; se skutečným spatřením nadčlověka, jemuž jest nyní asi patnáct let a který jest chován sám a sám v jednom tichém pokoji, měl jsem již mnohem větší potíže. Ani má rozmluva s otcem a matkou nevnesla zúplna světla do rázu tohoto záhadného stvoření. Lady Hypatia, bledé a ostré tváře, oděná v onu neurčitelnou šeď a zeleň, jimiž ozařovala tak četné příbytky v Hoxtonu, nečinila dojmu, jako by hovořila o svém potomku s nějakou hrubou ješitností obyčejné matky lidské. Udělal jsem troufalý pokus a otázal se, zdali jest nadčlověk hezký.

            „On, víte, jest si sám vzorem pro sebe,“ odpověděla s lehkým povzdechem. „V této oblasti jest více než Apollon. Pozorován s našeho nízkého stanoviska, ovšem —“ A znovu si povzdychla.

            Dostal jsem nějaký hrozný nápad, i pronesl jsem náhle: „Má nějaké vlasy?“

            Nastalo dlouhé a trapné mlčení a potom dr. Hagg mírně pravil: „Všechno na této zemi jest rozmanité; co on má, nejsou ... no, není ovšem to, čemu říkáme vlasy ... ale —“

            „Nemyslíš,“ řekla jeho choť velmi jemně, „nemyslíš opravdu, pro pouhý důkaz, když se mluví k vybranému obecenstvu, že by se to mohlo nazvati vlasy?“

            „Snad máš pravdu,“ pronesl doktor po několikaminutovém uvažování. „Ve spojení s vlasy, jako jsou tyto, musí člověk hovořiti v podobenstvích.“

            „Co jest to tedy, pro všecko na světě,“ ptal jsem se jaksi pomaten, „nejsou-li to vlasy? Jest to peří?“

            „Nikoliv peří, jak pojímáme peří,“ odpověděl Hagg, hlasem hrůzu nahánějícím.

            Zdvihl jsem se v jakémsi rozčilení. „Mohu ho spatřiti, ať se už stane cokoliv,“ otázal jsem se. „Jsem žurnalista a nemám žádných nízkých pohnutek mimo zvědavost a osobní marnivost. Rád bych se pochlubil, že jsem si podal ruku s nadčlověkem.“

            Manžel i choť zdvihli se těžce na nohy a stáli tu zmateni.

            „No, — ovšem, — víte,“ pravila lady Hypatia s opravdu okouzlujícím úsměvem aristokratické hostitelky. „Víte, on nemůže doopravdy ruky podati... ne ruky, víte ... Struktura, ovšem —“

            Porušil jsem všechny závazky společenské a odběhl prudce ke dveřím pokoje, který podle mého domnění choval to neuvěřitelné stvoření. Rozevřel jsem je rázem; pokoj byl temný jako hrob. Ale v popředí vydralo se přede mnou slabounké truchlivé zaštěknutí a v pozadí za mnou dvojnásobný výkřik.

            „Teď jste tomu dal!“ naříkal dr. Hagg, tiskna holou lebku v dlaně. „Udělal jste naň průvan; a je po něm.“

            Když jsem onoho večera odcházel z Croydonu, viděl jsem černě oděné lidi vynášející rakev, která se v ničem nepodobala rakvi na lidské tělo. Nad hlavou mi kvílel vichr, rozechvívající topole, takže se nakláněly a kývaly jako chocholy nějakého kosmického pohřebního průvodu. „To opravdu lká,“ pravil dr. Hagg, „celý vesmír nad zmarem svého nejvznešenějšího zrozence.“ Mně však připadalo, že to byl ve vysokém kvílení vichru výbuch smíchu.

 

NOVÝ DŮM.

Co by kamenem dohodil od mého domu stavějí nový dům. Jsem rád, že jej stavějí, a jsem rád, že jej stavějí na vzdálenost, co by dohodil kamenem; co by tak docela dobře dohodil, dobrým prakem. Nicméně nehodil jsem ještě prvním kamenem po tom novém domě — nejsa, přesně řečeno, sám bez viny ve věci nových domů. A v takových případech možno vskutku silně protestovati.

            Celý běh minulého století byl tak říkajíc kmitáním kyvadla, to znamená, představou, že člověk musí střídavě upadati z extrému do extrému. Jest to pomyšlení ostudné, ba zarážející; jest to popření veškeré důstojnosti lidské. Dokud jest člověk na živu, stojí tiše. Kývá se jenom tehdy, když jest mrtev. Kdykoliv však potkáváme moderní myslitele — jakože často potkáváme — ubírající se do blázince, shledáváme vždycky, zajímáme-li se o to, že se právě úchvatně dostali z jiného blázince. Tak se sta lidí stávají socialisty, ne že by snad byli prozkoumali socialism a nalezli jej krásným, nýbrž proto, že to zkoušeli s individualismem a ten shledali neobyčejně šeredným. Tím způsobem utíkají se mnozí ke křesťanské vědě jedině proto, že mají až po krk vědy pohanské; jsou tak unaveni vírou, že jest všecko hmotou, že berou útočiště k bajce zcela protichůdné, že jest všechno duchem. Člověk se musí někam ubírati. Ale moderní člověk jest — ve svém chorobném zpátečnictví — hotov neubírati se nikam--jen když jest to druhým koncem onoho nikam.

            Případ stavění domů jest toho přesvědčivým důkazem. Záhy na počátku devatenáctého století vzala si naše civilisace do hlavy, dáti výhost řecké a středověké představě města s hradbami, obmezenými a ustálenými, s chrámem pro víru a tržištěm pro politiky, a rozhodla se nechati město růsti jako džungli se slepou ukrutností a zvířeckou nevědomostí, takže jsou Londýn a Liverpool těmi ohromnými velkoměsty, jak je nyní vidíme. Nuže, lidé se tomu vzepřeli; omrzelo je žiti v městech, jež jsou tak temná a barbarská jako les, jenomže ne tak krásná, i nastalo stěhování na venkov těch, kteří si to mohli dovoliti, i některých jiných, jež bych mohl jmenovati, kteří na to nemají. Potom zase, jakmile došlo k tomuto zcela rozumnému ústupu, hrnulo se to najednou k výstřednosti opačné. Lidé si vykračovali se zářícím obličejem, holedbajíce se, že jsou na třiatřicet kilometrů daleko od nádraží. Mnouce si ruce jásali v divokém ústraní, že k nim řezník dochází jednou za měsíc a že jejich pekař vychází z domova s čerstvými teplými bochníky chleba, jež jsou zcela zplesnivělé, nežli se dostanou na stůl. Jeden člověk velebíval svůj domeček v tichém údolí, ale ponuře připouštěl — potřásaje slabě hlavou —, že lze na dalekém obzoru za jasného dne slabě rozeznati nějaký lidský příbytek. Řevniví přátelé venkovského života mívali spory o tom, ke komu z nich jest nejdokonaleji nevýhodné spojení poštovní; a co tu bývalo žárlivých hněvů, odhalil-li některý přítel nějakou nevýhodnou polohu, kterou druhý přítel bezmyšlenkovitě přehlédl.

            V horečnatém létě tohoto přemrštěného třeštění vzniklo úsloví, že ten anebo onen kraj Anglie jest „zastavěn“. Není věru, samo sebou, nejmenší námitky proti tomu, aby byla Anglie zaujata vesměs lidmi, tím méně pak, aby byla — jak již také jest — zaujata ptactvem, veverkami nebo pavouky. Kdyby však bylo na stromě tak hustě ptačích hnízd, že by člověk nemohl viděti nic jiného nežli hnízda a vůbec žádného listí, řekl bych, že ptačí civilisace začíná trochu upadati. Kdybych shledal, pokoušeje se kdykoliv vyjiti si po silnici, po celé šíři jeden hemžící se koberec pavouků těsně vedle sebe, pocítil bych tíseň hraničící až s ošklivostí. Kdyby byl člověk na každém kroku tísněn davem, strkán, přehlížen, utiskován, uondáván, vyssáván, šizen a prodáván chamtivými a drzými veverkami, mohl by se konec konců vzepříti. Ale velkoměsta stala se nesnesitelně pustá pro takovou otravnou hrubost a tyranství. Co se nám ve velikých městech hnusí, není lidství; to jest nelidskost. Není to proto, že jsou zde lidské bytosti, ale že se s nimi nezachází jakožto s takovými. Nemyslím, že bychom mužů a žen neměli rádi; nemáme jenom rádi jejich bytí, z něhož se stala jakási povidla: namačkáni na sebe tak, že nejsou jenom bezmocní, nýbrž beztvární. Není to přítomnost lidí, co činí Londýn hrozivým. Jest to jenom nedostatek lidu.

            Tančím proto radostí při pomyšlení, že můj kraj Anglie se zastavuje, jen když se zastavuje po lidsku v lidských vzdálenostech a v lidském poměru. Pokud, zkrátka, nejsem zastavován já sám jako pohanský otrok, pochovávaný v základech chrámu nebo americký písař v nebetyčné pagodě pater, mám radost, že vidím tváře a příbytky rodu dvou-nožců, k nimž jsem poután nejenom zvláštní náklonností, nýbrž ke kterým také — nápadnou shodou okolností — skutečně náhodou náležím. Nejsem jedním z těch, kteří touží po poušti. Nejsem Timonem Athenským;[68] kdyby bylo mé město Athénami, zůstal bych v nich. Nejsem Simeon Stylites,[69] nanejvýše v truchlivém smyslu slova, že se ocitám každé soboty na vrcholu sloupce novinového. Nečiním pokání na poušti za nějaké příšerné hříchy; želím jich sice náležitě, ale nikoliv na poušti. Nepřeji si, aby nebylo nejbližší dům lidský pro přílišnou vzdálenost ani viděti; to jest má námitka proti pustině. Ale nepřeji si také, aby bylo viděti nejbližší příbytek lidský z příliš veliké blízkosti; v tom jest má námitka proti modernímu velkoměstu. Miluji svého bližního; nechci ho míti tak daleko, abych mohl shlédnouti z něho něco jenom dalekohledem, ani nechci, aby byl tak těsně u mne, že bych mohl části jeho zkoumati drobnohledem. Chci, aby byl ode mne tak daleko, co by kamenem dohodil, tak abych tím kamenem — kdykoliv jest opravdu zapotřebí — hoditi mohl.

            Snad by to ani, venkoncem, nemusel býti kámen. Snad by to, konec konců, mohla býti kytice nebo sněhová hrouda nebo raketa nebo tučný výnos volného obchodu; snad požádají o kámen, a já jim dám chleba. Ale jest důležité, aby byli na dosah; jak mohu milovati bližního svého jako sebe samého, dostane-li se z dosahu sněhových koulí? Nemělo by býti žádného zařízení mimo dosah rozezlené nebo obdivující se lidskosti. Mohl bych docela dobře zasáhnouti nejbližší dům z praku; jest však pravda, že prak náleží malému známému hošíkovi a ten si jej s charakteristickou mladistvou sobeckostí odnesl s sebou pryč.

 

 

Kamenná Křídla.

V předcházejícím pojednání mluvil jsem o napolo vystavěném domě na svém soukromém obzoru; psal jsem je sedě na zahradě v lenošce; a ač jsem se od té doby, třebaže jest tomu již týden, sotva pohnul — co by stálo za řeč —, ne-nahlížím, proč bych o něm neměl psáti ještě dále. Přesně řečeno, hnul jsem se, ba docela jsem přešel přes pole — rašeliniště samý oheň v našem ranním letním světle slunečním — a studoval první hranatou červenou kostru, která na slunci přecházela do zlata. Jest to zvláštní, že jest kostra domu přívětivá, když jest kostra lidská truchlivá, ježto ji vidíme jen tehdy, když jest po člověku. Soudíme aspoň, že jest kostra truchlivá; kostra sama si to, zdá se, nemyslí. Ať tak či onak, jest v pohledu na lešení a hlavní obrysy lidského obydlí cosi podivně původního a poetického; škoda, že není žádného lešení kolem lidského nemluvněte. Zdá se nám, jako bychom viděli v domácím životě něco doopravdy smělého a domýšlivého, díváme-li se na ta otevřená schodiště a prázdné pokoje, ty závity větru a otevřené síně oblohy. Ibsen řekl, že jest domácí drama pouhým vyražením jedné ze čtyř stěn salonu. Mně se zdá, že jest salon ještě působivější, jsou-li vyraženy všechny čtyři stěny.

            Nikdy jsem nechápal, co si lidé představují domáckostí, jež jest mírná; mně připadá jedním z nejdivočejších kousků. Chcete-li však viděti, jak jest nějaký odvážný kousek vysoký a příkrý a fantastický, uvažujte jenom o skutečné konstrukci samotného domu. Člověk může se trochu klikatou cestou ubírati do postele, ale nakonec dostoupí výše, se které by se mohl zabiti. Každé bohaté, mlčelivé, kobercem prostřené schodiště, s dubovým zábradlím, mosaznými opěradly a poprsími a lavičkami na každém odpočívadle, každé takové schodiště jest opravdu strašným a nechráněným žebříkem, běžícím vzhůru do nekonečna k smrtelné výšce. Milionář, který se štrachá vzhůru uvnitř domu, činí zrovna totéž jako pokrývač nebo ten, kdo opravuje střechu a šplhá vzhůru vně domu. Oba podnikají slézání srázného prostoru. Každý jest jakýmsi domovním horolezcem; dospívá k bodu, s něhož pouhý volný pád člověka usmrcuje; a život stojí vždycky za vyžití, když si lidé pomyslí, že mohou umříti.

            Nemohu chápati lidi, že nadělají v přítomné době tolik cavyků se vzducholoďmi a aviatikou, když přece lidé již od časů Stonehendge[70] a pyramid činili něco daleko a daleko divočejšího a vzletnějšího. Kobylka luční může vyletěti ku podivu vysoko do vzduchu; její biologická obmezenost a slabost vězí v tom, že se tam nedovede zastaviti. Hejna nečistých ptáků a hmyzu mohou prolétnouti oblohou, ale nedovedou se ubírati po žádné dráze mezi ní a zemí. Avšak lidský voj postoupil svisle do nekonečna a není při tom odříznut. Dovede si zříditi přední hlídky v éteru a přes to udržeti si za sebou svou vzpřímenou a odvážnou dráhu otevřenu. Vypáliti dělovou kouli na měsíc (jako u Julia Věrna) bylo by velkolepé; nebylo by však velkolepější vystavěti na měsíc železnici? Vždyť přece každá cihlová nebo dřevěná stavba jest připomenutím té vysoké dráhy; každý komín ukazuje k jedné hvězdě a každá věž jest věží Babylonskou. Člověk stoupající po těchto úžas budících a ne-zlomných kamenných křídlech jest v mých očích majestátnější a tajemnější nežli muž třepetající se na okamžik na křídlech z plachtoviny a ocelových tyčí. Jak jest vznešená, a vskutku téměř závratná představa těchto zahalených žebříků, na nichž všichni žijeme jako šplhající opice! Leckterý písař v černém kabátě ve vysokém poschodí může se utěšovati nad svým tmavým úborem, že vypadá jako osamělý havran na nepamětném jilmu. Mnohý zámožný bakalář v posledním poschodí hromady obydlí měl by se za jitra dívati do dálky a snažiti se — možno-li —, aby si připadal jako orel, jehož hnízdo se upíná zrovna na okraj nějaké příšerné rokle. Veliká škoda, že se slova „vrtkavý“ užívá k vyjádření nevázanosti a lehkomyslnosti. Rčení „jest trochu vrtkavý“ mělo by býti vysokým vyznamenáním pro vznešenou lidskou duševnost a její představu.

            Coural jsem se pomaloučku zpátky přes pruh trávníku při západu slunce, po poli zlatého pokrovu. Když jsem se přibližoval více svému vlastnímu domu, začala mě jeho ohromná velikost lekati; a když jsem přišel k jeho vchodu, uvědomoval jsem si s nedůvěřivostí tak silnou jako zoufalství, že jest můj dům opravdu větší nežli já sám. O minutu nebo dvě předtím mohlo se ještě zcela dobře zdáti, že dojde k nějakému strašnému a báječnému závodu o to, kdo z těch dvou druhého spolkne. Ale Jonášem jsem byl já; můj dům byl ohromnou hladovou rybou; a právě v tom okamžiku, kdy se jeho čelisti černaly a zavíraly nade mnou, měl jsem zase ten hrozný pocit, připomínající závratnou výšku všech lidských prací. Stoupal jsem umíněně po schodech vzhůru, klada na zemi nohu po noze s divošskou pečlivostí, jako bych vylézal na ledovec. Když jsem se dostal na odpočívadlo, bylo mi, jako by mi kámen se srdce spadl, i zamával jsem kloboukem. Samo slovo „odpočívadlo“[71] má do sebe toužebný zvuk pro někoho, kdo byl vyplaven mořem. Po každém oddíle schodů stoupal jsem jako po žebříku pod širým nebem. Zdi všude kolem mne mizely a ustupovaly do nekonečnosti. Vystoupil jsem po žebříku k své ložnici jako Montrose[72]vystupoval po žebříku na popraviště; sic itur ad astra.[73] Myslíte, že jest to trochu fantastické — ano i trochu bázlivé a nervosní? Věřte mi, že jest to jenom jedna z těch divých a podivuhodných věcí, jež člověk poznává, když zůstává doma.

TROJÍ LIDÉ.

Zhruba řečeno, jsou na světě trojí lidé. Prvním druhem lidí jsou lidé; to jest třída největší a pravděpodobně nejcennější. Této třídě vděčíme za židle, na nichž sedáme, za šaty, které nosíme, za domy, v nichž obýváme; a — chceme-li tom přemýšleti — náležíme do této třídy pravděpodobně my sami.

            Druhá třída by se mohla nazvati běžným výrazem básníci; ti bývají často svým rodinám na obtíž, ale, povšechně řečeno, pro lidstvo požehnáním.

            Třídu třetí tvoří odborníci a intelektuálové; časem se označují jako rozumáři; a ti jsou morovou ranou a pouští jak pro své rodiny, tak také pro lidstvo.

            Třídění toto, jako každé roztřiďování, není ovšem leckdy dosti přesné. Někteří dobří lidé jsou téměř básníky a někteří špatní básníci málem profesory. Ale rozdělení sleduje celkem linie opravdového psychologického rozlišování. Nepodávám ho jen tak snadno. Jest výplodem více než osmnácti minut vážného přemýšlení a zkoumání.

            Třída, zvaná lidé — k níž se s nemalou hrdostí vy i já sami hlásíme — má určité náhodné, ale hluboké předpoklady, jimž se říká „běžné průpovědi“, jako na příklad, že jsou děti roztomilé, nebo že soumrak jest smutný a sentimentální, nebo že jest pěkný pohled na jednoho člověka v zápase se třemi. Tyto představy nejsou věru hrubé; nejsou ani tak jednoduché. Roztomilost dětí jest velmi jemná; jest docela složitá, a to do takové míry, že jest téměř protikladná. Mísí se tu v její nejkrajnější prostotě představa veselí s představou bezmocnosti. Pocit soumraku ve spojení s nejvšednějším zpěvem v saloně nebo s nejprostším párem milenců, jest, pokud možno, pocitem velmi jemným. Jest v něm zvláštním způsobem vyváženo utrpení i potěšení; mohl by se proto také jmenovati potěšením svádějícím k utrpení. Záchvat prudké rytířskosti, v němž se všichni obdivujeme muži v nerovném zápase, nelze vůbec snadno definovati sám o sobě; znamená mnoho věcí: útrpnost, dramatické překvapení, touhu po spravedlnosti, zálibu v pokusu a v neurčitelnosti. Představy davu jsou opravdu představy velmi jemné, ale dav jich jemně nevyjadřuje. Ba nevyjadřuje jich vůbec, vyjímaje takové příležitosti — nyní jenom příliš vzácné, když jim dopřává volného průchodu za vzpoury a krveprolévání.

            Nuže, tato okolnost vysvětluje právě jinak nepochopitelný fakt existence básníků. Básníci jsou ti, kdož mají zrovna tytéž pocity lidové, ale dovedou je tak vyjadřovati, že se jeví něčím neobyčejným a zvláštním, čím také opravdu jsou. Básníci vyzdvihují plachý jemnocit luzy. Kde prostý člověk vystihuje nejpodivnější dojmy výrokem „Zatrolená kozička“, Victor Hugo napíše: „L'art ďêtre grandpère“;[74] kde obchodník cennými papíry řekne jenom stručně „večery se krátí“, Yeats[75] napíše „Do přítmí“; kde dělník na stavbě dráhy dovede jenom něco zabručeti o kuráži a „vzácné hře“, ukáže vám Homer, jak se bohatýr v hadrech vyzývavě ve své síni staví proti hodujícím knížatům. Básníci povznášejí lidové pocity k smělejšímu a nádhernějšímu vzletu; ale nebudiž nikdy zapomínáno, že jsou to pocity lidové, jež takto vynášejí. Nikdo nikdy nenapsal žádné dobré básně k tomu, aby ukázal, že jest dětství protivné, nebo že přítmí jest veselé i fraškovité, nebo že za nic nestojí člověk, který zkřížil svůj jediný kord se třemi. Lidé, kteří tohle tvrdí, jsou odborníci čili puntičkáři.

            Básníci jsou ti, kdož se povznášejí nad lidi tím, že jim rozumějí. Většina básníků psala ovšem prosou — Rabelais na příklad a Dickens. Puntičkáři vynikají nad lidi tím, že odpírají porozuměti jim, říkajíce, že všechny jejich nejasné, zvláštní přednosti jsou předsudky a pověry. Puntičkáři dávají lidem pociťovati svou obmezenost, básníci působí, že se cítí moudřejší, nežli by si kdy mohli představiti, že jsou. V tomto postavení jest mnoho osudných prvků. Nejzvláštnější snad jest osud těchto dvou činitelů v praktické politice. Básníci, kteří se schylují k lidu a kteří jej zbožňují, bývají často kamenováni a křižováni. Puntičkáři, kteří lidem opovrhují, jsou často zahrnováni statky a korunováni. V poslanecké sněmovně na příklad jest dosti slušný počet puntičkářů, ale básníků poměrně málo. Lidí tam není vůbec.

            Básníky, jak jsem řekl, nerozumím lidi, kteří píší básničky, ani snad lidi, kteří píší všechno. Míním jimi takové lidi, kteří, majíce dosti vzdělání a obrazotvornosti, užívají jich k porozumění a sdílení citů svých bližních, naproti těm, kteří jich užívají, aby se dostali k tomu, co jmenují vyšším plánem. Zhruba básník se liší od davu svou citovostí; odborník se liší od davu svou bezcitností. Nemá dosti jemnosti a citovosti, aby s davem sympatisoval. Jeho jediným přáním jest hrubě mu odporovati, dělati mu všechno napříč, jak to vyhovuje nějakému jeho sobeckému plánu; říkati si, že ignoranti nemají pravděpodobně nikdy pravdu, ať mluví cokoliv. Zapomíná, že nevědomost mívá často vybroušený názor nevinnosti.

