Století osmnácté jest mostem mezi dozníváním katolické reformace a tím, co bývá u nás běžně nazýváno národním obrozením. Jemu pak snažili se mnozí a mnozí vtisknout) ráz osvícenství, děkujícího za svůj ideový základ údobí francouzských encyklopedistů. Tento myšlenkový proud pokládán za kořen a pramen našeho národního obrození; názor, který však dnes již velmi těžko obstojí. Jeho základy jsou otřeseny, neboť pomalu začíná se stále vědoměji chápati, že kulturní život českého národa nebyl nikdy přerušen ve své plynulosti.

Národní obrození jest vědomým navázáním na dřívější projevy českého nacionalismu, hlavně pobělohorského. Bohuslav Balbín narodil se rok po bitvě bělohorské a v něm navazuje pobělohorské češství na předchozí katolickou tradici, aby tak zřetelně a srozumitelně vynikla kontinuita mezi katolickou minulostí a přítomností. A jako Balbín, očitý svědek katolické reformace, nenalézá pochopení pro náboženské hnutí husitské, českobratrské, slovem pro protestantskou reformaci, ani pro stavovskou rebelii, v níž spatřuje ,,rebelantem et fu- riosam haeresim, periculosam ac pestiferam conju- rationem", stejně i nositelé národního obrození sdílejí jeho názor. Navazují plně a vědomě svým dílem na Balbína, autora Bohemia docta. Názorně se to obráží v díle Adaugta Vojgta, které přímo vyvěrá z této balbínovské tradice.

Z téhož pramene čerpá muž, který nejenom společným rodištěm a příslušností k téže duchovní rodině, ale i stejnou láskou k vlasti se ukazuje důstojným pokračovatelem Balbínovým ve století osmnáctém: P. dr. Stanislav Vydra.

Josef Jungmann, píše pro Hlasatele „Elegii na smrt Stanislava Vydry", uzavírá ji slovy, která plné charakterisují význam a hodnotu Vydrovu:

Bylt jest dobrý, jakž jich málo v světě: člověk, pěstoun, kněz a Čech.

Ta slova ukazují, že generace žijící před sto lety měla již nejen proroky svého obrození, nýbrž již i vůdce, kteří vědomě budují, vychovávají a vedou novou generaci. Jejím úkolem pak bylo přikročiti v mohutnějších řadách ke kulturnímu, politickému a hospodářskému povznesení národa.

P. St. Vydra stal se dokonce románovou postavou Jiráskova F. L. Věka, kde namnoze z nepochopení, ale často i vědomě a záměrně jest črtán portrét Vydrův tak, aby pravé jádro jeho duše zůstalo utajeno nebo aspoň zastřeno. Nelze kresliti vlastence a buditele a zapomínati na kněze, katolického kněze, který nemohl býti sluhou onoho osvícenství, které se podává tendenčně nejen v dílech románových, nýbrž i v pracích, osobujících si pro sebe název díla vědeckého.

Přítomná studie nečiní si nároku na podobný název. Jejím úkolem jest zachytiti postavu Vydrovu pro ty, kdož touží přiblížiti se k pramenům pravé obrody národa v Duchu a Pravdě. Vyrostla však ze studia oné doby, opírá se o příslušné prameny, nebot chce zachytiti věrnou podobu a pravý význam Vydrův.

V Praze 4 prosince 1938.

AUTOR.

Poznámka: Aby snad nedošlo k případnému nedorozumění, upozorňuji, že prvý náčrt vyšel v Životě a i tato studie byla připravena pro tisk dříve, než vyšlo v Arše St. Svobody Smýšlení P. St. Vydry podle jeho kázání. (n. XXVI.)

ŽTVOT A NÁZORY

Počátky

Hradec Králové může se pochlubiti řadou vynikajících rodáků. I Stanislav Vydra se tam narodil: 13. listopadu 1741 na svátek sv. Stanislava Kostky, který se stal také na křtu svatém jeho patronem. Péčí rodičů, kteří všem svým synům (Ignáci, Janu i Stanislavovi) věnovali tu nejpečlivější výchovu, již od útlého dětství byl veden nejen ke zbožnosti, šlechetnosti a pracovitosti, ale také k lásce k vlasti a jazyku mateřskému. Proto i prvopočátky jeho vyučování se dály jazykem českým. Mezi prvními knížkami, které pečlivý otec dal do rukou svému nejmladšímu synu, nalezli bychom Šteyerova Žáčka (Výbornědobrý prostředek, jak se má dobře po česku psáti), Brus jazyka českého od jesuity Jiřího Konstance (Lima linguae bohemi- cae z r. 1667), J. Fera Schola civitatis nebo Draxle- rovu Brusírnu lidského jazyka a mnoho jiných, mezi nimiž i náboženské a zábavné. Do domu městského syndika, později radního, docházel soukromý učitel, který nejen připravoval chlapce na studia humanitní, ale také cvičil jej v hudbě a zpěvu. Již v osmi letech byl přijat rektorem P. Josefem Mladotou do koleje jesuitské, která tehdy mohla se chlubiti, podle pozdějšího svědectví Vydrová, muži lidumilnými, nábožnými, klasicky vzdělanými, výmluvnými a slova Božího v jazyku českém výtečnými hlasateli.

V tomto prostředí mohla se duše Vydrová bohatě rozvinouti, zejména když jeho učitelé záhy vněm nalezli takové záliby, že vynasnažovali se, aby jinocha pro svůj řád získali. Milujíce své poslání i rodnou zemi toužili, aby i Vydra stal se pokračovatelem jejich díla ve službě Bohu i české zemi. Atak již ve svém šestnáctém roce vstupuje do řádu, kterému zůstal věren po celý svůj život i po jeho zrušení.

V říjnu 1757 odjíždí v doprovodu své matkv do noviciátu, který tehdy měl řád v Brně. Po dvou letech byl poslán do Klatov, kde uvítal jej P. Matěj Sechstaedter, aby po vědě dychtícímu novici otevřel bránu vědění, po níž tak toužil. Štěstí mu přálo, že mezi svými učiteli nalezl vzácné muže, jakými byli P. Ant. Šind a P. Jan Filippi. Pod jich vedením zůstala ta dvě leta (t. ř. repetitio humanio- rum) v jeho vzpomínkách tou nejpříjemnější dobou života, na niž i ve stáří rád a vděčně vzpomínal. Naučil se v Klatovech důkladně latině i řečtině, zdokonaluje na četbě klasiků ono vzdělání, které dovede, aniž toho tušíme, zušlechtiti duši vnímavou, jakou zajisté u Vydry v největší míře můžeme předpokládati.

Studium v koleji klementinské mělo doplniti vzdělání Vydrovo. A zde také hned od počátku našel svoji oblibu v matematice, jíž zůstal věren až do sklonku života. Říká sám, proč oblíbil si právě tuto vědu: „matematika," tvrdí, „rozum každému rozvazujíc, jej k pochopení všeho jiného učení nad míru schopního působí". Okolnosti si vynutily, aby se obíral i němčinou. Nelze však ničím dolo- žiti, že by sám od sebe, či z příkazu představených (jichž býval vždy ochotně poslušen) tomuto jazyku věnoval nějakou zvláštní péči. Proto také nikdy v němčině nenabyl takové znalosti a obratnosti, aby jí mohl stejně plynně užívati jako latiny či jazyka českého, jehož už z domova byl upřímným milovníkem. Již z domova si přinesl lásku k české knize, neboť, jak svrchu už jsme viděli, byla v rodině řada dobrých starých i novějších knih, jimiž tehdy česky cítící Hradec Králové byl hojně zásoben. V těchto knihách^{^[1]} otevřel se vnímavé duši krásný obraz slavné minulosti české vlasti a pokladnice jazyka mateřského jako nepřeberná studnice, z níž mohl čerpati bez nebezpečí, že ocitne se na dně. Učitelé jeho, vyučujíce latině a řečtině na základě jazyka mateřského, snadno už tím jej mohli přesvědčiti, že i jazyk český jest stejně pružný a ohebný jako jazyky klasické. A když srovnáváním se přesvědčil, že jazyk mateřský tyto dokonce v nejednom způsobu překonává, jeho láska k českému jazyku ještě tím více byla posílena. Láska k rodnému jazyku, podporovaná četbou kroniky Hájkovy či Beckovského Poselkyně a zvláště pak studiem historických děl krajana a spolutova- ryše (jak nazývá spolubratry z Tovaryšstva) P.Bohuslava Balbina, nalezla tak stále mocněji půdu v duši i srdci Vydrové. Oheň vlastenecké lásky jednou vznícený a potom živený nadšením oddaného milovníka mateřského jazyka, nemohlo už nic udupati. Nepodařilo se to ani oné vichřici, již rozpoutalo josefínské osvícenství, které snažilo se podříditi všemocné vládě srdce a duše národů ne- německých, aby matka Germanie mohla vládnouti celé střední Evropě, sedíc na hrobech slovanských. Řízením Boží Prozřetelnosti koleje i školy Tovaryšstva připravily své odchovance i na tyto bouře. Proto se podařilo Vydrovi a řadě jeho spolubratři i laiků, vyšlých z jesuitských škol, včas postaviti hráz nejen proti útoku na Církev, ale uchrániti tak i jazyk český před hrozící katastrofou.

Vstup do života

Rokem 1764 končí přípravné studium Vydrovo, jež si prodloužil o rok úplným se oddáním svému oblíbenému vědnímu oboru, matematice a fysice, při čemž na sebe upozornil své tehdejší učitele, kteří na svého žáka nezapomněli ani tehdy, kdy byl představenými poslán do Jičína, aby tu při koleji vyučoval gramatice. Po roce se vrátil do Prahy s mnoha kresbami, v nichž se pokusil zachytiti krásu a kouzlo tohoto kraje Valdštýnova, který zejména na příchozího dovede zapůsobiti souhrnem, nepopsatelných krás. Neboť i Prachovské skály, jež i Vydrovi učarovaly, jsou spíše vzpomínkou zamlklých krás dávné minulosti české vlasti, než kouzelným sadem skrytých tajemství. Tehdy krása překonala vědce. Leč návrat do Prahy znamenal pevné a určité vítězství vědy nad umělcem, ačkoliv i v té vědě zůstalo velmi mnoho z uměleckého nadšení Vydrová.

Proto na pozvání, aby se stal spolupracovníkem P. Josefa Steplinga při jeho pracích hvězdářských, radostně spěchá do Prahy. Vydra záhy dovedl si získati tohoto vědce vystupováním zdánlivě přísného a nevlídného tak dalece, že se stali tito muži vědy nejmilejšími přáteli. Současně pak obíral se svojí oblíbenou vědou (poslouchaje ještě vyšší matematiku u Jana Tesán ka) i navštěvoval přednášky na bohosloví. Že i zde prospíval, toho dokladem jest, že už r. 1769 mohl slaviti primici ve svém rodišti v kruhu přátel a u přítomnosti svého stařičkého otce.

Po vysvěcení byl Vydra poslán znovu do Jičína, aby tam vykonal terciorát. Tehdy v Jičíně byl rektorem P. Karel Přikryl, muž učený a zkušený, pod jehož vedením Vydra konal předepsaná řeholní cvičení. Zatím v Golčově Jeníkově onemocněl tamní farář Vilímovský a P. St. Vydra byl tam poslán, aby „jeho osadníky všemi svátostmi zaopatřoval (nebyla to tenkrát včas moru lehká práce) a slovem Božím s kazatelny každý sváteční den těšil," poznamenává o tomto pobytu sám P. Stan. Vydra. V Golčově Jeníkově odpočívalo po těžké misionářské práci v zámoří několik starších Otců, u nichž P. Vydra získal mnoho nových zpráv o krajinách svěřených jim k šíření víry. Rád naslouchal vypravování těchto mnoho zakusivších i poznavších kněží, což bylo pro něho vítaným oddechem a osvěžením při úmorné a namáhavé práci mezi svými osadníky. V chudičkém kraji, postiženém neúro- dou a z ní povstavší bídou a na konec i morem, bylo se starati P. Vydrovi o živé i o mrtvé, trpělivě snášeti všechnu tu bídu, v níž jedině chvíle ztráve- né v koleji přinášely mu posilu pro neumdlévající práci. Není divu, že osadníci nazývali ho svým otcem, dobrodincem, ba i andělem strážným. Při tom všem po celá dvě léta neonemocněl a proto děkuje Bohu za prokázané mu tím milosti, odnáší si opravdové pochopení pro kněze, působící ve venkovské duchovní správě.

Na universitu.

Na sklonku roku 1772 opustil G. Jeníkov, neboť císařovna Marie Terezie jej „za profesora matema- tyckého umění v Praze dosadila". Dosavadní profesor P. F. Zeus vzdal se úřadu učitelského a Step- ling, pohřešuje spolupráce Vydrovv, předložil dvorské komisi studijní návrh na obsazení uprázděné učitelské stolice Vydrou. Kandidát byl schválen a Vydra už na počátku školního roku mohl zahájiti přednášky. O prázdninách příštího roku (5. října 1773) byl rozpuštěn jesuitský řád. Při tom bylo ustanoveno, že všechna místa učitelská, pokud jsou v rukou členů Tovaryšstva, mají býti jim odňata a znovu obsazena buď světským nebo jinými duchovními učiteli. To by bývalo znamenalo konec vědecké činnosti Vydrové. Mocní a oddaní přátelé dosáhli však toho, že Vydra na universitě zůstal. „Až do léta 1782 jedině v latinském jazyku jednak matematiku jednak náboženství katolické každý týhoden určitě, ano každý den vezma sobě zámyslu mezi vyučováním světským, mládeži mně svěřené sem zvěstoval," píše o své činnosti, věnované pouze péči o výchovu studentů.

Český kazatel.

Roku 1782 P. St. Vydra objevuje se po prvé jako český kazatel, neboť „celých deset let žádné příležitosti se mi nedalo v češtině řečňovati. Až můj bývalý milý žák velebný Pan Emanuel Štěpá- novský, farář u sv. Haštala na starém městě Pražském, tuto dotknutého léta 1782 první mne obětoval, bych vejroční památce toho mučedníka Božího lidu svaté evangelium zvěstoval. Jehožto žádosti já volným se proukázav kázání české jsem držel."

O falešné osvětě.

Kázání neminulo se účinkem. P. Vydra přímo zaútočil na ty, kdož „křesťanské povinnosti konají na oko jen s přetvařováním. Jiní pro marnou chválu, by za ctnostné držáni byli." Proto „všickni ti nejsou v Kristu, všickni bez Krista pracují, žádné věčné odměny k očekávání nemajíce". Slova adresovaná do určité společnosti neminula se účinkem. Postižení se ozvali, ale způsobem přiměřeným jich ctnostem. Vydali proti Vydrovi německý pamflet, nazvaný „Geisel der Prediger", „Bič na kazatele" Vydra sám k tomuto útoku velmi vtipně připomíná: „Vůdce toho shromáždění slul: Perho. Kdo onen byl a proč se na hlasatele slova Božího, by jich tepati mohl, ozbrojil, já věděti nechci. Toto nicméně mně dovoleno bude říci, že již samé jeho jméno málo zdvořilosti čtenáři připovídalo. On, chtěl-li svým tepáním daremných kazatelův napra- viti, prostředku neslušného se uchopil; jistotně kazatelův Pražských srdce od sebe a posluchačů od slyšení jich odvrátil. Z jaké příčiny ode mne začíti a mne (ačkoliv jakž takž mírně) tejrati mněl (mínil), sám rozšafný toho kázání čtenář sezná."²

Josefinismus zavádí německé přednášky.

Až do roku 1784 přednášely se matematika a fysika na universitě latinsky. Josefínskou reformou studijního řádu nařízeno, aby obě discipliny byly přednášeny pouze jazykem německým. Pro Vydru znamenalo to ztížení práce, neboť nebyl v jazyce německém tak zběhlý jako v latině. Bylo mu pře- kládati a upravovati přednášky, aby už na podzim roku 1784 mohl vykládati německy. Pouze náboženství dále vykládal v latině. Josefínská germani- sace přivedla nejen Vydru, ale zajisté i řadu ostatních profesorů do nemalých nesnází, neboť neměli posud příležitosti vycvičiti se v německém jazyku pro vyjadřování se v tomto jazyku při vědecké

² Svazek, kázání V.

práci, když studia až posavad dála se latinsky. Vyhlášení těchto „reforem" vyvolalo mnoho zmatků. Jen láska k vědě a také k milým posluchačům zabránila, že Vydra neopustil své učitelské místo.

Učitel a vychovatel.

Roku 1789 zvolila si jej filosofická fakulta za svého děkana a pokud pozůstával t. zv. konsens studijní, jednatele v něm. V této době věnoval se Vydra svému úkolu vychovávati mládež. Poměry nebyly takové, aby mohl rozdělit! svoji práci mezi universitu a kostel. Plnil sice své kněžské povinnosti svědomitě, ani na cestách neopomenul denně obětovati mši svatou, modlil se breviář a o nedělích a zasvěcených svátcích modlíval se hodinky veřejně v kostele. Nemohl však pro plné zaneprázdnění učitelským úřadem účastniti se činně v duchovní správě, ačkoliv nikdy neodepřel výpomoci, jen když to bylo trochu možné. Pouze na kazatelnu nevystoupil plných deset let. „Za celých deset let opět v chrámě Božím jsem mlčel, jedině ve školách dle nařízení císaře Josefa druhého větším dílem německy o mém umění a latinsky o náboženství katolickém svým žákům mluvě," trpce poznamenává.

S KAZATELNY OBRACI SE K NÁRODU ČESKÉMU

Až za deset let „svatý Havel vnově roku 1792 jazyk český mně rozvázal, nímž na jeho den slavný v chrámě Páně pod jeho jménem založeným, jsem slyšeti se nechal".

Jak následovali Krista?

I tentokráte základem jeho kázání byla časová slova: Chce-li kdo za mnou přijití, zapřiž sebe sám (sv. Matouš 16 kap.). Před očima a dušemi posluchačů ukazuje cestu za Kristem. Slovy nabádavými povzbuzuje své posluchače k denní přítomnosti na mši sv. Poukazuje na užitečnost každé neděle poslouchati kázání: „Obtížné ti to přichází celou hodinu kněze poslouchati, bys duši své potřebné duchovní potravy propůjčil? Ve veřejném však divadle kolik hodin i v zimě ztráviti tobě pohodlno jest"^{^[2]}

V druhém díle varuje následovníky Kristovy před žádosti očí po majetku: „Očí člověka světu oddaného hledí předně cizé_; pak na svá jmění; posledně odvracejí se od cizí bídy."^{^[3]} „Dle své možnosti již malou almužnou, již přímluvou, již dobrou radou jsi bídným pomocí zavázán. Chceš-li sebe za- příti, to jest: žádost očí k svému přílišnému dobrému a k nevšímavosti cizého nedostatku krotiti."^{^[4]}

Díl třetí věnován pýše života, představuje v různém prostředí a v rozmanité podobě, aby závěrem dovolával se Cicerona, řkoucího: „Quanto sublimi- ores sumus, tanto submissius nos geramus — čím jsme důstojnější, tím více se ponížíme." Z této pýchy ovšem plyne poehybovačnost u víře a lidé „chtí rozsouditi, svým rozumem vše chtí vypátrati a čeho pochopiti nemohou, to soudí k víře nepodobné".^{^[5]}Plyne tedy nevěra z pýchy, ačkoliv ctitelé rozumu neví, „co rozum a jak úzkou mezí obklíčen jest".^{^[6]}Cesta za Kristem jest obtížná, neboť žádá od nás „žádost očí od cizého i od vlastného nábytku (t. j. majetku) odvrátiti a na polehčení cizé bídy jedině mysliti".^{^[7]}

Svým kázáním připomněl, že ani za ta dlouhá leta nic neztratil ze svého umění kazatelského, čehož důkazem bylo, že nejen faráři pražských kostelů, ale i mimopražští ucházeli se o kazatele, který prostě, upřímně a otevřeně dovedl promlouvati k věřícím, kteří konečně v té době povrchnosti našli kazatele, mluvícího z upřímného srdce a z lásky k Bohu i vlasti.

Farář u sv. Vojtěcha Matěj Krojillo vyprosil si Vydru za kazatele na den sv. Vojtěcha. Vydra, nepochybně spokojen svým předchozím kázáním, vyhověl ochotně.

0 pravém křesťanském životě.

A zase dotýká se časového problému: „Neboť ten, jenž v Krista jedině věří, křesťanem se nazývá, ale jako křesťan živ není jest ratolest na kmenu uvadlá, neužitečná, kteráž od vinaře odvržena a do ohně uvržena bývá."⁹

Život sv. Vojtěcha, jeho boje o duši českého národa, jeho horlivost, kterou věrné k zachování povinnosti jejich přidržoval, to vše předvedl přeplněnému kostelu proto, aby je vybídl vstoupiti do šlépějí sv. Vojtěcha. Po jeho příkladu odhaluje rub současné křesťanské společnosti, příčiny to, „pro které svatý Vojtěch naše předky opustil" a dost možná, že by pro ně „zase odejiti musel".¹⁰

Když doma nedošel pochopení, odešel hlásat sv. Evangelium do ciziny: Uher, aby na konec v Průších za Krista byl umučen. Teprve tehdy začali si

1 Cechové vážiti sv. ostatků Vojtěchových.

Přidržeti se sv. Vojtěcha znamená pro nás žiti ve

„všech křesťanských ctnostech, to jest: jako rato- lestě na vinném kmenu Kristovém ovoce s ním skrze pravdivou víru a lásku zde spojení nesouce někdy blaženosti věčné také požívali".¹¹

Vzdálen planého vlastenčení, otevírá přece Vydra svým posluchačům jedinou cestu k povznesení a obrození národa.

Proti ostouzečům Církve.

Do prázdnin kázal ještě na prosbu křížovníka, faráře u sv. Petra na Poříčí Kazimíra Pazourka za-

9 Sbírka 37.

10 Sbírka 45.

11 Sbírka 53.

se jako poutní kazatel. Tentokrát oslava světcova byla panegerykou na lásku Petrovu ke Kristu, jelikož podle sv. Jeronýma „nimii ardoris, amorisque quam maximi fuit Petrus in Dominům". Na Petrově lásce Kristus zbudoval Církev, proti níž lidé, údy milujíce Krista neštítí se žádného příkoří, žádné urážky: „Což se ale v tomto, Bohu žel! osvíceném věku děje. Lecjakýs Jonáček, jemužto jedva zuby se vyrovnaly, již víru a čest papežské stolice hryzne, proti ní sočí a reptá. Mladí a staří, učení (jak se jim zdá), i prosťáci ten samý lístek odřiká- vají."^{^[8]} Proti takovým ostouzečům nástupců Petrových kazatel obhajuje papeže a poukazuje na smutnou zkušenost, že když „naši předkové papeži římskému se protivili, ach, běda nám, truchlivý toho vzbouření oučinek až podnes zakoušíme".^{^[9]} Slova ta mají v té době i hodně časového v sobě, neboť Vydra se tu přihlašuje slavnostně k Piu VI., současnému papeži, jemuž osvědčuje, že národ i on zůstanou „všelijak všecky tobě a tvé až posavád potřebné neomylné stolici římské upřímně oddaní katoličtí Cechové".^{^[10]}

Pověst o kazatelských úspěších dostala se rychle i do rodného Hradce. Proto jakmile přišel na prázdniny podle svého obyčeje do Králové Hradce, své vlasti, by u svého srdečně milovaného bratra v zaslouženém pokoji vakační čas ztrávil, k nové práci od jemnostpána Maurice Kliera, městského děkana pokynutí jsem dostal, bych následující svátek nejsladšího jména Marie Panny, na kterém bratrstvo lásky bližního svou slavnost drží, lid místo něho k lásce bližnímu s kazatelny zbudil."^{^[11]}

O pravé lásce k bližnímu

Námět kázání odpovídal účelu a příležitosti: Láska Panny Marie k lidskému pokolení. A po příkladu Matky Páně ukazuje, komu lásku máme proka- zovati, jak ji máme prokazovati a za třetí proč jsme povinni ji prokazovati. K lásce jsme zavázáni předně k rodičům, dětem i příbuzným. Kdo té lásky nezná, „ten cizích lidí nikdy milovati nemůže". K lásce k pokrevným příbuzným řadí i lásku k dobrodincům, ale i „svým protivníkům dobrořečiti máme".