            Dovolte mi, abych uvedl jeden příklad, který může objasniti věc, o niž jde. Otevřete první humoristický časopis a nechte oko se zálibou spočinouti na nějakém vtipu o tchyni. Vtip jest asi, jelikož určený prostému lidu, dosti jednoduchý; stará paní jest veliká a tlustá, muž pod pantoflem malý a krčící se. Přes to však přese všechno není tchýně představa tak jednoduchá. Jest to pojem velmi choulostivý. Nespočíváť hlavní váha v tom, že jest veliká a řízná; často bývá maličká a zcela mimořádně hezká. Záhada tchyně leží v tom, že jest jako soumrak; napolo jedna věc a napolo druhá. Nuže, tato soumračná pravda, tato pěkná a docela něžná záhada mohla by býti vylíčena, jak také bývá, básníkem, jenomže by při tom básník musel býti nějakým opravdu hlubokým a upřímným romanopiscem, jako jest Jiří Meredith[76] nebo H. G. Wells,[77] jehož „Annu Veroniku“ jsem právě s velikou radostí četl. Jemným básníkům a romanopiscům bych důvěřoval, poněvadž oni jdou za jemným klubkem, jež jim podávají „Komické šlehy“.

            Představte si však, že se tu objeví odborník, a představte si, že řekne — a to skoro určitě udělá: „Tchyně jest prostě spoluobčan. Úvahy o pohlaví nemohou míti nic společného s kamarádstvím. Ohled na věk neměl by míti vlivu na intelekt. Tchyně jest toliko jiný duch. Měli bychom se osvobodit od těchto církevních zařízení a stupňů.“ Když tedy tohle řekne odborník — jakože vždycky říká —, pravím mu já:

            „Pane, jste hrubší nežli „Komické šlehy“. Jste vulgárnější a škobrtáte víc nežli nejslonovitější umělec hudební síně. Jste slepější a neotesanější nežli ta luza. Ti prostí hromotlukové mají aspoň nějaké ponětí o sociálním měřítku a opravdovém duševním rozlišování, třebaže to dovedou jenom nejasně vyjádřiti. Vy jste tak neohrabaný, že toho vůbec nedovede postřehnouti. Nedovedete-li opravdu pozorovati, že matka ženichova a nevěsta mají nějaký důvod k obmezování a nedůvěře, pak nejste ani zdvořilý, ani lidumilný; nemáte v sobě kouska sympatie s hlubokými a pochybujícími srdci lidu čistě lidského.“ Jest lépe i vytknouti tu obtíž, jak to činí prostý lid, nežli se drze šmahem holedbati nevědomostí o této nesnázi.

            Tatáž otázka mohla by se dosti dobře probrati na starém přísloví, že dvě jsou společností a tři žádnou. Toto přísloví jest pravda vykládaná lidově, to jest pravda vykládaná špatně. Že tři nejsou nijakou společností, jest jistě nesprávné. Tři jsou nádhernou společností: tři jsou ideálním číslem pro ryzí přátelství, jako na příklad ve Třech mušketýrech. Zavrhnete-li však toto přísloví vůbec, řeknete-li, že jsou dvě a tři týmž druhem společnosti, nedovedete-li viděti, že mezi dvěma a třemi jest širší propast nežli mezi třemi a miliony — pak vám musím s politováním říci, že náležíte do třetí třídy lidských tvorů; že nemáte býti v žádné společnosti ani dvou ani tří, nýbrž, že máte býti až do smrti sami v strašné a veliké poušti.

Správce Chiltern Hundreds[78].

Onehdy vylezl jsem po osamělém výběžku Chilternských vrchů na jeden z těch vysokých, srázných, větrných hřbitovů, s nichž se zdá, že mrtví pohlížejí dolů na všechno živé. Byla to hora duchů, jako Olympos býval horou bohů. V tom kostele ležely kosti slavných lordů puritánských z dob, kdy byla většina šlechty anglické, ano i státní církve anglikánské, puritánská. A pod těmito vysoko vynesenými kostmi rozkládala se rozsáhlá a hluboká údolí anglického venkova, kudy projížděly každou chvíli sem i tam automobily jako povětroně, kde se zdvihala v bílých čtvercích a obdélnících šachovnicového lesa mnohá venkovská sídla i těch starých rodin, které nyní otupěly bohatstvím nebo propadly toryismu. Když jsem tak pohlížel do té hluboké zelené dálky za jasného žlutého večera, vyvstala mi v duši myšlenka milá i trpká, myšlenka tak krásná jako ten zelený les a tak vážná jako ty hroby. Byla to tato myšlenka: že bych se rád dostal do parlamentu, pohádal se se svou stranou, přijal správcovský úřad Chiltern Hundreds a potom odepřel vzdáti se ho.

            Zakládáme si v Anglii tolik na svých potrhlých ústavních nesrovnalostech, že bude, tuším, málo čtenářům potřebí vykládati o správci Chiltern Hundreds. Pro případ však, že by byl tu a tam nějaký šťastný člověk, který nikdy neslyšel o takovém zašmodrchaném bláznovství, zopakuji vám zběžně, co jest tato zákonitá smyšlenka.

            Jako jest zcela dobrovolnou, leckdy docela toužebnou věcí, do parlamentu se dostati, tak by se mohlo přirozeně míti za to, že jest možno dobrovolně opět se z něho dostati. Myslili byste si, že jest vašim spolučlenům zcela lhostejné nebo že se jim docela odlehčí, vidí-li vás jiti pryč; zvláště pak když si — jiným uplatňováním zlomyslného, nelogického starého ducha anglického — dali tolik na tom záležeti, aby vystavěli tu místnost příliš malou pro všechny lidi, kteří v ní mají zasedati. Ale chyba lávky, drahouškové, jak se říká v „Iliadě“. Jestliže jste jednou členem parlamentu — bůhví proč — nemůžete se toho vzdáti. Můžete však — bůhvíproč —, jste-li ministrem koruny. Abyste se dostali ze sněmovny, jest nezbytno dostati se do ministerstva; a musí vám dáti nějaký úřad, který neexistuje a po kterém nikdo jiný netouží, a tak vám otevříti dveře. Zajdete si tedy k předsedovi ministerstva a nedávajíce najevo pocitu únavy, řeknete mu:„Bylo mým přáním po celý život státi se správcem Chiltern Hundreds.“ Předseda ministerské rady potom odpoví: „Nedovedu si představiti žádného jiného muže vhodnějšího jak po stránce mravní tak svým smýšlením pro tento vysoký úřad.“ Pak vám jej udělí a vy honem se poroučíte, uvažujíce, jak se evropské republiky v anarchii sem tam motají z nedostatku trochu pevné anglické přímosti a jednoduchosti.

            Myšlenka tedy, která mi jako blesk projela hlavou, když jsem seděl na Chilternské stráni, byla ta, že bych byl rád, aby mi předseda ministerské rady udělil Chiltern Hundreds, a potom že bych vyletěl a uvedl ho ve vytržení, dávaje najevo svrchovaný zájem o svou práci. Projevil bych jakousi povšechnou znalost svých povinností, ale přál bych si býti zevrubně poučen. Požádal bych ho, aby mi ukázal podsprávce a podpodsprávce a celý ten vybraný sbor zkušených stálých úředníků, kteří jsou hrdostí tohoto okresu. A mé zanícení nebylo by vskutku zcela neoprávněné. Pokud se totiž dovedu upamatovati na původní povinnosti správce Chiltern Hundreds, záležely v tom, aby potíral v tomto kuse světa zbojníky a loupežníky. Jest věru ještě velmi mnoho zbojníků a loupežníků na tomto kuse světa, a třebaže se jejich metody tak značně změnily, že vyžadují příslušné změny v taktice správcově, nenahlížím, proč by je energický a vlastenecký správce neměl zase chytiti za límec.

            Vždyť se lupiči nestáhli ze starých, hlubokých lesů do západní části velkoměsta. Zloději nevymizeli; vyrostli do takové velikosti, že jsou neviditelní. Nevidíte slova „Asie“ napsaného přes mapu onoho okolí a rovněž nevidíte slova „zloděj“ napsaného přes kraje anglické; a jest přece psáno písmeny stejně velikými. Znám muže spravující despoticky veliké pruhy onoho území, jejichž každý krok v životě byl takového rázu, že by je byl nějaký poklesek přivedl do Dartmooru;[79] ale oni si vykračovali po vysoké, tvrdé hradbě mezi právem a bezprávím, po hradbě tak ostré jako čepel meče, tak měkce a zchytrale a lehce jako kočka. Nezměrnost jejich tichého násilnictví sama zakrývala, u čeho jsou; zdá-li se, že se zastávají práv vlastnických, jest to ve skutečnosti proto, že tak často na ně útočili. A nepřekračují-li zákonů, jest jenom z toho důvodu, že si je dávají.

            Než, přes to přese všecko potřebujeme jenom správce Chiltern Hundreds, který opravdu rozumí kočkám a zlodějům. Lidé loví jedno zvíře jinak nežli druhé; a bohatí by mohli chytati podvodníky tak zručně, jako loví vydry a parohatou zvěř, kdyby jen měli doopravdy dosti odvahy dělati to. Ale tu nemají nikdy nějakého strýčka s parohy — ani přítele, který jest vydrou. Když některý ze slavných lordů, kteří odpočívají na hřbitově za mnou, povstal proti svým nepřátelům v oněch hlubokých lesích dole, ručím za to, že napínali luky proti lukům zbojníků a mířili kopími proti kopím loupeživých rytířů. Věděli, na čem jsou; se škůdci svého věku bojovali zbraní svého věku. Kdyby se obrátil tentýž zdravý rozum proti zákonu obchodnímu, bylo by za osmačtyřicet hodin po amerických trustech a po nesmyslném finančnictví africkém. Ale nestane se to: vládnoucí třída se totiž buď vůbec nestará anebo se stará velmi mnoho — o zločince; pokud pak se mne týče, mám lákavou příležitost státi se drábem v Beaconsfieldu[80] — s ohromně nedokonalou mocí —, ale bojím se, že se správcem Chiltern Hundreds nestanu opravdu nikdy.

Pole Krve.

Dnes ráno četl jsem ve svém deníčku tyto zajímavé odstavce, nad nimiž mi zabloudila mysl zpět do Anglie, které již nepamatuji a které se — snad — proto obdivuji.

            „Jest tomu již skoro šedesát let — 4. září 1850 —, co byl rakouský generál Haynau,[81] který si získal svým krutým postupováním při potlačování maďarské revoluce v celém světě pověst málo záviděníhodnou, při návštěvě u nás ztlučen na ulicích londýnských od čeledínů firmy Barclay, Perkins a spol., jejichž pivovar si právě doprovázen jedním průvodcem prohlížel. Lid tím byl tou měrou nadšen, že se tehdejší vláda neodvážila útočníky stíhati, a generál — „metla žen“, jak se mu obecně říkalo — musel bez náhrady opustiti pobřeží.“

            „Vrátil se do své země a usadil se na svém panství v Szekeresi, v blízkosti osady shora jmenované. Podle závěti přešlo panství v držení jeho dcery a po její smrti mělo připadnouti obci. Tato dcera právě zemřela, ale obecní rada odmítla po dlouhém rokování přijmouti je a ustanovila, aby zůstalo panství nevzděláváno a aby se jmenovalo „Krvavou loukou“.

            Nuže, to jest ukázka, jak to chodí za poctivě demokratického řízení. Nepoutá mne obzvláště první část té události, třebaže jest nesmírně zajímavá. Upomíná na dni, kdy bývali Angličané mocnými bojovníky, to jest silnými rebely. Neděje se to z nedostatku prudkého hněvu srdce: sultán i nebožtík král Leopold byli zrovna tak otevřeně odsuzováni jako generál Haynau. Ale pochybuji, že by byli bývali na ulicích londýnských fysicky zmláceni.

            Nejsou to tyranové, kteří tu chybějí, ale čeledínové. Nicméně nejsou to historičtí bohatýři firmy Barclay, Perkins a spol., na nichž stavím všechnu svou naději. Při veškeré své kráse nebyla to revoluce úplná a dokonalá. Pivovarský vozka, bijící holí vynikajícího generála evropského, jest sice obzvláštní a zajímavá podívaná, ale není dokonalá. Teprve tehdy, až bude biti pivovarský vozka holí sládka, uzříme krásný a zářivý východ britské samovlády. Pravá švanda započne tenkrát, až se pustíme náležitě do utiskovatelů Anglie jako do utiskovatelů Maďarska. Ale rozhodným poklesem duševního charakteru vozků jest, že nedovedoun nyní natlouci ani jednomu ani druhému.

            Jak jsem se již zmínil, není mi proti mysli první část oné novinářské zprávy, nýbrž ta druhá. Ať si Barclay a Perkinsovi chasníci zdegenerovali či nic, ta osada, v níž leží Szekeres, nezdegenerovala. Mimochodem řečeno, katastrální obec, k níž Szekeres náleží, jmenuje se Kissekeres; soudím, že mne toto přímé prohlášení zbaví nutnosti, jmenovati znovu výslovně jedno z těchto dvou míst. Obec jest dosud s to, aby vyvíjela přímou činnost demokratickou, je-li potřebí, holí.

            Pravím holí, nikoliv holmi, neboť v tom spočívá celý důvod demokracie. Lid jest duše; a chcete-li věděti, co duše jest, mohu jenom odpověděti, že jest to něco, co se může prohřešiti a co se dovede samo obětovati. Lid se může dopustiti krádeže; lid se může z krádeže vyzpovídati; lid se může za krádež káti. To jest idea republiky. A teď si většina moderních lidí vzala do hlavy myšlenku, že jsou demokracie věci mělké, zmatené, pouhý černý dav nebo propadnutí laiků obvyklému osudu. Ve veliké většině moderních románů a pojednání se tvrdívá — protikladem —, že se dobrodružství na procházce může přihoditi procházejícímu se pánovi. Dokazuje se, že se zločinů může dopustiti šlechtic, poněvadž šlechtic vždycky pěstuje svobodu. Ale ve skutečnosti může míti dobrodružství lid, jako se Izrael po bludných cestách zvolna ubíral do zaslíbené země. Lid může vykonati bohatýrské činy; lid se může dopouštěti zločinů; však to také obojí Francouzové za revoluce dělali; Irové dělali obojí postupem čistším a počestnějším.

            Náležitou odpovědí na tuto aristokratickou argumentaci, která hledí ztotožňovati demokracii se špinavým prospě-chářstvím, lze nalézti v takovém počínání, jako jest počínání té maďarské obce — jejíhož jména nechci opakovati. Tato obec udělala právě jeden z těch činů, jež dokazují, že lidé sami o sobě mají svou osobnost sami pro sebe; oni něco odvrhli. Člověk může hoditi do ohně bankovku. Člověk může zahoditi pytel obilí do řeky. Bankovka může býti na uspokojení nějakých výčitek spálena; obilí může býti zničeno jakožto oběť nějakému bohu. Kdykoliv tu však jde o oběť, víme, že jest při tom vůle jednotlivcova. Lidé mohou býti nejednotní a na pochybách, mohou se velmi skrovnou většinou různiti v jednání o tom, jak získati bohatství. Avšak k tomu, aby bohatství odmítli, musí býti lidé náramně jednomyslní. K spálení bankovky v obecních kamnech jest potřebí velmi úplného výboru. Vyžaduje věru vysoké pohnutky náboženské vysypati obilí do řeky. Toto sebezapření jest svědectvím a definicí samovlády.

            Byl bych rád, kdybych mohl s určitostí míti za to, že nějaká anglická krajská rada nebo církevní rada bude dosti jednotná, aby udělala tento silný posunek romantického odepření, že by dovedla říci: „Z toho místa nemá plynouti žádný důchod; na tomto místě nesmí růsti žádné obilí; nic dobrého nesmí z tohoto místa vzejiti; nechť zůstane pro výstrahu úhorem.“ Ale bojím se, že by mohli odpověděti jako ten vynikající sociolog v jedné bajce, že jest to „škoda koření“.

Zvláštnost Přepychu.

Jest to neštěstím Anglie, že to, čemu se říká „občanský duch“, jest tak často mínění čistě soukromé, oprávněné, ale přesně individuální ideály té neb oné osoby, která má moc dopomoci jim k platnosti. Jsou-li tyto soukromé zásady v rukou velikých boháčů, jest výsledkem toho nejčernější často a nejodpudivější druh despotismu, jenž jest despotismem blahosklonným. Občanského ducha by měl míti očividně obecný lid. Ale ten právě ho u nás a v tomto období nemá. Kdyby však v Anglii vládli, jak se sluší a patří, Angličané, bylo by pravděpodobně prvním účinkem to, že by naše norma nadbytku nebo nedostatku přešla z plutokratické na normální míru prostředně potřebného člověka. To znamená, že by se sice šetřilo majetku soukromého, ale že by se posuzovalo všechno, čeho jest potřebí písaři, v docela jiné úrovni nežli všechno to, co jest pro písaře velmi velikým přepychem. Toto zdravé rozlišování pocitu není v přítomné době instinktivní, poněvadž naše životní úroveň se řídí podle třídy vládnoucí, která zaměňuje věčně přepych za nezbytnost tak rychle, jako se prase mění v jitrnice, a která si nikdy nedovede vzpomenouti na počátek svých potřeb a nemůže se dostati ke konci svých novot.

            Vezměte na důkaz toho případ s automobilem. Není pochyby, že vévoda pociťuje potřebu automobilu za tak nezbytnou jako míti střechu nad hlavou; zanedlouho pak bude snad za stejně nezbytné pokládati míti letadlo. Ale nedokazuje to (jak vždycky usuzují zpátečničtí skeptikové), že jest automobil právě tak potřebný jako střecha. Jest to jenom důkazem, že si člověk přivyká životu umělému; nedokazuje to, že není pro něho života přirozeného, jemuž by si měl zvyknouti. s široké ptačí perspektivy zdravého rozumu jeví se ohromná neúměrnost mezi potřebou střechy a potřebou aeroplanu, a té nedovedou žádné překotné vynálezy změniti. Jediným rozdílem jest, že se věci nyní posuzují podle potřeb abnormálních, když by se mohly posuzovati pouze podle potřeb normálních. Nejlepší aristokrat dívá se na situaci s aeroplanu. Dobrý občánek nepřivede to ve svých nejvzletnějších okamžicích dále než dívati se na ni se střechy.

            Není pravda, že jest přepych čistě relativní. Není pravda, že jest to jenom nějaká drahá novinka, kterou můžeme potom pokládati za nezbytnost. Přepych má smysl přesně filosofický; a kde jest opravdu občanský duch, jest obyčejně připouštěn, časem pokárán, ale vždycky na místě uznáván. Pro zdravou duši jest něco již v samotné přirozenosti určitých radostí, co nám výstražně připomíná, že jsou to výjimky, a že, stanou-li se pravidlem, stanou se pravidlem velmi násilnickým.

            Seberte umořenou švadlenu z Harrow Roadu,[82] dopřejte jí oslnivé hodiny v automobilu, a bude jí to snad připadati tak nádherné, ale cizí, vzácné a dokonce strašné. Není to však — jak říkávají relativisté — proto pouze, že nikdy předtím nejela ve voze. Na louce plné petrklíčů v Somersetu[83] také nikdy předtím nebyla; ale postavíte-li ji sem, nepokládá to za hrůzné ani zvláštní, nýbrž prostě za milé a volné a trochu osamělé. Nemyslí, že jest auto obludné, protože jest jí nové. Pokládá je za obludné, protože má oči v hlavě; pokládá je za obludné, protože obludné jest. To jest, její matka a babička a celý rod, jejichž životem žije, měly ve skutečnosti zhruba uznávaný způsob života; částí jeho bylo usedání na zeleném poli; cestování s rychlostí vystřelené koule dělové nebylo. I neměli bychom se na tu švadlenku dívati přes rameno, poněvadž vyráží krátký, ostrý výkřik, kdykoliv se auto začíná rozjížděti. Měli bychom naopak vzhlížeti k ní s úctou a vážiti si jejího křiku jakožto výrazu nějakého mystického znamení nebo projevení přírody, za jaké pokládávali starověcí Gotové náhodné vyjeknutí něčím polekaných žen. Jest zajisté ten obřadný výkřik známkou mravní nezkaženosti — okamžitého reagování na životní popudy a změny. Švadlena jest moudřejší nežli všechny učené dámy, právě jen proto, že dovede ještě cítiti, že jest auto něco jiného nežli louka. Pro neblahý osud jejího hospodářského uvěznění doma jest docela i možno, že snad vídala prvního více nežli druhé. Ale neotřáslo ani to její kyklopskou prozíravostí, pokud se týče pocitu, která věc jest přirozená a která umělá. Ne-li pro ni, pak aspoň pro lidstvo jakožto celek jest málo pochybnosti o tom, co jest normálněji dosažitelné. Jest značně lacinější seděti na louce a dívati se, jak jezdí kolem auta, nežli se děti v autu a pozorovati, jak mimo ubíhají louky.

            Mně osobně aspoň nezdálo by se nikdy o nic větší potřebou míti vlastní louku nežli míti svou lavinu. Lavinou jest možno, jak mi bylo řečeno, máte-li štěstí, sjeti velmi rychle, výhodně a drkotavě s hory dolů. Jest očividně hybnější nežli, řekněme, ledovec, který se posune za sto let o palec. Já však nerozděluji těchto potěšení podle rozčilení nebo vhodnosti, nýbrž podle přirozené povahy věci samé. Zdá se lidské míti koně nebo velocipéd, poněvadž se zdá lidské hrncovati se na nich po světě; lidé pak nemohou dopraviti koně, aniž mohou velocipédy dopraviti lidi nesmírně daleko od jejich obyčejných bydlišť a záležitostí.

            V jízdě automobilem jest však něco kouzelného, jako v jízdě do měsíce; i říkám, že by se ta věc měla chovati výjimečně a pojímati jako něco bezduchého a podivínského. Můj ideální bohatýr měl by svého koně, ale měl by mravní odvahu najmouti si auto. Jedinými správnými vůdci životními jsou pohádky; mám rád prince z pohádky, když vyjíždí z otcových stájí, jež jsou ze slonoviny a ze zlata, na bílém pony. Když však na dalších svých dobrodružných příhodách uzná za nezbytné jezditi na ohnivém draku, myslím si, že by měl na konci pohádky odvésti draka kouzelníkovi. Jest chyba míti draky na stání.