Na otázku, jak nebo jakým způsobem bližní své milovati máme, odpovídá: „oučinlivě, dobrovolně, štědře spolu ale prozřetedlně." A tu si vzpomíná těch, kdož jenom na povrch se staví býti křesťany, „stále téměř lásku k bližnímu na jazyku majíce, ji schvalujíce a roztrušujíce. Však jen jazykem, ne skutkem."¹⁸ Láska k bližnímu má býti nejen účinná, ale také dobrovolná; ne se zármutkem, aneb z potřeby. Neboť veselého dárce miluje Bůh.

Původ lásky k bližnímu, má-li býti užitečná, musí býti v Kristu. Nesmí míti ohled lidský. „Protož, kdo dává almužnu, netrub před sebou jako pokrytci činí v škodách a na ulicích, aby ctěni byli od lidí. Co jest to za almužnu, když to skrze noviny veškeré vlasti známé činíme? Ó slepoto lidská! Toť není žádná ctnost, to od Boha trestu, ne požehnání, ne mzdy zasluhuje."¹⁷ A tak „jediné ten křesťan bude na pravici v počtu spravedlivých a vyvolených, jenž bližním svým, i také těm nejmenším, jakožto bratrům Kristovým, to jest, z ohledu Krista, dobře činil."¹⁸

Oslava českého mnišství

Roku 1793 na svátek sv. Markety slavil břev- novský klášter osmistyletou památku svého založení. Tehdejší pan opat Jakub Chmel, spolukrajan Yvdrův, vyprosil si jej za slavnostního kazatele a kázání „také do tisku dáti velel". Slavné výročí bylo P. Vydrovi tou nejvítanější příležitostí, aby

18 Sbírka 85.

17 Sbírka 92.

is Sbírka 94.

nejen oslavil kolébku českého mnišství, ocenil význam kláštera pro národní kulturu, ale také oslavil a ocenil význam života klášterního a řeholního. Kolik let tomu, kdy osvícenský josefinismus rozšířil tolik zlých pomluv o mnišském životě a sám provedl ono nesmyslné vyhánění řeholníků? Jaká to příležitost ukázati věřícím Čechům, jakých škod napáchalo ono ničení klášterů, hynutí kulturních statků národa a příčina i mravního úpadku lidu!

Vydra měl rád zakladatele břevnovského kláštera, sv. Vojtěcha, jak už to i v kázání dříve osvědčil. Opakuje to i otcům a dokládá: „proto váš břev- novský klášter toho osmého věku dočkal, že jeho základ byl Vojtěch. Proto předkové vaši i vy nad nepřáteli jste zvítězili, že váš vůdce byl Vojtěch. Proto vaši předkové i vy, jakožto čistotný potok daleko tekoucí, nikdy jste nezkalnatěli (= nezaka- lili se), že váš pramen byl Vojtěch."¹⁹

Slavní dárcové a příznivci kláštera jsou toho dokladem, jaké slávě se těšil klášter po celých osm set let. A když snad mnohým není možno klášteru dobře činiti, jsme aspoň povinni jej nepronásledo- vati. Dosti již takových nepřátel měl břevnovský klášter.

Důkazem jsou Vydrovi války husitské, kdy došlo r. 1420 k drancování kláštera i kostela. Vylíčiv hrůzy spustošení, dokládá: Tím způsobem zacházeli s tímto posvátným místem zhorka nakvašení Husité. Jací pak přátelé jeho byli světlem nového zákona mistrův Sutra a Kalvína osvícení předkové naši? Zkusil toho roku 1619 Volfgang toho času opat."²⁰ Tu pak připojuje Vydra: K takovému mírnému a příjemnému jednání přivádí opuštění o- pravdové víry. Lidé, kteří sobě dovolují věřiti, co chtějí i také sobě dovolují činiti, co se jim líbí. V tom, nešťastní, svou svobodu pokládajíce, že zlou vůli bez obávání trestu provozovati a dobrým li-

19 Sbírka 103.

20 Sbírka 109.

Na den knížat apoštolských (29. června) „vzniklo v chrámě svatého Petra na Novém Městě Pražském roku 1795" kázání na přání faráře tamního J. Hraba, který i pro příští rok získal P. St. Vydru za postního kazatele. V prvém kázání obíral se vírou sv. Petra. Bylať „v mysli upřímná, v ústech smělá, v skutku dokonalá".^{^[16]} Ale „podle nynějšího osvíceného věku" jest víra nynějších mnohých křesťanů té Petrově nepodobná. „I nyní lecjakýs sprosták sobě dovoluje tajemství víry křesťanské zpytovati, ochličkovati a valchovati... ten, který zhola nic o všech přirozených věcech neví, předce s svým tupým mozkem tajemství Božská vyzpyto- vati usiluje, nepatrný na zemi až do nebe se vypíná."^{^[17]} Po příkladu sv. Petra „i naše povinnost jest víru míti v ústech smělou, beze všeho studu, bez strachu, bez unavení."^{^[18]} Zatím však pohybují se ve společnosti těch, kdož vydávají se za vážné, moudré a počestné muže, kteří tvrdí, že žádnému neubližují a všem chtějí dobře činiti, ale na tom přestávají. Přikázání nezachovávají, mši sv. neslyší, k zpovědi nechodí, tělo Kristovo nepřijímají, nepostí S6, to vydávajíce, že by to nálezové kněžští byli, že by takové věci na rozšafného a věrného muže nepatřili.³⁵ „Stud nám brání k víře se před nimi přiznati, ji podle možnosti hájili, jich podle jejich zasloužení zahanbili."^{^[19]} I dnes mohl by nám Vydra vmetnout! do tváře stejnou výčitku: „Péči o to mám, aby ti vzácní a vysoceučení Páni nás snad za modláře a za sprostáky nedrželi."^{^[20]}Chybí tu základ té víry: láska ke Kristu. A proto takovým lidem „žádnou skutečnou, ale jediné povrchní víru majícím křesťanům také všecka úcta Ježíšova jest protivná."

Vydra sám vydává svědectví víře Pražanů: sám jsem z vaší pozornosti a horlivosti, s kterou jste přípravná kázání pro milostivé léto jak v Tejně, tak u sv. Jindřicha a u sv. Mikuláše poslouchali, vzdělán byl. V jakém nesmírném počtu, jak u správy Boží a stolu Páně, tak na všech průvodech na- lézti jste se dali, almužny chudým štědře udělovali, předepsané modlitby vroucně konali. Z toho seznal každý vás pozorující, že k víře Petrově se hlásíte, když milosti od jeho nástupníka, římského Papeže, tak šetrně sobě vážiti umíte."^{^[21]}

Když příštího roku po druhé kázal u sv. Petra na Poříčí, pokusil se Vydra ukázati cesty k pravému blahoslavenství, jimiž se sv. Petr ubíral: opustil vše, na čem si lidé zakládají; učinil to jediné pro víru Kristovu, k níž ústně i písemně nabádal a již vyučoval, ano až posavad skrz svého náměstka vyučuje."³⁹

Chceme-li proto jiti za sv. Petrem, musíme jiti toutéž cestou jako on. „Někteří osvícení křesťané jediné pro přirozenou počestnost všeho nedovoleného a marného se zdržují a ctnostný život před sebe berou, na tom stojíce, že by na přirozeném náboženství dosti, křesťanské pak jediné pro sprosťáky bylo. Když oni jiné chváliti. neb sami chváleni být! chtějí, tu žádná zmínka o křesťanství se činiti nesmí. Jak tedy jejich chvalořeč zni? Ten neb onen byl velmi učený, moudrý, rozšafný, dobročindlivý a počestný člověk. Člověk ne křesťan."⁴⁰ Nesedíme my často s podobnými lidmi, kteří opakují tuto obehranou písničku o přirozeném náboženství?

A kde pramení tato lidská pýcha? Z kazatelny u sv. Petra ukazuje nám ty, kdož strojí soustavně úklady církvi: „Jest jistá po všech krajinách, po všech městech rozptýlená bohoprázdných lidí blůza, ano takto ne již skrytě, ale veřejně píše, mluví a činí: „Břemeno pověrectví, dí oni, s kterým Evropa potlačena jest, pozůstává v křesťanství. Toto tedy vykořeniti se musí. Negvětší díl národů pape- ženci jsou. Tuť jest u velikém počtu mohovitého duchovenstva, tuť jest pevný svazek mezi věřícími, tuť obzvláštní náklonnost k starým pravidlům, obyčejům a ceremoniím, tuť jest lid na pobožnost, na časté navštěvování chrámu Páně, na vyučování mnišské a světských kněží navyklý. My tedy papežství vyhladiti musíme."⁴¹

A cesty? Stejné tehdy jako dnes: postaviti nenávist mezi papeže a vlády, vybídnouti kněžstvo, aby svým představeným jako otrokové poddáni nebyli, aby svobodomyslnější život vedli. Pak ale, když podle svého povolání živi nebudou, musí se jejich nepříkladný život, dílem na veřejných divadlech lidu obecnému, dílem v tištěných knihách k jejich potupě představiti."⁴² Maně se ještě jednou přesvědčujete, zda skutečně tak mluvil a psal p. Vydra r. 1796, či zda necitujeme některého soudobého autora. To nám podává Vydra obraz úsilí „osvícených filosofů, kteří svou marnou pošetilostí blaženost vyhledávají, chtíce s kostelním, kněžským a i s vaším statkem se obohatiti".⁴³ Nemůžeme proto věřiti, že by „cordatus Bohemus" s nimi se přátelil, neboť pro něho jsou „synové cizozemců a nejsouť ovšem upřímní katoličtí Čechové".⁴⁴

<0 Sbírka 181.

■ti Sbírka 184 a 185.

42 Sbírka 185 a 186.

43 Sbírka 186.

44 Sbírka 187.

O bídě chudiny.

Za měsíc nato kázal Vydra „na Novém Městě Pražském v „svatého Apolináryše chrámě, při kterém někdy krásný dům od Tovaryšův Pána Ježíše pro nábožné Pražane (!) založen byl, aniž zde po několik dní skrze duchovní cvičení v svaté samotě s Bohem se spojiti oumysl mívali. Nyní dům ten ale docela v jinou potřebu obrácen jest."⁴⁵ Tentokrát poukázal na protivu mezi těmi, kdož svému tělu slouží a chudáky, „avšak pracovitými lidmi, kteří aby jen chleba sobě dobyli, aby těla zachovali, vystojí lopotování, potu a unavení".⁴⁶

„Několik dní nato, totiž třicátéhoprvního července, kázal jsem u svatého Ignácia na dobytčím trhu, pod jeho jménem skvostně vystaveném kostele, od velebného pana faráře Štěpánského Václava Strnada dožádán, bych svatého Otce podle své možnosti na jeho vejroční památku svou řečí uctil."⁴⁷

Oslava Tovaryšstva Ježíšova.

Kostel sv. Ignáce, zakladatele Tovaryšstva, byl tehdy bez strážců, osiřel. Řád rozpuštěn a jeho údo- vé rozptýleni do světa. P. Vydra neustále vzpomíná na svoji příslušnost k Tovaryšstvu a proto pozvání faráře u sv. Štěpána, v jehož farnosti kostel sv. Ignáce se nacházel, bylo pro Vydru velevítanou příležitostí, aby s kazatelny promluvil svoji obranu i chválu na Tovaryšstvo. A není to pouze obhajoba jednoho řádu, ale plamenná slova do řad všech nepřátel katolické církve.

Již motto kázání naznačovalo, co bude hlavně podtrženo: Všichni, kteříž chtí pobožně živu býti v Kristu Ježíši, protivenství trpěti budou. (2. Ti- moth. 3. 12.) Ačkoliv nebylo zapotřebí, aby se kazatel představoval, učinil tak hned v úvodních vě-

45 Sbírka VIII.

« Sbírka 201.

47 Sbírka IX.

Načrtl krátce pronásledování řádu. věznění, při němž trpěl šest let v Lisabonu v podzemním žaláři po šest let i Čech, poslední rektor královéhradecké koleje, Karel Přikryl, projevil pochybnost, zda skutečně se tím docílilo toho, „aby svět již jednou pokoje zažil."

Vylíčiv život a působení zakladatele řádu, zásluhy jesuitů zejména o výchovu mládeže a jich proti- reformačni činnost, věnuje pozornost dílu Tovaryšstva v českých zemích. O tom, jaké zásluhy si u nás získali, dovolává se Vydra svědectví Balbínova: Ti a jejich potomci podle rozkazu a příkladu Ignaciu- sova tím způsobem v Čechách se chovali, že podle smělého prohlášení Balbínova (Epitomes lib. 5. p. 614), upřímného vlastence (= krajana) mého, a v příbězích Českých výborně zběhlého spisovatele, Cechové zachování a rozmnožení katolického náboženství synům Ignaciusovým k přičítání mají. Nebo oni jediní katoličtí učitelé mládeže po literním umění dychtící zde byli. Všecky jiné školy měly dílem husitské, dílem lutriánské (= luterské) a pikardské mistry. Mládež mnohem pořádněji a užitečněji cvičili než oni obnovenci (= reformátoři), jakž toho veřejně uznal obnovený mistr Bachá- cius (= Bacháček). Jí k nábožnosti, ctnosti a k duchovnímu stavu chuti dodávali, aby ní časem opuštěné kláštery naplnili a osiřelým farám dbalé pastýře zaopatřili. Vesměs pak mravy katolíkův ustavičným vyučováním a obzvláště dobrým příkladem ponapravili. Kdo by to za pravdu poznati nechtěl, dokládá Balbín, ten že by buď příběhů své vlasti za panování Ferdinanda Prvního, Maxmiliána, Rudolfa, Matěje, Ferdinanda Druhého a Třetího neznal, buď onomu pocestnému podoben byl, jenž uřícen a zemdlen na cestě jsa, naleznuv nějaký strom, jeho stínem sice se kochá a ovocem sílí, však kdo ten strom vštípil, zalíval, šetřil (= ošetřoval), o to nic se nepečuje."⁵³

Připomíná Pražanům Adama Kravařského jako příklad horlivé činnosti řádu. „Ten apoštolský muž jednak v tomto slavném městě Pražském, jednak v jiných Českého království krajích svým laska vým, svým důkladným kázáním víc než tři a třid- cet tisíc obyvatelů od Husa, od Lutra, od Pikard- ské sekty k vyznání víry katolické přivábil."⁵⁴ Jako on působilo „i mnoho jemu rovných pomocníků a následovníků. Oni neustále již v zpovědnicích sedali, již na kazatelnicích pronikavě slovo Boží hlásajíce stáli, již do chudých domů, do tmavých žalářů, sem k nemocným, k umírajícím, ba i na popravu s odsouzenými k smrti ochotně chodili."⁵⁸

Jesuité měli nepřehlednou řadu světců i těch, kdož, „ač za svaté vyhlášeni nejsou, však u Boha jistotně mezi blahoslavenými přebývají". I u nás možno uvésti řadu horlivých, nábožných a příkladných tovaryšů Ježíšových. „Balbín (Bohemia sanc- ta) některých zkrátka život vypisuje. Mezi nimi jsou již svrchu chválený Adam Kravařský, Martin Stredonius (= Středovský) Nerovius, Bernard Op- pel, na Novém městě Pražském Kravařského v a- poštolské práci pomocník, Chanovský, Přihovský z královské Přemyslovské krve pocházející, i také onen nevinný mládenec Václav Libštejnský hrabě Kolovrat. Těm já přikládám dle naší paměti Antonína Koniáše a Josefa Koglera. Zdaliž by mi den postačil, kdybych jen díl nějaký těch jmenovati chtěl, kteří to tovaryšstvo svou neobyčejnou učeností ozdobili."⁶⁶

Uváděje učence a umělce řádové, neopomene ihned přiěiniti jména svých krajanův na důkaz, že i u nás řád přivábil do svých řad muže učené (matematikové Josef Stepling, Jan Tesárek) i umělce („Ignác Raab, jehožto překrásné obrazy téměř všecky kostely v Čechách a na Moravě okrašlují").

Přiznává, že zrušení tovaryšstva nad míru jej rmoutilo, ale utěšuje se nadějí, že když „až posavad v Ruské zemi jak prve zůstává", vlastně neza-

5* Sbírka 228.

55 Sbírka 229.

56 Sbírka 233.

hynulo. Ostatně i tím, že exjesuité opustili své domy a jsou rozptýlení mezi lidem, mohou hodně dobrého vykonati, jak na to upozorňují i encyklope- disté.

Stačí vzpomenouti si, co pozbyli věřící zrušením řádu, aby teprve jeho význam vynikl: slavné bohoslužby, mariánské pobožnosti, veřejné každoměsíční přijímání velebné Svátosti oltářní, důkladné vyučování mládeže a jeho největší škodu, plynoucí ze zastavení činnosti řádu označuje nedostatek péče o výchovu kněžského dorostu. „Nyní málo kdo k duchovnímu stavu chuť má. Větším dílem vyštu- dírovaní mládenci ve světě zůstati chtí, žádajíce rozkoší světských zažívat a zatím mohou s tíží k suchému chlebu při,jiti."⁸⁷

Vylíčiv takto s láskou dílo svého tovaryšstva, prosí svého Otce Ignáce, aby přijal pod svoji ochranu všecky jeho žáky jak nynější, zde přítomné, tak i nepřítomné, které jsem kdy měl a které mně napotom laskavý Bůh dá. Já je jako své v Kristu syny upřímně miluji, je nejen ve světském ač velmi prospěšném umění dle své povinnosti, ale i také v svatém katolickém náboženství vyučovati se vy- snažuji a jak dlouho mně nebeský Otec síly popřeje, stále vyučovati hotov jsem. Vypros jim od dárce darů dar tento, aby oni jako někdy k našemu příkladu prospívati se zdál Spasitel Ježíš: prospí- vati moudrostí a milostí u Boha i u lidi. Aby se od nynějších vetešníků zavésti nenechávajíce k potěšení svým rodičům a mně, k dobrému jak Církve svaté, tak též naší milé vlasti rostli."⁵⁸ V těch slovech jest ukryta všechna láska, která v srdci Vydrové byla nashromážděna k jeho milým žákům. Jako učitel i jako kněz vidí v nich své syny v Kristu, jež upřímně miluje a snaží se je nejen vyučovati ve vědě, ale vésti i k Bohu. jak mu to káže jeho kněžský úřad.

5" Sbírka 237.

38 Sbírka 239.

Proti utrhačům víry.

Téhož roku byl dosazen na faru k sv. Štěpánu nový farář, Václav Strnad, který poprosil P. Vydru, aby při instalační slavnosti na sv. Štěpána kázal. Tu vzniklo dvanácté kázání Vydrovo, který použiv Skutků apoštolských v 6. kap., aby promluvil o zázracích, tehdy vášnivě napadaných: „Nynějšího pak času mnozí osvícení zhola nic na divy nevěří; nechci říci na divy, které by všemohoucí Bůh nyní povstati milostivě propůjčil, ale i na ty, které někdy i apoštolově a Štěpán ve jménu Ježíšovu byl učinil."⁵⁹

Svatý Štěpán byl nejen „naplněn milostí Boží ve svém jednání, byl také pln síly ve svém potýkání". K čemu bylo mu třeba této síly? Aby mohl sebe samého přemoci, ty milovati, od kterých uráženi jsme. Tuto sílu potřebujeme i nyní, „abychom opovážlivým nyní tlachačům s námi se o opravdivém náboženství hádajícím odolali. Této jakž proti katolické víře, takž i proti dobrému obecnímu pořádku sočí, chtíce rovnost všech stavů a nevím jakou pošetilou svobodu uvedenou míti.⁶⁰ Bohu žel! větším dílem v té půtce býváme němí, neb nevědouce, neb ne- chtíce se pravdy ujmouti, spíše jich zdání se přichytíme. Jim konečně k zlehčení samospasitedlné- ho náboženství a všech dobrých obyčejů napoma- hajíce."⁶¹ Není mezi námi statečných, kteří by mohli nad těmito utrhači zvítěziti. „Tak hluboko klesla víra naše, že sice udatných Kristových reků chválíme, jiných spolu k udatnosti nabízeti umíme, však sami toho nejlehčího protivenství snésti neznáme."⁶²

O kněžských ctnostech.

Těchto ctností sv. Štěpána, jež přispěly k tomu, že byl vyvolen za jáhna, potřebuje i kněz, duchovní

59 Sbírka 241.

«o V tom jeví se ohlas revoluce francouzské.

61 Sbírka 251.

62 Sbírka 252.

pastýř osady, „an vždy nad všemi sobě svěřenými bedlivé oko miti a toho, co by k vašemu polepšení potřebného seznal, nejvyššímu pastýři českému přednésti musí".⁶³ Po příkladu sv. Štěpána má duchovní pastýř „vždy bedliv býti, aby žádného na smrtelné posteli ležícího bez svátosti umříti nenechal, ochotně ve dne i v noci té duchovní služby všem po ni dychtícím poskytne; proto za duchovního správce vyvolen byl."⁶⁴ Farář má po příkladu světcově pečovati o chudé své osadníky. Leč „ne jen podle těla, jenž toho potřebni jste, anobrž i podle duše, čehož všichni potřebí máte, nasytil." Avšak i věřící mají své povinnosti vůči svému pastýři: „Povinnost tedy vaše jest, chcete-li býti ovce Kristové (!), znáti svého pastýře, jenž vám na místo Krista dán jest, a hlas jeho slvšeti." Však nejenom jeij znáti, ale i hlas jeho jak s kazatelny, tak v zpovědlnici slyšeti musíte; slyšíce jej spravujte se podle něho a budete ovce Kristové."⁶⁹

Nepečujme jen o časné zájmy.

Farář Václav Lahoda vyprosil si Vydru pro svůj kostel u sv. Havla, aby na svátek tohoto světce byl slavnostním kazatelem. Ani tentokráte Vydra neodmítl, a věren své zásadě, vložil do své promluvy jádro, které by mohlo býti poučením a povzbuzením pro všechny věřící. Pokusil se zodpověděti o- tázku, jaký užitek budeme míti z následování Krista. Lidé pamatují na svoji časnou budoucnost, která se týká zachování a prodloužení časného života, rozmnožení cti a bohatství. „Což tedy nám bude? podle těla! Na to se ovšem táží velmi mnozí a poněkud chvalitebně. Když to tápání a pečování jest mírné a pořádné, když se bez urážení Boha, bez ublížení bližního koná, když se při tom na slova Spasitele vždy pamatuje: Žádného život nezáleží na hojnosti těch věcí, kterými vládne. Proto pravím

63 Sbírka 254.

64 Sbírka 255.

65 Sbírka 256 a 157.

vám: Nebuďtež pečliví co byste jedli a čím byste se odívali: duše více jest nežli pokrm."⁶⁶ Když však naše starost o tyto časné věci jest nadřaděna starosti o spasení, pak jest nám jenom k velké škodě. Nevystříháme-li se po příkladu sv. Havla všeho, co by nám mohlo zabrániti kráčeti cestou spasení, potom jsme na scestí: „Což tedy nám bude, když s takovými tovaryši zacházíme, z jichžto úst nic jiného, než reptání proti Bohu, pochybování o náboženství, zkoumání ošemetné článků víry, tupení a zlehčení kněžstva, pomlouvání bližního vychází? Kdo smolu do rukou bere, ten od ní poskvrněn bývá."⁶⁷

Takovým lidem musíme se vyhýbati. Nestačí se však jich stříci pouze v osobním styku, neboť mají ještě jiný prostředek, aby „skrze vtipné sice a u- šlechtilé, však opovážlivé, nestydaté a Boha prázdné sepsané knihy vás od cesty k spasení zaváděly. Neb jsou oné dílem od kacířů proti katolické víře, od filosofů vším náboženstvím pohrdajících sepsané. Ctete-li tedy bludařské knihy, čemuž jinému z nich se naučíte, než předně vlažnosti v katolické víře, znechutějí se vám obyčejové, ceremonie, povinnosti vroucího katolíka."⁶⁸ Z této vlažnosti u víře vznikne pochybovačnost, z níž plyne přesvědčení, že možno věřiti pouze tomu, co chceme a býváme živi tak. jak se nám líbí. Lidé snadno v péči o tělo zapomínají na svoji duši. A podle toho také mají k očekáváni život posmrtný. Příklad sv. Havla a jiných dobrých křesťanů nám ukazuje prostředky, abychom svůj život řídili cestou jinou: cesta ta jest modlitba.