            Vždyť přepych má do sebe jistě dojem něčeho tísnivého, a proto právě jej zdravá přirozenost lidská vždycky větřila a podezřívala. Stojí za poznamenání, že všechny romány, které si libují v přepychu, od „Nocí arabských“[84] k románům Ouidiným[85] a Disraeliovým[86] mají zvláštní ráz snu a příležitostně noční můry. V takovém pomyslném hýření jest něco tak nahodilého jako opíjení, pokud se ještě může počítati za náhodné. Život v těch zvrácených palácích byl by agónií otupělosti; jest jasné, že se máme na vše podívati jenom letmo jako ve vidění. A co platí o starých výstřelcích bohatství, příchuti a pronikavé barvy i vůně, řekl bych rovněž o novém výstřelku bohatství, jímž jest chvat. Vévodovi, kdybych vstoupil do jeho domu v čele ozbrojeného davu, bych řekl: „Nemám nic proti tomu, že máte výjimečné choutky, máte-li je výjimečně. Nenamítám nic proti vaší zálibě ve zvláštních a nenáležitých účincích vědy, pokládáte-li je za zvláštní a nenáležité. Odsuzuje vás však — podle odstavce sedmnáctého osmého nařízení republikánského — k najímání automobilu dvakrát za rok v Margate, nejsem nepřítelem vašich rozmařilých choutek, nýbrž spíše jejich protektorem.“

            Tohle bych řekl vévodovi. Pokud se týče toho, co by řekl vévoda mně, to jest jiná věc, a tu je dobře možno odložiti napodruhé.

Triumf  Osla.

Není pochybnosti, že by někdo, kdo se nesrovnává se mnou, mohl mou nauku, že by člověk neměl míti vlastní auto jako koně, nýbrž spíše používati ho jako létajícího draka, vyložiti jednodušeji tak, že bych nejraději jezdil vždycky ve voze někoho jiného. Můj zamilovaný moderní filosof (W. W. Jacobs)[87] popisuje neporozumění podobnému případu duševního jemnocitu. Nemám té knihy po ruce, ale myslím, že Job Brown činil výčitky Billu Chambersovi pro zhoubné opilství, že se Henery Walker ujímal Billa a pravil, že si sotva kdy dopřál skleničky, ledaže mu ji někdo jiný zaplatil; a že jest to tedy všude „samé nedorozumění“.

            Jsa méně citlivý nežli Bili Chambers — anebo kdo to byl — riskuji tuto zvrácenost svého mínění a připouštím, že jsem se včera vezl v automobilu a že ten automobil nebyl se vší určitostí můj a že cesta, třebaže neměla do sebe nic, co jest při takových cestách zvláště neobyčejného, zabíhala tím v silnou grotesku, jež byla i zdravá i pokořující. Symbolem tohoto vlivu byl starodávný symbol poníženosti a vtipů — osel.

            Když jsem osla viděl po prvé, viděl jsem jej jako pravý, nezemský chrlič. Potkal mě přítel se svým vozem — opakuji důrazně, se svým vozem — u malé oblíbené stanice uprostřed teplých, vlhkých lesů a chmelnic onoho západního kraje. Nabízel se mi, že mě sveze nejdříve ke svému domu za vesnicí, dříve než se vydáme do delšího víru událostí, a již jsme s rachotem sjížděli oněmi bohatými, zelenými alejemi, majícími do sebe něco podivně analogického s pohádkovými vílami, ať již ty aleje vyvolávaly víly, nebo — jak já soudím — víly aleje. Všude kolem chmelnic stály malé sušírny na chmel jako zakrslé a sražené věžičky. Vypadaly jako kostelíčky pro pidimužíky — opravdu mohl bych říci, trochu jako mnoho moderních kostelů, jež jsou všechny malé a každý z nich pokřivený. V tomto ovzduší skřítků zahnuli jsme prudce kolem ostrého rohu, na poloviční cestě do strmého, bílého kopce a spatřili jsme něco, co vypadalo proti slunci jako veliká, černá obluda. Zdálo se, že jest to temná a strašidelná postava ženská, kráčející po kolech a stříhající dlouhýma, jakoby netopýříma ušima. Nový pohled mě poučil, že to není místní čarodějnice ve stavu přechodu; byla to jenom jedna z milionu hříček perspektivy. Stála na malém kolovém vozíku, taženém oslem; oslovy uši byly právě za její hlavou a všechno dohromady bylo proti slunci černé.

            Perspektiva jest ve všem živlem opravdu žertovným. Má honosivé jméno latinské, ale jest nezvratně gotická a groteskní. Prostým důkazem toho jest, že v každém uznávaném a dekorativním umění vždycky chybí. V Elginových mramorech není perspektivy, a také ti v nejvyšším stupni hranatí andělé na středověkém malovaném skle téměř vždycky — jak se říká v „patienci“ — dělají dojem, že vypadají i hranatí i ploší. Jest doopravdy něco neúměrného a přehnaného v představě vzdálených předmětů, ubývajících a zmenšujících se na míru trpasličí, když se bližší předměty nesmírně a nesnesitelně nadouvají. V poznání, že se rodný otec může na kousek cesty proměniti rozmarem magie v trpaslíka, jest něco šíleného. Něco fraškovitého jest v představě, že příroda chová něčího strýce v nekonečném počtu velikostí podle toho, kde má státi. Při vzdalování všichni vojáci vypadají jako cínoví vojáčkové; všichni medvědi na útěku jako medvídkové ku hraní; jako kdyby bylo na nejzazším obzoru světa všechno odsouzeno státi tu proti nebi směšné a maličké.

            Z tohoto důvodu byla nám stařena se svým oslem napoprvé velmi nápadná, když jsme ji zezadu viděli, jako nějaká černá, nadpřirozená postava. Později událo se mi viděti stařenu, vozík i osla jasně, se strany a v celé jejich délce. Viděl jsem stařenu i osla kráčející, jak by se asi jevili heraldicky na štítě nějaké bohatýrské rodiny. Viděl jsem stařenu i osla zdůstojnělé, zdobné i ploché, jak by byli mohli přejiti Elginovými mramory. Pozorováni takto v přiměřeném světle, nevykazovali sami o sobě nic obzvláště ošklivého; vozík byl dlouhý a dostatečně pohodlný; osel byl hloupý a dostatečně úctyhodný; babička byla hubená, ale dostatečně silná, ba docela se kysele, po venkovsku usmívala. Při pohledu odzadu vypadali však jako nějaké černé, báječné zvíře: černé oslí uši zdály se hrůznými křídly a vysoká, tmavá záda stařeny, vztyčená jako strom, zdála se, že rostou výš a výše, že by mohl člověk vyjeknouti.

            Potom jsme s prudkým rachotem projeli kolem ní jako vlak a ujížděli daleko od ní přes hněď kopce k přítelovu domovu.

            Tam jsme se zdrželi, jen co přítel naložil na vůz něco zásob k společenskému dýchánku, a vyjeli jsme zase a náhodou zrovna po té cestě, kterou jsme přijeli. Tím se stalo, že jsme zase sjížděli ztřeštěně po onom krátkém, ostrém kopci, dříve než se chudák babka dokázala s oslem doplížiti k jeho vrcholu. A když jsem se tak na ně díval za různého osvětlení, viděl jsme je zcela odchylně. Černí proti slunci zdáli se komičtí; ale ve světle proti zelenému podrostu a šedému mračnu nebyli komičtí, nýbrž tragičtí; neníť málo věcí, jež se zdají za soumraku fantastické a na světle truchlivé. Viděl jsem, že má nádhernou, vyzáblou masku dávné důstojnosti a vytrvalosti a veliké oči zaostřené ve dva svítící body, jako by vyhlížela trošku té naděje na obzoru lidského života. Všiml jsem si také, že má na voze naloženu mrkev.

            „Nepřipadáš si, zhruba řečeno, jako dravec,“ ptal jsem se svého přítele, „když jedeš tak snadno a tak rychle?“ Projeli jsme totiž mimo s takovým rachotem, že vetchý vozík jistě v každé své příčce zadrnčel.

            Můj přítel byl dobrý člověk, i řekl: „Ano. Ale myslím, že bych jí o nic více neprospěl, kdybych jel pomaleji.“

            „To ne,“ přisvědčil jsem, rozváživ si to. „Jediným snad potěšením, jež jí nebo každému jinému můžeme učiniti, jest zmizeti jim velmi brzy s očí.“

            Přítel využitkoval té rady duchem nikterak ne šetrným; připadalo mi to, jako bychom prchali na záchranu svého života ve rdousícím strachu po nějakém strašném ukrutenství. Jest věru jenom jediný rozdíl v tajemství dvou sociálních tříd: chudáci se skrývají v přítmí a boháči ve vzdálenosti. Ale skrývají se ti i oni.

            Když jsme prolétli jako ztracená loď přes vodopád dolů do víru bílých cest daleko níže, zpozoroval jsem černý bod plížící se jako hmyz. Podíval jsem se ještě jednou: stěží jsem tomu mohl uvěřiti. Byla to ta pomalá stařena s loudavým oslem, plahočící se po hlavní silnici. Žádal jsem přítele, aby zmírnil rychlost, ale když se vyjádřil o voze: „Chce se jí jet“, věděl jsem, že jest u něho po všem veta. Neboť když nazveš věc ženským jménem, propadl jsi jí nadobro. Projeli jsme kolem stařeny jako střela, že se jistě země zatřásla: jestliže se jí nezamotala hlava a srdce nepřestalo tlouci, pak nevím, z čeho byly. A když jsme se tak krkolomně řítili v houstnoucí temnotu, míjejíce přezíravě samoty, jež zůstávaly za námi, vykřikl jsem najednou: „Jací jsme to oslové. Vždyť statečná jest ona — ona a osel. My jsme dosti bezpečni; my jsme dělostřelectvo a těžkooděnectvo: a ona se staví proti nám s dřevěnou korbou a hlemýžděm! Kdybys byl zestaral v tichém údolí a lidé počali na tě v sedmdesáti letech páliti dělovými koulemi, velikými jako vozy, nevyskočil bys? — a ona ani brvou nehnula. Oh! jedeme velmi rychle a velice daleko, není pochyby —“

            Co jsem mluvil, ozval se podivný šramot a přítel, místo aby jel rychle, počal jeti velmi pomalu; pak se zastavil; potom vylezl. Řekl pak: „A já jsem nechal Stepney vzadu.“

            Šedivé můry přilétaly z lesa a žluté hvězdy vycházely, aby jej korunovaly, když mi přítel s průzračným zoufalstvím vykládal — samo sebou že na nejzdravějších základech vědeckých, že se nedá vůbec nic dělat. Musíme spáti na silnici, nehledě k případu velmi nepravděpodobnému, že by někdo přišel a donesl vzkaz někam do města. Dvakráte se mi zdálo, že slyším nějaký slabý zvuk takového přibližování, a odumřel jako vánek ve stromech; řidič už spal, když jsem jej zaslechl znovu a doopravdy. Jistě se něco přibližovalo. Vyběhl jsem po silnici naproti — a tu máš! on — a ona. Přišla třikráte: jednou komická, jednou tragická a jednou heroická. A když přicházela poznovu, bylo to, jako by se sháněla po čistém poselství prosaické útrpnosti a pomoci. Myslím to docela vážně. Nechci, abyste se smáli. Není to po prvé, co se pojímá osel vážně, a ten, kdo na oslu jede, s úctou.

KOLO.

V tichém, venkovském, třebaže chvalně známém kostelíčku v mém sousedství jest okno, jež prý představuje anděla na velocipédu. Představuje se vší určitostí a nesporně nahého jinocha, sedícího na kole; ale jest dosti — mám za to — spojitosti mezi kolem a svatostí, aby se u tohoto jinocha mohlo ručiti za tento působivý výklad. Jest to věc kvetoucího rozvoje renaissance a náleží do dávného období pohanského, jež uvádělo do ornamentu všeliké předměty : já sám pro svou osobu mohu věřiti v kolo spíše nežli v anděla. Lidé prý napodobují nyní anděly; to jest svými letadly, nikoli v jiném směru, pokud o nich slýchám Snad se tedy anděl na velocipédu — je-li to anděl a je-li to velocipéd — mstil se za to, napodobuje člověka. Jestliže ano, pak dal najevo onen vysoký stupeň intelektu, jaký se přikládá andělům ve středověkých knihách, třebaže ne — snad — vždycky ve středověkých obrazích.

Jsouť kola zrovna tak výrazným znakem člověka, jako jsou křídla znakem andělovým. Kola jsou věci, jež jsou tak staré jako lidstvo, a přece jsou přesně náležitá člověku; jsou předhistorická, nikoli však předlidská.

            Říkal mi jeden vynikající psycholog, který se dobře vyzná v psychologii, že jsou jistě jeho součástmi páky, zatím co jsou jiné části pravděpodobně táhly, ale že nemůže přese všechno pečlivé zkoumání sebe nikde přijíti na kolo. Kolo, jakožto způsob pohybu, jest věc čistě lidská. Na starém štítě Adamově — který nebyl dosud, jako velká většina jeho úboru, objeven — bylo heraldickým odznakem — okřídlené kolo. Jakožto způsob pohybu jest — říkám já — jedinečné. Mnoho moderních filosofů, jako můj přítel, o němž jsem se vpředu zmínil, jsou ochotni vynalézati spojovací články mezi člověkem a zvířetem a dokazovati, že byl člověk ve všem všudy slepým otrokem matky země. Někteří, rázu velmi odlišného, jsou v tomto dokazování plni horlivosti, obzvláště tehdy, může-li se to nějak zkroutiti na znehodnocení náboženství. Než i ti nejhorlivější vědci připouštívají, jak slýchám, často, že by byli překvapeni, kdyby se k nim přibližovala nějaká kráva, pohybující se na čtyřech kolech. Křídla, ploutve, chapadla, tlapy, kopyta, plovací blány, nohy se všemi těmito fantastickými rody zemními přicházejí, třepetajíce se a máchajíce a šumějíce a cválajíce a harašíce a hřmějíce, na nás a stahují se těsně kolem nás, ale zvuku kol v tom není.

            Vzpomínám si nejasně, pamatuji-li se opravdu dobře, že jest na některých těch temných věšteckých stránkách Písma, jež vypadají jako mračný nach a šeré zlato, jedno místo, v němž věštec zří divoký sen o kolech. Snad to bylo opravdu symbolickým vyjádřením duchovní svrchovanosti člověkovy. Ať si dělají cokoliv ptáci nad jeho lodí a ryby pod ní, kormidlování schopen jest jedině člověk; jen ten jediný předmět může býti představován jakožto kormidelník. Z ptáků si může udělati přátele, dovede-li to. Je-li mu libo, může si z ryb udělati bohy. Ale nedovede si se vší určitostí představiti ptáka u stožárové čnělky a jest stěží víře podobno, že by třebas rybu pustil ke kormidlu. Kormidelníkem a velitelem jest, jak Swinburne říká, on. On jest doslovně mužem u kola.

            Kolo jest tvar stojící vždy na hlavě, jenže to dělá tak rychle, že žádný filosof nikdy nevyzkoumal, co jest u něho hlavou. Jinak také, zní-li přesněji toto rčení, jest to zvíře, jež si stále dává nohy za krk a tímto způsobem se posunuje vpřed. Některé ryby otočí, myslím, hlavu na paty — předpokládáme-li, abychom provedli důkaz, že paty mají —; mám psa, který to téměř udělal; a já sám, když jsem byl ještě hodně maličký, jednou jsem to udělal. Byla to náhoda, a jak by řekl zajímavý spisovatel De Morgan, nikdy se již státi nemůže. Od těch dob nikdo mne potom neobviňoval, že bych byl převrácen vzhůru nohama, leda duševně: a myslím spíše, že by se pro to dalo leccos říci; obzvláště když by se to obrazně znázorňovalo otáčivým symbolem. Kolo jest svrchované paradoxon; jedna jeho část jde vždycky kupředu a druhá část ustupuje stále dozadu. A to, jak se stává, jest náramně obdobné s vlastní podstatou každé lidské duše a každého politického stavu. Každý zdravý duch a stav jde najednou zpět i kupředu; ba docela couvá dozadu, aby se dostal kupředu.

            Pro ty, kteří si rádi zarevoltují — jako já — poznamenávám jenom jemně, že nemůže býti revoluce bez revoltování. Kolo má, jsouc věcí logickou, vztah k tomu, co jest vzadu, právě tak jako k tomu, co jest napřed. Má — jak by měla míti každá společnost — jednu část, která neustále se dere bezmocně k nebi, a jednu část, jež ustavičně sklání hlavu do prachu. Proč se nám, kteří stojíme na hlavě, lidé tolik posmívají? Skláněti hlavu do prachu jest věc velmi dobrá, pokorný počátek veškerého štěstí. Schýlíme-li na okamžik hlavu do prachu, dostavuje se štěstí; a potom vyhodíme — nechávajíce hlavu v pokorné a ponížené posici — vzadu nohama vzhůru. To jest pravý původ stavění vrby a konečné obhájení paradoxa. Kolo se ponižuje, aby bylo povýšeno, jenomže to dělá trochu rychleji nežli já.

Pět Set Padesát Pět.

Život jest pln ustavičného proudu malých shod; příliš malých, aby stály za zmínku, leda za zvláštním účelem, často příliš nepatrných, abychom si jich povšimli spíše, nežli si všímáme jedné vločky sněhové padající na druhou. To právě dodává všem falešným naukám a zlým zálibám hrozné zamlouvačnosti. Pro všechno jest vždycky taková spousta náhodných důkazů. Kdybych najednou řekl, že historickou pravdu pronášejí pravidelně lidé zrzaví, nemám nejmenší pochybnosti, že by mi desítiminutové přemýšlení — jehož si rozhodně nedopřeji — podalo na podepření toho hezkou řádku příkladů. Vzpomínám si na pozornost vzbudivší důkaz o Baconovi a Shakespearovi, v němž jsem se uvolil docela nazdařbůh dokázati, že díla W. B. Yeatsova psal lord Rosebery. Ještě jsem to ani nevyslovil, a už se mi hrnul do mysli hotový příval shod. Vytkl jsem na příklad, že jest hlavním dílem Yeatsovým „The Secret Rose“,[88] což se dá snadno opsati jako „The Quiet or Modest Rose“[89] a potom ovšem primrose.[90] Za druhé vnucovala se mi tatáž kombinace se slovy „rose“ a „bury“.[91] Kdybych byl šel za tou věcí dále, kdoví zdali bych se při tom dočista nezbláznil.

            Klopýtáme přes tato otřepaná opakování a podrobnosti na každém kroku, jenže jsou i pro konversaci příliš otřelé. Nějaký člověk, jménem Williams, vešel do cizího domu a zavraždil člověka, jménem Williamsona; zní to hned jako nějaká vražda dítěte.[92] Jeden z mých známých novinářů přestěhoval se nic netuše z místa zvaného Overstrand do místa, jež se jmenovalo Overroads. Když se takto poradil s Vaňkem, byl jak se patří pronásledován hlasovacím lístkem z Battersea, na němž ho politický náhončí, jménem Burn, žádal, aby volil politického kandidáta, jménem Burnsa. Když pak to udělal, přihodila se mu jiná shoda okolností: spíše duchovní nežli shoda hmotná; věc tajemná, záhada čarovného čísla.

            Z dostatečného počtu důvodů přišel ten muž, můj známý, k hlasování do Battersea v popleteném, ba docela pochybném rozpoložení duševním. Když se tak šinul vlak bažinatými lesy a pod zasmušilými nebesy, vkrádaly se mu do mysli bezvýznamné a přece strašné otázky, jež přicházívají, když není duch ničím zaměstnán. Blázni z nich tvoří kosmické soustavy; šibalové dělají z nich profánní básničky; mužové snaží se je překonati jako ošklivé chtíče. Odpovědnou posilou zdravé odvahy a zdravého smyslu jest jedině náboženství. Jedině náboženství staví přirozený zdravý stav proti stu stavů nemocných.

            Ale při takových příšerných, prázdných záhadách se přiházívá, že mají vždycky nějakou odpověď na odpověď samozřejmou, námitku, kterou podává denní život. Dejme tomu, že se něčí děti šly koupat; dejme tomu, že jest ten člověk náhle pronásledován neodůvodněným strachem, že se utopily. Sama sebou naskytuje se odpověď: „Děti se utopí jenom jednomu člověku z tisíce.“ Ale hlubší hlas — hlubší, tak hluboký jako peklo — odpovídá: „A proč bys ty neměl býti tím tisícátým člověkem?“

            Co jest pravda v pochybnosti tragické, jest pravda i v nejistotě všední. Strážný démon našeho voliče mu říkal: „Nebudeš-li dnes hlasovati, můžeš udělati patnáctero věcí, jež zcela určitě vykonají někde něco dobrého: učiniti vděk příteli, zavděčiti se dítěti, zachovati se potrhlému vydavateli. A jaké dobro si slibuješ od hlasování? Nemyslíš přece, že to tvůj kandidát jedním hlasem vyhraje, že ne? Věděl, že jest na to odpověď zdravého rozumu: „Kdyby to však takto říkal každý, pak nebude vůbec nikdo zvolen.“ A potom přišel ten hlubší hlas z Hadu: „Není však na tobě, abys rozhodoval, co má dělati každý, nýbrž co má v jediném případě dělati jediná osoba. Kdyby sis šel dnes odpoledne po svých za věcmi vážnějšími, co by na tom záleželo a kdo by o tom kdy zvěděl?“ Přesto však náš volič jel slepě dále tmějícími se ulicemi londýnskými, nalezl nějak protivnou hlasovací místnost a uplatnil svůj slabý hlas.

            Politik, pro nějž náš volič hlas odevzdal, byl zvolen pěti sty padesáti pěti hlasy. Volič to četl druhého dne, jsa ve veselejší a jařejší náladě, při snídani a shledával něco okouzlujícího nejenom ve faktu většiny, nýbrž i v její formě. V těch třech přesně stejných číslicích bylo něco symbolického; člověk cítil, že to může býti nějaké motto nebo tajné písmo. Ve veliké knize kouzelných znaků a záhadných symbolů jest právě tak ohromující opakování. Šest set šedesát šest značí zvíře. Pět set padesát pět znamená člověka, vítězného tribuna a občana. Počet tak souměrný jako tento přesahuje zajisté z říše vědy do oblasti umění. Jest to vzor, jako jest podhlavice obvejčitá nebo řecký čep spojovací. Opakujícím se desítinným zlomkem bylo by možno vroubiti čalouny nebo lemovati šaty. A když si takto volič s rozkoší liboval v této nádherné přesnosti číslic, šlehla mu myslí myšlenka, div že při ní nevyletěl se židle. „Pro dobrotivá nebesa!“ zvolal. „Já jsem vyhrál volby a byly vyhrány jedním hlasem! Nebýti mne, byla by z toho bývala opovržení hodná, hrbatá, nespojitá, neharmonická číslice pět set padesát čtyři. Všechen umělecký půvab byl by ten tam. Znak člověka byl by z dějin vypadl. Byl jsem to já, který jsem uchopil mistrnou rukou dláto a vytesal hieroglyf — úplný a dokonalý. Já jsem pevně sevřel třesoucí se ruku Osudu, když byla na tom, aby napsala hloupou, hranatou čtyřku, a přinutil jsem ji udělati ladnou, vlnivou pětku. Nebýti mne, byl by věru kosmos přišel o shodu!“ Po tomto výbuchu si volič usedl a dojedl snídani.

Ethandune.

Nevíte snad, co jest Ethandune; já také ne; a nikdo toho neví. V tom právě leží trochu nejasný vtip. Nedovedu ani říci naurčito, zdali jest to jméno lesa či města, nebo nějaké hory. Mohu jedině říci, že jest to v každém případě něco takového, co se vznáší na vodě a jest viklavé. Jestliže jest to les, pak jest to jeden z těch lesů, co kráčejí milionem nohou jako kráčející stromy, jež byly sudbou Mackbethovou. Jestliže jest to město, jest jedním z těch měst, která zmizejí jako město stanové. Je-li to hora, jest to hora létající jako to horstvo, jemuž víra propůjčuje křídla. Toto záhadné jméno Ethandune nese se přes rozlehlý mlhavý kraj anglický jako orel na pochybách, kde se střelhbitě k zemi snésti a zaraziti, a bylo věru dosti dravých ptáků nad Ethandunem, ať byl kde byl. Teď však se Ethandune zatemněl sám a vzepial jako černá hejna ptactva.

            A přece byste bez tohoto slova, jehož nemůžete srovnati s nějakým významem a stěží vyvolati v paměti, seděli ve velmi různých židlích a pohlíželi na velmi rozmanité ubrusy. Nedoporučuji ho jakožto praktického výrazu moderního; kdyby mi soukromí kritikové a dopisovatelé, jež mám ze srdce rád, psali náhodou na adresu: „G. K. Chesterton, poste restante, Ethandune“, bojím se, že by mne jejich dopisy nedošly. Kdyby se dva ukvapení obchodní cestující dohodli, že si pohovoří v Ethandune od 5 do 5.15 o nějaké věci obchodní, bojím se, že by zestárli v tom okrese jako bělovlasí chodci. Abych se otevřeně přiznal, Ethandune jest v západních horách všude a nikde; jest to anglická fata morgana. A přece, nebýti této záhadné věci, neměli byste pravděpodobně žádných „Daily News“[93] v sobotu a určitě žádného kostela v neděli. Neříkám tím, že jest jedna neb druhá z těchto věcí dobrodiním; tvrdím však, že se vžily a že byste jich neměli, nebýti této záhady. Neměli byste vánočních pudingů, ba — snad — pudingů vůbec; neměli byste velikonočních kraslic, pravděpodobně žádných sázených vajíček, silně pochybuji o míchaných vejcích a nejlepší dějepisci jsou rozhodně na pochybách o zadělávaných vejcích. Abych tu historku — nejdelší ze všech historek — zkrátil, neměli byste žádné civilisace, tím méně pak vzdělanost křesťanskou. Toužíte-li pak v některém okamžiku jemné zvědavosti poznati, proč jste uhlazeným, švarným, kulaťoučkým a cele uspokojeným občanem, jak patrně jste, tu nemohu vám dáti žádné určitější zeměpisné nebo dějepisné odpovědi, nýbrž zazvoniti vám do uší tónem nepochopitelného jména — Ethandune.

            Pokusím se docela názorně vyložiti, proč jest tak velice důležité. Neníť zajisté snadné ani to. Kdybych měl tento holý fakt dokázati z dějepisných knih, nesčetně lidí by si myslilo, že jest právě tak všední a odlehlý jako některá válka Piktů a Skotů. Hlavní body by se daly snad stanovití takto. Ve světě jest určitý duch, který všechno zkrátka utne. Míním — abych vzal k tomu účinný příklad — že by mohla býti Yorská katedrála, zachvácená plameny, náhodou zcela tak krásná jako Yorská katedrála pokrytá řezbami. Řezby však vydávají řezby nové. Plameny nevydávají nic než malou černou hromádku. Má-li některý děj tuto vlastnost slepé uličky, záleží málo na tom, děje-li se to knihou nebo mečem, nemotornou sekyrou válečnou nebo chemickou bombou. Totéž děje se s ideami. Pesimista může býti hrdým zjevem, když prokleje celý svůj život; optimista může býti postavou ještě hrdější, když mu celému žehná. Ale pravý důkaz není v energii, nýbrž v účinku. Když řekne optimista: „Všechno jest zajímavé,“ máme na vybranou: můžeme se o to zajímati tak mnoho nebo tak málo, jak je nám libo. Když však řekne pesimista: „Nic není zajímavého,“ může v tom býti velmi vtipné poznamenání: ale to jest poslední vtipná poznámka, kterou lze o tom předmětě udělati. Spálil

svou katedrálu, má svou slávu a zbytek v popelu. Skeptikové dají, jako včely, jednou žihadlo a umírají. Pesimista nemá jistě pravdu, protože říká poslední slovo.

            Nuže, tento druh, který popírá a který boří, měl v jednom období dějinném hrůznou epochu vojácké převahy. Byla spálena Yorská katedrála[94] nebo aspoň místa téhož významu. Zhruba vzato, hrnul se na naše ostrovy a západní břehy evropské od sedmého do desátého století příval temna, chaosu a bezhlavé ukrutnosti. který je téměř navždy odřízl od veškeré vzdělanosti bělošské. A posledním lidským důkazem jest to, že se různí náčelníci tohoto temného věku připomínají nebo zapadají v zapomenutí podle toho, jak se stavěli na odpor tomuto téměř světovému loupeživému vpádu. Nikomu nepřicházel na mysl moderní nesmysl o rasách; každý pomýšlel na lidskou rasu a její hrdinské činy. Arthur[95] byl Kelt a patrně báječný Kelt; byl však bájí na pravém místě. Charlemagne[96] byl snad Gall nebo Got, ale nebyl barbar; bojoval za tradici proti barbarům, nihilistům. A z tohoto důvodu také, jen z tohoto důvodu v poslední řadě jmenujeme nejsmutnějšího a do jisté míry nejméně šťastného z králů wessexských Alfredem Velikým.[97] Alfred byl opět a opět porážen od barbarů; sám barbary znovu a znovu porážel; ale jeho vítězství byla téměř tak marná jako jeho porážky. Na štěstí nespoléhal na ducha času nebo na směr věcí, ani na žádný takový moderní nesmysl, a proto si zachoval zdravou chuť k jídlu. Zatím však, co jeho porážky a neplodná vítězství si dosud zachovávají jméno —-jako na př. Wilton, Basing a Ashdown[98] —, ona poslední bitva, jež doopravdy barbary zdrtila, zůstává bez moderního umístění a beze jména. Až na to, že to bylo blízko Chippenhamu, kde Dánové odevzdali meče a byli pokřtěni, nedovede ani jediný člověk zjistiti přesně místo, kde jsme vy i já byli zachráněni před zdivočením na věčné časy.

            Nedávno však za fantastického západu slunce a východu měsíce kráčel jsem mimo místo, jež jest nejlépe známo pode jménem Ethandune,[99] vysokou to, ošklivou, z části holou a z části rozervanou vysočinu, jako jest to divoké a posvátné místo v oněch pomyslných krajích kolem ochranného ducha lásky a ubývajícího měsíce. Soumrak, rudý zbytek zapadajícího slunce, žlutý a setmělý měsíc, dlouhé fantastické stíny vyvolávaly skutečně dojem ohromné události, jež jest dramatickou stránkou krajiny. Zdálo se, jako by holé šedé stráně klouzaly po svahu dolů jako shluklé davy, tmavé mraky honily se napříč jako roztrhané praporce a měsíc se podobal zlatému draku, zlatémudrakuz Wessexu.      

            Když jsme přešli pokrývku roztrhaného vřesoviště, spatřil jsem najednou mezi sebou a měsícem černou, beztvárnou, výše než dům vypínající se hromadu. Atmosféra byla tak silná, že jsem si opravdu představoval hromadu mrtvých Dánů s nějakým přízrakem dobyvatele navrchu. Na štěstí kráčel jsem přes tyto rozlehlé pláně s přítelem, který znal z dějin více nežli já, a ten mi řekl, že jest to násyp starší než Alfred, starší nežli Římané a snad i starší nežli Britové, a nikdo neví, zda jest to hradba či trofej vítězná nebo mohyla. Ethandune jest slovo dosud nejasné; na mne však působilo prazvláštním dojmem a vyvolávalo představu, že tu snad veliký král, když se Dánové v proudech své krve hrnuli k Chippenhamu, s mečem v ruce pozdvihl hlavu a zíral na tuto tísnivou podobu, upomínající na něco, a neupomínající přece na nic. Snad se na ni díval jako my a zrovna tak málo jako my jí rozuměl.

Hloupý Nápad.

Nějaký jihoafrický milionář pořádal před nějakým časem subtropickou hostinu; jméno jeho jsem zapomněl, a on, velmi pravděpodobně také. Byl v tom takový jemný a vtíravý humor, že to napodobil jiný milionář, který uspořádal hostinu severní točny ve velikém hotelu, při níž dovedl utratiti obrovské částky peněz. Jak to dělal, nevím; snad tam měli místo sněhu stříbro a veliké safíry místo ledových rampouchů. Ať tak či onak, zdá se, že přenésti severní točnu do Londýna stálo o hodně více než dopraviti Pearyho na točnu. Po tom nám — mohlo by se říci — po všem nic není. Nechceme jiti na severní točnu — ani do toho hotelu. Já si, pro svou osobu, nemohu představiti, co by bylo strašnějšího a nechutnějšího — severní točna skutečná nebo padělaná. Jest tu však ne právě nezajímavá otázka, jakožto pouhý námět psychologický — v této veselé kratochvíli.

            Čím to jest, že nás všechna ta představa ledu a sněhu nechává chladné! Čím to jest, že cítíme, vy i já, že bychom raději — v celku vzato — ztrávili večer se dvěma nebo třemi chasníky v pivnici, nežli abychom se zúčastnili toho zsina-lého a arktického šprýmu? Proč ten žertovný nápad moderního milionáře-člověka při pouhém pomyšlení k smrti nudí? Že ho nudí k smrti, pokládám za zaručeno, a budu tak za to míti, dokud mi někdo nenapíše studeným inkoustem a nedokáže mi, že on to opravdu pokládá za vtipné.

            Nuže, tím není ještě vysvětlen výrok, že jest vtip hloupý. Všechny vtipy jsou hloupé; k tomu tu také jsou. Otážete-li se nějaké upřímné a přirozené osoby, ženy na příklad, co soudí o nějaké dobré větě z Dickensa, odpoví vám, že jest „příliš hloupá“. Když Weller senior ujišťoval Wellera juniora, že „obklíčen“ jest „daleko jemnější slovo“ nežli „ohraničen“, byla to poznámka aspoň tak hloupá jako povýšená. Jest proto marné namítati něco proti „nesmyslným vtipům“.

            Správnou definicí vtipu jest, že nepotřebuje žádného smyslu, leda toho divokého a nadpřirozeného smyslu, kterému říkáme smysl humoristický. Humor jest, v doslovném významu, k tomu, aby si tropil z člověka žerty, to znamená, aby ho sesadil s jeho úřední důstojnosti a štval ho jako zvěř. Slouží k tomu, aby nám, lidským stvořením, uváděl na mysl, že máme na sobě věci tak ohyzdné a směšné jako sloní chobot nebo krk žirafin. Jestliže šprýmař neuhodí na nějakou pošetilost základní, nedostojí svému úkolu, aby nás totiž uvedl zpět k enormní a původní prostotě. Není nic horšího nežli moderní přesvědčení, že duchaplný člověk může udělati vtip, aniž by sám sebe do toho pojímal, aniž by sdílel všeobecnou nesmyslnost, kterou taková situace vytváří. Nesmáti se vlastnímu vtipu jest neodpustitelná domýšlivost. Vtipkaření jest ponižování; proto také dělá duši člověka tak dobře. Jen si nemyslete, že můžete býti vtipem sami pro sebe a že se můžete ubrániti býti šaškem; nemůžete. Jsi-li dvorským šprýmařem, musíš býti dvorským bláznem.

            Ať se nám tedy při takových šprýmech boháčů — jako ta hostina severní točny — protiví cokoliv, není to jenom to, že si lidé dělají blázny sami ze sebe. Když Dickens líčil Chuckstera, dělal si Dickens, přesně řečeno, blázna sám ze sebe. A každý druh šprýmu, od dělání šarády až k slovní hříčce, spočívá v tom, že člověk devět set devadesát devět svých bytostí drží na uzdě a vypouští na svobodu blázna. Hloupost toho milionářského vtipu leží mnohem hlouběji. Není jenom vůbec hloupý; jest jen a jen pitomý. Nezakládá se na obmezené vtipnosti, nýbrž na rozsáhlé prázdnotě duševní. Jest značný rozdíl mezi humoristou, který si dělá šašky sám ze sebe, a mezi bláznem, dělajícím vtipy ze sebe sama.

            Pravý výklad mohl by, podle mého, zníti asi takto: Můžeme se všichni v tomto případě rozpomenouti na opravdu zábavné lidi a šprýmovné kousky z našeho mládí. Jediným, opravdovým vtipem jest míti obmezené prostředky a dobrý nápad. Tím se vykládá trvalá obliba neumělých ochotnických her divadelních. Okouzlují tím, že ponechávají tolik volnosti vynalézavosti a rozmanitosti s nejvýš familiární prostotou výpravy. Čajová poklička může zastoupiti třírohý klobouk admirálský; záleží tu jen na tom, dovede-li ochotník proklínati jako admirál. Kobereček od kamen může nahraditi medvědí kůži; hlavní při tom jest, je-li ten, kdo jej má na sobě, člověk ve světě protřelý a obratný a umí-li chrochtati jako medvěd. Farářský klobouk dá se — podle mé vlastní soukromé, určité vědomosti — zvalchovati a stlouci v přesný tvar policajtské přílbice; tu záleží všechno na faráři. Myslím tím jeho dovolení; jeho imprimatur; jeho nihil obstát. Faráři mohou býti policajty, koberečky mohou zuřiti jako divoké šelmy, čajové pokličky mohou voněti mořem, jen když jest za nimi za všemi jará a zábavná idea. Na vánočních šarádách v každém průměrném domě jest opravdu zábavný rozpor mezi prostými pomůckami a nějakou komickou ideou. Smrtelně nudný na banketech milionářských jest kontrast mezi kolosálními pomůckami a žádnou ideou.

            Při těchto slavnostech zeje propast prázdnoty — může se doslovně nazývati propastí zející. Tou propastí jest ohromná rozsedlina mezi silou vynaložených peněz a věcí, za niž se utrácejí. Udělati pořádný vtip z koštiště, trakaře a ze starého klobouku — to znamená mnoho. Ale udělati z hromad smaragdů a tun zlata vtip nepatrný — jest opravdu ponižující! Severní točna není zrovna dobrým vtipem na začátek. Rampouch visící někomu u nosu jest v každém případě prostý druh vtipu. Kdyby skupina dobrovolných šašků udělala vtipně dojem s nařezanými krystaly z dávného Viktoriina lustru, mohlo by v tom býti opravdu najednou něco vtipného. Co bychom však říkali diamantům, visícím na stu lidských nosů jenom proto, aby udělaly drahý vtip z rampouchů?

            Co můžeme více odmítati nežli spojení nákladné a hledané úpravy se starým a prostým účelem? Šašek s pohrabáčem do ruda rozpáleným a s pletencem uzenáčů jest ve všem všudy velmi dobře na místě. Ale představte si pletenec uzenáčů z páté de foie gras[100] po dukátu za kus! Představte si rozžhavený pohrabáč, vyřezaný z jediného rubínu! Představte si takovou fantastičnost nákladu na spojení s takovou krotkostí a všedností výrazu.

            Můžeme připustiti i praktický vtip, je-li tak podomácký a prostý. Můžeme připustiti, že jsou lůžka z jablkových koláčů a máslové klouzačky někdy prospěšnými věcmi pro výchovu nadutců, žijících vyšším životem. Ale představte si člověka, dělajícího máslovou klouzačku a vykládajícího kde komu, že jest dělána z nejdražšího másla. Představte si v duchu lůžko z jablkových koláčů s nachem a zlatým brokátem! Není nesnadno nahlédnouti, že by takové obrazy přiváděly s sebou najednou dvojí nudnou představu: únavnost z drahé a složité metody a z hubené i triviální myšlenky. To jest, myslím, správný rozbor té studící ošklivosti, která pojímá duši každého vzdělance, když slyší o takových sloních nápadech. Proto také máme pocit, že takové ty rozmarné hostiny ani nebývají zajímavé. Z těchto důvodů máme dojem, že bývají nákladné arktické hostiny pravděpodobně mráz sám.

            Řekne-li se, že takové věci nikomu neškodí, ochotně s tím, aspoň v jednom směru, souhlasím. A jdu mnohem dále; ony dělají dobro. Působí dobro v nejživotnějším způsobu moderní doby, neboť dokazují a tisknou ohromnými písmeny pravdu, které se naše společnost musí naučiti, nebo zahynouti. Ukazují, že bohatství v takové společnosti, jaká se  utvořila nyní, nemá sklonu dostávati se do rukou lidí hospodárných a schopných, nýbrž směřuje k tomu, aby se dostávalo do rukou prostopášníků a hlupáků. A to zase dokazuje, že bohatá třída dnešní doby nemá právě tak ponětí o tom, jak by se sama pobavila, jako o tom, kterak by vládla jiným lidem. Že nedovede dokázati, aby její vláda vládla aneb její výchova vychovávala, to můžeme pokládati za dětinskou slabost oligarchie; pátráme tedy jenom, abychom viděli zábavu v této třídě; a v tom dospěla jistě k sešlosti věkem, nedovede-li způsobiti, aby se její zábavy líbily.

Mořská zahrada.

Člověk někdy slýchá od lidí chladnějšího rázu kulturního poznámku, že lidé čisté roviny nechápou dobře krajinné krásy. Jest to omyl, kořenící v duševním povýšenství prostřednosti a jest zároveň jedním z mnoha dokladů pravdy v myšlence, že se krajnosti stýkají. K náležitému ocenění předností davu musí býti tedy člověk buďto na jedné úrovni s ním — jako já — anebo opravdu vysoko nad ním, jako jsou svatí. Zhruba jest tomu právě tak s estetiky; v hantýrce a v hrubém dialektu může nalézati zálibu vkus opravdu literární, nikoli však vkus pouze knižní. A když tito vzdělaní umíněnci prohlásí, že venkované nemluví o přírodě přesně, míní tím ve skutečnosti, že o ní nehovoří mluvou spisovnou. Nemluví řečí spisovnou o mracích a kamení, o prasatech a slimácích, o koních a o všem, co chcete. O prasatech mluví jako o prasatech; a po slimácku, myslím, o slimácích; a jsou koňsky zajímaví v řeči o koních. Mluví o kameni kamenně, o mracích mluví mračně, a to jest také jistě správné. Když pak nějakou náhodou prostá, inteligentní osoba z venkova přijde do styku s nějakým nezvyklým a poutavým zjevem přírodním, stojí vždycky poznámka takové osoby za zmínku. Jest to někdy epigram a v nejhorším případě to není nikdy citát.

            Uvažte na příklad, jaké spousty slovní napodobeniny a nesrozumitelnosti by dovedl ze sebe vysypati průměrně vzdělaný člověk ve velikých městech o moři. Vesnická holčička, kterou znám v hrabství buckinghamském, neviděla až donedávna nikdy ve svém životě moře. Když se jí ptali, co si o něm myslí, řekla, že jest jako květáky. Nuže, to jest kousek čisté literatury — životné, zcela nezávislé a původní, a dokonale správné. I mně se vždycky vtírala analogická podobnost, kterou jsem nedovedl nikdy umístiti; kapusta mě vždycky upomíná na moře a moře mi připomíná vždycky kapustu. Jest to snad z části mramorované míchání barvy fialové se zelení, poněvadž se v moři může purpur, jenž jest téměř tmavočervený, míchati se zelení, jež bývá skoro žlutá, a přece to může býti v celku modré moře. Ale spíše jsou to ty veliké křivky kapusty, jež se tak prohlubňovitě všude kadeří jako vlny, a z části jest to zase proto, že snivé, jakoby stereotypní opakování, jež vytvořili dva velcí básníci, Aischylos a Sofokles, užívá slova o „mnohotvárnosti" moře. Ale právě tam, kde se má obrazotvornost zastavovala, přispěla na pomoc mé představivosti — abych tak řekl — dívka buckinghamshireská. Květáky jsou desetkrát lepší nežli kapusta, neboť ony znázorňují právě tak lámání vln jako jejich čeření a rozkvétání tříštící se, neznatelné, bubliny tvořící a šeré pěny. Ba co více, přicházejí nám na mysl silné linie životní; oblouky hrnoucích se vln mají všechnu tu tuhou energii zelených lodyh, jako by celé moře bylo jedinou velikou zelenou rostlinou s jediným, nesmírným, bílým květem, kořenícím v bezednu.

            No, veliký počet jemně vzdělaných a povýšených lidí zpěčuje se viděti přesvědčivost v tomto srovnání se zelinářskou zahradou, poněvadž není ve spojitosti se žádným z běžných dojmů mořských, jak jsou vyjadřovány v knihách a písních. Amatér estetik by řekl, že ví, jak veliké a filosofické myšlenky má míti pro bezednou hloubku. Řekl by, že není hokynářem, který by myslil nejdříve na zeleninu. Načež bych odpověděl s Hamletem u příležitosti obdobného výroku: „Jen kdybyste byl mužem tak poctivým." Zmínka o „Hamletovi" uvádí mi mimochodem na mysl, že jsem mimo dívku, jež nikdy neviděla moře, znal dívku, která neviděla nikdy hry na jevišti. Šla na „Hamleta" a říkala, že jest to velice smutné. Tu máte jiný případ přiblížení k prvopočátečnímu stanovisku, jež jest učenými a podružnými dojmy zatlačováno. My jsme již tak zvyklí představovati si „Hamleta" jakožto záhadu, že časem zapomínáme, že jest to tragedie, právě jako jsme si zvykli představovati si moře jakožto ohromné a mlhavé, že stěží pozorujeme, kdy jest bílé a zelené.