Jak se chovali v kostele?

„Však jakým způsobem někteří v chrámu Páně, v tom posvátném místě, kde modlitbu vykonávati zapotřebí jest, se chovají? Oči ne na oltář obrácené

os Sbírka 263.

" Sbírka 266.

«8 Sbírka 267.

majíce, ale sem i tam po marných obrazech jimi točíce, co se při oběti svaté koná, pozor nedávajíce, vcházení a odchodu i šatstva i ozdoby jistých osob sobě všímajíce, ne s Bohem skrze modlitbu, ale vespolek o světských věcech mluvíce, jiným pobožným duším k pohoršení jsou.'⁶⁹ Kromě modlit/by jest tu zachovávání postu, čtení nábožných knih; také dokonalá zpověď a uctivé přijímání velebné svátosti jsou velmi užitečnými a potřebnými prostředky k spasení. Než i účinná láska k bližnímu jest nutným prostředkem k dosažení věčné spásy-

Pečujme i o spásu svých bližních.

Povinností křesťanů jest pečovati nejen o vlastní spásu, nýbrž mají se starati i o cizí spasení a vyznávali před nimi Krista, a to trojím způsobem: slovem, modlitbou a příkladem. „Slovem jeden každý jej vyznávati může a má; ku příkladu mistr svým žákům. Ať stále, horlivě a s radostí své žáky k plnění vůle Božské, to jest jejich povinnosti nabádá; aby se s chutí pro Boha učili, nebo umělost, nevezme-li od Boha začátku, žádného šťastného konce nedojde. Ne ale aby jim nějaké články víry podezřelé činil, ne aby před nimi vrchnost jak světskou, tak duchovní zlehčil. Mládež, čehož od mistrův slyšela, toho sobě na budoucí leta pamatuje"⁷⁰Vyznávati jej mohou a mají rodiče svým dítkám po příkladu Tobiáše, který svého syna od dětství učil se báti Boha a zdržovati se od všelikého hříchu. Mohou a mají vyznávati jej všichni představení, před těmi, kteří jsou jim podrobeni. „Může a má každý z nás slovem, příkladem a modlitbou bližnímu Krista zvěstovati, a jemu k dosáhnutí nebeského blahoslavenství nápomoci, aby tak své povinnosti zadostiučiněno, svého spaseni tím více sebe ubezpečil."

6» Sbírka 271.

70 Sbírka 277.

Vlažnost u víře půdou pro bludařstvi.

Na den sv. Prokopa roku příštího, 1797 byl P. St. Vydra pozván na Sázavu. Tam od r. 1792 byl farářem Jan Chmela, exjesuita, který již od roku 1757 byl dobrým přítelem s Vydrou, s nímž toho roku se setkal v Brně v noviciátě Tovaryšstva „a od té doby se neobyčejně milovali". P. Chmela byl činný literárně, vydal několik polemických spisů, přeložil postillu Goffiné-ovu a j. I jako misionář zdárně působil a proto P. Vydra „takovému apoštolskému muži, bývalému kajícímu vyslanci, té žádosti ode- příti nemohl."⁷¹

Kázání Vydrovo přilákalo posluchače ze širého okolí: kněze i laiky. Na pout ke sv. Prokopu přišel i historiograf Hradce Králové Švenda, také býv. jesuita, řada (12) kněží i zástupy věřících, mezi nimiž byl i milčický Vavák, který ve svých pamětech si kázání Vydrovo pochvaluje a věnoval mu na památku tehdy velmi oblíbený chronograf, který si Vydra „ne ku své, ale jeho pochvale" zaznamenal.⁷² Místo svou tradicí i smutnou vzpomínkou (klášter byl r. 1785 zrušen) bylo přímo předurčeno, aby zde vlastenecký a učený kněz mohl ká,zati na slova Písma sv.: „Aj, my jsme opustili všecky věci a šli jsme za tebou" (sv. Mat. v 19 kap.).

„Jak ale Prokop všecky věci opustil a za Kristem šel. to tak vůbec známo není. Proto já dnešního dne ke cti jeho a k vašemu vzdělání, přítomní katoličtí Čechové, o tom jednati budu."

Nebezpečí z nekatolických knih.

Nastíniv život světcův, žádá od svých posluchači Sbírka 279.

72 Vavák si zaznamenal: „Dne 4. Juli, na den a svátek sv. Prokopa, vlastence a divotvorce našeho, byl jsem já v klášteře sázavském, již nyní od roku 1785 zrušeném; tam kázání měl velebný otec P. Stanislav Vydra, filosofie doktor a profesor matematiky v Praze, které bylo staré a římské. Ó, bv tak nynější nováčkové kázati chtěli. (Paměti, III. kniha. II. část, str. 82.) čů, aby po jeho příkladu se varovali všeho, co slouží jich pohoršení a zavedení. Nejsou to pouze lidé- nýbrž i psaní a tištěné slovo, neboť „nás od vyhledávání spasení odvrátiti může čtení kacířských a nestydatých kněh."⁷³ A tu volá: ó by nynější křesťané takové všetečné proti katolické víře, proti kněžstvu, proti dobrým mravům cílící knihy rychle spálili! Zatím ale se oni jinače chovají. Je drží za ten nejdražší poklad, vždy je, když v nich nečtou, schovávají a tak se o mnohem dražší poklad, o samospasitelnou víru svévolně připravují."⁷⁴

Láska ke krajanům vane i z jeho dalších vět, kde je prosí, aby „opustili čtení bludařských knih, vědouce, že jedna jest víra. jeden křest, jeden Bůh. Která tedy jest ta jedna víra, nežli ta, ana žádné proměně Husové, Lutherové, Kalvínové a jiných podobnvch opovážlivých svůdců podrobena nebyla."⁷⁶

Svěcení dne svátečního.

Nestačí však opustiti to, co by nám škodilo, ale i to, co by nám bylo nepohodlné na cestě k nebeskému království. A jako máme za povinnost praco- vati, tak také jsme zavázáni den sváteční světití: „Den sváteční nedělní přemyšlování nebeských věcí darovati máme; nejen mši svatou a kázání pozorně slyšeti, ale i častěji skrze svatou zpověď a přijímání velebné svátosti oltářní s Bohem se spojití."⁷⁶

„Bohu žel, mnozí velmi vlažní katolíci ráno místo kázání, u koho a kde (stydím se to říci) se zdržují. Přijdou-li ale do chrámu Páně, aby slovo Boží a mši svatou slyšeli, tu neb na zemi, neb na lavici sedíce spí. Tím způsobem půl dne strávějí. Po poledním mnohem hůře se chovají. Místo křesťanského naučení, místo čtení pobožných knih, místo po-

"3 Sbírka 289.

74 Sbírka 290.

75 Sbírka 290.

76 Sbírka 291.

čestného vespolek rozmlouváni do hospody se pospíchá. Tam pitím, poskakováním, klením, nepří- kladnvm a nezřízeným jednáním ostatní den i noc tráví."⁷⁷

Následujme národní světce.

Svatý Prokop opustil všecky věci a šel za Kristem. Když však se ohlédl, aby viděl, zda s ním i jeho krajané Krista následují, co to viděl? „Za kým medle šlo tolik tisíc českých od víry katolické odpadlcův, za kým šlo, snad za Kristem jako Prokop? Oni se Církve od Krista ustanovené spustili. Spustili se svévolně Krista a za bludaři šli, poněvadž se jim (prosím o pozorné poslechnutí), poněvadž se jim ta cesta od nich k spasení vytyčená snadnější býti zdála a bez toho od mocnáře byla dovolena."⁷⁸

O lásce k bližnímu.

Avšak i když nechodíme za bludaři, jak se chováme k bližnímu, abychom i zde šli v šlépějích Prokopových? V jaké cti, v jaké vážnosti mají sebe vespolek sousedé, aneb v jednom příbytku bydlící? Jeden druhého tupí, týrá, pomlouvá, nacti- utrhá, jemu štěstí závidí, neštěstí přeje. Takoví ovšem nejdou za Kristem. Zdaliž nižších, než my jsme, náležitě sobě všímáme? U příkladu: rodiče svých dítek, hospodář své čeledi, mohovitý nuzného? Obyčejně otec a matka děti proklínají, žádného mravného a křesťanského vychování jim nedávajíce. Hospodář od čeledína svého práce sice žádá, však jemu slušné mzdy buďto nedává, buďto zadržuje; ne s dobrotou, jen s křikem a klením s ním jednati obyčej maje."⁷⁹

„A což vy, opovržení a nuzní žebráčkové. jenž nemůžete sobě, jsouce neb mrzákv, neb sešlí věkem, chleba prací svou dobýti, ach, jakouž vy, pravím

" Sbírka 291.

78 Sbírka 296.

Sbírka 298.

u mnohých lásku nacházíte? Trpí oni vás? Místo oučindlivé lásky býváte vykleni a z domu beze všeho smilování vybiti! Jest to jiti za Kristem?"

Kázání Vydrovo, pokud máme svědectví v Pamětech Vavákových, nevyznělo bez ohlasu. On, učený profesor Vysokého učení, nepřišel na Sázavu kázati pouze lásku k vlasti, ale i lásku k bližnímu. Milovati nejen slovy, nýbrž také skutky! To jest obměněné motto jeho kázání!

Národ český vždy ctitelem Panny Marie.

Upřímný a oddaný ctitel Matky Boží nemohl ode- příti prosbě týnského faráře, Václava Rokosa, aby na den Nanebevzetí Panny Marie kázal v nejpřed- nějšírn chrámu pražském. Před posluchači svými promluvil Vydra krásný a nadšený panegerykon ku cti přesvaté Panny. Náš národ byl a zůstal vždy horlivým ctitelem P. Marie. Hojnost svátyň Panně zasvěcených to nejlépe dosvědčuje. A zase můžeme si vzpomenouti s radostí, že Maria prosby Cechů vždy vyslyšela. Jako příklad láskv národa vzpomíná Vydra mariánských družin, které až do svého zrušení těšily se hojné a horlivé iičasti věřících. „Mnozí z vás budou v paměti míti, že bývala jindy mariánských tak nazvaných sodálů tato povinnost: Každodenně ke cti Marii buď hodinky, buď loretánské lit-anie, buď růženec se modliti, čistotu podle svého stavu zachovávati, dobré skutky provozovati, svátky mariánské s obzvláštní pobožností slaviti. se skrz svatou zpověď s veřejným přístupem k přijímání svátosti oltářní pořádně na příklad jiným s Bohem spojití. Nechť jsou tak nazvané kongregací neb družebnosti mariánské zrušené. Mám za to, že to vše mnozí vroucní katoličtí Pražané až podnes zachovávají."⁸⁰ Jistě bylo účelem těchto vět vzbuditi podobnou horlivost i u posluchačů. jimž mariánské družiny hylv neznámé. Povzneseni úcty Panny Marie jistě bylo nejlepším prostředkem proti sektářství. O účinku tohoto kaso Sbírka 317.

záni nejlépe svědčí to, že „řeč ta.m ke cti Rodičky Boží na nebe vzaté drženou pan z Šenfeldu do tisku uvedl."