            Ale jest v tom zahrnut jiný spor, v němž se ocitá mladý pán od péra v prudké kolisi s dívkou s květáky. Prvním podstatným znakem pouze knižního názoru na moře jest mínění, že jest nekonečné a že vzbuzuje pocit nekonečna. Jest ovšem zcela jisté, jak myslím, že květákové srovnání vzniklo z dojmu venkoncem opačného, z dojmu ohraničenosti a meze. Dívka si je představovala jako zeleninové pole, ba jako zelinářskou zahrádku. A měla pravdu. Oceán vyvolává představu nekonečnosti jen tehdy, když ho nevidíte. Zamlžení mořské může se zdáti nekonečné, moře však nikoliv. Majíc velmi daleko do toho, aby bylo mátožné a mizivé, moře jest jedinou tvrdou, přímou linií v přírodě. Jest jedinou přípustnou plání; jedinou věcí, kterou Bůh stvořil, která vypadá opravdu jako val. Ve srovnání s mořem jsou nejenom slunce a mrak chaotické a mátožné, ale i masivní hory a staré lesy rozplývají se, možno říci, mizejí a unikají v přítomnosti této osamocené železné linie. Staré úsloví námořnické, že moře jsou baštami Anglie, není studenou a vyumělkovanou metaforou. Přišlo do hlavy nějakému přirozenému, starému a zkušenému námořníkovi, když se s pochopením na moře zadíval. Okraj moře jest totiž jako ostří meče; jest ostrý, vojensky vyrovnaný a řízný; vypadá opravdu jako přehrada či závora, a nikoliv jako pouhé rozpínání. Visí na nebesích, jsouc šedivé, zelené nebo modré a měníc se barvou, ale nezměnné ve tvaru, nade všechny unikající obrysy zevně a všechnu nevázanou měkkost lesů, jako vyrovnané boží váhy. Vyvstává před námi jako věčná připomínka oné boží moudrosti a spravedlnosti, jež se tají za všemi kompromisy a za veškerou zákonnou rozmanitostí; jediná rovná čára; hranice intelektu; temné a nejkrajnější dogma světa.

CITLIVŮSTKÁŘ.

            „Sentimentálnost jest nejkřehčí třtina, o niž se může spravedlnost opírati"; to byla asi — myslím — přesná slova vynikajícího hosta z Ameriky v Guildhallu[101] a dobré nebe mi snad odpustí, jestliže mu křivdím. Byla pronesena na vytčení bláznovství s podporováním egyptského a jiného orientálního nacionalismu, a to mě svedlo k několika úvahám o prvním slově této věty.

            Citlivůstkář, povšechně řečeno, jest člověk, který chce jisti ze svého koláče a nerad by, aby mu z něho ubývalo. S ideami to nijak počestně nemyslí; nechce se mu nahlédnouti, že člověk musí, jako všechno ostatní, tak i ideu zaplatiti. Nechce nahlédnouti, že každá idea, která za něco stojí, jako každá poctivá žena, může býti získána jenom za svých vlastních podmínek a se svým logickým pásmem loyálnosti. Jedna idea ho k sobě poutá, druhá idea jej uvádí v opravdové nadšení, třetí mu lichotí a čtvrtá mu platí. Chce je míti všechny najednou v jediném divokém duševním harému, nic nedbaje, jak se vespolek zle sváří a potírají. Sentimentalista jest filosofický prostopášník, který se snaží uchvátiti každou duševní krásu beze zřetele k jejím soupeřkám v kráse; který se ani nechce rozejiti se svou starou láskou, dříve než naváže novou. Kdyby tedy některý muž říkal: „Miluji tuto ženu, ale jednoho dne snad pocítím náklonnost k nějaké jiné ženě", byl by to citlivůstkář. Říkal by tím: „Rád bych jedl svatební koláč,[102] a rád bych si jej nechal." Nebo kdyby některý člověk řekl: „Jsem republikán, uznávající rovnost občanů; ale uděláli mne vláda členem panské sněmovny, dovedu udělati nesmírně mnoho dobrého jakožto vlídný statkář a moudrý zákonodárce;" ten člověk byl by tedy citlivůstkář. Snažil by se zachovávati zároveň klasickou přísnost rovnosti a při tom všední touhu aristo    aristokratičkou. Nebo kdyby člověk říkal: „Jsem pro náboženskou rovnost, ale musím hájiti protestantské výsady", byl by to sentimentalista hrubšího a méně přijatelného zrna.

            Podstatou citlivůstkáře tedy jest, že hledí užívati každé idey bez jejích následků a každé radosti bez jejích důsledků.

            Bylo by pak věru nesnadno nalézti horší případ tohoto nedůsledného sentimentalismu nežli theorii britské vlády, vyzdviženou samotným Rooseveltem[103] v jeho útoku na sentimentalisty. Neboť vládní theorie, theorie Rooseveltova a Kiplingova, našeho poměru k východním rasám jest prostě theorie, snísti ten orientální koláč — snad nějaký dort sultánčin — a zároveň jej nechati na pokoji.

            Teď jest dvojí zdravé chování evropského státníka k národům východním, a jest jenom dvojí.

            Předně, může prostě říci, že jest tím lépe, čím méně s nimi máme činiti; že, jsou-li níže nežli my anebo výše, jsou tak katastrofálně různí, že, čím více jdeme my i oni svou vlastní cestou, tím lépe pro všechny zúčastněné strany. Přiznávám se k určitému sklonu pro tento názor. Leccos lze uvésti pro to, abychom nechávali na pokoji nepoměrný život otrokův i sultánův, chrám i palmu, aby si plynuly dále, jak plynuly odjakživa. Nejlepším pro to důvodem ze všech, důvodem, který pro mne má konec konců váhu největší, jest, že kdybychom dali pokoj všemu ostatnímu světu, mohli bychom míti nějakou chvilku, abychom si hleděli svých vlastních věcí, které na nás již k smrti vážně naléhají. Celá historie ukazuje k tomu, že intensivní vzdělávání triumfuje v dlouhém běhu nad nejširším vzděláváním extensivním, čili, jinými slovy, že zdokonalování vlastního pole jest daleko účinnější nežli znehodnocování polí jiných lidí. Hledíte-li si své vlastní zahrady a vypěstujete obzvlášť veliké zelí, budou se pravděpodobně lidé chodit na ně dívati. Naproti tomu bývá často ztracen život toho člověka, který prodává malé zelné hlávky po celém okrese.

            Nuže, vládním průkopníkem jest v podstatě obchodní cestující. A obchodní cestující jest v jádře člověk, který chodí za lidmi, protože oni nechtějí přijíti za ním. Pokud vlády chodí po světě, vnucujíce své ideje jiným, mám dojem, že ty ideje nejsou k ničemu. Kdyby byly doopravdy tak skvělé, přiměly by zemi k tomu, že by je rozhlašovala jako div světa. To jest správný ideál: veliký národ neměl by býti kladivem, nýbrž magnetem. Na středověkou Sorbonnu chodili lidé proto, že její navštěvování stálo za to. Lidé jezdívali do starého Japanu, poněvadž tam mohli nalézti jedinečné a vybrané staré umění japonské. Nikdo nebude nikdy jezditi do Japanu moderního — tím nikdo myslím toho, kdo za něco stojí — proto, že se dopustil moderní Japan té veliké chyby, že se vydal za ostatními lidmi, že se stává všední říší. Hora přišla k Mohamedovi; proto si na ni Mohamed, až jí bude potřebovati, zapíská.

            Mou politickou theorií jest, že bychom měli dělati Anglii hodnou napodobování, místo abychom každého k jejímu napodobování vyzývali.

            Ale není to jediná možná theorie. Jest ještě jeden názor na naše vztahy k takovým místům, jakými jsou Egypt a Indie, jehož lze ve všem všudy hájiti. Jest možno říci: „My Evropané jsme dědici říše římské; když nelze uvésti již nic jiného, máme nejrozsáhlejší svobodu, nejpřesnější vědu, nejdokonalejší román. Máme závaznou, třebaže nikde nestanovenou povinnost, dávati, jak jsme sami od Boha dostali, poněvadž lidské kmeny opravdu žízní po těchto věcech jako po vodě. Všichni lidé potřebují skutečně jasných zákonů: my jim jasné zákony můžeme dáti. Všichni lidé potřebují zajisté zdravotnictví: my jim zdravotnictví můžeme dáti. Nepřinášíme jim jenom západních ideí. Plníme jen a jen ideje lidské — v první řadě."

            V tomto směru jest, tuším, možno ospravedlní ti pevnosti africké a asijské železnice; ale v této věci musíme jiti mnohem dále. Jestliže jest naší povinností dávati ze sebe, co máme nejlepšího, pak nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, co jest u nás nejlepšího. Nejlepším, co naše Evropa vytvořila, jest plnoprávný občan: pojem průměrného člověka, svobodného a vědomého si plně své důstojnosti, při-volávajícího z vlastní vůle pomstu obce na své provinění. Všechno ostatní, co jsme vytvořili, jest ve srovnání s tím čistě mechanické: železnice jsou tu jenom proto, aby dopravovaly občana; pevnosti jedině na jeho obranu; elektrika toliko k tomu, aby si mohl posvítiti; lékařství jenom k jeho léčení. Popularismu, ideje živých a trpělivě dějiny naplňujících lidí, dáti nedovedeme, neboť ten existuje všude, na západě i na východě. Ale demokracie, idea lidu bojujícího i vládnoucího — jest jediná věc, kterou můžeme dávati.

            To jsou ty dvě cesty. Ale mezi nimi se slabě potácí sentimentalista — to jest imperialista ze školy Rooseveltovy. Měl by rád obě cesty; lesk úspěchu bez nebezpečenství. Evropa může zotročovati Asii, poněvadž jest to lichotivé; ale Asii osvoboditi Evropa nesmí, protože je to nebezpečné. Jeho imperialistický vkus lehtá, aby měli Indové evropské klobouky; jest příliš nebezpečné, kdyby měli evropskou hlavu. Nemůže nechati Asii asijskou, přes to však netroufá si pokládati Asii za evropskou. Proto navrhuje v Egyptě signály nádražní, ale nikoli vlajky; schránky poštovní, ale nikoliv hlasovací urny.

            Zkrátka a dobře, sentimentalista se rozhoduje pro šíření evropského těla bez duše.

BÍLÍ KONĚ[104].

Vím ze zkušenosti, jež jest v tomto případě krátká a příležitostná, že jest doopravdy velmi nesnadno mluviti při jízdě automobilem. Jest to štěstí pro mne, a to předně z toho důvodu, že mi to brání, celkem vzato, jezditi v automobilu, a za druhé, poněvadž mi, v každém daném okamžiku, brání mluviti. Ta nesnáz není zaviňována cele podmínkami fysickými, třebaže jsou zřetelně málo k rozmluvě pobízející. Fritz Geraldův[105] Omar byl patrně, jsa pesimista, bohat, a jsa pohodlný chapík, skoro jistě automobilistou. Může-li v této příčině býti nějaká pochybnost, stačí snad uvésti, že v řeči o bláznivých výhodách Omar definoval obtíže hybnosti v běžném hovoru s takovou přesností, která nemůže býti náhodná. „Slova jejich do větru se rozptylují; a jejich ústa ucpána jsou prachem." Z toho nevyplývá — jak tvrdívají dávno hotoví filosofové — divoké mlčení a vzájemné nepřátelství, nýbrž spíše jedno z těch bohatých mlčení, jež činí hlavní podstatu každého přátelství; mlčení mužů veslujících na témž člunu nebo bojujících v téže bitevní čáře.

            Náhodou jsem si najal onehdy automobil, poněvadž jsem chtěl ve vší rychlosti navštíviti bojiště a úkryty Alfreda Velikého; a pro takovouto věc jest automobil opravdu výhodný. Není to ovšem naprosto nejlepší způsob k shlédnutí krajinné krásy; krásy vidíte lépe při chůzi pěšky a nejlépe ze všeho, když si při tom klidně sedíte. Ale jest to dobrá metoda při každém podniku, který má do sebe trochu parodie rázu vojenského nebo vládního — při všem, co vyžaduje rychlého poznání celkového obrysu kraje nebo zběžného, relativního postavení mužstva a polohy měst. Na takové cestě, podobné klikatému blesku, seděl jsem od rána do noci po boku šoférově a vyměnili jsme sotva slovo za hodinu. Zatím však co vyskakovaly žluté hvězdičky ve vesnicích a bílé hvězdy na nebi, porozuměl jsem, myslím, jeho povaze, a jak se obávám, on mojí.

            Byl Cheshiřan[106] s kyselou, trpnou a žertovnou tváří; byl skromný, třebaže venkovan ze severu, a bodrý, třebaže odborník. Mluvil — pokud vůbec mluvil — se silným přízvu-kem severozemským a byl očividně cizincem v této krásné krajině jižní, jak vysvítalo i z jeho pochvalování i z výtek. Ačkoli však pocházel ze severu, byl založením zemědělec a nikoliv kupec; všímal si spíše země nežli měst, i když si ji prohlížel jaksi ostřejším a prospěchářským zrakem. První poznámku pronesl po kolika hodinách, když jsme projížděli drsnějšími a osamělejšími výšinami planiny Salisburské.[107] Poznamenal, že si vždycky myslil, že Salisburská vysočina jest vysočina. Již to dokazovalo, že v tomto okolí nikdy nebyl. Pronesl však také s kritickým svraštěním čela: „Spousta této krajiny by mohla býti dosti dobrou zemí. Proč jí nevyužijí?" Potom se na několik hodin odmlčel.

Na jednom srázném svahu strání, vedoucích s toho, co se — s nemalým humorem — jmenuje vysočinou Salisbur-skou, uzřel jsem najednou, jakoby náhodou, něco, co jsem vyhlížel — to jest něco, co jsem neočekával, že uvidím. My všichni máme za to, že se snažíme dostati do nebe, ale byli bychom nesmírně překvapeni, kdybychom do něho najednou přišli. Když jsem opouštěl Salisburskou vysočinu — abych mluvil zhruba —, pozdvihl jsem oči a spatřil jsem Bílého Koně Velké Britanie.

            Jeden nebo dva opravdu dobří básníci rázu toryjského a protestantského, jako jest Swindburne a Rudyard Kipling, velebili Anglii pod obrazem bílého koně, míníce jím bělohřívá úskalí Canalu la Manche. To jest správné a dosti přirozené. Opravdu filosoficky založený tory zabíhá do dávných věcí, poněvadž si myslí, že to budou věci anarchistické. Náramně by ho polekalo, kdyby mu někdo řekl, že jsou v Anglii umělí bělouši, kteří jsou asi starší nežli divocí bělouši živelní. A přece jest tomu tak. Nikdo neví, kolik jest let těm zvláštním zeleným a bílým hieroglyfům, těm zatoulaným čtvernožcům, kteří se vypínají po stranách tak mnohého vrchu Jižní pahorkatiny[108]. Možná, že jsou starší nežli doby saské a nežli doby římské. Snad jsou i starší nežli doba britská a nežli každákoliv jiná připomínaná doba. Jdou snad v minulosti, podle všeho, co víme, až k prvním mlhavým počátkům lidského života na naší zemi. Lidé mohli vytesati koně na pastvině daleko dříve nežli ho vyryli na váze nebo nádobě nebo nežli jej splácali a uhnětli z hlíny. Snad to bylo nejstarší umění lidské — ještě před stavěním a před rytinami. A jestliže jest tomu tak, mohlo k tomu po prvé dojiti již v jiném období geologickém, dříve než prorazilo moře těsnou úžinou Doverskou. Bílý Kůň mohl býti vytvořen v Berkshiru, když nebylo ještě žádných běloušů ve Folkestonu a Newhavenu.[109] Ten hrubý, ale zřetelný bílý obrys mohl dobře povstati, dokud ještě Britanie nebyla ani ostrovem. Zapomínáme, že jest mnoho míst, kde jest umění starší nežli příroda.

            Dělali jsme velikou okliku po cestách poněkud sjízdnějších, až jsme se dostali k trhlině či rozsedlině v údolí, odkud jsme ještě jednou spatřili svého známého Bílého Koně. Domnívali jsme se alespoň, že jest to náš známý již Bílý Kůň; ale po malém zkoumání objevili jsme k svému překvapení, že jest to jiný známý a jiný kůň. Na svažujícím se úbočí téhož krásného údolí ležel po délce — jak se zdálo — druhý bělouš, tak hrubý a tak zřejmý, tak starobylý a tak moderní jako onen první. To byl — myslil jsem si — aspoň původní Bělouš Alfredův, o němž jsem vždycky ve spojení s jeho jménem slýchal. A přece, nežli jsme dojeli do Wantage[110] a spatřili úhlednou zelenou sochu krále Alfreda na slunci, viděli jsme ještě třetího bělouše. A ten třetí bělouš byl tak neuvěřitelně koni nepodoben, že jsme byli přesvědčeni, to že jest ten původní. Poslední a původní bělouš, bělouš údolí Bílého Koně, má onen hrubý, dětský ráz, že náleží vpravdě našim nejdávnějším předkům. Má skutečně předhistorický, neumělý tvar domácích kreseb kmene Zulu a Nového Zea-landu. Ten byl jistě vytvořen od našich praotců, když byli ještě pouze lidmi, dávno před tím, než byli lidmi civilisovanými.

            Než proč byl vytvořen? Proč si dali barbaři tolik práce, aby udělali koně téměř tak velikého jako vesničku, koně, který nemohl nositi žádného lovce a který nemohl táhnouti žádného nákladu? Co to bylo, tento titánský, podvědomý pud, zkaziti krásnou zelenou stráň velice ošklivým bílým čtyrnožcem? Co jest — pokud se toho týče — celá tato odvážná obrazotvornost lidstva ovládajícího zemi, která snad začínala bílými koni a která nemůže nikterak přestati na vozích o dvacíti koňských silách? Když jsem se drncavě vzdaloval z této krajiny, stále ještě jsem mlhavě rozvažoval, jak asi lidé přicházeli kdy k touze, vytvořiti tak zvláštní bílé koně, když mě překvapil můj šofér, promluviv zase po prvé téměř po dvou hodinách. Pustil náhle jednu páku a ukázal na velikou zelenou hromadu písčiny, jež se právě nad námi tyčila.

            „To by bylo dobré místo," prohodil.

            Uváděl jsem to přirozeně ve vztah s jeho poslední řečí před několika hodinami a domníval jsem se, že chce říci, že by to bylo výhodné místo pro zemědělství. Ve skutečnosti bylo však načisto nevýhodné; a to mě přivedlo k tomu, že jsem najednou porozuměl tichému zanícení v jeho oku. Zcela neočekávaně jsem viděl, co opravdu míní. Chtěl ve skutečnosti říci, to že by bylo skvostné místo pro vyhrabání dalšího bělouše. Nevěděl o nic více nežli já, proč se to dálo; ale octl se v nějaké bezmyšlenkovité předhistorické tradici, protože si přál udělati to také. Stal se tak ostře vnímavý, že nedovedl jeti klidně mimo kterýkoliv široký, větrem ovívaný travnatý pahorek, na němž nebylo bílého koně. Stěží se udržel, aby se do těch kopců nepustil. Stěží dovedl jediný z těch živých trávníků nechati na pokoji.

            Tehdy jsem se přestal diviti, proč primitivní člověk vytvářel tolik bílých koní. Přestal jsem si lámati hlavu pátráním, jaký smysl mělo pro všedního, odvěkého člověka rozrý-vání a znetvořování pahorků. Stačilo mi poznání, že se mu toho chtělo, neboť jsem jej viděl, jak po tom touží.

Nadsázka.

            Pozoruji, že sedím ještě nad poslední knihou od H. G. Wellsa, ohromen úžasem, říkám já, usínaje únavou, říká opět má rodina. Cítím ještě tak nejasně všechny věci v knize Wellsově, s nimiž souhlasím, a cítím živě dosud jednu věc se kterou se nesrovnávám. Nesouhlasím s tvrzením, že biologie může zničiti smysl pro pravdu, která sama může docela toužiti po biologii. Žádná pravda, kterou nalézám, nemůže vyvrátiti, že hledám pravdy. Mysl má nemůže nalézti nic, co mysl mou popírá... Ale k čemu to všechno? Z tohoto rozbírání by nebylo látky pro vtipnou písemnou rozpravu. Obraťme list a vezměme nějaký román, bajku nebo pohádku.

            Pojďme si vypravovati navzájem pohádky. Byl jednou jeden král, který nesmírně rád poslouchal pohádky, jako ten z Tisíc a jedné noci. Jediným rozdílem při tom bylo, že proti onomu cynickému orientálcovi tento král všem pohádkám, které slyšel, věřil. Na jeho tváři neležela černá tajemnost tyrana z tisíce pohádek; jeho oči byly naopak tak veliké a nevinné jako dva modré měsíce. A když jeho plavý vous úplně zešedivěl, zdálo se, jako by omládl. Nad ním visel ještě jeho pádný meč a roh, aby uváděl lidem na mysl, že býval svého času velikým lovcem a bojovníkem; tím zrezivělým mečem porážíval opravdu armády. Ale byl jedním z těch, kteří nikdy neporozumějí světu, i když ho dobudou. Mimo svou lásku k této staré zábavě chauserovské,[111] jevící se vypravováním pohádek, zajímal se obzvláště, jako mnoho starých králů anglických, o umění střelby z luku. Shromáždil kolem sebe znamenité lučištníky postavy Odysseovy a Robin Hoodovy[112] a čtyřem z nich svěřil celou vládu nad svým královstvím. Ti se o vládu v jeho království nestarali, ale časem na ně zle doléhala nutnost vypravovati mu pohádky. Žádná z těchto pohádek nebyla pravdivá, ale král jim všem věřil a to bylo značně ponižující. Vymýšleli si nej-nemožnější báje, ale nemohli docíliti, aby byli pokládáni za jejich původce. Pravá jejich ctižádost nedocházela uspokojení. Byli vynášeni jako lučištníci, avšak toužili býti slaveni jakožto básníci. Platili mnoho jakožto mužové, ale byli by raději docházeli obdivu jako literáti.

            Nakonec utvořili — ve chvíli zoufalství — ze sebe klub čili spiklenecký kroužek za tím účelem, aby připadli na nějakou báchorku, které by ani král nemohl stráviti. Dali mu jméno: Spolek přepínání, připoutávajíce se tak dvojitým svazkem k rodné své zemi Anglii, která proslula znamenitě již od dob normanského podmanění svými bohatýrskými lučištníky a neobyčejnou důvěřivostí svého lidu.

            Konečně se těmto čtyřem lučištníkům zdálo, že jejich hodina nadešla. Král sedával pravidelně v komnatě se zelenými záclonami, do níž vedly čtverý dveře a nad níž se vypínaly čtyři věže. Obeslav si jednoho dubnového večera své čtyři přeborníky, propustil každého z nich jinými dveřmi a uložil jim, aby se vrátili ráno s pohádkou se své cesty. Všichni ti výtečníci se hluboce poklonili a opásavše se těžkým brněním, jakoby na hrozná nějaká dobrodružství — uchýlili se do nějaké části zahrady, aby si smyslili nějakou lživou událost. Na lež, která by krále oklamala, pomýšleti nehodlali; k tomu byla každá lež dobrá. Přáli si vymysliti lež tak zvrácenou, aby mu nemohla ujiti, a to byla věc vážná.

            První lučištník, který se vrátil, byl temný, klidný, bystrý chlapík, velmi zběhlý v drobnůstkách mechanických. Zajímal se více o vědeckou stránku střelby nežli o její upotřebení na lovu. Střílíval také jenom do terče, neboť ubíjeti zvěř a ptactvo pokládal za ukrutné, lidi zabíjeti za příšerné. Když vyšel od krále, odebral se do lesa a činil tam všelijaké namáhavé pokusy s ohýbáním větví a přírazem šípů; když se to zdálo již i jemu únavné, vrátil se do domu se čtyřmi vížkami a vypravoval o svém dobrodružství. „Nuže," pravil král, „copak jsi střílel ty?" „Šípy," odvětil lučištník. „To vím," pravil s úsměvem král, „ale myslím, chci říci, jaké divé věci jsi střílel?" „Nestřílel jsem nic než šípy," odpovídal umíněně lučištník. „Když jsem vyšel na rovinu, uviděl jsem v půlměsíci černou armádu Tatarů, hrozivých střelců jejichž luky jsou z ohýbané oceli a střely tak mohutné jako oštěpy. Zdaleka mne vyslídili a mrak jejich šípů zastřel slunce a nade mnou učinil chřestící střechu. Víš, že pokládám za hřích zahubiti ptáka, červa, ba i samotného Tatara. Ale taková jest přesnost a rychlost dokonalé vědy, že jsem svými vlastními šípy každý šíp, když se ke mně přibližoval, rozštípl. Srazil jsem každé letící ratiště, jako by to byl letící pták. Proto mohu, veličenstvo, po pravdě říci, že jsem nestřílel nic než šípy." Král nato: „Vím, co vy, inženýři, svými obratnými prsty dovedete." Lučištník pronesl „Oh," a odešel.

            Druhý lučištník, který měl kadeřavé vlasy a bledou tvář, jsa při tom poetický a trochu zženštilý, odebral se pouze do zahrady a zadíval se na měsíc. Když se stal měsíc příliš obšírný, pustý a vodnatý i pro jeho široce otevřené, prázdné a vodnaté oči, vrátil se zase dovnitř. A když král promluvil: „Co jsi ty zastřelil?" odpověděl s velikou mrštností jazyka: „Zastřelil jsem člověka; nikoliv člověka ze země tatarské, ani člověka z Evropy, Asie, Afriky nebo Ameriky; vůbec ne člověka na této zemi. Zastřelil jsem muže na měsíci." „Zastřelil muže na měsíci?" opakoval král a v jeho hlase ozvalo se něco mírným překvapením: „Lze to snadno doká-zati," pravil dále s hysterickým chvatem lučištník. „Podívej se jen bedlivě tímto obzvláště silným dalekohledem na měsíc a nespatříš tam již ani nejmenší stopy po muži." Král tiskl asi deset minut veliké své modré, idiotské oko k teleskopu a pak řekl: „Máš pravdu: jak jsi často dovozoval, vědeckou pravdu lze ověřiti jenom smysly. Věřím ti." I vyšel druhý lučištník a jsa povahy více přístupné citům vypukl v pláč.

            Třetí lučištník, zvláštní divoký, hloubavý člověk s rozcuchanými vlasy a zasněnýma očima, přišel do komnaty a bez jakéhokoliv úvodu pravil: „O šípy jsem přišel. Proměnily se v ptáky." A když pozoroval, že naň všichni s ustrnutím pohlížejí, pokračoval: „Víte přece, že se všecko na světě mění: bláto se proměňuje v měsíčky zahradní, vejce se mění v kuřátka; dají se i psi vypěstovati ve tvary docela odchylné. Nuže, vystřílel jsem své šípy na strašné orly, kteří bijí křídly o Himalaje; velicí, zlatí orlové, tak ohromní jako sloni, pod nimiž se stromy lámou, když na ně usedají. Šípy mé letěly tak daleko přes hory a doly, že přecházely zponenáhla za letu v ptactvo. Pohleď," a hodil na zem zabitého ptáka, vedle něhož položil šíp. „Zdali pak můžeš ne-viděti, že jsou téže konstrukce. Rovné ratiště jest páteří; ostrý hrot jest zobák; péra pak jeho jsou prvopočáteční opeření. Jest to pouhopouhé uzpůsobení a vývoj." Po chvíli mlčení pokýval král vážně hlavou a promluvil: „Ano; jistě jest evoluce ve všem." Třetí lučištník opustil nato náhle a prudce komnatu a ze značné dálky bylo jej slyšeti, jak ze sebe vydává prazvláštní hřmotné zvuky, snad žalu snad veselí.

            Čtvrtý lučištník byl člověk zakrsalý, s tváří mrtvou jako dřevo, ale malá jeho potměšilá, stočená do sebe očka živostí jen hrála. Přátelé jeho mu vážně radili, aby ani dovnitř nechodil, protože prý se sami vznesli až do sedmého nebe živé lži a přece prý není doslova na světě nic, aby tomu ten stařec nevěřil. Tvář malého lučištníka jenom o poznání ještě více zdřevěněla, když se hrnul dovnitř, a když již se tam ocitl, rozhlížel se s mhouravým vyjevením kolem. „Ha, poslední," ozval se srdečně král, „pěkně tě vítám zase zpět!" Tu nastala dlouhá pomlčka a potom teprve zakrslý lučištník promluvil: „Co chceš říci svým ,zase'? Nikdy jsem tu dosud nebyl." Král ustrnul na několik vteřin a pak odvětil: „Včera večer jsem vás přece poslal čtverými dveřmi z této komnaty." Po nové pomlčce zvolna zavrtěl malý lučištník hlavou: „Nikdy před tím jsem tě neviděl," řekl prostě; „nikdy jsi mne odnikud nevysílal pryč. Spatřil jsem toliko v dáli tvé čtyři věže a zabloudil jsem sem čirou náhodou. Pocházím z ostrova v řeckém archipelagu; povoláním jsem dražební vyvolavač a jmenuji se Punk." Král seděl po sedm dlouhých okamžiků na trůně jako socha; potom však procitlo něco hrozivého v jeho mírných a starých očích: naprosté přesvědčení o nepravdě. Každý to pocítil, kdo se setkal s tvrdošíjně zapírajícím dítětem. Povstal ve vší své velikosti, strhl pádný meč nad sebou, vytasil jej a potom promluvil. „Věřím vašim hloupým báchorkám o dokonalém mechanismu šípů, neboť to jest věda. Věřím vašim pošetilým povídačkám o stopách života na měsíci, neboť jest to věda. Uvěřím vašim bláznovským bajkám o medusách, měnících se v gentlemany a o všem, co mění se ve všechno; vždyť jest to věda. Ale neuvěřím vám, budete-li mi dokazovati, o čem jsem přesvědčen, že jest lež. Neuvěřím vám, budete-li mi tvrditi, že jste se nevydali na cestu pod mou ochranou a z mého domu. Ti druzí tři měli snad nějak pravdu, ale tento poslední člověk určitě lže. Proto jej zabiji." A s těmito slovy hnal se starý a ušlechtilý král na toho člověka s napřaženým mečem; byl však zaražen výbuchem šťastného smíchu, který oznamoval světu, že jest konec konců přece jen něco, čeho ani Angličan nestráví.

Moderní scrooge[113].

"V ernon-Smith z koleje „Trojice[114] Sociál Settlement" v Tootingu [115], spisovatel „Panského Londýna" a „Boyg systému v praksi," dospěl po prohlédnutí své vybrané a docela vážné knihovny k závěru, že Dickensovy vánoční povídky „Koleda" jsou velmi vhodnou četbou pro nádenice. Kdyby to byli nádeníci, působil by na ně svým výkladem neodolatelně Browningův „Štědrý večer",[116] ale rytířství se obešlo bez nádenic a Dickens jest vtipný i neškodný. Jeho spolupracovník Wimpole čítával chudině takové věci jako „Tři muži ve člunu";[117]Vernon-Smith pohlíží na to však jakožto na obětování zásady čili — což jest v jeho očích jedno a totéž — důstojnosti. Nechce jich povzbuzovati v jejich vulgárnosti; od něho by se jim nedostalo ničeho, co není pravou literaturou. Dickens ještě konec konců literaturou jest; ne sice literaturou vysokého stupně, nikoliv literaturou hlubokou a cílevědomou, ale pro nádenice na Štědrý večer čtením docela vhodným.

            Nenechával je ovšem hltati Dickensa bez náležitých dávek protijedu ve způsobě varování a kritiky. Vyložil jim, že Dickens není spisovatelem prvního řádu, jelikož se mu nedostává vznešené vážnosti Matěje Arnolda.[118] Choval rovněž obavu, že se jim budou zdáti povahy Dickensovy strašně přehnané. Ale nezdály, patrně asi z toho důvodu, že se s nimi Li setkávaly každý den. Mezi chudinou jsou totiž stále povahy přehnané; oni nechodí na university, aby tam zevšeobecněli. Vykládal těm dělnicím s přesvědčivostí čím dál určitější, že by byl takový potrhlý, špatný, starý lakomec, jako jest Scrooge, za dnešní doby naprosto nemožný. Poněvadž však měla každá z těch dělnic nějakého strýce, dědečka nebo tchána na vlas Scroogeovi podobného, zůstávala jeho vtipnost bez ohlasu. Ba dokonce přednáška v celku pohřešovala čehosi z jeho pevného a pružného dojmu a ke konci cítíl i sám, že značně odbočuje a že k nim mluví hodně abstraktně, jako by mu byly zcela rovny. Přistihl se, jak jim zcela mysticky vykládá, že duševní úroveň — čímž myslil úroveň svou — zdá se těm, kdož přestávají na úrovni smyslové čili Dickensově, nejenom trudná, nýbrž zoufalá. Dokazoval, cituje Bernarda Shawa, že bychom mohli všickni právě tak dobře, jako chodíme na nějaký klasický koncert, přijíti i do nebe, ale že by nám to bylo, kdybychom tak učinili, nudné. Na důkaz, že odvádí své stádce daleko z jeho ponížení, skončil jaksi chvatně a dal si potom brzy líbiti srdečný potlesk, který bývá částí zakořeněné obřadnosti pracujících tříd. Když se již ubíral ke dveřím, zastavili ho tři lidé a on jim odpovídal na dotazy dosti srdečně, ale s očividným chvatem, jaký by ho ani ve snu nenapadlo dávati najevo vůči lidem svého postavení společenského. Předně byla to nějaká malá učitelka, která mu říkala s jakousi horečnou pokorou, že jí velice leží v hlavě, proč jeden pan přednášející o etice tvrdil, že Dickens není pokrokář; ona však prý myslí, že jest pokrokář; a že opravdu jest pokrokář. O tom, co pokrokář jest, nevěděla o nic více nežli některá velryba. Druhá osoba ho žádala o příspěvek na polévkovou kuchyni nebo na levná jídla. A jeho jemné rysy zpřísněly; byla to u něho totiž, jako literatura, věc zásadní. „Zcela nesprávná metoda," poznamenal, vrtě hlavou a kráčeje dále. „Jedině dobrý jest Boyg systém, nic jiného." Třetí neznámý, muž, dohonil ho na schodě, když vycházel do sněhu a svitu hvězd, a žádal ho bez okolků o peníze. Jednou ze zásad Vernon-Smithových bylo, že všichni takoví lidé jsou zámožní podvodníci, a jakožto pravý mystik zůstával věren svým zásadám přes odpor svých pěti smyslů, které mu připomínaly, že ten večer mrzne a že jest to člověk velice hubený a slabý. „Přijďte od pátku za týden mezi čtvrtou a pátou hodinou do Sociální péče," pravil, „a potom uvidíme." Muž poodstoupil do sněhu s ne neladným posuňkem odporu; měl ojíněné stříbrné vlasy a na jeho vyhublé tváři objevilo se, třebaže byl ve stínu, něco jako úsměšek. Když Vernon-Smith rázně vykročil na ulici, shýbl se ten člověk dolů, jako by si chtěl zavázati šněrovadlo. Nedopustil se však žádného takového šviháctví, a když tu tak mladý lidu-mil stál, navlékaje si rukavice se značnou důkladností, udeřila ho najednou do obličeje těžká koule sněhová. Byl z toho pro okamžik načisto slepý; když po chvilce trochu sněhu se svezlo, viděl nejasně, jakoby v zamlženém zrcadle z ledu nebo snivého křišťálu, jak se mu vyhublý muž uklání s elegancí tanečního mistra a sladce hovoří: „Vánoční připomínka." Když pak si obličej docela od sněhu očistil, byl ten člověk už pryč.

            Po tři palčivé minuty byl Cyril Vernon-Smith bližší lidu a více jeho bratrem nežli za celou dobu svého povýšenského pedantického živobytí: neboť nemiloval-li chudého člověka, jednoho nenáviděl. A na dělníka se nedíváte nikdy jako na sobě rovného, pokud se s ním nestřetnete. „špinavý sprosťáku!" zahuhňal. „Umazaný blázne! Zapatlá člověka sněhem jako surový kluk! Kdypak se trochu naučí slušnosti? Inu ovšem, již sám stav ulice jest hanebný a svádí takové hlupáky. Proč se všechen ten sníh neuklidí a ulice neupraví?"

            Zřetelem k účinnosti bylo si opravdu ve stavu cesty do lecčehos stěžovati. Sníh byl shrnut po obou stranách v bílých hrázích a směrem k druhému a tmavému konci ulice zdvihal se docela ve spleť nízkých, bezbarvých kup. V okamžiku, kdy se k nim dostal, zapadl do sněhu skoro po kolena a jeho duševní nálada měla daleko do nějakého lidumilství. Pustota malých uliček byla tak zvláštní jako jejich bílá překážka, a než si prošlapal cestu kousek dále, byl přesvědčen, že zabloudil a zapadl do nějakého neznámého předměstí, jehož dříve neviděl. V žádném z těch nízkých, temných domů nebylo světla; světla nikde, jenom v tom čistém do oka bijícím sněhu. Byl člověk moderní i chorobný; pekelná opuštěnost ho najednou zarazila; sebe nepatrnější lidský zjev by byl úlevou v jeho napětí, kdyby to byl jenom výpad zákeřníka. Tato jemná známka lidská se potom vskutku dostavila; zasáhla jej totiž druhá koule sněhová a udělala mu na zádech hvězdu. Obrátil se pln radosti a hnal se za utíkajícím chlapcem; hnal se v závratném a prudkém spěchu, nevěděl ani, jak dlouho. Chtěl toho hocha dostati; nevěděl, má-li ho rád nebo ho nenávidí. — Toužil po lidství; nevěděl, má-li je v lásce nebo v nenávisti.

            Jak tak utíkal, pozoroval, že se krajina kolem něho mění tvarem, třebaže ne v barvě. Domy se zdánlivě zmenšovaly a ztrácely, jakoby zapadaly do hromad sněhu; sníh jako by se zdvihal v roztrhaných obrysech úskalí, útesů a hřebenů. Ale on si neuvědomoval všech těchto nemožností, až se chlapec zastavil. A když se tak stalo, viděl, že jest to úžasně hezké dítě se zlatými vlásky a s tvářičkou tak vážnou jako štěstí samo. Když pak na hocha promluvil, překvapovala jej jeho vlastní otázka, neboť se po prvé v životě tázal: „Co zde dělám?" A chlapeček odpověděl s velmi vážným výrazem v očích: „Mám za to, že jste umřel."

            Sám měl — také po prvé — pochybnost o svém duchovním osudu. Rozhlížel se po věžovitě tyčícím se kraji zmrzlých vrcholů a plání a promluvil: „Jest to peklo?" A když se naň dítě zahledělo udivenýma očima a nic neodpovídalo, poznal, že jest to nebe.

            Všude po této bílé ohromné zemi, bílé jako svět kolem točny, hráli si malí chlapečkové, válejíce se vespolek se strašných srázů a drtíce se pod padajícími útesy; jeť nebe místo, kde může člověk věčně zápasiti bez úrazu. Smith se najednou upamatoval, jak býval šťasten jakožto dítě, když se kutálíval po bezpečných písečných svazích kolem Conway.[119]

Zrovna nad Smithovou hlavou, ve větší výši nežli kříž sv. Pavla, ale přechyluje se nad ním jako květ hyacintu, vypínal se jeskyňovitý vrch sněhový. Na padesát metrů pod ním rozkládaly se, jakoby krajina, na niž pohlížíme s balonu, sněhové bílé a daleko se táhnoucí pláně. Pozoroval malého hošíčka, jak se po mnoha krkolomných smycích batolí vrávoravě k tomuto přepadávajícímu vršku; a jak chytiv jiného hošíka za nohu, shazuje ho dalekým obloukem dolů na tu vzdálenou stříbrnou pláň. Zapadl tam a zmizel ve sněhu, jako by to bylo moře; ale vynořiv se zase jako potápěč hnal se ještě jednou šíleně vzhůru po tom srázu, kouleje před sebou velikou a stále se zvětšující kouli sněhovou, nakonec obrovskou, kterou shodil na horský hřeben a tím i hocha i horu v jedné lavině smetl do jedné roviny s údolím. Druhý hoch spadl rovněž jako kámen a také se zase vznesl jako ptáče, ale Smith neměl dost pokdy, aby si to sám vysvětlil. Neboť zhroucením onoho nebeského skaliska zůstal státi sám o sobě na nebi na nejvyšším vrcholu jako špička kostelní věže.

Mohl viděti drobounké postavičky chlapců v údolí pod sebou a poznával podle jejich posuňků, že mu horlivě domlouvají, aby skočil dolů. Tehdy po prvé poznával podstatu víry, jako právě poznal velikou moc lásky. Nebo lépe řečeno po druhé, ježto se rozpomínal na jeden okamžik, kdy již před tím poznal víno. Bylo to tehdy, když ho tatínek učil plavati a když si on myslil, že by mohl plynouti po vodě nejenom bez důvodu, nýbrž — což jest o mnoho nesnadnější — bez pudu.

            Seskočil. Nesl se touže oslepující rychlostí vzduchem a potom sněhem. Ale když se zabořil do pevného sněhu jako koule, zdálo se mu, že pochopuje milion věcí a že se jim všem učí také příliš rychle. Poznával, že jest celý svět sněhovou koulí a že jsou sněhovými koulemi všechny hvězdy. Pochopil, že nebude žádný člověk schopen dostati se do nebe, dokud nebude milovati pevné bělosti jako má rád malý chlapeček sněhovou hroudu.

            Padal a padal a padal... a potom se, jak se obyčejně v takových případech stává, probudil s ustrnutím — na ulici. Pravda, byl pokládán za praobyčejného opilce, ale — uvě-domíte-li si náležitě, jak šel do sebe — pochopíte, že si z toho nic nedělal. Však jest opilství nekonečně menším proviněním nežli duchovní pýcha, kterou se opravdu proviňoval.

Vysoké obzory.

Vysokými obzory nemyslím náhorní roviny; planiny člověka valně nezajímají. Připadá nám, jako by s nimi souviselo namáhavé vylézání bez radosti z nějakého vrchu. Jsou také zdaleka trochu ve spojení s Asií a těmi ohromnými vojsky, která jako kobylky všechno všude vyjídala, jako na příklad vojsko Xerxovo; s vládci odnikud, kteří rozvíjeli své prapory všude; s bílými slony a nalíčenými koni, s ponurými stroji a se strašnými na nich lučištníky postupujících říší východních; zkrátka a dobře, se vší tou špatnou troufalostí, která se za mládí Neronova valila do Evropy, a byvši jedním křesťanským národem po druhém vymrskána, dostala se s Disraelim do Anglie a dostala křesťanské — nebo lépe, pohanské — jméno imperialism.

            Také tím nemyslím — což jest záhodno vysvětliti — „vysokých stupňů", o jakých hovořívají theosofové a střediska vyššího myšlení. Píší to pravopisně všelijak; ale já po tom netoužím v žádném pravopise. Vykládají vždycky, pokud vím, jak jest ta neb ona osoba na nižším stupni, kdežto oni — ti mluvčí —jsou na úrovni vyšší: leckdy vám téměř dokáží, který jest to stupeň, jako na příklad „599a" nebo „stupeň F, podúroveň 304". Nemíním tedy také tohoto způsobu výšky. Mé náboženství nemluví nic o takových stupních, ledaže všichni lidé jsou na jednom stupni, a to ještě nijak ne vysokém. Jsou ovšem v mém náboženství svatí; ale svatý značí jenom nějakého člověka, který o sobě opravdu ví, že jest hříšný.

            Proč tedy mluvím o vysokých obzorech? Činím to z důvodu trochu podivného, jejž vysvětlím podobenstvím. Když jsem se ve škole učíval řečtině, kterou jsem zase docela zapomněl, bylo mi hádankou úsloví olvog fié^as, to jest „černé víno", které se opět a opět vyskytovalo. Ptal jsem se, co znamená, a dostával jsem na to mnoho svrchovaně zajímavých i přesvědčivých odpovědí. Bylo poukazováno na to, že víme málo o pravé tekutině, kterou Řekové pívali; obdoba s moderními víny řeckými vede prý asi k tomu výkladu, že to byl nápoj tmavý a hustý, snad nějaký syrup, který se pil vždycky s vodou; že jest starodávný jazyk, pokud se barvy týče, vždycky trochu neurčitý, jako tam, kde Homer mluví o „vínorudém moři", a tak dále. Mě to velmi snadno přesvědčilo a dále jsem již nikdy po té věci nepátral; až jednoho dne, když jsem se, maje před sebou láhev červeného vína, náhodou na ně zadíval. Tehdy jsem pochopil, že říkali vínu černé, poněvadž černé jest. Velmi řídké, rozlité, anebo drženo jsouc náhle proti plameni, červené víno jest červené; pozorujeme-li je však v celku ve tvaru nejnormálněj-ším a v polosvětle, jest červené víno černé, a proto se mu tak říkalo.

             týchž zásad říkáme rovinám vysoké, protože jsou roviny vždycky vysoké; jsou vždycky tak vysoko jako my. Mluvíme o slézání horského vrchu a shlížení do roviny; ale toto úsloví jest klamem naší domýšlivosti. Pohlížeti dolů na rovinu jest i nemožné. Vždyť se rovina sama zdvihá, jak my vystupujeme. Není jenom pravda, že čím výše vylézáme, tím šíř a šíře se pod námi prostírá moc světa; nejenom že nás ďábel nebo nějaký jiný úctyhodný průvodčí turistů vyvádí na vrchol vystupující vysoké hory a ukazuje nám všechna království světa. Jest tu v našem pravém pocitu toho něco více nad to. A to jest, že s námi v duchu celý svět vesele stoupá a provází nás k vrcholu jako nějaký křičící sbor orlů. Roviny se zdvihají výš a výše jako hbité šedé hradby, stavící se proti neviditelným nepřátelům. Ať pak slézáte vrch sebe vyšší, rovina jest vždycky ještě tak vysoká jako ten vrch.