Rod Kolovratů Libštejnských byl spojen s Vydrou upřímným přátelstvím. Proto za svého prázdninového pobytu dvakrát kázal na jeho panstvích: V Černíkovicích u Rychnova na neděli Povýšení sv. kříže, kdy se „v tom místě slavnost pozdvižení svatého kříže konala". „Jemu (hraběti Františku Kolovratu Libštejnskému) též k vůli v neděli sedmnáctou po svatém Duchu, prvního října v Boro- hrádku, týž ouřad jsem zastal."

O čtení českých knih katolických.

Prvé kázání ukazující, jak Kristus podle svých slov „bude-li povýšen od země, všecko potáhne k sobě samému", nás všechny k sobě přitahuje, neboť právě jeho příklad -má pohnouti k následování. Hlásání slova Božího v kostele jest také takovou posilou, bys k svému povýšenému Spasiteli táh- nouti se nechal." Aby pak účinek kázání se uchoval, mají se čítati katolické knihy. „Máte jich dosti, nábožní Cechové! v svém jazyku sepsaných. Ku příkladu: Postillu Stajerovou,Scipionovou,Konyá- šovou, kteréhožto horlivého v tomto kraji apoštolského vyslance snad sami ste znali."⁸¹ „Zatím co se stává? Ne těch a jim podobných kněh, ale boha- prázdných, rozpustilých, nestydatých čítání, i také sprostý lid sobě nynějšího času dovoluje. Kněh od kacířů proti katolickému náboženství sepsaných čítají mnozí a čítali. S jakým medle oučinkem? Bolestně toho skoušíme na tolik tisíc odpadlců od katolického náboženství, ani z kněh kacířských k tomu odpadnutí zavedeni byli."⁸²

Jak krásný jest pohled na opravdového katolického křesťana! „I kdož by, řekněte mně, kdož by tak ctnostného, tak přívětivého a dobrého člověka nemiloval? Zaslouží on ovšem té největší lásky, té

si Sbírka 326.

82 Sbírka 328.

největší uctivosti: A toť již jest odměna zde na tomto světě těch, kteří se od Pána Ježíše táhnouti nechají."^{^[26]} Zlí lidé, lidé darební, odpadlci od pravé víry, ti tomu následovníku Kristovému sice protivní budou. Budou jej nazývati papežencem, pokrytcem, modlářem."^{^[27]} Tato potupa však nemá účinku na duše Kristu oddané. A jich příklad měl by míti před sebou každý, komu jak jim bylo by vvslech- nouti výsměch pro víru. Trpěti posměch pro Krista jest jistě lepší, než podlehnouti tlaku a ztratiti život věčný.

O lidské pýše.

Podobně i kázání na Borohrádku, na den sv. Michaela archanděla vybízí P. Vydra své posluchače, varuje před pyšnými a i pýchou vlastní. „My hříšníci, my bídníci, my všeho opovržení hodní lidé, my se ani tomu kořiti nechceme, an jest náš Pán, Spasitel a budoucí soudce, bychom jemu v oltářní svátosti přítomnému slušnou poctivost (= úctu) pro- ukázali, kterému někdy na světě obcujícímu Jan řeménky v obuvi rozvázati za nehodného se pokládal."^{^[28]}

Jako lidé zvedají ve své pýše hlavu proti Kristu, tak pohrdavě se díváme i vůči těm, kdož stojí pod námi. „Ó jak nám vzácný býti má i ten nejchudší žebrák, protože i on má svého anděla strážce! Jest-li tedy Bůh takového posla k jeho ochraně posílá, v jaké ceně u něj býti musí. A ty, bídný člověče, ty ním pohrdati se opovažuješ?"^{^[29]}

Lidská pýcha zvedá svoji hlavu nejdříve proti člověku, aby na konec, jak pyšní andělé, se lidé pozvedli ve své pýše i proti Bohu. Vvdra měl jistě na mysli poměry, panující tehdy na Hradecku, kde nejen bylo agitováno k odpadu od katolického náboženství, ale současně i hlásán odboj proti vrchnosti listy těchže „misionářů". Jistě mu neběželo o to, aby prázdnými slovy vybízel k poslušnosti vůči vrchnosti. Byl mužem příliš zkušeným, aby netušil, co se skrývá za těmi agitátory a proto varoval. Znal svůj rodný kraj. který mu tak přirostl k srdci a proto ve prospěch obecného lidu vystoupil na kazatelnu a upozornil své posluchače na ty. kdož jim berou klid duše a náhrady za to jim nedovedou poskytnouti!

O významu tri stavů: rytířského, mnišského a kněžského.

Po prázdninách přijel do Prahy a tu již čekal na něho vzkaz od faráře ze Střebetova, Karla Mayera, bývalého jesuity, aby na sv. Martina u něho kázal. Uprostřed počínajícího školního roku přece se Vydra uvolnil a spěchal splniti prosbu svého spolubratra. Jeho kázání obrací se k prostým venkovským lidem, kterým chce na příkladu sv. biskupa Martina ukázati, že má dobrý úmysl osvěcovat všechno naše jednání. Na třech stavech (vojenském, mniš- ském a kněžském) jimiž všemi sv. Martin může se pyšniti, ukázal, že všechny jsou určeny, jsou-li řádně plněny, k dobru a prospěchu: stav rytířský, aby bližního od tělesného zlého hájil, stav mnišský, aby ty, jenž již na cestě spasení pokračovali, evangelické dokonalosti učil, stav kněžský, by jak časnému, tak věčnému štěstí všem dopomáhal.

Stav vojenský jest neijnebezpečnější pro ty, kdož lehkomyslně do něho vstupují. Kdož však v dobrém úmyslu do tohoto stavu, jako do kteréhokoliv jiného vstupuje, tomu nebezpečí hroziti nemůže. Musí však míti před očima vůli Boží a jí se říditi.

„Řemeslník ať žádanou práci důkladně a včas vykoná, a ne více, než co sluší, za ni žádá. Hospodář ať bedlivě svého pole hledí. Čeládku ať k práci přidrží, však jí slušné mzdy nezadržuje. Čeládka ať svým hospodářům věrně slouží, jako Kristu, od něhož někdy mzdu vezme, jestli své povinnosti zadosti učinila. Toho příklad nám v svém vojenském stavu zanechal Martin, maje sprostné oko, t. j. dobrý úmysl."^{^[30]}

Po přikladu sv. Martina-mnicha mohou i prostí venkovští lidé ne sice jako on odstraniti se od hluku světa a žiti na poušti, ale vyvarovati se prostředí, kde hrozí úhona jich duši. „Varujte se též vy všecké lůzy; nechoďte, obzvláště v čas služeb Božích, na ona místa, kde se mnozí daremníci scházejí. Hleďte vždy samotni býti, nebo s takovými obcovati, od kterých byste vzděláváni a ne zavedeni byli."^{^[31]}

Pro své ctnosti byl mnich Martin povolán na stolec biskupský. Nebojoval pouze proti pohanským, nýbrž i potíral kacířské bludy. Bojoval proti ariá- nům, kteří vyvolali rozkol v Církvi. „Ó by opět Martin povstal, a jak tenkráte proti tomu bludu válčil, též i nyní jemu s tou horlivostí na odpor stál! Neboť obyčejně ti, jenž od katolické víry odstoupili, tímto bludem, anž nyní sociánský sluje, a také mezi sedlským českým lidem panuje, nakvašeni (t. j. nakaženi) jsou."^{^[32]}

Ctnosti katolického křesťana.

Kazatel vysvětlil tak řečí prostou a srozumitelnou na přikladu sv. Martina ctnosti, které mají zdobiti nejen vojína, mnicha a kněze, nýbrž každého katolického křesťana. Proto může se obrátiti ke svým posluchačům se žádostí: „hleďtež v světském stavu duchovně živu býti, hleďtež se duchovního zlého, to jest: vší marnivosti, vši mrzkosti varovati, hleďtež svým duchovnim otcům a ne bludařům po vůli býti. Ano oučindlivě jiným ku štěstí, jak časnému, tak i věčnému dopomáhati."⁹"

Tato tři kázání, pronesená na venkovských kazatelnách, nejsou jenom dokumentem, dosvědčujícím, že učený Vydra dovedl své myšlenky přiodíti i větami prostými, jsou na druhé straně i dokladem péče farníků, kteří neopomenuli žádné příležitosti, kdy by mohli postaviti se proti rozmáhajícímu se sektářství. Osobnost Vydrová byla tím nejvhodněj- ším obranným prostředkem proti pokoutním sek- tářským kazatelům. Ti ovšem nepřicházeli pouze proto, abv šířili protestantství, nýbrž, jak se to namnoze prokázalo, byli i pruskými špiony.

Posledním kázáním, které Vydra pojal do své Sbírky, aby je uchoval pro trvalou pamět, bylo kázání u sv. Haštala, r. 1798, 26. března. Ten den slavil v onom chrámu své kněžské prvotiny P. Josef Hájek, ustanovený za kaplana u sv. Haštala. A tak „kde kázání začátek vzala, tak i konec berou." Pri- mice jest vítanou příležitostí pro Vydru, aby promluvil o stavu kněžském. Nový kaplan byl žákem Vydrovým.

O ceně kněžství.

„Kněžský úřad od něj (t. j. kaplana) víceji než ode všech věřících požaduje, aby ztratil duši svou. to jest: aby všemi vezdejšímu životu lahodnými věcmi opovrhl, protivné sobě vyvolil, škodné trpělivě snášel."⁹¹ Lidé podnikají vše možné, jen aby sobě získali jmění. Nejsou to pouze nevěřící, nýbrž ..i někteří křesťané touží po věcech časných a na věčné zapomínají". Zdaliž nynější křesťané toho sobě volí, co jim odporného přichází: postu, bdění a práce?" O postu téměř nevědí, předstírajíce, že by ona (t. j. Církev) žádné moci neměla jejich vůle vázati a Bohu na tom málo záleženo bylo, čím by člověk žaludek naplnil. .. Mnozí tedy křesťané postu nerozumí, snad bdění jim milé jest? Jest, ale kde? Ne v chrámu Páně, ne na modlitbě, ne pro Krista, nýbrž v veřejných domích, kde se od prvního večera až do bílého rána nemoudře při hudbě točí, motají a poskakují. Tamto s radostí bdějí, s Kristem Ježíšem v jeho domě jenem jedné hodiny při kázání, neb v modlitbě bdíti. toť jim jest věc

si Sbírka 367.

nesnesitedlná. Nechtí duši svou ztratiti (obětovati) pro Krista a zatím ztratí ji pro tělesnost jak časně, tak věčně."^{^[33]}

A když „postu a bdění sobě oblíbiti nechtí, vlažní křesťané, jakou aspoň práci pro něj (Krista) sobě volí? Proň chudým, pomoc nemocným služby, nevědomým vyučování proukázati jim obtížno jest, pro získání bohatství, marné chvály, nějaké nestydaté lásky, jaké otroctví nenesou?"⁶³ Po těchto výtkách kazatel ukazuje na příklad sv. Haštala, že praví křesťané mají býti ochotní obětovati vše Kristu a ne naopak, jak se to děje!" Jsou nicméně i mezi námi nějací vlažní, rozpustilí a jenom povrchní věřící, ani nábožným katolíkům přikázání Božská a církevní zachovávajícím se vysmívají, jich za sprosťáky a modláře drží. Takové pronásledování není sice tak tělu jak pověsti škodné, a předce nemálo se těch mdlých lidí obzvláště mezi mládeží najde, kteří raději od vykonávání svých povinností odstupují, s onými rozpustilci drží, by od nich posměchu a potupy k obávání neměli; konečně chtíce tento život podle obyčeje marníkův zachovati, snad o věčný přichází."^{^[34]}

Dotknuv se cest, jimiž by křesťané měli jiti za Kristem, „ztrátíce proň svou duši", pokusil se uká- zati, „kterak ji podle příkladu (sv. Haštala) kněz víceji, než všickni věřící ztratiti má. .. důležitými důvody potvrdíme „kněz předně vším tím, co ci- tedlnosti líbezného přichází, opovrhnouti musí... Kněz ničeho žádati nemá, krom Boha a království jeho, a jistotně ničehož nedostatek míti nebude, jako neměli učedlníci Kristovi, někdy od něj bez pytlíka, bez mošny, bez obuvi k hlásání evangelium vysláni."⁹⁵

„Ano, musí i toho, co citedlnosti protivného jest. postu, bdění a práce sobě oblíbiti. K postu, jakož služebník církevní sobě svěřené ovce nabízeti má: kdyžtě ale sám se nepostil, jak mnoho by u nich pořídil? Bdění na modlitbách komu ouplněji přísluší, než knězi, majícímu tak vznešenou a těžkou povinnost zastávati? I také práci těžkou podstou- piti jemu přináleží. Jakou prosím? Dříve než k tomu svatému stavu přistoupí, kolik let, v kolika školách již od svého dětství ztráviti musil, by se k němu schopným učinil? Do něj byv přijat, mozkem pracovati nepřestává."⁹⁶

Vydra poukazuje na práci kněze ve zpovědnici, na přisluhování svátostmi nemocným. Za to nesmí čekati odměny od lidí. Ledaže dostane se toho, že všeho životu svému škodlivého, jak na těle, tak cti zmužile trpěti zavázán jest."

„Mimo té tělu tak škodné věci jiné mnohem škodlivější své cti každý kněz za mzdu nésti donucen bývá. Všichni osvícení, toť jest, opravdového náboženství prázdní, opovážliví knězotepci v jaké uctivosti v svých řečech v svých spisích, v svých posuňcích, mají stav duchovní? Pravíť o knězích, že by byli mámiči lidu, že pod námitkou náboženství nic jiného, než sebe vyhledávají, že proto k tomu stavu se přivinuli, aby v něm (nemohouce pro neschopnost neb napřičinlivost ve světě vyváznou- ti) tím pohodlněji a liběji živi býti mohli."⁹⁷

Závěrem obrací se k novoknězi, aby mu jako jeho učitel vydal svědectví před jeho osadníky: „Byl ste vy léta, věku nynějšího, devadesátého prvního a druhého takový žák můj, jaké já vždy míti od dobrotivého Boha snažně žádám. Nikdy jsem Vás neviděl z horka nakvašeného, nikdy, byťby okolo vás všecko se bouřilo, sobě nestejného ... I zasloužil ste mé lásky a té největší ode mne pochvaly. Bvlf ste radost má a koruna má a jste až posa- vád."⁹⁸

• 96 Sbírka 379.

97 Sbírka 381.

98 Sbírka 382.

Představiv osadníkům nového kaplana, Vydra sám vyprošuje si pouze modlitbu při Oběti mše sv.

SKLONEK ŽIVOTA

Tímto kázáním končí se výbor kázání, která Vydra určil k zachování tiskem. V nich shromáždil řadu časových myšlenek a my bychom mohli říci dokumentů, v nichž je zachyceno náboženské myšlení té doby. Vydra nezapírá, že publikováním kázání chce přispěti k nedostatku vlastních původních kázání v jazyku českém. „Všecko, co se tu čisti bude, pochází z přemyšilování a přesvědčení mého. Více srdcem, než perem sepsáno jest, jak jsem mluvil, tak myslím, tak z milosti Boží živ jsem. Žádal bych, aby toho mého vyznání obzvláště oni sobě všimli, kteří sobě převtipní býti zdají, jimžto víra katolická proto se znechutila, žebv rozumu velmi omezovala."

Toto vysvětlení Vydrovo budiž i nám omluvou, že jsme z jeho kázání čerpali, jak někdo snad namítne, příliš mnoho. Pokud jsme se drželi časového postupu, vyžadoval to plán, zařaditi tyto projevy do Vydrová životopisu. Tomu, kdo bude tuto část pročítati s trochou pozornosti, neujde, že jsou z kázání Vydrových zachyceny pouze ty úryvky, které mohou posloužiti k dobrému prokreslení jeho názorů i jako nejvěrnější ilustrace své doby. Kázání jsou z nejlepších let Vydrová života, takže mají nesporně dokumentární cenu.

Roku 1799 byl zvolen po druhé za děkana filosofické fakulty a na sklonku roku stává se kanovníkem u Všech svatých. Přelom století pak přinesl mu největší hodnost, jakou universita svým údům propůjčiti může: byl zvolen jednomyslně ode všech čtyř fakult a všech jich členů za rektora magni- fika university Pražské. Byly tedy v krátké době na něho vloženy hodnosti, které nepochybně odvedly Vydru od jeho kazatelského úřadu. A na návrat už mu neposkytlo času horšící se zdraví. Tiž roku 1799 oslepl na jedno oko. Roku příštího byl velmi vážně nemocen a teprve na začátku školního roku 1802 mohl zase přednášeti. Poněkud osvěžen, nešetřil se a tak 22. ledna 1803 byl uprostřed svých žáků postižen ztrátou i druhého zdravého oka. Proti této chorobě neznali léku ani ti nejdovednější lékaři. Sám Vydra byl tímto neštěstím bolestně dotčen, ale nezoufal si. Aspoň sedě diktoval několik hodin denně své matematické přednášky v jazyku českém několika studentům, takže mohl během roku ukončiti prvý díl počátky aritmetiky v jazyku českém.

Ke konci srpna 1804 začal Vydra rychle tělesně slábnouti, že téměř úplně ohluchl. Zbaven tak jediného prostředku, jak se stýkati se svými přáteli, nezbylo mu nic jiného, než se modliti a snášeti s trpělivostí Jobovou svůj bolestný stav, který za poměrně krátkou dobu byl ukončen smrtí. Bvl raněn po půlnoci 3. prosince mrtvicí, z níž se už nevzpamatoval. S pláčem doprovázeli jej ke hrobu nesčetné zástupy přátel na Olšany, kde byl 6. prosince pochován.

SOULAD MEZI SLOVY A SKUTKY.

Tím, že do vylíčení života Vydrová jest zařazen výbor jeho názorů a myšlenek, zachycený jeho kázáními, odpadá z větší části povinnost závěrem na- črtnouti obšírněji jeho povahu a charakteristické její rysy. Než pro úplnost aspoň stručně shrňme si to, co probleskuje každou jeho větou, každým jeho skutkem.

Hledáte-li v něm člověka, tož připomeňme si, jak dovedl býti moudrý, rázný, statečný a při tom dobrého srdce, poctivé mysli, srdečné upřímnosti. Řídě se zásadou, že musí státi za každým slovem, jím proneseným, dovedl dané slovo držeti tak, že nikdv je nezrušil, byť mu z toho hrozila jakákoliv újma. Ovšem totéž vyžadoval i od těch, s nimiž se stýkal. Co od sebe vyžadovati dovolil, to od druhých žádal.

Doporučoval-li skutky křesťanského milosrdenství, také sám je plnil. Žádný žebrák a nuzný neodešel od jeho dveří, aby jej něčím nepodaroval. Žádny zarmoucený a sklíčený neopustil obydlí jeho, aby jej byl nepotěšil, nedodal síly, důvěry a potěchy. Poukazoval-li na těžký osud vdov a sirotků, byl sám jich nejlepším těšitelem a rádcem.

A tyto všechny dobrě skutky konal ze svého poměrně skromného příjmu 600—700 zlatých ročně. Uskromňoval se, žil prostičce a chudě, ale tím horlivěji pomáhal. Z jeho vlastních slov jsme poznali, jak dovedl při tom býti šťastným a spokojeným! Jak odmítal názor, že ke spokojenosti a štěstí zde na zemi jest bohatství jediným a účinným prostředkem! Nebyl zatrpklým mrzoutem, naopak člověkem velmi společenským až do sklonku svého života. Miloval hudbu a zpěv. Proto navštěvoval koncerty a hudební akademie, zašel i do divadla, když se tam provozovaly vážné kusy historické nebo skladby Mozartovy.

Vydra znovu potvrdil, že člověk učený nemůže býti pyšný. Nebažil po hodnostech, s nimiž bv dosáhl i bohatých příjmů. Nepřijal nabízených mu far nebo kanonikátu v rodném městě. Za nejkrás- nější úkol a nejvzácnější povinnost pokládal Vvd- ra svůj úřad učitelský, neboť věřil, že právě zdárnou výchovou mládeže může vvkonati a splniti to nejkrásnější dobro svému národu a vlasti.

Poznali jsme již také Vydru kněze a řeholníka. Byl hrd na to, že byl členem Tovaryšstva Ježíšova a nikdy nepodtrhoval ve svém působení nic více. než své kněžství. Plnil své povinnosti kněžské bedlivě: denně, i když byl na cestách, obětoval mši sv., četl breviář doma denně, o církevních slavnostech a svátcích modlil se hodinky v kostele veřejně.

Bolestně nesl celý život zrušení řádu, za jehož následky pak pokládal ony zápasy a politické převraty, jež zachvátily Evropu a zejména Francii. Za to bylo mu snášeti úsměšky a posměch od domácích illuminátů, kteří neštítili se ani surových hrubostí vůči Vydrovi. Není proto divu, že pozvedl proti nim svůj hlas a slovy ostrými, ale při tom věcně odůvodněnými varoval věřící před nimi důtklivě a varovně. V tom neznal „tolerance", žádající od katolického křesťana mlčeti ke všemu, co se proti němu řekne nebo podnikne zlého a špatného. Zde dokázal býti nekompromisní a důsledný. Miloval bližní více než sebe sama, ale nemohl mlčky přihlížeti k tomu, jak všelijací mudrlanti, kteří se vypínají svým rozumem, jsouce snad jeho úplně zbaveni, tupí a haní víru a katolické náboženství.

Seznámili jsme se již i s profesorem a učencem Vydrou. Maje důkladné vzdělání klasické, byl stejně znamenitým matematikem, fysikem a astronomem, že jeho vědecký význam byl uznáván i světovými kapacitami jako byli Bernoulli, Huberti a j. Nezanechal nám sice nových objevů, obšírných vědeckých spisů. Zůstavil po sobě pevnější a stálejší vzpomínku: v srdcích svých žáků.

Proto mluvíme-li o Vydrovi jako učiteli, mluví se o něm s láskou a vděčnou vzpomínkou. Byl znamenitým učitelem matematiky, který svou disciplinu přednášel s nadšením a upřímnou láskou. Neomezil se však pouze na výchovu jednostrannou, vědeckou. Vedl své žáky také ve směru mravním a náboženském. Každé soboty odpoledne přednášíval akademické mládeži o podstatě náboženství křesťanského a jak nevyhnutelně jest třeba důkladně je znáti a předpisy jeho plniti, má-li člověk a lidstvo vůbec skutečně pokračovati v pravé vzdělanosti a tak dosíci svého vznešeného cíle.

Slučoval tak Vydra ve svém učitelském úřadě harmonicky obě stránky učitelského svého posláni: vésti rozum i srdce.

Kdo mohl nahlédnouti do Vydrových projevů, ten ví, že byl skutečným vlastencem, který český národ, český jazyk miloval a ctil a o jeho povznesení a uplatnění upřímně usiloval. Jeho vlastenectví bylo živé, neboť věřil, „že ani sami sv. dědicové čeští toho nedopustí, aby jazyk tak starožitný, vzácný a bohatý, aby náš jazyk svatováclavský měl zaniknouti a jazykem cizím vytištěn býti, anobrž že se obnoví, ožije a rozšíří, jak to bývalo za císaře Karla IV. slavné paměti a za Rudolfa II., kde jazyk náš slavil svůj věk zlatý". Proto potíraje skepsi náboženskou, bojoval i proti oné nebezpečné myšlence, že už vše je marno, že národ nikdo nevzkřísí!