            Vrcholy hor jsou jenom proto nádherné, že s nich můžeme s výhodou obhlížeti roviny. Jest tedy na každém člověku, který stojí výše, jedině cenné to, že si může zjednati vyšší obdiv pro rovinu a všeobecnost. Má-li do sebe nějakou přednost místo skalinaté a srázné, jest to jenom proto, že z údolí nelze snadno přehlédnouti všechnu krásu nížiny, že člověk, který jest doopravdy na nížinách, nemůže jejich vznešené a působivé rovinatosti viděti. Má-li do sebe nějakou cenu, když jest kdo dobře vychován a vynikající — o čemž lze dosti pochybovati — pak spočívá jenom v tom, že nejlépe vzdělaný člověk může nejrychleji a nejjistěji chápati nádheru neučeného a prostého; plnou velkolepost onoho mohutného voje lidského v nížinách. Generál vyjíždí, aby se podíval po svých vojácích, na výšinu ne proto, že jest jeho pluk příliš malý k prohlídce, nýbrž že jest příliš veliký k přehlédnutí. Náčelník vystupuje a kráčí odevzdaně a s velikou pokorou výše, ježto se musí zmenšiti a vzdáliti jako pták, chce-li pozorovati všechno s ptačí perspektivy.

            Nejznamenitější z oněch mystických kavalírů, kteří psali v sedmnáctém století v Anglii spletité a vybrané básně, myslím Jindřicha Vaughana, vložil tuto věc do jednoho verše, skutečně nesmrtelného a v praksi zapomínaného —

„Ó, svatá naději a vysoká pokoro."

            Přídavné jméno „vysoká" není toliko nějakou neočekávanou a silně překvapující inspirací v písemnictví; jest také jednou z největších definic v mravouce. Ať si člověk vystoupí sebe výše, vzhlíží přece ještě vzhůru, nejenom k Bohu — což jest pochopitelné — nýbrž do jisté míry také na lidi, prohlížeje víc a více všechno to, co jest vysoko vy-piato a záhadné v důstojnosti a určení osamělého domu Adamova. Jednu část těchto neurovnaných poznámek psal jsem na vysokém skalnatém a travnatém hřebeni, dívaje se s něho přes rozsáhlou prostoru centrálních hrabství; vzestup byl ve skutečnosti dosti pozvolný, ale při vystupování samém tak strmý a náhlý, že se člověk nemůže ubrániti představě, že se bude dívati, až dostoupí vrcholu, na hvězdy shora dolů. Nedívá se však dolů na hvězdy, nýbrž spíše vzhůru na města, vida jakoby vysoko na nebi palácové město Alfredovo, jako ozářený oblak při západu slunce, a daleko v prázdných prostorách, jako zatmělou oběžnici, Sa-lisbury. I lze doufati, až zemřeme, že budeme, vy i já, zírati stále spíše vzhůru než dolů na práce a příbytky našeho pokolení; budeme pozvedati očí svých k oněm končinám, odkud se nám dostává přispění. S každého zajisté zvlášť vynikajícího postavení a zpoza všech vyvýšených hranic svědčí našim duším patřiti toliko na rozlehlejší a rozsáhlejší vidiny oné závratné a božské roviny a uvědomovati si s našich rozpadávajících se věžiček vysoké pláně rovnosti.

Sbor.

Jedním z nejvýznamnějších důvodů, proč upadá pravá sympatie lidová, jest postupné za naší doby mizení obyčeje zpívati sborem. I když se tak dnes zpívá, děje se to pokusmo a časem neslyšně; patrně podle nějaké prapodivné zásady — jíž jsem nikdy nechápal — že jest zpívání uměním. U nové aristokracie salonní táží se každou chvíli některé dámy, zdali zpívá. Za staré demokracie jídelní byl některý muž prostě vyzván, aby zazpíval, a on zpíval. Mám rád ovzduší těch starých hostin. Rád přemýšlím o svých předcích, středověkých nebo úctyhodných pánech, jak sedali kolem stolu a vykládali si, že nikdy nezapomenou na staré časy anebo přátele s jejich rumpty-idity-idity, anebo prohlašující jodlováním, že zemrou za Anglii atd. I nezpůsoby oné společnosti — které někdy, jak se obávám, podávaly vypravující zpěvné části tak skrytě a neartikulovaně, jak sbor — jevily se v lidštější mírnosti nežli tytéž nezpůsoby v hospodských salonech našich časů. Cením o mnoho více Richarda Swivellera[120] nežli Stanley Ortherisa. Mám raději člověka, který nemírně holdoval červenému Vínu, aby peruť přátelství nikdy neopelichala, nežli člověka, který zrovna tak nesmírně pije whisky se sodovkou, ale prohlašuje vždycky, že jest pro vlastní osobu a že ho nikdy nepřistih-nete, aby platil pití za jiné. Staří požitkáři — se svým jodlováním — mívali z požitku aspoň nějakou sociální a společenskou výhodu. Mladí požitkáři — bez nejmenší stopy po jodlování — jsou prostě poustevníky beznáboženství místo náboženství, vyznavači atheismu a /mohli by se stejně na poušti opíjeti hašišem nebo opiem.

            Avšak sbor starých písní míval vedle tohoto jediného projevu prvku lidového ještě jeden význam. Sborový zpěv, a to i zpěv komický, má tentýž účel jako sbor v řecké tragedii. Smiřuje totiž lidi s bohy. Spojuje tuto jednu osobitou látku s vesmírem a s filosofií prostých jevů. Tak se setkáváme ve starých baladách patetických s nějakým refrénem o zelenající se trávě, o zpívajících ptáčcích a o lesích utěšených z jara. To jsou otevřená okna do stavby tragedie; mžikové pohledy do rozsáhlejších a tišších scenerií, do starodávnějších a trvalejších končin. Mnohé prosté písně venkovské, opěvující zločin a smrt, mívají refrén, který překvapuje veselým rozmarem, jako když kohout zapěje, a působící dojmem, že celý ten průvod přichází s hlasitým protestem proti tak ponurému názoru na život. V té dlouhé a strašné baladě, známé pode jménem „Tragedie bergshirská", o vraždě, kterou spáchala žárlivá sestra a pro jejíž zosnování jest oběšen zlý mlynář, sbor — který by přece měl propukati v pláč — si opakuje:

„Já své lásce budu věrný,

má-li mne jen ona ráda."

            Docela rozumné uspořádání v této písni uvádí se, tuším, jakožto druh odkazu k normálnímu životu, jakožto připomínka, že ani „Tragedie bergshirská" nevyplňuje celého Bergshiru. Ubohá mladá paní se utopí a ničemný mlynář — k němuž se můžeme cítiti upřímně poutáni — jest pověšen; dosud však bují v révě rudý vznět a mnohá zahrada u vody. Není naprosto totéž Omarův typ rozkošnické resignace a veselá nevole refrénu bergshirského; shodují se však v tom potud, že zírají přes zvláštní zápletku dále k otevřenějším nivám míru. Sbor té balady pohlíží po utopení dívčině a přes šibenici mlynářovu dále a vidí aleje plné milenců.

            Použití sboru k tomu, aby zmírnil a rozptýlil ponurou událost, jest ve vážném rozporu s moderním názorem na umění. Moderní umění má býti, jak se říká, „intensivní". Definovati pojem intensivnosti není tak snadné; zhruba však znamená: říkati v jednu chvíli jedinou věc, a říkati ji špatně. Moderní spisovatelé tragičtí musí psáti krátké kusy; kdyby psali kusy dlouhé — jako ten člověk říkal o filosofii — vloudilo by se do nich veselí. Takové kusy jsou jako žihadla: krátké, ale za to bolestivé. Vedou pak nepochybně k jakési podobnosti s některými životy, prožívanými za naší úspěšné vědecké vzdělanosti; se životy, které směřují rozhodně k tomu, aby byly trudné, a v mnohých případech k tomu, aby byly krátké. Když však umělecky založení lidé postoupili dále, nežli kam sahá pikantní krátký příběh, a začali psáti dlouhé knihy, nabité břitkostí, tehdy čtenáři se začali bouřiti a žádati návratu k romantičnosti. Dlouhá kniha o černé bídě velkých měst stala se docela nesnesitelná. Bergshirská tragedie má sbor, ale londýnská tragedie sboru nemá. Proto vítali lidé návrat dobrodružných románů o cizích krajích a dobách, břitké a řízné příběhy Stevensonovy.[121] Já však nejsem docela na straně romantiků. Myslím, že by bylo na místě připomínati zákmity těžkosti naší civilisace. Soudím, že by se mělo znepokojení samotářského a skeptického ducha uchovávati, byť to bylo jen pro lítost — ano, a pro obdiv — nad šťastnější dobou. Rád bych však viděl, aby tu mohl v nějakém způsobu vystupovati sbor. Chtěl bych, aby na konci každé kapitoly ztrnulé agónie nebo šílené hrůzy mohl nastoupiti sbor lidskosti s pronikavou hudbou a dokázati jak čtenáři, tak spisovateli, že to není všechno poznání lidské. Ať si jen líčí dále kruté scény a ošklivé záhady, ale k tomu nechť se druží veselý refrén.

            Tím způsobem bychom mohli čisti: „Když Honoria odložila svazek Ibsenův a přistoupila umdleně k oknu, uvědomila si, že jest život pro ni jistě nejenom tvrdší, nýbrž i studenější, nežli jest pro lidi pohodlné a pro slabochy. S jodlováním atd.; nebo zase: „Mladý farář usmíval se zlostně, když naslouchal posledním slovům prababiččiným. Vědělť ovšem příliš dobře, že od Phoggova objevu dědičné srstnatosti koz náboženství spočívá na zcela různém základě, nežli na jakém stávalo za jeho dětského věku. Se svým rumphty-idity, rumphty-idity;" a tak dále. Nebo bychom mohli čisti: „Uriel Maybloom pohlížel zamračeně na své opánky a po prvé si uvědomil, jak jsou všechny svazky mezi mužem a ženou protisociální a nesmyslné; jak každý nebo každá z nich musí jiti svou vlastní cestou bez sebe menšího pokusu, zastavovati náhlou odluku svých duší." A pak by přišel ohlušující sbor věčné, svěží lidskosti:

„Já své lásce budu věrný,

má-li mne jen ona ráda."

            Ve zprávách o prvním a přece velkolepém rozkvětu řádu sv. Františka z Assisi Vypravuje se o nějakém blahoslaveném bratru Gilesovi. Většinu jsem z toho zapomněl, ale na jeden fakt se pamatuji: že totiž přišlo k němu několik studentů s otázkou, věří-li ve svobodnou vůli, a věří-li, jak prý ji dovede srovnati s nutností? Na tuto otázku následovník sv. Františka chvilečku uvažoval, potom uchopil housle a začal poskakovati a tancovati, hraje při tom divokou melodii a vyjadřuje tím všeobecně vášnivou a sílící lhostejnost. Nápěv se nezachoval, avšak jest to věčný sbor lidstva, který usměrňuje všechna umění a tropí si úštipky ze všeho individualismu, jako výsměch a burácení nějakého vzdáleného moře.

Romantičnost slatin.

V knihách se celkem slatiny popisují jakožto neutěšené a bezbarvé, rozsáhlé plochy jílu nebo ostřice, širé prostory barvy špinavě hnědé nebo šedivé. Jest v tom však, jako v mnohých jiných představách literárních, kus básnické nespravedlivosti. Jednotvárnost nemá nic společného s místem; jednotvárnost jest, ať již jako pocit nebo potíž, prostě vlastností osobní. Smutných pohledů není vůbec; jsou jenom smutní pozorovatelé. Jest věcí vkusu, to jest osobnosti, jsou-li slatiny jednotvárné; ale dokázanou věcí jest, že nejsou jednobarvé. Vrcholy vysokých hor jsou — prý — všechny bílé; hlubiny pravěkých jeskyň jsou — pro mne také jen „prý" — vesměs tmavé. Moře bývá po kolik neděl za sebou šedé nebo modré a poušť, jak mi bylo nezvratně dokazováno, jest barvy pískové. Severní točna — kdybychom ji našli — byla by bílá s modrými pruhy a nekonečný prostor — kdybychom se do něho dostali — byl by podle mého domnění černý s bílými tečkami. Kdyby kterákoliv z těchto barev bylo pokládána za jednotvárnou, tomu bych dovedl dobře porozuměti; ale to se o nich naopak mluví vždycky, jako by měly do sebe úchvatné a chaotické barvy kosmického kaleidoskopu. Kde však zrovna můžete nalézti barvy tulipánové zahrady nebo oken z barevných skel, to jsou ony protáhlé a zvlhlé končiny, jimž se vždycky říká smutné. Veliké tulipánové sady vznikly ovšem v Holandsku; a to jest prostě jediná, nekonečná bařina. V Evropě není nic tak tropického jako bažiny. A teď mě také napadá, že jest málo tak příjemně bažinatých míst, jako jsou tropy. Ať tak či onak, slatiny a mokřiny v Anglii jsou obzvláště bohaté na svěží traviny a houboví a vypadají leckdy jako přelud, ale také tak nehmotně. V těchto nádherných zjevech jest vždycky velmi snadno kráčeti tou scenerií kupředu. Můžete zapadnouti do ní až po krk, ale zapadnete při tom po krk do květin. Já sám nezapírám, že jsem také jeden z těch, kteří zapadají — vyjímaje lihoviny. Nedávno jsem viděl v západních krajích bažinaté pole velikého bohatství a mnohoslibné. Kdybych na ně byl vkročil, nemám nejmenší pochybnosti, že bych byl docela zapadl a že by se v stlačeném jílu našla za celé věky od této doby zkamenělina tlustého žurnalisty z Fleet Streetu.[122] Přál bych si jenom, abych byl nalezen v nějakém energickém nebo i veselém postoji. Ale toto poslední jest ze všeho nejdůležitější; když jsem si totiž představoval, jak sám až po krk zapadám do toho zdánlivě pevného zeleného pole, vzpomněl jsem si najednou, že se právě před tisíci roky zrovna totéž jistě přihodilo nějakým zajímavým pirátům.

V té době totiž byla slatina, do níž bych byl málem zapadl, slatinou kolem ostrůvku Athelney, který jest nyní ostrůvkem v polích, a nikoliv již ve vodách. Ale na srázném kopečku stojí dosud kámen, aby zvěstoval, že tu býval opevněný ostrůvek v Parrettu,[123] jenž byl poslední baštou krále Alfréda proti cizáckým vetřelcům v oné válce, která by nás byla málem zanesla tak daleko od civilisace jako ostrovy Šalomounovy.[124]Tam hájil ostrova, zvaného Athelney, jako bránil později ze všech sil ostrova, zvaného Anglie. Bohatýr hájí totiž vždycky nějakého ostrova, předmětu obléhaného a obklíčeného, jako byla na příklad Hektorova Trója. A nej-vznešenější a největší lidumil může povstati jenom k tomu, aby bránil nepatrného ostrova, nazývaného zemí.

            K ostrovu Athelney dostaneme se dlouhou, nízko položenou silnicí, která se táhne jako nekonečná bílá stužka nížinou a jest lemována oněmi zakrslými stromky, jimž i hotová nehybnost dodává skřítkovitého rázu. Na jednom místě té cesty zadrží nás — nevím proč — mýtnice, u níž musíme zaplatiti tři pence. Snad to jest zkreslená tradice oněch dob temna. Možná, že Alfréd při své vyšší znalosti poměrné civilisace odhadl národohospodářství dánské na půlpen. Možná, že přišel někdy nějaký Dán se dvěma pencemi, někdy docela se dvěma a půl a po vyplenění mnoha měst i se dvěma pencemi a třemi farthingy,[125] ale nikdy se třemi pencemi. Ať již to pro barbary byla trvalá překážka či nic, pro mne byla překážkou jenom dočasnou. Sehnal jsem po všech možných kapsách tři veliké a celé měďáky, i ubíral jsem se dále po oné podivně jednotvárné a podivně fascinující stezce. Není málo fantastický pocit, že se to místo zračí přibližně tak jako místo, kde se veliký král křesťanský skrýval před pohany. Třebaže jest močálovitý kraj yždycky otevřený, jest přece zase prazvláštně tajemný. Slatiny jsou, jako pouště, velmi rozsáhlé a mohou býti snadno špatně chápány. Tyto nížiny bály se ve dvojím smyslu přehlédnutí: malé stromy se choulily a celá rovina ležela zdánlivě na tváři jako lidé, když praskají bomby. Malá pěšinka běžela bezstarostně vpřed; zdálo se však, že běží po čtyřech. Všechno v této podivné krajině dělalo dojem, jako by leželo nízko a vyhýbalo se neustávajícímu, drnčícímu dešti dánských šípů. Byly tu ovšem docela nablízku pahorky nemalé výše, ale kaluže a písčiny starého Parrettu oddělovaly se, jak se zdálo, jako vnitrozemní a tajemné moře a uprostřed nich zdvihala se skála Athelney tak osamocená, jako byla pro Alfréda. A všudy po této tiše odpočívající a téměř plazící se krajině rozbíhala se nádhera vlhkých proláklin: tráva třpytivá a živá jako peří nějakého universálního ptáka; květiny nádherné jako vesele plápolající hranice a býlí krásnější než květy. Člověk se shýbá, aby pohladil trávu, jako by byla země všechna nějakým tvorem, který dovede cítiti.

            Proč pak někdo vynikající nenapíše historického románu o Alfrédovi a o jeho pevnosti Athelney v bažinách Parrettu? Ne zrovna historický román. Nikoliv o jeho pravdomluvnosti — prosím — nebo o jeho založení Britské říše, britského loďstva, námořní ligy, a co jiného ještě založil. Ne o smlouvě wedmoreské[126] a zdali by se neměla jmenovati — jak jeden znamenitý dějepisec dokazuje — smlouvou chippenhamskou. Ale původní román pro chlapce o prostém, holém, spásonosném faktu, jak veliký bohatýr udržel svou pevnost na ostrově v řece. Ostrov jest dosti dobrý při každém povědomí nebo pirátské nevědomosti, ale ostrov v řece zní jako počátek nejvelkolepějšího dobrodružného vypravování na světě. „Robinson Crusoe" jest opravdu znamenitá povídka, ale představte si jen pocity Robinsona Crusoe, kdyby byl mohl ze svého nepřístupného ostrova skutečně zahlédnouti Anglii a Španělsko! „Ostrov pokladů"[127] jest geniální výron; ale ve srovnání s Alfrédem jaké pak poklady může který ostrov chovati? Představte si potom další prvky mladického románu na ostrově, který byl ostrovem více, nežli se na první pohled zdálo. Athelney bylo ukryto v slatinách; leckterý těžkooděný Viking vydal se asi rovnou přes luka, aby tam utonul v jejich vodách. Pociťuji plnou smyšlenou nádheru, jež všude kolem mne tryská; představuji si rysy velikého románu, který nebude nikdy napsán. Vidím najednou střelu v toulu na jednou nízkém stromě. Vidím rudovlasého muže, jak se prodírá namáhavě vysokými zlatými květy bažiny, přeskakuje dále a pohlíží pátravě doleji. Vidím jiný šíp trčící tetelivě v jeho hrdle. Více už nemohu uzříti, protože jsem, jak jsem již jemně naznačil, těžký člověk. Tato záhadná slatina nemůže mne unésti, i klesám s bublavým sténáním k jejímu dnu.

KONEC..

 

Obsah .

BOUŘE A ÚVAHY.

 

Předmluva: O chrličích...............                                                                     7

Cockneyův ústup..................                                                                           12

Můra .....................................                                                                          17

Telegrafní tyče..................                                                                              .21

Loutkové představení................                                                                      25

Muž s novinami..................                                                                             29

Chuť země...................                                                                                   .34

Simons a sociální svazky...............                                                                 38

Sýr......................                                                                                            .43

Červené město...................                                                                              47

Brázdy.....................                                                                                        52

Filosofie zvědavosti................                                                                       .55

Zločinecká hlava.................                                                                           .60

Hněv růži.....................                                                                                   64

Glastonburské zlato.................                                                                       67

Futuristé.....................                                                                                    71

Vévodové.....................                                                                                  76

Nádhera šedi ....................                                                                             81

Anarchista.....................                                                                                 85

Jak jsem našel nadčlověka..............                                                               90

Nový dům....................                                                                                  94

Kamenná křídla..................                                                                           98

Trojí lidé.....................                                                                                   101

Správce Chiltern Hundreds..............                                                             106

Pole krve.....................                                                                                  110

Zvláštnost přepychu.................                                                                    113

Triumf osla....................                                                                               118

Kolo.......................                                                                                       123

Pět set padesát pět.................                                                                        126

Ethandune...................                                                                                   130.

Hloupý nápad ...................                                                                             135

Mořská zahrada . ..................                                                                         140

Citlivústkář....................                                                                                 143

Bílí koně.....................                                                                                    147

Nadsázka.....................                                                                                    152

Moderní Scrooge..................                                                                          157

Vysoké obzory...... .............                                                                            163

Sbor.......................                                                                                          167

Romantičnost slatin.................                                                                       171

Standard-Library

SVAZEK V.

G. K. CHESTERTON

Bouře a úvahy.

Přeložil a poznámkami opatřil ČENĚK KOČÍ

Vydalo v roce 1927.

AVENTINUM NAKL. DRA OT.

ŠTORCHA-MARIENA PRAHA-ŽIŽKOV

Fibichova 1507

 

Obálku navrhl JOSEF ČAPEK

Tiskl ORBIS" V PRAZE.


[1] Elgin Marbles, sbírka nejkrásnějších soch a skulptur antických v Britském museu, nazvaná po lordu Tomáši Bruceovi, hraběti z Elginu, který na počátku 19. století dostal od vlády turecké právo kopati na Akropoli athénské, odkud potom odvezl (ve 200 bednách) všechny nalezené památky do Anglie.

 

[2] Cockney, pravým dítětem Londýna, jmenují se všichni Angličané, kteří se narodili ve vnitřním městě londýnském, „kam až doléhá hlas zvonů s věže chrámu St. Mary le Bow", stručně Bow-Church, v ulici Cheapside, mezi katedrálou sv. Pavla a Bankou anglickou.

Bow-Church sám jest jednou z nejslavnějších staveb Kristofora Wrena (1632—1723) na místě prastarého kostela z dob normanských, s krásnou, 71 m vysokou věží, ukončenou 3 m dl. drakem.

Cockney jest pak i obecný název zvláštní, zběžné řeči těchto pravých velkoměšťáků londýnských, hatmatilky, jakou se může pochlubiti leckteré hlavní město.

 

[3] K e n t, jedno z největších hrabství jihoanglických, mezi Londýnem, Temží, mořem Severním, Pas-de-Calais a hrabstvím Sussex.

Lincoln, druhé největší hrabství anglické, mezi ústím řeky Humber a zálivem Wash u Severního moře.

 

[4] Fleet Street, novinářská ulice v nejživější části londýnské city.