Když nenalezl pochopení v přítomnosti, vyhledával v dějinách národa statečné muže-vlastence a na nich svým žákům ukazoval, že býti upřímným vlastencem není nic nesmyslného, nemožného, ba že jest to přimo povinností. Proto s takovou láskou vyslovoval jméno svého spolurodáka Bohuslava Balbína, jejž pokládal za nejslavnějšího svého spolubratra, ale i za nejslavnějšího Čecha. Proto s takovým nadšením uspořádal slavnost, při níž vzpomínaje stého výročí Balbínovy smrti, obšírně rozvinul svůj obdiv a úctu k oslavenci, aby tím spíše posluchače nadchl vstoupiti do šlépějí Balbínových ve službě národu.

ZÁVÉREM

Přítomný pokus o zachycení několika pohledů do života P. Stanislava Vydry, který plně si zasloužil názvu cordatus Bohemus, nečiní si nároků na uznání svou obsáhlostí, nebo vyčerpáním všeho, co by nám umožnilo to nejdůkladnější poznáni o- sobnosti Vydrovy. Tím, že část pojednání jest vyplněna citáty a úryvky z jeho projevů, povětšině na kazatelně, naznačeno, jakými cestami se postupovalo při tomto dílku. Zachyceno tu několik pohledů na jeho osobu, aby i nám se přiblížil svými myšlenkami, svým životem a hlavně tím, co můžeme sledovati v celém jeho životě a díle: svou věrou.

P. Stanislav Vydra výslovně podtrhuje všude své kněžství. Z řady jeho narážek pak vycítíme, že mnišstvi, stav řeholní, znamená proň vyšší stupeň kněžského stavu. Jeho upřímné vlastenectví bylo mu vodítkem, když statečně a nesmlouvavě doved! zaujmouti své, t. j. katolické stanovisko k bolestným událostem české historie.

Snad právě to způsobilo, že ti, kdož kdy se zmínili o Vydrovi, byli v rozpacích, jak toto vše směst- nati pod tradovaný pojem osvícenského vlastenectví. Vydra žil svůj život opravdově a proto jako opravdová bvla jeho láska k vlasti a z ní vyrůstající pevná víra v nový život národa, tak stejně upřímná byla jeho oddanost k Církvi, neboť v ní viděl pevný základ pro život každého národa.

Nesmí proto čtenáře překvapiti, najde-li zde zdůrazněnu právě tuto stránku Vydrová života a jeho smýšlení. Ostatně dnes jistě nejlépe podáme život kterékoliv významné postavy tím, že poskytneme jí možnost pověděti co nejvíce svými slovy čtenáři o sobě a svých názorech. To bylo také, byť snad neuměle, podáno zde.

„Žáček", jest knížka M. Šteyera: „Výborný dobrý prostředek, jak se má dobře po česku psáti"; vyšel třikrát: 1668, 1730 a 1781, doklad to jeho užitečnosti. „Brus jazyka českého", napsal jesuita Jiří Konstanc a vydán pod jménem „Lima linguae bohemicae", roku 1667.

„Brusírna" jest překlad Drexlerova spisu „Orbis Phaéton" z r. 1637, velmi často vydávaný, nejposléze r. 1762 pod jménem „Podpal lidského jazyka" v Dědictví sv. Václava péčí jesuity Václava Ludy. P. Matěj (jinde Matouš) Sechstaedter (nebo Sek- štetr) byl r. 1745 spolu s P. A. Koniášem (a ještě jinými členy Tovaryšstva) horlivě činný na Kasejo- vicku.

P. Josef Stepling T. J„ narozen r. 1716 v Režně, ale byl ode dvou let matkou (Češkou) vychováván v Praze. Do řádu vstoupil roku 1733. Náležel mezi nej- přednější matematiky a fysiky své doby. Byl zakladatelem Klementinské hvězdárny (r. 1751), jsa jejím ředitelem až do své smrti (r. 1778). Na pražské universitě jako stoupenec Newtona, Eulera, Wolfa a Leibnitze vybojoval úspěšně boj se zastánci Aristotelovými. Vydra sepsal jeho životopis a promluvil nad Steplingovým hrobem. P. Jan Tesánek T. J., narozen r. 1728 v Brandýse n.

Lab., žák Steplingův, profesor fysiky na Karlově u- niversitě, po jehož smrti stal se i jeho nástupcem. Pro důvtipné analytické rozbory Newtonových „Principií" nazýván „mag- nus Newtoni commentator". Zemřel 10 let po Steplin- govi.

P. Karel Přikryl T. J., narozen v Praze r. 1715, dlouhá leta působil jako misionář ve východní Indii, zejména v Goa. Při návratu do vlasti zajat byl Portugalci a šest let vězněn v Lisabonu. Po hrozných útrapách propuštěn a navrátiv se do vlasti, kde působil na řádových školách. Byl posledním rektorem koleje v Hradci Králové, kde zemřel r. 1785. Zůstavil zajímavé listy, vypisující rozličné kraje východní Indie. P. František Zeno, rodák olomoucký (r. 1734), z rytířského rodu pánů z Tann- hausenů, byl přednostou pražské hvězdárny, pro niž nakoupil různé nástroje za několik tisíc zlatých z vlastního jmění. Byl však i průkopníkem pallontologie o- kolí Prahy, jak píše o něm Barrande. Napsal v tomto oboru řadu pojednání. „Die Geiszel der Predi- ger" počala vvdávati v dubnu roku 1782 pražská „společnost učenců", v čele s Jil- jí Chládkem, profesorem pastorálky. Později změněn název listu na „Predigten- kritik". P. Mořic Klier, narozen 9. VIII. 1734, byl spolutova- ryšem Vydrovým. Po zrušení řádu povolán biskupem Kayserem z Prahy do Hradce Králové za ředitele biskupské kanceláře. Marie Terezie jmenovala jej nástupcem zesnulého hradeckého děkana Václava rytíře Baulera: zemřel nedlouho po zvolení kapitulním děkanem.

Libertini: pův. významem Židé, zavlečení Římany do Říma, ale později propuštění a navrátivší se domů. Vydra naráží zde na jakýsi druh „svobodných myslitelů", tvrdících, že mohou uznati za pravdu pouze to, co mohou vyzkoumati svým rozumem. Liber = volný, svobodný. Nejen „svobodně" myslí, ale také svobodně - žijí.

P. Adam Kravařský ze Šle- vic, nar. 1585 v Bavorově ve Slezsku, sám o sobě tvrdí, že v letech 1622—1655 obrátil na 36.000 nekatolíků. Původem z rodu Kra- vařských ze Šlevic, kteří přídomek kravařští odvozovali od vesnice Kravaře. Působil také na Slovensku v Trnavě. Zemřel 30. srpna 1660 u sv. Mikuláše na Malé Straně.

P. Albert Chanovský, nej- starší syn Jana Chanovské- ho z Dlouhé Vsi a na Dobře- nicích, nar. 1581 ve Svírajících u Horažďovic, do Tovaryšstva vstoupil r. 1601. Působil nejdříve na Moravě (v Boskovicích, Chropyni, Holešově), později v Cechách (roku 1621 rektorem v C. Krumlově). Byl 22 let misionářem, vyznačuje se bezpříkladnou horlivostí. Jeho přičiněním zřízena kolej v Klatovech s kostelem, v němž Chanovský odpočívá, zemřev 16. dubna 1645. Němčinu ovládal velmi málo, za to výborně se vyznal v jazyku mateřském, jak u- kazují i spisy jím vydané.

Václav Kolovrat Libštejn- ský, syn Zdenka Lva hraběte Libštejnského z Kolovrat, byl vlastně členem řádu dříve, než se narodil. Obětoval jej totiž jeho otec, velitel cis. legie, Tovaryšstvu ještě před narozením (* 1633). Leč přece bylo mu překonati překážky, bránící vstoupili do řádu. Nastoupil noviciát na Moravě (1650). V Brně seznámil se s P. B. Balbínem, který věnoval mu veškeru svoji péči. Mladý klerik přilnul celým srdcem k svému učiteli, z jehož pera byl v archivu řádovém i život předčasně zesnulého horlivého hraběte Kolovrata Libštejnského. Zemřel 261etý na studiích v Římě. Z jeho dědictví vystavěn chrám sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze.

P. Ignác Kógler, T. J. (nar. 1680, f 1744) za svého působení v Číně získal si velkých zásluh o hvězdářství a kalendář v Číně. Požíval úcty i na císařském dvoře čínském jako mandarín. Svými pozorováními prokázal veliké služby i evropskému hvězdářství.

Ignác Raab (narozen v Nechanicích roku 1715, t na Velehradě roku 1787) vynikal neobyčejně bohatou invencí, správností kresby, živostí koloritu a při tom i úžasnou plodností. Výzdoba chrámu na Velehradě a velký počet kostelních obrazů podnes jsou krásnými památkami na jeho umění!

František Švenda, rodák z Hradce Králové (nar. 8. IV. 1741) člen Tovaryšstva. Při zrušení řádu byl v koleji jičínské, po jejímž zavření (18. X. 1773) navrátil se domů, do Hradce. Byl čas duchovním správcem na Novém Hradci, potom u sv. Barbory v Kutné Hoře. Od roku 1797 trvale se usídlil v Hradci, kde věnoval se pracím o dějinách rodného města, které podnes jsou základem místních dějin. Své dílo v patnácti knihách rozdělil na čtyři údobí: zlatý a stříbrný, železný, měděný a hliněný obraz. Poslední obsahuje leta 1706 až 1800. Zemřel 15. února 1822 a byl pohřben na Pouchově vedle posledního rektora hradecké koleje K. Přikryla.

František (psával se po vlastenecku Franěk) Jan Vavák, nar. v Milčicích na panství Poděbradském 26. října roku 1741. Ač toužil po studiích, nedočkal se splnění svého přání. Vzdělával se soukromě a převzal otcovu chalupu (roku 1761), na níž se oženil s Barborou Poupovou. Dědictvím po tchánovi se jeho majetkové poměry valně zlepšily. Knihám zůstal věren až do smrti. Zůstavil po sobě dílo trvalé hodnoty „Paměti", jež začal roku 1770 a pokračoval až do dubna 1816. Po napsání posledního záznamu (k 10. IV.), k němuž přidělal křížek, žil ještě něco přes půl roku. Odpočívá při starobylém kostele skrom- nickém.

Proti románovým postavám „písmáků" ukazuje se Vavák jako český, zbožný sedlák, jehož Paměti jsou nejen cenným pramenem pro dějiny XVIII. věku. nýbrž také dokladem duchovních proudů, které tehdy proudily v české zemi. Na něm nejlépe se ukázalo, že zdravé jádro našeho národa uchováno pod krovy českého zbožného, uvědomělého lidu. Zásluhou vdp. J. Skop- ce a Dědictví sv. Jana Nep. dostaly se Paměti do rukou širokých kruhů čtenářských. Snad nyní by se mělo sáh- nouti k tomu živému dílu pro příklad a posilu na místo zbytečného mluvení. Použito kromě vlastních výpisků:

F. M. Pelzl: Gelehrte und Schriftsteller aus dem Or- den der Jesuiten, Prag 1786. St. Vydra: Historia ma- theos in Bohemia et Mora- via cultae. Pragae 1778. Epigramata, Pragae 1804. Jan Nejedlý: Oda na St. Vydru 1798. Řtdíkův Kalendář historický na rok 1799 a 1804. Voj. Nejedlý: Na smrt St. Vydry 1804.

Jan Jungmann: Elegie na smrt St. Vydry. Hlasatel r. 1804.

L. Jandera, Rede zur Ge- dáchtnissfeier des. H. H. St. Vydra bei Gelegenheit der aufstellung seines Brustbil- des in der k. k. Bibliothek 1806.

^{^[1]} Bible svatováclavská, Zdoroslavíček, Barnerovy spisy, Kroniky Beckovského i Hájkova, Veleslavínův kalendář historický a řada knih Dědictví svatováclavského.

[2] Svazek, str. 19. '