 

[5] Jindřich David Thoreau, 1817—1862, americký básník, filosof, spisovatel a obzvláště hluboký pozorovatel přírody. Vystudovav na Harvardově universitě, byl inženýrem, geometrem, truhlářem, nádeníkem. Miluje nade vše samotu, ztrávil dva a půl roku v chýši, kterou si sám vybudoval v blízkosti Walden Pondu a svého rodiště  Concordu, v Massachusettsu, ve Spojených státech amerických, severozápadně od Bostonu, žije jenom sobě a zkoumání obklopující ho přírody,kterou chápal ve vší její bohatosti lépe než kdokoliv jiný před ním i po něm Později spřátelil se s Rudolfem Waldo Emer-sonem, který mu výstižnou biografií postavil nehynoucí pomník, Nejlepší vydání jeho spisů pořídila „Riverside edition" (10 svazků, Boston, 1893). Nejkrásnější z nich přeloženy již do češtiny ve sbírce „Otázky a názory".

 

[6] Karel Algernon Swinburne, angl. básník, nejstarší syn admirála Swinburne, nar. 1837 v Holmwoodu; skladatel četných dramat — Atalanta v Kalydonu podle vzorů starořeckých, Chastelard, Erechtheus, Marie Stuartka, Marino Faliero, Sestry — básní lyrických (Básně a balady, Oda na prohlášení republiky francouzské, Zpěvy dvou národů), epických, didaktických; bystrý kritik literární.

 

[7] Nenapodobitelná hříčka se slovem b r i c k, jež znamená cihlu hranatého, čertova chlapíka.

 

[8] Hansom, starodávný dvoukolový kočár s vysokým kozlíkem vzadu, jichž určitý počet se uchovává dosud v Londýně s úctyhodným smyslem Angličanů pro všechno krásné v minulosti.

 

[9] Jan Keats, anglický básník, 1795—1821, řadící se básněmi lyrickými z doby své vášnivé, ale nešťastné náklonnosti k Fanny Browneové k nejlepším básníkům anglickým.

 

[10] Bohumír Chaucer (1340—1400), tvůrce anglické poesie.

 

[11] Herbert Spencer (1820—1903), zprvu inženýr, potom však do konce veleplodného života hluboký filosof.

 

[12] Jan Milton (1608—1674), státník a básník anglický, známý nejvíce svou básní ,.Paradise lost".

[13] Jan Dryden (1631—1700), básník anglický.

 

[14] Samuel Johnson (1709—1784), angl. básník a spisovatel.

 

[15] Bayswater, čtvrť západního, vznešeného Londýna.

 

[16] Pašt, jindy Sexet zvaná bohyně egyptská.

 

[17] Robert Ludvík Stevenson (1850—1894), spisovatel anglický, jehož romány a vypravování oplývají líčením života v tropech, divokých dobrodružství a tajemných událostí.

 

[18] Leviathan, jméno nějaké obludy mořské ve Starém zákoně (žalm 104, 26).

 

[19] Bubák, strašidlo (franc.).

 

[20] Yorkshire nebo kratšeji York, největší hrabství anglické s titulem vévodství, skoro uprostřed východního pobřeží anglického.

 

[21] Hrabě Archibald Filip Rosebery, čelný státník liberální strany anglické, nar. 1847 v Londýně, napsal roku 1900 mistrné, ač paradoxní líčení posledních let života Napoleonova (Napoleon: the Last Phase).

 

[22] Honfleur, přímořské město francouzské při ústí Seiny.

 

[23] Velmi chutný a rozšířený sýr, zvaný po městě Cheddar v hrabství Somersetu, ač se hojně vyrábí i jinde.

 

[24] Švýcarský sýr z okolí Gruyeres, vých. od jezera Ženevského.

 

[25] Tomáš, Jindřich Huxley (1825—1895), nejznamenitější biolog anglický devatenáctého století, podle vyobrazení zvláštní, výrazné tváře, věnčené ježatými licousy.

 

[26]Eton, místo velmi slavných škol anglických, jejichž žáci nosí zvláštní úbor. Eton, místo velmi slavných škol anglických, jejichž žáci nosí zvláštní úbor.  

[27] Místo náležitého roku 1066.

 

[28] Nenapodobitelná hříčka se slovem různého významu; znamenáť cheese nejenom sýr, nýbrž i něco obzvláště vynikajícího, dokonalého, duchaplného. Srovnej poněkud analogický význam našeho vulgárního rčení: to je jiný kafe!

 

[29] Saturnalie byly ve starém Římě svátky slavené bujným veselím a hodováním, jichž se směli zúčastniti i otroci.

 

[30] Mafeking město Kapské kolonie, jehož dobyli Angličané 17. května 1900 ve válce s Boery.

 

[31] Toryové, horliví zastáncové výsad korunních a církve anglické proti dvorské straně katolických whigů.

 

[32] Simon de Montfort, 1200 až 1265, rodem Francouz, zprvu přítel angl. krále Jindřicha III., později jeho odpůrce do úplného jeho přemožení a sesazení s trůnu (14. května 1264). V mezivládí měl sám nejvyšší moc v rukou, při čemž povolal z každého hrabství po dvou šlechticích a dvou zástupcích mnoha měst k vládě. Pokládá se proto, ač neprávem, za původce angl. parlamentu. V nepokojích, jež brzy proti němu vznikly, padl 4. srpna 1265 v bitvě u Eveshamu.

 

[33] Margate, nejživější lázeňské místo, ležící u moře na nejvýchodnějším výběžku hrabství Kentu, asi 150 km východně od Londýna.

 

[34] Jones, jméno rodinné ve srovnání s John (= Jan).

 

[35] Ely, město v kraji cambridgeském, asi 30 km ssv od Cambridge, s prastarou, památnou katedrálou.

 

[36] V námořní bitvě u Trafalgaru 27. října 1805, v níž slavně právě zvítězil nad daleko silnějším spojeným loďstvem francouzským a španělským.

 

[37]Stonehenge, předhistorický megalitický monument v hrabství wiltshirském, severně od Salisbury v Anglii. Většina stavby jest nyní již pouhou zříceninou, ale i z ní jest patrna bývalá ohromnost tohoto prastarého druidského, jak se za to má, chrámu.

 

[38] Maidstone, město v hrabství Kentu, je od Londýna, skoro na půl cestě k Doveru, známému přístavnímu městu v témže kraji.

 

[39] Canterbury, město vých. od Maidstonu.

 

[40] Croydon, předměstí londýnské na jihu, Hampstead na sz.

 

[41]Hereford, město v kraji téhož jména v j. části Walesu s katedrálou z 12. stol.

 

[42] Vendôme, starobylé hl. město arrondissementu V., lat. Vindocinum, s mnohými památkami stavitelskými; jz. od Paříže.

 

[43] Jan Bunyan (1628—1688), nadšený anglický spisovatel theosofický, pronásledovaný i dlouho vězněný pro svá náboženská kázání a spisy stejného obsahu, z nichž nejznámější jest „Příprava poutníkova z tohoto světa na onen“.

 

[44] Sv. Dunstan jest klášter na předměstí v Glastonbury, k němuž se pojí prastará legenda.

 

[45] „Pantagruel, roy des Dipsodes“, satirické dílo Františka Rabelaisa ze 16. století.

 

[46]  Chevy-chase, stará balada o boji Percyho, earla z Northumberlandu, a earla z Douglasu roku 1388.

 

[47] Antická socha bohyně Niké (vítězství) z ostrova Samothraky, nyní v pařížském Louvru.

 

[48] Lancelot, jeden z bohatýrů Artušovy „stolové družiny“.

 

[49] Nap, zkrácené jméno Napoleon.

 

[50] Jakub Jan Corbett (*1866), jeden z prvotřídních pěstních zápasníků amerických v posledních patnácti letech devatenáctého století.

 

[51] Merry England, „veselá Anglie“, ustálený název veselého života dvorského za největšího rozkvětu moci šlechty ve starších dobách.

 

[52] Constable Jan (1776—1837), angl. krajinář jemného smyslu pro barvy, uznávaný nejenom v Anglii, nýbrž i ve Francii, kde platil za hlavního representanta v malbě „paysage intime“.

 

[53]Turner Vilém (1775—1851), angl. malíř, usilující vždy o vyjádření nálady (první impresionista) v krajinářství pod dojmem určitého osvětlení.

 

[54] Mikuláš Toussin (1594—1665), první malíř francouzský, který si vypracoval svůj vlastní styl, jdoucí paralelně s klasickým stylem současného francouzského dramatu. V krajinářství vytvořil podle vzorů starých slavných mistrů i pronikavého studia vlastního t. zv. heroickou čili ideální krajinu.

 

[55] Claude Lorrain, vlastně Claude Gelée (1600—1682), francouzský krajinář, nejslavnější malíř své doby, za jehož obrazy platily se neslýchané sumy peněz. Pracoval mnoho pro papeže Urbana VIII., Alexandra VII. a Klementa IX., pro bohaté šlechtice i soukromníky. Mistr v krajině stylistické či idealistické, nepřekonatelný v perspektivě a v podání světla. Z velmi četných jeho obrazů, jež byly hojně napodobovány, nejznámější jsou: Chrám Venušin, Útěk do Egypta, Hagar a Ismael atd.

 

 

[56] Protagonistes, v starořeckém dramatě první herec.

 

[57] Croydon, město, nyní již předměstí londýnské, 15 km jižně od Londýnského mostu na cestě do Brightonu s nádhernými vilami a četnými strojírnami.

 

[58] Buckinghamshire, kraj sz. od Londýna.

 

[59] Marble Arch, triumfální oblouk na způsob Konstantinova vítězného oblouku v Římě, stojící nyní u hlavního vchodu do Hyde Parku z Oxfordské ulice; vystavěn byl původně od Jiřího IV. u vchodu do Buckinghamského paláce a teprve r. 1850 přenesen na nynější místo.

 

[60] Míněn tu Hyde Park, největší a nejznámější park londýnský, měřící sám o sobě 147 ha (se sousedními Kensingtonskými sady 258 hektarů).

 

[61] Gargantua, dobrácký obr a bezedný jedlík, jehož líčením (v „Croniques du grand et énorme géant Gargantua“ r. 1532) tepal vynikající satirik francouzský (František Rabelais 1495—1553) mravy současné společnosti; k témuž cíli sloužilo mu bezprostředně potom následující líčení druhého podobného obra, Pantagruela (v „Pantagruel, roy des Dipsodes“ a v „Gargantua, pere de Pantagruel“ z roku 1535).

[62] Park Lane (Parková ulice) vede od Marble Arch při východní straně Hyde Parku ke Green a St. James' Parku čtvrtí největších boháčů londýnských.

 

[63] První společností církevní pro naprosté zdržování alkoholických nápojů (angl. teetotalism) bylo Abstinentní sdružení sjednocené církve skotské (1845), ač ovšem hnutí samo jest daleko starší, datujíc se od r. 1785, kdy dr. Benjamin Franklin uveřejnil ve Filadelfii pojednání o „působení lihových nápojů na lidské tělo a ducha“.

 

[64] Blackpool, město v hrabství Lancashire na západním pobřeží Anglie, severně od Liverpoolu.

 

[65] East End, východní chudá a nevýstavná část Londýna naproti West Endu, západní části, v níž bydlí povětšině vyšší třídy londýnského obyvatelstva. East End, východní chudá a nevýstavná část Londýna naproti West Endu, západní části, v níž bydlí povětšině vyšší třídy londýnského obyvatelstva.

[66] Hoxton, londýnská čtvrt v bezprostřední blízkostí vnitřního města (city).

 

[67] Battersea, část Londýna s parkem téhož jména na pravém břehu Temže v západní části (West Endu).

 

[68] Timon, zvaný Atheňan, pověstný svou nenávistí k lidem (nazývaný proto misantropem), souvěkovec Sokratův. Aby se vyhnul všemu styku s lidmi, vystavěl si o samotě dům na způsob věže a byl proto, jakož i pro svou jízlivost vítaným předmětem posměchu u spisovatelů starověkých komedií. — Shakespeare napsal o něm drama, Timon Athenský.

 

[69] Simeon Stylites, narozený r. 390 po Kr. v Syrii, první z tak zvaných stylitů (od řeckého slova stýlos, sloup, pilíř). S počátku pastýř, později klášterník, který ztrávil 30 let života na 25 m vysokém sloupu poblíž Antiochie, uče a káže a docházeje u zástupů lidu obdivu jakožto úžasný zjev v odříkání.

 

[70]Viz poznámku k článku: Filosofie vzdělanosti.

 

[71] Hříčka se slovem „landing“, jež znamená přistání ku břehu i odpočívadlo na schodech.

 

[72] Jakub Graham Montrose, 1612—1650, skotský šlechtic, bojující za náboženských válek na straně králů Karla I. a Karla II., až byl od nepřátel zradou jat a popraven.

 

[73] Tak se stoupá ke hvězdám.

 

[74]Umění býti dědečkem.

 

[75]W. B. Yeats, mladší básník dramatický, napsal dvě dramata z irských lidových bájí a pověstí: The Countess Kathleen (Hraběnka Kačenka) (1892) a The Land of Hearťs Desire (Země srdečné touhy) (1894).

 

[76] Jiří Meredith, velmi plodný anglický básník a romanopisec, narozený roku 1828 v Hampshiru; v četných svých románech vyniká hlavně jemnou psychologickou charakteristikou, překonávaje leckdy všechno, co bylo napsáno předtím. Vrcholem jeho románové tvorby jest trojdílný román „Diana na rozcestí“ z r. 1885.

 

[77] H. G. Wells, nar. 1866, známý spisovatel fantastických románů a velikého díla, „Dějiny světa“ (vydaného v českém překladě u téhož nakladatelství); pilný přispěvatel do Pall Mall Gazette.

 

[78]Chiltern Hundreds, okres v jižním cípu hrabství Buckingham, na svahu Chilternských vrchů, jejichž rozsáhlé bukové lesy poskytovaly v dávných dobách bezpečných skrýší loupežníkům, ohrožujícím všechny kraje sousední tou měrou, že byl na jejich ochranu ustanoven zvláštní úředník, zvaný the Steward of the Chiltern Hundreds (správce Ch. H.). Třebaže potřeba takového úřadu dávno již pominula, trvá dále až dosud a bývá propůjčován (s nepatrným platem 20 šilingú ročně) těm poslancům, kteří se chtějí vzdáti mandátu. Poněvadž pak není přípustno vzdáti se mandátu dobrovolně, ale každé přijetí placeného úřadu státního samo sebou mandátu zbavuje, používají tohoto úřadu úmyslně ti, kdož nechtějí v parlamentě setrvati. Ovšem, že se nepropůjčuje osobám, jež se dopustily nějakého činu nečestného, jako se stalo na příklad roku 1842, jednou jedinkráte za celou dobu trvání tohoto úřadu správního (od poloviny osmnáctého století).

 

[79] Dartmoor nebo Dartmoor Forest, město v jihozápadním cípu Anglie, v hrabství Devonshire, s velikou věznicí a trestnicí. Nevlídné, bažinaté okolí není sice úrodné, ale zato bohaté na kovy, k jejichž dobývání bývali přidržováni tamější trestanci.

 

[80] Beaconsfield, městečko v hrabství Buckinghamu, 40 km od Londýna na cestě do Oxfordu.

 

[81]Julius Jakub, svobodný pán z Haynau, rakouský polní zbroj-mistr, nar. 1786 v Casselu jakožto mladší syn kurfiřta Viléma I. Hessenského; roku 1801 vstoupil do služeb rakouských a postupoval rychle v hodnostech vojenských pro pověstnou svou říznost a krutost, jež mu za válek v Itálii vynesla příjmení „hyeny brescijské“. Krvavým potlačením revoluce maďarské stal se tak zlopověstný, že byl v Londýně při prohlídce pivovaru Barclay & Perkins-ova r. 1850 zbit a v Bruselu o dvě léta později ve veřejném sadu ohrožován. Zemřel ve Vídni roku 1853.

 

[82] Harrow Road, ulice v severozáp. části Londýna, severně od Kensingtonských sadů a Hyde Parku, ve čtvrti proletářské.

 

[83] Somerset, jedno z jihozápadních hrabství anglických, známé mimo jiné i chovem ušlechtilého dobytka na žírných pastvinách, zvláště v nížině ve středu kraje, obklopené mírnými pásmy horskými.

 

[84] „Pohádky tisíc a jedné noci“ jsou v angličtině známy všeobecně pod jménem „The Arabian Nights' Entertainments“, zde stručněji jenom „Arabian Nights“ (Arabské noci).

 

[85] Ouida, pseudonym angl. spisovatelky románů Louise de la Ramée, narozené roku 1840 z otce Angličana a matky Francouzky v městě Bury St. Edmunds, v hrabství Suffolku.

 

[86] Izák Disraeli (1766—1848), potomek staré kupecké rodiny židovské, která se usadila, byvši koncem 15. století vyhnána inkvisicí ze Španěl, v Benátkách, kdež přijala jméno, jemuž Izák Disraeli zjednal největší slávu. Otec Izákův usadil se roku 1748 trvale v Anglii a získal veliké jmění obchodem, k němuž nutil, ovšem marně, i syna, slavného později literárního historika a spisovatele. (Roku 1817 přestoupil Izák Disraeli se všemi dětmi k církvi křesťanské.)

 

[87] W. W. Jacobs, spisovatel a sociolog anglický, naroz. r. 1865.

 

[88] Skrytá růže.

 

[89] Tichá čili Skromná růže.

 

[90] Prvosenka.

[91] Nepřeložitelná kombinace se slovy „rose“ (růže) a „bury“, znějící podobně jako „bery“ ve jméně „Rosebery“.

 

[92] Jména zakončená v -son (syn) jsou v angličtině i v řečech severských velmi častá, původní patronymika; v češtině tedy proti Williams: Williamovec.

 

[93] Daily News (Deník), anglické, v Londýně od roku 1846 vycházející noviny strany liberální, jejichž prvním vydavatelem byl Karel Dickens.

 

[94] York Minster, starobylá gotická katedrála sv. Petra v Yorku, hlavním městě hrabství stejného jména ze 14. a 15. století, na základě starších staveb ze století 12. a 13. Utrpěla mnoho dvěma velikými požáry, roku 1829 a 1840, ale byla potom dokonale znovuzřízena.

 

[95] Arthur neboli Artuš, báječný vládce britských Keltů, jest hrdinou, kolem jehož postavy tvořily se báje a básně, jež zpracovány byly nejúplněji, vznikše prvotně v Walesu a západní Anglii, ve dvanáctém století v severní Francii.

 

[96] Charlemagne, francouzské jméno Karla Velikého (742—814), římského císaře (800—814).

 

[97] Alfred Veliký (849—901), anglosaský král (871—901), nastoupil na trůn v dobách, kdy ztroskotaly snahy jeho děda Egberta o utvoření sjednocené říše anglosaské s Wessexem v čele prudkými nájezdy Dánů, kteří se zmocnili r. 878 důležitého města Chippenhamu, ale byli tam zanedlouho na hlavu poraženi.

 

[98] Bojiště v nekonečných válkách anglo-dánských, z nichž zvláště poslední u Ashdownu bylo jevištěm nebývalé porážky Dánů.

 

[99] Ethandune nebo Ethandun, nynější město Edington, kde Alfred porazil na hlavu Dány.

 

[100] Tučná, játrová paštika.

 

[101] Guildhall, londýnská radnice.

[102] Wedding-cake, svatební koláč (dort), jest nezbytným jídlem při každé anglické svatbě.

 

[103] Theodor Roosevelt (vyslov rózvelt), president Spojených států severoamerických od r. 1901.

 

[104] 'White Horse-Hill (pahorek Bílého Koně) jest kopec (270 m) poblíže města Faringdon v hrabství Berkshire, záp. od Londýna, jižně od Temže, v údolí téhož jména (Vale of the White Horše), na jehož svahu viděti jest prastarou, snad již v dobách anglosaských vytesanou podobu ohromného koně (113 m zdéli).

 

[105] Eduard FitzGerald (1809—1883), autor básně: Omar Khayyám vedle jiných básní vlastních i básnických překl. řeckých tragedií a j.

 

[106] Cheshire, anglické hrabství skoro uprostřed při západním pobřeží, v sousedství Liverpoolu.

 

[107] Salisbury Plain, planina rozkládající se severně od Salis-bury, hlavního města hrabství Weltshiru.

[108] Southern (nebo South-) Downs, jižní pásmo křídových vrchů (proti North-Downs) v hrab. Sussexu, v jižní Anglii, v délce 130 km.

 

[109] Přístavní města, Folkestone na východě od Londýna, Newhaven jižně (u Brightonu).

 

[110] Wantage, město v hrabství Berkshiru.

 

[111] Geoffrey (= Bohumír) Chaucer, „tvůrce anglického básnictví", 1340?—1400.

 

[112] Robin Hood, jméno národního bohatýra anglického, který se za Richarda I., kolem roku 1200, potuloval v lesích Sherwoodských. Novější badatelé pokládají jej za osobu vybájenou, v níž se ztělesňovala anglosaská nenávist proti normanským podmanitelům

[113] Scrooge, jméno starého lakomce ve vánočních povídkách slavného angl. romanopisce Karla Dickensa (1812—1870) z roku 1843 pod názvem „Christmas carol" (= Koleda).

 

[114] Universitní kolej v Cambridgi.

 

[115] Tooting, jižní předměstí londýnské s rozsáhlou kolonií sociálního zřízení.

 

[116] „Christmas Eve and Easterday", nábožensko filosofická báseň angl. básníka Rob. Browninga (1812—1889) z r. 1850, bohatá smělými obrazy a myšlenkami

[117] Od Jerome Klapka Jerome.

 

[118] Matěj Arnold (1822—1888), angl. básník a spisovatel, jistý čas profesorem na universitě v Oxforde, pracující mnoho ve školství, jež důkladně poznal na dlouhých studijních cestách v cizině.

 

[119] Conway, přímořské město na západním pobřeží Anglie, proti Anglesey, v hrabství Carnarvonu.

[120] Richard Swiveller, postava z Dickensova románu: Krám starožitností.

 

[121] 'Robert Ludvík Stevenson, 1850—1894, spisovatel dobrodružných, napínavých příběhů, hlavně ze života v tropických končinách.

[122] „Daily News" (Deník) vycházející ve zmíněné již dříve novinářské ulici Fleet.

 

[123] Parrett, řeka v hrabství Somersetu, tekoucí severně od zálivu Bridgwater.

 

[124] Ostrovy Šalomounovy, rozsáhlá a velmi málo dosud prozkoumaná skupina ostrovů tichomořských, táhnoucích se v délce asi 1000 kilometrů východně od Nové Guiney.

[125] Farthing, nejmenší mince anglická, jíž se nyní téměř již ani neplatí; čtyři farthingy činí jeden penny, to jest dvanáctinu šilingu, jenž platíval před válkou o málo více než naše koruna.

 

[126] Smlouva sjednaná ve Wedmore po vítězství Alfredově nad Dány r. 878.

 

[127] „Treasure Island", původně nadepsaný „The Sea-Cook", jest první román anglického básníka a romanopisce Roberta L. B. Stevensona. (1850—1894).